Click here to load reader

STEVE BERRY RUKOPIS - Alza

  • View
    0

  • Download
    0

Embed Size (px)

Text of STEVE BERRY RUKOPIS - Alza

2013
Copyright © 2008 by Steve Berry Endpaper map © 2008 by David Lindroth Translation © 2009, 2013 by Hana Pernicová Cover design © 2009, 2013 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. ádná ást tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky penášena i šíena bez pedchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického original THE CHARLEMAGNE PURSUIT, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, New York 2008, peloila Hana Pernicová Odpovdná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová Korektura: Hana Bonková Sazba: Dušan árský Obálka: Radek Urbiš Vydání tetí, v elektronické podob první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v ervenci 2013
ISBN 978-80-7303-941-7
PODKOVÁNÍ
U kadé knihy dkuji bájeným lidem z Random House a ani tahle není výjimkou. Gina Centrellová, Libby McGuireová, Cin- dy Murrayová, Kim Hoveyová, Christine Cabellová, Beck Stvan, Carole Lowensteinová, jako i další z oddlení marketingu a pro- deje – tm všem patí mj srdený dík. Smekám klobouk ped Laurou Jorstadovou, je korigovala všechny mé romány. ád- ný spisovatel si neme pát lepší a profesionálnjší spolupra- covníky.
Zvláštní dík patí pátelským lidem v Cáchách, kteí nesmírn trpliv odpovídali na mé neodbytné otázky. A u dlouho dluím zmínku i podkování Ronu Chamblinovi, vlastníku knihkupectví Chambline Bookmine v Jacksonville na Florid, kde u léta shá- ním pro svá díla vtšinu podkladových materiál. Je to úasné místo. Díky, Rone, es ho vytvoil. A zdravím naši Australan- ku Kate Taperellovou, je mi poskytla inspirující vhled do duše a mluvy lidí u protinoc.
Na závr chci tuto knihu vnovat své agentce Pam Ahearnové a svému redaktorovi Marku Tavanimu. Pam m roku 1995 pijala mezi své klienty a pak strpla ptaosmdesát odmítnutí bhem sedmi let, ne jsme prorazili. Tomu se íká trplivost! A Mark vy- kázal obdivuhodnou kurá, kdy se ujal potrhlého právníka, kte- rý chtl psát knihy.
Všichni jsme to peili. Dluím Pam a Markovi víc, ne kterákoli lidská bytost dokáe
bhem svého ivota splatit. Dkuji vám. Za všechno.
Studuj minulost, abys odhadl budoucnost. Konfucius
Prastaí Misti byli laskaví, záhadní, vání, vstícní. Hloubka jejich vdomostí je nepedstavitelná. Jeliko je nepedstavitelná, nememe uinit nic víc ne popsat je zvnjšku. Byli pozorní jako lidé pecházející zimní eku. Ostraití jako lidé uvdomující si nebezpeí. Zdvoilí jako hosté na návštv. Poddajní jako led pi oblev. Prostí jako neopraco- vané kusy deva.
Lao-c’ (604 p. n. L.)
Kdo rozvrací svj dm, zddí vítr. Kniha písLoví, 11:29
Prolog Listopad 1971
Rozjeel se alarm a Forrest Malone zpozornl. „Hloubka?“ kikl. „Sto osmdesát ti metr.“
„Co je pod námi?“ „Dalších šest set metr ledové vody.“ Malone pelétl pohledem ukazatele s údaji o poloze a teplot.
Ve stísnné ídicí sekci sedl po jeho pravici navigátor a nalevo se tísnil kormidelník. Oba mli ruce jako pilepené k ovládacím pákám. Kontrolky se rozsvcovaly a zhasínaly.
„Zpomalit na dva uzly.“ Ponorka se zakymácela. Alarm ztichl. ídicí sekce se ponoila do tmy. „Kapitáne, hlášení z reaktorové místnosti. U jedné z regula-
ních tyí se spálila pojistka.“ Maloneovi bylo jasné, co následovalo: Bezpenostní mecha-
nismy zabudované do téhle náladové mašiny automaticky zasu- nuly ostatní tye a reaktor se vypnul – byl odstaven. Dalo se ud- lat jen jediné. „Pejít na baterie.“
Rozsvítilo se slabé nouzové osvtlení. Do ídicí sekce vtrhl lod- ní inenýr Flanders, úpravný a energický profesionál, k nmu Malone choval plnou dvru. „Tak spuste, Tome.“
„Nevím, jak moc je to zlé a jak dlouho nám potrvá oprava, ale potebujeme sníit elektrické zatíení.“
U dív se jim stalo, e vysadil pohon, vlastn u nkolikrát, a Malone vdl, e kdy se budou chovat rozumn, baterie by mly být s to nahradit reaktor po dobu dvou dn. Posádka pro- šla tvrdým výcvikem práv pro pípad takových situací, jenome v manuálu stálo, e jakmile se reaktor zastaví, musí se restartovat nejpozdji za hodinu. Kdyby to trvalo déle, je nutno dopravit pla- vidlo do nejblišího pístavu.
12 n
A ten byl skoro dva a pl tisíce kilometr daleko. „Vypnout všechno, co nepotebujeme,“ naídil. „Bude tké udret polohu, kapitáne,“ poznamenal navigá-
tor. Malone znal Archimedv zákon. Pedmt, který váí stejn
jako odpovídající objem vody, se nepotápí ani nestoupá k hladi- n. Vzhledem k neutrálnímu vztlaku zstává tam, kde je. Na tom- to základním principu funguje kadá ponorka – drí se pod hla- dinou a manévruje díky motorm. Bez elektiny motory nepobí a plavidlo nebude moné ídit. Se všemi problémy by se daleko snáz vypoádali na hladin, jenome nad nimi nebylo otevené moe. Vzeli pod ledovým píkrovem.
„Kapitáne, strojovna hlásí menší prsak v hydraulice.“ „Menší prsak?“ zeptal se Malone. „Zrovna te?“ „Všimli si toho u dív, ale te vzhledem ke sníení výkonu
ádají o povolení uzavít ventil, aby mohli vymnit hadici.“ Logické. „A to udlají. Doufám, e u je to poslední špatná
zpráva.“ Obrátil se k technikovi u sonaru. „Jak to vypadá ped námi?“
Všichni námoníci na ponorkách dají na zkušenosti svých pedchdc. Ti, kdo se potýkali se zamrzlým moem ped nimi, jim odkázali dv dleitá ponauení: Nikdy nenaráej do nieho zmrzlého, pokud nutn nemusíš, a kdy u musíš, opi se pídí o led, jemn pitla a modli se.
„Vepedu isto,“ ozvalo se od sonaru. „Zaíná nás strhávat proud,“ upozornil navigátor. „Vyrovnávejte polohu. Ale šetete elektinou.“ Zniehonic se pí ponorky oste sklonila dol. „Co se sakra dje?“ zamumlal Malone. „Záové hloubkové kormidlo se nastavilo na plný ponor,“
vykikl kormidelník. Vyskoil na nohy a vší silou k sob pitáhl ídicí páku. „Nereaguje!“
„Blounte, pomozte mu!“ zaval Malone. Blount se vymrštil od sonaru a rozbhl se kormidelníkovi na
pomoc. Náklon se zvtšoval. Malone se chytil stolu s mapami. Všechno, co nebylo pišroubované, se valilo kupedu jako la - vina.
n 13
„Nouzové ovládání kormidel,“ vyštkl. Úhel stoupal. „Pes ptatyicet stup,“ ohlásil navigátor. „Kormidla poád
na plný ponor. Nefungují.“ Malone se drel stolu a pokoušel se udret rovnováhu. „Dv st sedmdesát pt metr a klesáme.“ íslice na hloubkomru se protáely takovou rychlostí, e
splývaly. Plavidlo bylo dimenzováno na devt set patnáct metr, jene dno se rychle blíilo a vnjší tlak vody stoupal – stoupne-li píliš vysoko anebo píliš prudce, trup se zbortí. I kdy narazit s bícími motory do dna taky nebyla zrovna lákavá vyhlídka.
Zbývalo jen jediné. „Okamit zptný chod! Vyprázdnit všechny zátové ná-
dre!“ Strojovna splnila rozkaz. Ponorka zavibrovala. V nádrích
zahuelo, jak se dovnit vevalil stlaený vzduch a vyhánl z nich vodu. Navigátor se pevn pidrel a stejn tak i kormidelník; pi- pravovali se na to, co vzáptí pijde.
Obnovil se kladný vztlak. Sestup se zpomalil. Pí se zvedla a pak se vyrovnala. „Udrovat hloubku,“ naídil Malone. „Nahoru nechci.“ Kormidelník uposlechl rozkaz. „Kolik zbývá ke dnu?“ Blount se vrátil na svoje stanovišt. „Šedesát metr.“ Malone zalétl oima ke hloubkomru. 731 metr. Trup sténal
námahou, ale odolával. Upel pohled na ukazatele netsností. Podle kontrolek všechny ventily a spoje pevn drely. Konen aspo jedna dobrá zpráva.
„Posate nás na dno.“ Tahle ponorka mla oproti ostatním tu výhodu, e dokázala
dosednout na moské dno. Byla to jen jedna z mnoha rafinova- ností, kterými oplývala – vedle posílení pohonných a ídicích sys- tém, jeho názornou demonstraci práv zaili.
Ponorka dosedla na dno. Mui ve velitelské sekci hledli jeden na druhého. Nikdo
ne promluvil. Nebylo poteba. Malone vdl, co jim letí hlavou: To bylo o chlup.
14 n
„Víme, co se stalo?“ zeptal se. „Strojovna hlásí, e jakmile uzaveli kvli oprav ventil, selha-
ly normální i nouzové mechanismy ízení. Nikdy dív k tomu nedošlo.“
„Jako bych to nevdl.“ „Ventil je znovu otevený.“ Malone se pousmál nad zpsobem, jakým mu inenýr nepí-
mo sdlil: Kdybych vdl víc, ekl bych to. „Dobe, eknte jim, a to spraví. Co reaktor?“
Na zvládnutí neplánovaného sestupu urit spotebovali sak- ra hodn energie z baterií.
„Poád stojí,“ oznámil jeho zástupce. Hodina, bhem ní ho potebovali znovu nahodit, rychle brala
zasvé. „Kapitáne,“ ozval se Blount od sonaru. „Kontakt zvení na
tru pu. Na více místech. Nco pevného. Zejm jsme dosedli na ka mení.“
Malone se rozhodl riskovat další ztrátu energie. „Zapnte kamery a vnjší osvtlení. Ale jen na chviliku.“
Na videozábrech se objevila istá voda se tpytivými pohyb- livými skvrnkami drobounkého podmoského ivota. Ponorku obklopovaly balvany povalující se na moském dn v roztodiv- ných úhlech.
„To je zvláštní,“ vyhrkl kdosi. Malone si toho všiml taky. „To nejsou balvany. Jsou to kamen-
né bloky. A veliké. Kvádry a krychle. Posvite na nkterý.“ Blount sáhl po ovladaích a kamera zaostila na nejbliší stnu
jednoho kamene. „Paneboe,“ vydechl zástupce. Na kameni se rýsovaly znaky. Nebylo to písmo, tedy pinej-
menším ádné písmo, které by Malone znal. Vypadalo trochu jako oblá kurzíva. Znaky se spojovaly do skupinek pipomínají- cích slova, ale nic z toho nedokázal peíst.
„Na ostatních je to taky,“ ozval se Blount a Malone si prohlédl další zábry.
Ocitli se uprosted zíceniny; její ruiny se nad nimi pízran tyily.
n 15
„Vypnout kamery,“ rozkázal Malone. Momentáln mu zá le- elo víc na energii ne na pamtihodnostech kolem. „Nevadí, kdy zstaneme bez pohybu?“
„Dosedli jsme na prázdné místo,“ odpovdl Blount. „Je to dobré.“
Vtom se znovu rozeval alarm. Malone okamit zjistil píinu – elektrické panely.
„Kapitáne, potebují vás vepedu,“ ozvalo se pes poplachový signál.
Malone se propletl ven z ídicí sekce. U paty ebíku vedoucí- ho nahoru do ve u na nj ekal inenýr.
Poplašný signál umlkl. Malone ucítil horko a sklopil oi k podlaze. Shýbl se a zlehka
se dotkl kovu. Pálil jako as. To nevypadalo ani trochu dobe. Pod podlahou bylo v hliníkové šacht uloeno sto padesát zinko- stíbrných baterií. Z trpké zkušenosti vdl, e jsou spíš na okrasu ne k uitku, protoe s nimi ustavin byly potíe.
Strojník u odšroubovával tyi šrouby, které drely jeden z plát podlahy. Sundal ho a zespodu se vyvalil havý oblak koue. Malone okamit pochopil, co se dje. Roztok hydroxidu draselného v bateriích vytekl.
U zase. Rychle vrátili plát na místo, jene tím získají nanejvýš pár
minut. Ventilaní systém brzy rozptýlí zplodiny hoení po celé lodi, a jeliko nemají monost odvtrat jedovatý vzduch, všechny je to zabije.
Malone se rozbhl zpátky do ídicí sekce. Nechtlo se mu umít, ale jejich šance rapidn klesaly. Šesta-
dvacet let slouil na ponorkách – dieselových i jaderných. Prošel tvrdým výbrem, pi kterém uspje jen jeden z pti uchaze, protoe školy ponorkového námonictva si dávají záleet, aby si pi testech tlesné zdatnosti, rychlosti reakcí i pi psychologic- kých pohovorech všichni hrábli a na dno. Hned pi první plav- b dostal od svého kapitána estný odznak se stíbrnými delfíny a sám ho pozdji udlil mnoha jiným.
Take vdl, jak na tom je. Spadla opona.
16 n
Kdy vcházel do ídicí místnosti, pipraven alespo pedstírat, e ješt mají nadji, hlavou mu kupodivu táhla jen jediná myšlen- ka. Na syna. Kterému je deset. A který bude vyrstat bez otce.
Mám t hrozn moc rád, Cottone.
PRVNÍ ÁST
n 19
Úterý 11. prosince, souasnost 13:40
Cotton Malone nenávidl uzavené prostory. A ješt k tomu byla kabina lanovky narvaná. Vtšinu
pasaér tvoili výletníci v pestrobarevném obleení, s lyemi a hlkami pes rameno. Byla to pestrá národnostní sm- sice – Italové, pár Švýcar, hrstka Francouz, ale vtšinou Nmci. Nastoupil mezi prvními, take se naštstí propracoval k jedno- mu zamrzlému oknu a trochu se mu ulevilo. O ti tisíce metr výš se proti ocelov modrému nebi výhrn zvedala Zugspitze, její impozantní šedý vrchol se zahalil snhovou epicí blíící se zimy.
Muselo mu peskoit, e souhlasil s tímhle místem. Lanovka pokraovala v závratném stoupání, minula další oce-
lový nosník zasazený do skalnatého úboí. Malone byl nervózní, a nejen z té výšky a tlaenice. Na nej-
vyšší hoe Nmecka na nj bude ekat dávný pízrak. Vyhýbal se tomu dostaveníku u skoro tyicet let. Lidé, kteí pohbili minulost tak odhodlan jako on, by jí nemli pomáhat z hrobu.
A pece se zrovna k tomu chystal. Drncání zpomalovalo. Lanovka dojela na konenou a zasta-
vila. Lyai se vyhrnuli ven a zamíili k jiné, která je dopraví o kus
ní k vysokohorskému lyaskému centru s chatou a ekajícími svahy. Malone nelyoval, te ani nikdy dív, a nijak o ten sport nestál.
Prorazil si cestu návštvnickým centrem, které se podle luté cedulky nazývalo Müncher Haus. Jedné polovin budovy vévo- dila restaurace, zbytek se vyuíval jako divadlo, snack bar, obser- vato, obchod se suvenýry a meteorologická stanice.
20 n
Opel se do dveí z tlustého skla a vyšel na terasu ohrazenou zábradlím. Na rtech ho zaštípal alpský mráz. Podle toho, co íkala Stephanie Nelleová, má jeho kontakt ekat na vyhlídkové plošin. Jedno bylo jasné – díky tem kilometrm nadmoské výšky tady jejich schzka probhne v daleko vtším soukromí ne kdekoli jinde.
Zugspitze se nacházela na hranicích. Na jihu se smrem do Rakouska zvedaly hebeny zasnených hor. Na severu lemo- val mlké okrouhlé údolí prstenec rozeklaných skalnatých štít. Nmecký Garmisch a jeho sesterskou vesnici Partenkirchen halil tenký závoj ledové mlhy. Byla to mekka sportovc – celý tenhle kraj vyhledávali nejen lyai, ale i ti, kdo holdují jízd na bobech, bruslení a curlingu.
To byly další sporty, kterým se Malone vyhýbal. Vyhlídková terasa byla opuštná a na jakýsi postarší pár
a nkolik lya, kteí se tu zejm zastavili, aby se potšili dale- kým rozhledem. Malone sem pišel odhalit tajemství – tajemství, které ho pronásledovalo ode dne, kdy mui v uniformách ozná- mili jeho matce, e její manel zahynul.
„Ped osmatyiceti hodinami jsme s ponorkou ztratili kontakt. Vy­ slali jsme do severního Atlantiku pátrací a záchranné lod a ty proesaly její poslední známou polohu. Ped šesti hodinami se neštstí potvrdilo. Rodinám jsme nic neekli, dokud jsme nevdli naprosto jist, e nikdo nepeil.“
Matka vbec neplakala, to nebyl její styl, ale zdrtilo ji to. V Maloneov dospívající mysli se bhem let líhly otázky. Vláda jim krom oficiálních prohlášení vlastn nic nevysvtlila. Kdy pozdji Malone vstoupil do vojenského námonictva, pokusil se získat pístup ke zpráv komise, která potopení ponorky vyšeto- vala, ale zjistil, e spadá mezi tajné materiály. Za njakou dobu to zkusil znovu – poté, co se stal agentem ministerstva spravedlnosti a obdrel provrku na vysoký stupe utajení. Bez úspchu. Kdy za ním pijel na prázdniny jeho patnáctiletý syn Gary, vynoily se otázky znovu. Gary sice ddeka nikdy nepoznal, ale chtl se o nm dozvdt co nejvíc, hlavn o tom, jak zahynul. O poto- pení ponorky USS Blazek v listopadu 1971 se psalo v novinách, take si mnohá z tch starých líení peetli na internetu. Poví-
n 21
dání s Garym oivilo Maloneovy staré pochybnosti natolik, e se konen rozhoupal k akci.
Sevel ruce, zastril si je do kapes bundy a zaal se procházet po terase.
Zábradlí bylo hust poseto dalekohledy. U jednoho stála jakási ena s tmavými vlasy staenými do nevzhledného drdolu. Mla na sob kiklavou kombinézu a vedle ní se opíraly o zábradlí lye a hlky. Dívala se dol do údolí.
Jakoby nic k ní popošel. U dávno si osvojil pravidlo nikdy nespchat. Z toho koukají jen potíe.
„Nádherná scenérie,“ prohodil. Otoila se. „To rozhodn.“ Mla skoicovou ple a ve tvaru jejích úst, nosu a oí bylo cosi
egyptského, take Malone usoudil, e nkterý její pedek nejspíš pocházel z Blízkého východu.
„Jsem Cotton Malone.“ „Jak jste poznal, e já jsem ten, s kým se máte sejít?“ Ukázal na hndou obálku poloenou u podstavce dalekohle-
du. „Vidím, e si nepipadáte jako na dleité misi.“ Usmál se. „Vyizujete pochzku?“
„Tak nco. Pijela jsem si sem zalyovat. Konen mám týden volna a splnila jsem si dávné pání. Stephanie m poádala, jest- li bych s sebou nevzala tohleto,“ mávla rukou smrem k obálce a vrátila se k prohlíení údolí. „Jestli vám to nevadí, budu se dál dívat. Stojí to euro a chci si to tam dole prohlédnout.“
Pejídla dalekohledem nmecké údolí táhnoucí se na kilo- metry daleko.
„Máte njaké jméno?“ zeptal se. „Jessica,“ odpovdla, ani odtrhla oi od okuláru. Natáhl se po obálce. Pehradila mu cestu botou. „Ne tak hrr. Stephanie mi kladla
na srdce, a se naped ujistím, jestli chápete, e vy dva jste si te kvit.“
Malone loni své bývalé nadízené pomohl ve Francii. ek- la mu tenkrát, e mu dluí protislubu a a prý si ji vybere ro - zumn.
A to taky udlal.
„Souhlasím. Dluh je vyrovnán.“ Jessica se odvrátila od dalekohledu, tváe zervenalé vtrem.
„Slyšela jsem o vás vyprávt v Magellan Billetu. Jste hotová legen- da. Jeden z pvodních dvanácti agent.“
„Netušil jsem, e jsem tak populární.“ „Stephanie taky íkala, e jste skromný.“ Neml náladu na komplimenty. ekala na nj minulost. „Dáte
mi ten spis?“ Zajiskilo jí v oích. „Ovšem.“ Zvedl obálku a ze všeho nejdív ho napadlo, jak nco tak ten-
kého me obsahovat odpov na tolik otázek. „Musí to být dleité,“ poznamenala. Další ponauení: Kdy na nco nechceš odpovídat, pejdi to.
„Jste v Billetu u dlouho?“ „Nkolik let.“ Ustoupila od stojanu s dalekohledem. „Nijak
zvláš se mi tam nelíbí. Uvauju o odchodu. Doslechla jsem se, e vy jste taky odešel pedasn.“
Pi jejím lehkováném chování se mu to od ní jevilo jako ro- zumný nápad. On sám si bhem dvanácti let sluby vybral dovo- lenou jen tikrát a ani na chvíli nevypadl ze stehu. Paranoia pat- ila k mnoha rizikm povolání, která s sebou práce agenta nese, a ani dva roky dobrovolného dchodu ho z té choroby nevylé- ily.
„Uijte si lyování,“ popál jí. Zítra odletí zpátky do Kodan. Dnes se zastaví v nkolika
antikvariátech v okolí – profesionální deformace související s jeho novou profesí. Tou knihkupeckou.
Podívala se po nm a sebrala lye a hlky. „To taky mám v úmyslu.“
Opustili terasu a prošli tém vylidnným návštvnickým cen trem. Jessica zamíila k lanovce, která ji odveze k lyaským svahm, on k té druhé, která ho vysadí o ti kilometry ní na horském úpatí.
S obálkou v ruce nastoupil do prázdné kabiny. Potšilo ho, e je v ní sám. Ale tsn pedtím, ne dvee zaklaply, vtrhli dovnit mu se enou. Dreli se za ruce. Obsluha zabouchla zvení dvee a kabina vyjela ze stanice.
n 23
Malone vyhlíel pedním oknem. Uzavené prostory byly jedna vc, pelidnné uzavené prosto-
ry zase jiná. Netrýznila ho klaustrofobie, ale pocit, e se neme voln pohybovat. V minulosti ho snášel – nejednou se ocitl pod zemí –, ale tíse, kterou pitom zakoušel, patila k píinám, pro se u armády na rozdíl od otce nerozhodl pro ponorky.
„Pane Malone.“ Otoil se. ena na nj míila pistolí. „Vezmu si od vás tu obálku.“
24 n
Admirál Langford C. Ramsey hrozn rád promlouval k da - vm.
U na námoní akademii si poprvé uvdomil, jaký z to- ho má poitek, a bhem své více ne tyicetileté kariéry vytrva- le vyhledával kdejakou píleitost, jak si tu rozkoš dopát. Dnes enil k národnímu shromádní klubu Kiwanis, akoli pro šéfa námoní rozvdky to byl ponkud netypický poin. il ve svt utajovaných fakt, šeptandy a spekulací a jeho veejné proslo- vy se omezovaly na píleitostná vystoupení ped Kongresem. Poslední dobou však s poehnáním nadízených hovoil na ve- ejnosti astji. ádné honoráe, ádné náklady, ádná omezení pístupu noviná. ím vtší dav, tím líp.
A zájemc byla spousta. Jeho dnešní vystoupení bylo u osmé za poslední msíc. „Pišel jsem, abych vám vyprávl o nem, o em toho nej-
spíš moc nevíte. Dlouho to bylo zahaleno tajemstvím. Budu vám vyprávt o nejmenší americké atomové ponorce.“ Zahledl se na pozorn naslouchající zástup. „Te si jist v duchu íkáte: Nezbláznil se? Nejvyšší pedstavitel námoní rozvdky nám chce vykládat o supertajné ponorce?“
Pokýval hlavou. „Pesn to mám v úmyslu.“
„Máme problém, kapitáne,“ ekl navigátor. Ramsey podimoval za keslem kormidelníka. Kapitán ponorky, kte­
rý sedl vedle nj, vstal a zadíval se na monitory. V zábrech všech venkovních kamer se objevily miny. „Kristejeíši,“ zamumlal kapitán. „Okamit zastavit. Dál u ani
centimetr.“
n 25
Kormidelník uposlechl rozkaz a  jeho prsty se rozbhly po pepína­ ích. Ramsey byl sice pouhý poruík, ale vdl, e kdy výbušniny leí delší dobu ve slané vod, jsou mimoádn citlivé. Brázdili dno Stedo­ zemního moe tsn u francouzského pobeí a ocitli se uprosted smr­ tících pozstatk druhé svtové války. Staí, aby trupem letmo zavadili o nkterý z  tch kovových ostn, a NR­1 se ze sféry písného utajení odebere rovnou do…