1

E, Z

Bali se topí v odpadcích. Na pláže je vyplavuje oceán Dlouhou dobu byly pláže lemované palmami v letovisku Kuta na indonéském ostrově Bali

rájem pro turisty. Bílý písek je však nyní zaplaven tolika odpadky, které sem vyplavuje

Indický oceán, že tu byl vyhlášen stav pohotovosti, píše agentura AFP.

Plastové obaly a další odpadky zaplavují pláže, kde se turisté opalují a koupají, zatímco

surfaři kloužou po vlnách, které na tento turisty nejoblíbenější ostrov přinášejí odpad všeho

druhu.

„Když si chci zaplavat, není to nic příjemného,” říká rakouská turistka Vanessa

Moonshineová na okraji pláže v letovisku Kuta na jihu ostrova. „Vidím tu spousty odpadků,

každý den a v každou hodinu. Přichází to vždy z moře, je to opravdu hrozné,” dodává.

Odpadky, které se hromadí na plážích, škodí pověsti Bali, které je opěvováno jako ostrov snů

pro turisty, a vyostřují problém s odpadem v celé Indonésii. Toto souostroví v jihovýchodní

Asii, které je čtvrtou nejlidnatější zemí na světě s 255 milióny obyvatel, je po Číně druhým

největším světovým producentem odpadu v moři. Ročně vypustí do moře 1,29 miliónu tun

odpadu, který působí obrovské škody na ekosystémech a lidském zdraví.

Odklízení nepomáhá

Na Bali se tento problém vyostřil tak, že místní úřady v listopadu vyhlásily kvůli odpadu stav

pohotovosti, a to včetně pláží v letovisku Kuta a v Jimmbaranu a Seminjaku, které jsou

nejnavštěvovanějšími okresy ostrova. Ten loni přivítal více než pět miliónů turistů.

S odklízením pomáhají dobrovolníci.

FOTO: Profimedia.cz

Denně sbírá na plážích odpadky 700 komunálních zaměstnanců a 35 kamionů odváží zhruba

100 tun odpadu na blízkou skládku. „Lidé v zelených kombinézách odpadky vysbírají, ale

druhý den je situace stejná,” konstatuje německý turista Claus Dignas a podotýká, že

množství odpadu přinášeného oceánem je pokaždé, kdy přijede na Bali na dovolenou, větší

a větší. „Nikdo nemá chuť si lehnout na lehátko a dívat se na všechen ten odpad,” říká.

Problém se zhoršuje v období dešťů, od listopadu do března, kdy odpad na pláže přinášejí

silné větry a mořské proudy a kdy vzedmuté řeky odnášejí odpad na pobřeží, vysvětluje Putu

Eka Merthawan z místní organizace na ochranu životního prostředí.

Zakázat plastové sáčky

Podle oceánografa I. Gedeho Hendrawana z univerzity Udayana na Bali jde o stejně vážnou

hrozbu, jako je velká erupce sopky. Ta trvá už dva měsíce: asi 75 kilometrů od letoviska Kuta

chrlí sopka Agung mraky šedého dýmu. To vedlo ke zrušení mnoha rezervací turistů

a k přesídlení desetitisíců obyvatel žijících nedaleko kráteru.

2

„Odpadky obtěžují turisty, ale problém je mnohem vážnější: mikroplasty mohou

kontaminovat ryby, které po konzumaci mohou způsobit zdravotní problémy lidem, jako je

rakovina,” vysvětluje vědec.

Indonésie se připojila ke čtyřicítce zemí, které se podílejí na kampani OSN Čisté oceány. Ta

byla zahájena počátkem loňského roku. Indonéská vláda se zavázala, že do roku 2025 sníží

plastový odpad o 70 procent. Chce také rozšířit recyklaci odpadu, která tu zatím téměř

neexistuje, a omezit používání plastových sáčků v maloobchodě.

Podle Hendrawana by bylo třeba plastové sáčky v obchodech zakázat a lépe informovat

obyvatelstvo. „Ústřední vláda by měla zesílit kampaň za omezení plastových obalů,”

zdůrazňuje. Na Bali by měla regionální vláda vyčlenit více peněz z rozpočtu na to, aby

upozorňovala obyvatele na nutnost ochrany vodních zdrojů a na nezbytnost neházet do nich

odpadky, soudí Hendrawa.

ČTK

E, Z, Bi

Plasty v mořích hrozí planetární krizí Lidstvo zamořilo oceány umělohmotnými odpadky do takové míry, že už tam ohrožují

samotný život. „Jde o planetární krizi,“ varovala minulý měsíc Lisa Svenssonová z Programu

OSN na ochranu životního prostředí (UNEP). Její slova se týkala právě míry zamoření moří

umělohmotným odpadem.

„Od chvíle, co jsme před několika málo desetiletími objevili výhody plastů, ničíme ekosystém

v oceánech,“ uvedla Svenssonová podle stanice BBC.

Sama byla svědkem záchrany mladé želvy, kterou keňští rybáři donesli do tamní kliniky

pečující o zvířata a která pozřela plastový odpad v moři. Želva měla v žaludku tolik plastu, že

se jí nafouklo břicho a nemohla se ponořit pod hladinu, protože ji plast nadnášel. Po dva

týdny jí dávali projímadla, aby jí vyčistili trakt a želva se mohla vrátit do moře.

„Musíme udělat daleko více pro to, aby se plasty v prvé řadě do moře vůbec nedostávaly,“

varovala těsně před prosincovým ekologickým summitem OSN v Nairobi.

Přes dvě stovky států, které se jej zúčastnily, nakonec podpořily pouze záměr omezit

znečišťování moří plasty. Podepsaly rezoluci, v níž se zavázaly sledovat množství umělých

hmot vyhazovaných do oceánů. Dokument je ale bohužel nezávazný. A navíc bez

harmonogramu, protože například USA si nepřály žádnou mezinárodní dohodu obsahující

konkrétní cíle.

Více umělých hmot než samotných ryb

Rezoluci připravilo Norsko, na něž problém přímo doléhá, upozornil norský ministr životního

prostředí Vidar Helgesen. „Našli jsme stopy umělých hmot uvnitř slávek, které tak rádi jíme,“

řekl. Zmínil také případ vyčerpané velryby vyvržené na břeh, kterou museli zabít. V jejím

břiše prý objevili 30 igelitek.

Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, co kupuje.Lisa Svenssonová, UNEP

Po celém světě tvoří plasty 85 procent odpadků na plážích. UNEP varuje, že při pokračování

současného trendu bude v mořích za 33 let více plastů než ryb. Nyní ročně v oceánech končí

odhadem kolem osmi miliónů tun umělohmotných předmětů, jako jsou lahve či obaly. Ty

hubí mořský život a zpětně přes mořské produkty pronikají do lidského potravního řetězce.

Nejvíce plastového odpadu produkuje Čína, ta se ale jeho objem snaží snížit, řekl šéf UNEP

Erik Solheim. Vyzval také, aby vlády některé obaly zakázaly či předělaly. „Problém je

urgentní a potřebuje řešit hned teď,“ podotkla Li Lin z ekologické organizace WWF. „Je

nutné, aby výrobci zodpovídali za výrobky,“ dodala Tisha Brownová z hnutí Greenpeace.

Nejmenovaný delegát na summitu prozradil, že v některých afrických zemích firmy vyrábějící

plasty platí novináře, aby psali o ztrátách pracovních míst v důsledku zákazu igelitových tašek

3

– ten platí například v Keni, Rwandě, Tanzanii, ale také na Srí Lance. Místa vytvořená v nově

vzniklých odvětvích už ale nezmiňují.

Mikroplasty i v luxusní soli

„Každý z nás by se také měl zamyslet nad tím, co kupuje,“ podtrhla Svenssonová. „Je třeba

daleko silnější podpory občanské společnosti, aby nutila výrobce ke změně – lidé mohou

změnit své dodavatele velmi rychle,“ připomněla.

Ke snaze omezit dopad plastového průmyslu na životní prostředí se tento týden připojila

i Evropská komise. Navrhla, aby do roku 2030 byly v EU všechny plasty recyklovatelné, aby

se výrazně snížilo využívání plastů k jednorázovému užití a zakázalo se úmyslné používání

mikroplastů – miniaturních částic plastů, které se ze vzduchu, vody a potravin dostávají až do

plic a na stůl lidí.

Většina vzniká neřízeně – postupným oddrolováním větších kusů plastů. Část se jich ale

cíleně přidává například do nátěrových barev či běžné kosmetiky.

Agentura DPA upozornila na studii, podle níž už mikroplasty pronikly i do mořské soli,

kterou lidé jedí – a nejen do té běžné. Badatelé z Univerzity v Oldenburgu je našli i v luxusní

francouzské mořské soli Fleur de Sel, a to dokonce ve větším množství, protože tento druh

soli se ručně odebírá z jemné krusty, která vzniká na povrchu odpařující se vody. V ní už jsou

i mikroplastové částečky, které mají menší hustotu než má voda.

Zatímco normální sůl obsahovala 15 až 59 mikrogramů mikroplastů na kilo, pět druhů Fleur

de Sel, které experti zkoumali, obsahovalo 138 až 1796 mikrogramů na kilogram. „Výrobce

za to nemůže. Je to výsledek našeho neobezřetného zacházení s plasty,“ řekla Barbara Scholz-

Böttcherová z týmu vědců.

Jak nebezpečné pro zdraví ale mikroplasty jsou, není zatím jasné. „V této otázce máme stále

ještě velké mezery,“ přiznal Matthias Gehling ze Spolkového institutu pro vyhodnocování

rizik.

znk, ČTK, DPA, BBC, Právo

E, Z, Ch Futuristické plovoucí budovy ze dřeva, drátů a plastových lahví odolají bouřím i velké vodě

4

Pokud jde o povodně, bouře a problémy způsobené zvyšováním mořské hladiny, Bangladéš je jednou z nejrizikovějších zemí světa. Jen loni zde byly zaznamenány 4 cyklóny a do roku 2050 by se mohlo ocitnout pod vodou až 17 % pevniny. Tyto skutečnosti inspirovaly amsterdamskou architektonickou firmu Waterstudio k vytvoření unikátních plovoucích budov, které dokážou rozmarům počasí odolávat. Tzv. City Apps lze přizpůsobit pro řadu různých účelů. Díky tomu mohou plnit úlohu lékařské kliniky, systému pro filtraci vody, rodinného domku atd. V případě potřeby je jde snadno přemisťovat mezi jednotlivými čtvrtěmi. Prvních 5 City Apps by mělo do Bangladéše dorazit ještě tento měsíc. Podle dostupných informací budou využívány například jako učebna a internetová kavárna, komunální kuchyně či veřejné WC se sprchou. Jednotky jsou napájeny solárními panely umístěnými na střechách a byly navrženy jako vzduchotěsné, což snižuje riziko jejich zaplavení. Každá z nich přišla na 53 000 USD. Úplně nejzajímavější ovšem je, že jsou vyrobeny z dřevěných palet, drátů... a tisíců recyklovaných plastových lahví. CEO Waterstudia Koen Olthius doufá, že tento projekt ulehčí život obyvatelům rozvojových zemí – zejména těch, které jsou ohroženy změnami klimatu. „Někteří lidé žijí velice blízko vody, ve zranitelných čtvrtích,“ poznamenal v rozhovoru pro Business Insider. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

5

E, Bi Vědci vyvinuli „mořskou rýži“, které se skvěle daří ve slané vodě

Yuan Longping z Qingdao Saline-Alkali Tolerant Rice Research And Development Center vyšlechtil super-odolnou „mořskou rýži“, kterou je možné pěstovat ve slané vodě. Dotyčná rýže vznikla díky dlouholetému křížení a selekci. Významnou roli sehrály také genetické analýzy. Se salinitou si sice dokážou poradit i určité formy divoké rýže, ale výtěžek obvykle činí 1,125-2,25 tun na hektar. Oproti tomu nový hybridní kmen může produkovat mezi 6,5 a 9,3 tun na hektar. Společnost, která rýži distribuuje, uvedla, že už prodala 6 tun. To samozřejmě není mnoho. Hlavním důvodem je skutečnost, že cena je zatím zhruba osmkrát vyšší než cena normální rýže. Předpokládá se však, že bude postupně klesat. První konzumenti se tváří spokojeně. „Můj přítel říkal, že je to jako rýže, kterou dřív měl ve své vesnici. Je to velmi dobré,“ řekl jeden z nich South China Morning Post. Tato odrůda umožní využít obrovské části čínského venkova, jejichž voda a půda je příliš slaná a alkalická. Celkem by mohla pomoci nasytit přes 200 milionů lidí. Její pěstitelé pak ušetří na nákladech na pesticidy, protože v prostředích s vyšší salinitou se řadě patogenů, hmyzu apod. příliš nedaří. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Z. Bi

Výzkumníci Greenpeace navštívili mořské dno u Antarktidy,

chtějí největší chráněné území Mezinárodní organizace Greenpeace zkoumá antarktické mořské dno v místech, kam předtím

údajně lidská noha nikdy nevkročila. Skupina usilující různými způsoby o ochranu životního

prostředí zveřejnila z dané podmořské oblasti Jižního ledového oceánu unikátní video, které

natočila. Chce tam ustanovit nejrozsáhlejší chráněnou oblast na Zemi.

6

Jak informuje agentura AP, skupina Greenpeace se mimo jiné v Antarktidě angažuje za větší

ochranu oceánů. Konkrétně aby se tamní vodní plocha o určené rozloze více než 1,8 miliónu

kilometrů čtverečních vyhlásila chráněným územím. Šlo by tak o nejrozlehlejší chráněnou

oblast na celém světě.

Ledoborec organizace Greenpeace Arctic Sunrise, který obvykle pluje v polárních oblastech

severní polokoule, zamířil tentokrát na jih do Jižního ledového oceánu. Expedice, která má za

úkol dokumentovat místní ekosystémy i rozšiřování průmyslového rybolovu do stále

jižnějších oblastí, je součástí kampaně za vytvoření největšího chráněného území na světě.

Navrhovaná Antarktická rezervace o ploše přes 1,8 miliónu kilometrů čtverečních má dle

tiskové zprávy Greenpeace ČR chránit tučňáky, velryby, tuleně a další živočichy. Měla by být

pětkrát větší než Německo a nacházet se ve Weddellově moři u Antarktického poloostrova.

Při této příležitosti členové expedice doslova „klesli na samé dno“, aby mohli pořídit záběry

podmořského života ve zmíněném moři. Tým mapoval zranitelné ekosystémy a hledal dosud

neobjevené druhy, například vzácné korály či mořské houby. Nadále bude pátrat také po

plastových úlomcích, aby zjistil, zda takový odpad končí i v tomto odlehlém regionu.

Výzva politikům

V říjnu 2018 bude zasedat antarktická oceánská komise, která se má plánem na vyhlášení

chráněného území zabývat. Greenpeace zároveň připravila mezinárodní výzvu politikům,

kteří mohou hlasování ovlivnit, v České republice je určená ministrovi životního prostředí.

Není bez zajímavosti, že Jižní ledový oceán (Jižní oceán či Antarktický oceán) byl oficiálně

definován Mezinárodní hydrografickou organizací jako oceán obklopující Antarktidu až

v roce 2000. Celková rozloha byla ustanovena na 20 327 000 km², je tak čtvrtým největším.

Zaledněný světadíl a jeho okolí láká i jiné vědce. Patnáctého ledna přistála česká výprava na

antarktickém ostrově Jamese Rosse, kde se nachází vědecká základna Johanna Gregora

Mendela, kterou provozuje brněnská Masarykova univerzita. Pokračovat bude sledování změn

místních ledovců, měření vlastností permafrostu (trvale zamrzlé půdy) a jeho rozmrzající

vrstvy či testování dopadů změny klimatu na nižší rostliny. Minulý rok Novinky zmínily

rovněž pokus britsko-amerických vědců, kteří zkoumali vliv oteplování vody v oceánech na

podmořský život. Během experimentu u polární stanice Rothera na Adelaidině ostrově

v západní Antarktidě zjistili, že po zvýšení teploty vody o 1 °C se v daném místě zdvojnásobil

mořský život. Po zvýšení o dva stupně ale pokračovaly v rozmnožování jen určité druhy.

fš, Novinky

E, Ch, F Nový nanomateriál značně usnadňuje získávání vodíku z mořské vody Inovativní hybridní nanomateriál, jež vyvinuli odborníci z University of Central Florida, dokáže nebývale účinně a levně extrahovat vodík z mořské vody. Byl speciálně navržen tak, aby odolal drsným podmínkám, které v daném prostředí panují. „Našli jsme nový pohled na dělení skutečné vody, ne jenom čištěné vody v laboratoři,“ komentoval to jeden člen týmu Yang Yang. „V mořské vodě to funguje opravdu dobře.“ Dotyčný nanomateriál plní úlohu fotokatalyzátoru urychlujícího chemickou reakci, k níž dochází, když světlo dopadne na povrch – v tomto případě jde o produkci plynného vodíku z vody. Důležité je, že zachycuje širší spektrum světla než jiné podobné materiály. Nanomateriál obsahuje jeden z nejběžnějších fotokatalyzátorů, oxid titaničitý. Do

7

ultratenkého filmu této sloučeniny byly chemicky vyleptány mikroskopické nanodutiny a následně potaženy disulfidem molybdenu. Díky tomu výsledny produkt pracuje velmi efektivně. Pomyslnou třešničku na dortu pak představuje skutečnost, že výroba chemického paliva s využitím slunečního světla je v mnoha situacích lepší, než výroba elektrické energie solárními panely. Elektřinu totiž není zapotřebí ukládat do baterií, které postupem času degradují – plynný vodík se skladuje i přepravuje snadno. „Ze světla můžeme absorbovat mnohem víc energie než konvenční materiál. Pokud dojde ke komercializaci, v konečném důsledku to bude výhodné pro floridskou ekonomiku. Máme tu spoustu mořské vody i spoustu vážně dobrého slunečního svitu,“ uzavřel Yang. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Ch, F Nová hliníková slitina by mohla usnadnit využívání vodíkových paliv Odborníci z US Army Aberdeen Proving Ground Research Laboratory během testování vysokopevnostní hliníkové slitiny učinili překvapivý objev – voda, která s ní přišla do kontaktu, začala bublat a produkovat plynný vodík. Jedná se o velmi neobvyklý jev. Hliník vystavený působení vody totiž obvykle rychle oxiduje a vytváří tak jakousi ochrannou bariéru, která dalším reakcím zabrání. V tomto případě k tomu ale nedošlo. Konečným důsledkem by mohla být mnohem snadnější použitelnost vodíkových palivových článků. Už by nebylo zapotřebí tlakovat a transportovat plynný vodík – úplně by stačily jednoduché, stabilní nádrže s vodou a kusy hliníku. Veškeré předchozí pokusy o reakci tohoto typu vyžadovaly katalyzátory nebo vysoké teploty a bylo pomalé. Získání vodíku trvalo hodiny a účinnost byla jen asi 50%. Oproti tomu metoda založená na výše zmíněné slitině vyžaduje cca 3 minuty času, přičemž účinnost je téměř 100%. „Důležitým aspektem tohoto přístupu je, že vám umožňuje vytvářet velmi kompaktní systémy,“ komentoval to odborník na palivové články Anthony Kucernak v rozhovoru pro New Scientist. „To by bylo velmi užitečné pro systémy, které potřebují být hodně lehké, nebo pracovat na vodík dlouhou dobu – kde je zakázáno používat vodík uložený ve válcích.“ Armádní tým tímto procesem momentálně napájí malý tank na dálkové ovládání a věří, že nebude problém výrazně zvýšit produkci. Dalším krokem by mělo být testování v terénu, které vědcům umožní zajistit funkčnost slitiny v praktických podmínkách. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Ch, F Krystalický hliník s extrémně nízkou hustotou by mohl způsobit revoluci v mnoha oblastech Hliník je vodivý, má nízkou teplotu tání, je velmi pevný (pokud je legovaný), odolný proti korozi a v neposlední řadě lehký. Co kdyby ale byl ještě lehčí – třeba tak, že by mohl bez problémů plavat na vodě? A vážně teď není řeč o lodičkách poskládaných z alobalu… Podle odborníků z Utah State University a Southern Federal University je taková věc skutečně možná. Plyne to z jimi vytvořeného počítačového modelu krystalického hliníku s extrémně nízkou hustotou. „Přístup mých kolegů k této výzvě byl velmi inovativní,“ uvedl chemik Alexander Boldyrev z USU. „Začali se známou krystalovou mřížkou, v

8

tomto případě diamantu, a každý uhlíkový atom nahradili hliníkovým tetrahedronem.“ Výsledný tzv. supertetrahedrální hliník má hustotu pouhých 0,61 gramů na centimetr krychlový (u normálního hliníku je to 2,7 gramů na centimetr krychlový). Pro srovnání, ocel má hustotu 7,75 gramů na centimetr krychlový. Takový hliník by mohl najít uplatnění v celé řadě oblastí. „Vesmírné lety, medicína, elektroinstalace či lehčí a palivově úspornější automobilové díly… to je jen několik aplikací, které vám přijdou na mysl,“ konstatoval Boldyrev. Tento návrh samozřejmě představuje jen první krok na dlouhé a nelehké cestě. Vědci se nicméně domnívají, že se jim supertetrahedrální hliník v brzké době podaří skutečně vyrobit a budou ho tak moci podrobně prozkoumat. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Ch, F Spiderman by záviděl: pavoučí vlákno vyztužené grafenem má úžasné vlastnosti

Nový systém umožní vytvářet hedvábná vlákna z pavouků zesílená grafenem nebo uhlíkovými nanotrubicemi. Výsledná vlákna mají rekordní pevnost. Výroba probíhá biologicky pomocí pavouků. Vědci z Graphene Flagship představili nejnovější výzkum v oblasti grafenu, který slouží pro zesílení hedvábných vláken, jež produkují pavouci. Díky kombinaci biologických a technologických procesů je možné vytvořit vlákna s rekordní pevností, která dosahují několika násobně lepších vlastností, než běžná přírodní vlákna pavouků. Grafen jako takový je dvourozměrná formu uhlíku a uhlíkové nanotrubice pak trojrozměrná struktura spojená právě do tvaru trubice. Vědci v poslední době dělají s těmito revolučními materiály obrovské pokroky a možnosti použití jsou velmi široké – jak pro elektroniku, zdravotnictví, tak třeba i v oblasti materiálů pro bezpečnostní nasazení. Tentokrát by výzkum mohl ovlivnit právě segmenty, kde se používají látky všeho druhu. Základem je pavouk Vědci vyztužená vlákna nevyrábí umělou cestou, ale využívají k tomu přírodní procesy, které zajišťují přímo vybraní pavouci. Systém funguje tak, že v jejich uzavřeném prostředí se nachází nastříkané větší množství grafenu a uhlíkových nanotrubic. Kromě klasické potravy tak pavouci konzumují i tyto nanomateriály a ty se pak skrze biologické procesy stávají strukturou samotného produkovaného hedvábného vlákna pavouků. Už samotná přírodní hedvábná vlákna pavouků jsou extrémně silná a mají výjimečné vlastnosti jak z pohledu pevnosti, tak i roztažnosti. Kombinací se zmíněnými

9

nanomateriály ale dochází k ještě výraznějšímu zlepšení vlastností. Spiderman by záviděl Zesílená vlákna se pyšní až 3× vyšší pevností, konkrétně 5,4 GPa a rekordní až 10× vyšší průrazuvzdorností – 2,1 GPa, podobně jako mají nejsilnější uhlíková vlákna na světě. Jedná se o hodnoty dosažené v rámci současného výzkumu, ale už teď je jasné, že procesy a materiály půjde optimalizovat ještě více a dosáhnout tak ještě lepších vlastností. Hodí se i dodat, že „pár“ pavouků testování a výzkum nezvládlo. Nový „BIO“ nanomateriál může sloužit k vytvoření odolných textilií nebo vláken pro padáky, stejně tak pro různé zdravotnické obvazy nebo pokročilé filtry. Hlavní předností je, že by na rozdíl od uměle vytvořených verzí byla biologicky odbouratelná, což je v některých případech nasazení přímo nutností. Výzkum zmiňuje, že vše nekončí jen u pavouků, ale podobný systém bude možné uplatnit i u dalších živočichů nebo třeba rostlin a dalších biologických struktur. Díky tomu by bylo možné rapidně snížit cenu takového materiálu a rozšířit jeho hromadnou výrobu i pro oblasti, kde to dříve bylo nepředstavitelné kvůli poměru ceny a uplatnění ve výsledném produktu. Autor: Karel Javůrek - VTM.cz

E, F, Ch Nově vyvinutý materiál dokáže skladovat kvantovou informaci V oblasti kvantové výpočetní techniky v poslední době došlo k velkému pokroku. Navzdory

tomu je zapotřebí vyřešit ještě řadu problémů a výzev. Mj. mezi ně patří i vytvoření metody

dlouhodobějšího uchovávání kvantové informace.

Nyní vědci objevili materiál, který by to teoreticky mohl zvládnout a kvantové stavy

jednotlivých atomů zachovat. Konkrétně jde o sloučeninu mědi, iridia a kyslíku s voštinovou

atomovou geometrii. „Vzhledem k těmto specifickým geometriím spiny elektronů nikdy

nezamrzají. Neustále se pohybují, aniž by mohly zamrznout a vytvořit magnet, což je

přirozenou tendencí tohoto materiálu. Tento fenomén se nazývá magnetická frustrace,“ uvedl

badatel Fazel Tafti.

V normálních magnetech, se kterými se setkáváme v každodenním životě, jsou spiny

elektronů zamrzlé ve stejném směru. Oproti tomu v takzvaných spinových kapalinách nejsou

zamrzlé nikdy, ani když jejich teplota dosáhne absolutní nuly. To umožňuje například

kvantové provázání dlouhého dosahu (long-range entanglement), kdy je kvantový stav jedné

částice spárován s jinou nesousedící částicí.

Odborníci předpokládají, že použitím toho stejného postupu se jim podaří vytvořit další

kvantové spinové kapaliny, které by mohly být pro daný účel ještě vhodnější než tato.

Autor: Vojtěch Malý - VTM.cz

E, F, Bi Zapomeňte na stolní lampičky. Blíží se éra svítících rostlin Odborníkům z MIT se podařilo vyvinout fluorescenční rostlinu – a to bez potřeby genetické modifikace. Tento výzkum by teoreticky mohl vést ke snížení naši závislosti na elektrickém osvětlení.

10

„Vize je vytvořit rostlinu, která bude fungovat jako stolní lampička – lampička, kterou nemusíte zapínat, “ vysvětlil badatel Michael Strano a dodal, že světlo vzniká díky činnosti energetického metabolismu dotyčné rostliny. Strano a jeho kolegové se v posledních letech věnují tzv. nanobionice rostlin, což v praxi obnáší vkládání nanočástic do rostlinných buněk. Tyto částice pak mohou provádět různé úkoly (pomocí dotyčné techniky byly získány například rostliny schopné detekovat výbušniny). V tomto případě se jedná o nanočástice s enzymem luciferázou, molekulou luciferinem a koenzymem A. Luciferáza rozkládá luciferin, což vytváří záři. Koenzym A pak eliminuje vedlejší produkt výše zmíněné reakce, který by mohl inhibovat aktivitu luciferázy. Jakmile se zmíněné nanočástice ocitly v potočnici lékařské (Nasturtium officinale), ta začala svítit. Zatím asi jen zpoloviny tak jasně jako komerční 1 µW LEDka, nicméně vědci se domnívají, že dokážou intenzitu produkovaného světla citelně zvýšit. „Naše práce velmi seriózně otevírá cestu k pouličním lampám, které nebudou ničím jiným než upravenými stromy,“ konstatoval optimisticky Strano. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Z, Bi

Rusko hledá lék pro nemocný Bajkal Nejstarší a nejhlubší jezero na Zemi bylo donedávna mnohými označované také za nejčistší.

To už ale neplatí – Bajkal drasticky mění svou tvář. Hrozba ekologické katastrofy, před níž už

léta varují aktivisté i vědci, se stala natolik reálnou, že na poplach začali bít i oficiální

představitelé Ruska a celostátní média.

Značný úbytek živočichů a rostlin, rostoucí znečištění fosfáty a nekontrolovatelné šíření řas

loni pokračovaly navzdory „roku ekologie“, který loni vyhlásila federální vláda.

„Problémy stejně jako dřív pramení z nedostatku moderních čističek odpadních vod

a z rostoucího pytláctví a zlodějny,“ kritizoval na přelomu roku proměnu někdejší perly Sibiře

Anatolij Jurkov, komentátor vládního listu Rossijskaja Gazeta.

Negativními změnami kolem Bajkalu je kromě řady dalších druhů vážně ohrožen i síh omul,

lososovitá ryba, jejíž uzené maso je vyhlášenou vzácnou pochoutkou daleko za hranicemi

regionu. Ryba, která nežije nikde jinde a je od roku 2004 vedena na seznamu ohrožených

druhů, je také nejznámějším obyvatelem vod Bajkalu. Dosud síh omul představoval dvě

třetiny všech ryb vylovených v tomto jezeře.

11

„Biologická masa omulů v Bajkalu oproti stavu před 15 lety klesla na méně než polovinu,“

upozornilo ruské ministerstvo zemědělství, které od loňského října zcela zakázalo komerční

lov této lososovité ryby v obavě před „nezvratnými důsledky“. Zákaz má trvat nejméně tři

roky, ale úřady nevylučují, že jej prodlouží.

Poslední takový zákaz byl vyhlášen v roce 1969 – s obměnami vydržel až do roku 1982.

Otázka však je, jak bude nové nařízení efektivní. „Od vyhlášení moratoria bylo na pult

legálně dodáno devět tun omulů,“ informoval web Baikal-Daily.ru.

Způsobů obejití zákazu je několik – Burjaté, místní etnikum, mají totiž dál povolený lov pro

osobní potřebu, postihován není ani lov „pro vědecké účely“.

Podle expertů populaci této unikátní ryby neohrožuje jen lov, ale i klimatické změny. „Když

je sucho, ubývá vody v řekách napájejících jezero. Hladina Bajkalu se ohřívá – a omulovi

teplá voda nesvědčí,“ citovala AFP místního biologa Anatolije Mamontova.

Ačkoli se vedou spory o to, nakolik jde o přirozený jev a nakolik jde o vliv hydroelektráren na

přítokových řekách (i na mongolské straně), pokles hladiny v Bajkalu je nepopiratelný.

Hnijící řasy dusí vše živé

Za poslední tři roky byla její průměrná úroveň 40 centimetrů pod stavem z roku 2013 a i nyní

je stále šest centimetrů pod hranicí, kterou jako minimální úředně vyhlásila federální vláda.

Jeden z nepalčivějších problémů Bajkalu je už dobře viditelný pouhým okem – téměř

polovinu hladiny jezera, kdysi označovaného za nejčistší na světě, pokrývá tlustý zelený

příkrov, který dusí ostatní organismy. Hnijící masu, místy sahající až do hloubky 40 metrů,

tvoří vláknitá řasa zvaná šroubatka. Ta není v Bajkalu původním druhem a jako jedné z mála

jí prospívá odpad produkovaný zdejším průmyslem a stále čilejším turistickým ruchem.

Ostatní organismy se doslova dusí tím, jak se neprostupný koberec řas šíří dál a dál.

„Bajkal je velmi vážně nemocný,“ varoval na stanici RT už v roce 2015 Oleg Timoškin

z Ruské akademie věd. Už tehdy podle něj šlo o 1500 tun

řas pokrývajících 50 procent pobřeží.

I v tomto případě se mluvilo o vlivu změny klimatu. Šíření odolných řas každopádně

nezastavilo ani mrazivé počasí v zimních měsících. „Ani led jim nevadil v tom, aby povrch

jezera pokryly tlustým zeleným filmem,“ konstatuje turistický portál 1baikal.ru.

„Jsem na 150 procent přesvědčen, že příčinou stavu je znečištění jezera odpadními vodami

z měst a obcí na březích Bajkalu, zvláště detergenty s fosforečnany,“ upozornil Timoškin.

O tom, že systém čištění odpadních vod je zchátralý a v některých malých obcích chybí úplně,

se mluví dlouho. „Podél ochranného pásma je 42 čističek, z nichž fungují jen dvě. Ve městě

Ulan-Ude tato zařízení z 90 procent vodu nečistí. Ve skutečnosti tečou špinavé splašky

rovnou do řeky Selengy,“ popsal neradostnou situaci podle portálu Irkustskmedia poslanec

státní dumy Nikolaj Budujev.

Peníze rozkradli, upozorňují kritici

Ne že by nebyla snaha stavět čističky, jednu kupříkladu postavili ve městě Babuškin. Ale

bakterie, které v ní mají splašky biologicky čistit, v ledové vodě během tvrdých sibiřských

zim prostě nefungují.

Alarmující situace vedla k tomu, že premiér Dmitrij Medvěděv loni v létě schválil investici

téměř 314 miliónů rublů do modernizace čističek okolo jezera. Náklady na celkovou

modernizaci ale podle některých odhadů mohou činit až osm miliard rublů, podotkl list

Kommersant.

Nespokojenost dal jasně najevo i sám Vladimir Putin, který loni Bajkal navštívil. „Nařídil

jsem státnímu prokurátorovi, aby se důkladně podíval na

nelegální a přírodě škodlivé aktivity na Bajkalu,“ oznámil rázně šéf Kremlu. „Záchrana

Bajkalu je naše národní priorita,“ dodal.

12

Akční výstup prezidenta, který při své návštěvě vypustil před kamerami do jezera potěr

ohrožených omulů poté, co jej na břehu vysadil vrtulník, vzbudil velký mediální ohlas,

budoucnost jezera ale zůstává nejistá.

Úřady se snažily situaci zlepšit už dříve. Ale účinnost kroků je malá. Na ochranu jezera byl

roku 1999 přijat zvláštní zákon. Vláda také slíbila 26 miliard rublů (zhruba deset miliard

korun v současném kurzu) na program čištění odpadních vod spuštěný v roce 2012.

Ale podle místních se valná část těchto peněz promrhala. „Peníze dali, ale ty se rozkradly,“

shrnul ekolog Sergej Šapchajev.

doh, ČTK, Právo

E, Bi 99% mikrobů v našich vlastních tělech pro vědu stále představuje záhadu Každý den čteme mnoho zpráv o různých neuvěřitelných vědeckých objevech z oblasti astronomie, techniky apod., nicméně pokud jde o naše vlastní těla, v našich vědomostech jsou stále velké mezery. Chcete konkrétní příklad? Nedávné výzkumy ukázaly, že na každou buňku připadá zhruba 1,3 mikrobů – přičemž drtivou většinu z nich neznáme. Vědci ze Stanfordu se rozhodli detailněji podívat na fragmenty DNA kolující v lidské krvi. A následným porovnáním se současnými genetickými databázemi zjistili, že 99% z nich patří životním formám, o kterých v podstatě vůbec nic nevíme. Vzhledem k tomu, že mikroby (zejména střevní bakterie) mohou hrát významnou roli při regulaci našich emocí, imunitního systému a dokonce i mozků, měli bychom to ve svém vlastním zájmu co možná nejrychleji napravit. Zatím je jasné jen to, že spousta této nehumánní DNA pochází z různých proteobakterií a TTV virů. Tyto viry obvykle napadají buď nás, nebo zvířata, ovšem řada objevených odrůd nespadá do žádné z těchto skupin. „Našli jsme zcela novou třídu TTV virů infikujících člověka, které mají ovšem mnohem blíž k virům ze zvířecí třídy, než k těm dříve známým lidským, takže na evoluční úrovni se velmi liší,“ konstatoval bioinženýr Stephen Quake. Odborníci nyní chtějí použít tutéž metodu ke zmapování mikrobiomů dalších živočichů, což s největší pravděpodobností povede k ještě bizarnějším zjištěním. Díky jejich práci by mohly být odhaleny nejen nové mikroorganismy způsobující infekční onemocnění, ale i způsoby, jak je zastavit. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Ch, Bi, F Vědci vyrobili jídlo elektrolýzou. Stačila elektřina, voda, oxid uhličitý a mikroby Finským odborníkům se podařil opravdu husarský kousek – pomocí systému poháněného energií z obnovitelných zdrojů vytvořili porci jednoduchých, ale výživných proteinů. Celý proces vyžaduje pouze elektřinu, vodu, oxid uhličitý a mikroby. Tato syntetická strava vznikla v rámci projektu Food From Electricity, na kterém pracují badatelé z Lappeenranta University of Technology (LUT) a VTT Technical Research

13

Centre of Finland. Jakmile základní suroviny v bioreaktoru vystavíte elektrolýze, vznikne prášek, který obsahuje více než 50 % proteinů a 25 % sacharidů (konzistenci lze změnit použitím jiných mikrobů). Problém spočívá v tom, že reaktor je momentálně velký asi jako kávový šálek a na vyprodukování jednoho gramu potřebuje cca dva týdny času. Dalším krokem tak bude jeho optimalizace. „V současné době se zaměřujeme na vývoj technologií: koncepce reaktoru, technologie, zlepšení účinnosti a řízení celého procesu,“ uvedl Juha-Pekka Pitkänen z VTT. Potenciál je ovšem obrovský. Mj. se vysloveně nabízí využití v oblastech, kde nejsou vhodné podmínky pro zemědělství – například v pouštích. Stroj funguje nezávisle na environmentálních faktorech a může se tak stát nadějí pro desetitisíce hladovějících lidí. Projekt Food From Electricity by také mohl přispět k redukci množství látek znečišťujících ovzduší. Na masný průmysl totiž připadá zhruba 14-18 % celosvětových emisí skleníkových plynů, což je jeden z důvodů, proč se uvažuje o laboratorním „pěstování“ masa či přechodu na konzumaci hmyzu. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Bi

V Japonsku vypěstovali banány s jedlou slupkou Na farmě D&T v japonské prefektuře Okojama se podařilo vypěstovat speciální druh banánu,

který pojmenovali Mongee, což v místním slangu znamená neuvěřitelný. Oproti tropickým

druhům je menší, podstatně sladší a hlavně – jedlý se vším všudy. Pěstitelé přitom využili

techniku, při které napodobili podmínky z konce doby ledové.

První banány s jedlou slupkou se dostaly na trh už v listopadu. Stále se ale jedná o luxusní

zboží. Za jeden banán totiž zaplatíte 648 jenů (v přepočtu zhruba 122 korun) a k mání je zatím

pouze deset kousků ovoce týdně. Může za to i metoda, díky které se Japoncům povedlo

unikátní banány vypěstovat.

Vědci, kteří měli vývoj nové odrůdy na starosti, použili techniku, která se nazývá „Freeze

Thaw Awakening“, což by se dalo přeložit jako „probouzení během mražení a tání“. Experti

se přitom spoléhají na ty části DNA, které rostliny využívaly zhruba před 20 000 lety na konci

doby ledové.

V těch nejteplejších zemských oblastech se přes den teploty pohybovaly kolem 12 stupňů

Celsia a v noci padaly hluboko pod bod mrazu. Rostliny proto měly na růst a vývoj podstatně

méně času a rostly o poznání rychleji.

Experti proto zmrazili sazenice banánů na minus šedesát stupňů Celsia, čímž aktivovali

příslušnou část DNA, která se starala o rychlý růst. Zatímco klasické tropické banány

dorostou do požadované velikosti zhruba za dva roky, banány Mongee se dají sklízet už za

čtyři měsíce. Nemusí se navíc pěstovat ve sklenících, ale vyhovuje jim chladné japonské

klima.

Hořká, tenká, zdravá

Japonský server SoraNews24 dostal několik kousků na otestování a díky jeho „pokusným

králíkům“ máme i informace o tom, jak banány vlastně chutnají. Rozhodně jsou sladší –

průměrný banán obsahuje zhruba 18,3 gramů cukru, v banánech Mongee je zhruba o 6 gramů

cukru víc.

Slupka je podstatně tenčí, a právě proto jedlá. Pokud jste někdy, ať už z jakýchkoliv důvodů,

slupku ochutnali, víte, že je velice hořká. Tenhle problém nevymizel, v kombinaci s výrazně

sladkou dužinou je ale prý chuť výborná.

14

Výhodou v Japonsku vyrostlých banánů je i fakt, že v chladném prostředí nemají přirozené

nepřátele, a tak nemusí být postřikovány pesticidy. Nejsou rovněž geneticky upravované

a jejich slupka prý obsahuje řadu prospěšných látek.

Zatím jsou pouze raritou a luxusní delikatesou, která je v omezeném množství k dostání

v malém místním ovocnářství. Časem se ale možná dočkáme banánů, které se jedí celé,

i u nás.

tcs, Novinky

E, Bi, Z

Německá vinice bojuje proti půdní erozi ovcemi a bylinami S netradičním způsobem, který má ochránit rostliny před stále aktuálnějším problémem půdní

eroze, přišlo německé státní vinařství Kloster Pforta. Vinici má pomoci vysazování

speciálních druhů bylin a lučních květin mezi keře.

“Biodiverzita omezuje půdní erozi a má pozitivní vliv na víno,” vysvětluje Sabine

Tischewová z Anhaltské vysoké školy aplikovaných věd, která na projektu

spolupracuje. Rostliny mají další účel, kterým je lákat různé druhy motýlů a hmyzu. “Mají

pozitivní vliv na multifunkčnost rostlin,“ dodává Tischewová.

Na několika metrech čtverečních navíc vinařství učinilo pokus s desetihlavým stádem ovcí, které spásají trávu a plevel, a tím vinici kultivují místo lidí. Podle vědců ale ovcím zachutnaly také hrozny. Přínosem je nicméně omezení používání chemických přípravků. Region Saale-Unstrut je známý produkcí jakostních vín, ale zároveň se jedná o jednu z nejsušších oblastí v Německu. „Problémem jsou vysoké teploty, předloni bylo přes čtyřicet stupňů, hrozny byly spálené. Takové teploty jsme ještě nezažili, ani tak silný déšť,” komentoval výkyvy počasí z posledních let vinař Fritz Schumann z Kloster Pforta. Podobně mluví vědkyně Tischewová, podle které má projekt LIFE VinEcoS zvýšit odolnost rostlin. Čtyřletý projekt, který odstartoval v roce 2016, si klade za cíl snížit dopady půdní eroze o padesát procent. Kromě Anhaltské vysoké školy aplikovaných věd se na projektu podílí také nezisková společnost zabývající se rozvojem venkova Landgesellschaft Sachsen-Anhalt a strojírenský podnik JenaGeos. Z celkových nákladů 1 467 099 eur na něj přispěla Evropská unie částkou 839 447 eur. Barbora Pánková

E, Z Mrtvé moře umírá. Jezeru hrozí úplné vyschnutí Na dně světa čeká extrémně slané jezero, které má blahodárnou moc. Lidé se sem jezdí léčit solí a tichem. Unikátnímu jezeru ale hrozí úplné vyschnutí. Tohle podivné místo na pomezí Izraele a Jordánska má hned několik zvláštností. Je to nejhlubší místo povrchu planety – výškoměr vám tu ukáže minus 430 metrů. Zdejší vodní ploše se říká moře, i když je to ve skutečnosti jezero. A voda tu má závratnou salinitu skoro 34 procent, je tedy například desetkrát slanější než Atlantský oceán. Ráj pro lenochy Vysoký obsah minerálů má ovšem blahodárné účinky na lidskou kůži, takže se do zdejších několika malých areálů jezdí léčit turisté trpící kožními chorobami. Pomáhá jak voda, tak i sycené bahýnko, kterým si návštěvníci potírají celé tělo. Rozhodně si tu ale moc nezaplavou. Voda v Mrtvém moři je vazká, olejovitá tekutina, která plavce vytlačuje na hladinu jak pingpongový míček. Pokud člověk zkusí uplatnit plavecké návyky z „normální“ vody, výsledek je komický. Nemotorně se plácá na hladině,

15

nohy jsou pořád nadnášeny na úroveň hlavy. Špatné pro plavce, dobré pro lenochy. Typický turista leží na hladině naznak a jen líně manévruje dlaněmi. Kam slunce nechodí Ani co se týče opalování, pobyt u Mrtvého moře příliš nepřipomíná klasickou plážovou dovolenou. Sluneční paprsky do ponurého Jordánského údolí pronikají těžko. Pořád se tu tudíž převaluje zvláštní pouštní mlha a slunce návštěvníka jen tak nespálí. Na druhou stranu je to asi jedno z mála jezer na sever od třicáté rovnoběžky, kde se lze bez problému koupat i v zimě. Třeba teď v únoru je v údolí průměrná teplota vzduchu 22 stupňů Celsia. Je znát, že je to zde blíž zemskému jádru než kde jinde. V letních měsících jsou teploty tak extrémní – i přes 50 stupňů – že se některé turistické areály zcela zavírají. Pusto a husto Jestliže označení moře je zavádějící, mrtvo je tu naopak na první pohled. Všude kolem je poušť a pár metrů od břehu hned vyrůstají ostré skály. Vypadá to jako místo z jiné planety nebo z Půlnočního království. Má to ale své kouzlo, zvlášť pokud se člověk pohybuje mimo oněch několik málo hotelových rezortů. Většina pobřeží je pustá, absolutně tichá, nehne se ani zrnko písku, čas stojí. Turisty, kteří přijeli na zotavenou, tu léčí nejen divotvorná voda, ale i božský klid. Hustá kapalina v jezeře nakonec není s životem až tak neslučitelná, jak by se zdálo. Izraelští vědci zjistili, že se v ní úspěšně množily řasy, které dávaly vodě načervenalé zbarvení. Římané tu platili solí Mrtvé moře se táhne po délce necelých 70 kilometrů, v současnosti má maximální hloubku 304 metrů a zabírá plochu asi tisíc kilometrů čtverečních. Ve starozákonních dobách se mu říkalo poněkud milosrdněji Slané moře. Voda přiváděná řekou Jordán už dál z jezera neodtéká, zato se rychle odpařuje. V jezeru se tak kumulují minerály. V době císaře Trajána ve druhém století našeho letopočtu tu Římané vybudovali systém pevností. Daně od obchodníků i žold pro vojáky byl pak částečně placen právě v soli. Z latinského slova „sal“ tak například vznikl základ pro pozdější označení platu v angličtině – „salary“. Inspirací pro novější označení Mrtvé moře byl vedle ponuré krajiny pro poutníky pohled na ryby, které dříve připlouvaly s proudem Jordánu. Jakmile vpluly do extrémně slané vody jezera, neměly šanci dlouho přežít. Dnes patří východní polovina jezera Jordánsku. O západní část se dělí Izrael a Palestinská autonomie. Snadný přístup je z blízkého Jeruzaléma, odkud linkový autobus sjede serpentinami k břehu jezera za pouhých 30 minut. Silnice číslo 90 pak pokračuje podél břehu k jihu. Pro individuální cestovatele je rozumnou příležitostí k ubytování buď malý kemp Ejn Gedi, nebo osada Neot HaKikar u jižního konce jezera. Tomáš Stingl

E, F, Z Zeměkoule je kvůli člověku každý rok o 2,2 procenta jasnější Planeta je rok od roku jasnější. Vyplývá to přinejmenším z analýzy snímků družice vybavené snímačem VIIRS. Podle vědců roste jas Země o 2,2 % ročně a nezpůsobuje jej pochopitelně žádný přírodní fenomén, ale noční umělé osvětlení.

16

Paradoxně za něj může masivní nasazování LED svítilen, které jsou sice vhodnější než staré sodíkové svítilny, díky jejich energetické a tedy i ekonomické úspoře nicméně státům a samosprávám zůstaly prostředky na osvětlení dalších oblastí, které se doposud utápěly ve tmě. Vzhledem k tomu, že družice nezaznamenává některé vlnové délky LED a obecně namodrale svítících světel třeba v dopravě, zvyšování jasu bude ve skutečnosti ještě mnohem silnější. Negativní dopady světelného smogu jsou předmětem relativně mladého výzkumu. Zabývá se jím třeba evropský projekt LoNNe (Loss of the Night Network), a i když média zpravidla citují jen naštvané astronomy, ozývají se i přírodovědci, podle kterých sílící noční osvětlení mate hmyz a další živočichy, a tak ovlivňuje celý ekosystém. Autor: Jakub Čížek - VTM.cz

E, Bi Na vnějších částech Mezinárodní vesmírné stanice byly nalezeny neznámé bakterie Vědci na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) objevili bakterie, které spokojeně obývají vnější části ruského segmentu orbitálního zařízení. Dosud neidentifikovaná forma života již byla odeslána na Zemi k analýze. „Při startu toho ISS modulu tam nebyly, což znamená, že přišly z vesmíru a usadily se podél vnějšího povrchu. Zatím probíhá jejich výzkum, ale zdá se, že nepředstavují žádné nebezpečí,“ řekl kosmonaut Anton Škaplerov ruské zpravodajské agentuře TASS. Vzhledem k nejednoznačnosti Škaplerových vyjádření nyní řada médií spekuluje o tom, že by se mohlo jednat o „první známý důkaz mimozemského života“. Jenže ve všech předchozích případech tohoto typu se nakonec ukázalo, že realita je jiná.

17

Ve vzorcích shromážděných během rozsáhlého experimentu v letech 2010 až 2016 byla sice nalezena řada mikroorganismů, ale všechny pocházely ze Země. Nabízí se samozřejmě otázka, jak se například jistý druh půdního mikrobu, který se obvykle vyskytuje na Madagaskaru, mohl dostat na ISS. Odpovědí by mohl být „ionosférický zdvih“ (ionosphere lift), při němž vzdušné proudy transportují hmotu do horní části zemské atmosféry. Za kontaminaci exteriéru ISS samozřejmě mohou být zodpovědní i lidé. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Z Sníh na Sahaře. Na poušti napadlo až 40 centimetrů Sněhové závěje se před několika dny objevily i na tak nepravděpodobném místě, jako je

saharská poušť. U města Ajn Sefra v Alžírsku napadlo místy až 40 centimetrů. V poslední

době to však přestává být neobvyklé, tamní rudé pískové duny pokryl sníh i loni a předloni.

Server Daily Mail připomíná, že letošní nadílka je třetí za posledních 37 let.

Sníh přinesla nedělní silná bouře. „Byli jsme opravdu překvapeni, když jsme zase viděli sníh.

Zůstal celý den a začal tát až kolem páté hodiny odpoledne,“ citoval server fotografa Karima

Bouchetatu.

V roce 2016 začal sníh v oblasti, které se říká „brána do pouště“, padat krátce po Vánocích

a v dopravě způsobil chaos. Bílé nadílky se město dočkalo i rok poté, loni už děti stavěly

sněhuláky a sjížděly zasněžené duny na saních.

Předtím v Ajn Sefře zaznamenali sníh naposledy 18. února 1979, to tam sněžilo zhruba půl

hodiny.

Zasněžené duny u města Ajn Sefra

FOTO: Social Media, Reuters

18

„Studený vzduch putoval z jihu Evropy směrem nad severní Afriku v důsledku vysokého

tlaku,“ informoval v úterý mluvčí meteorologické služby.

Ajn Sefra leží ve výšce tisíc metrů nad mořem, obklopuje je pohoří Atlas a v lednu se tam

teploty pohybují od šesti do 12 stupňů Celsia.

Novinky

E, Z

Oceány se dusí kvůli globálnímu oteplování, varují vědci Počet takzvaných mrtvých zón v oceánech, kde voda neobsahuje dostatek kyslíku,

a živočichové se tak v ní dusí a umírají, od roku 1950 vzrostl na desetinásobek. Na vině jsou

změny klimatu, konkrétně oteplování, protože čím je voda u hladiny teplejší, tím méně

kyslíku je schopna udržet. Vyplývá to ze studie Mezivládní oceánografické komise OSN.

„Nízká hladina kyslíku snižuje rozlohu oblastí v mořích a oceánech, kde mohou živočichové

nerušeně žít. Téměř všechno živé potřebuje ke svému životu kyslík. Pokud ho mají

živočichové ve svém prostředí nedostatek, omezuje to jejich růst, zvyšuje náchylnost

k různým chorobám a mění fungování potravního řetězce,” cituje server The Daily Mail

hlavní autorku studie Denisu Breitburgovou ze Smithsoniánského environmentálního

výzkumného centra ve Washingtonu.

„Abychom tento neblahý trend zvrátili, bylo by třeba dramaticky snížit emise skleníkových

plynů a zredukovat vypouštění nečistot a hnojiv do pobřežních vod,“ dodala Breitburgová.

Kyslík chybí i mimo mrtvé zóny

Problémy ale začínají už i mimo mrtvé zóny, tvrdí vědci. Už malý pokles obsahu kyslíku ve

vodě může u živočichů brzdit jejich růst, zhoršovat reprodukční schopnosti a vést k nemocem

či uhynutí.

Kde je málo kyslíku, tam se navíc ve větší míře uvolňují nebezpečné chemické látky, jako je

oxid dusičitý, což je skleníkový plyn až 300krát škodlivější než oxid uhličitý, a také toxický

sirovodík. Zatímco některým druhům se v mrtvých zónách daří, celková biodiverzita upadá.

Nebezpečné bujení řas problém zhoršuje

V pobřežních vodách způsobuje znečištění hnojivy a dalšími látkami rozsáhlé bujení řas. Ty

při svém rozkladu vysávají z vody další kyslík, a celý proces se ještě zrychluje.

Vědci varují, že je nutné soustředit se na důvody, proč se mrtvé zóny rozšiřují, aby se

neutěšený stav mohl zlepšit. Dokonalejší kanalizační systémy by mohly udržet nečistoty

mimo zdroje vody, čímž by se zlepšily podmínky i pro lidi. Snižování emisí z fosilních paliv

nejen pomáhá v boji proti změně klimatu, ale také lidem umožňuje dýchat čistší vzduch.

„Pokles oceánského kyslíku je jedním z nejvážnějších dopadů lidské činnosti na životní

prostředí. Je to ale problém, který je možné vyřešit. Zastavit změny klimatu by vyžadovalo

úsilí celého světa, ale i menší, lokální, změny mohou pomoci. Když si uvědomíte rozsah

změn, které by bylo potřeba udělat, může to být poněkud skličující. Nicméně je třeba to

udělat, kvůli záchraně našich oceánů a vlastně i celé planety,” dodala Breitburgová.

luk, Novinky

E, Bi, Z

Lední medvědy v Arktidě ohrožuje tání ledovců Turisté, kteří chtěli na lodi obdivovat ledové kraje ruské Arktidy, se nejprve domnívali, že na

pobřeží spatřili malé bloky ledu. Šlo však o 200 polárních medvědů hodujících na mrtvole

velryby. Takový obraz může fascinovat turisty, pro vědce je ale názorným důkazem

oteplování, jež mění přirozené prostředí zvířat, zvyšuje boj o potravu a přibližuje medvědy

k lidským obydlím, jak píše agentura AFP.

19

„Byli jsme všichni velmi překvapeni,“ poznamenal Alexander Gruzděv, ředitel přírodní

rezervace na Wrangelově ostrově na ruském Dálném východě, kde se konala medvědí

hostina.

Lední medvědi se shromáždili na břehu vody, aby se pustili do mrtvoly velryby, jež uvázla na

mělčině. Ve velké skupině medvědů bylo mnoho rodin a dvě samice následované osmi

medvíďaty. Taková podívaná se naskytne jen málokdy.

Medvědi se přibližují k vesnicím

Klimatické změny vyvolávají tání ledovců, což nutí populace ledních medvědů v Arktidě, aby

trávily více času na pevné zemi a nebezpečně se přibližovaly k vesnicím.

Wrangelův ostrov leží v Čukotském moři na severovýchodě Sibiře. Je tradičním místem, kde

lední medvědi od srpna do listopadu – po tání ledovců – odpočívají, a pak se vydávají na lov

tuleňů. Ostrov se rovněž považuje za hlavní zónu v celé Arktidě, kde se rodí medvíďata.

„Velryba je pro ně skutečným darem: je to několik tun potravy, tedy dost na několik měsíců,“

vysvětlil Gruzděv.

Omezené zdroje potravy

„Na Wrangelův ostrov se vydává stále více ledních medvědů, kteří tu kvůli tání ledovců tráví

v průměru o měsíc déle než před 20 lety,“ uvedl expert z americké Washingtonské univerzity

Eric Regehr.

Loni na podzim tu pozorovatelé napočítali 589 medvědů. To je neobyčejně vysoký počet,

podle Regehra jde o dvojnásobek dřívějších odhadů. Populace ledních medvědů v Čukotském

moři, které se dělí mezi Rusko a Spojené státy, je dle jeho slov zdravá.

To se však může změnit, pokud se bude prodlužovat doba, kterou medvědi tráví na pevné

zemi. Přestože tu mají některé zdroje potravy, jako jsou pižmoni, hlodavci či také tráva, nic

nemůže vynahradit energetický přísun z konzumace tuleňů, kteří jsou pro přežití medvědů

klíčoví.

„Lední medvědi jsou chytrá zvířata a mají schopnost adaptace, ale jejich počet, který dnes

máme v Arktidě, rozhodně nemůže žít na pevné zemi, protože tam je omezený prostor

a omezené zdroje potravy," upozornil Regehr.

Podle vědce je pohled na 200 ledních medvědů hodujících na mrtvole velryby jasnou

známkou toho, co nás čeká v budoucnosti – stále více medvědů bude trávit méně času v moři.

Z toho vyplývá nevyhnutelný konflikt ledních medvědů s obyvateli těchto krajů.

„Letos zahynuly stovky mrožů. Je možné, že je znepokojil nějaký predátor,“ doplnil

koordinátor ruského centra pro mořské savce Viktor Nikiforov. Některé mrtvoly mrožů

plavaly až k jedné vesnici, a to přilákalo lední medvědy, z nichž jeden podle Nikiforova rozbil

okno u jednoho domku.

Tanker nepotřeboval ledoborec

Větší úbytek ledových ploch lze pozorovat na celé planetě. Když zůstaneme v oblasti Arktidy,

je třeba připomenout, že ruský tanker se loni „prokousal” Arktidou díky oteplování poprvé

v historii bez potřeby použít ledoborec. Tanker úspěšně zdolal Severní ledový oceán,

z norského přístavu Hammerfest se do jihokorejského Porjongu dostal za pouhých 19 dní.

Švýcarské ledovce se od začátku předloňského října do konce loňského září zmenšily dle

údajů Švýcarské akademie přírodních věd nejvíce za posledních sto let měření. [Tání ledovců

v Asii může navíc vést až k nedostatku vody. Ledovce už totiž možná nebudou moci napájet

velké vodní toky jako Indus, Jang-c’-ťiang a Mekong, kterým pak hrozí vysychání.

Novinky, ČTK/AFP

20

E, Z

Brněnští vědci pomohli vyvrátit hypotézu ohledně ozónové díry Tým brněnských vědců z Ústavu přístrojové techniky (ÚPT) Akademie věd ČR vedený

Vilémem Nedělou provedl ve spolupráci s Dominikem Hegerem z Masarykovy univerzity

v Brně ojedinělé pozorování ledových vzorků pomocí speciálně upraveného elektronového

mikroskopu. Díky tomu vyvrátili hypotézu o roli takzvaných ledových květů při vzniku

slaných aerosolů v polárních oblastech a jejich vlivu na ničení ozónové vrstvy, která nás

chrání před ultrafialovým zářením.

Ve vědeckém světě se ledovými květy míní přírodní útvary, které za nízkých okolních teplot

vyrůstají z povrchu nově vytvořeného ledu. Nejčastěji je lze najít v polárních oblastech. Podle

ÚPT nevypadají jako to, co nám v zimě mráz kreslí na okna – mají jemnou strukturu, tvar

podobný listu kapradí a jsou až třikrát slanější než mořská voda.

Tak slané jsou proto, že do sebe dokáží z mořské vody nasávat sůl. Proto se považují za

důležitý zdroj slaných aerosolů v polárních oblastech.

Aerosol je obecně směs malých pevných či kapalných částic v plynu. První případ se

označuje jako dým, druhý jako mlha.

Ještě donedávna vědci předpokládali, že se křehké ledové květy rozpadají – a následně je vítr

unáší do atmosféry, kde se stávají významnou součástí chemických reakcí v atmosféře.

Například i takzvané bromové exploze.

Brom ničí ozón

„To, co jsme pro lepší představu nazvali bromovou explozí, je ve skutečnosti intenzivní

uvolňování bromu z mořské soli do atmosféry. Uvolněný brom ničí ozón. Slaný aerosol tak

velkou mírou přispívá k tvorbě polárních ozónových děr nad Arktidou a Antarktidou,“

vysvětlují vědci.

A to je přesně důvod, proč se zajímali o ledové květy. Existovalo totiž podezření, že na

počátku jsou nevinně vypadající přírodní útvary s takřka romantickým názvem – a na konci

ozónová díra.

Nedocházelo k rozpadu na slané mikročástice

Pro objasnění role ledových květů při vzniku slaných aerosolů nejprve brněnští vědci pod

vedením Dominika Hegera z Masarykovy univerzity připravili tyto ledové květy v laboratoři.

Tým Environmentální elektronové mikroskopie ÚPT v čele s Vilémem Nedělou pozoroval

jejich postupnou sublimaci (přímou přeměnu na páru) pomocí speciálního environmentálního

rastrovacího elektronového mikroskopu (EREM AQUASEM II).

Na rozdíl od předpokladu, že ledové květy jsou křehké a rozpadají se na množství malých

slaných částic, Nedělův tým prokázal opak. Ledové květy byly v mikroskopu flexibilní

a přilnavé, nedocházelo k jejich rozpadu na slané mikročástice.

„Z toho vyplývá, že ledové květy pravděpodobně nejsou přímým zdrojem slaných aerosolů

a důvodem pro vznik polárních ozónových děr,“ uvádějí odborníci.

Výsledky výzkumu mají velký význam pro environmentální modelování procesů v atmosféře,

což je zase specializace výzkumníka Xin Yangem z British Antarctic Survey s hlavním sídlem

v britském Cambridgi, který se na studii také podílel.

Mikroskop pracuje v podmínkách blízkých přírodě

Led je pro viditelné světlo průsvitný, proto je jeho pozorování v optickém mikroskopu

problematické. Mnohem lepšího kontrastu se dosahuje použitím rastrovacího elektronového

mikroskopu (REM). Běžný REM však pracuje za velmi nízkých tlaků, kdy se musí led

schladit na nízkou teplotu pod −120 °C, aby nedocházelo k jeho okamžité sublimaci.

21

Struktura „umělého sněhu“ vyrobeného stříkáním malých kapiček roztoku jodidu sodného do

tekutého dusíku v environmentálním rastrovacím elektronovém mikroskopu.

FOTO: ÚPT AV ČR

Vědci z ÚPT přestavěli a nově pro studium ledu upravili klasický elektronový mikroskop tak,

že vznikl unikátní environmentální rastrovací elektronový mikroskop (EREM) pojmenovaný

AQUASEM II.

Uzpůsoben je pro studium vzorků v podmínkách blízkých přirozenému prostředí. V případě

zkoumání ledu je to teplota těsně pod 0 °C v prostředí, které obsahuje určité množství vodní

páry jako v přírodě. Tlak plynů v komoře vzorku EREM může tedy být až miliónkrát vyšší

než u běžného elektronového mikroskopu.

Další předností je, že vzorky se mohou pozorovat v nativním (přirozeném, nezměněném)

stavu a není nutné je upravovat. Tyto experimenty jsou podle Akademie věd světově unikátní

a mají značný význam nejen pro pochopení vlastností ledu, ale také pro vývoj nových léků,

studium rostlin i malých živočichů, nebo dokonce pro výzkum prakticky všech elektricky

nevodivých materiálů.

Výsledky publikoval i prestižní vědecký časopis Atmospheric Chemistry and Physics.

fš, Novinky

E, Bi

Do medu z celého světa pronikly zbytky cizorodých látek O tom, že med příznivě ovlivňuje lidské zdraví, pochybuje jen málokdo. Už delší dobu se ví,

že hustá kapalina, vytvářená včelami medonosnými sběrem a zahušťováním sladkých šťáv,

především nektaru, vykazuje antibakteriální účinky. Proto většina mikroorganismů v něm

nedokáže žít, takže se med uchovávaný v uzavřených nádobách nezkazí, a to tisíce let. Studie

však ukázala, že ani med nemusí být ušetřen negativních dopadů působení člověka na životní

prostředí.

V souvislosti se stále rostoucí odolností (rezistencí) mikroorganismů vůči antibiotikům

uvedená vlastnost medu zajímá vědce čím dál víc.

Protože obsahuje zejména jednoduché cukry, působí med také jako okamžitý zdroj energie.

Na druhou stranu právě pro vysoký obsah sacharidů se jeho konzumace ve větším množství

nedoporučuje lidem, kteří chtějí zhubnout.

Ve včelím produktu nechybí hned několik důležitých vitamínů, různé bílkoviny a řada

důležitých prvků, jako je vápník, fosfor nebo draslík. Není divu, že se o něm často hovoří jako

22

o koktejlu životně důležitých a zdraví prospěšných látek. Lidé med využívají i při předcházení

nachlazení, rýmě a zánětům průdušek, často v kombinaci s bylinnými čaji.

Tři ze čtyř zkoumaných porcí medu obsahovaly v měřitelném množství alespoň jeden typ

neonikotinoidů.

Již zmiňovanými antibiotickými účinky med posiluje náš imunitní systém. Kromě toho

poslouží i při léčbě špatně se hojících poranění kůže, popálenin nebo omrzlin.

Nepřekvapí, že ročně se na světě prodá med v hodnotě 1,5 miliardy dolarů (32 miliard Kč).

Nicméně čerstvá studie ukázala, že ani med nemusí být ušetřen negativních dopadů působení

člověka na životní prostředí.

Na scénu se vracejí neonikotinoidy

O vlivu neonikotinoidů na život včel, čmeláků a dalších hmyzích opylovačů se již několikrát

psalo. Musíme ale přiznat, že některé výzkumy fakt, že neonikotonoidy hmyzím opylovačům

škodí, neprokázaly. „Zdá se, že výsledek ovlivňuje mnoho činitelů, jako je druh zkoumaného

hmyzu nebo plodiny,“ píše Daniel Cressey v časopise Nature.

Nový pohled na tuto problematiku přinášejí výsledky výzkumu koordinovaného Edwardem

Mitchellem z univerzity ve švýcarském Neuchatelu, otištěné ve vědeckém časopise Science.

Vědci šli na věc nikoli od lesa, ale od úlu. Švýcarští experti vyzvali návštěvníky neuchatelské

botanické zahrady, aby jim darovali pro další výzkum med nezakoupený v supermarketech či

jiných obchodech. Dobrovolníci získali přímo od místních včelařů v letech 2012–2016

celkem 198 vzorků medu.

Ukázky pocházely nejen ze zemí, které patří ve světovém měřítku mezi jeho největší výrobce

nebo vývozce, jako jsou Čína, Turecko, USA, Rusko, Ukrajina či Nový Zéland, ale také

z desítek dalších států, mezi nimi byla i Česká republika. V jednotlivých vzorcích odborníci

ze země helvétského kříže stanovili koncentrace pěti v zemědělské praxi běžně používaných

neonikotinoidů.

Výsledky laboratorních rozborů nevyznívají zrovna povzbudivě. Tři ze čtyř zkoumaných

porcí medu doslova z celého světa obsahovaly v měřitelném množství alespoň jeden typ

neonikotinoidů. Navíc polovina vyšetřovaných dávek medu v sobě měla více než jeden typ

uvedených látek na hubení škodlivého hmyzu (insekticidů).

Polovina vyšetřovaných dávek medu v sobě měla více než jeden typ uvedených látek na

hubení škodlivého hmyzu. Ilustrační foto

Nejvíce neonikotinoidů prokázali výzkumníci v medu ze Severní Ameriky, kde bylo

kontaminováno plných 86 procent vzorků. V Evropě si nejlépe vedl sladký včelí produkt

z Finska, severního Portugalska, jižního Španělska, severu Itálie, Makedonie a řeckých

ostrovů. Je ale nezbytné říci, že většina vzorků analyzované pochoutky pocházela z doby před

prosincem 2013, kdy v Evropské unii začal platit zákaz aplikace tří nejběžnějších

neonikotinoidů na kvetoucí rostliny po dobu dvou let.

Člověk není ohrožen

„Skutečnost, že skoro polovina vzorků obsahovala neonikotinoid v koncentraci, v níž může na

hmyzí opylovače působit jako nervový jed, nás překvapila,“ přiznává Mitchell.

„Lidé nám totiž na náš výzkum darovali med i z mnoha odlehlých oblastí včetně od pevniny

značně vzdálených ostrovů. Musíme totiž brát v úvahu, že i když jsou hladiny pesticidů

v medu velmi nízké, bavíme se o chemických látkách, které jsou mimořádně jedovaté. Ve

srovnání se známým dichlordifenyltrichloretanem (DDT) bývají čtyřtisíckrát až desetitisíckrát

jedovatější.“

Dobrou zprávou zůstává, že s výjimkou dvou vzorků nepřesahoval obsah neonikotinoidů

v medu z mnoha míst na naší planetě hodnoty, které připouštějí hygienické normy v Evropské

unii či USA.

23

„O vlivu neonikotinoidů na obratlovce včetně člověka ale toho příliš nevíme, takže

s naprostou jistotou nemůžeme říci, zda jsou dostatečně přísné,“ krčí rameny Mitchell.

Dokážou i zkratovat čmeláky. Ale jen výjimečně

Jako neonikotinoidy se označují synteticky vyráběné látky, po chemické stránce se podobající

nikotinu. Nikotin, silný jed, slouží rostlinám, a to nejen tabáku, ale i rajčatům a další zelenině,

na účinnou obranu proti živočichům, kteří by se jimi chtěli živit.

Ačkoliv se neonikotinoidy dostaly do praxe teprve v 80. letech 20. století, dnes představují

v celosvětovém měřítku nejen nejběžnější, ale také nejlevnější chemické sloučeniny pro

masové hubení škodlivého hmyzu, jako jsou kupř. mšice, v zemědělské výrobě. I přes nízkou

cenu tvoří celou třetinu globálního trhu s látkami na regulaci hospodářsky a epidemiologicky

závažného hmyzu, v současnosti jsou registrovány ve 120 zemích a ošetřují se jimi zejména

kukuřice, řepka olejka, bavlník a cukrová třtina.

I když se neonikotinoidy mohou rozprašovat nebo vpravovat do stonků či kmenů, nejčastěji se

jimi moří semena, takže je následně obsahují celé rostliny. Proto proniknou i do nektaru

a pylu ošetřených plodin. Jelikož jsou rozpustné ve vodě, mohou se ze semen dostat také do

půdy. Před zavedením do praxe se testoval jejich vliv jak na hmyzí opylovače, tak na lidské

zdraví a podle výrobců byly shledány bezpečnými. Nicméně u včel, čmeláků a jiného hmyzu

mohou v určitých koncentracích poškozovat jejich nervovou soustavu tak, že ji vybudí

a neustále udržují v činnosti – zkratují ji. Nakonec včela nebo jiný opylovač uhyne.

Předpokládá se, že v nejbližší době rozhodnou politici o možném omezení používání

neonikotinoidů jak v Evropské unii, tak USA.

Jan Plesník, Právo

E, F, Bi

Nová elektrárna bude vyrábět čistou energii z kravského hnoje Japonská automobilka Toyota hodlá v Kalifornii vybudovat elektrárnu, v níž bude plynný metan z kravského hnoje přeměňován na vodu, elektřinu a vodík. Tzv. Tri-Gen Project byl představen na autosalonu v Los Angeles. Dotyčná elektrárna by měla být uvedena do provozu přibližně v roce 2020. Toyota očekává, že bude schopna každý den poskytnout dostatek energie pro napájení 2350 průměrných domácností a dostatek paliva pro provoz 1500 vozidel poháněných vodíkem. Jinými slovy, toto zařízení by mělo vyrábět 2,35 MW elektřiny a 1,2 tuny vodíku denně. „Naše společnost rozumí obrovskému potenciálu snížení emisí a zlepšení společnosti,“ komentoval to Doug Murtha z Toyoty. Připomeňme, že Toyota intenzivně investuje do své technologie vodíkových palivových článků. Ty jsou používány v sedanech Mirai i nových nákladních automobilech (Project Portal). „Ekologicky smýšlející motoristé nové a čistší způsoby dopravy. Vozidla využívající palivové články Mirai společně s našimi dalšími vozidly poháněnými alternativními palivy pomáhají na tuto poptávku reagovat, aby zajistila lepší budoucnost,“ uvedla automobilka. Do roku 2040 chce Toyota úplně zastavit výrobu tradičních spalovacích motorů a do roku 2050 snížit emise uhlíku o celých 90%. Její úsilí by mohlo urychlit posun k dopravním prostředkům, které budou šetrnější vůči životnímu prostředí. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

24

E, F Nová čínská solární elektrárna vypadá jako gigantická panda

China Merchants New Energy Group ve městské prefektuře Ta-tchung nedávno vybudovala novou solární elektrárnu. Na tom by ještě nebylo nic tak zajímavého, kdyby ovšem výsledné dílo nevypadalo jako gigantická panda. Tato originální elektrárna o rozloze 248 akrů již začala dodávat proud do sítě v severozápadní Číně. V dohledné době navíc dostane kamarádku – druhá „panda“ by měla být postavena ještě do konce letošního roku. Po svém kompletním dokončení bude tzv. Panda Power Plant schopna vyprodukovat 3,2 miliardy kilowatthodin sluneční energie za 25 let. Tím odpadne nutnost spálit cca milion tun uhlí, což sníží emise uhlíku o 2,74 milionu tun. Dotyčný produkt, který je výsledkem spolupráce mezi China Merchants New Energy Group a United Nations Development Program (UNDP), si mimo jiné si klade za cíl zvýšit povědomí mladých Číňanů o čisté energii. Obě skupiny podle dostupných informací doufají, že v příštích pěti letech v Číně vybudují další „pandí“ elektrárny. Jak se vám tenhle nápad zamlouvá? Autor: Jiří Černý - VTM.cz

25

E, F Největší plovoucí solární elektrárna na světě je online Největší plovoucí solární elektrárna na světě se nachází v Čína• ZDROJ: Sungrow Power Supply Jiří Černý - VTM.cz

E, F, Z, ON V Brooklynu se schyluje k energetické revoluci. Newyorčané by si mohli navzájem prodávat elektřinu Soukromé solární elektrárny na střechách domů jsou rok od roku dostupnější, a tak je dle mnohých jen otázkou času, kdy i tuto oblast zasáhne fenomén sdílené ekonomiky. Zatímco dnes taková elektrárna dodává energii svému majiteli a přebytek může mířit do sítě velkého poskytovatele, v USA i v Evropě se experimentuje s přímým prodejem elektřiny mezi majitelem solárního panelu a zájemcem třeba o pár ulic dál (pochopitelně skrze elektrickou sít existujícího dodavatele). Přesně o to se pokouší třeba newyorská společnost LO3 Energy, která provozuje maličký a zatím spíše experimentální Brooklyn Microgrid – síť domů s fotovoltaikou na střeše. V rámci této sítě nyní připravuje systém TransActive Grid, který by měl nabízet jakýsi aukční systém postavený na technologii blockchainu – obří sdílené databázi transakcí, kterou používají i kryptoměny jako Bitcoin a další. Princip je docela prostý. Zájemce o energii si zvolí cenu, za kterou chce elektřinou nakoupit a drobní výrobci elektřiny zase to, za kolik ji chtějí nabízet. Pokud dojde ke shodě, transakce se zapíše do blockchainu a LO3Energy tento obchod uskuteční skrze některého z prostředníků – běžné energetické společnosti. Podobný systém by mohl odstartovat úplně nový a bleskový nákup elektřiny a dalších energií od drobných výrobců, kdy by si zájemci mohli nakupovat elektřinu čistě dle svých vlastních potřeb a bez nutnosti uzavírat dlouhodobé kontrakty s některým z velkých poskytovatelů. TransActive Grid je mladý projekt ve velmi raném stádiu, nicméně že se nejedná jen o exotický výstřelek, dokládají podobné projekty třeba z Německa a Dánska s dostatečně liberálními trhy, které to vůbec umožňují.

26

Autor: Jakub Čížek - VTM.cz

E, Bi Unikátní moment. Do přírody východních Čech se po 7 tisících

letech vrátili divocí koně

Přírodní památka Na Plachtě v Hradci Králové v sobotu dopoledne získala nové obyvatele.

Ochránci přírody tam přivezli zatím čtyřhlavé stádo divokých koní, kteří budou pomáhat s

péčí o část přírodní památky. Druhé stádo se usídlilo nedaleko Jaroměře. Divocí koně se na

východ Čech vrátili takřka po 7 tisících letech. Článek

Zvířata jsou nejbližšími potomky divokého koně, který byl ve střední Evropě vyhuben.

Čtveřice, která se v Hradci Králové usídlila, pochází ze zakládajícího stáda usazeného v

Milovicích. Jde o koně původem z anglického Exmooru.

Přírodní památka Na Plachtě se tak stala terpve druhým místem v zemi, kde lidé tato zvířata

chovají. Třetí stádo se pak usídlilo na Josefovských loukách u Jaroměře, kam je ochránci

přivezli jen chvíli poté, co je vyložili v Hradci. Na obou místech jim je k dispozici zhruba

desetihektarová ohrada. Pro hradeckou přírodní památku budou divocí koně vekým přínosem,

protože budou ochráncům pomáhat o ni pečovat. „Tito koně spásají i méně výživné traviny,

kterými třeba jiné zvíře pohrdne,” vysvětluje ochránce přírody David Číp z organizace Jaro

Jaroměř, který je jedním ze spoluautorů projektu. Tím, že budou spásat některé traviny,

pomohou udržet řadu druhů vzácného hmyzu či motýlů, kvůli nimž je přírodní památka tak

vzácná.

Ohradníky budou koně chránit nejen před tím, aby se dostali tam, kam nemají, ale především

před lidmi, jichž celoročně na přírodní památku přicházejí desetitisíce. „Pro návštěvníky

máme takové pravidlo tří: nekrmit, nehladit, držet psa na vodítku,” apeluje na návštěvníky

Číp a jako příklad dává nedávný případ z Milovic, kdy jedna z klisen uhynula poté, co snědla

něco od návštěvníků.

Návrat koní do východočeské přírody připravovali ochránci zhruba tři čtvrtě roku.

27

E, Z, F Globální oteplování: planeta ročně pohltí energii 91 tisíc temelínských reaktorů Loňský rok byl globálně třetí nejteplejší rok za dobu, co se sbírají data o průměrné teplotě vzduchu. Jenže když se odečte vliv klimatického jevu El Nino, který dokáže globální teplotní průměr zvednout až o dvě desetiny stupně, tak byl rok 2017 vůbec nejteplejším. Proti průměru z let 1981 až 2010 byla teplota vzduchu o 0,38 stupně vyšší. Necelé čtyři desetiny stupně vypadají jako malichernost. I takto titěrné oteplení je ale ve skutečnosti důsledkem nepředstavitelného množství energie, kterou Země jako gigantický akumulátor musela vstřebat. Mezinárodní klimatický panel vědců spočítal, že od roku 1993 do roku 2010 se vlivem silnějšího skleníkového efektu zvýšila energie nahromaděná v oceánech, pevnině a atmosféře o 163 zettajoulů. Toto podivné číslo představuje 45 milionů terawatthodin energie. Jinými slovy Země za sedmnáct let akumulovala tolik energie, kolik by celému lidstvu stačilo při současné spotřebě 281 let. Každý rok přibylo ve vodě a vzduchu tolik tepelné energie, kolik zvládne vyrobit 91 tisíc temelínských jaderných reaktorů. Energetická kapacita tohoto ročního přírůstků je 44krát vyšší než je instalovaný výkon všech světových elektráren. Naprostá většina, přesně 93 procent z energie, kterou si Země uchovává, končí v oceánech. V hloubce do 700 metrů se uloží 64 procent z nadbytečné energie. Tři procenta se spotřebují na tání ledovců, tři procenta se promítnou do oteplení pevniny a jen jedno procento se uloží v atmosféře. Údaje amerického Národního úřadu pro oceány a atmosféru ukazují, že od roku 2010 se v oceánech do hloubky dvou kilometrů akumulovalo dalších 100 zettajoulů nadbytečné energie. Z takto nabitého akumulátoru by lidstvo dokázalo vyžít 175 let. Zdaleka nejde jen o výpočetní fyzikální cvičení. Vyšší teplota povrchové vody v oceánech ohřívá i okolní vzduch. Více energie v oceánech má za následek třeba silnější hurikány a tajfuny, které způsobí větší škody. Extrémnější budou i další klimatické jevy jako třeba zmiňované El Nino, při němž dávají v centrálním Pacifiku do pohybu masy teplé vody ze západu směrem na východ. „Po silném El Nino vyskočí průměrné teploty nad dlouhodobý průměr a po dvou až třech letech se k tomuto průměru zase vrátí,“ vysvětluje Jan Stryhal z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd. Jenže tento průměr pořád roste. Ředitel britského meteorologického úřadu UK Met Office Peter Stott pro BBC uvedl, že teplota v roce 2017 byla mimořádně vysoká vzhledem k tomu, že El Nino už odeznělo a svět naopak čeká chladnější období spojené s opačným jevem La Nina. „Ukazuje to, že význam největšího přírodního faktoru ovlivňujícího klima klesá kvůli lidské činnosti, především emisím oxidu uhličitého,“ dodává Stott. Podle údajů britských meteorologů byla loňská průměrná teplota o 0,99 stupně vyšší než dlouhodobý průměr za období let 1850 až 1900. „Trend jednoznačně směřuje vzhůru. Sedmnáct z osmnácti nejteplejších roků jsme zaznamenali v tomto století,“ říká generální tajemní Světové meteorologické organizace Petteri Taalas. Nejvíce se oteplují arktické oblasti, což se projeví zvyšováním hladin moří a většími výkyvy počasí v různých částech světa. Jan Stuchlík

28

E, Z Rostoucí hladina oceánů zaplaví americká města již během pár desítek let, varuje studie Nová vědecká studie jmenuje ta americká města, která ještě v tomto století postihnou problémy kvůli zvyšující se hladině oceánů. Na dvě stovky míst podle ní nebudou bez problémů obyvatelná již za 15 až 20 let. Vážným potížím budou za několik desetiletí čelit také New York, Boston, Miami i San Francisco. Studie, kterou vydala Unie znepokojených vědců pod názvem „Když rostoucí hladiny moří zasáhnou domovy“, upozorňuje na hrozbu zatopení mnoha amerických pobřežních měst včetně známých metropolí do roku 2100. Řada z těchto míst přitom může čelit vážným problémům už za 15 let. Budoucí potíže by mohlo výrazně zmírnit striktní dodržování podmínek pařížské klimatické dohody. Analýza jmenuje stovky měst, která čeká v následujících letech zaplavení, přičemž „zaplavení“ je definováno jako stav, při kterém daná oblast čelí alespoň 26 povodním ročně, tedy v průměru jedněm povodním za dva týdny. Nejedná se přitom o nejkatastrofičtější scénář. Studie počítá se třemi různými variantami. Nejtragičtější z nich bere v úvahu kontinuální zvyšování emisí oxidu uhličitého až do roku 2100, které by vedlo k rychlému tání ledovců a nárůstu hladiny moře do konce století o téměř dva metry. Při takovém scénáři by voda do roku 2100 zaplavila v USA okolo 670 míst včetně 60 procent všech přímořských oblastí na východě USA a na pobřeží Mexického zálivu. Ani prostřední scénář nevyznívá pro Spojené státy nikterak pozitivně. Pokud lidstvo začne emise globálně snižovat až po roce 2050, hladina moře vzroste o zhruba 1,2 metru a také zaplaví do konce století stovky oblastí. V obou případech čekají problémy už v roce 2035 necelé dvě stovky pobřežních oblastí, stovka z nich uvidí svou půdu ze čtvrtiny zatopenou. Podle studie pak do roku 2100 zasáhne tento osud okolo padesátky velkých amerických měst, mezi nimiž najdeme Boston, Miami, čtyři z pěti čtvrtí New Yorku a dokonce i města na západním pobřeží USA - San Francisco a Los Angeles. Miami na Floridě trpí opakovanými záplavami již nyní a město muselo utratit miliony dolarů na zmírnění jejích následků. A to nedosáhlo zatím ani desetiprocentního prahu zaplavení, jak je ve zprávě definováno. „Většina povodní v pobřežních oblastech je již dnes, kvůli rostoucí hladině moří, mimo přirozenou rovnováhu. Tento důležitý výzkum dokazuje, že se situace může brzy ještě výrazně zhoršit, a to pro mnoho lidí,“ řekl v reakci na studii pro CNN viceprezident pro hladinu moře a klimatické dopady neziskové zpravodajské organizace Climate Central Benjamin Strauss. Opatření proti záplavám, která města mohou učinit, budou přitom velmi drahá, dočasná a nemusí fungovat vždy a všude, říka studie. Spolehlivým řešením situace je tak podle studie jen okamžitě začít snižovat emise oxidu uhličitého, což od svých signatářů očekává i pařížská klimatická dohoda. Razantní krok by mohl do budoucna uchránit téměř 400 amerických pobřežních oblastí včetně padesátky velkých amerických měst před chronickými záplavami, které je do roku 2100 jinak čekají. Od pařížské dohody přitom právě Spojené státy americké na základě rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa odstoupily letos v červnu, přestože dalších 194 států světa se k dodržování podmínek dohody hlásí.

29

Cílem této dohody je udržení globálního oteplování co neblíže hranici 1,5 stupně Celsia ve srovnání s předindustriální érou. Dosažení tohoto cíle však může být výrazně ohroženo, protože USA je vedle Číny a Indie jedním z největší producentů skleníkových plynů na světě. Autor: Aneta Ščotková

E, F, Bi, Z Jak ulevit městům plným smogu? Al Gore sází na elektrické skútry Charakteristickým výjevem měst jihovýchodní Asie by již nemusel být smog. V oblasti se chce totiž výrazněji prosadit tchaj-wanský start-up vyrábějící městské elektrické skútry. Investoval do něj i bývalý americký viceprezident Al Gore. Tchaj-wanský start-up Gogoro před třemi lety začal s prodejem elektrických skútrů na domácí půdě. Ve svých plánech je ale ambicióznější a přesahují hranice Tchwaj-wanu. Vedení Gogoro si momentálně rozmýšlí postup své expanze. První zahraničním městem, kde by se elektrické skútry mohly objevit, je třeba filipínská Manila. V jiných zemích skútr koupit nelze, pronajmout si jej ale mohou motoristé v Paříži nebo Berlíně. Tyto skútry nicméně mohou být jedním z řešení ekologických problémů smogem znečištěných velkoměst. Těch se v jihovýchodní Asii nachází víc než dost, jejich výrobci tedy o využití svého produktu příliš nepochybují. Na světě se prodá 50 milionů jednostopých vozidel za rok. To je velké množství lidí pohybujících se na dvou kolech, které musí přejít na elektřinu,“ řekl agentuře Bloomberg šéf společnosti Horace Luke. Start-up získal od investorů 300 milionů dolarů. Jedním z nich je i společnost Generation Investment Management bývalého amerického viceprezidenta z éry Billa Clintona a pozdějšího prezidentského kandidáta Ala Gorea, která se specializuje na trvale udržitelné projekty. Demokratický politik již tehdy kladl důraz na otázky životního prostředí. Hodnota start-upu se nyní podle zdrojů agentury Bloomberg pohybuje kolem 800 milionů dolarů. Karel Pučelík

------------------------------------------------------------------------------------------

Bi

Bakterie odolávají léčivému nanostříbru, vědci v Olomouci umějí

tuto vlastnost zrušit Vědci z Univerzity Palackého (UP) v Olomouci zjistili, jak funguje obranný mechanismus

bakterií vůči nanočásticím stříbra, které se používají v antibakteriální léčbě. Zároveň přišli na

to, jak odolnosti bakterií vůči nanostříbru zabránit. Může to mít podle nich stěžejní význam

při řešení globální antibiotické krize.

K nanočásticím stříbra se upíná v posledních letech pozornost chemiků, mikrobiologů

a lékařů, a to v souvislosti se vzrůstající odolností bakterií vůči antibiotikům a hrozící ztrátě

schopnosti léčit bakteriální infekce.

Dosud však vědci ani lékaři neznali odpověď na otázku, zda si bakterie dokážou vytvořit

rezistenci (odolnost) vůči opakovanému používání nanostříbra, jako je tomu u antibiotik. Až

výzkumníci v Olomouci přišli na to, že bakterie mohou být vůči nanostříbru skutečně odolné.

30

Bakterie se nanostříbru brání tím, že produkují speciální protein flagelin, který z nanočástic

stříbra postupně vytvoří shluky, až nakonec ztratí antibakteriální vlastnosti.

Pomohou látky z granátového jablka

„Zjistili jsme, že odolnost bakterií vůči nanočásticím stříbra není podmíněna genetickými

změnami, což je velmi důležité. Obranný mechanismus bakterií tak lze poměrně snadno

porazit pomocí některých přírodních látek,“ uvedl generální ředitel Regionálního centra

pokročilých technologií a materiálů (RCPTM) UP Radek Zbořil.

Znázornění mechanismu rezistence bakterií vůči nanočásticím stříbra.

FOTO: RCPTM

„Rezistenci lze poměrně snadno překonat přidáním látek, které potlačují tvorbu a uvolňování

flagelinu. Ty jsou obsaženy například v extraktu z granátového jablka. Pokud se takový

extrakt aplikuje společně s nanočásticemi stříbra, bakterie netvoří flagelin, čímž ztratí

odolnost vůči účinkům nanočástic stříbra,“ dodal Libor Kvítek z RCPTM.

Těžký boj s infekcemi

Objev vědců z olomouckého RCPTM může podle přednosty Ústavu mikrobiologie Lékařské

fakulty Univerzity Palackého Milana Koláře usnadnit stále těžší boj lékařů s bakteriálními

infekcemi, na které přestávají zabírat antibiotika.

„Ročně umírají stovky tisíc lidí kvůli snížené účinnosti antibiotik na bakterie, které jsou

geneticky pozměněny tak, že jim léky neublíží. Rezistence bakterií je už natolik výrazná, že

nám často zbývají k dispozici jedno či dvě antibiotika, která můžeme aplikovat. Přitom však

mnohdy nejde o nejvhodnější typy antibiotik,“ připomněl Kolář.

Nanostříbro by podle něj mohlo být do budoucna účinnou zbraní proti schopnosti bakterií

adaptovat se na nové podmínky. Zvláště když tým vědců z Olomouce již dříve prokázal, že

nanostříbro může antibiotikům, která již sama o sobě přestávají být účinná, vrátit sílu.

Vědci už mimo jiné vyvinuli technologii chráněnou evropským i americkým patentem, která

dovoluje ukotvit nanočástice stříbra na různých materiálech včetně plastů, kovů či textilií.

„Taková antimikrobiální úprava povrchů brání tvorbě bakteriálních filmů a o její využití už

projevila zájem řada firem v Evropě,“ dodal Zbořil.

Miloslav Hradil, Právo

31

Bi

Anestetika působí nejen na zvířata, ale i na rostliny Co se stane, když rostlinám podáte nějaké anestetikum? Tato otázka na první pohled vypadá nesmyslně – například od takové ředkvičky lze jen těžko očekávat, že usne. Jenže už před mnoha desetiletími vědci přišli na to, že diethylether (éter) působí na rostliny podobně jako na pacienty, kteří ho dostávali během chirurgických zákroků. Slavný francouzský fyziolog Claude Bernard proto dospěl k závěru, že rostliny a zvířata sdílejí jakousi společnou „biologickou esenci“, kterou anestetika mohou narušit. V rámci nové studie japonští a evropští odborníci pracovali s několika vybranými rostlinami, které dokážou provádět velmi rychlé pohyby. A výsledky jsou opravdu zajímavé. Citlivka stydlivá (Mimosa pudica) dostala svůj název proto, že v reakci na dotykové podněty uzavírá své listy. Po dávce éteru však tuto schopnost ztratila a po dobu cca 7 hodin byla naprosto nehybná. V podstatě stejně na ní působil také roztok lidokainu. Mucholapce podivné (Dionaea muscipula) zase éter vyřadil z provozu její past – v tomto případě však jen na 15 minut. Podobně dopadla i masožravka rosnatka kapská (Drosera capensis), která chytá hmyz pomocí tzv. tentakulí na listech. Předpokládá se, že důvod, proč mají anestetika na rostliny výše popsaný účinek, má něco společného s inhibicí akčních potenciálů. Ta zabraňuje elektrickým impulzům, které napomáhají správnému fungování biologických systémů. „Bioelektřina a akční potenciály oživují nejen lidi a zvířata, ale i rostliny,“ vysvětlují výzkumníci. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

Bi, Ch S bakteriální rezistencí k antibiotikům by si mohly poradit syntetické molekuly Rezistence bakterií vůči antibiotikům je vážným globálním problémem, který se podle Světové zdravotnické organizace navíc rychle zhoršuje. Odborníci z kanadské Université de Montréal nyní oznámili, že možná nalezli další potenciální řešení. Konkrétně jde o speciální chemické molekuly zabraňující přenosu plazmidů mezi bakteriemi. Tyto fragmenty DNA mohou obsahovat geny kódující proteiny, jenž bakterie činí odolné vůči působení léků. Vědci zkoumali soubor malých chemických molekul, aby objevily ty, které se vážou na TraE – protein klíčový pro transfer plazmidů. Díky rentgenové krystalografii identifikovali přesné vazebné místo těchto molekul na TraE. A informace o vazebném místě jim umožnily navrhnout silnější vazebné molekuly, které nakonec přenos nebezpečných plazmidů zredukovaly. „Jiné plazmidy mají podobné proteiny, některé mají odlišné proteiny, ale myslím si, že hodnota naší studie na TraE spočívá v tom, že díky znalosti molekulární struktury těchto proteinů můžeme navrhnout metody, které by jejich funkci inhibovaly,“ uvedl Christian Baron, proděkan pro výzkum a vývoj na lékařské fakultě Université de Montréal. Ze zprávy nazvané Review on Antimicrobial Resistance, kterou třemi lety zveřejnila zvláštní britská komise, plyne, že do roku 2050 by bakterie rezistentní na antibiotika mohly zabít přibližně 10 milionů lidí. Výše uvedený odhad je poměrně realistický, protože podle Centers for Disease Control

32

and Prevention (CDC) dotyčné bakterie jen v USA každý rok infikují 2 miliony lidí a nejméně 23 000 těchto případů je smrtelných. Není tedy divu, že na této problematice usilovně pracuje mnoho různých vědeckých týmů z celého světa. Autor: Jiří Černý - VTM.cz

E, Bi Před sto lety plošně udeřila „černá smrt“ Byla rychlá a smrtící: epidemie španělské chřipky, jež vypukla v obřím měřítku právě před sto

lety v roce 1918, zasáhla lidi tak tvrdě jako žádná jiná moderní metla. A měla mnohem víc

obětí než ještě probíhající první světová válka.

Lidé kvůli epidemii houfně umírali – zejména na podzim toho roku. Ve třech vlnách této

chřipky zemřelo podle různých odhadů 27 až 50 miliónů pacientů. Některé zdroje dokonce

soudí, že do roku 1920 mrtvých až 100 miliónů – desetkrát víc než padlých za celou válku.

Jen v tehdejším Německu se podle jedné studie stalo obětí chřipky na 426 000 lidí.

„V současném zdravotním systému by to bylo neúnosné, prakticky nepředstavitelné,“ řekla

Silke Budaová, expertka na chřipku z berlínského Institutu Roberta Kocha.

Modrá kůže a rychlý konec

Přitom podle berlínského historika a lékaře Wilfrieda Witteho, který španělskou chřipku

zkoumal, začalo vše poměrně nevinně.

Během první infekční vlny na počátku roku 1918 sice onemocnělo mnoho lidí, ale poměrně

málo jich zemřelo. Jenže na podzim přišla další, už smrtící vlna. Nákaza se šířila zejména

v místech větší koncentrace lidí – při náborech vojáků, ve vojenských či zajateckých táborech.

„Většina nemocných zemřela na akutní selhání plic. Šlo to opravdu rychle,“ řekl Witte.

Lékaři sledující oběti viděli určité podobnosti. Patřilo k nim nejen to, že nemoc neobvykle

často zabíjela zdánlivě silné pacienty ve věku 20 až 40 let. Jejich kůže měla často

tmavomodrou až načernalou barvu, podle Witteho příznak nedostatku kyslíku. Kvůli téměř

černé pleti zesnulých ožívaly vzpomínky na epidemie moru, zvaného „černá smrt“.

Polní nemocnice pro nemocné španělskou chřipkou na americké vojenské základně Funston

v Kansasu v roce 1918.

FOTO: Profimedia.cz

Chřipkou onemocněl i španělský král, což bylo jedním z důvodů, proč nemoc vstoupila do

dějin právě jako „španělská chřipka“. Je však téměř jisté, že z Pyrenejského poloostrova

nepocházela.

Podle Witteho se španělská chřipka objevila nejdříve mezi studenty a vojáky v americkém

Kansasu. S osazenstvem válečných lodí doputoval vražedný virus do Evropy a pak i do

dalších částí světa. Nákaza se šířila kapénkami při kašli nebo kýchání. Doboví lékaři ale

33

netušili, co nemoc způsobuje. Jen spekulovali o „bakteriích chřipky“. Až v roce 1933 se

ukázalo, že nemoc způsobují viry.

Británii zatápí epidemie i nyní

Od objevu viru chřipky uplynulo již téměř 85 let. K dispozici jsou nyní léky a očkování

i zdravotní systémy, které v roce 1918 neexistovaly. Přesto nemoc dokáže znovu a znovu

vyvolávat zdravotní krize – jak to právě nyní zažívá třeba Británie. I tamní úřady přiznávají,

že kvůli náporu nemocných chřipkou je zdravotní systém na pokraji zhroucení. Podle deníku

The Guardian byly do konce ledna zrušeny všechny neakutní operace. Počkat si prý bude

muset na 55 tisíc lidí. Nyní se tedy operuje jen rakovina a případy, kdy jde o život.

Dočasně byly zrušeny pokuty za společné umístění mužů a žen v nemocnici. Jeden z lékařů se

veřejně omlouval za „podmínky jako ze třetího světa“, jež nyní kvůli návalu pacientů

v nemocnicích panují.

Nemocní dlouhé hodiny čekají na vyšetření, lékaři musejí ordinovat i na chodbách. Saniťáci

jsou tak přetíženi, že jedna z nemocnic sáhla k taxidopravě pacientů. „V oboru pracuji 34 let,

ale nikdy jsem nic takového nezažila,“ přiznala Tracy Bullocková, šéfka nadačního trustu,

pod nějž spadají nemocnice na severozápadě Anglie. „Situace je momentálně taková, že tak

hroznou jsem ještě nezažil,“ dodal podle serveru The Huffington Post i doktor Nick Scriven,

šéf Sdružení pro akutní medicínu.

mcm, DPA, Právo

Bi, D

V Izraeli objevili nejstarší lidské ostatky mimo Afriku Zbytek čelisti se sedmi zuby objevili v izraelské jeskyni tamní vědci, podle nich to může

přepsat historii lidstva. Proč? Má totiž jít o nejstarší pozůstatky rodu Homo sapiens, které se

našly mimo africký kontinent. Naznačuje to, že lidský druh se začal stěhovat z Afriky dříve,

než jsme si dosud mysleli. Stáří fosilie odhadují výzkumníci na 177 až 194 tisíc let.

Izraelci s novým objevem přišli minulý týden, po téměř 16 letech studie čelisti. Nalezené

zuby nesou podle nich společné znaky pro druh Homo sapiens (člověk rozumný). které se

nevyskytují u jiných blízkých lidských příbuzných z dané doby před více než 170 tisíci lety,

a to včetně neandertálců.

Fosilie levé části horní čelisti mladého dospělého (pohlaví zůstává nejasné) pochází z jeskyně

Misliya v pohoří Karmel na severu země, zhruba 12 kilometrů jižně od přístavního města

Haifa. V jeskyni byly nalezeny i různé důmyslné nástroje a kosti zvířat. Její dávní obyvatelé

byli zřejmě kočovnými lovci.

Migrace dříve, jinudy a častěji

Objev s velkou pravděpodobností posouvá začátek migrace Homo sapiens z Afriky 100 tisíc

let do minulosti. Podle dlouhodobého vědeckého konsenzu se moderní lidé objevili v Africe

asi před 200 tisíci lety a na další kontinenty se začali šířit před 60 tisíci lety.

Jenže loňský objev pozůstatků lidí v Maroku dokazuje přítomnost druhu Homo sapiens na

tomto území na severozápadě Afriky už před 300 tisíci lety.

A posunutá je dle badatelů i doba, kdy se náš druh poprvé vydal z Afriky osídlit další kouty

světa.

Až dosud nejstarší nálezy Homo sapiens mimo Afriku pocházely rovněž ze dvou jeskynních

míst v Izraeli, včetně jednoho také v pohoří Karmel, staré 90 až 120 tisíc let.

„Nový objev podporuje myšlenku, že lidé migrovali z Afriky přes severní cestu, údolí Nilu

a východní pobřeží Středozemního moře, nikoli jižní trasou přes úžinu Bab-al-Mandab, jižní

pobřeží Saúdské Arábie, indický subkontinent a východ Asie,“ uvedl dle agentury Reuters

paleoantropolog Israel Hershkovitz z Telavivské univerzity, který novou studii vedl.

34

„Je to vzrušující objev, který potvrzuje další možnosti chápání stěhování člověka z Afriky,“

dodal Rolf Quam z Univerzity Binghamton v americkém státě New York, spoluautor této

studie, publikované minulý týden v odborném časopise Science.

Nalezení různých zkamenělin a prováděné genetické výzkumy tak posouvají migraci z jižního

kontinentu do období před 220 tisíci lety, ale nejspíše ještě dříve. Nabízí se i teorie, že

migračních vln z Afriky bylo více – a naši předchůdci odtamtud několikrát odcházeli a zase se

vraceli.

Moderní Homo sapiens se tedy začal dle posledních zjištění vyvíjet před 300 tisíci roky.

Člověk dnešního typu Homo sapiens sapiens před 45 tisíci lety. Hershkovitz nicméně věří, že

Homo sapiens mohl vzniknout už před půlmiliónem let.

fš, Novinky

Bi

Jak se z velryb stali obři Popisujeme-li něco opravdu velkého, říkáme, že je to „jako slon“. Charizmatičtí chobotnatci

jsou se svými čtyřmi tunami ale jen prckové – tolik váží pouhý jazyk plejtváka obrovského

(Balaenoptera musculus).

Tlama plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus) pojme najednou až 40 tun vody s

krilem.

FOTO: Profimedia.cz

pondělí 1. ledna 2018, 15:40

Tento mořský savec, označovaný také jako modrá velryba, dosahuje hmotnosti těsně pod dvě

stě tun. Je nejtěžším tvorem, jaký se na naší Zemi vyskytoval. Není ovšem největší ve smyslu

délky – až o sedm metrů víc může měřit hlubokomořský žahavec trubýš pochybný (Praya

dubia).

Jedná se sice o kolonii, ale funguje jako celek a dorůstá do úctyhodných 40 metrů. Delší byli

zřejmě i sauropodní dinosauři, kteří měli podle odhadů dorůstat do délky kolem 40 metrů. Pro

nás jsou ale velryby ty opravdu nej.

Moderní velryby se rychle vyvinuly do druhově bohaté škály.

Mezi biology se velikost velryb vysvětlovala dvěma teoriemi. Podle jedné jde o výsledek

evoluční výhody velkých živočichů, kteří mají větší šanci nestát se potravou predátorů. Je to

svým způsobem modifikace opačné možnosti, známé rovněž z oceánů – čím menší rybka ve

velkém hejnu, tím spíš se neocitne v tlamě dravce.

Druhá teorie o obřích rozměrech velryb vycházela ze známého Archimedova zákona: těleso

ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou rovnající se hmotnosti objemu kapaliny jím

vytlačené. Velryby mohly tolik vyrůst, protože se v moři mohly pohybovat i přes svou

35

hmotnost poměrně lehce a mrštně a díky obřím rozměrům tlamy dokázaly spořádat najednou

více potravy.

Kdy se objevili giganti?

Ne všichni kytovci, tedy mořští savci, kteří se na Zemi poprvé objevili asi před 50 milióny let,

ale dosahují extrémní velikosti – podřád ozubení, kam se řadí například kosatky a delfíni, na

rozdíl od kosticovců, „pravých“ velryb, k žádným obrům nepatří. Objevila se tedy otázka, kdy

se z předků velryb stali giganti.

Přední evoluční biolog Graham Slater vyslovil v roce 2010 myšlenku, že předkové velryb se

na velikostně odlišné skupiny rozdělili asi před 30 milióny let. Po vyhynutí prvních předků,

kteří se vyvinuli pravděpodobně ze sudokopytníků a připomínali spíše krokodýly, se moderní

velryby velmi rychle vyvinuly do druhově bohaté škály, podobně jako savci po vyhynutí

dinosaurů.

Nejmrštnější skupina, delfíni, obratní lovci menších ryb, se v průběhu dalšího vývoje z dosud

nejasných příčin zřejmě zmenšila – nejmenší druh s nepříliš lichotivým českým jménem

sviňucha kalifornská (Phocoena sinus) dorůstá 150 centimetrů a váží jen 50 kilogramů. Pro

skupinu, živící se droboučkým krilem, byla velikost tlamy, a tedy množství potravy důležitá,

a proto vyrostla do obrovských rozměrů.

Základní potravou kosticových velryb jsou několikacentimetrové krunýřovky, tzv. kril.

FOTO: Profimedia.cz

Podobně vyrostly i druhy vorvaňovcovitých, kteří se specializují na lov kalmarů a velkých

chobotnic, žijících v hloubkách několika set metrů až tří kilometrů. „Univerzální“ predátoři se

širokým spektrem lovených druhů, dnešní kosatky, potřebovali „něco mezi“ – obratnost

i možnost větších úlovků.

Slaterovu teorii, publikovanou před sedmi lety v časopisu Proceedings of the Royal Society B,

že k nárůstu velikosti některých druhů kytovců došlo v krátkém časovém úseku, ale řada

odborníků nepřijala a dál zastávají starší názor, že se gigantismus některých skupin kytovců

vyvíjel během dlouhého časového období.

Vyrostli teprve nedávno

Ani jedna z teorií se ale nezdála Nicholasi Pyensonovi ze Smithsonianského muzea přírodních

věd ve Washingtonu. Už dříve objevil korelaci mezi velikostí jednotlivých druhů velryb

a vzájemným rozestupem jejich lícních kostí. To ale odpověď na otázky proč a kdy nedávalo.

Spolu se Slaterem se rozhodl prozkoumat dostupné velrybí fosilie a dosadit změnu velikosti

na časovou osu. Do tabulky poté seřadili údaje o 63 fosilních a 13 recentních (současných)

druzích kytovců. Ukázalo se, že z poměrně velkých tvorů se stali obři teprve před 4,5 miliónu

let. Předkové plejtvákovců, kteří dnes měří kolem 30 metrů, dříve dorůstali „jen“ deseti

metrů.

„Skutečnost, že k velikostnímu posunu došlo tak nedávno, před čtyřmi a půl miliónu let, je

překvapující,“ reagovala na Pyensonovu a Slaterovu zprávu v květnovém vydání stejného

periodika paleoekoložka Felisa Smithová z Univerzity Albuquerque ve státě Nové Mexiko.

36

Studie ale konstatováním relativně nedávné změny ve velikosti velryb nekončí. Autoři hledali

širší rámec proběhnuvší změny, aby odhalili její příčiny. Dospěli k závěru, že zásadní vliv na

velryby mohl mít nástup nové klimatické situace. Na začátku pliocénu, jak se označuje konec

třetihor, jež podle moderního členění spolu se čtvrtohorami tvoří éru kenozoikum, v důsledku

spojení obou Amerik Panamskou šíjí začínaly procesy vedoucí později k dobám ledovým.

Do větší tlamy se vejde víc

S postupem ledovců strhávaly vody při jarním tání do pobřežních vod živiny, což umožnilo

explozivní množení krilu a dalších drobných živočichů tvořících potravu kosticových velryb.

Ty se zřejmě dokázaly ochlazení vod přizpůsobit, což ale neplatilo o jejich menších

potravních konkurentech i velkých predátorech.

Srovnání velikosti velryby, slona a člověka

FOTO: Profimedia.cz

S objasněním důsledků těchto sezónních hodů pomohl dvojici badatelů specialista na kytovce

Jeremy Goldbogen ze Stanfordovy univerzity v kalifornském Palo Alto. Již dříve prokázal, že

velryby používají dvě odlišné potravní strategie – při relativním nedostatku krilu loví

minimálně, aby se nadměrně nevysílily, ale při nadbytku potravy intenzitu lovu vystupňují,

protože s většími „sousty“ stoupá i energetický příjem.

Potřeba velké tlamy je tedy evidentní, navíc mohutný živočich dokáže rychleji vyhledávat

hejna kořisti a následně ji nahánět do menšího prostoru. Úspěšnějšími se tak staly velké

a rychlé velryby, zatímco menší druhy vyhynuly.

Nezapomeňte na žraloky

„Je to zajímavé vysvětlení, proč a kdy se mezi kytovci objevily obří druhy,“ poznamenala

Smithová. „Zůstávám ale pořád trochu skeptická.“ Stále je totiž záhada, proč se podobnou

cestou nevydali i prehistoričtí mořští predátoři.

Megalodon (Carcharocles megalodon) byl s délkou až 20 metrů a hmotností kolem 50 tun

největší žralok, jaký kdy žil. Jeho potravou zřejmě byli právě kytovci. Jenže megalodon

vymřel, i když se dávnými oceány proháněl přes dvacet miliónů let. Vyhynul teprve před 2,6

miliónu let.

Nebyl to on, na jehož tři milióny let trvající predační tlak odpověděly velryby růstem ještě

dříve, než naplno začal nemilosrdný cyklus ledových dob?

Alexandr Petrželka, Právo

Ch, Bi

Pardubičtí chemici převedli kyselinu na vlákno. Může posloužit

pro nové kryty ran Ze spolupráce vědců Radima Hrdiny a Ladislava Burgerta z Fakulty chemicko-technologické

Univerzity Pardubice a společnosti Contipro vznikly speciální kryty ran na bázi kyseliny

hyaluronové. Tato kyselina funguje v lidském organismu jako přenašeč látek, proto ji vědci

37

přeměnili na vlákno na ochranu poranění. Materiál se nyní testuje, dle školy bude mít využití

ve farmaceutickém průmyslu.

Dvojice pardubických vědců začala před lety na projektu pracovat na přání Vladimíra

Velebného, ředitele společnosti Contipro, která se zabývá výrobou a výzkumem kyseliny

hyaluronové.

„Kyselina hyaluronová je přirozenou součástí kůže. V lidském organismu slouží i jako

přenašeč. V začátku naší spolupráce přišel Velebný s nápadem využít této její schopnosti

k přenosu biologicky aktivních sloučenin do kůže či organismu. A tak jsme začali přemýšlet,

jak ji takzvaně zvláknit,“ vysvětlil Hrdina. Zvlákňování je proces přeměny tekuté látky na

textilní vlákno.

„Kolega Burgert vytvořil vstupní hypotézu, že kyselina je lineární molekula podobná

celulóze, proto by z ní mělo jít vytvořit vlákno. Začali jsme tedy společně pracovat na úplně

novém projektu zvláknění kyseliny hyaluronové,“ doplnil.

Nekonečné vlákno

Po sedmi letech došli chemici ke dvěma výstupům – umějí již vytvořit nekonečné vlákno

a staplová mikrovlákna kyseliny hyaluronové. Nevytvářeli příměsi kyseliny hyaluronové,

zvolili řešení ve formě vhodné morfologie mikrovlákna.

Jako staplová vlákna se označují všechny spřadatelné přírodní materiály a stříže

z chemických vláken. Souhrnný pojem staplové příze se běžně používá pro výrobky předené

z těchto vláken a vzájemných směsí.

„Vyšli jsme z technologií, které jsou v textilním průmyslu již dlouho známé: z mokrého

zvlákňování a dloužení vláken. Vyvinuli jsme ale nový technologický postup a způsob jejich

využití,“ popsal Hrdina.

Burgerta napadlo, že by místo klasických textilií mohli vyrobit textilii netkanou, která se dělá

lisováním jako papír a kterou by bylo možné vyrobit z krátkých staplových mikrovláken.

„Sestavil vlastní stroj na jejich výrobu. Lisováním a následným sušením vznikla netkaná

textilie. Pod mikroskopem jsme zjistili, že jsme vytvořili velmi dobré, pružné a pevné

mikrovlákno,“ pokračoval Hrdina.

Nový stroj

Později vědci zjistili, že fáze procesu výroby musejí mít specificky nastavené podmínky.

Zlepšení technologických postupů umožnilo připravit listy pevného a pružného

hyaluronového papíru, které mají hmotnost pět gramů na metr čtvereční a jsou tak ideální pro

využití ve zdravotnictví. Když se proces navíc provede mechanicky správně, jsou schopni

dostat se až na nanovlákna.

Hlavní přínos materiálu tkví tedy v tom, že využívá schopnosti kyseliny přenést biologicky

aktivní sloučeniny do kůže nebo organismu. Tím pádem dochází k rychlejší léčbě poranění,

navíc bez příměsí.

Z původního prototypu následně firma z Dolní Dobrouče vyrobila poloprovozní stroj, který

má rozměry kancelářského stolu a slouží k výrobě daného materiálu.

fš, Novinky

Bi Mrzí mě, že si se šváby nemohu popovídat, říká mladá výzkumnice Projekt Otevřená věda již 13 let nabízí středoškolákům roční stáž na Akademii věd. Stáž

absolvovala v roce 2015 i studentka Karolína Bodláková. Od té doby sklidila řadu úspěchů, je

spoluautorkou práce otištěné v prestižním časopise Insect Science, v roce 2016 získala

stříbrnou medaili na soutěži v čínském Pekingu. Zabývá se problematikou trávení švábů

i jejich hubení. V rozhovoru pro Novinky přiznala, že ji občas mrzí, že si nemůže s tímto

hmyzem „pokecat“.

38

Kde a co nyní studujete?

Navazuji na své stáže na Akademii věd. Jsem v prvním ročníku na Přírodovědecké fakultě

Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Studuji obor biologie.

Jaké jsou vaše profesní a studijní cíle? Čím se nyní zabýváte?

Nyní chci především zvládnout zkouškové období... Jinak bych ráda nadále pokračovala ve

výzkumu švábů. Za poslední čtyři roky jsem neměla pocit, že by mě to přestalo zajímat.

Škoda, že si s nimi nemohu někdy ´popovídat´.

Šváb americký

FOTO: archív K. Bodlákové

Jak vám předloni pomohla stáž na Entomologickém ústavu Biologického centra AV

ČR?

Je to možnost odstartovat vědeckou kariéru už na střední škole. Roční stáž probíhala v rámci

programu Otevřená věda, šlo o osm hodin měsíčně – což je popravdě docela málo... Škola mi

vycházela vstříc, abych mohla nadále pracovat. Stáže tedy mohu studentům se zájmem o vědu

jen doporučit. Vždy záleží jen na jejich přístupu.

Jak jste se tam dostala a v čem to spočívalo?

Do Akademie věd jsem se dostala díky své učitelce chemie, jejíž manžel pracuje právě

v laboratoři zmíněného Entomologického ústavu. Nabídla mi to – a jelikož ráda dělám věci

navíc, nabídku jsem přijala.

Až tam jsem se dozvěděla, že budu zkoumat šváby. Zabývám se procesem trávení v jejich

střevech a dále problematikou jejich hubení. Moje aktuální metoda má jejich hubení urychlit.

Bývají totiž už docela imunní vůči insekticidům, které jsou navíc škodlivé pro okolní přírodu.

Švábi navíc mohou přenášet různé nemoci na lidi – od běžného průjmu až po kupříkladu mor,

tyfus či choleru.

Stojím vlastně na počátku daného výzkumu, kterým se zabývám čtyři roky. Zkoumám

činnosti enzymů a mechanismy trávení švábů. Injekcí se jim do těla vpraví potřebné hormony,

které zvyšují trávicí aktivitu. Ve spojení s insekticidy šváb poté uhyne.

Důležité je, že tato metoda působí jen na šváby, zatímco běžné insekticidy hubí všechno.

Tudíž i ochránci přírody by na to poté mohli hledět přívětivěji. Cílem je, aby bylo v budoucnu

touto metodou možné insekticidy nahradit.

Jaké další aktivity „navíc“ jste během studia absolvovala?

Dvakrát jsem se zúčastnila soutěže Středoškolská odborná činnost (SOČ). V oborech biologie

a chemie jsem se opět zabývala problematikou trávení švábů.

Co byste řekla o svých úspěších? Na studentské soutěži v Pekingu jste získala stříbrnou

medaili. V čem to spočívalo a s kým jste na projektu spolupracovala?

39

SOČ vždy nominuje středoškoláky na zahraniční soutěže, šlo o obor zoologie. Svůj tamní

úspěch si mohu s nadsázkou vysvětlit i tím, že v Číně mají opravdu hodně švábů...

Ale vážně – tam by mohl mít můj výzkum ještě širší praktické využití. Mají pochopení pro

hledání metod na jejich hubení – větší než lidé u nás. Spolupracovala jsem na tom právě

s Entomologickým ústavem AV ČR.

O čem pojednával váš vědecký článek v časopise Insect Science?

Ten detailně představuje moji práci. Popisuje enzymatickou aktivitu ve střevě švába, jak

přesně hormony ovlivňují trávení – zda přes receptory, nebo přímo.

Co si obecně myslíte o zájmu mladých o vědu? Nejsou čeští žáci stále poněkud pasivní?

Podle mě je to lepší než třeba před čtyřmi roky, když jsem začínala. Na všemožných akcích

také vidím více lidí.

Je důležitá podpora domovské školy?

Jednoznačně. Ideálně v tom, že vyjde vstříc. Že ve škole občas nemusíme být – právě třeba

kvůli stáži.

Vyjma zkoušek máte za sebou celý první semestr na VŠ. Jaké spatřujete první jasně

viditelné rozdíly mezi studiem na střední škole a univerzitě?

Na vysoké škole musí student především chtít být. Stejně tak si spoustu věcí zjišťovat sám.

A donutit se pracovat i mimo zkouškové období. Získáme tu větší rozhled, disponujeme

i větší volností. Záleží samozřejmě také na tom, na jaké střední škole či gymnáziu jsme

studovali. Já měla štěstí na zmíněnou a pro mě užitečnou praxi.

A co angličtina? Je pro vás problém, když jste v Číně musela o své práci hovořit tímto

jazykem?

Ze začátku to pro mě skutečně bylo těžké. Nyní si v angličtině, když jde o tyto odborné věci,

jsem paradoxně jistější než v češtině.

fš, Novinky

Bi

Alkohol poškozuje kmenové buňky Konzumace piva, vína a lihovin může způsobit nezvratná genetická poškození kmenových

buněk, z nichž se obnovují lidské tkáně. Tím se otevírají dveře pro vznik rakoviny. Tvrdí to

studie v časopise Nature.

„Jak přesně vyvolává alkohol rakovinu, bylo dosud sporné. Tato studie však poskytuje velmi

silné důkazy, že látky vzniklé při zpracování alkoholu v těle poškozují DNA v mimořádně

důležitých kmenových buňkách, z nichž vznikají tkáně,“ uvedl vedoucí výzkumu profesor

Ketan Patel z laboratoře molekulární biologie v Cambridge.

On a jeho kolegové sledovali podle zprávy deníku The Guardian účinky alkoholu na myších,

jimž předtím pomocí genetické manipulace odstranili dva systémy omezující vliv alkoholu na

buňky.

Využili přitom poznatek, že při štěpení alkoholu v těle vzniká acetaldehyd, což je jed, který

může buněčnou DNA těžce poškodit. Tento poznatek vyšel najevo poté, co byly kmenové

buňky v laboratorních miskách vystaveny velmi vysokým dávkám acetaldehydu.

Patel a jeho kolegové podávali geneticky upraveným myším běžné dávky alkoholu. Během

deseti dní jim přestaly fungovat kmenové buňky v krvi. „Náš výzkum prokázal, že

neschopnost účinně zpracovat alkohol může vést k vyššímu riziku poškození DNA, a tím

i k některým druhům rakoviny,“ upozornil šéf studie.

Takový pokus by se mohl jevit jako málo průkazný, protože vědci myším geneticky odstranili

systém, jenž pomocí enzymu ALDH2 vylučuje acetaldehyd z těla, jakož i mechanismus, který

poškozenou DNA v buňkách „opravuje“. Jinými slovy, zbavili hlodavce obranných bariér.

Přitom zcela zdravým lidem oba tyto systémy fungují.

40

Obranné systémy nejsou dokonalé

Jenže vědci upozorňují, že systém na odstraňování acetaldehydu z těla nemá moc funkční

plná dvanáctina světové populace, protože tato skupina lidstva má vrozenou nedostatečnost

enzymu ALDH2. Týká se to hlavně etnik z východu Asie, kde je také doložen mimořádně

vysoký výskyt rakoviny jícnu.

Profesor Patel navíc upozornil, že ani zbytek lidstva by neměl věc podceňovat.

„Je důležité pamatovat, že systémy na odstraňování alkoholu a opravování DNA nejsou

dokonalé, takže alkohol stále může různými způsoby vyvolat rakovinu i v organismu lidí,

jejichž obranný systém je v zásadě nedotčen,“ zdůraznil profesor.

Výzkum Patelova týmu se zaměřil na kmenové buňky v krvi. V ní podle Patela funguje velmi

silný ochranný mechanismus, který čistí vše, co je poškozeno. Tím lze například vysvětlit, že

alkoholici mají často sklon k těžké chudokrevnosti. „Je možné, že tělesné obranné

mechanismy proti acetaldehydu jsou v jiných tkáních slabší,“ dodal profesor varovně.

S konzumací alkoholu jsou v Británii spojována čtyři procenta případů rakoviny. Vědci však

už dříve dospěli k závěru, že každodenní konzumace půllitru piva nebo velké sklenice vína

výrazně zvyšuje riziko rakoviny krku, hrtanu, jícnu, prsu i střev.

mcm, Právo

Bi

Pravěký netopýr byl třikrát větší a běhal po čtyřech, zjistili

paleontologové Vědci na Novém Zélandu objevili zkamenělé pozůstatky hrabavého netopýra, který žil na naší

planetě před 16 až 19 milióny let. Byl třikrát větší než ten současný, létal i běhal po čtyřech.

Vedle rostlinné stravy se živil i drobnými obratlovci. O nálezu informovala agentura AFP

s odvoláním na studii v časopise Scientif Reports.

Zuby a kosti zvířete byly nalezeny u bývalého důlního města Saint Bathans ve středu Jižního

ostrova Nového Zélandu. Vědci na místě nálezu pracují už 16 let.

Pravěký netopýr byl třikrát větší než ten současný a vážil 40 gramů, odhadují odborníci ve

studii. Létal, ale rovněž běhal po čtyřech, potravu si na zemi hledal prohrabáváním vegetace.

Po rozpadu superkontinentu se vývoj rozdělil

„Specializované zuby a velký rozměr nalezeného tvora prozrazují, že se vedle rostlinné stravy

živil i drobnými obratlovci podobně jako jeho někteří jihoameričtí bratranci,” uvedla autorka

studie Sue Handová.

Patřil do rodiny netopýrů, kteří kdysi žili v jižních částech Austrálie, Nového Zélandu, Jižní

Ameriky a možná i Antarktidy, dodala.

Pravěký netopýr dostal jméno Vulcanops jennyworthyae podle Jenny Worthyové, která jej

nalezla, a podle římského boha ohně Vulkána, jenž ve jméně odkazuje na tektonický charakter

Nového Zélandu.

41

„Tento zvláštní netopýr patří mezi ty nejpodivnější zkameněliny, na které jsme tu narazili,”

komentoval nález člen výzkumného týmu, Novozélanďan Alan Tennyson. Mezi jeho kolegy

jsou vědci z Austrálie, Británie a Spojených států.

Území Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Ameriky a Antarktidy byla před 500 milióny let

propojena v superkontinentu Gondwana. Vědci tvrdí, že po jeho rozpadu a klimatickém

ochlazení se vývoj hrabavých netopýrů a jejich jihoamerických příbuzných oddělil.

Za připomenutí stojí rovněž zjištění z loňského roku, dle kterého byli dříve savci výhradně jen

nočními zvířaty. A teprve až s vyhynutím dinosaurů se „odvážili vyjít na světlo”.

Novinky, ČTK

Bi

Australští draví ptáci se naučili šířit požáry, vykuřují tak kořist z úkrytu Australští draví ptáci si osvojili dovednost šířit lesní požáry. Plameny systematicky

nerozšiřují ze škodolibosti, ale proto, aby vypudili kořist z přirozeného úkrytu. Informovala

o tom studie publikovaná v odborném magazínu Journal of Ethnobiology, na níž ve středu

upozornila stanice Sky News.

Až dosud se předpokládalo, že je spojování dravých ptáků s šířením lesních požárů mýtem

a vědci mu nevěnovali přílišnou pozornost. Nynější studie však naznačuje, že se jedná o po

celé generace předávanou zkušenost původních Australanů.

Dravci byli opakovaně spatřeni, jak přenášejí v zobácích nebo drápech doutnající či hořící

stébla a pavučiny do míst, kde by se mohla schovávat kořist. Ornitologové vypozorovali, že si

pyromanské návyky v severní Austrálii osvojili luňáci hnědí, luňáci hvízdaví a rarozi

proměnliví.

Dravci se lovení během častých požárů přizpůsobili skvěle. „Luňáci do oblastí požárů

přilétají, protože je to doslova lovecké šílenství, obžerství. Hořící porost opouštějí drobní

ptáci, ještěrky, prostě všechno, co prchá před ohněm,“ potvrdil stanici ABC australský

ornitolog.

Vědci však současně upozorňují, že vlastně „žádný objev neučinili”. „Většina dat, s nimiž

jsme pracovali, je v souladu s tím, co Aboridžinci (původní obyvatelé Austrálie, pozn. red.)

vědí přibližně 40 tisíc let nebo ještě déle,“ řekl spoluautor studie Mark Bonta magazínu

National Geographic.

Novinky

Bi Dvě vlny míšení pomohly lidem zvládat klima drsné Skandinávie Výsledkem dvou vln migrace do Skandinávie před 9500 lety byl vznik geneticky různorodé

populace. Podle deníku The Independent, který se odvolává na studii v časopise PLOS

Biology, to napomohlo k adaptaci na nepříznivé životní podmínky evropského severu.

Studie vychází z analýzy genů od sedmi pravěkých obyvatel této oblasti, kteří žili v letech

7500 až 4000 před naším letopočtem. „Lovci/sběrači ze západu a z východu se geneticky

docela lišili a měli dosti rozdílnou fyzickou podobu,“ řekl profesor Mattias Jakobsson, genetik

z uppsalské university a spoluautor studie.

Příchozí ze západu měli modré oči a tmavou kůži, lidé z východu světlou kůži a oči různých

barev. Jejich míšením prý vznikla populace schopná lépe zvládat životní podmínky ve

Skandinávii. Zejména světlá kůže, která se míšením rozšířila, umožňuje lépe přijímat

ultrafialové sluneční záření, a tak vytvářet v těle potřebný vitamín D.

Před devíti tisíci lety byla Skandinávie nehostinná. I když se již začalo oteplovat, vnitrozemí

bylo podle Jakobssona stále „obřím kusem ledu“.

mcm, Právo

42

D

Madame Curie usmrtil prvek, který objevila Marie Curie-Sklodowská (7. listopadu 1867 – 4. července 1934) byla neobyčejná žena.

Skromná, houževnatá, vytrvalá. Dvojnásobnou nositelku Nobelovy ceny by nikdo nehledal

v téhle drobné, nenápadné paní. Albert Einstein o ní jednou prohlásil: „Paní Curieová je ze

všech slavných osobností jediná, kterou nezkazila sláva.”

Zvlášť přísně se dohlíželo na polské soukromé školy. Ve státních se vyučovalo pouze rusky.

Sklodowští vystupovali jako zapálení vlastenci a kvůli tomu ztratil Mariin otec Wladyslaw

postavení a plat školního rady a musel opustit služební byt. Marie se brzy spojila

s vlasteneckým podzemním hnutím a hrdě se k němu hlásila. Ve studiu na státním gymnáziu

ji nikdo nepředstihl. Plynně mluvila čtyřmi jazyky – rusky, francouzsky, německy a anglicky.

Největší její sen představovalo naslouchání výkladům o fyzice a chemii na vysoké škole

v Paříži. V Polsku však ženy k vysokoškolskému vzdělání přístup neměly. Své zahraniční

plány ale musela odložit – nedostávalo se peněz. Budoucí držitelka Nobelovy ceny problém

vyřešila po svém. Marie navrhla rodině, aby do vytoužené Paříže nejprve odjela její sestra

Broňa, která se chtěla stát lékařkou. Rozhodla se, že ji bude finančně podporovat. Začala

soukromě učit matematiku, fyziku a francouzštinu, a navíc tajně rozšiřovala literaturu

v polském jazyce. Práce ji nudila a přinášela zklamání – děti bohatých rodičů nejevily

o vzdělání zájem.

Aš táhnou k čertu!

K tomu zakusila i osobní rozčarování. Jeden čas pracovala jako guvernantka v Plocké

gubernii u manželů Zorawských a zamilovala se do jejich syna Kazimierze. I mladého muže

pohledná, zlatovlasá guvernantka, která výborně tančila, jezdila na koni, bruslila a veslovala,

okouzlila. Ne tak jeho rodiče – učitelka byla Marie vynikající, jako manželka budoucího pána

domu nepřijatelná. Mládenec rodičům ustoupil a dívky se vzdal. Rozčilená a z hloubi duše

uražená napsala: „Člověk si doopravdy udělá nevalné mínění o mužích! Když se nechtějí

oženit s chudými děvčaty, ať táhnou k čertu! Nikdo je neprosí!"

Netušila, že pro její pozdější život odmítnutí představovalo výhru. Zakopat se v Plocké

gubernii by znamenalo konec velkých plánů. A jejich uskutečnění se blížilo. Ve svých

čtyřiadvaceti letech mohla Marie konečně odcestovat na přírodovědeckou fakultu pařížské

Sorbonny.

43

Vědkyně ve své pařížské laboratoři

FOTO: Profimedia.cz

Geniální ženy jsou vzácné

V Paříži slečna Sklodowská nejprve bydlela u své sestry lékařky, provdané Dluské. Dluští

zbožňovali zábavy, večer co večer je navštěvovali jiní Poláci, popíjeli čaj a jedli k němu

koláče. Denně přijímali pacienty. Marii rušný život rozčiloval. Potřebovala studovat a neměla

klid. Proto si našla byt v Latinské čtvrti – pokojík bez kamen, světla i vody. Dostávala jen 40

rublů měsíčně jako příspěvek od otce, což umožňovalo utratit pouhé tři franky denně.

Skutečnost, že musí chodit pěšky, protože jízda omnibusem je drahá, a nemá takřka na jídlo, jí

nevadila: „Tento v jistém smyslu těžký život měl pro mě mnoho půvabů. Zajišťoval mi silný

pocit svobody a nezávislosti."

Při diplomových zkouškách z fyziky v roce 1893 se umístila jako první, v roce 1894 zaujala

místo druhé. Mladičká studentka získala i polské zahraniční stipendium a mohla se

připravovat na doktorát. Navíc Společnost pro podporu národního průmyslu si u Marie

objednala studii o magnetických vlastnostech různých druhů oceli. Chtěla se s někým o práci

poradit, a tak zašla v roce 1894 za mladým nadějným francouzským vědcem Pierrem Curiem.

Věnoval se experimentální fyzice a zasloužil se především o výzkum elektrických vlastností

krystalů, které vedly k odhalení souvislosti mezi magnetismem a teplotou. Dívku z Polska

ihned nadchl: „Když jsem vstoupila, stál Pierre Curie mezi dveřmi na balkón. Vypadal mladě

– a to už mu bylo pětatřicet. Byl vysoký. Zaujal mě jeho jasný pohled a jistá nedbalost

v držení těla." Tmavovlasý Pierre si kdysi zapsal: „Žena miluje život pro život víc než muž –

geniální ženy jsou vzácné."

Nehodlal se ženit a starat se o manželku – toužil jen po vědecké práci. Popelavě plavá Marie

projela jeho předsevzetím coby blesk a zanechala stejně pustošivou stopu. Zamiloval se do ní

jako kralevic v pohádce do obrazu.

Zvládla Irenku i vědu

Pierra fascinovala Mariina touha po vědění. Začal ji navštěvovat, zvát k rodičům a nabídl

dívce sňatek. Ona byla na rozpacích – stále ještě uvažovala o návratu do Polska a svatba

s Francouzem by znamenala Paříž do konce života. Nakonec ji nápadník udolal a ani jeden

z nich nelitoval. Vzali se 26. července 1895 a na svatební cestu si vyjeli na kolech po Francii.

Obědvali chleba se sýrem, broskve, třešně, stavovali se v nejrůznějších malých penziónech.

Po návratu se nastěhovali v ulici Glaciére do prostého bytu. Oba zavrhli kvůli práci návštěvy

a ani si neopatřili nábytek – na oprašování neměli čas. Marie se naučila vařit – jinak by nejedl

ani jeden. V druhém roce manželství otěhotněla a porodila dceru Irène. Zvládla obojí – Irenku

i vědu. A blížil se první velký objev. V roce 1896 začátkem ledna rozeslal německý fyzik

Wilhelm Conrad Röntgen zvláštní výtisky své práce o objevu paprsků X kolegům, které znal.

Mimo jiné zhotovil jeden z prvních rentgenových snímků v dějinách – vyfotografoval štíhlou

ruku své manželky Betty, levici s velkým prstenem na prsteníku, která ohromila svět. Každý

na ní mohl rozpoznat i měkké části.

44

Röntgenův objev inspiroval francouzského vědce Henriho Poincarého k pátrání, nevysílají-li

fluorescentní látky záření podobné Röntgenovým paprskům. O totéž se zajímal i Henri

Becquerel (francouzský fyzik, nositel Nobelovy ceny 1903 za objev přirozené radioaktivity,

pozn. red.) a zkoušel soli „vzácného" kovu – uranu. A objevil podivnou věc – uranové soli

vysílaly spontánně, bez působení světla, paprsky neznámé povahy. Rozbíhaly se z uranu,

i když ležel dlouhou dobu v temnotě. Marie Curieová je později označila jako radioaktivitu

a vyzařující látky pojmenovala radioaktivními prvky. Manželé Curieovi se o tuto

problematiku také zajímali a stala se jim osudnou.

Manželé Curieovi trávili celé dny v laboratoři.

FOTO: Profimedia.cz

Bývala k smrti unavena

Marie později vzpomínala: „Pracovali jsme v obyčejné kolně, neměli jsme ani frank, neměli

jsme laboratoř ani žádnou pomocnou sílu na provádění nejhrubších a velmi namáhavých

prací. Někdy jsem musela po celé dny sama míchat vařící směs v kotli železnou tyčí, dlouhou

skoro jako já! Bývala jsem k smrti unavena." Práce se protáhla na celé čtyři roky. Oba

manžele úplně pohltila.

Počátkem roku 1898 přineslo jejich bádání pozoruhodný výsledek. Marie došla k přesvědčení,

že podobné paprsky jako uran vysílá thorium. Zároveň hledali s Pierrem další prvek. Objevili

jej v červenci téhož roku – nazvali jej polonium na počest Mariiny rodné země. A ještě na

konci roku 1898 odhalili další radioaktivní látku s ještě silnější vyzařovací schopností,

radium, tj. zářící. Až v roce 1902 Curieovi izolovali decigram chloridu radia. Vyhlížel jako

obyčejná sůl. Ovšem s neobyčejnými vlastnostmi.

Čisté radium se ukázalo jako zářivě bílý kov, který sám od sebe neustále vyrábí teplo a činí

i jiné plyny elektricky vodivými. Při rozpadu z něho vycházely tři druhy paprsků, což brzy po

objevu Curieových poznali vědci Ernest Rutherford (novozélandský fyzik), William Ramsay

(skotský chemik), Frederick Soddy (anglický radiochemik) a jiní. Curieovy zářící prvek

fascinoval. Podle Marie: „Jedním z našich nejoblíbenějších rozptýlení v té době byly večerní

návštěvy v naší laboratoři. Všude jsme tam viděli slabě světélkující obrysy sklenic, do nichž

jsme ukládali preparáty."

Přestože výsledky jejich práce vzbudily velkou pozornost, dostal uvolněnou profesuru

fyzikální chemie a mineralogie na Sorbonně v roce 1902 ne Pierre, ale méně významný

vědec. Stejně tak jej nepřijala pařížská Akademie OE viděli v něm ateistu a radikálního

demokrata. Curieovým to bylo jedno OE cenami a poctami pohrdali.

S medailí si hrála dcera

První vědecké vyznamenání – Davyho medaili od Královské společnosti v Londýně – dali

Curieovi dceři Irence na hraní. V roce 1903 dostali manželé spolu s Henrim Becquerelem za

objev radioaktivity Nobelovu cenu za fyziku. Převzali ji až o dva roky později a Pierre právě

45

tehdy varoval před zneužitím objevu – jako příklad uvedl Alfreda Nobela. Oba manželé,

stejně jako Rentgen, odmítli patentovou ochranu metod, které vypracovali. Marie jasně

prohlásila: „Radium nemá nikoho obohacovat. Je to prvek a patří všem."

Radium se stalo neobyčejně silným prostředkem ke zvládnutí zhoubných nádorů kůže či

hrtanu. Už v roce 1905 Robert Abbé, chirurg z New Yorku, oznámil první úspěšnou léčbu

pacientky radioterapií, při níž vyhojil prokázaný karcinom děložního hrdla. Léčba „pouhými

paprsky" vzbudila senzaci. Někdy ale docházelo i k poškození pacientů – škodlivost paprsků

nikdo neznal a mnozí rentgenologové se stali obětí svého povolání. I tak brzy začaly

převažovat nesporné výhody.

Vysilující práce se ale Marii vymstila – v roce 1903 potratila. Stěžovala si sestře Broně:

„Důvěřovala jsem svému organismu, a nyní toho lituji – draze jsem to zaplatila. Děťátko, byla

to holčička, bylo pěkně urostlé a žilo. Tolik jsem si je přála!"

V témže roce získala Marie doktorát. Tehdy na sobě s Pierrem zkoušeli radiové záření

a ošklivě se popálili. Kůže na rukou se jim loupala, špičky prstů tvrdly a bolely. V roce 1905

Pierra konečně zvolili za člena Akademie a dostal učitelskou stolici fyziky na univerzitě. To

už měli druhou dceru – Ève. Dlouho se ale Pierre z nového místa a dcerky netěšil.

Marie s dcerami Ève (vlevo) a Irène.

FOTO: Profimedia.cz

Slavná vdova

Čtvrtek 19. dubna 1906 život Marie tragicky změnil. Pršelo a Pierre se vypravil do Sorbonny.

V Dauphinově ulici se splašil kůň. Pierre jej chtěl zachytit, uklouzl a spadl pod vůz. Kolo mu

rozdrtilo lebku. Marie si zoufala a psala: „Ach, jaká bolest, jak jsi krvácel, šaty máš nasáklé

krví, už tě neuvidím. Všechno skončilo, docela všechno."

Od okamžiku mužovy smrti Marie neoblékla jiné šaty než černé. Tato zdánlivě chladná,

uzavřená žena psala mrtvému dopisy: „Copak není mezi tolika vozy jeden, který by mi

připravil stejný osud, jaký měl můj milý?" Zachránila ji práce a děti.

„Slavná vdova", jak jí říkali, obdržela v roce 1911, tentokrát sama, Nobelovu cenu za chemii.

Čekalo ji hodně plodných let – zemřela 4. července 1934 v sedmašedesáti letech na

chudokrevnost, vyvolanou dlouhodobým působením radioaktivních látek. Zničil ji prvek,

který objevila.

46

V Mariině díle pokračovala dcera

Na matčinu práci navázala dcera Irčne a její manžel Frédéric Joliot-Curie, kteří v roce 1936

objevili umělou radioaktivitu a dostali Nobelovu cenu za chemii.

Poté, co německý chemik Otto Hahn objevil štěpení atomového jádra, dokázal Joliot-Curie, že

nastává řetězová reakce.

Byl to základní předpoklad pro praktické využití jaderné energie.

Lenka Bobíková, Právo

D

Geniální konstruktér Koroljov žil až do smrti v utajení Ve vilce na moskevském předměstí Ostankino se 10. ledna 1966 konal malý večírek na oslavu

nadcházejících 59. narozenin Sergeje Koroljova. Jméno oslavence svět zatím neznal, neboť

patřil k nejutajovanějším osobám v SSSR. Pro veřejnost to byl „hlavní konstruktér“ nebo

„profesor“. Mezi hosty toho večera byli i dva mladí muži – Jurij Gagarin a Alexej Leonov.

Když se večírek po nesčetných přípitcích chýlil ke konci a zmožení gratulanti se po půlnoci

trousili domů, Koroljov oba kosmonauty odvedl stranou a požádal je, aby ještě zůstali. Na

stole se objevil arménský koňak a „hlavní konstruktér“ začal vyprávět.

Byl vždy trochu tajuplnou osobou a o jeho soukromém životě nikdo nic nevěděl. Teď však

oba kosmonauty šokoval. Vůbec poprvé s někým ze svých přátel a spolupracovníků promluvil

o svém zatčení v roce 1938, týrání při výslechu a následném věznění v gulagu. Vyprávěl čtyři

hodiny a před oběma muži se otevřel příběh, o kterém neměli tušení. Koroljov byl pro ně jako

otec, ale teď se ocitli v postavení důvěrníků.

Vypadalo to, že se potřebuje vypovídat. Svěřit se. O čtyři dny později, 14. ledna 1966, tento

hlavní tvůrce sovětského raketového programu při chirurgickém zákroku zemřel. Teprve

tehdy byl „odtajněn“ a svět se dozvěděl jeho jméno. A poprvé byla uveřejněna jeho

fotografie.

Diplomku dělal u Tupoleva

Budoucí hlavní konstruktér sovětských kosmických raket Sergej Pavlovič Koroljov se narodil

v ukrajinském městečku Žitomir 12. ledna 1907. Matka byla Ukrajinka, otec Rus. Byly mu tři

roky, když se rodiče rozvedli. Sergej potom až do svých devíti let bydlel v Něžinu, kde ho

vychovávali především prarodiče z matčiny strany.

Velkou změnou v chlapeckém životě bylo přestěhování do Oděsy, kde si matka našla nového

životního partnera. Serjožu však uchvátila letadla, která zde poprvé uviděl. Chodil na blízkou

základnu hydroplánů, pomáhal s opravami strojů a zdejší letci ho za odměnu vzali i do

vzduchu. Protože nemohl jít rovnou studovat letectví, vyučil se pokrývačem. Později byl

47

přijat na Polytechnický institut do Kyjeva. Bylo mu sedmnáct a měl za sebou první projekt

kluzáku. Po dvou letech přestoupil do třetího ročníku Fakulty mechaniky Baumanovy vysoké

školy technické v Moskvě.

Studium zakončil v roce 1930 prací na téma dvoumístný jednomotorový hornoplošník

dalekého doletu. Diplomní projekt zpracoval pod vedením tehdy již uznávaného leteckého

konstruktéra Andreje Tupoleva. V příštím roce promoval. A také se oženil s Xenií Vincentini

(v roce 1935 se jim narodila dcera Nataša).

Novopečený inženýr však nezamířil do leteckého průmyslu, ale nadchl se pro raketovou

techniku. Inspirovaly ho k tomu spisy ruského teoretika Konstantina Ciolkovského.

S několika nadšenci založil Koroljov v Moskvě skupinu GIRD (Gruppa izučenija reaktivnogo

dviženija), která se zaměřila na výzkum reaktivního pohybu, a pokoušeli se stavět raketoplán

– kluzák vybavený raketovým motorem.

Roku 1933 byl GIRD sloučen s leningradskou laboratoří GDL, která byla zaměřena na

výzkum dynamiky plynů. Tím vznikla největší výzkumná organizace zabývající se vývojem

raketové techniky a Koroljov se stal zástupcem ředitele. I když byl vyškolený jako letecký

konstruktér, již tehdy se projevila jeho nejsilnější stránka – organizační schopnosti

a schopnost strategicky plánovat.

Dřel ve zlatonosných dolech

Přišla druhá polovina třicátých let a v zemi se stupňoval stalinský teror. Někdy stačilo jen

křivé obvinění a naprosto nevinní lidé byli jako „nepřátelé lidu“ posíláni do gulagů. Takový

osud stihl i Sergeje Koroljova.

V červnu 1938 byl vzat do vazby a obviněn, že vedl „ruskou fašistickou organizaci“

a sabotoval výrobu nových zbraní. Dvojici kosmonautů v roce 1966 vyprávěl, jak ho při

výsleších mlátili a požadovali od něho seznam údajných zrádců a sabotérů. „Když poprosil

o sklenku vody,“ vzpomínal později Leonov, „praštil ho vyšetřovatel do obličeje karafou

takovou silou, až upadl do bezvědomí.“

Vojenské kolegium vrchního soudu shledalo Koroljova vinným. Byl prý „členem antisovětské

teroristické a diverzně-sabotážní trockistické organizace, která působila ve

vědeckovýzkumném institutu Národního komisariátu obranného průmyslu, a bránil práci

dělníků a zásobování Rudé armády novými zbraněmi“. V září 1938 byl odsouzen k deseti

letům nucených prací (netušil, že mu byl trest po přezkoumání zmírněn na osm let).

Byl transportován na východní Sibiř, kde vězni těžili zlato. Dřel ve zlatonosném dole Malďak

a posléze v lágru Vladlag. Jeho zdravotní stav se pozvolna zhoršoval, mimo jiné přišel téměř

o všechny zuby.

Berija ho poslal do šarašky

Na jaře 1940 se stal zázrak! Z podnětu Lavrentije Beriji, šéfa NKVD a člena Státního výboru

komise obrany, který měl i odpovědnost za výrobu zbraní a letadel, odvezli Koroljova zpět do

Moskvy. Zde se dozvěděl o snížení trestu a byl zařazen do tzv. šarašky. To byly zvláštní

výzkumné skupiny pracující na vývoji nových druhů zbraní a organizované zvláštním

oddělením NKVD.

Uvěznění vědci a inženýři měli v tomto zvláštním typu lágru nesrovnatelně lepší životní

podmínky než obyčejní vězni. Koroljov nastoupil do šarašky s označením CKB-29 NKVD

(centrální konstrukční kancelář), kde se pod vedením jeho dávného příznivce Andreje

Tupoleva mimo jiné vyvíjel lehký dvoumotorový bombardér Tu-2.

Když se dověděl, že v Kazani vznikla OKB-16 NKVD (zkušební a konstrukční kancelář),

kterou řídil jeho někdejší spolupracovník Valentin Gluško, požádal o přeřazení. Začátkem léta

1942 ho tam převezli a zde se pak podílel na vývoji raketových urychlovačů pro klasické

stíhačky. Měly umožnit rychlé a překvapivé manévry nebo usnadňovat start těžce naložených

bombardérů.

48

V létě 1944 přichází nečekaný rozkaz: Koroljov i Gluško jsou propuštěni na svobodu! Oba

však mají stejný názor – od rozdělané práce se neutíká, a tak dobrovolně v Kazani zůstali ještě

rok, aby své projekty na raketových motorech pro letadla dokončili.

Z mukla rázem plukovník

To už je ale nacistické Německo na kolenou a v Evropě je mír. Rozbíhá se však nová, tajná

bitva. Týkala se i raketového průmyslu, který Němci za války neuvěřitelně rozvinuli. I když

byly okupační zóny jasně vymezeny a velká část zařízení i výzkumných pracovišť (jakož

i většina jejich personálu) padla do rukou západních mocností, zbylo něco i na Sovětský svaz.

Když se Stalin koncem války dozvěděl, že Britové pátrají po německé raketové zbrani V-2,

vydal příkaz svým vojákům a odborníkům, aby se „na to také podívali“.

I Koroljov (v uniformě plukovníka, ač nedávno ještě nosil muklovské číslo) se stal na podzim

1945 členem skupiny expertů, která byla vyslána na okupované území Německa, aby

zdokumentovala veškeré aspekty vývoje a technického řešení německých raket. Vzniká

sovětské raketové středisko Nordhausen a Koroljov se stal jeho hlavním inženýrem.

Doma mezitím na předměstí Moskvy založili vědeckovýzkumný ústav NII-88, který se měl

zabývat vývojem balistických střel poté, co bude práce v Německu ukončena. Když se

Koroljov v únoru 1947 vrátil, nastoupil do funkce vedoucího oddělení konstrukce raket

s velkým doletem.

Efektivita výzkumu, kdy je třeba spolupracovat s odborníky jiných zaměření, vyžadovala

další reorganizaci. Některé sektory NII-88 byly sloučeny pod jednotné vedení a Koroljov se

v létě 1950 stává šéfem OKB-1 (zvláštní konstrukční kancelář).

„Musím mít vliv na vývoj raketových motorů a palubních aparatur i na stavbu pozemních

zařízení, protože to všechno musí ladit s raketou, kterou stavím,“ vysvětloval šéfovi NII-88

Dmitriji Ustinovovi (pozdějšímu ministru obrany), který stále nechápal jeho úlohu při vývoji

mezikontinentálních raket. „Musím vystupovat jako hlavní konstruktér celého systému.“

Dcera jeho odchod neunesla

Byl posedlý prací. Nežil pro rodinu, ale pro rakety. V té době už byl několik let znovu ženatý.

Vztah s Xenií se předtím snažil zachránit – vězení a válka manžele odcizily, ale doufal, že to

překonají. Žena i s dcerou Natašou za ním na jaře 1946 přijely do Německa, sblížení se však

nepovedlo. Dceru miloval, ovšem s manželkou, doktorkou Koroljovovou, si už nerozuměl.

Na jaře 1949 se seznámil s Ninou Kotěnkovovou z překladatelského oddělení jejich ústavu.

Potřeboval přeložit odbornou studii z angličtiny. Koroljovovi bylo 42 let, rozvedená Nina

byla o 14 let mladší.

U práce jejich setkání neskončilo. Vyprávěli si o svých osudech, svěřil se jí, že se ke své ženě

už nevrátí. Když se jednou po schůzce ptal, kam ji má odvézt, zjistili ke svému úžasu, že žijí

ve stejném domě. Ona u své matky v přízemí, on v malém bytečku ve druhém patře. Nina šla

s ním a k matce už se nevrátila.

Jeho známost manželku zaskočila. Nechtěla se rozvádět, ale nakonec rezignovala. Rozvedli se

26. srpna 1949 a již o necelý týden později se novou paní Koroljovovou stala Nina. Sergej

velice toužil mít dítě i se svou druhou ženou, ale nebylo jim přáno. I když absolvovala

všemožná vyšetření a vyzkoušela nejedny lázně.

Tehdy 14letá dcera Nataša nesla otcův odchod velice těžce. Nikdy mu v dalších letech

neodpověděla na jeho dlouhé dopisy a pokládala telefony, jakmile uslyšela jeho hlas. Teprve

po jeho smrti všeho litovala a napsala o svém otci několik knih.

Hlavní konstruktér balistických raket se na jaře 1952 stal kandidátem členství v komunistické

straně. Byla to de facto nezbytná podmínka – pokud nechtěl mít problémy s rozvíjením svých

plánů. Nebylo to však jednoduché. Členové stranického výboru na OKB-1 se na přijetí

bývalého „nepřítele lidu“ do strany nemohli shodnout (rozhodl nakonec jediný hlas).

Partajní legitimace mu posléze umožnila usednout na ředitelské křeslo v NII-88. A současně

přijal v roce 1953 i vysoce ceněné členství v Akademii věd. Ještě o další čtyři roky později –

49

v dubnu 1957 – dostal na základě své předchozí žádosti z jara 1955 konečně od hlavní

vojenské prokuratury dekret o rehabilitaci a potvrzení, že byl v roce 1938 odsouzen nevinně.

Dvakrát mohl dostat Nobelovu cenu

Po několika neustále vylepšovaných variantách německé V-2 se Koroljov od roku 1950 pustil

do projektu nové balistické rakety R-7. Podle požadavků armády měla být určena pro

atomovou pumu o hmotnosti pěti tun a schopná zasáhnout území Spojených států.

Když vývoj dospěl v létě 1957 do stadia zkoušek, začal Koroljov generály a politiky

přesvědčovat, aby mu dovolili udělat pokus s vypuštěním umělé družice Země. Věřil, že nová

silná raketa bude schopná vynést ji na oběžnou dráhu. „Vždyť to bude součást zkoušek R-7,“

argumentoval. „Pouze raketu nevypustíme do Pacifiku, ale vzhůru do vesmíru.“

Nakonec dostal souhlas, ale s varováním od vojáků – nesmí to být na úkor vývoje nových

bojových raket! Když pak v srpnu z nové střelnice v Kazachstánu raketa R-7 zdárně

odstartovala (po předchozích třech neúspěšných pokusech), mohl Koroljov „svou“ družici

skutečně 4. října 1957 vypustit.

Sputnik vyvolal světovou senzaci! Tehdejší sovětský vůdce Chruščov rychle pochopil, jak

skvělá propagandistická zbraň se mu nabízí, a dal kosmonautice zelenou. Vojáci počkají,

kosmonaut je důležitější! Výsledkem obrovského úsilí tisíců raketových odborníků v čele

s Koroljovem byl start Jurije Gagarina do vesmíru 12. dubna 1961.

To už však Koroljov musel několik let žít v utajení (stejně jako další tvůrci nejnovějších

zbraní) a nesměl vystupovat na veřejnosti. Pro jeho identifikaci se používalo označení „hlavní

konstruktér“ a psát mohl jen do ústředního deníku Pravda pod pseudonymem „profesor K.

Sergejev“.

Když chtěla švédská Akademie věd udělit tvůrci první družice Nobelovu cenu, Chruščov

prohlásil: „Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!“ A podobně musel Švédům

odpovědět i podruhé – po návratu Jurije Gagarina.

Manažer s geniální intuicí

Sám Koroljov snil o kosmické cestě od mládí. „Bylo to jeho velkou touhou,“ vzpomínala jeho

druhá žena Nina. „Věděl však, že se do vesmíru nikdy nevypraví. Zdraví mu to nedovolovalo.

To jenom v žertu říkal, že se tam nahoru podívá, a dokonce že prý spolu poletíme na Měsíc.“

Vyvíjel nezměrné úsilí, aby jeho velké touhy naplnili jiní. Jako mimořádně schopný

organizátor dokázal manažersky zvládnout kolos kosmického průmyslu. Uměl sjednotit pro

technicky, časově i finančně náročný program stovky podniků a vědeckých týmů. A také

využívat znalosti zákulisních poměrů na kremelském dvoře, přičemž musel uspokojovat

požadavky armády i balancovat na vlně přízně vedení státu.

Také v šedesátých letech stál Koroljov u všech dalších úspěchů a prvenství sovětské

kosmonautiky. V květnu 1961 svým projevem v Kongresu odstartoval americký prezident J.

F. Kennedy závod o Měsíc. Koroljov se pustil do projektování superrakety N1 pro pilotovaný

let k této planetě. Tlak od vedení země byl obrovský. Ale on nebyl zcela zdráv a musel tušit,

že čas neúprosně pracuje proti němu…

Poslední oslava narozenin

Navždy ho poznamenaly útrapy prožité v gulagu. Při mučení mu vyšetřovatelé NKVD zlomili

obě čelisti a ty mu špatně srostly. Měl zesláblé srdce a léčit se musel už při návratu

z Německa. Potom se přidával vysoký tlak a posléze také zažívací potíže.

Do kremelské nemocnice pro prominenty se poprvé dostal v roce 1962. Především kvůli

nemocnému srdci, ale při následném podrobném vyšetření byl zjištěn polyp v konečníku.

Opakované kontroly v dalších letech potvrzovaly nezhoubný nádor.

Poslední dobou se cítil strašlivě unavený. Své ženě říkal, že by s prací na nových projektech

nejraději praštil a šel dělat do Akademie věd. Ráno 6. ledna 1966 se podle svědectví manželky

probudil v kaluži krve. V nemocnici po vyšetření lékařské konzilium rozhodlo, že musí na

operaci. Stanovili její datum na 14. ledna.

50

Desátého pustili Koroljova na jeden den domů, aby mohl oslavit své nadcházející narozeniny.

Právě na tento večírek do Koroljovy vilky v Ostankinu přišli i jeho dva oblíbenci Gagarin

a Leonov, a tehdy jim snad v podivné předtuše do časného rána vyprávěl svůj životní

příběh…

Nemocné srdce nevydrželo

Při operaci se potvrdily obavy některých chirurgů. Po otevření břišní dutiny objevili velký

zhoubný sarkom z cév, který prorůstal do stěny konečníku. Vytlačoval normální sliznici

a vytvářel falešný dojem, že jde o nezhoubný nádor. Původní diagnóza byla tudíž nesprávná,

ale tehdejšími vyšetřovacími metodami se to nedalo zjistit, protože ještě neexistovalo

vyšetření ultrazvukem.

Bylo jediné řešení – nádor velký jako dvě pěsti odstranit. Operace byla úspěšná. Koroljov se

začal probouzet. Otevřel oči, pohnul prsty, snažil se něco říci. Po půlhodině ho však zabil

masivní infarkt. Snahy o jeho oživování byly marné. Strádáním oslabené srdce nevydrželo.

List Pravda přinesl druhý den dvoustránkový nekrolog, ve kterém se občané Sovětského

svazu poprvé dověděli, komu vděčí za úspěchy v dobývání vesmíru.

Miroslav Šiška, Právo

Pivo na Marsu? Mohlo by se tam dařit chmelu, ukázal pokus

studentů z USA Důležitá rostlina pro výrobu piva se možná dá vypěstovat i na Marsu. Zjistili to studenti

Villanova University v americkém státě Pensylvánie. Během uplynulého semestru v kurzu

astrobiologie pěstovali několik plodin včetně chmele v podmínkách kopírujících ty na rudé

planetě.

„Nevím, zda je to praktická rostlina, ale daří se jí poměrně dobře,” sdělil deníku The New

York Times vedoucí kurzu Edward Guinan.

Na pokusu pracovalo celkem 25 studentů. Jejich úkolem bylo zjistit, jaké rostliny by na

Marsu mohly růst a v budoucnu zde živit potenciální cestovatele. Mladí vědci rostliny zasadili

do květináčů s kopií půdy Marsu vyrobené v laboratořích na základě pozorování modulů

amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA).

Její hlavní součástí je drcený čedič z prastaré sopky v Mohavské poušti. Květináče byly

umístěny do univerzitního skleníku a částečně zastíněny speciální síťkou kvůli napodobení

menší intenzity slunečního svitu na Marsu.

Marihuanu jim zatrhl

„Snažil jsem se přijít s nějakým projektem pro studenty, s něčím chytlavým a relativně

snadným,” vysvětlil Guinan zrod nevšedního pokusu. „Pořád jsem jim říkal: Jste na Marsu, je

tam kolonie a vaším úkolem je ji nakrmit. Všichni na vás spoléhají,” popsal americký

astrofyzik.

„Jsou to studenti,” glosoval skutečnost, že se do experimentálního skleníku dostal také chmel.

Marihuanu prý studentům zatrhl. Většina týmů v kurzu však zvolila dle jeho slov užitečnější

plodiny jako sóju, mrkev nebo brambory. „Myslíme si, že velký potenciál má káva,” dodala

jedna ze studentek.

Guinan není prvním akademikem, který se snaží položit základy možného budoucího

zemědělství na Marsu. Už před pěti lety to se slibnými výsledky začal zkoušet nizozemský

výzkumník Wieger Wamelink. Předloni na půdě podobné povrchu rudé planety vypěstoval

čtyři druhy zeleniny a obilí, které jsou podle univerzity ve Wageningenu vhodné k lidské

konzumaci.

Studenti Villanova University budou v tomto semestru s experimentem pokračovat a plánují

zasadit také ječmen, tedy druhou nezbytnou ingredienci budoucího marsovského piva.

51

Také zmíněná vesmírná agentura NASA doufá, že astronauti budou moci v rámci budoucích

misí na Měsíc či právě Mars pěstovat vlastní zeleninu. I proto pro takové mise vyvíjí speciální

skleník.

Podobných projektů je více. S americkými astronomy spolupracují například i peruánští

vědci, kteří úspěšně pěstují brambory v podmínkách jako na rudé planetě.

Novinky, ČTK