Andrew Hall

Stopy hrůzy 100

Horská dráha

2

HORSKÁ DRÁHA

Andrew Hall

NAKLADATELSTVÍ

S I G N E T

3

Copyright © 1999 Andrew Hall

Translation © Václav Mikolášek 2000

ISBN 80-86021-26-2

4

I.

Zavřel jsem oči a strašně zařval.

Hned jsem je zase otevřel. Stromy byly rozmazaný, ţe ani nebyly

vidět. Hodilo to se mnou, jako by mě někdo nakop.

„Neeeeeeeeeeee!“ ječel jsem a najednou kolem nás byla tma.

Přední vozejček sebou trhnul doleva a hned po něm zadní

vozejček. Pad jsem na Ashley. Ta taky ječela a vlasy jí vlály ve

větru. Ashley Franksová je moje sestřenice a je super.

Nastal drţkopád. Zařval jsem ještě víc, poněvadţ bylo jasný, ţe se

kaţdým okamţikem úplně zabijeme. Stromy byly rozmazaný a tma

byla taky rozmazaná. Uţ jste někdy viděli rozmazanou tmu? Já jo.

Souprava to s hrozným randálem vybrala a začala stoupat.

„To je fantastický! Úplně skvělý!“ hulákal jsem na Ashley.

Ashley byla červená jako broskev. Modrý oči měla vykulený a

upřený dopředu. Asi mi taky chtěla něco říct, ale uţ to nestihla,

poněvadţ jsme zase letěli dolů a ona pištěla jééééééééééééé…

Tentokrát jsme se uţ určitě museli zabít.

Dolů, dolů a hroznej randál.

Vítr mě šlehal do obličeje a všude. Drţel jsem se jako blázen

takový tý ţelezný tyče. Letěli jsme dolů, dolů, dolů do tý rozmazaný

tmy.

„Co to…“

Tunel! Profrčeli jsme tunelem a zahlídli bledý světlo, který

prosakovalo mezi temnejma listnatejma větvema. Přišla další divoká

odbočka a další pád na Ashley. Ségrnice ječela tak děsně, ţe snad ani

nevěděla, ţe vůbec existuju.

A druhej tunel. A zase nahoru a zase po hubě dolů a ještě větší

5

randál neţ předtím a dlouhá, široká spirála…

Pak to zpomalilo a zastavilo.

Srdce mi bušilo v hlavě, nevnímal jsem hlahol a smích lidí za

náma a v zadním vozejčku. Seděli jsme s Ashley úplně vpředu.

Abysme se zabili první. Ale přeţili jsme to.

Podíval jsem se na ni. Zuřivě kejchala. Byla samý vlasy, úplně jí

stály na hlavě. Pokoušela si je oběma rukama stlačit, ale moc to

nešlo.

„Teda fakt, Jamesi!“ usmála se na mě. „Monstrum je fakt

strašný!“

„Nejlepší. Říkal jsem ti to,“ odpověděl jsem znalecky. Vystoupili

jsme z vozejčku na rampu horský dráhy. Málem jsem pad. „Ashley,

já se motám!“

„Ty se motáš pořád,“ zahihňala se, udělala několik nejistejch

kroků a chytila se mě za rameno. „Húúúú, já se taky motám nebo

co!“

Vypadli jsme z rampy a úzkým koridorem ven. Otočil jsem se a

civěl na tu velikánskou horskou dráhu, na děsnou ţeleznou

konstrukci, která se nad náma tyčila do vejšky, snad ještě vejš, neţ

byla noční tma.

Srdce mi šíleně bušilo. Všude byli lidi a smáli se a hulákali.

Ashley bojovala s vlasama. „Já… já myslela, ţe uţ je konec,“ řekla,

„ale nebyl. Zase jsme začali ject nahoru.“

„Tohle je tutově největší horská dráha na světě!“ opáčil jsem.

„Jiný horský dráhy trvaj tak minutu nebo dvě a nic. Tady to podle mě

trvá nejmíň pět minut!“

Jsem na horský dráhy expert. Chodím na ně, kde se dá. A nikdy

nejezdím jenom jednou. Vţdycky se vrátím a jedu znovu. A pak se

zase vrátím a zase jedu – a tak je to pořád.

Nejlepší je to napotřetí. To uţ máte hezky rozcvičený hlasivky a

ječíte jako policejní auťák a lidi si o vás říkaj, ţe jste profík.

Byl jsem na paramounťáckým Královským ostrově uţ potřetí. A

na Monstru jsem jel nejmíň sedmkrát. Je to hrozný, ale Ashley tu

byla poprvé. Fakt ţe jo.

Je jí dvanáct jako mně. Já ovšem vypadám starší, to je jasný.

Ashley je o deset cenťáků menší, dokonce i s těma svejma šílenejma

6

blonďatejma vlasama. A taky je hubená. Ale co se týče krásy, něco

na ní je. Má pěkný modrý oči a pořád se směje.

Já osobně se moc nesměju a některý lidi maj kecy. Mám hnědý

vlasy a tmavý oči, jsem zkrátka takovej ten blbej, inteligentní typ a

nic s tím nenadělám.

Fakt je, ţe se s Ashley zas tak moc často nevidíme. Bydlíme od

sebe šest kiláků. No, ale kdyţ se sejdeme, tak to stojí za to.

Říkáme si všechno moţný a pošťuchujeme se. Někdy je to docela

hustý, ale to je podle mě normální.

Zašli jsme ke stánku a dali si colu. Kdyţ pořád řvete, máte za

chvíli ţízeň jako tank.

Ashley vypila polovičku kelímku a podívala se na černou oblohu.

Nad stromama byl vylezlej měsíc. „Začíná bejt dost pozdě,“ řekla.

„Propásnul jsi večerníček, Jamesi.“

Udělal jsem chá-chá-chá a protáh obličej.

Dala si dalšího loka. Ucáklo jí na nový modrý tričko, ale ona si

toho zřejmě nevšimla. Měla spoustu práce s rovnáním ofiny.

„Tak co teď?“ řek jsem. Byli jsme v parku od oběda a měli jsme

odjeţděný skoro všechny kolotoče.

„Půjdeme ještě jednou na Monstrum!“ zvolala Ashley. Oči se jí

rozzářily a pod nosánkem jí naskočil neodolatelnej úsměv. „Pojď,

Jamesi!“

„Je tam hrozná fronta,“ řek jsem a ukázal jsem tam. Kouk jsem se

na hodinky. „Za chvíli se zavírá.“

„Pojď, pojď…“ hučela do mě, vůbec mě neposlouchala. Škubala

mi za triko. „Tak dělej, slyšíš?“

Nechtělo se mi. „Nešil, Ashley. Je pokročilá doba,“ řek jsem

inteligentně.

„Prosím tě! Zkusíme to – co říkáš?“ Táhla mě za sebou. „Pojď do

fronty. Prosím tě, Jamesi!“

Nakonec jsem kejvnul. „Tak teda jo.“

A tak se stalo, co se muselo stát.

7

II.

Rozběhli jsme se s Ashley na konec fronty, která byla u takový zdi

před vysokejma stromama. Kdyţ jsme tam doklusali, byli jsme

docela zadejchaný, to teda jo.

Nad náma byl děsnej randál horský dráhy. Lidi ječeli, jako by je

brali na noţe. Ale nebylo na ně vidět. Ve výhledu nám překáţely

koruny stromů.

Monstrum je, abych tak řek, lesní horská dráha – postavená v lese.

Stáli jsme za dvouma staršíma klukama. Měli dlouhý černý vlasy

a jeden měl na hlavě čepici Cincinnati Reds. Ten s tou čepicí do toho

druhýho strčil, aţ se ten druhej bouch o zeď. Oba se zasmáli.

Najednou přišel hlídač v modrý uniformě a postavil za nás ceduli

s nápisem ZAVŘENO.

„Stihli jsme to na poslední chvíli!“ zajásala Ashley.

Kouk jsem se na hodinky. Bylo to blbý, poněvadţ byla fakt

pokročilá doba. Uţ dávno jsem měl zavolat mámě, aby pro nás

přijela.

Jenţe jsme měli moc práce s jeţděním na kolotočích, takţe jsem

na ten telefon zapomněl. No nic, zavolám hned po týhle poslední

jízdě, rozhod jsem se pevně.

Fičel studenej vítr a na horský dráze byl řev jako v blázinci.

„To je senzace!“ řekla Ashley. „Úplně zírám, ţe se nám to

povedlo. Jsme poslední!“

„Jasně. Zmákli jsme to,“ řek jsem.

Kluci před náma všelijak magořili. „Neblbni, Gary, dej sem tu

čepici!“

„Tak si pro ni pojď!“

8

Kočkovali se o čepici a chechtali se a strkali do sebe. Ten, co se

jmenoval Gary, vrazil do Ashley. A docela hodně.

„No hele…!“ okřikla ho.

„Sorry,“ řek a zrudnul. Ukázal na svýho kámoše. „Já za to

nemůţu. Ernie do mě strčil.“

Ernie se zmocnil čepice a narval si ji na hlavu jako blbec a

zatlemil se na Ashley. „Uţ jsi jela na Monstru?“ zeptal se.

„Jasně, ţe jo. Nejmíň stokrát,“ zalhala.

„A seděla jsi vpředu?“ zeptal se Gary.

„Miliónkrát,“ ušklíbla se Ashley.

„A báli jste se?“ řek Gary a díval se přitom na mě.

„V ţivotě nikdy,“ odpověděl jsem klídkově.

„Hele, a to víte, ţe na týhle horský dráze straší?“ řek Ernie a

srovnal si čepici na normál. Přestal se tlemit.

„Jo, jasně,“ zatvářil jsem se, jako ţe je to trapáckej fór.

„Ne, hele,“ pokračoval, „fakt tu straší.“

„Ví to kaţdej,“ přidal se jeho kámoš.

Ashley zvedla oči nebi a řekla: „Vy jste tak ukecaný.“

„Říkali to ve zprávách,“ nedal se Gary. „V televizi. Slyšel jsem to

na vlastní oči… éééé, totiţ uši.“

„Řádí tu duch,“ řek Ernie. „Vţdycky v noci, kdyţ je park

zavřenej, jezdí na Monstru. Pořád dokola.“

„Tak jo,“ zachechtal jsem se. „Hele, brácho, my nejsme ţádný

kojenci, jasný?“

„Počkej, já si nedělám srandu,“ pravil Ernie smrtelně váţně.

„V televizi říkali, ţe tu v noci jezdí duch,“ řek Gary. „Hlídači

slyšej randál, rachot vozejčků, ale kdyţ sem polom doběhnou, tak je

ticho a všechny vozejčky jsou na svým místě.“

„Je to děsná záhada,“ dodal Ernie a ještě jednou si upravil čepici,

aby vypadal.

„Blbost!“ vyhrknul jsem. „Ţádný duchové nejsou…“

A vtom jsem ucejtil, jak mi zezadu na krk sahá ledová ruka.

9

III.

Pěkně jsem se lek. Pak se ukázalo, ţe to byla Ashley – ten duch, co

mi sáhnul zezadu na krk.

Všichni tři se zachechtali.

Ashley se mohla úplně potrhat smíchy. Myslela si, bůhví jak mě

nedostala.

„Ty jsi pitomá,“ zahučel jsem.

Byl jsem fakt naštvanej.

Pozvedla kelímek s colou a řekla: „Bojíš se! Viděla jsem to!“

Nikdy je to s ní k nevydrţení. Cejtil jsem, jak rudnu. Naštěstí se

fronta zrovna pohnula a kluci se otočili. Neviděli to.

Popošli jsme. Ashley chvíli přemejšlela a pak se zeptala: „Ty

myslíš, ţe duchové neexistujou?“

„Existujou,“ ušklíbl jsem se. „Zrovna tak, jako existujou bubáci.“

Kysele jsem se zasmál.

„Bubáci teda existujou!“ vyjekla a udělala, jako ţe jsem blbej.

„Máme jednoho doma. V ledničce. Vţdycky ho pustíme, aby se

ohřál, a pak ho zase zavřeme.“

Zahihňala se, ale potom rychle zváţněla. „Tyhle kluci veřej, ţe je

tu duch,“ zašeptala. „A nekecali.“

„Ţádný duchové nejsou,“ trval jsem na svým.

„Jsou. Bylo to ve zprávách,“ utřela mě.

Došli jsme na rampu. Fičel takovej divnej, studenej, vlhkej vítr.

Pořád jsem na krku cejtil ty Ashleyiny studený prsty. Úplně jsem se

otřás.

Znovu jsem se kouk na hodinky. Skoro jedenáct. Řek jsem mámě,

ţe zvolám nejpozdějc v deset. U ďasa, jak jsem na to moh

10

zapomenout?!

„Zapomněl jsem zavolat domů. Ty se zjevěj!“ zamumlal jsem.

„Jsi nervózní, mazlíčku?“ uchichtla se Ashley.

„Nejsem nervózní,“ řek jsem. „A neříkej mi mazlíček!“

„Jsi normální mazlíček,“ dorazila mě.

Zatahal jsem jí za ty její děsný blonďatý vlasy.

Bouchla mě do břicha.

Chytil jsem jí dva prsty a zabejčil, aţ jí v nich prasklo.

Bouchla mě ještě víc.

Měla štěstí, ţe se fronta zase pohnula, poněvadţ bych ji uţ asi

musel zabít.

Za chvíli jsme s tlukoucíma srdcema nastupovali na horskou

dráhu. Přišli jsme tam poslední, takţe jsme seděli na prostředním

sedadle druhýho vozejčku.

Kdyţ se všichni usadili, daly se ty těţký vozejčky do pohybu.

Vzhůru, nahoru, tam nahoru, na ten nebezpečnej, nedozírnej

vrcholek.

Věděl jsem, co nás čeká. Věděl jsem, co nastane, aţ tam budem.

Nemoh jsem se dočkat. Strašně jsem se nemoh dočkat.

Zhluboka jsem se nadechnul a připravil se. Jakmile to vypukne,

začnu řvát.

Tahle druhá jízda byla ještě šílenější neţ ta první. Svištěli jsme a

točili jsme se mezi temnejma stromama. V černým lese, abych tak

řek. Přišly tunely a pak jsme zase vyletěli ke krutýmu nebi – a ţuch s

náma dolů, zpátky do černýho lesa.

Připadal jsem si jako v kosmický lodi, jako někdo, kdo furt

proniká do černejch hlubin vesmíru.

Najednou mi došlo, ţe nic neslyším. Ţádnej řev, ţádný vejskání,

nic… Ashley vedle mě nebyla a zmizeli i kluci a holky, co seděli

před náma.

Byl jsem sám a sám ve svým ţivlu.

V ţivlu vířících stínů, v ţivlu rychlosti a větru, nebo co…

Kdyţ vozejček zastavil, smutně jsem zachrochtal. Nechtěl jsem,

aby byl konec. Chtěl jsem letět, plachtit mezi stromama, chtěl jsem

smělou tváří kapitána čelit běsnícímu vichru.

11

Nějakou dobu jsem seděl a nehejbal se a měl jsem zavřený oči.

Přestoţe byl konec, pořád jsem cejtil, ţe jedu a děsně rachotím,

řítím se zatáčkama, padám do hlubin a stoupám do výšin.

Nevím, jak dlouho jsem seděl. Moţná jenom pár vteřin. Moţná

minutu.

Pak jsem otevřel oči a vylez. „No řekni, nebylo to šílený?“ řek

jsem Ashley. „Nebylo to nejlepší…“

Řeč se mi zasekla. Zírám a nevím – Ashley je pryč!

12

IV.

„Ashley?“

Projel jsem zrakem rampu.

Lidi se hrnuli k východu, smáli se a hulákali. Nikde jsem ji

neviděl.

„Ashley?“

Podíval jsem se zpátky k vozejčkům. Kde můţe bejt?

Nebyla nikde.

Ţe by se zbláznila a vylezla na druhou stranu? Ne. To ani nešlo.

Kam mohla zmizet?

Přiloţil jsem si ruce k puse a zařval jako tur: „Ashley?“ Divnej

tur! Bylo to spíš zapištění. Hlas mi přeskočil. Jasně, byl jsem

vytočenej z tý šílený jízdy.

Musela profrčet ven, usoudil jsem. A čeká na mě u hlavní brány.

Seběh jsem z rampy a vypad z horský dráhy. Srdce mi pořád

tlouklo a kolena jsem měl měkký jako raněnej jelen.

Motal jsem se a přede mnou se motal dlouhej, černej stín. Ţárovky

podivně blikaly. Z nejbliţšího ampliónu se ozvala nějaká bába:

„Paramountský Královský ostrov se zavírá,“ povídá. „Ţádáme

návštěvníky, aby se urychleně odebrali k hlavní bráně.“

Řekla to ještě několikrát za sebou a ţárovky zablikaly, coţ

znamenalo, ţe máme vypadnout.

„Ashley?“ Zastavil jsem se kousek od Monstra a bleskurychle

jsem projel očima temný kouty.

Nic.

Šel jsem kolem stánků s tričkama a různejma bezvadnejma

věcma, který uţ byly zavřený. Pár metrů přede mnou šli Gary a Ernie

13

a kočkovali se a bylo jasný, ţe se neprodleně odebíraj k hlavní bráně,

jak říkala ta bába.

Znova jsem se zastavil. Pomalu jsem se otáčel kolem svý osy a

zkoumal kaţdýho jedince, kterej šel okolo, jestli někde neuvidím

Ashley.

Normálně se vypařila. Fakt ţe jo.

„To není moţný,“ řek jsem nahlas jako magor.

Jak mi to mohla udělat? Jestli je to nějakej fór, pomyslel jsem si,

tak jí teda uţ opravdu zabiju! To teda jo!

Ţárovky zablikaly naposled a zhasly. Bába v ampliónu se ozvala

ještě dvakrát nebo třikrát.

Musíme vypadnout, řekl jsem si.

Jenţe bez Ashley to nešlo. Kde mohla bejt?

Uchvátil ji ten duch!

Tahle myšlenka mě najednou napadla úplně jasnozřivě.

Ten duch, co straší na Monstru, ji uchvátil za jízdy!

Byl jsem na Ashley tak naštvanej, ţe jsem si skoro přál, aby to

bylo pravda. Jo, bylo to ode mě blbý, to je fakt, ale taky je fakt, ţe

mě to napadlo.

Nějak samovolně jsem se vydal k východu a najednou jsem byl

mezi lidma, který šli z Vortexu, horský dráhy vedle Monstra.

Vortex byl hustej. Celkem šest drţkopádů, teda alespoň myslím,

ţe šest. V tom blázinci se to nedalo spočítat.

Byly jsme s Ashley na Vortexu hned po obědě. No, asi to od nás

nebylo nejmoudřejší, ale naše ţaludky to přeţily. My taky.

Aţ na to, ţe Ashley se normálně uvařil mozek, řek jsem si,

poněvadţ jsem měl vzteka. Jinak by mi přece nemohla takhle zmizet!

No nic, počkám u hlavní brány, rozhod jsem se. Dřív nebo

pozdějc se tam musí objevit.

Radši dřív, zadoufal jsem.

Věděl jsem, ţe u pokladen jsou telefonní automaty. Třeba tam na

mě Ashley uţ čekala. Musel jsem zavolat mámě.

Šel jsem po International street, široký promenádě před hlavní

branou. Uprostřed bylo dlouhý jezírko s reflektorama pod vodou,

který večer normálně svítily. Teď nic. Tma a šmytec. I vodotrysky,

který celej den stříkaly jako divý, byly vypnutý.

14

Jak mohla tak klidně zmizet? ptal jsem se sám sebe. Měl jsem čím

dál tím většího vzteka.

Fakt se bláznila, nebo co?

Slabý osvětlení bylo nezvyklý a fakt strašidelný. Všude byly stíny.

Ten obrovskej park, kterej normálně fantasticky zářil a dělal hroznej

bengál, byl teďka tichej a tmavej.

Za branou se míhaly světla auťáků a osvětlovaly lidi, který se

hrnuly na parkoviště.

Zdrhal jsem k telefonům a srdce mi bušilo. Projíţděl jsem očima

tmu a lidi, který z ní vylejzali.

Sestřenice nikde.

Ţaludek se mi svíral, jako kdyţ mě nutěj sníst mrkev s hráškem.

Kousek od telefonů jsem se zastavil.

Zhluboka jsem se nadechnul a čekal, aţ mě ten blbej pocit přejde.

„Ashley, kde sakra jsi?“ drmolil jsem si pro sebe.

Jak to, ţe nebyla ani u brány? Jak to, ţe na mě nečekala u

telefonů?

Ještě jednou jsem se nadechnul. Sledoval jsem poslední zoufalce,

jak pelášej z brány. Ticho v parku zhoustlo. Byly slyšet akorát

auťáky, který vyjíţděly z parkoviště.

Blbej pocit kolem ţaludku mě ne a ne přejít. A bylo jasný, ţe

nepřejde, poněvadţ tohle byl průšvih. Vţdycky mě rozbolel ţaludek,

kdyţ byl průšvih. A tohle byl teda fakt pěknej průšvih.

Ashley se muselo něco stát.

Něco strašnýho.

Nemohla jen tak zmizet. Takovej debilní fór by ji ani nenapad.

Ashley byla praštěná, to jo, ale tohle by si nedovolila.

Po zádech mi přeběh mráz.

Jasně, řek jsem si a dělal jsem všechno moţný, abych

nezpanikařil, Ashley se něco stalo.

Ale co?

15

V.

Hlavou se mi honily všelijaký představy. Nějak se stalo, ţe jsem byl

zase zpátky v parku.

Klusal jsem kolem toho jezírka s reflektorama. V dálce se tyčila k

temný obloze bezvadná replika Eiffelovky.

Všechny barevný ţárovky uţ byly pozhasínaný, svítilo jenom pár

ţlutejch lamp. Začala bejt mlha, nebo bílý mrholení, nebo jak bych to

nazval. Připadal jsem si jako závodní kůň v oblacích.

Bylo to jako v nějakým snu. Divný stíny v padající mlze. Matný

ţlutý světla. Všechno mělo strašidelný tvary.

A nikde ani ţiváčka.

Jenom prázdnej, opuštěnej park. Prázdný, tmavý obchody a

restaurace.

„Ashley?“ uniklo mi samovolně z pusy. Uţ zase jsem měl ten

pištivej, přeskakující hlas. Naštěstí to nikdo neslyšel.

Hele, co kdyţ je to fakt sen? napadlo mě.

Určitě je to sen. Aţ se probudím, ukáţe se, ţe jsem nikde ţádnou

sestřenici neztratil.

Zuřivě jsem zavrtěl hlavou, abych tu noční můru od sebe zahnal.

Jenţe to nebyl sen.

Kdyţ jsem se zastavil, měl jsem za sebou asi polovinu vzdálenosti

k tý temný, vysoký Eiffelovce. Byl jsem v polovině parku.

Co jsem magořil? Kam jsem si myslel, ţe doklušu?

Srdce mi v hrudním koši děsně bušilo. A ţaludek se mi svíral ještě

víc neţ předtím.

Musím se vrátit k bráně, řek jsem si. Musím zavolat domů.

Musím…

16

„Haló – Jamesi!“

Co to bylo? Zkoumal jsem mlhu, ale nic jsem neviděl.

„Jamesi!“

Otočil jsem se a zírám – od nějaký tmavý cukrárny, nebo co to

bylo, běţela Ashley. Vypadala v tom matným, zamlţeným světle

jako duch. Holý paţe měla bílý a blonďatý vlasy za ní vlály, jako by

doopravdy strašila.

Zastavila se u mě a dejchala. „Kde jsi byl?“ vyjekla.

Pusa mi poklesla. „Coţe?“

„Kde jsi byl?“ opakovala naštvaně.

„Kde jsi byla ty?“ zaječel jsem. „Já vylezu z horský dráhy – a ty

nikde!“

„Jak to já? Ty nikde!“ řekla a začala do mě mydlit pěstičkama.

„Debile debilní!“

„Ty jsi debil!“ řek jsem. Ustupoval jsem před ní, ale měl jsem

děsnýho vzteka. Zastavil jsem se a taky jsem jí jednu vrazil. Pak mi

došlo, ţe je to vlastně docela sranda.

„To je dobrý!“ zvolal jsem a zařehtal jsem se. „Ty jsi hledala mě a

já jsem hledal tebe!“

„Čemu se směješ?“ rozkřikla se Ashley. „Vyskočila jsem z

Monstra a utíkala k východu. Ohlíţela jsem se, jestli jsi za mnou, a

kdyţ jsem tě neviděla, myslela jsem, ţe jsi přede mnou. A tak jsem

utíkala ještě víc, abych tě dohnala. Ale… ale…“ Hlas se jí vytratil.

Zhluboka se nadechla.

„Nebyl jsem před tebou. Byl jsem za tebou,“ řek jsem.

„Koukala jsem na všechny strany. Myslela jsem, ţe běţím k

hlavní bráně,“ pokračovala. „A najednou jsem byla u Vortexu. A neţ

jsem se vymotala…“

„Nech toho! Padáme odsud,“ přerušil jsem ji.

Vyrazili jsme k hlavní bráně, bušili jsme teniskama do asfaltu jako

nějaký maratónský závodníci.

„Ten park je najednou divnej!“ řekla Ashley v běhu.

To byl fakt. Mlha byla čím dál tím hustší. Ţlutý světla byly jinde,

neţ správně měly bejt. Úplně splynuly s mlhou, takţe to vypadalo,

jako by svítily ze země a kouřilo se z nich.

„Je… je špatně vidět,“ zavolal jsem. Čekal jsem, kdy se v tom

17

mlíce před náma objeví hlavní brána. Podíval jsem se dolů a koukám

– neměl jsem ţádnej stín.

Švihali jsme to bez řečí kolem temnýho jezírka s vypnutejma

reflektorama.

A kdyţ se před náma konečně zjevila brána, nasadili jsme úplně

děsnej finiš.

Blbej pocit v ţaludku byl pryč, ale nastoupilo ostrý píchání v

boku. Bylo to z toho běhu, to je snad kaţdýmu jasný.

„Konečně!“ vyhrkla Ashley.

Byla u východu první. Čapla mříţe první brány a zatáhla.

Ani se nehnuly.

Znovu zatáhla. Pak zkusila zatlačit.

Otočila se ke mně a vykřikla: „Jamesi – oni nás tu zamkli!“ Bylo

na ní vidět, ţe je bez sebe hrůzou.

18

VI.

Vedlejší brána byla taky zamčená. A další taky.

Lítali jsme od brány k bráně, hledali jsme nějakou odemčenou.

Ale celá ta řada ţeleznejch mříţí byla beznadějně zamčená.

Z velikánskýho parkoviště venku vzniknul prázdnej, úplně

zbytečnej plac. V dálce se třepotaly zadní blinkry posledních auťáků.

„Haló! Pusťte nás ven!“ křičela Ashley.

Nikdo ji neslyšel. Nikdo tam nebyl.

Mlha nás halila, nebylo vidět. Bílá tma je fakt horší neţ černá.

Věděl jsem, ţe někde poblíţ musej bejt hlídači z bezpečnostní

agentury, jenţe co nám to bylo platný, kdyţ nebylo vidět na krok.

Ashley stála těsně vedle mě. Vlasy jí visely z hlavy jako šnytlíky.

Třela si holý paţe, aby se v tý vlhký studený mlze jakţ takţ zahřála.

„Tvoje máma uţ šílí!“ zavzlykala.

Máma! Jasně, máma!

V tom zmatku jsem jí zapomněl zavolat. Telefonní automaty byly

přímo za náma. Stačilo zavolat domů a máma přijede a seţene

někoho, kdo nám odemkne! Sice mě bude celou cestu pohlavkovat…

ale co?

Ţádnej problém.

„Telefon!“ zařval jsem. „Honem!“ Otočil jsem se a prodral se

mlhou k automatům. „Máš čtvrťák?“ zeptal jsem se Ashley.

Prohrabala se kapsama svejch děsnejch, plandavejch šortek. „Jo.

Tady.“

Vzal jsem si od ní spásonosnou minci a přistoupil jsem k budce.

Zved jsem sluchátko a uţ jsem se chystal vhodit čtvrťák dovnitř,

kdyţ mě něco popadlo za ruku.

19

„Nevolej!“ vydechla Ashley.

Cuklo to se mnou. Koukal jsem jako blázen. „Co je?“

„Nevolej,“ opakovala. Oči jí svítily. Pořád mě drţela.

„Co to blábolíš?“ vyjel jsem na ni. „Chceš se odsud dostat, nebo

ne?“

Zavrtěla hlavou. Pod nosánkem měla nezbednej úsměv, abych tak

řek. „Ne,“ pronesla.

Vytrhla mi čtvrťák z ruky. „Nechci.“

Nastavil jsem dlaň. „Ashley – vrať mi to! Teď se přece nebudem

prát. Není čas.“

Culila se a ustupovala. Zapustila čtvrťák zpátky do kapsy.

„Zůstaneme tady, Jamesi,“ informovala mě. „Zůstaneme tu celou noc

a bude to.“

Zase jsem koukal. Pusa se mi samovolně otevřela. „Coţe? To

myslíš váţně?“

„Pojď – bude to odváţný!“ vyhrkla. Snaţila se mě odtáhnout od

telefonů. Ale vykroutil jsem se jí.

„Chytej nás a zavřou do nějakýho temnýho vězení,“ řek jsem.

„Schováme se,“ opáčila. „Bude to dobrodruţství!“

„O takový dobrodruţství nestojím,“ řek jsem popravdě. „Jsou tu

hlídači, profíci. Chytěj nás a sváţou a hoděj nás do řeky Zambezi na

pospas hladovejm krokodýlům. Fakt jo. Viděl jsem to ve filmu. Dej

mi ten čtvrťák.“

Chtěl jsem ji prošacovat, ale ona uskočila a úplně ďábelsky se na

mě zatlemila.

Boţe, s holkama jsou potíţe!

„Jsi cvok,“ řek jsem jí.

„Není s tebou ţádná legrace,“ odsekla.

„Je zima a mlha. To by teda byla noc!“ pravil jsem. „Co je na tom

legračního?“

„Chci vidět toho ducha,“ vylezlo z ní konečně.

Tak takhle to teda bylo! No jasně!

„Ashley, ty jsi pitomá. Snad nevěříš tý pošahaný story o nějakým

duchovi jezdícím na Monstru. Ti frajeři si z tebe dělali srandu.“

„Nedělali. Mluvili úplně váţně,“ trvala na svým.

„Ashley, ţádnej duch tu není,“ pravil jsem inteligentně. „Kdyţ mi

20

ten čtvrťák nechceš dát, tak zavolám na účet volanýho.“ Otočil jsem

se k automatům.

„Tak mi to dokaţ, srabe,“ vyštěkla za mnou.

Otočil jsem se zpátky. „Co… ti jako mám dokázat?“

„Dokaţ,“ opakovala a odhodila si ty svý děsný vlasy někam

dozadu. „Budeme se dívat. Uvidíme, jestli něco bude, nebo nebude.“

„Ashley!“ zaúpěl jsem jako duch. „Nevymejšlej si kraviny.“

„Vsadíme se o deset dolarů, srabe,“ řekla.

„Coţe?!“ Ta částka mě zaujala. „Jsi fakt ochotná vsadit se o deset

dolarů? A o co?“

„Ţe vyleze ten duch,“ odpověděla a zatvářila se milionářsky.

„Kdyţ se neobjeví, bez mrknutí oka ti vysolím deset dolarů.“

Byl to normální úplatek, to mi bylo jasný. Ashley věděla, ţe kdyţ

jde o sázení, James nikdy neřekne ne. Dostala mě.

Jednou jsem stál na pláţi na hlavě a deset minut jsem před

spoustou holek pískal „Ach, Zuzano“ jenom proto, ţe jsem se se

svým starším bráchou vsadil, ţe to udělám. Bylo to strašný! Holky

mě povaţovaly za uprchlýho šílence. Řekli byste, ţe jsem dostal

lekci.

Kdepak.

„Tak jo, kdyţ jde o sázku,“ řek jsem a bylo to. Nedalo se to

zastavit. Věděl jsem, jak to s náma dopadne, kdyţ nás chytnou

hlídači od bezpečnostní agentury. A ten průšvih doma! Jenţe jak

říkám, nedalo se to zastavit.

Ashley to měla promyšlený. Sáhla do kapsy a vyndala čtvrťák.

„Na, zavolej mámě a řekni, ţe spíme u nějakýho kamaráda. Řekni, ţe

jsme ho tu potkali a jeho rodiče nás vzali k nim.“ Hodila mi ten

čtvrťák.

Nechytil jsem ho a čtvrťák spad na zem. Skočil jsem a chňapnul

po něm, neţ se stačil odkutálet do věčnejch lovišť.

„Chytrý,“ řek jsem. „Děsně chytrý.“

Jak jsem moh takhle zblbnout, nechat se zmanipulovat, abych tak

řek? Pro deset dolarů? Věděl jsem, ţe děláme šílenost, poněvadţ uţ

mně zase bralo to mý svírání ţaludku.

Měl jsem se celou noc skrejvat v temným zábavním parku a čekat

na nějakýho ducha, aţ se mu zachce jezdit na Monstru. Jestli se mu

21

zachce. Proč?

Pro deset dolarů?

Ne, spíš proto, aby mi uţ Ashley víckrát neřekla, ţe jsem srab.

To byl docela dobrej důvod – co?

Zavolal jsem. Vyšlo to oukej. Máma měla řeči, ţe jsme se

neozvali v těch deset, ale byla utahaná z koukání na televizi, takţe se

ani moc nevyptávala.

Děsně tajně jsme se přeplíţili potemnělým parkem k tomu lesu, co

bylo postavený Monstrum.

Mlha nás kryla. Slabý osvětlení se v ní zachytávalo, sotva

dosvítilo na zem.

Rozhlíd jsem se. Temný obchody a restaurace, prázdný atrakce,

všude zavříno a ticho. Bylo to fakt strašidelný. A v hustý mlze to

bylo úplně jako ve snu, jako by to ani nebyla pravda, nebo co.

„Je to hrůza,“ zašeptal jsem. „Děsná hrůza.“

„Je to napínavý,“ opravila mě Ashley. „Noc jako stvořená pro

strašení duchů, nemyslíš?“

„Jo. To jo,“ zadrmolil jsem.

Nevěřil jsem na duchy. A řek bych, ţe Ashley taky ne.

Ale Ashley chtěla dobrodruţství. Chtěla něco zaţít. Něco velkýho.

Něco děsnýho.

Uţ jsem si myslel, ţe z těchhle svejch bláznivejch nápadů

vyrostla. Zřejmě nevyrostla.

Šli jsme kolem zabedněnýho stánku s chlazenejma limčama, kdyţ

vtom jsme zaslechli kroky. Někde blízko.

„Rychle – támhle!“ špitla Ashley.

Popadla mě za ruku a táhla k nejbliţšímu křoví.

Pozdě.

Z mlhy se vynořil hlídač v modrý uniformě.

A neţ jsme se stačili schovat, zařval: „Hej! Vidím tě!“

22

VII.

Zalapal jsem po dechu a zahučel za křoví. Ashley přistála vedle mě.

Hlídač kráčel směrem k nám a krutě se smál.

To je konec, pomyslel jsem si.

Ozval se další smích.

„Vidím tě,“ opakoval hlídač.

Vykouk jsem z křoví. Byli tam dva hlídači v modrejch

uniformách. Byli vysoký a určitě měli vymakaný svaly. A určitě byli

krutý.

První hlídač se zastavil těsně před naším křovím a řek tomu

druhýmu: „Tak jak to jde?“

„Nestojí to za nic,“ řek ten druhej. „Mlha, co?“

„To jo. Baterkou si neposvítíš,“ řek ten první. „Je to divná noc.“

Zatlemili jsme se na sebe s Ashley. Bylo to dobrý, hlídač nás

neviděl. Celou dobu jsem zadrţoval dech. Vypustil jsem ho –

húúúúúúš – jako pravej indiánskej mustang a začal jsem zase

normálně dejchat.

„Kde slouţíš dneska v noci?“ zeptal se první hlídač.

„U řeky,“ odpověděl druhej. „Nic se neděje. Klidná noc.“

Povídali si, ale nebylo slyšet co.

Ashley mi poklepala na rameno. Málem jsem z toho křoví vyletěl

do vzduchu. Fakt mě naštvala. Takhle mě vystrašit!

„Pojď,“ špitla. „Nebo přijdeme pozdě.“

Pozdě? Kam pozdě?

Zavrtěl jsem hlavou a ukázal na ty dva hlídače, který si pořád

povídali.

„Neuviděj nás,“ šeptala. „Je děsná mlha a tma.“ Prudce mě

23

zatahala za ruku, málem jsem upad.

„Co blbneš?“ okřiknul jsem ji polohlasem. Ale poslech jsem a

zved jsem se. Skrčili jsme se jako v jednom filmu a vyrazili do akce.

Přecupitali jsme po špičkách do nízkejch křovin a kryli se za

stromama jako v jiným takovým filmu. Ostře jsme naslouchali.

Hlídači si pořád povídali.

Najednou zahučel vítr a křoviny se zahejbaly. Měl jsem srdce aţ v

krku. Nohy se mi úplně podlomily hrůzou.

Našlapoval jsem teniskama do měkký, mokrý trávy. Křoviny se

zahejbaly znovu. Stromy zaševelily. Mlha nás doslova tiskla k zemi,

abych tak řek.

„Dělej!“ hučela Ashley několik metrů přede mnou.

Pomalu se mi začínalo ulevovat, srdce se mi vrátilo zpátky dolů.

Teda, bylo to fakt o fous. Ale vyšlo to. Hlídači nás

nezaregistrovali.

Vtom jsem se přerazil o něco tvrdýho a nízkýho – nějakou

kovovou štangli.

Lek jsem se vyjek. Letěl jsem po hubě na asfalt.

Štangle děsně zadrnčela.

Dopad jsem na lokty a na kolena.

„Hej, ty tam!“ zařvali oba hlídači najednou.

Zoufale jsem se škrábal na nohy. Ale tentokrát mi to bylo jasný –

dostali nás.

24

VIII.

Vyskočil jsem na nohy. Kolena mě bolely, ale musel jsem utíkat.

Utíkal jsem, jak to šlo. Myslel jsem, ţe se zblázním strachy. Uţ jsem

se viděl mrtvej.

Hlídači mě pronásledovali a vykřikovali krutý slova. Po zemi se

mihotaly světla baterek.

Skočil jsem do vysokejch kytek po straně a natáh jsem to přes

nějakej trávník nebo co. V mlze před sebou jsem zahlíd Ashley.

Utíkala, zdrhala děsným fofrem, rozráţela rukama vzduch, jako by v

tý mlze plavala kraula.

„Hej! Stát!“ zařval jeden z hlídačů.

Jeho hlas se do mě zaříz jako cirkulárka. Zakvičel jsem. Fakt,

normálně jsem kvičel kvik, kvik, kvik, kvik, ale přitom jsem

nějakým záhadným způsobem utíkal dál.

Ucejtil jsem pod teniskama hlínu.

Hlídači mě dotahovali, v běhu svítili baterkama na všechno, co se

dalo.

Najednou jsem byl mezi vysokejma stromama. Musel to bejt ten

les, kde bylo Monstrum. Slyšel jsem před sebou praskot a běţel jsem

za ním. Fakt, v ţivotě jsem netušil, ţe má Ashley takovou výdrţ.

Mlha houstla a byla čím dál tím mokřejší. Po tvářích mi tekly

čůrky vody.

Uţ jsem sotva dejchal. Píchalo mě v boku. Snaţil jsem se to po

indiánsku překonat, ale nešlo to. Musel jsem zpomalit.

Ashley stála. Byla opřená zády o strom a ohnutá, s rukama na

kolenou. Zuřivě dejchala.

Doběh jsem k ní a chytil jsem se za bok. Úplně jsem skučel

25

bolestí.

„Tys jsi teda borec,“ vydechla Ashley a protáhla ksicht.

Taky jsem vydech: „Já za to nemůţu. Zakop jsem.“

Nastraţili jsme uši jako koně.

Nic.

Pak jsem si všim dvou světel, který se mihotaly vpravo od nás.

Zdálo se, ţe mizej na druhou stranu.

„Jsme… jsme zachráněný,“ zachrčel jsem. Měl jsem v krku sucho

jako v sáčku od brambor. Sotva jsem ze sebe soukal slova.

Sledovali jsme ty světla, aţ se nám ztratily z dohledu. Úplně jsem

se rozklepal. Tenisky jsem měl durch a nohavice dţínů taky.

„Co tady děláme?“ zeptal jsem se Ashley.

„Vsadili jsme se – nevíš?“ odpověděla. Vypadli jsme od stromu.

„Pojď. Mě to náhodou baví.“

„Baví? Baví?“ hučel jsem a hnal jsem se za ní mezi stromama. „Já

se zatím moc nebavím, Ashley.“

Po pár minutách stromy skončily a objevilo se něco jako mýtina.

Rozhlíd jsem se. Na mýtině bylo vidět líp. Obloha byla podezřele

tmavá. Nebylo slyšet nic, jenom cvrlikání cvrčků.

„Takţe jsme normálně zabloudili,“ řek jsem a zastrčil jsem ruce

do kapes dţínů.

„Nezabloudili,“ vydechla Ashley.

„Ne? A kde teda jsme?“ uhodil jsem na ni.

„Nevidíš?“ řekla a ukázala před sebe.

A vtom jsem zjistil, ţe to tmavý podezřelý nebyla obloha, ale

Monstrum. Tyčilo se před náma do vejšky a bylo černější neţ noc,

abych tak řek.

Ta fantastická horská dráha vypadala jako nějaká děsná obluda,

která se valí lesem a drtí pod sebou stromy a všechno ostatní a kdo

neuteče, toho převálcuje.

Chvíli jsme tak stáli a zírali s Ashley na tu temnou konstrukci. Jak

říkám, byla černější neţ noc a čněla k obloze jako hora a uhejbala v

zatáčkách někam pryč.

„To je síla,“ zamumlala Ashley. „Jde se.“

Přešli jsme mýtinu, prochroustli se dírou v dřeveným plotě a

vylezli na cestu. Vysoký lampy to tam zalejvaly matným světlem.

26

Ukázalo se, ţe stojíme přesně v místech, kde jinak stojí dlouhatánská

fronta. Fronta na horskou dráhu, abych tak řek.

Přitisknutý k plotu zkoumali jsme terén, jestli se někde nemotá

hlídač.

Nikde nikdo. Dobrý!

Vyklusali jsme na rampu.

„To je absolutně šílený!“ zvolal jsem. Ještě před hodinou dělalo

Monstrum děsnej randál a bylo plný lidí, který se smáli, hulákali a

ječeli. A teď tu stálo jakoby nic, prázdný a ztichlý.

„Jasně, šílený,“ souhlasila Ashley. Oči jí úplně svítily. Fakt ţe jo.

Prošli jsme rampou ke kolejnicím. Koukali jsme, kde jsou

vozejčky.

Byly vzadu, tak jako bokem. Bez lidí vypadaly větší, skoro jako

auta. Moţná by se s nima dalo jezdit po dálnici, nevím. Asi to ještě

nikdo nezkusil.

Fičel vítr a konstrukce kvílela jako ţivá. Brrrrrr! Někde nahoře se

ozvalo plesknutí.

Netopýr?

Zved jsem hlavu a vykulil oči. Jenţe v tý tmě nebylo nic vidět.

Ashley pravila: „Vsadím se, ţe jsme první nezletilci v celý historii

kolotočů, který něco takovýho viděj.“ Přešla podle kolejnic na bok, k

prvnímu vozejčku, a vlezla do něj.

„Ashley – co to děláš? To se nesmí!“ varoval jsem ji.

„Kdyţ uţ tu čekáme na ducha, tak si aspoň uděláme pohodlí, ne?“

odpověděla. Posunula se, aby mi udělala místo. Poplácala sedátko.

„Pojď, posad se ke mně, milý Jamesi,“ zasmála se.

„Oh, děkuji, madam,“ řek jsem. „Jste velice laskavá, ale raději

postojím.“

„Pojď si sednout,“ zahučela. „Budeme si myslet, jako ţe jedeme.“

„Ty si mysli, co chceš. Já si nic myslet nebudu,“ odsekl jsem.

„Jsem uţ na myšlení trochu velkej – jestli sis nevšimla.“

Znova se ozvalo plesknutí. Určitě netopýr. Zachvěl jsem se. Projel

jsem kolejnice zrakem odspoda nahoru.

Ashley se opírala o takovou tu ţeleznou špricli, záchrannou tyč,

nebo jak se to jmenuje. „Kdy myslíš, ţe ten duch vyleze?“ zeptala se.

„Ţádnej duch tu není,“ řek jsem snad uţ postý. „Tuhle sázku mám

27

vyhranou.“

„To se uvidí,“ pravila. „Fakt si nesedneš?“

Chtěl jsem něco říct, ale zarazil jsem se. Dráha děsně zadrnčela!

A zadrnčela ještě děsnejc. V kolejnicích to zaskřípalo.

„Jéééé!“ vykřikla Ashley.

Zíral jsem zcepenělej hrůzou, jak se souprava vozejčků dává do

pohybu!

„Pomóc!“ ječela Ashley. Seděla na předním sedadle prvního

vozejčku. „Jamesi – pomóc!“

28

IX.

„Proboha, neeee!“ Zděšeně jsem zachrčel. Zíral jsem. Souprava

rachotila po kolejnicích.

Nabírala rychlost. V několika vteřinách profrčela kolem rampy.

Ashley profrčela s ní.

Viděl jsem ji, jak se zvedá a chce vylízt.

„Jamesi – pomóc!“

Strach mě najednou přešel. Vyrazil jsem za ní, dusal jsem

teniskama betonovou rampu.

Prázdný vozejčky dělaly v noci na kolejnicích snad ještě větší

randál neţ všechny plný vozejčky ve dne.

Stihnu to?

Na konci rampy jsem se zarazil a natáh ruce.

Ashley se mě v posledním okamţiku čapla.

Zatáh jsem a strhnul jsem ji k sobě. Souprava frčela dál a zmizela

mi z očí.

Úplně jsme odletěli, jen tak tak, ţe jsme neupadli. Zuřivě jsme

dejchali.

Bylo slyšet, ţe prázdný vozejčky stoupaj vzhůru.

„Jsi oukej?“ zeptal jsem se Ashley.

Měla vlasy všude. Stáhla si je oběma rukama dozadu. „Já… já

jsem nemohla ven,“ vykoktala. „Noha se mi zašprajcovala a…“

Slyšeli jsme soupravu někde ve tmě nad sebou. Byl to tak šílenej

rachot, aţ jsem měl chvílema pocit, ţe se ta gigantická konstrukce

rozpadá a řítí se na nás.

„Jak to, ţe se to rozjelo?“ vydechla Ashley. „Vţdyť tu nikdo není!

Je to děsná hrůza, Jamesi.“

29

Hledal jsem v jejích očích obvyklý nadšení, jenţe tam nebylo.

Měla strach.

Ozval se další příšernej zvuk, takový jakoby dzunk! Na nic jsme

nečekali a upalovali pryč.

Vtom jsme ztuhli. Před náma, v tom ţlutým světle, v tom

strašidelným mlţným oparu někdo byl! Skláněl se nad ovládacím

panelem a svíral v rukou řídící páky.

Duch!

30

X.

Ashley mě popadla za ruku. Měla ji studenou jako led.

Civěli jsme na něj přes dlouhou, zamlţenou rampu, viděli jsme ho

na vlastní oči! Dokonce i v tom špatným osvětlení jsme poznali, ţe je

to on. Měl bílý vousy a dlouhý vlasy, který mu padaly na košili.

Na sobě měl plandavý, staromódní montérky s laclem a pod nima

černej svetr s dlouhejma rukávama.

Neviděl nás.

Moh nás vůbec vidět? poloţil jsem si inteligentní otázku.

Přečet jsem mraky sci-fi kníţek a věděl jsem, ţe kdyby ten duch

byl z nějaký jiný dimenze, nemusel by nás vůbec vidět a tím pádem

by s náma ani nemoh komunikovat.

Byl by prostě z úplně odlišnýho světa.

Jenţe, jak by potom dokázal obsluhoval naši horskou dráhu?

poloţil jsem si další inteligentní otázku.

Ashley se mě drţela jako klíště. Tiskla mi ruku, aţ to bolelo.

Musel jsem se jí vytrhnout.

„Tak… tak já jsem vy… vyhrála,“ vykoktala s očima upřenýma

na bílýho, vousatýho ducha.

„Rychle pryč!“ vyhrknul jsem.

Udělal jsem otočku, jako ţe mizíme, ale Ashley nic.

Stála tam jako přimrzlá, ruce sevřený do pěstiček, v očích hrůzu,

jakou jsem u ní ještě nikdy neviděl. Přímo posvátnou, abych tak řek.

„Ashley, slyšíš?!“ zahučel jsem.

Pozdě.

Duch zvedl hlavu a otočil ji směrem k nám.

Nejdřív spatřil Ashley. Pak mě.

31

Trhnul sebou a spustil ruce z pák. Nechal panel panelem a

vykročil. Udělal krok. Zastavil se.

„Pojďte sem!“ přikázal mocným hlasem.

32

XI.

Těţce jsem polknul. „Ashley! Mizíme odsud!“ zařval jsem.

Zase nic. Ashley zírala na bílýho, vousatýho ducha, jako by ji

zhypnotizoval, nebo co.

„Pojďte sem!“ opakoval hromovým hlasem. Ţelezná konstrukce

horský dráhy zaduněla. Rampa se zachvěla. „Oba dva!“

Nevěděl jsem, co teď. Chtěl jsem zdrhnout, ale bez Ashley to

nešlo.

„Ashley, prosím tě, pojď pryč!“ zakvičel jsem.

Jenţe ona šla k duchovi.

Duch zved velký ruce a řek znova: „Pojďte sem!“

Zhluboka jsem se nadechnul a vyrazil za Ashley. Vtom se ozval

rachot. Úplně to s náma cuklo. Chvíli trvalo, neţ jsem si uvědomil,

ţe je to prázdná souprava vracející se z tý šílený jízdy.

„Co tady děláte?“ zeptal se duch. Splýval s mlhou, jako by v ní

bydlel.

Odváţil jsem se přiblíţit. Měl ocelově šedý, skoro stříbřitý oči. A

taky přísný. A nad nima měl hustý bílý obočí.

Byl to starej chlap, ale fakt velkej a silnej. Stál zpříma a pevně,

jako by byl o hodně mladší. Pod náprsenkou pracovních dţínů měl

širokou hruď a vedle ní veliký, šlachovitý ruce.

Je masivní. Na ducha aţ příliš masivní, řek jsem si.

Zastavili jsme s Ashley od něj na dva metry. Dlouhý bílý vlasy

mu povlávaly ve větru. Vítr se proháněl temnou konstrukcí Monstra

a hrůzostrašně kvílel.

„Oni nás tady zamkli… v tomhle parku,“ řekla Ashley.

Chlap si ji zkoumavě prohlíd. Pak ty svý děsný oči obrátil ke mně.

33

„Jak se jmenuješ, chlapče?“

„James Dickinson,“ odpověděl jsem snaţivě. Ukázal jsem na

Ashley. „Tohle je moje sestřenice Ashley Franksová.“

„Těší mě. Já jsem S. B. Walters,“ pravil chlap a podal nám ruku.

Měl jí teplou a suchou. Jako by ani nebyla od ducha.

V tý chvíli mě napadlo, ţe jsem třeba svou sázku ještě neprohrál.

Ashley po něm sekla očima. „Co znamená to S. B.?“ zeptala se.

„Starej Blbec!“ řek chlap a vypravil ze sebe děsnej chechtot, z

kterýho se mu rozhejbala hruď tam a zpátky. „Alespoň si to tak

většina lidí vykládá.“

Sranda ho hned přešla. Oči mu pohasly, otupěly a byly najednou

takový nějaký zamyšlený. Promnul si hustou bílou bradu. „Budete

lapeni,“ zavrčel.

Nevěděl jsem, jestli je to hrozba nebo varování.

Ashley to zřejmě nevnímala. „Co vy tady děláte?“ zeptala se ho.

„Testuju vozejky,“ odvětil a ukázal na prázdný soupravy dole na

kolejnici.

„V noci?“ vykulila se Ashley.

S. B. kejvnul. „V noci.“

„Takţe vy tady pracujete?“ vyhrk jsem. Uţ zase jsem měl ten

pitomej hlas. Přiškrcenej a pisklavej.

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl.

Ashley se najednou zeptala: „Heleďte se, a uţ jste tady někdy

viděl ducha?“

S. B. vyloudil další děsnej chechtot. Odebral se k ovládacímu

panelu.

Vůbec jí na tu otázku neodpověděl, řek jsem si.

Ashley šla za ním. „A pracujete tady kaţdou noc?“ zeptala se.

„Skoro,“ řek S. B.

Drţel ruce na dvou kovovejch pákách, který vyčnívaly z takový tý

elektronický bedny.

Hrubě si odkašlal a řek: „Chodím sem uţ víc neţ šedesát let.“ Měl

najednou smutnej hlas.

Vtom mě něco napadlo. „Coţe? Moment!“ vyhrknul jsem.

„Královskej ostrov tak dlouho neexistuje!“

„To vím.“ řek S. B. Oči mu ještě víc potemněly. Zachmuřil se. „Je

34

to dlouhej a smutnej příběh.“

„Povězte nám ho!“ poprosila Ashley.

S. B. opřel svý hřmotný tělo o stěnu. Naznačil nám, abysme

přistoupili blíţ. Přesunuli jsme se s Ashley k ovládacímu panelu.

Chvíli se drbal v bílejch vousech. Podíval se na Ashley a pak na

mě, jako by zvaţoval, jestli nám ten příběh má povědět, nebo ne.

Znovu si odkašlal. Byl to děsnej kašel, spíš hřmění, který mu

burácelo hluboko v krku. „Před Královským ostrovem tady bejval

jinej park,“ spustil. „Jmenoval se Pochodňovej park, poněvadţ byl

osvětlenej tisícerejma pochodněma.“

„Húúúúú!“ zahučela Ashley. „To muselo bejt fantastický!“

S. B. pokejval hlavou. Oči mu zvlhly. Koukal smutně. „Bylo to

krásný,“ pokračoval. „Kdyţ jsem byl mladej, hodně mladej, myslel

jsem si, ţe je to nejkrásnější místo na světě.“

„A to bylo přímo tady, co teď stojíme?“ zeptal jsem se a zastrčil

jsem ruce hluboko do kapes dţínů.

Starej chlap kejvnul. „Uţ je to dávno.“ Vítr mu čechral vlasy.

„Kdyţ jsem byl hodně mladej, vyuţíval jsem kaţdý příleţitosti k

návštěvě Pochodňovýho parku. Líbily se mi pochodně, střelnice,

pouťový představení. Rád jsem se pohyboval mezi lidma, zvlášť

mezi veselejma lidma.“

Hluboce si povzdych a zavřel oči a chvíli mlčel.

Mlha ho halila jako zvláštní, matně nasvícenej závoj. Bílý vlasy a

vousy v zachmuřeným obličeji vypadaly jako obláčky na zamračený

obloze.

„Leč všeho do času,“ zamumlal a zase oči otevřel. „Jednoho

strašnýho večera všechno skončilo.“

Úplně jsme mu viseli na rtech, teda na vousech, poněvadţ ţádný

rty nebyly vidět. S. B. měl najednou bílý oči, jako byla bílá ta mlha

kolem nás. Široký ramena se mu shrbily.

„Co se tenkrát stalo?“ zeptal jsem se.

„Tornádo,“ vydechnul. „Přišlo znenadání. Ničivý tornádo.

Přehnalo se parkem. Strhlo pochodně, všechny ty tisíce pochodní a

za pár minut byl celej park v jednom ohni.“

Smutně zavrtěl hlavou. Díval se do dálky, vzpomínal.

„Zahynuli lidi,“ pokračoval. „Stovky lidí zahynuly toho strašnýho

35

večera. Park během několika minut přestal existovat. Zmizel

navţdy.“

Těţce jsem polknul. „A kde jste byl vy?“ zeptal jsem se. „Kde jste

byl ten večer, co přišlo to tornádo?“

S. B. pokejval hlavou. „Ach, ano, ano,“ řek ještě smutnějc neţ

předtím. „Byl jsem tady, 15. června 1931. Na to se nedá

zapomenout.“

Podívali jsme se po sobě s Ashley. Najednou mi byla děsná zima.

Zkusil jsem si představit jiný kolotoče neţ dneska, kolotoče před

šedesáti lety, který stály na tomhle místě. Zábavní park osvětlenej

tisícema planoucích pochodní.

Zkusil jsem si představit, jak to najednou všechno zmizelo a bylo

to pryč, navţdy pryč – poněvadţ přišlo tornádo a zničilo to.

Ale nemoh jsem. Některý děsný věci si člověk nedokáţe

představit.

S. B. vydechnul do chladnýho vzduchu. „No, a teď tu kaţdou noc

pracuju,“ pravil smutně. „Testuju Monstrum.“

Najednou se jeho výraz, změnil. Ve vousech se mu vytvořil

úsměv. Oči se mu zase rozsvítily.

Ukázal na prázdný vozejčky. „Chcete svízt?“

„Coţe?“ vyjevili jsme se s Ashley.

Já jsem řek: „Radši bysme měli jít.“

„Ale to by bylo děsně dobrodruţný!“ zvolala Ashley. „Ject na

Monstru v noci a v mlze. Celou horskou dráhu mít pro sebe!“

„Tak do toho, milí mladí přátelé. Nastupte!“ pobídnul nás S. B. a

chopil se řídících pák. „Do toho! Já vás povozím, to uvidíte!“

„Ashley, já myslím, ţe bysme neměli,“ řek jsem opatrně. „Podle

mě je to…“

Zarazil jsem se. V mlze se třepotaly ţlutý světla.

Baterky! Šmejdily po asfaltu, blíţily se k rampě. Bylo jich nejmíň

pět.

Hlídači!

„Na… našli nás!“ vykoktal jsem. „Jsme tento… lapený!“

S. B. ukázal na první soupravu. „Rychle! Naskočte!“ zvolal.

„Pospěšte si!“

36

XII.

Rozběhli jsme se s Ashley k prázdnejm vozejčkům.

Baterky se blíţily. Ţlutý šajny pročesávaly hustou mlhu jako laser.

Za nima uţ byly vidět temný postavy cvičenejch hlídačů z

bezpečnostní agentury.

Byl jsem u vozejčků první a skočil jsem na přední sedátko. Ashley

s přidušeným výkřikem přistála vedle mě.

„Haló! Stát!“ zařval jeden hlídač.

„Zadrţte je!“ zařval druhej.

Zaklapli jsme před sebou takovou tu ţeleznou tyč. Hlídači uţ byli

na rampě. Děsně dupali.

Pak dupot zanik v rachotu koleček. Rozjeli jsme se.

Vyrazili jsme na horskou dráhu. Tvrdě to s náma házelo. Drţeli

jsme se oběma rukama tyče.

Do očí se mi zařízlo prudký světlo. Na moment mě oslnilo.

„Tady jsou!“ zařval hlídač.

„Zadrţte je! Zastavte to!“ křičel další.

Světlo se ode mě svezlo na Ashley a pak zmizelo.

„Húúúššš!“ vydech jsem, jak se souprava zvedla a praštila se

mnou na opěrátko.

„Jedeme nahoru!“ křičela Ashley. „Je to děsně dobrodruţný!“

Stoupali jsme hustou mlhou na vršek. Musel jsem zamrkat, abych

viděl. Z tý silný baterky, co na mě zasvítila, jsem měl před očima

červený kruhy. Nebo ţlutý? Uţ nevím.

Vozejčky drkotaly vzhůru. Tlačilo nás to do sedátek. Uţ jsem zase

viděl normálně, ale neviděl jsem nic. Jenom mlhu.

„Unikli jsme!“ jásala Ashley. „Jamesi – unikli jsme! To je fakt

37

děsně dobrodruţný!“

Jo, unikli jsme, ale jízda za pár minut skončí a hlídači na rampě

nás z tý soupravy vytáhnou za uši. Co s náma udělaj? Ještě nikdy

jsem nebyl lapenej, takţe jsem nevěděl. Buď nás zavřou, nebo

rovnou odbouchnou, pomyslel jsem si. Proč by nás taky jinak honili?

Chtěl jsem o tom informovat Ashley, ale neţ jsem ze sebe stačil

vypravit slovo, byli jsme nahoře – a souprava nás s děsným rachotem

hodila do hlubokýho drţkopádu. O půlnoci! V mlze! Bylo to strašný.

Úplně nejstrašnější v celý historii kolotočů.

„NEEEEEEEEE!“

Ječeli jsme jako pominutý.

Byla to fantastická hrůza. V ţivotě jsem nezaţil nic lepšího. Letěli

jsme do temnot. Jenom my dva. Nebylo nám pomoci. Tutově jsme se

museli zabít.

Souprava se prudce zvedla. Úplně nás to nadrtilo do sedátek. Při

startu do vesmíru se tomu říká přetíţení. Pak se vozejčky ostře

naklonily a začaly nabírat rychlost.

Svíral jsem tyč a sledoval, jak se kolem nás míhaj rozmazaný

stromy. Větve se po nás natahovaly jako ruce černejch kostlivců.

Mezi kolejnicema se válely chuchvalce mlhy.

Do huby mě šlehal studenej, vlhkej vítr.

A znovu jsme děsně ječeli, kdyţ jsme frčeli nízkým tunelem. Na

druhý straně byla ještě hustší mlha neţ předtím. Bylo to divný.

Měl jsem pocit, ţe se na nás ta mlha přilepila a jede s náma.

Normálně jsme s ní splynuli, točili jsme se v ní, vznášeli, lítali

nahoru a dolů.

Ashley byla bílá a vypadala, jako by ztratila formu. Byla stín. Oba

jsme byli spíš stíny neţ lidi. Stíny uvnitř stínů, abych tak řek. Letěli

jsme s větrem o závod, s tím hutným, mokrým větrem, nořili jsme se

do děsnejch, bezednejch temnot.

Věděl jsem, ţe jízda kaţdým okamţikem skončí.

Ale nevěděl jsem, co nás čeká. Nedoved jsem si ten masakr na

rampě ani představit.

38

XIII.

Souprava zpomalila a pak se zastavila.

Seděli jsme s Ashley bez hnutí, zuřivě dejchali a čekali, aţ se nám

srovnaj hlavy.

Podíval jsem se na rampu, myslel jsem, ţe uvidím silný baterky a

za nima temný, řvoucí postavy, schopný všeho.

Ale na rampě bylo pusto a prázdno.

„Hele… oni jsou pryč,“ zašeptal jsem.

„Ti hlídači? Oni tu nejsou?“ zeptala se Ashley.

Zvedli jsme se a vylezli z vozejčku. Ashley se pustila do boje s

vlasama. Nohy se mi podlamovaly, ale hlavu jsem měl oukej. Vůbec

jsem se nemotal.

Koukal jsem na tu dlouhou, temnou rampu a najednou mi došlo,

ţe není ţádná mlha.

„Vidíš to?!“ zvolal jsem v šoku. „Ashley, vidíš to?“ Ukázal jsem

na oblohu posetou pulzujícíma hvězdama.

„Co jako?“ Nedocházelo jí to.

„Přece ta mlha. Je pryč!“ řek jsem. „Ještě před chvílí byla hustá

mlha, ţe nebylo vidět a teď je pryč.“

Ashley zírala. „To je divný. A kde je S. B.?“

Byl jsem z toho, ţe hlídači zmizeli a ţe je čistý nebe, tak

vytřeštěnej, ţe jsem na něj úplně zapomněl.

Rychle jsem se otočil k ovládacímu panelu na konci rampy a

zavolal: „Pane S. B.?!“

Nic. Nikdo tam nebyl. Jenom osamělá bedna s pákama.

Koukali jsme s Ashley na všechny strany a nic. Byli jsme sami.

„To je divný,“ zamumlala.

39

Vtom jsem zaslech hudbu. Děsně slabě. Nesla se klidnou nocí,

abych tak řek.

Ashley ji taky slyšela. „Jako by někde hrály varhany,“ vydechla.

„Kolotoče jsou zavřený,“ připomněl jsem jí. „Kdo by tu teďka

hrál?“

„Vypátráme to,“ řekla.

Seběhli jsme z rampy ven. Šli jsme za tím divným zvukem. Hudba

kaţdým krokem sílila.

Najednou se do ní ozvaly hlasy. Smích. Dětskej křik.

„Co to je?“ zvolal jsem.

Protáhli jsme se úzkým průlezem v dřevěným plotě – a ocitli se na

osvětleným prostranství plným lidí.

Podle širokejch cestiček stály vysoký sloupy a na nich plápolaly

pochodně. Zíral jsem na všelijaký atrakce, na nápisy vymalovaný

jasnejma barvama, na stánky s občerstvením, na dlouhý fronty. Bylo

to normální, ale úplně jiný. Úplně změněný. Park. Lidi. Všechno.

„Jamesi…“ vykřikla Ashley a chytila mě za tričko. „Tohle přece

není Královskej ostrov! To je něco jinýho. Kde to jsme?“

Přitiskla se ke mně. Stáli jsme tam jako nějaký zbloudilý sirotci a

zírali, aţ nám lezly oči z důlků.

„Kde to jsme, Jamesi?“ opakovala Ashley. Skoro ječela. „Kam

jsme se to dostali?“

40

XIV.

Koukali jsme jako vrány. Šli jsme po cestě lemovaný pochodněma

někam dopředu. Viděli jsme střelnici a starobylej kolotoč s

růţovejma a bílejma koníčkama, který byli vymakaný jako nový a

hezky se točili.

Opodál stál bílej objekt s širokým vchodem a cedulí s nápisem:

ANGLUND – KROTITEL ŠELEM.

„Všichni jsou tak divně oblečený,“ řekla Ashley.

To teda byl fakt. Vůbec nikdo neměl dţíny. Lidi přišli na kolotoče

vyfiknutý jako na svatbu nebo kam. Kaţdej chlap měl na hlavě

klobouk. Hodně jich taky mělo bundu a pod ní kravatu. Měli kalhoty

s pukama a záloţkama a byly jim velký.

Kolem nás proběhli dva kluci v hnědejch šortkách a pruhovanejch

tričkách. Na nohou měli velký koţený boty jako nějaký vojáci nebo

co. Na nikom jsme neviděli pumy nebo adidasky.

Všechny báby a holky byly v šatech nebo v sukních. Šaty měly

buď jednobarevný nebo květovaný a s dlouhejma rukávama. A sukně

měly tak děsně dlouhý, ţe kdyby si něco takovýho na sebe vzala

Ashley, asi by se přerazila.

„Jé, hele!“ vyjekla. „Vysoký podpatky! Uţ jsi někdy zaţil někoho

na kolotočích ve vysokejch podpatkách?“

„A hele, ty účesy!“ řek jsem. „Jako bysme vlezli do nějakýho

takovýho toho starýho černobílýho filmu, co dávaj v televizi.“

Byl to inteligentní postřeh. Ashley se zastavila a podívala se na

mě.

Pomalu nám začínalo docházet, ţe se stalo něco děsně

záhadnýho… ba ne, došlo nám to rychle – uţ jsme věděli, kde jsme.

41

„To… tohle je ten Pochodňovej park!“ vykoktala Ashley.

„Jo… ale jak je to moţný?“ vypravil jsem ze sebe tím svým

pitomým pisklavým hlasem.

Ashley mlčela. Koukala na pochodně, který hořely podle cestiček.

Potom zadrmolila: „To není moţný! To přece není vůbec moţný!“

Kroutili jsme hlavama a koukali jako vrány, ale to uţ jsem říkal.

Kde jsme se tu vzali?

Jak se dostaneme zpátky do Královskýho ostrova?

To tu jako odteďka budeme nafurt, nebo co?

Takovýhle hrůzostrašný myšlenky se mi honily hlavou.

„Já jsem z toho vyjevená a nadšená a zvědavá a bojím se.

Všechno najednou!“ prohlásila Ashley.

Kejv sem. „Já taky.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se.

Zahlídli jsme dva starší kluky s velkejma modrejma košilema

zapnutejma ke krku a v širokejch hnědejch kalhotech, jak se ţenou k

ohromný, vysoký budově před náma.

Venku stála dlouhá fronta a na ceduli s písmenama z červenejch a

modrejch ţárovek svítil nápis: ODVÁŢNÁ JÍZDA.

„Co to je ta Odváţná jízda?“ zeptala se Ashley.

Pokrčil jsem ramenama. „Asi nějaká skluzavka nebo tak.“

Vtom jsem si všim, ţe si nás lidi nevlídně prohlíţej. Hlavně

Ashley.

Jasně, nelíbilo se jim, jak vypadala. Ashley byla široko daleko

jediná holka, která měla oranţový šortky z takový tý svítící látky,

tričko bez rukávů a bílý pumy s vysokým šněrováním.

Mně koukali na elastický tenisky a řek bych, ţe se jim

nezamlouvaly ani moje sjetý dţíny s perfektníma umělejma dírama

na kolenou, o tričku s obrázkem kluků v černý kůţi a nápisem

HEAVY METAL HEADBANGERS ani nemluvě.

Ashley řekla: „Co čuměj? Myslej si snad, ţe jsme nějaký blbci?“

„Spíš oni vypadaj blbě,“ zasmál jsem se.

„Mně se to nelíbí,“ řekla. Hlas se jí třás. „Mně se to fakt nelíbí,

Jamesi.“

„Moment – chtěla jsi dobrodruţství, nebo ne?“ zasmál jsem se

ještě jednou. Nutil jsem se do smíchu a přitom jsem byl vystrašnej

42

stejně jako ona. Moţná víc.

Ashley se roztřásla brada a z očí jí vytekly slzy. Nechtěl jsem, aby

byla nešťastná. A tak jsem hrál, jako ţe dobrý. Jako ţe se děsně

bavím. Jako ţe je mi to všechno úplně volný.

„Neblbni,“ řek jsem a otřel jsem si rukou zpocený čelo. „Dáme si

zmrzlinu a bude to.“

Odved jsem ji k bílýmu vozejku se zelenobíle pruhovanou

plátěnou stříškou, u kterýho působil kulatej chlápek v bílým plášti.

Měl mastný, ulízaný vlasy a černej knírek.

Zatlemil se a řek: „Co to bude?“

„Máte mraţenej jogurt?“ zeptala se Ashley.

Chlápek se jakoby naštval a řek: „Patrně jste si, slečno, neráčila

všimnout, ţe dneska není prvního dubna.“

„Ne. Fakt. Mraţenej jogurt,“ nedala se Ashley.

Zavrtěl hlavou. „V ţivotě jsem neslyšel, ţe by někdo mrazil

jogurt.“

„Ashley,“ špitnul jsem, „mraţenej jogurt není.“ Sek jsem po tom

chlápkovi očima. Zíral, jak je Ashley oblečená.

„A máte cornetto?“ zeptal jsem se.

Uchichtnul se. „Co? Aha, další šprýmař. Hele, nejste náhodou ti

dva srandisti z rádia, Abbott a Costello?“

„Tak si dám mandlovou zmrzlinu,“ zkusila to Ashley.

Chlápkovi se pohnul knírek, jako by mu chtěl vyskočit z obličeje.

Podrbal se buclatou ručkou na bradě. „S váma dvěma je fakt sranda.

Měli byste jít do rádia. A chodíte srandovně oblečený. Kde jste přišli

k tý maškarádě?“

„Jakou zmrzlinu teda máte?“ zeptal jsem se.

„Vanilkovou a čokoládovou,“ odpověděl a netrpělivě zamrkal. „A

taky tutti-frutti.“

„Tutti-co?“ vyjekla Ashley. „Co to je?“

Viděl jsem, ţe chlápek začíná bejt nervózní. Otočil jsem se. Za

náma se srocovali lidi. Zajímalo je naše oblečení.

Rychle jsem řek: „Tak dvakrát dvojitou vanilkovou.“

Chlápek kejv, sundal z vozejku poklop a začal na dva kornouty

nadávat zmrzlinu. Sáh jsem do kapsy a nahmatal několik dolarovek.

Doufal jsem, ţe to bude stačit.

43

„Čtyři centy,“ pravil chlápek a podal mi kornouty.

„Ashley!“ Úplně jsem zařval. „Slyšíš to? Dvě dvojitý zmrzliny za

čtyři centy!“

Pusa jí poklesla. Byla v šoku.

„Tak vezmeš si to, nebo ne?“ vyštěk na mě chlápek.

Vytáh jsem z kapsy pěticent a řek jsem: „To je dobrý.“ Připadal

jsem si najednou jako milionář.

„Prosím vás, moh byste nám říct, co je letos za rok?“ zeptala se ho

Ashley.

Knírek se znovu pohnul. Zkroutil se mu jako ţíţala na háčku.

Vykulil na Ashley oči. „Na co jste se to ptala, slečno?“

„Co je letos za rok,“ odpověděla Ashley, jako by bylo úplně

normální pokládat zmrzlináři v zábavním parku otázky tohoto typu.

Chlápek neodpověděl. Zavrtěl hlavou a zadrmolil něco o dnešní

mládeţi. Otráveně nám zamával na rozloučenou. „Nashle v neděli v

humoristický příloze,“ zahihňal se a otočil se někam pryč.

Šli jsme a lízali obrovskou zmrzlinu. Byla fakt skvělá. Sladká a

tvrdá. Ţádná břečka.

A jak jsme tak šli, lidi se otáčeli a ukazovali si na nás. „Hele, ty

kostýmy!“ vykřikla nějaká bába. „V cirkusu se asi chystá novej

program.“

„Co teď?“ špitla Ashley. Měla na puse vanilkový fousy. Kornouty

byly snad bezedný.

„Budeme hledat S. B.,“ řek jsem. „Ten jedinej nás můţe zachránit.

Třeba bude vědět, jak se dostaneme zpátky domů.“

„Proč říkáš třeba?“ vyjela na mě. „On ví, jak se dostaneme domů.

Musí to vědět!“

Motali jsme se mezi lidma a dělali jsme, jako ţe nevidíme, jak na

nás civěj, a neslyšíme, co říkaj. Fronta u Odváţný jízdy se zvětšila.

Další dlouhá fronta byla u něčeho, co se jmenovalo Let na Měsíc.

To mě zaujalo. Jak jsem říkal, jsem inteligentní typ, takţe se

kromě jinejch inteligentních věcí zajímám i o astronautiku. Nakouk

jsem dovnitř. Na kruhový kolejnici stála dlouhá, srandovní raketa

sloţená asi z deseti boudiček s okýnkama na kolečkách a vypadala

spíš jako malej vláček neţ raketa. Nebo jako velká housenka. Nebo

jako… nevím co.

44

Kdyţ byla plně obsazená, začala se otáčet a nabírala rychlost. Lidi

řvali a ječeli, jako by fakt letěli na Měsíc, a přitom to ani zdaleka

nebyl takovej fofr jako na horský dráze.

S astronautikou to nemělo nic společnýho.

„Jamesi, podívej!“ zavolala na mě Ashley.

Podíval jsem se, kam ukazuje.

„Támhle je S. B.!“ vykřikla a rozběhla se mezi lidi.

Spatřil jsem ho v tom jasným pochodňovým osvětlení, jak se opírá

o nízkej plot. Měl dlouhý bílý vlasy a na sobě ty plandavý montérky

s laclem.

„Dělej! Dělej!“ křičela Ashley.

Nevím, proč mě popoháněla, vţdyť věděla, ţe s S. B. potřebuju

mluvit stejně nutně jako ona.

Konečně se snad dozvíme, co se děje, pomyslel jsem si.

S. B. nás odsud musí dostat. To teda fakt musí!

„Haló, pane S. B.!“ zavolala Ashley.

45

XV.

„S. B.?“ Ashley se zadrhnul hlas.

Chlap s bílejma vlasama se otočil. Měl silný brejle s černou

obroučkou a z pusy mu čněla černá lulka. Ţádný vousy neměl.

Hned jsme poznali, ţe jsme se spletli. Nebyl to S. B.

Sklonil se k manţelce, nebo co to bylo, a ukázal na nás a něco jí

povídal. Určitě kritizoval náš vzhled.

Ashley si povzdychla a zavrtěla hlavou.

„Hledáme dál,“ řek jsem. „Musíme ho najít.“

Ocitli jsme se v malým čtvercovým parku s bílým hudebním

pavilónem. Na pódiu stálo kvarteto v červenobílejch prouţkovanejch

košilích a se slamákama na hlavách a zpívalo nějakou pomalou,

smutnou písničku.

„To je to… jak se to jmenuje?“ zeptala se Ashley.

„Pánský kvarteto z holírny,“ řek jsem.

„Z holírny?“ opakovala nejistě.

„To se tak říká,“ odpověděl jsem inteligentně a uchichtnul jsem

se. „Nebo myslíš, ţe je to rapová skupina?“

Chvíli jsme koukali po lidech. S. B. tam nebyl.

Zpěváci na pódiu se k sobě tulili a zpívali o starý chaloupce v

Kentucky, kde prej dřív bydleli. Byli fakt děsně smutný. Asi se jim

po tý chaloupce stejskalo.

Šli jsme dál. Najednou se zved silnej vítr a plameny pochodní se

zvětšily. Naše stíny se protáhly.

Prošli jsme kolem stánku s pravejma brooklynskejma uzenkama.

V dálce na černý obloze se točilo něco obrovskýho. Bylo to ruský

kolo. Podivil jsem se, ţe uţ ho maj. Někde jsem slyšel, ţe ruský kolo

46

bylo vynalezený teprve nedávno. V Hongkongu.

Vítr cuchal Ashley ty její děsný vlasy. Nevšímala si toho. Bystřila

zrak a hledala S. B.

Najednou mě osvítila geniální myšlenka. „Hele, Ashley,“ řek

jsem, „co kdyţ na nás čeká u Monstra?“

„To je chytrý,“ pochválila mě. Vítr jí hrnul vlasy do očí. Začala s

nima bojovat.

„No jo, ale kde je tady Monstrum?“ řek jsem. „Jsem z toho úplně

pitomej.“

„Zeptáme se hlídače,“ navrhla. To bylo taky chytrý.

Hlídač měl modrou uniformu a opíral se o budku, která vypadala

jako bílá budka v obchodním areálu, kde vám na počkání udělaj

barevný fotky, aţ na to, ţe tahle byla modrá.

Naklusali jsme k němu a Ashley se zeptala: „Prosím vás, kterým

směrem je Monstrum?“

Podezíravě se na nás zadíval a posunul si modrou čepici dozadu.

Nějak se mu nechtělo mluvit, nebo co.

„Kterým směrem je Monstrum?“ opakovala Ashley.

Hlídač se zamračil. „Jaký monstrum?“

„Taková senzační horská dráha,“ doplnila Ashley.

„Myslíte Odváţnou jízdu, slečinko? To je támhle.“

Musel jsem se do toho vloţit. „Ne,“ řek jsem. „Je to horská dráha

a jmenuje se Monstrum. Stojí bokem, tak jako v lese. Zabloudili jsme

a teď…“

Hlídač se zatvářil krutě. „Koukám, ţe tady chodíte nedostatečně

oblečený.“

„Řeknete nám, kde je Monstrum?“ nedal jsem se.

Hlídač se zamyslel a pravil: „Zkuste to u krotitele šelem. Má tam

slona. To je panečku monstrum, to budete koukat!“

„Ale… ale…“ vykoktal jsem.

Neposlouchal mě. Zaměřil se na Ashley. „Hele, slečinko,“

zachrčel, „takhle tady nemůţete pobíhat. Ve spodním prádle!“

Ashley poklesla brada. „Co? Ve spodním prádle?“

„Nemáte peníze na šaty?“ zeptal se. „Kde máte rodiče?“

„Doma,“ odpověděla Ashley.

„Počkejte tady. Někoho seţenu. Zůstanete na stanici a ti vaši

47

povedený rodiče si vás hezky přijdou vyzvednout. Asi jim to nebude

milý, co říkáte?“

Podívali jsme se po sobě. „Spíš se jim vůbec nedovoláte,“ řekla

Ashley a pokrčila ramenama.

Hlídač se zatvářil ještě krutějc. „Takhle tady nemůţete pobíhat.

Půjdete na stanici!“

„To teda nepůjdu!“ zaječela Ashley.

Otočila se a začala zdrhat. Taky jsem chtěl zdrhnout, ale moc se

mi to nepovedlo. Málem jsem se přerazil o srandovní dětskej

kočárek.

„Stát! Okamţitě stát!“ zařval hlídač a rozběh se za náma.

Uţ jsem na sobě cejtil jeho ruce.

Skrčil jsem se. Upad jsem. Narazil jsem si kolena. Tuhle noc uţ

podruhý. Moje kolena to poslední dobou neměly lehký, to teda ne.

Ashley se hnala mezi vykulenejma lidma.

Vyškrábal jsem se na nohy. Měl jsem šanci na únik?

Neměl.

Byl jsem lapenej.

48

XVI.

Stál jsem, těţce jsem polykal a čekal, aţ mi hlídač bolestivě zkroutí

ruce a odvleče mě do temnýho vězení.

Ale on k mýmu překvapení utíkal dál. „Chyťte ji!“ křičel.

„Zadrţte tu holku!“

Kašlal na mě. Šlo mu o Ashley.

Zuřivě jsem zatřepal hlavou, jako bych si z ní chtěl vyklepat

všechny čísla a písmena, co mi do ní za šest let školní docházky

nalezly, a pustil jsem se za ním. Ashley oběhla roh do míst, kde byly

mraky lidí. Taky jsem ten roh oběh, ale uţ jsem ji neviděl.

Lidi se tlačili v úzkým prostoru mezi dvěma řadama jasně

ozářenejch pouťovejch stánků. Jak jsem ji v tom blázinci hledal,

viděl jsem házení šipkama, vodní balóny, házení krouţků na tyčky a

další bezvadný atrakce.

„Přistupte blíţ! Vyhrajete Kewpie, panenku s opravdickýma

vlasama!“ křičel chlap do hlásný trouby. „Kaţdý vyhrává! Kaţdý

vyhraje roztomilou Kewpie pro své roztomilé dětičky!“

Nemoh jsem utíkat. Bylo tam strašně narváno.

Neviděl jsem ani Ashley, ani toho horlivýho hlídače.

Zadul vítr. Ţenský zaječely a chytily si sukně. Chlapi si drţeli

klobouky. Pochodně zaplápolaly a plameny se ohnuly.

Všichni se hrnuli ke komediantovi na rampě před velkým stanem.

Úplně mě odřízli od světa. Byl jsem ztracenej.

Uţ zase se mi začal bolestivě stahovat ţaludek. Vyschlo mi v

krku. Co kdyţ ji nenajdu? zděsil jsem se.

Komediant měl černej, mastnej knír, ulízaný černý vlasy a hlásnou

troubu. Na hlavě měl slamák a na sobě senzační červenočerně

49

pruhovanou bundu, po který bych určitě děsně touţil, kdyby ji u nás

prodávali.

„Račte vstoupit! Uvidíte dvouhlavého chlapce!“ hulákal do trouby

pisklavým hlasem. „Není to ţádný trik! Je to záhadná hříčka přírody!

Chlapec se dvěma hlavami! Račte vstoupit, můţete si ty hlavy

osobně přepočítat!“

Prodíral jsem se tím lidským pralesem, hledal jsem Ashley.

„Pospěšte si! Právě začínáme! Za pouhý pětadvacetník uvidíte, co

jste v ţivotě neviděli! Záhadné hříčky přírody za pouhý

pětadvacetník! Zlá hadí ţena! A její manţel, neuvěřitelný krabí muţ!

Ona ho omotá svým hadím tělem, úplně ho omotá, dámy a pánové!

Avšak pozor – on má klepeta a štípe!“

Některý lidi se zachechtali. Dav se hrnul dovnitř. Táhnul mě s

sebou.

Znovu zadul vítr a kaţdej si chytil klobouk.

Sklonil jsem hlavu a konečně jsem se z toho lidskýho pralesa

vyhrnul ven. Oběh jsem stan dozadu – a najednou mě něco štíplo do

ruky. Málem jsem padnul. Uţ jsem myslel, ţe je to ten krabí muţ!

Ale byla to Ashley.

„Jééé!“ vykřik jsem. „Ashley!“

„Rychle – tudy!“ Zatáhla mě zezadu do toho stanu. Uvnitř byly

dveře. Ashley je otevřela a strčila mě do nich. Ani jsem jí nestačil

varovat, jaký jsou v tom stanu nebezpečný lidi.

Ocitli jsme v temný místnosti čpící potem. Jediný, co tam svítilo,

byla červená petrolejka.

Odněkud se linuly tlumený, drmolící hlasy. Zvenčí k nám dolejhal

hlas toho komedianta. „Pospěšte si! Pospěšte si!“ pištěl. „Právě

začínáme! Divý muţ z Bornea nepočká – nebo si snad někdo z vás

myslí, ţe počká?!“

Pomalu jsem se rozkoukal. Podíval jsem se na Ashley. Vypadala

nešťastně.

„Asi… asi jsme tomu hlídačovi utekli,“ vydechla. Popadla mě za

ruku. „Co budeme dělat? Ten hlídač o Monstru v ţivotě neslyšel. To

mi teda řekni, jak teď S. B. najdeme?“

„Třeba je tu novej a nevyzná se,“ řek jsem. „Nebo schválně kecá,

aby nás moh zavřít. Třeba uţ dlouho nikoho nechytil a…“

50

„Jasně,“ ušklíbla se Ashley. „Jamesi, prosím tě, mluv váţně. Ptám

se, co budeme dělat.“

„Co? Hledat. Nic jinýho nám nezbejvá.“ Vytrh jsem se jí. „Hele,

přece jsi chtěla dobrodruţství, nebo jsi uţ zapomněla?“

Pokusila se o úsměv. „Asi jsem zapomněla.“

Napadla mě další geniální myšlenka. „Někde tu musí bejt plán

parku. Najdeme ho a třeba…“

Vtom jsem se na rameni ucítil studenou, vlhkou dlaň. Úplně jsem

se lek.

„Ashley, nestraš mě, jo!“ řek jsem.

Sekla po mě očima. „Co to plácáš?“

Zalapal jsem po dechu a otočil se. Za mnou stál divnej kluk s

divným úsměvem. Jeho obličej byl v tom slabým červeným světle

bledej a zlej. Měl velký černý oči a dvě řady špičatejch zubů.

„Jsem člověk-medúza,“ zanotoval. Z tý jeho studený, mokrý dlaně

mi úplně běhal mráz po zádech.

„Jsem člověk-medúza,“ opakoval. „Jsem krásnej. Jsem člověk-

medúza.“

51

XVII.

Člověk-medúza mi vzal ruku do svý slizký dlaně. Měl měkký,

přilnavý ruce a zřejmě i nohy. Jeho divnej úsměv byl pár cenťáků od

mejch vytřeštěnejch očí. Z pusy mu páchlo rybinou.

„Jsem člověk-medúza,“ zpíval. „Jsem člověk-medúza.“

„Těší nás,“ vypravil jsem ze sebe. „Moje sestřenice a já… jsme

zrovna na odchodu.“

Zkusil jsem mu vyklouznout, ale drţel mě pevně. Jak říkám, měl

chladnou a mokrou dlaň a mně přebíhal mráz po zádech, húúúú,

húúúú, tam a zpátky. Myslel jsem, ţe zmrznu.

„Jsem člověk-medúza. Jsem člověk-medúza.“ Jeho úsměv byl

pořád stejnej.

„Ashley – padáme odsud!“ řek jsem.

Ségrnice ustupovala ke dveřím – a najednou zařvala.

Z temnýho kouta se vynořil dvouhlavej chlapec. Zalilo ho červený

světlo. Levou hlavu měl nakloněnou na stranu, v prapodivným úhlu.

Druhá hlava vypadala normálně. Všechny čtyři oči si nás zkoumavě

prohlíţely.

„Co jste zač?“ zeptala se pravá hlava překvapivě hlubokým

hlasem.

Neţ jsme stihli odpovědět, vbourala se do místnosti ţenská jako

stodola. Byla tak tlustá, ţe musela máknout, aby se protáhla dveřma.

Měla na sobě obrovský bílý šaty, větší neţ kempinkovej stan značky

Šťastná rodina. Hlavu měla jako balón a minimálně dvanáct různejch

brad.

„Co se tady děje!“ vyštěkla.

„My… zro… zrovna jdeme,“ vykoktal jsem.

52

„Nikam nepůjdete!“ řek dvouhlavej chlapec a zablokoval nám

cestu.

„Zůstanete s náma,“ zasyčel člověk-medúza a vykročil k nám na

přilnavejch, medúzích nohách.

„Zůstanete s náma napořád,“ doplnil ho dvouhlavej chlapec.

53

XVIII.

Ty dva děsný, strašidelný úchylové nás vzali do kleští.

Podíval jsem se na Ashley.

Drţela se oběma rukama za vlasy a třeštila oči. „Nechte nás!

Nechte nás!“ vřískala.

Chtěla vletět do dveří. Jenţe dvouhlavej chlapec ji nepustil.

Vtom se zpředku ozval pisklavej hlas. „Jdeme na to, lidi! Kde to

vázne?“

Byl to ten komediant s mastným knírem. Hodil slamák a hlásnou

troubu na stůl. „Ať lidi nečekaj! Jdeme!“

„Wando, přitáhni si tu bradu. Artie, narovnej si hlavu. Padá ti na

rameno. Dělejte, lidi!“ Pak se pohledem zastavil na nás.

„A pusťte ty děti!“ zařval. „Uţ zase strašíte děti? Zapomněli jste,

co jste provedli v Daytonu? Ty uboţátka z toho maj šok na celej

ţivot!“

Tlustá ţenská se odvalila, tiskla si bradu ke krku. Dvouhlavej

chlapec si zuřivě rovnal falešnou hlavu a syčel přitom nějaký

nadávky.

„Medúzoune, otevři dveře. Ať ty děti vypadnou! Okamţitě!“

rozkázal komediant.

„Oukej, oukej. Vţdyť jo,“ zavrčel člověk-medúza.

Šup – a byli jsme s Ashley venku. Fičel ostrej vítr. Vlaječky na

stáncích a kolotočích hlasitě pleskaly. Pochodně na sloupech blikaly

a skomíraly.

„Teda, to byla hrůza,“ řek jsem, kdyţ jsme zdrhali od stanu.

„Všechny ty zrůdy jsou falešný,“ řekla Ashley a na místě ztuhla.

„Jamesi – rychle pryč!“ vyjekla.

54

Podíval jsem se, kam kouká, a spatřil jsem čtyři hlídače v

modrejch uniformách.

Hnali se za náma, oči podlitý krví.

Ale kam pryč? pomyslel jsem si. Před náma byla velká cihlová

zeď.

55

XIX.

„Rychle – nastav dlaně!“ křikla Ashley. Natáhla ruce a pokoušela

se dosáhnout nahoru na zeď.

„Je pozdě!“ řek jsem. Čtyři hlídači se zuřivě prodírali davem.

Sehnul jsem se a spojil prsty. Ashley si do nich stoupla jednou

nohou – a odrazila se.

Uţ uţ se drţela vršku zdi, ale podráţka jí vyklouzla a ona spadla

zpátky na zem.

„Okamţitě toho nechte!“ zahřměl jeden hlídač. „Nepokoušejte se

o útěk!“

Byli jsme lapený.

Bezmocně jsem si povzdych a čekal, aţ se na nás vrhnou.

Jenţe právě, kdyţ vybíhali z narvaný cestičky, zastoupili jim cestu

vyděšený manţelé.

„Naše dítě! Naše dítě!“ křičela manţelka.

„Nenašla se holčička?“ zeptal se manţel. „Takhle malá.“

„V kočárku,“ doplnila ho manţelka.

Hlídači museli přestat bejt krutý. Kdyţ šlo o dítě, museli

změknout a zatvářit se váţně. Znovu jsem se sehnul a s divokým

výkřikem jsem vyhodil Ashley nahoru na zeď. Tentokrát to vyšlo.

Odrazil jsem se a vyskočil asi tři metry do vejšky – nejmíň –

chytil jsem se okraje a vyškrábal se za ní.

„Jaúúú!“ Zase jsem si namlátil kolena, ale to mě nemohlo

rozházet, uţ jsem na to byl zvyklej. Seskočili jsme na druhou stranu.

Rozhlídli jsme se. Byli jsme v tom malým parku, kde předtím

zpívalo smutný kvarteto z holírny. Koncert skončil. Park byl skoro

prázdnej.

56

Ashley začala okamţitě zdrhat. Vyrazil jsem za ní a prásk! – s

něčím jsem se srazil.

Zařvalo to a já jsem taky zařval.

Byl to kluk starej asi jako my. Dvanáct nebo třináct.

Měl hnědý vlnitý vlasy a vypadal, jako by ho od narození

nečesali. A vůbec byl nějakej takovej zanedbanej.

Měl na sobě špinavý červenomodře pruhovaný tričko s dírama na

loktech. Velký hnědý kalhoty mu končily pod kolenama.

„Čum na cestu!“ rozkřik se na mě. Třel si bolavej bok.

„Promiň,“ zamumlal jsem. „Zdrhal jsem a vtom…“

„Prosím tě, nemoh bys nám zachránit ţivot?“ zeptala se ho

Ashley. „Jsme ve smrtelným nebezpečí. Musíme zmizet.“

„Kam si myslíš, ţe v týhle maškarádě zmizíš?“ zahihňal se kluk a

ukázal Ashley na šortky ze svítící látky. „Jste od cirkusáků?“

„Ne. My jsme… teda… ono…“ vykoktal jsem.

„Teď ti to nemůţeme vysvětlovat,“ řekla Ashley naléhavě. „Nevíš

o nějaký dobrý skrýši?“

Kluk si prohráb prstama vlasy. Přejíţděl zrakem z Ashley na mě a

zpátky. „Nejdřív si musíte opatřit slušnou srst,“ řek.

„Slušnou co?“ zeptal jsem se.

„Srst. Šaty přece,“ odvětil a ušklíb se. „Odkud jste? Z nějakýho

buranova?“

„Z dost velký dálky,“ řek jsem.

Ashley pořád pokukovala po zdi. Hlídači se museli objevit kaţdou

chvíli. „Prosím tě – musíme odsud!“ vydechla.

„Oukej. Pojďte se mnou,“ řek kluk a vzal to klusem přes trávu.

Za chvíli jsme byli zase mezi lidma a kolotočema. „Aby bylo

jasno, tak já jsem Sam,“ řek nám.

My jsme mu zase řekli svoje jména. Projíţděli jsme očima lidi,

jestli někde nejsou hlídači. Vţdycky, kdyţ jsme blíţili k nějakýmu

rohu, myslel jsem, ţe jsou za ním schovaný a čekaj, aţ přiklušem, a

pak se na nás vrhnou.

Vítr se točil a vyhazoval do vejšky oblaka prachu. Sfouknul jedný

bábě klobouk do takovýho jezírka. Bába začala ječet na svýho

manţela, jako by to zavinil, ţe pro něj musí jít a vytáhnout ho. Nebyl

z toho moc nadšenej, ale šel. Asi se bál, ţe by ho doma utloukla

57

sekáčkem na maso.

Drţeli jsme se s Ashley ve stínu, abysme nebyli nápadný. Asi tak

po dvou hodinách – nejmíň – jsme přišli do míst, kterejm se říkalo

sluţební prostory.

Sam nás zatáh do bílýho dřevěnýho domku ve tvaru bedny. Pěkně

to tam smrdělo. Plísní nebo moţná něčím ještě horším. Ukázal na

haldu velkejch lepenkovejch krabic u zdi. Byla tam cedule s nápisem

SBÍRKA OBNOŠENÉHO ŠATSTVA.

„Určitě si něco vyberete,“ řek. „Dejte se do toho. Převlíkněte se,

ať nevypadáte jako kreténi!“

Kreténi?!

Vrhli jsme na krabice nadusaný starejma hadrama. Byly to samý

vzácný věci, který kdybyste přinesli staroţitníkovi Osbornovi, tak

vám utrhne ruce.

Ashley vyhrabala dlouhou, rovnou sukni s nabíraným okrajem.

Natáhla si ji přes šortky a zajásala: „Hele, ono mi to je!“

Potom našla vyšívanou krajkovou halenku. „Je to, jako kdyţ jsem

byla malá,“ řekla a oblíkla si ji na tričko bez rukávů. „Lezla jsem u

babičky na půdu a zkoušela si starý šaty.“

Otočila se ke mně. „Jak vypadám?“

„Jako svoje babička,“ řek jsem.

Hledal jsem něco na sebe. Sam dával bacha u dveří. Ashley se v

tom svým novým starým ohozu začala uprostřed místnosti točit

dokola.

„K čemu se v zábavním parku skladujou starý hadry?“ zeptal jsem

se Sama.

„Normálně. Pro nezaměstnaný,“ odpověděl, ani se neotočil.

„Zábavní parky dělaj hodně akcí pro lidi.“

„To jsem nevěděla!“ vyjekla Ashley překvapeně.

„To všechno ta prokletá krize,“ povzdychl si Sam.

Objevil jsem kalhoty pod kolena, podobný jako měl on. A objevil

jsem i senzační ţlutou „havaj“ košili s modrejma palmama. Modlil

jsem se, aby mi byla.

Něco jsem o krizi slyšel v dějáku. Před dávnými lety se stalo, ţe

nebyla práce a lidi neměli na jídlo ani na ošacení. Ale na kolotoče

měli. Právě jsme to s Ashley viděli na vlastní oči.

58

Chtěl jsem se na to Sama zeptat, ale nešlo to. Divil by se, ţe

nevím, ţe je krize. A my jsme mu zase nemohli vykládat, jak jsme se

do tý krize dostali – bylo to zamotaný.

Nevěřil by nám ani slovo.

Stáh jsem si dţíny a tričko a vzal jsem si na sebe ohoz z krabice.

Trochu to smrdělo plísní nebo čím, ale fakt je, ţe jsem vypadal

docela klídkově.

Na kalhotách mi vadilo, ţe plandaj, ale „havaj“ košile neměla

chybu. Kdybych v ní vyrazil do školy, nikdo by neřek ani popel.

Jak mohli normální lidi nosit takový úchylný věci? zeptal jsem se

sám sebe.

No dobrý, teď uţ nás hlídači alespoň nepoznaj, řek jsem si. Kdyţ

jsem si oblík ty kalhoty, kouk jsem se na svý elastický tenisky.

Neměl bych si je taky sundat?

O kus dál jsem viděl krabice s obuví – děsnejma černejma a

hnědejma bufama. Třeba…

„Nikdy!“ zařval jsem nahlas.

Nikdy mě nikdo nedonutí, abych svý krásný elastický tenisky

vyměnil za takovou hrůzu!

Zved jsem ruce a zvolal. „Tak co, Same, uţ je to lepší?“

Spodní čelist mi poklesla. Projel jsem očima místnost. Úplně jsem

zalapal po dechu.

Ashley a Sam byli pryč!

59

XX.

„Haló!“ Civěl jsem do prázdný místnosti. Srdce se mi děsně

rozbušilo. „Co se stalo?“

Byla Ashley lapená hlídačema a odvlečená neznámo kam?

Vyřítil jsem se jako blázen ze dveří – a vrazil jsem rovnou do

nich.

Ashley viděla můj zděšenej výraz. „Šli jsme se s Samem jenom

podívat,“ řekla. „Myslela jsem, ţe vidím S. B.“

„Kdo je to S. B.?“ zeptal se Sam.

„Musíme ho za kaţdou cenu najít!“ vyhrkla Ashley. „Hledáme ho

celej večer. Musíme ho najít rychle.“

Objevil se hlídač v modrý uniformě. Šel pomalým krokem a

pískal si. Kdyţ nás spatřil, přestal pískat.

Boţe, ne, zaúpěl jsem a hned se mi sevřel ţaludek. Uţ zase jsme

lapený!

Těţce jsem polknul.

Hlídač pokračoval v pískání a přešel nás, jako by se nechumelilo.

Všim jsem si, ţe nedejchám. Vypustil jsem z plic dlouhý húúúúúš.

„Ty hadry fakt fungujou!“ zvolal jsem.

„Jak ten S. B. vypadá?“ zeptal se Sam.

„Je to starej chlap, má dlouhý bílý vlasy a ohromný bílý vousy,“

řekla Ashley. „Něco jako Santa Claus.“

Doplnil jsem ji: „Kdyţ jsme ho viděli naposled, měl na sobě

takový velký montérky. Denimový montérky s laclem. A pod nima

černej svetr.“

„Neměl by bejt problém ho najít,“ pravil Sam zkušeně.

„Musíme ho najít,“ vyjekla Ashley poděšeně. „Kdyţ ho nenajdem,

60

uţ nikdy se nedostanem domů!“

Hledali jsme strašně dlouho. Snad celý hodiny.

S. B. nikde.

Najednou mi došlo, ţe mám hlad. Zašli jsme ke stánku s

občerstvením. Na svítící ceduli nad pultem stálo BROOKLYNSKÉ

UZENKY – KRÁLOVSKÁ HOSTINA!

Nakouk jsem dovnitř a spatřil jsem širokej rošt s nádherně

opečenejma klobásama. Tak tohle jsou ty brooklynský uzenky!

pomyslel jsem si.

Zeptal jsem se Sama a Ashley: „Kolik si kdo dá? Já jich sním snad

deset!“

„Jenom jednu,“ řekla Ashley. „A hodně hořčice.“

Sam sklopil oči. „Já nic,“ zamumlal. „Nemám… nemám ani

floka.“

„Já tě zvu,“ řek jsem. „Sehnals nám tyhle šaty.“ Otočil jsem se k

prodavačovi. Měl na sobě bílej plášť a na hlavě vysokou kuchařkou

čepici. „Kolik stojí jedna?“ zeptal jsem se.

„Tři centy,“ odpověděl neochotně. „Tak kolik? Jednu?“

„Tři a hodně hořčice,“ řek jsem. Podíval jsem se na Ashley a

zasmál jsem se. „Kdybysme tu ţili, tak se máme jako prasata v ţitě!“

Sam vyhlíţel zmateně.

„Tam, odkud jsme, stojí jedna klobása přes dolar,“ vysvětlila mu

Ashley.

„Ty kecáš!“ zachechtal se Sam. „Kdo by dal dolar za jednu

uzenku?“ Hned zváţněl. „Vy dva jste bohatý?“

Přepočítal jsem v kapse drobný. Měl jsem minimálně pět dolarů.

„Dneska večer jsme bohatý!“ prohlásil jsem.

„Co kdybychom šli na Odváţnou jízdu?“ zeptal se Sam. „Nikdy

jsem na ní nebyl, protoţe na ni nemám.“

„Musíme hledat S. B.,“ řekla Ashley.

„No, ale přitom bysme se mohli trochu povozit, ne?“ řek jsem.

Pustili jsme se do jídla. Sam nám řek, ţe chodí do Pochodňovýho

parku skoro kaţdej večer. A poněvadţ nemá deseticent na vlez,

prolejzá dírou v plotě u lesa.

Taky nám řek, ţe má čtyři bratry a sestry a ţe bydlej ve

dvoupokojovým bytě nad čistírnou. „Přes den dělám,“ řek.

61

„Roznáším vyčištěný věci. Nemám ţádnej plat, ale občas od

nějakýho zákazníka dostanu dýško.“

Splivnul klobásu asi za dvě vteřiny. Koupil jsem mu další.

Myslím, ţe byl pěkně vyhladovělej.

„Je jasný, ţe všechny prachy musím dávat domů,“ pokračoval.

„Po tom krachu na burze přišel táta o práci. Kaţdej den chodí ven a

něco hledá. Jenţe takovejch lidí je…“ Hlas se mu vytratil.

Koupil jsem další tři brooklynský uzenky a dal jsem prodavačovi

deseticent. Úplně jsme se těma uzenkami přeţrali. Byly fakt super.

Dneska si dáte klobásu a nevíte, jestli se po ní neotrávíte.

„Vezmeme Sama na nějaký kolotoče,“ pošeptal jsem Ashley.

„Oukej.“ Byla pro. „Budeme z nich vyhlíţet S. B.“

Protlačili jsme se davem. Pochodně plápolaly, třepotaly se ve

větru, a naše stíny před náma tančily.

Sam nás zaved k atrakci zvaný Vířivka. Byla to docela sranda.

Vlezete na takový obrovský dřevěný kolo a to kolo se s váma roztočí

a točí se čím dál tím rychlejc a vy se nedokáţete udrţet na nohou a

padáte jeden přes druhýho a řvete. Hlavně holky.

Vypadli jsme z toho kola celý usmátý. Motali jsme se a vráţeli

jeden do druhýho.

Pak jsme šli na autíčka. Bylo to skoro jako dnešní autodrom, aţ na

to, ţe ty autíčka byly kulatější a větší a nejezdily tak rychle.

Z autodromu jsme se vydali na Samovu vytouţenou Odváţnou

jízdu. Vyklubala se z toho vodní skluzavka. Byla vysoká jako horská

dráha – ale nahoru se muselo pěšky! Ţádný vozejčky vás tam

nevyvezly.

Nahoře jsme nasedli do gondoly, která byla udělaná jako dlouhá

kláda, a zřítili jsme se obloukem do vody. Dopadli jsme na hladinu a

děsně to vycáklo.

„Díky moc. Bylo to skvělý!“ prohlásil Sam, kdyţ jsme vyšli ven.

„Vy dva jste fakt kamarádi!“ Byl úplně bez sebe štěstím.

„Tak a na co teď?“ zeptal jsem se a zachrastil v kapse drobnejma.

„Měli bysme hledat S. B.,“ upozornila mě Ashley. Vypadala ve

světle plápolajících a blikajících pochodní trochu divně.

Tak jsem se do těch atrakcí vţil, ţe jsem na S. B. skoro zapomněl.

Vtom udeřil silnej vítr, horkej dech savany, abych tak řek, a

62

nadzvednul plachty stánků a rozhejbal stromy, aţ to v nich

zapraskalo.

„Sakra!“ zařval jsem. Do ksichtu mi vlítly otevřený noviny a

úplně mě oslepily.

Kdyţ jsem je sundal a zase viděl, spatřil jsem nahoře na stránce

datum. Zalapal jsem po dechu.

15. června 1931!!!

„A… Ashley, po… podívej!“ vykoktal jsem. A strčil jsem jí

noviny pod nosánek.

Třepotaly a poletovaly mi v ruce, nemohla to přečíst.

„Je patnáctýho června!“ vydech jsem. „Ashley! 1931!

Nevzpomínáš si?“

Pusa se jí otevřela. Vytrhla mi noviny a vykulila oči na datum.

„Blíţí se tornádo!“ vykřik jsem.

Ashley ztuhla. Noviny jí vyletěly z ruky a odvlály pryč. „Jamesi –

to je náš konec!“

63

XXI.

„Tornádo? Jaký tornádo? Trochu fouká vítr,“ řek Sam. Podíval se

na oblohu. Byla černější neţ předtím. Hvězdy zmizely. Zatáhlo se.

„Asi bude pršet.“

„Ty nic nevíš!“ ječela Ashley. „Blíţí se tornádo! Strašlivý

tornádo!“

Sam se uchichtnul. Myslel, ţe si na něco hrajem. „Děláte si ze mě

srandu, co?“

„Neděláme,“ řek jsem mu. „Je to pravda. Musíme varovat lidi!“

„Musej utýct!“ křičela Ashley. „Nikdo nesmí zůstat v parku!“

„To fakt myslíte váţně?“ zeptal se Sam nejistě.

Vítr uţ fičel bez přestání. Po zemi lítaly klobouky. Ţenský si

chytaly sukně a drţely si je na kolenou. Lidi se smáli, nastavovali

proti větru tváře, bavili se jako na nějaký atrakci.

Jenom Ashley a já jsme věděli, ţe je ta zábava za chvíli přejde, ţe

se za chvíli stane něco hrůzostrašnýho!

Co jsme měli dělat? Jak jsme ty lidi měli varovat?

Ashley ukázala na dva chlapy v uniformách, který se opírali o

bílou budku informátora. „Řekneme to hlídačům!“ vyhrkla.

Oběhla partu kluků a holek, který tam pobíhali s nataţenejma

rukama a hráli si na letadla unášený větrem. Rozběhli jsme se za ní.

„Musíte okamţitě vyklidit park!“ obořila se na ty hlídače.

Zírali na ni, úplně zapomněli, ţe se maj tvářit přísně.

„Všichni musej okamţitě pryč! Blíţí se tornádo!“ křičela.

Hlídači se po sobě podívali. Jeden z nich měl blonďatýho kníra.

Pod ním se mu objevily zuby. S největší pravděpodobností se jednalo

o úsměv. „Bojíš se větříčku, holčičko?“

64

Ashley úplně pěnila. Nevěděla, co na to říct.

Přiskočil jsem jí na pomoc. „Ne! Věřte jí! Ona to ví! Za chvíli tu

bude tornádo. Musíte vyklidit park! Musíte!“

Druhej hlídač okázale zívnul. „Jděte si po svejch, blbouni!“ řek

otráveně.

„Jestli máte zájem o šprťouchlata,“ přidal se ten s knírem, „tak

jděte támhle k tomu stanu. Tam se nasmějete, aţ vás bude bolet

huba.“

„Vy nám nerozumíte!“ nedala se Ashley. Zoufale rozhazovala

rukama. „My víme, co bude! My víme, ţe tornádo zničí celej

tenhleten park! Musíte udělat, co vám říkáme! Přicházíme z

budoucnosti!“

Hlídači vyprskli smíchy.

„Mazejte odsud, spratkové,“ řek ten s knírem a udělal na nás,

abysme jako koukali padat. „A pozdravujte toho komika Bucka

Rogerse.“

„A Flashe Gordona,“ dodal ten druhej se smíchem.

Ashley měla vzteka, ţe se málem rozbrečela. Ruce se jí svíraly v

pěst.

Otočili jsme se a šli jsme pryč.

„Cos to říkala? Ţe znáš budoucnost?“ zeptal se Sam a podrbal se

ve vlasech. „Já to nechápu. Proč myslíš, ţe se zrovna tady tudy

přeţene tornádo?“

„Teď není čas na vysvětlování,“ odpověděla Ashley. Sekala

očima po skomírajících pochodních.

„To je fakt,“ řek jsem a rozhlíd jsem se. „Musíme najít S. B.“

„Říkal, ţe tu byl ten večer, kdyţ přišlo tornádo,“ pronesla

zamyšleně. „Takţe musíme hledat. Musíme tenhle park pročesávat

kousek po kousku, dokud ho nenajdeme.“

Vtom mě napadla další inteligentní myšlenka. „Ashley – v

takovýmhle parku by měli bejt amplióny. Rozumíš? Amplióny,

kterejma se hlásej informace z nějaký ústředny, nebo tak něco!“

„Jasně!“ vydechla Ashley a oči se jí rozzářily. „To je geniální

nápad!“ Otočila se k Samovi. „Same, kde je tady ředitelství, nebo jak

se to jmenuje? Můţeš nás tam dovíst?“

Sam ukázal před sebe. „Správa parku. Támhle. Kousek od hlavní

65

brány. Ale…“

„Řekneme jim, aby to ohlásili!“ vykřikla Ashley a rozběhla se

směrem, kterým ukazoval Sam. „Můţou říct, ţe se zavírá, aby kaţdej

odešel.“

„A můţou taky říct, ţe pan S. B. se má neprodleně dostavit k

hlavní bráně,“ dodal jsem v poklusu. „Dostaví se a řekne nám, jak se

dostaneme domů!“

Bylo to perfektní. Jednoduchý. Jako všechny geniální věci.

Kdyţ to vyjde, zachráníme spoustu lidí – a sami se vrátíme do

našeho času.

Ale co kdyţ to nevyjde…

Ne, na něco takovýho radši ani nepomyslet!

Jak jsme se hnali mezi lidma, najednou jsem si uvědomil, ţe je

nezvyklej klid.

Nic se nehejbalo. Vzduch stál, doslova visel mezi nebem a zemí,

abych tak řek. Nepohnul se ani lísteček.

Po zádech mi přeběh mráz. Věděl jsem co to je.

Klid před bouří.

66

XXII.

Nad parkem se rozhostil klid. Děsivej klid. A my jsme tím klidem

běţeli k správě parku.

Odněkud z dálky byl slyšet kolotoč.

Lidi se proměnili v panoptikum veselejch tváří. Některý koukali k

obloze. Místo černá byla najednou ţlutá, jako by ji někdo přetřel

zbytkem barvy na potrubí.

„Rychle! Rychle!“ pobízela nás Ashley.

Klusali jsme se Samem těsně za ní.

„Támhle je to!“ zvolal Sam.

Ukázal na plac, kde stála dlouhá cihlová budova. V ţádným okně,

který bylo z týhle strany vidět, se nesvítilo.

S děsným funěním jsme doklusali ke dvěma skleněnejm dveřím.

Uvnitř byla tma. Normální tma.

Ashley zalomcovala jedněma dveřma. Nic. Zkusila druhý. Taky

nic.

A pak jsem si všim řetězu prostrčenýho dveřníma drţadlama.

Visel na něm mosaznej zámek.

„Co chcete, mládeţi?“ ozval se přísnej hlas.

Prudce jsme se otočili. Byl to vysokej kolohnát v modrý uniformě.

Měl dlouhej, úzkej obličej. Vypadal jako kůň. Modrou čepici měl

šoupnutou na zátylek a pod kšiltem měl rovný vlasy barvy suchý

slámy. Černý oči měl zúţený do štěrbinek.

„Mu… musíme zařídit hlášení!“ vykoktal jsem.

A Ashley zoufale zaječela: „Musíme se dostat dovnitř! Park se

musí okamţitě vyklidit!“

„Kanceláře jsou zavřený,“ řek hlídač.

67

Koňská čelist se mu pohybovala, jako by přeţvykoval obrok. Ale

nebyl to obrok, byla to ţvejkačka. Hodil rukou k tmavejm dveřím.

„Končej v pět, páni ouřadové,“ povzdych si.

„Ale park se musí vyklidit!“ opakovala Ashley s rukama na

drţadlech. „Musíme varovat lidi…“

Hlídač se zahleděl na oblohu. „Bude lejt,“ řek. „V ţivotě jsem v

noci neviděl takhle ţlutý nebe.“

„Vy vůbec nevíte, co se blíţí!“ ječela Ashley. „Tornádo! Zahynou

spousty lidí! Musíme jim říct, aby utekli domů!“

Hlídač přeţvykoval. Civěl na Ashley, jako by ji vůbec nevnímal.

„Jo, moţná sprchne,“ poznamenal spíš pro sebe. „Vítr se

uklidnil.“

„Ne. Moje sestřenice má pravdu…“ začal jsem. „Tornádo…“

Ale on mě zarazil. Zved velkou, kostnatou ruku, jako by stavěl

náklaďák. „Kanceláře jsou zavřený,“ opakoval stejným hlasem.

„Ţádný hlášení nebude.“

„A jak teda máme lidem říct, aby utekli?“ zeptala se Ashley.

Hlídač pokrčil ramenama. „Nijak,“ odpověděl. Podrbal se na čele.

„Radši byste se měli starat o kolotoče, mládeţi. Kde máte rodiče?

Utíkejte za nima, kdyţ se bojíte deště.“

Nešťastně, nebo spíš vztekle, jsem zasyčel. Ten hlídač nám

nepomůţe. Jenom s ním ztrácíme čas – drahocennej čas.

Obloha vypadala čím dál tím hůř. V ţlutým nátěru vznikly ošklivý

šedivý kocoury. Měl jsem dojem, ţe uţ v dálce slyším hukot

gigantickýho větrnýho víru – byl to podobnej hukot, jako kdyţ

skončej prázdniny a člověk přijde první den do školy.

Popad jsem ségrnici za ruku. „Ashley, pojď odsud!“

Ale ona se mi vytrhla. Postavila se před hlídače a uhodila na něj:

„Dá se tady nějakým způsobem vyvolat, ţe se má někdo dostavit k

hlavní bráně? Sháníme člověka jménem S. B. Walters. Je vůbec

nějaká moţnost, jak mu to dát vědět? Ampliónama nebo tak?“

Hlídač zavrtěl hlavou. „Ţádný amplióny tu nejsou,“ řek. „Nemám

ponětí, jak by se dal někdo vyvolat.“ Konečně se zatvářil, jak se patří

krutě, a zařval: „Uţ ať vás tu nevidím! Nechtějte mě naštvat,

spratkové! Jasný?!“

„Ashley, pojď,“ řek jsem. „Musíme něco dělat.“ Odtáh jsem ji

68

pryč, aby třeba hlídačovi v afektu neublíţila. Uprostřed placu jsem se

ohlíd. Kolohnát se opíral o skleněný dveře a krutě nás sledoval.

„Proč nám nikdo nechce pomoct?“ úpěla Ashley. „Proč nás

nechtěj poslouchat? Co je to za generaci?! Copak ty lidi nechápou,

co se na ně řítí? Bu… bude to něco strašnýho, Jamesi! A… a my v

tom budeme taky!“

„To vím,“ řek jsem a sek jsem očima k šedoţlutý obloze.

Vtom mi došlo, ţe Sam celou dobu nevypustil jediný slovo. Otočil

jsem se. Díval se na nás, dokonce byl řek, ţe koukal jako blázen.

„Same, co je s tebou?“ zeptal jsem se.

„Co jste to říkali za jméno?“ vydech. „Koho jste říkali tomu

hlídačovi, ţe chcete najít?“

„S. B. Walterse,“ odvětila Ashley. „Toho starýho chlapa s bílejma

vlasama a vousama, co ho celou dobu hledáme. Jmenuje se S. B.

Walters.“

Sam málem upad. Brada mu poklesla aţ na tričko. Vytřeštil oči a

zařval: „To není moţný!“

„Co? Co není moţný?“ zeptal jsem se ho.

„Já se jmenuju S. B. Walters!“

69

XXIII.

Teď jsme zase my koukali jako blázni. Ashley popadla Sama za

ruku.

„Ty jsi cvok!“ vybafla na něj. „Co to povídáš?“

„Jmenuju se S. B. Walters,“ opakoval Sam a bylo na něm vidět, ţe

je z toho zmatenej. „Sam Barney Walters. To je celý moje jméno.“

„Ale ty… ty…“ koktala Ashley a pořád ho drţela. „Chceš říct, ţe

my tady celý ty hodiny…“

„To snad není pravda!“ zvolal jsem a zatřepal hlavou. Pak jsem se

rozchechtal. Boţe, jak jsme mohli bejt s Ashley tak děsně

negramotný?

My hledáme starýho chlapa a přitom jsme se vrátili o víc jak

šedesát let nazpátek! V roce 1931 musel bejt S. B. Walters kluk – ne

ţádnej dědek! Boţe, jak jednoduchý počty! Lítáme jako splašený po

parku tam a zpátky a hledáme S. B. Walterse – a on je zatím celou

dobu s náma!

„A proč mě vůbec hledáte? Odkud mě znáte?“ zeptal se S. B.

„Nerozumím tomu. Jsem z toho úplně pitomej.“

„My taky,“ řek jsem.

„Teď ti to nemůţeme vysvětlovat. Není čas,“ řekla Ashley a

zvedla hlavu. Obloha zase potemněla. „Vrať nás zpátky do našeho

času – a bude to! Oukej, S. B.?“

„Ééééé?“ Brada mu poklesla ještě víc. Skoro aţ do pasu. „Kam, ţe

vás mám vrátit?“

„Pryč odsud,“ odpověděla Ashley netrpělivě. „Pošli nás zpátky,

vlastně dopředu, nebo jak bych to řekla, do našeho času!“

Zíral na ní a děsně přemejšlel. Konečně se zeptal: „A jak to mám

70

udělat?“ Byl zaraţenej. Jako vojáček z umělý hmoty. „Hele, Ashley,

vůbec nevím, co po mně chceš.“

„Ale ty jsi jedinej, kdo nám můţe pomoct!“ ječela. Byla úplně

vytočená.

Poloţil jsem jí ruku na rameno, snaţil jsem se ji uklidnit. Podíval

jsem se na Sama. Byl z nás na mrtvici. „Můţeš nás dovíst k

Monstru?“ zeptal jsem se.

„K čemu?“

„Kdyţ najdeme Monstrum, třeba na něm budeme moct odject do

budoucnosti,“ pravil jsem inteligentně.

„Jasně! To je perfektní nápad!“ řekla Ashley. „S. B. – rychle!

Zaveď nás k Monstru!“

„Nezlob se,“ řek S. B. nešťastně, „ale já ti fakt nerozumím. V

ţivotě jsem o ţádným Monstru neslyšel.“

Ashley vypustila dlouhej, zklamanej povzdech. Ramena jí

poklesly. „To není moţný,“ zachrčela. „On nám nepomůţe. On

vůbec neví, co má dělat.“

A pak to začalo.

71

XXIV.

Začalo to jako vzdálenej šepot. Šepot přešel v hukot a pak v děsnej

rachot. Stromy se třásly. Obloha ztmavla ještě víc.

Plameny pochodní byly ohnutý dolů. Blikaly. Skomíraly.

„Jsme v pasti,“ řekla Ashley. „Neunikneme!“

„Sorry,“ řek S. B. Ashley se rozběhla do davu u hlavní brány.

Vyrazili jsme za ní. „Sorry,“ drmolil S. B., „fakt bych vám pomoh,

kdybych věděl jak.“

„Musíme najít nějakej úkryt,“ křičel jsem do toho rachotu. „Třeba

je tu někde nějakej sklep nebo něco, nějakej suterén, bunkr, kde

bysme se mohli schovat!“

„Ale co ty lidi tady?“ křičela Ashley. „Musím jim to říct.“

Byli jsme zase u kolotočů. Před náma, na dřevěný rampě stanu

stál komediant s mastným knírem a hlásnou troubou a vyřvával ty

svý děsný fóry. Lákal lidi na dvouhlavýho chlapce a hadí ţenu.

Nikomu zřejmě nepřišlo divný, ţe ho v tom rachotu vůbec neslyšej.

„Ashley, co blázníš?!“ zaječel jsem.

Bylo pozdě. Vyskočila na rampu a vytrhla komediantovi hlásnou

troubu z ruky. Komediant začal vykřikovat nějaký sprosťárny, ale

ztratil přitom balanc a spad z pódia na asfalt. Konečně si taky natlouk

kolena někdo jinej neţ já.

„Lidi, utečte!“ vřískala Ashley do hlásný trouby. „Blíţí se

tornádo! Utečte! Copak neslyšíte ten rachot? To je tornádo!“

Bylo to marný, nikdo ji neslyšel a ani neposlouchal. Lidi se smáli,

mysleli si, ţe to patří k programu.

„Blíţí se tornádo!“ křičela Ashley. „Utečte z parku pryč!

Tornádo!“

72

Stan se pod nárazama větru úplně prohýbal, ale lidi pořád lezli

dovnitř.

Dva starší kluci v rozevlátejch košilích se z Ashley mohli potrhat

smíchy. Jeden dědek a jedna bába kroutili pohoršeně hlavama, asi si

mysleli, ţe před stanem tam dochází k nějaký výtrţnosti.

Vichr se řítil parkem sem a tam, strhával vlaječky, rozechvíval

chatrný konstrukce atrakcí. Někde opodál vřískaly malý děti,

poněvadţ něco podobnýho v ţivotě nezaţily. Vítr jim bral ten vřískot

od pusinek.

Obloha uţ byla skoro černá. Běsnící vichr byl horkej a vlhkej.

„Tornádo! Utečte odsud! Prosím vás, lidi, poslouchejte mě!“ řvala

Ashley vytrvale do hlásný trouby.

Podíval jsem se po komediantovi. Drţel si na hlavě klobouk, aby

mu neuletěl a hovořil s dvěma hlídačema. Hulákal, zuřivě

gestikuloval a ukazoval na Ashley.

„Proboha!“ zařval jsem. „Oni ji seberou!“

Rozběhli jsme se k ní. Nemuseli jsme jí nic vysvětlovat. Taky ty

hlídače viděla. Hnali se k rampě a strašně se přitom šklebili.

Komediant cupital za nima.

Ashley zahodila hlásnou troubu. Všichni tři jsme vyrazili proti

fičícímu větru. Tlačilo nás to zpátky. Sklonili jsme hlavu a zabrali,

jak nejvíc to šlo.

Ohlíd jsem se. Uţ se za náma hnali čtyři hlídači.

„Zdrhejte!“ křičel jsem. „Nezastavujte se!“ Vítr mi rval slova od

pusy.

Byl to tak děsnej vichr, ţe jsem nemoh dejchat. Vzduch byl plnej

prachu. Cejtil jsem ten prach v puse. Skřípal mi mezi zubama.

Natahoval jsem ho do plic.

Uţ jsem ani neviděl. Musel jsem zavřít oči.

Kdyţ jsem je zase otevřel, zjistil jsem, ţe se řítím proti dřevěnýmu

plotu.

„To je konec!“ zařval jsem.

Ohlíd jsem se. Hlídači nás dotahovali. Viděli, ţe jsme v pasti a

bylo to na nich vidět. Teď si na nás smlsnou. Jestlipak taky v roce

1931 házeli trestance krokodýlům do řeky Zambezi? pomyslel jsem

si. Nebo do něčeho ještě horšího?

73

Přitisk jsem se zády na plot, zoufale jsem se rozhlíţel, kudy z tý

pasti ven. V úniku nám bránily popelářský vozy zacouvaný po

stranách.

Vítr děsně vyl. Děsně. Přímo strašně.

Hlídači sklonili hlavu a začali se k nám stahovat.

Jsme ztracený, pochopil jsem. Podíval jsem se po Ashley a S. B.

Taky byli nalepený na plot. Vítr rozházel Ashley vlasy na všechny

strany.

„Co teď?“ křičela.

Sotva jsem ji v tý vichřici slyšel. Zahalil mě oblak prachu. Musel

jsem znovu zavřít oči.

Takţe zahyneme v tornádu, řek jsem si na rozloučenou.

Věděli jsme, ţe park bude zničenej – a my s ním.

74

XXV.

Hlídači k nám postupovali v půlkruhu. Byli napuchlí urputností a v

očích měli smrt. Byli přesvědčený, ţe jim nemůţeme utýct. Vichr

zved prázdnou popelnici, která stála opodál, a hodil ji přímo na nás.

Vyjek jsem. Uţ jsem myslel, ţe ji mám na hlavě.

Ale místo toho jsem měl na rameni čísi ruku.

„Tudy!“ křičel S. B. Popad mě za „havaj“ košili a táh mě podle

plotu pryč.

„Kam jdeme?“ vykřikla Ashley.

S. B. neodpověděl.

Klusali jsme za ním těsně vedle sebe, skláněli jsme se proti větru.

S. B. se najednou zastavil a zatlačil na dvě plaňky.

Ty se odsunuly a my se bleskurychle protáhli na druhou stranu

plotu.

Unikli jsme!

„To je ta díra, kterou lezu do parku,“ křičel S. B. Zasmál se. „Jak

jsem viděl ty popelářský auta, hned jsem věděl, kde ji najdem.“

Na děkovný projevy nebyl čas. Upalovali jsme k okraji temnýho

lesa.

Stromy se ohýbaly pod náporem vichru a děsně to v nich hučelo.

Bylo to, jako by obţivly a vyskočily ze země a tancovaly na oslavu

toho, ţe se nám podařilo uniknout.

Jenţe – unikli jsme?

Komu? Hlídačům?

A co tornádo?

Měli jsme vůbec nějakou šanci?

Teď jsme o tom nemohli přemejšlet. Museli jsme najít nějakou

75

bezpečnou skrýš.

Ohlíd jsem se. Moc jsem toho neviděl, ale to, co jsem viděl, mi

stačilo. U díry v plotě se míhaly temný postavy. Hlídači byli urputní

jako buldoci. „Zdrhejte!“ křičel jsem. „Jsou za náma!“

S. B. zakop a řachnul sebou do trávy.

Přiskočili jsme k němu a vytáhli ho na nohy.

Znovu jsme se rozběhli – a po pár krocích jsme se zastavili. Valilo

se na nás něco temnýho.

V prvním okamţiku jsem myslel, ţe je to nějaká černá obluda,

která se rozhodla, ţe nás zašlápne.

Ale pak jsem rozeznal ţeleznou konstrukci. Tyčila se nad náma k

černý obloze.

„Monstrum!“

Zařvali jsme to s Ashley oba naráz.

Nevěřil jsem svým očím. Boţe, snad tady nestálo celou tu dobu,

co jsme pobíhali po parku?! Dostaneme se na něj? Podaří se nám

odject z roku 1931 zpátky – nebo dopředu, nebo co – do našeho

času?

Byly slyšet drsný hlasy hlídačů.

Znovu jsme vyrazili.

Po několika krocích jsme se vyšvihli na rampu.

„Vozejčky – jsou tady!“ zajásala Ashley.

Ano. Ze tmy se vynořily vozejčky, jako by nás čekaly.

Ţe by uţ drnčely nedočkavostí, aţ na ně nasedneme?

Ba ne, jenom sebou mlátily ve větru.

Ashley skočila do první soupravy. „Rychle!“ zaječela.

S. B. se vrhnul k ovládacímu panelu.

„Zatáhni za páku!“ křičel jsem na něj. „A pak naskoč za náma!“

Hupsnul jsem k Ashley. S. B. přitáh páku k sobě.

Vozejčky se s drcnutím rozjely. „Povedlo se!“ zařval jsem.

Kolečka začaly drkotat po kolejnicích.

„Proboha, S. B.!“ zaúpěla Ashley.

Podíval jsem se, co se děje – kde je S. B.

„Ne!“ uniklo mi z pusy. Viseli na něm dva hlídači a táhli ho od

panelu pryč. „S. B.!“

Vozejčky nabíraly rychlost.

76

S. B. se bránil, chtěl se vytrhnout, ale drţeli ho pevně.

„S. B.! S. B.!“ ječela Ashley pořád dokola. „S. B.!“

Zoufale na nás volal, abysme mu pomohli.

Jenţe my jsme uţ nemohli nic dělat.

Souprava se řítila vpřed.

Vtom se něco mihlo vzduchem. Dvě temný postavy.

Zbývající dva hlídači.

Skočili do našeho vozejčku a dopadli na sedátka přímo za náma.

77

XXVI.

Hodilo to se mnou na záda. Souprava začala stoupat.

Vítr nám rval vlasy, fičel, hvízdal, hučel, rachotil. Úplně mi z toho

zalehlo v uších.

Vjedeme rovnou do tornáda! pomyslel jsem si.

Z tohohle se nikdy nedostaneme. Nikdy!

Větrnej vír nás odnese i s těma pitomejma vozejčkama.

Ale i kdyby se nám tornádo nějakým zázrakem vyhnulo, stejně

neunikneme, pokračoval jsem v přemejšlení. Hlídači nás zatknou a

zavřou. Je to marný…

Nahoru, nahoru. Horská dráha nás unášela přímo do náruče

běsnícího ţivlu.

A přišel drţkopád. Letěli jsme dolů a šíleně jsme s Ashley

vřískali.

Dolů, do propasti vichru a vraţednejch temnot.

Náš řev zaniknul v ohlušujícím hukotu – hukotu tornáda.

Souprava s náma švihla do větrnýho víru, do hustýho, ţhavýho

prachu, tak hustýho, ţe jsme nemohli dejchat, ale na tom uţ stejně

nezáleţelo, byl konec – z víru tornáda se ještě nikdy nikdo nedostal!

A znovu nahoru. Další prudký stoupání.

A další drţkopád.

Najednou padla mlha. Ucejtil jsem na tváři chladný kapky rosy.

Kam se poděl ten hukot?

Ţe bysme z toho tornáda přece jen unikli?

Uháněli jsme po horský dráze a mlha kolem nás houstla.

Vyneslo nás to do mraků, pomyslel jsem si. Do chladnejch

nebeskejch mraků.

78

Prudká zatáčka. Skřípot koleček. Souprava se naklonila.

Zuřivě jsem se drţel takový tý tyče. Děsně to se mnou házelo.

Mlha byla tak hustá a stíny tak rozmazaný – nevěděl jsem, jestli

mám otevřený nebo zavřený oči.

Pak jsme zpomalili a zastavili se.

Ticho. Seděli jsme s Ashley ve vozejčku a nad náma svítil měsíc.

Podíval jsem se na ni. Byla dvojnásobně bledá. Jednak od

měsíčních paprsků a jednak hrůzou.

Děsně jsme dejchali, pořád jsme se drţeli tý tyče.

Konečně jsem se vzpamatoval a vysoukal na nohy. Přidrţel jsem

se opěrátka a vylez jsem z vozejčku na rampu.

Měl jsem nohy jako z gumy, ale byl jsem gentleman, a tak jsem

podal Ashley ruku a pomoh jsem jí taky vystoupit.

Ţádnej vítr nefoukal. Měsíc se na nás usmíval z černý, hvězdnatý

oblohy, jako by se nic nestalo.

Moment, ti dva hlídači!

V tom fofru jsem na ně úplně zapomněl.

Byli přece s náma. Řítili se s náma tmou, vyjeli s náma z větrnýho

víru, zahučeli s náma do tý hustý bílý mlhy…

Boţe, neunikli jsme jim!

Otočil jsem se zpátky k soupravě, připravenej zvednout ruce a

nechat se odvíst do temnýho podzemního vězení plnýho hladovejch

krys – jako v tom filmu s Clintem Eastwoodem.

„Jéééééé!“ vyjekla Ashley zděšeně.

Taky se mi otevřela pusa, ale ţádnej zvuk nevyšel.

V našem vozejčku seděli dva nehybný kostlivci. Z kostí jim visely

cáry zetlelý modrý látky.

79

XXVII.

Zírali jsme v hrůze na to, co zbylo ze dvou hlídačů z roku 1931.

Zírali jsme na šedozelený kosti, prázdný, černý oční důlky, na

rozšklebený lebky.

„Jamesi… co… co se to stalo?“ vykoktala Ashley.

„A… asi jsme se o… opravdu vrátili,“ vykoktal jsem taky. Nemoh

jsem od těch kostlivců odtrhnout oči. „Cestovali jsme v čase. Vrátili

jsme se z doby před šedesáti lety zpátky do současnosti… nebo

dopředu? Nevím.“

„Ale co ti hlídači?“

„Podle mě umřeli, protoţe mezitím zestárli,“ řek jsem.

A jen jsem to dořek, kosti se začaly bortit.

Cáry modrý látky – to, co kdysi byly uniformy – vyletěly do

vzduchu a odvlály někam pryč.

Kosti se změnily v hromádku šedýho prachu. A ten prach se taky

zved do vzduchu a taky odletěl pryč.

„Starej S. B. nás poslal do roku 1931,“ pravil jsem inteligentně.

„Moţná chtěl, abysme varovali lidi před tornádem, aby se

zachránili.“

„To ovšem nešlo,“ pravila Ashley ještě inteligentnějc neţ já.

„Historie se nedá změnit. Nikdo nemůţe předělat minulost.“

„Právě jsme to poznali na vlastní kůţi,“ řek jsem. „Vůbec nic jsme

nezmohli.“

„A jsme určitě zpátky doma?“ zapochybovala Ashley.

Chtěl jsem taky zapochybovat a uţ jsem kvůli tomu otevřel pusu,

kdyţ vtom se ozval přísnej hlas.

„Co tady děláte?!“

80

Dopadly na nás šajny silnejch baterek. Museli jsme si zakrejt oči.

V tý tmě se mi hned zjevil Clint Eastwood, jak bojuje s krysama.

Byli jsme lapený.

Hlídači z bezpečnostní agentury nás odvedli do kanceláře

zábavního parku Královskej ostrov a zavolali k nám domů.

Řekli jsme, ţe jsme po zavírací době zůstali zamčený v parku a

nevěděli, co máme dělat.

„Měli jste se okamţitě ohlásit tady na stanici a ne tu pobíhat jako

blázni a hledat dobrodruţství,“ ušklíb se velitel a zavrtěl hlavou.

Děsně jsme se omlouvali.

„Mohli bysme se ještě vrátit a rozloučit se s S. B.?“ zeptala se

Ashley.

Velitel vykulil oči. „On tam s váma byl ještě někdo?“

„S. B. Walters,“ odpověděla Ashley. „Takovej ten starej pán, co v

noci na Monstru testuje vozejčky.“

Hlídači se po sobě podívali. A jeden se jí zeptal: „Poslyš, nemáš

náhodou horečku?“

A druhej řek: „Na Monstru ţádnej starej pán nic netestuje.“

Koukali jsme, nevěděli jsme, co na to říct.

Všechno nasvědčovalo tomu, ţe nás ani nezavřou, ani

neodbouchnou, ani neskončíme v řece Zambezi v zubech krokodýlů.

Abych si to ověřil, zkusil jsem se zeptat: „Nemohli bysme na mámu

počkat venku?“

Velitel si nás zkoumavě prohlíd. „A neutečete zase?“

„Ne. Přísahám,“ řek jsem.

„Počkejte támhle u brány,“ řek velitel a ukázal z okna.

Vyklusali jsme s Ashley zpátky na vzduch. Park byl pustej a

prázdnej. Na cestu k hlavní bráně nám svítil roztomilej měsíc.

Ashley se zahihňala a řekla: „Příště uţ se takhle blbě chytit

nenecháme.“

Zarazil jsem se. „Co? Jaký příště?“

Chtěl jsem jí říct, ţe ţádný příště nebude – ale vtom mi padlo

něco do oka.

Byla to velká mosazná deska přidělaná na zdi vedle brány. Leskla

se měsíčních paprscích jako něco děsně vzácnýho.

81

Ashley ji taky viděla. Přistoupili jsme blíţ a četli:

V TĚCHTO MÍSTECH

STÁVAL

POCHODŇOVÝ PARK

VZPOMEŇME NAŠICH DRAHÝCH,

KTEŘÍ

15. ČERVNA 1931

PADLI ZA OBĚŤ

NIČIVÉMU ŢIVLU

Zrak mi sjel na dlouhej seznam jmen vyrytejch do mosazi.

Ashley a já, oba společně jsme nahlas přečetli jméno, který na

desce stálo jako poslední: „S. B. WALTERS.“

„Nezachránil se,“ řekla Ashley smutně. „Zahynul v tornádu.“

„Ale jak…“

Radši jsem tu otázku nevyslovil. Stejně nebyla moc inteligentní.

Za branou se objevily světla auťáku zajíţdějícího na parkoviště.

Máma. Přijela nás vyzvednout. To zas bude pohlavků…

Najednou jsem v nočním vzduchu zaslech slaboučkej zvuk –

povědomej zvuk.

Podíval jsem se na Ashley. Taky to slyšela.

Naslouchali jsme v tichosti zvuku, kterej k nám dolejhal odněkud

ze zadní části parku.

Byl to hukot vozejčků na horský dráze?

Nebo se začal zvedat vítr?

82

I.

Jízda skončila a vozejčky s rachotem dojely. Spokojeně jsem si

vydechl. Húúúaaaaauš!

Otočil jsem se ke svý sestřenici Ashley Franksový a zachrčel:

„Tak co jsem říkal?“ Hrdlo se měl ochraptělý řvaním a ječením,

který trvalo snad pět minut.

Ashley se pustila takový tý ţelezný tyče. „Měl jsi fakt pravdu,

Jamesi. Bylo to jedničkový!“ řekla a usmála se.

Byli jsme s Ashley v paramounťáckým Královským ostrově

znovu po roce a byli jsme úplně kolotočově vyhladovělý, abych tak

řek. Byli jsme na Monstru uţ třikrát.

Při poslední jízdě jsme zkusili zajímavou novinku. Projeli jsme

největší drţkopád se zavřenejma očima!

Moţná si řeknete, a co jako? No, jen si nemyslete. Kdyţ zavřete

oči a řítíte se po hubě dolů, je to, jako kdybyste se vraceli z vesmíru a

došlo ke katastrofě. Padáte a naděje ţádná. Prostě konec. Je to šílený!

Ukázal jsem Ashley na vlasy. Trčely jí z hlavy, takţe připomínala

ty drţtičky z komiksů, co lítaj vzduchem ze skály na skálu.

Usmívala se a dusala si vlasy oběma rukama zpátky. Jo, to je

Monstrum. Zdevastuje vám účes, zdevastuje vám hrdlo, zdevastuje

vám všechno.

Je to největší a nejlepší horská dráha na světě.

Vylezli jsme na betonovou rampu. Nohy se mi podlamovaly.

Potáceli jsme se mezi lidma a kaţdej říkal, ţe je to super. Úplně

kaţdej, fakt ţe jo.

Ashley se zastavila.

„Ještě jednou, Jamesi!“ vyhrkla a v očích se jí divně zablesklo.

83

Otočil jsem se a zvedl hlavu. K noční obloze se tyčila obrovská

černá konstrukce rozzářená slavnostníma ţárovkama – divoká,

nebezpečná, střemhlavá, děsně rachotící horská dráha Monstrum. Byl

jsem uchvácenej. Chvíli jsem snad ani nedejchal.

Zachvěl jsem se.

Říkalo se, ţe v noci na Monstru straší duch.

Jasně, lidi rádi vykládaj strašidelný věci, poněvadţ se chtěj děsně

bát.

Ale ve skutečnosti na duchy nevěřej. Co vy, taky nevěříte? No,

však počkejte!

Ségrnice a já, my dva, víme svý.

Teď jí ovšem nešlo o ducha, byla prostě nadšená a chtěla se ještě

jednou svézt.

Ashley miluje dobrodruţství. Ale jen do tý doby, neţ k němu

doopravdy dojde. Pak ječí jako pominutá a chce z toho pryč.

Já dobrodruţství nijak zvlášť neholduju, ovšem kdyţ se ocitnu ve

smrtelným nebezpečí, zachovám se statečně, dokonce bych řek

hrdinsky.

„Je pozdě…“ pípnul jsem.

Popadla mě za ramena. „Ale no tak, Jamesi.“

„Jsem ztahanej,“ řek jsem.

Kouk jsem na hodinky. „A za chvíli zavíraj.“

„Ale no tak, Jamesi,“ hučela do mě. „Jenom jednou. Co nám to

udělá? Co je s tebou? Bojíš se v noci venku, nebo co?“

Ušklíbl jsem se a znovu jsem se podíval nahoru. Byl skoro úplněk.

Odevzdaně jsem vydech: „Oukej, tak ještě jednou.“ Pro jistotu

jsem zved jeden prst.

Vyškub jsem se jí a dodal: „Nejdřív si ale dojdu něco koupit.

Potřebuju doplnit energii. Jsem totiţ profík.“

Ashley mě šťouchla do břicha. „Tak dělej!“

Otočila mě a popostrčila ke stánku s občerstvením. „Jdi se doplnit,

nádobo. A mrskni sebou. Uţ některý vozejčky vyřazujou a šoupou je

stranou.“

Odklusala na konec fronty a srandovně přitom klapala svejma

červenejma dřeváčkama.

Upaloval jsem ke stánku. Naštěstí tam byl jenom jeden kluk. A

84

naneštěstí nevěděl, co si má dát.

Na zádech na tričku měl svítícího brontosaura. Upřel jsem na to

zvíře oči, jako bych mu ho chtěl svým ţhavým pohledem propálit,

aby sebou mrsknul a nevybíral si jako brontosaurus.

Ohlíd jsem se. Fronta k Monstru se dala do pohybu.

Ashley zaklapala dřeváčkama a mávla na mě.

Naznačila pusou: „Dělej!“

Bezmocně jsem pokrčil ramenama. Bez balíčku výţivnejch

plněnejch karamel Kreemies nepřicházel další souboj s Monstrem v

úvahu.

Karamely Kreemies byly letos v létě moje bonbóny číslo jedna.

Loni jsem se ţivil Marshmallow Bombs z tureckýho medu, ale ty se

z nějakýho záhadnýho důvodu přestaly vyrábět.

Takţe jsem přešel na Kreemies. Jak to zpívaj v tý reklamě?

„Jenom člověk líný nechce ţvýkat Kreemie…“ tak nějak.

Brontosaurus nevěděl, jestli si má dát ţvejkací bonbóny Mango-

mango nebo ovocný Toot-toots. Já bych si na jeho místě koupil

Mango-mango, poněvadţ vydrţej dvakrát dýl.

Stouply si za mě dvě holky. Jedna byla velká a měla dlouhej

hnědej cop, druhá byla malá a měla zrzavý vlasy jako pankáčka.

Byly o něco starší neţ já a obě měly červeně kostkovaný šortky a

stejný bílý trička s nahejma pupíkama. I ponoţky a tenisky měly

stejný.

Nevím, proč některý kámošky nosej stejný věci. Moţná si myslej,

ţe je lidi budou povaţovat za dvojčata. Tyhle dvě byly tak rozdílný,

ţe nepřipomínaly ani vzdálený sestřenice.

„Vsaď se, Tiffany, ţe to vůbec není tak děsný,“, řekla ta malá.

„Vsaď se, ţe jo,“ řekla ta větší.

Tiffany stočila oči k Monstru. Z místa, kde jsme stáli, byl zakrytej

výhled hustejma černejma stromama.

Zato však byl slyšet rachot – drkotání koleček na kolejnicích a

jekot lidí ve vozejčkách. Jekot sílil a slábnul a zase sílil a vlastně to

nebyl jekot, ale příšernej řev, jako by se jednalo o konec světa.

Bylo to fascinující.

Často jsme místo „jdem na horskou dráhu,“ říkali „jdem si

zaječet.“

85

Malá ke mně hodila bradou. „Zeptáme se tady toho kluka. Zrovna

tam byl. Viděla jsem ho.“

„Fakt?“ Tiffany se na mě podívala, jako bych právě přistál z

expedice na Mars.

Skromně jsem kejv.

„Je to tak děsný, jak se říká?“ zeptala se mě Tiffany nedočkavě.

Zatvářil jsem se, jako ţe se hluboce zamejšlím, a pak jsem řek:

„Jo. Myslím, ţe jde o ţivot.“

Tiffany vykulila oči. „Co jsem ti říkala!“ vyhrkla na svoji

kamarádku. „Na něco takovýho mě nedostaneš.“

Povzdych jsem si a vyloudil smutnej úsměv. „Proč jste sem přišly,

kdyţ se bojíte?“ zeptal jsem se. „Náhodou je to pěkný.“

Znechucen jsem se odvrátil. Lenochod kříţenej se svítícím

brontosaurem se pořád ještě nerozhod. Fronta u horský dráhy se

nebezpečně zkracovala. Ashley směrem ke mně točila balónkem na

gumičce, coţ zřejmě mělo znamenat, abych dělal.

Co jinýho?

Popad jsem nerozhodnýho ţivočicha před sebou za rameno a řek

jsem: „Kup si Mango-mango.“ Vyloţeně jsem to na něj vybaf.

Kluk na mě vytřeštil zrak. Zuby měl zakouslý do spodního rtu.

Tvářičky měl růţový, upatlaný nedávno zkonzumovanou cukrovou

vatou.

„Myslíš?“ zeptal se mě po chvíli úleku.

„Dej na mě,“ řek jsem.

Kluk ve mně zřejmě poznal kolotočovýho experta, poněvadţ

odloţil Toot-toots a koupil si ţvejkací bonbóny.

A pro jistotu ještě pět jinejch druhů sladkostí.

Byl nejvyšší čas.

Projíţděl jsem zrakem řady bonbónů, hledal jsem známej červenej

balíček. V hlavě mi zazněl další slogan z televize: „Naše sladká

Jemmie kupuje jen Kreemie.“

„Tady jsou!“ Popad jsem balíček a doslova jsem hodil drobnejma

po bábě za pultem.

Přihnal jsem se k pokladně právě včas, abych ještě proklouz

dovnitř. Na rampě jsem se rozhlíd po vozejčkách, kde je ségrnice.

Kdyţ jsem ji spatřil, úplně jsem ztuhnul a zíral.

86

Teda tohle! Byl to výkon hodnej mistra!

87

II.

Představte si, moje osobní sestřenice Ashley seděla na prvním

sedátku prvního vozejčku.

Tlemila se jako hvězda.

Sedět na prvním sedátku prvního vozejčku soupravy je sen, kterej

se některejm brontosaurům v ţivotě nesplní.

Je to totiţ absolutně nejlepší plac. Kdyţ jste první, zaţíváte kaţdý

cuknutí, kaţdou otočku, kaţdý stoupání a padání úplně ze všech

nejvíc. Jste jenom vy a smrt. Nic vás od sebe nedělí.

Nevěřil jsem, ţe se mý ségrnici povedlo vybojovat takovej

důleţitej plac, kdyţ byla ve frontě poslední. Jak to dokázala?

„Skvělá práce,“ poblahopřál jsem jí.

Zamrkala modrejma očima. „Holky, co tu seděly, dostaly v

posledním okamţiku strach,“ řekla a poplácala místo vedle sebe.

Uznale jsem kejv. Byl jsem dojatej.

„Zvlášť kdyţ jsem jim řekla, ţe na týhle horský dráze straší?“

dodala.

Zachvěl jsem se. O takovej věcech se neţertuje.

„A není to snad pravda?“ zeptala se mě Ashley.

Radši jsem mlčel. Naskočil jsem dovnitř a zaklap takovou tu

ţeleznou tyč, který se oficiálně říká bezpečností špricle nebo štangle

nebo tak nějak.

„To ti to muselo trvat tak dlouho?“ řekla Ashley, kdyţ jsem se

uvelebil. „Myslela jsem, ţe to nestihneš.“

„To je dhulhý vyfffnění.“

Vykulila oči. „Co?“

Myslel jsem, ţe hovořím jasně. Měl jsem hubu zalepenou

88

karamelovou matlanicí. Usilovně jsem polkl. Po chvíli dávení se mi

to povedlo.

„To je dlouhý vyprávění,“ vydech jsem. Strčil jsem si do pusy

další Kreemie a skousnul.

Z karamely vystříkla matlavá sladkost a zahučela mi do krku.

Další útok na moje dejchací ústrojí.

Sladkej okamţik štěstí.

Naše sladká Jemmie!

Zastyděl jsem se, jak jsem nepozornej.

Nastavil jsem balíček ségrnici pod nosánek. „Vem si.“

Zavrtěla hlavou a ukázala na fixní rovnátka, který měla v puse.

Byly to ty nový, různobarevný, lepší neţ obyčejný drátěný. Ashley

měla růţový.

„Promiň,“ řek jsem. „Pořád zapomínám, ţe máš rovnátka.“

Zvedla oči k nebi. „To je dobrý, klidně zapomínáš. To já nemůţu.

Já to vím furt. Nesmím bonbóny, jabka, kukuřici, tohle a támhleto,

nesmím nic, co mám nejradši. Uţ ty rovnátka úplně nenávidím.“

Ashley rovnátka nenávidí a přitom by mohla bejt ráda, ţe je má,

ţe má ten novej, umělohmotnej typ, takţe jí nikdo nemůţe říct,

„zadrátovaná huba“. Mně se líběj. Mít je já, tak se s lidma, který je

nemaj, vůbec nebavím. Ashley se nechce smát, ani usmívat, ale nic s

tím nenadělá, poněvadţ se stejně pořád hihňá, vţdyť to znáte.

Říkám jí, ţe rovnátka jsou super, ţe jí děsně slušnej, a ona říká, ţe

kecám.

My dva si nejsme vůbec podobný. Ashley má blonďatý vlasy,

modrý oči a je pihovatá a praštěná. Já jsem tmavej, hnědookej a

váţnej, prostě takovej ten blbej, inteligentní typ. Alespoň se tak

ostatním jevím.

Ve skutečnosti mám ohromnej smysl pro humor. A nemám

rovnátka. Nemám dokonce ani jednu plombu.

Máma říká, ţe je to při těch tunách sladkostí, co za den

zkonzumuju, malej zázrak.

Strčil jsem si do pusy další Kreemie a zasunul balíček do zadní

kapsy šortek.

Škublo to a souprava se dala do pohybu.

„A jedéééém!“ zaječela v druhým vozejčku zrzavá holka na svýho

89

kluka. Ten kluk mi připadal pěkně vyjukanej, to teda jo.

Vozejčky nabraly rychlost. Podívali jsme se po sobě s Ashley,

jako bysme tvořili dějiny. A pak to s náma švihlo do opěrátek a

začali jsme stoupat na první ze tří děsnejch drţkopádů. Pomalu a

hrozivě jsme se blíţili k vrcholku obrovský konstrukce.

Ashley měla vytřeštěný oči a zírala před sebe. Blíţil se vrcholek,

kterej vypadal, ţe za ním uţ nic není, jenom tma a moţná i vzduch.

Souprava děsně zpomalila.

Na vrcholku jsme se na zlomek vteřiny zastavili. Ten okamţik

miluju. Je to tak krátkej zlomek vteřiny, ţe by ani nešel namalovat na

stopky. Klid před bouří, nebo tak něco.

Hluboce dole se mihly koruny stromů. Chladnej vítr nám bičoval

vlasy a oděv. Zavalil mě pocit nevýslovnýho štěstí. A pak to přišlo.

Vhhuuuuuummps!

Vozejček se s náma zřítil do hlubin.

Ségrnice zvedla ruce nad hlavu, otevřela pusu a začala ječet.

Padali jsme střemhlav do děsnýho, zelenýho moře lesa, abych tak

řek.

V jekotu všech hrdel, co byly v soupravě, jsme prosvištěli

mazanicí světel a stínů.

Drţel jsem se tý tyče, ruce ztuhlý a vřískal jsem, jako by mě ze

všech stran brali na noţe. Strašná smrt byla neodvratná.

Vţdycky, kdyţ jedu na Monstru, napadá mě, ţe bych ten drţkopád

moh zmáknout bez hlesnutí.

A pak, někde v polovině, zjistím, ţe řvu jako siréna. Mám

otevřenou pusu a jde to ze mě, ţe ani nevím jak. Je to něco šílenýho!

A kdyţ potom zahučíte do tunelu a nastane tma, která vás úplně

pohltí, musíte řvát znova, poněvadţ je to taky něco šílenýho!

„Húúúaaaahhhúúúaaaaúúúú!“ vřískala Ashley.

Jakmile jsme vyjeli z tunelu a vybrali ostrou zatáčku, popadla mě

za ruku.

Vhuummp!

Její vlasy se mi nahrnuly do obličeje, takţe jsem vůbec neviděl.

Neţ jsem je stačil odhrnout, byli jsme pod stoupáním.

Ashley zařvala něco jako: „Teď přijde to nejlepší, Jamesi!“

Zase nás to hodilo do opěrátka a začali jsme se zvedat na druhej

90

drţkopád.

A whuummps! S děsným rachotem a plovoucíma ţaludkama jsme

se zřítili do hluboký, temný propasti. Vítr mi rval obličej na kusy a

vyráţel z očí slzy. Ne, tentokrát jsme to uţ nemohli přeţít!

Světla se před náma rozletěly do stran.

Přeţili jsme. Vozejčky se srovnaly a vlítly do tunelu tak černýho,

ţe jsem nevěděl, jestli náhodou nenastal konec světa. Je to, jako kdyţ

odstartujete do vesmíru a nevíte, jestli se ještě vůbec někdy vrátíte

zpátky.

Z tunelu jsme vypadli do jasný, oslepující záře.

Zalapal jsem po dechu. Ani jsem se nestačil rozkoukat a uţ jsme

zase stoupali vzhůru, přímo proti oranţovýmu kotouči měsíce. A

pak, drrrrrrnnnnnccccc, znovu do propasti a na spirálu a hlavou dolů

do dalšího tunelu.

Souprava začala zpomalovat.

Obličej jsem měl rozpálenej, úplně ošlehanej větrem. Zvonilo mi

v uších i v nose, zuby mi doslova vylejzaly z dásní.

Vozejčky dodrncaly a zastavily se. Seděl jsem, oči zavřený, ani

jsem nedutal.

Znáte ten pocit, kdyţ se po celodenním koupání v mořským

příboji vydrápete po čtyřech na břeh? Kdyţ leţíte v písku a máte

dojem, ţe s váma pořád ještě mlátěj vlny?

Přesně stejný je to na horský dráze, kdyţ vozejčky zastavěj a vy

sedíte a máte zavřený oči. Proţíváte znova kaţdou zatáčku, kaţdej

přemet, kaţdý stoupání a kaţdej drţkopád tý vraţedný jízdy, která

trvá tři minuty a čtyřicet vteřin. A divíte se, ţe jste to přeţili.

Děsně jsem si odfrk.

„Senzace, Ashley. Jsem rád, ţe jsi mě ukecala,“ řek jsem a otevřel

oči.

To není moţný!

To se přece nesmí stát!

Uţ nikdy!

Zatřepal jsem hlavou a zamrkal.

Sedátko vedle mě, na kterým ještě před okamţikem seděla moje

sestřenice Ashley, bylo prázdný!

Ashley uţ zase zmizela!

91

III.

Srdce se mi děsně rozbušilo. Kde je Ashley?

Poloţil jsem si ruku na srdce, jestli náhodou nemám infarkt. Zdálo

se, ţe ne. Dobrý. Musel jsem si zklidnit hlavu. A nejen hlavu, musel

jsem se zklidnit celej. Začal jsem zhluboka dejchat, húúúš-húúúš,

húúúš-húúúš… a tak dále a čím dál tím pomalejc.

Naposled jsem ji zaţil, kdyţ mě oslepily ty její děsný vlasy.

Potom jsem ji slyšel vřískat. Pravý ucho mi od tý doby prakticky

nefungovalo.

Zamyslel jsem se, kdy jsem ten její jekot slyšel naposled.

Třeba vypadla, kdyţ jsme vlítli do toho tunelu.

Ne, to nebylo moţný.

Nikdo nemůţe vypadnout z vozejčku opatřenýho těma

bezpečnostníma štanglema.

Sáhnul jsem na sedátko. Bylo ještě teplý. Napadlo mě jediný

vysvětlení: Ţe bleskurychle vyklouzla, kdyţ jsem seděl a měl

zavřený oči.

Jestli to byl fór, tak to byl teda pěkně blbej fór. Aţ ji najdu, bude

ráda, ţe ji na místě nezabiju.

Jo, já vím, ţe ji nemůţu zabít, poněvadţ je to moje sestřenice.

Kdybych ji zabil, to bych to doma schytal! Moţná bych měl do

konce prázdnin zaracha, nebo tak něco. Ale jednu jí určitě trhnu, aby

si uţ konečně pamatovala, ţe se takový věci nedělaj.

Zved jsem tu bezpečnostní tyč a vylez z vozejčku. Prodral jsem se

mezi lidma k muţovi v modrý uniformě.

Zeptal jsem se: „Neviděl jste náhodou odsud utíkat holku s blond

vlasama a bílejch šortkách?“ Měl jsem blbej, pištivej hlas, kterej mě

92

chytá vţdycky, kdyţ jsem rozčilenej.

„Chlapče,“ řek ten muţ smutně, „máš představu, kolik sem kaţdej

den přijde blonďatejch dívčin v bílejch šortkách?“

To jsem neměl a usoudil jsem, ţe ten modrej muţ ode mě ani

nečeká odpověď, a tak jsem tu otázku velkoryse přešel.

„Mohla vypadnout dřív neţ ostatní. Třeba vyskočila těsně před

dojetím,“ pravil jsem inteligentně. „Víte, neţ vozejčky stačily

zpomalit.“

Zavrtěl hlavou a řek: „Neexistuje. Bezpečnostní závora je

zamčená a neodemkne se, dokud se souprava úplně nezastaví. Vím to

naprosto přesně, protoţe tu hlídám a jsem nato školenej.“

Podíval jsem se na vozejčky a bleskurychle jsem odhad

vzdálenost mezi tou pitomou tyčí a opěrátkem sedátka.

„Víte moje sestřenice je děsně hubená,“ pravil jsem. „Třeba

vyklouzla, i kdyţ byla závora zamčená.“

„Neexistuje,“ řek modrej muţ. „Uděláš nejlíp, kdyţ počkáš

venku.“

Nešťastně jsem pokrčil ramenama.

„Nebo se zeptej na dispečinku, jestli tam nemáš vzkaz,“ dodal a

ukázal někam za lidi. „A měl by sis pospíšit. Park se bude za chvíli

zavírat.“

Podíval jsem se tím směrem. Muţ ukazoval k replice Eiffelovky,

která stála vzadu.

Mlčky jsem kejv a seběh z rampy.

Ashley venku nebyla. Ani nikde poblíţ.

Třeba fakt šla k tomu dispečinku u tý věţe, napadlo mě.

Jenţe proč by to dělala?

Co by z toho měla, aby klusala z horský dráhy k dispečinku a

nechávala mi tam vzkaz, kdyţ vedle mě seděla ve vozejčku. To teda

fakt nevím.

A i kdyby to udělala, co by to asi bylo za vzkaz?

Milý Jamesi, rozplynula jsem se ve vzduchu. Schválně jestli mě

najdeš! Tvoje milující sestřenice Ashley.

Začínal jsem mít pěknýho vzteka. Úplně se mi z toho rozpálily

tváře. Ruce se mi v kapsách denimovejch šortek sevřely v pěst.

Vzal jsem to kolem Vortexu. Vortex je druhá gigantická horská

93

dráha, na který se kaţdou chvíli jede hlavou dolů, takţe za chvíli ani

nevíte, jak se jmenujete a kde bydlíte. Byli jsme na ni s Ashley před

obědem. Nalačno, abych tak řek.

Kdyţ jsme se na ni dívali, napadlo nás, ţe by nemuselo bejt marný

podplazit se pod ní a sesbírat drobný, který určitě padaj lidem z

kapes, kdyţ jednou hlavou dolů.

Co kdyţ tam Ashley zrovna vlezla a plazí se pod Vortexem po

všech čtyřech a sbírá ty drobný a děsně rychle bohatne? pomyslel

jsem si.

A co kdyţ ne?

Šel jsem kolem historický kavárny z padesátejch let, kde

servírujou opečený vepřenky s tatarkou a mléčný koktejly. Nějaká

bába zrovna zavírala.

Nasadil jsem do klusu a doběh k bufáči, kde byl chlap a otíral

hadrem stolky.

Rychle jsem se ho zeptal: „Nekupovala si tu náhodou před chvílí

nějaká bloňdatá holka v růţovejch dřevácích hamburger? Miluje je

samotný. Bez kečupu a podobně.“

Chlap s hadrem se narovnal. „Kuchyně je v noci zavřená. Taková

holka tady nebyla.“

Pokračoval jsem v pátrání. Kolem mě se vlekli usmátý, doslova

ukolotočovaný lidi a nasedali na parkovišti do auťáků. Civěl jsem na

ně, jestli mezi nima nezahlídnu Ashley a srdce se mi v pravidelnejch

intervalech úplně zastavovalo.

Park se zavíral. A sestřenice nikde.

Co jsem měl dělat? Odejít bez ní?

Spatřil jsem hernu s basketem. Světla byly zhasnutý, koše visely

bez hnutí, nikdo tam nebyl.

Odpoledne jsme se s Ashley vsadili o pět dolarů, ţe neudělám

osm šestek za sebou. Prohrála.

Sáh jsem do kapsy a nahmatal zmuchlanou pětidolarovku, o

kterou jsem ji svou sportovní vyspělostí připravil.

„Ashley!“ zaječel jsem a podíval se do davu. „Hele, Ashley, kdyţ

se mi ukáţeš, tak ti těch pět dolarů zase vrátím. Fakticky.“

Pár lidí se na mě podívalo jako na cvoka. Ţádná Ashley se

nepřihlásila. Bude to pravděpodobně vzácný, aristokratický jméno.

94

Běţel jsem k parkovišti a rozhlíţel se vpravo vlevo. Okukoval

jsem ztmavlý herny, stánky s bezvadnejma pouťovejma věcma a

občerstvením. Jednu chvíli mě napadlo, jestli se neschovává někde

poblíţ ve tmě a nemá ze mě srandu.

Jak mi to mohla udělat? Ţe by se takhle bavila?

To by byla pěkně blbá zábava, to teda jo!

„Dámy a pánové,“ zachrčela bába z ampliónu, „paramountský

Královský ostrov se zavírá. Ţádáme návštěvníky, aby se odebrali k

východu. Přejeme vám dobrou noc a těšíme se na vaši další

návštěvu.“

Pro mě ta dobrá noc asi neplatila.

Cejtil jsem, ţe to bude strašná noc.

Plynul jsem s davem k Eiffelovce a branám za ní. A vtom jsem

ztuhnul. Nechal jsem lidi, aby mě přešli.

Pomalu jsem se otočil zpátky k Monstru.

Co kdyţ jsem to celý zmastil?

Co kdyţ Ashley vůbec z Monstra nevystoupila?

Třeba, kdyţ se vrátím, tak ji tam najdu!

Třeba na mě čeká na temný rampě, schovává se, krčí se, modrý

oči vykulený, vlasy najeţený hrůzou.

Anebo čeká u hlavní brány, ruce zkříţený, a podupává dřevákama,

poněvadţ má na mě vzteka, ţe nejdu.

Stál jsem a díval se hned na jednu, hned na druhou stranu.

Nevěděl jsem, jestli mám jít k bráně, nebo se vrátit k Monstru.

Nevěděl jsem, jestli mám zuřit, nebo brečet.

Ale jednu věc jsem věděl určitě.

Ţe dnešní noc z parku neodejdu. V ţádným případě.

Bez svý sestřenky nikdy.

95

IV.

Rozhod jsem se, ţe zůstanu v parku. Otázka byla, kam se schovám.

Po zavření prolejzali hlídači od bezpečnostní agentury v modrejch

uniformách všechny temný kouty.

Otočil jsem se a upaloval po promenádě International street,

kolem vypnutejch vodotrysků, do zadní části parku.

Vzduch zvlhnul. Oranţověj měsíc byl zahalenej nazelenalým

mlţným oparem.

Byla mi zima, a jak jsem tak koukal kolem sebe, došlo mi, jaká je

tma. A jaký je v parku prázdno. Jaký je ticho.

Ještě před chvílí plno světel, všude plno lidí, vodotrysky stříkaly

do vejšky, z ampliónů burácela muzika.

Teď byly vodotrysky vypnutý, amplióny němý a svítily jenom

nouzový světla. Jak jsem klusal, jejich odlesk na asfaltu mi blikal

pod nohama. Blik blik, blik blik… bylo to jako signál.

Jako SOS – volání o pomoc.

Jenţe mě nikdo pomoct nemoh. Kdyby mě chytili hlídači, odvedli

by mě na stanici a bylo by to.

Restauranty, krámky, střelnice, herny – všechno bylo tmavý a

zavřený a zamčený velkejma visacíma zámkama. Jedinej zvuk, kterej

jsem slyšel, bylo kvílení větru v korunách stromů.

Zastavil jsem se a nakouk do jezírka s reflektorama pod vodou.

Hladina se třpytila jako černý sklo. Z toho skla na mě civěl můj

otrávenej, naštvanej obličej.

Poprvé mě napadlo, jestli se Ashley něco nestalo. Hrdlo se mi

sevřelo strachem, to teda jo.

Trhnul jsem sebou. Něco se ozvalo.

96

Z míst, kde stály střelnice, se někdo blíţil. Zapad jsem za

odpadkovej kontejner u stánku s limčama.

Páchlo to tam zvětralým citrónovým sirupem. Bylo to strašný.

Málem jsem se zalknul.

Objevili se dva hlídači. Svítili si na cestu baterkama. U stánku se

zastavili.

Zvedal se mi ţaludek, nos se mi kroutil odporem na všechny

strany, děsně se mi chtělo kejchnout. Teda jestli kvůli Ashley začnu

bejt alergickej na citrónovou limču, tak ať si mě nepřeje! pomyslel

jsem si.

Hlídači projeli baterkama okolní křoví a opřeli se o kontejner. V

tu ránu jsem se scvrknul do kuličky velikosti pingpongovýho míčku

a ucpal jsem si prstama nos, abych nekejch.

„Škoda, ţe jsem si nevsadil na toho favorita,“ říkal jeden hlídač.

„Byl bych v balíku.“

„Oba bysme byli v balíku,“ opáčil druhej. „Nevím, jak je to

moţný, ale mám najednou chuť na limonádu.“

„Já bych si dal trochu horkýho čaje,“ řek první. „Vypadá to, ţe

dneska v noci sprchne.“

Nato se sebrali a pokračovali v obchůzce. Baterky se stočily na

druhou stranu. Konečně jsem si kejch.

A pak ještě třikrát.

Bylo mi strašně.

Bylo to zvláštní. Uţ zase jsem skrejval před hlídačema. Uţ zase se

dělo něco podobnýho, co se uţ jednou stalo.

Bylo to divný, ale bylo to tak.

Loni v létě nás s Ashley taky zamkli v parku, nějak se stalo, ţe

jsme se rozhodli zůstat do rána. Ashley říkala, ţe by to mohlo bejt

dobrodruţný.

Vrátili jsme se k Monstru a objevili jsme tam starýho vousatýho

chlapa v pracovních dţínách s laclem, kterej v noci testoval

vozejčky. Jmenoval se S. B. Walters.

S. B. nám vyprávěl o Pochodňovým zábavním parku, kterej kdysi

stával na místě dnešního paramounťáckýho Královskýho ostrova a

před šedesáti lety pad za oběť strašlivýmu tornádu. Zahynuly stovky

lidí. Byl to fakt smutnej příběh.

97

Pak nám S. B. nabíd, ţe nás povozí – na Monstru ve strašidelný

noční mlze.

Byla to fantastická jízda.

Měla ale jeden háček.

Zavezla nás do minulosti.

O pětašedesát let nazpátek.

Ocitli jsme se s Ashley v Pochodňovým parku.

Byli jsme v minulosti a potkali jsme kluka jménem Sam. Jezdili

jsme s ním na různejch atrakcích, aţ nám vítr přivál do cesty

odhozený noviny. Ukázalo se, ţe je večer toho dne, kdy se přihodilo

to strašlivý tornádo a park přestal existovat.

Zoufale jsme se snaţili varovat lidi, ale nevěřili nám. Těsně před

příchodem tornáda jsme učinili obrovskej objev – náš novej kámoš

Sam a S. B. Walters byli jedna a tatáţ osoba. Potkali jsme ho

pokaţdý v jiný době.

S tornádem v patách jsme doběhli k Monstru a naskočili na

vozejčky. Jako zázrakem jsme unikli jistý smrti a vrátili se šťastně

domů, do našeho času.

Bohuţel se nám s sebou nepodařilo vzít Sama.

Nikdy na tu hrůzu nezapomenu.

Kdyţ jsme tenkrát v noci odcházeli z Královskýho ostrova a četli

si na pamětní desce u brány jména lidí, který před pětašedesáti lety

zahnuli, našli jsme mezi nimi i Samovo jméno.

V tom okamţiku nám byly jasný dvě věci.

Za prvý, ţe náš kamarád Sam tornádo přeţil.

A za druhý, ţe S. B., starej chlap v pracovních dţínách s laclem,

nebyl ţádnej noční zaměstnanec zábavního parku.

Byl to duch. Duch mladýho Sama uhořelýho před pětašedesáti

lety v děsným poţáru, kterej vypuknul v Pochodňovým parku

následkem tornáda.

To, co se říkalo o Monstru, ţe tam v noci straší, byla pravda.

Monstrum byla zakletá horská dráha.

Bál jsem se na to i jen pomyslet. Měl jsem neblahý tušení, ţe se

Ashley neztratila v parku.

Bylo jasný, Ashley se zas ztratila v časový smyčce!

98

V.

Klečel jsem za odpadkovým kontejnerem a třel jsem si oběma

rukama tělo, abych se trochu zahřál. Padla mlha a začalo mrholit.

Nic horšího mě nemohlo potkat! Vţdyť jsem s sebou neměl ani

tak jednoduchou ţivotní pomůcku, jako je dţínová bunda.

Měl jsem na sobě akorát hnědobíle pruhovaný tričko na tři

knoflíky. Alespoň jsem si zved provlhlej límeček.

Od minulýho léta jsem se o cestování v čase dozvěděl leccos

zajímavýho.

Pořád mi vrtalo hlavou, jestli jsme se přemrskli do minulosti tím,

ţe jsme v určitou speciální dobu vsedli na Monstrum, nebo tím, ţe S.

B. stisknul nějakej speciální knoflík a poslal nás tam.

Za ten rok jsem zhlt kaţdou kníţku o cestování v čase, která mi

přišla pod ruku.

Některejm jsem ani při svý vysoký inteligenci skoro nerozuměl,

ale fakt je, ţe většina z nich se mi líbila přímo strašně.

Přečet jsem „Stroj času“ od H. G. Wellse plus asi dvacet dalších

science fiction.

A půjčil jsem si videokazety snad se všema filmama o cestování v

čase, který kdy byly natočený.

Tak jsem se dozvěděl, ţe se dá cestovat časem tisícerejma

způsobama. Existujou všechny moţný stroje času a metody, jak se

přemisťovat tam a zpátky.

Kdyţ jsme loni v létě jeli o půlnoci na Monstru, nějakým

záhadným způsobem jsme se přenesli o šedesát let nazpátek, do

doby, kdy ještě existoval Pochodňovej park. Dodneška nevím, jak a

proč – prostě se to stalo a bylo to.

99

Tak jsem se krčil v tom studeným mrholení a najednou jsem

dostal geniální nápad. Stáh jsem si z čela mokrý vlasy a vyškrabal se

na nohy.

Loni v létě jsme byli s Ashley při jízdě na Monstru přemrsknutý

do minulosti.

Dneska se muselo stát něco podobnýho, akorát ţe tentokrát byla

Ashley přemrsknutá sama.

Úplně jsem ji viděl, jak teď v tý minulosti stojí a z modrejch očí jí

tečou slzy. Určitě tam beze mě musela bejt zoufalá.

A mohla bejt i v nějakým děsným nebezpečí.

Nezbejvalo mi, neţ se nechat taky přemrsknout. Jenţe jak? Sám

bych to asi nedokázal. Potřeboval jsem prostředníka.

Musel jsem zpátky k Monstru.

Třeba uţ je tam S. B. a čeká na mě, řek jsem si.

Třeba mi ten starej duch pomůţe dostat Ashley z tý děsný

minulosti zpátky – nebo dopředu, jak se to vezme – do našeho času.

Byl jsem do svejch úvah tak zabranej, ţe jsem málem zapomněl

zahučet včas zpátky za odpadkovej kontejner, abych se ukryl před

hlídačema, který se na obchůzce vraceli zpátky.

Schoval jsem se v posledním okamţiku.

Bylo to o fous.

Jeden z nich odbočil a zamířil přímo ke kontejneru.

Rovnou ke mně.

Oslnilo mě světlo silný baterky.

„Pojď se podívat, co jsem našel!“ zavolal na svýho kolegu.

100

VI.

Hlídač se ke mně sklonil.

Napadlo mě, ţe bych měl zdrhnout, dokud je ještě šance, jenţe

jsem byl tak vyděšenej, ţe mi tenisky úplně srostly se zemí.

A kromě toho jsem si přeseděl pravou nohu, nebo co se to stalo.

Kdybych chtěl vyskočit a utíkat, asi bych ji za sebou vláčel jako

pytel brambor.

A asi jsem si přeseděl i mozek, poněvadţ mě v tý chvíli

nenapadala ţádná, ani ta nejpitomější vejmluva.

Všechno nasvědčovalo tomu, ţe aţ mě hlídač vytáhne za límec na

světlo, nedostanu ze sebe slovo. Jazyk mi ztuhnul a nafouk se do

tvaru brooklynský uzenky!

Hlídač se sehnul. Zahalil mě jeho dlouhej stín.

Vší silou jsem sevřel víčka a jenom jsem čekal, jak to dopadne.

Kupodivu to dopadlo dobře.

Otevřel jsem oči. Obě najednou.

Hlídač uţ zase stál.

Civěl na něco, co měl na dlani.

„No, podívej, co jsem našel,“ zavolal na kolegu. „Pravej stříbrnej

dolar.“

Otočil se a odkráčel. Úplně jsem cejtil, jak mi spad ze srdce

kámen. Ještě ţe to nebylo slyšet!

„Co bys řek?! Je z roku devatenáct set dvacet osm!“ zajásal.

„Vůbec jsem netušil, ţe se nějaký dochovaly.“

„Aby z tebe, člověče, nakonec ještě nebyl boháč!“ zahihňal se

jeho kolega a odkráčeli spolu pryč.

Mrholení přešlo v déšť. Tričko a kraťasy jsem měl durch a

101

podráţky tenisek jsem měl olepený blátem.

Počkal jsem, aţ hlídači zmizej z doslechu, pak jsem pomalu vstal,

rozcvičil jsem si přesezenou nohu a s ustupujícím brněním jsem se

začal belhat směrem k Monstru.

Všechno kolem bylo strašidelný. Stavby a kolotoče vypadaly v

dešti a ve tmě jako nějaký děsný obludy.

Bral jsem to přes trávník, stranou od cesty, abych nenarazil na

další hlídače. Tráva byla mokrá a tenisky mi klouzaly, takţe se

nedalo pořádně běţet. Dech ze mě vycházel v malejch obláčkách. Uţ

zase jsem měl ten divnej, těţkej pocit, jako by mě tíţil nějakej

balvan.

Bál jsem se o Ashley. Jako bych ji slyšel, jak mě z tý temný

minulosti volá o pomoc.

Musel jsem za ní. Musel jsem něco udělat a musel jsem to udělat

rychle, neţ jí tam někdo ublíţí.

Nebyl jsem na tom zrovna nejlíp. Byl jsem promoklej na kůţi a

klepal se zimou.

Najednou jsem něco zaslech.

Okamţitě jsem zabrzdil a zadrţel dech. Pečlivě jsem naslouchal.

Byl slyšet déšť, kterej jako jemnej písek šuměl na střechách

stánků, plachtách kolotočů a v listí hustejch stromů.

A bylo slyšet i něco jinýho.

Strašidelný klapání koleček horský dráhy.

Poznal bych ten zvuk všude.

Rachot vozejčků, dutý zvonění prázdnejch souprav uhánějících po

kolejnicích.

Monstrum!

Doklusal jsem k němu z posledních sil a vyhoup se na rampu.

Vtom jsem ho spatřil. Stál se skloněnou hlavou nad řídícíma

pákama.

Měl na sobě ty samý ohromný staromódní pracovní kalhoty s

laclem a pod nima černej svetr s dlouhejma rukávama.

Zachvěl jsem se. Na rampě zafičel vítr a rozhodil mu po hlavě bílý

vlasy jako nějakou velkou stříbrnou kapuci.

Srdce mi bušilo. Netrpělivě jsem si odkašlal.

Ale on se dál skláněl nad pákama, ani se neotočil.

102

Řek jsem si, ţe mě třeba nezaregistroval. Ani jsem nevěděl, jestli

vůbec chci, aby mě zaregistroval.

Pořád ještě jsem se moh sebrat a utýct.

Cejtil jsem, jak se mi vzadu na krku jeţej vlasy. Ale nevzdal jsem

to.

Vrátil jsem se přece k Monstru kvůli němu, poněvadţ jsem věřil,

ţe jedině on mi pomůţe.

Jenţe, kde vzít odvahu, abych se k němu přiblíţil?

Škoda, ţe tam se mnou v tý chvíli nebyla Ashley.

Ta by k němu klídkově přihopsala a řekla: „Čau, S. B.! Tak co,

jak ti dupou králíci?“

Já takovej odvaz nebyl. Byl jsem mokrej a zmrzlej a vyčerpanej a

pěkně vyděšenej.

No, nakonec jsem se přece jen přinutil otevřít pusu a promluvit.

103

VII.

„A… ahoj,“ zakuňkal jsem.

S. B. zved hlavu od ovládacího panelu a podíval se na mě. V

bílým obličeji měl hluboko zapadlý tmavý oči. Jeho rty, nebo co to

měl pod vousama, vypadaly jako přísná přímka.

V šumu deště, kterej se proháněl po rampě, jsem vysoko nad

sebou slyšel drkotání vozejčků. S. B. mlčel.

Byl jsem letos po stranách vylepanej, jenom vzadu jsem měl

trochu delší vlasy. A povyrost jsem o deset cenťáků.

Bylo by moţný, ţe mě nepoznal?

Odhrnul jsem si z čela mokrý vlasy a vykoktal jsem: „Pamatujete

si na mě, pane S. B.?“

„Jasně, ţe si na tebe pamatuju, Jamesi,“ doleh ke mně jeho

mocnej hlas. Ulevilo se mi, jako by se mlha, která byla na rampě,

najednou zvedla a odfrčela někam nahoru jako pára z papiňáku.

„Senzace!“ Nahodil jsem speciální imbecilní úsměv a vykročil k

němu.

Na bílejch vousech a vlasech se mu zachytily krůpěje mlhy.

Vypadalo to jako děsný mnoţství drobounkejch diamantů třpytících

se ve tmě, abych tak řek.

Promluvil hlasem, kterej v tom sychravým počasí duněl jako

ozvěna. „Vzpomínám na Pochodňovej park,“ řek. „Ty a tvoje

sestřenice Ashley jste se ke mně zachovali moc hezky.“ Přímka pod

vousama se mu zkřivila do úsměvu. „Nikdy na tu noc nezapomenu.

Jsem vám oběma opravdu vděčnej.“

Pohladil se po břiše. „Sněd jsem tenkrát nejmíň šest

brooklynskejch uzenek. Ty jsi byl ten večer fakt ve vatě.“

104

„Ve vatě?“ zeptal jsem se.

„Bohatej.“ Zved hlavu a rozesmál se. Jeho smích se rozleh po

rampě.

Nebyl jsem bohatej. Bylo to tím, ţe s náma na tu dalekou cestu do

minulosti odcestovaly i moderní peníze. Zkrátka a dobře, jedna

klobása stála v roce 1931 jenom tři centy.

S. B. pokračoval: „U ţádnýho kluka, co jsem znal, jsem v ţivotě

neviděl tolik peněz. Jo, tenkrát na tom byla většina kluků stejně

mizerně jako já. Byl to zkrátka můj nejlepší večer v Pochodňovým

parku.“

Zachmuřil se. „A taky poslední,“ řek smutně.

Kejv jsem. Radši jsem na to nic neřek.

Co jsem taky měl říkat? S. B., to je mi fakt děsně líto, ţe jsi

zahynul?

„Jsem rád, ţe tě zase vidím, Jamesi,“ řek a pak se zeptal: „Ale kde

ses tu tak najednou vzal?“

A v tý chvíli to ze mě vylítlo. Řek jsem mu, ţe jsem dole na

horský dráze otevřel oči a Ashley byla pryč. „A proto jsem přišel za

tebou,“ dodal jsem. „Abys mi pomoh.“

S. B. mlčel a hladil si svou dlouhou bílou bradu. Kdyţ konečně

promluvil, znělo to jako hlas šeptajícího ducha. „Přemejšlím, ale

nějak tomu nerozumím, Jamesi. Proč myslíš, ţe bych ti moh

pomoct?“

„S. B., ty jsi moje jediná naděje!“ vyhrknul jsem. „Myslel jsem,

ţe víš…“

Zarazil jsem se. V mlze se objevili dva hlídači. „Co tady děláš?“

obořil se na mě jeden z nich.

„Hovořím s S. B.,“ odpověděl jsem inteligentně a ukázal na

ovládací panel.

Hlídači zírali do mlhy valící se po rampě.

„Mluvíš s kým?“ zeptal se jeden.

Podíval jsem se k panelu. Tam, kde ještě před minutou stál S. B.,

nebylo nic. Jenom mlha.

Duch zmizel.

Jenţe hlídači tam byli pořád.

A já taky.

105

Byl jsem lapenej.

106

VIII.

Hlídači mě popadli kaţdej z jedný strany za ruce a sundali z rampy.

Vedli mě od Monstra pryč.

Nešťastně jsem se ohlíd.

„Hochu, ty nevíš, ţe park je zavřenej?“ řek jeden.

„To je přestupek,“ řek druhej. „Porušení zákona.“

„Budeme muset zavolat tvýho tátu a mámu,“ řek zase tamten.

„Asi nebudou mít radost, co?“

Co jsem moh dělat? Vlekli mě prakticky přes celej park, kolem

ztichlejch kolotočů a zavřenejch stánků.

Asi bych nešel dobrovolně sám, ani kdyby mě pustili. Měl jsem

najednou bezvládný, úplně ochrnutý nohy.

Hlava mi klesla na prsa.

Nevěděl jsem, co je s Ashley, a bál jsem se o ni.

Kdyţ mě vyvedou z parku, Ashley se uţ nikdy nevrátí do našeho

času.

A co řeknu našim, aţ se mě zeptaj, kde je?

Bylo to krutý. Byl jsem na to sám. Nebyla se mnou Ashley, aby

mi pomohla.

Ashley byla senzační. Vţdycky nás zachránila. Vţdycky

vymyslela nějakou perfektní vejmluvu. Ashley umí s dospělejma

mluvit jako úplná profesionálka. I všelijaký rodiče ji milujou, zvlášť

naši. Dokonce ani mě nepohlavkujou, kdyţ je Ashley u nás.

Teď ovšem schytám takovejch pohlavků, ţe se mi o tom v ţivotě

nesnilo…

Byl jsem vedenej jako nějakej temnej zločinec po International

street k hlavní bráně. V kaluţích se odráţelo mdlý světlo

107

bezpečnostního osvětlení, nebo jak se to jmenuje.

Budu uvrţenej do tý jejich nehostinný, prudce osvětlený

kanceláře. A budou se mě vyptávat na všechno moţný!

Měl jsem v očích slzy, poněvadţ jsem si říkal, ţe svoji sestřenici

uţ nikdy nespatřím.

Dost se rozpršelo. Mlha klesla na zem, válela a vlnila se nám u

nohou.

A najednou vyletěla vzhůru jako gejzír a zastavila se přímo nad

našima hlavama.

Úplně jsem vyjek překvapením. Z mlhy se vynořil obrovskej

obličej. Prázdný oči a dlouhá, rozevlátá brada. Hlava se hemţila

podivným hmyzem, kterej z ní vykusoval maso.

Vzduch se naplnil hnilobným zápachem. Oči se vykulily a

zahleděly se na mě. Z očních jamek se začal valit další hmyz a

odpadávat na zem.

Příšerná hlava otevřela pusu dokořán a děsně zařvala.

108

IX.

Hlídači se tak zděsili, ţe mě pustili a začali ustupovat. Řvali jako

porouchaný sirény.

Vzal jsem do zaječích.

Zahučel jsem jako ţíznivá čára do hustý mlhy. A pak jsem vlít do

lesa a schoval jsem se tam.

Ozval se dusot bot po asfaltu. Kolegům spěchali na pomoc další

hlídači. Mlhou se míhalo světlo baterek.

Dolejhaly ke mně útrţky hovoru.

„Přísahám, ţe to byla strašná obluda.“

„Obrovská záhrobní příšera, nebo tak něco! Měli jste vidět, jak

byla velká!“

„Chlapi, zbláznili jste se, nebo co?“

„Ne! Snad si nemyslíš, ţe si vymejšlíme!“

„Jo, hoši, to máte z toho, jak furt čumíte na horory.“

„Přece vím, co jsem viděl!“

„A co jsi viděl?“

„To nevím. Ale do smrti se mi o tom bude zdát.“

„A kde máte toho kluka?“

„No jo, kluka! Ještě teď tu byl.“

„Takţe vám utek!“

Ozvaly se další kroky. Další hluk a křik. Baterky prořezávaly

déšť.

Krčil jsem se v křoví, třás jsem se zimou, doufal jsem, ţe mě

nenajdou.

Sehnul jsem hlavu, abych si zavázal mokrou tkaničku – a vtom mi

něco sáhlo na rameno.

109

Srdce se mi zastavilo.

Ne! Neeeeeee!

S hrůzou jsem se otočil a spatřil S. B. Křenil se na mě jako nějakej

uličník. „To byla sranda, co?“ zašeptal.

Oddych jsem si. Málem jsem pad, jak se mi ulevilo. „To jsi byl

ty? Víš, ţe jsi mě vyděsil k smrti?“

„Dík za kompliment,“ zahihňal se S. B. „Alespoň jsem si ověřil,

ţe to pořád ještě dokáţu. Uţ léta jsem nikoho takhle senzačně

nepostrašil. Byla to fakt obrovská sranda.“

Zjevil se u mě jako duch. Podal mi ruku, aby mě zved. Měl v tý

ruce děsnou sílu. Najednou jsem byl na nohou, ani jsem nevěděl jak.

„Pojď,“ řek. „Uţ nám nezbejvá moc času.“

„Znamená to, ţe mi pomůţeš?“ vyhrknul jsem.

„Znamená to, ţe se pokusím,“ odpověděl. „Poslední dobou se

dějou divný věci.“

„Divný věci?“

Kejv a projel si prstama dlouhou bílou bradu. „Objevujou se

předměty z minulosti. Tady, v současnosti.“

„Jaký předměty?“ zeptal jsem se.

„Například dámskej deštník. Drobný mince. Všelijaký starý

krámy…“ odmlčel se. „Musíme k Monstru. Monstrum je jediná

moţnost.“

Šli jsme deštěm, on vpředu, já za ním. Prohlíţel jsem si ho.

Vypadal fakt jako duch. Byla to náročná chůze. Museli jsme se

vyhejbat kaluţím a hlídačům.

Měl jsem co dělat, abych stačil jeho dlouhýmu, tichýmu kroku.

Nacucaný tenisky se mi bořily do bláta, kaţdou chvíli jsem letěl, jen

tak tak, ţe jsem se nerozplác.

Občas se mi zdálo, ţe jeho tělo splývá s deštěm a mlhou.

Několikrát to dokonce vypadalo, ţe se mi ztratil.

Ale hřálo mě u srdce, ţe vím, kam jdeme a ţe se konečně bude

něco dít. Blíţili jsme se k Monstru.

Konečně se objevila rampa. Vyskočil jsem nahoru.

S. B. uţ stál u ovládacího panelu a manipuloval s řídícíma

pákama. Spustil s rachotem vozejčky k nástupnímu placu. „Rychle!“

pobíd mě. „Dělej, neţ zase přijdou. Nastup!“

110

Přejíţděl jsem očima řady lesklejch, mokrejch sedátek. Kam se

mám posadit?

S. B. mi zřejmě čet myšlenky. „Sedni si, kde předtím seděla

Ashley,“ instruoval mě. „Nemůţe uškodit, kdyţ budeš na tom

samým místě, z kterýho se vypařila.“

Kejv jsem a rozběh se k první soupravě. Skočil jsem na Ashleyino

místo a s děsným řachnutím jsem zaklap bezpečnostní štangli.

Monstrum se dalo do pohybu.

Bylo šílený ject v dešti na horský dráze sám a sám v čele soupravy

prázdnejch vozejčků drkotajících po temnejch, namoklejch

kolejnicích.

Vtom jsem si na něco vzpomněl: Kdyţ prší, je Monstrum mimo

provoz. Zřejmě je to nebezpečný.

Byl to zvláštní pocit.

A kdyby jenom pocit. Byl jsem zcepenělej hrůzou.

Srdce mi v hrudi děsně bušilo. Tak usilovně jsem se drţel tý

chladný, kluzký tyče, aţ mě rozbolely ruce. A stoupal jsem vzhůru,

stoupal jsem deštěm do neznáma, abych tak řek.

Vůbec nic jsem neviděl. Jenom děsnou tmu.

Souprava sebou najednou škubla, vystřelila dopředu a nabrala

rychlost. Řinčela po kolejnicích a uháněla vzhůru. A čím dál tím

vejš.

Čekal jsem na okamţik, kdy se octnu na vrcholku prvního

drţkopádu a zřítím se dolů.

Zatajil jsem dech a pomyslel jsem si: „Teď. Teď to přijde!“

Jenţe ţádný teď nepřišlo. A nepřicházelo. A čím dýl nepřicházelo,

tím větší hrůza se mě zmocňovala.

Letěl jsem rychlejc a vejš, někam bůhvíkam do tmy, jako naslepo

vypálená raketa.

Kolem hlavy mi fičel vítr. Záda jsem měl ztuhlý, aţ to bolelo. Uši

jsem měl zalehlý jako střelmistr v lomu.

A pak jsem otevřel pusu a příšerně zařval. Kolečka opustily

kolejnice – souprava z horský dráhy vystřelila přímo do nebe.

111

X.

Stisk jsem víčka. Čekal jsem náraz.

Čekal, ale nic se nestalo.

Poklidně jsem dojel a zastavil se.

Znovu jsem otevřel oči. Spatřil jsem naprostou tmu.

„Hej…“ vyšel ze mě slabej, přiškrcenej hlas. „Kde to jsem?“

Něco se otevřelo. Dovnitř proniklo světlo.

Rychle jsem zamrkal a zamţoural do toho.

„Co… to?“ Ukázalo se, ţe sedím v nějaký boudě nebo kabině.

Bylo to kulatý, jako dutá koule s řadama velkejch nejtů zaraţenejch

velikánským kladivem do silnýho plechu.

To, na čem jsem seděl, bylo suchý a měkký, čalouněný

důkladným červeným sametem.

Přede mnou leţela přístrojová deska, ciferníky, páky, knoflíky,

tlačítka.

Nad hlavou čnělo z oblý stěny velký kolo, takový to kolo, jak se s

ním zavíraj dveře u ponorek.

Kde to jsem? Co se stalo s vozejčkem z horský dráhy?

Neţ jsem se stačil rozeřvat hrůzou, vsunula se do toho otevřenýho

otvoru ruka v bílý rukavici a popadla mě za tričko.

„Hej! Co je?“ vyjek jsem, ale to uţ jsem letěl vzhůru a profrčel

tou dírou ven.

Stál nade mnou chlap a upíral na mě chladný tmavý oči. Připadal

jsem si pod tím jeho pohledem jako nějakej ošklivej nakaţlivej bacil

pod mikroskopem.

Usoudil jsem, ţe je na čase zatvářit se zle jako Clint Eastwood v

tom filmu, co ho honili Indiáni. Pokusil jsem se na chlapa upřít

112

podobnej pohled, ale moc se mi to nedařilo, protoţe jsem byl

vyděšenej.

Chlap měl ulízaný vlasy a nad pusou tenkej knírek jako

namalovanej propiskou. Na sobě měl šedivý flanelový kalhoty a

bílou naškrobenou košili. Navrch měl červenou vestu s úzkým

prouţkem.

Vyhlíţel uhlazeně a přísně, ale zároveň na něm bylo něco

divnýho, něco, co mi nesedělo.

Něco, čeho bych se bál dotknout byť i konečkem prstu.

„Hodný chlapeček!“ pravil.

Coţe? Hodný chlapeček? Otevřel jsem pusu, abych ho poţádal o

přesnější vyjádření.

„Mlčet!“ obořil se na mě dřív, neţ jsem stačil vypustit slovo.

Sklapnul jsem a pokračoval jsem v pokusech o vytvoření zlýho

pohledu. Jenţe on mě předešel. Podíval se na mě tak ostře, ţe jsem se

málem rozbrečel.

„Sundej si šaty!“ zařval.

„Coţe?“ zeptal jsem se.

Jo, byl jsem promočenej na kost, ale neviděl jsem důvod, proč

bych se měl před tím úchylným chlapem svlíkat. Nesvlíkal jsem se

ani ve škole u skříněk před klukama, který jsem znal od první třídy.

Chlap se na mě vrhnul a začal ze mě rvát tričko.

„Moment! Moment!“ bránil jsem se a snaţil jsem se mu vykroutit.

Nehodlal jsem připustit, aby mě svlíkal sám, to teda ne.

Skočil jsem za kabinu, aby na mě neviděl, a stáh jsem si věci. Pak

jsem mu je hodil zpátky.

Kabina stála ve velký prázdný místnosti s nízkým stropem. Chlap

moje věci zmuchlal a odebral se s nima k nějakýmu kumbálu.

Otevřel kumbál klíčem na velkým kovovým krouţku.

Něco si pro sebe drmolil. Nerozuměl jsem jedinýmu slovu.

Nacpal věci dovnitř a vytáh úhledně sloţenou hromádku lesklý,

stříbřitý látky. Hodil mi to.

„Obleč si to!“ přikázal.

„Ale…“

„Dělej, co ti říkám!“ okřik mě. „Nebudeš se mi od začátku

vzpírat. V mém ansámblu nemají neposlušní spratkové místo.“

113

Ansámbl? Jakej ansámbl? Co to je?

Rychle, zděšeně jsem se oblík.

Byl to jednodílnej ohoz, ušitej nějakým záhadným stylem ze

stříbrný látky. Od nákrčníku k vnitřnímu kotníku na noze se táhla

řada stříbrnejch háčků a oček. Ruce se mi tak děsně klepaly, ţe mi to

„háčkování“ trvalo dost dlouho.

Kdyţ jsem byl hotovej, podíval jsem se na sebe.

Bylo to šílený!

Byl jsem zvyklej na volný, plandavý věci. Tenhle ohoz byl

vypasovanej jako potápěčská kombinéza. Takovou maškarádu bych

na sebe v ţivotě nevzal – dokonce ani o Halloweenu.

Chlap mě obcházel a prohlíţel si mě. Zdálo se, ţe je spokojenej.

„Dobře,“ zamumlal a pokejval hlavou. „Velmi dobře. Ţádné

spojení. Vůbec ţádné spojení.“

Ţádné spojení?

„Ţádné spojení čeho?“ zeptal jsem se svým vyděšeným,

pisklavým hlasem.

„DRŢ HUBU!“ zařval chlap a vyťal mi facku.

Z očí mi vytryskly slzy. Chytil jsem se za tvář a začal jsem si ji

třít.

Pak se na mě téměř otcovsky usmál a zahrozil ţertovně prstem.

„Buď hezky hodný chlapeček, a ať uţ se mi to víckrát neopakuje!“

pravil mírným, sametovým hlasem.

Chtěl jsem ho zastřelit. Clint Eastwood měl winchesterovku. Já

jsem neměl nic. Tak jsem radši kejv.

Popad mě za ruku a začal mě od tý kabiny táhnout pryč.

Ohlíd jsem se. Kabina, nebo co to bylo, znamenala jediný spojení

s mým ztraceným světem, abych tak řek. Věděl jsem, ţe jedině s ní

se můţu dostat z toho zlýho snu zpátky do normálního ţivota.

Táhnul mě dlouhou chodbou. Byli jsme ve velký budově, rozlehlý

jako hangár. Bylo tam chladno a mizerný světlo. Viděl jsem kolem

sebe jenom nízký stěny, nic víc.

Míjeli jsme všelijaký dveře. Byly většinou zavřený. A v

otevřenejch dveřích byla tma, takţe se uvnitř nedalo nic rozeznat.

Neměl jsem ani čas se podívat. Jakmile jsem zpomalil, chlap se

mnou tak zuřivě trhnul, ţe mi málem vytrh ruku z kloubů.

114

Za jedněma dveřma byly slyšet tlumený hlasy.

Někdo křičel. Holka.

Ne, Ashley to nebyla.

Na chodbě stáli chlapi a ţenský a povídali si. Chlapi na sobě měli

prouţkovaný košile a plandavý kalhoty s pukama. Ţenský měly

tmavý šaty, dlouhý aţ ke kotníkům, s vycpanejma ramenama. Rty

měly děsně rudý a přetaţený.

Podle tý módy jsem poznal, ţe jsem zase v minulosti. Ale kde?

Kde jsem byl? Co se bude dít? Neměl jsem nejmenší tušení.

Kdyţ jsme šli kolem těch lidí, zmlkli. Cejtil jsem, jak se na mě

dívaj a jak za mnou otáčej hlavu.

Chtělo se mi křičet o pomoc. Jenţe, co by mi to bylo platný? Ty

chlapi a ţenský koukali odměřeně a nepřátelsky.

Prohlíţeli si mě, jako bych spad z Marsu.

Za velkou skelněnou nádrţí se chodba rozšířila. Ve vodě se vlnily

dlouhý úponky oranţovejch a červenejch mořskejch rostlin.

Z ohromnýho korálu se vyvalila velká ryba.

Spatřil jsem ji zblízka. Srdce se mi málem zastavilo. Ryba měla

lidskej obličej! Hlavu osmiletýho nebo devítiletýho kluka. Zbytek

těla byl pokrytej lesklejma zelenejma šupinama. Místo nohou měl ten

kluk dlouhej štičí ocas.

„Líbí se ti můj drobeček?“ zeptal se chlap.

Třeštil jsem oči hrůzou, otáčel jsem za klukem-rybou hlavu, ale

chlap mě táh dál.

Uslyšel jsem svůj vlastní hlas, kterej mám vţdycky, kdyţ

propadnu panice, nechutně pisklavej: „Kde to jsem?“

Chlap neodpověděl. Jenom přidal do kroku.

Ještě jednou jsem se ohlíd k nádrţi. Kluk-ryba byl obličejem

nalepenej na sklo. Díval se na mě velkejma, tmavejma, nešťastnejma

očima.

Od pusy mu šly bubliny.

Naznačoval ve vodě pusou nějaký slovo, strašně se snaţil, abych

mu rozuměl.

„Uteč!“ říkal mi. „Uteč!“

115

XI.

Chlap mě drţel pevně. Neměl jsem nejmenší šanci na únik.

Kam mě táhnul? Co se mnou chtěl udělat?

Měl jsem taky skončit v akváriu jako ten kluk?

Nakonec mě nacpal do temnejch dveří. Zakop jsem a upad na

schodiště. „Nahoru!“ přikázal mi. Drápal jsem se po schodech po

čtyřech.

Nahoře jsem se napřímil. Srdce mi těsně tlouklo.

Byla tam tma a dusno. Natáh jsem ruku. Roztřesenejma prstama

jsem nahmatal nějakou látku, moţná závěs.

Tápal jsem kolem sebe, zoufale jsem v tom závěsu hledal průlez.

Zarazil jsem se. Ukázalo se, ţe tam nejsem sám. Ve tmě byli další

zajatci. Slyšel jsem je dejchat.

Stáh jsem se na svý místo a ztuhnul. Špicoval jsem uši, čekal

jsem, co bude.

Slyšel jsem pofňukávání. Potom křik.

Někdo zařval hrůzou.

S úlevou jsem si vydech. Ať uţ to byl, kdo chtěl, určitě byl stejně

vyplašenej jako já. Nebyl jsem sám.

„Pospěšte si! Pospěšte, dámy a pánové!“ ozval se do tmy

mohutnej hlas.

„Přistupte blíţ! Spatříte něco neuvěřitelného! Děti z budoucnosti!

Nebudete věřit svým očím. Budete ohromeni, budete šokováni!

Můţete jim pokládat otázky, můţete se jich zeptat, na co chcete.

Nebudete věřit svým uším, aţ vám začnou vyprávět o neuvěřitelných

zázracích blízké i vzdálené budoucnosti.“

Opona se roztáhla. Do očí mě bodlo prudký světlo.

116

Pod náma se tlačili staromódně oblečený lidi, hulákali a strkali do

sebe, kaţdej chtěl vidět.

Valili bulvy, křičeli a ukazovali prstama mezi silný kovový mříţe.

Byl jsem v ohromný kleci!

A se mnou tam bylo deset nebo dvanáct dalších kluků a holek.

Některý byli oblečený v stejnejch stříbrnejch ohozech jako já, jiný

na sobě měli kombinézy s přilbama – vypadalo to jako astronautický

skafandry z nějakýho debilního sci-fi filmu. Vedle mě vlevo brečel

nějakej kluk a utíral si do stříbrnýho rukávu nos.

Nikomu nebylo divný, kde jsem se tam vzal.

„Dámy a pánové, pohleďte na Děti z budoucnosti, které pro vaše

potěšení předvádí sám slavný Kapitán Čas.“ Před klecí stál ten chlap,

co mě přived, a hovořil k publiku.

Převlík se. Měl na sobě modrý sako a bílou kapitánskou čapku s

lesklým černým kšiltem. V ruce drţel hůl a poklepával s ní na mříţe.

„Přistupte blíţ, dámy a pánové! Ptejte se mých roztomilých

dětiček, na co chcete. Nikdo nemusí mít strach. Děti z budoucnosti

nekoušou.“

V davu to zahučelo. Lidi na nás civěli jako na nový vrata.

„Jak v budoucnosti spíte?“ zeptala se nějaká holka. „V posteli –

nebo jak?“

„Ve stoje,“ odpověděl kluk vedle mě bezbarvým hlasem jako

robot. „S otevřenýma očima. Děti budoucnosti nemají ţádné sny. Je

to dokonalý svět. Jsme šťastné Děti budoucnosti.“

„A co jíte?“ ozval se chlap, kterej stál úplně vzadu.

„Nejíme jídlo,“ řek další hubenej kluk stejným záhrobním hlasem.

„Děti budoucnosti jedí jenom vitamínové tabletky! Jsme velice

zdraví. Jsme šťastné Děti budoucnosti.“

Ţádnej spánek. Ţádný jídlo. Z jaký budoucnosti ti kluci byli? Od

nás určitě ne.

A proč mluvili tak divně?

„Vitamínový tabletky?“ prones někdo z publika. „Tomu nevěřím.“

Vtom se za mnou ozval dívčí hlas: „Správně, ţe tomu nevěříte!“

V davu to zahučelo ještě víc.

„Neposlouchejte toho kluka!“ pokračovala holka. „Děti v

budoucnosti jedí a spěj a zdaj se jim sny stejně jako vám. Taky jíme

117

jídlo. Všelijaký blafy. Fast-food se to jmenuje. V mikrovlnce

ohřejvaný plněný kukuřičný listy nebo takový předpečený placky se

vším moţným zvaný pizza!“

Srdce mi poskočilo. Znal jsem jenom jednoho člověka, kterej

dokázal pozřít předpečenou pizzu ohřátou v mikrovlnce.

„Ashley!“ zařval jsem do toho hulákajícího davu. „Ashley – já

jsem tu taky!“

118

XII.

„Jamesi!“

Ashley se ke mně v kleci protáhla. Popadla mě za ruku a stiskla,

jako by se chtěla ubezpečit, jestli jsem to opravdu já. Taky jsem jí

stisk ruku. Bylo fantastický, ţe jsem ji našel.

Ségrnice na sobě měla stejnej stříbrnej ohoz jako já. Blonďatý

vlasy měla nacpaný do děsný stříbrný přilby. Slušelo jí to asi tak,

jako kdyby měla na hlavě cedník.

„Představ si to, Jamesi!“ vydechla. „Jsme děti z budoucnosti!“

Jedna bába zaťukala na mříţe koncem deštníku a zeptala se: „Co

to má to děvče v puse?“

„To je královské znamení, podle kterého se v budoucnosti pozná

princezna,“ vysvětlil Kapitán Čas.

„To není pravda!“ vloţila se do toho Ashley. „Jsou to fixní

rovnátka!“

„Falešný zuby?“ zeptal se někdo.

„Ne,“ odpověděla. „Jsou to rovnátka, abych měla rovný zuby. Ze

zubní laborky, aby bylo jasno. Dětem v budoucnosti se rovnaj zuby a

nikdo se jich neptá, jestli je chtěj mít rovný nebo ne.“

Lidi si mezi sebou začali něco mumlat.

„Nevěřte jí!“ zvolal Kapitán Čas. „Tato dívka je princezna z

budoucnosti. Ta zvláštní narůţovělá substance, co má v ústech, jí

byla připevněna na zuby v raném dětství. Je to zvláštní znamení,

které mají pouze princezny!“

„Jak na to ten chlap přišel?“ zašeptal jsem.

Ashley protáhla obličej. „Ale no jo, kdyţ mě vytáh z tý kabiny,

řekla jsem mu, ţe jsem princezna a ţe rovnátka jsou zvláštní

119

znamení. Je rád, ţe můţe říkat, ţe se mu do tý jeho šílený šou

podařilo odchytit pravou princeznu.“

„Zatleskejme princezně z budoucnosti!“ zvolal Kapitán Čas.

Sem tam někdo zatleskal.

Zřejmě mu moc nevěřili.

Moţná ani nevěřili, ţe jsme z budoucnosti. I kdyţ my dva s

Ashley jsme opravdu byli.

„Musej děti v budoucnosti chodit do školy?“ zeptal se nějakej

kluk.

„Ne!“ odpověděl další člen záhrobního oddílu. „Děti budoucnosti

nechodí do školy. Sedí doma a dívají se na obrázkové rádio! Děti

budoucnosti jsou šťastné!“

„Ať ţije budoucnost!“ zahalekali kluci a holky v davu.

„To jsou nesmysly,“ pošeptal jsem Ashley.

Pokrčila rameny. „Jo, ten kapitán má o budoucnosti svý vlastní

představy.“

Ozvala se další otázka: „Jak jezdíte? Elektrikama?“

„Ne!“ řekla holka ve stříbrný kombinéze. „Děti budoucnosti nosí

na zádech raketový ruksak. Lítáme si, kam chceme a kdy chceme.“

„To mě podrţ!“ zaúpěl jsem.

„A existuje lék na rýmu?“ zeptal se nějakej dědek.

Odpověděl mu další kluk: „V budoucnosti ţádné nemoci nejsou.

Kaţdý uţívá protiinfekční pilulky, a tak nikdy nikdo neonemocní.“

„To je taky dobrý!“ zahihňala se Ashley.

Lidi v publiku tomu nevěřili o moc víc neţ my dva.

Začali se pochechtávat. Některý křičeli a pískali.

Něco mě píchlo do nohy. Jeden dědek do mě mezi mříţema

rejpnul špičatým koncem hole. Pokusil jsem se ji odkopnout.

„Je to zvíře!“ zařval a zahrozil mi pěstí. „Pouťová zrůda!“

Ostatní se přidali. Zahrnuli nás nadávkama. Něco mě seklo do

čela.

Zved jsem ruku a třel jsem si to místo.

Pak jsem se podíval na zem. U mý levý nohy leţel burák. Někdo

po mě normálně hodil burák!

A uţ to jelo. Kluci v davu po nás začali házet buráky plnejma

hrstma!

120

Museli jsme se s Ashley skrčit.

„Dobrá, dobrá, dámy a pánové!“ zvolal Kapitán Čas a zatáh

oponu. „Představení skončilo. Další představení začíná za dvacet

minut. Uţ teď se zařaďte do fronty k pokladně, abyste si zajistili

vstupenku. Vstupné pouhých deset centů.“

Ashley mě popadla za ruku.

„To tady zase za dvacet minut budeme zase takhle strašit?“ zeptal

jsem se jí.

„Nebudeš tomu věřit, Jamesi, ale máme osmnáct představení

denně,“ odpověděla. Odtáhla mě do zákulisí. Za náma se tam

nahrnuly i ostatní kluci a holky. Reptali a pofňukávali. V místnosti

nebyl ţádnej nábytek. Jenom ţoky slámy. Slámou byla poházená i

špinavá podlaha plná odpadků. Kluci a holky sebou praštili na ty

ţoky.

Byli většinou vychrtlí. V obličeji byli bledý, oči měli vpadlý.

Tyhle děti budoucnosti mi zrovna moc šťastný nepřipadaly. A ani

zdravý.

Zatlačil jsem Ashley do kouta. Chtěl jsem se jí zeptat na tisíc věcí.

Ale dala mi prst na pusu a špitla: „Tady ne. Kapitán má všude svý

špehy.“

Znova mě vzala za ruku a odvedla do další místnosti, takovýho

většího kumbálu. Stál tam zdevastovanej gauč. Nic víc.

„Kapitán mi tuhle cimru přidělil,“ řekla a posadila se na gauč,

kterej páchnul plísní, „protoţe jsem princezna.“

„No, alespoň se tebou zachází jako s princeznou. Se mnou zachází

jako s kusem hadru.“

Ashley zavrtěla hlavou. „Stačí, kdyţ uděláš, co ti řekne, Jamesi.

Dělej, co chce, a nic se ti nestane. Posaď se.“ Poplácala polštář vedle

sebe. Vyletělo z něj mračno prachu.

Sed jsem si. „Tak kde to teda jsme?“ zeptal se.

„V zábavním parku. V Pochodňovým parku,“ řekla nešťastně.

„Uţ je to tak. Jsme zpátky v tom parku. Nevím, kterej je rok.

Devatenáct set třicet a něco.“

Rychle jsem kejv. „A ty kluci a holky tady jsou taky z nějaký

budoucnosti?“

„Nevím. Jsou pořád utahaný a takový připitomělí. Moţná uţ ani

121

nevěděj, odkud jsou. Jsou to většinou sirotci a děti, který utekli z

domova. Podle mě jsou z týhle doby. Kapitán Čas chce, aby se na

dotazy lidí odpovídalo stejně.“

„Co je to za chlapa?“ zeptal jsem se.

„Vede tady ten zábavní park,“ vysvětlovala Ashley. „Je to syn

majitele Pochodňovýho parku. Táta mu předal podnik. Zneuţívá

peníze, který mu z parku plynou, pro svý experimenty.“

„Pro jaký experimenty?“ nechápal jsem. Vzpomněl |sem si na

toho kluka-rybu v akváriu.

„Všechny moţný experimenty,“ pokračovala Ashley. „Hlavně

cestování v čase.“

Kejv jsem. „Mohlo mě napadnout, ţe ta kabina, co jsem se v ní

octnul, je stroj času.“

Ashley si povzdychla. „Co budeme dělat, Jamesi?“

Mně to připadalo děsně jednoduchý. „Řekneme tomu Kapitánovi

Času, aby nás poslal zpátky do budoucnosti, co říkáš?“

Smutně zavrtěla hlavou. „To mu říkám pořád. Uţ od začátku.

Nehne pro nás prstem, Jamesi. Prosím ho. A čím víc prosím, tím

hlasitějc říká ne. Chce nás tu drţet. Jako nějaký zajatce.“

V duchu jsem viděl ţoky slámy ve vedlejší místnosti. „Jako

divoký zvířata v zoo. Takţe nám nezbejvá, neţ si poradit sami.

Třeba…“

Vtom se Kapitán Čas objevil ve dveřích. „Á, tady jste,

princezno!“ zvolal.

„Vida, princeznička se uţ spřátelila s naším novým cestovatelem

v čase!“ Vykouzlil slizkej úsměv a přejel si prstem v bílý rukavici po

čárce, která měla představovat knír.

„To je můj bratranec James Dickson. Pozdrav pěkně toho

hodnýho pána, Jamesi.“ Spiklenecky po mě sekla očima.

Tmavý oči se rozzářily. „Takţe bratranec a sestřenice. To je

poprvé! Povedlo se mi přetransportovat příbuzné! Fantastické! Uţ se

nemůţu dočkat, aţ to sdělím otci. Nebude tomu věřit. Nikdo z nich

mi nevěří. Pořád si myslí, ţe je to podvod. Jsem skvělý, co říkáte?“

nafouk se. „Dokáţu přemisťovat lidi z jednoho času do druhého.

Jsem génius! Génius!“

„Kdyţ jste génius,“ řek jsem zdvořile, „tak byste nás moh vrátit

122

zpátky do našeho času.“

„Proč bych to asi dělal?“ zeptal se.

„Protoţe,“ začal jsem opatrně, „chceme ţít tam, kam patříme.“

Sbíral jsem odvahu. „Kdyţ nás tady budete drţet proti naší vůli,

stane se z vás únosce.“

„Pošlete nás zpátky,“ přidala se statečně Ashley. „Pošlete nás

zpátky a my nebudeme uplatňovat právo na náhradu škody.“

Smutně se pousmál. „Věřte, princezno, strašně rád bych vás poslal

zpátky.“

„Tak jo!“ vykřikli jsme oba najednou.

„Je tu ale jeden menší problém,“ dodal a pokejval hlavou. „Nevím

jak.“

123

XIII.

Vyskočil jsem na nohy. „Počkejte, chcete říct, ţe umíte přivízt lidi z

různejch časů, ale vrátit je neumíte?“

„Bohuţel, je to tak,“ odpověděl. „Neměl jsem čas zabývat se

technikou vracení. Upřímně řečeno, ještě ani pořádně neovládám

techniku přísunu. Pořád na tom pracuju.“

Vytáli z kalhot zlatý hodinky a poklepal prstem na sklíčko. „Teď

odpočívejte. Do dalšího vystoupení zbývá deset minut.“

„Co kdyţ se nám nebude chtít vystupovat?“ zeptal jsem se.

Kapitán se ve dveřích zastavil a otočil se. „Ale to musíte. Nemáte

jinou moţnost. A vy, princezno…“ zamával nad Ashley prstama v

bílý rukavici „…laskavě na otázky z publika neuţívejte vlastní

odpovědi. Drţte se libreta.“

Ashley si stáhla z hlavy stříbrnou přilbu a rozpustila si blonďatý

vlasy. „A co kdyţ se nebudeme drţet libreta?“ zeptala se.

„Musíte mě poslechnout,“ zasyčel jako had. Přesunul se zpátky k

Ashley. „Princezna neprincezna, budete dělat, co vám říkám.

Doufám, ţe je vám to nad slunce jasné, princezničko!“

Ashley komicky zasalutovala. „Rozkaz, pane kapitáne!“

Kapitán Čas se zachmuřil. „Poslední provokatér skončil ve velké

nádrţi se studenou vodou a po těle mu vyrostly slizké zelené

šupiny.“

Můj odhad byl správnej. Kapitán Čas proměnil toho kluka v rybu!

Asi je to opravdu génius, ale génius zla, usoudil jsem.

„Jasný?“ zeptal se.

Oba současně jsme se vzpřímili do pozoru.

„Ano, pane kapitáne!“ vykřikli jsme předpisově.

124

Jakmile Kapitán Čas zmizel, vyběh jsem ze dveří a nakouk za roh.

Chodba byla prázdná.

Dal jsem znamení Ashley. „Pojď! Padáme odsud!“ Vykulila na

mě oči. „Ale přece jsi ho slyšel. Za chvíli začíná představení.

Musíme se připravit. Začíná se vţdycky přesně.“

„Co je nám potom? To tady chceš do smrti zkejsnout a dělat

osmnáct představení denně? Pojď, padáme odsud!“ opakoval jsem.

Ashley si pečlivě srovnala vlasy zpátky pod přilbu a nešťastně si

povzdechla. „Na to zapomeň, Jamesi.“

Koukal jsem jako blázen. „Na co mám zapomenout? Chceš říct,

ţe se mnou nepůjdeš?“

„Ne, ţe bych s tebou nechtěla jít, Jamesi, ale jak daleko myslíš, ţe

se v těchhle komediantskejch ohozech dostaneme?“

Podíval jsem se na sebe a pak na ni. Vypadali bysme mezi lidma

jako dvojka uprchlejch šílenců, který si o sobě myslej, ţe jsou

syrečky zabalený ve staniolu.

Ashley to odhadla dobře.

„A kromě toho,“ pravila skoro inteligentně, „i kdybysme utekli

odsud, stejně nemáme šanci dostat se zpátky do našeho času.“

Zakousnul jsem se do spodního rtu. Pak jsem řek: „Ten stroj času

je tady v tý budově, ţe jo?“

„Jo,“ odpověděla. „A jediná moţnost, jak se k němu dostat, je

chovat se jako hodný dětičky z budoucnosti. Otupit jeho pozornost

a…“

„…a budeme na tu cestu zpátky do našeho času čekat do

nekonečna,“ dořekl jsem to za ni.

Po tomhle rozhovoru mi nezbylo, neţ vrátit se na gauč a nechat si

od Ashley v rychlosti vysvětlit, jak se má správně před publikem

blábolit o budoucnosti.

Co jíme. Co nosíme. Jak spíme. Jak cestujeme. Dokonce mi

ukázala, jak prej tancujeme.

Byl to fantasticky debilní tanec.

Kupodivu jsem se dokázal perfektně soustředit. Během chviličky

jsem se naučil tancovat a zapamatoval jsem si kaţdý slovo z

Kapitánova libreta pro hodné, šťastné Dětičky z budoucnosti.

Bylo to něco jako učení na závěrečnou zkoušku.

125

Jenom s tím rozdílem, ţe v týhle zkoušce jsme museli obstát.

Dobře jsme věděli, co by se stalo, kdybysme neobstáli.

Zůstali bysme tady.

V minulosti.

Navţdy.

126

XIV.

Proleţel jsem celý hodiny s otevřenýma očima. Přes látku stříbrnýho

ohozu mě do kůţe škrábala sláma.

Dejchal jsem, dělal jsem, jako ţe chrápu, dokud jsem si nebyl

jistej, ţe všichni kluci a holky v místnosti spěj.

Pak jsem se otočil na bok a zatřás s Ashely, aby se probudila.

Moje sestřenice byla slavná tím, ţe reagovala jako magor, kdyţ ji

někdo vzbudil uprostřed noci.

Jednou si naše skvostný rodiny udělaly společný vánoce.

Domluvili jsme se s Ashley, ţe se vzbudíme ve tři ráno. Chtěli jsme

se pokusit přistihnout Santa Clause při činu.

Vešel jsem do Ashleyina pokoje, abych ji vzbudil – a ona začala

tak děsně řvát, ţe se celej barák zachvěl v základech.

Ţádná „tichá noc“ se nekonala.

Obě rodičovský sestavy se do Ashleyina pokoje přiřítily

přesvědčený, ţe tam dochází k brutální vraţdě!

Stál jsem uprostřed pokoje v pyţamu a blábolil něco o tom, ţe se

asi Ashley zdálo něco strašnýho. Teda, to byl trapák!

Takţe jsem na podlaze našeho vězení vystlanýho slámou zatřepal

Ashley za rameno. Nic to s ní neudělalo. Třeba se jí zrovna zdálo, ţe

je zase zpátky doma.

Nebyl čas na hezký sny. Vţdyť jsme spolu byli v jednom velkým

zlým snu.

Nakonec jsem sebral z podlahy stéblo slámy a strčil jí ho do nosu.

Dobrá práce.

Zakřenila se, vylítla do sedu a podívala se na mě. „Jamesi…“

„Pššššššt!“ Poloţil jsem jí dlaň na pusu. Zírala na mě

127

vykulenejma, ustrašenejma očima.

Ostatní Děti z budoucnosti hluboce spaly.

Pomalu jsem dlaň spustil a pomoh jí na nohy.

Prošli jsme zšeřelou místností.

Po skončení posledního nočního představení nás dva přísný chlapi

s černejma buřinkama na hlavách odvedli dlouhou chodbou do jiný

místnosti. Posadili nás k dlouhejm kuchyňskejm stolům a

naservírovali nám něco, co vypadalo jako takovej ten sajrajt, co se

vyhazuje při vepřový zabíjačce.

Fakt je, ţe jsem to na vlastní oči ještě neviděl, ale tak nějak jsem

si to představoval. Byly to kousky sádla a chrupavek v šedivý,

mastný šlichtě.

Jídlo v naší školní jídelně proti tomu bylo potravou pro bohy.

Nevěřil jsem svým očím, kdyţ jsem viděl, jak si kluci a holky tu

strašlivost cpou oběma rukama do pusy.

Neexistovalo, abysme se, Ashley a já, tý šlichty dotkli. Kdyţ se

nikdo nedíval, shrábli jsme talíře pod stůl.

Po večeři nás ty samí chlapi nahnali zase do místnosti v zákulisí.

Řekli nám, abychom zalehli a koukali se vyspat.

Většina kluků a holek byla tak utahaná, ţe okamţitě ztuhla.

No, zatím to šlo.

Dveře v zákulisí se nezamykaly. Kapitán Čas byl přesvědčenej, ţe

na světě není místo, kam bysme mohli utýct.

Slyšel jsem hrubý, hlasitý chrápání.

Náš stráţce usnul. Ţidli měl opěradlem ke zdi, buřinku staţenou

na oči. Hubu měl otevřenou dokořán, chrápal a dejchal.

Obešli jsme ho po špičkách a vzali to chodbou kolem místnosti,

kde jsme jedli, i kolem tý velký skleněný nádrţe s vodou.

Zastavili jsme se a podívali se. V nádrţi nic nebylo, jenom dlouhý

mořský rostliny. Strašidelně se vlnily tam a zpátky.

Co se stalo s klukem-rybou?

Napadlo mě, ţe ho třeba Kapitán na noc pouští z nádrţe, aby se

vyspal v normální posteli.

Minuli jsme řadu dveří a nakonec jsme zapadli do větší místnosti.

Ashley ukázala do vzdálenýho rohu.

Stál tam stroj času.

128

Z průhledů vycházelo zelenoţlutý světlo. Rozběhli jsme se k

němu. Kdyţ jsme přiblíţili, zaslechli jsme něco jako bzučení.

Vida, Kapitán nám usnadnil práci. Nechal zapnutej pohon.

Ashley mě předběhla a otevřela kulatej poklop. „Dělej, Jamesi!“

špitla ke mně. „Jedem!“

Zaváhal jsem. „Kam jedem? Jak?“

Ale Ashley to brala klídkově. Uţ seděla na červeným sedátku.

Poplácala místo vedle sebe. „Hlavně pryč odsud. Pak se uvidí.“

Nějak se mi to nezdálo.

„Dělej, Jamesi! Slyšíš?!“

Pozorně jsem se na ni zadíval. Ashley měla velký, rozzářený oči.

Bylo to pro ni zase jenom dobrodruţství? Docházelo jí vůbec, jak to

můţe bejt nebezpečný?

Neochotně jsem se posadil. Poklop jsem nechal otevřenej.

Nesnáším uzavřený prostory. Nesnesu dokonce ani spát ve stanu.

„Oukej, Jamesi,“ řekla, jako by se nechumelilo. „Zkusíme otočit

těmahle knoflíkama.“

Civěl jsem na panel. Ani jeden knoflík, ciferník nebo páčka

nebyly označený.

Kdo s tím uměl zacházet? Jedině Kapitán. A Kapitán tvrdě spal.

Snad…

Ashley přes mě natáhla ruku a zabouchla poklop.

„Abys mi někde uprostřed času nevypad,“ zahihňala se.

Děsná sranda, to teda jo.

Pak sáhla na první knoflík. „Zkusíme tímhle roztomilým

pumprlíčkem otočit doleva,“ pronesla s předstíraným veselím.

„Třeba je ta mašina nějak naprogramovaná. Třeba se jenom převrátí

vzhůru nohama a jsme zpátky doma.“

„Ashley!“ varoval jsem ji.

„Klídek. Co se můţe stát?“ řekla nevinně.

129

XV.

Odtáh jsem jí z knoflíku ruku. „Zbláznila ses?“ vyštěk jsem na ni.

Oči se jí zúţily do štěrbinek. „Já ne, Jamesi, ale ty ses asi zbláznil.

Ono se ti odsud nechce?“

„Chce, ale chci se odsud dostat celej, ne po kouskách. Nemáš o

cestování v čase ani páru. Já jo. Od loňskýho léta jsem přečet skoro

všechno, co je o tom napsaný. Cestování v čase můţe bejt děsně

nebezpečný.“

Ashley se opřela a udělala ksichtík.

„Oukej. Tak co je na tom nebezpečnýho?“

Musel jsem jí vyklopit všechno na rovinu.

„Cestování v čase s sebou nese všelijaký rizika,“ pravil jsem

inteligentně. „Vůbec nevíme, co se s náma můţe stát. Chceš letět

naslepo? Dovedeš si představit, jak to můţe skončit!“

„Např.?“

„Např.? Např. se můţeme rozmlátit o skálu. Nebo spadnout na

dno oceánu. Nebo bůhví kam!“ vysvětlil jsem jí šetrně.

„Oukej, Jamesi.“ Povzdechla si. „Já to vidím jinak. Např. krásně a

bezpečně přistaneme uprostřed paramounťáckýho Královskýho

ostrova. Nebo rovnou doma do postele. Nebo třeba vlítnem k vám do

kuchyně a tvoje máma bude zrovna vytahovat z trouby čokoládovou

bábovku.“

Zved jsem oči k nebi a pak jsem se zamyslel. Úplně jsem tu

bábovku viděl. Se spoustou čokolády.

Ashley se zablesklo v očích. „Tak co, Jamesi? Nestálo by to za ten

risk? Já myslím, ţe jo. Musíme to zkusit.“

Znovu sáhla na knoflík.

130

V obličeji se jí zračilo napětí. Uţ jsem jí nechal bejt.

Věděl jsem, ţe nedá pokoj, dokud tu mašinu neozkouší.

Věděl jsem, ţe Ashley nedá pokoj, dokud si osobně nespálí prsty.

Zatajil jsem dech. Ashley otočila knoflíkem.

Šipky na cifernících se ani nehnuly.

Nic se nestalo.

Zklamaně jsme se na sebe podívali.

„Oukej, tak zkus tu modrou páku,“ navrh jsem.

Mohli jsme takhle postupovat, dokud se nedostaví nějakej

výsledek.

Ashley uchopila páku a pohnula s ní asi o tři cenťáky. Ani jsme

nedutali.

Ozvalo se bzučení.

Pohnula s ní o další tři cenťáky.

Šipky na cifernících se začaly hejbat. Bzučení, který bylo všude

kolem nás, zesílilo.

Ashley otočila hlavu a podívala se na mě. Vykulila oči víc neţ

předtím. Obličej se jí scvrknul hrůzou. Alespoň jsem si to myslel.

„Neeeeeee!“ zaječela.

Z koutků očí se jí začaly šířit pavučiny vrásek, postupovaly po

tvářích, kolem uší a na krk. Obličej se jí zmuchlal, tváře a uši

poklesly.

Na čele a potom všude na hlavě jí naskočily jaterní skvrny. Vlasy

jí zešedly a začaly v chomáčích vypadávat.

Ashley vřeštěla hrůzou. Tři zuby jí zčernaly a vypadly z dásní.

Chytila je do rukou, který vypadaly jako ptačí spáry.

A já jsem vřeštěl s ní. Cejtil jsem, jak se mi na kostech scvrkávaj

svaly a páteř se mi prohýbá do oblouku.

Cejtil jsem, jak mi pravý oko zalejzá dovnitř. Všechno bylo

najednou rozmazaný.

Slyšel jsem skuhrání nějakýho staříka. Ten stařík jsem byl já.

Něco, co ve mně pořád ještě bylo při smyslech, vědělo, ţe oba

děsně rychle stárneme. A to samý něco taky vědělo, ţe kdyţ proti

tomu rychle něco neuděláme – tak během několika vteřin umřeme a

zbydou z nás akorát kostry.

Jenţe větší kus mý bytosti touţil po klidu, po smrti – mít to za

131

sebou.

Všechny kosti v těle mě bolely. Nic jsem neviděl. Byl jsem slabej,

ţe jsem ani nemoh křičet.

Z posledních zbytků sil jsem se sesypal na modrou páku. Zoufale

jsem se snaţil přitáhnout ji zpátky.

„Vydrţ, Jamesi! Vydrţ!“ chrčela stařena vedle mě.

„Nedokáţu to!“ chrčel jsem na ni. „Nedokáţu!“

132

XVI.

Páka se zasekla.

Nedalo se s ní pohnout.

Otevřel jsem pusu a vyprsknul jsem prázdnejma dásněma na

Ashley: „Pomoz mi táhnout, bábo!“

Vrásčitá hlava se jí třásla, rty pomlaskávaly.

„Pomoz mi táhnout, stará hluchoto!“ zařval jsem.

Ashley poloţila svou pergamenovou ruku na moji.

„Táhnout, povídám! Táhnout!“ chrčel jsem.

Konečně se páka pohnula. Po děsně malinkejch kousíčcích se

sunula zpátky k nám.

Ručičky v cifernících znehybněly. Ohlušující řev přešel zátky do

toho jemnýho bzučení.

Podíval jsem se na ségrnici. A úplně jsem si oddych, kdyţ jsem

viděl, ţe uţ zase mládne.

Vrásčitá kůţe se jí vyhlazovala a růţověla, do pusy se jí vracely

zuby.

Vlasy ztmavly a chytily hedvábnej blond odstín.

Ruce se jí obalily masem a zbuclatěly.

Sledoval jsem tyhle šílený proměny a cejtil jsem, ţe i já se

napřimuju a sílím. Kůţe se mi napnula, kosti zpevnily. Netušil jsem,

jak je příjemný, kdyţ má člověk v puse vlastní zuby.

Pustili jsme páku.

„Húúúú!“

„Ty sis nedělal srandu!“

Pad jsem zády na opěrátko. Byl jsem vyřízenej.

„Húúúú! Bylo to o fous!“ řekla Ashley. „Ach, Jamesi, já nechci

133

bejt nikdy stará.“

„Já taky ne,“ řek jsem. Zatlemil jsem se. „Kdyby ses viděla, jak jsi

vypadala!“ rejpnul jsem si do ní.

„Já?“ Sekla po mně pohrdavým pohledem.

„Ty jsi vypadal jako suchá hrozinka!“

„Kdyţ já jsem vypadal jako suchá hrozinka, tak ty jsi zase

vypadala jako suchá švestka!“

„Fajn,“ řek jsem, „oba jsme vypadali senzačně. Ještě jednou

sáhneš na tu modrou páku a urazím ti ruce.“

„Neboj, nesáhnu,“ řekla. „Zkusím jenom tady to velký kolo.“

Neţ jsem jí v tom stačil zabránit, popadla oběma rukama kolo,

který jsme měli nad hlavou, a zatočila jím.

Mašina začala rachotit.

Podívali jsme se na sebe. Tentokrát se tutově něco dělo.

Mašina přešla do vibrací. Světlo se měnilo ze ţlutozelené v temně

rudou.

„Húúúú!“ zahučel jsem údivem.

„Jamesi! Co se to děje?“ vykřikla Ashley.

Rudý světlo začalo blikat. Vibrace s náma mydlily na všechny

strany. Mašina se otřásala a rachotila.

„Zdá se, ţe to funguje!“ zařval jsem to toho randálu.

„Roku 1996, uţ jedeme!“ zvolala Ashley a triumfálně

zapumpovala pěstí do vzduchu.

134

XVII.

Po několika minutách stroj času ztichnul a zastavil se. Světla se

vrátily k zelený barvě.

Tak a teď, schválně, kam jsme dolítli, pomyslel jsem si.

Srdce mi děsně bušilo. Moţná se nám to povedlo. Moţná jsme se

vrátili do našeho času.

Natáh jsem se a uvolnil poklop.

Neţ jsem ho ale stačil otevřít, udělal to někdo zvenčí za mě.

Kapitán Čas!

Stál u kabiny. Měl na sobě dlouhej černej saténovej ţupan a

sametový trepky. Černý vlasy měl rozcuchaný. Vylez z postele.

Myslel jsem, ţe spí. Jo, spal. Ale teď byl aţ moc vzhůru.

A pěkně naštvanej.

Plácal si do dlaně těţkou dřevěnou holí.

Mlask. Mlask. Mlask…

„Vylezte, vy dva,“ zasyčel mezi sevřenejma zubama.

Mrskli jsme po sobě s Ashley nešťastnejma pohledama. Ashley

mi na zlomek vteřiny stiskla ruku.

Bylo jasný, ţe je to průšvih jako barák.

Stáli jsme před Kapitánem se svěšenejma hlavama. Strach sám o

sobě nikoho nikam nepřemístí. Já měl v tý chvíli takovej strach, ţe

kdybych moh, tak bych utek snad aţ do jedenadvacátýho století.

„Kdo z vás otočil tím kolem?“ zeptal se Kapitán.

Po chvilce napjatýho ticha Ashley pípla: „Já, pane kapitáne.“

Zahihňal se. „Děkuji vám, princezno. Tím kolem se spouští

poplachové zařízení. A zmíněné poplachové zařízení mě probudilo.

Takţe jsem tady. A vy dva jste tu také. Očekávám vaše vysvětlení.“

135

„Sorry,“ zkusil jsem.

„To nestačí!“ zahřměl kapitán.

Úplně mě to vyneslo půl metru vysoko.

„Ne, nejsem šťasten,“ řek Kapitán Čas. „Vůbec nejsem šťasten.“

Co to mělo znamenat?

Zase jednou jsem si vzpomněl na toho kluka v akváriu. Uţ jsem se

viděl, jak plavu vedle něj.

„Strašně, úplně děsně se omlouváme,“ zaštkal jsem.

„Mohu tomu věřit?“ Zamračil se a pak dodal: „Dobrá, pro

tentokrát vám odpouštím.“

Málem to se mnou šlehlo o zem. Všechno, ale tohle jsem nečekal.

Akvárium nehrozilo. Měli jsme s Ashley kliku, to teda jo.

Pro tentokrát.

„A teď,“ pravil Kapitán a vytáh z kapsy ţupanu zlatý hodinky, „je

čas jít na kutě…“ zahihňal se. „Slovem kutě se samozřejmě rozumí

sláma.“

Odlepili jsme se nešťastně od kabiny. Od stroje času.

„Něco vám řeknu,“ pokračoval kapitán cestou k místnosti v

zákulisí. „Nejsem zlý člověk. Trpím, kdyţ vidím, ţe se vám u mě

nelíbí. Věřte, ţe kdybych mohl, okamţitě bych vás poslal zpátky

domů. To mi opravdu věřte.“

Nevěděl jsem, jestli mu mám věřit.

Ale věřil jsem, protoţe mi nic jinýho nezbejvalo.

Vlekli jsme se dlouhou chodbou. Vysoko na zdi strašidelně

blikotaly plynový lampy. Osvětlovaly naši chmurnou cestu zpátky do

zajetí.

Srdce se mi s kaţdým krokem posouvalo směrem do kalhot.

„S vámi ve své produkci bych mohl vydělat spoustu peněz,“

rozhovořil se kapitán. „Můţu pokračovat ve svém výzkumu. Kdoví,

moţná jednou přijdu na to, jak vás poslat zpátky do vašeho času.“

Zastavili jsme se u dveří noclehárny.

„Jednou?“ opakovala po něm Ashley.

Kapitán nedbale pokrčil ramenama. „Můţe to trvat celé roky. Teď

si jděte lehnout,“ poručil a zabouch za náma dveře.

„Jednou, jednou…“ drmolila Ashley, kdyţ jsme se snaţili uvelebit

na slámě. „To uţ nás táta s mámou dávno nebudou hledat. Ach, boţe,

136

tohle je horší, neţ bejt mrtvej.“

Zachvěl jsem se. V cimře se postupem noci ochladilo.

Nahrnul jsem na svoje vystydlý a rozlámaný kosti něco slámy a

řek jsem polohlasem: „Je to smůla…“

Uţ jsem skoro spal, kdyţ mě něco píchlo do ramene.

Otevřel jsem oči a jako na povel jsem se posadil. Rozhlíd jsem se.

Nikoho jsem neviděl. Nikoho, jenom kluky a holky leţící na slámě.

Před momentem u mě někdo musel bejt. Jasně ţe jo. Něco tu

přibylo.

Leţelo to na chuchvalci slámy, na kterým jsem spal.

Ryba.

Leklá ryba.

Zíral jsem na ni s hrůzou v očích.

Pochopil jsem, ţe je to varování. Varování od Kapitána Času.

Varování, ţe kdyţ budu zlobit, dopadnu jako tahle ryba.

Budu leklej.

137

XVIII.

Nazítří ráno jsme s Ashley utekli.

„Rychle, Jamesi!“

Chytil jsem se okraje větracího okýnka a vyšvih jsem se nahoru.

Pak jsem spustil ruku a vytáh ségrnici k sobě.

Sjela v tom svým stříbrným ohozu po parapetu jako po másle.

S děsným ţuchnutím jsme přistáli v uličce za budovou.

Zhluboka jsem se nadech čerstvýho vzduchu a zamţoural do

slunce. Bylo dopoledne, měli jsme zrovna přestávku mezi dvěma

výstupama. Ashley to okýnko objevila, kdyţ jsme šli na snídani.

Vypařili jsme se hned po prvním vystoupení. Do další šou

zbejvalo patnáct minut. Neţ přijdou na to, ţe jsme zdrhli, museli

jsme bejt co nejdál.

Ashley to natáhla uličkou někam pryč.

Zdrhal jsem těsně za ní. „Počkej! Neříkala jsi náhodou, ţe jsi něco

vymyslela?“

Zamrkala na mě dlouhejma řasama. „Jasně, ţe jsem něco

vymyslela, Jamesi. Stalo se snad uţ někdy, abych něco nevymyslela?

Napadlo mě totiţ, ţe bysme mohli najít Monstrum.“

„To není nic novýho,“ řek jsem.

„Moment! Jak to ţe ne?“ vydechla a pak dodala: „Jo, máš pravdu,

Monstrum jsme našli uţ loni.“

Kejv sem. Byla to jediná moţnost. Loni v létě, kdyţ jsme

prohledali celej Pochodňovej park, jsme nakonec v takovým lesíku

objevili Monstrum.

A Monstrum nás zachránilo. Odjeli jsme na něm zpátky nebo

dopředu, podle toho, jak se to vezme – do našeho času. V posledním

138

okamţiku jsme unikli jistý a děsný smrti.

Fakt byl, ţe nás třeba mohlo zachránit ještě jednou.

„Máš nějaký tušení, kde bysme ho měli hledat?“ zeptal jsem se.

Ukázala na ruský kolo tyčící se k nebi v zadní části parku.

„Ruský kolo!“ řekla. „Víš, jak nás ruský kolo dostane zpátky do

našeho času?“

Koukal jsem jako blázen.

Ashley se zatlemila. „Jamesi, přece tím, ţe se na něm svezeme!“

„A ruský kolo s náma jako udělá co?“ zeptal jsem se.

Zvedla oči k nebi. „Paneboţe, z ruskýho kola přece uvidíme celej

park! Je dost moţný, ţe aţ vyjedeme nahoru, poznáme, kde je

Monstrum. Uţ chápeš ten můj geniální nápad? Pokud ovšem nemáš

ještě geniálnější, Jamesi.“

Nešťastně jsem zatřepal hlavou. Kručelo mi v ţaludku. Kdybych

teď dostal šanci, moţná bych pozřel i ten prasečí odpad. Moţná.

„S prázdným ţaludkem to ani géniovi moc nemyslí,“ zavrčel

jsem.

V duchu jsem viděl mámino dušený hovězí. Její špenátovou

lasagne. Čokoládovou bábovku.

„Jdeme na to!“ řek jsem. Popad jsem Ashley za ruku a táh jsem ji

za sebou uličkou na cestičku.

Loni jsme byli v Pochodňovým parku v noci. Pochodně na

vysokejch kůlech ve dne nehořely. Z bezmračnýho, modrýho nebe

praţilo sluníčko.

Byl to perfektní den na vyraţení si do zábavního parku. Mezi

atrakcema plynuly spousty lidí vykračujících si v doprovodu

starodávnejch varhan z amplionů.

Taky jsme si s Ashley zkusili vykračovat, abysme splynuli s

davem, ale moc nám to v těch ohozech nešlo.

Báby i holky na sobě měly květovaný šaty dlouhý aţ ke kotníkům.

Chlapi měli obleky se sakama. Zapomněl jsem, ţe lidi v těch starejch

časech chodili do zábavního parku vyfiknutý jako na svatbu.

Chodil v tý době vůbec někdo tak klídkově oblečenej jako my?

Přeběhla kolem nás parta kluků. Měli na sobě plandavý kraťasy

pod kolena a volný košile. Na nohou místo pum a adidasek měli

děsný hnědý bagančata.

139

„Hele!“ zaječel jeden a ukázal na nás. „Blbečkové z

budoucnosti!“

Ostatní se zařehtali. Dali jsme s Ashley do běhu. Kdyţ mezi těma

lidma profrčíme jako stříbrný ţíznivý čáry, nikdo si nás ani

nevšimne.

Ztratili jsme kluky z očí a spatřili před sebou barák s cedulí, na

který bylo napsáno VÝBĚH ZVÍŘAT.

Vypadalo to jako shluk nějakejch farem – prasata, krávy, husy.

Kdyţ jsme potom uviděli zlatočerveně pruhovanej stan, zpomalili

jsme do chůze. Vzduchem se linula orientální hudba. Před vchodem

do stanu stál vysokej chlap s turbanem na hlavě a omotanej od hlavy

k patě dlouhým kropenatým hadem.

„Račte vstoupit!“ volal. „Na vlastní oči spatříte jedovatého

brejlovce, který uštkl samotnou Kleopatru!“

„Je to pakárna,“ řekla Ashley a zatahala mě za ruku. „Pojď,

Jamesi!“

Ještě nikdy jsem neviděl brejlovce. A nemoh jsem se na něj jít

podívat ani teď. Neměl jsem dva centy na vstupný.

Klusali jsme kolem všelijakejch střelnic, na kterejch byly dokonce

i ve dne rozsvícený blikající řady červenejch a modrejch ţárovek. Na

střechách se vesele třepotaly pestrobarevný praporky.

Bylo tam házení pytlíčků s fazolema, házení míčků na pyramidy

těţkejch dřevěnejch válečků, všelijaký blbinky, který se vytahovaly

ze zasklenejch vitrín. A vyhrávaly se ceny. Nejrůznější vycpaný

potvory a hlavně vlasatý panenky Kewpie.

Bylo zajímavý, jak málo se zábavní parky za ty dlouhý roky

změnily.

Pak jsme spatřili chlapa, kterej házel noţe na tlustou bábu

zavěšenou v roztočeným kole.

„Juuuj!“ zakvičel jsem, kdyţ se jí málem strefil do obličeje.

Chvilku jsme koukali. Byl to nešika. Nestrefil se ani jednou, vţdycky

to šlo těsně vedle.

A viděli jsme taky fakíra v růţový košili a pruhovanejch

bombarďákách, kterej si lebedil na ostrejch hřebíkách. Na prsou měl

zaloţený děsně svalnatý ruce. Určitě se mu na těch hřebíkách leţelo

pohodlně, poněvadţ se usmíval.

140

Jak jsme klusali okolo, popad Ashley za nohu.

„Hej, holčičko,“ zvolal. „Za jednu penny si na mě můţeš

stoupnout.“

Ashley po něm sekla znechuceným pohledem.

„Nemám penny,“ řekla mu.

Fakír se zatlemil. „Pro tebe zdarma. Jen do toho. Uvidíš, ţe se mi

nic nestane. Stoupni si mi na hruď.“

„Ne… ne, dík,“ vykoktala Ashley a vytrhla se mu.

Utíkali jsme dál a fakír se za náma řehtal, aţ nám z toho zvonilo v

uších.

Pak jsme narazili na stánek s občerstvením a já jsem si nemoh

pomoct, musel jsem se zastavit. Civěl jsem na ceduli a kručelo mi v

ţaludku a sbíhaly se mi sliny.

BROOKLYNSKÉ UZENKY bylo tam napsáno. KRÁLOVSKÁ

HOSTINA.

Nakouk jsem za pult.

Na roštu se opejkala řada nádhernejch klobás. Vzpomněl jsem si,

jak děsně nám před rokem chutnaly. A jak jedna stála jenom tři

centy!

V duchu jsem viděl zavařovací sklenici, kterou jsem měl doma ve

spodním šuplíku prádelníku narvanou aţ po okraj centama a ani

jednou jsem se nepřinutil zajít s ní do banky a vyměnit si ty centy za

větší peníze.

A taky jsem si uvědomil, kolikrát mi na ulici upad cent a já se ani

neobtěţoval ho zvednout. Jo, teď by se mi kaţdej takovej cent děsně

hodil.

Co bych dal za tři usmrkaný centy!

Vtom se objevila ţenská s miminem v ohromným proutěným

kočárku a řekla si o tři brooklynský uzenky.

Zrak jí padnul na mě.

Zaváhala a křikla na prodavače: „Nebo mi dejte čtyři!“

„Ubohý hochu,“ oslovila mě a smutně zavrtěla hlavou. „Ten

surový Kapitán Čas vás tam jistě moří hlady. Nechápu, ţe se mu

ještě úřady nepodívaly na zoubek. Na, vezmi si.“

Strčila mi do ruky klobásu.

Začal jsem koktat, jako ţe děkuju, ale ona mávla rukou.

141

„Neděkuj. Hlavně s tím zmiz, neţ to uvidí manţel. Hubuje, kdyţ

rozdávám ţebrákům.“

Odvděčil jsem se jí kyselým úsměvem.

Tak nejdřív jsem byl blbeček a teď ţebrák!

Čím dál tím lepší kariéra!

Dohnal jsem Ashley a slavnostně jsem jí ukázal svoji almuţnu.

Roztrh jsem klobásu napůl a jednu půlku jsem jí věnoval.

„Jamesi! Ty jsi zaválel!“ prohlásila, kdyţ se do tý horký, šťavnatý

půlky zakousla.

Slupli jsme to ve vteřině. A během tý vteřiny jsme se přesunuli

pod ruský kolo.

Děsně jsme zaklonili hlavy a koukali na záplavu pestrobarevnejch

gondolí pohupujících se ve větru. Kolo se točilo jako gigantickej

ventilátor. Bylo to srandovní.

Vlítli jsme do fronty. Nevšímali jsme si lidí, který zkoumali, co to

máme na sobě.

Asi si mysleli, ţe tam nemáme co dělat. Byli jsme inventář

zábavního parku. Naším úkolem nebylo bavit sebe, ale ostatní.

My jsme se sem nepřišli bavit, chtěl jsem jim říct.

Rozhlíţeli jsme se, jestli po nás nepokukujou hlídači v modrejch

uniformách, nebo nedejbůh kapitánovi pohůnkové s buřinkama na

hlavách.

Tou dobou uţ Kapitán Čas musel vědět, ţe jsme mu zdrhli. Jeho

lidi uţ moţná pobíhali po parku a pátrali po nás.

Docela se nám ulevilo, kdyţ se začalo nastupovat k další jízdě.

Vtom jsem se ve frontě zarazil. „Hele,“ řek jsem Ashley, „a jak

zaplatíme lístky?“

„Zaměstnanci parku se na kolotočích vozej zadarmo,“ usmála se

Ashley. „A my přece jsme zaměstnanci, nebo ne?“

Měla pravdu. Bába v pokladně se jenom zatlemila a řekla: „To je

dost, ţe vás Kapitán Čas nechá taky trochu odfrknout.“

Vlezli jsme do gondoly a zapnuli na sobě hnědý koţený řemeny.

A uţ to jelo. Gondola se kymácela tam a zpátky a postupně stoupala

vzhůru.

Otevřel se nám výhled na celej park. Vítr, kterej tam foukal, byl

docela příjemnej.

142

Zaklonil jsem hlavu a vystavil obličej slunečním paprskům. Tak

dlouho jsem byl zavřenej v díře, ţe jsem si uţ začínal připadat jako

ţampión. Ţampión ve staniolu.

Ashley si to taky vychutnávala. Sundala si tu šílenou stříbrnou

přilbu a rozpustila si vlasy a nechala je unášet větrem.

Ruský kolo nás vyneslo aţ nahoru a na chvíli se zastavilo, jak dole

nastupovali další lidi. Nikdo v parku nebyl vejš neţ my.

„Jéééé!“ vydechla Ashley. „To je nádhera!“

Bylo to šílený.

Park se táhnul na všechny strany.

„Hele!“ zakřičel jsem a ukázal dolů. „Támhle je Odváţná jízda, ta

vodní skluzavka!“

„Skvělý!“ zvolala Ashley.

Viděli jsme i atrakci zvanou Vířivka. Aţ k nám nahoru byl slyšet

řev lidí, který na tom disku padali jeden přes druhýho. Nejblíţ od

ruskýho kola byl růţovomodrej kolotoč s koníčkama. Zalitej

sluncem, točil se pod náma jako vlček.

Poprvé od okamţiku, co jsem byl zase v minulosti, jsem pocítil

určitou naději. Říkal jsem si, ţe určitě existuje cesta zpátky a ţe ji

musíme najít.

Pak jsme spatřili nízkou budovu, v který vystupoval ansámbl

Kapitána času. Nějakej děsnej umělec ho v nadţivotní velikosti

namaloval na střechu, jak tam leţí v modrým saku a s bílou čapkou

na hlavě. Usmíval se a v ruce drţel ohromný kapesní hodinky.

Pod ním bylo srandovním písmem napsáno: DĚTI Z

BUDOUCNOSTI KAPITÁNA ČASU.

Kapitán Čas měl namalovaný obrovský černý oči a z tý vejšky

vypadal, jako by na nás upíral vyčítavej pohled.

Úplně jsem se zachvěl.

Ashley mě rejpla do ţeber. „Támhle je, Jamesi!“ vykřikla. „Vidíš

ho? Támhle je Monstrum! Vrátíme se domů!“

143

XIX.

„Kde ho vidíš?“ vyhrk jsem.

Ashley ukázala někam do dáli.

Vzadu za dřevěným plotem, kterej se táhnul kolem celýho

zábavního parku, byl hustej lesík.

Připadal mi povědomej. Zadíval jsem se pořádně.

Tutově to byl on. Z lesíku za plotem vyčnívalo něco, co nemohlo

bejt nic jinýho neţ horní partie naší dobře známý horský dráhy.

Vzpomněl jsem si, jak jsme před rokem tím plotem prolezli a

objevili Monstrum.

Ano, Monstrum stálo v hustým lesním porostu.

Rozbušilo se mi z toho pohledu srdce.

„Jasně!“ zařval jsem. „Je to Monstrum!“

Gondola se dala znovu do pohybu a začala klesat.

„Jamesi,“ vyhrkla Ashley, „musíme si zapamatovat, jak se tam

odsud dostanem!“

Při kaţdý otočce jsem si ověřoval orientační body: Autodrom,

jezírko, zelenobíle pruhovanej stan pomalovanej výjevama ze ţivota

divokejch zvířat.

Konečně jsme zastavili a vystoupili. Skoro mi to přišlo líto.

Nejradši bych se na tom kole vozil aţ do zblbnutí, fakt ţe jo.

Jen jsme se nohama dotkli pevný země a zapadli do davu, rozběhli

jsme se k Monstru.

Proletěli jsme kolem autíček.

Potom kolem jezírka, kde si dětičky v srandovních námořnickejch

oblečkách pouštěli lodičky.

Protáhli jsme se úzkou uličkou mezi stanem s divokejma

144

zvířatama a řadou prázdnejch klecí.

Utíkali jsme podle dřevěnýho plotu a koukali, kudy prolezeme na

druhou stranu.

„Tady je to!“ zavolal jsem na Ashley.

Pod plotem byla vyhrabaná jáma. Spustil jsem se na kolena a

nacpal jsem se tam, aţ mi zapraštělo v kostech.

Protáh jsem se na druhou stranu a otočil se, abych pomoh prolézt

taky Ashley. Ta ale ţádnou pomoc nepotřebovala.

Moje skvělá osobní sestřenice se tou dírou prosmykla jako

stříbrnej úhoř.

Oprášili jsme si kombinézy a rozběhli se lesem k obrovský

konstrukci, která se uţ rýsovala kousek před náma.

Je to Monstrum.

Musí to bejt Monstrum.

Co jinýho by to mohlo bejt?

Vtom Ashley vykřikla: „Neeeee!“ a skácela se na kolena.

„Ne! Ne! Ne!“

Nebylo to Monstrum.

Před náma stála stará, polorozpadlá konírna.

Padnul jsem vedle Ashley do trávy. Leţeli jsme tak vedle sebe

dlouhou dobu, byli jsme nešťastný a civěli jsme na jasnou, modrou

oblohu.

Nemluvili jsme. Nebylo o čem.

Oba jsme věděli, co bude.

Zvedneme se a vrátíme se zpátky do tý dlouhý nízký budovy,

zpátky do zajetí.

Nic jinýho nám nezbejvalo.

145

XX.

„Teď se můţete osobně přesvědčit, jak jsem geniální,“ vytahoval se

Kapitán Čas. Zuřivě makal na ovládacím zařízení svýho stroje času.

Stáli jsme s Ashley za ním a sledovali jeho počínání. Od chvíle,

co jsme pobíhali po parku a hledali Monstrum, uběhly tři dny.

Kapitán se moh zbláznit vzteky, ale kupodivu nám i napodruhý

odpustil. Dneska ráno nás vytáh z druhýho představení, abysme se

stali svědkama příjezdu dalšího nešťastníka z budoucnosti.

Musím se přiznat, ţe mě to docela zajímalo.

Co kdyby to byl nějakej tlustej spoluţák od nás ze školy a měl s

sebou jídlo?!

Byl jsem totálně vyhladovělej. Pořád jsem v duchu viděl klobásy a

šumivou limču a zmrzlinu a popcorn a kandovaný jablíčka.

Ashley se taky stejskalo po jídle. Včera uţ jsme byli tak hladoví,

ţe jsme normálně konzumovali buráky, který po nás házeli kluci z

publika.

Ano, dámy a pánové, aţ tak hluboko můţe klesnout hladovej

člověk!

A bylo to čím dál tím horší.

„Uţ… uţ!“ řičel Kapitán. Mašina se začala třást a nadskakovat.

Úplně se rozţhavila do ruda. „Hned se přesvědčíme, kdopak to k

nám z budoucnosti zavítal!“

Sledovali jsme, jak se kabina nebezpečně kymácí ze strany na

stranu, jak sebou mlátí o podlahu.

„Co… co se to děje?“ koktala Ashley a ustupovala.

Mašina řádila jako divá, uţ jsem se bál, ţe na nás spadne celej

barák.

146

Odněkud, bůhví odkud, se blíţilo něco strašnýho.

„Co se děje?“ zařval jsem do toho randálu.

Kapitán Čas si nervózně odkašlal. „Nic zvláštního,“ zamumlal.

„Opravdu nic. Nemusíte se bát, dětičky.“

Konečně se stroj času zklidnil. Zastavil se.

Mlčky jsme přihlíţeli a čekali.

Kapitán vypadal spokojeně. „Vidíte? Jak říkám, neděje se nic

zvláštního. A teď laskavě ustupte.“

Mohutným rozmachem nás odehnal od mašiny a otevřel poklop.

Ze stroje času se vysunul dlouhej černej zoban.

Okamţitě zaútočil na Kapitánovu hlavu. Děsně ho klovnul přímo

do spánku. Vystříkla krev.

Kapitán zavrávoral a skácel se pozadu na zem. Nehejbal se.

A pak z mašiny s příšerným skřekem vykoukla velká hlava

černýho dravce s otevřeným zobanem opatřeným nahoře i dole

řadama ostrejch zubů.

Na okraji poklopu se objevily obrovský černý drápy. Potvora se

hrabala ven.

Vysunula nejdřív jedno černý křídlo, lesklý jako lakovaná kůţe, a

pak druhý. Jak se drápala z mašiny ven, vypadalo to, jako by se z

velkýho kovovýho vejce klubal velkej černej pták.

Potvora vyskočila nahoru na kabinu a začala si mlsně prohlíţet

Kapitánovo bezvládný tělo. Rozevřela ten svůj dlouhej zoban a

vypustila ze sebe ohlušující skřek.

Ashley taky málem padla. „Jamesi! To je ptakoještěr!

Pterodaktyl!“

Potvora stočila svítící zelený oči na nás. Znovu děsně zaskřehotala

a zuřivě si protřepala křídla.

Cvakla zobanem a seskočila na podlahu. Vydala se k nám a

natáhla krk, jako by od nás očekával polibek na uvítanou.

„Jamesi! Uteč!“ vykřikla Ashley.

Nemoh jsem se pohnout.

Ashley se mnou zatřásla. „Uteč!“ zaječela mi přímo do ucha a

začala zdrhat. „Zachraň si ţivot!“

Ne, nemoh jsem se hnout. Byl jsem úplně tuhej hrůzou.

Zíral jsem vytřeštěnejma očima na toho strašnýho předpotopního

147

tvora, kterej se ke mně valil a cvakal na mě svým smrtonosným

chrupem.

148

XXI.

Konečně jsem se přinutil k akci.

Ustupoval jsem a rozhlíţel se, čím bych potvoru praštil.

Ţidle! Popad jsem ji oběma rukama a zved nad hlavu – a hodil

jsem ji na pterodaktyla.

Obluda ji v letu čapla jedním ze svejch spárů. Otočila ji k těm

svejm ţlutozelenejm očím a začala si ji se zájmem prohlíţet.

Já jsem si zase se zájmem prohlíţel její drápy.

Byly dlouhý a zahnutý jako řezbářskej nůţ.

Těţce jsem polknul. Úplně mi vyschlo v krku, kdyţ jsem si

představil, jak se mi ty děsný drápy zatínaj do kůţe.

Potvora se zahryzla do ţidle a stiskla zoban. Ţidle se za hroznýho

praskotu změnila v hromádku palivovýho dříví. Potvora seţvejkala

několik polínek, vyplivla třísky a znovu na mě upřela zrak.

Z podlahy se ozvalo zasténání.

Kapitán se posadil. Drţel si hlavu. Spatřil před sebou černou

obludu a zachrčel. „Neee!“

V hrůze jsem sledoval, jak se pterodaktyl zvedá do zatuchlýho

vzduchu. Třepotal koţnatejma křídlama a vířil prach.

Zastavil se pod stropem, přímo nade mnou. Ovíval mě jako vějíř.

Přilepil jsem se zády na zeď a smířen s osudem připravil jsem se na

nejhorší.

Ale zelený oči se o mě nezajímaly. Zapíchly se zlostným

pohledem do Kapitána.

Kapitán zaječel. Obluda se na něj vrhla. Uchvátila ho těma

děsnejma ostrejma drápama a zvedla ho ke stropu.

„Pomoc!“ vřeštěl kapitán, kopal nohama a plácal kolem sebe

149

rukama. „Pomozte mi – prosím vás!“

Mrskal sebou bezmocně skoro dva metry nad zemí. Ashley

vyskočila a hmátla mu po noze.

Taky jsem vyskočil. Sevřel jsem Kapitánovu botu. Ashley skočila

na mě. Viseli jsme na něm a rvali ho zpátky k zemi.

Obluda nad náma mlátila koţnatejma křídlama a vířila prach z

podlahy. Byl to děsnej rachot. Bylo to, jako kdyţ ve škole hrajeme

přetahovanou.

Kapitán byl lano.

Potvora konečně povolila a všichni tři jsme se sesypali na jednu

hromadu. Kapitán nás zavalil jako pytel mouky.

„Děkuju,“ vydech. „Děkuju vám oběma.“

Ještě jsme z toho ale nebyli venku.

Potvora nad náma krouţila a vydávala příšerný zvuky.

„Rychle!“ zařval jsem a vytáh Ashley na nohy. „Musíme se

někam schovat!“

Kapitán se taky vyškrábal na nohy. „Tudy!“ zachrčel.

Vyběhli jsme z místnosti stroje času a zdrhali do nitra budovy.

Kapitán pelášil děsně rychle, nemohli jsme mu stačit.

Obluda nás pronásledovala. Dotahoval nás ohromnej, krutej stín.

Ptakoještěr zaútočil.

Bušili jsme nohama do betonový podlahy. V ţivotě jsem snad

nezdrhal rychlejc. A najednou podlaha zmizela. Nohy mi vyletěly do

vzduchu.

Obluda nás drţela kaţdýho v jednom spáru.

Ostrý drápy nám trhaly kombinézu.

Vznášeli jsme se lapený jako bezmocný myši.

150

XXII.

Mrskali jsme sebou těsně pod stropem.

Potvora s náma lítala chodbou sem a tam. Vypadalo to, jako by

něco hledala.

Svoje hnízdo?

Nebo příhodnej skalnatej útes, na kterej by usedla a roztrhala nás

tím svým zubatým zobanem na kusy?

Počkal jsem, aţ se pterodaktyl unaví a klesne k podlaze. Pak jsem

natáh ruku a zkusil jsem vyrvat mu z pařátů Ashleyinu kombinézu.

Povedlo se.

Ashley zaječela a zůstala leţet na zemi.

Chtěl jsem se taky osvobodit, ale nedařilo se mi dosáhnout na

drápy, kterejma jsem byl sevřenej v pase.

Začal jsem sebou děsně škubat.

Slyšel jsem trhání látky. A najednou jsem byl volnej. S děsným

ţuchnutím jsem spad na zem.

Bolestivě jsem zalapal po dechu. Měl jsem vyraţenej dech.

Prostorem se rozlehnul pekelnej řev. Otočil jsem hlavu ke stropu.

Obluda nad náma krouţila jako obrovskej černej netopýr. A řvala,

poněvadţ nedokázala pochopit, jak jsme jí mohli uniknout. Uţ se

těšila, jak nás bude ohlodávat na holý kosti, a teď tohle!

Rozevřela křídla a přistála těsně vedle nás na podlaze. Cvakala

zobanem jako obrovskejma, vraţednejma kleštěma.

Její stín nás úplně zahalil.

Zelený oči měla surově zúţený do úzkejch štěrbinek. Tvářila se,

jakoby zvaţovala, do koho se zakousnout dřív.

Pořád otvírala a zavírala zoban. Byl to odpornej zvuk.

151

Ashley si zakryla hlavu. Mně děsně bušilo srdce.

Ovanul nás kyselej, předpotopní dech. Bylo to jako zápach

tlejícího masa.

Taky jsem si oběma rukama zakryl hlavu – ubohej pokus o

záchranu. Věděl jsem, ţe to nemá cenu.

Obluda mlaskla a ohnula krk. Rozhodla se, ţe nás seţere zaţiva.

152

XXIII.

Pterodaktyl zděšeně zařval. Mlátil křídlama, bránil se, ale nebylo

mu to nic platný. Něco ho táhlo pryč. V šoku jsem sledoval, jak se

vcucává zpátky do stroje času. Chytal se drápama země, vřeštěl jako

blázen, ale marně. Záhadná síla, která ho zachvátila, byla nezdolná.

Otevřenej poklop kabiny byl jako brána pekel. Vtahoval obludu

do sebe. Obluda dělala, co mohla. V posledním okamţiku se

zachytila drápama za okraj poklopu.

Zuřivě kolem sebe bušila křídlama, sváděla marnej boj se

samotným časem, abych tak řek.

Levý křídlo ochablo a zmizelo, vcuclo se do mašiny.

Ashley se drţela za pusu a mezi prstama jí unikalo děsný vytí.

Já jsem snad ani nedejchal. Jenom jsem zíral.

Dvě tři vteřiny a předpotopní potvora byla pryč. Zmizela.

Rozpadla se na atomy. Vcucla se do času.

Kdyţ jsem se vzpamatoval, vrhnul jsem se k mašině a nakouk

dovnitř.

Nic tam nebylo.

Ze stroje času vyšel jenom drobounkej obláček kouře. Vonělo to

po pečeným krocanovi.

Pak vešel do místnosti Kapitán Čas. Klepal se a motal.

Dovrávoval k mašině, opřel se o ni rukama a upřel na ni zmatený oči.

„Zachránili jsme vám ţivot,“ řekla Ashley a zatahala ho za rukáv.

„Za to byste nás měl poslat domů.“

Kapitán si jí nevšímal.

„Jasně. Měl byste nás poslat domů!“ přidal jsem se.

Konečně odstoupil od mašiny. Podrbal se na hlavě. „Nemůţu,“

153

řekl smutně. „Stroj času je rozbitý. Zůstanete tu navţdy.“

154

XXIV.

Po večeři jsem se v princeznině komnatě skácel na špinavej gauč.

Trávil jsem. Bylo to náročný.

U večeře jsem doslova vytřel talíř do poslední mastný kapičky.

Zkuste se kočkovat s pterodaktylem. Uvidíte, jak vám vytráví.

„Co budeme dělat?“ povzdychla si Ashley. „Nevidím šanci, jak

bysme se mohli zachránit.“

Neţ jsem stačil říct něco inteligentního, zaslechl jsem na chodbě

hlasy.

Zved jsem se a přešel po špičkách ke dveřím. Zatajil jsem dech a

zaposlouchal se.

„Musíte se těch dětí zbavit, kapitáne,“ řek nějakej chlap.

„Myslíte, ţe to nevím?“ zavrčel Kapitán.

„Tak na co čekáte? Musíte to udělat okamţitě. Je tu revize. Jdou

po nás úřady.“

„Úřady?“ opakoval Kapitán.

„Nedělejte, ţe nic nevíte. Lidi z odboru pro dohled nad

zaměstnáváním dětí. Čmuchali kolem baráku, vyptávali se na tisíc

věcí. Můţou za to ti dva spratkové z budoucnosti. Pobíhali po celým

parku. Natropili pěknej rozruch.“

„Uţ se to víckrát nestane,“ řek Kapitán.

„Přesně tak. Uţ se to nestane, protoţe se jich zbavíte.“

„Jak?“ zeptal se Kapitán.

„Však vy uţ něco vymyslíte. Jste geniální vědec. Udělejte, s nima,

co chcete. Hlavně, aby tu zejtra nebyli.“

155

XXV.

„Ashley – slyšela jsi to?“ zašeptal jsem.

Upřela na mě zděšený oči. Bylo jasný, ţe slyšela kaţdý slovo.

„Jamesi, musíme odsud zmizet. Je jedno kam, ale hlavně rychle!“

„To je fakt. Musíme něco vymyslet,“ řek jsem.

Ashley se chytila za hlavu. „Na vymejšlení není čas. Jediný, co

bych chtěla, je sehnat na sebe něco jinýho neţ tyhle debilní,

páchnoucí stříbrný kombinézy.“

Zarazil jsem se. „Moment! Cos to řekla?“

Podívala se na mě jako na ţivý neštěstí. „Řekla jsem debilní,

páchnoucí stříbrný kombinézy!“

„To je ono!“ zajásal jsem.

„A co jako?“

„Naše šaty!“

„Jamesi, já vůbec nevím, co to plácáš!“

„Vůbec nic neplácám!“ rozkřik jsem se na ni, ale hned jsem zase

ztišil hlas do rozčilenýho šepotu. „Náhodou vím přesně, co říkám.“

Nedalo se nic dělat, musel jsem jí svý geniální myšlenkový

pochody vysvětlit polopaticky. „Ashley, ještě ti to nedošlo? Mně uţ

je všechno absolutně jasný. Kapitán nám lţe. Přitáh přece z dávný

minulosti toho dinosaura. Povedlo se mu to!“

„A co?“ Ashley na mě pořád koukala jako na uprchlýho šílence.

„Co?“ Zavrtěla hlavou. „Kdyby opravdu chtěl, tak nás pošle do

budoucnosti. Ví, jak to má udělat. A já uţ to asi vím taky!“

156

XXVI.

Ashley vykoukla ze dveří, jestli se na chodbě nemotá někdo, kdo by

nás moh slyšet.

Pak se otočila zpátky ke mně a zašeptala: „Oukej, Jamesi. Jak?“

„Vzpomínáš si,“ spustil jsem, „co se dělo, kdyţ jsi z tý mašiny

vylezla poprvé?“

Ashley kejvla a hned zrudla. „Přikázal mi, abych se svlíkla. A

vzala si na sebe tuhle debilní stříbrnou kombinézu,“ řekla. „Jak bych

na něco takovýho mohla zapomenout?“

„Správně!“ zvolal jsem. „Já se taky musel okamţitě převlíct.

Myslel jsem, ţe mu jde o to, abysme chodili stejně oblečený.“

Ashley zaujatě pokyvovala hlavou, doslova svejma modrejma

očima hltala kaţdý moje slovo.

„Ale teď si myslím, ţe šlo o něco jinýho, ţe jsme na sobě nesměli

mít šaty z budoucnosti. Ty kombinézy, do kterejch jsme se museli

převlíct, i kdyţ vypadaj jakoby z budoucnosti, jsou ušitý v téhle

době, z látky a nití, který jsou taky z týhle doby.“

„Jamesi,“ řekla otráveně. „Kdy uţ z tebe konečně vyleze něco

rozumnýho. Začínám normálně ztrácet naději.“

„Vydrţ!“ řek jsem. „V jedný kníţce o cestování časem jsem se

dočet, ţe se ţenská nemohla vrátit do století, z kterýho přišla, dokud

na sobě měla oblečení ze století, v kterým zrovna byla. Z toho

vyplývá, ţe kdyţ si oblečeme naše věci – naše šaty z budoucnosti –

vytvoříme časovou smyčku. A ty šaty nás automaticky přenesou

zpátky domů. Chápeš?“

Ashley se ušklíbla. „Jo, uţ to chápu. Děsně chytrý!“

Byl jsem svou genialitou úplně unešenej. „Kdyţ mi totiţ Kapitán

157

Čas sebral šortky a tričko a tenisky, něco si mumlal. ‚Ţádný spojení!

Ţádný spojení…‘ říkal. Ashley, muselo to znamenat jenom jedno –

ţe chce zlikvidovat všechno, co by nějak souviselo s rokem 1996.

Věděl, ţe by nás ty šaty mohly vrátit zpátky!“

„Chceš říct,“ zeptala se Ashley, „ţe stačí, kdyţ na sobě budeme

mít svý normální šaty – a automaticky nás to odveze zpátky domů?

Nezdá se ti to trochu jednoduchý?“

„No, zaručit se za to nemůţu,“ odpověděl jsem. „Ale fakt je, ţe

geniální věci bejvaj jednoduchý.“

Alespoň jsem doufal.

Byla to naše poslední naděje.

Vylezli jsme na chodbu. „Kapitán se můţe kaţdou chvíli vrátit od

večeře,“ zašeptala. „Takţe teď anebo nikdy, Jamesi!“

„Přesně tak,“ řek jsem.

Zdálo se, ţe nám nic nestojí v cestě – aţ na jednoho stráţce. Seděl

ve velký místnosti, čet si humoristickou přílohu a pochechtával se.

Svezli jsme se na všechny čtyři a proplíţili se kolem něj, aţ jsme mu

zmizeli z dohledu. Pak jsme zase vyskočili na nohy a vzali jsme to

do místnosti stroje času, ke kumbálu, kde byly naše věci.

Skočil jsem ke dveřím a vzal za kliku.

Zamčeno!

Úplně jsem zapomněl, ţe Kapitán kumbál pečlivě zamyká. Klíč na

velkým krouţku nosil u sebe v saku.

Štěstí nám nepřálo.

Pustil jsem se do průzkumu dveří. Nebyly nijak pevný. Vedle na

věšáku visela Kapitánova dřevěná hůl.

Popad jsem ji a zapáčil do zámku, aţ ze dveří vylítly třísky. Dveře

začaly povolovat.

Ashley mě s napětím pozorovala. „Rychle, Jamesi,“ zašeptala.

„Čapni naše věci a mizíme odsud!“

Konečně zámek odletěl. Otevřel jsem dveře a zuřivě zašátral ve

tmě.

Kumbál byl prázdnej.

158

XXVII.

Byl to náš konec. Poslední naděje se rozplynula.

Ashley se zoufale chytila za hlavu. „Naše šaty, Jamesi!“ zaúpěla.

„Kam dali naše šaty?“

Naděje se sice rozplynula, ale můj geniální mozek pracoval dál.

„Počkej!“ zvolal jsem. Projel jsem prstama podlahu. Nahmatal

jsem čtvercovej poklop. Po straně z něj trčel kovověj krouţek.

Dvojitá podlaha!

Strčil jsem do krouţku prst a zatáh. Nic se nestalo.

Zapřel jsem se nohou o práh kumbálu a zatáh jsem víc.

Poklop se nadzved. Dvojitá podlaha se otevřela.

Dole byly bez ladu a skladu naházený naše věci. Naše senzační,

moderní ohozy.

Snad ještě nikdy jsem nebyl při pohledu na obyčejný, hnědobíle

prouţkovaný tričko s třema knoflíkama tak šťastnej. A moje pumy!

Moje senzační nový tenisky s odlehčenejma podráţkama!

Ashley si začala na stříbrný kombinéze rozepínat háčky. Zarazil

jsem ji.

„Tady ne,“ řek jsem. „Někdo můţe přijít a chytit nás. Odneseme

naše věci zpátky do tvý princeznovský komnaty. A tam se v klidu

převlíkneme.“

Moc se jí to nezdálo, ale souhlasila.

Seţmoulali jsme svý šaty do podpaţí a překlusali po špičkách

kolem nepozornýho stráţce zpátky na cimru.

Otočili jsme se k sobě zády, strhali ze sebe cirkusový kombinézy

a oblíkli si svý věci.

Kdyţ jsme se otočili a podívali se na sebe, Ashley se slastně

159

usmála. Já taky.

Měla na nohou jasně růţový dřeváčky, na sobě měla bílý bermudy

a světlerůţový tílko. Byla sice trošku pomuchlaná, ale líbila se mi

jako ještě nikdy.

Chvíli jsme tak stáli a čekali, kdy začne fungovat časová smyčka.

Zamával jsem rukama jako křídlama, jako bych se uţ nemoh

dočkat, aţ poletím zpátky – nebo dopředu, podle toho, jak se to

vezme – do budoucnosti.

Ashley nervózně klapala dřevěnejma podráţkama o zem.

Srdce mi bušilo stokilometrovou rychlostí. Vyschlo mi v krku.

Čekali jsme, kdy se začneme vzdalovat z třicátejch let tohohle

století, abych tak řek.

Čekali jsme a čekali.

A pak jsme toho nechali a padli celí zničený na gauč.

„Senzační nápad, Jamesi,“ povzdychla si Ashley. „Aţ na to, ţe

nefunguje.“

„Počkej!“ řek jsem. „Mám další nápad!“

V tom okamţiku vrazil do dveří Kapitán Čas.

Jakmile zjistil, ţe máme na sobě svý vlastní oblečení, oči se mu

zúţily do zlostnejch štěrbinek. „Jak si to vy dva vůbec

představujete?!“ zachrčel.

Popad nás za ruce a zařval: „Půjdete se mnou!“

Táhnul nás na chodbu.

„Kam nás vedete?“ zapištěla Ashley.

„Přesně tam, kam uţ dávno patříte,“ odpověděl a přidal do kroku.

Jako by se popásal na našem strachu, v polovině chodby se

zastavil a otočil se k Ashley. „Bude z vás nádherná ropucha,

princezno.“

Pak se podíval na mě. Zarazil mi do hrudi ukazováček. „Nemám

pravdu, pane mloku?“ zeptal se s úšklebkem.

160

XXVIII.

Kapitán Čas nás bez dalších řečí vlek chodbou.

O co šlo? O velký akvárium?

Ne. Zaved nás ke stroji času.

„Nastupte!“ přikázal.

„Kam nás chcete poslat?“ zapištěl jsem tím svým trapáckým,

vyděšeným hláskem.

„Pojedete hezky do minulosti za svým kamarádíčkem

pterodaktylem! Určitě si na vás rád pochutná.“

Strčil nás dovnitř, natáh ruku, otočil knoflíkama a nastavil páky

do startovní polohy. „Co oko nevidí, srdce neţelí,“ pravil jízlivě a

zabouch za náma poklop.

Mašina se zachvěla.

„Jamesi!“ zakuňkala Ashley. „Já se bojím. Já nechci k

dinosaurům!“

Musím se přiznat, ţe jsem taky nechtěl, i kdyţ by to moţná bylo

zajímavý. Určitě jste viděli „Jurský park.“

Úplně mi drkotaly zuby. Ale přesto jsem se vzmoh na to, ţe jsem

otočil knoflíky a přehodil páky přesně na druhou stranu.

Kapitán Čas nás chtěl poslat dozadu. My jsme potřebovali

cestovat dopředu, do budoucnosti, abych tak řek.

Čekal jsem, co se stane. Byl jsem nervózní, chtělo se mi řvát.

Naučil jsem se v paramounťáckým Královským ostrově ječet a

řvát jako nikdo na světě.

V paramounťáckým Královským ostrově!

„Mám to!“ zvolal jsem.

Ashley koukala ještě vyjevenějc neţ předtím. „Co to zase plácáš,

161

Jamesi?“

Sáh jsem si do zadní kapsy šortek.

Karamely byly skoro na placku, ale byly tam pořád! Karamely

Kreemies.

„Jsou uţ jenom dvě,“ zamumlal jsem. „To je akorát.“

„Akorát co?“ zeptala se Ashley.

Podal jsem jí jednu karamelu a řek jsem: „Strč si ji do pusy a

ţvejkej, Ashley.“

Zavrtěla hlavou a ukázala si na zuby. „Pořád zapomínáš, ţe mám

rovnátka.“

To snad nebylo moţný! „Ashley, nech uţ těch pitomejch vejmluv

a ţvejkej. Teď nemysli na rovnátka. Mysli na to, ţe se nechceš stát

pochoutkou pro dinosaury.“

Zírala na mě, nechápala.

Otočil jsem se k ní, abych jí to zase vysvětlil polopaticky.

„Bonbóny z roku 1996 vyvolaj časovou smyčku. Uţ je mi to úplně

jasný. Musíme mít něco z budoucnosti na sobě a taky v sobě! Uţ na

sobě máme svý šaty z roku 1996. Ještě musíme ţvejkat bonbóny z

roku 1996.“

Mašina se třásla, kymácela se tam a zpátky.

„Jen, aby ses nesplet,“ řekla Ashley. Dívala se na bonbón, kterej

měla v ruce.

„No tak, pusť se do toho!“ zakřičel jsem na ni v rachotu stroje

času.

Já uţ měl svoji karamelu v puse.

Ústní dutinu mi naplnila boţská sladkost, do krku mi stříkla šťáva.

Bude to fungovat? Vymyslel jsem to dobře?

Posunou nás bonbóny a šaty o víc neţ šedesát let dopředu?

Civěl jsem na stěny kabiny. Přešly do vibrací. Přišlo to bzučení. A

pak se stěny začínaly ztrácet. Obklopilo nás divný ţlutý světlo.

„Ashley, vidíš to? Já mizím! Nejsem vidět!“ křičel jsem.

Ashley byla pořád stejná. Proč nemizela se mnou?

Stěny stroje času přestaly existovat. Místo nich se objevil

rozzuřenej obličej Kapitána Času. „Jak jste se opováţili manipulovat

s ovládacím zařízením!“ zařval na nás.

Ten hlas mi explodoval v hlavě.

162

Sáhnul k nám a popad Ashley za ruku. „Vy tu zůstanete se mnou,

princezno!“

Táh ji kousek po kousku z kabiny – zpátky do svýho času!

A já jsem se ztrácel, ztrácel… Proč se Ashley neztrácela se mnou?

A vtom jsem pochopil, co se stalo.

Ten bonbón. Jasně! Karamela Kreemie. Ashley ji pořád ještě

drţela v dlani.

„Sněz tu karamelu!“ zaječel jsem na ni. „Sněz ji, nebo tu

zůstaneš!“

„Je pozdě!“ křičela Ashley. „Je strašně pozdě!“ Zavzlykala. A

zavolala na mě rozechvělým hlasem: „Sbohem, Jamesi!“

Díval jsem se, jak se ode mě vzdaluje. „Tu karamelu!“ řval jsem.

Konečně se vzpamatovala. Strčila si ji do pusy. Viděl jsem, jak se

do ní zakousla.

A jen se do ní zakousla, Kapitán se začal zmenšovat. Valil jsem

oči. Byl čím dál tím menší. A nakonec mi zmizel z očí úplně. Setřásli

jsme ho. Unikli jsme mu v poslední chvíli.

„Ţvejkej!“ křičel jsem. „Pořád ţvejkej!“

Řítili jsme se vpřed, míjeli jsme lidi a města, doslova jsme míjeli

čas. Proţíval jsem kaţdou buňku v těle. Cizí tváře, tajemný budovy a

neznámý místa se kolem nás míhaly jako rozmazaný obrazy.

Kůţe mi hořela.

„Ţvejkej!“ ječel jsem na Ashley. „Funguje to! Dokázali jsme to.“

Měl jsem ţaludek aţ v krku. Na všech stranách vybuchovaly jasný

světla a barvy. Zavřel jsem oči. Padal jsem někam dolů. A padal jsem

čím dál tím rychlejc. Vítr kolem mě svištěl šílenou rychlostí.

Najednou jsem v dlaních ucejtil něco studenýho, kovovýho.

Otevřel jsem znovu oči a podíval se na svý ruce.

Drţel jsem se kovový štangle.

Bezpečnostní závory.

Byl jsem na Monstru!

Zrovna jsme s Ashley sjíţděli poslední drţkopád. Ve vozejčku za

náma vřískali lidi. Kolem dokola zářily, mihotaly se a vířily světla

zábavního parku.

Byla noc. Na temný obloze svítil oranţovej měsíc.

Skoro úplněk.

163

Dokázali jsme to! Vrátili jsme se do našeho světa a času. Od

samýho ţvejkání mě bolela pusa.

„Dokázali jsme to, Jamesi!“ jásala Ashley. „Jsme zase doma!“

Souprava vozejčků zpomalila a dodrkotala k rampě.

Vyštrachal jsem se ven a málem jsem pad na kolena a políbil ten

sladkej, studenej beton, o kterým jsem si myslel, ţe uţ ho víckrát

nikdy nespatřím.

Pak mě napadlo, kolik můţe bejt hodin. A kterej den. Byly jsme

přece pryč tak děsně dlouho.

Ashley ukázala nahoru a řekla: „Jamesi! Hele!“

Na noční obloze zářil ohňostroj, vybuchovaly oranţový, modrý,

zelený a rudý rachejtle.

„Je pořád středa, Jamesi! Ten samej den, co jsme se ztratili!“

„Jak to můţeš vědět?“ zeptal jsem se. K nebi se vznesla velká bílá

světlice a rozprskla se na tisíc zářících jisker.

„Nevzpomínáš si? Ohňostroj!“ zasmála se. „Kvůli němu jsme

přece dneska do parku přišli. Šli jsme se podívat na ohňostroj.“

Kejv sem. Byl jsem v šoku. Pak jsem si vzpomněl.

Dneska měl bejt v parku ohňostroj. Půl hodiny před zavřením.

„Víš, co bysme ještě stihli, Jamesi?“ zeptala se Ashley. Nějak

divně se jí zablesklo v očích.

„Nevím. Co?“

„Mohli bysme se ještě jednou svézt na Monstru!“

Popadla mě za ruku a táhla zpátky na rampu. „Pojď! Ještě

jednou!“

164

Andrew Hall

HORSKÁ DRÁHA Z anglického originálu Big Dipper,

vydaného nakladatelstvím Koala Book Inc., New York 1999

přeloţil Václav Mikolášek

Obálku navrhl Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství Signet v edici Stopy hrůzy

jako svou 38. publikaci, Praha 2000

Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o.

1. vydání

Cena 45 Kč

ISBN 80-86021-26-2

165