ARCHIVNICTVÍ - ff.ujep.cz

© Doc. Ludmila Sulitková, CSc. - 1 - http://ff.ujep.cz/archivnictvi

ARCHIVNICTVÍ

A

SPISOVÁ SLUŽBA

Vývoj archivů a jejich

institucionalizace v českých zemích

(v evropském kontextu)

Filozofická fakulta

Univerzity Jana Evangelisty Purkyně

Ústí nad Labem

http://ff.ujep.cz/archivnictví


Obsah

VÝVOJ ARCHIVŮ .................................................................................................................. 3

1. VYMEZENÍ SFÉRY PŮSOBNOSTI ARCHIVŮ ............................................................................. 3

2. PŮVOD A VÝVOJ ARCHIVŮ V EVROPĚ OBECNĚ ...................................................................... 5

2.1 Archivy v antice ............................................................................................................. 5

2.2 Archivy ve středověku .................................................................................................... 5

2.3 Archivy od začátku novověku ........................................................................................ 6

2.4 Archivy v „osvíceném“ 18. století ................................................................................. 7

2.5 Archivy od 19. století ..................................................................................................... 7

2.6 Elektronický dokument a archivy, bibliografie .............................................................. 9

2.7 Archivní časopisy v ČR, Evropě, USA a Kanadě ........................................................ 11

2.8 Mezinárodní archivní rada, UNESCO ........................................................................ 12

3. ARCHIVNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH .................................................................................... 14

3.1 Vývoj archivů na našem území do konce středověku ................................................... 14

3.2 Od nástupu novověku (v rámci habsburské monarchie) ............................................. 15

3.3 Vývoj institucionálních archivů od 18. století do vzniku Československé republiky ... 15

3.4 Vývoj institucionálních archivů v Československé republice do druhé světové války. 16

3.5 Protektorát a archivy ................................................................................................... 17

3.6 Archivy v Československu po druhé světové válce (do konce 50. let 20. století) ........ 17

3.7 Archivy v Československu po únoru r. 1948 (do konce 60. let 20. století) .................. 18

3.8 Archivy od 60. let 20. století do přijetí nového archivního zákona v r. 2004 .............. 19

3.9 Současnost a archivy ................................................................................................... 19

4. VÝVOJ ÚSTŘEDNÍHO ARCHIVU ČESKÝCH ZEMÍ ................................................................... 22

4.1 Archiv českých panovníků a zemí koruny české do nástupu Habsburků ..................... 22

4.2 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního po

nástupu Habsburků ............................................................................................................ 22

4.3 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu po r. 1620 .................... 24

4.4 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního za

reforem Marie Terezie a Josefa II. v 18. století ................................................................. 25

4.5. Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního

v 19. století ......................................................................................................................... 26

4.6 Po vzniku samostatné ČSR .......................................................................................... 28

4.7 Ústřední archivy českého státu v protektorátu ............................................................ 30

4.8 Centrální archivy v Československu po skončení války (do konce 50. let 20. století) . 30

4.9 Ústřední archiv od 60. let 20. století do současnosti ................................................... 31



VÝVOJ ARCHIVŮ

A JEJICH INSTITUCIONALIZACE

V ČESKÝCH ZEMÍCH

(V EVROPSKÉM KONTEXTU)

1. Vymezení sféry působnosti archivů

Obsahem archivů jsou textové, obrazové a zvukové dokumenty jako výsledek činnosti

státních i nestátních institucí a jiných zařízení, spolků, podniků a fyzických osob, které pro

svou správně právní, historickou, ale i vědeckotechnickou nebo kulturní hodnotu získávají

trvalou dokumentární hodnotu a jsou tedy určeny k dlouhodobému uchování.

Úkolem archivů je tedy shromažďovat, opatrovat, zpracovávat a zpřístupňovat archivní

materiál. Pro tuto svou naznačenou základní funkci jsou archivy řazeny mezi tzv. paměťové

instituce, působící stejně jako knihovny a muzea v oblasti „informace a dokumentace“.

Jaký je mezi těmito institucemi rozdíl?

Archivní materiály jsou na rozdíl od materiálů knihovních a muzejních ve své většině

chráněny jistou ochrannou lhůtou před jejich obecným zprostředkováním badatelské

veřejnosti. Zatímco knihovní materiály nejsou ve své většině unikátní (alespoň v éře tištěné

knihy), muzejní i archivní materiály tuto vlastnost mají, avšak v případě muzeí jde o

trojrozměrné předměty, jejichž kolekce jsou navíc oproti archivům tvořeny sbírkovou činností

(i když i v archivech se se sbírkami počítá, ale ne jako s primárními prameny). Pak také jsou,

podobně jako knihovní fondy, tříděny a zpracovávány podle logického systému (jmenného,

věcného, tematického). Naproti tomu archiválie ve své větší části vznikají organickou úřední

nebo provozní činností, takže archivní fondy se utvářejí přirozeným, organickým způsobem.

V určitých sférách však mohou nastat pochybnosti, kam ten který materiál kmenově zařadit.

Týká se to především osobních fondů, které můžeme nacházet i v knihovnách a muzeích,

ovšem tam by se měly dostávat jen v případě, mají-li jistou souvislost s působností knihovní

nebo muzejní instituce (tak například může být účelné uložit v souvislosti s knihovní

dokumentací osobní fondy samotných knihovníků, ale případně také publicistů, zatímco do

muzeí mohou být předány písemné osobní fondy určitých významných osobností spolu s jimi

utvořenou sbírkou, která se stane muzejním fondem). V každém případě by ale osobní fondy

uložené v jiných institucích nežli archivech měly být evidovány v tzv. Národním archivním

dědictví. Naproti tomu některé trojrozměrné předměty mohou mít úzkou souvislost s úředními

písemnostmi a tedy archiváliemi – jde především o pečetní typáře a odlitky pečetí a pak by

tedy měly být uloženy v archivech. Jelikož otázka přesnějšího rozlišení, kam který materiál

z těchto styčných sfér primárně ukládat, může být mnohdy diskutabilní, byla už v r. 1959

uzavřena jakási rámcová dohoda mezi tehdejšími ministerstvy vnitra, školství a kultury o

vymezení sfér působnosti a také vzájemné delimitaci vytipovaného dokumentárního

materiálu. Tato dohoda má i dnes právní platnost, ovšem k vlastní delimitaci předmětných

materiálů mnohdy nedošlo.



LITERATURA

VOJTÍŠEK, Václav. „O poměru knihoven a archivů“. Slovenská knihověda, III, 1934, nově Výbor rozprav a studií

Václava Vojtíška. Praha 1953, s. 492–500

ČECHOVÁ, Gabriela a kol. Archivní příručka. Praha: Archivní správa ministerstva vnitra, 1965, s. 21–22

RŮŽEK, Vladimír. Problematika archiválií v muzeích z pohledu řídícího orgánu archivnictví. Archivní časopis, 50,

2000, s. 9–16

NOVOTNÝ, Robert R. Archiválie a muzea. Archivní časopis, 53, 2003, s. 145–153

Digitale Archive und Bibliotheken. Hrsg. Von Hartmut Weber und Gerald Maier. Werkhefte der staatlicher

Archivverwaltung Baden-Würtemberg. Seria A, Heft 15, Stuttgart, 2000



2. Původ a vývoj archivů v Evropě obecně

2.1 Archivy v antice

S ochranou úředních dokumentů, zejména hospodářského rázu, můžeme počítat již někdy od

roku 3000 př. n. l. (v sumerském městě Uruk, doklady byly zjištěny archeologickými

výzkumy i z jiných států Předního orientu, z Nippuru a Babylonu dochovány i firemní archivy

dvou bankovních domů, zasahující časově až do perských dob).

Přechod od vypálených tabulek k jiným, méně trvalým psacím látkám (dřevěné tabulky, kůže,

papyrus) nastal někdy kolem roku 600 před n. l. – dokladem mohou být dochované zbytky

registratury perských satrapů z Egypta, které odrážejí vyspělost jejich kancelářské praxe.

I v antickém Řecku byly užívány k záznamu tabulky z pálené hlíny. Mnoho jich bylo

nalezeno na Krétě (mínojská kultura), o něco mladší doklady jsou k dispozici z města Pylos

na Peloponésu (z doby kolem 1200 př. n. l.). Naproti tomu archivní materiál z tzv. klasického

období nezůstal zachován.

Víme ale, že v Athénách existoval kromě úředních registratur, zvaných „archeia“ (termín

„arché“, případně „archeion“ označoval vlastně úřední budovu) skutečný archiv, v němž byly

uloženy nejdůležitější dokumenty z veřejnoprávní i soukromoprávní sféry i účetní materiály).

Podle Solonových nařízení byl dohled nad ním svěřen areopagu (radě archontů), za Periklovy

reformy přešel kolem r. 460 na speciální komisi ochránců zákonnosti (sedm mužů

nazývaných „nomophylakes“). Úložním místem byla tehdy radnice, od 4. století chrám

Kybely („Métróon“), který byl zničen při barbarském vpádu r. 267 n. l.

V Římě byla ochrana zákonodárných snesení senátu svěřena roku 449 plebejské edilitě,

později kvestorům, kteří tyto materiály ochraňovali společně se stáním pokladem v Saturnově

chrámu. Po požáru tohoto chrámu byla roku 78 před n. l. vystavěna na fóru monumentální

archivní budova („tabularium“), která je jednou z nejlépe dochovaných stavebních památek

republikánského Říma. O obsahu zde uchovávaných materiálů jsme ale zpraveni jen nepřímo,

neboť se nedochovaly (kromě materiálu normativní povahy zde měly být i jednací protokoly

senátu, seznamy zvolených úředníků, státní účty, seznamy ze sčítání lidu ad.).

Za císařské doby se staly důležitějšími nežli tento starý archiv registratury („scrinia“) císařské

kanceláře. Podstatná byla také role měst – podle řeckého příkladu tato obdržela r. 366 právo

vést registra k pojištění soukromých práv (zanesením opisů listin a smluv). Podle nařízení

Justiniánova pak každé město muselo pro trvalé zajištění bezpečnosti nejdůležitějších

právních aktů chovat své protokoly, respektive „gesta municipalia“, ve zvláštním archivu.

Tím tedy byla zakotvena role archivu v proslulém Corpus iuris.

Ve středověku pokračovala antická tradice ve smyslu kancelářské činnosti a vedení register

jak u dvora římských císařů, tak v papežské kanceláři (její registra jsou však dochována více

méně souvisle až od roku 1198). Speciální archiv je doložen za Karla Velikého („archivum“

nebo-li „armarium sacri palatii“). Pak ovšem nastal útlum zpísemňování a až po dalších

řádově 400 letech můžeme opět sledovat u císařského dvora dobrou kancelářskou organizaci.

Ale vlastní archiv zde nebyl systematicky veden až do počátku 16. století.

2.2 Archivy ve středověku

Od vrcholného středověku můžeme sledovat dvojí linii utváření archivů. V prvním

případě šlo o tzv. listinné archivy („scrinium“, „chartularium“) a ve druhém o běžné



kancelářské písemnosti ze sféry správní, soudní a finanční, tedy jakési archivy správní

(kancelářské, aktové). Listinné archivy jsou v podstatě jakýmisi sbírkami jednotlivin,

důležitých pro příjemce z právního hlediska – šlo o udělení různých výsad a majetkových

nadání dlouhodobé platnosti panovníkem či jinými právními subjekty. Pro větší bezpečnost

bývaly tyto důležité dokumenty u příjemce přepisovány ještě do speciálních knih, tzv.

kopiářů. Takto utvářené archivy vznikaly jak u panovníků, tak u dalších subjektů politické

moci, především v církevních institucích a postupně také u šlechty a měst. Originální

dokumenty byly tehdy uchovávány v truhlicích a jako součást pokladu, tedy včetně jiných

cenností majitele bývaly uchovávány na bezpečném místě, nejčastěji pod autoritou církve,

například ve speciálních místnostech ve věži kostela.

Správní písemnosti, které si zasluhovaly pozornost současníků v době své aktuálnosti, bývaly

i po formální stránce zhotovovány na méně trvanlivé psací látce (papíru). Šlo nejen o různé

úřední knihy (správní, soudní, finanční), ale od 16. století ve větší míře o tzv. aktový neboli

spisový materiál. Spisy soustředěné určitým úřadem při projednávání určité záležitosti (ve

styku s jinými řady i postupem vyřizování uvnitř vlastního úřadu) byly pak mnohdy

podkladem pro vystavení konečné písemnosti v listinné formě. Důležité je, že určitým úřadem

(kanceláří) přijatá i na druhé straně vystavená úřední korespondence začala být podle data

příjmu či vystavení konečné písemnosti a se stručným poznamenáním jejího obsahu

evidována ve speciálních pomocných úředních knihách, totiž exhibitních a expeditních

protokolech. Podací (exhibitní) protokol vedli registrátoři, expeditní protokoly „listů

otevřených“ (patentů), listů posélacích a dekretů vedli expeditoři. Tyto protokoly nahradily

vývojově starší kopiáře a registra. Pokud písemnosti naznačené správní povahy (spisy) nebyly

po uplynutí jejich funkční platnosti ničeny a dochovaly se tedy v registraturách příslušných

úřadů, byly ukládány odděleně od vlastních listinných archivů. Uchovávány byly zprvu také

v truhlicích, později ve skříních. U úřadů s větší agendou bylo zapotřebí i v těchto

písemnostech dodržovat určitý pořádek – postupně tak také vznikaly pomůcky pro orientaci

v těchto materiálech, jejich základem bylo věcné třídění a z něj odvozované signatury

(elenchy, repertáře, indexy).

2.3 Archivy od začátku novověku

Zavedení registratur v Německu od sklonku 15. a hlavně v 16. století znamenalo

v ukládání a pořádání spisových materiálů hodnotový zlom – chronologické ukládání

písemností, obvyklé ve středověku, bylo nahrazeno pořádáním podle věcného hlediska na

základě jakýchsi prvotních spisových plánů. K správním písemnostem se samozřejmě

v jednotlivých dobových kancelářích řadily rovněž různé úřední knihy (správní, evidenční,

finanční).

Jeden z prvních archivních teoretiků, Jakob von Rammingen (1510–1582), vytvořil už

koncem 16. století ve Würtembergu výběrový archiv jak z registratur vévodské tajné rady

a kabinetu, tak z listin rušených klášterů. Z organizačního hlediska má mimořádný význam

soudobá snaha ve Španělsku, kde byl poprvé cílevědomě shromážděn archivní materiál ze

všech částí země do jednoho místa – do Simancas (provincie Valladolid). Archiv sem byl

přenesen r. 1563 Karlem V., obohacen byl značně za Filipa II.

Benátčan Balthasar Bonifacius užil ve 30. letech 17. ve svém odborném pojednání poprvé

pojmu archiv v náhradu za původní registraturu („De archivis liber singularis“, Venecia

1632). Následován byl několika dalšími německými teoretiky, přičemž na začátku 18. století

se původní prakticko-induktivní pořádací schémata začínají proměňovat ve schémata

racionálně deduktivní.



2.4 Archivy v „osvíceném“ 18. století

Nové podněty, též ve smyslu byrokratizace a nakládání s úředními písemnostmi,

přineslo racionální, osvícenecké 18. století. Archivy, především ovšem z centrálních

soudobých fondů, se začínají utvářet jako samostatné instituce spravované odbornými

silami, což ovšem někdy také vedlo k nezájmu o starší fondy. Naproti tomu v habsburské

monarchii vzniká z popudu panovnice Marie Terezie r. 1749 ve Vídni centrální archiv

monarchie jako typický výběrový archiv pro všechny historicky důležité státoprávní

dokumenty, do něhož tak byly soustřeďovány důležité státoprávní listiny a akta i

z jednotlivých zemí – „Haus-, Hof- und Staatsarchiv“).

Jiný společensko politický vývoj předznamenal vývoj na poli archivnictví v soudobé Francii.

Ačkoli tam nejdříve vedl revoluční proces k vědomému ničení historických fondů pod heslem

vypořádání se starými feudálními pořádky, utvořilo revoluční Národní shromáždění v r.

1789 samostatný archiv (v r. 1790 přejmenovaný na Národní archiv), do něhož měly být

soustřeďovány nejen nově vznikající centrální fondy, ale také fondy zestátněných

institucí. Prvořadou ve vývoji novodobého, a to nejen francouzského, archivnictví pak je skutečnost, že

francouzské Národní shromáždění přijalo už v r. 1794 speciální archivní zákon, podle

něhož archivy nemají sloužit pouze jako právní báze pro své držitele, ale mají být

otevřeny pro účely vědeckého bádání. Podle zmíněného zákona bylo současně nařízeno

soustřeďovat starší archivní materiál na úrovni nižších správních jednotek (v jednotlivých

distriktech neboli departementech), které podléhaly pařížskému centru. Francouzský model

posloužil záhy jako vzor pro formování archivů v Nizozemí a v pozdější Belgii. Postupně se

tedy jak ve Francii, tak i v jiných evropských státech ujímalo povědomí, že svou

důležitost mají nejen „živé“ písemnosti jako součást stávajících registratur, ale že starší

fondy mohou dobře posloužit historickému bádání a že tedy jejich dobrá správa má

hlubší kulturní význam.

Podle německého archivního teoretika Philippa Ernsta Spiesse, který vydal pojednání „Von

Archiven“ (Halle 1777), je archiv klenotem a záštitou proti neoprávněně vznášeným

nárokům a jako takový tedy zárukou pokoje státu. I když archiv má v první řadě praktický

význam, požaduje již Spiess pro archiváře obsáhlé vědecké vzdělání, tedy kromě právních

věd, historie a praktické nauky o vedení registratury také znalost pomocných věd

historických.

V Bavorsku sepsal záhy poté, r. 1796, licenciát obojího práva a doktor filozofie Joseph

Burgholzer rukopisné pojednání „Allgemeine Geschichte der Archiven und Registraturen mit

siebzehn sonderheitlichen Beylagen der Baierischen Archive und Registraturen“, věnované

presidentu dvorské komory hraběti Josefu Augustovi von Törringovi, v němž rovněž

vysvětloval – v souvislosti s rozdělením státní správy a činnosti zemských kolegií

(„Landeskolegien“) –pojem a poslání archivu a registratury.

2.5 Archivy od 19. století

S vytvářením se nových států v Evropě v 19. století přejímaly tyto ze své nové pozice i

„archivy“ předchozích vládců a vznikal tedy problém tento materiál náležitě zajistit.

Uzavřené fondy, které již nebyly potřebné pro další úřadování, byly převáděny do

historických archivů a oddělovány tak od stávajících registratur. Archetypem se tedy

pro péči o historické fondy v 19. století stávají tzv. státní archivy (hlavní, dynastické –

viz rovněž výše zmíněný vídeňský archiv). Jelikož tyto archivy nadále představovaly zdroj

práv jejich vlastníků, nebyly veřejné. Například území každého z nově vznikajících



spolkových států na území Německa v první polovině 19. století bylo rozděleno na menší

vládní okrsky a pro každý z nich byl náležitý jako „sběrné místo“ příslušný státní archiv.

Německý národní archiv mohl samozřejmě vzniknout až po sjednocení Německa r. 1871.

Tento proces byl završen vznikem Říšského archivu v r. 1919, který zanikl s porážkou

Německa ve 2. světové válce.

Je třeba ovšem mít na paměti, že státní archivy samozřejmě nepřejímaly písemnosti ze

soukromé sféry (archivy šlechtické, církevní) ani fondy veřejnoprávních korporací a fondy

měst (komunální).

Státní archivy jsou tedy určeny v první řadě k uchovávání písemností konkrétního státu

a jeho úřadů (zpětně až do středověku). Takový systém tedy v klasické podobě zůstává

zachován například ve Francii, kde k jeho uvedení v život došlo již na sklonku francouzské

revoluce. Dnes takové archivy pečují i o archiválie středních a nižších správních článků

konstituovaných na teritoriu celého státu (tento model tak platí v Belgii, Holandsku, Itálii,

Španělsku, Portugalsku, skandinávských zemích a v dalších evropských zemích, které

nemají federativní upořádání).

Jinak je tedy archivnictví organizováno v Německu, Rakousku, Švýcarsku a

v zámořských zemích, jako jsou Spojené státy americké, Kanada a Austrálie. Zde jsou

centrální archivy náležité pro ukládání písemností z ústřední roviny správy, zatímco

jinak si každá země/stát na své úrovni vytváří vlastní zemské/státní /kantonální archivy.

V případě, že teritorium federálních států je příliš rozsáhlé, je nověji zvykem budovat i

pobočky centrálních archivů. Zvláštní vývoj vykazuje Velká Británie, kde jsou kromě

centrálního archivu „Public Records Office“, kompetenčně náležitého pro celé království a

samostatných archivů pro Skotsko a Irsko už jen na regionální úrovni archivy samosprávných

korporací (hrabství a měst), které ovšem po dohodě s centrálním archivem mohou na své

úrovni přejímat i materiály příslušných státních úřadů. Stejně fungují i regionální neboli

departementní archivy ve Francii (od r. 1983 se zde více prosazuje decentralizace, čili

úschova regionálně náležitých státních fondů nikoli v ústředně). Ve Francii také fungují

samostatně některé rezortní archivy – pro oblast zahraničních věcí, obrany, financí). I

v Rakousku tvoří archivy jednotlivých rezortů v rámci centrálního „Österreichisches

Staatsarchiv-u“ autonomní odborná oddělení (jedním z nich je také historický „Haus-, Hof-

und Staatsarchiv“).

V Německu nedošlo v důsledku specifického vývoje nikdy k utvoření jednoho centrálního

státního archivu (s výjimkou éry Německé demokratické republiky, v níž byl centrální archiv

založen v Postupimi – dnes pobočka Spolkového archivu). Zachované registratury bývalé

Říše římské národa německého (včetně archivu mohučského arcikancléře) jsou součástí

rakouského „Haus-, Hof- und Staatsarchiv-u“, archiv říšské komory a archiv německého

spolku a říšské centrální vlády z let 1848-1849 tvoří součást pobočky spolkového archivu

v Koblenzi. Ten byl v tzv. západním Německu utvořen v r. 1952 jako archiv náležitý pro

materiály říšských vládních úřadů a jiných centrálních úřadů pro tuto část Německa (od r. od

r. 1990 funguje jako centrální instituce celého Německa). Vedle něj byl zřízen samostatný

Politický archiv zahraničně politického úřadu v Bonnu („Politisches Archiv des Auswärtigen

Amts“). Tzv. Pruský tajný archiv je součástí Tajného státního archivu v Berlin-Dahlemu

(„Geheimes Staatsarchiv“). V současném Německu, spravovaném na federativním základě,

jsou v jednotlivých zemích utvářeny ještě hlavní státní neboli zemské archivy, sestávající

mnohdy z několika dílčích státních archivů (podle historického správního uspořádání).

Kromě toho v jednotlivých státech existuje i samostatná velká sféra soukromých, respektive

nestátních archivů, do níž patří kromě rodinných a rodových archivů i archivy podnikové,

církevní, komunální, parlamentu, politických stran, spolků a speciální archivy v oblasti

umění, vědy, literatury a sdělovacích prostředků.



2.6 Elektronický dokument a archivy, bibliografie

Od 80. let 20. století se v Evropě datuje zvýšený zájem o elektronicky přenášené záznamy,

které slouží nejen v běžném úředním styku, tedy v ryze správních záležitostech, ale stále

masověji se elektronických dokumentů užívá i ve všech dalších sférách našeho

každodenního života (obchod, průmysl, věda, kultura ad.), přičemž výhoda digitálního

přenosu a seskupování dat se stále více ujímá i ve sféře dokumentární – například různé

specializované elektronické databáze pomalu vytlačují původní papírové kartotéky. Je tedy

jen otázkou, do jaké míry a kdy zcela nahradí digitálně pořizované záznamy předchozí

papírové úřední dokumenty a evidence. Tím se ovšem také podstatně mění paradigma té

odborné discipliny, která má za úkol podstatné dokumenty uchovávat jako historickou

paměť, tedy archivnictví. V zájmu této discipliny je samozřejmě dlouhodobé uchovávání dat

v horizontu staletí a ne jen desetiletí, jak o něm obvykle mluví odborné firmy, zabývající se

informačními technologiemi. Stojí tedy v současné informační společnosti před archivistikou,

která se sbližuje s informatikou i knihovními metodami, zcela nová, dosud nebývalá výzva,

jak při uchování klasických principů této discipliny zajistit pro budoucí generace kvalitní data,

pořizovaná a „zapisovaná“ ovšem zcela jinak nežli v předchozích staletích. Řeč tedy musí být

především o vhodných záznamových mediích a úložných formátech, které by měly být

zárukou integrity a čitelnosti elektronických záznamů i v budoucnosti.

Viz kapitoly Spisová služba v současnosti a Archivní teorie a metodika – kritéria a způsoby

výběru archiválií.

Velký význam pro výměnu informací v oblasti uchovávání digitálních dokumentů (zatím

převážně těch, které vznikají druhotně, tedy při pořizování digitálních kopií originálních

materiálu) mezi archivy, knihovnami a dalšími paměťovými institucemi mají konference

pořádané každoročně Národní knihovnou v Praze a nazvané příznačně Archivy, knihovny a

muzea v digitálním světě. Letos se uskuteční již patnáctá konference v pořadí. Materiály

z konferencí jsou k dispozici na http://www.skipcr.cz/akce-a-projekty/akce-skip/archivy-

knihovny-muzea-v-digitalnim-svete/15.-konference-archivy-knihovny-muzea-v-digitalnim-

svete-2014 (podle tohoto systému se najdou i konference z předchozích roků jejich konání).

LITERATURA

BIBLIOGRAFIE:

DUCHEIN, Michel. Basic international bibliography of archive administration/Bibilographie internationale

fondamentale d’archivistique, Archivum, 25, 1978

LEESCH, Wolfgang – oddíl Archivy. In: Dahlmann-Waitz, Quellenkunde zur deutschen Geschichte, 10. Aufl., Bd.

1, 1966/69

Mezinárodní archivní bibliografie vycházely pravidelně od r. 1943 v časopisech The American Archivist a od r.

1952 v Archivum

V našem státě vycházela od r. 1964 bibliografie zahraniční literatury každé tři roky ve Sborníku archivních prací

(ukončeno přehledem za roky 1999–2001 v Sborníku archivních prací, 55, 2005).

Od r. 1990 vychází péčí Národního archivu (dříve Státní ústřední archiv) Výběrová

bibliografie z archivnictví, pomocných věd historických a příbuzných oborů (rovněž

zahraniční literatura). V tištěné formě vycházela výběrová bibliografie zahraniční


http://www.skipcr.cz/akce-a-projekty/akce-skip/archivy-knihovny-muzea-v-digitalnim-svete/15.-konference-archivy-knihovny-muzea-v-digitalnim-svete-2014




produkce v tzv. Informativním přehledu (číslo 1–34), v současné době dostupná na

http://www.nacr.cz/D-knih/g-inf34.htm, http://www.nacr.cz/D-knih/dbs.aspx

Domáci produkce je zpracovávána pod názvem Bibliografie českého archivnictví.

Výběrová bibliografie z archivnictví, pomocných věd historických a příbuzných oborů (v

současné době poslední svazek k roku 2007) http://www.nacr.cz/D-knih/bibl-list.aspx

PŘÍRUČKY A CELKOVÁ ZPRACOVÁNÍ

Tzv. holandská archivní příručka – MULLER, Samuel; FAITH, Johann Adriaen; FRUIN, Robert. Handleiding voor

her ordenen en beschrijven van archieven, Groningen, 1898, 2. vyd. 1920. Německý překlad – KAISER, Hans,

Anleitung zum Ordnen und Beschreiben von Archiven, Leipzig, 1905 (informace o této publikaci v češtině:

KRATOCHVÍl, Václav, Holandská archivní teorie a reforma archivnictví u nás. Český časopis historický, 13, 1907,

s. 1–10, 137–149

CASANOVA, Eugenio. Archivistica. Siena, 2. vyd. 1928

BRENNECKE, Adolf. Archivkunde. Ein Beitrag zur Theorie und Geschichte des europäischen Archivwesens,

zprac. LEESCH, Wolfgang. Leipzig, 1953

JENKINSON, Hilary. Manual of archives administration. Nové vyd. London: Roger H. Ellis, 1963

PAPRITZ, Johanes. Archivwissenschaft, 4 sv.. Marburg, 1976, 2. vyd. 1983

A modern archives reader. Basic readings on archival theory and practice. Washington: Daniels, M. F. a Walch,

T., 1984

Modern archives administration and records management. A Ramp reader. Paris: UNESCO. Vyd.

Walne, P. a Mabbs, A. W., 1985

LODOLINI, Elio. Archivistica. Principi e problemi. Milano, 1990.

La pratique archivistique Française. Sous la direction de Jean FAVRIER, assisté de Danièle NEIRINCK. Paris:

Archives nationales, 1993

ROUSSEAU, Jean-Yves; COUTURE, Carol et al. Les fondements de la discipline archivistique. Québec, 1994

DELSALLE, Paul. Une histoire de l’ archivistique. Québec, 1998

BRACHMANN, Botho. Archivwissenschaft. Theorieangebote und Möglichkeiten. In: Archivistica docet. Beiträge

zur Archivwissenschaft und ihres interdisziplinëren Umfelds, Potsdame Studien, 9, 1999, s. 21–76

TOMCZAK, Andrzej, Studia Historico-Archivistica, Toruń 2002

SCHELLENBERG, Theodore R.. Modern Archives: Principles and Techniques. Reissued with new introduction by

H.G. Jones. Chicago: Society of American Archivists, 2003

ENDERS, Gerhart. Archivverwaltungslehre. 3. vyd. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag, 2004

BECK, Friedrich; HENNING, Eckart. Die archivalischen Quellen mit einer Einführung in die historischen

Hilfswissenschaften. 4. vyd. Köln: Böhlau, 2004

BRENNER-WILCZEK, Sabine; CEPL-KAUFMANN, Gertrude; PLASSMANN, Max. Einführung in die moderne

Archivarbeit. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 2006

FRANZ, Eckhart G. Einführung in die Archivkunde. 7. vyd. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 2007

HERING, Rainer. Ohnmächtig vor Bits and Bytes? Archivische Aufgaben im Zeitalter der Digitalisierung. In:Wie

mächtig sind Archive? Perspektiven der Archivwissenschaft. Hrsg. von Rainer Hering und Dietmar Schenk

= Veröffentlichungen des Landesarchivs Schleswig-Holstein, Band 104, 2013, s. 83–97


http://www.nacr.cz/D-knih/g-inf34.htm

http://www.nacr.cz/D-knih/dbs.aspx

http://www.nacr.cz/D-knih/bibl-list.aspx


2.7 Archivní časopisy v ČR, Evropě, USA a Kanadě

Mezinárodní archivní rada se sídlem v Paříži:

Archivum. Revue Internationale des Archives – 1951–2000

Comma (od 2001, vychází 2x ročně, nyní i online), Flash (od 2003, vychází 3x ročně, určeno

jen pro členy), Janus (1983–2000)

Francie:

La Gazette des Archives – nová série od r. 1947

Německo:

Archivalische Zeitschrift. Vyd. od r. 1876 v Mnichově Bavorský hlavní státní archiv

Der Archivar – Zeitschrift für Archivwesen (centrální německé periodikum pro oblast

archivnictví /dříve – do roku 2007 – pod titulem Der Archivar – Mitteilungsblatt für das

deutsche Archivwesen). Do roku 2003 vycházel časopis pod redakčním vedením Hlavního

státního archivu v Düsseldorfu, nyní Zemského archivu Severní Porýní-Westfálsko.

Archivmitelungen. Zeitschrift für Teorie und Praxis des Archivwesens, vydávala Státní

Archivní správa pro bývalé východní Německo v letech 1951–1994. V roce 1995 byl titul

převzat pro informace z archivů německé evangelické církve (pro oblast Porýní a Westfálska)

Rakousko:

Scrinium. Zeitschrift des Verbands österreichischer Archivare – od r. 1969

Mitteilungen des Österrechischen Staatsarchivs - od r. 1948

Nizozemí:

Nederlands Archivenblad – od r. 1892

Belgie:

Archives, Bibliothèques et Musées de Belgique – do r. 1962; pak Archives et Bibliothèques de

Belgique

Velká Británie:

Journal of the Society of Archivists – od r. 1955

Polsko:

Archeion – od r. 1924

Rusko:

v býv. Sovětském svazu Sovetskie Archivy – do 1965 a Voprosy Archivovedenia – od r. 1959

Česká republika:

Archivní časopis – od r. 1951

Sborník archivní prací – od r. 1951

Slovensko:

Slovenská archivistika – od r. 1965

Maďarsko:



Levéltári Közlemények – od r. 1923

Levéltári Szemle – od r. 1950

Itálie:

Rasegna degli Archivi di Stato – od r. 1941

USA:

The American Archivist – od r. 1938

Kanada:

Archivaria – do r. 1974, pak The Canadian Archivist (francouzsko-anglicky)

K pojmosloví, používanému frekventovaně v oblasti archivnictví viz glosář na stránkách

Mezinárodní archivní rady - http://www.ica.org/122/ica-glossary/glossary-of-terms-often-

used-in-ica.html

2.8 Mezinárodní archivní rada, UNESCO

Mezinárodní archivní rada (MAR, International Council of Archives - ICA) vznikla po

dvouletých přípravách v Paříži roku 1948. Vlastní činnost zahájila na ustavujícím zasedání

během prvního kongresu taktéž v Paříži roku 1950, kdy byly přijaty zčásti pozměněné

stanovy. Jde o nestranickou nevládní organizaci, která v současné době sdružuje na 1500

členů ze 195 států a zemí. Zvláštností je dělení členů do pěti kategorií: A) ústřední archivní

ředitelství nebo národní archivy členských zemí, B) národní nebo mezinárodní svazy

archivářů, C) archivní instituce, D) individuální členové (tito se mohou případně také stát

čestnými členy či tzv. fellows). Členové MAR se navíc sdružují do regionálních větví

(víceméně podle kontinentů), a to též s ohledem na historický vývoj (evropská větev se

nazývá EURBICA).

Účelem této organizace, která úzce spolupracuje s jinými nevládními organizacemi (např.

Mezinárodním komitétem Modrý štít, který se soustřeďuje na ochranu kulturního dědictví

ohroženého válkou nebo přírodními katastrofami) a také s UNESCO, je zajistit uchování

archivního kulturního dědictví a jeho zpřístupnění všem zájemcům, což současně znamená

podporu odborného vzdělávání archivářů a jejich průběžný dialog v rámci celého světa.

Každé 4 roky pořádá MAR mezinárodní archivní kongres (1. v roce 1950). Výsledky

zasedání byly zveřejňovány v odborném časopise Archivum, později Janus a Comma (viz

výše). Zatím poslední 17. Archivní kongres se konal v australském Brisbane – viz

http://www.mvcr.cz/clanek/zpravy-ze-zahranicnich-cest.aspx

K diskusím na aktuální témata byla u MAR ustanovena instituce Konferencí u kulatého

stolu (1. se uskutečnila v roce 1954), jež se v posledních letech scházejí každoročně v užším

kruhu vedoucích archivních správ členských zemí MAR. Regionální konference jsou

svoláván jednou za 2-3 roky. Kromě nich a schůzí technického výboru jsou ještě pořádány

konference, symposia a semináře k různým odborným záležitostem.

Na 15. Mezinárodním archivním kongresu, který se konal v roce 2004 ve Vídni, padly kromě

jiného návrhy na ustavení Mezinárodního dne archivů. Ten poté vstoupil v platnost

rozhodnutím MAR v roce 2007, aby se tak v následujícím roce slavnostně připomněla 60.

Výročí existence organizace (pro svátek byl stanoven 9, červen, tedy den, kdy se v Paříži

MAR ustavila). Poprvé tedy archivy slavily svůj den v roce 2008 (v ČR se svátek ujal o rok

později). Jeho jednotné motto a logo je stanoveno Českou archivní společností, konkrétní

realizace je zajištěna jednotlivými archivy, které se k MDA připojí.


http://www.ica.org/122/ica-glossary/glossary-of-terms-often-used-in-ica.html

http://www.ica.org/122/ica-glossary/glossary-of-terms-often-used-in-ica.html

http://www.mvcr.cz/clanek/zpravy-ze-zahranicnich-cest.aspx


V roce 2010 (na Generálním shromáždění v Oslo) přijala MAR Všeobecnou deklaraci o

archivech, která je na webových stránkách organizace dostupná i v češtině.

Viz www.ica.org

K činnosti Mezinárodní archivní rady viz magisterská diplomová práce Tomáše Daňka na

Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

http://is.muni.cz/th/52373/ff_m/Diplomova_prace_archivnictvi.pdf

UNESCO bylo založeno vzápětí po druhé světové válce v listopadu roku 1945 – jako

organizace Spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu (jeho ústava byla přijata

v listopadu 1946 a ratifikovalo ji 20 států, mezi nimi Československo). Členské státy OSN

mají právo vstoupit do UNESCO bez podmínek. Sídlem UNESCO je Paříž. V současné době

má tato organizace 186 členů. Členem se může stát každý stát i nesamostatné území, které má

však jen statut přidruženého člena bez hlasovacího práva. V posledních letech se jeho

působnost kromě tří tradičních oblastí soustřeďuje i na oblast informací a komunikace.

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/aktualne/_odk

azy.html

V ČR je působnosti UNESCO známa především díky ochraně nemovitého kulturního a

přírodního dědictví. Úmluva ochraně světového kulturního a přírodního dědictví

(Convention concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage) byla pod

patronací UNESCO uzavřena v roce 1972 v platnost (s platností od roku 1975, ČSFR

přistoupila k Úmluvě v roce 1990).

UNESCO ale realizuje spoustu dalších programů k záchraně i movitého kulturního dědictví a

od roku 1997 také program Paměť světa (Memory of the World), zaměřený na uchování

světového písemného kulturního dědictví. Tento program vede rovněž přehledný seznam,

v němž je v současnosti evidováno na 300 položek ze 100 zemí světa. ČR zde má

v současnosti zapsány čtyři položky (všechny z Národní knihovny ČR, z archivů dosud není

zapsána ani jedna položka).

Jak už bylo naznačeno, v současnosti věnuje UNESCO velkou pozornost péči o digitální

dokumenty.

http://www.unesco.org/new/en/communication-and-information/resources/news-and-in-focus-

articles/

Strategie ochrany elektronických dokumentů byla nedávno expresivně vyjádřena v Deklaraci,

přijaté v roce 2012 na mezinárodní konferenci UNESCO ve Vancouvru v Kanadě. http://www.unesco.org/new/fileadmin/MULTIMEDIA/HQ/CI/CI/pdf/mow/unesco_ubc_vanc

ouver_declaration_en.pdf

Konference se zúčastnilo více než 500 účastníků ze 110 zemí, přičemž hlavním předmětem

jejich rokování byly klíčové faktory týkající se záznamů, dokumentů a dat v digitálním

prostředí, totiž především otázky týkající se digitalizace analogového materiálu a

kvalifikované uchovávání toto dokumentace, jakož i otázky širšího badatelského přístupu k ní.

Česká komise pro UNESCO byla zřízena rozhodnutím vlády ČR ze dne 1. června 1994 a

ČR se v současné době zapojuje do realizace programů UNESCO prakticky ve všech

oblastech působnosti.

U příležitosti 20. Výročí vzniku České komise pro UNESCO (v roce 1994) byla vydáno nová

informační brožura o jejích aktivitách v ČR http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/aktualne/nova

_informacni_brozura_ceske_komise_pro.html


http://www.ica.org/

http://is.muni.cz/th/52373/ff_m/Diplomova_prace_archivnictvi.pdf

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/aktualne/_odkazy.html

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/aktualne/_odkazy.html

http://www.unesco.org/new/en/communication-and-information/resources/news-and-in-focus-articles/

http://www.unesco.org/new/en/communication-and-information/resources/news-and-in-focus-articles/

http://www.unesco.org/new/fileadmin/MULTIMEDIA/HQ/CI/CI/pdf/mow/unesco_ubc_vancouver_declaration_en.pdf

http://www.unesco.org/new/fileadmin/MULTIMEDIA/HQ/CI/CI/pdf/mow/unesco_ubc_vancouver_declaration_en.pdf

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/aktualne/nova_informacni_brozura_ceske_komise_pro.html

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/unesco/aktualne/nova_informacni_brozura_ceske_komise_pro.html


3. Archivnictví v českých zemích

3.1 Vývoj archivů na našem území do konce středověku

Vývoj archivů na území českého státu vykazuje v zásadě shodné rysy s vývojem v jiných

středoevropských státech.

Vznik archivů tak i zde souvisí s činností správních institucí, zajišťujících všechny roviny

dobové správní organizace (včetně záležitostí soudních). Je samozřejmé, že v českém státě

začala jako pevněji organizovaný úřad nejdříve fungovat panovnická kancelář. Zatímco na

jedné straně tato vydávala listiny a další písemnosti pro jiné právní subjekty, podílející se na

politické moci, z nichž prvořadou úlohu hrály církevní instituce, sama byla na druhé straně

příjemcem písemností římských králů a císařů a papežů, které měly velký vliv na právní

postavení českého státu v soudobé Evropě a také v něm fungujících církevních institucí. Na

uchování takovýchto písemností měli samozřejmě čeští panovníci eminentní zájem (nejstarší

v originále zachovanou písemností určenou českému panovníkovi je privilegium císaře

Fridricha I. pro knížete Vladislava II. z r. 1158).

Nejstarší listiny (respektive v nejstarší fázi „pamětní akty“) domácího původu, zachované v

originále od poloviny 11. století, svědčí vesměs o právních pořízeních učiněných ve prospěch

církve. Církevní ústavy si první uvědomily cenu zpečetěné listiny, a proto nejen usilovaly o

zlistinění všech právních aktů, které jim přinášely užitek, ale získané listiny společně s

chrámovým pokladem opatrovaly na nejbezpečnějších místech, v sakristiích a

klenotnicích svých kostelů, pod ochranou ostatků světců. Tato místa požívala takové

důvěry, že jejich ochraně svěřovali své listiny i světští feudálové (např. v dochovaném

zlomku inventáře chrámového pokladu kláštera břevnovského z konce 14. století jsou

zaneseny i listiny některých českých šlechticů, inventář kláštera ve Zlaté Koruně z r. 1418

poznamenává i listiny pánů z Landštejna, Hradce a Rožmberka).

Do procesu zlistiňování důležitých právních počinů se postupně zapojovala kromě církve a

šlechty také města (výrazněji od počátku 14. století).

K písemnostem vnějšího styku brzy přibývaly u různých úřadů i písemnosti určené pro vnitřní

kancelářskou potřebu, které ovšem mohly zčásti mít i veřejnoprávní platnost (zápisy do

některých druhů úředních knih). I na těchto úrovních se tedy formovaly základy archivů,

respektive starých registratur, i když ovšem péče o ně zdaleka nebyla důsledná. Důležité

písemnosti se obecně ukládaly v uzamykatelných truhlicích, přičemž ve městech se brzy

ujalo jejich ukládání, mnohdy i s písemnostmi cechů, ve vymezených prostorech

v radních budovách (ty jsou na našem území budovány od poloviny 14. století). Už

z poloviny 14. století je například doloženo systematické pořádání archivu v Brně a pro Staré

Město pražské existují pro druhou polovinu 14

. století dva inventáře listin a knih.

Archiv českých panovníků jako ústřední archiv českého státu byl jako součást pokladu

zprvu uložen společně s kapitulním a chrámovým pokladem pod ochranou církevní instituce,

v sakristii pražského kostela sv. Víta, v blízkosti hrobu sv. Václava (jeho uložení zde je

prokazatelně doloženo od 2. poloviny 13. století). Od doby vlády Karla IV. už archiv nebyl

pouze archivem českých králů, nýbrž archivem českého státu – „thesaurus regni et

coronae regni Bohemiae“), reprezentovaného rovněž stavy. K jeho ochraně byl za K. IV.

zřízen úřad státního archiváře. Archiv byl tehdy nově uložen do chrámové místnosti

zřízené poblíž Svatováclavské kaple Svatovítské katedrály za mozaikou Zlaté brány.



Po ukončení husitské revoluce se restituovaly i archivy církve a se vzrůstajícím mocenským

postavením nabývaly na významu rovněž archivy předních šlechtických rodů. Příslušníci

těchto rodů zastávali zpravidla vysoké úřady a tak se do jejich archivů vedle rodových

privilegií a listin pojišťujících majetek rodu dostávaly i dokumenty týkající se přímo správy

státu.

3.2 Od nástupu novověku (v rámci habsburské monarchie)

S rozmachem správních institucí a obecné vzdělanosti od 16. století došlo přirozeně i

k nárůstu písemného úřadování, v němž se už velkém uplatňoval aktový materiál. V té

době ovšem ještě neexistoval podstatný rozdíl mezi spisovnami (registraturami) a

vlastními archivy. Různé úřední písemnosti byly uchovávány jak z hlediska právní

ochrany, tak čím dál tím více také z hlediska praktického (správního, ekonomického,

politického).

Po r. 1526 se společensko-politický vývoj našich zemí – a tedy i jeho písemná dokumentace –

realizovala v rámci zemí Habsburské monarchie.

Kromě centrálního archivu království se utvářely rovněž další archivy – církevní,

šlechtické i městské. Je třeba mít na paměti, že církevní instituce mnohdy obhospodařovaly

značný pozemkový majetek a tak v rovině hmotně právní vystupovaly a úřadovaly jako běžné

vrchnosti. Z hospodaření na vlastních majetcích (případně majetcích udělených v léno)

produkovaly značné množství úředních písemností i světské vrchnosti, u nichž k těmto

materiálům hospodářsko-správní povahy mohly přistupovat i důležité písemnosti rodinného

charakteru. Výrazněji se tehdy také utvářely “archivy“ jednotlivých měst, sestávající rovněž z

„historických“ a „úředních“ fondů. O málokteré archivy však bylo důsledně pečováno a

tak množství materiálu podlehlo ztrátám (kromě nedbalosti způsobeným často i válečnými

událostmi).

Ze šlechtických archivů náležel k nejbohatším archiv Rožmberků, převezený v 80. letech 15.

století ze Zlaté Koruny na hrad Český Krumlov a za Petra Voka r. 1601 do Třeboně. Petr

Vok povolal r. 1598 Václava Březana, původně rožmberského soudního písaře, aby

uspořádal archiv a knihovnu a poté sepsal historii pánů z Růže. Po smrti Voka zdědili

majetky Švamberkové. Jan Jiří ze Švamberka převzal Březana do svých služeb a svěřil mu

uspořádání rovněž bohatého archivu švamberského, uloženého na Zvíkově.

Schwarzenberkové, kteří získali r. 1660 třeboňské panství, věnovali rožmberským

archiváliím stejnou pozornost jako svým rodovým archiváliím a tak je jejich péčí

dochován jeden z nejcennějších zdrojů informací starých českých dějin.

3.3 Vývoj institucionálních archivů od 18. století do vzniku Československé republiky

Postupující byrokratizace 17. století vyústila v následujícím století už v cílenou snahu o

budování samostatných, institucionálně organizovaných archivů. Ve Vídni jako centrálním

městě monarchie byl z podnětu Marie Terezie a jejích rádců r. 1749 zřízen Domácí, dvorský

a státní archiv („Haus- Hof- und Staatsarchiv“). Ten měl soustředit výběrem nejcennější

archivní dokumenty celého mocnářství (to bylo realizováno jen zčásti), a postupně přejímal

i materiál centrálních orgánů rakouského soustátí a bývalých císařských institucí (1756 byl

také vytvořen centrální archiv v Uhrách, za Josefa II. přeložený z Bratislavy do Budína).

V Čechách se formoval z činnosti ústředního správního úřadu, totiž Gubernia, od r. 1763

Guberniální archiv (od poloviny 19. století zván místodržitelským). R. 1795 vznikl vedle

něj stavovský archiv (zemské samosprávy), který se r. 1862 konstituoval jako Zemský



archiv království českého (český Zemský archiv). Naopak na Moravě původní stavovský

archiv v Brně, vzniklý již r. 1939 pod názvem Moravský zemský archiv, záhy převzal

zároveň funkci místodržitelského neboli zeměpanského archivu. Obdobně, tedy

shromážděním písemností stavovského i zeměpanského charakteru, vznikl také r. 1901

Slezský zemský archiv. (Na Slovensku, jehož území bylo jako tzv. Horní Uhry spravováno

v rámci Uher, v té době nebyly podmínky pro vytvoření samostatného centrálního archivu,

jistou náhradou se stal sbírkový archiv při Národním muzeu Martině. Dobře však bylo

postaráno o úřední materiál v župách jako tradičních nižších správních jednotkách a také u

významných klášterů, které plnily roli tzv. hodnověrných míst).

V19. století se zvyšoval zájem o archivy i jako zdroje pro historické bádání a začala být

stále více doceňována hodnota archiválií z historického, vědeckého i obecně kulturního

hlediska. Sám český historiograf František Palacký inicioval – kromě již zmíněného českého

Zemského archivu – už dříve, v r. 1846, založení archivu Vlasteneckého muzea (od r.

Muzeum království českého, po r. 1918 Národní muzeum) a v r. 1851 Archivu hlavního

města Prahy. Od 80. let 19. století je také patrný zvýšený zájem o písemnosti z činnosti

Karlovy univerzity.

3.4 Vývoj institucionálních archivů v Československé republice do druhé světové války

Po vzniku Československé republiky v r. 1918 se v následujícím roce přeměnil bývalý

místodržitelský archiv na archiv ministerstva vnitra. Do tohoto archivu byla také uložena

většina materiálu z rakouských centrálních úřadů, týkající se území historických českých

zemí, potažmo také Slovenska, který byl získán na základě tzv. archivní rozluky s Rakouskem

z r. 1920. Zemské archivy v Praze, Brně a Opavě působily dále až do vzniku krajského

zřízení v r. 1949 (s přesahy až do r. 1954).

Kromě toho začaly vznikat archivy i u dalších resortů, respektive jiných ústředních správních

úřadů. Při ministerstvu zemědělství vznikl r. 1919 jako jedno jeho oddělení Archiv

Ministerstva zemědělství, při ministerstvu financí vznikl téhož roku Ústřední archiv

katastrálních map (od r. 1930 Ústřední archiv pozemkového katastru), u ministerstva

železnic r. 1923 Československý archiv železniční a v r. 1925 Archiv ministerstva pošt a

telegrafů.

V r. 1920 vznikl dále Archiv ministerstva zahraničních věcí a Archiv ministerstva

národní obrany (od r. 1924 jako Vojenský archiv – ten byl r. 1929 sloučen s Archivem

národního osvobození v Archiv Památníku osvobození, struktura měněna i v dalších

desetiletích, od roku 2002 pod názvem Vojenský historický archiv), Archiv pražského

hradu při kanceláři prezidenta republiky a Archiv Národního shromáždění. Do

kompetence ministerstva zahraničí byl r. 1928 včleněn tzv. Ruský zahraniční archiv,

který se vytvářel na území nové československé republiky od té doby, co přijala

mnohatisícovou skupinu ruských emigrantů. Jako spíše sbírkový archiv byl r. 1932 v Praze

založen Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce s pobočkou v Brně. Gesce nad archivnictvím byla svěřena ministerstvu školství a národní osvěty (MŠaNO),

které vykonávalo dohled především nad nestátními archivy prostřednictvím archivních

inspektorů – v r. 1924 byl pro Čechy jmenován Václav Vojtíšek, pro Moravu a Slezsko

František Hrubý a pro Slovensko Václav Chaloupecký.

Na Slovensku byl r. 1928 zřízen tzv. krajinský (zemský) archiv, který byl za Slovenského

štátu převzat i se župními archivy do rezortu ministerstva vnútra a v r. 1945 z něj byl vytvořen

Archív poverenectva vnútra (od r. 1952 Slovenský ústredný archív). Instuticionální podobu

nabyl za 1. republiky i specializovaný báňský archiv v Báňské Štiavnici.



V r. 1919 byla při Českém zemském archivu zřízena Státní archivní škola.

3.5 Protektorát a archivy

Během okupace převzal řízení archivnictví zvláštní referát u Úřadu říšského protektora. V

roce 1940 byli sice ustanoveni archivní inspektoři v sudetské župě, ale instituce archivních

inspektorů pro Čechy a Moravu byly v listopadu 1941 zrušeny. Říšským archivním

pověřencem pro Moravu byl Josef Dosoudil, který prováděl extradice archiválií z

Moravského zemského archivu v Brně do Opavy, Katovic a Vídně. Nacistickou správu měl

Archiv města Brna, který museli opustit čeští pracovníci.

Nově budovanými typy archivů byly na našem území Říšské archivy („Reichsarchive“) – v

Liberci pro tzv. sudetskou župu a obdobný v Opavě z dřívějšího zemského archivu.

Ve snaze uchránit archivní bohatství před válečnými škodami byly mnohé archivní depozitáře

z měst převáženy na venkov. Největší škodu utrpěl až požárem Staroměstské radnice při

osvobozování v květnu 1945 Archiv hlavního města Prahy. Také při stěhování pražského

univerzitního archivu do Innsbrucku v závěru války došlo k závažným ztrátám cenných

archiválií.

V roce 1940 došlo k dílčímu soustředění zbytků registratur jednotlivých redakcí rozhlasu

(programový materiál byl shromaždován už od roku 1927), čímž byly položeny základy

Archivu československého rozhlasu. Českomoravským filmovým ústředím byl v roce 1943

založen Filmový archiv v Praze, jehož sbírky byly získány z Technického muzea a od

soukromých sběratelů.

3.6 Archivy v Československu po druhé světové válce (do konce 50. let 20. století)

Po skončení války byly operativně jako poradní orgány při zemských Národních výborech

v Čechách a na Moravě zřízeny archivní sekce (v jejich čele stáli Václav Vojtíšek a na

Moravě Jindřich Šebánek), jejichž výkonnými orgány se via facti staly Archiv země české v

Praze a Moravský zemský archiv v Brně. Ministerstvo školství a národní osvěty zřídilo v r.

1945 archivní radu (její ustavující schůzi řídil ministr Zdeněk Nejedlý).

Zemské archivy zaměřily svou činnost i na upevnění a rozšíření sítě městských archivů. Tak

už koncem r. 1946 byli u více než 200 městských archivů ustaveni archiváři, většinou ještě z

řad dobrovolných pracovníků, postupně se ale zvětšoval i počet archivářů s vysokoškolským

vzděláním. Na Moravě bylo z iniciativy MZA založeno i několik okresních archivů.

Ani Archiv ministerstva vnitra nezůstal stranou decentralizačních snah. V r. 1945 se

uvažovalo o zřízení 4 depozitářů v Čechách, kam měl být soustřeďován archivní materiál

nižších orgánů státní správy. Tento úmysl byl ale realizován pouze v jediném případě – r.

1946 zřízením expozitury AMV v Liberci, která převzala a spravovala fondy bývalého

okupačního archivu pro tzv. sudetskou župu. Postupně začaly také vznikat některé okresní

archivy a archivy podnikové.

Velké úkoly stály po 2. světové válce v návaznosti na novou pozemkovou reformu rovněž

před Státním archivem zemědělským (od r. 1950 Ústřední zemědělsko-lesnický archiv),

neboť v důsledku revize pozemkové reformy, provedené po 2. světové válce, zanikly

soukromé velkostatky a archiv přebíral jejich materiály. Zemědělský archiv tak přispěl

v poválečných letech k rozšíření archivní sítě budováním oblastních sběren, kam byly

soustřeďovány archivy konfiskovaných a znárodněných velkostatků. Začleněny sem byly i



staré šlechtické archivy, které se po roce 1945 staly národním majetkem. Do r. 1952 se tak

vytvořila síť 35 zemědělsko-lesnických archivů, řízených pražským ústředím archivu (na

Slovensku byl Ústřední zemědělský archiv zřízen r. 1947 v Bratislavě).

3.7 Archivy v Československu po únoru r. 1948 (do konce 60. let 20. století)

Po převratu v r. 1948 usilovalo ministerstvo vnitra o bezvýlučné převedení správy archivů

do své kompetence (argumentovalo se v obecné rovině tím, že bude odstraněna dosavadní

státní a samosprávná dvojkolejnost ve správě archivních fondů). Zásadní vliv zde měla vládní,

tzv. Fierlingerova komise (Zdeněk Fierlinger byl náměstkem předsedy vlády) pro organizaci

veřejné správy, která měla subkomisi pro archivní otázky.

Co se týče nižších správních složek, tak jak se konstituovaly v návaznosti na reformu veřejné

správy, byla na podkladě zákona o krajském zřízení z r. 1949 budována síť krajských

archivů jako zařízení Krajských národních výborů. Původní zemské archivy v Brně a

Opavě se staly státními archivy krajského typu, byť se specifickými fondy. Tak v r. 1951

fungovaly již archivy ve 13 krajích na území bývalých zemí České a Moravskoslezské a

krajským archivům byly postupně odevzdávány všechny fondy vzniklé z činnosti I. a II.

instance správy politické, finanční a soudní. Převáděny sem byly i fondy bývalé okresní

samosprávy a později byly do krajů rozvezeny i archivy řeholních institucí, deponované v r.

1950 do Ústředního archivu ministerstva vnitra a Moravského zemského archivu. V r. 1952

převzaly krajské archivy také staré církevní matriky do r. 1870 z obvodu svých krajů (do r.

1966 fungovala u krajských národních výborů krajská archivní oddělení, řídící činnost

okresních, městských a podnikových archivů, pak byly jejich kompetence přeneseny zpět na

státní archivy).

V souvislosti s naznačeným vývojem byla r. 1951 při ministerstvu vnitra ustavena vládním

usnesením Státní archivní komise jako ústřední řídící orgán československého

archivnictví, nadřazený všem resortům (ty ovšem byly v komisi zastoupeny, třetina

zástupců byla v komisi ze Slovenska; ti současně tvořili Slovenskou archivní komisi při

Poverenectvu vnútra jako oblastní orgán Státní archivní komise na Slovensku). Posláním

komise bylo zajištění jednotné organizace a plánovité řízení archivní služby v celém státě.

Krajské archivy byly prohlášeny za vrcholný orgán archivní služby v kraji a připadla jim

úloha organizovat archivní službu v okresech (zde se tedy upustilo od původního

předpokladu, že nejnižším článkem archivní organizace budou archivy městské).

Jelikož Státní archivní komise sama neměla výkonnou moc, přenášela na nejvyšší úrovni řadu

úkolů k zajištění organizace archivů na Ústřední archiv MV, který zase řídil krajské

archivy.

Závěrečným aktem Státní archivní komise bylo projednání vládního nařízení o

archivnictví, připraveného archivní správou MV (zřízena 1. 11. 1953). Vládní nařízení z 7.

5. 1954 utvrdilo zásadu jednotné archivní organizace vytvořením Jednotného státního

archivního fondu (zkracován jako JAF), zahrnujícího veškeré archiválie vzniklé z činnosti

státních orgánů, jejich ústavů a zařízení, socialistických právních osob i jejich předchůdců a

soustředěného ve státních a ostatních veřejných archivech. Odborným orgánem

ministerstva se stala zmíněná Archivní správa, čímž samozřejmě zanikla působnost

předchozí Státní archivní komise. Jako poradní orgán ministerstva vnitra, jmenovaný ze

zástupců různých archivů, byla zřízena Vědecká archivní rada.

Prvním úkolem archivních správ (tedy i slovenské) bylo ustavení státních archivů.

Jejich základem se staly krajské archivy a v Brně a Opavě zemské archivy, převzaté do

přímé správy MV. K 1. lednu 1956 k nim byly přivtěleny i bývalé archivy zemědělsko-

lesnické. Během téhož roku byly po dohodě s ordináři převzaty do operativní správy státních



archivů archivy biskupské, kapitulní a později i farní archivy katolické církve (ty byly zprvu

převzaty do archivů okresních a městských). Klášterní archivy (mužských řádů) byly

přejímány státními archivy již po likvidaci mužských klášterů v r. 1950.

Došlo také k další koncentraci archivů na centrální rovině. K Ústřednímu archivu

ministerstva vnitra (tak jmenován od r. 1950) byl v r. 1954 přičleněn Archiv země české,

čímž vznikl Státní ústřední archiv (SÚA). R. 1956 sem byl převeden i Ústřední

zemědělsko-lesnický archiv. Do SÚA byly také vřazeny fondy církevních institucí, rušených

po r. r. 1950 (pražské arcibiskupství, kláštery – naproti tomu archiv pražské kapituly zůstal ve

správě Archivu Pražského hradu). V letech 1956–1958 sem byla také předána část materiálů

bývalého Archivu ministerstva pošt a telegrafů, v letech 1960–1964 Československého

archivu železničního a archivu resortu chemie.

Od r. 1954 se také začínaly budovat pro specifické sběrné oblasti nebo typy archivního

materiálu archivy zvláštní (od r. 1974 zvány jako archivy zvláštního významu, od r. 2004

specializované archivy).

3.8 Archivy od 60. let 20. století do přijetí nového archivního zákona v r. 2004

Do struktury archivní organizace významně zasáhly v 60. letech 20. století dvě právní

normy, a to zákon o územním členění státu v r. 1960 a ústavní zákon o československé

federaci z r. 1968. Na základě první normy se zmenšil počet krajů a okresů a následkem

toho i počet státních a okresních archivů, druhý zákon o federativním uspořádání

republiky přičleňoval archivnictví národním ministerstvům vnitra. Na základě správní reformy v. r 1960 se vytvořila základní síť instančních archivů, totiž

zmiňovaného Státního ústředního archivu a dále sedmi krajských archivů (se sídly v Praze,

Třeboni, Plzni, Litoměřicích a Zámrsku, Brně a Opavě) pod názvem Státní archivy (od r.

1974 Státní oblastní archivy) a 72 okresních archivů. Na úrovni krajského archivu pro NV

hlavního města Prahy byl i Archiv hlavního města Prahy. Při krajských archivech vznikaly

speciální útvary pro předarchivní péči u podnikových archivů (ty byly zřizovány na základě

vyhlášky o archivech hospodářských a rozpočtových organizací z r. 1956). Na Slovensku se

tehdy utvořilo rovněž sedm Štátnych oblastných archivů – v Bratislavě, Nitře, Banské

Bystrici, Bytči, Košicích, Prešově a Levoči.

Přesnou hierarchizaci archivů státních, městských a tzv. archivů zvláštního významu pak

přinesl pro Českou republiku zákon ČNR o archivnictví (č. 97/1974 Sb.), který stanovoval

základní rámec také pro zřizování podnikových archivů a pro péči o archiválie ozbrojených

sil, politických stran a odborového hnutí a kulturních a kulturně výchovných organizací.

Po změně režimu byl tento zákon novelizován zákonem ČNR č. 343/1992 Sb. Novela

zachovala institut Jednotného archivního fondu a dosavadní síť státních archivů, do níž

začlenila okresní archivy, nyní státní okresní archivy. Počítala už ale samozřejmě i

s archiváliemi vznikajícími i u soukromých subjektů. Velkou výhodou bylo, že zřizovateli

státních okresních archivů byly okresní úřady, které měly přirozený zájem na jejich dobrém

fungování, a tak se v té době přebudovala anebo vůbec nově zbudovala sídla a depozitáře

okresních archivů (tento stav trval do r. 2002, do zrušení okresních úřadů).

Po rozdělení Československa se archivnictví formuje od ledna 1993 samostatně v obou

bývalých republikách.

Viz také kapitola Ochrana archiválií a archivní legislativa.

3.9 Současnost a archivy



V současné době se české archivnictví řídí zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a

spisové službě ve znění pozdějších předpisů (v posledních verzích zákona č. 167/2012 Sb. a

zákona č. 56/2014 Sb., – dále AZ), slovenské archivnictví zákonem z r. 2002 (zákon č.

395/2002 Zb., o archívoch a registraturách ve znění pozdějších předpisů).

Český archivní zákon, specifikující přesně kompetence a povinnosti jednotlivých typů

veřejných archivů, uvádí kromě jiného v § 80 taxativně tehdy registrované specializované

archivy (nové označení pro archivy zvláštního významu), které se stávají zároveň

akreditovanými podle současného AZ. Tato kategorie je na rozdíl od archivů jednotlivých

instancí veřejné správy otevřená a je doplňována – po splnění podmínek akreditace –

průběžně dalšími archivy.

Specializované archivy mohou podle § 51 AZ zřizovat organizační složky státu, bezpečnostní

sbory, zpravodajské služby České republiky, státní příspěvkové organizace, státní podniky,

vysoké školy, školy, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, veřejné výzkumné

instituce s výjimkou těch, u kterých plní funkci zřizovatele Akademie věd České republiky, a

právnické osoby zřízené zákonem. Do péče specializovaného archivu náleží archiválie vzniklé

z činnosti jeho zřizovatele nebo z činnosti jeho právních předchůdců a archiválie získané

darem nebo koupí. Nově utvářené specializované archivy mohou působit jako archiv, pokud

jim byla udělena akreditace.

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/archivnictvi/akreditace.html,

http://www.mvcr.cz/clanek/archivy-a-archivalie.aspx?q=Y2hudW09Ng%3d%3d

Archivní zákon také fixuje nově postavení bezpečnostních archivů. Ty podle § 53 může

zřizovat Ministerstvo /vnitra/, Ministerstvo obrany, Ministerstvo zahraničních věcí, Národní

bezpečnostní úřad, bezpečnostní sbory a zpravodajské služby ČR.

AZ připouští rovněž možnost vytváření tzv. správních archivů. To jsou podle § 2, písmeno

n) součásti původce určená k dohledu na spisovou službu původce a k uložení, vyhledávání a

předkládání dokumentů se skartační lhůtou delší než 5 let. Na základě § 69 AZ je zřizují

ministerstva a další ústřední správní úřady.

Specifikována je rovněž v § 54 kategorie archivů územních samosprávných celků, které

rovněž mohou působit jako archiv, pokud jim byla udělena akreditace. Stávající AZ považuje

za akreditované v této kategorii (§ 79) již dříve utvořené municipální archivy (Archiv

hlavního města Prahy a měst Brna, Ostravy, Plzně a Ústí nad Labem). Povinnosti archivů

územních samosprávných celků jeosu přesně stanoveny v § 55 AZ.

Podle § 42 AZ se archivy člení na veřejné a soukromé.

Veřejnými archivy jsou Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek, státní oblastní

archivy, specializované archivy, bezpečnostní archivy a archivy územních samosprávných

celků.

Soukromými archivy jsou ostatní archivy zřizované fyzickými nebo právnickými osobami

Soukromý archiv může podle § 56 zřídit fyzická nebo právnická osoba, která nezřizuje archiv

podle předchozích ustanovení tohoto zákona. Soukromý archiv rovněž může působit jako

archiv jen tehdy, byla-li mu udělena akreditace.

§ 43 AZ určuje vybraným archivům postavení správních úřadů na úseku archivnictví a

výkonu spisové služby, a to ministerstvu (rozumí se vnitra), Národnímu archivu, Archivu

bezpečnostních složek, státním oblastním archivům, příslušným ministerstvům a dalším

ústředním správním úřadům, České národní bance, bezpečnostním sborům a zpravodajským

službám ČR, pokud si zřídily specializovaný nebo bezpečnostní archiv; obdobné postavení

mají Kancelář Poslanecké sněmovny, Kancelář Senátu a Kancelář prezidenta republiky.


http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/archivnictvi/akreditace.html

http://www.mvcr.cz/clanek/archivy-a-archivalie.aspx?q=Y2hudW09Ng%3d%3d


Působnost ministerstva /vnitra/ na úseku archivnictví a výkonu spisové služby (výkon je

svěřen odboru archivní správy a spisové služby MV ČR) upravuje detailně § 44 AZ.

České archivnictví současnosti, poznamenané masivním nástupem informačních technologií,

podléhá stejným trendům jako archivnictví jinde ve světě, to znamená, že kromě „tradičních“

archivů, uchovávajících klasické písemnosti, se stále větší pozornost obrací k archivům, které

budou mít povinnost dlouhodobě uchovávat elektronické dokumenty (ať již primárně

vzniklé v procesu e-governmentu anebo druhotně vznikající digitalizací stávajících fondů a

sbírek). U Národního archivu se na základě vládního nařízení buduje pilotní pracoviště pro

dlouhodobé ukládání a zpřístupňování dokumentů v digitální podobě“. Tím i naše

republika pružně reaguje na výzvy informační společnosti a v jejich důsledku na

změněné paradigma oboru archivnictví. Dálkový přístup k archiváliím v digitální

podobě, které jsou uloženy v Národním archivu, prostřednictvím speciálního portálu,

spravovaného tímto archivem, specifikuje §18b AZ.

Zvláštní ustanovení o dokumentech v digitální podobě přináší § 69a AZ.

Viz rovněž kapitoly Archivní teorie metodika, Ochrana archiválií a archivní legislativa.

Archivy všech typů jsou sumárně uvedeny na adrese http://www.mvcr.cz/clanek/archivy-a-

archivalie.aspx, nejsou však jmenovitě vzpomenuty archivy měst – Archiv hlavního města

Prahy, Archiv města Plzně, Archiv města Brna, Archiv města Ostravy, Archiv města Ústí nad

Labem.

Každý z veřejných archivů, včetně municipálních, má dnes své webové stránky, které lze

snadno najít na vyhledávači google.cz podle názvu archivu.

LITERATURA

CELKOVÉ PŘEHLEDY a ARCHIVNÍ PŘÍRUČKY

HRUBÝ, Václav. Úvod do archivní teorie a praxe. Praha, 1930

Archivní příručka. Sborník přednášek o archivní praxi. Sest. VOLF, Miloslav; HAAS, Antonín. Praha 1948

ROUBÍK, František; HAAS, Antonín; KOLLMANN, Josef; FIALA, Zdeněk. Slovníček archivní terminologie.

Praha 1954

ČERNÝ, Václav. Slovníček archivní terminologie a názvosloví pro zemědělsko-lesnické archivy. Praha, 1955

ČECHOVÁ, Gabriela a kol. Archivní příručka. Praha, 1965

Archivy ČSR. Sest. ČECHOVÁ, Gabriela; PRAŽÁKOVÁ, Jana. Praha, 1974

BARTOŠ, Josef. Úvod do archivnictví. Skriptum PU v Olomouci. Praha 1982, 1988

Přehled archivů ČSR. Sest. BYSTRICKÝ, Vladimír – HRUBÝ, Vladimír. Praha 1984

ŠTOURAČOVÁ, Jiřina. Úvod do archivnictví. Skriptum MU v Brně, Brno, 1999

HOFFMANNOVÁ, Jaroslava; PRAŽÁKOVÁ, Jana. Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha: Libri,

2000

BARTOŠ, Josef; CHOBOT, Karel. Úvod do archivnictví pro historiky. 3. přeprac. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého, 2000


http://www.mvcr.cz/clanek/archivy-a-archivalie.aspx

http://www.mvcr.cz/clanek/archivy-a-archivalie.aspx


4. Vývoj ústředního archivu českých zemí

4.1 Archiv českých panovníků a zemí koruny české do nástupu Habsburků

Archiv českých panovníků byl jako součást jejich pokladu společně s kapitulním a

chrámovým pokladem chován patrně od počátku, prokazatelně od 2. poloviny 13. století v

sakristii kostela sv. Víta, v blízkosti hrobu sv. Václava (v sakristii při severní postranní lodi)

Česká královská kancelář existovala bezpečně již ve 12. století a stabilizovala se za vlády

Přemysla Otakara II. Za jeho vlády se v kanceláři už vedla registra a kopiáře.

Po úpadku kancelářské činnosti došlo k novému rozkvětu za vlády Karla IV., od kdy už

archiv nebyl pouze archivem českých králů, nýbrž archivem českého státu „thesaurus

regni et coronae regni Bohemiae“), reprezentovaného rovněž stavy. K jeho ochraně byl

za K. IV. zřízen úřad státního archiváře („rector et registrator“) a vydána instrukce,

podle níž měl archiv spravovat. Kromě poznámek o archivním uspořádání jsou na plice

několika listin poznámky „registrata per Ulricum“ – byl to zřejmě úředník kanceláře

Ulricus Schoff z rodiny slezských Schaffgotschů. Není však jisté, zda archivář, který měl na

starosti korunní archiv, měl také pečovat o archiv kanceláře.

Péče o korunní archiv byla v době Karlově dovršena uložením v chrámové místnosti,

nově zřízené poblíž Svatováclavské kaple Svatovítské katedrály za mozaikou Zlaté

brány.

Patrně v 60. letech 14. století byl založen také kopiář, známý z četných pozdějších neúplných

opisů. Dochované rukopisy svědčí o dvou typech kopiářů – větším asi se 4900 listinami,

menším s circa 60 listinami, díky jejichž zachování bylo možné již v 17. a 18. století vydat

řadu listin tiskem.

Po smrti Václava IV. byl korunní archiv na příkaz krále Zikmunda odvezen nejprve do

Vratislavi a později do vídeňské klenotnice Zikmundova zetě Albrechta. Tehdy patrně

zůstal v klenotnici rakouských vévodů i tzv. pražský exemplář Zlaté buly Karlovy pro říši

z 10. ledna 1356, jehož příjemcem byl český král jako kurfiřt. Po volební kapitulaci

Zikmundově byl korunní archiv vrácen do Čech a v r. 1436 uložen v kapli sv. Kříže na

Karlštejně (a zůstal zde s malou výjimkou v r. 1611 až do stavovského povstání r. 1618).

Co se týče Zikmundovy panovnické kanceláře, ta fungovala jako oddělení říšské

kanceláře a o zde vznikající písemnosti se zřejmě nestarala.

Za Ladislava Pohrobka a Jiřího se činnost panovnické kanceláře samostatného českého státu

plně obnovila, přičemž za Vladislava II. Jagellonského se stala zároveň i kanceláří

zemského sněmu a zemské stavovské obce. Do r. 1509 byla část pražská hlavní částí

kanceláře, po tomto roce naopak budínská – obě části kanceláře měly své archivy, ale

ani jeden se do dnešních dní nedochoval. Po budínském mizí stopy již po bitvě u

Moháče, zbytky pražského skončily někdy koncem 16. století ve Vídni beze stopy (je

znám jediný svazek register z let 1498–1502, vrácený v rámci archivní rozluky – viz

podkapitola Po vzniku samostatné ČSR).

4.2 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního po

nástupu Habsburků



V období 1526–1620 byla česká kancelář ještě nadále orgánem jak královské, tak

stavovské moci. Vliv stavů na činnost kanceláře však postupně slábl (zvláště v období po

protihabsburském povstání r. 1547). S činností české panovnické kanceláře a postupně

vznikajících dalších vrcholných zemských úřadů souvisí druhá linie (kromě archivu

korunního) vzniku ústředního archivu českého státu. Po svém nastoupení na trůn r. 1526 žádal Ferdinand I české stavy o povolení revize korunního

archivu, ale stavové mu tehdy vzhledem ke zvýšené váze své politické moci nevyhověli.

Teprve po požáru Pražského hradu v r. 1541, kdy vyvstala obava, aby korunní archiv

neutrpěl jednou stejnou újmu jako zemské desky, se přikročilo k jeho revizi a novému

uspořádání. V r. 1547 byly dokončeny dvě řady tzv. Knih privilegií, každá po třech svazcích

(česky, německy a latinsky – k dosavadnímu principu teritoriálnímu a věcnému tedy přibyl i

princip jazykový). Tyto opisy byly čteny a porovnávány s originály na sněmovním zasedání,

ověřeny pečetěmi a podpisy zodpovědných úředníků.

Co se týče české panovnické kanceláře, její česká expedice (lépe řečeno expedice pro

země koruny české) u panovnického dvora ve Vídni se po získání českého trůnu

Habsburky nejprve zcela vymanila z dvorského vlivu a byla přímo podřízena české

kanceláři v Praze jako její expozitura (při dvoře byl ustaven český sekretář). Závislost

české expedice na pražské kanceláři však slábla od konce 30. let 16. století a hlavně po r.

1559, kdy rakouská dvorská kancelář zanikla sloučením s kanceláří římské říše (poté

jsou u české expozitury doloženi vedle českého a německého místokancléře také jim

podřízení český a německý sekretář).

Pro dvorskou expozituru se postupně ujímalo označení Česká dvorská kancelář, zatímco

česká kancelář v Praze klesala od poloviny 16. století na úroveň expedice písemností

nejvyšších českých zemských úředníků a královských místodržitelů.

Po nástupu Habsburků na český trůn se začal v českých zemích ve větší míře uplatňovat

byrokratický systém úřadování, a to nejdříve u nejvyšších úřadů českého státu – kromě

královské kanceláře u nově založených úřadů, totiž České komory neboli rady komory

královské, podřízené dvorské komoře ve Vídni a Apelačního soudu neboli Rady nad

apelacemi, v jejichž registraturách již nabyly na převaze aktové písemnosti. V té

souvislosti se začala pozvolna měnit rovněž struktura korunního archivu. Od 16. století se

některé druhy listin, například lenní reverzy, začaly ukládat místo do korunního

archivu do registratury České (dvorské) kanceláře.

První zmínka o existenci staré registratury (archivu) české kanceláře pochází z r. 1567

(tehdy byla uložena do stejné místnosti jako stará registratura české komory, poškozená za

požáru Pražského hradu r. 1541).

„Zlatý věk“ české dvorské kanceláře nastává za panování Rudolfa II., který v r. 1583

přesídlil s celým dvorem do Prahy. Tím dvorské a pražské oddělení české kanceláře

splynulo opět v jednotnou instituci, pro niž se jako pro celek užívalo názvu česká

kancelář dvorská (přívlastek „dvorská“ ale stavové pochopitelně neradi slyšeli). Poté, co

úřadování bylo zprvu v rukou evangelického místokancléře, byl r. 1597 konečně Rudolfem

II. jmenován nejvyšší kancléř (Jiří Bořita z Martinic jako fanatický katolík, vystřídaný r.

1599 opět oddaným katolíkem Zdeňkem Vojtěchem Popelem Lobkovic). Kancelář éry

Lobkovicovy je po organizační stránce i stránce zefektivnění činnosti vyvrcholením

tohoto úřadu v předbělohorském období (Lobkovic úřad kancléře vykonával až do své

smrti r. 1628). Na přechodnou dobu byla v letech 1608–1611 zřízena samostatná kancelář

moravská, po tomto roce ale šlo opět o sjednocenou kancelář pro záležitosti české i moravské

V r. 1616 byla vydána první kancelářská instrukce pro slezsko-lužickou expedici, oddělenou

tedy od české kanceláře jako samostatné oddělení (globální instrukce pro českou dvorskou

kancelář následovala až po Bílé Hoře v rámci Obnoveného zřízení zemského).



Jak za Rudolfa II., tak už i za jeho předchůdce Maxmiliána II. sílila snaha oddělit od sebe

registratury České kanceláře a České komory. Jejich oddělení požadovali opětovně r. 1603

nejvyšší kancléř Vojtěch Popel z Lobkovic a president České komory Vilém Slavata z

Chlumu a Košumberka (komora byla přenesena do místnosti nad Vladislavským sálem,

kancelář zůstala v „kvelbu“ pod zelenou světnicí rovněž na Pražském hradě, a to do r. 1612,

pak se během jednoho desetiletí několikrát stěhovala, až byla posléze umístěna v domě štolby

a komorníka Rudolfa II. Spinoly). Do r. 1623 pak není o umístění archivu České kanceláře

zpráv.

4.3 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu po r. 1620

Po prohrané bitvě na Bílé hoře nastal ovšem oproti předbělohorskému období ta zásadní

změna, že panovnický dvůr a také česká královská kancelář přesídlily r. 1624 natrvalo

do Vídně. Bělohorská porážka a s ní spojená zásadní změna mocenských poměrů,

kodifikovaná Obnoveným zřízením zemským (pro Čechy r. 1627 a pro Moravu r. 1628)

se projevily kromě jiného v poklesu významu korunního archivu a hlavně v omezení

vlivu stavů na jeho vedení. Listiny, které se svým zněním dostaly do kolize se zněním

Obnoveného zřízení, byly zneplatněny prořezáním textu, nebyly však naštěstí z archivu

vyňaty. Do registratury vídeňské České (dvorské) kanceláře začaly být naopak ukládány

listiny a jiné písemnosti, jejichž příjemci byli Habsburkové z titulu českých králů.

V Praze po přemístění kanceláře do Vídně fungovalo místodržitelství (zváno staré),

kompetenčně podřízené České dvorské kanceláři. To převzalo péči o starý archiv české

kanceláře, který byl umístěn ve sklepení pod místodržitelskou kanceláří. Na totéž místo

ukládalo své fondy i místodržitelství, proto se už koncem 17. století objevovaly snahy o

uspořádaní staré registratury.

Korunní archiv, který zůstal v Praze, byl tak odtržen od české dvorské kanceláře, při níž se

postupně z její registratury vytvářela vídeňská část korunního archivu. Jelikož pražská,

historická část korunního archivu trpěla v místě svého uložení ve Svatovítském chrámu

vlhkem (dle místa svého uložení bývá archiv také zván svatováclavským, za švédské

okupace byl zčásti rozkraden), uvažovalo se v r. v r. 1687 o jejím převezení do repozitoria

desk zemských. Ačkoli konstruktivnější snahy o vyhovující řešení uložení pražské části

korunního archivu pocházejí z prvních let 18. století, v nevhodném uložení při

Svatováclavské kapli archiv zůstal ještě po více než jedno století.

Začátkem 18. století se nevhodným uložením a stavem českého korunního archivu

zabýval úředník podkomořského úřadu a pozdější zemský místopísař Jan Josef Löw

z Erlsfeldu, pověřený císařem Karlem VI. k vyhledání státoprávních dokumentů, týkajících

se revize vzájemného poměru hornofalckých oblastí ke Království českému a koruně a

k readmisi českého voličského hlasu. J. J. Löw, který listiny v neuspořádaném archivu obtížně

shledával, přistoupil k jeho uspořádání (na základě knih privilegií z r. 1547) a dal se také do

pátrání po ztracených listinách v jiných pražských úřadech, především v Úřadu desk

zemských a v archivu starého českého místodržitelství. Navrhl tehdy zřízení královského a

zemského archivu, myšlenka ale bohužel zůstala nevyslyšena.

J. J. Löwem z Erlsfeldu započatou inventarizaci dokončila pak r. 1719 stavovská

komise, která do seznamů významných listin mohla pojmout i 130 tzv. „nostických listin“,

totiž písemností, které se podařilo hraběti Janu Antonínovi Nosticovi získat v době jeho

působení v hodnosti rakouského velvyslance u švédského dvora zpět pro českou stranu ze

sbírek válečného presidenta Alexandra Erskeina.



4.4 Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního za

reforem Marie Terezie a Josefa II. v 18. století

Velký zásad do integrity korunního archivu přinesly tereziánské reformy. V r. 1749 byla

přerušena státoprávní tradice zemí české koruny, neboť země koruny byly

administrativně spojeny s rakouskými zeměmi a pro jejich politickou a finanční správu

zřízen společný úřad („Directorium in politico-publicis et cameralibus“, nahrazený v r.

1762 Českou a rakouskou dvorskou kanceláří; pro finanční správu tehdy vznikly další

samostatné úřady; v r. 1782 byly politická a finanční správa do r. 1790 opět spojeny, v r. 1790

však byla obnovena Česko-rakouská dvorská kancelář a z její kompetence vyčleněny finanční

záležitosti. K novému spojení agend došlo v r. 1792 – „Directorium in cameralibus

germanicis et hungaricis et in publico-politicis germanicis“; v r. 1797 se na scénu vrátila

Česko-rakouská dvorská kancelář zbavená finančně-správních záležitostí; sféra obecně

politické správy a správy finanční byla na ústřední úrovni s konečnou platností oddělena po

poslední reformě v r. 1802).

Na zemské úrovni vznikla jako nový úřad v důsledku těchto reforem v r. 1749 královská

reprezentace s komorou, přeměněná v r. 1763 v Královské zemské gubernium

(samostatně v Čechách a na Moravě, ve Slezsku stál v čele země Královský úřad, od r. 1782

společné Moravsko-slezské gubernium). Zrušením jeho soudního senátu v r 1783 za Josefa

II. byly zcela potlačeny pravomoci bývalých českých zemských úředníků (jejich hodnosti

zůstaly po nějaký čas zachovány ve formě čestných titulů).

V r. 1749 došlo také ke snaze utvořit centrální výběrový dynastický archiv. Tehdy byl

úředník české dvorské kanceláře ve Vídni Theodor Antonín Taulow z Rosenthalu

pověřen panovnicí zřízením Tajného Domácího, dvorského a státního archivu („Haus-,

Hof- und Staatsarchiv“), kam měly být také převezeny relevantní písemnosti z Čech a

vedlejších zemí Koruny. Taulow připravil na převezení z Prahy do Vídně v r. 1750 dvě

skupiny písemností korunního archivu – písemnosti se vztahem k panovnickému domu a

písemnosti týkající se Českého království a koruny. Většina z nich byla zařazena do tzv.

Královského českého domácího a korunního archivu (později oddělení českých listin

vídeňského státního archivu) a podchycena v první třetině 19. století v tzv. českém repertoriu.

Taulow připojil také některé vybrané listiny z archivu Českého místodržitelství, z registratury

České komory (fungovala do r. 1745) a městského archivu v Chebu, a také skupiny listin,

které vybral z vídeňských archivů (například z klenotnice rakouských vévodů listiny

moravských markrabat), z archivu České dvorské kanceláře listiny týkající se českých lén a

další důležité písemnosti, z registratury „Directoria in publicis et cameralibus“ tzv.

erbanuňky, také množství písemností slezské provenience apod.). Za originály listin,

předané do Vídně z pražského korunního archivu, dostali stavové ověřené opisy (část

těchto opisů vidimovala Marie Terezie pod majestátní pečetí).

Ještě v r. 1774 bylo do Vídně odesláno dalších asi 400 listin od desk zemských (tzv.

Astfeldská sbírka) a v souvislosti s josefínskými reformami se sem dostaly i některé

písemnosti patřící českým klášterům.

Marie Terezie rovněž schválila návrh nejvyššího purkrabího, hraběte Schaffgotsche, aby bylo

zřízeno samostatné místo archiváře při místodržitelství, k němuž byl nyní již natrvalo

připojen archiv české komory. Archiv starého českého místodržitelství, konstituovaný teprve

v roce 1748, byl nejprve převzat úřadem Královské reprezentace a komory. Byl státním

archivem v tom smyslu, že byl napříště vydržován ze státní pokladny. Registrátorem ústřední

spisovny reprezentace byl od r. 1756 Jan Bugner. V r. 1757 nastoupil do archivu

místodržitelství Jan Josef Klauser, do té doby koncipista fiskálního úřadu a současně známý



pražský tiskař. Po Bugnerově smrti v tomtéž roce začal užívat titulu archiváře, později užíval

titulatury guberniální archivář a registrátor.

Za jeho působení započala jedna z nejskvělejších epoch ústředního archivu českého

státu. J. J. Klauser nejprve upořádal archiv české komory a vyhotovil k němu inventář,

poté začal zpracovávat archiv České kanceláře a starého místodržitelství (jezdil se

dokonce radit do Vídně k Teodoru Antonínu Taulowi von Rosenthal a Vavřincovi Josefu von

Tarqui). Na hradě ovšem probíhala tereziánská přestavba, takže archiv byl zabalen do beden a

stále přesunován. Po dočasné evakuaci do Lince (v době válek o rakouské dědictví), byl

archiv uložen do jižního křídla Pražského hradu a 1758 slavnostně otevřen.

J. J. Klauser a jeho spolupracovníci označovali spisy věcnými, místními nebo jmennými

hesly a podle iniciály hesla seskupovali spisy do abecedních skupin, v rámci nich do

podskupin. Stejně bylo vedeno hlavní repertorium, k němuž existoval ještě index.

Po vzniku Gubernia r. 1763 se místodržitelský archiv začal nazývat guberniálním.

Po Klauserově smrti v r. 1771 pokračovali v započatých pracích nástupci Augustin Helfert a

Jan Beck. V době pruského nebezpečí v r. 1778 byl archiv vyvezen do Českých Budějovic.

Horší následky pro guberniální archiv ale měla vláda Josefa II., kdy byl archiv po

zrušení jezuitského řádu přestěhován do jejich původní krypty pod kostelem sv.

Mikuláše na Malé Straně. J. Beck i jeho nástupce František Čapek (po r. 1791)

pokračovali v Klauserově manipulaci. To ovšem představovalo jakýsi epilog Klauserovy

éry, neboť r. 1807 hrozilo zrušení samostatnosti archivu a jeho přičlenění ke guberniální

registratuře.

Co se týče korunního archivu, byl koncem 18. století byl rozhojněn “svatováclavský

archiv“, a to zejména převzetím z registratury hejtmanství německých lén při apelačním

soudu v Praze (původně z fondu úřadu desk zemských) rodinného archivu vymřelé větve

pánů z Koldic a listin týkajících se lenního hradu Hasištejna (r. 1597 připadl České

komoře).

4.5. Vývoj archivů (registratur) centrálních úřadů českého státu a archivu korunního

v 19. století

V r. 1811 probíhala jednání o povýšení pražského místodržitelského archivu na úroveň

vědecké instituce, a to hlavně ve spojení s tím, že se pátralo po listinách zrušených klášterů.

František Posselt, ředitel univerzitní knihovny, kam byly mnohé tyto archiválie svezeny,

navrhl utvoření Národního archivu a ačkoli byl podpořen prezidentem gubernia, Františkem

Antonínem hrabětem Kolovratem-Libštejnským, návrh se bohužel nerealizoval.

Ještě za života Fr. Čapka se od r. 1819 začal v archivu zapracovávat guberniální registrant

Kajetán Nádherný, který byl r. 1822 jmenován guberniálním archivářem.

Léta jeho působení (1822–50), tzv. Nádherného éra, byla pro archiv velice významná. Rozsah

archivu se tehdy zdvojnásobil – byla do něj uložena starší část guberniální registratury

do r. 1783 a písemnosti různých guberniálních komisí. V r. 1840 se K. Nádherný a

archivář Jan Salzer rozhodli zastavit dosavadní katalogizaci chronologicky řazených

spisů a spojit v jednu manipulaci spisy české kanceláře, české komory a starého

místodržitelství. Pracovalo se tak až do r. 1850 – vznikl archivní soubor zvaný Stará

manipulace.

Po správní reformě r. 1850 bylo gubernium nahrazeno místodržitelstvím. Archivář Jan

Hulakovský se snažil hájit existenci místodržitelského archivu, ale ten dospěl koncem 50. let

k dočasnému zániku.

K mírnému zlepšení došlo v 60. letech, kdy byl archivní agendou pověřen dosavadní

přednosta výpravny František Štolba. Díky jeho píli se začalo opět v archivu pracovat, i



když jen formou doplňkové práce. Fr. Štolba pokračoval v manipulaci reformované K.

Nádherným až do ročníku 1649. Pak začal se souhlasem místodržitelství s novým

řazením spisů podle předem sestaveného seznamu osobních, věcných a místních hesel,

což byl opět princip pertinenční (sám ji nazval jako Novou manipulaci).

U místodržitelského archivu byla po přechodném utlumení jeho činnosti znovu v r. 1882

systemizována místa archiváře a kopisty, čímž byl archiv po více než 30 letech jako

instituce obnoven. R. 1884 byl jmenován archivářem místodržitelství Karel Köpl, dosavadní městský archivář z Českých Budějovic. Ten neobnovil původní pořádání, ale

začal archiválie pořádat podle provenienčního principu. Zavedl řád i do badatelské

agendy. Uvědomoval si i cenu registratur starých krajských, patrimoniálních a magistrátních

úřadů z doby před r. 1850, ale pro nedostatek místa je nemohl převzít do archivu. Od r. 1897

začal archiv provádět skartace u úřadů politické správy, soudů a státních zastupitelství,

r. 1900 k tomu přibral i finanční správu.

V rámci rakouské archivní reformy v letech 1894–1895 byly státní archivy převedeny z

kancelářské služby do služby konceptní a pro konceptní úředníky archivu bylo

předepsáno absolvování historického nebo právnického studia a Institutu pro rakouský

dějezpyt.

R. 1896 byli do archivu přijati jako konceptní úředníci Ladislav Klicman a Václav Novotný, v

r. 1918 to bylo už 5 konceptních, 2 kancelářští úředníci a 2 zřízenci. Kmenovými fondy

archivu byly Stará a Nová manipulace, nemanipulované spisy české komory a starého

místodržitelství, české gubernium a archivy zrušených klášterů. Do archivu byly přijímány i

nové archiválie od místodržitelství, finanční prokuratury a jiných státních úřadů.

K. Köpl také podal v r. 1888 návrh na stavbu nové budovy, v r. 1891 sice vypracován projekt,

ale arcibiskupství odmítlo prodat požadovaný pozemek. Proto byl r. 1903 pro místodržitelský

archiv zakoupen Pálffyho palác ve Valdštejnské ulici, ovšem většina archiválií zůstávala

nadále uložena v kryptě pod chrámem sv. Mikuláše. Po r. 1918 nahradil K. Köpla ve funkci

Ladislav Klicman, který prosadil, že místodržitelský archiv převzalo ministerstvo vnitra a tak

se z něj stal Archiv ministerstva vnitra.

Poté, co byl r. 1862 založen Zemský archiv království českého, byla snaha připojit k

němu archiv místodržitelský, ale neměla reálný výsledek. Stavové také usilovali, aby do

tohoto archivu byly převzaty obě části korunního archivu (ten byl alespoň mezitím v r.

1838 přenesen z nevhodných míst do těch místností pražského hradu, kde byly dříve uloženy

desky zemské). V r. 1869 byl převzat tzv. malý stavovský archiv, v r. 1884 česká část

korunního archivu (svatováclavský archiv byl uložen v místnosti Zemského archivu na

Malostranském náměstí v Praze, od r. 1891 v novostavbě Národního muzea a s určitými

omezeními dán k dispozici pro vědecké bádání), vídeňská část sem byla převzata až po vzniku

samostatné Československé republiky v důsledku archivní rozluky z r. 1920 (šlo řádově o

2000 listin). Po otevření nové budovy Archivu země české v r. 1933 byl korunní archiv

umístěn sem (viz níže).

Zemský archiv měl v duchu koncepce Františka Palackého působit jako ústřední archiv

země české a stát se střediskem historické práce v Čechách. Jeho první ředitel, Antonín

Gindely, měl být přímo pokračovatelem ve vydávání Palackého Dějin národa českého po

r. 1526. V první instrukci, vypracované A. Gindelym, se výslovně ukládá, aby archiv sbíral

veškerý materiál k českým dějinám a aby se toto historiografické oddělení stalo

krystalizačním jádrem příštího historického ústavu. A. Gindely vyvíjel systematickou

vědeckou činnost, zejména pro období třicetileté války, ukončenou úmrtím v r. 1892.

Nástupcem se v letech 1893–1903 stal František Dvorský (1893–1903) a archiv tehdy jako

hlavní ediční podnik vydával Sněmy české. V době ředitelování Vojtěcha Nováčka (1903–

1916) se podařilo dosáhnout vyváženého podílu mezi pracemi archivními a činností ediční a



publikační, v níž archiv soustavně pokračoval za dalšího ředitele Jana Bedřicha Nováka

(1916–1933). Postupně byly do archivu přejímány důležité fondy – nejstarší katastry,

registratura Vlastenecko-hospodářské společnosti, patrimoniální registratury, rodinné a

rodové archivy, pozemkové knihy, některé soudní materiály, rodopisné a heraldické

sbírky, fondy klášterů zrušených za Josefa II. ad.

Od r. 1906 vydával archiv Zprávy zemského archivu království Českého.

http://archivnictvi.euweb.cz/vyvoj.htm

http://www.nacr.cz/A-onas/d-hist4.htm

4.6 Po vzniku samostatné ČSR

V místodržitelském archivu nastaly po r. 1918 změny nejen na místě ředitele (K. Köpla

nahradil ve funkci Ladislav Klicman), ale i v jeho názvu – z podnětu Klicmanova se

archiv přeměnil v Archiv ministerstva vnitra (od r. 1919). L. Klicman se postavil proti

myšlence spojeného Národního archivu a byl podporovatelem zřizování rezortních archivů i u

dalších ministerstev. Archiv ministerstva vnitra v r. 1935 stal fakticky státním ústředním

archivem pro všechny československé ústřední úřady, které neměly archiv vlastní.

Pod Klicmanovým vedením AMV organizoval archivní rozluku s Rakouskem, na níž se

Klicman osobně účastnil – z Vídně bylo tehdy převzato na 2000 kartonů, 300 rukopisů a

dalších jednotlivin, zvláště cenný byl fond Česká dvorská kancelář; naproti tomu listiny

archivu České koruny přešly do zemského archivu). Archiv se také zapojil do vydávání

místopisných lexikonů a rešerší o stavbě silnic. Neméně důležitý byl jeho podíl na

plynulém přebírání fondů úřadů politické, soudní a finanční správy, u nichž prováděl

skartace, přejímal ale také registratury starých krajských úřadů. V r. 1926 získal AMV

desky zemské a desky dvorské. R. 1931 požádal L. Klicman o výstavbu nové archivní

budovy, byl ale bohužel brzy penzionován.

V r. 1934 se stal ředitelem Archivu ministerstva vnitra Jaroslav Prokeš. Za něj se činnost

soustřeďovala hlavně na tři nejdůležitější úkoly – 1) správa fondů v depotech, jejich soupis a

uspořádání, 2) výstavba budovy – nerealizováno, 3) příprava archivního zákona.

R. 1935 byl AMV vydán vzorový skartační řád pro ústřední úřady.

V letech před okupací a na jejím počátku archiv soustředil řadu soudních spisoven do r.

1869 a spisoven okresních úřadů, také písemnosti nejvyššího soudu a sčítací archy z let

1921 a 1930.

Od r. 1926 vydával archiv Sborník archivu MV (obnoven pod stejným názvem r. 2003, ale

jako sborník bezpečnostního archivu ministerstva vnitra).

Ze starších centrálních archivů fungoval po vzniku samostatné ČSR nadále Zemský archiv

království českého (až v r. 1933 přejmenovaný Archiv země české). Ten po archivní

rozluce s Rakouskem získal vídeňskou část korunního archivu a fond pražská mincovna.

Měl výrazný podíl na zřízení Československého historického ústavu v Římě a začaly se

zde záhy realizovat dva nové ediční podniky – Monumenta Vaticana a Zprávy

císařských nunciů na císařském dvoře.

V r. 1933 byla pro tento archiv vystavěna první účelová novostavba v našich zemích

v Praze-Dejvicích (dnes tř. Milady Horákové 133, Praha 6-Dejvice).


Přehledy fondů a jejich zpracování:

http://www.mvcr.cz/dokumenty-peva.aspx; http://www.cesarch.cz/





http://www.mvcr.cz/dokumenty-peva.aspx

http://www.cesarch.cz/


Archivní rozluka s Rakouskem:

Ze saint-germainské mírové smlouvy vyplývala povinnost Rakouska vyrovnat se i

v archivní oblasti s tzv. nástupnickými státy. V květnu r. 1920 byla uzavřena tzv.

pražská archivní úmluva, která dovolovala naší straně získat archivní materiál z Vídně nejen

v souladu s provenienčním, ale zčásti i podle pertinenčního principu. Rakouská strana byla

z utilitárních důvodů rigidním zastáncem provenienčního principu. Archivní rozluka

probíhala až do roku 1927. Archivní dokumenty vybrané ve Vídni našimi archiváři byly

v nové republice převedeny ad 1) do Archivu Ministerstva vnitra - fondy Česká dvorská

kancelář, Valdštejniana, Šlechtický archiv, Salbuchy, korespondence kardinála Dietrichsteina

– později předána do Moravského zemského archivu, listiny zrušených klášterů – částečně

předány univerzitní knihovně; ad 2) do Archivu země České - fondy Archiv České koruny,

Pražská mincovna; ad 3) do Archivu Pražského hradu - fondy Úřad nejvyššího hofmistra,

Zámecké hejtmanství Praha, Bořkova sbírka, České oddělení dvorské komory; ad 4) do

Československého státního archivu zemědělského – fondy Ministerstvo zemědělství Vídeň,

Generální ředitelství císařských fondů a statků Vídeň, Úřad nejvyššího štolby, Ředitelství

státních lesů a statků Vídeň; ad 5) do Archivu ministerstva zahraničních věcí – fondy

Ministerstvo zahraničních věcí Vídeň, České velvyslanectví v Řezně, Prezídium ministerské

rady Vídeň, některé historické státní smlouvy a vybrané spisy z fondů Kabinetního archivu;

ad 6) do Archivu Ministerstva národní obrany¨ vybrané spisy z Válečného archivu, Generální

velitelství Brno.

Současně bylo také nutné řešit spisovou rozluku, čili výběr a převedení živých spisů

z registratur vídeňských ministerstev a úřadů, které mohly být vyřízeny nástupnickými

subjekty s obdobnými kompetencemi v ČSR.

Stejně tak si vynutil rozluku archivů a spisů i zánik České a Slovenské federativní

republiky - právní rámec tvořil ústavní zákon č. 542 z 25. listopadu 1992, jemuž předcházel

ústavní zákon č. 541 ze 13. listopadu 1992 o dělení majetku České a Slovenské federativní

republiky. Článek 7 tohoto zákona zpřesňoval, že spolu s majetkem…přechází na příslušné

státní orgány a státní organizace České republiky a Slovenské republiky i s tímto majetkem

spjatá spisová agenda, příslušná část archivů, poznatkové fondy a dokumentace

průmyslového a jiného vlastnictví. Celkem 14 hlavních zásad archivní a spisové rozluky

vypracovala už koncem října téhož roku Archivní správa MV ČR, vlastní realizaci zajišťovala

Komise pro přípravu rozdělení archivů, evidencí všech druhů a poznatkových fondů vedených

na federálním ministerstvu vnitra. K větším časovým průtahům docházelo pouze v rezortu

obrany (zde předávání dohodnutých archiválií i jejich kopií probíhalo až do roku 2005).

LITERATURA

OPOČENSKÝ, Jan. Archivní úmluva republiky československé s republikou rakouskou. Praha, 1923

FROLIK, Jan: Rozdělení fondů Archivu Federálního ministerstva vnitra. Archivni časopis, 44, 1994, s. 5-14

DRAŠAROVÁ, Eva. Československo-rakouská archivní a spisová rozluka. Archivy ve věčném pohybu, aneb časy

se mění. In: Karel Kazbunda, kulturní dědictví a mezinárodní právo. Referáty z vědecké konference konané ve

dnech 19. – 20. dubna 2013 v Jičíně. Semily-Turnov-Jičín 2013 (= Z Českého ráje a Podkrkonoší – supplementum

16), s. 216-243

KAHUDA, Jan; VOJÁČEK, Milan. Dědictví archivní rozluky. Stopou Karla Kazbundy? In: Karel Kazbunda,

kulturní dědictví a mezinárodní právo. Referáty z vědecké konference konané ve dnech 19. – 20. dubna 2013

v Jičíně. Semily-Turnov-Jičín 2013 (= Z Českého ráje a Podkrkonoší – supplementum 16), s. 244-263

LINHARTOVÁ, Lenka. Česko-slovenská archivní a spisová rozluka v souvislosti s rozpadem České a Slovenské

federativní republiky. In: Karel Kazbunda, kulturní dědictví a mezinárodní právo. Referáty z vědecké konference



konané ve dnech 19. – 20. dubna 2013 v Jičíně. Semily-Turnov-Jičín 2013 (= Z Českého ráje a Podkrkonoší –

supplementum 16), s. 400-406

4.7 Ústřední archivy českého státu v protektorátu

Vlivem politické situace se součástí Archivu ministerstva vnitra v Praze staly Ruský

zahraniční historický archiv, Ukrajinský archiv a Tiskový archiv ministerstva

zahraničních věcí. Vedle těchto tří nových oddělení čtvrtým byla agenda výpisu k rodovým

dokladům (závazná vzhledem k platnosti norimberských rasových zákonu) a pátým spisová

komise. Od r. 1942 byl archiv pod přímou správou archivního referenta Úřadu říšského

protektora Horsta Oskara Swienteka, zastupovaného v letech 1943–44 vedoucím zemského

archivu Joachimem Prochnem, bývalým městským archivářem v Žitavě.

V letech 1943–45 byla část materiálu převezena do venkovských úschoven. S výjimkou

fondů Slezsko a Kladsko, které byly extrahovány do Státního archivu ve Vratislavi a po

válce se nenašly, neutrpěl Archiv ministerstva vnitra za války žádné ztráty.

Český zemský archiv mel nacistickou okupační správu od r. 1941 – jako vrchní archivní rada

sem byl přikázán zmíněný Joachim Prochno (předchozí ředitel Bedřich Jenšovský zemřel

1942 v koncentračním táboře). Archivu země české byly po okupaci přikázány některé nové

agendy, došlo k personálnímu posílení. Jedno samostatné oddělení tvořila spisová komise pro

provádění spisové rozluky s Německem. Tehdy archiv získal další budovy (budovu Zemské

donucovací pracovny a vysokoškolských kolejí v Loretánské ulici a budovu bývalých kasáren

na Pražském Hradě).

Měl být proveden výrazný zásah do struktury korunního archivu, neboť z něj byly

vyčleněny skupiny písemností týkající se Sudet, Slezska, Saska a Míšně (a mělo se

pokračovat i pro jiné části Německa a Rakouska). K předání listin do Vídně a Drážďan

došlo v r. 1943 (hned po válce byly ale vráceny zpět) a malá část listin byla převedena do

tehdejšího říšského státního archivu v Opavě (dnes jsou zpět v Zemském archivu

v Opavě). Naproti tomu za okupace získal Archiv země české několik desítek písemností

z vídeňského státního archivu (pocházejících převážně z archivu pánů z Lipé a z kanceláře

Jindřicha Korutanského).

Z podnětu německé archivní komise byl soustavně mapován stav církevních archivů. Na

této inventarizaci se od roku 1941 podíleli pracovníci Archivu země České (Zdenek Kristen a

Antonín Haas), Archivu ministerstva vnitra (Václav Husa a Ivo Holl) a Státního archivu

zemědělského (Emanuel Janoušek a Václav Davídek).



http://www.mvcr.cz/dokumenty-peva.aspx; http://www.cesarch.cz/

4.8 Centrální archivy v Československu po skončení války (do konce 50. let 20. století)

Po osvobození se hned první den ujal funkce ředitele Archivu ministerstva vnitra Josef

Borovička, za něhož probíhala restituce fondů, odvlečených do Německa a Rakouska (v

Liberci byla zřízena v r. 1946 expozitura archivu pro spisy německých úřadů z bývalé

Sudetské župy). V r. 1947 byl do čela archivu jmenován Václav Letošník, už předtím

dlouholetý pracovník archivu. Po válce získal archiv další objekty – v Thunovské ul. č. 20 a






Karmelitské č. 18 i bývalá četnická kasárna v Karmelitské č. 2. Kromě Liberce byly také

zřízeny pobočné depozitáře v Třeboni, Terezíně a Mníšku pod Brdy.

Ředitelem Archivu země české byl po válce Otakar Bauer, za něhož se zpět stěhovaly

evakuované archiválie a restituovaly zavlečené.

Fondy nově organizovaných bezpečnostních složek Ministerstva vnitra po r. 1945 začaly

utvářet samostatný archiv (dnes archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra).

V r. 1954 odstoupil ředitel Archivu země české O. Bauer a od 1. října 1954 byl bývalý

Archiv země české začleněn do Ústředního archivu ministerstva vnitra a vytvořen tak

Státní ústřední archiv. Centralizace byla završena r. 1956, kdy se součástí SÚA stal i

Ústřední zemědělsko-lesnický archiv. Takto spojený centrální archiv měl tehdy již 46 km

archiválií, získával nové depozitáře (např. v Břevnově, v arcibiskupském paláci ad.).

Ředitelem byl tehdy jmenován dosavadní asistent katedry marxismu-leninismu

Univerzity Karlovy Rudolf Rejman, kterého v odborných věcech zastupoval Josef

Nuhlíček. R. 1958 byl významný uspořádáním mimořádně úspěšné celostátní archivní

výstavy na Pražském hradě, v následujícím roce ovšem probíhaly i v archivu politické

čistky.

Do Státního ústředního archivu byly v 50. letech převedeny fondy církevních institucí,

rušených po r. r. 1950 (pražské arcibiskupství, kláštery – naproti tomu archiv pražské kapituly

zůstal ve správě Archivu Pražského hradu), část materiálů bývalého Archivu ministerstva pošt

a telegrafů, část archivu resortu chemie.

4.9 Ústřední archiv od 60. let 20. století do současnosti

R. 1967 nastoupil do funkce ředitele Státní ústředního archivu dosavadní zástupce

ředitele Archivní správy Zdeněk Šamberger. Ten usiloval především o zlepšení postavení

archivu jako instituce a o nové vymezení působnosti vůči archivní správě ministerstva vnitra

(v r. 1968 se například pokoušel, ale neúspěšně, o začlenění archivnictví pod předsednictví

vlády). V souvislosti s prověrkami byl r. 1970 odvolán z funkce a v následujícím roce se stal

ředitelem jeho stávající zástupce Jaroslav Vrbata, který tuto funkci zastával až do svého

odchodu do důchodu v roce 1991. Jelikož stav uložení archiválií v mnohdy odlehlých a

technicky nevyhovujících depozitářích se stával pomalu neúnosným (v 70. letech byly

například jako depozitáře získány další historické budovy – sýpka v Ruzyni, zámek Adršpach

ad.), předložil J. Vrbata Archivní správě návrh koncepce na výstavbu archivního areálu.

Na základě návrhu byla v polovině sedmdesátých let vypracována přípravná studie k

investičnímu záměru na výstavbu Ústředního archivního areálu v Praze, která bohužel zůstala

nerealizována.

Na prosazování myšlenky výstavby archivního areálu se významnou měrou podíleli také

členové pobočky České vědecko-technické společnost, která se při Státním ústředním archivu

ustavila v r. 1972 (ta vydávala svůj Zpravodaj, v němž bylo uveřejněno postupně množství

statí především k technickému zabezpečení archiv a archiválií, v současnosti na něj navazuje

Zpravodaj pobočky české informační společnosti vydávaný při Národním archivu). Usnesení

vlády z 9. 12. 1987 posléze skutečně uložilo ministru vnitra zabezpečit přípravu

předprojektové a projektové dokumentace pro výstavbu budovy Státního ústředního

archivu tak, aby mohla být zahájena v období 1990–1995. Po revoluci v r. 1989 uspíšilo

tyto práce usnesení vlády ČR ze dne 26. 6. 1991 ke komplexnímu rozboru stavu

archivnictví v České republice, které uložilo ministru financí ve spolupráci s ministrem vnitra

zabezpečit v rozpočtu ministerstva vnitra finanční prostředky potřebné pro výstavbu

archivního areálu v Praze. Vybrána byla lokalita na Chodovci (a do nového archivního areálu



byly začleněny Státní oblastní archiv v Praze a Archiv hlavního města Prahy). Výstavba v

Praze 4 na Chodovci byla slavnostně zahájena položením základního kamene dne 20. října

1992. Už v r. 1994 byl zahájen zkušební provoz prvních dvou depotních bloků. Slavnostní

otevření této části archivního areálu proběhlo v dubnu r. 1995. Do konce roku 1998 bylo z 13

dosud užívaných objektů archivu přestěhováno celkem 64 617bm archiválií. V roce 1997 byl

dokončen třetí depotní blok a pokračovala výstavba provozně technického objektu. Ten byl

dokončen s několikaletým zpožděním v roce 2001 a slavnostně otevřen v září r. 2001. V

letech bezprostředně po sametové revoluci probíhala výstavba za ředitele Ladislava Pecháčka,

kterého v r. 1992 ve funkci nahradil Vácslav Babička. S jeho odchodem do funkce ředitele

Archivní správy v r. 2000 se ředitelkou Státního ústředního archivu (od r. 2005 Národního

archivu) stala Eva Drašarová.

Od r. 1992 vydává Národní archiv (tehdy ještě Státní ústřední archiv) sborník Paginae

historie (předchůdcem byl Sborník prací členů SSM Státního ústředního archivu v Praze)


LITERATURA

Přehledné práce a práce k centrálním archivům českých zemí:

Čechy:

Archiv der Geschichte und Statistik, insbesondere von Böhmen II., Dresden 1793, s. 587–626

Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954–2004. Praha: Státní

ústřední archiv, 2004

BABIČKA, Vácslav. Vznik Státního ústředního archivu. Archivní časopis, 45, 1995, s. 10–24

BABIČKA, Vácslav. Ústřední archiv českého státu, jeho dějiny a umístění. In: Státní ústřední archiv v Praze a jeho

sídla, s. 5–15, vyd. Státní ústřední archiv v Praze, 2001

(Instrukce pro korunní archiv přeložena do češtiny – viz BERÁNEK, Karel: Archivní časopis, 28, 1978, s. 129)

BLÁHOVÁ, Marie: Archivy v dílech nejstarších českých kronikářů a analistů (do konce 12. století). In: 155 let

archivnictví v českých zemích. Brno 1955, s. 117–123

BOROVIČKA, Josef. Královský český zemský archiv. In: Zprávy Českého zemského archivu království českého,

IV, 1915, s. 1–143

DRAŠAROVÁ, Eva. Historická tradice jako nástroj dalšího rozvoje – padesát let Státního ústředního archivu.

Archivní časopis, 54, 2004, s. 241–250

25 let Státního ústředního archivu v Praze. Praha, 1980

HAVEL, Dalibor. Paleografický příspěvek k tzv. svatováclavskému archivu na konci 13. století. In: Sborník prací

Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada C, 60, 2003, s. 77–78

HLAVÁČEK, Ivan. Poznámky ke středověkým a raně novověkým dějinám českých archivů. In: XXVIII.

Mikulovské sympozium 2004, Brno, 2005, s. 89–94

KLECANDA, Vladimír. Archivnictví a organizace práce historické, samostatná příloha Českého časopisu

historického, 26, 1920

KOLLMANN, Josef. Dějiny ústředního archivu českého státu. Praha: Archivní správa MV ČR, 1992

KOLLMANN, Josef. Archiv ministerstva vnitra v letech 1918–1945. Sborník archivních prací, 45, 1995, s. 511–

688




KOSS, Rudolf; BAUER, Otakar. Archiv koruny české I. Dějiny archivu, Praha, 1939

KOSS, Rudolf. Provenience českých archiválií ve státním archivu vídeňském. In: Zprávy Českého zemského

archivu království českého, 6, 1924, s. 174–254

NOVÁK, Jan Bedřich. Další úkoly zemského archivu. In: Zprávy českého zemského archívu království českého, 5,

1918, s. 271–312

POLIŠENSKÁ, Milada. České desky zemské, vliv moravského archivnictví a geneze Českého zemského archivu.

Univerzita Palackého: Olomouc, 2005

PROKEŠ, Jaroslav. Archív ministerstva vnitra v letech 1918–1934. Časopis archivní školy, XI, 1933, s. 176–190.

PROKEŠ, Jaroslav. Archív ministerstva vnitra 1935–1937. Sborník Archivu ministerstva vnitra Republiky

československé, 11, 1938, s. 7–34

REZEK, Josef. Počátky nové organizace státních archivů v Rakousku. Český časopis historický, 1, 1895, s. 392 -

395.

RIEGGER, Josef. Verzeichnis über die zwischen den vormaligen Herzogen und Königen zu Böhmen, dann Reichs-

und Andesen Fürsten oder Städten aufgerichtete und bei Durchsuchen der Landtafelnakten vorgekommene

Vorträge, Vereinigunge und Lehrbriefe. Prag, 1788..

ROUBÍK, František. K počátkům státní péče o nástupnické archivy v Čechách. Časopis archivní školy, 2, 1924, s.

28–44

ŠAMBERGER, Zdeněk. Československé archivnictví po roce 1918. Stav a organizační vývoj. Sborník archivních

prací, 18, 1968, s. 3–85

ŠAMBERGER, Zdeněk. K archivní rozluce po roce 1918 (z vídeňských vzpomínek Karla Kazbundy). Sborník

archivních prací, 38, 1988, s. 365–403

130 let Zemského archivu. Sborník příspěvků u konference konané u příležitosti 130. výročí založení Zemského

archivu a 100. výročí úmrtí jeho zakladatele a 1. ředitele prof. A. Gindelyho. Státní ústřední archiv v Praze, 1993

Státní ústřední archiv v Praze a jeho sídla. The Central State Archives in Prague and its Buildings. Praha: Státní

ústřední archiv v Praze, 2001

Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech a sbírkách. Díl I. Sv. 1. Praha 1997; Díl I., sv. 2.

Praha 2000; Díl I., Svazek 3, Praha 2005;Díl II., s.v 1. Praha 1988; Díl II., sv. 2. Praha 1989; Díl II., sv. 3. Praha

1990

VOJTÍSEK, Václav. O hlavních problémech československého archivnictví. Časopis archivní školy, XI, 1934,s. 3-

48

VOLF, Miroslav. Český zemský výbor a samosprávné archivy. Praha, 1947

Z dějin Státního ústředního archivu v Praze a jeho předchůdců. Konference k 40. výročí SÚA konaná dne 6. 10.

1994 v Praze. Praha, 1995

Seznam průvodců po státních archivech viz skriptum Josef Bartoš – Karel Chobot, Úvod do archivnictví pro

historiky. Olomouc: Palackého univerzita, Filozofická fakulta, 2000

Celková zpracování v rámci monarchie

HOCHEDLINGER, Michael. Österreichische Archivgeschichte. Vom Spätmittelalter bis zum Ende des

Papierzeitalters, Wien-München: Böhlau-Oldenbourgh Verlag 2013 (rec. Ivan Hlaváček, SAP 63/2, 2013, s. 573-

577; Jan Kahuda, AČ 64/1, 2014, s. 108-110)

Kolektiv autorů. Průvodce po Rakouském státním archivu ve Vídni pro českého návštěvníka. Praha: Scriptorium,

2013




http://www.mvcr.cz/dokumenty-peva.aspx; www.cesarch.cz




Documents

ARCHIVNICTVÍ - ff.ujep.cz