PRAKTICKÁ PŘÍRUČKA K PODMÍNKÁM PŘIJATELNOSTI · Příručka byla vypracována Oddělením právních studií a Soud nezavazuje. Rukopis byl ukončen v prosinci 2009 a aktualizován

1

PRAKTICKÁ PŘÍRUČKA

K PODMÍNKÁM PŘIJATELNOSTI

© Rada Evropy / Evropský soud pro lidská práva, 2011

Tuto příručku lze stáhnout na následující adrese: www.echr.coe.int (Case-law –

Case-law analysis – Admissibility guide).

Příručka byla vypracována Oddělením právních studií a Soud nezavazuje. Rukopis byl

ukončen v prosinci 2009 a aktualizován k 31. březnu 2011.

Vydavatelé nebo organizace přející si přeložit a/nebo reprodukovat tuto příručku

či její část tiskem nebo elektronicky (web) se žádají, aby se pro bližší informace

ohledně autorských práv obrátili na [email protected].

http://www.echr.coe.int/

mailto:[email protected]

PRAKTICKÁ PŘÍRUČKA K PODMÍNKÁM PŘIJATELNOSTI

© Rada Evropy / Evropský soud pro lidská práva, 2011 3

OBSAH

ÚVOD .............................................................................................................. 7

A. Individuální stížnost ...................................................................................... 8

1. Účel tohoto ustanovení ............................................................................................. 8

2. Právní charakteristika stížnosti ................................................................................. 8

3. Svobodný výkon práva stížnosti................................................................................. 9

4. Povinnosti žalovaného státu .................................................................................... 10 (a) Článek 39 jednacího řádu ............................................................................................. 10 (b) Zjištění skutkového stavu ............................................................................................. 11 (c) Šetření na místě ............................................................................................................ 11

B. Postavení oběti ........................................................................................... 11

1. Pojem „oběť“ .......................................................................................................... 12

2. Přímá oběť ............................................................................................................... 12

3. Nepřímá oběť ........................................................................................................... 12

4. Úmrtí oběti .............................................................................................................. 13

5. Ztráta postavení oběti ............................................................................................. 13

I. PROCESNÍ DŮVODY NEPŘIJATELNOSTI .................................................... 15

A. Nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy ........................... 15

1. Účel pravidla ............................................................................................................ 15

2. Použití pravidla ........................................................................................................ 16 (a) Pružnost ........................................................................................................................ 16 (b) Dodržení vnitrostátních pravidel a omezení ................................................................. 16 (c) Existence několika prostředků nápravy ........................................................................ 16 (d) Námitka vznesená co do podstaty ................................................................................ 16 (e) Existence a vhodnost .................................................................................................... 17 (f) Dostupnost a účinnost .................................................................................................. 17

3. Meze uplatnění pravidla .......................................................................................... 18

4. Rozdělení důkazního břemene ................................................................................. 18

5. Procesní aspekty ...................................................................................................... 19

6. Vytvoření nových prostředků nápravy ..................................................................... 20

B. Nedodržení šestiměsíční lhůty .................................................................... 21

1. Účel pravidla ............................................................................................................ 21

2. Počátek běhu šestiměsíční lhůty .............................................................................. 21 (a) Konečné rozhodnutí ...................................................................................................... 21 (b) Počátek běhu lhůty ....................................................................................................... 22 (c) Doručení rozhodnutí ..................................................................................................... 22 (d) Nedoručení rozhodnutí ................................................................................................. 22 (e) Nedostupnost prostředku nápravy ............................................................................... 22 (f) Výpočet šestiměsíční lhůty ........................................................................................... 22


4 © Rada Evropy / Evropský soud pro lidská práva, 2011

(g) Trvající situace .............................................................................................................. 23

3. Datum podání stížnosti ............................................................................................ 23 (a) První dopis .................................................................................................................... 23 (b) Rozdíl mezi dnem uvedeným v dopise a dnem jeho odeslání ...................................... 23 (c) Odesílání faxem ............................................................................................................ 23 (d) Období po první komunikaci ......................................................................................... 23 (e) Vymezení stížnostní námitky ........................................................................................ 24 (f) Následné námitky ......................................................................................................... 24

4. Příklady .................................................................................................................... 24 (a) Použitelnost časového omezení na procesní povinnosti podle článku 2 Úmluvy ........ 24 (b) Podmínky použití pravidla šestiměsíční lhůty ve věcech několika po sobě jdoucích

období zbavení svobody podle článku 5 § 3 Úmluvy .................................................... 24

C. Anonymní stížnost ...................................................................................... 24

1. Anonymní stížnost ................................................................................................... 25

2. Neanonymní stížností .............................................................................................. 25

D. Duplicitní stížnost ....................................................................................... 25

1. Shodní stěžovatelé ................................................................................................... 26

2. Shodné námitky ....................................................................................................... 26

3. Shodné skutečnosti ................................................................................................... 26

E. Stížnost již předložená jiné mezinárodní instanci ........................................ 27

1. Pojem instance ........................................................................................................ 27 (a) Instance musí být veřejná ............................................................................................. 27 (b) Instance musí být mezinárodní ..................................................................................... 27 (c) Instance musí být nezávislá .......................................................................................... 27 (d) Instance musí být soudní .............................................................................................. 28

2. Procesní záruky ........................................................................................................ 28 (a) Sporné řízení ................................................................................................................. 28 (b) Požadavky kladené na soudní orgán ............................................................................. 28

3. Úloha instance ......................................................................................................... 28 (a) Instance má pravomoc rozhodnout o určení odpovědnosti ........................................ 28 (b) Cílem instance má být ukončení porušení .................................................................... 29 (c) Účinnost instance ......................................................................................................... 29

F. Zneužití práva stížnosti ............................................................................... 29

1. Obecná definice ....................................................................................................... 29

2. Zavádějící informace................................................................................................ 30

3. Urážlivý jazyk ........................................................................................................... 30

4. Porušení povinnosti zachovat důvěrnost jednání o smírném urovnání ................... 30

5. Stížnosti, které jsou zjevně zlomyslné nebo postrádají skutečný účel ..................... 31

6. Ostatní případy ........................................................................................................ 31

7. Přístup, jehož by se žalovaná vláda měla držet ....................................................... 31

II. DŮVODY NEPŘIJATELNOSTI SPOJENÉ S PRISLUSNOSTI SOUDU ................ 32

A. Neslučitelnost ratione personae ................................................................. 32

1. Zásady ...................................................................................................................... 32

2. Jurisdikce ................................................................................................................. 32



3. Odpovědnost a přičitatelnost .................................................................................. 33

4. Otázky týkající se možné odpovědnosti smluvních států za porušení Úmluvy jednáním nebo opomenutím v souvislosti s jejich členstvím v mezinárodní organizaci ................................................................................................................ 34

B. Neslučitelnost ratione loci .......................................................................... 35

1. Zásady ...................................................................................................................... 35

2. Zvláštní případy ....................................................................................................... 36

C. Neslučitelnost ratione temporis .................................................................. 36

1. Obecné zásady .......................................................................................................... 37

2. Uplatňování těchto zásad ........................................................................................ 37 (a) Rozhodný den ve vztahu k ratifikaci Úmluvy nebo přijetí pravomoci orgánů

Úmluvy .......................................................................................................................... 37 (b) Jednorázové skutečnosti, ke kterým došlo před vstupem nebo po vstupu

Úmluvy v platnost či před vydáním nebo po vydání prohlášení ................................... 38

3. Zvláštní situace ........................................................................................................ 39 (a) Trvající porušení ............................................................................................................ 39 (b) „Trvající“ procesní povinnost vyšetřovat zmizení, k němuž došlo před rozhodným

datem ............................................................................................................................ 40 (c) Procesní povinnost vyšetřit smrt podle článku 2: řízení týkající se skutečností

mimo časovou příslušnost Soudu ................................................................................. 40 (d) Zohlednění předchozích skutečností ............................................................................ 40 (e) Probíhající řízení nebo zadržení .................................................................................... 40 (f) Právo na náhradu škody za nespravedlivé odsouzení .................................................. 41

D. Neslučitelnost ratione materiae .................................................................. 41

1. Pojem „občanská práva a závazky“......................................................................... 42 (a) Obecné podmínky použitelnosti článku 6 odst. 1 ......................................................... 42 (b) Pojem „spor“ ................................................................................................................. 42 (c) Existence hájitelného práva podle vnitrostátní právní úpravy ..................................... 43 (d) „Občanská“ povaha práva ............................................................................................ 44 (e) Soukromá povaha práva: finanční rozměr .................................................................... 44 (f) Rozšíření na ostatní typy sporů .................................................................................... 45 (g) Výluky z působnosti ...................................................................................................... 46 (h) Použitelnost článku 6 v jiných řízeních než v hlavním řízení ........................................ 47

2. Pojem „trestní obvinění“ ......................................................................................... 48 (a) Obecné zásady .............................................................................................................. 48 (b) Použití obecných zásad ................................................................................................. 49

Kárné řízení ................................................................................................................................................ 49 Řízení správní, daňové, celní a v oblasti hospodářské soutěže .................................................................. 50 Politické otázky ........................................................................................................................................... 51 Vyhoštění a vydání ..................................................................................................................................... 51 Různé fáze trestního řízení, související řízení a následné opravné prostředky .......................................... 51

(c) Vztah k jiným článkům Úmluvy nebo jejích protokolů ................................................. 52

3. Pojmy „soukromý život“ a „rodinný život“ .............................................................. 53 (a) Působnost článku 8 ....................................................................................................... 53 (b) Oblast „soukromého života“ ......................................................................................... 53 (c) Oblast „rodinného života“ ............................................................................................ 56

Právo stát se rodičem ................................................................................................................................. 56 Děti ............................................................................................................................................................. 56 Páry ............................................................................................................................................................ 57



Jiné vztahy .................................................................................................................................................. 57 Hmotné zájmy ............................................................................................................................................ 57

4. Pojmy „obydlí“ a „korespondence“ ......................................................................... 58 (a) Působnost článku 8 ....................................................................................................... 58 (b) Rozsah pojmu „obydlí“ ................................................................................................. 58 (c) Příklady zásahu ............................................................................................................. 59 (d) Rozsah pojmu „korespondence“ .................................................................................. 59

5. Pojem „majetek“ ..................................................................................................... 60 (a) Chráněný majetek ......................................................................................................... 60 (b) Autonomní význam ....................................................................................................... 60 (c) Existující majetek .......................................................................................................... 61 (d) Pohledávky a dluhy ....................................................................................................... 61 (e) Restituce majetku ......................................................................................................... 61 (f) Budoucí příjmy .............................................................................................................. 62 (g) Klientela ........................................................................................................................ 62 (h) Obchodní licence .......................................................................................................... 62 (i) Inflace ........................................................................................................................... 62 (j) Duševní vlastnictví ........................................................................................................ 62 (k) Podíl ve společnosti ...................................................................................................... 63 (l) Sociální dávky ................................................................................................................ 63

III. NEPRIJATELNOST SPOJENA S ODUVODNENOSTI STIZNOSTI ..................... 63

A. Zjevná neopodstatněnost ........................................................................... 63

1. Obecný úvod ............................................................................................................ 63

2. „Stížnosti dovolávající se přezkumu ve čtvrté instanci“ .......................................... 64

3. Naprostý nebo zjevný nedostatek porušení ............................................................ 65 (a) Nedostatek známek svévole či nespravedlivosti .......................................................... 65 (b) Žádné známky nepřiměřenosti mezi cíli a prostředky .................................................. 66 (c) Další poměrně jednoduché věcné otázky ..................................................................... 67

4. Nepodložené námitky: nedostatek důkazů ............................................................. 67

5. Zmatené nebo smyšlené námitky ............................................................................ 68

B. Nedostatek podstatné újmy ........................................................................ 68

1. Kontext nové podmínky ........................................................................................... 68

2. Předmět ................................................................................................................... 69

3. Otázka, zda stěžovatel utrpěl podstatnou újmu ..................................................... 69

4. Dvě ochranné doložky .............................................................................................. 70 (a) Otázka, zda dodržování lidských práv vyžaduje přezkoumání odůvodněnosti

stížnosti ......................................................................................................................... 70 (b) Otázka, zda byl případ řádně posouzen vnitrostátním soudem ................................... 71

[REJSTŘÍK ROZSUDKŮ A ROZHODNUTÍ] ......................................................... 72



ÚVOD

1. Systém ochrany základních práv a svobod zakotvený v Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen „Úmluva“) je založen na zásadě subsidiarity. Úkol zajistit její uplatňování náleží v prvé řadě smluvním státům Úmluvy; Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) by měl zasahovat, pouze pokud státy své povinnosti nesplnily.

Štrasburský dohled je prováděn hlavně na základě individuální stížnosti, kterou může k Soudu podat jednotlivec nebo právnická osoba, nacházející se v jurisdikci jednoho ze smluvních států Úmluvy. Okruh potenciálních stěžovatelů je tudíž široký: vedle osmi set milionů obyvatel rozšířené Evropy a občanů třetích zemí, kteří zde žijí nebo tudy projíždějí, jsou zde miliony sdružení, nadací, politických stran, společností a dalších právnických osob (přičemž tu ani nejsou zmiňovány osoby, které v důsledku exteritoriálního jednání smluvních států Úmluvy provedených mimo jejich území spadají do jejich jurisdikce).

Soud je nyní po řadu let v důsledku různých faktorů zahlcen individuálními stížnostmi (ke dni 31. srpna 2010 probíhalo řízení o více než 130 000 stížnostech). Převážná většina těchto stížností (více než 95 %) je však odmítána bez projednání jejich odůvodněnosti, neboť nesplňují některou z podmínek přijatelnosti stanovených Úmluvou. Tato situace je frustrující ze dvou důvodů. Zaprvé, Soud musí odpovědět na každou stížnost, což mu brání věnovat se v rozumné lhůtě těm stížnostem, které projednání své odůvodněnosti vyžadují, aniž však má veřejnost z této situace jakýkoli užitek. Zadruhé, stížnosti desítek tisíc stěžovatelů jsou nutně odmítány, často po mnoha letech čekání.

2. Smluvní státy Úmluvy, Soud i jeho kancelář hledají způsoby, jak tento problém vyřešit a zajistit efektivní výkon spravedlnosti. Jedním z nejviditelnějších opatření bylo přijetí Protokolu č. 14 k Úmluvě, který umožňuje mimo jiné, aby jasně nepřijatelné stížnosti napříště namísto tříčlenných výborů řešil samosoudce za pomoci nesoudcovských zpravodajů. Protokol č. 14, který vstoupil v platnost dne 1. června 2010, též zavedl novou podmínku přijatelnosti týkající se stupně újmy, kterou stěžovatel utrpěl, přičemž cílem nové podmínky je odradit osoby, které neutrpěly závažnou újmu, od podání stížnosti.

Dne 19. února 2010 se zástupci čtyřiceti sedmi členských států Rady Evropy, které jsou všechny Úmluvou vázány, setkali ve švýcarském Interlakenu, aby projednali budoucnost Soudu a zejména objem nevyřízených případů vzniklý v důsledku velkého počtu nepřijatelných stížností. Ve slavnostním prohlášení potvrdili ústřední úlohu Soudu v evropském systému ochrany základních práv a svobod a zavázali se zvýšit jeho efektivnost při zachování zásady individuální stížnosti.

3. Myšlenka poskytnout potenciálním stěžovatelům souborné a objektivní informace o postupu projednávání stížností a podmínkách přijatelnosti je výslovně uvedena v bodě C-6 (a) a (b) prohlášení z Interlakenu. Na tuto praktickou příručku zabývající se podmínkami přijatelnosti individuálních stížností je třeba nahlížet v témže kontextu. Jejím účelem je podat jasnější a podrobnější obrázek o podmínkách přijatelnosti s cílem předně co možná snížit počet stížností, které nemají naději na to, aby byly završeny rozhodnutím ve věci samé, a dále zajistit, aby ty stížnosti, které vyžadují projednání odůvodněnosti, prošly testem přijatelnosti. V současné době je u většiny stížností, které tímto testem procházejí, současně projednávána jejich přijatelnost a odůvodněnost, což zjednodušuje a zrychluje řízení.

Tento informačně rozsáhlý dokument je určen především právníkům z praxe, zejména těm, kteří mohou zastupovat stěžovatele v řízení před Soudem. Další, méně podrobný dokument, sepsaný méně technickým způsobem, bude sloužit jako učební pomůcka pro širší a méně informovaný okruh čtenářů.

Všechny formální podmínky stanovené v článku 34 (individuální stížnosti) a článku 35 (podmínky přijatelnosti) Úmluvy byly zkoumány ve světle judikatury Soudu. Některé pojmy, jako jsou

http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=3482&d=311166

http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=3482&d=311166



šestiměsíční lhůta a v menší míře vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, jsou přirozeně lépe vymezeny než jiné, jako je pojem „zjevná neopodstatněnost“, který lze rozebírat téměř do nekonečna, či pojem příslušnosti Soudu ratione materiae nebo ratione personae. Kromě toho se některých článků stěžovatelé dovolávají častěji než jiných a některé státy neratifikovaly všechny dodatkové protokoly k Úmluvě, jiné učinily výhradu k rozsahu některých ustanovení. Výjimečné případy mezistátních stížností nebyly brány v potaz, neboť vyžadují velice odlišný přístup. U výše uvedené nové podmínky přijatelnosti je vzhledem k tomu, že Protokol č. 14 vstoupil v platnost poměrně nedávno, příliš brzy na to poskytnout přesný obrázek o judikatuře Soudu. Tato příručka si proto neklade za cíl být vyčerpávající a soustředí se ty nejběžnější situace.

4. Příručka byla připravena oddělením právního poradce Soudu a výklad podmínek přijatelnosti z jeho strany není pro Soud závazný. Bude pravidelně aktualizována. Byla sepsána ve francouzštině a angličtině a bude přeložena do některých dalších jazyků, přičemž přednost bude dána oficiálním jazykům smluvních států, proti kterým je podáváno nejvíce stížností.

5. Po vymezení pojmů individuální stížnosti a postavení oběti se příručka bude zabývat procesními důvody nepřijatelnosti (I), důvody týkajícími se příslušnosti Soudu (II) a těmi, které se týkají odůvodněnosti stížností (III).

A. Individuální stížnost

Článek 34 – Individuální stížnosti

„Soud může přijímat stížnosti každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.“

1. Účel tohoto ustanovení

6. Článek 34, který zaručuje právo individuální stížnosti, poskytuje jednotlivcům skutečné právo zahájit právní řízení na mezinárodní úrovni. Je též jednou ze základních záruk efektivity systému Úmluvy – jednou z „klíčových součástí mechanismu“ na ochranu lidských práv (Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 70; Mamatkulov a Askarov proti Turecku [velký senát], § 100 a 122).

7. Jakožto živý instrument musí být Úmluva vykládána ve světle současných podmínek. Ustálená judikatura k této otázce se uplatní také na procesní ustanovení, jakým je článek 34 (Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 71).

2. Právní charakteristika stížnosti

8. Rozsah: Kterýkoli jednotlivec může podle článku 1 Úmluvy požívat ochrany Úmluvy proti smluvnímu státu, jestliže k tvrzenému porušení jeho práv došlo v jurisdikci dotčeného státu (Van der Tang proti Španělsku, § 53). Oběť nemusí upřesnit, který článek byl porušen (Guzzardi proti Itálii, § 61).

9. Oprávněné osoby: Kterýkoli jednotlivec nebo právnická osoba má právo podat stížnost bez ohledu na svou národnost, místo bydliště, osobní stav, postavení nebo právní způsobilost. Pokud jde o matku zbavenou rodičovských práv viz Scozzari a Giunta proti Itálii [velký senát], § 138; pokud jde o nezletilého viz A. proti Spojenému království; pokud jde o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům, jednající bez souhlasu svého opatrovníka, viz Zehentner proti Rakousku, § 39 a násl.

Kterákoli nevládní organizace v širším smyslu – tedy s výjimkou organizací vykonávajících státní moc – má též právo podat stížnost. Pokud jde o veřejnoprávní osoby, které nevykonávají žádnou státní moc, viz Svaté kláštery [Holy Monasteries] proti Řecku, § 49; Radio France a ostatní proti

http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-57920














Francii (rozh.), § 24-26; pokud jde o subjekty právně a finančně nezávislé na státu, viz Islamic Republic of Iran Shipping Lines proti Turecku, § 80-81; Unédic proti Francii, § 48-59.

Na druhou stranu obce (Ayuntamiento de Mula proti Španělsku (rozh.)) nebo městská část, která se podílí na výkonu veřejné moci (Městská část Antilly [Municipal Section of Antilly] proti Francii (rozh.)), nejsou oprávněny podat stížnost na základě článku 34 Úmluvy (viz též Döşemealtı Belediyesi proti Turecku (rozh.)).

Kterákoli skupina jednotlivců: neformální a většinou dočasná sdružení několika jednotlivců (viz „Belgický jazykový“ případ). Místní orgány nebo kterékoli státní orgány však nemohou předložit stížnost prostřednictvím jednotlivců, kteří je tvoří anebo kteří jednají jeho jménem, na úkony stíhatelné ze strany státu, jehož jsou součástí a jehož jménem vykonávají veřejnou moc (Demirbaş a ostatní proti Turecku (rozh.).

10. Článek 34 neumožňuje podat stížnost na porušení Úmluvy in abstracto. Stěžovatelé nemohou brojit proti ustanovení vnitrostátního zákona pouze z toho důvodu, že je patrně v rozporu s Úmluvou (Monnat proti Švýcarsku, § 31-32), Úmluva též nezaručuje právo na podání actio popularis (Klass a ostatní proti Německu, § 33; Gruzínská strana práce [Georgian Labour Party] proti Gruzii (rozh.); Burden proti Spojenému království [velký senát], § 33).

11. Stížnosti podávané prostřednictvím zástupce: Jestliže se stěžovatelé rozhodnou, že chtějí být zastoupeni namísto toho, aby stížnost sami podali, musí podle článku 45 odst. 3 jednacího řádu Soudu předložit písemnou a řádně podepsanou plnou moc. Je nezbytné, aby zástupce prokázal, že disponuje přesnými a konkrétními pokyny od domnělé oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy, o němž tvrdí, že jednají jeho jménem (Post proti Nizozemsku (rozh.)). K platnosti plné moci viz Aliev proti Gruzii, § 44-49. K autentičnosti stížnosti viz Velikova proti Bulharsku, § 48-52.

12. Zneužití práva individuální stížnosti: Ohledně chování stěžovatele v rozporu s účelem práva stížnosti viz pojem zneužití práva individuální stížnosti ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 62 a násl.).

3. Svobodný výkon práva stížnosti

13. Právo podat stížnost k Soudu má absolutní povahu a jeho výkonu nesmí být bráněno. Tato zásada v sobě zahrnuje svobodu komunikovat s orgány Úmluvy (ohledně korespondence ve vazbě viz Peers proti Řecku, § 84; Kornakovs proti Lotyšsku, § 157 a násl.). V této souvislosti viz též Evropská dohoda o osobách účastnících se řízení před Evropským soudem pro lidská práva z roku 1996 (CETS č. 161).

14. Vnitrostátní orgány se musí zdržet jakéhokoli nátlaku na stěžovatele, aby stáhl nebo změnil námitky obsažené v jeho stížnosti. Podle názoru Soudu může mít nátlak podobu přímého donucení a zřejmého zastrašování stěžovatele nebo potenciálního stěžovatele, jeho rodiny nebo právního zástupce, ale i nevhodného nepřímého jednání nebo kontaktů (Mamatkulov a Askarov proti Turecku [velký senát], § 102).

Soud přezkoumává odrazující účinek takového postupu z hlediska výkonu práva individuální stížnosti (Colibaba proti Moldavsku, § 68).

Posuzuje zranitelnost stěžovatele a nebezpečí, že jej orgány mohou ovlivnit (Iambor proti Rumunsku (č. 1), § 212). Stěžovatelé mohou být zvláště zranitelní, jestliže se nacházejí ve vazbě v přípravném řízení a jejich styk s rodinou a vnějším světem je omezen (Cotleţ proti Rumunsku, § 71).

15. Zde je několik typických příkladů:

– výslech ze strany orgánů ohledně stížnosti: Akdivar a ostatní proti Turecku [velký senát], § 105; Tanrikulu proti Turecku [velký senát], § 131;

























http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/QueVoulezVous.asp?NT=161&CM=8&DF=13/10/2010&CL=ENG

http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/QueVoulezVous.asp?NT=161&CM=8&DF=13/10/2010&CL=ENG











– hrozba zahájením trestního řízení proti právnímu zástupci stěžovatele: Kurt proti Turecku, § 159-165; stížnost podaná vnitrostátními orgány proti obhájci, který stěžovatele zastupoval ve vnitrostátním řízení: McShane proti Spojenému království, § 151;

– policejní výslech právního zástupce stěžovatele a tlumočníka týkající se žádosti o spravedlivé zadostiučinění: Fedotova proti Rusku, § 49-51; ohledně šetření nařízeného zástupcem vlády: Ryabov proti Rusku, § 53-65;

– nemožnost právního zástupce stěžovatele setkat se s jeho lékařem: Boicenco proti Moldavsku, § 158-159;

– nerespektování důvěrnosti rozhovorů stěžovatele s jeho právním zástupcem v návštěvní místnosti: Oferta Plus SRL proti Moldavsku, § 156;

– hrozby ze strany vězeňských orgánů: Petra proti Rumunsku, § 44;

– odmítnutí vězeňských orgánů zaslat stížnost Soudu z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy: Nurmagomedov proti Rusku, § 61;

– nátlak na svědka v řízení před Soudem týkajícím se podmínek ve věznici: Novinskiy proti Rusku, § 119 a násl.;

– odrazující poznámky ze strany vězeňských orgánů spojené s neodůvodněnými opomenutími a průtahy při předávání psacích potřeb vězni nezbytných k jeho korespondenci a dokumentů nutných k podložení stížnosti podané k Soudu: Gagiu proti Rumunsku, § 94 a násl.;

– odmítnutí orgánů poskytnout stěžovateli kopie dokumentů nutných pro podání jeho stížnosti k Soudu: Naydyon proti Ukrajině; § 68;

– zastrašování a nátlak vyvíjený na stěžovatele ze strany orgánů v souvislosti s jeho případem u Soudu: Lopata proti Rusku, § 154-160.

16. Okolnosti konkrétního případu mohou zeslabit tvrzený zásah do práva individuální stížnosti (Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 118 a násl.). Viz též Holland proti Švédsku (rozh.), kde Soud rozhodl, že zničení přepisu záznamu z jednání soudu v souladu se švédským právem před uplynutím šestiměsíční lhůty pro podání stížnosti k Soudu nebránilo stěžovateli v účinném výkonu práva stížnosti; Farcaş proti Rumunsku (rozh.), kde Soud rozhodl, že tvrzená neschopnost tělesně postiženého stěžovatele vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy, vzhledem k nedostatku zvláštních úprav umožňujících mu bezbariérový přístup k veřejným službám, mu nezabránila v účinném výkonu práva stížnosti.

4. Povinnosti žalovaného státu

(a) Článek 39 jednacího řádu

17. Podle článku 39 jednacího řádu Soudu může Soud nařídit předběžné opatření (Mamatkulov a Askarov proti Turecku [velký senát], § 99-129). Jestliže orgány smluvního státu neučiní všechny kroky, které mohou být rozumně provedeny k tomu, aby předběžnému opatření nařízenému Soudem bylo vyhověno, dojde k porušení článku 34 (Paladi proti Moldavsku [velký senát], § 87-92).

18. Zde je několik nedávných příkladů:

– nezajištění včasného setkání žadatele o azyl, který se nacházel v zajišťovacím zařízení pro cizince, s jeho právním zástupcem, přestože bylo v tomto směru nařízeno předběžné opatření podle článku 39 jednacího řádu: D. B. proti Turecku, § 67;

– předání zadržených osob iráckým orgánům v rozporu s předběžným opatřením: Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království, § 162-165;























– vyhoštění prvního stěžovatele v rozporu s předběžným opatřením: Kamaliyevy proti Rusku, § 75-79.

19. Je na Soudu, aby ověřil, zda bylo předběžné opatření dodrženo, a je na státu, aby Soud informoval, že má k dispozici materiály, o kterých se domnívá, že by Soud mohly přesvědčit o tom, že má být předběžné opatření zrušeno (Paladi proti Moldavsku [velký senát], § 90-92; Olaechea Cahuas proti Španělsku, § 70; Grori proti Albánii, § 181 a násl.).

Samotná skutečnost, že stěžovatel požádal o uplatnění článku 39 jednacího řádu, nestačí k tomu, aby stát zastavil výkon rozhodnutí o vydání (Al-Moayad proti Německu (rozh.), § 122 a násl.; viz též povinnost dotčeného státu spolupracovat v dobré víře se Soudem).

(b) Zjištění skutkového stavu

20. Zatímco Soud je odpovědný za zjištění skutkového stavu, je na účastnících řízení, aby byli aktivně nápomocni tím, že mu poskytnou veškeré relevantní informace. Jejich postup může být zohledněn při zajišťování důkazů (Irsko proti Spojenému království, § 161).

V kontextu systému individuální stížnosti je důležité, aby státy poskytly veškerou pomoc nezbytnou k efektivnímu projednání stížnosti. Jestliže vláda bez uspokojivého vysvětlení neposkytne informaci, kterou má k dispozici, z jejího postupu mohou být vyvozeny důsledky nejenom stran odůvodněnosti námitek stěžovatele (Maslova a Nalbandov proti Rusku, § 120-121), ale i ve vztahu k článku 38 Úmluvy (nezpřístupnění policejních záznamů o předběžných zadrženích: Timurtaş proti Turecku, § 66; nezpřístupnění kopií vyšetřovacího spisu: Imakayeva proti Rusku, § 201). K nezpřístupnění utajovaných dokumentů Soudu viz Nolan a K. proti Rusku, § 56 a násl.

Zamezení tomu, aby právní zástupce nahlédl do lékařských záznamů svého klienta, které byly zásadní z hlediska jeho stížnosti, bylo posouzeno jako bránění ve výkonu práva individuální stížnosti ve smyslu článku 34 (Boicenco proti Moldavsku, § 158). K setkání právního zástupce a stěžovatele nedobrovolně drženého v psychiatrické léčebně viz Shtukaturov proti Rusku, § 138 a násl. Srovnej s prodlením vlády při předkládání určitých doplňujících informací, které bylo označeno za „politováníhodné“, nedosahovalo však bránění výkonu práva individuální stížnosti ve smyslu článku 34 (Öcalan proti Turecku [velký senát], § 201).

Ke vztahu mezi články 34 a 38 viz Bazorkina proti Rusku, § 170 a násl. a § 175. Zatímco článek 34 má zajistit, aby právo na individuální stížnost skutečně fungovalo, a je tak určitým druhem legis generalis, článek 38 specificky vyžaduje, aby státy se Soudem spolupracovaly.

Soud může konstatovat porušení článku 38 i v případě, že nepřijme oddělené rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti (článek 29 § 3): viz Enukidze a Girgvliani proti Gruzii, § 295.

(c) Šetření na místě

21. Od žalovaného státu se též očekává, že bude pomáhat při šetření na místě (článek 38), neboť je na něm, aby poskytl „nezbytné prostředky“ pro účinné projednání stížnosti (Çakıcı proti Turecku [velký senát], § 76). Bránění v realizaci šetření na místě představuje porušení článku 38 (Shamayev a ostatní proti Gruzii a Rusku, § 504).

B. Postavení oběti

Článek 34 – Individuální stížnosti

„Soud může přijímat stížnosti každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.“























22. Podle článku 34 se na Soud mohou obrátit pouze ti stěžovatelé, kteří se domnívají, že jsou sami obětí porušení Úmluvy. Je v prvé řadě na vnitrostátních orgánech, aby napravily jakékoli tvrzené porušení Úmluvy. Proto otázka, zda stěžovatel může tvrdit, že je obětí porušení, je relevantní v kterémkoli stádiu řízení před Soudem (Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 179).

1. Pojem „oběť“ 1

23. Pojem „oběť“ je vykládán samostatně a bez ohledu na pravidla vnitrostátního práva, která se týkají například zájmu či způsobilosti zahájit právní řízení (Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, § 35). Pro postavení oběti není předpokladem vznik újmy (Brumărescu proti Rumunsku [velký senát], § 50), přičemž může stačit úkon, který má jen dočasné právní účinky (Monnat proti Švýcarsku, § 33).

24. Výklad pojmu „oběť“ se vyvíjí ve světle podmínek současné společnosti a musí být uplatňován bez přílišného formalismu (Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, § 38; Monnat proti Švýcarsku, § 30-33; Stukus a ostatní proti Polsku, § 35; Ziętal proti Polsku, § 54-59). Soud rozhodl, že otázka postavení oběti může být spojena s odůvodněností stížnosti (Siliadin proti Francii, § 63).

2. Přímá oběť

25. Dotčený úkon či opomenutí se musí stěžovatele přímo dotýkat (Amuur proti Francii, § 36). Tato podmínka však nemůže být uplatňována mechanicky a nepružně (Karner proti Rakousku, § 25).

26. Soud v jednotlivých případech přijal i stížnosti od „potenciálních“ obětí, tedy od osob, které nemohou poukazovat na přímé porušení.

27. Některé příklady: rozsudek o telefonních odposleších v Německu (Klass a ostatní proti Německu, § 34); k případu týkajícímu se vydání stíhané osoby viz Soering proti Spojenému království; k opatřením omezujícím šíření informací o potratu mezi ženami v plodném věku viz Open Door a Dublin Well Woman proti Irsku, § 44.

28. Na druhou stranu však podezření nebo domněnka nestačí ke vzniku postavení oběti. Ohledně absence formálního příkazu k vyhoštění viz Vijayanathan a Pusparajah proti Francii, § 46; k údajným důsledkům parlamentní zprávy: Křesťanská federace Svědků Jehovových ve Francii [Fédération Chrétienne des Témoins de Jehovah de France] proti Francii (rozh.); k možnému uložení pokuty stěžovatelské společnosti: Senator Lines GmbH proti 15 členským státům Evropské unie (rozh.) [velký senát]; k údajným důsledkům soudního rozhodnutí týkajícího se třetí strany v kómatu: Rossi a ostatní proti Itálii (rozh.). Stěžovatel nemůže tvrdit, že je v postavení oběti, v případě, že je částečně odpovědný za tvrzené porušení (Paşa a Erkan Erol proti Turecku).

29. Ve vztahu k vnitrostátní právní úpravě mohou jednotlivci tvrdit, že zákon porušuje jejich práva, i při chybějícím individuálním prováděcím opatření, pokud je nutí buď změnit jejich chování, nebo je vystavuje trestnímu stíhání (Norris proti Irsku; Bowman proti Spojenému království), nebo jestliže jsou příslušníky skupiny osob vystavených nebezpečí, že budou právní úpravou přímo dotčeny (Burden proti Spojenému království [velký senát], § 34; Johnston a ostatní proti Irsku). K případu týkajícímu se Ústavy státu viz Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině [velký senát], § 29.

3. Nepřímá oběť

30. Soud může k projednání přijmout individuální stížnost od osoby považované za nepřímou oběť, pokud mezi ní a přímou obětí existuje osobní a zvláštní pouto.

1 Pozn. překl.: V překladu této příručky se vychází z úředního překladu Protokolu č. 11 k Úmluvě zveřejněného

pod č. 243/1998 Sb. V jiných materiálech je možné setkat se také s výrazem „poškozený“ vycházejícím z prvního úředního překladu Úmluvy zveřejněného pod č. 209/1992 Sb.

































31. Příklady zahrnují: stížnost na základě článku 2 podaná manželkou (McCann a ostatní proti Spojenému království [velký senát]) nebo neteří zesnulého muže (Yaşa proti Turecku, § 66). Stížnost na základě článku 3 podaná matkou muže, který zmizel během vazby (Kurt proti Turecku); bratr jiného muže, který zmizel, však za nepřímou oběť považován nebyl (Çakıcı proti Turecku [velký senát], § 98-99). Případ na základě článku 5 odst. 5 týkající se manžela stěžovatelky, který byl nedobrovolně držen v psychiatrické léčebně (Houtman a Meeus proti Belgii, § 30). Ke stížnostem na základě článku 6 odst. 1 (spravedlivý proces) viz Grădinar proti Moldavsku (nestrannost soudů); Brudnicka a ostatní proti Polsku, § 26 a násl. (právo hájit pověst zemřelého manžela); Marie-Louise Loyen a Bruneel proti Francii (délka a spravedlivost řízení). Ke stížnostem na základě článku 6 odst. 2 viz případ týkající se vdovy obžalovaného, který byl obětí porušení práva na presumpci neviny (Nölkenbockhoff proti Německu, § 33). Ke stížnostem na základě článku 10 viz věc Dalban proti Rumunsku [velký senát], § 39, která se týkala zájmů vdovy po stěžovateli. Na druhou stranu vlastníci podílů v obchodní společnosti nemohou s úspěchem tvrdit, že jsou obětí porušení práv společnosti zaručených článkem 1 Protokolu č. 1 (Agrotexim a ostatní proti Řecku, § 62 a 64), ledaže jsou dány výjimečné okolnosti (Camberrow MM5 AD proti Bulharsku (rozh.)).

4. Úmrtí oběti

32. Stížnost může být podána jen žijící osobou nebo jejím jménem; zemřelý tak učinit nemůže, a to ani prostřednictvím zástupce (Kaya a Polat proti Turecku (rozh.)). Úmrtí oběti však automaticky neznamená, že jeho věc bude vyškrtnuta ze seznamu případů.

33. Obecně řečeno, jestliže původní stěžovatel po podání stížnosti k Soudu zemře, může jeho rodina pokračovat v řízení o stížnosti za předpokladu, že má na věci dostatečný zájem. K případům dědiců nebo blízkých příbuzných, jako jsou vdova či děti, viz Raimondo proti Itálii, § 2; Stojkovic proti „Bývalé jugoslávské republice Makedonii“, § 25; k rodičům viz X proti Francii, § 26; pro další případ viz Malhous proti České republice (rozh.) [velký senát]; oproti tomu srovnej Scherer proti Švýcarsku, § 31-32; k případu univerzálního dědice, který není příbuzným zemřelého, viz Thévenon proti Francii (rozh.); viz též Léger proti Francii (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 50-51.

34. O jinou situaci však půjde, když přímá oběť zemře před podáním stížnosti k Soudu (Fairfield proti Spojenému království (rozh.)).

Ke stížnosti týkající se námitek, jejichž předmětem je smrt blízkého příbuzného, viz Velikova proti Bulharsku (rozh.); ke zmizení blízkého příbuzného viz Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 112.

K námitkám podle článku 6 viz Micallef proti Maltě [velký senát], § 48 a násl. a odkazy tam uvedené.

Pokud jde o blízké příbuzné, kteří předkládají námitky na základě článků 8 až 11 a článku 3 Protokolu č. 1 v souvislosti s řízením a skutečnostmi týkajícími se zemřelého, viz Gakiyev a Gakiyeva proti Rusku, § 164-168 a odkazy tam uvedené. K převoditelným nárokům viz Sanles Sanles proti Španělsku (rozh.).

35. Soud má nadto pravomoc zvážit, zda je vhodné v projednávání stížnosti pokračovat za účelem ochrany lidských práv (Karner proti Rakousku, § 25 a násl.). Tato pravomoc závisí na existenci otázky obecného zájmu (tamtéž, § 27; Marie-Louise Loyen a Bruneel proti Francii, § 29). K takové situaci dojde zejména tam, kde se stížnost týká právní úpravy nebo právního systému žalovaného státu (viz, mutatis mutandis, Karner proti Rakousku, § 26 a 28; viz též Léger proti Francii (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 51).

5. Ztráta postavení oběti

36. Stěžovatel musí být schopen odůvodnit své postavení oběti po celou dobu řízení (Burdov proti Rusku, § 30).










































37. Snížení trestu nebo přijetí opatření ve prospěch stěžovatele vnitrostátními orgány jej však zbaví postavení oběti jen tehdy, jestliže porušení je výslovně uznáno, alespoň co do podstaty, a v návaznosti na to napraveno (Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 178 a násl. a § 193). Závisí to mimo jiné na povaze práva, jehož porušení je namítáno, na důvodech takového rozhodnutí (Jensen proti Dánsku (rozh.)) a na trvání nepříznivých následků pro dotčenou osobu po přijetí tohoto rozhodnutí (Freimanis a Līdums proti Lotyšsku, § 68).

38. Příklady: Dalban proti Rumunsku [velký senát], § 44 (článek 10); Brumărescu proti Rumunsku [velký senát], § 50 (článek 1 Protokolu č. 1 a článek 6). K námitkám na základě článku 6 ohledně řízení, které bylo později zastaveno nebo skončilo osvobozujícím rozsudkem, viz Oleksy proti Polsku (rozh.) (srovnej s námitkou nepřiměřené délky tohoto řízení); srovnej s Arat proti Turecku, § 47, a Bouglame proti Belgii (rozh.); k jiným specifickým situacím viz Constantinescu proti Rumunsku, § 40-44; Guisset proti Francii, § 66-70; Chevrol proti Francii, § 30 a násl.; Moskovets proti Rusku, § 50 (vazba); Moon proti Francii, § 29 a násl. (pokuta); D. J. a A.-K. R. proti Rumunsku (rozh.), § 77 a násl. (článek 2 Protokolu č. 4); Sergey Zolotukhin proti Rusku [velký senát], § 115 (článek 4 Protokolu č. 7).

39. Poskytnutá náprava musí být odpovídající a dostatečná. Závisí to na veškerých okolnostech daného případu, se zvláštním zřetelem k povaze projednávaného porušení Úmluvy (Gäfgen proti Německu [velký senát], § 116).

40. Existence postavení oběti může též záviset na výši náhrady přiznané vnitrostátními soudy a účinnosti (včetně rychlosti) opravného prostředku k poskytnutí náhrady (Normann proti Dánsku (rozh.); Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 202; viz též Jensen a Rasmussen proti Dánsku (rozh.); Gäfgen proti Německu [velký senát], § 118 a 119).

41. Precedenty:

Ohledně vhodnosti opatření přijatých vnitrostátními orgány v kontextu článku 2 Úmluvy viz Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, § 49-64.

K článku 3 Úmluvy viz Gäfgen proti Německu [velký senát], § 115-129; Kopylov proti Rusku, § 150. V souvislosti s námitkami porušení článku 3 v důsledku podmínek ve věznici viz Shilbergs proti Rusku, § 66-79. Viz též Ciorap proti Moldavsku (č. 2), § 23-25, kde Soud rozhodl, že stěžovatel zůstal v postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy, neboť náhrada přiznaná vnitrostátními soudy byla výrazně nižší než minimum, které v případech, v nichž bylo zjištěno porušení článku 3, obecně přiznává sám Soud.

K článku 6 (délka řízení) viz Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 182-207; Cocchiarella proti Itálii [velký senát], § 84-107; Delle Cave a Corrado proti Itálii, § 26 a násl. K průtahům s výkonem pravomocného soudního rozhodnutí viz Kudić proti Bosně a Hercegovině, § 7-18; Burdov proti Rusku (č. 2).

42. Věc může být vyškrtnuta ze seznamu stížností, jestliže stěžovatel ztratí postavení oběti/locus standi. K vyřešení sporu na vnitrostátní úrovni poté, co byla stížnost prohlášena za přijatelnou, viz Ohlen proti Dánsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností); k dohodě o převodu práv, která jsou předmětem stížnosti projednávané Soudem, viz Dimitrescu proti Rumunsku, § 33-34.

43. Soud též zkoumá, zda by věc měla být vyškrtnuta ze seznamu případů z některého důvodu uvedeného v článku 37 Úmluvy ve světle událostí, ke kterým došlo po podání stížnosti, bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel může nadále tvrdit, že je v postavení „oběti“ (Pisano proti Itálii (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 39, nebo dokonce bez ohledu na to, zda stěžovatel může nadále tvrdit, že je v postavení oběti. K vývoji po rozhodnutí vzdát se pravomoci ve prospěch velkého senátu viz El Majjaoui a Stichting Touba Moskee proti Nizozemsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 28-35; po prohlášení stížnosti za přijatelnou: Shevanova proti Lotyšsku (vyškrtnutí ze















































seznamu stížností) [velký senát], § 44 a násl.; po přijetí rozsudku senátem: Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 96).

I. PROCESNÍ DŮVODY NEPŘIJATELNOSTI

A. Nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy

Článek 35 odst. 1 – Podmínky přijatelnosti

„Soud může posuzovat věc až po vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí.“

44. Jak samotné znění článku 35 uvádí, tento požadavek je založen na obecně uznávaných pravidlech mezinárodního práva. Povinnost vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy je součástí obyčejového mezinárodního práva a jako taková je uznávána judikaturou Mezinárodního soudního dvora (např. věci Interhandel (Švýcarsko proti Spojeným státům), rozsudek ze dne 21. března 1959). Stejné pravidlo se nachází i v jiných mezinárodních smlouvách o lidských právech: Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (článek 41 odst. 1 písm. c)) a opčním protokolu k tomuto paktu (články 2 a 5 odst. 2 písm. b)); Americké úmluvě o lidských právech (článek 46); Africké chartě lidských práv a práv národů (články 50 a 56 odst. 5). Jak Soud uvedl ve věci De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, stát se může vzdát výhody vyplývající z pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, jak dokládá dlouhodobě ustálená mezinárodní praxe v tomto ohledu (§ 55).

45. Soud je určen k tomu, aby hrál podpůrnou úlohu vůči vnitrostátním systémům ochrany lidských práv, a je žádoucí, aby vnitrostátní soudy měly nejprve možnost rozhodnout o otázkách slučitelnosti vnitrostátního práva s Úmluvou (A, B a C proti Irsku [velký senát], § 142). Jestliže je však následně podána stížnost do Štrasburku, Soud musí mít možnost seznámit se s názory těchto soudů, které jsou v přímém a trvalém kontaktu se životem ve svých zemích (Burden proti Spojenému království [velký senát], § 42).

46. Při rozhodování Soudu vyvstala otázka, zda určitý prostředek nápravy byl vnitrostátní či mezinárodní. Vnitrostátní prostředek nápravy by měl být v zásadě vyčerpán před podáním stížnosti k Soudu. U mezinárodního prostředku nápravy může být stížnost odmítnuta podle článku 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy (viz bod I.E.). Je na Soudu, aby rozhodl, zda má určitý orgán vnitrostátní či mezinárodní povahu, a to s ohledem na všechny relevantní faktory, zejména právní povahu, zřizovací instrument, jeho pravomoci, místo (pokud nějaké má) v existujícím právním systému a způsob jeho financování (Jeličić proti Bosně a Hercegovině (rozh.); Peraldi proti Francii (rozh.) (viz bod I.E.)).

1. Účel pravidla

47. Důvodem pro existenci pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy je umožnit vnitrostátním orgánům, především soudům, aby předešly tvrzenému porušení Úmluvy nebo je napravily. Pravidlo je založeno na předpokladu, obsaženém v článku 13, že vnitrostátní právní systém poskytne účinný prostředek nápravy porušení práv zaručených Úmluvou. Jde o důležitý aspekt subsidiární povahy systému Úmluvy (Selmouni proti Francii [velký senát], § 74; Kudła proti Polsku [velký senát], § 152; Andrášik a ostatní proti Slovensku (rozh.). Toto pravidlo se použije nezávisle na tom, zda ustanovení Úmluvy byla inkorporována do vnitrostátního právního systému (Eberhard a M. proti Slovinsku). Soud nedávno připomenul, že pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy je jednou z nezbytných součástí fungovaní mechanismu ochrany založeného Úmluvou a že jde o základní zásadu (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 69 a 97).


















2. Použití pravidla

(a) Pružnost

48. Vyčerpání prostředků nápravy lze považovat za zlaté pravidlo spíše než za zásadu vytesanou do kamene. Komise a Soud často zdůrazňovaly, že vzhledem ke kontextu ochrany lidských práv je třeba je uplatňovat s určitou pružností a bez zbytečného formalismu (Ringeisen proti Rakousku, § 89; Lehtinen proti Finsku (rozh.)). Pravidlo vyčerpání prostředků nápravy nemá absolutní povahu ani je nelze uplatňovat automaticky (Kozacıoğlu proti Turecku [velký senát], § 40). Soud například rozhodl, že by bylo příliš formalistické žádat na stěžovatelích, aby využili prostředek nápravy, jehož vyčerpání po nich nevyžadovala ani nejvyšší vnitrostátní soudní instance (D. H. a ostatní proti České republice [velký senát], § 116-118). Soud v jedné věci zohlednil velmi krátké lhůty určené pro vyjádření stěžovatelům, když zdůraznil „spěch“, v jakém museli svá vyjádření předložit (Financial Times Ltd a ostatní proti Spojenému království, § 43-44). Využití dostupných prostředků nápravy, které vyžaduje vnitrostátní procesní právo, a splnění všech náležitostí stanovených vnitrostátním právem nabývá na důležitosti tam, kde je v sázce jasnost právního posouzení a právní jistota (Saghinadze a ostatní proti Gruzii, § 83-84).

(b) Dodržení vnitrostátních pravidel a omezení

49. Stěžovatelé však musí dodržet pravidla a postupy stanovené vnitrostátním právem, a pokud tak neučiní, jejich stížnost bude pravděpodobně odmítnuta pro nesplnění podmínky stanovené článkem 35 (Ben Salah Adraqui a Dhaime proti Španělsku (rozh.); Merger a Cros proti Francii (rozh.); MPP Golub proti Ukrajině (rozh.); Agbovi proti Německu (rozh.)). Článek 35 odst. 1 není dodržen, jestliže je opravný prostředek odmítnut pro procesní pochybení stěžovatele (Gäfgen proti Německu [velký senát], § 143).

Jestliže však odvolací soud nárok věcně projedná, i když jej považuje za nepřijatelný, článek 35 odst. 1 bude dodržen (Voggenreiter proti Německu). Totéž platí, jestliže stěžovatelé, kteří nerespektovali formu předepsanou vnitrostátním právem, ale příslušné orgány věc samou projednaly (Vladimir Romanov proti Rusku, § 52). To samé se uplatní i u nároků formulovaných jen ve zkratce, která je stěží v souladu se zákonnými požadavky, avšak soud se k věci samé vyjádří, byť jen ve stručnosti (Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku (č. 2) [velký senát], § 43-45).

(c) Existence několika prostředků nápravy

50. Jestliže má stěžovatel k dispozici více potenciálně účinných prostředků nápravy, je povinen vyčerpat pouze jeden z nich (Moreira Barbosa proti Portugalsku (rozh.); Jeličić proti Bosně a Hercegovině (rozh.); Karakó proti Maďarsku, § 14; Aquilina proti Maltě [velký senát], § 39). Jestliže byl totiž vyzkoušen jeden prostředek nápravy, není požadováno využití dalšího se stejným účelem (Riad a Idiab proti Belgii, § 84; Kozacıoğlu proti Turecku [velký senát], § 40 a násl.; Micallef proti Maltě [velký senát], § 58). Je na stěžovateli, aby zvolil prostředek nápravy, který je v jeho případě nejvhodnější. Ve shrnutí, jestliže vnitrostátní právo nabízí souběžně několik prostředků nápravy v různých právních odvětvích, stěžovatel, který se pokusil dosáhnout nápravy tvrzeného porušení Úmluvy prostřednictvím jednoho z těchto prostředků nápravy, nemusí nutně využít další, které vedou v zásadě ke stejnému cíli (Jasinskis proti Lotyšsku, § 50 a 53-54).

(d) Námitka vznesená co do podstaty

51. Není třeba, aby se stěžovatel v rámci vnitrostátního řízení explicitně dovolával práva zaručeného Úmluvou za předpokladu, že svoji námitku uplatnil „alespoň co do podstaty“ (Castells proti Španělsku, § 32; Ahmet Sadik proti Řecku, § 33; Fressoz a Roire proti Francii, § 38; Azinas proti Kypru [velký senát], § 40-41). Znamená to, že pokud stěžovatel ve vnitrostátním řízení neuvedl ustanovení Úmluvy, byl povinen uplatnit argumenty za stejným nebo podobným účelem na základě vnitrostátního práva, aby vnitrostátním soudům poskytl možnost na prvním místě napravit tvrzené





































porušení (Gäfgen proti Německu [velký senát], § 142, 144 a 146; Karapanagiotou a ostatní proti Řecku, § 29; k námitce, která nebyla vznesena ani implicitně před poslední instancí, viz Association Les témoins de Jéhovah proti Francii (rozh.)).

(e) Existence a vhodnost

52. Stěžovatelé jsou povinni vyčerpat pouze ty prostředky nápravy, které jsou v rozhodné době dostupné jak teoreticky, tak prakticky a které mohou podat sami, tedy takové, které jsou dostupné, způsobilé poskytnout nápravu ve vztahu k jejich námitkám a které mají rozumné vyhlídky na úspěch (Sejdovic proti Itálii [velký senát], § 46; Paksas proti Litvě [velký senát], § 75).

53. Není třeba využít mimořádné prostředky nápravy nebo takové, u nichž záleží na uvážení, například žádost soudu, aby přezkoumal své vlastní rozhodnutí (Çınar proti Turecku (rozh.); Prystavka proti Ukrajině (rozh.)); nebo žádost o obnovu řízení, kromě zvláštních okolností, například když vnitrostátní právo stanoví, že taková žádost ve skutečnosti představuje účinný prostředek nápravy (K. S. a K. S. AG proti Švýcarsku (rozh.)); nebo tam, kde zrušení pravomocného rozsudku je jediným prostředkem, jehož prostřednictvím může žalovaný stát situaci napravit v rámci svého vlastního právního systému (Kiiskinen proti Finsku (rozh.); Nikula proti Finsku (rozh.)). Stejně tak není účinným prostředkem nápravy hierarchická stížnost (Horvat proti Chorvatsku, § 47; Hartman proti České republice, § 66); ani prostředek nápravy, který není přímo dostupný stěžovateli, nýbrž závisí na uvážení jiné osoby (Tănase proti Moldavsku [velký senát], § 122). K účinnosti prostředku nápravy, který v zásadě není nutné vyčerpat (stížnost k ombudsmanovi), viz odůvodnění v rozsudku Egmez proti Kypru, § 66-73. Konečně vnitrostátní prostředek nápravy, jehož podání není jednoznačně časově omezeno, a vyvolává tudíž nejistotu, nemůže být považován za účinný (Williams proti Spojenému království (rozh.) a odkazy tam uvedené).

Jestliže se stěžovatel pokusil využít prostředek nápravy Soudem považovaný za nevhodný, doba, kterou si jeho vyřízení vyžádá, nepřerušuje lhůtu šesti měsíců [stanovenou článkem 35 odst. 1 Úmluvy], což může vést k odmítnutí stížnosti pro opožděnost (Rezgui proti Francii (rozh.); Prystavska proti Ukrajině (rozh.)).

(f) Dostupnost a účinnost

54. Existence prostředků nápravy musí být dostatečně jistá nejenom teoreticky, ale i prakticky. Při rozhodování o tom, zda určitý prostředek nápravy splňuje kritéria dostupnosti a účinnosti, je třeba zohlednit konkrétní okolnosti jednotlivého případu (viz níže, bod 4). Vnitrostátní judikatura musí být dostatečně jednotná v rámci vnitrostátního právního řádu. Soud rozhodl, že opravný prostředek k vyšší soudní instanci ztrácí svoji „účinnost“ v důsledku rozporů v judikatuře vnitrostátních soudů, dokud tyto rozpory trvají (Ferreira Alves proti Portugalsku (č. 6), § 28-29).

Soud musí realisticky zohlednit nejenom prostředky nápravy formálně dostupné ve vnitrostátním právním řádu, ale též obecný právní a politický kontext, v němž tyto prostředky působí, jakož i osobní situaci stěžovatele (Akdivar a ostatní proti Turecku [velký senát], § 68-69; Khashiev a Akayeva proti Rusku, § 116-117). Musí přezkoumat, zda vzhledem ke všem okolnostem daného případu stěžovatel učinil vše, co od něho bylo možno rozumně očekávat pro vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (D. H. a ostatní proti České republice [velký senát], § 116-122).

Je třeba podotknout, že faktické i právní hranice samy o sobě nebrání vyčerpání prostředků nápravy; v zásadě platí, že stěžovatelé, kteří žijí mimo jurisdikci smluvního státu, nejsou zproštěni povinnosti vyčerpat prostředky nápravy v tomto státě, a to bez ohledu na potíže a pochopitelnou osobní neochotu (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 98 a 101, ohledně stěžovatelů, kteří se dobrovolně nepodrobili jurisdikci žalovaného státu).































3. Meze uplatnění pravidla

55. Podle „obecně uznávaných zásad mezinárodního práva“ mohou existovat určité zvláštní okolnosti, které stěžovatele zprošťují povinnosti vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy (Sejdovic proti Itálii [velký senát], § 55) (viz níže, bod 4).

Pravidlo se též nepoužije, jestliže byla doložena stálá správní praxe spočívající v opakování jednání neslučitelného s Úmluvou a jeho úřední tolerance ze strany státních orgánů, v důsledku níž se zahájení řízení stane zbytečným nebo neúčinným (Aksoy proti Turecku, § 52).

V případech, kdy by bylo v praxi nepřiměřené po stěžovateli požadovat, aby využil určitý prostředek nápravy, který by pro něj představoval nepřiměřenou překážku v účinném výkonu práva individuální stížnosti ve smyslu článku 34 Úmluvy, Soud ho této povinnosti zprostí (Veriter proti Francii, § 27; Gaglione a ostatní proti Itálii, § 22).

Uložení pokuty v závislosti na výsledku řízení o opravném prostředku, kde není namítáno zneužití procesních práv, vylučuje takový prostředek z okruhu těch, které je třeba vyčerpat (Prencipe proti Monaku, § 95-97).

4. Rozdělení důkazního břemene

56. Je na vládě, která namítá nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, aby dokázala, že stěžovatel nevyčerpal konkrétní prostředek nápravy, který byl účinný a dostupný (Dalia proti Francii, § 38; McFarlane proti Irsku [velký senát], § 107). Dostupnost takového prostředku musí být dostatečně jistá jak v právu, tak v praxi (Vernillo proti Francii). Prostředek nápravy tudíž musí mít jasný základ ve vnitrostátním právu (Scavuzzo-Hager a ostatní proti Švýcarsku (rozh.); Norbert Sikorski proti Polsku, § 117; Sürmeli proti Německu [velký senát], § 110-112). Prostředek nápravy musí být způsobilý zajistit nápravu ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám a skýtat rozumné vyhlídky na úspěch (Scoppola proti Itálii (č. 2) [velký senát], § 71). Vývoj a dostupnost údajně existujícího prostředku nápravy, včetně jeho rozsahu a použití, musí být jasně vysvětleny a potvrzeny nebo doplněny praxí nebo judikaturou (Mikolajová proti Slovensku, § 34). Platí to i v kontextu právního systému inspirovaného common law s psanou ústavou implicitně zaručující právo, jehož se stěžovatel dovolává (McFarlane proti Irsku [velký senát], § 117, ohledně prostředku nápravy, který byl teoreticky dostupný už dvacet pět let, ale nikdy nebyl použit).

Argumenty vlády mají samozřejmě větší váhu, jsou-li podpořeny příklady vnitrostátní judikatury (Doran proti Irsku; Andrášik a ostatní proti Slovensku (rozh.); Di Sante proti Itálii (rozh.); Giummarra a ostatní proti Francii (rozh.); Paulino Tomás proti Portugalsku (rozh.); Johtti Sapmelaccat Ry a ostatní proti Finsku (rozh.)), které se ukážou jako relevantní (Sakhnovskiy proti Rusku [velký senát], § 43-44).

57. Jestliže vláda tvrdí, že se stěžovatel mohl přímo dovolávat Úmluvy před vnitrostátními soudy, je třeba, aby stupeň právní jistoty spojené s takovým prostředkem nápravy podpořila konkrétními příklady (Slavgorodski proti Estonsku (rozh.)).

58. Soud je takovým argumentům více nakloněn, jestliže byl do vnitrostátní právní úpravy zaveden zvláštní prostředek nápravy pro nepřiměřenou délku soudního řízení (Brusco proti Itálii (rozh.); Slaviček proti Chorvatsku (rozh.)). Viz též Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 136. Srovnej s Merit proti Ukrajině, § 65.

59. Jakmile vláda unesla důkazní břemeno v tom směru, že stěžovateli byl dostupný vhodný a účinný prostředek nápravy, je na stěžovateli, aby prokázal, že:

– prostředek nápravy opravdu využil (Grässer proti Německu (rozh.)); nebo

– prostředek nápravy byl vzhledem k okolnostem konkrétního případu z nějakého důvodu nevhodný či neúčinný (Selmouni proti Francii [velký senát], § 76 – například v případě nepřiměřených průtahů ve vyšetřování; Radio France a ostatní proti Francii (rozh.), § 34; nebo






































prostředek nápravy, který je běžně dostupný, jako například dovolání, byl ve světle judikatury v podobných věcech v daném případě neúčinný: Scordino proti Itálii (rozh.); Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, § 26 a 27), i když dotčená rozhodnutí pocházela z nedávné doby (Gas a Dubois proti Francii (rozh.)). To platí také tehdy, když se stěžovatel na příslušný soud nemohl obrátit přímo (Tănase proti Moldavsku [velký senát], § 122). Za určitých okolností u většího množství stěžovatelů v obdobné situaci mohou být ti z nich, kteří se neobrátili na soud, na který odkazuje vláda, zproštěni této povinnosti, protože vnitrostátní prostředek nápravy, jehož využili jiní, se ukázal jako prakticky neúčinný a byl by býval i v jejich případě (Vasilkoski a ostatní proti “Bývalé jugoslávské republice Makedonii”, § 45-46; Laska a Lika proti Albánii, § 45-48). To se však uplatní pouze ve velmi specifických případech (srovnej Saghinadze a ostatní proti Gruzii, § 81-83); nebo že

– existovaly zvláštní okolnosti zprošťující stěžovatele dané povinnosti (Akdivar a ostatní proti Turecku [velký senát], § 68-75; Sejdovic proti Itálii [velký senát], § 55; Veriter proti Francii, § 60).

60. Jednou z takových okolností může být naprostá nečinnost vnitrostátních orgánů při řešení závažných obvinění z nesprávného postupu nebo vzniku újmy způsobené státními činiteli, například když nevedou vyšetřování nebo neposkytují součinnost. Za takových okolností lze říci, že důkazní břemeno je znovu přeneseno na žalovanou vládu, která tak musí prokázat, jak bylo reagováno na rozsah a závažnost problémů, které jsou předmětem stížnosti (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 70).

61. Pouhé pochybnosti stěžovatele o účinnosti určitého prostředku nápravy jej nezbavují povinnosti tento prostředek vyzkoušet (Epözdemir proti Turecku (rozh.); Miloševič proti Nizozemsku (rozh.); Pellegriti proti Itálii (rozh.); MPP Golub proti Ukrajině (rozh.)). Je naopak v zájmu stěžovatele, aby se na příslušný soud obrátil a umožnil mu rozvinout existující práva prostřednictvím jeho výkladové pravomoci (Ciupercescu proti Rumunsku, § 169). V právním systému, který poskytuje ústavní ochranu základních práv, je poškozený jednotlivec povinen vyzkoušet rozsah této ochrany a v systému common-law umožnit vnitrostátním soudům rozvinout tato práva cestou soudního výkladu (A, B a C proti Irsku [velký senát], § 142). Tam, kde navrhovaný prostředek nápravy nemá rozumné vyhlídky na úspěch, například ve světle ustálené vnitrostátní judikatury, skutečnost, že stěžovatel takový prostředek nevyužil, však není překážkou přijatelnosti stížnosti (Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, § 27; Carson a ostatní proti Spojenému království [velký senát], § 58).

5. Procesní aspekty

62. Požadavek, aby stěžovatel vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, se v zásadě vztahuje ke dni podání stížnosti k Soudu (Baumann proti Francii, § 47), z čehož existují výjimky, které mohou být odůvodněny zvláštními okolnostmi případu (viz bod 6 níže). Soud nicméně připouští, aby bylo poslední fáze čerpání prostředků nápravy dosaženo krátce po podání stížnosti, avšak předtím, než rozhodne o otázce přijatelnosti (Karoussiotis proti Portugalsku, § 57).

63. Jestliže má vláda v úmyslu namítat nevyčerpání prostředků nápravy, musí tak učinit v rozsahu, v jakém to povaha námitky a okolnosti umožňují, ve svém stanovisku předloženém před rozhodnutím Soudu o přijatelnosti, přičemž za zvláštních okolností může být této povinnosti zproštěna (viz Mooren proti Německu [velký senát], § 57 a tam uvedené odkazy, § 58-59).

Spojení otázky nevyčerpání prostředků nápravy s odůvodněností stížnosti není neobvyklé, zejména v případech týkajících se procesních povinností nebo záruk, například u stížností, v nichž jde o procesní záruky vyplývající z článku 2 (Dink proti Turecku, § 56-58) nebo z článku 3; u článku 6 Úmluvy (Scoppola proti Itálii (č. 2) [velký senát], § 126); u článku 8 (A, B a C proti Irsku [velký senát], § 155); u článku 13 (Sürmeli proti Německu [velký senát], § 78; M. S. S. proti Belgii a Řecku [velký senát], § 336).


































6. Vytvoření nových prostředků nápravy

64. Posouzení, zda vnitrostátní prostředky nápravy byly vyčerpány, obvykle závisí na stavu řízení ke dni podání stížnosti k Soudu. Toto pravidlo však podléhá výjimkám v návaznosti na zavedení nového prostředku nápravy (viz İçyer v. Turkey (rozh.), § 72 a násl.). Soud se od tohoto pravidla odchýlil zejména v případech týkajících se délky řízení (Predil Anstalt proti Itálii (rozh.); Bottaro proti Itálii (rozh.); Andrášik a ostatní proti Slovensku (rozh.); Nogolica proti Chorvatsku (rozh.); Brusco proti Itálii (rozh.); Korenjak proti Slovinsku (rozh.), § 66-71); nebo týkajících se nového kompenzačního prostředku ve vztahu k zásahům do majetkových práv (Charzyński proti Polsku (rozh.) a Michalak proti Polsku (rozh.); Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát]); nebo u nevykonání vnitrostátních rozsudků (Nagovitsyn a Nalgiyev proti Rusku (rozh.), § 36-40); nebo u přeplněnosti věznic (Łatak proti Polsku (rozh.)).

Soud zohledňuje účinnost a dostupnost nově vytvořených prostředků nápravy (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 88).

K případu, kdy byl nový prostředek nápravy neúčinný, viz Parizov proti „Bývalé jugoslávské republice Makedonii”, § 41-47. K případu později účinného prostředku nápravy u ústavního soudu viz Cvetković proti Srbsku, § 41.

K určení dne, od něhož je spravedlivé po stěžovateli požadovat, aby vyčerpal prostředek nápravy nově zavedený v soudním systému státu po změně rozhodovací praxe, viz Depauw proti Belgii (rozh.) a obecněji McFarlane proti Irsku [velký senát], § 117; pokud jde o nový prostředek nápravy zavedený po pilotním rozsudku: Fakhretdinov a ostatní proti Rusku (rozh.), § 36-44; u odchylky od vnitrostátní judikatury: Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 147.

K charakteristice vnitrostátních prostředků nápravy, které jsou účinné ve věcech týkajících se nepřiměřené délky řízení, se Soud vyjádřil v rozsudcích Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát] a Cocchiarella proti Itálii [velký senát] (viz též nedávno Vassilios Athanasiou a ostatní proti Řecku, § 54-56). Je pravidlem, že prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení, který nemá preventivní ani kompenzační účinek, není třeba vyčerpat (Puchstein proti Rakousku, § 31). Prostředek nápravy v oblasti nepřiměřené délky řízení musí zejména fungovat bez zbytečných průtahů a poskytovat odpovídající úroveň nápravy (Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 195 a 204-207).

65. V případech, kdy Soud zjistil strukturální či obecné nedostatky ve vnitrostátním právu nebo praxi, může být stát požádán, aby situaci prošetřil a v případě potřeby přijal účinná opatření k předejití tomu, aby byly Soudu předkládány nové stížnosti podobné povahy (Lukenda proti Slovinsku, § 98). Soud může rozhodnout, že stát má buď změnit stávající okruh prostředků nápravy, nebo zavést nové prostředky, aby zajistil skutečně účinnou nápravu porušení práv zaručených Úmluvou (viz např. pilotní rozsudky ve věci Xenides-Arestis proti Turecku, § 40; Burdov proti Rusku (č. 2), § 42, 129 a násl. a § 140). Zvláštní pozornost by měla být věnována potřebě zajistit existenci účinných vnitrostátních prostředků nápravy (viz pilotní rozsudek ve věci Vassilios Athanasiou a ostatní proti Řecku, § 41).

V případech, kdy dotčený stát zavedl nový právní prostředek nápravy, Soud prověří, zda je takový prostředek účinný (např. Robert Lesjak proti Slovinsku, § 34-55; Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 87). Pokud tomu tak je, Soud rozhodl, že jiní stěžovatelé v podobných případech musí tento nový prostředek využít za předpokladu, že jim v tom nebrání uplynutí lhůty. Soud takové stížnosti prohlásil za nepřijatelné ve smyslu článku 35 odst. 1 i tehdy, když byly podány před vytvořením nového prostředku nápravy (Grzinčič proti Slovinsku, § 102-110; İçyer proti Turecku (rozh.), § 74 a násl.).

Týká se to vnitrostátních prostředků nápravy, které se staly dostupnými po podání stížnosti. Při posuzování toho, zda existovaly výjimečné okolnosti vyžadující, aby stěžovatelé nový prostředek nápravy vyčerpali, Soud bere v úvahu zejména povahu nové vnitrostátní právní úpravy a kontext, v němž byla přijata (Fakhretdinov a ostatní proti Rusku (rozh.), § 30). V tomto nedávném případě














































Soud rozhodl, že účinný vnitrostátní prostředek nápravy, zavedený v návaznosti na pilotní rozsudek, ve kterém nařídil zavedení takového prostředku nápravy, musí stěžovatelé vyčerpat k tomu, aby se mohli obrátit na Soud.

Soud též upřesnil podmínky použití článku 35 odst. 1 Úmluvy v závislosti na okamžiku podání stížnosti (tamtéž, § 31-33, též Nagovitsyn a Nalgiyev proti Rusku (rozh.), § 29 a násl., též § 42).

B. Nedodržení šestiměsíční lhůty

Článek 35 odst. 1 – Podmínky přijatelnosti

„Soud může posuzovat věc až po vyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí.“

1. Účel pravidla

66. Účelem pravidla šestiměsíční lhůty je zachovat právní jistotu, zajistit, aby případy námitek porušení Úmluvy byly projednány v přiměřené lhůtě, a ochránit orgány a jiné dotčené osoby před dlouhotrvající nejistotou (P. M. proti Spojenému království (rozh.)).

67. Toto pravidlo též poskytuje potenciálnímu stěžovateli dostatek času na zvážení, zda skutečně stížnost podat, a pokud ano, aby rozhodl, které konkrétní námitky a argumenty uplatní (O’Loughlin a ostatní proti Spojenému království (rozh.)), a usnadňuje zjištění skutkového stavu věci, neboť plynutí času ohrožuje náležité projednání nastolených otázek (Nee proti Irsku (rozh.)).

68. Pravidlo vymezuje časové hranice kontroly prováděné Soudem a jak jednotlivcům, tak státním orgánům stanoví dobu, po jejímž uplynutí již taková kontrola není možná (İpek proti Turecku (rozh.); Di Giorgio a ostatní proti Itálii (rozh.)).

69. Soud není oprávněn odhlédnout od pravidla šestiměsíční lhůty (např. v případě, že se vláda k této otázce nevyjádří) (Belaousof a ostatní proti Řecku, § 38).

70. Pravidlo šestiměsíční lhůty však od stěžovatele nevyžaduje, aby námitku k Soudu podal předtím, než v jeho věci bude s konečnou platností rozhodnuto na vnitrostátní úrovni (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 157).

2. Počátek běhu šestiměsíční lhůty

(a) Konečné rozhodnutí

71. Šestiměsíční lhůta běží od přijetí konečného rozhodnutí v procesu vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (Paul a Audrey Edwards proti Spojenému království (rozh.)). Stěžovatel musí obvykle použít vnitrostátní prostředky nápravy, které jsou pravděpodobně účinné a dostatečné (Moreira Barbosa proti Portugalsku (rozh.)).

72. Brány v úvahu jsou pouze ty prostředky, které jsou obvyklé a účinné, protože stěžovatel nemůže rozšířit Úmluvou pevně stanovenou lhůtu tím, že podává nevhodné nebo neopodstatněné stížnosti k orgánům, které nemají pravomoc nebo nejsou příslušné poskytnout účinnou nápravu námitky vznesené podle Úmluvy (Fernie proti Spojenému království (rozh.)).

73. Nemohou být brány v úvahu prostředky, jejichž použití závisí na volném uvážení veřejných představitelů, a které tak nejsou stěžovateli přímo dostupné. Podobně prostředky, u nichž nejsou přesně stanoveny lhůty, vytvářejí nejistotu a činí pravidlo šestiměsíční lhůty stanovené v článku 35 odst. 1 nefunkčním (Williams proti Spojenému království (rozh.)).

74. Článek 35 odst. 1 zpravidla nevyžaduje, aby stěžovatelé podávali žádost o obnovu řízení nebo využili jiné mimořádné prostředky nápravy, a neumožňuje prodloužit šestiměsíční lhůtu
















z důvodu využití takových prostředků (Berdzenishvili proti Rusku (rozh.), Tucka proti Spojenému království (č. 1) (rozh.)). Pokud je však mimořádný prostředek nápravy jediným soudním prostředkem nápravy, který je stěžovateli dostupný, šestiměsíční lhůta může být počítána ode dne rozhodnutí vydaného na základě tohoto prostředku (Ahtinen proti Finsku (rozh.)).

Stížnost, kterou stěžovatel podal ve lhůtě šesti měsíců ode dne rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o obnovu řízení, je nepřijatelná, protože takové rozhodnutí není „konečné rozhodnutí“ (Sapeyan proti Arménii, § 23).

Ve věcech, kdy je řízení obnoveno nebo konečné rozhodnutí přezkoumáno, bude ohledně původního řízení nebo konečného rozhodnutí běh šestiměsíční lhůty přerušen pouze ve vztahu k těm námitkám podle Úmluvy, které byly základem pro takový přezkum nebo obnovu a byly předmětem zkoumání před mimořádným odvolacím orgánem (tamtéž, § 24).

(b) Počátek běhu lhůty

75. Šestiměsíční lhůta začíná plynout ode dne, kdy stěžovatel nebo jeho právní zástupce získal dostatečné informace o konečném vnitrostátním rozhodnutí (Koç a Tosun proti Turecku (rozh.)).

76. Stát, který namítá nedodržení šestiměsíční lhůty, je povinen prokázat, k jakému dni se stěžovatel o konečném rozhodnutí vnitrostátních orgánů dozvěděl (Şahmo proti Turecku (rozh.)).

(c) Doručení rozhodnutí

77. Doručení rozhodnutí stěžovateli: Je-li vnitrostátní rozhodnutí stěžovateli doručováno z úřední povinnosti, je předmět a účel článku 35 odst. 1 Úmluvy naplněn nejlépe tehdy, když je šestiměsíční lhůta počítána ode dne doručení kopie rozhodnutí (Worm proti Rakousku, § 33).

78. Doručení rozhodnutí právnímu zástupci: Šestiměsíční lhůta běží ode dne, kdy se právní zástupce stěžovatele dozvěděl o rozhodnutí, kterým bylo dovršeno vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, bez ohledu na skutečnost, že se o něm stěžovatel dozvěděl později (Çelik proti Turecku (rozh.)).

(d) Nedoručení rozhodnutí

79. V případě, že vnitrostátní právo nestanoví povinnost rozhodnutí doručit, počátek lhůty zpravidla běží od data vyhotovení rozhodnutí, tedy okamžiku, kdy se účastníci řízení mohli seznámit s jeho obsahem (Papachelas proti Řecku [velký senát], § 30)

80. Stěžovatel nebo právní zástupce musí projevit náležitou péči při získávání kopie rozhodnutí uloženého v soudní kanceláři (Ölmez proti Turecku (rozh.)).

(e) Nedostupnost prostředku nápravy

81. V případech, kde je od začátku zřejmé, že stěžovatel nemá k dispozici žádný účinný prostředek nápravy, běží šestiměsíční lhůta ode dne, kdy došlo k úkonu, proti kterému stěžovatel podává stížnost, nebo ode dne, kdy byl stěžovatel takovým úkonem přímo dotčen nebo se o rozhodnutí či o jeho nežádoucích účincích dozvěděl (Dennis a ostatní proti Spojenému království (rozh.), Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 157).

82. Pokud stěžovatel využívá zdánlivě existující prostředek nápravy a pouze následně se dozví o okolnostech, na jejichž základě ztrácí tento prostředek účinnost, může být vhodné považovat za počátek běhu šestiměsíční lhůty den, kdy se stěžovatel poprvé o těchto okolnostech dozvěděl nebo mohl dozvědět (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 158).

(f) Výpočet šestiměsíční lhůty

83. Lhůta začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy bylo konečné rozhodnutí veřejně vyhlášeno nebo kdy s ním byl stěžovatel či jeho právní zástupce seznámen, a uplyne po šesti kalendářních měsících bez ohledu na skutečnou délku těchto kalendářních měsíců (Otto proti



















Německu (rozh.)). Dodržení šestiměsíční lhůty se řídí použitím specifických kritérií Úmluvy, nikoli vnitrostátními právními předpisy každého žalovaného státu (Benet Praha, spol. s r. o., proti České republice (rozh.); Büyükdere a ostatní proti Turecku, § 10).

84. Soud může určit den uplynutí šestiměsíční lhůty jinak, než stanovil žalovaný stát (İpek proti Turecku (rozh.)).

(g) Trvající situace

85. Pojem „trvající situace“ odkazuje na stav věcí vyplývající z pokračujícího jednání státu nebo jeho jménem, které stěžovatele poškozuje. Skutečnost, že nějaká událost má významné důsledky trvající v čase, neznamená, že se jedná o „trvající situaci“ (Iordache proti Rumunsku, § 49).

86. V případě, že tvrzené porušení představuje trvající situaci, proti které neexistuje vnitrostátní prostředek nápravy, běží šestiměsíční lhůta od okamžiku ukončení trvající situace (Ülke proti Turecku (rozh.)). Dokud situace trvá, pravidlo šestiměsíční lhůty se neuplatní (Iordache proti Rumunsku, § 50). Viz také Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 161 a násl.

3. Datum podání stížnosti2

(a) První dopis

87. Podle zavedené praxe orgánů Úmluvy a článku 47 odst. 5 jednacího řádu Soudu se za den podání stížnosti považuje zpravidla datum prvního podání stěžovatele, v němž je vymezen – byť stručně – předmět stížnosti, za předpokladu, že řádně vyplněný formulář stížnosti byl předložen ve lhůtě stanovené Soudem (Kemevuako proti Nizozemsku (rozh.)).

88. Za den podání stížnosti je považováno datum uvedené na poštovním razítku, nikoli datum vyražené na stížnosti jako den jejího doručení (Kipritci proti Turecku, § 18). Ke zvláštním okolnostem, jež mohou odůvodnit jiný přístup, viz Bulinwar OOD a Hrusanov proti Bulharsku, § 30 a násl.

(b) Rozdíl mezi dnem uvedeným v dopise a dnem jeho odeslání

89. Chybí-li vysvětlení pro časový interval delší jednoho dne mezi dnem, kdy byl dopis napsán, a dnem, kdy byl podán k poštovní přepravě, považuje se za den podání stížností den odeslání dopisu (Arslan proti Turecku (rozh.); Růžičková proti České republice (rozh.)).

Toto pravidlo se uplatní rovněž na otázku, zda byl původní formulář stížnosti odeslán během stanovené osmitýdenní lhůty (Kemevuako proti Nizozemsku (rozh.), § 24); na odesílání faxem (Otto proti Německu (rozh.)).

(c) Odesílání faxem

90. Stížnost nestačí poslat pouze faxem, aniž je Soudu ve stanovené lhůtě doručen originál (Kemevuako proti Nizozemsku (rozh.), § 22 a násl.)

(d) Období po první komunikaci

91. Bylo by v rozporu s duchem a účelem pravidla šestiměsíční lhůty, kdyby stěžovatel mohl nějakým úvodním podáním zahájit řízení stanovené Úmluvou a pak zůstal po delší dobu bez vysvětlení nečinný. Stěžovatel proto musí po svém prvním úvodním kontaktu pokračovat v řízení o stížnosti s rozumnou péčí (P. M. proti Spojenému království (rozh.)). Nedodržení osmitýdenní lhůty (viz článek 47 odst. 5 jednacího řádu Soudu a bod 4 Praktických pokynů týkajících se zahájení řízení) povede Soud k závěru, že za den podání stížnosti bude považovat den předložení vyplněného formuláře stížnosti (Kemevuako proti Nizozemsku (rozh.), § 22-24).

2 Viz jednací řád Soudu a Praktické pokyny týkající se zahájení řízení.


























(e) Vymezení stížnostní námitky

92. Stížnostní námitka je vymezena skutečnostmi tvrzenými ve stížnosti, nikoliv pouhými právními důvody nebo argumenty, o něž se stěžovatel opírá (Scoppola proti Itálii (č. 2) [velký senát], § 54).

(f) Následné námitky

93. Pokud jde o námitky, které nejsou zahrnuty v původní stížnosti, běh šestiměsíční lhůty se nepřerušuje až do dne, kdy je námitka poprvé předložena orgánu Úmluvy (Allan proti Spojenému království (rozh.)).

94. Námitky vznesené po uplynutí šestiměsíční lhůty mohou být projednávány pouze za předpokladu, že představují zvláštní aspekty námitek, které byly vzneseny ve lhůtě (Řeckokatolická farnost [Paroisse gréco-catholique] Sâmbata Bihor proti Rumunsku (rozh.)).

95. Pouhá skutečnost, že se stěžovatel ve své stížnosti odvolává na ustanovení článku 6, nestačí pro včasné podání všech následných námitek vznesených na základě tohoto ustanovení, nemohou-li se opřít o původně uvedený skutkový základ námitky a povahu tvrzeného porušení (Allan proti Spojenému království (rozh.); Adam a ostatní proti Německu (rozh.)).

96. Poskytnutí dokumentů o vnitrostátním řízení nestačí k tomu, aby bylo možno považovat později podané námitky opírající se o dané řízení za včasné. K tomu, aby byl běh šestiměsíční lhůty přerušen, je třeba alespoň stručně upřesnit povahu tvrzeného porušení Úmluvy (Božinovski proti „Bývalé jugoslávské republice Makedonii“ (rozh.)).

4. Příklady

(a) Použitelnost časového omezení na procesní povinnosti podle článku 2 Úmluvy

97. V případě úmrtí se očekává, že stěžovatelé, již jsou příbuznými zemřelého, podniknou kroky ke sledování pokroku ve vyšetřování, nebo jeho nedostatku, a podají stížnost s náležitou rychlostí, jakmile se dozví nebo se měli dozvědět o nedostatku účinného vyšetřování v trestním řízení (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 158 a 162).

98. Ve věcech, které se týkají zmizení osob, je nezbytné, aby příbuzní zmizelého podání námitky neúčinnosti či chybějícího vyšetřování k Soudu zbytečně neodkládali. Ve věcech týkajících se zmizení nemohou stěžovatelé podání stížnosti do Štrasburku donekonečna odkládat. Musí projevit určitou péči a iniciativu a uplatnit své námitky bez zbytečného prodlení (tamtéž, § 165 a ohledně odkladu § 162-166).

(b) Podmínky použití pravidla šestiměsíční lhůty ve věcech několika po sobě jdoucích období zbavení svobody podle článku 5 § 3 Úmluvy

99. Několikerá navazující období zbavení svobody se považují za celek a šestiměsíční lhůta tudíž začne běžet od konce posledního období zbavení svobody (Solmaz proti Turecku, § 36).

C. Anonymní stížnost

Článek 35 odst. 2 písm. a) – Podmínky přijatelnosti

„2. Soud nebude posuzovat žádnou individuální stížnost předloženou podle článku 34, která je

a) anonymní nebo…“3

3 Anonymní stížnost ve smyslu článku 35 odst. 2 písm. a) Úmluvy je třeba odlišovat od otázky neuvedení

totožnosti stěžovatele cestou výjimky z obvyklého pravidla veřejného přístupu k informacím v řízení před














1. Anonymní stížnost

100. Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva je považována za anonymní, jestliže ze spisu nevyplývá nic, podle čeho by bylo možno určit osobu stěžovatele („Blondje“ proti Nizozemsku (rozh.)). Totožnost stěžovatele není uvedena, jestliže žádný z předložených formulářů nebo dokumentů neobsahuje zmínku o jménu, ale pouze odkazy a pseudonymy, a plná moc je podepsána „X“.

101. Za anonymní bude považována stížnost podaná sdružením ve prospěch blíže neurčených osob, jestliže sdružení samo netvrdí, že je v postavení oběti, ale poukazuje na porušení práva na respektování soukromého života blíže neurčených jednotlivců, kteří se tak stali stěžovateli a o nichž sdružení uvedlo, že je zastupuje (Konfederace francouzských lékařských odborů a Národní federace sester [Confédération des syndicats médicaux français et la Fédération nationale des infirmiers] proti Francii (rozh.)).

2. Neanonymní stížností

102. Nepodepsaný formulář stížnosti obsahující veškeré osobní údaje, které postačují k odstranění jakýchkoli pochybností o totožnosti stěžovatele, přičemž následná korespondence je řádně podepsána zástupcem stěžovatele, nepředstavuje anonymní stížnost (Kuznetsova proti Rusku (rozh.)).

103. Stížnost podaná pod smyšlenými jmény: Soud nepovažoval stížnost za anonymní v případě, že jednotlivci použili pseudonymy a vysvětlili Soudu, že v souvislosti s ozbrojeným konfliktem nemohou odhalit svá skutečná jména, aby ochránili své rodinné příslušníky a přátele, a to vzhledem k tomu, že „za takovou taktikou zakrývající skutečnou totožnost z pochopitelných důvodů stáli skuteční lidé, které bylo možno identifikovat podle dostatečného počtu jiných znaků, než jsou jejich jména ...“, a že „existovala dostatečně úzká vazba mezi stěžovateli a dotčenými událostmi“, (Shamayev a ostatní proti Gruzii a Rusku (rozh.)). Viz také Shamayev a ostatní proti Gruzii a Rusku, § 275.

104. Stížnost podaná církevním subjektem nebo sdružením s náboženským a filozofickým zaměřením, u něhož není uvedena totožnost členů, nebude odmítnuta jako anonymní (články 9, 10 a 11 Úmluvy): viz Omkarananda a Divine Light Zentrum proti Švýcarsku (rozh.).

D. Duplicitní stížnost

Článek 35 odst. 2 písm. b) – Podmínky přijatelnosti


…

b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím Soudem projednávaná anebo již předložená jiné mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci a pokud neobsahuje žádné nové důležité informace…“

4

105. Stížnost je považována za „v podstatě stejnou“, jestliže jsou totožní účastníci, námitky a skutečnosti (Pauger proti Rakousku (rozh.); Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku (č. 2) [velký senát], § 63).

Je-li shledána taková shodnost, bude stížnost prohlášena za nepřijatelnou.

Soudem a od otázky důvěrnosti řízení před Soudem (viz články 33 a 47 odst. 3 jednacího řádu Soudu a praktické pokyny k němu přiložené). 4 Toto ustanovení bylo dříve článkem 27.














1. Shodní stěžovatelé

106. Stížnosti týkající se stejného předmětu, ale podané společně jednotlivci a sdružením, které předložilo oznámení k Výboru OSN pro lidská práva, nemohou být považovány za podané stejnými stěžovateli (Folgerø a ostatní proti Norsku (rozh.)), což platí i pro oznámení předložené Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva prostřednictvím nevládní organizace, a nikoli stěžovateli: Celniku proti Řecku, § 36-41. Totéž platí pro žádosti předložené Pracovní skupině OSN proti svévolným zadržením prostřednictvím nevládní organizace a pro žádost předloženou stěžovateli (Illiu a ostatní proti Belgii (rozh.)).

107. Mezistátní stížnost podaná vládou nezbavuje jednotlivé stěžovatele možnosti uplatnit vlastní nároky nebo pokračovat v řízení o nich (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 118).

2. Shodné námitky

108. Pojem námitky je definován účelem nebo právním základem nároku.

Je vymezena skutečnostmi tvrzenými ve stížnosti, nikoliv pouhými právními důvody nebo argumenty, o něž se stěžovatel opírá (Guerra a ostatní proti Itálii, § 44; Scoppola proti Itálii (č. 2) [velký senát], § 54; Previti proti Itálii (rozh.), § 293).

109. Soud analyzuje námitky jednu po druhé. Pouze námitky, které jsou v podstatě stejné jako ty, jež Soud zkoumal v předchozí stížnosti, budou odmítnuty podle článku 35 odst. 2 (Dinç proti Turecku (rozh.)).

110. Pokud stěžovatel opakuje námitky, které již uplatnil v předchozí stížnosti, bude jeho nová stížnost prohlášena za nepřijatelnou (X proti Spolkové republice Německo (rozh.), Duclos proti Francii (rozh.), Clinique Mozart Sarl proti Francii (rozh.), Rupa proti Rumunsku (rozh.), § 52 a Coscodar proti Rumunsku (rozh.), § 27).

111. Ačkoli se předmět stížnosti týkal jiného bytu a jiného nájemce v téže obytné budově, bude nová stížnost, ve které jsou namítána v podstatě stejná porušení jako ta, která již byla prohlášena za nepřijatelná, podaná stejným stěžovatelem a při opakování dříve formulovaných námitek bez předložení nových důkazů, považována za v podstatě stejnou jako původní stížnost, a bude tedy nepřijatelná (X proti Spolkové republice Německo (rozh.)).

112. Níže jsou uvedeny příklady stížností, které nejsou v podstatě stejné:

– spor týkající se podmínek držení stěžovatele v policejní vazbě není stejný jako spor týkající se jeho odsouzení soudem státní bezpečnosti nebo spor týkající se ztráty parlamentního mandátu po rozpuštění strany, jejímiž členy stěžovatelé byli (Sadak proti Turecku, § 32-33);

– spor týkající se podmínek držení stěžovatele v policejní vazbě a spor týkající se jeho odsouzení soudem státní bezpečnosti nejsou totožné se sporem týkajícím se ztráty parlamentního mandátu (Yurttas proti Turecku, § § 36-37).

113. Soud rozhoduje o právní kvalifikaci skutkového stavu a necítí se být vázán názorem stěžovatele nebo vlády. V souladu s tím se stížnost podaná proto, aby byly pod jinými ustanoveními Úmluvy opětovně projednány skutečnosti, které byly základem jiné stížnosti, týká stejných námitek, a bude proto prohlášena za nepřijatelnou (Previti proti Itálii (rozh.), § 293-294).

3. Shodné skutečnosti

114. Skutečnost, že námitka je totožná s jinou, sama o sobě nebrání tomu, aby stížnost byla prohlášena za přijatelnou, pokud jsou předloženy nové informace.

115. Předloží-li stěžovatel nové informace, nebude stížnost v zásadě stejná jako předchozí stížnost: viz Chappex proti Švýcarsku (rozh.) a Patera proti České republice (rozh.) (námitky, v nichž se

























objevují skutečnosti tvrzené před jinou mezinárodní instancí, jsou nepřijatelné, ale nové informace o skutečnostech, které se objevily následně, jsou přijatelné).

116. V opačném případě bude stížnost prohlášena za nepřijatelnou (Hokkanen proti Finsku (rozh.); Adesina proti Francii (rozh.), Bernardet proti Francii (rozh.), Gennari proti Itálii (rozh.) a Manuel proti Portugalsku (rozh.)).

E. Stížnost již předložená jiné mezinárodní instanci



…

b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím Soudem projednávaná anebo již předložená jiné mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci a pokud neobsahuje žádné nové důležité informace.“

117. Účelem tohoto ustanovení je zabránit pluralitě mezinárodních řízení o stejných případech.

118. Podmínky přijatelnosti stanovené v tomto odstavci se použijí kumulativně:

– stížnost nesmí být v podstatě stejná jako jiná stížnost, tedy skutečnosti, účastníci a námitky nesmí být totožné (viz bod I.D. o duplicitních stížnostech), a

– stížnost nesmí být již předložená jiné mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instanci.

119. Pokud Soud zjistí, že jsou v okamžiku, kdy se věcí zabývá, v důsledku existence věcného rozhodnutí naplněny podmínky stanovené v článku 35 odst. 2 písm. b), prohlásí stížnost za nepřijatelnou jako věc, která již byla projednána jinou mezinárodní instancí.

120. Aby projednávaná věc spadala do působnosti článku 35 odst. 2 písm. b), musí vykazovat znaky, na jejichž základě ji lze považovat za individuální stížnost ve smyslu článku 34.

1. Pojem instance

(a) Instance musí být veřejná

121. Výbor pro lidská práva Meziparlamentní unie, která je soukromým sdružením, je nevládní organizací, kdežto článek 27 Úmluvy (nyní článek 35 odst. 2) se vztahuje na mezivládní instituce a řízení (Lukanov proti Bulharsku (rozh.)).

(b) Instance musí být mezinárodní

122. Senát pro lidská práva Bosny a Hercegoviny není mezinárodní instancí navzdory tomu, že byl zřízen mezinárodní smlouvou a že několik jeho členů je ze zahraničí (Jeličić proti Bosně a Hercegovině (rozh.)).

(c) Instance musí být nezávislá

123. Takový je případ Pracovní skupiny OSN pro svévolná zadržení, neboť tento orgán je složen z nezávislých odborníků, kteří jsou vynikající znalci v oblasti lidských práv (Peraldi proti Francii (rozh.)).

124. Naopak „postup podle rezoluce 1503“ u Rady OSN pro lidská práva v podstatě probíhá před mezivládním orgánem složeným ze zástupců států; nejde tedy o „jinou mezinárodní instanci“ (Mikolenko proti Estonsku (rozh.)).













(d) Instance musí být soudní

125. Stížnost musí být předložena soudní nebo kvazisoudní instanci (Zagaria proti Itálii (rozh.)).

126. Takovým orgánem není Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT), jehož úloha je preventivní. Informace, které CPT sbírá, jsou důvěrné. Jednotlivci nemají právo účastnit se řízení před ním ani být informováni o doporučeních přijatých tímto výborem, pokud nejsou zveřejněna (Zagaria proti Itálii (rozh.); Annunziata proti Itálii (rozh.); Genovese proti Itálii (rozh.) a Stolder proti Itálii, § 16-19).

2. Procesní záruky

(a) Sporné řízení

127. Osoby, které podávají oznámení v rámci postupu podle rezoluce 1503 k Vysokému komisaři OSN pro lidská práva, se nemohou účastnit řízení, jež je důvěrné. Nejsou informováni o opatřeních, která mohou být Organizací spojených národů přijata, pokud nejsou zveřejněna. Takové řízení proto nemůže být považováno u jiné instance za řízení o individuální stížnosti ve smyslu článku 34 (Celniku proti Řecku, § 39-41).

(b) Požadavky kladené na soudní orgán

128. Rozhodnutí dotčené instance musí být odůvodněná, doručováná účastníkům řízení a zveřejňováná (Peraldi proti Francii (rozh.)).

3. Úloha instance

129. Orgán, jehož činnost má preventivní povahu, nemůže být považován za mezinárodní instanci (Zagaria proti Itálii (rozh.); De Pace proti Itálii nebo Gallo proti Itálii (rozh.) (ohledně CPT)). Informace shromážděné tímto orgánem jsou navíc důvěrné, jednotlivci nemají právo účastnit se řízení nebo být informováni o jeho doporučeních, pokud nejsou zveřejněna.

130. Totéž platí pro orgán, který zkoumá obecnou situaci (Mikolenko proti Estonsku (rozh.)), nebo pro zvláštního zpravodaje pověřeného vypracováním zprávy o dodržování lidských práv zadržovaných osob (Yağmurdereli proti Turecku (rozh.)).

Předložení stížnosti, kterou jednotlivec napadá právní úpravu nebo praxi členského státu, Evropské komisi nezakládá řízení před mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instancí. Podání stížnosti umožňuje Komisi zahájit „řízení o nesplnění povinnosti“ nebo „postup před zahájením soudního řízení“, jehož jediným účelem je zajistit, aby členský stát dobrovolně splnil požadavky práva Evropské unie, nebo podat žalobu pro nesplnění povinnosti vyplývající z práva Společenství, přičemž jeho výsledkem není řešení individuální situace. Taková stížnost nemůže být považována za obdobnou individuální stížnosti ve smyslu článku 34 Úmluvy, a to ani z procesního hlediska, ani z hlediska jejího případného dopadu. Řízení před Komisí proto nelze považovat za řízení před mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí instancí (Karoussiotis proti Portugalsku, § 62 až 77).

(a) Instance má pravomoc rozhodnout o určení odpovědnosti

131. Tak tomu není v případě:

– Výboru pro pohřešované osoby na Kypru, neboť Turecko není účastníkem řízení před tímto výborem, přičemž tento není oprávněn určit odpovědnost za úmrtí pohřešovaných osob (Varnava a ostatní proti Turecku (rozh.));

– Pracovní skupiny pro vynucená nebo nedobrovolná zmizení Komise OSN pro lidská práva, neboť nemůže určit odpovědnost za úmrtí pohřešovaných osob nebo činit závěry o jejich příčinách (Malsagova a ostatní proti Rusku (rozh.)).



















132. Naopak Pracovní skupinu OSN pro svévolná zadržení, která může vydávat doporučení umožňující určit odpovědnost státu v případech svévolného zadržování, lze považovat za mezinárodní vyšetřovací instanci (Peraldi proti Francii (rozh.)).

(b) Cílem instance má být ukončení porušení

133. Účelem doporučení Pracovní skupiny pro svévolná zadržení, která jsou zasílána vládám, je vést k ukončení situací, které jsou předmětem stížnosti (Peraldi proti Francii (rozh.), Illiu a ostatní proti Belgii (rozh.)).

134. Oběti porušení musí být schopny dosáhnout nápravy. To není případ Komise OSN pro lidská práva (Mikolenko proti Estonsku (rozh.)) nebo Pracovní skupiny pro vynucená a nedobrovolná zmizení (Malsagova a ostatní proti Rusku (rozh.)).

(c) Účinnost instance

135. Rozhodnutí musí být zveřejněno: u CPT nemají jednotlivci právo být informováni o přijatých doporučeních, pokud nejsou zveřejněna (Zagaria proti Itálii (rozh.); De Pace proti Itálii).

136. V rámci řízení před Pracovní skupinou OSN pro svévolná zadržení mohou být stanoviska, doplněná o doporučení zasílaná dotčené vládě, připojena k výroční zprávě předkládané Komisi pro lidská práva, která pak může předložit doporučení Valnému shromáždění OSN; vzhledem k jeho možným účinkům lze toto řízení považovat za řízení o individuální stížnosti (Peraldi proti Francii (rozh.)).

137. Za „jiné mezinárodní instance“ lze tak považovat:

– Výbor OSN pro lidská práva (Calcerrada Fornieles a Cabeza Mato proti Španělsku (rozh.); Pauger proti Rakousku (rozh.) a C. W. proti Finsku (rozh.));

– Výbor Mezinárodní organizace práce pro svobodu sdružování (Cereceda Martín a ostatní proti Španělsku (rozh.));

– Pracovní skupinu OSN pro svévolná zadržení (Peraldi proti Francii (rozh.)).

F. Zneužití práva stížnosti


„3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, pokud se domnívá, že:

a) je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy nebo jejích Protokolů, zjevně neopodstatněná nebo zneužívající právo na stížnost; …“

1. Obecná definice

138. Pojem „zneužití“ ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) je třeba chápat v běžném smyslu podle obecné právní teorie – tedy jako škodlivý výkon práva k jiným účelům, než pro které byl určen. Proto jakékoli jednání stěžovatele, které je zjevně v rozporu s účelem práva individuální stížnosti zakotveného Úmluvou a brání řádnému fungování Soudu nebo řádnému postupu v řízení před ním, představuje zneužití práva stížnosti (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 62 a 65).

139. Z technického hlediska je ze znění článku 35 odst. 3 písm. a) zřejmé, že stížnost podaná při zneužití práva stížnosti musí být prohlášena za nepřijatelnou, nikoliv vyškrtnuta ze seznamu případů. Soud zdůraznil, že odmítnutí stížnosti z důvodu zneužití práva stížnosti je výjimečným opatřením (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 62). Věci, v nichž Soud shledal zneužití práva stížnosti, lze uspořádat do pěti typických kategorií: zavádějící informace; urážlivý jazyk; porušení povinnosti





















zachovat důvěrnost jednání o smírném urovnání; stížnosti zjevně zlomyslné nebo postrádající skutečný účel; všechny ostatní případy, jejichž vyčerpávající výčet nelze pořídit.

2. Zavádějící informace

140. Stížnost představuje zneužití práva stížnosti, je-li vědomě založena na nepravdivých skutečnostech s cílem uvést Soud v omyl (Varbanov proti Bulharsku, § 36). Nejzávažnější a nejzjevnější příklady takových zneužití jsou v prvé řadě stížnosti podané pod falešným jménem (Drijfhout proti Nizozemsku (rozh.), § 27-29) a dále pozměňování dokumentů zaslaných Soudu (Jian proti Rumunsku (rozh.), Bagheri a Maliki proti Nizozemsku (rozh.) a Poznanski a ostatní proti Německu (rozh.)). Tento typ zneužití může být též spáchán opomenutím, jestliže stěžovatel od začátku neinformuje Soud o faktorech, které jsou zásadní pro posouzení věci (Al-Nashif proti Bulharsku, § 89; Kerechashvili proti Gruzii (rozh.)). Stejně tak pokud se během řízení před Soudem objeví nové či důležité skutečnosti a pokud navzdory výslovné povinnosti uložené stěžovateli jednacím řádem Soudu o nich stěžovatel Soud neinformuje, a brání mu tak v rozhodování o věci s plnou znalosti skutečností, může být jeho stížnost odmítnuta pro zneužití práva stížností (Hadrabová a ostatní proti České republice (rozh.) a Predescu proti Rumunsku, § 25-27).

141. Úmysl oklamat Soud musí být vždy určen s dostatečnou jistotou (Melnik proti Ukrajině, § 58-60; Nold proti Německu, § 87; Miszczyński proti Polsku (rozh.)).

3. Urážlivý jazyk

142. O zneužití práva stížnosti půjde tam, kde stěžovatel v korespondenci se Soudem používá obzvlášť nepříjemný, urážlivý, výhružný nebo provokativní jazyk, ať už vůči dotčené vládě, jejímu zmocněnci, orgánům žalovaného státu, samotnému Soudu, jeho soudcům, jeho kanceláři nebo jejím členům (Řehák proti České republice (rozh.), Duringer a Grunge proti Francii (rozh.) a Stamoulakatos proti Spojenému království (rozh.)).

143. Nestačí, aby jazyk stěžovatele byl pouze ostrý, polemický nebo sarkastický, musí přesáhnout „meze normální, občanské a legitimní kritiky“, aby byl považován za hanlivý (Di Salvo proti Itálii (rozh.); opačný příklad viz Aleksanyan proti Rusku, § 116-118). Pokud v průběhu řízení po formálním varování Soudu stěžovatel přestane používat urážlivé poznámky, výslovně je odvolá nebo, ještě lépe, nabídne omluvu, nebude jeho stížnost odmítnuta pro zneužití práva stížnosti (Chernitsyn proti Rusku, § 25-28).

4. Porušení povinnosti zachovat důvěrnost jednání o smírném urovnání

144. Úmyslné porušení povinnosti důvěrnosti jednání o smírném urovnání, uložené účastníkům řízení článkem 39 odst. 2 Úmluvy a článkem 62 odst. 2 jednacího řádu Soudu, ze strany stěžovatele může být považováno za zneužití práva stížnosti a v jeho důsledku může být stížnost odmítnuta (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 66; Hadrabová a ostatní proti České republice (rozh.); Popov proti Moldavsku, § 48).

145. K určení, že stěžovatel porušil povinnost důvěrnosti, je třeba nejprve vymezit hranice této povinnosti. Povinnost důvěrnosti musí být vždy vykládána ve světle jejího obecného účelu, jímž je usnadnění smírného urovnání ochranou účastníků a Soudu před možným nátlakem. Proto ačkoli sdělení obsahu dokumentů týkajících se smírného urovnání třetí osobě může být teoreticky považováno za zneužití práva stížnosti ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, neexistuje absolutní a bezpodmínečný zákaz tyto dokumenty ukazovat nebo informovat o nich třetí osobu. Takový široký a přísný výklad by mohl ohrozit ochranu oprávněných zájmů stěžovatele, např. v situaci, kdy jednorázově hledá radu ve věci, ve které je oprávněn hájit své zájmy před Soudem osobně. Navíc by bylo příliš obtížné, ne-li nemožné, aby Soud sledoval dodržování takového zákazu. Článek 39 odst. 2 Úmluvy a článek 62 odst. 2 jednacího řádu Soudu účastníkům zakazují zveřejňovat dotčené informace, například prostřednictvím médií, v korespondenci, která může být dostupná































velkému počtu lidí, nebo jakýmkoli jiným způsobem (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 68). Takový druh jednání, který dosáhne určitého stupně závažnosti, pak zakládá zneužití práva stížnosti.

146. Aby mohlo být zveřejnění důvěrných informací považováno za zneužití práva stížnosti, musí být úmyslné. Přímá odpovědnost stěžovatele za zveřejnění musí být vždy stanovena s dostatečnou jistotou, pouhé podezření nestačí (tamtéž, § 66 in fine). Konkrétní příklady uplatňování této zásady: případ odmítnutí stížnosti ve věci Hadrabová a ostatní proti České republice (rozh.), v níž stěžovatelé ve své korespondenci s ministerstvem spravedlnosti své země výslovně citovali návrhy na smírné urovnání předložené kanceláří Soudu, což vedlo k odmítnutí jejich stížnosti pro zneužití práva stížnosti; k případu, kdy stížnost byla prohlášena za přijatelnou, viz Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, kde nebylo s jistotou určeno, že všichni tři stěžovatelé byli odpovědní za zveřejnění důvěrných informací, což vedlo Soud k zamítnutí předběžné námitky vlády.

5. Stížnosti, které jsou zjevně zlomyslné nebo postrádají skutečný účel

147. Stěžovatel zneužívá právo stížnosti, jestliže opakovaně podává Soudu zlomyslné a zjevně neopodstatněné stížnosti, které jsou podobné té, jež byla podána v minulosti a byla prohlášena za nepřijatelnou (M. proti Spojenému království (rozh.) a Philis proti Řecku (rozh.)).

148. Soud může také dojít k závěru, že došlo k zneužití práva stížnosti, pokud stížnost zjevně nemá žádný skutečný účel nebo se týká drobné finanční částky. Ve věci Bock proti Německu (rozh.) stěžovatel brojil proti délce občanského soudního řízení o úhradu nákladů na potravinový doplněk předepsaný lékařem ve výši 7,99 eur. Soud zdůraznil, že je přetížen velmi vysokým počtem nevyřízených stížností, které vyvolávají závážné otázky týkající se lidských práv, a že stěžovatel nepřiměřeně využil systému ochrany založeného Úmluvou s ohledem jednak na směšnou výši žalované částky (a to i ve srovnání se stěžovatelovou mzdou), jednak na skutečnost, že řízení se netýkalo léčivého přípravku, ale potravinového doplňku. Soud rovněž poukázal na to, že podobná řízení přispívají k přetížení soudů na vnitrostátní úrovni, a jsou tak jednou z příčin nepřiměřené délky řízení. Odmítl proto stížnost pro zneužití práva stížnosti. Od okamžiku vstupu Protokolu č. 14 v platnost dne 1. června 2010 jsou stížnosti tohoto druhu spíše řešeny na základě článku 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy (nedostatek podstatné újmy).

6. Ostatní případy

149. Někdy jsou rozsudky a rozhodnutí Soudu i stížnosti dosud nerozhodnuté využívány v rámci politické diskuse ve smluvních státech. Podání stížnosti vedené snahou po zviditelnění nebo k propagandistickým účelům není samo o sobě zneužitím práva stížnosti (McFeeley a ostatní proti Spojenému království (rozh.); Khadzhialiyev a ostatní proti Rusku, § 66-67). Ke zneužití však může dojít, pokud stěžovatel vedený politickými zájmy poskytuje rozhovory pro tisk nebo televizi, ve kterých vyjadřuje nezodpovědný a lehkovážný postoj k řízení před Soudem (Gruzínská strana práce [Georgian Labour Party] proti Gruzii).

7. Přístup, jehož by se žalovaná vláda měla držet

150. Pokud se žalovaná vláda domnívá, že stěžovatel zneužil práva stížnosti, musí o tom Soud informovat a sdělit mu relevantní informace, které má k dispozici, aby z nich Soud mohl vyvodit odpovídající závěry. Soud samotný, nikoli žalovaná vláda, odpovídá za dohled nad dodržováním procesních povinností uložených stěžovateli Úmluvou a jednacím řádem Soudu. Výhrůžky vlády a státních orgánů, že bude zahájeno trestní nebo kárné řízení proti stěžovateli pro údajné porušení jeho procesních povinností před Soudem, by mohly vést k problému na poli článku 34 in fine Úmluvy, který zakazuje jakýkoli zásah do účinného výkonu práva individuální stížnosti (Miroļubovs a ostatní proti Lotyšsku, § 70).

















II. DŮVODY NEPŘIJATELNOSTI SPOJENÉ S PŘÍSLUŠNOSTÍ SOUDU

A. Neslučitelnost ratione personae



a) je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy nebo jejích Protokolů, …“

Článek 32 – Pravomoc Soudu

„1. Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny otázky týkající se výkladu a provádění této Úmluvy a jejich Protokolů, které mu budou předloženy podle článků 33, 34, 46 a 47.

2. V případě sporu o pravomoc Soudu rozhodne Soud.“

1. Zásady

151. Slučitelnost ratione personae vyžaduje, aby se údajného porušení Úmluvy dopustil smluvní stát nebo mu toto porušení bylo nějakým způsobem přičitatelné.

152. I tam, kde žalovaný Stát nevznesl žádné námitky ohledně příslušnosti Soudu ratione personae, Soud tuto otázku posuzuje z úřední povinnosti (Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině [velký senát], § 27).

153. Základní práva chráněná mezinárodními smlouvami o lidských právech by měla být zajištěna jednotlivcům žijícím na území dotčené smluvní strany, a to bez ohledu na její následné rozpuštění nebo nástupnictví (Bijelić proti Černé Hoře a Srbsku, § 69).

154. Státem vlastněná společnost musí mít dostatečnou institucionální a provozní nezávislost na státu, aby mohl být stát zproštěn odpovědnosti podle Úmluvy za její konání a opomenutí (Mykhaylenky a ostatní proti Ukrajině, § 43-45; Cooperativa Agricola Slobozia-Hanesei proti Moldavsku, § 19).

155. Stížnost lze prohlásit za neslučitelnou ratione personae s Úmluvou z těchto důvodů:

– stěžovatel postrádá postavení ve smyslu článku 34 Úmluvy (Městská část Antilly [Municipal Section of Antilly] proti Francii (rozh.); Döşemealtı Belediyesi proti Turecku (rozh.); Moretti a Benedetti proti Itálii);

– stěžovatel není schopen prokázat, že je obětí tvrzeného porušení Úmluvy;

– stížnost směřuje proti jednotlivci (X proti Spojenému království (rozh.); Durini proti Itálii (rozh.));

– stížnost je podána proti státu, který neratifikoval Úmluvu (E. S. proti Spolkové republice Německo (rozh.)), nebo přímo proti mezinárodní organizaci, která nepřistoupila k Úmluvě (Stephens proti Kypru, Turecku a Organizaci spojených národů (rozh.), poslední odstavec);

– námitka se týká protokolu k Úmluvě, který dotčený stát neratifikoval (Horsham proti Spojenému království (rozh.); De Saedeleer proti Belgii, § 68).

2. Jurisdikce

156. Zjištění nedostatku příslušnosti ratione loci není překážkou tomu, aby Soud zkoumal, zda stěžovatelé spadají pod jurisdikci jednoho nebo více smluvních států ve smyslu článku 1 Úmluvy (Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, § 90). Proto námitky, že stěžovatelé nespadají pod jurisdikci žalovaného státu, budou zpravidla vznášeny na poli neslučitelnosti ratione personae s Úmluvou (viz vyjádření žalovaných vlád ve věci Banković a ostatní proti Belgii a 16 dalším smluvním























státům (rozh.) [velký senát], § 35; Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 300; Weber a Saravia proti Německu (rozh.)).

157. Slučitelnost s Úmluvou ratione personae navíc vyžaduje, aby údajné porušení bylo přičitatelné smluvnímu státu (Gentilhomme, Schaff-Benhadji a Zerouki proti Francii, § 20). V nedávných rozhodnutích však byla posuzována otázka přičitatelnosti/odpovědnosti bez výslovného odkazu na slučitelnost ratione personae (Assanidze proti Gruzii [velký senát], § 144 a násl.; Hussein proti Albánii a 20 dalším smluvním státům (rozh.); Isaak a ostatní proti Turecku (rozh.); Stephens proti Maltě (č. 1), § 45).

3. Odpovědnost a přičitatelnost

158. Státy mohou být činěny odpovědnými za jednání svých orgánů, uskutečněné na území státu nebo mimo ně, které vyvolává účinky mimo jejich území (Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, § 91; Soering proti Spojenému království, § 86 a 91; Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 62). Bude tomu tak ovšem pouze výjimečně (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 314; Banković a ostatní proti Belgii a 16 dalším smluvním státům (rozh.) [velký senát], § 71), pokud smluvní stát nad oblastí vykonává účinnou kontrolu nebo tam má alespoň rozhodný vliv (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 314-316 a 392; Medvedyev a ostatní proti Francii [velký senát], § 63-64, a pokud jde o pojem „celková kontrola“, Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 315-316; viz též Banković a ostatní proti Belgii a 16 dalším smluvním státům [velký senát] (rozh.), § 67 a násl. a § 79-82; Kypr proti Turecku [velký senát], § 75-81; Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 52; Markovic a ostatní proti Itálii [velký senát], § 54).

159. Státu lze příčíst odpovědnost za porušení Úmluvou zaručených práv ve vztahu k osobám nacházejícím se na území jiného státu, které jsou ale v moci nebo pod kontrolou zástupců prvně zmiňovaného státu, ať už působících legálně či nikoli na území státu druhého (Issa a ostatní proti Turecku, § 71; Sánchez Ramirez proti Francii (rozh.); Öcalan proti Turecku [velký senát], § 91; Medvedyev a ostatní proti Francii [velký senát], § 66-67).

Pokud jde o jednání uskutečněné v nárazníkové zóně OSN, viz Isaak a ostatní proti Turecku (rozh.).

160. V případech území právně se nacházejících v jurisdikci smluvního státu, který zde ale nevykonává účinnou moc či kontrolu, mohou být stížnosti prohlášeny za neslučitelné s ustanoveními Úmluvy (An a ostatní proti Kypru (rozh.)). Je však třeba přihlédnout k pozitivním závazkům daného státu vyplývajícím z Úmluvy (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 312-313 a 333 a násl.). Viz také Stephens proti Kypru, Turecku a Organizaci spojených národů (rozh.).

161. Ze zásady, podle které se v důsledku své fyzické přítomnosti na území jedné ze smluvních stran jednotlivec nachází v jurisdikci tohoto státu, existují výjimky, například když na území státu má sídlo sídlo mezinárodní organizace, proti které stěžovatel směřuje své námitky. Pouhá skutečnost, že mezinárodní trestní tribunál má sídlo a zázemí v Nizozemsku, není dostatečným důvodem k tomu, aby tomuto státu bylo přičítáno údajné jednání nebo opomenutí tribunálu v souvislosti s odsouzením stěžovatele (Galić proti Nizozemsku (rozh.); Blagojević proti Nizozemsku (rozh.)). Jako příklad stížnosti proti státu jakožto státu sídla mezinárodní organizace viz Lopez Cifuentes proti Španělsku (rozh.), § 25-26. Jako příklad přijetí mezinárodní civilní správy na území žalovaného státu viz Berić a ostatní proti Bosně a Hercegovině (rozh.), § 30.

162. Pouhá účast státu v řízení, které proti němu bylo zahájeno v jiném státě, není sama o sobě považována za výkon extrateritoriální jurisdikce (McElhinney proti Irsku a Spojenému království (rozh.) [velký senát]; Treska proti Albánii a Itálii (rozh.); Manoilescu a Dobrescu proti Rumunsku a Rusku (rozh.), § 99-111).













































163. Odpovědnost smluvních států za jednání soukromých osob, tradičně posuzovaná v rámci slučitelnosti ratione personae, může též záviset na obsahu jednotlivých práv zaručených Úmluvou a na rozsahu pozitivních povinností, které jsou s těmito právy spojeny (viz např. Siliadin proti Francii, § 77-81; Beganović proti Chorvatsku, § 69-71). Odpovědnost státu podle Úmluvy může vzniknout tím, že státní orgány schválí nebo mlčky uznají jednání soukromých osob, které porušuje Úmluvou zaručená práva jiných osob v rámci jeho jurisdikce (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 318).

164. Soud také stanovil zásady extrateritoriální odpovědnosti za zatčení a zadržení v souvislosti s řízením o vydání (Stephens proti Maltě (č. 1), § 52).

4. Otázky týkající se možné odpovědnosti smluvních států za porušení Úmluvy jednáním nebo opomenutím v souvislosti s jejich členstvím v mezinárodní organizaci

165. Úmluva nemůže být vykládána způsobem, který zkoumání Soudu podrobí jednání a opomenutí smluvních stran, jež vycházejí z rezolucí Rady bezpečnosti OSN a došlo k nim před zahájením nebo v průběhu misí OSN pro zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti. Šlo by tak o zásah do plnění klíčového poslání OSN (Behrami a Behrami proti Francii a Saramati proti Francii, Německu a Norsku (rozh.) [velký senát], § 146-152).

166. V důsledku toho Soud ve vztahu k rozhodnutím mezinárodních soudů rozhodl, že není příslušný ratione personae řešit stížnosti týkající se vlastního řízení před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, jenž byl zřízen rezolucí Rady bezpečnosti OSN (Galić proti Nizozemsku (rozh.); Blagojević proti Nizozemsku (rozh.)). Pro příklad propuštění veřejných úředníků rozhodnutím Vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu, jehož pravomoci vyplývají z rezolucí Rady bezpečnosti OSN, viz Berić a ostatní proti Bosně a Hercegovině (rozh.), § 26 a násl.

167. Smluvnímu státu nelze přičíst údajné porušení Úmluvy, jde-li o rozhodnutí nebo opatření přijaté orgánem mezinárodní organizace, jejímž členem stát je, jestliže nebylo zjištěno nebo dokonce ani tvrzeno, že ochrana základních práv obecně poskytovaná dotčenou mezinárodní organizací není „rovnocenná“ ochraně zajištěné Úmluvou, a pokud se dotyčný stát přímo nebo nepřímo nepodílel na napadaném jednání (Gasparini proti Itálii a Belgii (rozh.)).

168. Soud tak není příslušný ratione personae řešit námitky namířené proti jednotlivým rozhodnutím vydaným příslušným orgánem mezinárodní organizace v rámci pracovněprávního sporu, který spadá do vnitřního právního řádu této organizace nadané právní subjektivitou oddělenou od subjektivity jejích členských států, jestliže tyto státy přímo ani nepřímo do sporu nezasáhly a žádné jejich jednání nebo opomenutí nezaložilo jejich odpovědnost podle Úmluvy (Boivin proti 34 členským státům Rady Evropy (rozh.) – individuální pracovní spor s organizací Eurocontrol; Lopez Cifuentes proti Španělsku (rozh.) – kárné řízení v rámci Mezinárodní rady pro olivy, § 28-29; Beygo proti 46 členským státům Rady Evropy (rozh.) – kárné řízení v rámci Rady Evropy). Jako příklad údajného porušování Úmluvy, které vyplývalo z propuštění úředníka Evropské komise a odvolacího řízení před Soudem prvního stupně a Soudním dvorem Evropských společenství, viz Connolly proti 15 členským státům Evropské unie (rozh.). Jako příklad řízení před Evropským patentovým úřadem, viz Rambus Inc. proti Německu (rozh).

Je užitečné porovnat tato zjištění s tím, jak Soud posoudil tvrzení o strukturálních nedostatcích ve vnitřním mechanismu mezinárodní organizace, na kterou dotčené státy převedly část svých svrchovaných pravomocí, v případě, kde bylo namítáno, že ochrana základních práv v této organizaci nebyla „rovnocenná“ ochraně zajištěné Úmluvou (Gasparini proti Itálii a Belgii (rozh.)).

169. Soud uplatňuje odlišný přístup ve věcech týkajících se přímých či nepřímých zásahů do předmětného sporu ze strany žalovaného státu, jehož mezinárodní odpovědnost tudíž vzniká: viz Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku [velký senát], § 153; srov.







http://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_bezpe%C4%8Dnosti_OSN















s Behrami a Behrami proti Francii a Saramati proti Francii, Německu a Norsku (rozh.) [velký senát], § 151. Viz také následující příklady:

– rozhodnutí o zamítnutí registrace stěžovatele jako voliče na základě smlouvy vypracované v rámci Evropských společenství (Matthews proti Spojenému království [velký senát]);

– uplatnění francouzského zákona, který provádí směrnici Společenství, vůči stěžovateli (Cantoni proti Francii [velký senát]);

– odepření přístupu k německým soudům (Beer a Regan proti Německu [velký senát] a Waite a Kennedy proti Německu [velký senát];

– zajištění majetku na území žalovaného Státu jeho orgány na rozkaz ministra v souladu s právními závazky státu vyplývajícími z práva Společenství (Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku) (nařízení Společenství, které bylo vydáno na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN – viz § 153-154);

– návrh vnitrostátního soudu Soudnímu dvoru Evropských společenství (Cooperatieve Producentenorganisatie van de Nederlandse Kokkelvisserij U. A. proti Nizozemsku (rozh.)).

170. Co se tudíž Evropské unie týče, stížnosti vůči jejím jednotlivým členským státům ohledně použití práva Společenství z jejich strany nemusí být nutně nepřijatelné z tohoto důvodu (Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku [velký senát], § 137; Matthews proti Spojenému království [velký senát], § 26-35).

171. Stížnosti podané přímo proti orgánům Evropského společenství, jež není smluvní stranou Úmluvy, mohou být na základě starší judikatury považovány za nepřijatelné ratione personae (Confédération française démocratique du travail proti Evropskému společenství (rozh.), alternativně proti jeho členským státům (a) společně, (b) jednotlivě; další odkazy uvedené ve věci Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi proti Irsku, § 152, nebo nedávné rozhodnutí Cooperatieve Producentenorganisatie van de Nederlandse Kokkelvisserij U. A. proti Nizozemsku (rozh.)).

Tento postoj byl rovněž přijat ohledně Evropského patentového úřadu (Lenzing AG proti Německu (rozh.)).

172. Pokud jde o otázku, zda odpovědnost Státu může být dovozována z jeho ústavy, která je přílohou k mezinárodní smlouvě, viz Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině [velký senát], § 30.

B. Neslučitelnost ratione loci







1. Zásady

173. Slučitelnost ratione loci vyžaduje, aby k údajnému porušení Úmluvy došlo v jurisdikci žalovaného státu nebo na území, které je pod jeho účinnou kontrolou (Kypr proti Turecku [velký senát], § 75-81; Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, § 84-90).



























174. Pokud se stížnost zakládá na událostech, které se odehrávaly mimo území smluvního státu, a neexistuje žádná souvislost mezi těmito událostmi a jakýmkoli orgánem v jurisdikci smluvního státu, bude stížnost odmítnuta jako neslučitelná ratione loci s Úmluvou.

175. V případě, že se stížnost týká jednání, které se odehrálo mimo území smluvního státu, může vláda vznést předběžnou námitku, že stížnost je neslučitelná ratione loci s ustanoveními Úmluvy (Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 55; Rantsev proti Kypru a Rusku, § 203). Taková námitka bude přezkoumána podle článku 1 Úmluvy (k rozsahu pojmu „jurisdikce“ podle tohoto článku viz Banković a ostatní proti Belgii a 16 dalším smluvním státům (rozh.) [velký senát], § 75).

176. Někdy žalovaná vláda vznáší námitku, že stížnost je nepřijatelná pro neslučitelnost ratione loci s ustanoveními Úmluvy z toho důvodu, že v průběhu řízení měl stěžovatel trvalé bydliště v jiném smluvním státě, ale zahájil řízení na území žalovaného státu, protože jeho právní předpisy byly příznivější. Takové stížnosti bude Soud rovněž zkoumat z hlediska článku 1 (Haas proti Švýcarsku (rozh.)).

177. Je však zřejmé, že stát bude odpovědný za jednání svých diplomatických a konzulárních zástupců v zahraničí a že žádná otázka neslučitelnosti ratione loci nemůže vzniknout ve vztahu k diplomatickým misím (X proti Spolkové republice Německo (rozh.) a M. proti Dánsku (rozh.), § 1 a tam uvedené odkazy) nebo k jednání na palubách letadel a lodí zapsaných nebo létajících či plujících pod vlajkou toho státu (Banković a ostatní proti Belgii a 16 dalším smluvním státům (rozh.) [velký senát], § 73).

178. Konečně zjištění nedostatku příslušnosti ratione loci nebrání Soudu zkoumat, zda stěžovatelé spadají pod jurisdikci jednoho nebo více smluvních států pro účely článku 1 Úmluvy (Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, § 90).

Proto by námitky, že stěžovatelé nejsou v jurisdikci žalovaného státu, zpravidla měly být vzneseny jako námitky neslučitelnosti stížnosti s Úmluvou ratione personae (viz vyjádření žalovaných vlád ve věci Banković a ostatní proti Belgii a 16 dalším smluvním státům (rozh.) [velký senát], § 35; Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 300; Weber a Saravia proti Německu (rozh.)).

2. Zvláštní případy

179. Neučiní-li smluvní stát stran stížností, které se týkají závislých území, prohlášení podle článku 56 (bývalý článek 63) o rozšíření používání Úmluvy na tato území, bude stížnost neslučitelná ratione loci (Gillow proti Spojenému království, § 60-62; Bui Van Thanh a ostatní proti Spojenému království (rozh.); Yonghong proti Portugalsku (rozh.). Totéž platí i pro protokoly k Úmluvě (Quark Fishing Limited proti Spojenému království (rozh.)).

V případě, že smluvní stát učinil takové prohlášení podle článku 56, otázka neslučitelnosti nevznikne (Tyrer proti Spojenému království, § 23).

180. Pokud se závislé území osamostatní, prohlášení automaticky zaniká. Následné stížnosti proti mateřskému státu budou prohlášeny za neslučitelné ratione personae (Církev X [Church of X] proti Spojenému království (rozh.)).

181. Když se závislé území stane součástí vlastního území smluvního státu, Úmluva se automaticky vztahuje na toto bývalé závislé území (Hingitaq 53 a ostatní proti Dánsku (rozh.)).

C. Neslučitelnost ratione temporis


„3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, pokud se
























domnívá, že:





1. Obecné zásady

182. V souladu s obecnými zásadami mezinárodního práva (zásada zákazu zpětné působnosti smluv) Úmluva nezavazuje smluvní stranu ve vztahu k jakémukoliv jednání nebo skutečnosti, ke kterým došlo, nebo k situaci, která skončila, před datem nabytí platnosti Úmluvy vůči této smluvní straně (Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 70; Šilih proti Slovinsku [velký senát], § 140; Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 130).

183. Příslušnost ratione temporis se vztahuje pouze na období po ratifikaci Úmluvy nebo protokolů ze strany žalovaného státu. Úmluva ovšem neukládá smluvním státům zvláštní povinnost, aby poskytly odškodnění za křivdy nebo škody způsobené před tímto datem (Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 38).

184. Ode dne ratifikace musí být všechna tvrzená jednání a opomenutí státu v souladu s Úmluvou nebo jejími protokoly a následné skutečnosti spadají do příslušnosti Soudu ratione temporis, i když jsou pouhým pokračováním již existujícího stavu (Almeida Garrett, Mascarenhas Falcão a ostatní proti Portugalsku, § 43). Soud však může přihlédnout ke skutečnostem, ke kterým došlo přede dnem ratifikace v té míře, v jaké je lze považovat za skutečnosti, které založily stav trvající po tomto dni nebo mohou být relevantní pro pochopení skutečností, k nimž došlo po tomto dni (Hutten-Czapska proti Polsku [velký senát], § 147-153).

185. Soud musí zkoumat svoji příslušnost ratione temporis z úřední povinnost a v každé fázi řízení, protože se jedná o záležitost, která se týká pravomoci Soudu spíše než otázky přijatelnosti v úzkém slova smyslu (Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 67).

2. Uplatňování těchto zásad

(a) Rozhodný den ve vztahu k ratifikaci Úmluvy nebo přijetí pravomoci orgánů Úmluvy

186. Rozhodným dnem pro účely stanovení časové příslušnosti Soudu je v zásadě den vstupu Úmluvy a protokolů v platnost vůči dotčené straně (viz např. Šilih proti Slovinsku [velký senát], § 164).

187. Úmluva z roku 1950 však vázala pravomoc Komise přezkoumávat individuální stížnosti (článek 25) a pravomoc Soudu (článek 46) na prohlášení učiněná za tímto účelem smluvními státy. Tato prohlášení mohla obsahovat omezení, zejména časová. U zemí, které taková prohlášení učinily po ratifikaci Úmluvy, Komise a Soud přijaly časová omezení své pravomoci na skutečnosti, ke kterým došlo v tomto časovém období od vstupu Úmluvy v platnost do takového prohlášení (X proti Itálii (rozh.) a Stamoulakatos proti Řecku (č. 1), § 32).

188. Tam, kde nebyla v prohlášení vlády stanovena žádná podobná časová omezení (viz prohlášení Francie ze dne 2. října 1981), přiznaly orgány Úmluvy přijetí své pravomoci retrospektivní účinek (X proti Francii (rozh.)).

Časová omezení obsažená v těchto prohlášeních zůstávají nadále platná pro určení pravomoci Soudu přijímat individuální stížnosti v rámci stávajícího článku 34 Úmluvy na základě článku 6
















Protokolu č. 115 (Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 72). Soud, s ohledem na předchozí systém jako celek, shledal, že je příslušný od prvního prohlášení, kterým se uznává právo individuální stížnosti ke Komisi, bez ohledu na dobu, která uplynula mezi prohlášením a uznáním pravomoci Soudu (Cankoçak proti Turecku, § 26; Yorgiyadis proti Turecku, § 24; Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 133).

(b) Jednorázové skutečnosti, ke kterým došlo před vstupem nebo po vstupu Úmluvy v platnost či před vydáním nebo po vydání prohlášení

189. Časová příslušnost Soudu se stanoví s ohledem na skutečnosti, které zakládají údajný zásah. Je proto nezbytné určit v každém konkrétním případě přesný čas údajného zásahu. Soud přitom musí vzít v úvahu jak skutečnosti, na které poukazuje stěžovatel, tak rozsah práva chráněného Úmluvou, které byla údajně porušeno (Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 82; Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 131).

190. Při použití tohoto testu na různá soudní rozhodnutí vydaná před rozhodným dnem a po něm Soud přihlíží ke konečnému rozsudku, který byl sám způsobilý porušit práva stěžovatele (rozsudek nejvyššího soudu o ukončení nájmu stěžovatele ve věci Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 85, nebo rozsudek odvolacího soudu ve věci Mrkić proti Chorvatsku (rozh.)), navzdory existenci dalších prostředků nápravy, jejichž důsledkem bylo pouze prodloužení trvání zásahu (pozdější rozhodnutí ústavního soudu potvrzující rozsudek nejvyššího soudu ve věci Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 85, nebo obě rozhodnutí nejvyššího soudu a ústavního soudu ve věci Mrkić proti Chorvatsku (rozh.)).

Následné selhání prostředků nápravy takového zásahu nezaloží ve vztahu k němu časovou příslušnost Soudu (Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 77-79). Soud potvrdil, že vnitrostátní soudy nejsou povinny použít Úmluvu zpětně na zásahy, které nastaly před rozhodným datem (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 130).

191. Příklady takových situací zahrnují:

– zásahy, k nimž došlo před rozhodným dnem, a konečná soudní rozhodnutí vydaná po tomto dni (Meltex Ltd proti Arménii (rozh.));

– zásahy, ke kterým došlo po rozhodném dni (Lepojić proti Srbsku, § 45; Filipović proti Srbsku, § 33);

– použití důkazů získaných v důsledku špatného zacházení, k němuž došlo před rozhodným dnem, v soudním rozhodnutí vydaném po tomto dni (Harutyunyan proti Arménii, § 50);

– žalobu na zrušení vlastnického práva k majetku, která byla podána před rozhodným dnem, avšak řízení o ní skončilo po něm (Turgut a ostatní proti Turecku, § 73);

– den konečného zrušení vlastnického práva k majetku (Fener Rum Patrikliği (Ekumenický patriarchát) [Patriarcat Oecuménique] proti Turecku (rozh.)).

192. Viz také:

– odsouzení stěžovatele v nepřítomnosti řeckými soudy před prohlášením učiněným Řeckem podle článku 25 navzdory nakonec neúspěšným odvoláním proti rozsudku podaným po tomto dni (Stamoulakatos proti Řecku (č. 1), § 33);

– implicitní rozhodnutí ústřední volební komise, vydané přede dnem ratifikace, o odmítnutí žádosti stěžovatele o podpis pod peticí bez vyznačení razítka v pase, když následně zahájené řízení proběhlo po tomto dni (Kadiķis proti Lotyšsku (rozh.));

5 „V případě, že vysoká smluvní strana v prohlášení, kterým uznává pravomoc Komise nebo pravomoc Soudu

podle bývalého článku 25 nebo 46 Úmluvy ve vztahu k otázkám, které vznikly po nebo na základě skutečností, jež se vyskytly po takovém prohlášení, zůstanou tato omezení v platnosti, pokud jde o příslušnost Soudu podle tohoto Protokolu.“

























– propuštění stěžovatele ze zaměstnání a občanskoprávní žaloba, kterou podal před dnem ratifikace, avšak o níž následně rozhodl Ústavní soud po tomto dni (Jovanović proti Chorvatsku (rozh.));

– příkaz ministra o převedení řízení společnosti stěžovatelů na orgán jmenovaný ministrem hospodářství, čímž byli zbaveni práva na přístup k soudu vzhledem k tomu, že rozsudek nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů, byl vydán po rozhodném dni (Kefalas a ostatní proti Řecku, § 45);

– odsouzení stěžovatele po dni prohlášení ve smyslu článku 46 za jeho projevy přednesené před novináři před tímto dnem (Zana proti Turecku, § 42);

– prohlídka prostor společnosti stěžovatele a zabavení dokumentů, ačkoli následující soudní řízení bylo vedeno po ratifikaci (Veeber proti Estonsku (č. 1), § 55; viz též Kikots a Kikota proti Lotyšsku (rozh.)).

193. Vznese-li však stěžovatel samostatnou námitku ohledně slučitelnosti následného řízení s některým ustanovením Úmluvy, Soud může rozhodnout, že je příslušný ratione temporis ve vztahu k příslušným prostředkům nápravy (dovolání k nejvyššímu soudu proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla ukončena výroba a distribuce novin: viz Kerimov proti Ázerbajdžánu (rozh.)).

194. Test a kritéria stanovené ve věci Blečić proti Chorvatsku [velký senát] jsou obecné povahy; zvláštní povahu některých práv, jako jsou ta zaručená články 2 a 3 Úmluvy, je nutno vzít při použití těchto kritérií v úvahu (Šilih proti Slovinsku [velký senát], § 147).

3. Zvláštní situace

(a) Trvající porušení

195. Orgány Úmluvy přijaly rozšíření své příslušnosti ratione temporis na situace trvajících porušení, ke kterým došlo před vstupem Úmluvy v platnost, ale která přetrvávají i po tomto dni (De Becker proti Belgii (rozh.)).

196. Soud postupoval tímto způsobem v několika případech týkajících se vlastnického práva:

– trvající protiprávní využívání pozemku stěžovatelů námořnictvem bez poskytnutí náhrady (Papamichalopoulos a ostatní proti Řecku, § 40);

– odepření přístupu k majetku stěžovatele v Severním Kypru (Loizidou proti Turecku (předběžné námitky), § 46-47);

– nezaplacení konečné náhrady za znárodněný majetek (Almeida Garrett, Mascarenhas Falcão a ostatní proti Portugalsku, § 43);

– trvající nemožnost získat zpět držbu svého majetku a vybírat odpovídající nájemné z pronájmu svého domu, jež pramení z právních předpisů, které byly v platnosti před ratifikací Protokolu č. 1 Polskem a po ní (Hutten-Czapska proti Polsku [velký senát], § 152-153).

197. Omezení: Pouhé zbavení jednotlivce obydlí nebo jiného majetku je v zásadě „jednorázovým úkonem“, který nezakládá trvající situaci „zbavení“ jeho práv (Blečić proti Chorvatsku [velký senát], § 86 a odkazy tam uvedené). Ohledně zvláštního případu zbavení majetku za bývalého režimu po roce 1945 viz odkazy citované ve věci Preussische Treuhand GmbH & Co. Kg. a. A. proti Polsku (rozh.), § 55-62.

198. Trvající charakter porušení může být také zjištěn ve vztahu k jakémukoli jinému ustanovení Úmluvy (např. k článku 2 a trestu smrti, k němuž byl stěžovatel odsouzen před rozhodným dnem, viz Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku [velký senát], § 406-408).






















(b) „Trvající“ procesní povinnost vyšetřovat zmizení, k němuž došlo před rozhodným datem

199. Zmizení není „jednorázový“ úkon nebo událost. Soud se naopak domnívá, že zmizení je odlišný jev, charakterizovaný trvajícím stavem nejistoty a chybějící odpovědnosti, ve kterém panuje nedostatek informací nebo nastává dokonce úmyslné zatajování a zamlžování toho, k čemu došlo. Kromě toho následné selhání při objasňování místa, kde se nacházejí pozůstatky, a osudu pohřešované osoby zakládá trvající situaci. Procesní povinnost vyšetřovat tudíž bude potenciálně trvat tak dlouho, dokud zůstane osud osoby neznámý; trvalá neschopnost vést potřebné vyšetřování bude považována za trvající porušení, i když může zmizelá osoba být považována za zemřelou (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 148-149). Pro použití pravidel judikatury Varnava viz Palić proti Bosně a Hercegovině, § 46.

(c) Procesní povinnost vyšetřit smrt podle článku 2: řízení týkající se skutečností mimo časovou příslušnost Soudu

200. Soud činí rozdíl mezi povinností vyšetřit podezřelou smrt nebo zabití a povinností vyšetřit podezřelé zmizení.

Domnívá se proto, že pozitivní povinnost provést účinné vyšetření podle článku 2 Úmluvy představuje oddělitelnou povinnost, způsobilou stát vázat, i když smrt nastala před rozhodným dnem (Šilih proti Slovinsku [velký senát], § 159 – ve věci se jedná o smrt, která nastala před rozhodným dnem, zatímco k nedostatkům nebo opomenutím v průběhu vyšetřování došlo po tomto dni). Jeho časová příslušnost přezkoumávat dodržování takových povinností je uplatňována v určitých mezích, které Soud stanovil s ohledem na zásadu právní jistoty (Šilih proti Slovinsku [velký senát], § 161-163). Zaprvé, pouze procesní úkony nebo opomenutí, ke kterým došlo po rozhodném dni, mohou spadat do časové příslušnosti Soudu (§ 162). Zadruhé, Soud zdůrazňuje, že pro vznik procesních povinností musí existovat skutečná souvislost mezi smrtí a vstupem Úmluvy v platnost pro dotčený stát. Musí být tudíž prokázáno, že významná část procesních kroků, včetně nejen účinného vyšetřování smrti dotyčné osoby, ale i zahájení příslušného řízení za účelem stanovení příčiny smrti a zjištění odpovědných osob, byla nebo měla být provedena dotčeným státem po ratifikaci Úmluvy. Soud však nevylučuje, že za určitých okolností může být tato souvislost založena na potřebě zajistit skutečnou a účinnou ochranu záruk a základních hodnot Úmluvy (§ 163). Pro následné použití testu „skutečné souvislosti“ viz například Şandru a ostatní proti Rumunsku, § 57. Pro použití rozsudku Šilih viz Çakir a ostatní proti Kypru (rozh.).

201. Ve věci Tuna proti Turecku, týkající se úmrtí v důsledku mučení, Soud poprvé použil zásady stanovené v rozsudku Šilih tak, že zkoumal procesní námitky stěžovatelů podle článků 2 a 3 současně. Zopakoval zásadu „oddělitelnosti“ procesních povinností, zejména dvě kritéria použitelná při určování příslušnosti ratione temporis tam, kde ke skutečnostem týkajícím se věcného aspektu článků 2 a 3 došlo, jako v tomto případě, mimo období jeho příslušnosti, zatímco ke skutečnostem týkajícím se procesních aspektů, to znamená k následnému řízení, došlo alespoň částečně v tomto období.

(d) Zohlednění předchozích skutečností

202. Soud zastává názor, že „může přihlížet ke skutečnostem, k nimž došlo před ratifikací, v té míře, v jaké by mohly být považovány za skutečnosti, které vytvořily situaci, jež trvá po tomto dni nebo může být relevantní pro pochopení skutečností, ke kterým došlo po tomto dni (Broniowski proti Polsku (rozh.) [velký senát], § 74).

(e) Probíhající řízení nebo zadržení

203. Zvláštní situace vzniká u námitek týkajících se délky soudního řízení (článek 6 odst. 1) zahájeného před ratifikací, ale trvajícího po ní. I když je jeho příslušnost omezena na období, které















následuje po rozhodném dni, Soud často bere pro lepší pochopení v úvahu stav řízení k tomuto dni (například ve věci Humen proti Polsku [velký senát], § 58-59; Foti a ostatní proti Itálii, § 53).

Totéž platí pro případy týkající se vyšetřovací vazby (článek 5 odst. 3: viz Klyakhin proti Rusku, § 58-59) nebo podmínek zadržení (článek 3: viz Kalashnikov proti Rusku, § 36).

204. U spravedlivosti řízení může Soud zkoumat, zda nedostatky během soudní fáze řízení mohou být vyrovnány procesními zárukami během vyšetřování provedeného před rozhodným dnem (Barberà, Messegué a Jabardo proti Španělsku, § 61 a 84). Při tom Soud ve Štrasburku posuzuje řízení jako celek (viz také Kerojärvi proti Finsku, § 41).

205. Procesní stížnostní námitka podle článku 5 odst. 5 nespadá do časové příslušnosti Soudu, jestliže k odnětí svobody došlo před tím, než Úmluva vstoupila v platnost (Korizno proti Lotyšsku (rozh.)).

(f) Právo na náhradu škody za nespravedlivé odsouzení

206. Soud rozhodl, že je příslušný projednat námitku založenou na článku 3 Protokolu č. 7, jestliže byla osoba odsouzena před rozhodným dnem, ale rozsudek byl zrušen po tomto dni (Matveyev proti Rusku, § 38).

D. Neslučitelnost ratione materiae







207. Slučitelnost stížnosti nebo námitky s Úmluvou ratione materiae je odvozena od pravomoci Soudu. K tomu, aby byla námitka slučitelná s Úmluvou ratione materiae, musí být stěžovatelem dovolávané právo chráněno Úmluvou a protokoly k ní, které vstoupily v platnost. Stížnosti jsou například nepřijatelné, týkají-li se práva na vydání řidičského průkazu (X proti Spolkové republice Německo (rozh.)), práva na sebeurčení (X proti Nizozemsku (rozh.)) a práva cizích státních příslušníků na vstup a pobyt na území smluvního státu (Peñafiel Salgado proti Španělsku (rozh.)), neboť tato práva nejsou jako taková zařazena mezi práva a svobody zaručené Úmluvou.

208. I když Soud není příslušný k posouzení údajných porušení práv chráněných jinými mezinárodními instrumenty, při definování významu podmínek a pojmů v textu Úmluvy může a musí vzít v úvahu i prvky mezinárodního práva vymezené v jiných dokumentech než v Úmluvě (Demir a Baykara proti Turecku [velký senát], § 85).

209. Soud je povinen zkoumat, zda je příslušný ratione materiae v každém stadiu řízení bez ohledu na to, zda právo vlády vznést takovou námitku zaniklo, či nikoli (Tănase proti Moldavsku [velký senát], § 131).

210. Za neslučitelné ratione materiae s Úmluvou jsou prohlašovány stížnosti, jež se týkají ustanovení Úmluvy, vůči kterým žalovaný stát učinil výhradu (viz např. Kozlova a Smirnova proti Lotyšsku (rozh.)), za předpokladu, že je výhrada Soudem uznána jako platná pro účely článku 57 Úmluvy (k výkladovému prohlášení, jež bylo považováno za neplatné, viz Belilos proti Švýcarsku).





















211. Mimoto Soud není příslušný ratione materiae zkoumat, zda smluvní strana splnila povinnosti, k nimž ji Soud svým rozsudkem zavázal. Nemůže projednávat námitky tohoto druhu, aniž by zasáhl do pravomocí Výboru ministrů Rady Evropy, jenž dohlíží nad výkonem rozsudků na základě článku 46 odst. 2 Úmluvy. Úloha Výboru ministrů v této oblasti však neznamená, že opatření přijatá žalovaným státem k nápravě porušení zjištěného Soudem nemohou vyvolat novou otázku, která nebyla rozsouzena, a jako taková by mohla být předmětem nové stížnosti, která může být Soudem řešena (Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku (č. 2) [velký senát], § 62). Jinými slovy, Soud se může zabývat námitkou, že obnova řízení na vnitrostátní úrovni v rámci výkonu některého z jeho rozsudků vyvolala nové porušení Úmluvy (tamtéž a Lyons proti Spojenému království (rozh.)).

212. Drtivá většina rozhodnutí, kterými jsou stížnosti prohlašovány za nepřijatelné z důvodu neslučitelnosti ratione materiae, se však týká rozsahu působnosti článků Úmluvy nebo jejích protokolů, zejména článku 6 (právo na spravedlivé řízení), článku 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence) a článku 1 Protokolu č. 1 (ochrana majetku).

1. Pojem „občanská práva a závazky“

Článek 6 – Právo na spravedlivé řízení

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě… projednána … soudem…, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích…“

(a) Obecné podmínky použitelnosti článku 6 odst. 1

213. Pojem „občanská práva a závazky“ nelze vykládat pouze s odkazem na právní řád žalovaného státu; jde o „autonomní pojem“ vyplývající z Úmluvy. Článek 6 odst. 1 Úmluvy se použije bez ohledu na postavení účastníků řízení, povahu právních předpisů, podle kterých má být spor projednáván, a na povahu orgánu, který je v dané věci příslušný (Georgiadis proti Řecku, § 34).

214. Zásada, že autonomní pojmy obsažené v Úmluvě musí být vykládány ve světle současných podmínek, však nedává Soudu pravomoc vykládat článek 6 odst. 1 tak, jako by přívlastek „občanský“ (s omezeními, která tento přívlastek nezbytně stanoví pro kategorii „práva a závazky“, na níž se tento článek vztahuje) v textu nebylo obsaženo (Ferrazzini proti Itálii [velký senát], § 30).

215. Použitelnost článku 6 odst. 1 v občanskoprávních věcech závisí v prvé řadě na existenci sporu. Spor se musí dále týkat „práv a závazků“, o nichž lze alespoň hájitelným způsobem tvrdit, že jsou uznána vnitrostátním právem. Konečně tato „práva a závazky“ musí být „občanské“ ve smyslu Úmluvy, ačkoli článek 6 jim sám o sobě nedává v rámci právních systémů smluvních států žádný konkrétní obsah.

(b) Pojem „spor“

216. Slovu „spor“ (francouzsky „contestation“, anglicky „dispute“) musí být dát věcný, nikoli formální význam (Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, § 40). Je třeba hledět za rámec významového zdání a použitého jazykového vyjádření a soustředit se na realitu tak, jak je zřejmá z okolností každého případu (tamtéž a Gorou proti Řecku (č. 2) [velký senát], § 27 a 29). Článek 6 se nevztahuje na nesporná a jednostranná řízení bez účastníků s protikladnými zájmy, dostupná jen v případech neexistence sporu o práva (Alaverdyan proti Arménii (rozh.), § 33).

217. „Spor“ musí být skutečný a vážný (Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, § 81). O takový spor nepůjde například v případě občanského soudního řízení proti vězeňským orgánům vedeného jen proto, že ve věznici jsou umístěni i vězni nakažení HIV (Skorobogatykh proti Rusku (rozh.)). Soud považoval za skutečný „spor“ případ, v němž stěžovatelka žádala státního zástupce, aby podal kasační opravný prostředek, neboť tento procesní krok byl neoddělitelnou součástí celého řízení,














k němuž se stěžovatelka připojila jako poškozená za účelem dosáhnout odškodnění (Gorou proti Řecku (č. 2) [velký senát], § 35).

218. Spor se může týkat nejen samotné existence práva, ale též jeho rozsahu nebo způsobu, jímž má být vykonáváno (Benthem proti Nizozemsku, § 32). Spor se může rovněž týkat skutkových otázek.

219. Výsledek řízení musí být přímo rozhodující pro dotčené právo (například Ulyanov proti Ukrajině (rozh.)). Neurčitý vztah nebo vzdálené důsledky tudíž k použitelnosti článku 6 odst. 1 nestačí. Soud například rozhodl, že řízení, ve kterém byla zpochybňována zákonnost prodloužení licence na provoz jaderné elektrárny, nespadá do působnosti článku 6 odst. 1, protože vztah mezi rozhodnutím o prodloužení a právem na ochranu života, tělesné integrity a majetku byl „příliš neurčitý a vzdálený“, neboť stěžovatelé neprokázali, že byli osobně vystaveni nebezpečí, které by bylo nejen konkrétní, ale především bezprostřední (Balmer-Schafroth a další proti Švýcarsku, § 40; Athanassoglou a ostatní proti Švýcarsku [velký senát], § 46-55; viz nedávné rozhodnutí Sdružení Jihočeské matky proti České republice (rozh.); pro příklad věci týkající se omezeného hlukového znečištění poblíž továrny viz Zapletal proti České republice (rozh.) nebo věci týkající se hypotetického dopadu továrny na zpracování těžebního odpadu na životní prostředí viz Ivan Atanasov proti Bulharsku, § 90-95). Podobně řízení, ve kterém se dva státní zaměstnanci snažili napadnout jmenování jednoho ze svých kolegů do funkce, mohlo mít pouze vzdálený vliv na jejich občanská práva (konkrétně jejich vlastní právo na jmenování, viz Revel a Mora proti Francii (rozh.)).

220. Pod článek 6 odst. 1 naopak spadal případ budování přehrady, která měla zaplavit obec, kde stěžovatelé žili (Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, § 46), a případ povolení na provoz zlatého dolu v blízkosti vesnic stěžovatelů, kde měla být použita technika vyluhování kyanidem (Taşkın a ostatní proti Turecku, § 133, viz také Zander proti Švédsku, § 24-25). V nedávné věci týkající se odvolání podaného místním sdružením na ochranu životního prostředí za účelem soudního přezkumu rozhodnutí v oblasti územního plánování dospěl Soud k závěru, že mezi sporem a namítanými porušeními práv právnické osoby existoval dostatečný vztah, a to zejména s ohledem na postavení sdružení a jeho zakladatelů a na skutečnost, že sledovaný cíl byl omezen v prostoru a ve své podstatě (L’Erablière A. S. B. L. proti Belgii, § 28-30).

(c) Existence hájitelného práva podle vnitrostátní právní úpravy

221. Článek 6 nestanoví žádný konkrétní obsah „práva“ v právním řádu smluvních států a pro určení, zda právo existuje, musí Soud v zásadě přihlížet k vnitrostátní úpravě. Soud může rozhodnout, že práva, jako je právo na život, na zdraví, na zdravé životní prostředí a na ochranu vlastnictví, jsou ve vnitrostátním právu zakotvena (Athanassoglou a ostatní proti Švýcarsku [velký senát], § 44).

222. Dotčené právo musí mít právní základ ve vnitrostátní právní úpravě. Soud nemůže výkladem článku 6 odst. 1 vytvořit věcné občanské právo, které nemá žádný právní základ v daném státě (Fayed proti Spojenému království, § 65).

223. Otázka, zda má jednotlivec soudně uplatnitelný nárok na vnitrostátní úrovni, však může záviset nejen na samotném obsahu příslušného občanského práva podle vnitrostátních předpisů, ale také na existenci procesních překážek, které brání nebo omezují možnost uplatnit možné nároky u soudu. Na posledně uvedenou kategorii případů lze použít článek 6 odst. 1 Úmluvy (Al-Adsani proti Spojenému království [velký senát], § 46-47; Fogarty proti Spojenému království [velký senát], § 25). Článek 6 však nelze v zásadě uplatnit na věcná omezení práv, která existují podle vnitrostátního práva (Roche proti Spojenému království [velký senát], § 119).

224. Při rozhodování, zda existuje občanské „právo“ a zda má být omezení považováno za věcné nebo procesní, musí být nejprve zohledněna příslušná ustanovení vnitrostátního práva a jejich výklad vnitrostátními soudy (Masson a Van Zon proti Nizozemsku, § 49). Je třeba nahlížet za rámec zdání, zkoumat, jak je konkrétní omezení chápáno vnitrostátním právem a soustředit se na skutečný



























stav věci (Van Droogenbroeck proti Belgii, § 38). Konečně, pravomocné rozhodnutí soudu nemusí vždy stěžovatele retrospektivně zbavit jeho hájitelné námitky (Le Calvez proti Francii, § 56). Například omezený rozsah soudního přezkumu výkonu zahraniční politiky (letecké zásahy NATO vůči Srbsku) retrospektivně nezbavuje nároky vůči státu jejich hájitelnosti z toho důvodu, že vnitrostátní soudy měly poprvé možnost o dané otázce rozhodovat (Markovic a ostatní proti Itálii [velký senát], § 100-102).

225. S pomocí rozdílu mezi věcnými omezeními a procesními překážkami ve světle těchto kritérií Soud například uznal, že pod článek 6 odst. 1 spadají občanskoprávní žaloby na nedbalost policie (Osman proti Spojenému království) nebo žaloby na místní orgány (Z a ostatní proti Spojenému království [velký senát]) a zvažoval, zda konkrétní omezení (osvobození od stíhání nebo odpovědnosti) jsou přiměřená z hlediska článku 6 odst. 1. Na druhé straně rozhodl, že osvobození [britského] panovníka (the Crown) od občanskoprávní odpovědnosti vůči příslušníkům ozbrojených sil vychází z věcného omezení, a vnitrostátní právo v důsledku toho neuznává „právo“ ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (Roche proti Spojenému království [velký senát], § 124; viz též Hotter proti Rakousku (rozh.) a Andronikashvili proti Gruzii (rozh.)).

226. Stěžovatelé musí mít také hájitelný nárok na práva uznávaná ve vnitrostátním právu. Soud připustil, že sdružení mají také nárok na ochranu podle článku 6 odst. 1, pokud usilují o uznání zvláštních práv a zájmů svých členů (Gorraiz Lizarraga a ostatní proti Španělsku, § 45) nebo dokonce jednotlivých práv, která mohou uplatňovat jako právnické osoby (jako je právo „veřejnosti“ na obdržení informací a účast na rozhodování o životním prostředí, viz Collectif national d’information et d’opposition à l’Usine Melox – Collectif Stop Melox et Mox proti Francii (rozh.), nebo v případě, že jednání sdružení nelze považovat za actio popularis (L’Erablière A. S. B. L. proti Belgii).

227. V případě, že právní předpisy stanoví podmínky pro výkon povolání nebo profesní činnosti, má kandidát, který je splňuje, právo být k povolání nebo profesi připuštěn (De Moor proti Belgii, § 43). Pokud například může stěžovatel hájitelným způsobem tvrdit, že splňuje zákonné podmínky pro zápis do seznamu lékařů, článek 6 se použije (Chevrol proti Francii, § 55; srovnej naopak Bouilloc proti Francii (rozh.)). V každém případě, pokud lze zákonnost řízení týkající se občanského práva napadnout soudním opravným prostředkem, který stěžovatel využil, je třeba mít za to, že vyvstal „spor“ o „občanské právo“, ačkoli vnitrostátní orgány nakonec rozhodly, že stěžovatel nesplňuje podmínky stanovené právními předpisy (právo pokračovat v lékařské specializaci, kterou stěžovatelka zahájila v zahraničí, viz Kök proti Turecku, § 37).

(d) „Občanská“ povaha práva

228. Zda má být právo považováno za občanské ve světle Úmluvy, či nikoliv, musí být určeno na základě věcného obsahu a účinků práva – nikoli na základě jeho právního zařazení – podle vnitrostátního práva dotčeného státu. Při výkonu svých kontrolních funkcí musí Soud brát v úvahu předmět a účel Úmluvy a vnitrostátní právní systémy jiných smluvních států (König proti Německu, § 89).

229. V zásadě je použitelnost článku 6 odst. 1 na spory mezi soukromými osobami, které jsou chápány ve vnitrostátním právu jako občanskoprávní, před Soudem nesporná (pro soudní rozdělení viz Airey proti Irsku, § 21).

(e) Soukromá povaha práva: finanční rozměr

230. Soud považuje za řízení, jež spadají do působnosti článku 6 odst. 1, taková, která jsou ve vnitrostátním právu řazena pod „veřejnoprávní“ a jejichž výsledky jsou rozhodující pro soukromá práva a závazky. Takové řízení se může mimo jiné týkat povolení k prodeji pozemků (Ringeisen proti Rakousku, § 94), provozovaní soukromé kliniky (König proti Německu, § 94-95), stavebního povolení (viz zejména Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, § 79), vlastnictví a využití stavby k náboženským účelům (Řeckokatolická farnost [Paroisse gréco-catholique] Sâmbata Bihor proti Rumunsku, § 65), správního povolení v souvislosti s požadavky na výkon povolání (Benthem proti Nizozemsku, § 36),






























licence na podávání alkoholických nápojů (Tre Traktörer Aktiebolag proti Švédsku, § 43) nebo sporu o náhradu za nemoc z povolání nebo pracovní úraz (Chaudet proti Francii, § 30).

Stejně tak se článek 6 vztahuje na kárné řízení před stavovskými orgány, ve kterých jde o právo pokračovat ve výkonu povolání (Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii), žalobu proti státu z titulu pochybení (X proti Francii), žalobu na zrušení správního rozhodnutí, které poškozuje práva stěžovatele (De Geouffre de la Pradelle proti Francii), správní řízení o zákazu rybolovu ve vodách ve vlastnictví stěžovatelů (Alatulkkila a ostatní proti Finsku, § 49) a výběrové řízení na veřejnou zakázku na stavební práce, pokud se týká občanského práva, například práva nebýt diskriminován v důsledku náboženského nebo politického přesvědčení (Tinnelly & Sons Ltd a ostatní a McElduff a ostatní proti Spojenému království, § 61; srovnej naopak I. T. C. Ltd proti Maltě (rozh.)).

231. Článek 6 odst. 1 se použije na adhezní žaloby v trestním řízení (Perez proti Francii [velký senát], § 70-71) s výjimkou případů, kdy cílem podání občanskoprávní žaloby bylo dosažení odsouzení dotčené osoby nebo soukromé pomsty (Sigalas proti Řecku, § 29; Mihova proti Itálii (rozh.)). Úmluva nepřiznává jako takové právo na zahájení trestního řízení proti třetím osobám nebo na jejich odsouzení. K tomu, aby právo spadalo do působnosti Úmluvy, musí být neoddělitelné od práva poškozeného trestným činem zahájit občanskoprávní řízení v rámci vnitrostátního práva, byť by šlo o symbolickou náhradu nebo o ochranu občanského práva, jako je právo na „dobrou pověst“ (Perez proti Francii [velký senát], § 70; viz též, pokud jde o symbolické odškodnění, Gorou proti Řecku (č. 2) [velký senát], § 24). Článek 6 se tak vztahuje na řízení, k němuž se připojí poškozený s občanskoprávním nárokem, od okamžiku, kdy tak učiní, ledaže se jednoznačně vzdal práva na náhradu.

232. Článek 6 odst. 1 se vztahuje rovněž na občanskoprávní žaloby na náhradu škody za údajné špatné zacházení ze strany státních úředníků (Aksoy proti Turecku, § 92).

(f) Rozšíření na ostatní typy sporů

233. Soud rozhodl, že se článek 6 odst. 1 vztahuje na sociální spory, včetně řízení ve věcech propuštění zaměstnance soukromou firmou (Buchholz proti Německu), řízení o dávkách sociálního zabezpečení (Feldbrugge proti Nizozemsku), a to i na nepříspěvkovém základě (Salesi proti Itálii), a také řízení o povinných příspěvcích na sociální zabezpečení (Schouten a Meldrum proti Nizozemsku). V těchto případech Soud dospěl k závěru, že soukromoprávní aspekty převažují nad veřejnoprávními. V jiném případě pak zjistil podobnost mezi nárokem na sociální příspěvek a nárokem na náhradu za pronásledování nacisty poskytovanou soukromoprávní nadací (Woś proti Polsku, § 76).

234. Spory týkající se státních zaměstnanců v zásadě spadají do působnosti článku 6 odst. 1. Ve věci Pellegrin proti Francii [velký senát], § 64-71, Soud uplatnil „funkční“ kritérium. Rozhodl se však pro nový přístup v rozsudku ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku [velký senát], § 50-62. Nyní je zásadou obecná použitelnost článku 6, přičemž je na žalované vládě, aby prokázala jednak to, že stěžovatel ve služebním poměru ke státu nemá právo na přístup k soudu podle vnitrostátního práva, jednak to, že je vyloučení státního zaměstnance z práv zaručených článkem 6 odůvodněné. Pokud stěžovatel neměl přístup k soudu podle vnitrostátních právních předpisů, článek 6 se použije (i když jde o aktivní armádní důstojníky a jejich žaloby u vojenských soudů, viz Pridatchenko a ostatní proti Rusku, § 47). Výjimka podle druhého kritéria se musí být zakládat „na objektivních důvodech státního zájmu“, které zavazují stát k tomu, aby prokázal, že předmět sporu v této otázce souvisí s výkonem státní moci nebo že je zpochybněn zvláštní vztah mezi státním zaměstnancem a státem. V zásadě tedy neexistuje žádný důvod vyloučit ze záruk článku 6 běžné pracovní spory, jako jsou spory o platy, příspěvky nebo podobné nároky na základě zvláštní povahy vztahu mezi státním zaměstnancem a státem (viz například spor o nárok zaměstnanců policie na zvláštní příplatek ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku [velký senát]). V poslední době Soud ve světle kritérií vytýčených v rozsudku Vilho Eskelinen rozhodl, že se článek 6 odst. 1 použije i na řízení o nespravedlivém propuštění zahájené pracovnicí velvyslanectví (sekretářkou a spojovatelkou na polském velvyslanectví, viz Cudak proti Litvě [velký senát], § 44-47), vyšším policejním důstojníkem































(Šikić proti Chorvatsku, § 18-20) nebo armádním důstojníkem před vojenskými soudy (Vasilchenko proti Rusku, § 34-36), na řízení o nároku na místo parlamentního asistenta (Savino a ostatní proti Itálii), na kárné řízení proti soudci (Olujić proti Chorvatsku), na odvolání podané státním zástupcem proti prezidentským dekretům nařizujícím jeho přeložení (Zalli proti Albánii (rozh.) a další tam uvedené odkazy), a na řízení týkající se profesního postupu celníka (právo žádat o povýšení, viz Fiume proti Itálii § 33-36).

235. Spory před ústavním soudem mohou též spadat do působnosti článku 6, pokud má takové řízení rozhodující vliv na řešení sporu (o „občanské“ právo) před obecnými soudy (Ruiz-Mateos proti Španělsku). To neplatí u sporu ohledně prezidentského dekretu o udělení státního občanství jednotlivci jako výjimečného opatření nebo o určení, zda prezident porušil svou ústavou předepsaný slib, neboť takové řízení se netýká občanských práv a závazků (Paksas proti Litvě [velký senát], § 65-66). K použití článku 6 odst. 1 na předběžné opatření vydané Ústavním soudem viz Kübler proti Německu, § 47-48.

236. Článek 6 se konečně použije i na jiné než striktně majetkové záležitosti, jako je životní prostředí, kde mohou vzniknout spory týkající se práva na život, zdraví nebo zdravé životní prostředí (Taşkın a ostatní proti Turecku); dále umístění dětí do ústavní péče (McMichael proti Spojenému království); způsoby zajištění školní docházky dětí (Ellès a ostatní proti Švýcarsku, § § 21-23); právo na určení otcovství (Alaverdyan proti Arménii (rozh.), § 33); právo na svobodu (Laidin proti Francii (č. 2)); způsob a podmínky výkonu trestu (například spory o omezení spojená s umístěním vězně do věznice se zvýšenou ostrahou (viz Enea proti Itálii [velký senát], § 97-107) nebo do cely se zvýšeným zabezpečením (Stegarescu a Bahrin proti Portugalsku)) nebo kárné řízení vedoucí k omezení návštěv rodinných příslušníků ve věznici (Gülmez proti Turecku, § 30); právo na dobrou pověst (Helmers proti Švédsku, § 27); právo na přístup ke správním dokumentům (Loiseau proti Francii (rozh.)) nebo právo na odvolání proti záznamu do policejního spisu, kterým je dotčeno právo na dobré jméno, právo na ochranu majetku a možnost získat zaměstnání, a tím také možnost vydělávat si na živobytí (Pocius proti Litvě, § 38-46; Užukauskas proti Litvě, § 32-40); právo být členem sdružení (Sakellaropoulos proti Řecku (rozh.); obdobně se řízení o registraci sdružení týká jeho občanských práv, i když podle vnitrostátní právní úpravy otázka svobody sdružování patří do oblasti veřejného práva, viz APEH Üldözötteinek Szövetsége a ostatní proti Maďarsku, § 34-35) a konečně právo pokračovat ve vysokoškolském studiu (Emine Araç proti Turecku, § 18-25), což platí tím spíše pro základní vzdělání (Oršuš a ostatní proti Chorvatsku [velký senát], § 104). Takové rozšíření použitelnosti článku 6 Soudu umožňuje nahlížet na občanskoprávní část tohoto ustanovení způsobem zahrnujícím nejen majetková práva, ale i individuální práva osobní povahy.

(g) Výluky z působnosti

237. Pouhý poukaz na to, že spor je peněžní povahy, sám o sobě nestačí k tomu, aby byl článek 6 odst. 1 v občanské části použitelný (Ferrazzini proti Itálii [velký senát], § 25).

238. Oblasti mimo působnost článku 6 zahrnují daňová řízení: daňové otázky jsou stále součástí pevného jádra výsad veřejné moci, přičemž veřejná povaha vztahu mezi daňovým poplatníkem a společností nadále převažuje (Ferrazzini proti Itálii [velký senát], § 29). Stejně tak jsou vyloučena zkrácená řízení týkající se cel a poplatků (Emesa Sugar N. V. proti Nizozemsku (rozh.)).

239. Totéž platí v oblasti přistěhovalectví, pokud jde o vstup na území, pobyt a vyhoštění cizinců, ve vztahu k řízením o udělení politického azylu nebo deportaci (žádost o zrušení rozhodnutí o vyhoštění, viz Maaouia proti Francii [velký senát] § 38; vydání: Peñafiel Salgado proti Španělsku (rozh.), Mamatkulov a Askarov proti Turecku [velký senát], § 81-83; a žaloba na náhradu škody podaná žadatelem o azyl pro odepření azylu: Panjeheighalehei proti Dánsku (rozh.)), nehledě na možný závažný dopad na soukromý nebo rodinný život nebo na možnost získat zaměstnání. Nepoužitelnost článku 6 dopadá i na záznam popisu cizince v Schengenském informačním systému, viz Dalea proti Francii (rozh.). Právo držet pas a právo na státní příslušnost nejsou občanskými právy pro účely článku 6 (Smirnov proti Rusku (rozh.)). Právo cizince požádat o pracovní povolení však do















































působnosti článku 6 spadat může, a to jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance, i když podle vnitrostátního práva není zaměstnanec aktivně legitimován k podání takové žádosti, za předpokladu, že se jedná jen o procesní překážku, která nemá vliv na podstatu práva (Jurisic a Collegium Mehrerau proti Rakousku, § 54-62).

240. Podle rozsudku ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku [velký senát] nespadají spory týkající se státních zaměstnanců do působnosti článku 6, pokud jsou splněna obě stanovená kritéria (viz § 234 výše). To je případ vojáka propuštěného ze služby z kárných důvodů bez možnosti napadnout toto rozhodnutí u soudu, neboť je namítáno zvláštní pouto mezi ním a státem (Suküt proti Turecku (rozh.)). Totéž platí v případě sporu o opětovné uvedení soudce do funkce po jeho rezignaci (Apay proti Turecku (rozh.)).

241. Konečně politická práva jako právo kandidovat a zachovat si mandát (volební spor, viz Pierre-Bloch proti Francii, § 50), právo bývalého poslance na důchod (Papon proti Francii (rozh.)) či právo politické strany vykonávat politickou činnost (pro věci týkající se rozpuštění strany viz Refah Partisi (Strana blahobytu) [Welfare Party] a ostatní proti Turecku (rozh.)) nelze považovat za občanská práva ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Podobně řízení, v němž byl nevládní organizaci pověřené pozorováním parlamentních voleb odmítnut přístup k dokumentům, které neobsahovaly informace o samotné stěžovatelce, do působnosti článku 6 odst. 1 nespadá (Geraguyn Khorhurd Patgamavorakan Akumb proti Arménii (rozh.)).

Soud navíc nedávno potvrdil, že právo ohlásit skutečnosti, které byly zmíněny během veřejného soudního jednání, není občanským právem (Mackay a BBC Scotland proti Spojenému království, § 20-22).

(h) Použitelnost článku 6 v jiných řízeních než v hlavním řízení

242. Předběžná řízení jako řízení o vydání dočasného opatření typu předběžného opatření nebyla považována za řízení, v nichž se rozhoduje o „občanských právech a závazcích“, a proto obvykle nespadala pod ochranu článku 6 (viz zejména Verlagsgruppe News GmbH proti Rakousku (rozh.) a Libert proti Belgii (rozh.)). Soud se nicméně nedávno odchýlil od své předchozí judikatury a zaujal nový přístup. Ve věci Micallef proti Maltě [velký senát], § 83-86, Soud rozhodl, že použitelnost článku 6 na předběžná opatření bude záviset na splnění určitých podmínek. Zaprvé, dotčené právo by v obou řízeních, jak v hlavním, tak při vydání předběžného opatření, mělo být „občanské“ ve smyslu Úmluvy. Zadruhé, je třeba posoudit povahu předběžného opatření, jeho předmět a účel, jakož i jeho vliv na dotčené právo. Jestliže předběžné opatření může být považováno za takové, jímž je skutečně rozhodováno o občanském právu nebo závazku, bez ohledu na dobu jeho platnosti, článek 6 se použije.

Článek 6 se vztahuje na řízení o předběžných opatřeních, která sledují stejný účel jako probíhající hlavní řízení, je-li předběžné opatření okamžitě vymahatelné a obsahuje rozhodnutí o tomtéž právu (RTBF proti Belgii, § 64-65).

243. Pokud jde o navazující trestní a občanskoprávní řízení, stanoví-li vnitrostátní právo, že se řízení skládá ze dvou etap – první, kdy soud rozhodne o existenci nároku na náhradu škody, a druhé, v níž se stanovuje výše náhrady –, je pro účely článku 6 odst. 1 Úmluvy vhodné nahlížet na občanské právo jako na takové, o němž nebylo rozhodnuto, dokud nebyla určena přesná výše částky: rozhodnout o právu znamená rozhodnout nejen o existenci práva, ale také jeho rozsahu nebo o způsobu, jakým může být vykonáváno, což samozřejmě zahrnuje posouzení škody (Torri proti Itálii, § 19).

244. Co se týče výkonu soudních rozhodnutí, článek 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje na všechna stadia soudního řízení týkající se „rozhodnutí o občanských právech a závazcích“, včetně stádií následujících po rozsudku ve věci samé. Výkon rozsudku, který byl vydán kterýmkoli soudem, tedy musí být považován za nedílnou součást „řízení“ ve smyslu článku 6 (Hornsby proti Řecku, § 40; Romańczyk proti Francii, § 53, pokud jde o výkon rozsudku povolujícího vymáhat pohledávky na























výživném). Bez ohledu na to, zda je článek 6 použitelný na počáteční řízení, titul k pohledávce, kterým je rozhodnuto o občanském právu, nemusí nutně vzejít z řízení, na které se článek 6 použije (Buj proti Chorvatsku, § 19). Vykonatelnost cizozemského soudního příkazu k zabavení věci spadá do působnosti článku 6 jen v rámci jeho občanské části (Saccoccia proti Rakousku (rozh.)).

245. Jde-li o žádosti o obnovu řízení, nevztahuje se článek 6 na řízení tykající se žádosti o obnovu občanskoprávního řízení, které skončilo vydáním konečného pravomocného rozhodnutí (Sablon proti Belgii, § 86). Tento závěr platí i pro žádost o obnovu řízení poté, co Soud shledal porušení Úmluvy (Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku (č. 2) [velký senát], § 24). Existují nicméně i velmi výjimečné případy, v nichž byl postup, který je ve vnitrostátním právním řádu označen za žádost o obnovu řízení, jediným možným zákonným prostředkem nápravy zásahu do občanskoprávních zájmů, a proto byl jeho výsledek považován za rozhodující pro „občanská práva a závazky“ stěžovatele (Melis proti Řecku, § 19-20).

2. Pojem „trestní obvinění“

Článek 6 odst. 1 - Právo na spravedlivé řízení

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o … oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. …“

(a) Obecné zásady

246. Pojem „trestní obvinění“ má „autonomní“ význam, který je nezávislý na rozdělení na kategorie používané v právních řádech členských států (Adolf proti Rakousku, § 30).

247. Pojem „obvinění“ je třeba chápat ve smyslu Úmluvy. Může být tudíž definován jako „oficiální oznámení sdělené jednotlivci příslušným orgánem, v němž se tvrdí, že tato osoba spáchala trestný čin“, což je definice odpovídající rovněž na otázku, zda „bylo postavení [podezřelého] podstatně ovlivněno“ (viz např. Deweer proti Belgii, § 42 a 46; Eckle proti Německu, § 73). Tak například výpověď osoby učiněná během silniční kontroly, aniž byla informována o důvodech, proč byla žádána o vysvětlení, nebo o povaze a důvodu podezření proti ní nebo o tom, že by její výroky mohly být použity proti ní, měla „podstatný vliv“ na její postavení, ačkoli nebyla formálně obviněna z žádného trestného činu (Aleksandr Zaichenko proti Rusku, § 43). Soud rovněž rozhodl, že osoba v policejní vazbě, která měla povinnost složit přísahu před výslechem v postavení svědka, již byla v postavení osoby, proti níž bylo vzneseno „trestní obvinění“, a měla právo nevypovídat (Brusco proti Francii, § 46-50).

248. Pokud jde o autonomní pojem „trestný“, Úmluva se nestaví proti „dekriminalizaci“ prováděné smluvními státy. Delikty považované za „pořádkové“ poté, co byla provedena dekriminalizace, však mohou spadat pod autonomní pojem „trestný čin“. Ponechání diskrece státům v otázce vyloučení těchto trestných činů by mohlo vést k důsledkům neslučitelným s předmětem a účelem Úmluvy (Öztürk proti Německu, § 49).

249. Výchozím bodem pro posouzení použitelnosti trestního aspektu článku 6 Úmluvy jsou kritéria uvedená ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku (§ 82-83): (1) klasifikace ve vnitrostátním právu, (2) povaha trestného činu a (3) závažnost trestu pro osobu, jíž může být uložen.

250. První kritérium má relativní význam a slouží pouze jako výchozí bod. Pokud vnitrostátní právo považuje delikt za trestný čin, bude to rozhodující. Jinak bude Soud nahlížet za meze vnitrostátní klasifikace a zkoumat věcnou realitu předmětného řízení.

251. Při hodnocení druhého kritéria, které je považováno za důležitější (Jussila proti Finsku [velký senát], § 38), mohou být zohledněny následující faktory:

















– zda se příslušná právní norma vztahuje pouze na určitou specifickou skupinu, nebo má obecně závazný charakter (Bendenoun proti Francii, § 47);

– zda bylo řízení zahájeno orgánem veřejné moci se zákonnými donucovacími pravomocemi (Benham proti Spojenému království [velký senát], § 56);

– zda má právní norma sankční, nebo preventivní účel (Öztürk proti Německu, § 53; Bendenoun proti Francii, § 47);

– zda uložení trestu závisí na určení viny (Benham proti Spojenému království [velký senát], § 56);

– jak jsou srovnatelné postupy klasifikovány v jiných členských státech Rady Evropy (Öztürk proti Německu, § 53);

– skutečnost, že trestný čin nezakládá záznam v trestním rejstříku, může být významná, ale není rozhodující, protože je obvykle odrazem vnitrostátní klasifikace (Ravnsborg proti Švédsku, § 38).

252. Třetí kritérium se vymezuje odkazem na maximální možný trest, který příslušný předpis stanoví (Campbell a Fell proti Spojenému království, § 72; Demicoli proti Maltě, § 34).

253. Druhé a třetí kritérium vytýčené ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku jsou alternativní a nejsou nezbytně kumulativní; pro to, aby byl článek 6 použitelný, stačí, že je možno daný delikt považovat svou povahou za „trestní“ z hlediska Úmluvy nebo že je za tento delikt jednotlivec vystaven sankci, která by vzhledem k jejímu druhu a stupni závažnosti patřila obecně do „trestní“ sféry (Öztürk proti Německu, § 4; Lutz proti Německu, § 55). Kumulativní přístup však může uplatněn v případě, kdy samostatná analýza každého kritéria neumožňuje dospět k jasnému závěru o existenci trestního obvinění (Bendenoun proti Francii, § 47).

254. Při používaní pojmů „trestní obvinění“ a „je obviněn z trestného činu“ se tři odstavce článku 6 vztahují na stejné situace. Proto bude test použitelnosti článku 6 v rámci jeho trestní části stejný pro všechny tři odstavce.

(b) Použití obecných zásad

Kárné řízení

255. Provinění proti vojenské kázni, u nichž je stanoven trest přidělení ke kárné jednotce na dobu několika měsíců, spadají do působnosti trestního části článku 6 Úmluvy (Engel a ostatní proti Nizozemsku, § 85). Naopak uvěznění na dva dny se považuje za příliš krátkodobé k tomu, aby spadalo do „trestněprávní oblasti“ (tamtéž).

256. Článek 6 Úmluvy je zjevně použitelný na řízení před vojenskými soudy (Findlay proti Spojenému království, § 69).

257. Pokud jde o profesní kárné řízení, problém zůstává otevřený, protože Soud považoval za zbytečné o této otázce rozhodnout, když dospěl k závěru, že dané řízení spadalo do občanskoprávní části (Albert a Le Compte proti Belgii, § 30). V případě kárného řízení, které skončilo nuceným odchodem státního úředníka do důchodu, Soud rozhodl, že takové řízení nebylo „trestním“ ve smyslu článku 6, jelikož se vnitrostátním orgánům podařilo zajistit, aby jejich rozhodnutí zůstalo v ryze správní rovině (Moullet proti Francii (rozh.)).

258. S „náležitým zřetelem“ k vězeňskému kontextu a zvláštnímu vězeňskému kárnému režimu se článek 6 může vztahovat na provinění proti vězeňské kázni s ohledem na povahu obvinění a na povahu a závažnost sankcí (obvinění z pohrůžky zabití probačního úředníka a napadení dozorce mající za následek prodloužení vazby na čtyřicet, respektive sedm, dalších dní ve věci Ezeh a Connors proti Spojenému království [velký senát], § 82; srovnej naopak Štitić proti Chorvatsku, § 51-63, kde bylo rozhodnuto o tom, že článek 6 není použitelný na kárné řízení, které mělo za následek trest samovazby na sedm dní a tříměsíční omezení pohybu stěžovatele v rámci věznice bez prodloužení jeho trestu odnětí svobody).



























259. Řízení týkající se vězeňství jako takového však nespadají do působnosti trestní části článku 6. Tak například, umístění vězně do vězení se zvýšenou ostrahou se netýká trestního obvinění; přístup k soudu s cílem napadnout takové opatření a omezení, která ho mohou doprovázet, by měl být posouzen v rámci občanskoprávní části článku 6 odst. 1 (Enea proti Itálii [velký senát], § 98).

260. Opatření vydaná soudem podle pravidel o pořádku během řízení před tímto soudem (pohrdání soudem) nespadají do působnosti článku 6, protože jsou podobná výkonu kárné pravomoci (Ravnsborg proti Švédsku, § 34; Putz proti Rakousku, § 33-37). Povaha a závažnost trestu však mohou vést k tomu, že se článek 6 použije na odsouzení za pohrdání soudem, je-li takové porušení ve vnitrostátním právu klasifikováno jako trestný čin (Kyprianou proti Kypru [velký senát], § 61-64, týkající se trestu pětidenního vězení) nebo pořádkový delikt (Zaicevs proti Lotyšsku, § 31-36, pokud jde o trest správního zadržení na tři dny).

261. Ve věci porušení povinnosti mlčenlivosti ohledně soudního vyšetřování je nutno rozlišovat na jedné straně mezi osobami, které jsou povinností zachovat mlčenlivost při vyšetřování obzvláště vázány, jako jsou soudci, advokáti a všechny ostatní osoby úzce zapojené do fungování soudů, a na straně druhé ostatními účastníky, kteří nespadají do kárné oblasti soudnictví (Weber proti Švýcarsku, § 33-34).

262. Pokud jde o pohrdání parlamentem, rozlišuje Soud mezi pravomocí zákonodárce upravit své vlastní řízení pro porušení výsad, jichž jeho členové požívají, na jedné straně a rozšířenou pravomocí trestat nečleny za činy spáchané jinde na straně druhé. První by mohlo být považováno za řízení kárné povahy, zatímco druhé Soud pokládá za trestní řízení s ohledem na obecné použití a závažnost trestu, který by mohl být uložen (uvěznění až na šedesát dnů a pokutu ve věci Demicoli proti Maltě, § 32).

Řízení správní, daňové, celní a v oblasti hospodářské soutěže

263. Do působnosti trestní části článku 6 mohou spadat tyto správní delikty:

– silniční dopravní přestupky trestané pokutou nebo omezením řidičského oprávnění, jako jsou trestné body, zadržení nebo odnětí řidičského průkazu (Lutz proti Německu, § 182; Schmautzer proti Rakousku; Malige proti Francii);

– pokuty za přestupky proti občanskému soužití (Lauko proti Slovensku);

– porušení právních předpisů na úseku sociálního zabezpečení (opomenutí ohlásit zaměstnání, nehledě na skromnou výši uložené pokuty, viz Hüseyin Turan proti Turecku, § 18-21).

264. Soud naopak nepovažuje článek 6 za použitelný na preventivní opatření, jako je okamžité odebrání řidičského průkazu (Escoubet proti Belgii [velký senát]).

265. Bylo rozhodnuto o použitelnosti článku 6 na řízení o daňových přirážkách, a to na základě těchto aspektů: (1) zákon stanovil sankce, které se vztahovaly na všechny občany v jejich postavení daňových poplatníků, (2) přirážka nebyla zamýšlena jako peněžitá náhrada škody, ale v podstatě jako sankce za účelem předcházení recidivě, (3) byla uložena podle obecných pravidel jak za účelem preventivním, tak kárným a (4) výše přirážky byla značná (Bendenoun proti Francii). Trestní povaha přestupku může postačovat k tomu, aby byl článek 6 použitelný bez ohledu na malou výši daňové přirážky (10 % přehodnocené daňové povinnosti ve věci Jussila proti Finsku [velký senát], § 38).

266. Ustanovení článku 6 se však nevztahuje ani na řízení týkající se „čistého“ vyměřovaní daní, ani na řízení týkající se úroků z prodlení, jelikož ty jsou v podstatě určeny k tomu, aby byla daňovým orgánům poskytnuta peněžitá náhrada škody, spíše než aby se předešlo recidivě (Mieg de Boofzheim proti Francii (rozh.)).

267. Článek 6 se v rámci své trestní části považuje za použitelný na celní právo (Salabiaku proti Francii), právo hospodářské soutěže (Société Stenuit proti Francii) a sankce uložené soudem v mezích jeho pravomoci ve finančních záležitostech (Guisset proti Francii).


























Politické otázky

268. Volební sankce, jako jsou vyloučení kandidáta z voleb a povinnost zaplatit státní pokladně částku, která se rovná výši nadbytku volebních výdajů, nespadají do trestní části článku 6 (Pierre-Bloch proti Francii, § 53-60).

269. Řízení o rozpuštění politické strany se týkají politických práv, a nespadají tudíž do působnosti článku 6 odst. 1 (Refah Partisi (Strana blahobytu) [Welfare Party] a ostatní proti Turecku (rozh.)).

270. Článek 6 se nevztahuje na činnost vyšetřovacích komisí zřízených parlamentem, protože tyto orgány provádějí vyšetřování záležitostí obecného a veřejného zájmu (Montera proti Itálii (rozh.)).

271. Pokud jde o lustrační řízení, Soud nedávno dospěl k závěru, že převaha trestněprávních aspektů – jako je povaha deliktu (nepravdivé lustrační prohlášení) a povaha a závažnost sankce (zákaz vykonávat určitá povolání na delší dobu) – může vést k tomu, že tato řízení budou spadat do působnosti trestní části článku 6 Úmluvy (Matyjek proti Polsku (rozh.), opačný případ viz Sidabras a Džiautas proti Litvě (rozh.)).

272. Bylo rozhodnuto o nepoužitelnosti trestní části článku 6 na řízení týkající se obvinění z velezrady prezidenta pro hrubé porušení ústavy (Paksas proti Litvě [velký senát], § 66-67).

Vyhoštění a vydání

273. Postupy pro vyhoštění cizinců nespadají do trestní části článku 6 bez ohledu na skutečnost, že mohou být zahájeny v rámci trestního řízení (Maaouia proti Francii [velký senát], § 39). Stejný přístup v podobě výluky z působnosti platí pro extradiční řízení (Peñafiel Salgado proti Španělsku (rozh.)) nebo řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu (Monedero Angora proti Španělsku (rozh.)).

274. Naproti tomu ale nahrazení trestu odnětí svobody vyhoštěním a zákazem pobytu na území státu po dobu deseti let, když dotyčné osobě nebyla poskytnuta příležitost vyjádřit své stanovisko a žádné jiné okolnosti než kvazi-automatické použití nového ustanovení trestního práva nebyly vzaty v úvahu, musí být považováno za sankci na stejném základě jako ta, která byla uložena v době původního odsouzení (Gurguchiani proti Španělsku, § 40 a 47-48).

Různé fáze trestního řízení, související řízení a následné opravné prostředky

275. Na opatření přijatá k předcházení nepokojům a zločinnosti se nevztahují záruky článku 6 (zvláštní dohled policie, viz Raimondo proti Itálii, § 43; nebo varování policie určené mladistvému mravně ohrožujícímu dívky ze své školy, viz R. proti Spojenému království (rozh.)).

276. Článek 6 se může vztahovat na případy donucení k výpovědi, i když neexistovalo žádné jiné řízení, nebo když byl stěžovatel zproštěn obžaloby v hlavním řízení (např. když byla osobě registrované jako vlastník vozidla uložena pokuta za odmítnutí poskytnout informace o totožnosti řidiče podezřelého ze spáchání dopravního přestupku, i když takové řízení nebylo nikdy zahájeno, viz O’Halloran a Francis proti Spojenému království [velký senát], § 35).

277. Trestní část článku 6 odst. 1 se v zásadě neuplatní v řízení, které se týká žádosti o právní pomoc (Gutfreund proti Francii, § 36-37).

278. Propadnutí nebo zabavení věci, které má zpětně nepříznivý dopad na majetková práva třetích osob, aniž jim hrozilo zahájení trestního stíhání, zásadně „rozhodnutí o trestním obvinění“ nepředstavuje (zabavení letadla ve věci Air Canada proti Spojenému království, § 54; propadnutí zlatých mincí ve věci AGOSI proti Spojenému království, § 65-66). Správní varování a zabavení publikace (podněcující k etnické nenávisti), vzhledem k jejich odstrašujícímu a represivnímu účelu a k závažnosti trestu, do trestní oblasti patří (Balsytė-Lideikienė proti Litvě, § 61).






















279. Pokud jde o předsoudní stadium řízení (pátrání, vyšetřování), Soud pokládá trestní řízení za jeden celek. Proto mohou být některé požadavky článku 6, jako například požadavek na přiměřenou délku řízení nebo právo na obhajobu, důležité také v tomto stadiu řízení v rozsahu, v němž by spravedlivost řízení mohla vážně utrpět jejich počátečním nedodržením (Imbrioscia proti Švýcarsku, § 36). Způsob, jakým se tyto záruky uplatňují v průběhu předběžného vyšetřování, ale závisí na zvláštních rysech řízení a okolnostech případu (John Murray proti Spojenému království, § 62).

280. I když vyšetřující soudci nerozhodují o „trestním obvinění“, jejich úkony mají přímý vliv na průběh a spravedlivost následných postupů, včetně samotného soudního řízení. V důsledku toho je článek 6 odst. 1 použitelný i na samotné vyšetřování ze strany vyšetřujícího soudce, třebaže se některé z procesních záruk uvedených v článku 6 odst. 1 nemusí uplatnit (Vera Fernández-Huidobro proti Španělsku, § 108-114).

281. Co se týče přerušení trestního řízení kvůli poslanecké imunitě, ačkoli článek 6 Úmluvy nestanoví právo na určitý výsledek trestního řízení nebo na následné formální odsouzení či zproštění obžaloby po vznesení trestního obvinění, existuje zde bezesporu právo na projednání případu soudem v přiměřené lhůtě poté, co bylo soudní řízení zahájeno. Proto nemožnost zbavit člena parlamentu imunity tak, aby se mohl hájit v trestním řízení, přerušeném až do uplynutí jeho funkčního období, spadá do působnosti článku 6 odst. 1 (Kart proti Turecku [velký senát], § 67-70).

282. Článek 6 odst. 1 je použitelný na celé řízení o oprávněnosti „trestního obvinění“, včetně procesu odsouzení (např. řízení o zabavení umožňující vnitrostátním soudům stanovit výši částky, na níž by měl být vydán příkaz k zabavení, viz Phillips proti Spojenému království, § 39). Článek 6 může být také použitelný v trestní části na řízení, jehož výsledkem je zbourání domu postaveného bez stavebního povolení, neboť demolici lze považovat za „trest“ (Hamer proti Belgii, § 60, viz ve vztahu k článku 7 zabavení pozemků z důvodu nezákonné výstavby v pobřežní oblasti ve věci Sud Fondi Srl a ostatní proti Itálii (rozh.)). Nepoužije se však na řízení o uvedení původního odsuzujícího rozsudku do souladu s příznivějšími ustanoveními nového trestního zákoníku (Nurmagomedov proti Rusku, § 50).

283. Řízení týkající se výkonu trestu, jako jsou řízení o uplatnění amnestie (Montcornet de Caumont proti Francii (rozh.)), řízení o podmíněném propuštění (Aldrian proti Rakousku (rozh.)), řízení o předání v rámci Úmluvy o předávání odsouzených osob (Szabó proti Švédsku (rozh.), viz ale opačné rozhodnutí ve věci Buijen proti Německu, § 40-45, s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu), nebo řízení týkající se výkonu rozhodnutí o zabavení vydané cizím soudem (Saccoccia proti Rakousku (rozh.)), do působnosti trestní části článku 6 nespadají.

284. Záruky článku 6 se v zásadě vztahují na řízení o kasačním opravném prostředku (Meftah a ostatní proti Francii [velký senát], § 40) a na řízení o ústavních stížnostech (Gast a Popp proti Německu, § 65-66); viz také Caldas Ramírez de Arrellano proti Španělsku (rozh.), kde je takové řízení dalším stadiem daného trestního řízení a jeho výsledky mohou být pro odsouzené osoby rozhodující.

285. Konečně, článek 6 se nevztahuje na řízení o žádosti o obnovu řízení, neboť osoba, jejíž odsouzení již nabylo právní moci a která o obnovu řízení žádá, není „obviněna z trestného činu“ ve smyslu tohoto ustanovení (Fischer proti Rakousku (rozh.)). Pouze nové řízení zahájené po vyhovění žádosti o obnovu může být považováno za řízení týkající se oprávněnosti trestního obvinění (Löffler proti Rakousku, § 18-19). Stejně tak se článek 6 nevztahuje na žádost o obnovu trestního řízení v návaznosti na výrok Soudu o porušení Úmluvy (Öcalan proti Turecku (rozh.)). Přezkumné řízení, které vyústilo ve změnu pravomocného rozsudku, pod trestní část článku 6 spadá (Vanyan proti Rusku, § 58).

(c) Vztah k jiným článkům Úmluvy nebo jejích protokolů

286. Článek 5 odst. 1 písm. c) umožňuje odnětí svobody pouze ve spojení s trestním řízením. Vyplývá to z jeho znění, které je třeba číst ve spojení jak s písmenem a), tak s odstavcem 3, který s ním tvoří celek (Ciulla proti Itálii, § 38). Proto je pojem „trestní obvinění“ také relevantní pro

































použitelnost záruk vyplývajících z článku 5 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 3 (viz například Steel a ostatní proti Spojenému království, § 49). Z toho vyplývá, že řízení o zadržení pouze na základě jednoho z důvodů uvedených v dalších pododstavcích článku 5 odst. 1, jako je zadržení duševně nemocných osob (písm. e)), nespadají do působnosti trestní části článku 6 (Aerts proti Belgii, § 59).

287. Přestože existuje úzký vztah mezi článkem 5 odst. 4 a článkem 6 odst. 1 v oblasti trestního řízení, je třeba mít na paměti, že obě ustanovení sledují jiný účel, a proto se trestní část článku 6 nevztahuje na řízení o přezkoumání zákonnosti zadržení, které spadá do působnosti článku 5 odst. 4, jakožto legis specialis ve vztahu k článku 6 (Reinprecht proti Rakousku, § 36, 39, 48 a 55).

288. Pojem „trest“ podle článku 7 Úmluvy je také autonomním pojmem (Welch proti Spojenému království, § 27). Soud při posuzování existence „trestu“ vychází z toho, zda bylo dané opatření uloženo po odsouzení za „trestný čin“. V tomto ohledu musí být použito třísložkového testu stanoveného ve věci Engel a ostatní (Brown proti Spojenému království (rozh.)).

289. Konečně pojmy „trestný čin“ a „trest“ mohou být rovněž relevantní pro použitelnost článků 2 a 4 Protokolu č. 7 (Grecu proti Rumunsku, § 81; Sergey Zolotukhin proti Rusku [velký senát], § 52 až 57).

3. Pojmy „soukromý život“ a „rodinný život“

Článek 8 – Právo na respektování soukromého a rodinného života

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

(a) Působnost článku 8

290. Článek 8 chrání čtyři oblasti osobní autonomie jednotlivce – soukromý život, rodinný život, obydlí a korespondenci –, nicméně tyto oblasti se navzájem nevylučují a opatření může současně zasahovat jak do soukromého, tak do rodinného života (Menteş a ostatní proti Turecku, § 73; Stjerna proti Finsku, § 37; López Ostra proti Španělsku, § 51; Burghartz proti Švýcarsku, § 24; Płoski proti Polsku, § 32).

(b) Oblast „soukromého života“

291. Neexistuje žádná vyčerpávající definice pojmu soukromý život (Niemietz proti Německu, § 29), avšak tento pojem je velmi široký (Peck proti Spojenému království, § 57; Pretty proti Spojenému království, § 61) a zahrnuje oblasti, jako jsou:

– fyzická, psychická nebo morální integrita jednotlivce (X a Y proti Nizozemsku, § 22), včetně léčby a psychiatrického vyšetření (Glass proti Spojenému království, § 70-72; Y. F. proti Turecku, § 33, ohledně násilného gynekologického vyšetření; Matter proti Slovensku, § 64; Worwa proti Polsku, § 80); duševní zdraví (Bensaid proti Spojenému království, § 47); fyzická integrita těhotných žen ve vztahu k potratu (Tysiąc proti Polsku, § 107 a 110; A, B a C proti Irsku [velký senát], § 244-246) a fyzická a psychická integrita obětí domácího násilí (Hajduová proti Slovensku, § 46);

– aspekty fyzické a sociální identity jednotlivce (např. právo na získání informace za účelem zjištění svého původu a totožnosti svých rodičů, viz Mikulić proti Chorvatsku, § 53; Odièvre proti Francii [velký senát], § 29); k zabavení dokumentů nutných k prokázání totožnosti viz Smirnova proti Rusku, § 95-97;




































– jméno a příjmení jednotlivce (Mentzen proti Lotyšsku (rozh.), Burghartz proti Švýcarsku, § 24; Guillot proti Francii, § 21-22; Güzel Erdagöz proti Turecku, § 43; Losonci Rose a Rose proti Švýcarsku, § 26);

– rodinný stav jednotlivce jakožto nedílná součást jeho osobní a sociální identity (Dadouch proti Maltě, § 48);

– přijetí právních předpisů, jimiž se řídí vztahy otce s jeho údajným dítětem (např. v řízení o popření otcovství, viz Rasmussen proti Dánsku, § 33; Yildirim proti Rakousku (rozh.));

– právo jednotlivce na vlastní soukromé snímky a fotografie (Von Hannover proti Německu, § 50-53; Sciacca proti Itálii, § 29; Reklos a Davourlis proti Řecku, § 40);

– pověst jednotlivce (Chauvy a ostatní proti Francii, § 70; Pfeifer proti Rakousku, § 35; Petrina proti Rumunsku, § 28; Polanco Torres a Movilla Polanco proti Španělsku, § 40) a jeho čest (A. proti Norsku, § 64);

– pohlavní identita (B. proti Francii, § 43-63), včetně práva na uznání operovaných transsexuálů (Christine Goodwin proti Spojenému království [velký senát], § 77);

– sexuální orientace (Dudgeon proti Spojenému království, § 41);

– sexuální život (tamtéž; Laskey, Jaggard a Brown proti Spojenému království, § 36; A. D. T. proti Spojenému království, § 21-26);

– právo zakládat a rozvíjet vztahy s jinými lidmi a okolním světem (Niemietz proti Německu, § 29);

– sociální vazby mezi usazenými migranty a společenstvím, ve kterém žijí, bez ohledu na existenci nebo neexistenci „rodinného života“ (Üner proti Nizozemsku [velký senát], § 59);

– citové vztahy mezi dvěma jednotlivci stejného pohlaví (Mata Estevez proti Španělsku (rozh.));

– právo na osobní rozvoj a osobní autonomii (Pretty proti Spojenému království, § 61 a 67, týkající se možnosti osobního výběru při rozhodování stěžovatelky o tom, jak zabránit nedůstojnému a tíživému konci jejího života), nejedná se zde však o každou veřejnou činnost, do níž se jednotlivec může spolu s jinými lidmi zapojit (např. lov divokých savců za pomoci loveckých psů ve věci Friend a ostatní proti Spojenému království (rozh.), § 40-43);

– právo jednotlivce rozhodnout, jak a kdy by měl ukončit svůj život za předpokladu, že je schopen vyjádřit svou vlastní svobodnou vůli v tomto ohledu a podle toho jednat (Haas proti Švýcarsku, § 51);

– právo na respektování volby jednotlivce, zda se stane rodičem v genetickém slova smyslu (Evans proti Spojenému království [velký senát], § 71), včetně práva zvolit si okolnosti, za jakých se jednotlivec stane rodičem (Ternovszky proti Maďarsku, § 22, pokud jde o domácí porod). Soud však ponechal otevřenou otázku, zda samotné právo osvojit by mělo spadat do působnosti článku 8, i když právo jednotlivce žádat o povolení osvojit dítě v souladu s vnitrostátními právními předpisy „do rámce“ článku 8 spadá (E. B. proti Francii [velký senát], § 46 a 49; pokud jde o postupy pro zajištění přístupu k osvojení, viz též Schwizgebel proti Švýcarsku, § 73). Úmluva však nezaručuje jednotlivci, který dítě osvojil, právo toto osvojení ukončit (Goţia proti Rumunsku (rozh.));

– činnosti profesní nebo obchodní povahy (Niemietz proti Německu, § 29, Halford proti Spojenému království, § 44; Özpinar proti Turecku, § 46) a omezení přístupu k některým druhům profesí nebo k zaměstnání (Sidabras a Džiautas proti Litvě, § 47-50; Bigaeva proti Řecku, § 22-25);

– soubory či údaje osobního nebo veřejného charakteru (například informace o politické činnosti jednotlivce), které jsou shromažďovány a ukládány bezpečnostními službami nebo jinými státními orgány (Rotaru proti Rumunsku [velký senát], § 43-44, Amann proti Švýcarsku [velký senát], § 65-67; Leander proti Švédsku, § 48; pokud jde o profily DNA, buněčné vzorky a otisky prstů, viz S. a




















































Marper proti Spojenému království [velký senát], § 68-86; pokud jde o zápis do databáze sexuálních delikventů, viz Gardel proti Francii, § 58);

– informace o zdraví jednotlivce (např. informace o nákaze HIV, viz Z. proti Finsku, § 71; C. C. proti Španělsku, § 33; nebo o schopnosti reprodukce, viz K. H. a ostatní proti Slovensku, § 44) a informace o rizicích pro vlastní zdraví (McGinley a Egan proti Spojenému království, § 97; Guerra a ostatní proti Itálii, § 60);

– etnická identita (S. a Marper proti Spojenému království [velký senát], § 66; Ciubotaru proti Moldavsku, § 53) a právo příslušníků národnostní menšiny zachovat svou identitu a vést soukromý a rodinný život v souladu s touto tradicí (Chapman proti Spojenému království [velký senát], § 73);

– informace o osobním náboženském a filozofickém přesvědčení (Folgerø a ostatní proti Norsku [velký senát], § 98);

– některá práva osob se zdravotním postižením: bylo rozhodnuto o použitelnosti článku 8 na požadavek zaplatit vojenskou daň za zproštění služby, přestože jednotlivec byl pro takovou službu shledán zdravotně nezpůsobilým (Glor proti Švýcarsku, § 54), ale nikoliv na právo jednotlivce se zdravotním postižením na zajištění přístupu na pláž a moře během dovolené (Botta proti Itálii, § 35).

292. Možné podoby zásahu do práva na respektování soukromého života zahrnují následující:

– prohlídky a zabavení věcí (McLeod proti Spojenému království, § 36; Funke proti Francii, § 48);

– zadržení a prohlídku osoby na veřejnosti (Gillan a Quinton proti Spojenému království, § 61 až 65);

– sledování komunikací a telefonních rozhovorů (Halford proti Spojenému království, § 44; Weber a Saravia proti Německu (rozh.), § 76-79), ne však nutně použití skrytých agentů (Lüdi proti Švýcarsku, § 40);

– monitorování veřejných míst v případech, kde jsou obrazová data nahrávána, ukládána a zveřejňována (Peck proti Spojenému království, § 57-63);

– sledování jednotlivce pomocí satelitní navigace, zpracování a využití takto získaných dat (Uzun proti Německu, § 52);

– monitorování pohybu zaměstnance zaměstnavatelem (Köpke proti Německu (rozh.), týkající se podezření pokladní supermarketu z krádeže);

– závažné znečištění životního prostředí, které by se potenciálně mohlo dotknout blahobytu jednotlivců a znemožnit užívání jejich domů, a tím negativně ovlivnit jejich soukromý a rodinný život (López Ostra proti Španělsku, § 51; Tătar proti Rumunsku, § 97), včetně odpudivých zápachů ze skládky v blízkosti vězení, které byly cítit v cele považované za jediný možný „životní prostor“ uvězněné osoby na několik let (Brânduşe proti Rumunsku, § 64-67), a hlukové zátěže (Deés proti Maďarsku, § 21-24, týkající se hluku ze silniční dopravy, a Mileva a ostatní proti Bulharsku, § 97, pokud jde o ruch způsobovaný počítačovým klubem umístěným v obytném domě);

– záležitosti týkající se pohřbu rodinných příslušníků, kde se článek 8 rovněž použije, někdy bez vysvětlení ze strany Soudu, zda se zásah týká pojmu soukromého života nebo pojmu rodinného života: zbytečné průtahy ze strany státních orgánů při vracení těla dítěte po pitvě (Pannullo a Forte proti Francii, § 36); odmítnutí povolit převoz urny obsahující popel manžela stěžovatelky (Elli Poluhas Dödsbo proti Švédsku, § 24); právo matky účastnit se pohřbu svého mrtvě narozeného dítěte doprovázeného popřípadě obřadem a právo na zajištění převozu těla dítěte vhodným vozidlem (Hadri-Vionnet proti Švýcarsku, § 52);

– zákaz potratů, existují-li pro to důvody zdraví nebo blahobytu, přestože článek 8 nemůže být vykládán v tom smyslu, že zaručuje právo na potrat (A, B a C proti Irsku [velký senát], § 214-216);










































– svévolné odmítnutí udělit státní občanství v jistých případech, přestože Úmluva nezaručuje právo na získání určité státní příslušnosti (Karassev a rodina proti Finsku (rozh.)).

293. Zatímco článek 8 zajišťuje jednotlivcům prostředí, ve kterém mohou svobodně uskutečňovat rozvoj osobnosti (Brüggemann a Scheuten proti Německu, § 55), jeho působnost se neomezuje pouze na opatření týkající se jednotlivců v jejich obydlí nebo v soukromých prostorách: existuje oblast mezilidské interakce, která může spadat do rámce soukromého života, byť probíhá ve veřejném kontextu (P. G. a J. H. proti Spojenému království, § 56 a 57).

294. Ne každé jednání, které nepříznivě ovlivňuje fyzickou nebo duševní integritu, bude do práva na respektování soukromého života zasahovat. Zacházení, které nedosahuje míry závažnosti stanovené článkem 3, však může porušovat článek 8 v části týkající se soukromého života tam, kde jsou dopady na fyzickou a duševní integritu jednotlivce dostatečně nepříznivé (Costello-Roberts proti Spojenému království, § 36). Mohou nastat i takové okolnosti, v nichž článek 8 může poskytovat ochranu ve vztahu k podmínkám v průběhu zadržení, které nedosahují míry závažnosti stanovené článkem 3 (Raninen proti Finsku, § 63).

(c) Oblast „rodinného života“

295. Pojem rodinného života je autonomní (Marckx proti Belgii, rozsudek Soudu, § 31; Marckx proti Belgii, zpráva Komise, § 69). Otázka, zda existuje „rodinný život“, je tudíž v podstatě skutkovou otázkou, která závisí na skutečné praktické existenci úzkých osobních vazeb (K. proti Spojenému království (rozh.)). Soud proto při chybějícím právním uznání rodinného života posuzuje faktické rodinné vazby, jako například soužití stěžovatelů (Johnston a ostatní proti Irsku, § 56). Další faktory zahrnují délku vztahu a v případě párů to, zda prokázaly význam svého vztahu tím, že spolu mají děti (X, Y a Z proti Spojenému království [velký senát], § 36). Opět platí, že zatímco neexistuje žádné taxativní vymezení rozsahu pojmu rodinného života, z judikatury Soudu je patrné, že se toto právo vztahuje na následující:

Právo stát se rodičem

296. Stejně jako pojem „soukromý život“ také pojem „rodinný život“ zahrnuje právo na respektování rozhodnutí stát se genetickým rodičem (Dickson proti Spojenému království [velký senát], § 66). Proto právo páru využít lékařsky asistované reprodukce spadá do působnosti článku 8 jako výraz soukromého a rodinného života (S. H. a ostatní proti Rakousku, § 60). Ustanovení článku 8 však sama o sobě nezaručují ani právo založit rodinu, ani právo osvojit dítě (E. B. proti Francii [velký senát]).

Děti

297. Ohledně přirozeného pouta mezi matkou a jejím dítětem viz Marckx proti Belgii, § 31; Kearns proti Francii, § 72.

298. Dítě narozené z manželského svazku je ipso iure součástí tohoto vztahu; od okamžiku narození dítěte tedy na základě samotné této skutečnosti existuje mezi dítětem a jeho rodiči pouto, které lze přirovnat k rodinnému životu a které nemůže být následnými událostmi, až na výjimečné okolnosti, přetrženo (Ahmut proti Nizozemsku, § 60, Gül proti Švýcarsku, § 32; Berrehab proti Nizozemsku, § 21; Hokkanen proti Finsku, § 54).

299. Pro biologického otce a jeho dítě narozené mimo manželství mohou být relevatními faktory soužití, povaha vztahu mezi rodiči a jeho zájem o dítě (Keegan proti Irsku, § 42-45, M. B. proti Spojenému království (rozh.), Nylund proti Finsku (rozh.); L. proti Nizozemsku, § 37-40; Shavdarov proti Bulharsku, § 40).

300. Obecně však platí, že soužití není nutnou podmínkou rodinného života mezi rodiči a dětmi (Berrehab proti Nizozemsku, § 21).


































301. Ohledně osvojených dětí a jejich osvojitelů viz X proti Francii (rozh.), X. proti Belgii a Nizozemsku (rozh.) a Pini a ostatní proti Rumunsku, § 139-140 a 143-148. Zákonné a skutečné osvojení může představovat „rodinný život“ i v případě chybějícího soužití nebo skutečných vazeb mezi osvojeným dítětem a osvojitelem (tamtéž, § 143-148).

302. Soud může uznat existenci faktického „rodinného života“ mezi pěstounskými rodiči a dítětem v jejich péči s ohledem na společně strávený čas, povahu vztahu a úlohu dospělého v životě dítěte (Moretti a Benedetti proti Itálii, § 48-52).

303. Pokud jde o vazby mezi dítětem a blízkými příbuznými, jako jsou prarodiče (vzhledem k tomu, že takoví příbuzní mohou hrát významnou roli v rodinném životě), viz Price proti Spojenému království (rozh.) a Bronda proti Itálii, § 51.

304. Rodinný život nekončí ani svěřením dítěte do náhradní péče (Johansen proti Norsku, § 52) nebo rozvodem rodičů (Mustafa a Armağan Akin proti Turecku, § 19).

305. V případech týkajících se přistěhovalectví nebude existovat rodinný život mezi rodiči a dospělými dětmi, nedoloží-li vedle obvyklých citových vazeb dodatečné aspekty závislosti (Slivenko proti Lotyšsku [velký senát], § 97; Kwakye-Nti a Dufie proti Nizozemsku (rozh.)). Tyto vazby však mohou být zohledněny v rámci pojmu „soukromý život“ (Slivenko proti Lotyšsku [velký senát], § 97). Soud v řadě případů týkajících se mladých dospělých, kteří dosud nezaložili vlastní rodinu, uznal, že jejich vztah s rodiči a dalšími blízkými rodinnými příslušníky rovněž představuje „rodinný život“ (Maslov proti Rakousku [velký senát], § 62).

Páry

306. Pojem „rodina“ obsažený v článku 8 se neomezuje pouze na vztahy založené na manželství a může zahrnovat další faktická „rodinná pouta“, kdy účastníci žijí společně mimo manželství (Johnston a ostatní proti Irsku, § 56).

307. Dokonce i v případě chybějícího soužití mohou existovat dostatečné vazby pro naplnění rodinného života (Kroon a ostatní proti Nizozemsku, § 30).

308. Manželství, která nejsou v souladu s vnitrostátními právními předpisy, nejsou překážkou rodinného života (Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 63). Situace páru, který vstoupil do čistě náboženského manželství, z hlediska vnitrostátního práva neuznávaného, může spadat pod pojem „rodinný život“ ve smyslu článku 8. Článek 8 však nelze vykládat v tom smyslu, že ukládá státu povinnost uznat náboženské manželství, například ve vztahu k dědickým právům a pozůstalostním důchodům (Şerife Yiğit proti Turecku [velký senát], § 97-98 a 102).

309. Zasnoubení samo o sobě nevytváří rodinný život (Wakefield proti Spojenému království (rozh.)).

310. Pár stejného pohlaví žijící v trvalém vztahu spadá pod pojem „rodinný život“ stejně jako vztah páru odlišného pohlaví (Schalk a Kopf proti Rakousku, § 92-94; P. B. a J. Š. proti Rakousku, § 30).

Jiné vztahy

311. Rodinný život může existovat i mezi sourozenci (Moustaquim proti Belgii, § 36; Mustafa a Armağan Akin proti Turecku, § 19) a tetami/strýci a neteřemi/synovci (Boyle proti Spojenému království, § 41-47). Tradiční přístup je však takový, že blízké vztahy mimo „rodinný život“ obecně spadají pod pojem „soukromý život“ (Znamenskaya proti Rusku, § 27 a odkazy tam uvedené).

Hmotné zájmy

312. Pojem „rodinný život“ nezahrnuje pouze sociální, nehmotné a kulturní vztahy, ale také zájmy hmotného druhu, o čemž svědčí mimo jiné výživová povinnost a význam institutu povinného dílu v právních řádech většiny smluvních států (ve francouzštině „réserve héréditaire“). Soud tak































uznal, že právo na dědictví mezi dětmi a rodiči a mezi vnuky a prarodiči natolik úzce souvisí s rodinným životem, že spadá do působnosti článku 8 (Marckx proti Belgii, § 52; Pla a Puncernau proti Andoře, § 26). Článek 8 však nevyžaduje, aby dítě mělo právo být uznáno za dědice zesnulého pro dědické účely (Haas proti Nizozemsku, § 43).

313. Soud rozhodl, že poskytování rodičovského příspěvku umožňuje státům „projevit úctu k rodinnému životu“ ve smyslu článku 8 Úmluvy; příspěvek proto spadá do působnosti tohoto ustanovení (Fawsie proti Řecku, § 28).

314. Pojem „rodinný život“ není použitelný na nárok na náhradu škody vůči třetí osobě po smrti snoubenky žadatele (Hofmann proti Německu (rozh.)).

4. Pojmy „obydlí“ a „korespondence“

Článek 8 – Právo na respektování soukromého a rodinného života

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

(a) Působnost článku 8

315. Článek 8 chrání čtyři oblastí osobní autonomie jednotlivce – soukromý život, rodinný život, obydlí a korespondenci –, nicméně tyto oblasti se navzájem nevylučují a opatření může současně zasahovat do práva na respektování jak soukromého i rodinného života, tak obydlí nebo korespondence (Menteş a ostatní proti Turecku, § 73; Klass a ostatní proti Německu, § 4; López Ostra proti Španělsku, § 51; Margareta a Roger Andersson proti Švédsku, § 72).

(b) Rozsah pojmu „obydlí“

316. Obydlí je autonomním pojmem, a proto zda určitý druh bydlení představuje „obydlí“ a je chráněn článkem 8 odst. 1, či nikoliv, bude záviset na skutkových okolnostech a zejména na existenci dostatečného a trvalého spojení s konkrétním místem (Prokopovich proti Rusku, § 36; Gillow proti Spojenému království, § 46; McKay-Kopecka proti Polsku (rozh.)). Navíc pojem „obydlí“ v anglickém znění článku 8 („home“) není namístě vykládat úzce vzhledem k tomu, že francouzský ekvivalent „bydliště“ („domicile“) má širší rozsah (Niemietz proti Německu, § 30). Tento pojem:

– zahrnuje užívání obydlí patřícího jiné osobě, pokud každoročně trvá po dlouhé období (Menteş a ostatní proti Turecku, § 73). Pro účely článku 8 nemusí být stěžovatel vlastníkem „obydlí“;

– se neomezuje pouze na bydliště zřízené podle zákona (Buckley proti Spojenému království, § 54; Prokopovich proti Rusku, § 36);

– se tudíž může vztahovat i na sociální bydlení, které stěžovatel užívá jako nájemce, a to i po zániku práva užívání podle vnitrostátního práva (McCann proti Spojenému království, § 46);

– se neomezuje pouze na tradiční druhy bydlení, a tak zahrnuje například karavany a další mobilní příbytky (Buckley proti Spojenému království (zpráva Komise), § 64; Chapman proti Spojenému království [velký senát], § 71-74);

– může rovněž zahrnovat rekreační objekty nebo chaty (Demades proti Turecku, § 32-34);

– se může také vztahovat na obchodní prostory, neexistuje-li zřejmé rozlišení mezi něčí kanceláří a soukromým bydlením nebo mezi soukromými a podnikatelskými činnostmi (Niemietz proti Německu, § 29-31);






























– se též vztahuje na sídlo společnosti, pobočky nebo jiné obchodní prostory (Société Colas Est a ostatní proti Francii, § 41);

– se nevztahuje na záměr postavit dům na pozemku nebo na skutečnost, že někdo má kořeny v konkrétní oblasti (Loizidou proti Turecku, § 66);

– se nevztahuje na prádelnu, které patří společně spoluvlastníkům bytového domu a je určena pro příležitostné použití (Chelu proti Rumunsku, § 45), šatnu umělců (Hartung proti Francii (rozh.)) nebo pozemky, na nichž majitelé provozují nebo umožňují provozovat sportovní činnosti (například lov, viz Friend a ostatní proti Spojenému království (rozh.), § 45).

Dožaduje-li se však stěžovatel práva „obydlí“ k místu, které nikdy nebo téměř nikdy neužíval anebo které již delší dobu neužívá, je možné, že jeho spojení s tímto majetkem je tak oslabené, že již nevyvolává žádnou, nebo žádnou samostatnou, otázku na poli článku 8 (viz například Andreou Papi proti Turecku, § 54). Skutečnost, že stěžovatel pravděpodobně zdědí tento majetek, nelze považovat za natolik konkrétní spojení, aby se dalo hovořit o „obydlí“ (Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát], § 136-137).

(c) Příklady zásahu

317. K případným zásahům do práva na respektování obydlí patří:

– úmyslné zničení obydlí (Selçuk a Asker proti Turecku, § 86);

– odmítnutí povolit návrat vystěhovaným osobám do jejich obydlí (Kypr proti Turecku [velký senát], § 165-177);

– prohlídky (Murray proti Spojenému království, § 88; Chappell proti Spojenému království, § 50 a 51; Funke proti Francii, § 48) a další policejní návštěvy (Evcen proti Nizozemsku (rozh.) a Kanthak proti Německu (rozh.));

– územní plánování (Buckley proti Spojenému království, § 60) a rozhodnutí o vyvlastnění (Howard proti Spojenému království (rozh.));

– problémy životního prostředí (López Ostra proti Španělsku, § 51, Powell a Rayner proti Spojenému království, § 40; Deés proti Maďarsku, § 21-24);

– telefonní odposlechy (Klass a ostatní proti Německu, § 41);

– nedostatečná ochrana osobních věcí, jež jsou součástí obydlí (Novoseletskiy proti Ukrajině).

318. Některá opatření týkající se práva na užívání obydlí by však měla být zkoumána na základě článku 1 Protokolu č. 1 a mohou zahrnovat:

– standardní případy vyvlastnění (Mehmet Salih a Abdülsamet Çakmak proti Turecku, § 22; Mutlu proti Turecku, § 23);

– některé aspekty nájmu, jako je výše nájemného (Langborger proti Švédsku, § 39).

319. Obdobně pak některá opatření, která jsou v rozporu s článkem 8, nebudou nutně vést ke konstatování porušení článku 1 Protokolu č. 1 (Surugiu proti Rumunsku).

320. S ohledem na pozitivní povinnosti může respektování obydlí také zahrnovat opatření přijatá orgány veřejné moci k zajištění tohoto práva i v oblasti vztahů mezi jednotlivci, jako je zamezení vstupu a zasahování do obydlí stěžovatele (tamtéž, § 59 a odkazy tam uvedené; Novoseletskiy proti Ukrajině, § 68).

(d) Rozsah pojmu „korespondence“

321. Právo na respektování něčí korespondence má za cíl chránit důvěrnost soukromých komunikací (B. C. proti Švýcarsku (rozh.)) a jako takové bylo vyloženo tak, že se vztahuje na tyto oblasti:




































– dopisy mezi jednotlivci, i když je odesílatel nebo příjemce uvězněn (Silver a ostatní proti Spojenému království, § 84; Mehmet Nuri Özen a ostatní proti Turecku, § 41), včetně balíčků zabavených celníky (X proti Spojenému království (rozh.));

– telefonní hovory (Klass a ostatní proti Německu, § 21 a 41, Malone v. Spojenému království, § 64; Margareta a Roger Andersson proti Švédsku, § 72), včetně informací o nich, jako jejich datum, délka a volaná telefonní čísla (P. G. a J. H. proti Spojenému království, § 42);

– zprávy na pageru (Taylor-Sabori proti Spojenému království);

– starší druhy elektronické komunikace, např. dálnopisy (Christie proti Spojenému království (rozh.));

– elektronické zprávy (e-maily) a informace získané prostřednictvím sledování osobního používání internetu (Copland proti Spojenému království, § 41-42);

– soukromé rádio (X a Y proti Belgii (rozh.)), ale nikoliv, když je na veřejné vlnové délce, a tedy přístupné dalším osobám (B. C. proti Švýcarsku (rozh.));

– korespondenci zadrženou v rámci obchodní činnosti nebo pocházející z obchodních prostor (Kopp proti Švýcarsku, § 50; Halford proti Spojenému království, § 44-46);

– elektronické údaje zabavené při prohlídce advokátní kanceláře (Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku, § 45).

322. Obsah korespondence není z hlediska existence zásahu relevantní (A. proti Francii, § 35-37; Frérot proti Francii, § 54).

323. Pro vznik zásahu neplatí zásada de minimis: postačí otevření jediného dopisu (Narinen proti Finsku, § 32).

324. Soud dosud konstatoval tyto pozitivní závazky týkající se specificky korespondence:

– povinnost zabránit úniku soukromých hovorů do veřejné sféry (Craxi proti Itálii (č. 2), § 68-76);

– povinnost umožnit vězni korespondovat poskytnutím nezbytných pomůcek (Cotleţ proti Rumunsku, § 60-65).

5. Pojem „majetek“

Článek 1 Protokolu č. 1 – Ochrana majetku

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. …“

(a) Chráněný majetek

325. Stěžovatel se může dovolávat porušení článku 1 Protokolu č. 1 pouze v rozsahu, v němž se napadená rozhodnutí týkají jeho „majetku“ ve smyslu tohoto ustanovení. „Majetek“ může být buď „existující majetek“ nebo jmění, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším „legitimní očekávání“ dosáhnout skutečného výkonu vlastnického práva (J. A. Pye (Oxford) Ltd a J. A. Pye (Oxford) Land Ltd proti Spojenému království [velký senát], § 61, Maltzan a ostatní proti Německu (rozh.) [velký senát], § 74 (c); Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 35 (c)).

„Očekávání“ je „legitimní“, je-li založeno buď na právním předpisu, nebo na právním úkonu týkajícím se dotčeného majetkového zájmu (Saghinadze a ostatní proti Gruzii, § 103).

(b) Autonomní význam

326. Pojem „majetek“ uvedený v první části článku 1 Protokolu č. 1 má autonomní význam, který není omezen na vlastnictví hmotného majetku a je nezávislý na formální kvalifikaci ve vnitrostátním právu: některá další práva a zájmy představující jmění mohou být rovněž považována


































za „vlastnická práva“, a tedy za „majetek“ pro účely tohoto ustanovení. V každém jednotlivém případě je totiž třeba posoudit, zda okolnosti případu jako celku dávají stěžovateli oprávnění k věcnému zájmu chráněnému článkem 1 Protokolu č. 1 (Depalle proti Francii [velký senát], § 62; Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku [velký senát], § 63; Öneryıldız proti Turecku [velký senát], § 124; Broniowski proti Polsku [velký senát], § 129, Beyeler proti Itálii [velký senát], § 100; Iatridis proti Řecku [velký senát], § 54).

V případě nehmotného majetku bral Soud v úvahu zejména otázku, zda daný právní stav dával vzniknout finančním právům a zájmům, a proto měl ekonomickou hodnotu (Paeffgen GmbH proti Německu (rozh.)).

(c) Existující majetek

327. Článek 1 Protokolu č. 1 se vztahuje pouze na existující majetek osoby (Marckx proti Belgii, § 50; Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku [velký senát], § 64). Nezaručuje právo nabýt majetek (Slivenko a ostatní proti Lotyšsku (rozh.) [velký senát], § 121; Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 35 (b)).

328. Osoba, která si stěžuje na porušení svého práva na majetek, musí nejprve prokázat, že takové právo existovalo (Pištorová proti České republice, § 38, Des Fours Walderode proti České republice (rozh.); Zhigalev proti Rusku, § 131).

329. Existuje-li spor, zda má stěžovatel majetkový zájem, na nějž se ochrana podle článku 1 Protokolu č. 1 může vztahovat, musí Soud určit právní postavení stěžovatele (J. A. Pye (Oxford) Ltd a J. A. Pye (Oxford) Land Ltd proti Spojenému království [velký senát], § 61).

(d) Pohledávky a dluhy

330. V případě, že má majetkový zájem povahu pohledávky, může být považován za „majetek“ pouze tehdy, má-li dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například tam, kde je ustálená judikatura vnitrostátních soudů, která ho potvrzuje (Plechanow proti Polsku, § 83; Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku [velký senát]; § 94; Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku [velký senát], § 65; Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 52; Draon proti Francii [velký senát], § 68).

331. Soudem uznaná pohledávka představuje „majetek“, je-li určena natolik, aby byla vymahatelná (Stran Greek Refineries a Stratis Andreadis proti Řecku, § 59; Burdov proti Rusku, § 40).

332. Judikatura Soudu nepředpokládá existenci „skutečného sporu“ nebo „hájitelného nároku“ jako kritérium pro určení, zda existuje „legitimní očekávání“ chráněné článkem 1 Protokolu č. 1 (Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 52; Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku [velký senát], § 94).

333. Žádné legitimní očekávání nevzniká tam, kde existuje spor o správný výklad a uplatňování vnitrostátního práva a tvrzení stěžovatele jsou následně zamítnuta vnitrostátními soudy (Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku [velký senát], § 65; Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 50).

(e) Restituce majetku

334. Článek 1 Protokolu č. 1 nelze vykládat v tom smyslu, že ukládá smluvním státům obecnou povinnost vrátit majetek, který byl na ně převeden dříve, než ratifikovaly Úmluvu. Článek 1 Protokolu č. 1 také nestanoví smluvním státům žádná omezení jejich volnosti při určování rozsahu restitucí majetku a při volbě podmínek, za kterých připustí obnovení vlastnických práv původních vlastníků.

335. Smluvní státy mají zejména široký prostor pro uvážení, pokud jde o vyloučení některých kategorií bývalých vlastníků z tohoto nároku. Tam, kde jsou některé kategorie vlastníků tímto způsobem vyloučeny, nelze jejich restituční požadavky považovat za základ pro „legitimní očekávání“, jež požívá ochrany článku 1 Protokolu č. 1.



































336. Na druhou stranu, jakmile smluvní stát, který ratifikoval Úmluvu včetně Protokolu č. 1, přijme právní úpravu umožňující úplné nebo částečné vrácení majetku, který byl zabaven za předchozího režimu, může být taková právní úprava považována za základ nového vlastnického práva, které je chráněno článkem 1 Protokolu č. 1, svědčícího osobám splňujícím podmínky vzniku tohoto nároku. Tatáž zásada se může uplatnit, pokud jde o další úpravu restitucí nebo náhrad stanovených podle právních předpisů vydaných před ratifikací, zůstala-li tato právní úprava v platnosti po ratifikaci Protokolu č. 1 ze strany smluvního státu (Maltzan a ostatní proti Německu (rozh.) [velký senát], § 74 (d); Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 35 (d)).

337. Naději na uznání vlastnického práva, které nebylo možné skutečně vykonávat, nelze považovat za „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1; totéž se vztahuje na podmíněnou pohledávku, která zaniká v důsledku nesplnění podmínky (Malhous proti České republice (rozh.) [velký senát]; Kopecký proti Slovensku [velký senát], § 35 (c)).

338. Víra v to, že dříve platný zákon bude změněn ve prospěch stěžovatele, nemůže být považována za formu legitimního očekávání ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Existuje rozdíl mezi pouhou nadějí na restituci, jakkoli pochopitelnou, a legitimním očekáváním, které musí být konkrétnější povahy než pouhá naděje a musí být založeno na právních ustanoveních nebo právním úkonu, jako je soudní rozhodnutí (Gratzinger a Gratzingerová proti České republice (rozh.) [velký senát], § 73; Maltzan a ostatní proti Německu (rozh.) [velký senát], § 112).

(f) Budoucí příjmy

339. Budoucí příjmy představují „majetek“ pouze v případě, že již byly dosaženy nebo na ně existuje vykonatelný nárok (Ian Edgar (Liverpool) Ltd proti Spojenému království (rozh.), Wendenburg a ostatní proti Německu (rozh.), Levänen a ostatní proti Finsku (rozh.) a Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku [velký senát], § 64).

(g) Klientela

340. Použitelnost článku 1 Protokolu č. 1 se vztahuje i na svobodná povolání a jejich klientelu, neboť se jedná o subjekty určité hodnoty, které mají v řadě ohledů povahu soukromého práva, a představují tak majetkovou hodnotu, a tudíž i majetek ve smyslu první věty článku 1 (Lederer proti Německu (rozh.), Buzescu proti Rumunsku, § 81; Wendenburg a ostatní proti Německu (rozh.), Olbertz proti Německu (rozh.), Döring proti Německu (rozh.) a Van Marle a ostatní proti Nizozemsku, § 41).

(h) Obchodní licence

341. Licence k provozování obchodní činnosti představuje majetek; její zrušení je zásahem do práva zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1 (Megadat.com SRL proti Moldavsku, § 62-63; Bimer SA proti Moldavsku, § 49, Rosenzweig a Bonded Warehouses Ltd proti Polsku, § 49; Capital Bank AD proti Bulharsku, § 130; Tre Traktörer Aktiebolag proti Švédsku, § 53).

(i) Inflace

342. Článek 1 Protokolu č. 1 neukládá státům obecnou povinnost uchovat kupní sílu částek uložených u finančních institucí prostřednictvím systematické indexace úspor (Rudzińska proti Polsku (rozh.); Gayduk a ostatní proti Ukrajině (rozh.) a Ryabykh proti Rusku, § 63).

Nestanoví ani povinnost, aby státy uchovaly hodnotu pohledávek nebo aby na pohledávky soukromých osob použily sazbu úroků z prodlení odrážející inflaci (Todorov proti Bulharsku (rozh.)).

(j) Duševní vlastnictví

343. Článek 1 Protokolu č. 1 se vztahuje na duševní vlastnictví jako takové (Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku [velký senát], § 72).

344. Vztahuje se také na žádosti o zápis ochranné známky (tamtéž, § 78).



































(k) Podíl ve společnosti

345. Podíly ve společnosti s ekonomickou hodnotou mohou být považovány za majetek (Olczak proti Polsku (rozh.), § 60; Sovtransavto Holding proti Ukrajině, § 91).

(l) Sociální dávky

346. Pro účely uplatňování článku 1 Protokolu č. 1 není důvod rozlišovat mezi dávkami příspěvkovými a nepříspěvkovými.

347. Ačkoli článek 1 Protokolu č. 1 nezahrnuje právo na sociální dávky jakéhokoli druhu, má-li smluvní stát v platnosti právní předpisy, které stanoví právo na poskytnutí sociální dávky, ať už podmíněné či nepodmíněné předchozí úhradou příspěvků, taková právní úprava musí být považována za základ vlastnického zájmu spadajícího do působnosti článku 1 Protokolu č. 1 u osob splňujících příslušné podmínky (Stec a ostatní proti Spojenému království (rozh.) [velký senát], § 53-55; Andrejeva proti Lotyšsku [velký senát], § 77; Moskal proti Polsku, § 38).

III. NEPŘIJATELNOST SPOJENÁ S ODŮVODNĚNOSTÍ STÍŽNOSTI

A. Zjevná neopodstatněnost



a) je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy nebo jejích Protokolů, zjevně neopodstatněná nebo zneužívající právo na stížnost; …“

1. Obecný úvod

348. I v případě, kdy je stížnost slučitelná s Úmluvou a všechny formální podmínky přijatelnosti jsou splněny, může ji Soud prohlásit za nepřijatelnou z důvodů, které souvisejí s posouzením odůvodněnosti. Zdaleka nejčastějším důvodem pro odmítnutí stížnosti je to, že je shledána zjevně neopodstatněnou. Je pravda, že použití termínu „zjevně“ v článku 35 odst. 3 písm. a) může být zavádějící: pokud by bylo vzato doslova, mohlo by být chápáno tak, že stížnost bude z tohoto důvodu prohlášena za nepřijatelnou, jen je-li průměrnému čtenáři okamžitě zřejmé, že je stížnost smyšlená a nepodložená. Jak ale vyplývá z ustálené a hojné judikatury orgánů Úmluvy (tedy Soudu, a před 1. listopadem 1998 také Evropské komise pro lidská práva), tento výraz je třeba chápat šířeji ve smyslu konečného výsledku věci. Ve skutečnosti bude každá stížnost považována za „zjevně neopodstatněnou“, jestliže předběžné posouzení její odůvodněnosti nenasvědčuje porušení práv zaručených Úmluvou s tím, že může být prohlášena za nepřijatelnou již na počátku, aniž by se přikročilo k formálnímu přezkumu odůvodněnosti (což by obvykle vyústilo v rozsudek).

349. Skutečnost, že Soud někdy potřebuje vyzvat účastníky řízení, aby předložili svá stanoviska, a dlouze a podrobně odůvodnit své rozhodnutí, aby dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná, nijak nemění „zjevnost“ neopodstatněného charakteru stížnosti (Mentzen proti Lotyšsku (rozh.)).

350. Naprostá většina zjevně neopodstatněných stížností je prohlašována za nepřijatelné de plano samosoudcem nebo výborem tří soudců (články 27 a 28 Úmluvy). Některé stížnosti tohoto typu jsou však posuzovány senátem nebo dokonce – ve výjimečných případech – velkým senátem (Gratzinger a Gratzingerová proti České republice (rozh.) [velký senát] a Demopoulos a ostatní proti Turecku (rozh.) [velký senát]).














351. Pojem „zjevně neopodstatněná“ se může vztahovat na stížnost jako celek nebo na určitou námitku v širším kontextu věci. Proto může být v některých případech část stížnosti odmítnuta jako „stížnost dovolávající se přezkumu ve čtvrté instanci“, zatímco ve zbytku je prohlášena za přijatelnou a může dokonce vést ke konstatování porušení Úmluvy. Proto je přesnější hovořit o „zjevně neopodstatněných námitkách“.

352. Abychom pochopili význam a dosah pojmu „zjevná neopodstatněnost“, je důležité připomenout, že jednou ze základních zásad, na nichž stojí celý systém Úmluvy, je zásada subsidiarity. V konkrétním kontextu Evropského soudu pro lidská práva to znamená, že úkol zajistit plnění a vymáhání práv zakotvených v Úmluvě v prvé řadě připadá orgánům smluvních států spíše než Soudu. Soud může zasáhnout pouze tam, kde vnitrostátní orgány selžou při plnění této povinnosti (Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], § 140). Proto je nejlepší, jsou-li skutkové okolnosti případu prošetřeny a vzniklé otázky v maximální možné míře prozkoumány na vnitrostátní úrovni tak, aby vnitrostátní orgány, které jsou k tomu z důvodu svého přímého a trvalého kontaktu se společností svých zemí v nejlepším postavení, napravily případná porušení Úmluvy (Varnava a ostatní proti Turecku [velký senát], § 164).

353. Zjevně neopodstatněné námitky mohou být rozděleny do čtyř kategorií: námitky dovolávající se „přezkumu ve čtvrté instanci“, námitky, z nichž jasně nebo zjevně vyplývá, že nedošlo k porušení, nepodložené námitky a, konečně, námitky zmatené nebo smyšlené.

2. „Stížnosti dovolávající se přezkumu ve čtvrté instanci“

354. Zvláštní kategorii námitek podávaných k Soudu představují námitky, které se běžně označují jako „stížnosti čtvrté instance“. Tento pojem, který není uveden v textu Úmluvy a byl zaveden prostřednictvím judikatury orgánů Úmluvy (Kemmache proti Francii (č. 3), § 44), je poněkud paradoxní, jelikož klade důraz na to, čím Soud není: ve vztahu k soudům smluvních států Úmluvy není soudem odvolacím, kasačním ani revizním a nemůže znovu přezkoumat věc stejným způsobem jako vnitrostátní nejvyšší soud. Stížnosti čtvrté instance tedy pramení z toho, že stěžovatel nepochopil úlohu Soudu a povahu soudního systému zřízeného Úmluvou.

355. Přes své charakteristické rysy zůstává Úmluva mezinárodní smlouvou, která podléhá stejným pravidlům jako ostatní mezistátní smlouvy, zejména pravidlům stanoveným Vídeňskou úmluvou o smluvním právu (Demir a Baykara proti Turecku [velký senát], § 65). Soud tedy nemůže překročit hranice obecných pravomocí, které mu smluvní státy na základě své svrchované vůle svěřily. Tato omezení jsou vymezena v článku 19 Úmluvy, který stanoví:

„K zajištění plnění závazků přijatých Vysokými smluvními stranami v této Úmluvě a jejích protokolech se zřizuje Evropský soud pro lidská práva…“

356. Pravomoci Soudu jsou tudíž omezeny na kontrolu dodržování závazků smluvních států v oblasti ochrany lidských práv, k nimž se zavázaly při podepsání Úmluvy (a protokolů k ní). Navíc vzhledem k tomu, že Soud nemá pravomoc zasahovat přímo do právních řádů smluvních států, musí Soud respektovat autonomii těchto právních systémů. To znamená, že jeho úkolem není zabývat se nesprávným skutkovým nebo právním posouzením, jehož se měl údajně dopustit vnitrostátní soud; toto zkoumá pouze v případě a v rozsahu, v němž by toto nesprávné posouzení mohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou. Nemůže sám posuzovat skutečnosti, jež vedly vnitrostátní soud k tomu, že přijal určité rozhodnutí, a ne jiné. V opačném případě by Soud působil jako soud třetí nebo čtvrté instance, který by nerespektoval daná omezení své činnosti (García Ruiz proti Španělsku [velký senát], § 28; Perlala proti Řecku, § 25).

357. Ve světle těchto úvah nemůže Soud v zásadě zpochybňovat zjištění a závěry vnitrostátních soudů, co se týče:

– prokázání skutkového stavu věci;

– výkladu a použití vnitrostátního práva;










– přípustnosti a hodnocení důkazů během řízení;

– věcné spravedlivosti výsledku občanskoprávního sporu;

– viny či neviny obžalovaného v trestním řízení.

358. Soud může výjimečně zpochybnit taková zjištění a závěry, pokud jsou natolik zjevně svévolné, že to odporuje spravedlnosti a zdravému rozumu a vede to samo o sobě k porušení Úmluvy (Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku (vyškrtnutí) [velký senát], § 89).

359. Stížnosti čtvrté instance mohou být podány na základě jakéhokoli věcného ustanovení Úmluvy a bez ohledu na právní oblasti, kterých se týká řízení na vnitrostátní úrovni. Doktrína čtvrté instance se uplatní například ve věcech:

– občanskoprávních (García Ruiz proti Španělsku [velký senát], § 28; Pla a Puncernau proti Andoře, § 26);

– trestních (Perlala proti Řecku, § 25; Khan proti Spojenému království, § 34);

– daňových (Dukmedjian proti Francii, § 71);

– sociálních (Marion proti Francii, § 22);

– správních (Agathos a ostatní proti Řecku, § 26);

– volebních (Ᾱdamsons proti Lotyšsku, § 118);

– týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizích státních příslušníků (Sisojeva a ostatní proti Lotyšsku (vyškrtnutí) [velký senát]).

360. Většina stížností čtvrté instance se však týká článku 6 odst. 1 Úmluvy, tedy práva na „spravedlivé řízení“ v občanskoprávních a trestních věcech. Je třeba mít na zřeteli – neboť je to velmi častým zdrojem nedorozumění ze strany stěžovatelů –, že „spravedlivost“ podle článku 6 odst. 1 Úmluvy není „věcnou“ spravedlivostí, což je pojem, který je zčásti právní, zčásti etický a může být uplatněn pouze nalézacím soudem. Článek 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje pouze spravedlivost „procesní“. To se projevuje v praxi kontradiktorním řízením, v němž jsou obě strany vyslechnuty a před soudem mají rovné postavení (Star Cate Epilekta Gevmata a ostatní proti Řecku (rozh.)).

361. Proto opírá-li se stížnost čtvrté instance o článek 6 odst. 1 Úmluvy, Soud ji odmítne, pokud stěžovateli bylo umožněno kontradiktorní řízení; měl možnost v různých fázích tohoto řízení předložit soudu argumenty a důkazy, které považoval ve své věci za relevantní; měl příležitost účinně zpochybnit argumenty a důkazy předložené protistranou; všechny jeho argumenty, které byly objektivně relevantní pro vyřešení sporu, byly soudem řádně vyslechnuty a přezkoumány; napadené rozhodnutí bylo po skutkové a právní stránce důkladně odůvodněno; řízení jako celek tedy bylo spravedlivé (García Ruiz proti Španělsku [velký senát] a Khan proti Spojenému království).

3. Naprostý nebo zjevný nedostatek porušení

362. Námitka stěžovatele bude rovněž prohlášena za zjevně neopodstatněnou, ačkoli splňuje všechny formální podmínky přijatelnosti, je slučitelná s Úmluvou a nejde v ní o stížnost čtvrté instance, ale není z ní porušení práv zaručených Úmluvou patrné. V takovém případě bude postup Soudu spočívat v přezkoumání odůvodněnosti námitky s tím, že v ní není žádný náznak porušení, a v prohlášení námitky za nepřijatelnou bez dalšího zkoumání. Lze rozlišit tři typy námitek vyžadujících takový přístup.

(a) Nedostatek známek svévole či nespravedlivosti

363. V souladu se zásadou subsidiarity je v prvé řadě na vnitrostátních orgánech, aby zajistily dodržování základních práv zakotvených v Úmluvě. V zásadě tedy platí, že prokázání skutkového stavu případu a výklad vnitrostátního práva jsou věcí výhradně vnitrostátních soudů a jiných orgánů,
















jejichž výsledky a závěry v tomto ohledu jsou pro Soud závazné. V souladu se zásadou efektivity práv obsaženou v celém systému Úmluvy však Soud může a měl by se ujistit, že rozhodovací řízení, jehož výsledkem je úkon namítaný stěžovatelem, bylo spravedlivé a nebylo svévolné (předmětné řízení může být jak správní, tak soudní, nebo obojí, v závislosti na jednotlivých případech).

364. V důsledku toho může Soud prohlásit za zjevně neopodstatněnou námitku, která byla věcně posouzena příslušnými vnitrostátními soudy v rámci řízení splňujícího a priori následující podmínky (chybí-li důkazy svědčící o opaku):

– řízení probíhalo před orgány oprávněnými k tomuto účelu ustanoveními vnitrostátních právních předpisů;

– řízení probíhalo v souladu s procesními požadavky vnitrostátního práva;

– účastník měl možnost předložit své argumenty a důkazy, které byly řádně vyslechnuty daným orgánem;

– příslušné orgány prozkoumaly a vzaly v úvahu všechny skutkové a právní aspekty, které byly objektivně relevantní pro spravedlivé rozhodnutí ve věci;

– řízení vyústilo v dostatečně odůvodněné rozhodnutí.

(b) Žádné známky nepřiměřenosti mezi cíli a prostředky

365. Není-li určité právo zaručené Úmluvou absolutní a podléhá omezením, jež jsou buď explicitní (výslovně zakotvená v Úmluvě), nebo implicitní (definovaná judikaturou Soudu), bývá Soud často vyzýván k posouzení, zda byl zásah do práv stěžovatele přiměřený.

366. Mezi ustanoveními, která určují povolená omezení výslovně, existuje zvláštní podskupina těchto čtyř článků: článek 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života), článek 9 (svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání), článek 10 (svoboda projevu) a článek 11 (svoboda shromažďování a sdružování). Všechny tyto články mají stejnou strukturu: první odstavec určuje základní právo, zatímco druhý odstavec vymezuje podmínky, za kterých může stát výkon tohoto práva omezit. Znění druhého odstavce není ve všech případech naprosto totožné, avšak struktura je stejná. Například ohledně práva na respektování soukromého a rodinného života článek 8 odst. 2 stanoví:

„Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Článek 2 Protokolu č. 4 (svoboda pohybu) také patří do této kategorie, neboť jeho třetí odstavec sleduje stejný model.

367. Je-li Soud vyzván, aby přezkoumal zásah veřejných orgánů do výkonu jednoho z výše uvedených práv, vždy analyzuje problematiku ve třech etapách. Pokud jde opravdu o „zásah“ ze strany státu (což je samostatná otázka, která musí být vyřešena jako první, neboť odpověď není vždy zřejmá), Soud hledá odpověď na tři následující otázky:

– Byl zásah uskutečněn v souladu se „zákonem“, který byl dostatečně dostupný a předvídatelný?

– Pokud ano, sledoval alespoň jeden z „legitimních cílů“, které jsou vyjmenovány vyčerpávajícím způsobem (a jejichž seznam se mírně liší podle jednotlivých článků)?

– Pokud ano, byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ pro dosažení tohoto cíle? Jinými slovy, existoval vztah přiměřenosti mezi tímto cílem a danými omezeními?

368. Jen je-li odpověď na každou z těchto tří otázek kladná, je zásah považován za slučitelný s Úmluvou, zatímco jediná záporná odpověď povede k závěru, že došlo k porušení. Při zkoumání třetí otázky musí Soud vzít v úvahu prostor pro uvážení státu, jehož rozsah se značně liší v závislosti na



okolnostech případu, povaze chráněných práv a povaze zásahu (Stoll proti Švýcarsku [velký senát], § 105; Demir a Baykara proti Turecku [velký senát], § 119; S. a Marper proti Spojenému království [velký senát], § 102; Mentzen proti Lotyšsku (rozh.)).

369. Stejná zásada platí nejen pro výše uvedené články, ale také pro většinu dalších ustanovení Úmluvy, jakož i pro implicitní omezení, která nejsou vyjádřena v předmětném článku. Například právo na přístup k soudu podle článku 6 odst. 1 Úmluvy není absolutní, ale může být předmětem omezení; tato jsou povolena s ohledem na to, že právo na přístup k soudu ze své podstaty vyžaduje regulaci ze strany státu. V tomto ohledu smluvní státy požívají určitého prostoru pro uvážení, i když konečné rozhodnutí o dodržení požadavků Úmluvy přísluší Soudu. Musí ověřit, že použitá omezení neomezují nebo nezužují přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo natolik, že je zasažena samotná podstata práva. Kromě toho, omezení práva na přístup k soudu nebude v souladu s článkem 6 odst. 1, pokud nesleduje legitimní cíl a neexistuje-li přiměřený vztah mezi použitými prostředky a cílem, kterého má být dosaženo (Cudak proti Litvě [velký senát], § 55).

370. Je-li po předběžném prozkoumání stížnosti Soud přesvědčen, že výše uvedené podmínky byly splněny a že s ohledem na všechny relevantní okolnosti případu není ze stížnosti patrný nedostatek přiměřenosti mezi cíli sledovanými zásahem státu a použitými prostředky, bude taková námitka prohlášena za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost. Důvody pro rozhodnutí o nepřijatelnosti v tomto případě budou shodné s těmi nebo podobné těm, které by Soud uvedl v rozsudku o odůvodněnosti se závěrem, že nedošlo k porušení Úmluvy (Mentzen proti Lotyšsku (rozh.)).

(c) Další poměrně jednoduché věcné otázky

371. Kromě výše popsaných situací Soud prohlásí námitku za zjevně neopodstatněnou, je-li přesvědčen, že v ní z důvodů týkajících se odůvodněnosti stížnosti neexistuje náznak porušení daného ustanovení Úmluvy. Stává se tak zejména za těchto dvou okolností:

– existuje-li ustálená a bohatá judikatura Soudu ve stejných nebo obdobných případech, na základě níž lze dovodit, že v předkládané věci nedošlo k porušení Úmluvy (Galev a ostatní proti Bulharsku (rozh.));

– ačkoli neexistují žádné předchozí rozsudky zabývající se přímo a konkrétně touto otázkou, může Soud na základě stávající judikatury dospět k závěru, že neexistuje náznak porušení Úmluvy (Hartung proti Francii (rozh.)).

372. V obou zmíněných situacích může být Soud nucen přezkoumat skytkový stav a všechny další relevantní skutkové okolnosti rozsáhle a podrobně (Collins a Akaziebie proti Švédsku (rozh.)).

4. Nepodložené námitky: nedostatek důkazů

373. Řízení před Soudem má kontradiktorní charakter. Je tedy úkolem účastníků, tedy stěžovatele a žalované vlády, aby doložili své skutkové argumenty (předložením potřebných důkazů Soudu) i své právní argumenty (vysvětlením, proč podle jejich názoru bylo či nebylo porušeno dovolávané ustanovení Úmluvy).

374. Příslušné části článku 47 jednacího řádu Soudu, který upravuje obsah individuální stížnosti, stanovují následující:

„1. Stížnost podle článku 34 Úmluvy se předkládá na formuláři vydaném kanceláří, nerozhodne-li předseda příslušné sekce jinak. Formulář obsahuje:

…

d) stručné vylíčení skutkového stavu;

e) stručný popis jednoho nebo více porušení Úmluvy a odpovídající argumenty;

…

g) předmět stížnosti;












a musí být k němu přiloženy:

h) kopie veškerých relevantních dokumentů, zejména soudních a jiných rozhodnutí, týkajících se předmětu stížnosti.

…

4. Nerespektování povinností uvedených v [odstavci 1] tohoto článku může vést k tomu, že stížnost nebude Soudem projednána.“

375. Kromě toho podle článku 44C odst. 1 jednacího řádu Soudu:

„Pokud účastník nepředloží důkazy nebo neposkytne informace vyžádané Soudem nebo neoznámí relevantní informace z vlastního podnětu nebo se z jiného důvodu účinně neúčastní řízení, Soud může z takového přístupu vyvodit příslušné závěry tak, jak uzná za vhodné.“

376. Nejsou-li výše uvedené podmínky splněny, prohlásí Soud stížnost za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost. Stává se tak zejména za těchto dvou okolností:

– stěžovatel pouze uvádí jedno nebo více ustanovení Úmluvy, aniž vysvětluje, jakým způsobem byla jeho práva porušena, ledaže je to zřejmé ze skutkových okolností věci (Trofimchuk proti Ukrajině (rozh.), Baillard proti Francii (rozh.));

– stěžovatel opomene nebo odmítne předložit listinné důkazy na podporu svých tvrzení (zejména rozhodnutí soudů nebo jiných vnitrostátních orgánů), ledaže pro to existují výjimečné okolnosti nezávislé na jeho vůli, které mu v tom brání (například pokud vězeňská správa odmítá předat Soudu dokumenty ze spisu vězně).

5. Zmatené nebo smyšlené námitky

377. Soud zamítne jako zjevně neopodstatněné námitky, které jsou tak zmatené, že z nich nelze objektivně pochopit smysl skutečností namítaných stěžovatelem a stížnostních námitek, které Soudu předkládá. Totéž platí i pro smyšlené námitky, tedy takové, které se týkají objektivně nemožných skutečností, které jsou zjevně vymyšlené nebo jsou v naprostém rozporu se zdravým rozumem. V takových případech bude skutečnost, že zde není žádný náznak porušení Úmluvy, zřejmá i běžnému pozorovateli, i tomu bez právního vzdělání.

B. Nedostatek podstatné újmy



…

b) stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu, ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti, přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem.“

1. Kontext nové podmínky

378. Nová podmínka přijatelnosti byla přidána k podmínkám stanoveným v článku 35 vstupem Protokolu č. 14 v platnost dne 1. června 2010. Podle článku 20 tohoto protokolu se nové ustanovení vztahuje na všechny stížnosti předložené Soudu vyjma těch, které již byly prohlášeny za přijatelné. Soud dosud použil novou podmínku v devíti rozhodnutích,6 a to: Ionescu proti Rumunsku (rozh.), § 28-41; Korolev proti Rusku (rozh.); Vasilchenko proti Rusku, § 49-51; Rinck proti Francii (rozh.);

6 Pozn. překl.: Následující údaje jsou platné ke dni vydání původního jazykového znění této příručky, tj. v roce

2011. Od té doby Soud tuto novou podmínku přijatelnosti použil v několika dalších případech.









Holub proti České republice (rozh.); Bratři Zátkové, a. s., proti České republice (rozh.); Gaftoniuc proti Rumunsku (rozh.); Matoušek proti České republice (rozh.) a Čavajda proti České republice (rozh.).

Dále Soud ve dvou rozsudcích zamítl námitku nepřijatelnosti vznesenou vládou na základě nové podmínky (Gaglione a ostatní proti Itálii, § 14-19; Sancho Cruz a 14 dalších případů „pozemkové reformy“ [réforme agraire] proti Portugalsku, § 22-36).

Zavedení této podmínky bylo považováno za vhodné vzhledem k neustále se zvyšujícímu zatížení Soudu. Soudu je poskytnut další nástroj, který by mu měl pomoci zaměřit se na případy, v nichž je potřebné posouzení odůvodněnosti. Jinými slovy, umožňuje Soudu zamítnout případy považované za „méně významné“ podle zásady, podle níž by se soudci takovými případy neměli zabývat („de minimis non curat praetor“).

379. I když pojem „de minimis“ nebyl formálně součástí Evropské úmluvy pro lidská práva až do 1. června 2010, přesto byl zmíněn v několika odlišných stanoviscích členů Komise, (viz. Eyoum-Priso proti Francii (rozh.); H. F. K.-F. proti Německu (rozh.) a Lechesne proti Francii (rozh.)) a Soudu (viz například Dudgeon proti Spojenému království; O’Halloran a Francis proti Spojenému království [velký senát]; Micallef proti Maltě [velký senát]) a také ve stanoviscích vlády předložených Soudu (viz například Koumoutsea a ostatní proti Řecku (rozh.)).

2. Předmět

380. Článek 35 odst. 3 písm. b) se skládá ze tří rozdílných částí. Nejprve uvádí podmínku přijatelnosti jako takovou: Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost, v níž stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. Následují dvě ochranné doložky. Zaprvé, Soud nemůže prohlásit za nepřijatelnou takovou stížnost, v níž dodržování lidských práv vyžaduje přezkoumání stížnosti ve věci samé. Zadruhé, na základě této nové podmínky nemůže být zamítnut žádný případ, který by nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem.

381. Pouze Soud je příslušný vyložit novou podmínku přijatelnosti a rozhodnout o jejím uplatnění. Během prvních dvou let po vstupu v platnost je použití této podmínky vyhrazeno senátům a velkému senátu (článek 20 odst. 2 Protokolu č. 14), které vytýčí jasné zásady judikatury pro uplatnění nové podmínky v konkrétních souvislostech.

3. Otázka, zda stěžovatel utrpěl podstatnou újmu

382. Pojem „podstatná újma“ může a měl by být předmětem výkladu zakládajího objektivní kritéria prostřednictvím postupného vývoje judikatury Soudu. To dává Soudu jistou pružnost nad rámec stávajících podmínek přijatelnosti (viz důvodová zpráva k Protokolu č. 14, § 78 a 80). Nová podmínka je založena na myšlence, že porušení práva, nehledě na jeho existenci z čistě právního hlediska, musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, aby odůvodnilo posouzení mezinárodním soudem (Korolev proti Rusku (rozh.)).

383. Úprava podmínky zohledňuje újmu utrpěnou stěžovatelem na vnitrostátní úrovni. Mezi ukazatele, které by měly být posouzeny, patří finanční dopad na stěžovatele, byť ne výhradně (viz Bock proti Německu (rozh.) jako nedávný příklad stížnosti prohlášené za nepřijatelnou pro nevýznamnost sporné částky). Ve věci Ionescu proti Rumunsku (rozh.) Soud shledal, že finanční újma stěžovatele ve výši 90 eur nebyla velká, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by ztráta této částky měla významné dopady pro osobní život stěžovatele. Ve věci Korolev proti Rusku (rozh.) se stěžovatelovy námitky výlučně týkaly toho, že žalovaný orgán nezaplatil částku, jež byla stěžovateli přiznána vnitrostátním soudem a která odpovídala částce menší než jedno euro. Ve věci Vasilchenko proti Rusku stěžovatel namítal nedostatek výkonu rozhodnutí, v němž mu bylo přiznáno odškodnění ve výši 12 eur. Ve věci Rinck proti Francii (rozh.) šlo o částku 150 eur a 22 eur na úhradu nákladů, přičemž neexistoval důkaz toho, že by tato částka měla významné dopady na osobní život stěžovatele. Ve věci Gaftoniuc proti Rumunsku (rozh.) představovala částka, která měla být stěžovatelce vyplacena, 25 eur. Soud však neztrácí ze zřetele, že dopady hmotné škody by neměly




























být měřeny abstraktně, neboť i malá finanční újma může být závažná vzhledem ke konkrétní situaci jednotlivce a k hospodářské situaci země nebo regionu, kde žije.

384. Soud si je však zároveň vědom toho, že finanční zájem na věci není jediným aspektem pro určení, zda stěžovatel utrpěl podstatnou újmu. Ve skutečnosti se může porušení Úmluvy týkat důležitých zásadních otázek a tím působit podstatnou újmu, aniž je finanční zájem dotčen (Korolev proti Rusku (rozh.)). Subjektivní dojem samotného stěžovatele o dopadu namítaného porušení musí být podložen objektivními důvody. Tak tomu bylo v případě Rinck proti Francii (rozh.), v němž Soud shledal, že ztráta jednoho bodu ze stěžovatelova řidičského oprávnění nepostačuje k závěru, že záležitost měla závažný dopad na jeho osobní situaci, ačkoli podle stěžovatele šlo ve věci o princip.

Ve věcech Holub proti České republice (rozh.), Matoušek proti České republice (rozh.) a Čavajda proti České republice (rozh.) Soud odůvodnil svá rozhodnutí tím, že vyjádření vedlejších účastníků řízení nepředaná stěžovatelům neobsahovala nic nového či podstatného k věci a ústavní soud svá usnesení vydaná v každé z těchto věcí na dotčených vyjádřeních nezaložil; proto stěžovatelé podstatnou újmu podle článku 35 odst. 3 písm. b) neutrpěli.

Naproti tomu Soud nesouhlasil s tvrzením vlády, že stěžovatelé neutrpěli podstatnou újmu, ve věci Gaglione a ostatní proti Itálii, neboť se případ týkal nejméně devatenáctiměsíčního zpoždění ve výplatě náhrady v 65 % stížností. Podobně ve věci Sancho Cruz a 14 dalších případů „pozemkové reformy“ [réforme agraire] proti Portugalsku Soud shledal, že ve dvou stížnostech, v nichž vláda vznesla námitku na základě nové podmínky, stěžovatelé utrpěli podstatnou újmu vzhledem k velké výši sporné náhrady.

4. Dvě ochranné doložky

(a) Otázka, zda dodržování lidských práv vyžaduje přezkoumání odůvodněnosti stížnosti

385. Druhou částí podmínky je ochranná doložka (viz důvodová zpráva k Protokolu č. 14, § 81) zaručující, že stížnost nebude prohlášena za nepřijatelnou, pokud dodržování lidských práv tak, jak jsou definována v Úmluvě nebo jejích protokolech, vyžaduje přezkoumání odůvodněnosti stížnosti. Znění této části se zakládá na druhé větě článku 37 odst. 1 Úmluvy, kde plní podobnou funkci v rámci rozhodnutí o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů Soudu. Stejné znění je použito v článku 39 odst. 1 jako základ pro schválení smírného urovnání mezi účastníky řízení.

386. Orgány Úmluvy důsledně vykládají toto ustanovení tak, že je nutné pokračovat ve zkoumání věci nehledě na její vyřešení účastníky řízení nebo existenci jakýchkoli jiných důvodů pro vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů. Bylo rozhodnuto, že je nezbytné pokračovat v posuzování případu, v němž vyvstávají otázky obecného charakteru týkající se dodržování Úmluvy (Tyrer proti Spojenému království, zpráva Komise, § 2).

387. Takové otázky obecného charakteru by vznikly například tam, kde by bylo zapotřebí vyjasnit povinnosti členských států vyplývající z Úmluvyou nebo přimět žalovaný stát k tomu, aby vyřešil strukturální nedostatky postihující další osoby ve stejném postavení jako stěžovatel. Soud byl tak často nucen podle bývalých článků 37 a 387 ověřit, zda byl obecný problém vznesený určitým případem odstraněn nebo je napravován a zda byly podobné právní otázky vyřešeny Soudem v jiných případech (viz, mimo jiné, Can proti Rakousku, § 15-18; Léger proti Francii (vyškrtnutí ze seznamu stížností) [velký senát], § 51). Například tam, kde již měl Soud příležitost rozhodnout o uplatnění procesních pravidel vnitrostátními orgány a námitka má pouze historický význam, pro ochranu lidských práv není nezbytné další posuzování stejné námitky (Ionescu proti Rumunsku (rozh.)). Ve věci Holub proti České republice (rozh.) byl daný problém – skutečnost, že stěžovatel neobdržel vyjádření vedlejších účastníků v řízení před ústavním soudem – již vyřešen v předchozí judikatuře (viz např. Milatová a ostatní proti České republice, Mareš proti České republice a Vokoun

7 Text Úmluvy ve znění před vstupem v platnost Protokolu č. 14.






















proti České republice). V případě Korolev proti Rusku (rozh.) nespatřoval Soud žádný přesvědčivý důvod veřejného zájmu pro přezkum odůvodněnosti stížnosti, neboť zaprvé se Soud již při mnoha příležitostech k otázkám obdobným těm v projednávaném případě vyjádřil a zadruhé se jak Soud, tak Výbor ministrů systémovým problémem nedostatku výkonu vnitrostátních soudních rozhodnutí v Ruské federaci zabýval.

(b) Otázka, zda byl případ řádně posouzen vnitrostátním soudem

388. Není možné, aby Soud zamítl stížnost z důvodu její banality, jestliže věc nebyla řádně posouzena vnitrostátním soudem. Toto ustanovení odráží zásadu subsidiarity tak, jak je zakotvena zejména v článku 13 Úmluvy, který vyžaduje, aby byl na vnitrostátní úrovni k dispozici účinný prostředek nápravy proti porušování Úmluvy (Korolev proti Rusku (rozh.)). Ve věci Holub proti České republice (rozh.) Soud objasnil, že je potřebné, aby byl vnitrostátními soudy přezkoumán „případ“ (v angličtině „case“, ve francouzštině „l’affaire“) v širším slova smyslu, nikoli „stížnost“ (v angličtině „application“, ve francouzštině „la requête“) k němu podaná.

389. Pokud jde o výklad pojmu „řádně“, nová podmínka nebude vykládána stejně přísně jako požadavky na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy (Ionescu proti Rumunsku (rozh.)).









[REJSTŘÍK ROZSUDKŮ A ROZHODNUTÍ]

Na rozdíl od anglické nebo francouzské verze příručky není rejstřík k české verzi připojen.

Soud vydává rozsudky a rozhodnutí v angličtině nebo ve francouzštině, svých dvou úředních jazycích. Hypertextové odkazy na případy citované v této příručce odkazují na anglickou verzi rozsudku nebo rozhodnutí, a pokud ta není k dispozici, na francouzskou verzi. Rozsudky a rozhodnutí Soudu lze nalézt v databázi HUDOC na webových stránkách Soudu (www.echr.coe.int). HUDOC také obsahuje překlady mnoha důležitých případů do dalších zhruba dvaceti neúředních jazyků a odkazy na přibližně stovku online sbírek judikatury vytvořených třetími subjekty.

Prostřednictvím hypertextových odkazů je možné zjistit referenční informace o jednotlivých citovaných judikátech, tj. číslo stížnosti i den vydání rozsudku nebo rozhodnutí, jež by jinak byly obsaženy v rejstříku.

http://www.echr.coe.int/

Documents

PRAKTICKÁ PŘÍRUČKA K PODMÍNKÁM PŘIJATELNOSTI · Příručka byla vypracována Oddělením právních studií a Soud nezavazuje. Rukopis byl ukončen v prosinci 2009 a aktualizován