Počátky vědecké anatomie

V renesanci se stalo mrtvé tělo zdrojempoznatků o člověku a právě idea získávánínových vědomostí pomocí nahlížení donitra lidského těla široce otevřenou břišnídutinou při anatomických pitvách se stalametaforou medicíny i sebepoznání (vizbáseň An Anatomy of the World — Anato-mie světa Johna Donnea z r. 1611: „Provo-zuji svou vlastní anatomii, pitvám svou dušia zkouším v ní číst.“).

Když bylo v r. 1576 v evropských měs-tech povoleno veřejné provádění pitev,vznikl při univerzitách a špitálech jedenz nejoriginálnějších vynálezů renesance,tzv. anatomické divadlo (Theatrum anato-micum). Šlo o jakési muzeum či spíše ka-binet anatomických preparátů, sloužícínejen k výuce, ale také k zábavě širokéhopublika. Původně se jednalo o dřevěnouboudu vybavenou kostrami, anatomickýminákresy, schématy a texty. Později to bylyzděné amfiteátry, v nichž stál hluboko doleotáčivý pitevní stůl (strmě se zvedající pro-stor byl při pitvách osvětlován pochodněmia svícemi) a kolem se v kruzích zvedaly řadysedadel. Pitvy se totiž staly společenskouudálostí, které se účastnil dvůr a vznešenépanstvo. Opatřit si mrtvolu však bývalotěžké, proto se k pitvám vybírali vhodníodsouzenci (rozřezání po smrti bylo tímnejhorším trestem, jelikož se věřilo v po-smrtné vzkříšení lidského těla), které kat pozaplacení utopil, čímž zůstalo tělo pro ana-tomickou demonstraci neporušené. Nej-starší ilustrace obsahují více informace o po-stupech při pitvě než konkrétní popisyanatomických detailů. S rozvojem pitev se

Anatomická ilustrace 4.Vědecká anatomie v renesanci

Magdalena Chumchalová„Tys zemřel... a když nic tě neoživí, odkryji při pitvě tvoji anatomii.“

(John Donne, Anatomie světa)

CCCC MMMM YYYY KKKK

189živa 4/2006 www.cas.cz/ziva

Anatomická přednáška Berengaria da Carpispojená s demonstrací na mrtvém těle ještě vescholastickém pojetí — lékař předčítá Galenůvspis a chirurg demonstruje. Dřevořez z r. 1536

získáni v průběhu Druhé jarkandské mise,konkrétně zajíc (viz výše) a také lasiceStoličkova (Mustela stoliczkana) popsanár. 1877 Blanfordem, která ale byla pozdějisynonymizována s lasicí kolčavou (M. niva-lis). Dodejme, že veškerá tato pojmenováníbyla zasloužená — Dobsonovi Stolička do-dával materiál letounů (viz popis netopýrůz Kaččhského poloostrova), Anderson bě-lozubku popsal na základě Stoličkovýchsběrů a zbylí jmenovci mají vazbu na Stolič-kovy sběry při Druhé jarkandské misi.

Hraboš Stoličkův coby vysokohorský hra-boš (vyskytuje se od 3 900 do 5 450 m n. m.)žije v západní a střední Číně, severní Indii,Nepálu a Bhútánu a je vázán především naHimálaj a Tibetskou náhorní plošinu. Stej-ně jako ostatní druhy rodu Alticola má delšíocas, okrovou až šedobílou hustou a dlou-hou srst. Právě tento hraboš byl poprvéchycen nedlouho (zřejmě jen asi týden)před Stoličkovou smrtí v pohoří Kará-kóram.

Areál bělozubky Stoličkovy zahrnuje Pá-kistán, Nepál, Indii a Bangladéš, kde obývářadu biotopů od pouště až po vlhčí stano-viště. Je světle šedě zbarvená se žlutou srstína hrdle a samci mají výrazné bokové žlázy,které produkují pižmový zápach. Jde o sa-motářská zvířata s noční aktivitou.

Pavrápenec Stoličkův je zástupcem čel.pavrápenců (Hipposideridae), kteří se dos-ti podobají příbuzným vrápencům (Rhi-

nolophidae). Nos pavrápenců je avšak méněsložitě stavěn, konkrétně tento druh máhorní okraj nosu rozčleněn na tři záhybya po bocích nosu jsou další dva blanitézáhyby. Pavrápenec Stoličkův obývá jesky-ně v jihovýchodní Číně, severní Indočí-ně, Barmě a Thajsku. Jeho tělo je asi 4 cmdlouhé a z ocasní letové blány vyčnívá2–4 cm dlouhý ocásek. Jeho srst má zřejmědvě barevné fáze — hnědožlutou a černou.

Kromě toho jsou Stoličkovy publikacepro nás zajímavé z hlediska faunistickýchúdajů, ať již s vazbou na jeho vlastní sběryči souběžně sbírané zprávy od místníchlovců a obyvatel. Např. při popisu faunya flóry z okolí řeky Satladž (přítok Indu,sever–severozápad Indie) z r. 1866 se do-zvídáme o výskytu menších plemen domá-cích zvířat (ovcí, koz, koní), řady savcůs údaji o jejich početnosti a biotopovýchnárocích, včetně pro nás atraktivních dru-hů, jakými jsou např. manul (Otocolobusmanul), irbis (Uncia uncia), kabar lesní(Moschus chrysogaster) či osel kiang(Equus kiang), který je typickým obyvate-lem náhorních plošin. Kromě toho Stoličkauž tehdy předložil varovnou zprávu o úbyt-ku kozorožce sibiřského (Capra sibirica),divokého jaka (Bos mutus), nahura modré-ho (Pseudois nayaur) či výše zmíněné ma-jestátní ovce argali (Ovis ammon).

V podobně kvalitním stylu Stolička po-psal v r. 1872 faunu savců a ptáků Kač-

čhského poloostrova. V jeho polopouštíchpozoroval nejen divoké osly khury (Equushemionus khur), ale především geparda(Acinonyx jubatus, viz obr. na 3. str. obál-ky), který je dnes v Asii téměř vyhubený(celkový počet gepardů pro Asii se odha-duje na pouhých 60 jedinců). V Indii bylzřejmě poslední zastřelen v r. 1953. DíkyStoličkově preciznosti se dozvídáme takéo velice vzácném výskytu lvů, tygrů či med-věda pyskatého (Melursus ursinus) cobyv dané oblasti spíše zatoulanců. Polopoušt-ní charakter této oblasti nemusel být zcelacizí lvům, protože i dnešní poslední místovýskytu (rezervace Gir) je vlastně suššía také není ani dané oblasti příliš vzdálené.Výskyt tygrů si lze vysvětlit zatouláním, aletato zpráva ostatně dokládá, že se tenkrátopravdu ještě tygr mohl odněkud i zatoulat— v současné době něco podobného ne-připadá v úvahu pro rozdrobení jeho indic-kého areálu na vzájemně nekomunikujícírefugia. Na druhou stranu běžnějšími (pra-videlnějšími) obyvateli v té době v danéoblasti byli levhart, karakal, hyena žíhaná,kočka bažinná (Felis chaus), vlk indický(Canis lupus pallipes) a gazela indická(Gazella bennettii). Čtenář může namít-nout, že udávat biotop a výskyt zvířat sednes stalo standardem, ale tehdy to bylaopravdu spíše potěšitelná výjimka. Nelze seproto divit, proč byla vědecká práce F. Sto-ličky jeho kolegy tak kladně hodnocena.

Renesance oslavila lidské tělo jako strukturu, jejímž intenzivním studiem bylomožno dospět ke všem vesmírným pravdám. Základním prvkem renesanční ana-tomie tak bylo znovuobjevení lidské důstojnosti a privilegované úlohy člověka vesvětě. Není proto divu, že první anatomové přistupovali k lidskému tělu s poci-tem, že se zabývají něčím posvátným a že jim anatomie umožní odhalit velkátajemství života. To se projevilo v průběhu 16. stol. v novém zpodobení lidskéhotěla, při němž docházelo k samozřejmému setkání vědy s uměním a ke konfron-taci scholastické filozofie s experimentem. Poprvé se při tom začaly bořit hlubo-ce zakořeněné kulturní bariéry.

stále více dostávala experimentální zkuše-nost do konfliktu s dogmaty galenovskémedicíny (Živa 2006, 2: 93–96), jež popiso-vala lidské orgány nepravdivě.

Kolébkou vědeckých pitev se stala Bo-logna, kde se konala v průběhu výročníchkarnevalů morbidní představení, prezentu-jící memento mori, a kde se při pitvě stálevycházelo z postupu uvedeného v Mondi-niho Anatomii (Živa 2006, 2: 93–96). Právěv Bologni získal Berengario da Carpi(1460–1530) při pitvání zemřelých žen(včetně jedné, jež byla v době popravyv jiném stavu) cenné poznatky o anatomiiženských vnitřních orgánů.

Díky knihtisku se utvořily silnější vazbymezi medicínou jako vědou a uměním, při-čemž již od 20. let 16. stol. se objevila řadatištěných anatomických děl. Např. profesorJohannes Dryander (1500–60) popsal a vy-dal na základě prvních veřejných pitevv Německu anatomii hlavy a benátský lékařNiccolo Massa (1485–1569) ve svém díle

Liber introductorius anatomiae (Úvod doanatomie) z r. 1536 kritizoval ty, kdo hovo-ří o anatomii bez praktického prováděnípitev. Svůj odpor k přílišné akademičnostivyjádřil také lékař francouzských králůAmbroise Paré (1509–90): „Na tom nicnení, listovat si v příručkách a tlachat za ka-tedrou, když ruce nemusí těžce pracovat.“Nejstarším tištěným anatomickým dílemv řečtině bylo Historia corporis humani: siveanatomice (Pojednání o lidském těle: čilianatomie) z r. 1502 , v němž se AlessandroBenedetti (1450/52–1512) pokusil odstra-nit nesprávnou terminologii, pročež se roz-hodl užívat řecké anatomické názvosloví

(např. řecké „anatomiké“ přepsal do latinyjako „anatomice“ namísto „anatomia“ aj.).

Roku 1531 byla do latiny přeložena nověobjevená 1. část Galenova spisu O anato-mických procedurách, na jejímž základěhumanisté odmítli Mondinův postup, přiněmž pitva začínala vyjímáním vnitřníchorgánů. Na základě Galenova názoru, žekostra dává tvar a podobu celému tělu, sezačalo lidské tělo popisovat od kostí a po-kračovalo se svalstvem, nervy, žilami a tep-nami, a teprve nakonec se přistoupilo k du-tině břišní, hrudní a lebeční. Právě totopořadí se stalo směrodatným pro anatomic-ké atlasy, v nichž dochází k jakémusi svlé-kání z kůže a odkrývání svalů až na kost. Šlosice o racionálnější koncept, který přineslskutečně kvalitní popisy zobrazovanýchtělesných struktur, při praktické pitvě sevšak objevovaly problémy spojené s fak-tem, že tato metoda vypracovaná pro pre-paraci drobných zvířat nebyla vhodná propitvu lidí (práce totiž trvala dlouho a vnitř-ní orgány se rychle rozkládaly).

Vesaliova koncepce stavby lidského těla

Mnohé omyly v Galenově anatomii syste-maticky odhalil vlámský anatom narozenýv Bruselu, zakladatel vědecké anatomieAndreas Vesalius (van Wesels, 1514–64),který neohroženě vyjádřil své pochyby nadautoritativním a dogmatickým pojetím ana-tomie: „Je otázkou, kolik toho bylo připsá-no Galenovi, nepochybně vůdčí postavěv provádění pitev na lidském těle, těmilékaři a anatomy, kteří jej následovali slepěa bez vlastního názoru... Já sám se nestačímdivit vlastní hlouposti a přílišné důvěře,s níž jsem přistupoval k pracím Galenovými k pracím jiných anatomů.“ Ještě cobypařížský student medicíny našel Vesalius našibenici za hradbami města vyschlého obě-šence a jeho kompletní kostru s vazy siodnesl domů. Na základě studia a popisutohoto nálezu si získal slávu, dovršenouveřejnou anatomickou demonstrací přednabitou posluchárnou v Padově (tuto udá-lost zvěčnil Tizian).

Až nábožné uctívání Galena na scho-lasticky vedených univerzitách vyvrcholilor. 1555 u Vesaliova učitele Jacoba Sylvia(1478–1555), od něhož pochází tvrzení, že„pokud pozorování při pitvách neodpoví-dají Galenovým tvrzením, spočívá chyba ni-koli v Galenovi, nýbrž v pitvaných tělech“.Ve svém díle Úvod do anatomie učinil závěr,že spíše se příroda od starověku změnila,než by se zmýlil Galenos. Naproti tomu Ve-salius, který v Lovani zahájil prováděnípitev a který rekonstruoval lidské kostryz ostatků těl, pokládal anatomii za základveškeré medicíny a toho, co spatřil na vlast-ní oči, si vážil mnohem více než autorit.Roku 1537 se usadil v Padově, kde vzniklopodle vzoru antického amfiteátru anatomic-ké divadlo a kde již ve svých 23 letech vyu-čoval anatomii a chirurgii. Tam zavedl před-nášky s pitvami, které vždy prováděl sám.Ve svých 50 letech však byl nucen vzdát se

CCCC MMMM YYYY KKKK

190 živa 4/2006www.cas.cz/ziva

Vlevo dřevořez ze 16. stol., figura s otevřenouhrudní a břišní dutinou mající přesto lidskoudůstojnost a vážnost. Přes anatomickou nepřes-nost a mezery v útrobách dává již kresba zpro-středkovanou představu o souvislostech mezivnitřními orgány © Vpravo De humani corporisfabrica od A. Vesalia. Jednotlivé skupiny kostípředcházející vyobrazení kostry ze tří stran

Dobová ilustrace (tempera na pergamenu) ve-řejné pitvy, při níž anatom A. Vesalius na hrud-níku kostry demonstruje, že muži žádné žebronechybí, jak se v té době na základě biblickézprávy o Stvoření věřilo. Stylizované znázorněníanatomického sálu ukazuje, že pitvy v té doběprováděli i nejvýznamnější lékaři sami

anatomie poté, co se mu při pitvě odsou-zenec nečekaně pohnul a „otevřel oči nazděšené publikum“. Za tento incident bylVesalius odsouzen ke kajícné pouti do Jeru-zaléma, z níž se již nevrátil.

Nejen adeptům medicíny, nýbrž zejménamalířům a sochařům bylo určeno Vesaliovoobrazové dílo Tabulae anatomicae sex (Šestanatomických tabulí) z r. 1538, které obsa-hovalo první anatomické kresby připrave-né cíleně pro studijní potřeby. Autoremprvních tří ilustrací (zobrazujících játraa jejich zásobení krví, mužské a ženskéreprodukční orgány a cévní systém) bylsám Vesalius, v této době ještě na lidskétělo pohlížející Galenovýma očima (např.játrům připsal pět laloků a srdce mělo stav-bu srdce opičího). Po hlubším seznámenís lidskou anatomií došel k závěru, že Gale-nos pitval pouze mrtvá zvířata a poznatkymechanicky přenášel na anatomii lidí.Demonstroval, že dolní čelist je tvořenapouze jedinou srostlou kostí, nikoli dvěma,a prokázal tak, že lidskou anatomii je nutnose učit „z mrtvých těl, nikoli z mrtvých jazy-ků (tj. řečtiny)“. Veřejnou pitvou také doká-zal, že muži jakožto biblickému Adamovižádné žebro nechybí, a proto z něj žena,starozákonní Eva, nemohla být stvořena(Genesis 2, 21–23).

Sedmisvazkové lékařské dílo De humanicorporis fabrica libri septem (O stavbě lid-ského těla knihy sedmery) dokončil Vesa-lius r. 1542 a v následujícím roce je nechalv Basileji vytisknout u Johanna Oporina.Tento obrazový anatomický atlas (viz obr.),jenž znamenal mezník v pohledu na jednot-livé tělesné struktury, které Vesalius kon-frontoval s vlastním pozorováním, obsa-huje přesné popisy kostry a svalů,nervového a cévního systému i vnitřníchorgánů. Vesaliův text názorně doplnil tech-nicky dokonalými ilustracemi zobrazují-

cími lidské tělo v přirozeném pohybunejspíš nizozemský kreslíř a Tizianův žákJan S. Kalkara (Johan Stephan van Calcara,1490–1546). Kniha má 663 stran a obsahu-je 200 dřevořezů včetně celostránkovéhodřevořezového titulního listu s vyobraze-ním autora demonstrujícího své poznatkyna mrtvole uprostřed posluchárny. Pěknéilustrace jsou pojaty manýristicky ve styluscénické anatomie: lidské kostry jsou v kra-jině (např. s antickými ruinami), v pohybui s nástroji (např. s rýčem jako rolník čiv pozici stojícího filozofa meditujícího nadlebkou a opřeného o podstavec s latinskýmnápisem: „Vivitur ingenio, cetera mortiserunt“, tj. „Žijme přirozeně, jinak námhrozí záhuba“). Dramatické postavy s visí-cími cáry kůže byly kresleny podle skuteč-ných mrtvých těl zachycených i s provazy,jimiž byla ovázána. Umělecké práce tédoby se typickým způsobem pokoušelyzobrazit rozřezání těla, jako by při němnedošlo k zániku života. Ilustrace měly býtadekvátní náhražkou skutečných těl pro ty,kteří je neměli k dispozici, případně mělislabý žaludek na pitvání, což v té době bylačinnost dosti otřesná. Text knihy zprostřed-kovával Vesaliovy teorie, „každá sebemenšíčást lidského těla je tu detailně znázorněnaa navíc jsou uvedeny pokyny, jak postupo-vat při pitvě a operacích“. Z filozofickéhohlediska je pak ve Vesaliově díle zajímavéužití výrazu „fabrica“ ve vztahu k lidskémutělu, neboť tento výraz se v renesanci pou-žíval v souvislosti s architekturou (lat. fabri-ca = stavební dílna, dílo velkého měřítka).Tělo zde tedy pojal jako tvůrčí dílnu malíře,kterým je oslavována jako živoucí uměleckédílo, odhaluje jeho estetické kvality, vnitřnísoulad a dokonalé řešení jeho struktury.

Kniha má následující koncepci: 1. částse zabývá kostrou a upozorňuje, že lidskouhrudní kost tvoří tři a nikoli sedm seg-mentů. 2. díl je věnován šlachám a svalůma obsahuje slavný soubor ilustrací „svalov-ce“ (viz obr.) v různých stadiích „svlékáníkůže“ a odkrývání stále hlubších vrstev sva-

loviny. 3. část popisuje cévní systém, kterývšak ještě vychází z pitev zvířat a ve 4. částivěnované nervovému systému Vesalius pře-vzal Galenovu klasifikaci kraniálních nervůdo 7 párů. 5. část se věnuje břišním a po-hlavním orgánům a přestože zde odmítl tra-diční představu, že dolní dutá žíla vycházíz jater, stále zastával Galenův omyl, žeprávě játra tvoří ze střevní mízy krev. 6. částvěnoval hrudní dutině a vyjadřuje zde po-chyby nad prostupností srdeční přepážky,což podnítilo renesančního anatoma Renal-da Colomba (1515–59) k úvahám o plicnímoběhu, čímž objasnil tajemství srdečníhotepu a v díle De re anatomica (O anatomii)publikovaném posmrtně r. 1559 pak opra-vil některé Vesaliovy omyly. Poslední 7. částse zabývá lebkou a mozkem.

Od 2. pol. 16. stol. byl o takové učebnicenesmírný zájem, proto Vesalius vydal svouknihu výňatků Epitome, což byla rovněžučebnice anatomie s ilustracemi, kteréměly nahradit pitvané tělo. Tato vyobrazeníbyla pro potřeby umělců velmi často kopí-rována, takže např. v anatomickém kom-pendiu Thomase Germina (vydaném v Lon-dýně r. 1545) najdeme několik převzatýchobrázků v grafickém přepisu. Kniha obsa-hovala nejen jedny z nejstarších anglickýchmědirytin (mědiryt umožňoval nesrovnatel-ně větší přesnost a jemnější práci než dře-vořez, jelikož do měkkého kovu lze vyrýti ty nejjemnější podrobnosti), ale zejménapodporovala úsilí krále Jindřicha VIII.o pozdvižení úrovně anglické chirurgie.

Roku 1551 byl provozováním výročníchpitev v Padově pověřen Gabriel Falloppio(1523–63), který ve spisu Observationes ana-tomicae (Anatomická pozorování) z r. 1561přidal nová pozorování tvořící jakýsi dově-tek Vesaliova spisu. Nešlo o systematickouučebnici, autor se zabýval především kost-rou, lebkou a svalstvem. Mimořádné všakbyly jeho popisy vnitřního ucha a vejcovo-dů, nesoucí v angličtině dodnes jeho jméno(Falloppian tubes).

Tradiční téma — hlavní místa na těle, z nichžse dalo podle Galena pouštět žilou. Postava jezobrazena podle dobového zvyku vždy s tváří,neboť si musela zachovat z eticko–nábožen-ských důvodů svou lidskost. Kolorovaný dřevo-řez z 16. stol.

CCCC MMMM YYYY KKKK

191živa 4/2006 www.cas.cz/ziva

De humani corporis fabrica od A. Vesalia. Obě-šený anatomicky preparovaný člověk

Znázornění svalovce v pečlivě nakreslené kraji-ně z ručně kolorovaného exempláře De humanicorporis fabrica od A. Vesalia z r. 1543

Na základě studií jednotlivých tělesnýchstruktur různých živočišných druhů vzniklakomparativní (srovnávací) anatomie. Nej-větším komparativním anatomem byl Fal-loppiův žák, chirurg Girolamo Fabriziod’Aquapendente (Hieronymus Fabricius,1533–1619), jehož cílem bylo vytvořit dílos názvem Totus animalis fabricae theatrum(Přehled celkové stavby těl živočichů),z něhož však dokončil pouze malou část.Srovnávací metoda zahrnovala tři aspektyanatomie: popis, funkci a využití jednotli-vých orgánů. Jeho spis De formatione ovi etpulli se zabývá vývojem vajíčka a zrodemkuřete a v díle De formatus foetus (O vývojizárodku) popsal fáze růstu a způsob výživyplodu u různých živočichů (do té doby byladoba od početí do narození víceméněmystériem). Ke svým přednáškám v Padověužíval jako posluchárnu anatomické diva-dlo, které založil r. 1584 a v němž demon-stroval průtok krve chlopněmi, ač ještěnevěděl, proč se tak děje.

Pozdější anatomové vydávali specializo-vané studie a odborná pojednání týkající sejednotlivých orgánů. Vesaliův žák Bartolo-meo Eustachio (1524–74) pokračoval v dílesvého učitele. Roku 1564 vydal Opusculaanatomica (Anatomické studie), v nichžpojednal o ledvinách (obvinil Vesalia, žepopsal ledvinu psa), uchu (s ilustracemiušních kůstek a bubínku) a popsal trubicivedoucí z hrtanu do středního ucha (dnesEustachova trubice).

Úroveň anatomie v Českých zemích

Historie anatomie u nás začíná krátce povydání Vesaliovy anatomie, neboť již r. 1574se objevil její překlad od M. Dačického.Kromě toho od r. 1611 vyučoval anatomiina Karlově vysokém učení v Praze morav-ský rodák Adam Hubert z Roesenbachu(1546–1613), který koncem 70. let 16. stol.přednášel anatomii podle Vesalia. Nede-monstroval ovšem s pomocí pitev, nýbržpodle obrazových tabulí. Rudolfínská Prahaneměla svoje Theatrum anatomicum, aleo módní podívanou přece nepřišla. Prvníveřejnou pitvu lidského těla v českýchzemích provedl v Rejčkově koleji r. 1600jako host prof. wittenberské univerzity, filo-zof a humanista, „lékař dvou císařů“ JánJesenský (Jessenius, 1566–1621). Popis

pitvy, která trvala pět dní, vydal r. 1601 podnázvem Anatomiae Pragae anno MDC solen-niter administratae historiai. Tato i druhápražská pitva, kterou provedl spolu s lékařiZalužanským a Hubertem v r. 1605, nebylysoučástí výuky. Druhou „anatomii“ v Prazepopisuje následující záznam: „Bylo to diva-dlo, nikoli pro studenty, alebrž pro hosty, nanichž anatomovi a universitě záleželo... zdáse, že naběhlo drahně i lidí nepozvanýcha že také s katem, jemuž vlastně tělo popra-veného náleželo, mistři měli potíž. Nejvyššívrchnost dovolila, aby nějaká zločinná ženanebyla katem potupně trestána, ale u věze-ní otrávena byla nápojem. Mrtvola její abypak vydána byla ze staroměstského radníhodomu mistrům k anatomii, avšak anatomieaby řízena byla u přítomnosti učenýchmužův a nikoli při sběhu lidu.“

Lékař přednášející na artistické fakultěAdam Zalužanský ze Zalužan (1555/60–1613) adresoval r. 1600 císaři Rudolfovispisek Řeč ve prospěch anatomie a zřízenílékařského studia. Po Bílé hoře však zmize-ly všechny naděje na zřízení lékařské fakul-ty popravou vůdců povstání, mezi nimižbyl i rektor Univerzity Karlovy, výše zmíně-ný Ján Jesenský, jehož krutý konec byl ofi-ciálními kruhy komentován jako odplatabezbožnému doktorovi, který sám lidi čtvr-til. Vědecký přínos předbělohorské anato-mie se projevil v posunu od spekulativnístředověké univerzitní medicíny k empiric-ky zaměřené renesanční medicíně vyplýva-jící z praxe.

Lékaři bez akademických hodností všaknebyli ve srovnání s graduovanými toliksvázáni kánony scholastické medicíny a je-jich polem působnosti byly od počátku 16.stol. lékařské tištěné příručky o porodnic-tví, z nichž nejznámější byl spis lékaře a čle-na jednoty bratrské Mikuláše Klaudyána(?–1526) z r. 1519, který popisoval pravidel-né polohy plodu v lůně matky, různé nepra-videlnosti a potíže při porodu. Roku 1519uvedl Klaudyán do Čech ještě jednu lékař-skou novinku: volný překlad německéhospisu Růžová zahrada pro samodruhé ženya porodní báby (Rosengarten) německéholékaře Eucharia Rösslina, jejíž originál vyšelr. 1513. Knihu nazval Zpráva a naučenieženám těhotným a babám pupkořeznýma nechal ji vybavit 18 nezvyklými dřevořezypoloh dětí v lůně matky. Také v rukopise

ženského lékaře Matouše Philomata Dačic-kého O člověku z r. 1574 se nachází vyobra-zení nitra těhotné ženy (viz obr.) a kresbaplodu v děloze podobná pozdějším dřevo-řezovým ilustracím českého překladu do-bové příručky M. Wolkenbergera Zahrádkarůžová žen plodných o početí, působenía zplození, složení a rození člověka, kterávyšla r. 1576 v Praze. Poté vyšlo ještě něko-lik porodnických příruček a jedna sbírkamodliteb pro těhotné ženy přinesla dokon-ce první vyobrazení porodu.

Alchymie lidského těla

Hermetická filozofie lokalizovala v tělečlověka celý vesmír, celý kosmický planeta-rismus. Pojítko fyzického světa s duší seumisťovalo do mozku (pět lidských smyslůpřijímalo vjemy ze světa fyzického a kon-centrovalo je v příslušném mozkovém ohnis-ku). Množství mystických prvků z nejrůz-nějších zdrojů, zejména z alchymistickýchtraktátů pozdního středověku přijal lékařa mág Philippus Aureolus TheophrastusBombastus von Hohenheim (1493–1541),jenž si říkal Paracelsus (řec. para = před, tj.lepší než Celsus, řecko–římský lékař z 1.stol.), jehož snahou bylo objasnit chemicképochody v živých bytostech, čímž zasadilprvní ránu Galenově humorální teorii (lat.humor = tělní tekutina). Paracelsovo nekon-venční (a poněkud okultní) vzdělání bylov naprostém rozporu s ortodoxní univerzit-ní výukou medicíny, založenou na kanonic-kých textech. Na lékaři nepožadoval titul,ale co nejhlubší znalost tajemství přírody.Pitvu označoval za bezcennou „mrtvou ana-tomii“, která nic neříká o tom, jak pracuježivý organismus. Své přednášky v Montpel-lier r. 1527 zahájil tím, že provokativněveřejně spálil Avicennův Kánon lékařstvía řadu Galenových spisů. Své hodiny v Basi-leji od r. 1528 vedl jako první neakademicky(místo v latině přednášel v německém dia-lektu a namísto taláru nosil alchymistickoukoženou zástěru). Naprosto pohrdal autori-tami a prohlásil: „Přezka na mé botě máv sobě více moudrosti než Galenos a Avi-cenna dohromady,“ čímž se zcela rozešels antickou tradicí. Paracelsus označil tělo zaalchymistu, který přijaté látky transmutujea vyrábí z nich nové a celý život se zabývalproblematikou stvoření umělého člověka,homunkula. Zatímco se renesanční huma-nističtí lékaři složitě a kriticky vyrovnávalis odkazem antické medicíny, moderní ten-dence 17. stol. dokázaly, že medicína semůže rozvíjet pouze po odvrhnutí minulos-ti a novém začátku. Paracelsovu iatrochemiipuritáni pojímali jako skutečně křesťan-skou, zatímco v galenovské medicíně na-cházeli pohanské kořeny. V době vědeckérevoluce v 60. letech 17. stol. galenismusustoupil medicínsko–chemickým výzkumůmnové filozofie, praktikované v různých vě-deckých společnostech.

Nezávislé exaktní pozorování se staloprvořadým, takže všechny anatomické po-znatky musely být ověřovány při pitvách.Každý z anatomů se snažil objevit nějakounovou, dosud neznámou strukturu či těles-nou součást, které by navždy přiřadil svéjméno. Dobou rozkvětu eponymů (lat. epo-nym = osoba, podle které je daná věcpojmenovaná) se stalo právě následující 17.stol., kdy vznikly anatomické názvy jakoTulpova chlopeň, Graafovy folikuly, Haver-sovy kanálky, Bartholiniho žlázy či Asellihopankreas. Ale o tom zas až příště.

Báze velkého mozku s mozkovými a míšníminervy. Bartolomeo Eustachio, dřevořez z r. 1552

CCCC MMMM YYYY KKKK

192 živa 4/2006www.cas.cz/ziva

Nitro těhotné ženy, kresba z rukopisu MatoušeDačického O člověku z r. 1574