Poslední věci člověka · 2012-06-07 · peklo zBožího příkazu.‘“195 Anglický benediktin Ranulph Higden, kte-rý ve druhé čtvrti 14. století sepsal encyklopedické

Poslednívěci

člověka

V Y Š E H R A D

P E T E RD I N Z E L B A C H E R

Poslednívěci

člověkaNebe, peklo, očistec

ve středověku

Na přebalu:Hieronymus BoschLakomcova smrt1490 –1500olej na dřevěné desceNational Gallery of Art, Washington

Peter Dinzelbacher, Die letzten Dinge Copyright © Verlag Herder Freiburg im Breisgau 1999Translation © Petr Babka, 2004

ISBN 80-7021-693-X

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Náčrt kosmologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13Vznik světa 14 Struktura světa 16 Zánik světa 23

Smrt, cesta duše a soud . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25Smrt 25 Cesta duše 30 Osobní soud 36

Nebesa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

Pozemský ráj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53Země blahobytu 61

Očistec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63Purgatoria pozemská 66 Purgatoria podzemní 71

Předpeklí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85Limbus patrum 85 Limbus puerorum 86

Peklo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91Kdo přijde do pekla? 94 „Smrt bez smrti“ 100 Peklo milostné 107

Poslední soud a zmrtvýchvstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Výklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121

Krátký pohled na novověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

Místo doslovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

„Vyšli své srdce do jiného světa, do nebe, do pekla a do očistce. A tu spa-tříš, co je dobré a co zlé. V pekle uvidíš víc starostí, než si člověk dokážepředstavit. V očistci víc utrpení, než člověk může snést. V ráji víc rados-ti, než si člověk může přát ve svých touhách.“

Ze středoanglického traktátu The Toure off All Toures (Matsuda 110)

Úvod

Ve 13. století byla v Alsasku zapsána píseň, kterou zpívají mrtví na hřbi-tově, když se za nocí procházejí s pochodněmi nad svými hroby: „Teďjsem v dlouhém domově; kdybych byl zde, v domově krátkém, chtělbych si před svým koncem zajistit mnohé dobro.“1 Krátký domov, toťpomíjivý domov tohoto světa; duchové pláčou, že se zde dostatečně ne-vybavili pro osud svých duší po smrti. Neboť nyní jsou v domově dlou-hém, ve věčně trvajícím onom světě. Bez přehánění můžeme říci, že ná-boženský život středověku silně vyznačovalo právě napětí mezi tímtoa oním světem. V pozdním středověku se mluvilo o „čtyřech posledníchvěcech“, což znamenalo smrt, soud, nebesa a peklo, tedy souhrn escha-tologických očekávání.

V ostrém protikladu k dnešnímu křesťanství, jehož teologové odsu-nují zpravidla „čtvero posledních věcí“ do sféry toho, o čem nelze nicvědět, vyznal se středověký člověk dost dobře v tom, co se děje v říšíchnad zemí a pod zemí. V oběhu byla spousta popisů, nesčetné obrazy či-nily neviditelný svět viditelným. Hlavním pramenem středověkýchpředstav o onom světě byla Bible a další spisy z doby kolem Krista, kte-ré sice nebyly oficiálně uznávány, nicméně byly přesto velmi rozšířeny:tzv. apokryfy. Připočtěmě k tomu zprávy o extatických cestách duše, za-znamenané v latině i lidových jazycích v bohaté vizionářské literatuřeoné epochy; odtud se dostávaly do kázání, legend, spisů historickýchi náboženských atd. Mnoho zpráv o jiném světě dodali také mystikovéa mystičky – Mechthilda Magdeburská, Gertruda z Helfty, Mechthildaz Ha(c)kebornu, Agnes Blannbekin, Friedrich Sunder, Kristina Ebnero-vá i Markéta Ebnerová, Jindřich Suso a jiní.

Byl to skutečně jiný svět s jinými zákony, což kromě vizionářské lite-ratury ukazují mimo jiné příběhy vyprávějící o tom, jak tam čas probí-há zcela jinak než na tomto světě.2 Velmi rozšířená vyprávění o „ženi-chu na nebesích“ a o „bratru Felixovi“ mluví o vytrženích a pobytech

9

v ráji, jež tomu, kdo je prožíval, připadaly jako pouhý rok. Když seovšem vrátil do lidského světa, uplynuly stovky let. Jihoněmecký mino-rita Greculus kázal v první polovině 14. století, že jediná hodinka na-slouchání zpěvu rajského ptáčka odpovídá 340 pozemským rokům.3

Zbožný básník Heinrich von Neustadt, jeho současník, praví, že kdyžKristus dlel téměř 33 let na zemi, andělé, vnímající čas jinak, si jeho ne-přítomnosti skoro nevšimli.4

Čtenář se nemůže divit, jestliže v následujícím líčení budou pekloa očistec zaujímat více místa než nebesa a ráj. Zcela to odpovídá menta-litě doby, zřetelně se vyznačující spíše strachem z onoho světa než ra-dostí a nadějí na nebeské království. Ukazuje na to mnohé: Tak napří-klad analýza pozdně středověkých kázání ze severní Francie prokázala,že smrt, ďábel, poslední soud, peklo a očistec byly tématem kazatelůpřibližně třicetkrát častěji než nebesa a ráj.5 Místa v textech zahrnují-cích vize onoho světa, důležitá pro vytváření představ o jiném světě, vy-padají obvykle tak, že kraje podsvětní jsou popisovány podstatně ob-šírněji a detailněji než kraje milosti.6 Také znázornění posledníhosoudu se zpravidla vyznačovala mnohem více strachem než radostnýmočekáváním.7

V následujícím líčení jsem se mohl často opírat o dřívější vlastní výzku-my a publikace, uvedené v seznamu literatury; často je doslovně cituji.Přesto myslím, že mohu i znalci středověkých představ o onom světěslíbit, že tu najde něco nového. Středověkých obrazů a textů o nebi,peklu a očistci je totiž nevyčerpatelné množství a přesto, že se opakujíurčité rysy, jsou neobyčejně pestré – je to důkaz toho, do jaké míry selidé oné epochy zabývali oním světem. Proto jsem často záměrněnechal promlouvat texty méně známé, ale zato veskrze typické pro tudobu. Téměř všechny citované prameny jsem přeložil ze středověkýchoriginálů; kde výjimečně cituji již existující překlad, uvádím to v po-známkách.

Leckterý čtenář by se mohl tázat, proč se zde blíže nezabývám onoufascinující básní, shrnující středověké představy o zásvětí, totiž Bož-skou komedií, již na počátku 14. století sepsal Dante Alighieri. Má to dvadůvody. Jednak je Dante severně od Alp díky mnoha překladům, včet-ně německých, od 18. století poměrně znám (ve středověku byl u nás

10

Ú V O D

nicméně zcela neznámý). Jednak se v každém verši tohoto textu setká-váme s tolika narážkami a náznaky mytologickými, teologickými, astro-logickými atd., že může být opravdu srozumitelný jen s obsáhlým ko-mentářem objasňujícím celé dílo. To samozřejmě nebylo cílem našípublikace. Každému, kdo by se chtěl důkladněji seznámit se středově-kými představami o onom světě, je nicméně četbu Divina Commediamožno jedině doporučit. V seznamu literatury na s. 148nn uvádíme ce-lou řadu knih a článků, které v tom mohou být nápomocny.

11

Ú V O D

Peklo

„Frá thví er at segja,hvat ek fyrst um sá,thá ek var í kvolheima kominn…

Je třeba říci, co jsem nejprv spatřil,když jsem došel tam, kde jsou muka domovem.Popálení ptáci, duše to lidské,se hemžili jak roje komárů.

Od západu zřel jsem letět draky bludu,táhla se za nimi ohnivá stopa.Tak tloukli perutěmi – jak měla by puknoutnebesa i země.“193

To je začátek popisu pekla ve Sluneční písni, vzniklé možná přesně v téžedobě, kdy Dante tvořil své Inferno o třiatřiceti zpěvech. Vizme středově-kou fantazii z její nejhroznější stránky:

„Spatřil jsem tam muže, co nikdy nechtělisvětit svaté dny.Ke žhavým kamenům jim bylyruce bolestivě přibity.

Spatřil jsem tam muže, co častokráto jiných lidech lhali.Pekelní havrani jim z hlavnemilosrdně oči vyklovali.“194

91

Zatímco původně si Indogermáni další život zemřelých představovalispíše jako víceméně stínovou existenci v lůně země nebo pod zemí, při-bližně v polovině posledního předkřesťanského tisíciletí se začínáutvářet „moralizované“ podsvětí. Do doby po smrti a na onen svět bylyprojikovány fantazie o pomstách, kterých se nebylo možno dočkat zdena zemi. Nejznámější antickou ukázkou je líčení podsvětí v šesté knizeAeneidy, kde římský básník Vergilius shrnuje odpovídající představy:podsvětní řeky, převozník Charón, pekelné psisko Kerberos, soudciv Hádu, tresty proslulých zločinců, jako byl Ixion, ale také líbezná poleElysejská.

Vergiliovy obrazy považoval ovšem středověk za básnické fikce; ne-měly velký význam pro vznik křesťanských představ o podobě peklaa onoho světa vůbec. Podstatně významnější roli hrála tradice biblická,a zejména tradice apokryfů. Naproti tomu vyprávění o podsvětníchtrestech, jak je viděli vizionáři a vizionářky, bývala z teologických důvo-dů – nikdo se odtud nikdy živ nevrátil, stojí přece psáno v Bibli (Mdr 2,1)– interpretována spíše jako obrazy muk očistcových než pekelných.

Staří Židé rozlišovali mezi šeólem, místem pobytu všech mrtvých,a gehennou, prokletým místem co nejdále od Boha. V křesťanství bylozpočátku jediné peklo pro nevěřící i pro hříšníky. Není jisto, zda měliGermáni nebo Keltové před prvními kontakty s křesťanstvím nějakéspeciální místo, kam by po své smrti patřili špatní lidé – pasáže na tatotémata, např. v písních Eddy, upomínají na křesťanské texty a zapsali jeaž křesťané.

Podle všeobecného středověkého mínění stvořil Bůh peklo čistě proanděly, kteří od něj odpadli, následujíce Lucifera. V německém spiseLucidarius se ptá žák: „,Kdy bylo stvořeno peklo?‘ Mistr pravil: ,V tomokamžiku, kdy Satan pomyslel na vzpouru proti Bohu, tehdy povstalopeklo z Božího příkazu.‘“195 Anglický benediktin Ranulph Higden, kte-rý ve druhé čtvrti 14. století sepsal encyklopedické dějiny světa, spočí-tal, že peklo leží 3245,5 mil pod zemským povrchem; průměr Země jetotiž 6491 mil a peklo je přesně v jejím středu.196 Tentýž názor sdíleli Tomáš Akvinský.197 Objevuje se i v literatuře národních jazyků – taktřeba v jednom naučném dialogu, kolujícím pod jménem MistraEckharta: „Skutečné peklo je přesně uprostřed země, co nejvíce vzdále-no od nebes, tak jako jsou jádra (uprostřed) v jablku. Dám na to krk, žez toho jediné slovo není vylháno.“198

92

P E K L O

Již jsme mluvili o tom, že vulkány bývaly považovány za vstupy dopodsvětí (viz výše s. 24). Vyskytly se však i pokusy o lokalizaci speciál-ních pekelných oblastí na povrchu země. Jedna stará báseň kupříkladuvypráví o falešném prorokovi, který mluvil o pekle „obklopeném hustý-mi lesy“.199 V již citovaném Lucidariu se píše: „Peklo je na takovém mís-tě, kam se pro mlhu a temnotu člověk zaživa nikdy nedostane.“200 Ságao Brandanovi hovoří o ostrovech s hořícími útesy a o ostrovech, na nichžsídlí gigantičtí kováři, po celou věčnost týrající duše hříšníků.201 Ob-zvlášť sugestivně tu působí úděl Jidáše Iškariotského. Je odsouzen stří-dat pekelné místo na povrchu zemském, totiž na útesu v rozbouřenémmoři, s peklem podzemním. V pondělí je vzdušným vírem zmítán sema tam, v úterý napichován na rožeň, ve středu vařen a roštován, večtvrtek je pak zavřen v temném, mrazivém údolí pod zemí. „V pátek sedostávám opět vzhůru, kde je proti mně tolik mrtvých. Pak mi stahujíkůži z celého těla až z ní ve slané vodě nic nezůstane. Potom dupají namou pálící kůži. A vždycky hned vznikají nové kůže k tomu trápení.Snad desetkrát za den ze mne sedřou kůži a vždycky mě pak přinutí po-nořit se do soli. A pak mi dávají začerstva pít roztavené olovo s mědí.“V sobotu sedí v tak smrduté díře, že by se z toho pozvracel – ale nemů-že, pro vypitý kov. V neděli – hle nával soucitu s arcikacířem, dogmatic-ky ovšem nemístný – v neděli je mu dovoleno sedět na útesu, bičovánvětrem a vlnami, z jedné strany tak omrzlý, že se mu loupe maso z kos-tí, z druhé strany v takovém žáru, že ohořívá. Ve srovnání s tím, co mupřisoudil Bůh pro ostatní dny, je to pro Jidáše takřka ráj. Tak praví nor-manská Sága o Brandanovi, kterou sepsal benediktinský mnich Bene-deit v první čtvrtině 12. století.202 Pokud jde o Jidáše, i Dante byl tohomínění, že právě jeho duše trpí největším z pekelných trestů ve věčněpřežvykující tlamě samotného Lucifera.

Byly také různé lokální tradice určitých pekelných míst. Ve Skandi-návii byla obvykle kladena na sever, kde též nalezneme odpovídajícípomístní názvy.203 I jinde v Evropě poukazují četná jména obzvláště ne-hostinných oblastí na body v krajině, které si lidé představovali jakopeklo na povrchu země nebo jako vstup do podsvětí (jakkoli to někdyvzniklo reinterpretací podobně znějících slov). Nejedna legenda lokali-zuje místo věčných trestů do hlubokých lesů, nepřístupných srázůa propastí, na konec světa atp.204

93

P E K L O

Ježto ovšem nebylo vždycky jasně rozlišováno mezi peklema očistcem, býval někdy očistec nazýván „horní peklo“. „To je na růz-ných místech tohoto světa,“ jak tvrdí Lucidarius, „na vysokých horácha na ostrovech uprostřed moře. Hoří tam síra a smůla, a v tom jsou mu-čeny duše, které mají být vykoupeny.“205 Osten svědomí, vůbec nejčteněj-ší rukopisný text ve středoangličtině, dosvědčuje, že ani pro anglickélaiky nebylo rozlišování vždycky jasné:

„Místo, v němž se očistec nalézá,je pod zemí, jak mi kněz vyprávěl…Právě tak i limbus a peklo.Tomu všemu můžeme říkat ,peklo‘,vždyť je to celé pod zemí zavřeno.“206

Kdo přijde do pekla?

Tak zní titul jednoho středoanglického traktátu. Do pekla podle nějpřijdou samozřejmě všichni špatní křesťané, kteří zemřou obtíženismrtelným hříchem – loupežníci, vrahové, lháři a podvodníci, kněžskékonkubíny, mladí lidé provozující pohlavní styk bez posvěcení svaz-kem manželským atd.207 Neskonale více je ovšem těch, kteří nepatří kekatolické církvi. Je pozoruhodné, jak málo je dnešním křesťanům, včet-ně teologů, známo, že pro církevní otce a učitele raného křesťanství,středověku i raného novověku platí jako železná danost: zdaleka nej-větší části lidstva předurčil Bůh peklo. V církevním právu bylo napros-to jasně zakotveno, že extra ecclesiam nulla salus – mimo církev není spá-sy. Tak například koncil v Kartágu roku 418 vyhlásil následující dogma,jež potvrdil papež Zósimos. „Rovněž se [shromáždění koncilní otcové]usnesli: Kdo říká, že ono ,v domě mého Otce je mnoho příbytků‘ (J 14,2)pravil Pán proto, abychom věděli, že jest kdesi v království nebeskémnějaké střední nebo někde se nacházející místo, kde žijí v blaženostimalé děti, které odešly z pozemského života bez křtu, bez něhož přecenemohou vstoupit do království nebeského, které je věčný život, nadtím budiž vyhlášeno anathema [slavnostní prokletí a vyobcováníz církve]. Neboť jestliže Pán praví: ,nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha,nemůže vejít do království Božího‘ (J 3,5), který z katolíků by pochybo-

94

P E K L O

val o tom, že kdo nezaslouží být dědicem Kristovým, musí být spřežen-cem ďábla? Vždyť kdo nestojí [u posledního soudu] na pravé straně,dostane se jistě na stranu levou.“208 A IV. lateránský koncil ustanovil: „Jejediná všeobecná církev věřících, mimo niž nikdo (nullus omnino) nemů-že být spasen.“209 Tím samozřejmě propadli peklu všichni nekřesťané,jak bylo také dogmatizováno koncily v Lyonu roku 1274 a ve Florenciiv roce 1439.210 Duchovní to však hlásali v kázáních již dříve, a vizionářitoto pojetí jen potvrzovali. V již zmiňované lidové knížce Lucidariusčteme: Kdo jsou ti, kdož bez soudu „přijdou do pekla? … pohané a Židé,kteří přišli na svět po narození Krista“.211 Vždyť, jak praví soubor kázá-ní kněze Konrada z druhé poloviny 12. století, „kdo je mimo katolickouvíru, nemůže se zachránit“.212 Florentský koncil pak definoval naprostojednoznačně: „Duše těch, kteří zemřeli se smrtelným hříchem, neboi jen s hříchem dědičným, sestoupí hned do pekla, kde jsou trestányrůznými druhy mučení.“213 Vzhledem k tomu, že od dědičného hříchumůže člověka zachránit jen křest, byl tím zpečetěn osud všech nekřes-ťanů včetně nepokřtěných křesťanských dětí.

Milosrdnější úvahy v tom smyslu, že Bůh přece nemůže být taktvrdý, byly tudíž nebezpečné. Tak byl například v roce 1340 upálenv Salcburku kněz Rudolf, který mimo jiné tvrdil, že Židé a pohané mo-hou být spaseni bez křtu.214 Jako kacířské bylo zavrženo také učení raněkřesťanského alexandrijského teologa Órigena, že ne-li dříve, pak nakonci věků budou vysvobozeni všichni, kdož úpí v pekle. Právě tak ne-bylo vhodné mínění Klementa Alexandrijského, že Boží tresty v Hádumají vést k obrácení a lítosti, a tím ke spasení hříšníků.215

Přesto byly v oběhu legendy (ovšem neautorizované), podle nichž jeduším v podsvětí dopřán odpočinek alespoň v neděli. Je to pojetí vy-cházející z raně křesťanského Pavlova apokryfu, v němž je klid o židov-ském sabatu aplikován na zajatce pekla. Takový soucitný postoj, žijícív monastické a později i v lidové tradici, byl nicméně přísně odmítnutoficiální církví. V dodatcích k tomuto textu se výslovně píše: „Není do-voleno věřit, že duše v neděli odpočívají od svých muk!“216 Legendyo vysvobození pohanského císaře Trajána z pekla papežem Řehořem I.nebo o tom, jak svatá Odilia spasila svého otce synovraha, nebyly cír-kevně uznány.217

Když se jednou Mechthilda z Ha[c]kebornu († 1299), charismatič-ka v trvalém vizionářském styku s Bohem, otázala na řešení tohoto

95

K D O P Ř I J D E D O P E K L A ?

problému samotného Boha, dostalo se jí lapidární odpovědi: není tře-ba, aby to lidé věděli.218 V naučném dialogu, kolujícím pod jménemMistra Eckharta, odpovídá mistr na otázku, co že se děje na onom světěs tak vzdělanými pohany jako byli Aristotelés, Platón nebo Seneca, rov-něž poukazem na nezměrnou moc Boží, a dále zdůrazňuje: nikdo, kdonení pokřtěn a nevěří v Ježíše Krista, „nemůže být podle naší svatékřesťanské víry spasen, ať žije jakkoliv dobře a správně“.219

Na rozdíl od dnešních teologů věděli totiž středověcí bohoslovcizcela jistě, že peklo nestvořil Bůh jen pro Lucifera s jeho padlými andě-ly, ale také pro daleko větší počet lidí než nebesa.220 Až do 19. století tobylo nesporné. Ještě filosof Leibniz píše ve svém hlavním díle, Theodice-ji (§ 109): „Držíme se nepochybné nauky, že počet navěky prokletých jenesrovnatelně vyšší než počet spasených.“ Ve Starém zákoně konec-konců stojí, že hlupáků je nekonečné množství (Kaz 1,15). A sám Spasi-tel praví, že jen nemnozí budou vyvoleni (Mt 20,16; 22,14).

Jeden apokryf, sepsaný v prostředí egyptských Židů kolem roku100, udává poměr počtu prokletých k počtu spasených 60 000 ku 1.221

Nejvlivnější z církevních otců, Aurelius Augustinus († 430), tvrdí:Následkem prvotního hříchu se z lidstva stala massa damnationis, popří-padě massa damnata, tedy množství propadlé peklu. Z toho Boží milo-srdenství omilostní jen některé. Všichni ostatní jsou „predestinováni“,tj. předurčeni „k trvalé smrti“, „k trvalému zániku“, „do věčnéhoohně“.222 A také nejvýznamnější z pozdějších katolických teologů,Tomáš Akvinský, stanoví ve své Sumě teologické: „Je věru nemnoho těch,kteří budou spaseni … většině se spásy nedostane…“223

Kázáním se tento názor šířil mezi věřícími. Berthold z Řezna tutojistotu ilustruje viděním jednoho světce, který v určité době spatřilv pekle statisícové zástupy, zatímco v nebi tři duše. A s blížícím se kon-cem světa se stále zvyšuje počet těch, kteří sestupují do pekla.224 Johan-nes Herolt, kazatel 15. století, vypráví, že duše padají do pekla nepřetr-žitě, jako když se sype sníh s nebes; na každých 30 000 mrtvýchpřipadají všehovšudy dva, kteří dosáhnou blaženosti, a tři, kteří smějídoufat v pokání v očistci – všech ostatních 29 995 mrtvých je prokleto.Neméně oblíbený kazatel Dionysius z Rijkel učil, že množství zatracen-ců převyšuje počet spasených i s anděly a ďábly dohromady. Na zákla-dě biblických parabol býval udáván značně vysoký počet těch, kteříjsou předurčeni k pekelnému trápení. Archa Noemova se svými vyvole-

96

P E K L O

nými byla paralelou k blaženým, zatímco obrovské zástupy, které poto-pa pohltila, se rovnají oněm proklatcům.225

Aby byla tato predestinační nauka spíše přijímána, užívalo se s obli-bou argumentu estetického: „Proč Bůh stvořil ty, o nichž předem věděl,že se stanou hříšníky?“ Odpověď: „Jako ozdobu svého díla. Tak jakototiž malíř podkládá černou barvu, aby bílá nebo rudá více zazářila, takbudou spravedliví více zářit v kontrastu se zlými.“ Tak praví ve dvanác-tém století Honorius ve svém proslulém Elucidariu226 a po něm mnozídalší.

V kázáních bylo vytrvale opakováno, že i jediný smrtelný hřích bezpokání nebo nevyznaný ve zpovědi vede navždy do pekla. A platilo při-tom, že neznalost před věčným trestem nechrání. Berthold z Řezna hlá-sal, že pro tuto nevědomost přišly už statisíce lidí do pekla. Na námitkujednoho posluchače, že neví přesně, co všechno vlastně patří ke smrtel-ným hříchům, kazatel odpověděl: „Inu, to je tvoje chyba!“227 A takovýJohannes Busch (1400 –1480), horlivý reformátor, velebí kazatele, kterýnaháněl lidem strach tím, že v mešní knize na oltáři je dopis s pečetí,potvrzující, že jejich rodiče se již škvaří v plamenech pekelných.228

Občas máme i možnost dovědět se něco o reakcích laiků konfronto-vaných s touto naukou. Simon Berti, jeden z florentských dominikán-ských kazatelů z okruhu Savonarolova, probírá v jednom kázání ob-vyklé námitky: „Jsem-li buď proklet, nebo spasen, proč bych se měltělesně trýznit nebo postit, když mě Bůh tak jako tak předem určil propeklo nebo pro ráj? A proč by to byl nemohl od věčnosti zařídit tak, žeJidáš bude spasen stejně jako svatý apoštol Matouš? … Jestliže patřímke spaseným, budu spasen, ale patřím-li naopak k zatracencům, buduzatracen, neboť Bůh to tak od věčnosti určil – a tak si budu [tady na ze-mi] zatím dobře žít…“ Teologicky na to bylo sotva možno odpovědětněco přesvědčivého. Berti se utíká k tradičnímu přirovnání Boha k ře-meslníkovi, vyrábějícímu krásné nebo ošklivé nádoby, jak se mu za-chce, „neboť tak se mu zlíbilo“. V dalším přirovnání je Bůh jako feudál-ní pán, který zatkl dva zločince, a jednoho z nich omilostnil, druhéhonechal popravit. Aby zachránil svobodnou vůli, uvádí kazatel ještě jed-no přirovnání: kdyby majitel vinice řekl: „Bůh ví od věčnosti, kolik vínaz toho budu mít“, a přestal by na ní pracovat, byl by blázen. Totéž platío dílech ctnosti: „Činíme-li dobro, budeme predestinováni k ráji, činí-me-li zlo, budeme určeni pro peklo.“ Tím podstatným na svobodném

97


aktu ovšem není čin člověka, nýbrž Bohem dobrovolně uštědřená mi-lost, přicházející na pomoc.229 Pouze tam, kde se mystika oprošťuje odtlaku augustinsko-scholastického systému, můžeme zaslechnout slo-va, která snad dokázala získat více důvěry: „Království nebeské jek mání každému za tolik, kolik dokáže vykonat. Proto má člověk udělatvšechno, co může – potom přijde království Boží!“230 Tolik naučení při-pisované Mistru Eckhartovi.

Je pochopitelné, že dokud byli křesťané ještě pronásledovanou bez-mocnou sektou, projikovali fantazie o pomstě do onoho světa. V závě-rečné kapitole svého spisu proti divadlu skicuje Tertullianus († por. 220) „divadlo“ nového příchodu Pána z perspektivy křesťanů: „Kdepak bude místo mé radosti, mého potěšení? Vždyť tolik mocných králů,o nichž se říkalo, že se dostali na nebesa, vidím sténat v největší temno-tě; vždyť tolik místodržících, pronásledujících jméno Páně, zaniká vestrašnějších plamenech, než byly ty, kterými běsnili proti křesťanům,vysmívajíce se jim; vždyť nadto v plamenech hoří moudří filosofové i sesvými žáky, jimž namluvili, že Bůh se o nic nestará, a které učili, že člo-věk nemá duši – hoří v ohni, zahanbeni před svými žáky… Stojí za to po-slechnout si tragédy, kterak budou křičet hrozněji než ve svém vlastnímneštěstí; a pak pohleďme na herce, jak se tím ohněm stávají ještě leh-čími a lehkovážnějšími… Žádný prétor, konsul, kvestor ani kněz uctíva-jící modly ti přes svou štědrost neumožní takové věci vidět. A přece jsoupro nás skrze víru v duchu a v představě již nějak přítomny.“231 Divadlopekelného trápení nevěřících, požitek pro křesťana. Tento postoj po-sléze charakterizuje středověké texty o pekle. To, co jsme zde ocitovaliz Tertulliana, později někteří vizionáři spatřili zcela konkrétně; sedlákThurkill (1206) ve vytržení zřel, jak hříšníci na onom světě pro potěchuďáblů vystupují v divadelní hře, předvádějíce za strašlivých muk svouvlastní zkázu.232

Představy pekla byly zejména počátkem středověku formovány pře-devším apokalyptickými apokryfy. Prostředníky byli mimo jiné irštímniši. Velmi rozšířený byl text vidění, které prý měl apoštol Pavel; bylpřeložen do všech národních jazyků (viz výše s. 38). Citujme však spíšeněkteré pekelné scény připisované starozákonnímu Ezdrášovi, kterébyly v různých verzích známy v ortodoxní církvi i na latinském západě:Sedmero pekelných andělů sneslo vizionáře po sedmdesáti schodech

98

P E K L O

do podsvětí střeženého lvy, kolem nichž spravedliví projdou, zatímcohříšníci jsou rozsápáni na kusy. Peklo samo je o dalších padesát stupňůníže. „I spatřil tam kotel plný smůly a síry, a jako by se v něm vzdouvalyvlny mořské. Spravedliví přicházeli a přecházeli po ohnivých vlnácha hlasitě velebili Pána, jako by chodili v rose a po chladivé vodě… I při-cházeli hříšníci a chtěli také přejít. Ale přicházeli pekelní andělé a noři-li je do žáru plamenů. A z plamenů hříšníci volali: ,Pane, smiluj se!‘ Pánvšak neznal slitování…“ Na ohnivém trůnu sedí Herodés, obklopenhoufem svých rádců. „I šel Ezdráš dále a spatřil lidi v okovech. Pekelníandělé je bodali trny do očí. I pravil Ezdráš: ,Kdo to je?‘ Andělé odpově-děli: ,Uváděli bloudící na špatné cesty.‘ I řekl Ezdráš: ,Pane, buď milos-tiv k hříšníkům!‘ Když potom spatřil blížit se polomrtvé dívky s pětiset-pudovou železnou obručí kolem krku, otázal se Ezdráš: ,Kdo je to?‘Andělé pravili: ,To jsou ty, které ztratili své panenství před svatbou.‘Nato spatřil spoustu starců ležících na zemi, na něž se vylévalo žhavéolovo a železo. A otázal se: ,Kdo je to?‘ Andělé řekli: ,Jsou to zákoníci.Poskvrnili křest a zákon Páně, neboť slovy učili, co sami nečinili, a to jejejich trest.‘ … Potom spatřil na západě pec podivuhodné velikosti, sála-jící plameny – tam byli uvrženi mnozí králové a knížata tohoto světa…“Na opakované Ezdrášovy přímluvy ve prospěch trýzněných Bůh odpo-věděl, že každému se dostane odměny podle jeho činů. „I pravil Ezdráš:,Ty se zvířaty zacházíš mírněji než s námi, ó Pane… Ona zemřou a nema-jí hříchu; nás ale trápíš v životě i ve smrti.‘“233

Takovéto apokryfní texty do značné míry určovaly podobu středo-věkých líčení pekla a celé vizionářské literatury: Struktura pohybu odjednoho místa a způsobu mučení k druhému; roztřídění zločinů a od-povídajících trestů (málokdy například chybí vroucí kotel nebo démo-ni zvířecích podob234); průvodci jsou svatí nebo andělé; vizionář se se-tkává s konkrétními hříšníky atd. Je tu však přece jen důležitý rozdíl:jestliže raný židovsko-křesťanský vizionář si troufal vytknout svémuBohu nespravedlivost tak strašné odplaty a prosit o vysvobození hříšní-ků z pekla, středověkému extatikovi nepřišla kritika mučení proklatcůvůbec na mysl – dogmatika již byla ustálena.

99


„Smrt bez smrti“

„V pekle, tam je smrt bez smrti, pláč a nářek, holá neradostnost, nenítam nic veselého. Smolný dým. Hrozný zápach síry. Zničující dusivámlha. Stinná jáma smrti. Vlnobití všeho smutku… Ničivý nápor vší ošk-livosti. Chvění hrůzou. Cvakání zubů. Ohlušující bolestný řev… Hájem-ství utrpení, pekelná kobka, nejbohatší pokladnice všeho neštěstí. Ho-roucí propast. Obklopení zkázou. Běsnění ďáblů. Jejich šílený hněv…Bez konce v čase, stále na věčky. Tak vypadá pekelná říše.“235 Tak mluvío pekle starohornoněmecký text z konce 11. století, z nějž jsme výše(s. 45) citovali popis nebe.

Vizionáři sice většinou referovali spíše o očistci, mnozí z nich všakpřece nahlédli i do pekla. Ve vidění anglického laika Ailsiho († kolemr. 1120) je peklo nekonečně velký dům, v němž jsou duše připoutányžhavými pouty za ten úd, jímž zhřešily. „Mnozí měli ohnivými řetězypřipoután jazyk a stejně žhoucími železnými trojzubci byli probodá-váni. To byli ti, kdož zhřešili jazykem, tedy advokáti, rádci, lháři, po-chlebníci, pomlouvači a jim podobní… Všude v tom domě se ozývalkřik, nářek, sténání a řev, všude nekonečné utrpení a nesnesitelné tres-ty… Byl tam oheň, obušky, trojzubce a koupání v olovu, smůle a síře…Tam byly ubohé duše vařeny, praženy, mučeny a dočista rozpouštěny –ale vždy znovu vyrostly pro další muka a přecházely od jednoho trápe-ní k druhému.“ Něco podobného se opakuje i v pekelném údolí poblíž,které mohl vizionář se svým synem přejít jedině díky džbánům, které sivčas vzal s sebou a jimiž mohl odrážet ohnivé střely ďáblů.236 Stále mámna mysli výstižná slova katolického historika Fridriecha Heera o „reali-tě koncentračních táborů v tomto církevním pekle“.237 Tyto zprávy pře-ce nešířili a nekázali oni laikové, kteří v úzkostných snech spatřili straš-ná vidění, nýbrž duchovní a mniši.

V kázáních se podobné obrazy objevovaly neustále. Dokonce Ber-nard z Clairvaux, jinak spíše nakloněný milostné mystice, nechal svéposluchače nahlédnout do pekla: Bůh jako strašný soudce posledníhosoudu: „Jeho, jen jeho se bojme, toho, který poté, co zabil tělo, má mocuvrhnout je do pekel [po vzkříšení těla o posledním soudu]. Bojím sepodsvětí, bojím se Soudcovy tváře, jež nahání hrůzu i mocným andě-lům. Chvěji se před hněvem Mocného, před zábleskem jeho zloby, předrachotem hroutícího se světa, před plamennou bouří živlů, před hroz-

100

P E K L O

ným nečasem, před hlasem archandělů a před tvrdým výrokem. Chvějise před zuby pekelné nestvůry, břichem pekla, řevem [oblud], připra-vených mě spolknout. Hrozím se žravých červů a spalujícího ohně,dýmu, sirných par, bouřlivého hukotu, hrozím se nejhlubší temnoty.Kdo dá mé hlavě tolik vody, kdo dá mým očím dost slzí, abych dokázaljiž teď oplakávat ten pláč a skřípění zubů, pevně spoutané ruce a nohya těžký řetěz, který stlačuje, spoutává a sežehuje, ale nespálí. Běda mi,ó má matko! Proč jsi mě zrodila, mne, dítě bolesti…“238 I to je BernardůvBůh: Bůh mstitel, který přijde k poslednímu soudu a vyřkne verbumasperum, tvrdý výrok, zatracující ortel. Svatý Bernard své mnichy občasnatolik vyděsil podobnými obrazy pekla a posledního soudu, že je pakmusel utěšovat. Uklidnil je ujištěním, že i samotnému Jidáši Iškariot-skému (a středověk nepochyboval o tom, že Jidáš je odsouzen k pekel-ným mukám239) by se bývalo dostalo milosti, kdyby jen byl cisterciá-kem.240 Také svého otce Tescelina přiměl Bernard k tomu, aby vstoupildo jím založeného kláštera. Před vzníceným stromem mu kázal o ohni

101

„ S M R T B E Z S M R T I “

Peklo (italský kamenný reliéf, Fornovo, kolem 1200)

pekelném, v němž bude hořet tak jako ono dřevo, nenechá-li se ještězde v pozemském životě vznítit ohněm božským.241

Horní intelektuální vrstvy – v té době to bylo především mnišstvo– se peklem intenzivně zabývaly již od počátku středověku, o čemž semůžeme přesvědčit z rukopisů obsahujících představy a vize pekla.Naproti tomu běžný věřící se s peklem zpočátku tolik nesetkával. Ažv románském umění se objevují vyobrazení posledního soudu na zá-padních zdech chrámů, uvnitř na klenbách a zdech, později i v podo-bě vitráží. Počátkem 13. století také zesílila kazatelská činnost, načemž se podílely především žebravé řády. Tehdy teprve se i lid začalbát pekla.

Jako krátký příklad toho, co si asi raně středověcí klerikové na tototéma vyprávěli, můžeme uvést pasáž z dochované korespondence sva-tého Bonifáce († 754). Vizionář píše jedné abatyši, že na onom světěuzřel „v nejhlubších hlubinách bezpočtu plamenných jícnů, z nichžvyšlehovaly hrozivé plameny. A jak strašlivé plameny toho ohně hrůzsálaly do výše, poletovali mezi nimi duchové ubohých zesnulých v po-době černých ptáků a plakali a skučeli a lidským hlasem, lidskými slo-vy naříkali nad svými skutky a křičeli o svém nynějším trestu. Chvilkuposeděli na okraji jícnů a odpočali si, než se s novým křikem opět vrh-li do plamenů.“ Tyto duše mají nicméně ještě naději, že budou u po-sledního soudu osvobozeny. Vizionář ovšem zaslechl „pod těmi jícny,ještě hlouběji, v hloubi hlubin, v dolním pekle strašlivé sténání a pláčnaříkajících duší, nepopsatelný, rozechvívající všechny údy. I pravilk němu anděl: ,To sténání a pláč, co slyšíš tam zdola, vychází od duší,k nimž nikdy nepronikne milosrdné slitování Boží, od duší, které budebez konce křižovat věčný plamen.‘“242 Způsobem typickým pro ranýstředověk ukazuje tento text, že myšlenka očištění, jakkoli trvajícíhoaž do soudného dne, se již ujala. Ale až od dvanáctého století bylo očiš-ťujícím se duším vyhrazeno zvláštní místo; do té doby obývaly prostěpeklo stejně jako duše navěky zatracené. Pokud jde o ptačí podobuduší, již jsme viděli (výše s. 33n, 47, 59, 69), že je to představa charakte-ristická pro celý středověk.

Kázání a překlady klášterních textů do národních jazyků – svědectvío zintenzivnění katecheze od 11. století – se postaraly o to, že na vrcho-lu středověku se i mezi obyčejné věřící dostaly představy o onom světě,které do té doby žily jen mezi klášterními zdmi. O tom, do jaké míry

102

P E K L O

tehdy i laikové recipovali mnišské pekelné motivy, vypovídá jejich pro-nikání do textů, které si kladou zcela jiné cíle, například do antickéhorománu. Soudobý antický román zpracovával velká mytologická a his-torická témata poezie latinského starověku, která se podsvětí víceméněnetýkala, odhlédneme-li od látky orfeovské a aeneadovské. Co má tře-ba Alexandr Veliký, dobyvatel světa, společného s Hádem? Nicméněv Písni o Alexandrovi, kterou kolem roku 1184 napsal Walther z Châtil-lonu, se personifikovaná příroda v touze pomstít se pyšnému králi ma-kedonskému vydává do podsvětí. Při jeho popisu se Walther nespoko-juje s možnostmi, které nabízí jeho slavný předobraz v šesté knizeAeneidy, a přidává mimo jiné – veskrze anachronicky – křesťanské dog-ma o dědičném hříchu:

„Země tam příkře spadá do jícnu nejhroznější hlubiny,stále horce žhnoucího, kde v pomstě pekelné plamenytrestají zlé skutky a duše provinilé.Jeden a týž oheň by je mohl sežehnout,plamen však nemučí všechny stejnou odplatou:Někdo je týrán méně prudce, někdo zas tvrději.Neboť peklo se většinou řídí vinou člověkovou,a tak ten, kdo se lehce provinil, i lehké trestyodpykává, zatímco ten, kdo v těžkém bludu zákony porušil,ten je odsouzen cítit plameny o to silněji, oč těžší jsou jeho hříchy.Jsou i tací, jež život neposkvrnil jiným neodpustitelným hříchemnež tím, jenž povstal z lehkomyslnosti našeho praotce;ty žár netrápí, nebo jen málo…“

Nezůstává však jen při ohni – duše jsou v tomto křesťanském Hádu trá-peny také chladem. V té souvislosti cituje Walther biblickou „smrt bezsmrti“:

„Od pradávna je tu planina hříchů,ztuhlá mrazem, spálená a roztrhaná chladem,jehož zuřivou tvrdost nemírní ani vánek, ani jediný paprsek sluneční.Po zemi rozprostřeny provinilé duše tu trpíbezpříkladnými mukami v boji se smrtí. Již dávno zemřely,a přece zemřít nemohou. Protože kdo za svého již zhaslého života

103


zde na zemi se provinil, žije svou smrt v mukáchi tam v pekle – kdo za svého živobytíhříchy neopustil, ten tam nepozná konce umírání.Vysílen mrazem, dospěje ze zimy a sněhových vichrůnáhle do ohnivé výhně. Ubohý kajícníknikdy, navěky nezemře, jenž v podsvětních kobkách mučen.“243

Ještě podrobněji popisuje peklo španělská Kniha o Alexandrovi (kolemr. 1200). Pekelná mučírna zde má podobu města, ohrazeného zdmi244 –podobný obraz se objevuje později u Danta. V jiném dvorském romá-nu, v holandském Wigalois, se setkáváme s představou, že rytíř, kterýzhřešil, musí po své smrti opět bojovat v turnaji, tehdy ovšem v ohni,který pálí, ale nespaluje.245 Mnohé detaily známé z Božské komedie nalé-záme pak v pozdním středověku mimo jiné v anonymním hrdinskémrománu Huon d’Auvergne z první čtvrtiny 14. století. Odehrává sev osmém století, v době Karla Martella. Hrabě, podle nějž se románjmenuje, se po mnoha dobrodružstvích – za nichž například spatřil po-zemský ráj – octne u vchodu do pekla na břehu mořském. Do podsvětívede čtvero bran: jedna je pro křesťany, druhá pro Židy, třetí pro musli-my a čtvrtá vede do limbus patrum (?). Veden Aeneem a svatým VilémemOranžským přichází hrdina nejdříve k vlažným, kteří úpějí pod kovo-vým deštěm; sexuální hříchy proti přírodě trestají vosy a červi; Acherona jeho strašný převozník Charón, jakož i další motivy jsou převzatyz antické mytologie. Stejně jako Dante setkává se i Huon v podsvětí sespoustou svých známých. Nakonec jej démon na příkaz světce dopravíbezpečně zpět do paláce.246 Tak se peklo dostalo do zábavné literatury,která ostatně měla ve středověku vždy i naučný aspekt. Jistě v tom mů-žeme spatřovat známku hlubokého proniknutí laického světa onédoby křesťanskými náboženskými představami.

Vraťme se však ještě k literatuře vizionářské. Uveďme si v překladu jed-nu krátkou pasáž z vidění svaté Františky Římské, která nám pomůžekorigovat obvyklý falešný obraz mentality středověkých mystiček. Stej-ně dobře bychom ovšem mohli citovat II. knihu díla Liber vitae merito-rum od svaté Hildegardy z Bingen, Revelationes svaté Brigitty Švédskénebo třeba některá z vidění jihofrancouzských prorokyň 14. století.Charismatičky – a to i taková mystička lásky, jakou byla Mechthilda

104

P E K L O

Magdeburská247 – se totiž tehdy velice často oddávaly stejně pomsty-chtivým fantaziím jako jejich mužští kolegové. Ony i jiné ženy, kupří-kladu básnířka Marie de France, plnily stranu za stranou svých knihutrpením v podsvětí, vyžívajíce se v detailech (což bývá v dnešních spi-sech o nich obvykle záměrně zamlčováno).

Svatá Františka Římská (1384 –1440) je přední představitelkou sva-tební kristovské mystiky pozdního středověku. Vedle četných mystic-kých setkání s nebeským ženichem se jí nicméně dostalo i hrůzostraš-ných zásvětních vizí, zpracovávajících mimo jiné některé obrazyz Dantovy Božské komedie. Její zpovědník je zapsal v italštině a v latiněpod názvem Traktát o tom, jak byla blahoslavená Františka v duchu unesenaandělem Rafaelem, aby spatřila muka, jimiž trpí duše v pekle.248 Peklo je zdevertikálně rozděleno na tři části – čím hlouběji, tím hůře. „Spatřila takéobrovského draka, který byl v onom pekle a obýval všechny tři jeho čás-ti. Hlava byla v horním prostoru, tělo ve středním a ocas v nejspodnějšíčásti… otevřel tlamu a vyplázl jazyk, a chrlil obrovské spousty ohně, nevšak proto, aby hřál, nýbrž ten oheň byl černočerný a působil obrovský,mučivý žár. Z jeho chřtánu vycházel též tak veliký zápach, že si jej lid-ský duch nedokáže představit. A z očí, z uší i z čumáku soptil ten černýoheň a vydával veliký žár a smrad… Spatřila také nejstrašnějšího Sata-na… Jako korunu měl na hlavě cosi na způsob jeleního paroží s mnohavýsadami, a každou z nich chrlil strašný oheň. Jeho tvář byla nepřed-stavitelně hrůzostrašná a na všechny strany chrlil oheň. JmenovanýSatan byl spoután jakýmisi řetězy, spoután na hrdle a na rukou a nanohou a uprostřed…“ Jakmile démoni přinesou „bolestiplnou duši“,„vrhnou ji střemhlav do stále otevřeného chřtánu jmenovaného draka,a ten drak duši sežere. A ve chvilce vyskočí nebohá duše z břicha drako-va a zvláštní k tomu určení démoni ji za toho nejstrašnějšího trápenípředvedou před výše zmíněného knížete. A bolestiplnou duši ihnedzačnou mučit plameny tryskající ze všech částí toho knížete Lucifera.A tenhle kníže Lucifer ji hned odsoudí, a vzápětí už ubohou duši odná-šejí jiní, k tomu určení a přiřazení démoni na přiřčené místo, podletoho, jaké hříchy ta duše spáchala…“249 Nejvíce jsou mučeni odpadlíciod pravověrných katolictví, jak popisuje světice v oddílu „o renegá-tech“: zřela ve svých pekelných vizích, jak je démoni rozřezávají ohni-vými pilami, zatímco na ně shora kape žhavé olovo. „A jak byli upro-střed rozřezáni, zase se uzdravili, a démoni jim, aby je tvrdě potrestali,

105


vlévali jakýmisi žhoucími železnými nástroji do hrdla cosi tekuté-ho…“250 – oblíbený motiv „pekelného truňku“.251

Různá muka odpovídají tomu kterému provinění, stejně jako v prá-vu pozemském. Typická je následující představa pekla, vycházející z vi-dění mystika Jindřicha Susa (Seuseho). Jde o dosud nevydaný jihoně-mecký text z 15. století. „Ochlastové, žráči a hýřilové, kteří sloužilisvému břichu rozkošemi jídla a pití, ti byli trápeni nesnesitelným hla-dem a žízní, jako hladoví vlci. A když zatoužili po něčem k pití nebok snědku, byli tam připraveni ďáblové s naběračkami a planoucími vě-dry a dočista bez slitování, a podali jim truňk ze síry a roztaveného olo-va, rubínově rudý samým žárem. Ten nápoj jim ďáblové lili do úst, a onprocházel jejich břichem… Ti pak, kteří poznali tělesnou lásku, ať mužinebo ženy, … ti měli ohnivé šípy a ve velkém roznícení se vzájemně ho-nili a lovili a jeden druhého zraňovali po celém těle strašnými smrtel-nými ranami. A každý si v těch mukách držel za ruku svého miláčka,kterého míval i zde v hříších, a miláček každého z nich byl týrán veliký-mi mukami… Ti pak, kteří byli líní ve službě Bohu, ti museli bez přestá-ní pobíhat s ďábly z jednoho plamene do druhého a z jednoho smradudo druhého…“252

V Knize otců sám dobrý Bůh podněcuje ďábla jakožto helle schrowell,pekelného kata, jen ať s duší hříšníkovou zachází s odpovídající krutos-tí.253 Jakkoli se o tom již ve středověku nerado mluvilo expressis verbis,bylo a dodnes je podle ortodoxní katolické dogmatiky naprosto ne-sporné, že peklo a očistec a všechny sadistické kousky, které se tam dě-jí, si nevymyslel a nezřídil nikdo jiný než Bůh sám, a že ďáblové jen vy-konávají jeho rozsudky. Symptomaticky promlouvá u Danta peklonápisem nad branou k infernu: fecemi la divina potestate, la somma sapien-za e ’l primo amore254 (stvořila mne božská moc, nejvyšší moudrost a prv-ní láska) – tři abstrakta zastupující tři Osoby trojjediného Boha.

Zdaleka nejsilněji působilo toto hrozivé poselství na románskýcha gotických tympanonech na západním průčelí kostelů.255 Přibližně odroku 1100 se tam jako pevný ikonografický motiv prosadil poslednísoud, při němž mohli pekelní pochopové provádět jakýkoli sadistickýnápad svých tvůrců; nikoho pro to nemuselo trápit svědomí, neboť se todělo hříšníkům, odsouzeným k věčným mukám – a vůči těm je dovo-leno vše. Již od počátku 12. století byli nicméně umělci schopni zvěčnit

106

P E K L O

úzkost zatracenců stejně drásavě jako brutalitu zlých duchů. Skvěle tovidíme na dílech sochaře Gisleberta z Autunu (kolem r. 1130). Na obra-zech posledního soudu jsou postavy, předávané pekelné pomstě, ur-čeny k věčnému žaláři, do nějž bude po konci světa a vzkříšení odsou-zeno tělo i duše. Přesto si to místo tvůrci nepředstavovali jinak neždříve, kdy bylo určeno jen pro duše. Nesmazatelně se vrývají do dušeděje, odehrávající se u Gisleberta pod váhami svatého Michaela a vedlenich a kolem stejně velkých ďáblů: zkroucená těla zatracenců; nebožák,na jehož hlavu se právě sápe obrovský ďáblův spár, vynořující se z nico-ty; svatý anděl, vyhánějící s taseným mečem hříšníky na levou stranu,do zkázy.

Zmiňme také jeden příklad z gotiky. Sochař Erhard Küng († 1507) vy-tvořil obraz pekla pro tympanon bernského dómu.256 Proklatci jsou vy-plazenými jazyky zavěšeni na hácích a zoufale se snaží zvednout nohy,spalované zespodu vysoko šlehajícími plameny. Mnich a nevěstka jsouspoutáni těžkým společným řetězem a démon rozmačkává mnichův údkleštěmi. Papeže, nahého, ovšem s tiarou jako dříve, vrhá jízlivý ďábelpo hlavě do pekelného jícnu atd. S takovými a podobnými scénami seve veřejném prostoru denně setkávali občané každého středověkéhoměsta. A v kolika kostelích bylo za hlavním oltářem zobrazeno peklo,aby ten, kdo se právě zpovídá, měl přímo před očima svůj osud v přípa-dě zamlčení některého z hříchů!257

Peklo milostné

Pozdně středověká posedlost hrůzou a hrůznostmi, projevující se vevíře v démony a v čarodějnice i v praxi trestního práva, vyvolala v živottaké velmi zvláštní obrazy pekla. Zejména literatura francouzskéhostředověku vytvořila v četných básnických dílech nejrůznější alegoriepekla. Jde samozřejmě o náboženská díla, která mají varovat člověkapřed hříchy. Cesta do podsvětí vede ovšem přes symbolické zastávky –řeka Obžerství, pevnost Zoufalství – a postavy, které zde vystupují, ne-jsou ďáblové, nýbrž personifikované nectnosti. Obcházejí tu zpola hrů-zostrašné, zpola komické postavy hříšníků – žrouti s velkými břichyapod. Ani tresty v tomto satirickém podsvětí ovšem nejsou nic příjem-ného, nezaostávají nikterak za tresty, o jakých mluví vizionářská litera-

107


tura.258 Jsou také hraniční texty, v nichž je peklo se šklebným humoremvymalováno jako kuchyně, kde jsou hříšníci servírováni vaření apod.nebo musí pohlcovat všechno možné.259

Ještě pozoruhodnější je, že mnoho literátů pozdního středověku in-terpretovalo křesťanské peklo – které pro ně přece bylo nepochybné –jako profánní téma. Máme na mysli alegorická milostná pekla román-ské literatury. Napodobujíce osud Paola a Francesky z Božské komedie,předváděli autoři různé více či méně známé dvojice milenců ve fiktiv-ním podsvětí. Vlastně tak obraceli katolický ideál cudnosti: k mukámpřipraveným v podsvětí vede láska, jíž bylo buď zabráněno zvenčí,nebo ji jeden z dvojice nezachoval. Slavný španělský básník de Santilla-na (1398 –1458) popsal peklo zamilovaných (Infierno de los enamora-dos)260, připomínající Dantovo peklo. Osudy rozličných milostnýchpárů mají odradit od pozemské lásky. Tato tradice ovšem vrcholí nej-spíš dílem dominikána (sic!) Francesca Colonny (1433 –1527). Ve svémrománu Hypnerotomachia Poliphili („Snový milostný boj mnohodruž-níkův“) líčí antický hřbitov s malovaným milostným peklem. Byla to„obludná, smutná a děsivá jeskyně, končící zhola nepřístupnou skalnístěnou a rozeklaným balvanem barvy železa. Zela v něm díra, překle-nutá dvoudílným železným mostem, až ke středu rozžhaveným a dálekovově mrazivým.“ Duše nebožtíků tam „padaly v zástupech do věčnězmrzlého jezera pod železným mostem a dostávaly se na zmrzlý břeh.A ty, které unikly svržení, vyskakovaly na žhoucí most“, hnány furií. Jeto jedna z mnoha verzí trestání ohněm a ledem, které nechybí snadv žádné náboženské vizi. Duše mrznoucí touží po trestu plamenném,duše planoucí touží po ledu. Jsou tu rovněž všechna obvyklá pekelnámísta, jako vřící jezero, ledové jezero, sirný vrch, dým atd. Dřevorytv prvním vydání Colonnova textu, práce některého z Mantegnovýchnásledovníků, ukazuje dvoudílný most, klenoucí se nad téměř kruho-vou skalní stezkou kolem trychtýře – opět ozvuk Dantovy zásvětní to-pografie. Tam jsou mučeni jen opravdu vybraní hříšníci: „K šlehajícímplamenům jsou odsouzeny ty duše, které samy sebe zabily z příliš veli-ké lásky, a do zamrzlého jezera jsou potápěny ty, které byly vůči láscepříkré, chladné a zatvrzelé.“261 Proti katolické věrouce se snad prohřeši-li sebevrazi, ale jistě ne ti, kteří pohrdali pozemskou láskou. Do obrazupekla převzatého z tradice zde zřetelně pronikají myšlenky světskéa dvorské.

108

P E K L O

Poslední soud a zmrtvýchvstání

I na vrcholu středověku a později se zajisté vyskytovali filosofové, speku-lující podle antických vzorů o věčnosti světa. Většina křesťanů nicméněžila v jistotě brzkého konce. Svět zestárl podle všech dějinně teologic-kých schémat, ať se zakládala na věcích světa, světových říších, zákonua milosti, nebo vycházela ze schémat antických.262 V Schedelově kronicesvěta se píše v závěru šestého věku: „pro vypsání dalších dějů a budoucíchvěcí zbylo jen několik volných stránek“ (zu beschreibung mer geschichtenoder künftiger ding sinn hernach ettlich pletter leer gelassen). A následují od-díly ztvárněné podle Tajného zjevení: o Antikristu, smrti a „o poslednímsoudu a konci světa“. Několik zbývajících stránek tedy muselo stačit k vy-psání všech zajímavých historických dějů, než nadejde zánik světa.263

Podle slov Ježíšových nikdo nemůže znát den ani hodinu kosmickékatastrofy. Přesto se stále znovu objevovaly apokalyptické představytýkající se reálné přítomnosti – jmenovitě sociálně-náboženský chilias-mus (nebo milleniarismus), tj. očekávání brzkého příchodu tisíciletéhokrálovství pokoje. Tyto ideje, vycházející z Janovy Apokalypsy, byly čas-té zejména u křesťanů neortodoxních,264 katolická církev je odmítala.Očekávání éry míru a dostatku však bylo trvale přítomno, a měla to býtéra podobná zemi blahobytu, o jaké jsme mluvili výše.265

Uveďme příklad kacíře, který v době vrcholného středověku věštilpříchod konce věků. Koncil v Remeši odsoudil roku 1148 muže, který sena základě svého jména identifikoval s Kristem, přicházejícím souditživé i mrtvé. Byl to potulný kazatel Eon de Stella. Liturgickou formuli pereum, qui venturus est (skrze toho, jenž přijde) vztáhl na sebe, protože jehojméno znělo ve starofrancouzské výslovnosti stejně jako latinské zájme-no eum. Skrze něho, Eona, tedy nadejde poslední soud, on sám je tím Sy-nem Božím. Znamením jeho důstojenství byla hůlka ve tvaru Y, pomocíníž rozděloval panství nad světem mezi sebe a Boha: jestliže ukazovaly

109

dva konce vzhůru, patřily dvě třetiny světa Bohu, jestliže ukazovalydolů, patřily jemu, Eonovi. Tento pravděpodobně duševně nemocnýčlověk měl značný úspěch v Bretani, ale u koncilních otců vzbudil jenposměch. Byl internován v klášterní kobce v Saint-Denis, kde brzy ze-mřel.266 Připomeňme ještě pozdně středověké duryňské flagelanty z let1414 až 1416, kteří hlásali, že konec světa může přijít každým dnem, ne-boť Eliáš a Henoch již zemřeli (Eliáš a Henoch byli i s tělem vytrženi doráje a mají zemřít až na konci věků v boji s Antikristem).267

Vždy se ovšem našli i pravověrní katolíci, kteří věřili, že Antikrist268

již přišel na zem. Věřili tomu opravdově, byť se většinou neodvažovaliudávat konkrétní číselné údaje. To přece zakazovala Bible. Mnozí všaktento zákaz přestupovali. Katalánský lékař Arnald z Villanovy († 1311)například vypočítal příchod Antikrista na rok 1365. Málem ho to stálohlavu, nebýt toho, že jej vzal v ochranu papež Bonifác VIII., který bylnadšen jeho léčitelskými schopnostmi a dané téma ho nezajímalo.269

Zejména od sporu o investituru byla tato představa často používánav politickém boji, neboť to byl prostředek, jak protivníka zdémonizo-vat. Za Antikrista neoznačovali svého protivníka jen papežové ve sporus císařem Bedřichem II., ale i kupříkladu kardinál Mikuláš Kusánský,velebený jako filosof, který takto nazval vévodu Zikmunda Tyrolské-ho.270 Věřilo se o něm, že je to démonická bytost, jež bezpočtu křesťanůodvedla od pravé víry a přivedla do pekla, zatímco vytrvalé křesťanykrvavě pronásledovala.

Občas se mluvilo také o konečné bitvě. Lokalizována bývala různě,např. u Kolína nad Rýnem nebo u Salcburku. Spojil se zde germánskýmýtus o Ragnaröku s orientálním biblickým mýtem o Gogovi a Magogu(Iz 38n). Vpády nekřesťanských národů – Tatarů v roce 1241 nebo Turkův 15. století – podobné spekulace silně podporovaly. Komety a jiné ne-obvyklé přírodní jevy vždy znovu aktivizovaly strach z Božího soudu.V jakékoli nepříznivé události mohlo být spatřováno znamení blížícíhose posledního boje. Na základě některých míst v Bibli (Mt 24, Mk 13,Lk 21) se počínaje 10. stoletím postupně vyvinul kánon znamení,předznamenávajících propuknutí konce světa.271 Většinou bylo popiso-váno patnáctero strašných událostí – hořely řeky a moře, objevovala sekrvavá rosa na rostlinách, lidské kosti vstávaly z mrtvých atp. (jak to bá-snicky vylíčila třeba poustevnice z Melku Paní Ava počátkem 12. stole-tí, nebo jak to v Kronice světa Hartmanna Schedela ilustroval roku 1493

110

P O S L E D N Í S O U D A Z M R T V Ý C H V S T Á N Í

Michael Wolgemut272). Na rozdíl od samotného konce světa byla ovšemtakováto znamení málokdy výtvarně zpracovávána – nalezneme je na-příklad na skle od A. Robina z roku 1452 v katedrále v Angers.

Věřící vrcholného a pozdního středověku měli díky básnickým sklad-bám, kázání a dramatu svůj příští úděl neustále před očima. Ve srovnánís mnohem bohatší výtvarnou tradicí i ve srovnání s jinými ústřednímitématy – utrpením Ježíše Krista nebo tématikou mariánskou – zaujímá

111


Antikristova pekelná jízda (dřevoryt, kolem 1470)

nicméně téma posledního soudu jen podružné místo. Dies irae odTomáše z Celana (1. polovina 13. století) je známé dodnes, neboť bylonesčetněkrát zhudebněno (připomeňme jen Requiem W. A. Mozartanebo Verdiho). Nejživější bylo toto téma v duchovním dramatu. Hryo Antikristu, jež vznikly ve 12. století, přežívaly až do století 16. (nám sevšak nedochovaly). V období 14. a 15. století se v celé Evropě konalapředstavení, předjímající poslední soud. Trvala leckdy i celé dny – na-příklad v Lucernu nebo v Churu.273

Dokumenty výtvarné, a ještě mnohem explicitněji texty literární svědčíjednoznačně o tom, že s dnem posledního soudu nebyla spojena anitak naděje na ráj, jako spíše strach z pekla. Dobrým příkladem jsou ná-pisy na portálu s posledním soudem v Autun.274 Nápis v mandorle, ovál-ném světelném kruhu kolem mohutného Krista v centru, zní: „Já sámvšechno pořádám, a zasloužilé korunuji. Ty, které pohání zločin, zlomímůj trest soudce.“ Příslib nebes je o polovinu kratší než hrozba peklem.„Každý, koho nezlákal bezbožný život, bude vzkříšen, a světlo věčnému bude svítit“, čteme po Kristově pravici. Šance dostat se do nebes jeformulována tak, že je opět užito negativa (nikoli pozitiva, např. „kdodobře činí“): jestliže se člověk vyhne daremnému životu, pak… – je tovlastně opět implicitní hrozba. Naproti tomu řádek vykládající scénypekelných trestů, hemžící se démony, je bez pozitivního prvku, je točiré, explicitní zastrašování: „[obraz] tu děsí svými hrůzami toho, kdovězí v pozemském bludu. Vždyť hrůzy toho obrazu dosvědčují, že se totak skutečně stane.“

Příkladem z duchovní poezie může být třeba Slunce zármutku(Harmsól) augustiniánského kanovníka Gamliho přibližně z roku 1200:

„Ještě jednou sestoupí milostivý kníže klenby měsíční, aby shromáždil lidstvo k soudu.

Vzplane oheň, moře se vzbouří. Všichni lidé budou vstávat z hrobůve strašné úzkosti.

Ani jediný z lidí nebude u tohoto soudu nevinen před tvářívznešeného Boha; vždyť i andělé vznešeného pána bouřnýchplání se tam budou třást v úzkosti a hrůze. Mocné zděšeníse rozprostře nad zemí.“275

112


Gamli tak předjímá řeč pozdějších kázání. Řeč Bertholda z Řezna o po-sledním soudu je exemplární ukázkou toho, že jakmile jednou nastanemožnost odplaty, nezbude z křesťanských ctností, jako je láska k nepřá-telům nebo odpuštění, ani zbla. V den soudu budou mučedníci „v dale-ko větším hněvu a nenávisti soudit ty, kdož na zemi soudili svaté. Za tose tehdy budou svatí mstít, naplněni nenávistí. I budou dobrý svatýPetr a dobrý svatý Pavel soudit krále Nerona mnohem nenávistněji, nežkdy soudil on je. Neboť on na zemi soudil jen tělo, oni však jej podrobídaleko hroznějšímu a většímu soudu, ježto zatratí jeho tělo i duši. Onjim nevzal nic než tělo – oni mu vezmou tělo i duši…“ Kristus vybavísvětce ostře nabroušenými meči, s nimiž se budou vrhat na hříšníky.Mezi nebešťany dokonce i malé děti „ponesou meč v ruce a budou mu-set soudit své otce a matky a všechny své příbuzné. Nebudou s nimi mítvětší slitování než s kýmkoli cizím, neboť nemilují než Boha.“ Má-li ne-beské dítko v den posledního soudu „odsoudit otce a matku, nebo otecdítě, nebo bratr sestru, nebo sestra bratra, nebo se mají příbuzní od-soudit navzájem, necítí již sounáležitost, neboť milují všemohoucíhoBoha tak převelice, že by ani své otce a matky nechtěli vysvobodit z pe-kel, kdyby měli moc to učinit. Nechtějí to, protože nechtějí nic jiného,než co chce Bůh.“276 Ježíš požadoval, aby se lidé pro něho zřekli otcea matky; zde Bůh františkána požaduje, aby je odsoudili k věčnému za-tracení.

Taková teologie vedla u skutečně religiózních lidí k základnímu po-citu, že jsou tak jako tak zatraceni a zachránit je může jen mimořádnýakt Boží milosti. Tohoto pocitu nebyli ušetřeni ani lidé, kteří se s veške-rou silou své osobnosti snažili o víc než jen křesťanský život podle no-rem. Jako příklad z vrcholného středověku jmenujme svatého církevní-ho učitele Anselma z Canterbury († 1109), neprávem známého většinoujen jako „otec scholastiky“. Anselm měl i humánnější, takřka mystickýobraz Boha. V jedné ze svých meditací píše: „Děsí mne můj život. Vždyťkdyž se nad ním opravdu zamyslím, připadá mi celý můj život jakohřích a neplodnost… Buď zasluhuje prokletí jakožto hřích, nebo je ne-plodný a hodný pohrdání… Oč snesitelněji páchne lidem prašivá čubkanež hříšná duše Bohu… Žít se stydím, zemřít se bojím. Ach, co ti zbývá,ubohý hříšníku, než po celý svůj život oplakávat celý svůj život, aby ži-vot sám se celý oplakal? … Slepá duše, co činíš? Co ses tak zděsila, hříš-ná duše? Den soudu přichází… Ty suché, nepoužitelné dřevo, hodné

113


věčného plamene, co odpovíš v onen den, až bude zkoumán okamžikpo okamžiku celý čas, který ti byl vyměřen k životu: jak jsi jej prožil?Tehdy bude prokleto všechno, cokoli na tobě bude nalezeno – co jsi uči-nil i co jsi neučinil, co jsi mluvil i o čem jsi mlčel, všechno až do těch nej-menších myšleneček, a také to, že jsi svůj život nezařídil podle vůleBoží. Běda! Kolik hříchů, které teď nevidíš, tehdy vyleze nečekaně jako-by z temných zákoutí. Kolik hříchů, o nichž si teď myslíš, že to nebylonic zlého! Kolik hříchů, o nichž se dnes domníváš, že to byly skutky do-bré! Tam se všechny ukážou s odkrytou tváří jako nejčernější hříchy. …Ó úzkosti! Hříchy zde budou žalobci, spravedlnost bude plna hrůz;dole zeje strašlivý chaos pekla, nad ním stojí rozhněvaný Soudce, uvnitřplane svědomí, venku žhne svět… Kdo se zachrání z rukou Božích?“277

Kdo se zachrání z rukou Božích, když Bůh mstí i nevědomá pochybení(což je v zásvětních vizích uvedeno do praxe)? Anselmův text končíúpěnlivou prosbou k Ježíšovi, aby své stvoření neuvrhl „do věčné zká-zy“. Tento odstavec, vyjadřující naději, jakkoli nejistou, zaujímá ovšemjen jednu šestinu celé meditace. Hlavní váha textu spočívá jednoznač-ně ve strachu a hrůze.

Podobné scény se nevyskytují jen v meditacích, ale i ve vizionář-ských prožitcích. Z konce 12. století například pochází snové viděníchromé Alpais z Cudotu. Dostala se na ohnivý sloup v nebesích, kdevznášejíc se nad oblaky zažila poslední soud. V dáli, v hlubokém, tem-ném údolí spatřila vzdouvající se zeměkouli, jakoby celou obnovenoua zářící jako nejbělejší křída. Prostřed oblohy zahlédla panna zemi,která se jejím očím jevila jako docela nizoučký vrch. Mohla ji pozorovatcelou. A z toho vrchu vstávali mrtví k poslednímu soudu.278

Častěji než přímo poslední soud viděli ovšem pozdně středověcívizionáři a vizionářky samotného nebeského soudce, zasedajícího jižna svůj soudný stolec, aby zahájil řízení. Modlitba několika dokonalezbožných lidí dokáže zahájení Soudu odvrátit. Nejznámější je legendaz raného dějepisectví dominikánského řádu. Kronikář, který zapisovalživoty prvních řádových bratří, Gerhard z Frachetu (1195 –1271), zapsaltaké vyprávění důvěryhodného druha Františka z Assisi o následujícímvidění: Když Dominik prodléval roku 1215 v Římě, „spatřil ve vidění,jak Pán Ježíš stoje ve vzduchu míří třemi kopími na svět“. Zasahuje Ma-donna – představuje mu jednoho z jeho věrných, který svými kázáními

114


obracel lidi zpět k Bohu, a druhého, oddaného témuž cíli. Jsou to dvazakladatelé žebravých řádů, František a Dominik. A Kristus ještě jed-nou odloží den pomsty.279 Podobná vidění byla koncem středověku hoj-ná ve zpracování literárním i výtvarném.280

Typický je pro to text Hanse Folze († 1513). Také on podává působivýobraz eschatologického soudce, v němž stejně jako v dalších líčeníchzřetelně převažují prvky strachu a úzkosti; ten, který přichází soudit,totiž změnil mírnost, jíž se vyznačoval za svého pozemského pobytu,ve zlobu a hněv:

„…tak sedí v troudu mračném,pohled žárem planoucí,odvahu nejstrašnějšího lva,nebeský dvůr se před ním hrůzou chvěje,že přišel tak strašný ten,který tu beránkovi byl roven.“281

Nutno ještě zdůraznit, že středověké teology velmi silně zajímala vzkří-šená těla. Podle křesťanské věrouky vstanou k poslednímu soudu i těla,aby se opět spojila s dušemi. Nebesa i peklo tudíž musely mít naprostokonkrétní, materiální podobu. Nejvýznamnější bohoslovci oné doby sipekelné plameny naprosto vážně představovali jako materiální oheňspalující tělo i duši. Nejvlivnější scholastik 12. století Petr Lombardskýpíše: „Peklo, nazývané močálem ohně a síry, bude tělesný oheň a budemučit těla proklatců, ať to budou lidé nebo démoni.“282

V důsledku této nauky se objevovaly ty nejvýstřednější spekulaceo vzkříšených tělech těch, kdož budou spaseni. Učení autoři sice varo-vali – i v dílech psaných národními jazyky – před příliš „hrubě substan-ciálním“ chápáním vzkříšení mrtvých; oslavená těla budou prý vypadatdocela jinak než zde na zemi, budou zářit jasněji než slunce. Jim sa-motným to nicméně nebránilo ve vytváření domněnek o tom, jakéhostáří budou ona vzkříšená těla (většinou se udává 30 nebo 33 let, věk,v němž zemřel Kristus) a jak asi budou vypadat. Tomáši Akvinskému senezdálo marné přemýšlet o tom, jak to bude s těly lidí snědených lido-žrouty (budou opět celá), zda budou vzkříšeny i vlasy a nehty (budou),jaké velikosti dosáhnou (konečné velikosti podle svého přirozenéhorůstu) apod.283 Humanista Lorenzo Valla (1405 –1457) na základě těchtopředstav hovoří o zcela smyslovém novém světě: „Celé naše tělo bude

115


naplněno sladkým pocitem blaha, ,rozechvívajícím je až do morku kos-tí tak, že žádná milostná rozkoš se s tím nedá srovnat‘ “. Budeme bez-chybně ovládat všechny jazyky světa, všechna umění a všechny vědy.284

Ještě o mnoho let později rozvíjel Leibnitz podobné koncepce ve svýchNouveaux Essais (2, 21), a velký skandinávský zřec Emanuel Swedenborg(1688 –1772) snil dokonce o nebeských akademiích, v nichž se budoukonat přednášky, o nebeských posluchárnách, v nichž se bude vyučo-vat, a o nebeských pracovnách, v nichž budou učenci psát knihy.285

Pochopitelně se ovšem uvažovalo také o tom, jaké důsledky budemít spojení těla a duše pro zavržence. Novicmistr Caesarius z Heister-bachu to svým žákům objasnil těmito slovy přímo z úst ďáblových:Místo, kde již nyní pyká velký hříšník hrabě Wilhelm z Jülichu, vypadátak, že „kdyby hrady Wolkenburg (Mračný hrad) a Drachenfels (Dračískála) i se všemi svými vrchy byly ze železa a dostaly se tam, kde nyní dlíWilhelmova duše, roztavily by se dříve, než by člověk stačil mrknoutokem. A přece je to proň ještě mléčná lázeň. V budoucnu, až tělo obdržízase svou duši, pak se mu teprve dostane pravého trestu!“286

Nesrovnatelně častěji než literárně býval poslední soud ve středověkuztvárňován obrazově. Raný středověk vycházel z Mt 25,31– 46, kde Kris-tus „jako pastýř odděluje ovce od kozlů“ (v. 32). Můžeme to vidět třebana známé mozaice v Ravenně, S. Appolinare Nuovo (kolem r. 520). Podvlivem Apokalypsy a apokryfů se posléze vyvinulo byzantské schémas trůnem zakončeným v mandorle, z něhož tryská plamenný proud nahříšníky. Bylo doplňováno mnoha jednotlivostmi: apoštolové, vstáva-jící mrtví, vážení duší, knihy života a smrti, pekelné tresty. Již kolemroku 800 se tento motiv objevuje v nástěnných malbách, jaké se docho-valy ve Sv. Janu v Müstairu, a byzantsko-italské monumentální uměníjím zaplňuje celé zdi (Torcello, bazilika, 11. století). Ještě Giotto seorientoval na totéž schéma (Padova, kaple Scrovegni, 1305).

V období vrcholného středověku ovládlo téma soudného dne sochař-ství i nástěnnou malbu. Pro toto období je typické soustředění na po-stavu Soudce, která např. v tympanu s posledním soudem na katedrálev Autunu (kolem r. 1130) mnohonásobně převyšuje všechny ostatní fi-gury. Základní schéma, v gotickém umění nesčetněkrát zobrazované,vypadá následovně: Syn Boží trůní na duze (a často staví na odiv své

116


117


Spoutaní zatracenci a nebožáci trýznění v pekle při posledním soudu (španělská iluminace, Paříž, Bibliotheque Nationale,

N. A. lat. 2290, f. 160, druhá pol. 12. stol.)

rány), Panna Maria a Jan Křtitel se přimlouvají za hříšníky, andělé trou-bí k poslednímu soudu a ukazují na mučicí nástroje, mrtví vstávajíz hrobů; po levici Kristově zeje pekelný jícen, po jeho pravici stojí brá-na do ráje, a mezi nimi svatý Michael odděluje dobré od zlých, dopro-vázen svými anděly. Kristus ukazuje své rány a z úst mu vychází meča lilie. Zpravidla se takový obraz posledního soudu vyskytuje na portá-lech katedrál, u nichž se konaly soudy pozemské. Odtud se rozšířil i doostatních kostelů (chrám Matky Boží v Eßlingen, 1330), často také jakofreska uvnitř na triumfálním oblouku (městský evangelický kostelv Markgröningen, asi 1475) nebo na západní zdi (nástěnná malbav Schongaueru, 1491, katedrála v Breisachu). Zejména v Německu a Ni-zozemí se v průběhu 15. století stal poslední soud častým tématemoltářní výzdoby. Odehrává se v jednotném prostoru (mistr od Sv. Seve-rina, 1488, Wallraf-Richarz-Museum v Kolíně nad Rýnem). Na zpovída-jící se věřící byla zaměřena zpodobení soudného dne za hlavním oltá-řem nebo na jeho zadní straně (Nördlingen, Sv. Jiří, oltář s křížem,1462). Sám Michelangelo (Vatikán, Sixtinská kaple, 1537/41) opakujev podstatě tradiční stavbu, do prostoru zaplněného skupinami lidí všaknavíc integruje postavy antické mytologie (např. Charóna). Zkrátkaa dobře: koncem středověku nebylo kostela, v němž by věřícím nebyl naviditelném místě ukázán soud nad světem.

Souvislost s každodenním životem je nejpůsobivější tam, kde byloznázornění posledního soudu instalováno v kostelích nebo před nimi,na místech, kde se konaly soudy. U severní brány magdeburskéhodómu zasedal arcibiskupský soud, a to právě pod portálem s posled-ním soudem. Biskupský soud v rajském předsálí münsterského dómuzasedal pod plastickým znázorněním konečného soudu. Tzv. Andělskýsloup a skulptura Šalomouna v jižní příčné lodi štrasburské katedrálypřipomínaly soudcům a všem zúčastněným, že jednou se jim všem do-stane daleko tvrdšího rozsudku. V této části stánku Božího získával bi-skupský soud na působivosti i působnosti. Mnoho radnic pozdníhostředověku (např. Štýrský Hradec, Innsbruck, Norimberk, Mecheln)bylo vybaveno obrazy, na nichž se nad pozemským soudem koná soudposlední. Největší věhlas získalo dílo Stephana Lochnera pro radniciv Kolíně nad Rýnem (kolem r. 1435). Zajímavý je velmi dobře zachovalýsoubor ze soudní síně lüneburské radnice.287 Tak měli soudci i obžalo-

118


vaní ve svém sporu i při vynášení rozsudku stále před očima naléhavoupřipomínku nesrovnatelně vážnějších posledních věcí.

Zakončeme náš pohled na tělesné zmrtvýchvstání na konci věkůotázkou: Je střední část proslulého triptychu Hieronyma Bosche v Pra-du, Zahrada pozemských rozkoší (1503/1504), skutečně smyslový ráj a laLorenzo Valla? Nejrůznější způsoby tělesné lásky jsou tu zpodobenybez jakékoli negativní příchuti. Nepatřil snad Bosch do okruhu sektysvobodných duchů, vyznačující se naprostou sexuální nevázaností?288

Proti takovým domněnkám zase mluví to, že katoličtí duchovní velmibrzy pochopili jeho obraz jako varování pro ty, kdož hřeší proti šesté-mu přikázání. Zahrada Eden na levém křídle a peklo na pravém tuto in-terpretaci podporují. Na druhé straně ale: jak mohl pravověrný katolic-ký moralista kolem roku 1500 vytvořit střední část (sic!) triptychu veformátu chrámového retáblu (2,2 krát 1,95 metru) plného erotickýchscén všeho druhu? Boschovo dílo je tak zašifrované a tajemné, že dod-nes není možno odpovědět na tyto otázky s jistotou. Nicméně nelze po-přít, že jeho Zahrada pozemských rozkoší naprosto zřetelně obsahujeprvky středověkých popisů ráje, projikované do utopie.

119


P E T E RD I N Z E L B A C H E R

Poslednívěci

člověkaNebe, peklo, očistec

ve středověkuE D I C E K U L T U R N Í H I S T O R I E

Z německého originálu Die letzenDinge. Himmel, Hölle, Fegefeuer imMittelalter, vydaného nakladatel-stvím Herder roku 1999, přeložil PetrBabka. Ilustraci použitou na obálceposkytla diabanka Allphoto images.Obálku a grafickou úpravu navrhlVladimír Verner. Vydalo naklada-telství Vyšehrad, spol s r. o., v Prazeroku 2004 jako svou 601. publikaci.Odpovědný redaktor Martin Žemla.Vydání první. Stran 152. Vytisklatiskárna Ekon, Jihlava. Doporučená

cena 198 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.Praha 1, Bartolomějská 9

e-mail: [email protected]

ISBN 80-7021- 693-X

Documents

Poslední věci člověka · 2012-06-07 · peklo zBožího příkazu.‘“195 Anglický benediktin Ranulph Higden, kte-rý ve druhé čtvrti 14. století sepsal encyklopedické