OBSAH - matice-moravska.cz

OBSAHSTUDIE A ČLÁNKYB o l i n a , Pavel – Š l é z a r , Pavel: K problematice falz vzniklých při majetkových

sporech hradišťského kláštera na severu Drahanské vrchoviny – Zur Problematik der bei Eigentumsstreitigkeiten des Klosters Hradischt im Norden der Drahaner Höhe entstandenen Fälschungen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307

V á l k a , Josef: Trest a obnova pořádku . Normalizace . Ferdinand I . a počátky absolutismu III – Punition et rétablissement de l’ordre . Normalisation . Ferdinand ler

et les débuts de l’absolutisme III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343J o r d á n k o v á , Hana – S u l i t k o v á , Ludmila: Městští písaři a vrcholná

politika čtvrtého stavu . (Na příkladu města Brna) – Die Stadtschreiber und die Spitzenpolitik des Vierten Standes . (Am Beispiel der Stadt Brünn) . . . . . . . . . 367

D a v i d , Jiří: „Odvážní moravští stavové“ a jejich pokus o zásah do Obnoveného zřízení zemského – Die „mutigen mährischen Stände“ und ihr Versuch eines Eingriffs in die Verneuerte Landesordnung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397

V y s k o č i l , Aleš: C . k . úředník v československých službách – Der k . k . Beamte in tschechoslowakischen Diensten . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425

MATERIÁLYŠ m e r a l , Jiří: Řeholníci řádu augustiniánů eremitů na Moravě v předhusitské době . . . 461

DISKUSEB a r , Přemysl: Královská koruna a vratislavský vévoda Jindřich IV . Probus . Od polemiky

k novým perspektivám v bádání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 487

LITERATURAZákladyDas Leobschützer Rechtsbuch (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 509Magdalena B e r a n o v á : Jídlo a pití v pravěku a ve středověku (D. Růžičková) . . . . . 513Elizabeth F o y s t e r : Marital Violence . An English Family History, 1660–1857

(T. Siglová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 517Milan Ř e p a : Poetika českého dějepisectví (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 521∗Paměti Vincence Praska (M. Sladkowski) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 525Miloslav P o j s l : Sepulkrální památky na Moravě a ve Slezsku do roku 1420

(E. Richtrová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 526Lutz R a p h a e l (Hg .): Klassiker der Geschichtswissenschaft . 1 . Von Edward Gibbon

bis Marc Bloch . 2 . Von Fernand Braudel bis Natalie Z . Davis (T. Borovský) . . . . . . . . . 528Dušan F o l t ý n a kol .: Encyklopedie moravských a slezských klášterů (T. Černušák) . . 529Ivan J a k u b e c – Zdeněk J i n d r a : Dějiny hospodářství českých zemí .

Od počátku industrializace do konce habsburské monarchie (J. Burešová) . . . . . . . . . . 530Bohumil V y k y p ě l : Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských

a baltských jazycích . Etymologie jako pomocná věda historická (L. Jan) . . . . . . . . . . . . 530Dějiny vinařství na Moravě (T. Sterneck) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532Středověk a raný novověkJoanna Aleksandra S o b i e s i a k : Bolesław II Przemyślida († 999) . Dynasta i jego

państwo (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 534Petr S o m m e r (ed .): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa (R. Antonín) . . . . . . . . . . . 537Sága moravských Přemyslovců . Život na Moravě od XI . do počátku XIV . století . Sborník

a katalog výstavy (S. Bárta) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 540Miroslav F l o d r : Brněnské městské právo po smrti notáře Jana (1359–1389)

(T. Sterneck) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 544∗Zbigniew D a l e w s k i : Rytuał i polityka . Opowieść Galla Anonima o konflikcie

Bolesława Krzywoustego ze Zbigniewem (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 547Bořivoj N e c h v á t a l : Kapitulní chrám sv . Petra a Pavla na Vyšehradě (M. Plaček) . . . 548Francois-Xavier P u t a l l a z – Ruedi I m b a c h : Povoláním filosof: Siger

z Brabantu a středověká universita (J. Ševčík) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 550

Peter von M o o s : Rhetorik, Kommunikation und Medialität . Gesammelte Studien zum Mittelalter . Band II (A. Smékalová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551

Robert B a r t l e t t : The Hanged Man . A Story of Miracle, Memory and Colonialism in the Middle Ages (A. Smékalová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551

František K u b ů : Chebský městský stát ve středověku . Vznik a vrcholné období do počátku 16 . století (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 552

† Pál E n g e l – Norbert C . T ó t h : Itineraria regum et reginarum Hungariae (1382–1438) (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 554

Jarmila V e l t r u s k á : Posvátné a světské . Osm studií o starém českém divadle (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 555

Tomasz J u r e k : Panowie z Wierzbnej (R. Antonín) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 555Jiří K e j ř : Z počátků české reformace (L. Mazalová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 556Sépulture, mort et représentation du pouvoir au moyen âge – Tod, Grabmal

und Herrschaftsrepräsentation im Mittelalter (T. Sterneck) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 559Martina F u c h s – Teréz O b o r n i – Gábor U j v á r y (edd .): Kaiser

Ferdinand I . Ein mitteleuropäischer Herrscher (D. Janiš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 560Reiner S c h u l z e (ed .): Symbolische Kommunikation vor Gericht in der Frühen

Neuzeit (D. Janiš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 560Dějiny 19. a 20. stoletíHelmut R u m p l e r – Petr U r b a n i t s c h (Hg .): Die Habsburgermonarchie

1848–1918 . Band VIII . Politische Öffentlichkeit und Zivilgesellschaft (M. Markel) . . . 562∗Sheriadan G i l l e y – Brian S t a n l e y (eds .): World Christianities, c . 1815 –

c . 1914 (J. Hanuš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 565Aleš F i l i p – Roman M u s i l (edd .): Neklidem k Bohu . Náboženské výtvarné umění

v Čechách a na Moravě 1870–1914 (J. Kubíčková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 566Marcin D z i e d z i c : Morawsko-śląskie Sudeckie Towarzystwo Górskie 1881–1945

(M. Pelc) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 568František Č a p k a – Lubomír S l e z á k – Jaroslav V a c u l í k : Nové osídlení

pohraničí českých zemí po druhé světové válce (R. Baron) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 570Gottfried W a g n e r : Kdo nevyje s Vlkem (M. Škvírová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 571Jiří P o k o r n ý : Odkaz Josefa Hlávky . Historie České akademie věd a umění,

Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu (J. Malíř) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 572

Helena T ř e š t í k o v á – Michael T ř e š t í k : Manželské etudy (J. Kubíčková) . . 573Maxmilián S t r m i s k a – Vít H l o u š e k – Lubomír K o p e č e k –

Roman C h y t í l e k : Politické strany moderní Evropy . Analýza stranicko-politických systémů (J. Malíř) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 574

RegionaliaSoňa N e z h o d o v á : Židovský Mikulov (Z. Stoklásková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 576∗Jiří C i h l á ř : Starosta Oldřichovic Karl Hübl . Sedlák, spisovatel, politik (R. Mikulka) . . 578Roman B a r o n : Nad Olzą i Ostrawicą . Działalność społeczno-wychowawcza

i oświatowa Towarzystwa Szkoły Ludowej w Zagłębiu Ostrawsko-Karwińskim (1894–1919) (A. Patek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 579

David V a l ů š e k : Školy v Jasenné (K. Mlateček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 580Vojtěch V a n ě k – Jiří K . K r o u p a (edd .): Kutná Hora v době baroka

(T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 581

KRONIKA4 . pardubické bienále . Tzv . dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20 . století v zaje-

tí historiografie (M. Malaníková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 582Konference Paměť v myšlení šlechty na prahu novověku (T. Knoz) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584XXIX . Mikulovské sympozium . Kardinál Dietrichstein a jeho doba (J. Dvořák) . . . . . . . . . . 586Vědecké zasedání Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním (K. Jíšová) . . . . 587Studentská vědecká konference HISTORIE 2006 Ostrava (L. Fasora) . . . . . . . . . . . . . . . . . 590Památce PhDr . Blanky Pitronové, CSc . (M. Šmerda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 592Vzpomínka na Barbaru Krzemieńskou (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 597

ROČNÍK CXXVŘÍDÍ JAN JANÁK

MATICE MORAVSKÁ V BRNĚ2006

ČasopisMaticemoravské

PUBLIKACE VYŠLA S FINANČNÍ PODPOROU

Jihomoravského krajeStatutárního města BrnaAkademie věd České republiky s doporučením Rady vědeckých společností ČRNadace Českého literárního fondu

ČASOPIS MATICE MORAVSKÉVydala Matice moravská . Odpovědný redaktor Jan Janák . Členové redakce: Ivo Barteček, Zdeněk Beneš, Bronislav Chocholáč, Libor Jan (tajemník redakce), Tomáš Knoz, Jiří Kroupa, Jiří Malíř, Milan Myška, Milan Šmerda, Josef Válka, Radomír Vlček .Adresa redakce: 602 00 Brno, A . Nováka 1, Česká republika .e-mail: matice@phil .muni .czVytisklo: Reprocentrum, a .s ., Blansko

Časopis Matice moravské 125/2006 307

S T U D I E A Č L Á N K Y

Pavel Bolina – Pavel Šlézar

K problematice falz vzniklých při majetkových sporech hradišťského kláštera na severu Drahanské vrchoviny

Známé potíže s vydáváním českého „Kodexu“ pro období prvého interregna1 a neuspokojivý stav diplomatického bádání o falzech, vzniklých v premonstrátském klášteře Hradisko u Olomouce v poslední čtvrtině 13 . století, představují značnou komplikaci studia dějin osídlení typických kolonizačních oblastí Moravy, jako jsou Oderské vrchy, Nízký Jeseník a v neposlední řadě i Drahanská vrchovina . Poznatky z terénu, sídelně historické souvislosti, archeologické nálezy či staré mapy nemohou nahradit informační hodnotu rozličných sazeb písma a rozsáhlého poznámkového aparátu, s kterými se uvedené písemnosti nejspíše již brzy objeví v moder-ním vydání . Přesto podle autorů tohoto příspěvku region jejich společného zájmu – Drahanská vrchovina – umožňuje „nediplomatickými“ prostředky příslušné listiny uchopit a vytěžit z nich pozoruhodné údaje . Říci rozho-dující slovo přitom ale zůstává na šestém dílu „Kodexu“ .

Majetkové zájmy kláštera Hradisko se v severní části Drahanské vrchoviny odvíjely od daru „dvoru Úsobrno s přilehlými vesnicemi a lesem [H]lubočkou“, který klášteru ze svého věna přenechala roku 1078 Eufémie, manželka olomouckého knížete Oty I .2 Uvedené sdělení z tzv . zakládací listiny upřesňuje falzum k roku 1200, jímž moravský markrabě Vladislav Jindřich údajně potvrdil hradišťskému klášteru dvůr a trhovou ves Knínice s příslušenstvím, sousedními vesnicemi Šebetovem, Cetkovicemi a Uhři-

1 Již v roce 1990 podávala souhrnné informace o písemném materiálu v 6 . dílu „Kodexu“ K r e j č í k o v á , Jarmila: Diplomatická činnost v českém státě v letech interregna . Sborník prací filosofické fakulty brněnské university C 36–37, 1989–1990, s . 147–164 .2 Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae (= CDB) I . Ed . G . Friedrich . Pragae 1907, č . 79, s . 82–85: „... Preterea data est curia, que vocatur Uzobren, cum sibi adiacentibus villis sub omni tributo et consuetudine, sicut antea solvebat sue domine. Data est et silva, que vocatur [G]lubochca.“ Listinou se naposledy zabýval B i s t ř i c k ý , Jan: Zakládací listiny kláštera Hradiska u Olomouce a počátky české panovnické listiny . Vlastivědný věstník moravský (= VVM) 45, 1993, s . 131–136; k původní majetkové výbavě kláštera viz E l b e l , Petr: Hospodářské zázemí kláštera Hradiště u Olomouce v 11. a 12. století . In: Ve stopách sv . Benedikta . Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané ve dnech 24 .–25 . května v Třebíči . Disputationes Moravicae 3 . Brno 2002, s . 39–56 .

308


cemi, a přilehlé lesní území, jak to daroval klášteru již jeho zakladatel, olomoucký kníže Ota I . spolu se svou manželkou Eufémií .3 Díky tomuto prameni, jenž pro nás jako falzum (A) bude v dalším představovat jeden z hlavních informačních zdrojů, víme nejen, co hradišťští premonstráti v době jeho sepsání4 rozuměli „dvorem Úsobrno a přilehlými vesnicemi“ v zakládací listině Otově z roku 1078,5 ale i co byl tehdy darovaný „les [H]lubočka“ .6 Přiléhal ke klášterním vesnicím na úpatí Drahanské vrchoviny, která zde tvoří východní svahy Boskovické brázdy .7

Spornou dle falza (A) byla hranice onoho lesa proti Konici a Lešanům, kde ji markraběcí úředníci údajně obešli po čáře, začínající značkou u říčky

3 CDB II . Ed . G . Friedrich . Pragae 1912, č . 351, s . 363: „… Nos Wladizlaus, dei gratia marchio Morauie... fratrum monasterii Gradicensis… curiam et villam forensem, que Knenicz nominatur, cum iure patronatus ecclesie parrochiali ibidem et villis adiacentibus, videlicet: Sebetow, Cyethkouici et Vherci cum suis pertinentiis, et silvam spaciosam predictis bonis adiacentem, quam certo cercius didicimus ex sinceritate felicis memorie domini Ottonis senioris, ducis Morauie, et sibi grate coniugis domine Eufemie, fundatorum monasterii …contulimus…“ Falzem je samozřejmě i údajné potvrzení této listiny z roku 1215 ve druhém svazku diplomatáře Antonína Bočka (Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae /= CDM/ II . Olomucii 1839, č . 68, s . 80–82), které pak G . Friedrich do českého Kodexu znovu nepřebíral .4 Falzum (A) vzniklo pravděpodobně až po 21 . srpnu 1270, neboť nebylo zahrnuto mezi důležitá klášterní privilegia (i falza), která toho dne konfirmoval Přemysl Otakar II . (CDB V/2 . Edd . J . Šebánek et S . Dušková . Pragae 1981, č . 615, s . 217–218; č . 616, s . 218–219; č . 617, s . 220, č . 618, s . 221–222; č . 619, s . 222–223) . Datování falza (A) se pohybuje od druhé poloviny šedesátých let 13 . století (nepřímo Š e b á n e k , Jindřich – D u š k o v á , Sáša: Kritický komentář k moravskému diplomatáři . Praha 1952, s . 105, pozn . 4), či konce roku 1270 ( P i n k a v a , Jaroslav: Dějiny města Konice I. Konice 1993, s . 13), přes rok 1279 ( H o s á k , Ladislav: Dějiny Boskovska I . Do válek husitských . Boskovice 1931, s . 13, pozn . 29; R i c h t e r , Václav: Hraniční hvozd v okolí Mor. Třebovska . Časopis Společnosti přátel starožitností /=ČSPS/ 64, 1956, s . 154) a konec 13 . století ( P i n k a v a , Viktor: O některých podvržených listinách kláštera Hradištského . Časopis Matice moravské /= ČMM/ 33, 1909, s . 395), nebo rok 1300 ( E l b e l , P .: Hospodářské zázemí, s . 43, pozn . 18), po počátek 14 . století (G . Friedrich v úvodní poznámce k edici v CDB II, s . 362) .5 Jako upřesnění údajů zakládací listiny kláštera z r . 1078 chápal falzum (A) již H o -s á k , L .: Dějiny Boskovska, s . 14, ale teprve V á v r a , Ivan: Trstenická stezka . Historická geografie (= HG) 6, 1971, s . 102 na základě toho položil dvůr Úsobrno do Knínic u Boskovic (srov . E l b e l , P .: Hospodářské zázemí, s . 43, pozn . 17) . V místech pozdějšího klášterního městečka Knínic hledá dvůr Úsobrno B o l i n a , Pavel: Kde byl přepaden biskup Jindřich Zdík roku 1145 . ČMM 122, 2003, s . 347, pro kostelní výšinu v Knínicích se kloní D o l e ž e l , Jiří: K etnické struktuře středověké kolonizace Drahanské vrchoviny . Archaeologia historica (= AH) 28, 2003, s . 145 .6 Pojmenování lesa [G]lubochca je nejspíše odvozeno od slova „Hluboký“, neboť ve stručném regestu výše citovaného falza (A) v kopiáři z konce 17 . století má uvedený les významově blízký název „Široký“ (viz T e i g e , J .: Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradištského u Olomouce (až do r. 1300) . Věstník Královské české společnosti nauk . Třída filosoficko-historicko-filologická, roč . 1893, č . XII . Praha 1894, s . 58–59) .7 K staré sídelní oblasti Malé Hané v Boskovické brázdě např . S k u t i l , Josef: Pravěk Boskovicka . Boskovice 1931; M a c k e r l e , Jaroslav: Stará sídelní oblast severozápadní Moravy . 1952 (rukopis uložený v Archeologickém ústavu AV ČR v Brně); S m r ž , Z .: Enkláva lužického osídlení v oblasti Boskovické brázdy . Studie AÚ ČSAV v Brně III–3/1974 . Praha 1975; Š t r o f , Antonín: Příspěvek k poznání hradisek v Boskovické brázdě . Přehled výzkumů 1982 . Brno 1984, s . 82–85 . Problematikou kolonizace tzv . Horního panství kláštera Hradisko se zabýval D o l e ž e l , J .: K etnické struktuře, s . 145–152, kde i další literatura .

309

K P R O B L E M A T I C E F A L Z

Studené a pokračující přes Rachowkop k veřejné cestě z Jevíčka do Konice . Tato cesta dále tvořila hranici až k místu Sádek, odkud pokračovala přes Skalku k pramenům potoka Na vrch Malinného, k pramenům potoka Na vrch Deštného a k pramenům Na vrch Javorníka, po toku kterého sestoupila hranice až k hoře Bořišov a po jejím překročení pokračovala k pramenům potoka Olešného, aby přes Časti díl a Bouchence došla až k místu zvanému Na opatovém .8

Na identifikaci míst a vodních toků, jmenovaných falzem (A), ztroskotal již roku 1687 klášterní inspektor Záblatský, který se za sporu hradišťských premonstrátů s držitelem konického panství, rytířem Hoffman-nem z Kochersberku, marně pokoušel zjistit dávný průběh hranice mezi oběma panstvími .9 S prvním konkrétním určením některých topik falza (A) se setkáváme až roku 1939 v Konickém okrese Vlastivědy moravské .10 Autor dosti věrohodně k dnešnímu potoku Bukovance, u osady Maleny se vlévajícímu do Romže, vztáhnul vodoteč, jejíž prameny Na vrchu Malin-ného měly být jedním z míst, kudy hranice klášterního lesa procházela . Podobně z pramenů Na vrchu Deštného vycházel potok, protékající Deštnou (dnes součást Brodku u Konice), který se vlévá se do Romže u Ptenského Dvorku . Obě topika vytvářejí přímku, s níž bylo možné umístit Skalku do stejnojmenného místa v jihozápadním cípu lesa zv . „Švábensko“ na katastru Lhoty u Konice .

Severo-jižní uspořádání prvních rozpoznaných míst přivedlo v polovi-ně padesátých let 20 . století Václava Richtera k názoru, že vodoteč Studená, jíž se vytýčení hranice klášterního lesa ve falzu (A) začínalo, představuje horní tok Romže .11 Richterovu identifikaci Studené vzápětí odmítli Jaroslav Mackerle a Rudolf Hikl, předpokládající kruhové ohraničení klášterního majetku, kterému se zdála vyhovovat říčka Jevíčka .12 Ve své argumentaci

8 CDB II, č . 351, s . 364: „… Prima meta a fluvio, qui vulgo dicitur Studena, ad locum Rachowkop; deinde per directum procedendo usque ad viam publicam, que via de Gewiczko dirigitur versus Konicz et facit metam usque ad locum, qui vulgo dicitur Sadek; et inde per directum procedendo usque ad locum, qui vulgo dicitur Scalca; postea per directum procedendo usque ad originem fluvii, qui vulgo dicitur Nauirchmalinneho; deinde per directum procedendo usque ad originem fluvii, qui vulgo dicitur Nauirchdestneho, postea directe procedendo usque ad originem fluvii, qui vulgo dicitur Nauirchiauornika. Predictus vero fluvius per descensum facit metam usque ad montem, qui vulgo dicitur Borissow: et sic trans predictum montem directe est eundum usque ad originem fluvii, qui vulgo dicitur Olesni, postea per directum est eundum usque ad locum, qui vulgo dicitur Czastidiel; deinde per directum est eundum usque ad locum, qui vulgo dicitur Bochency; deinde procedendo per directum usque ad locum, qui vulgo dicitur Naopatowem…“9 B u r i a n , Bohumil: Konický okres . Vlastivěda Moravská . Brno 1939, s . 55 .10 Tamtéž, s . 54 . Nelze přitom vyloučit, že autor Vlastivědy své údaje čerpal ze starší regi-onální literatury, již jsme zatím neměli možnost kontrolovat .11 R i c h t e r , V .: Krajina Moravského Třebovska . ČSPS 63, 1955, s . 48–49 .12 M a c k e r l e , Jaroslav: Provincie Úsobrnská . Severní Morava 2, 1957, s . 25, pozn . 25; t ý ž : Letopis města Jevíčka . Brno 1958, s . 23–24; H i k l , Rudolf: Cesta Konická a otázky kolem ní . Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci (= ZVÚO), č . 98, 1962, s . 3 . Velké Opatovice, u kterých Jevíčka přitéká od západu do Boskovické brázdy, přitom mylně považovali za původní majetek kláštera Hradisko – k tomu viz B o l i n a , P .: Byl hrad

310


si však neuvědomovali, že Studenou, k níž dle jiné hradišťské listiny údaj-ně z roku 1250 mohl svitávecký mýtný směrem k Jevíčku pronásledovat placení se vyhýbající pocestné, a která nejspíše tekla napříč Boskovickou brázdou,13 Richter správně odlišoval od stejnojmenné vodoteče z falza (A), jež se musela nacházet v lesích na východ od Boskovické brázdy (směrem ke Konici) .

S drobnou výhradou platí Richterův názor o Studené-Romži dodnes . Sbíhala-li východní hranice klášterního majetku (vůči konickému panství) z náhorní roviny severně od Brodku do údolí Romže, pak by této u Jesence pramenící říčky dosáhla někde mezi Jesencem a Konicí (alespoň ve falzu A se nemluví o pramenech, nýbrž vodoteči), hluboko v území příslušném ke Konici v nejstarších výčtech panství .14 Z tohoto důvodu by pro Studenou z falza (A) přicházela v úvahu spíše identifikace s Nectavou, jejíž zdrojnice mezi Šubířovem a Dzbelem jsou v kontaktu s uvedenou náhorní rovinou .15 Nectava svým tokem od Dzbelu na severozápad, směrem k Malé Hané, mohla tvořit i jistou část hranice majetku hradišťských premonstrátů, jak o tom musíme variantně na základě falza (A) uvažovat, když by se u této říčky nacházela první hraniční značka .

V Nectavu převedená koncepce Richterovy Studené ovšem vnáší do problematiky určitou dávku nejistoty . Zdá se, jako by na začátku falzum (A) v rozporu se svými údaji nepopisovalo obvod majetku hradišťských premonstrátů, nýbrž průběh hranice mezi Jaroměřicemi pražských biskupů a panstvím konickým, a to bez ohledu na skutečnost, že dřívější hranice jaroměřického panství ležela na východ od dnešního rozhraní katastrů Šubířova a Dzbelu .16 Zde si můžeme vypomoci předpokladem jakéhosi

Svojanov u Poličky posledním centrem tzv. úsobrnské provincie? (Příspěvek k historii moravsko-českého pomezí II) . ČMM 124, 2005, s . 20–21 .13 CDB IV . Edd . J . Šebánek et S . Dušková . Pragae 1962, č . 188, s . 344: „sequatur autem eum thelonearius Switauie versus Brunnam usque ad montem, qui dicitur V gedli, versus Geuichko vero usque ad aquam, que dicitur Studena“ (srov . R i c h t e r , V .: Krajina, s . 46, 48; t ý ž : Staré stezky na Moravském třebovsku . ČSPS 63, 1955, s . 196) . Tuto „Studenou“ lze například ztotožnit s dnešním potokem Semíčem u Vanovic, zhruba napůl cesty mezi Svitávkou a Jevíč-kem .14 Osady Jesenec i Dzbel (již v povodí Nectavy) jako součást konického panství uvádí deskový zápis z r . 1351 (Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren . Text der Olomützer Cuda . Edd . P . Ritter v . Chlumecky – J . Chytil – C . Demuth – A . R . v . Wolfskron . Brünn 1856 /= ZDO/ I, č . 199, s . 9): „Dominus Jesek de Conycz omnia sua bona que habet in Oppido Conicz et municionem ibidem et villas videlicet Stebl Jessenecz et in Brzisc quantum habet et in Crzemenecz et in Czunin quantum in eisdem et in Cluzin in Ochozu et in Runarzow quantum ibi habet cum molendinis et piscinis ad dictas pertinentibus cum siluis in Stebl in Bucowyn et in Ladyn cum pratis aput Ciuitatem in quingentis Marcis racione dotalicij assignauit Cecilie vxori sue.“15 Tak již Š l é z a r , P .: Středověká kolonizace vrchovin okresu Prostějov . Západočeská univerzita v Plzni . Plzeň 2002 (nepublikováno), s . 54–59 .16 Jaroměřice citelně postrádají kritické zpracování své historie za panství pražských bis-kupů, lokalitu vůbec nezmiňují syntetické práce B o h á č , Z .: Pozemková držba pražského arcibiskupství v době předhusitské . HG 18, 1979, s . 165–203 a L á n í k , J .: Vývoj pozemkové držby pražského arcibiskupství od 10. do 14. století . HG 20, 1982, s . 113–125 . Základní údaje viz H o s á k , L .: Historický místopis země Moravskoslezské . Praha 1938, s . 538–539; t ý ž :

311


výběžku klášterního území, který teprve v dobách pozdějších připadl za nám blíže neznámých okolností k Jaroměřicím . Uvidíme dále, že na protilehlé (jihovýchodní) straně klášterního lesa se nacházel podobný výběžek, část kterého dokonce přetrvala v průběhu okresních hranic do dnešních dnů .

Případnou existenci klášterního majetku až u Nectavy lze poměrně snadno zdůvodnit . V době, do které se falzum (A) hlásí, tj . na samém počátku 13 . století patrně jaroměřické panství pražských biskupů ještě neexistovalo, neboť v listině z roku 1233 markrabě Přemysl o moravských statcích pražského biskupství mluví jako o darování svého otce Přemysla Otakara I .17 Jaroměřice pražské biskupství nabylo nejspíše až po roce 1221, kdy král této církevní instituci navrátil Podivín, na cestách ke kterému pak měly pražským biskupům sloužit izolované statky v Jaroměřicích a Koje-tíně .18 Hranice mezi Jaroměřicemi pražských biskupů a zeměpanským Konickem proto vznikla nejdříve ve dvacátých letech 13 . století, spíše ještě později . Předtím zájmy hradišťského kláštera v lesích proti zeměpanské Konici mohly na severu skutečně začínat již v údolí Nectavy . Že by ale takto vědomě, deklarováním stavu před vznikem jaroměřického statku pražského biskupství, chtěl falzátor koncem 13 . či na počátku 14 . století zvýšit důvě-ryhodnost své listiny k roku 1200, se nezdá pravděpodobné . Spíše zde byl využit nějaký starší podklad z doby, kdy jaroměřické panství ještě nesahalo tak daleko na východ, a mezi ně a konické panství se jako reziduum stavu staršího vkládal výše uvedený klášterem nárokovaný výběžek, který později při nějaké majetkové transakci či jiným způsobem, a to minimálně v rozsahu pozdějšího tzv . Dzbelského lesa, se dostal k Jaroměřicím .19

K podstatně odlišným výsledkům došel nedávno Josef Pištělák, jehož hypotézu můžeme považovat za kompromis mezi řešením Richterovým a názorem Mackerleho . V Pištělákově podání nezaznamenává falzum (A) hranici klášterního lesa jen proti zeměpanskému Konicku, nýbrž i vůči držitelům sousedních panství na severu a na jihu . Přitom ale neměla být popisována hranice západní, směrem k Boskovické brázdě, kde les zajišťo-

Historický místopis hradského obvodu olomouckého do pol. 14. století . Sborník prací historických . Acta Universitatis Palackianae Olomucensis 22 . Historica 7, 1966, s . 56 . Zmenšením rozsahu jaroměřického panství počátkem 18 . století při odprodeji tzv . Dzbelského lesa se zabýváme níže .17 CDB III/3 . Edd . G . Friedrich – Z . Kristen – J . Bistřický . Olomucii 2000, č . 278, s . 394–396; k listině viz K r i s t e n , Zdeněk: Známá-neznámá listina markraběte Přemysla pro moravské statky pražského biskupství z r. 1233 . ZVÚO 88, 1960, 129–139 . Listina do značné míry vyvrací hypotézu o původně jednotném území Jaroměřic a sousedních Biskupic, rozdě-leném ve 3 . čtvrtině 11 . století za sporu pražského biskupa Jaromíra Gebharda s olomouckým biskupem Janem mezi pražské a olomoucké biskupství, jíž zastává P i š t ě l á k , Josef: Zaniklé středověké osady v katastrálním území Kladky . HG 25, 1986, s . 194, pozn . 2 a t ý ž : Úsobrno a úsobrnská provincie . Sborník Muzea Blansko 2003, s . 3–4; srov . B o l i n a , P .: Byl hrad Svojanov, s . 14–15 .18 K navrácení Podivína pražskému biskupství viz CDB II, č . 216–217, s . 200–205 .19 Problematikou Dzbelského lesa se zabýváme níže .

312


valy klášterní lokality .20 Jakkoli je takový názor v rozporu dikcí falza (A), kde se mluví jen o obcházení hranice proti Konici a Lešanům,21 můžeme předpokládat, že v klášteře Hradisko měli k dispozici popis celého obvodu tzv . Horního panství,22 ze kterého část od Studené falzátor prostě do listiny k r . 1200 pojal, ať již omylem, nebo z nějakého zatím nám neznámého důvodu .23 Proto zcela nevylučujeme Pištělákovo vztažení Studené k beze-jmenné vodoteči, která mezi Novými Dvory a Úsobrnem se zprava vlévá do Úsobrnky . Pokud je známo, tvořilo její k jihovýchodu prudce stoupající koryto až k prameni ve výši cca 525 m na jižním úbočím hory Lavičné (kóta 624,9 m n . m .) rozhraní jaroměřického a šebetovského (respektive dříve knínického) panství, dodnes vyjádřené hranicemi okresů Svitavy a Blansko i současnou absurdní hranicí Čech a Moravy . I když se ve falzu (A) výslovně neříká, že by po Studené vzhůru měla stoupat hranice klášterního lesa, nelze takové chápání první v něm jmenované vodoteče vyloučit .

Dalším po značce u Studené uvedeným místem, kterým dle falza (A) měla hranice procházet, je již zmíněný Rachowkop . V textu se neurčuje podstatným jménem „mons“ (viz dále u hory Borzissow), nýbrž jako „locum“, což umožňuje odmítnout všechny dosavadní hypotézy, ať lokalizují Rachowkop na kterýkoliv z výrazných vrcholů v prostoru mezi Knínicemi a Konicí .24 Kořen názvu Rachowkop jednoznačně odkazuje na hraniční značky zvané „kopce“, známé z jiných hradišťských listin .25 První část složeniny není v tomto případě důležitá; nejspíše se vztahovala k charakteru místa, jménu držitele blízkého pozemku, či osoby, která s uvedenou značku byla spojená nějakou událostí . V případě Rachowkopu šlo buď o přirozené kupovité návrší, vzhledem ke své malé výšce zvýrazněné uměle navršenou značkou – kopou, nebo přímo o lidmi zřízený útvar podobného vzhledu v místech, kde se nenabízelo žádné přirozené znamení, jímž by bylo možné průběh hranice určit .26

20 P i š t ě l á k , J .: Úsobrno, s . 3–4 .21 CDB II, č . 351, s . 364: „...beneficiarios Olomucensis provincie... qui predictorum bonorum limites antiquos sive vrocyscie renovantes, ex una et Lesan et Konicz ex altera secundum terre con-suetudinem circuirent...“22 Víceméně kruhové popisy hranic známe z dalších hradišťských falz (např . CDB II, č . 352, s . 365–367; č . 356, s . 372–375; č . 376, s . 412–415) .23 Z dalšího vyplyne, že na jihu autor falza (A) ukončil popis hranice, jakmile klášterní les přestal sousedit s územím, kde působil Albert z Lešan .24 Na kopec „Hrádky“ u Úsobrna kladl locum Rachowkop (jako Hrádkov) M a c k e r -l e , J .: Provincie, s . 25, pozn . 25; t ý ž : Letopis města Jevíčka . Brno 1958, s . 23–24; jeho názor přejímá H i k l , R .: Cesta Konická, s . 3 i P i n k a v a , J .: Dějiny města Konice I, s . 13 . Ze stejných důvodů není možná ani lokalizace na vrch Vitočen (kóta 591,5 m) v práci P i š t ě l á k , J .: Úsobrno, s . 10 . Filologicky nemožnými výklady topika Rachowkop, které v této souvislosti uvedení autoři předložili, se proto nemusíme zabývat .25 Např . CDB II, č . 352, s . 365–367; č . 356, s . 372–375; č . 376, s . 412–415; některé značky z hradišťského falza k r . 1220 se snad dochovaly až do poloviny 20 . století (viz F e r u l í k , A .: Hranice Domašovského lesa . VVM 18, 1966, s . 106–109; též P r u c e k , Josef: „...Meta que vulgo dicitur kopecz“ . ZVÚO 154, 1972, s . 8–10 . 26 Problematice názvů hraničních značek a míst věnovala značnou pozornost starší

313


Poloha Rachowkopu do značné míry závisí na průběhu ve falzu (A) následně uvedené veřejné cesty z Jevíčka do Konice, která sama pak měla tvořit hranici až do místa Sádek . Že se jedná o dálkovou komunikaci Pra-ha–Olomouc, vcelku nikdy nepanovaly pochyby .27 Ačkoli právě dle falza (A) se raně středověké centrum – curia Uzobren – nacházelo v pozdějších Knínicích u Boskovic,28 minimálně již od dob Hermenegilda Jirečka určuje představu o trase z Boskovické brázdy na Konici ves Úsobrno (či blízká fortifikace na vrchu Durana), svým názvem asociující představu dávného centra zmíněné Úsobrnské provincie .29 Vznikla-li ves Úsobrno podle sou-časných poznatků spíše až v rámci kolonizačních aktivit kláštera Hradisko ve 13 . století, když v předhusitském období její jméno dokonce mohlo znít jinak,30 nejeví se nutným determinovat právě touto lokalitou trasu středověké spojnice Jevíčka a Konice .

vlastivědná literatura, z níž lze citovat např . D o u b e k , Josef: Hraničná znamení . Selský archiv (= SA) 1, 1902, 51–56; t ý ž : „Drželi kopy“ . SA 1, 1902, č . 2, s . 86–88; S k á -c e l , Richard – Č á s t e k , A .: Stromy, „sády“ a „kopce“ . SA 1, 1902, č . 4, s . 214–217 . Nověji též D o h n a l , Martin: Historická kulturní krajina v novověku . Vývoj vsi a plužiny v Borovanech u Bechyně . Praha 2003, s . 45–46 a J a n i š , Dalibor – Š e n k ý ř o v á , Jana: Hranice statků a pozemků – jejich zachycení v písemných (právních) pramenech . AH 29, 2004, s . 193–202 .27 Nadregionální význam ve falzu (A) uvedené cesty Jevíčko–Konice dokládá formulace v listině Alberta ze Šternberka z roku 1281, kterou se určovala poloha později zaniklé vsi Lučice olomouckou branou, jež se obracela ke Konici (CDM IV . Ed . A . Boczek . Olomucii 1845, č . 179, s . 243: „...totam partem hereditatis mee in Trebsin, et quinque laneos in Luczicz, contiguos porte, iacenti versus Conitz...“) . V opačném směru, od Jevíčka na severozápad (směrem do Čech), se komunikace objevuje roku 1270 v listině biskupa Bruna (CDB V/2, č . 620, s . 223–225) .28 Viz výše pozn . 5 .29 Trasu z Olomouce do Čech vedou přes Konici na ves Úsobrno např . J i r e č e k , H .: Morava do roku 1200, 2. Župa Úsobrněnská, Úsovská, Holešická, Hradecká, Přerovská a Pus-timěřská . Památky archaeologické a místopisné 3, 1859, s . 63–66; Š e m b e r a , Alois V .: O úkladném útoku, jejž učinil Kunrat, kníže Znojemský, na Olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka roku 1145 . Časopis Musea Království českého 49, 1875, č . 1, s . 47–81; P o p e l k a , Benjamin: Jevický okres . Vlastivěda moravská . Brno 1912, s . 130; H i k l , R .: Moravská Třebová . Náčrt jejích dějin . Moravská Třebová 1949, s . 11; H o s á k , L .: Zemské stezky a podružné cesty na Moravě v době předhusitské . ČSPS 59, 1951, s . 82–87; R i c h t e r , V .: Krajina, s . 48; Š r o t , Jan: K historii Otína a Hvozdecké cesty . Štafeta 18, č . 3 . Prostějov 1986, s . 25–27; M i c h n a , Pavel – P o j s l , Miloslav: Románský palác na Olomouckém hradě . Brno 1988, s . 37, obr . 11; F e r u l í k , Jiří: Kde byla správní a církevní střediska Úsobrnské provincie 11. až 13. století . VVM 52, 2000, s . 393–394; P i š t ě l á k , Josef: Úsobrno, s . 3–21 .30 Názor, že ves Úsobrno vznikla ve 2 . polovině 13 . století kolonizační činností kláštera Hradisko, vyslovují M a c k e r l e , J .: Provincie, s . 23–24 a P r o c h á z k a , Rudolf: Vývoj slovanské opevňovací techniky na Moravě v raném středověku . Kandidátská disertační práce . Díl I/1 . Brno 1986, s . 285–288 . Nově B o l i n a , P .: Byl hrad Svojanov, s . 28–29, předkládá hypotézu, že ves Úsobrno je totožná s roku 1250 zakládanou „Veličinou Lhotou“ (CDB IV, č . 197, s . 359) . K dataci opevnění na Duraně do 14 . a 15 . století N e k u d a , Vladimír – U n g e r , Josef: Hrádky a tvrze na Moravě . Brno 1981, s . 301 . Jména Durana a Úsobrno mohou být výsledkem revindikačních či historizujících snah kláštera Hradisko v pohusitském období . Nejednalo-li se o sousední Lavičnou, mohlo by účel či následné využití fortifikace na Duraně naznačovat její případné zaznamenání jako „hory Loupežník“ na Komenského mapě Moravy z roku 1627 .

314


Průběh hledané komunikace určuje řada dodnes v terénu dochova-ných pozůstatků starých cest, stoupajících v podobě bývalých úvozů od Jaroměřic k dnešnímu Šubířovu po dvou zásadně odlišných trasách (obr . 1) . První překonávala hlavní výškový rozdíl výstupem po masivu hory Proklest (kóta 543,5 m východně od Jaroměřic) . Druhá trasa k témuž účelu využívala severozápadní úbočí Lavičné (kóta 624,9 m jihovýchodně od Jaroměřic) . Ačkoliv svahy Lavičné vynikají počtem reliktů mnohonásobně překládané cesty, jež se za staletí provozu rozvinula do jednoho z nejsložitějších sys-témů úvozů na našem území, jeví se starší „suchá cesta“ přes Proklest (obr . 2 a 3) . Její preferování vychází z poznatků o jiných zaniklých dálkových komunikacích zkoumaných v poslední době .31 Pro nás je podstatné, že obě varianty jevíčsko-konické cesty se spojovaly u jižního konce Šubířova, odkud komunikace směrem k východu sledovala dnešní rozhraní katastrů Skřípova a Šubířova, a do nejvyššího bodu na trase i hranici Skřípova a Dzbelu . Patrně nejrozsáhlejší dochovaný systém úvozů na území České republiky32 pak vypovídá o pokračování komunikace směrem na Konici podél dnešní silnice č . 366 .33

31 Zde se lze odvolávat především na četné práce Dušana Cendelína, žel z větší části nepublikované .32 S počtem asi čtyřiceti středověkých až novověkých úvozů, které po obou stranách provázejí lesní úsek silnice č . 366 na sestupu směrem ke Konici, jde o zatím největší autorům známý svazek úvozů, jehož památková hodnota žel nebyla doposud doceněna .33 K tomu níže .

Obr . 1 . Pozůstatky hlavních tras jevíčsko-konické cesty východně a jihovýchodně od Jaroměřic, jak je zaznamenalo ve 2 . polovině 19 . století II . vojenské mapování .

315


Byla-li Studená zdrojnicí Nectavy, je k lokalizaci Rachowkopu nutno znát ještě rozsah tzv . Dzbelského lesa, východní hranice kterého až do první čtvrtiny 18 . století, kdy byl odprodán od Jaroměřic, v tomto prostoru vymezovala konické panství západním směrem . Nejprve cílenou těžbou dřeva (pro vysokou pec u Dzbelu) vznikla plocha v rozsahu dnešních katastrálních hranic osady Šubířov, kterou smlouva z roku 1710 určovala „od Slámové louže směrem na západ podél jevíčské cesty v šířce po dzbel-ský chodník“ .34 Následně od jaroměřického panství odprodaná zbylá část Dzbelského lesa se vymezovala „na délku od Slámovy louže k Dzbelské cestě a na šířku Jevíčskou cestou“ .35 Východní hranici tehdy nebylo třeba určovat, protože prodejem zanikala . Činí-li průměrná vzdálenost obou zhruba paralelně běžících komunikací (na severu Dzbelské cesty v Nectav-

34 P i n k a v a , J .: Dějiny města Konice I, s . 40–41 cituje Moravský zemský archiv (= MZA) Brno, E 55 Premonstráti Klášterní Hradisko, litera J/314, f . 1–4 .35 K ü h n d e l , Jan: Hornictví a hutnictví na Konicku (1708–1728) . Ročenka Náro-dopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané (= RMMP) 17, 1940, s . 37–52 .

Obr . 2 . Výsek topografické mapy 1:25 000 se situací jevíčsko-konické cesty mezi Jaromě-řicemi a Šubířovem (měřítko udává síť čtverců o straně 1 km): Tečkovaně – starší trasy komunikace s vazbou na horu Proklest, čárkovaně – mladší trasy komunikace přes horu Lavičnou, Ja – Jaroměřice, Šu – Šubířov, 1 – vodoteč tvořící hranici mezi bývalým jaro-měřickým a šebetovským (knínickým) panstvím (potok Studená dle J . Pištěláka), 2 – sedlo mezi horou Lavičnou a Vitočenem, 2‘ – Vitočen (Rachowkop dle J . Pištěláka), 3 – zatáčka jevíčsko-konické cesty u Šubířova .

316


ském údolí a na jihu Jevíčské cesty po náhorní rovině) 2,0 až 2,2 kilometru, pak při známém rozsahu odprodávaného lesa, určeném 3442 čtverečnými provazci (přibližně 3,25 km2), na původní jaroměřicko-konickou hranici bychom měli po jevíčsko-konické silnici narazit ve 1,4 až 1,6 km východně od zmíněné Slámovy louže . Východní strana Dzbelského lesa ovšem mohla být různě zkosená, takže výpočet lze brát pouze orientačně .

Se získanými poznatky již můžeme rekonstruovat obě varianty průběhu hranice v úseku od Studené přes Rachowkop k jevíčsko-konické cestě . Jsme si samozřejmě vědomi, že jde jen o odhad, neboť své závěry nemůžeme opřít o existenci dochovaných pozůstatků značek – „kop“ v místech, kde je předpokládáme . Ale ani v případě jejich nalezení bychom neměli jistotu, zda se náhodou nejedná o útvary vzniklé v jiných souvis-lostech, a že hranice nevedla poněkud jinak . Za daného stavu vědomostí, byla-li Studenou falza (A) Nectava, šla hranice po určitou vzdálenost proti jejímu toku (aniž by o tom bylo třeba v listině mluvit), patrně směrem k pozdější osadě Dzbel, až k jakési značce, nejspíše navršené hromadě kamenů či záseku na stromu, kde se východní zdrojnice říčky zhruba v nadmořské výšce 470 metrů prudce stáčí na jih až jihozápad (obr . 4:2) . Odtud Nectava stoupá prudce vzhůru k několika svým pramenům a její tok

Obr . 3 . Komunikace z Jaroměřic přes horu Proklest, přežívající ještě v době I . vojenského mapování (2 . polovina 18 . století) díky tzv . Dzbelskému chodníku, který od chobyňského dvora umožňoval spojení Jevíčka s Konicí přes Dzbel a Jesenec .

317


již nelze považovat za určitý natolik, aby mohl tvořit hranici, což umožňuje chápat text falza (A) tak, že k mezníku v místě zvaném Rachowkop hranice směřovala již bez vztahu k této vodoteči . Od uvedené zatáčky zdrojnice Nectavy můžeme směrovat hranici bez jakýchkoliv překážek šikmo vzhůru svahem údolí asi 1400 metrů k tzv . Sládkově skále (kóta 587,6 m), jejíž původně jen nevýrazné kupovité utváření (dochované i přes částečné

Obr . 4 . Výsek topografické mapy 1:25 000 s polohou hraničních bodů majetku hradišťského kláštera při identifikaci Studené jako horního toku Nectavy (měřítko udává síť čtverců o straně 1 km): Čárkovaně – olomoucká cesta, tečkovaně – litovelská cesta, čtverečky – tzv . Napole-onská cesta, 1 – horní tok Nectavy, 2 – pravděpodobná lokalizace první značky u Studené, 3 – pravděpodobná lokalizace místa Rachowkop, 4 – místo začátku hranice na jevíčsko-konické cestě, 5 – pravděpodobná lokalizace Sádku, X – poloha zaniklé Otiny Lhoty (Otína) .

318


odtěžení lomem) dokonale splňuje naše představy o Rachowkopu (obr . 4:3) . Dále hranice vedla patrně přímo („per directum“), tj . kolmo k dnešní silnici č . 366 . O něco dále na východ paralelně se silnicí dochované úvozy veřejné cesty z Jevíčka do Konice umožňují předpokládat, že od Rachowkopu hranice směřovala k jihu až jihozápadu asi 700 metrů, po té se v pravém úhlu zalomila na jihovýchod a pokračovala zhruba v trase dnešní silnice až k místu Sádek .36 Vzdálenost, kterou hranice sledovala po jevíčsko-konické cestě až k Sádku, můžeme dle dosavadních délek jejích jednotlivých úseků odhadnout na maximálně dva kilometry (obr . 4:4–5) .

Mnohem důležitějším se stává průběh dnešních katastrálních hranic v již zmíněné Pištělákově hypotéze, která Studenou identifikuje s pravobřež-ním přítokem Úsobrnky (obr . 2:1) . Ten tvoří bývalou hranici knínického a jaroměřického panství až ke svému prameni na jižním úbočí Lavičné, odkud bychom se pak přibližně ve stejném směru měli dostat k Rachow-kopu . Takto chápaná Studená ovšem nevyžadovala, aby se ve falzu (A) u ní vyskytovala jakási „prima meta“, neboť hranici představoval celý její tok, o čemž ale příslušnou formulaci („...ad originem fluvii...“) postrádáme . Uvedený rozpor sice neumožňuje Pištělákovu identifikaci Studené zcela zavrhnout, je však její nepopiratelnou slabinou . Od pramene tohoto přítoku Úsobrnky pokračuje katastrální hranice Jaroměřic a bývalého knínického panství přes sedlo mezi kopci Lavičná a Vitočen na severní úbočí Vitočenu, u kterého se stále více přibližuje k jižnější z obou tras jevíčsko-konické cesty . Pokud by právě ji autor falza (A) uváděl jako hraniční komunika-ci, uměle navršená značka Rachowkop, situovaná nejspíše v sedle mezi Lavičnou a Vitočenem (obr . 2:2), sice určovala směr přibližování k trase dálkové komunikace, nepostačovala však k přesnému určení místa, kde cesta začínala tvořit hranici . V případě, že Studenou byl přítok Úsobrnky, by hranice na jevíčsko-konické cestě měla smysl pouze tehdy, když by její trasa vedla přes horu Proklest a autor falza (A) mínil zatáčku cesty u jižního konce Šubířova (obr . 2:3) . Komunikace by pak tvořila hranici na značnou vzdálenost, která dle možností polohy Sádku činila dva až tři kilometry . Délky jednotlivých úseků hranice tedy v případě identifikace Studené s pří-tokem Úsobrnky dosahují většího rozptylu, nežli tomu bylo s počátkem na Nectavě . I proto se pravděpodobnější jeví alternativa se Studenou na Nectavě a trasou jevíčsko-konické cesty přes horu Proklest .

Na pokračování cesty od dnešního Šubířova ke Konici ležel další falzem (A) uvedený bod – Sádek, který považujeme za nejdůležitější a původně možná i jediný hraniční bod, jímž se klášterní les vůči země-panskému Konicku vymezoval (obr . 4:5) . Svou polohou na zemské stezce, zde zhruba do poloviny 13 . století procházející prakticky neosídleným

36 Lokalizace Sádku na průsečík katastrální hranice Skřípova s Otínským potokem, k jaké dospěl P i š t ě l á k , J .: Úsobrno, s . 18, pozn . 16, vede ke zcela nepravděpodobné trase jevíčsko-konické cesty údolím Otínského potoka .

319


lesním územím, Sádek připomíná tzv . „Bílé kameny“ z falza zakládací listiny kláštera v Opatovicích nad Labem z poslední třetiny 12 . století . V něm Bílé kameny oddělují západomoravský újezd Olešnice opatovických benediktinů od sousedního Poličska litomyšlských premonstrátů .37

O Sádku již dřívější vlastivědní badatelé dokázali, že jeho pojmenování má v daném kontextu smysl uměle vytvořeného hraničního bodu .38 Přibližnou

37 CDB I, č . 386, s . 370: „…circuitus Olesnice, cuius termini sunt albi lapides et ex una parte flumen Zuratca et ex altera Zuitaua. Fines vero ipsius silve non sunt nisi ad desertum silvarum viam habentium, que ducit ad Boemiam…“ (k problematice lokalizace újezdu Olešnice viz B o l i n a , P .: Byl hrad Svojanov, s . 10–12) .38 Viz výše pozn . 26 .

Obr . 5 . Výsek topografické mapy 1:25 000 s hraničními body majetku hradišťského kláštera v oblasti rozvodí Úsobrnského potoka a Romže (měřítko udává síť čtverců o straně 1 km): 1 – Skalka, 2 – návrší s prameny Bukovanky (Na vrch Malinného), 3 – návrší s prameny Brodeckého potoka (Na vrch Deštného), X – místo zaniklé vsi Bukovina .

320


polohu Sádku na jevíčsko-konické cestě můžeme za určitých předpokladů vcelku snadno určit . Byla-li zaniklá středověká vesnice Otín (původně Otina Lhota) založena klášterem Hradisko (obr . 4:X),39 musel Sádek ležet na prů-sečíku dnešní silnice č . 366 z Šubířova do Konice s čárou, kterou povedeme východně od Otína, a západně od rovněž zaniklé Bukoviny, o jejímž situování i příslušnosti ke konickému panství nevznikají pochyby (obr . 5:X) .40 V daném směru, který na jihu koresponduje se Skalkou, lokalizovanou B . Burianem do jihozápadního cípu lesa Švábensko (obr . 5:1), zhruba leží rozcestí dnešní konické silnice a cesty do Skřípova (obr . 4:5) . Takto značně ke Konici se přibližující hranici lze podpořit ještě jedním argumentem . Kdyby vytyčení rozsahu klášterního lesa ve falzu (A) neobjímalo území ZSO Otiny Lhoty, pak by hranice běžela západněji, po rozvodí Romže a Úsobrnky, a v textu by se objevila popsána odlišným způsobem, pomocí pramenů vodotečí, jako je tomu na jih od Skalky (k tomu níže) .

O někdejším významu hraničního bodu Sádek by také mohlo vypo-vídat popsání východní hranice klášterního lesa v jiné písemnosti, dále uváděné jako listina (B), jíž měl údajně 26 . listopadu 1279 vydat olomoucký biskup Bruno, tehdy zplnomocněný zástupce římského krále Rudolfa na severní Moravě .41 Hranice mezi Knínicemi a Konicí Alberta z Lešan v ní začíná právě Sádkem, následuje asi 4 kilometry dlouhá mezera, kdy Skalku (známou z falza A) text listiny (B) vynechává a zaznamenává až Na vrch Malinného . Při zhruba jednokilometrovém rozestupu dále ve shodě s falzem (A) uváděných míst Na vrch Deštného a Na vrch Javorníka se v listině (B) zdá hranice u Sádku začínat již jen ze setrvačnosti, kvůli jeho tradičnímu významu . Předmět sporu kláštera a držitele konického panství se v tomto případě zužuje na území u pozdějšího Brodku u Konice, na jih od kterého hranice v listině (B) končí nejvýraznější anomálii vůči falzu (A), Hvozdeckou cestou, jejíž problematice se budeme věnovat níže . Listina (B) nezjednodu-šuje popis hranice jen vynecháním Skalky, nýbrž i změnou způsobu zápisu

39 Ves, která podle archeologických nálezů žila minimálně od druhé poloviny 13 . století po celé 14 . století (viz Š r o t , J .: K historii Otína, s . 25–27), se nikdy nevyskytuje ve výčtech lokalit konického panství a srovnatelné záznamy o vsích příslušných v předhusitském období k tzv . Hornímu panství kláštera Hradisko přitom postrádáme . Doklady, že za sporů s držiteli konického panství v 16 . století klášter stále považoval území zaniklého Otína za svůj majetek, uvádí P i n k a v a , J .: Dějiny města Konice I, s . 25–26 .40 Polohu zaniklých vsí Otína a Bukoviny upřesnil Š r o t , J .: K lokalizaci zaniklých středověkých osad na Prostějovsku . HG 25, 1986, s . 157–184 . Příslušnost Bukoviny ke konickému panství dokládá deskový vklad z roku 1351 (ZDO I, č . 199, s . 9) .41 CDM IV, č . 170, s . 231–233: „...quod d. Albertus dictus de Lessan limites ecclesie sue inter Knyenicz et Conitz dictos vulgariter Sadek, Na wrch malineho, Na vrch desthneho usque Na wrch iawornjka, per descensum usque ad uiam, que uulgo uocatur Hwozdeczska cesta, iniuriose transgressus adiacentes campos et siluas uiolenter in sue preiudicium ecclesie occupat...“ . Proti pravosti listiny, sepsané v Hradišťském klášteře a udávající za svého vydavatele biskupa Bruna, nevznáší dosavadní literatura zásadní námitky . K Brunovu pověření správou olomoucké a přerovské provincie viz E i s l e r , Max: Geschichte Brunos von Schauenburg . Zeitschrift des Vereins für Geschichte Mährens und Schlesiens 11, 1907, s . 95–116 .

321


jednotlivých míst oproti falzu (A) . Tam, kde se ve falzu (A) objevuje „ad originem fluvii, qui vulgo dicitur Na vrch xxx“, stojí v listině (B) pouze „Na vrch xxx“ . Žádný posun hranice z toho podle našeho názoru nevyplývá .42

Existuje ještě druhý exemplář listiny (B), údajně vzniklý 1 . prosince 1279, o němž dále budeme hovořit jako o listině (C) .43 Jeho líčení obvodu klášterního lesa počíná stejně jako v listině (B), tedy v místě Sádek, odtud však listina pomezní body vytýká přesně podle falza (A) se Skalkou, Na vrch Malinného, Na vrch Deštného, aby od Na vrchu Javorníka (již bez Hvodecké cesty) sestupovala hranice po jeho toku k hoře Borissow, pak k pramenům Olešného, přes Části dílů a Na Bouchenci k místu zvanému Na opatovém . Aniž bychom se vztahem všech tří na sobě evidentně závislých listin (A), (B) a (C) zatím zabývali, je zřejmé, že k vynechání Skalky v listině (B) došlo spíše náhodou, a že zahájení popisu hranice na Sádku muselo mít ještě jinou příčinu, nežli jen samotnou tradici onoho místa . Možná vysvětlení jsme již naznačili . Byl-li Studenou falza (A) pravobřežní přítok Úsobrnky, pak přes Rachowkop a po jevíčsko-konické cestě až k Sádku se jednalo o jaksi „nadbytečnou“ hranici klášterního lesa s jaroměřickým panstvím pražských biskupů, popis které mohly listiny (B) a (C) v kontextu předmětu sporu vynechat zcela bez problémů .

Do zcela jiné významové roviny se Sádek na počátku knínicko-konické hranice v listinách (B) a (C) dostává ve variantě, v níž jsme Studenou zto-tožnili se zdrojnicí Nectavy západně od Dzbelu . Pak falzum (A) popisuje hranici předtím, nežli území v rozsahu minimálně Dzbelského lesa připadlo k jaroměřickému statku pražských biskupů, zatímco listiny (B) a (C) zaznamenávají stav až po odtržení severovýchodního výběžku klášterního lesa . Určitou slabinu tohoto řešení představuje hranice na jevíčsko-konické cestě západně od Sádku, která i po té, co by onen výběžek připadl k Jaro-měřicím, musela dle falza (A) oddělovat klášterní majetek od konického panství . Nikoliv Sádkem, nýbrž veřejnou cestou z Jevíčka do Konice by tudíž měl v listinách (B) a (C) popis inkriminované hranice začínat . Nabízí se výklad, že hranice, poté co od Nectavy přes Rachowkop dospěla k jevíč-sko-konické cestě, postupovala po této komunikaci k Sádku na západ (tj .

42 Vysvětlení podáváme níže .43 MZA, E 55, sg . II 48/66, pag . 48–51: „...Quod dominius Albertus, dictus de Lessan, limites monasterii sui inter villam forensem Knyenicz monasterii sui ex una, et Lesan et Konicz ex altera, dictos vulgariter Sadek, Scalca, Nawrch Malinneho, Nawrch Destneho, Nawrch Iawornika, qui fluit per descensum usque ad montem Borzissow, postea ad originem Olessni fluvii, postea locum Czastidiel, postea ad locum, qui dicitur Bochency, postea per directum usque ad locum, qui dicitur Na Opatowem iniuriose transgressus, quasdam villas adiacentes de loco ad locum transposuit, sicut villam Skrzypowe ad alium locum, que appellavit Othina Lhota, quasdam ponna destruxit, sicut Sczepanow, Roprechticzye, Korzenecz, et alias multas quasdam locavit, sicut Bochenczy violenter...“ Na listinu (C) upozornila K r e j č í k o v á , J .: Diplomatická činnost, s . 160, pozn . 46, avšak blíže se jí zabýval až D o l e ž e l , J .: K etnické struktuře, s . 150–151, který předpokládá, že (B) a (C) jsou v podstatě pravé u příjemce vyhotovené dokumenty, jejichž rozdílnost odráží posun sporu kláštera s Albertem z Lešan v právní rovině .

322


směrem k Šubířovu) . Uvedená disproporce se začátkem v Sádku je tak sice eliminována, avšak museli bychom posunout průběh hranice mezi Sádkem a Skalkou více na západ . Od Sádku směrem na jih bychom pak nejspíše sledovali rozvodí Skřípovského a Otínského potoka, což by bylo proti výše uvedeným informacím pramenů z počátku novověku o vzniku Otína na klášterním majetku .44 Pravděpodobnější proto v případě identifikace Studené se zdrojnicí Nectavy bude předpokládat, že právě v listinách (B) a (C) se uplatnil význam tradice hraničního bodu Sádku, který v popisu hranice vedl k potlačení úseku tvořeného cestou (jenž ostatně byl určen jen obecně, bez pevného počátečního bodu) .

Jak bylo řečeno, po Sádku ve falzu (A) i listině (C) uvedená tři mís-ta, Skalka, prameny potoka Na vrch Malinného a prameny potoka Na vrch Deštného, která identifikoval již B . Burian, určují průběh hranice po rozvodí mezi Romží a Úsobrnkou (respektive Jevíčkou a dále Třebůvkou), neboť přes formulační rozdíly znamená „ k p r a m e n ů m N a v r c h x x x “ a „ N a v r c h x x x “ ve všech třech písemnostech totéž . I při proměnli-vé na množství srážek závislé poloze prameniště každého z jmenovaných potoků, není vzdálenost k vrcholku příslušného kopce, zpod kterého daná vodoteč vytéká, natolik velká, aby z ní mohlo být cokoliv odvozováno . Skalku proto klademe ve shodě s B . Burianem do jihozápadního cípu lesa Švábensko v katastru Lhoty u Konice, na kótu 643,9 m (obr . 5:1) .

Prameny Na vrchu Malinného nejspíše představuje návrší 632,9 m asi jeden kilometr severně od Brodku u Konice (obr . 5:2) a prameny Na vrchu Deštného jsou výšinou 632,3 m uprostřed Brodku u Konice (obr . 5:3) . Nápadnou se v této souvislosti jeví současná situace Brodku, který téměř dvěma třetinami své zástavby i katastrálního území překračuje na severozá-padě čáru rozvodí a vybíhá do povodí Úsobrnky . Nabízí se k úvaze, zda se na tomto území, původně příslušném ke klášternímu panství, nenacházela roku 1279 listinou (C) jmenovaná ves „Roprechtice“, později nepochybně zaniklá, k určení jejíž polohy jinak postrádáme jakoukoliv informaci . Teprve na pozemcích zaniklých Roprechtic, zabraných držiteli Konice v pohusit-ském období, mohl být (po připojení západní části katastru Deštné) založen Brodek, o kterém první zprávu zaznamenáváme až roku 1574 .45

K dalšímu sledování průběhu hranice je určující vodoteč Na vrch Javorníka z falza (A) i listin (B) a (C), dosavadní literaturou víceméně spojovaná se zdrojnicí Okluky, která pramení na sever od kóty 678,7 m, asi dva kilometry VJV od Horního Štěpánova (obr . 6:2‘) .46 Teče-li zde Okluka

44 Viz výše pozn . 39 .45 B u r i a n , B .: Konický okres, s . 89; pozdního doložení Brodku si všímá K u č a , Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku I . Praha 1996, s . 324–326 .46 R i c h t e r , V .: Staré stezky, s . 203; P i š t ě l á k , J .: Úsobrno, s . 10; Š l é -z a r , P .: Středověká kolonizace, s . 58 . Kóta 678,7 m na severozápadě katastru Bukové nese na Topografické mapě 1 : 25 000 označení „Javorník“, starší mapová díla zde většinou udávají „Horní les“ nebo „Suchý les“ .

323


na východ, paralelně s nejvyšším úsekem silnice z Horního Štěpánova do Hrochova, pak horu Borissow z (A) a (C) nemůže představovat kóta 685,8 m na severozápad od Bukové (obr . 6:5), jak to původně předpokládal V . Richter .47 Proto o málo později týž autor nechal hranici klášterního lesa klesat po Okluce až k Lipové, kde by dle listiny (B) říčku přecházela Hvoz-decká cesta, aby jako komunikace severojižního směru spojovala přes Konici dnešní osadu Hvozd se Starým Hradiskem .48 Richterem navržená Hvozdecká stezka má ale několik vad . Jednak by pracně směrem ke Konici a Hvozdu příčně přecházela údolí všech pravobřežních přítoků Romže, z nichž tři známe z falza (A) i listin (B) a (C) . Navíc by deklarovala přílišný nikdy tak daleko na východ sahající rozsah klášterního panství . Nevysvětleno by také zůstalo, proč s obtížemi ke Konici vedená cesta nesla jméno bezvýznamné osady „Hvozd“, která leží až za Konicí .

Jednoduché východisko nabídl již Rudolf Hikl s názorem, že komu-nikace v listině (B) se nenazývala „Hvozdeckou“ po osadě Hvozd, nýbrž skrze svou trasu přes hvozdy Drahanské vrchoviny . Listina (B) přitom měla zachycovat Hvozdeckou cestu ještě v Boskovické brázdě, tedy před tím, nežli vystoupala do míst, kde by se objevila jako cesta Jevíčko–Konice ve

47 R i c h t e r , V .: Krajina, s . 48–49 .48 T ý ž : Staré stezky, s . 203 .

Obr . 6 . Výsek topografické mapy 1:25 000 s hraničními body majetku hradišťského kláštera v oblasti tzv . Javorníka .

324


falzu (A) .49 V Hiklově pojetí listina (B) ukončovala popis průběhu hranice přibližně ve stejném prostoru jako falzum (A), když by místo zvané Na opatovém se nacházelo někde u Velkých Opatovic, kterými protékala Jevíčka, jím pokládaná za Studenou, jíž se popis hranice ve falzu (A) začínal . Že Studená z falza (A) nemůže být Jevíčkou, stejně jako popsaná hranice kláš-terního lesa netvoří uzavřený kruh, jsme ukázali výše . Nemá proto smyslu předpokládat, že by se listina (B) snažila od Javorníka obrovským skokem přivést hranici k Hvozdecké cestě v Boskovické brázdě, a přitom z popisu vynechávala celý severní úsek, vytýkaný falzem (A), tj . od Studené vzhůru přes Rachowkop a po cestě Jevíčko–Konice až k místu Sádek . I bez tohoto argumentu je zřejmé, že na kilometry vzdálenou cestu by v listině (B) neu-vozoval údaj o sestupu hranice k ní od předchozího místa Na vrch Javorníka, když v daném směru by se muselo překonávat nejedno stoupání .50

O kompromis mezi Hiklovým a Richterovým řešením se pokusil J . Pištělák .51 Hranici od pramenů Na vrchu Javorníka vedl po Okluce až k dnešní osadě Lipová, Hvozdeckou cestu z listiny (B) tam nehledal, nýbrž jen horu Borzissow z falza (A), kterou se pro něj stala ostrožna „V jeřábech“ naproti Lipové (obr . 6:3‘) . Pak mohl položit prameny Olešné asi kilometr severovýchodně od vsi Buková (obr . 6:4‘), odkud k uvedené ostrožně stéká drobný pravobřežní přítok Okluky,52 a Czasti diel ztotožnit s tratí „Horní díly“, vrcholící dva kilometry severozápadně od Bukové kótou 685,8 m (obr . 6:5) . To by však znamenalo, že les hradišťských premonstrátů tvořil jihovýchodním směrem opět veliký výběžek, na území kterého se dnes nachází ves Buková, původně příslušná k boskovickému panství . I když listina papeže Bonifáce VIII . z roku 1300 jmenuje Arkleba a Oldřicha z Boskovic mezi škůdci kláštera Hradisko, těžko počítat se vznikem falza (A) právě při této příležitosti .53 V takovém případě by popis hranice od pramenů Olešné přes Častidíl k Bouchenci byl jistě podrobnější, zvláště když hraniční čára vedla prostorem relativně rozsáhlé pramenné pánve Hloučely, kde se žádné přirozené meze nenabízely .54

49 H i k l , R .: Cesta Konická, s . 3 s nezřetelnou formulací: „...až k cestě, která sluje Hvoz-decká. Dosud vládlo mínění, že byla tak nazvána podle dnešní osady Hvozdu, ke kterému vedla. Držíme-li se Richterova výkladu, sestupovala hranice od Bukové někam k západu, k Malé Hané. Hvozdem jistě byl pokryt celý tento díl Drahanské vysočiny, cesta do něj vedoucí se mohla nazývat Hvozdeckou...“50 Ze stejných důvodů jsme málo pravděpodobnou shledali identifikaci Hvozdecké cesty se sedm kilometrů vzdušnou čarou vzdálenou komunikací, také velmi starého původu, která pravděpodobně přes Protivanov a Žďárnou spojovala Prostějovsko s Tišnovskem (srov . Š l é z a r , P .: Středověká kolonizace, s . 58) .51 P i š t ě l á k , J .: Úsobrno, s . 10, který však listinu (C) nezná .52 Obě vodoteče se stékají v nadmořské výšce 503,7 m .53 Vznik falza (A) spojuje E l b e l , P .: Hospodářské zázemí, s . 43, pozn . 18 s údajem listiny z r . 1300 (CDM XV . Ed . B . Bretholz . Brünn 1903, č . 22, s . 20; č . 23, s . 20–21; srov . výše pozn . 4) .54 Proti asi jednokilometrové kadenci mezníků u Brodku by šlo v okolí Bukové o téměř tříkilometrové vzdálenosti mezi jednotlivými hraničními body .

325


S odmítnutím výše odvozené hranice musíme Hvozdeckou cestu hledat buď v nevelké vzdálenosti od pramenů Na vrchu Javorníka, nebo ji pokládat jen za jiný název komunikace, vystupující ve falzu (A) jako cesta z Jevíčka do Konice .55 Druhá z možností však odpadá z několika důvodů . Proti svědčí nejen stejný směr popisu hranice klášterního lesa ve všech třech písemnostech (A), (B) a (C), ale i dodržování pořadí vytýkaných míst, bez jakýchkoliv záměn . Kdyby pozdější písař kopiáře, kde je text listiny (B) zachován, přesto jen prohodil pořadí jednotlivých bodů či úseků hranice a pro jevíčsko-konickou cestu užil jemu známé pojmenování Hvozdecká cesta, jistě by neuváděl, že k uvedené cestě se od předchozího místa (Na vrchu Javorníka) klesalo („...per descensum usque ad uiam...“) . Taková informace by odporovala formu-laci o cestě konicko-jevíčské ve falzu (A) . Nelze-li předpokládat identitu Hvozdecké cesty z listiny (B) s „via de Gewiczko dirgitur versus Konicz“, která ve falzu (A) tvořila omezení klášterního lesa na straně protilehlé (severní), je nutno přijmout závěr, že se jednalo o dvě různé komunikace .

Existovala tedy jižně od dnešního Brodku jakási Hvozdecká cesta, ke které hranice sestupovala od pramenů Na vrchu Javorníka . Při jejím hledání musíme mít na zřeteli, že písař listiny (B) mohl Hvozdeckou cestou jen nahrazovat horu Borzissow z falza (A) i listiny (C) jiným, jemu více známým topikem, ale též vyjadřovat odlišný průběh hranice, ať již chtěl zjednodušit popis v méně důležité patrii (viz vypuštění Skalky), či byl nucen respektovat nějaký majetkový posun . Nevyhovovala-li dikci dal-šího popisu hranice kombinace Richterovy cesty Hvozd–Staré Hradisko a Pištělákova Borzissowa u Lipové,56 pak při totožnosti vodoteče Na vrch Javorníka se zdrojnicí Okluky, která pramení na sever od kóty 678,7 m (obr . 6:2‘) a teče na východ paralelně s nejvyšším úsekem silnice z Horního Štěpánova do Lipové, zbývá jediné řešení . K němu dospěl opět J . Pištělák, když na rozdíl od své předchozí varianty nově lokalizoval horu Borzissow asi tři kilometry výše proti toku Okluky, na hřbet ukončený kótou 641,2 m (obr . 6:3‘‘), pod kterou se do Okluky vlévá jižní zdrojnice této říčky . Ta pak jako Olešná z falza (A) i listiny (C) vyhovuje nejen vztahem k Borzis-sowu, ale i dalším údajům o průběhu hranice klášterního lesa (obr . 6:4) . Od jejího prameniště jeden kilometr na jihozápad vrcholí na kótě 685,8 m trať „Horní díly“ (obr . 6:5), ke které se patrně vztahuje Czastidiel z falza (A) i listiny (C) .57 Pozvolně stoupající terén bez výrazného vrcholu nutí

55 Tak usuzoval např . Š r o t , J .: K historii Otína, s . 25–27, když komunikaci Jevíčko – Olomouc vedl z Konice na Náměšť přes osadu Hvozd; „Hvozdeckou cestu“ roku 1279 pokládá za jiné pojmenování cesty jevíčsko-konické z falza k r . 1200 také D o l e ž e l , J .: K etnické struktuře, s . 150 .56 Viz výše text u pozn . 52 .57 P i š t ě l á k , J .: Úsobrno, s . 10 . Byla-li jižní zdrojnice Okluky potokem Olešným, pak hranice od jeho pramenů směřovala spíše k „Horním dílům“ (návrší s kótou 685,8 m), nežli obcházela tzv . „Javorník“ (kóta 678,7 m ), jak činí dnešní katastrální hranice Benešova a Bukové . Drobné odchylky současných katastrálních hranic od průběhu zachyceného ve falzu

326


předpokládat, že zde opět vznikla umělá značka . Následující Bouchenec se pak jeví pojmenováním pro jeden a půl kilometru na jihozápad vzdálený nejvyšší vrcholek Drahanské vrchoviny, Skalky (734,7 m; obr . 6:6), na východním úbočím kterého nalezl Ervín Černý zaniklou ves Bouchenec .58 Místo zvané Na opatovém mělo od posledně jmenovaného Bouchence patr-ně stejnou distanci, jakou udržovala předtím uváděná topika, t .j . jeden až jeden a půl kilometru . Znamená to, že Na opatovém se nacházelo nejspíše severovýchodně od vsi Suchý, někde na původním rozmezí mezi klášterním Benešovem a boskovickou Žďárnou .59

Co pro hledání Hvozdecké cesty vyplývá z druhé Pištělákovy identifi-kace Borzissowa na kótu 678,7 m, nad soutokem Okluky (co by Na vrch Javorníka) a jižní zdrojnice této vodoteče (jako Olešné)? Pro značné výškové rozdíly v těchto místech nebudeme moci předpokládat, že zde říčku pře-cházela nějaká významnější komunikace .60 Ze zmíněných dvou možností, proč se v listině (B) objevila Hvozdecká cesta, by proto odpadla ta, v níž písař topikum Borzissow jen nahradil jménem blízké cesty, jemu možná více známým . Nadále bychom se mohli zabývat pouze variantou, v níž by listina (B) uváděla oproti falzu (A) a listině (C) Hvozdeckou cestu z důvodu odlišně popsaného průběhu hranice (byť třeba jen pro určité zjednodušení) . Z tohoto hlediska by se neobyčejně zajímavým jevil z kritického prostoru Javorníka (obr . 6:1‘) k východu vybíhající hřbet, ukončený kótou 678,7 m (obr . 6:3‘‘), který tvoří výraznou anomálii v obvodu katastrů obcí, přísluš-ných k bývalému knínickému zboží kláštera Hradisko . Shodou okolností

(A) dáváme do souvislosti se založením Pavlovského dvora roku 1754 (viz S y c h r a , Adolf: Vztah plužiny zaniklé vsi Jablonsko k dnešní osadě Suchý na Drahanské vrchovině . VVM 31, 1979, s . 307–309) .58 Na souvislost topika Na Bochenci se jménem zaniklé osady „Bo/u/chenec“, již dle deskového zápisu boskovického panství z roku 1569 (viz Moravské Zemské desky 1567–1642 III . Kraj olomoucký . Ed . F . Matějek . Praha 1953, XXVIII, č . 44, s . 21–22) kladl H o s á k , L .: Historický místopis Země moravskoslezské . Praha 1938, s . 316 někam k Pavlovu, upozornil R i c h t e r , V .: Krajina, s . 48–49, ale teprve Č e r n ý , E .: Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin . Historicko-geografická studie v regionu Drahanské vrchoviny . Brno 1992, s . 94–96 uvádí přesnou polohu zaniklé středověké vsi Bouchenec na východním úbočí Skalek (734,7 m, respektive jejich jižního výběžku – Skal 723,9 m) . Topikum Na Bochenci z falza (A) a z listiny (C) je tedy nutno vztahovat k nejvyššímu vrcholku Drahanské vrchoviny, Skalkám . Jeho za bouřek úderům blesku značně vystavená poloha vysvětluje pojmenování Bouchenec přijatelnějším způsobem, nežli příslušné heslo v práci H o s á k , L . – Š r á m e k , R .: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I . Praha 1970, s . 88 .59 Klást místo zvané Na opatovém do prostoru vsi Suchý navrhl již Š l é z a r , P .: Středověká kolonizace, s . 58 . K majetkovému vývoji v prostoru vsi Suchý viz S y c h r a , A .: Vztah plužiny, s . 307–309 . Identifikace Na opatovém s „Kněží horou“ u Vratíkova nad údolím Bělé podle P i š t ě l á k , J .: Úsobrno, s . 11, neumožňuje postupovat terénem od pět kilometrů vzdálených „Skalek“ – Bouchence přímo, a ani průběh pozdější katastrální hranice na jih od Benešova a Okrouhlé takovému chápání formulace (A) „...locum, qui vulgo dicitur Bochency; deinde procedendo per directum usque ad locum, qui vulgo dicitur Naopatowem...“ nenasvědčuje .60 Komunikace zde musela říčku přecházet, sestupovalo-li se dle citovaných pramenů k Hvozdecké cestě po toku Na vrch Javorníka .

327


se současně jedná o novodobou hranici blanenského a prostějovského okresu, takže i méně podrobné mapy zaznamenávají, jak zde území bývalé klášterní vsi Benešova úzkým jazykem vybíhá asi dva kilometry daleko na východ . Je to přesně situace, která mohla vést ke koncipování listiny (B) tak, že oproti falzu (A) a listině (C) text zjednodušovala, aby se v ní onen „Benešovský výběžek“ vůbec neobjevoval .

Byla-li však vodoteč na severní straně onoho výběžku potokem Javor-níkem z falza (A), pak od pramenů Na vrchu Javorníka (obr . 6:2‘) nelze sestoupit k žádné cestě, jak by tomu mělo být podle listiny (B) . Vodoteč totiž pramení přímo v místech, přes která by případná Hvozdecká cesta přímo vedla (v trase Brodek–Pavlov) . Problém nevyřešíme ani, pokud prameny Javorníka vztáhneme ke kótě 678,7 m (Javorník) . Komunikace směřující od Brodku pod kótu 678,7 by pak tvořila hranici již od Brodku a není jasné, proč by se v popisu hranice listinou (B) objevovala až za Javorníkem (ve směru na Pavlov) . Rozumět Hvozdeckou cestou spojnici Horního Štěpáno-va s Lipovou a Hrochovem přitom také nepřipadá v úvahu, neboť k této komunikaci by se popis v listině (B) musel od Javorníka vracet zpět na sever po již jednou určené hranici . Ztotožníme-li Hvozdeckou cestu s dnešní spojnicí Bukové a Horního Štěpánova, těžko zase budeme vysvětlovat, proč by se tak těsně u Javorníka vedoucí cesta v popisu hranice vůbec objevovala . Zcela mimo rytmus délek předchozích úseků by to mohlo být jedině z důvodu, že po cestě pokračovala hranice dál, ale odkud kam, bychom neuměli vysvětlit .

Rozpory v interpretaci příslušných údajů písemností (A), (B) a (C) ohledně Hvozdecké cesty nabádají, abychom pochybovali o správnosti dosavadní identifikace klíčového vodního toku Na vrch Javorníka (obr . 6:2‘) . Východisko spočívá ve svrchu vyslovené domněnce, že listina (B) redukuje spor kláštera Hradisko s držitelem konického zboží na prostor pozdější vsi Brodek, která zde evidentně z povodí Romže zasahuje do povodí Úsobrnky (Jevíčky) . Ve všech třech písemnostech se přitom Na vrch Javorníka objevuje hned vedle Navrch Deštného, fixovaného vodotečí protékající pozdějším Brodkem . Odpovídá-li výšina 632,3 m uprostřed Brodku pramenům Nauirchdestneho (obr . 5:3), pak při zhruba jednokilome-trové kadenci bodů, vytýkaných na sever odtud listinou (C) i falzem (A), by neměl Na vrch Javorníka ležet o mnoho dále než kilometr k jihu . Kóta 678,7 m, ke které veškerá literatura doposud Na vrch Javorníka vztahuje (obr . 6:1‘), však činí rozestup téměř trojnásobným . Vzhledem k tomu, že se jedná o tentýž rozvodný hřeben s nevelkými výškovými rozdíly, nabízí se spatřovat Na vrch Javorníka v návrší 667,6 m (východní výběžek Babylónu 671,8 m) asi jeden kilometr jihozápadně od posledního identifikovaného místa uprostřed Brodku (obr . 6:1) . Z pod kóty 667,6 mohla dle utváření terénu vyvěrat v dobách, kdy okolní plochy ještě nebyly odlesněny, jedna ze zdrojnic Okluky (obr . 6:2), která se dnes objevuje až u silnice z Hor-

328


ního Štěpánova do Hrochova (v úrovni Božích muk, cca 615 m n . m .) .61 Ostrožnu nad soutokem této vodoteče s hlavní zdrojnicí Okluky (tvořící svým tokem severní hranici „Benešovského výběžku“) lze dle jejího kupo-vitého utváření považovat za horu Borzissow (cca 620 m n . m; obr . 6:3) . Na protilehlé straně údolí leží ústí nám již známé jižní zdrojnice Okluky, jež tvoří téměř celým svým tokem jižní hranici zmíněného výběžku (obr . 6:4) . Může být opět považována za Olešnou z falza (A); hranice by pak dál pokračovala po již jednou popsané čáře na západ a jihozápad, tj . přes Časti díl (v okolí kóty 685,8 m; obr . 6:5) a Na Bouchenci (obr . 6:6; táhlý vrchol Skalek 734,7 m a Skal 723, 9 m) k místu zvanému Na opatovém .

Identifikace potoka Na vrch Javorníka s nejsevernější zdrojnicí Okluky, která pramení pod kótou 667,6 m jeden kilometr jihozápadně od středu Brodku, umožňuje pokládat Javorník za původní název celého masivu „Babylónu“ (obr . 6:1) . Ten vystupuje od kóty 671,8 m VJV směrem nad rozvodí Romže a Úsobrnky, které právě v jeho středu kótou 667,6 m pře-chází v rozvodí Okluky (Hloučely) a Bělé (jako levobřežního přítoku Svi-tavy) . V prodloužení směru, jímž jsme na kótu 667,6 m přivedli dosavadní průběh hranice klášterního lesa (tj . od SSV na JJZ), narazíme po necelém kilometru klesání na již několikrát zmíněnou silnici z Horního Štěpánova do Hrochova . Její trasu, bez jakýchkoliv komplikací stoupající z roviny Hané u Vícova, je nutno pokládat za Hvozdeckou cestu, neboť vyhovuje jak příslušné pasáži listiny (B) „...usque Na wrch iawornjka, per descensum usque ad uiam, que uulgo uocatur Hwozdeczska cesta...“, tak interpretaci falza (A) a listiny (C) ve smyslu, že se k ní (respektive k Borzissowu) sestupovalo po toku Na vrch Javorníka . V prvém případě by hranice od kóty 667,6 m postupovala přímo po rozvodí Bělé a Okluky na JJZ k uvedené komunikaci, jež sama vymezovala okraj klášterního lesa VJV směrem až k místu, kde cesta překračovala zdrojnici Okluky pramenící pod kótou 667,6 m (obr . 6:2), odkud se pokračovalo přes horu Borzissow (obr . 6:3) na jih k ústí Olešné a vzhůru proti jejímu toku (obr . 6:4) . To vše ale autor listiny (B) nemusel psát, neboť Hvozdecká cesta tvořila hranici konického panství i po té, kdy se za ní již klášterní majetek nenacházel . Druhá varianta přivádí hranici k Hvozdecké cestě po vodoteči Na vrch Javorníka (obr . 6:2) přímo od kóty 667,6 m, tj . ve směru SZ–JV . Průsečík cesty a vodoteče je sou-časně úrovní, kde zalomení hranice k jihu určovala hora Borzissow (obr . 6:3), jež se měla překonávat, takže Hvozdecká cesta nemusela být vůbec zmiňována . Ať se přikloníme ke kterékoliv z obou možností, je zřejmé, že v tomto prostoru tvořila hranice klášterního lesa asi kilometrový výběžek východním směrem, v nejzazší části kterého se nacházela hora Borzissow . Výběžek měl tvar zhruba trojúhelníka (obr . 6:1–2–3–4–5), listina (B) při-

61 Zdrojnici zachycují nad silnicí i některé moderní mapy, např . ZM ČSSR 1:100 000, 24–2 Olomouc, 1978, z čehož lze usuzovat na její existenci do melioračních prací někdy v sedmdesátých letech 20 . století .

329


pouští i variantní výklad se zmenšením výběžku na obdélník, jehož delší severní stranu tvořila Hvozdecká cesta (silnice Horní Štěpánov–Hrochov) v úseku od dnešní křižovatky s cestou z Benešova do Brodku po úroveň hory Borzissow . Víme-li, že v pozdější době klášter přišel o část svého území západně od rozvodí Úsobrnka–Romže v úseku mezi Skalkou (respektive Na vrch Malinného) a Na vrch Javorníka,62 pak nejspíše neudržel ani jádro onoho výběžku . Dnešní jazykovitý výběžek katastru klášterní vsi Benešova představuje skromný pozůstatek útvaru asi třikrát většího, jehož zmenšování možná zachytila již listina (B) . Správnost zjištěných poznatků dokládá prů-běh katastrálních hranic obcí Buková a Lipová na pozdějším boskovickém panství, které na jih od silnice Horní Štěpánov–Hrochov v sobě dodnes uchovávají otisk někdejší hranice klášterního lesa, včetně překračování hory Borzissow, jak se objevuje v písemnostech (A) a (C) .63

Počínaje topikem Na vrch Javorníka se líčení jižního okraje klášterního lesa v písemnostech (A), (B) a (C) začíná lišit zásadním způsobem, který nespočívá ani tak v lokálních odchylkách průběhu hranice, jako v její popsa-né délce . Zatímco z rozdílu jižního ohraničení lesa falzem (A) a listinou (B) bylo nanejvýš možné odvozovat, že falzátor nejspíše omylem pojal do svého textu (A) i tu část hranice, za kterou se nenacházelo zboží Alberta z Lešan, pak informace obsažené v listině (C) takový výklad zcela vylučují . Až k místu Na opatovém se jedná o hranici s územím, na kterém působí Albert z Lešan, jemuž autor listiny (C) dokonce připisuje založení vsi Bou-chenec . Prostor vesnic P r o t i v a n o v , B u k o v á a L i p o v á , které se v písemných pramenech objevují až v 16 . století na panství boskovickém,64 musel roku 1279 držet Albert z Lešan (obr . 7) . Absence jakýchkoliv názna-ků pozdější příslušnosti tohoto území ke Konici nás přivádí k závěru, že zde Albert z Lešan (díky funkci správce zeměpanského Konicka) založil své soukromé panství . Uvedené zjištění vysvětluje, proč falzum (A) vymezuje klášterní les jak proti Konici, tak proti Lešanům .65

Stejně jako v případě Protivanova, Bukové a Lipové, lze i u M a l é h o H r a d i s k a odvozovat z pozdější příslušnosti k boskovickému panství, tentokrát doložené již roku 1408,66 že jde stále o území, které si Albert z Lešan koncem sedmdesátých let 13 . století přisvojil . Dále na východ však Lešany od úpatí Drahanské vrchoviny oddělovalo drobné z Vícova, Stínavy a lesa Okluky sestávající panství, které se v písemných pramenech objevuje roku 1355 v rukách Henzlína z Vícova .67 Skrze nějaký příbuzen-

62 Viz výše text u pozn . 45 .63 Ve falzu (A): „...trans predictum montem...“, v listině (C): „...ad montem Borzissow, postea ad...“ Dobře situaci zachycuje II . vojenské mapování .64 ZDO III, XXVIII, č . 44, s . 21–22 k roku 1569 .65 CDB II, č . 351, s . 364: „...predictorum bonorum ... ex una et L e s a n et K o n i c z ex altera...“66 ZDO VII, č . 546, s . 273 .67 ZDO I, č . 415, s . 21; č . 564, s . 28 . Henzlínovým sídlem mohla být v lidové tradici

330


ský svazek, možná sňatek s dcerou předka zmíněného Henzlína, se mohlo Albertovi podařit překlenout uvedenou mezeru a ve směru od Lešan pro-niknout do dosud neosídlených hvozdů Drahanské vrchoviny na sever od panství pánů z Holštejna . Nemůžeme tvrdit, že předpokládaný příbuzenský vztah Alberta z Lešan k pánům z Vícova potvrzuje predikát „z Lešan“, který se roku 1384 objevuje u Henzlína z Vícova,68 ale jmenoval-li se Henzlínův syn Albert, je takový směr úvah již dosti pravděpodobný .69

uváděná tvrz ve Vícově č . 22 (srov . J a n o u š e k , Vojtěch: Okres Plumlovský . Vlastivěda moravská . Brno 1933, s . 157; údaj přebírají N e k u d a , V . – U n g e r , J .: Hrádky a tvrze na Moravě . Brno 1981, s . 311) . V úvahu připadá také fortifikace Čertův hrádek u Okluk, datovaná do 14 . století (k lokalitě Č i ž m á ř , Miloš – F r o n c , Pavel: Středověké opevnění „Čertův hrádek“, obec Malé Hradisko, okr. Prostějov . VVM 28, 1976, s . 85–87) .68 Roku 1384 vdova po Henzlínovi z Vícova označuje svého zemřelého manžela predi-kátem z Lešan (ZDO IV, č . 354, s . 142); přitom tak jistě nečinila proto, že Henzlín koupil roku 1353 v Lešanech půl lánu (ZDO I, č . 415, s . 21) .69 CDM X . Ed . V . Brandl . Brünn 1878, č . 226, s . 241 (k r . 1374): „...Henslinus de Wiczow et Albertus de Viczow, filius eius...“

Obr . 7 . Předpokládaný rozsah panství, hranice které se objevují v hradišťských písemnostech z roku 1279 .

331


Jakmile začneme vidět v Albertovi z Lešan zakladatele h r a d u V í c o -v a ( J e ž o v a h r a d u ) , o vzniku kterého v kontextu s archeologickými nálezy musíme uvažovat spíše již na sklonku 13 . století,70 získáme vysvětlení, proč tato rozlehlá fortifikace kolem poloviny 14 . století netvoří součást vícov-ského panství .71 Zda-li se hrad Vícov tehdy ještě nacházel v rukách potomků Alberta z Lešan, z nichž roku 1355 vystupuje další Albert, kterému z kolébky rodu v Lešanech patřila již jen část,72 není zřejmé . Nedávno zjištěná vazba této fortifikace na nedaleké ložisko železné rudy v Repešském žlebu,73 dovoluje předpokládat u Alberta z Lešan či jeho potomků zadlužení v souvislosti s důlní činností, díky které mohli být nuceni odprodat nedávno vytvořené panství, sahající od Vícova po Bouchenec .74 Koupili je pravděpodobně páni z Boskovic ještě před polovinou 14 . století, protože transakce se neobjevuje v zemských deskách, pouze doklad, že Oldřichovi z Boskovic roku 1376 patřily Vícov

70 K podobě hradu Vícova viz P l a č e k , Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí . Praha 2001, s . 689–490, který předpokládá jeho založení nejdříve ve druhé čtvrtině 14 . století . Naproti tomu zmiňoval nálezy z konce 13 . století již D o l e ž e l , J .: Stopy slovanského osídlení na ostrožně Ježova hradu u Stínavy, okr. Prostějov . Pravěk – Nová řada 9 . Brno 1999, s . 407 . Opevněný areál o rozloze 2 ha v blízkosti Ježova hradu, tzv . obléhací tábor, s nálezy keramiky datované do rozmezí 2 . pol . 13 . až 1 . pol . 14 . stol . (k tomu H e b r , Josef: Relikty středověkého opevnění v údolí říčky Okluky /k. ú. Březina, okr. Vyš-kov/ . Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějova /= ZMP/ č . 1–2, 2004, s . 89–91), byl asi neúspěšným pokusem o vysazení městského sídliště na panství Ježova hradu (k možným analogiím viz V e l í m s k ý , Tomáš: K problematice počátků českých měst – prostorový vývoj a nejstarší zástavba . AH 14, 1989, s . 67–93; K o u ř i l , Pavel: Sídelní komplex Štandl-Lipina u Frýdku-Místku . AH 17, 1992, s . 233–243; K ü n t z e l , Thomas – U n g e r , Josef: Nový terénní náčrt opevněné lokality u Radkova . Hláska . Zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka 15, 2004, č . 4, s . 37–38, s tam uvedenou literaturou) .71 Zřetelně hrad Vícov (Ježův hrad) nebyl součástí vkladů panství Henzlína z Vícova v letech 1358 a 1384 (ZDO I, č . 564, s . 28; IV, č . 354, s . 142) a ani se jej netýkal prodej hradu v Lešanech Smilem z Lešan roku 1384 (ZDO IV, č . 355, s . 142: „...in Castro Lessan...“), jak mylně soudil P i n k a v a , Viktor: Hrady, zámky a tvrze moravské . Brno 1927, s . 72 („Castrum Lešany“ nedávno ztotožnil s polohou „Za Hemerkovým“, osídlenou ve 12 .–14 . století, F o j t í k , Pavel: Pravěké a raně středověké osídlení katastru obce Lešany . Střední Morava – vlastivědná revue č . 15, 2002, s . 58; šlechtické sídlo v podobě dvorce mohlo stát také v poloze „Na Dluhošticích“, odkud pocházejí archeologické nálezy ze závěru 13 .–14 . století) . Jisté podvojnosti vícovského panství si všímají P l a č e k , Miroslav – F u t á k , Peter: Páni z Kunštátu . Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu . Praha 2006, s . 405, kteří ji vysvětlují rozdělením vícovského panství po té, co jako odúmrť po pánech z Vícova připadlo markraběti Joštovi . Vzhledem k tomu, že Boskovicové mohli držet (hrad) Vícov již roku 1376 (ZDO III, č . 13, s . 93) a ještě roku 1384 disponovala vdova po Henzlínovi z Vícova svobodně svým majetkem ve Vícově, Stínavě a Ptení (ZDO IV, č . 354, s . 142), se nezdá taková konstrukce pravděpodobná . 72 Prodával-li Albert toho roku Henzlínovi z Vícova půl lánu v Lešanech (ZDO I, č . 415, s . 21), musel být odlišný od stejnojmenného Henzlínova syna, který vystupuje od roku 1374 (CDM X, č . 226, s . 240–241), i když oběma Albertům je společná majetková vazba na Lešany .73 Š l é z a r , P .: Středověká kolonizace, s . 18–20, 71–72 a 76–78, který prokázal, že zdejší ložisko hrálo rozhodující roli i při vzniku blízkého Smilova hradiska, založeného snad o málo dříve pány z Holštejna . K problematice nově též Š l é z a r , P . – M o š , P .: Identické značky na železných artefaktech z Ježova hradu u Stínavy a z důlního díla v Repešském žlebu . Pravěk – Nová řada 14, 2006, s . 421–432 .74 Vyloučit nelze ani přecenění kolonizačních možností získaného území .

332


a Lešany .75 Přijímal-li Oldřich z Boskovic o tři roky později od markraběte Jošta v léno hrad Vícov s podmínkou stálého otevření jeho osobě,76 šlo spíše o výraz podrobení či formálně politický akt, nežli o doklad nabytí zboží ze zeměpanských rukou po té, co by markraběti připadlo odúmrtí .77 Území mezi Bouchencem a Vícovem pak zůstalo v rozsahu katastrů vsí Malé Hradisko, Lipová, Buková a Protivanov spojené s boskovickým panstvím i po té, co se hradu Vícova, dobytém na Oldřichovu synovi Ješkovi z Boskovic, zmocnil roku 1389 Petr z Kravař .78

S poznatky o vícovsko-protivanovském panství Alberta z Lešan se nabízí otázka, zda jeho vznikem nelze vysvětlovat diference mezi písemnostmi (A), (B) a (C) . Listina (B), prokazatelně se zabývající jen východní hranicí klášterního lesa, totiž mohla popisovat stav před tím, nežli se Albert z Lešan zmocnil území v sousedství panství pánů z Holštejna, nebo naopak až po té, když se Konice stala centrem samostatného panství, které s vícovsko-proti-vanovským zbožím již nemělo nic společného . Protože falzum (A) zachycuje průběh ohraničení klášterního lesa na severu ve starším stavu nežli listina (B), či hranici popisuje s podrobnostmi, které do textu (B) nebyly pro svou nadbytečnost převzaty, připadala by v úvahu spíše možnost druhá . Oproti listině (B) by údajně o málo mladší listina (C) líčila stav z doby starší, kdy Albert z Lešan atakoval les kláštera Hradisko jak ze zeměpanského Konicka, tak z přivlastněného Vícovsko-Protivanovska . Teprve následně, když již existovalo samostatné konické panství, zcela oddělené od vícovsko-protivanovského zboží, stačilo v listině (B) popisovat hranici mezi Knínicemi a Konicí směrem na jih jen k Hvozdecké cestě . Listina (B) by tedy vznikla za nějakého mladšího sporu kláštera s některým z dalších majitelů konického panství .

Přesto je pravděpodobnější, že listiny (B) a (C), detailně informující o projednávání stížnosti hradišťských premonstrátů na Alberta z Lešan před zemským soudem, vznikly téměř současně koncem roku 1279 . Nelze přehlížet, jak velice jsou v popisu hranice klášterního lesa na falzu (A) závislé a přitom se na něj neodvolávají . Spor byl dle (B) a (C) rozhodnut na základě výpovědi bývalého královského vilika Jana .79 Ten ovšem vzpo-míná ještě starší, za vlády Přemysla Otakara II . (1253–1278) vedenou při, kdy klášter hájil svá práva nějakou písemností, která dokazovala rozsah klášterního lesa zhruba ve stejných hranicích, o jaké šlo roku 1279 .80

75 ZDO III, č . 13, s . 93 . Částí Lešan jako svým věnem disponovala ještě roku 1371 Kate-řina, vdova po Albertovi z Lešan, od které ji tehdy získal rovněž Oldřich z Boskovic (ZDO II, č . 16, s . 62) .76 CDM XI, č . 158, s . 146 .77 Srov . Š t ě p á n , Václav: Moravský markrabě Jošt . Brno 2002, s . 142 .78 CDM XV, č . 290, s . 252–253 . K dobývání hradů Ješka z Boskovic roku 1389 viz P r o -c h á z k a , Rudolf: K některým problémům dějin Boskovic a Boskovicka v době předhusitské . In: Sborník Okresního muzea v Blansku 13–14 . Blansko 1981–1982, s . 40–42 . 79 O vilikovi Janovi bude řeč níže .80 CDM IV, č . 170, s . 232: „...et ipsi suam iustitiam per priuilegia ostendente...“

333


Prozrazuje-li autor falza (A) k roku 1200 formulací o vymezování hranice proti Lešanům, že psal v době pře s Albertem z Lešan, nemůže se jednat o privilegium předkládané v souvislosti s oním starším, dle (B) a (C) ve prospěch kláštera Přemyslem Otakarem II . rozhodnutým sporem, k němuž došlo nejspíše v letech 1270–1275 .81 V uvedených letech proto v klášteře muselo vzniknout jiné falzum, dnes neznámé, jehož text ve zaktualizované podobě, s prodloužením délky popisované hranice za Hvozdeckou cestu, se nejspíše objevuje ve falzu (A) . To mniši připravili, aby jím mohli argumen-tovat na zasedání zemského soudu v listopadu roku 1279 .

Když pak bylo rozhodnuto ve prospěch kláštera Hradisko na základě výpovědi bývalého královského vilika Jana, mniši patrně se souhlasem biskupa Bruna zhotovili pravou listinu (B) v podobě zápisu z jednání zemského soudu . Při přejímání popisu hranice z nedochovaného falza z let 1270–1275, nebo z jeho předlohy, byl sice správně vypuštěn úsek od Studené k Sádku (pro svou nadbytečnost nebo z důvodu změny průběhu hranice jaroměřického panství), avšak autor (B) dále od Na vrch Javorníka zapomněl prodloužit hranici za Hvozdeckou cestu v duchu aktuálního konflik-tu s Albertem z Lešan, jak to bylo učiněno v případě falza (A) . Po zjištění omylu byl záznam z jednání soudu sepsán znovu v podobě listiny (C), do které písař zapracoval ještě další v (B) postrádané informace, včetně kon-statování, že stav způsobený zásahy Alberta z Lešan přetrvává . Dochování vlastně nepoužitelného textu (B) do dnešních dnů nemůže představovat překážku, která by bránila přijetí takového řešení .

V každém případě jen díky textu (B) se zachovala zmínka o Hvozdecké cestě, jíž se v kombinaci s údaji falza (A) a listiny (C) podařilo identifikovat s dnešní silnicí z Horního Štěpánova k Hrochovu, která přes místo cha-rakteristického jména „Na Pohodlí“ směřuje na Vícov . Původně její trasa opouštěla hvozdy Drahanské vrchoviny mezi Stínavou a Ptením, Vícov patrně míjela, a snad přes Mostkovice, kde se překračovala Hloučela, vedla do Prostějova .82 Opačným směrem, od Horního Štěpánova na západ, lze tuto významnou komunikaci sledovat po cestě, podél které se z jižního konce Štěpánova vysunuje na západ zástavba ulicového charakteru .83 Směřuje ke kopci s kótou 671,1 m, na jehož úpatí se rozvětvovala (obr . 8) . Mohla proto původně pokračovat jak na Cetkovice (s přechodem zdrojnice říčky Bělé přímo u Podhory), tak na Šebetov (s přechodem téže vodoteče asi o jeden

81 K spodní časové mezi viz výše pozn . 4, horní časovou mez určuje Janovo prvé zachycení v úřadu olomouckého vilika roku 1275 (CDB V/2, č . 795, s . 480; k tomu viz níže) .82 Na mapě šebetovského panství z poloviny 18 . století se u Horního Štěpánova jako cíl komunikace v trase Hvozdecké cesty uvádí Prostějov (MZA, F 91 Velkostatek Šebetov, 129, 130, mapa panství z r . 1759); při budování novodobých silnic byla svedena přes Vícov do Plumlova (viz Horní Štěpánov na 3 . vojenském mapování) . 83 Vazbu Horního Štěpánova na důležitou komunikaci dokládá i zakládací listina této vsi z roku 1275, která mj . osadníkům ukládala povinnost chovat jednoho koně pro krále a jednoho pro potřeby kláštera (CDB V/2, č . 710, s . 357–358) .

334


kilometr níže pod kopcem „Hrad“) . Většímu stáří cetkovického směru by mohla svědčit krčma v Cetkovicích, snad existující dle falza listiny krále Václava I . z roku 1249 ještě před založením města Jevíčka .84

Mimořádně vyvinuté soustavy starých úvozů, kterými Hvozdecká cesta z Drahanské vrchoviny sestupovala do Boskovické brázdy jak k Cetkovicím, tak k Šebetovu, svědčí o významu a dlouhodobém používání komunika-ce . V obou případech stará mapová díla dokládají pokračování její trasy rovinou Malé Hané na Letovice,85 z Cetkovic však vedla přímá cesta i do Jevíčka . V případě systému šebetovského existovala také odbočka do Knínic, jako centra zdejšího tzv . „Horního panství“ kláštera Hradisko .

84 CDB IV, č . 171, s . 280; V/2, č . 616, s . 218–219 (viz D o l e ž e l , J .: K etnické struktuře, s . 146; B o l i n a , P .: Byl hrad Svojanov, s . 39, pozn . 228) .85 Ještě W o l n y , Gregor: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch Geschildert V . Olmützer Kreis . Brünn 1839, s . 714, výslovně uvádí, že Horní Štěpánov leží „An der von Lettowitz nach Prossnitz führenden handelsstrasse.“

Obr . 8 . Tzv . Hvozdecká cesta na I . vojenském mapování z 2 . poloviny 18 . století: 1 – patrně nejstarší trasa cesty z Prostějovska kolem Horního Štěpánova na Velké Opatovice a Jevíčko, 1a – mladší přeložka od Cetkovic na Letovice, 2 – napřímení trasy od Horního Štěpánova na Letovice přes Šebetov

335


Nejednalo se jenom o dvě hlavní sestupné trasy . S úvozy u Světlé lze říci, že tah na Letovice vytvořil na východních svazích Boskovické brázdy mezi Cetkovicemi a Šebetovem úplný vějíř cest, u kterých však těžko bez dalšího výzkumu můžeme rozhodnout o konkrétním stáří jednotlivých úvozů . Ty totiž musely vznikat prakticky kontinuálně v dlouhém časovém období, až do vybudování dnešní silniční sítě v 19 . století .

K určení, kam z Letovic komunikace pokračovala dále, poskytuje jistou oporu pojmenování cesty v listině (B) . Říkalo-li se jí „Hvozdecká“ a přitom nevedla přes žádnou osadu jménem Hvozd, dostala takové pojmenování nejspíše proto, že na rozdíl od trasy jiné (ale stejného cíle), procházela hlubokými lesy na Drahanské vrchovině . Tento jménem vyjádřený protiklad dvou komunikací vypovídá nejen o dálkovém charakteru Hvozdecké cesty, nýbrž při zjištěném jejím směru umožňuje předpokládat, že variantní trasa vedla z Prostějova (bezlesou) Vyškovskou branou na Brno . Víme-li, že Prostějovsko s vlastním Brnem spojovala přes Drahanskou vrchovinu jiná komunikace,86 musel být cíl severněji běžící Hvozdecké cesty vzdálenější . Pak je třeba v ní se vší pravděpodobností vidět spojnici jihovýchodní Moravy (v trase Kroměříž–Kojetín–Prostějov) s Čechami . Z řady důvodů lze před-pokládat, že Hvozdecká cesta po sestupu do Boskovické brázdy vedla původ-ně od Cetkovic na Jevíčko, kde se spojila s komunikací Olomouc–Praha, aby kolem Mařínského hradiska pokračovala na Litomyšl a dále směrem do Čech . V jisté době však došlo k jejímu přeložení na Letovice a Poličku, což si následně vynutilo vznik samostatné větve, která od Horního Ště-pánova směřovala na Letovice příměji přes Šebetov . Dobou a příčinami tohoto zásahu se zabývala práce z roku 2005, avšak místo komunikace z Prostějovska do Čech bylo uvažováno o cestě Olomouc–Praha .87 Nyní víme, že právě přeloženou Hvozdeckou cestu, nově směrovanou na Letovice a Poličku, spojil u tehdy založeného hradu Svojanova (cca roku 1245) král Václav I . s brněnskou stezkou, která od Svitávky přes Sebranice stoupala po pláních nad jižní stranou údolí Křetínky .

Podobně jako u informace o Hvozdecké cestě v listině (B), vděčíme zase falzu (A) za zachycení jedné z nejvýznamnějších komunikací v českém středověkém státě, cesty z Prahy do Olomouce (přes Jevíčko a Konici) při jejím přechodu Drahanské vrchoviny . Opustili jsme ji v úvozech prováze-jících dnešní silnici č . 366 s konstatováním, že od Sádku pokračovala na

86 Její trasu dobře dokumentuje pomístní jméno „Na Brněnce“, vztahující se ke hřbetu mezi údolím Okluky a Žbánovským žlebem, po kterém západně od Žárovic stoupá k Bou-sínu dobře vyvinutý systém zaniklých úvozových cest . Přibližně od nadmořské výšky 440 do 510 metrů stálo v trase cesty pravěké hradisko z pozdní doby bronzové . Jeho valy cesta prorážela, což dalo celému útvaru název Oberská vrata, doložený již roku 1392 (ZDO VI, č . 380, s . 197–199: „...inter montes Smylowo Hradysczye et Oberska wrata iacentem...“ K hradisku viz B l e k t a , J .: Oberská vrata-Války na Brněnce . RMMP 11, 1935, s . 44–48; další literaturu uvádí Č i ž m á ř , M .: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku . Praha 2004, s . 270) .87 B o l i n a , P .: Byl hrad Svojanov, s . 39 .

336


Konici . I k této lokalitě, spjaté s působením Alberta z Lešan, lze ve světle dosavadních zjištění říci více informací . Z falza (A) se sice nedozvídáme nic o samotné Konici, sdílnější jsou však listiny (B) a (C), které alespoň něco naznačují o postavení Alberta z Lešan na Konicku . V nich se královský vilik Jan, označený jako „quondam uillicus“, hlásí ke svému bývalému působení v Konici . Vystupuje-li v pramenech z let 1275 a 1276 Jan jako olomoucký vilik,88 mohlo by se zdát, že Konicko vlastního vilika nemělo a bylo spra-vováno přímo z Olomouce . Roku 1279 zmiňovaný spor kláštera s vilikem Janem se ale mohl odehrávat již v letech 1270–1275, když by Jan působil jako vilik v Konici a teprve poté byl povýšen do úřadu olomouckého vilika .89 Že bychom Konici měli pokládat za jakousi podřízenou vilikaci, kterých olomouckému vilikovi patrně podléhalo více,90 dokládají zvláště sdělení (B) a (C), dle nichž Albert z Lešan konické zboží přijímal z rukou královského vilika Jana .91 Úřad „subvilika“ se tak jeví výchozí čarou postavení Alberta z Lešan na Konicku po bitvě na Moravském poli .92

Ptali-li bychom se po sídlu konických (sub)viliků Jana a Alberta, když samotnou existenci konické vilikace musíme promítat do doby starší,93 pak bychom volili sídelně neobyčejně příhodný a v údolí Romže dominantní prostor pozdějšího města, s archeologickými nálezy nesporně pocházejícími z první poloviny 13 . století, možná již ze století dvanáctého .94 Patrně zde původně existoval jen nějaký dvorec, kterým přímo dálková cesta neprochá-

88 CDB V/2, č . 795, s . 480 (1275): „...Protiwen de Zaberz, Lvthmiro de Woyniz subvillico Iohannis villici Olomucensis ministerialibus suis...“; CDB V/2, č . 818, s . 514 (1276): „...Iohannis villici regis in Olomucz... Lutmir subvillicus Iohannis...“89 Předtím v letech 1251–1269 Jan snad byl olomouckým sudím (viz J a n , L .: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy . Brno 2000, s . 82–83) .90 Osoba v postavení subvilika dokonce v letech 1275–1276 vystupuje spolu s Janem jako olomouckým vilikem (viz výše pozn . 88) .91 CDM IV, č . 170, s . 232: „...Cumque ibidem adesset Johannes, quondam uillicus – Ottaca-ri, regis Bohemorum quinti, de quo fatebatur d. Albertus, quod predictos limites et bona de manu eiusdem uillici, et non de potestate abbatis suscepisset, ex utraque parte in eundem fuit unanimiter compromissum...“92 K problematice viz J a n , Libor: Vznik zemského soudu, s . 42–54 .93 Výše konstatovaná uzurpace území u Protivanova Albertem z Lešan patrně dokládá příslušnost tohoto prostoru do obvodu zeměpanského Konicka . Teoreticky proto může jméno Protivanova dokládat, že okolo poloviny nebo ve třetí čtvrtině 13 . století v Konici působil některý z Protivů, o nichž máme zmínky ve 13 . století, možná Protiva syn Sulislavův, který před rokem 1275 získal lénem zeměpanský Zábřeh (CDB V/2, č . 795, s . 479–481) . Konice se do jistého vztahu k zábřežskému lénu totiž dostává ještě jednou, koncem osmdesátých let 13 . století v osobě Adama z Choliny (k tomu níže) . Zcela odmítnout naopak musíme domněnku, že před vilikem Janem, doloženým v listinách (B) a (C), působil v Konici Albert ze Šternberka (srov . B o l i n a , P .: Byl hrad Svojanov, s . 22, pozn . 114) . Také predikát Svatoslava „de Cunicz“ z roku 1255 se spíše než Konice týkal Dolních Kounic (CDB V/1, č . 50, s . 103–105; viz B o l i n a , P .: Mohl být král Václav II. stavebníkem hradu v Dolních Kounicích? ČMM 121, 2002, s . 480, pozn . 25) .94 K pozdně hradištním nálezům z jihozápadní strany náměstí T . G . Masaryka viz Č i ž m á ř , Z .: Konice 1999. Výstavba RSÚ . Nálezová zpráva z r . 1999, uložená v archivu Muzea Prostějovska v Prostějově a v archivu ÚAPP Brno; t ý ž : Konice (okr. Prostějov) . Přehled výzkumů 41, 1999 . Brno 2000, s . 168; V í c h , D .: Nové archeologické nálezy na Konicku . ZMP,

337


zela . Vzhledem k blízkosti kostela se jeví jeho poloha nejpravděpodobnější v místech pozdější tvrze, dále přestavěné na zámek .95 V okolí dvorce zřejmě žili další obyvatelé, jejichž služby se vázaly k provozu na nedaleké zemské stezce .96 Spolu se zatím neprokázaným, ale dosti pravděpodobným osídle-ním v prostoru tzv . Starého Města u přechodu Romže (obr . 9),97 tak před

č . 1–2, 2000, s . 20–39; t ý ž : Archeologické nálezy z Konice . Zpravodaj Konice, č . 2, 2000, s . 12–14; zhodnocení nálezů podává Š l é z a r , P .: Středověká kolonizace, s . 80–81 .95 K tvrzi v Konici a její přestavbě na zámek viz P l a č e k , M .: Ilustrovaná encyklopedie, s . 296–297 .96 Při archeologickém záchranném výzkumu na náměstí T . G . Masaryka byly zjištěny zajímavé nálezy kovářských strusek ( Č i ž m á ř , Z .: Konice 1999. Výstavba RSÚ; Šlézar, P .: Středověká kolonizace, s . 80) .97 Sídliště na konickém pravobřeží Romže nese pojmenování „Staré Město“ ještě

Obr . 9 . Konice a konické Staré Město na I . vojenském mapování z 2 . poloviny 18 . století .

338


námi vyvstává relativně rozlehlý areál předlokační Konice, který zapadá do našich představ o významu a funkci odpočinkového místa při jedné z nejdůležitějších komunikací českého středověkého státu .98

Kardinální otázku představuje doba založení města Konice . Zde situaci komplikuje existence konického Starého Města na pravém břehu Romže, k němuž se zdá cesta od Jevíčka přirozeně směřovat .99 Právě z toho důvodu lze snad ze jména Starého Města odvozovat, že jde o jakýsi relikt situace před založením města Konice,100 s lokací kterého pak muse-lo dojít k přeložení jistého úseku jevíčsko-konické cesty, aby přicházela k severozápadní městské bráně (viz obr . 9) . I když dle listiny (C) Albert z Lešan zakládal či přesouval některé vsi na hranicích s klášterní državou, řada důvodů naznačuje, že bychom takový zásah do sídelní struktury zeměpanského Konicka neměli spojovat s jeho osobou, či jej klást do doby Albertova působení v Konici . Existovali sice vilikové, kteří díky svým odborným znalostem byli panovníkem pověřováni zakládáním královských měst,101 to však jistě nebyl případ Alberta z Lešan, jehož ani z časových důvodů za lokátora Konice považovat nemůžeme . V případě Konice také postrádáme jakoukoliv indicii, která by město dovolila považovat za země-panskou lokaci . V souladu s tím relativně brzy – již roku 1288 – vystupuje další pravděpodobný držitel Konice, Ctibor z Grumberka .102 Musíme samozřejmě předpokládat, že Ctiborův predikát se týká hradu Strážiska-Grünbergu mezi Ptením a Konicí, a že hrad vznikl na území spravovaném z Konice .103 Za touto změnou držitele Konicka patrně nestál biskup Bruno,

v I . vojenském mapování . Variantně je považuje za možné reziduum předlokační Konice K u č a , Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III . Praha 1998, s . 53–57 (srov . P i š t ě l á k , J .: Úsobrno, s . 18, pozn . 16) .98 Zmínka v listině Alberta ze Šternberka z roku 1281 o olomoucké bráně obrácené proti Konici (CDM IV, č . 179, s . 243), dokládá význam zdejšího sídliště, nikoli však existenci města .99 Trasa přes Staré Město by tedy míjela dnešní Konici po východní straně a pokračovala snad na Bohuslavice, s doloženým mýtem (k roku 1408 udává H o s á k , L .: Zemské stezky, s . 82), aby dále směřovala přes dnešní Olbramice na Náměšť a dále do Olomouce .100 K úskalím výkladu lokalit s názvem „Staré Město“/„Stará Ves“ viz H o s á k , L .: „Staré“ a „Nové“ město v období středověké kolonizace na Moravě . HG 4, 1970, s . 82–86 a B a k a -l a , Jaroslav: K otázce kontinuity osídlení v lokovaných městech opavské provincie . Časopis Slezského muzea, série B – vědy historické (= ČSlM) 22, 1973, s . 50–65; t ý ž : Nástup emfyteutické kolonizace a její úloha při stabilizaci feudální společnosti v českých zemích . ČSlM 33, 1984, 98–100; z nabízejících se analogií lze složitost problematiky konického Starého Města asi nejlépe ukázat na Starém Městu u slezského Frýdku (srov . B a k a l a , J .: Osídlení Frýdecka a Jablunkovska v období vrcholného feudalismu . Kulturně historický místopis, sv . 3 . Frýdek-Místek 1982, s . 37–47 a K u č a , K .: Města a městečka I, s . 830) .101 Vyplývá tak např . z Das urkundliche Formelbuch des königlichen Notars Heinricus Italicus aus der Zeit der Könige Ottokar II. und Wenzel II. von Böhmen. Hg . von Johannes Voigt . Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen 29, 1863, č . 116, s . 127; srov . C h a l o u p -k a , G .: Několik poznámek k tzv. zakládací listině města Jaroměřic nad Rokytnou . VVM 5, 1950, s . 4–22; H o s á k , L .: K počátkům měst na jihozápadní Moravě . Sborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského 15, 1964, s . 119 .102 RBM II, č . 1449, s . 623: „Sthyborius de Grvnenberch, purchrauius in Eychorns“ .103 Důkaz plyne z kombinace deskových zápisů, např . z let 1379 (ZDO III, č . 501, s . 117:

339


místodržící olomoucké a přerovské provincie v letech 1279–1281, i když o jeho autoritě nelze pochybovat .104 Formulace listiny (C) jednoznačně ukazují těžkou vymahatelnost tehdejšího rozhodnutí zemského soudu, a ustupoval-li Albert z Lešan roku 1282 hradišťskému klášteru v jiném sporu, neznamená to, že již přišel o Konicko .105

Změna poměrů na Konicku nastala spíše až po té, co se roku 1283 mohl ujmout vlády nad Moravou Václav II .106 Doba asi pěti let mezi roky 1278 až 1283/84 jistě Albertovi postačovala k vybudování hradu Vícova, jako centra vlastním přičiněním vyděleného nového soukromého panství, kam se z Konice přesunul .107 Vytěsněn z Konice Albert mohl být také až později, blíže roku 1288, kdy se objevuje nový držitel Konicka, Ctibor z Grumberka, jenž zastává významný úřad purkrabího na hradě Veveří .108 Grumberk v jeho predikátu signalizuje jakýsi posun ve statutu Konicka . Z Olomouci podřízené vilikace se Konice po roce 1283/84 pravděpodobně stala zeměpanským lénem, kde si jeho držitel mohl zbudovat ve Strážisku-Grumberku opevněné sídlo .109 Nelze vyloučit, že Ctibor získal Konicko od krále Václava II . na dobu svého života, podobně jako kupříkladu Oldřich z Hradce v roce 1294 Brumov .110

Dávat lokaci města Konice do přímé souvislosti se založením hradu Grumberka asi též nemůžeme . Za daných okolností fortifikace spíše jen plnila funkci bezpečnějšího sídla, aniž by s farním kostelem a městem dotvářela trojici pomyslných sfér, kterými se vydělovalo soukromé domini-um . Ctibor ani tak neměl příliš času pro rozvíjení svých aktivit na Konicku, neboť v konfirmaci krále Jana z roku 1316, jíž se Adamovi z Choliny potvr-zovalo držení Konice, se uvádí, že již Václav II . směnil Konici s Adamem

„....pro bonis videlicet Konycz et Strasicztie etc.“) a 1446 (ZDO X, č . 443, s . 387: „Castrum Grum-berg alias Strazisstye“) .104 Problematiku naposledy shrnul J a n , L .: Vznik, s . 222–244 .105 CDM IV, č . 69, s . 101–102; Albertův ústup z Tověře mohl mít příčiny zcela jiné, jako v případě Alberta ze Šternberka, který roku 1281 se podvolil pod tlakem církevní klatby, nemoci a strachu ze smrti (CDM IV, č . 179, s . 242) .106 K problematice viz J a n , L .: Vznik, s . 267–268 .107 S etablováním zcela nového samostatného panství hradu Vícova lze dávat do souvislosti přísahu věrnosti, jíž dle listiny z 1 . června 1285 musel Albert z Lešan složit králi Václavovi (RBM II . č . 1348, s . 582; k problematice viz J a n , L .: Lenní přísahy věrnosti na dvoře posledních Přemyslovců . In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku . Problémy, názory, otázky . Sborník příspěvků z konference konané dne 18 . října 2005 v Brně . K vydání připravil Martin Wihoda ve spolupráci s Demeterem Malaťákem . Brno 2006, s . 101–112) .108 RBM II, č . 2066, s . 891; Ctibor tehdy pečetil erbem polceného štítu s šikmým pruhem ( S e d l á č e k , August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty . Svazek 4 . Ed . Vladimír Růžek . Praha 2003, s . 129), což prakticky vylučuje jeho někdy předpokládanou identitu či příbuzenství s Ctiborem z Lipnice erbu cimbuří (srov . B u r i a n , B .: Konický okres, s . 99) .109 K hradu Strážisku-Grumberku viz P l a č e k , M .: Encyklopedie, s . 592–593 .110 RBM II, č . 1656, s . 710–711 . Detailněji se získáním Brumova Oldřichem z Hradce zabývá P o k l u d a , Zdeněk: Brumov, osudy hradu a jeho držitelů . Zlín 2005, s . 11–15 .

340


za jeho statek v Zábřehu .111 Upřesnit datování této transakce umožňuje skutečnost, že se Zábřehem roku 1289 král počítal ve zvláštní državě na česko-moravském pomezí, která se měla stát samostatným lénem míšeňské-ho markraběte Fridricha Malého .112 Ctibor z Grumberka tedy Konici musel ztratit v průběhu let 1288–1289 . Zda-li se tak stalo z důvodů politických, či v důsledku Ctiborovy smrti, neumíme rozhodnout .

Teprve konec osmdesátých let 13 . století můžeme považovat za dobu, kdy se Konice stává centrem skutečného šlechtického panství, které vyžadovalo lokaci vlastního města . Adam z Choliny z rodu Bludoviců, který v letech 1288/9 Konici získal, se jeví jeho nejpravděpodobnějším zaklada-telem .113 K lokaci města Konice mohl přistoupit ještě na přelomu osmdesá-tých a devadesátých let 13 . století . Zaujalo již dříve osídlenou plošinu na severozápad od (předpokládaného) bývalého dvorce konických viliků, v té době možná opuštěného . Neměl-li konický půdorys jakýkoliv vztah k trase jevíčsko-konické cesty přes prostor Starého Města, pak při zakládání nové Konice muselo současně dojít k přeložení této komunikace, aby přicházela k severozápadní bráně města .114

Snahou Adama z Choliny, kterého pokládáme za autora tohoto zásahu do sídelní struktury, bylo pravděpodobně mnohem více . Poloha zvolená pro Konici, jako i půdorys samotného města dokládají, že zde měla vzniknout křižovatka dvou cest . Kromě přeložené komunikace Jevíčko–Olomouc, která do Konice přicházela od severozápadu, byla shybkou zatažena na konické náměstí i další významná cesta, jejíž dodnes na mapách výrazná trasa (jako tzv . „Napoleonská cesta“), po výšinách na sever od údolí Nectavy a Romže spojující Prostějovsko s Moravskotřebovskem, jinak míjí Konici ve vzdálenosti asi dvou kilometrů (viz obr . 3) .115 Úsek této komunikace mezi Březskem a Zavadilkou však nebyl spojkami ke Konici nikdy zcela vyřazen .116 Přes jen částečné naplnění záměrů, se kterými koncem 13 .

111 CDM VI, č . 107, s . 76–77; jako konfirmační bezinzertní zmínkovou listinu zařazuje M a r t í n k o v á Lenka: Zeměpanské konfirmační a konsensní listiny z lucemburské doby pro moravské příjemce . Brno 2003, s . 217 .112 RBM II, č . 1467, s . 630–633 .113 K rodu Bludoviců viz H o s á k , L .: Příspěvky k starému rodopisu moravskému V . Erb lva na třech hůrkách . ČSPS 45, 1937, s . 125–130 .114 Do půdorysu Starého Města, zachyceného např . na mapě stabilního katastru z r . 1834, se trasa dávné cesty nepromítla . Základní osa sídliště se váže na přístup k městu, zemědělské zázemí kterého nejspíše mělo vytvořit . Patrně se Starého Města týká zmínka o vsi Konici z roku 1384 (ZDO IV, č . 411, s . 145; k problematice půdorysů Konice a konického Starého Města viz K u č a , K .: Města a městečka III, s . 57) .115 Na západě se komunikace dělila do dvou větví . Jedna pod kontrolou protilehlé raně středověké fortifikace z 10 .–11 . století, o které informuje Č i ž m á ř , M .: Encyklopedie, s . 82 (jako Biskupice 2; podle ústní informace J . Doležela pocházejí z lokality také nálezy velkomoravského stáří), sestupovala k pozdější osadě Nectava, odkud snad pokračovala na Jevíčko (nebo k možnému centru Malé Hané na hradisku u Velkých Opatovic) . Trasu druhé větve lze podle terénních poznatků D . Cendelína prodloužit přes Vysokou, Vrážné a Bezděčí na Městečko Trnávku, Moravskou Třebovou a dále do východních Čech .116 K u č a , K .: Města a městečka III, s . 57 uvádí, že stará silnice z Prostějova na Morav-

341


století Adam z Choliny zakládal Konici, vzniklo životaschopné regionální centrum, jež si svůj význam podrželo až dodnes .

* * *Pokusíme-li se shrnout poznatky, získané při zjišťování průběhu

hranice klášterního lesa dle falza k roku 1200 (A) i listin (B) a (C) z pod-zimu 1279, pak je na prvém místě třeba uvést konkretizaci našich představ o vztahu všech tří písemností . Dospěli jsme k předpokladu, že nejdříve existovalo jiné nezachované, pravděpodobně v letech 1270–1275 vzniklé falzum (X), z kterého (či ze společné předlohy) minimálně část textu s popisem hranice od Studené po Na vrch Javorníka se dostala do falza (A), jež v hradišťském klášteře připravili pro jednání zemského soudu na podzim roku 1279 . Falzum (X), končící popis hranice u Hvozdecké cesty, nebylo k tomuto účelu vhodné, protože Albert z Lešan si po smrti Přemysla Otakara II . přivlastnil jižněji ležící území od Vícova po Bouchenec, z kterého také klášterní majetky atakoval . Z toho důvodu byl popis hranice v (A) od Na vrch Javorníka prodloužen až po místo Na opatovém . Listiny (B) a (C) patrně vznikly jako příjemecká vyhotovení záznamu z jednání zemského soudu, která měl vydat olomoucký biskup Bruno . Přitom v (B) snad jen omylem písař ukončil dle falza (X), či starší společné předlohy, popis hra-nice na Hvozdecké cestě . Po zjištění chyby byl dle falza (A) vytvořen nový exemplář (B) – listina (C), ve které se pak autor podstatně více rozepsal o bezprávích činěných klášteru Albertem z Lešan, čímž nám poskytl sice nepřímé, ale zásadní informace k počátkům hradu Vícova . Variantu, že (B) vzniklo až později, za nějakého dalšího sporu kláštera s držitelem již alodizovaného konického panství (jímž by byl nejspíše Adam z Choliny), pokládáme také za možnou, ale méně pravděpodobnou . Těžištěm sporu byl prostor pozdějšího Brodku u Konice .

Neméně zajímavá zjištění se týkají starých komunikací, zmíněných v listinách (A) a (B) . Jevíčsko-konická cesta z falza (A) tehdy míjela dneš-ní historické jádro města Konice, k lokaci kterého došlo až určitou dobu po roce 1279, nejdříve na přelomu osmdesátých a devadesátých let 13 . století . Identifikace tzv . Hvozdecké cesty jako spojnice jihovýchodní Moravy s Čechami pak potvrzuje značný komunikační význam Drahanské vrchoviny, umožňující „suchou cestou“ překonat nemalou část Moravy . To dává jasné perspektivy výzkumu dalších zaniklých komunikací v tomto regionu .

skou Třebovou, která se městečku vyhýbala, byla teprve před polovinou 19 . století svedena do Konice, kde na ní byl postaven most, na němž se od roku 1842 vybíralo mýto .

342


Zur Problematik der bei Eigentumsstreitigkeiten des Klosters Hradischt im Norden der Drahaner Höhe entstandenen Fälschungen

Die vorliegende Arbeit präzisiert die Lokalisierung der Orte, mit denen in der von den Prämonstratensern aus Hradisch bei Olmütz im Jahre 1279 angefertigten Fälschung (A) für das Jahr 1200 die Grenzen des Klosterwaldes gegenüber Konitz und Lešany bestimmt wurden . Die Fälschung (A) fertigten die Mönche für die gerichtliche Auseinandersetzung um den Grenzstreit mit dem Verweser des landesherrlichen Gebietes um Konitz, Albert von Lesany, an . Der Text übernahm dabei die Beschreibung der Grenze aus der nicht überlieferten Fälschung des Klosters, die vermutlich in den Jahren 1270–1275 (Fälschung X) entstand und die die Grenze zum landesherrlichen Konitz – von Studená bis zum Hvozdecer Pfad reichend – beschrieb . Albert von Lešany nahm nach dem Tode Přemysl Ottokars II . im Jahre 1278 das Gebiet jenseits des oben erwähnten Hvozdecer Pfades in Besitz, wo sich heute die Dörfer Malé Hradisko, Protivanov, Buková und Lipová befinden und von wo aus er auch die klösterlichen Besitzungen nicht zur Ruhe kommen ließ . Aus diesem Grunde wurde die Beschreibung der Grenze des klösterlichen Waldes in der Fälschung (A) derart nach Südwesten verlagert, um auch das Gebiet des späteren, im Besitz des Klosters befindlichen Dorfes Benešov (bei Boskowitz) zu erfassen . Während der eigentlichen Verhandlungen des Landesgerichts im Herbst des Jahres 1279 kam die Fälschung (A) nicht zur Anwendung, da der Streit auf der Grundlage mündlicher Aussagen des ehemaligen Olmützer Villicus Johann entschieden wurde .

Im Kloster wurden dann als Einnahmebelege Urkunden (B und C) ausgefertigt, die der Olmützer Bischof Bruno von Schauenburg, damals bevollmächtigter Verweser Nordmährens, im Sinne der gerichtlichen Entscheidung ausstellen sollte . Dabei brach dann vielleicht in einer Urkunde (B) der Schreiber irrtümlicherweise nach der Fälschung (X) oder nach einer älteren gemeinsamen Vorlage die Beschreibung der Grenze auf dem Hvozdecer Pfad ab . Aus diesem Grunde wurde einige Tage später ein neues Exemplar ausgestellt, die Urkunde C, in der der Verfasser ausführlicher das dem Kloster durch Albert von Lešany grundlos zugefügte Unrecht schilderte und die Beschreibung der Grenze auf der Grundlage der Fälschung (A) derart ausdehnte, dass sie nunmehr das gesamte von Albert bedrohte Territorium einschloss . Bei dieser Gelegenheit bietet er uns indirekte, dennoch aber grundsätzliche Informationen zu den Anfängen der Burg Vícov, die vermutlich Albert als Zentrum seiner persönlichen Herrschaft Vícov-Protivanov errichten ließ .

Der festgestellte Verlauf der Grenze des Klosterwaldes für das Jahr 1279 ermöglicht, zusammen mit den erhaltenen Überresten älterer Kommunikationswege in der entsprechen-den Region, nicht allein den Gewitsch-Konitzer Weg aus der Fälschung A, sondern auch den Hvozdecer Pfad aus der Urkunde B zu identifizieren . Im ersten Falle handelte es sich um einen Fernhandelsweg von Prag nach Olmütz, der von Gewitsch nach Jaroměřitz führte, von wo aus dieser über den Berg Poklest in Richtung des heutigen Šubířov und weiter nach Staré Město bei Konitz seine Fortsetzung fand . Die zweite Route verband das südöstliche Mähren mit Böhmen und führte von Proßnitz um das spätere Hrochov nach Horní Štěpánov . Hier teilte sich der Weg: der ältere fand seine Fortsetzung in der Boskowitzer Furche bei Cetkovice, um dann über Gewitsch und Leitomischl nach Böhmen weiter zu verlaufen . Der jüngere Weg des Hvozdecer Pfades führte von Horní Štěpánov nach Šebetov und Letovice, von dort aus – um die Burg Svojanov und die Stadt Politschka – weiter nach Böhmen zu reichen .

Wichtige Erkenntnisse liefern die Fälschungen B und C auch für die Anfänge der Stadt Konitz . Zur Zeit Alberts von Lešany existierte hier mit ziemlicher Sicherheit lediglich ein Villikationshof, der dem Olmützer Villikus unterstand . Mit Blick auf weitere historische Zusammenhänge darf daher die Gründung der Stadt frühestens um 1290 vermutet werden, als sich Konitz im Besitz Adams von Cholina befand .

Übersetzt von Thomas Krzenck



Josef Válka

Trest a obnova pořádku. NormalizaceFerdinand I . a počátky absolutismu III*

Pacifikace Prahy

Na svém květnovém (1547) shromáždění odmítli čeští stavové upo-slechnout příkazu krále a rozpustit svůj „spolek“ . Trvali na legitimnosti i legálnosti svých akcí během šmalkaldské války a na programu, formulo-vaném v „Přátelském snešení“ . Pokud tedy král chtěl prosadit své pojetí vlády a svůj výklad svobod, nezbylo mu než pacifikovat zemi jakýmikoli prostředky, které nová situace po bitvě u Mühlbergu nabízela, ale také umožňovala, a pak teprve trestat odpor a obnovit pořádek . Za situace, kdy v Německu pokračovala válka, za slabosti královského vojska a vyčerpanosti finančních zdrojů, a protože Ferdinand i jeho rádci nechtěli zemi zpustošit, volil metodu kombinace systematického nátlaku na rozpuštění stavovského spolku a politické rozdělení české zemské obce . Potom hodlal uspořádat soud a po něm svolat sněm, kterému by diktoval svou vůli . Kvalifikace akcí stavů a spolku jako vzpoury dávala možnost upevnit královský abso-lutismus formou trestu . A také osvědčenou metodou kombinace odměn věrným (starým i novým) a trestáním viníků . Z jednání se zemskou obcí vyčlenil města, označená za hlavního iniciátora povstání, a připravoval nad nimi zvláštní soud a zvláštní kolektivní trest v duchu politiky uplatňované Habsburky vůči městům ve Španělsku, Nizozemí a Rakousku . Možnost zvláštního postupu vůči městům vycházela ze středověké monarchické tradice, že měšťané královských měst jsou jeho přímými poddanými a sou-

* Tato studie navazuje na autorovy stati v předcházejících číslech ročnících ČMM, zejména na sérii Ferdinand I. a počátky absolutismu I–II v ČMM 124, 2005, č . 2 a ČMM 125, 2006, č . 1, kde je také uvedena základní bibliografie a prameny, ze kterých vycházím . Jsou zde opět citovány v textu . Z literatury ještě dodávám publikace: F o u c a u l t , M .: Il faut défendre la société . Paris 1997, kterou převedl do češtiny Petr Horák pod názvem Je třeba bránit společnost . Praha 2005 . Foucault zde analyzuje politické myšlení a změny politického diskurzu v moderní době, proměnu filozoficko-juristického diskurzu (například o suverenitě) v diskurz historicko-politický, roli historie v novověku při legitimizaci moci a poukazuje na faktor strachu o život při přijímání suverenity okupanta obyvatelstvem dobyté země . Dále bych chtěl upozornit na skvělé eseje H . A r e n d t o v é o politickém myšlení, vydané v překladu pod názvem Mezi minulostí a budoucností. Osm cvičení v politickém myšlení . Brno 2002 . A posléze znovu na překlad knihy Marcela G a u c h e t a Dějinný úděl . Brno 2005 .

344


částí královského majetku, a že tudíž podléhají královu soudu . Městům tak hrozila i ztráta jejich postavení „svobodného stavu“ ve stavovské obci, které získala v husitské revoluci a upevnila v poděbradské a jagellonské době, tedy rovnocenné politické postavení s pány a rytíři . Do stavovských práv měst patřila i účast na volbě krále a schvalování každého sněmovního artikulu . Rozdělením zemské obce na šlechtickou a městskou část chtěl Fer-dinand zlomit dosavadní sílu české protiabsolutistické opozice a zbavit se největšího nepřítele absolutismu . Události let 1546–1547 to prokázaly . Tato taktika byla zajisté připravována v králově radě a kanceláři od Ferdinandovy březnové politické porážky v Litoměřicích . Písemnosti saského kurfiřta Jana Fridricha, kterých se zmocnila císařská strana po bitvě u Mühlbergu, dodaly obžalobě průkazné dokumenty o „zradě“ Prahy a vedení spolku proti králi . Na obzoru se objevovala interpretace stavovských akcí jako „crimen laesae majestatis“ .

Pro pacifikaci Čech a případné vojenské dobývání země si – ješ-tě před návratem do Prahy – zajišťoval Ferdinand I . vojenskou pomoc některých sousedních německých knížat a mohl počítat s diplomatickou a morální podporou císaře a stavů vedlejších zemí České koruny, zejména Moravanů, kteří již byli v jeho vojenském táboře a službách . Snaha získat vojenskou pomoc u okolních německých knížat však nepřinášela téměř žádné výsledky . Finance byly všude říšskou válkou vyčerpány a stavovští politikové vedlejších zemí po válce a naprostém pokoření Čechů netoužili . Král tedy Čechům a jejich spolku válku nevypověděl a ani Čechové se na ni nepřipravovali . Jejich hrady, pevnosti a hradby nebyly opraveny a dlouhý mír oslabil i zbytky husitského bojového ducha . Jak král, tak Čechové vsadili na jednání, což oběma stranám velel rozum a Čechům i jejich víra ve „svobody“, které ani král nemohl ze své mocenské hry vypustit . Tento odvážný hráč se mohl spolehnout na královský mýtus a autoritu, na své schopnosti a na svůj dosavadní způsob vlády, který již v Čechách zapustil kořeny a získal u části zemské obce oporu .

Teprve v prvních červnových dnech roku 1547 „se tiše s vojskem do Čech přes hory vloudil“ (Sixt J . 35) a jeho žoldnéři rozbili tábor tam, odkud ze země král odešel, tj . u Litoměřic . Ferdinand I . odmítl uvítání litoměřickými konšely (pro velké vedro) a nabízené převzetí klíčů od městských bran, jak bylo při příjezdu krále do jeho města zvykem symbolického významu . Dříve než vstoupil do hradeb, dal Litoměřice obsadit německými knech-ty a na rynk rozestavil nabitá děla . Pak teprve přejal klíče od městských bran, předal je svému dvorskému maršálkovi Ladislavu Popelovi z Lob-kovic, jehož lidé pak po celou dobu králova pobytu ve městě brány večer zamykali a ráno odemykali . Král zde dal najevo, jaké bude napříště jeho jednání vůči městům .

Z Litoměřic rozeslal všem stavům výzvu, aby se k němu osobně dostavili k jednání o zachování míru a svobod . Výzva je již psána jazykem

345

T R E S T A O B N O V A …

suveréna v duchu strategie odpuštění a trestu a obsahuje osnovu soudní obžaloby . Zjistil jsem, píše král, že mnozí stavové se připojili ke spolku bez znalosti jeho záměrů a omylem . Pokud takoví ze spolku vystoupí a slíbí mi osobně věrnost, svolám sněm a budu jednat o obnově svobod, shořelých při požáru Hradu, a postarám se o jejich nové zapsání do desek . Proti tomu způsobu obnovení privilegií jsem ostatně nikdy nebyl .

Avšak v době mé nepřítomnosti v zemi, pokračuje král, se konaly nepovolené schůze a sněmy, a uzavírala se spojenectví s naším nepřítelem Fridrichem Saským . Následuje rekapitulace všech „trestných“ činů uve-dených již v instrukci na květnový sněm . Panovník však nebude trestat nikoho „kromě těch, kteří sou na důstojenství a mocnost naši královskou sáhli a proti nám skutečně přečinili“ (SČ II 295) a jejich pomocníkům . Doufá, že stavové již nic proti němu nepodniknou a dostaví se k němu osobně do Litoměřic . Ruší také sněm svolaný stavy v květnu na den sv . Víta a slibuje, že sám svolá řádný sněm, kde osobně projedná všechny potřebné záležitosti (SČ II 296) .

Tato nabídka byla adresována stavovské obci, ale týkala se jen šlech-ty . Pražané k jednání pozváni nebyli . Jejich posly král odmítal přijmout a připravoval zvláštní „obeslání“ všech tří pražských měst, tj . první soudní obžalobu . Praha je prohlášena za hlavního inspirátora a organizátora vzpou-ry a všech zrádných a nepřátelských akcí od svolávání schůzí do Karlovy koleje, přes iniciativu založit spolek a zvolit jeho vedení . Pak jsou vyjmeno-vány válečné zločiny od spolupráce se Sasy, po přímý odpor proti královu vojsku, šíření protikrálovských pamfletů a zpráv, jednání se zahraničními nepřáteli krále a pokusy získat podporu vedlejších zemí Koruny . „K tomu jste s jinými některými původci Vašimi, majíc vespolek srozumění, na naši vrch-nost, důstojenství a mocnost královskú všelijak sáhnúti a tu rozličným zpuosobem k zlehčení a na posměch a na škodu naši soužiti se pokoušeli a svévolně s žíznivou chutí královskú naši mocnost všetečně sobě osobovali, v královstvie našem Českém rozličně sobě jste rozkazovali, dosti toho jako by to království bez krále a pána bylo a jak by Vám spravování a vladařsví náleželo“ (SČ II 316) . V jazyku ústavy a práva stavové sdružení ve spolku a nezákonně sněmující ohrozili vrchnost, důstojnost a mocnost tedy suverenitu, moc a autoritu krále . To je konec harmonie lásky, práv, svobod a počátek diskurzu o absolutní moci a poslušnosti . Prvním úkolem krále je vnutit Čechům tento druh politického diskurzu a politické „pravdy“ . Král se úkolu obnovení pořádku ujímá sám v duchu své pravdy a svého zákona jako vítěz nad vzpourou . Předem dává milost těm členům obce i spolku, kteří obnoví poslušnost .

Šlechtici, přítomní v Litoměřicích, slíbili, že nepůjdou na svatovítský sněm, ohlášený stavy, že tedy skončí ilegální sněmování, ale odmítli oka-mžitě odevzdat pečeti na přípovědích ke spolku . Také proto, že je neměli . O rozpuštění spolku chtěli jednat až se sejde sněm, který král slíbil svolat . Sixt to pokládá za počátek zrady šlechty na městech i spolku a za počátek

346


přechodu šlechty na stranu krvelačného krále . Lámání odporu zemské obce začalo . Městské rady se pokoušely hledat cestu ke králi, i když nebyly pozvány . Král však jejich posly v Litoměřicích nepřijal a na jejich přípis, že jsou také „stavem“ a chtějí se podílet na jednání sněmu, napsala jeho kancelář na jakési „škartě“, že jim dá král odpověď „pokudž za potřebné uzná“ (J 46) po svém příjezdu do Prahy .

* * *Prvního července 1547 vyjel z Litoměřic „Král s knížetem Ferdinandem,

synem svým, s knížetem Augustem, s knížetem Václavem Těšínským, s třími bis-kupy, holomúckým, vratislavským a ergravským z Uher, s Moravany, Slezáky a Lužičany, kteréž byl k sobě před třemi dny do Litoměřic naschvál obeslal, s troubením, bubnováním a pompou znamenitou“ (J 48) . Po přenocování ve Velvarech dorazil na Hrad, obsazený již jeho vojáky, „otrhanými šibeničníky a všivci“ (Sixt) . Předvolal několik radních a oznámil jim, že nechce, aby ho Pražané uvítali „protože je unaven a je horko“ . Vyžádal si klíče ode všech malostranských bran . Královi lidé rozhlašovali, že vojsko zůstane u Prahy jen několik dní a že královských vojáků je jen tolik, jako na jaře . Současně obsadil svými vojáky Malou Stranu, Újezd, Letenskou pláň a další místa v okolí Prahy .

Události v Praze během prvních dnů králova pobytu na Pražském hradě barvitě popsal Sixt, jejich přímý účastník a zaujatý svědek . Od králova příjezdu do Čech bylo zřejmé, že Ferdinand vyřadil Pražany a města z jed-nání se stavovskou obcí a rozhodl se je potrestat odděleně . Městské obce, respektive jejich radikální část, kapitulaci odmítly . Nevíme, jak se chovali kazatelé . Pražské městské rady byly ochotny jednat a navázat s Hradem kontakt . Nálada k odporu v pražských městech byla posilována řáděním soldatesky na levém břehu Vltavy a v okolí Prahy, odkud Pražanům přichá-zeli na pomoc sedláci . Byla také známa malá početnost králova vojska . Obě pražská města byla chráněna hradbami, dobře vyzbrojena, a klíče od bran a zbrojnic byly v moci obcí . Radikální síly ve městě připravovaly vojenský odpor a přicházející sedláci byli ozbrojováni kosami a cepy . Organizace obrany se ujali někteří městští hejtmani a také někteří konšelé, ale král měl v pražských městech i své služebníky, podle Sixta „zrádce“, kteří pracovali pro kapitulaci a proti odporu . Radikálové byli odhodláni zaútočit na Hrad a podařilo se jim zahnat královy knechty od Malostranské brány a Saského domu . Jen zázrakem se podle Sixta „rozumným“, zejména Moravanům, i řízením božím, podařilo útoku a tím i katastrofě zabránit . Ozbrojená rebelie byla Sixtem pokládána za největší zlo . Politikou umírněných, k nimž Sixt patřil, byl důstojný kompromis na základě jednání krále a jednotné zemské obce . Městské rady byly ovšem pod dvojím tlakem: jednak „ulice“ odhodlané k odporu a podezírající konšely ze zrádných úmyslů, jednak královských a zemských úředníků a králových agentů ve městech, radících k přijetí králových podmínek . Králova soldateska – je otázka, zda z vlastní

347


neukázněnosti nebo s královým vědomím – Pražany provokovala a okolí Prahy terorizovala .

Delegaci Pražanů se již první den pobytu krále na Hradě podařilo proniknout k jeho osobě se žádostí, aby zastavil násilí v okolí Prahy a ostřelování města . Král jim odmítl podat ruku a nechtěl s nimi mluvit, ale nakonec slíbil, že on ani jeho lidé „nezačnou“ . Na námitku, že již začali, slíbil, že střelbu zastaví, pokud Pražané zabrání lidu šturmovat Hradčany . Do města dal doručit „obeslání“ . Pražanům, mělo být předáno 5 . července, ale tesaři již začali „na paláci“ proti soudní světnici stavět vyvýšené podium a stolice pro zasedání soudu . Král kvůli vření ve městě odložil projednání obžaloby na 8 . července . Kolem svátku památky upálení M . Jana Husa (5 .–6 . července) napětí v Praze vyústilo v další nepokoje . Podle Sixta byly vyprovokovány královskými vojáky, ale lze předpokládat, že také královým „obesláním“, jakmile vešlo ve známost . Radikálové ve městě poslali do krajů výzvu, aby členové spolku přišli městu na pomoc . Král dění v pražských městech pozoroval z Hradu, měl připravené osedlané koně k útěku a jednu noc přenocoval mimo Hrad . Opakuje se věčná topografie pražských revolt: královská moc na Hradě a rebelie pražských obcí v hradbách pražských měst .

Jednání krále s městskými radami o kapitulaci probíhalo prostřed-nictvím zemských úředníků, kterým Pražané důvěřovali . Z královy strany zprostředkovali jednání nejvyšší purkrabí Volf starší Krajíř z Krajku, nejvyš-ší kancléř kníže Jindřich z Plavna a písař Voldřich z Prostiboře, který sepi-soval text kapitulace . Na dohodu naléhali také Moravané . Prostředníkům a umírněným se podařilo utišit vzpouru a vyjednat předběžnou dohodu i znění odpovědi (notule) Pražanů na královo „obeslání“ . Podle Sixta byla jádrem odpovědi formule, která pak ovládla celý soudní proces: Pražané podle ní uznávají svou vinu a souhlasí s tím, že se králi vzdávají „na milost a nemilost“ za slib beztrestnosti a návratu Pražanů předvolaných na Hrad zpět do města . Po váhání a dohadování o absurdnosti formule byla přece jen Pražany akceptována . Byla to podle Sixta největší zrada krvežíznivého krále a omyl Pražanů . „A tak těmi chytrými a podvodnými řečmi a právě vlaskými a hyšpánskými firmacími král s pomocníky svými … předkem Pražany, potom pak všechny jiné v to uvedl, že spolehnuvše na jeho i jiných pěkná připovídání se důvěřujíce, na milost a nemilost se dali“ (J 74) . Zlomení odporu pražských obcí a sedláků, opuštěných šlechtickou částí zemské obce, otevřelo cestu k legálnímu sněmu . Ale v královské režii „normalizace“ muselo předchá-zet divadlo veřejného procesu s městy a s těmi předáky spolku, kteří byli jako provinilci vybráni . Po krvavém soudu ve Vídeňském Novém Městě Ferdinand I . podruhé uplatnil ve střední Evropě hlavní habsburský nástroj disciplinace stavovských obcí: politický proces s veřejnými popravami .

348


Proces

Přijetí formule dobrovolného vydání se králi „na milost a nemilost“ činí proces zcela zbytečným a to, že se konal, ukazuje, že byl pouze předem zinscenovaným divadlem, jež mělo vyvolat strach . Králova suverenita měla být přijata poté, co Praha byla pokořena, země okupována a u obyvatel byl vyvolán strach ze smrti . Soudní řízení se omezuje pouze na vyhlašování sáhodlouhých rozsudků, které obžalovaní předem přijímají a vzdávají se obhajoby, protože se nechtějí soudit s králem, doufajíce v jeho milost . Odmítnutím veřejné obhajoby obvinění proces fakticky odmítli . Nejvíce ohrožení uprchli včas do ciziny . Naprostá většina těch, kteří byli k soudu předvoláni a dostavili se, se obhajoby vzdala a vydala se soudcům k dis-pozici „na milost a nemilost“ . Od moderních politických procesů se toto divadlo liší přece jen tím, že soud nevyžadoval veřejné sebeobviňování . Právní kultura absolutismu ještě k tomuto stadiu justice moderních tota-litních diktatur nedospěla . Král vyjádřil pokryteckou lítost nad tím, že se obžalovaní vzdali obhajoby .

Nejdříve se konal soud nad Pražany . V pražských městech bylo vybráno k „obeslání“ na Hrad k soudnímu řízení asi 600 měšťanů (Sixt; Janáček odhaduje počet na 400 měšťanů), kteří se měli osmého července dostavit neozbrojeni na Hrad . Byli předem upozorněni na to, že Hrad je obsazen vojskem . Před cestou na Hrad bylo kancléři Sixtovi doručeno konečné znění kapitulační notule . Když se Pražané shromáždili v hradním paláci, dostavil se král v plném majestátu a se svým doprovodem a soud zaujal místo na připravené tribuně . Soudní tribunál tvořili vedle krále jeho syn Ferdinand – příští gubernátor Českého království – nejvyšší úředníci Moravy, Slezska a Lužic a dva biskupové . Meč spravedlnosti držel před králem Ladislav Popel z Lobkovic . Z hlediska České koruny nebyli tedy mezi členy tribunálu žádní „cizinci“, i když Sixt obyvatele vedlejších zemí za cizince považuje .

Král po příchodu k soudu „velmi škaredě na Pražany hleděl“ (J 76; úřední záznam členů tribunálu a jednání SČ II 323–330) . Moravský hejtman Václav z Ludanic přečetl „obeslání“ a pak zopakoval hlavní přečiny Pražanů . Byli vyzváni, aby prokázali, pokud mohou a chtějí, svou nevinu . Nechtěli . Místo toho byla přečtena kapitulační notule s formulí, že se vydávají králi na milost a nemilost . Obžalovaní žádali, aby se soud nekonal, protože se nehodlají soudit s králem . Kníže August Saský se při-mluvil jako první za milost . Pak Pražané všichni poklekli a klečeli, dokud jim král nepokynul, aby povstali . Moravský hejtman se pak ujal znovu slova a tlumočil názor krále, aby se před soudem „očistili“ . Znovu odmítli a tak hejtman opět přečetl soupis jejich hlavních přečinů, uvedených v obžalobě . Následovala půlhodinová porada tribunálu . Spočívala v tom, zaznamenal Sixt, že po celou půlhodinu mluvil a „křikal“ pouze král . „Jiní

349


všickni, okolo něho stojíce, mlčeti musili, aby právě v tom novým pořádným soudu všicek neřád hned zouplna zachován byl tak, jakož se jest toho času při tom i při jiných všech jeho soudích dálo, na nichžto sám král soudil, sám na všechny žaloval a sám rozsudky neb ortele vynášel“ (J 80–81) . Po této pora-dě král řekl, že vzal na vědomí pokoru Pražanů a vyslyšel přímluvy knížat a jiných přímluvců . Rozsudek jim oznámí po další poradě – a odešel do svých pokojů . Předvolaní měšťané se stávají od té chvíle rukojmími za přijetí rozsudku a splnění dalších králových nařízení . Při odchodu „král kynul rukou, pozasmál se jakoby řekl, že dosti již, když sem je tu vloudil, kde sem je míti chtěl“ (J 81) . Comedia e finita, ovšem pro krále . Informoval o tom rychlým poslem císaře .

Na Hradě uvěznění Pražané čekali na oznámení „milosti či nemilosti“ do večera . Královo rozhodnutí znělo: Zrušit všechny závazky ke spolku, vydat králi všechny spisy napsané během vzpoury, tedy archiv, odevzdat k revizi všechna privilegia měst i cechů, odevzdat všechnu střelbu (děla) na Hrad a ručnice měšťanů na radnice, postoupit králi všechny statky a zápisy na ně, předat komoře všechna cla a zavázat se k dědičné dani posudného . Pak budou zadržení Pražané propuštěni z Hradu a trestáni budou jen ti, kteří se dopustili v obžalobě řečených skutků . Ostatním král promíjí nemilost a trestání . Do vykonání králových příkazů zůstanou však předvolaní měšťané jako rukojmí na Hradě . Ještě ten večer však propustil určitý počet zadržených, ovšem pod závazkem, že se vrátí do vězení, pokud královy příkazy nebudou ve městě splněny .

Provádění králových nařízení trvalo v Praze několik dnů, během nichž byli ze smrdutých kobek na Hradě postupně propouštěni další rukojmí . Dne 9 . července osadilo pražská města několik set králových žoldnéřů a byl zahájen převoz městského vojenského arzenálu za pomoci zrád-ných puškařů na Hrad a pak některých zbraní do Vídně . Pražané dosud netušili, jaké množství zbraní jejich zbrojnice obsahují . Komplikovanější a pomalejší bylo předávání městských privilegií, které měl v úschově Sixt . Měšťané držení na Hradě naléhali, aby se akce uspíšila vzhledem k nelid-ských podmínkám vězení . Dne 12 . července byl učiněn zápis, že Pražané se zprostí závazků ke spolku na příštím sněmu, že postupně předají králi cla, že uznávají „dědičně“ daň posudného a že králi vydají důchodní registra svých statků . „Vše dobrovolně,“ píše Sixt, „ale dálo se to tyranskou, nespravedlivou a násilnou mocí“ (J 90) . Z rukojmí zadržovaných na Hra-dě vyčlenil král 40 osob k dalšímu trestání a uvěznil některé ve věžích . Prozatím „k žádnému katem přikračováno nebylo“, protože se připravovala předvolání ostatních královských měst a obžalovaných šlechtických osob na další zasedání soudního tribunálu .

Po odzbrojení měšťanů a okupaci Prahy se dal do pohybu soudní proces proti jiným královským městům a předákům spolku . Sixt, který již osudy šlechticů sleduje s daleko menší pozorností a s daleko menším

350


soucitem než osudy Pražanů, pokládá za hlavní kriterium výběru provi-nilců královu touhu po jejich majetku, zejména honitbách . Ovšem vedle tohoto důvodu, pokud existoval, byl výběr obžalovaných prozaičtější a „oprávněnější“ – král se rozhodl potrestat iniciátory spolku, jeho „zřízené osoby“, tedy politické vedení, a ty, kteří se podíleli na vojenských akcích a diplomatických aktivitách v době jeho nepřítomnosti . A také pochopitel-ně předvolal ty, na které žalovali udavači, že nejvíce proti králi „mluvili“ . Akta procesu jsou rekonstrukcí průběhu akcí, které král pokládal za rebelii a urážku majestátu .

Obesílání k soudu bylo vydáváno ihned po pacifikaci, obsazení a pokoření pražských měst (8 . července) a bylo adresováno šestnácti pánům, devatenácti rytířům a osmadvaceti královským městům . Protože z každého města se mělo dostavit několik desítek měšťanů, bylo předvoláno opět několik stovek lidí . Soud ve stejném složení jako s Pražany byl zahájen na stejném místě 20 . července a jednal a rozsudky vyhlašoval do 3 . srpna . Těm, kteří se nedostavili na první obeslání, byla poskytnuta několikadenní lhůta, pokud znovu nepřišli, byli souzeni a odsouzeni v nepřítomnosti . Proti každému předvolanému byla vypracována a měla být předčítána obžaloba a obžalovaní se k ní mohli sami nebo prostřednictvím mluvčího či písemně vyjádřit . Obžaloby byly v celém rozsahu předčítány přede-vším proti těm, kteří se nedostavili a byli obviněni jako hlavní rebelové . Z přítomných se všichni obhajoby vzdali a přijali, stejně jako Pražané, formuli, že se vydávají králi „na milost a nemilost“ . Podle připraveného rozhodnutí byla jejich žádost přijata nebo odmítnuta . Ti z přítomných, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, byli ihned odvedeni do vězení, a ti, kteří byli odsouzeni k jiným trestům, byli buď uvězněni nebo propuštěni na závazek do domácího vězení . Do písemné dokumentace byly zařazeny pouze žaloby a rozsudky, písemná přiznání se zřejmě neukládala a nebyla zveřejněna ani v „Aktech“ .

Poměrně obsáhlé obžaloby obsahují „kanonizované“ jádro obžaloby-rozsudku o politických akcích „proti právu, řádu a panovníkovi“ a jsou pak konkretizovány na jednotlivé osoby a doplňovány vyznačením jejich osobní viny na rebelii a opřeny o dokumenty, které měl král a soud k dispozici, především o korespondenci s Janem Fridrichem . Také o udání o aktivitách a řečech obviněných na pražských shromážděních a při vojenských ope-racích . Obžaloby vypracované v duchu králova pojetí práva jsou zničující a následovalo jejich předčítání a pak publikování v „Aktech všech věcí“ . Bylo určeno pro veřejnost a na obžalované muselo mít zdrcující účinek . Tyto soudní materiály opět umožňují rekonstrukci událostí jara 1547 a při-nášejí některé pozoruhodné detaily (například že stoupenci Jana Fridricha nosili oranžové stužky), o vojenských akcích v západních Čechách, které se stávaly na jaře součástí bojiště šmalkaldské války, a kde měli šmalkaldští nejsilnější pozice .

351


Nejobsáhlejší obžaloba byla předčítána proti nepřítomnému Vilémovi Křineckému z Ronova . Je v ní představen jako náčelník spolku, jako hlavní iniciátor (ve spolupráci s pražskými obcemi) svolávání nepovolených sněmů, jako inspirátor vojenských a diplomatických aktivit, jako hlava rebelie . Roz-sudek je obsáhlý, reprezentativní, reálný i symbolický a je sepsán s použitím všech formulí o velezradě, a urážce majestátu: Dopustil se se svými tovaryši „zoumyslného neposlušenství, svévuole, duostojenství JMK velice ublížení“ ( SČ II 357), odmítal královská otcovská napomínání a poručení, neústupně trval na svém, nechtěl zrušit závazky, svolal další nepovolený sněm „neposlušně, neústupně, s ublížením duostojenství a mocnosti JMK před se bral … pozdvižení a zbouření puosobil … a žádným dobrým gruntem slušně toho spaviti a očistiti nemuože“ (SČ II 358) . Neposlušnost je jeho největším zločinem . Verdikt zní: „Poněvadž Vilém Křinecký jakožto neposlušný, zlý člověk a svévolný, poddaných J.M.K, buřič nad povinností svou jest se zapomenul a takového nešlechetného přečinění a znamenitého JMK vrchnosti a mocnosti ublížení i hrozného ourazu JMK duostojenství se jest skutečně dopustil a tudy v nemilost, trestání a spravedlivý hněv i v pokutu JMK upadl, z těch příčin on Vilém Křinecký podle všech práv čest hrdlo i statek svuoj proti JMK jest propadl a ztratil“ (SČ II 359) .

Po Vilémovi Křineckém následovaly procesy proti dalším členům politického vedení stavovského spolku, tj . „zřízeným osobám“: Arnoštovi Krajířovi z Krajku, Divišovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka, Bořivojovi purkrabímu z Donína, Zdeslavovi Vrabskému, Bernartovi Barchancovi a Hynkovi Krabicovi z Vajtmíle . Všichni žádali o milost a nemilost a žádos-tem bylo na přímluvy členů soudu vyhověno, někteří milost neobdrželi a byli uvězněni . Poslední člen zřízených osob Melichar Růr se nedostavil a byl odsouzen stejně jako Vilém Křinecký ke ztrátě cti, hrdla a majetku . Pak se střídala obeslání a odsouzení měst a šlechticů . Především čtyř hrabat Šliků, kteří byli nejvíce zapleteni do styků a spolupráce se saským kurfiřtem Fridrichem a do vojenských akcí proti králi v západních Čechách . Král si s některými Šliky také vyřizoval své staré spory o jáchymovské mincov-nictví a finanční operace . Kašpar a Jindřich Šlikové byli přijati na milost a nemilost, Albín Šlik z Holajče, těžce kompromitovaný svou korespon-dencí, se k soudu nedostavil a byl odsouzen v nepřítomnosti k nejtěžším trestům . Mořic Šlik před soud předstoupil a požádal o milost a nemilost . S ohledem na služby jeho otce Štěpána králi Ludvíkovi Jagellonskému byla jeho žádost přijata .

Po politicích spolku přišlo na řadu jeho vojenské velení . Stavovský polní hejtman Kašpar Pluh z Rabštejna (SČ II 371 nn .) se písemně omluvil, nicméně žaloba s přehledem jeho protikrálovských aktivit, zejména vojenské spolupráce s Janem Fridrichem, byla přečtena včetně jeho některých listů Sasům, a rozsudek byl stejný jako u Viléma Křineckého . Okamžitě byly sekvestrovány jeho statky . Pluhův „leitingar“ (zástupce) Václav Pětipeský se k soudu dostavil a žádal o milost a nemilost . Žádost byla přijata, ale

352


milost neudělena a počátkem srpna byl po mučení sťat . Další z vojenských provinilců Petr Velemický se po třech citacích nedostavil a byl odsouzen k smrti . Všechna předvolaná města byla po odprošení krále svými zástupci a po pokleknutí poslů před králem vzata na milost a nemilost, stejně tak jako většina šlechticů . Všichni tím ovšem přijímají další tresty, které jim budou postupně ukládány . Jediným, kdo se postavil na odpor proti konfiskaci svého majetku, byl podle Sixta Šebestián Hasištejnský z Lobkovic . Odmítl vydat zápis s pečetí na předání svých stříbrných hor královské komoře se zdůvodněním, že se na jejich zprovoznění musel zadlužit . Král ho sice může jako svého vězně, který se vydal na milost a nemilost potrestat na hrdle, ale nemůže ho přinutit vydat zápis . „Král nemoha na něm nic míti a vida jeho stálost, musil ho tak při tom zanechati“ (J 103). Zřejmě proto, že by jeho dluhy musela převzít komora .

Během procesu se „zámek pražský nic jiného jesti nebyl, než českého národu nějaká šatlava nebo carnificina“ (J 92) . Všichni, kdo se vydali „na milost a nemilost“ byli rozmísťováni do různých hradních kobek a věží . Podle Sixta byli vězněním a hrozbami nuceni k „dobrovolnému“ předání svých statků a důchodů do královského alodiálního nebo lenního vlastnictví a pak propouštěni do domácího věznění . Král s nimi prostě mohl nakládat, jak se mu líbilo, jako se svými zajatci . Tato praxe se protáhla na několik let a dávala obžalovaným osobám možnost získávat přece jen větší nebo menší „milost“ především na základě „přímluv“, které jsou legitimní součástí procesu a značně ovlivňovaly výběr potrestaných i míru trestů . Hlavními přímluvci byli Moravané, kteří k mírnění trestů nepochybně nejvíce přispěli, stejně tak jako k lámání odporu spolku, pražských obcí i lidu .

Proces však vyžadoval přece jen působivého zakončení a tím měly být veřejné popravy . V posledních červencových dnech bylo několik věz-ňů politického a vojenského vedení spolku v kobkách Hradu a v Černé věži podrobeno výslechům „útrpným právem“ . Politickým účelem mučení bylo přinutit vězně k přiznání, že usilovali o svržení habsburské dynastie a zvolení jiného krále, jak bylo připsáno hlavním, ale u soudu nepřítomným rebelům, zejména Vilémovi Křineckému a Pluhovi z Rabštejna . Václav Pěti-peský byl mučen nástrojem zvaným „housličky“ . Hynek Krabice z Vajtmíle, Václav z Jeleního, Barchanec a dokonce sedmdesátiletý Jakub Fikar z Vratu natahováni na žebřík a vázáni do kozelce . Fikar byl na mučidlech tázán, kam Pražané ukryli své poklady . Vyslýchán byl i Sixt z Ottersdorfu . Muči-dla mu byla však pouze předvedena a jednou byl posazen do místnosti, ve které slyšel sténání mučených . Jeho mocní přímluvci však výslechu útrpným právem zabránili . Nikdo z mučených se k údajné vině na pokus o svržení dynastie nepřiznal . Dne 22 . srpna byli na Hradčanech, na dřevě-ném pódiu, popraveni čtyři vězňové: Václav Pětipeský, Bernard Barchanec, Václav z Jeleního a Jakub Fikar z Vratu . Hynek Krabice z Vajtmíle byl před popravou omilostněn .

353


Poprava se konala před velkým množstvím lidu a odsouzení, spoutaní na rukou byli vedeni na popraviště, obsazené německými žoldnéři, za hluku bubnů a píšťal . Před popravami bylo bubnování přerušeno a biřic vyhlašoval provinění – u Pětipeského že se vzbouřil proti králi, podněcoval k vzpouře jiné a chtěl jiného za krále volit . Barchanec se provinil tím, že nabádal jiné k jednotě ve vzpouře, Jakub Fikar odjel v době nejvyšší nouze z Prahy a porušil tak své úřední povinnosti . Václav z Jeleního proti králi „mluvil“ . Všichni svá obvinění popřeli a zemřeli důstojně a zbožně . Další uvěznění pak opouštěli vězení v příštích měsících, někteří byli před vypovězením ze země na různých místech veřejně vymrskáni . Ovzduší v Praze ilustruje Sixtem uvedený případ jednoho z diváků poprav, měšťana Skalského . Doma, uprostřed rodiny vypravoval, že popravení byli šlechetní muži a zemřeli pro svobodu českého království . Jakýsi pastorek to vynesl a zpráva dospěla až ke králi . Skalský se pak na mučení ke svým slovům přiznal a pak byl vypovězen z království na věčné časy . Proces a tresty předvedly téměř celou škálu nástrojů habsburské státní disciplinace .

Srpnový sněm, obnovení pořádku

Den po popravách, 23 . srpna, byl konečně zahájen králem ohlášený sněm . Působivější předehru si král nemohl přát . Vzpoura byla rozdrcena, hlavní viníci potrestáni, ale „spolek“ ještě formálně a právně existoval, protože pečetěné přihlášky (přiznání) byly uloženy u zemských desk . Pokračovalo i trestání uvězněných . Sněm byl zahájen dvěma královými propozicemi . První, datovaná 23 . srpna, nařizuje zrušení závazků ke spolku, jehož někteří členové chtěli „na sebe všechno vladařství a mocnost potáhnouti“ . Dále žádá vymazání protokolů nedovolených sněmů z desk (SČ II 473) . Pak je stručně rekapitulován a zdůvodněn proces a rozsudky nad hlavní-mi viníky . Král o sobě prohlašuje, že nic nepodnikl proti právu a stavům a nic nadále nehodlá proti právu podnikat . Po zrušení závazků a vymazání zápisů z nepovolených sněmů bude o obnovení shořelých privilegií a jejich zapsání do desk jednat .

O způsobu, jak bylo provedeno zrušení závazků ke spolku, nás infor-muje Sixt . První na sněmu promluvil o této záležitosti nejvyšší purkrabí Volf Krajíř z Krajku . Přece jen opakoval stanovisko stavů, že „Přátelské snešení“ bylo uzavřeno, aby byl v zemi zachován pokoj, nikoliv proti králi . Ale stavové chtějí poslechnout krále a své závazky ke spolku zruší . K tomu byla zvolena několikačlenná sněmovní komise nejvyšších úředníků, která se odebrala do sklepa k deskám a pečeti od přiznání odstranila a vrátila . Tím stavové podle Sixta „vlast přirozenou v dědictví krále uvedli“ (J 113) .

Druhá královská propozice ze dne 25 . srpna navrhuje politické řešení situace a je také královou odpovědí na program „Přátelského snešení“ .

354


Všechny základní úpravy zemského zřízení a zemských i královských institucí, které „snešení“ navrhovalo, královská propozice odmítá a reaguje na to, co se během vzpoury stalo . Především zakazuje jakékoliv uzavírání spolků bez souhlasu a vědomí krále . Uvádí, že to nebylo dovoleno ani za jagellonských králů . Pouze v době nepokojů za krále Jiřího „tu jsú některé landfrýdy aneb spuntování v krajích skrze některé obzvláštní osoby vzdělány“, ale po volbě krále Vladislava byly zapovězeny . Zákazem spolčování ve for-mě landfrýdů měl být ze zemského práva vyřazen institut, kterým stavové přejímali ve střední Evropě politickou odpovědnost za udržování pořádku v době krize monarchismu ve druhé polovině 14 . a v 15 . století . Král nyní landfrýdy prohlašuje za postranní protiprávní puntování, a pokud by se uzavření spolku-landfrýdu opakovalo, mají být iniciátoři potrestáni na hrdle i majetku . Landfrýd je tak definitivně vyřazen ze stavovských svobod, ze zemského práva a svobod i z tradice zemského práva .

V dalších článcích propozice je králův útok veden především na ta opatření, která měla omezit dědičnost habsburské dynastie na českém trůně pouze po meči . Odvolává se na ustanovení buly Karla IV . a žádá vymazání z desk všech omezení nástupnického řádu stavy, která byla kdy zapsána . Do desk se má zanést praxe korunovat králova syna na příštího krále za života krále vládnoucího a také všechny přísahy poddaných mají být skládány „králi i jeho dědicům“ . Tím by bylo odstraněno východisko a záruka všech politických svobod stavů – svobodná volba panovníka a definitivně prosazena dědičnost vlády v habsburské dynastii a zaručena státní suverenita dynastie . Král spojuje korunovaci nástupců za života vládnoucího krále přímo s „mocností, vrchností a důstojenstvím“ královské moci a pokládá ji za garanci proti pokusům krále a jeho dědice „o korunu připraviti a raději jinému připojiti“ (SČ II 484) . Znovu a znovu spojuje pro-pozice královskou suverenitu (mocnost, vrchnost a majestát) s dědičností trůnu a tuto dědičnost s privilegiemi a tradicí: „JMK na tom býti ráčí osobu svou i JM dědice a budoucí krále při JMK mocnosti, vrchnosti a duostojenství i vladařství (Hochheit, Auctoritet, kunigliche Gewalt), tak jakž jsou toho JMK předkové, císařové a králové, slavné paměti užívali a JMK táž mocnost od stavův tak dobře jako králi Ludvíkovi JM. dána zachovati“ (SČ II 484) .

S přísahou králi i dědicům je spojeno i dosazování nejvyšších úřed-níků a zemských soudců . Po svém jmenování mají úředníci přísahat králi i dědicům „ješto jsou praví dědicové podle císaře Karla zlaté bule“ . Pouze králi přísluší rozepisování zemských a krajských sněmů . Každé ohrožení dědičnosti královské vlády se trestá smrtí . Všechny články o soudnictví jsou upraveny polemicky proti „Přátelskému snešení“, v duchu královské soudní suverenity . Král si osobuje jmenování zemských soudců a jejich přísaha je zavazuje k poslušnosti krále i dědiců . Zakazuje snahy o ome-zování pravomocí komorního a dvorského soudu a prohlašuje se sám za jedinou odvolací instanci . Pouze při hrdelních přích se mohou strany

355


odvolat ke králi nebo zemskému soudu . Král slibuje, že bude pokračovat v úpravách zemského zřízení a práv a v zapisování svobod a privilegií stavů do zemských desek a rozšiřuje komise již dříve k tomuto účelu zřízené . Zákonodárný proces má tedy pokračovat za iniciativy a kontroly krále ve spolupráci se stavy .

Ve své druhé propozici srpnovému sněmu jež je polemikou proti „Přátelskému snešení“ král formuluje své zásadní stanovisko k suverenitě královské moci a svobodám: „Také JMK tomu srozuměti ráčil, že někteří z sta-vuov to mezi sebou rozmlouvají, jakoby nevěděli, jaká JMK mocnost, vrchnost a vladařství královské náleží, že jsou takovými svobodami a privileji obdařeni, žeby k JMK toliko v některých artykulích poslušnost a poddanost zachovati povinni byli: Protož JMK stavuov žádati ráčí, aby JMK to ukázali a ty artykuly předložili, v čem by JMK mocnost a královské vladařství proti jich svobodám býti jmělo; neb JMK nic toho cožby proti jich svobodám a privilejím bylo, vědomě jednati a před se bráti neráčil a nemíní, jsouc zase k stavuom JMK té milostivé naděje, že JMK toho, což jim stavuom nenáleží, odjímati a na sebe potahovati nebudou“ (SČ II 486) . Pokud dobře rozumíme, jsme u jádra obsahu poj-mu svoboda . Stavové zastávají názor, že jejich svoboda je univerzální, obecná a legitimovaná tradicí, král je vlastně suverenní jen tam, kde mu jeho suverenitu poddaní slíbili . Král naopak pokládá za univerzální svou mocnost, vrchnost a vladařství tedy moc, a jen jeho privilegia vydaná sta-vům na konkrétní „svobody“ tuto suverénní moc omezují . Lépe protiklad stavovského a královského pojetí svobod a moci nelze vyjádřit .

Pro ujasnění a upevnění právní a mocenské situace bylo důležité, aby do privilegií a svobod byl uveden pořádek . Král trval vlastně na tom, aby registrace u zemských desek proměnila privilegia v psané zákony . Králem kontrolované sněmy a soudy, jejich výroky a artikule by se tak staly „sbírkou zákonů“ . Ponechával si také pod svou kontrolou pokračování prací na nové ústavě – zemském zřízení a obnovení zápisů do zemských desek . Schválení propozice by potvrdilo jeho suverenitu . Srpnový sněm 1547 skutečně tuto propozici v zásadě potvrdil, i když svým jazykem .

Kritický komentář k úpravám článků zemského práva při jejich novém zapisování do zemských desek podává opět Sixt: „Na tom sněmu lahodném rozličně král s stavy zacházel a ne jako milostivý otec, jímž se při vznášení chlubil, ale jako medvěd o med, tak on o své artykule zápas chodil, neb od ničehož upustiti nechtěl, ale všecky artykule jejich rozličně zpřetrhal a zkanceloval a své předse hnal. Ku příkladu: Kde stavové položili králi, tu všudy on dědice a budoucí krále přidával. A kde bylo položeno, aby přirození Čechové do soudu zemského a na jiné ouřady voleni byli, tu on položil hodní Čechové aneb hodné osoby k krá-lovství tomuto náležející. A kde soudcové zemští, tu on páni a vladyky.“ Reverz o mimořádnosti lednového mobilizačního patentu nevydal, protože stavové nedokázali, že je proti svobodám, a uvedl „mnoho jiných commentův a glos na jeden každý téměř artykul. Dostal se na ně přemistrný glosátor“ (J 114) .

356


Právnicky vzdělaný Sixt zde v mistrné zkratce charakterizuje změnu jazyka práva od jazyka stavovských svobod k jazyku královského diktátu .

Učený Sixt označuje ironicky krále za mistrného glosátora . Král však glosátory nepotřeboval . Stačila mu dosavadní neujasněnost a nesystema-tičnost zemského práva . Nepotřeboval ani požár zemských desk . I bez něj by se jeho vládní a zákonodárná činnost ubírala stejným směrem v duchu jeho jazyka a rétoriky . Přejal stavovský princip legitimity tradice, tj . historie, ale dal legitimitě i historii vlastní výklad . Z legitimní historie státního práva vyloučil husitství a poděbradskou dobu . Toto stadium podle Ferdinan-dových rádců, znalých českých dějin a českého práva, skončilo nástupem Vladislavovým (konec landfrýdů) a pak vládou Ludvíkovou a jeho koruno-vačními přísahami . Své volební přísahy Ferdinand I . spálit nemusel . Vládl v jejich rámci, jen se uchopil vládní a zákonodárné iniciativy . To pochopila radikální evangelická opozice a pokusila se tuto iniciativu zastavit a obnovit partnerskou rovnováhu a vlastní výklad suverenity a svobod . Tento pokus byl u Mühlbergu zmařen .

Co se změnilo?

Co vlastně přinesly dramatické události roku 1546/1547 do trvalého napětí mezi knížecí a později královskou mocí a zemskými obcemi České koruny? Mezi monarchismem a královským absolutismem a stavovskou spolusuverenitou? Zásadní zvrat, prosazení absolutismu, strukturální změny institucí dlouhodobého trvání nebo jen přechodnou „událost“ a návrat k situaci před pokusem o revoltu? Jaké šance dalo potlačení vzpoury vladaři a jak jich využil?

Ferdinandova pacifikace Čech a pokoření Prahy byla zaměřena především na odstranění stavovského spolku a jeho vedení, jež vytváře-lo v zemi dvojvládí, a ke snaze „vymazat“ z politického a právního pole vše, o co usilovaly radikální síly spolku na panovníkem nepovolených, čili „ilegálních sněmech“ . Zápisy z těchto sněmů byly vymazány z desk . Spolek byl rozpuštěn, prohlášen za ilegální a jeho předáci veřejně a krutě potrestáni . Do budoucnosti byly spolky – landfrýdy (bundy) zakázány, jak o to ostatně usiloval již středověký monarchismus . Rozdělení stavů na provinilé na jedné straně a věrné a napravené na druhé straně zachránilo zemskou obec před kolektivním trestem a ztrátou všech svobod . Králova metoda trestu a milosti se osvědčila a také soudní proces nepochybně vyvolal v dané chvíli vlnu strachu a umožnil diktovat podmínky obnovení pořádku . Král radikálně změnil tón svého diskurzu a mluvil a jednal nyní se stavy z pozice suverenity a autority . Avšak obnovení královy ústavodárné a politické iniciativy a utvrzení sankcí proti jejímu porušování (uzavírání

357


spolků, svolávání sněmů bez králova souhlasu, kontrola jmenování soudců a zemských úředníků) nelze považovat za ústavní převrat . Do likvidace spolku a návratu k poměrům před povstáním patří pochopitelně i odmít-nutí „Přátelského snešení“ jako sněmovní propozice, nicméně se zdá, že k některým jeho požadavkům král na srpnovém sněmu přihlédl . Také respektování práva a svobod a závazků král ze svého jazyka nevyloučil, i když potvrdil znovu své pojetí a svůj výklad . I tradiční svobody zůstaly součástí politického jazyka .

Král dal jasně najevo, že z právního a politického života škrtá období spolku, a vše, čeho stavy dosáhly za husitské revoluce a vlády Jiřího Podě-brad, a že při respektování tradice navazuje až na volební přísahy Vladislava Jagellonského . Vztah k husitskému období se odtud stane motivem poli-tické války mezi absolutismem a stavy . Král nemohl využít svého laciného vítězství k radikální změně institucionální základny své moci a k vyřazení zemské obce z právního a politického rozhodování . Také proto, že se jako celek nevzbouřila . Nevyužil konfiskací k odměnění „věrných“, ale přede-vším k posílení královské domény a královských důchodů . Odměny, zdá se, vyplácel spíše v hotových než zástavami . Posílil prostě svůj koncept posilování absolutismu v rámci možností, které měl k dispozici . Vzpoura a její potrestání i změny v rétorice se týkaly pouze Českého království, nikoliv České koruny .

Přesto došlo k několika důležitým strukturálním změnám ve složení stavovské obce a k vzniku některých nových institucí, a tato „událost rebelie a trestu“ urychlila některé dlouhodobé společenské a politické procesy .

Nejvýznamnější z těchto změn je „pokoření stavu městského“ . Tresty uvalené na Prahu a královská města jsou součástí strategie habsburského monarchismu a absolutismu potlačit komunální svobody měst a podřídit je panovnické kontrole jako součást domény . Likvidovat města jako potenciál-ní politická ohniska odporu proti absolutismu, rezignovat na „francouzské“ spojenectví monarchie a měšťanstva a prosadit „španělskou“ variantu tohoto vztahu, tj . alianci monarchie s vysokou šlechtou .

Od společenské „revoluce“ 12 .–13 . století se stala v Evropě města agorami politického života, ohnisky politických a sociálních nepokojů, a baštou protiabsolutistické opozice a propagandy . Jejich hradby jsou hradbami městských svobod a nezávislosti městského práva, stejně jako hrady pevnostmi svobod šlechty . Ve středověkých městech se obnovila a pokračovala tradice řecké polis a bylo zde přejato mnoho z římského občanského práva . Habsburkové chápali města jako součást královské-ho majetku a pokládali se za jejich přímou vrchnost . Poddanství měst chápali reálně, nikoliv symbolicky, jak tomu bylo u šlechty . Události let 1546–1547 v Čechách to potvrdily . Zkušenosti s potlačováním městských komun ve Španělsku a Nizozemí byly k dispozici a šlo jen o to, jak jich bude využito .

358


V Čechách měla mezi městy mimořádné postavení od mýtických dob Praha – jako posvátné místo nastolovaní knížat ve velkokmenové a knížecí době a jako posvátné místo korunovace českých králů . V době husitství a vlády krále Jiřího se sídlo krále a dějiště nejvýznamnějších politických aktů dokonce přeneslo z Hradu do pražských měst, do staroměstského královského dvora, na staroměstskou radnici a na staroměstské náměstí, do Týnského chrámu a na univerzitu . Bylo to symbolické přemístění moci z královského hradu do městských hradeb, kde měl své sídlo i král (Jiří z Poděbrad, spojenec pražského utrakvismu) . V husitské době se spojila mýtická a posvátná role Prahy s reálnou mocí pražských obcí a intelektuální a náboženskou autoritou univerzity a utrakvistické církve . Praha stanula v čele všech královských měst jako jejich uznávaná hlava, vzor a odvolací soud a jako sídlo vedení nejmocnějšího vojenského svazu; pražská uni-verzita vzdělávala městské politiky spíše v duchu božího a zemského, než římského práva . Boje o Prahu v době bezvládí a Jiřího z Poděbrad byly boji o hegemonii v zemi . Pražané a s nimi ostatní královští měšťané se stali mocnými a respektovanými členy stavovské obce a zaujali ve stavov-ské hierarchii někdejší pozici duchovenstva, i když první místo formálně náleželo pánům . „Praga caput regni“ bylo rčení odpovídající politickému významu tohoto města .

Koncem 15 . a počátkem 16 . století uhájila Praha a města své posta-vení ve stavovské struktuře a v zemském právu i své komunální svobody a autonomii v sérii tvrdých střetnutí se šlechtou, která několikrát hrozila občanskou válkou . Stavovští, především panští „politikové“ jménem zemské obce byli schopni sjednat podobné „třídní“ kompromisy jako kompromisy náboženské a začlenit je do zemského práva . Ve městech 15 .–16 . století vyrostla řada významných politiků respektovaných i u jiných stavů .

Kolektivní tresty užité proti Praze a městům roku 1547 znamenají v českých dějinách konec velké politické role Prahy získané v 15 . století a konec její politické autonomie a často i hegemonie ve stavovském hnutí . Původně chtěl Ferdinand I . likvidovat jak její komunální a samosprávné svobody, tak její místo na zemském sněmu . Brzy však „stav“ městům vrátil, ovšem „jako komoře naší“ (SČ II 534) . Vrátil městům i většinu privilegií hospodářského a obchodního rázu a postupně i část konfiskovaného majetku a důchodů . Zajistil si však natrvalo kontrolu komunální politiky a městských soudů i městského života svými dozorci a špehy . Vojenskými hejtmany byli v Praze jmenováni králi oddaní šlechtici . Instrukce nově jmenovaným rychtářům ukládá, aby „týž rychtář náš toho pilen byl a šetřil, jestližeby v ouřadě konšelském aneb na jiném místě tu mezi obcí tu v městě co toho přezvěděl žeby se proti nám, duostojenství, vrchnosti aneb komoře naší královské před se bralo a puosobilo aneb jaké srozumění neb puntování se dálo, o tom aby nám a bez přítomnosti naší synu našemu oznamoval a nikterakž toho netajil, nébrž časně, pokudž nejvejš bude možné, přetrhoval“ (SČ II 537) . Města byla

359


podrobena policejní kontrole a špiclování, byla posílena cenzura tiskáren a vojenská a policejní správa byla odpovědna králi .

Rámec městského i zemského práva přesáhlo založení královského apelačního soudu, zcela nové instituce ve správní a soudní struktuře nejen Českého království, ale i České koruny . Počátkem r . 1548 byla vydána instrukce pro nově zřízený apelační soud nad městy . Byl složen ze šlechticů, ale i z několika doktorů práv . Do soudní instituce státního významu tedy vedle aristokratů a měšťanů konečně vstupují univerzitně vzdělaní právníci . Musejí ovšem ovládat i práva městská, která pokud se týče komunikace mezi měšťany, jejich majetku, obchodů a řemesel i městské správy, nebyla ani omezena, ani zásadně reformována . Do procesu vývoje moderního státu přináší apelační soud dvě významné změny: je to první instituce „byrokratická“ a její kompetence se vztahuje na všechny země České koruny . Ovšem pouze té části správy, a soudnictví, která se týče královské domény, tj . oblasti vládnutí, jež podléhá přímo králi a v níž se nemusí uplatňovat partnerství stavů . Byrokratický ráz je v instrukci uplatněn (SČ II 545–548) např . povinností soudců pravidelně úřadovat v úředních hodinách v kanceláři na Hradě s pracovní dobou šesti hodin denně kromě volných dnů; zavedením písemné agendy a úřední registratury; a snahou odstranit chronické nedostatky dosavadního soudnictví: úplatky a pomalost soudního řízení (apelace se mají vyřizovat do měsíce) . Král zde prosazuje obecný trend reformy soudní praxe podobně jako stavové . Soudci mají postupovat podle městských práv a vyřizovat apelace v duchu spravedlnosti . Přísahu skládají králi a král je jmenuje .

Zajímavý je u apelačního soudu aspekt „státní“ . Apelační soud je vedle dvorské kanceláře, určené pro věci politické, dalším „úřadem“ s kompetencí pro všechny země České Koruny . Korunní princip státnosti je v politické strategii Ferdinanda I . stále živý . Je to také další krok k plnému odpoutání České koruny od říšské správní a právní organizace . Odvolání měst České koruny nesmí směřovat k pražským městským soudům, ani za hranice Koruny . Král v této chvíli, snad také v důsledku postoje stavů vedlejších zemí České koruny k událostem 1546–1547, uplatňuje strategii státnosti a suverenity České koruny důsledněji než stavové jejích zemí, včetně Če-chů . Alespoň v prostoru královské domény klade základy státní (korunní) administrativě a její byrokratizaci . Snaží se aspoň tuto sféru podrobit nejen své kontrole jmenováním úředníků a zněním jejich přísah, nýbrž i v každodennosti jejich činnosti . Nutno říci, že apelační soud se v praxi osvědčil a vnesl do městského soudnictví „pořádek“ a byl vyhledáván i v záležitostech, které přímo do jeho kompetence nespadaly .

Vzhledem k tomu, král byl nucen většinu trestů postupně zmírnit nebo zrušit a vrátit se k dialogu, a protože nemohl radikálně změnit správ-ní a soudní tradici založenou na „svobodách“, nemusela být katastrofa královských měst fatální a dlouhodobá . Politická porážka měst však spadá

360


v rámci dlouhodobých historických procesů do definitivního prosazení hospodářského, obchodního a finančního podnikání majitelů feudálních dominií, tedy šlechty a církve . Ve druhé polovině 16 . století se prosazují všechny starší prvky tohoto trendu a definitivně se konstituuje „podnika-telský feudální velkostatek“ a nevolnické „dominium“ . Města již nejsou schopna zabránit této tendenci, kterou právně uznala ve zmíněných bojích konce 15 . a počátku 16 . století . Vítězství tohoto trendu, který nadlouho spojil trh s feudálními privilegiemi šlechty, odsoudilo svobodná města ke stagnaci a na příští staletí se stala pozemková šlechta ve střední Evropě politickým hegemonem . Bude také rozhodovat o politickém modelu moderních států v tomto prostoru . Vedle měst marginalizoval uvedený společenský a hospodářský proces i tu část šlechty, která byla dosud často spojencem měst a nositelem politického radikalismu – drobné zemanstvo a rytířstvo . Hnutí let 1546–1547 je posledním opozičním politicko-ná-boženským hnutím koalice měst a drobných rytířů (venkovské gentry) . Od poloviny 16 . století drobná šlechta mizí ze stavovské politiky a to dvojím způsobem: část získává ekonomickou aktivitou velký pozemkový majetek, vede si dobře v úvěrových operacích a nejbohatší rytíři jsou postupně při-jímáni do panského stavu . Daleko početnější část drobné šlechty odchází do služeb dominia, země a státu, anebo volí vojenskou či církevní kariéru . Vzniká nová významná a rozhodující „feudální“ koalice uvnitř stavovské obce a to pansko-rytířská pozemková šlechta společných zájmů a cílů . Po obnovení arcibiskupství a renesanci klášterů vstupuje do této koalice znovu i v Čechách duchovní stav, který z „obce“ nikdy neodešel ve vedlejších zemích . Politická hra o hegemonii se bude nadále odehrávat především mezi panovníkem a vysokou šlechtou .

Vysoká šlechta je vždy royalistická: královská moc je pro ni garan-tem řádu a práva a rozhodčím vnitřních sporů, pilířem společenského a politického řádu . V době suverenity nebo spolusuverenity zemských obcí se v českých zemích spojuje tento monarchismus šlechty se zemským a korunním patriotismem stavů v rámci teorie „obecného dobrého“ . Až do nástupu Ferdinanda I . králové tuto pozici přijímají, respektive musejí ji trpět . V konfliktu s Ferdinandem I . jsou postaveni čeští pánové před dilema protikladu suverenity krále a královského práva a suverenity obce a zemského práva . Zemští soudcové a úředníci obou náboženství většinou zachovávají poslušnost králi, ale jsou vystaveni tlaku spolku a v dubnové fázi sporu objevují legitimitu „moravského“ landfrýdu . Při rozhodování o tom, zda přijmout před jednáním s králem kapitulaci, tj . rozpuštění spolku, se přičiní páni, zejména zásluhou Jana z Pernštejna, o udržení spolku a jeho programu až do jednání s králem na srpnovém sněmu . I na tomto sněmu odmítne nejvyšší purkrabí královskou verzi spolku jako protiprávního „spuntování“ a hájí jeho legitimitu . Postoj pánů přinutil krále k jednání s obcí a vlastně k projednání „Přátelského snešení“ . Šlechta obětovala

361


města kameralizaci domény, ale nevzdala se své představy o svobodách země . Král tedy musel ve své rétorice (autorita, suverenita a řád) operovat nikoli se zrušením, ale se svou interpretací svobod a pokračovat v dialogu a partnerství s obcí, reprezentovanou stále více pány . Pro osud absolutis-mu a stavovské „demokracie“ respektive v prosazování francouzského či anglického modelu monarchismu, bude rozhodující, kam se pansko-rytíř-ská koalice přikloní . Zda na stranu svobod zemské obce nebo na stranu královské suverenity a autority, na stranu zemského patriotismu nebo na stranu věrnosti a služby králi . Při tomto rozhodování bude mít klíčovou roli náboženská otázka .

Nové začarování politiky

Ferdinandovi I . se podařilo v celém průběhu sporu se stavy o pri-vilegia a ústavu, i během soudního procesu, vyloučit náboženský faktor jako motivaci a legitimizaci politiky . Nikdo nebyl odsouzen za svou víru . Ani stavové (kromě Prahy) neuváděli věci víry a náboženství jako příčinu odporu a ospravedlnění svých politických a vojenských činů . Náboženský faktor vnesli do politického diskurzu němečtí protestanté šmalkaldského spolku a do hnutí českých stavů pronikal pouze náboženským orámová-ním stavovských shromáždění s přímou reminiscencí na husitskou dobu . Na náboženskou solidaritu v odporu proti císaři naléhal Jan Fridrich, ale dialog o vztahu k Sasům v Čechách se pohyboval spíše v rámci politických „erbanuňků“ . „Přátelské snešení“ se pokoušelo obnovit např . husitskou ideu trestání a potlačování zjevných hříchů světskou mocí . Ferdinand I . se stejně jako Karel V . vnášení náboženství do politického konfliktu a dialogu bránili, a to nejen pro své erasmiánské nadkonfesijní pojetí křesťanství, ale i pokusem přenést rozhodování o věcech víry, tedy reformace, na koncil, tj . ve středověkém duchu . Pouze politický a právní základ mocenského konfliktu posilovala a skutečnost, že v císařových službách vystoupila proti svým souvěrcům protestantská knížata . V českých zemích potvrzovala ná-boženskou neutralitu konfliktu i účast utrakvistů na obou stranách .

Náboženská koexistence katolíků a utrakvistů je to jediné, co Ferdi-nand I . přejal z politické kultury jagellonské doby . Svoboda utrakvismu nebyla ani po Mühlbergu ohrožena a srpnový sněm legalizoval podíl utrakvistické části obce na reformách zemského práva a utrakvistické víry a náboženské organizace v dalších desetiletích . Utrakvisté přijali, udržovali a prosazovali zásadu, probojovanou husitstvím, že laikové mohou do věci víry zasahovat a uváděli do politického života instituci defensorů . Lega-lita utrakvismu ovlivnila v dalších desetiletích složitý náboženský proces absorbování evropské reformace do české husitské tradice, který ovšem náboženské legitimizování politických akcí pouze oddálil .

362


Ferdinand buď něco věděl nebo něco tušil o úloze bratrských duchov-ních při jednání s Wittembergem a o podílu bratrské šlechty na tomto jed-nání . Do osidel jeho služebníků a justice upadl bratrský biskup v Litomyšli Jan Augusta, který byl jednou z nejzajímavějších osobností reformační scény v českých zemích a měl smysl pro jednotu reformačních konfesí . Augustův podíl na politických jednáních spolku je, zdá se, nepochybný, ale stěží se dá při tajnosti jednání přímo prokázat . Jan Augusta byl po svém dopadení uvězněn bez soudního procesu na královských hradech a držen ve vězení až do smrti krále Ferdinanda . Zahajuje nekonečnou řadu politických vězňů moderního absolutismu . Během mnohaletého věznění na několika hradech v nesnesitelných podmínkách, které se střídaly s podmínkami příznivějšími zásluhou kastelánů a přímluvců, byl podroben výslechům a nátlaku, aby přiznal účast na zrádných konspiracích . Jeho mladší druh Jakub Bílek popsal jeho martyrium v dojemně oddaném spisu . Výslechy a nátlak nevedly k žádanému přiznání, takže se posléze pokoušeli exekutoři přivést bratrské-ho biskupa alespoň ke konverzi . I tomuto nátlaku Augusta dlouho odolával, mimo jiné i při rozmluvě s jezuity, až nakonec přistoupil k utrakvismu . To ostatně odpovídalo jeho snahám o sjednocení evangelíků .

K likvidaci „kacířské“ a zjevně „zrádné“ jednoty bratrské nepotřeboval Ferdinand nových zákonů, které by dokázaly, že ruší svobody a privilegia uznaná jeho předchůdci . Ani zde se tedy nemusel rozejít s tradicí jagel-lonské doby . Stačilo obnovit pro jednotu osudný svatojakubský mandát krále Vladislava I . (1506) z doby katolické restaurace a pasivity utrakvis-tů . Jakubským mandátem, který se stavové nepokusili zrušit ani v době vzpoury, byly v Čechách sbory jednoty zakázány . Obnovení mandátu a jeho důsledné uplatňování, konfiskace a obléňování statků bratrských pánů a rytířů, vedlo k velké vlně emigrace členů jednoty do Polska a Slezska, ale zejména na Moravu, která se stala v druhé polovině 16 . století azylovou zemí evropské náboženské emigrace, domovem hlavních sborů jednoty a ohniskem její kulturní práce . Také díky tomu, že se Moravané „saské“ akce Čechů nezúčastnili . Události let 1546–1547 mimo jiné ukázaly samo-statnost politiky české a moravské zemské obce, což bylo dobré poselství pro krále a výstražné pro stavy .

Náboženský fenomén jako významný faktor legitimizace politiky byl v tomto konfliktu pouze zasunut a oddálen . Česká koruna a střední Evro-pa vstupovala do rozhodující fáze „odčarování světa“, tj . laicizace politiky v situaci, kdy náboženství naopak znovu posílilo svůj legitimizační význam v politice . Ale v českých zemích se zatím neprosadila konfesionalizace . M . Gauchet ukázal na dvojznačnost postoje křesťanů k politice zakotvenou v protikladu zvoleného života v „Kristu“ (jeho zákonech) a nutnosti dočas-ného života na tomto světě (v jeho světských zákonech) . Reformace přispěla k tomu, že se život s Kristem na tomto světě realizoval v duši křesťana ale „život ve světě“ v jeho zákonech křesťanství tolerovalo . Události let

363


1546–1547 ony spodní a moudře zasouvané proudy působení víry jako legitimizačního faktoru moci oživily, a to v husitském duchu, to znamená zasahováním laiků do věcí víry . Ferdinand I . vlastně umožnil pokračování v náboženských polemikách za účasti laiků na základě utrakvismu a jeho církve . Poprvé se laikové tohoto úkolu ujali v době husitské revoluce a stavovské hegemonie (husitských pánů a orgánů obce) . Nyní se situace opakovala v Evropě, kde laikové prosadili násilnou konfesionalizaci víry na základě nábožensko-politického principu „cuius regio eius religio“, a otevřeli cestu ke konfesijnímu státu . Byla uzákoněna německými knížaty na augsburském sněmu roku 1550 a to i zásluhou Ferdinanda I . Tentokrát se ještě české země tomuto katastrofickému procesu ubránily .

* * *V české moderní historické literatuře byla akce českých stavů

podrobena dvojí kritice . Převažující roajalistická pozice českých historiků pokládala stavovské hnutí za marný protest proti nutnému monarchickému pořádku a řádu (Tomek) a zákonům dějin (marxisté) . Národně liberální historikové, plující od doby národního obrození ve vodách nacionalismu a neuvěřitelného a zcela ahistorického moralismu, vytýkali stavům nedo-statek statečnosti a odhodlání k boji za svobodu a práva . Nenalezli v této epizodě svého Žižku . Teprve v poslední době je nacionalismus a moralis-mus jako paradigmatické východisko politického dějepisectví nahrazován objektivní analýzou politického systému (v současné literatuře zejména Pánek, Válka, Vorel, Eberhardt, Bahlcke, Evans, Winkelbauer, polští a ruští historikové a další) .

Není pravda, že čeští stavové roku 1547 „nebojovali“ a chovali se zbaběle . Co zde musí fascinovat i největšího kritika stavů, je jejich lpění na svobodách a na povinnosti krále tyto svobody dodržovat a snaha sys-tém svobod modernizovat . To bylo smyslem odporu, stavovského spolku s programem „Přátelského snešení“, dalšího z neuskutečněných ústavních projektů Čechů . Pro tento program byla získána naprostá většina zemské obce a tento program nebyl zcela opuštěn ani na srpnovém sněmu a po procesech a popravách spolkových předáků . Obec jako politický subjekt tuto zkoušku přežila . Lpění na „svobodách“ je základním politickým postojem stavů v tomto sporu . Nebylo to lpění na formálních zákonech a normativ-ních textech, to ještě doba vlastně neumožňovala a nebylo to ostatně ani potřeba . O formě stavovského nebo absolutistického státu nerozhodovaly zákony, ale síla, moc, zákony se rodily z válek nejen na bojištích, ale i na sněmech . Moc ještě nepotřebovala podrobné zákoníky, ale potřebovala legitimizaci z jiného světa . Potřebovala ji pro svou politickou kulturu, potřebovala ji k prosazení fungování určitého směru činnosti politických institucí . Nejvyšší vnější legitimizací politického úsilí mohlo být v této době, zejména v 16 . století, pouze náboženství, víra, v době rozpadu křesťanství pak konfese . Český postoj, postoj stavovské opozice, byl postojem obrany

364


politické kultury, která vzešla z kompromisů pohusitské doby v zemských obcích dvojí víry .

* * *Sledujeme-li počínání Ferdinanda I . v době jeho vlády v České koruně

a zejména v roce 1546/1547, vystupuje před námi spíše osobnost rene-sančního a manýristického vládce, jehož ideální typ vytvořil Machiavelli . Ferdinand se tomuto ideálnímu typu ve všech směrech přibližuje více než italská knížata nebo papežové . Ostatně Machiavelli sám tušil, že boj o for-mu vlády v „renesančním“ politickém světě se odehraje spíše v západní a střední Evropě, než v Itálii . Ferdinand I . patrně nečetl Machiavelliho, četl Erasma . Nepostupoval však podle naučení knížeti jak vládnout . Machiavelli nepsal své naučení knížeti poprvé podle zbožných přání středověkých zrcadel, ale podle reálných potřeb a podmínek moci . Ferdinand I . jednal pragmaticky podle situací a možností a v tom byl moderní v době, kdy se středověký monarchismus proměňoval v moderní absolutismus . Nemohl ještě likvidovat tradiční politickou kulturu, tj . zvyklosti, instituce a zákony doby slabých jagellonských králů, kdy se zemské obce zmocnily velkého krajíce z koláče suverenity . Byl ovšem mistrem účelové interpretace svobod a privilegií, které stále tvořily politickou tkáň veřejného života . Pro prosazení panovnické suverenity a moci, v níž viděl smysl svého vládního poslání, dovedl nasadit všechny schopnosti, jimiž byl od Boha obdařen, od řečnic-kého umění, osobního získávání věrných, odměn po zastrašování možných i skutečných nepřátel exemplárními tresty . Snad by se dalo s nadsázkou říci, že věřil spíše katovi než juriskonzultantům . K jeho pojetí vlády patří také divadlo rétorických vystoupení i veřejných soudů a poprav . Jeho vládou vstupují do politiky procesy, věznění, mučení a popravy i každodenní práce byrokracie a policie jako základ moderního státního „pořádku“ . Ferdinand I . se ještě nemohl odvážit provést radikální ústavní obrat ani založit moderní byrokratický stát . Musel své hněvy mírnit a zapomínat na zrady, brát své nepřátele „na milost“, což bylo jedním z cenných odkazů středověku, a spoléhat na ovládání a kontrolu zemských institucí . Prosazení totalitního absolutismu bránily nejen poměry a tradice, ale i dědictví starých ctností, kterých se postupně novověk zbavoval . Víra, ustupující do nitra člověka, otevírala ve světě bránu politickým nectnostem . Ferdinand I . prosazoval panovnický absolutismus habsburského typu neúnavnou osobní iniciati-vou a svou častou přítomností v zemích České koruny a v Praze, ale také ve válečných taženích a bitvách . Po roce 1547 však předává vládu svému mladšímu synovi Ferdinandu Tyrolskému a věnuje se říšské politice . Pro další vývoj absolutismu to má nesporný význam .

365


Punition et rétablissement de l’ordre. Normalisation Ferdinand ler et les débuts de l’absolutisme III

Cette troisième partie de l’étude «Ferdinand 1er et les débuts de l’absolutisme» est consacrée aux événements qui suivirent le retour du roi en Bohême après la bataille de Mühlberg .

La victoire remportée par les Habsbourg en Allemagne donna à Ferdinand 1er l’oc-casion d’essayer d’imposer l’absolutisme sous le couvert de la punition du crime de révolte . Après avoir divisé les membres de la communauté d’états en «coupables, abusés et fidèles» et après avoir fait occuper par ses troupes le Château et les villes de Prague, il mit en scène un procès contre les «coupables»: c’étaient avant tout les villes et les chefs politiques et mi-litaires de la ligue d’états . Ceux des coupables qui n’avaient pas fui à l’étranger acceptèrent l’offre du roi de «se livrer à sa merci» . Ce procès public spectaculaire fut le premier de ceux qui devaient servir comme instrument de la disciplination absolutiste des états de Bohême . De nouveau, l’auteur examine surtout la rhétorique des actes de la Diète et du procès pour montrer comment le roi entendait sa souveraineté et de quelle façon il voulait la faire valoir pour modifier la constitution . En août 1547, à la première Diète légitime tenue après l’apai-sement de la révolte, le roi exposa sa conception de son pouvoir souverain et des libertés et des droits des états .

Dans son idée, c’étaient uniquement les droits et libertés qu’il leur aurait accordés et qui seraient inscrits dans les Tables du pays . Il entendait se réserver ainsi le contrôle du système politique tout entier, notamment des diètes, des tribunaux, des organismes du pays et des municipalités, et cherchait à exclure en fait l’élection libre du roi par les états du pays . En effet, le successeur devait être couronné tant que le souverain était en vie . Il respecte le système des libertés traditionnelles confirmées par le roi, mais il en exclut celles auxquelles les états avaient accédé pendant la révolution hussite et sous le règne du roi Georges de Poděbrady; il s’agissait notamment de la légitimité des landfrýd .

Le roi continue à respecter la communauté du pays en tant que son partenaire po-litique, mais il réduit de façon substantielle le poids des villes . Celles-ci sont soumises à la supervision des intendants royaux et de la cour d’appel royale nouvellement créée – première institution bureaucratique dans la Couronne de Bohême . La défaite de la révolte marque la fin du grand rôle politique que Prague et les villes avaient joué dans l’histoire du pays . C’est à la noblesse que passe dorénavant l’hégémonie politique au sein de la communauté d’états . La défaite des villes et des états coïncide avec l’expansion économique du domaine féodal . La noblesse devient le seul partenaire du roi dans l’administration du pays et son rival potentiel dans la lutte pour le pouvoir .

Mis à part l’affaiblissement politique des villes et le durcissement de la rhétorique quant à la souveraineté du roi, il n’y eut pas de tournant de principe dans l’évolution consti-tutionnelle . Dès que le roi eut quitté le pays, il y eut le pardon de nombreuses peines et les villes récupérèrent nombre de leurs privilèges . Le rapport des forces avait changé au sein de la communauté des états, mais celle-ci gardait son statut de co-souverain, continuait le dialogue sur les libertés et sur les modifications à apporter à la constitution du pays . La liberté de confession fut conservée pour l’utraquisme et, sous son voile, pour d’autres confessions réformées . Le principe Cuius regio, eius religio ne fut pas appliqué aux pays de la Couronne de Bohême et le problème de religion, renvoyé pour le moment, devait constituer à l’avenir une question politique clé .



Hana Jordánková – Ludmila Sulitková

Městští písaři a vrcholná politika čtvrtého stavu(Na příkladu města Brna)

Při uzavřenosti jednotlivých stavovských uskupení raně novověké společnosti by se mohlo zdát, že jejich zájmy se přinejmenším vzájemně neprolínaly . Jelikož však partikulární snahy o vlastní prospěch překlenoval zájem prospěchu celé zemské obce, byla určitá míra vzájemné spolupráce, a to zejména v politicky vypjatějších situacích, nezbytná . V našem příspěvku se tak na osudech konkrétních osob – příslušníků jak panského tak městské-ho stavu – pokusíme dokázat, jaký dopad měla tato spolupráce v dobovém obecně politickém klimatu .1 Příznivý stav dochování pramenů brněnské provenience pro tuto dobu totiž umožňoval rozkrýt skutečně široké předivo vazeb a společenských kontaktů reprezentantů městské správní honorace . Při rozšíření této pramenné základny též o prameny vyšší roviny zemské správy, jakož i o osobní záznamy aktérů dobového dění, se obraz zástoje, který královské město Brno jako jeden z nejvýraznějších reprezentantů městského stavu na Moravě mohlo sehrávat prostřednictvím svých zástupců v politickém dění celé země, stává daleko plastičtějším .

Zde je třeba zároveň mít na paměti, že pro úlohu politickotvorného činitele mělo Brno od středověku zakódovány předpoklady ve vysokém stupni své právní vyspělosti, spočívající na normách progresivního jiho-německého práva, obohaceného o římskoprávní prvky (vždyť jednotlivá ustanovení proslulé právní knihy z poloviny 14 . století infiltrovala pro-střednictvím horních měst Jihlavy a Kutné Hory do prostředí vlastních Čech, aby v dalším alespoň zčásti ovlivnila jak formulace jednotného městského zákoníku, tak i některých norem občanského zákoníku z roku 1811) . Jistě, Morava neměla ještě ani v předbělohorském období své jed-no nezpochybnitelné městské centrum, jaké zaujímala v Čechách Praha . Ovšem skutečnost, že na Moravě vůdčí pozici reprezentantů čtvrtého stavu městského představovala dvě centra, totiž právě Brno a Olomouc, nelze

1 V bezprostředně předbělohorském období ovšem lze v Markrabství moravském sledovat vítězství utilitárních stavovských zájmů a tedy stavovské hierarchie nad zemským patriotismem . V á l k a , Josef: Morava reformace, renesance a baroka . Dějiny Moravy II . Vlastivěda moravská . Nová řada VI . Brno 1995, s . 46 .

368


považovat výslovně za znevýhodňující . Naopak v praktické politice to jistě přinášelo i výhodu „politického diskursu“ reprezentantů těchto městských center předtím, nežli se dospělo k jednotné prezentaci společných představ při jednáních na vyšší úrovni, a to i ve vztahu k panovníkovi . Jak známo, v těchto městech se nejen střídavě odehrávala nejvyšší zemská shromáždě-ní, ale v jejich zdech, což je pro naznačený úhel zkoumání podstatné, se soustřeďovala početná městská intelektuální elita, již samy městské orgány, jak bylo v případě Brna možné nezpochybnitelně prokázat, podporovaly . Zatímco Olomoučtí mohli navíc profitovat z přítomnosti biskupského dvora, Brněnští těžili ve svých kulturně společenských a hospodářských aktivitách z výhodné geografické polohy města a tedy jeho přirozené „spá-dovosti“ k Podunají, a to v širokém prostoru od dnešního Rakouska přes jihoněmecká území po Švýcarsko . Současně je také třeba mít na zřeteli, že ve sledovaném období byl na Moravě celkový počet královských měst nepoměrně nižší nežli v soudobých Čechách a že tedy přednostní roli, kterou sehrávaly Olomouc a Brno, ostatní královská města respektovala . Do společných jednání v zájmu celého městského stavu, jak se dále pokusíme naznačit, výrazněji vstupovala ještě Jihlava a Znojmo, v úzadí zůstávalo Uherské Hradiště a Uničov .

Naším pojednáním tedy vstupujeme na závěr 16 . a počátek 17 . století předznamenaného cílenou rekatolizací . Podotýkáme, že panovníkova opatření v tomto směru se na Moravě děla v úzké součinnosti s olomouckým biskupem, který zde jako přední člen panské kurie přejímal některé úkoly, například ingerenci při výběru kandidátů na zemské úřady, příslušející v Čechách kanc-léři .2 A o to větší nebezpečí toto soustředěné úsilí představovalo pro zemi, pro niž byla do té doby příznačná velká míra tolerance v nábožensko-poli-tických otázkách . Tak bylo i Markrabství moravské stále více vtahováno do víru narůstajícího konfliktu mezi reformací a protireformací a bez nadsázky lze říci, že zásluhou svých čelných reprezentantů, mezi něž patřili ve světské rovině zemští hejtmani a v rovině církevní právě olomoučtí biskupové, se ve snaze čelit účinně tomuto soustředěnému tlaku ocitalo na vrcholu svých poli-tických dějin . Už za biskupa Stanislava Pavlovského (1579–1598) a zvláště pak za jeho nástupce Františka z Ditrichštejna (1599–1636) se rekatolizační úsilí velkou měrou orientovalo též na královská města, což lze na základě dochovaných pramenů zvlášť dobře sledovat právě v Brně a Olomouci . Připomínáme, že královská města byla sice „ex offo“ podřízena panovníkovi – na Moravě z jeho titulu markraběte – a tedy moravskému podkomořímu, zároveň ale ze své pozice příslušníků samostatného zemského stavu také zemskému hejtmanovi, což se Brno prokazatelně snažilo využívat podle toho, kde očekávalo větší přispění pro své postoje a požadavky .3

2 Tamtéž, s . 50 .3 J o r d á n k o v á , Hana – S u l i t k o v á , Ludmila: Vztahy královského města, zemské obce a panovnického dvora na příkladu Brna v 16. a 17. století . In: Ústřední moc

369

M Ě S T Š T Í P Í S A Ř I …

Pokud bylo z dochovaných pramenů možné pro předbělohorské období rekonstruovat personální obsazení městských rad,4 bylo zřejmé, že v radním kolegiu „koexistovali“ řádově do přelomu 16 . a 17 . století poklidně jak přesvědčení katolíci, tak evangelíci (především luterského vyznání) . Přednostním zájmem těchto reprezentantů města byla pochopi-telná snaha udržovat v celkově vypjaté politické situaci takovou atmosféru, která by neznemožňovala osobám nekatolického vyznání, jichž byl mezi měšťany i obyvateli velký počet, výkon povolání a v níž by byl navíc prostor i pro školskou výuku evangelické orientace (luterské i kalvínské) nižšími „kategoriemi“ škol, které mohly poskytovat základy vzdělání širokým, především řemeslným vrstvám městského i předměstského obyvatelstva .5 Diplomatické snažení brněnských však nemělo bohužel trvalejšího účinku, neboť panovníkovy mandáty, respektující vůli biskupa, stále stupňovaly nekompromisní stanovisko vůči městským radám, do nichž měly být pod-le nařízení z roku 1600 dosazovány jen osoby katolického věrovyznání . V následujících letech tak obnova konšelského úřadu skutečně probíhala pod tímto přísným dohledem, respektive sám podkomoří předem určil seznam členů nového sboru . Nad tím se ovšem zase pozastavoval biskup, činící si právo přinejmenším předběžné konzultace, již si snažil roku 1606 vymoci u nejvyššího kancléře . To vše ovšem neznamenalo, že by v měst-ském prostředí, zejména v širší obci, nezůstával latentně přítomen prvek vzdoru . I sami konšelé, ač takto „lustrováni“, byli ochotni se angažovat tam, kde se protireformace dotýkala hospodářských výsad města . V roce 1603 tak našli odvahu obrátit se se žalobou přímo na císaře ve sporu s jezuity o neoprávněný šenk piva (a přesto, že v roce 1602 světil sám kardinál

a regionální samospráva . XXIII . Mikulovské sympozium 1993 . Brno 1995, s . 185–190 . Celkově větší tendenci hledat zastání u hejtmana projevovali evangelíci, zvláště samozřejmě v období, kdy úřad zastával Karel st . ze Žerotína . Zajímavé je, že slabý Rudolf II ., nechtěl-li se sám jednoznačně vyjádřit, doporučoval městům konzultace s hejtmanem . Srov . pozn . 19 . V á l -k a , J .: Morava reformace, s . 44, uvádí naopak, že Brno i Olomouc se začátkem 17 . století snažily vymanit z vlivu hejtmanova, to však platí zjevně pro období, kdy spolu s ostatními stavy usilovali brněnští o odstranění nepohodlného místodržícího hejtmanského úřadu a od roku 1608 hejtmana Ladislava Berky z Dubé (úřad držel roku 1603 a roku 1607–1608) .4 Samostatná kniha obnovování konšelského úřadu je z předbělohorského období dochována jen pro léta 1591–1599 (Archiv města Brna, A 1/3 Archiv města Brna, Sbírka rukopisů a úředních knih (dále AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih), rkp . č . 101), a tak bylo nutné složení tohoto kolegia rekonstruovat na základě údajů jiných městských správních a soudních knih, což bylo možné až od 70 . let 16 . století . Viz J o r d á n k o v á , Hana – S u l i t k o v á , Ludmila: Brněnská městská kancelář v předbělohorském období (pro-sopografická a diplomatická studie) . Sborník archivních prací (dále SAP) 45, 1995, s . 451–468 a přílohy č . 6/1 a 6/2 na s . 494–499 . V této práci jsme verifikovaly spolehlivé výsledky v tomto směru, obsažené v diplomové práci N a v r á t i l a , Iva: Registra brněnské městské kanceláře na přelomu 16. a 17. století. Brno 1978, obhájené na katedře historie a archivnictví FF UJEP .5 J o r d á n k o v á , Hana – S u l i t k o v á , Ludmila: Možnosti vzdělání v předbělohorském Brně . In: Chocholáč, B . – Jan, L . – Knoz, T . (edd .): Nový Mars Moravicus . Brno 1999, zejména s . 322–326 . Srov . též B u r i a n , Vladimír: Vývoj náboženských poměrů v Brně 1570–1618. Brno 1948, s . 42 .

370


jejich nový brněnský chrám, konšelů bylo podle dobového svědectví přítomno poskrovnu) .6

Zvlášť neblaze musela na mysl současníků působit od začátku nové-ho století také stále důsledněji prováděná biskupova nařízení, zakazující pohřbívání evangelíků na městském hřbitově . Jinak zcela rovnoprávní příslušníci městské obce, kteří se provinili jen svým odlišným náboženským cítěním, tak byli po svém skonu vykazováni za obvod městských hradeb, přičemž navíc se funerální obřady musely odbývat v naprosté tichosti, bez obvyklé slavnostní pompéznosti, zpěvu a vyzvánění zvonů .7 Od osob při-jímaných nově do svazku obce se vyžadoval důkaz o tom, že jsou katolíky nebo alespoň závazný příslib, že se jimi chtějí stát . I zde jsme shledaly, že radní se snažili tato nařízení v mezích možností obcházet zdůvodněním, že by takovýto výběr byl v neprospěch prosperity řemesel .8 Jelikož však cílená protireformační politika přivedla do Brna kromě již zmíněných jezuitů po přelomu století též nový řád kapucínů,9 orientovaný především na misijní činnosti mezi nižšími vrstvami obyvatelstva, zvyšoval se též vliv jiných klášterů, situovaných ve městě, nemluvě již o horlivosti farářů ve farním kostele, mohlo se vcelku zdát, že protireformační úsilí se už v těchto letech v městském prostředí úspěšně završovalo .10

Kromě náboženských otázek zaměstnával královská města na přelomu 16 . a 17 . století přednostně ještě spor s vyššími světskými stavy ohledně možnosti nákupu deskových statků . Tento spor byl jen pokračováním již déle než století trvajících třenic ohledně možností na jedné straně měst a jejich obyvatel získávat svobodné zemské statky a na straně druhé mož-ností nákupu městských domů příslušníky šlechty, s čímž samozřejmě úzce souvisely otázky zodpovědnosti z těchto majetků před náležitým právem (z domů pod purkrechtem se šlechtici měli zodpovídat podle úmluv s králem Vladislavem z roku 1490 u městských soudů) .11 Nebyl to však jediný důvod neustálých třenic – šlechtici totiž díky svým podnikatelským aktivitám průběžně narušovali mílové právo měst svévolným provozováním výčepu ve svých městských domech, 12 byť tyto ve své absolutní většině

6 B u r i a n , V .: Vývoj náboženských poměrů, s . 46 . 7 Tamtéž, s . 39–40 .8 Tamtéž, s . 41–42, 49 . Burianovy postřehy, týkající se rozboru zápisů knihy příjímání měšťanů (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 2769), kde se zdaleka – v intencích nařízení – neobjevuje od přelomu století výslovná doložka o katolictví do obce přijímaného uchazeče, jsme vlastním výzkumem mohly jen potvrdit .9 Nejnověji T e j č e k , Michal: Kapucíni v Brně 17. a 18. století. Brno v minulosti a dnes (dále BMD) 18, 2005, s . 145–152 .10 B u r i a n , V .: Vývoj náboženských poměrů, s . 44–48; V á l k a , J .: Morava refor-mace, s . 54–55 .11 1490 XII . 14 ., Budín, opis v AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7932, f . 45r–46r . Srov . J o r d á n k o v á , Hana – S u l i t k o v á , Ludmila: Předbělohor-ské soudy na Moravě a královské město Brno. ČMM 113, 1994, s . 236–237, 242–244 . Tamtéž přehled dosavadní literatury k předmětné problematice . 12 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Předbělohorské soudy, s . 244–246 .

371


podléhaly městskému právu a nebyly zapsány jako svobodné majetky .13 Sněmovní snesení z let 1599 a 1600, která upírala právo nákupu zemských statků samotným městům (nikoli jednotlivým měšťanům), vyburcovala soudržnou aktivitu měst, snažících se své starodávné výsady (s odvoláním na privilegium krále Václava II .) ubránit .14 Nejenže podala promptně protes-taci přímo na sněmu, ale pomoc v této věci očekávala přímo od panovníka, kterému (respektive také české kanceláři)15 adresovala četné supliky .

K pražskému Rudolfovu dvoru tak Brno vysílalo od přelomu století minimálně dvakrát do roka své zástupce (zpravidla dva), kteří zde spolu s vyslanci z Olomouce, jak nasvědčují formulace v tzv . kopiářích měst-ské korespondence, jednali i v zájmu dalších královských a zřejmě též komorních měst .16 Jelikož výdaje na ně představovaly mnohdy sumu více set zlatých moravských, je nepochybné, že značně zatěžovaly městskou pokladnu17 (což ovšem neznamená, že by ke dvoru byli nejezdili zástupci Brna často i v jiných záležitostech – kromě jiného například i ve sporu města s Jáchymem Oldřichem z Hradce o nezaplacené lozuňky z domu

13 V sledovaném období bylo v Brně zjištěno jen 7 svobodných domů v držení panských rodin z Kunštátu, Lichtenštejnů, z Lomnice, Pernštejnů, Valdštejnů a Žerotínů . Celkově jsme však v předbělohorském období zjistily v Brně 167 šlechtických rodů (s jejich 310 příslušníky včetně žen) na 274 městských domech, z toho 48 rodů panských a 119 rytířských . Řádově jen u 1/5 příslušníků aristokracie byla držba městského domu odůvodněna současnou angažo-vaností v zemských úřadech . V jedné časové rovině tak musíme počítat s 50–70 šlechtickými domy v brněnském intravilánu, což představuje řádově 12 % z celkového objemu měst-ských nemovitostí . J o r d á n k o v á , Hana – S u l i t k o v á , Ludmila: Šlechta v královském městě Brně v předbělohorském období . In: Kokojanová, M . (ed .): Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16 .–18 . století) . Prostějov 1997, s . 166–183 . 14 V tzv . Staré registratuře města Brna (AMB, A 1/9 Město Brno, Stará tereziánská registratura ekonomická (dále AMB, Stará tereziánská registratura), sg . S/6, kart . 259, inv . č . 408 z let 1560–1603) se zachoval objemný konvolut opisů přípisů měst, panovníka a vyšších stavů, z něhož je možné vývoj situace velmi podrobně rekonstruovat . Odkaz na Václavovo privilegium pro Olomouc se objevuje v dobrozdání zaznamenaném na f . 2–3 . Š u j a n , František: Dějepis Brna. Brno 19282, s . 100–101 se domníval, že spor byl již roku 1602 vyřešen ve prospěch měst . 15 Kromě zmíněného konvolutu spisů (srov . pozn . 11) též „kopiář“ korespondence, AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 85, f . 514v (k červnu roku 1600) . 16 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 86, f . 141r – brněnští informují kyjovské, že na 7 . října 1601 se do Brna chystá sjezd vyslanců měst Markrabství moravského, kde bude vyčísleno, jaké byly útraty při jednáních v Praze u dvora ohledně nákupu zemských statků . K červnu roku 1603 jsme informovány (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 87, f . 66r–v), že brněnští a olomoučtí vyslanci se již vrátili z Prahy a spoléhají se na to, že ohledně dalšího postupu se následně sejdou v Olomouci i se zástupci Znojma a Jihlavy, což naznačuje, že tato města přímo v Praze neintervenovala . Kulminaci sporu měst „čtvrtého stavu“ s vyššími zemskými stavy dobře dokumentují i listy brněnských v zastoupení všech těchto měst císaři a podkomořímu z podzimu roku 1600 . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 85, f . 499v–502r .17 Výdaje se odrážejí v položkách rejstříků radních počtů – např . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkps . č . 471, f . 11r, 14r, 19r; 473, f . 9v; 475, f . 12v; 477, f . 7v . Kromě toho zaplatilo město v listopadu roku 1601 více než 400 zlatých moravských za „smlouvu mezi městy a stavy“, kterou jim poskytl nejvyšší zemský písař Vilém Zoubek ze Zdětína (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 473, f . 12r) .

372


pozůstalém po Zachariáši z Hradce) .18 Ačkoli císař jevil v zájmu králov-ské komory ochotu vyjít městům vstříc – a na jeho rozhodnutí spoléhali i zemští hodnostáři, argumentující ovšem kromě jiného tím, že města19 se nepodílejí odpovídajícím způsobem na obraně země a že dokonce ani neopravují městské hradby – spor nebyl ani v dalších letech vyřešen v prospěch měst .20

V roce 1605 však zastínilo naznačené kauzy přímé ohrožení země vpádem vojsk sedmihradského vévody a protihabsburského odbojníka Ště-pána Bočkaje .21 Tehdy se města spolu s dalšími stavy připojila svým dílem k organizování její obrany .22 To nejen přineslo městské komoře značné

18 Spor probíhal v letech 1600–1602 (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 85, f . 454v–461r; AMB, Stará tereziánská registratura, sg . H 2, kart . 70, inv . č . 193, zejména spis č . 38 a 65) . Ve Sbírce listin, mandátů a listů (AMB, A 1/1 Archiv města Brna, Sbírka listin, mandátů a listů (dále AMB, SLML) je také uložen jeden exemplář smlouvy mezi nejvyššími moravskými zemskými úředníky a Jáchymem Oldřichem z Hradce, který žaloval brněnské jak u pražského komorního soudu, tak u císaře . Smlouva zakotvuje velmi značné vzájemné finanční náhrady . AMB, SLML, 1600 XI 16 . Výdaje na posly ke dvoru v téže záležitosti viz AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkps . č . 473 . f . 9v, 11v, 12r, 13v; 475, f . 12v . J o r -d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Šlechta v královském městě Brně, s . 178; tytéž: Předbělohorské soudy, s . 258 . O držení domu pod purkrechtem v Brně se ovšem Zachariáš nezmiňuje ve své moravské závěti, zachycující pouze zemskodeskovní statky . Srov . K r á l , Pavel: Pohřby posledních pánů z Hradce . Opera historica 6, 1998, s . 485–494 .19 Své požadavky brněnští znovu formulovali pro jednání zemského sněmu v Brně v létě roku 1606 a znovu ještě na sklonku Rudolfovy vlády pro olomoucký sněm v červnu roku 1609 (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 88, f . 460v–462v) – kromě zrušení předmětného artikulu z roku 1599 a 1600 tehdy brněnští požadovali nezatěžovat město nad-bytečnými požadavky v době válečného ohrožení (nad povinnosti obvyklé u předků), žádali zrušení artikulu z roku 1608, jímž bylo hospodářům v šlechtických domech povoleno pod obručí vozit víno do města a pak je prodávat, a zastání ve věci nespravedlivého vybírání mýt od brněnských některými vrchnostmi .V kopiáři je zaznamenána i odpověď císařova – v této věci prý měšťané nepřísluší k zemskému právu, ale před zemského hejtmana, který má (v pří-padě odvolání ke králi) rozhodovat spolu s podkomořím . K a m e n í č e k , František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti význam od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I . až do vydání obnoveného zřízení zemského (1526–1628) . 3 . Brno 1905, s . 75 totiž uvádí, že na sněmu brněnském v roce 1608 žádali preláti spolu s městy, aby v případě sporů o statky se směli obracet na zemský soud . Jelikož vyšší stavy nechtěly rozhodnout bez svolení panovníkova, požádaly o jeho vyjádření, které, jak naznačeno, bylo vskutku šalamounské .20 AMB, Stará tereziánská registratura, sg . S/6, kart . 159, inv . č . 408, f . 60–61 .21 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 85; K a m e n í č e k , F . (ed .): Prameny ke vpá-dům Bočkajovců na Moravu a k ratifikaci míru Vídeňského od zemí koruny České roku 1605–1606. Praha 1894 . Události zachycují brněnské dobové paměti, o nichž více v pozn . 23, 24 a 25 . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkps . č . 7251, f . 12r–29r; 7330, f . 35r–41v, 44v–45r; AMB, U 21 Sbírka rukopisů knihovny Mitrovského (dále AMB, Mitrovského sbírka), sg . A I, 13/7, f . 1rv . Srov . též S t e r n e c k , Tomáš: Město, válka a daně . Brno v moravském berním systému za dlouhé války s Vysokou portou (1595–1606) . Praha 2006, s . 114–118 .22 L í v a , Václav: Prameny k dějinám třicetileté války . Regesta fondu Militare archivu ministerstva vnitra RČS v Praze II . 1590–1617 . Praha 1938, zvl . s . 301–306; S t e r n e c k , T .: „Mnohem hůře nežli nepřítel“. (Z brněnské každodennosti v době dlouhé války s Turky 1593–1606) . In: Borovský, T . – Jan, L . – Wihoda, M . (edd .): Ad vitam et honorem . Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám . Brno 2003, s . 691–702; t ý ž : Město, válka a daně, s . 64, 81, 84, 116, 151–153, 167, 180–181, 188 .

373


výdaje, ale znamenalo také, podobně jako v jiných případech, kdy se voj-ska zdržovala v předpolí měst, ohrožení bezpečnosti a majetku především předměstských obyvatel . Moravská královská města se v této vypjaté době také stávala kolektivními ručiteli za panovníkovy nemalé dluhy související s verbováním a vyzbrojováním vojsk .

Závažnost situace nalezla v Brně svůj odraz ve třech zachovaných dobových pamětních knihách a kronikách, totiž v tzv . Pamětech vše-lijakých z let 1601–1614,23 Pamětní knize Jiřího Hovorky z Vyškova z let 1605–160924 a Kronice Pavla Jeronýma Skřivánka z Blanska z let 1605–1610 .25 Autory těchto pamětních zápisů a opisů diplomatického materiálu, a to nejen písemností, vystavených městem, ale též písemností rozhodujících aktérů dobového politického dění, byli městští písaři (jak radní, tak podpísaři a soudní písař),26 kteří svůj vhled do událostí mohli čerpat kromě jiného z přímých osobních kontaktů s konkrétními osob-nostmi . Právě oni totiž byli velmi často spolu s dalšími městskými zástupci vysílání jak na jednání u dvora, tak i na nejvyšší zemská shromáždění .

23 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7330 (původně zvány Pamětmi Miku-láše Černovského – viz D ř í m a l , Jaroslav: Archiv města Brna . Průvodce po fondech a sbírkách . Praha 1956, s . 181) . Detailně D ř í m a l , Jaroslav: Kroniky a pamětní knihy městských písařů brněnských v době předbělohorské . BMD 2, 1960, s . 110–124 . Na sestavení těchto Pamětí se podíleli kromě radních písařů Mikuláše Černovského ze Švarcavy (Mikuláš byl od roku 1587 podpísařem a poté v letech 1601–/1604/ radním písařem), Jiřího Hovorky z Vyškova a Pavla Jeronýma Skřivánka ještě podpísaři Václav Basl a Václav Ochsman . Jejich biogramy viz J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 323–328 . 328–333, 334–337, 346–352 a 375–380 . Po odchodu Menclově do české kanceláře ( S t l o u k a l , Karel: Česká kancelář dvorská 1599–1608. Pokus z moderní diplomatiky . Rozpravy České akademie věd a umění 76, 1931, s . 116–118) a úmrtí Černovského v roce 1605 tedy převzal iniciativu J . Hovorka a později P . Skřivánek, nastoupivší do městské kan-celáře roku 1607 . Srov . pozn . 25 . Na rozdíl od Hovorkových pamětí jsou více orientovány na vnitřní záležitosti města a některé záležitosti soukromoprávní (dědictví, manželské sliby apod .), z kritického roku 1608 zachycují jen jednání tzv . tří rad 10 . března, vyjadřující se k výtkám, které ohledně bezpečnosti města a zavírání městských bran přednesly vyšší stavy městským zástupcům dne 8 . března na sněmovním jednání, konaném v Brně . V těchže dnech se, jak známo, konal sjezd ve Slavkově . Srov . též pozn . 45 a 46 .24 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7251 . Paměti Hovorkovy mají charakter kopiáře korespondence na nejvyšší politické úrovni, což znamená, že jsou zde i písemnosti, v nichž město nefiguruje ani jako odesílatel ani jako příjemce . To nepochybně svědčí o Hovor-kově přístupu k dobovým registraturám, respektive opisům písemností, které měly k dispozici vyšší stavy . Srov . D ř í m a l , J .: Kroniky a pamětní knihy městských písařů brněnských v době předbělohorské (dokončení) . BMD 3, 1961, s . 93–98 .25 AMB, Mitrovského sbírka, sg . A I 8, 13/7 . Tyto paměti jsou – na rozdíl od pamětních zápisů Hovorkových (srov . pozn . 24) zasvěcenými autorskými relacemi o nejdůležitějších momentech dobového politického dění, a to i v širším evropském rámci zápolení evangelíků s katolíky . D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 98–104 . Srov . pozn . 37 .26 Václav Ochsman se z pomocného kancelářského písaře (v letech 1607–1611) stal v letech 1611–1615 specializovaným soudním písařem . Srov . též pozn . 23 . Pavel Jeroným Skřivánek, ač v roce 1617 přejal jako zkušený souputník Hovorky funkci prvního městského písaře, užívá nadále titulatury „kancelářský písař“, jež mu příslušela už v době nástupu do kanceláře v roce 1607 . J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 334–337 .

374


Připomeňme, že zmínění byli bez rozdílu pravověrnými katolíky . V plné míře toto konstatování platí o radním písaři (od roku 1601 podpísaři)27 Mikuláši Černovském, který v roce 1601 nahradil ve funkci předchozího městského písaře, rovněž katolíka, Jana Mencla z Kolsdorfu, i o dalších dvou zkušených radních písařích, totiž Jiřím Hovorkovi a Pavlu Jeronýmu Skřivánkovi (i když, jak zmíníme, u Hovorky jsme mohly sledovat jistou velkorysost a toleranci) . Ke katolicismu se hlásili i další dva autoři pamět-ních zápisů – podpísař Václav Basl a soudní písař Václav Ochsman . Všichni zapisovatelé byli stejně zběhlí v němčině i češtině, přičemž většina, až na posledně jmenovaného, dávala v autorských záznamech přednost češtině, která, jak známo, tehdy jednoznačně ovládala i zemské úřady .28 Shodně oplývali diplomatickými schopnostmi, vzdělanostním rozhledem a velkou praktickou informovaností ve složitém předivu obecně politických vazeb, značně překračujících rámec užšího městského společenství . Náš pohled na dobový politický vývoj by tak nemohl být komplexní, aniž bychom vzaly v potaz i jejich „pohledy zdola“ . Jak z časového rozsahu pamětních knih vyplývá, kromě Černovského, který zemřel už roku 1605, ostatní napjatě sledovali a v osobě Hovorkově a Skřivánkově dokonce spoluvytvářeli po delší dobu následný běh událostí .

V uvedeném bouřlivém roce 1605 nastoupil do brněnské městské kanceláře po zmíněném skonu Černovského Jiří Hovorka z Vyškova, synovec brněnského probošta Eliáše Hovorky a odchovanec olomoucké jezuitské koleje, po jejímž ukončení mu byl svěřen úřad městského písaře v biskupské Kroměříži .29 Při polepšení strýcova erbu v roce 1600 přešel na něj i bratra Pavla, důchodního písaře biskupských statků Vyškova a Pus-

27 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnské městská kancelář, s . 323–328 . Jan Mencl postoupil v polovině roku 1600 na místo českého sekretáře do české dvorské kanceláře v Praze (kde nahradil svého předchůdce, evangelíka Jana Milnera z Milhausu) . S t l o u k a l , K .: Česká kancelář dvorská, s . 117; J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 316–320 .28 Té se musel přiučit i sám kardinál František z Ditrichštejna, od roku 1599 olomoucký biskup, a nepochybně i jeho bratr Zikmund v hodnosti moravského podkomořího . Srov . V á l k a , J .: Morava reformace, s . 81 . České písemnosti vycházely z jeho kanceláře ještě i po bělohorské porážce, tehdy však jsou více zastoupeny listy a listiny latinské, případně německé a italské . P o l i š e n s k ý , Josef: Mikulovský český kopiář kardinála Dietrichštej-na z let 1621–24. Jižní Morava 8, 1972, s . 63–65; S n o p e k , František: Akta kardinála Ditrichštejna z let 1619–1635. ČMM 39, 1915, s . 98–194; B a l c á r e k , Pavel: Kancelář kardinála Ditrichštejna a správa biskupských statků před Bílou horou. SAP 28, 1978, s . 75–76 . Jinak ovšem kardinál zůstal cizincem a nijak se nepokoušel zakrýt, že je daleko více vysoko postaveným služebníkem císařské výsosti, nežli příslušníkem stavovské společnosti a tedy obhájcem jejích práv a svobod . H r u b ý , František: První pokusy císaře Ferdinanda II. o změnu moravské ústavy po Bílé hoře . In: Sborník prací věnovaných prof . Dru . Gustavu Fried-richovi k šedesátým narozeninám 1871–1931 . Praha 1931, s . 137–145 . 29 Přestože Eliáš Hovorka byl neúspěšným konkurentem Ditrichštejnovým v zápolení o biskupský stolec, Ditrichštejn zjevně ve vztahu k jeho schopných synovcům žádné averze neprojevoval . Srov . B u r i a n , V .: Vývoj náboženských poměrů, s . 47 . O Hovorkovi podrob-ně v studii J o r d á n k o v é , H . – S u l i t k o v é , L .: Brněnská městská kancelář, s . 328–333 .

375


timěře30 a manžela dcery zmíněného brněnského radního písaře Mencla z Kolsdorfu, predikát „z Vyškova“, který tak získal dříve než byl přijat do městských služeb . Jeho jmenování do funkce tak dobře zapadá do vývoje obecné politické situace, kdy se na začátku 17 . století i na Moravě začínají výrazněji prosazovat příslušníci tzv . španělské strany, prezentující demon-strativně svou „neochvějnou“ příslušnost ke katolickému věrovyznání, ať již jde o od samého počátku o přesvědčené katolíky, jakým byl František z Ditrichštejna, od roku 1599 olomoucký biskup, nebo o ambiciózní konvertity, zejména Viléma Slavatu31 (dědic hradeckého dominia kolem Telče), Albrechta z Valdštejna (od roku 1609 na panstvích vsetínském a bukovském) či Karla z Lichtenštejna, který ovšem více dával najevo svou příslušnost k moravské stavovské obci .32

Jelikož Jiří Hovorka byl velmi schopný politický vyjednavač, byl za Brno pravidelným účastníkem zemských sněmů, kde se díky své elokvenci uplatnil v různých delegacích, poselstvích a komisích . Už v roce 1605 byl členem komise pro stanovení poplatků za vklady do zemských desk a v roce následujícím nejen že pobýval delší čas při panovníkově dvoře v Praze, ale byl také jmenován členem poselstva, které mělo ve Vídni uzavřít mír s Bočkajem . Bez nadsázky je možné říci, že tento zastánce práv městského stavu (obdařený ovšem predikátem), se vypracoval na jednoho z prvořa-dých politiků své doby . Ačkoli jeho jméno v oficiálních pramenech zemské úrovně nefiguruje,33 z mnoha jím zaznamenaných událostí vyplývá, že jeho názory byly i v okruhu vyšších stavů respektovány . Zprvu straník Rudolfa II . pochopil brzy, kam vývoj směřuje, a tak jím sepsaná výše zmíněná pamětní kniha přináší kromě jiného unikátní a v literatuře dosud nevyužitou relaci o korunovaci Matyášově v červnu roku 1608 v Bratislavě,34 jíž se dotyčný spolu s výkvětem uherské šlechty za Moravany účastnil . Vzápětí, totiž v srp-nu, měl možnost přivítat jménem celého města Matyáše jako markraběte

30 Tyto funkce ovšem vykonával ještě za episkopátu Stanislava Pavlovského, někdy v roce 1600 se přestěhoval do Brna, kde svou kariéru završil jako člen rady, do níž vstoupil roku 1610 .31 K důvodům, které vedly Viléma Slavatu, příslušníka bratrsky orientované rodiny, k přestupu na katolickou víru viz T e p l ý , František: Proč se stal Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka z českého bratra katolíkem . Sborník historického kroužku 13, 1912, s . 205–221 a 14, 1913, s . 25–41, 171–181; V o r e l , Petr: Velké dějiny zemí Koruny české. VII. 1526–1618 . Praha – Litomyšl 2005, s . 405 .32 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 81–82 .33 Zde samozřejmě nemáme na mysli jím stylizované, jinak ovšem samozřejmě anonym-ní, přípisy ve jménu města různým adresátům . Jak jsme doložily na jiném místě, v polovině dalšího desetiletí se svých kancelářských úkolů chopil natolik důrazně, že městem vystavené (a namnoze jistě jím stylizované) písemnosti byl ještě schopen přepisovat do tzv . městských kopiářů (dnešním diplomatickým termínem správně register) . Tak v letech 1614–1616 pře-psal na 900 písemností do obecných kopiářů a na 120 missiv do specializovaného kopiáře právní korespondence za léta 1414–1615 . J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 328–329 . .34 Zaznamenána v AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č .7251, f . 131r–135r . Povědomí o tomto zápisu vnesl do literatury D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 96 .

376


moravského35 a být tedy mezi protagonisty odtržení moravské stavovské obce od českých kolegů .36 O bouřlivých dějích od začátku roku 1608 podávají bezprostřední svědectví jím opsané stavovské a další písemnosti, obsažené ve zmíněné, jím vlastnoručně sepsané Pamětní knize .37 Z nich kromě jiného vyplývá, že v operativním rozšíření informovanosti o narychlo svolávané schůzce do Ivančic (na 14 . dubna), která v podstatě jen měla přikrýt již starší aktivity Matyášovy, směřující pod pláštíkem uklidnění situace v zemi (a tedy k potvrzení míru s Bočkajem i Turky, sjednaným roku 1606 právě arciknížetem Matyášem jako oficiálním zmocněncem Rudolfovým),38 k podrytí císařovy autority, spoléhaly ve směru k dalším městům vyšší stavy na Brno jako zprostředkovatele .39

A zápisy této knihy také dotvrzují, že kromě zemského práva a dvor-ské kanceláře byl městský písař Jiří Hovorka přinejmenším v písemném kontaktu rovněž s Vilémem Slavatou,40 jehož – tehdy již jako dědice domu hradeckého a tedy pána i na moravské Telči41 – pověřil císař Rudolf (spolu s kardinálem Františkem z Ditrichštejna a Janem Lukavským), aby v Brně

35 S c h r a m m , Wilhelm: Ein Buch für jeden Brünner . Brünn 1901, s . 24 . Srov . též . pozn . 36 .36 Markraběti bylo v Brně holdováno za přítomnosti nejvyšších hodnostářů země 30 . srpna 1608 (kardinál tehdy osobně sloužil mši v kostele sv . Michala, přiléhajícího k zemské soudnici) a teprve 3 . září se k přísaze dostali Brňané, kteří v zastoupení panovníkově složili přísahu do rukou nejvyššího kancléře Zdeňku Vojtěchu Popelu z Lobkovic . Panovník pak v zemském domě obnovil zemské úřady a ukončil slavnostní zemský sněm . Při odjezdu z Brna daroval městské radě na památku krokodýla, tedy pověstného „draka“ (neboli lépe aligátora), dodnes zdobícího tehdejší sídlo městské rady . Srov . též H r a b ě t o v á , Irena: Brněnský drak v pověstech a historii . In: Forum brunense 1992, s . 38–48 .37 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7251, f . 48v–62v . Z relace o událostech v pamětech Skřivánkových dýchá stranickost císaři Rudolfovi (srov . pozn . 25) . Do Pamětí všelijakých zapsal německy snesení tří rad a obce v návaznosti na nedorozumění s Ladislavem Berkou a nutnosti zvýšení obranyschopnosti města podpísař Václav Basl . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7330, f . 66v–67r; AMB, Mitrovského sbírka, sg . A I, 13/7, f . 2r–3r .38 K uzavření míru s Turky viz AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7251, f . 25v–26r . Srov . též . pozn . 21 a 22 .39 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7251, f . 52r . I další zápisy (srov . pozn . 34, 37) dosvědčují přístup Hovorkův k sněmovním materiálům, respektive také registraturám vysokých zemských úředníků . Opisy jím zpřístupněné dobové korespondence totiž zcela odpovídají materiálům dochovaným ze zemské úrovně, jež měl k dispozici K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I . až do vydání obnoveného zřízení zemského (1526–1628) . 1 . Brno 1900, s . 45, 116–122; 2 . Brno 1902, s . 445–461 .40 D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 96, mluví dokonce o tom, že „Hovorka sloužil Vilémovi Slavatovi“ . Poukazuje přitom na výše zmíněná folia rukopisu jeho pamětní knihy (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7251, z nichž ovšem nějaká poloha služeb-nosti nevyplývá (srov . pozn . 23) . Dále poukazuje na list z 13 . února roku 1613, dochovaný v městském archivu, jímž Benedikt Mild z české kanceláře žádal Hovorku o zaslání titulatur nejvyšších úředníků a soudců Markrabství moravského .41 Ottův slovník naučný (dále OSN) . Sv . XXIII . Praha 1905, s . 342 . H r u d i č k a , Alois: Františka Slavatová a doba její . Obrazy z dějin katolické reformace na Moravě a v Čechách . Brno 1902, s . 118–124; K a l i s t a , Zdeněk: Cesta po českých hradech a zámcích . Praha 1993, s . 259–260; M a ť a , Petr: Zrození tradice . Slavatovské vyústění rožmberského a hradeckého odkazu . Opera historica 6, 1998, s . 518–519 .

377


zprostředkoval ještě před konspirativním ivančickým sjezdem domluvu s místohejtmanem Ladislavem Berkou z Dubé, proti němuž se utvořila mocná šlechtická opozice (v čele s Karlem z Lichtenštejna a Karlem st . ze Žerotína jako předchozím a novým hejtmanem), vytýkající mu především nechuť k dodržování míru a podceňování vojenského ohrožení Moravy .42 O tom, že Hovorka byl osobností, která měla k dispozici informace z nej-vyšších kruhů svědčí fakt, že na začátku března, když byl vyzván, aby se spolu s dalšími dvěma brněnskými měšťany dostavil do brněnské zemské soudnice, mu bylo Karlem z Lichtenštejna vytknuto, že od něj pochází zvěst, že na Moravu má do osmi dnů vtrhnout silné uherské vojsko (infor-mace zřejmě přišla prostřednictvím bratra Pavla z kruhů české dvorské kanceláře) . Brněnští byli navíc pokáráni, že nevěnují náležitou pozornost zajištění bezpečnosti a že sem snad dokonce pronikají v přestrojení v noci neznámé osoby .43

Dramatická situace, do jisté míry ovšem moravskými vyššími stavy záměrně vyhrocená, tak byla rámcem, v němž se v průběhu druhé poloviny března roku 1608 na půdě královského města Brna nepochybně protnuly „úřední kariéry“ zdejšího soudního písaře a zmíněného předního velmože království . A není vyloučeno, že setkání těchto dvou pragmatických politiků ovlivnilo i vyčkávací situaci Brna v dalším vývoji událostí . Slavata, jak se dozvídáme, pouze z jeho osobních zápisků,44 se totiž ještě dříve, nežli se z pověření panovníkova vypravil (spolu s Děpoltem z Lobkovic) do Ivančic, aby se snažil zamezit zdejšímu rokování moravských stavů, zdržoval řádově celých 14 dní v Brně (od 17 . března) . Ačkoli vyšší stavy, které se sešly na „spikleneckém“ sjezdu ve Slavkově už 10 . března téhož roku,45 se snažily

42 Srov . pozn . 37 a též D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 95–96 .43 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7251, f . 48v–60v .44 Opis Slavatových Zápisků o věcech moravských je uložen v knihovně křížovnického kláštera v Praze, sg . XXI C 33 . Na tento rukopis upozornil K r o f t a , Kamil: Zápisky Viléma Slavaty o věcech moravských. ČČH 16, 1910, s . 46–49 (tehdy zde ovšem byl k dispozici ještě originál Slavatových zápisků) . Podrobnému vylíčení situace věnoval velkou pozornost, dozvídáme se o jednáních s nejvyššími představiteli země (především biskupem Františkem z Ditrichštejna a ještě nedávno hejtmanem Karlem z Lichtenštejna) jak ve vlastním městě, tak také při krátkých výjezdech do Bučovic a Šlapanic . V Brně se ještě 29 . března účastnil panovníkem narychlo svolaného sněmovního jednání, aby pak odjel do Ivančic . O přítomnosti V . Slavaty v Brně informuje pouze K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 2, s . 449, 451–452, neuvádí však přesná data .45 Ze slavkovského sjezdu dostali Brněnští výslovné pozvání do Ivančic – AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkps . č . 7251, f . 51r–52r; 89, f . 297r . K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 2, s . 447–449 . Informována byla i Olomouc, která v urgentním přípise do Brna spoléhala na semknutý postup . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7251, f . 54v . Zatímco tato dvě města evidentně zachovávala zdrženlivější postoj, tendenci připojit se k vyšším stavům jevily naopak Znojmo a Jihlava . K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 2, s . 458 . Srov . pozn . 37, 42 a 43 . Se zástupci měst se vůbec nepočítalo při předchozím jednání, které se uskutečnilo jako přísně utajené v prosinci roku 1607 na Žerotínově rosickém zámku . V á l k a , J .: Morava reformace, s . 86 . Srov . též pozn . 39 . Do Ivančic se nedostavil ani olomoucký biskup a ačkoli preláti sem své osoby vyslali, s připojením se k stavovské opozici

378


čtvrtý stav přimět ke společné účasti na jednání v Ivančicích, brněnští se po narychlo svolaném jednání se zástupci dalších měst odmítli kategoricky ivančické schůzky účastnit .46 Vilém Slavata se na začátku dubna poté, co se ještě zúčastnil panovníkem na konec března svolaného brněnského sněmu, přesunul do Ivančic, kde pobyl ještě celý týden (od 14 . do 21 . dubna) a odkud posílal císaři podrobné relace .47 Situace byla skutečně vyhrocená a není jistě nadneseným tvrzení, že se toto vrchnostenské město stalo ve své době důležitým dějištěm středoevropské politiky .48

Jak známo, vývoj událostí měl rychlý spád . Nejen že v Ivančicích byl sesazen neoblíbený místohejtman a zvoleni noví reprezentanti zemské vlády v čele s Karlem z Lichtenštejna (do ní se ovšem zástupci měst nedostali), ale spolkem se stavy uherskými a rakouskými bylo dosaženo oddělení Moravy od Čech, takže napříště již neměla česká kancelář právo zasahovat do moravských poměrů49 a obyvatelé Moravy nesměli být od nynějška povolávání před soudy vně markrabství .50 Pod tlakem vojska, ovládaného Matyášem, došlo v Libni v červnu k uzavření smlouvy, jež prohlásila Matyáše „čekancem“ království českého a stvrdila jeho vládu nad zeměmi konfederace, tedy Moravou, Uhrami a rakouskými zeměmi (toto ujednání následně potvrdil olomoucký červencový sněm) . A na srpnovém sněmu, svolaném do Brna,51 holdovaly už všechny moravské stavy novému markraběti, s nímž začátkem září uzavřely společný landfrýd .52 Vlády v zemi se ujaly nové osobnosti pod vedením

váhali . K situaci, jak se na Moravě vyvíjela v předchozím roce viz T e n o r a , Jan: Poměry na Moravě roku 1607. Časopis Musea Království českého 80, 1906, s . 31–56, 409–431 . 46 Srov . pozn . 39 . V Brně se tehdy sešla porada zástupců všech moravských královských měst a bylo dohodnuto sjezdu ivančického se neúčastnit a zachovat věrnost Rudolfovi ovšem s tím, aby císař zamezil do budoucna na jejich území konání vojenských přehlídek, jež je ruinují . Situaci plasticky dokládají opisy korespondence se stavy, místodržícím hejtmanské-ho úřadu a s podkomořím . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 89, f . 297r–328r. O zvolení direktorské vlády na schůzce v Ivančicích viz AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7251, fol . 108r–113v . Viz též K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 2, s . 451–452; V á l k a , J .: Morava reformace, s . 86 . Srov . pozn . 44 .47 K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 2, s . 457 . Relace jsou přepsány rovněž v Slavatových Zápiscích (srov . pozn . 44) .48 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 87 .49 Na druhé straně ovšem žádali stavové zastoupení Moravanů v české kanceláři a též její místokancléř měl být vybírán z obyvatel markrabství . V á l k a , J .: Morava reformace, s . 89 .50 K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 1, s . 117; V á l k a , J .: Morava reformace, s . 87 .51 F . Kameníček uvádí svolání tohoto bartolomějského sněmu jednou k 21 . srpnu (Zem-ské sněmy a sjezdy 1, s . 45), podruhé k 24 . srpnu (tamtéž, s . 119) . V á l k a , J .: Morava reformace, s . 88, uvádí jen obecně bartolomějský sněm . Stavové tehdy předložili novému pánu země obsáhlý spis se soupisem základních požadavků, jejichž dodržování by měl nový panovník bezvýhradně respektovat . Kromě jiného se v druhém článku požadovala náboženská svoboda, a to explicite i ve vztahu k městům, „která v poslední době byla velmi utlačována“ . K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 1, s . 119 . 52 K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 1, s . 119–122; V á l k a , J .: Morava reformace, s . 88–89 . Srov . též pozn . 51 .

379


Žerotínovým ve funkci zemského hejtmana . Načas tak byl v zemi skutečně zcela eliminován vliv české dvorské kanceláře .

Jiří Hovorka, kterého jsme, jak výše naznačeno, zastihly již v červnu v Bratislavě na Matyášově korunovaci a začátkem září jako hlavní osobu při holdování Brněnských novému markraběti,53 se velmi rychle vpravil do nových poměrů . A když se v listopadu téhož roku ženil s vdovou po zámožném brněnském měšťanovi, veselka, na niž mu město přispělo vínem, pivem i finančním darem, se odbývala v dome kardinálově .54 (František z Ditrichštejna se také o něco později stal kmotrem jeho prvorozenému synovi) . Svatba byla velkolepou společenskou událostí,55 při níž nejspíše mohl Hovorka mezi jinými dary od přítomných obdržet také vzácný zlatý řetěz od Viléma Slavaty, zmiňovaný posléze v jeho pozůstalosti .56 Snad okolnost, že svatba se konala vzápětí po Rudolfově první kapitulaci a po vyjednávání zemských stavů s arciknížetem Matyášem, od něhož se očekávala větší tolerance v náboženských otázkách, způsobila, že všichni svědci byli vyznáním podobojí a jeden se dokonce přiznal k bezvěrectví .57 Životní družkou Jiřího Hovorky se stala vdova po zámožném brněnském měšťanovi a pekaři Janu Porischovi, s níž vyženil ne nepodstatné jmění, o jehož rozmnožení se sám ovšem podstatně zasloužil . Společenský význam dobře volených sňatků připomeňme informací, že bratr Jiřího Pavel, dříve důchodní písař vyškovského a pustiměřského panství, se v roce 1600, kdy přesídlil do Brna, oženil s dcerou po již zmíněném radním písaři Janu Menclu z Kolsdorfu, jenž o něco málo později, jak jsme naznačily, přešel do služeb české dvorské kanceláře .58

Tím, že čeští stavové v nastalé situaci nereflektovali na výzvy morav-ských stavů ke spojenectví, učinili, zdá se, osudovou chybu, a prodloužili agonii posledních let Rudolfovy vlády . Po roce 1608 se tak na čas také rozešly osudy obou našich protagonistů . Zatímco Hovorka, jak naznačeno, se přiklonil k příznivcům nového císaře, Slavata se ještě na straně Rudolfo-vě výrazně angažoval v odporu proti Majestátu na náboženskou svobodu

53 Srov . pozn . 36 .54 D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 95; J o r d á n k o v á , H . – S u l i t -k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 329 . 55 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 70, f . 204r .56 Soupis Hovorkova majetku v jeho posledním pořízení (AMB, Sbírka rukopisů a úřed-ních knih, rkp . 51, f . 552r–566r) je nejplastičtějším a nejnákladnějším, které z dobového brněnského prostředí máme k dispozici . Dům, zařízený s veškerým vkusem dobového intelektuála (obrazovou galerií, knihovnou, vykládaným psacím stolem, hodinami, vzácnými tureckými a rýnskými koberci ad .) byl jistě vhodným místem k úředním jednáním a k příjem-nému přenocování . Zlatý řetěz, darovaný kardinálem, odevzdává Hovorka synovi Františkovi Ferdinandovi (f . 555r) . V AMB, SLML, je k roku 1634 (V 13) uložena žádost téhož městu, aby mu řetěz byl navrácen . Srov . též . N a v r á t i l , I .: Registra, s . 183–187 .57 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 329; Maur, Šimon: Výtah z matrik oddaných u sv. Jakuba, sg . 5, pag . 3 (rukopis v AMB) . 58 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 328–329 .

380


a napomáhal Rudolfovu snažení o zajištění nástupnictví na českém trůně arciknížete Leopolda ze štýrské linie Habsburků, jež vyústilo ve všeobecně odmítaný vpád Pasovských do Čech .59 A přestože byl očištěn z podezření, že radil k tomuto vpádu, musel se vzdát úřadu karlštejnského purkrabího . Za nového panovníka, jehož korunovace v květnu roku 1611 se účastnil, se však i on šikovně adaptoval na změněnou situaci – získal nejprve úřad nejvyššího dvorského sudího a od roku 1612 začal vykonávat důležitý post prezidenta české komory .60 Ačkoli si vysloužil pro svoje nesmiři-telné náboženské postoje odůvodněnou zášť nekatolicky orientovaných šlechticů, neutuchal ve své politické angažovanosti . A jeho postoje, byť na jedné straně podmíněné zemským patriotismem, jako například snaha po dosažení nezávislosti české komory na komoře vídeňské,61 byly rozhodně více tvárné, než by odpovídalo tak zvané politické čistotě .62

Spojením vlády nad zeměmi Koruny české v jedněch rukou bylo v roce 1611 obnoveno zpřetrhané spojení s Moravou . Po tříletém přerušení tedy byla obnovena na Moravě působnost české kanceláře,63 byla však podrobena kontrole moravských zemských orgánů a nesměla z ní vycházet nařízení, která by se nesrovnávala se zemskými svobodami . Žerotínovo hejtmanství (1608–1614) bylo nejen vyvrcholením zemské autonomie v celých dějinách Moravy, ale zároveň stavovského principu . Zdálo se, že díky jeho korektním postojům a vážnosti, kterou požíval u nekatolíků i katolíků, budou moci být na Moravě restituovány poměry náboženské snášenlivosti . Žerotín se o to všestranně zasazoval a stranou neponechával ani královská města, setkával se však s tvrdou opozici v osobě kardinálově a podkomořího,64 snažících se – podobně jako španělské strana v Čechách – prosadit ničím neomezovaný monarchistický princip .

A tak jsme v Brně brzy svědky opětovných snah biskupa-kardinála, zaštiťujícího se přáním panovníkovým, o zajištění manifestační účasti

59 H r u d i č k a , A .: Františka Slavatová, s . 130–131; V o r e l , P .: Velké dějiny VII, s . 447–452 .60 OSN XXIII, s . 342; H r d l i č k a , Josef: Synové „velkých“ otců . Vídeňský dvůr očima Adama Pavla Slavaty . Opera historica 10, 2003, s . 260; P a l a c k ý , František: Přehled současný nejvyšších důstojníků a ouředníků zemských i dvorských ve království Českém od nejstarších časů až do nynějška. Praha 1832, tabulka III . uvádí Viléma Slavatu ve funkci pre-sidenta dvorské komory pro léta 1612–1618 a jako dvorského sudího v letech 1611–1615 (jeho zástoj v této funkci však další autoři neuvádějí jednotně, srov . pozn . 41) .61 R o u b í k , František: Slavatův pokus o nezávislost české komory na komoře dvorské z r. 1614 . In: Sborník prací věnovaných Janu Bedřichovi Novákovi k šedesátým narozeninám 1872–1932 . Praha 1932, s . 468–485 .62 P o l i š e n s k ý , J .: Viléma Slavaty relace o jednání v příčině knížectví Opavského 1614–1615 . Příspěvek k poznání politického myšlení předbělohorských Čech . Slezský sborník 51, 1953, s . 488–498 .63 Město Brno přivítalo už roku 1612 kancléře a jeho ženu slavnostně ve svých zdech (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 495, f . 9v–10r) a zásobovalo jej také pří-ležitostně brněnským pivem (např . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 497, f . 4r) . V roce 1613 byl kancléř dokonce zmocněn obnovou rady (tamtéž, f . 4v) .64 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 89–90 .

381


brněnských měšťanů na procesích Božího Těla a o zrušení evangelické modlitebny v předměstské Pekařské ulici (na majetku Ondřeje z Puchhe-imu), kterou navštěvovali ve velkém nejen předměstští obyvatelé a cizí poddaní, ale také brněnští měšťané .65 A ačkoli jsme před třemi roky poznaly radního písaře Hovorku jako člověka obklopujícího se i příslušníky jiných věrovyznání, nyní stojí „městský diplomat“ pevně na pozicích otců města v jejich snažení otupit hroty stížností omezením působnosti tohoto ná-boženského střediska .66

Hovorkova politická kariéra v zastoupení města se ovšem zdárně vyvíjela jak v meziobdobí 1608–1611, tak i později, a to opět jak v rovině přímých styků s panovníkovým dvorem, kam bylo nyní nutno zajíždět do Vídně,67 tak ve styku ze zemským právem, kde byl například v letech 1609–1612 činným v komisi pro ověření, zda privilegia olomouckého biskupství udělená mu císařem Rudolfem, neodporují zemským svobodám . V roce 1611 byl zvolen všemi čtyřmi zemskými stavy za komisaře městského stavu na generální sněm a město Brno zastupoval pak na generálních sněmech českého království v letech 1614 a 1615 . Paralelně také působil v komisi pro stanovení poplatků za vklady do moravských zemských desk .68

A v tomto roce se zřejmě Hovorka s Vilémem Slavatou mohli opět na brněnské půdě osobně setkat, a to při příležitosti listopadového obec-ního sněmu . Na tomto zasedání, jež kromě jiného oživilo usnesení sněmu z roku 1608 ve smyslu revize zemského zřízení, zastupoval totiž Slavata – spolu s Adamem ze Šternberka a Janem Vostrovcem – císaře Matyáše .69 Ve svých zápiscích sice opětovně zanechal osobní svědectví o své účasti na svatoalžbětském soudu v Brně, za hodné zaznamenání však považoval pouze hlavní účel jednání, totiž císařovu žádost o finanční výpomoc (ve výši 60 tisíc zlatých moravských) na uzavření míru s tureckým sultánem,70

65 B u r i a n , V .: Vývoj náboženských poměrů, s . 50–59 . Kromě bohoslužeb se zde vyučovalo jak luterskému, tak kalvínskému katechismu .66 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 329; D ř í m a l , J.: Kroniky (dokončení), s . 96 .67 Tak působil Hovorka v Praze po 26 . červenci roku 1606, kdy spolu s Jiříkem Šolcem měl jednat v české kanceláři ohledně brněnských práv a privilegií (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 88, f . 440v–441r) . Vzápětí (v srpnu) zde jednal ohledně mustruňku vojska (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 483, f . 14v) . V následujícím roce pak zřejmě setrvával v Praze v zájmu moravských měst po více než půl roku (od ledna do července roku 1607 – AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkps . č . 89, f . 4rv, 9r–10r, 17rv, 21v; 483, f . 18v; 485, f . 12r) . V roce 1609 pak byl s dalším zástupcem města vyslán už k Matyášovu dvoru do Vídně (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 89, f . 531v–532r), kde pobýval také v letních a podzimních měsících následujícího roku (AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 491, f . 13r, 14r) . 68 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 90, f . 237r; D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 95 .69 K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 1, s . 202 a č . 87 na s . 511–512 . Pátého prosince předložili na sněmu komisaři moravským stavům doklad o svém zmocnění císařem Matyášem . 70 Opis Slavatových Zápisků o věcech moravských (knihovna křížovnického kláštera v Praze

382


a skutečnosti, které by se týkaly vlastního městského prostředí, nezmínil . Nezbývalo než se pokusit nalézt doplňující zdroj poučení v pramenech městské provenience, ale ani zde nebyla situace jednoduchá . Výše zmíněné tři dobové městské kroniky a pamětní knihy totiž pohříchu až k tomuto roku svým časovým záběrem nedosahují (sama Hovorkova Pamětní kniha je dovedena jen po rok 1609), takže jsme se mohly spolehnout pouze na tzv . knihy městské korespondence (zvány dobovým termínem kopiáře) . A z těch jsme skutečně získaly informace o snaze města zajistit už v předstihu tomuto šlechtici důstojné ubytování v některém z měšťanských domů71 (a jistě nebudeme daleko od pravdy, budeme-li předpokládat v této záležitosti osobní angažovanost městského písaře coby poradce kolegia radních) . Dozvěděly jsme se, že ubytování bylo již koncem října domluveno v domě zámožného italského obchodníka se sukny Marka Spampata .72 Toto zjištění by mohlo být poněkud překvapivé, z brněnského prostředí však známe i jiné případy, kdy významné návštěvy nehostily domy v držení šlechty, ale domy měšťanské .73 Jak jsme totiž mohly již dříve prokázat, v předbělohorském období zdejší měšťané ve velkém přestavovali své domy v tehdy módním a pohodlnějším renesančním stylu a činili tak daleko soustavněji nežli v Brně usedlá šlechta . Jedním z důvodů bylo jistě to, že šlechtici zde drželi v absolutní většině domy pod purkrechtem a nikoli objekty svobodné .74 Módní přestavby musely být tehdy skutečně „masovou“ záležitostí, neboť i na tak zkušeného cestovatele, jakým byl Bedřich z Donína, který měl na svých cestkách možnost porovnávat výstavnost různých soudobých měst, působilo právě Brno jako vystavěné po italském způsobu .75 Sami příslušníci rodiny Slavatů sice donedávna měli dům v Brně, a to nejdříve v osobě Alžběty Slavatové a poté jejího otce Adama (a tedy bratra Vilémova), ten však zdejší dům, získaný po vleklém soudním sporu, prodal na sklonku

– viz pozn . 44) . Shromážděné stavy nakonec přistoupily na částku o 10tisíc nižší, která by byla uhrazena z posudného a domovní daně . K a m e n í č e k , F .: Zemské sněmy a sjezdy 1, s . 54 sice zmiňuje vypsání tohoto sněmu do Brna, neuvádí však osobní účast Viléma Slavaty .71 V každém případě oboustrannou korespondenci Hovorka vlastnoručně přepsal do městského „kopiáře“ . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č .92, f . 154v (22 . října 1615) a 155v (23 . října 1615) .72 Jelikož ten v této době vlastnil jak dům v Sedlářské ulici (dnešní Masarykova), tak na Dolním rynku (dnes nám . Svobody), nemůžeme rozhodnout, ve kterém z nich přijal Slavata pohostinství . J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Italové a Španělé v předbělohorském Brně . In: Borovský, T . – Jan, L . – Wihoda, M . (edd .): Ad vitam et honorem . Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám . Brno 2003, s . 723–724 .73 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Realita každodennosti a kritika faktů hromadné povahy . In: Kokojanová, M . (ed .): Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16 .–18 . století) . Prostějov 1997, s . 63 .74 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Šlechta v královském městě Brně, zejména s . 170–171 .75 Cestopis Bedřicha z Donína . K vyd . připravil Antonín Grund . Praha 1990, s . 32 . Srov . též J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Šlechta v královském městě Brně, s . 171 .

383


roku 1613 Ladislavu Velenovi ze Žerotína,76 budoucímu vůdci stavovského povstání na Moravě .

Po polovině prvního desetiletí 17 . století se však situace jak na Moravě, kde se po abdikaci Karla st . ze Žerotína ujal hejtmanského úřadu Ladislav z Lobkovic (bratr nejvyššího kancléře království) a hlavní osobností zemské vlády se stal František z Ditrichštejna, tak v celém Českém království, na jehož trůn zasedl po smrti Matyášově roku 1617 nekompromisní katolík Ferdinand Štýrský, výrazně změnila v prospěch reprezentantů španělské strany .77 Též poměry v Brně, kde byla s konečnou platností – za osobní angažovanosti císaře a kardinála – roku 1613 zakázána činnost evangelic-ké modlitebny a kde k rekatolizaci napomáhal samým panovníkem nově založený klášter františkánek, byly svědectvím tohoto trendu,78 podporo-vaného rovněž pragmatickou městskou radou a radním písařem .

Jiří Hovorka sloužil městu věrně a v plném nasazení do konce roku 1616, a protože v této exponované době, jak ještě doložíme, neměl už k ruce nedávno zemřelého podpísaře, městská rada ocenila jeho služby mimořád-nou odměnou 100 dukátů . Záhy se však u Hovorky projevilo nějaké vážné, blíže nedefinované onemocnění, pod jehož tlakem sepsal už v červenci roku 1617 poslední pořízení, které záhy jeho úmrtím vešlo v platnost . Hovorko-va závěť, jedna z nejobsáhlejších a nejzajímavějších, jakými z brněnského předbělohorského prostředí disponujeme, ještě více odhaluje tuto vpravdě renesanční osobnost širokých, zdánlivě rozporuplných dimenzí . Hovorka před námi vystupuje nejen jako člověk, který si potrpěl na vnější reprezentaci i skvostné vybavení domácnosti, ale projevoval zároveň velké pochopení pro potřeby bližních . Velké prostředky sice investoval i do nákupu knih, obrazů a uměleckých předmětů, jež dotvářely jeho tvůrčí prostředí, neprojevil však u měšťanů tak běžné opatrnictví, ale ze svého majetku štědře obdaroval jak příbuzné a známé, tak také nuzné spoluobyvatele a nemajetné studenty .

76 Srov . pozn . 18 . Dům pod purkrechtem, který Adam Slavata získal nejprve uvázáním se v dědictví po zemřelé dceři Alžbětě (provdané za Jana Jetřicha ze Žerotína) nejdříve na jaře roku 1605 a poté konečným rozsudkem v dlouhodobém sporu, vyneseným na jaře roku 1612, prodal v prosinci roku 1613 Ladislavu Velenovi ze Žerotína . Dům se nacházel na Dol-ním trhu, tedy dnešním nám . Svobody, jeho přesná lokalizace je však velmi obtížná . Domům drženým v Brně příslušníky rodu Žerotínů zamýšlíme proto věnovat samostatnou studii . Srov . L i š k a , David: Ke sporu o dědictví po Alžbětě Slavatové z Chlumu a Kušumberka . (Příspěvek k dějinám brněnského městského soudnictví poč . 17 . století). ČMM 122, 2003, s . 507–536 . Srov . též J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Šlechta v královském města Brně, s . 182 . Ještě v roce 1614, kdy už Adamovi dům nepatřil, dával svolení, aby si u něj mohl „přistavět světničku“ nejvyšší maršálek Bertold Bohubud z Lipé . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 91, f . 363rv, 377v, 399v–400r, 409v–410r, 418v–419r .77 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 90–91; K u č e r a , Jan P .: Stavovská opozice v Čechách a volba Ferdinanda Štýrského českým králem. Studia Comeniana et historica 14, 1984, č . 38, s . 5–41 . K příčinám oslabení protestantské opozice V o r e l , P .: Velké dějiny VII, s . 523, 537–538 .78 B u r i a n , V .: Vývoj náboženských poměrů, zvláště s . 59; Š u j a n , F .: Dějepis, s . 263–264 .

384


Pamatoval rovněž na manželčiny děti z prvního manželství, pochopitelně na církev a její brněnské ústavy a v neposlední řadě na své kolegy z městské kanceláře – například svému zástupci, Pavlu Jeronýmovi Skřivánkovi, určil nejen drahé oblečení, rapír, ale také obnos 50 zlatých moravských . Četné byly jeho odkazy katolické církvi .79

Z naznačeného vývoje událostí v prvních decennií 17 . století snad sdostatek vyplývá, že ačkoli se brněnští konšelé snažili v dobovém poli-tickém vření zaujímat spíše opatrnické stanovisko, neubránili se postupné převaze katolicky orientovaných osob jak ve svých vlastních řadách, tak pochopitelně také v řadách městských písařů, respektive též písařů na nižších příčkách hodnostní hierarchie zaměstnanců městské kanceláře . Zopakujme tedy stručně, jak se vyvíjel stav kancelářského personálu po přelomu 16 . a 17 . století . Zatímco Hovorka ve své funkci, kterou zastával od roku 1605, na sebe strhl skutečně vedoucí roli předního městského diplomata, vlastní písemná agenda městské kanceláře, a to ať již šlo o psaní listin, různých druhů městských knih či o práce registrátorské, spočívala na bedrech nejprve písaře (od roku 1598) a od roku 1603 podpísaře Václava Basla, jehož přijal do kanceláře jako svého pomocníka dřívější místopísař Mikuláš Černovský .80 V letech 1604–1606 byl nakrátko místopísařský post zdvojen, neboť v této funkci nacházíme ještě Václava Sinapia, který své ambice, včetně intelek-tuálních, realizoval v dalších letech jiným způsobem .81 Naproti tomu Basl se zcela oddal kancelářské službě a stal se, jak jsme dokazovaly již dříve, vůbec nejaktivnější kancelářskou silou své doby, a to až do svého úmrtí v roce 1615 . Jelikož si zřejmě zároveň byl vědom, že vzrůstající písemná agenda vyžaduje další síly, byli za jeho působení do kanceláře přijati další dva pomocníci, a to v roce 1607 již zmíněný Pavel Jeroným Skřivánek (v hodnosti kancelářského písaře)82 a v tomtéž roce také Václav Ochsman, nejprve (v letech 1607–1611 ve stejné hodnosti, poté do roku 1615 jako specializovaný soudní písař) .83 Volba byla zřejmě dobře promyšlená, neboť oba se záhy podíleli na zapisování do zmíněných Pamětí všelijakých, což předpokládalo, jak jsme naznačily, dobrý rozmysl ve výběru a přepisu písemností důležitých z hlediska postavení města ve správním a politickém systému celé země . A pronikli-li Skřivánek a Basl i prostřednictvím výhod-ných sňatků záhy do vyšších vrstev městské společnosti, u Ochsmana jsme mohly konstatovat jinou společensky významnou skutečnost – městská rada (nepochybně na doporučení Baslovo) si natolik byla vědoma jeho

79 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 330 .80 Tamtéž, s . 322–328, 346–352 . Přesto Černovský ještě po odchodu z kanceláře působil necelé tři roky v radním kolegiu .81 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 352–357 .82 Srov . pozn . 26 .83 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 375–380 .

385


inteligenčních schopností, že ignorovala fakt, že jde o polovičního sirotka (navíc s vrozenou tělesnou vadou) a sama žádala o jeho propuštění ze stá-vajícího poddanského svazku, aby se mohl stát městským zaměstnancem . Přestože jeho zdravotní stav byl asi opravdu neuspokojivý a on již v roce 1615 zemřel, výrazem vážnosti, kterou mu představení města věnovali, bylo to, že mu vypravili důstojný pohřeb na obecní útraty .

Po smrti Baslově a Ochsmanově tak po roce 1615 reprezentoval „na nejvyšší úrovni“ městskou kancelář ještě po dva roky Jiří Hovorka, který si zřejmě snažil vychovat důstojného nástupce, a to nejen pro vlastní rovinu úřednické činnosti . Podle zmíněného testamentárního odkazu vkládal zřejmě značné naděje, a to nikoli neoprávněně, do Pavla Jeronýma Skřivánka . Ten, jak jsme poukázaly, byl schopen již v roce 1610 sepsat svou kroniku o vyhro-cených událostech předchozích pěti let a v letech 1612–1614 zapisoval také do Pamětí všelijakých založených Václavem Baslem a vůbec se podle potřeby podílel i na dalších kancelářských činnostech . A tak v jeho profesní kariéře po smrti Hovorkově v podstatě už nemohl nikdo stát v cestě . V kanceláři se tehdy nakrátko pohybovali jen dva specializovaní soudní písaři (Burian Švábenský a Erhart Gerspitzer)84 a v letech 1617–1618 narychlo přijatí čtyři kancelářští pomocníci .85 Jak záhy doložíme, životní postoj Skřivánkův byl zcela pragmatický, a snad by se dalo říci, že v určitých ohledech až bezskru-pulózní . Zatímco u jeho předchůdce Hovorky, jezuitského odchovance, jsme mohly vysledovat jistou míru náboženské snášenlivosti, Pavel Jeroným, byť pocházel z evangelické rodiny (anebo právě proto) se po Bílé hoře se vší vehemencí zapojil do „nápravy“ vnitroměstských poměrů zcela v intencích změněné politické konstelace .

Než osvětlíme jeho předpoklady pro zdatný výkon úřadu nejen v předbělohorské, ale zvláště v pobělohorské době, připomeňme z obecně politické atmosféry alespoň tolik, že po vypuknutí stavovského odboje v roce 1618 zachovávala Morava – a tedy i královská města pod vedením Brna – prohabsburskou neutralitu a že příklon moravských stavů k povstání o rok později byl především dílem soustředěné agitace českého direktoria a jeho moravských spojenců . A tak byl počáteční postoj moravského direktoria, v němž zasedli též zástupci čtvrtého stavu,86 zpočátku spíše laxní . Ačkoli se

84 Tamtéž, s . 377–382 .85 Tamtéž, s . 338–342 .86 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 94 uvádí kromě 12 zástupců panského a 12 zástupců rytířského stavu také 6 zástupců z měst . Direktorů za stav městský ale bylo nejprve pět a posléze jen čtyři . V první sestavě bylo po jednom zástupci – kromě Uničova – ze všech zbývajících královských měst, ve druhé sestavě už chyběl i zástupce Znojma . Za Brno v obou případech figuroval Eliáš Netolička . D ’ E l v e r t , Christian: Beiträge zur Geschichte der Rebelion, Reformation des dreissigsjährigen Krieges und der Neugestaltung Mährens in siebzehnten Jahrhunderte. Schriften historisch-statistischen Sektion XVI . Brünn 1867, s . 135–136; H r u -b ý , F .: Moravské korespondence a akta z let 1620–1636 I. Brno 1934, s . 183–192, uvádí výše zmíněných pět zástupců měst . Kromě toho ještě byl Jan Dorn z Brna německým sekretářem v direktorské kanceláři . Srov . t ý ž : Pád českého povstání na Moravě r. 1602. ČČH 29, 1923,

386


běžně v literatuře uvádí, že v královských městech byly dosazeny spolehlivé – rozumí se nábožensky – městské rady,87 pro Brno tento poznatek neplatí tak absolutně . Hloubkové studium městských pramenů, a mezi nimi opět dvou osobních svědectví o událostech, z nichž jedno je a anonymní a druhé pochází z pera již jmenovaného, nyní předního brněnského písaře Pavla Jeronýma Skřivánka,88 dotvrzuje, že v radě konstituované 10 . května roku 1619 zasedli kromě osmi protestantů také čtyři katolíci . A dlužno podotknout, že všichni se posléze stali i vedoucími osobnostmi nových, „porevolučních“ rad anebo se uplatnili jako královští rychtáři .89 Energičtější postoje a zásahy proti katolíkům a jejich statkům rozhýbal až srpnový sněm v Brně, přičemž

s . 99 nn; B u r i a n , V .: Účast Brna na českém povstání a jeho potrestání. BMD 6, 1964, s . 98 . Generálního sněmu v Čechách se roku 1619 účastnili pouze zástupci Jihlavy a Znojma, v roce 1620 už to byli čtyři zástupci – z Olomouce, Brna, Znojma a Jihlavy . Brno v tomto případě zastupoval člen direktoria Eliáš Netolička a Jihlavu na sněmu v roce 1619 i 1620 rovněž člen direktoria za stav městský Martin Leupold z Löwenthalu, který nahradil předchozího zástupce Jihlavy ve stavovské vládě, totiž Jana Hynka . Kromě toho byli ještě navoleni i za stav městský zástupci do komise do Uher (zde figurovalo dvěma zástupci Znojmo, po jednom byla zastoupena Olomouc, Jihlava a Uničov) a do komise k prodávání statků duchovních – po dvou členech Olomouc, po jednom z Uničova, za Brno opět Eliáš Netolička a prý z přinucení Jiří Bayer . H r u b ý , F .: Moravské korespondence, s . 188–189 . V Brně se tedy evidentně na všech frontách angažoval český bratr Netolička . Do spiknutí byl také jako první zasvěcen, ovšem nezískal žádnou funkci, luterán Havel Roučka, jehož město ovšem dříve pro některá provinění zbavilo měšťanského práva . AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 7330, f . 68v (k 22 . září 1608); B u r i a n , V .: Vývoj náboženských poměrů, s . 50; T ý ž : Účast Brna, s . 94, 101–102 . O potrestání aktérů povstání z řad brněnských měšťanů a obyvatel viz B u r i a n , V .: Účast Brna, zvláště s . 111–114 . K průběhu povstání na Moravě obecně nověji U r b á n k o v á - H r u b á , Libuše: Povstání na Moravě v roce 1619 . Z korespondence moravských direktorů . Praha 1979 .87 Též V á l k a , J .: Morava reformace, s . 94; H r u b ý , F .: Ladislav Velen ze Žerotína. Praha 1930, s . 61 nn . 88 Anonymní svědectví o složení městské rady k roku 1619 a pak po opětovné změně poměrů v roce 1621, kdy byl do města dosazen jako královský rychtář Václav Kolumbán, jeden ze čtyř katolických konšelů rady z roku 1619, bylo dodatečně doplněno do starších análů brněnských městských písařů z let 1550–1591 ( D ř í m a l , J .: Kroniky, s . 99–110) . Srov . B u r i a n , V .: Účast Brna, s . 107 a v pozn . 83; Z a c h o v á , Irena – P e t r , Stanislav: Soupis sbírky rukopisů Antonína Bedřich Mitrovského v Archivu města Brna. Studie o rukopisech monographia IV . Praha – Brno 1999, s . 40 . Paleograficky jsou tyto dodatky neurčitelné. O průběhu povstání v Brně sestavil v červenci roku 1621 německou relaci zmíněný Pavel Jeroným Skřivánek (tu napodiv nevyužil D ř í m a l , J .: Kroniky (dokon-čení) při hodnocení literární činnosti Skřivánkovy) . Relaci ale znal B u r i a n , V .: Účast Brna, s . 106 a pozn . 80, nevěděl ovšem, že pochází z pera P . Skřivánka . To bylo umožněno díky paleografickému rozboru – viz J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 334–337 . Dnes je tato relace uložena v AMB, fond A 1/5 Zbytky registratur, kart . 147, inv . č . 344/1 .89 V radě byli František Herolt a Kryštof Landenberger, Václav Kolumbán a Demetrius Reich se stali královskými rychtáři (první je tak jmenován k roku 1621, druhý k roku 1622) . H r u b ý , F .: Moravské korespondence, s . 193–194, č . 130; B u r i a n , V .: Účast Brna, s . 108 . Je zřejmé, že Václavu Kolumbánovi ani jeho společníkovi Oldřichu Lilgenblattovi, katolickému členu brněnské městské rady v úředním roce 1618/1619 neuškodilo, že se aktivně podíleli na dovozu zlehčené mince do země za povstání a v období krátce po něm . H r u b ý , F .: Moravské korespondence, s . 192 . Oldřich Lilgenblatt zasedl v radě obnovené roku 1621 . Václav Kolumbán je zároveň uveden jako královský rychtář . B u r i a n , V .: Účast Brna, s . 105–107 . Srov . pozn . 87 .

387


k jednání o stavovské konfederaci, která představovala jakousi Magnu chartu stavovského povstání, byli do Čech kromě zástupců vyšších stavů delegováni i dva zástupci měst – z Jihlavy a Znojma,90 tedy těch měst, která jevila tendenci k užší spolupráci s vyššími stavy už v roce 1608 .91 Brno se prostřednictvím kolegia radních snažilo v této situaci, ač se jeho jednotliví obyvatelé angažovali,92 zachovávat „chladnou hlavu“, zdá se, že i Olomouc byla za nastalé situace novému trendu událostí více nakloněna .93

Konečný neúspěch povstání způsobil, že se ve vztahu k městům v praxi nestačily ani v nejmenším uplatnit ty články konfederační ústavy, které měly obecně zlepšit jejich postavení . Na Moravě sice i po prosin-covém kapitulačním sněmu roku 1620 nadále fungovala některá agilní centra protihabsburského odporu, vcelku se zde ale do června roku 1621 podařilo situaci pacifikovat . Opět bylo příznačné, že restituce poměrů byla vítěznou stranou provedena z královských měst nejrychleji právě v Brně, a to už k počátku dubna roku 1621 .94 Jak jsme uvedly, originální svědectví o okupaci Brna císařskými vojsky začátkem roku 1621 sepsal už v červenci téhož roku, tentokráte v němčině, právě Pavel Jeroným Skřivánek .95

Na řadu tak mohlo přijít potrestání viníků . V květnu roku 1622 zpl-nomocnil císař celkem deset osob, které měly po českém vzoru přistoupit k potrestání moravských odbojníků .96 Jelikož i někteří jmenovaní komisaři na jednání nepřijeli, byla komise začátkem července personálně obměněna97 a v říjnu téhož roku pak proměněna v komisi konfiskační .98

90 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 95 . 91 Srov . pozn . 45 .92 O jednotlivcích, účastných v povstání, kteří však nepatřili ke správní elitě viz B u r i -a n , V .: Účast Brna, s . 111–114 . Srov . též pozn . 86 a 88 .93 Podle P r o k e š e , Jaroslava: Několik příspěvků k moravským dějinám po bitvě na Bílé hoře. ČMM 48, 1924, s . 68 „projevovala Olomouc větší náklonnost ke králi Bedřichovi nežli Brno“ .94 P r o k e š , Jaroslav: Několik příspěvků, s . 70 .95 Srov . pozn . 88 .96 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 101 . V této komisi se mezi deseti jmenovanými osobami objevilo i jméno Viléma Slavaty, tehdy ve funkci nejvyššího sudího českého králov-ství, další vývoj událostí však nasvědčuje tomu, že se tehdy do Brna, podobně jako někteří další členové komise, nedostavil . H r u d i č k a , A .: Františka Slavatová, s . 140, uvádí, že Vilém Slavata byl jmenován členem komise až v roce 1622 a že se tehdy odebral přes Vídeň do Brna . Správněji zřejmě P r o k e š , J .: Několik příspěvků, s . 87–92 . Za sídlo hrdelní komise byla nejprve určena Olomouc, na základě dobrozdání Františka z Ditrichštejna se brzy přeneslo do Brna .97 P r o k e š , J .: Několik příspěvků, s . 93 . Je zajímavé, že prokurátorem byl jmenován příslušník městského stavu, znojemský královský rychtář Baltazar Willersdorfer, jinak horlivý katolík a stoupenec císařův . Tamtéž, s . 91 . Jednání komise se například neúčastnil ani původně jmenovaný Vilém Slavata . Důvod možno spatřovat v tom, že mnozí z jeho českých příbuzných se sami v povstání angažovali (na přímluvu Vilémovu byl například zmírněn trest jeho bratru Michalovi) . B í l e k , Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618 . Praha 1892, s . 517–521; T ý ž : Reformace katolická neboli obnovení náboženství katolického v království českém po bitvě bělohorské. Praha 1892, s . 201, 215; J e n í č e k , Václav Vladimír: Košumberská kronika . Praha 1924, s . 39–42 .98 P r o k e š , J .: Několik příspěvků, s . 102 . Opis konfiskačního protokolu z roku 1629 uložen v AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 130 .

388


Jak známo, komise pracovala v letech 1622–1624 a propadlo jí na 150 šlechtických panství a statků, na nichž žila řádově polovina moravských poddaných . Zvlášť přísně bylo naloženo s královskými městy, jejichž „zrada“ na králi byla považována za zvláště nebezpečnou . Ačkoli otázka konfiskací v moravských městech nebyla současnou historiografií podrobena syste-matickému zkoumání, celkově se udává, že městům a jejich obyvatelům bylo zabaveno na 40 % jejich majetku99 – nemluvě již o tom, že správu měst měly nadále řídit jen císaři věrné rady .100 Už v roce 1625 pak císař inicioval reformu moravského zemského zřízení, přičemž v tomto úsilí se mu hlavním pomocníkem stal kardinál František z Ditrichštejna .101

Není bohužel v možnostech této studie sledovat podrobně další vývoj událostí v průběhu třicetileté války, opustíme tedy rovinu tzv . velkých dějin a obrátíme svou pozornost na „vidění zdola“ . Osobní příběh a angažovanost brněnského radního písaře Pavla Jeronýma Skřivánka je totiž příkladnou ukázkou na jedné straně přizpůsobivosti jedince na změněné poměry a na straně druhé eklatantní ilustrací záměrné volby úřednické kariéry nejen jako výhodného zdroje obživy, ale rovněž jako cíleného prostředku k dosažení vyššího společenského zařazení .

Jaké úkony tedy vykonával Skřivánek v městské kanceláři? Kro-mě toho, že byl, jak vzpomenuto, autorem kroniky o Bočkajově vpádu a následných událostech a že zapisoval i do dalších dobových městských pamětí, víme také, že v roce 1621 sepsal německou relaci o potlačení pro-tihabsburského povstání v Brně . Své literární ambice projevil i v dalších spiscích – v roce 1610 sepsal pamětní seznam tzv . tří rad, jenž byl vložen do knoflíku věže farního kostela sv . Jakuba, a koncem roku 1615 sestavil „memorial“ o větrné bouři, která tehdy Brno postihla, určený tentokráte pro uložení do knoflíku radniční věže . Kromě toho se projevoval jako zdatný koncipista městských (a na vyžádání i soukromoprávních písemností) a byl pilným zapisovatelem též do různých městských knih (z jeho ruky pocházejí jediné české zápisy v dobových městských finančních knihách,

99 AMB, Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp . č . 2766, f . 85v–86v . Z dosud nepřekonaných, souborných studií o potrestání účastníků povstání, včetně osob z řad měšťanů, především práce J . P r o k e š e , Několik příspěvků, a studie F . Hrubého ( H r u b ý , F .: Pád českého povstání, s . 99 nn .; t ý ž : Ladislav Velen ze Žerotína; t ý ž : Moravské korespondence) . Mnoho konkrétních údaje bylou soustředěno už v díle D’ Elverta . D ’ E l v e r t , Ch .: Beiträge zur Geschichte der böhmischen Länder im siebzehnten Jahrhunderte. Schriften der histo-risch-statistischen Sektion der k . k . mähr .-schles . Gesellschaft zur Besörderung des Ackerbaues, der Natur-, und Landeskunde XXII . Brünn 1875, s . 213–214, 246–249, 352–353; t ý ž : Weitere Beiträge zur Geschichte der böhmischen Länder im siebzehnten Jahrhunderte. Schriften der historisch-statistischen Sektion der k . k . mähr .-schles . Gesellschaft zur Besörderung des Ackerbaues, der Natur-, und Landeskunde XVII . Brünn 1868, s . 144–145, 153 . Srov . t ý ž : Beiträge zur Geschichte der Rebelion, s . 134–146 . Celkově je patrno, že na Moravě účast zástupců královských měst v povstání nebyla nijak ohromující . Srov . též pozn . 86 . Speciálně pro Brno pak práce V . B u r i a n a : Účast Brna.100 V á l k a , J .: Morava reformace, s . 101–102 .101 H r u b ý , F .: První pokusy císaře, s . 139 .

389


totiž zápisy rejstříků radních počtů z let 1623–1625, tedy v době, kdy už jiné písemnosti převážně koncipoval v němčině) . Kromě jiných byl také jeho rukou přepsán císařský mandát, jímž se nařizovalo vyřešení uvedeného letitého sporu městské rady s Ondřejem ml . z Puchheimu o možnosti konání evangelických bohoslužeb v předpolí města (a lze se oprávněn domnívat, že mandát zapůjčil k opisu jeden ze jmenovaných komisařů, totiž kardinál František z Ditrichštejna) .102

O Skřivánkově všestrannosti tedy není možné v nejmenším pochy-bovat . Už od poloviny druhého desetiletí 17 . století se snažil rovněž systematicky budovat své majetkové zázemí . Zatímco již za několik let po vstupu do městských služeb (v roce 1615) získal dům v centru města na Horním náměstí (dnes Zelný trh), po zvratu poměrů přikoupil ještě další dva domy v hradbách a vinice v brněnském předměstí . Tyto nákupy mohl kromě jiného realizovat i díky svým stále se zlepšujícím platovým podmínkám – v letech těsně po povstání mu byl kancelářský plat zvýšen na trojnásobek původního (činil pro tento post do té doby nevídaných 300 zlatých moravských ročně, a to nemluvíme o deputátech a viktuáliích) . A promyšleně postupoval i v privátním životě – se sňatkem zřejmě příliš nespěchal, neboť nepřímo se dá doložit, že se oženil až někdy v polovině 30 . let 17 . století . Zato volba partnerky byla uvážlivá, neboť jeho vyvolenou se stala příslušnice vladyckého rodu Miglů ze Vztuh . A tak se postupně Skřivánek probojovával do nejvyšších „pater“ městské společnosti . Pak už nás ani nepřekvapí, že roku 1645 dosáhl nobilitace a že po roce 1646, kdy odešel z kancelářské služby, se stal váženým členem kolegia radních, v němž své schopnosti uplatňoval až do pokročilého věku (zemřel totiž až roku 1664) .103

V polovině 40 . let, kdy Brno dvakrát trpělo ve válečném víru švédským vpádem, shledáváme Skřivánka jako angažovaného městského diplomata, jehož aktivity si v ničem nezadají s činorodostí jeho předchůdce .Tak o švéd-ském obléhání v září 1643 sestavil podrobnou relaci a také memorandum zemské vládě, obsahující požadavky města, jejichž splnění si městská rada nárokovala za úspěšnou akci . Samozřejmě také v téže době jménem města stylizoval množství úředních písemností, určených jak samotnému císaři, tak nejvyšším zemským funkcionářům a vojenským velitelům .104 Stejně tak vedl rozsáhlou korespondenci města související s obranou proti Švédům při dalším obležení v roce 1645, a to jak v její přípravné fázi od jara téhož roku, tak zejména po jejím završení koncem srpna . Budiž mu přiřčeno ke

102 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 335 .103 D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 102 a pozn . 246 tamtéž upozornil, že B . Bret-holz mylně považoval Skřivánka a Lerchenauera za dvě osoby . B r e t h o l z , Berthold: Urkunden, Briefe und Actenstücke zur Geschichte der Belagerung der Stadt Brünn durch die Schweden in den Jahren 1643 und 1645. Brünn 1895, č . 101 a 108, s . 109 .104 B r e t h o l z , B .: Urkunden, Briefe und Actenstücke, č . 7–13, s . 8–18 .

390


cti, že rozhodně nemusel spoléhat na žádné reference, neboť v obleženém městě, které bránila ne příliš početná skupina obhájců, statečně setrval .105 Nejen že poté sestavil osvědčení vojenským velitelům této úspěšné obrany, ale o událostech si vedl podrobný deník (Diarium bellicum Brunnense),106 který mu posloužil jako podklad pro podrobnou relaci české kanceláři .

Sám potom na podzim (v doprovodu jednoho z dalších brněnských konšelů) opakovaně – a celkově po dobu delší nežli dva měsíce – jed-nal na císařském dvoře v Linci, přičemž tato jednání měla směřovala ke konkrétnímu cíli, totiž vymoci Brnu a jednotlivým obhájcům hmatatelnou odměnu za statečné chování . A tak nejen že dosáhl pro sebe i pro další spoluměšťany nobilitace (Pavel Jeroným Skřivánek se tímto okamžikem změnil na Paula Hieronyma Lerchenauera von Rottenberg),107 ale i celému městu byl privilegiem Ferdinanda III . z 3 . února 1646 polepšen znak (spolu s hospodářskou, byť přechodnou výsadou, přiznání pivního a vinného tácu na úhradu městských dluhů) .108 A podle všech zvyklostí panovnické kance-láře nacházíme pod textem privilegia, prohlášeného dnes kulturní památ-kou, rovněž podpis nejvyššího kanceláře, tedy opětovně Viléma Slavaty („Guilelmus comes Slavata, regni Bohemiae supremus cancellarius“) .109 Víme-li zároveň, že relace do kanceláře podával za město Pavel Skřivánek, můžeme se jistě oprávněně domnívat, že i on, podobně jako kdysi Hovorka, s ním vstoupil do přímého osobního kontaktu, tentokráte ovšem ne na brněnské půdě . V každém případě musíme konstatovat, že své osobní zájmy Pavel

105 Srov . D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 101–102 . Literaturu o obléhání Brna nejnověji shrnul B a l c á r e k , Pavel: Brno versus Olomouc – Pod Špilberkem proti Švédům. Brno 1993 . Srov . též S k u t i l , Jan (red .): Morava a Brno na sklonku třicetileté války. Praha – Brno 1995 .106 Zásluha na určení autorství tohoto textu patří J . D ř í m a l o v i : Kroniky (dokon-čení), s . 102 .107 Ztotožnění „Skřivánka“ s „Lerchenauerem“ je opět zásluhou D ř í m a l o v o u : Kroniky (dokončení), s . 102 . Nobilitovaní obhájci byli hromadně vyjmenováni ve znakovém privilegium Ferdinanda III . z 6 . února 1645 s tím, že jim každému měla česká dvorská kancelář vystavit obvyklou nobilitační a zároveň znakovou listinu . Tito měšťané navíc získali bezplatné měšťanské právo v královských i poddanských městech českého království i rakouských zemí . Skřivánek tehdy obdržel nobilitační diplom na své jméno 3 . října 1645 . ( B r e t h o l z , B .: Urkunden, Briefe und Actenstücke, č . 101, s . 109–111 .)108 AMB, SLML . D ř í m a l , Jaroslav – Š t a r h a , Ivan a kol .: Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček. Brno 1979, znak Brna, s . 29–31 . 109 Toto významné privilegium nadlouho ovlivnilo vnější prezentaci města . Ač nechceme pochybovat o zkušenostech personálu české dvorské kanceláře, v tomto případě se bohužel vloudily dvě chyby, a to jak ve vlastním textu listiny, kde se všechny pruhy brněnského tra-dičního znaku, který je nově kladen na prsa císařského orla, uvádějí jako stejně široké, tak ve vyobrazení znaku, kdy jsou barvy červená a bílá uvedeny v obráceném sledu . D ř í m a l , J . – Š t a r h a , I .: Znaky a pečeti, s . 30 . Císařské privilegium ovšem mělo svou váhu, a tak Brno se cítilo vázáno tento znak používat, a to dokonce i po vzniku samostatné republiky . Až v roce 1933 po jednání města s ministerstvem vnitra bylo dohodnuto odstranit ze znaku vše, co protiřečí stávající politické situaci . A přestože byl nový znak, vycházející ze středověké předlohy, ministerským rozhodnutím schválen na jaře roku 1939, k jeho užití mohlo dojít až po osvobození města v roce 1945 . Jistě důkaz, že některé historické skutečnosti mají opravdu „dlouhé trvání“ .

391


Jeroným spojil nerozlučně se zájmy celého městského společenství, jemuž byl, jak musíme objektivně přiznat, v složitých situacích pevnou oporou .

Byly-li jsme svědky skvělé kariéry Skřivánkovy, nemůžeme opomenout jednu závažnou skutečnost, o níž zatím nebyla řeč, totiž z jakých rodin-ných poměrů pocházel . A zde nás čeká určité překvapení . Pavel Jeroným Skřivánek se narodil jako jeden ze synů blanenského poddaného a posléze (prokazatelně v letech 1594–1612)110 vrchnostenského úředníka na bla-nenském lenním biskupském statku Jiřího Skřivánka .111 Není vyloučeno, že své úřednické a kancelářské schopnosti mohl Jiří osvědčit už před polovinou 90 . let 16 . století ve vlastní blanenské kanceláři, jisté však je, že z jeho působnosti ve vrchnostenských službách se zachoval jeden z mála dobových „kopiářů“ (dnešní terminologií register) dobových vrchnosten-ských písemností, svědčící o jeho úřednické rutině .112 Za zmínku v této souvislosti jistě stojí, že i jeho bratr Pavel vykonával koncem 16 . století úřednický post, bohužel blíže nespecifikovaný, a to na statcích Mitrově a vzápětí Rudolci (první v zástavě Žalkovských, druhé v majetku Jana Jiřího Humpoleckého) .113

Jak je odvoditelné z inventáře jeho pozůstalosti z května roku 1613, měl Jiří celkem 7 dětí, a to tři syny – Jana Jiřího, Jiřího a Pavla Jeronýma – a čtyři dcery .114 Jiří Skřivánek, původně aktivní, česky smýšlející evangelík, ovlivnil zásadním způsobem další profesní dráhu svých synů . Zřejmě nadán dobrou „politickou“ intuicí vycítil, že jim k další vzdělanostní průpravě zdaleka nebude postačovat blízká česká evangelická škola v Boskovicích, ale že je zapotřebí, aby své vzdělání prohloubili dalším studiem na dobových městských gymnáziích, případně tzv . německých školách v královských městech . Stejnou pozornost zaměřil též na praktickou rovinu nabývání zkušeností, k čemuž měly posloužit „stáže“, které synům v chlapeckém věku sjednával u vyznaných měšťanů a zčásti současně zaměstnanců městských kanceláří v Brně a Olomouci .

Tak Jana Jiřího vypravil otec roku 1611 do Brna k tehdejšímu radnímu a zapřisáhlému katolíkovi Václavovi Kolumbánovi, pozdějšímu královskému

110 P i l n á č e k , Josef: Staromoravští rodové. Vídeň 1930, s . 565, č . 2461, vrchní hranici jeho působnosti zde určuje k roku 1611 . 111 D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 99 . Jelikož se jak on, tak jeho bratr Pavel, jakož později i syn Pavel Jeroným sami příležitostně označovali „Blanenský“, jejich původ z Blanska je více než pravděpodobným, i když J . Dřímal uvažoval o Křižanově . Na Křižanově se později, jak uvádíme, usadil bratr Jiřího, Pavel . V a š e k , Leoš: Kopiář Jiřího Skřivánka, úředníka na Blansku 1594–1612 (1614). Blansko 2000, s . 19–20; J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 334 a pozn . 4 na s . 336 . 112 V a š e k , L .: Kopiář, s . 5–7, 20 .113 Pavel se později zakoupil na gruntu v Křižanově . Srov . pozn . 111 .114 V a š e k , L .: Kopiář, s . 21 a pozn . 6 na s . 24 . Jelikož se zřejmě dvě z dcer nedožily dospělého věku, vzpomíná S p á č i l , Vladimír: Písaři a kanceláře města Olomouce do roku 1786. Olomouc 2001, s . 350–351 u Jana Jiřího Skřivánka jen čtyři sourozence . Zatímco L . Vašek mluví jen o nejstarším synovi jako o Janovi, V . Spáčil ho zásadně uvádí jako Jana Jiřího . D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 99 znal jen syny Jana Jiřího a Pavla Jeronýma .

392


rychtáři115 a vzápětí k olomouckému radnímu Tobiáši Střelkovi Tasovskému přímo s prosbou, aby mu zařídil službu při olomoucké městské kanceláři .116 A Jan Jiří v Olomouci skutečně pevně zakotvil a s největší pravděpodob-ností se již někdy v polovině druhého desetiletí 17 . století stal v tamější kanceláři podpísařem . Tato jeho funkce byla potom přesně mapovatelná v letech 1631–1652, kdy kancelář, zřejmě ještě pln síly, opustil, aby byl nadále nápomocen rozhodování o osudech města v jeho nejvyšším správním orgánu . Ještě předtím, totiž v roce 1650, byl za svou osobu jako „Jan Jiří Lerch, měšťan a podpísař královského města Olomouce“, nobilitován a byl mu knížetem Maxmiliánem z Ditrichštejna udělen osobní znak .117

Další syn Jiří prošel roku 1610 „zácvikem“ u brněnského měšťana Václava Rousínovského, v následujícím roce ve vrchnostenské žerotínské kanceláři v Židlochovicích a hned v dalším roce se uplatnil jako pomocník důchodního písaře rájeckého panství Jana z Drnovic . V Rájci pak nepochyb-ně zůstal i v dalších letech, neboť na přelomu 30 . a 40 . let (tedy v době, kdy majetky spravovaly už Janovy dcery) se zde vypracoval do funkce hospodářského správce (v letech 1639–1646) .118

Pavel Jeroným Skřivánek, poslední syn Jiřího, navštěvoval nejprve českou evangelickou školu v Boskovicích, ale už roku 1601 se jeho otec obrátil na brněnského městského písaře Mikuláše Černovského,119 aby jej u sebe ubytoval a posílal ho do německé školy . Ten však mladého adepta nepřijal, takže se ho následující rok v Brně na přání otcovo musel ujmout český měšťan Jiřík Vřava, i on ovšem dostal za úkol posílat svého svěřence do německé školy, a to „buď k jezuitům nebo k některému německému precepto-rovi“ .120 Již tehdy pravděpodobně mladý Pavel konvertoval ke katolicismu, neboť ve své kronice, jak jsme naznačily, přijal za svůj program katolické strany a od něj se již neodchýlil . Změna národnostní orientace, jak jsme poukazovaly, mu však trvala poněkud déle . A tak už jen zopakujme, že Pavel Jeroným po odchodu Hovorkově zcela ovládl vedoucí post v brněn-ské městské kanceláři a tuto pozici pak neotřesitelně zastával po další tři desetiletí . I on, jak víme, byl za svou osobu nobilitován, a to o čtyři roky dříve nežli jeho bratr Jan Jiří . Stejně tak ještě v plné síle odešel Pavel Jeroným Skřivánek roku 1646 z městské kanceláře, aby se zařadil mezi

115 Srov . pozn 86 a 88 .116 V a š e k , L .: Kopiář, s . 21 ; S p á č i l V .: Písaři, s . 351 . L . Vašek také uvádí, že nejprve byl v roce 1601 Jan Jiří poslán do Brna k Mikuláši Černovskému, tento údaj se však správně týká Pavla Jeronýma .117 S p á č i l , V .: Písaři, s . 351 .118 V a š e k , L .: Kopiář, s . 21–22 .119 Titulaturu „Stadtschreiber“ užíval Černovský od října roku 1601, do té doby byl zván místopísařem . Srov . pozn . 23 .120 D ř í m a l , J .: Kroniky (dokončení), s . 99 . Týž na s . 101 tvrdí jednoznačně, že v bře-nu roku 1602 jej otec poslal na studia k brněnským jezuitům . O významu tzv . „německé“ brněnské školy pro výuku mladých adeptů praktické orientace viz J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Možnosti vzdělání, s . 322–326 .

393


členy radního kolegia, v jeho případě samozřejmě v Brně, a tak i on ještě i tímto krokem významně posílil své společenské postavení .

Ze zmíněných čtyřech sester Pavlových se poněkud více dozvídáme pouze o životním běhu sestry Kateřiny . Ale i ten zcela zapadá do výše uvedené „úřednické konstrukce“ . Kateřina byla totiž roku 1612 provdána za obročního písaře panství Černá Hora Jakuba Slunců, syna tamějšího purkmistra a rychtáře Václava .121 Jistě není bez zajímavosti, že Jiří Skři-vánek pozval na dceřinu svatbu jako jednoho z čestných hostí Ondřeje Dörflera, nepochybně blízkého příbuzného brněnského měšťana a radní-ho Augustina Dörflera.122 Manžel Kateřiny vykonával v letech 1613–1620 funkci černohorského důchodního písaře a posléze – v letech 1621–1623 – zdejšího hospodářského správce .123

Co dodat? Cílevědomost Jiřího Skřivánka je jistě obdivuhodná a vlohy všech synů pro určenou životní dráhu také . Je zjevné, že pro úřednickou kariéru nebylo nutné, aby otec dal syny na vysokoškolská studia, postačovaly vědomosti nabyté na městských školách (partikulárních a tzv . německých, v nejvyšším stupni pak na jezuitském gymnáziu), doplněné praktickými zkušenostmi z již zaběhlé kancelářské praxe (městské či vrchnostenské) . „Vyučení“ tak sestávalo, zřejmě rovnocenně, jak z teoretických vědomostí, tak z empirie a s ní spojených metod indukce . Biogramy členů Skřivánkovy rodiny snad dostatečně naznačily, že v osobách jejích mužských (a do jisté míry i ženských členů) máme před sebou představitele „úřednické dynastie“124 skutečně nového typu . Soustředěným úsilím se pokoušeli domoci vyššího společenského zařazení (od původní poddanské závislosti) a v tomto směru byli nejúspěšnější Jan Jiří a Pavel Jeroným, z nichž se v závěrečné etapě jejich života stali nejen vážení, nobilitovaní měšťané předních královských měst na Moravě, tedy Brna a Olomouce, ale zároveň i příslušníci správní elity těchto měst . Přestali tak být jen vykonavateli vůle svých „pánů“, i oni mají nyní plný nárok být v sociální hierarchii města jejími platnými členy .

Sociální mobilita směrem vzhůru by ovšem jistě nebyla myslitelná bez notné dávky politické intuice a přizpůsobivosti . Mohly jsme tak sledovat přerod původně aktivní evangelické rodiny (ještě v osobě otce Jiřího) v přesvědčené a angažované katolíky . Pavel Jeroným osvědčil ve své brněnské působnosti svůj rozmysl zejména za stavovského povstání, kdy

121 Panství tehdy patřilo Anně, dceři Jana Šembery z Boskovic, provdané za Karla z Lich-tenštejna . H o s á k , Ladislav: Historický místopis země moravskoslezské. Knihovna Společnosti přátel starožitností čsl . v Praze, č . 2 . Brno 1938, s . 329 .122 V a š e k , L .: Kopiář, s . 23 . Augustin Dörfler se stal brněnským radním v úředním roce 1611/1612 . N a v r á t i l , I .: Registra, s . 215 .123 V roce 1627 se zase Jakub Slunců zakoupil na dvoře v Bukovici, který odkoupil od vdovy po bývalém černohorském úředníkovi . V a š e k , L .: Kopiář, s . 23 .124 Tento pojem užil ve své studii už L . V a š e k (Kopiář, s . 111) .

394


prozíravě zaujal vyčkávací stanovisko . To po změně poměrů záhy vyměnil za usilovnou angažovanost v novém politickém kursu .

Připomeňme, že v předchozím období nebylo v brněnském prostředí nikterak obvyklé, aby se bývalí písaři stávali členy radního kolegia, pokud jsme mohly sledovat jejich případný další kariérní vzestup, bylo zřejmé, že jejich aspirace se nesly daleko spíše opět k uplatnění v kancelářské službě, nově ovšem v kancelářích vyšší hierarchické úrovně (v české dvorské kan-celáři, kanceláři podkomořího či prokurátora Markrabství moravského) .125 Zároveň je nutné podtrhnout, že alespoň od poloviny 16 . století jsme byly v Brně svědky zvýšené sociální mobility . Určujícím momentem pro dosažení společenské vážnosti byly totiž ve více zjistitelných případech nikoli zámožnost, ale intelektuální schopnosti .126 Z písařů ve službách města jsme pro naši dobu pro ilustraci uvedly příklad životního běhu soudního písaře Václava Ochsmana, ale ještě daleko pestřejší byl osud jednoho z jeho předchůdců, totiž vysokým intelektem obdařeného Václava Ryšana, kterého město zaměstnávalo ve své kanceláři po plných 17 let (1547–1564) přesto, že ani nesplňoval podmínku „řádného zplození“ .127 Osobní schopnosti tak prokazatelně otvíraly dveře možnému společenskému vzestupu .

Přestože brněnská městská kancelář a její produkce nebyla zatím pro pobělohorské období zpracována stejně komplexně jako kancelář předbělohorská (což se týká stejnou měrou obsahové i diplomatické ana-lýzy) a mohly jsme tedy spoléhat pouze na dnes již poměrně dávné dílčí postřehy Dřímalovy, je zřejmé, že jak Jiří Hovorka, tak Pavel Jeroným Skřivánek, jehož si Hovorka zřejmě uváženě vyhlédl za svého nástupce, byli stejně schopnými zastupovat město v jeho nezbytných vazbách se zemskou obcí i institucemi monarchistické moci . Jejich společenské, respektive úřední styky tak značně přesahovaly rovinu pouhých kontaktů uvnitř města samého . V této souvislosti musíme mít zároveň na paměti, že výkon úřadu městského písaře v „alternujících“ hlavních moravských královských městech své doby, tedy Brně a Olomouci, byl daleko více, jak jsme naznačovaly, spjat s diplomatickým působením „písařů“ navenek, které obnášelo přímou odpovědnost za osudy jak města, které zastupovali, tak i celého městského stavu .

Skřivánkův předchůdce, radní písař Jiří Hovorka, patřil na rozdíl od Skřivánka již svým původem (jako synovec brněnského probošta) k dobové společenské elitě . Dostalo se mu, jak jsme uváděly, plnohodnot-

125 J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 479 .126 S u l i t k o v á , L .: Patriciát nebo vrchní vrstva? Zamyšlení nad charakterem horní vrstvy městského obyvatelstva v Brně v předbělohorském období . In: Studia historica Tyr-naviensia III, 2003 . K životnému jubileu Dr . h . c . Univ . prof . PhDr . Richarda Marsinu, DrSc ., s . 255–270 . 127 Byl synem „helmbrechtnice“ . J o r d á n k o v á , H . – S u l i t k o v á , L .: Brněnská městská kancelář, s . 357–361 .

395


ného vzdělání na olomoucké jezuitské akademii, které prověřil nejprve ve službách olomouckého biskupa a později v brněnské městské kanceláři, kam nastupoval, jak jsme uváděly, už poté, co roku 1600 získal nobilitaci . Už v mládí tedy přilnul – nejspíše upřímně – ke katolické víře, ovšem jeho osobní velkorysost mu umožňovala být tolerantní i vůči příslušníkům jiných věrovyznání . O šíři jeho osobnostního rozměru nejlépe vypovídá poslední pořízení, svědčící jak o jeho vskutku mimořádné zámožnosti, tak současně o vytříbeném vkusu a intelektuálních potřebách . V jeho domě se totiž nacházelo vše, co mohl potřebovat pro naplnění své profese a společenských styků (samozřejmou součástí vybavení domu byly v jeho případě kromě psacích stolů a hodin rovněž bohatá knihovna a obrazárna) . Majetek Hovorka zdaleka jen nehromadil, ale o výhody, které skýtal, se dovedl podělit s jinými . Nejen tedy že pamatoval četnými odkazy na církev a její charitativní organizace, ale štědře podělil i své příbuzné, souputníky z kanceláře i potřebné chudé .

Jiří Hovorka byl nadán potřebnou měrou politické přizpůsobivosti, která jej vedla záhy po změně na panovnickém trůně dokonce k osobní účasti na bratislavské korunovaci císaře Matyáše, jíž se účastnil, jak z jeho osobní relace vyplývá, mezi nejčestnějšími hosty . Víme-li zároveň, že v zájmu města vedl jednání i s předními domácími aristokraty a hodnostáři (především Vilémem Slavatou), pak skutečně spíše překvapí, že neaspiroval na vstup mezi členy radního kolegia .

Představuje-li tedy nepochybně Jiří Hovorka „typus“ renesančního člověka, jeho nástupce Pavel Jeroným Skřivánek pak naopak „kariérního úředníka“ v plném významu slova . Na přelomu 16 . a 17 . století se objek-tivně vytvářejí podmínky pro uplatnění lidí těchto aspirací, lidí, kteří jsou houževnatí a snaží se využívat všech možných konexí . Na příkladu jeho otce jsme viděly, jak dovedně využíval jak kontaktů mezi sobě rovnými vrchnostenskými úředníky, tak i kontaktů do prostředí královských měst . Již dříve jsme na základě biogramů brněnských městských písařů různé hodnostní hierarchie prokazovaly, jakým složitým předivem vzájemných vazeb byli provázáni nejen navzájem, ale obecně s městskou intelektuální a správní elitou . A bylo-li v předkládané studii naším cílem zdůraznit, že nejschopnější z nich navíc užší rámec městské komunity výrazně přesahovali a mohly jsme doložit jejich kontakty jak s reprezentanty země, tak přední-mi světskými i církevními dobovými hodnostáři, respektive se zemskými i monarchickými institucemi, pak na druhé straně bychom byly rády, aby částečné postřehy, zde navozené, byly iniciací k dalším prosopografickým studiím, zaměřeným na zázemí, obklopující „úředníky nového typu“ . Jak naznačeno, vazba k prostředí, z něhož vzešli a s nímž po dobu svého aktivního života udržovali stále čilé styky, nepochybně ve svém důsledku otevírala dobovou městskou společnost i opačným směrem .

396


Die Stadtschreiber und die Spitzenpolitik des Vierten Standes (Am Beispiel der Stadt Brünn)

Der günstige Stand der Überlieferung von Quellen städtischer Provenienz im Vergleich zu den Quellen auf Landesebene (etwa persönlichen Zeitzeugnissen) gestattet es den Auto-rinnen, mit Blick auf den Untersuchungszeitraum ein breites Geflecht von Bindungen und gesellschaftlichen Kontakten der Repräsentanten der führenden städtischen Verwaltungs-schicht mit Angehörigen höherer Landstände aufzudecken . Sicherlich entsprangen diese Kontakte der Stellung Brünns als führende königliche Stadt in Mähren, die also naturgemäß in das politische Geschehen des ganzen Landes eingreifen musste .

Diese Kontakte zeigen die Verfasserinnen an den Schicksalen führender Stadtschreiber jener Zeit auf – nämlich an demjenigen des Georg Hovorka von Wischau (in der Kanzlei von 1606–1617) und seines Nachfolgers Paul Hieronymus Skřivánek (in der Kanzlei von 1607–1646) . Beiden ermöglichte es die entsprechende Bildung, nicht allein die Rolle erge-bener Schreiber und Stilisten auszufüllen, sondern vor allem diejenige „städtischer Diplo-maten“, was sie u . a . auch für Verhandlungen mit der Repräsentation des Landes sowie mit dem Herrscherhof prädestinierte, wo sie ihren umfassenden Bildungshorizont zur Geltung bringen und zugleich im breiten Kontext des zeitgenössischen politischen Geschehens die Interessen der Stadt verteidigen konnten, wenn nicht sogar des gesamten städtischen Stan-des . Ihre Lebensbahnen nahmen allerdings eine unterschiedliche Entwicklung . Während Hovorka das Modellbeispiel eines Renaissancemenschen verkörperte, der eine Vorliebe für eine prachtvolle Ausstattung seines Haushalts besaß, mit dem kaum der Haushalt anderer frühneuzeitlicher Bürger konkurrieren konnte (Bildergalerie, Uhren, Schreibtische und weiteres kostbares Mobiliar und Geschirr), führte Skřiváneks zielgerichtete Berufskarriere, basierend auf der Konvertierung zum „rechten“ Glauben, schrittweise – aber steil – vom ursprünglich untertänigen Jungen über die anerkannte Position in städtischen Diensten bis zur Integration in die engere Verwaltungselite der Stadt (ebenso verlief auch die Karriere seines Bruders im konkurrierenden Olmütz) . Am Beispiel auch weiterer Mitglieder der Familie Skřivánek dokumentieren die Verfasserinnen die bewusste Orientierung der Angehörigen auf den sich ausbildenden Beamtenstand, der ihnen breite gesellschaftliche Anerkennung und materielle Absicherung bot .




Jiří David

„Odvážní moravští stavové“ a jejich pokus o zásah do Obnoveného zřízení zemského

Úvodní část titulu předkládané studie, zaměřené na politické dění pohnuté pobělohorské doby, by snad mohla evokovat tradovaný obraz statečných moravských stavů bijících se za své svobody chrabřeji než český lev . V této studii však přirozeně nepůjde o pokus udržet při životě jednu dnes již úsměvnou historickou fikci . Předmětem zájmu zde ostatně nebudou okolnosti bělohorské bitvy samotné, nýbrž některé z aspektů politického dění Moravy, jež se odehrálo plných osmnáct let poté . Bez-prostřední pohnutkou a také primárním pramenem k napsání této studie se stal mimořádně zajímavý dokument, dobově označovaný jako Dubia moravských stavů, který se svým původem hlásí do nitra moravského stavovského kolegia . Představuje soubor stížností na charakter obecných proměn moravské společnosti, k nimž od Bílé hory došlo, jakož i na řadu zcela konkrétních právně inovativních kroků ze strany panovníka a jeho rádců . K tomuto dokumentu se druží i podrobná panovníkova odpověď na předložené stížnosti, v literatuře o poznání více reflektovaná a známá jako Declaratio dubiorum z roku 1638 . Bývá zmiňována nejčastěji coby jakýsi předstupeň pro o dva roky později v Čechách vydaná Deklaratoria a Novely k Obnovenému zřízení .

Z novodobých historiků si jako první obou dokumentů povšiml Josef Kalousek v rámci svého Českého státního práva .1 Okolnosti vzniku této knihy, dodávající historické argumenty státoprávnímu programu české politiky, vedou jejího autora k vyzvedávání každého projevu stavovské nezávislosti po Bílé hoře, resp . po vydání Obnoveného zřízení . Moravský pokus o zásadní revizi tohoto zákoníku necelých deset let po jeho vydání proto Kalousek hodnotí tak, že „moravští stavové v této smutné době absolu-tistické revoluce vynikali nad Čechy vlasteneckým konservatismem a odvahou“ .2 Dle této interpretace se semknuté moravské stavy, ukřivděné množstvím zásahů do svých starobylých práv, odhodlaly k vyjádření rozhodného odporu, čemuž vzápětí učinil absolutistický panovník se stejnou razancí

1 K a l o u s e k , Josef: České státní právo. Praha 18922 .2 Tamtéž, s . 457 . Uvedeným citátem se také přiznávám k inspiračnímu zdroji pro titul předkládané studie .

398


přítrž . Takto nastavená výkladová konstrukce do sebe sice zapadá, avšak zcela se míjí s tím, co bychom mohli označit za historickou skutečnost . Již první zevrubnější pohled do struktury Dubií moravských stavů totiž dosti zřejmě naznačuje, že tento dokument mohl jen stěží vzniknout na základě konsensu celého stavovského kolegia . Díky své vnitřní rozpornosti však poskytuje jedinečný vhled do složitých vztahů v rámci moravské stavovské obce v čase politických a společenských proměn třicátých let 17 . století, stejně jako do nového formování vztahu mezi panovníkem a zemskými reprezentacemi .

Zhruba třicet let vývoje bezprostředně po porážce stavovského povstání tvoří v moravské společnosti poměrně ucelenou dějinnou fázi, jejíž přirozené ohraničení představuje ukončení válečného stavu a definitivní odchod nepřátelských armád z Moravy (1650) .3 Tuto dobu lze chápat jako cestu k právní a politické normalizaci země a zároveň jako období dynamických společenských proměn, jejichž výsledek určuje charakter moravské společnosti přinejmenším pro následujících sto let .4 Přes vnější ucelenost zmíněného třicetiletí však můžeme v jeho ústrojenství sledovat jistou vnitřní periodicitu, vymezenou několika významnými mezníky, jimiž jsou např . vydání Obnoveného zřízení zemského či zavedení nové instituce královského tribunálu . Mají-li však být tyto konkrétní politické a právní inovace provázeny i změnou myšlení, jež přirozeně vykazuje mnohem větší setrvačnost, dochází často ke zřetelným disproporcím, na něž české a moravské pobělohorské dějiny rozhodně nejsou chudé .5

Za podobný střet setrvačnosti a dynamiky bývá považováno v obecné rovině i pobělohorské stavovství a jeho nově utvářený vztah k panovnické moci . Zde je však otázkou, nakolik je tato interpretace oprávněná a nako-lik je pouze poplatná hodnocení stavovství na základě předbělohorských poměrů . Novodobé historiografické literatuře věnované fenoménu před-

3 Její syntetické zpracování viz R e z e k , Antonín: Dějiny Čech a Moravy nové doby I–II. Praha 1892–1893; D v o ř á k , Rudolf: Dějiny Moravy od nejstarších dob až do roku 1848. Brno 1899–1900; D e n i s , Ernst: Čechy po Bílé hoře I–II. Praha 1931; M a t ě -j e k , František: Morava za třicetileté války. Praha 1992; V á l k a , Josef: Dějiny Moravy II. Morava renesance, reformace a baroka . Brno 1995, zejm . s . 98–114 .4 Některé dílčí časové či tématické úseky tohoto procesu sledují např . R e z e k , Antonín: Děje Čech a Moravy za Ferdinanda III. až do konce třicetileté války (1637–1648). Praha 1890; H r u b ý , František: Lev Vilém z Kounic, barokní kavalír. Jeho deník z cesty do Itálie a Španělska a osudy Kounické rodiny v letech 1550–1650 . Vyd . Libuše Urbánková-Hrubá . Brno 1987, zejm . s . 181–229; B a l c á r e k , Pavel: František Magnis a Morava na sklonku třicetileté války. Studie Muzea Kroměřížska ‘82 . Kroměříž 1982, s . 4–28; t ý ž : Kardinál František z Ditrichštejna. Kroměříž 1990; K n o z , Tomáš: Državy Karla staršího ze Žerotína po Bílé hoře. Osoby, příběhy, struktury . Brno 2001; t ý ž : Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty . Brno 2006 .5 V moravském prostředí tak např . bývají interpretovány pobělohorské životní osudy Karla staršího ze Žerotína, viz O d l o ž i l í k , Otakar: Karel st. ze Žerotína (1564–1636) . Praha 1936; H r u b ý , František: Karel st. z Žerotína. Brno 1936; V á l k a , Josef: Karel st. z Žerotína (1564–1636). Z Kralické tvrze 13, 1986, s . 1–7 .

399

O D V Á Ž N Í M O R A V Š T Í …

bělohorského stavovství se podařilo definovat několik základních rysů stavovské politické kultury a mentality .6 Stavy byly charakterizovány jako korporativní, právně definované subjekty privilegovaných vrstev společ-nosti, jež však vykazují v politické rovině silnou vnitřní heterogennost . Ta se může projevovat jak uvnitř jednotlivých stavů, tak mezi nimi navzájem .7 Stavovskou politiku je pak třeba chápat jako výsledek často obtížně dosa-hovaného konsensu napříč stavovskou obcí, v jejímž rámci usilují různé korporace či složky těchto korporací o různé politické cíle . Tato základní charakteristika je v zásadě použitelná i pro pobělohorskou dobu . Mění se však výrazně charakter podílu stavů na vládě v zemi a boj o náboženské a politické svobody střídá „nepolitická politika“ (řečeno moderním termí-nem), projevující se spíše péčí o správu země, organizací výběru státních daní a tak i novým druhem partnerství s vládním centrem . Podoba tohoto partnerství však zůstává otázkou dalšího výzkumu, do něhož nutně musí vstoupit i komparace utváření stavovských obcí v různých habsburských zemích .8 Proměna před- a pobělohorské stavovské politické mentality však postrádá charakter rychlé revoluční změny, nebyla nikterak přímočará a podílí se na ní přinejmenším dvě generace politicky aktivních stavovských osob v několika desetiletích bezprostředně po Bílé hoře . Některé aspekty tohoto procesu se snaží poodhalit i tato studie .

Jeden z mezníků na cestě k novému uspořádání vztahu panovníka a stavů v Čechách a na Moravě představuje vydání Obnoveného zřízení zemského . I přes skutečnost, že se mu již dostalo široké pozornosti ze strany historiků několika generací, není soud o jeho dějinné roli dodnes

6 Připomeňme alespoň několik dnes již klasických studií z pera Jaroslava Pánka a významnější knižní práce: P á n e k , Jaroslav: Proměny stavovství v Čechách a na Moravě v 15. a v první polovině 16. století. Folia Historica Bohemica (dále FHB) 4, 1982, s . 179–217; t ý ž : Stavov-ství v předbělohorské době. FHB 6, 1984, s . 163–219; t ý ž : Politický systém předbělohorského českého státu. FHB 11, 1987, s . 41–101; t ý ž : Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547–1577. K politické krizi feudální třídy v předbělohorském českém státě . Studie ČSAV, č . 2 . Praha 1982; J a n á č e k , Josef: České dějiny. Doba předbělohorská 1526–1547 . I/1–2 . Praha 1968–1984; E b e r h a r d , Winfried: Monarchie und Widerstand . Zur ständischen Oppositionsbildung im Herschaftssystem Ferdinands I . in Böhmen . München 1985; V á l k a , Josef: Přehled dějin Moravy II. Stavovská Morava 1440–1620 . Praha 1987; B a h l c k e , Joachim: Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der Böhmischen Krone im ersten Jahrhundert der Habsburgerherrschaft (1526–1619) . München 1994 .7 Viz např . P á n e k , Jaroslav: Zápas o vedení české stavovské obce v polovině 16. století. Knížata z Plavna a Vilém z Rožmberka 1547–1556 . Československý časopis historický (dále ČsČH) 31, 1983, s . 855–882 . V mezistavovském rámci budiž zmíněn alespoň dlouhodobý antagonismus šlechty a měst, viz např . P e š e k , Jiří – Z i l y n s k y j , Bohdan: Městský stav v boji se šlechtou na počátku 16. století. FHB 6, 1984, s . 137–155 .8 Tímto směrem vykročila např . konference Bündnispartner & Konkurrenten der Landesfürs-ten – die Stände in der Habsburgermonarchie während der Frühen Neuzeit . Wien 22 .–24 . Februar 2006 . Dále srov . z poslední doby M a ť a , Petr – W i n k e l b a u e r , Thomas (edd .): Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740. Leistungen und Grenzen des Absolutismus-paradigmas . Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Europa, Bd . 24 . Stuttgart 2006 .

400


jednoznačný .9 Na jedné straně bývalo vždy Obnovené zřízení vnímáno jako zásadní krok směrem ke konfesijní unifikaci a potlačení vlivu vůči panovní-kovi nezávislých mocenských struktur, tudíž jako jakýsi příslovečný „rodný list“ habsburského absolutismu . Když se ovšem pokusíme nahlédnout, jak fungovaly různé sféry právního a politického života normované tímto záko-níkem, setkáme se s celou řadou nedůsledností a sporných dvojznačných ustanovení, které měly ve své době za následek i sporné výklady . Podstatná je např . skutečnost, že řada nově vzniklých zeměpanských orgánů pobě-lohorské doby v této stále ještě formálně stavovské ústavě své vyjádření nenalezla (královský tribunál, krajská hejtmanství) a principiálně zůstávala vždy mimo ni . Jejich součinnost či kompetenční vymezení vůči tradičním stavovským orgánům muselo tedy být buď definováno zvlášť, nebo ustá-leno až v každodenní praxi (viz dlouhodobě napjatý vztah moravského zemského soudu a královského tribunálu) .10 Ovšem i zevrubnější pramenný pohled do problematiky oněch fenoménů, které v Obnoveném zřízení své vyjádření explicitně získávají, ukazuje, že příliš obecná dikce tohoto zákoníku přivodila bezprostředně po jeho vydání značné množství otázek kolem závazné interpretace jednotlivých článků, či o další konsekvence, které z nově definovaných poměrů vyplývají . Obnovené zřízení zemské mělo tak i přes svou radikálnost pouze omezenou schopnost fungovat jako skutečně důsledný absolutizační nástroj .

Mnozí z historiků píšících o okolnostech vydání Obnoveného zřízení poukazují na absenci kolektivního odporu proti normám oklešťujícím sta-vovské orgány, jež postihovaly stavy jako celek bez ohledu na předchozí konfesi či věrnost habsburskému domu . O to více bývá vyzdvihováno těch několik málo individuálních hlasů někdejších předbělohorských katolíků, z jejichž politického myšlení nevymizela představa silné země jakožto klíčového prvku státoprávního uspořádání .11 V této souvislosti

9 Velkou pozornost oběma Obnoveným zřízením věnuje již Josef Kalousek, kterého zajímá především proces jejich vzniku a aplikace . K a l o u s e k , J .: České státní právo, s . 423–455 . Jejich dopad na sněmovní jednání a další právní následky zpracovává K a m e -n í č e k , František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s . 549–566; dále srov . J i r e č e k , Hermenegild: O Obnoveném zřízení zemském markrabství moravského z roku 1628. ČMM 31, 1891, s . 273–284 . Z novější literatury všímající si zejména charakteru přiškrcení stavovských svobod viz M a t ě j e k , František: Účinky Obnoveného zřízení zemského z roku 1628 na naše země. VVM 42, 1990, s . 327–336; M a l ý , Karel: K otázce právního zakotvení feudálního absolutismu v Čechách. Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 3, Studia historica XXXVI . Praha 1989, s . 63–73; B e r g e r h a u s e n , Hans-Wolfgang: Die „Verneuerte Landesordnung“ in Böhmen: ein Grunddokument des habsburgischen Absolutismus. Historische Zeitschrift 272, 2001, s . 327–351 . Edice moravského Obnoveného zřízení viz J i r e č e k , Hermenegild (ed .): Constitutiones Margraviatus Moraviae anno 1628 reformatae. Codex iuris Bohemici V/3 . Prag – Wien – Leipzig 1890 .10 Rámcové zachycení vývoje vztahu těchto institucí viz R a d i m s k ý , Jiří: Tribunál 1636–1783. (Vývoj královského úřadu moravského v době pobělohorské) . Dizertační práce FF UJEP . Brno 1946; t ý ž : Tribunál. Sbírka normálií z let 1628–1782 . Brno 1956 .11 Ohodnocení významu zemí a korunního uspořádání v předcházející dějinné fázi viz např . V á l k a , Josef: Zemsko-stavovská politická mentalita v bělohorském období. Studie

401


možno připomenout v Čechách politický život Adama ml . z Valdštejna či na Moravě protest proti Obnovenému zřízení Zdeňka ze Žampachu .12 To ovšem neznamená, že by vůči Obnovenému zřízení žádná jiná rezisten-ce neexistovala, jeho zavedení na Moravě naopak rozhodně nebylo bez problémů . Jeden z iniciátorů pobělohorských změn, český kancléř Vilém Slavata, si ještě v roce 1635 stěžuje ve svém dopise nejvyššímu pražskému purkrabí Jaroslavu Bořitovi z Martinic, že „až posavád processové právní vedle nového zřízení zemského začátek nevzali“, čímž poukazuje na pomalou recepci nového zákoníku v rámci tradiční instituce moravského zemského soudu a snaží se tím doložit nutnost důslednějších změn v moravském soudnictví formou založení nové zeměpanské tribunální instituce .13

Pomalé zavádění Obnoveného zřízení do praxe však nebylo dáno jen jeho omezeným přijetím ze strany stavů . Vedle zřetelné pasivní rezistence části moravské stavovské obce nese vinu za tento stav i znění zřízení samot-ného . V průběhu třicátých let se totiž postupně přicházelo na množství výše již připomínaných problémů, které Obnovené zřízení buď neřeší vůbec, nebo je nerozebírá skutečně do důsledků . Takové situace pak vedly k pochybnostem o vhodném právním řešení dotyčných záležitostí a ve svém důsledku zapříčinily množství korespondence na ose panovník (dvorská kancelář) – země . Od ní se odvíjí i produkce nových normativů (reskripty aj .), znovu definujících často i poměrně významnou právní problematiku, nebo vysvětlujících správné chápání příliš obecných článků zřízení . Žádný z těchto normativů přirozeně neodporuje dikci Obnoveného zřízení, touto cestou ovšem dochází k jeho podstatnému doplňování a rozšiřování .14

Pro příklad uveďme hned první sporný okamžik, který nastal na Moravě ještě na témže sněmu, během něhož k vydání nového zřízení došlo . Vznikl díky potřebě Ferdinanda II . dopředu stanovit, jakým způsobem bude vlastně sněmovní jednání probíhat . Zajištění hladkého průběhu sněmu v červnu roku 1628 totiž vyžadovalo podstatně více organizační-ho úsilí, než tomu bylo u běžných sněmů předbělohorské doby . Jednak

Muzea Kroměřížska ’90 . Kroměříž 1990, s . 55–66; t ý ž : „Státní a zemské“ v českých dějinách. ČMM 109, 1990, s . 320–336 .12 Postoje obou zmíněných postav je však možno chápat i jako rozčarování z pobělohor-ských poměrů, v nichž se jim přes veškerou snahu nepodařilo předchozí věrnost panovníkovi zúročit podle svých představ, Žampachův případ je navíc umocněn jeho finančním krachem . K Valdštejnově případu srov . M a ť a , Petr: Šlechtic v soukolí absolutismu. Politická činnost Adama ml . z Valdštejna po Bílé hoře . In: Chocholáč, B . – Jan, L . – Knoz, T . (edd .): Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali Prof . Dr . Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám . Brno 1999, s . 479–488 . Text Žampachova protestu viz např . K a m e -n í č e k , F .: Zemké sněmy III, s . 553–554; k Žampachově finanční situaci srov . H r u b ý , František (ed .): Moravské korespondence a akta II (1625–1636) . Brno 1937, s . 364–366 .13 T i s c h e r , František (ed .): Dopisy Viléma hraběte Slavaty Jaroslavu Bořitovi z Mar-tinic a jeho synovi z roku 1635. Sborník historický 4, 1886, s . 359–360 .14 Selektivní edice těchto dokumentů viz d ’ E l v e r t , Christian: Beiträge zur Geschichte der Rebellion, der Reformation, des 30jähr. Krieges und der Neugestaltung Mährens im 17. Jahrhunderte. Schriften der historisch-statistischen Sektion, Bd . 16 . Brünn 1867 .

402


bylo nutné vybrat vhodné moravské královské město, které by dostatečně ochránilo císařský dvůr, a dále zajistit jeho ubytování a maximální míru pohodlí .15 Zároveň ale bylo potřeba prostřednictvím zvláštní instrukce dopředu seznámit stavy s novými pravidly sněmovních schůzí, aby se již rovnou mohlo jednat v duchu Obnoveného zřízení, od května sice již na Moravě oficiálně platného, ovšem dotud nepublikovaného a tudíž málo známého .16 V textu této instrukce se jednoznačně stanovuje duchovnímu stavu přednostní postavení, dále jsou všichni stavové informováni o tom, že na sněmu proběhne řada udílení stavovských hodností a všichni takto nově povýšení budou hned přijati za obyvatele . Totéž se má stát i s osobami, které se usadily v zemi za posledních několik let a dosud oficiální inkolát postrádají . Při tom všem byly raději pro tento sněm výslovně zakázány veš-keré spory o přednost, které by mohly plynout ze směsice typově odlišných titulatur . A právě ono předem proponované a velkorysé udílení inkolátů17 a stavovských hodností se stalo prvním konfliktním bodem při střetu kato-lických šlechtických stavů s novým zákoníkem a novými poměry . Nahlas artikulovaný a na těsně pobělohorské poměry nebývale rozhodný odpor panského stavu proti ztrátě možnosti ovlivňovat své personální složení, jemuž znatelně dodávala dynamiku nejen ztráta „starobylého práva“, ale i zřejmá obava z nekontrolovatelného přílivu cizinců a tím i rozmělnění moci a pozemkové držby, byl stejně rázně umlčen Ferdinandovým reskrip-tem z března 1629 .18 V něm je jednoznačně stanoveno, že právě učiněné udílení stavovských hodností panovníkem nebylo vázáno na jednorázovou sněmovní propozici, nýbrž že se opíralo o text nového zákoníku, a panský stav má tuto skutečnost jednoduše vzít na vědomí . Ačkoli tak problém rychle zmizel z roviny politického vyjednávání, jeho ozvěnu lze zaslechnout ze znění Dubií moravských stavů ještě o deset let později .

Neuspokojivý stav právní obnovy českých zemí rozhodně nenechával klidnou žádnou ze zainteresovaných stran, dosavadní vývoj navíc nedával

15 Tuto „logistickou“ stránku věci dostal přirozeně na starost samotný kardinál Dietrich-stein . V úvahu připadalo umístění sněmu do více reprezentativního Brna, Ferdinand II . však zvolil raději variantu Znojma – města sice menšího a méně pohodlného, ovšem uzavíratelného a tím i bezpečnějšího . Srov . k tomu korespondenci: Moravský zemský archiv Brno (dále MZA Brno), G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov, Správa Moravy kardinálem, inv . č . 480, sg . 224/d, kart . 155 .16 Národní archiv Praha (dále NA Praha), Česká dvorská kancelář, Sněmovní jednání – Morava, sg . IV H 3, kart . 710 . Takřka totožná instrukce platila mutatis mutandis i pro český sněm o rok dříve .17 Připomeňme, že při této příležitosti vstoupili do moravského panského stavu např . budoucí zemští hejtmané Kryštof Pavel z Liechtensteina-Castelkornu, Jan z Rottalu a Gabriel Serenyi, či nabyvatelé konfiskátů jako Gerhard z Questenbergu a Antonín Miniati .18 Zástupci panského stavu prohlásili, že udílení stavovských hodností se na tomto sněmu dělo „JMC k zalíbení“, v budoucnu se však má dít „jak za starodávna … aby panský stav k uleh-čení nepřišel“. MZA Brno, A 3 Stavovské rukopisy, Sněmovní památky, inv . č . 8, f . 5 . Originál Ferdinandova reskriptu viz MZA Brno, A 4 Sněmovní akta, kart . 1 . K právní argumentaci stavů srov . K a l o u s e k , J .: České státní právo, s . 452–456 .

403


mnoho šancí na brzké zlepšení . To vše přimělo Ferdinanda II . k pokusu o systematičtější kroky a větší míru komunikace se stavy, aby bylo možno nejasné a sporné záležitosti co nejrychleji odstranit . O první pramenně doložené iniciativě v tomto směru se dovídáme ze sněmovního tisku z roku 1636 .19 Tehdy byla na sněmu ustavena stavovská delegace, která se měla dostavit do Vídně k osobnímu projednání všech problematických záležitostí moravského práva .20 O obsahu či formě vídeňského jednání však nejsme dokonale informováni, neboť písemná instrukce, jíž byla delegace od sněmu vybavena, se nedochovala . Můžeme ovšem usuzovat, že porady k žádnému konkrétnímu výsledku nedospěly a jediným závěrem bylo panovníkovo svolení, že kolegium moravských stavů sepíše v krátkém časovém horizontu dokument, v němž vyjádří veškeré své pochybnosti o dosavadních právních inovacích . Tak se zrodilo panovnické posvěcení vzniku moravských stavovských Dubií .

Stavovským delegátům vracejícím se z Vídně však muselo být jasné, že cesta ke vzniku takového dokumentu bude více než strastiplná . Nalézt jakékoli kompromisní stanovisko uvnitř rozhádané stavovské obce bylo velmi obtížné, ne-li přímo nereálné . Poněkud překvapivá v tomto směru může být slabá míra aktivity ze strany kardinála Dietrichsteina . Ten však na zemských sněmech a sjezdech, kde mohlo k jednáním v dané záležitosti docházet, zpravidla vystupoval zároveň jako zemský hejtman a panovnický komisař, jeho role tak byla ve všem všudy výjimečná a těžko si jej lze proto představit jako iniciátora jednání o stavovských požadavcích . K tomu je třeba přičíst i zřejmou napjatost vztahů, jež tehdy mezi kardinálem a Vídní povstala .21 V září roku 1636 ostatně Dietrichstein zemřel a stejný osud stihl o několik měsíců později i samotného Ferdinanda II . Řešení otázky pochyb moravských stavů o Obnoveném zřízení se tak na obou stranách pomyslné fronty dostává do režie zcela nové generace aktérů .

V průběhu roku 1637 se vztahy mezi nejvyššími dvěma stavy mar-krabství natolik vyostřily, že představa vzájemné spolupráce na společném materiálu se začala jevit již jako zcela iluzorní . K řešení mělo konečně dojít po několika urgencích Ferdinanda III . na zářijovém zemském sjezdu roku 1637 . Situace však dozrála do takového stadia, že Julius ze Salmu, tehdy novopečený zemský hejtman, se rozhodl k dotud bezprecedentnímu kroku

19 MZA Brno, A 6 Sněmovní tisky, kart . 13 (= Německé sněmovní tisky z let 1630–1665) .20 Delegováni byli dva v této době politicky nejagilnější členové duchovního stavu: olo-moucký kanovník Arnošt Platejs z Platenštejna a velehradský opat Johann Greiffenfels; panský stav zastupovaly dvě, pro následující události zcela klíčové osobnosti: tehdy ještě nejvyšší zemský sudí Julius ze Salmu a jeho čerstvý švagr Kryštof Pavel z Liechtensteina-Castelkornu; rytíře reprezentovali Ondřej z Ostešova a Gabriel Horecký z Horky, za měšťany se jednání účastnili Tobias Schanauer z Olomouce a Simon Kainauer z Brna . Všem členům delegace byl dle hodnosti stanoven plat ze zemských financí, viz MZA Brno, A 3 Stavovské rukopisy, Sněmovní památky č . 8, f . 34 .21 B a l c á r e k , P .: Kardinál František z Ditrichštejna, s . 97–102 .

404


– naprostému vyloučení zástupců dvou z různých hledisek konkurenčních stavů, tedy duchovních a měšťanů, z jakékoli participace na stavovských poradách vedoucích k výslednému textu Dubií . Mladý a velice ambiciózní Salm, který po odchodu předchozího zemského hejtmana Maxmiliána z Dietrichsteina do diplomatických služeb neměl v moravském politickém dění sobě rovného, ostatně v budoucnu ještě několikrát prokázal, že odvaha k nestandardním řešením mu rozhodně neschází . Dokument, který morav-ským stavům vysloužil od Josefa Kalouska tolik pochvalná epiteta, tedy vznikl na utajovaných schůzích zástupců výhradně šlechtických stavů . Pre-láti ani měšťané o přípravě podobného textu zjevně neměli ani potuchy .

Ačkoli přesně nevíme, jak dlouho tvorba Dubií trvala a kdy byl finál-ní text hotov, můžeme předpokládat od září 1637 další několikaměsíční prodlevu . Vyhotovení více než sedmdesátistránkového elaborátu, jdoucí-ho mnohdy do jemných podrobností ve znění Obnoveného zřízení, jistě nebylo snadnou záležitostí a vyžádalo si pravděpodobně i konzultace se soudními úředníky, kteří se s novým zákoníkem denně potýkali .22 Autoři dokumentu však byli postaveni před problém, jak zamaskovat okolnost, že spis zdaleka nemá plnou podporu kompletní stavovské obce .23 Tato skutečnost mohla přirozeně vést k jeho snadné napadnutelnosti a hrozilo tak, že dokument bude smeten ze stolu ještě dříve, než se vůbec přistou-pí k projednávání jeho obsahu . Aby nebylo nápadné, že na konci Dubií scházejí podpisy a pečeti zástupců dvou zemských stavů, nebyly k němu jednoduše připojeny pečeti ani podpisy žádné, snad v naději, že to bude považováno za pouhé nedopatření . Někdy počátkem roku 1638 proto dorazil do české dvorské kanceláře anonym, v němž se pouze u některých bodů bylo možné dočíst, že dokument sepsali „RKM Räthe und Landrechts Beisitzern“, kteří však údajně hovoří za všechny čtyři stavy markrabství .24 Julius ze Salmu a jeho tři spolupisatelé však zjevně podcenili bezpečnou zběhlost členů rozvětveného dvorského aparátu v moravských poměrech . Z české dvorské kanceláře putoval moravský elaborát na právní expertizu a dostal se k rukám dvou zkušených a v českých zemích již dobře známých

22 Stanovení pevného časového průběhu těchto událostí brání chabá opora v pramenech, pro pochopení jejich významu však není znalost přesné chronologie klíčovou . Za nejbližší pevnou dataci tak musíme považovat až vydání panovnických Deklaratorií dne 12 . října 1638 . Josef Kalousek a v závislosti na něm i Antonín Rezek uvádějí, že v létě 1637 byl text již hotov, což je ovšem nemožné vzhledem k panovnické urgenci ze září téhož roku . Srov . K a l o u -s e k , J .: České státní právo, s . 458 a R e z e k , A .: Děje Čech a Moravy, s . 46 .23 Šlechtická složka komise pro tvorbu Dubií zůstala bez obměny, viz pozn . 20 .24 Zdání legitimity měl vyvolat už úvodní text dokumentu: „Es haben auf allergnädigste Bewilligung, der weiland RKM christenmildigster Gedächtniß, die treugehorsamste Inwohner aus allen vier Ständen des MM, der RKM Räthe, denen königlichen obristen Landesofficierern und Landrechtsbeisitzern dasselbsten, so der alten und neuen Landesordnung kündig sein, anvertrauet und mitgegeben, beide Landesordnungen zu übersehen und durchzusuchen, und was sie vermeinet dubiös zu sein, die RKM zu dero allergnädigsten Resolution und Declaratori in nachfolgenden Punkten allerunterthänigist vorzutragen.“

405


dvorských radů – byli jimi Otto Melander a Justus Gebhard .25 Ti celý text opatřili svým komentářem a takto předpřipravený a zároveň prakticky již předem rozhodnutý dokument odeslali panovníkovi k definitivnímu posouzení .26 V úvodu k těmto právním komentářům je zcela demaskován a odsouzen Salmův tah s vyloučením dvou zemských stavů a jednoznač-ně zpochybněno oprávnění šlechtického zemského soudu k podobnému separátnímu jednání . Oba právníci poukazují na skutečnost, že tvůrci Dubií jednali v přímém rozporu se zněním sněmovního snešení z roku 1636 a že politický charakter řady článků překračuje stavovské pravomoci, odvozené od panovníkovy výzvy k sepsání podobného dokumentu . Navíc zpochyb-ňují legitimitu textu poukazem na skutečnost, že není nikým signován . Obnovené zřízení však bylo prostřednictvím Dubií napadeno natolik zásadně, že celá záležitost nemohla být jednoduše vyřízena poukazem na její nelegálnost . Z toho důvodu nakonec došlo k vypracování důsledné dvorské odpovědi – Deklaratorií, v nichž bez odezvy nezůstal ani jeden z bodů stížnosti .

Pokusme se nyní přiblížit, co vlastně moravská Dubia obsahovala .27 Text je rozdělen do tří částí: Ad praefationem, Ad Ius publicum a Ad Ius privatum, kopírujících rozdělení Obnoveného zřízení . Strukturován je do oddělených bodů, orientovat se lze i podle přímých odkazů na folia tehdy platného vydání Obnoveného zřízení . Kvantitativně výrazně převyšuje 117 článků vztahujících se k právu soukromému nad 22 články věnovanými společně předmluvě zřízení a veřejnoprávním záležitostem .28 V obsáhlejším soukromoprávním oddílu jednoznačně převládá věcná právní argumentace a pochybnosti nad konkrétními právními úpravami . Necelá šestina těchto bodů je věnována opravám tiskových nepřesností v závazné edici zřízení

25 Oba byli členy říšské dvorské rady a působili jako právní poradci nejen pro panovníka, ale i pro široké spektrum dvorské aristokracie, viz W i n k e l b a u e r , Thomas: Fürst und Fürstendiener . Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfes-sionellen Zeitalters . Wien – München 1999, s . 269–270 a 311–312 . Otto Melander je navíc znám i jako právní teoretik, srov . heslo Melander in: Allgemeine deutsche Biographie, Bd . 21 . Leipzig 1885, s . 279–280 .26 Komentář k moravským Dubiím srov . NA Praha, Česká dvorská kancelář, Stavovská privilegia – Morava, sg . IV H 1, kart . 689 .27 Kompletní text Dubií je uložen v opisech na několika místech, viz např . NA Praha, Česká dvorská kancelář, Stavovská privilegia – Morava, sg . IV H 1, kart . 689; nebo MZA Brno, A 8 Zemská registratura, Zemský sněm, sg . L 10, kart . 634 . Edice tohoto obsáhlého dokumentu jsou pouze selektivní, tzn . uvádějí vždy jen některé body, případně kombinují jak stavovský text, tak panovníkovu odpověď, viz d ’ E l v e r t , Ch .: Ferdinand III. declaratio dubiorum Erläuterung der Zweifel in der neuen Landesordnung vom Jahre 1638. In: Beiträge zur Geschichte, s . 462–480 . Ještě o něco zkrácenější verze viz R e i c h e r t , Jan: Nej-vyšší úředníci zemští a přísedící zemského soudu jménem stavů moravských předkládají císaři svá dubia k některým článkům Obnoveného zřízení zemského, jakož i prosí za doplnění, vysvětlení, ano i odstranění některých bodův. ČMM 36, Brno 1912, s . 448–453 .28 Je tedy třeba opravit údaj Josefa Kalouska, že počet všech bodů Dubií „činil neméně než 117“ . Kalouskovi patrně ušlo rozdělení dokumentu do více částí . Viz K a l o u s e k , J .: České státní právo, s . 459 .

406


a návrhům na změny jazykové stylizace s patřičným odůvodněním . Ostatní body této části již vyžadují od panovníka komentáře či vysvětlení sporných pasáží zákoníku, případně přímo navrhují hlubší zásahy . Lze přitom vysle-dovat několik oblastí právního života země, které považovali práva znalí členové komise za klíčové či za zvláště sporné a věnovali jim zvýšenou pozornost . Několik bodů se tak vztahuje k otázkám vzájemných pravomo-cí . Vyjasnit bylo třeba vztah většího a menšího zemského soudu, novou roli zemského hejtmana jakožto předsedajícího královskému tribunálu, či revizní pravomoc české dvorské kanceláře .29 Další obsáhlé tematické okruhy představuje problematika dlužní agendy (a s tím spojené taxace majetku a exekuce), dědické záležitosti (např . dědictví v ženské linii), sirotčí správa a poručnictví . S celou řadou těchto problémů se můžeme setkat už v před-cházející korespondenci mezi stavovskými představiteli a panovníkem, jak o ní bylo pojednáno výše, zde ovšem dochází k jejich systematizovanému vyjádření . Témata, jež jsou v Dubiích rozebírána s obzvláštní pečlivostí, zároveň úzce korespondují s tím, co o dva roky později v soukromoprávní oblasti přinášejí česká Deklaratoria a Novely k Obnovenému zřízení .30

Oč méně je co do počtu pochybností a stížností v částech Ad praefa-tionem a Ad Ius publicum, o to více se zde setkáváme s materiálem politicky ožehavým a ze strany tvůrců dokumentu mimořádně odvážným .31 Drtivou většinu těchto bodů můžeme pracovně rozdělit do dvou skupin . První sku-pinu tvoří články požadující po panovníkovi takové právní úpravy zemského zřízení, které by při svém uvedení do praxe měly silný politický dopad . Zřetelně sem spadá už první bod dokumentu, který požaduje společnou

29 Dubia se vyjadřují pouze k postavení samotného zemského hejtmana, otázka pravomocí královského tribunálu je náplní zvlášť vypracovaného souboru stavovských výhrad z roku 1636, který však se zde rozebíraným dokumentem má pouze nepřímou souvislost . Blíže k tomu R a d i m s k ý , J .: Tribunál 1636–1783, s . 15–16 . Text Declaratio Dubiorum ve věci královského tribunálu viz d ’ E l v e r t , Ch .: Beiträge zur Geschichte, s . 456–462 .30 Ze srovnání českých a moravských Deklaratorií vyplývá, že přinejmenším zmiňovaná problematika dluhů, dědictví a správa sirotčího majetku byla v obou zemích vnímána jako v Obnoveném zřízení nedokonale právně zajištěná, český text na svého moravského předchůd-ce také v mnohém odkazuje . Vztažení platnosti českých Deklaratorií a Novel na Moravu žádal již zemský hejtman Jan z Rottalu, stalo se tak prostřednictvím zvláštního reskriptu z 8 . června 1650, jeho originál i Rottalova žádost viz NA Praha, Česká dvorská kancelář, Stavovská privi-legia – Morava, sg . IV H 1, kart . 689 . Ani poté ale tyto novely v moravském právním povědomí nezdomácněly . Dokládají to žádosti o jejich vytištění speciálně pro Moravu ještě z poloviny šedesátých let, jež uvádějí, že novely jsou zdejšímu soudnictví stále takřka neznámé . Platnost jednotlivých bodů Deklaratorií a novel na Moravě proto bylo třeba opakovaně potvrzovat českou kanceláří, (uloženo tamtéž) . Situaci snad zlepšily až Weingartenovy společné edice obou zřízení včetně všech novějších normativů, viz např . W e i n g a r t e n , Johann Jacob: Kurz begriffener Auszug der Verneuerten Lands-Ordnung, Novellen und Declaratorien des Königreichs Böheimb und Marggraffthumb Mähren. Prag 1670 .31 Jsem si vědom toho, že k oddílu Ad Ius privatum se v této studii stavím poněkud maceš-sky . Je to dáno jeho obsahovou stránkou, jež by si zasloužila podrobnou právně historickou analýzu . Účelem této studie je však přiblížit poněkud třenice uvnitř moravské stavovské obce a politické myšlení reprezentantů pobělohorských stavů . Z toho důvodu věnuji adekvátnější míru pozornosti části věnované v Dubiích právu veřejnému .

407


edici obou zemských zřízení, starého i nového, s doplněním o další, dotud nepublikované normativy . Nepostrádalo to svoji logiku . Navrhovatelé takovéto edice se mohli snadno zaštiťovat svou nezištnou péčí o zajištění kontinuity a unifikace zemského práva,32 na druhou stranu však nelze pře-hlédnout, že připuštění byť jen dílčí platnosti starého zemského zřízení by bylo důležitým precedentem a mohlo by umožnit v budoucnu napadení politické podstaty Obnoveného zřízení . Tato okolnost přirozeně neušla pozornosti ani vzpomínané dvojici dvorských radů, dle jejichž konceptu Ferdinand III . jakoukoli revitalizaci starého zřízení rezolutně zamítl .33

Podobně skromné šance vyvolával požadavek po úpravě předmluvy k Obnovenému zřízení, tedy textu, který se vlastních normativů nedotýká, ovšem má velký dopad na prestiž zemské obce . V tomto požadavku (bod č . 3) usilovali členové šlechtických stavů o vypuštění formulace o rebelii „in forma universitatis“, hovořící o povstání celé země proti panovníkovi . Šlechtické argumenty sledovaly stejnou argumentační linii jako zmiňovaný protest Zdeňka ze Žampachu před několika lety: katolické stavy odmítají nést odpovědnost a následky za rebelii, jíž se samy neúčastnily, naopak vždy zachovávaly panovníkovi věrnost a to i za cenu mnohých materiálních a jiných obětí . Požadavek se zajisté zdál být oprávněný, odstranění proble-matického místa by z moravských stavů sňalo rebelský cejch a země by byla zbavena svého „dědičného hříchu“ . Formulace o povstání země „in forma universitatis“ má však dopad podstatně dalekosáhlejší . Je totiž nutné vnímat ji zároveň jako účelové zavedení teze o kolektivní stavovské vině, umož-ňující aplikování kolektivního trestu .34 Současné výzkumy pobělohorských konfiskací přesvědčivě dokládají, že proces potrestání účasti na stavovském povstání se rozpadá do oddělených soudních kauz s konkrétními provinilci a jde tedy o zcela individuální uplatňování trestu propadnutí práv formou vyvlastnění či jiného postihu .35 Vztažení viny plošně na celou zemi bylo motivováno především nutností odůvodnit aplikaci teorie o propadlých právech na rozsáhlé soubory zemských privilegií a zemskou ústavu . Díky tomuto kroku si svou platnost udrží jen takové normativy, které panovník

32 Bezprostředně následující bod například požaduje dosažení větší konformity i mezi právem zemským a městským, bod č . 18 dále žádá obnovení smlouvy šlechtických stavů s měšťany .33 Gebhard a Melander přitom poukazují na nebezpečí jakéhokoli vyvozování souvislostí mezi starým a novým zemským zřízením: „…die Principia und Fundamenta, darauf die N[eue] L[andesordnung] gegründet, von der alten Lands Ordnung diversissima sein, auch für sich selbst gefährlich were, die Neue aus der Alten Lands Ordnung, sonderlich was das jus publicum betr., zu interpretiern…“ Viz pozn . 27 .34 Š m e r d a , Milan: České země a uherská stavovská povstání. (K otázce „kolektivní viny“ a „kolektivní odpovědnosti“ v myšlení feudální společnosti) . Slovanský přehled 71, 1985, s . 462–474 .35 K n o z , T .: Pobělohorské konfiskace, zde kapitola Právní aspekty konfiskací, s . 531–573; t ý ž : Die Konfiskationen nach 1620 in (erb)länderübergreifender Perspektive. Thesen zu wesentlichen Wirkungen, Aspekten und Prinzipien des Konfiskationsprozesses . In: Maťa, P . – Winkelbauer, T . (edd .): Die Habsburgermonarchie, s . 99–130 .

408


zemi výslovně znovu udělí, resp . nově definuje . Tím se ovšem značně fiktivní teze o nerozdílném provinění celé země, realizovaná právě onou napadanou formulací „in forma universitatis“ v textu předmluvy, staví do zcela jiného světla . Její odstranění by mohlo znejistit legitimitu Obnoveného zřízení a jeho vazbu na právní minulost země . Je více než pravděpodobné, že si tuto skutečnost autoři Dubií dobře uvědomovali a právě na ni měli svým požadavkem namířeno, ačkoli se k tomu výslovně nepřiznávají .36

Další soubor požadavků značně politické povahy se vztahuje ke kompetencím tradičně stavovských orgánů – zemského sněmu a soudu . S poukazem na staré zemské zřízení a zvyklostní uspořádání si zástupci šlechtických stavů nenárokují nic menšího než svobodné svolávání zem-ských sněmů a oprávnění projednávat jakékoli záležitosti mimo panovnické propozice . I v tomto případě jde o pokus více než ambiciózní . Již od nástupu Ferdinanda I . na trůn se snaží habsburští panovníci ve vztahu k zemským sněmům redukovat právě tyto dvě stavovské pravomoci . Oprávnění stavů pořádat nezávislé a zcela samostatné zemské sněmy bylo zpochybněno již počátkem 30 . let 16 . století a po celou předbělohorskou dobu zůstalo předmětem sporů . Jednoznačný a definitivní zvrat v panovnický prospěch přináší právě Obnovené zřízení .37 Zároveň tento požadavek dokládá, že často připomínaný rozdíl mezi českým a moravským zněním Obnoveného zřízení v otázce obsahu sněmovního jednání (stavovské právo iniciovat jednání v otázkách, které se nedotýkají panovnického majestátu, platné původně jen na Moravě) je poměrně marginální . Stavovský propoziční návrh byl totiž stejně tak vázán na panovníkovo potvrzení jako jeho vlastní propoziční body a ani sami stavovští představitelé nevnímali toto oprávnění jako plnohodnotný relikt svých starých svobod .

V případě uvedených stížných článků a revizních návrhů platí snad-no pochopitelná úměra, že oč ambicióznější jsou stavovské požadavky, o to razantnější je jejich dvorský komentář . Explicitně vyjádřený pokus zvrátit jedno ze základních politických ustanovení Obnoveného zřízení

36 Totéž dokládá i obsáhlý rozklad na toto téma v komentáři dvorských radů . Nový podnět k úpravě předmluvy v podobném duchu přednesli až právníci kompilační komise při tvorbě návrhu na úpravu zemského zřízení na počátku 18 . stol (tzv . Elaboratum moravicum) . Tehdy však již bylo Obnovené zřízení bezmála jedno století v platnosti a vyškrtnutí textu o rebelii by tudíž neznamenalo takové politické nebezpečí jako v roce 1638 . K Elaboratu blíže U r f u s , Valentin: Pokus o revizi moravského zřízení zemského na počátku 18. stol. a tzv. „Elaboratum moravicum“. ČMM 89, 1970, s . 46–65 . Text Elaborata viz NA Praha, Česká dvorská kancelář, Morava, sg . II A 1, kart . 29 .37 K předbělohorským sněmům srov . především K a m e n í č e k , František: Zemské sněmy a sjezdy moravské I. Brno 1900, s . 23–50; P á n e k , Jaroslav: K sněmovní politice Ferdinanda I. Králův pokus o manipulaci českých stavů na generálním sněmu r . 1557 . FHB 2, Praha 1980, s . 209–246 . K moravským sněmům v druhé polovině 17 . století viz D a v i d , Jiří: Pobělohorské zemské sněmy na Moravě. Diplomová práce FF MU . Brno 2005 . K situaci českých sněmů v téže době viz M a ť a , Petr: Český zemský sněm v pobělohorské době /1620–1740/. Relikt stavovského státu nebo nástroj absolutistické vlády? In: Ptak, M . J . (ed .): Sejm czeski od czasów najdawniejszych do 1913 roku . Opole 2000, s . 49–67 .

409


se ve dvorském komentáři přirozeně neobešel bez rozkryvu pravých pří-čin, které k němu vedly . Argumenty šlechtických stavů jako péče o blaho země a nejlepší (tedy stavovská) znalost jejích potřeb byly jednoznačně přebity poukazem na velké nebezpečí, jež by z obnovení stavovských sněmovních pravomocí panovníkovi hrozilo .38 Obdobným způsobem byl vyřízen i článek Dubií (bod č . 5) týkající se zemského soudu . V něm bylo požadováno, aby o personálním složení této instituce nerozhodoval pouze zemský hejtman, resp . jeho zeměpanský úřad, nýbrž zemský soud samotný jakožto kolektivní stavovský orgán . Přijetím tohoto stavovského návrhu by se tak Ferdinand III . dobrovolně vzdal své možnosti účinně kontrolovat obsazení nejvyšší zemské soudní instituce . K něčemu takovému přirozeně nemohlo dojít, pobělohorští aristokraté i představitelé nižší šlechty si proto v průběhu let museli zvyknout na skutečnost, že o tom, kdo z nich obsadí uvolněné místo přísedícího zemského soudu, rozhodnou dobrozdání členů královského tribunálu .39

Předchozí bod vztahující se k zemskému soudu zároveň tvoří pomy-slný most ke druhému tematickému okruhu veřejnoprávní části Dubií . Velké množství stížností je totiž na jednu stranu adresováno panovníkovi, na druhou stranu se ovšem jejich obsah vypořádává s fenomény stojícími mimo sféru Obnoveného zřízení či dokonce mimo vztah země a panovníka . Jedná se vlastně o útoky, které autoři Dubií zacílili do několika oblastí uvnitř stavovské obce . Jeden z těchto útoků reaguje na politické aktivity mimořádně cílevědomého duchovního stavu, druhý je směřován vůči extrémnímu společenskému vyvýšení několika jedinců či rodin nad rámec ostatní moravské šlechtické společnosti – tzv . „nových knížat“ . Zvláštní kategorií osob, které si rovněž vysloužily pozornost šlechtických stavů, byli tzv . cizinci, tedy osoby nedávno na Moravě zakoupené a neznající či nerespektující zemské zvyklosti a právo .

U článků, vymezujících se vůči těmto třem kategoriím osob, můžeme sledovat převahu dvou motivací: jedna pochází z oblasti ekonomické a dru-há, těsně související, z oblasti společenské prestiže . V prvním případě se jedná o přístup k zisku rozsáhlých pozemkových komplexů, uvolněných v rámci pobělohorských majetkových přesunů .40 Moravské zemské šlechtě vyvstali v dotyčných třech skupinách dotud nepoznaní konkurenti, kteří

38 „Dies … trifft correctionem legis publicae und ein solche sach an, darunter E. Mt. Hoheit mercklich interessirt. Dan die vorigen Zeiten genugsam mit sich gebracht, was derlei Gewalt vor zu Gelegenheiten E. Mt. Vorfahren zu ursachet gehabt, welche auch endlich so weit erstiegen, das nicht allein die Contributiones auf allerlei gefährliche Conditiones und Suchung neuer Privilegii und Freiheiten, auch andere sachen so wieder deroselben Königl. Stand gewesen, fast jeder Zeit conditioniert…“ Viz pozn . 27 .39 Tato dobrozdání se v mnoha případech dochovala v MZA Brno, A 8 Zemská registra-tura, Zemští sudí, sg . L 6/4, kart . 613 .40 Pobělohorské majetkové přesuny a změny v pozemkové držbě dotud nejpečlivěji analyzoval M a t ě j e k , František: Bílá hora a moravská feudální společnost. ČsČH 22, 1974, s . 81–104 . Matějek se zde dotýká prakticky všech oblastí, k nimž se Dubia vyjadřují:

410


navíc zásadním způsobem omezovali šanci na zisk již zabraných panství prostřednictvím změny jejich právní podstaty . Ze statků klášterů a kapitul se mohl snadno stát majetek komorní, duchovní subjekty navíc „neumíra-jí“, jimi zakoupené deskové statky se proto na pomyslný trh jen málokdy vrátily zpět . Volnost prodeje a nabývání panství stejnou měrou omezovalo i rozšíření tvorby knížecích a hraběcích fideikomisů .41 Ztrátou možnosti nabýt tyto statky v budoucnu znovu se členové panského a rytířského stavu cítili mimořádně znevýhodněni (viz články Dubií č . 8 a 11) . Krom toho by měl být dle argumentace těchto dvou stavů pozemkový majetek přednostně prodáván řádným obyvatelům země a nikoli cizincům .

Vyostřený konkurenční vztah k duchovním a knížatům v majetkové oblasti má svůj neméně ostrý pendant ve sféře moci a společenského postavení . Výše probíraný bod Dubií o zemském soudu mimo personální pravomoce této instituce samotné uvádí i požadavek, aby se soudním pří-sedícím nikdy nestal představitel duchovního stavu, kníže či osoba řádně v zemi neusedlá . Dále v bodu č . 10 požadují autoři včlenění veškerých normativů týkajících se duchovního stavu do textu Obnoveného zřízení, především by však zde měly být jasně specifikovány kompetence a prero-gativy duchovních, aby nedocházelo k jejich neoprávněnému vyvyšování nad členy panského stavu . Dále si zástupci šlechtických stavů stěžují na titulární chaos, který v zemi za poslední léta povstal (bod č . 11); požadují, aby zemský hejtman jakožto zástupce panovníka vždy na veřejných fórech předcházel všechny osoby světských stavů, včetně knížat (č . 12); protestují proti zvláštní lavici osob s knížecím titulem na zemských sněmech a sou-dech (č . 13); žádají naopak zachování pořadí hodností moravských rodů podle starobylosti (č . 15) . I nejvyšší zemské úřady mají zůstat vyhrazeny moravským panským a rytířským rodům, přístup k nim se má řídit pouze stářím (starožitností) rodu a v žádném případě nemají být přednostně svěřovány knížatům (č . 19) .

Je nabíledni, že s takto vyhroceně koncipovanými stížnostmi nalezli jejich autoři u Ferdinanda III . jen málo pochopení . Suchou mluvu zamíta-vých odpovědí v textu Deklaratorií poněkud oživují již vícekrát vzpomínané komentáře dvorských radů . Jejich hlavní a nejčastější argument představo-val odkaz na skutečnost, že Dubia překračují „casus dubiosus“, tedy původně stanovený rámec, v němž se měli stavovští tvůrci textu pohybovat . Mělo jít pouze o pochybnosti (v pravém významu slova Dubia) o správném výkladu Obnoveného zřízení, které vyžadují ze strany panovníka bližší osvětlení . Namísto pochybností byl však sestaven text stížností, navrhujících často do

nárůstu podílu majetku duchovních subjektů, majetkové diferenciaci ve prospěch několika velkých (knížecích) rodů nebo k přílivu rodů dotud v zemi cizích . 41 Počty moravských fideikomisů a jejich normativy přehledně viz d ’ E l v e r t , Christian: Die Fideikomisse in Mähren und Schlesien. Notizen-Blatt der historisch-statistischen Sektion, Nr . 6, 1860, s . 41–46 a Nr . 7, 1860, s . 50–55 .

411


Obnoveného zřízení zcela nepřípustné zásahy, a co víc, sledujících parciální zájmy dvou stavů, či ještě hůře, pouze několika jedinců . Tím došlo ze strany pisatelů k jednoznačnému překročení pravomocí, navíc formulovanému tak, jakoby šlo o názor všech čtyř stavů . Panovník se proto vůbec nemusel cítit zavázán k podrobným rozborům stížných bodů, zcela postačovalo v jednotlivých případech poukázat na konkrétní článek Obnoveného zří-zení, popřípadě distancovat se od mezistavovských konfliktů . Deklaratoria nám proto skutečně málokdy říkají něco víc, než že dosud platné znění zřízení je v pořádku a není třeba na něm nic měnit, případně že stavy si mají vlastní problémy vyřešit samy mezi sebou .

O mnoho zajímavější než pročítat obsahově jednotvárnou Ferdi-nandovu odpověď, je pokusit se nahlédnout více do pozadí vzniku těch článků, které směřují k obnovení někdejší výsadní role panského stavu v rámci stavovské obce . Lze tak učinit ve dvojí rovině . Tyto články je totiž možno číst jednak jako projev mezistavovských kompetenčních sporů, v nichž vystupují jednotlivé stavy jako celistvé korporace, a jednak jako projev osobních ambicí několika zainteresovaných osob . Vydejme se nej-prve touto druhou cestou . Za klíčovou postavu vzniku Dubií byl již výše označen moravský zemský hejtman, hrabě Julius ze Salmu . Sledujeme-li jeho životní osudy do roku 1638, můžeme v nich odhalit několik moti-vů, jež ve svém důsledku zapříčinily nebo alespoň silně ovlivnily ostrý tón Dubií .42 Salmové přišli na Moravu už koncem 16 . století a od svého příchodu tvořili důležitou složku moravské katolické šlechty . Plně se zde etablují prostřednictvím Weikarta ze Salmu, držitele panství Tovačov, Kojetín a dočasně i panství Hodonín – jednoho z největších na Moravě . Julius byl Weikartovým nejstarším synem, narodil se roku 1600 a dle poz-dějšího majetkového vyrovnání se svými dvěma bratry se stal výhradním dědicem moravských salmovských statků .43 Do veřejného života vstoupil tento mladý a relativně bohatý šlechtic na přelomu dvacátých a třicátých let pod patronací kardinála Dietrichsteina . Rozhodně tehdy nebyl sám . Těsný klientský vztah k nejmocnějšímu muži Moravy stojí na počátku kariéry hned několika vlivných postav moravské politiky následujících desetiletí, v čemž se odráží vědomá kardinálova péče o novou generaci moravských elit .44 Salm pravidelně navštěvuje zemské sněmy a mnoho energie věnuje

42 Stručný Salmův životopis podává d ’ E l v e r t , Christian: Zur m. schl. Adelsgeschichte. Die Grafen Salm-Neuburg am Inn . Notizen-Blatt der historisch-statistischen Sektion, Nr . 1, 1869, s . 1–5 . Stručné zmínky roztroušené v pozdější literatuře nepřekračují vesměs rámec d’Elvertova článku, několik dalších informací je možno načerpat ze salmovského rodinného archivu: MZA Brno, G 314 Rodinný archiv Salm-Neuburgů Velké Opatovice a částečně i G 150 Rodinný archiv Salm-Reifferscheidtů Rájec nad Svitavou .43 M a t ě j e k , František (ed .): Moravské zemské desky III. Kraj olomoucký 1567–1642 . Praha 1953, s . 572–574 .44 Salm působil u Dietrichsteinova dvora jako rada, komorník a nejvyšší lovčí, pozdější zemský hejtman Jan z Rottalu zde vykonával funkci dvorského sudího . Známé je i Dietrichs-

412


práci ve sněmovních komisích, organizujících ve složitých válečných či poloválečných moravských podmínkách výběr daní . Touto agilní činností si Julius ze Salmu vybudoval určité renomé, díky němuž se stal (nejspí-še opět s Dietrichsteinovým přispěním) roku 1635 nejvyšším zemským sudím . Když o rok později Dietrichstein zemřel, byl Salm nejžhavějším nástupnickým kandidátem na úřad zemského hejtmana . V pobělohorské době se totiž ve sféře nejvyšších moravských úřadů ustaluje model pravi-delného kariérního postupu . Na rozdíl od podstatně méně průhledného udílení úřadů v 16 . století45 nalezneme v 17 . a 18 . století jen velmi málo zemských komorníků, kteří by nebyli dříve sudími a s jistou licencí lze podobně hodnotit i vztah mezi zemským hejtmanstvím a komornictvím .46 V roce Dietrichsteinovy smrti (1636) byl nejvyšším zemským komorníkem a tedy jakýmsi pretendentem úřadu zemského hejtmana hrabě Jindřich Šlik z Posaunu (mimochodem opět švagr Julia ze Salmu) . Ten ale býval v zemi dlouhodobě nepřítomen, jeho prvořadým působištěm byla armáda .47 Kvůli své takřka permanentní absenci musel být v zemském úřadu často zastupován a o dva roky později ostatně sám na všechny své zemské funkce rezignoval . Že by se právě Šlik stal novým zemským hejtmanem bylo proto velmi nepravděpodobné . Naproti tomu Julius ze Salmu byl kandidátem takřka ideálním . Znal dokonale moravské prostředí, svou kompetentnost a osobní kvality prokazoval na zemské správní úrovni již několik let . Proto když byl bezprostředně po Dietrichsteinově skonu uveden v život nový zeměpanský úřad (= zemské hejtmanství), byl jeho vedením pověřen prá-vě nejvyšší sudí Salm .48 Ač byl oficiálně stále zemským sudím a vakantní hejtmanský úřad jen zastupoval, měl k dispozici veškeré hejtmanské pra-vomoce a jeho osobě náležely i patřičné pocty spjaté s tímto úřadem . Na vlastní kůži tak zakusil moc a prestiž zemských hejtmanů . V tuto chvíli byl šestatřicetiletý hrabě již jen krůček od toho, aby se stal nejvyšším úředním představitelem své země .

Čekalo jej však jedno sice krátké, zato však velmi nepříjemné oddá-lení zisku hejtmanské hodnosti . Na počátku roku 1637 došlo ke změně

teinovo opatrovnictví pozdějšího nejvyššího sudího Lva Viléma z Kounic, viz H r u b ý , F .: Lev Vilém z Kounic, s . 34–47 .45 Moravské poměry v udílení úřadů 16 . století byly nejčastěji v minulosti zkoumány z hlediska majetkové základny politické moci, viz např . J u r o k , Jiří: Šlechtické zemské úřady a rodová majetková moc v předbělohorských Čechách a na Moravě (1526–1620). ČMM 110, 1991, s . 239–251 .46 Tento vztah vysvítá především z přehledu moravských úředníků v rámci práce d ’ E l v e r t , Christian: Zur Oesterreichischen Verwaltungs-Geschichte, s . 626–666 . Často citovaný Přehled Antonína Bočka ( B o č e k , Antonín: Přehled Knížat a Markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v Markrabství Moravském. Brno 1850) je pro pobělohorské období krajně nespolehlivý .47 Byl členem dvorské válečné rady a později prezidentem téhož orgánu . Srov . seznamy členů vídeňského dvora www .univie .ac .at ./Geschichte/wienerhof .48 R a d i m s k ý , J .: Tribunál 1636–1783, s . 14 .

413


na trůnu a Ferdinanda II . vystřídal jeho syn Ferdinand III . Tato generační proměna měla svůj dílčí dopad i na perspektivy šlechtických osobností spjatých s jednotlivými vídeňskými dvory .49 Snad lze touto okolností při-spět k vysvětlení faktu, že dne 20 . července 1637 byl nečekaně na dotud volné hejtmanské místo jmenován kardinálův synovec a dosavadní nejvyšší hofmistr císařovny Eleonory Gonzagy, kníže Maxmilián z Dietrichsteina, tedy postava novému panovníkovi a dvoru velmi blízká . Téhož dne bylo vyhotoveno i Salmovo propuštění ze zastupitelské hejtmanské funkce .50 Ačkoli je propouštěcí list pln uznání a díků za dosavadní platné služby, jeho adresát jistě mnoho důvodů ke spokojenosti neměl . Slibně se roz-víjející kariérní postup byl náhle zaražen kvůli upřednostnění osobnosti s vyšším titulárním postavením a širšími klientskými vazbami, která se navíc správními záležitostmi Moravy zabývala dotud jen velmi okrajově . Salm se musel nadále spokojit s úřadem zemského sudího, dle důstojnosti a prestiže až třetím v pořadí . Jeho štěstím bylo pouze to, že Dietrichsteinovy ambice se nikterak neupínaly k moravským zemským úřadům . Krátce po svém červencovém jmenování Maxmilián z Dietrichsteina na hejtmanský úřad rezignoval . Tehdy konečně nestálo jmenování Julia ze Salmu řádným zemským hejtmanem nic v cestě .51

Jakkoli se Salmova kariéra nakonec příliš nezdržela, byla pro něj výše popsaná peripetie nepochybně frustrujícím zážitkem . Jeho případ ovšem také ilustruje konkurenční vztahy uvnitř nových moravských elit . Pokud usiloval mladý člen panského stavu s hraběcím titulem (zvyklý ještě na předbělohorské uspořádání) počátkem třicátých let 17 . století o dosažení maxima v zemské sféře, musel se cítit ze dvou stran ohrožen novými pomě-ry . Jakožto příslušníka panského stavu jej zásadním způsobem v prestiži a kompetencích omezoval duchovní stav, který si na základě Obnoveného zřízení nárokoval široký podíl na moci a jakožto hraběte jej ohrožovalo umělé titulární vyvýšení „nových knížat“, vydělujících se v mnohém nad rámec panského stavu . Obojí si zaslouží bližší osvětlení .

Mělo-li Obnovené zřízení do budoucna zcela paralyzovat jakýkoli organizovaný stavovský odpor, nemohlo učinit lépe, než povýšit neuroze-né (?) duchovní na nejvyšší stav v zemi .52 Suverénnímu panskému stavu

49 Srov . H e n g e r e r , Mark: Kaiserhof und Adel in der Mitte des 17. Jahrhunderts. Eine Kommunikationsgeschichte der Macht in der Vormoderne . Konstanz 2004 .50 MZA Brno, A 8 Zemská registratura, Zemští hejtmané, sg . L 6/2, kart . 607 .51 Tamtéž; Julius ze Salmu se stal zemským hejtmanem v říjnu 1637, Maxmilián z Diet-richsteina tudíž nebyl moravským zemským hejtmanem o mnoho déle než tři měsíce (tedy nikoli rok, jak občas tvrdí literatura, např . ještě V á l k a , J .: Dějiny Moravy II, s . 108) . Doklady o jeho hejtmanském působení viz MZA Brno, G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov, inv . č . 584, sg . 253/a, kart . 184; zde je uložen i dokument o Salmově jmenování . Později se Maxmilián věnoval činnosti diplomatické (působil např . jako císařský velvyslanec v Polsku), dvorský úřad nastoupil znovu až roku 1648, kdy se stal hofmistrem u dvora císa-řovny Marie Tyrolské .52 Při rozboru konfliktu mezi moravským panským a duchovním stavem vycházím ze

414


tím vznikl na zemských fórech konkurent do té doby nepoznaný . Bylo by omylem domnívat se, že mezi plně katolickým či rekatolizovaným pan-stvem existovala k duchovnímu stavu nějaká zvláštní náklonnost . Znění Obnoveného zřízení navíc kodifikuje pouze onu holou skutečnost, že duchovní se stali z posledních prvními . O otázkách praktického dopadu na kompetenční vztahy uvnitř zemské správy už text zákoníku mlčí, čímž bylo založeno na sérii navzájem konfliktních výkladů . Sporné otázky se vyrojily hned v prvních letech praxe podle nového zákoníku a záhy se ustálily kolem toho, má-li nejvyšší představitel duchovních převzít řízení zemského sněmu a mají-li mít preláti hlavní slovo ve stavovských komisích . Obě strany zaujaly velmi neústupné stanovisko a nehodlaly svým politickým konkurentům přenechat nic ze svých nárokovaných pravomocí .

První známky začínajícího sporu známe ze značně zneklidněného dopisu zábrdovického opata Benedikta Waltenbergera olomouckému kanovníkovi Arnoštu Platejsovi . Informuje nás o separátních schůzích panského stavu, konaných s vědomím kardinála Dietrichsteina a s patrnou snahou zamezit vzrůstu moci duchovního stavu .53 Je velice pravděpodob-né, že už na těchto panských jednáních nějakým způsobem participoval Julius ze Salmu . Byl tehdy předním členem svého stavu a coby častý člen stavovských komisí se s kompetenčními střety s duchovními musel často setkávat . V krátkém čase začalo být zjevné, že konfliktní body bude možné uspokojivě rozřešit pouze přímou intervencí panovníka, jehož normativ by zaplnil mezeru v Obnoveném zřízení . Na vyžádání Ferdinanda II . vytvořily obě znesvářené strany obsáhlé elaboráty, jejichž čtení dnes mimo jiné ukazuje, jak protichůdné mohly být interpretace Obnoveného zřízení . Stanovisko panského stavu54 se snaží dokázat, že „jus dirigendi“ duchovního stavu jde zcela proti zdejší právní tradici, dále jsou zde popírány schop-nosti a zkušenosti duchovních se správními problémy země a poukazuje se na jejich neurozenost, aroganci a rozpínavost . Důležitým argumentem z hlediska Obnoveného zřízení je tvrzení, že probošti a opati moravských klášterů spolu s kanovníky olomoucké kapituly vystupují na stavovských

své diplomové práce D a v i d , J .: Pobělohorské zemské sněmy, s . 67–74 . Na tomto místě se však daným konfliktem zabývám pouze v míře relevantní k tématu moravských Dubií . Dále srov . M a ť a , Petr: „O felix Bohemia, quando sacerdotum consiliis regebaris.“ Geschichte als Argument im politischen Denken des höheren Klerus Böhmens und Mährens in 17 . und 18 . Jahrhundert . In: Bahlcke, J . – Strohmeyer, A . (edd .): Die Konstruktion der Vergangenheit . Geschichtsdenken, Traditionsbildung und Selbstdarstellung in frühneuzeitlichen Ostmit-teleuropa . ZHF, Beiheft 29, 2002, s . 67–80 .53 „...den 26. 3. [1634] der weltlichen Herrenstand mehrenthälts in völliger Anzahl bei Ihr hochw. Gnad. Herrn Cardinal von Diet. a part erschienennen und geheimen Rath gehalten, dessen Schluss dahin gewisslich zielen sollte, das wir de facto des Exercitii der Praecedenz hinführo beraubt, und der Commissionen vorgepflogener massen müssig gehen sollten...“ Datován 31 . března 1634 . Zemský archiv Opava (dále ZA Opava), pracoviště Olomouc, Metropolitní kapitula Olomouc, sg . Kb5, kart . 1003 .54 Uloženo např . v MZA Brno, A 8 Zemská registratura, Zemský sněm, sg . L 10, kart . 634 . Datováno 22 . ledna 1635 .

415


shromážděních pouze jako zástupci svých vysílajících institucí, přičemž stavovská hodnost připadá klášteru či kapitule vždy jako celku . Jejich před-stavení proto nemají právo osobně užívat výhod příslušnosti k zemskému stavu . Preláti ve svém dokumentu55 kontrují tím, že pokud něco duchovní stav vypudilo ze zemské správy, bylo to hnutí heretiků a škodlivá stavov-ská rebelie, čímž implicitně staví své nynější panské protivníky na stejnou úroveň . Nespornou a rozhodně největší výhodou prelátů byla okolnost, že na jejich straně stálo v danou chvíli psané právo . Prakticky každý argument duchovních tak bylo možné stvrzovat poukazem na znění Obnoveného zřízení, interpretovaného nyní v duchu prelátského maxima jako důkaz absolutní přednosti duchovního stavu ve všech sporných bodech .

Snad to byly i tyto mezistavovské třenice, které přiměly Ferdinan-da II . k tomu, aby roku 1636 podnítil moravské stavy ke vzájemné dohodě a spolupráci na textu pochybností ohledně Obnoveného zřízení . Dosáhnout konsensu v tak vyhrocené situaci však bylo stěží možné . Naopak – poté co se Julius ze Salmu stal v říjnu roku 1637 zemským hejtmanem, pokusil se dát věcem rychlejší spád a text Dubií, který k tomu původně vůbec neměl být určen, koncipoval spolu se svými spolupracovníky výhradně v duchu panských stanovisek . I když se Dubia obsahově nekryjí s citovaným ela-borátem panského stavu z roku 1635, jejich smyslem bylo podpořit cíle panského stavu dokumentem s celozemským zaštítěním . Přímou vazbu na tato dřívější stanoviska panského stavu je možno spatřovat v článcích Dubií požadujících např . větší pravomoce zemského soudu a podporu postavení zemského hejtmana vůči duchovnímu stavu, stejně jako v požadavku po bližší specifikaci toho, kdo vlastně tvoří duchovní stav .

Ačkoli panovníkovi jistě nebylo zatěžko odmítnout jednostranné a zpolitizované výpady Dubií vůči duchovnímu stavu, rozhodnutí ve věci tohoto mezistavovského sporu se stejně nevyhnul . Stalo se tak prostřed-nictvím dvorského dekretu z 10 . dubna 1638, který podrobně stanovil vzájemné vztahy dvou nejvyšších moravských stavů .56 Jednalo se o kom-promis, který v podstatě nepřinášel nic nového, ovšem do budoucna spo-lehlivě zamezil přehnaným nárokům obou stran . Duchovní stav i nadále svým hlasem a místem na zemském sněmu a při dalších příležitostech předcházel stav panský, přičemž ve věci definice duchovního stavu zůstalo

55 ZA Opava, pracoviště Olomouc, Metropolitní kapitula Olomouc, sg . Kb5, kart . 1003 . Dokument vznikl až v průběhu roku 1636, jeho původ spatřujeme především v okruhu olomoucké kapituly . Zhruba roční prodleva je způsobena jednak tím, že Dietrichstein dlou-ho odmítal prelátům vůbec předat panovníkovu výzvu k sestavení podobného dokumentu a jednak proto, že získat jednotné stanovisko celého duchovního stavu se ukázalo být pro rozdílnost názorů velmi složité . Záležitost byla konzultována např . i se strahovským opatem, viz společný list Arnošta Platejse a strahovského opata Kašpara Questenberga císaři; MZA Brno, G 314 Rodinný archiv Salm-Neuburgů Velké Opatovice, inv . č . 143, kart . 7 .56 Např . MZA Brno, A 8 Zemská registratura, Zemský sněm, sg . L 10, kart . 634, též ZA Opava, pracoviště Olomouc, Metropolitní kapitula Olomouc, sg . Kb5, kart . 1003 .

416


u textu Obnoveného zřízení . Direktorství sněmu stejně jako stavovských komisí připadlo však definitivně osobě světské . Jednoznačná porážka svět-ské stavy čekala pouze v otázce majetkové, neboť duchovní subjekty zde získaly potvrzení svobodného nabývání zemskodeskových statků . Těmito opatřeními se sice nezamezilo opakování mezistavovských kompetenčních střetů a sporů o přednost, podstatně však klesla jejich četnost .

Zvláštní pozadí má i obrana panského stavu proti tzv . cizincům a představitelům moravských knížecích rodů . I tato obrana zřetelně kopíruje osobní ambice a cíle pisatelů . Je až s podivem, v jak široké míře se tyto body odvolávají na starobylá moravská práva a zvyklosti platné při zasedání sněmů a soudů či při udílení úřadů v předbělohorské době . Pokud by byla většina těchto článků přijata, vrátily by se poměry moravských stavovských institucí do poměrů před stavovským povstáním . Na tom by jistě nebylo nic divného, pokud bychom mohli interpretovat vznik Dubií jako uvědo-mělý boj domácích stavů o své někdejší postavení proti cizím elementům či mocichtivému panovníkovi . Tento model by však byl přinejmenším v jednom svém aspektu podezřelý, a to v samotných osobnostech pisatelů z panského stavu – mnohokrát vzpomínaném Juliovi ze Salmu a Kryštofu Pavlovi z Liechtensteina-Castelkornu . Oba jsou totiž postavami, které z nových pobělohorských poměrů dovedli mnoho vytěžit a vděčili jim za svůj majetkový i společenský vzestup . Můžeme-li Salma snad ještě řadit k moravské předbělohorské šlechtě, byť rozhodně ne k tradičním morav-ským rodům, u Castelkorna je to zcela vyloučené .57 Konstatuje-li Petr Maťa pro pobělohorské České království kontinutitu držby nejvyšších zemských úřadů v rukách tradičních českých rodů,58 na Moravě tato kontinuita tak dalece neplatí . Pobělohorské proměny šlechtické společnosti vykazují na Moravě v ohledu obsazování zemských úřadů oproti Čechám významné odlišnosti . Prozatím hypoteticky lze uvést, že ve dvacátých a třicátých letech zde vzniklo určité vakuum způsobené nedostatkem schopných představitelů zdejší šlechty, kteří by zajistili kontinuitu moravských rodů ve správě země . Po extrémním vzestupu dvou nejmocnějších katolických rodů Liechtensteinů a Dietrichsteinů scházela na Moravě dostatečně počet-ná domácí vrstva hrabat a svobodných pánů . Díky tomu vznikla mezera, kterou v danou chvíli nemohli zacelit ani katoličtí Žerotínové, Kounicové či Žampachové .59 Všechny jmenované rody nedisponovaly jak materiálními tak personálními předpoklady k tomu, aby dlouhodobě udržely ve svých

57 Byl plukovníkem Albrechta z Valdštejna, na Moravu se dostal až sňatkem s Ester ze Zejdlic, vdovou po Adamu Lickovi z Riesenburgu . Tímto sňatkem získal panství Pernštejn, majetek dále rozšířil o nákup konfiskátů Bludov a Vartemberk v Čechách . Roku 1636 se svým druhým sňatkem stal švagrem Julia ze Salmu . Srov . d ’ E l v e r t , Christian: Zur m. schl. Adelsgeschichte. Die Grafen von Liechteinstein-Castelcorn . Notizen-Blatt 1869, s . 9–13 .58 M a ť a , Petr: Svět české aristokracie (1500–1700). Praha 2004, s . 338–348 .59 Srov . přehled katolické moravské šlechty před Bílou horou v článku H r u b ý , Fran-tišek: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. ČMM 46, 1922, s . 107–169 .

417


rukách nejvyšší moravské úřady a vytěsnily nově příchozí konkurenty do sféry nižších hodností či mimo zemskou správu vůbec . Na vině bylo jistě i to, že řada představitelů na Moravě dlouhodobě inkolovaných rodů, které přežily Bílou horu, spatřovala své pole působnosti přednostně v orgánech Českého království – platilo to zejména o Valdštejnech a Slavatech . Tím se otvírá dostatek prostoru pro nově příchozí šlechtu, jíž rozhodně neschází ctižádost a ambice dosáhnout v nové zemi na nejvyšší mety . Proto když je v roce 1640 jmenován triumvirát tří nejvyšších úředníků, pověřených řídit zemi po nucené rezignaci Julia ze Salmu, nenacházíme mezi nimi ani jednoho představitele tradičního předbělohorského moravského rodu .60

Je tedy nepochybně zajímavé, že právě této společenské skupině se vyplatí usilovat o obnovení někdejších moravských poměrů a zaštiťovat se starobylými moravskými právy . Čteme-li však články Dubií pozorně, zjistíme, že tak činí velice obezřetně . Skutečnost, že osobnosti pisatelů nejsou dlouholetými členy moravského panského stavu prozrazuje např . požadavek po odstranění titulačního chaosu . Zdaleka přitom není napa-dáno povyšování samotné . Naopak: oficiálně stavy ústy těchto svých mluv-čích děkují panovníkovi za množství titulů, kterými odměňuje své věrné poddané, jen upozorňují na jejich zneužívání a neoprávněné zavádění . Přinejmenším Salm a Castelkorn by totiž byli sami proti sobě, kdyby chtěli zpochybňovat vnitřní diferenciaci panského stavu prostřednictvím říšské titulární hierarchie a množství dalších dotud na Moravě cizích povýšení – oba patřili k privilegovaným hrabatům s titulem „Hoch- und Wohlgeboren“, což po celé 17 . století rozhodně nebylo zanedbatelné . Jejich bezpečně zajištěnou přednost ovšem právě neoprávněné užívání titulů mohlo velmi poškozovat .61

Dalším příkladem budiž několikerý výpad Dubií proti cizincům v zemi . Je totiž třeba se tázat, koho tím měli pisatelé vlastně na mysli . Vždyť jeden z nich, Kryštof Pavel z Liechtensteinu-Castelkorna, se sám mohl řadit k cizí šlechtě – na Moravu se dostal prostřednictvím sňatku teprve roku 1623, navíc prvních pět let zde pobýval bez řádného inkolátu .62 Je proto

60 Vedle Castelkorna jsou to Jan z Rottalu a František Magnis (pouze Rottalové přichá-zejí na Moravu již roku 1610) . Zastávali hodnosti nejvyššího komorníka, nejvyššího sudího a podkomořího . Viz pozn . 63 a dále d ’ E l v e r t , Christian: Zur m. schl. Adelsgeschichte. Die Grafen von Rottal . Notizen-Blatt 1869, s . 17–23; t ý ž : Zur m. schl. Adelsgeschichte. Die Grafen von Magnis . Notizen-Blatt 1869, s . 25–31 . Teprve během desetiletí dochází k vyrov-návání této situace např . díky společenskému vzestupu předbělohorských rytířských rodů Podstatských z Prusinovic či Petřvaldských z Petřvaldu a zároveň probíhá rychlá asimilace starých a nových rodů, která striktní rozlišování mezi těmito dvěma póly stírá .61 Udělení titulu privilegovaného hraběte Juliovi ze Salmu viz M a t ě j e k , F . (ed .): Moravské zemské desky, s . 633–635 . Castelkornův případ viz d ’ E l v e r t , Ch .: Beiträge zur Geschichte, s . 705 . Salm se paralelně snažil vymoci, aby případy sporného užívání titulu mohly být řešeny přímo na půdě stavů, což Ferdinand III . reskriptem z 29 . prosince 1637 zamítl s poukazem na to, že kontrola nad tituly přísluší pouze panovníkovi; tamtéž, s . 707 . K fenoménu povyšování v této době obecně M a ť a , P .: Svět české aristokracie, s . 67–76 .62 Navazování příbuzenských svazků nově příchozích šlechticů a šlechtičen s domácími

418


nutné odlišit historiografický pojem „cizí šlechty“, tedy veškerých rodů příchozích po Bílé hoře, od dobového vnímání tohoto pojmu, alespoň tak, jak vyplývá z kontextu Dubií . Castelkornova účast mezi autory tohoto textu totiž naznačuje, že pojem „cizinec“ zde není nikterak vázán na zemi původu, jazyk či dobu příchodu dotyčné osoby na Moravu, ale výhradně na okolnost udělení či neudělení inkolátu . Cizincem je jednoduše ten, kdo není řádným obyvatelem Moravy a nesplnil dotud své povinnosti vůči zemi (dědičné holdování a složení přísahy, obdržení tzv . reversu etc .) . Je zřejmé, že takto definovaní cizinci představovali pro právní konsolidaci a obnovu markrabství velké nebezpečí . Nebyli vůči zemi či panovníkovi zavázáni žádnými závazky a prakticky nespadali ani pod zemskou soudní jurisdikci . Dokonce se v Dubiích můžeme dočíst, že cizinci tvoří v zemi „strany“ („Partheyen“), konkurující stavovským orgánům . Bylo-li záměrem stavů vytěsnit osoby bez inkolátu z veřejného života a hlavně zpochybnit jejich způsobilost k právním úkonům v zemi (především majetkovým), setkaly se tak konečně alespoň v jediném bodě veřejnoprávní části Dubií shodně s panovníkovou vůlí . Ferdinand III . tuto stavovskou stížnost shle-dal do značné míry oprávněnou, od čehož vede přímá linie k reskriptům přikazujícím všem držitelům deskových statků řádné nabytí inkolátu pod hrozbou přísných trestů .63

Poslední velký soubor stížností tvoří narážky na postavení nových knížat . Už jeden z prvních článků Dubií v sobě obsahoval skrytý osten vůči konkrétnímu knížecímu rodu, v něm však jeho tvůrcům rozhodně nelze upřít jistou péči o vážnost země . Jak textem Obnoveného zřízení, tak i stvr-zením moravských privilegií a přijetím holdu se zavázal Ferdinand II ., že on sám ani jeho následovníci nedopustí oddělení („Abalienierung“) žádné moravské oblasti a bude vždy pečovat o její celistvost . Ne-li rovnou územ-ní, pak rozhodně právní celistvost země se však stavům zdá být zásadním způsobem narušována prostřednictvím vynětí rozsáhlých majetkových komplexů z kontextu zemského práva a jejich uvedení do bezprostřední-ho lenního vztahu vůči panovníkovi . Na Moravě se takto šlechtické stavy obracejí primárně proti liechtensteinskému rodu .64 Zdá se ovšem, že se zde jako i v jiných bodech stavovští pisatelé uchylují k určité strategii ve výběru toho, nač si budou stěžovat . Ačkoli by bylo jistě možné obrátit se tímto

rody není nikterak výjimečným jevem . Vedle Castelkorna lze připomenout sňatky Rombalda Collalta s Blankou Polyxenou z Thurnu, Františka Magnise s Marií Kavkovou z Říčan či Jana z Rottalu s Helenou z Vrbna .63 D ’ E l v e r t , Ch .: Beiträge zur Geschichte, s . 442–443, 583–584, 592, 627–630 . Tyto patenty se pak průběžně stávaly stálým doplňkem Obnoveného zřízení . Nutnost jejich několikerého opakování svědčí o složitém vymáhání tohoto nařízení v praxi .64 Opět přitom narážíme na problém, na nějž nebylo ústy stavů poukazováno poprvé . „Liechtensteinsche Exemptio a foro moravico“ se stalo předmětem jednání již na několika zemských soudech v polovině třicátých let, viz MZA Brno, A 3 Zemské rukopisy, Sněmovní památky, inv . č . 6 .

419


textem obecně proti změnám právního statusu řady moravských panství nejen Liechtensteinů, které v sobě potenciálně obsahovaly nebezpečí nezá-vislosti na zemských strukturách,65 v Dubiích šlo o něco jiného – napadáno bylo dosažení nezávislosti opavského soudu vůči Moravě . Tvrdí se zde, že Opavsko je vtěleným územím Moravského markrabství a moravský zemský soud je vůči opavskému nadřazenou institucí, poskytující veškerá závazná právní naučení . Je to však tvrzení přinejmenším sporné . Po celé 16 . století nebyla státoprávní příslušnost opavského knížectví vyřešenou záležitostí, jsouc silně zatížena konkurencí stavovských obcí .66 Převzetím Opavska a Krnovska Liechtensteiny se však stala faktická nezávislost těchto území na Moravě realitou . Smysl tohoto bodu stavovských stížností tedy směřuje jednak k definitivnímu rozřešení historicky sporného nároku Moravy na supremaci vůči Opavě, zároveň je zde však vztah Moravy a Opavska do značné míry jen zástupným problémem . Řešení hledejme v textu exemp-čního privilegia, které obdržel roku 1622 Karel z Liechtensteina pro své moravské državy . Zde se praví, že zmíněná moravská panství se vyjímají z pravomoci zdejší soudní jurisdikce a podřizují se v první instanci knížecí-mu soudu v Opavě, v druhé potom přímo panovníkovi . V tom již bylo možno oprávněně spatřovat přímý zásah do právní integrity moravského území . Pokud tedy článek Dubií požaduje návrat opavského soudu pod křídla Moravy a snaží se při tom vyvolat zdání nesporného historického nároku, jde o zjevný úhybný manévr a pokus postavit celé liechtensteinské privilegium na hlavu . I zde však, stejně jako v mnoha dalších případech, šlo o pokus odsouzený k nezdaru .67

65 Časově souběžně např . probíhala jednání o vytvoření liechtensteinského sekundoge-niturního knížectví z panství Moravský Krumlov – Uherský Ostroh, liechtensteinská primo-genitura disponovala širokou exempcí ze zemského soudu již od roku 1622, připomenout lze i zformování titulárních hrabství Hodonín a Náměšť nad Oslavou . K Liechtensteinům viz d ’ E l v e r t , Christian: Die Exemption des Hauses Liechtenstein. Notizen-Blatt der hist .-stat . Sektion 1860, s . 17–19; t ý ž : Das liechtensteinische Exemptionsprivilegium . Notizen-Blatt 1862, s . 78–79 . Dále srov . W i n k e l b a u e r , Thomas: Das „Fürstentum Liechtenstein“ in Südmähren und Mährisch Kromau (bzw. Liechtenstein) als Residenzstadt Gundakers von Liech-tenstein und seines Sohnes Ferdinand. In: Bůžek, V . (ed .): Život na dvorech barokní šlechty (1600–1750) . České Budějovice 1996 (= Opera Historica 5), s . 309–334; t ý ž : Fürst und Fürstendiener, s . 379–408 . Další vývoj postavení Liechtensteinů viz S e d l á č e k , Jaro-mír: Právní posice rodu knížat z Liechtensteinu a na Liechtensteině podle práva československého. Olomouc 1928 . K situaci v pobělohorské Náměšti nad Oslavou viz K n o z , T .: Správní a hospodářská reforma na náměšťském panství po roce 1628. ČMM 116, 1977, s . 119–136; t ý ž : Državy Karla staršího, s . 297–369 .66 B i e r m a n n , Gottlieb: Geschichte der Herzogthümer Troppau und Jägerndorf. Tes-chen 1874 . Z u k a l , Josef: Slezské konfiskace 1620–1630 . Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově . Praha 1916; K o r b e l á ř o v á , Irena: K územně správnímu členění Slezska před rokem 1740. Slezský sborník 100, 2002, s . 161–180 . Ke vztahům stavovských obcí viz B a h l c k e , Joachim: Regionalismus und Staatsintegration; F u k a l a , Radek: Role Jana Jiřího Krnovského ve stavovských hnutích. Opava 1997 .67 Dvorští komentátoři a v závislosti na nich i Declaratio dubiorum Ferdinanda III . se k nároku moravského soudu vůči Opavě vůbec nevyjadřují . Zástupci moravských stavů

420


Liechtensteinové přirozeně nebyli jediným v Dubiích napadeným knížecím rodem . V obecné rovině byla zpochybňována zejména nesystémo-vost nových knížat v rámci tradičních stavovských struktur . Bylo-li pro říšské stavy ještě poměrně snadné nastavit vůči těmto knížecím rodům účinné bariéry,68 zemské stavy již tolika nástroji a takovým vlivem nedisponovaly . I přes jednoznačné vyjádření Obnoveného zřízení, že nová knížata tvoří integrální součást panského stavu, docházelo prostřednictvím řady vnějších opatření k vyjádření mimořádnosti knížecího postavení . Níže postaveným tak nahrávala pouze skutečnost, že skupina knížat do značné míry zem-skou správu vyklidila . Četnost případů, kdy se osoba s knížecím titulem objevila na zemském sněmu v druhé polovině 17 . století rapidně klesá . Ve čtyřicátých a padesátých letech se zde můžeme setkat s představiteli liechtensteinské sekundogenitury, v šedesátých letech pak ještě s Ferdi-nandem z Dietrichsteina .69 Pak následuje dlouhá, jen řídce přerušovaná odmlka . Ve třicátých letech však tento odliv ještě zdaleka tak patrný nebyl, jak dokládá Salmova osobní zkušenost s Maxmiliánem z Dietrichsteina . Pokud by došlo k dlouhodobému obsazení nejvyšších zemských úřadů knížecími rody, šance na zisk některé ze stále ještě prestižních zemských hodností by tak pro představitele ostatních rodů značně klesla . Tomu se soubor Dubií snaží nastavit účinné překážky . Opakovaně jsou zde proto uváděny požadavky, aby novým knížatům nebyly svěřovány žádné posty v zemské správě . Knížata se v podání tvůrců Dubií neměla nikdy stát pří-sedícími zemského soudu (bod 8), zemskými úředníky ani podkomořími (body 19 a 20) .

Druhým nebezpečím, které ze strany nových knížat plynulo, bylo jejich vzpomínané vyčleňování z kontextu země a panského stavu . Výslovně se

(tentokrát už všech čtyř) však o liechtensteinských privilegiích s panovníkem opakovaně jednali, prozatím však není jasné, s jakým výsledkem . Christian d’Elvert zachytil projevy těchto jednání ještě v roce 1649 a heslovitě sleduje vývoj vztahu Liechtensteinů k zemi až do 18 . století . D ’ E l v e r t , Ch .: Die Exemption, s . 18–19 . 68 Nadmíru účinnou se ukázala být již známá podmínka o nutnosti držby suverénního říšského území . Blíže k tomu W i n k e l b a u e r , T .: Fürst und Fürstendiener, kapitola Session und Votum, s . 321–337 . Materiály k úsilí Dietrichsteinů o vstup na říšský sněm viz např . MZA Brno, G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov, inv . č . 1857–1860, kart . 417–419 . Tyto materiály však dosud čekají na své historiografické zhodnocení .69 O tom, že se Gundaker z Liechtensteina snažil přimět své syny k častější účasti na zemských sněmech a k zájmu o zemské záležitosti vůbec viz W i n k e l b a u e r , T .: Fürst und Fürstendiener, s . 164–174 . Sám se však na sněmech příliš často neobjevoval (naposled roku 1652), jeho synové sem dojíždějí s určitou pravidelností ještě v padesátých letech, později však již zcela sporadicky: např . Ferdinand Johann roku 1663, či Johann Jakob Moritz roku 1679 . Z primogenitury Liechtensteinů se mi v 17 . století podařilo zachytit pouze jedinou účast Karla Eusebia na zemském sjezdu roku 1659, viz D a v i d , J .: Pobělohorské zemské sněmy, s . 49–50 . Ferdinand z Dietrichsteina jako jediný z moravských knížat získával první ostruhy svého politického života v zemských úřadech, s nimiž byla účast na sněmech bez-prostředně spjata, v letech 1656–1666 je tedy pravidelným sněmovníkem . Detailní přehled o složení účastníků moravských sněmů lze načerpat z tzv . sněmovních protokolů; MZA Brno, A 4 Sněmovní protokoly, zde kartony k příslušným rokům .

421


proti „knížecímu stavu“ v tomto duchu obracejí body 12 a 13, požadující jednoznačnou přednost zemského hejtmana před veškerými světskými oso-bami včetně knížat a zrušení zvláštní knížecí lavice při zasedání zemských sněmů a soudů .70 Oba body se shodně staví proti ustanovení Obnoveného zřízení, v němž dochází prostřednictvím článku „O sedání v saudu zem-ském a jinde“ 71 k umělému vyvýšení všech knížat nejen nad ostatní členy panského stavu, ale i nad všechny zemské úředníky včetně hejtmana . Jde o jeden z rozporů uvnitř tohoto zákoníku, který na jednu stranu potvrzuje kontinuitu stavovských hierarchií, na druhou stranu ovšem v symbolické rovině uměle vyděluje úzkou skupinu knížat mimo jejich rámec . Zde je tedy možné na rozdíl od předchozího případu oba články Dubií chápat dvojím způsobem . Nejprve se nabízí ona rovina, do níž se tento text sám hlásí, tedy rovina stavovského odporu vůči symbolickému nadřazení několika rodů nad zemské orgány . Tímto nadřazením je velkou měrou snižován význam země a stavovské zaštiťování se péčí o její prospěch zde má jistou relevanci . Krom toho Obnovené zřízení neřeší, jakým způsobem postupovat, když se úřední a titulární hodnost střetnou u jediné osoby .72 Ve druhé rovině pak jde o součást precedenčního a mocenského souboje uvnitř panského stavu zcela dle intencí článků Dubií věnovaných knížecímu majetku či přístupu k úřadům . Z tohoto hlediska nabývá celý konflikt podstatně osobnějšího mocenského rázu . Odvolávání se na starobylá privilegia zde slouží poměrně úzké skupině stavovských osob ve střetu se společensky výše postavenými knížaty, jimž konkurovat bylo velice obtížné .

Závěrem připomeňme tezi o vývoji politické mentality pobělohorských stavů . Když v roce 1658 vyzval nový panovník Leopold I . na zemském sněmu stavy, aby vytvořily seznam toho, co je třeba v zemi změnit, vznikl dokument formálně nikoli nepodobný Dubiím .73 Jeho sepsáním pověřená stavovská komise (tentokrát skutečně složená ze všech čtyř stavů) však pod vedením Ferdinanda z Dietrichsteina považuje za palčivé zcela odlišné fenomény než tomu bylo v době před dvaceti lety . V popředí zájmu stojí válečné poškození Moravy, průtahy a rozložení armád či problematika

70 S výhradami by sem bylo možné řadit i body 15 a 16, požadující přísné zachovávání pořadí moravských rodů podle principu starobylosti, jež by knížecí přednost též významně redukovalo .71 J i r e č e k , H . (ed .): Constitutiones, s . 44–47 .72 Tento případ nastal velice záhy u Ferdinanda z Dietrichsteina . Když se teprve deva-tenáctiletý Ferdinand stal roku 1655 moravským nejvyšším komorníkem, byl jeho nárok na sezení v knížecí lavici zpochybňován, neboť by prý (dle interpretace tehdejšího zemského hejtmana Gebriela Serenyiho) měl zasedat mezi ostatními úředníky . Dietrichstein se přirozeně hájil tím, že kdyby měl být zisk úřadu na újmu jeho cti, byl by to zisk více než paradoxní . MZA Brno, G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov, inv . č . 1459, sg . 650, kart . 351 . Rozhodnutí o této věci v Dietrichsteinův prospěch viz d ’ E l v e r t , Ch .: Beiträge zur Geschichte, s . 462–464 .73 Jeho koncept je uložen v MZA Brno, G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov, Mährische Landtage 1656–1659, Aktenstücke und Annotationen des Fürsten Ferdinand, inv . č . 596, sg . 262, kart . 193 .

422


výběru daní . Nic nevybočuje z rámce každodenních správních problémů Moravského markrabství . Ze srovnání obou dokumentů zřetelně vyplývá, jak odlišná je generace Ferdinanda z Dietrichsteina od generace Julia ze Salmu . Moravská Dubia ukazují, že povědomí o stavovských svobodách a aktivní účasti stavů na vládě v zemi bylo ve třicátých letech 17 . století ještě velmi živé . V tomto dokumentu máme přinejmenším náznak existence kolektivní vůle části pobělohorských stavů k nespokojenosti s charakterem dosavadních společenských a politických proměn . Zdaleka přitom nejde pouze o vychýlení někdejší křehké mocenské rovnováhy ve prospěch panov-níka a zeměpanských úřadů . Dřívější suverénní nositel politického mora-vanství (řečeno termínem J . Války), panský stav, se po vydání Obnoveného zřízení má i na vlastním stavovském kolbišti co ohánět, aby uhájil alespoň důstojnou míru svého někdejšího postavení . Je však třeba zdůraznit, že veřejný projev této vůle přichází s několikaletým zpožděním a ujímá se ho až mladší generace . Důvod můžeme spatřovat v tom, že takový projev byl dlouhodobě blokován jak mimořádností bezprostředně pobělohorských událostí, tak mimořádným vlivem osobností typu Ferdinanda II . či Františka z Dietrichsteina . Ovšem právě toto časové zpoždění, stejně jako osobnosti pisatelů, nás nutí tázat se po pravé povaze motivů „nové“ moravské šlechty k vyjádření nespokojenosti . Zdá se být nepravděpodobné, že osobnostem, jež ve třicátých letech obsadily zemské úřady, šlo upřímně o renovaci sta-robylých stavovských svobod . Spíše se nabízí vysvětlení, že toto úsilí se v určité míře stává nástrojem k posílení jejich osobní prestiže . Roku 1637 totiž už ani úřad moravského zemského hejtmana (chápaný stále ještě ve stavovském duchu) neposkytoval svému nositeli takový lesk, jako tomu bylo dříve, a hned dvě společenské skupiny si z různých hledisek kladly nárok na přednostní postavení . Pokus o revizi Obnoveného zřízení je tedy zároveň snahou o oživení upadajících tradičních zemských institucí a role panského stavu, ovšem stejně tak i projevem osobních ambicí a ctižádosti klíčových postav .

Srovnání s podobným stavovským materiálem z roku 1658 pak nazna-čuje, že bezprostředně následující generace již k podobnému radikálnímu vystoupení necítí potřebu . Ačkoli mnoho problémů přetrvalo, nachází se tehdy již moravská společnost ve stabilizovaných poměrech a stavovství se stává integrální součástí výkonu pobělohorské správy .

423


Die „mutigen mährischen Stände“ und ihr Versuch eines Eingriffs in die Verneuerte Landesordnung

Die dreißigjährige geschichtliche Entwicklung unmittelbar nach der Schlacht am Weißen Berg verkörpert in Mähren eine relativ abgerundete historische Entwicklungsetappe . In deren Rahmen verläuft eine Vielzahl sowohl politischer und gesellschaftlicher wie auch objektiv rechtlicher Innovationen, die den Charakter der mährischen Gesellschaft für den gesamten Nachfolgezeitraum bestimmten . Als einen der Schlüsselmomente lässt sich auch die Veröffentlichung der Verneuerten Landesordnung im Jahre 1628 bezeichnen . Dieses Gesetzbuch stieß allerdings bei seiner Herausgabe und Anpassung an die böhmischen und mährischen Rechtsverhältnisse auf eine Reihe von Schwierigkeiten, die dessen Anwendung in der Praxis merklich komplizierten . Auf der einen Seite ging es um Probleme, die der Unausgereiftheit des Gesetzbuches selbst entsprangen – dessen ziemlich allgemeine Diktion löste häufig Konflikte um die bindende Interpretation der einzelnen Artikel aus; auf der anderen Seite handelte es sich um die offenkundige Resistenz eines Teils des mährischen Adels gegenüber den neuen Verhältnissen, die auch zum Versuch einiger ständischer Re-präsentanten um deren grundlegende Revision führte .

Dies geschah mit Hilfe der ständischen Dubien zu Beginn des Jahres 1638 . Ursprüng-lich sollte dieses Dokument nach einem Vertrag mit dem Kaiser und auf der Grundlage eines Konsenses des gesamten Ständekollegiums entstehen, angesichts des konkurrierenden Verhältnisses der einzelnen Korporationen jedoch schufen dieses Dokument lediglich die Vertreter des Herren- und Ritterstandes . Das Dokument befasst sich zwar quantitativ mehr mit privatrechtlichen Fragen, auf dem Gebiet des öffentlichen Rechts jedoch werden außer-ordentlich ambitionierte Forderungen wie die freie Wahl der Landtage, die eigenständige Besetzung des Landesgerichts oder die Erneuerung der Gültigkeit des alten Landrechts erhoben . Weiterhin wendet sich dieses Dokument scharf gegen die herausragende Stellung des geistlichen Standes, der sog . „neuen Fürsten“ und Landfremden . Das soziale Profil der Verfasser dieses Dokuments deutet freilich darauf hin, dass neben dem Bemühen um eine Renovation der Landesfreiheiten hinsichtlich des scharfen Tones nicht minder auch ganz persönliche Interessen und machtpolitische Ambitionen zum Ausdruck kamen .

Das Dokument wurde nach seiner Versendung nach Wien zunächst einer rechtlichen Analyse durch die Hofräte unterzogen und danach erst an den Kaiser zur definitiven Entschei-dung weitergeleitet . Die kaiserliche Antwort, die den Titel Declaratio dubiorum (1638) trug, lehnte die Mehrzahl der ständischen Forderungen ab . Zu einer grundsätzlicheren Revision der Landesordnung kam es daher erst zwei Jahre später durch die Veröffentlichung der sog . Deklaratorien und Novellen im königreich Böhmen . Die Gültigkeit dieses Dokuments in Mähren erwies sich jedoch bis in die 1670er Jahre als problematisch .




Aleš Vyskočil

C. k. úředník v československých službách

Jediná věta stačila a z rakouskouherského úředníka se stal českoslo-venský, více nebylo třeba . Všeobecný zmatek konce října 1918 úřednické kanceláře jakoby míjel, navíc v uctivé vzdálenosti . Ani později do nich nezavítal, jen tu a tam ostýchavě nahlédl . Vytrvale a všude se o podivném tichu kolem úřadů diskutovalo, téměř všichni s ním nesouhlasili, ale stejně tak si ti, kteří dohlédli dál za momentální nadšení, uvědomovali, že kácet strom, na kterém ledva sedím, se nevyplácí . A tak zatímco padaly nedo-tknutelné dynastie, bortily se staleté říše, vybíjely se statisícové armády, kamsi samospádem postupovala společnost, neodvislý setrvačník vnitřního mechanismu správní organizace bez viditelných omezení a následků pře-konal smrt vůkolních poměrů .

Když byl 28 . října slavnostně prohlášen československý stát, stala se součástí tzv . recepčního zákona, první československé právní normy, formulace, která potvrzovala zatímní platnost zemských a říšských zákonů a která zachovávala dosavadní organizaci státní správy . Jen za odpověd-ný vrcholný orgán se na místo původního ministerstva vnitra prohlásil Národní výbor .1 Jeho členové si uvědomovali, že základním předpokladem pro udržení nového politicko-společenského směru bude pacifikace, resp . ovládnutí dostupných bezpečnostních složek (armády a policie), převzetí kontroly nad zásobováním obyvatelstva a zachování fungujícího státního aparátu . Při splnění těchto podmínek bude možné se vyhnout celkové destrukci . Recepční normu její autor Alois Rašín později obhajoval takto: „Základním tímto zákonem mělo být zamezeno, aby nenastal bezprávný stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebyla.“ 2 Viktor Dyk se na kontinuitu díval kritičtěji: „V prvních dnech naší republiky bývali jsme častokráte svědky údivu těch, kdož viděli, že Československá republika přejímá téměř celý správní aparát Rakous-ka kromě snad nejkřiklavějších případů. V tomto údivu nad skutečností tehdy přirozenou, neměl-li nastati v prvních dnech naprostý chaos, bylo přece zdravé

1 První z pěti článků hovořil o Národním výboru jako zatímním vykonavateli vnitřní politiky země, druhý o platnosti stávajících zákonů a třetí o podřízení všech nadále v nezmě-něné podobě fungujících úřadů Národnímu výboru . Zákon byl publikován 6 . listopadu ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého pod číslem 11 .2 Národní shromáždění republiky Československé v prvém desetiletí . Praha 1928, s . 9 .

426


jádro a správný instinkt: Československá republika nesmí přejímati šablonovitě ani starou bezcharakternost, ani starý šlendrián.“ 3

Tím, že nový stát, jak se později ukáže natrvalo a bez zásadních koncepčních změn,4 převzal systém c . k . správy, zaměstnal i ty, kteří jeho organizaci doposud sloužili . Jak se však podařilo z černožlutého smýšlení najednou namíchat poměrně syté červenobílé? Kdo byli oni českosloven-ští státní úředníci? Kdo byli ti, kteří museli krátce po převratu přísahat věrnost nově vzniklé Československé republice – tu vřele, tu s rozpaky, pokaždé však z existenčních důvodů, občas okořeněných notnou dávkou oportunismu?5

U politických úřadů6 na Moravě sloužilo před válkou u obou instancí státní správy, tj . na místodržitelství a u okresních hejtmanství, přibližně šest stovek úředníků včetně kancelářských sil (údaje pro rok 1913 hovoří o 584

3 Národní listy z 1 . března 1919 .4 Došlo pouze ke kosmetickým úpravám v označení státních úřadů a jejich zaměstnanců – z okresních hejtmanství se staly okresní správy politické a z místodržitelství zemská správa politická (obě rozhodnutím ze 6 . listopadu) . Po dobu fungování Národního výboru, který suploval moc československé vlády, se tato skutečnost odrazila v poněkud krkolomném názvu zemská správa politická Národního výboru, resp . okresní správa politická Národního výboru . Reforma veřejné správy pak zavedla označení zemský nebo okresní úřad . Tendence zapomenout na staré pořádky se projevila i ve změně označení funkcí vrcholných úředníků . Na místo místodržitele prozatímně nastoupili správci zemské správy politické a pro místa okresních hejtmanů (i když jako hodnost zůstali zachováni) se později prosadilo označení přednosta . Existuje několik prací, které se souborně věnují vývoji a specifikům prvorepublikové politické správy, jiné se detailněji zmiňují na návrhy na prosazení župního zákona nebo na správní reformu z přelomu let 1927/1928 . Byly vydány tematické publikace o četnictvu a policii . Sondy do fungování politických úřadů s všeobecnou působností však podobně jako v případě c . k . úřadů chybějí . Více pozornosti vzbudila ministerská úroveň .5 Republikánskému úřednictvu jako stavu nebo jeho jednotlivým příslušníkům se sou-stavně věnuje minimum prací . Biografické příspěvky mají spíše drobnější, portrétní charakter a orientují se především na vrcholné reprezentanty správy (Kosina, Černý) . O úřednictvu jako celku byla publikována řada právně historických a sociologizujících rozborů . Kontinuita úřednictva je literaturou vnímána jako fakt, ale kritická analýza tohoto fenoménu prozatím k dispozici není . Změnami v úřednickém aparátu po roce 1918 se zabývají dvě studie, obě věnované Čechám . První je materiálový příspěvek Jana Krlína, vycházející z jeho diplomové práce (Výměny úředníků státní správy v českých zemích v letech 1918–1920 . Paginae historiae 6, 1998, s . 210–253) . Práce nabízí sled událostí v jednotlivých regionech, opatření proti úřednictvu a jejich personální obměnu . Autor vytěžil materiály z fondů Národního archivu v Praze (fondy prezídia českého místodržitelství a prezídia vídeňského ministerstva vnitra) . Přestože název práce odkazuje na širší chronologické a teritoriální vyme-zení, ve skutečnosti se týká především úzkého časového období od 28 . října do 31 . prosince 1918, a území Čech . Druhou studii, která zůstala v podobě nepublikovaného rukopisu a za jejíž zpřístupnění děkuji autorce, napsala Alexandra Špiritová (Kontinuita vedoucích úředníků českého místodržitelství s českou zemskou správou politickou, 17 s .) . Na rozdíl od Krlínovy studie Špiritová reflektuje širší chronologické období, vymezené zhruba léty 1918 až 1928, avšak orientuje se především na druhoinstanční úřednictvo .6 Předkládaná studie se zabývá výhradně politickými úřady, stranou zůstávají dvě zbý-vající složky základního triumvirátu státní správy, finanční a soudní sféra . Zájem je omezen na konceptní, vyšší úřednictvo, podřízený účetní, kancelářský či pomocný personál zmiňuji jen v omezené míře .

427

C . K . Ú Ř E D N Í K …

osobách), z nichž většinu měli Češi . Přesto si německé úřednictvo užívalo postavení, které nekorespondovalo s národnostní skladbou obyvatelstva na Moravě ani poměrově, natož pak mírou vlivu . Chování každého úřadu a jeho pověst mezi obyvatelstvem úzce souvisela s jeho představeným, a do vrcholných správních funkcí Češi pronikali obtížně . Vše se změnilo v říjnu 1918 . Struktura republikánského úřednictva se zcela proměnila a postupně získala výrazně homogenní podobu . Československá moc s Němci přestala počítat, dílem odešli sami . Zejména úbytek německých úředníků na vedou-cích postech státní správy byl více než markantní . Dobře to dokumentuje situace na okresní úrovni, kde během půl roku po převratu poskočil podíl Čechů ve vedení ze 17 okresů na 29 ze 36 moravských hejtmanství .

C. k. politické úřady na Moravě a říjnový převrat

Za války se ve zvýšené míře začalo monitorovat smýšlení a míra loajality úřednictva vůči hroutící se říši . V důsledku sílícího odporu proti válce si vláda přestávala být jistá i svým úřednickým aparátem . Její obavy však byly do značné míry liché, nikoliv snad pro převažující černožluté přesvědčení úřednictva, nýbrž pro kvalitu a jistoty, které zastávaný post nabízel . Věrnost přísaze a Rakousku platila prakticky bezezbytku u čes-kých byrokratických špiček, nižší a střední úřednictvo projevovalo svoje národnostní cítění zřetelnějšími sympatiemi k české věci, což bylo dáno i neustálými ústrky ze strany zaměstnavatele a materiálním poškozováním . Národnostně se profilovalo finanční, soudní či poštovní úřednictvo, nemlu-vě o tom zemském, samosprávním, politické stálo vždy stranou . Riskovat nařčení z protistátní činnosti a případný vojenský soud se však nechtělo nikomu . Litovelský okresní správce Rudolf baron Baillou psal v jedné z pravidelných týdenních zpráv pro místodržitelství o „malém c. a k. vlas-tenectví obyvatelstva okresu“, 7 ale u českého úřednictva (alespoň v případě politických úřadů) si místodržitelství bylo i nadále jisté, že nedá průchod nacionální polovině svého ambivalentního postoje vůči c . k . službě . Upřed-nostňování Němců na uvolněná místa a obcházení dříve respektovaných českých nároků ale dospělo za války do takového stavu, že se proti sílící germanizaci vytvořila sice nadále latentní, ale již poměrně jednotná fronta českého úřednictva . Bipolarita společnosti se usadila i v úřednických kan-celářích . Přetrvávající pasivita a vyčkávací postoj však nezabránily tomu, aby se při první příležitosti nerozplynul ideál c . k . úředníka a ten nevstoupil do služeb nového státního organismu . Jaksi mimochodem se potvrdila jiná,

7 T r a p l , Miloš: 28. říjen 1918 a Litovel . Střední Morava . Kulturně historická revue 2, 1968, s . 55 .

428


skutečně platná zásada – úředník může stejně dobře sloužit i jinému pánu, ať již je to vnímáno jako klad či zápor .

Morava a její obyvatelstvo vpluly do Československa stejně rychle a plynule jako Čechy, jen o den později .8 Podobně proběhlo i převzetí páteřních státních úřadů . Pro Čechy i Moravu je typické hladké předání jednotlivých složek státního správního mechanismu, pasivita odstupujících činitelů a princip faktické kontinuity úřednického aparátu . Jen vedení zemské správy na Moravě převzal úředník nižšího postavení, než tomu bylo v případě vicemístodržitele Jana Kosiny v Čechách . To vyplynulo z národnostní struktury místodržitelství, která byla pro českou stranu výrazně nepříznivá .9

Na konci roku 1915 sice vystřídal aktivistického Oktaviana Regnera barona Bleylebena Karl baron Heinold-Udyński,10 na rozdíl od svého předchůdce vnímaný jako člověk konciliantnější a ochotnější ke kompro-misu a dohodě, ale související personální rošáda na vrcholných postech prohloubila propad českých akcií na místodržitelství . Na viceprezident-ský post za zemřelého Čecha Viktora Houdka se vyšvihl Karl Spengler a nejvýše postavený Čech, dvorní rada František Navrátil byl přeložen do Prahy . Na jeho místo nastoupil Karl Werner, dlouholetý hejtman ve Znojmě . V následujících letech se německý element mezi byrokratickými špičkami v čele nejvyššího zemského správního úřadu dále posílil (1915 – 3 Němci ku 3 Čechům, 1916 – 3:2 a 1918 – 4:2) .11 Rozhodující podíl

8 Z literatury zabývající se vznikem Československa namátkou vybírám: S o u k u p , František: 28. říjen 1918. Předpoklady a vývoj našeho odboje domácího v československé revoluci za státní samostatnost národa . 1–2 . Praha 1928; Ke vzniku ČSR . Sborník statí k ohlasu Říjnové revoluce a ke vzniku ČSR . Praha 1958; K á r n í k , Zdeněk: Za československou republiku rad . Národní výbory a dělnické rady v českých zemích 1917–1920 . Praha 1963; Sborník příspěvků o vzniku Československa. (Ke kritice buržoazní republiky) . Brno 1983; K r á l , Václav: Vznik ČSR . Praha 1985; Č a d a , Václav: 28. říjen 1918 . Skutečnost, sny a iluze . Praha 1988; G a l a n d a u e r , Jan: Vznik Československé republiky 1918 . Praha 1988; K l i m e k , Antonín: Říjen 1918 . Vznik Československa . Praha – Litomyšl 1998 .9 O předání místodržitelství do rukou Národního výboru se zmiňuje prakticky všechna dostupná memoárová literatura, dotýkající se brněnské metropole: P e l i k á n , Jan: Za cílem života . Praha 1928; B u l í n , Hynek: Jiskry a plameny . Vzpomínky na dobu zápasů i vítězství . Brno 1930; M á š a , Jan: Momentky z války . Brno 1930; U v í r a , Rudolf: Brněnský převrat 1918 . Brno 1930; K u d e l a , Josef (ed .): Státní převrat roku 1918 v Brně . Brno 1933 (své vzpomínky zde uveřejnili Arnošt Heinrich, Karel Vaněk, Jan Pelikán, Jan Máša ad .); S i c h a , Richard: Český vojín a říjnový převrat v Brně . Brno 1933; V a š e k , Adolf E .: V Brně za převratu. (Obrázky a dokumenty) . Brno 1934; B u d í n s k ý , Jaroslav: Morava za války . Brno 1936; K u d e l a , Josef (ed .): Brno v boji za svobodu . Brno 1937; Šlesinger, Václav: Zápas půl století . Boj o českou Moravu 1848–1918 . Brno 1946; W e y r , František: Paměti . Díl 1 . Za Rakouska (1879–1918) . Brno 1999 aj .10 V Čechách liberálnějšího a Čechům nakloněnějšího hraběte Thuna vystřídal v pozici místodržitele konzervativnější hrabě Max Coudenhove .11 Personalstand der politischen Behörden in der Markgrafschaft Mähren . Brünn 1915–1918 . Počty zahrnují pouze nejvyšší reprezentanty místodržitelství (místodržitele, viceprezidenta a dvorní rady) .

429

C . K . Ú Ř E D N Í K …

měli němečtí úředníci i ve vedení jednotlivých departmentů . Již před válkou předsedali více než polovině ze 16 odborů, především však těm s rozhodující agendou (obchod a živnosti, volby, armáda, železnice, policie, spolky, záležitosti dělnictva) .12 Pouze v čele prezidiální kanceláře stál Čech . Nepříznivá situace panovala i u první instance, na jednotlivých okresních hejtmanstvích . V roce 1918 vedli Češi pouze 17 ze 36 hejtmanství, přestože by je výsledky sčítání obyvatelstva předurčovaly k silnější pozici . Obecně lze konstatovat, že u vrcholného úřednictva politických úřadů na Moravě (od hodnosti okresního hejtmana výše) poměr mezi německými a českými úředníky osciloval v posledních letech existence monarchie mezi 6:4 až 7:3 . U nižšího konceptního úřednictva byl podíl Čechů vyšší .13

Za této konstelace došlo k vyhlášení Československa a Národní výbor, který se po vzoru centrálního pražského v Brně ustavil, se vydal jednat s místodržitelem o převzetí moci . Setkání s baronem Heinoldem se účastnilo pět osob (mluvčí delegace říšský poslanec Karel Vaněk, šéfredaktor Lido-vých novin Arnošt Heinrich, advokát a předseda moravského Válečného obilního ústavu Kuneš Sonntag, Jan Máša a zemský poslanec Hynek Bulín) a každá z nich o tom později v nějaké literární formě pojednala . Jednotlivá vylíčení se od sebe v detailech sice liší, ale ne natolik, aby bylo nutné je uvádět zvlášť . Dejme proto průchod tomu nejpodrobnějšímu, které pochází z pera Jana Máši . „29. října 1918 odebrali jsme se někteří členové národního výboru v čele s drem Bulínem na místodržitelství, abychom převzali správu země od místodržitele barona Heinolda. Na chodbách budovy stály vojenské hlídky. Místodržitel přijal nás jako vždy jindy vlídně, ač – trochu rozpačitě. Přednesli jsme mu svoje poslání. Byl nyní zjevně překvapen a zdálo se, že ho opustila obvyklá duchapřítomnost. Uvedl nám, že nemá rozkazů ani pokynů z Vídně, že se musí s Vídní spojit a že také bude mluviti s pražským místodržitelem hrabětem Coudenhove. [ . . .] Po delším váhání a jednání dohadujeme se tak, že místodržitel baron Heinold spojí se s Vídní a Prahou a odpoledne si máme přijít pro jeho rozhodnutí. [ . . .] Odpoledne jsme se opět dostavili k baronu Heinoldovi. Přijal nás opět vlídně a bylo viděti, že se z dopoledního svého stavu duševního vzpamatoval. Sdělil, že mluvil s Prahou a Vídní a že je ochoten odevzdati správu země zástupci, jejž komise pro správu věcí národním výborem stanovená (dr. Bulín, Sonntag, Šrámek a Vaněk) určí. Baron Heinold chtěl odevzdat správu vicepresidentu Sponerovi [správně Spenglerovi – A . V .], odmítli jsme to, že je Němec, a žádali odevzdání dlouholetému šéfu presidia místodržitelskému radovi

12 K l e č k a , Josef (ed .): Kalendář c. k. státních úředníků a státních učitelů na rok 1912. Praha 1912, s . 128 .13 C . k . státní úřednictvo, sloužící u jednotlivých správních složek lze zjednodušeně rozdělit do dvou základních kategorií . Předěl mezi nimi tvoří vysokoškolské vzdělání . Vyšší, konceptní úřednictvo představovalo páteř rakousko-uherského byrokratického aparátu, jeho vlastní výkonnou složku . Mezi konceptní úřednictvo byli přijímáni výhradně absolventi univerzit, především právníci, méně již technici nebo lékaři . Druhou skupinu tvořil pomocný a kancelářský personál, zčásti tvořený středoškoláky .

430


Černému. Baron Heinold namítal, že máme také vysoké úředníky české, ve vyšší hodnosti než Černý, a že některý z nich, Salusek [správně Galusek – A . V .] či Schoch, by to mohl býti, že to přece dobře nejde, aby dvorním radům byl před-staveným místodržitelský rada. Odvětili jsme, že známe své české dvorní rady, vážíme si jich, že však bohužel každý z nich byl vždy jen v určitém úseku správy a že tudíž ani neznají veškeren politický personál a v těžké situaci nynější musí býti osobnost, která to ovládne dokonale. Správce země má za převratové doby odpovědnost zvláště velikou a my že máme plnou důvěru v Černého. Jednání bylo obtížné, protože baron Heinold chtěl do správní komise výše uvedené také jednoho Němce, což jsme musili odmítnout, protože naši němečtí spoluobčané s námi převrat nedělali. Dlouho, dlouho, dvě hodiny, ba více jsme jednali, až konečně baron Heinold přistoupil na naše přání a – maje již opětné informace z Prahy o vládě národního výboru – prohlásil, že odevzdává správu země mís-todržitelskému radovi Černému. Přál nám nejlepšího zdaru a sdělil, že ve Vídni ještě zakročuje, aby místodržitelský rada Černý byl jmenován dvorním radou! Stalo se a 30. října byl Černý dvorním radou – ačkoliv od 28. října přešla vláda věcí lidu českého do jeho rukou...“ 14

Tentýž den, kdy předal baron Heinold správu do rukou Národnímu výboru, resp . místodržitelství v čele s Janem Černým (formálně tak učinil až odpoledne následující den, tedy 30 . října, když odcházel na trvalou dovolenou, kterou mu udělil již bývalý ministr vnitra),15 došlo také k personální bouři na okresních hejtmanstvích . Jak vzpomínal po letech šéf správní komise Národního výboru Hynek Bulín: „... správce okresních hejtmanství ustanovil jsem z příkazu Národního výboru již dne 29. dopoledne telefonem já sám. Kolik práce bylo při tom vykonati, je patrno ze skutečnosti, že v 36 hejtmanstvích bylo třeba 20 změn.“ 16 Přestože Bulín uvádí, že ke změnám došlo po dohodě mezi členy Národního výboru, je pochopitelné, že tyto změny musel konzultovat s někým, kdo byl o personální politice moravské politické správy detailně obeznámen . Nešlo pouze o to nahradit konkrétní, povětšinou německé úředníky českými, bylo nutno k těmto změnám přistupovat s ohledem na celkový početní stav úřednictva, na situaci na konkrétních úřadech a na schopnosti případných nástupců vést úřad . Nikde se jméno „konzultanta“ neobjevuje, lze se však domnívat, že Bulín personální opatření prováděl po dohodě s Janem Černým . Nepřímo

14 M á š a , J .: Momentky z války, s . 44–46 .15 Tento akt byl okamžitě zveřejněn jako noticka ve všech důležitých brněnských a morav-ských novinách (Tagesbote, Brünner Zeitung, Rovnost, Lidové noviny, Moravská orlice, Hlas, Den a Brněnské noviny) . Změnu Jan Černý oznámil i ministrovi vnitra do Vídně . Moravský zemský archiv Brno (= MZA Brno), B 13 Moravské místodržitelství-presidium 1850–1918, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 20362) .16 B u l í n , H .: Jiskry a plameny, s . 119 . Bulín ve své knize otisknul rovněž jmenný seznam okresních přednostů na Moravě v den převratu a po něm . Uvádím jej na jiném místě . O telefonických hovorech jsou dochovány zmínky ve fondech jednotlivých okresních úřadů, např . v Přerově, kde Bulín 29 . října domlouval, že úřad převezme JUDr . František Martilík, kterého bude v jeho nepřítomnosti zastupovat JUDr . Karel Bočan .

431

C . K . Ú Ř E D N Í K …

to naznačují sami aktéři schůze u Heinolda, když Černého jmenují jako osobu s neocenitelnou znalostí moravské politické správy . K domněnce, že tou osobou byl Černý, vede mimo jiné také poznámka Jana Pelikána, člena železniční komise Národního výboru: „Národní výbor se ihned rozšířil o řadu pracovníků – mezi nimi i dra Bulína jako znalce moravských poměrů a činitele, který byl v době války ve styku s presidialistou místodržitelství (poz-dějším ministerským předsedou Černým, dnes u mnohých Rakušákem).“ 17

Ne každému se však spolupráce Černého s Bulínem zamlouvala . K těm, kteří se nehodlali smířit s faktem, že správu Moravy povede šéf kanceláře, patřil poslanec Jaroslav Budínský: „Jakmile správní odbor [ . . .] pověřil vedením místodržitelského úřadu posavadního náčelníka presidia, byly v Národním výboru předneseny ostré námitky. Zvláště a zejména bylo tu vytý-káno, že ustanovený správce, jako bývalý presidialista, byl pravou rukou obou válečných místodržitelů, za nichž proti českému lidu na Moravě napácháno tolik příkoří, křivd a politických zločinů, a že jako šéf místodržitelského presidia až do včerejška byl prý všem českým snahám úplně cizí a nepřístupný, že jinak při vší úctě k jeho schopnostem a odborné kvalifikaci není tou zasloužilou a důvě-ryhodnou osobností, které by mohla býti svěřena politická správa země, jež pod jeho rakouským úřadováním tolik trpěla. Bylo poukazováno k tomu, že jsou tu starší osvědčení čeští úředníci, proti nimž není námitek, a kdyby těch nebylo, že jsou tu schopné síly mladší, které i pod hrůzovládou rakouských satrapů konaly domácímu odboji za války platné služby.“ 18 Budínský zjevně těžce nesl, že jeho přehledy úřednictva a k nim připojené návrhy personálních opatření, sestavené v létě 1918, nebyly Národním výborem a jeho správní komisí zcela respektovány, přestože byly Prahou dříve schváleny . Mezi úředníky, které doporučil na vedoucí místa, Černý zřejmě nefiguroval .19

V této souvislosti si můžeme připomenout, kdo byli oni zmiňovaní starší osvědčení čeští úředníci, oni čeští dvorní radové, hlavní adepti na uvolněné místodržitelské křeslo . Dvorními rady českého původu tehdy byli

17 P e l i k á n , J .: Za cílem života, s . 151 .18 B u d í n s k ý , J .: Morava za války, s . 403 .19 Jaroslav Budínský vzpomínal, že jej hned po ustavení Národního výboru (v červenci 1918) v Brně kontaktoval říšský poslanec Bohuslav Franta, který mu tlumočil vzkaz od Aloise Rašína a Přemysla Šámala, aby sestavil seznamy spolehlivých českých úředníků původem z Moravy ze všech oborů státní administrativy (finanční, politické a soudní správy) . Budínský uvádí, že mu při jejich sestavování byli nápomocni konkrétní úředníci . V případě politických úřadů se jednalo o konceptního praktikanta při místodržitelství JUDr . Bohuslava Kiliána, místodržitelského radu Oskara Ganzwohla a okresního hejtmana Jana Hroneše . „V úřednic-kých statutech každého oboru vyznačil jsem osvědčené spolehlivé české lidi a vedle nich úředníky české národnosti, kteří se za války neosvědčili, označil jsem Němce a zvláště jednotlivce z nich, kteří z politických důvodů se pro veřejnou službu v českém státě naprosto nehodili. Také učinil jsem návrhy na obsazení jednotlivých vedoucích a přednostenských míst.“ ( B u d í n s k ý , J .: Morava za války, s . 327–328 .) V Šámalově pozůstalosti (Archiv Národního muzea Praha /= ANM Pra-ha/, Přemysl Šámal, kart . 2, inv . č . 139) se dochovaly glosované seznamy českých úředníků, Budínského návrhy na obsazení vedoucích míst a komentované přehledy úředníků německé národnosti mezi nimi nejsou .

432


Josef Switawský, Josef Schoch a Vilibald Galusek,20 služebně starší než Černý byli rovněž místodržitelští radové Martin Fric, Karel Veliš a Oskar Ganzwohl . Budínský si o dvorních radech v létě 1918 poznamenal: Josef Switawský, Čech rodem i smýšlením, vychovávající rodinu česky, avšak velmi opatrný s průměrnou odbornou kvalifikací, Josef Schoch byl pro něj podobně Čech rodem i smýšlením, vychovávající rodinu česky, pozna-menal si u něj slovo úředník, což značilo podobnou charakteristiku jako u Switawského, tedy opatrnost a jistou těžkopádnost, zbývající Galusek byl Čech rodem, avšak žena Němka a dle ní vychovávaná rodina, energický, dobrý právník, jenž svého času coby okresní hejtman v Hranicích podpo-roval přechod městské správy do českých rukou . Později na něj ve svých pamětech vzpomínal jako na člověka, u kterého za války často interveno-val ve věci osvobození od vojenské povinnosti pro české žadatele .21 Jeho názor na Jana Černého kupodivu koresponduje s míněním správní komise, poznamenal si u něj: dobrý Čech, rodina česká, kvalifikace výborná, šéf prezídia za baronů Bleylebena a Heinolda, reprezentativní .22

Volba Černého do čela správy byla jistě kontroverzní a svým způso-bem paradoxní, ale takovou by bylo jmenování každého vyššího úředníka . Jak se později ukázalo, jednalo se o volbu dobrou . Nabídnout službu sice národnostně uvědomělému, ale nižšímu úředníkovi by nakonec vyústilo v jeho závislost na radách správních mechanismů a poměrů uvnitř úřed-nictva znalých místodržitelských rutinérů . Černého volba je v literatuře nejčastěji spojována s jeho zběhlostí, organizačním talentem, oddaností práci atd ., což jsou charakteristiky tradiční, navíc učiněné až ex post, kdy už je ovlivnila jeho role v čele moravské zemské správy, potažmo česko-slovenské vlády . V danou chvíli Černého nejspíše nikdo pořádně neznal (jediná stabilnější politická vazba se nabízí na Hynka Bulína, o společen-ských vazbách se ví velmi málo) . Navenek nepatřil k výrazným rakousko-uherským úředníkům, což ale mohla být výhoda . Reference o každém čelném úředníkovi pochopitelně šly společností a kancelářemi politických stran, ale nakolik byly v případě Černého podrobné a veřejné, není možné říci . Z bezpečné úřednické slupky musel vystoupit pouze v Prostějově, zde navenek nejintenzivněji zarezonovala dvojrole úředník-občan . Ostatní přidělení můžeme vyloučit, v Hodoníně neměl ještě valnou pravomoc, ve Vídni byl Moravě příliš z očí a na prezidiu v Brně pod bezprostředním dohledem nadřízených .23 Jeho hanáckou anabázi hodnotil český region

20 Podle systemizačních pravidel byli skutečnými dvorními rady pouze Josef Schoch a Josef Switawský (jmenován tzv . ad personam), Vilibald Galusek měl propůjčený tzv . titul a charakter dvorního rady . Rozdíl spočíval ve finančním ohodnocení .21 Podle něj Galusek, který měl vojenský referát na místodržitelství na starosti, zákonným žádostem vycházel vstříc a vyreklamování Čechů napomáhal ( B u d í n s k ý , J .: Morava za války, s . 40–42, 241 nebo 342) .22 ANM Praha, Přemysl Šámal, kart . 2, inv . č . 139 .23 Jan Černý vstoupil do státních služeb v roce 1899 . Do roku 1908 působil v Hodoníně,

433

C . K . Ú Ř E D N Í K …

velmi kladně, svoji roli to mohlo v konečném rozhodování sehrát . Z pro-tičeského ani prorakouského smýšlení obviňován být nemohl, na to byl pod permanentním dohledem tisku i politiků, kteří žádné podobné signály veřejnosti nevyslali . Jediným zjevným stigmatem zůstávalo exponované místo uprostřed německého světa na Lažanského náměstí .

Dnes již můžeme jen spekulovat, byl-li již tehdy požadavek české delegace postavit jej do čela politické správy na Moravě ovlivněn některou z částí brněnské (moravské) politické scény, jestli mělo jeho zvolení poli-tický či jiný podtext, nebo představovalo-li jen jeden z víceméně nahodi-lých, nepřipravených, ale zdařilých kroků, jaké revoluce v chvatu přinášejí . Podstatnou roli v rozhodování nejspíše sehrálo to, že Černý detailně znal personální a finanční situaci moravského úřednictva, rozuměl atmosféře v jeho řadách, znal obsah všech závažných spisů, věděl o válečných denun-ciacích a jiných společensky citlivých informacích, věděl, jaké spisy shořely,24 orientoval se ve složitých mechanismech správy, zkrátka byl dlouholetým šéfem nejvlivnějšího odboru místodržitelství, jeho prezidiální kanceláře . Byl relativně mladý, schopný, s vynikajícími služebními referencemi, a navíc Čech, který si nezadal . Historie nabídnula nespočet příkladů, kdy byl velmi dobře informovaný, a tedy nebezpečný muž „umlčen“ funkcí, ale v tomto případě byly pohnutky Národního výboru zřejmě jiné . Nutně potřebovali někoho, kdo tak složitý systém zvládne udržet při životě, a lidé vně úřed-nického světa nepřicházeli v úvahu .

Ať již to bylo ve skutečnosti jakkoliv, správní odbor Národního výboru (státoprávní demokrat Hynek Bulín, agrárník Kuneš Sonntag, lidovec Jan Šrámek a sociální demokrat Karel Vaněk) společně s místodržitelstvím, reprezentovaným Černým,25 prováděl od počátku politiku, která byla v naprostém souladu . Z kompetenčního hlediska se jednalo o analogické řešení, k jakému dospěli v Praze, kde se rovněž shodli na společném říze-

poté dva roky na ministerstvu veřejných prací ve Vídni . V letech 1910–1912 šéfoval okres-nímu hejtmanství v Prostějově, odkud byl povolán do Brna do čela prezidiální kanceláře na místodržitelství .24 Příkaz odvézt archiv dorazil na místodržitelství z Vídně . Po ztroskotání záměru bylo 28 . října nařízeno jej zničit . K jeho spálení, stejně jako ke zničení archivu policejního ředi-telství, došlo v noci na 29 . října . Likvidace archivů nebyla nikdy řádně vysvětlena, přestože v této věci proběhlo soudní líčení s baronem Heinoldem a bývalým policejním ředitelem Zdenko Wachou . Většina aktérů, kteří později vydali paměti (Bulín, Máša, Pelikán, Vaněk aj .), spálení archivů nijak blíže nekomentuje . Jeho pozadí se snažili rozkrýt jen poslanec Jaroslav Budínský a redaktor Arnošt Heinrich, který kvůli tomu podal na Heinolda a Wachu trestní oznámení ( B u d í n s k ý , Jaroslav: Morava za války, s . 354–355, 365–381) . Podivné mlčení kolem archivu, který obsahoval mimo jiné citlivé informace z doby války, včetně sto-vek udání, a nedostatek relevantních informací vedly k pozdějším spekulacím . V marxistické literatuře byl tento akt účelově označován jako „zničující akce Heinold-Černý“ .25 Z dochovaných konceptů je zřejmá tehdejší naprostá dominance Černého ve vyřizované agendě . Korespondence směřující z místodržitelství k první a třetí instanci, k jednotlivým úřadům a politickým subjektům v regionech, veškeré podstatné výnosy jsou stylizovány (nikoliv pouze podepisovány) Černým .

434


ní veřejné správy ze strany místodržitelství a správní komise Národního výboru . Národní výbor fungoval jako vrcholný legislativní a politický orgán a místodržitelství jako jeho exekutivní složka . Zásady pro úřadování za nových poměrů oznámil 30 . října Černý všem okresním hejtmanstvím na Moravě: „Organisace a působnost politických úřadů zůstávají teritoriálně i věcně nezměněny. Pro záležitosti, náležející do politické správy zůstávají příslušny pouze úřady politické v nynějším složení. [ . . .] Aby byla zabezpečena kontinuita úřadování zůstane v zásadě i co do osob vše při starém. Pokud se týče úředního slibu a přísahy se zatím na změny nepomýšlí. [ . . .] Péče o veřejný klid a pořá-dek budiž první povinností pánů správců politických okresních úřadů a kojím se určitou nadějí, že se v tomto důležitém oboru působnosti podaří spořádané poměry udržeti. Četnictvo podléhá nadále politickým okresním úřadům jakožto svým služebním úřadům a zůstávají dosud platné zákony a nařízení nezměně-ny. Dalším neobyčejně důležitým úkolem veřejné správy je bezvadné provádění zásobování obyvatelstva.“ 26

Nedůvěra v c . k . úřad, pociťovali-li jí někteří členové Národního výbo-ru, byla udušena hned v prvopočátku . Vzhledem k organizačním schop-nostem a agilnosti Jana Černého přešla na místodržitelství valná většina řízení, je pravděpodobné, že některá rozhodnutí dotýkající se správy země s ním byla nejprve konzultována, než se dostala na pořad jednání výboru . Černý, podobně jako Kosina v Praze, od počátku vmanévroval úřednický aparát do služeb státu a otřesené místodržitelství do pozice nedílné součásti nového správního mechanismu . Nevalnou pověst c . k . úřadů u českého obyvatelstva však bylo potřeba změnit . Začalo se mluvit a vyřizovat česky a správce se připravoval na nezvyklou roli personalisty .

Personální otázka – míra kontinuity

V porovnání se změnami u ostatních státních či samosprávných úřadů nedošlo mezi politickým úřednictvem k žádné personální revoluci, i když drobná retuš to také nebyla . Hovoří se o 90 % kontinuitě úřednictva u poli-tických úřadů, ale to je odhad týkající se konce roku 1918, navíc platný spíše pro Čechy než pro Moravu . Zjevná „nedotknutelnost“ úřednictva byla kritizována, ale ono vlastně ani nebylo z právního hlediska možné úředníky svévolně a bezdůvodně postihovat ztrátou zaměstnání . Platily zákony, které jim garantovaly služební poměr a na tom nic nezměnil ani

26 Místodržitelský oběžník č . 20366 (např . Zemský archiv /= ZA/ Opava, Státní okresní archiv /= SOkA/ Přerov, Okresní úřad Přerov, kart . 31, inv . č . 1423) . Některé pasáže jsou zcela totožné s oběžníkem místodržitelství v Čechách ze stejného dne (č . 34849) . Obdobné je to i s některým dalšími listopadovými cirkuláři, což dokládá stálou spolupráci Moravy s pražským ústředím .

435

C . K . Ú Ř E D N Í K …

vznik Československa .27 Mohli být dáni dle platných pravidel na dovolenou, do penze, měli-li na ní nárok, mohli být přesunuti, mohli odejít z vlastní vůle, ale přímých donucovacích prostředků proti nim oprávněné osoby neměly .28 Disciplinární řízení kvůli zaujatosti, nekompetentnosti, korupci či liknavosti se v úřednickém světě nikdy nenosila, prohřešky se navíc obtíž-ně dokazovaly . Jednodušší bylo uchýlit se k opatřením, která postiženým úředníkům natolik ztrpčovala život, že raději na další službu rezignovali . Podnětem pro okamžitou suspendaci se tak po převratu stala pouze přísaha iredentistickým vládám, což bylo hodnoceno jako porušení subordinace . Hlavním důvodem, proč nedošlo k podstatné proměně zaměstnaneckého sboru, ani v Čechách ani na Moravě, byl postoj nové garnitury na místo-držitelství, která nehodlala rozbít osu státní správy . Nemohla, neměla by kým propuštěné nahradit . Pokud by důsledně sledovala jednotlivé sporné případy a měla vůli a především čas je řešit, mnoho dalších úředníků by převratovým sítem neprošlo, ale rozhodla se jinak, méně pobuřující osudy vyřešila později, zpravidla penzionováním .

Tím, kdo se jal jako první na počátku zimy 1918 řešit osudy úřední-ků, ale též četníků nebo starostů, byly jednotlivé místní a okresní národní výbory – samozvané produkty atmosféry převratových dní a po jistou dobu paralelní výkonná moc v regionech .29 Bez jakékoliv koordinace a konzultace přebíraly moc v daných oblastech, ovlivňovaly místní správu, nutily úředníky skládat slib věrnosti novému státu,30 ke státním úřadům

27 Základní normou, která upravovala služební poměry státních úředníků, podúředníků, sluhů a praktikantů, zůstala služební pragmatika z roku 1914 . Převzetí tohoto úřednického kodexu bylo bezpodmínečně nutné proto, aby se zabránilo hromadnému exodu úřednictva . Na jeho zachování apelovala také odcházející vládnoucí garnitura, která se tak snažila garan-tovat právní prostředí pro německé úředníky . Pragmatika navíc představovala propracovaný systém, který nebylo nutno nijak zásadně revidovat . Jistý průlom do něj přinesl až zákon č . 286 z 22 . prosince 1924 . Kvůli snížení neúměrně rostoucích nákladů na státní správu totiž navrhovanou 10 % redukcí personálu ignoroval zásadu nezrušitelnosti služebního poměru .28 Jedním z mála okamžitých represivních opatření bylo rozhodnutí Národního výboru ze 6 . listopadu, ve kterém se vrcholným státním institucím na Moravě, tedy moravskému místodržitelství, vrchnímu zemskému soudu, vrchnímu státnímu zastupitelství, zemskému finančnímu ředitelství a ředitelství pošt a telegrafů dává na vědomí, že ti jejich úředníci, kteří nesloží slib věrnosti republice, budou osobně zodpovědní za škody, které svou rezistencí Čes-koslovensku způsobí (MZA Brno, B 33 Národní výbor 1918–1919, kart . 1, inv . č . 1043s) .29 O činnosti, úloze a významu národních výborů více například: P e š a , Václav: Národní výbory v roce 1918 na Moravě a ve Slezsku . ČMM 77, 1958, s . 249–289, zejména pak 261–263 a 272–276; t ý ž : Národní výbory v českých zemích roku 1918 . Praha 1962; t ý ž : Vznik Československé republiky 1918 a české národní výbory . Praha 1988; K á r n í k , Zde-něk: Za československou republiku rad . Praha 1963, zejména s . 38–66 nebo též K o l e j k a , Josef: Revoluční dělnické hnutí na Moravě a ve Slezsku (1917–1921) . Pro většinu těchto prací je však charakteristický přílišný důraz na historický význam regionálních úřadů a negativistický přístup k centrálnímu Národnímu výboru a rovněž k bývalému rakousko-uherskému státnímu aparátu, který je podáván schematicky a jednostranně .30 Za jedinou závaznou formu přísahy Československu se počítal slib stvrzený rukoudá-ním nadřízenému . Šéfové okresních úřadů tuto přísahu skládali do rukou Národního výboru v Brně osobně, nebylo-li to možné, tak třeba telegraficky, jako v případě valašskomeziříčského hejtmana Jana Procházky (MZA Brno, B 33, kart . 1, inv . č . 192s) . Slib věrnosti republice

436


dosazovaly své komisaře, konfiskovaly zboží, rozhodovaly ve vojenských otázkách a vůbec suplovaly roli hejtmanství . Jako instituce vymykající se kontrole však nebyly dlouhodobě myslitelné, nehledě na to, že se svojí činností dostávaly na hranu zákona . Již 31 . října moravské místodržitelství v součinnosti se správní komisí Národního výboru v Brně vydalo výzvu národním výborům, aby respektovaly, že správu všech zeměpanských úřadů v zemi prozatímně převzaly zmíněné orgány a pouze ony mohou v této věci činit jakákoliv rozhodnutí .31 Po vyjasnění postavení státních úřadů a národních výborů volali především z jednotlivých hejtmanství .32 Z pozice správce místodržitelství pak na Národní výbor vytrvale tlačil Jan Černý, kterému pochopitelně lokální národní výbory narušovaly budovanou personálně administrativní koncepci . Většina národních výborů brněn-skou centrálu, byť neochotně, akceptovala, někde stát musel svou pozici urgovat vícekrát .33 Důrazná upozornění měla zabránit živelným změnám na postech ve státní správě, které by dříve či později vedly k destabilizaci aparátu . Stát trval na svém zákonném právu i za cenu toho, že mnoho oprávněných stížností a návrhů smete ze stolu .34 Upřednostnil pragmatický postoj, úředníky zkrátka potřeboval . Důvěru v úřad tím nijak nepozvednul, spíše naopak, ale také znemožnil svévolné době paušalizovat svůj hněv .

skládala také profesní sdružení úředníků, jako např . Spolek českých státních úředníků pro Moravu a Slezsko 3 . listopadu 1918 (tamtéž, inv . č . 241s) . Povinnou služební přísahu státního úřednictva ošetřovalo několik norem vtělených dodatečně do služební pragmatiky (zákon č . 101 z 28 . prosince 1918 a jeho pozdější doplňky: zákon č . 55 z 30 . ledna 1919, č . 74 ze 7 . února 1919 a nařízení vlády č . 179 z 1 . dubna 1919) .31 Text výzvy uvádí třeba Hynek Bulín (Jiskry a plameny, s . 118) . Prohlášení bylo 1 . listopadu uveřejněno v denním tisku (např . Lidové noviny, roč . 26, č . 300, s . 1) . Tento apel nebyl posledním plošným provoláním k obyvatelstvu . Podobné musela moravská kancelář Národního výboru vydat znovu 2 . listopadu . Text výzvy, kterou následující den otiskly brněnské deníky, zněl: „Národní výbor znovu důrazně upozorňuje, že nynější úřady zeměpanské a četníci vykonávají správu státní v mezích dosavadních zákonů jménem Národního výboru a z jeho příkazu, a že již nejsou orgány dřívější vlády rakouské. Je tedy každý Čech povinen podrobovati ve všem jejich rozkazům a dbáti jich opatření. O případných stížnostech rozhoduje místodržitelství v Brně. Kdo našich úřadů neposlouchá a činí jim potíže, ohrožuje v zárodku stát, který nám vybo-jovali nejlepší lidé naši mořem útrap a krve.“ (MZA Brno, B 33, kart . 5, inv . č . nes 31n nebo B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 20477 .) Prohlášení bylo rozesláno také formou oběžníků všem státním úřadům s tím, aby výzva byla neprodleně publikována v regionálním tisku .32 Např . zábřežský okresní komisař a pozdější moravskoslezský zemský prezident za protektorátu JUDr . Jaroslav Mezník nabádal Národní výbor již 30 . října, aby poslal všem okresním hejtmanstvím cirkulář, deklarující autoritu centrálního Národního výboru (MZA Brno, B 33, kart . 1, inv . č . 17s) .33 To je patrné např . z hlášení Zemského četnického velitelství adresovaného Národní-mu výboru 23 . listopadu, ve kterém se hovoří o tom, že velitelství nesouhlasí s litovelským národním výborem jmenovaným okresním četnickým velitelem a dosazuje na tento post jiného člověka . Po Národním výboru žádá, aby zaurgoval svou výsadní správní pozici do Litovle (MZA Brno, B 33, kart . 2, inv . č . 2800s) .34 Oběžník místodržitelství ze 14 . listopadu upozorňoval místní a okresní národní výbory, že mají právo pouze činit stížnosti a podávat návrhy, nikoliv sesazovat státní úředníky a bránit ve výkonu funkce četnickým stanicím (ZA Opava, SOkA Přerov, Okresní úřad Přerov, kart . 31, inv . č . 1458) .

437

C . K . Ú Ř E D N Í K …

Vládcem v regionu tak rozhodnutím shora zůstal okresní hejtman . Na postavení okresních hejtmanství upozorňoval i další oběžník místodržitel-ství ze 7 . listopadu . Hovořilo se v něm, že místní nebo okresní národní výbory nemají žádnou exekutivní pravomoc a státní správci se vyzývali k oznámení jakýchkoliv zásahů do působnosti politické správy ze strany národních výborů .35 Dvojvládí skončilo 8 . prosince 1918, kdy byly národní výbory zrušeny (brněnský se ten den večer ve svém sídle v Zemském domě sešel na poslední schůzi) . V oblastech, které stát neovládal (severozápad Moravy), však fungovat nepřestaly .

Vnější tlak nezískal podporu, státní správa se rozhodla pro sebeo-čistný proces, který z valné většiny organizovalo vedení . Jen výjimečně, na počátku, mělo vliv na ukončení kariéry obecné mínění či důkazy postižených . Za vstřícný krok se považovalo přeložení daného jednotlivce, ale jinak úřednický svět zůstával vůči hlasům zvenčí imunní .36 V národ-nostní struktuře úřednictva však nastal citelný zlom . První fáze redukce personálu, vyvolaná přímým tlakem zvnějšku, nastala okamžitě po převratu . Poroučeli se nejvyšší úředníci, zejména ti místodržitelští a ti v politicky exponovaných okresech . Odcházeli většinou na nucenou dovolenou, další skončili během následujících měsíců . Jednalo se veskrze o úředníky, kteří zosobňovali nepopulární nejvyšší státní správní úřad v zemi nebo kteří pro svůj jasně deklarovaný příklon k němectví a mnohdy nekorektní způsob správy nebyli upotřebitelní v československých službách, navíc s novými pořádky nesouhlasili, a ani nemohli . Vzhledem k létům odslouženým v rakouské správě měli nárok na odchod do bohaté penze, a tudíž pro ně odchod nebyl nijak bolestný .

O provedených personálních změnách u úřadů politické správy referoval Jan Černý na prezídiu ministerstva vnitra v Praze . Vydal se tam osobně poprvé 19 . listopadu, krátce po ustavení orgánů třetí instance správy, a potom ještě dvakrát, 17 . a 21 . prosince . O svých opatřeních sepsal sou-hrnnou zprávu, kterou o vánocích zaslal ministru vnitra Antonínu Švehlovi . Vyčísluje v ní změny, ke kterým přistoupil poté, co se 30 . října ujal funkce správce místodržitelství . Na dovolenou odešel místodržitel Heinold i jeho zástupce místodržitelský viceprezident Karl Spengler .37 Další reorganizace se týkala okresů, kde národnost jejich správce nebyla v souladu s národností

35 P e š a , V .: Národní výbory v českých zemích roku 1918, s . 94 (příloha IX) .36 Pro moravský prostor není známa žádná podobná hromadná aktivita, k jaké došlo 8 . ledna 1919 v Praze . V Národním domě na Vinohradech se tehdy sešlo Sdružení internovaných a vězněných, které diskutovalo nedůsledné a nedostatečné vystupování vůči zkompromito-vaným úředníkům . Rezoluci, volající po propuštění několika konkrétních jedinců, dostalo na stůl ministerstvo vnitra, které ji Kosinovi dalo k přešetření ( K r l í n , J .: Výměny úředníků, s . 231–233, Š p i r i t o v á , A .: Kontinuita vedoucích úředníků, s . 4–5) .37 Zatímco Spengler v době sepsání zprávy již neměl s moravskou správou žádnou vazbu, Heinold stále pobíral plat ve výši ročních 36 000 korun (včetně funkčních přídavků), vzdal se pouze služebního bytu .

438


většinového obyvatelstva . Zčásti byla situace řešena nahrazením německého úředníka českým (což znamenalo, že ten byl povolán k místodržitelství nebo na uvolněný úřad v německých oblastech), v jiných případech odcházeli němečtí správci na dovolenou . Černý jim tuto dovolenou změnil na trvalou a do aktivní služby je již nehodlal povolat . Zdůvodňoval to tím, že překročili věkovou hranici odchodu do důchodu (60 let) i vlastní dobu služby (35 let) a že on nebude pokračovat v personální politice svého předchůdce, která těmto lidem umožňovala zůstat v úřadu i přes ztrátu nároku na něj . Takto odešlo pět osob, olomoucký místodržitelský rada Moritz Gastheimb, brněnský místodržitelský rada Maximilian Schön, novojičínský místodržitel-ský rada Josef Zwierzina, zábřežský místodržitelský rada Heinrich Strobach a moravskokrumlovský místodržitelský rada Emil Winkler . Zatímco těmto úředníkům, potažmo ministerstvu Černý ukončení služby nijak zdůvod-ňovat nemusel, u dalších již jako příčinu přeložení na trvalý odpočinek uvedl nezpůsobilost k vedení úřadu (okresní hejtman Paul Kretschmer v Mikulově) nebo vážné zdravotní obtíže (moravskobudějovický okresní hejtman Alois Minks, moravskoberounský okresní hejtman Rudolf Plschek a hustopečský okresní hejtman Eugen Nitsch) . Z posledně zmíněných pouze u Kretschmera a Plscheka uvedl, že jejich chování za války bylo bezvadné . U Minkse, jediného Čecha mezi odvolanými úředníky, tuto polehčující okolnost nezmínil . Ze svých úřadů (spadajících rovněž pod ministerstvo vnitra) odešli také zemský zdravotní referent MUDr . Salomon Spitzer nebo policejní ředitel v Brně Zdenko Wacha . Na konec Černý připojil důraznou žádost, aby jmenovaným bylo co nejdříve doručeno oznámení o penzionování, aby na jejich místa mohli postoupit další . Ušetřily by se tak státní finance, jelikož jejich odchod na dovolenou, byť trvalého charakteru, neměl na pobírání platů pozastavující účinek . Provizorium mohl ukončit až vrchní nadřízený, tedy ministr vnitra . Černý Švehlu zároveň žádal, aby tuto pravomoc delegoval přímo na něj . Argumentoval urychlením celého procesu, zejména vzhledem k nutnosti okamžitého uvolnění naturálních bytů pro nově dosazené správce .38

Černého rozhodnutí se až na jedinou výjimku týkalo úředníků německé národnosti, české naopak v úřadu prozatím ponechal, přestože by této „argumentaci“ rovněž někteří vyhovovali (radové Josef Schoch a Vilibald Galusek) .39 Ti však úřadovali na místodržitelství a zde se okamžitá personální čistka, až na místodržitele a jeho zástupce, nekonala, a to ani v případě německých úředníků . První popřevratové dny tak smetly pouze úředníky, jejichž působení v československých službách skutečně dále

38 MZA Brno, B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 22933 (koncept dopisu) .39 Radové Schoch a Galusek na místodržitelství dlouho nepobyli, do penze odešli v prvních letech po převratu . Zbývající člen triumvirátu nejvýše postavených Čechů při politických úřadech na Moravě, Josef Switawský, působil v rámci Zemské školní rady až do roku 1923 .

439

C . K . Ú Ř E D N Í K …

nebylo myslitelné, ať již se pravý důvod pro jejich penzionování skryl za jejich věk nebo zdravotní indispozice .

S kontroverzními českými úředníky se zacházelo smířlivěji, horkou půdu pod nohama povětšinou řešil dekret o změně působiště .40 Z původních 17 Čechů zůstalo v čele okresního úřadu 11 . Petr Körndlmayer (Přerov) a Rudolf Bartoš (Tišnov) byli převedeni k místodržitelství, Josef Wierer se přesunul z Prostějova do Moravské Třebové, Jan Procházka z Valašského Meziříčí do Místku a Julius Makowitz41 z Velkého Meziříčí do Šumperka . Přesunutí na místodržitelství lze de facto hodnotit jako povýšení, na což je občas v literatuře kriticky poukazováno, i když ne ve smyslu hodnostních, resp . finančních a kompetenčních výhod . Jednalo se zkrátka o prestižnější instanci, kde byla naděje na rychlejší postup větší . Vzhledem k tomu, že místodržitelství se stalo jakousi nedobytnou tvrzí vůči nátlakům zvenčí, však úředníkům povolaným sem především zachránilo kariéru .

Z českých úředníků tak byl suspendován, resp . penzionován pouze Alois Minks . Tento domácím obyvatelstvem krajně neoblíbený úředník patřil k výjimkám odvolaným na základě nátlaku z regionu . Obecní rada v Moravských Budějovicích dokonce varovala zemskou správu, že bude-li hejtman trávit svou nucenou dovolenou v místě dosavadního působiště, nemůže být zaručena jeho bezpečnost ani klid v regionu .42 Situace na hejtmanství zůstala napjatá i po odvolání Minkse, mezi zbylými úředníky panovala silná nevraživost, která vyvrcholila vzájemnými udáními . Složitost

40 Rozhodně je však nutno odmítnout v literatuře uváděný a nepodložený zobecňující vývod, že okresní hejtmani sesazení, odvolaní nebo tzv . uprchlí byli dosazováni do obdobných nebo vyšších funkcí v jiných regionech, kde nebyli známi a nevědělo se o jejich údajných prohřešcích za války . Václav P e š a (Vznik Československé republiky 1918, s . 56) tvrdí, že k takovým přesunům došlo např . mezi Prostějovem a Moravskou Třebovou (Josef Wierer), Valašským Meziříčím a Místkem (Jan Procházka), Tišnovem a Brnem (Rudolf Bartoš) nebo Přerovem a Brnem (Petr Körndlmayer) . Zmiňuje (náhodou?) případy přesunů úředníků českého původu . V těchto konkrétních případech však šlo v první řadě o nahrazení uprázd-něných míst a zajištění funkčnosti správy . Wierer (jeho působení v Prostějově je skutečně diskutabilní) měl za úkol stabilizovat českou správu v regionu, kde dosavadní úředníci přešli do služeb Sudetenlandu, Procházka nahradil odvolaného místodržitelského radu Knessla, jehož odchodem v Místku vznikla personálně neudržitelná situace, když zde zůstal pouze jediný okresní komisař, a Bartoš přecházel na místodržitelství, kde převzal vedení prezidiální kanceláře, do jejíhož čela rozhodně nemohl být jmenován úředník s výrazně pošramocenou pověstí . Jejich odchod (přesun) umožnil fakt, že za ně mohli převzít vedení jejich dosavadní podřízení, to v mnoha jiných regionech nebylo personálně uskutečnitelné . Argument o přesunu na místa, kde jejich údajná protičeská činnost nebyla známa, je slabý, jelikož byli (s výjimkou Körndlmayera) přemístěni do sousedních okresů . Výměna přesto byla z hlediska nadřízených pragmatickým rozhodnutím . Jejich individuální pozice v regionu byla v době války natolik narušena, že by v nových podmínkách nejspíše nebyli schopni zaručit patřičnou autoritu státu . Procházkovi určitě uškodilo, že v době války nechal (na příkaz místodržitelství) změnit název ulice pojmenované po Masarykovi a zrušit jeho čestné občanství Valašského Meziříčí (o Körndlmayerovi a Wiererovi bude řeč později) .41 Makowitz byl přesunut do Šumperku poté, co region přešel pod českou správu . Zastoupil zde úřednictvo, které přísahalo Sudetenlandu .42 MZA Brno, SOkA Třebíč, Okresní úřad Moravské Budějovice, kart . 2, inv . č . 277 .

440


zdejších poměrů dokumentuje i naprosto ojedinělý úřednický kolotoč, který zde v krátkém čase na přelomu listopadu a prosince nastal . Minks byl donucen definitivně opustit úřad 24 . listopadu, kdy podepsal předávací protokol svému nástupci, dosavadnímu místodržitelskému tajemníkovi v Boskovicích Matouši Kuchyňkovi .43 Ten však vzápětí, 30 . listopadu, úřad předává zdejšímu okresnímu komisaři Vladimíru Vernerovi, který jej 4 . prosince definitivně postoupil dosavadnímu moravskokrumlovskému správci okresnímu komisaři Josefu Navrátilovi, na místo něhož den předtím nastoupil Matouš Kuchyňka .44 Navrátilovo převedení z Moravského Krum-lova do sousedních Moravských Budějovic mimochodem řešilo komisařovu nevalnou pověst v regionu, kterou si vysloužil svým údajným očividným renegátstvím během válečných let .45

Podle dostupných pramenů lze mezi problematické české šéfy hejtman-ství, na jejichž výkonu ulpěl stín pochybností o morálních a služebních kvalitách, zařadit zmíněného Aloise Minkse a také Josefa Wierera a Petra Körndlmayera . Zatímco Körndlmayer opustil své působiště v Přerově prak-ticky okamžitě po převratu, Wierer byl odvolán až v polovině prosince . Pošra-mocený počátek jejich kariéru v československých službách nijak neohrozil, právě naopak . Postupně dorostli k nejvyšším funkcím v rámci politické správy na Moravě . Jeden jako její reprezentant při zemské správě politické, druhý coby státem delegovaný správce a zmocněnec na Podkarpatské Rusi .

Petr Körndlmayer rytíř z Ehrenfeldu (občanským jménem Petr Ehren-feld) správu v Přerově předal na konci října 1918 a zamířil k místodržitelství do Brna .46 Zde se stal svědkem, jak pod tlakem ulice odstoupilo německé

43 Kuchyňka mohl sehrát roli formálního prostředníka mezi znesvářenými úředníky v Moravských Budějovicích, jejichž vzájemná komunikace byla dle všeho nemožná . Jeho pozice v Moravských Budějovicích i Moravském Krumlově nebyla záviděníhodná . Oba okresy, ač české, patřily k těm, kde veškeré rozhodující úřady i důležité hospodářské podniky zcela opanovali Němci a český živel byl v trvalé defenzivně . Německá správní převaha v tomto koutě Moravy byla vinou slabé české politické reprezentace výraznější než v obdobně „postižených“ oblastech . Nevděčného úkolu se Kuchyňka ujal snad i proto, že jeho současný nadřízený Jan Černý byl jeho spolužákem z uherskohradišťského gymnázia a velmi dobře se znali .44 MZA Brno, B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 22056, 22088 a 22205 .45 Tamtéž, inv . č . 21319 . Reference o Navrátilově chování za války přišly na místodržitelství od moravskokrumlovského národního výboru v polovině listopadu .46 Ehrenfeldově „pověsti“ v historiografii uškodila formulace, podle níž hejtman musel být stažen z Přerova do Brna, protože si za války popudil proti sobě obyvatelstvo svým postojem proti rozhodným Čechům ( P e š a , V .: Národní výbory v roce 1918 na Moravě a ve Slezsku, s . 275) . Tato charakteristika s ním v různých účelových obměnách šla dále literaturou („...svým rakušáctvím a perzekucí českých obyvatel okresu vyvolal proti sobě takový odpor, že koncem října 1918 ze strachu před odplatou Přerov raději opustil“ . Dějiny města Brna . 2 . díl . Brno 1973, s . 78) . Pešovo tvrzení nejspíš ovlivnily události kolem popravy přerovského úředníka Slavomíra Kratochvíla za protistátní činnost v roce 1914 a vůbec chování jeho předchůdce Karla Regnera barona Bleylebena, mladšího bratra místodržitele Oktaviana . S tím ovšem neměl Ehrenfeld nic společného, v té době stál v čele hejtmanství v Hustopečích . V letech 1916–1918, kdy působil v Přerově, čelil demonstracím a stávkám vyvolaným zásobovacími potížemi, politic-kým shromážděním, problémům s dezertéry apod ., v tomto se však situace v Přerově nijak nevymykala ostatním městům . K žádnému vyhrocenému nebo krvavému konfliktu nedošlo .

441

C . K . Ú Ř E D N Í K …

zastupitelstvo a správy města se měla ujmout správní komise . Národní výbor v Brně narychlo hledal přijatelného kandidáta do jejího čela . V noci 5 . listopadu se rytíř z Ehrenfeldu dozvěděl, že volba padla na něj . Poněkud překvapivě, svoji roli zřejmě sehrála Ehrenfeldova přijatelnost pro obě strany . Za jeho jmenováním stál Černý, který jej Národnímu výboru přímo doporučil .47 Jeho češství lze přitom hodnotit jako přinejmenším vlažné, o čemž svědčí i vzdělání získané na německých školách nebo členství ve vídeňském Spolku Zlatého kříže .48 V čele správní komise měl stát pouze do řádného zvolení nového obecního zastupitelstva . Výsledky voleb však napadli národní demokraté a docílili jejich zrušení . Ehrenfeldovo provizorní správcovství se tak protáhnulo až do 28 . dubna 1920, kdy se po opakovaných volbách definitivně ujímá starostenského křesla Karel Vaněk .

Po celou dobu, co stál v čele správy Brna, byl veden u moravské zemské správy jako její zaměstnanec, i když stál mimo systemizované počty politického úřednictva, to mimo jiné znamená, že nebyl zemskou správou placen . Žádnou oficiální funkci zde nezastával a nezískal ji ani poté, co skončil v pozici brněnského vládního komisaře . Okamžitě (5 . května 1920) byl totiž prezidentem republiky jmenován viceguvernérem na Podkarpatské Rusi . Pro výkon služby byl povýšen na ministerského radu a odebral se na východní cíp republiky, kde měl převzít veškerou civilní správu a stát se jakýmsi prostředníkem mezi vládou a rusínskými úřady . Ve funkci zůstal až do 14 . prosince 1923, kdy byl jmenován novým guvernérem Anton Beskid, kterého jako viceguvernér doprovodil další správní rutinér – Antonín Rozsypal, dosavadní okresní hejtman na Kladně . Za změnou na tomto postu nejspíše nestála jen obvyklá úřednická rotace, Ehrenfeld figuroval v propuknuvším korupčním skandálu .49 Vrátil se do Brna, to

Usuzovat na jeho veskrze negativní postoj k Čechům a přemíru černožluté loajality nelze ani kvůli zvýšenému počtu denunciací, kterými Přerovsko za války proslulo (za Bleylebena i Ehrenfelda) . Na druhou stranu je zřejmé, že celkovou atmosféru v regionu hejtman svým chováním vždy ovlivňoval a ani za Ehrenfelda neustaly k příslušným úřadům proudit podněty k velezrádným procesům . Regionální literatura týkající se válečných let a převratu roku 1918 v Přerově si Ehrenfelda příliš nevšímá, na rozdíl od jeho předchůdce Bleylebena ( V o ž ď a , Gustav: Říjnové události 1918 v Přerově . Střední Morava . Kulturně historická revue 2, 1968, s . 32–36; C e k o t a , Vojtěch: 28. říjen 1918 v Přerově a na Přerovsku . Kapitoly z minulosti a současnosti města Přerova, říjen 1968, s . 1–16 ad .) . O Ehrenfeldovi a jeho zástupci Josefu Novákovi, pozdějšímu hejtmanovi v Třebíči, referoval Národnímu výboru 4 . listopadu 1918 MUDr . Karel Šantrůček, primář přerovské nemocnice . Stěžoval si na ně jako na vůči němu i ostatním Čechům podjaté osoby, jako na úředníky špatné a nespravedlivé, povyšující svůj zájem nad zájem veřejný . Na důkaz uvedl své povolání na vojnu, které zařídil Ehrenfeld . Hejtman se o primářovi měl v jiné souvislosti vyjadřovat jako o fanatikovi, který působil zdejšímu úřadu těžkosti, který s vojenským velitelstvím korespondoval výhradně česky apod . (MZA Brno, B 33, kart . 1, inv . č . 1136s) .47 MZA Brno, B 33, kart . 1 (protokol z jednání Národního výboru ze dne 5 . listopadu 1918) .48 Jaroslav Budínský o něm hovoří jako o úředníkovi německé národnosti (Morava za války, s . 400) .49 Kusé informace, týkající se jeho působení na Podkarpatské Rusi, podává Ivan P o p (Dě-

442


již jako vládní rada . V této hodnosti také jako služebně nejstarší odešel v polovině 20 . let do penze .

Jen o několik let později opustil svou úřadovnu u zemské správy politické JUDr . Josef Wierer . Jeho československá dráha ale měla mnohem dramatičtější úvod, než tomu bylo u ostatních souputníků . Změna poměrů jej zastihla v Prostějově . Byl posledním z řady českých úředníků u zdejšího okresního hejtmanství a zároveň dokladem, že ani český nebo česky smýš-lející úředník nemusel v českém regionu dojít pochopení a uznání . Za vším stojí jeho role při tragických hladových bouřích z dubna 1917, kdy střelbu vojska nepřežily dvě desítky lidí . Hejtman Wierer k tomu měl přispět tím, že nechal povolat vojenské posily z nedaleké Olomouce, aby v okamžiku, kdy se demonstrace vymkne kontrole, zasáhly .50 Vinu na událostech je však potřeba hledat jinde (především ve vedení vojenského oddílu), navíc je souběhem mnoha nepříznivých okolností .51 Ať již měl na tragédii větší či menší podíl, v regionu se stal do budoucna neupotřebitelným . Potvrdily to hned první popřevratové dny, kdy byl hejtman lůzou v Kostelci na Hané vyvlečen z vlaku a zlynčován .52 Stalo se tak během jeho odjezdu do Moravské Třebové, kde měl jakožto český úředník převzít správu německé oblasti, jak si to žádaly nové pořádky .

Odjel z okresu, kde nebyl vítán, aby se ocitl na místě, kde nebyl vítán žádný Čech . Situace na Moravskotřebovsku a okolí byla velmi kompliko-vaná . Oblast se v říjnu připojila k Sudetenlandu, který nehodlal akceptovat novou situaci . Dosavadní okresní hejtman Ernst Schafranek (původem Čech) a s ním mnoho představitelů veřejné správy složilo přísahu věrnos-ti provincii a postavili se proti Československu .53 Následovala protiakce a v půlce listopadu na česko-moravské pomezí napochodovala armáda . Od té doby až do 10 . prosince, kdy Wierer od Schafranka převzal správu, měl region dvojí vedení . Česká správa však od 21 . listopadu provizorně sídlila v Jevíčku . Hejtman vstupoval do města pod přísným vojenským režimem, kde navíc obecní samospráva zůstala v rukou německé většiny, na čemž nic nezměnily ani obecní volby .54

jiny Podkarpatské Rusi v datech . Praha 2005) nebo M a g o c s i , Paul Robert – P o p , Ivan (eds .): Encyclopedia of Rusyn History and Culture. Toronto – Buffalo – London 2005, s . 111 .50 Prostějov . Dějiny města . 2 . díl . Prostějov 1999, s . 67 .51 Střízlivěji se události pokusil vylíčit Ambrož Soška v příspěvku o městě v posledních letech existence monarchie (Prostějov revoluční . Ročenka Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané 5, 1928, s . 81–151, zejména s . 95–99) . Demonstracím se detailně věnuje ve svých rukopisných pamětech také Ondřej Přikryl (ZA Opava, SOkA Pro-stějov, Ondřej Přikryl, kart . 21, inv . č . 1253, s . 1774–1787) .52 Prostějov . Dějiny města, s . 70 .53 Slib věrnosti Sudetenlandu složili 14 . listopadu s výjimkou třech osob všichni tamní úředníci (MZA Brno, B 33, kart . 2, inv . č . 2252s) . O hejtmanovi Schafrankovi a jeho působení v Moravské Třebové v prvních popřevratových dnech referovaly 24 . listopadu Lidové noviny (roč . 26, č . 323, s . 4) . Přinesly mimo jiné informace o hejtmanových defraudacích .54 MZA Brno, B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 22632 . O atmosféře a událostech na Moravskotřebovsku na přelomu let 1918/1919 např .: Moravskotřebovsko, Svitavsko . Brno

443

C . K . Ú Ř E D N Í K …

V nestabilním a ze správního hlediska obtížném regionu zůstal až do uklidnění poměrů . Počátkem roku 1921 je povolán k zemské správě politické, povýšen na ministerského radu a stává se přednostou jednoho z odborů . Přišel v době, kdy vyvrcholila personální obměna úřadu . Němečtí vysocí úředníci a několik málo českých, kteří se dokázali za monarchie protlačit do vyšších pozic, odešli do penze a nahrazovali je lidé z regionů . Wierer se prakticky okamžitě po svém nástupu stává třetím funkčně nejvýše postaveným mužem zemské správy na Moravě (po Janu Černém a jeho zástupci Bedřichu Remešovi) . K tak strmé kariéře mu dopomohlo nejen to, že nyní patřil ke služebně nejstarším, ale bezpochyby i to, že úspěšně absolvoval zařazení v Prostějově a Moravské Třebové, kritických regionech . Stává se přednos-tou odboru školských záležitostí . Coby aprobantovi je mu svěřena veškerá zemská agenda týkající se školství, spolků, pojišťovacích a nemocenských záležitostí, zdravotnictví a zvěrolékařství, pomocné a administrativní služby a lesní správy, a navíc dozor nad zemskou vyživovací komisí .55 Přidělená administrativa mu vydržela až do penze, kam se odebral na konci 20 . let .

Popisem Wiererova pobytu v Moravské Třebové se dostáváme k další skupině jednotlivců, kteří nenašli s novým vedením společnou řeč . Šlo o sympatizanty myšlenky iredenty, kterou na Moravě reprezentovaly projekty Sudetenland a Deutschsüdmähren . Provincie Sudetenland byla vyhlášena na počátku listopadu v Opavě a Deutschsüdmähren ve stejnou dobu ve Znojmě . Do dvou týdnů přísahali věrnost představitelům provincií šéfové teritoriálně příslušných okresních hejtmanství . Na severu Moravy se jednalo o Moravský Beroun, Šternberk, Rýmařov, Šumperk a Morav-skou Třebovou (nepřehledná situace panovala i na Zábřežsku),56 na jihu o Znojmo a Mikulov . Moc Národního výboru ani místodržitelské správy zde vůbec nebyla akceptována . O tom svědčí třeba místodržitelský oběžník ze 16 . listopadu, dotýkající se změn působnosti policejního ředitelství v Brně . Z výčtu adresátů je zřejmé, že se do zmíněných oblastí směrnice ani nezasí-lala, neměl ji tam zatím kdo převzít . Pouze v případě znojemského regionu byly výzvy doručovány do přechodného sídla úřadu v Příměticích .57

2002, s . 185–189; V a š e k , František: K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918–1945 . Pomezí Čech a Moravy 2, 1998, s . 95–97 .55 Kariérní údaje vycházejí, podobně jako u všech v textu zmíněných osob, z kombinace dostupných statistických přehledů (Personalstand der politischen Behörden in der Markgrafschaft Mähren . Brünn 1899–1918; H e l l e r , Hermann: Mährens Männer der Gegenwart . Bio-graphisches Lexikon . Teil 2 . Staats- und Landesfunktionäre . Brünn 1912; Personální stav politických úřadů na Moravě . Brno 1918; Personální stav politických úřadů na Moravě. Brno 1921; Výkaz státních zaměstnanců u politických a přidružených úřadů na Moravě . Brno 1925 ad .) . Přesný rozpis Wiererem spravované agendy uvádí Chytilův úplný adresář Moravy a Slezska . Sv . 1 . Část 1 . Morava . Praha 1924, s . 46–48 .56 V Zábřehu sloužil na pozici okresního komisaře JUDr . Jaroslav Mezník, který byl Národním výborem ustaven jako zmocněnec pro vyjednávání se zástupci německého oby-vatelstva o úpravě složitých správních poměrů na severozápadní Moravě (MZA Brno, B 33, kart . 2, inv . č . 1655s) .57 Tamtéž, inv . č . 2259s .

444


Do služeb Německého Rakouska, jak byly označovány sympatie s oběma provinciemi, vstoupilo celkem 23 úředníků, 17 konceptních a šest kancelářských sil (okresních sekretářů a kancelistů) .58 Pro československý stát, resp . moravskou správu tím přestali existovat, byli suspendováni, jejich místa byla v systemizačních přehledech označena jako neobsazená a koncem listopadu jim byl odejmut i plat, na který doposud měli jako státní úředníci zákonný nárok . Věrnost vládě provincie přísahala většina politických úředníků sloužících v daných regionech, což je pochopitelné, protože zde až na výjimky sloužili pouze úředníci německé národnos-ti .59 Sebemenší styk s regionem místodržitelství načas ztratilo v případě Moravského Berouna,60 Šumperku,61 Rýmařova62 a Mikulova .63 Kusé zprávy o situaci od svých zaměstnanců dostávalo pouze ze Šternberku,64 Moravské Třebové a Znojma,65 přestože ani zde nebyla československá moc většinou obyvatelstva a místní politickou reprezentací vzata na vědomí . Národnímu výboru se zde dali k dispozici úředníci české národnosti, ve Šternberku místodržitelský konceptní praktikant Edvin Klanic, v Moravské Třebové okresní komisař Karel Loyka a ve Znojmě praktikant Jaroslav Odstrčil .66

58 MZA Brno, B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 21969 .59 Úředníci přísahali věrnost provincii (resp . Německému Rakousku), podobně jako jejich kolegové Československu . Tak například úředníci hejtmanství ve Šternberku slib složili do rukou zástupce prezídia prozatímního zemského shromáždění pro Sudetenland, zemského správce von Führera 7 . listopadu . Text přísahy v překladu zněl: „Slibuji jako muž, jako voják a jako občan svobodného Sudetenlandu, že budu věren a poslušen svých představených, kterým byla svěřena moc. Budu poslušen všech jejich příkazů a navíc v zájmu národa, svých spoluobčanů budu vší silou sloužit své zemi podle nejlepšího vědomí a svědomí.“ ( Č e r m á k , Miloslav: Ohlas vzniku Československé republiky ve Šternberku . Střední Morava . Kulturně historická revue 2, 1968, s . 45–46) . 60 Zdejší šéf místodržitelský rada Rudolf Plschek byl poslán po převratu na dovolenou, hejtmanství pod Sudetenland převedl jeho zástupce, okresní komisař Wilhelm Beck .61 Slib složil místodržitelský rada Franz Karger se všemi podřízenými úředníky .62 Věrnost deklaroval za celé hejtmanství místodržitelský rada Hubert Kostersitz .63 Zde za nepřítomného místodržitelského radu Paula Kretschmera (poslán na dovolenou) přísahal Německému Rakousku okresní komisař Rudolf Soldan .64 Ve Šternberku za nemocného šéfa úřadu přistoupil k Sudetenlandu okresní komisař Karl Krepcik, který tuto skutečnost 2 . listopadu telefonicky oznámil správci místodržitelství Janu Černému . Šéf úřadu okresní hejtman Edmund Temnitschka se od jeho aktivit zprvu distancoval (dle telefonického hovoru s Černým z téhož dne), ale nakonec se i on přidal k mínění většiny (MZA Brno, B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 20523) .65 O situaci v Moravské Třebové a ve Znojmě hovořím na jiném místě, v souvislosti s osudy správců těchto okresů, Josefem Wiererem, resp . Franzem Bachem .66 Díky těmto třem úředníkům měla správa v Brně alespoň částečnou představu o situaci v převážně německých oblastech . O správě oblasti však nemohla být řeč, jelikož hejtmanství moc Národního výboru neuznávala . Svoje kanceláře museli opustit a načas přesídlit do čes-kých center . Na Znojemsku československý úřad sídlil v Příměticích, na Moravskotřebovsku v Jevíčku a na Šternbersku ve Štěpánově . Tuto skutečnost zmiňuje ve svých pamětech i Hynek Bulín (Jiskry a plameny, s . 121) .

445

C . K . Ú Ř E D N Í K …

Změny ve vedení okresních hejtmanství na Moravě po říjnu 191867

Politický okres Šéf rakousko-uherské okresní správy (hodnost)

Šéf československé okresní správy (hodnost)

Boskovice Bedřich Remeš (místodržitelský rada)

Bedřich Remeš (místodržitelský rada)

Brno Maximilian Schön (místodržitelský rada)

JUDr. Jaroslav Caha (okresní komisař)

Dačice Jaroslav Friedrich (místodržitelský tajemník)

Jaroslav Friedrich (místodržitelský tajemník)

Hodonín Richard Swoboda (okresní hejtman)

Richard Swoboda (okresní hejtman)

Holešov Jindřich Žáček (okresní hejtman) Jindřich Žáček (okresní hejtman)

Hranice Emil Wychodil von Hannaburg (okresní hejtman)

Břetislav Ščava (místodržitelský tajemník)

Hustopeče Eugen Nitsch (okresní hejtman) Richard Kabela (okresní komisař)

Jihlava Karl Ludwig (okresní hejtman) František Chmelík (okresní komisař)

Kroměříž JUDr. Viktor Mentzl (místodržitel-ský tajemník)

JUDr. Viktor Mentzl (místodržitel-ský tajemník)

Kyjov Alois Fendrych (místodržitelský tajemník)

Alois Fendrych (okresní hejtman)

Litovel Rudolf baron Baillou (okresní hejtman)

Rudolf Baillou (okresní hejtman)

Mikulov Paul Kretschmer (okresní hejtman) Anton Steinbrecher (okresní hejtman)

Místek Emil Knessl (místodržitelský rada) Jan Procházka (okresní hejtman)

Moravská Ostrava JUDr. Viktor von Gschmeidler (okresní hejtman)

Josef Žilka (místodržitelský tajemník)

Moravská Třebová Ernst Schafranek (okresní hejtman)

JUDR. Josef Wierer (okresní hejtman)

Moravské Budějovice Alois Minks (okresní hejtman) Alois Minks (okresní hejtman)

Moravský Beroun Rudolf Plschek (okresní hejtman) Franz Schmidt (okresní hejtman)

Moravský Krumlov Emil Winkler von Winkenau (mís-todržitelský rada)

Matouš Kuchyňka (místodržitelský tajemník)

Nové Město na Moravě Jan Hroneš (okresní hejtman) Jan Hroneš (okresní hejtman)

67 Tabulka převzata od Hynka Bulína (Jiskry a plameny, s . 120) . České úředníky Bulín označil kurzívou . Upravil jsem pouze tituly a hodnosti . První oficiální popřevratový personální přehled (z 1 . prosince 1918) provedené změny ještě všechny neregistruje . Bulínem zveřejněný soupis odráží až pozdější realizaci, platnou ke konci roku 1918 (eviduje již úředníky v místech, která na počátku prosince ještě nebyla pod českou správou: Moravský Beroun, Šternberk nebo Rýmařov) . Na druhou stranu v té době již na svých místech nebyli Alois Minks nebo Rudolf Bartoš . V některých případech je určení národnosti sporné, snad i úmyslně zkreslené . Moravskotřebovský Ernst Schafranek je původem Čech (Arnošt Šafránek), absolvent českého gymnázia, o kterém sám Bulín na jiném místě hovoří jako o Čechovi . Jelikož však přísahal Sudetenlandu, zařadil jej Bulín k úředníkům německé národnosti . Dle určitých indicií, které by však bylo potřeba ověřit, není jisté němectví u Rudolfa barona Baillou, přestože rod Baillou se jinak k německé národnosti hlásil . Pro změnu češství je zase sporné u Petra Körndlmayera . Jan Černý se v komentovaném přehledu stavu politického úřednictva na Moravě k 1 . prosinci 1918, vyhotoveném pro účely ministerstva vnitra (MZA Brno . B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 21969) s Bulínem v těchto sporných případech shoduje .

446


Politický okres Šéf rakousko-uherské okresní správy (hodnost)

Šéf československé okresní správy (hodnost)

Nový Jičín Josef Zwierzina (místodržitelský rada)

Emil Wychodil von Hannaburg (okresní hejtman)

Olomouc Moritz baron Gastheimb (místo-držitelský rada)

Karel Drbal (okresní komisař)

Prostějov JUDr. Josef Wierer (okresní hejtman)

František Studnař (okresní komisař)

Přerov Petr Körndlmayer von Ehrenfeld (okresní hejtman)

JUDr. František Martilík (místo-držitelský tajemník)

Rýmařov Hubert Kostersitz (místodržitelský rada)

Oskar Rohr (okresní komisař)

Šternberk Edmund baron Temnitschka (okresní hejtman)

JUDr. František Krajtl (okresní komisař)

Šumperk Franz Karger (místodržitelský rada)

JUDr. Julius Makowitz (místo-držitelský tajemník)

Tišnov Rudolf Bartoš (místodržitelský tajemník)

Rudolf Bartoš (místodržitelský tajemník)

Třebíč Josef Novák (místodržitelský tajemník)

Josef Novák (místodržitelský tajemník)

Uherské Hradiště JUDr. Josef Januštík (místodržitel-ský tajemník)

JUDr. Josef Januštík (místodržitel-ský tajemník)

Uherský Brod Jan Stříž (okresní hejtman) Jan Stříž (okresní hejtman)

Valašské Meziříčí Jan Procházka (okresní hejtman) Rudolf Vicena (místodržitelský tajemník)

Velké Meziříčí JUDr. Julius Makowitz (místo-držitelský tajemník)

Antonín Jahůdka (okresní komisař)

Vsetín Josef Král (okresní hejtman) Josef Král (okresní hejtman)

Vyškov Viktor Kulendík (okresní hejtman) Viktor Kulendík (okresní hejtman)

Zábřeh Heinrich von Strobach (místo-držitelský rada)

JUDr. Jindřich Pánek (místodržitel-ský tajemník)

Znojmo Franz Bach (okresní hejtman) Franz Bach (okresní hejtman)

Vzepření se místodržitelství a neplnění jeho příkazů však nebylo charakteristické jen pro problematické okresy . Loajalita vůči úřadu a nad-řízeným se stala u mnohých vágním pojmem . Na to upozorňovala výzva Jana Černého všem zaměstnancům, ve které důrazně apeloval na příklad-nost jejich chování . Reagoval na projevy nesouhlasu některých úředníků s úředními pokyny . Vědom si panujícího chaosu v některých okresech, pohrozil bezodkladným uplatněním disciplinárního řízení, které doprovodil slovy: „Naprostá kázeň úřednictva a ostatních zřízenců jest jednou z předních podmínek zdárného vývoje státu a musil bych jakoukoliv resistenci v plnění povinností právě v nynější významné době označiti netoliko za hrubý poklesek disciplinární, nýbrž i za projev nedostatku vlasteneckého smýšlení a naprostého nepochopení občanských a úřednických povinností.“ Vzetí na vědomí si pod-mínil podpisy všech zaměstnanců .68

68 MZA Brno, B 13, sg 2/3, kart . 829, inv . č . 22218 . Oběžník byl datován 3 . prosince .

447

C . K . Ú Ř E D N Í K …

Odpor obou provincií byl během listopadu a prosince násilně zlomen československou armádou a jednotlivá hejtmanství se postupně dostala pod pravomoc místodržitelství . Jako poslední byly ve druhé polovině prosince připojeny Šternberk, Moravský Beroun a Rýmařov . Správa Moravy se opět sjednotila, zpět byly získány revoltující úřady, ale regiony neměl kdo spra-vovat . Relativně nejjednodušší situace byla ve Znojmě, kde byl do úřadu s jedinou výjimkou vzat celý původní personál, dlící doposud na dovole-né . Kariéru jim zachránilo odmítnutí přísahy Německému Rakousku . Do zbývajících šesti okresů byly dosazeny nové tváře . Moravskou Třebovou, Šumperk a Šternberk převzali buď natrvalo nebo prozatímně úředníci české národnosti, ryze německý Rýmařov, Moravský Beroun a Mikulov němečtí . Pozice českých úředníků v regionech s německou převahou oby-vatelstva nebyla snadná . Pociťovali pochopitelnou nevraživost a stěžovali si na nefungující komunikaci s místními politickými subjekty . Kupodivu největší starosti svým nadřízeným ale přivodil okresní hejtman Franz Schmidt, delegovaný do Moravského Berouna . Za všechno mohla fáma, která se rozšířila na nedalekém Novojičínsku, že by měl Schmidt být pře-velen z německého Moravského Berouna do Nového Jičína, kde již před časem na nižší pozici působil a kde si svým silně protičeským jednáním trvale popudil část obyvatelstva . Jan Černý musel rozptylovat neopodstat-něné obavy prohlášením, že Schmidta rozhodně hodlá ponechat v jeho stávajícím působišti .69 Jmenováním šéfů ovšem svízelná personální situace neskončila . Místodržitelství vyzývalo všechna hejtmanství, aby se ke službě v právě přejatých oblastech přihlásili dobrovolníci znalí českého jazyka (šlo zejména o Rýmařov a Moravský Beroun s prakticky nulovým podílem čes-kého obyvatelstva), ale neúspěšně . Zčásti za to mohl všeobecný nedostatek úřednictva, zčásti zjevná nechuť Čechů stěhovat se právě sem .70

Hlad po kvalifikované síle byl patrný ze všech regionálních hlášení došlých na místodržitelství . Obecně se personální vakuum řešilo náborem nových sil (do konceptní služby mohli být přijímáni i absolventi práv se dvěmi složenými zkouškami ze tří povinných – tato praxe ostatně fungo-vala již za monarchie) . Na svá původní místa se také postupně vraceli lidé z fronty . V armádě za války nesloužilo mnoho státních úředníků, bývali jako nepostradatelní vyreklamováni . Zbaveni povinnosti narukovat byli vesměs všichni vysocí státní úředníci, u zbývajících bývali úspěšnější němečtí . Mezi těmi, kteří narukovali, přestože nemuseli, nalezneme například místodržitel-ského radu Martina Frice nebo místodržitelského tajemníka Jaroslava Necida . Ten byl také hodnostně nejvýše postaveným úředníkem politické správy na Moravě, jenž na frontě zahynul . Navrátilci měli přednostní právo na svou funkci . V případě nižšího, kancelářského a pomocného personálu,

69 Tamtéž, inv . č . 22995 .70 Tamtéž, inv . č . 22982 .

448


kterého byl dostatek, však byla osoba doposud jejich pozici zastávající okamžitě propuštěna, aby se šetřily finanční prostředky .71 Pro obsazování míst, systemizovaných pro vysloužilé poddůstojníky, tzv . certifikátisty,72 Černý požadoval po ministerstvu vnitra povolení principu konkurzů, aby mohl získat absolventy středních škol, tedy perspektivnější síly .73

Poslední skupinu zaměstnanců, které stát do svých služeb nepřejal, tvořili úředníci sice systemizovaní u moravské správy, ale v době rozpa-du monarchie sloužící u centrálních vídeňských úřadů . Ti totiž v drtivé většině ve Vídni zůstali, s návratem počítal podle dostupných informací pouze okresní komisař Čeněk Glocman, který byl dislokován u minister-stva zemědělství . Moravská politická správa tím přišla o dva své kmenové zaměstnance u ministerstva vnitra (okresní komisař Bedřich Lanjus, místo-držitelský koncipista JUDr . Eduard Coudenhove), jednoho u ministerstva kultu a vyučování (okresní hejtman Karl Krükl), dva u Statistické centrální komise (okresní komisař JUDr . Bohumír Hanosek, místodržitelský konci-pista JUDr . Erwin Fischel) a jednoho zaměstnaného v Obchodním muzeu (místodržitelský koncipista JUDr . Robert Wacha) . Na rakouské ministerstvo výživy přešel místodržitelský koncipista JUDr . Eugen Jacobs .74

Na zúžení zemského a okresního zaměstnaneckého personálu se podí-lela i třetí instance správy československé . Zatímco první a druhý stupeň správy stát zdědil, ministerskou úroveň musel od základů vybudovat, a s ní i personální aparát .75 Čerpat mohl z domácích zdrojů, nebo povolat úředníky s vídeňskou ministerskou zkušeností . Volných, kvalifikovaných a ochotných mnoho nebylo . Zvýšená poptávka po vyšších úřednících poskytovala správ-cům druhých instancí silný argument proti bezhlavému propouštění c . k . zaměstnanců . Na druhou stranu se šéfové zemských správ usilovně bránili exodu svých podřízených . Správce místodržitelství v Čechách Jan Kosina byl ochoten uvolnit pouze nižší úřednictvo, o odchodu vyšších správních úředníků nechtěl slyšet . Podobná situace panovala i na Moravě . V Čechách

71 O okamžitém propouštění všech výpomocných sil na okresních hejtmanstvích přijatých za války na místa narukovaných úředníků hovořil oběžník ministerstva z 8 . prosince (ZA Opava, SOkA Přerov, Okresní úřad Přerov, kart . 31, inv . č . 1494) .72 Vysloužilí nebo pro další vojenskou službu neschopní poddůstojníci rakousko-uher-ské armády, pro které nebyla předepsaná délka praxe a vzdělání závazná . Pokud splňovali příslušná kvalifikační kritéria (minimálně 12 let v armádě a půlroční praxe u státní správy), získávali tzv . vojenský certifikát, který je opravňoval ucházet se o místo v civilní sféře . Zákon jim před ostatními uchazeči zaručoval přednostní právo při obsazování vyhrazených míst ve státním sektoru, např . v kancelářské a pomocné službě u správních úřadů, a to i na místa značně převyšující jejich vzdělání a praxi . Regulérní čekatelé se tak posouvali v žebříčku níže a nárok na povýšení se jim vzdaloval . Do oblasti politické správy ale pronikali certifikátisté minimálně .73 MZA Brno, B 13, sg 2/3, kart . 829, inv . č . 22911 .74 Tamtéž, inv . č . 21969 .75 Třetí instance byla vyhlášena zákonem č . 2 z 2 . listopadu 1918 . Počítala se 12 nejvyššími správními úřady, kterým usnesení ministerské rady z 18 . listopadu znovu přisoudilo označení ministerstva .

449

C . K . Ú Ř E D N Í K …

nakonec vyztužilo ministerské řady 11 vyšších místodržitelských úřední-ků, na Slovensko a Podkarpatskou Rus byli vysláni další tři .76 Morava se na budování ministerského aparátu podílela méně, je známo listopadové povolání místodržitelského tajemníka JUDr . Václava Částka k ministerstvu vnitra .77 Později zamířil Petr Ehrenfeld na Podkarpatskou Rus a do Prahy např . JUDr . Jaroslav Caha . Jistým východiskem bylo rozhodnutí minis-terstva vnitra přejímat všechny úředníky z vídeňských ministerstev, kteří projevili zájem sloužit u československých úřadů, včetně osob v penzijním věku, u nichž jedinou podmínkou byl dobrý duševní a tělesný stav .78

V Čechách politická správa ztratila v období mezi 28 . říjnem a 17 . říjnem 1919 z 215 vrcholných úředníků 34 osob (tři zemřely, sedm vystoupilo ze státních služeb, šest bylo přeloženo na nucenou a osm na zdravotní dovolenou a deset bylo penzionováno) . Pochopitelně se jedna-lo vesměs o německé úředníky či nejkřiklavější případy „černožlutých“ Čechů . Procentuálně vyjádřeno, zemřelé v to nepočítaje, se prvotní očista dotknula přibližně 15 % personálu .79 Na Moravě byla situace výrazně jiná . Když vyjdeme ze stejné klasifikace, jaká byla použita pro Čechy, tedy soustředíme-li se na úředníky od správců hejtmanství výše (mohl jím být provizorně pověřen již okresní komisař), pak z celkového počtu 62 osob jich během prvního roku existence republiky opustilo řady politické správy 24, tedy bezmála 40 % .80 Vysoké procento je dáno národnostní strukturou úřednictva, která na Moravě byla pro Čechy výrazně nepříznivější . Svoji roli sehrál i fakt, že české místodržitelství se v mnohem větší míře podí-lelo na personální saturaci ministerské úrovně a nemohlo příliš „plýtvat“ zaměstnanci . Hovoří-li se tedy o faktické kontinuitě úřednictva politické správy, pak je potřeba zdůraznit, že toto konstatování je platné pro Čechy, nikoliv pro Moravu .

Rovněž u národnostní struktury místodržitelského úřednictva lze mezi Čechami a Moravou na konci roku 1918 najít jisté rozdíly . Zatímco v Praze byl poměr mezi dvorními rady vyrovnaný (6:6) a pro Čechy výrazně příz-nivější v případě místodržitelských radů a okresních hejtmanů (21:13, resp . 36:13),81 u moravské zemské správy tomu bylo přesně naopak . Mezi čtyřmi aktivními dvorními rady byl pouze jediný Němec, z osmi místodržitelských

76 Š p i r i t o v á , A .: Kontinuita vedoucích úředníků, s . 5–6 .77 MZA Brno, B 33, kart . 2, inv . č . 2593s .78 Oběžník ministerstva vnitra z 3 . prosince adresovaný místodržitelství do Brna (MZA Brno, B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 22386) .79 Š p i r i t o v á , A .: Kontinuita vedoucích úředníků, s . 5 . Autorka však neuvádí počty úředníků, kteří zůstali při centrálních úřadech ve Vídni .80 Personalstand der politischen Behörden in der Markgrafschaft Mähren . Brünn 1918; Perso-nální stav politických úřadů na Moravě . Brno 1918, 1921; Batovcův almanach. Politický kalendář, schematismus, statistika a adresář . Praha 1918–1921 . Mezi vrcholné úřednictvo jsem zahrnul i dvorního radu a zemského zdravotního referenta Salomona Spitzera a okresního hejtmana Karla Krükla, sloužícího ve Vídni u ministerstva kultu a vyučování .81 Š p i r i t o v á , A .: Kontinuita vedoucích úředníků, s . 3 .

450


radů plná polovina a ze stejného počtu okresních hejtmanů dokonce všichni . Tento poměr se proměnil až během následujících dvou tří let .82

Poslední moravský úředník německé národnosti, který se dočkal vysokého postavení (alespoň pozice okresního hejtmana) již za monar-chie, zmizel z vrcholných pozic do čtyř let po převratu .83 Zaměstnanecká kontinuita v případě vyššího úřednictva na Moravě stěží překračuje 40 %, u německých úředníků v této skupině se de facto blíží nule . K 1 . lednu 1918 bylo u politické správy na Moravě zaměstnáno 56 vyšších úředníků (místodržitel, viceprezident, 4 dvorní radové, 19 místodržitelských radů a 31 okresních hejtmanů) . K 1 . září 1921 zůstalo ve svých funkcích pouze 25 z nich .84 Následující rok toto číslo opět pokleslo . Německá národnost se stala kaňkou na kariérním profilu .

Přehled vrcholných úředníků politické správy na Moravě (od okresního hejtmana výše). Systemizační stav ke konci října 1918

Jméno Národnost Hodnost v říjnu 1918 Nástup do služby Odchod ze služby

Karl Heinold N M 1883 1918

Karl Spengler N MV 1877 1918

Salomon Spitzer N DR 1877 1918

Josef Switawský Č DR 1884 1923

Karl Werner N DR 1879 1920

Josef Schoch Č DR 1880 1920

Jan Černý Č MR 1899 1939

Moritz Gastheimb N MR 1877 1918

Maximilian Schön N MR 1880 1918

Josef Zwierzina N MR 1881 1918

82 Personální stav politických úřadů na Moravě . Brno 1918 .83 Ve funkcích zůstali pouze lidé, kteří pracovali v rámci německé sekce zemské školní rady (ministerský rada Otto Florian coby zpravodaj nebo místodržitelští radové Eugen Kapri a Johann Proschek) . Všichni zmínění působili na místodržitelství již v době převratu . Sku-tečnou výjimku představuje Karl Ludwig, dlouholetý okresní hejtman v Jihlavě, po převratu zařazený k místodržitelskému personálu . Ludwig převzal u zemské správy politické spolkovou agendu, kterou měl na starosti jako přednosta odboru . Do penze odešel až na konci 20 . let . O jeho působení v Jihlavě za první světové války a během převratu se zmiňuje Alois Šimka (První světová válka a Jihlavsko . Jihlava 1964, s . 13, 30–31) . Je charakterizován jako poměrně konciliantní postava . Národní výbor v Jihlavě jej vnímal jako málo průbojného a bojácného úředníka (z hlášení jihlavského národního výboru zaslaného 1 . listopadu 1918 na pražské ústředí citoval Robert Randýsek ve své drobné studii Jihlavský národní výbor v roce 1918 . Příspěvek k historii národnostních bojů na Jihlavsku . Sborník Matice moravské 83, 1964, s . 207) . Randýsek vyslovil hypotézu, že jihlavské okresní hejtmanství se postavilo na stranu národního výboru i z jakési tradiční řevnivosti mezi hejtmanstvím a magistrátem . Statutární města, ke kterým patřila i Jihlava, totiž hejtmanstvím v ničem nepodléhala .84 Personalstand der politischen Behörden in der Markgrafschaft Mähren . Brünn 1918; Per-sonální stav politických úřadů na Moravě . Brno 1918, 1921 .

451

C . K . Ú Ř E D N Í K …


Heinrich Strobach N MR 1881 1918

Vilibald Galusek Č MR 1881 1921

Martin Fric Č MR 1882 1918/1919

Otto Florian N MR 1895 1924

Emil Winkler N MR 1882 1918

Emil Leischner N MR 1884 1918/1919

Rudolf Kuntschner N MR 1884 1919

August Khoss N MR 1883 1921

Karel Veliš Č MR 1883 1920

Hubert Kostersitz N MR 1883 1918

Oskar Ganzwohl Č MR 1883 1922

Franz Karger N MR 1884 1918

Bedřich Remeš Č MR 1884 1930

Josef Beran Č MR 1900 1929

Emil Wychodil N MR 1888 1921

Paul Kretschmer N OH 1884 1918

Alois Minks Č OH 1885 1918/1919

Rudolf Plschek N OH 1886 1918/1919

Eugen Nitsch N OH 1887 1918

Arnold Ruziczka N OH 1888 1921

Karl Krükl N OH 1889 1918

Josef Wierer Č OH 1890 1929

Petr Körndlmayer Č OH 1889 2. pol. 20. let

Karl Ludwig N OH 1890 1928

Johann Proschek N OH 1893 1927

Jan Hroneš Č OH 1890 1925

Gabriel Zwakon N OH 1892 1921

Franz Bach N OH 1892 1922

Viktor Gschmeidler N OH 1893 1919

Viktor Frölichsthal N OH 1895 1919Edmund Tem-nitschka N OH 1895 1918/1919

František Miča Č OH 1896 1931

Rudolf Baillou N OH 1896 1918/1919

Josef Král Č OH 1897 1927

Jindřich Žáček Č OH 1900 1937

Richard Swoboda N OH 1897 1921

Ernst Kračmar N OH 1897 1920/1921

Ernst Schafranek N OH 1898 1918

452



Viktor Kulendík Č OH 1899 1935

Jan Stříž Č OH 1898 1934

Franz Schmidt N OH 1899 1920

Eugen Kapri N OH 1902 1922

Jan Procházka Č OH 1899 1933

Anton Steinbrecher N OH 1899 1920/1921

Eugen Hayek N OH 1899 1925

DR = dvorní rada; MR = místodržitelský rada; OH = okresní hejtmanPramen: Personalstand der politischen Behörden in der Markgrafschaft Mähren . Brünn 1918; Personální stav politických úřadů na Moravě. Brno 1918, 1921; Výkaz státních zaměstnanců u politických a přidružených úřadů na Moravě. Brno 1922, 1925 a pozdější; Chytilův úplný adresář Moravy a Slezska. Sv . 1 . Část 1 . Morava . Praha 1924; Batovcův almanach. Politický kalendář, schematismus, statistika a adresář. Praha 1918–1938 .

Poněkud jinak se československá moc zachovala k nižším konceptním úředníkům VIII . až XI . hodnostní třídy (místodržitelský tajemník, okresní komisař, místodržitelský koncipista, místodržitelský konceptní praktikant), kteří do konce monarchie, až na výjimky, nedorostli do vedoucích funkcí . Z nich nebyli do služeb státu přejati pouze ti, kteří přísahali Německému Rakousku, a tací, kteří se nevrátili z vídeňských delegací . Jednalo se o 17 osob, všechny německé národnosti, pakliže budeme předpokládat, že k nim patřili i úředníci u centrálních úřadů, u nichž statistiky národnost neuváděly . Přibližně tedy každý desátý z celkového počtu 173 úředníků . U středního a nižšího konceptního úřednictva se pro období následující bezprostředně po převratu dá hovořit asi o 90 % kontinuitě . Ze 156 osob, které přísahaly československé republice, však bylo pouze 26 německé národnosti (necelá jedna pětina) .85

Po první vlně propouštění, která v rámci veškerého konceptního úřednictva u politických úřadů na Moravě znamenala oslabení o 33 osob, tedy asi o 15 %, nastalo období (doznívalo na přelomu let 1921/1922), během kterého byla prakticky dokončena obměna personálu jednotlivých složek státní správy . Charakteristická pro něj byla postupující čechizace, generační výměna a nástup lidí z regionů k zemské instanci . Odešli zbývající služebně starší úředníci, které zemská správa přejala do svých služeb, nebo si je ponechala . V Brně, kam byla valná část předisponována, nebyli trpěni z jakési kolegiální piety či vděku, výhodnost zvoleného řešení chápaly obě strany . Zapojením správních rutinérů se předešlo vzniku personálního

85 MZA Brno, B 13, sg . 2/3, kart . 829, inv . č . 21969 . Osudy jednotlivců z této skupiny jsou obtížněji sledovatelné, protože chybějící oficiální přehledy nelze plnohodnotně nahradit alternativními prameny (Batovcovým almanachem apod .) . Předpokládám však, že zde nedošlo k tak výrazné obměně jako v případě vyšších úředníků .

453

C . K . Ú Ř E D N Í K …

vakua, budoucímu vrcholnému českému byrokratickému aparátu bylo umožněno dorůst .86 Mezitím tito němečtí úředníci nastřádali několik dalších let a mohli v klidu vyhodnotit svou vazbu k regionu . V okrese, kde byl tlak veřejnosti vůči úřadu silný a ochota úředníků sloužit malá, německý úředník vesměs nebyl v čele úřadu myslitelný, snad jen s výjimkou němec-kých oblastí jižní a severozápadní Moravy . V terénu se díky tomu ocitli dostupní čeští zaměstnanci a zemskou rovinu, která nebyla tolik na očích, mohli vyztužit „prověření“ Němci . Ocitli se v pozicích při zemské školní radě, zdravotnických a technických departmentech – ve spodních patrech kompetenční hierarchie . Bezprostřední vliv na správu země neměli .

Střídání personálu, řekněme od poloviny roku 1919, již mělo stan-dardnější průběh . Po prvotním chaosu se situace stabilizovala, pro jednot-livé úředníky, české i německé, se nová pravidla stala zřetelnější . Pominuly přímé suspendace, starší odcházeli v souvislosti s blížící se penzí, ze zdra-votních důvodů, které v jejich případě mohly být, vedle jakési neformální domluvy se šéfem zemské správy, jediným zástupným důvodem k jejich odstranění . Mladší, pokud odcházeli, pak v drtivé většině na vlastní žádost . Postupná homogenizace národnostní struktury úřednictva však byla zřej-má, atmosféra politických úřadů nebyla pro německé úředníky příznivá . Zvýšenou míru odchodů, převážně německých úředníků, lze pozorovat do přelomu let 1921/1922 . V pozdějších letech došlo k mírnějším výkyvům pouze v letech 1924/1925 v souvislosti se zákonem o 10 % redukci počtu státních zaměstnanců a potom na přelomu let 1928/1929 kvůli reorganizaci státní správy, která Moravu administrativně propojila se Slezskem .87

Jak již bylo řečeno, přímý vliv na správu Moravy němečtí úředníci ztratili . Vedení zemské správy politické se od října 1918 natrvalo ocitlo v rukou českých úředníků . Během existence první republiky stál v jejím čele Jan Černý (1918–1920 jako správce zemské správy politické, 1920–1927 jako její prezident a 1928–1939 jako moravskoslezský zemský prezi-dent) . Viceprezidentský post byl obsazen jednou, po reorganizaci správy v roce 1928 dvěma osobami: Bedřich Remeš (1918–1930), Ludvík Böhm (1929–1938), Jindřich Žáček (1930–1937) a Karel Drbal (1937–1939) . V roce 1921 byly z 11 hodnostně nejvýše postavených osob pouze tři německé národnosti (všechny u německé sekce zemské školní rady) . To se

86 Kariérnímu růstu úředníků středních postů (od místodržitelských tajemníků po prakti-kanty) napomáhala i legislativa – zákon o poměru státního úřednictva č . 541 ze 7 . října 1919 zkrátil dobu pro postup do vyššího stupně téže hodnostní třídy u IX . až XI . hodnostní třídy na dva roky (u II . až VIII . na tři roky), nebo zákon č . 457 z 23 . července 1919, na základě kterého se státním zaměstnancům započetla do služby válečná léta . Těm, kteří byli k 1 . lis-topadu 1918 v aktivní službě, se za každý odsloužený válečný rok připočítával navíc půlrok (maximálně tedy mohli svoji služební dobu navýšit o dva a půl roku) . Jednalo se o opatření, které urychlilo národnostní obměnu na úřadech, vyhnalo nepohodlné Němce do důchodu a umožnilo Čechům posun do vrcholných pozic .87 Vývojové vlny do značné míry korespondují se závěry, k jakým došla ve své práci Alexandra Špiritová .

454


nezměnilo ani v roce 1925, přestože počet nejvyššího úřednictva stoupnul na 18 osob .88

I přes nepříznivé klima se ale několika jednotlivcům podařilo prosadit . K těm málo Němcům, se kterými stát po převratu počítal, kteří nepředsta-vovali jen přechodné řešení, patřili Franz Bach ve Znojmě nebo Richard Swoboda v sousedním hodonínském okrese . Tvořili torzo původní německé nadvlády mezi šéfy hejtmanství, ale na rozdíl od svých kolegů na místo-držitelství disponovali faktickou mocí, alespoň v rámci svého okresu . Oba přežili popřevratové změny ve svém původním působišti .89 Pomohlo jim především to, že obstáli ve složitém období, kdy se část jejich regionů při-hlásila k německé provincii Deutschsüdmähren . Ani oni se však na výsluní přízně nevyhřívali delší dobu . Swobodova kariéra se uzavřela v kritickém období nepokojů na konci roku 1920 . Správu oblasti, kde rychle houstla atmosféra, se rozhodl zajistit povoláním vojska, za což byl na ulici napaden davem . Incident, který měl soudní dohru, jej přiměl k okamžitému opuštění úřadu . Odebral se na dovolenou a z ní se do služeb státu již nikdy nevrátil . V Hodoníně působil od roku 1913 .90

Poněkud klidnější službu prožíval Franz Bach . Pocházel z Haliče, z Rzeszowa, ale osudovým místem se pro něj stalo Znojmo . Zde svou kari-éru v červenci 1892 začal a o 30 let později také ukončil . Mezitím si, tak jak to bylo obvyklé, prošel četná služební zařazení, Třebíč, Jihlavu i funkce na místodržitelství . Do čela znojemského úřadu byl povolán v únoru 1912 . Převrat jej nesmetl, jako většinu jeho kolegů na stejných postech, naopak dostal důvěru, která postupně nabyla na trvalosti . Přestože byl v dubnu 1919 jmenován místodržitelským radou, což jej opravňovalo k převedení mezi zaměstnance při zemské správě politické, zůstal ve Znojmě . Jeho kariéru předčasně ukončila smrt, která jej zastihla v úřadu v červnu 1922 .91 Hynek Bulín si o něm ve svých pamětech poznamenal: „I rozumní Němci se našli, kteří uznali, třeba váhavě, změnu poměrů a dali se do služeb Národního výboru; vzpomínám z nich zejména zvěčnělého okresního hejtmana Františka Bacha, jenž vám na svém místě ve Znojmě za nejtěžších poměrů prokázal služby neocenitelné.“ 92 Měl tím na mysli dobu kolem iredenty . Bach, ač původem Němec, odepřel přísahu Německému Rakousku, a tím úřad zachoval v československých

88 Personální stav politických úřadů na Moravě . Brno 1921; Výkaz státních zaměstnanců u politických a přidružených úřadů na Moravě . Brno 1925 .89 Ve vedení jich zůstalo sedm, z toho pouze tři na původních místech . Vedle Swobody a Bacha ještě Rudolf Baillou v Litovli, ten však jen dočasně . Emil Wychodil přešel z Hranic do Nového Jičína a Anton Steinbrecher (Mikulov), Oskar Rohr (Rýmařov) a Franz Schmidt (Moravský Beroun) byli do funkcí povýšeni . 90 MZA Brno, SOkA Hodonín, Archiv města Hodonína, inv . č . 296 (kronika města) . Průběh událostí vylíčil také P i n d a , Zdeněk: Vznik ČSR a třídní boje na Hodonínsku . In: Sborník příspěvků o vzniku Československa . (Ke kritice buržoazní republiky) . Brno 1983, s . 102–108 .91 MZA Brno, SOkA Znojmo, Archiv města Znojma, kart . 40 (odd . matrika) .92 B u l í n , H .: Jiskry a plameny, s . 121 .

455

C . K . Ú Ř E D N Í K …

službách a sobě naději na pokračování v kariéře . Dalšímu dění však už jen přihlížel, když počátkem listopadu odešel na zdravotní dovolenou . Okres se rozdělil na českou a německou část a každou z nich spravoval jiný úřad . Tu českou prozatímní okresní hejtmanství v Příměticích (od 18 . listopadu do 17 . prosince), vedené Bachem delegovaným zástupcem Jaroslavem Odstrčilem . Po obsazení Znojma a okolí formující se československou armádou v polovině prosince se Bach i ostatní němečtí úředníci, všichni toho času pobývající na dovolené, navrátili do úřadu . Bylo rozhodnuto vzít je pod přísahu .93

Mezi špičku moravské politické byrokracie postupně pronikli úředníci, jejichž kariérní profil se v roce 1918 teprve tvořil . U některých výraz jejich úspěchu nepochybně ovlivnil fakt, že se jejich c . k . osudy protnuly s Janem Černým . K takovým patřil JUDr . Oskar Rohr, okresní komisař, kterého zastihl převrat coby úředníka prezidiální kanceláře, kde byl Černý čtyři roky jeho nadřízeným . Po převratu byl delegován jako správce hejtmanství do Rýmařova a jeho jmenování se zanedlouho stalo trvalým . Podobný osud potkal JUDr . Otto Jurenku, v době převratu místodržitelského tajemníka při místodržitelství . V československých službách působil ve Znojmě, poté přešel do zemské školní rady při zemské správě . S Černým se znali ze společného působení v Hodoníně a posléze na místodržitelství . Dva zmínění nejsou výjimkou, ale zároveň jejich kariérní profil dokazuje, že ani jim nebylo dáno proniknout k vrcholným postům v rámci zemské správy . V tomto ohledu se německý osud do značné míry podobal tomu českému za monarchie .

Početní stavy a konsolidace politické správy

Proměnou si neprošla jen národnostní struktura správy, popřevratová situace se odrazila i na početním stavu úřednictva a poměru konceptního a podřízeného pomocného personálu . Pro prvních pět let republiky je charakteristický nárůst celkového počtu úřednictva při politické službě při současném citelném úbytku toho kvalifikovaného . V roce 1921 sloužilo na Moravě o plnou čtvrtinu méně konceptního úřednictva než v roce 1913, do roku 1924 se tento poměr upravil asi na 85 % předválečného stavu . Je zřejmé, že degresi zavinil odchod německých úředníků napříč hodnost-ním spektrem . Naopak ke zjevnému nárůstu došlo u nižšího úřednictva (pomocný a manipulační personál) . Do roku 1921 narostl o 20 % a během následujících tří let ještě o dalších 25 % .94

93 Situací na Znojemsku, chováním státních úřadů a rolí Franze Bacha se podrobněji zabýval například František Coufal (Osvobození jižní Moravy . Vzpomínky a dokumenty o převratu na jižní Moravě roku 1918 . Praha 1937, zejména s . 97, 155, 192 a 234) . O situaci na jihozápadní Moravě se zmiňuje také Hynek Bulín (Jiskry a plameny, s . 140–150) ad .94 Výkaz státních zaměstnanců u politických a přidružených úřadů na Moravě . Brno 1925, s . 106 (tab .) .

456


Stav personálu politické správy na Moravě v letech 1913, 1921 a 1924

Kategorie 1913 1921 1924 Rozdíl 1913 a 1924

Konceptní úředníci 209 + 16 e.s. 158 + 1 e.s. 175 + 9 e.s. - 34 (- 7 e.s.)

Účetní úředníci 44 62 + 1 e.s. 71 + 4 e.s. + 27 (+ 4 e.s.)

Aktuárové 0 46 50 + 1 e.s. + 27 (+ 4 e.s.)

Kancelářští úředníci 76 206 203 + 1 e.s. + 27 (+ 4 e.s.)

Podúředníci 0 13 21 + 27 (+ 4 e.s.)

Zřízenci 57 40 40 + 27 (+ 4 e.s.)

Kancelářští oficianti a oficiantky 107 72 185 + 27 (+ 4 e.s.)

Kancelářští pomocníci a pomocnice 91 110 79 + 27 (+ 4 e.s.)Výpomocné posluhovačky a smluvní síly pro zřízenecké práce 0 4 12 + 27 (+ 4 e.s.)

Smluvní kancelářské síly 0 0 15 + 27 (+ 4 e.s.)Celkem 584 + 16 e.s. 711 + 2 e.s. 851 + 15

e.s.+ 27 (+ 4 e.s.)

e . s . = extra statumPramen: Výkaz státních zaměstnanců u politických a přidružených úřadů na Moravě podle stavu dne 1. ledna 1925. Brno 1925, s . 106 (tab .) .

Nepřekvapí tedy, že pokles úrovně úřadování oproti období před rokem 1918 se stal obecně vnímaným faktem . Chybělo vzdělané úřednictvo, překotně povyšované československé kádry zpočátku neměly to základní, pro co byl úředník ceněn – praxi, samostatnost a zkušenost s vedením, do značné míry i příslušné vzdělání . Bylo jich málo a dlouho se krčily na méně významných postech . Služební pragmatika přišla příliš pozdě (i když povyšování přímo neřešila) . Z množství vyřizovaných záležitostí je přitom zřejmé, že potřeba administrativy v Československu v přepočtu na jednoho obyvatele několikanásobně vzrostla . Nedostatek kvalifikovaných sil a jejich zahlcení si tudíž vybraly logickou daň – nepříliš výkonný úřad .

K omezené funkčnosti se přidala celkově pošramocená autorita státní-ho aparátu, poznamenaného dlouholetým puncem rakušáctví a naposledy zdiskreditovaného za první světové války přístupem k zásobování, liknavým potíráním lichvy a mnohde nekorektním přístupem k neněmeckému oby-vatelstvu . Nashromážděné křivdy, umocněné roky válečné bídy, strádání a psychického vypětí udělaly své . A tak zatímco tisk rakousko-uherské éry se do hejtmanů odvážil pustit jen tu a tam, kritizuje jeho konkrétní kroky a napadaje porušování zásad nestrannosti, nová doba přinesla mnohem odvážnější výpady vůči reprezentantům státní moci . V prvních rocích existence Československa si museli vytrpět to, co bylo v době předešlé společensky nemyslitelné . Divokost popřevratových poměrů dala prů-

457

C . K . Ú Ř E D N Í K …

chod latentnímu hněvu . Nedá se však říct, že by impulsem byla pouze nacionální vendeta, terčem útoků se stávali i úředníci českého původu . Útočilo se na systém . Tehdejší situaci dokládá hodnocení odstupujícího valašskomeziříčského okresního hejtmana Jana Procházky: „Bezprostředně po převratu, jak se samo sebou rozumělo, se nedalo mnoho působit, zejména když obyvatelstvo pohlíželo na úřad s jakousi nedůvěrou. K tomu přispívalo i to, že Národní výbor zvolený politickými stranami, si osoboval jistá práva, jež až dosud patřila státním úřadům, a často téměř podkopával jejich autoritu.“ 95 Změnilo se i celospolečenské klima, úřad nyní komunikoval se společností, která chápala občanské svobody v daleko širších, po jistou dobu neomezených mantinelech . Dozor nad demonstracemi, tiskem, shromážděními byl ze strany obyvatel chápán jako monarchistický relikt a rána do vazu republi-kánských svobod . Státní úřad se ocitl pod nebývalým tlakem, nebyl trvale akceschopným, jeho gloriola se rozplynula .

Uvádí se, že zlomovou událostí pro nabytí sebevědomí administra-tivně bezpečnostních složek se staly až prosincové události roku 1920 . Lze říci, že je rehabilitoval ten, který z lůna úřednického světa vyšel, Jan Černý, v kritických letech 1920/1921 předseda úřednické vlády a ministr vnitra . Léta 1920 a 1921 chápali všichni vedoucí úředníci politické správy na Moravě také jako dobu, kdy konečně došlo ke konsolidaci chodu jed-notlivých úřadů . O tom svědčí dochované přehledy činnosti státní správy za první tři léta existence Československa, které zpracovávali na okresech, u vrcholných policejních úřadů i v jednotlivých odděleních zemské sprá-vy . Přehledy byly sestavovány kvůli zjištění míry fungování státní správy a pro porovnání stavu za monarchie a republiky, srovnání počtu úřednictva a struktury a množství vyřizované agendy . Porovnávat se měl stav k roku 1914, k válečným létům a jednotlivým popřevratovým rokům . Jeden takový přehled odeslal i šéf kroměřížské okresní správy místodržitelský rada Jan Hroneš . Uvádí, že rozdíl mezi rozsahem a strukturou standardní administrativně politické agendy mezi roky 1914 a 1920/1921 již není žádný . V mezidobí však došlo k výrazné proměně struktury agendy, kdy do popředí vstoupily válečné záležitosti . Vinou toho byla ostatní agenda upozaděna . Tento stav platil ještě v letech 1918 a 1919, kdy se vojenské záležitosti (zásobování, rekvizice, vyživovací příspěvky, válečné půjčky, záležitosti invalidů, vdov a sirotků apod .) postupně normalizovaly . Válečná agenda (během války i po ní) zaměstnávala stále jednoho konceptního úředníka, vše ostatní musel vyřídit šéf úřadu a (byl-li) druhý konceptní úředník . V současné době, podle Hroneše, odvádí úřad od vlastní politické agendy již jen otázka zásobování . Kroměřížský správce dále upozorňuje na úbytek kvality vyřizování záležitostí ze strany obecních úřadů, státní správa je nucena věci neustále urgovat či dokonce vysílat trestní posly .

95 P e š a , V .: Vznik Československé republiky 1918, s . 54 .

458


Zkomplikovala se také agenda s vyřizováním státního občanství a zřetelně narostla církevně politická, především v souvislosti s hromadným vystu-pováním z církve, a dále stranická kvůli zvýšené činnosti politických stran . Chod úřadu hodnotí k roku 1921 (narozdíl od prvních popřevratových let) jako již konsolidovaný, kdy zmiňované problémy ustupují, a samotné vyřizování záležitostí jako rychlejší než v Předlitavsku . Úřad se postupně vrací ke své původní politicko-administrativní kompetenci, což považuje za nejprůkaznější znak konsolidace politické správy .96

Zmíněná charakteristika odkazuje na určitou proměnu, ale jinak se rozdíly mezi c . k . a republikánskou službou hledaly jen velmi obtížně . Nadále představovala lákavou příležitost, jako tomu bylo za časů monarchie . Nabízela definitivu, penzi, zaměstnanecké výhody, vdovské důchody, právo na plat, stálou pracovní dobu, jistou míru respektu apod . Rok 1918 v tomto neznamenal žádný předěl . Nepřinesl jej ani v ideálu nestranného byrokrata, neznajícího nic kromě podřízenosti výše postavenému a věrnosti státu . Snad jen věrnost císaři a jeho rodině nahradila loajalita k československé státní myšlence, resp . politické straně (v případě ministerských úředníků) . Již dříve spatřovaný rozpor v ideálu nadstranickosti a realitě každodenního úřadování pochopitelně přetrval, stejně jako chuť okusit pocit moci bez faktické hrozby odvolání a postihů .

V souvislosti s úřednictvem na prahu československé republiky lze hovořit hned o několika typech kontinuity, personální, právní, kompetenční, služební, národnostní aj . Zde jsme se zabývali tou personální a s ní úzce související národnostní . Zatímco ve světě právních mantinelů, služebních práv a povinností či v oblasti pravomocí a kompetencí jednotlivých složek nové státní správy nedošlo k žádným podstatným změnám, pouze k drob-ným korekcím, národnostní a personální kontinuitu rozhodně nelze označit za absolutní . Národnostní struktura úřednictva se proměnila od základů . V počtech zaměstnanců došlo k okamžité redukci 15 % personálu a během tří čtyř let zánik monarchie ovlivnil osudy přibližně třetiny konceptních zaměstnanců úřadů politické správy na Moravě, zejména z řad úředníků německé národnosti . Došlo zde tedy k výraznější obměně zaměstnaneckého stavu, než k jaké přistoupil Jan Kosina v Čechách .

96 MZA Brno, SOkA Kroměříž, A 9 Okresní úřad Kroměříž, kart . 29, inv . č . 284 . Žádost adresovala zemská správa politická zmiňovaným úřadům 2 . prosince 1921 na základě výnosu ministerstva vnitra z 29 . listopadu .

459

C . K . Ú Ř E D N Í K …

Der k. k. Beamte in tschechoslowakischen Diensten

Die neu entstandene Tschechoslowakei übernahm das funktionierende System der staatlichen Verwaltung der Habsburgermonarchie und mit diesem auch die bisherige Beam-tenschaft . Trotz des Drucks von außen und der Forderungen der örtlichen Bevölkerung nahm die neue Führungsmannschaft keine gravierenden Veränderungen beim Personalbestand vor . Das Hauptargument bildete hier die Pflicht, den funktionierenden Apparat zu erhalten und keinen Zusammenbruch durch die Entstehung eines Beschäftigungsvakuums zuzulassen . Das Maß der Kontinuität der Beamtenschaft war hoch, dennoch erfuhr Zahl und Struktur der Beamtenschaft merkliche Veränderungen, die sich insbesondere in den Reihen der deutschen Beamtenschaft zeigten . Im Falle der ersten und zweiten Instanz der politischen Verwaltung in Mähren, also der Statthalterschaft (der politischen Landesverwaltung) und der einzelnen Bezirkshauptmannschaften, rollte eine erste Welle von Reduktionen bereits unmittelbar nach dem Umsturz an . Dieser übte Druck auf die Spitzenbeamten auf und erfasste neben diesen auch Personen, die ihre Treue gegenüber irredentistischen Regierungen gelobten . Ihre Ämter verloren 40 Prozent der hierarchisch am höchsten eingestuften Personen, insgesamt etwa 15 Prozent der gesamten Beamtenschaft . Die zweite Etappe fand ihren Höhe Ende 1921/Anfang 1922 . Eine grundlegende Veränderung erlebte die ethnisch-nationale Struktur der Beschäftigten . Innerhalb von drei bis vier Jahren der Existenz der Tschechoslowakei verließen die Reihen der mährischen politischen Beamtenschaft sämtliche deutschen Beam-ten (vom Bezirkshauptmann aufwärts) und die tschechoslowakische politische Verwaltung wurde somit faktisch homogenisiert .



M A T E R I Á L Y

Jiří Šmeral

Řeholníci řádu augustiniánů eremitů na Moravě v předhusitské době

Nejstarší středověkou fundací řádu augustiniánů eremitů na Mora-vě byl klášter „Corona sanctae Mariae“ u Krasíkova, založený jako jediný moravský augustiniánský klášter již ve 13 . století . Okolnosti jeho vzniku jsou poněkud nejasné, není však vyloučeno, že nově založený klášter nava-zoval na nějakou starší fundaci . Nasvědčuje tomu výběr lokality, v níž se augustiniáni usadili . Klášter byl zbudován na terénní vyvýšenině, obtékané Moravskou Sázavou, ležící v zalesněné krajině poněkud stranou tehdejšího osídlení . Přítomnost řeholníků – převora a konventu – je doložena teprve na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 13 . století . Je poněkud zvláštní, i když ne zcela nepochopitelné, že augustiniáni nevyužili možnost usadit se v nedalekém, právě vznikajícím městském sídlišti – Moravské Třebové . Zjevně převládlo původní eremitické zaměření řádu, upřednostňující nerušenou kontemplaci v samotě – mezi mendikantské řády se totiž augus-tiniáni eremité zařadili až na přelomu 13 . a 14 . století . Osamocená zmínka o klášteru „Corona sanctae Mariae“ v unifikační bule papeže Klimenta IV . z roku 1266 připouští možnost, že augustiniáni v této lokalitě navazovali na starší vilemitskou komunitu . Nasvědčuje tomu také analogie z Čech, kde je staršího vilemitského založení klášter v Mnichově-Pivoni .

První majetkovou nadaci získali korunští augustiniáni od vlastníka a kolonizátora zdejší oblasti, významného českého šlechtice Boreše z Rie-senburku . Přízeň klášteru zachovali i někteří další členové hrabišického rodu . Později, poté co zakladatelská práva přešla do rukou panovníka, se již pozemkový majetek kláštera podstatně nerozšiřoval . Zřejmě to ani nebylo třeba, stavební dispozice zbytků klášterního kostela, stejně jako předpokládaný rozsah středověkého areálu kláštera, ukazují na velmi malé rozměry celého konventu a nepřímo tak svědčí o malém počtu zdejších řeholníků . Až do druhé poloviny 14 . století zůstal klášter „Corona sanctae Mariae“ jediným augustiniánským domem na Moravě .1

1 H o r k y , Josef Edmund: Fragmentarische Nachrichten von den Schicksalen des Augus-tinereremitenkloster Mariakron im nördlichen Mähren . Brünner Wochenblatt zur Beförderung der Vaterlandskunde, Belehrung und Unterhaltung 1826, č . 8, s . 29–31; č . 10, s . 39–40; J a n e t s c h e k , Clemens: Die ehemaligen Augustiner Eremitenklöster Mariakron bei

462

M A T E R I Á L Y

V polovině 14 . století – F . Machilek mluví přímo o době rozkvětu – došlo na Moravě k založení několika dalších augustiniánských klášterů . Největším a nejvýznamnějším z nich byl klášter sv . Tomáše, fundovaný moravským markrabětem Janem Jindřichem v Brně . Možná přítomnost augustiniánů v Brně před rokem 1350, naznačená testamentem písaře Jana z roku 1349 a zmiňovaná také barokními klášterními anály, zůstává prozatím nadále otevřená .

Pro areál budoucího kláštera byl vědomě, s ohledem na existenci dalších řeholních domů jiných žebravých řádů, zvolen prostor u severní části brněnského městského areálu u Rýnské (pozdější Běhounské) brány, ležící již vně městských hradeb . Fundace byla proponována pro více než čtyřicetičlenný konvent, což je ve srovnání s ostatními tehdy existujícími moravskými i českými kláštery jedna z našich největších středověkých fundací . Takto početný konvent vyžadoval také odpovídající ekonomické zajištění . Bezpochyby nejštědřejším příznivcem kláštera byl jeho zakladatel moravský markrabě Jan Jindřich, pozadu ale nezůstal ani jeho syn a nástup-ce markrabě Jošt . Na výstavbu klášterního komplexu přispěl na přímluvu svého bratra Jana Jindřicha nemalou částkou také český král Karel IV ., který navíc augustiniánům daroval „zázračný“ obraz Panny Marie .

Význam a dosah této fundace lze demonstrovat mimo jiné také na stavební podobě a vnitřním vybavení klášterního kostela, který byl konci-pován jako neobvykle vysoké síňové trojlodí s dlouhým kněžištěm . Chrám, z velké části dokončený až v sedmdesátých letech 14 . století, byl bohatě vybaven a rychle se rozšiřující úctou k milostivému obrazu Panny Marie a s ním spojenými odpustky přitahoval zbožné poutníky . Z vnitřního vyba-vení stojí za zmínku pieta v nadživotní velikosti, řazená k dílům vytvořeným parléřovskou hutí chrámu sv . Víta v Praze, přesněji Jindřichem Parléřem .

Budigsdorf und S. Bartholomäi in Mährisch Kromau und die Propstei S. Clementis in Osvětiman . Notizenblatt der historisch-statistischen Section der k . k . mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde 1/1888, s . 2–8; H o f -m a n n , Ludwig: Claustrum s. Corone Mariae eremitarum . Hohenstadt 1916; Z l á m a l , Bohumil: Augustiniánský klášter Koruna P. Marie . In: Pechová, O . (red .): Moravská Třebová . Praha 1957, s . 68; H i k l , Rudolf: Ještě „Klášter Koruna u Třebářova“ . Severní Morava 4/1959, s . 44–45; K u n z e l m a n n , Adalbero: Geschichte der deutschen Augustiner-Ere-miten 1. Das dreizehnte Jahrhundert . Augustiniana 19, 1969, s . 33–127, 384–486; 20, 1970, s . 54–106; t ý ž : Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3. Die bayerische Provinz bis zum Ende des Mittelalters . Würzburg 1972; R y s c h a w y , Franz: Die Geschichte des Augustiner-Eremitenkloster Mariakron vom Gründung bis zu seinem Untergang . Augustiniana 27, 1977, s . 431–477, 28, 1978, s . 155–182, 401–424, 29, 1979, s . 425–444; P o c h e , Emanuel a kol .: Umělecké památky Čech 4 . Praha 1982, s . 85; Š m e r a l , Jiří: Corona sanctae Mariae – nejstarší fundace řádu augustiniánů eremitů na Moravě . Acta Universitatis Palackianae Olomucensis . Facultas philosophica . Historica 31, 2002, s . 51–60 . Ke klášteru v Mnichově-Pivoni K a d l e c , Jaroslav: Die Anfänge des Augustinerkloster in Stockau (Pivoň) . Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen, Mähren, Schlesien 8, 1987, s . 84–91; L í b a l , Dobroslav: Raně gotický presbytář bývalého klášterního kostela v Pivoni . Umění 30, 1982, s . 448–455; M a u r , Eduard: Počátky pivoňského kláštera – mýty, realita, otázky . Minulostí západočeského kraje 34, 1999, s . 7–34 .

463

Ř E H O L N Í C I Ř Á D U …

Zdá se, že některé moravské augustiniánské kostely budované ve 14 . století spojuje alespoň v první fázi výstavby stejná stavební huť . Obdobná stavební technika režného cihlového zdiva s kamennými architektonickými články, stejně jako blízká půdorysná dispozice a celkový charakter se předpokládá u klášterních kostelů v Brně, Moravském Krumlově a v Litomyšli . Zdejší augustiniánský klášter, který založil v padesátých letech 14 . století litomyšl-ský biskup Jan ze Středy, patřil po určitou dobu do moravského vikariátu a byl spravován z brněnského kláštera .

Brněnský klášter také nemalou měrou přispěl ke zvýšení úrovně kultury a vzdělanosti . Již krátce po jeho osazení zde bylo zřízeno domácí řádové studium, s nímž souvisel rozvoj klášterní knihovny a skriptoria . Bohužel poněkud obtížně doložitelná je bezesporu významná kazatelská a pastorační činnost augustiniánů v předhusitském Brně . Pouze náznakově o tom vypovídá například účast brněnských augustiniánů ve zprvu lokálním sporu, který však na přelomu 14 . a 15 . století přerostl v rozsáhlý konflikt farního kléru a brněnských řeholních institucí, významný podíl rukopisů s texty kázání v klášterní knihovně nebo řada kazatelů doložených mezi řeholníky brněnského konventu . S kazatelstvím a eremitickou tradicí řádu souvisí zřízení rezidence brněnského kláštera u kostela sv . Klimenta v odlehlé zalesněné krajině nedaleko Osvětiman na jihovýchodní Moravě . Není vyloučeno, že zde augustiniáni účelově navázali na starší velkomo-ravskou tradici, kterou spolu s přetrvávající poutní praxí využili k šíření myšlenkových proudů nové zbožnosti . Za husitské revoluce se stal brněnský klášter alespoň na přechodnou dobu útočištěm a útulkem zřejmě několika desítek moravských a českých augustiniánských řeholníků, kteří byli nuceni své domy opustit .2

2 J a n e t s c h e k , C .: Das Augustiner-Eremitenstift S. Thomas in Brünn mit steter Bezugnahme auf die Klöster desselben Ordens in Mähren 1 . Brünn 1898; P ř i k r y l , Fran-tišek: Svatý Kliment u Osvětiman . Brno 1890; Š u j a n , František: Dějepis Brna . Brno 1902; K ü h n , Karl: Die Thomaskirche zu Brünn das Werk der Parler-Hütte . Brünn 1943; P a t z e l t - P e i t z e l t : Die Brünner Schwarze Schweden-Muttergottes . Cor Unum 12, 1954, s . 15–17; B ö h m o v á , Hedvika: Obraz Madony v kostele na Starém Brně . Časo-pis moravského muzea 43, 1958, s . 175–181; H r u b ý , Vilém: Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman . Brno 1961; O n d r u š , Vladimír: Velkomoravský kostel na hradisku sv. Klimenta . In: Bárta, O . (red .): Almanach Velká Morava . Brno 1965, s . 112–115; D ř í m a l , Jaroslav a kol .: Dějiny města Brna 1 . Brno 1969, passim; D o k o u p i l , Vladislav: Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně . Brno 1972; M a c h i l e k , Franz: Reformorden und Ordenreformation in den böhmischen Ländern vom 10. bis 18. Jahrhundert . In: Seibt, F . (red .): Bohemia Sacra . Düsseldorf 1974, s . 63–80; S a m e k , Bohumil: Klášter augustiniánů v Brně . Brno 1993; t ý ž : Umělecké památky Moravy a Slezska 1 . Praha 1994, s . 193–199; H l o b i l , Ivo: Heinrich IV. Parler und der Parlier Heinrich . Umění 45, 1997, s . 131–152; C e j n k o v á , Dana – H a š e k , Vladimír – L o s k o t o v á , Irena: Archeologická prospekce kostela sv. Tomáše v Brně . Přehled výzkumů 40, 1997–1998, s . 422–428; L o s k o t o v á , Irena: Hrobka markraběte Jošta z rodu Lucemburků . Vlastivědný věstník moravský 51, 1999, s . 161–162; Z e l i n k a , Petr: Obraz Madony Svatotomské . Brno 2001; C e j n k o v á , Dana – M a r á z , Karel – L o s k o t o v á , Irena: Výzkum hrobek moravských Lucemburků Jošta a Prokopa

464

M A T E R I Á L Y

Téměř současně se vznikem augustiniánského kláštera v Brně založil v Moravském Krumlově další klášter tohoto řádu člen předního panského rodu Čeněk z Lipé . Také zde vykazuje umístění fundace ve vztahu k are-álu města některé typické znaky mendikantské architektury . Pozemek pro výstavbu kláštera byl situován při městských hradbách, nedaleko druhé městské brány . Výstavbu klášterního kostela zasvěceného sv . Bartoloměji prováděla stejná stavební huť, která současně budovala brněnský kostel sv . Tomáše . Opět je doloženo dlouhé kněžiště, které sloužilo jako provizorium, neboť k plánované výstavbě monumentálního síňového trojlodí nedošlo .

Při kostele byla záhy zřízena kaple Božího těla, která od šedesátých let 14 . století sloužila jako rodové pohřebiště rodiny fundátora, pánů z Li-pé . Při té příležitosti získal konvent od Jindřicha z Lipé nemalé finanční prostředky pod podmínkou, že v klášteře bude přebývat nejméně patnáct řeholníků s kněžským svěcením, kteří se budou za zemřelé modlit a sloužit mše . Hospodářské zázemí kláštera bylo tvořeno drobným pozemkovým majetkem, naturálními dávkami a peněžními platy .

Vzácně dochované rukopisy s texty kázání jsou dokladem přítomnosti knižní kultury . Možnou existenci klášterního skriptoria naznačuje registrum listin pánů z Lipé, psané údajně některým z řeholníků . Za husitské revoluce, zřejmě až v polovině třicátých let, byli augustiniáni nuceni klášter opustit . Důvodem bylo jednak trvalé nebezpečí představované stálou husitskou posádkou ve městě, jednak sekularizace klášterního majetku a ztráta zdroje obživy konventu . Řeholníci se podle tradice většinou uchýlili do brněnského konventu, několik z nich zamířilo do bezpečnějších němec-kých oblastí .3

Poslední v předhusitském období založený augustiniánský klášter vznikl patrně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 14 . století v zápa-domoravském Jevíčku . Okolnosti a časové souřadnice fundace jsou zahaleny mlčením pramenů . Pozdní tradice klade jeho vznik s odkazem na obtížně identifikovatelný pramen již do 12 . století . Jiný, ovšem soudobými pra-meny rovněž nepodložený názor, připisuje založení kláštera moravskému markraběti Janu Jindřichovi . Poprvé je přítomnost převora a konventu a tedy existence kláštera doložena až v roce 1372 . Řešení otázky zakladatele

v Brně . In: Chocholáč, B . – Malíř, J . (edd .): Pocta Janu Janákovi . Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity, věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci . Brno 2002, s . 565–581 . K litomyšlskému klášteru M a c e k , Petr – Z a h r a d n í k , Pavel: Bývalý augustiniánský klášter v Litomyšli a jeho stavební proměny . Průzkumy památek 1/1995, s . 3–20; V l č e k , P . – S o m m e r , P . – F o l t ý n , D .: Encyklopedie českých klášterů . Praha 1997, s . 346–347; H u d e c , Jaroslav: Záchranný archeologický výzkum kos-tela Povýšení sv. Kříže v Litomyšli v roce 1998 . Pomezí Čech a Moravy 3/1999, s . 335–345 . 3 J a n e t s c h e k , C .: Die ehemaligen Augustiner Eremitenklöster, s . 10–13; H a ň á k , Vilém: Mor.-krumlovský okres . Brno 1913, s . 118–119; S l o s c h e k , Erich: Die Geschichte des Augustinerkloster in Mährisch Krömmau . Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 36, 1934, s . 70–84, 117–135; S a m e k , B .: Umělecké památky Moravy a Slezska 2 . Praha 1999, s . 588–593 .

465


kláštera neusnadní ani zakladatelská práva . První majetkové nadace učinili vesměs příslušníci v regionu zakotvené nižší šlechty, patrně nejštědřejším příznivcem kláštera v této době byl Joštův dvořan Sulek z Radkova .

Poznání středověké podoby klášterního kostela zasvěceného Panně Marii znesnadňují pozdější rozsáhlé barokní přestavby . Z osamocené zmín-ky můžeme soudit, že kněžiště sloužící zřejmě jako dočasné provizorium bylo snad z větší části dokončeno na počátku 15 . století . Také jevíčský klášter byl za husitské revoluce postižen, ještě před odchodem řeholníků do Brna se sem prý uchýlili také augustiniáni z Litomyšle a Koruny .4

Koruna u Krasíkova

Soudobé prameny informace o početnosti korunského konventu v předhusitském období nepřinášejí . Skromné rozměry pozůstatků klášter-ního kostela, přilehlého areálu i nevelké hospodářské zázemí však nepřímo svědčí o malém počtu zdejších řeholníků . Ojedinělý vhled do klášterní každodennosti a současně představu o vnitřní dispozici konventních budov přináší doklad z prosince roku 1391 . Dovídáme se z něj o potres-tání pivoňského řeholníka Jimrama, který měl intimní styky s Kateřinou, řeholnicí pražského augustiniánského kláštera . Původně si měl trest odpykat v korunském konventu, ale jeho zdejší cela prý byla tak nízká a úzká, že se nemohl ani postavit, ani si lehnout . Pobyt v cele byl údajně tak nesnesitelný, že odsouzenému nezbylo, než z kláštera uprchnout .5

Prvním známým převorem byl Oldřich, který se v roce 1270 soudil s třebařovskými rychtáři o nevyrovnanou kupní cenu za tamní rychtu . Dal-šího převora Štěpána známe pouze ze zprávy J . E . Horkého, který o něm uvádí, že „im Jahre 1343 urkundlich vorkömmt“. Odkud tuto informaci čer-pal, se však zjistit nepodařilo . V letech 1366 a 1374 stál v čele konventu převor Jakub, který vyvinul nemalé úsilí o potvrzení starších majetkových privilegií kláštera . Na počátku roku 1366 se obrátil na oficiála pražské arci-diecéze Jana z Újezda s prosbou o potvrzení konfirmační listiny českého krále Karla IV . z roku 1364 . O deset let později byl příjemcem odkazu

4 J a n e t s c h e k , C .: Die Augustinerkloster in Gewitsch . Brünn 1889 (český překlad t ý ž : Augustiniánský klášter v Jevíčku . Jevíčko 1712); B í l e k , Tomáš: Statky a jmění kollejí jesuitských, klášterů a jiných ústavů v království Českém od císaře Josefa II. zrušených . Praha 1893, s . 305–307; P o p e l k a , Benjamin: Jevický okres . Brno 1912; M a c k e r l e , Jaroslav: Letopis města Jevíčka . Brno 1958; Š v á b e n s k ý , Mojmír: Augustiniánské kláštery 1 . Brno 1959; S a m e k , Bohumil: Prameny k dějinám stavby a sochařské výzdoby bývalého augustiniánského kláštera a kostela v Jevíčku . Vlastivědný věstník moravský 20, 1968, s . 366–373; P o c h e , E . a kol: Umělecké památky Čech 1 . Praha 1977, s . 587–589; K u č a , Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 2 . Praha 1997, s . 626–632 . 5 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva v době předhusitské a Husově . Olomouc 1926, s . 62–63; t ý ž : Z dějin českých klášterů do válek husitských . Praha 1936, s . 186, 193 .

466

M A T E R I Á L Y

moravskotřebovského měšťana Mikuláše Reuvera, který klášteru daroval plat z masného krámu ve městě . Patrně nejvýraznější osobností však byl převor Jan z Koruny . V roce 1389 studoval v Římě . Konvent vedl až do roku 1408, kdy se stal převorem v Brně . V brněnském konventu také 23 . listopadu 1423 zemřel . Posledním známým předhusitským korunským převorem byl Petr, který spolu s několika dalšími moravskými augustiniány obdržel v roce 1400 od olomouckého biskupa zpovědní pravomoc . V čele konventu stál od roku 1408 patrně až do své smrti v roce 1417 .

Ještě méně toho víme o ostatních členech konventu . V roce 1400 se připomíná Hanko, další korunský řeholník, který získal od olomouckého biskupa právo zpovídat . Později je pramenech zmiňován jako sakristán . Zpovědní pravomoc dostal v uvedeném roce také jiný zdejší konventuál, podle Janetschka „vynikající“ kazatel Kristián .

1270 Oldřich (Ulricus), převor6

1343 Štěpán, převor7

1366, 1374 Jakub (Jacobus), převor8

1389, 1400 Jan z Koruny (Joannes de Corona), převor, 1408–1423 převor v Brně9

1400, 1401, † 1407 Petr (Petrus), převor10

1400, † 1410 Hanko (Hanco), sakristán11

1400, † 1427 Kristián (Christianus), kazatel12

6 Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae (= CDB) V/2 . Edd . J . Šebánek – S . Dušková . Pragae 1981, s . 234–235, č . 628 .7 H o r k y , J . E .: Fragmentarische Nachrichten, s . 30 uvádí: „Der erste bekannte Prior dieses Kloster war Stephan in J. 1343 urkundlich vorkömmt“, neupřesňuje však, který pramen má na mysli . W o l n y , Gregor: Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften I/2 . Brünn 1857, s . 470 .8 Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc (= ZAO-O), Augustiniáni v Krasíkově, sg . 3; K o r k i s c h , G .: Die älteste Stadtbuch, č . 79, s . 139 .9 W o l n y , G .: Kirchliche Topographie I/2, s . 470; J a n e t s c h e k , Clemens: Necrologia patrum et fratrum ordinis Eremitarum calceat. S. Augustini in vicariatu Moraviae ab anno 1363–1888 defunctorum . Brunae 1894, s . 7; H o f f m a n n , Ludwig: Claustrum s. Corone Mariae eremitarum s. Augustini – Augustiner-Eremitenkloster Mariakron . Hohenstadt 1916, s . 9 .10 Moravský zemský archiv Brno (= MZA), E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a, listinu v Hurtově přepisu otiskl V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář . Řím 1969, s . 35–36 . W o l n y , G .: Kirchliche Topographie I/2, s . 470; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; H o f f m a n n , L .: Claustrum s. Corone, s . 10 . 11 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; H o f f m a n n , L .: Claustrum s. Corone, s . 10; K a d l e c , Jaroslav: Die Klöster der Eremiten des hl. Augustinus in Böhmen und Mähren . Analecta Augustiniana 56, 1993, s . 178 .12 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; H o f f m a n n , L .: Claustrum s. Corone, s . 10; K a d l e c , J .: Die Klöster der Eremiten, s . 178 .

467


Brno

Podle listiny papeže Inocence IV . z července roku 1356 měl být brněnský klášter zajištěn tak, aby v něm mohlo slušně a odpovídajícím způsobem žít dvanáct bratří . Jedná se zřejmě o ustálenou formuli, odka-zující k dvanácti apoštolům, ne o konkrétní počet budoucích brněnských řeholníků . Zakladatel kláštera, moravský markrabě Jan Jindřich totiž zamýš-lel vybudovat dům určený pro mnohem větší počet řeholníků . Současně s první majetkovou nadací ve prospěch konventu si stanovil podmínku, že v klášteře bude do budoucna pobývat nejméně dvaačtyřicet řeholníků . Požadavek markraběte potvrdili listinou z ledna 1358 provinciál bavorské provincie a převor brněnského kláštera spolu s konventem . Tak obrovská fundace je mezi českými a moravskými řádovými domy v předhusitské době naprosto ojedinělá . Nejpočetnější konventy měly benediktinské a cisterci-ácké kláštery, srovnatelný byl například břevnovský klášter, klášter sv . Jiří na Hradčanech nebo cisterciácký klášter na Zbraslavi . Jelikož se však jedná o normativní dokument, nelze s určitostí říct, zda byl tento počet po celé předhusitské období stabilně udržován . Především v době opakujících se demografických poklesů počtu obyvatel nebo v době husitských válek je nutné s určitými výkyvy počítat .

První známým převorem brněnského kláštera byl Jan Mikuláš . Setká-váme se s ním v již zmíněné listině z ledna 1358, v níž se spolu s bavorským provinciálem Oldřichem z Řezna zavazuje, že v brněnském klášteře bude napříště přebývat nejméně dvaačtyřicet řeholníků . V listině z roku 1363 se uvádí nejen jako brněnský převor, ale současně jako viceprovinciál bavorské provincie . Naposledy je Jan Mikuláš doložen v roce 1366, kdy získal od markraběte Jana Jindřicha souhlas s prodejem dvora ve vsi Železná . Podle Janetschkova nekrologia zemřel 28 . listopadu 1370 .

Po něm byl převorem zvolen Jan z Rijeky . Pocházel z Rijeky v dnešním Chorvatsku, kde ve 14 . století existoval augustiniánský klášter s kostelem sv . Jeronýma, fundovaný hrabaty z Duina . Kostel, jehož stavba trvala od roku 1315 až do roku 1405, sloužil jako jejich rodové pohřebiště . V čele brněnského konventu stál v letech 1371 až 1378 nebo 1379 . V roce 1376 je v brněnské řadě zemských desek označen jako „prior perpetuus“ – doživotní převor . Pokud víme, jedná se o ojedinělý případ, kdy převor nebyl volen provinciální kapitulou na časově omezené období tří let, ale doživotně přímo členy konventu . Současně byl členem prelátského stavu a zasedal na zemském sněmu . Za působení převora Jana z Rijeky se datuje rozvoj kultu milostivého mariánského obrazu . Zemřel 3 . května 1379 . V literatuře se lze setkat s tvr-zením, že Jan z Rijeky byl převorem až do své smrti . Nelze je však přijmout bez výhrad, neboť v listině markraběte Jošta z 2 . července 1378 je, jako jeden z arbitrů sporu mezi proboštem brněnské kapituly Mikulášem z Veselí a zábrdovickým opatem Jaroslavem, uveden „Augustinus prior novi claustri“,

468

M A T E R I Á L Y

kterého můžeme s velkou pravděpodobností ztotožnit s třetím brněnským převorem Augustinem . Tento rozpor má několik možných vysvětlení . Buďto je datum úmrtí převora Jana z Rijeky v Janetschkově nekrologiu zaznamenáno chybně nebo nebyl brněnským převorem až do své smrti . Není vyloučeno, že se mohl této funkce s ohledem na věk či zdravotní stav vzdát . To však nelze pro nedostatek důkazů jednoznačně rozhodnout .

Třetím brněnským převorem se patrně již v roce 1378 stal výše uvedený Augustin z Čech . Zprvu se v pramenech objevuje jako Augustin z Litomyšle . Nejstarší zprávy o něm pocházejí z listopadu 1356, kdy se zapsal ke studiu na generálním řádovém studiu v italské Perugii . Zůstal zde zřejmě další tři roky, neboť současně s imatrikulací vydal generál řádu nařízení, aby bavorská provincie poskytovala Augustinovi po následující tři roky studia roční částku 2 florény . Jestliže pomineme doklad z roku 1378, znovu se s Augustinem, tentokrát už jako s převorem brněnského kláštera, setkáváme v roce 1379 . O tři roky později, v roce 1382 byl v listině litomyšlského převora Eberharda titulován jako „religiosi in Christo patris [...] pro nunc vicarii per totam Moravie terram“ – moravský vikář . Augustin byl na svou dobu vzdělaný a významný muž, v pramenech bývá označován jako „zelator disciplinae“ . Podporoval vzdělávání brněnských řeholníků na generálních řádových studiích . O jeho kvalitách svědčí i to, že jej markrabě Jan Jindřich učinil svým zpovědníkem a tajemníkem . V době jeho vedení se v brněnském konventu v dubnu 1384 uskutečnilo shromáždění bavorské provinciální kapituly . Převorem byl nejdéle do roku 1389 . Kromě funkce markraběcího zpovědníka a rádce, získal významné postavení také v církevní hierarchii . Patrně už v roce 1380 byl vysvěcen na titulárního concordienského biskupa a od roku 1387 nebo 1389 byl též světícím biskupem akvilejského patriarchy, bratra moravského markraběte Jošta a někdejšího olomouckého biskupa, Jana Soběslava . Zahynul 30 . listopadu 1392 při přechodu řeky Ticino v severní Itálii, když zprostředkovával smír mezi patriarchou Janem Soběslavem a Benátčany . Údajně byl zavražděn . Jeho ostatky byly přeneseny do Brna . Po Augustinově smrti se mezi brněnským a pražským klášterem sv . Tomáše rozpoutal komplikovaný, více než tři roky trvající spor o jeho pozůstalost . Svědčí o tom rozhodnutí generálního převora řádu z října 1392, který „omnia bona [...] domini Augustini episcopi Concordiensis“ uložené v brněnském klášteře obstavil a zakázal brněnskému konventu s nimi volně nakládat až do doby, než o nich rozhodne buďto společně vikář českého a moravského distriktu nebo, pokud se nedohodnou, bavorský provinciál . Pražský konvent podle této relace složil v brněnském klášteře 50 hřiven grošů a měl Augustinovu pozůstalost v zástavě . Jak byl spor vyřešen, se ale z pramenů nedovídáme .13

13 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 66; t ý ž : Z dějin českých klášterů, s . 107 .

469


Po Augustinovi byl čtvrtým brněnským převorem zvolen Filip, poprvé se v této funkci jmenuje v roce 1389 .14 Filip působil v brněnském klášteře současně jako lektor na zdejším řádovém studiu a byl známý také jako vynikající stavitel varhan . A to nejen na Moravě . V roce 1386 při pobytu v Římě, kam se vydal navštívit hrob řádového světce Mikuláše Tolentin-ského, získal od generálního převora svolení ke stavbě varhan ve vzdále-ném španělském Tolentinu . Současně mu byl udělen neomezený souhlas cestovat, kamkoli bude kvůli stavbě varhan pozván . Při těchto cestách ho mohl doprovázet také jeho pomocník .15 Podle některých zpráv byl převor Filip též stavitelem varhan v klášterním kostele sv . Tomáše v Brně .16 V roce 1391 je doložen ve funkci vikáře moravského distriktu . Podle nekrologia zemřel 16 . listopadu 1398 .

Po Filipově smrti byl v letech 1398 až 1408 pátým brněnským pře-vorem vynikající teolog a výjimečný muž Jan z Retzu . Narodil se v Retzu, městečku ležícím v severní části dnešního Dolního Rakouska nedaleko moravsko-rakouské hranice, poblíž hradu Manhartsberg . Původně byl členem konventu augustiniánského kláštera ve Vídni . V roce 1385 studoval na generálním řádovém studiu v Praze .17 Podle některých zpráv působil současně jako „magister regens“ na vídeňské univerzitě, kde se v roce 1388 stal členem tamního kolegia doktorů .18 V roce 1391 se zapsal ke studiu na univerzitě v Pavii, magisterské hodnosti dosáhl patrně v roce 1394 . Odtud se vrátil zpět do Vídně, kde v letech 1400 až 1401 působil ve funkci děkana teologické fakulty . V roce 1403 je v pramenech titulován jako „sacrae theo-logiae proffesor“ a poslední zmínka o něm v aktech vídeňské univerzity je z roku 1404 .19 Jan z Retzu také zastával významné pozice uvnitř řádové hie-rarchie . Byl zástupcem generálního převora a v letech 1395 až 1402/1404 působil jako provinciál bavorské provincie . V Brně zřejmě příliš nepobý-val, v pramenech je jako zdejší převor jmenován v letech 1401 a 1403 až 1405 . Zemřel 7 . května 1408 ve Vídni, pohřben byl v klášterním kostele vídeňských augustiniánů poblíž hrobů dvou generálních převorů Tomáše ze Štrasburku a Řehoře z Rimini .20 Posledním předhusitským převorem

14 Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (= CDM) XI, č . 576, s . 489–490 .15 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 17; K a d l e c , J .: Kláštery augustiniánů eremitů v Čechách a na Moravě. In: Bernáček, Antonín – Sladek, Paulus (red .): Svatý Augustin – Augustin a augustiniáni v českých zemích . Řím 1979, s . 185; t ý ž : Die Klöster der Eremiten, s . 180 .16 D ř í m a l , J . a kol .: Dějiny města Brna 1, s . 86 .17 Z u m k e l l e r , A .: Manuscripte von Werken der Autoren des Augustiner-Eremitenor-dens in mitteleuropäische Bibliotheken . Würzburg 1966, č . 569, s . 262; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 33, pozn . 113 .18 G a v i g a n , J . J .: De doctoribus Theologiae OSA in universitate Vindobonensi . Augus-tinianum 5, 1965, s . 278; M i k s c h , Leopold F .: Der Augustiner-Orden und die Wiener Universität . Augustiniana 16, 1966, s . 435 .19 K a d l e c , J .: Kláštery augustiniánů eremitů, s . 185; t ý ž : Die Klöster der Eremiten, s . 180 .20 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der

470

M A T E R I Á L Y

se stal v roce 1408 Jan z Koruny . Dříve než byl zvolen převorem v Brně, stál několik let v čele korunského kláštera . V roce 1389 studoval v Římě . Zemřel 23 . listopadu 1423 v Brně .21

Narozdíl od ostatních moravských augustiniánských klášterů jsme poměrně dobře obeznámeni s některými dalšími řeholníky brněnského konventu . Důležitou funkci měl podpřevor, který zastupoval převora v době jeho nepřítomnosti v konventu . Můžeme předpokládat, že v brněnském klášteře měli podpřevoři na klášterní život velký vliv . V čele zdejšího kon-ventu totiž stály osobnosti, jako Augustin, Filip či Jan z Retzu, které jejich činnost mnohdy na delší dobu odváděla od jeho vedení . V předhusitských pramenech se setkáváme se čtyřmi brněnskými podpřevory . O prvním z nich, Jakubovi z Brna, víme jen to, že zemřel v roce 1373 . Po něm se v této funkci v roce 1379 připomíná podpřevor Václav, který zastupoval převora Augustina z Čech . S ohledem na Augustinovu angažovanost v politice a církevní hierarchii lze předpokládat Václavův výraznější podíl na řízení brněnského konventu . Podle nekrologia zemřel v roce 1387 . Po smrti jej v úřadu podpřevora nahradil brněnský řeholník Tomáš . Poprvé se ale v pramenech v této funkci jmenuje v roce 1389 . Bohužel ani o něm, s výjimkou data úmrtí, nevíme nic bližšího . Zemřel v roce 1394 . S dalším podpřevorem se setkáváme až v roce 1423 . V této pro mnohé církevní instituce na Moravě nelehké době zastával tuto funkci Erhard z Modřic . Po něm se stal brněnským podpřevorem Petr, který se v roce 1423 připomíná jako hospodářský správce konventu . Podpřevorem se stal zřejmě až po Erhardově smrti, jejíž datum ale neznáme .

Jinou významnou pozicí v hierarchii konventu byla funkce hos-podářského správce . Ten měl na starost klášterní ekonomiku, správu almužen, darů, odkazů, pozemkového majetku, peněžních i naturálních příjmů a zajištění životních potřeb konventu . Prvním známým brněnským hospodářským správcem byl Heynlinus, s jehož jménem se v pramenech setkáváme v roce 1365 . Nic bližšího o něm ale nevíme . Krátce na to, v roce 1367 se v této funkci připomíná jiný člen brněnského konventu Jindřich Laik . Ten hospodářské záležitosti kláštera spravoval po dobu bezmála dvaceti let, zřejmě až do své smrti v roce 1386 . Poté je jako hospodářský správce, ovšem až v roce 1401, doložen Mikuláš, který tehdy spolu s něko-lika dalšími řeholníky z brněnského konventu obdržel od olomouckého biskupa zpovědní pravomoc . Zemřel v roce 1416 a péče o klášterní statky se ujal jiný brněnský řeholník, pozdější podpřevor Petr Pabulator . Poprvé se v této funkci objevuje v roce 1423 . Zřejmě to byl on, komu připadl nelehký úkol zajistit obživu nejen brněnských řeholníků, ale také většího počtu exulantů z jiných moravských augustiniánských klášterů během

deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 34, pozn . 113 (zde uvedeny další varianty data jeho úmrtí – 1401, 1402 a 1404, které se objevují v dosavadní literatuře) . 21 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .

471


husitských nepokojů . Není však vyloučeno, že se už v době jejich příchodu do brněnského kláštera staral o hospodářské záležitosti konventu Řehoř . Víme jen tolik, že Petr zemřel v roce 1440 v pozici podpřevora . V případě Řehoře známe pouze rok jeho úmrtí – zemřel v roce 1434 .

Tak, jako se hospodářský správce staral o ekonomické záležitosti kláštera, o chrámové budovy a jejich vnitřní vybavení pečoval sakristán . V brněnském konventu se s prvním z nich, Petrem jmenovitě setkáváme až v roce 1380 . Uvedený rok je datum jeho úmrtí . Po něm zastával tuto funkci po dobu více než deseti let, až do roku 1393 konventuál Řehoř . Bohužel také v jeho případě, jakož i v případě podsakristána Mikuláše, známe pouze datum jeho smrti . Který z řeholníků převzal starost o kon-ventní kostel po Řehořovi není známo . Mikuláš, jenž zemřel v roce 1407 se v pramenech uvádí jako podsakristán a zpěvák . Možná byl pomocníkem příštího sakristána Řehoře z Tišnova, který se v pramenech objevuje až v roce 1423 . Datum Řehořova úmrtí sice neznáme, ovšem za předpokladu, že pozici sakristána zastával vždy jen jeden řeholník, je můžeme rámco-vě položit do rozmezí let 1423 až 1428 . V tomto roce totiž zemřel jiný brněnský sakristán Tomáš . S ním se setkáváme poprvé v roce 1401, kdy se uvádí prozatím jako podsakristán . Z těchto zmínek můžeme usuzovat, že v prvním desetiletí 15 . století měl sakristán brněnského kláštera k ruce ne jednoho, ale patrně hned dva pomocníky . Jestli šlo o přechodný stav nebo se jednalo o zavedenou praxi nelze na základě ojedinělého, navíc sporného případu rozhodnout . Vzhledem k velikosti brněnského konventního kostela ale nejde o nic nemožného . Chrám sv . Tomáše byl v této době zřejmě již dosti známým a vyhledávaným místem nejen obyvateli předhusitského Brna, ale také zbožnými poutníky, kteří směřovali k zdejšímu milostivému obrazu Panny Marie . Zvýšení poutního ruchu podporovala papežská kurie i někteří další církevní hodnostáři udělováním odpustků . V letech 1399 až 1405 získal konventní kostel řadu odpustkových privilegií a stoupající počet poutníků, přicházejících s vidinou odpuštění hříchů, se zřejmě odrazil také v náročnější a intenzivnější péči o kostel .22

S tím souvisí také přítomnost několika kazatelů v brněnském konven-tu . Prvním známým kazatelem, doloženým v pramenech, byl Matouš . Byl jedním z moravských augustiniánských řeholníků, kteří v roce 1400 získali od olomouckého biskupa zpovědní pravomoc . Zemřel v roce 1409 . Spolu s ním obdržel svolení zpovídat další brněnský kazatel Ambrož Allet . Janet-schek o něm uvádí, že působil v proboštství brněnského kláštera na hoře sv . Klimenta u Osvětiman . Víme také o jednom rukopise, který vlastnil . Jde o sbírku kázání o svatých od Peregrina z Opole, sestavenou někdy ve druhé

22 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 5:2, 5:3, 5:6, 5:7, 5:9, 5:8, 5:10, 5:11, 5:12; CDM XII, č . 562, s . 499; XIII, č . 104, s . 111–112; č . 141, s . 152–153; č . 107, s . 114–115; č . 264, s . 272–273; č . 358, s . 389–390; č . 257, s . 267; J a n e t s c h e k , C .: Das Augustiner-Eremitenstift, s . 40–41 .

472

M A T E R I Á L Y

polovině 14 . století, která obsahuje také krátký text kázání o sv . Klimen-tovi . Z údajů Janetschkova nekrologia vyplývá, že kazatel Ambrož zemřel v roce 1418 . Existuje též domněnka, že v roce 1401 odešel do proboštství sv . Klimenta, kde pobýval až do smrti a byl zde také pochován . Pro to ale nejsou, vyjma zmínky v nekrologiu, žádné další důkazy . Někdy v rozmezí let 1408 až 1423 je doložen brněnský kazatel Jan Ketnar . V roce 1423 se připomíná další kazatel Petr z Oys a v roce 1430 Filip z Oys, který toho roku zemřel . Jde patrně o příbuzné, jejichž vzájemný vztah ale můžeme pouze odhadovat .

Existence řádového studia v brněnském klášteře znamenala přítom-nost lektorů a dalších řeholníků, kteří se na vzdělávání podíleli . Řádové studium bylo ustaveno na podzim roku 1358, v listopadu tohoto roku generální kapitula rozhodla, že lektor pražského generálního studia Leo bude přeložen do brněnského konventu .23 Poté, neznámo kdy, se vrátil zpět do Prahy . Zde je doložen v roce 1377 a v roce 1379 se v pramenech uvádí jako převor pražského kláštera .24 Později, někdy v šedesátých až osmdesátých letech, zde působil lektor Eberhard, o němž se zmiňuje kan-celářská sbírka olomouckého biskupa Jana ze Středy .25

Jiný lektor, Šimon z Brna, studoval podle některých zpráv od roku 1419 v Cambridgi . Pak působil nějaký čas v Brně, ale nejpozději od roku 1433 přednášel na generálním řádovém studiu ve Vídni . Už v době studií se zaobíral některými husitskými a protihusitskými spisy . Svědčí o tom tři jeho rukopisy, které se dochovaly v knihovně brněnského kláštera .26 Není vyloučeno, že alespoň část z nich sepsal Šimon už během studia v Cambridgi . Z obsahu těchto rukopisů je patrný mimořádný zájem autora o církevní a teologické spory té doby a také jeho jednoznačná pozice na straně odpůrců husitství .27 Relativně nejvíce zpráv o brněnských lekto-rech pochází z roku 1423 . V listině Oldřicha z Krumlova z 2 . října tohoto roku jsou vyjmenováni hned čtyři brněnští lektoři . Kromě již zmíněného Šimona z Brna, to jsou Ondřej z Brna, Jan z Domažlic a Ludvík z Brna .28

23 D e M e i j e r , Arnulfus: Gregorii de Armino OSA. Registrum generalatus 1357–1358 . Romae 1976, č . 737, s . 375; N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 16, 17, 50; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 28; K a d -l e c , J .: Das Augustiner Generalstudium bei Sankt Thomas zu Prag in der vorhussitischen Zeit . Augustiniana 17, 1967, s . 393 .24 K a d l e c , J .: Das Augustinerkloster Sankt Thomas in Prag vom Gründungsjahr 1285 bis zu Hussitischenkrieg . Würzburg 1985, s . 48, 53, 111 .25 „…virum fratrem Eberhardum, ordinis fr. heremitarum s. Augustini, lectorem Brunnensem, virum utique probatum et moribus.“ T a d r a , Ferdinand: Cancelaria Johannis Noviforensis episcopi Olomucensis . Archiv für österreichische Geschichte 68, 1886, č . 87, s . 81–82 .26 D o k o u p i l , V .: Soupis rukopisů knihovny augustiniánů eremitů na Starém Brně . Brno 1957, č . A 63, A 87, A 88 .27 Z u m k e l l e r , A .: Die Augustinereremiten in der Auseinandersetzung mit Wyclif und Hus, ihre Beteiligung an der Kozilien von Konstanz und Basel . Analecta Augustiniana 28, 1965, s . 5–56, 13–14 .28 Archiv města Brna (= AMB), Jakubská knihovna, sg . 7, Missale Olomucense, f . Iv .

473


O Ludvíkovi a Ondřejovi nic bližšího nevíme, zato Jana z Domažlic můžeme ztotožnit s lektorem téhož jména, který v roce 1386 vyučoval na generálním studiu v Praze .29

Kromě lektorů nacházíme mezi členy konventu další řeholníky, kteří měli na starosti nižší vzdělávání . V roce 1390 zemřel Albert, označovaný v nekrologiu jako „cursor“ . Stejně je v roce 1423 titulován také Mikuláš Kartuš, s nímž se v pramenech poprvé setkáváme v roce 1400, kdy dostal od olomouckého biskupa zpovědní pravomoc . Další skupinu brněnských řehol-níků tvořili zpěváci . V roce 1396 se připomíná Michal a v roce 1404 Jan . Později se setkáváme s Pavlem, který měl patrně na starosti péči o varhany . Jeho jméno je spolu s označením „organista procurator“ uvedeno v listině vlepené na přídeští jednoho z rukopisů brněnské klášterní knihovny, kterou lze podle obsahu rámcově datovat do let 1408 až 1423 . Ojedinělá je naopak zmínka z roku 1365 týkající se řeholníka Michala, který měl na starosti přípravu jídel pro ostatní členy konventu . Zvláštní vážnosti ostatních se těšili řeholníci, označovaní v pramenech jako „seniores“ – nejstarší členové konventu . Z brněnského kláštera známe Štěpána, který zemřel v roce 1419, a Filipa z Třebíče, o němž je zmínka v roce 1429 . Členy konventu však nebyli jen kněží, ale také laičtí bratři . Jedním z nich byl nižší šlechtic Jan z Tišnova, dědic dvora v Železné, který zemřel v roce 1383 .

Z celkového počtu asi šedesáti jmenovitě uvedených členů brněn-ského konventu se devětkrát setkáváme s řeholním jménem Jan, sedmkrát Petr, pětkrát Mikuláš, čtyřikrát Filip a třikrát Albert a Michal . Dvakrát se objevují jména Augustin, Erhard, Matouš, Řehoř, Šimon, Štěpán a Tomáš . Některá z nich mohou souviset s módními jmény řádových světců – Miku-láše Toletinského († 1305), Tomáše Apoštola nebo Alberta z Verony († 1265) . Jiná mohou mít původ v bibli – Jan, Petr, Matouš, Michael, Šimon a další .30 V případě několika řeholníků, u nichž je v pramenech doložen přídomek, můžeme odhadovat oblast nebo přímo místo jejich původu . Dru-hý doživotní převor Jan pocházel z chorvatské Rijeky, kde byl kolem roku 1363 založen augustiniánský klášter . Pátý brněnský převor téhož jména se narodil v dolnorakouském Retzu . Ostatní řeholníci, jejichž přídomek je znám, pocházeli většinou z Čech nebo z Moravy . Převor Augustin se zprvu psal podle svého rodiště z Litomyšle, později z Čech . Ze západočeských Domažlic přišel do Brna člen tamějšího kláštera lektor Jan . Podle neda-lekého Tišnova se psali dva brněnští řeholníci Řehoř a Jan, s přídomkem z Modřic se uvádí Eberhard, z Třebíče pocházel Filip a z Krumlova přišel člen tamního konventu Petr . Podle svého předchozího působiště se psal také šestý brněnský převor Jan z Koruny . Mimoto se v pramenech vysky-tují přídomky, které se nepodařilo určit . Ve dvacátých letech 14 . století se

29 K a d l e c , J .: Das Augustinerkloster Sankt Thomas, s . 55 .30 G u t i é r r e z , D .: Geschichte des Augustinerordens . Bd . I/1 . Würzburg 1985, s . 137–159 .

474

M A T E R I Á L Y

připomíná Jan Ketnar, který byl pravděpodobně příbuzný s brněnským měšťanem Petrem Kethnerem doloženým v roce 1387 .31 Z brněnské patri-cijské rodiny pocházel další člen konventu Frank Baldak, jeho příbuzný Jan Baldak působil v osmdesátých a devadesátých letech 14 . století jako diplo-mat ve službách moravského markraběte Jošta .32 Některá jména mohou také poukazovat na činnosti nebo pozice, které jejich nositelé vykonávali či zastávali . V roce 1400 se v pramenech objevuje Mikuláš „Canonicus“, později se připomíná Petr „Pabulator“, v jehož případě však není zřejmé, zda se šlo o funkci nebo přídomek . Nejasný zůstává také smysl jména kazatele Ambrože Alleta nebo Mikuláše Kartuse, podobně jako místní jméno „Oys“, s nímž se setkáváme u dvou brněnských řeholníků .

1356–1370 Jan Mikuláš (Johannes Nicolaus), převor, † 28 . listopadu

137033

1356 Heynlinus, hospodářský správce34

1358 Lev (Leo de Bohemia), lektor, 1356–1358 lektor na generálním studiu v Praze, 1379 převor kláštera sv . Tomáše v Praze35

1358, 1389, † 1390 Albert (Albertus), cursor, 1358 studoval v Perugii36

1365 Michal (Michael), kuchař37

1365 Kuneš (Chunczo)38 1367, † 1386 Jindřich Laik (Henricus Laicus), hospodářský správce39

1371–1378 Jan z Rijeky (Joannes Fluminiensis), převor, † 3 . května 137940

† 1373 Jakub z Brna (Jacobus de Bruna), podpřevor41

31 M e n d l , Bedřich (ed .): Knihy počtů města Brna z let 1343–1365 . Brno 1935, s . 115, 486 .32 CDM XII, č . 107, s . 89–90; M e z n í k , J .: Lucemburská Morava 1310–1423 . Praha 1999, s . 228, 243, 247, 288 .33 Bayerische Staatsbibliothek München (BStB), Clm 8423, s . 105; CDM IX, č . 75, s . 58; č . 318, s . 237–239; č . 444, s . 359; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5; V e s e l ý , Jiří M .: Svatoklimentský listář . Řím 1969, s . 49; J a n e t s c h e k , C .: Das Augustiner-Ere-mitenstift S. Thomas in Brünn mit steter Bezugnahme auf die Klöster desselben Ordens in Mähren . Bd . 1 . Brünn 1898, s . 14, 26; D o k o u p i l , Vladislav: Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně . Brno 1972, s . 80; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 28 . 34 M e n d l , B . (ed .): Knihy počtů, s . 381 .35 D e M e i j e r , A .: Gregorii de Armino, č . 737, s . 375; K a d l e c , J .: Das Augus-tinerkloster Sankt Thomas, s . 48, 53, 111; D o k o u p i l , V .: Dějiny moravských klášterních knihoven , s . 80 . 36 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 18; CDM XI, č . 576, s . 289–490; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5 .37 M e n d l , B . (ed .): Knihy počtů, s . 385 .38 M e n d l , B . (ed .): Knihy počtů, s . 382 .39 M e n d l , B . (ed .): Knihy počtů, s . 132; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5; Veselý, J . M .: Svatoklimentský listář, s . 52 .40 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5; K a d l e c , J .: Die Klöster der Eremiten, s . 179 .41 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5 .

475


1378–1389 Augustin z Čech (Augustinus de Bohemia), převor a moravský generální vikář, 1357 studoval v Perugii, 1380 vysvěcen na titulární-ho concordienského biskupa, sufragán akvilejského patriarchy Jana Soběslava, † 30 . listopadu 1392, pohřben v Brně42

1379, † 1387 Václav (Wenceslaus), podpřevor43

1379, † 1380 Petr (Petrus), sakristán44

1379, † 1382 Filip (Philippus), lektor45

1364/1380 Eberhard (Eberhardus), lektor46

† 1383 Jan z Tišnova (Joannes de Tischnowitz), laik47

1387, 1389, 1400, † 1406 Arnošt (Arnestus, Ernestus), lektor48

1389–1398 Filip z Brna (Phillipus de Brunna), lektor a převor, 1391 morav-ský generální vikář, stavitel varhan, † 16 . listopadu 139849

1389, † 1393 Jiří (Georgius), sakristán50

1389, † 1394 Tomáš (Thomas), podpřevor51

1389 Petr (Petrus), hospodářský správce52

1389, † 1396 Michal (Michael), zpěvák53

1389, † 1404 Jan (Joannes), zpěvák54

1389 Gerlach z Brna (Gerlacus de Bruna)55

1391 Augustin z Brna (Augustinus de Bruna), studoval na generálním řádovém studiu v Praze56

42 D e M e i j e r , A .: Gregorii de Armino, č . 91, s . 68; č . 98, s . 69; CDM XI, č . 115, s . 104–105; č . 153, s . 141–143; č . 252, s . 226–227; č . 320, s . 290; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5–6; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 49; N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 16–17, 18, 62 (zde na s . 62, pozn . 3 jej Neumann mylně ztotožnil s pozdějším převorem Filipem z Brna); K a d l e c , J .: Die Klöster der Eremiten, s . 179–180 . 43 CDM XI, č . 153, s . 141–143; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5 .44 CDM XI, č . 153, s . 141–143; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5 .45 CDM XI, č . 153, s . 141–143; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5 .46 T a d r a , F .: Cancellaria Johannis Noviforensis, 1886, č . 87, s . 81–82; N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 17; M e d e k , Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku . Praha 1971, s . 145 . 47 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5; H o s á k , Ladislav: Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1848 . Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960 . Úvodní svazek . Ostrava 1967, s . 90 .48 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 56; CDM XI, č . 576, s . 489–490; MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 6 .49 CDM XI, č . 576, s . 489–490; N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 62; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 6; K a d l e c , J .: Die Klöster der Eremiten, s . 180 .50 CDM XI, č . 576, s . 489–490; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 6; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 50 .51 CDM XI, č . 576, s . 489–490; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 6 .52 CDM XI, č . 576, s . 489–490 .53 CDM XI, č . 576, s . 489–490; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 6 .54 CDM XI, č . 576, s . 489–490; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 6 .55 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 58 .56 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 19, 59 .

476

M A T E R I Á L Y

1391, 1400, † 1417 Michal z Brna (Michael), 1391 studoval na generálním řádovém studiu v Praze57

1392, † 1397 Franko Baldak (Franco Baldat), clericus professus58

1393 Petr z Krumlova (Petrus de Chrumpaw)59

1398–1408 Jan z Retzu (Rakousko; Joannes de Retz), převor, zástupce generála a provinciál bavorské provincie, vynikající teolog, před rokem 1391 krátce působil na univerzitě v Pavii, později ve Vídni, † 7 . května 1408 ve Vídni60

1400, † 1409 Matouš (Mathias), kazatel61

1400, † 1413 Petr (Petrus), lektor62

1400, † 1423 Mikuláš Kartuš (Nicolaus Kartuss), cursor63

1400 Matouš (Mathias), působil v probošství sv . Klimenta u Osvětiman64

1400 Mikuláš Kanovník (Nicolaus Canonicus)65

1401, † 1428 Tomáš (Thomas), podsakristán66

1401, † 1416 Mikuláš (Nicolaus), hospodářský správce67

1401, † 1418 Ambrož Allet (Ambrosius Allet), kazatel, později v probošství sv . Klimenta u Osvětiman68

57 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 19; MZA Brno, E 4 Augusti-niáni v Brně, sg . 44:8a; Janetschek, C .: Necrologia, s . 7 .58 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 29:1; CDM XII, č . 107, s . 89–90; Janetschek, C .: Necrologia, s . 6 . Nabízí se úvaha, zda nebyl spřízněn s Janem Baldakem, který byl v osm-desátých a devadesátých letech 14 . století činný jako diplomat ve službách moravského markraběte Jošta, a o němž M e z n í k , Jaroslav: Lucemburská Morava . Praha 1999, s . 243 předpokládá, že pocházel z měšťanské vrstvy . Srov . také Š t ě p á n , Václav: Moravský markrabě Jošt . Brno 2002, s . 199, 389, 439 a 447 .59 CDM XI, č . 118, s . 102–103; N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 13 .60 CDM XIII, č . 141, s . 152–153; č . 344, s . 362–369; č . 358, s . 389–390; XIV, č . 264, s . 272–273; Moravská zemská knihovna (= MZK) Brno, Knihovna augustiniánů na Starém Brně, rkp . A 8, f . 144a; D o k o u p i l , V .: Soupis rukopisů knihovny augustiniánů na St. Brně – Catalogus codicum manu scriptorum Bibliothecae Monasterii Eremitarum S. Augustini Vete-ro-Brunae . Praha 1957, s . 17 jej nepochopitelně ztotožňuje s krumlovským převorem Janem Dirnholzem; t ý ž : Dějiny moravských klášterních knihoven, s . 80; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 6–7; Z u m k e l l e r , A .: Manuscripte von Werken der Autoren des Augustiner-Eremitenordens in mitteleuropäischen Bibliotheken . Würzburg 1966, s . 569–576; K a d l e c , J .: Die Klöster der Eremiten, s . 180 . 61 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .62 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .63 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .64 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 35–36, pozn . 51 v českém překladu doplňuje nečitelné místo mezi slovy „Mathias“ a „sancti Clementis“ slovem „z hory“ .65 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a .66 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 . 67 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .68 MZA Brno, Cerroniho sbírka, sg . Cerr II, č . 349, Sermones de sanctis, f . 71b; MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .

477


1401 Šimon (Symon de monte sancti Clementis), v probošství sv . Klimenta u Osvětiman69

1401 Štěpán (Stephanus)70

1404, † 1420 Martin z Brna (Martinus), lektor, 1386 studoval na generálním řádovém studiu v Praze, 1387 v Sieně, 1391 v Bologni71

1405 Albert z Brna (Albertus de Brunna), 1384 a 1387 studoval v Bologni, 1385 v Perugii72

† 1407 Mikuláš (Nicolaus), podsakristán a zpěvák73

1408–1423 Jan z Koruny (Joannes de Corona), převor, do 1408 převorem v Koruně u Krasíkova, † 23 . listopadu 142374

† 1419 Štěpán (Stephanus), senior75

1423 Erhard z Modřic (Erhardus de Modricz), podpřevor76

1423, † 1440 Petr Pícník (Petrus Pabulatoris), hospodářský správce, poz-ději podpřevor77

1423 Řehoř z Tišnova (Gregorius de Tyssnowicz), sakristán78

1423 Jan z Domažlic (Johannes de Tusta), lektor79

1423 Šimon z Brna (Symon de Brunna), lektor, autor latinských veršů o založení brněnského konventu, od 1425 ve Vídni80

69 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a .70 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a, z pasáže „fratres ordinis sancti Augustini heremitarum profesi novi monasterio sancti Thome in preurbio brunensi“ uvedené listiny vyplývá, že Šimon spolu s dalšími členy brněnského konventu složil řeholní sliby teprve nedávno . Z toho důvodu jej nelze ztotožnit s jiným brněnským řeholníkem téhož jména, který byl při svém úmrtí v roce 1419 označen jako nejstarší člen konventu, srov . J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .71 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 18, 19; CDM XIII, č . 344, s . 362–369; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .72 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 18, 52, 53, 57; MZK Brno, Knihovna augustiniánů na Starém Brně, rkp . A 58, f . 83b „Scripte et complete per manus fratris Alberti“; D o k o u p i l , V .: Soupis rukopisů, s . 63; týž: Dějiny moravských klášterních knihoven, s . 81 jej mylně ztotožnil s pozdějším jevíčským převorem téhož jména . Albert, autor uvedeného rukopisu je naopak bezpochyby týž, který v osmdesátých letech 14 . století studoval v Itálii .73 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 6 .74 N e u m a n n , A .: Prameny k dějinám duchovenstva, s . 58; Libri citationum et sententi-arum seu knihy půhonné a nálezové (= LC) II . Edd . Vincenz Brandl, Berthold Bretholz . Brunae 1873, s . 214, č . 957; 215, č . 959; MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 100; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 39–40; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; MZK Brno, Knihovna augustiniánů na Starém Brně, rkp . A 88; D o k o u p i l , V .: Soupis rukopisů, s . 90; t ý ž : Dějiny moravských klášterních knihoven, s . 81; AMB, Jakubská knihovna, sg . 7, Missale Olomucense, f . Iv; K a d l e c , J .: Die Klöster der Eremiten, s . 180 . 75 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .76 AMB, Jakubská knihovna, sg . 7, f . Iv; D o k o u p i l , V .: Dějiny moravských kláš-terních knihoven, s . 81 .77 AMB, Jakubská knihovna, sg . 7, f . Iv; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 8; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimenstský listář, s . 52 výraz „pabulator“ nepovažuje za jméno či přezdívku, ale překládá jej jako pícník, obstarávač píce .78 AMB, Jakubská knihovna, sg . 7, f . Iv .79 Tamtéž .80 Tamtéž; D o R o s a r i o , Antonio – A l o n s o , Carlos: Actas inéditas de

478

M A T E R I Á L Y

1423 Ludvík z Brna (Ludwicus de Bruna), lektor81

1423 Petr z Oys (Petrus de Oys), kazatel82

1423, † 1429 Filip z Třebíče (Philippus Trebicz, Třebicensis), senior83 1408/1423 Jan Ketnar (Johannes Ketnar), kazatel84

1408/1423 Pavel (Paulus), správce varhan85

1424, 1427 Jan, jáhen86

1424, 1427 Jiljí, podjáhen, farář ve Starých Hvězdlicích87

1427 Jan z Brna88

† 1430 Filip z Oys (Philippus de Oys), kazatel89

† 1434 Řehoř (Gregorius), hospodářský správce90

1436 Jan, převor91

† 1438 Erhard (Erhardus), sakristán mariánské kaple92

† 1445 Petr (Petrus), lektor93

Osvětimany – proboštství

Jediným známým předhusitským proboštem u sv . Klimenta, s nímž se pramenech setkáváme, je Petr . Je jmenován v listině z roku 1414 vydané při prodeji vsi Ranšperka .94 Zemřel v roce 1422 . Jiný probošt téhož jména

diez capítulos generales 1419 – 1460 . Analecta Augustiniana 42, 1979, s . 51: „In conventu Wienne ponimus lectorem fratrem Simonem de Bruna.“81 AMB, Jakubská knihovna, sg . 7, f . Iv .82 Tamtéž; D o k o u p i l , V .: Dějiny moravských klášterních knihoven, s . 81 . Místní jméno „Oys“ se nepodařilo určit .83 AMB, Jakubská knihovna, sg . 7, f . Iv; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .84 MZK Brno, Knihovna augustiniánů na Starém Brně, rkp . A 88; D o k o u p i l , V .: Soupis rukopisů, s . 90 .85 MZK Brno, Knihovna augustiniánů na Starém Brně, rkp . A 88; D o k o u p i l , V .: Soupis rukopisů, s . 90 .86 D ř í m a l , J . a kol .: Dějiny města Brna 1, s . 97, v lednu tohoto roku se přidal k husitům .87 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 34:1, brněnský klášter měl na hvězdlickou faru patronátní právo . D ř í m a l , J . a kol .: Dějiny města Brna 1, s . 97 uvádí, že se v lednu 1424 přidal k husitům, v roce 1427 odešel k Janovi Tovačovskému z Cimburka a horlivě agitoval pro kalich .88 D ř í m a l , J . a kol .: Dějiny města Brna 1, s . 97, na konci dubna 1427 se přidal k husitům .89 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 8 .90 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 8; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 52 .91 LC III, s . 104, č . 504; 105, č . 505; 200, č . 887; 242, č . 1132; 613, č . 1039 .92 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 8; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimenstský listář, s . 52 .93 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 8; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimenstský listář, s . 52 .94 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 7:13; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 39–40, 52, 54 .

479


se připomíná až v roce 1437 jako „kněz Petr probošt z Vřesovic“ .95 Mnoho toho nevíme ani o ostatních osvětimanských řeholnících . V roce 1400 se připomíná kazatel Matyáš, který od olomouckého biskupa obdržel právo zpovídat . O dalším kazateli Ambroži Alletovi je v souvislosti s udělením zpovědní pravomoci zmínka v roce 1401 . Ambrož byl původně členem brněnského konventu a víme o něm, že vlastnil rukopisný kodex, pocházející z augustiniánského kláštera v Moravském Krumlově . Zemřel v roce 1418 . Pohřben byl na hoře sv . Klimenta . Také další osvětimanský řeholník, Šimon, dostal zpovědní pravomoc v roce 1401 společně s Ambrožem Alletem . Měl kněžské svěcení . Znovu se s ním setkáváme v roce 1416 . Tehdy byl do hrdelní knihy města Jihlavy učiněn zápis o výslechu Jana Bradky, z něhož se dovídáme, že kněz Šimon od sv . Klimenta poskytl v proboštství někdy dříve útočiště známému lapkovi Janáčovi .95a Uvedený zápis je možné vyložit několika způsoby . Buďto s ním byl Šimon spolčen nebo, jelikož Janáče neznal, jej považoval za zbožného poutníka, a proto se k něm zachoval tak, jak mu velela křesťanská povinnost . Za pozornost stojí také dovětek, že Šimon „byl doma“ . Z něho lze odvodit, že ostatní zdejší řeholníci se v té době v probošství nezdržovali a pobývali buďto v Brně nebo v nedalekých Vřesovicích . Není ani vyloučeno, že Šimon byl tehdy jediným řeholníkem zdejšího proboštství .

1400 Matouš (Mathias), kazatel96

1401, 1416 Šimon97

1401, † 1418 Ambrož Allet (Ambrosius Allet), kazatel98

1414, † 1422 Petr (Petrus), probošt99

1437 Petr, probošt z Vřesovic100

95 LC III/2, č . 680, s . 557; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 46–47, 54 .95a H o f f m a n n , František: Janáčovo tovaryšstvo . ČMM 90, 1971, s . 83–93 .96 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a .97 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8b; N e u m a n n , A .: Nové prameny k dějinám husitství na Moravě . Olomouc 1930, s . 247–248 . Nové kritické vydání pramene H o f f m a n n , F .: Popravčí a psanecké zápisy jihlavské . Praha 2000 .98 MZA Brno, Cerroniho sbírka, sg . Cerr II, č . 349, Sermones de sanctis, f . 71b: „Iste vel liber est fratris Ambrosii dictus Aller de Bruna.“ MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8b; J a -n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 52 . 99 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 7:13; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 52, 54; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .100 LC III, s . 680, č . 557; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 46–47, 54 .

480

M A T E R I Á L Y

Moravský Krumlov

O počtů zdejších řeholníků se dovídáme ze dvou listin z let 1354 a 1363 . Prvním dokladem je listina papeže Inocence VI ., v níž se hovoří o tom, že v klášteře, který má v úmyslu založit pan Čeněk z Lipé, se má zdržovat dvanáct řeholníků . Je otázka, jak tuto pasáž interpretovat . Není vyloučeno, že šlo, podobně jako v případě brněnského kláštera, o ustá-lené vyjádření, které se vztahovalo na jakýkoliv nově zakládaný klášter, jehož vznik papež schvaloval . Průkaznější je zmínka z roku 1363 . Tehdy konvent obdržel v souvislosti se smrtí zakladatele kláštera, Čeňka z Lipé, vysokou nadaci . Její udělení bylo ze strany pozůstalých podmíněno péčí o posmrtnou spásu fundátora a jeho rodiny, především sloužením mší, modlitbami, zvoněním a podobně . Aby mohl konvent těmto povinnostem spolehlivě dostát, mělo v klášteře nadále pobývat nejméně patnáct řeholníků s kněžským svěcením .101

Prvním známým krumlovským převorem byl Mikuláš, který je jme-nován v listině z roku 1356 . Ve stejné funkci se s ním opět setkáváme v roce 1365 . Zemřel v roce 1366 . Mikuláš ale asi nebyl převorem po celá padesátá a šedesátá léta . V roce 1363 se jako příjemce značné částky od potomků zesnulého fundátora připomíná převor Otto . Jestliže budeme počítat s obvyklou dobou tří let, na kterou byl v augustiniánských klášterech převor volen, postavil se Otto do čela kláštera někdy krátce před tím . O dva a půl roku později, v září 1365 se totiž jako převor uvádí opět Mikuláš, doložený už v roce 1356 . Není bez zajímavosti, že v listině z roku 1363 se na druhém místě za převorem Ottou objevuje „Nicolaus sacrista“ . Jde pravděpodobně o téhož Mikuláše, s nímž se ve funkci převora setkáváme už v letech 1356 a 1365 . Stejně tak by se mohlo jednat o dvě rozdílné osoby . První z nich, převor Mikuláš zemřel před rokem 1363 a druhý, uváděný v roce 1364 jako sakristán, se stal představeným krumlovského konventu někdy kolem roku 1365 . Která z obou variant se více blíží skutečnosti, nelze pro nedostatečnou oporu v pramenech rozhodnout .

S dalším převorem se jmenovitě setkáváme až v roce 1383 . Tehdy je poprvé doložen převor Jan Propstil, výrazná osobnost mezi moravskými augustiniány . Ve funkci převora zdejšího kláštera setrval zřejmě až do konce devadesátých let . Jeho zásluhou získal krumlovský klášter nezanedbatelné finanční zajištění . V pramenech se s jeho jménem pojí oslovení jako „reli-gioso in Christo devoto fratri, honorabilis et religiosus vir“ nebo „honorabilis et religiosus vir, dominus“, která naznačují, že jeho nositel byl významnou a váženou osobností . Potomek fundátora, Jindřich z Lipé jej v roce 1397 oslovuje jako „geistlichen manne pruder [...] unserem lieben“ . Poněkud nejas-né je datum jeho smrti . Janetschek ve svém nekrologiu uvádí rok 1391 .

101 CDM IX, č . 318, s . 237–239 .

481


Tomu ale odporuje uvedená listina Jindřicha z Lipé z roku 1397, v níž je „pruder Hannsen genant Probstel“ titulován jako „die prior desz kloster in unserem stift zue Crumpnaw“ . Alternativu, že by šlo o někoho s podobným jménem, můžeme vzhledem k jednoznačnému přídomku Propstil (tj . vlastně Pröbstl; snad býval někde proboštem) vyloučit . Chyba je asi v Janetschkově nekrologiu .

Pouze nepřímo je doložen další krumlovský převor Pavel . Zmiňuje se o něm k roku 1390 církevní historik Gregor Wolny, pramen, který by jeho informaci potvrzoval, se ale najít nepodařilo . Jediný doklad, který by mohl naznačovat, že převor jménem Pavel v krumlovském klášteře na konci 14 . století působil, je půhon z roku 1409 .102 Tehdejší převor Jan Dirnholz v něm zažaloval Petra z Plumlova, že sekularizoval blíže neupřesněný klášterní majetek a v roce 1409 byl ve sporu vyhlášen panský nález . Uvádí se v něm, že pokud současný krumlovský převor doloží, že jeho předchůdce „kněz Pavel“ už dříve „jsa ještě zdráv“ upomínal o vložení sporného majetku do zemských desek a svým svědectvím to potvrdí ti, kteří to pamatují, potom má být majetek klášteru vrácen nebo má být vyplacena peněžní náhrada . Převor Jan Dirnholz se v pramenech poprvé objevuje v roce 1400 v listině olomouckého biskupa, kterou mu byla udělena zpovědní pravomoc . Opět se s ním setkáváme v roce 1409 ve zmíněném soudním sporu o klášterní majetek . Zemřel v roce 1413 .

Posledním předhusitským převorem byl Mikuláš Švoucar, který se musel potýkat s narůstajícími ekonomickými problémy konventu a v roce 1421 byl nucen odprodat některé platy kláštera . Po něm byl zvolen převorem Petr z Opavy, který stál před nelehkým úkolem, zajistit další existenci a obživu konventu, což bylo v důsledku probíhajících husitských válek stále obtížnější . Jeho jméno se vyskytuje v pramenech v roce 1424 v souvislosti s půjčkou, kterou krumlovskému konventu poskytnul převor litomyšlského augustiniánského kláštera, pobývající toho času již v Brně . Jednalo se však pouze o krátkodobé řešení, téhož roku totiž převor Petr i ostatní řeholníci krumlovský konvent opustili a odešli do Brna . Zde také Petr roku 1436 zemřel .

O ostatních členech konventu toho mnoho nevíme . Starostí o hospo-dářské záležitosti kláštera byl pověřován „procurator“, v Krumlově zastá-val tuto funkci po dlouhou dobu Hodkon, který se v pramenech uvádí v letech 1365 až 1373, kdy zemřel . V roce 1363 se setkáváme s řeholníkem Ambrožem, který je titulován jako „aedituus“ . Význam toho označení není zcela jasný, zpravidla se překládá jako chrámový strážce nebo kostelník .103 Řeholník téhož jména se v pramenech vyskytuje ještě jednou v roce 1365,

102 LC II, s . 141, č . 156 .103 Latinitatis medii aevi lexicon Bohemorum – Slovník středověké latiny v českých zemích . Sv . 1 . Praha 1977, s . 83 jej tlumočí jako strážce chrámu nebo vrátného; P r a ž á k , J . – N o v o t n ý , F . – S e d l á č e k , J .: Latinsko-český slovník . Praha 1999, s . 38

482

M A T E R I Á L Y

tentokrát ale jako „sacrista“ . Snad šlo o jednu a tutéž osobu . V roce 1363 se jako sakristán označuje Mikuláš . Ve dvacátých letech 14 . století se o hospodářské záležitosti kláštera staral Pavel Pohan, který se v pramenech později označuje jako kazatel . Zemřel v roce 1433 .

Také v krumlovském konventu byl provozován chórový zpěv, v letech 1421 až 1424 se v pramenech vyskytuje zpěvák Václav . Členem krumlov-ského konventu byl i Jiří z Mühldorfu, který byl vlastníkem rukopisné sbírky latinských kázání Jana Kortze . Podle místa původu pocházel buď-to z dolnorakouského Mühldorfu, nedaleko Melku, nebo z bavorského Mühldorfu am Inn . Nebyl jediným zdejším řeholníkem, který přišel do Krumlova odjinud . V roce 1363 se připomíná Jindřich z Domažlic, kde v té době také existoval augustiniánský klášter . Naopak přímo z Moravského Krumlova pocházel jiný řeholník Petr Pettlini, který dostal v roce 1387 od generálního převora svolení vykonat návštěvu Říma .

Poté, co v důsledku husitského nebezpečí opustili Moravský Krumlov, zamířili zdejší řeholníci do Brna, část z nich zde zůstala, část ale odešla do exilu . Dokládá to zmínka o „fr. Theobaldo de Crumpnaw“ v registrech gene-rálního převora z června 1427, který obdržel svolení odejít z Moravy a usa-dit se v augustiniánském klášteře ve Waldheimu v saské provincii .104

1356, 1365, † 1366 Mikuláš (Nicolao, Nicolaus), převor105

1363 Ota (Otto), převor106

† 1363 Ambrož (Ambrosius), správce chrámových budov107

1363 Mikuláš (Nicolaus), sakristán108

1363 Dětřich (Dietricus)109

1363 Jindřich z Domažlic (Heinricus de Justa)110

1363 Štěpán (Stephanus), senior111

jako chrámového strážce nebo kostelníka; K u k l i c a , P .: Slovník stredovekej latinčiny . Bratislava 2000, s . 12 jako kostelníka, sakristána nebo zvoníka .104 BStB München, Clm 8423, s . 175; J a n e t s c h e k , C .: Das Augustiner-Eremiten-stift, s . 63 (s chybnou datací); N e u m a n n , A .: Z dějin českých klášterů, s . 62; Z u m -k e l l e r , A .: Die Augustinereremiten in der Auseinandersetzung mit Wyclif und Hus, s . 17; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 167, pozn . 596 .105 CDM XI, č . 1, s . 548; č . 6, s . 552–553; W o l n y , G .: Kirchliche Topographie von Mähren II/1 . Brünn 1856, s . 280; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 49; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 38, 168 .106 CDM IX, č . 318, s . 237–239; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 38, 168 .107 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 49 .108 CDM IX, č . 318, s . 237–239 .109 Tamtéž .110 Tamtéž, přídomek „Justa“ má být správně „Tusta“, tedy Domažlice, kde ve středověku existoval augustiniánský klášter .111 Tamtéž .

483


1365, † 1373 Hodcon (Hodkoni, Hodcon), hospodářský správce112

1365 Ambrož (Ambrosio), sakristán113

1365, † 1376 Theodorik (Theodoricus)114

1383, 1386–1388, 1397 Jan Propstyl (Joanni dicto de Propstil), pře-vor115

1387 Petr Petlini z Krumlova (Petrus Pettlini de Crumpenhaw)116

1390, † 1409 Pavel (Paulus), převor117

1400, 1409, † 1413 Jan Dirnholz (Joannes dictus Dyrynholcz), převor118

1400, † 1412 Mikuláš z Olbramovic (Nicolaus de Wolframitz), kazatel119

1400 Pavel (Paulus)120

1400 Petr (Petrus)121

1400, 1408 Martin (Martinus)122

1421 Mikuláš Švoucar (Nicolaus Swouczar), převor123

1421, 1424, † 1433 Pavel Pohan (Paulus Paganus), hospodářský správce, později kazatel124

1421, 1424, † 1443 Václav (Wenceslaus), zpěvák125

112 CDM XI, č . 6, s . 552–553; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 49 .113 CDM XI, č . 6, s . 552–553 .114 Tamtéž; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5; V e s e l ý , J . M .: Svatokliment-ský listář, s . 49; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 38 .115 CDM XI, č . 306, s . 279–280; č . 390, s . 348–349; č . 434, s . 384–385; č . 470, s . 411–412; č . 490, s . 427–428; W o l n y , G .: Kirchliche Topographie II/1, s . 280; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 5 uvádí rok 1391 jako datum jeho smrti, odtud také K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 168 . Tomu však odporuje zmínka „pruder Hannsen genant Probstel, die zeitt prior desz kloster in unserem stift zue Crumpnaw“ z roku 1397, viz CDM XII, č . 365, s . 331–332 . 116 BStB München, Clm . 8423, s . 190, fr . Petr dostal od generála svolení vykonat návštěvu Říma; J a n e t s c h e k , C .: Das Augustiner-Eremitenstift, s . 39 . 117 LC II, s . 141, č . 156; W o l n y , G .: Kirchliche Topographie II/1, s . 280; J a n e -s t c h e k , C .: Die ehemaligen Augustiner Eremitenklöster, s . 12; S l o s c h e k , Erich: Die Geschichte des Augustinerkloster in Mährisch-Krömau . Zeitschrift des deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 36, 1934, s . 118 .118 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; LC II, s . 138, č . 133; 140–141, č . 156; W o l n y , G .: Kirchliche Topographie II/1, s . 280; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 52; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 168 .119 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 51 .120 MZA Brno, E 4 Augustiniáni, sg . 44:8a; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 51 . Není vyloučeno, že jej lze ztotožnit s jiným členem konventu, Pavlem Pohanem .121 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a .122 Tamtéž; J a n e s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 51 .123 J a n e t s c h e k , C .: Die ehemaligen Augustiner Eremitenklöster, s . 12; S l o s -c h e k , E .: Die Geschichte des Augustinerkloster, s . 118; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 168 . 124 J a n e s t c h e k , C .: Necrologia, s . 12; S l o s c h e k , E .: Die Geschichte des Augustinerkloster, s . 119 .125 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 12; S l o s c h e k , E .: die Geschichte des

484

M A T E R I Á L Y

1421 Jan Kruholz (Johann Kruholz), sakristán126

1421 Pavel Sartorius (Paulus Sartorius), kazatel127

1424, † 1436 Petr z Opavy (Petrus de Oppavia), převor, zemřel v Brně128

1427 Theobald, v exilu129

? Jiří z Mühldorfu (Georgius de Milldarff)130

Jevíčko

Prvním známým převorem jevíčského kláštera byl Hertvik, jmenovaný poprvé v listině z roku 1372 . Zasloužil se o nejstarší majetkové zajištění kláštera . V čele konventu stál po dlouhých pětadvacet let, zřejmě až do roku 1397, kdy zemřel . V pramenech se s ním jako s převorem setkáváme naposledy v roce 1396 . Po jeho smrti stanul v čele konventu Albert . Poprvé je ve funkci převora doložen v listině z roku 1399 . Byl jedním z moravských augustiniánských řeholníků, kteří v roce 1400 dostali od olomouckého biskupa zpovědní pravomoc . Pozici představeného konventu zastával do roku 1410 a opět v letech 1413 až 1420 . V mezidobí let 1410 až 1413 vystřídal Alberta v úřadu převora Michal . Během svého působení v čele konventu musel řešit již několik let probíhající soudní spor o klášterní majetek, který pokračoval ještě po husitských válkách . Od roku 1420 se ve funkci převora setkáváme s jevíčským řeholníkem Petrem Pflegerem, který je jako člen konventu doložen již v roce 1400, kdy obdržel od olomouc-kého biskupa zpovědní pravomoc . Konvent řídil patrně pouze do roku 1423, kdy byl spolu s ostatními řeholníky v důsledku husitského útoku na Jevíčko nucen uprchnout do Brna . Zdržel se zde ale jen krátce . Už v roce 1426 pobýval v Římě, kde získal od řádového generála svolení usadit se v jiném klášteře, pokud by se kvůli řádění „věrolomných husitů“ nemohl

Augustinerkloster, s . 119; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 52; K u n z e l -m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 166 .126 J a n t e s c h e k , C .: Necrologia, s . 12; S l o s c h e k , E .: Die Geschichte des Augustinerkloster, s . 119; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Ere-miten 3, s . 166 .127 J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 12; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 166 . Latinský výraz sartorius lze přeložit jako krejčí nebo ten, který opravuje oděvy .128 W o l n y , G .: Kirchliche Topographie II/1, s . 280; S l o s c h e k , E .: Die Geschichte des Augustinerkloster, s . 118; J a n t e s c h e k , C .: Necrologia, s . 8; V e s e l ý , J . M .: Svatoklimentský listář, s . 52; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 168 .129 N e u m a n n , A .: Čeští augustiniáni-eremité jako vyhnanci v letech 1419–1427 . Hlídka 51, 1934, s . 62; K a d l e c , J .: Katoličtí exulanti čeští doby husitské . Praha 1990, s . 62 . 130 MZA Brno, Cerroniho sbírka, sg . Cerr II, č . 348, Sermones de dominicis et festis, f . 1a . Interpretace přídomku „de Milldarff“ není jednoznačná, není ale vyloučeno, že by se mohlo jednat o Mühldorf am Inn v Bavorsku nebo Mühldorf nedaleko Melku v Dolním Rakousku .

485


vrátit do domovského kláštera . V roce 1438 byl opět v Římě, tentokrát získal od generála bezplatně odpustky milostivého léta .

Jestliže toho o převorech víme velmi málo, ještě hůře jsme na tom s ostatními řeholníky . V roce 1400 se v souvislosti s udělením zpovědním pravomoci připomíná kazatel Filip, který zemřel v roce 1415 . O dalších dvou členem konventu se dovídáme za poněkud tragických okolností . V roce 1402 v chóru klášterního kostela způsobil Mauritius Viterkonis podpřevoru Kristiánovi tak závažná poranění, že jim dotyčný podlehl a téhož roku zemřel . Co přesně se v kostele, stalo nevíme, pravděpodobně však šlo spíše o nešťastnou náhodu, než o úmysl, neboť papež Bonifác, který tuto záležitost posuzoval, byl na pochybách, zda má viníka exkomu-nikovat či nikoli .131

Pozdější zmínky o jevíčských řeholnících již pocházejí z doby, kdy byl zdejší klášter opuštěn a někteří jeho členové se buďto zdržovali v Brně nebo odešli de exilu . V roce 1424 je v registrech generálního převora zmínka o Martinovi z Jevíčka, kterého můžeme pravděpodobně ztotožnit s řeholníkem téhož jména uváděného v roce 1456 . V roce 1435 se z téhož pramene dovídáme o lektoru Štěpánovi z Jevíčka .

Pozoruhodnou avšak pozdní zprávu z roku 1464, dokumentující situaci v jevíčském konventu v době po husitských válkách, nacházíme v olomouckých půhonných knihách . Jiří Tunkl ze Zábřeha byl předvolán před soud, protože „nepostavil jest kněze Václava mnicha přede pány, kterýžto mnich okradl jest Jevičský klášter“ a poté se podle všeho ukrýval na Tunklo-vě panství . Zda byl řeholník vinen a jak spor dopadl, nevíme, Janetschek klade tuto událost do souvislosti s odchodem jevíčských řeholníků před husitským nebezpečím do Brna . Jeho tvrzení, že dotyčný řeholník chtěl při útěku některé cennější předměty pouze zachránit, však zřejmě nelze brát příliš vážně .

1372–1397 Hertvík (Hertvicus), převor132

1398–1410, 1413–1420 Albert (Albertus), převor, † 1420133

† 1402 Kristián (Christiani), podpřevor a subdiakon134

1402 Mauritius Viterkonis de Budina135

131 K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 41 .132 CDM X, č . 165, s . 187–189; XII, č . 317, s . 295; XV, č . 148, s . 122–124; J a n e t -s c h e k , C .: Necrologia, s . 6; t ý ž : Augustiniánský klášter v Jevíčku . Jevíčko 1912, s . 4, 49; Š v á b e n s k ý , Mojmír: Augustiniánské kláštery I . Brno 1959, s . 136; K u n z e l -m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 172 . 133 CDM XII, č . 555, s . 495–496; MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t -s c h e k , C .: Necrologia, s . 4, 49; Š v á b e n s k ý , M .: Augustiniánské kláštery, s . 136; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 172 .134 K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 41 .135 K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 41, není ale jisté, že tento odjinud neznámý člen řádu patřil k jevíčskému konventu . Jedním z možných

486

M A T E R I Á L Y

1410–1413 Michal, převor136

1400, 1420–1426 Petr Pfleger (Petrus Pfleger), převor, 1400 člen konventu, 1426 v exilu137

1400, † 1415 Filip (Philippus), kazatel138

1424 Martin z Jevíčka (Martinus de Gewischa)139

1435 Štěpán z Jevíčka (Stephanus de Gewicza), lektor, v exilu140

1447 Jiří, převor141

výkladů toponyma „de Budina“ je Krasíkov na severozápadní Moravě, který se v soudobých pramenech objevuje také jako „Budic“ nebo „Budicsdorff“ . 136 LC II, s . 214, č . 955, 956, 957, 958; s . 215, č . 959; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; t ý ž : Augustiniánský klášter, s . 49; Š v á b e n s k ý , M .: Augustiniánské kláštery, s . 136; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 172 .137 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7; t ý ž : Augustiniánský klášter, s . 49; Š v á b e n s k ý , M .: Augustiniánské kláštery, s . 136; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 41, 172; K a d l e c , J .: Katoličtí exulanti, s . 61–62 .138 MZA Brno, E 4 Augustiniáni v Brně, sg . 44:8a; J a n e t s c h e k , C .: Necrologia, s . 7 .139 J a n e t s c h e k , C .: Augustiniánský klášter, s . 6 .140 J a n e t s c h e k , C .: Augustiniánský klášter, s . 6; K a d l e c , J .: Katoličtí exulanti, s . 62, ve třicátých letech 15 . století pobýval v Rakousích, kde měl spolu s dalším augustini-ánem, lektorem Petrem z Litomyšle, na příkaz generála rozhodnout spor mezi augustiniány ve Vídni a kartuziány v Maeurbachu . 141 LC III, s . 589, č . 874; s . 640, č . 262; J a n e t s c h e k , C .: Augustiniánský klášter, s . 49; Š v á b e n s k ý , M .: Augustiniánské kláštery, s . 136; K u n z e l m a n n , A .: Geschichte der deutschen Augustiner-Eremiten 3, s . 172 .


D I S K U S E

Přemysl Bar

Královská koruna a vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus

Od polemiky k novým perspektivám v bádání

Historická konstrukce o koordinovaném postupu piastovských knížat, které prý stmelovala na přelomu 13 . a 14 . století jakási idea znovusjedno-cení polského území rozdrobeného na svébytná knížectví, postupně ztrácí v polském dějepisectví své kdysi dominantní postavení .1 Přestože většina historiků již tuto tezi zavrhla, královské ambice jednotlivých vévodů nejsou zpochybňovány a u některých z nich se prý objevily politické programy oživující dávné regnum Polonie . Z tohoto úhlu pohledu pozornost historiků přitahovala a stále přitahuje velmi barvitá postava poslední čtvrtiny 13 . sto-letí – vratislavský vévoda Jindřich IV . Probus, ačkoliv v jeho případě bylo nedávno dosaženo konsensu, že ani tak neusiloval o sjednocení polského území, nýbrž pouze o získání královského titulu pro svou vlastní osobu .2 I tato hypotéza však spočívá na několika disparátních pramenných zmín-kách, jejichž interpretace ústí vcelku předvídatelně v rozpačitý výsledek .

* * *Úkolem této studie je revize argumentů, které na podporu své teze

snesl především poznaňský historik Tomasz Jurek, podle něhož se myšlenka o koruně zrodila na vratislavském knížecím dvoře již na přelomu let 1279 a 1280 .3 Tehdy prý uzavřel Jindřich IV . nerozlučné přátelství a spojenectví s opolským vévodou Vladislavem, jenž se stal zároveň jeho tchánem, což mělo

1 Naposledy k tomu viz B a r a ń s k i , Marek: Książęta i społeczeństwo wobec zjednocze-nia Polski na przełomie XIII i XIV wieku. In: Polska około roku 1300 . Państwo, społeczeństwo, kultura . Pod red . Wojciecha Fałkowskiego . Warszawa 2003, s . 9–56, kde je především na s . 9 v pozn . 1 uvedena další literatura .2 Ś w i e ż a w s k i , Aleksander: Plany koronacyjne Henryka Probusa. Królestwo polskie czy królestwo krakowskie? In: Studia z dziejów państwa i prawa polskiego . Red . J . Matuszewski, t . 4 . Łódź 1999, s . 139–146 . Srov . N o w a c k i , Bronisław: Zabiegi o zjednoczenie państwa i koronację królewską w latach 1284 i 1285 na tle rywalizacji Przemysła II z Henrykiem IV Prawym . In: Przemysł II . Odnowienie Królestwa Polskiego . Pod red . Jadwigi Krzyżaniakowej . Poznań 1997, s . 153–160 .3 J u r e k , Tomasz: Plany koronacyjne Henryka Probusa. In: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego . Wratislavia Antiqua 8 . Studia z dziejów Wrocławia . Pod red . K . Wachowskiego . Wrocław 2005, s . 13–20 .

488

D I S K U S E

vyjadřovat nezrušitelnost dohodnuté smlouvy . Přitom si svého politického partnera zavázal slibem, že když se vratislavský vévoda ujme vlády v Polsku a získá korunu, k čemuž je on sám ochoten přispět svou mocí a radou, musí ozdobit královským klenotem i čelo své choti . Plán měl podpořit i římský král Rudolf Habsburský na schůzce ve Vídni v březnu 1280 za přítomnosti obou jmenovaných Piastovců . Ačkoliv plán nevyšel, snu o „polské“ královské koruně se Jindřich IV . prý nevzdával ani v dalších letech . V 80 . letech se měl pokusit realizovat svůj plán několika způsoby: zatkl Přemysla II . Velko-polského a vynutil na něm územní ústupky, neúspěšně se pokusil prosadit svého kandidáta na dlouho neobsazený arcibiskupský stolec v Hnězdně a útočil na Leška Černého panujícího v Malopolsku . Přitom ale spor s vrati-slavským biskupem Tomášem II . zaměstnával Jindřichovy síly, takže až po smrti krakovského vévody Leška Černého (1288) a několika neúspěšných taženích se slezskému vévodovi konečně podařilo ovládnout město Krakov i s provincií . Pod dojmem velkolepého pokladu nalezeného na krakovském hradě a pod vlivem četby (sic!) legendy o sv . Stanislavovi, která obsahovala proroctví o znovusjednocení polských území, se Jindřich IV . Probus měl opět chopit iniciativy a vypravit poselstva do Říma k papeži i na říšský dvůr s delikátním úkolem . Avšak kvůli zpronevěře peněz, zradě a nakonec vraž-dě vévody skončil celý projekt povýšení do královské hodnosti naprostým fiaskem . Není divu, že se Jindřich jeví T . Jurkovi spíše jako „snílek, který je veden falešnými vizemi, než jako racionálně uvažující politik.“4

Toto Jurkovo pojetí vévody a jeho vlády jako soustavného úsilí o krá-lovské povýšení, je založena na krajně podezřelých pramenech: jedná se o jednu větu z dokumentu ve slezské formulářové sbírce a o bezesporu bar-vité avšak očividně fantastické líčení veršované kroniky Otakara Štýrského . V druhé polovině 13 . století neustále narážíme na torzovitost pramenů, což historiky svádí někdy přeceňovat význam dochovaných zpráv . Důvěryhod-nost pramenů k této otázce je však problematická až příliš . T . Jurek navíc opomenul ve své analýze některé souvislosti, které je potřeba při takovém stavu dochování pramenů zohlednit .

Slezská formulářová sbírka5 obsahuje dokument datovaný bádáním do roku 1280 .6 Vydavatel dokumentu Vladislav Opolský a jeho spojenec

4 J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 27 .5 Rukopis sig . 714 uložený v univerzitní knihovně v Innsbrucku objevil a formulářovou sbírku z něj vydal W u t k e , Konrad: Über schlesische Formelbücher . (Darstellungen und Quellen zur Geschichte Schlesien 26) . Breslau 1919 . Tento opis ze 14 . století obsahuje podle nadpisu v rukopisu „Summa Nycolay, compilata per Magistrum Henricum Ytalicum“ sbírku 22 formulářů jakéhosi Mikuláše (snad notáře nebo písaře knížecí kanceláře ve Vratislavi, nezná-mého ovšem z jiných pramenů), k níž bylo připojeno dalších 25 formulářových kusů ze sbírky Jindřicha z Isernie . J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 15, předpokládá dobu vzniku origi-nálu sbírky mezi l . 1283–1288 . Po smrti Jindřicha IV . měl rukopis putovat spolu s Bernardem z Kamence do Čech, kde ho použil a dopsal své formuláře Jindřich z Isernie . Srov . T ř e š -t í k , Dušan: Formularze czeskie XIII wieku. Rękopisy i filiacje . Studia Źródłoznawcze 7, 1962, s . 51, který klade vznik sbírky po r . 1290 opíraje se o Wutkeho . Potíž je v tom, že pracujeme

489

K R Á L O V S K Á K O R U N A …

Jindřich IV .6Vratislavský uzavřeli dohodu o vzájemné podpoře a pomoci se zvláštním závazkem, že „pokud náš milovaný zeť [vratislavský vévoda] získá království a korunu v Polsku, k jejichž získání a udržení chceme často řečenému zeťovi být pomocní radou, pomocí a podporou … doufáme, že i naši nejmilejší dceru a svou manželku nechá spolu se sebou stejně korunovat .“7 T . Jurek pře-svědčuje čtenáře, že formulářová sbírka a texty v ní obsažené si zaslouží naší důvěry, protože několik formulářů má své protějšky ve skutečně vyda-ných listinách nebo odpovídají reáliím známým z originálních listin . Tedy i citovaný dokument vznikl podle něho pravděpodobně na základě opisu původní listiny, byť by i text obsahoval věcné odchylky .8

Jenom tři (!) formulářové kusy z dvaadvaceti v dané sbírce mohou být konfrontovány s originály . První dokument dosvědčuje připojení svíd-nického špitálu k řádovému domu křížovníků s červenou hvězdou a jeho vratislavskému špitálu sv . Matěje roku 1283 .9 Při srovnání obou textů ani nepřekvapí zkracování pasáží, což je u formulářových sbírek běžné . Odlišné jsou ale i jmenné údaje v intitulaci a dispozici . Na místě vydavatele v ori-ginální listině čteme H. dei gracia …, kdežto ve formuláři Jo. dei gracia … Místo hospitali sancti Mathye … napsal neznámý opisovač hospitali sancti Anne … . Autor sbírky jakoby se „bránil“ napsat Svídnice . Místo toho buď napsal nesmyslně Wscz nebo nechal prázdné místo . Jen jednou ponechal svídnickému měšťanovi správný přídomek Leonis Swidnicensis.

Obdobně, ačkoliv nikoli v takovém rozsahu, je pozměněna i druhá lis-tina z roku 1253, v níž vévodové Jindřich III . a Vladislav (pozdější salcbur-ský arcibiskup) spolu s příbuznými potvrzují fundaci špitálu sv . Alžběty .10 Arenga je ve formulářové sbírce opsána z originální listiny v celku, kdežto intitulace,11 dispozice a koroborace jsou maximálně zkráceny . Autor for-muláře vynechal úplně zasvěcení obdarovávaného konventu a místo iniciál jména vratislavského biskupa Th. (Thomas) napsal mylně Jo.

pouze s opisy z 14 . století, takže o podobě formulářových sbírek z 13 . století nemůžeme říct nic určitějšího . 6 W u t k e , K .: Über schlesische, s . 65, datuje formulář mezi léty 1280–1281, což od něho převzal a dále popularizoval G r o d e c k i , Roman: Plany koronacyjne księcia wrocławskiego Henryka IV . Śląsk (Miesięcznik ilustrowany) 1946, nr . 2, s . 2–6 .7 W u t k e , K .: Über schlesische, s . 65, č . XVI: … quod dilectus noster gener r e g n u m e t c o r o n a m i n P o l o n i a v a l e a t a d i s p i s c i , ad quod optinendam et possidendum sepe dicto nostro genero adesse volumus consilio, auxilio et favore. … speramus, filiam nostram karissimam, conjugem suam, secum pariter faciat coronari .8 Sám J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 15n ., potvrzuje, že do původního textu slezské části formulářové sbírky mohl zasahovat Jindřich z Isernie, který například místo R. Ro. rex napsal dominus noster W. Bo. rex. Viz níže pozn . 36 .9 W u t k e , K .: Über schlesische, s . 49, č . V . a Schlesisches Urkundenbuch (=SUB) V, s . 57n, č . 73 .10 W u t k e , K .: Über schlesische, s . 56, č . XI . a SUB III, s . 50n, č . 60 .11 Zatímco originál listiny vydával nos Henricus et Vlodislaus duces Zlesie una cum domina Anna matre nostra necnon fratribus nostris duces Bolislao et duce Conrado, pak formulářový doku-ment „pouze“ nos H., dei gracia dux Slesie .

490

D I S K U S E

Poslední z trojice dokumentů se dochoval vedle originální listiny i v dalších třech formulářových sbírkách . Jedná se o privilegium slezských vévodů Jindřicha III . a Vladislava Salcburského pro město Vratislav, kte-ré se mělo řídit magdeburským právem .12 Slezský formulář i přes krácení zachovává iniciálu jednoho z vydavatelů (H. dei gratia dux Slesie) a je zřejmé, že se jedná o Vratislav . Jen svědeční řadu přepsal opisovač zmateně .13 For-mulářový dokument obsažený v královeckém rukopise sig . 281a je zjevně závislý na svém slezském protějšku s tím, že nemá uvedené vydavatele, vynechal „Vratislav“ a místo sídliště u sv . Mořice (vico beati Mauricii) uvádí u sv . Ivana (vico beati Iwani) .14 Stejně tak třetí varianta formuláře dochova-ná v kapitulním rukopise15 silně zkracuje dispoziční část, vynechává jména vydavatelů, neurčuje příjemce (město Vratislav) a tak zbývá pouze obecná informace, že jakési městské obci bylo uděleno magdeburské právo .

Dalším důležitým kritériem pro posouzení, zda formulář vznikl na základě skutečně vydané písemnosti, je srovnání stylu originálních listin vydaných Vladislavem Opolským s analyzovaným formulářem . Dochova-lo se pouze 24 originálních dokumentů s intitulací opolského vévody .16 Ani jeden z nich však nebyl adresován jinému slezskému vévodovi . Srov-nání stěžuje i skutečnost, že náš formulářový kus překvapivě neobsahuje arengu, která by odkazovala na styl používaný notářem knížecí kanceláře . Jediným ukazatelem zůstává koroborace, která skutečně odpovídá koro-boracím používaným vévodovým notářem Arnoldem .17 Může to však být rozhodujícím argumentem pro potvrzení pravosti formulářové písemnosti? Přinejmenším musíme částečně přiznat oprávněnost teze T . Jurka o původu slezské formulářové sbírky .

12 SUB III, s . 241n, č . 373 . Formulář této listiny je obsažen nejen ve slezské formulářové sbírce (viz následující poznámku), ale i ve formulářových sbírkách Jindřicha z Isernie dochova-ných v královeckém (rukopis dnes nezvěstný vydal V o i g t , Johann: Das urkundliche For-melbuch des königlichen Notars Henricus Italicus aus der Zeit der Könige Ottokars II. und Wenzels II. von Böhmen . Archiv für Österreichische Geschichte 29, 1863, s . 122n, č . CIX) a kapitulním rukopise sig . K XXXIII . Text tohoto rukopisu nebyl dosud vydán . Za poskytnutí fotokopií uložených v Ústavu archivnictví a pomocných věd historických FF MU v Brně děkuji PhDr . D . Havlovi, PhD .13 W u t k e , K .: Über schlesische, s . 68n, č . XVII .14 V o i g t , J .: Das urkundliche Formelbuch, s . 122n, č . CIX . Označení „Iwan“ svedlo editora k domněnce, že se jedná o přemyslovské privilegium pro město Litoměřice, u nichž se nacházela obec Johannsdorf – skutečnost, která varuje před přílišnou důvěrou v konkrétní údaje formulářových sbírek . 15 Archiv Pražského hradu . Sbírka rukopisů metropolitní kapituly . Sig . K XXXIII, f . 18r-18v .16 W ó j c i k , Marek L .: Dokumenty i kancelarie książąt opolsko-raciborskich do początków XIV wieku . Wrocław 1999, s . 94 .17 W u t k e , K .: Über schlesische, s . 65, č . XVI: Et ut omnia prehabita perenniter maneat inconfulsa, presentem paginam super ipsis conscribi precepimus et nostri sigilli caractere fecimus in-signiri . Srov . s listinou Vladislava Opolského z 15 .VII . 1278 (SUB VII, č . 335): Et ut huiusmodi nostra donatio perenniter maneat incovulsa, presentem paginam super ipsa conscribi praecepimus et nostri sigilii charactere fecimus insigniri, nebo s listinou s 1 .IX . 1272 (SUB IV, č . 188): Ut autem omnia prehabita perpetuo remaneant inconvulsa … Viz W ó j c i k , Marek L .: Dokumenty i kancelarie, s . 103, který však necituje slezskou formulářovou sbírku vydanou K . Wutke .

491


Nelze však zapomenout na to, že k dispozici máme opis slezské formu-lářové sbírky a nikoli originál, který měl putovat ze Slezska do Čech a tam být doplněn dalšími „vzorovými“ listinami z dílny Jindřicha z Isernie .18 Slovní spojení regnum et coronam in Polonia by mohlo být tedy vloženo do formuláře až dodatečně při sestavení nám dochované podoby sbírky královským notářem nebo anonymním opisovačem rukopisu v Praze na přelomu 13 . a 14 . století .

Důsledkem těchto nejistot je pak otázka, jaký text skutečně obsahovala předloha . Nabízí se alespoň dvě možnosti . Pokud v původním znění stálo jenom regnum in Polonia, pak by to svědčilo pouze obecně o snaze slezského vévody získat vládu v Polsku, neboť regnum není nutné překládat jako „krá-lovství .“ Lze rovněž připustit emendaci Polonia na Boemia, neboť je známo, jak Jindřich IV . Probus usiloval jako poručník malého Václava ovládnout české země po r . 1278 .19

Po smrti Přemysla Otakara II . šlo slezskému vévodovi o poručnickou vládu za nedospělého mladého Václava .20 Před pražskými branami se však vratislavská vojska setkala s oddíly markraběte braniborského, kterého do české kotliny přivedl tentýž záměr . Ačkoliv měl Jindřich IV . Probus podporu ze strany královny vdovy a některých šlechticů, kýženého cíle nedosáhl . Do celé věci se totiž vložil vítěz z Moravského pole, římský král Rudolf Habs-burský, který v duchu hesla divide et impera rozhodl o tom, že se slezský vévoda bude muset spokojit pouze s doživotním držením Kladska . Sympa-tie královny Kunhuty ale vratislavský vévoda neztratil ani v následujících létech21 a navíc ho pojila pouta přátelství s Mikulášem Opavským, který se

18 Viz pozn . 36 .19 J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 17, pozn . 42: Gdyby przyjąć, że w dokumencie Opolczyka o wspieraniu planów koronacyjynch zięcia dopiero potem po słowach regnum et coronam dodano in Polonia, można by uznać, że w pierwotnym tekście chodziło o koronę bliżej nieokreśloną, choćby czeską.20 Tuto skutečnost potvrzují tři nezávislé zdroje: 1) Decem registra censuum Bohemica com-pilata aetate bellum husiticum praecedente . Ed . Josef Emler . Praha 1881, s . 8–9: Audita itaque de morte predicti domini Premisl, regis Boemie, fama incliti princeps et domini, dominus Henricus, qui dux Wratyslaviensis appelabatur, et dominus Otto, filius sororis predicit Premisl, regis Boemie, marchio Bramburgensis, exercitibus suis validissime congregatis, cum eius regnum Boemie protinus adierunt, uterque eorum c a p i t a n e u s r e g n i B o e m i e esse pro viribus postulabat; 2) Benedicti Minoritae dicti Chronica et eius continuatio . Ed . Ladislav Dušek . In: Zako-ny franciszkańskie w Polsce . Red . J . Kłoczowski . t . I . Franciszkanie w Polsce średniowiecznej, cz . 2 i 3 . Franciszkanie na ziemiach polskich . Kraków 1993, s . 365: Cui [Rudolfowi] occurrit regina Cunegundis cum filio Venceslao puero et se cum filio gratie recommisit. Ipse vero rex de consilio suorum terram Ottoni marchioni Brandenburgensi, Venceslaum cum matre quinnquennium regnum regendum et tuendum fideliter recommisit. Ducem vero Wratislaviae, quam regina et nobiles voluerunt habere tutorem, eliminavit contra voluntatem. 3) Annales Otakariani . FRB II, s . 333: Facta est autem distractio regni Bohemie et divisio iuxta placitum et voluntatem regis Rudolfi, electi Romanorum. Branburiensis marchio obtinuit Pragense castrum cum maiori parte Bohemie, dux Polonie Kladsko provinciam.21 O přízni Kunhuty k Jindřichu IV . svědčí nejeden formulářový dokument . V souvislosti této studie je potřeba zmínit především dohodu mezi Kunhutou a Vladislavem Opolským (RBM II, č . 1196, s . 518–519; úplný text pak v P a l a c k ý , František: Ueber Formelbücher

492

D I S K U S E

právě vrátil z habsburského zajetí (1281) .22 Z těchto skutečností lze sice stěží usuzovat na jakousi širší podporu Jindřicha IV . v českém prostředí, máme ale k dispozici svědectví Zbraslavské kroniky, jejíž autor píše ve 26 . kapitole o nabídce české koruny ze strany zemské reprezentace pro slezské-ho vévodu .23 Děj je sice zasazen do posledních let osmého decennia 13 . sto-letí, lépe by však korespondoval se situací v letech interregna . To právě ale také není vůbec jisté . Vyprávění zbraslavského opata Oty je pravděpodobně kombinací dvou tradic . Jedna odkazovala k podzimu 1278, kdy Jindřich IV . s podporou části české šlechty usiloval o poručnickou vládu a druhá nava-zovala na nejasnou koncepci královské koruny slezského Piastovce na konci jeho vlády a života . Jednotlivé vrstvy kronikářského textu jsou těžko dešif-rovatelné, nechceme-li celý oddíl považovat za literární fikci .

Z uvedeného, myslím, celkem jasně vyplývá, že při interpretaci obsa-hu formulářových sbírek musíme být velmi obezřetní . Za prvé je třeba zdůraznit, že není jisté, zda slezská formulářová sbírka vznikla na základě skutečně vydaných listin . Nejasností se však nezbavíme ani tehdy, kdyby tomu tak bylo . Dochovaný formulář je totiž zpravidla velmi zkrácenou verzí (především v dispozici) originální listiny, jejíž původní kontext je tak stěží dešifrovatelný . Navíc bývají jména osob a další reálie často vypuštěny nebo přetvořeny do nesrozumitelné podoby .24 Stejně tak datace těchto pramenů bývá velmi nejistá .

Předpokládejme tedy, že „královská“ listina byla skutečně sepsána v této podobě kolem roku 1280 . Co však regnum et coronam in Polonia mohlo tehdy znamenat? Vždyť polští historikové dodnes nejsou zajedno v tom, zda regnum Polonie obnovené velkopolským vévodou Přemyslem II . roku 1295 bylo polským královstvím univerzálním nebo pouze partikulárním .25 Ačkoliv Krakov se svým kultem sv . Stanislava měl o něco větší váhu než Hnězd-no, přesto aktuální mocenská situace způsobila, že se svědkem „vzkříšení“

zunächst in Bezug auf böhmischen Geschichte. Nebst Beilagen. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII, XIV und XV Jahrhundert . Erste Lieferung . Prag 1842, s . 314, č . 104) . Na textu dohody je zajímavé, že odvolací instancí ve sporných případech má být právě vratislavský vévoda Jindřich IV . Probus: Omnes autem causae quae emergere videbantur ante festum paschatis, priusquam treugae per dominum H. Wratislaviensem ducem ponerentur inter nos et compatrem nostrum saepius nominatum, mediante ipso duce Wr. inter nos et ipsum amicabiliter decidantur . Fr . Palacký vkládá tento formulář do roku 1279 .22 Jindřich IV . je Mikulášem I . Opavským nazván consaguineus noster, viz SUB IV, s . 283, č . 424 . V městě Nisa se opavský vévoda zúčastnil rytířského turnaje organizovaného jeho příbuzným, viz SUB V, s . 115, č . 143 . 23 Chronicon Aule Regie . FRB IV, s . 33n .24 Nedávno podobné otázky řešil ve své habilitaci J a n , Libor: Václav II. a struktury panovnické moci . Brno 2006, s . 9, který hojně využíval právě formulářové sbírky . Došel k závěru, že „není podstatné, komu je formulář určen,“ ale mechanismy vlády, jež tyto formuláře vzniklé v panovnické kanceláři zjevují . Sám se ale nakonec neubránil pokusům o identifikaci aktérů jednotlivých právních pořízení právě z těchto sbírek .25 Ke korunovaci viz D a l e w s k i , Zbigniew: Ceremonia koronacji Przemysła II . In: Przemysł II . Odnowienie Królestwa Polskiego . Red . J . Krzyżaniakowa . Poznań 1997, s . 199–212; J u r e k , T .: Przygotowania do koronacji Przemysła II . In: Tamtéž, s . 167–180 .

493


polského království stalo nakonec velkopolské centrum .26 Akt hnězdenské korunovace měl takovou sílu působení, že ještě dlouhá léta bylo regnum Polonie ztotožňováno s Velkopolskem,27 což potvrdil svou korunovací roku 1300 i Václav II ., ačkoliv sám tehdy ovládal Krakov . Především to ale, mys-lím, dokazuje titulatura piastovských knížat .

Přemysl II . Velkopolský se před červnem 1295 tituluje dux Polonie et Pomeranie .28 Po korunovaci se v listinách pochopitelně objevuje rex Polonie et dux Pomeranorum .29 Překvapuje titul „vévoda Pomořanů“, který implikuje myšlenku, že obnovené polské království nebylo ještě sjednoceným územím, jak jej známe později ze 14 . století . Po úkladné vraždě krále „Obnovitele“ na začátku roku 1296 se ve střední Evropě rozpoutal zápas o jeho dědictví . Nejvážnějšími kandidáty byli český král Václav II ., který ovládal Krakovsko a Sandoměřsko, slezský vévoda Jindřich III . Hlohovský a kujavský vévoda Vladislav Lokýtek . Ten byl sice zvolen velkopolským vévodou, ale přišel o velkou část získaného území na úkor braniborských markrabat a Jindři-cha III . Hlohovského .30 Přesto se tituloval dux regni Polonie (!) et Pomeranie, Cuyavie etc .31 až do srpna 1299, kdy se poddal českému králi a vládci Kra-kova Václavu II . V textu lenní smlouvy se příznačně u jeho jména objevuje dux Maioris Polonie etc .32 Vladislav se poddal českému králi ze všech svých území, jimž vládl, nemohl mu být ale přiznán titul dux Regni Polonie, protože o něj usiloval sám Václav II .

Po 4 . srpnu 1306, kdy v osobě Václava III . zemřel legitimní polský král, se roztočilo další kolo zápasu o dědictví polského království . Zájemců bylo opět několik: ke dvěma dřívějším (Jindřich III . Hlohovský a Vladislav Lokýtek) přibyl vratislavský vévoda Boleslav . Všichni tři používali v listinách vedle svých běžných titulů také titul heres regni Polonie,33 čímž vyjadřovali

26 Před léty na to upozornil D a l e w s k i , Z .: Władza – Przestrzeń – Ceremoniał. Miejsce i uroczystość inauguracji władcy w Polsce średniowiecznej do końca XIV w . Warszawa 1996, s . 87–102 .27 Přikláním se tedy k názoru, který vyslovil už K ę t r z y ń s k i , Stanisław: O kró-lestwie wielkopolskim . Warszawa 1909 . Jeho názor, že regnum Polonie začalo postupně získávat univerzální charakter až po smrti Kazimíra III . Velikého r . 1370, odmítl zejména B a l z e r , Oswald: Królestwo Polskie 1295–1370 . T . I .-III . Lwów 1919–1920 . Naposledy k diskuzi viz N o w a c k i , B .: Zjednoczenie państwa polskiego na przełomie XIII i XIV wieku w badaniach do początku lat pięćdziesiątych XX wieku . Czasopismo Prawno-Historyczne 57, 2005, Z . 1, s . 120 . Srov . G a w l a s , Sławomir: O kształt zjednoczonego Królestwa. Niemieckie władztwo teryto-rialne a geneza społeczno-ustrojowej odrębności Polski . Warszawa 2000 .28 Kodeks dyplomatyczny Wielkopolski (=KDW) II, s . 101, č . 730 .29 KDW II, s . 106, č . 737 .30 K jeho osudům viz J u r e k , T .: Dziedzic królestwa polskiego książę głogowski Henryk . Poznań 1993 .31 Viz např . KDW VI, s . 67, č . 56 .32 KDW II, s . 178, č . 818 .33 Jindřich III . Hlohovský, viz KDW II, s . 251, č . 904; Vladislav Lokýtek, viz Kodeks dyplo-matyczny Małopolski (=KDM) II, s . 210, č . 544; Boleslav Vratislavský, viz KDW II, s . 252, č . 905 . V této souvislosti je třeba připomenout skutečnost, že Vladislav Lokýtek si v letech 1288–1290,

494

D I S K U S E

své královské aspirace, které se upínaly k jednomu místu – k Hnězdnu . Jindřich IV . Probus však vždy usiloval o Krakov .34

V tomto kontextu je také třeba interpretovat formulář . Slovní spojení coronam et regnum in Polonia nelze jednoduše ztotožnit s regnum Polonie, ať už tehdy znamenalo pouze Velkopolsko, nebo univerzální piastovskou monarchii . Musíme se smířit s tím, že záhadnou pasáž nedokážeme za sou-časného stavu našeho poznání uspokojivě vyložit .

T . Jurek však datuje „královskou listinu“ rokem 1280 a její náplň usiluje propojit se schůzkou ve Vídni, při níž Jindřich IV . Probus vydal listinu pro rytířský řád sv . Jana Křtitele .35 Akt předání patronátního práva k břežskému kostelu johanitům proběhl, jak je v listině výslovně řečeno, za přítomnosti serenissimi Rudolfi dei gracia Romanorum regis . Seznam svědků otevírá jméno basilejského biskupa, jenž měl být prostředníkem dohody uzavřené mezi Jindřichem IV . a Vladislavem Opolským . Text smlouvy se dochoval ve stejné formulářové sbírce, jako „královská listina“!36 Pobyt opol-ského vévody jmenovaného ve Vídni sice potvrzen není, naopak je už 21 . března v Ratiboři,37 a tak se vnucuje jistá pochybnost, zda byl na vídeňské schůzce opravdu přítomen, nicméně nelze to zcela vyloučit .38

V každém případě se argumentace T . Jurka poněkud ocitá v kruhu: vídeňská listina pro johanity má potvrzovat pravost obou formulářů a ty zase vysvětlovat účel vídeňského setkání, o jehož obsahu nic nevíme – jen to, že se konalo . Tři prameny (dva formulářové kusy a jedna originální listina) se tedy navzájem potvrzují a doplňují, takže to na první pohled dává „smysl“; ovšem s jedním nedostatkem: není vysvětleno, proč a jakým způsobem měl

tedy v době zápasu o Krakov, a kdy Jindřich IV . chtěl ustavit své regnum, nárokoval vládu titulem heres Cracovie, nikoli regni Polonie! Viz KDM II, s . 176, č . 514 .34 V své závěti (SUB V, s . 344, č . 451) kníže přiznává, že na krakovský stolec dosáhl za cenu velkých nákladů . Celou anabázi široce líčí Otakar Štýrský (Ottokars österreichische Reim-chronik . ed . J . Seemüller, Monumenta Germaniae Historica . Deutsche Chroniken (=MGH Dt . Chroniken) V/1, s . 277–293, v . 20948nn) .35 SUB IV, s . 257, č . 387 .36 W u t k e , K .: Über schlesische, s . 61, č . XIV: … nos W., dei gracia dux Opoliensis, una cum filiis nostris M. P. et B. post quandam dissensionem inter nos et karissimum nostrum generum, dominum H., inclitum ducem Slesie, quadam occasione interveniente nuperrime suscitata mediante venerabili patre Jo., Basiliensi episcopo, taliter ad concordie venimus unionem, quod eidem assistere spopondimus consilio … Basilejský biskup (má být samozřejmě H .[enricus], nikoli Jo .!) je je-diným spojovacím článkem mezi těmito formuláři a listinou vydanou ve Vídni . J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 16, připouští v tomto dokumentu zásah pozdějšího opisovače (vidí v něm Jindřicha z Isernie), jenž místo správného R. Ro. rex měl napsat dominus noster W. Bo. rex, protože jenom Rudolf Habsburský mohl garantovat platnost dohody . Ani to však nezviklalo poznaňského historika v důvěře k dokumentu s „korunovačním“ odstavcem, když píše, že „zdawać sobie jednak trzeba sprawę, że w przypadku rozważanego dokumentu „koronacyjnego“ nie sposób przyjmować, by jakieś drobne ingerencje były w stanie wypaczyć właściwy jego sens.“37 SUB IV, s . 257n, č . 388 .38 Jindřich IV . vydává listinu pro johanity 4 . března . Pokud by byl Vladislav Opolský ve Vídni, musel by ji opustit ihned po tomto datu .

495


Jindřich IV . usilovat o polskou korunu právě na přelomu 80 . let a proč by měl římský král tuto ideu podporovat .39

I kdyby byl vratislavský vévoda politickým snílkem a fantastou, sotva mohl na přelomu roku 1279 a 1280 spřádat plány na zisk polské králov-ské koruny . Všechny vévodovy koncepce byly asi usměrňovány, ne-li zcela zásadně přetvářeny, jeho kancléřem Bernardem z Kamence,40 jenž vstou-pil již do služeb jeho otce a v následujících letech nejednou svým vlivem a radou usměrnil politickou aktivitu slezského vévody . Jistě mu ale na začát-ku roku 1280 nemusel připomínat, že Velkopolsko již několik let ovládá Přemysl II . Velkopolský a v Krakově od roku 1279 sídlí Lešek Černý .41 Za takové situace byly úvahy o královské koruně značně nejisté . Proč by si právě tehdy, pokud dáme za pravdu formuláři, Vladislav Opolský zavazoval vratislavského vévodu tak zvláštním slibem? Opravdu naivně doufal, že se vratislavský vévoda v dohledné době zmocní jednoho z památných míst s královskou tradicí (Hnězdna nebo Krakova), aby ověnčil své čelo i čelo své choti, Vladislavovy dcery, královským diadémem?

Postoj římského krále k vratislavskému vévodovi není snadné defi-novat . Názory historiografie oscilují mezi dvěma protipóly: od uznání pod-řízenosti Piastovce římskému králi, kterému měl dokonce ve Vídní složit lenní slib, až k popření jakékoli závislosti slezského vévody na mocném Habsburkovi .42 Je všeobecně známo, že nově zvolený římský král usiloval po

39 J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 18, také hypoteticky zvažuje i poselstvo vratislav-ského vévody v Římě, ačkoliv nenalezl v pramenech žádné indicie, které by na to poukazovaly . Jak je ukázáno níže, poselstvo vratislavského vévody v Římě se sice v roce 1281 skutečně vyskytlo, ale s docela jiným úkolem .40 Hornolužická velmožská rodina de Camenz se zčásti usadila na Slezsku již kolem polo-viny 13 . století . Bernard z Kamence starší (ve svědečných řadách vystupuje často se svým stejnojmenným mladším bratrem rytířem) původně působil na lehnickém knížecím dvoře . Od června 1262 pak pravidelně svědčil na listinách Jindřicha III . Vratislavského (viz SUB III, s . 272, č . 412) . Zpravidla stojí na prvním místě svědečné řady, což svědčí o jeho významu na vratislavském dvoře (srov . SUB III, s . 337, č . 537; SUB III, s . 338, č . 539; SUB III, s . 340, č . 541; SUB III, s . 347, č . 553) . Ze září roku 1279 pochází údaj, že je držitelem proboštství v břežském kostele (SUB IV, s . 245, č . 368), a z května 1280 první zmínka o jeho kancléřském úřadu (Bernhardi dicti de Camencz prepositi Misnensis et cancellarii nostri, viz SUB IV, s . 261, č . 392) . O rodině Kamenců a o další literatuře k ní viz J u r e k , T .: Obce rycerstwo na Śląsku do połowy XIV wieku . Poznań 1996, s . 239 .41 Nepřátelský vztah k Lešku Černému nemusí nutně znamenat královské ambice vra-tislavského vévody, jak předpokládá J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 18 . Nepopírám, že by Jindřich IV . neusiloval o Malopolsko, ale motivací k takovému jednání byla spíše mezi středověkými vládci obecně rozšířená snaha o rozmnožování vlastní knížecí domény . 42 První názor reprezentují von G r a w e r t - M a y , Gernot: Das Staatsrechtliche Verhältnis Schlesiens zu Polen, Böhmen und dem Reich während des Mittelalters (Anfang des 10. Jahrhundert bis 1526) . Aalen 1971, s . 99–107; N o w a c k i , B .: Czeskie roszczenia do korony w Polsce w latach 1290–1335 . Poznań 1985, s . 29–34 a vlastně i J u r e k , T .: Plany koro-nacyjne, s . 16 . Opačný pohled nabízí M a l e c z y ń s k i , Karol: Polska, Austria, Czechy a Brandenburgia w latach 1278–1290. In: Wieki średnie . Medium aevum . Prace ofiarowane Tadeuszowi Manteuffllovi w 60 rocznicę urodzin . Warszawa 1962, s . 185–199 . Skutečnost lenního poměru slezského vévody k římskému králi je založena na třech diplomech z léta 1290, kterými Václav II . obdržel po smrti Jindřicha IV . Proba od Rudolfa Habsburského vratislavské

496

D I S K U S E

r . 1273 o omezení moci Přemysla Otakara II . mimo jiné tím, že chtěl získat na svou stranu slezská knížata .43 Naším zdrojem informací jsou sice téměř výhradně formulářové sbírky,44 nic to ale nemění na skutečnosti, že snad jen Jindřich IV . Probus patřil k hrstce těch, kteří zůstali věrní české straně nebo byli alespoň neutrální až do trpkého konce Přemyslovce na Morav-ském poli v roce 1278 .45 Následující neúspěch Jindřichovy kandidatury na správcovství přemyslovských držav a poručnictví mladého Václava ukazuje, že posílení postavení vévody, jenž v dětství poznal atmosféru pražského královského dvora, nebylo zřejmě v habsburském zájmu .

Přijmeme-li však Jurkův výklad, pak všechna následující rozhodnutí vratislavského vévody byly motivována touhou po koruně . Týká se to přede-vším kandidatury minority Jindřicha z Brene46 na hnězdenský arcibiskupský stolec a setkání (colloquium) piastovských knížat, které na svém hradě v Są-dowle Jindřich IV . zorganizoval . Obě záležitosti sice spolu souvisí, ale s krá-lovskými ambicemi vratislavského vévody mají patrně málo společného .

Vratislavský vévoda si totiž právě tehdy „vzpomněl“ na knížecí práva k intenzivně kolonizované nisko-otmuchovské oblasti, na níž si prý činil nespravedlivý nárok vratislavský biskup Tomáš II .47 Nevíme přesně, kdy došlo k prvním střetům předcházejícím otevřený konflikt . V květnu 1281

vévodství jako říšské léno . Tyto dokumenty byly vydány za zvláštních okolností, proto se nad jejich obsahem stále vznášejí pochybnosti . Viz Archivum Coronae Regni Bohemiae (=ACRB) I/1 . 1086–1305, č . 36, č . 38 a č . 39 .43 Viz S c h m i l e w s k i , Ulrich: Rudolf von Habsburg und Schlesien . Jahrbuch der Schlesischen Friedrich-Wilhelms-Universität zu Breslau 26, 1985, s . 287–292, který ovšem nepřínáší nic nového a hlavně neřeší problematiku formulářů .44 Jedná se především o pozoruhodný dopis z r . 1276, v němž Rudolf Habsburský infor-muje vratislavského vévodu o stavu Říše a církve a vybízí ho ke spojenectví s římským králem . Doporučuje mu také svého kaplana minoritu Jindřicha z Brene . Listina je dochovaná jen v rámci formulářové sbírky Petra z Vinaei, jež je obsažena v rukopisu augustiniánů ze slezské Zelené Hory . Dnes je rukopis uložen v oddělení rukopisů vratislavské univerzitní knihovny pod sig . IV F 102 . Text vydal S t e n z e l , Gustav Adolf (ed .): Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber, namens der Schlesischen Gesellschaft für Vaterländische Cultur . Bd . 2 .: Breslau 1839, s . 473–474, č . XI . Pravost dokumentu byť s určitými pochybnostmi potvrdili editoři Regest Imperii, srov . RI VI/1, č . 563 .45 Více o tom viz B a r , Přemysl: Král a kníže. Přemysl Otakar II. a Jindřich IV. Probus . Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity . Řada C . 2005 (v tisku) .46 Této významné postavě dosud nebyla věnována pozornost, jakou by si zasloužila . Minorita Jindřich pocházel z rodu hrabat z Brene (comites de Bren) odvozujících svůj původ z markraběcího rodu Wettinů . Podle Genealogia sancte Hedwigis . MPH IV, s . 644n byl Jindřich z Brene příbuzným nejen slezských a polských Piastovců, ale i Děpolticů . Po létech na něj ještě vzpomínaly vratislavské klarisky, viz Spominki klarysek wrocławskich . MPH III, s . 694: Frater Henricus de Bren, filius comitis de Bren et consaguineus principum Slesie et Polonie, obiit anno Domini 1302 . Hic a venerabili domino papa Martino IV datus pro archiepiscopo Gneznensis ecclesie, archiepiscopatum eidem resignavit … Jeho role habsburského agenta mezi slezskými vévody není dosud spolehlivě objasněna . Jedinou studii k němu je vlastně M a e t s c h k e , Ernst: Heinrich von Brene (1240–1302) . Schlesische Geschichtsblätter (Mitteilungen des Vereins für Geschichte Schlesiens) 3, 1942, s . 55–58 .47 O poměru Jindřicha IV . Proba k církvi ve Slezsku naposledy viz I r g a n g , Win-fried: Heinrich IV. und die Kirche . In: Śląsk w czasach Henryka IV Prawego . Wratislavia Antiqua 8 . Studia z dziejów Wrocławia . Pod red . K . Wachowskiego . Wrocław 2005, s . 31–37 .

497


se muselo několik měšťanů zavázat, že jménem města Nisy, jejíž obyvatelé se odvážili ve své listině označit vratislavského biskupa Tomáše za šíleného (furiosus), vyplatí poškozenému prelátovi 200 hřiven stříbra .48 V září téhož roku sice ještě Jindřich IV . Probus potvrdil převod hradu Edelštejn do uží-vání vratislavského biskupa, jemuž chtěl Mikuláš I . Opavský tímto způsobem odčinit příkoří způsobená posádkou hradu .49 Jindřichovu konfirmaci lze chápat i jako nárok vrchní panovnické moci, která rozhoduje, komu ze své milosti potvrdí nebo odmítne držbu statků v rámci knížecí domény, majetky vratislavského biskupa z toho nevyjímaje .

Někdy v té době muselo už být poselstvo vratislavského vévody v Římě, kde vyjednávalo podmínky kandidatury minority Jindřicha z Bre-ne na dlouho neobsazené hnězdenské arcibiskupství .50 Jmenovací listina papeže Martina IV . opustila papežskou kancelář 23 . prosince 1281 a byla adresována mimo jiné vratislavskému vévodovi a všem sufragánům hněz-denského arcibiskupa, tedy i vratislavskému biskupovi,51 jenž záměr vévody, to jest mít ve Hnězdně loajálního arcibiskupa, pochopil velice rychle . Tento důmyslný plán byl patrně nápadem knížecího kancléře Bernarda z Kamen-ce, pozdějšího diplomata ve službách Václava II .

O záměrech Jindřicha IV . Proba docela jasně vypovídá první z mnoha smírčích rozsudků papežského legáta Filipa z Ferma z 8 . ledna 1282, v němž vratislavský vévoda svůj slib, že napraví škody a smíří se s vratislavským bis-kupem a kapitulou,52 vložil „d o r u k o u ř e h o l n í k a b r a t r a J i n d ř i c h a d e B r e n e ř á d u m i n o r i t s k é h o v e V r a t i s l a v i , jenž přijal jménem a v zastoupení řečeného pana legáta a ostatních … a kterému tentýž legát pověřil rozvázat … rozsudek exkomunikace za zničení klášterů a kostelů … .“53 Jméno Jindřicha z Brene se v legátově listině neobjevilo náhodou . Vratislavský

48 SUB IV, s . 261, č . 393: … ad hoc se sollempniter obligarunt dare et solvere ducentas marcas usualis argenti venerabili in Christo patri domino Thome dei gratia episcopo Wratizlauiensi pro satisfactione iniurie, quam cives Nizenses ecclesie Wratizlauiensis et dignitati episcopali irrogaverunt eundem dominum Thomam episcopum appellando in suis litteris furiosum .49 SUB IV, s . 284n, č . 426 . Vratislavský vévoda upozornil navíc na nedotknutelnost biskup-ských práv: Nos igitur, qui bona pacis et concordie diligimus, quantum possibile nobis est, maxime, ut ecclesie Wrat(islauiensis) in suis iuribus de cetero non ledatur et dissensiones prius habite sopiantur, concordiam ipsam tenore presencium declaramus, ut et, qui nunc sunt, ipsam non ignorent et sic in memoria posterorum . K dějinám hradu Edelštejn a zvláště jeho místu v tomto sporu viz K o u -ř i l , Pavel – P r i x , Dalibor – W i h o d a , Martin: Hrady českého Slezska . Brno – Opava 2000, s . 71n a 439–444 . Hrad obsadil později sám vratislavský vévoda!50 O období sedisvakance stručně K a r a s i e w i c z , Władysław: Jakób II Świnka. Arcybiskup Gnieźnieński 1283–1314 . Poznań 1948, s . 3–9 .51 KDW I, s . 470n, č . 502 .52 SUB V, s . 1, č . 1: … iuramus tactis sacrosanctis ewangeliis parere … restitucione ipsarum decimarum et fructuum earundem satisfaciemus … cum episcopo Wratislauiensis et capitulo et aliis ecclesiis poterimus amicabiliter conplanare et concordare53 Tamtéž: Et hec facimus in manu religiosi viri fratris Henrici de Brem ordinis fratrum Mino-rum de Wrat(islauia) recipientis nomine et vice dicti domini legati et aliorum, quorum interest, cui idem legatus absolucionem nobis inpendendam commisit a sentenciis excommunicacionem, quas incurrimus pro confraccione ecclesiarum seu claustrorum predictorum …

498

D I S K U S E

vévoda doufal, že skrze svého kandidáta na arcibiskupský stolec dokáže otupit ostří útoků biskupa Tomáše II . a narušit jeho plány na vymanění biskupských majetků zcela z knížecí moci .

Sázka na oddaného minoritu však nakonec nevyšla . 30 . července 1283 jmenoval papež arcibiskupem Jakuba Świnku, tedy kandidáta Přemysla II . Velkopolského . Nominační listina připomíná, že původní uchazeč (Henri-cus de Brene) sám na tuto hodnost rezignoval .54 Co přinutilo oba Jindřichy pohřbít svůj ambiciózní plán? Zdá se, že velkou roli v tomto obratu papežo-vy přízně k Jindřichovým návrhům sehrál papežský legát Filip z Ferma .55 Ten měl mimo jiné na starosti ztlumení narůstajícího sporu mezi světskou a církevní mocí ve Slezsku . Po lednovém slibu vratislavského vévody násle-dovala v srpnu 1282 dohoda mezi vévodou a biskupem, jež měla určit kompetence a nároky obou rivalů .56 Papežský legát připomněl, že poško-zenou stranou v tomto sporu je vlastně vratislavské biskupství a kapitula . Vévoda si tak prý nemůže nárokovat žádná práva ani povinnosti k územím a majetkům biskupa kromě těch, která stvrdil již před mnoha léty (1230) sambický biskup Vilém ve sporu mezi Jindřichem I . Bradatým a biskupem Vavřincem .57 Kvůli míru a svornosti mezi vévodou a biskupem (pro bono pacis et concordie inter episcopum … et prefatum ducem ac heredes et successores ipsius) dovolil nicméně papežský legát vratislavskému vévodovi si v osmi konkrétních případech nárokovat služby a povinnosti z biskupského území chráněného jinak imunitou .58 Za tento ústupek se musel Jindřich IV . Probus zavázat, že vrátí svému biskupovi a kapitule během tří měsíců od vyhlášení smírčího rozsudku neprávem zadržovaný majetek, desátky, práva atd .59 Kaž-dá strana si asi výsledek vykládala po svém, avšak rozhodla skutečnost, že v legátových očích byl kazitelem obecného míru jednoznačně vévoda, jemuž poskytnuté koncese zjevně nestačily . Nevíme sice přesně, co se odehrálo mezi srpnem 1282 a červencem následujícího roku, ale zdá se, že to byla

54 KDW I, s . 489, č . 524: Verum predicto fratre Henrico renuente provisionem huiusmodi acceptare…55 Podle K a r a s i e w i c z , W .: Jakób II Świnka, s . 11, pozn . 10 byl právě tento legát přímluvcem nominace Jakuba Świnky v Římě .56 Nejprve 8 . února 1282 (SUB V, s . 3–5, č . 4) sepisuje papežský legát kompromisní řešení sporu, které je však formulováno dost obecně . Teprve 10 . srpna téhož roku (SUB V, s . 23–27, č . 28) byly přesně vymezeny kompetence knížecí moci vůči vratislavskému biskupovi . 57 SUB V, s . 24, č . 28 . Srov . SUB I, s . 227–228, č . 308 . Toto dávné rozhodnutí nemohlo ovšem v praxi fungovat, neboť hrdelní právo (iurisdictio gladii) bylo v mnoha případech pone-cháváno kompromisně v moci obou suverénů . 58 Šlo o tyto případy: sňatek knížete a jeho dětí, nákup nebo získání a připojení města nebo hradu bezprostředně k vratislavskému vévodství, obranné války, zajetí vévody na cizím území atd . 59 SUB V, s . 25, č . 28: Volumus preterea, ordinamus, arbitramur … quod dictus dux [Jindřich IV . Probus] infra tres menses … omnes villas, possessiones et predia, iura et terras necnon et decimas, quas ecclesia ipsa videlicet episcopus pro se et camera sua … habuerunt et tenuerunt … ipsis episcopo, capitulo et ecclesie liberas et expeditas reddere et restituere teneantur …

499


právě Jindřichova zarputilá neústupnost v otázkách knížecích pravomocí, která zapříčinila jeho neúspěch v zápase o arcibiskupský stolec .

Útok na suverenitu vratislavského biskupa se v okolí Jindřicha IV . Proba chystal už asi v únoru 1281 roku, ne-li dřív . Tehdy si totiž vládce Vra-tislavi sezval některé slezské Piastovce (vlastně své bratrance) a také vévo-du Přemysla II . Velkopolského . Piastovci nemohli být v napjatém poměru k vratislavskému vévodovi, jinak by na sjezd vůbec nedorazili . Z lakonicky znějících pramenných zpráv se dovídáme pouze tolik,60 že polští vévodové byli na několik dní uvrženi do vězení, jen aby přijali svým „hostitelem“ vnucený politický program, o němž ovšem nevíme nic bližšího .

S korunovačními plány však tyto události sotva nějak souvisí . I kdyby byl Jindřichův kandidát nakonec zvolen arcibiskupem, mnoho by to nepo-mohlo . Jindřich IV . by musel nějak obejít velkopolského vévodu, což bylo, jak ukázal sądowlecký sjezd, nereálné .61 Ani Krakov nemohl tehdy připadat v úvahu, neboť ho ovládal – sice proti silné domácí opozici – vévoda Lešek Černý . Tedy nikoli idea koruny, ale otázka suverenity knížecí a biskupské moci byla klíčovým bodem, kolem nějž oscilovali aktéři tehdejších drama-tických příběhů . Jedna a navíc sporná věta z formulářové sbírky nemůže na této skutečnosti nic změnit .

T . Jurek dále použil ve své argumentaci velmi závažné, avšak neméně sporné svědectví obsažené u Otakara Štýrského, jehož kronika obsahuje jedno z nejdetailnějších vyprávění o vládě Jindřicha IV . Proba .62 Již v úvod-ních verších oddílu o vévodovi z Vratislavi jsou vyzdvihovány jeho rytířské ctnosti .63 Následuje zevrubné líčení zápasu slezského Piastovce o Krakov: dvě neúspěšné vojenské expedice do Malopolska, podpora vratislavských měšťanů pro Jindřichův plán, dobytí Krakova a jeho obsazení slezskými oddíly, rozhodnutí vévody usilovat o královskou korunu, poselství do Říma a nakonec otrávení vévody vlastním sluhou . Nejrůznější detaily, kterými autor kroniky obohacoval svá vyprávění, a které není možné ověřit v nezá-vislých pramenech, však u historiků vzbuzovaly rozpaky .

60 Hlavním zdrojem informací je kronika Jana Długosze, docela pozdní pramen, jenž ale asi opisoval z dnes ztracených kronik a letopisů z 13 . století . Událost nicméně potvrzují i soudobé letopisy, viz Rocznik Traski . MPH II, s . 847: Eodem anno [1281] dux Henricus Wratislaviensis cepit fratres suos duces, videlicet filium Bolezlay, ducem Henricum de Lednicia [Jindřich Lehnický] fratrem patruelem, cuius fratrem uterimum Bernardum occidit [nesprávný údaj], ducem Polonie Primislium fratrem amitalem, filium ducis Primislii Polonie, ducem Henricum Glogovinesem fratrem patruelem filium Conradi, hos duos cepit. dolo vocans eos ad quandam ecclesiam racione colloquii, pro quibus duram penam sustinuit in carcere sue spoliacionis .61 V jedné své listině z té doby (SUB IV, s . 280, č . 419) ho vratislavský vévoda navíc nazývá dilectissimus noster frater dominus Premisl dei gracia dux maioris Polonie .62 Ottokars österreichische Reimchronik . Ed . J . Seemüller . MGH Dt . Chroniken V/1, s . 277–293, v . 20948nn .63 Ottokars österreichische Reimchronik . Ed . J . Seemüller . MGH Dt . Chroniken V/1, s . 277, v . 20951–20960: swaz ich von tugenden ie gelas/ die ein furste haben sol/ der was herzog Heinrich vol/ der buoche was er wol gelert, ouch het in got damit geert, daz er zaller ritterschaft/ hete beidiu kunst und kraft … er waere/ getriu und guot rihtaere/ menlich, warhaft und milt …

500

D I S K U S E

J . Šusta vyslovil svého času hypotézu, že svědectví Štýrské kroniky o královských plánech vratislavského vévody je odvozeno z vyprávění Zbra-slavské kroniky o podvodném klerikovi Alexiovi .64 V tom má jistě pravdu, neboť M . Wystyd už před léty prokázal, že oba kronikáři používali odlišné zdroje informací .65 Přesto mají obě epizody něco společného . Jsou to totiž etiologická vyprávění – objasňují příčiny určitých významných skutečností . Co chtěl tedy vysvětlit zbraslavský opat Ota a co Otakar Štýrský?

Čtyřicátá devátá kapitola Zbraslavské kroniky popisuje osudy jistého Alexia, kterého doporučil králi Václavovi II . jeho věrný rádce Bernard Míšeň-ský . Český král v naivní důvěře ve sliby úskočného kněze mu svěřil delikátní poslání, jehož cílem bylo spříznit Václava II . s předními senátorskými rody v Římě, neboť tamější prostředí mělo být Alexiovi důvěrně známé . Vše nakonec skončilo úplně jinak, „neboť ten Alexius, podporován královským pla-tem, toužil dosáhnout s pomocí Římanů církevních hodností a nespokojen jen s tím tajně se na potupu vlastního pána postaral o korunování vévody kališského za krále polského.“66 Podvod se věrolomnému knězi nevyplatil – byl zavražděn vlastním sluhou . Opat Ota chtěl zřejmě takto vysvětlit příčiny prvotního neúspěchu Václava II . v ucházení se o polskou korunu, která v roce 1295 spočinula na hlavě Přemysla II . Velkopolského (mylně, ale patrně záměrně v kronice nazývaného vévodou kališským) .

Interpretace příběhu ze Štýrské kroniky je daleko složitější, protože se zde mísí autorova fantazie s reálným základem . Obě složky lze těžko odlišit a příliš nám nepomůže ani docela trefná myšlenka T . Jurka, že kro-nikář příběh nevymyslel, nýbrž jej zaslechl v Čechách, kde prý kolem roku 1300 pobýval . Z historkou se mohl štýrský básník seznámit v okruhu lidí Bernarda z Kamence, jenž by byl jejím původcem a který zemřel už roku 1296 . T . Jurek považuje téměř celý obsah historky v zásadě za důvěryhodný, pomineme-li některé nadpřirozené jevy sloužící k obhájení vratislavského vévody z nařčení, že vyloupil katedrální poklad v Krakově . Jurkovi vůbec nevadí, že se jména osob, jimž byl svěřen tak delikátní úkol, vůbec nevy-skytují v jiných pramenech (např . v četných slezských listinách) .67 Výjimku představuje kantor z kolegiáty Sv . Kříže Guncelin, který odvrátil první pokus (druhý už nedokázal) podání jedu vévodovi .68 Také nevíme nic o přítom-nosti poselstva v Římě, ačkoliv tam mělo přebývat více než rok, a které mělo usilovat o odvrácení církevní kletby hrozící stále vévodovi . Musíme také

64 Jurek, T .: Plany koronacyjne, s . 22, tuto možnost rozhodně odmítá .65 W y s t y d , Miloš: Die Steirische Reimchronik und die Königsaaler Chronik. Eine quel-lenkritische Untersuchung . MIÖG 34/1913, s . 218–295, 596–635 .66 Chronicon Aule Regie, FRB IV, s . 60 .67 J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 22 navrhuje identifikovat traviče s kanovníkem Tomášem, medikem knížete, který držel kanonii u Sv . Kříže (1288) a později byl v l . 1291–1320 opolským děkanem . Myšlenku, že by vrah vratislavského vévody mohl bez překážek pobývat ve Slezsku a na tak exponovaném místě, považuji za velmi nepravděpodobné! 68 J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 22 .

501


vyloučit inspiraci legendou o sv . Stanislavovi, která prorockou vizí odkazuje ke knížeti „Sjednotiteli .“ Tím však Jindřich IV . zjevně nebyl (viz výše), proto i zde musíme počítat z „historickou“ instrumentalizací příběhu . Odvrhneme-li legendu jako inspirační zdroj pro vyslání poselstva, nemusíme tím ještě zavrhovat i samotné vyslance do Říma .

Vztah vévody Jindřicha IV . Proba k vratislavskému biskupovi ale vlast-ně k celému polskému episkopátu nebyl nejlepší . Spor s Tomášem II . nebyl vyřešen v roce 1288, kdy se předpokládá určitá smírčí dohoda . Tehdy totiž vévoda realizoval velkolepou fundaci kolegiátní kapituly Sv . Kříže .69 Vra-tislavský biskup tento záměr schválil a převzal nad ním duchovní ochranu, když pohrozil exkomunikací všem škůdcům knížecímu založení . Dokonce vlastní listinou ještě rozhojnil statky už i tak velkoryse obdarované kapitu-ly .70 Snad bylo tedy sjednáno jen příměří, které později vévodovi uvolni-lo ruce od domácích potíží k expanzi do Malopolska . Chyběla především rozhodčí listina, jež by jasně vymezila kompetence obou sporných stran .71 K tomu vlastně došlo až za nejasných okolností v den skonu vévody .

Biskup Tomáš II . nebyl jediným hierarchou, s nímž byl vévoda v napja-tém vztahu . Na hnězdenský arcibiskupský stolec dosedl v roce 1283 Jakub II . Świnka, který vsadil ve své politice směřující k obnovení regnum Polonie na vyhraněný „nacionální“ program .72 Zda ale to bylo tím důvodem, proč nezískal Jindřich IV . Probus, který mluvil německy a obklopoval se rytíři z Říše jako ostatní slezská knížata, jeho sympatie, nelze zaručeně zjistit . Po dobytí Krakova se vratislavský vévoda nadobro rozešel i s tamějším církev-ním hodnostářem . Jak shodně zaznamenávají malopolské anály, byl krakov-ský biskup Pavel z Przemankowa, vůdčí postava opozice malopolských elit vůči Jindřichově nadvládě, někdy na podzim r . 1289 uvržen do vězení .73

Představa, že by v takové situaci mohl někdo uvažovat o papežské podpoře královské korunovace, je velmi nereálná .74 Pokud by v Římě dleli vévodovi zástupci, pak s jediným mandátem – odrážet žaloby a stížnosti biskupa Tomáše II ., který měl u papežského stolce trvale prokurátory .75

69 SUB V, s . 285–290, č . 367 .70 SUB V, s . 300n, č . 386 .71 Srov . K o u ř i l , P . – P r i x , D . – W i h o d a , M .: Hrady českého Slezska, s . 443 .72 Hnězdenský arcibiskup podporoval svého slezského sufragána v jeho válce s vratislav-ským knížetem, viz K a r a s i e w i c z , W .: Jakób II Świnka, s . 25–40 . Arcibiskupova nepřízeň k Němcům, které prý nazýval „psí hlavy,“ byla známa i za hranicemi jeho arcidiecéze, viz Chronicon Aule Regie, FRB IV, s . 82 .73 Rocznik Traski . MPH II, s . 852: Episcopus Paulus captivatur per homines ducis Henrici et Cracovia capta est . Srov . Rocznik Sędziwoja . MPH II, s . 879 .74 K a r a s i e w i c z , W .: Jakób II Świnka, s . 25, který nepopírá královské ambice vévody, docela přesně poznamenává, že „realizacja, takich ambicyj była niemożliwa wśród walk z episkopatem, a co najważniejsze, z papieżem, dawcą korony.“ 75 V jednom z listů, jimiž biskup Tomáš II . informoval své zástupce (Ondřeje a Vavřince) v Římě o průběhu sporu ve Slezsku, je varuje, aby nedovolili pro ipso duce [Jindřicha IV . Proba] et contra ecclesiam alique littere a sede apostolica impetrentur, confidit enim in pecuniis, quas cottidie

502

D I S K U S E

Jindřich IV . Vratislavský byl totiž stále postižen biskupskou exkomuni-kací naposled vyhlášenou v Ratiboři v srpnu 1287 .76 Můžeme tedy dát za pravdu Otakaru Štýrskému, že se knížecímu poselstvu až po roce podařilo u papeže dojednat zrušení církevního trestu .77 Pokud by ale poselstvo vyra-zilo do Věčného Města po konečném dobytí Krakova v létě 1289, na jednání o koruně by kvůli smrti vévody už nezbyl čas . Naopak vyrazilo-li dřív, pak s korunovačními plány nemohlo mít nic společného . Tak či onak o tomto poselstvu nevíme nic jistého a důvěra ve vyprávění Otakara Štýrského (nebo Bernarda Míšeňského?) nám příliš nepomůže . V každém případě jeho líčení muselo mít jiný smysl než vysvětlení královských ambicí vévody . To bylo vloženo do příběhu až dodatečně někým, kdo měl zájem skrýt ten pravý důvod . Co tedy mohlo být tím důvodem?

Náhlá smrt slezského Piastovce zůstává dodnes velkou záhadou . O ně-co mladší prameny hovoří jednoznačně o otrávení, ačkoliv neznáme (až na Štýrskou kroniku!) podrobnosti tragické události . Viník nebyl a už asi nikdy nebude odhalen .78 Přesto nemůžeme vyloučit tuto hypotézu z našich úvah . Máme totiž k dispozici několik listin vydaných v den skonu vévody (23 . června 1290) a ve dnech následujících:

3 . knížecí závěť .79 4 . velké privilegium pro vratislavského biskupa .80

5 . exkomunikační bula vratislavského biskupa (26 . červen 1290) .81

6 . list opatů významných slezských klášterů adresovaný papeži (27 . června 1290) .82

Není zde místo na zevrubnou analýzu, proto jen poukážu na skuteč-nosti důležité v kontextu této studie .

Nejvíce pozornosti bylo v literatuře věnováno knížecímu testamentu .83 Nápadnou skutečností je už jen vydání dokumentu v den smrti vévody .

a pauperibus eccleseie exhaurit, quod suis subtilitatibus et cavillacionibus possit iura ecclesiastica totaliter absorbere (SUB V, s . 261, č . 333) . Je to jediná indicie dokazující, že Jindřich IV . Probus měl v Římě své zástupce . 76 SUB V, s . 275–277, č . 354 .77 Ottokars Österreichische Reimchronik, MGH Deutsche Chroniken V .1, s . 287, w . 21697–21699: mêr denn ein ganz jâr,/ ê daz der bâbest sîne bet/ volliclich erhôret het.78 Nejstaršími svědectvími jsou vlastně Otakar Štýrský (Ottokars österreichische Reimchronik . MGH Dt . Chroniken V/1, s . 288, v . 21771n: so müest er vergeben/ dem herzogen mit der vergift) a Zbraslavská kronika (Chronicon Aule Regie, FRB IV, s . 34: Sic Heinricus, dux Wratislauie, veneno intoxicatus a suis periit) . Zajímavou stopu nabízí Nagrobki xsiążąt szląskich . MPH III, s . 722: Hic [Jindřich IV . Probus] similiter a c o n s i l i a r i i s veneno interemptus est .79 SUB V, s . 344–346, č . 451 .80 SUB V, s . 346–348, č . 452 .81 SUB V, s . 348n, č . 453 .82 SUB V, s . 349n, č . 454 .83 Testament se nedochoval v originále . Jeho text je znám pouze z kopiáře vratislavského biskupa (Liber Niger) nebo jako transumpt listiny z r . 1495 . J u r e k , T .: Testament Hen-ryka Probusa. Autentyk czy falsyfikat?, Studia Zródloznawcze 35, 1994, s . 79–98, zpochybnil pravost dokumentu . To ale odmítl například N o w a c k i , B .: Przemysł II. Książę wielkopol-

503


Náhlá nemoc nebo úskočně podstrčený jed asi způsobil nedostatek času k náležité přípravě tak závažné listiny . Formální stavba závěti prozrazuje velký spěch a snad i cizí vliv při koncipování obsahu . Je zřejmé, že vévoda rozdělil své dědictví v souladu s momentální mocenskou situací, nikoli po zralé úvaze . Vratislavsko předal svému nejoddanějšímu příbuznému – Jin-dřichovi III . Hlohovskému . Jelikož věděl, že nebude mít snadnou pozici, svěřil jej do péče českého krále (ut ipse rex [Václav II .] heredes nostros et specialiter successorem nostrum in Slesia contra quoslibet invasores in suis iuribus protegat et defendat), ačkoliv byly mezi ním a Jindřichem Vratislavským po celou dobu vlády napjaté vztahy . Malopolské výdobytky, jež byly získány za cenu velkých nákladů (multis sumptibus et magno labore), byly přenechány dalšímu velkému rivalovi – velkopolskému vévodovi Přemyslovi II ., který měl možná už v té době namířeno do Krakova .84 Rovněž svěření realizace poslední vůle do rukou vratislavského biskupa sotva odráží přání vévody (Rogamus suppliciter venerabilem patrem dominum nostrum Wratislaviensem, ut hanc nostram ultimam voluntatem pro sue dignitatis officio dirigat …) . Navíc mu vévoda uděluje v samostatném privilegiu „knížecí práva“ (ius ducale) nad celým svým církevním dominiem, na což by jistě za normálních okolností nikdy nepřistoupil .85 Jsme zde svědky skutečné proměny mysli pyšného panovníka v pokorného křesťana, jenž se ocitl v tváří tvář smrti, nebo to nebyla tak docela Jindřichova „poslední vůle“?

Záhadu může částečně poodhalit datum pohřbu vévody a jedna věta v poslední z jmenovaných listin . Dopis z 27 . června, v němž představitelé několika slezských klášterů prosí papeže o potvrzení knížecího privilegia pro vratislavský kostel, obsahuje následující slova: Tato listina byla po žalostné smrti [vévody] veřejně čtena a přeložena do prostého jazyka v době jeho pohřbu, když byla v kostele Sv. Kříže na vratislavském hradě, kde se rozhodl být pochován, zpívána mše za spásu jeho duše a byla učiněna po ofertoriu přestávka, za přítomnosti dvou dědiců, které [vévoda] podle své závěti ustanovil v řečených knížectvích … .86 Dovídáme se tedy, že pohřební ceremonie proběhly 27 . června nebo den před tím . Připomeňme, že Jindřich IV . Probus zemřel 23 . června . Vedle Jindřicha III . Hlohovského se smutečního obřadu zúčastnil i další dědic Jindřichovy domény – Přemysl II . Velkopolský . Chtěl-li by to však stihnout z Poznaně (nebo Hnězdna), kde nejčastěji pobýval,87 musel by vyrazit ještě za života

ski, król Polski . Poznań 1995, s . 118 . Kritiku zčásti přijal a zmírnil svůj přísný soud J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 25 .84 Doložen je však tam až v srpnu, viz KDW II, s . 27n, č . 647 . 85 SUB V, s . 347, č . 452: ut episcopi, qui pro tempore fuerint, inibidem plenum dominium per-fectumque in omnibus habeant ius ducale. 86 SUB V, s . 349, č . 454: Que eciam littere post obitum ipsius flebilem tempore sepulture sue, cum in ecclesia sancte Crucis in castro Wratizlauiensi, ubi sepulturam elegerat, missa pro ipsius anima diceretur, facto post offertorium intervallo presentibus duobus heredibus, quos ex testamento in predictis ducatibus pro certis porcionibus instituerat … fuerunt publice lecte et exposite in wlgari …87 Bohužel nevíme nic bližšího z itineráře velkopolského vévody v červnu toho roku . 24 .

504

D I S K U S E

vratislavského vévody . O situaci ve Vratislavi mohl velkopolského vévody informovat arcibiskup Jakub Świnka, který tam 17 . června pobýval a koncem měsíce už byl zase zpátky ve Velkopolsku .88 Podle Zbraslavské kroniky se slavnostního pohřbu zúčastnil i dědic českého království Václav II .89

Ti všichni (snad s výjimkou hlohovského vévody) měli na smrti Jin-dřicha IV . Proba zájem . Také závěť a privilegium pro biskupa vyznívá zcela v jejich prospěch . Souhra náhod, využití situace náhle umírajícího vévody nebo předem promyšlený a koordinovaný postup? Jakou roli sehrál v posled-ních dnech vratislavského vévody Bernard Míšeňský, který byl na dosah událostem (svědčil na závěti i na privilegiu pro biskupa) a ještě téhož léta vstoupil (neuvažoval o tom už dříve?) do služeb přemyslovského dvora?90 Proč právě v jeho okolí vznikla fantastická historka o dvou klericích, kteří se kvůli zpronevěře peněz rozhodli k tak zoufalému činu – k vraždě vévody?

Abychom se příliš nezapletli do sítě konspiračních teorií, které vznikají zpravidla tehdy, kdy chybí dostatek přímých pramenných dokladů, je třeba zdůraznit, že Jindřich IV . Probus mohl opustit tento svět docela přiroze-ným způsobem . Jeho mladý věk, který byl i na tehdejší dobu neobvyklý (kolem 30 let), mohl v myslích kronikářů vnuknout myšlenku o násilné smrti vévody .

Zdá se tedy, že nemůžeme královské ambice vratislavského vévody z dějin střední Evropy zcela škrtnout . Štýrský kronikář totiž jakoby mimo-chodem mezi verši o mnohých hrdinských činech, zázracích, vítězstvích a porážkách utrousil na úvod 227 . kapitoly dva rýmy o tom, že vratislavský vévoda „chtěl také získat krále Rudolfa zlatem, které našel v Krakově.“91 Nic víc k tomu autor nepřidává a naopak plynule přechází k poselstvu do Říma, o němž se rozepisuje velmi podrobně . Možná, že ve skutečnosti byl poměr obou žádostí (římskému králi a papeži) zcela opačný . Z pohledu vratislavského vévody byl papež příliš daleko a slabý na to, aby s ohledem na vnitřní situaci v hnězdenské arcidiecézi přiměl krakovského biskupa nebo kteréhokoli jiného biskupa k pomazání Jindřicha IV . Proba . Daleko reálnější bylo podat

dubna je dosvědčen v Hnězdně (KDW II, s . 24, č . 644) a až 24 . srpna v Krakově (KDW II, s . 27, č . 647) .88 J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 25n .89 Chronicon Aulae Regiae, FRB IV, s . 34: rex Wenceslaus … principis defuncti solempniter celebravit . Není zřejmé, kde se Václav II . v té době pohyboval . Podle RBM II, č . 1503, s . 647 byl Václav II . 26 . června 1290 v Praze, ale jedná se nejspíš o omyl editora, neboť listina je datována do r . 1295 . 19 . července 1290 (RBM II, č . 1506, s . 648) je již doložen jeho pobyt v Poděbradech, patrně na cestě ze (nebo do?) Slezska . 90 Velmi zajímavým badatelským úkolem by bylo sledování osudů lidí vyskytujících se na závěti Jindřicha IV . Proba . Na tomto místě jen poukazuji na knížecího notáře Gislera, kanovníka kolegiáty sv . Kříže a krakovské kapituly, který po r . 1290 je uveden v této funkci na listinách Přemysla II . Velkopolského a působí v Krakově i po obsazení města Václavem II . Viz N o w a k o w s k i , Tomasz: Małopolska elita władzy wobec rywalizacji o tron krakowski w latach 1288–1306 . Bydgoszcz 1992, s . 34 .91 Ottokars Österreichische Reimchronik, MGH Deutsche Chroniken V .1, s . 286, v . 21657–21656: umb kunic Ruodolfen er ouch wolde/ erwerben mit dem golde,/ daz er zuo Krackouwe vant .

505


supliku k římskému králi, s nímž se vratislavský vévoda už setkal a s nímž ho pojily dobré vztahy . Ideální příležitostí byl říšský sněm v Erfurtu, který byl zahájen římským králem Rudolfem Habsburským na konci roku 1289 . Ellenhardova kronika zmiňuje přítomnost tří polských knížat – vévody vrati-slavského, krakovského a opolského .92 Můžeme v podstatě přijmout Jurkovou interpretaci, že jde vlastně o jedno poselstvo vedené vévodou Boleslavem Opolským, pravděpodobným leníkem Jindřicha IV . Proba, jehož záležitosti měl jako talentovaný diplomat zastupovat .93 Osobní přítomnost vratislavské-ho vévody sice vyloučena není a s ohledem na důležitost projednávaných otázek by byla přímo žádoucí, ale těžkosti s udržením Krakova a obecná nepřízeň polského episkopátu vůči své osobě jej mohla zdržet doma . Na věci to ale nic nemění, a tak se musíme ptát, jaké měl vévoda vyhlídky na korunu z rukou římského krále . Patrně nevalné . Rudolf Habsburský musel dbát názoru svého zetě českého krále Václava II ., jehož kurfiřtský hlas pro zvolení svého nástupce nutně potřeboval . Přemyslovec by sotva dovolil povýšení svého dlouholetého rivala, s nímž zápasil o vliv nad slezským a malopolským územím . Nakonec zde byla silná opozice malopolských elit a polského episkopátu v čele s Jakubem Świnkou, která by sotva dopustila porušení tradic polské státnosti a svolila přijetí koruny z Říše .

Bylo by příliš snadné uzavřít naše úvahy tvrzením, že královská kon-cepce Jindřicha IV . Proba skončila dřív, než stačila vůbec vykrystalizovat . Výklad z předcházejícího odstavce může mít i svou alternativu, nezapome-ne-li na tři listiny vydané po smrti vratislavského vévody, jimiž římský král uděluje Václavu II . Vratislavsko a všechny země ovládané kdysi Jindřichem IV . Probem jako uvolněné říšské léno .94 V historiografii zatím nepřevládla shoda v otázce, zda musíme text listin chápat jako účelovou manipulaci ospravedlňující přemyslovskou expanzi na sever, nebo zda obsahuje pravdi-vé jádro odkazující k lennímu slibu, jenž měl vratislavský vévoda složit řím-skému králi snad už ve Vídni 1280, nebo později .95 V kontextu této studie se jejich obsah jeví v úplně novém světle . Je sice pravdou, že Jindřichova závěť jakoukoli lenní závislost na Říši vylučuje, vzpomeneme-li však na nejasné okolnosti jejího vydání a možné cizí vlivy – vévodovi ne zrovna příznivé – na

92 Ellenhardi Chronicon . MGH SS XVII, s . 132: dux Brezlavie, dux Kragovie, dux Opulle.93 J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 22n .94 SUB V, s . 353n, č . 460; SUB V, s . 365n, č . 477; SUB V, s . 366n, č . 478 . 95 Viz W ł o d a r s k i , Bronisław: Polska i Czechy w drugiej połowie XIII i początkach XIV wieku (1250–1306) . Lwów 1931, s . 91n, 115; N o w a c k i , B .: Czeskie roszczenia, s . 31; von G r a w e r t - M a y , Gernot: Das Staatsrechtliche Verhältnis Schlesiens zu Polen, Böhmen und dem Reich während des Mittelalters (Anfang des 10. Jahrhundert bis 1526) . Aalen 1971, s . 104 . Srov . M a l e c z y ń s k i , Karol: Polska, Austria, Czechy a Brandenburgia w latach 1278–1290 . In: Wieki średnie . Medium aevum . Prace ofiarowane Tadeuszowi Manteuffllovi w 60 rocznicę urodzin . Warszawa 1962, s . 198n . Svůj spíše skeptický postoj, který bude asi potřeba přehodnotit, k věrohodnosti obsahu lenních dokumentů jsem vyjádřil v B a r , Pře-mysl: Nieudana próba opanowania księstwa wrocławskiego przez Wacława II w latach 1289/1290 (v tisku)

506

D I S K U S E

konečnou redakci textu, vyvstanou před námi naléhavé otázky: kdy složil Jindřich IV . Probus římskému králi lenní slib? Bylo to před nebo po dobytí Krakova? Pro pochopení charakteru Jindřichova „království“ je to nesmírně důležité . Chtěl-li slezský vévoda své regnum opřít zcela o Říši, nepotřeboval Krakov . Jestliže však požádal o korunu až po jeho dobytí, naznačoval by tím snahu využít lokální tradice svázané s kultem sv . Stanislava, jak to ostatně zmiňuje Štýrská kronika . Ta navíc uvádí pojem kunigreich zu Cracouve, což mělo být ono regnum, o které Jindřich IV . Probus tolik snil .96 Můžeme ale slovní spojení vyskytující se pouze v kronice psané až ve 14 . století ztotož-ňovat s politickým programem vévody?

Přihlédnout musíme i k Polské kronice (někdy také Polsko-slezské kronice), která měla vzniknout na objednávku vratislavského vévody po r . 1285 ve Slezsku .97 Její interpretaci stěžuje mimo jiné fakt, že se dochovala v nehotové podobě . Autor, zdá se, neprovedl konečnou redakci textu . Z kroniky lze i tak jednoznačně vyčíst, že piastovská knížata byla vždy podřízena Říši . Králov-ské tradice nebo koncepce v ní zanechaly sotva znatelné stopy .98 Samotného Jindřicha IV . Proba zachytil autor pouze v jeho mladistvém věku .

Budoucí historické bádání by se mělo zaměřit na dva důležité pro-blémové okruhy . První by měl řešit vztah nejen Jindřicha IV . Proba, ale všech slezských Piastovců ke dvěma královským tradicím, k dominujícímu Krakovu s kultem sv . Stanislava a k Hnězdnu s obnovujícím se kultem sv . Vojtěcha . Vytvářela k nim slezská knížata vlastní alternativu nebo přejímala už hotové a nabízející se koncepce?

Druhým neméně závažným úkolem je interpretace „královské“ ideo-logie v Polské kronice . Důkladný rozbor jejího obsahu je nanejvýš potřebný i z toho důvodu, že dosavadní účastníci historiografické diskuse k tomuto dílu směřovali svoji pozornost převážně k otázce původu, autorství a koneč-

96 Srov . Ś w i e ż a w s k i , A .: Plany koronacyjne Henryka Probusa, s . 139–146 .97 Kronika představuje problém sui generis, k němuž je k dispozici rozsáhlá literatura . Z diskuze proto pouze upozorňuji na W i l a m o w s k a , Elżbieta: Kronika polsko-śląska, Studia Źródłoznawcze 25, 1980, s . 79–95 a W i e l g o s z , Zbigniew: Kronika polska – metoda prezentacji dziejów in: Dawna historiografia Śląska (Materiały sesji naukowej odbytej v Brzegu w dniach 26–27 listopada 1977 r .), Opole 1980, s . 44–60, kteří zástavali názor, že autorem byl anonymní cisterciák z Lubuského kláštera . Naproti tomu chtěl M u l a r c z y k , Jerzy: Spór o Kronikę Polską. Studia i materiały z dziejów Śląska. Tom 22 . Katowice 1997, s . 17–33 prosadit názor, že autorem kroniky byl minorita Jindřicha z Brene . Dosavadní diskusi nejnověji shrnul M r o z o w i c z , Wojciech: Śląska Kronika polska. Wstęp do studium źródłoznawczego (cz . 1) . Acta Universitatis Wratislaviensis No 2512 . Historia CLXIII . Wrocław 2003 a všechny edice kroniky poznamenává t ý ž : Die mittelalterliche Geschichtsschreibung in Schlesien. Stand und Bedürfnisse im Bereich der Quelleneditionen. In: Die Geschichtsschreibung in Mitteleuropa . Projekte und Forschungsprobleme . Toruń 1999 (Subsidia Historiographica), s . 216n .98 Takovou stopou by mohla být charakteristika jednoho z předků Jindřicha Proba, knížete Boleslava Vysokého, který se po zápase s jedním milánským vyzývatelem vrátil do císařského tábora s uťatou hlavou protivníka jako „druhý“ David (amputato capite illius t a m q u a m a l t e r D a v i d victor ad castra revertitur), viz Kronika polska, MPH III, s . 646 .

507


né podoby kroniky . Její ideologický rozměr byl dosud hodnocen jen velmi obecně .99

* * *Pramenná základna pro druhou polovinu 13 . století je natolik frag-

mentární a torzovitá, že historika přímo paralyzuje k formulování jedno-značných závěrů . Stručné analistické zápisy a formulářové sbírky, o jejichž správné uchopení se historikové přou desetiletí, a mnohomluvné avšak jednostranně vyprávějící narativní prameny, jejichž korektivem mohou být občas listiny – to vše vytváří základy, na nichž nemůže zákonitě vyrůst harmonická stavba sevřená pevnou konstrukcí . Můžeme předložit pouze alternativy, přít se o ně a vyvracet je .

Konstrukce T . Jurka o politice a osobnosti vratislavského vévody je založena na příliš jednostranné interpretaci sporných historických svědec-tví .100 Pokusil jsem se poukázat na další souvislosti, které poněkud korigují naše představy o vládě vratislavského vévody . Královská koruna pravděpo-dobně nebyla hnacím motorem Jindřichovy politiky po celá osmdesátá léta . Ta byla více naplněna církevně-právním a politickým bojem s vratislavským biskupem Tomášem II . Pokud kdy Jindřich IV . Probus uvažoval o koruně, stalo se tak až na konci jeho vlády v letech 1289–1290, kdy obsadil Krakov a zažádal u římského krále Rudolfa Habsburského . O podobné žádosti k papeži nevíme nic určitého . Především však vůbec netušíme, jaká králov-ská ideologie měla Jindřichovy snahy o korunu doprovázet . Naše nezna-lost není zapříčiněna pouze zkreslenými a zaujatými prameny, které téměř dokonale zatemňují skutečně záměry vratislavského vévody, ale především způsobem kladení otázek . Jestliže se mi podařilo formulovat nové otázky, které by pozměnily naši perspektivu, byl cíl této studie splněn .

99 Srov . W i l a m o w s k a , E .: Kronika polsko-śląska, s . 88, která prezentuje docela zvláštní a další otázky provokující tezi, že „kronika polsko-śląska nie wykazuje nowej tendencji dziejopisarskiej: jej autora interesuje dynastia i ewentualnie prawa śląskich Piastów do tronu ksią-żęco-królewskiego w Polsce. Nie wypowiada się o powrocie świetności, nie szuka przyczyn upadku, m i m o s w o i s t e g o m o n a r c h i z m u n i e o b c h o -d z i g o z a t r a c o n a k o r o n a p o l s k a .“ Zcela opačného názoru je M i c h a ł o w s k i , Roman: Princeps fundator. Studium z dziejów kultury politycznej w Polsce X-XIII wieku . Wyd . 2 . Warszawa 1993, s . 121 .100 Celistvá charakteristika knížete je z velké části založena na informacích pocházejících z kopiáře vratislavského biskupství, jenž obsahuje dokumenty biskupa Tomáše II . šířícího do širokého okolí negativní informace o svém konkurentovi . Není divu, že výsledkem je pak představa o knížeti jako naivním a agresivním snílkovi, který nebyl schopen ovládat své emoce . Viz J u r e k , T .: Plany koronacyjne, s . 27 .

L I T E R A T U R A

509

Základy

Das Leobschützer RechtsbuchBearbeitet und eingeleitet von Gunhild Roth. Herausgegeben von Winfried Irgang. Quellen zur Geschichte und Landeskunde Ostmitteleuropas 5. Marburg, Herder-Institut 2006, 552 s. ISBN 3–87969–327–7

Hlubčice, dnes spíše nevýznamné sídliště na polské straně „slezsko-slezské“ hranice, může jen nostalgicky vzpomínat na šťastnější časy, o nichž smutně vypovídají trosky za války (!) vyhořelé radnice, výstavná fara, jejíž základy byly položeny za vlády Přemysla Otakara II . a stejného krále pamatující věnec zdí a bašt, které chránily více než dvě stovky měšťanských domů s várečným právem . Výjimečnost hlubčické obce ale nespočívala pouze v bohatství . To nejzajímavější se až do konce druhé světové války skrývalo v radničních skříních a truhlicích, jež chránily skvostně zdobený rukopis právní knihy .

Tak tomu bylo do jara roku 1945, kdy kodex záhadně zmizel . Podle obecného mínění měl propadnout zkáze během krvavých bojů v okolí anebo se předpokládalo, že putoval (jako válečná kořist) kamsi za hrani-ce Sovětského svazu . Všichni bez výjimky se však shodli v názoru, že je původní hlubčická kniha beznadějně ztracena a že nám po ní zůstala jen sbírka fotografií, kterou ve třetí dekádě minulého století prozíravě pořídila Historická komise pro dějiny Slezska .

Společně sdílená lítost německých, polských i českých medievistů nad ztrátou unikátní památky stála u zrodu renovačního projektu, pro který se roku 1994 podařilo získat finanční přízeň Deutsche Forschungs-gemeinschaft . Pak mohl být osloven gdaňský fotograf Krzysztof Izdebski, jenž v černobílém mikrofilmu dokázal rozlišit původní barevnost . Skvěle rozvržené plány ovšem vzaly za své na počátku roku 2002, kdy americká milionářka polského původu Barbara Piasecka-Johnson nabídla rukopis hlubčického práva k prodeji v jednom varšavském antikvariátě . Následo-vala intervence na vládní úrovni, po níž kodex opět zamířil do slezského Poodří . Nikoliv však do Hlubčic, nýbrž do státního archivu v Opolí, jemuž nová polská správa (již nedlouho po válce) svěřila všechny dochované městské fondy .1

Připomeňme zde, že mimořádná hodnota šťastně nalezeného rukopisu není dána jeho stářím nebo kvalitou uměleckého zpracování, ale výlučně právním obsahem . Až do roku 1626 se Hlubčice mohly pyšnit primátem apelační stolice a odvolávat se na starobylé tradice, které sahaly hluboko

1 Hlubčická právní kniha je uložena v Archiwum Państwowe Opole, Akta miasta Głubczyc, sygn . 208 .

510

L I T E R A T U R A

do 13 . století . První výslovná zmínka se hlásí k 11 . dubnu roku 1253, kdy hlubčické právo převzali lokátoři Horního Benešova Erwig s Quidonem,2 nicméně ani to ještě nedává jasnou odpověď, proč se na severní Moravě ustavil zvláštní a v mnohém výjimečný právní okruh, jenž se zamlouval menším (poddanským) městům .3 Nejistota, ba přímo rozpaky převládaly i v jiné otázce, totiž kde hledat jeho původ, zda v předlohách franských, vlámských anebo snad magdeburských .4

Edičními pracemi pověřená Gunhild Roth stanula před nevděčným úkolem . Nejen že musela připravit kritickou edici hlubčické právní knihy, ale odborná veřejnost čekala, jak se dokáže vyrovnat s mocným souvrst-vím nepřesných, někdy dokonce zcestných úvah a zda se konečně podaří objasnit právní vazby a souvislosti . Dodejme rovnou, že nezklamala a že vějíř historického poznání doplnila příkladná edice . Co jsme v ní tedy (opět) získali?

Rukopis hlubčické právní knihy vznikl roku 1421 zásluhou městské rady, která najala krakovského katedrálního písaře Mikuláše, řečeného Brevis, a iluminátora Jana z Žitavy, jenž se ke svému dílu přihlásil podpisem na okraji šlahounu prvního folia .5 Splnění Mikulášova úkolu s výjimečnou přesností určuje latinský kolofón, v němž se praví, že „…Léta Páně 1421, šestého dne [v pátek] asi o šesté hodině v den svatého Arnulfa Vyznavače [18. července] Mikuláš Brevis, katedrální písař krakovský, zakončil knihu práva pro Hlubčice. Bohu díky. V tom čase byli heretici v Čechách…“ 6

Rozměry kodexu, jeho kvalita a úroveň přesahují obvyklé parametry, nicméně městská rada se očividně nelekala ani mimořádných výdajů . Podle Gunhild Roth tehdy rozhodovala zvláštní konstelace vnějších a vnitřních důvodů . Kromě opotřebení stávajících pomůcek, které komplikovaly provoz stolice, se radnice mohla rozhodnout pro cílevědomou kodifikaci všech užívaných práv tak, aby napříště bylo vše podstatné v jediném foliantu . Dosti vysoké náklady pak možná souvisely s vykoupením městského fojt-ství, k němuž došlo v roce 1416, přičemž skvěle vyhlížející kodex dodával městu patřičný lesk a sebevědomí .

2 CDB IV .1, s . 458–460, č . 467: „…civitatem, que nuncupatur Benesch, contuli locandam in omnibus ius Lubzenses habentem tali conditione…“3 Další souvislosti nověji shrnul W i h o d a , M .: Hlubčice . Přemyslovský klíč k branám piastovského Slezska . In: Královská a poddanská města od své geneze k protoindustrializaci a industrializaci . Sborník příspěvků z mezinárodního odborného sympozia uspořádaného ve dnech 5 .–6 . října v Příboře . Uspořádal J . Jurok . Ostrava – Nový Jičín – Příbor 2001, s . 51–69 .4 Přehledně viz G o e r l i t z , T .: Das flämische und das fränkische Recht in Schlesien und ihr Widerstand gegen das sächsische Recht . ZRG GA 57, 1937, s . 138–181 .5 Das Leobschützer Rechtsbuch, s . 119, obr . 4a; 4b .6 Das Leobschützer Rechtsbuch, s . 34: „…Anno domini millesimo. Quadringentesimo. vigesimo j.° M°. CCCC.° XX J°. Feria vj. q(uas)i hora vj. jp(s)o die S. Arnolphi (con)fessoris Compleu(i)t Nicolaus Breuis. Kathe|dralis Crac(oviensis) librum ju|ris jn lubschicz. deo gra(cias) Tunc t[em]p(or)is fuerunt heretici in Bohemia…“

511

Z Á K L A D Y

Městská rada nepřestala klást důraz na právní kontinuitu a v tomto smyslu nechala do kodexu vložit proklamaci, která vysvětlovala vztah mezi právem hlubčickým, magdeburským a míšeňským: „…My radní města Hlub-čic vyhlašujeme tímto listem, že jsme my s radou, vědomím, vůlí a souhlasem našich starších, přísežných, cechovních mistrů a vší obce nechali do níže uvedené knihy zapsat, co vychází z magdeburského práva k zvláštnímu užitku a pro zvláštní čest a zbožnost našeho města, aby všechny kusy, tak jak jsou tam vloženy, byly drženy v stálosti, pevnosti a bezvadnosti a bez vzpírání.

Vyjímají se pouze doživotní důchody, jitřní dary (věna) a přímé dědictví žen. Tyto mají být souzeny podle našeho práva tak, jak je to psáno v první knize trestů. Pokud by se tam nedalo nic najít, nechť se hledá v následujícím právu magdeburském.

Aby všechna předcházející i následující zapsaná práva byla tím stáleji dodržována v budoucích časech, učinili jsme toto rozhodnutí a velmi starostlivě je také nechali zapsat…“ 7

Gunhild Roth neomezila svůj právně-historický výzkum pouze na originál, ale vědomě přihlížela ke dvěma mladším opisům, kterou jsou opatrovány v Göttingen a Vratislavi . Bohatě strukturované úvodní kapitoly dále upřesňují zásady, podle nichž byla zpracována a edičně zpřístupněna kniha hlubčického práva . Ta obsahuje královské privilegium pro Hlubčické z 1 . září roku 1275, jímž český král Přemysl Otakar II . obnovil městské svobody (s . 147–154),8 a jinou listinu, tentokrát ze 7 . dubna roku 1265, kdy stejný panovník městu věnoval dvacet lánů v lese u Opavice a jako protihodnotu přijal dobrovolný dar Hlubčických ve výši čtyř zlatých marek (s . 155) .9

Teprve pak následovalo hlubčické trestní právo (s . 163–206), jehož přesnou aplikaci usnadňoval společný registr (s . 156–161), přičemž vlastní prolog k trestnímu právu tvořil text, který využil dílčího opisu listiny Miku-láše II . Opavského z 16 . června roku 1325, v níž kníže propůjčil soudní autonomii hlavním městům svého údělu, čili Opavě, Hlubčicím, Krnovu

7 Das Leobschützer Rechtsbuch, s . 207: „…Wir ratman der stat Lubschicz bekennen mit dyser schrift, daz wir mit rate, wyssen, wylle vnd geheysse vnser eldisten, gesworen, hantwerkmeyster vnd der gancz gemeyne habin lossen schryben daz nochgeschrebene buch, daz do begynnet „von meydburgischem rechte“, durch eynes sundirliches noczczes sundirlicher ere vnd vromen vnser stat, alzo daz man alle stucke dorynne beschrebin zal halden feste, stete, vnstroflich vnd [vn]wedirsperlich. Zundirlichen vsgenomen von leybgedinge, morgengobe vnd von dem gerade der vrawen, dy zal man halden noch dem wylkorrecht, zam yn dem ersten buche vnser wylkor geschreben stet. Vnd ouch waz man sust yn demselbin wylkorrecht nicht finden kan, daz sal man suchen yn den nochgeschrebin meydburgischen rechten. Nv abir dasdo alle egeschrebin vnd nochgeschrebin rechte dasder sycher steter of czukunftige czeyten gehalden werden, zo habe wir dy entscheydunge der rechte alhy dazder flyssiger schriftlichen lossen bedewten…“8 Původní privilegiium (CDB V .2, s . 467–471, č . 790) editorka vřadila do textových příloh: Das Leobschützer Rechtsbuch, s . 471–474, č . 1 .9 Listinu (CDB V .1, s . 646–647, č . 436) editorka vřadila do textových příloh: Das Leob-schützer Rechtsbuch, s . 474, č . 2 .

512

L I T E R A T U R A

a Bruntálu (s . 162) .10 Jednotlivé články hlubčického práva byly rozděleny do dvou knih o 118 a 42 odstavcích (v ediční úpravě zahrnují 70 a 34 zvláštních paragrafů) . Zatímco první řešila porušení míru, vraždy, zranění, lupičství, znásilnění, dlužní kauzy, odpor proti výrokům fojta a soudním příkazům, druhá část svodu probírala majetkoprávní vztahy, dědictví, poručnictví, nájmy a zástavy . Zvláštní články druhé knihy pojednávaly o splašcích, jiné určovaly, jak má být zajištěn obecní pastýř, jak se má dělit žňový desátek a co se stane při narušení hranice, jak obesílat k soudu a kdo vypisuje obecní poplatky .

Editorka správně upozornila, že civilní právo výrazně převládalo nad právem trestním, ovšem kdy, případně za jakých okolností byly kodifiko-vány jednotlivé články, již není možno určit . Bezpochyby se tak muselo stát mezi rokem 1325 a přelomem let 1419 a 1420, protože 18 . července roku 1421 Mikuláš Brevis předal hotový rukopis hlubčické knihy městské radě . V tomto smyslu lze přijmout jiný dílčí závěr, že řada výnosů, definic a soudních nálezů byla přijata postupně v průběhu formování okruhu hlubčického práva a že se mnoho těchto výnosů podobalo konceptu, takže před sepsáním knihy městská kancelář disponovala jakousi sbírkou příležitostných zápisů, jež byly utříděny až krátce před rokem 1421 .

Poslední a nejrozsáhlejší část edice vyplnilo míšeňské právo o pěti částech (knihách) a jednom dílčím registru (s . 208–470) . Hlubčická měst-ská rada si byla vědoma, že se tyto normy vyskytují v různých variantách a písemných kodifikacích a že jeho dikce závisela na místních podmín-kách (s . 210) . Právě snadným prolínáním míšeňského práva s lokálními procedurami Gunhild Roth zdůvodňuje jeho středoevropskou oblíbenost, která si vynutila rozdělení (míšeňského práva) do čtyř základních skupin a jen slezská (k níž náleží hlubčická kniha) dnes zahrnuje nejméně 20 rukopisů .11

Zdá se, že míšeňské právo doplnilo a zpřesnilo starší hlubčické normy, ovšem ani ty se nemohly odvolávat na jedinou tradici . V Přemyslově kon-firmaci se vedle sebe uplatnily vlivy vlámské, franské i magdeburské, což jen dokazuje, že se první městské obce řídily zvyklostmi otců-zakladatelů, kteří samozřejmě přicházeli z různých koutů západní Evropy a nejspíš právě takto lze chápat třeba vznik zvláštní apelační stolice v Měníně .

Více než sto stran doplňujících komentářů (s . 1–114), názorná, dílem barevná obrazová příloha (s . 116–146), cenný soupis citované literatury

10 Nekrácený text byl zpřístupněn v CDM VII, s . 830, č . 231 a editorka jej vřadila do textových příloh: Das Leobschützer Rechtsbuch, s . 475, č . 3 (fotografie následuje na s . 476) .11 W e i z s ä c k e r , W .: Zur Geschichte des Meißner Rechtsbuchs in Böhmen und Mähren . ZRG GA 58, 1938, s . 584–614 . Dílčí korekturu provedl t ý ž : Nachtrag zu dem Aufsatz „Zur Geschichte des Meißner Rechtsbuchs in Böhmen und Mähren“ . ZRG GA 59, 1939, s . 671 . Dále viz U l l r i c h , G .: Zur Geschichte des Meißner Rechtsbuches . Forschungen und Fortschritte 17, 1941, s . 340–342; W e i z s ä c k e r , W .: Die Verbreitung des Meißner Rechtsbuchs im Osten . Deutsches Archiv für Landes- und Volksforschung 5, 1941, s . 26–3 .

513

Z Á K L A D Y

a pramenů (s . 516–528), rejstříky místní, jmenné i věcné, konkordance, ale zejména (s příslovečnou německou důkladností připravená) edice hlubčické právní knihy (s . 147–470) povýšily pátý svazek pramenů k zem-ským dějinám středovýchodní Evropy na prvotřídní zdroj informací, který rozšiřuje obzor našeho poznání . Vysoké hodnocení nemohou oslabit ani drobné omyly v transkripci českých jmen a literatury (Vladimír Spáčil, Pavel Kouřil) nebo mírná slabost editorky pro beznadějně zastaralé Bednarovy práce . V rovině nejobecnější pak Gunhild Roth nabídla výmluvný důkaz, že „institucionalizace“ dávno není podmínkou a již vůbec ne zárukou úspěšné ediční práce .

Martin Wihoda

Magdalena B e r a n o v á : Jídlo a pití v pravěku a ve středověkuPraha, Academia 2005, 360 s. + 16 s. obrazových příloh. ISBN 80–200–1340–7

Archeoložka a historička Magdalena Beranová, autorka knih Jídlo a pití za Rudolfa II . (1997), Jak se jedlo ve starověku – Římská kuchařka (2000) a Tradiční české kuchařky – Jak se jedlo před Rettigovou (2001) vydala v roce 2005 další publikaci k dějinám výživy, podávající přehled o základních potravinách a nápojích, které sloužily k výživě lidí v pravěku a ve stře-dověku . Kapitoly jsou rozděleny tematicky, začíná se obilím a výrobky z něho, dále následují produkty živočišného původu (maso, mléko, sýry, vejce), nápoje, luštěniny, zelenina, ovoce, zvláštní kapitoly jsou věnovány také květinám používaným v kuchyni (např . růže, fialka), houbám, cukru a medu . Na závěr tohoto oddílu se dočteme o různých surovinách pro maštění a dochucování pokrmů . Samotná kniha tím ovšem nekončí, jsou sem zařazeny „exkurzy“ o hostinách, o běžných jídlech všedního dne, o hladomoru, postech, o vybavení kuchyní a také o mlynářství .

Vzhledem k tomu, že v naší odborné literatuře naprosto postrádáme moderní syntetické zpracování daného tématu, je jistě škoda, že v knize chybějí odkazy na použitou literaturu . Ta je k dispozici pouze v závěreč-ném seznamu . Většinou v něm najdeme zprávy o různých archeologických výzkumech, literatura jiného typu je zastoupena spíše staršími tituly, a to jen poskrovnu . Rozhodně zde chybějí naprosto zásadní sborníky Mensch und Umwelt im Mittelalter . Hg . von B . Herrrmann . Stuttgart 1986; Essen und Trinken in Mittelalter und Neuzeit . Hg . von I . Bitsch u . a . Sigmaringen 1990; Haushalt und Familie in Mittelalter und früher Neuzeit . Hg . von T . Ehlert . Sigmaringen 1991; Storia dell’ alimentazione . A cura di J .-L . Flandrin e M . Montanari . Roma – Bari 1997; Alimentazione e nutrizione secc. XIII–XVIII . A cura di Simonetta Cavaciocchi . Firenze 1997; L’ uomo di fronte al mondo animale nell’ alto medioevo . Spoleto 1985; Food in the Middle Ages: a Book of Essays . Ed . by Melitta Weiss Adamson . New York – London 1995;

514

L I T E R A T U R A

sborník prací Jerryho Stannarda Herbs and Herbalism in the Middle Ages and Renaissance . Edd . by K . E . Stannard – R . Kay . Aldershot – Brookfield 1999 . Z Montanariho monografií je v seznamu pouze jediná, chybí tu jeho Alimentazione e cultura nel Medioevo . Roma – Bari 1988; Convivio: Storia e Cultura dei Piaceri della Tavola . Roma – Bari 1989; Storia dell’ alimentazi-one. Roma – Bari 1997 . Z monografií jiných autorů by mohla být využita např . Melitta Weiss Adamson: Medieval Dietetics: Food and Drink in Regi-men Sanitatis Literature from 800 to 1400 . Frankfurt am Main 1995 . Řada zajímavých informací se najde také porůznu v časopisech, zmíním alespoň článek od Kathy L . Pearson: Nutrition and the Early-Medieval Diet . Speculum 72, 1997, s . 1–32 . K mnoha nápojům či jídlům máme k dispozici speciální monografie, jako je třeba Regina Wunderer: Weinbau und Weinbereitung im Mittelalter . Bern 2001 . Ve výčtu bychom mohli pokračovat téměř doneko-nečna, protože dějiny každodennosti jsou v posledních desetiletích velice oblíbeným předmětem studia .

Pokud odhlédneme od sekundární literatury a zaměříme se na původ-ní prameny, i zde leccos chybí, a to především ze středověkých písemných pramenů . Autorka sledovala převážně doklady archeologické, což je pocho-pitelně dáno jejím zaměřením . Jestliže čerpá z pramenů písemných (to lze předpokládat u různých receptů), nejmenuje je většinou konkrétně . I když pramen uveden je, není často časově vůbec zařazen (např . s . 88–89) . Pro středověk autorka zcela opomíjí dobové lékařské texty, i když o jejich existenci v úvodu mluví . Oproti tomu však zmiňuje na mnoha místech spisy lékařů 16 . století – Jana Koppa z Raumentalu či Volfganga Molleri-ana . Paradoxně se tak v mnoha případech nedozvíme vůbec nic o určité potravině či rostlině v době pravěku či středověku, ale pouze o novověkých dokladech jejího využití (např . u lebedy, lat . atriplex, s . 145) . Orientace na převážně novověký materiál je příčinou zkreslených údajů, tak jen namát-kou: Na s . 161 se píše o řepě (beta, bleta), že historické prameny (ať už je jimi myšleno cokoli) její užívání neprokazují, na s . 163 o celeru (apium) – údajně se (podle středověkých a raně novověkých kuchařských knih) v kuchyni neuplatňoval, s . 177 o citrónech (pomum citrinum) – dovážely se k nám v 16 . století . Všechny jmenované plody však najdeme ve středověké lékařské i farmakologické literatuře, stejně jako v literatuře populárnějšího rázu (regimina sanitatis), zcela běžně a musíme počítat také s jejich využi-tím v kuchyni, i když u citrónu jistě omezenějším . Autorka zřejmě vychází pro středověk především z archeologických výzkumů, a v případě jejich nedostatku se odvolává převážně na novověké písemné prameny . Vzhledem k zaměření celé publikace se jeví výběr pramenů poněkud omezený a ne zcela adekvátní, což je škoda . Alespoň pokud jde o účinky jednotlivých potravin na lidský organismus, máme k dispozici velké množství písemných dokladů o středověkých názorech . U dokladů o středověkém kuchařském umění, především o postupech při vaření, jsme na tom samozřejmě daleko

515

Z Á K L A D Y

hůře . Nedostatek takových pramenů však lze sotva nahradit tím, že se pří-slušné informace čerpají z novověkých spisů, jejichž titul mnohdy ani není uveden, a laický čtenář se tak může mylně domnívat, že daná věc platila již pro středověk . V mnoha případech nelze časový postup výkladu ani sledo-vat, protože řada údajů není vůbec chronologicky zařazena . Výroky znějí tak obecně, že to vypadá, jako by byly platné pro celé sledované období . Např . u masa (ale platí to i pro jiné druhy potravin) najdeme dlouhé výčty způsobů, jak se připravovalo, aniž by byla určena doba, o níž se hovoří . Jedno jídlo (či jeho úprava) se tak vyjmenovává za druhým pouze s tím, že je uvedeno slovy „občas“ či „někdy“ apod . Jaké důsledky může mít nejasné časové zařazení jednotlivých údajů, je markantní také na s . 157, kde se mluví o česneku . Hned vedle novověkých názorů na česnek se dočteme o tom, že „lékaři jej prý považovali dokonce za dryák sedláků a robotníků...“, což budí dojem, že to byli novověcí lékaři, o nichž se mluvilo v předchozích větách . Ve skutečnosti je česnek označován jako tyriaca rusticorum již od dob Galéna (Methodus medendi 12, 8) a tato charakteristika bývá jmenována po celý středověk . Příliš obecná vyjádření o tom, co se jedlo, mohou také vést čtenáře k domnění, že se určitá potravina (či koření) ve středověku konzumovala zcela běžně – není tu totiž reflektován sociální aspekt, tj . u jaké společenské vrstvy se s daným jídlem můžeme setkat . U potravin a koření cizího původu se nedozvídáme vždy, že se k nám dovážely a odkud, případně zda zůstávaly takové poživatiny i na stolech vyšších vrstev vzácnou lahůdkou, nebo naopak byly dobře známé (např . fíky) .

Autorka v úvodu tvrdí, že pro pochopení celkového vývoje je nutno zmínit občas i využití daných potravin v novověku . Proti tomu samo-zřejmě nelze nic namítat . Problém je v tom, že jsou to právě novověké prameny, které silně převládají . V publikaci zaměřené převážně na pravěk a starověk se zdá zbytečné popisovat tak často situaci v 18 . či 19 . století (passim), či dokonce ve 20 . (!) století (např . s . 146, 147, 217), pokud k tomu není skutečně vážný důvod, tj . neuvádějí-li se poznatky, které by svědčily o určitém vývoji či o určitých rozdílech oproti středověku . Zcela irelevantní jsou podrobnosti o kávě, čaji nebo o čokoládě a jiných původně amerických plodinách . V rámci jednotlivých kapitol je patrný záměr postupovat více méně chronologicky, alespoň potud, že se zpravidla začne mluvit nejprve o pravěku . Další výklad však již zpravidla není příliš systematický – jednotlivé údaje byly z pramenů vybrány jaksi náhodně, a hromadí se za sebou často nesouvisle, izolovaně, někdy až zmateně, jak co do chronologie, tak co do samotného obsahu . Čtenář „cestuje“ z jedné doby do druhé, i přes několik staletí (např . na s . 80 se v jednom odstavci dočteme o rybách a racích v 19 . století, v další větě se hned ocitneme ve středověku, v té následující v období „staročeské kuchyně“, čímž se jistě myslí opět kuchyně novověká, další časový údaj je pouhé nic neříkající „tehdy“) .

516

L I T E R A T U R A

Jednotlivé kapitoly nejsou bohužel zpracovány rovnoměrně a vyváženě . Např . na s . 137 se najednou objeví celý odstavec o lékařských účincích čočky podle slavného herbáře Ondřeje Mattioliho . Lékařské účinky potravin se v knize zmiňují jen příležitostně, navíc (jak již bylo řečeno) nikdy ne na základě středověkých pramenů . Takové účinky jsou obsaženy v každé středověké dietetické příručce, a to u všech základních potravin, o nichž autorka píše, tj . např . i u masa . Buď tedy mělo být těmto účinkům vyhrazeno určité místo v každé kapitole a měly být převzaty ze středověkých pramenů, nebo se o nich nemělo mluvit vůbec . Pokud se však objevují pouze místy, a to podle novověkých zdrojů, tak to budí dojem, že zrovna tato daná potravina měla z lékařského hlediska větší význam než ostatní, i když to tak ve skutečnosti není, a že ze středověku o ní nemáme žádné doklady . Z tohoto pohledu je velice nevyvážená kapitola o zelenině . Některé druhy tu autorka pouze vyjmenovává, oproti tomu zelí popisuje (i s mnoha léčivými účinky, opět podle novověkých pramenů) důkladně na čtyřech stranách (s . 148–152) .

V publikaci se objevuje i několik konkrétních faktických nepřesností, některé důležité údaje jsou zde zamlčeny, případně nedostatečně vysvět-leny: Podle s . 92 se jehněčí nebo kuřecí maso připravovalo s nezralým angreštem či hroznovým vínem, v následující větě čteme: „Angrešt se do té doby v kuchařských knihách neobjevil, někdy se však ‚agrest‘ říkalo kyselé šťávě z nezralých hroznů .“ Je zavádějící zde mluvit vůbec o angreštu, protože maso se zjevně připravovalo s kyselou ovocnou šťávou (latinská podoba agresta či agrestum – náš „angrešt“ byl odtud skutečně odvozen, ovšem již mnoho staletí předtím byl tento pojem rezervován pouze zmíněné šťávě, ať již z hroznů či jiného ovoce) . Podle s . 108 jsou zmínky o kozím mléce výjimečné a mluví se o něm výslovně jako o zvláštnosti . Nelze bohužel poznat, jakou dobu má autorka na mysli, ale pro středověk to jistě neplatí . Ve středověkých dietetických i šíře zaměřených lékařských spisech se hovo-ří obvykle o mléce obecně, o tom, jak jeho konzumace působí na lidské tělo, a potom se konkrétně zmiňují různé druhy mléka . Kozí mezi nimi pravidelně bývá, stejně jako třeba mléko oslí . Tak je tomu např . u arab-ského učence přelomu 9 . a 10 . století ar-Rázího (Liber ad Almansorem 3, 14) nebo u Isaaca Iudaea (De diaetis particularis, part . 5, de lacte) . Oba dva byli významnými autoritami, z nichž se běžně v latinské odborné i popu-lární lékařské literatuře čerpalo . V kapitole o nápojích by snad mohla být u vína alespoň zmínka o tom, jak se ve středověku běžně konzumovalo, tj . s různým kořením a také míchané s vodou (stejně jako medovina) . Takový způsob byl daleko častější než pití samotného vína bez přísad . U některých rostlin se mluví až o jejich novověkém doložení, např . s . 142 cizrna (cicer) se u nás však užívala již ve středověku . S . 155 ukazuje na nepochopení známé teorie o čtyřech základních kvalitách (suchá, vlhká, teplá, studená) a jejich možných vzájemných kombinacích (např . vlhká a teplá není ve

517

Z Á K L A D Y

vzájemném protikladu) . Na s . 194 čteme o novověkých dokladech, že se houby jedly s hruškami, což je prokazatelně již středověká záležitost (srov . Isaac Iudaeus, De diaetis particularibus, part . 2, de piris) . Na s . 234 jsou citovány staročeské verše z konce 15 . století, píše se zde pouze něco málo o jejich novověké tištěné tradici, přitom se jedná jenom o překlad starších latinských veršů a první takové návody se dochovaly již ze 12 . století .

I přesto, že kniha není určena výhradně odbornému publiku a má spí-še populárně naučný charakter, měly být přece jen určité zásady zachovány, již s ohledem na charakter nakladatelsví, které publikaci vydalo . Kniha obsa-huje jistě celou řadu zajímavých poznatků, ale celkový způsob zpracování je tak trochu schovává a znemožňuje čtenáři, aby je plně ocenil . Informace o pravěku a středověku jsou zcela utopeny v nesystematickém nánosu novověkých údajů a laický čtenář se v předložených informacích sotva může vyznat a posoudit je . Při zachování stávající koncepce se ovšem nabízelo i jiné, a to mnohem jednodušší řešení, a některé ze zde předložených námitek by byly zcela neoprávněné . Stačilo totiž jinak formulovat název knihy . Její úspěch u široké čtenářské obce je však více než jistý, protože má sympatický vzhled, pojednává o přitažlivém tématu, obsahuje řadu názorných obrázků, zmiňuje se o pokusech našich archeologů a historiků vařit a péct podle pravěkého či středověkého způsobu (výsledky práce jsou tu i vyfotografovány) a nabízí dvě inspirativní přílohy – recepty z raně novověkých kuchařek a návody na přípravu jídel po pravěkém způsobu .

Dana Růžičková

Elizabeth F o y s t e r : Marital Violence. An English Family History, 1660–1857Cambridge 2005, Cambridge University Press, 282 s. ISBN 0–521–83451–1

Není to dlouho, co v České republice začala kampaň, jejímž cílem je změnit přístup politiků a veřejnosti k domácímu násilí . Podle nevládních orga-nizací se s nějakou jeho formou setkalo 38 % žen . Na domácí násilí reagovaly i nové legislativní úpravy, které umožnily od začátku letošního roku vykázat agresivního partnera na deset dní z bytu . Aktuálnost problematiky domácího násilí inspirovala britskou historičku Elizabeth Foyster k tomu, aby napsala knihu o manželském násilí v anglické rodině v letech 1660–1857 .

Elizabeth Foyster působila na univerzitě ve skotském městě Dundee a nyní přednáší dějiny na Clare College v Cambridge . Zabývá se britskými sociálními dějinami od 17 . do poloviny 19 . století se specializací na dějiny genderu, rodiny a zvláště manželství . V centru jejího zájmu jsou témata jako rodičovství, dětství, rozpad manželství, vdovství, mužská agresivita . V roce 1999 vydala Foyster knihu Manhood in Early Modern England: Honour, Sex and Marriage a podílí se také na vydávání čtyřdílných dějin každodennosti ve Skotsku od středověku do současnosti .

518

L I T E R A T U R A

Ve své druhé knize Marital Violence, An English Family History, 1660–1857 nabízí autorka nový pohled na problematiku domácího násilí . Sleduje proměny jeho vnímání, zabývá se otázkou, za jakých podmínek a jakým způsobem okolí na násilí reagovalo . Snaží se tak získat obraz každodenního manželského života . Problematiku zasazuje do legislativního rámce a všímá si těch proměn, které se ve sledovaném období týkaly manželství .

Manželské násilí není v britské historiografii novým tématem . Od 70 . let o něm pojednávala řada prací zabývajících se dějinami rodiny . Rodině, manželství a jeho rozpadu se ve svých studiích věnoval především známý britský historik Lawrence Stone .1 Autorka jeho odvážné generalizace napadá, protože Stone podle ní zanedbal studium pramenů, zajímal se hlavně o senzační případy a nevěnoval pozornost nižším společenským vrstvám . Autorka v této souvislosti vyzdvihuje práce britské historičky sociálních dějin Anne Clarkové, která se věnovala manželství v dělnické vrstvě v 1 . polovině 19 . století .2 Stejně jako ona i Elizabeth Foyster rozvíjí myšlenku, že při posuzování přijatelnosti násilí se ve větší míře stával určující pojem třídy . Problematiku manželského násilí v dělnické a střední vrstvě po roce 1857 ve svých pracích studoval A . James Hammerton, s nímž Foyster polemizuje v názoru, že se příslušníci střední vrstvy do konce 19 . století nesetkávali s domácím násilím .3 Tato záležitost byla přisuzována téměř výlučně dělnické třídě . Dosavadní bádání omezovalo svou pozornost zejména na oblast Londýna, např . Margaret Hunt svou studii založila jen na deseti případech z 18 . století a Nancy Tomes se opírala o sto případů násilí mezi ženami a muži v dělnické třídě z let 1841 až 1875 .4 Je třeba konstatovat, že systematickému studiu domácího násilí na britských ostro-vech brání především nevyváženě dochovaná pramenná základna .

Elizabeth Foyster svou studii postavila na rozsáhlém archivním výzku-mu, při kterém využila různé typy pramenů . Podařilo se jí shromáždit velké množství případů manželského násilí a podrobit je rozsáhlé analýze . Vycházela zejména ze 220 případů týkajících se rozloučení manželství, jež excerpovala z fondů soudních institucí jako např . Soudu londýnské konzistoře (Consistory Court), Soudu canterburského arcibiskupa, Apelačního soudu v církevních věcech (Court of Arches), Vyššího soudu zástupců (High Court of Delegates)

1 S t o n e , Lawrence: The Family, Sex and Marriage in England 1500–1800 . London 1977; týž: Road to Divorce: England 1530–1987 . Oxford 1990; t ý ž : Uncertain Unions and Broken Lives: Intimate and Revealing Accounts of Marriage and Divorce in England . Oxford 1995 .2 C l a r k , Anne: The Struggle for the Breeches: Gender and the Making of the British Working Class . London 1995 .3 H a m m e r t o n , A . James: Cruelty and Companionship: Conflict in Nineteenth Century Married Life . London – New York 1992 .4 H u n t , Margaret: Wife Beating, Domesticity and Women’s Independence in Eighteenth-Century London . Gender and History 4/1, 1992, s . 10–33; T o m e s , Nancy: A „Torrent of Abuse“: Crimes of Violence between Working-Class Men and Women in London, 1840–1875. Journal of Social History 11/3, 1978, s . 331–335 .

519

Z Á K L A D Y

a Soudního výboru tajné rady (Judicial Committee of the Privy Council ) . Pra-covala také se šedesáti osmi spory o opatrovnictví dětí, které v letech 1738 až 1800 projednával Soud královské lavice (King’s Bench), a s blíže nespeci-fikovaným množstvím sporů řešených před magistrátními soudy na různých místech Anglie . Pramennou základnu rozšířila o tištěné soudní zprávy z let 1754–1855 a o novinové zprávy z Timesů, které informovaly o případech často krvavého domácího násilí . Výklad doplnila úryvky z lidových balad, v nichž se mluví o násilných vztazích mezi mužem a ženou .

V prvních dvou kapitolách se autorka zabývá otázkou, jak lidé násilí popisovali a definovali a jakým způsobem svůj nesouhlas s ním vyjadřovali . Staví se proti přístupu starších historiků jako např . Lawrence Stonea, kteří se při studiu násilí v minulosti příliš zaměřili na sledování vražd a četnost tohoto trestného činu považovali za měřítko násilí ve společnosti (s . 34) . Podle Foyster byla zkušenost lidí s násilným chováním mnohem běžnější . Určitá míra fyzické síly v manželském vztahu byla za některých okolnos-tí přijatelná, což ovlivňovaly okolnosti, kdy k násilí došlo, i hodnocení chování muže a ženy . Násilí nebylo přijatelné, pokud dosáhlo takového stupně, kdy mohlo být považováno za krutost . Nejpřijatelnější reakcí na hrubé chování muže byly ty způsoby, které podtrhovaly ženskost a typicky „ženské vlastnosti“ jako trpělivost a sexuální nevinnost . Takové chování se setkávalo s porozuměním a muži pak mohli své chování hůře obhájit . Za kruté nebylo považováno pouze fyzické násilí, ale také slovní útoky, nucení k „nepřirozeným“ sexuálním praktikám, nedostatečná péče v době těhotenství, šestinedělí nebo nemoci, neposkytování jídla a oblečení, ome-zování v plnění domácích povinností aj . (s . 44) . Ženy se mohly s krutým zacházením vypořádat soudní cestou, např . zavázáním manžela ke smíru a k nepáchání výtržností nebo rozloučením manželství „od stolu a lože“ . Novou formou odezvy se stalo nervové onemocnění (s . 123) . Autorka opo-nuje názoru, že fyzický způsob usměrňování manželky začal být odmítán až koncem 19 . století . Vznik tohoto postoje k manželskému násilí klade do mnohem dřívější doby .

Ve třetí kapitole se Elizabeth Foyster věnuje tomu, jaký vliv mohly mít násilné vztahy mezi rodiči na děti a jakou úlohu děti během násilí hrály . Děti se často stávaly oběťmi domácího násilí, ale po překonání stra-chu mohly zasáhnout i aktivně, např . bráněním matky nebo přivoláním pomoci . Při rozvodovém řízení mohly za určitých podmínek vystupovat jako svědci . Autorka uvádí, že podobně jako dnes mohly v partnerském vztahu rodičů fungovat jako prostředky, s jejichž pomocí bylo možné druhému partnerovi ublížit, např . naváděním dětí ke špatnému chování nebo zamezováním v přístupu k nim (s . 152–154) . V rozvodových řízeních nebyla ochraně dítěte a opatrovnictví věnována téměř žádná pozornost . Dítě zůstávalo v péči otce, což bylo pro řadu žen důvodem zůstat s násil-nickými manžely . Situace se změnila až v roce 1837, kdy byl parlamentem

520

L I T E R A T U R A

přijat zákon o opatrovnictví, který dával matkám právo žádat o svěření dětí mladších sedmi let do péče .

Ve čtvrté kapitole se autorka snaží vypořádat se vžitým názorem, že se násilí v manželství stávalo v průběhu sledovaného období se sílícím indivi-dualismem stále více soukromou věcí . Podle ní se žena mohla na konci 17 . století i v polovině 19 . století spolehnout na široký okruh osob, což dokládá jejich obdobným množstvím při soudních řízeních (s . 170) . Žena mohla najít podporu u své původní rodiny, se kterou zpravidla nikdy nezpřetrhala vazby . Neplatilo to ale, pokud se vdala bez rodičovského souhlasu . Rodiče se zpravidla neangažovali během sporu přímo uvnitř rodiny své dcery, ale mohli použít finančního nátlaku na svého zetě (s . 175–177) . Zásah rodičů nemusel být vždy ku prospěchu dcery, protože manželské spory byly chápá-ny jako něco ostudného (s . 180) . Žena mohla získat podporu také u přátel, sousedů a služebnictva . Sluhové mohli vzbudit zájem o dění v rodině v širší komunitě . K manželskému násilí ale nedocházelo pouze za „zavřenými“ dveřmi domu . Svědci násilí odehrávajícího se na veřejnosti často aktivně vyjadřovali svůj nesouhlas a za určitých podmínek mohlo dojít k organizo-vanější formě protestu proti páchanému násilí, především různým typům rituální odplaty jako např . šarivari (s . 196) . Autorka upozorňuje na odlišný obsah slova komunita v závislosti na sociálním postavení ženy . V dělnické třídě byla komunita chápána spíše lokálně jako společenství lidí, kteří žili poblíž, ať šlo o přátele, rodinu nebo cizí osoby . Elizabeth Foyster našla více dokladů o zasahování sousedů do manželských vztahů právě pro nižší vrstvu . U příslušníků střední a vyšší vrstvy se komunita skládala ze členů rodiny a přátel, jejichž sociální postavení bylo stejné, a služebnictva . Ženy z různých společenských vrstev tak musely po rozvodu čelit odlišným problémům . Zatímco v dělnické vrstvě to byla mnohem více otázka hmotného přežití, u žen z vyšších a středních vrstev to byl problém společenského úpadku, kdy se žena dostávala mimo jí vymezenou společenskou roli . Můžeme hovořit o nezakotvení jejího postavení ve společnosti (s . 203–204) .

V páté kapitole se autorka věnuje vzniku a rozvoji profesionálního přístupu k problematice domácího násilí . Profesionalizaci považuje za největší změnu, k níž ve sledovaném období docházelo . Současně s ní se zmenšovala role rodičů, přátel, sousedů a služebnictva . Za profesionály autorka považuje duchovní, dále osoby s dohlížecí a kontrolní funkcí jako farní a „chudinské“ úředníky (poor law officials), smírčí soudce (JPs), úředníky se soudní pravomocí (magistrates), strážníky (constables), a „zdravotnické“ pracovníky, tzn . lékaře, chirurgy, lékárníky, chůvy, porodní báby a „psychiatry“ . Jejich významná úloha spočívala v usmíření manžel-ského páru, dohlížení nad situací, ale také v poskytování podpory opuštěné ženě a dětem . Profesionálové také vystupovali před soudem jako svědci . Autorka se věnuje sledování úlohy tzv . „nové policie“, která po roce 1829 zasahovala do případů manželského násilí .

521

Z Á K L A D Y

Knihu uzavírá kapitola o rozvodovém zákonu z roku 1857 a okolnos-tech jeho přijetí . Zákon umožňoval rozvedeným osobám vstoupit do dalšího manželství . To bylo dosud možné pouze po úspěšném soukromém řízení v parlamentu, které bylo velmi nákladné a zdlouhavé . Zákon zlepšil posta-vení rozvedených žen, které mohly vstoupit do dalšího manželského svazku, ale ještě neřešil otázku jejich majetkových práv . Při projednávání zákona byl patrný vžitý názor, že muž má právo svou manželku fyzicky trestat, i to, že domácí násilí bylo spojováno s nižší společenskou vrstvou .

Výklad autorky je zarámován příběhy Rachael Norcott (1666) a Mary Veitch (1837), které žádaly o rozluku manželství z důvodu krutosti manžela . K oběma ženám se autorka opakovaně vrací a snaží se na nich ukázat, k jakým změnám došlo v průběhu sledovaného období v chápání a posuzování manželského násilí . Autorka ve svém výkladu postupuje tak, že uvádí typické případy . Např . v části věnující se roli služebnictva v manželském násilí odkazuje na osm případů z let 1666–1837 (s . 184–186) . Otázkou je, zda je těchto osm případů dostatečným základem pro její tvrzení . V knize programově nevěnuje žádnou pozornost kvantitativní analýze případů manželského násilí a text nedoprovází žádná tabulka ani graf . Jak sama autorka uvádí, manželské násilí se takové analýze vymyká a to zejména proto, že velká řada těchto případů není nikde zachycena (s . IX) . Při absenci jakékoliv kvantitativní analýzy zůstává otázkou, zda jsou uvedené příklady opravdu typické a zda autorka nepracovala výběrově (s . 234) . Čtenáři je tak poněkud utajen charakter pramenné základny, na níž se autorka spoléhá . Za zmínku také stojí široká definice násilí, do které Foyster zahrnuje i slovní urážky . Násilí nechápe tak, že by bylo jednoduše namířeno jednou osobou proti druhé – vytvářelo podle ní „pole síly, které existovalo mezi lidmi a v rámci jejich vztahů“ . Všechny formy násilí, ať fyzické, sexuální nebo slovní, se nedají oddělit . Násilí bylo prožíváno a popisováno jako „spojitý celek, ve kterém se mohly všechny tyto formy spojovat a být součástí propleteného a ničivého celku“ (s . 38) .

Tereza Siglová

Milan Ř e p a : Poetika českého dějepisectvíBrno, Host 2006, 260 s. ISBN 80–7294–189–5

Snad každý vědec si nutně musí čas od času položit otázku, jak vlast-ně dospívá ke svým poznatkům, jaké jsou noetické možnosti jeho oboru a nakolik jsou výsledky jeho práce trvalé (objektivní, pravdivé) . Pokud ovšem jde o ztvárnění těchto výsledků, pohybuje se většina oborů v jed-noduchém rozlišení standardního vědeckého textu s náležitým aparátem, který na prvý pohled signalizuje jeho odborný charakter, a popularizace podané víceméně přirozeným jazykem, s minimem specializovaných ter-mínů, jež jsou při nezbytném užití ihned vysvětlovány . Postup zůstává stejný, ať jde o popularizaci formou kultivované eseje či prosté deskripce

522

L I T E R A T U R A

výsledných tvrzení . Použitý jazyk tedy na první pohled upozorňuje čtenáře na charakter textu, na formu, avšak na vlastní výstupy vědecké práce, jejich věcný obsah, zůstává bez vlivu .

Na prvý pohled platí toto rozlišení též v historii, zvláště dostane-li se nám do ruky práce některého ze současných autorů, libujících si v pře-bujelém poznámkovém aparátu a nekomplikovaném stylu . Má ale historie svůj charakteristický odborný styl? Používá termíny a výkladové postupy, které by byly vyhrazeny jen historickým pracím? Lze o tom úspěšně pochy-bovat . Historik – zvláště dnes – sice hojně využívá metod a terminologie sousedních oborů, jeho základní vyjadřovací formou ale zůstává přirozený jazyk . I z tohoto důvodu má historie blíže k literatuře než ostatní humanit-ní vědy . S ironií jen nepatrnou bychom mohli konstatovat, že snad právě proto byla intenzita zpochybňování „pravdivosti“ a „objektivity“ výsledků historické práce v posledních desetiletích tak vysoká . Otázka „jak vlastně píšeme“, jak vzniká historický text a jaké má zvláštnosti, ovšem provází historii v celém období její moderní existence, minimálně od Droysenových přednášek . Stačí neomezovat se na módní tituly posledních tří desetiletí (počínaje pracemi Foucaultovými či Whiteovou Metahistory), vrátit se k dílům klasiků a číst pozorně .

Českému dějepisectví úvahy a polemiky o povaze historického textu nezůstaly utajeny, jejich promýšlení však dlouho zůstávalo záležitostí několika osobností (zejména Jaroslav Marek) . Už proto je kniha Milana Řepy Poetika českého dějepisectví v našem prostředí výjimečná . Její autor přistoupil k tématu s obdivuhodnou znalostí rozsáhlé evropské a americké literatury a zaměřil svou analýzu na bezesporu nejpoetičtější období čes-kého dějepisectví od Františka Palackého až po tzv . třetí generaci Gollovy školy, tj . do třicátých let 20 . století . Řepa svou práci rozvrhl do pěti kapitol, každé o čtyřech podkapitolách, což může čtenáře upomenout na zmíně-nou Whiteovu Metahistory . Přes velkou pozornost věnovanou formálním znakům historického textu se však obě práce svým zacílením liší . M . Řepa zůstává u těchto znaků a snaží se ukázat, proč nás některé historické knihy uchvacují, proč se k nim vracíme, i když jsou odborně již zastaralé . Nejde mu o pragmatiku textu, o cíle, k nimž jejich autoři směřovali a jichž se dotýká jen v souvislosti s persvazivními postupy zkoumaných historiků . Zjednodušeně: nesnaží se o zkoumání toho, co ovlivňuje „správnost“, „pravdivost“ textu, ale toho, co jej ozvláštňuje, ale i usnadňuje porozumění, tedy poetiky .

Kniha vychází od nejjednodušších prvků, tropů a figur, dále postupuje přes styly, kompozici, kategorie až k strategiím . Sleduje tedy cestu výstav-by textu od těch jeho součástí, jež užíváme často neuvědoměle a ani je nevnímáme jako poetizující, k vyšším plánům, ve kterých přichází ke slovu úmyslná autorská volba . Místo analyticky sevřených pohledů na konkrétní díla, resp . autory, jejich detailního uzavřeného rozboru, volí Řepa jinou

523

Z Á K L A D Y

cestu a pokouší se ukázat shodné rysy i variabilitu v historických textech zhruba stoletého období . Své závěry dokládá na neobyčejně rozsáhlém souboru historických děl . Nejhojněji přicházejí citáty z Palackého Dějin národu českého, prací Pekařových a Šustových, též Odložilíkových, ale možná poněkud překvapivě také z děl W . W . Tomka, V . Novotného či R . Urbánka . Citlivou a přesnou analýzou jejich knih autor názorně ukazuje, že i tito his-torici, obecným míněním považovaní za suchopárné faktografy, byli schopni svůj výklad oživovat vhodně volenými poetizujícími postupy . Pozornost by si možná zasloužil také Antonín Rezek (v knize překřtěný na Josefa), i tak je ovšem množství a výběr rozebíraných prací reprezentativní .

Objevnost Řepovy práce se vyjevuje s postupem ke komplikovanějším prvkům . Hojné užívání metafor, metonymie a personifikací v historických textech bylo lze očekávat, neboť patří k neoddělitelným součástem každo-denního vyjadřování .1 Tušené výsledky přináší taktéž rozbor figur, stano-vující jevy typické pro odborný text (např . definice, antiteze ad .), i když zde se setkáváme s překvapivým lokalizováním polyptotonu – příznačně v textu J . Golla (a nemohu se zdržet poznámky, zda nejde o jev v pracích historiků spíše ojedinělý) . Již následující kapitola o stylech přináší rozlišení důležitá pro odborné texty a vymezení charakteristik textů dějepisných . Tři zvolené vztažné body, a sice ráz, spojitost a uměřenost, dávají příležitost k zamyšlení nad pojmovým a zážitkovým vyjadřováním a jejich dalšími variacemi, nad otázkami plynulosti, sevřenosti a spletitosti výkladu, včet-ně pojednání o užívání periody a jejím postupném ústupu z historických (a vůbec odborných) děl, a nad funkcí stručnosti a proti ní podrobnosti výrazu . I když se v prvých dvou kapitolách pojednávalo především o nižších stylotvorných prvcích na krátkých textových částech, jako jsou větné celky, nanejvýš odstavce, zohledňují některé postřehy podíl těchto prvků na cel-kovém vyznění textu a rovněž ukazují, že tropy, zejména metafora, a figury mohou sloužit jako nástroj k lepšímu přiblížení minulosti . Kapitola Kom-pozice se věnuje vlastnímu uspořádání výkladu . Z organizačního principu, jejž autor nazývá řád, vycházejí tři podoby historiografických textů, a to popis, výklad a vyprávění, tedy poučení, vysvětlení a čtenářsky nejatraktiv-nější příběh . Jedná se o členění, se kterým se můžeme ve variacích setkat i v jiných pracích a jež Řepa dále podrobněji zdůvodňuje a rozvádí . V části o kategoriích si autor zvolil k rozboru postavu, čas, pohled a děj . Jedná se o kategorie, jež výrazně propojují historické práce a literaturu a právě na nich se dobře ukazuje, nakolik jsou literární postupy vlastní rovněž tvorbě odborného textu, ať již jde o pojetí „hrdiny“ (tématu práce), časových rovin (rozdílu času děje a času vyprávění), panoramatického/scénického či interního/externího pohledu na dění nebo o vlastní uchopení děje

1 Srov . např . knihu, jejíž užití obohatilo i recenzovanou monografii: L a k o f f , George – J o h n s o n , Mark: Metafory, kterými žijeme . Brno 2002 .

524

L I T E R A T U R A

jako ztvárnění určité zápletky . Závěrečná kapitola se zabývá pomyslným vrcholem tvorby textu, způsobem, jakým na jeho stránkách vystupuje a do kontaktu se čtenářem vstupuje autor a jak vědomě reflektuje své sdělování, jak zvyšuje působivost vyprávění, a nakonec pojednává téma velmi atraktiv-ní: soud . V této podkapitole, jež by snadno vydala na samostatnou knihu, se Řepa omezil na shrnutí základních otázek po povaze historikova soudu nad minulostí z hlediska poetiky a jen letmo se dotkl vnějších vlivů, které autory citovaných ukázek k určitým soudům mohly vést .

Na závěr podaného přehledu drobnou poznámku k Řepovu výkla-dovému postupu . V promyšleném rozvrhu stylistických charakteristik se autor s oblibou u jednotlivých typů uchyluje k postulování opozit, např . spletitost/jednoduchost, případně dualit, např . u popisu mathetického a mimetického . Velmi zjednodušeně bychom mohli říci, že kniha sleduje dva možné základní přístupy k tvorbě historického textu, jež bychom – opět velmi zjednodušeně – mohli v souladu se závěry podkapitoly Autor označit za dionýský a apollinský . Prvý staví na plastické evokaci minulé skutečnosti pomocí bohatého lexika a syntaxe, jeho nejvlastnějšími podobami jsou pří-běh a popis a velkou roli tu hraje historikova intuice . Druhý upřednostňuje ukázněnou stavbu díla, čistotu stylu a pregnantní a výstižný výraz a své pole nalézá ve výkladu, kde náleží přední úloha argumentu .

Řepa až úzkostlivě zachovává hranici, jež dělí jeho téma, tedy poetiku historického textu, od vztahu jazyka a myšlení, textu a společnosti . Úmyslné omezení na formální rozbor lze pochopit, avšak i při pochopení zůstává ve čtenáři pocit nesplněných očekávání v naznačených směrech . Nepovažuji za účelné vytýkat autorovi, že nepsal, o čem psát ani nechtěl . Rozvíjení v obou směrech představuje podle všeho plodné badatelské pole do budoucna . Jazyk je jediným možným zprostředkovatelem našich myšlenek, samo myšlení probíhá jedině v jazyce, a proto otázka, zda a případně nakolik jsou výsledné obrazy minulosti již zakódovány v hlubinách lidské mysli, zůstává znepokojivou připomínkou podmíněnosti a omezenosti našeho bádání .2 Podobně jsou historici ve svých výzkumech a jejich jazykovém ztvárnění často nevědomě, ale zásadně ovlivňováni prostředím, ve kterém žijí a jehož hodnoty sdílejí . Jörn Rüsen, jeden z autorů, kteří k problematice přispěli podstatným dílem, považoval za základní kritérium, podle kterého třídil typy historických textů, jejich „smysl“: směřování k cíli, stojícímu mimo text v souboru hodnot, v kulturním systému . Právě Rüsen patří k historikům, kteří si neoddělitelnost historického textu od společnosti a její kultury dobře uvědomují .3 Otázkami pro sebe jsou i vztah beletristické a historické

2 Podněty k dalšímu rozvíjení lze nejspíše čekat od kognitivní vědy, srov . např . T u r -n e r , Mark: Literární mysl . O původu myšlení a jazyka . Brno 2005 . Z odlišného hlediska v přehledu novějšího bádání např . F i l l a f e r , Franz Leander: Sprache und Geschichte . Storia della Storiografia 45, 2004, s . 28–39 .3 R ü s e n , Jörn: Die vier Typen des historischen Erzählens . In: Formen der

525

Z Á K L A D Y

tvorby, „pravdivosti“ vyjádření nejen pocitů a emocí v odborném textu a krásné literatuře,4 rozlišování fikčních a historicky reálných světů,5 či poněkud vágně formulovaného „smyslu“ historického a literárního .6

U knihy pojednávající o poetických postupech v historickém textu není bez zajímavosti zastavit se u stylu jejího autora . Byť M . Řepa úvodem zachovává topos skromného autora a omlouvá množství uváděných citátů poukazem na jejich vyšší úroveň oproti stylu vlastnímu, není jazyk jeho knihy bez výrazných kvalit . Řepa vládne schopností uměřeného, přesného a kultivovaného výkladu . Stačí otevřít knihu na stránkách úvodní kapito-ly, které i nezasvěcenému čtenáři přehledně a přitom výstižně přibližují komplikované cesty moderního bádání včetně analytické filosofie . Nesnaží se oslňovat efektními formulacemi (často skrývajícími myšlenkovou prázdnotu) a šroubovanými periodami, pod zdánlivě prostým, lexikálně a syntakticky sevřeným povrchem jeho textu se však skrývají rozsáhlé znalosti, myšlenkové bohatství a prožitek netoliko historiografických, ale i beletristických děl, který prozrazují občasné narážky a poznámky na okraj výkladu . V dotčeném rozlišení apollinského a dionýského autorského natu-relu patří Řepa jednoznačně k linii apollinské, jež má v našem prostředí nejvýraznější představitele v Jaroslavu Gollovi a Jaroslavu Markovi . Tím se ovšem znovu ocitáme u momentu již zmíněného: nezbytnou podmínkou poetiky je myšlení, jinak jde jen o manýru, jež se po pár stránkách zprotiví a omrzí . Tomáš Borovský

*

Geschichtsschreibung . Hg . von R . Koselleck – H . Lutz – J . Rüsen . München 1982, s . 514–605 . Problematikou „smyslu“ v historickém myšlení se Rüsen zabývá dlouhodobě a výsledkem je nedávná kniha, sestavená z upravených studií: Kultur macht Sinn. Orientierung zwischen Gestern und Morgen . Köln – Wien 2006 .4 Tedy jedno z velkých témat H . Whitea . Zhuštěně a neústupně viz např . W h i t e , Hayden: Ich glaube nicht, daß eine Theorie wie meine dazu da ist, angewandt zu werden . Ein Gespräch zwischen Hayden White und Judith Huber . Österreichische Zeitschrift für Geschichtswissenschaft 9, 1998, s . 246–268, ilustrativně s . 249 .5 K tomu D o l e ž e l , Lubomír: Fikční a historický narativ: setkání s postmoderní výzvou . Česká literatura 4/2002, s . 341–366 .6 O nich ve zdůvodnění, proč se neodhodlal k napsání románu, hovoří v rozhovoru s A . Sforzi G i n z b u r g , Carlo: Geschichte und Geschichten. Über Archive, Marlen Dietrich und die Lust an der Geschichte . In: Týž: Spurensicherung . Über verborgene Geschichte, Kunst und soziales Gedächtnis . Berlin 1983, s . 7–24 .

Paměti Vincence PraskaK vydání připravila, úvodní studii napsa-la a poznámkami opatřila Milada Písková. Opava, Matice slezská 2006, 175 s. ISBN 80–903055–8–X

Nové vydání pamětí Vincence Praska je bezpochyby záslužným edičním počinem . Pohled do zákulisí života a práce velkého slezského buditele, filologa, folkloristy

a historika totiž ani po sto letech neztra-til nic ze své čerstvosti, a protože od jeho posledního vydání uplynulo přes sedmdesát let, stal se prakticky nedostupným . Za sym-bolické potvrzení přetrvávající inspirativ-nosti Praskova díla můžeme považovat fakt, že se o vydání jeho pamětí postarala Matice slezská, dědička jeho zakladatelských snah na poli české kultury ve Slezsku .

526

L I T E R A T U R A

Paměti, jež autor psal na sklonku života v Napajedlích, zůstaly pravda nedokončeny . O tom, jak je koncipoval, svědčí jejich ori-ginální titul Půlstoletí kulturních našich snah pro Slezsko, které hodlal rámovat léty 1860–1910; stihl je však dovést jen do roku 1877 . Přesto je text Praskových pamětí nesmírně cenným a zajímavým svědectvím o době národního obrození ve Slezsku (které v tamních podmínkách probíhalo opoždě-něji a zpomaleněji ve srovnání s ostatními zeměmi Koruny české), stejně jako o vývoji a peripetiích českého národního školství . Prasek vlastně celou svou profesní dráhu zasvětil školství, když po studiích filologie na univerzitách ve Vídni a Vratislavi dlou-há léta vyučoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a v letech 1883–1895 byl prv-ním ředitelem českého gymnázia v Opavě . Na jeho ustavení se aktivně podílel a není bez zajímavosti, že obtížné prosazení čes-kého gymnázia v Opavě se stalo právním precedentem pro další české soukromé střední školy . Z dnešního hlediska zaslu-huje pozornosti rovněž šíře Praskových zájmů mimo pedagogické povinnosti . I při vědomí odlišnosti současného a tehdejšího školství se nelze ubránit srovnání nyněj-šího středoškolského vyučujícího, který „nestíhá“, s gymnaziálními profesory před sto dvaceti lety, k jejichž profesní výbavě téměř automaticky patřil vědecký výzkum a publikační činnost . Naší současnosti bude nepochybně blízký také Praskův povzdech nad úrovní a úlohou žurnalistiky, která se otřela o jeden jeho jazykovědný spis: „Novi-ny vložily se do věcí vědeckých, o kterých jim rozhodovati nenáleží; chytiliť se povrchností povrchních.“

Třebaže Prasek v pamětech klade důraz na svou práci – takže například sou-kromý či rodinný život téměř pomíjí – lze si z přečteného vytvořit obrázek o ryze lidském profilu memoáristy . Jeho vlaste-nectví vyvěralo z hlubokého přesvědčení, a i když v praxi přinášelo neustálé potýkání s německým kulturním živlem, nikdy nepře-kročilo meze korektnosti a slušnosti . Pra-sek neváhal vyzdvihovat práci německých historických časopisů a naopak kritizovat český časopis za to, že nevěnuje pozornost Slezsku „nikoli z nějaké lásky vlastenecké, nýbrž podle ceny vědecké“ . Nepřekvapí tudíž

dlouholeté přátelské styky třeba s pruským genealogem a topografem Augustinem Welt-zelem, kterého Prasek dokonce považoval za svého hlavního učitele dějepisu . Škoda, že Prasek nakonec nedovedl své memoáry ani do poloviny . Bylo by jistě poutavé sle-dovat, jak se vedle zájmu jazykovědného stále více prosazoval i jako historik, který své snahy pro rodný kraj završil čtyřdílnou Vlastivědou slezskou .

Pečlivou editorskou práci na novém vydání Praskových pamětí odvedla Milada Písková, která jako by k ní byla už osudově předurčena . Vždyť tak jako Vincenc Prasek dělí svůj vědecký zájem mezi historii a čes-ký jazyk, dokonce je i svým působením svá-zána se stejnými místy (Opava, Olomouc, Napajedla) . Milada Písková paměti vyba-vila přehledným Praskovým životopisem a doplnila některými dosud neznámými texty z jeho pozůstalosti . Z nich zejména Vzpomínky učitele ze Slezska, Moravy a Čech výstižně dokreslují jeho osobnost . Cenný je poznámkový aparát představující méně známé osoby z Praskova okolí a vysvětlu-jící dnes již zapomenutá nebo neužívaná slova a obraty sto let starého textu . Těchto vysvětlivek je možná víc, než bylo zapotře-bí (kniha je především určena vzdělanější-mu čtenáři), někdy také zarazí poněmčení Praskem česky psaného jména (v originále jmenovaný Jan Spatzier je v poznámce představen jako Johann Spatzier) . To jsou však jen drobné vady na záslužném díle, které ke čtenáři přichází ve vydání prostém, leč vkusném . Marcel Sladkowski

Miloslav P o j s l : Sepulkrální památky na Moravě a ve Slezsku do roku 1420Monumenta Moraviae et Silesiae sepulcralia. Univerzita Palackého v Olomouci 2006, 303 s. ISBN 80–244–1240–3

Katalog křesťanských sepulkrál-ních památek Moravy a Slezska do roku 1420, vzešlý z dlouholetého badatelského zaměření a úsilí Miloslava Pojsla a vyda-ný nakladatelstvím Univerzity Palackého v Olomouci koncem loňského roku, před-stavuje první díl plánované rozsáhlé ediční řady Monumenta Moraviae et Silesiae Sepul-cralia (MMSS) . Celý vydavatelský počin má ve dvou dílech a celkem 23 svazcích

527

Z Á K L A D Y

(plánováno 22 svazků II . dílu) obsáhnout rozsáhlý fond náhrobních památek Moravy a Slezska do roku 1850, přičemž svazky druhého dílu řady mají zahrnovat památ-ky vzniklé v letech 1421–1850 . Zatímco ve vydaném prvním díle katalogu je uplatněno chronologické řazení sepulkrálního materi-álu, následujících dvaadvacet svazků bude členěno dle hlediska místního . (Ediční plán je zveřejněn na konci anotované publikace s vyznačením již rozpracovaných svazků – rozpracováno je šest svazků z dvaadva-ceti) . Ediční řada MMSS bude mapovat pouze sepulkrální památky křesťanské – plán systematicky zpracovat i židovské sepulkrálie byl, z finančně organizačních důvodů, odložen .

První část publikace Sepulkrální pa-mátky na Moravě a ve Slezsku do roku 1420 je věnována teoretickému úvodu do pro-blematiky pohřbívání obecně: Po nástinu stručného vývoje pohřebního ritu a ozna-čení a úpravy pohřebních míst (hrobů) od starověku, přes období Velké Moravy až po tzv . mladohradištní období (v periodizaci se odráží fakt, že autorovými východisky zde byly poznatky získané archeologic-kými metodami a archeologická odborná literatura jako taková) následuje obecné vymezení jednotlivých míst, kde se lze se sepulkrálními památkami setkat in situ (farní kostely, kláštery, kapituly), jakož i posouzení charakteru, respektive výtvar-né podoby, umělecké kvality a technických okolností vzniku středověkých moravských a slezských náhrobníků spolu s vymezením jejich původní polohy v rámci uvedených pohřebních míst včetně některých kon-krétních příkladů . (Pojsl se opírá o kon-krétní doklady získané vlastním terénním výzkumem dané problematiky; upozorňuje zároveň na některé komplikace při studiu nálezových situací sepulkrálních památek, jako je druhotné umístění náhrobníků, torzovitost dochování i absence nálezové dokumentace u památek objevených v 19 . století a dříve, dnes navíc často nenávratně nezvěstných .) Početné ztráty památek v 18 . a 19 . století – ale také již ve 2 . polovině 17 . století v období barokizací klášterů a koste-lů – mohou být pouze částečně nahrazeny údaji, jež lze čerpat ze starých soupisových prací (první pokusy o systematický sou-

pis náhrobků na Moravě a ve Slezsku lze datovat již do počátku 18 . století), jejichž přehledu věnoval Miloslav Pojsl pozornost v závěrečné části tohoto teoretického úvodu k vlastnímu katalogu sepulkrálií .

Katalog sepulkrálních památek Mora-vy a Slezska do roku 1420 je členěn na čtyři oddíly: Oddíl A – Dochované sepulkrální památky, oddíl B – Deperdita (sepulkrál-ní památky nedochované, doložené jen písemnými prameny – právě zde autor čerpal informace ze soupisů uvedených výše), Oddíl C – Spuria (památky sporné) a oddíl D – Sporné a nejisté zprávy o nedo-chovaných sepulkrálních památkách . Toto členění bude dodržováno i v dalších svaz-cích ediční řady .

V záhlaví jednotlivého katalogového hesla je kromě pořadového čísla (každý ze čtyř oddílů katalogu má vlastní číslování), identifikace památky a lokality jejího sou-časného, a to i druhotného umístění (v loka-litách s více objekty řazeno podle jednotli-vých sakrálních staveb – kostelů, klášterů, kaplí) uvedena datace památky a literatura, vztahující se ke konkrétní položce kata-logu . Vlastní text hesla s poznámkovým aparátem zahrnuje podrobný popis umís-tění, respektive nálezové situace, podrobný popis náhrobku včetně všech zjistitelných rozměrů náhrobní desky, informace o stavu dochování, použitém materiálu a nechybí též podrobné epigrafické údaje (typ a velikost písma, rozbor použitých zkratek a grafic-kých značek) včetně transkripce a překladu nápisu, pokud jej náhrobek nese . Nakonec jsou připojeny stručné prosopografické údaje k osobě zemřelého, jsou-li známy . Každá katalogová položka oddílů A a C je navíc doplněna precizní kresebnou doku-mentací pořízenou překreslením originálů 1:1 a následným fotografickým zmenšením, méně často je (z pochopitelných technic-kých důvodů) použita fotografie .

Na konci publikace je standardně zařazen seznam zkratek, seznam prame-nů a literatury včetně poměrně obsáhlého německého resumé . Celý svazek uzavírá fotografická obrazová příloha, zachycující mimo jiné některé nálezové situace vybra-ných evidovaných památek .

Přínos anotované publikace jakož i záslužnost celého plánovaného ediční-

528

L I T E R A T U R A

ho počinu MMSS jsou nezpochybnitelné, a to nejen vzhledem k neutěšenému stavu katalogizace i zpřístupnění moravských sepulkrálních památek, na niž autor upo-zorňuje (s . 63–64) . Sepulkrální památky jsou významnými a ve vztahu k písemným pramenům zcela plnohodnotnými prame-ny nejen pro dějiny umění, ale též pro oblast pomocných věd historických, jako jsou epigrafika, heraldika, genealogie, ale i další odvětví, z nichž lze uvést výzkumy prosopografické . Také proto bych se na závěr chtěla přimluvit za přehodnocení avizované koncepce vydavatelského plánu, jenž počítá se členěním jednotlivých svazků druhého dílu edice podle dnes již neexistu-jícího územně správního členění na okresy . Obávám se, že tato neaktuálnost by mohla v budoucnu poněkud komplikovat práci s katalogem . Stejný dopad by mohla mít i skutečnost, že s rejstříky se počítá až pro kompletní soupis v posledním svazku celé ediční řady (II/22) . Fakt, že lepená vazba knihy neprokázala již při krátkodobé mani-pulaci přílišnou trvanlivost je, u publikace typu katalogu zejména, jistě nepříjemným zjištěním, jež však pochopitelně nepadá na vrub autora . Eva Richtrová

Lutz R a p h a e l (Hg.): Klassiker der Geschichtswissenschaft. 1. Von Edward Gibbon bis Marc Bloch. 2. Von Fernand Braudel bis Natalie Z. DavisMünchen, C. H. Beck 2006, 256 + 285 s. ISBN 3–406–54118–6 (1. díl), 3–406–54106–6 (2. díl)

Lutz Raphael vydává po několika letech další z knih k moderní historiogra-fii a opět jde o titul, který sice neoslňuje a nevyvolává dychtivé očekávání, ale velmi solidně mapuje jen relativně známý terén dějepisectví posledních dvou staletí . Dva svazky přinášejí v pětadvaceti kapitolách portréty celkem 27 historiků, počínaje E . Gibbonem a konče představiteli cambridg-ské školy J . G . A . Pocockem a Q . Skinne-rem . Stati věnované jednotlivým historikům jsou sestaveny podle stejného trojdílného schématu: život, dílo, další působení díla; následuje bibliografie hlavních děl daného historika, sekundární literatura a poznám-ky . Příspěvky v rozsahu mezi patnácti až

třiceti stranami se samozřejmě liší v tom, na jakou ze tří složek kladou důraz (např . asi nejrozsáhlejší životopisná část je u K . Marxe), jinak se vcelku shodují ve stříz-livém výkladu bez ostrých interpretačních akcentů a povětšině i bez vědomého využi-tí představovaného historika k prezentaci vlastních postojů . Zvolit pouhé necelé tři desítky osob coby reprezentanty vývoje historické vědy ve dvou staletích nutně znamená vložit kritikům do ruky důtky a nastavit záda – každý absolvent kursu dějin dějepisectví, který alespoň občas zavítal na přednášky, snadno vysype desítky dalších jmen . Když Marx, proč ne Hegel? Proč ne Croce, Ginzburg nebo White? Proč s výjimkou M . I . Rostopceva žádný představitel středo- a východoevropského dějepisectví? L . Raphael věnuje odůvodnění výběru úvodní stať, kde jako hlavní kritéria klade přítomnost díla i v současnosti, impul-sy, kterými historik ovlivnil vývoj oboru, velikost díla a spojitost historikova života se společenskými proměnami čtyř (tak editor) hlavních epoch od osvícenství do dneška . Zvolené osobnosti pak prý jako symboly reprezentují celý vývoj oboru . Přesněji však kritéria objasňují ty pasáže úvodu, které se obracejí k německému čtenáři . Je jasné, že kniha má sloužit k překonání úzce pojímaných hranic dějin historické vědy a napomoci, evidentně především studen-tům, kterým lze titul vskutku jen doporučit, k lepšímu vnímání národního dějepisectví jako pouhé části většího celku . Ve výběru ale na prvý pohled zarazí jediná žena mezi samými muži – N . Z . Davis . Marně bychom hledali objasnění v Raphaelově úvodu, např . v podkapitole Gruppenbild mit Dame (titul v zjevné narážce na román H . Bölla však autor užil jen k své radosti a bez zjevné funkce – vzhledem k vyznění Böllova textu se chce málem dodat: naštěstí) . Pohled na skupinu autorů(ek) je jen o málo utěšenější: Ute Daniel, nekompromisní bojovnice za nové kulturní dějiny (pojednala o R . Kosel-leckovi), a Gabriele Lingelbach (kapitola o Ch . A . Beardovi a J . H . Robinsonovi) . Mají ženy v moderním dějepisectví opravdu tak zanedbatelné postavení, nebo jsme opětov-ně svědky kruhového dokazování mužské výjimečnosti? Tomáš Borovský

529

Z Á K L A D Y

Dušan F o l t ý n a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů Praha, Libri 2005, 878 s., ISBN 80–7277–026–8

Kláštery byly vždy především institu-cemi, jejichž posláním bylo napomoci svým členům v úsilí o „dokonalejší následová-ní Ježíše Krista“ cestou dodržování tzv . evangelických rad poslušnosti, chudoby a čistoty . Stávaly se vedle toho velice často významnými kulturními centry, měly svá období rozkvětu i úpadku . Všem, kteří mají zájem o poznání jejich dějin i současnosti na území Moravy a Slezska, je určena Ency-klopedie moravských a slezských klášterů . Poté, co v roce 1997 byla vydána Encyklopedie českých klášterů, se očekávalo i brzké vydá-ní moravsko-slezské verze encyklopedie . Na výsledek práce téměř padesáti autorů z nejrůznějších odborných institucí v čele s Dušanem Foltýnem bylo nutné počkat si až do roku 2005 . Encyklopedie moravských a slezských klášterů však vcelku splnila předpoklad, který od ní tvůrci vyžadovali a kterým byla snaha „o ucelené shrnutí histo-rie všech významnějších řeholních komunit na Moravě a v českém Slezsku“, a to především s přihlédnutím k jejich stavebnímu vývoji . Ocenitelná je zejména skutečně mnoho-stranná využitelnost encyklopedie, která je členěna do několika částí .

Jádrem encyklopedie zůstávají hesla k více než 350 řeholním lokalitám . Pro období do poloviny 19 . století jsou před-staveny všechny řeholní domy, včetně sídel již zaniklých, dočasných a správních nebo i neúspěšných pokusů o fundace . Mladší období, které je poznamenáno dynamic-kým rozvojem a šířením zejména různých kongregací a zakládáním i poměrně malých řeholních komunit, si vyžádalo určitou změ-nu metodického přístupu, a proto pro toto období byly představeny v heslech pouze historicky významnější fundace, například mateřince a provinční domy . Řeholní lokali-ty jsou řazeny abecedně a v místech, kde jich bylo více uvnitř jednotlivých obcí, pak chro-nologicky podle data první zmínky . Každé heslo je členěno na dvě části . První blok je vždy věnován dějinám řeholní komu-nity, problematice jejího vzniku, proměn či případného zániku, nebývá opomenuto pochopitelně majetkové zázemí či význač-

né osobnosti a představení dané komunity, velmi často včetně současné situace . Dru-hý blok hesla se pak zabývá otázkami sta-vebního vývoje a popisu řeholního domu a přidružených sakrálních staveb . Velká část hesel je doplněná obrazovým materiálem nebo plány, které zobrazují jednotlivé kláš-tery . Jistým drobným nedostatkem je však v tomto případě neuvedení jejich přesného původu či uložení . Další součástí encyklo-pedie jsou vedle slovníku lokalit i odborné úvody do obecné problematiky moravsko-slezských klášterů . Úvody jsou dva a obsa-hově vlastně kopírují členění jednotlivých hesel . První nese název „Kontinuita a pro-měna“ a jde o celkem zdařilý pokus o struč-né vystižení historického vývoje řeholních komunit na Moravě a ve Slezsku . Druhá odborná část s názvem „Poslání a forma“ zase představuje stavebně typologický pře-hled, který upozorňuje na některé zajímavé příklady monastické architektury na sledo-vaném území ve vztahu k typu řádu . Členě-ní řeholních řádů se přitom drží tradičního modelu jejich rozlišení . Další a nezbytnou částí encyklopedie je pak slovník řádů a kongregací, který umožňuje seznámit se podrobně s jejich jednotlivými představiteli, včetně různých méně známých kongregací . Každé heslo obsahuje latinský i český název řádu, stručný popis poslání, dějin, rozšíření ve světě i u nás a další důležité informace . U významnějších řádů nechybí ani zob-razení řádového znaku . Mužské i ženské řády jsou řazeny abecedně v jednom cel-ku . Úplnost informací encyklopedie dopl-ňuje poměrně podrobná bibliografie k celé tématice a také seznam zkratek, které jed-notlivé řády a kongregace využívají k iden-tifikaci příslušnosti svých členů . Celkově lze přínos encyklopedie vyzvednout nejen z hlediska jejího takřka všestranného využi-tí v dané tématice a z hlediska základních informací o jednotlivých klášteřích a řehol-ních domech na Moravě a ve Slezsku, kde některá hesla plní i funkci vlastně jakéhosi prvního celkového zpracování dějin, ale i z hlediska opačného, totiž že umožňuje učinit si zcela konkrétní představu o tom, které problémy a otázky v této oblasti by bylo dobré ještě zpracovat .

Tomáš Černušák

530

L I T E R A T U R A

Ivan J a k u b e c – Zdeněk J i n d r a : Dějiny hospodářství českých zemí. Od počátku industrializace do konce habsburské monarchiePraha, Nakladatelství Karolinum 2006, 448 s. + přílohy. ISBN 80–246–1035–3

Po úspěšných učebních materiálech pro vysokoškolské studium hospodářských dějin 19 . a 20 . století z pera Václava Průchy a Jany Geršlové a jejich spolupracovníků (Průcha, Václav: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. století . Praha 1974; Geršlová, Jana: Hospodářská minulost českých zemí . I . díl . Období od poloviny 19 . století do druhé svě-tové války . Ostrava 1997) vzešel po určitém čase z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK Praha další rozsáhlý studijní text k hospodářským dějinám českých zemí časově vymezený léty 1815–1918 .

Vedoucími širokého týmu odborníků na ekonomické dějiny českých zemí v 19 . století jsou prof . PhDr . Ivan Jakubec, CSc . a prof . PhDr . Zdeněk Jindra, CSc . Po před-mluvě I . Jakubce a Z . Jindry je učebnice rozdělena do více méně samostatně kon-cipovaných dílčích tematických kapitol, za jejichž obsah, jak stojí v záhlaví knihy, zodpovídají samotní autoři . První kapitola rozebírá základní pojmy a diskutované pro-blémy (Z . Jindra) . Druhá kapitola přibližuje hlavní rysy a hnací síly sociálně ekonomic-kého vývoje českých zemí (Z . Jindra) . Obě vstupní kapitoly považuji za velmi cenné ve smyslu přínosu ke studijním účelům . Nástin právního vývoje podává třetí kapitola (PhDr . et JUDr . Jan Štemberk, Ph .D .) . Následuje pohled na demografický vývoj a vývoj sídel-ní struktury českých zemí (PhDr . Jaroslav Láník, CSc ., I . Jakubec) . Oceňuji samostat-né podkapitoly věnované pohledu na stav a vývoj českých měst a na etnicko-jazykové složení obyvatel českých zemí . Dále jsou řazeny kapitoly věnované uvnitř chronolo-gickému líčení vývoje zemědělství (JUDr . et PhDr . Antonín Kubačák, CSc .), průmys-lu (Z . Jindra, I . Jakubec, PhDr . František Dudek, CSc ., prof . PhDr . Jan Janák, CSc .), dopravy a komunikací (prof . PhDr . Milan Hlavačka, CSc .), obchodu (M . Hlavačka, I . Jakubec), vývoji peněžní a úvěrové sou-stavy (PhDr . Jan Hájek, CSc .) . Cennou novinkou ve srovnání s obdobnými texty je zařazení desáté kapitoly věnované hos-

podářské a technické kultuře (prof . PhDr . Marcela Efmertová, CSc . píše o odborném technickém školství a dalších vzdělávacích a vědeckých institucích, I . Jakubec nastiňuje oblast vědeckých komunikací, výstav a ino-vací) . Poslední kapitola přibližuje v sedmi tematických podkapitolách situaci českých zemí v rakousko-uherském válečném hos-podářství (Z . Jindra) .

Rozsáhlá učebnice je doplněna výbě-rovým seznamem literatury k jednotlivým tematickým okruhům . Na posledních 20 stranách knihy je zařazeno několik příloh: text J . Láníka o statistických pramenech (pozornost statistice považuji pro studium hospodářských dějin za velmi užitečnou), dále mapa administrativního uspořádání Rakouska-Uherska, mapa územního roz-sahu obchodních a živnostenských komor na území českých zemí, přehled hlavních železničních tratí v českých zemích a sché-ma vzniku předních strojírenských podniků v českých zemích .

Učební text recenzovali doc . PhDr . Jana Englová, CSc ., a PhDr . Vlastislav Lacina, CSc .

Studentům historie obecně a moder-ních hospodářských dějin českého prostoru zvlášť je tímto týmovým dílem k dispozici kvalifikovaná, moderní učebnice . V dílčích aspektech a současně ve svém souhrnu vcelku práce velmi plasticky a výstižně při-bližuje dynamické změny ve společnosti, které přinesly tak zásadní vývojové procesy devatenáctého století, jako byla průmyslová revoluce a industrializace . Jana Burešová

Bohumil V y k y p ě l : Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských a baltských jazycích. Etymologie jako pomocná věda historickáBrno, Masarykova univerzita 2004, 238 s. ISBN 80–210–3377–9, ISSN 12111–3034

Autor se v úvodu zamýšlí, nakolik může být etymologie, věda zkoumající „původ“ slov, užitečná pro historii a histo-riky . Připomíná, že etymologii lze vykládat také jako lexikální prehistorii či srovnávací slovotvorbu . Zdůrazňuje, že v případě titulů může jít v předhistorických i historických dobách o přejetí, tvoření v materiálu vlast-ního jazyka a tzv . kalkování . Vymezuje pro-

531

Z Á K L A D Y

stor svého bádání právě z hlediska velké prostoupenosti urozenecké terminologie; zcela zřejmě není možné souhlasit s auto-rovou definicí suveréna a hledání funkce krále (rex) na přechodu mezi miles a sacer-dos neplatí vždy a všude .

Prvními v pořadí jsou tituly germánské (theudanaz, druhtinaz, kuningaz, hendinoz, ríkaz, athal, erlaz, baro, grafio, thunginus, heriro, ealrdoman, hlaford atd .) . Naši pozor-nost spíše zaujmou výklady o titulech slo-vanských, jako je cěsar z osobního jména Caesar, přičemž jeden názor hledá prostřed-nictví gótštiny, druhý přímé přejetí z latiny . Titul korl (korol, král atd .) zase pochází ze jména franckého panovníka Karla Velikého a stává se u Slovanů protějškem germán-ského kuningaz (king, koenig), které mělo původně protějšek ve slovanském knędz, u něhož došlo k sémantickému posunu na hierarchicky nižší stupeň . U termínu voldy-ka předpokládá původní význam ve smyslu vládce, v českém prostředí se však objevuje od přelomu 13 . a 14 . století v podobě vlady-ka pro příslušníka nižší šlechty; s odkazem na J . Macka uvádí paralelní výklad podle pramene z roku 1312 (laicis potentibus, videlicet wladiconibus et civibus) jako přísluš-ník šlechty obecně, takto však uvedenou pasáž traktovat nelze, jde nejspíše skutečně jen o zámožné vladyky a měšťany . Při výkla-du o české šlechtické terminologii je autor determinován stavem historického pozná-ní této problematiky . Tak se na s . 105 lze dovědět, že v Čechách existovaly dvě vrstvy urozenců, totiž beneficiáři s družiníky legiti-movaní panovníkem a pak urozenci, jejichž moc se legitimovala tradicí z dřívější doby (stará aristokracie, předáci komunit), kteří se buď začlenili mezi družiníky, udržovali si privilegované postavení na nižším hierar-chickém stupni nebo je ztratili . Z uvedené-ho vyplývá, že jazykovědcům nemohou být dnes v dané oblasti ku pomoci ani výzkumy Mackovy, ani náhledy Žemličkovy . Pro čes-ké prostředí pak více než termíny gospod, boljarin (původem turkotatarský) a vitędz (snad severský) má význam rozbor slov kmet (z románských jazyků?), které ozna-čuje přísedícího soudu, ale i držitele selské usedlosti a posléze starce obecně, a župan, resp . pán . Župani ve starých Čechách před-stavují vrstvu knížecích úředníků, titul se ve

13 . století fakticky přesunuje na všechny příslušníky nejpotentnější vrstvy, kteří jsou pod tímto označením známi i v blízkém zahraničí (tedy zařazení sociální) . V oblasti Korutan slovo naopak označovalo vesnic-kého představeného, zatímco u Chorvatů a Srbů dvorské hodnostáře (u Protobulha-rů průvodce vládce) . Význam slova suppa v latinských textech je zřejmě identický se významem termínu beneficium, nelze však souhlasit s autorovým názorem, že slovo označuje v Malopolsku solný důl . Ona suppa salis je solným úřadem, správou a z toho vyplývajícím příjmem, nikoli vlastním nale-zištěm soli . B . Vykypěl přijímá Třeštíkův výklad o „panonské tradici“ slova župan přeneseného na Velkou Moravu, stejně tak může jít o přímou výpůjčku z avarštiny, k níž došlo již někdy v 7 . století . Jinak by asi, jak uvádí Ibn Rušta, stěží nesl takový titul (súbandž) Svatoplukův (a tím zřejmě i Mojmírův a Rostislavův) zástupce .

Snad nejzáhadnější je etymologie slo-va pán . Jeden výklad je spojuje s županem (žpán, hpán, pán), jiný naopak předpokládá existenci obou výrazů vedle sebe (župan a gpan); spolehlivě však rozhodnout nelze . Balkánský bán by měl mít turkotatarský původ (bajan, baj apod .) . Své místo nachá-zejí také tituly hrabie, šlechta, rytieř, zeměnín, nápravník . V rámci pojednání o vojevodovi autor prozrazuje svoje východiska v dosa-vadní historické literatuře, která nelze brát déle za směrodatná (beneficiární x pozem-ková šlechta, dominium generale x specia-le za Václava II . atd .) . Následně uvedená baltská titulatura může posloužit spíše jako zdroj poučení a širší komparace než pro aktuální využití v našich podmínkách .

Práce B . Vykypěla představuje pro his-toriky a především medievisty cenný vklad, který pomáhá pochopit z jiného úhlu mno-hé historicko-sociální proměny . Je jen ško-da, že kniha byla vydána v mizivém nákladu a nevýrazné podobě . Libor Jan

532

L I T E R A T U R A

Dějiny vinařství na Moravě. Sborník příspěvků z konference, uspořádané ve dnech 16.–17. září 2004 ve Slavkově u Brna Publikace Moravského zemského archivu v Brně, Nová řada, sv. 10, Brno, Moravský zemský archiv v Brně 2005, 240 s., ISBN 80–86931–08–0

Vstup České republiky do Evropské unie a následné řešení nejrůznějších prak-tických otázek, spojených s pěstováním vína, daly Moravskému zemskému archivu v Brně impuls k tomu, aby vytvořil orga-nizační zázemí pro nové retrospektivní pohledy na vinařství a jeho místo v morav-ské společnosti . Konference věnovaná spe-ciálně tomuto fenoménu, která se konala v polovině září roku 2004, vzbudila zájem celé řady badatelů a byly na ní předneseny příspěvky obírající se vinařstvím z různých zorných úhlů . V obsáhlém konferenčním sborníku, který logicky iniciativu Morav-ského zemského archivu korunoval, byly otištěné práce rozčleněny do pěti tematicky vymezených skupin .

Nejobsáhlejší první tematický blok je věnován rozličným aspektům pěstování vinné révy . Převahu zde mají příspěvky obírající se historickým vývojem, respekti-ve dílčími úseky dějin vinařství v jednotli-vých regionech, panstvích či lokalitách . Na klášterní velkostatek znojemských domini-kánů se zaměřil Tomáš Černušák, zatímco Hana Jordánková zúročila svůj dlouhole-tý badatelský zájem o dějiny královského města Brna a přehledně načrtla místo, jaké náleželo vinařství v rámci ekonomických aktivit brněnských měšťanů ve středověku a v předbělohorské době . Další badatelé sledovali pěstování vína na klobouckém statku v 17 . století (Emil Kordiovský), se širším časovým záběrem na Hodonínsku (Lubor Nedbal), na Boskovicku (Fran-tišek Mlateček) a v obci Mařaticích (Jiří Čoupek) . Karel Mlateček pojednal o neu-těšeném novodobém vývoji vinařství na Slavkovsku, kde během 19 . a 20 . století toto odvětví postupně ztratilo na významu a v současné době se víceméně omezuje jen na malé rodinné vinice . Se vznikem znojemské stanice pro šlechtění vinné révy na sklonku 19 . věku a s jejím dodnes pokračujícím bojem proti plísňovým cho-

robám a škůdcům seznamuje článek Davi-da Nehyby . Teritoriální záběr dalších statí přesahuje či se zcela vymyká moravskému prostředí . Lounskému vinařství na sklon-ku předbělohorské doby a v počáteční fázi třicetileté války popřál pozornost Bohumír Roedl, který na příkladu místní kroniky Pavla Mikšovice naznačil, jakou výpovědní hodnotu pro studium sledované problema-tiky mohou mít narativní prameny . Ve vzta-hu k historické klimatologii se významem dochovaných zpráv o pěstování révy obírali Rudolf Brázdil a Hubert Valášek, zatímco Vilém Kraus a Miloš Suk se zamyslili nad významem moravské vinařské oblasti v šir-ším evropském kontextu .

Do druhé tematicky vymezené skupi-ny byly zařazeny příspěvky Iva Durce, Jany Hudcové a Radomíra Ševčíka, obírající se moderními vinařskými spolky a organizace-mi . Otázky odvíjející se od konzumace vína a jeho postavení coby obchodního artiklu jsou probírány v dalších příspěvcích, tvoří-cích třetí blok sborníku . Vlastimil Svěrák se věnoval právu vinného šenku v předbělo-horské Jihlavě a k vlastní stati připojil ediční přílohu, zpřístupňující několik v tomto smě-ru důležitých dokumentů . Spory vyplývají-cí z uplatňování obchodních monopolů či majetkových nároků ve vztahu k vinařské produkci v období raného novověku byly předmětem zájmu Jiřího Adámka i Pavla Balcárka . Bronislav Chocholáč na příkladě dvora Antonína Františka hraběte Collalta ukázal, jaké místo náleželo vínu na tabulích v aristokratických sídlech . Kratičký článek Bohumíra Smutného připomněl personu merkantilistického teoretika Jana Ludvíka Harbuvala a Chamaré, který se v polovině 18 . století ve svých ekonomických úvahách obíral mimo jiné také obchodem s vínem a jenž podle ojediněle dochovaných písem-ných svědectví patřil k velkým milovníkům tohoto moku . Z naznačeného tematického rámce poněkud vybočuje sdělení Václava Petráska, přibližující marketingovou stra-tegii současných moravských vinařů . Pro-blematika vinařského školství, pojednávaná ve studiích zahrnutých do čtvrtého bloku publikace, se dočkala jednak přehledné-ho, obecněji pojatého nástinu se zřetelem k Moravě i Čechám (Vojtěch Pazderka), jednak dílčích sond zaměřených na kon-

533

Z Á K L A D Y

krétní vzdělávací ústavy či v nich působící osobnosti z pera posledně jmenované-ho autora, Aleny Mikovcové a Ludislavy Šulákové . Poslední skupina příspěvků je věnována především znakové symboli-ce, totiž uplatnění vinařských motivů na heraldických památkách a ve sfragistickém materiálu (Ivan Štarha, Karel Müller, Jana Klempová) . Poněkud volnější vztah k vinař-ství má stať Michaely Škvírové, referující o stavebně historickém vývoji slavkovské kaple sv . Urbana .

Význam anotovaného sborníku ani zdaleka netkví jen ve skutečnosti, že zde

otištěné příspěvky přinášejí nepřeberné množství nových poznatků o dějinách vinařství na Moravě . Sličná publikace totiž především nabízí nejeden podnět pro velice potřebné další seriózní bádání v tomto smě-ru . Povýtce chvályhodný počin Moravského zemského archivu v Brně tak nepochybně přispěje k oživení zájmu historiků o širo-kou škálu otázek, které bezprostředně či volněji souvisejí s pěstováním vinné révy, s výrobou révového moku, jeho konzuma-cí, ale také se sociální a kulturní dimenzí fenoménu vinařství nejen na moravském území . Tomáš Sterneck

534

L I T E R A T U R A

Středověk a raný novověk

Joanna Aleksandra S o b i e s i a k : Bolesław II Przemyślida († 999). Dynasta i jego państwo Kraków, Avalon 2006, 336 s. ISBN 83–60448–05–1

Tomu srovnání se prostě nelze ubránit . Jen dva roky od sebe dělí monografie, které se rozhodly vypořádat s odkazem českého knížete Bole-slava II ., jehož historie ověnčila čestným přídomkem „Zbožný“ . Ale jako by to nestačilo, Petr Charvát našemu hrdinovi přiznal neméně velkolepý titul sjednotitele českého státu,1 zatímco Joanna Sobiesiak si vystačila s neutrálním vládcem a jeho državou . Co dále? Bez osobnosti druhého z českých Boleslavů se samozřejmě neobešlo vojtěšské milénium,2 důstojná role mu byla přidělena rovněž pod klenbou výstavy „Střed Evropy kolem roku 1000“,3 po níž následoval pestrý houfec příležitostných sborníků .4 To vše nutně rozčeřilo hladinu ustálených představ . A výsledek?

Petr Charvát rozhodně dostál své pověsti renesančního polyhistora a nabídl zájemcům objevně podaný výklad mocenských, společenských a kulturních souvislostí, do nichž vsadil postavu knížete Boleslava II . Časově uspořádaným sentencím, jimž předchází podivuhodné uvedení do světa „starých“ Čechů, nechybí invence, rozšafné komentáře a příměry, nad nimiž lze buď žasnout nebo se tázat, zda si autor se čtenářem (tu a tam) lehce nezalaškoval . Shrnuto a podtrženo, Petr Charvát vystavěl „sjednotiteli českého státu“ pomník, který se sice vzdálil tradičním názorům kritického dějepisectví, nicméně dluh na tomto poli vymazán nebyl . A jak si na stejném místě poradila Joanna Sobiesiak?

Vzdor jednoznačnému názvu čeká na uživatele nemilé překvapení již v úvodu, kde je deklarována snaha o celistvý pohled na život a dílo knížete Boleslava II . s vysvětlující glosou, že práce rozhodně není bio-grafií v klasickém slova smyslu . Chudičký soubor dochovaných pramenů totiž dle autorky natolik zatemnil běh událostí, že třicet let vlády tohoto Přemyslovce muselo být pojato problémově . Budiž, ale že by nedostatek zpráv znemožnil vřazení alespoň skromného závěru?

1 C h a r v á t , P .: Boleslav II. Sjednotitel českého státu . Praha 2004 .2 Připomeňme si alespoň sborník Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa . Mezinárodní sympozium uspořádané Českou křesťanskou akademií a Historickým ústavem Akademie věd ČR 19 .–20 . listopadu 1997 v Praze . Redigovali Dušan Třeštík a Josef Žemlička . Praha 1998 .3 Dále viz Střed Evropy okolo roku 1000 . Příručka a katalog k výstavě . Vydali Alfred Wieczorek a Hans-Martin Hinz . Praha 2002 .4 Příkladem pars pro toto budiž Přemyslovský stát kolem roku 1000 . Na paměť knížete Boleslava II . († 7 . února 999) . Uspořádali Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík . Praha 2000 .

535

S T Ř E D O V Ě K A N O V O V Ě K

Předmluvou zmiňované otázky se staly základem deseti kapitol, jimž Joanna Sobiesiak nadřadila tři tématické okruhy . První z nich byl věno-ván přímo osobnosti knížete Boleslava II . s důrazem na jeho roli uvnitř přemyslovských držav, poměr k říši a ke slovanským sousedům, především k Polsku, méně již Kyjevské Rusi (s . 9–125) . Následující stránky volně propojilo budování církevní správy od přijetí křesťanství, přes vznik pražské-ho biskupství, až po vztah našeho hrdiny k církvi a biskupu Vojtěchovi (s . 127–219) . Konečně poslední stránky zaplnilo rozjímání nad poněkud záhadnou postavou Boleslavovy manželky Emmy (s . 221–292) .

Je samozřejmě výsostným privilegiem každého autora, zvolit si vlastní otázky i způsob řešení . Přece jen se však není možno ubránit jistému údivu, že dílo, které se snaží o kritickou reflexi vladaření Boleslava II ., přechází téměř bez povšimnutí jeho snahu o povýšení Prahy na církevní metropoli .5 Právě tak nepatrný prostor byl zasvěcen přemyslovské mytologii a vůbec symbolice a rituálům knížecích Čech, jen málo se můžeme dočíst o světě předáků a urozených a skromné pozornosti se (kupodivu) těšila slavní-kovská tragédie (s . 86, 122–124) .

Letité pátrání po tom, kdo a proč přepadl libické hradisko, Joanna Sobiesiak odbývá důvěrně známým způsobem, přestože Dušan Třeštík6 (ve stopách Karola Modzelewského7) předložil k úvaze, zda slavníkovský pád nesouvisí s krevní mstou . Spíše rozpačitý dojem budí místa, v nichž se autorka rozepsala o biskupu Vojtěchovi, jehož osudy by si určitě zasloužily přesnější a podrobnější výklad (s . 26–31, 33–35, 194–216) .

Úctyhodný rozsah prostudované literatury si ovšem říká o pochvalu a ocenit je nutno i to, že Joanna Sobiesiak dokázala bezezbytku využít poznámky pod čarou . Z více než tisíce položek učinila pevnou osu díla, v němž prokázala vynikající znalost polské produkce a velmi slušnou ori-entaci v různých patrech české medievistiky . Zamlčet však nelze macešský přístup k češtině . Ten sice k polské historiografii (zdá se, že neodmyslitel-ně) patří, nicméně množství chyb (snad jediná česká citace není správná) přesahuje „obvyklou“ mez .

Pestré názorové spektrum a dlouhý, až do konce 18 . století sahající výzkum na straně jedné, a omezená výpověď pramenů na straně druhé zanechaly výrazné stopy v práci samotné . Významná část textu pouze pře-jímá nebo zběžně komentuje starší úvahy, takže výklad občas připomíná bezcílné putování od literatury k pramenům a zpět, což by asi nevadilo, kdyby si čtenář mohl učinit alespoň přibližnou představu, co si autorka

5 V tomto smyslu se rozepsal zejména T ř e š t í k , D .: Sv. Vojtěch a formování střední Evropy . In: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa . Mezinárodní sympozium uspořádané Českou křesťanskou akademií a Historickým ústavem Akademie věd ČR 19 .–20 . listopadu 1997 v Praze . Redigovali Dušan Třeštík a Josef Žemlička . Praha 1998, s . 81–108 .6 T ř e š t í k , D .: Kdo a proč vyvraždil Slavníkovce? Spor biskupa Vojtěcha s Vršovci a českým státem . ĎaS 28, 2006, č . 1, s . 14–16 .7 M o d z e l e w s k i , K .: Barbarzyńska Europa . Warszawa 2004 .

536

L I T E R A T U R A

vlastně myslí . A tak se v dílčích kapitolách opakovaně vynořuje a mizí Bole-slavův kořistný nestát, jenž nezvratně směřoval ke krizi kolem roku 1000, ale současně se objevují skeptické glosy k rozsahu přemyslovské říše a ke způsobu její správy a vnitřní kontroly . Kouzlem nechtěného se tak rukou zájemců objevil příjemný průvodce po české a polské medievistice raného středověku, což není málo, nicméně kritický portrét osobnosti Boleslava II . si rozhodně žádá mnohem víc .8

Nemyslím si, že by Joanna Sobiesiak fatálně zbloudila v temných uličkách 10 . století . Jen bezděky potvrdila letitou pravdu, že se monografie nebo v širších souvislostech ukotvený záměr bez dílčích (přípravných) stu-dií prostě neobejde . Proto se také osudy knížete Boleslava podobají spíše pečlivému (a nepochybně užitečnému) sumáři nejrůznějších názorů .

Chabě hájené, občas dokonce zcela chybějící autorské pozice si vybraly nemalou daň v detailech i celku . Z Boleslavova světa se (bohužel) vytratila Morava, přestože zdejší tradice sehrála významnou roli v počátcích pražského biskupství . Poučenější zájemce by patrně mohl postrádat komen-tář k otázce, zda mezi moravskými velmoži skutečně přežívaly vzpomínky na Velkou Moravu9 a zda se Boleslav II . v závěru své vlády pokusil o pevnější připoutání tohoto prostoru k přemyslovské doméně .10

Nevšední pozornost byla věnována příběhům žen, zejména pak Boleslavově manželce Emmě, jejíž jméno se dokonce objevilo v záhlaví posledních čtyř kapitol . A tak jako na jiných místech se Joanna Sobiesiak proplétá různorodými úvahami nad původem kněžny, která se na ražbách z mělnické mincovny ověnčila královským titulem, aby posléze odmítla všechny dnes zvažované možnosti a (ne zcela přesvědčivě) hledala Emminy rodové kořeny v Bavorsku .11

Ať již se Emma hlásila k anglosaské, burgundské, franské nebo snad bavorské rodové tradici, určitě patřila k výjimečným postavám konce 10 . století . Kulturní obzor českých zemí přesáhla ve chvíli, kdy dala přepsat

8 Zvlášť, když velmi slušný koncept nabídl S l á m a , J .: Český kníže Boleslav II. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 . Na paměť knížete Boleslava II . († 7 . února 999) . Uspo-řádali Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík . Praha 2000, s . 9–26 .9 Starší literaturu k této problematice nověji shrnul W i h o d a , M .: Die mährischen Eliten als Problem der Kontinuität (oder Diskontinuität?) der böhmischen Geschichte . In: Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas (mit einem speziellen Blick auf die großmährische Problematik) . Materialien der internationalen Fachkonferenz Mikulčice 25 .–26 . 5 . 2004 . Ed . P . Kouřil . Brno 2005, s . 9–18 .10 Takto uvažoval již S t a ň a , Č .: Pronikání Boleslava II. na Brněnsko ve světle archeo-logických objevů . In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 . Na paměť knížete Boleslava II . († 7 . února 999) . Uspořádali Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík . Praha 2000, s . 197–208 . Dodejme však, že tento příspěvek Joanna Sobiesiak přešla (neznámo proč) mlčením, přestože jiné studie z tohoto sborníku do svého výkladu bez problémů zapracovala .11 Domnívám se však, že přesvědčivější výklad nabídl P o l a n s k ý , L .: Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 . Na paměť knížete Boleslava II . († 7 . února 999) . Uspořádali Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík . Praha 2000, s . 27–48 .

537


Gumpoldovu legendu o svatém Václavovi . Rukopis, který je dnes uložen ve wolfenbüttelské knihovně, zdobí několik iluminací, přičemž zvláštní zájem autorka směřovala k dedikačnímu listu, na němž se nechala zobrazit samotná kněžna Emma .

Neznámý umělec se patrně řídil pokyny zbožné donátorky a nechal kněžnu pokleknout k nohám knížete Václava . Ten se však pohledem obrací ke Kristovi, jenž mu klade na hlavu korunu, a v levici svírá kopí . Dobře známá scéna se stala předmětem nápaditých (a v kontextu práce asi nejlepších) sentencí, v nichž Joanna Sobiesiak upozornila, že Václav vystupuje jako světec i bojovník zároveň a že ona „mučednická“ koruna mohla být svatováclavskou přilbou, jež se jako uctívaná relikvie objevila právě na přelomu tisíciletí (s . 252–279) .12

Odmyslíme-li si nejrůznější přívlastky, pak český kníže Boleslav II . v podání Joanny Sobiesiak nepostrádá jistou zajímavost . Českému čtenáři nabízí vnější perspektivu, polskému zase přibližuje domácí produkci . Pozo-ruhodný je rovněž komparační rozměr výkladu, jenž si všímá názorových rozdílů i občasné mimoběžnosti diskuse v českém a polském dějepisectví . Očividný a nezastíraný respekt k autoritám však oslabil vlastní příběh a práce se tak rozpadla do volně propojených kapitol, v nichž navíc převládá popisná reflexe odborné literatury .

Jinými slovy, do historických knihoven zamířila práce, které sice nelze upřít snahu, nicméně zvolené téma (bez přípravných studií) očividně pře-sáhlo autorčiny možnosti . Pokud bychom ale „Boleslava II .“ chápali jako výzvu, je možno Joanně Sobiesiak adresovat pouze slova uznání .

Martin Wihoda

Petr S o m m e r (ed.): Svatý Prokop, Čechy a střední EvropaPraha, Nakladatelství Lidové noviny 2006, 290 s. ISBN 80–7106–790–3

V podobě sborníku Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa se čtenáři dostává do rukou tištěná forma příspěvků stejnojmenné mezinárodní kon-ference konané k výročí 950 let od úmrtí svatého Prokopa v Benešově a na Sázavě 24 .–26 . září roku 2003 . Edičně se jej ujal Petr Sommer a vydalo ho Nakladatelství Lidové noviny . Kniha je členěna do čtyř základních tematických okruhů .

První, nesoucí název Čechy a střední Evropa v době svatého Prokopa, otví-rá studie Herwiga Wolframa, jenž nastiňuje politickou mapu střední Evropy v první polovině 11 . století, přičemž sleduje především vznik „nových“ státních útvarů v regionu – tj . piastovského Polska, arpádovských Uher

12 Významným vodítkem se ovšem Joanně Sobiesiak stala M e r h a u t o v á , A .: Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 . Na paměť knížete Boleslava II . († 7 . února 999) . Uspořádali Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík . Praha 2000, s . 85–92 .

538

L I T E R A T U R A

a přemyslovských Čech, vznikajících podle autora na základě sebeprosazení dynastických vladařů, kteří ustavují tyto státní útvary jakožto monarchie ve smyslu vlády jedince a spojují zároveň tento akt s cílenou christianizací svých národů . Druhým autorem této části je Arnold Angenendt, který se zabývá poměrem mezi donacemi směřujícími k mnichům benediktinského řádu a modlitbami za život, případně posmrtné vykoupení směřující naopak od řeholníků směrem k donátorům . Podle Angenendta tak vzniká jeden z nejúčinnějších systémů „daru a protihodnoty“, díky němuž se kláštery stávají velkými pozemkovými vlastníky, a to i přesto, že již v karolinské době byla tato praxe „zištných“ zpovědí a pokání či individuálních mší předmětem kritiky . V následujícím příspěvku se Uwe Lobbedey zabývá architekturou klášterních kostelů 11 . století . Sám autor si je vědom, že volbou tématu se dotýká pouze výseče ze sumy zachovalých architektonic-kých památek dané doby . Alfons Zettler, druhý ze zastoupených historiků umění, zkoumá ve své studii základní architekturu benediktinských kláš-terů, a to na základě návrhu svatohavelského klášterního plánu vzniklého okolo roku 830 v Reichenau, který konfrontuje s náznaky představ o stavbě kláštera, uchovanými přímo v Benediktově řeholi . Do další roviny posouvá sborník svým příspěvkem Marek Derwich, který hledá odpověď na otázku vzájemného ovlivňování a vztahů mezi východním a západním mnišstvím v 11 . století . Ukazuje nejen to, že některými historiky dosud uznávaná teze o existenci latinsko-řeckého misijního semináře na Aventinu je pouhým historiografickým mýtem, ale i to, že od druhé poloviny 11 . století kontakty mezi oběma typy monasticismu stále více ochabují . Novou spojnicí se pak stává až polské prostředí, kde od poloviny 14 . století způsobuje expanze polského státu východním směrem to, že jagellonská monarchie zahrnuje ruská území i s jejich církevní organizací a pravoslavným mnišstvím . Oproti tomu Andrzej Plesczyński sleduje ve své studii snahu Oty III . o prosazení eremitů na území Polska za vlády Boleslava Chrabrého v kontextu teh-dejší politické situace . První tématický okruh uzavírá studie Karla Flosse nazvaná Středověká filosofie a benediktinský svět . Floss hned od úvodních pasáží jasně nastiňuje svůj postoj filosofa padajícího do „Tháletovy jámy“, když si za východisko vytyčuje kritiku několika z kontextu vytržených vět z Dubyho „Věku katedrál“, majících podle autora dokazovat, že Duby podceňuje teologicko-filosofickou rovinu mnišského života (s . 90) . Neu-vědomuje si, že Duby nepíše o světě 11 . století pouze z pozice mnicha, ale snaží se o postižení každodennosti napříč společenskou strukturou . Je jistě pravda, že teologie a v ní obsažená filosofie se nedá oddělit od dějin benediktinské řehole, avšak tyto dějiny nelze, tak jak by tomu autor chtěl, zároveň pojímat pouze jako rozvoj teologicko-filosofické činnosti . Černí mniši 11 . století žili totiž v reálném světě, s nímž udržovaly jejich kláštery vztahy na různých úrovních, od praktické potřeby zajištění obživy až po kladení duchovního vzoru ostatním křesťanům (a v Čechách v té

539


době mnohdy ještě pohanům) . Příklady benediktinských učenců snesené Flossem na podporu jeho tezí, podle nichž hraje významnou roli v životě mnicha především teologie a filosofie, to jsou především příklady učených tvůrců teorií, kteří samozřejmě byli součástí benediktinského světa, avšak ne všichni příslušníci řehole dosahovali jejich intelektuálních kvalit, a ne všichni se pohybovali pouze v rovinách intelektuální spekulace . Abbo z Fleury, Gerbert z Aurillaku, Hermann Contractus, Petr Damiani a Anselm z Canterbury představují jen pomyslnou špičku ledovce benediktinské společnosti, a nikoli její transparentní vzorek .

Druhý tematický okruh shromažďuje příspěvky zabývající se samot-nou postavou a osobností opata Prokopa . Na prvním místě zde Jiří Sláma usiluje o nalezení skutečného Prokopa pod nánosem prvků hagiografické literatury, při čemž se nevyhne filiaci prokopských legend, pro něž platí, že čím novější zpracování, tím vzdálenější informace o samotném Prokopovi . Slámův přípěvek přitom vrcholí zásadním tvrzením: „Prokop byl Bulhar…“ V následujícím textu sleduje Petr Kubín průběh kanonizačního procesu sv . Prokopa a zasazuje jej do politických událostí v říši, zmítané tou dobou soubojem o královskou korunu po smrti Jindřicha VI . Po stopách ostatků světce se ve své studii úspěšně vydává Milena Bravermanová . Autorská dvojice Antonín Kalous a Jan Stejskal přibližuje ve svém příspěvku jimi nově připravovanou studijní edici legend o sv . Prokopu .

Třetí okruh nese prostý název Sázavský klášter . Úvodní studie se chopil editor celého sborníku Petr Sommer, který zde nastiňuje problematiku zaklá-dání českých klášterů 11 . století, se zvláštním zřetelem na Sázavský klášter, a fundovaně vykresluje základní kulisu prokopského tématu . V navazující studii předkládá Josef Bubeník podrobnou analýzu struktury osídlení okolí Sázavského kláštera . Jiným směrem se sborník posouvá v článku Marie Bláho-vé, jež přibližuje čtenáři vývoj sázavského dějepisectví od prvních letopisných zpráv až po nejslavnější výsledek úsilí zdejších mnichů zachytit dějiny svého ústavu v souřadnicích vývoje českého státu, tj . Kroniku mnicha sázavského . V následném příspěvku vystupuje Dušan Třeštík polemicky proti zastáncům kontinuity cyrilometodějského písemnictví a liturgie mezi Velkou Moravou a přemyslovskými Čechami 10 . a 11 . století . Opírá se přitom o svá předešlá hojná hagiografická bádání postulující existenci tajuplné legendy „X“ jako východiska filiace nejstarších českých legend a snáší všechny důkazy proti této kontinuitě . Dochází k závěrům, podle nichž měli v Praze 10 . a 11 . století o cyrilometodějské misii jen vágní povědomí . Proto, když vyvstala otázka obnovení moravského biskupství, bylo dle autora třeba hledat informace o něm v Bulharsku . Tento tematický blok uzavírá Emilie Bláhová, zabývající se literárním vztahem Sázavy a Kyjevské Rusi .

Poslední okruh nazvaný Česká a moravská církev a kláštery doby Proko-povy otevírá studie Martina Wihody, zasazující existenci Sázavského kláštera nejen do ideových souřadnic českých dějin 11 . století, ale i do celkové

540

L I T E R A T U R A

politické situace v Evropě v tomto období . Libor Jan ve svém příspěvku nazvaném Stará Morava mezi Východem a Západem zásadně přehodnocuje dosavadní mínění historiků o povaze Metodějova arcibiskupského úřadu . V následující pasáži předkládá Josef Žemlička historickou analýzu hmot-ného zabezpečení nejstarších benediktinských klášterů v Čechách . Sborník uzavírá studie Dušana Foltýna . Autor se zamýšlí nad problematikou bene-diktinských pobočných domů v raně středověkých Čechách na příkladě cell a proboštství svatého Jana Křtitele na Ostrově .

Kniha tak představuje pestrou směsici témat a postřehů nejen k životu, smrti a svatosti sázavského opata Prokopa, ale i k celkovému společenskému, politickému a kulturnímu klimatu 11 . století ve střední Evropě .

Robert Antonín

Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Sborník a katalog výstavyOlomouc – Brno, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Muzeum města Brna 2006, 250 s. ISBN 80–85037–42–4, 80–86549–17–8

Kulaté výročí smrti posledního přemyslovského krále podnítilo vznik řady projektů a donutilo množství autorů zasednout a z různých pohnu-tek sepsat cokoliv, co by se dotýkalo Přemyslova rodu . Také dvě přední moravské kulturní instituce, Vlastivědné muzeum v Olomouci a Muzeum města Brna, spojily své síly a daly vzniknout projektu s velkolepým názvem Sága moravských Přemyslovců . Na brněnském Špilberku bylo možné ještě do 18 . února 2007 shlédnout stejnojmennou výstavu, kterou předtím hostil Přemyslovský palác v Olomouci . Ti, kteří s návštěvou zaváhali, se mohou utěšit alespoň sborníkem příspěvků a katalogem . Projekt sám si klade vysoké ambice, hodlá přiblížit život na Moravě v období Přemyslovců „na základě nejnovějších vědeckých poznatků“ a „shrnuje politické i hospodářské dějiny Moravy za vlády Přemyslovců, postihuje významné historické osobnosti a mapuje jejich podíl na utváření dějin Moravy i českého státu“ (s . 5) . Pojďme se tedy společně podívat na to, jak se podařilo těmto cílům dostát .

Sága moravských Přemyslovců má dvě části . První zaujímá sborník příspěvků (s . 7–198) a ve druhé nalezneme katalog vybraných exponátů (s . 199–250) . Texty by bylo možno rozdělit do tematických celků zabý-vajících se politickými dějinami, církevním životem, architekturou sakrální i profánní, hospodářskými dějinami, přičemž první a poslední příspěvek se svým způsobem vymykají . Každá studie je pak opatřena vlastním bib-liografickým přehledem .

Úvodní stať Libora Jana je nazvána Přemyslovská Morava (s . 7–32) a autor v ní podává komplexní přehled o dějinách Moravy přemyslovského období, včetně jejího správního fungování a dalších aspektů, které jsou pak podrobněji rozváděny v příspěvcích dalších autorů . Vedle přehledu střídání

541


přemyslovských knížat v čele jednotlivých údělů a půtek mocných jsou nej-cennější zvláště úvahy o správním fungování Moravy a jejím právním rámci, které vycházejí z nedávných autorových prací . Vrací se ke vzniku a fungování moravských provincií a úloze údělníků a později markrabat a jejich úředníků v mocenských strukturách Moravy . Důležité je především vnímání rozdílu mezi veřejnoprávní a soukromou sférou knížecí moci nad zemí a lidmi, pře-stože v praxi často docházelo k jejímu prolínání . Představy o všeobjímající knížecí moci a její „privatizaci“ ve 13 . století se tak jeví jako stěží udržitelný konstrukt . Autor dále například sleduje vznik markraběcí hodnosti a mar-krabství a jeho postupné srůstání s ústrojím českého státu . Neopomíjí roli olomouckého biskupství, formující se šlechtické obce a měst . Libor Jan však nepodává uzavřený pohled na dějiny Moravy, naopak zdůrazňuje, že před námi stojí ještě velké množství nedořešených otázek a skrze interdiscipli-nární studium a novou interpretaci pramenů se před námi otevírá možnost proniknout do dosud nepoznaných zákoutí přemyslovské Moravy .

Následují dvě stati, které se přidržují linie politický dějin . Text Mar-tina Wihody Testament knížete Břetislava (s . 33–50) je dovedně vystavěnou úvahou nad dědictvím jednoho státoprávního aktu zachyceného děkanem Kosmou v Kronice Čechů . Dobře míněné ustanovení, aby vždy nejstarší člen přemyslovského rodu držel vrchní vládu v knížectví, vedlo nejen ke zrodu moravských údělů, ale především neblaze poznamenalo dějiny údělné Moravy, která byla neustále vtahována do zápasů o památný stolec předků . Ze složité spleti konfliktů vyvádí český stát až Zlatá bula ulmská (1216), která nastoluje nový právní charakter nástupnictví a definitivně tak uzavírá kapitolu knížecích Čech . Čtivost textu příliš neruší ani poněkud neorganická vsuvka v samotném závěru, věnující se olomouckému bis-kupství . Celkovou orientaci usnadňují i přehledné genealogické tabulky moravských Přemyslovců a přehledy správců jednotlivých údělů, které čtenář jistě hojně využije i při četbě ostatních příspěvků . Karel Maráz ve své studii K vládě, osobnosti a vraždě Václava III. (s . 51–64) obrátil svoji pozornost na osobu, jejíž nešťastný konec podnítil vznik celého projektu . V Marázově podání se úvahy nad životem posledního přemyslovského krále zužují především na konfrontaci diplomatických a narativních pramenů, z níž ty druhé nevycházejí v příliš lichotivém světle . Přesto dostáváme poměrně přehledný obraz o tom, co Václav III . během svého života stihnul a co zapříčinilo jeho tragický konec (dočkáme se i výslechu jednotlivých pramenů vypovídajících o jeho vraždě) . Některé autorovy závěry však vyvolávají množství otázek, například zda kontinuita vlády není dána především kontinuitou institucí, nebo jakou strategickou roli asi mohla sehrát v obraně exponovaného území nově založená vesnice . Nezbývá než si počkat na autorem avizovanou monografii .

Další dva příspěvky se obracejí k církevním dějinám Moravy . V tex-tu Olomouc a moravská církev v XI.–XIII. století (s . 65–80) podává Štěpán

542

L I T E R A T U R A

Kohout, někdy snad až příliš rozverným jazykem, přehled o osobnostech, které stanuly v čele olomoucké diecéze . Zastavuje se také nad tím, jak život v diecézi fungoval, jaké byly majetkové poměry a kteří světci poznamenali životy běžných věřících . Miloslav Pojsl pak ve svém příspěvku Kláštery přemyslovské Moravy (s . 81–90) předkládá velestručný přehled o jednotli-vých řeholích působících na Moravě a jejich řádových domech . Poukazuje také na hierarchii jednotlivých řádů, představuje běžný život v klášterech i klášterní architekturu .

Další dva texty reprezentují umělecko-historický pohled na některé prvky církevní architektury na Moravě . Ondřej Jakubec v pojednání Archi-tektura mendikantských klášterů na Moravě v době posledních Přemyslovců (s . 91–98) stručně rekapituluje přínosy architektury klášterních domů žebravých řádů, největší prostor věnuje jihlavským minoritům a domini-kánům a uzavírá tím, že na stavbách mendikantských řádů lze poměrně dobře sledovat proměny domácí gotické architektury . Martina Grmolenská se pak v příspěvku Sculptura sacra-symbolické významy sochařství na Moravě v 1. polovině XIII. století (s . 99–108) pokouší o srovnání symbolické řeči plastik sakrálních staveb venkovských a řádových (na příkladu baziliky sv . Prokopa v Třebíči) . S vědomím mezí interpretací uvažuje nad tím, jakou roli mohla sehrávat plastika v oslovení běžných věřících a jakých významů mohl nabývat leckdy bohatý ikonografický program .

Architektuře, ovšem tentokrát profánní, jsou věnovány i studie Miroslava Plačka Moravské hrady za vlády Přemyslovců a jejich proměny (s . 109–124) a Leoše Melčáka Stavební vývoj olomouckého hradu do konce XIII. století (s . 125–132) . Miroslav Plaček podává přehled o přemyslovských hradištích, jejich podobě a vztahu k dřívějším velkomoravským opevněným sídlům, dále se věnuje problematice formování šlechty a jejích původních sídel . Popisuje vznik zeměpanských hradů jak ve významných centrech, tak i mimo ně . Zabývá se úlohou šlechty jako stavebníků a stejně tak i sta-vebními aktivitami olomouckého biskupa Bruna a jeho leníků . Zlatou éru budování hradů na Moravě spatřuje Plaček v 70 . letech 13 . století, kdy byla dotvořena jejich základní síť . Při sledování proměn dispozic a charakteru opevněných sídel také poukazuje na některá specifika moravské hradní architektury vzhledem k zeměpisnému položení země . Leoš Melčák pak sleduje proměnu opevněného sídla na konkrétním příkladu olomouckého hradu . Jeho architektonický vývoj byl poznamenán především symbiózou zeměpanského a biskupského sídla . Stále větší část okrsku si pro sebe ukrajovaly církevní stavby a stavby církevních hodnostářů . Ve stručném výhledu se dozvíme i o osudech hradu poté, co v jeho zdech naplnil své dny král Václav III .

Následující příspěvky se obracejí k problematice hospodářských dějin . V hospodářství země samozřejmě zaujímá nezastupitelné místo používaná měna a té Jan Šmerda věnoval příspěvek Peníze na Moravě v době Přemys-

543


lovců (s . 133–144) . Autor nejprve podává komentovaný přehled ražeb na Moravě do konce 12 . století, krátce se zastaví u funkce peněz a obnovy mince, aby pak pokračoval v přehledu ražeb 13 . století . Celý text je uza-vřen soupisem vydavatelů mincí . Je škoda, že se autor nepokusil o hlubší analýzu role peněz, mincoven a mincování vůbec a spokojil se s pouhým komentovaným katalogem . Je také s podivem, že z olomouckých biskupů přiznává mincování pouze Jindřichu Zdíkovi, přestože nedávné mincovní nálezy naznačují, že svoji minci razil například i Bruno ze Schauenburgu . Této osobnosti je také věnován následující příspěvek Libuše Hrabové nazvaný Biskup Bruno ze Schauenburgu a hospodářské přeměny na Moravě ve XIII. století (s . 145–152) . V poněkud obšírnějším úvodu autorka rozpřádá obecné úvahy nad hospodářskými proměnami Evropy 12 . a 13 . století a jejich obrazem v historiografii . Poté se dopracuje k postavě biskupa Bruna a charakteristice biskupských statků, jejich rozšíření a struktuře . Věnuje se rozšiřování zemědělské půdy, technickým inovacím a původu kolonistů a celé líčení uzavírá úvahami nad lenním systémem a biskupskými ministeriály . Odmítá vliv lenního systému magdeburského arcibiskupství na systém vytvářený biskupem Brunem a zdůrazňuje shody se systémem na statcích Schauenburgů a řádu německých rytířů v Prusech . Bohužel nejenom tato autorčina teze je ukotvena v její starší práci věnované stejné problematice a jak dokládá i seznam literatury, Libuše Hrabová okázale přehlíží veškerou novější literaturu .

V příspěvku Rudolfa Procházky Město – fenomén doby posledních Přemyslovců (s . 153–172) se před námi otevírá pestrá mozaika městského života, jako nového prvku objevujícího se na Moravě za vlády Přemyslovců . Autor nejprve předkládá přehled o tržních lokalitách před 13 . stoletím, v nichž se skrýval potenciál umožňující vznik vrcholně středověkých měst, a charakterizuje je především v hospodářských souvislostech . Dále se věnuje vzniku a klasifikaci měst na základě historicko-právních souvislostí a podává přehled o jejich založeních na Moravě . Zamýšlí se nad přínosy archeologie k poznání měst a představuje i běžný městský život (parcelaci sídliště, podobu domů, úlohu církve, rozšíření řemesel…) . Neopomíjí ani nejbližší městské zázemí a vztah k širšímu městskému okruhu . V jeho podá-ní se město skutečně stává fenoménem, který je možno studovat z mnoha pohledů a v jehož výzkumu zdaleka ještě nebylo řečeno poslední slovo .

Poslední příspěvek Josefa Bláhy Několik poznámek ke kategoriím prosto-ru a času v každodenním životě obyvatel Moravy v X.–XII. století (s . 173–182) představuje poněkud nesourodé črty z kulturních dějin a autor své vzletné úvahy až příliš nečekaně utnul . Čtenáři budiž útěchou alespoň široký pro-stor, který věnoval bibliografii . Konečnou tečkou za částí věnovanou statím je anglické a německé resumé všech příspěvků . Následuje obrazový katalog (s . 199–250), ve kterém jsou zařazeny reprodukce vybraných exponátů s popisky . Poměrně zdařilý výběr reprezentuje jednotlivé aspekty života

544

L I T E R A T U R A

přemyslovské Moravy . Nutno ale podotknout, že i v textové části nalezneme velké množství kvalitních vyobrazení .

Závěrem lze říci, že se autorům projektu do značné míry podařilo jejich záměr naplnit . Předkládaný sborník je toho důkazem . Přestože v něm uveřejněné statě dosahují různých kvalit, v nejednom případě představují vskutku reprezentativní shrnutí toho, co dnes o přemyslovské Moravě víme . Stanislav Bárta

Miroslav F l o d r : Brněnské městské právo po smrti notáře Jana (1359–1389)Brno, Archiv města Brna 2006, 120 s. ISBN 80–86736–02–4

Jako druhé suplementum sborníku Brno v minulosti a dnes, opatřené oku lahodící obálkou, byla zveřejněna práce předního znalce středověkého brněnského městského práva Miroslava Flodra . Monografie bezprostředně navazuje na výzkumy, jimiž autor v průběhu posledních dvou desetiletí zásadně obohatil poznání sledované problematiky . Na počátku devadesátých let 20 . století především edičně zpřístupnil klíčové dílo kodifikačního úsilí v prostředí předhusitského Brna, Právní knihu písaře Jana .1 K období, kdy byly tímto manuskriptem položeny pevné základy brněnského městského práva, se Flodr s delším časovým odstupem vyjádřil v obsáhlé analytické práci, která spatřila světlo světa na prahu třetího milénia .2 V několika díl-čích studiích, avšak zejména v nedávno publikované edici Pamětní knihy města Brna z let 1343–1376 (1379), věnoval soustředěnou pozornost také dalším pramenům a otázkám, bez jejichž studia by poznávání toho, jak se městské právo utvářelo a jak fungovalo, nemohlo aspirovat ani na relativní celistvost .3

Jak Miroslav Flodr předesílá v úvodní poznámce, je předkládaná kniha obsahově interpretačním úvodem k připravovaným edicím nálezů brněnského městského práva a Manipulu notáře Jana z Gelnhausenu . Jejím hlavním úkolem je tudíž jednak zhodnotit samotné brněnské městské právo v uvedeném období, jednak charakterizovat písemnosti, které tehdy vznikly v bezprostřední souvislosti se soudní agendou městské rady . V první části práce se autor snaží vystihnout to, čím se v letech 1359–1389 ve srovnání

1 F l o d r , Miroslav (ed .): Právní kniha města Brna z poloviny 14. století. I–III, Brno 1990, 1992, 1993 .2 F l o d r , Miroslav: Brněnské městské právo. Zakladatelské období (–1359). Brno 2001 .3 F l o d r , Miroslav (ed .): Pamětní kniha města Brna z let 1343–1376 (1379). Brno 2005; srov . dále t ý ž : Brněnské nevěstky v nejstarších dějinách města. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity (dále SPFFBU), C 41, 1994, s . 7–14; t ý ž : Úsilí městské rady o jurisdikci nad brněnskými předměstími ve 13. a 14. století. SPFFBU, C 42, 1995, s . 25–38 . Viz také přípravnou studii k recenzované knize – t ý ž : Brněnské městské právo v období po smrti notáře Jana. Časopis Matice moravské (dále ČMM) 121, 2002, s . 33–46 .

545


s předchozí érou vyznačovalo působení přísežných coby vlastních nositelů městské jurisdikce – tedy osob, které „nalézaly“ právo – a městských notářů jakožto klíčových úředníků městské správy zodpovídajících za její písemnou agendu . V kvalitativním poklesu výkonu městské správy a s ní provázané-ho soudnictví od počátku šedesátých let 14 . století spatřuje Flodr zčásti nevyhnutelný průvodní jev generační obměny v řadách přísežných, zčásti důsledek jejich nepřipravenosti na skon notáře Jana, za nějž se nepodařilo nalézt odpovídající náhradu . Janovi následovníci do značné míry rezignovali na pokračování systematické kodifikace městského práva, v čemž se vedle nedostižitelnosti Janových profesních kvalit odrážela také skutečnost, že brněnská rada, a potažmo městská kancelář, byly vystavovány zvyšujícím se nárokům na průběžné vyřizování konkrétních právních záležitostí, mimo jiné kvůli rozšiřování okruhu obcí, jimž Brněnští poskytovali judi-káty . Autor věnuje pozornost personálnímu hledisku obsazování notářské funkce a ukazuje, že první dvě desetiletí po smrti písaře Jana byla dobou velmi obtížného provizorního překlenování absence dostatečně kvalifiko-vané osobnosti, která by důstojně navázala na Janovo působení . Poněkud lépe byla kancelář řízena v letech 1362–1367, kdy jí šéfoval Jindřich ze Sturmtalu, nicméně skutečný obrat k lepšímu znamenal teprve rok 1379 a příchod Jana z Gelnhausenu . Tento muž zúročil své předchozí bohaté byrokratické zkušenosti mimo jiné při koncipování známého spisu Mani-pulus vel directorium iuris civilis, který jako praktická příručka, vystavěná z valné části na Právní knize písaře Jana, zásadně přispěl k širší recepci brněnského městského práva .

Ve druhé části práce se Miroslav Flodr obírá jak oněmi středověkými rukopisy, v nichž se dochoval text Právní knihy či jeho podstatné části dodnes, tak písemnostmi, které prokazatelně zapadaly do procesu jejího vzniku, uvádění do praxe a dalšího šíření, leč posléze se ztratily či fyzicky zanikly . Vedle samotné Právní knihy, u níž se autor soustředí především na pozdější zásahy do kodexu, je po formální a obsahové stránce rozebrán její příruční opis, který nechal pro interní potřebu brněnské kanceláře pořídit notář Jindřich ze Sturmtalu . Na základě sekundárních pramenů pak Flodr charakterizuje tři nedochované texty, respektive vyhodnocuje zmínky o těchto deperditech . Jde jednak o příruční privátní opis Právní knihy, který si někdy kolem roku 1372 nechal pořídit brněnský přísežný Michael Sibenkinder a jenž se připomíná v souvislosti s pozoruhodnou Sibenkinderovou kauzou . Dále o znojemský opis ze druhé půle 14 . sto-letí, jehož existence ovšem vzhledem k charakteru dostupných zmínek zůstává sporná . A konečně o původní verzi konceptu Právní knihy, která sice rovněž není k dispozici, nicméně její obsah se dochoval prostřed-nictvím mladších textů, mezi nimiž má v tomto ohledu zásadní význam opis ve vídeňském manuskriptu W 12472 . Pouze v maximální stručnosti (s odkazem na připravovanou edici) se Flodr zmiňuje o Gelnhausenově

546

L I T E R A T U R A

Manipulu, jímž začíná důležitá linie děl založených na textu Právní knihy písaře Jana . Přestože se v pasážích o svrchu zmíněných rukopisech autor nevyhnul někdy i několikanásobnému opakování skutečností, zmíně-ných v první části práce, a ovšem ani přejímání úseků z textu, jímž už na počátku devadesátých let doprovodil svou edici nejvýznamnější brněnské středověké právní památky, je třeba ocenit jeho snahu o maximální využití výpovědní hodnoty paleografických a diplomatických analýz . V některých případech Flodr na jejich základě dospívá k velmi cenným postřehům ve vztahu k myšlení a každodenní úřednické praxi členů brněnské městské kanceláře (viz například s . 33) .

Kromě rukopisů, bezprostředně souvisejících s vlastním textem Právní knihy písaře Jana, popřává autor ve druhé části monografie prostor také dalšímu, z právně historického hlediska relevantnímu materiálu . Po nástinu uplatnění subsidiárně užívaných textů starších a cizích práv v prostředí stře-dověkého Brna se soustředí na privilegia, která jednak patřila k základním oporám Právní knihy, jednak i nadále městské právo doplňovala a modifi-kovala . V letech 1359–1389, přes slibné náběhy, spojené s působením Jana z Gelnhausenu v čele kanceláře, sice zřejmě nevznikla nová brněnská kniha privilegií, jak ale Flodr ukazuje, přinejmenším na počátku tohoto období tu byl ještě k dispozici starší rukopis notáře Jana z konce čtyřicátých let 14 . století, který se posléze – někdy před Gelnhausenovým příchodem – za nejasných okolností ztratil . Nálezy brněnských přísežných byly od roku 1343 zapisovány do Knihy sentencí, založené tehdy notářem Janem, a posléze zřejmě do na ni navazujících rukopisů . Žádná z těchto knih se ale ze sledovaného období nedochovala, část nálezů z Janova manuskriptu je doložena alespoň zprostředkovaně . Flodr proto oprávněně poukazuje na význam brněnských právních naučení pro Uherské Hradiště, která se dochovala v uherskohradišťském Liber negotiorum, jakož i menšího souboru nálezů pro Ivančice, obsaženého ve vídeňském rukopise W 12472 . Značnou pozornost autor věnuje statutárnímu právu a jeho často složité interakci s ostatními vrstvami městského práva . Tuto problematiku sleduje zejména ve vztahu k normám profesního zakotvení městských úředníků, k městské finanční správě a ke správě řemesel a živností . V souvislosti s posledně jmenovaným tematickým okruhem je uveden zvláštní případ brněnských nožířů, kteří roku 1361 dosáhli toho, že v markraběcí kanceláři (působící tehdy v Brně) byla vystavena listina, která se mírou monopolizace prodeje nožů ve prospěch příslušníků cechu dostala do zjevného rozporu s měst-ským právem a jejíž platnost byla roku 1366 jinou listinou téže provenience anulována . V poněkud nekonzistentním posledním oddílu monografie, nazvaném Zajištění práva, se Flodr obírá brněnskými středověkými pamět-ními knihami, ale také některými dalšími typy písemností . Větší pozornost popřává materiálu, vzniklému v přímé souvislosti s daňovou agendou předhusitského Brna . Výklad je bohužel negativně poznamenán tím, že

547


autor prakticky nebere v potaz četnou novější literaturu k tomuto tématu . Mimo jiné se to projevuje v nevyjasněné terminologii ve vztahu k berním knihám, berním rejstříkům a dalším typům městských finančních knih .4

Právě absence širšího srovnávacího pohledu na středověké městské právo v českých zemích, nemluvě už o evropském kontextu, a rezignace na ucelenější reflexi relevantních dosavadních výzkumů představují největší slabiny práce, které se ostatně projevily už v autorových předchozích mono-grafiích .5 Nejen s ohledem na průběžně přicházející odkazy na připravované svazky edic nálezů brněnského městského práva a Manipulu se pak nabízí otázka, zda nestálo za to, s publikováním výkladu o brněnském městském právu v letech 1359–1389 počkat a zveřejnit jej současně s nimi či teprve v návaznosti na ně . Při menším spěchu by se jistě bylo možno vyhnout některým překlepům a stylistickým nedopatřením, které v textu navzdory jazykovým korekturám zůstaly (v nemilé koncentraci již v úvodní, dva odstavce zabírající poznámce) .

Uvedenými výtkami ale recenzent rozhodně nechce snižovat nesporný poznávací přínos nové knihy Miroslava Flodra . Ta jako celek jednoznačně splnila své poslání . Analytickým pohledem na právní agendu městské repre-zentace ve třech decenniích po smrti proslulého notáře Jana a na písemnosti, které v souvislosti s ní vznikaly, autor přesvědčivě doložil, že tato etapa sice byla poznamenána úpadkem ve sféře kodifikace, nicméně na druhé straně vytvořila předpoklady následné expanze brněnského městského práva do širokého okruhu lokalit městského typu . Flodrova kniha tak představuje velmi důležitý příspěvek nejenom pro samotné právní dějiny, ale také pro prohlubování znalostí o fungování jednoho z nejvýznamnějších městských organismů Markrabství moravského v předhusitské době . Tomáš Sterneck

*

4 Zcela bez odezvy tak v knize zůstala například i speciálně brněnským středověkým městským knihám věnovaná publikace S u l i t k o v á , Ludmila: Vývoj městských knih v Brně ve středověku (v kontextu vývoje městských knih v českých zemích) . Praha 2004 . K proble-matice klasifikačního třídění těchto písemností také t á ž : Městské úřední knihy z Archivu města Brna 1343–1619. Katalog . Úvodní svazek . Brno 1998, s . 9–15 .5 Srov . recenze Františka Hoffmanna (ČMM 121, 2002, s . 187–190; Český časopis historický 104, 2006, s . 375–378) a Ludmily Sulitkové (ČMM 124, 2005, s . 531–538) .

Zbigniew D a l e w s k i : Rytuał i polityka. Opowieść Galla Anonima o konflikcie Bolesława Krzywoustego ze ZbigniewemInstitut Historii PAN Warszawa 2005, 259 s. ISBN 83-88909-36-3

„…Tak Zbyhněv dal na hloupé rád-ce a dorazil pyšný a bez známek poddanství k bratrovi Boleslavovi, nikoliv ovšem v poko-

ře, ale vyzývavě, ne jak se slušelo na člověka, jehož zkrušilo dlouhé vyhnanství, mnohé svízele a nepohoda, nýbrž jako pán, a rozkázal také, aby byl před ním nesen meč a aby byl prová-zen sborem bubeníků a hráčů na citery, čímž dal najevo, že nebude sloužit, ale panovat, že nebude bratrovým vasalem, ale jeho poruční-kem…“ Tímto stylem zvěčnil slavný polský kronikář Gallus Anonymus smíření dvou

548

L I T E R A T U R A

nevlastních bratrů, totiž polského knížete Boleslava Křivoústého a věčného vyhnance Zbyhněva, a právě tento záznam se stal před-mětem úvah, které z obsáhlé studie postupně přerostly v zajímavou monografii .

Naším zpravodajem lehce ironizovaný Zbyhněvův návrat k piastovskému dvoru kritické dějepisectví datovalo k roku 1111, nicméně ono smíření bylo jen drobnou zápletkou v nesmírně složitém a dramatic-ky vyhroceném vztahu dvou sourozenců, jinak také synů a dědiců polského knížete Vladislava Heřmana . Zbyhněvův tragický osud však ustoupil do pozadí, protože auto-rův zájem upoutaly rituály, či spíše způsob, jakým Boleslav III . Křivoústý ritualizoval svůj poměr k nepokojnému bratrovi .

Nutno poznamenat, že rodinný svár přesáhl hranice piastovských držav a že do polských záležitostí tehdy s tichým i veřej-ným souhlasem říše zasahovala česká kníža-ta . Ostatně samotný autor svou rozpravu pojal jako širokou komparaci, v níž mohl uplatnit skvělé znalosti zahraniční literatu-ry . Připomeňme v této souvislosti i to, že se Zbigniew Dalewski věnuje středověkým rituálům systematicky a že se v jeho pří-spěvcích snoubí jistota s elegancí . Kromě nápadité a odbornou veřejností ceněné monografie o místech polské paměti,1 lze odkázat na soubor studií, jejichž svorníkem jsou právě rituály a rituální jednání .2

Zbigniew Dalewski přistoupil k tématu s řemeslnou výbavou, která v sobě neza-pře pečeť francouzské školy, ale současně respektuje inspirační vklad Ernsta Kanto-rowicze a jeho žáků . Po úvodním vymeze-ní řešeného problému autor v hutném, leč srozumitelném výkladu upozornil na meto-dicky zajímavé a názorově významné práce, aby v následujících čtyřech kapitolách pro-bral jednotlivé části smiřovacího rituálu, čili vjezd, zadostiučinění, dále pokuty za pří-padné prohřešky nebo porušení slibu až po závěrečné přísahy . Protože však důsledně uvažoval v souvislostech, povýšil uměřenou Gallovu zprávu na událost zásadní povahy a v obecné poloze tak dokázal, že není velký rozdíl mezi Polskem a rituálními zvyklostmi mocných v západní Evropě .

Poučné a v mnohém zcela původní dílo se často odvolává na české prameny a významně tak obohacuje naše poznání

dějin přemyslovského věku . Bývaly však časy, kdy tomu bylo přesně naopak, ovšem po nich zbyla jen lehká melancholie …

Martin Wihoda

1 D a l e w s k i , Z .: Władza, przestrzeń, ceremo-niał. Miejsce i uroczystość inauguracji władzy w Polsce średniowiecznej do końca XIV w . Instytut Historii PAN . Warszawa 1996 .2 Jen z novější doby a samozřejmě bez nároku na úplnost viz dále D a l e w s k i , Z .: Ritual im Text . Gal-lus Anonymus und die dynastischen Konflikte im Polen des früheren Mittelalters . Frühmittelalterliche Studien 38, 2004, s . 1–17; t ý ž : Vivat princeps in eternum! Sacrality of ducal power in Poland in the earlier Middle Ages . In: Monotheistic Kingship: The Medieval Variants . Budapest 2004, s . 215–230 .

Bořivoj N e c h v á t a l : Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Archeologický výzkum Praha, Archeologický ústav AV ČR 2004, 666 s., 416 obrázků, anglické resumé a němec-ký abstrakt. Součástí publikace je 11 exkursů od jiných autorů s dalšími mnohými obrázky a tabulkami a samostatnými resumé. ISBN neuvedeno

Publikací velkého formátu (A4) pro-zatím vrcholí téměř čtyřicetileté výzkumy Vyšehradu vedené právě archeologem, který od počátku této moderní etapy prací za realizaci odpovídal . Přestože na konfe-renci v Bardejově v roce 2006 byl autor předsedajícím dr . Dragounem, způsobem pro něho charakteristickým, označen doyenem přítomného sboru středověkých archeologů, nelze očekávat, že kniha před-stavuje definitivní završení tvůrčí činnosti . S kanovníky vyšehradské kolegiátní kapitu-ly dr . Nechvátal vždy vycházel tak dobře, že jejich vztah nijak nezměnil ani společen-sky zlomový rok 1989 . Naopak dlouholeté soužití plné vzájemného respektu přineslo ze strany kapituly nejen vstřícnost k prová-dění výzkumů, ale i podporu publikačních výstupů . Byla jich celá řada a málokterý kul-turně památkový areál se dočkal takového množství kvalitních publikací, na nichž se významně autorsky podílel doc . ing . arch . F . Kašička . Potřebný rozsah recenzované kni-hy umožnila i finanční podpora grantového projektu MK ČR .

Výzkum vnitřku samotného kolegiát-ního kostela se soustředil především do let 1981–1985, ale práce v exteriérech probí-

549


haly mezi roky 1968–1995 . Přes uměřený přístup vedoucího výzkumu je výsledek mimořádně pozoruhodný a překonává veš-keré předpoklady . Podařilo se odkrýt tolik pozůstatků architektury a archeologických situací, že bylo možno spolehlivě rekon-struovat románské a gotické etapy chrámu sv . Petra a Pavla . Autor k tomu ovšem shrnul a využil i poznatky z předchozích výzkumů, jež interpretoval v nových a přesvědčivých souvislostech .

Úvodem B . Nechvátal oprávněně zpo-chybnil založení Vyšehradu Slavníkovci, jejichž vliv do pražské kotliny nedosáhl . Snad přitom nelze hovořit o rozhraní mezi kmeny, jimž vládli Přemyslovci a Slavníkov-ci, ale spíš o kontaktu zájmových resp . jimi ovládaných území, přičemž však v žádném případě nešlo o opevněními fixovanou hranici . Podle archeologickych pramenů autor předpokládá vznik Vyšehradu při-bližně v polovině 10 . století, jenž měl od počátku mimořádný význam . Snad to souvi-selo s preferencemi hradiště Boleslavem II . Jen tak je možno vysvětlit vznik mincovny, rychlé založení několika kostelů (především křížová centrála sv . Vavřince, dále rotunda sv . Jana Evangelisty a neznámý sv . Kliment) a skutečnost, že býval, podobně jako nejvý-značnější centra, nazýván urbs . V souvislos-ti s mincovnou si autor podrobněji všímá symboliky na mincích, dlaždicích a malbách a to v širších kontextech . Opětný růst priorit přineslo Vyšehradu po polovině 11 . věku přestěhování knížete a pozdějšího krále Vratislava II . z Pražského hradu . Vážné neshody s biskupem, jímž byl bratr Jaro-mír (Gebhard), řešil panovník i v církevní oblasti, a to zřízením exemptní kapituly, kterou vyprosil na papeži . Pro kapitulu nechal okolo roku 1070 vystavět baziliku sv . Petra a Pavla . Její raně románská troj-lodní dispozice bez příčné lodi soupeřila s podobně koncipovaným Spytihněvovým chrámem na Hradě . Výkopy uvnitř dnešní stavby se podařilo zjistit apsidou ukončené západní průčelí (chór) střední lodi, před nímž se nacházelo skromné zděné baptis-terium . S panovnickým okrskem spojoval kostel románský most . Autor upozorňuje na to, že je o století starší než most Juditin, ale porovnání má slabiny . Mosty měly zce-la jiné měřítko a koncepci, neboť sloužily

jinému účelu . Kromě toho se zdá, že mohlo jít o dlouhý krytý koridor (zakrytí je zmí-něno) a jediný nevelký oblouk umožňoval odvodnění východního dílu nevelkého pří-kopu (strouhy) mezi bazilikou a akropolí . Do doby, kdy na Vyšehradě sídlili Vratisla-vovi následníci je datována také rotunda sv . Martina (okolo 1100) .

Zároveň s bazilikou sv . Petra a Pav-la se budovala druhá (bazilikální) stavba sv . Vavřince (dílem dochovaná ve hmotě barokní rezidence) a revizní výzkum pro-kázal, že známé dlaždice „Nero“ a „gryf“ pocházejí z její podlahy . K písemně anonco-vané druhé románské etapě chrámu sv . Pet-ra a Pavla však není půdorysně co přiřadit a také měla probíhat cca 50 let po založení . Úpravy jsou však jistě reálné . Raně gotic-kou etapu patrně dokončila královna Eliška před rokem 1330 a spočívala v přístavbě dlouhého chóru střední lodi, jenž nahradil románskou apsidu . Karel IV . stavěl vrcholně gotické trojlodí, jež bylo zhruba dokončeno před obsazením Vyšehradu husity v roce 1419 . Autor předpokládá zničení východ-ního románského dílu při následném vyčí-nání radikálů, za úvahu však stojí, zda nové trojlodí nemělo nahradit zchátralé starší . Zánikové okolnosti nejsou archeologicky spolehlivě datovány a zkrácení prezento-vané enormní délky kostela by recenzenta potěšilo, neboť již dříve si dovolil vyjádřit pochybnosti .

Cenné jsou exkurzy, mnohé z nich obsáhlé a informačně cenné . Soubor fune-rálních antropologických nálezů je natolik bohatý, že dovolil vytvořit časově dife-rencovanou demografickou statistiku (P . Stránská) . Ryze materiálové jsou analýzy původu a použití nalezených zvířecích kostí s druhovými, množstevními a rozměrový-mi tabulkami (R . Kyselý) . Pozoruhodnou a značně přínosnou konfrontaci výsledků vícedruhového geofyzikálního proměření a následných výkopů přináší stať L . Hrd-ličky . Zabýval se i hodnocením raně stře-dověkých malt . Problematiku pohřbívání příslušníků elit v kolegiátním kostelem řešil D . Čumlivski, který uvedl i náhrobní desku kanovníka z počátku 15 . století s kostkami posypaným štítem . S kapitolou souvisí i dva románské sarkofágy (sv . Longina byl už známý) uvedené Nechvátalem . Petrografii

550

L I T E R A T U R A

obou sarkofágů zmínili R . Štrouf a J . Zavřel . Také dendrochronologie nalezla místo . T . Kyncl datoval dřevo použité v novodobém podkroví chrámu . Archeologicko uměno-vědný charakter má exkurs s tématikou kamnových kachlů od nedávno zesnulého Z . Hazlbauera, který s M . Tomáškovou pojednal zlomek raně novověké dýmky . Souborem středověkého skla se s D . Hejdo-vou zabýval hlavní autor publikace, jenž se s V . Ledvinkovou pokusil vyluštit smysl tzv . Čertova sloupu . Několik dřívějších vysvět-lení zavrhli, z možných ale preferují buď pozůstatek pranýře, či sloup ze zaniklého dvojlodního kostela Stětí sv . Jana Křtitele .

Kvalita hlavních kapitol práce odpo-vídá jak odborné invenci autora, tak velké části života, kterou Bořivoj Nechvátal Vyše-hradu věnoval a jsem potěšen a poctěn, že mě nazývá svým přítelem . Ani z redakčního hlediska nelze mít k publikaci závažnější připomínky . Několik drobných lapsů recen-zent přešel s pochopením člověka omylného, o čemž se sám přesvědčil . Jenom seznam obrazových příloh je nezvykle umístěn bez-prostředně za úvodem a půdorysným sché-matem chrámu (v negativním zobrazení) . Mimořádnost publikace je tedy nepochybná a přestože přináší mnohé doklady nového, střízlivě a zdravě konzervativní duch autora se postaral o kritický přístup, jímž se jeho celoživotní činnost vyznačuje . Přes podstatný pokrok v poznání, na němž má B . Nechvátal nezanedbatelnou zásluhu, je však na Vyše-hradě stále co zkoumat . Namátkou můžeme jmenovat většinu plochy „curiae regis“, kde lze očekávat románskou hradbu s dalšími objekty, a kryptu sv . Petra a Pavla .

Miroslav Plaček

FrançoisXavier P u t a l l a z – Ruedi I m b a c h : Povoláním filosof: Siger z Brabantu a středověká universitaPraha, OIKOYMENH 2005, 143 s. ISBN 80–7298–141–2

V překladu M . Pokorného vyšla kratší důkladná studie o Sigerovi z Brabantu, nej-výraznějším představiteli latinského averrois-mu, z pera F .-X . Putallaze a R . Imbacha, který v současnosti na Sorbonně (Paris IV) vede Centrum Petra Abélarda a mezi jeho odbor-né zájmy patří mj . Dante a R . Lull . Úvodní

část knihy je věnována rozboru dřívějšího bádání o Sigerovi z Brabantu, zejména postojům badatelů E . Renana, P . Mandon-neta, F . van Steenberghena a M . Grabmanna . Ve třech částech je čtenář zasvěcen do něko-lika problematických témat: význam a obsah hlavních Sigerových děl, správa pařížské uni-verzity, interpretace latinského averroismu, kritické postoje Tomáše Akvinského a Bona-ventury, význam cenzurního výnosu pařížské arcidiecéze z roku 1277, problematika dvojí pravdy a věčnosti světa .

Význam Sigera spočívá v jeho rozhod-nutí pro uvažování secundum viam Philoso-phi, což z něj činí do jisté míry výjimku mezi středověkými mysliteli, orientovaný-mi převážně teologicky . Malou ukázkou může být řešení otázky, zda může duše odloučená od těla zakoušet účinek ohně . Siger ji označil za bezpředmětnou, zatímco Tomáš Akvinský pekelný oheň zachraňuje jako relevantní . Sigerovo profesní poslání zní: rozum lze dovést jen k závěrům, které jsou nutné v rámci předem přijatých prin-cipů, což znamená, že tento postup může dospět i k nepravdě, ale ani přesto ho nel-ze zastírat; absolutní pravdivost náleží jen víře . V knize je věnována pozornost situaci v centru tehdejšího filosofického života – pařížské univerzitě . Roku 1255 je do učebních osnov artistické fakulty uveden korpus Aristotelova díla, přičemž nové revi-dované překlady z pera Viléma z Moerbeke téměř ihned putují k okomentování na psa-cí pult Tomáše Akvinského . Církevní cen-zurní výnosy zároveň zakazují vyučování některých aristotelských tezí . Ve vypjatém ovzduší studuje Siger spisy Tomáše Akvin-ského i Averroa a dochází ke střetu . Tomáš Akvinský píše De unitate intellectus contra Averroistas, Siger naproti tomu postupuje proti Tomášovi jeho vlastními tezemi, avšak seřazenými tak, aby dávaly opačný výsledek . V Paříži vystupuje se Sigerem další latinský averroista Boethius z Dacie a všechny roz-horlené učence napomíná františkán Bona-ventura, že filosofové se „nadmutí pýchou pro své vědění změnili v ďábly. Víno svatého vědění neradno ředit vodou filosofických úvah a knihy filosofů dlužno číst jen mimochodem.“ Přítrž sporům učiní na papežovu intervenci pařížský biskup Étienne Tempier, který ve 219 tezích zakáže některé Aristotelovy teze

551


a několik knih . Proti Sigerovi je z celkové-ho počtu namířeno asi třicet článků . Siger nebyl exkomunikován, v poklidu odchází do rodného Brabantska, kde se stal kanov-níkem v Saint-Paul .

Výklad filosofických otázek je proložen uvedením do doktrinálních sporů mezi hlavními učitelskými autoritami a spolu s ukázkou administrativního jednání vrch-ních církevních představitelů tvoří poutavě sepsanou mikrohistorickou sondu do života na Sorbonně v druhé polovině třináctého století . Základem odborné studie je ovšem příběh svérázného učence, a to umožňuje vetknout knize jistou gradaci, která vrcholí po vylíčení intelektuálních zápasů krátkou zmínkou o konci bojovníka na poslední stránce: Sigera zabil v Orvietu dýkou jeho osobní sekretář, který podle brabantských letopisů zešílel . Josef Ševčík

Peter von M o o s : Rhetorik, Kommunikation und Medialität. Gesammelte Studien zum Mittelalter. Band IIHg. von Gert Melville (= Geschichte: For-schung und Wissenschaft 15). Berlin 2006, 509 s. ISBN 3–82589078–3

Již podruhé v krátké době má odbor-ná veřejnost možnost seznámit se se sebra-nými spisy německého medievisty Petera von Moose, jehož domovským působištěm byl dlouhá léta seminář pro středolatin-skou filologii na univerzitě v Münsteru . Po vydání prvního svazku jeho sebraných spisů, v němž byly shromážděny autorovy studie k tématu Abélard a Heloisa,1 se pod taktovkou téhož vydavatele – Gerta Mel-villa, objevuje svazek druhý, jehož obsah lze shrnout pod zastřešující termín komu-nikace . V jednotlivých studiích, kterých je celkem dvanáct, lze spatřovat podrobné analýzy literárních forem používaných ve středověké literatuře všech žánrů . Ty jsou brány jako média, která měla komunika-ci ve středověku zprostředkovávat . S tím souvisí i třetí pojem, objevující se v názvu knihy, totiž rétorika, kterou autor při svém pojetí středověké literatury jakožto média komunikace musel brát v úvahu už z toho důvodu, že rétorika jako jedna z disciplín artes liberales předepisovala pravidla pro jednotlivé literární formy, a tak ovlivňova-

la podobu středověkých děl . Mezi zařaze-nými studiemi najdeme ty, které již autor dříve, v rozmezí let 1988–2001, publiko-val v mezinárodních periodikách (samo-zřejmě v upravené podobě a rozšířené o novou sekundární literaturu k tématu), ale také dvě studie, zpracované speciálně pro tento svazek . Posledně jmenované byly zatím zveřejněny pouze ve formě referátů, s nimiž autor vystoupil v roce 2004 a 2005 . Tematicky se studie rozpadají do několi-ka okruhů: dialog jako literární forma na příkladu Dialogu Ratii Eberharda z Ypern; exemplum, definované nikoliv jako žánr, nýbrž opět jako literární forma, kterou lze použít v podstatě v jakémkoliv díle napříč žánrovým spektrem a kterou tak autor zře-telně odlišuje od žánru exempel kazatel-ských; rétorické příručky – ars arengandi, objevující se v prostředí severoitalských komun ve 13 . století; korespondence a její konvence ve středověku; instituce herolda nebo fenomén „chyby“ (Fehltritt) a jeho vývoj zvláště v pozdním středověku . Všech-ny studie jsou více či méně poznamenány autorovým zájmem o vztah orality (Münd-lichkeit) a písemného dochování (Schrift-lichkeit) . Není však docela jasné, kudy autor vede hranici mezi těmito dvěma fenomény, přičemž se nelze vyhnout ani otázce, jak a zda je možné zkoumat orální komunikaci na písemně fixované a k tomu ještě středo-věké literatuře . Anna Smékalová

1 M o s s , Peter von: Abaelard und Heloise . Gesam-melte Studien zum Mittelalter . Band I . Hg . Gert Mellville (= Geschichte: Forschung und Wissensachaft 14) . Berlin 2005 .

Robert B a r t l e t t : The Hanged Man. A Story of Miracle, Memory and Colonialism in the Middle AgesOxford, Princeton University Press 2004, 159 s. ISBN 0–691–11719–5

Zatím poslední kniha skotského profe-sora Roberta Bartletta nabízí poutavý příběh se vším, co čtenář od skutečného příběhu čeká . Nepostrádá především hlavní záplet-ku, začínající v Londýně v létě roku 1307 výslechy devíti svědků v záležitosti zázraku, jež se odehrál o šestnáct let dříve v oblasti Swansea v hrabství Gower ve Walesu . Podle mínění duchovních v Herefordu se pak měl

552

L I T E R A T U R A

tento zázrak stát dokladem svatosti Thoma-se de Cantilupe, jejich bývalého biskupa, zesnulého v roce 1282 . Thomasův zázrak spočíval v oživení welšského rebela a lapky Williama Cragha na zásah svatého biskupa poté, co na něm byl vykonán trest oběše-ním . Autor postupně představuje všechny zúčastněné – tři vyšetřovatele, písaře, kte-ří zároveň překládali všechny výpovědi z francouzštiny nebo angličtiny do latiny, dva překladatele z welštiny do angličtiny a devět svědků, a to nejen v době konání výslechu, ale tam, kde to umožňují prameny, sleduje jejich osudy před i po něm . Popra-va welšského rebela a následně vyšetřování jejího průběhu a důsledků jsou styčnými body, kde se osudy všech protnuly, aby pak běžely dál svou cestou . Jejich prostřednic-tvím nás autor zavádí do různých oblastí středověkého života i důležitých událostí doby . Díky hlavním vyšetřovatelům, kterými byli vysocí církevní hodnostáři a papežští úředníci, navštívíme papežskou kurii na počátku 14 . století . Můžeme sledovat strukturu a pravidla kanonizačních pro-cesů, praktik užívaných při výslechu (dva z komisařů měli později co dočinění s inkvi-zičními procesy proti templářům) a stále se komplikující soukolí narůstající papežské byrokracie, neboť k samotné kanonizaci Thomase de Cantilupe došlo až v roce 1320 na základě dobrozdání jiné papežské komise, jmenované k přezkoumání zázna-mů z roku 1307, k nimž se mezitím přidalo několik dalších zázraků svatého biskupa . Mezi svědky pak vystupuje majitel panství, William de Briouze, jehož otec jako tehdejší pán poslal Cragha na šibenici, a lady de Briouse, jeho nevlastní matka . Jejich pro-střednictvím se dostáváme k složitým vlast-nickým a rodinným vztahům místní šlechty, a to právě v období, kdy byl Wales téměř současně se Skotskem dobýván Edvardem I . a následně kolonizován . Rodina de Bri-ouze patřila k exponentům anglického krále a jejich předci se počítali k hlavním oporám Viléma Dobyvatele . Autor nás tak prová-dí složitou otázkou postupné kolonizace Walesu anglo-normanskou šlechtou až do doby Williama de Briouze a jeho dědiců . S těmito poměry pak souvisí i samotná poprava Williama Cragha, zapleteného do jednoho z posledních welšských povstání

proti anglo-normanské vládě, které skončilo vyvražděním welšské aristokracie . William Cragh představuje ostatně jednu z nejza-jímavějších postav příběhu, přinejmenším proto, že sám podává v roce 1307 svědectví o své popravě a následném oživení . To dává autorovi možnost věnovat jednu kapitolu tématu smrti oběšením, v níž se zabývá nejen různými způsoby provádění oběšení (doplněnou iluminacemi poprav oběšením ze středověkých rukopisů), ale i otázkou, jak středověké právo reaguje na možnost, že odsouzenec svou popravu přežije, při-čemž uvádí i další analogický případ záchra-ny popraveného zásahem svatého . V jiné kapitole se pak zabývá samotnými latinsky psanými záznamy z výslechu, uloženými dodnes ve Vatikánské knihovně . Jejich prostřednictvím mohl autor pátrat po paměti jednotlivých svědků, neboť jejich verze se od sebe často liší, a to nejen ve věcech, které mohly být způsobeny například tím, že se každý z nich nacházel v době popravy na jiném místě (od šibenice, na níž stál Cragh, až po okno hradu Swansea, z něhož popravu sledovala lady de Briouze), ale i v časových údajích (pomineme-li údaje o roce, tak se výpovědi rozcházely i v udání ročního obdo-bí a části dne) nebo v okolnostech popra-vy . Jeden oběšený muž tak dává možnost nahlédnout do života jednotlivců (paměť, poprava, služba na hradě, život šlechty) na lokální úrovni hospodářského a soukromé-ho života anglo-normanské aristokracie ve Walesu, ovšem na pozadí dobývání této země anglickým králem a fungování papežské kanceláře v období „avignonského zajetí“ a templářských procesů . Anna Smékalová

František K u b ů : Chebský městský stát ve středověku. Vznik a vrcholné období do počátku 16. stoletíČeské Budějovice, Veduta 2006, 212 s. + VIII s. barevných příloh. ISBN 80–86829–15–4

František Kubů od počátku 80 . let minulého století vydal řadu studií důklad-ně zpracovávajících téma, které stálo do té doby přes svou atraktivitu na okraji zájmu českých historiků . Cheb sice disponuje pramenným bohatstvím nesrovnatelným s jakýmkoliv jiným českým a moravským středověkým městem, šlo ovšem o město

553


říšské a jednoznačně německé . Autor nyní některé ze studií v přepracované a doplně-né podobě shromáždil do anotované knihy . Ta sice svou skladbu z původně samostat-ných článků nezapře, avšak neplatí za ni očekávanou disparátností výkladu: text drží pevně pohromadě a je dobře vyvážen . Publikaci otevírá komparativní kapitola se zasvěceným přehledem problematiky a bádání o městských státech ve středověké říši . Jakkoli je omezení na říšské městské státy logicky zdůvodněné, zasloužila by si alespoň zmínku také flanderská města, neboť v jejich případě jde o zvláštní situaci ve vztahu města, panovníka a správy země . F . Kubů kombinuje v typologii městských států kvantitativní a kvalitativní ukazatele a dospívá k teritoriálnímu rozdělení na ital-ské, švýcarské a německé, jejichž rozdíly shrnuje v šesti bodech: velikost, prosazení a koherence moci v oblasti, význam v regi-onu a zemi, scelenost území, doba vzniku a způsob správy .

Následuje sedm kapitol věnovaných vlastnímu Chebu . Autor postupuje pře-hledně od regionu k vnitřním záležitos-tem Chebu . Chebský městský stát se začal konstituovat s mírným zpožděním a dosáhl vrcholu své rozlohy v polovině 14 . stole-tí, kdy patřil se zhruba 700 km2 a asi 200 ovládanými osadami ke čtyřem nejrozsáh-lejším v německé části říše . Jeho rozsah se začal zmenšovat již před husitskými válkami, které rozklad dále podpořily, až na zhruba polovinu . Kubů k rekonstrukci velikosti chebského státu nápaditě využil několika typů pramenů (především rejstří-ků zemské berně), jejichž kombinací ukázal procesy formování i zmenšování . Úhelným kamenem existence říšských městských států byl jejich vztah k urozeným a poma-zaným – šlechtě a panovníkovi . V případě Chebu, který se stal součástí českého krá-lovství, to platí dvojnásob . Autor ukazuje, jak Cheb „vyčistil“ své okolí od drobných šlechticů, kteří by jej mohli ohrožovat, a nakolik úspěšně si vedl proti velkým pánům . Vzhledem k postavení Chebu byla nesmírně důležitá panovnická podpora, již si měšťané dovedli udržet i v nelehkých dobách sporů o český trůn v poděbradském a jagellonském období . Panovníka v městě zastupoval hejtman, jehož působnost však

městští radní důsledně omezovali jen na léna příslušející k chebskému hradu a ve městě si vládli sami . Velká rada, sestávají-cí z členů tzv . vnitřní rady, soudu a obce, sice procházela každoroční obnovou, avšak i v Chebu se vytvořila silná skupi-na radních rodů a prošla několika zvraty: během první poloviny 15 . století postupně zmizely z vedení města prakticky všechny velké rody, které jej ovládaly v předhusit-ském období . Rekonstrukci této skupiny, již Kubů podává též v tabulkové podobě, výrazně usnadnily tzv . volební knížky se záznamy o volbě nové rady, dochované od roku 1384 – další z pramenů, o nichž si historici v českých a moravských městech mohou nechat jen zdát . Přestože se autor neomezil jen na ně a zohlednil ve výkladu další prameny a skutečnosti, zůstává v dané otázce široce otevřen prostor dalšímu bádá-ní . Po drobnější kapitolce o chebském les-ním řádu z roku 1379 následují dva úzce propojené oddíly, a sice o chebské hotovosti a žoldnéřích a vztazích města s okolní šlech-tou . Cheb byl schopen vypravit do boje přes čtyři tisíce mužů (tak autorův odhad pro dobu husitských válek) vlastní hotovosti z města a z podřízených vesnic a najatých žoldnéřů, což ve středověkých podmínkách představuje nezanedbatelnou a ceněnou sílu . Nepřekvapí proto, že chebští měšťané byli schopni se vypořádat s okolními pány, kteří je nějakým způsobem znepokojovali či zasahovali do jejich práv, vlastními sila-mi . Poslední kapitola přináší stručný pohled na poslední dvě staletí existence chebského městského státu do počátku 18 . století . Při-pojené přílohy obsahují exkurs k říšskému sněmu v Chebu roku 1389, komentovaný přehled dosavadního bádání, soupis lite-ratury a vydaných chebských pramenů, seznam vyobrazení a rejstříky .

Tolik velmi stručný sukus jednotlivých kapitol . Chebský městský stát Františka Kubů představuje poctivě a zároveň poutavě na-psanou, tématicky dobře rozvrženou kníž-ku . Promyšleně koncipovaný text doplňuje střízlivá a přehledná grafická úprava, jeden nezanedbatelný lapsus však nakladateli bohužel unikl: podtitul se objevuje ve dvou různých variantách, jednak jako v záhlaví této anotace, jednak – a bohužel četněji včetně obálky a titulního listu – v neobratné

554

L I T E R A T U R A

podobě Počátky a vrcholné období do počátku 16. století . Tomáš Borovský

† Pál E n g e l – Norbert C. T ó t h : Itineraria regum et reginarum Hungariae (1382–1438). Itineraria Sigismundi regis imperatorisque (1382–1437), Mariae (1382–1395) et Barbarae (1405–1438) reginarum consortum eiusdem, nec non Elizabeth reginae (1382–1386), relictae Ludovici I regisBudapest 2005, 187 s. ISSN 0073–4055

Po itineráři uherského a českého krále a římského krále a císaře Zikmunda Lucem-burského dychtivě sáhne každý medievista v naději, že po předchozích pokusech se konečně dočká celistvějšího zpracování . N . Tóth převzal rukopis rozpracovaný zesnulým P . Engelem a doplnil jej o mate-riál nově vyšlých svazků edice Zsigmondkori oklevéltár, na níž se sám podílel . Výsledek jeho práce, záslužně rozšířené rovněž o itineráře obou Zikmundových manželek Marie a Barbary a též Alžběty, vdovy po Ludvíkovi I ., máme nyní v rukou . Autor předeslal vlastnímu itineráři velmi stručný úvod, v němž se krom shrnutí dosavadní-ho bádání věnuje důležité otázce fungování Zikmundovy kanceláře a problému pečetění panovnických listin, neboť i u Zikmunda se můžeme setkat s „rozdvojením“ panovníka, který v týž den vydává listiny na místech vzdálených desítky či stovky kilomet-rů . Podobně jako např . u burgundského vévody Karla Smělého, kde podobný pro-blém nedávno objasnila S . Dünnebeil, je nutné hledat vysvětlení v okruhu uživatelů panovnické pečeti a jejích typech, tj . v kan-celářské praxi . Uherská kancelář užívala od poloviny 70 . let 14 . století pro pečetění panovníkových listin čtyři odlišné pečeti, z nichž autor sledováním způsobů jejich užití dospívá vylučovací metodou k sekretní pečeti (sigillum simplex) jako skutečnému dokladu pro panovnický pobyt v místě vydání listiny . Tóth předkládá uživateli sui generis „otevřené dílo“, neboť uvedením e-mailové adresy nabízí každému možnost podílet se sdělením nových zjištění na prů-běžném vylepšování podaného zpracování . Nutno zdůraznit, že při rozsáhlé diploma-tické produkci v pozdním středověku není

v silách jedince zvládnout veškerý materiál k osobě tak významného panovníka . Jde ovšem o to, zda autor neukončil svou práci příliš brzy .

Samotné zpracování itineráře se jeví přehledné a logické: v rámci každého roku je ve dvou sloupcích zachycena doba a mís-to pobytu, poznámky pod čarou přinášejí odkazy na příslušné prameny . Rejstřík za každým ze zpracovaných itinerářů podává název lokality v podobě, v jaké se objevuje v itineráři, s místní lokalizací podle země a případného dalšího tvaru toponyma, následují odkazy na roky a měsíce pobytu sledované osoby ve formě „1432 . X .“ (pro říjnový pobyt Zikmundův v roce 1432 ve Srebrenici) . Publikace je doplněna rovněž seznamem zkratek a literatury, který by si zasloužil pečlivější redakci, neboť mnoho zůstalo stranou nebo jsou příslušné práce citovány podstatně jinak, než se uvádí v sou-pise (např . Altmannova Regesta imperii) . Velmi sporné je nejednotné uvádění topo-nym: maďarských jen v maďarštině, avšak českých a moravských většinou v němčině (slovenských v maďarštině) . Základními prameny itineráře byly již zmíněný Zsig-mondkori oklevéltár a stařičká Altmannova Regesta imperii (oba autoři vycházeli prak-ticky bezvýhradně z listinného materiálu a ke škodě věci ponechali stranou narativní zdroje) . Archiv český, Soupis česky psaných listů a listin, Palackého Urkundliche Beiträge, listinné díly Scriptores rerum Silesicarum či Bretholzova edice k předání Moravy Albrechtovi kupodivu scházejí, z CDM jsou uvedeny díly XI a XV (s chybným edito-rem) . Vrátíme-li se k nadhozené otázce, zda Tóth nevydává předčasné dílo, lze na ni odpovědět ano i ne . Tóth bezesporu rozšířil pramennou základnu itineráře, a to hlav-ně o uherské prameny a v raném období Zikmundovy vlády . Pro pozdější dobu ne-jde o rozšíření nijak zásadní, k tomu stačí srovnat anotovanou knihu se starší prací J . K . Hoensche . Faktické výtky k vlastní-mu itineráři dělím do tří skupin . První jsou drobné chyby a přehlédnutí, např . v Gab-číkovu (Bős) vydává Zikmund listinu 14 ., a ne 10 . května 1422 . Druhou sporné otáz-ky, jež autoři přešli bez pokusu o rozřeše-ní – např . roku 1422 podle nich Zikmund ve dnech 27 . července až 30 . září pobýval

555


v Norimberku, zároveň ale od 23 . září do 5 . října v Řezně a k tomu je ještě dochována jeho další listina, kterou neevidují, vydaná 23 . září 1422 v Hradišti sv . Hipolyta u Zno-jma . Třetí je nejvážnější, neboť jde o „díry“ v itineráři . Vzhledem k množství materiálu nemá smysl autorům vyčítat absenci detail-ního archivního průzkumu, ale dostupné edice mohly být vytěženy důkladněji . Opět jeden příklad: Roku 1435 byl podle knihy Zikmund v Brně od 4 . července, avšak ze svědectví očitého svědka víme, že do Brna přijel již 1 . července . Svědkem je Jiljí Char-lier, jeden z koncilních legátů jednajících v Brně, jehož deník vydal E . Birk v Monu-menta conciliorum .

Přes řadu vznesených výhrad předsta-vuje Tóthova a Engelova práce nepominu-telný příspěvek k zikmundovskému bádání . Nepominutelný, ale bohužel ne základní .

Tomáš Borovský

Jarmila V e l t r u s k á : Posvátné a světské. Osm studií o starém českém divadlePřeložili M. Bažil, K. Kvízová, I. Pulicarová a E. Stehlíková. Praha, Divadelní ústav 2006, 181 s. ISBN 80–7008–200–3

Český výbor ze studií Jarmily Veltrus-ké splácí jeden z velkých dluhů, který naše medievistika má . Poúnorová emigrantka (její otec byl tajemníkem londýnské amba-sády a po komunistickém převratu se vzdal místa a zůstal s rodinou v Anglii) se pro-blematikou středověkého divadla zabývala po několik desetiletí a její anglická mono-grafie o staročeském Mastičkáři a zhruba půldruhé desítky studií patří k ozdobám oboru . Anotovaná kniha přináší překlady šesti studií o středověkém divadle, překlad jedné kapitoly z „mastičkářské“ práce a jako poslední příspěvek přichází komeniologická stať, sestavená ze dvou autorčiných příspěv-ků Martinem Bažilem . Studie se věnují otáz-kám inscenačním a dramatickým, prostoru, ve kterém se hrálo, jednajícím postavám, vztahu mluveného a zpívaného slova, hod-notovému světu předváděných her . Jarmi-la Veltruská sice pracuje s Bachtinovými teoriemi včetně rozlišení vysoké a nízké kultury a úlohy smíchu, avšak nepovažuje dané dělení za určující a ve všech pracích

ukazuje, jak se obě složky (vysoké a nízké, posvátné a světské) v rozebíraných hrách ústrojně sjednocují ve funkční útvar . Právě zkoumání funkce jednotlivých prvků vede autorku dál za schematické soudy o jen lidovém, či výhradně církevním charakteru středověkého divadla . I zdánlivě vulgární, skatologické nebo parodické momenty, o jaké není v Mastičkáři ani v jiných stře-dověkých dramatech nouze, byly podří-zeny hlavnímu záměru – u velikonočních her se jejich prostřednictvím zvýrazňovalo ústřední téma Kristova utrpení, které o to více vynikalo proti této převrácené podobě slavnostního a posvátného . Neopomenutel-ná je u „lidových“ částí hry a vsuvek, jež často následují bezprostředně před nebo za vznešenými zpěvy a proslovy, např . třech Marií, také funkce zprostředkující, usnad-ňující divákům porozumění hře, případně udržující jejich pozornost . J . Veltruská důkladným rozborem textu ukazuje, jak středověcí herci pracovali s prostorem, jímž mohl být kupříkladu hřbitov u kos-tela, a jak uzpůsobovali hru obecenstvu, jež mohli předpokládat a které zapojovali do představení . I když kniha v podtitulu dodává, že jde o studie o českém divadle, pohybuje se autorka neustále v rozsáhlých středo a západoevropských souřadnicích, shledává analogie v textech her rakouských, německých, francouzských či anglických a s jejich pomocí domýšlí sporné otázky . Závěrem třeba zmínit též doslov Martina Bažila se základními informacemi o Jarmile Veltruské a jejím díle a připojenou autorči-nu bibliografii . Tomáš Borovský

Tomasz J u r e k : Panowie z WierzbnejKraków, Wydawnictwo Towarzystva Nau-kowego SOCIETAS VISTULANA 2006, 183 s. ISBN 83–88385–59–3

Ve své nové knize se Tomáš Jurek, známý v českých medievistických kruzích zejména jako autor vydařené monografie o Jindřichu Hlohovském (Dziedzic kró-lestwa polskiego książę głogowski Henryk (1274–1309) . Poznań 1993), věnuje gene-alogickému studiu jedné z rodin náležících mezi slezskou středověkou elitu – pánům z Wierzbnej (něm . Würben) . Autor tak pod-

556

L I T E R A T U R A

le vlastních slov reaguje na četnější produk-ci z oblasti zkoumání vyšších vrstev středo-věké společnosti v regionech centrálního Polska, které v současné době zaznamenává v Polsku velký rozkvět . Při zpracovávání genealogie řečeného rodu postupuje Jurek prostřednictvím verifikace prací svých před-chůdců . S jejich závěry se však nespokojuje, a vydává se na cestu směřující ad fontes . Za svůj cíl označuje autor vytvoření plné gene-alogie rodu až do poloviny 15 . století . To se mu v pravdě daří . Svou práci podřizuje kla-sickému lineárnímu postupu, zároveň však líčí genealogii rodu z Wierzbnej ve čtyřech základních liniích, přesně podle rozrodu potomků prvního prameny doloženého příslušníka rodu Stefana Starego, jenž vstu-puje do slezských dějin jako „comes Sthep-hanus de Wirbna“ v listině Jindřicha Bra-datého z 10 . května 1209 . Jurek se mimo sledování genealogie rodu v předkládané publikaci věnuje i evoluci jeho erbu, prav-děpodobným předchůdcům z řad slezských velmožů a vlastní rodové paměti . Publikaci doprovázejí vedle bohatého seznamu lite-ratury a patřičného poznámkového aparátu i genealogické tabulky podtrhující význam Jurkova genealogického bádání . Knihu nel-ze než doporučit k prostudování každému zájemci o slezské středověké dějiny .

Robert Antonín

Jiří K e j ř : Z počátků české reformaceBrno, L. Marek 2006 (v edici Deus et gentes, sv. 6). 272 s. ISBN 80–86263–81–9.

Jako šestý svazek v edici Deus et gentes vydala v červnu 2006 Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze knihu s názvem Z počátků české reformace . Její autor Jiří Kejř se specializuje na právní dějiny a záro-veň je odborníkem na problematiku počátků české reformace, Husova učení a dějin husit-ství . Této badatelské činnosti se věnuje více než 50 let . Od jeho nejnovější publikace však lze očekávat nejen další relevantní informace . V souvislosti s nedávno uplynuvším autoro-vým životním jubileem se kniha stává navíc z určitého hlediska symbolickou – je ukázkou toho, že mnohaleté studium historie, ať už se týká práva nebo jiných oblastí, neznamená jen zkoumání izolovaných problémů a jeho úkol

se nekončí strohým výčtem dat, událostí nebo převyprávěním obsahu pramenů . Kejř zde zúročuje své znalosti, a tak přichází s ucelenou teorií a vyvozuje jasné závěry . Navíc, pokud to téma umožňuje, snaží se také zkoumat souvislost s charakterem dnešního myšlení . Snad je právě splnění tohoto posledního bodu záměrem i výzkumného projektu UK HTF „Církve v českých zemích a otázka nacionalismu – historické problémy, jejich překonání a výhled směrem k mnohonárodnostní a multikulturní evropské společnosti“ (MSM 0021620803), v jehož rámci práce vznikla .

Už název publikace může napovědět, že se v ní Jiří Kejř rozhodl seznámit čte-náře pouze s vybranými tématy rané české reformace . Kniha je pojata jako soubor 14 studií, z nichž například nejstarší už byla jednou uveřejněna v roce 1963 (O některých spisech M. Jana z Jesenice), naopak čtyři nej-novější zde vycházejí poprvé (Jan Hus sám o sobě; K pramenům Husova procesu: tzv. Ordo procedendi; Protihusovský traktát „De ecclesia“ a jeho autor; Znovu o Husově rehabilitaci ) . Lze potom vůbec mezi takovými texty najít nějaký jednotící článek? Jednoznačně ano, ačkoli to čtenář zjistí až po přečtení všech studií . Je jím téma Husova procesu, který Kejř důsledně zkoumá i v jeho souvislos-tech s dobovou kulturní, společenskou a náboženskou situací . Pro lepší představu naznačím hlavní tematické okruhy díla . Jde o poměr práva, teologie, vnitřní spirituali-ty a morálky v myšlení Jana Husa a jeho současníků; dobové právo; prameny spjaté s Husovým procesem; otázku možnosti sou-časné Husovy rehabilitace . Kejř při jejich řešení vychází z práce s prameny, uplatňuje znalosti historie práva, teologie, literatury, filologie a pomocných věd historických, takže výsledné texty mají vysoce interdis-ciplinární charakter .

Co od nich může čtenář očekávat? Pře-devším by měl k jejich obsahu přistupovat s vědomím, že pokud vůbec lze dostatečně definovat pojem práva v rané české refor-maci, rozhodně se nekryje se současným pojetím práva . Právě problém, kde vymezit hranici mezi oblastí právní, teologickou a mravní a jak propojit nebo oddělit teorii a praxi, považuje autor za příčinu mnohých konfliktů ve sledovaném období . Do této rámcové koncepce zapadá předně to, že Hus

557


nebyl právníkem, ale teologem . Ve znamení své etické zásadovosti chtěl totiž odvodit právní principy od obtížně vymezitelné kategorie spravedlnosti, což bylo v praxi neuskutečnitelné . Tímto přístupem podle Kejře zamířil k příští reformaci . Ocenění si zaslouží i autorův bystrý postřeh, kte-rý prokázal při srovnání Husova odvolání ke Kristu s podobným gestem Konráda ze Soestu . V naznačených ohledech se nakonec jeví Husův konec jako tragický a současně absurdní důsledek jeho neochoty uznat odlišnost Božího zákona a principů, na kte-rých je založena lidská právní praxe . Jako určitý bonus k této tematice jsou do knihy zařazeny studie o díle právníka Friedricha Eppinga nebo o Husových kvestiích . Kejř zde znovu, tentokrát z literárního hledis-ka, demonstruje mimo jiné i neslučitelnost scholastické disputace a soudního řízení .

Další projevy konfliktů středověkých myslitelů lze nalézt v tehdejší diskusi o oprávněnosti trestu smrti . Kejř pojal příslušnou studii současně jako příspěvek „z hloubi dějin“ (s . 146) k aktuální debatě na toto téma . Dopad na život širší veřejnos-ti zkoumaného období měl také tehdejší způsob řešení otázky, zda mohou děti při-jímat svátost oltářní . Výklad pojednávající o této významné eucharistické novotě, která někdy zůstává neoprávněně zastíněna pra-cemi o přijímání podobojí, si jistě zaslouží čtenářovu pozornost . Předkládané texty se však netýkají pouze Husa . Objevují se v nich mnohá další zvučná i méně známá (ne méně významná) jména . Zvláštní zájem věnuje Kejř vývoji vztahu Jana Husa a Ště-pána z Pálče nebo Jana z Jesenice . Aby autor mohl zachytit pohnutky jednání Husa a jeho okolí, nejen že se musel ponořit do studia práva a teologie, ale dokázal detailně uvažovat i o záležitostech spadajících spí-še do oblasti sociální antropologie a místy snad i psychologie . Osobně považuji tyto pasáže za velmi přínosné, ačkoli sám autor se je ve své skromnosti na úroveň takových věd brání zařadit . Zmíněných tří myslitelů si Kejř potom všímá natolik, že se v jejich pří-padě důkladně věnuje i spornějším otázkám autorství nebo datace některých spisů .

Zvláštní pozornost si zasluhují poprvé uveřejněné studie . Na základě interpretace toho, co o sobě prozradil sám Hus, zejména

v listech, poodhaluje Kejř v textu Jan Hus sám o sobě jeho vnitřní svět . Představuje ho nejen v roli mravokárce a zbožného křesťa-na, ale také v méně tradiční poloze ironi-ka, člověka neústupného až tvrdohlavého . Právě zatvrzelost, kterou většinou badatelé s jakousi podvědomou úctou zjednodušeně nazývají stálostí, označuje za jeden z hlav-ních důvodů Husových konfliktů . Rozebírá její možné, paradoxně kontroverzní příči-ny . Zdůraznit bych chtěla Kejřem použité kategorie, které jsou spjaty s obrazem Husa mučedníka a ukazují se jako stěžejní i pro zbytek práce . Jedná se o kategorii Božího zákona a s ním spjaté pojmy pravdy, sprave-dlnosti, poslušnosti, hříchu nebo pokušení . Prostřednictvím jejich nenásilné, ale propra-cované interpretace autor dospívá k závěru, že ke svému konci přispěl sám Hus, když si pravděpodobně dobře neuvědomil realitu soudního řízení . Svým odvoláním k soudu Kristovu jakožto jedině kompetentnímu eli-minoval v maximální míře principy lidského práva a nahradil je Božím zákonem .

Ve studii Husitské učení o pokání a zpo-vědi, která se zde dočkala prvního zveřejnění ve své české a rozšířené verzi, Kejř navazuje na předchozí výklady pojmu Božího zákona tentokrát nejen u Husa . Vznik hlavních stře-tů v otázce svátosti pokání přičítá právě růz-norodé definici hlavních křesťanských poj-mů . Podrobná prohlídka názorů celé řady autorů husitského období, během které se můžeme seznámit s autorovou odpovědí na otázku Husovy pravověrnosti nebo třeba se středověkým návodem, jak přelstít inkvizici, vrcholí v úvahách o myšlenkové nesourodo-sti husitských zástupců Prahy a Tábora . Kejř si bedlivě všímá hranice mezi obhajobou nutnosti a připuštěním účinnosti zpovědi, umožňuje čtenáři pochopit tehdejší pojetí jejího vztahu k ostatním svátostem, k lítosti, ke svatokupectví nebo ke kněžské službě . Najdeme zde zkrátka to, co by se z hle-diska dějin pojmů dalo pro zjednodušení zahrnout do otázky, jaký význam může mít pojem idoneus sacerdos (způsobilý kněz) .

I nové studie se věnují dalším známým myslitelům a jejich tvorbě . V textu Protihusov-ský traktát „De ecclesia“ a jeho autor přináší Kejř na základě podrobného rozboru rukopi-sů nové svědectví o autorství Štěpána z Pálče oproti tradičně uváděnému Stanislavovi ze

558

L I T E R A T U R A

Znojma . Argumentuje zejména jednoznač-ností odkazů v Pálčových polemikách a využí-vá i srovnání obsahu s otevřeným Pálčovým přiznáním toho, co mu Hus vytýkal . Vztahů, tentokrát mezi Husem a Janem z Jesenice, se svým způsobem týká i text K pramenům Husova procesu: tzv. Ordo procedendi . Vznik díla Kejř netradičně zasazuje do doby ještě před Husovým odchodem do Kostnice a za autora označuje Jana z Jesenice . Neméně důležitou se jeví informace, že tvůrce spi-su v něm záměrně upravoval fakta, aby tak dílo mohlo sloužit primárně jako taktická pomůcka pro Husovu obhajobu .

Jako poslední studii předkládané práce zvolil její autor text s názvem Znovu o Husově rehabilitaci . Stručně řečeno je to studie správ-ně pojatá a na svém místě . Naopak na místě vůbec není autorova omluva čtenáři za její obecnost . Každý přece musí ocenit, že zde Kejř dovádí své dosavadní bádání do koneč-ných důsledků, přichází se zcela jasným sta-noviskem a uzavírá tím okruh předkládaných textů . Kejř, obhájce interkonfesního základu husovského bádání, zřetelně vymezuje svou vlastní pozici jako snahu zjistit, „...zda lze vyložit Husův ideový svět jako pouhé reformní úsilí či jako ohrožení církve a jejího poslání“ (s . 245) . Autor vychází z myšlenky, že Hus upřel církvi její roli poslední autority v záležitosti spásy a jeho pojetí církve považuje celkově za revoluční . Tvrdí, že Husovo dílo obsahuje po ideové stránce „...posuzováno z hlediska církve – vážný útok proti centrální církevní instituci, z hlediska pak Husova cestu k její reformě“ (s . 253) . Otázku samotné rehabilitace dělí na dvě roviny – právní a morální . Konstatuje, že „právní rehabilitace Jana Husa, která by byla nakonec záležitostí katolické teologie a kano-nického práva, vůbec není možná“ (s . 247) . Co se týče druhé roviny, rehabilitovaný, tj . rekatolizovaný Hus by podle něho ztratil pro církve vzešlé z reformace význam morální autority . V tomto výčtu Kejřových názorů však rozhodně nesmíme opomenout myš-lenku, která jeho studii a s ní i celou knihu uzavírá: „... rehabilitace, ač nebyla a nemůže být vyhlášena, je ve skutečnosti jen zcela vedlej-ším zájmem o velkou historickou postavu, které musí patřit další soustředěná práce badatelů.“ (s . 256) .

Publikace je výsledkem Kejřova úsilí porozumět z různých hledisek důvodům

a významu Husovy oběti . Vznikla v sou-ladu s myšlenkou, že studujeme-li Huso-vu osobnost a dílo, nesmíme je izolovat od tehdejšího okolního dění . Narazíme zde na mnoho detailů a zajímavostí, na jejichž základě autor rozvíjí další přínos-né úvahy – například zda měli Hus a jeho okolí vůbec možnost jednat jinak . Tento postup je ostatně i důsledkem zvolené formy výkladu a je nutné říci, že si Kejř v tomto ohledu vybral cestu značně ris-kantní . Proto se v knize objevují i dvě stu-die (Právo a právní prameny v díle Husově; Jan Hus jako právní myslitel), jejichž velká část je obsahově identická . Dále i sám Kejř preventivně upozorňuje na skutečnost, že poznatky uvedené v jednotlivých studiích přirozeně odpovídají stavu výzkumu v době jejich vzniku . V tomto případě však nejde o nepřekonatelný nedostatek, protože autor vychází zejména z vlastního studia prame-nů, a tak se toto varování týká spíše sekun-dární literatury uváděné v jinak bohatém poznámkovém aparátu .

Co se týče formální stránky, mírně rušivě může působit odlišná úprava jednot-livých textů . Naopak každého zajisté potě-ší jmenný rejstřík, se kterým se v případě sborníku studií obvykle nesetká . Společným znakem textů je potom autorův velice čtivý styl, který mu umožňuje formulovat myš-lenky jasně, bez zahrávání si se zbytečně komplikovanými výrazy . Trochu to kazí skutečnost, že čtenář, který není alespoň trochu zběhlý v latinském jazyce, je ochu-zen o porozumění nepřeloženým latinským citacím a pojmům . Nejen z toho lze usoudit, že ačkoli Kejř vydal vědecké studie v knize dostupné i pro laiky, je určena stále primár-ně odborníkům . Je tedy možné shrnout, že autorovi se nepochybně podařilo nejen zdokumentovat významnou část své čin-nosti, ale také sestavit tematicky kompaktní dílo . Jednoznačně tak vybočuje z řady běž-ných sborníků . Na závěr si dovolím pouze malé doporučení případnému čtenáři, aby přečetl všechny studie a tak, jak po sobě v předkládané knize následují . I jednotli-vé příspěvky mají svou hodnotu, ale jen uvedeným přístupem může čtenář pochopit význam celého počinu a získat snad i dob-rou inspiraci . Lucie Mazalová

559


Sépulture, mort et représentation du pouvoir au moyen âge – Tod, Grabmal und Herrschaftsrepräsentation im Mittelalter. Actes des 11es Journées Lotharingiennes 26–29 septembre 2000 Centre Universitaire de Luxembourg Éd. Michel Margue avec la collaboration de Martin Uhrmacher et Hérold Pettiau. Publi-cations de la Section Historique de l’Institut Grand-Ducal de Luxembourg, t. CXVIII; Publications du CLUDEM, t. 18. Luxembourg 2006, 805 s. ISBN 2–919979–14–0

Sborník příspěvků z kolokvia, uspořá-daného v září 2000 v režii dvou předních lucemburských center medievistického bádání, totiž Université du Luxembourg (dříve Centre Universitaire) a Centre luxem-bourgeois d’Etudes et de Documentation médié-vales (CLUDEM), je věnován sepulkrálním památkám, sledovaným zde v první řadě jako prostředek reprezentace a udržování paměti na elitní vrstvy středověké společ-nosti . Obsáhlá publikace čítá více než osm set tiskových stran; vlastní text otištěných sdělení je doplněn desítkami kvalitních čer-nobílých i barevných obrazových příloh .

Za předmluvu Michela Marque je zařa-zena uvozující stať Jeana-Paula Lehnerse, který se ve výstižné zkratce zamýšlí nad smr-tí coby předmětem historického zkoumání, respektive nevyčerpatelným zdrojem bada-telských témat, nad smyslem a možnostmi takto orientovaných výzkumů . Následujících dvaadvacet příspěvků (nepočítáme-li závě-rečné slovo, v němž se Stéphane Lebecq pokouší shrnout výsledky kolokvia) přináší teritoriálně a časově různě zakotvené pohle-dy na konkrétní soubory pohřbů . Naprostá většina autorů nicméně nevykročila z pro-storu dnešní Francie, současného Německa a menších územních celků, nacházejících se mezi těmito státními útvary . Chronologické rozpětí otištěných sdělení pokrývá prakticky celý středověk v jeho tradičním vymeze-ní: počínaje příspěvkem, němž se Michel Polfer snaží vystihnout specifika pohřbů merovejské doby od 5 . století, až po sta-ti situované do 15 . století . Vedle funerálií spjatých s příslušníky panovnických dynastií jsou sledovány pohřby světské aristokra-cie i církevní elity . V závislosti na odborné specializaci toho kterého badatele převládá v konkrétních článcích hledisko historické

či pomocněvědné, uměleckohistorické či archeologické, respektive se tyto přístupy různě prolínají . Každopádně rozhodující část příspěvků se neomezuje jen na popis formálních znaků pohřbů, nýbrž pokouší se zasadit příslušná zjištění do širších sou-vislostí fungování středověké společnosti . Klíč k tomu poskytuje opakovaně kladená otázka, jak se do elitních pohřbů promíta-la sociální výlučnost nebožtíků . Na přetřes se tak dostávají otázky volby pohřebního místa či sepětí sepulkrálií s architekturou, stranou pozornosti některých autorů nezů-stávají funerální festivity a rituály, které je provázely; pohřebiště jsou sledována jako místa uchovávání dynastické, rodové či sku-pinové paměti .

Nelze nepřipomenout to, že mezi auto-ry kolektivní publikace, vydané ve vzdále-ném Lucemburku, nalezneme také trojici moravských badatelů: Danu Cejnkovou z Muzea města Brna, Irenu Loskotovou a Karla Maráze z Filozofické fakulty Masa-rykovy univerzity . Jejich společný příspěvek přináší shrnutí dosavadních, na archivních a archeologických výzkumech založených zjištění o brněnských pohřebištích dvou příslušníků moravské sekundogenitury lucemburské dynastie, sourozenců Jošta a Prokopa .

Publikační výstup kolokvia, na němž byla sledována elitní vrstva středověkých sepulkrálií, by přes své převažující teri-toriální zaměření na západněji situované oblasti Evropy neměl uniknout ani českým a moravským badatelům . Zájemci o naše funerální památky zde mohou nalézt celou řadu podnětů, a to především ve vztahu k interpretační rovině práce s tímto mate-riálem . Vždyť teprve v posledních letech domácí historiografie doceňuje význam dochovaných (bohužel nezřídka fyzicky velice ohrožených) artefaktů spojených s pohřebním ritem, jejichž výpovědní hod-nota se ani zdaleka neomezuje na rodopis, heraldiku či epigrafiku . Anotovaný sborník naznačuje širokou škálu možností jejich stu-dia jakožto prostředků vyjádření sociální distinkce a mocenských ambicí nejvyšších vrstev (nejen) středověké společnosti .

Tomáš Sterneck

560

L I T E R A T U R A

Martina F u c h s – Teréz O b o r n i – Gábor U j v á r y (edd.): Kaiser Ferdinand I. Ein mitteleuropäischer HerrscherGeschichte in der Epoche Karls V., Band 5. Münster, Aschendorff 2005, 367 s., ISBN 3–402–06575–4

V rámci volné ediční řady, která vychá-zí od roku 2002 a je věnována době císaře Karla V ., vyšel již druhý svazek věnovaný osobnosti českého, uherského a římského krále a pozdějšího císaře Ferdinanda I . Prv-ní svazek vydaný k pětistému výročí naro-zení tohoto pozoruhodného vladaře přinesl řadu příspěvků, které se pokusily objasnit sérii dílčích otázek spojených s jeho osobou a rodinými vztahy (zejména k bratru Kar-lovi), politikou a vládou či jeho obrazem v různých typech pramenů .1

Předkládaný sborník obsahuje příspěv-ky přednesené v říjnu 2003 na konferenci v Budapešti, která se konala k výše zmiňo-vanému výročí . Místo konání nebylo zvole-no náhodně . Současná maďarská historio-grafie věnuje v poslední době Ferdinandu I . a době jeho vlády zvýšenou pozornost, což se zřetelně odráží i na skladbě jednotlivých studií ve sborníku . Řada příslušných výzku-mů je pojímána poměrně široce, zohled-ňují hlavní archivní prameny celého stře-doevropského prostoru a uplatňují různé poznávací přístupy a metody . Mezinárodní spolupráce se ukazuje s ohledem na téma-tický rozsah jako naprosto nezbytná .

S osobností Ferdinanda I . je spojen vznik rozlehlé středoevropské monarchie a počátek jeho vlády je ostatně chápán jako symbolický počátek nového věku, a to ales-poň pro středoevropské poměry . Vláda toho-to velmi energického a schopného panovníka se výrazně odrazila v dějinách všech zemí tohoto regionu: je mimo jiné spojena s řadou modernizací vládního systému i vážnými kon-flikty se stavovskými obcemi . Není na tomto místě možné vyjmenovat všechny důležité závěry a postřehy jednotlivých příspěvků . V obsahu jednotlivých studií se objevují klí-čová témata, která jsou pochopitelně středem pozornosti: vedle politických dějin a širšího kontextu vlády obou habsburských bratří ve střední Evropě a zvláště ve vztahu k Uhrám (A . Kohler, P . E . Kovács) jsou ve sborníku zastoupeny i práce věnované způsobu vlád-

nutí a reformám (P . Rauscher, I . Kenyeres) . S reformami úzce souvisí téma financí a hos-podářství a s nimi pak problematika konflik-tu s osmanskou říší, která je také náležitě reflektována (P . S . Fichtner, E . D . Petritsch, M . Köhbach, T . Oborni, L . Gecsényi) . Opo-menuta nezůstala také otázka vztahů Fer-dinanda I . k uherské šlechtě (J . Bessenyei, G . Pálffy), problematika ideologie, politické komunikace či toku důležitých informací (G . Ágoston, Z . Barbarics) . Je nepochybně potěšitelné, že do sborníku byly zařazeny i dvě studie českých historiků . J . Pánek se zabývá otázkou způsobu vlády Ferdinanda I . v českých zemích a V . Bůžek tématicky navázal na problematiku šlechty v příspěvku věnovaném úloze české šlechty na Ferdinan-dově dvoře . Lze bezesporu konstatovat, že jednotlivé studie přinášejí závažné poznatky a budou nepochybně inspirující pro domácí bádání nad dějinami 16 . století .

Dalibor Janiš

1 F u c h s , Martina – K o h l e r , Alfred (edd .): Kaiser Ferdinand I. Aspekte eines Herrscherle-bens . Geschichte in der Epoche Karls V . Band 2 . Münster 2003 .

Reiner S c h u l z e (ed.): Symbolische Kommunikation vor Gericht in der Frühen NeuzeitSchriften zur Europäischen Rechts- und Ver-fassungsgeschichte, Band 51. Berlin, Dunc-ker & Humblot 2006, 378 s. ISBN 3–428–12037–X

Předkládaný sborník věnovaný pro-blematice symbolické komunikace na raně novověkých soudech je výsledkem konferen-ce, která se konala v dubnu 2005 v Münsteru za účasti historiků z osmi západoevropských zemí . Toto téma bylo zkoumáno v rámci širšího projektu a sborník obsahově nava-zuje na již vydaný svazek věnovaný právní symbolice .1 Problematika symbolů v právu spojená s výzkumem gest, formálních úkonů a rituálů v návaznosti na ikonografii a hmot-nou kulturu má v evropské (nejen právní) historiografii poměrně dlouhou tradici . Vět-šina prací se však v tomto směru věnuje pře-devším dějinám středověkého práva, které bylo s gesty a symboly přeci jen více svázáno . Obecným aspektům symbolické komunikace před středověkými a zejména raně novově-

561


kými soudy věnoval úvodní úvahu editor R . Schulze, který jednotlivé příspěvky rozdělil do tří tematických bloků .

První z nich je věnován formám mlu-veného slova na soudech . Autoři P . Oest-mann, F .-J . Arlinghaus, C . Gauvard a B . D . van der Velden se této poměrně závažné otázce věnovali na základě několika kon-krétních případů . Nejvíce autorů se pocho-pitelně zaměřilo na otázku gest a symbolů v soudní praxi, která tvoří druhý blok pří-spěvků . Také v tomto případě vycházela část autorů z konkrétních případů a situací (W . Schild, C . Plessix-Buisset, V . Lemmonier-Lesage, T . G . Watkin, J . W . Cairns, J .-L . Halpérin) . Závažná je nepochybně studie L . Ostwaldta, který si položil základní otázku týkající se podstaty právního rituálu, tedy, co tímto termínem historikové vlastně ozna-čují a jaká byla skutečná povaha formalizo-vaného jednání . Zaujme také příspěvek C . Schotta doprovázený ikonografickými pra-

meny, který se zabývá způsobem zasedání soudců a jeho atributy (vyvýšené stolce, oděv, odznaky soudní moci apod .), na který obsahově navazuje studie Ch . D . Schmidt . Tato badatelka se věnovala otázce fyzic-kého vymezení soudního místa . Konečně třetí část příspěvků je zaměřena na otázky spojené s obrazem soudů, resp . soudnic-tví v textových a obrazových pramenech . Zmínit můžeme studii předního znalce právní ikonografie G . Kochera, který se na konkrétním případu zabývá odrazem pro-cesních pravidel v obrazových pramenech . Další příspěvky jsou věnovány různým aspektům právní ikonografie ve středověku a raném novověku (H . Lück, G . Schwerhoff, G . Martyn, D . Tamm) . Můžeme jen litovat, že podobné studie jsou v domácí historio-grafii zatím spíše výjimkou . Dalibor Janiš

1 S c h u l z e , Reiner (ed .): Rechtssymbolik und Wertevermittlung . Schriften zur Europäischen Rechts- und Verfassungsgeschichte, Band 47 . Berlin 2004 .

562

L I T E R A T U R A

Dějiny 19. a 20. století

Helmut R u m p l e r – Peter U r b a n i t s c h (Hg.): Die Habsburgermonarchie 1848–1918. Band VIII. Politische Öffentlichkeit und ZivilgesellschaftWien, Verlag ÖAW 2006, 2834 s. ISBN 13–978–3–7001–3540–1

Již osmý svazek dlouholetého projektu Komise pro dějiny habsburské monarchie, který připravili k vydání Helmut Rumpler a Peter Urbanitsch, dostává renomé této edice a přichystal odborníkům a opravdu zaníceným čtenářům hutné dvousvazkové dílo o téměř třech tisících stranách . Tento-krát uchopují erudovaní autoři téma dějin rakousko-uherského impéria na pozadí kategorie občanské společnosti, resp . všímají si fenoménu veřejného prostoru a politické participace občanů monarchie . Již podnázvy jednotlivých svazků – Spolky, strany a zájmová uskupení jako nositelé politické participace a Tisk jako faktor politické mobilizace – vypovídají mnohé o pojetí osmého pokračování . Za více jak tři desetiletí existence tohoto projektu se odrážejí v jednotlivých dílech této impozantní řady měnící se trendy historiografie . Ať již co se týče objektů zkoumání, proměn metodologie historické vědy ale i vyloženě módních přístupů . A tak nás nepřekvapí, že klasické členění látky o dějinách habsburské říše, které vychází z deskripce po korunních zemích, eventuelně – když si to materie žádá – jednotlivých národech sou-státí, je tentokrát doplněno na této hladině kapitolami o „Ženském hnutí v Předlitavsku“ a „Ženském hnutí v Království uherském“ (z pera rakous-kých autorek Renate Flich, Gabrielly Hauch, Birgitty Baader-Zaar a Susan Zimmermann – Budapešť) . Koncepce osmého pokračování tak srovnala vedle sebe (mužské) „spolky, svazy a strany“ ve vymezených teritoriálních areálech (např . podunajské a alpské země, české země, země při Jadranu) a ženská hnutí předlitavská a zalitavská . Pro současnou rakouskou historio-grafii, jež důsledně odlišuje (či segreguje?) historičky a historiky, Rakušanky a Rakušany, se jedná o jev, který bychom mohli nazvat typickým .

Byť jde o produkt rakouské historické obce, již tradičně jsou do zpracování zapojeni renomovaní historici z „následnických“ států impéria, především co se týče prostředí českého, slovinského, chorvatského a maďar-ského, ale i polského či rumunského . Tím se dostáváme k nastínění základ-ního obsahu knihy . Po obecném uvození do problematiky politických stran a tisku (H . Rumpler, E . Hanisch, P . Urbanitsch) přichází kapitola J . Kořalky o konstituování moderní politiky v monarchii za měšťanské revoluce let 1848–1849, jejíž vnitřní členění upozaďuje národní přístup (slavné „jaro národů“) a transformaci poddaných v občany podává na pozadí základních politických proudů (konzervativní pravice, liberálního středu, demokratické

563

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

levice a dělnického hnutí) . Poté následuje defilé vývoje politických poměrů a stran v konkrétních regionech . Počíná se centrem, kdy Dolní Rakousy (ještě s Vídní) zpracoval H . P . Hye, západní Rakousko (tzv . „černý koutek“ Horních Rakous, Solnohradska, Tyrol a Vorarlberska) salzburský profesor H . Haas, Štýrsko M . Moll, Korutany A . Malle, Kraňsko P . Vodopivec z Lju-bljaně, Přímoří (Terst, Goricii a Gradišku, Istrii) B . Marušič, Dalmácii P . Strčič . IV . suboddíl o českých zemích sepsali J . Pokorný (Čechy) a J . Malíř (Morava a Slezsko) .

Po tomto jádru Předlitavska zpracoval M . Janowski z Varšavy vývoj v Haliči, E . Turczynski v Bukovině a nebyla opomenuta ani oblast Lombardie a Benátska (R . Pichler) . Poté následuje již anoncovaná kapi-tola o ženském hnutí, načež se W . Dobesch zabývá zájmovými svazy na nadregionální úrovni a klade si otázku, zda rakouská svazová uskupení byla apokalyptickou tříští nebo prvkem se schopností přispívat k integraci státu (a otázka bývá pro interpretaci minulé skutečnosti mnohdy důležitější, než eventuální odpověď) .

Podle tohoto předlitavského vzoru je zpracována i uherská část prv-ního svazku . F . Gottas ze Salcburku načrtává obraz „prehistorie“ a historie uherského politického systému doby od doby předbřeznové po rok 1918 . Díky státoprávním a národnostním poměrům v uherském státě ovšem není vývoj politické organizace sledován na úrovni žup nýbrž jednotlivých národů . Vývoj v maďarské společnosti podal D . Szabó, uherské Němce zmapoval F . Gottas, rumunské strany sedmihradský S . Retegan, chorvat-ské poměry S . Matkovič a A . Buczynski, srbské V . Krestič, do slovenských politických reálií nás uvedla M . Glettler a konečně rusínský vývoj zmapoval P . P . Magosci .

Druhý svazek je pak věnován vyčerpávajícímu rozboru tisku na území monarchie . V úvodních kapitolách jsou čtenáři obeznámeni s tiskovým prá-vem (T . Olechowski), dále se G . Melischek a J . Seethaler zabývají fenomé-nem tisku v souvislosti s modernizací společnosti, vnímají tisk jako součást urbanizace společnosti a mocenské participace obyvatelstva . To je přivádí vedle rozboru vývoje trhu s tiskem k rozlišování v zásadě dvou fází ve vývoji tisku, jež by šly s jistou nadsázkou shrnout do hesla „od měšťanského tisku k tisku masovému a jeho komercionalizaci“ . Budiž zde zdůrazněno, že své obecné závěry vypracovali na sondě tisku v západních a severních Čechách, tedy v teritoriích odkud pocházela značná část mocenských elit a zdejší produkce tak představovala i v rámci austroněmecké společnosti nepřehlédnutelný element .

Vnitřní logika koncepce tohoto svazku vedla redakci k zařazení kapi-toly o ne nadnárodním, nýbrž o tisku s širokým záběrem (použit termín „reichsweite“), kam jistě patřily Neue Freie Presse či Pester Loyd . Odtud se pak vydáváme na maratón národních tiskovin . Čtenář se tak může do slova a do písmene ponořit do přehledu o vývoji tisku německého (L . Höbelt),

564

L I T E R A T U R A

maďarského (G . Buzinkay), českého (M . Sekera), polského, rusínského (oba zpracoval H . Binder), rumunského (C . Muresanu), chorvatského (V . Švoger), srbského (R . Gašič), slovenského (T . Ivantyšynová a D . Kodajo-vá), slovinského (V . Rajšp), italského (G . Boaglio) a konečně židovského v Haliči (resp . je rozlišován tisk hebrejský a vydávaný v jidiš, od R . Manekina z Jeruzaléma) .

Zaměření svazků nikoli na normativně právní rozměr dějinného vývoje habsburské monarchie, ale na konkrétní projevy veřejného života ve spol-cích, resp . politických stranách a vyjádření veřejného názoru v (politickém) tisku přináší pestrý obraz mocenské aktivity a již v úvodu je zvýrazněna teze o „zvláštní cestě“ středoevropských habsburských zemí „konzerva-tivní modernizace“, kdy tak rakousko-uherská společnost strávila delší čas v období konstitučních svobod, než se ocitla (v předlitavském případě) v etapě masové demokracie . Interpretace této skutečnosti bývá nejčastěji spíše negativní, podtrhněme však na tomto místě, že rychlý přechod k masové demokratické participaci na moci vedl např . ve Francii nejdříve k pokusu o socialistický režim a skončil nastolením autoritářského režimu Napoleona III . Ony tendence doprovázející demokratizaci společnosti byly ovšem právě díky konzervativní modernizaci „na rakouský způsob“ vyvažovány a tlumeny „zvláštními“ poměry v habsburském impériu . Kon-strukce mocenských mechanismů dbala na uchovávání vlivu „státotvorných“ vrstev a jejich dominace se proměňovala, alespoň v rakouské polovině říše, v politický mechanismus stojící na (mocenské) rovnováze jednotlivých segmentů společnosti . Osmý svazek zcela organicky navazuje na sedmý díl věnovaný více institucím a mechanismům veřejného života (Verfassung und Parlamentarismus . Wien 2000) a oba svazky je vhodné „číst“ zároveň .

V obecném úvodu o politických proudech autoři upozorňují na sku-tečnost pestrosti říše, kde v jednotlivých zemích impéria panovaly „různé historické časové zóny“ a existovaly tak „regiony s rozdílným rytmem historického času, diferencovanými stádii modernizace“ a pro uchopení těchto fakt se uchylují autoři ke koncepci centra a periférie . Monarchie jim nabídla velice barevnou skládanku metropole, center, periférií, subcenter a subperiférií či semiperiférií .

Velice trefná jsou označení základních politických ideologií, hovořit o „dechu svobody“ naznačuje časově relativně omezený prostor rakouského liberalismu (na tomto místě je kladena znepokojující otázka, zda tradovaná teze o měšťanskosti liberalismu nenaráží v habsburské monarchii na určité nesrovnalosti, ať již se týkají podílu šlechty – vysoké rakouské nebo uherské gentry – či českého maloměstského a venkovského prostředí) . Na „cha-otické“ poměry panství liberalismu je reagováno „záluskem po pořádku“ a subkapitola o konservativismu v monarchii nás vede od konzervativní revoluce po politický katolicismus a křesťansko-sociální hnutí . V triádě základních ideologií moderní doby nesmí chybět pojednání o „snu o rov-

565

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

nosti“, jež analyzuje rozštěpení demokracie v občanskou a proletářskou, vztah rakouského dělnického hnutí ke Karlu Marxovi, pokus o „rakouskou internacionálu“ a v neposlední řadě ideu austromarxismu .

Přehled základních ideologií uzavírá čtvrtý vlivný myšlenkový systém nacionalismu, jemuž dominovala „touha po pospolitosti“ . Do tohoto oddílu bylo zařazeno pojednání o svátečních rituálech, a to jak o „státních“ císař-ských svátcích, tak o národních svátcích nacionálních mýtů .

Moravský čtenář se přirozeně soustředí na kapitolu o moravských a slezských poměrech od Jiřího Malíře (s . 705–803), která poskytuje cenné shrnutí politických dějin ve jmenovaných zemích a stává se tak základním textem přehledného charakteru moravských politických dějin, jenž vychází z novodobého zkoumání této problematiky . Profesor Malíř nás vede, po nezbytném načrtnutí obecných specifik (především okolnosti, že bazálním vymezovacím kritériem nebyla primárně příslušnost ideová nýbrž nacionální), od etapy celonárodních honoračních stran (s uzlovými body revoluce 1848, státoprávních třenic přelomu 60 . a 70 . let a počínající diferenciace politického života 80 . let) po etapu „občansko-národních dědi-ců honoračních stran 1890–1918“, kde již je zvlášť pojímán tábor český a tábor německý . Srovnání jsou zde uplatňována nejenom mezi těmito tábory, ale zároveň se moravské poměry komparují s děním u „sesterských“ stran českých a německých v Čechách . Éra masových politických stran je rozpracována po jednotlivých politických táborech sociální demokracie, národního dělnictva, rolnictva a tábora katolického .

Jak již bylo konstatováno na počátku, nejnovější svazky z projektu dějin habsburské monarchie budou nepostradatelným dílem, jenž podává zájemcům – především z okruhu historické obce – vyčerpávající přehled politických spolků, politických stran, masových organizací a tisku . Neoceni-telnou pomůckou se stanou jistě oba závěrečné rejstříky . Rejstřík „spolků, svazů, stran a spolkům podobných organizací“ z celého území impéria (s . 2625–2729) a rejstřík „novin a časopisů“ (s . 2731–2794) . Chcete-li se ponořit do dějin habsburského impéria a zapomenout na reálný svět kolem nás, uchopte jeden ze svazků a čtěte! Martin Markel

*

Sheriadan G i l l e y – Brian S t a n l e y (eds.): World Christianities, c. 1815 – c. 1914 Cambridge, Cambridge University Press 2005, 698 s. ISBN 0521–81456–1

Pod názvem Světová křesťanství v letech 1815–1914 (jak je někdy důležité rozlišo-vat singulár a plurál!) vyšel osmý svazek vynikajícího a do jisté míry průkopnického díla, jehož vydání se ujalo velkokapacitní

univerzitní nakladatelství v Cambridge . Při-pravili jej dva známí odborníci: Sheridan Gilley, emeritus durhamské univerzity, kte-rý se zabýval ve své kariéře vztahy mezi Iry a Angličany a viktoriánským křesťanstvím (k jeho nejznámějším knihám patří ovšem publikace Newman and his Age, jejíž nové vydání bylo publikováno rovněž nedávno, v roce 2003), a Brian Stanley, ředitel Cen-tra Henryho Martyna pro studium misií

566

L I T E R A T U R A

v Cambridge, odborník na světové křesťan-ské misie v 19 . století (z jeho posledních titulů připomeňme alespoň knihu s názvem Missions, Nationalism, and the End of Empire z roku 2003) .

Gilley a Stanley si přizvali ke spolupráci vskutku reprezentativní odborníky z mnoha zemí . Celkově je možné napočítat 38 jmen . Převažují američtí badatelé, ale v soupisu nechybí ani odborníci na svérázné podoby britského protestantismu, italští odborníci na římskokatolické a řeckokatolické misie či badatelé v oblastech Středního i Dálné-ho východu . Střední Evropa je zastoupena dvěma jmény – jednak Gabrielem Adriáyim, který ovšem působí především v Německu, a Jerzy Kloczowskim, známým lublinským profesorem .

Editoři vysvětlili v úvodu koncepci tohoto mohutného díla . Je jim zřejmé, že v 19 . století bylo křesťanství vystaveno značnému náporu sekularizace, zejména v Evropě, ale že současně můžeme sledovat procesy opačné, různé revitalizační obno-vy, religiózní návraty a rechristianizační procesy . Století po francouzské revoluci je ve znamení jistého paradoxu – evropské křesťanství prožívá ve svých různých podo-bách šok z revolucí a z industrializačních procesů, na druhé straně je plné entusiasmu a misijního úsilí . To se týká nejen římské-ho katolicismu (Latinská Amerika, Filipí-ny, Indie, Kanada, Japonsko apod .), ale též evangelikálního protestantismu, který má své kořeny ve Velké Británii (metodisté, baptisté, kongregacionalisté a presbytariá-ni) a který se pokoušel zapustit své kořeny v různých místech světa a inspirovat Kristo-vou naukou národy indického subkontinen-tu, Číny – nebo například africké kmeny . Kapitoly sledující křesťanské misie v jejich nejrůznějších souvislostech (problém adap-tace křesťanství na domorodé podmínky, soupeření křesťanských denominací, litur-gické pokusy, idealismus versus racionalita a kulturní superiorita) jsou vhodně a čtivě střídány s kapitolami sledujícími evropský a severoamerický vývoj a jeho tendence . Autoři se důkladně zabývají romantickým hnutím a jeho intelektuálními výboji, jed-notlivými kontinentálními teologickými školami (Tübingen, Oxfordské hnutí), vlivem darwinismu a novodobé vědy na

křesťanská společenství apod . Speciální pozornost je rovněž věnována feminizaci křesťanství, fenoménu, který se projevoval napříč konfesemi – ve Francii například nárůstem ženských řádových společností a zájmem o nová mariánská zjevení, u brit-ských nonkonformistů či dalších společnos-tí (Armáda spásy) růstem ženských služeb charismatické povahy .

Rozsah díla i kvalita jednotlivých pří-spěvků prozrazují, že jde o práci s ambicí stát se na dlouhou dobu základním výkla-dem dějin křesťanství – to samozřejmě platí o všech dílech plánované řady, nikoli pou-ze dílu věnovanému 19 . století . Je docela přijatelné připustit, že i v prudce se mění-cích univerzitních podmínkách a rychlých změnách vědeckých paradigmat se to může nedávno vydanému dílu podařit . Je to dáno nejen obsahovým záběrem, ale též užitými metodami, které se pohybují na rozhraní historie a teologie a představují hlubinné, na pramenných materiálech opřené teze syntetizujícího charakteru . Odborníci, kte-ří se zabývají církevními dějinami moderní doby, mají nyní k dispozici více než příruč-ku . Jedná se o příkladné dílo, které bude zřejmě dlouhá léta užíváno scholáry v růz-ných částech světa . Jiří Hanuš

Aleš F i l i p – Roman M u s i l (edd.): Neklidem k Bohu. Náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě 1870–1914Arbor vitae ve spolupráci s Muzeem umění Olo-mouc a Západočeskou galerií v Plzni, 2006, 330 s. ISBN 80–86300–58–7 (Arbor vitae), ISBN 80–85227–82–5 (Muzeum umění Olomouc)

„Neklidem k Bohu“ pojmenovala svou nejnovější publikaci o náboženském výtvar-ném umění v našich zemí v období 1870–1914 autorská dvojice Aleš Filip a Roman Musil . Výstižný název si vypůjčili od Her-manna Bahra, který tak označil autobio-grafické vzpomínky Jana Willibrorda Ver-kadeho – přímého účastníka zkoumaných událostí . Editoři výpravné knihy navázali na svůj předchozí projekt zasvěcený Katolické moderně (publikace a výstava Zajatci hvězd a snů) a s podporou Grantové agentury ČR se v letech 2002–2004 věnovali systematic-

567

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

kému výzkumu náboženského výtvarného umění, jehož analýzu i začlenění do širších souvislostí nyní předkládají . K realizaci uni-kátní publikace (ke stejnojmenné výstavě v Olomouci a poté v Plzni) sezvali širší tým kolegů .

Reprezentativní publikace nadchne na první pohled výběrem kvalitních, zají-mavých, často neznámých a v převaze podmanivých reprodukcí . Vizuální kon-cepci knihy umocňuje přehledné oddělo-vání jednotlivých kapitol celostránkovými fotografiemi, které vždy příznačně uvádějí následující kapitolu . Kdo nezůstane jen u kochání se obrazy, tomu kniha nabízí soubor kvalitních studií o náboženském výtvarném umění a jeho souvislostech . Úvodní kalendárium sestavené Romanem Musilem připomíná nejdůležitější událos-ti v oblasti historie, kultury a výtvarného umění . Následuje poučené a podrobné nastínění českých církevních dějin druhé poloviny 19 . století s důrazem na pražskou provinční synodu (v roce 1860), která vyda-la mimo jiné závazné instrukce pro oblast staveb a výzdoby kostelů a hřbitovů, z pera Tomáše Petráčka .

Těžiště knihy tvoří plody výzkumu editorské dvojice, rozdělené do dvou kapi-tol . V prvním článku se Aleš Filip a Roman Musil zabývají postavením náboženského výtvarného umění v liberální společnosti . Připomínají pěstování liturgického umění na půdě Křesťanské akademie (od roku 1875) i otevření ateliéru náboženské a his-torické malby na pražské výtvarné Akademii (v roce 1880), stejně jako pražské působení beuronské školy v letech 1880–1886 . Snaží se postihnout nejrůznější reakce katolicis-mu (obranný postoj i reformní snahy) na proměny tehdejší společnosti . Rekapitulu-jí církevní dějiny s ohledem na výtvarné umění .

Ve druhém článku se autoři věnují vlastní analýze náboženského výtvarného umění . Rozvíjejí svůj interpretační model z roku 2003 . Hlavní inovace v této oblasti podle nich charakterizují pojmy civilismus, nový idealismus a hieratismus . Civilismus znamenal „polidštění posvátných příběhů“, což mohlo vyvolat pohoršení jako v případě oltářních obrazů Zdenky Vorlové-Vlčkové pro kostel v Ostravě-Mariánských Horách,

které musely být dokonce sundány, anebo naopak nadšení jako Ukřižovaný Kristus od Josefa Václava Myslbeka z let 1877–1890 . Pod pojmem nový idealismus si můžeme představit přízračné snové obrazy či sochy vznikající pod vlivem anglických preraffa-elitů, psychologismu a kolem roku 1900 rodícího se křesťanského symbolismu (zde zmiňme např . tvorbu Felixe Jenewei-na a Františka Bílka) . Hieratismus vycházel především z egyptského a raně křesťan-ského (později byzantského) umění . Svůj předstupeň měl v nazarénské tradici a stal se hlavním znakem beuronské školy cír-kevního umění, která vyzdobila při svém působení v Praze klášter Emauzy a klášter sv . Gabriela na Smíchově . Jak však autoři v závěru konstatují, inovátorské tendence se v náboženském výtvarném umění prosazo-valy těžko, a tak sakrální umění neslo nej-častěji znaky středního proudu a omezené nabídky několika předem daných schémat . Aleš Filip a Roman Musil nastínili přehledně a srozumitelně svou inovátorskou koncepci českého náboženského výtvarného umění a přesvědčivě ji zasadili do evropského kontextu, stejně jako do kontextu české a moravské tvorby, přičemž uplatnili svou detailní znalost domácího prostředí .

Syntetizující část doplňuje zamyšlení Romana Prahla nad uměním, naturalismem a zbožností a čtenářsky náročná úvaha Jose-fa Vojvodíka propojující symbolistickou a kubistickou modernu a sledující jejich proměny ve vztahu k transcendentnu .

Zbývající texty se věnují úzce vyhra-něným problémům . Luděk Jirásko s Jiřím T . Kotalíkem se zabývají vztahem Akade-mie výtvarných umění k náboženské malbě v letech 1870–1910 . Základem jejich pří-spěvku je reakce profesorů Akademie na žádost rakouského ministerstva kultu a vyu-čování, aby se vyjádřili k „příčinám úpadku malířství církevního“ . Tomáš Sekyrka líčí počátky Klárovy nadace, která podporovala studia v Itálii, obzvláště v Římě, a seznamu-je nás s jejími stipendisty . Vladimír Birgus hledal religiózní motivy ve fotografii v čes-kých zemích do roku 1914 . Patřily mezi ně dokumentující záběry z poutí, křtů, svateb a pohřbů, fotografie z proslulých pašijových her v Hořicích na Šumavě, ale také insce-nované fotografie Ukřižovaného a Ukři-

568

L I T E R A T U R A

žované, Madony nebo Salome, kterým se věnuje především v díle Františka Drtikola . Taťána Petrasová podnikla zběžnou son-du do časopisu Method (vycházel v letech 1875–1905), tiskového orgánu uměleckého a archeologického odboru Křesťanské aka-demie, který vydával a z velké části naplňo-val katolický kněz a propagátor historismu Ferdinand Josef Lehner . Eduard Burget načrtl krátkou nicméně zajímavou epizodu vydávání časopisu Obrázková revue kněze Antonína Podlahy, který chtěl konkurovat populárním společenským magazínům Svě-tozor a Zlatá Praha . V posledním příspěvku knihy se Zdeněk Hojda vydal po stopách českých poutníků v Palestině v 19 . století . Závěrečné strany publikace jsou věnovány soupisu literatury, seznamu vyobrazení a jmennému rejstříku . Jediné, co by snad ještě precizně udělaná a inspirativní kniha mohla mít, jsou stručné informace o auto-rech jednotlivých textů . Jana Kubíčková

Marcin D z i e d z i c : Morawskośląskie Sudeckie Towarzystwo Górskie 1881–1945 Wrocław, Wrocławskie Towarzystwo Nau-kowe 2006, 479 s. ISBN 83–7374–041–4

Vratislavská univerzita se v posledních letech stala významným centrem výzkumu dějin organizované turistiky v geograficky (nikoli historicky) vymezených Sudetech, tj . horském pásmu od toku Labe na západě po Jeseníky na východě . Nejprve zde byly tematizovány německé spolky činné před rokem 1945 na území dnešního Polska (viz publikovanou doktorskou práci Przerwa, Tomasz: Odkryli dla nas piękno gór . Trzy sudeckie organizacje górskie 1882–1945: Verband der Gebirgsvereine an der Eule, Waldenburger Gebirgsverband, Zobtenge-birgsverein . Toruń 2003 .) Marcin Dziedzic následně obrátil svou pozornost k českým zemím . Využil mezery, jež zeje v českém bádání, a v rámci své nyní vydané doktorské práce analyzoval dějiny Moravsko-slezské-ho horského spolku (Mährisch-schlesischer Sudetengebirgsverein), působícího v letech 1881–1945 v Jeseníkách a přilehlých oblas-tech . Rozsáhlé pojednání historie spolku je přitom adekvátní jeho významu . Sudetský horský spolek měl několik desítek odborů

na Moravě, v rakouském i pruském Slezsku a ve Vídni, v meziválečném období se stal početně nejsilnějším německým horským spolkem v Československu a do čela orga-nizované turistiky jej řadily i další aspekty jeho rozsáhlé a mnohostranné činnosti . Spolek byl významným kulturním faktorem moravskoslezského severozápadu .

Dziedzicova práce je svým způsobem pionýrská, jde o první rozsáhlejší publiko-vanou monografii o německém turistickém spolku v českých zemích . Práce vyrůstá z reprezentativního souboru prozkouma-ných pramenů a literatury, Dziedzicova heuristika je vskutku nadstandardní . Autor navštívil řadu archivů v České republice, Polsku i Německu, prostudoval množství periodických titulů i jiných tištěných pra-menů, což mu umožnilo vylíčit dějiny spol-ku v kontextu celého severního pohraničí a příhraničí českých zemí . Je rovněž třeba ocenit, s jakou suverenitou se autor dokázal vyrovnat s topografií českých zemí .

Vlastní text o rozsahu 382 stran je tak-řka ze dvou pětin věnován historii horských chat, ubytoven a rozhleden zbudovaných nebo provozovaných spolkem, včetně nere-alizovaných projektů . V dalších kapitolách Dziedzic mj . popsal institucionální dějiny, financování spolku, jeho vlastivědnou či publikační činnost . Zhruba 50 stran na kon-ci knihy zaujímají biogramy jednotlivých činovníků spolku a osob s ním nějakým způsobem svázaných, mezitím zčásti zve-řejněné v nové řadě Biografického slovníku Slezska severní Moravy . Cenné jsou rovněž (bohužel nepříliš četné) mapové přílohy . Mnoho témat nalézá v Dziedzicově práci své vůbec první kritické zpracování . Není bez zajímavosti, že se autor jako jeden z mála historiků turistiky věnoval dějinám vlastní turistiky – jinými slovy pátral po historic-kých modalitách přírodního putování .

Co se týče ryze faktografické strán-ky, lze práci vytknout jen nemnoho omy-lů a nepřesností . Nicméně, přijmeme-li Veyneovu klasifikaci dějepisectví na silnou historii, která méně poučí a více vysvětlí, a na slabou historii, jež hodně poučí a méně vysvětlí, pak titul Morawsko-śląskie Sudeckie Towarzystwo Górskie 1881–1945 reprezen-tuje druhý přístup . Postrádáme v něm to, čím se historik liší od zdatného laického

569

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

faktografa, a sice kladení si otázek za hrani-cemi pozitivních fakt a jazyka pramenných textů . Dziedzic poctivě přepsal a uspořádal to, o čem nalezl zmínky v pramenech, avšak v tomto bodě namnoze skončil . Z meto-dického hlediska jeho práce v době, kdy je obdobná tematika západoevropskou historiografií pojednávána inovativními, přínosnými metodickými postupy – vzpo-meňme alespoň kulturní dějiny alpinismu německé historičky Dagmar Günther a pří-spěvky k symbolickým dějinám hor v éře rozvoje turismu od rakouského etnologa Bernharda Tschofena – nutně působí jako anachronismus .

Z jednotlivých kapitol se pak jako nedostačující jeví především pojednání sociální charakteristiky spolku . Socioprofesní struktuře sdružení, velmi dobře rekonstru-ovatelné na základě vydaných členských seznamů, je věnována necelá jedna strana . Rozbor profesní charakteristiky členů by si zasloužil přinejmenším stejnou pozornost, jakou autor věnuje organizačním a materi-álním aspektům aktivit spolku . Bylo by na místě uvést percentuální zastoupení jednot-livých vrstev . Ilustrace socioprofesní struk-tury spolku pouhou analýzou povolání jeho vůdčích osobností naráží na evidentní meto-dická úskalí . Úloha jednotlivých socioprofes-ních skupin je zcela opominuta . Ojedinělá poznámka o důležitém postavení učitelstva není v dalším textu rozvíjena a vyznívá do prázdna . Podobně jako na jiných místech nenastiňuje Dziedzic ani zde socioekonomic-ké a kulturní předpoklady jím líčených jevů, zůstává mnohem spíše „na povrchu“ fakt .

Některých omylů se Dziedzic dopustil tam, kde se na základě izolovaných pramen-ných zmínek ukvapeně pokusil o zobecnění . Mylný je například soud: „Mezi německými horskými spolky, činnými na území Českého království, udržoval živé kontakty s alpskými spolky pouze Horský spolek Českého Švýcarska (…) v Děčíně“ (s . 103) . Ve skutečnosti stál kupříkladu v čele Teplického horského spol-ku týž předseda jako v tamní alpinistické sekci a liberečtí alpinisté prohlašovali, že vesměs současně náleží místnímu horské-mu spolku .

Autor se rovněž nevyvaroval některých klišé starší literatury (kupříkladu výrok: „Předchůdci vyhlídkových věží byly věže stavěné

na dřívějších hradech“ – s . 245) . Místy rov-něž nekriticky přejal pramenné informace . Nezpochybnil například pravdivost odůvod-nění rezignace předsedy německého turistic-kého svazu v ČSR Eduarda Wagnera roku 1938 pokročilým stářím (s . 116), přestože v téže době odstoupil také svazový jednatel Josef Brechensbauer, údajně ze zdravotních důvodů, což jednoznačně poukazuje na ovládnutí organizace příznivci SdP .

V závěrečném hodnocení jako by si autor vytkl za cíl rehabilitaci spolku . Vypo-čítává výhradně pozitivní aspekty jeho čin-nosti, čímž obchází podstatná, v hlavním textu zmiňovaná negativa (nacionalismus členů či podíl jeho funkcionářů na ireden-tě) . Na druhé straně ve shrnutí vyzdvihuje i podle mého názoru podružná zjištění . V některých případech si dokonce protiřečí . Do šestibodového facitu mj . zařadil tvrzení: „Spolek již před sto lety propagoval ochranu přírody v dnešním slova smyslu“ (s . 384) . Přitom ve vlastním textu přiznává, že orga-nizace této činnosti nevěnovala příliš velkou pozornost (s . 370), nehledě na to, že jeho závěr je neudržitelný . Pojímání ochrany pří-rody turistickými spolky před rokem 1945 v žádném případě nelze ztotožnit s dneš-ní ekologií . Jednalo se o úzce zaměřenou ochranu druhové rozmanitosti a přírodních památek, případně esteticky motivovanou ochranu krajinného rázu .

Ačkoli doktorská práce Marcina Dzied-zice trpí určitou schematičností, zůstává pro svou bohatou faktografii přínosná, tím spí-še, že se autor ve snaze o zasazení historie spolku do širšího rámce vyjadřuje i k obec-nějším otázkám organizačního vývoje turis-tiky v českých zemích . Pro českou vědu je užitečný také náčrt dějin říšskoněmeckých odborů spolku, existujících na území dneš-ního polského Slezska, o nichž jsme dopo-sud měli jen poměrně strohé informace . Inspirativní jsou rovněž četná srovnání s obdobnými spolky v pruském Slezsku, namísto – alespoň pro dobu před rokem 1918 – umělé konstrukce paralel s vývo-jem v Čechách . Přes řadu uvedených výtek mají Dziedzicovy dějiny Moravsko-slezské-ho sudetského horského spolku mnoho co říci ke kultuře moravsko-slezského prostoru sklonku 19 . a první poloviny 20 . století .

Martin Pelc

570

L I T E R A T U R A

František Č a p k a – Lubomír S l e z á k – Jaroslav V a c u l í k : Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válceBrno, Akademické nakladatelství CERM 2005, 359 s. ISBN 80–7204–419–2

V dosavadní historiografické produkci až doposud chyběla práce, jež by uceleně pojednala o poválečném osídlování pohra-ničí českých zemí . Tuto závažnou mezeru v bádání o soudobých národních dějinách zaplnil kolektiv tří brněnských historiků, když na sklonku minulého roku zveřej-nil výsledky řešení grantového projektu . Odborné i laické veřejnosti se tímto poči-nem dostává do rukou monografie, která si klade za cíl „analyzovat a hodnotit osídlovací proces komplexně – v národnostní, ekonomické, politické, demografické a sociální rovině a při-tom z celostátního pohledu“ (s . 5) „v jeho his-toricky první, přitom hlavní a nejdramatičtější fázi, ohraničené léty 1945–1948“ (s . 7) .

Spolupráce badatelů byla v tomto případě bezpochyby zcela opodstatněná, ne-li nevyhnutelná; tak široce koncipova-ný úkol mohl jednotlivec stěží uskutečnit . Z hlediska celkového posouzení anotované práce se sluší připomenout, že její autoři se problematikou zabývají dlouhodobě . Toto platí zejména pro Lubomíra Slezáka (His-torický ústav AV ČR), jenž už v 70 . letech minulého století publikoval řadu studií zasvěcených otázce zemědělského osídlo-vání pohraničí českých zemí po druhé svě-tové válce . Naproti tomu Jaroslav Vaculík (Pedagogická fakulta MU) patří k předním znalcům poválečné reemigrace českých kra-janů (hlavně pak volyňských Čechů), kteří se na procesu osídlování českého pohraničí výrazně podíleli . Další z autorské trojice, František Čapka (Pedagogická fakulta MU), zde zase uplatnil hlubokou znalost širších souvislostí poválečného vývoje českoslo-venského státu – se zvláštním zřetelem k pracovním iniciativám na jižní Moravě . Odborná profilace autorů se zrcadlí ve struktuře díla .

Čtenáři této monografie jistě ocení její přehlednost . Publikace se skládá z úvodu, čtyř kapitol (rozčleněných do podkapitol), závěru, seznamů pramenů a literatury, zkratek, dále jmenného rejstříku, němec-kého resumé a příloh . V úvodu autoři

podrobují analýze současný stav bádání, a to včetně výsledků polské historiogra-fie v oblasti výzkumu osídlování polských západních území připojených k Polsku po druhé světové válce (tzv . Ziemie odzyska-ne) . Hlavně však upozorňují na opomíjená témata v české historiografii, jako např . na živnostenské a průmyslové osídlování či na úlohu osídlovacích institucí a jejich vůdčích osobností . V neposlední řadě pak pouka-zují na nedostatečný počet publikovaných pramenů z centrálních archivů . Tím také vysvětlují, proč do publikace zařadili větší množství dokumentů (celkem 53 na stra-nách 233–359) .

I když první kapitola nese název Pohraničí českých zemí po květnu 1945, sle-duje vývoj společensko-politické situace v pohraničí již od meziválečného období (podkapitola Vymezení pojmu „české pohra-ničí“) . Hlavní pozornost je zde však věno-vána zcela novým poměrům, které nastaly po porážce nacistického Německa . Druhá kapitola detailně a z mnoha úhlů pohledů pojednává o zemědělském osídlování . Vší-má si již prvních představ československé exilové vlády (a prezidenta Edvarda Bene-še) či moskevského exilového vedení KSČ . Právní základnu vytvořily dekrety číslo 5, 12 a 28/1945 Sb ., které se vztahovaly pře-devším ke konfiskaci a rozdělení majetku Němců, Maďarů a kolaborantů . Samotný proces zemědělského osídlování probíhal ve třech základních etapách: 1) duben – říjen 1945, 2) říjen 1945 – léto 1946, 3) léto 1946 – léto/podzim 1947 . O tom, že osídlování (jako celek) mělo značný význam pro jednotlivé politické strany, nemůže být pochyb . V tomto ohledu si nejsilnější pozici zajistili komunisté, jimž se podařilo reali-zovat mnoho ze svých představ o podobě, cílech a časovém vymezení osídlování čes-kého pohraničí . Nejen v této souvislosti je přínosné Slezákovo srovnání s předváleč-nou pozemkovou reformou .

Kapitola Nezemědělské osídlování podrob-ně líčí podíl na tomto procesu orgánů státní správy, jako byly místní, okresní či zemské národní výbory, a také relevantní participaci ministerstva vnitra, vnitřního obchodu, prů-myslu, zemědělství, spravedlnosti, národní obrany, ochrany práce a sociální péče nebo Ústřední rady odborů v Praze, ale především

571

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

Osídlovacího úřadu v Praze (OÚ) a Ústřed-ní komise pro vnitřní osídlení (ÚKVO) . OÚ v Praze (ale taky v Bratislavě) byl zřízen na základě dekretu prezidenta republiky č . 27/1945 Sb . o jednotném řízení vnitřního osídlení (vydán 17 . července, příloha č . 3, s . 244–245) . Úkolem OÚ, jemuž předsedal komunistický funkcionář JUDr . Miroslav Kreysa, byla koordinace řízení průběhu osídlování spojená se zpracováním plánu odsunu Němců . Také nadřízený orgán, tzn . ÚKVO (v čele s ministrem vnitra Václa-vem Noskem), se zabýval jak problémem nového osídlení, tak i otázkou transferu Němců z českého pohraničí . Autoři přitom zdůraznili provázanost obou těchto pro-cesů . Nezanedbatelnou roli při osídlování sehrál rovněž Fond národní obnovy (FNO), jenž mj . spravoval konfiskovaný majetek, prováděl jeho prodej nebo dohlížel na hos-podaření národních správců . Jelikož FNO podléhal Osídlovacímu úřadu, nebyla bez významu stranická příslušnost jeho předse-dy, kterým se stal národní socialista JUDr . Karel Moudrý (zástupcem byl lidovec JUDr . Ondřej Horáček) . V létě roku 1946 došlo k formálnímu sloučení obou institucí a v březnu 1948 byli zmínění nekomunis-tičtí členové FNO odvoláni novou Gottwal-dovou vládou . Nezemědělské osídlování se rovněž uskutečňovalo ve třech etapách, avšak v odlišných časových úsecích: 1) kvě-ten – září 1945, 2) září 1945 – říjen 1946, 3) od listopadu 1946 . S celkovou pováleč-nou změnou ekonomické tvářnosti českého pohraničí souvisí také přemístění části zdej-ších průmyslových podniků na Slovensko a do hospodářsky slabých regionů českých zemí . I přes odmítavý postoj nových osíd-lenců bylo za těmito účely přestěhováno na 400 závodů, které poskytly práci více než 50 tisícům zaměstnanců .

Poslední kapitola pojednává o českých a slovenských reemigrantech, kteří tvořili do značné míry odlišnou skupinu nových osídlenců . Na rozdíl od svých krajanů, kteří přišli do pohraničí z vnitrozemí anebo se tam vrátili po válce, reemigranti se museli vyrovnat s mnohem většími hospodářský-mi, kulturními či sociálními odlišnostmi nového životního prostředí . Pochopitelně i mezi samotnými Čechy a Slováky ze zahra-ničí existovaly nemalé rozdíly . Reemigrace

krajanů byla součástí vládní politiky . Její průběh zabezpečovalo zejména minister-stvo práce a sociální péče ve spolupráci s ministerstvy zahraničních věcí, vnitra a zemědělství . Osídlovací proces pak řídily orgány jako ÚKVO, OÚ a FNO . Celkem se do staré vlasti vrátilo v letech 1945–1950 více než 200 tisíc osob . Většinu z nich tvořili Slováci z Maďarska (přes 70 tisíc, z nichž asi 10 tisíc směřovalo do českého pohraničí), Češi z Volyně (téměř 40 tisíc), Slováci a Češi z Rumunska (přes 20 tisíc), Jugoslávie (přes 5 tisíc) a dalších evrop-ských i mimoevropských zemí . V posledně jmenovaném případě se jednalo o tzv . exo-tickou reemigraci .

V obsáhlém závěru (s . 185–206) autoři přibližují celkový obraz poválečných změn pohraničí českých zemí . Největší pozornost přitom věnují zásadním proměnám národ-nostní skladby obyvatelstva a jejich vlivu na nový sociokulturní systém . Stranou zájmu však nezůstala ani otázka Romů, kteří přišli do českého pohraničí hlavně z východní-ho Slovenska a nebyli novými osídlenci akceptováni . Vůči nim – stejně jako vůči „neodsunuté“ německé menšině – použil stát represivní politiku . Autoři reflektu-jí stinné stránky nového osídlování, jako zejména nezákonné obohacování (tzv . „zla-tokopectví“) .

Ve svém závěrečném hodnocení celého osídlovacího procesu autoři usilují o vyvážený pohled a snaží se vyhnout jeho jednostranně negativnímu nebo pozitiv-nímu hodnocení . Platí, co konstatovali již v úvodu: „Ani toto kolektivní dílo nemohlo však postihnout v plné šíři vše, čím tehdy žilo pohraničí, všechny aspekty a peripetie osídlo-vací politiky. V tomto smyslu zůstává stále dost prostoru k dalším výzkumům“ (s . 7) . Dodej-me, že anotovaná práce byla navržena na cenu předsedy Grantové agentury České republiky . Roman Baron

Gottfried W a g n e r : Kdo nevyje s Vlkem Přeložila Iva Kratochvílová. Brno, Barrister & Principal 2006, 319 s. ISBN 80–7364–028–7

Dne 8 . listopadu 2006 navštívil brněn-skou filozofickou fakultu Gottfried Wag-ner, pravnuk známého hudebního skla-

572

L I T E R A T U R A

datele Richarda Wagnera . Tématem jeho přednášky byla osobní výpověď o hledání vlastní identity a životního poslání, kterým se u Wagnera stalo rozvíjení dialogu mezi potomky pachatelů a obětí holocaustu . O složité cestě při odkrývání a vyrovnávání se s minulostí své rodiny vypráví Wagner podrobněji v autobiografii nazvané v čes-kém překladu Kdo nevyje s Vlkem (Wer nicht mit dem Wolf heult, 1997) . Název knihy je narážkou na vztah Gottfriedovy babičky Winifred s Adolfem Hitlerem, kterého Wi-nifred důvěrně oslovovala Wolfe – Vlku . Český překlad této knihy vyšel v roce 2006 zásluhou Anny Flachové, jedné z patnácti dívek z terezínského pokoje 28 přeživších hrůzy koncentračního tábora a dnes vyso-koškolské učitelky hudby . Po krátkém úvodu Jiřího Gruši následuje vlastní text knihy rozdělený do 28 kapitol, v nichž autor v chronologickém sledu velice ote-vřeně popisuje svůj život . Gottfried Wag-ner se narodil 13 . dubna 1947 v Bayreuthu jako syn divadelního režiséra Wolfganga Wagnera . Narodil se do doby, která se jen pomalu a neochotně učila vyrovnávat se se svou nacistickou minulostí . Dětství Gottfrieda Wagnera bylo ovlivněno sou-peřením jeho otce Wolfganga s bratrem Wielandem o získání vlivu na hudebním festivalu Bayreuther Festspiele . Brzy začal mladý Gottfried svému okolí klást nepří-jemné otázky o minulosti rodiny, na které mu kromě babičky Winifred, věrné obdi-vovatelky Adolfa Hitlera, nechtěl dát nikdo odpověď . Toto odmítavé chování ještě více podnítilo Gottfriedův zájem o rodinnou historii, a proto začal pátrat po kořenech antisemitismu svého pradědečka Richarda Wagnera, jeho druhé ženy Cosimy roze-né Lisztové, jejich syna Siegfrieda a jeho ženy Winifred, která po mnichovském puči v roce 1923 dodala Hitlerovi papír pro na-psání knihy Mein Kampf . V prosinci 1976 získal Gottfried Wagner na vídeňské uni-verzitě doktorský titul z hudební vědy, jeho práce se věnovala modernímu hudebnímu divadlu Kurta Weilla a Bertholda Brechta, „nejprominentnějších odpůrců Wagnera a jeho bayreuthského kultu“. Osudům Kurta Weilla se Wagner věnoval i během svého pobytu ve Spojených státech amerických, který ale musel pro nedostatek financí ukon-

čit . Po návratu do Německa začal působit jako dramaturg, divadelní a operní režisér na několika divadelních scénách . Svým antiwagnerovským chováním se Gottfried stal černou ovcí rodiny, otec s ním přerušil veškeré osobní styky . Novou rodinu našel u své druhé manželky Teresiny Rosettiové v italském Cerro Maggiore u Milána . V roce 1988 započal Gottfried Wagner svoji před-náškovou činnost osvětlující vztah Richarda Wagnera k antisemitismu . Přelomová byla Wagnerova návštěva Izraele v roce 1990, kde hudba Richarda Wagnera „platila celá desetiletí coby anatéma“. Gottfried Wagner začal postupně svoje přednášky o Wagne-rovi a antisemitismu rozšiřovat na dějiny vztahů křesťanů a Židů . Tato činnost našla naplnění v založení skupiny Post-Holocaust-Dialog-Gruppe, jejímž cílem je hledání dia-logu mezi potomky pachatelů a obětí holo-caustu . Jedním z výsledků této skupiny je vznik zatím poslední kniha Gottfrieda Wag-nera napsané společně s Abrahamem Pec-kem Unsere Nullstunde . Deutsche und Juden nach 1945: Familiengeschichte, Shoach und Neubeginn – Historische Memoiren . Auto-biografické vyprávění Gottfrieda Wagnera je neobyčejně poutavým čtením díky auto-rově velké otevřenosti a živému poselství, které předává široké veřejnosti .

Michaela Škvírová

Jiří P o k o r n ý : Odkaz Josefa Hlávky. Historie České akademie věd a umění, Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavuPraha, Academia 2005, 302 s. ISBN 80–200–1315–6

I když svorníkem celé knihy je zakla-datelské nadační dílo významného pod-nikatele stavitele, architekta a mecenáše Josefa Hlávky (1831–1908), bez něhož by rozvoj české vědy, umění a výchovy mladé inteligence v první polovině 20 . století byl mnohem obtížnější, směřování a jádro celé práce spočívá v zachycení vzniku a celého vývoje čtyř hlavních Hlávkou založených nadačních institucí, které patřily k největším a nejvýznamnějším nadacím nejen v rám-ci Hlávkovy obsáhlé nadační činnosti, ale v tehdejších českých zemích vůbec .

573

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

Na rozdíl od dosavadní literatury k dané problematice, která je zaměřena hlavně na okolnosti zakládání jednotlivých Hlávkových nadací a jejich počátky, kniha přináší ucelený přehled vývoje těchto nada-cí od jejich založení až do jejich nedob-rovolných konců: už během protektorátu byly bezprostředně po 17 . listopadu 1939 gestapem zrušeny Hlávkovy studentské koleje a roku 1942 právně rozpuštěn i jejich spolek (což se znovu opakovalo v roce 1946!), během 50 . let pak byla roku 1952 nově založenou Československou akademií věd pohlcena Česká akademie věd a umě-ní a v roce 1954 po procesu s vedoucími představiteli Národohospodářského ústavu byla podlomena i činnost tohoto ústavu . Jako zázrakem vydržela až do roku 1989 jako jediná nadace v Československu vůbec Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávko-vých, byť ve značně okleštěné a deformo-vané podobě . Kniha přináší také informace o obnovení Národohospodářského ústavu v roce 1994, vrácení Hlávkových kolejí jejich účelu a o náplni činnosti jak Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, tak Národohospodářského ústavu v nových podmínkách po roce 1989 . Cenné na tomto výkladu je především to, že ho autor jako zkušený archivář a historik politických, soci-álních a kulturních dějin 19 . a 20 . století opřel o obsáhlý archivní výzkum a podal velmi čtivě, a to i v pasážích věnovaných např . finančnímu hospodaření nadací, které zaujmou čtenáře mimo jiné také odhalením finančních machinací některých správců majetku nadace . Velmi přínosné je také objasnění složité právní, organizační, majet-kové a finanční struktury těchto nadačních subjektů a jejich vzájemných sporů ply-noucích ze vzájemné finanční provázanos-ti, která plynula především ze závislosti na finančních zdrojích jednotlivých nadačních subjektů na základní Nadaci Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových .

Autor ovšem nezůstává jen u popsání organizačního vývoje, finančního zajištění a personálního obsazení a naplňování Hláv-kou stanovených úkolů zmíněných nadač-ních institucí, ale jde mnohem dál . Prostřed-nictvím zachycení jejich osudů od jejich založení v době všestranného vzestupu české společnosti v posledních desetiletích

habsburské monarchie, přes otřesy první světové války a rozmach české vědy a kul-tury během první republiky až po zatěž-kávací zkoušky v době nacistické okupace a poúnorové totality, které otřásly nebo zcela zničily nadační dílo J . Hlávky, podává mnohostranný obraz doby a protivenství, s nimiž se česká věda, kultura a inteligence a s nimi česká společnost musely ve 20 . sto-letí potýkat . Kniha tak není jen příspěvkem k dějinami českého mecenátu a institucí založených na nadačním základě slavným mecenášem, ale též příspěvkem k českým dějinám vědy, kultury a vzdělanosti, jejich významným osobnostem, dějinám student-stva a vůbec k roli (ne)paměti a (ne)vděku v českých moderních dějinách . Jiří Malíř

Helena T ř e š t í k o v á – Michael T ř e š t í k : Manželské etudy Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2006, 267 s. ISBN 80–7106–823–3

Manželské etudy byly natáčeny od lis-topadu 1980 a původně měly zachytit prv-ních pět (kritických) let začínajících manžel-ství . Filmový dokument měl sledovat hlavní příčiny manželských konfliktů a přispět tak k diskuzi o alarmující rozvodovosti mladých manželství . Projekt tehdy nabídl Krátký film Heleně Třeštíkové a ta s nadšením kývla . Mladé páry vstupující do manželství poprvé, bez nemanželských dětí a ve věku osmnácti až čtyřiadvaceti let oslovovala Třeštíková na matrice Staroměstské radnice . Brzy si vybrala deset párů, které točila od příprav na svatbu přes svatební obřad až do půl roku po svatbě . Potom musela z finančních důvodů snížit počet sledovaných párů na šest, které točila dál zhruba vždy po půl roce, anebo v případě, že se dělo něco zajímavého . V roce 1986 materiál sestří-hala a o rok později byl v Československé televizi uveden cyklus šesti příběhů o délce 35–40 minut pod názvem Manželské etu-dy . Na tehdejší dobu zaznamenal velkou sledovanost . V roce 1999 se Helena Tře-štíková rozhodla pokračovat, získala pod-poru České televize a vznikly Manželské etudy po dvaceti letech (z natáčení z let 1999–2005) . Měly obrovský divácký ohlas a vznikla knižní podoba projektu . Dialogy bylo nutno krátit a do jisté míry kvůli sro-

574

L I T E R A T U R A

zumitelnosti v jiném médiu i upravovat, ale v žádném jiném směru se do natočených příběhů podle slov autorky nezasahova-lo . Převod do textové podoby si vzal na starost manžel dokumentaristky – Michael Třeštík . Máme tak před sebou záznam šesti osobních příběhů-vztahů, které se vyvíjejí, proměňují, a mimoděk také odrážejí přerod společnosti během uplynulých pětadvaceti let . Výborný materiál pro interdisciplinár-ní studium dvacátého století, jeho „malých dějin“, každodennosti . Poutavý a čtivý .

Jana Kubíčková

Maxmilián S t r m i s k a – Vít H l o u š e k – Lubomír K o p e č e k – Roman C h y t í l e k : Politické strany moderní Evropy. Analýza stranickopolitických systémů Praha, Portál 2005, 727 s. ISBN 80–7367–038–0

Po letech hladových, kdy výzkum poli-tického stranictví byl popelkou, zažíváme už delší dobu léta tučná, kdy se čeští odbor-níci z řad historiků, politologů, sociologů i právních historiků snaží dohnat zpoždění za jinými zeměmi způsobené tabuizováním bádání o této problematice v české kotlině a moravských úvalech . A je stále co dohánět jak v oblasti podchycení základních fakto-grafických poznatků ze vzdálenější i méně vzdálené minulosti vývoje politických stran a stranicko-politických systémů, tak v oblasti osvojení nejnovějších teoretických konceptů politického stranictví a kompara-ce stran a stranických systémů v českých zemích se stranami v jiných zemích .

Rázným krokem ve směru zmíně-né komparace je předkládaná publikace čtyř brněnských politologů, kteří ve svém obsáhlém díle poskytují uživatelům kom-pendium shrnující množství srovnatelných informací o politických stranách a stranic-ko-politických systémech v jednotlivých evropských státech . Fakticky jde o strany a stranické systémy ve 32 zemích: jednak ve všech 25 státech Evropské unie (před vstupem Bulharska a Rumunska) a dalších 7 zemích stojících mimo Evropskou unii (Andorra, Island, Monako, Lichtenštejn-sko, Norsko, San Marino a Švýcarsko) . To znamená, že publikace nereflektuje státy na

Balkáně (kromě Řecka) a až na tři pobaltské republiky také nástupnické státy bývalého Sovětského svazu .

I v rámci tohoto vymezení se autoři museli vyrovnat se značnou různorodos-tí sledované problematiky v jednotlivých zemích . Aby udrželi jednotný přístup a mož-nost komparace, rozdělili země a výklad o jejich stranictví do celkem osmi skupin roztříděných podle teritoriálně, jazykově a kulturně-politicky daných aspektů (Velká Británie, Irsko a Malta, Francie a Monako, Benelux, Skandinávie, německy hovořící země, jihoevropské země, střední Evropa, pobaltské státy) a samotný výklad o poli-tickém stranictví v jednotlivých zemích podřídili předem stanovenému schématu . Autoři jednotlivých statí tak vždy věnova-li pozornost politickému systému a jeho vývoji v dané zemi, dále vývoji stranického systému s důrazem na jeho současný stav a podobu a nakonec také závěrečnému shr-nutí . Je samozřejmé, že jejich výklad nemo-hl být rozsahem ani strukturou a způsobem podání vždy úplně jednotně koncipovaný, ale vždy v závěrečném shrnutí směřuje k obecně srovnatelným závěrům .

Svorník výkladu o politických stra-nách a stranickém systému v jednotlivých evropských zemích pak tvoří hlavně úvodní a závěrečná kapitola . V té první, nazvané Politické strany a stranické systémy ve srovná-vací a teoretické perspektivě, jsou přehledně podány určující teoretická východiska a kon-cepty současného politologického bádání o politických stranách a objasněny základní pojmy v pojetí klíčových světových autorů (politická strana, vznik politických stran, vývojové typy stran, konfliktní linie, stranické rodiny v evropské komparativní perspektivě, póly a polarita ve stranicko-politických systé-mech) . V závěrečné kapitole, jak prozrazuje její název (Podněty a výsledky: volební a stra-nické systémy v evropských zemích), je podán přehled typů volebních a stranických systé-mů v jejich vzájemné korelaci a ve srovnání v jednotlivých zemích, doplněný o množství grafů .

Publikace je sice míněna jako příručka určená studentům, novinářům, politikům, kteří se chtějí seznámit se současným stavem poznání vymezené problematiky, a nemůže nahradit dosud u nás chybějící

575

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

analýzy stranických systémů v jednotli-vých evropských zemí, přesto však je prv-ním tak široce koncipovaným srovnávacím pohledem na stranickou politiku většiny států Evropy z pera českých autorů . I když v publikaci dominuje politologický přístup,

kniha může dobře posloužit i historikům, a to především přiblížením dominujících politologických konceptů a obecných sou-vislostí, podobností, rozdílů a vývojových trendů ve vývoji politického stranictví v celé Evropě . Jiří Malíř

576

L I T E R A T U R A

Regionalia

Soňa N e z h o d o v á : Židovský MikulovBrno, Matice Moravská 2006 (Knižnice Matice Moravské, sv. 19), 423 s., četná vyobrazení. ISBN 80–86488–28–4

Soňa Nezhodová obrátila pozornost na centrum moravských Židů, jež bylo po Praze až do poloviny 19 . století nejlidnatějším židovským sídlištěm v českých zemích . Existující literaturu rozhojnila rozsáhlým archivním výzkumem především v Moravském zemském archivu v Brně (fondy Velkostatek Mikulov, Hlavní registratura Dietrichsteinů, Rodinný archiv Dietrichsteinů aj .), v Židovském muzeu v Praze, Národním archivu v Praze a také vlastními rozhovory a korespondencí s pamětníky .

Jádro publikace tvoří dějiny mikulovského Židovstva od druhé polo-viny 18 . století až po zánik mikulovské židovské obce během druhé světové války . Předcházející období je nastíněno krátce jak pro celé území českých zemí, resp . Moravy, tak se zaměřením na počátky židovského osídlení v Mikulově a na jeho vývoj do dietrichsteinské éry . Dietrichsteinové jako majitelé panství hrají v knize důležitou roli; je ukázán jejich hospodářský význam pro židovské obyvatelstvo, různý postoj jednotlivých členů rodu k Židům i jejich sociální a charitativní působení .

Kapitola o zemském rabinátu, rabínech a jiných židovských úřadech ukazuje na příkladu mikulovských Židů náboženský život obce a nabízí souvislou chronologii zemských rabínů . Lidské osudy i profesní působení rabínů poskytují vhled do všedního života mikulovských Židů .

Značný prostor věnovala Soňa Nezhodová době předbřeznové a židovské emancipaci 1848–1867, což je vzhledem k události pro Židy přelomové – roku 1848 – oprávněné . Židé již nebyli vázáni životem v ghettech a opouštěli svá dosavadní bydliště, což se projevilo odlivem Židů z Mikulova . Autorka poukázala na zajímavé odlišnosti moravských Židů, což byl Moravsko-židovský podstatkový fond (uzákoněn 26 . července 1782) a ustavení moravských židovských obcí jako samostatných komun (na rozdíl od ostatních českých či rakouských židovských obcí zachovalo 50 % moravských svou samostatnost) . V případě Mikulova to znamenalo rozdělení na křesťanskou a židovskou část města .

Čtenářsky atraktivní je kapitola V přítomném čase nepaměti: Židé, Němci a Češi, v níž se autorce podařilo vytvořit ze vzpomínek mikulovských Židů koláž, v níž společným tématem je soužití odlišných národností a nábožen-ských vyznání v jednom městě především v období vypjatého nacionalismu ve třicátých letech 20 . století .

577

R E G I O N A L I A

Problematika mikulovské židovské čtvrti, pohřebních zvyků a židov-ského hřbitova v Mikulově je sice již zpracována v literatuře, avšak vzhledem k tématu je její zařazení oprávněné . Metodologicky neobvyklé a zajímavé je naproti tomu autorčino zamyšlení nad judaismem jako životním stylem mikulovských Židů, založené zejména na výpovědích pamětníků .

Jinak zdařilé publikaci lze vytknout nesrovnalosti v chronologii . V kapitole nazvané Období úředního antisemitismu (jsou tím zřejmě myšle-na období vlády Karla VI . a Marie Terezie), je větší část věnována první polovině 19 . století až do roku 1848, teprve pak následují kapitoly o Josefu Sonnenfelsovi a josefínském židovském zákonodárství . Záměr autorky byl zřejmě dokončit problematiku židovských familiantů, jež tvoří podstatnou náplň kapitoly Období úředního antisemitismu, až do zrušení osobních a ná-boženských překážek v roce 1848, avšak došlo tím k časovému posunu, který znehodnocuje jinak výborně zpracované téma .

Diskutabilní je přínos kapitoly o Josefu Sonnenfelsovi, která je založe-na především na Lindnerově knize Der Mann ohne Vorurteil (Wien 1983), název kapitoly Muž bez předsudku je odvoláním jak na Lindnerovu publi-kaci, tak především na Sonnenfelsovo periodikum . Přínosem jsou naproti tomu tři stránky (v této kapitole) o mladším bratru Josefa Sonnenfelse Františkovi a jeho sociálním působení .

Kapitola o josefinském židovském zákonodárství není bohužel vůbec postavena na pramenech právní povahy a neposkytuje souvislý přehled problematiky . Tento nedostatek je vyvážen jejím netradičním pojetím – vložením veršovaných komentářů moravského židovského kronikáře Abrahama Trebitsche k josefinským výnosům . Soňa Nezhodová však neu-vádí, ze kterého vydání německé verze Trebitschovy knihy cituje . Pokud sekundárně cituje Ruth Kerstenberg-Gladsteinovou, je třeba tuto skuteč-nost uvést, stejně jako zřejmě přejaté citace josefínských zákonů .

Diskutabilní je autorčin výklad o vztahu Židů k němčině jako úřed-nímu jazyku . „V dunajské monarchii chápali toto stanovisko [úřední němčina jako rakouský národní jazyk] především Židé, (i když jejich mateřštinou byla jidiš nebo jiné jazyky), kteří z hochdeutsch učinili svůj dorozumívací jazyk. Židé v dunajské monarchii nejlépe pochopili jazykovou intenci Josefa II. a na tomto stanovisku často setrvali i po rozpadu monarchie v roce 1918.“ (s . 92) Ze strany Židů nejde ani tak o pochopení císařova postoje, podstatnou roli zde zejména sehrálo zavedení povinné školní docházky pro Židy a skutečnost, že Židé museli před sňatkem skládat zkoušku z němčiny, nucené přijetí německých jmen mělo na příklon k německé řeči význam podružný .

Čtenářsky nejméně příznivé je řešení poznámek – jsou zařazeny na konci každé kapitoly a číslovány vždy znovu od jedničky .

I přes uvedené nedostatky a drobné korekturní chyby je Židovský Mikulov neobvyklou a přínosnou publikací, založenou na množství archiv-

578

L I T E R A T U R A

ních, tištěných a vyprávěných pramenů, ukazující nový pohled na nepříliš zpracovanou problematiku . Zdeňka Stoklásková

*

Jiří C i h l á ř : Starosta Oldřichovic Karl Hübl. Sedlák, spisovatel, politikÚstí nad Orlicí, OFTIS 2006, 96 s. ISBN 80–86845–36–2

Vzpomínám si, jak si v prosinci 2005 na brněnské mezinárodní konferenci „Občanské elity a samospráva 1848–1948 . Stav, metody a perspektivy bádání“ Marie Macková posteskla, že biografií starostů je ve srovnání s jinými typy regionálních historických prací velmi málo . O to pozo-ruhodnější je počin J . Cihláře a ústeckoor-lické nakladatelské firmy OFTIS, vzniklý s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti .

Autor připomíná dnes již pozapome-nutou postavu Karla Hübla (1892–1968), oldřichovického starosty německé národ-nosti . Oldřichovice leží v oblasti Hřebečska poblíž Ústí nad Orlicí v bývalém politickém okrese Lanškroun . Karl Hübl se narodil jako syn největšího sedláka v obci a záro-veň jejího starosty . Během 1 . světové války strávil čtyři roky v ruském zajetí a po válce kráčel v otcových šlépějích, když byl v roce 1920 i on zvolen oldřichovickým starostou . Tuto funkci vykonával až do května 1938 . Zde stojí za pozornost, že i když v roce 1920 převažovali v obci obyvatelé německé národnosti (191 ku 25 Čechům), zatímco o deset let později se poměr výrazně změ-nil v český prospěch (200:167), byl Hübl přesto jako starosta respektován oběma národnostmi až do zmíněného května 1938, kdy se ve vybičované atmosféře ocitli po komunálních volbách němečtí zastupite-lé v natolik výrazné menšině, že již bylo nemyslitelné ucházet se o post starosty .

Hübl byl politicky organizován v BdL (Bund der Landwirte) od samotného vzni-ku této strany v roce 1918 a vždy důsledně podporoval její aktivistickou politiku, jak ji uplatňoval jeden z jeho politických vzorů prof . dr . Franz Spina . BdL patřila v národ-nostně smíšených Oldřichovicích k nejpo-

pulárnějším stranám . Je patrné, že osobnos-ti Hüblova ražení byly zárukou, že v řadě podobných obcí Hřebečska (ale nejen zde) neuspěla ve volbách v roce 1935 Henleino-va SdP (v Oldřichovicích pouze 5 hlasů) . Zde se nabízí podobnost s určitými obcemi na jižní Moravě, například na vyškovském jazykovém ostrůvku (Wischauer Sprachin-sel), kde v některých obcích (kupříkladu v Rostěnicích či Zvonovicích) SdP rovněž v těchto klíčových volbách neuspěla, jsouc zcela zastíněna německými agrárníky či křešťanskými sociály . Kdo by ovšem čekal, že Hübl projeví natolik obrovskou dávku osobní statečnosti, že by se nestal členem SdP poté, kdy tato strana v březnu 1938 německé agrárníky pohltila, bude zřejmě poněkud zklamán . Nicméně i po Mnichovu se jako člen SdP Hübl nikdy nesnížil k anti-českému šovinistickému postoji .

Hüblova angažovanost byla obdivu-hodná . Kromě starostování musel pocho-pitelně pečovat o svůj statek a starat se o početnou rodinu (s manželkou Marthou měli 10 dětí), přičemž ještě stačil vyučovat zemědělskou nauku na tzv . zimních školách a v neposlední řadě se též věnovat rozsáhlé publikační činnosti . Hübl přispíval do celé řady zdejších regionálních německých periodik, ale publikoval i sbírky básní, knihy věnující se venkovským obyčejům a povídky s rolnickou tématikou . I když mimořádných literárních kvalit nedosáhl, je jeho záběr obdivuhodný . Stejně tak obdivuhodná je jeho činnost v nejrůzněj-ších korporacích, vzdělávacích, hudebních či peněžních spolcích a v družstevním hnutí . Patrně nejvýznamněji zasáhl do této oblas-ti jako zástupce svého regionu v německé sekci Zemědělské rady pro Čechy .

Po válce byl Hübl čs . orgány zatčen, ale po vyjádření mnoha svědků o jeho čestném chování po Mnichovu i za války byl zase pro-puštěn . Poté, co byla rodina odsunuta, žila pak postupně v Bavorsku a v Horní Falci,

579

R E G I O N A L I A

kde se již Hübl nevěnoval zemědělskému hospodaření, nýbrž pedagogickému půso-bení na rolnických školách . Dále se věnoval literární tvorbě a také se angažoval v kato-licky orientované vysídlenecké organizaci Ackermann-Gemeinde .

Publikaci o Karlu Hüblovi doplnil její autor přílohou s ukázkami Hüblovy básnic-ké tvorby . Kniha, poctivě podložená studi-em pramenů a literatury české i německé provenience, záslužně otvírá velmi žádoucí a jak bylo svrchu naznačeno, stále nepří-liš frekventované téma biografie starostů . V tomto případě je to počin o to cennější, že je zároveň příspěvkem k dějinám česko-německých vztahů na úrovni malých obcí a že představuje veřejnosti dosud ne zcela známý typ obecního politika – aktivisticky a pročeskoslovensky smýšlejícího Němce, respektovaného po většinu období jeho veřejné angažovanosti i jeho českými spo-luobčany . Vzpírá se tak tradičnímu černobí-lému nálepkování, které se po mém soudu díky činnosti různých „nepolitických“ orga-nizací majících v názvu slovo „svoboda“ opět dere do popředí .

Škoda jen, že kniha příliš nevyniká kompoziční ani jazykovou propracovanos-tí . Pokud by autor věnoval větší pozornost stylistické stránce a neopakoval na mnoha místech podobnými slovy to, co již mnohdy bylo řečeno na předchozích stránkách, byl by dojem z publikace rozhodně lepší . Na druhou stranu nutno kvitovat, že se regio-nální autor i nakladatel ujali tak závažného tématu . Hodno následování…

Radek Mikulka

Roman B a r o n : Nad Olzą i Ostrawicą. Działalność społecznowychowawcza i oświatowa Towarzystwa Szkoły Ludowej w Zagłębiu OstrawskoKarwińskim (1894–1919) Opole, Wydawnictwo Uniwersytetu Opolskiego 2006, 150 s. ISBN 973–83–7395–148–8

Ostravsko-karvinský revír je podobně jako Spiš nebo východní okraje historic-ké Rzeczpospolité pohraničním územím . Střetávaly se zde různé národní a státní tradice . Země nad Olší a Ostravicí, zvané také „Kresy Ostrawskie“, byly jakýmsi mos-tem mezi Těšínským Slezskem a Moravou

a také mezi Poláky a Čechy, kteří zde žili . Podobně jako mnoha jiným pohraničním regionům v naší části Evropy se ani těmto územím nevyhnuly národnostní konflikty . Obzvlášť intenzivně se projevily v době ros-toucího národního uvědomění na přelomu 19 . a 20 . století, avšak živé byly i v násle-dujících dekádách . Stávalo se, že včerejší sousedé, i když nikoli všichni a nikoli všude, se k sobě postupně otáčeli zády . K tomu se přidružovala česko-polská rivalita o národ-ní charakter Ostravsko-Karvinska a v době, kdy tato území patřila k habsburské monar-chii, také politická převaha německého živlu a germanizační tlak .

Za těchto podmínek zde koncem 19 . století zahájil svou činnost haličský Spolek národní školy (Towarzystwo Szkoły Lu-dowej ) . Jako hlavní cíl si stanovil udržovat národní identitu zdejšího polského obyva-telstva, postavit se proti cizím vlivům na školu a vychovávat mladou generaci Poláků v duchu vlastenectví . Spolek měl význam-nou osvětovou a společensko-národní funkci . Stál u zrodu prvních polských škol, k nimž patřilo Reálné gymnázium v Orlové, které Spolek národní školy založil společ-ně s Maticí školskou pro Těšínské Slezsko (Macierz Szkolna dla Śląska Cieszyńskiego) a na jehož tradice navazuje dodnes existu-jící karvinská pobočka Gymnázia s polským vyučovacím jazykem v Českém Těšíně, založil řadu zařízení odborného školství a několik útulků pro děti . Zvlášť je nutno připomenout aktivity v oblasti populariza-ce čtenářství, rozvoje amatérského divadla, přednáškové činnosti nebo organizace vlasteneckých oslav . Díky tomu asimilační procesy mezi zdejšími Poláky postupovaly mnohem pomaleji . Spolek národní školy působil na Ostravsko-Karvinsku přesně čtvrt století . Po vzniku Československa navázaly na jeho dílo nové polské organi-zace – Polský školský svaz na Moravě (Pol-ski Związek Szkolny na Morawach) a Matice školská v Československu (Macierz Szkolna w Czechosłowacji ) .

Tato problematika, jakkoli důležitá z hlediska polsko-českých vztahů, měla jen skromnou literaturu, a to jak v Polsku, tak i Československu a České republice . Zpracování této tematiky je tedy již samo o sobě pozitivním činem . Autor, absolvent

580

L I T E R A T U R A

Historického ústavu Jagellonské univerzity, je zaměstnancem Akademie věd ČR, bada-telem se značným počtem vědeckých prací, jenž se zaměřuje na různá témata z dějin polsko-českých vztahů v 19 . a 20 . století . Své závěry postavil na rozsáhlém pramen-ném studiu v České republice i Polsku . Využil mj . materiály z archivních sbírek v Ostravě, Opavě, Těšíně, Varšavě, Kra-kově a Vratislavi . Použil dostupné tištěné prameny (stanovy, předpisy, proklamace, příležitostné tisky, neperiodické časopisy) a uspořádal existující literaturu k tématu .

Ve výsledku dostáváme solidní obraz činnosti Spolku národní školy v Ostravsko-karvinské uhelné pánvi, doplněný precizním poznámkovým aparátem . Tyto dosud málo známé záležitosti jsou s ohledem na složitost reálií polsko-českého pohraničí na přelomu 19 . a 20 . století důležitým příspěvkem .

Artur Patek

David V a l ů š e k : Školy v JasennéObec Jasenná 2005, 116 s. ISBN 80–239–6273–6

V posledních letech si rozhodně nemůžeme stěžovat na nedostatek regi-onální historiografické produkce . Vedle množství různě kvalitních monografií věnovaných dějinám jednotlivých obcí a měst naštěstí vznikají i úžeji zaměřené publikace, které se zabývají pouze určitou oblastí života regionu či vybraným speci-fickým jevem . Práce mapující vývoj školství pak představují důležitý a přínosný prvek v této rozsáhlé tvorbě – významný už jen proto, že se týkají fenoménu, který postihu-je každého jednotlivce a formuje tak vývoj celé společnosti .

Kniha zlínského archiváře Davida Valůška je věnována dějinám školství v obci Jasenná ležící na Valašsku . Jasenná je ovšem – jak už ostatně napovídá i název monografie – poněkud specifický případ . V roce 1778 zde byla založena katolická, později veřejná škola . Jen o několik let poz-ději zde vzniká i škola evangelická, která v prvním období své existence byla ško-lou konfesijní, soukromou . Obě školy tedy s větší či menší mírou tolerance existovaly vedle sebe . Na přelomu 19 . a 20 . století se pak situace mění . Špatný technický stav

budovy evangelické školy byl posléze vyře-šen stavbou školy nové, která byla reali-zována i přes tuhý odpor katolické strany . Postavení obou škol se však zcela obrátilo . „Mnohaletý urputný zápas tak nakonec vyús-til v řešení, které zrcadlově obracelo původní rozdělení škol. Z evangelické soukromé školy se stala veřejná interkonfesijní, ovšem po dlouhá léta byla navštěvována opět pouze evangelíky a židy. Naproti tomu někdejší veřejná škola, obsazená vždy jen katolickými dětmi, se sta-la školou soukromou. A tak nezpochybnitelně pozitivním výsledkem zůstala jen stavba nové moderní školní budovy…“ (s . 62–63) . Dodej-me ještě, že katolická škola, na které od roku 1906 vyučovaly sestry z III . řádu kláš-tera sv . Dominika z Řepčína u Olomouce, byla zrušena v roce 1941 . Výklad je dove-den až do současnosti, poslední kapitola se také výstižně jmenuje Základní škola dnes . Knihu uzavírají vzpomínky pamětníků na školu i na některé učitele . Následují sezna-my učitelů působících na jednotlivých ško-lách, tabulky počtů žáků a seznam pramenů a literatury .

D . Valůšek zvolil chronologický způ-sob vyprávění, který však zpestřuje častými odbočkami . Čtenář tak má možnost sezná-mit se nejen s obecným vývojem školství v regionu, ale i s osudy vybraných učitelů působících v Jasenné a jejich často velmi nelehkou prací nebo s měnícím se postave-ním školy a školství ve společnosti .

Monografie je velmi pečlivě zpracová-na . I když je dílo určeno nejširší veřejnosti, kniha obsahuje poznámkový aparát, v tom-to případě velmi důležitý . Autor totiž využil velkého množství dosud nevyčerpaných archivních pramenů, které mu umožnily postihnout jednotlivé etapy vývoje školství v obci nejen mnohdy novým způsobem, ale i v širších souvislostech . Právě komplexní postižení problému ve vší jeho složitosti tvoří spolu s přehledným výkladem a velmi čtivým zpracováním hlavní klady recenzo-vané knihy . K celkovému dobrému dojmu pak přispívá i grafická úprava: decentní, nevtíravá, ale přesto výborně doplňující text . Karel Mlateček

581

R E G I O N A L I A

Vojtěch V a n ě k – Jiří K. K r o u p a (edd.): Kutná Hora v době barokaAntiqua Cuthna 1, Praha, KLP 2005 (vyšlo 2006), 246 s. + 9 barevných vyobrazení. ISBN 80–86772–16–0

Sborník z konference o Kutné Hoře v době baroka vychází s třináctiletým zpo-žděním, ale přece . Některé ze statí sice byly zastaralejší již v době vzniku, někteří autoři vydali jen stručné shrnutí svých přednášek, některé studie rezignovaní účastníci nako-nec otiskli jinde, a tak vycházejí již podruhé, a nakonec je tu nemalá skupina příspěv-ků, kvůli nimž stojí za to vzít sborník do rukou a začíst se (což platí i pro studie již otištěné dříve) . Věnujme se proto alespoň ve výčtu právě jim . Zdeněk Hojda se zasta-vil u zrodu legendy o obránci Prahy Jiřím Plachém, který dožil právě v kutnohorské jezuitské koleji; Jaromír Linda pojednal o divadelním představení jezuitských žáků z roku 1726 (oba autoři doprovodili své články edicí vybraných materiálů) . Eduard Maur se v úvaze v morové epidemii a jejích důsledcích v Kutné Hoře a okolí dotkl též vypovídacích možností pramenů, jež máme

pro tuto otázku k dispozici; z jiného úhlu se na morové téma podíval Martin Svatoš, a sice prostřednictvím výroční zprávy kut-nohorské jezuitské koleje za rok 1680, již také otiskl v příloze . Jiří Roháček představil na základě materiálu, který sebral ve svém soupise kutnohorských epigrafických pamá-tek, pokus o stanovení hlavních charakte-ristik epigrafické tvorby v 17 . a 18 . století; Jan Royt a Vít Vlnas podali ikonografický rozbor nástěnné malby Obrácení sv . Igná-ce ze svatobarborského chrámu . Alexandr Stich před několika lety vydal Kořínkovy Staré paměti kutnohorské, kde v rozsáhlém komentáři objasnil jejich literární kvality, a příspěvek o Janu Kořínkovi jako živém barokním prozaikovi lze chápat jako pen-dant významné edice a připomínku jejího autora . Důležitý příspěvek ke kutnohorské ikonografii přináší stať Vojtěcha Vaňka s rozborem kresby F . B . Wernera, pravděpo-dobně z let 1735–1737 . Kvalitně vytištěný sborník byl vydán v řadě Antiqua Cuthna, a otištěné stati jsou proto doplněny o struč-né recenze literatury se vztahem k městu .

Tomáš Borovský

582

K R O N I K A

Kronika

4. pardubické bienále. Tzv. dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie (Pardubice 27.–28. dubna 2006)

Uspořádání mezinárodní konference pro zájemce a zájemkyně o gender history se ujala Filozofická fakulta Univerzity Pardubice ve spolupráci s histo-rickými ústavy slovenské, polské a maďarské akademie věd . Důstojné prostory pro akci poskytl další ze spolupořadatelů – Východočeské muzeum .

Program byl velmi bohatý, je proto logické, že byl rozdělen do něko-lika sekcí . První den byl zahájen v rámci bloku nazvaného Gender history – koncept a prameny, přičemž úvodního slova se ujala Milena Lenderová, snad nejzámější z českých historiček zabývajících se dějinami žen, která navíc reprezentovala vedení organizátorského týmu celé konference . Prvním příspěvkem v pravém slova smyslu byl shrnující referát Daniely Tinkové o vývoji v pojímání konceptu genderu ve světové historiografii posledních desetiletí . Navázala Jana Ratajová, která se ve svém příspěvku soustředila na gender history jako na alternativní koncept dějin . Mezi jiným zmínily obě referující význam díla americké historičky Joan Scottové . Na české prostředí a jeho specifika při konceptualizaci genderových specifik se zaměřila Hana Havelková, jež dopolední blok uzavřela . Kromě těchto tří referátů, problematizujících koncept gender history jako takový, zazněly v dopoledním bloku ještě dva referáty: Árpád Tóth, působící na univerzitě v Miskolci, se zaměřil na roli žen v rodině a ve veřejné sféře v Maďarsku první poloviny 19 . století a Alice Velková představila nové proudy bádání v rámci demografie, mikrohistorie a etnografie .

Odpolední program byl bohatší o sekci s názvem Status – Profese – Aktivity, ve které se soustředily příspěvky tematizující postavení ženy ve středověku a novověku . Božena Kopičková ve svém vystoupení porovná-vala tři životní fáze v životě středověké ženy, resp . šlechtičny: panenství, manželství a vdovství . Jedním z mála přednášejících, který narušoval gen-derově homogenní skladbu, byl Martin Nodl, referující o ženské zbožnosti a porovnávající mužský a ženský model svatosti ve středověké kultuře . Časový posun do novověku pak představoval příspěvek Marie Ryantové, ve kterém referující srovnávala mimo jiné vztah mužů a žen k víře v době protireformace .

V zámku zatím pokračoval blok věnovaný konceptu a pramenům gender history, v jehož druhé části byl dán prostor nejmladší generaci badatelů: Vladimír Polách z olomoucké univerzity hovořil o vztahu mezi

583

K R O N I K A

hranicemi genderu a hranicemi pohlaví v islandské společnosti 10 . století a Kateřina Čadková, reprezentantka místní filozofické fakulty, pojednala o ženách v 11 . století jako vzoru pro soudobé kazatele na příkladu Petra Damianiho . Vedle zmiňovaných dvou příspěvků zazněly v této části odpo-ledního bloku ještě referáty Miroslavy Melkesové, která zavedla přítomné do ženského světa par excellence – mezi raně novověké šestinedělky a ty, jež se o ně staraly, totiž porodní báby a kmotry, a Tünde Lengyelové ze Slovenské akademie věd v Bratislavě zpravující přítomné o názorech církevních autorit, katolické versus protestantské, na ženy v Uhrách v 17 . století . Po skončení náročného dne plného zajímavých příspěvků a podnět-ných diskuzí bylo pro účastnice a účastníky přípraveno bohaté občerstvení v gotickém sále zámku .

Páteční program byl rozdělen do tří bloků – ke dvěma již zmíněným přibyla sekce nazvaná Výsledky a možnosti – pro zúčastněné nebylo tedy vůbec jednoduché se rozhodnout, které z nich dají přednost . Ti, kdo se rozhodli pro sekci věnovanou konceptu a pramenům se dočkali referátu (původně měl zaznít již předešlého dne) Pavlíny Rychterové, reprezentující zároveň pražské Centrum medievistických studií i kostnickou univerzitu, jež představila genderové aspekty výzkumu ženské zbožnosti a svatosti ve stře-dověku . Do stejného historického horizontu byl situován i příspěvek Jana Stejskala o ženě jako tématu vizitačních kázání v mužských klášterech na Apeninském poloostrově . Na pole literárně historické pak účastníky zavedly referáty Kateřiny Kolářové a Evy Kalivodové . První část dopoledního bloku uzavřely Milena Secká a Irena Štěpánová, které deskriptivním způsobem pohovořily o korespondenci Josefy Náprstkové a Terezy Novákové . Dlužno říci, že právě v jejich případě se plně projevil rozdíl mezi chápáním dějin ženy jako pozitivisticky laděným medailonem určité osobnosti, jak je vnímají například tyto badatelky, a chápáním genderu jako analytické kategorie, jež je vlastní spíše mladší generaci historiků a historiček .

Po diskuzi následovala druhá, závěrečná část dopoledního bloku i celého bienále, kde zazněly referáty Andrey Pokludové ze Slezské uni-verzity v Opavě, Martiny Halířové a Zuzany Čevelové, doktorandek pardu-bické univerzity . V této sekci proslovili svůj společný příspěvek, týkající se ego-dokumentů šlechtičen, i Zdeněk Bezecný a Milena Lenderová, která posléze celé bienále uzavřela .

Přesto, že v rámci této zprávy nebylo možné zmínit všechny referující, ani témata, která pojednali, je možné alespoň stručně konstatovat, že výběr byl nadmíru bohatý a pestrý . Také po organizační stránce byla konference výborně zvládnuta, stejně jako sjezd historiků, který se shodou okolností konal ve stejném městě, jen o pár měsíců později .

Čtvrté pardubické bienále bylo vzhledem k počtu přednášejících i zúčastněných nejlepším důkazem toho, že gender history už v české his-toriografii dávno nepatří mezi marginální koncepty . Michaela Malaníková

584

K R O N I K A

Konference Paměť v myšlení šlechty na prahu novověku, pořádaná Historickým ústavem Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v rámci Světového kongresu Společnosti pro vědy a umění, České Budějovice, 28.–29. červen 2006

Ve dnech 26 .–30 . června 2006 pořádala Czechoslovak Society of Arts and Science společně s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích 23 . světový kongres Československé společnosti pro vědu a umění, a sice s titulem Česká a slovenská kultura a věda v mezinárodním kontextu . Kongres, jehož se zúčastnili především čeští krajané ze Spojených států amerických a z nejrůznějších evropských i mimoevropských zemí, zahrnoval celou řadu sekcí, které se zabývaly nejrůznějšími obory lidské činnosti . Počínaje výskytem predátorů v přírodě a konče hygienickou kvalitou ryb v České republice (viz tištěný bulletin 23rd Word Kongres of Czechoslovak Society of Arts and Science . České Budějovice 2006) . Celá řada sekcí kongresu se věnovala humanitním či historickým vědám, některé sekce lze označit za primárně historické (České archivy a prameny k dějinám zahraničních Čechů, Anglo-americký kontext české a slovenské kultury po druhé svě-tové válce, Česká a československá účast na mezinárodních kongresech historických věd, Moderní dějiny, Paměť v myšlení šlechty na prahu novo-věku, Vojenské dějiny, Slovenská historie, Nadnárodní charakter českého baroka) . Předkládaná zpráva se zaměří na sekci označenou titulem Paměť v myšlení šlechty na prahu novověku, která do jednání kongresu svým způ-sobem vnášela přístupy, již pro Jihočeskou univerzitu představují tradiční setkávání historiků raného novověku na zámku v Českém Krumlově . Odtud se odvozovalo nejen samo téma jednání, ale také jeho struktura a výběr pozvaných referentů .

Jednání sekce o paměti české šlechty zahájil Václav Bůžek krátkým referátem, ve kterém shrnul dosavadní české a středoevropské bádání na toto téma . Úvodní přednášku prvního dne zasedání přednesl profesor dějin umění na innsbrucké univerzitě Petr Fidler, který v posledních letech také stále intenzivněji spolupracuje s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějo-vicích . Fidler se ve své přednášce zabýval architekturou jako prostředkem k utváření paměti šlechty, a to na příkladech z Anglie, Francie, rakouských i českých zemí . Ve Fidlerově široce pojatém referátu bylo zakomponováno dobové motto, podle nějž „jen vznešená budova má trvání“ . Nebylo proto divu, že právě architektonické komplexy byly nositeli paměti rodu (rodný dům kardinála Richelieu zakomponovaný do komplexu jeho zámku ve stejnojmenném městě na jihozápadě Francie) nebo v architektonických ideálních památnících „revoluční architektury“ (Ledouxův památník Isaaca Newtona) .

Na přednášku Petra Fidlera v mnohém ohledu navázal také příspěvek Tomáše Knoze . Autor se v něm na příkladu zámků v Moravském Krumlově, v Uherském Ostrohu, v Rosicích, v Náměšti nad Oslavou a ve Strážnici

585

K R O N I K A

zabýval uměleckým ztvárněním moravských renesančních zámků, a to ve vztahu k jejich funkci, k „symbolické řeči“ vytvořené kombinací heraldic-kých, ikonografických a emblematických výrazových prostředků, a také ve vztahu k portrétním obrazovým sbírkám (na příkladu galerie Magnisů na zámku ve Strážnici) .

Václav Bůžek potom posunul zájem zúčastněných od uměleckého ztvárnění šlechtických sídel směrem k jejich vybavení . Zabýval se především nákupy umělecky zpracovaného nádobí, sloužícího jako rodová památka, a to buď samo o sobě, anebo díky heraldickým a jiným znamením, kte-rými bylo opatřeno . Referent si přitom kladl otázku, jakou roli v životě Lobkoviců, pánů z Hradce, Slavatů, Eggenbergů a dalších představitelů české šlechty toto nádobí hrálo, a kdo a v jaké formě s ním nakládal, co bylo veřejným a co privátním .

Dopolední, resp . polední jednání prvního dne konference potom dokončil referát Petra Vorla z Východočeské univerzity v Pardubicích, který byl věnován šlechtickým pověstem a rodovým legendám, které podle refe-renta souvisely s narůstající potřebou osobní, rodinné i rodové identifikace . Tato potřeba podle Vorla vyvrcholila v průběhu 16 . století . Fixace legend Paprockým přitom ani zdaleka neznamenala, že jejich starší podoba vůbec neexistovala . V některých případech Paprockého varianta legend u rodů ani nebyla přítomna, popř . se nesetkala s jejich souhlasem .

Odpolední část prvního dne jednání zahájila Marie Ryantová, která se věnovala svému dlouholetému výzkumu šlechtických památníků, jež představila v širokých vývojových a typologických souvislostech . Zdeněk Vybíral se zase zaměřil na paměti významných šlechtických osobností bělohorské éry (Václav Budovec z Budova, Vilém Slavata z Chlumu, Karel st . ze Žerotína, Smil Osovský z Doubravice) . Jeho referát o autoritě moci v paměti (pamětech) urozených se zabýval různými koncepty zachování svědectví o určitých událostech pro budoucí pokolení . Pavel Král se věno-val nejrůznějším aspektům paměti svázaným se smrtí, pohřebními rituály a sepulkrálními památkami .

Druhý blok jednání o myšlení raně novověké šlechty se uskutečnil následujícího dne, tj . ve čtvrtek 29 . června 2006 . Nejdříve Josef Hrdlička představil svou interpretaci propojeného rodového kultu Rožmberků, pánů z Hradce a Slavatů z Chlumu na jejich rezidenci v Jindřichově Hradci, jež se projevila především v různých způsobech přetváření rodové legendy o dělení růží a promítla se i do díla Václava Březana a bezprostředně se přenesla i do prostředí jihočeských měst . Pavel Marek na základě písemností z archivu v Žitenicích rekonstruoval utváření paměti u rodu Lobkoviců a její aplikaci při výchově mladého knížete Václava Eusebia z Lobkovic . Z uvedeného předávání informací se vytvořila vícegenerační tradice, vložená do odkazů na zásluhy a hrdinské činy různých předků . Podobným způ-sobem pojal svůj referát také Rostislav Smíšek, který vycházel z informací

586

K R O N I K A

uložených v deníku moravského velmože Ferdinanda z Dietrichsteina a z různých rodových dietrichsteinských historií, sepsaných jejich rodový-mi kronikáři, archiváři a dějepisci . Škoda jen, že referent poněkud ublížil kvalitě své jinak zajímavé přednášky nadužíváním některých slov a pojmů, především termínu urozenec coby označení šlechtice, resp . urozeného člověka .

Kvalitní tečku za celou konferencí potom vytvořily dva referáty, které sledovanou raně novověkou problematiku přenesly do sklonku 18 . století, resp . do poloviny 19 . století . Ivo Cerman se nejdříve zamyslel nad pamětí šlechty jakožto společenské skupiny, jak se promítla do sporů Gelasia Dobnera s dalšími dobovými badateli, kteří se s ním přeli o interpretaci kroniky Václava Hájka z Libočan . Zdeněk Bezecný posléze na příkladu Schwarzenbergů přesvědčivě demonstroval, jak se v období kolem poloviny 19 . století mohly v romantickém duchu staré (raně novověké) principy šlechtické paměti znovu křísit a navíc i nově rozvíjet . Jako pramen mu k tomu posloužila dobová „historická malba“ i nejrůznější schwarzenberská rodinná alba .

Konference Paměť v myšlení šlechty na prahu novověku přinesla mno-ho zajímavých podnětů . Organizátoři opět dokázali, že dovedou připravit nesmírně poutavý program, posílený navíc vhodnou dramaturgií konference a výběrem referentů . Účastníci mohli slyšet na sebe dobře navazující refe-ráty, které z různých úhlů a na základě různých typů použitých pramenů a badatelských metod hodnotily jeden z pozoruhodných fenoménů v životě raně novověké šlechty . Organizátoři také poskytli účastníkům dostatečný prostor pro diskusi, která následovala po každém referátu . Ta právě proto mohla být značně bohatá a přínosná, a to v rozporu se zvyklostmi panují-cími v našich zeměpisných délkách a šířkách . Diskuse navíc zcela přirozeně pokračovala při společenských setkáních, které byly součástí akce, a při exkurzi na třeboňský zámek a do zdejší schwarzenberské hrobky . Celé zasedání provázelo horké letní počasí, které se během exkurze konané v závěrečný den konference náhle změnilo a jižní Čechy zaplavily prudké přívalové deště . Tomáš Knoz

XXIX. Mikulovské sympozium. Kardinál Dietrichstein a jeho doba. Mikulov, 11.–12. října 2006

Ve dnech 11 . až 12 . října 2006 proběhlo v Mikulově již XXIX . Miku-lovské sympozium . Vzhledem k tomu, že v tomto roce uplynulo 370 let od úmrtí kardinála Františka Dietrichsteina, stala se ústředním tématem sym-pozia právě osoba tohoto olomouckého biskupa a pozdějšího moravského gubernátora, který v prvních desetiletích 17 . století rozhodujícím způsobem ovlivňoval veřejný život nejen na Moravě, ale i v širším středoevropském kontextu . Protože svá vystoupení na tomto vědeckém setkání nakonec

587

K R O N I K A

odvolali pozvaní zahraniční hosté (například prof . Thomas Winkelbauer z Vídně), uskutečnilo se letošní sympozium pouze za účasti domácích bada-telů, z velké části pracovníků některé z tuzemských archivních institucí .

Hlavní pořadatelé konference, pracovníci Státního okresního archivu Břeclav se sídlem v Mikulově v čele s ředitelem dr . Emilem Kordiovským, přejali koncepční model z minulých let, a na úvod tedy zazněly tři hlavní příspěvky, které byly tentokrát doplněny takřka třiceti kratšími koreferáty . V úvodním výstupu se představil doc . Tomáš Knoz z FF MU, který upozornil na to, do jaké míry se proměnily centrální stavovské instituce na Moravě na přelomu předbělohorské a bělohorské doby a jakou roli v tomto dějinném kontextu sehrála komplikovaná osobnost kardinála, vystupujícího v roli prostředníka mezi císařem, zemí a jejími stavy . Doplnili ho prof . František X . Halas z CMTF UP, který se zabýval zejména rozdílným přístupem k procesu rekatolizace ze strany státu a církve a pojetím tolerance v této době, a prof . Jiří Kroupa z FF MU . Cílem jeho příspěvku bylo jednak poukázat na nové prvky, které se objevily v architektuře počátku 17 . století, aniž by rozho-dujícím způsobem ovlivnily její základní stylové rysy, a jednak upozornit na kardinálův nezájem objednávat díla zásadnější umělecké hodnoty .

Další část sympozia byla rozdělena do několika navazujících sekcí, definovaných ovšem z hlediska obsahu poněkud vágně, a to z důvodu, aby mohly být do jejich rámce zařazeny i ty koreferáty, které s klíčovým tématem v několika případech souvisely jen velmi okrajově . Zazněly zde nicméně příspěvky z oblasti dějin církve, správy i kulturní historie, samo-statný oddíl pak byl věnován kardinálovu rezidenčnímu městu Mikulov . Jako nevýhoda letošního sympozia se ukázal fakt, že pro velké množství vystupujících musel být rozsah jednotlivých koreferátů velmi omezen a nebyl rovněž vyhrazen žádný čas pro diskusi o nastolených problémech, která tak byla vykázána pouze do kuloárů . První ze zmíněných nedostatků by měl dodatečně odčinit sborník, v němž budou uveřejněny referáty i koreferáty v plném rozsahu, a to i v případě těch, které nemohly být na sympoziu z nejrůznějších důvodů předneseny . Tato publikace by měla být užitečnou už jen z toho důvodu, že téma kardinál František Dietrichstein zůstává, jak se ukázalo, i nadále otevřené pro metody moderní historiografie a stále se nabízí prostor pro demytizaci této klíčové, ovšem kontroverzní osobnosti moravských dějin . Jan Dvořák

Vědecké zasedání Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním

Ve dnech 26 .–28 . října 2006 uspořádala Katedra pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ve spolupráci s Národním archivem a Archivem hlavního města Prahy třídenní vědecké zasedání Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním .

588

K R O N I K A

První dva dny jednání se odbývaly v konferenčním sále Národního archi-vu v archivním areálu na Chodovci, třetí den se pak jednání přesunulo do budovy Filozofické fakulty UK . Zahájení konference a úvodní slovo pronesli zástupci spolupořádajících institucí – ředitelka Národního archivu Eva Drašarová a ředitel Archivu hlavního města Prahy Václav Ledvinka .

Úvodní dopolední blok jednání vedla Eva Drašarová . Hlavní referát proslovila Marie Bláhová (Praha), která se zabývala teoretickým vymeze-ním pojmu pragmatické písemnosti u nás a zejména v zahraničí . Jedním z hlavním atributů pragmatických písemností je to, že zachycují všechny druhy účelného jednání, jedná se tedy například o písemnosti správní či hospodářské, ale také o epigrafiku, knižní kulturu či psané texty literární a úřední . Ivan Hlaváček (Praha) proslovil zamyšlení na téma Epigrafika a její pragmatično . Seznámil přítomné s výzkumem epigrafiky v sousedním zemích, zejména v Německu a Polsku . Jako příklad veřejné prezentace uvedl například opis listin v kamenu či kovu či vyvěšování listin na vrata kostelů, jednalo se podle něj o jakýsi „lokální internet“ . Prvním zahra-ničním referátem byl příspěvek Józefa Dobosze (Poznań) o legitimizaci falzifikátů v Polsku ve 12 .–13 . století, který přečetla jeho doktorandka Magdalena Biniaś-Szkopek . Autor se pokusil přehledně vysvětlit příčiny a způsoby různých legitimizací falz . Ve 12 . a 13 . století vznikala falza zejména v církevních institucích . Wojciech Mrozowicz (Wroclav) hovořil o roli listiny a dopisu ve středověkém polském kronikářství a analistice . Zmínil zejména slezské prameny Księgę henrykowską, a Kroniku klasztoru kanoników regularnych w Kłodzku.

Druhý dopolední blok moderoval Václav Ledvinka a začal příspěv-kem Renáty Modrákové (Praha) o písemnostech (listiny a rukopisy) abatyší kláštera sv . Jiří na Pražském hradě ve 13 .–14 . století, který po léta sloužil jako jakýsi „výchovný ústav“ královských a šlechtických dcer . Dominik Budský a Martina Maříková (Praha) se věnovali písemnostem pražské metropolitní kapituly v době předhusitské . D . Budský pojal svoji část příspěvku tradičně v duchu paleograficko-diplomatického rozboru protokolu o příjímání nových kanovníků . Praktickým věcem se pak věno-vala M . Maříková, která velmi zajímavým způsobem rozebrala písemnosti společné kapitulní pokladny . Beata Wojciechowska (Kielce) se zabývala dokumenty týkajícími se exkomunikace ve středověkém Polsku . Autorka se opírala především o pozdně středověký materiál, přičemž po objasnění terminologie uvedla mnoho příkladů týkajících se tvůrců a příjemců cír-kevních trestů . Poslední referát dopoledního zasedání proslovila Blanka Zilynská (Praha), která věnovala svou pozornost roli a podobě písemností při obsazování církevních beneficií pod patronátem Univerzity Karlovy na velmi zajímavém příkladu kostela sv . Štěpána na Rybníčku . Na postu oltářníka zdejšího kostela se postupně vystřídali Jan z Mühlberka, Křišťan z Prachatic a Mistr Jakoubek ze Stříbra .

589

K R O N I K A

První část odpoledního zasedání řídil Ivan Hlaváček a referát přednes-la Hana Pátková (Praha), která věnovala svoji pozornost vedení městských knih osmi poddanských měst v severních a západních Čechách do roku 1419 na základě privilegií na jejich vedení . Vladimír Rábik (Trnava) roze-bíral městské účetní knihy farnosti sv . Mikuláše v Trnavě z let 1481 a 1495 vedené tamními faráři . Zkušený badatelský tandem Hana Jordánková (Brno) a Ludmila Sulitková (Ústí n . L .) se věnoval fungování nejvyššího městského správního orgánu ve světle pamětních záznamů brněnských městských písařů, zejména na základě knihy označované „Paměti všelijaké“ . Obě badatelky se také pokusily osvětlit pojem všechny tři rady .

Poslední část čtvrtečního bloku moderoval Eduard Mikušek a zahá-jil ho Zdeněk Hojda (Praha) poutavým příspěvkem o cestovních pasech v 16 .–18 . století, jejich využívání a užívání, neboť pasy nejenom chránily své majitele, nýbrž také země, do nichž jejich vlastníci cestovali . Walde-mar Kowalski (Kielce) se zaměřil na tzv . „listy dobrého narození“ (angl . birthbrieves) v kancelářské praxi městských rad dvou měst – Aberdeenu a Krakowa . Možná takováto spojitost leckoho může zarazit, ale v Krakově se v průběhu 16 .–17 . století ocitlo nemalé množství skotských přistěhovalců, zejména obchodníků . Referát Jiřího Brňovjáka (Ostrava) o nobilitačních spisech a dalších pramenech k nobilitacím v 18 . a 19 . století byl doplněn vzorovou počítačovou prezentací .

Páteční dopolední zasedání, které řídil Wojciech Mrozowicz, zahájil Leon Sokolovský (Bratislava), který přítomné seznámil s problematikou soukromých a úředních pečetí v diplomatice slovenských samosprávných stolic . Mlada Holá (Praha) pojednala o vratislavském hejtmanství, které bylo zřízeno roku 1327, a o jeho kanceláři za Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV . Jan Kahuda (Praha) pohovořil o dvou neznámých pokusech o český diplomatář . Autorem prvního z nich byl J . G . Schwandner, jednalo se o dvousvazkový papírový rukopis z roku 1754, druhý zhruba o deset let starší pokus, pak pocházel z pera T . A . Rosenthala, prvního ředitele Domácího a dvorního archivu .

Druhý dopolední blok, který vedla Marie Ryantová, uvedl příspěvek Jana Kiliána (Mělník) o fondu Millitare z archivu města Mělníka . Tento archivářem J . Stáhlíkem uměle vytvořený fond obsahuje mimo jiné kore-spondenci Mělníka s královskými městy v době třicetileté války . Jistou zajímavostí je, že mezi adresáty zpráv bychom marně hledali pražská města . Vít Šmerha (Praha) se zabýval písemnostmi pražské polytechniky v sou-vislosti s 200 . výročí jejího založení, které připadá na letošní rok, zejména pak úřední a soukromou korespondencí mezi ředitelstvím a zemským výborem a konkurzy na místa vyučujících v reálné škole v Praze . Poslední příspěvek dopoledního zasedání proslovila Ivana Ebelová (Praha), která se věnovala písemnostem hromadné povahy v raném novověku, jejichž vznik byl motivován praktickými potřebami a jejichž vyhotovování proběhlo

590

K R O N I K A

celozemsky a organizovaně . Časově byl její příspěvek vymezen 17 .–18 . století, co se týče pramenů, šlo zejména o Soupis poddaných podle víry, soupisy židovského obyvatelstva a tereziánský katastr .

Páteční odpolední zasedání, které moderoval Waldemar Kowalski zahájil příspěvek Eduarda Mikuška (Litoměřice) o volebních lístcích z roku 1848 a o různých machinacím s nimi . Lidia Michalska-Bracha (Kielce) nás seznámila s politickým kontextem policejních zpráv na ruském záboru na přelomu 19 . a 20 . století . Jiří Šouša (Praha) se zabýval reflexí jednání bank v písemnostech na příkladu protokolů ze zasedání správní rady a výročních zpráv Agrobanky, do kterých se dostávalo spíše to pragmatické, než to, co bylo skutečně projednáváno . Do žhavé současnosti nás zavedl příspěvek Stanislava Balíka (Brno), který se věnoval advokátovu prohlášení pravosti podpisu podle novely zákona o advokacii z roku 2004 .

Páteční jednání doplnila návštěva tématické výstavy Pragmatické písemnosti v Archivu hlavního města Prahy a následná prohlídka tohoto archivu .

Sobotní zasedání, které se odehrávalo na půdě filozofické fakulty bylo věnováno již plně českým a moravským účastníkům . Zdeněk Mar-tínek (Pelhřimov) se svém příspěvku věnoval profesionalizaci úřednictva a fungování kanceláře města Pelhřimova v 18 . století . Lenka Martínková (Pelhřimov) se zabývala upevňováním pozice místního děkana a změnami ve stylu děkanské kanceláře v Pelhřimově v letech 1700–1800 . Zbyněk Sviták (Brno) se zamýšlel nad dohledem nad úřednictvem na Moravě za tereziánských reforem . Marie Macková (Pardubice) pak přiblížila auditoriu úřadování finanční stráže na konci 19 . století prostřednictvím zpráv, které úředníci sepisovali při kontrole trafik a tabákových skladů . I podle těchto zpráv lze usuzovat, na jaké úrovni tehdejší úřednictvo bylo .

Zbývá jen dodat, že všechny referáty přednesené během třídenního zasedání budou otištěny ve sborníku, který by měl vyjít během příštího roku . Kateřina Jíšová

Studentská vědecká konference HISTORIE 2006 OstravaDalší z tradiční série přehlídek studentských soutěžních prací byla

zorganizována Katedrou historie FF Ostravské univerzity ve dnech 7 . a 8 . prosince 2006 . Účastníky byli studenti a pedagogové z téměř všech vysokoškolských historických pracovišť ČR . Obvyklým cílem setkání bylo vytvořit soutěžní prezentací studentských prací reprezentativní přehled o tematickém zaměření a trendech ve vývoji studentského bádání a podpořit perspektivní mladé badatele, pro které toto setkání většinou představovalo první zkušenost s vyššími úrovněmi vědecké činnosti . V neposlední řadě setkání dalo možnost vytvoření obrazu o kvalitě vědecko-pedagogické práce na jednotlivých katedrách a fakultách, vždyť úspěch či neúspěch studentské

591

K R O N I K A

vědecké studie závisí v mnoha ohledech na kooperaci s vedoucím práce, jeho schopnosti podnítit zájem mladého badatele o téma, schopnosti při-mět jej ke kladení závažných otázek, o nutném úvodu do metodiky práce o doporučení relevantní literatury ani nemluvě .

Pro nezasvěcené je třeba poněkud přiblížit mechanismus prezentace . Práci nominuje odborné pracoviště, každé má nárok vyslat nejvýše dva příspěvky . Soutěžní práce je opatřena posudkem vedoucího práce, orga-nizátoři konference zajistili po vlastní ose posudky oponentské . V rámci samotného setkání student práci krátce prezentuje, následuje čtení posudků a zpravidla poměrně živá diskuse . Porota, složená ze pedagogů – zástupců zúčastněných pracovišť, následně oceňuje nejlepší příspěvky a označuje příspěvky hodné publikování v konferenčním sborníku .

Soutěže se zúčastnilo celkem 21 prací, z chronologického hlediska bylo pokryto období od raného středověku po 80 . léta 20 . století . Není cílem této zprávy představení všech příspěvků, omezím se pouze na oce-něné . Značnou pozornost, a nakonec také vítězství v soutěži, si odnesla práce T . W . Pavlíčka (Praha) Rozbor korespondence Josefu Hlávkovi posta-vená na rozboru přibližně 1700 dopisů z hlediska teorie komunikace, mechanismů sebestylizace pisatelů atd . Moderní metodika, podpořená schopností kultivované prezentace a obhajobou postojů, přinesla autorovi podle mého názoru oprávněně vysoké ohodnocení . Pomyslnou stříbrnou medaili obdržela práce P . Zahradníka (Praha) Cesta cisterciáckých opatů do Citeaux roku 1765, de facto sofistikovaný rozbor cestovního deníku metodou víceméně podobnou vítězné práci .

Bronzových medailí bylo uděleno celkem pět . Tři z nich putovaly na brněnskou FF pro S . Boloma-Kotari za práci Tomáš Juren a toleranční doba na Vysočině (interpretace výtvarného a literárního díla vysočinského písmáka v souvislosti se změnou postoje k náboženství mezi barokem a osvícenstvím), dále pro J . Helsnerovou za historiografickou práci o brněn-ském historiku Josefu Glücklichovi a pro A . Vitákovou za práci o ženách v řadách československého praporu v Buzuluku, postavenou především na metodách oral history . Ocenění získal dále J . Dvořáček (Pardubice) za práci o střeleckých spolcích ve Svitavách a Jevíčku v procesu přechodu od stavovské k občanské společnosti a J . Jonová (Olomouc) za práci o dějinách církevního nápravného zařízení na Mírově v 1 . polovině 19 . století . Roz-hodnutím poroty bylo k publikaci v konferenčním sborníku doporučeno dalších celkem devět prací .

Jako koncepční otázka pro další studentské konference z jednání poroty vyplynulo, zda je možno nadále pojímat setkání jako soutěž nebo zda „jen“ jako přehlídku úrovně prací, považovaných pedagogy vysílají-cích institucích jako reprezentativní . Oba přístupy mají své opodstatnění a je otázkou, jakým směrem se studentské vědecké konference v příštích letech vydají . Nelze totiž přehlédnout, že mezi prezentovanými pracemi

592

K R O N I K A

byly značné rozdíly v kvalitě, ve schopnosti studenta (a jeho vedoucího práce) zvládat historické „řemeslo“ . Zatímco pro některá pracoviště je nepředstavitelné poslat do takto reprezentativní přehlídky práci, která je vlastně jen popisem událostí a jevů, de facto jen převyprávěním pramenů, na jiných pracovištích je tento jev zřejmě zcela běžným – student není vybízen k hledání interpretací, kladení závažných kulturních a společen-ských otázek s aplikací na dané, zajisté poměrně úzce časově a regionálně vymezené téma . Zajímavým doplněním obrazu o požadavcích kladených na studentské vědecké práce je také skutečnost, že komise udělující Cenu Josefa Šusty, personálně odlišná od poroty SVK (ale posuzující stejný okruh prací), udělila cenu v třetím pořadí práci, která přesně zapadá do nešvarů výše uvedených . Navíc v ní zcela chybí závěrečná kapitola, která by shrnula a zhodnotila teze z úvodu – nejspíše prostě proto, že vlastně ani žádné teze na úvod stanoveny nebyly . Vzhledem ke skutečnosti, že na zmíněný problém důrazně upozorňoval již autor oponentského posudku, připomínka zazněla v diskusi a jako oprávněnou ji koneckonců akcepto-val i sám autor práce, jsou okolnosti udělování ceny více než zarážející . Prestiži ceny by podle mého soudu rozhodně prospěla větší otevřenost, průhlednost a veřejná diskuse nad pracemi, jinak se z jejího udělování nevyhnutelně stane fraška .

Fakt, že se studenti dopouštějí drobných formálních prohřešků, je jistě třeba přehlédnout, je třeba si vážit jejich entuziasmu . Pominout však již nelze, že někteří vedoucí prací se patrně ani nesnaží své studenty uvést do aktuálního stavu bádání nad tématem . Dělící linie rozhodně nejde jen po linii tradiční univerzity vs . „nová“ pracoviště, ani filozofické vs . peda-gogické fakulty, problém je u jednotlivých vedoucích prací . Publikovat tyto problematické práce by podle většinového názoru poroty znamenalo poškození kvalitní práce těch studentů a vedoucích prací, kteří berou svoji roli odpovědně . V diskusi ovšem také zaznělo, že tyto (a vlastně všechny) práce je možno publikovat jen za podmínky, že zde bude v plné míře uve-deno pracoviště a jméno vedoucího práce, který je za studentovu činnost v mnoha ohledech v očích poroty zodpovědný .

Jaký dopad by tento mechanismus pozitivní i negativní prezentace v jednom sborníku měl na celkovou úroveň studentských prací, je obtíž-né odhadnout . Přinejmenším se jedná o podnět k zamyšlení nad dalšími perspektivami a cíli studentské vědecké konference, jejíž další ročník se bude v prosinci 2007 konat v Praze a jejíž dosavadní výsledky lze hodnotit jako mimořádně přínosné . Lukáš Fasora

Památce PhDr. Blanky Pitronové, CSc.Po několikaletém zápase s neústupnou chorobou zemřela v Ostravě

1 . prosince 2006 PhDr . Blanka Pitronová, CSc ., odkázána v posledních

593

K R O N I K A

letech života na péči svého manžela . Historička Ostravy, Ostravska a širšího Slezska zapsala se nesmazatelně do poznávání minulosti tohoto regionu a jeho vztahů k sousedním zemím . Bez nadsázky je možno konstatovat, že díky své pracovitosti, důkladnosti a bystrému intelektu zanechala dílo nejen rozsáhlé, ale i neobyčejně podnětné a často novátorské .

Blanka Pitronová, rozená Kubešová, se narodila 14 . října 1928 v Hranicích na Moravě, kde vystudovala i místní reálné gymnasium . Po maturitě odešla studovat na filosofickou fakultu Masarykovy university obor historie – čeština . Nejvíce ji zde ovlivnil svým širokým rozhledem historika střední a východní Evropy profesor Josef Macůrek, který vedl její diplomovou práci směrem k česko-uherským stykům koncem 18 . století . Vznikla z ní disertační práce Dvě studie k česko-uherským stykům z konce 18. století, na jejímž podkladě získala v roce 1952 doktorát filosofie . Náležela též k posluchačům archivního studia u profesora Jindřicha Šebánka, kde si osvojila metody kritické práce s prameny a důkladnou znalost archivní problematiky . Po absolutoriu v roce 1951 nastoupila na střední školu v Ostravě-Vítkovicích, aby se věnovala učitelské praxi, ale již roku 1952 přijala místo vedoucí v Archivu města Ostravy . O tomto období napsal později její vědecký spolupracovník doc . dr . Andělín Grobelný, že „za tři léta práce v ostravském archivu vybudovala z něho moderní badatelskou instituci, která vydatně sloužila vědeckým i vlastivědným pracovníkům. Organizační schopnosti ji předurčily k přechodu na místo odborné referentky v nově zřízeném archivním oddělení Krajské správy Ministerstva vnitra. Za tuto činnost obdržela v roce 1958 státní vyznamenání“ (Těšínsko 1978) .

Práce v archivní administrativě nemohla ovšem plně uspokojit badatel-ský zájem a tíhnutí k tvořivé práci u mladé adeptky historie . Již v roce 1955 zveřejnila ze své disertace pozoruhodnou studii Brněnská internace účastníků prvního republikánského hnutí v Uhrách (Slovanské historické studie) a kriticky pojednala o urbářích těšínského komorního panství, přičemž opravila chyby v pracích a edicích V . Davídka (Poznámky k těšínským urbářům . Slezský sbor-ník /= SlSb/ 1955) . O frýdeckých urbářích psala v článku Frýdecké urbáře z let 1580 a 1583 a jejich význam při majetkových změnách na panství (SlSb 1956) . Ve Slezském sborníku se začaly její články objevovat v pravidelném sledu . Její zájem přitáhlo poddanské hnutí na Těšínsku v šedesátých letech 18 . století a činnost dvorské vyšetřovací komise, která zahájila reformní období v sociální politice vlády ve Slezsku (Statek Orlová a Lazy v 2. polovině 18. století . SlSb 1957) . Národnostní problematiky se dotkla v článku Rakouské úřady ve vztahu k místnímu dialektu na Těšínsku (SlSb 1960) a pronikavý pohled do sociální problematiky horské oblasti Těšínska nabídla ve studii Postavení horských obyvatel Těšínské komory na přelomu 18. a 19. století a vliv napoleonských válek na jeho zhoršování (tamtéž) .

V roce 1959 projevil o mladou nadějnou pracovnici zájem Slezský ústav ČSAV, který právě rozšiřoval řady svých kmenových pracovníků .

594

K R O N I K A

Již jako vědecká pracovnice Slezského ústavu vydala v roce 1960 spolu s A . Grobelným Urbář těšínské komory z roku 1647 a značný ohlas vyvolal její příspěvek ve sborníku věnovaném k šedesátinám jejího učitele prof . Macůrka K otázce prusko-rakouské spolupráce proti hnutí lidových mas ve Slezsku koncem 18. století (Sborník prací filosofické fakulty brněnské uni-verzity, řada C 1961) .

Článků k problematice hospodářského a sociálního vývoje na Těšín-sku a zvláště v jeho beskydské části přibývalo a v roce 1964 B . Pitronová mohla již předložit souhrnnou práci Těšínské Beskydy na sklonku feudalismu: salašnictví a lesní hospodářství v Těšínských Beskydech na přelomu 18. a 19. století, kterou úspěšně obhájila jako kandidátskou disertaci a v roce 1968 ji vydala tiskem v Brně nákladem university . Jde o dílo, které nemůže přejít nikdo, kdo se zajímá o otázky osídlení, hospodářského vývoje a sociálních zápasů v horské oblasti Těšínska na přelomu 18 . a 19 . století . Již v této práci si vedle salašnictví povšimla i počátků kapitalistického rozvrstvení na těšínské vesnici a bez problémů mohla pak přejít k novému úkolu, před který ji kolektivní způsob práce v ústavu postavil, totiž k problematice vzniku a vývoje průmyslových oblastí . Svoji pozornost zaměřila zejména na otázky demografického vývoje a pohybu obyvatel v epoše kapitalismu . Prvním výsledkem takto zaměřeného studia byla práce Počátky industri-alizace ostravské průmyslové oblasti a její vliv na demografický vývoj (in: Geneze průmyslových oblastí I, 1967, společně s L . Dokoupilem) . V té době se B . Pitronová stala duší výzkumu průmyslových oblastí, neboť se s ní jako organizátorkou a redaktorkou symposií s touto tematikou pravidelně setkáváme: Genese průmyslových oblastí – vznik a počátky vývoje ostravské průmyslové oblasti . Symposium Ostrava 1966, red . B . P .; Teorie a metody výzkumu . Ostravská průmyslová oblast ve 20 . století . Symposium Opava 1967, red . B . P .; Průmyslové oblasti . Sborník prací . Připravila B . P . s kol . Ostrava 1969 . Vedení ústavu ji pověřovalo redakcí i jiných sborníků a publikací a nacházíme ji i v redakčních radách časopisu Radostná země a sborníku Ostrava .

Je samozřejmé, že nemohla scházet ani při vzniku velkého kolektivního díla Dějiny Ostravy, vydaného k 700 . výročí založení města, které redigovala spolu s K . Jiříkem a M . Havrlantem (Ostrava 1967) . Statí o poddanských poměrech ve Slezsku v 18 .–19 . století přispěla také do známé publikace Ostravsko do roku 1848 (red . A . Grobelný, Ostrava 1968), nahrazující po řadu let stále scházející české zpracování dějin Slezska .

V nových poměrech po okupaci v roce 1968 a pod novým vedením v ústavu nezbývalo než se opět soustředit na práci, která ve Slezském ústa-vu byla ještě více zaměřována na kolektivní výzkum průmyslových oblastí s těžištěm v nejnovější době . B . Pitronová zůstala při své demografické problematice a ještě v roce 1968 přišla se studií K otázce vývoje lidnatosti v Karviné v průběhu 19. století (in: Karviná. Sborník příspěvků k dějinám

595

K R O N I K A

a výstavbě města . Karviná 1968) . Následovaly příspěvky Vývoj lidnatosti ve Slezsku a severovýchodní Moravě v období 1869–1910 (SlSb 1969); Obyvatelstvo Českého Těšína do druhé světové války (in: Český Těšín 50 let městem . Ostrava 1973) a Vývoj obyvatelstva průmyslových oblastí (SlSb 1976) . Tehdy se začala více věnovat i vývoji průmyslu a s tím souvisejícím otázkám vývoje dělnictva . Napověděla to již starší studie Hornické zájmové organizace na Ostravsku (SlSb 1964) a na ni navazující články: K počátkům Karlovy huti (Sborník k dějinám Válcoven plechu ve Frýdku-Místku . Ostrava 1970); K otázce vzniku a počátečního vývoje Třineckých železáren (Z dějin Třineckých železáren . Praha 1970); Vznik Báňské a hutní společnosti (SlSb 1977) a Třinecké železárny na přelomu 19. a 20. století (Studie o Těšínsku 8, 1980) . Malým návratem ke starší tematice byla studie K dějinám Orlové za pozdního feudalismu (Studie o Těšínsku I, 1972), kde ukázala na příkladu rodu Bludovských ústup chudnoucí evangelické šlechty ze života těšínské společnosti .

Téma migrací obyvatel přivedlo B . Pitronovou opět k problematice národnostního vývoje Těšínska . Předcházel článek Tak zvaní cizí dělníci ve Slezské Ostravě na počátku 20. století (SlSb 1972), na nějž navázala analýza Podíl migrací na demografickém vývoji ostravské průmyslové oblasti 1869–1910 (SlSb 1978) . Následovaly statistickým materiálem podložené studie Haličské migrace na Ostravsko (Studie o vývoji průmyslu a průmyslových oblastí 7, 1979) a Vývoj národnostních poměrů v hutnictví železa v období 1880–1939 (Hospodářské dějiny 1980) . V nich autorka zodpověděla opakované otázky po vlivech přílivu imigrantů z Haliče na proměny národnostního a sociálního obrazu ostravské průmyslové oblasti .

Rozšiřující se okruh výzkumu průmyslových oblastí v náplni práce ústavu přivedl B . Pitronovou ke zkoumání a srovnávání průmyslových oblas-tí i v Čechách (Kladensko a Podkrušnohoří) a na Slovensku (např . Hlavní rysy vývoje obyvatelstva severočeské hnědouhelné oblasti v období kapitalismu do r. 1939 (SlSb 1979) . Na závěr své činnosti ve Slezském ústavu připravila ještě zdařilou syntézu Populační vývoj v průmyslových oblastech českých zemí do r. 1938 pro kolektivní dílo Průmyslové oblasti českých zemí (1780–1945), vydané Slezským ústavem v Opavě v roce 1987 . Svým podílem přispěla i k dalším kolektivním pracím Slezského ústavu: Slezsko v dějinách českého státu . Stav a úkoly výzkumu (Opava 1991) a Otázky sociálního vývoje a jeho národnostních souvislostí (1780–1914) (Opava 1991) .

Přes bohatou činnost vědeckou a organizační, řešení otázek teore-tických a metodologických (např . Formování buržoazie v manufakturním období . Hospodářské dějiny 3, 1979, spolu s J . Matějčkem; Instituce společ-nictví jako málo objasněná otázka vývoje rodiny v předindustriálním období. Historická demografie 9, 1985 aj .) postavení dr . B . Pitronové v ústavu nebylo v poměrech normalizace příliš pevné . Na rozhodujících místech málo padala na váhu slova doc . dr . A . Grobelného, který o ní v roce 1978 napsal: „Není nadsázkou ani projevem zdvořilosti tvrzení, že odborná vědecká

596

K R O N I K A

činnost dr. Pitronové svým rozsahem i kvalitou patří k tomu nejlepšímu, co bylo na Ostravsku vykonáno“ (Těšínsko 1978) . V roce 1986 byla B . Pitronová ve svých 58 letech penzionována .

Po převratu v roce 1989 se jí dostalo jistého zadostiučinění, když nové vedení ústavu ji spolu s doc . A . Grobelným znovu přijalo na dva roky mezi své aktivní spolupracovníky . Zaměřila se více k popularizačním člán-kům pro časopis Těšínsko: Ohlasy francouzské revoluce a Těšínská komora; Jak sedláci z Návsí nechtěli vozit panské dříví z Mionší . Edice poddanské stíž-nosti z roku 1832; Marie Kristina a Albert Saskotěšínský; Dědic Marie Kris-tiny a Alberta Sasko-těšínského; Arcivévoda Karel, vítěz u Aspern . Příspěvek k biografii majitele těšínských statků (Těšínsko 1990–1991) a dodatečně ještě Hraběnka Marie Larischová . Životní příběh „osudové“ ženy (Těšínsko 1993) . Avšak zcela ji strhla možnost konečně po letech zamlčování napsat pravdu alespoň o jednom skandálním porušení zákonnosti na Ostravsku v období komunistické totality . V roce 1992 vyšla její poslední samostatná práce Proces, který otřásl Ostravskem (vydaly Ostravsko-karvinské doly ve spolupráci se Slezským ústavem v Opavě) . Kniha na základě soudních spisů a písemností báňského úřadu, okresního a podnikového archivu i vyšetřovacích svazků Státní bezpečnosti s bohatým doprovodem ohla-sů v dobovém tisku odhalila vykonstruovanost obvinění čtyř báňských inženýrů a pěti techniků, kterým komunistická justice připsala vinu na třech důlních katastrofách v letech 1949 a 1951 . Smyslem procesu bylo zakrýt skutečné příčiny neštěstí – bezohledné a riskantní těžení uhlí, k němuž vyzývali straničtí funkcionáři, jen aby byl splněn shora nadikto-vaný plán . Odsouzení prošli utrpením žalářů a byli nakonec v roce 1966 soudně rehabilitováni, avšak přes předchozí veřejné skandalizování jejich rehabilitace proběhla v naprosté tichosti a za mlčení sdělovacích prostřed-ků . Dr . Pitronová zvládla téma s obdivuhodnou rychlostí a kniha se stala událostí pro veřejnost na Ostravsku . Autorce však nešlo o senzaci, chtěla jen splnit přání jednoho z odsouzených – ing . Klimenta Pavlů: „Kdyby už on sám nemohl nikdy promluvit, aby jednou, až vyjde pravda najevo a až se časy zase změní, někdo druhý se pokusil očistit jeho čest a jméno.“ Za to, že se tak stalo, patří zesnulé náš dík .

Po tomto posledním vzepětí sil vyšly ještě Blance Pitronové dvě stu-die ve sborníku Ostrava zásluhou jeho redaktora Karla Jiříka: Národnostní poměry na Ostravsku v 17. a 18. století ve světle pramenů církevní provenience (Ostrava 17, 1995) a Andělín Grobelný – historik Slezska (Ostrava 18, 1997) . Právě tyto studie jsou svědectvím, že B . Pitronová až do poslední chvíle, pokud jí to zdraví umožňovalo, se snažila sdělit vše, čím mohla přispět k dlouhodobě studované problematice a nakonec vzdát hold zasloužilému historikovi našeho Slezska .

Blanka Pitronová zemřela po životě plném tvůrčí aktivity a nezdolné vůle k překonávání překážek . Její dílo zůstane trvalým vkladem do historic-

597

K R O N I K A

kého obrazu Těšínska, Slezska a z širšího hlediska veškerého ekonomického a sociálního vývoje našich zemí nové doby . Čest její památce! Milan Šmerda

Vzpomínka na Barbaru KrzemieńskouPočátkem roku 2006 se mezi brněnskými historiky roznesla nečekaná

zpráva, že se dne 5 . ledna naplnil osud Barbary Krzemieńské . Vzájemné osobní kontakty sice nikdy nebyly bohaté, nicméně (nejen) medievisté přijali onu smutnou novinu s pocitem upřímné ztráty . Jak a kde se proťaly osudy varšavské rodačky s českým (a moravským) středověkem?

Poprvé se tak stalo za asistentury na lodžské univerzitě, kdy pod zkušeným vedením Alexandra Gieysztora nahlédla do světa svatovítského děkana Kosmy, v němž samozřejmě nemohla minout příběh českého knížete Břetislava I . Od proslulé výpravy do Hnězdna roku 10391 byl jen krůček k zamyšlení nad vztahem Čechů a Poláků, který náš ústřední zpravodaj doby knížecí popsal více než nesmlouvavým jazykem .2 A jako by toho bylo málo, Barbara Krzemieńska se „Kosmovou zásluhou“ natolik sblížila s Dušanem Třeštíkem, že se roku 1960 přestěhovala do Prahy .

Novou kapitolu svého života Barbara Krzemieńska načala v archeo-logickém ústavu . Dočasně tak opustila prostor politických dějin, aby v souladu s odborným profilem pracoviště studovala rostlinnou výživu raně středověké společnosti3 (o něco později na sebe upozornila zasvě-ceným komentářem k řemeslu přemyslovských a lucemburských Čech),4 zároveň ovšem nastoupila řádnou aspiranturu na filozofické fakultě, kterou s vědomím školitele Zdeňka Fialy zasvětila Břetislavovi I .

Malé vybočení, vlastně „návrat“ k politickým dějinám při současném zájmu o sociální a hospodářské poměry (a nezapomínejme na důkladnou znalost díla Karola Modzelewského!), přineslo nečekané ovoce . Ve spolu-práci s Dušanem Třeštíkem představila modelový půdorys státu středoev-ropského typu, jehož svorníkem (a společným velkomoravským dědictvím raně středověkých Čech, Polska a Uher) měla být služebná organizace . Ta

1 Dále viz K r z e m i e ń s k a , B .: W sprawie chronologii wyprawy Brzetysława I na Polskę . Zeszyty naukowe Uniwersytetu Łodzkiego . Nauki humanistyczno-społeczne . Seria 1, 1959, č . 12, s . 23–37 . 2 K r z e m i e ń s k a , B .: Polska i Polacy v opinii czeskiego kronikarza Kosmasa. Zeszyty naukowe Uniwersytetu Łodzkiego . Nauki humanistyczno-społeczne . Seria 1, 1960, č . 15, s . 75–95 . Obdobně viz t á ž : Češi a Poláci v mínění svých nejstarších kronikářů . In: Tisíc let česko-polské vzájemnosti . Opava 1966, s . 53–70 .3 K r z e m i e ń s k a , B .: Užitkové rostliny a rostlinná výživa raně středověkých Čech . Vznik a počátky Slovanů 4, 1963, s . 132–179 .4 Příkladem budiž vybrané kapitoly v kolektivní monografii Dějiny techniky v Českoslo-vensku do konce 18. století . Praha 1974 .

598

K R O N I K A

se starala o celou zemi, o níž se Dušan Třeštík na jiném místě5 vyjádřil jako o „velké knížecí (panovnické) vesnici“ .6

Pozoruhodný koncept, jenž nabízel dokonale promyšlený a vzájemně provázaný návod k výkladu středoevropské reality 11 .–12 . věku, vzbudil oprávněný zájem . S porozuměním byl vyslechnut na německo-českém pracovním zasedání v Marburgu,7 dočkal se také překladu do maďarštiny8 a vyžádala si jej redakce uznávaného polského časopisu Acta Poloniae Historica .9

Služebná organizace (jako způsob vnímání raného středověku) již sice ztratila někdejší výlučnost,10 nicméně svého času významně přispěla k lepšímu poznání této epochy a shodnou poznámkou je nutno ocenit příspěvky, jimiž se Barbara Krzemieńska přesunula do společnosti morav-ských údělníků . Vhodný klíč našla v Břetislavovi I . a pak zde bylo vědomí, že slavným létům předcházely tři dekády dramatických zvratů . Následoval výzkum, jenž dílem odkazoval na disertační práci .

S počátkem normalizace Barbara Krzemieńska přešla do oddělení dějin přírodních věd a techniky, jež bylo zřízeno na ústavu československých a svě-tových dějin .11 V následujících letech dokázala předložit soubor vybroušených úvah ke krizi kolem roku 1000,12 vzestupu přemyslovských držav za knížete Oldřicha13 a renesanci české moci v letech Břetislavovy vlády .14

Obraz střední Evropy první poloviny 11 . věku, v jehož středu stanul kníže Břetislav I ., byl dokončen roku 1986 a dostalo se mu neobyčejně

5 T ř e š t í k , D .: Proměny české společnosti ve 13. století . FHB 1, 1979, s . 131–154 .6 K r z e m i e ń s k a , B . – T ř e š t í k , D .: Služebná organizace v raně středově-kých Čechách . ČsČH 12, 1964, s . 637–667; t í ž : Přemyslovská hradiště a služebná organizace přemyslovského státu . AR 17, 1965, s . 624–644 a 649–655 .7 T ř e š t í k , D . – K r z e m i e ń s k a , B .: Zur Problematik der Dienstleute im frühmittelalterlichen Böhmen . In: Siedlung und Verfassung Böhmens in der Frühzeit . Edd . F . Graus – H . Ludat . Wiesbaden 1967, s . 70–98 (přetištěná diskuse zaplnila s . 98–103) . 8 T ř e š t í k , D . – K r z e m i e ń s k a , B .: A kora-középkori állam gazdasági alapi közep-europabán . Világtörténet 1979, č . 2, s . 8–32 .9 K r z e m i e ń s k a , B . – T ř e š t í k , D .: Wirtschaftliche Grundlagen des frühmittelalterlichen Staates in Mitteleuropa. (Böhmen, Polen, Ungarn im 10 .–11 . Jahrhundert) . Acta Polonia Historica 40, 1979, s . 5–31 .10 K tomuto pojetí viz dále K r z e m i e ń s k a , B . – T ř e š t í k , D .: Hospodářské základy raně středověkého státu ve střední Evropě. (Čechy, Polsko, Uhry v 10 .–11 . století) . HD 1, 1978, s . 149–230; t í ž : Hospodářské základy raně středověkého státu ve střední Evropě. (Čechy, Polsko, Uhry v 10 .–11 . století) . ČsČH 27, 1979, s . 113–130 .11 Z tohoto pracovního zařazení vzešlo několik zajímavých příspěvků . Příkladem pars pro toto budiž K r z e m i e ń s k a , B .: Mikuláš Koperník, průkopník moderní vědy. (19. 2. 1473 – 24. 5. 1543) . ČsČH 21, 1973, s . 641–661 nebo t á ž : Založení Akademie věd v Petrohradě v letech 1724–1725 . ČsČH 22, 1974, s . 629–662 . 12 K r z e m i e ń s k a , B .: Krize českého státu na přelomu tisíciletí . ČsČH 18, 1970, s . 497–532 .13 K r z e m i e ń s k a , B .: Politický vzestup českého státu za knížete Oldřicha (1012–1034) . ČsČH 25, 1977, s . 246–272 .14 K r z e m i e ń s k a , B .: Boj knížete Břetislava I. o upevnění českého státu (1039–1041) . Rozpravy ČSAV, řada společenských věd 89, 1979, sešit 5 . Praha 1979 .

599

K R O N I K A

vlídného přijetí .15 Hlavním téma nadto vyztužily dílčí výzkumy, jejichž osou byla údělná Morava . Zastavme se právě zde .

Zásadní posun nastal v okamžiku, kdy Barbara Krzemieńska kontex-tuálním výkladem politických souvislostí dospěla k závěru, že kníže Oldřich dobyl Moravu podstatně dříve, snad na počátku dvacátých let .16 Své pověsti dokonalého znalce písemných pramenů nezůstala nic dlužna ani v další rozpravě, kterou se vyrovnala s problematikou výmalby znojemské rotundy . Nejen že rozpoznala jednotlivé postavy, ale nástěnnému cyklu dala smysl a její interpretace přerostla v první moderní pohled na moravské úděly .17 A do třetice, v drobném, vysoce ovšem ceněném příspěvku upozornila na příbuzenské vazby olomouckých knížat ke Kyjevské Rusi .18

Trojlístek moravských studií lze doplnit ještě brilantním rozbo-rem situace, jež vyústila v marné obléhání Hradce u Opavy polským knížetem Boleslavem Smělým . Zdánlivě nepatrná zápletka a bezvýznamný spor o dataci jedné válečné výpravy Barbara Krzemieńska rozvinula do překvapivě širokého příběhu .19 Ten se nesetkal s výslovným souhlasem, nicméně správně položenými otázkami dokázala, že je možno (a s nemalým prospěchem) navštěvovat místa „jednou již spatřená“ . Právě odtud vzešla rozsahem nevelká, nápady však překypující skica k charakteru knížete Břetislava II .20 Jak potom nelitovat, že se nepokusila o biografii prvního českého krále Vratislava?

Barbara Krzemieńska pracovala s koncepčními modely, ale současně se (často a ráda) vracela k písemným pramenům, v nichž nacházela neče-kaná řešení . Zejména proto je čtena a citována nikoliv z povinné úcty nebo snad pro objem napsaného, nýbrž výlučně proto, že je prostě zajímavá . Bezděky to prokázal jistý nešťastník z řad brněnských studentů, jenž se na výstavě Střed Evropy kolem roku 1000 ocitl v blízkosti Dušana Třeštíka a štěstím bez sebe, že může mluvit s živoucí legendou, se v překotném toku slov pochlubil, že právě dočetl jednu zajímavou práci od „Barbary

15 K r z e m i e ń s k a , B .: Břetislav I. Praha 1986 . Druhé doplněné vydání vyšlo roku 1999 v nakladatelství Garamond pod názvem „Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI . století“ .16 K r z e m i e ń s k a , B .: Wann erfolgte der Anschluß Mährens an den böhmischen Staat? Historica 19, 1980, s . 195–243 .17 Dále viz K r z e m i e ń s k a , B .: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě . Ostrava 1985 (německý překlad viz táž: Die Rotunde in Znojmo und die Stellung Mährens in böhmischen Přemyslidenstaat . Historica 27, 1987, s . 5–59) . Přetištěno rovněž v K r z e m i e ń s k a , B . – M e r h a u t o v á , A . – T ř e š t í k , D .: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě . Praha 2000, zde s . 7–50 .18 K r z e m i e ń s k a , B .: Olomoučtí Přemyslovci a Rurikovci . ČMM 106, 1987, s . 259–268 (přetištěno ještě jednou jako táž: Vztahy moravských Přemyslovců ke Kyjevské Rusi . Acta Universitatis Nicolai Copernici . Historica 24, 1990, s . 89–101 .19 K r z e m i e ń s k a , B .: Konala se roku 1060 polská výprava na Hradec u Opavy? (Z politických počátků Vratislava II .) . FHB 2, 1980, s . 77–128 .20 K r z e m i e ń s k a , B .: Břetislav II. Pokus o charakteristiku osobnosti . ČsČH 35, 1987, s . 722–731 .

600

K R O N I K A

Křemjaňské“ a tázal se, zda „pan doktor“ onu práci zná . Dušan Třeštík zamyšleně vyfoukl cigaretový kouř, aby s klidem anglického gentlemana nebohému nadšenci oznámil, že se to čte jinak a že to musí vědět, protože je to jeho žena . Záplavu omluv přerušilo teprve zjištění tazatele, že si na výstavě zapomněl batoh…

Vzpomínka mezitím vstoupila do fakultní mytologie, a ta nám (mimo jiné) prozrazuje, že si k Barbaře Krzemieńské našli cestu i studenti . Sami . Asi by měla radost . Martin Wihoda

O B S A H R O Č N Í K U

601

Obsah ročníku 125/2006STUDIE A ČLÁNKYB o l i n a , Pavel – Š l é z a r , Pavel: K problematice falz vzniklých při majetkových

sporech hradišťského kláštera na severu Drahanské vrchoviny – Zur Problematik der bei Eigentumsstreitigkeiten des Klosters Hradischt im Norden der Drahaner Höhe entstandenen Fälschungen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307

D a v i d , Jiří: „Odvážní moravští stavové“ a jejich pokus o zásah do Obnoveného zřízení zemského – Die „mutigen mährischen Stände“ und ihr Versuch eines Eingriffs in die Verneuerte Landesordnung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397

H l a v a č k a , Milan: O konfidentství Františka Prúdka – Die vertraulichen Mitteilungen von František Prúdek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .95

J o r d á n k o v á , Hana – S u l i t k o v á , Ludmila: Městští písaři a vrcholná politika čtvrtého stavu . (Na příkladu města Brna) – Die Stadtschreiber und die Spitzenpolitik des Vierten Standes . (Am Beispiel der Stadt Brünn) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367

K a l o u s , Antonín: Jan Filipec v diplomatických službách Matyáše Korvína – John Filipec in Diplomatic Service of Matthias Corvinus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .3

O r l i t a , Zdeněk: Postní a velikonoční období v praxi olomouckých jezuitských sodalit v druhé polovině 17 . století – Die Fasten- und Osterzeit im Werken der olmützer Jesui-tenbruderschaft während der zweiten Hälfte des 17 . Jahrhunderts . . . . . . . . . . . . . . . . . .53

P e č m a n , Rudolf: Mozart a Morava . První doteky génia s našimi zeměmi – Mozart und Mähren . Erste Kontakte des Genies mit den böhmischen Ländern . . . . . . . . . . . . . .77

P o p e l k a , Petr: Moravsko-slezská centrální dráha a vznik železniční sítě v západním Slezsku – Mährisch-schlesische Centralbahn und die Errichtung des Eisenbahnnetzes in Westschlesien . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

V á l k a , Josef: Konflikt české zemské obce s králem 1546/7 . (Ferdinand I . a počátky absolutismu 2) – Le conflit de 1546–1547 entre la communauté de pays du Royaume de Bohême et le roi . Projet de constitution élaboré par la communauté de pays (Ferdinand 1er et les débuts de l’absolutisme II) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33

V á l k a , Josef: Trest a obnova pořádku . Normalizace . Ferdinand I . a počátky absolutismu III – Punition et rétablissement de l’ordre . Normalisation . Ferdinand ler et les débuts de l’absolutisme III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343

V y s k o č i l , Aleš: C . k . úředník v československých službách – Der k . k . Beamte in tsche-choslowakischen Diensten . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425

MATERIÁLYS l a v í č k o v á , Pavla: Prameny k dějinám Olomouce a českých zemí ve stockholmských

archivech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135Š m e r a l , Jiří: Řeholníci řádu augustiniánů eremitů na Moravě v předhusitské době . . . . 461

DISKUSEB a r , Přemysl: Královská koruna a vratislavský vévoda Jindřich IV . Probus . Od polemiky

k novým perspektivám v bádání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 487H r u z a , Karel: Zlatá bula sicilská: sic transit gloria? K nové knize Martina Wihody . . . . 149

POLEMIKAMaťa, Petr: Odpověď Ivo Cermanovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

LITERATURAAd musealem laborem . PhDr . Slavomíru Brodesserovi k šedesátým pátým narozeninám

(K. Mlateček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

602


Roman B a r o n : Nad Olzą i Ostrawicą . Działalność społeczno-wychowawcza i oświatowa Towarzystwa Szkoły Ludowej w Zagłębiu Ostrawsko-Karwińskim (1894–1919) (A. Patek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 579

Robert B a r t l e t t : The Hanged Man . A Story of Miracle, Memory and Colonialism in the Middle Ages (A. Smékalová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551

Magdalena B e r a n o v á : Jídlo a pití v pravěku a ve středověku (D. Růžičková) . . . . . . . 513Tomáš B o r o v s k ý : Kláštery, panovník a zakladatelé na středověké Moravě (M. Svoboda) . 229Jiří C i h l á ř : Starosta Oldřichovic Karl Hübl . Sedlák, spisovatel, politik (R. Mikulka) . . . 578Cronica domus Sarensis Maior et Minor (J. Nechutová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202František Č a p k a – Lubomír S l e z á k – Jaroslav V a c u l í k : Nové osídlení

pohraničí českých zemí po druhé světové válce (R. Baron) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 570Zbigniew D a l e w s k i : Rytuał i polityka . Opowieść Galla Anonima o konflikcie

Bolesława Krzywoustego ze Zbigniewem (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 547Dějiny vinařství na Moravě (T. Sterneck) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532Marcin D z i e d z i c : Morawsko-śląskie Sudeckie Towarzystwo Górskie 1881–1945

(M. Pelc) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 568† Pál E n g e l – Norbert C . T ó t h : Itineraria regum et reginarum Hungariae

(1382–1438) (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 554Jiří F i d l e r : Slavkovská encyklopedie (M. Rája) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212Aleš F i l i p – Roman M u s i l (edd .): Neklidem k Bohu . Náboženské výtvarné umění

v Čechách a na Moravě 1870–1914 (J. Kubíčková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 566Miroslav F l o d r : Brněnské městské právo po smrti notáře Jana (1359–1389)

(T. Sterneck) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 544Dušan F o l t ý n a kol .: Encyklopedie moravských a slezských klášterů (T. Černušák) . . . 529Elizabeth Fo y s t e r : Marital Violence . An English Family History, 1660–1857

(T. Siglová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 517Martina F u c h s – Teréz O b o r n i – Gábor U j v á r y (edd .): Kaiser Ferdinand I .

Ein mitteleuropäischer Herrscher (D. Janiš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 560Marcel G a u c h e t : Dějinný úděl . Hovory s Françoisem Azouvim a Sylvainem Pironem

(T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212Sheriadan G i l l e y – Brian S t a n l e y (eds .): World Christianities, c . 1815 – c . 1914

(J. Hanuš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 565Mark H e n g e r e r (Hg .): Macht und Memoria . Begräbniskultur europäischer Oberschich-

ten in der Frühen Neuzeit (J. Hrdlička) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256Petr H l a v á č e k : Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku

(T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257Milan H l a v a č k a : Zlatý věk české samosprávy . Samospráva a její vliv na hospodářský,

sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913 (P. Cibulka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270Michael H o c h e d l i n g e r – Anton T a n t n e r (edd .): „…der grösste Teil

der Untertanen lebt elend und mühselig .“ Die Berichte des Hofkriegsrates zur sozialen und wirtschaftlichen Lage der Habsburgermonarchie 1770–1771 (L. Sulitková) . . . . 205

Tomáš C h r o b á k – Doubravka O l š á k o v á : Ernest Denis (J. Němec) . . . . . . . . . . 208Eva I r m a n o v á : Maďarská menšina na Slovensku a její místo v zahraniční politice

Slovenska a Maďarska po roce 1989 (R. Pražák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273Ivan J a k u b e c – Zdeněk J i n d r a : Dějiny hospodářství českých zemí . Od počátku

industrializace do konce habsburské monarchie (J. Burešová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530Jan J a n á k – Zdeňka H l e d í k o v á – Jan D o b e š : Dějiny správy v českých

zemích (Z. Sviták) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210Tomáš J í l e k a kol .: Železná opona . Československá státní hranice od Jáchymova

po Bratislavu 1948–1989 (P. Vaněk) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271Tomasz J u r e k : Panowie z Wierzbnej (R. Antonín) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 555Jan K l á p š t ě : Proměna českých zemí ve středověku (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . 220Jiří K e j ř : Z počátků české reformace (L. Mazalová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 556Lubomír Jan K o n e č n ý : Románská rotunda ve Znojmě . Ikonologie maleb

a architektury (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247Anna K u b í k o v á (ed .): Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava

Březana (M. Mikuláš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204

603


František K u b ů : Chebský městský stát ve středověku . Vznik a vrcholné období do počátku 16 . století (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 552

Martin K u č e r a : Rakouský občan Josef Pekař . Kapitola z kulturně politických dějin (M. Řepa) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198

Das Leobschützer Rechtsbuch (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 509Libri civitatis I . Pamětní kniha města České Lípy 1461–1722 (L. Sulitková) . . . . . . . . . . . . . 203Karel M a i e r : Hospodaření a rozvoj českých měst 1850–1938 (L. Fasora) . . . . . . . . . . . 269Jaroslav M e z n í k : Můj život za vlády komunistů (1948–1989) (J. Pánek) . . . . . . . . . . . 181Roman M i c h a ł o w s k i : Zjazd gnieźnieński . Religijne przesłanki powstania

arcybiskupstwa gnieźnieńskiego (D. Kalhous) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251Peter von M o o s : Rhetorik, Kommunikation und Medialität . Gesammelte Studien

zum Mittelalter . Band II (A. Smékalová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551Petr M o r a w – Rudolf S c h i e f f e r (Hg .): Die deutschsprachige Mediävistik

im 20 . Jahrhundert (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190Vincent M ú c s k a : Uhorsko a cirkevné reformy 10 . a 11 . storočia (D. Kalhous) . . . . . . . 250Bořivoj N e c h v á t a l : Kapitulní chrám sv . Petra a Pavla na Vyšehradě (M. Plaček) . . . . . 548Soňa N e z h o d o v á : Židovský Mikulov (Z. Stoklásková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 576Otto Gerhard O e x l e (ed .): Armut im Mittelalter (I. Grünbaumová) . . . . . . . . . . . . . . . . . 247Paměti Vincence Praska (M. Sladkowski) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 525Susanne Claudine P i l s – Jan Paul N i e d e r k o r n (Hg .): Ein zweigeteilter Ort?

Hof und Stadt in der Frühen Neuzeit (J. Hrdlička) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261Miloslav P o j s l : Sepulkrální památky na Moravě a ve Slezsku do roku 1420

(E. Richtrová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 526Jiří P o k o r n ý : Odkaz Josefa Hlávky . Historie České akademie věd a umění,

Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu (J. Malíř) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 572

Polska około roku 1300 . Państwo – społeczeństwo – kultura (P. Bar) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255Martin P u l e c : Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek . Seznamy osob

usmrcených na státních hranicích 1945–1989 (P. Vaněk) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263Francois-Xavier P u t a l l a z – Ruedi I m b a c h : Povoláním filosof: Siger z Brabantu

a středověká universita (J. Ševčík) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 550Questiones medii aevii novae 8, 2003 . Intelectual Milieu (D. Kalhous) . . . . . . . . . . . . . . . . . 249Lutz R a p h a e l (Hg .): Klassiker der Geschichtswissenschaft . 1 . Von Edward Gibbon

bis Marc Bloch . 2 . Von Fernand Braudel bis Natalie Z . Davis (T. Borovský) . . . . . . . . . 528Helmut R u m p l e r – Petr U r b a n i t s c h (Hg .): Die Habsburgermonarchie

1848–1918 . Band VIII . Politische Öffentlichkeit und Zivilgesellschaft (M. Markel) . . . . 562Milan Ř e p a : Poetika českého dějepisectví (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 521Sága moravských Přemyslovců . Život na Moravě od XI . do počátku XIV . století . Sborník

a katalog výstavy (S. Bárta) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 540Sépulture, mort et représentation du pouvoir au moyen âge – Tod, Grabmal

und Herrschaftsrepräsentation im Mittelalter . (T. Sterneck) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 559Reiner S c h u l z e (ed .): Symbolische Kommunikation vor Gericht in der Frühen

Neuzeit (D. Janiš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 560Joanna Aleksandra S o b i e s i a k : Bolesław II Przemyślida († 999) . Dynasta

i jego państwo (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 534Petr S o m m e r (ed .): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa (R. Antonín) . . . . . . . . . . . . 537Ján S t e i n h ü b e l : Nitrianské kniažatstvo: Počiatky stredovekého Slovenska .

Rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12 . storočí (D. Kalhous) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

Aleš S t e j s k a l : Prosopografická analýza rožmberského a švamberského úřednictva (1550–1616) . Model a jeho fungování (P. Rak) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238

Tomáš S t e r n e c k : Město, válka a daně . Brno v moravském berním systému za dlouhé války s Vysokou Portou (1593–1606) (B. Chocholáč) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244

Maxmilián S t r m i s k a – Vít H l o u š e k – Lubomír K o p e č e k – Roman C h y t í l e k : Politické strany moderní Evropy . Analýza stranicko-politických systémů (J. Malíř) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 574

František Š m a h e l : Cesta Karla IV . do Francie 1377–1378 (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . 225

604


Helena T ř e š t í k o v á – Michael T ř e š t í k : Manželské etudy (J. Kubíčková) . . . . . 573Untertanen, Herrschaft und Staat in Böhmen und im „Alten Reich“ . Sozialgeschichtliche

Studien zur Frühen Neuzeit (M. Šmerda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258David V a l ů š e k : Školy v Jasenné (K. Mlateček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 580Vojtěch V a n ě k – Jiří K . K r o u p a (edd .): Kutná Hora v době baroka

(T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 581Jarmila V e l t r u s k á : Posvátné a světské . Osm studií o starém českém divadle

(T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 555Verba in imaginibus . Františku Šmahelovi k 70 . narozeninám (D. Kalhous) . . . . . . . . . . . . . 254Lenka V e s e l á : Knihy na dvoře Rožmberků (K. Bicanová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207Zdeněk V y b í r a l : Politická komunikace aristokratické společnosti českých zemí

na počátku novověku (J. Jurok) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232Bohumil V y k y p ě l : Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských

a baltských jazycích . Etymologie jako pomocná věda historická (L. Jan) . . . . . . . . . . . . 530Gottfried W a g n e r : Kdo nevyje s Vlkem (M. Škvírová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 571Josef Ž e m l i č k a : Přemyslovci . Jak žili, vládli a umírali (S. Bárta) . . . . . . . . . . . . . . . . . 252

KRONIKA4 . pardubické bienále . Tzv . dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20 . století v zaje-

tí historiografie (M. Malaníková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 582Církev a smrt . Institucionalizace smrti v raném novověku? (P. Pumpr) . . . . . . . . . . . . . . . . . 282Druhá konference o dějinách advokacie (M. Rája) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283Herrschaftsformen und Identitätsbildung in Mitteleuropa (A. Smékalová – J. Knap) . . . . . . 277Historik Thomas Winkelbauer přijal čestný doktorát Masarykovy univerzity

(M. Chalupová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294Jak se v Olomouci hledali „duchovní-politici“ (T. W. Pavlíček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285Konference Paměť v myšlení šlechty na prahu novověku (T. Knoz) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584Památce PhDr . Blanky Pitronové, CSc . (M. Šmerda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 592Patnáct let činnosti Muzea romské kultury v Brně (C. Nečas) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287Stát, státnost a rituály přemyslovského věku . Problémy, názory, otázky (M. Malaníková

– A. Smékalová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275Studentská vědecká konference HISTORIE 2006 Ostrava (L. Fasora) . . . . . . . . . . . . . . . . . 590Vědecké zasedání Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním (K. Jíšová) . . . . 587Volební valná hromada Matice moravské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296Vzpomínka na Barbaru Krzemieńskou (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 597XIV . Mezinárodní kongres hospodářských dějin (L. Fasora) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291XXIX . Mikulovské sympozium . Kardinál Dietrichstein a jeho doba (J. Dvořák) . . . . . . . . . . 586

Documents

OBSAH - matice-moravska.cz