Embed Size (px)
Citation preview
VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA
ZÁKLADY
ZDRAVOTNICKÉ
LEGISLATIVY
STUDIJNÍ TEXT PRO KOMBINOVANÝ TYP STUDIA
1.
Pravomil Prchal
2014
Katedra sociální práce
2
Obsah:
1. Právo ve společnosti ............................................................................................. 3
1.1. Normativní systém ........................................................................................ 3
1.2. Stát, státní moc .............................................................................................. 5
1.3. rozdělení moci ............................................................................................... 7
2. Teorie práva ........................................................................................................ 12
2.1. Vymezení právních pojmů .......................................................................... 12
2.2. Právní vztahy ............................................................................................... 13
2.3. Normativní právní akty – právní normy ...................................................... 19
2.4. legislativní proces ........................................................................................ 21
2.5. Interpretace a aplikace práva ....................................................................... 24
2.6. Základní rozdělení práva ............................................................................. 27
3. Právo ve zdravotnictví ........................................................................................ 30
3.1. právní úprava ............................................................................................... 33
3.2. Zdravotnictví, organizace - státní a nestátní zdravotnická zařízení ............ 38
3.3. Pracovníci ve zdravotnictví ......................................................................... 46
3.4. zdravotní pojištění ....................................................................................... 50
4. Zdravotnictví a základní právní otázky ............................................................... 58
4.1. pracovní právo a řešení pracovněprávních vztahů ...................................... 58
4.2. Občanské právo a zdravotnictví .................................................................. 66
4.3. Trestní právo a zdravotnictví ....................................................................... 68
5. Právo vztahu lékař - pacient................................................................................ 75
5.1. Poskytování zdravotní péče ......................................................................... 75
5.2. Zdravotnická dokumentace, Mlčenlivost .................................................... 79
5.3. Poučení pacientů, souhlas a nesouhlas s poskytováním zdravotní péče ..... 81
6. Vybrané problémy práva zdravotnictví .............................................................. 86
6.1. Právní problematika Reprodukce ................................................................ 86
6.2. Právní problematika umělého přerušení těhotenství ................................... 87
6.3. Právní problematika transplantací a odběrů tkání ....................................... 89
6.4. Smrt jako právní skutečnost, prohlášení za mrtvého ................................... 91
7. Zdravotnictví ve vztahu k zahraničí .................................................................... 94
8. Sociální služby .................................................................................................... 97
9. Závěr ................................................................................................................. 101
3
1. PRÁVO VE SPOLEČNOSTI
Cíl:
Cílem této kapitoly je základní seznámení s fungováním práva jako normativního
systému ve společnosti. Tento systém upravuje závaznou formou práva a povinnosti
všech členů konkrétní společnosti.
K pochopení fungování společnosti je také nezbytné provedení základního rozdělení
oblastí, které jsou zajišťovány veřejnou správou ve formě státní moci, samosprávy
nebo nestátních organizací či jednotlivců. V rámci tohoto rozdělení je také nezbytný
nástin právních východisek a ústavního zakotvení oblasti zdravotní péče a způsobu
zajištění zdravotnických služeb.
Klíčová slova:
Normativní systém, právo, základní lidská práva a povinnosti, ústava, rozdělení
státní moci, zdravotní péče, legislativa, moc výkonná, moc zákonodárná, moc
soudní, prameny práva
1.1. NORMATIVNÍ SYSTÉM
Pro obecné vymezení pojmu a práva a jeho fungování je nezbytné vyjít z dalších
normativních systémů regulujících chování a konání jedince v rámci vznikajících
společenských vztahů. Existence společnosti a společenských vztahů mezi
jednotlivci vyvolává potřebu sjednocení chování jednotlivců. Základními faktory,
které již v minulosti ovlivňovaly chování jednotlivců, byly normy náboženské,
později normy etické a mravní (morální). S potřebou rozvoje společnosti vyvstala
potřeba závazného regulativu chování, což znamená, že dosavadní zvykový (živelný)
způsob dodržování pravidel chování bylo nutno modifikovat jednotným normativním
systémem.
S existencí společnosti, jejího rozvrstvení a možnosti (existence) moci a možnosti
donucení dodržování daných pravidel se dostáváme ke vzniku právních normativních
systémů. Znamená to spojení určitého pravidla chování, stanovení „co má být“
a možnost vynutitelnosti tohoto pravidla. Pokud provedeme zpětné vyhodnocení
vývoje pravidel chování nebo normativních systémů úpravy vztahů ve společnosti,
práv a povinností, musíme konstatovat určitý odklon od spojení potřeb jedince a jeho
ztotožnění se s potřebou normativní úpravy, faktickým uznáním nového fenoménu -
práva. I když je původní zvykové právo neboli právní obyčeje hodnoceno jako
živelné, mohlo v určité míře obsahovat i vlastní uznání potřeb existence pravidla
chování pro zvýšení kvality života.
4
Každý právní systém ve své podstatě je položen na určité dobrovolnosti dodržování
normativních pravidel, na dalších normativních systémech, neboť vynutitelnost
dodržování právních pravidel a norem státem, nemůže být nikdy absolutní.
Na základě kvality dodržování právních norem pak hodnotíme právní uvědomělost
občanů daného státu, jejich ztotožnění se s právním řádem, jeho principy a kvalitou,
souhlasný postoj s fungováním státní moci.
Prameny práva
Prameny práva tedy představují teoretický základ normativního systému. Ve smyslu
materiálním se jedná o vymezení vlastního obsahu pravidel chování a konání. Pokud
budeme řešit formu, ve které jsou normy chování a jednání obsaženy, bude hovořeno
o formální stránce pramenů práva. Pro obecné vymezení je dále využíváno
formálního smyslu a členění pramenů práva podle vnější formy.
Právní obyčeje
Soudní a správní precedenty
Normativní smlouvy
Normativní právní akty
Právní obyčej
Právní obyčeje je možno považovat za nejstarší prameny práva. Základním rysem
obyčejového práva je dlouhotrvající víceméně dobrovolné uskutečňování určitého
chování na daném území, určitost takového pravidla chování a možnost
sankcionování (vynutitelnost dodržování pravidla chování). Právní obyčeje můžeme
také považovat za právo nepsané. Jedná se o již překonaný způsob tvorby práva.
Soudní a správní precedenty
Soudní nebo správní precedenty jsou výsledkem činnosti státního orgánu, a to orgánů
soudních či správních. Jedná se o konkrétní rozhodnutí v dané věci dříve
nerozhodovaného případu, právem neupraveného, platného pro předem daný okruh
subjektů a zásadou „setrvání u rozhodnutého“, tj. zásadou stability právního
rozhodování.
Pramenem práva je v tomto případě individuální právní akt - precedent, který tak
v případě prvního rozhodnutí ve věci – nabývá normativního významu, řeší případy
dosud neregulované do budoucna, pro futuro. V rámci rozhodování se rozhodovací
instituce řídí při řešení obdobných případů daným způsobem rozhodnutí, které je
závazné a tímto způsobem, jak je uvedeno výše, je plněna zásada stability práva.
5
Normativní smlouvy
Smlouva je v obecném vymezení souhlasný projev vůle dvou či více subjektů.
S tímto projevem vůle je spojen vznik, změna či zánik právního vztahu – v této
podobě nemá obecný normativní charakter, zavazuje pouze konkrétní strany
smlouvy.
Na rozdíl od smlouvy jako takové, normativní smlouva se vyznačuje vyšší obecností
smluvních ustanovení a regulací, závaznou regulací celé skupiny společenských
vztahů a závazností pro vyšší počet subjektů. Normativní smlouva dominuje
převážně v právu mezinárodním, v současnosti se dostává do popředí i v právu
vnitrostátním.
Normativní právní akty
Normativní právní akt je výsledek legislativní pravomoci státu. Představuje státem
vytvořenou a uznanou formou práva, kterou jsou regulována práva a povinnosti
občanů daného státu. Vyznačuje se obecností působení, prostřednictvím
normativního právního aktu se stanovují, mění nebo ruší právní vztahy, jeho
fungování a úprava právních vztahů je spojena s možností užití státního donucení.
U práva, které je vytvářeno státní mocí, v demokratické společnosti zejména
zákonodárnými orgány, rozdělujeme jeho podobu jako práva:
o Objektivního – jedná se souhrn závazných norem chování, které jsou
vydávány státem předepsanou formou a vynucovány státní mocí,
o Subjektivního – jedná o souhrn práv a povinností chovat se (jednat)
předepsaným způsobem.
1.2. STÁT, STÁTNÍ MOC
Základní principy fungování státní moci v České republice, členění státních orgánů,
systém rozdělení státu a jeho organizaci, zakotvují ústavní zákony České republiky.
Základním zákonem státu je Ústava České republiky – ústavní zákon č. 1/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Na Ústavu pak navazuje Listina základních práv
a svobod – ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Tyto dva základní ústavní zákony vymezují
nejzákladnější principy budování, fungování a činnosti České republiky, garantují
dodržování základních práv a svobod v České republice.
Celá řada dalších zákonů, které regulují základní ústavní otázky a chování subjektů
v této oblasti vytvářejí samostatnou oblast právního odvětví – ústavního práva.
Ústavní právo se zabývá úpravou společenských vztahů, které vymezují povahu státu
a státní moci v České republice, formu výkonu státní moci, formu realizace práva
národa na sebeurčení, postavení národnostních menšin, realizaci české státní
6
suverenity, fungování státu vůči zahraničí, fungování a působení státní moci uvnitř
státu.
Forma vlády v České republice
Z Ústavy ČR čl. 1 - 2, vyplývá:
Čl.1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát
založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního
práva.
Čl.2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů
moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech,
v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá.
Česká republika má demokratické zřízení, má formu zastupitelské demokracie, lid
vykonává moc prostřednictvím volených zastupitelů nebo přímo, moc je vykonávána
prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Česká republika je
republikou, parlamentní republikou (vláda ČR je odpovědná Poslanecké sněmovně
ČR).
Forma územní organizace státu
Dle citovaného čl. 1 Ústavy je Česká republika jednotný stát. Další články a právní
normy upravují území České republiky, zásady fungování státních orgánů, principy
jejich tvorby (centralizace, decentralizace), fungování samosprávy, územní členění
státu, státní občanství, státní symboly a jejich užívání, ad.
Forma státního režimu
Z ústavní úpravy je možné vyvodit zakotvení státního režimu v České republice, jako
režimu demokratického, kdy jednotlivec má možnost účasti na správě veřejných
záležitostí, režimu liberálního, kdy je respektován svobodný a nedotknutelný prostor
jednotlivce a umožněno jeho rozhodování, režimu sociálně-státního, kdy stát
7
zabezpečuje právní rámec zajišťování základních životních potřeb jednotlivců,
režimu právně-státního, kdy jednotlivec má státem poskytována práva a svobody
včetně možnosti a nástrojů jejich prosazování.
1.3. ROZDĚLENÍ MOCI
Rozdělení moci v České republice
Moc zákonodárná
Moc výkonná
Moc soudní
Moc zákonodárná
Moc zákonodárnou představuje v České republice Parlament České republiky
a jeho dvě komory - Poslanecká sněmovna a Senát. Parlament ČR je ústředním
orgánem státní moci, je volen občany ve všeobecných a přímých volbách.
Centrem politického rozhodování je Poslanecká sněmovna ČR, která má
200 poslanců, kteří jsou voleni vždy na 4 roky tajným hlasováním na základě
všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Rozdělení mandátu je prováděno
podle zásad poměrného zastoupení.
Počet poslanců a základní vymezení kompetencí Poslanecké sněmovny ČR upravuje
Ústava České republiky – Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Způsob jednání a další otázky upravují další právní předpisy.
Kandidát na poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky musí mít
volební právo a být starší 21 let, může být zvolen opakovaně.
Pravomoc a působnost Poslanecké sněmovny ČR
- Ústavodárná
- Zákonodárná
- Organizační a kreační
- Řešení zásadních otázek zahraniční politiky
- Vnitřní
- Kontrolní
8
Senát ČR je tvořen 81 senátory, kteří jsou voleni vždy na 6 let tajným hlasováním
na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad
většinového systému.
Kandidát na senátora Senátu Parlamentu České republiky musí mít volební právo
a být starší 40 let a může být zvolen senátorem opakovaně. Volby do Senátu se
konají každé dva roky a je volena (doplňována) parciální formou vždy jedna třetina
senátorů (27 senátorů).
V případě, že je Poslanecká Sněmovna ČR rozpuštěna, je Senát ČR oprávněn
přijímat zákonná opatření.
Vedle Poslanecké sněmovny jako centra politického rozhodování je Senát ČR
koncipován jako stabilizující a kontrolní činitel.
Volební právo v České republice má každý občan starší 18 let.
Moc výkonná
Moc výkonná je dle Ústavy České republiky tvořena
- prezidentem České republiky,
- vládou České republiky a
- Státním zastupitelstvím.
Státní zastupitelství bylo v minulosti zařazováno spíše mezi orgány soudní, ale
vzhledem k náplni činnosti a úkonům patří mezi orgány výkonné moci.
Prezident České republiky je od roku 2013 (změna Ústavy ČR provedená ústavním
zákonem č. 71/2012 Sb.), volen přímou volbou, tajným hlasováním na základě
všeobecného, rovného a přímého volebního práva, všemi občany České republiky,
kteří disponují volebním právem. Před výše uvedenou ústavní změnou byl prezident
volen společně poslanci a senátory České republiky.
Kandidát na prezidenta České republiky musí být volitelný do Senátu ČR, což
znamená osoba starší čtyřiceti let. Volební období prezidenta ČR je pětileté
a prezidentem může být zvolen konkrétní občan České republiky maximálně dvakrát
za sebou.
V případě zániku funkce prezidenta (vzdání se funkce, smrt prezidenta, apod.)
přechází výkon jeho ústavních funkcí na předsedu vlády ČR, předsedu Poslanecké
sněmovny ČR nebo předsedu Senátu ČR (čl. 66 Ústavy ČR).
Vláda České republiky je vrcholným výkonným orgánem. Zasedá ve sboru a je
tvořena vedoucími ministerstev (ministry), místopředsedy vlády a předsedou
(premiérem) vlády. Členové vlády jsou jmenováni prezidentem republiky. Vláda
jedná ve sboru. V rámci své činnosti stanovuje politiku státu, řídí stát
9
prostřednictvím vlastních usnesení a nařízení, koordinuje činnost ministerstev
a státního aparátu, reprezentuje stát, vykonává poradní funkce, dozor a kontrolu.
Ministerstva jsou zřízena zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev
a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších
předpisů. Ministerstva zřizují a řídí další ústřední orgány státní správy. Počet členů
vlády a ministerstev není Ústavou ČR přesně stanoven.
Ustavení vlády České republiky je třífázový proces, kdy v prvé řadě prezident
jmenuje předsedu vlády ČR. Předseda vlády ČR zodpovídá za složení vlády,
jednotliví členové vlády jsou poté jmenováni prezidentem. Poslední fází ustavení
vlády je její předstoupení před poslaneckou sněmovnu ČR a žádost o vyslovení
důvěry. V případě, že nedojde k získání důvěry, celý postup se opakuje. Jestliže ani
v druhém případě nezíská nově jmenovaná vláda důvěru, jmenuje prezident předsedu
vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny ČR. Jestliže ani v tomto případě není
požadavek na vyslovení důvěry úspěšný, může prezident republiky rozpustit
Poslaneckou sněmovnu ČR a vypsat nové volby.
Dalšími orgány výkonné moci jsou jiné správní úřady, ústřední orgány, v jejichž
čele nestojí člen vlády, správní úřady podřízené ministerstvům, nezávislé správní
úřady, místní úřady, územní úřady, orgány územní samosprávy.
Moc soudní
Soudní moc je v České republice zajišťována a vykonávána prostřednictvím
soustavy nezávislých soudních orgánů a prováděna předepsaným způsobem.
Základní ústavní zásady fungování soudní moci:
- výkon soudní moci jménem České republiky,
- nezávislosti soudců,
- nezávislosti soudů,
- rozhodování v senátech nebo rozhodování samosoudcem,
- účast laické veřejnosti na výkonu soudní moci,
- vázanost soudce zákonem a mezinárodními smlouvami,
- rovnost účastníků před soudem,
- veřejnost a ústní forma soudního jednání.
Soustava soudů v České republice je tvořena okresními soudy, krajskými soudy,
vrchními soudy, Nejvyšším soudem ČR a Nejvyšším správním soudem ČR.
Na úrovni okresních soudů fungují ještě obvodní soudy v Praze a na úrovni
krajských soudů městské soudy.
Soustava soudů projednává záležitosti trestně-právní, občansko-právní a otázky
správního soudnictví.
10
Zárukou ústavnosti je Ústavní soud, který stojí mimo soustavu soudů ČR. Jeho
rozhodnutí je konečné a není proti němu přípustný opravný prostředek. Ústavní soud
rozhoduje formou nálezů, které se vyhlašují ve Sbírce zákonů (se všeobecnou
závazností), a ostatních nálezů.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Proveďte rozdělení moci v České republice a jmenujte hlavní orgány.
2. Jakou má Česká republika formu a zřízení.
Testové otázky
1. Poslanci do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR jsou voleni na
a) 3 roky
b) 5 let
c) 4 roky
2. Věk kandidáta na prezidenta ČR je
a) 26 let
b) 21 let
c) 40 let
3. Volební období prezidenta ČR je
a) Pětileté
b) Čtyřleté
c) Desetileté
4. Prezident ČR je volen
a) Přímou volbou
b) Poslanci Poslanecké sněmovny
c) Poslanci a senátory Parlamentu ČR
5. Mezi orgány zákonodárné moci nepatří
a) Vláda ČR
b) Poslanecká sněmovna ČR
c) Senát ČR
6. Vláda rozhoduje v kolegiu a vydává
a) Vládní nařízení
b) Vyhlášky
c) Zákony
11
Doporučená literatura
Knižní dokument
FILIP, Jan. Ústavní právo, učební text pro bakalářské studium. 1. Vydání. Brno:
Masarykova univerzita, Edice multimediálních pomůcek, 2008. ISBN 978-80-210-
4584-2.
HARVÁNEK, Jaromír a kol., Teorie práva. 1. Vydání 2001, 2. Dotisk. Brno:
Masarykova univerzita v Brně, Edice učebnic, 2001. ISBN 80-210-1791-0.
GERLOCH, Aleš, Teorie práva. 1. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80-
86473-85-6.
Elektronický dokument
VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, 2014. Dostupné z:
www.vspj.cz
12
2. TEORIE PRÁVA
Cíl:
Cílem této kapitoly je vysvětlení základních teoretických pojmů a institutů v právu,
právních vztahů, právních norem a jejich členění. Dále pak také seznámení s tvorbou
právních norem, fungování a možností jejich vynucení. Pro použití právní normy je
proveden výklad pojmů interpretace a aplikace právních norem. V kapitole je také
provedeno rozdělení právních norem dle právní síly a rozdělení právních odvětví
v České republice.
Klíčová slova:
Právní norma, právní vztah, legislativní proces, interpretace práva, aplikace práva,
právo soukromé, právo veřejné
2.1. VYMEZENÍ PRÁVNÍCH POJMŮ
Pro správné pochopení, dodržování a uplatňování právních pravidel v běžném životě
je nezbytné pochopení jejich fungování, interpretace a použití v praxi. Vlastní právní
pravidla mohou taktéž mít různou právní sílu, některá pravidla mohou být druhým
nadřízena, být důležitější, včetně možnosti rušení těch právně slabších. Proto je
nezbytné přijmout potřebu pochopení institutů, jako je právní síla, právní
interpretace, aplikace práva, právní vztahy, předmět, obsah a subjekt právních vztahů
a dalších.
Pro první seznámení s právní naukou jsou výše uvedené pojmy, a to nejen pro
zdravotnické obory, ale pro většinu neprávních oborů, pojmy, které jsou pro běžného
uživatele složité a dle prvního názoru zbytečné. Jak již bylo uvedeno výše, právní
vztahy nás obklopují od narození, během celého života, a většinou si ani nejsme
vědomi do kolika z nich denně, každou hodinu či minutu, vstupujeme nebo co
všechno konáme. Na druhé straně lze většinu těchto pojmů převést do pojmosloví,
které běžně užíváme.
Právní pojmy
Právní norma – dle definice uvedené v právní nauce se jedná o obecně závazná
pravidla chování, stanovená nebo uznaná státem, jejichž porušení stát sankcionuje
- pro běžný výklad hovoříme o našich právech a povinnostech, které nám ukládá
nějaký právní předpis, tj. předpis našeho chování, omezení nebo možnosti, jak
se v konkrétním případě chovat. Právní norma je zjednodušeně vymezeno právní
předpis, který může mít v případě laického pohledu formu zákona, vyhlášky,
13
nařízení, atd. Forma a způsob přijetí pravidel v právním předpisu obsažených, je
předem stanovena a upravena v našem právním řádu.
Právní vztah – je společenský vztah mezi dvěma či více konkrétními právními
subjekty, který je upraven právními normami, a v němž jeho účastníci jsou nositeli
vzájemných subjektivních práv a povinností, které jim vznikají přímo nebo
prostřednictvím právních norem. Pro zjednodušení lze opět konstatovat, že právní
vztah je určitým typem společenských vztahů. Společenské vztahy jsou vztahy, které
vznikají mezi lidmi v rámci konkrétní společnosti. Společenské vztahy jsou obecně
regulovány obecnými pravidly chování, pravidly morálky, etiky, apod. Společenské
vztahy, které jsou přímo regulovány právními pravidly, nazýváme právní vztahy.
Právní úkon (v současnosti pojem je upraven na „právní jednání“) – je právní
skutečnost, která spočívá v projevu vůle fyzické nebo právnické osoby, který
směřuje ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních nebo povinností, pro běžné
vysvětlení je to chování nebo konání osob, ze kterého vyplývá nějaký následek, který
je očekáván a upraven právem. Obecně bylo uvedeno chování nebo konání, ale může
to stejně tak být i nečinnost. Dalším rozborem se pak můžeme dostat dále i k úkonu
verbálnímu nebo neverbálnímu, atd.
Právní jednání je možno charakterizovat jako projev vůle právního subjektu, který
směřuje ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu.
Právní řád znamená systém pramenů práva, obsahujících právní normy určitého
státu. Představuje souhrn pramenů práva na daném území (v daném státu) nebo
v mezinárodním společenství.
Pramen práva je forma vydaných právních pravidel a jejich obsah, který
představuje kulturu státu a jeho společenského systému, stupeň rozvoje konkrétní
společnosti, její zvyklosti a celkovou úroveň.
2.2. PRÁVNÍ VZTAHY
Základním cílem a úkolem právních norem je regulace vztahů ve společnosti,
regulace existujících a vznikajících vztahů mezi lidmi, vymezení postavení jedince
a jeho úloha. Vztahy, v obecné poloze je nazýváme společenské, vznikají v rámci
všech činností člověka a jeho existence ve společnosti.
Předpoklady právního vztahu
Mezi předpoklady existence právního vztahu řadíme podmínky, za kterých vztah
vzniká a posunuje se z pozice obecného společenského vztahu na vztah právní:
1. Existence vztahu – subjekty vztahu, objekt vztahu, obsah vztahu (právní
skutečnosti – právní jednání, události a stavy)
2. Existence právní normy
14
Společenský vztah
Vztah
AB
Norma
Právní vztah
Právní vztah
AB
Právní norma
15
Subjekty právních vztahů
- Fyzické osoby
- Právnické osoby
Fyzické osoby
- Právní subjektivita – právní osobnost
- Způsobilost k právním úkonům - svéprávnost
- Způsobilost k protiprávním úkonům (deliktní způsobilost)
- Procesní způsobilost
Způsobilost k právním úkonům (nově svéprávnost) je vymezena v občanském
zákoníku jako způsobilost osoby vlastními právními úkony nabývat práv a také brát
na sebe povinnosti. Pod nabýváním práv je nutno také rozumět, že osoba má
způsobilost svým jednáním existující práva měnit, rušit, apod.
Tuto způsobilost člověk nabývá v návaznosti na své rozumové a volní schopnosti,
což znamená, že člověk je schopen posoudit následky svého jednání a konání, svoje
jednání a konání ovládat, chápat právní důsledky. Vedle rozumové a volní vyspělosti
člověka je druhou podmínkou dosažení předepsaného věku, který se může dle typu
právního vztahu měnit.
Rozlišujeme dvě základní kategorie:
- Osoby s částečnou způsobilostí
- Osoby plně způsobilé
Nejběžnější kategorií osob jsou osoby s plnou způsobilostí k právním úkonům –
tedy plně svéprávné, tzn. osoby dostatečně rozumově a volně vyspělé, zletilé a bez
omezení právní způsobilosti. Tyto osoby mohou v rámci svého jednání nebo konání
činit platné právní úkony (právní jednání), včetně navazujících právních následků.
Zletilost je tedy jednou z podmínek nabytí svéprávnosti (způsobilosti k právním
úkonům). Zletilosti může osoba nabýt dvěma způsoby, a to dosažením věku 18 let
nebo uzavřením manželství ještě před dosažením věku 18 let. V tomto případě je
vycházeno z úpravy v rodinném právu (zákon o rodině), kdy nezletilý dosáhne „tzv.
sňatečné“ způsobilosti dovršením šestnáctého roku. Povolení uzavření je svěřeno
soudu, který svým rozhodnutím povolí uzavření manželství s konkrétně určenou
osobou. K vlastnímu nabytí zletilosti dochází okamžikem uzavření manželství a takto
získaná zletilost je trvalá. Tímto také dotyčná osoba nabývá plné způsobilosti
k právním úkonům s výhradou právních úkonů, u kterých zákon výslovně určuje
hranici 18 let.
Mezi osoby s částečnou způsobilostí k právním úkonům řadíme osoby nezletilé
a osoby, jejichž způsobilost byla omezena rozhodnutím soudu. U nezletilých osob
dochází postupně k získávání právní způsobilosti věkem a nabytím rozumových
16
a volních schopností, tj. způsobilost k takovým úkonům, které jsou přiměřené těmto
schopnostem. V druhém případě se jedná o osoby, jimž v důsledku jejich duševní
poruchy, užívání omamných látek nebo alkoholismu, omezil jejich způsobilost svým
rozhodnutí příslušný soud. Dle nového občanského zákoníku se jedná vždy
o dočasné omezení, které lze opakovat.
V případě, že by osoba, která není způsobilá k provedenému právnímu úkonu, tento
úkon učinila, půjde o úkon absolutně neplatný a tuto neplatnost není možno žádným
způsobem zhojit. Platí to i v případě, že k takovému úkonu dal souhlas její právní
zástupce. I v tomto případě se bude jednat o absolutní neplatnost právního úkonu.
V případě nutnosti provést potřebný právní úkon, je nutný postup tak, že uvedený
úkon provede přímo zákonný zástupce.
I tzv. osoby zcela nezpůsobilé k právním úkonům mají svou způsobilost,
svéprávnost, omezenou pouze dočasně. Současně jim zákon přiznává alespoň
takovou způsobilost, aby mohly činit alespoň základní úkony nezbytné k běžnému
životu, např. jet autobusem. Do této kategorie řadíme osoby, které byly omezeny
způsobilosti soudem, např. z důvodu toho, že trpí duševní poruchou takového stupně,
kdy zde není splněna rozumové a volní vyspělosti k pochopení nebo vlastnímu
provedení právního úkonu. Dále sem řadíme případy, kdy se sice jedná o osobu
nezbavenou způsobilosti, ale právní úkon byl touto osobou učiněn v okamžiku, kdy
trpěla duševní poruchou, která ji učinila neschopnou splnit podmínku rozumové
a volní vyspělosti, tj. být si vědoma následků svého konání. V tomto případě se může
jednat o poruchu, která byla nahodilá nebo trvalejšího charakteru.
Jak již bylo uvedeno výše, k omezení k způsobilosti k právním úkonům dochází při
nedostatku věku. Nezletilá osoba v určité fázi svého vývoje, věku, není způsobilá
k právním úkonům v plném rozsahu. Právní úkony za tuto osobu vždy provádí její
zákonní zástupci.
Právnické osoby
Právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům vychází ze splnění všech
požadavků na její vznik a právní existenci. Právnická osoba byla vytvořena právní
naukou a její vznik vychází přímo ze zákona nebo z rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Jednání za právnickou osobu je uskutečňováno obecně prostřednictvím jejich
statutárních orgánů, jejími členy nebo zaměstnanci. Jednání za právnickou osobu
ve vymezeném rozsahu může být také uskutečňováno na základě zákonného nebo
smluvního zastoupení. Právní terminologie se v oblasti právnických osob dle nového
občanského zákoníku částečně změnila.
17
Objekt právního vztahu
Druhy objektů právního vztahu:
- Věci
- Výsledky tvůrčí činnosti
- Chování a výsledek chování
- Hodnoty lidské osobnosti
- Hmotné objekty jiného charakteru.
Objekty právního vztahu se realizují v rámci obsahu právního vztahu (oprávnění
a povinností), jsou příčinou účasti subjektů v právním vztahu.
Obsah právního vztahu
Obsah právního vztahu představují oprávnění a povinnosti jednotlivých subjektů
právních vztahů. Obvykle oprávnění jednoho ze subjektů odpovídá povinnosti
druhého subjektu.
Právní skutečnosti
Jedná se o okolnosti nebo podmínky, na základě kterých dochází k vzniku, změně
nebo zániku právního vztahu. Tyto okolnosti mohou být závislé na vůli subjektu
nebo nikoliv.
Z tohoto pohledu vymezujeme
Právní skutečnost závislá na vůli subjektu
- právní jednání
- protiprávní jednání.
Skutečnosti nezávislé na vůli subjektu
- právní události
- protiprávní stavy.
Za právní jednání považujeme takové jednání, které způsobuje právní následek, a to
následek úmyslně či neúmyslně způsobený.
Právní jednání učiněné s úmyslem způsobit právní následek dělí obecná právní nauka
- na právní úkony,
- na individuální právní akty.
Definice právního úkonu (nově právního jednání) byla provedena již výše
a právní úkon tedy představuje právní jednání subjektu, se kterým právní norma
18
spojuje právní následky. Pro hodnocení, aby bylo možno považovat jednání subjektu
jako právní úkon, musí být splněny náležitosti právního úkonu.
- Obecné náležitosti – subjekt a jeho způsobilost k právním úkonům;
- Náležitosti vůle subjektu, skutečnost vůle, vážnost, vůle prostá omylu,
svoboda vůle;
- Náležitosti projevu vůle, její srozumitelnost, určitost projevu a splnění
předepsané formy;
- Jednání musí být možné a dovolené, realizovatelnost a shoda s právem;
- Existence shody mezi vůlí a jejím projevem.
Mimo právní úkony ještě právní nauka rozpracovává jednání protiprávní, tj. právní
úkon není v souladu s právem, a to bez ohledu, zda bylo úmyslem subjektu
protiprávní následek způsobit či nikoliv. Následkem vždy bude právní odpovědnost
subjektu.
Individuální právní akty jsou takové úkony orgánu státní moci, které zakládají,
mění nebo ruší právní vztahy. Individuální právní akt je také výsledkem aplikace
práva, o které ještě bude další výklad později. Podstatným znakem, kterým se také
liší od právních aktů normativních, je individualizace právního vztahu, což znamená
rozhodnutí pro určitý okruh subjektů nebo jednotlivce.
Individuální právní akty dle svého účinku mají charakter konstitutivní, kdy svým
určením zakládají, mění nebo ruší právní vztahy, nebo mají charakter deklaratorní,
kdy osvědčují, „deklarují“, existenci právního vztahu.
Mezi právní skutečnosti, které jsou nezávislé na vůli subjektu, jsou, jak již bylo výše
uvedeno, právní události a protiprávní stavy.
Jedním z nejdůležitějších institutů, nejdůležitější právní událostí, se kterou právní
normy spojují vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, je čas. Čas působí v právu
jako stanovený termín (datum, časový bod) nebo ve formě lhůt. Povědomost
o průběhu lhůt a počítání času, patří mezi důležité znalosti každého z nás.
Nejznámějším členění časových pojmů je vymezení lhůt prekluzivních a lhůt
promlčecích. Základním rozdílem mezi lhůtou prekluzivní a promlčecí je právní
následek jejich uplynutí.
Lhůta promlčecí a promlčení práva představuje ve svém následku omezení,
oslabení právního nároku. Právo i nadále platí, ale je oslabeno možností protistrany
vyslovit jeho promlčení. Dalším rozdílem je ta skutečnost, že i v případě
promlčeného práva, lze dle tohoto práva plnit své závazky a nejedná se u příjemce
plnění o bezdůvodné obohacení, s povinností toto plnění vrátit.
19
V případě prekluzivních lhůt právo, které je prekludováno, zaniká a k tomuto
zániku přihlížejí správní orgány či soud z úřední povinnosti. Z tohoto vymezení také
vyplývá povinnost vrátit plnění, pokud bylo po uplynutí prekluzivní doby z tohoto
právního vztahu cokoliv plněno.
Mezi další právní události patří narození subjektu a také smrt subjektu. Tyto
události mají přímý právní dopad na trvání právních vztahů nebo vznik nových
vztahů.
Za protiprávní stavy považujeme stavy, které nastaly na základě nezaviněné
události, např. nemoc z povolání.
2.3. NORMATIVNÍ PRÁVNÍ AKTY – PRÁVNÍ NORMY
Normativní právní akty obsahují pravidla chování a mají normativní charakter, tj.
regulují a upravují právní vztahy širokého okruhu subjektů. Současně musí být
splněna podmínka přijetí normativního právního aktu státem předepsanou cestou.
Od individuálního právního aktu se liší normativní akt svou normativností, okruhem
subjektů, které zavazuje a okruhem vztahů, které upravuje.
Pro lepší pochopení textu lze za normativní právní akt považovat zákon, vyhlášku,
nařízení, opatření, apod., zjednodušeně právní předpis vydaný dle právního řádu
České republiky. Individuální právní akt poté představuje rozhodnutí správního,
soudního či jiného orgánu veřejné moci v konkrétní věci, a pro konkrétně určitého
adresáta právního vztahu.
Pro rozdělení normativních právních aktů je nutné provedení třídění dle různých
kritérií, dle právní síly, podle orgánů, které je vydaly, způsobu přijetí, právních
vztahů, které upravují, apod.
Vydávání normativních aktů v podobě ústavních zákonů a zákonů je ústavním
pořádkem České republiky svěřeno zákonodárnému sboru, kterým je Parlament
České republiky, Poslanecká sněmovna ČR a následně Senát ČR.
Ústava ČR pak ve svém článku 78 zmocňuje Vládu České republiky k vydávání
odvozených normativních právních aktů. Citace článku 78 Ústavy ČR -
„K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení“.
Nařízení vlády podepisují předseda vlády a příslušný člen vlády České republiky.
Oprávnění vydávat normativní právní akty ze strany ministerstev, jiných správních
úřadů a orgánů územní samosprávy vychází také z Ústavy ČR z článku 79 odst. 3,
citace: „Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na
základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem
zmocněny.“
20
V návaznosti na způsob vydávání, jeho prvotnost nebo odkaz na další právní předpis,
rozdělujeme normativní právní akty na původní normativní právní akty:
- Ústava ČR, ústavní zákony Listina základních práv a svobod
- Zákony České republiky
- zákonná opatření
- obecně závazné vyhlášky zastupitelstev územních samosprávných celků.
Mezi odvozené normativní právní akty řadíme:
- nařízení vlády (vládní nařízení)
- právní předpisy ministerstev, vyhlášky,
- právní předpisy jiných správních orgánů
- nařízení orgánů územní samosprávy.
Členění normativních právních aktů
V případě členění dle právní síly, právní norma nižšího řádu nesmí být v rozporu
s normou vyšší.
Právní normy dle právní síly:
o Ústava a ústavní zákony,
o Zákony,
o Vládní nařízení
o Vyhlášky ministerstev,
o Další normativní právní akty.
21
2.4. LEGISLATIVNÍ PROCES
Obsahem právní normy jsou obecně závazná pravidla chování, uznaná a vynutitelná
státní mocí. Pro vznik, existenci či zánik právní normy jsou státem stanovena přesná
pravidla.
Právní norma dle obecné právní teorie vzniká v legislativním procesu nebo
na základě konsenzu. Posledním způsobem vzniku pravidel chování je spontánní
chování, kdy k tvorbě práva dochází prostřednictvím obyčejů nebo právních
principů. V tomto případě se jedná obvykle o právo obyčejové, právo nepsané.
V současné době zcela převládlo právo psané a proces přijímání právních pravidel
ve formě právních norem přesně stanoveným postupem, který nazýváme
legislativním procesem.
Parlament ČR je jediným a výlučným zákonodárným orgánem, který je oprávněn
přijímat zákony.
Právo zákonodárné iniciativy – podat návrh zákona, má kterýkoliv poslanec nebo
skupina poslanců. Dalšími oprávněnými subjekty jsou Senát ČR jako celek, vláda,
zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku.
Náležitosti návrhu zákona upravuje Jednací řád Poslanecké sněmovny ČR. Návrh se
předkládá předsedovi sněmovny, který jej postupuje organizačními výboru. Návrh
zákona se poté rozesílá poslaneckým klubům ve sněmovně a všem poslancům.
K návrhu zákona se vyjadřuje Vláda ČR – dává své stanovisko (pokud není
navrhovatelem sama).
Po zařazení návrhu do pořadu následující schůze, je určen zpravodaj pro prvé čtení
a navrhuje se přikázání návrhu k projednání zvoleným výborům. Poslanecké kluby
a poslanci by měli obdržet návrh zákona se stanoviskem vlády minimálně 10 dnů
od jeho prvního čtení.
Navrhovatel uvádí svůj návrh zákona, k zákonu vystupuje i určený zpravodaj.
K návrhu se koná obecná rozprava. Pokud není návrh zákona vrácen navrhovateli
nebo zamítnut, přikazuje se k projednání výborům nebo konkrétnímu výboru.
K návrhu zákona mohou poslanci nebo výbory zaslat svá stanoviska.
V rámci druhého čtení, předkládá výbor, kterému byl návrh přikázán, návrh usnesení,
zda má být návrh schválen nebo nikoliv, formuluje také případné vznesené doplňky
nebo změny. Opětovně vystupuje s návrhem navrhovatel a poté zpravodaj. Poté
následuje obecná rozprava. Pokud není návrh vrácen nebo zamítnut, koná se
podrobná rozprava o návrhu zákona. Během této rozpravy je možno podat
pozměňující návrhy. Tyto návrhy musí být předány všem poslancům.
Třetí čtení se koná nejdříve dvacet čtyři hodin po doručení pozměňovacích návrhů,
Rozprava ve třetím čtení se koná pouze v rozsahu legislativně technických chyb,
tiskových nebo chyb v psaném textu. Poté se hlasuje o přijetí pozměňovacích návrhů.
22
V případě schválení se sněmovna usnáší, zda bude s návrhem zákona vysloven
souhlas.
Tento odsouhlasený návrh zákona se odešle Senátu. Senát může návrh zákona
schválit nebo se návrhem zákona nezabývat. V případě jeho zamítnutí předseda
Senátu předloží návrh zákona zpět sněmovně, aby o něm hlasovala znovu. Pro přijetí
zákona je nezbytné schválení nadpoloviční většinou všech poslanců.
Přijatý zákon se postupuje prezidentu republiky, který zákon může přijmout nebo
zákon vrátit sněmovně. Pro přehlasování prezidenta je nezbytná nadpoloviční většina
všech poslanců. Nejsou přípustné pozměňovací návrhy.
Zákon podepisuje
- Prezident České republiky
- Předseda Vlády České republiky,
- Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Zákony a podzákonné právní předpisy se publikují ve Sbírce zákonů (zákon č.
309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv).
Platnost a účinnost právních předpisů
V závěru legislativního procesu pro vstup právní normy do právního řádu
rozeznáváme tři důležité pojmy – schválení, publikace a účinnost. Okamžik
schválení byl vyložen již výše v textu.
Publikace (vyhlášení) právní normy je podmínkou pro její platnost a zařazení mezi
platné předpisy. V České republice je pro publikaci určena Sbírka zákonů – jako
jediný institut pro oficiální prezentaci textu právní normy. Dnem rozeslání Sbírky
zákonů vstupuje právní norma ve svou platnost. Dnem vyhlášení právního předpisu
je den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů, uvedený v jejím záhlaví.
Právní norma je platná, ale není ještě způsobilá způsobit právní účinky nebo
regulovat právní vztahy. K zahájení působení právní normy musí nastat okamžik
nabytí její účinnosti. Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají obvykle
právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý
obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem
vyhlášení. Právní teorie zná k dřívější počátek účinnosti než je vyhlášení právního
předpisu, jedná se o tzv. zpětnou retroaktivitu právní normy. V demokratickém
právním režimu by k případům zpětné retroaktivity nemělo docházet. Opak je však
pravdou.
Mimo nabytí účinnosti uplynutím 15 dne po vyhlášení právního předpisu, může
právní norma obsahovat jiný časový údaj účinnosti právního předpisu, stanovené
23
pevné datum nebo časový údaj stanovený jiným způsobem, např. prvním dnem
měsíce následujícího pro vyhlášení, apod.
Ve Sbírce zákonů, právní úprava zákonem č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů
a Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, se vyhlašují
uveřejněním jejich plného znění
a) ústavní zákony,
b) zákony,
c) zákonná opatření Senátu,
d) nařízení vlády,
e) právní předpisy vydávané ministerstvy a ostatními ústředními správními úřady;
právní předpisy jiných správních úřadů a právnických osob, pokud na základě
zvláštního zákona vydávají právní předpisy s celostátní působností (vyhlášky).
Obecně tyto normy nazýváme právní předpisy. Ve Sbírce zákonů se dále
vyhlašují:
a) nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu, pokud je tak
zákonem ustanoveno,
b) sdělení Ústavního soudu, jestliže o jejich vyhlášení Ústavní soud rozhodne,
c) usnesení Poslanecké sněmovny o zákonném opatření Senátu, anebo sdělení
předsedy Poslanecké sněmovny, že se Poslanecká sněmovna na své první
schůzi o zákonném opatření Senátu neusnesla,
d) rozhodnutí prezidenta republiky, oznámení prezidenta republiky o výsledku
referenda, usnesení komor Parlamentu a usnesení vlády, pokud tak stanoví
zvláštní zákon nebo jestliže o jejich vyhlášení tyto orgány rozhodnou,
e) rozhodnutí předsedy Senátu, a není-li funkce předsedy Senátu obsazena,
předsedy Poslanecké sněmovny, o vyhlášení volby prezidenta republiky,
f) sdělení ministerstev, jiných ústředních správních úřadů, Státní volební komise
nebo České národní banky o skutečnostech a přijatých rozhodnutích, pokud
povinnost vyhlásit je ve Sbírce zákonů stanoví zvláštní zákon,
g) úplná znění ústavních zákonů a zákonů, zmocňuje-li k vyhlášení jejich úplného
znění předsedu vlády ústavní zákon nebo zákon,
obecně nazýváme jako další právní akty, a v neposlední řadě se vyhlašují také
sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb.
Pro vyhlašování mezinárodních aktů, kterými je Česká republika vázána slouží
Sbírka mezinárodních smluv. Ve Sbírce mezinárodních smluv se vyhlašují sdělením
Ministerstva zahraničních věcí:
24
a) platné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána (mezinárodní
smlouvy),
b) oznámení o výpovědi mezinárodních smluv a o jiných skutečnostech důležitých
pro provádění jednotlivých mezinárodních smluv,
c) rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací,
jimiž je Česká republika vázána (rozhodnutí mezinárodních orgánů
a organizací).
2.5. INTERPRETACE A APLIKACE PRÁVA
Interpretace práva
Za interpretaci práva považuje právní nauka duševní proces směřující k zjištění
obsahu právních norem, aktů aplikace práva a právního jednání nebo právních
úkonů. Z pohledu laického jde o pochopení a porozumění textu zákonů, vyložení si
jejich podstaty, porozumění právům a povinnostem v nich uložených, s cílem jejich
správného využití v právních vztazích.
Jak již bylo uvedeno, interpretujeme:
- právo jako takové, zejména obsah právních norem,
- akty aplikace práva, nejčastěji rozhodnutí správních a soudních orgánů,
- jednání a úkony osob, texty s právní tematikou, ad.
Z pohledu laika lze interpretaci považovat za postup, kdy si člověk sám musí vyložit,
co dané právo, právní norma (pravidlo), a jak upravuje, jaká práva a povinnosti pro
něj z pravidla plynou, jakým způsobem se má chovat či nechovat. Interpretaci
můžeme dělit různými způsoby. Mimo to, že si člověk dané pravidlo vykládá pro
sebe sám, mohou právní pravidla vykládat další subjekty, a to s různou právní
závazností a využitím.
Druhy výkladů:
- Dle subjektu podávajícího výklad
- Dle způsobu a metody výkladu
- Dle rozsahu výkladu
Autentický výklad právní normy provádí ten, kdo normu ve skutečnosti vydal
(normotvůrce), zákonodárný sbor v případě zákonů, ministerstva v případě vyhlášek
ministerstev, apod.
25
Výklad legální, který má velký význam pro další rozhodování soudních institucí
nebo metodické řízení státních institucí, provádí např. Ústavní soud nebo Nejvyšší
správní soud, atd.
V rámci fungování a řízení státních institucí, jejich systému nadřízenosti
a podřízenosti se setkáváme s výkladem oficiálním, který je podřízené instituce
nebo pracovníky služebně závazný, je vydáván nadřízeným pro své podřízené,
obvyklá forma tohoto výkladu jsou individuální nebo normativní instrukce.
Specifikem tohoto výkladu je jeho využití pro omezený okruh subjektů.
I v rámci orgánů, které přímo právní normu aplikují, se jedná o formu výkladu. Jedná
se o výklad orgánu aplikujícího právo, je nazýván jako ustálená interpretační
praxe, v případech použití v konkrétním případě bývá uveden v odůvodnění
individuálního právního aktu (rozhodnutí). Pro sjednocování důležitých aplikačních
postupů může být využívána judikatura vyšších soudních institucí se svou právní
závazností pro další způsob rozhodování. V neposlední řadě dochází i k výkladu
právních norem ze strany vědeckých institucí v rámci zpracování teoretických
rozborů právních úprav, nazýváme jej výkladem doktrinálním. Příkladem jsou
komentáře zákonů, zpracování důvodových zpráv k návrhům zákonů., apod.
Aplikace práva
Aplikace práva je dle právní nauky kvalifikovaná realizace práva, kterou
uskutečňují orgány veřejné správy. Mezi aplikaci práva, jako formu realizace práva,
lze zařadit i vlastní využití právních norem za účelem vzniku právního následku.
Jestliže dojde k situaci, že osoba, fyzická osoba – soukromoprávní subjekt, má právní
zájem uzavřít např. smlouvu, musí dle předmětu smlouvy podřadit tento svůj zájem
pod příslušnou právní normu a tuto aplikovat. Obecnějším však právní nauka
považuje aplikační proces orgánu veřejné správy, kdy tímto způsobem dochází
k vydávání individuálních právních aktů.
Aplikační proces rozdělujeme na tři základní stádia. Prvním stádiem je proces
zjišťování skutkového stavu. Cílem je vždy co nejobjektivnější zjištění pro správnou
aplikaci práva. Druhým stádiem je podřazení skutkového stavu pod právní normy,
které lze na tento stav aplikovat. Závěrečným stádiem je vlastní vydání aktu aplikace
práva – individuální právní akt.
Individuální akt je výsledek aplikační činnosti, výsledek pravomocného rozhodnutí
státního orgánu, v němž se zakládá, mění nebo zaniká právo, případně také ověřují
práva a právní povinnosti individuálně určených subjektů.
Individuální právní akty se dělí dle účinků
- Konstitutivní individuální právní akty,
- Deklaratorní individuální právní akty.
26
Na základě konstitutivního právního aktu vznikají, mění se nebo zanikají právní
vztahy, práva nebo povinnosti. U aktů deklaratorních dochází k osvědčení určitého
právního stavu, vztahu nebo skutečnosti.
Základní náležitosti individuálního právního aktu:
- Výrok
- Odůvodnění
- Poučení
V rámci výroku individuálního právního aktu (v případě aplikačního procesu orgánu
veřejné správy je běžnější pojem „rozhodnutí“), dochází k formulaci konkrétních
práv nebo povinností, které jsou předmětem aplikačního procesu.
Důvody, které vedly k vydání rozhodnutí a konkrétnímu výroku, obsahuje
odůvodnění rozhodnutí. V této části by měly být popsány všech relevantní
skutečnosti, které k rozhodnutí vedly, postupy správního orgánu a právní normy,
kterými se státní orgán řídil.
V části poučení se uvádí možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutí,
označení orgánu, ke kterému opravný prostředek je nutno podat a lhůty pro jejich
podání. Důležitou součástí poučení je i informace o odkladném účinku podaného
opravného prostředku.
Mimo tyto základní náležitosti individuálního právního aktu, je nezbytné ještě
uvést ostatní náležitosti jako je označení orgánu, který rozhodnutí vydal, označení
adresáta rozhodnutí, vyznačení data vydání rozhodnutí, podpis oprávněné osoby
a úřední razítko.
S individuálními právními akty, jejich platností a účinností, souvisí další právní
instituty:
Právní moc rozhodnutí – rozhodnutí (normativní právní akt) je v právní moci,
jestliže již nelze použít řádný opravný prostředek (napadnout rozhodnutí řádným
opravným prostředkem).
Vykonatelnost rozhodnutí – právo nebo povinnost uložená rozhodnutí je
vykonatelná – vynutitelná státní mocí.
Odkladný účinek podaného odvolání (řádného opravného prostředku) – právo nebo
povinnost stanovená rozhodnutím není v právní moci a vykonatelnosti do rozhodnutí
odvolacího orgánu.
27
2.6. ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ PRÁVA
Moderní teorie práva rozděluje právo na právo soukromé a právo veřejné. Právem
soukromým je pak považována oblast právní úpravy osobních a osobně-majetkových
poměrů jednotlivců.
Do práva soukromého zařazujeme následující právní odvětví:
- Právo občanské (hmotné a procesní)
- Právo obchodní
- Právo pracovní
- Právo rodinné
- Právo pozemkové
- Právo družstevní
- Mezinárodní právo soukromé
Do práva veřejného „státního“ zařazujeme následující právní odvětví:
- Právo ústavní „státní“
- Právo trestní (hmotné a procesní)
- Právo správní (hmotné a procesní)
- Právo finanční (hmotné a procesní)
- Právo životního prostředí
- Právo církevní
- Mezinárodní právo veřejné.
Σ
28
Občanské právo dále rozdělujeme na občanské právo hmotné a občanské právo
procesní. V rámci své úpravy jsou předmětem hmotného práva vlastnická práva,
osobnostní práva a práva osobní. Dalším širokým okruhem je občanskoprávní úprava
práva závazkového a do osobnostních práv zařazujeme i práva duševního vlastnictví.
Občanské právo procesní upravuje postupy, jakými lze uvedená práva zabezpečit
v případě jejich porušení nebo potřeby práva potvrdit, osvědčit nebo vynutit.
Obchodní právo se zaměřuje na obdobný okruh právních vztahů jako právo
občanské s odlišností v oblasti subjektů a oblasti tržního hospodářství. Svou úpravou
je těsně propojené s právem občanským, některé právní vztahy obchodního
charakteru jsou upraveny pouze v občanském zákoníku. Nový občanský zákoník
platný od 1. 1. 2014 spojil právo občanské s právem obchodním do jedné základní
právní normy.
Pracovní právo reguluje oblast právních vztahů vztahujících se k výkonu pracovní
činnosti, vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, mezi zaměstnavateli
a institucemi zaměstnanců. O jeho významu svědčí skutečnost, že pracovní činností
vykonávané prostřednictvím pracovně právních vztahů je vytvářena převážná část
ekonomických statků. Jako součást pracovního práva je také považována právní
úprava sociálního a nemocenského zabezpečení, jedna z nejnovelizovanějších
a nejsložitějších právních oblastí.
Rodinné právo by bylo možno považovat, a někdy je také tak řazeno, za součást
práva občanského. Nyní je zařazeno jako součást nového občanského zákoníku.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Které oblasti práva zahrnujeme do práva soukromého a které do práva
veřejného, jaký je jejich základní rozdíl.
2. Vysvětlete pojem aplikace práva a interpretace práva.
Testové otázky
1. Subjektivita k právním úkonům v občanském právu se nabývá
a) Dosažením zletilosti
b) Dokončením školní docházky
c) Narozením
2. Právní předpis nabývá platnosti
a) přijetím většinou poslanců
b) podpisem prezidenta ČR
c) vyhlášením (publikací) ve Sbírce zákonů
29
3. Oficiálním orgánem pro publikaci právních předpisů je
a) Věstník parlamentu ČR
b) Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR
c) Sbírka zákonů
4. Žadatel byl správním orgánem vyzván k doložení podkladů, lhůta k doložení
uplynula v pondělí 1. dubna 2013 (Velikonoční pondělí). Faktický poslední den
pro splnění výzvy
a) pátek 29. března
b) úterý 2. dubna
c) pondělí 1. dubna
5. Parlament ČR přijímá
a) zákony a ústavní zákony
b) nálezy
c) vyhlášky
6. Prameny práva jsou
a) právní obyčeje, soudní a správní precedenty, smlouvy, normativní právní akty
b) soudní a správní precedenty, smlouvy, normativní právní akty
c) právní obyčeje, soudní a správní precedenty, normativní smlouvy, normativní
právní akty
7. Základní podmínkou pro platnost právního předpisu je
a) publikace ve Sbírce zákonů a rozhodnutí
b) podpis prezidenta ČR
c) publikace ve Sbírce zákonů
Doporučená literatura
Knižní dokument
HARVÁNEK, Jaromír a kol., Teorie práva. 1. Vydání 2001, 2. Dotisk. Brno:
Masarykova univerzita v Brně, Edice učebnic, 2001. ISBN 80-210-1791-0.
GERLOCH, Aleš, Teorie práva. 1. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80-
86473-85-6.
Elektronický dokument
VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, 2014. Dostupné z:
www.vspj.cz
30
3. PRÁVO VE ZDRAVOTNICTVÍ
Cíl:
Cílem této kapitoly je seznámení s fungováním práva a úlohou práva
ve zdravotnictví. Právo ve zdravotnictví nebo také medicínské právo vytváří vlastní
součást právního řádu, protože jej nelze díky záběru právních vztahů podřadit pod
žádné odvětví práva, ani jednoznačně označit za objekt práva veřejného či
soukromého. Do oblasti medicínského práva zahrnujeme oblast veřejného pojištění
a veřejné ochrany zdraví s ingerencí státní moci, oblast fungování zdravotnických
zařízení, lékařů, privátních lékařů a úpravu právních vztahů mezi pacientem
a lékařem. Ale ani toto široké vymezení nezahrnuje všechny oblasti, kam až
problematika zdravotnictví, zdraví, sociální péče, atd., může zasahovat.
Se zdravotnickým právem, zdravotnictvím a jeho hlavní úlohou, kterou by mělo být
poskytování léčebné péče, se změnou politických poměrů po roce 1989, se zvýšil
význam i otázky trestně-právní.
Klíčová slova:
Veřejné pojištění, medicínské právo, sociální péče, veřejná ochrana zdraví,
zdravotnický personál, pacient, práva a povinnosti, pojištěnec, zdravotní péče,
poskytovatel zdravotní péče
K dosažení soudobé podoby zdravotnictví vedl dlouhý vývoj, měnil se přístup
k zabezpečování zdravotnické péče a jeho poskytovatel, měnil se vztah lékaře
k pacientovi a pacienta k lékaři, měnil se způsob financování zdravotnických služeb.
Historicky bylo v prvních počátcích poskytování zdravotní péče výhradně rodinného
charakteru, veškerý průběh poskytování zdravotní péče a její zabezpečení bylo
otázkou rodiny a jejích příslušníků, případně zabezpečení v rámci místních komunit.
Tato sounáležitost vycházela z náboženských principů, z principů křesťanství
a solidarity.
S rozvojem společnosti se povinnost postarat se o nemocné, práce neschopné
a seniory přenášela na místní komunity – obce. Obce se staraly o osoby, které měly
domovské právo k dané obci.
Z náboženských základů a principů vycházely dále nově vznikající církevní
a mnišské řády, jejichž posláním byla také starost o staré a nemocné. Také přístup
k veřejnému zdraví se pozvolna měnil, hlavně v důsledku epidemií nakažlivých
31
chorob, na základě kterých zemřely statisíce osob. V obcích a městech byly
zřizovány obecní nebo církevní nemocnice (špitály).
Dalším podnětem pro změnu v nahlížení na ochranu a péči o veřejné zdraví, o starost
o nemocné, přinesl rozvoj průmyslové výroby. Rozvoj průmyslu také přinesl rozvoj
měst a koncentraci obyvatelstva do těchto center. S opuštěním vlastní soběstačnosti
při zajišťování základních životních potřeb, bylo nutno zabezpečit výpadky
pracovních sil. Ještě před vznikem nemocenského pojištění, obdobného jako známe
dnes, byla tato starost koncipována na cechovním systému, kde dle příslušnosti
k cechu se zabezpečovala kolektivní pomoc nemocným nebo starým osobám.
Z důvodu nedostatečnosti takto zabezpečovaných potřeb a fenoménu potřeby
zdravotně zdatných osob pro potřeby vojenských sil (zájem státu), vzniká v Prusku
model povinného solidárního zdravotního pojištění. Jeho strůjcem byl pruský kancléř
Otto von Bismarck.
V současném vyspělém světě se vytvořené zdravotnické systémy rozdělují
do několika typů. Pro členění je možné zvolit různá hlediska. Podle toho, jakým
způsobem je hrazeno zdravotní pojištění, dělíme zdravotnické systémy
- Systém financovaný z veřejného zdravotnického pojištění
- Systém financovaný ze státního rozpočtu
- Soukromé zdravotní pojištění.
Systém financování ze státního rozpočtu fungoval na našem území až do roku
1992 v podobě jednotného a centrálně řízeného zdravotnictví. Mimo tento systém
neexistoval soukromý sektor, neexistovaly soukromé zdravotnické služby. V rámci
daného systému nebyla možná volba ošetřujícího lékaře nebo zdravotnického
zařízení (dle nové terminologie poskytovatele zdravotnických služeb).
Systém veřejného zdravotního pojištění funguje na odlišném principu. Funguje
na principu průběžného financování zdravotní péče z pojistného (povinného
příspěvku) hrazeném pojištěnci. Průběžné odvody jsou využívány pro úhradu
zdravotnických výkonů poskytovatelů zdravotnických služeb. Základním principem
je solidarita mezi zdravými a nemocnými osobami. Samozřejmostí je od roku 1992
právo na volbu poskytovatele zdravotnických služeb.
Princip solidarity
ČR – oddělení zdravotního a sociálního pojištění, rozsah hrazených
zdravotních služeb stanoven zákonem
Vzorem tohoto systému je britská National Health Service (NHS) neboli Národní
zdravotní služba.
Slabinou tohoto systému je však právě základní princip solidarity, neboť
demografická křivka se postupem času značně změnila. Dochází ke zvyšování věku,
kterého se v současné době lidé dožívají, přibývá civilizačních nemocí a naopak
32
klesá počet práceschopného, a do systému přispívajícího, obyvatelstva. Dalším
negativním vlivem je zvyšující se nezaměstnanost.
Systémem, který je založen na tržních mechanismech, je systém soukromého
zdravotního pojištění. Představitelem tohoto systému je fungování zdravotního
pojištění ve Spojených státech amerických. Americké zdravotnictví je hrazeno
ze soukromého pojištění, které si platí každý jednotlivec a z veřejných zdrojů, tj.
federálních financí i daní jednotlivých států USA prostřednictvím veřejných
zdravotnických programů (MEDICARE, MEDICAID, Veteran Health
Administration).
Česká republika
Právo na poskytování zdravotní péče v České republice vyplývá z ústavní listiny
základních práv a svobod - úst. z. č. 2/1993 Sb., cit.:
Čl. 6
(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před
narozením.
Čl.31
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného
pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek,
které stanoví zákon.
Z této úpravy je zřejmá povinnost státu a státní moci dozoru nad organizací
a zabezpečením zdravotnické péče obyvatelstvu České republiky. Došlo k vytvoření
právního prostoru a nového systému poskytování zdravotních služeb pod kontrolou
a dohledem státu nad vlastním výkonem zdravotnických služeb. Vlastní zajištění
a financování se děje prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, poskytování
pak poskytovateli zdravotnických služeb kvalifikovanou formou. Byla zřízena
centrální Všeobecná zdravotní pojišťovna a na základě zákona vznikly také další
zdravotní pojišťovny. Mezi zásadní změny v systému je také právo na svobodnou
volbu poskytovatele zdravotnických služeb.
Do roku 1992 fungoval na našem území systém - Národní zdravotní služby (1948 –
1992) v podobě jednotného a centrálně řízeného zdravotnictví. Organizace
zdravotnictví byla budována na územním principu, se spádovými oblastmi. Mimo
tento systém neexistovala soukromá zdravotnická zařízení, pouze státní hierarchická
síť nemocnic určeného typu. V rámci daného systému nebyla ani možná volba
ošetřujícího lékaře. Všichni zdravotničtí i nezdravotničtí pracovníci byli k tomu
systému v pracovním poměru. Mimo územní princip ještě existovala rezortní
zdravotnická zařízení řízená příslušnými ministerstvy.
33
3.1. PRÁVNÍ ÚPRAVA
Pro vymezení a správné pochopení pojmu medicínské právo je nezbytné provést
definici pojmu zdravotnictví, neboť je upravena řadou zákonů a dalších právních
předpisů z různých právních odvětví.
Pod pojem medicínské právo můžeme zařadit celou oblast úpravy veřejného
zdravotního pojištění, a to jak z pohledu pojištěnců – fyzických a právnických osob,
zaměstnanců a zaměstnavatelů, tak i z pohledu uzavírání smluvních vztahů mezi
lékaři, zdravotnickými zařízeními a zdravotními pojišťovnami, úpravu postavení
zdravotních pojišťoven a jejich činnosti. Dalším velkým úsekem je vymezení rámce
činnosti zdravotnických zařízení, státních i nestátních, úprava postavení lékaře
a zdravotnického personálu obecně, činnosti České lékařské komory a dalších
profesních sdružení lékařů. Velkým blokem právní úpravy je také vymezení práv
a povinností při poskytování zdravotnické péče, poskytování první pomoci, vztahu
pacient a lékař, jejich práva a povinnosti, otázky odpovědnosti za škodu, ochrana
osobníc h údajů, mlčenlivost a řada dalších právních vztahů. Konkrétní úpravu mají
některé specifické činnosti ve zdravotnictví, např. oblast odběru tkání a orgánů, krve
a transplantace, problematika umělého přerušení těhotenství, apod.
V oblasti veřejného zdravotního pojištění patří mezi základní zákony týkající se
veřejného pojištění:
Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších
předpisů;
Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, ve znění pozdějších
předpisů;
Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální pojištění ve znění pozdějších
předpisů;
Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně, ve znění pozdějších
předpisů;
Zákon ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších
zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů;
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů;
Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů;
34
V oblasti veřejného zdraví jsou to pak právní normy:
Zákon č.258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů;
Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování,
ve znění pozdějších předpisů;
Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění zákona č.
385/2012 Sb.;
Do bloku dalších právních norem zařazujeme právní normy upravující fungování
zdravotnických zařízení, předpoklady výkonu činností zdravotnického personálu,
Právní normy z oblasti vlastních zdravotnických činností, odběry krve, tkání,
transplantace, apod.:
Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti
a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního
lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů;
Vyhláška č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných
odborných pracovníků;
Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů
a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění předpisů;
Zákon ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství;
Vyhláška MZ ČR č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci;
Zákon č. 296/2008 Sb., o lidských tkáních a buňkách, ve znění pozdějších předpisů;
Pro úplnost vymezení právní úpravy je možné jmenovat celou řadu ústavních
zákonů a zákonů, které se dotýkají zdravotnictví, pracovněprávních vztahů,
občanskoprávních vztahů, trestněprávní problematiky apod.:
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů;
Ústavní zákon - Usnesení Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.
o vyhlášení Listiny základních práv a svobod;
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů;
35
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, v této
souvislosti s uvedením nového občanskoprávního předpisu, který bude nově
zahrnovat celou řadu právních vztahů – zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský
zákoník, který by měl nabýt účinnosti k 1. 1. 2014;
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů;
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů;
Na předním místě by bylo potřebné také uvést právní předpisy, ke kterým
Česká republika přistoupila a které tvoří základ pro další vnitrostátní úpravu.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č.
96/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské
bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny)
Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí (Sdělení Ministerstva
zahraničních věcí č. 97/2001 Sb. m. s., o přijetí Dodatkového protokolu k Úmluvě
na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie
a medicíny)
Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Sdělení federálního
ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících)
Základní pojmy:
Poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která
má oprávnění k poskytování zdravotních služeb dle zákona o zdravotních službách.
Za zdravotní služby dle citovaného zákona považujeme:
a) poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky
a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti
vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče,
b) konzultační služby, jejichž účelem je posouzení individuálního léčebného postupu,
popřípadě navržení jeho změny nebo doplnění, a další konzultace podporující
rozhodování pacienta ve věci poskytnutí zdravotních služeb prováděné dalším
poskytovatelem zdravotních služeb nebo zdravotnickým pracovníkem, kterého si
pacient zvolil,
c) nakládání s tělem zemřelého, včetně převozu těla zemřelého na patologicko-
anatomickou pitvu nebo zdravotní pitvu a převozu z patologicko-anatomické
36
pitvy nebo ze zdravotní pitvy prováděné poskytovatelem podle zákona
o pohřebnictví,
d) zdravotnická záchranná služba,
e) zdravotnická dopravní služba:
1. přeprava pacientů mezi poskytovateli nebo k poskytovateli a zpět do vlastního
sociálního prostředí, je-li to nezbytné k zajištění poskytnutí zdravotních služeb,
2. rychlá přeprava zdravotnických pracovníků k zabezpečení neodkladné péče
u poskytovatele,
3. přeprava osob včetně zemřelého pacienta související s prováděním
transplantací, neodkladná přeprava tkání a buněk určených k použití u člověka,
přeprava léčivých přípravků, krve a jejích složek a zdravotnických prostředků
nezbytných pro poskytnutí neodkladné péče nebo přeprava dalšího
biologického materiálu,
f) přeprava pacientů neodkladné péče, kterou se rozumí jejich přeprava mezi
poskytovateli výhradně za podmínek soustavného poskytování neodkladné péče
během přepravy,
g) zdravotní služby v rozsahu činnosti odběrových zařízení nebo tkáňových zařízení
podle jiných právních předpisů upravujících postupy pro zajištění jakosti
a bezpečnosti lidských orgánů, tkání a buněk,
h) zdravotní služby v rozsahu činnosti zařízení transfuzní služby nebo krevní banky
podle právního předpisu upravujícího výrobu transfuzních přípravků, jejich
skladování a výdej.
Mezi zdravotnické služby řadíme také specifické zdravotní služby podle zákona
o specifických zdravotních službách, zdravotní služby podle zákona upravujícího
transplantace nebo zákona upravujícího umělé přerušení těhotenství.
Zdravotní péčí se rozumí:
a) soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem
1. předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu,
2. udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu,
3. udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení,
4. pomoci při reprodukci a porodu,
5. posuzování zdravotního stavu,
37
b) preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné
zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky.
Za pacienta považujeme fyzickou osobu, které jsou poskytovány zdravotní služby.
Ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem je zdravotnický pracovník, který
navrhuje, koordinuje, poskytuje a vyhodnocuje individuální léčebný postup
u konkrétního pacienta a koordinuje poskytování dalších potřebných zdravotních
služeb.
Individuálním léčebným postupem se rozumí poskytování zdravotních služeb,
včetně jednotlivých zdravotních výkonů, v logické a časové posloupnosti
konkrétnímu pacientovi, včetně jejich možných variant a metod. Součástí
individuálního léčebného postupu je zejména diagnostická rozvaha, návrh léčby,
včetně léčebně rehabilitační péče a doporučení dalšího postupu při poskytování
zdravotních služeb. Součástí individuálního léčebného postupu je i léčebný režim,
kterým se rozumí soubor opatření, která podporují léčbu a minimalizují její možná
rizika, včetně doporučení úpravy životního stylu.
Hospitalizace je doba zpravidla delší než 24 hodin, po kterou je pacientovi přijatému
na lůžko ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče poskytována lůžková
péče.
Registrujícím poskytovatelem je rozumí poskytovatel ambulantní péče v oboru
všeobecné praktické lékařství, v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, v oboru
zubní lékařství nebo v oboru gynekologie a porodnictví, který přijal pacienta do péče
za účelem poskytnutí primární ambulantní péče, registrující poskytovatel je povinen
při přijetí pacienta do péče vyplnit registrační list, který pacient podepíše.
Za zdravotnické zařízení považujeme prostory určené pro poskytování zdravotních
služeb.
Návštěvní služba je poskytování zdravotní péče ve vlastním sociálním prostředí
pacienta, a to zejména v případech, kdy se pacient s ohledem na svůj zdravotní stav
nemůže dostavit do zdravotnického zařízení poskytovatele a poskytnutí zdravotní
péče tímto způsobem je s ohledem na její charakter možné.
Za vlastní sociální prostředí pacienta považujeme domácí prostředí pacienta nebo
prostředí nahrazující domácí prostředí pacienta, například zařízení sociálních služeb,
zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, školská zařízení pro výkon ústavní
výchovy nebo ochranné výchovy nebo školská zařízení pro preventivně-výchovnou
péči nebo jiná obdobná zařízení, věznice pro výkon vazby a výkon trestu odnětí
svobody, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, zařízení pro zajištění cizinců
a azylové zařízení.
38
Obory zdravotní péče:
- zubní lékařství, farmacie, obory specializačního vzdělávání nebo obory
certifikovaných kurzů lékařů, zubních lékařů nebo farmaceutů podle jiného právního
předpisu,
- odbornosti nelékařských zdravotnických pracovníků nebo obory specializačního
vzdělávání nebo obory certifikovaných kurzů nelékařských zdravotnických
pracovníků podle jiného právního předpisu.
Za náležitou odbornou úroveň považujeme poskytování zdravotních služeb podle
pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality
pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (poskytování péče
lege artis).
3.2. ZDRAVOTNICTVÍ, ORGANIZACE - STÁTNÍ A
NESTÁTNÍ ZDRAVOTNICKÁ ZAŘÍZENÍ
Také správa v oblasti zdravotnictví je součástí veřejné správy České republiky.
Správa zdravotnictví je rozsáhlá a pro zajištění všech úkolů je potřebná součinnost
s dalšími odvětvími veřejné správy. Hlavním úkolem státní správy je v první řadě
ochrana a podpora veřejného zdraví, kterou uskutečňuje prostřednictví své zdravotní
politiky.
Ústředním orgánem státní správy na úseku zdravotnictví je Ministerstvo
zdravotnictví České republiky. Do jeho působnosti patří centrální výkon státní
správy pro zdravotní péči, pro ochranu veřejného zdraví, pro zdravotnickou
vědeckovýzkumnou činnost, zdravotnická zařízení v přímé řídící působnosti,
vyhledávání, ochranu a využívání přírodních léčivých zdrojů, přírodních léčebných
lázní a zdrojů přírodních minerálních vod, léčiva a prostředky zdravotnické techniky
pro prevenci, diagnostiku a léčení lidí, zdravotní pojištění a zdravotnický informační
systém. Součástí Ministerstva zdravotnictví ČR je také Český inspektorát lázní
a zřídel.
Mezi další orgány v oblasti státní správy v oblasti zdravotnictví patří kraje a obce
s rozšířenou působností, mimo zřizovací funkce (v samostatné působnosti) mají
na starosti, např. některé registrační povinnosti (v přenesené působnosti).
Do státní správy zařazujeme i Krajské hygienické stanice a Hlavního hygienika
České republiky.
Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra – plní úkoly státní správy v ochraně
veřejného zdraví v ozbrojených silách a ozbrojených bezpečnostních sborech,
s výjimkou Vězeňské služby České republiky, které spadá pod Ministerstvo
spravedlnosti České republiky.
39
Pro zpřesnění problematiky je nezbytné provést rozdělení zdravotnických zařízení
na státního a nestátního charakteru. Státní správa, představovaná např. Ministerstvem
zdravotnictví a dalšímu orgány, zřizuje státní zdravotnická zařízení. Oproti tomu
nestátní zdravotnická zařízení jsou zřizována obcemi a kraji ve své samostatné
působnosti nebo dalšímu subjekty nestátního charakteru.
Kraje a obce vykonávají tedy také samosprávu na úseku zdravotnictví na svých
úrovních a ve vymezeném rozsahu.
Dalšími samosprávnými orgány jsou subjekty profesní samosprávy. Těmito
subjekty je Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora, Česká lékárnická
komora, zřízené zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České
stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů.
Komory jsou samosprávnými nepolitickými stavovskými organizacemi
sdružujícími všechny lékaře, stomatology a lékárníky zapsané v seznamech
vedených komorami. Ministerstvo s těmito profesními komorami úzce spolupracuje,
zejména v oblasti zabezpečení odbornosti jejich členů k výkonu povolání, tvorbě
sazebníků, které souvisejí s výkony zdravotní péče, tvorbě cen léčiv
a zdravotnických prostředků, tvorbě obecně závazných právních předpisů z oblasti
zdravotnictví, udělování oprávnění k provozování nestátních zdravotnických
zařízení, apod.
Obsahem správy je provádění opatření ve vztahu k samotné péči o zdraví, úprava
problematiky související se zřizováním, zdravotnických zařízení, řešení jejich
provozních problémů, dohled nad vzděláváním zdravotnických pracovníků
a ochranou veřejného zdraví jako celku.
Soustavu zdravotnických zařízení lze členit různými způsoby, dle oblasti náhledu
na zdravotní péči, úkoly, způsob zřizování, atd.
Soustava zdravotnických zařízení v členění:
1.) Podle zřizovatele
- zařízení zřizovaná státem, tj. Ministerstvem zdravotnictví České republiky
- zařízení krajská – zřizovaná krajskými orgány
- zařízení soukromá, nestátní organizace – ambulantní nebo lůžková
2.) Podle obsahu činnosti
- Ochrana veřejného zdraví v obecné rovině - péče lékařská v ambulantních
nebo lůžkových zařízeních
- Preventivní zdravotnická činnost - léčebně preventivní péče
- Vzdělávání a výchova zdravotnického personálu – školy, profesní komory
40
3.) Podle finanční úhrady za péči v nich
- Plně hrazená ze státního pojištění
- Částečně hrazená
- Plně hrazená pacientem (plastická chirurgie)
4.) Podle pravomoci udělovat oprávnění k poskytování zdravotních služeb
Úpravu orgánů, které udělují oprávnění k poskytování zdravotních služeb,
obsahuje zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších
předpisů.
Oprávnění poskytuje:
a) krajský úřad, v jehož správním obvodu je zdravotnické zařízení, v němž
budou zdravotní služby poskytovány,
b) Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo spravedlnosti, jde-li o zdravotní
služby poskytované ve zdravotnických zařízeních zřízených těmito
ministerstvy,
c) Ministerstvo vnitra, jde-li o zdravotní služby poskytované ve zdravotnických
zařízeních zřízených tímto ministerstvem nebo ve zdravotnických zařízeních
zřízených Úřadem pro zahraniční styky a informace nebo Bezpečnostní
informační službou.
Oprávnění k poskytování lékárenské péče je možno udělit pouze na základě
souhlasného závazného stanoviska Státního ústavu pro kontrolu léčiv
k technickému a věcnému vybavení zdravotnického zařízení, v němž bude tato
činnost provozována.
Oprávnění lze udělit právnické i fyzické osobě za splnění zákonných podmínek,
v současnosti dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách
jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.
Fyzická osoba může poskytovat zdravotní služby ve vlastním zdravotnickém zařízení
nebo v zařízení jiného poskytovatele.
U fyzické osoby jsou dány následující podmínky:
a) dosáhla věku 18 let,
b) je plně způsobilá k právním úkonům,
c) je bezúhonná,
d) je držitelem povolení k pobytu na území České republiky, pokud má povinnost
takové povolení mít,
e) je způsobilá k samostatnému výkonu zdravotnického povolání v oboru
zdravotní péče, kterou bude poskytovat jako zdravotní službu a je členem
41
komory, jestliže členství v komoře je podmínkou pro výkon tohoto povolání,
nebo ustanovila odborného zástupce,
f) je oprávněna užívat k poskytování zdravotních služeb zdravotnické zařízení,
které splňuje požadavky na technické a věcné vybavení,
g) jsou splněny požadavky na personální zabezpečení poskytovaných zdravotních
služeb,
h) Státní ústav pro kontrolu léčiv vydal souhlasné závazné stanovisko, jde-li
o poskytování lékárenské péče,
i) Státní úřad pro jadernou bezpečnost vydal povolení k činnosti podle atomového
zákona, budou-li při poskytování zdravotních služeb používány zdravotnické
prostředky užívané k lékařskému ozáření,
j) orgán ochrany veřejného zdraví schválil provozní řád zdravotnického zařízení
podle zákona o ochraně veřejného zdraví,
k) Ministerstvo zdravotnictví vydalo souhlas s poskytováním lázeňské léčebně
rehabilitační péče, jde-li o poskytování této péče,
l) netrvá žádná z překážek pro udělení oprávnění, např. osobě byl uložen zákaz
činnosti spočívající v poskytování zdravotních služeb, osoba je v insolvenčním
řízení, apod.
V případě, kdy fyzická osoba bude poskytovat zdravotní služby pouze
ve zdravotnickém zařízení provozovaném jiným poskytovatelem, se udělí
oprávnění k poskytování zdravotních služeb na její písemnou žádost, jestliže
a) je způsobilá k samostatnému výkonu zdravotnického povolání v oboru
zdravotní péče, kterou bude poskytovat jako zdravotní službu, a je členem
komory, jestliže členství v komoře je podmínkou pro výkon tohoto povolání,
a splňuje výše uvedené podmínky,
b) je oprávněna užívat k poskytování zdravotních služeb zdravotnické zařízení
užívané jiným poskytovatelem, které splňuje požadavky na technické a věcné
vybavení.
U právnické osoby musí být splněny podmínky:
a) statutární orgán právnické osoby nebo jeho členové nebo vedoucí organizační
složky státu nebo organizační složky územního samosprávného celku, bude-li
poskytování zdravotních služeb zajišťováno touto organizační složkou, jsou
bezúhonní,
b) ustanovila odborného zástupce, který splňuje podmínky stanovené pro fyzické
osoby
c) netrvají překážky pro udělení oprávnění,
42
d) byla zřízena krajem jako příspěvková organizace podle zákona o zdravotnické
záchranné službě a je oprávněna využívat linku národního čísla tísňového
volání 155, jde-li o poskytování zdravotnické záchranné služby.
Zákon také stanoví nepřevoditelnost a nepostupitelnost oprávnění k poskytování
zdravotních služeb na jinou osobu nebo osoby.
Úprava zdravotnických zařízení, jak již bylo výše uvedeno, vychází ze zákona
o zdravotnických službách, a tvoří je
- síť privátních ambulancí,
- soustavu veřejných nemocnic více typů,
- soukromá lůžková zařízení různého zaměření a typu.
Ambulantní zařízení zařazené do sítě a veřejné nemocnice mají svoji spádovou
povinnost. Každý pacient má právo na svého spádového lékaře a spádovou
nemocnici, případně fakultní nemocnice. Na právo na svého lékaře navazuje právo
svobodné volby lékaře nebo zdravotnického zařízení, které není totožné s právem
na spádového lékaře. Úroveň a typ veřejných zařízení je dodržován a regulován
pomocí akreditačního systému.
5. Podle forem a způsobu poskytované zdravotní péče
- Ambulantní zdravotnická zařízení – ordinace praktických lékařů, ordinace
odborných lékařů
- Ústavní zdravotnická zařízení – poskytování péče osobám s poruchami zdraví,
vyžadujícími dlouhodobější odbornou péči včetně případné rehabilitace.
Řadíme mezi ně léčebny tuberkulóz a respiračních nemocí, psychiatrické
léčebny a rehabilitační ústavy, ozdravovny a lázeňské léčebny.
- Zvláštní zdravotnická zařízení – zařízení pro výkon specifických zdravotních
služeb - kojenecké ústavy, záchytné stanice.
- Zařízení pro prvotní přednemocniční péči - Záchranná služba – výkon
neprodlených a neodkladných činností
- Zařízení lékárenská – vydávání léčiv a zdravotnických prostředků.
43
Povinnosti poskytovatelů zdravotnických služeb dle zákona o zdravotnických
službách:
a) informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených
nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich
poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby
b) zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených
a částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a zpřístupnit jej
pacientům,
c) vymezit provozní a ordinační dobu,
d) opatřit zdravotnické zařízení viditelným označením, které musí obsahovat
obchodní firmu, název nebo jméno,
e) v době nepřítomnosti nebo dočasného přerušení poskytování zdravotních služeb
zpřístupnit pacientům informaci o poskytnutí neodkladné péče jiným
poskytovatelem v rámci jeho ordinační doby,
f) předat zprávu o poskytnutých zdravotních službách registrujícímu poskytovateli
v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti
a dorost,
g) předat jiným poskytovatelům zdravotních služeb nebo poskytovatelům
sociálních služeb potřebné informace o zdravotním stavu pacienta nezbytné
k zajištění návaznosti dalších zdravotních a sociálních služeb poskytovaných
pacientovi,
h) zpracovat seznam zdravotních služeb, k jejichž poskytnutí je vyžadován
písemný souhlas;
i) informovat pacienta o tom, že se na poskytování zdravotních služeb mohou
podílet osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického
pracovníka nebo jiného odborného pracovníka, a to včetně nahlížení do
zdravotnické dokumentace, a že pacient může přítomnost těchto osob při
poskytování zdravotních služeb a nahlížení do zdravotnické dokumentace
zakázat,
j) přijmout pacienta k
1. izolaci, karanténě, léčení nebo lékařskému dohledu stanovenému podle
zákona o ochraně veřejného zdraví,
2. ochrannému léčení nařízenému soudem,
k) poskytnout zdravotní služby indikované lékařem Vězeňské služby osobě
obviněné nebo odsouzené nebo umístěné v ústavu pro výkon zabezpečovací
detence v termínu předem dohodnutém s Vězeňskou službou,
44
l) podílet se na žádost kraje, jehož krajský úřad mu udělil oprávnění, na zajištění
lékařské pohotovostní služby, lékárenské pohotovostní služby a pohotovostní
služby zubních lékařů,
m) předávat údaje do Národního zdravotnického informačního systému,
n) uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění své odpovědnosti za škodu způsobenou
v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb,
Mimo uvedené základní povinnosti má poskytovatel další povinnosti vůči pacientům
ve vztahu k Úřadu práce, vůči dalším správním orgánům, zdravotním pojišťovnám,
kontrolním orgánům správy sociálního zabezpečení a dalším.
Poskytovatel má také informační povinnost, je povinen informovat
a) osobu určenou pacientem, že pacient svévolně opustil zdravotnické zařízení
lůžkové péče,
b) Policii České republiky,
v případech, kdy přerušením poskytování zdravotních služeb je vážně ohroženo
zdraví nebo život pacienta nebo třetích osob.
Dle dalších ustanovení je poskytovatel dále povinen zajistit
a) aby byl pacient seznámen se svými právy a povinnostmi při poskytování
zdravotních služeb a vnitřním řádem; vnitřní řád nesmí zasahovat do práv
pacienta nad míru, která je nezbytně nutná zejména pro řádný chod
zdravotnického zařízení a respektování práv ostatních pacientů,
b) sestavení, koordinaci a realizaci individuálního léčebného postupu
a komplexnost, návaznost a koordinovanost poskytovaných zdravotních služeb,
c) aby byl pacient informován o dalších zdravotních službách a dalších možných
sociálních službách, které mohou zlepšit jeho zdravotní stav, zejména
o možnostech sociální, pracovní a pedagogické rehabilitace,
d) aby jinému poskytovateli nebo jinému zdravotnickému pracovníkovi, od nichž si
pacient vyžádal konzultační služby, byly zpřístupněny informace vedené
o zdravotním stavu pacienta ve zdravotnické dokumentaci, které jsou pro
poskytnutí konzultačních služeb nezbytně nutné,
e) na výzvu poskytovatele zdravotnické záchranné služby bezodkladně spolupráci
při poskytování zdravotních služeb při mimořádných událostech, hromadných
nehodách nebo otravách, průmyslových haváriích nebo přírodních katastrofách,
včetně zajištění bezprostředně navazující lůžkové péče; to neplatí, jde-li
o Vězeňskou službu,
f) na výzvu nebo na základě opatření nařízeného příslušným orgánem ochrany
veřejného zdraví bezodkladně účast zdravotnických pracovníků při poskytování
45
zdravotních služeb při epidemiích nebo při nebezpečí jejich vzniku; to neplatí,
jde-li o Vězeňskou službu,
g) aby zdravotní služby byly osobám ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo
zabezpečovací detence poskytovány za přítomnosti příslušníka Vězeňské služby,
a to pouze na dohled, mimo jeho doslech, s výjimkou případů ohrožení života,
zdraví nebo bezpečnosti zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného
pracovníka nebo majetku, kdy je příslušník oprávněn být přítomen výkonu
zdravotní služby též na doslech.
Poskytovatel je také dále povinen zajistit, aby osoby připravující se na výkon
zdravotnického povolání prováděly při klinické a praktické výuce, praktickém
vyučování a odborné praxi, která se uskutečňuje na jeho pracovištích, jen činnosti,
včetně zdravotních výkonů, které jsou součástí výuky nebo praxe, a to pod přímým
vedením zdravotnického pracovníka, který má způsobilost k samostatnému výkonu
zdravotnického povolání a je v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k tomuto
poskytovateli.
Poskytovatel jednodenní nebo lůžkové péče je povinen
a) zajistit hospitalizaci
1. nezletilých pacientů odděleně od dospělých pacientů, alespoň
v samostatných pokojích, a to do dne, kdy dovrší 15 let věku,
2. žen odděleně od mužů v samostatných pokojích, a to s výjimkou poskytování
akutní lůžkové péče intenzivní,
b) umožnit pobyt zákonného zástupce nebo osoby jím pověřené společně
s hospitalizovaným nezletilým pacientem nebo pacientem zbaveným způsobilosti
k právním úkonům, pokud to umožňuje vybavení zdravotnického zařízení nebo
nebude narušeno poskytování zdravotních služeb anebo takový pobyt není
na základě jiného právního předpisu vyloučen,
c) včas informovat zákonného zástupce pacienta o propuštění z jednodenní nebo
lůžkové péče,
d) zpracovat traumatologický plán, v němž upraví soubor opatření, která se
uplatňují při hromadných neštěstích, a nejméně jednou za 2 roky ho
aktualizovat; jedno vyhotovení plánu předat příslušnému správnímu orgánu do
30 dnů ode dne jeho zpracování nebo aktualizace;
e) návrh traumatologického plánu a návrh jeho aktualizace projednat
s příslušným správním orgánem, jde-li o fakultní nemocnici, s ministerstvem;
podrobnosti o obsahu traumatologického plánu a postup při jeho zpracování
a projednání s příslušným správním orgánem nebo ministerstvem stanoví
prováděcí právní předpis,
46
f) pacienta vybavit při propuštění léčivými přípravky a zdravotnickými prostředky
na 3 dny nebo v odůvodněných případech i na další nezbytně nutnou dobu.
3.3. PRACOVNÍCI VE ZDRAVOTNICTVÍ
Povinnosti a práva zdravotnických pracovníků vymezuje zákon č. 372/2011 Sb.,
o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních
službách), ve znění pozdějších předpisů, v § 49 a následujících. Právní úpravu
postavení, práv a povinností, získání odbornosti a další záležitosti upravuje celá řada
dalších právních norem.
Právní úprava:
Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti
a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního
lékaře a farmaceuta;
Sdělení č. 275/2007 Sb., o vyhlášení dokladů osvědčujících nabytá práva o dosažené
kvalifikaci lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, všeobecné sestry a porodní asistentky,
udělovaných na území členských států Evropské unie Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací, ve znění směrnice
2006/100/ES. a seznamu diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci
lékařů, zubních lékařů, farmaceutů, všeobecných sester a porodních asistentek,
udělovaných na území členských států Evropské unie a institucí a orgánů, které je
vydávají;
Nařízení vlády č. 184/2009 Sb., o stanovení výše úhrad za zkoušky;
Vyhláška č. 185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních
lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů;
Vyhláška č. 186/2009 Sb., o stanovení postupu při vyhlášení výběrového řízení
na rezidenční místo, průběhu výběrového řízení na rezidenční místo a základních
kritériích výběru rezidenta (o rezidenčních místech);
Vyhláška č. 187/2009 Sb., o minimálních požadavcích na studijní programy
všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a na vzdělávací program všeobecné
praktické lékařství;
Vyhláška č. 188/2009 Sb., o atestační zkoušce, aprobační zkoušce a závěrečné
zkoušce certifikovaného kurzu a o postupu ověření znalosti českého jazyka
pohovorem lékařů, zubních lékařů a farmaceutů (o zkouškách lékařů, zubních lékařů
a farmaceutů);
Vyhláška č. 271/2012 Sb., o stanovení seznamu nemocí, stavů nebo vad, které
vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k výkonu povolání lékaře, zubního
lékaře, farmaceuta, nelékařského zdravotnického pracovníka a jiného odborného
pracovníka, obsahu lékařských prohlídek a náležitostech lékařského posudku
47
(vyhláška o zdravotní způsobilosti zdravotnického pracovníka a jiného odborného
pracovníka);
U nelékařských zdravotnických povolání
Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu
nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících
s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o nelékařských zdravotnických povoláních);
Vyhláška č. 423/2004 Sb., kterou se stanoví kreditní systém pro vydání osvědčení
k výkonu zdravotnického povolání bez přímého vedení nebo odborného dohledu
zdravotnických pracovníků;
Vyhláška č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní
programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického
povolání;
Sdělení č. 275/2007 Sb., o vyhlášení dokladů osvědčujících nabytá práva o dosažené
kvalifikaci lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, všeobecné sestry a porodní asistentky,
udělovaných na území členských států Evropské unie Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací, ve znění směrnice
2006/100/ES. a seznamu diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci
lékařů, zubních lékařů, farmaceutů, všeobecných sester a porodních asistentek,
udělovaných na území členských států Evropské unie a institucí a orgánů, které je
vydávají;
Nařízení vlády č. 184/2009 Sb., o stanovení výše úhrad za zkoušky;
Vyhláška č. 186/2009 Sb., o stanovení postupu při vyhlášení výběrového řízení
na rezidenční místo, průběhu výběrového řízení na rezidenční místo a základních
kritériích výběru rezidenta (o rezidenčních místech);
Vyhláška č. 189/2009 Sb., o atestační zkoušce, zkoušce k vydání osvědčení k výkonu
zdravotnického povolání bez odborného dohledu, závěrečné zkoušce akreditovaných
kvalifikačních kurzů a aprobační zkoušce a o postupu při ověření znalosti českého
jazyka (vyhláška o zkouškách podle zákona o nelékařských zdravotnických
povoláních);
Nařízení vlády č. 31/2010 Sb., o oborech specializačního vzdělávání a označení
odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí;
Vyhláška č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných
odborných pracovníků;
Vyhláška č. 271/2012 Sb., o stanovení seznamu nemocí, stavů nebo vad, které
vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k výkonu povolání lékaře, zubního
lékaře, farmaceuta, nelékařského zdravotnického pracovníka a jiného odborného
pracovníka, obsahu lékařských prohlídek a náležitostech lékařského posudku
48
(vyhláška o zdravotní způsobilosti zdravotnického pracovníka a jiného odborného
pracovníka);
V neposlední řadě pak je nezbytné uvést zákon, na základě kterého se zřizují
profesní samosprávná sdružení lékařů
Zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře
a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů.
Zdravotnický pracovník je na základě právní úpravy zákonem o zdravotních
službách povinen:
a) poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou
způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho
způsobilosti, zdravotnímu stavu pacienta, na náležité odborné úrovni a řídit se
etickými principy,
b) poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této
pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc
včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí
zdravotních služeb,
c) plnit další povinnosti stanovené zákonem o zdravotních službách nebo jinými
právními předpisy.
Tyto povinnosti, s výjimkou neprodlené odborné první pomoci se vztahují i na jiné
odborné pracovníky, kteří se podílejí na poskytování zdravotních služeb nebo
vykonávají činnosti v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.
Zdravotnický tým
Výkon zdravotnické péče je vždy vázán na spolupráci více lidí. Poskytování
zdravotnické péče je kolektivní činností.
Činnosti při poskytování se rozděleno na jednotlivé činnosti, které dále vykonávají
zdravotničtí pracovníci dle své způsobilosti danou činnost zajišťovat. Klasickým
příkladem je spolupráce lékař a zdravotní sestra, nejobvykleji praktický lékař
a zdravotní sestra.
V rámci poskytování odborné péče, při operacích, je nezbytná spolupráce více členů
zdravotnického personálu. Počet zdravotnického personálu je závislý na složitosti
a náročnosti zdravotnického výkonu. Na výkonu se účastní lékaři různých
specializací a další zdravotnický personál. Dle přidělených povinností v rámci
výkonu pak má také každý člen svoji vlastní odpovědnost za chyby, ke kterým
případně dojde.
Mimo lékařské odbornosti, pak každý obor zdravotnické péče v rámci ústavní
a obdobné péče, každé oddělení zařízení poskytovatele má své interní členění.
49
V čele každého oddělení stojí vedoucí oddělení – primář. Primář má odpovědnost
za chod řízeného oddělení, pověřuje jím řízené lékaře k provedení potřebných
výkonů. Jak již bylo uvedeno, mimo vedoucí lékaře – primáře, na každém oddělení
pracuje celá řada dalších lékařů. Za řízení nižšího zdravotnického personálu a chod
oddělení z pohledu poskytování ošetřovatelské péče, výkonů určených ošetřujícími
lékaři, je odpovědná vrchní sestra.
Řízenými pracovníky jsou pak sestry a další zaměstnanci vykonávající sanitární
a další práce na oddělení. Sestry jsou povinny vykonávat zdravotní péči dle pokynů
lékařů.
V rámci provádění operačních úkonů za postup při provádění úkonu je vždy
odpovědný určený vedoucí operačního výkonu. Jak již bylo výše uvedeno, postup
zdravotního personálu musí být v souladu s úrovní znalostí a dovedností a možností
zdravotnické vědy (postup lege artis).
Pracovněprávní vztahy
Pracovněprávní vztahy ve zdravotnictví vznikají mezi poskytovatelem
zdravotnických služeb – zaměstnavatelem a zdravotnickým pracovníkem jako
zaměstnancem. Základním právním předpisem upravujícím pracovněprávní vztahy
i ve zdravotnictví, je zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Mezi další pracovněprávní předpisy patří, např. zákon o minimální mzdě č.
590/2006 Sb., zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., zákon o kolektivním
vyjednávání č. 2/1991 Sb., zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců č. 266/2006 Sb.,
a další právní předpisy v oblasti veřejného zdravotního a sociálního pojištění.
Pracovněprávní vztahy rozdělujeme:
- Pracovněprávní vztahy v rámci pracovního poměru,
- Pracovněprávní vztahy vzniklé na podkladě dohod mimo pracovní poměr,
- Vztahy postavené pracovněprávním vztahů na stejnou úroveň.
Pracovní poměr a pracovněprávní vztahy v rámci pracovního poměru i v oblasti
zdravotnictví vznikají pracovní smlouvou nebo jiným způsobem dle zákoníku práce.
Pracovní poměr může vzniknout také jmenováním. Ze zákoníku práce bylo
vypuštěno založení pracovního poměru volbou, a to nejen pro oblast zdravotnictví.
Na obsazení vedoucích míst ve zdravotnictví, řízených orgány státní správy, zvláštní
právní předpisy předepisují vždy konání výběrových řízení.
50
3.4. ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ
Základní právní normou upravující oblast zdravotního pojištění je zákon č. 48/1997
Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Dle současné
právní úpravy jsou zdravotně pojištěny osoby, které mají trvalý pobyt na území ČR,
a dále osoby, které na území ČR nemají trvalý pobyt, ale jsou zaměstnanci
zaměstnavatele, který má na území ČR své sídlo.
Zdravotní pojištění osob vzniká dnem narození, jde-li o osobu s trvalým pobytem
na území České republiky, nebo dnem, kdy se osoba bez trvalého pobytu na území
České republiky stala zaměstnancem, nebo dnem získání trvalého pobytu na území
České republiky.
Zdravotní pojištění zaniká dnem úmrtí pojištěnce nebo prohlášením pojištěnce
za mrtvého, dále dnem kdy osoba bez trvalého pobytu na území České republiky
přestala být zaměstnancem, nebo dnem ukončení trvalého pobytu na území České
republiky.
Na zákon č. 48/1997 Sb., navazuje úprava pojistného provedená zákonem č.
592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších
předpisů, která obsahuje způsob výpočtu a placení pojistného, kontrolu placení
pojistného. Upravuje evidenci a přerozdělování pojistného.
Zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, upravuje vznik Všeobecné zdravotní pojišťovny, její
postavení a její činnost včetně úkolů. Způsob zřizování zdravotních pojišťoven,
postavení pojišťoven a jejich kontrolu upravuje zákon č. 280/1992 Sb., o resortních,
oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších
předpisů.
Dalšími důležitými právními předpisy jsou:
- Vyhl. č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotnických výkonů
s bodovými hodnotami, která vymezuje zdravotnické výkony a jejich bodové
ohodnocení,
- Vyhlášky o hodnotách bodu, pro rok 2013 - vyhl. č. 475/2012 Sb. o stanovení
hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok
2013,
- Vyhl. č. 63/2007 Sb. o úhradách léčiv a potravin pro zvláštní lékařské účely
- Vyhl. č. 644/2004 Sb., o pravidlech hospodaření se zvláštním účtem
všeobecného zdravotního pojištění, průměrných nákladech a jednacím řádu
dozorčího orgánu.
51
V systému veřejného zdravotního pojištění jsou následující skupiny subjektů
- Pojištěnci
- Plátci zdravotního pojištění
- Poskytovatelé zdravotní péče
- Zdravotní pojišťovny.
Mezi další subjekty, které se svou činností podílejí nebo ovlivňují problematiku
zdravotního pojištění, jsou
- Ministerstva, konkrétně Ministerstvo zdravotnictví České republiky
a ministerstvo financí České republiky,
- Zákonodárný sbor – Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna
a Senát
- Národní referenční centrum
- Informační centrum zdravotních pojišťoven
- Centrum mezistátních úhrad.
Pojištěnci
Podle zákona o zdravotním pojištění jsou zdravotně pojištěny osoby - pojištěnci:
a) osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky,
b) osoby, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, pokud jsou
zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České
republiky.
Pojištěnci vystupují jako smluvní partner, který zdravotní péči čerpá, ale také je
současně plátcem pojistného.
Práva pojištěnců
- Registrovat se u zvolené zdravotní pojišťovny,
- Výběr poskytovatele zdravotní péče, lékaře a dalších odborných pracovníků,
- Na poskytnutí zdravotní péče ve spádové oblasti jeho bydliště,
- Na poskytnutí zdravotní péče, léky a potravinové doplňky bez povinnosti
přímé úhrady těchto služeb,
- Na kontrolu poskytnuté péče a jejího vyúčtování ze svého zdravotního
pojištění.
Σ
52
Povinnosti pojištěnců
- Být registrován u zdravotní pojišťovny a plnit oznamovací povinnost
v případě vzniku změny v pojistném vztahu,
- V případě nástupu do zaměstnání povinnost sdělit svému zaměstnavateli,
u které zdravotní pojišťovny je registrován,
- Dodržovat pokyny a léčebné postupy poskytovatele zdravotní péče, dbát
o své zdraví, neprovozovat činnosti, u kterých hrozí riziko poškození zdraví,
- Podrobit se povinným očkováním a preventivním prohlídkám, ke kterým je
vyzván.
Plátci pojistného
Plátci pojistného zdravotního pojištění jsou:
a) pojištěnci uvedení v § 5 citovaného zákona (zaměstnanci, osoby samostatně
výdělečně činné, osoby bez zdanitelných příjmů),
b) zaměstnavatelé (fyzické i právnické osoby),
c) stát.
Stát hradí zdravotní pojištění za děti, nezaopatřené děti do dvaceti šesti let věku,
důchodci, nezaměstnaní (evidovaní Úřadem práce ČR), lidé ve výkonu trestu nebo
ve vazbě, ženy na mateřské dovolené nebo v době rodičovské dovolené, ad.
Placení pojistného
Pojistné se platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn. Výši pojistného,
penále a způsob jejich placení stanoví výše uvedený zákon č. 592/1992 Sb. Pojistné
za zaměstnance hradí z jedné třetiny zaměstnanec, ze dvou třetin zaměstnavatel.
Výše pojistného činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období. Výši
pojistného je, jako u většiny povinností vůči státním institucím, jeho plátce povinen
si sám vypočítat.
Vyměřovacím základem u zaměstnance je úhrn příjmů ze závislé činnosti
a funkčních požitků, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle
zákona o daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny, a které mu
zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním.
Pojistné za zaměstnance se stanoví z vyměřovacího základu, nejméně však
z minimálního vyměřovacího základu. Minimálním vyměřovacím základem je
minimální mzda.
53
Vyměřovacím základem u osoby samostatně výdělečně činné je 35 % příjmu
z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti před rokem 2004, 40 % příjmu
z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti v roce 2004, 45 % příjmu
z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti v roce 2005 a od roku 2006 50 %
příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů
vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení.
Osoba samostatně výdělečně činná je povinna odvést pojistné z vyměřovacího
základu, nejvýše však z maximálního vyměřovacího základu. Je-li vyměřovací
základ nižší než minimální vyměřovací základ, je osoba samostatně výdělečně činná
povinna odvést pojistné z minimálního vyměřovacího základu. Minimálním
vyměřovacím základem se rozumí dvanáctinásobek 50 % průměrné mzdy;
maximálním vyměřovacím základem je částka ve výši sedmdesáti dvou násobku
průměrné mzdy.
Vyměřovacím základem u osoby, která po celý kalendářní měsíc nemá příjmy
ze zaměstnání, ze samostatné výdělečné činnosti a není za ni plátcem pojistného stát
(osoba bez zdanitelných příjmů) je minimální mzda.
Vyměřovací základ pro pojistné hrazené za osobu, za kterou je plátcem pojistného
stát, se stanoví ve výši 5 355 Kč na kalendářní měsíc. Částku vyměřovacího základu
výše uvedenou, může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, a to
s účinností k 1. lednu roku následujícího. Při rozhodování o případné změně se
přihlíží k vývoji průměrné mzdy zveřejňované Českým statistickým úřadem,
k možnostem státního rozpočtu a k vývoji finanční bilance veřejného zdravotního
pojištění.
Rozhodné období, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, je kalendářní měsíc,
za který se pojistné platí. U osoby samostatně výdělečně činné je rozhodným
obdobím kalendářní rok, za který se pojistné platí.
Zaměstnavatel odvádí část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance.
Současně odvádí i část pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou
z jeho mzdy nebo platu, a to i bez souhlasu zaměstnance.
Pojistné se odvádí na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky nebo
jiné zdravotní pojišťovny provádějící všeobecné zdravotní pojištění, u níž je
pojištěnec pojištěn.
Osoby samostatně výdělečně činné platí pojistné formou záloh na pojistné a doplatku
pojistného.
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky je povinna zřídit zvláštní účet
všeobecného zdravotního pojištění. Zvláštní účet slouží k financování hrazených
služeb na základě přerozdělování pojistného a dalších příjmů zvláštního účtu podle
počtu pojištěnců, jejich věkové struktury, pohlaví a nákladových indexů věkových
skupin pojištěnců veřejného zdravotního pojištění.
54
Poskytovatelé zdravotní péče
Poskytovatelé zdravotní péče poskytují zdravotní péči ve svých zařízeních dle
konkrétních okolností, dle potřeby zdravotní péče ze strany pacienta – pojištěnce.
Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem
zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud
a) odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich
poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné,
b) jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy,
c) existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování.
Mezi hrazené služby zařazujeme
a) zdravotní péči preventivní, dispenzární, diagnostickou, léčebnou, léčebně
rehabilitační, lázeňskou léčebně rehabilitační, posudkovou, ošetřovatelskou,
paliativní a zdravotní péči o dárce krve, tkání a buněk nebo orgánů související
s jejich odběrem, a to ve všech formách jejího poskytování podle zákona
o zdravotních službách,
b) poskytování léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely,
zdravotnických prostředků a stomatologických výrobků,
c) přepravu pojištěnců a náhradu cestovních nákladů,
d) odběr krve a odběr tkání, buněk a orgánů určených k transplantaci a nezbytné
nakládání s nimi (uchovávání, skladování, zpracování a vyšetření),
e) přepravu žijícího dárce do místa odběru a z tohoto místa do místa poskytnutí
zdravotní péče související s odběrem a z tohoto místa a náhradu cestovních
nákladů,
f) přepravu zemřelého dárce do místa odběru a z tohoto místa,
g) přepravu odebraných tkání, buněk a orgánů,
h) prohlídku zemřelého pojištěnce a pitvu včetně přepravy,
i) pobyt průvodce pojištěnce ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče,
j) zdravotní péči související s těhotenstvím a porodem dítěte, jehož matka požádala
o utajení své osoby v souvislosti s porodem; tuto péči hradí zdravotní
pojišťovna, kterou na základě identifikačních údajů pojištěnce o úhradu požádá
příslušný poskytovatel.
Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní služby poskytnuté na území České
republiky. Ze zdravotního pojištění se pojištěncům uhradí též částka, kterou
55
vynaložili na neodkladnou zdravotní péči, jejíž potřeba nastala během jejich pobytu
v cizině, a to do výše stanovené pro úhradu takové péče na území České republiky.
Rozdělení subjektů poskytujících
- Péči ambulantní
- Péči ústavní
- Péči ostatní.
Zdravotní pojišťovny
Zdravotní pojišťovny jsou zřizovány na základě zákona č. 551/1991 Sb.,
o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů
a zákona č. 280/1992 Sb., o resortních oborových, podnikových a dalších
zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů. Zdravotní pojišťovny jsou
zřizovány jako právnické osoby.
Úkolem zdravotních pojišťoven je zajištění poskytování zdravotní péče pojištěncům
prostřednictví jejich financování.
Schéma financování zdravotnických služeb – systém do roku 1992
56
Schéma financování zdravotnických služeb – systém po roce 1992
Zdravotní pojišťovny v České republice
- Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR
- Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR
- Česká národní zdravotní pojišťovna
- Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven
- Vojenská zdravotní pojišťovna
- Zaměstnanecká zdravotní pojišťovna Škoda
- Revírní bratrská pokladna
Otázky a úkoly k procvičení
1. Jaký je základní princip všeobecného zdravotního pojištění.
2. Jaký je systém financování poskytnuté zdravotní péče v České republice,
jakým způsobem dostává lékař nebo zdravotnické zařízení zaplaceno
za poskytnuté služby?
57
Testové otázky
Pojištěnec má právo
a) na výběr zdravotního personálu, který jej bude ve zdravotnickém zařízení
ošetřovat
b) na účast při kontrole daňových povinností lékaře
c) na volbu lékaře
Pojištěnci jsou
a) osoby, které mají trvalý pobyt na území ČR
b) osoby starší 18 let s trvalým pobytem v ČR
c) zahraniční fyzické osoby, které se tu zdržují maximálně 20 dní
Za základní zdravotní péči je považována činnost
a) praktického lékaře, lékárny
b) zařízení ústavní péče
c) ambulantního specializovaného zařízení
Ministerstvo zdravotnictví ČR vydává v rámci své činnosti
a) Vládní nařízení
b) Vyhlášky
c) Zákony
Doporučená literatura
Knižní dokument
BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1.
Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, 2010. ISBN 928-80-7201-795-9.
GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního
práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-243-1
DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1.
Vydání. Praha: Leges, 2012. ISBN 978-80-87576-25-0
TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011.
ISBN 978-80-7400-050-8
Elektronický dokument
VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, 2014. Dostupné z:
www.vspj.cz
58
4. ZDRAVOTNICTVÍ A ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ
OTÁZKY
Cíl:
Cílem této kapitoly je seznámení s provázaností jiných právních odvětví do právní
úpravy zdravotnictví. V rámci potřeby úpravy zaměstnaneckých vztahů je proveden
krátký exkurs do pracovněprávní problematiky, z pohledu teoretických problémů
a obecných postupů do oblasti občanského práva. Z veřejnoprávních disciplín je
provedeno vymezení trestněprávní odpovědnosti ve zdravotnictví.
Klíčová slova:
Zaměstnanec, zaměstnavatel, pracovní poměr, vznik, změna a zánik pracovního
poměru, výpověď, právní vztah, právní subjektivita, způsobilost k právům
a povinnostem, trestní odpovědnost, úmysl, nedbalost, správní řízení, zahájení řízení,
dokazování, správní rozhodnutí
4.1. PRACOVNÍ PRÁVO A ŘEŠENÍ PRACOVNĚPRÁVNÍCH
VZTAHŮ
Pracovněprávní vztahy vznikají i ve zdravotnictví stejným způsobem mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem, dle terminologie zdravotnictví - vznikají mezi
poskytovatelem zdravotnických služeb, jako zaměstnavatelem a zdravotnickým
pracovníkem jako zaměstnancem.
Základním právní normou upravující pracovněprávní vztahy je zákon 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Mezi další pracovněprávní předpisy
patří zákon o minimální mzdě č. 590/2006 Sb., zákon o zaměstnanosti č. 435/2004
Sb., zákon o kolektivním vyjednávání č. 2/1991 Sb., zákon o úrazovém pojištění
zaměstnanců č. 266/2006 Sb., a další právní předpisy v oblasti veřejného zdravotního
a sociálního pojištění.
Pracovněprávní vztahy v obecné rovině rozdělujeme na:
- Pracovněprávní vztahy v rámci pracovního poměru,
- Pracovněprávní vztahy vzniklé na podkladě dohod mimo pracovní poměr,
- Vztahy postavené pracovněprávním vztahů na stejnou úroveň.
59
Pracovní poměr a pracovněprávní vztahy v rámci pracovního poměru i v oblasti
zdravotnictví vznikají nejčastěji pracovní smlouvou nebo jiným způsobem dle
zákoníku práce. Pracovní poměr může vzniknout také jmenováním. Ze zákoníku
práce bylo vypuštěno založení pracovního poměru volbou, a to nejen pro oblast
zdravotnictví.
Na obsazení vedoucích míst ve zdravotnictví, řízených orgány státní správy, zvláštní
právní předpisy předepisují vždy konání výběrových řízení.
Před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit fyzickou
osobu s právy a povinnostmi, které by pro ni z pracovní smlouvy, popřípadě
ze jmenování na pracovní místo vyplynuly, a s pracovními podmínkami
a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat, a povinnostmi, které vyplývají
ze zvláštních právních předpisů vztahujících se k práci, která má být předmětem
pracovního poměru.
Pracovní poměr vzniká nejčastěji pracovní smlouvou. Základními náležitostmi
pracovní smlouvy je
- Určení místa výkonu práce,
- Den nástupu do práce a
- Druh práce.
Pracovní smlouva je uzavírána vždy písemnou formou. Pracovní poměr se sjednává
na dobu určitou nebo na dobu neurčitou. Při uzavírání pracovního poměru lze sjednat
zkušební dobu, u zaměstnanců nejdéle v rozsahu tří měsíců ode dne vzniku
pracovního poměru, u vedoucích pracovníků v rozsahu šesti měsíců. U pracovního
poměru na dobu určitou doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž
smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního
poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát. Za opakování
pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení. Jestliže
od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou uplynula doba 3 let,
k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami
se nepřihlíží.
Pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den
nástupu do práce nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo
vedoucího zaměstnance.
Jestliže uzavřená pracovní smlouva neobsahuje informace o právech a povinnostech
vyplývajících z pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen zaměstnance o nich
písemně informovat, a to nejpozději do 1 měsíce od vzniku pracovního poměru.
60
Zaměstnanec musí obdržet informaci:
a) jméno, popřípadě jména a příjmení zaměstnance a název a sídlo zaměstnavatele,
je-li právnickou osobou, nebo jméno, popřípadě jména a příjmení, a adresu
zaměstnavatele, je-li fyzickou osobou,
b) bližší označení druhu a místa výkonu práce,
c) údaj o délce dovolené, popřípadě uvedení způsobu určování dovolené,
d) údaj o výpovědních dobách,
e) údaj o týdenní pracovní době a jejím rozvržení,
f) údaj o mzdě nebo platu a způsobu odměňování, splatnosti mzdy nebo platu,
termínu výplaty mzdy nebo platu, místu a způsobu vyplácení mzdy nebo platu,
g) údaj o kolektivních smlouvách, které upravují pracovní podmínky zaměstnance,
a označení smluvních stran těchto kolektivních smluv.
Zaměstnavatel je povinen jednat a zacházet se všemi zaměstnanci stejně a za
stejných podmínek.
Zaměstnavatel je ode dne vzniku pracovního poměru povinen zaměstnavatel
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci
mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat
ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené
vnitřními předpisy.
Zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle
pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které
mu vyplývají z pracovního poměru.
Pracovní poměr a podmínky sjednané je možné měnit. Základní podmínkou je
dohoda obou stran, zaměstnance a zaměstnavatele, na jeho změně. Za změnu
pracovního poměru se považuje také jmenování na vedoucí pracovní místo, jestliže
k tomu dojde po vzniku pracovního poměru.
Bez dohody stran je zaměstnanec povinen konat práce jiného druhu nebo v jiném
místě jen v případech uvedených v zákoníku práce.
Zaměstnavatel – je povinen převést na jinou práci,
- může zaměstnance převést na jinou práci.
61
Povinnost převést zaměstnance na jinou práci,
a) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského
posudku dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci,
b) nesmí-li podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně-
lékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský
posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz,
onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí,
c) koná-li těhotná zaměstnankyně, zaměstnankyně, která kojí, nebo zaměstnankyně-
matka do konce devátého měsíce po porodu práci, kterou nesmějí být tyto
zaměstnankyně zaměstnávány nebo která podle lékařského posudku ohrožuje
její těhotenství nebo mateřství,
d) jestliže to je nutné podle lékařského posudku nebo rozhodnutí příslušného
orgánu ochrany veřejného zdraví v zájmu ochrany zdraví jiných fyzických osob
před infekčním onemocněním,
e) jestliže je toho třeba podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního
úřadu, jiného státního orgánu nebo orgánu územního samosprávného celku,
f) je-li zaměstnanec pracující v noci na základě lékařského posudku uznán
nezpůsobilým pro noční práci,
g) požádá-li o to těhotná zaměstnankyně, zaměstnankyně, která kojí, nebo
zaměstnankyně-matka do konce devátého měsíce po porodu, která pracuje
v noci.
Případy, kdy zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou práci,
a) dal-li zaměstnanci výpověď z důvodů uvedených v § 52 písm. f) a g) -
(nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon
sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro
řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků
v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu
dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců
písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době
neodstranil; a jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti
62
s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi,
b) bylo-li proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné
činnosti spáchané při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke
škodě na majetku zaměstnavatele, a to na dobu do pravomocného skončení
trestního řízení,
c) pozbyl-li zaměstnanec dočasně předpoklady stanovené zvláštními právními
předpisy pro výkon sjednané práce, avšak v tomto případě nejdéle celkem na
30 pracovních dnů v kalendářním roce.
Mimo převedení zaměstnance v rámci pracovní smlouvy lze převést zaměstnance
i na jiný druh práce, než byl sjednán v pracovní smlouvě. Zaměstnavatel může
převést zaměstnance i bez jeho souhlasu na dobu nezbytné potřeby na jinou práci,
než byla sjednána, jestliže to je třeba k odvrácení mimořádné události, živelní
události nebo jiné hrozící nehody nebo k zmírnění jejich bezprostředních následků,
a to na nezbytně nutnou dobu.
Nemůže-li zaměstnanec konat práci pro prostoj nebo pro přerušení práce způsobené
nepříznivými povětrnostními vlivy, může ho zaměstnavatel převést na jinou práci,
než byla sjednána v pracovní smlouvě, jen v případě, že zaměstnanec s převedením
souhlasí.
Vždy při převedení zaměstnance na jinou práci je zaměstnavatel povinen přihlížet
k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu
a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci a také předem projednat důvod
převedení na jinou práci a dobu převedení.
Zákoník práce dále upravuje pracovní cestu jako časově omezené vyslání
zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce.
I v tomto případě může zaměstnavatel vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby
na pracovní cestu jen na základě dohody s ním.
Zákoník práce umožňuje i přeložení zaměstnance. Přeložit zaměstnance k výkonu
práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, může zaměstnavatel
pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho
provozní potřeba.
Odpadnou-li důvody, pro které byl zaměstnanec převeden na jinou práci nebo byl
přeložen do jiného místa, než bylo sjednáno, nebo uplynula-li doba, na kterou byla
tato změna sjednána, zaměstnavatel je povinen zařadit zaměstnance podle pracovní
smlouvy, jestliže se s ním nedohodl na změně pracovní smlouvy.
63
Samostatným případem, který upravuje zákoník práce je situace, kdy nastupuje
zaměstnanec po skončení výkonu veřejné funkce nebo činnosti pro odborovou
organizaci, pro kterou byl uvolněn v rozsahu pracovní doby, nebo po skončení
vojenského cvičení nebo výjimečného vojenského cvičení nebo zaměstnankyně
po skončení mateřské dovolené nebo zaměstnanec po skončení rodičovské dovolené
v rozsahu doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou,
do práce, anebo nastoupí-li do práce zaměstnanec po skončení dočasné pracovní
neschopnosti nebo karantény, je zaměstnavatel povinen zařadit je na jejich původní
práci a pracoviště. Není-li to možné proto, že původní práce odpadla nebo pracoviště
bylo zrušeno, zařadí je zaměstnavatel podle pracovní smlouvy. Ve většině případů
dochází k ukončení pracovního poměrů s odstupným.
Za vykonanou práci náleží zaměstnanci mzda nebo plat.
Mzda je peněžité nebo naturální plnění, případně kombinace. O mzdě hovoříme
u ziskového sektoru. Plat je peněžité plnění poskytované zaměstnancům
zaměstnavatelem, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond,
příspěvková organizace, školská právnická osoba, zřízená MŠMT ČR, krajem, obcí
nebo dobrovolným svazkem obcí dle školského zákona, veřejné neziskové ústavní
zdravotnické zařízení.
Skončení pracovního poměru upravuje zákoník práce následujícími způsoby:
- Dohoda stran,
- Výpověď z pracovního poměru,
- Okamžité zrušení pracovního poměru,
- zrušením pracovního poměru ve zkušební době.
Mezi další způsoby, kdy skončí pracovní poměr je:
- Uplynutím času, u pracovních poměrů na dobu určitou,
- Smrtí zaměstnance.
Skončení pracovního poměru výpovědí je možné ze strany zaměstnance
i zaměstnavatele. Ze strany zaměstnance lze dát výpověď i bez udání důvodu.
Výpověď musí mít vždy písemnou formu.
Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů uvedených v § 52
zákoníku práce:
64
a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část,
b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část,
c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele
nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách,
d) nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem
pracovně-lékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu,
který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní
úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo
dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany
veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice,
e) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského
posudku vydaného poskytovatelem pracovně-lékařských služeb nebo rozhodnutí
příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě
zdravotní způsobilost,
f) nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon
sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro
řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků
v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu
dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců
písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době
neodstranil,
g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl
okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi,
h) poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance
stanovenou v § 301a, (nové ustanovení § 301a - Zaměstnanci jsou v době
prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013
v době prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti
povinni dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce,
pokud jde o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti
v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona
o nemocenském pojištění).
65
Výpovědní doba je stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně
2 měsíce. Výpovědní doba smí být prodloužena jen smlouvou mezi zaměstnavatelem
a zaměstnancem a tato smlouva musí být písemná. Výpovědní doba začíná běžet
prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí
uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce.
K okamžitému zrušení pracovního poměru může dojít výjimečně ze strany
zaměstnavatele i zaměstnance z důvodů upravených zákoníkem práce.
Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy,
- byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, nebo byl-li
pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu
nejméně 6 měsíců,
- porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Zaměstnavatel nesmí okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní,
zaměstnankyní na mateřské dovolené, zaměstnancem nebo zaměstnankyní, kteří
čerpají rodičovskou dovolenou.
Ze strany zaměstnance může dojít k okamžitému zrušení pracovního poměru,
a) podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně-lékařských služeb
nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek
přezkoumává, nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví
a zaměstnavatel mu neumožnil v době 15 dnů ode dne předložení tohoto
posudku výkon jiné pro něho vhodné práce,
b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu
anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti.
Zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele
náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce
výpovědní doby.
66
Příklady
Zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď dle § 52 zákoníku práce pro nadbytečnost.
Výpověď byla zaměstnanci doručena dne 25. 10. 2013. Výpovědní doba nebyla
dohodou stran prodloužena a činí 2 měsíce.
Zaměstnanec má právo na odstupné dle § 67 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že
byl zaměstnanec zaměstnán u zaměstnavatele 3 roky a 6 měsíců, náleží zaměstnanci
odstupné ve výši trojnásobku jeho průměrného výdělku.
Pracovní poměr skončí dnem 31. 12. 2013.
4.2. OBČANSKÉ PRÁVO A ZDRAVOTNICTVÍ
Do oblasti občanského práva zahrnujeme v prvé řadě úpravu základního
soukromoprávního vztahu – poskytovatel zdravotnické péče (lékař) x pacient, neboť
se zde nejedná o nic jiného než o základní smluvní vztah vznikající při poskytování
zdravotní péče. Občan (pacient) zde na základě svého práva zvolit si svého
poskytovatele zdravotní služby, požaduje poskytnutí zdravotnické služby, kterou
poskytovatel zajišťuje a za službu dostává úplatu. Obdobně se v případě škody na
zdraví vychází ze smluvní odpovědnosti, tj. z toho, že mezi poskytovatelem
a pacientem existuje smluvní vztah, ze kterého jsou uplatňovány práva a povinnosti
smluvních stran a při jejich porušení je uplatňováno právo na náhradu škody.
Mimo otázku kvalifikace smluvního vztahu a jeho podřazení pod nějaký smluvní typ,
i ve zdravotnictví se setkáme s dalšími občanskoprávními instituty a vztahy,
vlastnickými právy, nájemními vztahy, atd. Zvláštním znakem ve všech těchto
vztazích skutečnost, že jedním ze subjektů je subjekt zdravotnického práva, občan –
pacient nebo pojištěnec, poskytovatel zdravotnických služeb nebo zdravotní
pojišťovna.
Právní teorie není jednotná v kvalifikaci smluvního vztahu mezi pacientem
a poskytovatelem zdravotních služeb. Laická veřejnost naopak mnohdy vůbec netuší,
že návštěvou lékaře se zdravotním problémem smluvní vztah vzniká, a řídí se přesně
stanovenými pravidly. Proto je nezbytné na počátku uvést, že smlouva je uzavírána
konkludentně a písemná forma smlouvy o poskytnutí zdravotní péče bude výjimkou.
Uzavření smluvního vztahu
Právní rámec – zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění p. p., zákon
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (platný do 31. 12. 2013), nový občanský zákoník
zák. č. 89/2012 Sb., platný a účinný od 1. 1. 2014.
67
Vznik smluvního vztahu
Pro uzavření smluvního vztahu platí obecná pravidla pro uzavírání smlouvy.
Návrhem na uzavření smlouvy je představována návštěva pacienta u lékaře
za účelem potřeby poskytnutí zdravotních služeb. Akceptací návrhu je přistoupení
lékaře (poskytovatele) k lékařskému úkonu (k poskytnutí zdravotní péče). Pacient
svou návštěvou konkrétního lékaře realizuje své právo volby poskytovatele
zdravotních služeb, omezení svobodné volby je upraveno v § 11 odst. 1 písm. b)
zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění p. p., změna
poskytovatele jedenkrát za tři měsíce. Na druhé straně je situace složitější, neboť
ustanovení § 48 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění p.
p., upravuje případy, kdy poskytovatel zdravotních služeb může odmítnout jejich
poskytnutí. Toto omezení spíše svědčí povinnosti lékaře (poskytovatele) uzavřít
smlouvu (tzv. kontraktační povinnost). Ale i u pacienta není svobodná volba lékaře
absolutní neboť v současném systému úhrady zdravotní péče zdravotními
pojišťovnami, musí pacient, pokud není ochoten hradit poskytnutou službu přímo,
výběr lékaře omezit na toho poskytovatele, který má uzavřenu smlouvu se zdravotní
pojišťovnou, u které je registrován a které hradí pojištění.
Dalším aspektem smlouvy je způsobilost stran.
Smluvními stranami jsou na jedné straně pacient a na druhé straně poskytovatel
zdravotních služeb, lékař (fyzická osoba) nebo zdravotnické zařízení (právnická
osoba).
V případě, že fyzická osoba nemůže vzhledem ke své tělesné nebo duševní poruše
způsobilá právně jednat a odpovídat za své jednání, nastupuje institut zastoupení.
Zastoupení vzniká přímo ze zákona – zastoupení smluvní, nebo na základě dohody –
zastoupení smluvní. Zákonné zastoupení vzniká přímo ze zákona, např. u nezletilých
osob, za které jednají zákonní zástupci, nebo na základě rozhodnutí státního orgánu
na základě zákona – opatrovnictví. Soud stanoví opatrovníka osobě, jejíž svéprávnost
je omezena.
Poskytovatel zdravotních služeb – fyzická osoba nebo právnická osoba, problematika
osoby oprávněné jednat za právnickou osobu, osoba oprávněná uzavřít smluvní
vztah.
Právní úprava a postupy musí proto vyřešit a přesně stanovit problematiku
způsobilosti pacientů k právním úkonům i v případech, kdy se jedná o ošetření osob
nezletilých, osob s omezenou způsobilostí k právním úkonům nebo úplně
způsobilosti k právním úkonům zbavené. Další případy nastávají u sice způsobilých
osob, ale v okamžiku uzavírání smlouvy ve stavu vylučujícím jejich relevantní
projev vůle, např. v bezvědomí. Právní postupy v těchto případech vycházejí
z dalších právních institutů, jako jsou zákonné zastoupení, jednatelství bez příkazu,
apod.
68
Smluvní vztah vzniká mezi pacientem a zdravotnickým zařízením, za které v obecné
teorii jedná statutární zástupce. Dle právní praxe bylo přihlédnuto ke specifickým
podmínkám zdravotnictví a smluvní vztah za zdravotnické zařízení uzavírá vedoucí
pracoviště, kterým je vždy primář příslušného oddělení.
Zánik právního vztahu
Každý vzniklý smluvní vztah musí mít předpoklady svého ukončení, zániku. Mezi
obecné způsoby zániku právního vztahu, smluvního vztahu nebo závazku je uplynutí
doby, splnění závazku, dohoda nebo výpověď, smrt jedné ze stran.
V podmínkách zdravotnictví bude nejčastějším způsobem splnění závazku ve formě
uzdravení pacienta nebo zlepšení jeho zdravotního stavu. Zánik smluvního vztahu
uplynutím doby nastává v případech hospitalizace v lůžkových zařízeních nebo
u léčebných pobytů v lázních nebo ozdravovnách. Forma výpovědi smluvního vztahu
je možná u pacienta formou volby jiného poskytovatele zdravotních služeb.
Ze strany lékaře tento způsob omezen ustanoveními zákona o zdravotních službách,
a to na případy, kdy je pacient prokazatelně předán do zdravotní péče jinému
poskytovateli. Poslední způsob zániku smluvního vztahu na straně poskytovatele
připadá v úvahu v případě osobního plnění zdravotních služeb lékařem fyzickou
osobou.
Typ smluvního vztahu
Vlastní forma a její podřazení pod smluvní typ se liší dle autorů právních publikací.
Smluvní závazek mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb je
podřazován pod smlouvu příkazní nebo smlouvy o dílo. Smlouvu mezi lékařem
a pacientem je také možno považovat o smlouvu innominátní, nepojmenovanou.
Jiný stav nastává s účinností nového občanského zákoníku, zákonem 89/2012 Sb.,
který v rámci své úpravy obsahuje smluvní typ – smlouvu o poskytování zdravotních
služeb.
4.3. TRESTNÍ PRÁVO A ZDRAVOTNICTVÍ
Trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poskytuje
ochranu života a zdraví jednotlivců, ve své Hlavě I. Vytváří tak trestně právní
součást ochrany zdraví zakotvené v Listině základních práv a svobod, článku
šestém, kde jako základní lidská práva a svobody je uvozováno, že „Každý má právo
na život, lidský život je hoden ochrany již před narozením. Nikdo nesmí být zbaven
života. Trest smrti se nepřipouští.“
Hlava I. trestního zákoníku obsahuje právní úpravu skutkových podstat trestných
činů proti životu, trestných činů proti zdraví, trestných činů ohrožujících život nebo
zdraví, trestných činů proti těhotenství ženy a trestných činů souvisejících
s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem
69
a lidským genomem. Svým charakterem tato úprava také doplňuje některé další
skutkové podstaty, např. trestný čin znásilnění (§ 185 trestního zákoníku), opuštění
dítěte nebo svěřené osoby (§ 195), trestného činu obecného ohrožení (§ 272) a řady
dalších.
Mezi trestné činy proti životu řadíme trestný čin vraždy, trestný čin zabití, trestný
čin vraždy novorozeného dítěte matkou, trestný čin usmrcení z nedbalosti a trestný
čin účasti na sebevraždě (§§ 140 – 144 trestního zákoníku). Pro kvalifikaci těchto
trestných činů je nezbytné stanovení a vymezení počátku života a konce lidského
života. Stanovení konce lidského života – smrti je důležitou kategorií i pro právo
ve zdravotnictví. Nejenže se úmrtí člověka prokazuje jediným přesně stanoveným
způsobem, ale důležité je stanovení okamžiku smrti v případě postupu dle
transplantačního zákona, kdy jde o odběr lidské tkáně nebo orgánů od zemřelého
dárce.
Jak bylo výše uvedeno, k prohlášení člověka za mrtvého dochází vždy na základě
úmrtního listu, vystaveného lékařem, nebo rozhodnutím soudu. Jiný způsob není
připuštěn.
Pro stanovení okamžiku smrti pro zdravotnické účely jsou podstatné
skutečnosti
- nevratná zástava krevního oběhu,
- nevratná ztráta funkce mozku (krevní oběh a dýchání jedince je udržováno uměle).
Pro stanovení okamžiku smrti z trestního hlediska je využíváno poznatků lékařské
vědy a spočívá v tzv. biologické smrti mozku, tj. stav organismu jedince, kdy je
vyloučeno a nemožné obnovení všech životní funkcí.
Zvláštní skutkovou podstatou je trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou.
Jsou zde specificky stanoveny jednotlivé aspekty – objektem trestného činu je
novorozené dítě a pachatel (subjekt) trestného činu je vždy pouze matka dítěte. Pro
nižší sazbu zde svědčí existence rozrušení po porodu, a to při porodu nebo
bezprostředně po něm. Pro trestní právo je důležité stanovení okamžiku narození
člověka, otázka zahájení a ukončení porodu, prokazování skutečnosti
„bezprostředně“ po porodu. Obecně lze konstatovat úzkou provázanost tématu na
další problematiku zabití (medializované případy nalezených usmrcených
novorozenců), problematiky opuštění děti, problematika BABY BOXů, atd.
K usmrcení jedince může dojít i na základě nedbalosti, což znamená, že dotyčný
pachatel neměl v úmyslu způsobit smrt jinému. Vysoký počet nedbalostních
trestných činů je způsobováno v dopravě a v její souvislosti.
70
Posledním trestným činem proti životu je trestný čin účasti na sebevraždě, kdy
dotyčný pachatel pohne jiného k sebevraždě nebo mu k sebevraždě pomáhá. Dle
definice sebevraždy se jedná o úmyslné způsobení smrti sobě samému, což samo
o sobě není trestným činem.
Příklady
*U jedince došlo na základě útoku proti jeho životu ke klinické smrti. Na základě
včasného lékařského zákroku byly obnoveny u dotyčného životní funkce.
V případě neobnovení životních funkcí by se v rámci trestního řízení jednalo
o trestný čin vraždy, v tomto případě v rámci trestního práva se bude jednat pouze
o pokus vraždy. Na rozdíl od vraždy zde nedošlo k dokonání trestného činu, nedošlo
ke škodlivému následku. Nicméně i v tomto případě je jednání pachatele trestné
a bude potrestáno dle trestní sazby stanovené pro konkrétní trestný čin. V tomto
případě je na soudu, zda posoudí všechny aspekty spáchaného trestného činu
a stanoví trest. V této souvislosti je nezbytné připomenout moderační právo soudu
mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.
*Dochází k případům, kdy dvě osoby se dohodnou na vzájemném usmrcení jeden
druhého jako na dobrovolném ukončení života.
V tomto případě se nebude jednat o účast na sebevraždě (dle § 144), ale dohodnuté
jednání bude naplňovat skutkovou podstatu vraždy (§140) nebo zabití (§ 141) a ze
strany soudu bude i takto hodnoceno.
Trestné činy proti zdraví představují skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví,
ublížení na zdraví a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Zde je chráněným
zájmem, objektem ochrany, lidské zdraví. Ublížením na zdraví se chápe nejen
poranění člověka, ale i zhoršení již stávající nemoci jedince.
Pro vysvětlení je nutno ozřejmit dva druhy ublížení na zdraví dle jejich závažnosti,
kterými jsou:
– těžká újma na zdraví,
– ublížení na zdraví.
Trestní zákon charakterizuje těžkou újmu na zdraví dvěma podmínkami, které musí
být pro tuto kvalifikaci současně v daném případě splněny, a to
- byla způsobena porucha zdraví nebo došlo k vážnému onemocnění, které
spočívá v
- zmrzačení jedince, ztrátě nebo podstatnému snížení pracovní způsobilosti
jedince, ochromení některého údu, ve ztrátě nebo podstatném oslabení funkce
71
smyslového orgánu nebo jinému poškození důležitého orgánu, v zohyzdění
jedince, ve vyvolání potratu nebo dojde k usmrcení plodu, v mučivých
útrapách nebo ve způsobené delší dobu trvající poruchy zdraví.
Ublížení na zdraví představuje stav poruchy zdraví nebo jiné onemocnění,
znesnadňujícím, nikoliv na krátkou dobu, běžný způsob života a toto poškozením
vyžaduje lékařské ošetření, Kritériem je pracovní neschopnost a soudní praxe
za dobu nikoliv krátkou, považuje omezení obvyklého způsobu života po dobu
nejméně 7 dní. Ve srovnání z výše uvedenou podmínkou delší dobu trvající porucha
zdraví pro kvalifikaci těžké újmy na zdraví představuje obvykle dobu přesahující
6 týdnů. Rozdíl oproti trestným činům proti životu, např. vraždě nebo zabití, je
u těchto skutkových podstat v tom, že úmyslem pachatele není usmrcení osoby, ale
poškození jejího zdraví. V případech, kdy dojde k těžké újmě na zdraví s následkem
smrti, dochází k použití přísnější trestní sazby, případně při změně okolností může
dojít i ke změně kvalifikace spáchaného trestného činu.
Skutkové podstaty trestných činů, které chrání ohrožení zdraví nebo života jsou
v třetím dílu I. hlavy, a patří mezi ně trestné činy mučení a jiné nelidské a kruté
zacházení (§ 149), trestné činy neposkytnutí pomoci (§ 150), neposkytnutí pomoci
řidičem dopravního prostředku (§151), trestné činy šíření nakažlivé lidské nemoci
(§§ 152, 153, 154), trestné činy ohrožení pohlavní nemocí (§ 155), trestné činy
ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§§ 156, 157) a trestné
činy rvačky (§ 158).
Ke spáchání těchto trestných činů stačí vyvolání reálného nebezpečí, stačí
ohrožení života nebo zdraví, nemusí dojít k vlastnímu konkrétnímu následku – újmě
na zdraví nebo životě. Z pohledu zdravotnického práva mohou být předmětem zájmů
hlavně skutkové podstaty neposkytnutí pomoci a skutkové podstaty týkající se šíření
nemocí i ohrožení zdraví potravinami nebo jinými předměty.
Poskytnutí nebo neposkytnutí pomoci člověku v nesnázích, v nebezpečí smrti nebo
poškození zdraví, není pouze právní kategorií, ale také otázkou morálky, etiky
a vizitkou každé společnosti.
72
Ústavní zakotvení práva na život:
Základní lidská práva a svobody
Čl.5
Každý je způsobilý mít práva.
Čl.6
(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před
narozením.
(2) Nikdo nesmí být zbaven života.
(3) Trest smrti se nepřipouští.
(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života
v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Jak vzniká fakticky občanskoprávní vztah mezi pacientem a lékařem (např.
praktickým)?
2. Jaký je rozdíl mezi mzdou a platem?
Testové otázky
Podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy (i ve zdravotnických zařízeních)
jsou
a) druh práce, místo výkonu práce, sjednání zkušební doby
b) druh práce, místo výkonu práce, mzda
c) druh práce, místo výkonu práce, den nástupu do práce
Pracovní poměr vzniká
a) pracovní smlouvou, jmenováním, volbou
b) pracovní smlouvou, jmenováním
c) smlouvou při podnikatelské činnosti, jmenováním
Rozvázání pracovního poměru může být provedeno pouze
a) Odstoupením od pracovní smlouvy, výpovědí, dohodou, smrtí
b) Výpovědí a dohodou, smlouvou a okamžitým zrušením pracovního poměru
73
c) Dohodou, výpovědí, skončením ve zkušební době, okamžitým zrušením,
uplynutím doby
Čerpání dovolené na zotavenou určuje
a) zaměstnanec
b) zaměstnanec dle plánu dovolených
c) zaměstnavatel
Základní výměra dovolené je
a) 4 týdny
b) 5 týdnů
c) 6 týdnů
Právní subjektivita (nově právní osobnost) v občanském právu se nabývá
a) Dosažením zletilosti
b) Dokončením školní docházky
c) Narozením
Právní osobnosti (právní subjektivity) lze
a) zbavit
b) omezit
c) protože trvá po celou dobu života jedince nelze omezit ani zbavit
Zletilost lze získat ve věku
a) 18 let
b) 15 let, v případě uzavření manželství
c) 16 let, v případě uzavření manželství
Zaměstnanec podal výpověď z pracovního poměru, výpověď byla předána
osobně zaměstnavateli 15. 1. 2014. Kdy skončí zaměstnanci výpovědní doba?
a) 28. 2. 2014
b) 31. 3. 2014
c) 30. 4. 2014
V České republice trest smrti
a) byl zrušen
b) stále platí ve výjimečných případech
c) existuje, ale nepoužívá se
74
Doporučená literatura
Knižní dokument
BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1.
Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, 2010. ISBN 928-80-7201-795-9.
GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního
práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-243-1
MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-
810-X
VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1.
vydání. Praha: Universita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, 2004. ISBN
80-246-0882-0
SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha:
Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-72-1
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. ISBN 80-86473-85-6
DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1.
Vydání. Praha: Leges, 2012. ISBN 978-80-87576-25-0
TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011.
ISBN 978-80-7400-050-8
Elektronický dokument
VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, 2014. Dostupné z:
www.vspj.cz
75
5. PRÁVO VZTAHU LÉKAŘ - PACIENT
Cíl:
Cílem této kapitoly je seznámení s problematikou vzájemného vztahu pacient a lékař,
a to nejen práva a povinnosti těchto stran, ale i rozbor jejich základního smluvního
vztahu. S poskytováním zdravotních služeb souvisí i náhled na problematiku lege
artis a vitium artis, mlčenlivost a odpovědnost za způsobenou škodu.
Klíčová slova:
Lex artis, vitium artis, náležitá odborná péče, smluvní vztah, souhlas pacienta, revers,
kvalifikované poučení pacienta, mlčenlivost, odpovědnost za škodu, zdravotnická
dokumentace
Po roce 1992 se právní judikatura opět vrátila k jednoznačnému uznání
soukromoprávního charakteru vztahu mezi pacientem a lékařem. Před rokem 1992
bylo hodnocení tohoto vztahu poplatné způsobu řízení celého zdravotnictví a zčásti i
právní úpravě provedené zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Od 1. 4. 2012
upravuje vztahy mezi poskytovatelem zdravotnických služeb (lékařem) a pacientem
zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Tento zákon obdobně jako předchozí
úprava stanoví práva a povinnosti obou stran, neobsahuje však úpravu smluvního
základu právního vztahu. S úpravou právního vztahu a obsahu vzniklého vztahu je
nutno vypořádat se v obecné rovině prostřednictvím ustanovení občanského
zákoníku – zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak jak již bylo
částečně uvedeno výše. V případě nabytí účinnosti nového občanského zákoníku –
zákona č. 89/2012 Sb., tento nový zákoník již obsahuje úpravu smluvního typu -
smlouvu o poskytování zdravotních služeb.
5.1. POSKYTOVÁNÍ ZDRAVOTNÍ PÉČE
Jak již bylo uvedeno, poskytování zdravotních služeb probíhá na základě smluvního
vztahu mezi lékařem a pacientem. Pacient se obrací se svou potřebou na lékaře,
na základě svého práva volby poskytovatele zdravotních služeb, a lékař svým
přístupem k pacientovi akceptuje jeho nabídku, čímž jsou splněny základní
požadavky na vznik smluvního vztahu. Aspekty a náležitosti účastníků smluvních
stran, forma právního vztahu, forma smlouvy, vznik a zánik závazku, již byly
podrobně rozpracovány. V rámci vlastního poskytování zdravotní služby je nezbytné
provést rozbor obsahu smluvního vztahu.
76
Práva a povinnosti pacientů a lékařů jsou upraveny ustanoveními zákona č. 372/2011
Sb., o zdravotních službách. Zákon však nezmiňuje smluvní základ vztahu mezi
pacientem a lékařem. V obecné rovině povinnosti lékařů lze vymezit:
- Povinnost postupovat při poskytování zdravotní služby s náležitou odbornou
péčí,
- Povinnost mlčenlivosti lékaře a zdravotnického personálu,
- Informační povinnosti vůči pacientovi, poučovací povinnost.
Povinnost postupovat při poskytování zdravotní služby s náležitou odbornou
péčí
Podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona 372/2011 Sb., o zdravotních službách
je zdravotnický pracovník povinen poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal
odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů,
v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti, zdravotnímu stavu pacienta, na náležité
odborné úrovni a řídit se etickými principy. Tato úprava navazuje na čl. 4 Úmluvy
o lidských právech a biomedicíně, kdy je jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví
zdravotnický pracovník povinen provádět v souladu s příslušnými profesními
povinnostmi a standardy.
Pro definování náležité odborné úrovně je ještě nezbytné využít citaci ustanovení § 4
odst. 5 zákona 372/2011 Sb., o zdravotních službách, podle kterého se náležitou
odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy
a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta,
s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
Právní povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb lege artis
- Zjišťování anamnézy
- Určení diagnózy u pacienta
- Volba léčebného postupu k dané diagnóze
- Zajištění péče následné
Při zjišťování anamnézy pacienta je nezbytné zjištění pravdivých a relevantních
informací od pacienta. Je důležité zjištění veškerých potřebných informací, nejen
příznaky potencionální nemoci, ale také aktuální zdravotní stav pacienta, probíhající
léčené postupy a v neposlední řadě i případnou dědičnou zátěž. Tyto informace uvádí
lékař ve zdravotnické dokumentaci. Jedná se nejen o jeho povinnost, ale také
případnou ochranu, pokud by na základě nepravdivých informací došlo ke stanovení
nepřesné nebo chybné diagnózy. Vzhledem k tomu, že tyto informace mohou mít
různou vypovídací schopnost, přistupuje lékař k ověření skutečností prostřednictvím
vlastního vyšetření pacienta (potřeba odborných znalostí a odbornosti – atestace
v dané oblasti) nebo vyšetřením u specializovaného lékaře. Jestliže by lékař své
postupy zjednodušil tím, že na stanovení správné diagnózy nemá správnou atestaci,
77
vystavuje se v tomto případě obvinění z nedbalosti. Proto je současnou praxí
praktických lékařů čím dál častější předávání pacientů k odbornému vyšetření
specialisty, a to nejen z důvodu svých pochybností.
Žádný právní předpis neupravuje, jaké má lékař k dané diagnóze zvolit léčebné
postupy. Právo stanoví pouze povinnost poskytnout péči na náležité odborné
úrovni a povinnost postupovat takovým způsobem, aby nedocházelo ke škodám
na zdraví. Základní otázkou zůstává stanovení standardu při stanovení léčebného
postupu, a to s přihlédnutím ke konkrétnímu stavu pacienta, věku, výběru
nejvhodnější alternativy léčby včetně časového hlediska. Odchylky od tohoto
standardu a jejich důvody jsou následně, v případě vzniku problému (škody
na zdraví) předmětem šetření soudu. Za odchylky lze považovat příliš brzký nebo
pozdně provedený léčebný zákrok, skutečnost, že lékař nemá k této činnosti
specializaci nebo znalosti a schopnosti, ale také třeba využití nevyzkoušeného
lékařského postupu.
Do rozhodování o správné alternativě léčby vstupuje dále ekonomické hledisko
a možnosti poskytovatele tuto léčbu provést a finančně uhradit. Z tohoto důvodu se
neustále hovoří o stanovení průměrné a ekonomicky reálné úrovni léčebných
postupů, tzv. úhradový standard. Ekonomické hledisko je možno považovat
z pohledu potřeb pacientů za narušující činitel při poskytování léčebné péče.
Povinnost mlčenlivosti
Povinnost mlčenlivosti upravuje § 51 citovaného zákona - poskytovatel je povinen
zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti
s poskytováním zdravotních služeb. I tato povinnost má svoji úpravu v Úmluvě
o lidských právech a biomedicíně v článku 10, kde je stanoveno, že každý má právo
na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.
Tuto povinnost neupravují pouze právní předpisy, ale také předpisy etické. Zásadně
platí to, že do dokumentace má přístup pouze ten, koho k tomu zákon výslovně
zmocňuje, nebo ten, komu pacient přístup výslovně povolil. Právní úprava stanovuje,
kteří pracovníci ve zdravotnictví mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace.
Jedná se o ošetřující lékaře, pracovníky poskytující navazující péči, dále i soudní
znalce, revizní lékaře, atd. Toto právo je navíc omezeno účelem nahlédnutí
a v nezbytně nutném rozsahu pro splnění konkrétní záležitosti.
V zákoně jsou také upraveny případy, kdy je lékař i bez souhlasu pacienta povinen
porušit svou mlčenlivost, a to v zájmu ochrany některého významného
celospolečenského zájmu – jde zejména o postih závažné kriminality, ochranu
nezletilých, ochranu veřejného pořádku a veřejného zdraví.
78
Informační povinnost
V rámci informační povinnosti, která je upravena v § 31, je poskytovatel povinen
zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován
o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a umožnit
pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k jeho
zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně
zodpovězeny.
Účel použití poučení a informovaného souhlasu
- Etické hledisko - poučení pacienta takovým způsobem, aby porozuměl, v čem
spočívá jeho zdravotní problém, co mu plánovaný zákrok přinese, na jaká
rizika se musí připravit a co se stane, pokud zákrok odmítne. Je nezbytné
přizpůsobení způsobu podání i rozumovým vlastnostem nebo věku člověka.
- Právní hledisko- svobodné vyjádření svého souhlasu nebo nesouhlasu se
zákrokem a se znalostí všech rizik. Dochází tak svým způsobem k přenesení
odpovědnosti z lékaře na pacienta.
- Ekonomické hledisko – významné z pohledu změny financování
zdravotnictví, pacient musí vědět před provedením zákroku i finanční
hledisko a dopady na svou osobu, být poučen o případných alternativách,
příkladem mohou být léky, hrazené pojišťovnou nebo za spoluúčasti pacienta.
Základní právní úpravu, ze které vychází i výše citované ustanovení zákona
372/2011 Sb., obsahuje 5. článek Úmluvy o biomedicíně. Jakýkoliv zákrok v oblasti
péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba
poskytla svobodný a informovaný souhlas.
„Zákrokem“ se rozumí jakýkoliv zásah do tělesné integrity v oblasti péče o zdraví,
tedy jakýkoliv úkon na pacientovi, včetně preventivní péče, stanovení diagnózy,
léčby, rehabilitace či výzkumu.
Poučení pacienta a poskytnutí informací:
- Poučení o zdravotním stavu pacienta, diagnóze
- Poučení o povaze zákroku, jeho alternativách, rizicích
- Poučení o důsledcích nesouhlasu se zákrokem
- Poučení o povinnosti dodržovat léčebný režim a o jeho obsahu
- Poučení o ceně zákroku a léčby, povinnosti úhrady
79
5.2. ZDRAVOTNICKÁ DOKUMENTACE, MLČENLIVOST
Vedení zdravotnické dokumentace pacientů upravuje § 53 a následující, zákona č.
372/2011 Sb., a vyhláška MZ ČR č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci.
Poskytovatel je podle zákona povinen vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci
a nakládat s ní předepsaným způsobem. Zdravotnická dokumentace je souborem
informací o pacientovi a jeho zdravotním stavu, diagnóze, způsobu léčení,
hospitalizace, poskytnutých léčebných prostředcích a další údaje.
Zdravotnická dokumentace podle účelu jejího zaměření obsahuje
a) identifikační údaje pacienta, kterými jsou jméno, popřípadě jména, příjmení,
datum narození, rodné číslo, číslo pojištěnce veřejného zdravotního pojištění,
adresu místa trvalého pobytu na území České republiky, jde-li o cizince místo
hlášeného pobytu na území České republiky a v případě osoby bez trvalého
pobytu na území České republiky adresu bydliště mimo území České
republiky,
b) pohlaví pacienta,
c) identifikační údaje poskytovatele, kterými jsou jméno, popřípadě jména,
příjmení poskytovatele a adresu místa poskytování zdravotních služeb
v případě fyzické osoby, obchodní firmu nebo název poskytovatele, adresu
sídla nebo adresu místa podnikání v případě právnické osoby, identifikační
číslo, bylo-li přiděleno, název oddělení nebo obdobné části, je-li zdravotnické
zařízení takto členěno,
d) informace o zdravotním stavu pacienta, o průběhu a výsledku poskytovaných
zdravotních služeb a o dalších významných okolnostech souvisejících se
zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotních služeb,
e) údaje zjištěné z rodinné, osobní a pracovní anamnézy pacienta, a je-li to
důvodné, též údaje ze sociální anamnézy,
f) údaje vztahující se k úmrtí pacienta,
g) další údaje.
Zdravotnická dokumentace může být vedena v listinné nebo elektronické podobě
nebo v kombinaci obou těchto podob. V elektronické podobě je zdravotnická
dokumentace pořizována, zpracovávána, ukládána a zprostředkovávána v digitální
formě s využitím informačních technologií.
Pokus o elektronickou formu vedení zdravotnické dokumentace byl projekt
Všeobecné zdravotní pojišťovny „IZIP Elektronická zdravotní knížka“, což měl být
souhrn zdravotních informací pacienta v elektronické podobě přístupný 24hodin
80
denně prostřednictvím internetu. Mělo se jednat a jednalo se o prostředí propojující
poskytovatele zdravotní péče, pacienty a zdravotní pojišťovny. Sloužilo k předávání
zdravotních informací mezi lékařem a pacientem a mezi lékaři navzájem.
Do projektu zdravotních knížek putovala z peněz Všeobecné zdravotní pojišťovny
částka ve výši 1,15 miliard korun. Podle společnosti IZIP mělo elektronickou kartu
asi 2,3 milionu osob. Elektronickou zdravotní knížku mohli mít pouze pacienti
zaregistrovaní u VZP. Projekt byl v roce 2012 zrušen nejen z důvodů podezření
z finančních machinací.
Zdravotnická dokumentace, včetně jejích samostatných součástí, musí být vedena
průkazně, pravdivě, čitelně a musí být průběžně doplňována. Zápisy se provádějí bez
zbytečného odkladu. Jde-li o poskytování akutní lůžkové péče, zápis o aktuálním
zdravotním stavu pacienta se provádí nejméně jednou denně. Zdravotnická
dokumentace se uchovává po dobu 5 let.
Fyzická nebo právnická osoba, jejíž oprávnění k poskytování zdravotních služeb
zaniklo na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu, nebo pokud nemůže
pokračovat v poskytování zdravotních služeb, musí zajistit předání zdravotnické
dokumentace a její soupis příslušnému správnímu orgánu.
Do zdravotnické dokumentace mohou v přítomnosti zaměstnance pověřeného
poskytovatelem nahlížet, pořizovat si její výpisy nebo kopie:
a) pacient nebo zákonný zástupce pacienta;
b) osoby určené pacientem nebo zákonným zástupcem pacienta, pěstoun nebo jiná
pečující osoba;
c) osoby blízké zemřelému pacientovi v rozsahu vymezeném zákonem;
Bez souhlasu pacienta mohou do zdravotnické dokumentace nahlížet, jestliže je to
v zájmu pacienta nebo jestliže je to potřebné, pouze osoby vymezené v zákoně
o zdravotních službách, a to v omezeném rozsahu.
Pozůstalí mohou mít zájem na přístupu ke zdravotnické dokumentaci, zejména
v případech, kdy se domnívají nebo mají podezření, že při péči o zemřelého došlo
k pochybení zdravotníků. Osoby blízké mají dle současné právní úpravy právo
na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, na informace o příčinách
úmrtí a výsledku pitvy, byla-li provedena, mají právo v přítomnosti zdravotnického
pracovníka nahlížet do zdravotnické dokumentace, pořídit výpis nebo kopie
z předložené dokumentace. Tato práva mají blízké osoby pouze v případě, že
zemřelý pacient neurčil za svého života jinak, tj. výslovně toto nezakázal. Tato
právní úprava řeší nedostatek úpravy předchozí, podle které osoby blízké neměly
v případě úmrtí pacienta k jeho zdravotnické dokumentaci přístup.
81
5.3. POUČENÍ PACIENTŮ, SOUHLAS A NESOUHLAS S
POSKYTOVÁNÍM ZDRAVOTNÍ PÉČE
V rámci informační povinnosti je poskytovatel zdravotnických služeb povinen
zajistit, aby byl pacient poučen o svém zdravotním stavu a léčebných postupech,
v návaznosti na toto poučení vyslovení souhlasu nebo nesouhlasu pacienta
s poskytnutím léčebné péče.
Poskytovatel je povinen podle § 31 zákona
a) zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu
informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném
postupu,
b) umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky
vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám,
které musí být srozumitelně zodpovězeny.
Informace o zdravotním stavu je podávána v rozsahu:
- Informace o příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu
a předpokládaném vývoji,
- Informace o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích
a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních
výkonů,
- Informace o jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich
vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta,
- Informace o další potřebné léčbě,
- Informace o omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem
na zdravotní stav,
- Informace o možnosti vzdát se podání informace o zdravotním stavu, určit
osoby, kterým bude informace podána nebo vyslovit zákaz o podávání
informací o zdravotním stavu.
Výše uvedené informace o zdravotním stavu jsou pacientovi sdělována při přijetí
do péče a dále vždy, je-li to s ohledem na poskytované zdravotní služby nebo
zdravotní stav pacienta účelné. Informaci o zdravotním stavu podává ošetřující
zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování zdravotních služeb. Ošetřující
zdravotnický pracovník provede do zdravotnické dokumentace záznam o tom, že
byla informace podána. Informaci vždy podává lékař, v případě, že vysvětlení nebo
poučení je podána ze strany jiného zdravotnického personálu není splněna podmínka
na podání kvalifikované informace a poučení.
Lékař nepodává informaci pacientovi, který v důsledku svého zdravotního stavu není
schopen poskytované informace vůbec vnímat. U nezletilého pacienta nebo pacienta
zbaveného způsobilosti k právním úkonům, právo na informace o zdravotním stavu
82
a právo klást otázky náleží zákonnému zástupci pacienta nebo pacientovi, jestliže je
k takovému úkonu přiměřeně rozumově a volně vyspělý.
Souhlas pacienta s poskytnutím zdravotní péče
Zdravotnický úkon lze provést pouze, jestliže k němu osoba, které se úkon týká, dala
svobodný a informovaný souhlas. Toto obecné pravidlo vychází z Úmluvy
o základních právech a biomedicíně, kdy:
„Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že
k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.
Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož
i o jeho důsledcích a rizicích.
Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.“ (čl. 5)
Souhlas s poskytnutím zdravotní péče může dát pouze řádně informovaná
a poučená osoba. Forma souhlasu s poskytnutím zdravotní péče může být
neformální – ústní forma nebo písemná (v případech náročnějších a složitějších
zdravotnických výkonů). Souhlas pacienta by měl být vždy výslovný.
Písemný souhlas musí obsahovat:
o údaje o účelu, povaze, předpokládaném prospěchu, následcích a rizicích
zdravotního výkonu,
o poučení o tom, zda plánovaný zdravotní výkon má nějakou alternativu
a pacient má možnost zvolit si jednu z alternativ, pokud zvláštní právní
předpisy toto právo nevylučují,
o údaje o možném omezení v obvyklém způsobu života a v pracovní schopnosti
po provedení příslušného zdravotního výkonu, lze-li takové omezení
předpokládat; v tomto případě údaje o změnách zdravotní způsobilosti,
o údaje o léčebném režimu a preventivních opatřeních, která jsou vhodná,
o provedení kontrolních zdravotních výkonů,
o zápis vyjádření pacienta, že tyto údaje a poučení podle bodů byly
zdravotnickým pracovníkem sděleny a vysvětleny, poučení porozuměl a měl
možnost klást doplňující otázky, které mu byly zdravotnickým pracovníkem
zodpovězeny,
o datum a podpis pacienta a zdravotnického pracovníka, který pacientovi údaje
a poučení poskytl; nemůže-li se pacient podepsat, opatří se záznam jménem,
popřípadě jmény, příjmením a podpisem svědka, který byl přítomen projevu
souhlasu, a uvedou se důvody, pro které se pacient nemohl podepsat, a dále
se uvede, jakým způsobem pacient svou vůli projevil.
83
Odmítnutí zdravotní péče
Pacient má také současně právo na odmítnutí zdravotní péče. Toto právo by mělo
vždy vycházet z řádně podané informace o zdravotním stavu a navrhovaném
léčebném postupu, aby byl pacient řádně seznámen se všemi skutečnostmi. V situaci,
kdy pacient odmítá léčbu nebo provedení zdravotnického úkonu, je lékař povinen
poučit pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí pro jeho život a zdraví. Pacient má i tak
právo, poté co mu bylo podáno poučení o jeho zdravotním stavu, v rozsahu
a způsobem, ze kterého je zřejmé, že neposkytnutí zdravotní péče může vážně
poškodit jeho zdraví nebo ohrozit život, potřebnou péči odmítnout. V těchto
případech si ošetřující lékař po opakovaném poučení vyžádá od pacienta písemné
prohlášení o nesouhlasu s poskytnutím zdravotní péče (tzv. negativní revers).
Podmínky negativního reversu
Náležitosti odmítnutí zdravotní péče dle právní úpravy:
písemná forma,
opakované poučení pacienta v rozsahu a způsobem, ze kterého je zřejmé, že
neposkytnutí zdravotních služeb může vážně poškodit jeho zdraví nebo
ohrozit život,
způsobilost pacienta nebo jeho zákonného zástupce k právně relevantnímu
projevu vůle.
Za osobu nezpůsobilou k právním úkonům nebo nezpůsobilou k právně relevantnímu
projevu vůle (omezená způsobilost) rozhodnutí o odmítnutí péče, by musel učinit její
zákonný zástupce.
Povinné náležitosti záznamu o odmítnutí poskytnutí zdravotních služeb:
- údaj o zdravotním stavu pacienta a potřebných zdravotních službách,
- údaj o možných následcích odmítnutí potřebných zdravotních služeb pro
zdraví pacienta,
- záznam vyjádření pacienta, že mu uvedené údaje byly zdravotnickým
pracovníkem sděleny a vysvětleny, že jim porozuměl a měl možnost klást
doplňující otázky, které mu byly zdravotnickým pracovníkem zodpovězeny,
- písemné prohlášení pacienta, popřípadě záznam o tomto prohlášení, že i přes
poskytnuté vysvětlení potřebný zdravotní výkon odmítá,
- místo, datum, hodina a podpis pacienta,
- podpis zdravotnického pracovníka, který pacientovi informace poskytl.
V případech vážného poškození zdraví nebo případech vyžadujících poskytnutí péče
nezbytné k záchraně života či zamezení vážného poškození zdraví lékař přistoupí
k poskytnutí zdravotní péče bez souhlasu pacienta nebo jeho zákonného zástupce
případně i proti jejich vůli.
84
Zdravotní péče bez souhlasu pacienta
Každý člověk má garantována svá základní lidská práva a svobody a není povinen
činit nic, co mu zákon neukládá. I v otázkách péče o vlastní zdraví záleží jen na jeho
svobodném rozhodnutí, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům
a v tomto právu může být omezen pouze zákonem. Poskytování zdravotní péče je
podmíněno informovaným souhlasem pacienta, obdobně jako musí být vysloven
souhlas s pacientovou hospitalizací, a to výlučně v písemné podobě.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Jaké jsou podmínky pro použití negativního reversu a kdy je používán?
2. V jakém rozsahu musí poskytovatel zdravotní péče – lékař, informovat
pacienta?
Testové otázky
Informace o dalším způsobu léčby a zdravotním stavu (pro účely udělení
informovaného souhlasu) podává
a) vždy lékař
b) statutární zástupce zdravotnického zařízení
c) zdravotnický personál
Negativní revers musí mít
a) písemnou formu
b) elektronickou formu
c) ústní formu
Pacient má právo
a) na zveřejnění své diagnózy
b) na zveřejnění své anamnézy na veřejnosti
c) na důvěrnost informací a mlčenlivost zdravotnického personálu o svém
zdravotním stavu a informacích ze své zdravotní dokumentace
85
Doporučená literatura
Knižní dokument
BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1.
Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, 2010. ISBN 928-80-7201-795-9.
GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního
práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-243-1
MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-
810-X
VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1.
vydání. Praha: Universita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, 2004. ISBN
80-246-0882-0
SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha:
Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-72-1
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. ISBN 80-86473-85-6
DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1.
Vydání. Praha: Leges, 2012. ISBN 978-80-87576-25-0
TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011.
ISBN 978-80-7400-050-8
Elektronický dokument
VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, 2014. Dostupné z:
www.vspj.cz
86
6. VYBRANÉ PROBLÉMY PRÁVA
ZDRAVOTNICTVÍ
Cíl:
Cílem této kapitoly je seznámení s vybranými problémy v oblasti zdravotnictví.
Uvedené problémy jsou výběrem problémů, které se nás všech dotýkají, které jsou
neustále aktuální a předmětem neutuchajícího zájmu odborníků i laické veřejnosti.
K této skutečnosti přispívá i odlišná právní úprava v některých okolních zemích.
Předmětem výkladu je vysvětlení základní právní úpravy problematiky a vybraných
právních pojmů a postupů.
Klíčová slova:
Smrt, eutanazie, reprodukce, asistovaná reprodukce, umělé přerušení těhotenství,
etická komise, transplantace, tkáň a orgány, odběr krve, dárce orgánů, souhlas dárce
6.1. PRÁVNÍ PROBLEMATIKA REPRODUKCE
Historický vývoj s sebou přináší i změnu náhledu na problematiku rodičovství
a plánování mateřství, přináší i změny přístupu žen k právu rozhodovat o svém
těhotenství. Moderní doba přinesla nové pojmy jako je asistovaná reprodukce,
sterilizace, kastrace, změny pohlaví, a jejich novou právní úpravu. Bylo legalizováno
umělé přerušení těhotenství, antikoncepce, ve školách bylo přistoupeno k výchově
mládeže k rodičovství. Současně však právní úprava této oblasti vyvolala celou řadu
otázek, nejen právních, ale i etických, morálních či náboženských.
Asistovanou reprodukci upravují ustanovení zákona 373/2011 Sb., o specifických
zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Asistovanou reprodukcí se dle
tohoto zákona rozumí:
„metody a postupy, při kterých dochází k odběru zárodečných buněk, k manipulaci
s nimi, ke vzniku lidského embrya oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy,
k manipulaci s lidskými embryi, včetně jejich uchovávání, a to za účelem umělého
oplodnění ženy ze zdravotních důvodů při léčbě její neplodnosti nebo neplodnosti
muže, jestliže je málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby žena otěhotněla
přirozeným způsobem nebo aby donosila životaschopný plod, a jiné způsoby léčby
její neplodnosti nebo neplodnosti muže nevedly nebo s vysokou mírou
pravděpodobnosti nepovedou k jejímu otěhotnění, nebo pokud jde o potřebu časného
genetického vyšetření lidského embrya, je-li zdraví budoucího dítěte ohroženo
z důvodu prokazatelného rizika přenosu geneticky podmíněných nemocí nebo vad,
jejichž nositelem je tato žena nebo muž“.
87
Zákon dále definuje další pojmy, např. umělé oplodnění ženy a podmínky jeho
uskutečnění. Upravují se také pojmy příjemkyně a dárce.
Pro provedení asistované reprodukce je také opět nezbytný informovaný souhlas
a v tomto případě, jak u odběru zárodečných buněk, tak při jejich přenosu
příjemkyni.
Za poskytnutí zárodečných buněk a jejich předání se neposkytuje žádná finanční ani
jiná úhrada.
Zdravotnické zařízení, kde je prováděna asistovaná reprodukce, musí zajistit
podmínky zachování anonymity dárce, neplodného páru, anonymity dárce i dítěte
narozeného z provedeného zákroku asistované reprodukce. Zdravotnické zařízení pro
provádění těchto zákroků musí obdržet souhlas k této činnosti od Ministerstva
zdravotnictví ČR.
Další právní otázkou je určení otcovství v případě asistované reprodukce.
Základním pravidlem při určování otcovství v případě umělého oplodnění ženy je, že
za otce se považuje muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, jestliže není
prokázáno, že žena otěhotněla jinak.
Aktuální otázkou je tzv. náhradní mateřství, kdy je oplodněna žena, která po narození
dítěte, dítě předá neplodnému páru. Dle české právní úpravy je matkou dítěte vždy
žena, která dítě porodila. Pro případnou změnu rodičů platí institut osvojení.
Trestněprávní problematika upravuje jednu skutkovou podstatu a to nedovolené
nakládání s lidským embryem a lidským genomem.
6.2. PRÁVNÍ PROBLEMATIKA UMĚLÉHO PŘERUŠENÍ
TĚHOTENSTVÍ
Základními právními předpisy, které upravují problematiku umělého přerušení
těhotenství, jsou:
• Zákon ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění
pozdějších předpisů
• Vyhláška MZ ČSSR č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon o umělém
přerušení těhotenství
Právními otázkami, kterými se tato oblast zabývá, jsou: právo na život, ochrana
a hodnota nenarozeného života, právo na zásah do soukromí a pojem naléhavá
společenská potřeba.
Vzhledem k tomu, že citlivosti problému přispívají i odlišné náboženské názory
a odlišná úprava v některých zemích, např. Polsku, je právní podklad a jeho
podrobná úprava nezbytná. Toto však neznamená, že by se názory i na právní
úpravu neustále dále nevyvíjely. Také právní úprava z roku 1986 byla poplatná
88
způsobu života v tehdejších politických poměrech a byla by vhodná komplexní
novelizace nebo nová zákonná úprava.
Právní důvody pro umělé přerušení těhotenství dle současné právní úpravy
jsou zdravotní důvody nebo písemná žádost ženy o umělé přerušení těhotenství.
Zdravotní důvody, seznam nemocí, syndromů a stavů, kdy je nezbytné a potřebné
přistoupit k umělému přerušení těhotenství, jsou uvedeny v příloze prováděcí
vyhlášky č. 75/1986 Sb. I v tomto případě, kdy si interrupci vyžádají zdravotní
důvody, je nezbytný souhlas pacientky. Je možná i situace odmítnutí interrupce
ze strany pacientky, zde však přichází opět nezbytnost podepsání negativního
reversu.
V případě písemné žádosti ženy lze provést interrupci i bez uvedení důvodů,
které ji k tomuto kroku vedou. I v tomto případě však existují výjimky, kdy nelze
vyhovět žádosti ženy, např. jestliže by tento úkon mohl ohrozit život ženy nebo
jsou zde jiná závažná zdravotní rizika nebo v případě, že od posledního umělého
přerušení těhotenství neuplynulo 6 měsíců, ale i zde jsou další výjimky z tohoto
pravidla.
Za dvě základní podmínky, které budou zkoumány u žádosti ženy, se považuje
délka trvání těhotenství (nesmí přesáhnout dvanáct týdnů) a zdravotní stav ženy.
I v těchto případech je nezbytné poučení pacientky a informovaný souhlas
ženy se zákrokem.
K provedení interrupce, i když tento případ není uveden v zákoně, ale vyplývá
z právní úpravy, je přistoupení k umělému přerušení těhotenství z důvodu
záchrany života či zdraví, např. za situace dopravní nehody a nemožnost
z důvodu zdravotního stavu ženy vyžádat si její souhlas.
Trestní zákoník upravuje skutkové podstaty nedovoleného umělého přerušení
těhotenství. Je to nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy,
nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy, pomoc těhotné ženě
k umělému přerušení těhotenství a svádění těhotné ženy k umělému přerušení
těhotenství. Samotná žena, i když dá souhlas druhé osobě nebo sama ukončí své
těhotenství, není dle trestněprávní úpravy trestně postižena, tj. nedopouští se
trestného činu.
89
6.3. PRÁVNÍ PROBLEMATIKA TRANSPLANTACÍ A
ODBĚRŮ TKÁNÍ
Úprava transplantací je obsažena v následujících právních normách:
o Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů
o Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů
(transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů
Potřebu nové a podrobnější úpravu transplantací přináší pokrok lékařské vědy. Mimo
transplantace orgánů, jako ledvin, jater, srdce nebo kostní dřeně se provádí
transplantace kůže, rohovky, kostní štěpy, atd. Tento pokrok prohlubuje otázky
vztahu dárce a příjemce, otázky souhlasu s darováním orgánů, atd. Dárcem orgánů
může být dárce žijící, a to v případě darování párových orgánů, nebo dárce zemřelý.
Pro odběr orgánů od zemřelých dárců je důležitá obecná právní úprava, jak
postupovat u zemřelých osob, které nedaly předem výslovný souhlas či nesouhlas
s darováním orgánů.
Od 1. 1. 2014 platí nová úprava občanskoprávních vztahů provedená novým
občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., která změnila náhled na odběr lidských
orgánů od zemřelých osob. Dle předchozí úpravy bylo možno od zemřelého dárce
získat orgány, výjimkou byly pouze případy evidence zemřelého v registru sob
nesouhlasících s darováním orgánů nebo výslovně projeveného nesouhlasu
s darováním orgánů ještě za života osoby, samozřejmě také z důvodů zdravotní
nezpůsobilosti. Od 1. 1. 2014 lze v případě úmrtí osoby získat její orgány pouze
v případě vysloveného souhlasu s využitím orgánů pro transplantační účely.
Dárci orgánů
Dle odborné literatury se pro účely transplantací za orgány považují části lidského
těla tvořené strukturovaným uspořádáním tkání, které pokud jsou z těla odstraněny,
organismus nedokáže sám znovu vytvořit. Za tkáně a buňky jsou považovány
stavební součásti těla, krvetvorné buňky z kostní dřeně, z pupečníkové krve a krve
periferní.
V případě zemřelých dárců krve je důležitý okamžik smrti, za což je považovaná
nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene nebo nevratná
zástava krevního oběhu. Pro odebrání orgánu od zemřelého dárce je povinné
provedení pitvy u dárce.
Osoba zemřelá
Živý dárce
90
Transplantace orgánů představuje ve své podstatě dva úkony:
- Odběr, který představuje úkony lékaře nezbytné k provedení odběru tkání
nebo orgánů, vyšetření dárce a posouzení jeho zdravotní způsobilosti,
příprava dárce na odběr
- Vlastní transplantace představuje všechny úkony poskytovatele k uchování,
přípravy, přepravy a preparování orgánů, implantace odebraných orgánů
příjemci
Úmluva o lidských právech a biomedicíně ve svém čl. 19 zásadu, že odběr tkání by
měl být prioritně prováděn od zemřelých dárců nebo hledán jiný způsob alternativní
léčba, a v případě, kdy je to nezbytné z pohledu léčebného přínosu pro pacienta,
provádět odběry tkání a orgánů od žijícího dárce.
Čl. 19
Obecné pravidlo
1. Odběr orgánů nebo tkání od žijící osoby pro účely transplantace lze provádět
výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce, a pouze pokud není k dispozici
žádný vhodný orgán nebo tkáň ze zemřelé osoby nebo jiná alternativní léčebná
metoda srovnatelného účinku.
2. Nezbytný souhlas musí být vyjádřen výslovně a konkrétně buď písemnou formou
nebo před příslušným úředním orgánem.
Dále zakotvuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně ochranu osob
neschopných dát souhlas s odebráním orgánů (ve svém čl. 20) a v čl. 21 a 22 zákaz
finančního prospěchu s nakládáním s částmi lidského těla.
Lidský život se prodlužuje i díky pokroku zdravotní vědy a vyvstává stále vyšší
potřeba náhrad orgánů. Proto se neustále rozvíjí výzkum za účelem alternativní léčby
nebo získávání náhradních orgánů jiným způsobem.
K provedení transplantačního zákroku se vyjadřuje, jako v jiných případech, také
etická komise, což je nezávislá komise, kterou ustavuje a zrušuje statutární orgán
poskytovatele zdravotních služeb provádějícího odběr orgánu dárci ve prospěch
příjemce. V této komisi by měli být zastoupeni lékaři, psycholog a právník. Komise
má minimálně pět členů.
I v případě transplantačního zákroku je vyžadován informovaný souhlas, jednak
u žijícího dárce, tak i u příjemce orgánů.
91
6.4. SMRT JAKO PRÁVNÍ SKUTEČNOST, PROHLÁŠENÍ
ZA MRTVÉHO
Smrtí člověka z právního hlediska zaniká jeho právní osobnost (dle nedávné
právní úpravy právní subjektivita) a svéprávnost (způsobilost k právním úkonům).
Smrt člověka je z pohledu práva potvrzena vyplněním „úmrtního listu“. Úmrtní list
vystavuje lékař, který provádí prohlídku zemřelého. V případě úmrtí pacienta
ve zdravotnickém zařízení nebo zařízení obdobném, oznamuje lékař úmrtí pacienta
osobám blízkým. Lékař, který provádí prohlídku zemřelého, také rozhoduje
o potřebě provedení pitvy zemřelého. Součástí zdravotnické dokumentace je list
o prohlídce mrtvého a průvodní list k pitvě.
V případě, že není možno vystavit úmrtní list, např. případy živelných přírodních
katastrof, letecká neštěstí, průmyslové havárie, a potvrdit tak úmrtí osoby, musí být
tato skutečnost vyslovena soudem právně stanoveným procesním postupem.
Smrtí člověka zanikají právní vztahy, ke kterým se osoba osobně zavázaná, některé
právní vztahy mohou přetrvávat a právní vztahy smrtí osoby i vznikají.
Za smrt se považuje nevratná ztráta funkce celého mozku včetně mozkového kmene
nebo nevratná zástava krevního oběhu.
Eutanazie
Stále diskutovaným problémem je ukončení života prostřednictvím tzv. eutanazie. Je
právem člověka rozhodovat o sobě, o své integritě, rozhodovat o tom, zda bude léčen
a jakým způsobem, také právo na ukončení života? Všechna základní lidská práva
svobody jsou garantována nejvyššími právními prostředky a co právo člověka
na ukončení života?
Právo na ukončení života není možno chápat obecně, ale přesně vyspecifikovat,
abychom nelegalizovali všechny sebevraždy a sebevražedné pokusy, ať již jsou
z jakýchkoliv příčin. V rámci diskutovaného problému se jedná např. o osoby
nevyléčitelně nemocné trpící bolestmi, které lékařská věda neumí léčit nebo tišit. Zda
tito lidé mají právo sami rozhodnout o ukončení svého utrpení. Druhou stranou této
záležitosti je situace, zda lze v současné době zajistit právní režim a dodržování
právní úpravy případné eutanazie a garanci nezneužití tohoto možná humánního
řešení neřešitelného problému.
Obecně dle současné teorie a právní úpravy eutanazií rozumíme aktivní činnost
vedoucí k usmrcení pacienta ze soucitu na základě pacientova požadavku. Způsob
nebo činnost mohou spočívat přímo v podání prostředku, který ukončí pacientům
život nebo naopak v nepodání pacientovi potřebného léčiva či prostředku, které vede
k jeho usmrcení. Právní úprava všechny formy eutanazie považuje za postupy
v rozporu s právem a kvalifikuje ji jako trestný čin.
92
Nikdo, tedy ani lékař nebo jiný zdravotnický pracovník nesmí ukončit nebo být
nápomocen skončení pacientova života na jeho žádost, ani když by tak bylo činěno
v jeho prospěch.
Právní nauka zná ještě pojem pomoci asistence při sebevraždě, kterou také
počítáme jako jednu z forem eutanazie. Pomocí (asistencí) při sebevraždě by bylo
obstarání prostředku, kterým by pacient ukončil svůj život.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Vysvětlete, kdo (které osoby) musí dát informovaný souhlas v případě
transplantace orgánu od žijícího dárce.
2. Co je to eutanazie.
3. Vysvětlete pojem smrt a její právní následky.
Testové otázky
Dle právní úpravy v ČR je eutanazie
a) povolena pouze u nevyléčitelně nemocných
b) nepovolena, možné je pouze provedení lékařem
c) zakázána a jedná se o trestný čin
Česká republika má trest smrti
a) ano
b) ne
c) pouze jako výjimečný trest
V případě transplantace orgánů získaných od mrtvého dárce
a) musí být vždy provedena pitva u dárce
b) musí být operace přítomni pozůstalí dárce
c) pitva dárce nemusí být provedena
V případě nesouhlasu ženy s provedením interrupce
a) musí být sepsán negativní revers
b) rozhoduje názor lékaře
c) rozhoduje názor Etické komise
Otcem dítěte v případě umělého oplodnění je
a) vždy manžel nebo druh ženy
b) neznámá osoba, otec se neuvádí
c) muž, který dal souhlas s umělým oplodněním ženy
Právní důvody pro umělé přerušení těhotenství jsou
a) jakékoliv odůvodnitelné případy
b) zdravotní důvody nebo žádost ženy
c) žádost muže (otce) nebo rodiny ženy
93
Náhradní mateřství (žena porodí dítě někomu jinému) je v ČR
a) možné pouze u žen starších 18 let
b) nepovoleno
c) možné pouze u žen, které již rodily a za úplatu
V případě nedovoleného přerušení těhotenství
a) je činnost všech zúčastněných i těhotné ženy trestné
b) není trestné, pokud zákrok provede lékař
c) platí beztrestnost těhotné ženy
K provedení transplantace dává souhlas také
a) pouze pacient
b) pouze lékař
c) etická komise
Doporučená literatura
Knižní dokument
BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1.
Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, 2010. ISBN 928-80-7201-795-9.
GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního
práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-243-1
MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-
810-X
VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1.
vydání. Praha: Universita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, 2004. ISBN
80-246-0882-0
SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha:
Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-72-1
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. ISBN 80-86473-85-6
DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1.
Vydání. Praha: Leges, 2012. ISBN 978-80-87576-25-0
TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011.
ISBN 978-80-7400-050-8
Elektronický dokument
VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, 2014. Dostupné z:
www.vspj.cz
94
7. ZDRAVOTNICTVÍ VE VZTAHU K ZAHRANIČÍ
Cíl:
Obsahem kapitoly je stručný exkurs do zdravotnictví ve vztahu k občanům jiných
zemí a také postavení našeho občana v zahraničí v případě potřeby získání lékařské
pomoci.
Klíčová slova:
Zdravotní péče, průkaz zdravotního pojištění, tuzemský občan, občan jiného státu,
připojištění léčebných výdajů
Právní úprava oblasti spolupráce v zdravotnictví:
- Úmluva o lidských právech a biomedicíně 96/2001 Sb.M.s.
- Úmluva o právech dítěte 104/1991 Sb.
- Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod 209/1992 Sb.
- Směrnice Rady Evropských společenství 93/16/EHS o usnadnění volného
pohybu lékařů a vzájemného uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů
- Mezinárodní smlouvy
Ve vztahu k zahraničí je potřebná úprava stejných podmínek a problémů, jako je
tomu vůči vlastním občanům. Složitými zůstávají i stejné oblasti, např. v oblasti
umělého přerušení těhotenství, tzv. interrupční turistika, problematika eutanazie a její
úprava v jiných evropských zemích, apod.
Pro vztah k poskytnutí bezplatné péče u tuzemských poskytovatelé zdravotní péče je
důležitá otázka, zda se jedná o pacienty ze zemí EU nebo zda se zemí, jejíž občanem
je dotyčný pacient, je uzavřena mezinárodní smlouva o poskytování této pomoci.
Zjednodušeně lze konstatovat, že v rámci cestování našich občanů po zemích EU, je
poskytována na základě předložení evropského průkazu zdravotního pojištění
základní bezplatná zdravotní péče. Provedené platby vůči zdravotnickému zařízení,
které pacient musí uhradit v zahraničí, poté uplatňuje jako regresní náhradu vůči své
zdravotní pojišťovně.
Odlišně však funguje poskytnutí zdravotní péče v zahraničních soukromých
zdravotních zařízeních nebo v zemích, se kterými Česká republika nemá uzavřeny
mezinárodní smlouvy v oblasti zdravotnictví, kde si náš občan musí celou léčbu
uhradit sám. Pro tyto účely je vhodné a potřebné komerční pojištění léčebných výloh
v zahraničí.
95
Obdobným způsobem je nastaven vztah cizích státních příslušníků, požadujícím
poskytnutí lékařskou péče v tuzemských zdravotních zařízeních nebo u tuzemských
lékařů.
Cizinci s trvalým pobytem na území ČR mají dle našeho právního řádu postavení
tuzemského pojištěnce a jsou účastníci veřejného zdravotního pojištění. Obdobné
postavení mají i cizí státní příslušníci i bez trvalého pobytu na území v ČR, ale
zaměstnaní v ČR, kteří jsou také účastníky veřejného zdravotního pojištění, stejné
postavení mají následně i azylanti, jejich děti, atd.
Otázky a úkoly k procvičení
1. Jak je zdravotně pojištěn státní příslušník Polské republiky, který se zdržuje
na našem území, nemá však trvalý pobyt, ale je zaměstnán na našem území
u naší firmy?
2. Jakým způsobem budete řešit dovolenou v Saúdské Arábii, stačí Vám
evropský průkaz zdravotního pojištění?
Testové otázky
Pacient má právo
a) na bezplatné ošetření i v zahraničí, včetně místních poplatků
b) na zveřejnění své anamnézy na veřejnosti
c) na poskytnutí zdravotní péče bez přímé úhrady
Pojištěnci jsou
a) osoby, které mají trvalý pobyt na území ČR
b) osoby starší 18 let s trvalým pobytem v ČR
c) zahraniční fyzické osoby, které se tu zdržují maximálně 20 dní
Doporučená literatura
Knižní dokument
BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1.
Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, 2010. ISBN 928-80-7201-795-9.
GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního
práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-243-1
MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-
810-X
96
VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1.
vydání. Praha: Universita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, 2004. ISBN
80-246-0882-0
SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha:
Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-72-1
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. ISBN 80-86473-85-6
DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1.
Vydání. Praha: Leges, 2012. ISBN 978-80-87576-25-0
TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011.
ISBN 978-80-7400-050-8
Elektronický dokument
VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, 2014. Dostupné z:
www.vspj.cz
97
8. SOCIÁLNÍ SLUŽBY
Cíl:
Cílem výkladu v této kapitole je seznámení studenta s podmínkami poskytování
pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci. Návazně pak
s druhy sociálních služeb a s úpravou příspěvku na péči, oprávněných příjemců
příspěvku, podmínkami a procesním řízením při jeho poskytnutí. Sociální služby
mohou být poskytovány na základě vydaného oprávnění a proto je nezbytná zmínka i
o fungování veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování
sociálních služeb, jakož i o předpokladech pro vlastní výkon sociálních služeb.
Klíčová slova:
Sociální služby, nepříznivá sociální situace, dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
zdravotní postižení, příspěvek na péči, osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová
péče, stacionáře, centrum denních služeb, domovy, služby sociální prevence, sociální
pracovník
Základním právním předpisem, který upravuje sociální péči, je zákon č.
108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon
vymezuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzických osobám v nepříznivé
sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, vymezuje
podmínky pro vydávání oprávnění k poskytování sociálních služeb, způsob
fungování veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování těchto
služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách.
Zákon dále upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, pokud
vykonává činnost v sociálních službách nebo podle zvláštních právních předpisů při
pomoci v hmotné nouzi, v sociálně-právní ochraně dětí, ve školách a školských
zařízeních, u poskytovatelů zdravotních služeb, ve věznicích, v zařízeních pro
zajištění cizinců a v azylových zařízeních.
Základní zásadou pro řešení pomoci v případě nepříznivé situace je nárok každé
osoby na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech
řešení jeho situace. Mimo základní sociální poradenství je dále poskytováno
i odborné poradenství pro různé sociální skupiny v poradnách.
Základní zásady lze formulovat:
- Bezplatné sociální poradenství pro každého,
- Zachování lidské důstojnosti a respekt k lidským a občanským právům
a oprávněným zájmům,
98
- Individuální přístup ke každému,
- Aktivizace jedince k samostatnosti a samostatnému výkonu činností,
- Podpora při zařazení a zakotvení v přirozeném normálním sociálním
prostředí,
- Rovnoprávnost nároku na pomoc,
- Dobrovolnost.
Podmínkou pro rozhodnutí o rozsahu a formě pomoci a podpory, která je
poskytována prostřednictvím sociálních služeb, je zachování lidské důstojnosti
osoby. Z této zásady pak vychází individuální určení potřeb konkrétní osoby, aby
pomoc směřovala k aktivnímu rozvoji samostatnosti, motivaci k činnostem s cílem
zlepšení nepříznivého stavu a snaze opětovného začlenění do běžné společnosti.
Pro pochopení problematiky je nezbytné provést vymezení některých v textu
používaných pojmů.
Sociální služba je činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu
osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.
Nepříznivá sociální situace znamená oslabení nebo ztrátu schopnosti z důvodu
věku, nepříznivého zdravotního stavu, z důvodu krizové sociální situace, představuje
životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně
znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby
nebo z jiných závažných důvodů nezbytnost řešit vzniklou situaci, aby toto řešení
podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením.
Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je zdravotní stav, který podle poznatků
lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok, a který omezuje funkční schopnosti
osoby nutné pro zvládání základních životních potřeb.
Přirozeným sociálním prostředím je rodina a sociální vazby k osobám blízkým,
domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílí domácnost,
a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity.
Sociální začleňování je představováno procesem, který zajišťuje, že osoby sociálně
vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností,
které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života
společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný.
Sociálním vyloučením se chápe vyčlenění osoby mimo běžný život společnosti
a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace.
Zdravotním postižením osoby je tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo
kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou
na pomoci jiné osoby.
99
Plán rozvoje sociálních služeb je výsledek procesu aktivního zjišťování potřeb osob
ve stanoveném území a hledání způsobů jejich uspokojování s využitím dostupných
zdrojů, jehož obsahem je popis způsobu zpracování plánu, popis a analýza
existujících zdrojů a potřeb osob, kterým jsou sociální služby určeny, včetně
ekonomického vyhodnocení, strategie zajišťování a rozvoje sociálních služeb,
povinnosti zúčastněných subjektů, způsob sledování a vyhodnocování plnění plánu
a způsob, jakým lze provést změny v poskytování sociálních služeb.
Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, pro
splnění a zabezpečení všech záměrů zákona, zavádí nově další právní instituty jako je
příspěvek na péči, povinnost registrace poskytovatele sociálních služeb, fyzickou
osobu jako poskytovatele sociálních služeb, vymezení smlouvy o poskytování
sociálních služeb, zavedení standardů kvality poskytovaných sociálních služeb
a v § 97 také inspekci poskytování sociálních služeb.
Dle zákonného vymezení sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby
sociální péče a služby sociální prevence.
Pro poskytování sociálních služeb jsou zřizována zařízení sociálních služeb v podobě
center denních služeb, denních stacionářů, týdenních stacionářů, domovů pro osoby
se zdravotním postižením, domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem,
chráněného bydlení, azylových domů, domů na půl cesty, zařízení pro krizovou
pomoc, nízkoprahových denních center, nízkoprahových zařízení pro děti a mládež,
nocleháren, terapeutických komunit, sociálních poraden, sociálně terapeutických
dílen, center sociálně rehabilitačních služeb, pracovišť rané péče, intervenčních
center a zařízení následné péče.
Mezi základní činnosti při poskytování sociálních služeb řadíme pomoc při zvládání
běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí
podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,
poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování, pomoc při zajištění chodu domácnosti,
výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, sociální poradenství, zprostředkování
kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při
uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí,
telefonická krizová pomoc, nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu,
soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění a podporu
vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností.
100
Otázky a úkoly k procvičení
1. Co je to sociální služba? Vysvětlete pojem.
2. Co zahrnují sociální služby?
Doporučená literatura
Knižní dokument
BEZOUŠKA Petr, IVANCO Gabriela. Pracovní právo pro zaměstnavatele. 1.
Vydání. Praha, Nakladatelství Linde Praha, 2010. ISBN 928-80-7201-795-9.
GALVAS Milan, GREGOROVÁ Zdeňka, HRABCOVÁ Dana. Základy pracovního
práva. 1. Vydání. Plzeň. Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-243-1
MACH, Jan. Medicína a právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-
810-X
VONDRÁČEK, Lubomír, BOUŠKA, Ivan. Základy zdravotnického práva. 1.
vydání. Praha: Universita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, 2004. ISBN
80-246-0882-0
SOVOVÁ, Olga. Zdravotnická praxe a právo, praktická příručka. 1. Vydání. Praha:
Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-72-1
GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. Vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. ISBN 80-86473-85-6
DOLEŽAL, Tomáš. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. 1.
Vydání. Praha: Leges, 2012. ISBN 978-80-87576-25-0
TĚŠINOVÁ, Jolana a kol. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2011.
ISBN 978-80-7400-050-8
Elektronický dokument
VŠPJ. Prezentace předmětu Základy zdravotnické legislativy, 2014. Dostupné z:
www.vspj.cz
101
9. ZÁVĚR
Studijní opora obsahuje látku předmětu Základy zdravotnické legislativy. K studiu je
vhodné využití prezentací ZZL, které vlastně ve stručném přehledu obsahují výše
uvedený výklad a jednodušší orientaci při studiu.
Problematika zdravotnictví z právního hlediska je velice široká a složitá, navíc se
neustále vyvíjející a reagující na neustálé změny společenských vztahů. Pro
pochopení a správnost povědomost o tom, co člověk v pozici pacienta nebo lékaře
(poskytovatele zdravotní péče) může a musí, jaké má práva a povinnosti, vyžaduje
neustále být v obraze, kam se ubírá právní úprava. Na tomto principu je také
koncipováno současné právo, na základě římské zásady „právo svědčí bdělým“. To
neplatí jen pro právo medicínské, ale celou právní úpravu našeho společenského
života.
Proto také tato opora se dočká dalších změn a bude muset být průběžně
aktualizována.
102
Vysvětlivky použitých symbolů
Cíle
Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich
prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po
nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete
schopni používat.
Průvodce studiem
Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,
předkládá důležité informace ke studiu a vložený
průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném
k efektivnímu studiu.
Část pro zájemce
Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje
o možnosti jeho prohloubení.
Shrnutí kapitoly
Klíčové body pro opakování a signalizace
k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.
Testy a otázky
Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali
si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste
splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim
maximální pozornost!
Pojmy k zapamatování
Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné
termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se
k nim po prostudování následujících kapitol, jen
opakováním je fixujete v paměti.
Úkoly k zamyšlení
Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a
dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často
bývá součástí zkoušky.
Příklad
Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací
pro rozvedení poznatků na dalších praktických
aplikacích.
Literatura
Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro
doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých
studiem opory.
Σ
