K počátkům stavebních aktivit Michal Bureš – Jan Pařez VII 11.pdfK počátkům stavebních aktivit v areálu Na Karmeli vMladé Boleslavi Michal Bureš – Jan Pařez 138 Dějiny

Michal Bureš – Jan Pařez K počátkům stavebních aktivit v areálu Na Karmeli v Mladé Boleslavi

136

Mladá Boleslav–Na Karmeli – archeologický výzkum/archaeological excavation – 13. století/13th century – kamenná stavba/stone building – minoritský klášter/monastery of Friars Minor – kostel/church

The Origins of Building Activities in the Karmel Complex, Mladá BoleslavThe Museum of Mladoboleslavsko carried out archaeological research in the area of a former Minorite friary, later a house of the Unity of the Brethren, in Mladá Boleslav, Na Karmeli location, in 2005–2007 (fig. 1). The authors of the article participated in the research, executed in connection with the construction of a university centre of the Škoda Mladá Boleslav company. The contribution is devoted to two main issues on which the research concentrated. The first one is the location of a former Minorite church. The establishment of the friary has been recently related to that of a town by a decree of 1334, when an old market settlement was institutionalised and conditions arose for the settling of a mendicant order. The monastery was destroyed at the onset of the Hussite wars. The site then stood unused until the Bohemian Brethren settled there in the late 15th century. The Brethren constructed the west, south and east wings of the present building and added a tower to the west wing, possibly in 1583. Their reluctance to use the sacred premises of the former friary was probably reflected in the fact that they abandoned the remains of a Minorite church (with appropriate orientation, situated north of the monastery, as was customary), not involving them in their further construction activities. The remains were still found (though without a specified location in archival records) in the vicinity of the Brethren complex after the Thirty Years’ War: “…and not far from the same monastery and church, according to records, is a desolate place where a church once stood…”

The second main issue of the archaeological research carried out in 2005–2007 was associated with the interpretation of the oldest settlement on the site, including research into buildings S1 and S2 and the V1 refuse pit, as well as a revision of the outcome of research into the S1 building performed in 1959. Having analysed written sources in regard to the archaeological situation, the authors concluded that the S1 building, originally probably intended as part of a manorial seat, was constructed, or at least begun, by lords of Michalovice in the first half of the 13th century, for reasons unknown. When they later established a Minorite friary, they used the plot with the existing building.

Klíčová slova/keywords

V letech 2005 až 2007 provedlo Muzeum Mladoboleslavska ve spolupráci s autory tohoto příspěvku v souvislosti s výstavbou vysokoškolského centra firmy Škoda Auto, a. s. Mladá Boleslav několik archeologických výzkumů v areálu bývalého minoritského kláštera a později bratrského domu v Mladé Boleslavi v poloze Na Karmeli (obr. 1). Předkládaný příspěvek shrnuje jejich hlavní výsledky se zvláštním zřetelem na nejstarší vývojové fáze areálu, v nichž tkví těžiště práce.

Výzkumy v letech 2005–2007 nebyly prvními archeologickými akcemi provedenými v této významné historické lokalitě, která v rámci mladoboleslavské aglomerace nepostrádá jistou krajinnou dominanci. V roce 1959 v těchto místech provedl Antonín Hejna z tehdejšího Archeologického ústavu ČSAV záchranný archeologický výzkum v souvislosti s pozemními pracemi, při kterých byly narušeny pozůstatky zdiva. Výzkum byl následně publikován. Na jižní straně kvadratury bývalého kláštera byly zachyceny pozůstatky objektu obdélného půdorysu o rozměrech 9 × 14 m, orientovaného delší osou ve směru Z–V. V jižní části zdiva objektu byly zachyceny dva okenní otvory střílnového tvaru s oboustranným otevřeným ostěním (Hejna 1962, 87). Členění vnitřního prostoru bylo výzkumem zachyceno pouze při severovýchodním nároží budovy,

Obr. 1Pohled na klášterní komplex od jihozápadu. Stav v roce 2006.

Historie archeologických výzkumů Na Karmeli

11 F-Bures-Parez.indd 136 27.8.2014 10:01:45


137

kde byla odhalena uzavřená, snad sklepní prostora se zazděným vstupem na jižní straně. Ve východní části objektu byly zaznamenány na severní i jižní části obvodového zdiva relikty klenebních pasů. Dále byla na jižní straně objektu zachycena část odvodňovacího kanálku překrytého pískovcovými deskami, vybíhajícího zpod základového zdiva vlastní budovy. Ve východní části obvodového zdiva objektu probíhal žlábek, v jehož výplni byly objeveny zbytky dřeva a železné prstencové spojky. Tuto situaci interpretoval Hejna jako součást pravděpodobně vodovodního potrubí (Hejna 1962, 89). Většinu nálezů datuje A. Hejna do 16.–17. století, zmiňuje však také keramiku z konce 13., ze 14. a z 15. století. Hejna rozeznává stavební fáze zděného objektu, avšak keramický soubor posuzuje jako celek bez vazby na stratigrafická pozorování. Datování objektu je tak postaveno na stavebně historickém pozorování, neboť sondy nebyly prohloubeny až na geologické podloží, takže nemohly být postiženy nejstarší horizonty.

V souvislosti s přípravou výstavby vysokoškolského areálu Škoda Auto, a. s. Mladá Boleslav byl v průběhu roku 2005 v několika fázích proveden zjišťovací archeologický výzkum v areálu někdejšího kláštera a piaristické koleje a stanice Hasičského záchranného sboru města Mladá Boleslav (sondy 1–14, obr. 2). Úkolem zjišťovacího výzkumu bylo posoudit míru ohrožení archeologických terénů plánovanou výstavbou a získat povšechný obraz o archeologické situaci na lokalitě. Sonda 1 byla s ohledem na řešení otázky lokalizace původního minoritského kláštera záměrně prodloužena i mimo půdorys plánované stavby až k severnímu křídlu kvadratury bývalého kláštera.

Předstihový výzkum se v první fázi soustředil na areál zrušené hasičské stanice s těžištěm v nejbližším okolí středověké stavby zjištěné A. Hejnou v roce 1959. Tato plocha byla rozšířena o prostor vystěhovaného čp. 78, jehož výzkum se ukázal jako obzvláště důležitý. Dále byly zkoumány parcely přilehlé k rodinným domům čp. 82, 79 a 469. V prostoru kvadratury byly v roce 2005 realizovány zjišťovací sondy (obr. 2) a v souvislosti s výstavbou inženýrských sítí v roce 2006 také sondy záchranného výzkumu (obr. 7). Pro předstihový archeologický výzkum byla plocha rozdělena čtvercovou sítí o velikosti čtverce 4 × 4 m a celkem bylo prozkoumáno 41 čtverců (obr. 3). V jižní části plochy byly ze stratigrafického hlediska většinou zachovány jen spodní partie, což byl zejména nejstarší sídelní horizont a spodní části mladších zahloubených objektů. Nejstarší sídelní horizont byl poměrně homogenní, situace se na ploše neměnila. Největší přínos pro archeologické poznání polohy Na Karmeli měla severní část plochy, která zahrnovala okolí bývalého čp. 78 a plochu nejvíce přilehlou k budovám stávajícího konventu. Východní část plochy měla být narušena zemními pracemi jen minimálně, proto byla zkoumána jen nahodile vzorkem sond (obr. 3). V roce 2007 probíhala samotná výstavba areálu, při níž byl prováděn archeologický dohled, který vyústil ještě v dokumentaci a ovzorkování několika řezů mimo kvadraturu.

Obr. 2Situace sond zjišťovacího archeologického výzkumu. Šrafováním jsou vyznačeny objekty určené k demolici před novou výstavbou vysokoškolského areálu. Tučnou plnou čarou jsou vyznačeny obrysy novostaveb. Jako S1 a S2 jsou označeny stavby odhalené archeologickým výzkumem.


K počátkům stavebních aktivit v areálu Na Karmeli v Mladé Boleslavi Michal Bureš – Jan Pařez

138

Dějiny klášterního komplexu Na Karmeli, jak je místo od 16. století nazýváno, se časově rozpadají do několika period. První zahrnuje založení tamního minoritského kláštera a končí zničením klášterního komplexu na počátku husitských válek. Druhá začíná osídlením ruin minoritského kláštera na počátku 16. století sborem jednoty bratrské; ukončena byla také násilně na počátku třicetileté války. Třetí lze datovat do následujícího období, kdy klášteřiště restituovali minorité. Jejich konvent byl však zrušen za josefínských reforem a předán piaristům, kteří vlastnili konvent až do 20. století a posléze u něj vybudovali konvikt.

Období prvotní minoritské fundace trpí naprostým nedostatkem pramenů. Samotné založení minoritského kláštera je nejisté, starší autoři se v datu liší. Podle pozdního podání, zakládajícího se na dnes nezvěstné práci Synopsis historica Provinciae Bohemiae Fratrum Conventualium, došlo k založení v roce 1345. Fundátory měli být Beneš a Ješek z Michalovic (Rohn 1775, 51), přičemž Beneš byl údajně roku 1360 pohřben v klášterním kostele. Toto datum uvádí i J. Svátek (Svátek 1970, 546). Boleslavský dějepisec František Bareš pokládá klášter ještě za starší a odvolává se na nedochovanou listinu z 30. 11. 1354, jíž Benešův syn Jan rozmnožil na otcovu paměť nadání na výživu minoritů o dalších 10 osob, celkově tedy na 30 (Bareš 1921, 236–237). Josef V. Šimák interpretoval datum 1345 jako vysvěcení kostela (Šimák 1938, 803–805). F. Skřivánek tvrdí, že v Mladé Boleslavi vznikly ve 13. století současně dvě komendy johanitů, přičemž s výstavbou první z nich se započalo kolem roku 1255 pod hradem u Jizery v místě zvaném Podolec. Druhá byla založena v poloze Na Karmeli se špitálem a kostelem sv. Jana Křtitele (Skřivánek 1995, 50). Pomineme‑li tuto Skřivánkovu nepravděpodobnou a důkazy nepodloženou hypotézu, nejnovější l iteratura se kloní k datu, které patrně souviselo s vysazením města Ješkem z Michalovic listinou z r. 1334 (CIM II, 282–283, Lancinger – Vlček 2004, Vlček – Sommer – Foltýn 1997, 371–372). Tehdy totiž došlo k institucionalizaci staré tržní osady, tím i k vytvoření podmínek umožňujících usazení mendikantského řádu, jehož existence a fungování byly závislé na chodu městské komunity. Nálezy keramiky ze 13. století v areálu proto není možno považovat za doklad existence kláštera v předlokačním období, jak bylo někdy činěno (Hejna 1962, 90).

V každém případě tvar klášteřiště, zachovaný na indikační skice stabilního katastru, má na sklonku patrimoniálního období typickou středověkou městskou dispozici a napovídá, že klášterní areál vznikl začleněním do existujícího či vznikajícího městského jádra (NA, IS Bo 202, obr. 4).

Zprávy o vnitřním chodu konventu jsou ještě skrovnější. František Bareš (Bareš 1921) uvádí sice řadu údajů k vnitřnímu životu konventu, většinou však na základě starší l iteratury nebo bez patřičných odkazů. Rešerší ve většině edic k předhusitské době byla nalezena jen zpráva z 16. června 1375, kde je bez širších souvislostí zmiňován bratr Jan z Boleslavi, minorita (SAKP I, 128).

Obr. 3Situace předstihového výzkumu na Karmeli. Tučnou plnou čarou jsou vyznačeny obrysy skutečně realizovaných novostaveb. Číslem jsou označeny plošně zkoumané čtverce.

Karmel z hlediska historiografie



139

Jediný objekt, který lze vztahovat k prvotnímu minoritskému konventu, byl zjištěn předcházejícím archeologickým výzkumem v roce 1959 (Hejna 1962). S největší pravděpodobností se však nejedná o stavebně integrální součást konventu, ale pouze o stavbu hospodářského či jiného zaměření. Antonín Hejna objevil zbytky budovy, situované na jih od dnešního konventu, původně zřejmě propojené s dnešním domem čp. 78. Některé stavební prvky napovídaly možnou existenci dalšího objektu, ležícího opět na jih od této budovy, archeologický výzkum však tímto směrem nepokračoval. Základy obdélníkovité stavby se nacházely přibližně 2 m pod úrovní tehdejšího povrchu. Nálezy keramiky i mladšího zdiva umožňují pozdější stavební fázi spojovat s bratrským obdobím.

Po husitských válkách nebyl zřejmě klášterní areál využíván, alespoň neexistují zprávy o jeho privatizaci nebo nějaké stavební aktivitě. Od roku 1468 vlastnili stále ještě poddanské město Mladou Boleslav Tovačovští z Cimburka. Johanka Tovačovská z Cimburka, rozená z Krajku, a její syn Adam darovali pustý klášter českým bratřím snad již roku 1496. Přímá zpráva ale chybí a datum předání minoritského kláštera se v podání různých autorů liší, takže se pohybuje v rozmezí 1484 až 1500, jak podrobně uvádějí Lancinger a Vlček (Lancinger – Vlček 2004, 2). Ostatně i Tovačovští z Cimburka, resp. Krajířové z Krajku vstoupili do jednoty bratrské, podle kroniky M. Jiřího Bydžovského Kezelia se tak stalo roku 1500.

Bratrský dům byl vybaven shromaždištěm sboru čili modlitebnou, ale to se – přes tvrzení Molnárovo (Molnár 1952, 42) – patrně nenacházelo na místě kostela sv. Bonaventury, neboť čeští bratří se zdráhali užívat starší sakrální prostory pro vlastní shromaždiště. Navíc Molnár uvádí zasvěcení prvotního kostela sv. Bonaventurovi; o tom však nemáme žádné zprávy, přestože se patrocinium kostelů tradičně udržovalo stejné po dlouhá staletí.

Boleslavský sbor se stal především v první polovině 16. století jedním z nejdůležitějších, ne‑li hlavním centrem jednoty bratrské, místem, kde se konaly bratrské synody a kde sídlili její nejvýznamnější představitelé. Již zakladatel boleslavského centra bratr Lukáš Pražský byl významnou postavou, mezi dalšími tu působili kupř. Augusta či Jan Blahoslav. Toto bratrské centrum, které bylo českými bratry nazýváno podle biblické hory Karmel, bylo brzy vybaveno nezbytným zázemím.

Boleslavští členové jednoty byli pohřbíváni jednak (slovy úmrtní knihy) „…v klášteře…“, jednak v přilehlém hřbitově na Karmeli (Fiedler 1863). Náhrobky i hroby vzaly za své po vynuceném odchodu jednoty po Bílé Hoře, jen náhodou se zachoval náhrobek Kateřiny Hložkové ze Smojna z roku 1522 (Bareš 1905, 247). V roce 1539 byl obcí zřízen nový hřbitov při kostele sv. Havla, od tohoto roku tu byli pohřbíváni čeští bratří. Šlechtičtí příslušníci jednoty mají náhrobky v kostele sv. Havla (Bareš 1905, 236). Ovšem ještě privilegium Arnošta Krajíře z Krajku z 6. září 1544 se zmiňuje o zahradě k pohřbívání (Lancinger – Vlček 2004, 2), takže případné kosterní nálezy nebude možno jednoznačně časově umístit do období před rokem 1539.

Nejen prvotním nadáním Tovačovských z Cimburka, ale i odkazy boleslavských měšťanů, kteří buď byli členy jednoty, nebo s ní sympatizovali, byl postupně rozmnožen pozemkový majetek ve městě i v nejbližším okolí bratrského domu.

V blízkosti byla zřízena tiskárna (dnes čp. 77), ale to už je řeč o pozdějším období. Není však jisté, kde přesně v Mladé Boleslavi působil v letech 1518–1519 první bratrský tiskař, známý Mikuláš Klaudyán. Ještě za jeho života, v roce 1519, přestěhoval Oldřich Velenský z Mnichova část zařízení tiskárny do Bělé pod Bezdězem a tiskl bratrské tisky tam. Po dvou letech tiskárna v Bělé shořela a to, co z ní zůstalo, bylo převezeno na Karmel, kde zřídila jednota bratrská tiskárnu pro svou vnitřní potřebu. V letech 1521–1531 v ní působil jako tiskař Jiřík Štyrsa. Jako místo vydání v tiscích z roku 1523 (Lukáš Pražský, Spis o dvojím přijímání těla a krve Páně, Knihopis 5045, 24.11 .; Spis tento o pokání…, Knihopis 5052, 20.4.) je uvedeno „Na Podolci“, což je ovšem na opačné straně Mladé Boleslavi než Karmel. Po Štyrsově smrti se stal tiskařem bratrské tiskárny Jindřich Šturm, vydal několik titulů, ale jeho činnost skončila v roce 1534. Pro jednotu bratrskou snad vydal v roce 1547 kancionál Václav Oustský, ale není jisté, zda právě on tiskl v tiskárně na Karmeli. V tomto roce byla tiskárna na Karmeli v každém případě uzavřena a již nikdy nebyla obnovena (Just ed. 2011, 25).

V tiskárně se sice knihy tiskly, vytištěné archy se však nosily na Karmel, kde byla v prostorách bratrského domu knihařská dílna, v níž také pracovali bratří (Molnár 1952, 209; Daňková 1948, 78 ad.). Tato zpráva se vztahuje především k roku 1570. Nicméně existuje zpráva o navštívení Karmelu jezuitou Alexandrem 7. listopadu 1588. Tehdy viděl i knihařské dílny (Molnár 1952, 231), takže toto zařízení muselo na Karmeli fungovat v dlouhém časovém úseku. Podle výše zmíněných časových údajů o existenci bratrské tiskárny je však otázkou, co a v jakém množství se tedy v knihařských dílnách na Karmeli vázalo (je možné, že šlo o bratrskou literární produkci tištěnou jinde, nebo že se jednalo o postupné vázání místní knihovny). Na Karmeli byl patrně jistý prostor vyhrazen i pro potřeby rozsáhlé bratrské knihovny.

Obr. 4Klášteřiště na indikační skice stabilního katastru z roku 1842. Hranice oválného klášterního areálu jsou dobře patrné před koncem patrimoniálního období. Jeho západní část respektuje terénní zlom k řece Jizeře. V centru kvadratura konventu s kostelem sv. Bonaventury. Další zástavba, z největší části zděná, je koncentrována do jižní části areálu, vyjma domu na stavební parcele č. 221 na hraně svahu západně od kláštera. Budovy východně od kláštera na východní straně „Kloster Gasse“, dnes „Na Karmeli“ jsou bývalá tiskárna (jižní) a škola (severní).

Obr. 5Karmel na Willenbergově perokresbě z roku 1602. Nad věžičkou domu, postavenou pravděpodobně 1583 je nápis „Karmelitové“ a číslo 19, jehož popis v legendě zní „klášter, nyní bratrský dům“. Číslo 3 je věž vodárny. Nalevo od ní a zároveň ve směru pod věží Karmelu je číslo 17, „brána klášterská“. Stavby nalevo od bratrského domu mohou být Hejnou zjištěný objekt jižně od domu označený v průběhu našeho výzkumu jako S1. Willenbergova snaha zachytit všechny dominanty města však vzhledem ke kombinaci různých úhlů pohledu umožňuje identifikovat stavby na vedutě jen z části.



140

Obr. 6Sonda 1 zjišťovacího výzkumu, řez. Stratigrafické jednotky 01010 a 01011 reprezentují zdivo současné kvadratury.

Obr. 7Poloha zdiva původního minoritského kostela v rámci dnešní dispozice kvadratury. Sytě černě je zvýrazněno zdivo zjištěné výzkumem, šedě je naznačen pravděpodobný průběh zdiva. Sondy 400–1100 realizované v prostoru kvadratury v souvislosti s výstavbou inženýrských sítí.



141

Ta byla nakonec po Bílé Hoře z největší části odvezena do Prahy a zničena (Bareš 1921, 240; Molnár 1952, 250). Někde v domě se patrně nacházela i místnost, kde se tkalo plátno (Molnár 1952, 209).

I bratrský špitál měl zřejmě vyhrazen prostor na Karmeli, teprve později byl umístěn jinde, přičemž první zmínka o něm pochází až z roku 1555 (Molnár 1952, 223). Mezi členy jednoty působili i lékaři, mimo jiné již zmíněný tiskař Mikuláš Klaudyán, Jan Černý, posléze i Matyáš Borbonius.

V dalším z domů v okolí vznikla bratrská škola, i když zprávy napovídají, že v průběhu času, především na počátku za Lukáše, byly pro školské účely využívány i prostory samotného Karmele. Tak tomu bylo patrně zčásti i později, neboť mezi výsadami z roku 1576 je povolení vyučovat kohokoliv (tedy i nečleny jednoty) jazyky a svobodná umění jak v domě, tak jinde (Molnár 1952, 221). Po odchodu jednoty bratrské z Mladé Boleslavi byla škola přestavěna na dvůr se stodolou (3. 2. 1668 – NA, NM K2 M2 5–2).

V areálu bratrského domu nepochybně existovaly i další hospodářské budovy, neboť někde musel být umístěn chlév pro dobytek (Molnár 1952, 221). Z pozdější doby (1668) máme i zprávu o stodole, bez které se bratrské hospodářství, jež se snažilo být soběstačné, neobešlo (NA, NM K2 M2 5–2).

Významným historickým okamžikem, stavebně však s Karmelem zcela nesouvisejícím, byla výstavba nového sboru v letech 1544 až 1554 (Bareš 1921, 240 ad.). Znamenalo to ale přesunutí bohoslužeb z Karmele do této budovy a zůstává otázkou, jak se tato změna projevila ve využití původních prostor sboru na Karmeli.

Karel a Adam z Krajku vydali 17. prosince 1576 listinu, jíž potvrdili boleslavským bratřím všechny výsady, které jim byly uděleny Johankou, Kunrátem a Arnoštem z Krajku, a v níž také uvedli nově získané odkazy kožešníka Jiřího Havlíčka a majetek z pozůstalosti Jana Noela. Dále je osvobodili od daní a robot a především jim povolili vařit pivo a svážet víno (Molnár 1952, 221). To ovšem znamená, že se v areálu musel nacházet pivovar (sladovna?). Víno bylo pěstováno nejen na vzdálenějších vinicích, ale i v bezprostředním okolí bratrského domu. Podle soupisu bratrského majetku z roku 1628, pořízeného po vyhnání jednoty z Boleslavi, ležely přímo u „pikartského domu“ čtyři zahrady a jedna malá vinička, další velká vinice se rozkládala na Ptáku, kromě toho vlastnili bratří 8 polí, 3 louky, zahradu a sad (Molnár 1952, 251).

K významné stavební úpravě bratrského domu došlo snad v roce 1583. Tehdy byla vystavena čtyřboká zvonová věž. Až do roku 1937 se na ní údajně nacházela původní datace 1583, vyškrábaná do omítky (Lancinger – Vlček 2004, 2). Podoba horní části této dominanty je dobře patrná na Willenbergově vedutě Mladé Boleslavi z počátku 17. století (Willenberg; Podlaha – Zahradník 1901).

Po vymření rodu Krajířů se majitelem poddanského města Mladá Boleslav stal roku 1588 Jiří z Lobkovic, o dva roky později pak Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic. Ten, jako luterán, neměl na podpoře bratrského sboru žádný zájem. V roce 1595 se mu podařilo přesvědčit mladoboleslavskou obec k vykoupení z poddanství (potřeboval peníze na dluhy), ta poté získala statut královského města. Tím se ovšem dostala přes úřad královského podkomořího pod správu panovníka. Na základě obnoveného protibratrského mandátu Vladislava Jagellonského z roku 1508 byli nakonec v roce 1602 bratří nuceni Karmel opustit. Veškerý jejich majetek byl konfiskován a svěřen do správy Bohuslava Jáchyma Hasištejnského z Lobkovic, kterému tehdy patřil mladoboleslavský zámek. Není vyloučeno, že Hasištejnský sám na Karmeli provozoval nějaké hospodářské aktivity (Kamper 1952, 243). Vše se změnilo po Rudolfově majestátu z roku 1609, jímž byla vyhlášena náboženská svoboda na základě České konfese. Ještě téhož roku požádali bratří boleslavskou městskou radu o navrácení majetku, což jim nakonec bylo umožněno pod zárukou 3000 kop míšeňských grošů, přičemž jim finančně i administrativně pomohl Petr Vok z Rožmberka. Podle protokolu získali zpět bratrský dům na novém městě, tedy Karmel, „s druhým domem a školou německou řečenou a zborem nebo chrámem Božím vystaveným (nový bratrský sbor), se vším stavením a okrskem …s dědinami, vinicemi, zahradami, štěpnicemi, lukami, s kusem lesu za Jemníky, jenž slove v Šaldách,…k čemuž i špitál bratrský s zahradou…“ (Molnár 1952, 245).

Obr. 8Čtverec N35: řez N35a–N35b reprezentuje příklad plně vyvinuté stratigrafie 13. století na lokalitě. N35033 představuje pískové podloží, na které nasedá tzv. nejstarší sídelní horizont N35023, který pokračuje poměrně mohutným souvrstvím stratigrafických jednotek N35022, N35040, N35021, N35032, N35020, N35013 a N35014, které je možno na základě keramiky datovat do 13. století (Vařeka 2009). Na souvrství 13. století, které dosedá na zeď N35010 bez zřetelného základového vkopu, leží vrstvy N35012 a N35004 datované do 1. poloviny 14. století (Vařeka 2009), které jsou porušeny výkopem N35036 pro pozdější prostup do stavby S2. Jak vyplývá ze stratigrafické situace, zeď N35010 = N36013, která tvoří stavební propojení S1 a S2, můžeme rovněž datovat do 13. století.



142

Po bělohorské bitvě však musela jednota bratrská odejít z Boleslavi navždy. Po zavření sboru a zákazu bratrských shromáždění bylo bratřím nařízeno vystěhovat se z Karmele před východem slunce 31. ledna 1623. Karmel tehdy opustil poslední starší Jan Brož (Brozius). Vrátil se ještě na podzim roku 1627, s ním odjely poslední zbytky bratří v Boleslavi ještě sídlící. Všichni dorazili na 24 vozech do Lešna v dubnu následujícího roku (Molnár 1935, 250).

Významným stavebním prvkem, jehož pozůstatky se mohly na lokalitě zachovat, je starý vodovod. Hejna ve své zprávě o archeologickém výzkumu provedeném v roce 1959 informoval, že nalezl v rozích obou delších, tj. východozápadně orientovaných obvodových zdech, pozůstatky prvků vedení vody. Kamennými deskami krytý 15 cm široký kanálek v severovýchodní části objektu, situovaný na podlaží kdysi zasklepené místnosti v hloubce 216 cm pod tehdejším povrchem, v němž ještě při odkrytí proudila voda, sloužil patrně k odvodnění. Stejnou funkci plnil také další kanálek situovaný na opačné straně objektu, tedy v jihozápadním rohu, který vybíhal zpod základového zdiva v hloubce 205 cm pod povrchem. Nejdůležitějším nálezem byly zbytky dřevěného vodovodního potrubí se železnými prstencovými spojkami, které se nacházely ve žlábku, probíhajícím korunou východního obvodového zdiva (Hejna 1962, 89).

Dosavadní publikovaná literatura pojednávající o městském vodovodu v Mladé Boleslavi přináší poněkud zmatené údaje. V prvním případě evidentně díky nedostatečnému odbornému zázemí autora (Skočdopol 1998). V druhém případě proto, že se jedná o přehledovou práci, která přebrala údaje ze starší literatury a jejíž autoři se nemohli věnovat hlubšímu pramennému výzkumu (Jásek a kol. 2000, 38–39).

Náhled do pramenů poskytne poněkud jiné informace. Využili jsme Kamperovu edici kroniky Mistra Jiřího Kezelia Bydžovského (Kamper 1935), jejíž český originál je uložen v knihovně Vyšehradské kapituly. Někteří badatelé, jak jsme zjistili, používali barokní latinský překlad Kezeliovy kroniky, který pořídil známý Jan Florian Hammerschmid v roce 1733, a jež byla později doplněna dalším současníkem (Hammerschmid 1733). Bohužel některé Hammerschmidovy překlady nejsou zcela přesné; na druhou stranu Hammerschmidova doplněná verze přináší údaje zachycené i po smrti Kezeliově.

První zpráva o vodovodu se vztahuje k roku 1503. Tehdy ale nebyla voda přiváděna z Jizery, protože ještě neexistovala ani věž, ani vodárna, ale potrubím z kosmonosského zámku, což bylo značně nákladné (Kamper 1935, 30).

Vodárenská věž byla založena „na zdi městské“ Arnoštem Krajířem z Krajku roku 1554 a dostavěna o rok později jeho syny Konrádem, Jiřím, Karlem a Adamem (Kamper 1935, 41). V roce 1576 pak vydal Karel Krajíř privilegium, v němž vodárnu se všemi stroji, atd. přenechal městu za roční plat 20 kop míšeňských grošů s tím, že má voda být vedena na zámek a do bratrského domu a fary (Kamper 1935, 46).

Důležitá je i zpráva z poněkud pozdější doby. V roce 1604, tedy v době kdy byli bratří nuceni Karmel opustit a ten jim byl vyvlastněn, si stěžoval císařský rada a vrchnost na Mladé Boleslavi Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic úředníkům české komory, že mu město dodává Na Karmel málo vody, ba dokonce někdy žádnou, i když předtím „vždycky na čtvero a patero místo do toho domu tekla“ a byla přivedena rourami (NA, SM J 22–2). A pochopitelně žádá, aby městská rada umožnila opět plynulý přívod. Z řečeného vyplývá (i vezmeme‑li v úvahu, že Hasištejnský záměrně uvedl větší počet vyústění vodovodu), že na počátku 17. století mohla být voda rozvedena v celém klášterním komplexu. Obec ostatně Hasištejnskému znepříjemňovala život i nadále, o rok později se obracel na purkmistra se stejnou prosbou (Molnár 1952, 243).

Pokud máme shrnout stavební vývoj komplexu do konce bratrského období, naskýtá se zprvu otázka, které části bývalého minoritského kláštera byly využity českými bratry.

Z výše řečeného lze postulovat určité obecné závěry. Bratrský komplex byl tvořen domem postaveným na ruinách původního minoritského konventu. Bratří postavili západní, jižní a východní křídlo dnešního objektu, přičemž k prvnímu přistavěli snad v roce 1583 renesanční věž, poslední bylo patrně užíváno jako modlitebna. Jejich nechuť využívat starší sakrální prostory se patrně projevila v tom, že nechali na místě pozůstatky původního kostela minoritů, správně orientovaného a, jak bylo zvykem, situovaného severně od konventu, a že jich patrně ani neužili k další stavební činnosti.

Obr. 9Čtverec P36: řez P37–P36 je vedený kolmo na zdivo stavby S1, které je na řezu reprezentováno svou původně nadzemní částí P36020 a základem P36021. Základ P36021 je postaven na konstrukci kanálu, respektive vodovodu SJ P36040, který jsme označili jako V1. Výkop P36038 je společným výkopem pro kanál V1 P36040 i pro základ S1 P36021. Tento společný výkop je překryt vrstvou SJ P36008, kterou lze identifikovat s tzv. nejstarším sídelním horizontem. Ten překrývá též skupinu kůlových jamek zahloubených do písečného podloží P36026 a výkop P36036 (viz též obr. 11). Z výplně P36023 výkopu P36038, stejně tak jako z vrstvy P36008 a z výplně P36017 výkopu P36036 pochází keramika datovaná do 1. poloviny 13. století (viz obr. 16; Vařeka 2009). Na vrstvy datované do průběhu 13. století P36009, P36006, P36007, P36002 (viz obr. 16) nasedá vrstva P36001 datovaná do 1. poloviny 14. století a ty všechny porušuje výkop SJ P36027 s výplní datovanou rovněž do 1. poloviny 14. století (Vařeka 2009). Výkop P36028 s výplní P36004 reprezentuje sondu výzkumu A. Hejny z roku 1959.



143

Tyto pozůstatky se totiž nacházely, byť v archivních dokumentech místně neurčené, v blízkosti komplexu ještě po třicetileté válce („…v témž klášteře / kdež někdy bratří neb pikharti dům dosti obšírný s školou a příslušenstvím měli / dosti prostranné místo s mnohým stavením jako i v témž klášteře stodolu, vinici a zahradu má, a nedaleko od téhož kláštera a kostela dle zprávy dané místo pusté neb rudera, kdež někdy kostel býval…“ – NA, NM K2 M2 5–2, 1668). Vyjma této stavby ve tvaru písmene U vystavěli bratří jednu či více budov na základech staveb jižně od svého domu. Přestože v domech na východ od Karmelu byla v určitých obdobích zřízena bratrská tiskárna a škola, jejich provoz býval asi čas od času přesunut i dovnitř bratrského domu. V komplexu byly dále prostory, které sloužily jako knihvazačská dílna, a hospodářské prostory – pivovar či sladovna, vinný lis, stodola, chlévy a patrně i tkalcovská dílna. V zahradě při kostele byli členové jednoty bratrské pohřbíváni přinejmenším do zřízení nového bratrského pohřebiště u sv. Havla v roce 1539. V areálu byl rozveden potrubím vodovod, který mohl mít vyústění až na pěti místech, dochován je jeho zbytek v severojižním směru v pozůstatcích přestavěného minoritského objektu jižně od konventu.

Obr. 10Čtverec P36: řez O37–P37 představuje stratigrafii typickou pro ty části zkoumané plochy, kde se projevuje nižší sídelní aktivita respektive výrazná postdepoziční transformace stratigrafií. Na nejstarší sídelní horizont P36009 13. století nasedá vrstva P36006 datovaná do 2. poloviny 13. století a vrstva P36001 datovaná do 13. až 1. poloviny 14. století (viz obr. 16; Vařeka 2009).

Obr. 11Čtverec P36: více či méně paralelně se zdí stavby S1 zachycenou ve čtvercích P36 a O36 byla výzkumem zdokumentována řada kůlových jamek, které ležely stratigraficky pod tzv. nejstarším sídelním horizontem P3608 a P3609. Naskýtá se možnost interpretace těchto kůlových jamek jako pozůstatku po dřevěném lešení z doby výstavby stavby S1 nebo plotu vedeného po obvodu stavby S1.



144

Tuto situaci částečně potvrzuje i Willenbergova veduta z roku 1602 (obr. 5), ovšem vzhledem ke způsobu pořízení této perokresby, tedy integrací stavebních dominant z nejrůznějších míst do výsledného obrazu, je obtížné spoléhat jen na údaje v ní obsažené.

Z následujícího období se zachovaly zprávy o dalším objektu, který byl součástí bratrského komplexu, o bratrské faře, resp. domě bratrského kněze Petra Čeffasa. Minoriti si přáli získat nějaké nové místo pro případné rozšíření kláštera a pokoušeli se získat i Čeffasovský dům, který byl po odchodu Petra Čeffasa vyvlastněn. To se jim však nepodařilo (NA, NM K2 M2 5–2; rozebírá podrobně Lancinger – Vlček 2004, 3–4). Přestože Lancinger a Vlček určují, byť s výhradami, pravděpodobnou polohu domu ve východním směru od Karmele (Lancinger – Vlček 2004, 4), přesná lokalizce zůstává i nadále nejasná s tím, že archeologický výzkum by mohl vnést do problému světlo. Kněz Petr Čeffas získal dům v r. 1614, r. 1623 odešel, „…nechtěje se s vírou katolickou srovnati…“. Dům byl dlouho pustý, a pak „…JCM soldateska chtějíce se v zámku brániti, jak v zámku, tak i jinde okolo Starého Města se šancovali a štakety stavěli a mnoho jiných domů, tak i týž dům Petra Čeffasa pozbořili, a na štakety i jinam roznesli, takže všechen rozbořený, a toliko rudera nebo něco zdí a kameny se nacházejí…“. Jeho cena byla šacována na 600 kop grošů míšeňských, ale dluhy tuto hodnotu přesahovaly o více než 185 kop. V dalším dokumentu je jmenován jako pustý grunt „…na Novém Městě vedle Karmele z jedné a Tomáše Straky hrnčíře strany druhé ležící…“ (NA, NM K2 M2 5–2).

Poslední dvě fáze stavebního vývoje objektu jsou dostatečně zdokumentovány rozborem Lancingera a Vlčka, uvádíme zde proto nejdůležitější data. Po odchodu českých bratří se pokusili získat areál na Karmeli karmelitáni a to na základě pouhého tvrzení, že název Karmel se odvozuje od jména jejich řádu. Přestože jejich žádost o „restituci“ byla zcela neoprávněná, získali odstupné 1000 zlatých.

V roce 1630 tak Karmel dostali zpět minorité, ale válečné poměry a náboženská situace protahovaly jejich usazení v Boleslavi. Stavební činnost související s barokní přestavbou objektu začala až v poslední čtvrtině 17. století a táhla se hluboko do 18. století.

V roce 1784 v rámci první vlny josefínského rušení řeholních komunit byli minorité vypuzeni, konvent rozpuštěn a jeho členové přešli do jiných minoritských konventů v zemi. Klášter byl svěřen ještě téhož roku piaristům z Kosmonos, kteří se tu věnovali pedagogické činnosti. Na přelomu 19. a 20. století byl v těsné blízkosti konventu vybudován konvikt.

Jednou z prioritních otázek archeologického výzkumu na Karmeli formulovanou zjišťovacím výzkumem byla identifikace pozůstatků původního kostela minoritského kláštera. K řešení tohoto problému se v průběhu výzkumů v letech 2005–2007 ukázaly vhodné pouze sondy 3 a 13 zjišťovacího výzkumu provedeného v roce 2005 (obr. 2) a sondy 500 a 900 záchranného výzkumu provedeného v roce 2006 (obr. 7). Na zbylém prostoru, ve kterém by bylo možno řešit tento problém, nebyly plánovány terénní zásahy, a tudíž zde nebyl realizován ani archeologický výzkum.

Sondy zjišťovacího a záchranného archeologického výzkumu poskytly informace, které umožňují formulovat hypotézu o poloze původního kostela minoritů na Karmeli. Předem uveďme zprávu o komplexu z doby po třicetileté válce. Citace „…v témž klášteře, kdež někdy bratří neb pikharti dům dosti obšírný s školou a příslušenstvím měli, dosti prostranné místo s mnohým stavením jako i v témž klášteře stodolu, vinici a zahradu má, a nedaleko od téhož kláštera a kostela dle zprávy dané místo pusté neb rudera, kdež někdy kostel býval…“ (NA, NM K2 M2 5–2, 1668) by mohla vést k domněnce, že v oné době ještě bylo obecné povědomí o původní poloze minoritského kostela. Lancinger s Vlčkem na základě této zprávy usuzovali, že by se pozůstatky kostela mohly nacházet severně od stávajícího konventu. Sonda 1 zjišťovacího výzkumu, která byla umístěna v severní části areálu mezi školskou budovou konviktu a objektem kvadratury bývalého kláštera (obr. 2),

Obr. 12Čtverec P36: původně nadzemní zdivo stavby S1 s pozůstatkem střílnového okénka ve svrchní partii zdiva 36020, těsně pod současným povrchem.

Původní minoritský kostel?



145

nic takového nepotvrdila. Až na zdivo kvadratury se v sondě jiné zděné pozůstatky nenacházely (obr. 6), což naznačuje, že plocha nebyla intenzivně využívána, a nabízí se tak možnost tento prostor interpretovat jako klášterní zahradu. Pozůstatky kostela je tak třeba hledat jinde. Sondy zjišťovacího a záchranného archeologického výzkumu zachytily v prostoru kvadratury bývalého kláštera na několika místech zdivo, které lze interpretovat jako části větší stavby (obr. 7). V jednom místě se zachovaly oba líce zdi (SJ 03001 = SJ 901), z čehož můžeme odvodit, že zeď dosahovala mocnosti 120 cm. Jako další rozměr můžeme rekonstruovat jen vnitřní délku pravděpodobně delší osy stavby, která činí 20,5 m. Síla zdi i délka zachované osy nám umožňuje formulovat hypotézu, že by se mohlo jednat o jižní obvodovou zeď lodě původního minoritského kostela. Za předpokladu, že by archeologickým výzkumem dokumentovaná jižní zeď byla v delší ose stavby, byl by kostel patřičně orientován závěrem k východu, na rozdíl od pozdějšího a dodnes ve stavbě dochovaného kostela sv. Bonaventury, který s největší pravděpodobností respektoval původní bratrský sakrální prostor. Obecně lze konstatovat, že kostely minoritských klášterů mohly být situovány jak na jižní, tak na severní straně konventu (srov. Vlček – Sommer – Foltýn 1997). Výzkumem zjištěný stav nevylučuje existenci polygonálního východního závěru. Hypotézu o lokalizaci nejstarší sakrální stavby na Karmeli podporuje i koncentrace nálezů architektonických prvků a kosterních ostatků uvnitř předpokládaného kostela. Nedostatek stratifikovaných chronologicky citl ivých nálezů z archeologických situací bezprostředně souvisejících s odhalenými zdmi neumožňuje podpořit hypotézu z hlediska chronologického. To ještě komplikuje skutečnost, že např. sondy 13 a 500 nebyly vesměs prohlubovány až na podloží, protože archeologické terény v těchto místech byly ohroženy stavbou pouze do hloubky cca 0,5 m od povrchu. Nejstarší statigrafické vztahy tak v některých případech nemohly být dokumentovány.

Sondy zjišťovacího výzkumu identifikovaly nejstarší homogenní sídelní horizont, který se nacházel na větší části plochy zkoumaného prostoru. Již v průběhu zjišťovacího výzkumu bylo možno podle nálezů keramiky usuzovat, že zjištěný nejstarší sídelní horizont pochází ze staršího období, než do kterého je kladen na základě písemných pramenů vznik minoritského kláštera v poloze Na Karmeli v Mladé Boleslavi. Nejstarší středověké osídlení polohy a vztah tohoto osídlení k založení minoritského kláštera a ke kamenné stavbě zjištěné výzkumem A. Hejny z roku 1959 byly hlavní badatelskou prioritou výzkumu v letech 2005–2007. Tento horizont, který byl identifikován ve většině zkoumaných čtverců, je datován keramickým materiálem do 13. století (Pavelka – Vařeka 2008, 105; Vařeka 2009). Leží zpravidla na podložním písku s výjimkou těch případů, kdy překrývá výplně starších objektů. Lze předpokládat, že v některých čtvercích nejstarší sídelní horizont reprezentuje pouze pozůstatek stratigrafie 13. století odstraněné v důsledku postdepozičních transformací, jinde musíme zvažovat eventualitu, že se stratigrafie v důsledku nízké sídelní aktivity vůbec nevyvinula. V omezeném vzorku se plně vyvinutá stratigrafie 13. století zachovala v nejbližším sousedství bývalého čp. 78 (obr. 8).

Povrch plochy jižně od kvadratury někdejšího kláštera byl ještě před současnou výstavbou výrazně poznamenán různými terénními úpravami, které odpovídaly způsobu využívání té které části plochy. Největší zásah nepochybně znamenala výstavba areálu hasičské stanice na sklonku 40. let 20. století, kdy došlo k demolici několika měšťanských domů, planýrce a zaříznutí novostavby do mírného svahu. Při té příležitosti byly odstraněny části stratigrafií, plošně se zachovaly pouze jedna až dvě vrstvy nasedající na podloží a spodní části zahloubených objektů. Masivní odstraňování svrchních částí stratigrafií stavební činností okolo poloviny dvacátého století bylo ukončeno úpravou plochy mezi kvadraturou kláštera a budovami hasičské stanice na hřiště pro hasiče. Stavební úpravy pro hřiště spojené též se snižováním a vyrovnáváním terénu již byly, na rozdíl od předchozích rozsáhlých stavebních a terénních úprav, předmětem archeologického výzkumu provedeného A. Hejnou (Hejna 1962). Specifická situace byla též odhalena po demolici čp. 78, neboť se ukázalo, že na rozdíl od zbytku lokality, kde je podloží tvořeno pískem nebo zvětralým pískovcem, byl tento dům zčásti postaven na pískovci. Zkoumané čtverce N34, N35, N36, O36, P36, R36 obepínají kamennou stavbu odhalenou již výzkumem v roce 1959. Tuto stavbu jsme při výzkumu v letech 2005–2007 nazvali S1 (obr. 2). Sondy položené v těsné souvislosti se stavbou S1 tak do jisté míry plnily též úlohu revizního výzkumu k výzkumu A. Hejny. Jak jsme již poznamenali, tento výzkum nedosáhl podloží, omezil se na výkop do určité vzdálenosti od zjištěných zdí a do určité hloubky od dochované koruny těchto zdí (obr. 9). Avšak teprve výzkum spodních partií kamenného zdiva mohl přinést nové poznatky o této doposud těžko interpretovatelné stavbě. Obrázek 10 představuje stratigrafii typickou pro ty části zkoumané plochy, kde se projevuje nižší sídelní aktivita respektive výrazná postdepoziční transformace stratigrafií (obr. 10, 11). Tato stratigrafie je jednoduchá. Zmíněný nejstarší sídelní horizont (obr. 10: P36009) je datován keramickým materiálem (obr. 16:5–9) do průběhu 13. století (Pavelka – Vařeka 2008, Vařeka 2009). Na ní nasedá vrstva (obr. 10: P36006) datovaná keramikou (obr. 16: 1–4) do 2. poloviny 13. století a vrstva (obr. 10: P36001) datovaná do 13. až 1. poloviny 14. století (Pavelka – Vařeka 2008, 105; Vařeka 2009). Klíčovou situaci pro interpretaci původu stavby S1 zachytil čtverec P36 (obr. 11), jehož severní stranu tvořilo zdivo stavby S1 s pozůstatkem jednoho ze dvou střílnových oken (obr. 12), zaznamenaných výzkumem A. Hejny (Hejna 1962, 87). Řez P37–P36 byl veden kolmo na zdivo stavby S1, které je na řezu reprezentováno svou původně nadzemní částí a základem (obr. 9). Základ stavby S1 je postaven na konstrukci kanálu, respektive vodovodu, který jsme označili jako V1. Výkop pro základ stavby S1 respektive kanál V1 je překryt tzv. nejstarším sídelním horizontem (obr. 9), který překrývá též skupinu

Obr. 13Kanál V1 ve čtverci O36.

Nejstarší zjištěné stavební aktivity na Karmeli



146

kůlových jamek zahloubených do podloží (obr. 11). Z těchto stratigraficky nejstarších situací pochází keramika (obr. 16:10–15) datovaná do 1 . poloviny 13. století (Vařeka 2009). Kanál V1 se nachází z části pod základovým zdivem stavby S1 a pod jejím opěrným pilířem přizděným na spáru (obr. 11). Jihovýchodním směrem vodovod V1 vystupuje z osy stavby S1 a směřuje k prameni vody, který se jako studánka na užitkovou vodu dochoval ve sklepě domu čp. 78 až do doby výzkumu (obr. 14). Vodovod V1 byl konstruován z hrubě osekaných pískovcových bloků o velikosti až 80 cm spojených jílem (obr. 13, 15). Dno a svrchní část konstrukce byly rovněž vymazány jílem.

Při j ihovýchodním rohu stavby S1 prokázal výzkum stavební napojení další stavby označené jako S2 (obr. 14), která se torzálně dochovala v suterénu domu čp. 78. Spojovací článek mezi S1 a S2 můžeme na základě stratigrafické situace a keramických nálezů datovat do 13. století (obr. 8, 15). O stejném datování lze na základě archeologické situace uvažovat pro stavbu S2 (obr. 15).

Archeologický výzkum provedený v letech 2005–2007 prozkoumal nejbližší okolí stavby S1 a stavby S2, zrevidoval také výsledky výzkumu stavby S1 provedeného v roce 1959. Na větší části zkoumané plochy výzkum dokumentoval nejstarší sídelní horizont datovaný pravděpodobně do 1. poloviny 13. století, který můžeme spojovat s počátky lidských aktivit na tomto místě. Stratigraficky starší, avšak datovaná ještě do 13. století, je výstavba kanálu V1, která vedla od významného pramene areálu směrem ke svahu k Jizeře a zcela jistě měla intencionální vztah ke stavbě S1 postavené nad kanálem. Půdorys a interiér stavby S1 zkoumal v roce 1959 A. Hejna (Hejna 1962), revizním výzkumem však bylo zjištěno její založení již v první polovině 13. století. Je pravděpodobné, že východně od S1 byla v průběhu 13. století vystavěna další kamenná stavba S2, která inkorporovala i pramen, z něhož vedl kanál V1 (obr. 14). Interpretaci kanálu ztěžují zvláštní geologické poměry na lokalitě. Zvětralý pískovec se zde střídá se slínovcem, který nepropouští vodu (za laskavé sdělení autoři děkují RNDr. Janu Zavřelovi). Kanál V1 byl nejen zasypán a utemován touto jílovitou hmotou, ale v některých partiích byl též do slínovce zahlouben. Funkce kanálu V1 mohla být odvodňovací s cílem upravit vodní režim a umožnit stavbu S1, ale i zásobovací, popřípadě obojí, každopádně měl kanál V1 pouze místní význam. Stavba S2 nezanikla jako stavba S1, ale v mnohých přestavbách se dochovala do demolice roku 2005 a to včetně pramene upraveného ve sklepní studánku. Stojí za zmínku, že poslední majitelé a obyvatelé domu čp. 78, který v sobě zahrnoval pozůstatky mladších přestaveb S2 včetně pramene a studánky, hovořili v souvislosti s pramenem o „svaté studánce“ a považovali j i zcela samozřejmě za někdejší součást kláštera. Může se zde jednat o příklad dlouho přetrvávajícího historického vědomí respektive artefaktové paměti (srov. Neustupný 2010, 194–195) sahající až doby před založením kláštera. Význam pramene byl patrně větší v souvislosti se zvláštním vodním režimem místa daným skladbou geologického podloží, který byl nepochybně příčinou toho, že i v pozdějších dobách, např. v 16.–17. století, bylo osídlení na Karmeli závislé na dodávkách vody z městského vodovodu.

Překvapivé datování kamenné zástavby do 13. století (pravděpodobně dokonce do jeho 1 . poloviny) v prostoru, jehož počátek osídlení byl doposud spojován se založením minoritského kláštera, klade nároky na novou interpretaci nejstaršího vývoje pozdějšího klášteřiště na Karmeli. Dobu založení minoritského kláštera se pokoušelo stanovit více historiků. Nedostatek písemných zpráv neumožnil jednoznačně vyjasnit ani počátky Mladé Boleslavi, natož pak založení minoritského kláštera, který zanikl na počátku husitských válek. Pro určení okruhu možných původců stavby je ovšem nutné obrátit se až k samým počátkům tehdy ještě místa Mladá Boleslav.

Shrnutí raného vývoje a úlohy mladoboleslavské aglomerace provedli v podrobném přehledu M. Nechvíle a J. Prostředník (Nechvíle – Prostředník 2009). Mladoboleslavský hrad vznikl jako krajský zeměpanský hrad, tedy na knížecím zboží, již v počátcích českého státu (první zmínka „de Nouo

Boleslau“ 1130, CDB I, 130; první známý kastelán je jmenován r. 1159, úředník cúdy Hrdoň 1186). Od 12. století byl pravidelně zmiňován v souvislosti s rodem Markvarticů, posléze pánů z Michalovic, kteří se v průběhu času stali z knížecích (královských) úředníků nejprve jeho částečnými a posléze i úplnými držiteli. Dle Šimáka (Šimák 1938, 803) získali Markvartici držbu podhradí u významné křižovatky cest, jako odměnu za podporu krále v polovině 13. století.

V podhradí stál kostel sv. Víta, jehož dobu založení lze díky starobylému patrociniu datovat přinejmenším do 11 . století, ne‑li časněji. Vzhledem k existenci kaple sv. Vojtěcha v blízkosti hradu lze předpokládat, že tento kostel sloužil obyvatelům podhradí. Není známo, kdy došlo k institucionalizaci podhradí přesně. Je jisté, že v sídelní aglomeraci se vybíralo clo a již

Obr. 14Polohopis čtverců M35, M36, N35, N36, O35, O36, P35, P36 dokumentuje prostor mezi stavbou S1 a stavbou S2 a zejména trajektorii kanálu V1. Plán využívá jak dokumentace archeologického výzkumu z roku 1959 (S1; Hejna 1962, 91), tak dokumentace výzkumu z let 2005–2007. Ledvinovitý útvar se schůdky v jihozápadním sektoru čtverce M36 je studánka zachovaná ve stavbě S2 respektive ve sklepě čp. 78. Ve čtverci N36 je ve směru od JV od studánky zachycena trasa kanálu V1, která dále na SZ prochází napříč čtvercem O36 a ve čtverci P36 se již z větší části nachází pod základovým zdivem stavby S1, aby ve čtverci R35 kanál vycházel zpod zdiva stavby S1 s ústím (?) směrem ke svahu k Jizeře. Na jihovýchodní roh stavby S1 je napojena zeď N35010 = N36013, která představuje torzo stavebního propojení staveb S1 a S2.



147

před rokem 1318 měla statut městečka s trhem nebo přinejmenším tržní osady („cum jure forensi ipsius oppidi“ – RBM IV, 783, č. 1998; cca 1290: „in loco forensi Mladi Boleslaw“ – Kuča 2000, 27). V podhradí se ve 13. století postupně majetkově etablovaly ještě další subjekty. V roce 1255 založila Hostilka, matka mladoboleslavského kastelána Jaroslava z rodu Markvarticů, při kostele sv. Víta komendu johanitů se špitálem. Její původní nadání bylo později několikrát rozšířeno (Šimák 1938, 803). Když bylo město v r. 1334 přeloženo Ješkem z Michalovic na nové místo, kostel nadále sloužil jako farní pro Podolec a blízké vsi (Kuča 2000, 40). Také pražské biskupství vlastnilo ve 13. století v Boleslavi nemovitosti – 11 domů, mlýn o jednom kole a navíc tu mělo tržní desátek (DRC). Domy jsou v urbáři zmiňovány kolem r. 1290 jako pusté, což znamená, že se staly obětí dvojího vojenského útoku na Boleslav a hrad v 80. letech. Před rokem 1295 asi proto tento majetek prodal biskup Zdislavovi ze Zvířetic (Šimák 1938, 804). Pátým subjektem, který by mohl být schopen vystavět kamennou stavbu, mohl být již jen samotný minoritský klášter. Někteří autoři datovali jeho vznik do 13. století, ale to se zdá být nemožné z několika důvodů.

Původní sídelní aglomerace, na níž se vztahovala v původním znění nedochovaná, nicméně prameny potvrzená práva tržní osady, ležela na Podolci v podhradí. Podle tvrzení historiků byla tato tržní osada či městečko přenesena v r. 1334 Ješkem z Michalovic na ostroh „Hroby“, snad nazývané podle pohřebiště u dnes již neexistující kaple sv. Vojtěcha, přičemž obdržela městská práva a získala další privilegia (CIM II, 282–283). Tehdy mělo podle dosavadního výkladu dojít k založení města, na jehož území se nacházel i minoritský klášter. Až do této doby se jeho budoucí klášteřiště nacházelo na zcela opačné straně než podhradí.

Nicméně poloha klášteřiště se staršími, z kamene vybudovanými objekty, se nezdá natolik absurdně vzdálená od sídelních center, pokud přijmeme Kučův výklad urbanistického vývoje Mladé Boleslavi (Kuča 2000, 42–44). Listina z r. 1334 uvádí, že město je přeneseno z „místa přirozeného“, aniž je ovšem specifikováno, kde toto přirozené místo leží. Nemusel to totiž být nutně Podolec, jehož geografické zázemí neposkytovalo ani dost prostoru na stavební expanzi, ani ochranu v případě války. Navíc je známo, že na konci 13. století bylo město několikrát vypleněno (v urbáři pražského biskupství jsou zmíněny všechny poplatné domy, jichž bylo 11, jako pusté).

Kuča situuje na základě urbanistické analýzy ono přirozené místo na území dnešního Nového města, kdysi významné křižovatky cest. To vysvětluje i novostavbami kostelů, které by se vlastně neocitly v jádru města (Staré město), z něhož by bylo nutno docházet na značnou vzdálenost. V roce 1334 se podle něj rozšířila aglomerace z prostoru dnešního Nového města na lépe chráněné místo v blízkosti hradu do areálu, který páni z Michalovic tehdy definitivně získali do své držby. Přenesené město se také lišilo právním postavením od obyvatel původní aglomerace. Proto bylo toto přenesené město považováno za jediného nositele městských práv. Teprve po opětném začlenění původního teritoria do přeneseného města se paradoxně začalo tomuto místu prapůvodního osídlení říkat Nové město. Průkaznost této hypotézy ovšem mohou osvětlit až průběžná sledování výsledků budoucích archeologických výzkumů (Nechvíle – Prostředník 2009, 415).

Obr. 15Čtverec N36: na řezu N36a–N36b je zachycen kanál V1. Lineární výkop kanálu V1 N36029 má pozvolný zlom od povrchu se silně konvexními stěnami a plochým dnem. Samotná vodovodní konstrukce N36030 byla postavena z hrubě osekaných pískovcových bloků o velikosti až 80 cm a spojena jílem (viz též obr. 13). Dno a svrchní část konstrukce byly vymazány rovněž jílem. Výplň výkopu pro konstrukci kanálu byla tvořena kyprým žlutavě světle hnědým pískem s 20% podílem jílu bez příměsí N36028 a jílem N36019. Řez N36a–N36b také dokumentuje jižní líc zdi N35010 = N36013 propojující S1 a S2. Na jílové vrstvy N36019 = N36012 a N36018, které náleží ještě k zásypu výkopu N36029 pro konstrukci kanálu V1 N36030, nasedají další vrstvy datované keramikou do 13. století N36017, N36011, N36008, N36020, N36009 a N36006 (Vařeka 2009) bez toho, aby byly narušeny základovým vkopem pro zeď N36013. Odhalený severní i jižní líc zdi SJ 35010 = N36013 v sousedních čtvercích a absence základových vkopů do souvrství 13. století vylučuje eventualitu výstavby zdi do výkopu shůry nebo z jedné či druhé strany.



148

Minorité, jakožto mendikantský řád, zakládali své kláštery (alespoň v zaalpských zemích) výhradně ve městech nebo v jejich těsné blízkosti. Protože prostředky k fungování komunity získávaly žádáním o almužnu, byly žebravé řády, minority nevyjímaje, úzce spjaty s městským životem. Pokud by někde situace umožňovala založení minoritského kláštera mimo město, pak snad jedině v Itálii. Jen ve dvou případech v českých zemích nevíme o tom, zda se minorité usadili před založením města, či po něm, ale to pouze proto, že neexistují žádné zprávy o samotném založení. Ze zbývajících 22 případů minoritských klášterů v českých zemích lze hovořit o 5 fundacích během zakládání města a 17 po jeho založení (Buben 2006). V jednom případě jsme informováni o přeložení konventu z prostoru mimo město do prostoru uvnitř městských hradeb (Most), ale i tam šlo o těsnou spojitost existence města a konventu.

Co bylo řečeno pro české země, platilo i v sousedství. Pro oblast dnešního Německa bylo prokázáno, že ve 13. století města s počtem nižším než 1000 obyvatel neměla klášter (Freed 1977). Podobný případ můžeme sledovat i v Uhersku (Slivka 2000, 270). To znamená, že samotná existence kláštera byla podmíněna skutečností, zda je městská komunita dostatečně početná, aby byla schopna klášterní komunitu uživit. K tomu lze snad jen poznamenat, že i proto byla expanze minoritů pečlivě plánována řádovým centrem. Nešlo tedy o nějaký příliš živelný proces, jak tomu mohlo být u jiných

Obr. 16Výběr keramiky z vrstev čtverce P36 datovaných do 13. století: 1– 4: P36006; 5–9: P36009; 10–12: P36017; 13–15: P36023.



149

řádů (Slivka 2000, 271). Vznik a fungování minoritských konventů bylo natolik spjato s městským životem, že se dnes zabýváme dokonce urbanogenní funkcí minoritských klášterů. Minorité si své domy často stavěli jako součást městského opevnění, jejich oblíbené místo bylo při branách (Vlček – Sommer – Foltýn 1997, 45–46; Slivka 2000, 268, 274). Z výše uvedeného také vyplývá, že minorité budovali své řeholní domy v těsné blízkosti sídelních aglomerací nebo uvnitř nich teprve až v okamžiku, kdy byly zajištěny nebo přislíbeny právní podmínky pro vznik a fungování komunity jako korporace. Existence sídelní aglomerace bez patřičné právní subjektivity a tím i ochrany totiž závisela, řečeno s nadsázkou, na libovůli majitele. Vše, co bylo uvedeno výše, dále vzdálenost, v jaké se klášteřiště nacházelo od sídelního centra na ostrohu i od původního podhradí na Podolci (ve 13. století patrně jediné legalizované městské komunitě v Mladé Boleslavi), vylučuje možnost, že by minoritský konvent vznikl ve 13. století.

Shrneme‑li tedy výše uvedené, během 13. století přicházeli v úvahu jako potenciální stavitelé kamenné stavby (možnost, že by u jejího vzniku stáli obyvatelé podhradí, nepřipadá v úvahu) Přemyslovci, Markvartici, resp. Michalovici, pražské biskupství a johanité. Johanité si své druhé centrum v místě založili po přenesení města v r. 1334 na ostrožně mladoboleslavského hradu. Jednalo se o farní kostel sv. Jana, který bývá někdy uváděn jako druhá mladoboleslavská komenda johanitů. Jeho poloha je různými historiky spojována se dvěma sakrálními objekty, kostelem Panny Marie a více na východ situovaným kostelem pozdního zasvěcení sv. Janu Nepomuckému. Oba kostely však byly postaveny před, resp. po polovině 14. století, jejich vznik tudíž nelze spojovat s původními objekty S1 případně S2, neboť by nebylo důvodu, aby je johaniti přenechali minoritům. Navíc je skutečně nevěrohodné, že by se minorité usadili v objektu po řádu v místě paralelně působícím (Lancinger – Vlček 2004, 1). Vzhledem k poloze klášteřiště na opačné straně sídelní aglomerace než byla komenda u sv. Víta, navíc ve značné vzdálenosti od okrsku hradu, se zdá být krajně nepravděpodobné, že by původcem kamenných budov odhalených výzkumem mohli být johanité. Obdobný výsledek přichází v úvahu i v případě majetku pražského biskupství. Pokud o něm máme zprávy, pocházejí sice z konce 13. století, což předpokládá jeho existenci ještě v dřívějších dekádách, na druhou stranu se však evidentně jedná o příjmy v podobě platů (mlýn a domy). Tento městský charakter původu všech platů (včetně poplatku z tržiště) snad vylučuje možnost, že by biskupství mělo nějaký pozemkový majetek v blízkosti mladoboleslavského hradu, pro jehož provoz či na základě jehož provozu by bylo možné vystavět dvůr či obdobnou stavbu. I vzdálenost od bezpečí hradu se zdá příliš velká pro (velmi hypoteticky) uvažovanou residenční stavbu biskupa. Na druhou stranu poloha zkoumaných objektů na ostrohu, na stejné výškové úrovni jako hrad, by se zdála ideologicky pravděpodobnější než biskupský dům v nechráněné sídelní aglomeraci či protoměstečku na Podolci.

Možnost královského založení stavby se zdá být také nepříliš pravděpodobná. Panovníkovi nepochybně náležel hrad ve 13. století jako správní centrum zeměpanské moci i přes skutečnost, že faktickými držiteli okolí byli páni z Michalovic. Ti si ostatně vybudovali na protějším břehu Jizery v r. 1281 hrad Michalovice. Areál patrně zpustlého hradu definitivně přešel do držby pánů z Michalovic v r. 1334. Důvody, jež by vedly panovníka k výstavbě kamenných objektů na půdě, která mu již nenáležela, ve značné vzdálenosti od hradu, jehož vlastnictví bylo poněkud nezřetelné, nám nejsou známy. Nejpravděpodobnějším stavitelem kamenného objektu S1 se tedy zdá být rod pánů z Michalovic, otázkou zůstává jeho funkce.

Původní účel budovy (v předklášterní fázi) se vzhledem k úplné absenci písemných a velmi omezenému množství archeologických pramenů prakticky nedá stanovit.

Archeologický výzkum neodhalil žádné viditelné propojení s konventními budovami, takže se zdá pravděpodobné, že budovy nebyly začleněny do stavebně jednotného komplexu minoritského konventu. Jejich funkci v tomto období lze patrně spojovat s hospodářskými aktivitami v areálu kláštera. Hypotéza, že by mohlo jít o špitál, který při klášteře podle některých zpráv existoval, se jeví jako značně nereálná. Špitál totiž býval, díky svému významnému postavení v poslání řádu, jedním z prvních stavení celého kláštera. Vzhledem k omezeným finančním možnostem minoritů se často konventy budovaly v několika fázích podle momentálního materiálního zajištění komunity (Vlček – Sommer – Foltýn 1997, 46). To znamená, že lze jen obtížně zobecňovat jednotlivé případy architektonické podoby minoritských konventů. Na druhé straně je však zřejmé, že každý konvent začínal svůj stavební vývoj malou zárodečnou stavební buňkou, jíž často bývaly právě špitály či leprosérie (Slivka 2000, 271). Ty musely být ovšem budovány v těsné blízkosti sakrálního prostoru (srovnej Hanuliak – Ragač 2000, 237). Mladoboleslavské stavby se ale nacházejí mimo areál kláštera, alespoň podle toho, jaké jsou naše dnešní představy o původní podobě klášteřiště.

Archeologický výzkum provedený v letech 2005–2007 a související analýzy ukázaly, že počátky stavby S1 pocházejí již z první poloviny 13. století a nelze je klást do spojitosti s minoritským klášterem. Hejnovo stavebně historické datování stavby S1 do 2. poloviny 13. století je překvapivě blízko našim závěrům, ne tak však jeho interpretace stavby jakožto dokladu původní výstavby kláštera (Hejna 1962, 90). Na základě uvedených výsledků posledních výzkumů můžeme zformulovat hypotézu, že stavbu S1 patrně původně zamýšlenou jako součást dvorce postavili, případně rozestavěli, již v první polovině 13. století páni z Michalovic z nám neznámých důvodů. Když později založili minoritský klášter, dali mu svůj pozemkový majetek v aglomeraci i s domem.

Závěr



150

BAREŠ, F. 1905Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu mladoboleslavském. Praha.

BAREŠ, F. 1921Paměti města Ml. Boleslavě. Díl I. Mladá Boleslav.

BUBEN, M. 2006Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích III/1. Žebravé řády. Praha.

DAŇKOVÁ, M. 1948Cedule řezané na příjem knih z kralické tiskárny, Časopis Matice moravské 47, 78–93.

FIEDLER, J. 1863Todtenbuch der Geistlichkeit der Böhmischen Brüder. Wien.

FREED, J. 1977The Friars and German society in the thirteenth century. New York.

HANULIAK, V. – RAGAČ, R. 2000Príspevok k problematike existencie kláštorného hospica a Kostola sv. Ducha v Slovenskej Ľupči, Archaeologica historica 25, Brno, 233–244.

HEJNA, A. 1962Archeologický výzkum v areálu bývalého kláštera a bratrského střediska v Mladé Boleslavi, Památková péče 22/3, 87–91.

JÁSEK, J. A KOL. 2000Vodárenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.

KUČA, K. 2000Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl, Ml–Pan. Praha.

LANCINGER, L. – VLČEK, P. 2004Mladá Boleslav, býv. kolej piaristů (čp. 74) s kostelem sv. Bonaventury. Stavebně historický průzkum. Praha.

MOLNÁR, A. 1952Boleslavští bratří. Praha.

NECHVÍLE, M. – PROSTŘEDNÍK, J. 2009Mladá Boleslav – příspěvek k dějinám osídlení na základě výzkumu čp. 99–101 na Staroměstském náměstí. Archeologie ve středních Čechách 13, 347–350.

NEUSTUPNÝ, E. 2010Teorie archeologie. Plzeň.

PAVELKA, J. – VAŘEKA, P. 2008Příspěvek k poznání stravy ve vrcholném a pozdním středověku. První výsledky analýzy potravinových zbytků na keramice v Čechách, Kuděj 2008/1–2, 98–109.

ROHN, J. C. 1775Antiquitas ecclesiarum, capellarum et monasteriorum aliarumque aedium sacrarum districtus Boleslaviensis. Praha.

SKOČDOPOL, F. 1998Stará vodárenská věž. Josefské náměstí, Královské město Mladá Boleslav. Mladá Boleslav.

SKŘIVÁNEK, F. 1995Rytíři sv. Jana Jeruzalemského u nás, Heraldika a genealogie 28, 1–80.

SLIVKA, M. 2000Mendikantské rehole v mestotvornom procese na Slovensku, Archaeologica historica 25, Brno, 267–277.

SVÁTEK, J. 1970Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, zvl. příloha Sborníku archivních prací 20, č. 2, 503–624.

ŠIMÁK J. V. 1938Středověká kolonisace v zemích českých. České dějiny I/5. Praha.

VLČEK, P. – SOMMER, P. – FOLTÝN, D. 1997Encyklopedie českých klášterů. Praha.

Literatura

CDB ICodex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae. Tomus I. 805–1197. Friedrich, G. (ed.), Pragae 1904–1907.

CIM IICodex iuris municipalis regni Bohemiae. Tomus II. Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225–1419. Čelakovský, J. (ed.), Praha 1895.

DRCDecem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum precedente. Emler, J. (ed.), Praha 1881.

HAMMERSCHMID 1733Národní archiv, fond Řád piaristů (ŘPi), kniha č. 488. Joannes Florian Hammerschmid, Descriptio civitatis Neo–Boleslawiae …a Georgius Kezelius Bidczowsky…compilata, 1733.

JUST, J. (ed.) 2011„Hned jsem k Vám dnes naschvalí poslíka svého vypravil“. Kněžská korespondence jednoty bratrské z českých diecézí z let 1610–1618. Praha.

KAMPER, Z. (ed.) 1935Kronika mladoboleslavská od Mistra Jiřího Bydžovského sepsaná. Mladá Boleslav.

NA, IS Bo 202Národní archiv, fond Indikační skizzy, sign. IS Bo 202, 1842.

NA, NM K2 M2 5–2Národní archiv, fond Nová manipulace, sign. K2 M2 5–2.

NA, SM J 22–2Národní archiv, fond Stará manipulace, sign. SM J 22–2.

PODLAHA, A. – ZAHRADNÍK, I. (EDS.) 1901Jana Willenberga Pohledy na města, hrady a památné stavby král. českého z počátku XVII. století. Praha.

RBM IVRegesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars IV. Annorum 1333–1346. Emler, J. (ed.), Pragae 1892.

SAKP ISoudní akta konsistoře pražské, I. část. (1373–1379). Tadra, F. (ed.), Praha 1893.

VAŘEKA, P. 2009Datování keramiky, In: Bureš, M. – Pařez, J. – Waldhauser, J.: Nálezová zpráva z předstihového archeologického výzkumu v Mladé Boleslavi Na Karmeli, Kapitola 5.2. Inventář movitých nálezů. Nepublikovaný rkp., ulož. Muzeum Mladoboleslavska, Mladá Boleslav.

WILLENBERGZápisník Jana Willenberga s vedutami měst, hradů a staveb v Čechách a na Slovensku, konec 16. stol.–1602, Strahovská knihovna, sign. DT I 30.

Prameny



151

CDB I – Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae. Tomus I.CIM II – Codex iuris municipalis regni Bohemiae. Tomus II.DRC – Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum precedente.NA – Národní archivRBM IV – Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars IVRkp. – rukopisSAKP I – Soudní akta konsistoře pražské, I. ČástSign. – signatura SJ – stratigrafická jednotka Ulož. – uloženo

Seznam použitých zkratek

In den Jahren 2005–2007 führte das Regional‑Museum von Mladá Boleslav in Kooperation mit den Autoren dieses Beitrags und im Zusammenhang mit dem Ausbau des Hochschulzentrums der Škodawerke AG Mladá Boleslav mehrere archäologische Grabungen im Areal des ehemaligen Minoritenklosters und des späteteren Brüderhauses durch, das in der Lage Auf dem Karmel/Na Karmeli situiert ist (Abb. 1). Der vorliegende Beitrag ist zwei wichtigen Problemkreisen gewidmet, deren Lösung sich die archäologische Grabung zum Ziel gesetzt hatte.

Das erste Problem stellte die Lokalisierung der ursprünglichen Minoritenkirche dar. DieGründung des Klosters wird neulich im Zusammenhang mit der Translokation der Stadt durch die Urkunde von 1334 gesehen, als die alte Marktgemeinde institutionalisiert wurde und somit die Bedingungen für die Niederlassung eines Mendikantenordens geschaffen wurden. Am Anfang der Hussitenkriege wurde das Kloster verwüstet und einige Zeit danach lag das Areal brach, bis sich dort gegen Ende des 15. Jahrhunderts die Gemeinde der Böhmischen Brüder niederließ. Sie bauten den West‑, Süd‑ und Ostflügel des heutigen Objekts auf, wobei sie dem Westflügel wohl 1583 einen Turm anfügten. Ihre Abneigung gegen eine Nutzung von älteren Sakralräumen kann man darin sehen, dass sie die Überreste der ursprünglichen Minoritenkirche, die richtig orientiert und wie gewöhnlich nördlich des Konvents situiert war, an Ort und Stelle beließen und sie in keine weitere Bautätigkeit einbezogen. Diese Überreste befanden sich nämlich, auch wenn sie durch Archivdokumente nicht genau lokalisierbar sind, in der Nähe des Komplexes noch nach dem Dreißigjährigen Krieg: „Laut dem Bericht befindet sich unweit desselben Klosters und der Kirche eine wüste Stelle oder rudera , wo einst eine Kirche stand…“. Archäologische Suchschnitte stellten im Bereich der Quadratur des ehemaligen Klosters auf mehreren Stellen Mauerwerksreste fest, die man als Teile eines größeren Baus interpretieren kann (Abb. 12). Auf einer Stelle blieben beide Seiten der Mauer (SJ 03001 = SJ 901, Abb. 7) erhalten, so dass man auf eine Mauerstärke von 120 cm schließen kann. Als ein weiteres Maß kann man nur noch die Innenlänge der wahrscheinlichen Längstachse des Baus rekonstruieren, die 20,5 m beträgt. Die Mauerdicke und die Länge der erhaltenen Achse erlauben folgende Hypothese, dass es sich um die südliche Schiffsmauer der ursprünglichen Minoritenkirche handeln dürfte. Unter der Voraussetzung, dass sich die archäologisch dokumentierte Südmauer an der Längsachse des Baus befände, wäre die Minoritenkirche mit ihrem Chor gen Osten orientiert, im Gegensatz zu der späteren und bis heute erhaltenen St. Bonaventura‑Kirche, die höchstwahrscheinlich den ursprünglichen Salkralraum der Brüdergemeinde respektierte.

Das zweite Problem der in den Jahren 2005–2007 durchgeführten archäologischen Grabung betraf die Interpretation der ältesten Besiedlung der betreffenden Lage einschließlich der bei der Grabung dokumentierten Bauten S1 und S2 und des Kanals V1 sowie die Revision der Ergebnisse der 1959 durchgeführten Untersuchung des Baus S1. Auf dem Großteil der Grabungsfläche wurde der älteste Siedlungshorizont dokumentiert, der in die 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts datiert wird und mit den Anfängen menschlicher Aktivitäten auf dieser Stelle zu sehen ist. Stratigraphisch älter, aber noch in das 13. Jahrhundert gehörig, ist die Wasserleitung V1, die von der wichtigen, im Areal befindlichen Quelle in Richtung des Hangs zum Fluss Jizera führte und sicherlich mit dem Bau S1 zusammenhing, der oberhalb des Kanals erbaut wurde. Der Grundriss und das Interieur des Baus S1 wurden im Jahre 1959 durch A. Hejna untersucht (Hejna 1962), die Revisionsgrabung datierte jedoch seine Gründung bereits in die erste Hälfte des 13. Jahrhunderts. Es ist nicht ausgeschlossen, dass östlich von S1 im Verlauf des 13. Jahrhunderts ein weiterer Steinbau S2 errichtet wurde, der auch die Quelle einbezog, von der aus der Kanal V1 führte (Abb. 20). Der letztgenannte kann die Entwässerungs‑ oder Versorgungsfunktion gehabt haben, eventuell auch beide. Der Bau S2 ging nicht unter wie Bau S1 und blieb in verschiedenen Umbauten bis zur Demolition 2005 erhalten, und zwar einschließlich der Quelle, die als Kellerbrunnen hergerichtet war. Durch die Analyse schriftlicher Quellen und mit Rücksicht auf den festgestellten archäologischen Befund gelangten wir zum Schluss, dass der Bau S1, der ursprünglich wohl als Bestandteil eines Gehöfts gedacht worden war, bereits in der ersten Hälfte des 13. Jahrhunderts aus unbekannten Gründen durch die Herren von Michalovice erbaut worden war. Als man später das Minoritenkloster gründete, schenkten sie ihm seine Ländereien in der betreffenden Agglomeration samt dem Haus.

Anfänge der Bauaktivitäten im Areal Auf dem Karmel/ Na Karmeli in Mladá Boleslav



152

Bildbeschreibungen Abb. 1Blick auf den Klosterkomplex vom Südwesten. Stand im Jahre 2006.

Abb. 2Situierung des Suchschnitte der archäologischen Testgrabung. Schraffiert sind die vor dem Aufbau des Hochschulareals abzureißenden Objekte bezeichnet. Mit dicker voller Linie sind Umrisse der Neubauten bezeichnet. Als S1, S2 sind die durch archäologische Grabungen entdeckten Objekte beschriftet.

Abb. 3Situierung der Vorsprungsgrabung in der Lage Auf dem Karmel/Na Karmeli. Mit dicker voller Linie sind Umrisse der realisierten Neubauten bezeichnet. Flächenweise untersuchte Quadrate sind nummeriert.

Abb. 4Klosterareal auf der Indikationsskizze des Urkatasters von 1842. Grenzen des ovalen Klosterareals vor dem Ende der Patrimonialperiode sind gut sichtbar. Sein Westteil respektiert die Terrainkante über dem Fluss Jizera. In. der Mitte befindet sich die Quadratur des Konvents mit der St. Bonaventura‑Kirche. Weitere Bebauung, größtenteils gemauert, ist im Südteil des Areals konzentriert, bis auf das Haus auf der Bauparzelle Nr. 221 an der Hangkante westlich des Klosters. Die Bauten östlich des Klosters, an der Ostseite der „Kloster Gasse“, heute „Na Karmeli“, sind die ehemalige Druckerei (südlich) und Schule (nördlich).

Abb. 5Karmel auf der Federzeichnung Willenbergs von 1602. Über dem Türmchen des Hauses, das wohl 1583 erbaut wurde, steht die Inschrift „Karmelitové“ und die Nummer 19, deren Beschreibung in der Legende lautet: „Kloster, heute Brüderhaus“. Nummer 3 ist der Wasserturm. Links davon und zugleich in Richtung unter dem Turm des Karmels steht Nummer 17, „Klostertor“. Der Bau links von dem Brüderhaus kann das von Hejna festgestellte Objekt südlich des Hauses sein, das im Laufe unserer Grabung als S1 bezeichnet wurde. Willenbergs Bemühung, alle Dominanten der Stadt darzustellen, erlaubt wegen der Kombination verschiedener Blickwinkel die Bauten auf der Vedute nur teilweise zu identifizieren.

Abb. 6Suchschnitt 1 der Testgrabung, Schnitt. Stratigraphische Einheiten 01010 und 01011 repräsentieren das Mauerwerk des gegenwärtigen Kreuzgangs.

Abb. 7Lage des Mauerwerks der ursprünglichen Minoritenkirche im Rahmen der heutigen Dispositon der Quadratur. Schwarz ist das während der Grabung festgestellte Mauerwerk bezeichnet, grau ist der wahrscheinliche Verlauf des Mauerwerks angedeutet. Grabungsschnitte 400–1100, die im Bereich des Kreuzgangs im Zusammenhang mit dem Bau der Ingenieurnetze angelegt wurden.

Abb. 8Quadrat N35: Schnitt N35a–N35b repräsentiert das Beispiel einer vollentwickelten Stratigraphie des 13. Jahrhunderts an der Fundstelle. SJ N35033 stellt den Sanduntergrund dar, an den der sog. älteste Siedlungshorizont N35023 ansetzt. Dieser setzt dann mit einer relativ mächtigen Schichtenfolge von stratigraphischen Einheiten N35022, N35040, N35021, N35032, N35020, N35013 und N35014 fort, die anhand der Keramik ins 13. Jahrhundert datiert sein kann (Vařeka 2009). Auf der Schichtreihe des 13. Jahrhunderts, die an die Mauer N35010 ohne eine deutliche Fundamenteingrabung ansetzt, liegen die Schichten N35012 und N35004 aus der 1. Hälfte des 14. Jahrhunderts (Vařeka 2009), die durch den Graben N35036 für einen späteren Durchgang zum Gebäude S2 gestört wurden. Wie aus der stratigraphischen Situation hervorgeht, können wir die Mauer N35010 = N36013, die eine Bauverbindung zwischen S1 und S2 darstellt, ebenfalls ins 13. Jahrhundert datieren.

Abb. 9Quadrat P36: Schnitt P37–P36 ist senkrecht zum Mauerwerk des Gebäudes S1 angelegt, welches im Querschnitt durch seinen ursprünglich oberirdischen Teil P36020 und das Fundament P36021 repräsentiert wird. Das Fundament P36021 ist auf der Konstruktion eines Kanals bzw. einer Wasserleitung SJ P36040 gebaut, die wir als V1 bezeichneten. Der Graben P36038 ist gemeinsam für den Kanal V1 P36040 sowie für das Fundament S1 P36021. Dieser gemeinsame Graben ist von der Schicht SJ P36008 überlagert, die man mit dem sog. ältesten Siedlungshorizont identifizieren kann. Dieser Horizont überdeckt auch eine in den Sanduntergrund versenkte Gruppe von Pfostengruben P36038 und den Graben P36036 (siehe auch Abb. 11). Aus der Verfüllung P36023 des Grabens P36038 sowie aus der Schicht P36008 und der Verfüllung P36017 des Grabens P36036 stammt Keramik der 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts (siehe Abb. 16; Vařeka 2009). An die Schichten aus dem Verlauf des 13. Jahrhunderts P36009, P36006, P36007, P36002 (siehe Abb. 16) setzt die Schicht P36001 aus der 1. Hälfte des 14. Jahrhunderts an und alle diese Schichten sind dann durch den Graben SJ P36027 gestört, dessen Verfüllung ebenfalls in die 1. Hälfte des 14. Jahrhunderts datiert ist (Vařeka 2009). Der Graben P36028 mit Verfüllung P36004 repräsentiert den Grabungsschnitt der Ausgrabung von A. Hejna aus dem Jahre 1959.

Abb. 10Quadrat P36: Schnitt O37–P37 repräsentiert eine Stratigraphie, die für diejenigen Teile der Untersuchungsfläche typisch ist, wo eine niedrigere Siedlungsaktivität bzw. eine deutliche postdepositionale Transformation der Stratigraphien zum Ausdruck kommt. An den ältesten Siedlungshorizont P36009 des 13. Jahrhunderts setzten die Schichten P36006 aus der 2. Hälfte des 13. Jahrhunderts und P36001 aus dem 13. bis 1. Hälfte des 14. Jahrhunderts an (siehe Abb. 16; Vařeka 2009).



153

Abb. 11Quadrat P36: mehr oder weniger parallel zur Wand des Gebäudes S1, die in Quadraten P36 und O36 erfasst wurde, dokumentierte man während der Ausgrabung eine Reihe von Pfostengruben, die stratigraphisch gesehen unterhalb des sog. ältesten Siedlungshorizontes P3608 und P3609 zum Vorschein kamen. Diese Pfostengruben könnten als Überreste eines Holzgerüstes aus der Bauzeit des S1 oder eines Zaunes am Umfang des Gebäudes S1 interpretiert werden.

Abb. 12Quadrat P36: ursprünglich oberirdisches Mauerwerk des Baus S1 mit dem Überrest einer Schießscharte im Oberteil des Mauerwerks SJ 36020, knapp unter der heutigen Oberfläche.

Abb. 13Kanal V1 im Quadrat O36.

Abb. 14Grundriss der Quadrate M35, M36, N35, N36, O35, O36, P35, P36 dokumentiert den Raum zwischen den Gebäuden S1 und S2 und vor allem den Verlauf des Kanals V1. Der Plan beruht sowohl auf der Grabungsdokumentation aus dem Jahre 1959 (S1; Hejna 1962, 91) als auch auf derjenigen aus den Jahren 2005–2007. Eine nierenförmige Struktur mit Stufen im südwestlichen Sektor des Quadrats M36 repräsentiert einen Brunnen, der im Gebäude S2 bzw. im Keller Nr. 78 erhalten blieb. Im Quadrat N36 erfasste man SÖ des Brunnens den Verlauf des Kanals V1, der dann weiter nordwestlich das Quadrat O36 durchquert und im Quadrat P36 bereits zum Großteil unterhalb der Fundamentmauer des Gebäudes S1 versenkt ist. Im Quadrat R35 geht der Kanal dann unter dem Mauerwerk des Gebäudes S1 hervor und mündet (?) in Richtung zum Abhang in den Jizera‑Fluss aus. An die südöstliche Ecke des Gebäudes S1 knüpft die Mauer N35010 = N36013 an, die den Torso einer Bauverbindung zwischen den Bauten S1 und S2 darstellt.

Abb. 15Quadrat N36: am Schnitt N36a–N36b ist der Kanal V1 zu sehen. Der Liniengraben des Kanals V1 N36029 zeigt einen allmählichen Knick von der Oberfläche hinab mit stark konvexen Wänden und einem Flachboden. Die eigentliche Konstruktion der Wasserleitung N36030 wurde aus grob behauenen Sandsteinblöcken mit einer Größe von bis zu 80 cm gebaut und mit Lehm gebunden (siehe auch Abb. 19). Der Boden und der obere Teil der Konstruktion waren ebenfalls mit Lehm beschmiert. Die Verfüllung des Grabens für die Kanalkonstruktion bestand aus lockerem gelblich hellbraunem Sand mit 20% Lehmanteil ohne Beimengungen N36028 und aus Lehm N36019. Schnitt N36a–N36b dokumentiert die Südfront der Verbindungsmauer N35010 = N36013 zwischen den Bauten S1 und S2. An die Lehmschichten N36019 = N36012 und N36018, die noch zur Verfüllung des Grabens N36029 für die Konstruktion des Kanals V1 N36030 gehören, setzen weitere anhand der Keramik ins 13. Jahrhundert datierte Schichten N36017, N36011, N36008, N36020, N36009 und N36006 (Vařeka 2009), ohne durch die Fundamenteingrabung für die Mauer N36013 gestört zu werden. Die freigelegte Nord‑ und Südfront der Mauer SJ 35010 = N36013 in den Nachbarquadraten und Absenz der Fundamenteingrabungen in die Schichtenfolge des 13. Jahrhunderts schließen den eventuellen Einbau der Mauern in den Graben von oben oder von der einen oder anderen Seite aus.

Abb. 16Auswahl von Keramik aus Schichten des 13. Jahrhunderts im Quadrat P36: 1–4: P36006; 5–9: P36009; 10–12: P36017; 13–15: P36023.


Documents

K počátkům stavebních aktivit Michal Bureš – Jan Pařez VII 11.pdfK počátkům stavebních aktivit v areálu Na Karmeli vMladé Boleslavi Michal Bureš – Jan Pařez 138 Dějiny