Tomislav Volek – ve Vídni vychází, v

Praze vzpomíná

Napsala Milada Jonášová

Tomislav Volek v roce 1985 foto: Miloš Novotný

V historii české muzikologie se objevuje něco dosud neznámého: ve Vídni vychází

sborník překladů studií českého muzikologa. Je jím doc. PhDr. Tomislav Volek a

vydavatelem je tamější Don Juan Archiv. Pro mozartovského badatele – ať už je

z kterékoliv země - má tento počin snadno dešifrovatelnou logiku: od roku 1959, kdy

salcburský Mozart-Jahrbuch otiskl Volkovu objevnou studii o vzniku Mozartova Tita,

zná jeho jméno každý z nich. Znají i některé jeho další studie, vydané v některém

mezinárodním jazyku, ale z odkazů vědí i o existenci dalších jeho studií, publikovaných

jen v češtině, a tím pro ně de facto nedostupných. Velkorysý zakladatel zmíněného

vídeňského ústavu Dr. Hans Ernst Weidinger se rozhodl situaci řešit, zvláště když ho

Volek upozornil na existenci nedoceněné českojazyčné studie na donjuanovské téma od

Vladimíra Helferta. Možnost vydání jejího překladu a vlastního referátu o ní společně

s dalšími svými pracemi v jednom sborníku označil pro sebe za vyznamenání. A tak

vznikl sborník Helfert-Volek… Publikace o více než tisíci stranách dále nabízí německé

překlady 21 Volkových českojazyčných prací a 30 studií, publikovaných původně

v němčině, angličtině nebo v italštině, je přetiskováno v originální podobě. Při

příležitosti vydání této knihy dala redakce Harmonie jeho někdejší žačce a pak

dlouholeté spolupracovnici příležitost k následujícímu rozhovoru.

Jak a čím při takové nepochybně i bilancující příležitosti – v říjnu jste oslavil své 84.

narozeniny – náš rozhovor pro hudební časopis začít? Vím, že věříte na geny a

zákonitosti genetiky, máte v té věci prozkoumáno něco také o své genetické výbavě? Se

svými dvěma bratry představuji 13. generaci rodu Volků, doloţených na hospodářství na

vrchu Solanec, tedy v samém centru Valašska, od roku 1648. Tehdy se tam přiţenil první

Volek a mně vţdy imponovalo, ţe jako evangelík šel raději do těch těţko přístupných kopců,

neţ by podle příkazů nových pánů měnil svou víru. A ozřejmilo mi to, proč vţdy a všude

patřím k menšině, která to nemívá snadné.

A jak tomu bylo po mateřské linii? To zas byli evangelíci z Českomoravské vysočiny a

z Polabí. Z nich jsem zřejmě podědil kantorské geny. Můj děd a také můj první školní učitel

František Kučera byl hlavním formujícím faktorem mého dětství. Protoţe jeho dceři se na

vrcholu hospodářské krize narodil třetí syn, vzal si to rok a půl staré nedělňátko na výchovu

k sobě. Byl tehdy ředitelem jedné obecné školy na Letné a sekretářem nakladatelství Kalich, v

němţ vydával časopis pro evangelickou mládeţ Růţový palouček a čtenářsky oblíbený

kalendář. Svému vnukovi – kterého měl často u sebe v Kalichu i při obcházení tiskáren -

poskytl nejen základy hudebního vzdělání, ale i klíčové orientační milníky. Vyprávěl mu o

studiích v Prusku, díky nimţ dokonale ovládl němčinu, coţ ho za protektorátu po předvolání

na gestapo uchránilo před vězněním. O nesmyslných lidských obětech za světové války, kdy

on byl ve vojsku rakouském a jeho mladší bratr v ruských legiích. A svou ţivotní praxí pro

mne mimoděk vytvářel vzor ţivota s mezinárodními horizonty: po práci pravidelně chodil do

kavárny „U Karla IV.“, v níţ kdysi mezi návštěvníky vídal i Antonína Dvořáka, aby si tam

přečetl německojazyčné noviny, a denně poslouchal i německý rozhlas a švýcarský

Beromünster. Vyprávěl mi s obdivem o praţských přednáškách a koncertech

nejpříkladnějšího z jemu známých lidí Alberta Schweitzera a o tom, jak Thomasu Mannovi

udělila jeho rodná obec Proseč v roce 1936 tzv. domovské právo, aby mohl ve Švýcarsku

dostat československé státní občanství a s ním i pas, umoţňující mu znovu cestovat. Oba ti

pánové stojí dodnes i u mne na vrcholu vyznávaných lidských hodnot.

Do gymnázia jste pak jako strašnický rodák chodil na Vinohradech, do té nové a velice

účelně vybavené budovy na Lobkovicově náměstí. O vaší třídě už jste mi mnohokrát

vyprávěl. Osm let mezi spoluţáky v této škole byl jeden z mých proţitých zázraků. Uţ to, ţe

jsem se na tu školu vůbec dostal, byl zázrak. Bylo to za protektorátu, přijímací zkouška trvala

několik dnů a velké slovo v komisi měl jakýsi sudetský Němec. Komika byla, ţe právě u něj

jsem několikrát zabodoval. Poprvé na Petřínské rozhledně a pak ve sprše u tělocvičny. Nahnal

nás tam všechny nahé a po chvíli na nás nečekaně pustil studenou vodu, před čímţ jsme

neutekli jen dva („To víš, mne utíkat neuvidíš!“). Nakonec nám měřili posuvnými měřidly

lebku, a takto „zjišťovali“, máme-li předpoklady ke germanizaci. Kdybych ji měl jen o

milimetr širší, nebyl bych ke studiu připuštěn! Za jedné diktatury naše studia začala, pak

chvíle svobody a spadli jsme do diktatury druhé. Ale kolik náhradního prostoru pro svůj

rozvoj si dokázalo i za takových podmínek vytvořit bující nadání několika desítek mladých

lidí, to bylo úţasné! Takţe ať byla válka nebo se na nás valily stupidity komunistů nebo

hrozilo vyvolání z matematiky, v níţ jsem byl slabý, do školy jsem se těšil denně.

Vy jste zažil na gymnáziu i hodně hudby. To bylo další kouzlo oněch let: hodiny hudební

výchovy, mistrně vedené jedinečným pedagogem s doktorátem salcburské university dr.

Bohumírem Petrem, vrcholící několika koncerty celoškolního sboru ve Smetanově síni.

V jarním koncertu jsme tam zpívali mj. Smetanovy sbory a Českou píseň s doprovodem

varhan, v adventním Petrovy Týnské koledy a Steckerovy koledy. Tehdy byla na gymnáziu

hudební výchova od primy do sexty a mnoho z nás si pak tento předmět volilo aţ do oktávy

jako nepovinný.

B. Petrem řízené vystoupení sboru Gymnázia na Lobkovicově náměstí ve Smetanově síni v roce 1947

foto: archiv TV

Jak došlo k vašemu rozhodnutí studovat hudební vědu? Náš domov zaplavovala hudbou

především moje matka, obdařená mnoţstvím nadání a kulturních zájmů. Zdědila a podstatně

rozšířila rodinou hudební knihovnu, v níţ byly jak klavírní výtahy Smetanových a jiných

oper, tak všechno, co se dalo sehnat od Jeţka. Hltal jsem ovšem i hudební vysílání rozhlasová,

jejichţ kvalitní příjem umoţňoval náš velký rozhlasový přijímač Telefunken. A v roce 1948

mi komunistický převrat mimoděk pomohl k skvělému obohacení mé hudební knihovny.

V poválečných letech jsem totiţ pilně chodil do americké Informační sluţby na Národní třídě,

kde byly k dispozici hudební časopisy, někdy přednášky s přehrávkami atd. Kdyţ tam hned

po únoru dostali příkaz prostory urychleně vyklidit, řešili to mj. i tím, ţe pravidelným

návštěvníkům nabídli, ať si odnesou, co je zajímá. Nu a já si vedle mnoha čísel hudebních

časopisů včetně The Musical Quarterly odnesl i Baker's Biographical Dictionary of

Musicians (1940) a Harvard Dictionary of Music WillihoApela (1944). Na fakultu jsem je

později jako student muzikologie ovšem nikdy vzít nemohl, protoţe byly označeny

razítky Property of the United States Government, ale mně vykonaly obrovskou sluţbu.

Studovat hudební vědu na filozofickou fakultu jste šel po maturitě 1950. Přijímací

zkoušku jsem udělal, a to i díky Mirku Hršelovi, který uţ měl jeden ročník studia za sebou a

poučil mne, co před komisí říkat nesmím. Ovšem komise, skládající se ze tří horlivých

komunistů, tj. prof. Patzakové, studenta-asistenta Muţíka a za Svaz mládeţe Karla Pichlíka,

mne „pro politickou nevyspělost“ ke studiu nepřijala. Dva měsíce jsem pak pracoval jako

redaktor-čekatel v České tiskové kanceláři, kde jsem poznal hrůzné způsoby komunistického

falšování zpravodajství, zvláště kdyţ jsem byl po měsíci ve sportovní redakci převeden do

redakce vnitropolitické. Obludnost tamějších praktik bych jednou ještě chtěl někde popsat!

Protoţe jsem tam byl jediný nestraník, pouţívali mne jen k pomocným pracím, naštěstí však i

k roznášení zpráv a komentářů zahraničních agentur na stoly redaktorů. Díky tomuto úkolu

jsem mohl trávit hodně času v temné místnosti tzv. dálnopisů, kde jsem mohl číst

necenzurované zprávy ze světa. Jednou mne tam nachytal předseda stranické organizace

v ČTK Otakar Svěrčina, a jedinou větou mne úplně zmrazil: „Tak u nás není demokracie?!“

Ukázalo se, ţe se mu nějakými cestami dostal do rukou dopis, který jsem psal do USA poté,

kdyţ jsem nebyl přijat na vysokou školu. „Ještě se v té věci setkáme“ přerušil mé koktání a

šel. Jenţe došlo k dalšímu zázraku: bylo vyhověno mému odvolání a já mohl opustit ČTK a jít

studovat hudební vědu. Obávaného Svěrčinu jsem pak viděl aţ skoro po 40 letech, a to

v televizních záběrech z Federálního shromáţdění, jak hlasuje pro volbu Václava Havla

presidentem…

S hudební vědou se vám splnil jeden z životních snů… To ano, ale do čeho jsem to na

fakultě přišel! Zvyklý z gymnázia dělat ve studentském prostředí stále nějakou švandu jsem u

kolegů narazil na hráz mlčení. Ţádná reakce. Co to je za lidi? Po čase jsem se od spoluţáka

Milana Sedláčka dozvěděl, ţe se při mém kritickém vtipkování obávali, zda nejsem dodatečně

dosazený provokatér… Tak jsem se musel „adaptovat“, coţ nebylo snadné.

Můžete vzpomenout i na něco radostnějšího? Jistě, trvale nejcennější byly nepochybně

Očadlíkovy čtyřhodinové přehrávky v Divadle hudby. V Sychrových hodinách jsme slyšeli o

„úpadkové hudbě“ Albana Berga, a pak nám Očadlík po skvěle informovaném úvodním slově

pustil Vojcka – kterého si přišel poslechnout i Sychra, protoţe ho do té doby nikdy neslyšel,

znal ho jen z klavírního výtahu – a my byli fascinováni. Ty cykly Mozartových,

Wagnerových, ale i ruských oper, spousty Stravinského atd., to byla nádhera. Skvělé byly i

Očadlíkovy smetanovské přednášky, Janečkovy formy, a s Risingrem to jediné, co dělal

skutečně výborně – harmonie. Na historii pro mne měly trvalou cenu semináře o kritice

pramene, o jeho transkripci, některé přednášky Husovy a ovšem Polišenského, na kterého

jsem chodil i po dostudování. Spoustu času zabíral marxismus: 4 hodiny přednášek a 4 hodiny

seminářů. Dodnes mám v knihovně celou Malou i Velkou knihovnu marx-leninismu! Navíc

jsem soukromě – mimo předepsané studijní povinnosti a leckdy i tajně – chodil na přednášky

z filosofie, logiky a české literatury. „Kontextualismus“ J. B. Kozáka se mi i jako historikovi

stal celoţivotní metodologickou oporou, a jím tlumočenou zásadu „dlouhé přítomnosti“

v myšlení člověka jsem si rovněţ osvojil.

Milada Jonášová a Tomislav Volek foto: Mona Martinů

Profesor Očadlík si vás pak vybral za asistenta a sedm let jste pracoval na jím vedené

katedře. Dostal jsem na starost knihovnu, coţ mne velice bavilo, vlastně jsem v ní pokračoval

ve studiu. Očadlík si jako asistenty a aspiranty vzal samé nestraníky, za coţ ho bolševické

hlavy na fakultě tvrdě atakovaly: Lébla, Markla, Buţgu, mne a Koubu, za lektora Petra Ebena.

To byla společnost, v níţ mohl člověk mluvit naprosto svobodně a kaţdý v ní byl něčím

zajímavý. Prokletím pracoviště byli ovšem Muţíkovi, typičtí výsadníci za časů diktatury

jedné strany. Ale o tom jindy.

Ve vídeňském svazku vašich prací je hodně statí věnováno životu a dílu Mozartovu. Jak

jste se stal prvním českým muzikologem s touto specializací? V tom sehrála svou důleţitou

roli zase jedna trapněkomická epizoda z tehdejšího ţivota katedry. Na jedné její schůzi

předloţil prof. Očadlík dopis profesora Ernsta Fritze Schmida, který v Augsburku zahajoval

novou kritickou edici Mozartova díla a obrátil se také do Prahy na prof. Očadlíka s ţádostí o

informace o českých mozartovských pramenech. Očadlík ten dopis přečetl a smutně prohlásil,

ţe v dané situaci (byla to mj. doba politických procesů) si nemůţe dovolit „posílat na Západ

jakékoliv informace“. Přihlásil jsem se s tím, ţe by snad nebylo vhodné na takový vědecký

dotaz nereagovat a ţe na některé z těch otázek odpověď znám. Načeţ mi prof. Očadlík

s úlevou předal přes stůl Schmidův dopis, ať na něj tedy odpovím, „ale soukromě!“ Profesora

Schmida se ovšem dotklo, ţe psal do Prahy ordinariovi a odpověděl mu asistent, takţe další

korespondenci v českých věcech předal svému asistentovi Dr. Robertu Münsterovi.

Z následujícího kontaktu dvou asistentů se vyvinulo celoţivotní přátelství a s ním i moje

badatelské zaměření na Mozartův ţivot a dílo. Příklad za všechny: díky jemu jsem měl nové

rozšířené vydání Köchelova seznamu mnohem dříve, neţ ho koupila Universitní knihovna…

Jako odborný asistent jste dostal od Očadlíka za úkol připravit celoroční přednášku o

hudebním klasicismu. Vedle toho jste se musel rozhodnout ještě pro jiná témata

výzkumné činnosti než byl Mozart.Být v totalitním reţimu výzkumným pracovníkem

v rámci humanitního oboru stavělo slušného člověka před nutnost řešit neustále míru ještě

obhajitelné simulace loajality s takovým reţimem. A jakou činnost zvolit pro vlastní výzkum,

aby to bylo pro nadřízené komunisty přijatelné a pro vědu to mělo smysl. Rozhodl jsem se

především pro dvě aktivity. Zaprvé pro archivní výzkum s těţištěm v materiálech 18. století,

protoţe kdyţ komunistická konfiskační manýra zabavila šlechtě i rodinné archivy, otevřel se

přístup k pramenům o historii zámeckých kapel. A podobné moţnosti vznikly s archivy

klášterů a náboţenských řádů. Zadruhé jsem chtěl nějak čelit myšlenkovému úhoru

marxistické muzikologie. Sychrou praktikovaný „stranický přístup“ k vědě mne doslova

iritoval a chtěl jsem poznávat novou muzikologickou produkci zahraniční. Začal jsem proto

psát do ciziny ţádosti o recenzní výtisky a určitým autorům o separáty jejich studií. Kdyţ se

mi v roce 1964 podařilo otisknout v Jiránkem zaloţené Hudební vědě stať o nových studiích

Heinricha Besselera, působícího v DDR, mohl jsem 1967 publikovat (vůbec první!) stať o

pracích mnichovského Thrasybula Georgiadese. Podobně jsem připravoval stať o pracích H.

H. Eggebrechta, který jezdil na brněnská sympozia, ale po jeho nepřijatelné definici hudby

v novém vydání Riemannova hudebního slovníku (viz mou stať Eggebrechtův Riemann)jsem

od tohoto záměru upustil. 1968 jsem mohl bez problémů vydat sborník studií A. Einsteina a

neţ propukla normalizace ještě i důleţité statě o A. Merriamově hudební antropologii. Pak uţ

politické klima v zemi rozsáhlejší aktivity tohoto druhu velice ztěţovalo. Jen Iša Popelka jako

redaktor Supraphonu vymohl u nadřízených souhlas s vydáním výboru prací nějakého

zahraničního marxistického autora, coţ mi umoţnilo připravit svazek studií nedogmatické

polské marxistky Zofie Lissé (1908–1980), kdysi ţačky fenomenologa Romana Ingardena.

Byl jste také angažován do autorského kolektivu 1. svazku akademických Dějin českého

divadla (1968). To byla pro mne nesmírně přínosná zkušenost v dalším oboru. Byl jsem tam

benjamin a od toho autorského ansámblu jsem se mohl mnohé naučit. Vadilo mi jen

ideologické řečnění šéfredaktora projektu Františka Černého, s nímţ jsem měl nakonec tvrdý

konflikt, kdyţ mi uţ po korekturách vepsal do úvodu mého příspěvku dva odstavce takového

ideologického ţvástu, ţe jsem se pod tím odmítl podepsat. Pod tlakem času musel Černý

ustoupit a já jsem pak s obětavým redaktorem svazku dr. Scherlem vymýšlel a vpisoval do

stránkové korektury „úvod ke svému úvodu“. Velmi mne v tomto ansámblu obohacovaly i

historické úvahy dr. J. Kopeckého, pozdějšího ministra kultury. To byl formát, na jehoţ

vynikající koncepční statě dnes divadelníci neprávem zapomínají. Také od způsobu, jak E.

Turnovský pracoval s ikonografickým materiálem, jsem se hodně naučil.

Vaše dlouholeté průzkumy ve státních archivech vás přivedly i k projektu Průvodce po

pramenech k dějinám hudby? To byl další sloţitý příběh, opět začínající u Očadlíka. Patřil

mezi ty iniciativní osobnosti, jimţ vadilo, jak je u nás muzikologie jako obor handicapována i

po institucionální stránce, např. ve srovnání s kunsthistorií, která měla samozřejmě uţ po léta

samostatný výzkumný ústav v Akademii věd, zatímco hudba ne. Všichni věděli, ţe jeho

zřízení brání „dědek Nejedlý“, který neuznával ţádného muzikologa, kterého by do vedení

takového ústavu mohl jmenovat. Mistr společenských kontaktů Očadlík měl ovšem mezi

vládními úředníky ze své generace mnoho dobrých známých a s jejich pomocí získal souhlas

vlády ke zřízení Ústavu pro dějiny hudby na filozofické fakultě, jehoţ ředitelem byl

jmenován. K 1. 1. 1960 jsem byl převeden do tohoto ústavu, v němţ měl Očadlík nejprve

rozhodnout, co bude jeho náplní. Helfertův skvělý projekt Státního hudebně-historického

ústavu sice znal, ale z nepochopitelných důvodů se rozhodl realizovat nejprve svou představu

jakési totální novinové a časopisecké bibliografie. Najal několik dam, které chodily po

knihovnách číst třeba Národní listy a měly z nich vypisovat kaţdou (!) zmínku o hudbě.

Začaly se hromadit desítky svazků a teprve po roce dvou Očadlík začal chápat, ţe „tudy cesta

nevede“. Jednoho dne přistoupil na to, co jsem mu podle Helfertova projektu navrhoval jako

první pracovní náplň ústavu já: evidenci pramenů. Bylo mi jasné, ţe v tomto směru musí být

prvním krokem vypracování dotazníku na všechny relevantní instituce. Vypracoval jsem ho

(jediným konzultantem mi byl kolega Kouba), Očadlík ho podepsal a já mohl začít sestavovat

adresář oněch institucí, v nichţ se mohly historické hudební prameny nacházet. Ve vedení

archivní správy ministerstva vnitra jsem uţ znal jistého K. Nývlta, bratra výborného

scénografa Vladimíra Nývlta a typ inteligentního člověka „u komunistů“, který mi ochotně

dal jednak adresář všech archivů a historických knihoven v zemi, a navíc - kvůli potřebnému

adresáři far - rafinovaně dojednal souhlas stranických orgánů s naší návštěvou arcibiskupství.

Tak došlo k nezapomenutelnému přijetí u tehdejšího administrátora praţské arcidiecéze

Františka Tomáška. Byl velmi laskavý, ale hlídal ho nějaký politický blb v klerice, který se

snaţil nás co nejrychleji vypoklonkovat, zvláště kdyţ jsem chtěl dostat také povolení

k návštěvám historické knihovny arcibiskupství. Skončilo to tím, ţe adresář far nám sice

nedali, ale řekli nám kolik jim máme dát dotazníků a ţe je sami po farách rozešlou. Stalo se,

ale do toho v roce 1964 zemřel Očadlík a rázem se všechno změnilo. Muţík ve funkci děkana

se rozhodl dát ústav s nenáviděným Volkem, který na něj podával stíţnosti, hned zrušit, coţ

však odmítla fakultní rada, načeţ Muţík podvodně předloţil rektorovi údajné rozhodnutí

fakultní rady o zrušení onoho ústavu… (Ptám se: proč po těchto dokumentech nejdou mladí

muzikologové, zajímající se o historii oboru?)

Ale jaké byly další osudy tohoto projektu? Muţík dosáhl zrušení Očadlíkova ústavu s tím,

ţe čtyři z jeho pěti pracovníků (bez Muţíkové) budou převedeni do rovněţ nedávno zřízeného

Ústavu pro hudební vědu ČSAV. Jeho ředitel Jiránek nám dovolil náš projekt dokončit a

výsledkem se stala publikace Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky

uložené v Čechách. Muţík – tehdy dokonce Jiránkovi v jednom grémiu ČSAV nadřízený –

ovšem prosadil, ţe nesmím být uveden jako redaktor svazku. Tak aby někde zůstala aspoň

stopa po mém obrovském pracovním nasazení s tímto projektem, umoţnila mi Eva

Pensdorfová otisknout o něm a jeho historii v Hudebních rozhledech 1969 stať Cestou za

prameny.

Pak přišla s normalizací vaše nejtěžší doba. To byla skutečně těţká doba. Zrušení ústavu a

jeho převedení jako pouhé sekce do Ústavu teorie a dějin umění bylo samo o sobě absurdní, a

dát takový celek k dispozici strašlivému konjunkturálnímu nevzdělanci s minulostí

vojenského politruka Sávovi Šaboukovi – to byla skutečně Bílá hora vědy. Jako hlavní

záminku k mému vyhození z ústavu si moji komunističtí kolegové vzali můj příspěvku Einige

Bemerkungen zum Thema Musik und Politik vom anthropologischen

Gesichtspunktv německém sborníku Musik und Politik (1971), v němţ jsem poloţil rovnítko

mezi pouţívání estetické normy „zvrhlé umění“ v nacistickém reţimu a „formalistická hudba“

v komunistické ideologické praxi. Od 1977 jsem měl po třináct let v občanském průkazu

uvedeno: „hudební vědec – svobodné povolání“. Moje moţnosti vědecké práce byly v nastalé

situaci kaţdodenní „chlebařiny“ zredukovány na minimum. S Šaboukovým ústavem jsem se

soudil, samozřejmě marně. Ale ţivot je plný paradoxů, krátce poté se pro mne objevila

nečekaná chvíle velkého štěstí – dostal jsem se na tři týdny do Ameriky. A to díky

vydání Dějin české hudby v obrazech (spoluautor St. Jareš obstarával fotokopie), které měly i

anglickou verzi. O ní se – díky Barbaře Rentonové – dověděl i Barry Brook, který zaloţil

na newyorské City University The Research Center for Music Iconography a ten mne 1978

pozval na konferenci tohoto ústavu. Protoţe v té době jsem nebyl zaměstnán v ţádné instituci

a v materiálech ÚV KSČ o mně nebyl ţádný záznam (všechny mé konflikty s komunisty

probíhaly jen v rovině mého oboru), povolení k cestě jsem nakonec získal… V New Yorku

jsem mj. konečně osobně zaţil koncerty Rafaela Kubelíka a Rudolfa Firkušného, a navíc i

oblaţující osobní setkání s nimi. Na příští rok jsem tam byl Brookem pozván znovu, ale to uţ

mne komunističtí kolegové v Praze „uhlídali“.

Před newyorským symbolem svobody (1978) foto: Barbara Renton

Jak vypadal život muzikologa „na volné noze“ v oněch letech? Byla to především tvrdá

„chlebařina“, potřeba neustále dělat takové práce, za které přijde do dvou tří měsíců honorář.

Kdyţ nešel, pomohli finančně i jinak moji starší bratři a další uskrovnění. Naštěstí dobře

slouţilo zdraví bývalého Sokola a sportovce, a velká solidarita řady nekomunistických kolegů

a kolegyň, působících v redakcích několika časopisů a několika nakladatelství, velice pomohl

M. Hršel v hudební redakci rozhlasu, projekty Hudební mládeže, Kruhů přátel hudby a Lidové

university atd. Přednesl jsem stovky popularizačních přednášek, do rozhlasu připravil celé

cykly programů, psal lektorské posudky, recense, výkladové texty ke gramodeskám atd. Po

několika příspěvcích do propagačních materiálů nakladatelství Mladá fronta tam přistoupili na

můj ediční návrh malého příručního slovníku o osobnostech světové hudby. Vyšel 1982

v nákladu 30.000 exemplářů a do měsíce byl rozebrán.

A pak už jste realizoval své další mozartovské projekty, související s dvoustým výročím

pražské premiéry Dona Giovanniho. To bylo pro mne vţdy téma nad témata. A tehdy se mi

pro ně podařilo včas nadchnout i vedení dvou institucí: Národní knihovny a Divadelního

ústavu. Výsledkem byly a) velká mozartovská výstava v Klementinu a její několikajazyčný

katalog s bohatou fotodokumentací (pracovitou spoluautorkou byla spoluţačka a tehdy i

vedoucí hudebního oddělení Národní knihovny Jitřenka Pešková), b) Divadelním ústavem

vydaná rozsáhlá studie o významu rokem 1724 začínající specifické praţské tradice italské

opery pro vznik Mozartova Dona Giovanniho. Jedním z „hitů“ klementinské výstavy byla

kopie Langweilova modelu Stavovského divadla, tedy jeho podoba z doby Mozartovy. Jako

celoţivotní obdivovatel Langweilova modelu Prahy v Městském muzeu jsem dojednal

pořízení zmíněné kopie členem Mozartovy obce, nedávno zemřelým Jiřím Boudou, který měl

v museu péči o Langweilův model na starosti. Zaplatila to Národní knihovna a po výstavě

model – na základě dojednání s členkou výboru Mozartovy obce Jitřenkou Peškovou -

věnovala na Bertramku, kde byl vystaven do sklonku 2009, pak ho České muzeum hudby o

své vůli odvezlo a nyní je umístěn před Mozartovým salonkem ve Stavovském divadle.

Vaše studie Význam pražské operní tradice pro vznik Mozartovy opery Don Giovanni,

kterou Divadelní ústav vydal v roce 1987 i v anglickém překladu, poprvé načrtla tu

jedinečnou vývojovou linii pražské veřejné opery od roku 1724 do konce epochy

italských operních společností v Praze 1807. Kdyţ dnes vidím, kolik let uplyne, neţ někteří

pracovníci mého někdejšího muzikologického pracoviště (dnes Kabinetu hudební historie

Etnologického ústavu) dají dohromady jednu studii, zatímco já musel tehdy takovouto velkou

koncepční stať psát po chvílích, kradených své nezbytné rychlohonorované chlebařině, tak

jim nemohu nezávidět.

Z vaší bibliografie vyplývá, že v té době se o spolupráci s vámi zajímal i Beethoven-

Archiv v Bonnu. To byl zase důsledek jiné shody okolností. Po léta jsem jezdil bádat do

lobkovického archivu, uloţeného tehdy v Ţitenicích, coţ mi usnadňoval fakt, ţe bratr měl

v sousední vesnici chalupu a já měl kde zdarma přespávat. Kdyţ se v onom archivu v roce

1983 vyměnil vedoucí, byl mi konečně umoţněn přístup k dokumentům z lobkovického

účetnictví, v němţ jsem s jistotou očekával neznámá fakta k Beethovenovým vazbám na

Lobkovice. Během opakovaných pobytů jsem pak procházel desítky fasciklů s nekonečným

mnoţstvím účetních příloh tzv. vídeňské pokladny. Kaţdý papír jiný formát, jiný rukopis

jiného řemeslníka nebo dodavatele. Navíc v hrůzné ortografii, takţe trvalo dlouho, neţ jsem

např. pochopil, ţe účtovaný „döbig“ je vlastně „Teppich“. A kdyţ jsem vyčetl, ţe onen

vídeňský čalouník vyúčtovával mj. polstrování lavic „ve velkém hudebním sále“ paláce, začal

jsem pečlivě luštit účty truhlářů a našel mezi nimi i účty za ony lavice, později i účty za

notové pulty pro hudebníky atd., přišly mi konečně pod ruku i účty Pavla Vranického za

zkoušky orchestru, a kdyţ v nich byli evidováni i tři kornisté, bylo jasné, ţe se jedná o

Beethoveny zkoušky Eroiky. Z toho vzešla 1985 staťNeznámá lobkovická beethoveniana (za

zpřístupnění materiálů jsem jako jejího spoluautora uvedl ţitenického archiváře J. Macka) a

1986 stať Beethoven’s Rehearsals at the Lobkowitz’s v londýnských The Musical Times,

která se pak dočkala i překladu do japonštiny. To vyvolalo zájem Beethoven-Archivu

v Bonnu, jehoţ vedoucí Sieghard Brandenburg mne kontaktoval a se záměrem vydat

tematický svazek Beethoven und Böhmen mne poţádal o zorganizování skupiny jeho českých

spoluautorů. Stalo se a svazek vyšel v roce 1988. (Nebudiţ přehlédnuto, ţe bonnský ústav se

v té mizérii komunistické vědy nemohl obrátit na nějaké české muzikologické pracoviště, ale

projekt mu pomohl vymyslet a uskutečnit jeden český muzikolog „na volné noze“…)

Round-table na konferenci Mezinárodní muzikologické společnosti v Lublani 1967. Zleva: T. Volek,

Pierluigi Petrobelli, Karl Geiringer, Daniel Heartz, Gerhard Croll foto: archiv TV

V téže době se na vás s žádostí o autorskou spolupráci obrátili dokonce i ti, kteří vás

předtím z ústavu vyhodili. Připravovali v Akademii velkou přehledovou práci o hudební

vědě a k tomu potřebovali vaše znalosti. To byla další pikanterie praţské muzikologie za

normalizace. Skutečně mne jednou vyhledal Poledňák s dotazem, jestli bych nebyl ochoten do

oné třísvazkové práce napsat kapitolku o hudební ikonografii, coţ jsem bez problému

přislíbil. Ale Poledňák hned připojil, jestli bych tam nenapsal i mnohem větší kapitolu o

hudební historiografii, na coţ jsem mu řekl něco peprného. A on začal škemrat! Kdyţ se pak

svěřoval, ţe uţ byl v rámci jejich autorského kolektivu dvakrát učiněn pokus tuto kapitolu

napsat, ale ţádný nedopadl dobře, zahrálo to na mou ješitnost a vypracoval jsem i tuto partii,

ovšem bez české podkapitoly, v níţ bych byl nemohl psát pravdu o Zdeňku Nejedlém. Čekání

na honorář pak bylo v roce 1988 nekonečné…

Rok nato už došlo k pádu komunistického režimu. Co to znamenalo ve vašem

životě? Nepředstavitelnou úlevu a pak i ţádost o přijetí zpět do Akademie. To však narazilo

na nečekanou překáţku: jejímu muzikologickému pracovišti nadále „vládli“ komunisté, kteří

mě z něj před lety vyhodili, a ti mou rehabilitaci odmítli. Nezbylo neţ se obrátit na ústřední

rehabilitační komisi Akademie věd, předloţit jí příslušnou dokumentaci, a to i o soudním

sporu s ústavem, a teprve z rozhodnutí této komise jsem se mohl do ústavu vrátit. Dovedete si

představit, jak mne tam soudruzi Bek, Bajer, M. K. Černý, Poledňák, Vít a další „vítali“.

Nejsmutnější ovšem bylo, ţe proti mému návratu byli i škrtnutý straník Kuna a Pilková...

Do toho přišlo vaše povolání do funkce vládního zmocněnce pro Mozartovské oslavy

1991. Zase jsem měl v rekordně krátké době zachraňovat něco, co komunističtí neználkové

zanedbali. 10. října 1990 se předsednictvo České národní rady z podnětu svého kulturního

výboru usneslo navrhnout předsedovi vlády ČR jmenovat „zmocněnce pro přípravu a řízení

mozartovských oslav v příštím roce“ a abych jím byl já. Během čtrnácti dnů jsem vypracoval

celkovou koncepci a návrh rozpočtu, přičemţ základní informace o cenách pronájmů

praţských koncertních prostor, o hladině honorářů etc. mi kolegiálně poskytli Oleg Podgorný

z Praţského jara a především Miloslav Zdraţil z FOK. Vláda můj návrh bez připomínek

schválila, ale pak jsem zase zaţíval neuvěřitelné. Ministerstvo kultury, nadále plné

neschopných komunistů a uraţené mým jmenováním, mi odmítlo dát k dispozici místnost,

telefonní linku atd. Znovu mne zachránila kolegialita jiných, a sice v Pálffyho paláci sídlícího

českého výboru PEN klubu (Ivan Klíma a Hanuš Karlach) a Evropského kulturního klubu

(doc. Josef Císařovský): půjčily nám dvě místnosti i telefon. Další bariéru uţ jsme nezdolali:

komunisté na ministerstvu financí nám odmítli vytvořit samostatný účet s vládou vyčleněnou

částkou, takţe kaţdý výdaj jsme museli vyřizovat jejich prostřednictvím. V mezinárodním

přípravném výboru oslav pak po nějakém čase proti mně začal intrikovat italský delegát Italo

Gomez, který se od Petra Daňka dozvěděl, ţe nehodlám celou vládou svěřenou částku vydat

jen na festival. Protoţe se snaţil prosadit do Prahy co nejvíce italských souborů (čím víc jich

do Prahy dostane, tím vyšší bude jeho odměna od jejich agentur) a já mu v tom oponoval,

stěţoval si na mne ministru Uhdemu a ten se této absurdity z důvodů mně neznámých chytil.

Jeho výzvu k odstoupení jsem odmítl, a to i na kulturním výboru, kde mne uţ z mých

zpravodajství znali a postavili se za mne. Uhde pak sáhl ke krajnímu kroku: na zasedání

české vlády prohlásil – s patosem tragéda a s patřičnou gestikulací – ţe se příprav

mozartovských oslav ujme on sám, ministr kultury. Tím se ovšem funkce zmocněnce stala

zbytečnou, takţe 11. dubna 1991 byla zrušena a já z ní byl „s poděkováním“ odvolán. Co

následovalo? 1) Předseda čestného výboru oslav Rafael Kubelík, který ze své letité praxe Itala

Gomeze znal jako velkého intrikána, na protest ze své funkce odstoupil. 2) Uhde se nejen

ţádné funkce neujal, ale celou záleţitost okamţitě předal Pragokoncertu, zastupujícímu i jeho

autorské zájmy. 3) O Mozarta se nezajímající Pragokoncert Gomezovi ustupoval a řadu mnou

nasmlouvaných koncertů – i se zahraničními orchestry! – zrušil. Po mnoha měsících mne

nečekaně zavolal ředitel Pragokoncertu Tomáš Sousedík a takřka plačtivě mi sdělil, ţe Gomez

jim zůstal půldruhého milionu dluţen…

Už v té době jste se věnoval také pedagogické práci na Filozofické fakultě, a to jako

externista, vypisující každoročně jednu výběrovou přednášku a seminář. Chtěl jsem

v rámci muzikologické katedry vnést do výuky jak Mozartovu operní tvorbu, tak i

problematiku italské opery 18. století v českých zemích, která se tím dostala vůbec poprvé do

jejího programu. Následovaly Vybrané kapitoly o hudebním klasicismu, Evropská hudba –

studie srovnávací, Interpretace hudby 17. a 18. století atd. Protoţe z mého semináře vzešly na

katedře i její první popřevratové doktorské práce, byl jsem jejím tehdejším vedoucím doc.

Jaromírem Černým vyzván, abych se habilitoval, ţe není vhodné, kdyţ doktorské práce vede

pedagog bez docentury. Tak jsem 1996 předloţil habilitační práci Kapitoly z dějin italské

opery 18. století v českých zemích a1997 proběhlo před vědeckou radou fakulty mé habilitační

řízení. Je mi potěšením, ţe několik mých ţáků – s vámi na čelném místě – v těchto

výzkumech pokračuje.

Další vaše aktivity jsem mohla sledovat už i jako vaše spolupracovnice v Akademii

věd. V akademickém ústavu pro hudební vědu jsem časem sestavil team pro výzkum italské

opery 18. století v českých zemích a v roce 2000 nám Grantová agentura Akademie věd

udělila tříletý grant, pro který jsme získali i spolupráci s universitou La Sapienza v Římě

(prof. Pierluigi Petrobelli). Pak však zase došlo k něčemu naprosto neočekávanému: ředitel

ústavu Ivan Vojtěch mne v polovině tohoto grantu poslal do penze. Protoţe jsem byl jeho

hlavním řešitelem, byl s mým vynuceným odchodem zrušen celý grant a ústav musel mj.

značnou finanční částku vracet...

Se Zdeňkem Šestákem foto: Milada Jonášová

Vedle toho jste se silně angažoval v Mozartově obci, jejímž předsedou jste se krátce před

převratem stal a připadl vám úkol dosáhnout restituce konfiskované Bertramky. Jestliţe

jsem za bolševické éry mohl osobně poznat víc neţ problematické kvality českého soudnictví,

tak po převratu to nebylo lepší, protoţe velká většina komunistických soudců byla ponechána

v aktivitě. Co všechno si tito lidé při jednáních o navrácení Bertramky dovolovali, bylo

neuvěřitelné, přičemţ do spisu pak psali něco jiného! Právní spor se státem a pak s Městskou

částí Praha 5 trval 18 let! I Nejvyšší soud v něm jednou rozhodl tak a podruhé naopak, takţe

s konečnou platností musel rozhodovat aţ Ústavní soud. Niţší soudní instance pak realizaci

jeho rozhodnutí v náš prospěch dokázaly ještě čtyři roky odsouvat…

To vás stálo jistě mnoho sil, zvláště když jste se pokoušel i o jiné „nápravy

věcí“. Samozřejmě jsem se po převratu pokusil v několika statích vrátit úctu muzikologické

obce k takovým obětem komunistické éry, jako byli prof. Josef Hutter nebo Camilo

Schoenbaum. A ukázat na deformace oboru, způsobené lidmi jako byli Sychra a Jiránek a

především dvojice Muţík-Muţíková, a bohuţel přeţívající u jejich institucionálních i

mentálních dědiců. Ţel, to hejno komunistických pohrobků, vyznávajících Orwellovu „díru na

paměť“, je u nás příliš početné.

Z čeho jste ve všech těch obtížných situacích čerpal povzbuzení? Především ze své profese

a jejích krás. Zatímco já trávím čas s Mozartem nebo Beethovenem, tak jiní pořád jen

kalkulují, co jim kde víc vynese. Mezi největší dary, jichţ se mi dostalo, patří potěšení z

jakéhokoliv talentu a z invence, coţ při šíři svých zájmů zaţívám denně. A nadevše tu pro

mne existuje ta obrovská časoprostorová hloubka evropského kumštu – znáte mou knihovnu!

– v čele s hudbou. Pohled na kteréhokoliv Chagalla, četba Huxleye, Nerudových Balad a

romancí, Halase, Mannovy Lotty ve Výmaru, kteréhokoliv Stendhala, úvah Ortegy y Gasseta

(čtěte jeho znovu tak aktuální Vzpouru davů) atd., to jsou mé milované přístavy. Nu a vţdy je

se mnou stále aktuální Mozart. Ten mj. našeptal nakladatelství Bärenreiter, aby 1991 oslavilo

znovuotevření Stavovského divadla zvláštním vydáním partitury Dona Giovanniho, a to

s mou studií. Být jednou provţdy „svázán“ s Mozartovým Donem Giovannim, to opravdu

potěší. Podobně se ještě před převratem ukázalo, ţe zahraniční odborné kruhy znají a oceňují

mé mozartovské a beethovenovské studie, publikované v cizích jazycích, takţe mi začaly

přicházet pozvánky do Londýna, Madridu, Mnichova, Vídně, Brém atd. Salcburské Stiftung

Mozarteum ocenilo mé zásluhy v mozartovském výzkumu stříbrnou medailí, Mozart Society

of America mne jmenovala svým čestným členem a svou nápadnou asymetrií se mi po ţivotě

ve dvou diktaturách moc líbí má celoţivotní bilance zahraničních cest: české instituce mne za

celý můj profesionální ţivot vyslaly na pět dní do Polska, na pět dní do Budapeště a na tři dny

do Vídně, pobyt na konferenci v Salcburku jsem si musel z poloviny zaplatit. Takţe valná

většina mých zahraničních pobytů se dála na základě zahraničního pozvání (a úhrady). Doma

prohry, ale skóre na zahraničních hřištích je mi velice příznivé, teď dokonce i ve Vídni…