—testí napodruhé - Ukázka - KOSMAS.cz · 2020. 8. 28. · ISBN 978-80-257-3271-7 (e-kniha) Ukázka knihy z internetového knihkupectví . 5 Jitce U k á z k a k n i h y z i n

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 8 0 0 1 3

1

ŠTĚSTÍnapodruhé

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

https://www.kosmas.cz/knihy/280013/stesti-napodruhe/

2


3

Jiří Stránský

ŠTĚSTÍnapodruhé

argo


4

Edition © Argo, 2019Copyright © Jiří Stránský, 2019Cover art © Tomáš Coufal, 2019

ISBN 978-80-257-2749-2 (váz.)ISBN 978-80-257-3271-7 (e-kniha)



5

Jitce


7

Vloni v čase vrcholícího jara jsem už podruhé málem umřel. A před pár týdny potřetí. To je zatím mé Štěstí napodruhé: že jen málem.

I – vlastně – všechno další, co sem vepíšu. Ale psát o nemocích těla a vlastně ani duše nebudu, to ne.

To nikomu nedělá dobře, nikomu. Ani mně ne.

Od kamarádek a kamarádů, o kterých jsem po celou dobu svého nemocnění věděl, že pořád je někdo z nich někde blíz- ko, jsem stále častěji slyšel (někdy jen cítil), že bych měl využít svou nedostatečnou imunitu, jež mi podle doktorů nedovo-luje vycházet mezi lidi, a takto chráněn bych se měl soustředit jen na své psaní. Tím vůbec nemysleli ono nasmlouvané. Měli na mysli to, co někteří z nich viděli na vlastní oči, když jsem se po dva roky na přeskáčku a na pokračování stěhoval z ob-řího bytu, kde jsme s Jíťou ještě stihli oslavit zlatou svatbu těsně předtím, než poodešla, jak říkám o těch, co do mě vrost-li. Z nich ona i díky mým kriminálům a zaťatostem nejvíc.

A když poodešla, ze všeho plácání po vlastních zádech, že po těch kriminálech a po všem, čím jsme během téměř šedesáti let prošli společně nebo díky starostlivosti totality každý zvlášť, mi bylo nanic. A uboze. Jako by se ze mě vypaři-la veškerá zkušenost se všemi druhy smrti. Poodešli Standa Oplt a Karel Pecka a Pavel Juráček a Zdenda Rotrekl a Gom-bík a Roman Sakmar a Čenda Sovák a zrzavý Chod Buck Kůstka a pak Vašek Havel a Tomáš Sedláček – a před nimi všemi máma Boba v Bohnicích bez mé bezmocné účasti, to ano. Ale nikdo z nich, v čele s mámou Bobou, nebyl mou veškerou součástí, jakou jí byla Jitka v průběhu dlouhých


8

desetiletí. A přestože jsem byl blízko tolika smrtím a říkal si přitom, že i to je příprava na mou vlastní, nečekal jsem, že by mě konečná a naprostá ztráta její tělesnosti mohla tak znehybnět či spíš zkoprnět (se vším, co tohle slovo zna-mená). Byl jsem si jist, že mi tu zůstane se všemi zvláštními i nezvláštními slovy a ostatními zvuky a podobami (jako na- příklad s co nejhlasitějším voláním, že neumím hledat, abych mohl najít, a najdu a vím, že v tom má prsty ona).

Ve sklepě na Ořechovce byly za kufry a pneumatikami vtisk-nuty do klínu schodiště dvě banánové bedny mého bytízské-ho spisování, o němž jsem byl přesvědčen, že mi ho při pro-hlídce před druhým kriminálem fízlové ukradli nebo že se někde ztratilo, vypařilo. Máma Boba i Jitka je v čase, kdy jsem ještě byl za dráty, všelijak přesunovaly a v čase stěhování z Podolí na Ořechovku byly spíš součástí obecného nákladu než mých sebraných spisů. Jíťa si toho zřejmě byla vědoma a ten klín pod schodištěm se jí hodil – moje šuplíkové psaní či pořádání toho, co jsem posílal domů, jí připadalo jistější pod těmi schody než v mé hlavě. Až na to zapomněla i ona.

Při vyvážení Slunné do Dvorecké jsem nesměl kvůli pro-dělanému ischiasu nic nosit, a tím pádem ani neměl o ničem přehled. A ani jsem nestačil začít psát. Petr s Matějem mě totiž pozvali na Champs-Elysées, kde hráli Obludárium. To s nimi připravovala i Anast, která své příšerky právě vysta-vovala s Matějovými obrázky a scénografiemi a s úžasnými bedýnkovými příběhy Pavla Macka v Českém centru. Mně se tehdy zhoršoval šedý zákal a hledal jsem pro něj vyléčení či svlečení (jak tomu myslím říkají) – a Anast je očařka, a tak mě před Vánoci dovedla až do rukou Petra Nováka, toho nej- lepšího přes zákaly neboli katarakty. A zároveň začala bou-rat moje zasažení smutkem. Za jásotu rodiny – především Kláry – nad koncem mého (doufejme, že jediného) zkopr-nění. Aby na mě nedosáhlo nechtění existovat, natož psát.



9

Nemám rád popisy – dál nemá cenu to rozebírat. Vlast-ně do toho nic není ani mně. Obzvlášť teď.

Až jsem jednoho dne ve tři čtvrtě na čtyři ráno, pár metrů od místa, kde Anast spala, dopsal Baladu o pilotovi a zapil ji dobrým vínem. A na témž místě pak napsal desítky fejeto-nů a glos, jichž většinu Anast mnohdy s gustem opravova-la. Tam jsem taky začal přepisovat Baladu do scénáře. To do téhle podivné knížky, co jsem si ji pojmenoval Štěstí napodru-hé, taky patří. I to, že se Anast aspoň trochu podařilo vrátit se od mrtvého syna do živého světa loutek a jejich příběhů. A ty příběhy ji pozvaly do Limoges, kde jsem si při vernisáži i sobě k smíchu zahrál profesora francouzštiny, jenž učil loutkové cizinky francouzštině, a při tomhle hereckém vystoupení se díval jinam, než měl.

A v září oddech v normandském Merville-Franceville u Podzimků pár metrů od moře. A všechno, co k Normandii patří, třeba rybí trh ve Ouistreham sotva kilometr od místa, kam se za rozbřesku 6. 6. 1944 v naprostém tichu snesli brit-ští komanďáci v dřevěných kluzácích, aby fricové nestihli vyhodit zdejší most do povětří. A v Bayonne skoro tisícile-tá reportáž o dobytí Británie Vilémem Dobyvatelem v roce 1066.

Nebo přílivy a odlivy na pozvolných plážích nezkažených zástavbami pod všelijakými západy slunce provoněnými mořem, někdy cézannovské, někdy boudinovské nad poma-lým přílivem v Hornfleur. A večerní návraty osvětlených fér z Anglie. Anast sedící zcela sama na židli zabořené do málem nekonečné pláže – dva kiláky prázdné doleva, tři doprava – na klíně s loutkou, co potřebovala její neuvěřitelně šikovné a trpělivé prsty. A moje odchozené kilometry po pozvolných prázdných plážích, po nichž jsem vlastně nedávno klusal na hřbetě mustangovitého koníka... A dejchání málem jak za mlada... Brzy ráno i při nejvyšším přílivu nejen čtyři pět


10

koníků s jezdci, ale i klusáci zapřažení do sulek a poslušní povelů jen natolik hlasitých, aby byly slyšet i v hukotu moře, a u některé sulky ještě vzadu přivázaný nejspíš klusák-učeň... A na všech bylo vidět, jak jim to klusání v končících vlnkách přílivu chutná...

Jako klukovi se mi klusácké závody moc nelíbily, ale byly součástí chuchelského závodění, na které jsem se těšíval i celé týdny, než se některý ze strýců uvolil kluka zblázněné-ho do koní tam vzít a pár korun si vsadit, jelikož ten kluk při-nášel štěstí. Když jsem se vrátil z prvního kriminálu, nejstarší strýc mi při oslavě návratu dobrosrdečně řekl, že jsem jim, tedy strýcům, neměl v Chuchli nosit tolik štěstí (druhý strýc, Jiří, prý po mém plivnutí do dlaně jednou vyhrál veliký balík peněz na pořadí). Že i jim to bolševik pokazil. A to velmi.

O to teď ale už nejde – Franceville bylo před dvěma lety, mezitím se mi málem povedlo potřetí umřít. Vlastně počtvr-té... Ale dnes, na zmrzlého Serváce, je mi dobře, přestože je před bouřkou. Všechno voní jak blázen! Takže jsem se před chvílí vrátil z podolských jižních svahů s alergickou nudlí pod nosem a s nohama obtěžkanýma pěti kilometry a za čelem s rozhodnutím, že nastal čas VOLŮ... Tedy povídky, co se tak jmenuje – Volové.

Když nás před šestapadesáti (jo! – šestapadesáti!) lety už v ci-vilu a bez asistence samopalů a psů naložili před lágrem Bytíz do pražských autobusů, moc jsme toho po cestě nenamluvili – na ty nejlepší se zhovadilá amnestie nevztahovala.

V posledním roce jsem si na to vzpomněl mockrát právě proto, že ono nevztahování bylo způsobeno protiteroristic-kým zákonem, který v řadě případů komunistům dovoloval ty, kteří se pokusili o „protistátní činnost se zbraní v ruce“, pověsit. Mne osobně se to dotýkalo především proto, že ten- hle paragraf měl i Standa Oplt, s kterým jsme si malovali, co všechno společně napíšeme.


11

Pustili je až po dvou letech, některé i později, tedy v prv- ní polovině šedesátých let. A nutí mě to připomenout, že v tomto čase v kultuře panovalo milostivé léto. Komunis- té si byli jistí, že nějaké uvolnění znamenající například vznik nové filmařské vlny nemůže režimu nijak ublížit. Vlast-ně ani já, jemuž vyšla v Mladém světě povídka a snad v Itálii prý dostala nějakou důležitou cenu.

Nevím nevím, jestli tohle moje psaní půjde, jak jsem si před-stavoval: jen co jsem na Serváce napsal předchozích pár řádek, musela mě Klára zase odvézt do Motola – začal jsem se dusit. Dali mě tam do kupy úžasně a rychle, dokonce tak, že jsem si mohl během těch několika dní, co jsem tam ležel a už mi nic nebylo, načrtat pár věcí, které by neměly ve Štěstí napodruhé chybět, ale i tak se to psaní nějak podezřele prodlužuje. I když taky proto, že jsme nebyli schopni se s Maxou a Sternem dohod-nout, jestli Balada o pilotovi bude jednodílná nebo dvoudílná. A Hynek se vrátil a píšeme Blanické rytíře...

Z autobusů nás vyhodili nahoře na Karláku mezi Žitnou a Ječ- nou. Patřil jsem mezi nejmladší, takže jsem celou cestu stál, a když se autobus hnul, zatěšil jsem se (bláhově přesvědčen, že teď už mi žádné těšení nemůže ublížit), co všechno uvi-dím. Že i Prahu uvidím. Ale ty chybějící tváře Standy a dal-ších na nás padly jako deka. Nahlíženo zpátky to je asi dobře – neměli jsme ani čas, ani chuť být po těch letech vyjevení, co všechno se změnilo. Takže jsme si řekli ahoj a mně jela tramvaj na Hradčany, vlečňák měl vchod uprostřed, tedy něco, co jsem si pamatoval. A když tramvaj vyjela ze stanice dřív, než jsem doběhl, najednou jsem věděl, že bude zatáčet směrem do Spálené ulice a že v zatáčce musí přibrzdit. Na-skočil jsem, jako by těch „nápravných“ let nebylo.

Zato mě naprosto zaskočila mluva tří asi patnáctile-tých kluků – jeli z nějakého soustředění (to mi taky nešlo


12

pochopit – tehdy soustředění neznamenalo soustředění mysli) a vzpomínali na to. A mně přitom došlo, že se vracím někam, kam nepatřím, div ne do jiné země. Jednotlivým slo-vům kluků jsem rozuměl, jenže za každým třetím či pátým si řekli „vole“ a mně ti jejich volové cupovali jakoukoliv sna-hu jim rozumět.

Setkání s rodiči a hlavně a konečně Jítin návrat z Karlových Varů, kde vyměřovala hotel Pupp (tehdy Grandhotel Moskva), mi zmatení z volů vymetlo z hlavy. Ale jen na chvíli – volové se ozývali odevšad. I tam, kam jsem se šel přihlásit coby bu-dovatel (směli jsme pracovat jen ve stavebnictví, zemědělství a hornictví): k Vodním stavbám a jejich otesánkovi – čističce odpadních vod na Trojském ostrově neboli trojské sračkár- ně –, kde se nás propuštěných muklů sešlo víc. Všichni taky s vyvalenýma očima z volomluvy, která i tam vypadávala z úst brigádníků, ale i inženýrů. Jeden z brigádníků však takhle nemluvil. Jmenoval se Milan Maryška a potřeboval si touhle nádenickou prací vylepšit špatný třídní původ, aby se mohl přihlásit na FAMU. A dostal školení od dvanácti bývalých vězňů (dvanácti apoštolů odporu, by se skoro dalo říct), co to vlastně je ten třídní boj. Ani on, ani já jsme samozřejmě ne-mohli tušit, že o nějakých pětačtyřicet let později spolu vy-myslíme a on natočí pět hodinových dokumentů s názvem Ztráta paměti, které se vysílaly na ČT1 v prájmtajmu. (To je slovo! Zvlášť správně vyslovené! Důležité!)

Když se ze dna škatule plné mého rukopisování vyno-řila i povídka Volové, bůhvíproč jsem sám sebe přesvědčil, že teprve teď bude volomluva naprostá pecka. (Jistěže i proto, že je k ní přiložen dopis od redaktora Mladého světa Ladi-slava Smoljaka, jenž mi po oslovení Milý soudruhu na pěti řádkách napsal, že se mu povídka moc líbí, ale že se přimlou- vá za jiný název, jelikož oni by název mohli vztáhnout na sebe.) Rozhodl jsem se povídku po téměř padesáti letech


13

oživit – a jaksi jsem si nevšiml, že teď si říkají volevole i vědci a ministři a policajti a umělci v rámci nějakého poťápnutého folkloru.

Přesto jsem se nechal přemluvit dávnou slávou Volů a ne-zaslechl různá varování... A to všechno vlastně jenom proto, že jsem se tenkrát poprvé dozvěděl, že umím psát. A že díky Volům jsem mohl opustit úděl dělňase a začít dělat pomoc-ného režiséra nejdřív Macovi Fričovi, pak Hynkovi Bočanovi a dalším.

Když jsem našel Voly a – celý rozklepaný ze vzdálenosti padesáti let – si je přečetl, naskákala mi z nich husí kůže. Jako by byli od někoho jiného. A nestačilo na to utěšová-ní, že mi tehdy bylo jednatřicet, že jsem byl dva roky zpátky z lágrů a bas a hlavu nacpanou odposlouchanými příběhy z lágru (jako třeba Trumpetou), jejichž náčrty jsem ilegálně posílal mámě Bobě a Jítě. A že jsme měli dvanáctý měsíc pr-ťavého Martínka... A z Volů takovou hodně skromnou slávu s úžasnými následky.

Když jsem se vrátil z druhého motolského neumírání, Jíťa byla už čtvrtý rok poodešlá, střídal jsem po pár dnech Dvo-reckou s Anastinou Pštrossovou a mučil se kliky, abych ještě chvíli vydržel kvůli Baladě a Tiché poště a Blanickým rytířům. A samozřejmě kvůli svému sobectví a Anast a trvajícímu roz-hodnutí, že nahoře v hambalkách její střechy jí připravím dílnu pro vytváření loutek. A budu psát – a psát nejen scéná-ře, ale i fejetony a občas poprosím Anast, aby mi je opravila – jejím korekturám jsem rád naslouchal. A vůbec jsem netušil, jakým fofrem mě vůbec nečekané a posedlé zamilování žene do maléru. Prostě to bylo tak a mně dělalo radost i pýchu vodit Anast tam, kam vkročit nechtěla či nemohla, a vidět na ní, jak jí to pomáhá zapomenout na všechno, do čeho mi nic nebylo. I proto jsem byl blažený, že společně s Janou Paulo-vou a Petrem a Matějem i Josífkem Sodomkou jsme ji vrátili


14

k loutkám. A Klára (i Martin) byli blažení, že nejsem sám. Sám nejvíc ze všech.

Ucítil jsem (či spíš ucejtil), že renovování Volů po konečném odstěhování ze Slunné nebude jednoduché. To už bylo v čase, kdy jsem se i já sám vystrnadil z Anastiny blízkosti nejen svou mluvností (proti její nemluvnosti), ale i proto, že jsem chtěl pobývat i v jiných krajinách než jen scenáristických – ani fejetony nenahradily, co mi (doufám) jde nejlíp: psané vyprávění příběhů, jichž dost tlustá vrstva ležela v té škatuli celá léta vedle Volů a z nichž jsem měl dodatečně mindrák, že jsem je nepostrádal. A vztek, že mezi nimi pod schody taky ležela schovaná a zarovnaná novela Žena a chlapec, na níž mi Zdeněk Rotrekl ukazoval, jak novela nemá vypadat, a proto jsem si málem svatosvatě slíbil, že ji jednou napíšu. Sice – jak se zdá – ještě není na řadě (jestli na ni ta řada vůbec přijde, i když bych moc rád), ale aspoň řeč o ní bude. I kvůli té zatra-cené zrzavé doktorce.

Jenže všechno bylo jinak:Byl jsem si pořád podezřelejší – že se mi lehkost slov

někam vytrácí a že vůbec nevím, jestli to není tím, kolik mi je, nebo že mi docházejí pohonné hmoty, nebo oboje... Jistěže jsem se taky málo soustředil – dodělávali jsme s Jankem Ba-ladu, trochu jsem se potýkal s Tichou poštou, z níž na mě dost studeně foukalo. A proti tomu naštěstí Hynek a naši Blaničtí rytíři a slovník staročeštiny, který nás kdykoliv dovede roze-smát: některým slovům se nedá rozumět vůbec, jiným napůl, takže je pak úlevné, že kokot byl staročesky český a teď je slovenský. A do toho ještě paličatost hraničící s nafoukanos-tí, že se nedám. Ničemu a nikomu. Ani Anastinu nevnímání právě proto, že jsem – třeba jen na pár vteřin – potřeboval opak. A furtunfurt (jak říkaly obě babičky, i když jedna byla česká selka a druhá rakouská modrá krev) jsem s tím bojoval



15

a bojuju (i teď, čtvrtého června 2017, co těchhle pár řádků přepisuju při své pranici s Voly), nejsa ani po málem šesta-osmdesáti letech schopen pochopit, že kromě skladatelů (kteří při svém skládání kecat ani nesmějí, jelikož by se ne-slyšeli) potřebují ke svému tvoření mlčet i jiní. No nic. Až nastal pětadvacátý duben 2017 (je to na přeskáčku, ale s tím nic nenadělám), kdy Baladu už čekaly jen Jankovy kamerovky a společné škrtání posledních zbytečných slov, aby v technic-kém scénáři nebylo nic navíc, a Tichá pošta se konečně taky vyvrbila (poté co Kristián Suda neuvěřitelně přesně pojme-noval všechny zbytečnosti). Ale kocovina z toho mi trvala jen chvilku a mohl jsem zase po delší době usednout ke Štěstí na-podruhé, abych konečně překročil bludný kořen zvaný Volové.

Je to legrační, ale je to tak: to oni – Volové (a Pepík Škvo-recký) – způsobili, že nejsem spisovatel, ale vypravěč. I proto pořád ještě (Pánbůh zaplať) mám v hlavě tolik věcí, které chci napsat právě sem. Ale je tu Balada, Tichá pošta, Blaničtí rytíři, glosy pro Plus, setkávání, úmrtí kamarádů a kamará-dek a blíží se srpen mých dalších narozenin.

A k tomu všemu je spousta věcí jinak. Například – nejspíš – napíšu Voly jako obsah Volů. Z onoho tvaru, který jsem spá-chal a radši už vymazal (aby mi mě nebylo líto), se jaksi vy-pařilo moje luskání prsty. Co mě pořád pošťuchuje při psaní čehokoliv. Ten údiv z Volů jako takových se vytratil a bez luskání nefunguje. Samozřejmě i proto (jak už jsem pozna-menal), že si říkají volevole i ministři a senátoři a poslanci i celá ta Babišova miliardářská parta.

Kromě toho už taky vím, že se většinou až při exhuma-cích zjistí, že exhumovaný vypadá jinak, než měl.

Volové jsou o tom, jak je v první polovině šedesátých let rela-tivně mladý vědec akademik tolik zažraný do své vědy, že pří-liš nevnímá existenci vlastního syna Vaška i proto, že se moc nepotkávají, v nejlepším případě při večeřích se čtyřmi



ObálkaTitulVěnováníImpresumZačátek knihyFlašinetLedenÚnorBřezenDubenKvětenČervenČervenecSrpenZáříBásněníŘíjenListopadProsinecEdiční poznámkaTiráž

Documents

—testí napodruhé - Ukázka - KOSMAS.cz · 2020. 8. 28. · ISBN 978-80-257-3271-7 (e-kniha) Ukázka knihy z internetového knihkupectví . 5 Jitce U k á z k a k n i h y z i n