- 1 -

- 2 -

- 3 -

Jaromír Komorous

Hučáky

Plzeň 2015

- 4 -

©Jaromír Komorous, 2015 Photos ©Kateřina Jonášová, 2015 Epilogue ©Vladimír Novotný, 2015

- 5 -

Hukot v hlavě bez důvodu je nemoc. Důvodný hukot je deziluze.

- 6 -

- 7 -

- 8 -

- 9 -

Poslední dekáda století Viděl jsem je, viděl. Řezali pod sebou větve a sypali popel si na hlavu v notoricky známé bezradnosti. Dlouho jsem nezažil tak trapná gesta dohraná do krajnosti. A přece cesta po nachystaném žebříku přistavenému k ořezanému kmeni. Ve stádu bez paměti ideály tlí. Zase holt začít u dětí. A nebýt na ně zlí.

- 10 -

O mlčení Staříčkové mlčí. Ne, že by neměli co říct, ale světy jsou tak kakofonní, že nikdo neposlouchá. Jen v jelením paroží vítr bez označení a v duši vzniklých roklích meluzína z hor. Sklouzlá s hukotem z mraků, trestající bezděčně hluchotou tón, který se jim vydral s rozpaky z úst a nevšimnut zapadl pod rozrytý stůl, kde číhavé hyeny tuší možné sousto. Nutkavost manýr nedopusť. Vážím, zda rozšířit jich řad, když nehodlám vběhnout pod vyslaný mi šíp a nechat se jím přibít k zemi, i kdyby mi bylo na mašli, s úkolem vrtět kafemlejnek a jen občas pohodit hlavou. Staříčkové mlčí. Mé myšlenky? Ty plavou.

- 11 -

Slepičárna Na jedné noze stojím. Druhá se ulejvá. Skrz jedno oko koukám. Druhé si hoví. A v kropenatých myšlenkách řádí kohout jak v kurníku. Co by ten capouch dělal, kdyby je našel běloskvoucí a na hřadech rozčapené, neposkvrněné, ale prázdné jak má datová schránka? S kroužkem a řetízkem na pařátku? Bavilo by jej to? Ne. A v tom jsme zajedno. Kradáři v kropenatém světě. Nám kýbl bublin a vystavit náš ánfas na nádvoří elfů. Kropenkám zrní a vodu do volátka. A pochopení pro práci s vejci. A zastíněnou ohrádku pro hrabavé. Kdo neochutnal podestýlku hrabat, pěstí si nečitelný čich. A to ještě o barvách ani slovo.

- 12 -

I tam Zahučelo v lesích za Novou Hospodou v šoférské kabině tiráka z Amsterodamu. Jen krátce, po neutěšeném orgasmu, však s ozvěnou u každého vozu. A rychle pak nohu na plyn za šancí na další rito. Ulepená hrdosti, kleslas do výše šaltrpáky! Zablýskat se ani nestačilo, o hřmění si můžeme vyprávět. I tam, kde se daří kumulaci těl, probublává faleš a lhaní si do kapsy. Tož, s milosrdnou lží se dá sic žít, ale nepohnout Zeměkoulí.

- 13 -

Po soutěžním utkání Okolo pažitu v klubových barvách klandr ze slušnosti poblitý jen jednou a shora. Z nadýchaných závějí slupek od buráků vyrostly komíny kelímků. Dnes nad plochou už plachtí vijé, cestičky v trávě jsou prostřené. Někde za plotem sto peněz a vagína o sobě ni zmínku. To bude zase világoš, klíče od domu na věšák a chraň tě bůh po nich sáhnout. A já budu s tebou, Vilímku. Já budu s tebou, vlku, ty můžeš zatím v knajpě výt, zahrát si vlastní kulečník, přiživit vzpomínku.

- 14 -

O pravdě Když pravdě zaoblí rohy, zbude jen torzo. Pod diamantovými kotouči, pod proudem vody zásady tají, aniž by tušily, proč v čele flotily první na plastiku plují žena, nůše, píseň, kost. Nikdy jich nebude dost. Když pravdě amputují křídla, létají jen ptáci. Pod diamantový náhrdelník ukrývám hladový krk. Tak vzácný se mi jeví. Ve rvačce s proudem času, v té bitvě s elitou rasů ztrácím i verbální zbraň. Co má se stát, se staň. Když pravdu postaví ke zdi, umlká ale jen tělo.

- 15 -

V mělčinách Domnívám se, že jsem je potkal. Hlavy přetékající nápady ze studně utajení, paže třímající otěže spřežení, hlasy přesvědčující rétorikou a noblesní dikcí. Domnívám se, že jsem si s nimi podával ruce. Taková to byla doba. A nic na tom nezmění poznání, že hledání ryzosti se odkládá. Pro nedostatečnou specifikaci hledaného.

- 16 -

Divadelní premiéra Odzvonilo břitvě připravené v přítmí, polstrované tělo pyšní se už v sametu. Za praktikáble padají šupinky z gest, za víčka kila sonetů. My spíme si za své, komedoši. No tak! Jsme v záběru, netvař se vlažně! Den ještě neuzrál a na chodbách drink. A na ten dojde, vel na to jed. Sežeňte zítřejší deníky, projevte interes o další kus. Zapudrujte mi tiše čelo a za víno udělte jedničku plus. A k díkůvzdání v prvním koši! O půlnoci přistavte nějakou káru a roštěnky nechte na jindy. Vypadává mi jazyk a cítím se nadbytečně. Hned ráno zase dramolet!

- 17 -

Parlamentní vyhrabávky Vyvezli city na nekontrolovanou skládku, rozvahu nepustili přes práh. Před náhodným zachvěním labutích křídel šálem si halí identitu i krk. Řízeni azimutem vypatlanců, žalobce zamést pod koberec, vykutanou dálnicí k periférii rozumu i potřeb. Důstojnost do smrti na věšák dějin.

- 18 -

O ztrátě Utrhli chlapečka mamince z rukou vykovat podkůvku kolem úst. Ještě teď by z ní stoupala pára, kdyby ji nekalili výmyslem shora, kdyby nezavedli prodloužení výuky, nepřetrhli přirozenost v tobolce (kličku je nutné naučit se ve školce a taky zdravit a udržet tužku). Maminka smí si ukousat nehty, tvářit se chápavě a nemyslet a ve chvílích volna troubit na vuvuzelu v momentě změněné na hučáky davu a otázku, kam jdou naše prachy, když před školami k zápisu čekání na sovy, roztěkat rodiče, zbavit je výchovy a kolikrát nad vším i rozumu.

- 19 -

Stabilita Tak jim to řekl Jan. Propukly ovace, zatímco na place leštili kliky u dveří. Utrousil: Chlastám jak Dán, dokud mě nezměří… Když si to promítnu, jde tu už o život. Až spustí tesklivou, vypálí určitě i salvu z pušek… Ze smutku neprolítnu. Až nebude co, prodáme duše.

- 20 -

Nedokončená Na jednadvacátém patníku silnice do tmy srazili ideu ze stáda přijatelných. Pasáčci jim rezistenčně vyklepali blatník a nekonečné kecy uklidili do kotelny. Zatáhli rolety před očima ze vsi, mlčící většinou jistější než sami sebou. A najednou generace chlubící se vlastní abecedou, schopna prosít dno Máchova jezera, přejít jej suchou nohou, nastartovat perpetuum mobile a doufat, že koule nevychladnou, zjistit, jak je to strašně málo, když někde za rohem skáčou bez padáku a trestajíce věřící oni snídají okurky v láku, na kolenou stroupky přinesené z dětství, vestavěnou centrifugou zbaveni lhostejnosti a v očích urputnost rukama odsunout dekl se sedlinou, nasycenou už jen zlostí nad vlastní nedostatečností a slepotou, když nevidět zmučené servilitou a přešlapování koní blanických rytířů, neslyšet riffy vyšlapané Zappou. A najednou seismografy nehlášený výbuch rozmetal závislost na rudém tylu. Prsty vetknuté do plástve nebe dloubají z ní cosi bez paskvilů s tušením, pro co se množíme (ale, živote, pro co se milujeme?). Hladové duchem na věčný odpočinek. Klíčení semen v přímém přenosu…

- 21 -

- 22 -

- 23 -

Rozuzlení Splniv svou historickou úlohu, shozen na kopí vyhládlého žoldáka, teď Cháron mě převáží už k druhému břehu. V posledním řevu, pro zažitou radost… Bič i něhu i těch pár křídel uklidit do plamenů a na bílou zeď krev z prstů otřít. Proč má se rozednít, když oblohu pokryly mraky? A kdy přišly? Ve čtyři? Ve dvě? Ve tři? Po šedém nebi řítí se splašené koněspřeží, bezhlaví jezdci, bez otěží, společně leští epolety. Uteklo snad století mezi dvěma světy, nic zvláštního se zas tak nestalo. Jen naděje má namálo a víra má měsíc po smrti. Marnost? Beznaděj? Dojetí!

- 24 -

O sluchu Fascinující klapot podpatků už za cizími dveřmi. Zahlušit tenhle biflovaný sluch! Dokud tu bzučelo jen hejno much, stál možná na jedné, ale důstojně, věř mi.

- 25 -

Hráč Hodila ho přes palubu. Na ní už vadil. Způsobně se utopil. Vždyť to i vsadil.

- 26 -

Velezkrat Dělal pro to vše. Povedlo se. Proboha, tak proč na něj teď padá i obloha?

- 27 -

Střela Trajektorie střely byla krátká, její účinnost devastující. Bez pohybu nohy, genocida citů a přesto nevyhaslý plamen svící. Oholila i staleté duby a toho, kdo by se chtěl rouhat, umlčela roubíkem klatby. Zatvrdla láva slov. Zůstala touha.

- 28 -

Hučáky Hučáky do sběru, dokud je na nich pár deka. Dokud mi nevyhučí otvory do klíčových nástrojů sebeúcty a nezaženou uvažování na kyselý útes nad mořem. Zřítilo se slunce do příboje vln. Čmárám po zamženém okně náhled jich i bokorys. Ač snažím se sebevíc, pořád jen výfuky z motorky, s kterou jsem nevyjel ani před dům, natož ji utancoval k zemdlení. Stahuji z rumpálu půlnoc, privátní okov je pln. Z vytřeštěných tváří vyhučí protokoly o stavu jich duší a já nejsem schopen je rozprášit po vesmíru, aniž bych nevysekl poklonu jedné, která to zúčtovala a honí své prsty v klaviatuře s touhou po jediném tónu, marnost nad marnost, už ani usrknutí, natož pak náběh do riffu nerezových trubek. Nad úsilím hnacího aparátu zatrne až v hlavě, roztáhnuté zřítelnice z jízdy na zkušebním polygonu…

- 29 -

Když o tom přemítám vždycky jsem žil pro ženskou krásu. Není nad jedinečnost, jež o sobě ví to, a oči nahradí propastí, do které propadat smím i s křídly prodlouženými echem na čtyři doby. Každá druhá těžká kantiléně staví česla, skrz které ne a ne proplout. Ještě naučit praskat bubliny v dešti a na asfalt čmárat pylové mapy, ještě v nich najít cestu a dojít pro pochopení nutnosti.

- 30 -

Postaktuálnost Zažil lásku bez hranic… dar, v který už ani nevěřil. Vyhrabaný z popela, vyrvaný z lůna plískanic teď snáší se k zemi. Zbytečné pápěří.

- 31 -

- 32 -

- 33 -

Silvestr Den, který se tvářil obyčejně, vystřílel prach před časnou večeří. Proud řeky rozkvetl ohňostrojem a protější břeh vějířem dechberoucích nehtů. Chůzí ještěří (když zbaven postroje), odcházím uložit své zasvěcení kráse. Ta o ní netuší, natož by se v ní brouzdala a pomalými pohyby rajcovala náhodné svědky svého představení, kdy příchozím utajená, bludička z jiných sfér, přichází poškádlit ahasvera. Vznáší se nad vodou, jako když jí patří. Rozhání křídly mhu. Pláči snad za tři.

- 34 -

Nit Protažen uchem sebekázně látám si fusekli osamění. Ambasador vlčí lačnosti s obavou v očích psích, s nastřádanou touhou vybuchnout, utkat se v důstojné zteči a s vyplazeným jazykem dočkat se drbání spletencem slov. Z těžkých řas vyčíst rozhřešení náhlého souboje s přesilou a půlnočními představami z privátní střižny plnit si žílu za žílou. K poučení dávno seschlé placenty i adolescentů hulících v parku, nehodný docílit celibátu a služby v ponorce. Povlávající za ovládáním, zbytečná nit. Býti tak hedvábím od bource… Ještěže fantazie dokáže zázraky a táhne mne z víru záhub.

- 35 -

Před výstřelem Hledám ruce, plazivé liány, vlasy, chapadla masožravky a hlas, porcující útroby na přesnídávku supů. Ještě se neslétají. Úsvit je pouze raněný a kůže, nesoucí stopy smilstva, chystá se teprve v podpalubí. S úlevou vylétne na stožár díkůvzdání třepotat se v závanu mistralu po výstřelu z hmoždíře pěchovaného měsíci půstu.

- 36 -

Na prahu veder Tři dny déšť bičoval zemi, aby se netvářila vilně. Hlína pak voněla o to víc a v slunci se tetelily krom pysků i oči. Tři dny se vkrádaly do snů, tři se v nich zabydlují. Marnivé, žádoucí, žádostivé. Nebo ta záře zkresluje? A ony, kopulujíc z rozmaru, zůstávají netečně snivé? Je vůbec žádoucí měnit jich statut a konvertovat k lásce, když o ni nestojí? Na vrcholu explozivní křivky umět se udržet i na stará kolena. Blaženost v řaseném nitru, smír se sebou na truc.

- 37 -

Žít s tíhou nenaplněné touhy, s břemenem hodným bájného Atlase, s koulí odříkání u nohy. Žadonící oči vysílat k hvězdám, kometě zatípnout nekonečný let a donutit ji přistát v snách. Zbourat nesmyslnou zeď, držící vyvolené v ohradě přežitých vztahů. Nasát do sebe podanou sílu, rozkoš z vůně propletených těl. Být ze světa unesen do tajných komnat vzájemnosti. Jak snadné uložit papíru předivo představ a přání. Jak složitě se tváří realizace jich. Nezastupitelnou tělesnost do vlastních rukou, depeši duší do poryvu větrů, synchronizaci srdcí do oblasti omračující hlasitosti.

- 38 -

Procházka voňavým parkem Rozdupat hodinky. Mobily přeplněné čísly hodit do studny k bobtnajícím zbytnostem a kalit do úplného vystřízlivění z marnosti. Do setkání se sebou ve světě zbaveném sraček, imobility a zkurvených traumat, zamlaskat nadšením nad krkem z Mali podepřeném ve snu deseti kroužky ze zlata. Šamanské žvásty o upsání duše, do pytle s českou servilností, se všudypřítomnou samčí vilností, po kolenou nacházet čtyřlístky…

- 39 -

- 40 -

- 41 -

Osudová Tak jsem se rozkročil, rozpažené pařátky zatnul jsem do nikam. Strašák uprostřed pole, piksly visící z haveloku. Čert ví, kde jsem vzal tu odvahu vykonat veřejnou dehonestaci, neuhýbat bouřkám, krupobití, neschopen stoje spatného a v očích si zachovat všeobjímající pohled, když náruč mi na všechny nestačí. Na zeď mě připíchl čas, rafiky chystají překrýt se s půlnocí.

- 42 -

Doderky Fasuje roky do přistání somruji ty dřevní. Polínka nemající plagiáty, opsaný a vyzpívaný zpěvník, vyčtené knihy zbavené písmen, vykřičený děvník… Ach, mé roky do přistání… Hlídám si, abych zvlčil, při střemhlavém letu bez padáku natrefil hluboké oči a kolozubé výčitky svědomí nalezl v koutě se krče.

- 43 -

Mikulášská berla Vystřelili Mikuláše v petardách k nebi, ostatně jak Barboru předevčírem a Lucii za pár dní. Psi se mohli zbláznit. Oni to neslyšeli. Odkudsivzatá ranhojička dolila kalíšek a v pokleku odkryla veselé stehno. Celý ten večer ujížděl po prdeli.

- 44 -

Motýlí tanec Vztyčte mi paže, kandidáti pryčen, bude to sólokapr večírku. Vztyčit a rozpažit, roztáhnout křídla, zafoukat zlehýnka pod blány! Jsem babočka admirál a vy jistě od rány. Ó, řinčící řetězy v rukou nad krkem zmateného motýla. Nerytmický let, zaseklý podvozek, neznalost směru… Neměnit křídla za podpěru, disharmonii pohybu za dozor s bazukou! Hlídat si kartáčky na nohou, třes uší, očí, hlídat si pel… Raději trhaně měnit směr i výšku. Raději liknavě, než na vyjížďku. Raději nic, když ne všechno. Raději žádnou, když ne pěknou… Pár drobných není na džbánek, natož na ukojení lidských potřeb a o kus dál odplouvá šalupa napěchovaná po okraj poklady. Jenom ji rozeznat mezi všemi a nedrancovat v polomrtvém břehu. A jenom se nerozložit pod diktátem síly, když neudrží čtyři doby a rozteče se do fekální konzistence táhnoucí se bůhvíkam, až k totálně vymaštěným předkům, kde není doma, není za co, nebyly pastelky, jediný hlavolam, nebyla autíčka, hudba a ticho… Někdo si vytáhne vždycky jen lichou. A někdo se ani nenarodí…

- 45 -

Tak to tu chodí. O jednu rozbitou hubu víc nebo míň (vždyť on to, panáček, rozdejchá), mezi rty vetne růži i s trny a zašklebí se do prvního okna, které se mu namane a nebude se tvářit slepě a odpoví mu na pozdrav. Dej kobylám, to ti povídám, je písnička této chvíle. Trhavý pohyb motýla, zástupný problém.

- 46 -

Na cestu Hlavně jim neříkat, na čem jsme ujížděli, hurónsky rozpárat mraky, kdyby se sběhly, husopasky arcidolu nenechat odkvést nudou. Hulákat ze všech sil i z ucha jehly, tak malá se nám zdála ta nebeská brána, trním zakryté semínko, jež ještě nevzklíčilo. Tančit nad ním jsme začali, až když přišly blesky, tumpachově koukat, když už pak lilo. Nasaď forte, máš na to letenku, nadzvukovým stoupáním vsákni pakl not, navilým úsměvům vystav žlutou kartu. Nomádům nenech vyvřít pot, bez ohledu na výšku pískových dun bezděčně rozprostřených k obzoru. Budeme v nich brnkat o ránu, brouzdat se pískem, nasávat pokoru.

- 47 -

Po koncertě Sprchuji se tichem, v akordech tóny ulpívají na mřížce kanálku. I tělo oddechuje. Podivné prázdno prolétne sluchem, na jazyku pachuť nechtěného, v žaludku morbidní smích. Vražedný koktejl bez paměti vylouhovaný z odposlouchaných not.

- 48 -

Jakýsi kámen Potkal jsem smírčí kříž. V poli stojí. Vadí. Staletím ohnutá ramena, u paty hadi. Jsem v chumlu předchůdců, co nikdy nevěřili, píchali pyšně do oblohy a nechají lišejník kvést i v kameni zevlujícím tam spoustu let, aniž by oni tušili proč. Roztáčíme kolotoč, kterým lze posunout osud a hranice ornice o sáh. Houpáme zvony ze zvyku, přeřízneme tětivu zdánlivě odnikud nikam a v nastalém tichu se sami rozdrnčíme strachem z neznalosti, co se tam událo a vkráčelo do paměti. Nevyhučí z hlavy rychleji, co vyzvíme až od dětí.

- 49 -

Projektil Vystřelen do lávy předměstí štěstí, prošlapán na osnovu koberce v kopci, dávno už slezlého, ale úpatí nevidět, kalibrován na velikost špendlíkové hlavičky (a to si jistojistě fandím). Aniž bych tušil, že na výstavě artefaktů života ležím až před výstupními dveřmi pod periskopem v množině kuriózních miniatur, s popiskem zbytné a globálně trapné, pod dohledem muzejního zřízence, odkázán na libovůli, zda oko přístroje zapne, a tříštící se soustředění uchvátaných návštěvníků majících v programu ještě zmrzlinový pohár… Vděčný, že smím tu být erár, netvářit se kysele a nepolykat slzy, čekat na explozi vlastního magma a zastavit erozi svahu pod nohama.

- 50 -

Mise Na horu sebeurčení vynést si hlavu vyfoukanou orkánem z citových závislostí a ve dveřích síně uskutečněných představ zapálit svíčku z vděčnosti. Jsou chvíle, jež nedojdou zapomnění, i kdyby se země otáčela naruby, v archivu gest řádil by nezvladatelný požár a v cestách kráter věčnosti by zel. Takový jsem se našel u vesel, se stéblem mezi rty, v kůži zastřeleného predátora vyslaného na opravnou misi.

- 51 -

Epitaf Na kůlu v řece balancuje král idiotů. Hroutí se. Házejte bláto. Za silnou res public! Nastavte lesy hrotů! A přikryjte ho květinou. Měl je rád. Tak za to.

- 52 -

- 53 -

Co se má stát, se staň Na prahu vyššího věku docházívá ke změně poetiky a i básníci s výrazným autorským nature-lem, jako je Jaromír Koromous, znenadání shledá-vají, že jeho já je někdo jiný, řečeno s klasikem. Což bývá přirozené a dokonce i podnětné. Měl-li totiž o autenticitu poetické řeči usilující a k reflexi skutečnosti dané skrze propletence vitálního a mor-bidního v naší každodennosti směřující umělec nejblíže k poezii generačního pocitu, k poezii ovlivněné především nonkonformní filosofií tvorby, nuže, i tento generační pocit se může měnit. Dovolme přece nejenom kritikům, leč i básníkům, aby se vyvíjeli a nesetrvávali v tom, co někdy toliko již tlí v nepaměti! Podobně proměnlivá a pro-měňující se je i nová Komorousova básnická žeň, vytryskávající z neutěšeného pocitu tvůrčí „post-aktuálnosti“, jenž se ovšem zároveň stává inspirací. Zato inspirací stejnou měrou vnitřně očistnou jako neslitovnou, jakoby freneticky křepčící na nynější „zatvrdlé lávě slov“, a to v generačním časoprostoru, v němž se zabydluje a již zabydlilo zejména jakési „podivné prázdno“. Tak podivně podivné, až ani prázdné ve skutečnosti není, ba naopak: kamkoli v tomto předběžném životním účtování pohlédne-me a kam patříme, všude fůry „bobtnajících zbytností“, ničeho jiného. Kdo k nim mermomocí chtivě lne? Přece současníci, souputníci našich postaktuálních životů, povýtce samí vypatlanci, vylouhovanci, vykutálenci, vyhrabanci – a všudy-přítomné vuvuzely jim od začátku do konce virválovitě hučí hluše a tupě. A co básník? Sar-kastickou scenérií soudobých bludišť a hnojišť světa ve své nové sbírce uskutečňuje nejenom jejich veřejnou dehonestaci, promlouvá o postupném vyhasínání přediva někdejších představ a přání, ze všeho nejvíce ale postuluje erbovní existenciální a etickou otázku: co nakonec člověku „nevyhučí“ z hlavy v bujícím světě nicnesdělující omračující hlasitosti? Arciže poezie, povězme, arciže i proto má důvodný smysl. A Komorousovo dictum, že „až nebude co, prodáme duše“? Kapkou optimismu mu čelme: prodat se dají jen mrtvé duše. Živé se mohou jen zaprodat.

Vladimír Novotný

- 54 -

- 55 -

OBSAH Poslední dekáda století ...................................... 9 O mlčení ............................................................. 10 Slepičárna .......................................................... 11 I tam ................................................................... 12 Po soutěžním utkání .......................................... 13 O pravdě ............................................................ 14 V mělčinách ....................................................... 15 Divadelní premiéra ............................................ 16 Parlamentní vyhrabávky ................................... 17 O ztrátě .............................................................. 18 Stabilita .............................................................. 19 Nedokončená ..................................................... 20 Rozuzlení ........................................................... 23 O sluchu ............................................................. 24 Hráč ................................................................... 25 Velezkrat ............................................................ 26 Střela................................................................... 27 Hučáky ............................................................... 28 Když o tom přemítám ........................................ 29 Postaktuálnost ................................................... 30 Silvestr ............................................................... 33 Nit ...................................................................... 34 Před výstřelem ................................................... 35 Na prahu veder .................................................. 36 Žít ....................................................................... 37 Procházka voňavým parkem ............................. 38 Osudová ............................................................. 41 Doderky ............................................................. 42 Mikulášská berla ................................................ 43 Motýlí tanec........................................................ 44 Na cestu ............................................................. 46 Po koncertě ........................................................ 47 Jakýsi kámen ..................................................... 48 Projektil ............................................................. 49 Mise ................................................................... 50 Epitaf ................................................................. 51 Co se má stát, se staň (Vladimír Novotný) ........................................... 53

- 56 -

Edice Ulita

Svazek 38

Jaromír Komorous

Hučáky

Vydalo Pro libris za finanční podpory ÚMO Plzeň 3

Edici řídí Vladimír Novotný Fotografie Kateřina Jonášová

Doslov Vladimír Novotný Redakce Jana Horáková a Vladimír Gardavský

Tisk Vladimír Hanzar, Přeštice

Plzeň 2015

Náklad 120 ks

ISBN 978-80-86446-77-6

- 57 -

H U Č Á K Y

Jaromír Komorous