Plevuška vypráví pohádky8 tradičních pohádek pro radost

www.pleva.cz

2

3

Není nad to přečíst dětem před spaním pohádku. Pro děti jsou pohád-ky prospěšné hned z několika důvo-dů. Rozvíjí jejich sociální dovednosti, empatii, vyjadřovací schopnosti…výzkumy navíc prokazují, že dětem, kterým čteme v předškolním věku, se daří později ve škole prospěchově lépe. A jestli přemýšlíte, že přejdete na audio pohádky, zamyslete se ještě jednou. Čtení a ukazování obrázků našim dětem rozvíjí mezi námi důležité pouto. Těší se váš potomek na večerní čtení už od čas-ného rána? Všechno je tedy správně

Doufáme, že vám naše tradiční pohádky dobře poslouží pro vytvoření krásných chvilek s dětmi a budou je i vás bavit.

Hanka Plevová, několikanásobná maminka a babička, která pro vás tyto ověřené pohádky připravila, vám spo-lečně s celou rodinou Plevových přeje

„Příjemné počtení s dětmi!“

4

Červená Karkulka bydlela s ma-minkou v malém domku u lesa. Jednoho krásného dne jí maminka říká: „Karkulko, babička je nemocná, běž prosím za ní a zanes jí bábovku a dobré bezinkové víno, to babičku vyléčí. Buď cestou opatrná a nebav se s cizími lidmi.“ Holčička vše ma-mince slíbila, vzala košík a vesele se rozběhla po lesní pěšince. Babička bydlela na druhé straně lesa a Kar-kulka cestu velmi dobře znala.

Byl slunečný den, Karkulka si ve-sele zpívala a poskakovala po lesní cestě. Náhle se z houští vynořil vlk. „Kampak jdeš, malá holčičko?“ zeptal se. „Nesu babičce bábovku a víno, stůně, chudinka,“ odpově-děla mu Karkulka. Vlk dostal nápad. „Nepospíchej, natrhej babičce květiny,“ řekl jí a sám odběhl do lesa. Karkulka byla nadšená, tolik krásných květin tu rostlo a babič-ka bude mít velkou radost. Pustila se do trhání květin a zapomněla na čas.

Mezi tím vlk doběhl k dom-ku, kde bydlela babička. Nahlédl dovnitř a tam uviděl babičku, jak podřimovala v posteli. Vlk bez kle-pání otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Než se babička nadála, vlk ubohou babičku sežral. Vzal si na sebe její oblečení, vlezl si do postele a čekal, až přicupitá Karkulka.

Za chvilku se holčička objevila, bylo jí divné, že byly dveře otevře-né. Přišla k posteli a babičku moc nepoznávala. „To je divné“, řekla si v duchu a zeptala se: „Babičko, proč máš tak velké oči, uši a zuby?“ V du-chu ji napadlo, jestli to její babička vůbec je. Náhle vlk vyskočil z poste-le a Červenou Karkulku spolkl jako malinu. Vlezl si zpátky do postele a během chvilky spal. Přejedený vlk chrápal, jako když řeže pila.

Okolo domku šel myslivec a slyšel hrozitánské chrápání, zarazil se: „Co to má znamenat? Co se v domě děje? To nemůže být babička!“ Ote-vřenými dveřmi vešel do chaloupky a co neviděl. V posteli místo babič-ky spí, chrápe a sténá velký vlk. Jak moc se přežral. Myslivec jedním ře-zem vlkovi rozpáral nacpané břicho, ze kterého vyskočila Karkulka a za ní babička. To bylo radosti, že je mysli-vec zachránil. Babička se s vnučkou objímala a plakala radostí. Děkovala myslivci, že ji a vnučku zachránil.

Vlkovi myslivec zašil do břicha kamení. A ten, když se probudil, šel se napít do studny, do které spa-dl a utopil se. Všichni si oddychli. Babička pozvala myslivce na vínko. Pro všechny uvařila čaj, ke svačině si dali bábovku, kterou Karkulka přinesla. Povídali si a byli rádi, jak vše šťastně dopadlo.

O Červené Karkulce

5

Starý mlynář odkázal svým synům vše, co měl. Prvnímu synovi dal mlýn, druhému synovi dal osla a třetímu nej-mladšímu Honzovi dal kocoura. Nebyl to ledajaký kocour, ale kocour neoby-čejně chytrý. Jednoho dne řekl kocour Honzovi: „Pokud mi koupíš boty a klo-bouk, učiním Tě šťastným a bohatým.“ Kocour boty dostal a od té doby mu všichni říkali Kocour v botách.

Druhý den se Kocour v botách vypravil na procházku do polí mezi vesničany. Povídal si s nimi a oni mu vyprávěli o svém neštěstí. V jejich království vládl zlý obr. „Mohl bych Vám pomoci,“ řekl kocour, „ale musíte něco pro mne udělat. Až tudy pojede král, řeknete mu, že tahle pole patří mému pánovi!“ Zanedlouho jel kolem králov-ský kočár, král se svojí dcerou. Kocour řekl Honzovi, ať se svlékne a vleze si do řeky. Když se kočár přiblížil, kocour ho zastavil a řekl: „Loupežníci ukradli mému pánovi oblečení. Prosím vás, pomozte nám vrátit se zpět do našeho zámku.“ Král dal Honzovi oblečení a vezl ho na jeho panství.

Kocour mezi tím běžel do zámku, který patřil obrovi, který byl i čaroděj. Dokázal se hbitě proměňovat. Když viděl obr kocoura oblečeného do elegantních šatů a navíc mluvícího lidským hlasem, velmi se tomu divil. Kocour v botách se obra zeptal, zda by se uměl proměnit také v myšku.

„Samozřejmě, že to umím, umím všechno,“ odpověděl obr.

V tu chvíli se před kocourem objevi-la malá myška. Kocour na nic nečekal a po myšce chňapl a myšku snědl. Kocour se radoval, že získal pro Honzu tak lehko celý zámek. Krátce na to dorazil kočár s Honzou, králem a prin-ceznou. Kocour je srdečně přivítal na jejich novém panství. Honza s princez-nou se do sebe cestou zamilovali. Nic jim nebránilo v tom, aby se vzali. Král jim požehnal a měli velkou svatbu. Na zámek byli pozváni i poddaní. Z králov-ství se stala šťastná země. Kocour byl na sebe patřičně hrdý, pomohl svému pánovi stát se šťastným a bohatým.

Kocour v botách

6

Byla jedna holčička Mášenka, která si hrála v lese. Měla les velmi ráda, chodila si tam hrát velmi často. Až jednou si tak poskakovala a nevšimla si, že jde stále hlouběji do lesa. Najednou zjistila, že to kolem sebe nezná. Ztratila se. Dala se do hledání pěšinky, která by ji dovedla domů. Přišla na velkou mýtinu, kde stála chaloupka. Vešla dovnitř, v chaloup-ce nebyl nikdo doma a bylo tam vše třikrát.

V chaloupce žili tři medvědi. Byla to celá medvědí rodinka. Velký huňatý medvěd - táta, medvědice - máma a malý synek - medvídek Míša. Medvědi tou dobou byli na procházce v lese.

Holčička Mášenka uviděla stůl se židlemi a na stole tři misky s polévkou. Sedla si na velkou židli, ta byla pro ni moc velká. Střední židle byla pro holčičku také ještě velká. Ale ta malá židlička byla akorát. Holčička se posadi-la a chtěla jíst. Na stole ležely tři misky s polévkou. Mísa, miska a malá mistička. Velká mísa byla na holčičku moc velká. Střední mísa byla na holčičku také velká. Malá mistička byla pro Mášenku ta pravá i lžíce byla akorát. Holčička se pustila s chutí do jídla a všechnu polév-ku snědla.

Mášenka byla hodně unavená, šla do ložnice, kde byly tři postele třech velikostí. Postel táty medvěda byla velká a tvrdá, máma medvědice měla postel, která nebyla pohodlná. Holčička

přišla k malé postýlce malého Míši a vyzkoušela ji. Postýlka byla měkoučká a milá Mášenka v postýlce usnula. Mezi tím se medvědí rodinka vrátila domů. Medvědi měli velký hlad. Velký medvěd vzal svou misku a zařval: „Kdo jedl z mé misky?“ Medvědice zařvala také: „Kdo jedl z mé misky?“ Malý Míša přišel ke své mističce a tenoučkým hláskem za-pištěl: „Kdo jedl z mé mističky a všechno mi snědl?“

To samé se opakovalo u židlí, med-vědi se zlobili. Táta medvěd zařval: „Kdo se opovážil sedět na mé židli?“ Máma medvědice hartusila: „Kdo seděl na mé židli?“ Malý medvídek přišel k židličce a rozplakal se: „Kdo seděl na mé židličce a polámal mi ji?“

Medvědi snědli polévku, jen malý Míša plakal. Najedení a nazlobení med-vědi šli přímo do ložnice. Medvěd šel ke své posteli a zařval: „Kdo ležel v mé posteli?“ Medvědice přišla ke své posteli a zařvala: „Kdo ležel v mé posteli?“ Malý Míša přišel ke své postýlce a udiveně hledí, kdo že to leží v jeho postýlce? Pisklavým hláskem Míša zapištěl: „Mamí, někdo mi leží v mé postýlce!“

V tom okamžiku holčička otevřela velké oči. Velice se lekla a vyskočila z ložnice oknem. Než se medvědi stačili vzpamatovat, Mášenka byla pryč. Utíka-la přes les, co jí nohy stačily. Sluníčko jí pomohlo najít cestu domů a Mášenka se šťastně vrátila k rodičům.

O třech medvědech

7

Byl jednou jeden mladý král a ten jezdíval rád do lesa na lov. Jednou v lese ho přepadla velká žízeň. Ale nikde potůčku, ani studánky. Zarmoucený chodil po lese, a tu znenadání se objevila jablůňka s třemi zralými jablíčky. Hned ho napadlo jedno utrhnout. Rozkrojil ho a z jablíčka vyskočila panenka celičká nahá a krásná a volala: „Vody! Vody!!“ Než se král probral, panen-ka byla tatam. Král jako omámený utrhl další jablíčko. Opět z jablíčka vyskočila panenka a volala: „ Vody! Vody! Vody!“ A že tu žádné nebylo, opět panenka zmizela. Král si pomy-slel, že třetí jablíčko bude asi stejné a vydal se k řece. U řeky král rozkrojil jablíčko, a jak panenka začala volat: „Vody! Vody!“ král panenku pokropil a už nezmizela. Panenka se styděla a prosila krále o plášť. Král jí plášť půjčil pod podmínkou, že si ho vezme. Panenka dala králi slib. Král pospíchal do zámku pro kočár, aby si pannu odvez.

Jak král odjel, objevila se stará zlá baba a pannu stáhla do řeky. Posadila se zahalená do pláště místo panny. Král, když uviděl babu, myslel si, že ho jeho milá zkouší a promění se až po svatbě.

Ale týden po svatbě se nic ne-dělo a král zesmutněl. Zavřel se do svého pokoje. Najednou k němu

přiletěla holubička a švitoří: „Vrkou! Vrkou! Nemáš tu pravou. Tvoje pra-vá v řece leží!“

Baba to ale slyšela a dala holu-bičku zastřelit. Na místě, kde ležela holubička, se objevily tři kapky krve, jako korálky. Do rána vyrostla jablo-ňová ratolest. Mladá dívenka, dcera zahradníka, tuto ratolest denně zalévala. Na podzim se na jablůňce objevil krásný květ. Dívence bylo květu líto, tak ho utrhla a vzala ho do chaloupky. Větvičku s květem dala do vázy a opatrovala. Každý den, když se vracela večer domů, měla vždy poklizenou chaloupku a uvařenou večeři. Druhý den opět odešla zalévat, ale potají se vráti-la zadním vchodem a svým očím nevěřila. Z květu se vyloupla krásná panenka a začala poklízet světničku. Dívenka vešla do chaloupky, pan-na se jí lekla a volala „Vody! Vody!“ Dívenka pohotově pannu pokropila. Panna byla velice ráda, že je zachrá-něna.

Mladý král se o zázraku dozvěděl a pospíchal do chaloupky. Byl ne-smírně šťastný, že našel opět svoji panenku. S pravou panenkou se oženil. Tu přilétly dvě holubice, její sestry, které se v panny proměnily. Sestry se radovaly, že byly vysvobo-zeny z kletby. Všichni byli šťastni, že vše dobře dopadlo.

Jabloňová panna

8

O ošklivém káčátkuV malé vesničce na statku žilo spous-

tu zvířátek - prase, koza, ovce, slepice, kohout a kachna. Na dvoře měla kachna hnízdo a v něm pět vajec. Jednoho dne vejce začala pukat a vylíhlo se z nich pět káčátek. Ale jedno z nich nebylo vůbec podobné svým sourozencům. Bylo mnohem větší a zvířátkům se vůbec ne-líbilo. Jen jeho mamince se líbilo a měla ho ráda.

Přešlo jaro a bylo tu léto, kačenky byly větší a větší. A vyrostlo i ošklivé káčátko. Zvířátka si každý den spolu hrála, ale s káčátkem si nikdo hrát ne-chtěl. A to, bylo den ode dne smutnější a smutnější. Až jednoho dne se rozhod-lo statek opustit a vydalo se do světa.

Došlo k jezeru a chtělo si zaplavat. Na jezeře plavaly divoké husy a kachny. Náhle se káčátko zadívalo k nebi. Tam vidělo letět tři krásné bílé ptáky, jak míří na jih, aby tam přečkali zimu. Káčátko si moc přálo letět s nimi.

Nastal podzim. Dny se zkracovaly a bylo chladněji a chladněji. Ze stro-mů opadalo listí. Ošklivé káčátko bylo hladové a hledalo útočiště. Zamířilo ke stavení, které bylo nedaleko jezera. Před domem byla stařenka. Zesláblé káčátko se ke stařence rozběhlo. Ta se ale podí-vala na ošklivé káčátko a vyhnala ho.

Přihlásila se zima. Fučel studený vítr a bylo sychravo. Jednoho dne našly stat-kářovy děti ze vsi za domem káčátko. Bylo celé promrzlé, hladové a vypadalo,

jako když umírá. Statkář vzal káčátko domů do tepla. Položil ho ke krbu, kde káčátko prospalo celý den. Když se káčátko vyspalo, děti ho nakrmily. A tak uplynul celý týden. Káčátko zesílilo. Děti měly z káčátka radost a hodně si s ním hrály. Káčátku už bylo dobře a cítilo se v bezpečí. Všichni si tu navíc mysleli, že je opravdu krásné.

Přišlo jaro. Všude kvetly stromy a vše se zelenalo. Bylo tepleji a tepleji. Jedno-ho teplého dne vzaly děti káčátko k je-zeru. Plavaly zde dvě krásné bílé labutě. Káčátko se na ně dívalo a uvidělo, že vypadá úplně stejně jako ony. Káčátko si uvědomilo, že není „ošklivým káčátkem“, ale krásnou bílou labutí.

9

O perníkové chaloupceJeníček a Mařenka bydleli u lesa

v prosté chaloupce daleko za vsí. Jejich otec byl dřevorubec a celá rodina trpěla bídou. Jednoho dne se děti vypravily do lesa na houby a maliny. Les byl velký a děti k večeru zjistily, že zabloudily. Po chvilce hledání cesty domů děti narazily na chaloupku. Chaloupka byla něčím zvláštní. Až když děti přišly blíž, zjistily, že je celá z perníku, ozdobená marcipánem a mandlemi.

Jeníček a Mařenka byli hladoví a začali loupat perníček, který jim moc chutnal. Náhle se otevřely dveře a vyšla ježibaba, rozhlížela se, ale nikoho neviděla. Zlobila se a hlubokým hlasem se ptala: „Nelou-pe mi tu někdo perníček“? Pohotová Mařenka odpověděla: „To nic babičko, to větříček“. Babu to uspokojilo a zavře-la dveře. Děti se pustily opět do jídla, však byly hodně hladové. Pustily se do loupání perníčku, že zapomněly dávat pozor. V tom ježibaba otevřela dveře, děti se nestačily schovat. Ježibaba je popadla a vtáhla dovnitř.

Byly to chytré děti a hned pochopily, že je zle. Ošklivá baba s havranem na rameni drapla Jeníčka za rameno a strčila ho do klece. Ježibabě se Jeníček zdál vyhublý a říkala: „Ještě tě nemohu sníst, musím počkat, až ztloustneš“. Děti byly hodně vyděšené a věděly, že je ježibaba zlá a myslí to vážně.

Mařenka celé dny pracovala. Jeníček byl celé dny zavřený v kleci a ježibaba

ho každý den krmila jídlem, aby přibral. Denně musel Jeníček ukázat prstíček, zda už je dostatečně tlusťoučký. Jelikož byl Jeníček velmi chytrý, místo prstu ukazo-val bábě klacík. Mařence bylo Jeníčka líto, ale nemohla mu pomoci. Ježibaba byla den ode dne hladovější a hladovější.

Jednoho dne se ježibaba rozhodla, že Jeníček je už vykrmený a že ho hned sní. Roztopila pec. Jeníčkovi poručila, aby si sednul na lopatu a mohla ho upéci a sníst. Ale Jeníček dělal hloupého a po ježibabě chtěl, aby mu ukázala, jak se na té zvláštní lopatě sedí. „Ty hlupáku! Počkej, ukážu ti, jak se na takové lopatě sedí.“ řekla mu čarodějnice a sama si na lopatu sedla. Děti nečekaly, přiskočily k lopatě a zlou babu strčily do pece. Zabouchly za ní dvířka a ježibaba se upekla. Děti měly velkou radost, že jsou zachráněny.

Děti v chaloupce u ježibaby našly poklad a těšily se, že už nebudou chudí. Naloupaly si plnou nůši perníků a i s ko-courem se vydali domů. Sluníčko hřálo a ukazovalo jim cestu domů. Rodiče radostí plakali a objímali své děti, že je po dlouhé době opět vidí v pořádku. Jeníček a Mařenka donesli rodičům poklad, který ježibaba ukrývala, a horlivě jim jeden přes druhého vyprávěli o svém lesním dobrodružství. Dlouho se radovali ze setkání. Rodiče byli nesmírně šťastni a hrdi na své děti. Opravili chaloupku a se svými dětmi si spokojeně žili .

10

O PopelceNa okraji městečka v malé cha-

loupce bydlela Popelka se svým otcem, macechou a se dvěma zlými, nevlastními sestrami. Celý den musela těžce pracovat, posluhovat sestrám a maceše. Sestry se celé dny jen fintily a lelkovaly. Macecha vymýšlela Popelce nepříjemnou práci. Otec pracoval v královském lese jako dřevorubec.

Nastal večer, kdy měl být na zámku ples, na kterém si mladý princ měl vybrat svoji nevěstu. Ve skromném stavení vrcholily přípra-vy na ples. Sestry měly nové šaty, boty a šperky. Popelka kolem nich pobíhala, posluhovala jim a v duchu tančila s princem. Tolik toužila jít na ples. Macecha tušila, na co Popelka myslí. Šla, smíchala popel s hrachem a nařídila Popelce, aby hrách vybrala z popela místo myšlenek na zábavu. Poté macecha se sestrami odjely na ples. Smutná Popelka se rozplaka-la. Znenadání se v domě objevila dobrá víla. „Nebuď smutná, Popelko, pomůžu Ti“ řekla víla. Mávla kou-zelnou hůlkou a to se děly věci. Víla mávla jednou a Popelka měla na sobě krásné šaty a střevíčky, mávla podruhé a už tu stál kočár zapřa-žený koňmi, na kozlíku seděl kočí. Popelka byla šťastná a děkovala víle. Víla jí pravila: „Jenom si pamatuj, Po-pelko, před půlnocí se musíš vrátit“.

Popelka vešla do zámku. Ples byl v plném proudu, znuděný princ chtěl právě odejít a málem Popelku porazil. Princ byl její krásou zasko-čen a celý večer protančil jen s ní. Když začala odbíjet půlnoc, Po-pelka vyklouzla ze sálu. Utíkala po dlouhém schodišti a cestou ztratila střevíček. Neměla už čas se vracet. Jen tak tak to Popelka stihla. Odbi-la půlnoc, kočár s koňmi a kočím zmizel a Popelka měla na sobě opět staré hadříky. Musela domů jít pěšky. Princ byl moc a moc smut-ný. Najednou ho napadlo, že svoji krásku bude hledat podle ztracené-ho střevíčku. Princ objel celé králov-ství křížem krážem. Už zbývala jen jedna chaloupka na kraji městečka. Obě sestry se rvaly do malinkatého střevíčku, ale měly smůlu, jejich noha byla příliš velká. Dřevorubec se přiznal, že má ještě jednu dceru – Popelku. Popelky malá nožka do střevíčku vklouzla jako po másle. Macecha a sestry byly vzteky bez sebe. Princ se podíval Popelce do očí a poznal svoji krásku. Požádal otce o její ruku.

Popelka byla nesmírně šťastná, měla prince velmi ráda. Nasedli do kočáru, odjeli spolu a s otcem na zámek. Druhý den se slavila velká svatba prince a Popelky. Žili spolu šťastně až navěky.

11

O Šípkové RůženceV dalekém království se královně

a králi narodilo děvčátko, krásné jako z růže květ. Děvčátku dali jméno Růženka. Šťastní rodiče uspořádali velkou slavnost k narození jejich dcerušky. Pozvali všechny přátelé a dvanáct sudiček. Každá ze sudi-ček věnovala Růžence dárek. Jedna sudička jí předpověděla krásu, druhá bohatství, třetí moudrost, další vese-lost… Náhle se objevila třináctá su-dička, na kterou manželé zapomněli a nepozvali ji. Byla velmi rozhně-vaná. Zlá sudička pravila: „Až bude mít děvče patnáct roků, píchne se o vřetýnko do prstu a zemře.“ Všich-ni, včetně rodičů byli vyděšeni. Tu vystoupila jedna z dobrých sudiček a pravila: „Neboj, královno, Růženka nezemře, jen usne a vysvobodí ji jen láska.“ Král nechal v království zničit všechna vřetena.

Čas utíkal rychleji, než by člověk chtěl a patnáct let uběhlo. Princez-nička slavila narozeniny. Byla veselá a při hře na schovávanou se dostala do odlehlé části paláce. Schody se samy nabízely, princeznička je rychle vyběhla, až se dostala do věže. Uvidě-la starou ženu, která předla na kolo-vrátku. Růžence se práce velice líbila a chtěla si předení vyzkoušet. Vzala si od stařenky vřetýnko a píchla se do prstu. Růženka upadla do hlubokého spánku a s ní i celý zámek.

Za sto let zámek porostl šípkovými keři a byl zapomenut. Jednoho krásné-ho dne jel kolem mladý princ. Přitaho-vala ho vůně šípkových růží, byly jich stovky a krásně voněly. Najednou si princ všiml, že ve spleti keřů jsou hrad-by. Vytáhl meč a neohroženě si klestil cestu. Před princem se objevil zámek, všude bylo zvláštní, voňavé ticho. Krás-ný zámek se spoustou věží a věžiček ho přitahoval, zvláště jedna z věží. Věž byla jako magnet, nohy ho vedly přímo do věže. Vyběhl schody a našel spící Růženku. Princ byl její krásou omámen jako vůní růží a políbil ji. Princezna otevřela své modré oči a na prince se usmála. Po chvilce byl na nohách celý zámek. Všichni pobíhali a nemohli uvěřit tomu, že spali sto let. Růženka s princem našli v sobě zalíbení.

Celý zámek se radoval a Růženka s princem s nimi. Král s královnou vystrojili velkou svatbu, o které se poví-dalo široko daleko. Smutná předpověď osudu se náhle změnila ve velké štěstí dvou mladých lidí.

Copyright © Rodinná firma Pleva

Zaujaly Vás pohádky? Pokud chcete dostávat další zajímavosti ze světa naší rodinné firmy, mezi nimi i tipy pro děti, tady se můžete přihlásit do našeho zpravodaje.

O násRodinná firma z malebného podhůří Orlických hor

Jsme rodinná firma, která vznikla díky velkému nasazení manželů Hanky a Milana Plevových a dnes roste a košatí díky úsilí jejich dětí i práci pečlivých a vstřícných za-městnanců. Naše provozovna se nachází v lázeňském městečku Potštejn v malebném podhůří Orlických hor, ale výrobky Rodinné firmy Pleva naleznete ve zdravých výži-vách, drogeriích i včelích obchodech. Objednat si je můžete také na našem e-shopu.

Máme nejširší sortiment včelí kosmetiky v České republice

Vyrábíme kvalitní včelí kosmetiku a tím pomáháme lidem ke zdraví, kráse nebo jen potěšení. Specializujeme se na zpracování léčivých včelích produktů (medu, mateří kašičky, pylu, propolisu a včelího jedu) do kosmetiky a potravinových doplňků. Začínali jsme hned po revoluci výrobou propolisové tinktury a masti s propolisem. Od té doby jsme náš sortiment kosmetiky rozšířili o všechny řady výrobků s jednotlivými včelími produkty a každý rok uvádíme na trh nové výrobky. Dnes připravujeme přibližně 70 vý-robků. Můžeme se tedy pochlubit nejširším sortimentem kosmetiky s včelími produkty v celé České republice. Zároveň jsme získali unikátní povolení pro přípravu nejrůzněj-ších výrobků, jsme například jediní v České republice, kteří zpracovávají včelí jed.

Přečtěte si Náš příběh

Naše bohaté zkušenosti zúročujeme v moderní provozovně

Začátky našeho podnikání jsou spojeny s výrobou a prodejem kvalitního českého medu. Chovem včel se totiž aktivně zabýváme již od roku 1969 a udržujeme přibližně 60 aktivních včelstev. Od roku 1990 se zaměřujeme na zpracování včelích produktů do kosmetiky či potravinových doplňků. Díky velkému zájmu našich zákazníků a obli-bě přírodní kosmetiky jsme museli opustit naši malou provozovnu a postavili si vlastní moderní výrobnu, kterou jsme dokončili v roce 2000. Díky ní udržujeme vysokou kva-litu výrobků a bez problémů splňujeme přísné hygienické podmínky. Všechny naše výrobky mají zhodnocení bezpečnosti pro zdraví člověka platné v celé Evropské unii.

Přečtěte si Náš příběh

Rodinná firma Pleva s.r.o., Českých bratřί 325, 517 43 Potštejn, CZ, info@pleva.cz

www.pleva.cz