Století elektřiny ve Skutči 1912 - 2012

Elektrický proud se stal zcela nepostradatelnou součástí našeho světa. Ale většinou si jeho

existenci plně uvědomujeme až v okamžiku, kdy dojde k jeho výpadku v důsledku přírodních

pohrom či v době údržby sítě. Často to vnímáme velmi negativně, protože je „přece

samozřejmé“, že elektřina musí jít stále. Co nám elektřina přinesla a vzala, ale není tématem

tohoto článku. My si nyní připomeneme spíš to, kde se vzala u nás ve Skutči.

Pokud se totiž naši prarodiče nedostali někam do světa, do většího města, uviděli první

svítící žárovku anebo elektromotor až v druhé polovině devadesátých let 19. století v lomech

Litická a Mikšov. Jejich tehdejší pokrokumilovný nájemce ing. František Čihák z Pardubic si totiž

jako první v kraji pořídil parní lokomobilu k pohonu elektrických generátorů. Ovšem ve Skutči se

tehdy ještě stále svítilo petrolejkou nebo svíčkou.

Vznik městské elektrárny

První úvahy o zřízení vlastní elektrárny zaznamenaly dochované protokoly ze schůzí

městské rady a zastupitelstva v roce 1910. Města jako Pardubice, Chrudim nebo Vysoké Mýto si

proud už několik let vyráběla a jejich příklad táhnul. Zvláště řemeslníci a podnikatelé zde viděli

možnost rozšíření výroby, jednak prodloužením dne svícením a hlavně pořízením nových strojů.

Poté co byla v roce 1909 spuštěna elektrárna v Hlinsku, dostalo se zřejmě zastupitelstvo pod tlak

a začalo o výstavbě vážně jednat. Referát přednesený ve schůzi zastupitelů 24. srpna 1910

zdůraznil značné rozšíření strojů v průmyslu a tomu odpovídají úpadek rukodělné práce.

Uvedeno bylo, že Skuteč je městem, kde více jak polovina obyvatel zaměstnána výrobou obuvi

a tak není možné nechat

tento průmysl padnout.

Elektřinou by se mohly

pohánět stroje a v druhé

řadě by sloužila pro

svícení veřejné i soukro-

mé. Navíc se předpoklá-

dal pravidelný příjem do

rozpočtu města.

Argumentováno

bylo dobrým hospoda-

řením městských elektrá-

ren v Boskovicích, Jaro-

měři a již zmíněném

Hlinsku. Do několika fungujících podniků následně putovaly žádosti o zkušenosti s provozem

a o reference k stavbě a dodavatelům zařízení. Na základě porovnání ochotně předaných

informací a jistě i osobní návštěvy některých z provozů, bylo v polovině roku 1911 rozhodnuto.

Elektrárna bude!

Umístění a doprava paliva

Místo na samém

konci tehdejšího města,

ve svahu pod nádražím

nebylo vybráno náhodně.

Souviselo se zvolenou

variantou pohonu dyna-

ma, a to dieslovým

motorem. Nafta potřebná

k jeho provozu se sklado-

vala ve dvou tancích,

ukrytých v suterénu bu-

dovy. Jejich pravidelné

doplňování bylo velmi

jednoduché, rychlé a nes-

mírně levné. Cisterna

s palivem přistavená na železniční nádraží Skuteč - město se hadicí připojila do šachty ve stanici

a zhruba 300 metrovým podzemním přívodem palivo přeteklo do nádrží. Po uložení litinového

potrubí byla provedena tlaková zkouška (na 8 atm.). Ta se opakovala po roce provozu

a dodavatelská firma za těsnost ručila městu kaucí.

Projekt arch. Skřivánka

V červnu 1911 byl

úředně schválen projekt

budovy. Je zajímavé, že

nákresy zhotovil pardu-

bický architekt Ladislav

Skřivánek, který o rok

dříve pro Skuteč kreslil

plány novostavby dívčí

(dnes Komenského) ško-

ly. Vlastní stavbu prove-

dla místní firma Otakara

Nekvindy. Technologické

vybavení projektovala

zkušená kancelář Bratří Kopeckých z Prahy, na niž dostali skutečští radní pochvalné reference

z několika zavedených elektráren.

Strojní vybavení

Srdcem elektrárny se stal dieselův

motor o výkonu 100 koní vyrobený

v rakouském Štýrském Hradci. Roztá-

čel třímetrový ocelový setrvačník

a řetězovým převodem poháněl dvě

dynama. Hlavní o výkonu 70 kW

a 250 - 290 V napětí a dobíjecí

dynamo o výkonu 16,5 kW, které

stodeseti volty dobíjelo obrovskou

akumulátorovou baterii zn. Tudor.

Měla 138 článků a kapacitu 580

ampérhodin. Baterie sloužila k vyrov-

návání dodávek elektřiny a k zpro-

voznění vzduchového kompresoru,

nebo nouzovému pohonu čerpadla

chlazení. Kompletní dodávku elektro-

technické části dodala pražská

továrna Františka Křižíka v Karlíně.

K manipulaci s břemeny sloužil ve

strojovně jednonosníkový mostový

jeřáb s kočkou o nosnosti 5 tun, který

vyrobila strojírna Josefa Kudláčka

v Chocni. Instalace druhého motoru o výkonu 150 HP zůstala jen v plánech. Již zmíněné dvě

podzemní nádrže pro uskladnění nafty s půdorysem čtverce o hraně 2,9 m a hloubce 2,5 m.

vyprojektovala firma Borsari & Cie. z dalekého švýcarského Curychu. Vnitřní stěny

železobetonových kobek měly být vyloženy ochrannou vrstvou ze skleněných dlaždic. Ovšem zda

k jejich dodání došlo, není zřejmé, protože v archivních materiálech najdeme poptávku města na

dodání dvou nádrží z 5 mm silného ocelového plechu, délce 4 m, šířce 2 m a výšce 1,5 m. Ať už

byly rezervoáry jakékoli, potřebná dávka paliva na jeden den provozu se z nich přečerpávala ruční

pumpou do malé nádrže ve strojovně.

Umístění stavby elektrárny, kromě výhody spádové dopravy paliva, důvtipně využilo

i nedalekou přírodní nádrž, jež posloužila jako obří chladič. Čerpadlo tlačilo vodu do systému

chlazení motoru a ta se následně opět vypouštěla zpět do rybníčku. Pro případ vyschnutí došlo

současně se stavbou objektu k vyhloubení studny s dostatečnou kapacitou.

Zahájení provozu

Celá stavba byla dokončena během několika měsíců a po kolaudaci v srpnu roku 1912 zahájila

dodávky energie. Zvlášť zřízená správní rada z řad zastupitelů obce podnik řídila. Cena dodávané

energie i celá organizace provozu vycházela z porovnávání stavu u jiných městských elektráren,

pravidelné dotazy byly korespondenčně řešeny s provozy v Jaroměři, Hořicích, Poličce, Chotěboři,

Humpolci a výše v textu uvedených měst. V elektrárně byl zaměstnán správce, který měl na

starosti úřední administrativu a který v prvním patře budovy i bydlel (od roku 1912 jím byl Karel

Hrnčíř). Dále strojník a montér. Jako pomocné síly se brali do učení dva nebo tři hoši, kteří

absolvovali měšťanku. Montér měl plné ruce práce se zaváděním elektrických rozvodů

u odběratelů, aneb jak se tehdy říkalo „konsumentů“.

Tyto instalace byly výhradním právem elektrárny a nikdo jiný je nesměl provádět. Jako prvnímu

byl rozvod zhotoven Josefu Štýrskému v čp. 54 dne 7. června 1912. Do prosince téhož roku bylo

provedeno více než 200 přípojek. Dle výkazu z března 1914 bylo ve městě 2.056 ks žárovek

s roční spotřebou 25.600 kWh. Motorů bylo zapojeno 33 se spotřebou 14.320 kWh. Veřejné

osvětlení sestávalo z 212 ks žárovek. Elektrárna měla na prodej elektrospotřebičů výhradní právo.

Skladem měla nejrůznější typy lustrů, lamp (stahovacích, stolních a nástěnných), žehliček,

ventilátorů, elektromotorů a samozřejmě drobný materiál jako žárovky, vypínače, pojistky apod.

Podle dochovaných informací se prodejní marže pohybovala od 25 do 50℅.

Shaha o zvýšení počtu odběratelů

Brožurka nazvaná „Podmínky a poučení pro dodávání proudu“ vysvětlovala odběratelům

nejen jejich práva a povinnosti, ale také některé základní věci o elektřině jako takové. Např. co je

to krátké spojení, jak bránit ztrátám proudu a jak udržovat veškeré části instalace. Nebylo

zapomenuto na varování „Dětem budiž zakázáno nůžkami, kružidly, vlásnicemi, drátky atd.

šťourati v kontaktech zásuvek. Mohou přijíti o oči.“ V dalším odstavci se pak uvádí, že „házení

proti izolátorům a veřejným žárovkám bývá velmi oblíbenou zábavou mládeže, takže je povinností

každého jednotlivce upozornit na škůdníka, ať již zúmyslného neb z bujarosti“.

Neméně důležité bylo přiblížení představy, jak elektrické žárovky vlastně svítí. V podstatě

se využilo stejného principu srovnání, jako to známe z dnešní doby. Když si kupujeme úspornou

žárovku, je na krabičce uvedeno, jaký výkon ve wattech původní žárovky nahrazuje. Výkon

žárovek v roce 1912 se poměřoval s voskovými svíčkami. Na výběr byly žárovky vzdorující

nárazům (do lamp přenosných a stahovacích), které svítily za 5, 10, 16 anebo 25 svíček. Dále

žárovky do pevných objímek, které měly svítivost ve čtyřech krocích od 16 do 100 svíček s dalším

krokovým navýšením po stovkách až do nejsilnější žárovky za 600 svíček.

Kromě prodeje spotřebičů elektrárny všemožně podporovaly zvyšování odběru proudu

pořízením a půjčováním např. šrotovníků, cirkulárky nebo pojízdných elektromotorů k mlátičkám

apod. Zdejší správní rada zvažovala podobný nákup již roku 1913, ale k realizaci nápadu dospěla

až v roce 1927.

Tehdy firma Elektro-Lux nabídla

městu svůj nejmodernější typ vysavače.

Po odeslání dotazu do okolních

elektráren zda mají a případně za jakých

podmínek půjčují vysavač, odpověděli

z Chotěboře, že vysavač úspěšně půjčují

již dva roky. Současně uvedli ceny

půjčovného (které Skuteč okopírovala)

a svůj poznatek, že mají značku

Siemens, která je rozhodně lepší než

Elektro-Lux. Správní rada však nakonec

vybrala vysavač zn. Novis dodaný

pražskou firmou Gustav Sušický za

1.200,- korun. Ve vyhlášce oznamující

možnost vypůjčení přístroje za 5 Kč na

půl dne nebo za 2 Kč na hodinu se

uvádí, že „obstarávání přístroje jest

snadné, takže každý naučí se ihned

s ním zacházeti a pracovati“. Leták,

který pražská firma zaslala městu, uvádí

příkon vysavače 120 W a náklady za

hodinu práce 36 haléřů.

Provozní problémy

Po prvotním náběru přípojek v letech 1912-14 došlo v období první světové války ke

stagnaci počtu odběratelů. Velká vlna

požadavků o připojení přichází až

v letech 1918-20, kdy byl na trhu citelný

nedostatek petroleje a svíček. Elektrárna

všechny žadatele ochotně uspokojovala,

i když se ukázalo, že mnozí lidé nejsou

schopni za odběr platit. Úhrady vybíral

každý měsíc některý z městských

strážníků.

Provoz byl však stále více

ztrátový. Bohužel už samotný rozjezd

podniku narušila válka a s ní spojený útlum výroby a všeobecná nouze. Brzo nastaly obrovské

problémy se sháněním paliva, neboť veškeré dodávky nafty podléhaly válečnému hospodářství.

Četné dluhy za dodanou elektřinu přinášely podniku druhotnou platební neschopnost. Velkou

ranou se za války stala konfiskace poloviny akumulátoru pro armádu. V první polovině dvacátých

let měl zbytek baterie už hranici životnosti za sebou, ale na pořízení nové nebylo možné ani

pomýšlet. Pro srovnání - výstavba budovy elektrárny stála v roce 1912 celkem 18 tisíc korun,

motor stál 25 tisíc a baterie přišla na 15 tisíc rakouských korun! Výroba nedostačovala rozvoji

průmyslových podniků a proud se začal dokupovat z cizích zdrojů. Problematiku elektrárny řešilo

zastupitelstvo neustále. Na její modernizaci a zvýšení kapacity ale město peníze nenašlo

a spásným řešením se tak stala nabídka Východočeského elektrárenského svazu (VČES) na její

odkoupení.

Zánik elektrárny

Smlouvu o prodeji zastupitelé

schválili v červenci 1928 a o rok

později byla místní síť připojena

na rozvod VČES. Současně došlo

ke změně ze stejnosměrného na stří-

davý proud a sjednocení napětí

220/380 V dle platné státní normy.

Výměnu domovních přípojek,

elektroměrů, motorů a žárovek

provedl VČES vlastním nákladem.

V říjnu 1929 zemřel spolehlivý

správce elektrárny pan Hrnčíř, který podlehl zákeřné cukrovce. V novinách Východ 2. listopadu

t.r. vyšla krátká vzpomínka: Dne 11. 10. zemřel po delší chorobě zasloužilý správce elektrárny

p. Karel Hrnčíř. V zesnulém odešel usměvavý děda ve věku 62 let. Dlouho, po 18 let, řídil městskou

elektrárnu až do jejího odprodeje. Pohřeb konal se dne 14. t.m. za účasti jeho přátel, sborů

učitelských, městské rady, na periferii města, odkud převezen do krematoria v Pardubicích. Budiž

mu čestná památka a věčný klid po mnohdy trpkém životě.

Samotné likvidace strojů se správce nedožil. Ty byly demontovány v roce 1932

v souvislosti se změnou využití budovy na cejchovnu elektroměrů. Přestavby objektu na konci

třicátých let, v polovině let padesátých a pak v letech nedávných značně změnily jeho podobu,

ale stopy původní elektrárny ještě nejsou zcela smazány.

Závěrem jen poznamenám, že podle odborné recenze v Elektrotechnických rozhledech

z 23. listopadu 1912 byla skutečská elektrárna označena za nejmodernější v Čechách (celou

recenzi najdete v naskenované podobě na webu www.muzeum.skutec.cz v sekci „Poznámky

k historii města a okolí“).

Libor Aksler

podklady SOkA Chrudim, fond AMS; archiv St. úřadu Skuteč; archiv Městského muzea ve Skutči

(neprošlo jazykovou korekturou)

noticka:

přepis Beránkovy žádosti: