Upload
doandien
View
225
Download
2
Embed Size (px)
Citation preview
1
Historia medicinae veterinariae
Brněnská škola československé veterinární morfologie
Sestavil a se spolupracovníky sepsal
prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.
BRNO 2005
Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
2
2005
Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
Autoři :
Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.
Prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc.
Prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc.
Prof. MVDr.Rudolf Hrabák, CSc.
PhDr. Jiří Šindlář, Ph.D.
3
Obsah
Úvod
Osobnost prof. MVDr. Jana KOLDY, DrSc.
Veterinární anatomie první poloviny XX. století a její vliv na tento obor u nás
Výuka veterinární anatomie v Koldově pojetí
Vliv profesora Koldy na vědeckou a odbornou činnost jeho ţáků a následovníků
Vznik a vývoj brněnské školy československé veterinární morfologie a její cíle.
Spolupracovníci, ţáci a pokračovatelé prof. Koldy při budování československé
veterinární morfologie v letech 1926-1965
Ústav anatomie VŠV
Ústav histologie a embryologie VŠV
Disertanti
Slovo závěrem
Pouţitá literatura
4
Úvod
„Kdo nenahlíží nebo nehodlá vidět do minulosti, je slepý pro pohled do
budoucna.“
U příleţitosti 110. výročí narození profesora Koldy jsme si uvědomili, jak
ten čas letí a jak ubývá nás pamětníků a svědků doby, kdy nás uváděli do
akademické obce často i velcí lidé. Nejen velcí svým dílem, ale i duchem. Byli to
lidé, kteří ovlivnili svým charismatem řadu nadšenců pro obor a byli upřímnými
rádci při jejich vědeckém a pedagogickém růstu. Oni jsou ti, co vychovali početné
veterinární lékaře, vynikající odborníky a specialisty v celé řadě rozmanitých
činností prospěšných lidské společnosti. Jejich velikost se projevovala také v tom,
ţe se nebáli dát mladším spolupracovníkům neomezený prostor k jejich tvořivé
práci a uměli je svými znalostmi a erudicí usměrňovat. Jedním z takových
velikánů světového jména je i náš učitel a zakladatel brněnské školy
československé veterinární morfologie.
Při této příleţitosti chceme připomenout nejen historii a různě úspěšná
období československé morfologie. Chceme připomenout i jména, práci a dílo
našich veterinárních morfologů, kteří tuto historii tvořili.
Tuto publikace věnujeme všem veterinárním lékařům , nejen těm kteří
tímto obdobím prošli, ale těm, kteří na morfologické obory studia veterinární
medicíny vzpomínají a kterým byli a jsou v jejich náročné a zodpovědné práci ku
prospěchu. Naše snaha přiblíţit reality uplynulé doby byla co největší. Velice nám
v tom nezištně pomáhali všichni ochotní kolegové a tak bylo moţno zpracovat
materiály mnohdy zcela nové. Pokud jsou rozdíly v rozsahu údajů u jednotlivých
osobností, není to určitě naší vinou. Pokud nám byly dodány písemné údaje dle
našich dotazů, mohly být, v tomto, moţno říct historickém dokumentu, pouţity.
Chci tedy všem, kteří s námi aktivně spolupracovali vzdát upřímný dík i touto
cestou.
Na tomto místě chci poděkovat kolegům spoluautorům, chci poděkovat i
slečně MVC. Lucii Čepešové za pomoc při přepisování a korekci rukopisu, doc.
MVDr. Vladimíru Plevovi, CSc. za pomoc při přepisování a konečné úpravě textů
k tisku, prof. MVDr. Oldřichu Štěrbovi, DrSc. za pochopení a nevšední ochotu při
práci na rukopisu. Dále pak prof. MVDr. Rudolfu Böhmovi, CSc.a PhDr Jiřímu
Šindlářovi za pomoc a cenné rady při tvorbě díla. Panu prof. MVDr. R. Hrabákovi,
CSc. děkuji a aktivní pomoc při sepisování a úpravě rukopisu. Nemenší dík
vyjadřuji i ing. Jiřímu Latinimu, vedoucímu Edičního střediska VFU Brno, za
nevšední ochotu při realizaci edice této publikace a MVDr.Pavlu Braunerovi za
pomoc při konečné realizaci rukopisu.
Zvláště chci poděkovat prof. RNDr. Václavovi Suchému, DrSc., rektorovi
VFU Brno, který nám umoţnil tuto publikaci vydat. Dále děkuji děkanům prof.
MVDr. Miroslavu Svobodovi, CSc. a prof. MVDr. Vladimíru Večerkovi, CSc. a
presidentovi Komory veterinárních lékařů České republiky MVDr. Janu
5
Bernardymu za podporu v našem snaţení při zpracování rukopisu. Upřímně děkuji
téţ doc. MVDr Stanislavu Navrátilovi, CSc., přednostovi Ústavu veterinární
ekologie a ochrany ţivotního prostředí za poskytnutí prostoru v jeho ústavu při
zpracování této publikace.
Nemalý dík za celou Veterinární a farmaceutickou univerzitu Brno i
jménem svým vyjadřuji i obci Doubravník, která po dlouhá léta vytrvale a bez
okázalosti pečuje o pamětní síň prof. Koldy v jeho bývalé secesní vile a pečuje o
místo posledního odpočinku jeho a jeho matky Cecilie Koldové na místním
hřbitově.
V Brně, v říjnu 2005 Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.
6
Osobnost prof. MVDr. Jana KOLDY, DrSc.
O slavných, váţených a vynikajících osobnostech se píší za jejich ţivota
oslavné články při příleţitosti jejich kulatých narozenin, počínajíc většinou aţ –
sátými a pak jiţ přicházejí na řadu uctivé a uhlazené nekrology. O některých
osobnostech si můţeme přečíst ještě vzpomínkové články při výročích (80, 90,
100, 200) let od narození nebo úmrtí, to podle významu a jen velmi vzácně se
některé osobnosti stanou objektem hlubších a ucelených studií.
V těchto předsmrtných i časných posmrtných článcích převládají podle
mého mínění většinou tendence příslušnou osobnost oslavit, přejít taktně potíţe
s nimiţ se potýkala nebo naopak vylíčit, jak lehce a suverénně dotyčný přemáhal
všechna protivenství, takţe jeho ţivot byl vlastně příslovečnou procházkou
růţovým sadem. Pokud čtenář toho člověka osobně neznal, přijímá takto pojatý
článek jako skutečnost, bez nejmenšího podezření, ţe by to mohlo být poněkud
jinak. Pokud však oslavence znal, poznává, ţe některé příhody nebo ţivotní období
byly přikrášleny nebo taktně zamlčeny a na druhé straně, ţe nepřízeň, s níţ se
oslavenec musel za svého ţivota potýkat, není vylíčena v celé své tehdejší
obludnosti. Podoba líčené osobnosti se tím stává neskutečnou a neţivotnou.
Rád vzpomínám před svými následovníky a mladšími kolegy na staré,
málokdy zlaté časy. Oni naslouchají mému vyprávění a mým úvahám a já
bláhově věřím, ţe moţná v nich najdou nějaké poučení. Velmi často se stočí řeč
na pana profesora Koldu a jeho působení na anatomii. A tak mnohokrát jsem
připomenul slavné doby jeho vynikajících přednášek, exenterací, zdůrazňoval jsem
jeho seriozní přístup k posluchačům a přísné, trpělivé a spravedlivé zkoušení.
Vzpomenul jsem jeho velkého podílu a zásluh o zřízení a vybudování moderního
anatomického ústavu i ojedinělého anatomického muzea. Pro několik generací
veterinárních lékařů byl velkým vzorem a příkladem pro své nadání, píli a vše, co
vykonal.
Já osobně jsem hrdý na to, ţe jsem byl jedním z jeho asistentů a jsem hrdý
i na to, ţe jsem do jisté míry jeho ţákem a odchovancem. Měl jsem ho rád i přes
jeho uzavřenost a nepřístupnost, váţil jsem si ho a dodnes si ho váţím jako učitele i
jako šéfa a aţ dodnes jsem mu vděčen za všechna poučení i rady, které mi třebas
nevědomky, jen svým jednáním a vystupováním, poskytl.
Myslím si však, ţe je nutno podívat se na osobu mého prvního učitele a
šéfa pod trochu jiným zorným úhlem. Předem zdůrazňuji, ţe touto úvahou
nesleduji zmenšení nebo sníţení jeho významu a nemám naprosto v úmyslu ublíţit
jeho památce. Pokusím se také objasnit příčiny některých jeho ţivotních nezdarů,
coţ se v prvních článcích po jeho smrti jaksi optimisticky naladěných decentně
přecházelo. Při svých úvahách vycházím jednak z vlastního ţivotopisu prof. Koldy,
který sám napsal v r. 1952 a pak z důkladně a poctivě doloţených prací prof.
MVDr. Evţena Novotného (1961,1966), které shrnují mnoho důleţitých dat a
událostí z Koldova ţivota a které byly napsány ke Koldovým nedoţitým
sedmdesátinám v r.1965. Prof. Novotný převzal po prof. Koldovi vedení katedry a
7
dodnes z jeho prací dýchá obdiv a úcta, kterou k svému předchůdci choval. Ale
zřejmě se cítil jakoţto děkan také natolik svázán s Alma mater a jistě i omezen
tehdejším reţimem, ţe nemohl napsat vše, jak to popravdě bylo. Nebudu zde
opakovat celý ţivotopis, omezím se pouze na události, které povaţuji za uzlové,
připojím také své vlastní vzpomínky a úvahy, které vyplynuly z mých postřehů.
Pod Koldovým vedením jsem v ústavu proţil pět let, z toho jeden rok jako
demonstrátor (1950 – 1951) a čtyři roky jako asistent (1951 – 1954). Byla to léta
mých studií, kdy jsem se také pokoušel o první krůčky ve světě vědy. Pokud si
vzpomínám, někdy v průběhu letního semestru 1953/1954 pan profesor přestal být
schopen pohybu a byl proto převezen do Doubravníku, kde jiţ zůstal trvale
upoután na lůţko. Tam jsme za ním střídavě dojíţděli.
Promoval jsem v říjnu 1954 a pokračoval v činnosti jako odborný asistent.
Přemýšlel jsem o tom, co budu v anatomii dělat. Politická situace mi neskýtala
naději, ţe by mě snad soudruzi vyslali na nějakou zahraniční studijní cestu (to ani
omylem), a proto jsem se začátkem roku l955 rozhodl, ţe si musím rozšířit obzor
sám. A tak jsem o prázdninách 1955 a 1956 navštívil všechny anatomické,
případně i histologicko-embryologické ústavy v českých zemích, tj. v Olomouci,
Hradci Králové, Plzni a Praze, abych viděl, co se kde zkoumá a na čem se kde
pracuje. Nejvíc se mi líbilo na praţské anatomii, kde jsem navázal několik
přátelství, která trvají dodnes.
Na anatomický ústav jsem jezdil dosti často pro poučení a také pro jakousi
vnitřní posilu a inspiraci. Srovnával jsem pak praţskou lékařskou anatomii s naším
ústavem. Na praţské anatomii byla vědecká práce zaměřena do směrů, v nichţ
tehdejší přednosta, prof. Borovanský spatřoval budoucnost oboru: 1. výzkum
ontogeneze a fylogeneze orgánů na příkladu svalového systému, 2. výzkum
ontogeneze experimentálními cestami, tedy experimentální morfologie a 3.
neuroanatomie. Dnes je skutečností, ţe ve všech shora uvedených směrech praţská
anatomie po několika letech vynikla i ve světovém měřítku.
Ve srovnání s praţskou anatomií jsme byli samozřejmě mnohem menším
ústavem – profesor a dva aţ tři asistenti. V mladistvém nadšení a zaujetí pro
anatomii jsem se domníval, ţe by naše brněnská veterinární anatomie měla mít
nějaké zaměření, výzkumné směry, které by se mohly dále rozvíjet a které by měly
nějaké teoretické vyústění, jaké měla vzpomenutá praţská anatomie a jaké zřejmě
dokázal v dřívější době dát varšavské veterinární anatomii prof. Poplewski, s nímţ
Kolda udrţoval písemné styky.
Jan Kolda (*26.11. 1895) začal studovat veterinární medicínu ve Vídni
v letech 1913 – 1915, do r. 1918 vykonával vojenskou sluţbu, po válce pokračoval
na veterinárním provizoriu v Praze a absolvoval jeden semestr na Vysoké škole
zvěrolékařské v Brně. Pak získal stipendium a studium dokončil v Alfortu, kde
obdrţel zvěrolékařský diplom 14.10.1921. Tamtéţ absolvoval kurs exotické
veterinární medicíny (diplom 28.12.1921). Mezitím absolvoval v Paříţi na Sorboně
5. a 6. semestr lékařské fakulty a sloţil zkoušky z anatomie, fyziologie a interní
8
medicíny. K dalšímu studiu na Sorboně nedostal stipendium a tak mu nezbylo nic
jiného, neţ se vrátit domů.
Jiţ za svých studií se pokoušel o vědeckou práci. Jeho první publikace se
zabývala myxomatózními nádory (1922), další jeho práce, publikované aţ po jeho
návratu (1923, 1924)se zabývaly vlivem ţluči na patogenní organizmy. Práce tedy
patří do oborů patologie, mikrobiologie a sérologie a jsou zaměřeny
experimentálně. To znamená, ţe autor hledal odpovědi na otázku Proč?
Po návratu do Brna se od 1. 8. 1922 stal asistentem farmakologického
ústavu prof. Rybáka, coţ je obor mikrobiologii a patologii rozhodně bliţší neţ
pozdější anatomie. Jeho zvěrolékařský diplom byl nostrifikován 13.12. 1922 a
hodnosti doktora veterinární medicíny dosáhl na Vysoké škole zvěrolékařské
v Brně dne 23. 6.1923. Kolda farmakologii zřejmě zvládl velmi brzy. Po
onemocnění prof. Rybáka byl v letním semestru 1924/25 pověřen kromě vedení
praktik z přípravy léků také přednáškami a zkouškami. Novotný (1966) na str.10
píše: "Bylo to jasnozřivé rozhodnutí, kdyţ profesorský sbor vyhověl Koldově
ţádosti z 11.7.1922 o udělení asistentury na farmakologickém ústavu profesora
Rybáka."
V Koldově vědeckém zájmu zůstala ţluč, v práci publikované v r. 1925
byl sledován její vliv na vstřebávání léků, v r.1926 pak sledoval vylučování léků
mlékem. Dále se v řadě prací zabýval motilitou izolovaných úseků střev,
ovládaných autonomní inervací za působení různých farmak (vyšly v r.1926 5x a
1927 2x). Byly to tedy opět práce experimentální, na hony vzdálené morfologii.
V r. 1924 byl poslán na studijní cestu do Švýcarska, v r.1925 měl připravený
habilitační spis z farmakologie a myslím, ţe v ústavu neměl konkurenta.
Situaci zkomplikovaly poměry na anatomickém ústavu. Prof. MUDr.
Otomar Völker, přednosta anatomického ústavu Lékařské fakulty, byl zároveň
přednostou anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské, oba ústavy byly
umístěny společně v prostorách lékařské fakulty na ulici Úvoz. Na Lékařské
anatomii bylo jiţ několik moţných nástupců, mezi jinými i skutečný následovník,
MUDr. Karel Hora, jen u těch zvěrolékařů se zatím nikdo vhodný nenašel.
V plánu jiţ byla stavba nového ústavu anatomie v areálu zvěrolékařské
školy v Králově Poli a vedení školy došlo k závěru, ţe by bylo vhodné, aby se
příští přednosta seznámil s vnitřním uspořádáním anatomických ústavů na jiných
zvěrolékařských školách a hlavně s novostavbou anatomického ústavu v Lipsku.
K cestě byl navrţen MVDr. Jan Babor (* 1893, Med. Vet. 1920, Dr 1921), věkem i
sluţebně (od r. 1920) nejstarší asistent, s nímţ se asi počítalo do budoucna jako
s přednostou. Ten prý ale odmítl a podle záznamů odešel z ústavu v r. 1926. V
ročence k 75 letům VŠV z roku 1993 se píše, ţe pak ještě vystudoval lékařskou
fakultu. Dnes uţ asi nikdo nezjistí, z jakých důvodů anatomii opustil.
A tak takřka na poslední chvíli, jak se domnívám, při jakýchsi zákulisních
jednáních, při nichţ spíše rozhodují důvody osobní nebo partajní, nikoli věcné a
jakých od té doby na naší Alma mater proběhlo mnoho, bylo rozhodnuto
následovně: Kolda farmakologii nedostane, řekneme mu, ţe je disciplinovaný a
9
rozumný, a proto se v zájmu školy ujme opuštěné anatomie. V oficiálních
ţivotopisech se píše, ţe vědecká rada tehdy Koldu přemluvila. Ale já váţně
pochybuji o tom, ţe by slibný, úspěšný, čile publikující farmakolog ve věku 31 let
se dal jen tak přemluvit vědeckou radou, aby všeho zanechal a ještě se poníţil tím,
ţe si sám podal 3. prosince 1925 ţádost o převedení z farmakologie na anatomii,
kam také od 1. 1. 1926 jako asistent nastoupil !! Proč se Kolda dal přemluvit?
Slíbili mu rychlejší kariéru? Lákala ho snad slibovaná novostavba anatomického
ústavu? Nebo mu vyhroţovali? Ale čím? A co si máme myslet o "jasnozřivosti"
profesorského sboru, jenţ před třemi léty (1922) rozhodl o Koldově působení na
farmakologii, které bylo beze sporu úspěšné?
Co se stalo, nemůţe se odestát a dnes jiţ asi nezjistíme, jak to vlastně
doopravdy bylo. Na farmakologii byl přidělen MVDr. Jaroslav Lebduška (*1902,
Med.Vet. 5.5. 1925, MVDr. 27.6.1925) a dr. Kolda se nadále věnoval oboru, který
mu byl vlastně vnucen a neváhám říci, ţe se mu obětoval. Ovšem jako anatom
nezačínal a proto se domnívám, ţe anatomické myšlení, alespoň v prvních letech,
mu nebylo zcela vlastní.
Dr. Kolda zvládl ve svých 31 letech díky svým intelektuálním
schopnostem nový obor zřejmě velmi rychle. Ještě v r. 1926 jel do Lipska a kromě
toho navštívil i další anatomické ústavy v cizině. Základní kámen k novostavbě
ústavu poloţil rektor Bečka v r. 1927. Mezitím se ústav přesunoval z Úvozu do
areálu školy na Palackého ulici a výuka probíhala na obou místech. Na Koldu toho
bylo v té době naloţeno příliš mnoho. Preparátor Staček mi vyprávěl, ţe býval
svědkem Koldových potíţí s dechem, kdyţ spolu chodili na Úvoz a zpět. Prý míval
i zvláštní neurotické stavy, kdy nebyl schopen jezdit tramvají, nesnášel kolem sebe
lidi a kdyţ musel vyřizovat nějaké své záleţitosti v bance nebo v záloţně, posílal
místo sebe pana Stačka. O potíţích z přepracování, působených poruchami
autonomního nervového systému píše i Novotný (1966, str.18).
Přesto dr. Kolda dokázal v těchto letech napsat několik, podle mého
mínění nejlepších prací – o břišním sympatiku koně (1927, 1928), o nichţ se
domnívám, ţe byly inspirovány ještě jeho farmakologickými pracemi o motilitě
střeva, které také v r.1928 předloţil jako habilitační spis.
Pravděpodobně také ve spojitosti s přechodem na anatomii ustala jeho
dosud intenzivní a zásluţná spolupráce s Biologickou společností a publikování
v Comptes Rendus de la Société de Biologie a v Biologických listech (poslední
publikace v obou časopisech 1928). Tím se značně oslabily tehdy ještě ţivé styky
lékařské fakulty s vysokou zvěrolékařskou školou, coţ zvláště pro zvěrolékařskou
školu nebylo a podle mého mínění dodnes není šťastné a výhodné.
Provizorní anatomický ústav v areálu na Palackého ulici byl umístěn
v první budově za bránou, v bývalém vojenském vězení (tam, kde je dnešní bufet).
K pitvám slouţila malá pitevna, přistavená k zadní stěně budovy, známá později
jako "dolní chirurgický sál", poněvadţ poté, co se dostavěl nový ústav, místnost
připadla asi chirurgii. Do novostavby se anatomický ústav přestěhoval v r. 1931-
1932.
10
Docent a záhy i profesor Kolda ovládal brzy anatomii, tedy tu
vyučovanou, suverénním způsobem, výborně přednášel a pohotově kreslil, coţ mi
potvrzovali i starší kolegové a jak jsem ho ještě zaţil na přednáškách i já.
Udrţoval si i perfektní znalost pitevní anatomie a také se velmi dobře orientoval v
anatomické literatuře.
Brzy po přechodu na anatomický ústav převládl zřejmě u mladého
docenta Koldy pocit nutnosti napsat českou učebnici anatomie pro zvěrolékaře.
Velkoryse se rozmáchl ke grandiosnímu projektu. První svazek (Obecná část,
Nauka o kostech) na 914 stranách vyšel v r. 1936. Zdá se, ţe si autor neuvědomil,
ţe bude nutno v takovém rozsahu napsat ještě další tři nebo čtyři svazky, coţ je nad
lidské síly!
V následujících letech zastihlo profesora Koldu několik osudových ran
v těsném závěsu, které postihly v různém rozsahu vlastně všechny obyvatele
Československé republiky – okupace pohraničí, rozpad republiky, úplná okupace
jejího zbytku a vznik protektorátu, provázený uzavřením vysokých škol. Dovedu si
představit, jaké zlo na Koldovi napáchala takřka šestiletá nucená nečinnost a
intelektuální izolace v Doubravníku, bez intenzivního styku s vědeckou komunitou
a bez moţnosti dalšího studia. Obávám se, ţe zahradnická a sadařská práce, o níţ
píše profesor Novotný (1966, str. 20) mu nemohla přinést plné uspokojení. U
většiny profesorů jeho generace to znamenalo konec aktivní vědecké práce,
poněvadţ pokud se po válce vrátili, museli se zabývat jinými, hlavně
organizačními a pedagogickými záleţitostmi. U profesora Koldy tomu nebylo
jinak.
Po válce byly hlavní starostí obnova ústavu, návrat rozkradeného zařízení
a sbírek, pedagogická činnost, která se rozšířila i na histologicko – embryologický
ústav a po krátké době přišla opět nesvoboda. Nucená válečná přestávka a
vysilující poválečná obnova ústavu bezpochyby předurčily také jeho chování po
komunistickém puči 1948. Komunistický morální teror byl pro profesora Koldu
další ranou – komunisté mu prakticky totálně vyměnili učitelský personál. Na
"Gottwaldovu výzvu" pak vstoupil do KSČ, poněvadţ jak se svěřil asistentu
Vinšovi a demonstrátorovi Frankovi "..podruhé opustit ústav bych nepřeţil.."
(Frank 2005). Vstup do všemocné strany mu mnoho nepomohl. Dění v ústavu ve
mně vzbuzovalo dojem, ţe je členem partaje druhé kategorie.
Poslední ranou bylo onemocnění tuberkulózou , které ho pronásledovalo,
pokud vím, od r. 1950. Vydal ještě druhý svazek své učebnice v r. 1950, ovšem v
mnohem menším rozsahu. Pak střídal pobyty v ústavu s pobyty v sanatoriích a
v nemocnici, aţ od r. 1954 byl trvale upoután na lůţko. Poslední čtyři roky ţivota
strávil na loţi ve své vile v Doubravníku, kde také zemřel dne 29.11.1958.
Důleţitou roli v jeho celém ţivotě pravděpodobně hrála jeho matka, paní
Cecilie Koldová (*1871 – 4.11. 1957). Paní Cecilie v r.1917 ovdověla, a kdyţ se
její syn stal asistentem na farmakologii (1.1.1923), vzal si ji do Brna, aby mu vedla
domácnost. Pravděpodobně tehdy koupil domek v Řečkovicích na Kořískově ul.
27, kde ţili do doby, neţ se přestěhovali asi v r. 1932 do ústavního bytu. Snad také
11
proto, aby ji zaměstnal, nakreslil jí návrh na ručně vázaný gobelin (Novotný
1961), ozdobený histologickými a jinými biologickými motivy (s monogramem
J.K. a vročením 1926). Sám také některé textilie (závěsy) zdobil anatomickými
motivy. Paní Cecilie byla matka energická a suverénní (cf. také Novotný 1966, str.
5). Měl jsem moţnost ji pozorovat několikrát, byla to drobná, energická paní ve
věku přes 80 let, která zřejmě cítila povinnost se vyjadřovat ke všemu. Na její
omluvu je nutno uvést, ţe její, snad aţ přehnaná péče o pana profesora, vyplývala
pravděpodobně také z toho, ţe Jan byl její páté, nejmladší dítě. Byl ale jediný,
který se doţil dospělosti, neboť jeho čtyři starší sourozenci zemřeli jiţ v dětském
věku.Také on měl na matku velmi silnou citovou vazbu.
Je ovšem známo, ţe vliv energických matek na syny stejně jako silná
citová vazba synů na matku působí negativně na jejich samostatné rozhodování
v pozdějších zásadních ţivotních situacích. Domnívám se, ţe tento vliv způsobil,
ţe Kolda nedokázal energicky prosadit své mikrobiologické nebo farmakologické
zaměření. Paní Cecilie byla pravděpodobně také jednou z hlavních příčin, proč se
pan profesor nikdy neoţenil.
Na podzim 1938 nebo začátkem 1939 pan profesor zakoupil vilku
v Doubravníku, kam se po uzavření vysokých škol uchýlil a kde mu samozřejmě
dále paní matka hospodařila. Po válce jiţ v Doubravníku zůstala, ale pan profesor
za ní jezdil pravidelně na víkendy.
Myslím, ţe se pan profesor přece jen pokusil, pokud vím, dvakrát vybrat
si svého nástupce a pokračovatele. V obou případech to byli jeho asistenti, jimţ
pomáhal a podporoval jejich odborný růst. Zajímavé bylo, ţe v obou případech to
byli muţi energičtí, výbojní a sebevědomí, vlastnili tedy ty povahové rysy, které
Kolda postrádal.
Prvním, ještě před únorovým pučem, byl Jan Vinš, jemuţ, jakoţto
jedinému, Kolda dovolil, aby v r. 1947, ještě jako asistent – student, vydal skripta
ze splanchnologie a smyslů. Skripta byla rozšířena a s oblibou pouţívána ještě
několik let poté, co Jan Vinš musel, aniţ směl dokončit studium, opustit školu.
Druhým, jiţ po únoru, byl Vladimír Komárek, jehoţ si pan profesor
vybral jako spoluautora knihy Anatomie domácích ptáků (1958) a který po
profesorově úmrtí přešel na Vysokou školu zemědělskou do Prahy.
Po únorovém převratu, ataku plicní choroby a po několika pobytech
v sanatoriu, po nichţ se stav jen přechodně zlepšil, pan profesor postupně na vše
rezignoval. Jakoby mu jiţ nezáleţelo na vlastním ţivotě, na tom, co se stane s jeho
ústavem.
Závěr jeho ţivota povaţuji za velmi smutný. Poslední čtyři roky byl
upoután na lůţko s velmi omezenými schopnostmi pohybu a také jeho skon byl
provázen tragickými okolnostmi. Zemřel tři dny po svých narozeninách, dne 29.
11. 1958, ve věku 63 let, zhruba rok po smrti své matky. Vzpomínám si, ţe po
skončení pohřebních obřadů se smutkem konstatoval doc. Novotný: "Ţenatý
člověk, který má děti, ţije jako ţebrák a umírá jako král. Svobodný a bezdětný
člověk ţije jako král a umírá jako ţebrák." Bylo by kruté a nespravedlivé ukončit
12
úvahu tímto konstatováním. Jsem rád, ţe přes veškerou nepřízeň osudu přece jen
zanechal budoucím generacím závaţný odkaz.
Zanechal obor anatomie na vysoké úrovni vyučování i výzkumu. Svým
osobním příkladem vychoval řadu ţáků, kteří si dokázali směry výzkumu najít a
rozvíjet , a kteří po celou další generaci působili na univerzitách a ve výzkumných
ústavech. Ti si od něj do ţivota přinesli smysl pro důkladnou anatomickou
analýzu, pro soustavnou práci, pro přesné formulování cílů i výsledků a snahu po
důsledném dokončování vytyčených úkolů. A tak jsem přesvědčen, ţe oprávněně
můţeme hovořit o „Koldově anatomické škole“, neboť jsem svědkem, ţe se k jeho
odkazu postupně hlásí i další generace českých veterinárních anatomů.
Avšak na příkoří, která mu působili činitelé brněnské zvěrolékařské školy,
ať jiţ předváleční nebo ti, kteří mu "pomáhali" za bolševické éry, pan profesor
zřejmě aţ do konce ţivota nezapomněl. Dokonce ve své závěti odkázal vše – svou
knihovnu i vilu v Doubravníku tehdejší Československé akademii zemědělských
věd.
Oldřich Štěrba
Veterinární anatomie první poloviny XX. století a její
vliv na tento obor u nás
Téměř 170 roků od zaloţení první zvěrolékařské školy ve francouzském
Lyonu (1762), kde byla veterinární anatomie hned od počátku jedním z hlavních
vyučovacích předmětů, se započal formovat tento obor v Brně na nově zaloţené
Vysoké škole zvěrolékařské po roce 1918. Do této doby bylo jiţ nashromáţděno
velké mnoţství poznatků o stavbě těla domácích savců. O to se zaslouţily vzniklé
školy veterinárních anatomů v Evropě i v zámoří.
V Evropě to byla především škola francouzská, která navázala na tradice
Claude Bourgelata (1712-1779) z Lyonu a Alfortu, který v r.1753 vydal také jednu
z nejstarších učebnic veterinární anatomie: Eléments d´hippiatrique. V době
Koldova působení na nově zaloţeném anatomickém ústavu v Brně, vedeném prof.
Völkerem a před tím působili ve Francii prof. Lesbre, prof. Montané, prof.
Bourdelle, prof. Bressou, prof. Cadiot a prof. Panisset, z mladších později prof.
Blin v Alfortu, prof. Pavaux z Toulouse a další. Vzhledem k tomu, ţe prof.Kolda
určitou dobu ve Francii studoval a měl zde osobní kontakty s kolegy, byl vliv této
školy v pojetí jeho budoucích plánů význačný, neboť chápal srovnávací anatomii
při studiu veterinární medicíny, podobně jako škola francouzská, totiţ téţ ve
srovnávání domácích savců s poměry u člověka. V tomto duchu také sepsal
kapitoly ve svém velkém díle:"Srovnávací anatomie zvířat domácích, se zřetelem
13
k anatomii člověka". V nedávné době vydal rozsáhlé monografie o anatomii
domácích savců s pouţitím tohoto srovnávacího hlediska vynikající představitel
současné francouzské školy veterinární anatomie prof. R. Barone z Lyonu.
Samozřejmě prof. Koldu a naši veterinární anatomii ovlivnila nám
geograficky nejblíţe poloţená Vysoká škola zvěrolékařská ve Vídni, kde prof.
Kolda začal studovat, kde také působila řada anatomů českého původu. Můţeme
začít slavným jménem Ignác Josef Pešina , který se stal v r. 1808 ředitelem
zvěrolékařské školy ve Vídni a určitý čas anatomii učil a zanechal nám své
poznatky o určování stáří u koní podle obrušování zubů v průběhu stárnutí. Dále to
byli prof. F. Müller, který byl jmenován v r.1871 profesorem anatomie, i jeho
nástupce prof. dr. Johann Struska, původem Čech, který tam působil v letech 1889-
1914 a Koldovi přednášel anatomii. V r. 1903 vydal přehlednou učebnici anatomie,
která je dosud v kniţním fondu ústavu anatomie, histologie a embryologie FVL
v Brně. Profesor Struska je pohřben v Českých Budějovicích. Po Struskovi působil
ve Vídni od r.1914 do 1930 prof.dr.Karl Škoda, rodák z Oslavan a po Škodovi
prof. Dr. Otto Krölling(1931-1945), jiţ současník prof.Koldy, spolupracovník
prof. O. Zietzschmanna z Hannoveru a prof. Hugo Graua z Mnichova. Po prof.
Kröllingovi převzal ústav anatomie ve Vídni prof. Josef Schreiber (1945-1961),
první předseda a organizátor komise pro vypracování světové veterinární
anatomické nomenklatury NAV (Nomina Anatomica Veterinaria) a jeho započaté
a rozpracované dílo dokončil Schreiberův nástupce prof. Oskar Schaller (1962-
1992). Oba posledně jmenovaní byli později po Koldově smrti v kontaktu s námi
mladšími a velice nás podporovali kniţním fondem i morálně v době, kdy pro nás
odborná západní literatura byla těţko dostupná a bylo pro nás obtíţné stát se
platícími členy nově vzniklé Světové a i Evropské společnosti veterinárních
anatomů (WAVA, EAVA). V současné době s naší anatomií spolupracuje nástupce
prof. Schallera, prof. H.E. König.
Značný vliv na výuku a na směry vědeckého bádání u nás měli také
němečtí veterinární anatomové. Byla to především berlínská škola veterinární
anatomie, zaloţená profesorem Gurltem (1794-1882), který je autorem prvního
veterinárního atlasu. Tento anatomický atlas rozšířili a doplnili jeho ţáci
prof.Wilhelm Ellenberger (1848-1924) a prof. Hermann Baum (1864-1932). Ti
dovedli toto dokonalé dílo „Handbuch der vergleichenden Anatomie der
Haustiere“ do 17. vydání. Doplněné a rozšířené 18. vydání vydali jiţ současníci
prof.Koldy v r. 1943. Byli to prof.Otto Zietzschmann (1879-1958) z Hannoveru,
prof. Eberhard Ackerknecht z Lipska a prof. Hugo Grau z Mnichova. Prof. Grau
působil za protektorátu ve funkci ředitele Státního veterinárního diagnostického
ústavu v Karlových Varech, který zde zaloţil. Po válce, v roce 1945, zůstala
v Karlových Varech z jeho činnosti sbírka anatomických preparátů a cenných
separátních výtisků zajímavých publikací z anatomie a tato sbírka byla jako
„válečná kořist“ převezena na anatomický ústav VŠV do Brna, coţ provedl tehdy
asistent MVDr. Rudolf Böhm. Jak anatomické preparáty, tak i sbírka anatomických
publikací mezi asistenty známé pod názvem „karlovarské Grauovy separáty“ byly
14
na anatomickém ústavu často vyhledávány při sepisování disertačních prací a
učebních textů.
V době Koldova působení jako přednosty ústavu veterinární anatomie
v době předválečné i určitý čas po roce 1945 Ellenberger – Baumova učebnice,
studenty zvaná "Elouš“, byla jediná ucelená příručka a učebnice veterinární
anatomie, která byla k dispozici pro naše studenty a to se prof. Kolda snaţil řešit
vydáním českých učebních pomůcek.
Vycházíme-li z výčtu učebnic veterinární anatomie, které byly a jsou ve
fondu knihovny z doby Koldovy, byl to téţ Atlas topografické anatomie koně od
prof. Schmaltze z Berlína a učebnice anatomie prof.R.Martina a W. Schaudera z
Giessenu.
Profesor Kolda neopomíjel čerpat také ze školy italské, kterou
reprezentovali prof.Naglieri a prof.Zimmerl, dále pak od autorů amerických jako
byli prof.Sisson, prof. Grossman, nověji prof. Getty, (autoři vynikající srovnávací
anatomie v jazyce anglickém), později prof.R.Habel, prof.Evans a prof. Sack
z Cornell University v USA. Z anglických anatomů měl prof. Kolda osobní
kontakty s prof. Ottawayem z Cambridge, z dánských anatomů s prof. Sörensenem,
který u nás po II. světové válce zaváděl s prof. Přibylem umělou inseminaci.
Velmi blízké kontakty navázal prof. Kolda se svými současníky ze
slovanských zemí, kteří s ním spolupracovali při sestavování cizojazyčných názvů
jednotlivých kostí pro velkolepou Koldovu Osteologii. Z jihoslovanských anatomů
to byli prof. Vladeta Simić z Bělehradu, prof. Ciliga ze Zagrebu a prof. Bevandić
ze Sarajeva. Také s polskými anatomy prof.Kolda spolupracoval, v tom jeho ţáci
pokračovali. Byli to prof. Poplewski a prof. Krysiak z Varšavy, prof.Bant,
prof.Myczkowski a prof. Wyrost z Wroclawi. Nejuţší spolupráce byla s prof.
Chomiakem z Lublina, který u prof.Koldy v Brně vypracoval svoji habilitační
práci. Rozvinula se spolupráce s ruskými anatomy a to s prof. Klimovem a prof.
Akaevskim z Moskvy. Profesor Kolda byl také v písemném styku s bulharskými
anatomy prof. Moskovem a prof. Petkovem.
Z maďarských anatomů byli v kontaktu s ústavem v Brně prof. Kovacs a
prof. Fehér, z rumunských prof.Ghetie, vynikající anatom, malíř a sochař v jedné
osobě, známý svými charakteristickými vyobrazeními v rumunských učebnicích
anatomie a sbírkou vynikajících anatomických modelů v ústavním muzeu
v Bukurešti, kterým mne při návštěvě v Bukurešti na anatomickém ústavu sám
prováděl.
Jak patrno z výčtu historických faktů, bylo z čeho čerpat, bylo moţno
hodnotit a srovnávat, vybrat to nejlepší a to dělal nejen profesor Kolda, ale i někteří
jeho následovníci. Nejen na základě pramenů literárních, ale i kontaktů osobních,
tím ţe cestovali po anatomických ústavech a zvali hosty na ústav.V takovýchto
celkem příznivých podmínkách i kdyţ někdy narušených (2. světová válka,
politické poměry ve východní části Evropy) bylo moţno vytvořit a rozvíjet solidní
základy Koldovy školy veterinární anatomie v Brně.
Čeněk Červený
15
Výuka veterinární anatomie v Koldově pojetí
Do oboru veterinární anatomie vstoupil Kolda jako zkušený
vysokoškolský učitel, asistent farmakologického ústavu. Stal se spolupracovníkem
prof. Otomara Völkera, prvního přednosty Anatomického ústavu Lékařské fakulty
i Anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Bylo to 1. ledna 1926. V roce 1928 byl Kolda jmenován docentem. V roce 1929 se stal po prof.
Völkerovi přednostou Ústavu veterinární anatomie, který přesídlil do skromného
provizoria v areálu VŠV. Po dokončení stavby nové moderní budovy v r. 1931 –
1932 započal s velkorysým vybavením interiéru a zkvalitňováním výuky anatomie.
Doc. Kolda měl dík své zásadě důslednosti a pečlivosti při tvořivé práci jasný cíl
naučit své ţáky nejen obor veterinární anatomie, ale ukazoval studentům i cestu k
práci vědecké. A to je nedílnou součástí pedagogického procesu vysokoškolského
učitele. Byl si vědom toho, ţe pokud tomu tak není, i kdyţ je pedagogická stránka
výuky sebedokonalejší, přesto je to pouze výuka středoškolská, která je na vysoké
škole často pěstována a někdy i velmi kladně hodnocena. Na vědecký přístup k
výuce se někdy zapomíná a to často pouze pro nedostatečné studium odborné
literatury a z toho plynoucí neschopnosti k vytýčení aktuálních cílů ve výzkumu, či
z pohodlnosti a nedůslednosti. Kolda chtěl budoucí veterinární lékaře vzdělávat tak, aby se mohli s
širokým a hlubokým základem medicínského vzdělání postavit do praktického
ţivota zvěrolékaře vedle lékařů, kteří pečují o zdraví lidí. Aby dokonalou
veterinární péčí o zdraví zvířat byli v tom lékařům nápomocni. To prosazoval náš
progresivní zvěrolékař - hygienik Pfaff pod heslem "Una sanitas - una medicina". V přednáškách byl Kolda vynikající řečník, který studenty zaujal nejen
slovem, ale i názorností výuky a svými vynikajícími kresbami v tehdejší době
omezených zobrazovacích moţností. Profesor Kolda kladl velký důraz na
praktickou výuku v anatomii obzvláště. V učebních textech pro studenty v kapitole
nazvané "Část obecná" poučuje studenty jak o metodách studia anatomie tak i o
tom, jak přistupovat ke studiu náročného oboru "Srovnávací anatomie domácích
zvířat". Zvláště zdůrazňuje vyuţití anatomické pitvy. Zde napsal: " I kdyţ anatomie
pouţívá (a my dodáme obzvláště dnes a ještě bude v budoucnu pouţívat) nových
studijních metod, jest a zůstane pitva mrtvoly její nejhlavnější a nejzákladnější
poznávací metodou. Nepřímé poznatky získané jinými metodami musí být
ověřovány pitvou. Pitva jest slabikářem anatomie, učebnice a příručky anatomie
její gramatikou." Tolik Kolda.
16
Z toho plyne, ţe při pitvě přicházíme do přímého kontaktu s biologickým
materiálem a poznáváme jej všemi smysly (kromě chuti). To je pro zapamatování
neocenitelné, pro medicínu nenahraditelné a jinými metodami toho nelze dosáhnout.
Za tímto účelem také Kolda vybudoval prostornou, světlou místnost, reprezentační
pitevnu a rozsáhlé zázemí pro zajištění pitevních objektů včetně chladíren a velkého
mrazicího boxu, takţe bylo moţno pitvat materiál čerstvý, nekonzervovaný a
zhotovovat makrořezy částmi a krajinami těla pro názorné studium topografické
anatomie. Na tom byl podíl i přímé spolupráce s doc. Höklem, přednostou Ústavu
hygieny potravin, při budování sanitní poráţky v suterénu ústavu a zde vyhrazeného
prostoru pro demonstrace "exenterací" zvířat pro studenty. Je to symbióza ve světě
ojedinělá, jak jsme měli moţnost poznat z našich návštěv v celé řadě anatomických
ústavů a morfologických pracovišť doma i v zahraničí, která usnadňovala a
zkvalitňovala praktickou výuku na nativním i konzervovaném anatomickém materiálu.
Za dob prof. Koldy byly pitvy jednotlivým studentům zadávány individuálně
v čase na to vyhrazeném na pitevně, nikoliv rozvrhem z děkanátu určeném. Bylo to
podle přihlášek adeptů tak, jak je měli uvedené ve své pitevní legitimaci. Téma a cíl
pitvy stanovil a zadal asistent. Adept při zadání pitvy musel prokázat dokonalé znalosti
anatomických struktur přidělené tělní krajiny nebo její části. Jinak mu pitva zadána
nebyla (jiţ z toho důvodu, aby neznehodnotil cenný pitevní materiál). Při prováděné
pitvě musel adept prokázat schopnost samostatné práce, jistou zručnost. Ve sloţitých
situacích na pitevně radili studentům asistenti a demonstrátoři. Důleţitým momentem
bylo tzv. závěrečné předání pitvy. To nebylo pouhé "koloquium" neboli pohovor, ale
bylo prověřováno, zda se student vyzná v orgánech pitvané krajiny, umí je anatomicky
správně pojmenovat, konkrétně ukázat a vysvětlit jak souvisejí anatomicky a funkčně s
orgány okolními. Po dokonalém vypreparování detailů a prokázání praktických i
teoretických znalostí pitvu předal a postupně splňoval podmínky k udělení zápočtu za
semestr.
Kolda chodil často do pitevny, studentům radil, vedl s nimi odborné
konzultace, studenty inspiroval k přemýšlení v oboru i zkoušel. V tehdejší době měl
velký respekt nejen proto, ţe byl důsledný, ale téţ pro své kladné povahové vlastnosti,
neboť měl ke studentům a i asistentům i spolupracovníkům po vykonaných a
splněných povinnostech velmi přátelský vztah.
Kolda prosazoval vedle znalostí systematické anatomie téţ znalosti anatomie
topografické a pro lepší představivost se pitvy často odbývaly na stojícím koni (nechal
instalovat závěsy na pitevně na celý kadaver a jeho části, pro tyto účely speciálně
zřízené) a na takových vypitvaných preparátech se i zkoušelo. Bylo to i proto, ţe
veterinární diagnostika a často i léčebné zákroky se odbývaly na stojícím zvířeti. Celý
proces mohli sledovat i ostatní přihlíţející studenti ve větším počtu neţ na pitevním
stole.Topografická anatomie se učila nejen při pitvách na kadaverech, ale téţ i na
topografických řezech zhotovených zmrazovací technikou dle Pirogova a zvláště pak
při demonstračních exenteracích. Demonstrace povrchové anatomie se odbývaly na
ţivých zvířatech zapůjčených z klinik.
17
Kolda vybavil obor dokonalými učebními pomůckami. Byly to nástěnné
obrazy, které malovali malířstvím nadaní demonstrátoři pod jeho vedením (např. dr.
Fidler, Štěrba a další) a dále pořídil na tehdejší dobu moderní promítací techniku. V
novostavbě budovy pro Ústav anatomie pro účely anatomického muzea byl vyčleněn
velkolepý sál (nynější aula VFU), kde Kolda se svými spolupracovníky a pozdějšími
následovníky shromaţďoval velmi početné anatomické preparáty. Byly to nejen
preparáty orgánů domácích zvířat, ale i anatomické preparáty niţších obratlovců a
četné skelety. Základní učebnicí veterinární anatomie byla v počátcích působnosti
ústavu německá učebnice autorů Ellenbergera a Bauma. Tuto učebnici Kolda doplnil a
později i nahradil svými učebními texty. Z rozměru označení "učebnice" se vymyká
jeho velkolepé dílo "Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii
člověka". V této monografii Kolda shrnul výklad o metodě studia morfologie o
struktuře tkání a orgánů a předestřel i obšírné poznatky o kostech nejen domácích
savců a ptáků a zahrnul i zástupce lovné zvěře a velblouda a to s českými a
cizojazyčnými názvy jednotlivých kostí. Umoţnil tak odborníkům studium této
problematiky v cizích jazycích (němčina, angličtina, francouzština, ruština,
bulharština, polština a srbochorvatština). Jeho snahu v tomto směru narušilo uzavření
vysokých škol v letech 1939-45.
Po válce vychází monografie s převáţně barevnými obrazy, která zahrnuje
nauku o spojích kostí a myologii. Ve spolupráci s asistenty v letech padesátých vydal
české učební texty dalších anatomických soustav. Nejprve nauku o vnitřních orgánech
"Splanchnologii" s as. MVC. Janem Vinšem, pak osteologii s as. MVC. Čollákem a
MVC. Vaňkem, dermatologii s as. MVDr. Fr. Mládkem, neurologii s as. MVC.
Komárkem a Angiologii s as. Dr. Najbrtem. Dalším dílem byla "Tělověda psa“ a
posledním velkým dílem byla "Anatomie a fyziologie ptáků", kterou napsal s MVDr.
Vl. Komárkem. Korektury prováděl, kdyţ byl jiţ trvale upoután na lůţko. Jak prof.
Kolda uvádí v úvodu svých stěţejních publikací, I.,II.,III. a IV. dílu Srovnávací
anatomie, kladl velký důraz na latinské a i české názvosloví, které musel v mnohých
případech "vzkřísit" z mnohých dobrých, ale zapomenutých pramenů. Po poradách s
četnými odborníky, jak Kolda uvádí, byl nucen vytvořit i četné neologismy. Dík těmto
publikacím se Kolda stal zakladatelem české anatomické nomenklatury.
Další rána osudu, která se ozvala v roce 1950-51 byla Koldova choroba, která
ho čím dál více vyřazovala z jeho aktivní plodné práce.
Profesor Kolda byl a je pro nás, jeho ţáky, a mohl by být i pro mladé
následovníky vzorem dokonalého vysokoškolského učitele. Vybudoval anatomický
ústav s dokonalým zázemím jak pro práci vědeckou, tak i pro kvalitní výuku, a
ovlivnil a přímo vychoval celou řadu úspěšných ţáků a pokračovatelů v svém
započatém díle - v oblasti veterinární morfologie. Jmenujeme je podle data nástupu do
ústavu - doc. MVDr. Radim Najbrt, CSc., prof. MVDr. Dionýz Čollák, CSc., prof.
MVDr. Peter Popesko DrSc., prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc., prof. MVDr. Oldřich
Štěrba, DrSc., prof. MVDr. Jiří Kaman, DrSc., prof. MVDr. Arnošt Hampl, CSc., prof.
MVDr. Čeněk Červený, CSc.. Řada dalších jeho ţáků úspěšně působila i v jiných
oborech vědy nebo v praktických oborech veterinární medicíny.
18
Profesor Kolda měl jako erudovaný vysokoškolský učitel tyto hlavní
pedagogické zásady: na prvním místě zdůrazňoval, ţe vysokoškolský učitel je povinen
vybavit své studenty kvalitní učebnicí. Další zásadní tezí bylo, ţe bez vlastní původní
vědecké práce, která přináší obecné biologické poznatky, nemůţe vysokoškolský
učitel dokonale učit studenty a na ně činorodě působit. Snaţil se i ctít další didaktický
poznatek: "Nejvíce se naučíš, kdyţ sám učíš". Byl kvalitní vědec a vysokoškolský
pedagog, neboť svou pedagogickou činnost zaměřoval i na výchovu studentů k
vědecké práci a v tomto je prozíravě a citlivě usměrňoval. Protoţe byl důsledný,
pracovitý a vysoce vzdělaný, jako odborník, nebál se svých spolupracovníků, rád jim
pomáhal a radil. Neţárlil na jejich úspěchy a neintrikoval, ač sám byl cílem řady intrik,
jak vzpomínají jeho přímí spolupracovníci.
Čeněk Červený
Vliv prof. Koldy na vědeckou a odbornou činnost jeho
žáků a následovníků
Z ţivotopisu prof. Koldy víme, ţe na anatomii přišel po čtyřletém pobytu
a práci na farmakologickém ústavu, ve věku 31 let. Kaţdý člověk, věci jen trochu
znalý, uzná, ţe ve způsobu a postupech zpracování farmakologických prací na
jedné straně a anatomických prací na straně druhé je značný rozdíl. I myšlenkové
postupy se liší. Kdyţ jsem se při přípravě tohoto sdělení probíral seznamem
anatomických prací prof. Koldy, připadaly mi tématicky velmi různorodé. Kdyţ
jsem pak k tomu přiloţil seznam publikací asistentů ústavu, seznam disertací a
diplomových prací, které z ústavu postupně vzešly, přece jen vyvstává určitý
záměr. Musíme si však uvědomit dobu a poměry, v nichţ Kolda do oboru
veterinární anatomie vstoupil. Byla to doba budování československé veterinární
vědy, léta budování první vysoké zvěrolékařské školy na našem území. Bylo nutno
přestěhovat anatomický ústav z prostor lékařské fakulty na Úvoze do provizoria
v areálu školy v Králově Poli a postavit moderní anatomický ústav. Nebyla
pitevna, nebyly učebnice, nebyly sbírky preparátů, zkrátka bylo nutno budovat vše
od základu. A bylo také nutno, aby dr. Kolda co nejdříve zpracoval a předloţil
svůj habilitační spis z anatomie. Vyvstala najednou řada praktických úkolů, které
bylo nutno urychleně řešit.
Dále si musíme uvědomit situaci ve veterinární praxi, kde stále dochází
k postupnému rozšiřování druhové palety pacientů. K původním objektům
zvěrolékařské péče – koním jízdním i taţným, převáţně vojenským, se postupně
přidávaly další druhy hospodářských zvířat: přeţvýkaví býloţravci – skot, ovce a
koza, nepřeţvýkaví všeţravci – prase, šelmy – psi a kočky. Pak přišli domácí ptáci
– z řádu kurovitých kur, krocan a perlička a z řádu vrubozobých kachna a husa.
Navíc některé druhy, které jsou objektem veterinární péče, jsou po usmrcení
vyuţívány v mnoha směrech, především jako potraviny nebo průmyslové suroviny.
19
Tím se stále rozšiřují poţadavky léčebné praxe i technologických zpracovatelů
ţivočišných orgánů a tkání na získávání znalostí anatomie dalších druhů.
A v posledních letech jsme svědky dalšího rozšíření – chovají se další
domácí mazlíčci, mnohdy exotičtí, z řádů savců, ptáků i plazů (kuny, fretky,
papoušci, dravci, ţelvy, hadi, ještěři aj.).
Anatomické práce prof. Koldy z časného období připadají jakoby nahodile
vybrané a spolu nesouvisející. O prvních pracích se domnívám, ţe byly
inspirovány jeho studiemi o motilitě střeva, jimiţ se zabýval na farmakologii. Jsou
to tři práce o břišním sympatiku koně z let 1927 a 1928, které jsou podle mého
mínění jeho nejlepší a které také předloţil jako habilitační spis. Zřejmě ho
s počátku vědecky zajímala nejvíce nervová soustava, o čemţ svědčí rovněţ jeho
vynikající práce o dolní olivě u skotu (1928) a studie o gyrifikaci mozku laně a
srny (1928). Mlčenlivými svědky dalších připravovaných neuroanatomických prací
jsou dodnes bedny se seriově nakrájenými mozky nejrůznějších domácích i
divoce ţijících savců, které jsou, jak doufám, ještě někde ve skladech ústavu
uloţeny a mozkový mikrotom. Pak následovaly tři práce o topografii vnitřností
v dutině břišní ovce a kozy (1929 – 1930), které vznikly vlastně příleţitostně
v zimě 1929, kdy doc. Kolda, jak sám píše, pohotově vyuţil velkých mrazů.
Zdánlivě nesouvisle následovaly práce o svalech křídla a běháku u kura (1930,
1931, zcela osamocený je také popis vývojové vady – o monopodii kůzlete (1928).
Docent Kolda se v dalších letech soustředil na sepisování své Srovnávací anatomie
zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka, jejíţ první svazek vyšel v r. 1936.
Na vědecké činnosti ústavu se v těch letech podílela kromě asistentů a
demonstrátorů také řada doktorandů, kteří zpracovávali různá anatomická témata
ve formě disertačních, později diplomových prací. Patří sem také kandidátské
disertace (CSc) a habilitační spisy.
Na vysvětlenou – absolvent po sloţení všech zkoušek získal titul Medicus
Veterinarius – česky: pan zvěrolékař a tzv. malý diplom, který jej opravňoval
k vykonávání zvěrolékařské praxe. Kdo chtěl být MVDr., musel ještě napsat
disertaci, obhájit ji a sloţit rigorózní zkoušku, coţ mohlo navazovat hned na
dokončené studium nebo podat disertaci kdykoliv po dokončení. Tento stav trval
aţ do r. 1953. V letech 1954 – 1965 byl po sloţení všech zkoušek a po vypracování
a obhájení diplomové práce, která mohla být i na úrovni literárního přehledu,
udělován titul "promovaný veterinární lékař", udělování titulu MVDr. bylo
zrušeno. V roce 1966 došlo k další změně, která platí dodnes. Po sloţení všech
zkoušek a státních zkoušek se uděluje přímo titul Medicinae Veterinariae Doctor
(MVDr.), aniţ by se nějaká disertace psala, coţ pro úroveň veterinárního lékařství
nepovaţuji za dobré.
Témata disertací a později diplomových prací zadávali přednostové ústavů
a klinik. Na anatomii to byl docent Kolda, v r. 1933 jmenovaný profesorem, po r.
1954 zadával témata doc. Najbrt. Z přehledu témat předválečných dizertací
vyplývá, ţe témata byla zadávána tak, aby vyplňovala bílá místa v chystané
učebnici a navazovala na zájmové oblasti profesorovy.
20
V oblasti neuroanatomie to byla práce asistenta V. Řezníčka o anatomii
mozečku hlodavců (1932), v níţ bylo zpracováno členění mozečku u králíka,
zajíce, veverky, křečka, potkana a morčete a habilitační práce dr. T. Ciligy ze
Zagrebu, která byla věnována komplexu olivárních jader (1937).
Přípravu k dalšímu svazku Srovnávací anatomie naznačuje několik
disertací s myologickou tématikou: V. Kuchař (1932) o svalech ocasu psa, O.
Andrle (1937) o svalech hlavy a krku kozy, P. Jeřábek (1938) o svalech pánevní
končetiny kozy. Poslední práci této řady a to o svalech hrudní končetiny kozy
předloţil A. Neumann v r.1946. Na Koldovy práce z myologie ptáků navázaly
disertace B. Filipa o svalstvu křídla a běháku u holuba (1932) a J. Františka o
svalstvu běháku u husy a kachny (1933).
Disertace J. Vojtěchovského (1932) o anatomii střeva, okruţí a jejich cév u psa
volně navazuje na práce o topografii střev u kozy. Disertace K. Fuksy (1937) o
vývojové vadě – cheilognathopalatoschisis u prasete naznačuje Koldův trvalý
zájem o organogenezi a její poruchy (viz jeho zmiňovanou práci o monopodii u
kůzlete). Vzpomínám si, ţe ve skladu anatomického materiálu za pitevnou bylo
v policích s fetálním materiálem také několik kyvet s patologickými plody prasat,
ovcí a koz. Disertace J. Matouška (1935) o cévách jater skotu tématicky náleţí
k okruhu prací které zadával ještě prof. Völker, jehoţ asistentem dr. Matoušek
v letech 1927 – 1928 byl.
Po válce pokračovaly práce o nervovém systému, s počátku témata
z oblasti prodlouţené míchy, která pod vedením prof. Koldy zpracoval M.
Chomiak,veterinární anatom z Lublinu, v rámci své habilitační práce, která byla
později publikována: Motorická jádra v prodlouţené míše skotu, prasete a koně
(1951) a Nucleus funiculi lateralis skotu, prasete a koně (1952). Disertace J.
Rešety řešila otázku elektrického odporu nervů (1953) a J. Sekery otázku vodivosti
nervů (1953). Literární přehled o anatomii jader talamu vypracoval J. Neplech
(1959) a I. Hloţánek obhájil diplomovou práci o čichovém ústrojí psa (1961).
Otázkou větvení periferních nervů, jmenovitě n. accessorius u skotu a srnce se
zabýval v letech 1976 dr. Červený.
Pokračovalo se také v práci na anatomii hospodářských ptáků. J.Bartoněk
se zabýval topografií zaţívacího ústrojí kura (1950), V. Komárek anatomií dýchací
a trávicí soustavy kura (1953), J. Fuksa utvářením peří u kura domácího (1956), I.
Petro zkoumal reliéf střevní sliznice kura (1958). V. Komárek předloţil práci o
pernicích a naţinách u hrabavých a vrubozobých jako kandidátskou disertaci
(1959) a práci o některých rysech dimorfismu u hlavních druhů hrabavých a
vrubozobých domácích ptáků jako habilitační spis (1959). Srovnávací studii o
anatomii samčí kloaky u hrabavých a vrubozobých domácích ptáků vypracoval J.
Procházka (1960) .
Anatomie ptáků došla ke svému komplexnímu zpracování v knize Kolda,
J., Komárek V.: Anatomie domácích ptáků (1958) a později ještě v trojdílném
atlase Anatomia avium domesticarum prof. Vladimíra Komárka(1979), na jehoţ 2.
a 3. díle se podíleli i prof. L. Malinovský a prof. L. Lemeţ a kde je zpracována i
21
embryologie kura. Na tuto tradici navázal profesor Červený, který vydal učebnici
anatomie domácích ptáků (2000), v níţ uplatnil novou anatomickou nomenklaturu
NAV (1993).
V oběhovém systému byla věnována pozornost cévnímu zásobení srdce:
Š. Podedvorný zkoumal cévy srdce prasete (1946), Č.Vrba cévy srdce koně (1948)
a I. Kontšek cévy srdce skotu (1953). Tepny nosní dutiny prasete zpracovala ve své
diplomové práci J. Porhajmová (1963). Tuto tématiku pak rozvíjeli ve výzkumu
cévního systému po odchodu profesora Koldy v letech 1955 – 1989 doc. Najbrt,
doc. Kaman, doc. Červený a další.
S tím souvisel i výzkum krevního oběhu v játrech. J. Kaman se spolupracovníky
rozvinul výzkum jaterního krevního oběhu v normě i experimentu v souvislosti
s chorobami jater a s prvními pokusy o transplantace jater u člověka: Krevní
zásobení jater prasete(1963) a Studie plasticity a změn krevního řečiště po podvazu
a. hepatica , v. portae a vv. hepaticae (1964). Tohoto výzkumu se zúčastnil i Č.
Červený, který pak pokračoval ve spolupráci s výzkumným týmem lékařské
fakulty Masarykovy university ( V. Kořistek, J. Černý, J. Hökl ml. a další) na
experimentech při transplantaci jater u modelového zvířete – prasete (1974, 1979).
Ve výzkumu mízního systému započatého Koldou zadáním disertace v 50. letech
MVC. Hamplovi na téma hrudní mízovod u krysy (1955) pokračoval později prof.
Hampl a jeho spolupracovník doc. Karel Jelínek na Agronomické fakultě VŠZ v
Brně. Zde rozvinuli úspěšný výzkum v tomto směru.
Po válce se také pokračovalo ve studiu topografické anatomie, zvl. u koně
a skotu, kde tyto poznatky slouţily účelům klinickým. Topografií orgánů hlavy a
krku se zabývaly práce M. Chomiaka (1950) – krk koně, A. Kubíčka (1952) –
hlava koně a skotu a R. Rademachera (1953) – krk skotu. Topografii hrudních
orgánů skotu zpracoval D. Čollák (1951), topografii břišních orgánů u koně a skotu
P. Popesko (1951) a F. Mládek zpracoval topografii pánevních orgánů skotu
(1951). Topografickou anatomií hrudní končetiny koně a skotu se zabýval J.
Nejedlý (1953) a pánevní končetiny koně a skotu V. Fidler (1952). Klinická
potřeba byla zřejmě také podnětem pro práci R. Neuţila (1956) o podrobné
anatomii kolenního kloubu skotu. I topografické studie nalezly své komplexní
zakončení v Atlase topografickej anatómie P. Popeska (I., II., a III. díl, 1968), které
byly přeloţeny do mnoha jazyků.
S přípravou knihy prof. Koldy o anatomii psa pravděpodobně souvisí i
disertace Z. Truhláře o anomáliích chrupu u psa (1950). Po válce také přibyla
témata z pouţité anatomie, jako různá "dělení masa", vyţádaná potravinářskou
praxí (1948, 1950, 1953) nebo potřebná pro určení stáří jatečných zvířat, jako byly
práce V. Kupčíka o stárnutí páteře skotu (1947), J. Šamánka o stárnutí páteře
prasete (1947), M. Šamánka o stárnutí páteře koně (1950). To byly náměty pro
praxi. Vycházely z Koldových studií o vývojových změnách na kostech, kterých si
všímá a popisuje je i ve své velké monografii : Srovnávací anatomie zvířat
domácích se zřetelem k anatomii člověka (1936). V těchto intencích navázal jeho
ţák prof. Č. Červený svou hlavní etapu výzkumu pozdního u prenatálního a
22
postnatálního vývoje kostí Sem lze zařadit také práce J. Demely: Zajíc jako
potravina (1952) a M. Janečka o určování stáří zajíců (1956). )
Na ţádost výzkumného ústavu ve Zlíně byl rozvinut široce výzkum
mikroskopické struktury kůţe pro potřeby koţedělného průmyslu. V této oblasti
byly vypracovány disertace a diplomové práce. O. Zeman zkoumal histologii kůţe
psa (1948), J. Růţička histologii kůţe kůzlete (1948), J. Suchý: Zkouška pevnosti
kůţe v tahu (1948), R. Najbrt štěpnost kůţe koně (1950), J. Ševela strukturu koria
skotu (1956), A. Frank histologii kůţe koně a škáru kůţe koně (1958). Tématicky
ke koţní soustavě náleţí i mléčná ţláza, jejíţ dutinový systém u skotu zpracoval J.
Novotný (1964).
Další skupinou prací byly zadané disertace a diplomové práce o anatomii
různých druhů laboratorních a koţešinových zvířat.
Tak anatomií krysy (de facto laboratorního potkana) se zabývaly práce L.
Ondráška o topografické anatomii tělních dutin (1953), M. Ondráška o oběhové
soustavě (1953), M. Fišara o moţnostech odběru krve (1955). A. Hampl zpracoval
topografickou anatomii hrudního mízovodu (1955) a E. Popelářová cévní zásobení
jaterních laloků (1962).
Anatomii králíka, pouţívaného jako potravina i jako laboratorní zvíře,
bylo věnováno několik diplomových prací a publikací. J. Bischof zpracoval
topografii hrudní dutiny (1955), C.Okénka anatomii příušní krajiny (1955), V.
Vavrouch topografii ventrální krční krajiny (1956), M. Veselský samčí pohlavní
ústrojí (1955), J. Cejnarová – Bartošová zjišťovala přesnou topografii srdce (1955)
a Č. Červený se zabýval urogenitálním traktem (1958). Červený pak vydal učební
texty: Přehledná anatomie laboratorních savců (1993) a Popesko dvoudílný atlas
laboratorních zvířat.
Z koţešinových zvířat byla objektem dvou anatomických dizertací nutrie:
V. Roch zkoumal zaţívací a pohlavní orgány nutrie (1953) a J. Jirků prozkoumal
topografii orgánů v hrudníku (1961).
I po odchodu prof. Koldy do penze a po jeho smrti se rozvíjely dále
některé oblasti výzkumu, k nimţ dal kdysi podnět. Na oblast vývojové osteologie
se soustředil Červený, který se v řadě prací zabýval výzkumem pozdního
prenatálního a časného postnatálního vývoje kostí u skotu, prasete a ptáků barvicí a
rtg technikou; výsledky výzkumu slouţí k posuzování zralosti skeletu a k odhadu
věku u recentních zvířat i z archeologických nálezů: Časové postupy osifikace
rypákové kosti prasete – Červený, Derda (1965), řešetné ploténky a čichového
bludiště – Červený (1967,1968) a osifikace epifyzových plotének na metapodiích
skotu Červený a spol. (1980,1983).
V oblasti myologie byla zpracována v řadě prací svalová soustava jelena a
srnce Komárek (1958), Kaman, Hampl (1958, 1959), Hegerová,
Štěrba(1958,1959). M. Lukeš zkoumal mazové váčky a šlachové pochvy na
autopodiu koně(1958) a J. Trpák se zabýval topografií stěny břišní skotu (1960). A.
Buš předloţil a obhájil práci o fylogenezi natahovačů prstů u sudokopytníků
23
(1962). Svaly pletence hrudní končetiny z evolučního a srovnávacího hlediska
zkoumal Štěrba (1963, 1965), který se zabýval i morfogenesou svalů (1963).
S výzkumem svalů bylo úzce spjato sledování průběhu a větvení periferních nervů,
tyto svaly inervující. Inervaci m. trapezius a sternocleidomastoideus Štěrba u savců
sledoval Štěrba (1968), inervaci prsních svalů shrnul ve studii z r.2000. N.
accessorius u skotu a srnce a jeho větvení sledoval Červený (1976).
Ze vzpomínek pamětníků vychází najevo, ţe prof. Kolda připravoval
skripta nebo knihu o embryologii domácích zvířat, ovšem vydání mu po r. 1948
nebylo povoleno. Důvodem byly odstavce o chromozomech , pojetím neslučitelné
s názory tehdejších sovětských ideologů. Embryologií savců se později zabýval
Štěrba v řadě prací o určování věku embryí a plodů, o časovém průběhu
organogeneze u hmyzoţravců, hlodavců, kočky a skotu. V poslední době se
zabýval embryologií delfínů a sepsal kapitoly o embryologii volně ţijících
přeţvýkavců (2001). Oldřich Štěrba
Vznik a vývoj brněnské školy československé veterinární
morfologie a její cíle.
Prof. Jan Kolda - zakladatel československé veterinární morfologie - pod
tímto hrdým prohlášením se skrývá velká osobnost člověka, který zasvětil svůj
ţivot veterinární morfologii a vychoval celou řadu úspěšných ţáků nejen u nás, ale
i v zahraničí.
Jeho vliv na tento obor se uplatňoval hned od nástupu čerstvě
habilitovaného docenta veterinární anatomie (1928) do funkce přednosty zřízeného
samostatného Anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské (VŠZ) v Brně v
akademickém roce 1929/30. Vyuţil svých zkušeností z doby studia ve Francii na
Zvěrolékařské škole v Alfortu a z pedagogické, vědecké a publikační činnosti ve
Francii a na Farmakologickém ústavu VŠZ v Brně. Podnikl cesty po řadě
anatomických ústavů v Evropě (Vídeň, Lipsko, Hannover, Švýcarsko) a těchto
zkušeností a osobních kontaktů vyuţil ve své další práci. Navázal písemné styky i
s anatomy ruskými, polskými, chorvatskými a italskými. Vybudoval tak vhodné
podmínky pro rozvoj moderních a prakticky zaměřených směrů ve veterinární
morfologii. Jeho zkušeností z cest bylo vyuţito při výstavbě nového anatomického
ústavu, k němuţ byl poloţen základní kámen v roce 1927. Do nové budovy byl
ústav přestěhován z provizoria (budovy nynější jídelny pro zaměstnance) v roce
1932. Zde bylo důstojné a pevné zázemí pro realizaci Koldových plánů.
Dobu působení prof. Koldy na Anatomickém ústavu Vysoké školy
zvěrolékařské, která trvala od r. 1926 do r. 1955, lze rozdělit na několik etap. První
24
etapa od r. 1926 do r. 1928 byla asistentura u prof. Völkra, přednosty
Anatomického ústavu lékařské fakulty a zároveň přednosty Ústavu veterinární
anatomie na Údolní ulici v Brně.
Druhá etapa proběhla v provizoriu areálu Vysoké školy zvěrolékařské od
r. 1929 do r. 1932, kdy jiţ byl budován nový ústav veterinární anatomie. Od
školního roku 1929 byl jiţ doc. Kolda pověřen vedením Anatomického ústavu na
Vysoké škole zvěrolékařské. Spolu s ním zde působili jako jeho asistenti MVDr.
František Havelka (1925 - 1930), MVDr. Josef Matoušek (1927 - 1928), MVDr.
Jan František (1930 - 1934), MVDr. Václav Řezníček (1930 - 1937) a jako
demonstrátor MVC. Jaroslav Vojtěchovský (1930 - 1932).
Třetí etapou bylo období od přestěhování ústavu do nové budovy v r.
1932 do uzavření českých vysokých škol v r. 1939. Do nového ústavu z provizoria
přecházejí dr. František (1930 – 1934) a dr. Řezníček (1930 - 1937).
Profesor Kolda byl v letech po smrti prof. dr. Theodora Dohnala v letech
1936 – 39 pověřen výukou anatomie na Vysoké škole zemědělské a vychoval zde
svého nástupce v oboru morfologie prof. MVDr. Ing. Antonína Píšu. V roce 1937
také zpracoval svou habilitační práci za Koldova vedení dr. Tomislav Ciliga,
následovník prof. Sakaře ze Zagrebu. V ústavu působili téţ jako demonstrátoři a
později asistenti dr. Ondřej Andrle (1936 - 1940) a dr. Přemysl Jeřábek (1937 -
1940) aţ do uzavření českých vysokých škol v roce 1939.
Do té doby Kolda se svými spolupracovníky zajistil dokonalou výuku
veterinární anatomie. Ţivé a názorné přednášky bývaly doplňovány promítáním
diapozitivů na novém velkém promítacím přístroji fy. Zeiss, kolekce diapozitivů
čítala asi 800 kusů. Pitevní cvičení probíhala v dokonale vybudovaném pitevním
sálu (velká pitevna). K dispozici bylo rozsáhlé ossarium se sbírkou celých skeletů i
jednotlivých kostí pro volné studium ve cvičebně. Profesor Kolda vybudoval
velkolepé anatomické muzeum, které obsahovalo přes tisíc exponátů. Ústav měl
dokonalou vědeckou knihovnu, vybavenou cennými monografiemi z celého světa.
Kolda sepsal i první dva díly české učebnice veterinární anatomie "Srovnávací
anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka" v rozsahu 914 stran a
301 obrazů. Z ústavu vzešla i řada vědeckých publikací.
Uzavřením vysokých škol byla přerušena činnost profesora Koldy jako
vysokoškolského učitele. Odstěhoval se do své secesní vily v městečku
Doubravník v odhůří Českomoravské vysočiny, aby zde proţil válečná léta.
Období uzavření vysokých škol a druhá světová válka (1939 - 1945) byly pro prof.
Koldu z hlediska jeho tvůrčí činnosti velmi neblahé. Neměl kontakt s velmi dobře
vybaveným anatomickým ústavem (laboratoří, pitevnou, knihovnou a prostředím
akademické půdy vůbec), jeho spolupracovníci se rozešli za obţivou, odešli do
praxe. Profesor proţíval tato léta sám, pouze v péči své staré matky a připravoval
si podklady pro další práci v ústavu, aţ tato mizerie skončí. Připravoval (třetí a
čtvrtý díl své učebnice (arthrologie a myologie), učebnici anatomie a fyziologie
domácích ptáků a další učební texty a výzkumné plány.
25
Čtvrtou etapou bychom mohli označit období od roku 1945 do
komunistického puče v roce 1948. Profesor Kolda se hned v létě 1945 vrhl s
velkým vypětím sil do obnovy ústavu zničeného válkou a jako jeden z prvních
zahájil výuku jiţ v říjnu téhoţ roku. Započal s přípravou edice učebních textů a
vytýčil výzkumné směry, které dále rozvíjel s kolektivem svýchspolupracovníků a
následovníků .V tomto období s prof. Koldou spolupracovali asistenti a
demonstrátoři MVDr. Josef Peňáz (1945 -1946), MVDr. Josef Růţička (1945 -
1948), MVDr. Čeněk Vrba (1945 -1946), MVDr. Otakar Zeman (1945 - 1948),
MVC. Jan Vinš (1946 - 1948), MVC. Alois Frank (1946 - 1948), MVC. Dušan
Trefný a další, o nichţ se nám nepodařilo zjistit věrohodné informace. V r. 1947
odešel poválečný přednosta Ústavu histologie a embryologie doc. RNDr.et MVDr.
Vlastimil Vrtiš do Hradce Králové na nově zakládanou Lékařskou fakultu UK.
Vedením ústavu a oboru, přednášek i cvičení byl pověřen prof. MVDr. Jan Kolda.
Tuto funkci vykonával aţ do roku 1950, kdy byl vedením ústavu pověřen MVDr.
Evţen Novotný. Další čtyři roky aţ do r. 1954 po reorganizaci ústavů na VŠV byl
Kolda vedoucím velké katedry spojených ústavů anatomie a histologie.
Prof. Kolda si uvědomoval, ţe je třeba pomýšlet na výchovu budoucího
nástupce. Vybral si MVC. Jana Vinše, schopného a pracovitého asistenta a
podporoval jeho snahy. Svěřil mu i sepisování skript (Jan Vinš: "Splanchnologie")
a zapojoval ho i do výuky. Nikoho ze svých spolupracovníků bezdůvodně
neprotěţoval, přesto Vinš byl "jedničkou". Přátelské vztahy v tomto pracovním
kolektivu narušil únor 1948 a po něm i nástup politických represí. Ti, kteří
neodpovídali představám tehdejších politických představitelů, často i fanatiků,
museli ze školy odejít.
Tím začala pátá, poslední etapa působení profesora Koldy v ústavu
anatomie, která trvala do roku 1955 a která byla komplikována i jeho chorobou.
Choroba se vlekla od roku 1950 aţ do jeho smrti v roce 1958. V letech 1950 –
1954 byl často nemocen a od poloviny roku 1954 byl upoután na lůţko natrvalo.
Prověrková komise Komunistické strany Vysoké školy veterinární zbavila
v březnu roku 1948 prof. Koldu jeho nejbliţších spolupracovníků, jako byl MVC.
Jan Vinš a MVC. Alois Frank, kteří byli dokonce vyloučeni ze studia na všech
vysokých školách v ČSR. V ústavu se objevily nové tváře, jména těch, které
schvalovala všemocná organizace KSČ. V té době prý Kolda nemohl o ničem
rozhodovat, nicméně někteří z nově dosazených byli pro anatomii zapáleni, takţe u
mnohých Koldou tradičně podněcovaná pracovitost a vytrvalost ve výuce a ve
vědecké práci přinesla své plody, jak ukazují ţivotopisy a výčty publikací
jednotlivých Koldových spolupracovníků, ţáků a následovníků.
Od jara roku 1948 působili na ústavu anatomie jako demonstrátoři,
pomocné vědecké síly, asistenti a později jako docenti či profesoři MVC. Radim
Najbrt (1948 – 1986), MVC. Dionýz Čollák 1948 – 1951), MVC. Peter Popesko
(1948 – 1950), MVC. Vladimír Fidler (1949-1952), MVC. Vladimír Komárek
(1950-1958), MVDr. Augustin Kubíček (1951-1956), MVC. Oldřich Štěrba (1950
-1965, 1993 -1998), MVC. Jiří Kaman (1950 - 1970), MVC. Karel Bednář (1952 -
26
1955, 1962 -1986), MVC. Arnošt Hampl (1952 - 1960), MVC. Vlastimil Řáha
(1952-1956), MVC. Čeněk Červený (1953 - 1998 a dosud), MVC. Ivo Petro (1954
- 1958) a někteří volontéři a řada disertantů, kteří zde zpracovávali své disertační
práce. Řada z těchto kolegů pracovala na Anatomickém ústavu a Ústavu histologie
a embryologie jiţ v době, kdy prof. Kolda pro svou nevyléčitelnou chorobu
pobýval na ústavu jen sporadicky. Duch jeho pracovního stylu a charismatu co by
morfologa - vědce, pedagoga, organizátora a inspirátora pracovních cílů na většinu
nás vţdy působil tak, ţe jsme se věnovali svému oboru s entuziasmem a plným
nasazením.
Čeněk Červený
Spolupracovníci, žáci a pokračovatelé prof. Koldy při
budování československé morfologie v letech 1926-65
Ústav anatomie Vysoké školy veterinární v Brně
MVDr. František Havelka
Narodil se 2. července 1901 v Rozsochách u Nového Města na Moravě.
Ještě za studií od roku 1925 působil jako asistent na Anatomickém ústavu u prof.
Völkra. Spolu s Koldou a dalšími kolegy přešel do provizoria Ústavu veterinární
anatomie v areálu Vysoké školy zvěrolékařské. Studia dokončil v roce 1926 a
promoval aţ v roce 1928 kdyţ obhájil disertační práci na téma : Plexus
lumbosacralis u psa. Z disertace vzešla i samostatná publikace v odborném
časopise Biologické spisy Vysoké školy zvěrolékařské, Brno, ČSR, 7, 1928, 1-4,
40. S Koldou působil na ústavu v provizorních prostorách aţ do roku 1930, kdy
odešel do praxe.
MVDr. Josef Matoušek
Narodil se 28. března 1902 v Podivicích. Studia ukončil v roce 1927. Po
ukončení studia působil na anatomickém ústavu ještě za vedení prof. Völkra jako
asistent a přešel spolu s Koldou do provizoria Anatomického ústavu v areálu
Vysoké školy zvěrolékařské na Praţské (dnes Palackého ulici). Zde vypracoval
disertaci na téma Cévy jater skotu, která byla uveřejněná v Biologických spisech
Vysoké školy zvěrolékařské , 14/3, 1935: 1-17.
MVDr. Jan František
Narodil se 14.4.1905 ve Svatoslavi. Na VŠV promoval v r.1933. Jiţ za
studií od roku 1930 působil na anatomickém ústavu ještě v provizoriu. Pod
vedením tehdy doc. Koldy vypracoval disertaci na téma : Svalstvo běháku u husy a
kachny. Výsledky jeho bádání byly publikovány v Biologických spisech Vysoké
27
školy zvěrolékařské Brno, ČSR, 1934, 13/4: 1-19. Kvalitní obrazový doprovod této
publikace byl vyuţit v Koldově a Komárkově monografii : Anatomie domácích
ptáků (1958). MVDr. František se účastnil téţ počáteční fáze budování nového
ústavu v prostorách dokončených v roce 1932. Na ústavu setrval ještě rok po
promoci a pak odešel do praxe.
MVDr. Jaroslav Vojtěchovský Narodil se 17.11.1907 v Šátálce. Na VŠV promoval v roce 1932. Na
anatomickém ústavu spolupracoval s prof. Koldou od roku 1930 a to ještě
v provizoriu v Králově Poli. Pod vedením prof. Koldy zpracoval disertační práci na
téma : Anatomie střeva, okruţí a jejich cév u psa. Po promoci odešel do praxe.
MVDr. Václav Řezníček
Narodil se 17. 1. 1906 ve Votici. Na Vysoké škole veterinární v Brně
studoval v létech 1928 - 1932. Jiţ během studia působil na Anatomickém ústavu v
Brně jako demonstrátor a později od roku 1932 jako asistent aţ do roku 1937. S
profesorem Koldou spolupracoval od samého začátku jeho působení ve funkci
přednosty Anatomického ústavu a to ještě v provizoriu (v budově dnešní jídelny)
na Palackého třídě v Králově Poli a především v nově postavené budově. Zde se
velmi účinně účastnil budování nového ústavu pod Koldovým vedením. V roce
1937 odešel do praxe na městské jatky do Moravské Ostravy jako veterinární lékař
hygienické sluţby. Zde se stal později okresním veterinárním lékařem. Nato odešel
do Karlových varů, kde působil opět jako veterinární lékař hygienické sluţby na
jatkách a v masokombinátu. Jeho poslední působiště byla Státní veterinární správa
Ministerstva zemědělství a výţivy Československé republiky v Praze a to opět na
úseku hygieny potravin.
MVDr. Řezníček byl velmi obětavý pracovník a vţdy ctil a plnil svěřené
úkoly v budování ústavu a nové Koldovy školy veterinární anatomie. Pod jeho
vedením zpracoval a v r. 1932 úspěšně obhájil disertaci na téma "K anatomii
mozečku hlodavců". Z této disertace vzešla publikace v Biologických spisech
Vysoké školy zvěrolékařské, 13, 1934, 1 - 28.
Byl vynikající společník, rád přišel na Anatomický ústav jiţ v
poválečných letech i po smrti prof. Koldy a byl mezi tehdejšími mladými kolegy
vţdy mile přijat.
Z publikací je známý jeho článek "Rozlišovací znaky kostry králíka a
zajíce", který vyšel v časopisu "Zvěrolékařské rozpravy" v roce 1936 (ročník 10,
str. 10 - 13). Údaje zde publikované byly po převzetí do Koldovy monografie
"Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka" vyuţívané
i v souvislosti při určování druhové příslušnosti vzorků masa neznámého původu.
Profesor Kolda a tehdejší rektor VŠV prof. Macek mu poděkovali při odchodu z
VŠV na jiné pracoviště za jeho, cituji:
"…jedenáctiletou svědomitou a platnou sluţbu při anatomickém ústavu".
Byl jeden z těch, který stál při zrodu Koldovy školy veterinární anatomie a byl
28
jejím budovatelem v jedné osobě. Prof. Kolda na něj velmi často v dobrém
vzpomínal.
MVDr. Ondřej Andrle
Narodil se 4.1.1914 v Plzni. Na VŠV promoval v roce 1937. Jiţ za studia
působil na anatomickém ústavu u prof. Koldy jako demonstrátor, později jako
asistent od roku 1936 do uzavření vysokých škol v roce 1939-1945.
Ve vědecké činnosti měl Koldou zadané téma Studium svalstva u kozy
domácí. Disertaci zpracoval a obhájil na téma: Svalstvo hlavy a krku nu kozy.
Výsledky jeho vědeckého bádání publikoval autor ve „Spisech Vysoké školy
zvěrolékařské, Brno, ČSR, 1938, 15/1 : 1-38. Četné obrazy byly převzaty do III. a
IV. dílu Koldovy Srovnávací anatomie zvířat domácích, která vyšla v roce 1950.
Andrle zjistil při studiu ventrálních krčních svalů vedle běţně vyvinutých svalů
m.rectus capitis ventralis a m.rectus capitis lateralis další sval uloţený ventrálně od
čepovcového kloubu. Podle odstupu a úponu jej nazval m. atlantoepistrophicus.
Studenti jej označovali jako "Andrleho sval" a byl to t. zv. „špek“ pro velmi pilné
studenty, kdyţ je chtěli ti ostřílení „ shodit“. Jo, tak to bylo, je a bude. Za svého
působení na ústavu byl zapojen a vydatně pomáhal prof. Koldovi při zpracovávání
rukopisu prvních dvou dílů rozsáhlé monografie : Srovnávací anatomie zvířat
domácích se zřetelem k anatomii člověka. Za tuto pomoc mu prof. Kolda vyjádřil v
úvodu třetího a čtvrtého dílu této monografie upřímné poděkování.
Z anatomického ústavu odešel do praxe a působil jako prosektor v kafilerii
v Podbořanech. Později se stal hlavním epizootologem Státní veterinární správy a
organizoval akce tlumení brucelózy a tuberkulózy v celé ČSSR. Slouţil za vzor
pro vytvoření hlavní postavy ve filmu Rafan. Zemřel 6. 3. 1974.
MVDr. Přemysl Jeřábek
Narodil se 30.7.1910 v Konině v Polsku. Jiţ během studia na VŠV působil
v letech 1934-1937 na anatomickém ústavu u prof.Koldy jako demonstrátor. V této
době pomáhal Koldovi při sestavování rukopisu prvních dvou dílů Srovnávací
anatomie domácích zvířat. Za tuto pomoc mu prof.Kolda vyjádřil upřímné
poděkování v předmluvě ke III. a IV. dílu, které vyšly v roce 1950. Pod Koldovým
vedním vypracoval svoji disertaci na téma : Svalstvo pánevní končetiny u kozy.
Studia ukončil v r. 1937 a promoval v r. 1938. Ve funkci asistenta byl
v letech 1937-1940. V roce 1937 mimo jiné vyjednával pro prof. Koldu koupi vily
v Doubravníku, kde potom profesor proţil celou dobu války.
Po válce dr.Jeřábek vedl Veterinární vyšetřovací ústav v Karlových
Varech, kde před ním za protektorátu působil velký německý anatom prof. Hugo
Grau. Pro anatomický ústav VŠV v Brně zajistil sbírku anatomických preparátů a
mnoţství separátů, které zde prof. Grau po válce zanechal. Jako vedoucí pracovník
v Karlových Varech byl dr. Jeřábek velmi oblíben, jak nám ještě dnes tvrdí jeho
pamětníci a spolupracovníci.
29
Dr. Jeřábek byl jako jeden z posledních asistentů, který nastoupil před
druhou světovou válkou v době před uzavřením vysokých škol. Spolu s kolegou
Andrlem byli při konečné likvidaci ústavu.
Po skončení války ještě v padesátých letech navštěvoval dr. Jeřábek a
dr.Andrle prof. Koldu. Ten na ně často vzpomínal v průběhu přednášek z anatomie
jako na spolehlivé a vynikající spolupracovníky, kdyţ hodnotil činnost některých
stranou dosazovaných asistentů a demonstrátorů. Dr. Jeřábek udrţoval velmi
přátelské styky s prof. Koldou i v době svého působení ve funkci ředitele
Veterinárního vyšetřovacícho ústavu v Karlových Varech. Několikrát ho prof.
Kolda zde navštívil a strávil zde a v Mariánských Lázních i dobu dovolené.
(MVDr. Pavel Kočandrle – ústní sdělení). MVDR. Přemysl Jeřábek zemřel dne
30.5. 1990 v Karlových Varech.
Prof. MVDr. Ing. Antonín Píša
Narozen 27. 11. 1908 v Církvici u Kutné Hory ve Středočeském kraji.
Maturoval v Praze na reálném gymnáziu na Ţiţkově. Na Vysoké škole veterinární
v Brně započal studovat v roce 1926. V zimním semestru 4. ročníku 1929/1930
studoval na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. Ve studiích pokračoval v Brně a
disertaci vypracoval na Fyziologickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské pod
vedením prof. MVDr. Tomáše Vacka na téma „Vliv různých ovariálních preparátů
na růst a vývoj larev ţabích“. Promoval v roce 1931 a po promoci ihned nastoupil
jako asistent na „Ústav anatomie, fyziologie a zvěrolékařství“ na Vysoké škole
zemědělské v Brně u prof. Dohnala a zároveň nastoupil do 1. ročníku Vysoké
školy zemědělské v Brně. Zde studia ukončil a získal další titul ing. v roce 1934.
Plně se věnoval fyziologii zvířat a v roce 1936 po dvouletém externím stáţování na
ústavu fyziologie německé univerzity v Praze zde habilitoval z oboru fyziologie na
téma: „Příspěvek ku studiu binokulárního zorného prostoru domácích zvířat“. Aby
získal docenturu i pro obor anatomie domácích zvířat, vypracoval pod vedením
prof. MVDr. Jana Koldy habilitační práci na téma: „Příspěvek k organogenezi
střeva u prasete“ a tak v roce 1939 získal na Vysoké škole zemědělské v Brně
„veniam docendi“ pro oba obory a byl ustanoven přednostou ústavu po prof.
Dohnalovi, kde po jeho úmrtí od r. 1936 přednášky externě zajišťoval prof. MVDr.
Jan Kolda.
Prof. Píša byl tedy jedním z prvních našich vysokoškolských učitelů, který habilitoval pod
vedením prof. Koldy z anatomie domácích zvířat v Brně. Bylo to těsně před uzavřením
vysokých škol u nás.
Po válce v r. 1945 se prof. Píša vrátil na ústav na Vysokou školu zemědělskou, kde byl
jmenován prezidentem Benešem profesorem a to se zpětnou platností od r. 1942. Po
sloučení Vysoké školy zemědělské s Vysokou školou veterinární byl v r. 1952 ustanoven
zároveň přednostou Ústavu fyziologie na tehdejší Veterinární fakultě Vysoké školy
zemědělské . Zde působil aţ do roku 1960 a ve věku 52 roků v plné síle byl z funkce
odvolán intrikami tehdejších stranických orgánů, aby uvolnil místo tehdejším mladým
ambiciózním kariéristům, byť v oboru diletantům. Byl přeloţen na podřadné místo na
30
Státní veterinární ústav a zbaven profesury a profesorské činnosti. Po tomto aktu prohlásil,
ţe byl profesorem jmenován t.č. prezidentem Benešem a proto jen prezident měl zákonné
právo ho odvolat, nikdo jiný. Stranickým orgánům se tehdy nezavděčil a vypil si kalich
hořkosti aţ do dna. Aţ v roce 1969 byl rehabilitován a vrátil se zpět na svůj ústav na
Vysokou školu zemědělskou, kde setrval a pracoval aţ do odchodu do důchodu v r. 1974.
Na Vysoké škole veterinární se však rehabilitace nedočkal. Jako pedagog i jako člověk byl
prof. Píša dokonalý a zodpovědný. Byl oblíben u studentů i kolegů mladších. Napsali o
něm: „Jeho přednášky byly ţivé a ţivotu blízké, protkané hlubokými znalostmi
zemědělských a medicínských věd.“ Profesor Píša zemřel v Brně 14. 4. 1989.
Prof. dr. Tomislav Ciliga
Narodil se 21.12.1903 v Mostaru v Bosně, jako syn městského veterináře.
Klasické gymnázium navštěvoval a ukončil v r. 1923 maturitou taktéţ v Mostaru
v Bosně. V témţe roce se zapsal ke studiu na Veterinární fakultu v Zagrebu a odtud
po třech letech studia odešel do čtvrtého a pátého ročníku na Zvěrolékařskou školu
v Alfortu ve Francii. Zde zpracoval a obhájil disertaci a ukončil studium promocí
v r. 1929.
Od roku 1930 nastoupil na Ústav anatomie Veterinární fakulty v Zagrebu
a zde působil jako asistent a později jako docent a profesor aţ do roku 1974, kdy
odešel do penze. Během působení na Anatomickém ústavu v Zagrebu studoval
Filozofickou fakultu a ukončil zde studia v roce1943. Na anatomickém ústavu byl
asistentem prof. Sakaře, přítele prof. Koldy. Proto přijel v roce 1937 na studijní
pobyt do Brna a zpracoval zde pod vedením prof. Koldy svůj habilitační spis.
Zabýval se výzkumem nervových jader prodlouţené míchy (nucleus olivae) u
skotu. Po habilitaci a dosaţení docentury v r.1940 byl jmenován mimořádným
profesorem v r. 1943. V roce 1962 odjel na studijní pobyt do polského Lublinu
k prof. Chomiakovi, kterého Kolda předtím téţ směroval a vedl při jeho záměrech
vědeckovýzkumných a při zpracování habilitační spisu v oblasti studia struktury
mozku. Pro zdokonalení a uskutečnění svých cílů ve veterinární anatomii byl v
r.1964 na stáţi na anatomickém ústavu VF v Mnichově u prof. Huga Graua.
V roce 1968 byl Ciliga jmenován řádným profesorem. Byl to člověk, který znal
světové jazyky (němčinu, angličtinu, francouzštinu, ruštinu, také latinu, řečtinu a
snaţil se i o češtinu). Přeloţil do srbochorvatštiny anglickou učebnici veterinární
anatomie od renomovaných autorů Sissona a Grossmana, čímţ zabezpečil
jihoslovanské studenty texty v rodném jazyce. Ve vědecké publikační sféře vynikly
jeho práce o struktuře mozku u skotu, prasete a ovce.
V roce 1976 přijel se ţenou a synem do Brna a navštívil anatomický ústav
VŠV. Přijal ho v tu dobu odborný asistent MVDr. Čeněk Červený. S velkým
dojetím a úctou vzpomínal na pobyt u prof. Koldy. Přibliţně po roce zemřel 29.
října 1977 v rodném Mostaru, kde byl na návštěvě. Je pohřben v Zagrebu.
Stěţejní publikace:
CILIGA, T. The Forms of Development of Insular Region of Pigs. Veterinarski
archiv XXVIII/1958, br. 28/3/4, str.76-85.
31
CILIGA,T. Die gestaltliche Analyse des Sylvischen marginalen embryonalen
Neocortex beim Schafe. Wiener tierärztliche Monatschrift. XLVII/1960.
Festschrift Prof. Schreiber. Str. 175-185.
CILIGA, T. Unterschiede zwischen dem Labmagen des Kalbes und des Schafes.
Acta anatomica XLVI/1961, br. 1/2, str.167.
CILIGA,T. Arteries and Veins and the excretory Systém of the Kidney in Polar
Bear (Thalaretos maritimus).Biol. glasnik, 15, 1962:133-139.
Doc. MVDr. Alfred Srnetz
Narodil se 30. 6. 1898 v Loděnici na jiţní Moravě. Vysokou školu
zvěrolékařskou absolvoval v Brně roce 1926. Ve třicátých letech byl asistentem na
chirurgické klinice u prof. Pardubského a jako chirurg se habilitoval na
Anatomickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně u prof. Koldy. Ze
spolupráce Anatomického ústavu a chirurgické kliniky vzešly jeho dvě kvalitní
publikace: Srnetz, A.: Beitrag zur Topographie der Baucheingeweide des
Schweines, Prager Archiv, 1934, Hf. 5,6,7 a Srnetz, A. :Příspěvek k topografii
svalstva stěny břišní a pánevní u sviňky, Klinické spisy Vys. školy zvěrolékařské,
Brno, ČSR 1935, 2: 1-37. Posledně jmenovaná publikace je zpracovaná cíleně pro
potřeby chirurga. Její velmi zdařilý bohatý obrazový doprovod je v plné míře
opublikován v Koldově Arthrologii a Myologii z roku 1950. Z fyziologie
habilitoval u doc. Tomáše Vacka . MVDr. Srnetz byl výborný malíř a jako asistent
namaloval řadu výukových obrazů pro chirurgickou kliniku. Malováním obrázků
do učebnic si přivydělával k relativně malému asistentskému platu ( E. Král-
rukopis nepublikovaných vzpomínek). Byl německé národnosti. Byl však loyální
jak píše v pamětech chirurg prof. E. Král, jeho spolupracovník na klinice v Vysoké
školy zvěrolékařské Brně. Připravoval se totiţ na dráhu učitele na zvaţované
německé Vysoké škole zemědělské v Libverdě. Během II. světové války udrţoval
kontakt s rektorem Vysoké školy veterinární v Brně prof. Pardubským a působil
jako komisař-správce této školy. Choval se však velmi korektně a kde mohl,
pomáhal. Po válce se jiţ v Brně neobjevil a jeho další ţivotní osud není znám.
Údajně zahynul tragicky jiţ po válce v Berlíně.
MVDr. Josef Peňáz
Narodil se 16.7. 1917 ve Vídni v Rakousku. Od roku 1945 jako student
spolupracoval s prof. Koldou při obnovování a zařizování ústavu a budování
nového výukového systému. Studium na VŠV v Brně ukončil v roce 1946,
promoval v roce 1948 a po promoci odešel do praxe.
MVDr. Josef Růžička
Narodil se 6.5.1916 v Brně. Studium na Vysoké škole veterinární
dokončil 9. 12. 1945. Titul MVDr. získal aţ v r.1948. U prof. Koldy působil jako
asistent v období od ukončení studia, aţ do promoce. Vedle výuky četných
studentů byl zapojen i do vědeckého bádání. Zpracoval na ústavě a úspěšně obhájil
32
v r.1948 disertační práci na téma : Příspěvek k histologii kůţe kůzlete (Capra
hircus juvenilis ). Po únorových událostech 1948 odešel do praxe.
Prof. MVDr. Čeněk Vrba, CSc.
Narozen 10.4.1919 ve Studené Loučce. Absolvoval gymnázium v
Bohumíně, kde maturoval v r. 1938. Vysokou školu veterinární v Brně započal
studovat v roce 1938, dokončil aţ po válce v r. 1947 a promoval v r. 1948. Během
studia v létech 1945 - 46 byl demonstrátorem a asistentem na Anatomickém ústavu
u prof. Koldy. Zde byl inspirován zájmem o laboratorní zvířata a o základní
výzkum jejich biologie, jak sám vzpomíná na tuto dobu. Na Koldově ústavu
vypracoval a v roce 1948 a úspěšně obhájil disertaci na téma: "Cévy srdce koně",
kde se zaměřil i na studium chlopní ve věnčitých ţilách. Po promoci v r. 1948
nastoupil na Ústav farmakologie jako odborný asistent k prof. Lebduškovi. Zde
působil od r. 1955 aţ do roku 1960 jako docent farmakologie. Vystupoval vţdy
jako velmi příjemný, korektní a objektivní učitel v kontaktu se studenty. Jeho
působnost na Anatomickém ústavu a i na Ústavu farmakologie rádi připomínají
jeho ţáci.
V roce 1960 odchází z Ústavu farmakologie na Ústav státní kontroly
veterinárních biopreparátů a léčiv, aby, byť velmi erudovaný v oboru
farmakologie, uvolnil místo budoucímu vedení Farmakologického ústavu
podporovanému tehdejšími vládnoucími politickými kruhy na Veterinární fakultě.
Na Ústavu státní kontroly veterinárních biopreparátů a léčiv působil aţ do roku
1965. Odtud odchází a nastupuje jako vedoucí toxikologie krmných přípravků
Výzkumného ústavu výţivy v Pohořelicích u Brna, kde působil aţ do r. 1966.
Zároveň působil v letech 1967 a 1968 jako vědecký pracovník na Katedře
fyziologie hospodářských zvířat v té době Veterinární fakulty VŠZ v Brně. V roce
1968 zde obhájil kandidátskou disertaci a získal titul kandidáta věd. Nakonec v
roce 1968 legálně emigroval do Kanady, kde se stal ředitelem vědeckého vivária
laboratorních zvířat univerzity v Calgary a vyuţíval tak prvních hlubších kontaktů
s biologií laboratorních zvířat z doby působení na Koldově ústavu. Zde byl
jmenován profesorem a působil na tomto zařízení aţ do dosaţení důchodového
věku. V roce 1993 mu byla udělena Veterinární a farmaceutickou univerzitou v
Brně Pešinova medaile za zásluhy o výchovu mladé generace a jako uznání za jeho
celoţivotní dílo a čestnou reprezentaci naší veterinární vědy v zahraničí. Ţije v
Kanadě, ve městě Calgary a udrţuje písemný styk s některými kolegy u nás.
MVDr. Otakar Zeman
Narodil se 27.11.1918 v Budaörs v Maďarsku. Začal studovat před II.
světovou válkou. Jiţ v roce 1945 pomáhal prof. Koldovi při obnově válkou
poškozeného ústavu. Na VŠV ukončil studia 15 .5. 1947. Na anatomickém ústavu
pod vedením profesora Koldy zpracoval svoji disertační práci na téma : Příspěvek
k histologii kůţe psa, kterou úspěšně obhájil a promoval těsně po únorových
událostech v r. 1948. Potom odešel do praxe.
33
Ing. Jan Vinš, CSc.
Narodil se 24. 6. 1924 v Praze. Na podzim r. 1945 nastoupil studium
veterinárního lékařství na VŠV v Brně (21 r.).
Začátkem r. 1946 si ho vybral prof. Kolda jako demonstrátora do
anatomického ústavu (22 r.), spolu s ním si vybral i Aloise Franka. Po sloţení 1.
státní zkoušky byl Jan Vinš ustanoven asistentem a připravil k vydání skripta ze
splanchnologie (Nauka o vnitřnostech).
Poněvadţ oba (Vinš i Frank) byli členy Klubu lidových akademiků, akční výbor na
VŠV, zaloţený po únorovém komunistickém puči r. 1948, je vyloučil ze studia na
všech vysokých školách v ČSR. (24 r.)
Jan Vinš pak pracoval téměř deset let (1950 – 59) na generálním
ředitelství Státních statků a na ministerstvu zemědělství a výţivy a bylo mu
povoleno dálkově vystudovat Vysokou školu zemědělskou v Praze, kterou ukončil
na počátku 60tých let.
Dalších 14 let (1959 - 73) působil na generálním ředitelství Státních
plemenářských podniků. V r. 1973 přešel do Podniku racionalizace řízení a
výpočetní techniky při Ústavu racionalizace řízení a práce.
Ing. Vinš, CSc. se jako první v ČSR věnoval aplikaci výpočetní techniky
v chovatelství, záhy navrhl a vyřešil automatizované informační systémy pro
plemenářskou a inseminační sluţbu, které byly průběţně doplňovány o další úseky
chovatelské a veterinární práce a postupně zaváděny do celé ČSR. Zemřel 8.
prosince 1988 ve věku 64 let.
MVDr. Alois Frank
Narodil se 7. ledna 1925 ve Svébohově u Zábřehu na Moravě.
Gymnázium navštěvoval v letech 1936 – 1939 v Zábřehu, po záboru pohraničí
pokračoval ve studiu na gymnáziu v Litovli, kde maturoval v dubnu 1944. Od
srpna 1944 do konce války byl ve vězeních pro odbojovou činnost.
V létě 1945 se přihlásil ke studiu na VŠV v Brně, do 1. semestru nastoupil
1. října t. r. Začátkem roku 1946 si ho a Jana Vinše vybral prof. Kolda jako
demonstrátory, později se stali pomocnými vědeckými silami. Poněvadţ byli oba
aktivními členy Klubu lidových akademiků, byli v červnu 1948 vyloučeni
Akčním výborem VŠV ze studia na všech vysokých školách v ČSR.
Od 1. listopadu 1948 vykonával po dva roky vojenskou prezenční sluţbu,
nejprve u útvaru v Košicích, pak ve vojenské veterinární nemocnici v Bratislavě.
Po návratu nastoupil v lednu 1951 jako adjunkt na farmu Rapotín, která se
ještě v tomtéţ roce stala součástí Výzkumného ústavu pro chov skotu. V r. 1952 se
oţenil a do r. 1957 se jim narodily tři děti. Na farmě pracoval aţ do r. 1956, kdy
mu bylo zcela mimořádně povoleno dostudovat veterinární lékařství. V roce 1958
vypracoval a obhájil diplomovou práci "Histologický průzkum kůţe koně", jejíţ
část "Škára koňské kůţe" vyšla tiskem ve Sborníku VŠZL, řada B v r. 1958.
Studium dokončil v únoru 1959, promoval v březnu téhoţ roku. Po promoci
34
nastoupil do veterinární sluţby v okrese Jeseník, kde byl vedoucím veterinární
sluţby, zajišťoval prohlídky masa na drůbeţí poráţce a na sanitních poráţkách
v Javorníku a ve Vidnavě, vyučoval na Učňovské mlékařské škole a Učňovské
škole masného průmyslu v Jeseníku. V r. 1963 sloţil atestační zkoušky v Ústavu
pro doškolování veterinárních lékařů v Pardubicích. Od r. 1970 slouţil na
veterinárním obvodu Štíty aţ do r. 1986, kdy odešel do důchodu.
VZPOMÍNKY ALOISE FRANKA NA PANA PROFESORA KOLDU
Na anatomickém ústavu jsem pracoval necelé tři roky, od začátku roku
1946, kdy si prof. Kolda vybral Jana Vinše a mne, aby nás postupně zapojoval do
svých úkolů a vychovával nás pro další vědeckou práci. Z počátku jsme mu
pomáhali vydávat velmi potřebná skripta; přepisovali jsme na stroji jeho rukopisy
na blány a rozmnoţovali na primitivním cyklostylu u prof. Hansliana a pak skládali
podle čísel stran. Stále nám zdůrazňoval, ţe skripta jsou provizorium a ţe
připravuje vydání dalších dílů Srovnávací anatomie domácích zvířat v rozsahu I. a
II. dílu. Po zkoušce z anatomie, na kterou nás po večerech připravoval a kterou
jsme oba sloţili na výbornou, jsme mohli také přebírat pitvy.
Kdyţ odešel doc. Vrtiš v říjnu 1947 na lékařskou fakultu do Hradce
Králové, prof. Kolda převzal i histologický ústav. V té době poţádal Baťův
výzkumný ústav koţedělný v Otrokovicích Vysokou školu veterinární v Brně o
podrobný mikroskopický průzkum kůţí domácích zvířat a tímto úkolem byl
pověřen prof. Kolda.
Prof. Kolda před námi několikrát v Doubravníku prohlásil, ţe jeho přáním
je, aby po jeho odchodu do důchodu vedení anatomického ústavu převzal
mimořádně nadaný Jan Vinš a mne připravoval pro histologický ústav. Proto mne
vzal sebou do Otrokovic na pracovní schůzi, kde se projednávaly podrobnosti
histologického výzkumu jak syrových kůţí, tak i kůţí v průběhu technologického
zpracování. Současně bylo i projednáváno finanční zajištění akce, vzpomínám si,
ţe se jednalo o 70.000 Kčs.
Po celý rok jsem odebíral vzorky kůţí různých druhů zvířat, pořizoval
řezy, barvil a popisoval, to vše za metodického vedení pana profesora.
ProfesorKolda poţádal Ministerstvo školství o další systemizované místo asistenta
na histologickém ústavu, které jsem měl obsadit. Ţádost byla kladně vyřízena aţ po
únorovém puči 1948 a to bylo pro mne jiţ pozdě. Po několika letech, kdy jsem
směl dostudovat a vypracovat diplomovou práci, našel jsem na chodbě ústavu ve
skříních v krabicích kolem 10 000 obarvených řezů kůţemi.
Prof. Kolda byl velmi přísný a pracovitý a totéţ vyţadoval od svých
spolupracovníků. Pracovali jsme často dlouho do noci a kdyţ se mi nechtělo jít
v noci domů, lehl jsem si v knihovně na velký stůl se zeleným potahem (stojí
v knihovně dodnes), pod hlavu jsem si dal dvě knihy a přikryl se pláštěm. V patře
nad anatomickým ústavem byl Ústav hygieny potravin, v jehoţ čele stál doc. Hökl,
který byl s prof. Koldou v úzkém pracovním i přátelském styku. Napsali několik
35
společných publikací pro masný průmysl. Kolegové z hygieny – Dobeš, Matyáš,
Holec a j., s nimiţ jsme byli dobrými přáteli, byli ještě více zaměstnáváni doc.
Höklem a pracovali ještě po půlnoci a někdy mě rušili při usínání.
Prof. Kolda měl rád víno a občas nás poslal do sklepa, abychom mu
přečerpali víno z demiţonu do láhví. Několikrát nás pozval do vinárny „U sv.
Václava“ v Králově Poli, my jsme ho zase zvali do Janáčkova (dnes Mahenova)
divadla na opery nebo na koncerty. Na víkendy jsme jezdili do Doubravníku; pan
profesor měl u vily pečlivě udrţovanou zahradu s květinovými záhony a ovocným
sadem. Na zahradě jsme pracovali v sobotu, ubytováni jsme byli v horním
pokojíčku. V neděli dopoledne jsme chodili do místního kostela na mši svatou. Pan
profesor sedával na kůru vedle varhan, neboť se dobře znal s místním varhaníkem
(asi přes taroky). Před obědem jsme chodili do hospody se dţbánem pro pivo.
Oběd býval vţdy vynikající, neboť stará paní Koldová byla výborná kuchařka.
Prof. Kolda vozil rád z Doubravníku řezané květiny, vzpomínám, jak mi
k mému svátku 21. června přivezl velkou kytici bílých lilií. Přesto, ţe neměl
řidičský průkaz, koupil si exportní červenou Škodu Tudor. A tak mi přibyla funkce
osobního šoféra.
Domnívám se, ţe s námi dvěma "starý pán" váţně počítal a měl nás jako
své syny, o čemţ svědčí několik skutečností: Doporučil mou ţádost o stipendium
na Vysoké škole veterinární v Alfortu ve Francii. Přijal pozvání mých rodičů
k návštěvě naší rodiny a přijel k nám do Svébohova. Podobně přijal i pozvání
rodičů Jana Vinše, jemuţ byl dokonce svědkem na svatbě. Na podzim roku 1948
nám dal k dispozici své auto, kdyţ jsme jeli ještě za ministrem Nejedlým
s poslední kapkou naděje na zvrácení rozhodnutí akčního výboru o našem
vyloučení ze studií. Spěchal jsem a nové auto jsem u Poděbrad pěkně naboural.
Kdyţ jsem chtěl opravu zaplatit, pan profesor mi řekl, abych se o to nestaral.
Pana profesora jsem pak navštěvoval v Doubravníku v letech 1957 a
1958, kdy jsem s ním konzultoval svou diplomovou práci o mikroskopii kůţe koně
a vyprávěl jsem mu o svých rodinných poměrech. Prof. Kolda byl jako můj otec
poctivý a pracovitý a proto jsem ho měl rád. Po jeho smrti jsem s celou rodinou
poloţil kytici na jeho hrob na svahu hřbitova v Doubravníku.
Doc. MVDr. Dušan Trefný, CSc.
Narodil se 20. listopadu 1927 v Ostravě. Gymnaziální studia započal
v Brně a ukončil v Praze, kde v r. 1946 maturoval. V tomtéţ roce započal studia na
Vysoké škole zemědělské v Praze a po ukončení druhého semestru přestoupil na
Vysokou školu veterinární do Brna. Jiţ v zimním semestru r. 1947 byl vyzván prof.
Koldou ke spolupráci na anatomickém ústavu a byl i přijat jako demonstrátor. Na
ústavu zpočátku spolupracoval především s asistenty MVC. Vinšem a MVC.
Frankem. Bylo to však v době záhy po únoru 1948, kdy docházelo k zásadním
personálním změnám, byť proti vůli prof. Koldy. V době nátlaku stranických
orgánů i na jeho osobu, byli z anatomického ústavu propuštěni jeho nejbliţší
spolupracovníci – asistent MVC. Jan Vinš a asistent MVC. Alois Frank. Jako
36
demonstrátor MVC. Trefný zajišťoval asistenci při pitvách studentů, přebíral pitvy
a spolupracoval na výzkumu struktury kůţe pro koţedělný průmysl ve Zlíně. Na
přelomu července a srpna v roce 1948 ho prof. Kolda vyslal na tři týdny do Zlína
s úkolem odebírat vzorky kůţe z různých míst a v různé fázi vyčiňování za účelem
pozdějšího mikroskopického vyšetření a vyhodnocení na anatomickém ústavu
v Brně, coţ úspěšně zvládl. Ve spolupráci s prof. Koldou setrval aţ do roku 1949,
kdy byla jeho činnost demonstrátora ukončena na příkaz stranické organizace na
Vysoké škole veterinární. Po dohodě s prof. Koldou přestal navštěvovat
anatomický ústav a diplomovou práci proto absolvoval na Ústavu pro hygienu
masa a potravin ţivočišného původu. Po promoci na Vysoké škole veterinární
v Brně v r. 1952 nastoupil jako veterinární lékař prohlídky masa v praţských
jatkách, především na sanitní poráţce a zde setrval aţ do r. 1969. Od roku 1969 do
odchodu do důchodu v r. 1990 působil jako odborný asistent a pozdější docent na
Katedře fyziologie hospodářských zvířat Vysoké školy zemědělské v Praze u prof.
Sovy. Spolupráce s prof. Koldou, byť krátkodobá, je pro něj, jak uvádí v dopise,
období velice cenné a
nezapomenutelné.
Doc. MVDr. Radim Najbrt, CSc.
Narodil se 8. 1. 1921 v Praze-Podolí jako prvorozený syn doktorů
filozofie Václava a Kamily Najbrtových. Maturoval v r. 1940 na gymnáziu
v Uherském Hradišti. Dále studoval na Vyšší škole hospodářské v Přerově, kde
sloţil v r. 1941 doplňovací maturitu. Jako ročník "21“ byl totálně nasazen a
pracoval na statku v Moravském Písku jako zemědělský dělník. Zde získal mnoho
praktických zkušeností a poznal zajímavé lidi.
Po válce v r. 1945 nastoupil na Vysokou školu veterinární v Brně, kterou
ukončil promocí v roce 1950. Od roku 1948, ještě v době studia, pracoval na
anatomickém ústavu prof. Koldy a brzy v roce 1949 se zapojil jako asistent do
výuky. Byl pověřen i řešením badatelského úkolu ve výzkumu struktury kůţe. Pod
vedením prof. Koldy zde zpracoval disertaci na téma: O štěpnosti koňské kůţe a
publikoval další výsledky bádání v tomto směru.
V roce 1951 se stal interním aspirantem a od r. 1952 zajišťoval spolu
s asistentem MVDr. Augustinem Kubíčkem přednášky z anatomie za
onemocnělého profesora Koldu. V roce 1954 ukončil aspiranturu a získal titul
kandidát věd. V roce 1956 zastupoval prof. Koldu i ve vedení ústavu a po Koldově
smrti v r. 1958 se stal přednostou Anatomického ústavu Veterinární fakulty.
Docentem se stal v r. 1959 a funkci přednosty zastával aţ do r. 1966. Na ústavu
pak působil aţ do r. 1986, kdy odešel do důchodu. Několik roků ještě docházel na
anatomický ústav a zabýval se metodickými postupy v mikroskopii při diferenčním
barvení hladké svaloviny přírodními barvivy (antokyany).
Záhy po svém nástupu do funkce přednosty začal organizovat autorský
tým a připravovat učebnici veterinární anatomie. Tento autorský kolektiv pod
vedením docenta Najbrta se skládal z učitelů ústavu (Karel Bednář, Čeněk
37
Červený, Jiří Kaman, Emil Mikyska, Oldřich Štarha a Oldřich Štěrba). Byl
vytýčen cíl zpracovat učební látku obecných poznatků systematické anatomie na
modelu skot, coţ bylo v pojetí výuky zcela originální. Kapitoly srovnávací
anatomie byly pojaty jako velmi stručné. Tento záměr ovlivnily ekonomické cíle
zemědělských podniků v tehdejší době. Velký úkol bylo téţ zpracování obrazové
dokumentace díla, neboť byla snaha vytvořit většinu obrázků na základě vlastních
preparátů ve zcela originálním pojetí. Byl to úkol velmi náročný i vzhledem ke
skromnému vybavení ústavu odborným pomocným personálem. Práce učitelů
ústavu ve spolupráci s výtvarnicí Naděţdou Slezákovou na učebnici trvala téměř
čtvrtstoletí. Vzniklo originální a obrazy jednotně vybavené dílo, první kompletní
učebnice veterinární anatomie v Československé republice, kterou studenti uţívají
dodnes. První díl vyšel v roce 1973 a 1980 a druhý díl v r.1982.
Kniha byla oceněna komisí Akademie výtvarných umění a Vysoké školy
uměleckoprůmyslové jako nejlepší odborná kniha roku po stránce výtvarné a
oceněna téţ cenou Literárního fondu.
Ve své působnosti vědecké se doc. Najbrt zabýval studiem struktury kůţe,
stavbou vemene skotu, studiem topografie orgánů břišní dutiny koně a prasete a
studiem krevních a mízních cév.
Měl svůj obor rád a věnoval se především pedagogické práci. Učil
studenty a vykládal anatomii s příslovečným zaujetím, často i se zajímavými, pro
ţivot poučnými aţ vtipnými příměry, takţe byl oblíben a jeho ţáci na něj rádi
vzpomínají. Jinak byl přísný examinátor a učil studenty vytrvalosti a proţíval vţdy
velké uspokojení, kdyţ studenti anatomii zvládli.
Na zájezdu do Rakouska zemřel asi tragicky u města St. Gilgen (úředně
14.6.1996, kdy bylo nalezeno jeho tělo).
Prof. MVDr. Dionýz Čollák, CSc.
Narodil se 14. března 1926 v Sečovcích, okr. Trebišov, kde byl jeho otec
notářem, ostatní členové rodiny byli většinou učitelé. Od roku 1937 studoval na
gymnáziu v Michalovcích a Prešově, podle toho, jak byl jeho otec překládán. V r.
1945 maturoval na gymnáziu v Bratislavě, pak se přihlásil ke studiu na Vysoké
škole veterinární v Brně.
Jiţ v průběhu studií se rozhodl pro pedagogicko-vědeckou dráhu, coţ bylo
zřejmě rodinné tradici nejbliţší. Kdyţ se po únorovém převratu 1948 uvolnila
místa asistentů na anatomickém ústavu, byl jedním z těch, kteří si na místa podali
ţádost. Byl přijat a tak s platností od 1.4. 1948 byl ustanoven asistentem
anatomického ústavu; toto místo zastával aţ do 30.6.1951. V ústavu také
vypracoval disertační práci na téma: „Príspevok k topografii hrudných ústrojov u
hovädzieho dobytka“. Veterinárního diplomu dosáhl 16.6.1951, titul MVDr. mu
byl udělen 15.9.1951.
Po ukončení studia odešel na tehdy mladou VŠV v Košicích, zaloţenou
v r. 1949 a pokračoval v pedagogické činnosti na ústavu anatomie. Po ročním
působení byl poţádán, aby přešel na kliniku chirurgie a ortopedie, na níţ strávil 19
38
let do r. 1971. Nejprve byl v letech 1951 –1961 odborným asistentem chirurgické a
ortopedické kliniky, v r. 1956 se stal vedoucím ortopedické kliniky. V r.1961 se
habilitoval a byl jmenován a ustanoven docentem pro obor chirurgie a ortopedie.
V roce 1965 obhájil kandidátskou disertační práci a obdrţel titul kandidát
veterinárních věd.
V r. 1966 byl jmenován mimořádným profesorem, v r. 1968 řádným
profesorem chirurgie a ortopedie a přednostou ortopedické kliniky VŠV
v Košicích. Během svého působení zastával také akademické funkce. V letech
1961 – 66 byl proděkanem pro pedagogickou činnost a v následujících letech 1966
– 69 vykonával funkci proděkana pro investiční výstavbu.
Bouřlivý rok 1968 přinesl prof. Čollákovi velké změny. Pro kritiku
činnosti KSČ a KSS byl nucen odejít z VŠV Košice, nejprve na veterinární
ošetřovnu v Humenném, kde působil v letech 1970 – 1971 a pak aţ na jih Čech, do
Českých Budějovic, kde na agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské
vyučoval od r.1972 anatomii a fyziologii hospodářských zvířat. V r. 1973 byl
jmenován vedoucím katedry, v r. 1988 odešel do důchodu.
Prof. Čollák obdrţel několik vyznamenání: pamětní medaili VŠV Košice
(1986), pamětní medaili k dvoustému výročí výuky zemědělských věd v Čechách
(1988) a zlatou medaili Univerzity veterinárného lekárstva v Košicích (1996).
Prof. Čollák byl dvakrát ţenat. Jeho první ţena Jitka (děti Milica a
Radovan) zemřela v listopadu 1982. Druhá ţena doc. Ing. Jarmila Lisyová, CSc.,
od r. 1983. Prof. Čollák zemřel po úrazu 15.12.2004 v nedoţitých 79 letech.
Prof. MVDr. Peter Popesko, Dr. Sc.
Narodil se 6.dubna 1925 v Praze. Střední školu absolvoval na Slovensku
v Kremnici. Vysokou školu veterinární v Brně studoval v letech 1946-1951.
Promoval v roce 1951. Během studia na VŠV ho zaujala anatomie. Profesor Kolda
v něm vytušil opravdový zájem o obor a tak byl v r.1948 přijat mezi jeho
spolupracovníky, zpočátku jako demonstrátor a později jako asistent. Stal se
Koldovým spolupracovníkem, neboť mu jeho učitel svěřil úpravu rozsáhlého
původního Koldova rukopisu III. a IV. dílu „Srovnávací anatomie zvířat
domácích…" a to v kapitole Arthrologie a svěřil mu téţ zpracování samostatné
kapitoly "Arthrologie domácích ptáků". Úkoly splnil znamenitě a velkou péči
věnoval i grafické úpravě této učebnice. V roce 1950 přešel na interní kliniku jako
asistent. Snad to bylo proto, ţe tíhnul k topografické a klinické anatomii, kterou
Kolda na ústavě rozvíjel a propagoval i v četných tématech disertací. Popesko měl
snahu o její přímou aplikaci v diagnostice. Toto jeho zaměření jistě později
navodilo i myšlenku zpracování světoznámého "Atlasu topografické anatomie
hospodářských zvířat."
Po zřízení Vysoké školy veterinární v Košicích na Slovensku v r. 1950
odešel hned po promoci v roce 1951 do Košic a záhy do funkce přednosty
Anatomického ústavu. V roce 1955 se stal docentem, v roce 1964 mimořádným
profesorem a v r.1968 obhájil titul DrSc. Řádným profesorem se stal v roce 1976.
39
Po 36 letech působení jako vysokoškolský pedagog se prof. Popesko z celé řady
příčin (neutěšené poměry na VŠV v Košicích, rodinné důvody neboť po ovdovění
zaloţil novou rodinu) rozhodl se odejít na zcela jinak zaměřené pracoviště, do
tehdejšího prosperujícího Zemědělského druţstva ve Slušovicích. S tímto
podnikem jiţ dříve spolupracoval v oblasti chovu skotu. Stal se zde výzkumným
pracovníkem, později i vedoucím vědeckým pracovníkem. Organizoval celou řadu
mezinárodních vědeckých sympozií. V roce 1992 byl zvolen dokonce poslancem
sněmovny národů Federálního shromáţdění ČSFR.
Násilná tragická smrt přerušila jeho aktivity ve funkci ředitele
biotechnologického závodu „Mikrochema“ slušovického podniku. Zemřel při
autohavárii nedaleko Spišského hradu 20.července v roce 1993.
Popesko působil na anatomickém ústavu v Brně jen krátkou dobu, avšak
zaujetí pro anatomii a důslednost a obětavost v práci, které od svého učitele získal
během svého ţivota dovedl dokonale rozvinout a ke Koldovi, jako učiteli se vţdy
hrdě hlásil. Dokázal odhadnout prioritu potřeby dokonalých studijních pomůcek
pro výuku topografické anatomie domácích zvířat a to nejen v době studia, ale i
v klinické praxi. Proto si vytkl nelehký úkol, vytvořit atlas topografické anatomie
hospodářských zvířat, coţ znamenalo zhotovit celou řadu názorných anatomických
preparátů a dle nich originálních obrazů. To se mu se spolupracovníky bravurně
zdařilo. V průběhu deseti roků (1958-1968) neúnavné práce byly vydány tři díly
Atlasu. Do současnosti tato světoznámá významná publikace vyšla ve 28 vydáních
v celkovém nákladu kolem 250.000 výtisků. Atlas byl přeloţen ze slovenštiny do
dalších dvanácti jazyků (angličtina, polština, němčina, ruština, francouzština,
italština, španělština, portugalština, srbochorvatština, holandština, maďarština a
bulharština). Bylo to dílo na tehdejší dobu (60. - 80.léta) svým pojetím a
významem ojedinělé a je pouţíváno s velkou oblibou dodnes. V r. 1979 byl atlas
oceněn na mezinárodní soutěţi o nejlepší vědeckou knihu světa v městě Nice ve
Francii jednou z hlavních cen tzv. „Stříbrným orlem.“Další významná publikace,
která vzešla z Popeskovy školy je dvoudílný „Atlas anatómie malých
laboratornych zvierat.“ Toto dílo navazuje téţ na zamýšlené Koldovy projekty
týkající se studia anatomie laboratorních zvířat, realizované v celé řadě
disertačních prací na anatomickém ústavu VŠV v Brně. Atlas byl přeloţen do
jazyka anglického a je vyhledávanou pomůckou nejen u nás, ale i v zahraničí.
Vedle toho vyšla celá řada dalších učebnic a vědeckých publikací doma i
v zahraničí ve spolupráci se svými ţáky i slavnými anatomy světa. Nelze
opominout publikaci ve spolupráci s prof. Kamanem "Nomina anatomica
veterinaria", která vyšla v Bratislavě v r. 1974 a monografii "The venous drainage
of the domestic animals" se spoluautory - Ghoshal (USA) a Koch (Německo-
Berlin) a další.
Profesor Popesko se kvalitou a tedy i popularitou svého dokonalého
rozsáhlého celoţivotního díla zařadil mezi vynikající a nejznámější světové
osobnosti veterinární anatomie. Ve svém plodném konání rozvíjel záměry svého
40
učitele prof. Koldy a stal se tak nejen Koldovým čestným pokračovatelem, ale i
zakladatelem slovenské školy veterinární anatomie.
MVDr. Jiří Vaněk
Narozen 12.1.1924 ve Zluhovči. Studia na VŠV v Brně ukončil 11.6.1952
a promoval 21.2.1953. Během studia byl pomocnou vědeckou silou u prof. Koldy.
Zde se věnoval praktické výuce a byl spoluautor skript spolu s prof. Koldou a
asistentem Čollákem: Úvod do anatomie a osteologie (r. 1950).
MVDr. Vladimír Fidler
Narodil se 29.8.1925 v Kostelci n. Orlicí. Zde maturoval na gymnáziu v r.
1944 a v roce 1945 v říjnu započal studia na Vysoké škole veterinární v Brně. Jiţ
během studia působil na Anatomickém ústavu VŠV u prof. Koldy jako demonstrátor
(1948) a pomocná vědecká síla (1950) a záhy na to jako asistent (1950 -1952). Po
sloţení posledních zkoušek, po obhájení disertační práce na téma: "Příspěvek k
topografické anatomii pánevní končetiny koně a skotu" a po promoci v r. 1952
odešel do praxe.
Na anatomickém ústavu proţil období, kdy docházelo k zásadním
personálním změnám, na profesora Koldu doléhala tehdejší politická atmosféra a
těţká choroba, a navíc zemřel jeden z jeho dobrých přátel a spolupracovníků doc.
Hökl. Bylo to období, kdy odchází z ústavu proslulá dvojice MVC. Jan Vinš a MVC.
Alois Frank. Histologicko-embryologický ústav nemá přednostu a prof. Kolda se
stává i jeho vedoucím, i kdyţ je velice zaneprázdněn a nemocen. Jako demonstrátor
a schopný výtvarník MVC. Fidler kreslil anatomické obrazy, velké tabule pro
zdokonalení názornosti ve výuce, pouţívané jako stálá expozice na pitevně, nebo i
obrazový doprovod do Koldových skript v tu dobu vydávaných a podílel se na
obrazovém doprovodu Koldovy knihy "Arthrologie a myologie" (III. a IV. díl
Srovnávací anatomie zvířat domácích) a kreslil i obrázky do knihy pro kynology
"Tělověda psa".
Jako asistent působil MVC. Fidler v praktické výuce studentů na pitevně a z
pověření prof. Koldy zajišťoval administrativní záleţitosti ústavu. Byl jedním z jeho
blízkých spolupracovníků.
Po krátkodobém a velmi rušném působení na Anatomickém ústavu u prof.
Koldy pracoval v hygieně potravin se zaměřením na drůbeţ. Bylo to v období jeho
působení na ministerstvu potravinářského průmyslu. Později byl pověřen zřízením
výzkumného pracoviště pro drůbeţ v Drůbeţářských závodech v Libuši u Prahy, kde
úspěšně rozvíjel výzkum antiparazitik. Toto pracoviště později převzala Zemědělská
akademie věd. Od r.1961 byl pověřen vybudovat Ústav veterinární osvěty v
Pardubicích. V této velmi aktivní a prospěšné činnosti působil aţ do r. 1988, kdy
odchází do důchodu. Byla to doba, kdy veterinární sluţba byla nucena řešit velmi
zásadní problémy v ozdravování zvířat od závaţných nákaz (brucelóza, tuberkulóza,
salmonelózy aj.) a aktivně působit v zabraňování negativních vlivů nových
technologií v chovech, v začátcích sledování metabolických poruch apod. V tomto
41
směru ve včasné informovanosti sehrál tento Ústav veterinární osvěty
nezastupitelnou úlohu. V průběhu dvaceti osmi roků (1961 - 1988) zde bylo vydáno
téměř 2.500 druhů tiskovin v edičním nákladu 4,300.000 kusů.
Ze vzpomínek MVDr. Fidlera, jak z období pobytu u prof. Koldy, tak i z
jeho působnosti v praxi čiší velké pracovní nadšení, touha dobře obstát, prostě
"Nedat se a hořet".
MVDr . František Mládek
Narodil se 27.3.1927 v Nové Pace. Na Vysoké škole veterinární v Brně
začal studovat v roce 1947. Jiţ během studia působil na anatomickém ústavu
Vysoké školy veterinární jako demonstrátor a později jako asistent. S prof. Koldou
spolupracoval při sepisování učebních textů pro studenty (Kolda, Mládek: Nauka o
kůţi – dermatologia). Na ústavu pod vedením prof. Koldy vypracoval disertaci na
téma: Příspěvek k topografii pánevních ústrojí skotu. Disertaci obhájil v roce 1951
a v tomtéţ roce promoval. Po promoci přešel jako asistent na kliniku porodnictví a
gynekologie k prof. Přibylovi. Po několika letech odešel do praxe a dlouho působil
jako ředitel Okresní veterinární správy v Kroměříţi.
Prof. MVDr. Vladimír Komárek, DrSc.
Prof. MVDr. Vladimír Komárek, DrSc. se narodil 9. září 1929 v Praze,
jeho otec byl řezníkem v Hostivicích. Od r.1940 navštěvoval Akademické
gymnasium v Praze, které absolvoval v r. 1948. V tomtéţ roce vstoupil na
Vysokou školu veterinární v Brně, kterou ukončil 31.7. 1953, kdy získal diplom
Med. Vet., titul MVDr. mu byl udělen 2.12. 1953.
V r.1949 začal pracovat na anatomickém ústavu VŠV jako volontér, dále jako
demonstrátor, v r. 1950 a ještě jako student se stal asistentem anatomického
ústavu. Po ukončení studií byl v letech 1953 –1959 odborným asistentem. V letech
1950-1959 se podílel na výuce anatomie na VŠV a od r. 1952 také na Vysoké
škole zemědělské v Brně.
V r. 1959 obhájil disertaci kandidáta veterinárních věd a v tomtéţ roce
byl převeden jako odborný asistent na Vysokou školu zemědělskou v Praze,
s úkolem zajistit tam výuku morfologie hospodářských zvířat. V r. 1960 se pro
tento obor habilitoval a v r. 1961 byl ustanoven docentem. V r. 1968 byl jmenován
a ustanoven profesorem morfologie hospodářských zvířat na VŠZ v Praze. V r.
1969 ještě předloţil doktorskou disertaci. Poněvadţ se aktivně zúčastnil praţského
jara 1968, byl zbaven funkce vedoucího katedry veterinárních disciplin, kterou
v letech 1959 – 1969 vykonával a v r. 1970 byl převeden na nepedagogickou práci.
V r. 1972 musel vůbec VŠZ v Praze opustit a tak byl v letech 1972 – 1982
zaměstnán v Ústředí veterinárních asanačních ústavů v Praze jako veterinární lékař
svozu a později jako pracovník vědecko-technického rozvoje.
V r. 1982 se mu podařilo přejít do Ústavu experimentální veterinární
medicíny v Košicích, kde byl nejprve samostatným odborným pracovníkem, od r.
1983 pokračoval jako samostatný výzkumný pracovník. V roce 1990 se vrátil zpět
42
na VŠZ v Praze jako profesor morfologie, kde působil aţ do r.1997. Kromě toho
přednášel a zkoušel v Institutu světového zemědělství na VŠZ Praha, jehoţ byl
také iniciátorem a budovatelem. V r. 1991 mu byla konečně umoţněna obhajoba
doktorské disertace, po níţ mu byla udělena hodnost doktora veterinárních věd
(DrSc.).
V průběhu své pedagogické a vědecké činnosti se také věnoval výchově
nových generací vědeckých pracovníků, byl školitelem 5 aspirantů, členem komisí
pro obhajoby disertací, členem habilitačních komisí, oponentem kandidátských
disertací a habilitačních prací.
Ve své rozsáhlé vědecké a výzkumné činnosti se zaměřil postupně na
jednotlivé orgánové soustavy hospodářských ptáků a podílel se také na tvorbě
mezinárodní anatomické nomenklatury – Nomina anatomica avium. Na ÚEVM
v Košicích rozvinul morfologický výzkum volně ţijících i domestikovaných savců
v těchto směrech: topografická anatomie orgánů tělních dutin, uloţení mízních
uzlin, hmotnostní korelace, srovnávací anatomie páteře a způsoby lokomoce.
Výsledky těchto studií jsou uloţeny ve vědeckých sděleních, monografiích a
učebnicích. Celkem publikoval 123 původních prací, 48 skript a učebnic, 115
odborných článků a posudků. V r. 1993 mu byla udělena medaile MŠMT II. stupně
za vědeckou a pedagogickou práci.
Stěţejní publikace:
Anatomia avium domesticarum I. Príroda, Bratislava, 1979, 162 pp.
Anatomia avium domesticarum et embryologia galli II. (s L. Malinovským a L.
Lemeţem), Príroda,Bratislava 1982, 205 pp.
Anatomia avium domesticarum et embryologia galli III (s L. Lemeţem a L.
Malinovským), Príroda, Bratislava 1982, 92 pp.
Anatomia hospodárskych zvierat (s P. Popeskem), Príroda, Bratislava, 1982, 693
pp.
Biologické základy polovnej zveri (s J. Kočišem), Príroda, Bratislava, 1991, 197
pp.
Srovnávací anatomie páteře savců, Zborník vedeckých prác ÚEVM
Košice,1992,147-166 pp.
Lokomoce savců (s I. Majzlíkem), VŠZ Praha, 1993, 197 pp.
Koldův atlas veterinární anatomie (s Č. Červeným a O. Štěrbou), Grada, Praha
1999, 701 pp.
Anatomie a embryologie volně ţijících přeţvýkavců (s O. Fejfarem a O. Štěrbou),
Grada, Praha 2001, 399 pp.
VZPOMÍNKY VLADIMÍRA KOMÁRKA NA PANA PROFESORA JANA KOLDU
Starý pán byl pro mne, jakoţto devatenáctiletého absolventa
Akademického gymnasia, další "reinkarnací" profesorského "vyššího principu".
43
Prvním byl prof. Jaroslav Vocílka (klasický filolog), druhým byl Václav Zíd
(češtinář) a další byla Milena Příborská (dějepis, zeměpis) nebo Josef Matauš
(fyzik). Kdyţ jsem dnes nucen podívat se zpátky, musím říci, ţe jsem měl v ţivotě
štěstí na samé dobré učitele, i kdyţ oni to třeba nemohli říci o mně. jakoţto svém
ţákovi. Ale odhlédaje od odbornosti jejich předmětů, naučili mě tomu, čím vlastně
ţili jako učitelé staroslavného gymnasia.
To, ţe jde o reinkarnaci, jsem cítil v páteři jiţ při první přednášce
z anatomie, ale neodváţil jsem se přiblíţit. Zatím prof. Dyk na biologii zaloţil –
tedy díky Mačičkovi – tak zvaný Mičurinský krouţek, který měl za úkol rozvíjet
tvůrčí schopnosti posluchačů. Upozornil jsem na sebe asi třicetistránkovou prací,
která popisovala savčí krvinky podle mikroskopického vzhledu. A tu zapracovali
místní dobráci, znalci poměrů, kteří hledali někoho k prof. Koldovi jako náhradu
za asistenta Jana Vinše.
Vinš byl vedoucím lidových akademiků, jejichţ předsedou byl prof.
Janeček. Ten ale v poslední chvíli přešel na stranu prof. Vincence Jelínka (patolog,
komunista), ale někdo prý musel být obětován a tak ze školy musel při
tzv."demokratizaci" odejít Jan Vinš. Shodou okolností jsem se s Vinšem setkal
osobně později jako examinátor v Praze, kdy jsem měl moţnost zkoušet jej
z porodnictví. Vinš v té době dokončoval dálkově zootechnický obor na praţské
Vysoké škole zemědělské a já jsem byl na veterinární discipliny v letech 1960 – 61
sám. Promiňte mi toto odbočení, poněvadţ Honza Vinš si naši vzpomínku zaslouţí.
Profesor Dyk bral můj odchod z biologie velmi osobně, vynadal mi do
zrádců, řekl mi, ţe toto se nedělá a třicet let se mnou nemluvil. A tak jsem v r.
1950 nastoupil jako demonstrátor na anatomický ústav. Prof. Kolda si mne pozval
do knihovny, kde mi ukázal suché šlachy na metapodiu koně z levé strany, dále mi
dal k dispozici mokré i suché preparáty téhoţ a obrazy jiných autorů. Načeţ mě
vyzval k tomu, abych tyto obrazy nakreslil. V průběhu týdne jsem uloţenou práci
splnil a odevzdal starému pánovi, dostatečně rozechvěn, jak mé dílo přijme. Opět
mě přijal v knihovně, kde měl svůj kreslířský stolek, na okamţik se zahleděl na
předloţené dílo, pak vzal do ruky ţiletku a několika ráznými škrty ( a to se uţ se
mnou točil celý svět v představě, ţe mé dílo zničí a viděl jsem konec svých
moţností v Brně) vyryl "světlo" na lig. collaterale ulnare (B, M) a lig.
sesamoideum ulnare (C) obr. 333 Klouby prstu koně (viz : Srovnávací anatomie
zvířat domácích, III. Nauka o kloubech, str. 55). Ještě dnes proţívám tehdejší
vzrušení, kdy bez jakékoliv ceremonie byla moje první práce uznána tak, ţe mohla
být publikována. Tím bylo slyšení u konce, já ale stál strnulý z předchozích dojmů
a starý pán se na mne obrátil s otázkou: "Co ještě chceš?". Ze sevřeného hrdla jsem
vysoukal: "Další práci!", na coţ jsem dostal rozzlobenou odpověď: "Co mě
honíš?". A tak začala naše spolupráce, dvacetiletého zajíce a pětapadesátiletého
světově proslulého profesora, studenty neprávem obávaného. Ještě dnes tyto
slavnostní chvíle intenzivně proţívám a proto jsem na několik dnů musel své
vzpomínání přerušit.
44
Po myologii přišla práce na Osteologickém atlasu a poté na Tělovědě psa.
Pro tuto práci bylo zapotřebí najít někoho dostatečně znalého ruského jazyka, aby
mohl překládat z ruštiny. V té době byla ruská literatura jediným zdrojem novinek
a to buď původních nebo převzatých z cizích literatur. Pro starého pána sice ruština
nebyla zcela neznámá půda, ale číst a dělat si přitom poznámky bylo zdlouhavé a
činilo mu potíţe. A jak uţ to bývá, mezi novými studenty se objevila posluchačka
Ludmila (absolvovala 22.10.1955), která měla za sebou dva roky sesterské sluţby
v Hradci Králové a hlavně kurzy ruštiny, takţe mohla překládat z listu. Přivedl
jsem ji ke starému pánovi a ten ji s potěšením ustanovil demonstrátorkou na
anatomii s povinností nejméně dvakrát týdně překládat z ruštiny.
V té době jsem jiţ byl asistentem, řídil jsem pitvy a kromě toho jsem měl i
nějaké studijní problémy, takţe jsem se nemohl blíţe věnovat dění na katedře.
Liduška, která vedle svých odborných znalostí byla velmi inteligentní a pohledné
děvče, překládala k naprosté spokojenosti starého pána a ten postupně svou knihu
Tělověda psa dokončil.
Přibliţně v té době přišla skupina posluchaček s myšlenkou, ţe je třeba se
o starého pána postarat, ţe je třeba ho oţenit, aby mohl doţít jako spořádaný
občan. Kdyţ jsem se o této iniciativě dozvěděl, napadlo mě, ţe řešení je velmi
blízké, protoţe mi neuniklo, ţe starý pán utkvíval zálibnými pohledy na Lidušce.
Proto jsem ve vhodné chvíli jednou večer tuto otázku otevřel. Na to jsem dostal
připravenou odpověď: “Kdyţ si mě nějaká ţena vezme, tak to učiní s vizí tučné
penze, která po mně zbude.“ Nato se starý pán zasnil, odešel si pro skleničku vína a
vrátil se s rozverným prohlášením:“Jo, to víš, já si ji vezmu a ty mi za ní budeš
chodit!“ Uvědomil jsem si, jaká je v tom prozíravost a jasnozřivost. Tak jsme se
zasmáli a jednou provţdy byla tato záleţitost vyřízena. To bylo v srpnu 1952.
Zpracovával jsem v té době transverzální řezy tělem kura domácího a tato
práce mi zabrala spoustu času. Kdyţ jsem práci s řezy dokončil, starý pán si sedl
vedle mne a nadiktoval mi text. A tak jsme publikovali první práci ještě před mým
absolutoriem vysoké školy. Nastal rok ukončení studia a spolupráce na knize
Anatomie domácích ptáků. S tím ovšem souvisí ještě další příhoda. Jednou si mne
a dalšího asistenta Gustava zavolal starý pán do knihovny a Gustavovi řekl:
“Naučíš ho jezdit autem!“ Pro mne to bylo vyznamenání, avšak pro Gustava
uráţka, poněvadţ dosud jezdil s Tudorem on. Protoţe ale právě mezi starým pánem
a Gustavem došlo k váţným neshodám, Gustav bez odmluvy poslechl.
Řidičský průkaz jsem získal snadno, protoţe v současné době probíhaly ve
škole řidičské kurzy. Vzhledem k tomu, ţe jsem byl zaměstnán jako asistent 5.
platové stupnice, ţe jsem na anatomii bydlel, sice v místnosti pro sluţku o
rozměrech 2 x 4m, ale zadarmo, ţe jsem měl přislíbenou aspiranturu a ţe se o mne
starý pán staral, domníval jsem se, ţe je mou povinností být kdykoliv k dispozici.
Vozit ho jednou týdně do Doubravníku, kde ţila jeho maminka, pomáhat na
zahradě, chodit do hospody pro víno a kde – neboť starý pán byl v té době pro mne
„deus omnipotens“ – jsem si připadal, ţe ţiji jako v nebi. A kdyţ mi přikázal, ţe se
mám s kyticí dostavit za dcerou pana řídícího, která má čtvero grádlové povlečení,
45
bez odmluvy jsem tak učinil. Návštěvu jsem vykonal, pochválil bábovku a kávu,
jenţe .... ta dívka byla alergická na včelí jed a po jednom včelím bodnutí
v záchvatu zemřela.
Mezitím jsem se seznámil v Brně s jinými dívkami, coţ starý pán nejen
sledoval s tolerancí, ale řekl bych ţe tento vývoj kontroloval aţ do té úrovně, ţe
jsem jej musel se svými „váţnými známostmi“ seznámit, on sám se nechal pozvat
do domu, aby mohl před mou maminkou ručit za správnost nebo nesprávnost mé
volby.
A tak se stalo, ţe jednou v neděli, kdyţ jsem neměl sluţbu, přivedl jsem si
tajně svou nastávající do ústavu a zavřeli jsme se v mém kumbálu. Starý pán
shodou okolností pocítil potřebu pohovořit si o ţivotě. Přišel za mnou s decinkou
vína a kdyţ zjistil, ţe dveře jsou zamčené, vyjádřil své zklamání slovy: “Zase je
v pr….!“ a kopnul do dveří. Druhý den jsem se mu omluvil, ţe jsem mu nemohl
být k dispozici.
Starý pán vzal celou příhodu sportovně, snad i proto, ţe, jak mi vyprávěl,
měl zkušenosti z předválečného období, kdy se jeden z jeho asistentů zavřel
v laboratoři se svou milou na tři týdny, obcoval s ní na medvědí kůţi, otvíral jen
donášce potravin a ignoroval protesty přednosty ústavu. (Po mnoha letech jsem
slyšel vyprávět takřka identickou příhodu o asistentovi prof. Völkera).
V následujícím období se zhoršil zdravotní stav starého pána, poněvadţ se
mu otevřela stará kaverna TBC a on se musel podrobit ústavnímu léčení v izolaci,
po návratu se přesunul do Doubravníku, který se stal jeho stálým domovem.Trpěl
totiţ zkrácením ohybačů na nohou a později i na rukou, takţe byl odsouzen
k pobytu na lůţku.
Také já jsem změnil svůj ţivot. Oţenil jsem se a odstěhoval z „kamrlíku“.
Za starým pánem jsem dojíţděl jednou týdně vlakem a vozil jsem mu korektury
Anatomie ptáků. Starý pán jenom leţel, četl a kouřil. V té době, při příleţitosti, kdy
jsem mu přivezl ukázat svoje potomky, jsem si uvědomil ţebříček lidských priorit
a hodnot. Starý pán tam leţel, obklopen svým celoţivotním dílem, které zabralo
několik běţných metrů v knihovně, ale jiskra v oku mu zaplála jedině v okamţiku,
kdyţ viděl u postele ty dvě děti. Protoţe stejně jako já cítil, ţe to je jediný ţivotní
odkaz pro budoucnost.
V r. 1957 zemřela maminka prof. Koldy, která se o něj starala od roku
1923, kdy po ovdovění se přestěhovala k němu do Brna a později do Doubravníku.
Z jara 1958 vyšel v novinách inzerát, kterým Vysoká škola zemědělská
v Praze hledala nástupce na uvolněné místo po prof. Knorrovi. Po poradě se starým
pánem jsem se rozhodl o toto místo ucházet, jsa vybaven doporučujícími dopisy od
akademika Koldy. Mezitím přišel podzim a já jsem v sobotu 29. listopadu před
polednem přijel do Doubravníku na jednu ze svých pravidelných návštěv, netuše,
co se zde stalo.
Starý pán byl v té době jiţ čtvrtým rokem upoután na lůţko jako
bezmocný leţící pacient, neboť bez cizí pomoci nemohl lůţko opustit. Kolem
druhé hodiny v noci se jako obvykle probudil a zapálil si cigaretu. Po chvíli usnul,
46
aniţ by cigaretu uhasil. Přibliţně po čtyřech hodinách se probudil nedostatkem
vzduchu a začal hasit doutnající lůţkoviny, coţ se mu částečně podařilo, ale za tu
dobu se v místnosti nahromadilo velké mnoţství kysličníku uhelnatého, kterého se
nadýchal. Aţ ráno před osmou hodinou našla pravidelná sluţba starého pána a
zavolala lékaře. Ten konstatoval celkovou otravu organizmu, pokusil se o
intravenózní aplikaci antidot, jak mne později informoval, ovšem bez úspěchu.
A tak jsem tedy kolem jedenácté hodiny přišel vlastně k úmrtnímu loţi.
Starý pán mě ještě poznal a pak jsme v slzách a vzájemném objetí strávili další
čtyři hodiny aţ do okamţiku úplného konce. V průběhu jednoho roku jsem přišel o
svého biologického otce, který zemřel o tři měsíce dříve i o duchovního otce –
budiţ jim lehké odpočinutí.
Prof. dr. Marian Wlodzimierz Chomiak
Narozen 18.12.1912 v obci Nadolce u Hrubeszowa v Polsku. Maturoval
v r. 1932 a odešel do Varšavy, kde začal studovat na lesnické fakultě (1932). Na
veterinární fakultě zde studoval v letech 1933-1938. „ Praktikoval“ ve Lwově a zde
promoval v r. 1942. Po promoci pracoval na univerzitě Marie Curie Sklodowskiej
v Lublině. V roce 1944 se stal starším asistentem na katedře anatomie domácích
zvířat veterinární fakulty v Lublině. V roce 1949 odjel na vědeckou stáţ do Brna
na ústav k profesoru Koldovi. Během pobytu zde pod vedením Koldy , za
spolupráce s asistentem R. Najbrtem a asistentem P. Popeskem zpracoval a
publikoval ve Spisech Vysoké školy veterinární Brno, ČSR, sv. 18/1, 1950
výsledky své badatelské práce na téma: Příspěvek k topografii krčních orgánů u
skotu. Zaučoval se zde technice zpracování a výroby topograficko-anatomických
řezů zmrazovací metodou dle Pirogova, která byla na Koldově ústavu vyuţívána
při studiích v topografické anatomii. Na stáţ přijel ještě v roce 1951, aby zde
zpracoval svoji habilitaci na téma : Nervová jádra prodlouţené míchy krávy,
prasete a koně. Jako přednosta anatomického ústavu v Lublinu se věnoval
budování ústavu. Hlavní okruh výzkumu byl centrální nervový systém domácích
zvířat, do jehoţ tajů ho zasvětil metodicky i literárně prof. Jan Kolda v Brně. V této
oblasti publikoval se spolupracovníky kolem 60 prací. Výuku anatomie
zabezpečoval celkem šesti učebnicovými texty systematické anatomie a vydal
podařený Atlas topografické anatomie domácích zvířat. Vychoval celou řadu svých
ţáků, takţe moţno říci, ţe zaloţil lublinskou školu výzkumu mozku. Byli to prof.
Welento, prof. Milart, prof. Stein a prof. Miroslaw Lakomy, přednosta ústavu
anatomie na veterinární fakultě v Olsztyne. Ten je nositelem Koldovy medaile,
neboť má velmi blízký vztah k Brnu. Profesor Chomiak byl v letech 1965-1968
rektorem Lublinské zemědělské akademie. Za zásluhy v mezinárodní spolupráci
mezi lublinskou a brněnskou veterinární fakultou ho brněnská fakulta vyznamenala
medailí I.J. Pešiny. Zemřel 23.12.1976 ve věku 64 roků.
MVDr. Augustin Kubíček
47
Narodil se dne 27. 12. 1928 v Brně, kde absolvoval i středoškolské
vzdělání na reálném gymnáziu a maturoval v r. 1947. Rozhodoval se zda studovat
humánní nebo veterinární medicínu. Jeho častý pobyt u prarodičů na venkově v
zemědělství ho ovlivnil natolik, ţe se rozhodl pro medicínu veterinární. Na
zvěrolékařskou školu v Brně nastoupil ihned po maturitě, studia ukončil a
promoval v r. 1952. Jiţ během studia měl hlubší zájem o anatomii. Navíc ze zájmu
navštěvoval přednášky anatoma prof. Ţlábka na Lékařské fakultě v Brně a v r.
1949 - 1950 působil jako asistent na Ústavu anatomie a fyziologie na
Agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně u prof. Antonína Píši.
Téma disertace si zvolil však na Anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární u
prof. Koldy, kde zpracoval a obhájil disertaci pod názvem " Topografie hlavových
ústrojí koně a skotu". Na Koldově ústavu se v r. 1952 stal odborným asistentem.
Kdyţ choroba prof. Koldy nebyla zvládnuta a jeho zdravotní stav se nelepšil,
pověřil prof. Kolda MVDr. A. Kubíčka přednáškami z anatomie na Veterinární
fakultě a jmenovaný zajišťoval i přednášky a zkoušky pro zootechnickou fakultu
Vysoké školy zemědělské v Brně. To vše aţ do konce školního roku 1955/56.
Prof. Kolda si dr. Kubíčka oblíbil, viděl v něm velký přínos pro ústav nejen pro
jeho hluboký zájem o pedagogickou a vědeckou práci na ústavu, ale i pro jeho
povahové vlastnosti. Nicméně Koldova choroba do značné míry umoţnila
pronikání politických tlaků tehdejší doby i do personálních vztahů a obsazování
míst na ústavu. Dr. Kubíček se s předstihem dověděl o chystané nechvalně známé
"Akci 16", kdy mělo z Vysoké školy veterinární odejít 16 učitelů údajně pro jejich
nevhodné politické přesvědčení a dr. Kubíček byl mezi nimi, neboť byl křesťanské
víry.
Poţádal proto o přestup na Chirurgickou kliniku, aby byl lépe vybaven do
praxe a po dvouletém působení na chirurgii opouští "Alma mater" jako učitel.
Odchází v r. 1958 na Okresní veterinární zařízení do Blanska, kde působil jako
obvodní veterinární lékař v Letovicích s úkolem vybudovat zde veterinární
ošetřovnu. Na ošetřovně svoji činnost úspěšně rozvíjel a podobně později působil i
na OVZ v Blansku ve funkci okresního gynekologa a zástupce ředitele.
MVDr. Kubíček jako pedagog byl precizní, jeho přednášky byly velmi
kvalitní. Rád vedl i pitevní cvičení a měl úzké kontakty se studenty, zvláště v
zájmové činnosti řady sportovních akcí. Za poměrně krátkodobé působení na
Anatomickém ústavu VŠV v Brně publikoval 4 původní práce, 4 odborné články a
s prof. Koldou spolupracoval na dvou monografiích a celé řadě učebních textů. V
kontaktu s lidmi byl vţdy korektní a příjemný. Ţel osud byl k němu nelítostný. Po
dvou rodinných tragediích podlehl zákeřné chorobě i on. Zemřel 21. 9. 1994 v
Brně.
Prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc.
Narodil se 23.3. 1930 v Bystřici nad Olší u Českého Těšína, kde jeho
rodiče byli učitelé. V r. 1941 byl přijat na reálné gymnázium v Moravských
Budějovicích, v r.1942 za heydrichiády byl jeho otec pro účast v odboji zastřelen.
48
Matka se přestěhovala k příbuzným do Bedihoště u Prostějova a Oldřich
pokračoval na gymnáziu v Prostějově, které zakončil maturitou s vyznamenáním
v r. 1949.
V tomtéţ roce byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Jiţ během
studií se věnoval anatomii. V letech 1950-1951 byl demonstrátorem anatomického
ústavu, v letech 1951 –1954 asistentem. Hned od příchodu do ústavu v r. 1950 byl
samozřejmě zapojen do výuky, zvláště praktické, na pitevně a kromě toho kreslil
obrazy do všech připravovaných skript a publikací prof. Koldy. V zimním
semestru 1952 byl spolu s asistentem Kamanem pověřen paralelními přednáškami
pro druhou polovinu 1. ročníku veterinární fakulty. V letech 1952 – 1959 vedl také
praktická cvičení z morfologie domácích zvířat pro posluchače agronomické a
zootechnické fakulty VŠZ Brno. Diplom veterinárního lékaře získal 18.10. 1954,
titul MVDr. mu byl přiznán 1.5.1966. Po ukončení studia byl do r.1965 odborným
asistentem. V červnu 1963 obhájil disertaci a byla mu udělena vědecká hodnost
kandidát veterinárních věd (CSc.).
Poněvadţ ho zajímala srovnávací anatomie a jako nestraník neměl na
fakultě prakticky ţádné vyhlídky, přihlásil se v létě 1965 na tříletý stipendijní
pobyt v Ústavu pro výzkum obratlovců ČSAV v Brně, kam nastoupil 1.října.
V zimním semestru 1965/66 vedl ještě praktická cvičení z anatomie na veterinární
fakultě. Před odchodem předloţil na děkanství VF habilitační práci z anatomie,
docentské řízení proběhlo v únoru 1966, docentem byl jmenován v červnu 1966.
V ústavu ČSAV byl po ukončení tříletého stipendijního pobytu jmenován v r.1968
vědeckým pracovníkem, pak samostatným vědeckým pracovníkem a od roku 1981
byl vedoucím vědeckým pracovníkem. V letech 1969-1990 vedl morfologické
oddělení. V osmdesátých letech byl ústav přeměněn na Ústav systematické a
ekologické biologie (ÚSEB). Dr. Štěrba byl v r. 1990 zvolen ředitelem ústavu,
který vedl aţ do jeho zrušení v r.1993. Ani v období činnosti v ústavu ČSAV dr.
Štěrba nezapomínal na pedagogickou práci. V letech 1971-1980 konal doporučené
přednášky "Anatomie obratlovců" na VŠV Brno, v letech 1972 –1977 vedl cvičení
z "Morfologie zvířat" na zootechnické fakultě VŠZ Brno a průběhu r.1985 měl na
VŠV serii metodických přednášek „ O vědě a kolem vědy“.
V r. 1984 mu bylo povoleno předloţit doktorskou disertaci, kterou obhájil
23.11.1984 a dne 15.1.1985 obdrţel titul doktor biologických věd (DrSc.) Po
listopadové revoluci 1989 mohl být po 26 letech od habilitace dne 5.5.1992
jmenován profesorem veterinární morfologie s platností od 1.6.1992.
Po zrušení ústavu ČAV v r.1993 dr. Štěrba v rámci dohod mezi MŠMT a
ČAV přešel na anatomický ústav VFU, kde konal přednášky a cvičení z normální
anatomie a vybrané přednášky z embryologie do r. 1998. Po ukončení činnosti na
ústavu anatomie přešel pak na ţádost svého bývalého ţáka, prof. MVDr. Rudolfa
Hrabáka, CSc., do ústavu biologie a zoologie VFU, kde ještě vedl cvičení z
biologie a zoologie aţ do r. 2000.
V současné době dr. Štěrba vyučuje externě na Masarykově universitě
v Brně. Na přírodovědecké fakultě od r. 1990 přednáší, vede cvičení a zkouší
49
předmět:"Mikroskopická anatomie obratlovců" pro posluchače 4. ročníku. Na
pedagogické fakultě v letech 1992 – 2003 a v r. 2005 přednášel a zkouší předmět
"Obecná zoologie" pro posluchače 2.ročníku.
Kromě pedagogické činnosti se dr. Štěrba zabýval činností vědeckou a
vědecko-organizační. Po stránce vědecké se nejprve zabýval srovnávací anatomií
svalové soustavy u savců (21 publikací) a postupně přešel ke zkoumání ontogenese
svalové a kosterní soustavy i dalších orgánových soustav a k řešení otázek
prenatální ontogeneze a růstu vůbec (38 publikací). Celkem publikoval 80
původních prací, 6 monografií a 20 učebnic a příruček.
Z vědecko-organizační činnosti si zaslouţí zaznamenání, ţe dr. Štěrba je
od r. 1959 zakládajícím členem I.C.V.A.N. (International Comission for
Veterinary Anatomical Nomenclature), kde dosud pracuje v subkomisi Myologia.
Byl členem doktorských komisí ze zoologie, z normální anatomie, histologie a
embryologie a z veterinární morfologie a fyziologie, členem redakčních rad Folia
Zoologica Brno, Functional and Developmental Morphology Praha a v letech
1990-1994 byl šéfredaktorem řady monografií Acta Scientiarum Naturalium
Academiae Scientiarum Bohemicae Brno.
Za dlouhou dobu své vědecko – pedagogické činnosti vedl řadu
diplomových prací na veterinární fakultě - sedm, na přírodovědecké fakultě M-tři.
Vedl také pět aspirantů a jednohoPGS, kteří úspěšně postgraduální studium
dokončili. Dále byl oponentem šesti habilitačních prací,osmi kandidátských
disertací, třech PhD. disertací a dvou DrSc. disertací.
Dr. Štěrba je členem: Musejní a vlastivědné společnosti v Brně (1965 –
dosud), Čs. společnosti zoologické (1973 – dosud), Čs. biologické společnosti
(1954 –dosud) a členem výboru brněnské pobočky (1976 – 1990), členem
Čs.anatomické společnosti (1959 – dosud), členem výboru (1991 – dosud) a jejím
místopředsedou (1991-1993).
Byl odměněn následujícími medailemi: Pamětní medailí J.E. Purkyně,
kterou v r.1987 udělila ČSAV a v r.1995 Čs.biologická společnost, Pamětní
medailí lékařské fakulty UK v Plzni (1990), Zlatou medailí Palackého univerzity
Olomouc (1990), Stříbrnou pamětní medailí lékařské fakulty Masarykovy
univerzity Brno (1990), Koldovou pamětní medailí Veterinární a farmaceutické
univerzity Brno (1995) a Stříbrnou pamětní medailí Masarykovy univerzity Brno
(1995).
Stěţejní publikace:
Über die Phylogenese des M. rhomboideus bei Huftieren. Wiener Tierärztl.
Monatschrift, Festschrift Schreiber, 386 – 394, 1960.
Zur Morphogenese des M. trapezius bei der Katze. Anat. Anz., 112: 221-226,
1963(s R. Bergem).
M. omocervicalis in the horse. Folia Morph. Praha, 15: 355-357, 1967.
Das Homologon des M. subclavius beim Pferd. Anat. Anz., 120: 41-46, 1967.
Comparative anatomy of m. trapezius and m. sternocleidomastoideus. Acta Sc.
Nat. Brno, 2(9): 1-27,1968.
50
Developmental anatomy of the mole, Talpa europaea Linnaeus, 1758. (I. – X.),
Zool. listy, 21,22,23, 25,38:1972, 1973, 1974,1989 (s J. Zeleným a I. Míškem)
Zur Entstehung der Stacheln bei der Gattung Erinaceus (Mammalia, Insectivora).
Zool. listy, 25: 33-38, 1976.
Ontogenetic patterns and reproductive strategies in mammals. Folia Zool., Brno,
33: 65-72, 1984.
Staging and ageing of mammalian embryos and fetuses. Acta Vet. Brno, 64: 83-
89, 1995.
Phylogenetic interpretation of the early development of the eutherian blastocyst.
Acta Vet. Brno, 65: 311-320, 1996.
Pectoral muscles in mammals. Scripta medica Brno, 72: 197- 202, 1999.
Comparative anatomy of m. serratus ventralis and m. rhomboideus. Acta Sci. Nat.
Brno, 9(2): 1-44, 1975.
Prenatal development of microtine rodents. Acta Sc. Nat. Brno, 10(1): 1-41, 1976
Prenatal development of selected altricial and precocial rodents. Acta Sc. Nat.
Brno, 11(11): 1-36, 1977.
Reproductive biology of fallow deer, Dama dama. Acta Sc. Nat. Brno, 18(6): 1-46,
1984 (s K. Klusákem).
Embryology of dolphins. Staging and ageing of embryos and fetuses of some
cetaceans. Advances in Anatomy, Embryology and Cell Biology, Vol.157,
Springer- Berlin, Heidelberg, New York, London, Tokyo, 2000, 133 pp. (s M.
Klimou a B. Schildgerem).
Kolektiv: Koldův atlas veterinární anatomie.Grada Publ. Praha,1999,704 pp.(s Č.
Červeným, a V. Komárkem).
Anatomie a embryologie volně ţijících přeţvýkavců, Grada Publ. Praha, 2001, 452
pp (s V. Komárkem a O. Fejfarem).
VZPOMÍNKY OLDŘICHA ŠTĚRBY
Jak to vlastně vypadalo před více neţ půlstoletím na anatomickém ústavu,
kdyţ jsem tam přišel. Samozřejmě, ţe zcela jinak neţ dnes. Ústavu vládl pan
profesor Jan Kolda, obdaný aureolou vědce a pověstí přísného učitele, majícího
obrovskou autoritu. Kdyţ před nás poprvé předstoupil v anatomické posluchárně,
na první přednášce v říjnu 1949, předvedl nám své obvyklé zahajovací divadlo. Do
posluchárny vstoupil se suitou asistentů, pomocných vědeckých sil, demonstrátorů,
všichni byli oděni do bílých plášťů. V modrých pracovních pláštích vstoupili
sekretář Straka, preparátor Staček a zřízenec Matiko. Poslední dva přinesli stohy
knih na dřevěných podnosech. Na těch nám pan profesor předvedl, z čeho všeho se
můţeme učit. I po letech musím přiznat, ţe první dojem byl impozantní. To bylo
něco, s čím jsem se na gymnáziu nesetkal, to mi názorně ukázalo, kde jsem, tehdy
jsem si řekl, panečku, to je opravdová vysoká škola! A anatomie – to je věda!!!
Anatomii i pana profesora Koldu jsem tedy choval ve velké váţnosti a
přednášky jsem napjatě poslouchal. Latinská jména a termíny odvozené z řečtiny
51
mi nedělaly potíţe. Profesor Kolda přednášel velmi dobře, zpaměti, jen občas
nahlíţel do malých kartiček, v nichţ měl, jak jsem se mohl později přesvědčit,
postup přednášky v bodech a náčrtky obrazů, které nám kreslil na tabuli. Byl
vynikající kreslíř a trochu také herec, coţ zvyšovalo atraktivitu přednášené látky a
na posluchače, zvláště na ty inteligentní a pozorné, působilo velmi dobře.
Vzpomínám, jak při přednášce o CNS vyňal preparát koňského mozku z kyvety,
drţel jej v levé ruce, bází nahoru a podle preparátu kreslil mozkovou bázi s jejími
strukturami a s výstupy nervů pravou rukou. Po chvíli si přesunul mozek do pravé
dlaně a nákres dokončil levou rukou.
Profesor zahajoval přednášku vţdy tišším hlasem, aby zklidnil posluchače
a zvýšil jejich pozornost a postupně zesiloval hlas. Po celou přednášku sledoval
posluchače zrakem a občas se ozvalo jeho energické:"Vzbuď ho!", coţ bylo určeno
sousedovi případného spáče. Zdůrazňuji znovu, ţe přednášel poutavě, nebyl tedy
ţádným "uspavačem hadů", ale přednášky, naplněné mnoţstvím nových fakt byly a
jsou vţdy vyčerpávající. Kromě toho přednášky z anatomie začínaly tradičně v 7
hod. ráno (pro 1. roč. v pondělí a v úterý, pro 2.roč. ve středu a ve čtvrtek) a tak
není divu, ţe někomu po pozdním návratu z domova nebo z bujnější zábavy tu a
tam poklesla hlava. Kolda nikdy studenty nestrašil, nevyhroţoval jim, ale z jeho
jednání a z přednášek zřetelně vyplývalo: Studujete těţký předmět, nebudete-li
poctivě pracovat, dopadnete špatně!
Obzvláštním anatomickým divadlem (theatrum anatomicum) byla tzv.
exenterace, která se pořádala zhruba jednou v roce. V posluchárně po pravé straně
tabule, stojíme-li k ní čelem, byly dveře, po nichţ bychom dnes marně pátrali.
Těmito dveřmi se sešlo po schodech do suterénního sálku, kde bylo obloukovité
stupňovité auditorium, jakési zmenšené antické theatron, před nímţ byl nízký stůl
z umělého kamene. Za stolem se místnost rozšiřovala do poráţecí místnosti, která
slouţívala k nutným poráţkám nevyléčitelných pacientů a také k poráţení
pitevních objektů (koní a později i krav).
Na stole leţel mrtvý kůň na levém boku, břichem k posluchačům. Pan
profesor stál za hřbetem koně, přes bílý plášť měl gumovou zástěru a gumové
rukávce nad lokty. Samozřejmě, ţe po jeho stranách stáli opět všichni členové
ústavu (kromě sekretáře). Pan profesor pomalu otevíral stěnu břišní dutiny a
popisoval jednotlivé vrstvy, jak se postupně objevovaly. Pak demonstroval orgány
dutiny břišní, vzpomínám si, ţe jsem tak uviděl uloţení jater a ţaludku, poprvé
jsem spatřil foramen epiploicum (Winslowi), uloţení velkého i malého tračníku,
ledvin, močového měchýře a duplikatury peritonea v pánvi koně. Pak byla
vystřihnuta ţebra a demonstrovány orgány dutiny hrudní. Mezitím se musely panu
profesorovi opakovaně snímat brýle a odmlţené nasazovat, coţ bylo výsadou a
povinností prvního asistenta. To bylo skutečné Theatrum anatomicum, které mi
připomínalo Rembrandtovu "Anatomii dr. Tulpa." (Po mnoha letech, v r.1995 jsem
v Anglii viděl, ţe posluchárna s obloukovitým stupňovitým uspořádáním sedadel
se nazývá "theatre", zatímco posluchárna s rovnými řadami lavic je pouze "lecture
room".)
52
Anatomii jsme studovali z Koldovy Anatomie (1. a 2. díl Obecná část a
Kosti), v r. 1950 vyšly ještě 3. a 4. díl (Klouby a Svaly). Splanchnologie a Smysly
byly ve formě skript, na nichţ byl jako autor uveden Jan Vinš, bývalý asistent
ústavu, který byl nucen opustit jako nedostudovaný medik VŠV po únorovém puči
v r. 1948. A kromě toho mezi posluchači byl tehdy ještě dosti rozšířen Ellenberger
– Baumův "Handbuch".
Na ústavu v té době kromě pana profesora byli asistenti Peter Popesko,
Dionýz Čollák a Radim Najbrt, který byl v té době na vojně. Pomocnou vědeckou
silou nebo demonstrátory byli Vladimír Komárek, František Mládek a Vladimír
Fidler. Kromě učitelských sil byli na ústavu ještě sekretář pan František Straka,
preparátor pan Josef Staček a zřízenec pan František Matiko.
Po ukončení prvních dvou semestrů a v průběhu prázdnin se mě stále více
zmocňoval pocit, ţe nejsem plně vytíţen, a ţe bych mohl a měl dělat něco navíc, s
představou, ţe se přihlásím na biologickém ústavu jako volontér. Zkoušku
z biologie jsem měl sice jen za 3, ale myslel jsem si, ţe bych tam mohl vynalézat a
objevovat. Představa jistě naivní aţ dětská, kterou jsem v sobě choval od mých
studií na gymnasiu v Prostějově, kdy tyto a podobné představy a plány v nás budil
a podporoval náš pan profesor biologie a filozofie František Zanáška. Vyprávěl
nám se zanícením o evoluci, o Darwinových objevech, o Haeckelově
biogenetickém zákonu. Od něho jsme věděli, ţe intermaxillu u člověka objevil
J.W. Goethe. Navedl nás na četbu Lovců mikrobů a dalších knih Paula de Kruifa a
Arrowsmitha od Sinclaira Lewise. (Vzpomněl jsem proto na něj s vděčností ve
svém poděkování po obhajobě doktorské disertace v r. 1984).
Rozjel jsem se tedy v září, ještě před zápisem, do Brna. Byl jsem
ubytován v koleji Zora na Palackého ulici 26, kde jsem potkal kolegy z vyšších
ročníků, kteří můj nápad s biologií a volontérstvím zhodnotili jako zpozdilost a
doporučili mi, abych se přihlásil na anatomii, kde jsou volná místa demonstrátorů.
Mé výmluvy, ţe ještě nemám zkoušku z anatomie prohlásili za úplný nesmysl. A
tak jsem se dal přemluvit a podal jsem si ţádost. Při přijímacím pohovoru jsem
stanul poprvé zblízka tváří v tvář panu profesorovi, který hned prohlásil:"Toho
znám, sedí na přednáškách v páté lavici vpravo!" a od 1.října 1950 jsem se stal
demonstrátorem anatomického ústavu. Jako demonstrátoři se mnou přišli kolegové
z mého ročníku Jiří Kaman a Čestmír Novák, který, tuším, po roce odešel a na jeho
místo jsem mohl za rok doporučit Arnošta Hampla, o rok mladšího spoluţáka
z prostějovského gymnázia.
Asistenty tehdy byli Dionýz Čollák, František Mládek a Vladimír
Komárek. Po přijetí na ústav jsem byl přidělen k pomocné vědecké síle Voloďovi
Fidlerovi. Voloďa měl zřetelné výtvarné nadání i schopnosti a před mým
příchodem se podílel na hotovení perokreseb i barevných ilustrací do 3. a 4. dílu
Koldovy Anatomie. Kreslili jsme obrázky (perokresby) do dalších skript
(neurologie, koţní soustava), které se v té době v ústavu připravovaly. Voloďa
kromě toho měl za úkol malovat a opravovat nástěnné anatomické obrazy, které
53
byly vyvěšeny v chodbě před pitevnou a v pitevně. Tuším v roce 1950 se Voloďa
stal asistentem a odešel z ústavu po své promoci na jaře 1952.
V ústavu jsem byl kaţdou volnou chvilku, zábav v koleji Zora jsem se
zúčastňoval podstatně méně. Mnoho času jsem strávil také v ústavní knihovně
mezi knihami. Z učebnic mě zaujaly Anatomie domácích zvířat od Paula Martina,
která byla u nás, domnívám se neprávem, poněkud přehlíţena a anglická Sisson -
Grossmanova. Francouzské učebnice Montané – Bourdelle byly zajímavé a
přitaţlivé poněkud odlišným pojetím.
Kromě kreslení obrázků jsem byl pověřován pedagogickými úkoly – vedl
jsem praktika z osteologie a přebíral jsem pitvy, čímţ mě pověřoval hlavně první
asistent Dionýz (Dinčo) Čollák, zvláště poté, co jsem po 3. semestru v lednu 1951
sloţil zkoušku z anatomie na výbornou. Dinčo totiţ dokončoval studium, skládal
zkoušky, poslední zkoušku sloţil v červnu 1951 a odcházel do Košic na tamní
VŠV. Tím se po něm uvolnilo místo asistenta. Řádně jsem absolvoval druhý ročník
a úspěšně sloţil předepsané zkoušky.
Na návrh ústavu jsem si podal ţádost na místo asistenta a s platností od
1.srpna 1951 jsem byl přijat a zařazen do IV. platové skupiny s hrubým měsíčním
platem 5000 Kčs. Jak jsem se později dozvěděl, na volné místo mě navrhl sám pan
profesor Kolda. Byl jsem tím samozřejmě potěšen, na druhou stranu také trochu
vyděšen, jak to všechno stihnu, poněvadţ větší část studia – tři roky neboli šest
semestrů – na mne ještě čekaly. V říjnu jsem zahájil, jiţ jako asistent, 3. ročník
studia a po krátké době jsem zjistil, ţe nepozoruji ţádný rozdíl mezi časovým
zatíţením za mého demonstrování a za asistentury. Od povinné návštěvy přednášek
jsem byl osvobozen, vedl jsem pitevní cvičení a mezitím jsem si odbíhal na svá
praktika. Mohl jsem také navštěvovat cvičení a později stáţe s jinými skupinami a
tak jsem blíţe poznal mnohem více kolegů. Uvědomil jsem si také, ţe budu muset
zahájit přípravu na zkoušky mnohem dříve neţ ostatní kolegové. Z našeho ročníku
se zároveň se mnou stal asistentem Otto Hraběta na chemickém ústavu. Navštívil
jsem ho tedy a domluvili jsme se na společné přípravě. Učili jsme spolu aţ do
konce studií a mohu říci, ţe nám společné studium šlo velmi dobře.
Protoţe jsem byl takto zaměstnán přes den, pracoval jsem na ústavních
úkolech po odpoledních a večerech. Vydatně mi při tom pomáhal Arnošt Hampl.
Kreslil jsem obrázky do skript a pak i do anatomie ptáků. Arnošt je popisoval
písmeny nebo číslicemi podle šablony a někdy mé chybné čáry zatíral krycí
bělobou, čili "běloboval". Pracovali jsme v knihovně a večer, kdyţ byl ústav
prázdný a všude byl klid, pan profesor na některém nemocničním pobytu nebo
v sanatoriu, jsme si často zpívali dvojhlasně. Knihovnou, která měla velmi dobrou
akustiku, se rozléhaly melodie českých, moravských a slovenských národních
písní. Často jsme také zpívali latinský kánon: Ego sum pauper, nihil habeo et nihil
dabo.
V té době také došlo ke spojení anatomického a histologického ústavu v
jednu morfologickou katedru (jak se tehdy vše organizovalo podle sovětského
vzoru), kterou vedl samozřejmě prof. Kolda a jeho zástupcem se stal šéf histologie,
54
doc. dr. Evţen Novotný. Před začátkem školního roku 1952/53 došlo také
k značným změnám jak organizačním, tak i personálním. VŠV byla připojena
k Vysoké školy zemědělské jako veterinární fakulta, naší katedře přibyla výuka
pro zemědělce, a tím se zvýšil počet asistentských míst. Z ústavního personálu
povýšil na asistenta Jiří Kaman a objevily se i nové tváře. Z našeho ročníku přišel
ještě Luboš Vojtek, z čerstvých absolventů to byli Dr. Jiří Koţušník, zvaný James a
Dr. Rudolf Škarda (Rudko) a asistentem se stal i Dr. Augustin Kubíček.
Vyznamenáním pro mne bylo to, ţe mně a Kamanovi bylo svěřeno
přednášení anatomie pro druhou polovinu 1. ročníku. V r. 1952 bylo totiţ přijato
přes 200 posluchačů a tak bylo nutno pro přednášky rozdělit ročník na dvě
poloviny, protoţe anatomická posluchárna je určena zhruba pro 100 posluchačů.
Pro prof. Koldu, který nebyl zcela zdráv, by opakování a tak zdvojnásobení počtu
hodin přednášek bylo příliš velkým zatíţením. Proč jsme přednášeli my, nejmladší
asistenti, nevím. Já jsem v tom viděl ohromnou poctu – být posluchačem čtvrtého
ročníku a přednášet – a to s pověřením děkana, na návrh přednosty! – a zrovna
anatomii! Samozřejmě, samostatné přednášky to nebyly, bylo to zorganizováno
tak, ţe pan profesor přednášel pro první ročník v pondělí a úterý od 7 do 9 hod. Já
jsem kaţdý druhý týden seděl v první řadě, dělal si poznámky a hned potom, od 9
do 11, ještě za dobré paměti, jsem přednášku zreprodukoval druhé polovině
ročníku, včetně vtipných poznámek, jimiţ pan profesor občas své přednášky
prokládal. Nevím, zda mě kontroloval, nikdy nezůstal sedět v posluchárně, asi aby
mne netrémoval, ale zdá se mi, ţe si mne občas poslechl z vedlejší přípravky, kde
bylo vše dobře slyšet. Nikdy mi nic nevytkl a tak si myslím, ţe byl vcelku
spokojen. To trvalo celý zimní semestr školního roku 1952/53.
Tuším, ţe od letního semestru prof. Kolda střídal pobyty v ústavu
s pobyty v nemocnici nebo v sanatoriu. Vedení katedry zatím převzal doc. Novotný
a anatomický ústav vedl dr. Najbrt. Vladimír Komárek promoval v prosinci 1953,
promotorem byl ještě prof. Kolda, který pak před prázdninami 1954 postupně
přestal být pohyblivý a definitivně ulehl – došlo totiţ u něj ke kontrakturám
ohybačů končetin, takţe prsty na rukou a kolenní klouby měl neustále ve flexi. Byl
přestěhován do své vily v Doubravníku, kde byl v celodenní péči své matky, paní
Cecilie. Za panem profesorem do Doubravníku zajíţděli doc. Novotný, dr.
Komárek, dr. Najbrt a také já jsem ho několikrát navštívil. Pan profesor Kolda pak
leţel v Doubravníku aţ do r. 1958, kdy na podzim za tragických okolností dotrpěl.
Poslední zkoušku jsem sloţil v srpnu 1954 a postoupil do kategorie odborných
asistentů.
Prof. MVDr. Jiří Kaman, DrSc.
Narodil se 31.3.1926 v Dolních Loučkách, vyrůstal ve Ţďárci v dělnické
rodině, takţe po ukončení měšťanské školy nebylo další studium ze sociálních
důvodů moţné. Na radu svých učitelů odešel do Zlína k firmě Baťa, kde se mohl
sám ţivit a současně studovat. Absolvoval Baťovu školu práce, získal tovaryšský
list, absolvoval tříletou průmyslovou školu obuvnickou a Baťovu exportní školu
55
pro zahraniční obchod. Po válce absolvoval dvouletou obchodní školu a poněvadţ
ho přitahovala více biologie neţ obchod, přešel na večerní reálné gymnasium, které
absolvoval v r. 1949.
A tak teprve od 1.10. 1949 studoval na Vysoké škole veterinární v Brně,
titul promovaného veterinárního lékaře získal 18.10. 1954, titul MVDr. 1. 5. 1966.
Jiţ od začátku studií se váţně zajímal o anatomii. Na počátku 2. ročníku se
přihlásil na výzvu prof. Koldy na místo demonstrátora anatomického ústavu, který
ho záhy intenzivně zapojil do výuky, jak to bylo v té době běţné. Ve 3. ročníku se
stal pomocnou vědeckou silou a byl pověřen konáním paralelních přednášek pro 1.
ročník spolu se svým kolegou Štěrbou. Od 4.ročníku (1952), tedy ještě za studií byl
ustanoven asistentem jmenovaného ústavu na plný úvazek.
Na přání prof. Koldy pokračoval po promoci v učitelské i vědecké
činnosti jakoţto odborný asistent. Vedl praktická cvičení z anatomie a konal
přednášky na veterinární fakultě i na zootechnické fakultě, kde také v letech 1956 –
60 zkoušel. Po absolvování externí vědecké přípravy získal v r. 1963 vědeckou
hodnost kandidáta veterinárních věd (CSc.), v r. 1964 prošel habilitačním řízením a
byl jmenován a ustanoven docentem pro veterinární anatomii.
Od r. 1965 byl pověřen vedením anatomického ústavu. Byl veden ideou
zvýšit úroveň ústavu po všech stránkách. Díky své příslovečné pracovitosti,
vytrvalosti a zodpovědnosti se ujal své funkce s neobvyklou náročností. Se svými
spolupracovníky jiţ během jednoho roku dosáhl vynikajících výsledků a ústav
obnovil svůj věhlas. Byly navázány bohaté profesní a osobní kontakty
s morfologickými pracovišti u nás i v zahraničí. Výuka anatomie byla
zaktualizována zavedením pitev laboratorních zvířat. Pro zahraniční studenty a
potenciální experty byl zaveden nepovinný předmět "Anatomie domácích zvířat
subtropických a tropických oblastí." Bylo budováno výukové museum, preparáty
byly doplňovány o schémata s popisy pro usnadnění samostatného studia.
Jeho vědecký zájem se postupně ustálil na výzkumu cévního řečiště jater
domácích savců v souvislosti s tehdejšími pokusy o transplantace jater u člověka.
Norma a experimenty byly studovány především na játrech prasete, metabolicky
člověku nejblíţe. Řada nálezů a výsledků byla světově prioritní a byla proto
objektivizována ještě experimenty u psa. Docent Kaman vyvinul a pouţil vlastní
progresivní metodiky, které spojovaly metodu morfologickou, chirurgickou,
rentgenologickou a klinickou a umoţňovaly komplexní, objektivní vyhodnocování
výsledků a nálezů. Výsledky byly publikovány většinou se spoluautory ve
světových jazycích, především v zahraničí a měly zcela mimořádný ohlas zejména
v oblasti humánní medicíny, o čemţ svědčí četné ţádosti o separátní otisky.
V r. 1970 byl však z politických důvodů zbaven vedení ústavu, platově
postiţen a vyřazen z mnohostranné pedagogické činnosti, na které si velmi
zakládal. V r. 1972 byl donucen přejít jako výzkumný pracovník niţší kategorie na
obor patologické anatomie a přeřazen na příslušnou katedru. Tam ovšem vnesl
prvky svého racionálního přístupu k morfologické tématice na makro- i
mikroskopické úrovni a v poměrně krátké době několika let dosáhl znamenitých
56
úspěchů ve vědecké práci v oblasti osteo-, arthro- a myopatií hospodářských
zvířat u prasat a v patologii CNS skotu (cerebrokortikální nekrózy).
Aţ v r. 1990 mu bylo dovoleno vrátit se na původní učitelské místo
docenta na anatomii, obhájit jiţ dlouho odevzdanou doktorskou disertaci a získat
titul doktor veterinárních věd (DrSc.) a dosáhnout v r. 1991 hodnosti profesora.
Prof. Kaman odešel do důchodu v r. 1992.
Prof. Kaman se léty vypracoval v oblasti normální i patologické
morfologie v autoritu uznávanou nejen u nás, ale i ve světě. Přes veškerá omezení
výsledky své výzkumné a vědecké činnosti prezentoval nejen na kongresech
domácích i mezinárodních, doma i v zahraničí. Je nebo byl členem řady domácích i
zahraničních vědeckých společností. Je členem mezinárodní komise pro
anatomickou nomenklaturu ptáků (ICAAN) a autorem prvního uceleného českého
veterinárně-anatomického názvosloví (1974).
Publikační činnost je rozsáhlá, obsahuje 110 původních vědeckých prací,
36 knih a učebních textů. Pozornost si zaslouţí zvláště spoluautorství prof.
Kamana na učebnici Najbrt a kol.: Veterinární anatomie I.(1973 a 1980) a II.(1982,
SZN Praha) a autorská účast na první československé učebnici veterinární
patologie: Patologická anatomie hospodářských zvířat (1987, SZN Praha). Je
členem autorských kolektivů: Encyclopedia of microscopy and microtechique,
kapitola: Injections of vessels, Gray P., New York, 1973; Nomina anatomica
avium, Academic Press, London 1979.
MVDr. Lubomír Vojtek
Narodil se v Třebíči 24.6.1929. Na VŠV v Brně studoval od r. 1950 do
1954.
Od r.1952 působil na anatomickém ústavě jako asistent v praktické výuce na
pitevně. Po promoci 1956 odešel do praxe v severozápadních Čechách.
MVDr. Jiří Kožušník
Narozen 15.4. 1928 v Čáslavi. Studovat začal na VŠV v roce 1948.
Studia ukončil v roce 1952 a promoval v roce 1953. Od roku 1952 aţ do roku 1955
působil na Anatomickém ústavu u prof. Koldy jako asistent. Vedl praktická cvičení
studentů, v té době početných ročníků. Po promoci záhy odešel do praxe, do
karlovarského kraje.
Prof. MVDr. Rudolf Škarda, CSc. Narodil se v Piešťanech 30.12.1927. Maturoval na gymnáziu v Trenčíně v
roce 1947 a v tomtéţ roce přišel do Brna studovat na Vysokou školu veterinární.
Studium zde ukončil a promoval v roce 1952. V posledním ročníku a ještě jeden
rok po promoci působil jako asistent na Anatomickém ústavu u prof. Koldy a
věnoval se zde především praktické výuce studentů. V roce 1953 přešel na Katedru
patologické morfologie k prof. Vincenci Jelínkovi, kde působil jako odborný
asistent do roku 1961. Odtud odešel na Katedru patologické morfologie a
57
fyziologie do Košic. Zároveň zde obhájil kandidátskou disertaci a získal titul
kandidáta věd. V roce 1964 habilitoval, byl jmenován docentem a byl pověřen
vedením katedry patologické morfologie a fyziologie Veterinární fakulty v
Košicích. V r. 1978 byl jmenován řádným profesorem. Od r. 1986 byl pověřen po
smrti prof. Popeska vedením i katedry anatomie, histologie a embryologie.
Ve vědecké práci se zabýval celou řadou problémů vyplývajících z potřeb
veterinární praxe a bohaté spolupráce s vědeckými institucemi u nás ( SAV a
ČSAV) i v zahraničí. To dokládají početné publikace pracovníků jím vedené
katedry a jeho samotného. V pedagogické práci byl důsledný, vychoval 7 docentů
a 14 kandidátů věd. Zemřel na následky selhání srdce v r. 2003.
Z významnějších publikací uvádíme:
1/Zendulka, M., Škarda, R. a kol. : Patologická anatómia hospodárskych
zvierat. Košice, 1987.
2/ Johansen, U., Kardevan, A. , Pivník, L. , Schüppel, K.F., Steffner, W.,
Škarda, R.,Vetési, F. a Zendulka, M. : Lehrbuch der Speziellen Veterinärpathogie.
Veb. G. Fischer Verlag, Jena 1986.
3/ Škarda, R. ,Černý, L. a kol. : Patologická anatómia. I. a II. diel.
Príroda, Bratislava 1991.
MVDr. Karel Bednář Narozen 1.7.1920 v Praze, na gymnáziu tamtéţ maturoval v r. 1939. Na
Vysokou školu veterinární se zapsal v roce 1945. Studium však z rodinných a
zdravotních důvodů (diabetes) musel odloţit a nastoupil do 1. ročníku aţ v r.
1951. V průběhu studia pracoval na Anatomickém ústavu VŠV od r. 1952 jako
demonstrátor a později jako pomocná vědecká síla a to do r. 1955. Studia zakončil
promocí v r. 1956 a po promoci nastoupil do praxe. Prošel celou řadou míst, kde
působil jako obvodní veterinární lékař (Karlovy Vary, Vsetín, Moravská Třebová)
nebo jako veterinář hygienického dozoru (jatky Brno). V roce 1962 se vrátil na
Anatomický ústav se zařazením odborný asistent, kde působil aţ do ukončení
aktivního zaměstnání do r. 1984. Na Anatomickém ústavu vedl jako odborný
asistent praktická cvičení a účastnil se i sepisování skript a kolektivní učebnice
jako spoluautor (Najbrt, R., Bednář, K., Červený, Č., Kaman, J., Mikyska, E.,
Štarha, O., Štěrba, O.: Veterinární anatomie, I. (SZN 1973) a II. ( SZN 1982),
Praha. Výzkumu a vědecké činnosti se aktivně účastnil jen ve spolupráci. Zemřel v
r. 1986.
Prof. MVDr. Arnošt Hampl, CSc.
Narodil se 1.srpna 1931 v Horním Štěpánově na Prostějovsku. Na
gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově maturoval v r.1950 a téhoţ roku byl přijat
na Vysokou školu veterinární v Brně. Studium ukončil promocí v r. 1955.
Na VŠV jej nejvíce uchvátil obor anatomie, jak vzpomíná. Byl to ústav
jako takový – impozantní budova s velkou pitevnou, anatomické muzeum
s osáriem a mnoţstvím anatomických preparátů. Především však to byla osobnost
58
profesora Koldy, jeho přednášky s vynikající dikcí, doprovázené názornými
kresbami. To vše mladého studenta zaujalo. Proto, kdyţ ho jeho přítel ze studií na
gymnáziu nynější profesor Oldřich Štěrba informoval o volném místě
demonstrátora na anatomickém ústavu, neváhal přihlásit se a byl také přijat. Po
zkoušce z anatomie povýšil na pomocnou vědeckou sílu a v roce 1953, jako
posluchač 4. ročníku byl přijat na místo asistenta. Vedl praktická cvičení
z anatomie a byl pověřen i výukou v kurzech pro veterinární pomocníky. V té době
pomáhal prof. Koldovi s vydáváním učebních textů a to zápisem jeho diktátu a
zpracovával popisy obrázků. Na ústavu ho profesor Kolda zapojil do vědecko-
výzkumné práce a přidělil mu téma disertační práce: „Topografie chylové cisterny
a hrudního mízovodu u krysy.“ Tím byl pozdější profesor Hampl orientován na
studium anatomie lymfatického systému. Tomuto systému zůstal věrný po celou
dobu svého působení na Vysoké škole zemědělské v Brně aţ do odchodu do penze
v roce 1994. Na anatomickém ústavu tehdy Veterinární fakulty VŠZ působil po
promoci jako odborný asistent a to aţ do roku 1960, kdy přešel na Agronomickou
fakultu VŠZ, kde byl pověřen budováním oddělení morfologie při Katedře
veterinárních disciplín a s tím i zavedením výuky dvousemestrového předmětu
Morfologie hospodářských zvířat pro studenty zootechnického oboru.
V roce 1967 se dr. Hampl stal docentem a v roce 1990 profesorem. Vedle
členství v celé řadě odborných komisí zastával i funkci proděkana pro
pedagogickou činnost na Agronomické fakultě.
V pedagogické i vědecké práci a řízení morfologického oddělení měl
trvale na paměti svůj velký vzor v prof. Koldovi. Usiloval o vysokou odbornou
úroveň přednášek i cvičení a i mezi studenty byl znám pro vysokou náročnost u
zkoušek. Velkou péči věnoval vybavení ústavu názornými preparáty, obrazy a
modely, takţe pro anatoma bylo potěšením toto pracoviště navštívit. Jako
spoluautor publikoval 15 rukopisů skript a 2 celostátní učebnice pro Vysoké školy
zemědělské u nás.
Ve vědecké práci se prioritně věnoval výzkumu lymfatického systému.
Zabýval se především četností výskytu, vývojem, topografií a mikroskopickou
strukturou intramamárních mízních uzlin u skotu a ovce. Studoval mízní systém i u
norka a zajíce. Nálezy publikoval v renomovaných zahraničních časopisech, jako
je „Anatomischer Anzeiger“ a „Zentralblatt für Veterinärmedizin“. Pět jeho
publikací je citováno jako pramen při sestavování velmi podrobné a dokonalé
německé učebnice o pěti dílech od autorů Nickela, Schummera a Seiferleho z
osmdesátých let. Svazky představují pokračování dokonalé staré klasické knihy
Ellenbergera a Bauma. Ve výzkumu mízního systému byl téţ velice úspěšný i jeho
odborný asistent a spolupracovník doc. MVDr. Karel Jelínek, CSc., který
zpracoval morfologii mízního systému řady orgánů. Jeho publikace o mízních
cévách dělohy skotu jsou rovněţ citovány v rozsáhlé monografii Nickela,
Schummera a Seiferleho (III. díl 1984).
Vedle toho prof. Hampl řešil četná zajímavá témata, coţ vyplynulo ze
spolupráce s celou řadou pracovišť na Vysoké škole zemědělské. Celkem
59
publikoval 41 vědeckých publikací v odborném tisku, z toho 5 v zahraničí.
Výsledky své práce prezentoval zhruba 90 referáty na vědeckých konferencích a
sympoziích. Řadu let působil ve výboru pobočky Čs. biologické společnosti při
ČSAV v Brně.
Jak nám sám napsal : „Pokaţdé při občasné návštěvě Koldova
Anatomického ústavu se neubráním silnému vnitřnímu vzrušení a s velkou úctou a
pokorou jakoby potkávám starého pána v bílém plášti, s přísným výrazem ve tváři,
v jejíţ hloubce se zračí velký duch s citlivým a chápajícím srdcem pro své
spolupracovníky a ţáky.“
MVDr. Eva Hegerová, CSc.
Narodila se 16.9.1930 v Haňovicích u Litovle v rodině soudce. Její rodiče
se později přestěhovali do Brna, kde také Eva vystudovala řádové gymnasium na
Veslařské ulici v Brně – Pisárkách. Maturovala v r. 1949 a byla přijata ke studiu na
VŠV, promovanou veterinární lékařkou se stala 18.10. 1954, titul MVDr. jí byl
přiznán 1.5.1966.
Hned po ukončení studia 1. 10.1954 nastoupila do anatomického ústavu
jako odborná asistentka. V krátké době zvládla anatomický obor a plně se věnovala
pedagogické činnosti. Kromě toho také publikovala vědecké práce ze svalového
systému domácích i lovných savců (topografie tříselného kanálu psa, epaxiální a
hypaxiální svaly jelena a svaly pánevní končetiny jelena).
V anatomickém ústavu setrvala do r. 1960, kdy přešla do ústavu
farmakologického.Obhájila kandidátskou disertaci z oboru farmakologie, po
několika letech odevzdala práci habilitační, avšak zákulisními intrikami a průtahy
bylo dosaţeno toho, ţe nikdy nedošlo k habilitačnímu řízení. Po dosaţení
důchodového věku z farmakologického ústavu odešla. Její další ţivot postupně
komplikovaly zdravotní potíţe, způsobené nedoléčenou nedomykavostí srdeční
chlopně v mládí. Zemřela v nemocnici Milosrdných bratří v Brně dne 1.října 1998.
MVDr. Vlastimil Řáha Narodil se 7. 5. 1933 ve Strašíně na Šumavě. Po maturitě na gymnáziu v
Sušici v roce 1952 odešel studovat do Brna na Veterinární fakultu Vysoké školy
zemědělské. Ještě v prvním ročníku v roce 1953 se stal demonstrátorem na
Anatomickém ústavu u prof. Koldy a záhy nato pomocnou vědeckou silou. Spolu
se spoluţákem z ročníku demonstrátorem Čeňkem Červeným zajišťoval
fotodokumentaci pro ústav a zavedl zde na tehdejší dobu progresivní laboratorní
zpracování barevné fotografie. Na ústavu působil do r. 1955, kdy se ve 4. ročníku
oţenil a svoji činnost na ústavu ukončil. Po promoci v r. 1958 odešel na Šumavu,
kde působil jako obvodní veterinární lékař v Sušici, od r. 1960 v téţe funkci na
OVZ Klatovy. V roce 1963 po atestaci z epizootologie zastával v Klatovech funkci
epizootologa a od r. 1964 ředitele OVZ. Byl velice pilný a důsledný jak ve studiu,
tak i v zaměstnání. Na Veterinární fakultě během studia působil jako výborný
houslista a nadaný muzikant v orchestru populární hudby a byl dirigentem
60
jazzového big-bandu. Jeho osobité interpretace houslových skladeb rád poslouchal
i prof. Kolda. V Klatovech po celou dobu svého pobytu působil jako koncertní
mistr u pultu prvních houslí v Symfonickém orchestru města Klatov. Jako ředitel
OVZ v Klatovech s plným elánem budoval zázemí pro činnost veterinářů nejen v
terénu, ale vybudoval i moderní veterinární kliniku s dokonalým vybavením.
Zemřel v roce 1986 ve věku 53 roků v době, kdy se připravoval do funkce
ústředního ředitele Státní veterinární správy.
Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.
Narozen 22.září 1932 v Přehvozdí ve Středočeském kraji v rodině
vesnického učitele a prarodičů středních zemědělců. Středoškolská studia
absolvoval v letech 1946-1952 na reálném gymnáziu v Českém Brodě. Jiţ během
středoškolských studií byl rozhodnut pro studium zvěrolékařství a byl hned po
maturitě přijat na Vysokou školu veterinární v Brně.
V druhém ročníku studia docházel na anatomický ústav jako volontér.V r. 1954 byl
po úspěšné zkoušce z anatomie u prof.Koldy přijat na místo demonstrátora.
Na anatomickém ústavu byl pověřen spolu se svým kolegou z ročníku MVC.
Vlastimilem Řáhou vybudováním laboratoře pro fotodokumentaci a zajištění
jejího přístrojového vybavení. Byl pověřován i úkoly při zajišťování výukových
preparátů a sepisování učebních textů. Profesoru Koldovi upoutaném jiţ často na
lůţko doručoval do Doubravníku ke korektuře rukopisy připravované knihy
„Anatomie a fysiologie domácích ptáků".
V roce 1956, tj. 2 roky před promocí, byl ustanoven asistentem
anatomického ústavu a byl pověřen praktickou výukou studentů Veterinární
fakulty a Zootechnické fakulty VŠZ v Brně. V rámci vědecko-výzkumné činnosti
pracoval na Koldou přiděleném tématu disertace: Topografická anatomie
močového a pohlavního ústrojí u samice králíka. Studia ukončil obhájením
disertace v roce 1958.
Po promoci nastoupil na ústav jako odborný asistent. Záhy na to zemřel
prof. Kolda a dr .Červený pokračoval na ústavě, který vedl doc. Najbrt. Vstoupil
spolu s kolegy do nově vznikající Sekce anatomie při Lékařské společnosti
J.E.Purkyně. Podle jeho slov a i kolegů zde mladí asistenti získávali velmi cenné
zkušenosti jak pro práci vědeckou, tak i pedagogickou praxi.
V roce 1966 se stal kandidátem věd a v r.1983 docentem. Aţ po politickém zvratu
byl jmenován profesorem v r.1990. Jako odborný asistent na ústavu zajišťoval a
organizoval praktickou výuku, jako docent a později jako profesor přednášel a vedl
praktická cvičení v řádném studiu obou fakult a na dálkovém studiu oboru hygiena
a ekologie. V roce 1991 se stal na základě konkurzního řízení přednostou Ústavu
anatomie, histologie a embryologie a v této funkci působil do roku 1996. Na
ústavu zůstal zaměstnán jako emeritní profesor do r.1998. V dalších letech na
univerzitu stále dochází a je publikačně činný v oboru anatomie a v populárně-
vědecké oblasti včetně historie veterinární medicíny.
61
Je jeden z posledních ţáku profesora Koldy a působil na Anatomickém
ústavu VŠV nepřetrţitě 45 let. Jako vysokoškolský učitel kladl důraz na praktickou
výuku, na antomickou pitvu a studenty v tomto směru důsledně vedl. Byl náročný
jak při práci na pitevně, tak i při examinaci vyţadoval logické myšlení v oboru.
Vyučoval téţ v nepovinném předmětu „Anatomie zvířat tropických a
subtropických oblastí“ anatomii velbloudovitých, slona, velkých kočkovitých
šelem, tapíra a primátů. Z těchto pitvaných exotických zvířat zanechal
v anatomickém muzeu řadu skeletů a kyvetových preparátů pro srovnávací
anatomii.
Po nástupu do funkce přednosty ústavu v roce 1991 v souvislosti s novými
poţadavky veterinární praxe u nás nasměroval výuku na široké srovnávací
hledisko. Ve výuce zdůrazňoval hluboké znalosti obecně platných poznatků
o morfologii orgánů včetně základních poznatků ontogeneze a fylogeneze, které
lze snadno aplikovat na široký okruh studovaných druhů obratlovců přicházejících
v úvahu v rozmanité veterinární praxi. Prosazoval výuku funkční anatomie a kladl
důraz na zvládnutí funkční morfologie CNS. Vedl studenty k aplikaci oboru
anatomie, histologie a embryologie do medicínského myšlení.V oblasti fakultativní
výuky zavedl výuku předmětu „Praktická anatomie obratlovců" s prohloubením
poznatků o anatomii exotických ptáků, laboratorních savců a lovné zvěře. Výuku
realizoval především na základě demonstrací při pitvě těchto zvířat. Pro účely této
výuky vydal publikaci : Anatomie laboratorních savců. Na ústavu byl v době jeho
působení ve funkci přednosty ústavu téţ zaveden jednosemestrový nepovinný
předmět „ Klinická anatomie domácích zvířat. V souvislosti se znovuustavenou
Farmaceutickou fakultou v Brně, tentokrát v areálu VŠV zavedl v rámci studijního
programu této fakulty jednosemestrový obor „Základy morfologie člověka".Ve
spolupráci s Anatomickým ústavem lékařské fakulty pro výuku této disciplíny
zajistil i řadu anatomických preparátů. Vypracoval i rukopis učebních textů pro
farmaceuty doplněný četnými obrázky. Ţel, texty a četné obrázky připravené do
tisku po odchodu z ústavu zůstaly nevyuţité a nepublikované.
Zavedl v praktické výuce ve cvičeních řadu klasických i moderních
preparačních metod (nástřiky cévního řečiště rtg. kontrastními hmotami, diferenční
barvení nervové tkáně mozku a míchy k makroskopickému rozlišení nervových
center a drah). Pro pochopení a sledování dynamiky růstu a vývoje kostí
vypracoval a publikoval speciální makroanatomické barvicí techniky k rozlišení
kostní tkáně na preparátech topograficko-anatomických řezů. (viz publikace a
preparáty v anatomickém muzeu).
Během svého působení na ústavu se prof. Červený podílel na sepsání
téměř 50 učebních textů. Byly to většinou učební texty ve spolupráci ve formě
skript systematické veterinární anatomie pro výuku. Má značný podíl při
zpracování rukopisu kolektivní učebnice „Veterinární anatomie“, která vyšla ve
dvou dílech v letech 1973 aţ 1982. Celou řadu učebních textů sepsal a vydává
v posledních letech svého působení na ústavě. Jsou to učební texty pro kapitoly z
anatomie, které nebyly pojaty do výuky v letech předchozích, které umoţňovaly
62
realizaci jeho nového pojetí výuky. Vydal: Úvod do veterinární anatomie
(1992,1995), Obrazové úlohy (1992,1995), Splanchnologia (1998, 2005). Na
počest 100. Výročí narození prof. Jana Koldy vydává spolu s prof. Vl. Komárkem
a prof. O. Štěrbou „Koldův atlas veterinární anatomie“ (1999). Z dlouholeté
spolupráce s vídeňskými kolegy ve Vídni ve spolupráci s prof. O. Schallerem
vydal: „Bildungsaufgaben“ (1996). Z této spolupráce vzešla téţ účast prof. Č.
Červeného na zpracování kapitol a obrazové dokumentace do zdařilé učebnice
veterinární anatomie editorů – prof. H.E.Königa z Vídně a prof. H. G. Liebicha
z Mnichova: Lehrbuch und Farbatlas der Anatomie der Haustiere“. Na tomto
projektu se zúčastnili vedle editorů kolegové K.D. Budras, H. Bragula a Chr.
Mülling z Berlína, J. Maierl a S. Reese z Mnichova, J. Forstenpointer z Vídně, J.
Ruberte z Barcelony a J. Sautet z Tolouse. Tato učebnice vyšla jiţ v třetím vydání
v němčině (2005), vyšla i v anglickém a španělském jazyce, byla přeloţena i do
češtiny. Zatím poslední titul učebních textů vydal prof. Červený: Základy anatomie
domácích ptáků (2000). Tato učebnice je zpracována v intencích nejnovějších
poznatků anatomie ptáků s uplatněním Nomina Anatomica Avium (NAA – 1994) a
je pokračováním světově známé ve své době unikátní Koldovy a Komárkovy
učebnice anatomie a fysiologie domácích ptáků (1958).
Ve vědecko-výzkumné oblasti se prof. Červený zaměřil na celou řadu
problémů. Započal studiem anatomie laboratorních zvířat. Z této problematiky
vzešla jeho disertační práce a sepsal příručku - Přehledná anatomie laboratorních
savců, která slouţí jako studijní text i při odborném vzdělávání pracovníků ve
výzkumu v rámci vzdělávání ve welfare na VFU. Dále se věnoval vývojové
osteologii. V této oblasti publikoval doma i v zahraničí práce týkající se vývoje
lebečních kostí u prasete domácího. Sledoval i vývoj osifikačních center skeletu u
prasete a u telat v postnatálním období za účelem vymezení ukazatelů stupně
zralosti skeletu na základě vyšetření rentgenem. Studoval i strukturální změny
kostí a změny rtg. obrazu růstových epifyzárních chrupavek u skotu v závislosti na
stáří zvířat. Výsledky tohoto bádání byly vyuţity při odhadu stáří u zvířat
recentních a i u zvířat ze stád historického skotu. Pomocí této rtg. metody sledoval
ve spolupráci s Archeologickým oddělením ČSAV věkové sloţení stád skotu ze
slovanských sídlišť jiţní Moravy 6. – 8. století. Ve vývojové osteologii publikoval
celkem 27 původních prací a přednesl na kongresech a vědeckých konferencích
kolem 45 referátů.
Vědeckou aktivitu rozvinul i ve spolupráci s prof. Jiřím Kamanem
v oblasti výzkumu cévního řečiště jater v rámci společného badatelského
výzkumného úkolu na anatomickém ústavu v letech 1965 – 1970. Z tohoto období
vzešla celá řada prací ( přes 30) publikovaných v našich i zahraničních odborných
časopisech a přednesených na četných kongresech doma i v zahraničí (Parma 1969,
Petrohrad 1970). Zvláštní pozornost na sebe upoutaly nálezy, týkající se plasticity
cévního řečiště jater v experimentu (experimentální angiologie). Tyto nálezy vyuţil
jako přizvaný člen do výzkumného týmu na Lékařské fakultě Masarykovy
univerzity v Brně zabývajícího se experimentální transplantací jater u prasete
63
(Vladimír Kořístek, Jan Černý a spol.). Výsledky z tohoto období dokládají
publikace v časopisu: Rozhledy v chirurgii, (1979)
a v časopisu: Transplantation, (1979).
Profesor Červený se zabýval téţ četnými aktuálními otázkami v oblasti
topografické anatomie, anatomie periferního nervového systému, artrologie,
rentgenanatomie, vývojové osteologie savců a ptáků a studiem vývojových
anomálií. Zabýval se i aktuální problematikou vycházející z veterinární praxe. Za
prioritní z tohoto hlediska lze povaţovat nález a podrobný popis dosud ve
veterinární patologii nepopsaného arteriovenózního aneurizmatu, v tomto případě
na krevních cévách hlezna u skotu (Veterinářství 1983).
Prof. Červený byl často zván k odborné spolupráci s řadou významných
pracovišť. Byl to např. Traumatologický ústav v Brně, Experimentální pracoviště
pro transplantaci orgánů Masarykovy univerzity v Brně, Archeologický ústav
ČSAV a další. Často a velmi rád spolupracoval ve vědecko-výzkumné oblasti se
studenty a vychoval celou řadu úspěšných vědeckých pracovníků, kteří působí u
nás i v zahraničí.
V oblasti vědecko-výzkumné publikoval 66 vědeckých prací, z toho 27
v zahraničních časopisech a prezentoval přes 80 odborných referátů a recenzí
(kolem 60 na domácím a 22 na zahraničním fóru). Velmi aktivně vţdy nacházel
uplatnění i v popularizaci anatomie domácích zvířat a řady dalších zajímavých
témat, která publikoval a publikuje dosud v široké paletě tuzemských i
zahraničních odborných a zájmových časopisů. Vydal i řadu studií z oblasti
historie veterinární medicíny a dvě monografie o zájmové umělecké činnosti
studentů a učitelů Vysoké školy veterinární v Brně. V poslední době vydal s prof.
Horákem z Mendelovy zemědělské univerzity ve spolupráci monografii pod
titulem: Ovce a její chov, kde zpracoval kapitolu "Stavba těla ovce", včetně
zdařilých přehledných obrázků. V této skupině publikací mu vyšlo kolem 90 titulů.
Celkem prof. Červený dosud publikoval okolo 240 titulů. V době aktivního
působení na univerzitě byl členem řady odborných komisí v oboru morfologie, při
zvyšování vědecké i pedagogické kvalifikace mladších kolegů na Veterinární a
farmaceutické univerzitě, na Masarykově univerzitě a na vysokých školách
mimobrněnských. Byl členem anatomické společnosti Jana. Ev. Purkyně, Evropské
veterinární anatomické asociace a Světové veterinární anatomické asociace.
Profesor Kolda mu byl a je vţdy vzorem při určování témat ve vědeckém bádání i
při jeho dlouholetém cílevědomém pedagogickém působení.
Velmi často a s oblibou pobýval v zahraničí na morfologických
pracovištích na stáţích, kongresech a přednáškových pobytech. Domluví se
v němčině, angličtině, ruštině a španělštině, taktéţ jazyková bariéra mu nečiní
potíţí a má na celém světě i řadu blízkých přátel. Absolvoval celkem 62
zahraničních pobytů a zde získal bohaté zkušenosti jak pro organizaci výuky
anatomie, tak i v oblasti vědecko-výzkumné a zkušenosti rád předává dosud
studentům a mladším kolegům, bývalým ţákům i na klinických oborech
Veterinární a farmaceutické univerzity.
64
Profesor Červený je nadšeným obdivovatelem hudby všech ţánrů včetně
hudby klasické a je aktivním interpretem populární hudby jako erudovaný hráč na
klarinet a saxofon. Téměř celou dobu působení na Vysoké škole veterinární a na
Veterinární a farmaceutické univerzitě vedl k této zájmové umělecké činnosti
studenty, nadané hudebníky a téměř 40 roků se v četných hudebních souborech a to
nejen na Vysoké škole veterinární uplatnil, buď jako interpret nebo i jako dirigent
či manaţer. Mezi profesionálními hudebníky a umělci má celou řadu dobrých
přátel a je uznáván i v tomto směru. Pro kvalifikované uplatnění v zájmových
aktivitách se vzdělával soukromým studiem v oboru „orchestrální dirigování“ u
prof. Jaroslava Broţe na JAMU. Po sloţení kapelnických zkoušek je drţitelem
certifikátu (oprávnění ke zřizování a řízení orchestrů populární hudby).
Jeho krédo je plnit a splnit vţdy slib daný své „Alma mater“ při promoci:
„Být za kaţdých okolností nezištně prospěšný své Alma mater, které je jako její
absolvent zavázán přísahou“. A tak se mu zatím daří překonávat mnohdy
nepochopitelná úskalí, která se snaţí mu v tomto zabránit.
Stěţejní publikace:
Červený, Č.: Beitrag zur Strukturkenntniss der basikranialen Achse beim
Hausschwein (Sus scrofa f. domestica), Morph. Jahrb., 1966: 436-
447.
Červený, Č. – Derda, J.: Der Zeitabschnitt des Eintretens der Ossifikation des
Rüsselbeins beim Hausschwein. Anat. Anz.121, 1967: 401-414.
Červený, Č.: Beitrag zur Kenntnis der Ossifikation der Lamina cribrosa des Os
ethmoidale beim Hausschwein (Sus scrofa f. domestica) Morph. Jb.,
112, 1938: 552-564.
Červený, Č.: Das Siebbeinlabyrinth des Hausschweines (Sus scrofa f. domestica).
Zentralblat f. Veterinärmedizin, Rh. A,17, 1970: 68-84.
Kaman, J. - Červený, Č.: Die Bildung intrahepataler Kollateralen nach verschieden
lokalisierten Verschluss der Lebervenen beim Schwein. Acta
Anat.80, 1970: 481-503.
Kaman, J. - Červený, Č.: Morphologische Veränderungen und
Wirkungsmechanismus der Unterbindung der Gallenwege beim
Schwein. Anat.Anz.,125,1969: 412-431.
Hökl, J. – Filkuka, J. – Kořístek, V. – Černý, J. – Červený, Č. – Busch, K.:
Chronical reaction at long term survival pigs after orthotopic
allotransplantation of liver. Transplantation,26,1979: 126-128.
Červený, Č. – Páral, V.: Os menisci medialis beim Amerikanischen Puma (Puma
concolor). Wien. Tierärztl. Mschr. 80, 1993, 212-215.
VZPOMÍNKY ČEŇKA ČERVENÉHO NA ANATOMICKÝ ÚSTAV V OBDOBÍ PO
ROCE 1958
65
Vzhledem k tomu, ţe jsem jeden z posledních přímých ţáků profesora
Koldy, zaţil jsem na ústavě období přechodné a pozdější, kdy jsme těţili ze
záměrů pana profesora a rozvíjeli jeho dílo, jak nám ho zanechal. Vzhledem
k nepříznivým okolnostem, které ho ke konci ţivota trápily „nestačil napsat závěť a
rozdělit úkoly“. Nicméně mnozí z nás jsme se spořádaně postavili do řady a přece
jenom jsme starého pána nezradili a doma i ve světě obstáli.
Nejenţe Koldův ústav byl odborným zázemím s moţnostmi neomezeného
působení v čase i prostoru, s vizí přednosty a spolupracovníků – vše a vţdy pro
úspěch v tvůrčí práci. Byla zde vzájemná podpora. Koldův ústav nám byl dlouho
ještě druhým domovem. My jsme zde znali kaţdý kout a věděli jsme „co a jak“ a
"kdy a kde.“ Na ústavu jsme proţili větší část svého ţivota, aţ nám to někteří mladí
v pozdější době měli za zlé nebo záviděli a na stará kolena v tom bránili. Budiţ jim
odpuštěno! Nám nešlo o peníze, ale o věc. O to, abychom dobudovávali Koldou
velkoryse započaté dílo a zabránili jeho zneuctění, abychom se mohli mezi
morfology celého světa zařadit na čestné místo. To se nám i v posledním období
našeho aktivního ţivota dařilo, takţe brněnská morfologie má zatím ve světě dobré
jméno, nejen v Evropě, ale i v zámoří.
Kdyţ nám odešel náš učitel a vzor, měli jsme velké štěstí v tom , ţe jsme
se jiţ koncem 50. let napojili na nově se formující Anatomickou společnost, při
Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Zde jsme se osobně poznali a
sblíţili s velkými osobnostmi jako byli profesoři Borovanský, Frankenberger a
Wolf z Prahy. Z mladších Ţlábek a Mazanec z Brna, Hromada a náš Vrtiš
z Hradce Králové, Slabý, Kos a Slípka z Plzně. Byli to i kolegové ze Slovenska-
profesor Stanek a Maršala, a další kolegové –profesor Doskočil, Čihák, Lemeţ,
Rychter, Jelínek, Gustav Čierný, Karol Kapeller a profesorka Puzanová a manţelé
Eliškovi. Byli to i kolegové z Olomouce- Zrzavý, Obručník a celá řada dalších v
našem věku, s nimiţ jsme byli téţ téměř kaţdý rok na některé z vědecké konferenci
v kontaktu. Měli jsme moţnost nahlíţet do jejich pracovních metod, spolupracovat
s nimi a soutěţit . Bylo to i prozíravé navázání kontaktů s evropskou a světovou
veterinární anatomickouspolečností ( EAVA, WAVA) , s polskou anatomickou
společností ( PTA) a s německou Anatomische Geselschaft.To byla pro nás velká
podpora a tak i zde jsme mohli rozvíjet i prezentovat výsledky práce Koldovy
školy brněnské.
Po smrtí pana profesora Koldy jsme navštěvovali Doubravník jen zřídka,
většinou u příleţitosti oficiálních vzpomínek u jeho hrobu. Vţdy se nás ujal
penzionovaný řídící učitel pan Leopold Mazač, který zastával funkci archiváře a
kronikáře městečka Doubravník.
Byl to člověk, který s prof. Koldou a jeho matkou proţil celou dobu 2.
světové války a obou si velmi váţil. Tento vztah, jako pravý učitel přenášel na
ostatní občany, většinou své ţáky. Dokládá to celá řada vzpomínkových akcí při
příleţitosti výročí narození nebo úmrtí profesora Koldy, které pořádala Vysoká
škola veterinární ve spolupráci s městečkem Doubravník.
66
My mladší jsme pana řídícího dobře znali a rádi s ním poseděli. Rád
vyprávěl o svých ţivotních záţitcích, o doubravnickém krásném mramorovém
gotickém chrámu a o jeho pohnuté historii. Byl vlastníkem jednoho z původních
výtisků Komenského: „Labyrintu světa a ráje srdce“, který pečlivě uchovával jako
poklad. Snad celých padesát roků aktivně spolupracoval s Vysokou školou
veterinární a zajímal se o anatomický ústav a jeho učitele, zajímal se i o jejich
úspěchy a pomáhal také při budování Muzea veterinární medicíny na Vysoké škole
veterinární v Brně.
Ústav takový jak ho opustil starý pán ještě dlouho přetrvával v jeho
duchu. Působil to i interiér místností, černé dubové skříně, uspořádání knihovny-
zde velký zelený stůl, Koldovy separáty, uspořádání pitevny, preparáty v
anatomickém muzeu. Mnohé bylo později doplněno, dobudováno avšak větším
zásahům jako by se kaţdý vyhýbal. Přetrvávalo zde ještě dlouho koldovské nadšení
a vytrvalost v práci, odolnost, nesvázanost, nezbytné atributy k tvořivé práci a
vzájemná podpora v řešení úkolů. To vše j dosaţení vytčených cílů. Nic nemůţe
být horší neţ bránění aktivním kolegům v jejich iniciativě. je třeba jim spíše
poradit a pomoci, pokud o to ţádají a je to potřebné a to kaţdý neumí. Pan profesor
Kolda to vţdy dokázal. Na tuto dobu na ústavu vzpomínám rád. Přišla však doba
evidence docházky "od -do a hotovo" a to je jiţ jiná věc.
MVDr. Ivo Petro
Narozen 4. 5. 1934 v Plzni. Středoškolská studia absolvoval na
Akademickém gymnáziu v Praze, kde maturoval v r. 1952. V tomtéţ roce byl
přijat na Veterinární fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kde na něj
zapůsobili tehdejší "velikáni vědy", prof. Kolda, prof. Klobouk a další a tak, po
úspěšné zkoušce z anatomie byl vyzván examinátorem doc. Najbrtem, aby se
ucházel o místo demonstrátora na ústavu. Tuto nabídku přijal. Jako demonstrátor a
později pomocná vědecká síla vypomáhal při sestavování skript, dle potřeby
vypomáhal při výuce studentů a přisedal při zkouškách z anatomie. To vše se
odbývalo jiţ v době, kdy prof. Kolda byl nemocen, takţe více spolupracoval s
MVDr. Vladimírem Komárkem. Jeho spolupráce s ústavem byla intenzivnější v
létech 1956 - 58, kdy sepisoval svoji disertační práci na téma: "Reliéf střevní
sliznice kura domácího". V roce 1958 zakončil studia a po promoci dostal
umístěnku do Českého Těšína. Zde působil na obvodě téměř 10 roků a nato
odchází na místo krajského inspektora Státní veterinární správy v Ostravě v oboru
gynekologie, kde setrval aţ do r. 1989. Po zrušení krajských inspektorů v roce
1989 nastoupil jako pohraniční veterinář, kde působil aţ do roku 2004.
Jeho pracovní zařazení mu umoţnilo trvalý aktivní kontakt s "Alma mater" v
Brně, především s klinickými obory. Rád na toto období vzpomíná, na četná
setkání v odborných komisích ať jiţ s předními pracovníky z VŠV nebo i s
kolektivem krajských gynekologů v čele s dr. L. Mikulášem. Působil i v několika
odborných komisích Státní veterinární správy a trvale působil jako člen komise
reprodukce a genetiky.
67
Navázaný kontakt s vědeckou prací v době působení na Anatomickém ústavu
Veterinární fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně oţivil při zpracovávání
atestační práce, v níţ se zabýval vypracováním metody pro stanovení počtu
mikroorganismů ve spermatu. V přednáškové činnosti se zaměřoval na odborná
školení inseminačních techniků, přednášel o zdravotním stavu mladého skotu při
kooperačním pastevním odchovu a zabýval se i problematikou kvality býčího
spermatu na problémových stanicích plemenných býků.
Po zhodnocení své ţivotní pouti MVDr. Ivo Petro na závěr uvedl, ţe přínos
ústavu anatomie pro něho "byl neskutečně významný". Nebyla to jenom věda,
která ho zde zaujala, měl, jak uvádí, na ústavu druhý domov, kde mohl být
kdykoliv a téměř kdekoliv. Jako člen kolektivu ústavu se stal více známým a
snadno navazoval přátelství i na jiných ústavech a klinikách. To však zavazovalo k
odpovědnosti ve studiu a přípravě ke zkouškám. Velice si cení spolupráce s tehdy
odb. asistentem MVDr. Vladimírem Komárkem a jeho rodinou. Poznal ho jako
odborníka, morfologa ale i jako humanitního polyhistora, který významně ovlivnil
i formování jeho osoby během studia na VŠV.
MVDr. Jaroslav Trpák
Narodil se 21. 1. 1934 ve Lhenicích na Prachaticku. Na gymnáziu
studoval v Prachaticích, kde maturoval v r. 1953. Na Veterinární fakultě Vysoké
školy zemědělské v Brně zahájil studia v r. 1954. Na Anatomickém ústavu započal
pracovat jako demonstrátor v r. 1955, a jak vzpomíná, zařadil se do pracovního
kolektivu tehdy mladých asistentů zcela a rád. Pana profesora Koldu jiţ na ústavu
nezaţil, ale navštěvoval ho s kolektivem pracovníků ústavu v Doubravníku. Vliv
Koldových myšlenek a metod jeho práce však ještě ústavem vládl a tak obdrţel
téma disertace z topografické anatomie pod názvem "Topografická skladba břišní
stěny u skotu". Při práci ho vedl tehdy odborný asistent dr. Štěrba. Práci úspěšně
obhájil a promoval v r. 1960. Po promoci mu bylo nabídnuto místo asistenta.
Musel však odejít za rodinou do jiţních Čech a to na OVZ České Budějovice. Dva
roky působil jako obvodní veterinární lékař a záhy na to jako okresní veterinární
gynekolog. Později, od roku 1970, pracoval jako androlog a to aţ do odchodu do
důchodu, tj. do června 2004. Vedle své odborné činnosti jako dvakrát atestovaný v
reprodukci skotu učil od r. 1974 na částečný úvazek na Střední odborné škole
veterinární a zemědělské v Českých Budějovicích inseminaci hospodářských
zvířat. Tento obor zde zabezpečil učebními texty, které vyšly v r. 2004 k ukončení
jeho aktivního působení.
MVDr. Jiří Procházka Narozen 3. 3. 1936 v Brně, kde maturoval na gymnáziu v r. 1954. V
tomtéţ roce započal studovat na tehdejší Veterinární fakultě Vysoké školy
zemědělské v Brně. Inspirován Koldovým ústavem veterinární anatomie, ucházel
se o práci na ústavě a taktéţ i o téma své diplomové práce. Bylo mu umoţněno
zabývat se studiem srovnávací anatomie ptáků pod vedením jednoho z nejbliţších
68
spolupracovníků prof. Koldy a specialisty na anatomii ptáků tehdy dr. Vladimíra
Komárka. Bylo to téma : Srovnávací studie rozplozovacích orgánů ptáků
hrabavých a vrubozobých. Disertační práci obhájil v r. 1960 a po promoci odešel
do praxe. Nastoupil na OVZ Liberec jako obvodní veterinární lékař ve Frýdlantě v
Čechách, kde působil aţ do r. 1989. Nato nastoupil jako okresní inspektor a
pozdější krajský inspektor veterinární sluţby v Liberci, kde působí dodnes.
Několikrát navštívil Anatomický ústav dnes Veterinární a farmaceutické
univerzity v Brně a vţdy s nevšedním entuziasmem vzpomínal na pobyt na ústavu,
na své učitele, zvláště doc. Najbrta, dr. Komárka a doc. Böhma a jejich zajímavé
přednášky. S velkým uspokojením proţíval i své vzpomínání na profesory
chirurgie - prof. Jurného a I. interní kliniky - prof. Šobru. Svého působení na
Anatomickém ústavu a blízkého vztahu k tomuto oboru vyuţíval a vyuţívá dodnes
při přednáškách na Střední odborné škole učňovské ve Frýdlantě a při jiných
příleţitostech.
Prof. MVDr. Augustin Buš, CSc. Narozen v r. 1938 v Brně, byl v roce 1956 po maturitě na jedenáctileté
střední škole v Brně – Králově Poli přijat na veterinární fakultu VŠZ v Brně. Na
počátku školního roku 1960 mu bylo jako studentovi 5. ročníku nabídnuto místo
asistenta na anatomickém ústavu, kde potom při studiu pracoval aţ do promoce
24. 3. 1962. Na anatomickém ústavu také vypracoval pod vedením tehdy
odborného asistenta ústavu MVDr. O. Štěrby svoji diplomovou práci nazvanou
„Příspěvek k fylogenezi natahovačů prstů u sudokopytníků“. Po promoci jako
nestraník nemohl zůstat jako učitel na vysoké škole a nastoupil na umístěnku jako
veterinární lékař Krajského veterinárního zařízení v Českých Budějovicích.
Na podzim r. 1964 po úspěšném konkurzu se stal řádným vědeckým
aspirantem na Katedře patologické fyziologie VF VŠZ v Brně, v r. 1968 obhájil
kandidátskou disertaci v oboru veterinární morfologie a fyziologie. V tomtéţ roce
absolvoval čtyřměsíční studijní pobyt na Royal Veterinary College, University of
London ve Velké Británii. Pak pracoval do r. 1970 jako výzkumný pracovník na
ústavu patologické fyziologie Vysoké školy veterinární v Brně. Od r. 1970 aţ do
konce r. 1990 byl zaměstnancem několika organizací Státní veterinární správy
v různých funkcích v laboratoři patofyziologie výţivy pod odborným vedením
Prof. MVDr. M. Lebedy, CSc., s výjimkou let 1975 – 1978 kdy působil jako
zahraniční expert ve funkci provinčního veterinárního lékaře v provincii
Copperbelt v Zambii.
Od 1. ledna 1991 se stal na základě úspěšného konkurzu přednostou
ústavu veterinární farmakologie a toxikologie, v tomtéţ roce se habilitoval v oboru
veterinární farmakologie a byl jmenován docentem, v roce 1995 byl jmenován
profesorem veterinární farmakologie. V letech 1994 – 1997 byl proděkanem a
v letech 1997 – 2000 děkanem Fakulty veterinární hygieny a ekologie VFU Brno.
Po převedení ústavu veterinární farmakologie z Fakulty veterinární hygieny a
ekologie na Fakultu veterinárního lékařství zůstal na oddělení toxikologie Ústavu
69
veřejného veterinárního lékařství a toxikologie FVHE VFU Brno, kde je garantem
předmětu Farmakologie v produkci potravin a předmětu Rezidua léčiv
v potravinách v bakalářském studijním programu.
Ústav histologie a embryologie Vysoké školy veterinární
Ústav histologie a embryologie VŠV v Brně byl po uzavření vysokých
škol v roce 1939 přestěhován a inventář uskladněn do prostor Anatomického
ústavu VŠV. Zde se také započalo po skončení II. světové války v roce 1945 s jeho
obnovou. Praktická výuka probíhala na širokých chodbách Anatomického ústavu.
Této činnosti se ujal dlouholetý spolupracovník prof. MUDr. Karla Šulce
emeritního přednosty ústavu asistent a později doc. RNDr. et MVDr. Vlastimil
Vrtiš. Ten však v roce 1947 odešel z Brna do funkce přednosty Histologicko-
embryologického ústavu na jím zakládanou Lékařskou fakultu do Hradce Králové.
Spolu s doc. Vrtišem odešel z Ústavu histologie a embryologie VŠV do praxe téţ
asistent MVDr. Zdeněk Klíma, který zde působil od 1. února 1946 do 30. srpna
1947 a na ústavu zůstal pouze asistent MVDr. Vladimír Pleva.
Vedením Ústavu histologie a embryologie Vysoké školy veterinární byl pověřen
od 1.11. 1947 prof. Kolda. V tomto období působila na Ústavu histologie a
embryologie řada kolegů ovlivněných osobností prof. Koldy, kteří náleţí do
seznamu Koldových spolupracovníků a následovníků (ţáků). Byli to asistenti či
odborní asistenti a později docenti a profesoři a řada demonstrátorů. Všichni ti,
kteří vydrţeli i po roce 1950, pod vedením prof. MVDr. Evţena Novotného,
Koldova nástupce na histologickém ústavu většinou rozvíjeli a budovali ústav a
obor histologie a embryologie. Byli to dle časového sledu v nástupu na ústav
histologie a embryologie tito kolegové:MVDr. Vladimír Pleva (1946-1950 ),
MVDr. Rudolf Böhm ( od 1946 do 1949 a od 1954 do 1971), MVDr. Vladimír
Geissel (od 19.4.1950 s častým přerušováním do roku 1991), MVDr. Evţen
Novotný (od 1.6.1950 do 1971), MVDr. Josef Krček (od 15.5.1951 do
31.12.1952), MVDr. Věra Kočí-Gaţdová (od 1.2.1953 do 31. 8. 1955), MVDr.
Adolf Hloušek (od 1.9.1952 do 15.3.1956), MVDr. Jaroslav Holman (od 15.3.1956
do 30.8.1960). Ze zvlášť úspěšných demonstrátorů zde působili MVC. Zdeněk
Věţník, MVC. Rudolf Hrabák, MVC. Jan Jeřábek, MVC. Ivan Těšík a další, o
nichţ se nám informace nedochovaly.
Doc. MVDr. Vladimír Pleva, CSc
Narodil se 21. 4. 1926 v Kovalovicích na okrese Brno. V době
středoškolského studia se zabýval mikroskopickými metodami. Na Vysokou školu
veterinární v Brně nastoupil v roce 1945. Zaujaly ho přednášky profesora Vrtiše
z histologie a embryologie s názorným výkladem doplněným kresbami. Od roku
1946 byl na ústavu volontérem a v roce 1947 se stal asistentem po odchodu
70
asistenta MVDr. Z. Klímy do praxe. Prof.Vrtiš jej zasvětil do vedení
administrativy ústavu a při odchodu do Hradce Králové tak usnadnil předání chodu
ústavu prof. Koldovi, který byl pověřen jeho vedením. Dosud studující asistent
Pleva zpracoval s demonstrátorem R. Böhmem jako učební text embryologii a
placentaci z Vrtišových přednášek. Staral se o vybavení cvičebny, názornou výuku
a zvládnutí mikroskopie.
Profesor Kolda se na něj plně spoléhal, zadal mu téma disertační práce:
Argyrofilní fibrily v kůţi, ale z politických důvodů musel Pleva odejít z ústavu,
kdyţ mu nebyla obnovena smlouva na asistenturu. Připravil ještě cvičení na
podzimní semestr, oč ho poţádal právě nastoupivší doc. Novotný, který přejímal
ústav od prof. Koldy. To uţ byl dr. Pleva zaměstnán u doc. Hökla na Ústavu pro
výzkum masa a ryb.
Na novém pracovišti byl pověřen vedením úseku mikrobiologie a
histologie.
Výsledky histologického vyšetřování jsou v knize Böhm a Pleva: Mikroskopie
masa a surovin ţivočišného původu. Zajímavá je publikace o vývoji koţního tuku
prasete.
V roce 1956 se vrátil na veterinární fakultu VŠZ jako asistent
biologického ústavu. Popsal embryonální vývoj pstruha duhového a na
histologických preparátech zavedl do biologických cvičení výuku cytologie.
Začátkem roku 1959 byl mezi 16 učiteli nestraníky, kteří byli nuceni odejít ze
školy.
Od roku 1959 aţ do důchodu v roce 1987 pracoval jako vědecký
pracovník Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně-Medlánkách. Zařídil
zde tři laboratoře elektronové mikroskopie, v roce 1962 zaloţil oddělení : Sbírku
zoopatogenních mikroorganismů, jehoţ byl vedoucí a od roku 1982 i programů
WHO ( srovnávací virologie, virologie potravin). Sestavil katalog zdrojů
ţivočišných virů a k nim antisér. Zabýval se mikrofotografií a zpracoval Atlas
cytologie a cytopatologie tkáňových kultur (Brno 1969). Tento předloţil jako
habilitační práci.
Na VŠV se vrátil aţ v listopadu 1989 jako důchodce. Habilitační řízení
bylo dokončeno v roce 1990. V kabinetu dějin pokračuje v archivaci fotografií a
v sekci dějin Společnosti veterinárních lékařů spolupracuje na sepisování broţur o
historii veterinární medicíny.
Prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc.,
Narozen 20.2.1925 v Brně. Absolvent VŠV v roce 1950. V období 1946-
1949 byl volontérem a demonstrátorem na histologicko-embryologickém ústavu u
prof.Vrtiše a prof. Koldy. V letech 1949 aţ 1953 působil jako výzkumný pracovník
u docenta Hökla ve Výzkumném ústavu pro maso a ryby, zaměřený na histologii
potravin a uţitou morfologii.
71
Po smrti doc. Hökla se stal vedoucím tohoto ústavu. Od r.1954 byl
vědeckým aspirantem a asistentem ústavu histologie a embryologie. Jeho
disertační práce se zabývala strukturou kůţe králíka (1950).
V roce 1956 vyšla kniha Mikroskopie masa a surovin ţivočišného původu
(s Vl.Plevou), druhé vydání 1962, ruský překlad v Moskvě 1964. V roce 1958
kniha získala Cenu města Brna. Několik publikací vydal z oboru anatomie
děleného masa a jeho popularizace (Tělověda jatečných zvířat, Kupujeme a
upravujeme maso. Kupujeme maso). Kandidátská disertace o pankreatu jako
jatečné surovině (1958) ukázala m.j. na pankreas ovce, jako moţný vydatný zdroj
insulinu. (Chranitelna promyšlenost. Sofia,1959.) Habilitační práce o histologii
škáry kura domácího (1964) byla morfologickým podkladem pro studium změn na
kůţi průmyslově chované drůbeţe při infekčních nemocech ( Markova choroba).
Vzhledem ke sloţitým společenským poměrům na pracovišti a s ohledem
na potřeby tehdejší fakulty, usilující o navrácení samostatnosti, se společně s prof.
Novotným stále víc věnoval veřejné a historické činnosti. To vedlo k několika
velkým akcím, zřízení Klubu přátel školy a ke dvěma sborníkům k dějinám
brněnského veterinárního učení. Zaslouţil se téţ o prosazení medailérské aktivity
na Vysoké škole veterinární v Brně. Stál při realizaci celé řady medailí slavných
osobností ( I.J. Pešina, A. Klobouk, E. Přibyl a samozřejmě i J. Kolda) a další.
Pamětní desku a dokonce poštovní známku a název ulice hned vedle školy- to
prosadil na počest Pešiny téţ.
Na počátku normalizace byl za práci na škole a ve sportovním hnutí
exemplárně potrestán a aţ do odchodu do důchodu umístěn na Státním
veterinárním ústavu jako patolog. Tam se věnoval také uţité a forenzní
mikroskopii a dějinám oboru. Na morfologické pracoviště se uţ nevrátil. Byl
rehabilitován – jmenován profesorem.
Věnuje se studiu a organizaci dějin veterinární medicíny a je právem
povaţován za zakladatele tohoto oboru u nás. Ve světě je uznávaným historikem a
to také vedlo k uspořádání Světového kongresu o historii veterinární medicíny na
naší univerzitě v Brně v roce 2000. U příleţitosti jeho 80. narozenin mu rektor
VFU Brno udělil medaili univerzity.
VZPOMÍNKY RUDOLFA BÖHMA NA VELKÉHO ČLOVĚKA, KTERÝ UTVÁŘEL
NÁŠ SVĚT
Pana profesora Koldu jsme prvně zahlédli uţ při prvních krocích do budovy
anatomie a hygieny potravin od léta roku 1945. Tehdy byla ještě histologie z nouze
etablována v některých prostorách anatomie aţ do jara 1948 a tak jsme starého
pána (bylo mu tehdy padesát let) potkávali častěji a uctivě jsme se klaněli. Chodil
po ústavu v bílém plášti, pod ním měl běţné oblečení, nejčastěji koţenou vestu a
na nohou koţené pantofle. Kdyţ opouštěl ústav, byl vţdy v obleku, s kloboukem a
holí. Později rád vzpomínal také na to, ţe si obleky nechával šít a zásadně
72
s dvojími kalhotami. Ty ţe se opotřebí víc neţ sako. Za první republiky byly ty
druhé kalhoty tak zvané pumpky – pro vycházky do přírody a pro štrapáci.
Na anatomii v prvním poschodí ve velké hale vlevo vedle dveří do dlouhé
chodby byl tehdy jediný telefonní přístroj. Kdyţ pana profesora někdo volal,
utíkalo se pro něj aţ dozadu k jeho bytu. Stávalo se, ţe byl sám blízko telefonu a
přebíral tak hovory sám. Hlásil se stroze : Zde profesor Kolda! Stávalo se však, ţe
volající ţádal někoho z hygieny potravin a to se muselo zavolat značně hlasitě
třeba : Pan asistent Janovský!nebo pan asistent Potoček! Tak to volával i veliký
anatom. Nahoře ve druhém poschodí byl nejblíţe pan Břicháček, nebo paní
Havlíčková a ti volali na všechny strany. Volaný odněkud přiběhl a nemohl ani
poděkovat, protoţe pan profesor uţ byl někde jinde.
Od jara 1948 byl histologický ústav uţ na svém původním místě
v upravené budově vychovatelny. To uţ šéfoval pan profesor Kolda, protoţe
profesor Vrtiš byl v Hradci Králové a brzy tam dělal děkana lékařské fakulty. Pan
profesor Kolda docházel do ústavu z anatomie chodníčkem přes botanickou
zahradu a tomu chodníčku jsme také říkali Koldův. Jednou jsem ho doprovázel.
Zastavil se u záhonu, zaloţeného pro potřeby encyklopedie zemědělství a zavrtal
hůl u výrazné rostliny. Zeptal se mne úplně stejným tónem, jakým ţádal na pitevně
název nějaké tepny či nervu: "Coó je toto?" Mohl jsem odpovědět hbitě "Pane
profesore to je sója!" "Jak to víš ?" Odvětil otázkou. Já nato : "Já jsem sóju v létě
čtyřiačtyřicátého okopával na statku v Chrlicích a nikdy na ni nezapomenu." Pan
profesor se zájmem "Cos dělal v Chrlicích, to jsou snad biskupské statky?" Ano
my jsme tam byli „zatotáni“! Tak jsem vysvětlil, ţe jsme tak říkali německému
totálnímu nasazení. Pan profesor byl spokojen, ţe jsem uměl poznat sóju a ţe se
dozvěděl, co to bylo zatotání. Snad si mne i víc zapamatoval.
Ještě před touto událostí byl pan profesor často přísedícím u zkoušek
z histologie ještě v prostorách anatomie, konkrétně v rohové jiţní laboratoři vedle
dnešní pracovny přednosty ústavu. Tam se zkoušelo, v rohu pracovala slečna
Herůfková, byl tam i zřízenec a dokonce demonstrátoři. Pan profesor Vrtiš se
zkoušce věnoval, někdy odběhl nebo se mu zavíraly oči únavou. Na zkoušku si
pamatuji dobře. Dělal jsem ji na opravdovou výbornou aţ na jednu skvrnku.
V preparátu jsem aţ s velkou pomocí poznal bledě namodralá prostorná
Purkyňova vlákna v myokardu. Pan profesor Kolda jako přísedící obvykle chodil
po místnosti a kouřil, sem tam hodil očkem po zkoušeném a napovídal. Profesor
Vrtiš se ptal, co je na jednom z předloţených tří histologických preparátů a trpělivě
čekal. Zkoušený trpěl - měl poznat mléčnou ţlázu. Kdyţ to trvalo dost dlouho,
nechal prof. Kolda cigaretu v ústech, a prsty nadzvedl několikrát myšlené poprsí.
Student pochopil a správně zareagoval. Profesor Kolda sáhl po cigaretě - byl silný
kuřák, říkalo se, ţe vykouří stovku denně. Profesor Vrtiš tím nadšen nebyl, byl
sportovec a nekuřák. Jistě si všimnul, ţe na správné odpovědi má svůj podíl i náš
největší veterinární morfolog.
73
Kdyţ jsme pracovali na Výzkumném ústavu pro maso u docenta Hökla,
věděli jsme o spolupráci pana docenta s profesorem Koldou. Říkalo se, ţe
odpoledne chodí docent Hökl za anatomem a ţe oba při kouření probírají odborné
věci. Profesor Kolda měl pro tyto účely údajně dlouhou fajfku a rovněţ Jan Hökl
zapaloval doslova jednu od druhé – prsty měl úplně bronzové. Myslím, ţe později
se pan docent k těmto schůzkám sám vracel, ţe v té době přemlouval velkého
anatoma: "Pane profesore, máme mnoho společné práce, budeme dělat jinou a lepší
anatomii". Myslel tím výzkum kůţí pro zlínského Baťu a ten výzkum na
anatomickém ústavu uţ probíhal. Myslel tím dělení masa a také mikroskopii masa
a jatečných surovin. Z broţury o dělení vepřového masa a i naší společné broţury o
dělení hovězího masa měl pan profesor Kolda radost a často se odvolával na svou
maminku : "Moje matka byla první moravská vyučená řeznice a já jsem od ní
hodně pochytil". Rozsah prací zaměřených na hygienu a technologii potravin byl
ohromný. Odpovídal tomu i počet doktorandů s náměty společnými hygieně i
anatomii. Škoda, ţe se na to dnes zapomíná.
Po překvapivé smrti docenta Hökla jsme se s panem profesorem Koldou
velmi sblíţili. Byli jsme na hygieně jako rozehnané stádo bez pastýře a chodili
jsme k profesorovi Koldovi o radu. Z vůle spolupracovníků jsem se tehdy stal
zatímním vedoucím ústavu a neměl jsem dost zkušeností. Výzkumný ústav měl
oporu také v masném průmyslu a dokonce ani u tehdejší ministryně výţivy jsme
nic nepokazili. Povaţoval jsem tehdy za povinnost pokračovat v myšlenkách
Höklových, protoţe nějakou vlastní koncepci nikdo z nás neměl. Nadto mne
tehdejší děkan, profesor Janeček ujistil, ţe jsou rádi, ţe je zde prakticky zaměřený
ústav a ţe by do budoucna nemuselo být bez významu, kdyby jeho vedoucí byl
současně docentem toho oboru. Pan profesor Kolda o tom věděl a řekl mi zcela
neskrytě: "Ale na to ti to dělení stačit nebude, pokračuj v mikroskopii masa, ono
vám to s Plevou jde a je to větší a širší obor. Taky to ještě nikdo soustavně nedělal.
Odhabilitoval jsem Ciligu, odhabilituji také tebe".
Tak začala práce na dělení masa. Pan profesor Kolda mne naučil dělat
korektury a kdyţ teď k něčemu sednu, zatrhávám, nebo píšu „deleatur“, vţdycky si
na něj vzpomenu. To jsme ještě nevěděli (abych pouţil jazyk jednoho z našich
politiků) ale opravdu jsme ještě nevěděli, ţe nad námi existuje nějaký stranický
výbor, dokonce v několika etáţích. A to jsme byli v prostředí, kde se chorobně
studovaly tlusté svazky, srovnávající politické úchylky "západních renegátů"
v některých evropských zemích. My jsme měli radost z kaţdé napsané stránky,
z kaţdého řádku, který vyšel a chlubili jsme se pracemi vyšlými v cizině a největší
radost byla, kdyţ měl člověk v ruce právě vyšlou a ještě vonící vlastní knihu. Zlu,
které z těch později rozvrácených poměrů vyšlo, nedovedl zabránit ani akademik a
náš největší morfolog.
Chtěli jsme, aby kaţdá osobnost na škole měla oficiální fotografii, tedy
portrét. Stávalo se totiţ několikrát, ţe někdo slavný zemřel a nezůstala pouţitelná
neamatérská fotografie ( byl to i případ Höklův, Vojtěcha Neumana a dokonce i
profesora Přibyla). Kolik lidí kroutilo hlavou, co ţe to zase vymýšlíme. Profesor
74
Kolda s oficiální fotografií přišel a to s dobrou. Aţ na jedno překvapení – měl na
klopě tmavého obleku stranický odznak, označovaný tehdy pracujícím lidem jako
"musílek" ( ţe se musel nosit). Profesor Novotný z toho byl zdrcený, ale vţdy se
mu podařilo při pouţití fotografie do publikace nechat udělat výřez, na němţ
zůstal musílek stranou. Jindy vyuţil umění Jaroslava Holmana a skutečná
retušovací barva udělala zázraky. Teď, kdyţ v tomto sborníku čteme všechny
řádky různých autorů a pamětníků, pochopíme: pan profesor měl strach. Stejný
jako proţíval skoro celý národ a který se nakonec - kdyţ to stálo existence a
dokonce zničené ţivoty – ukázal jako oprávněný. Byla jiná cesta ?
Pan profesor se k politice moc nevyjadřoval. Bylo však poznat, ţe je
přesvědčením něco mezi lidovcem a národním socialistou. Jednou k němu přišla na
zkoušku studijní úderka, sloţená ze studentů ročníku absolutoria 1952. Bylo jich
pět a pokud se nemýlím, tři z nich pan profesor vyrazil a dva prošli s trojkou.
Studentská úderka byla v tichosti rozpuštěna. Jiný z modrokošilatých nadšenců (a
pan profesor je měl i na ústavě) oslovil pana profesora titulem: "Soudruhu Koldo !"
Pan profesor se ohradil: "Já jsem profesor Kolda, mne jmenoval prezident
republiky "!
U jednoho intermezza jsem byl sám. Pracovali jsme na pitevně na popisu
děleného masa. Pan profesor se natahoval k zavěšené čtvrti nebo zase klečel u
masa poloţeného na zemi a kreslil, přitom mi diktoval. Práce dost namáhavá. Byl
rozčílen a oči se mu také víc leskly. Při odchodu se na mne prudce obrátil: "Taky
tam chodíš do toho termostatu naproti ?" Já na to: "Pane profesore, já vám
nerozumím!" Odpověděl stejně vzrušeně: "Já se tě ptám, jestli taky chodíš pro
rozumy tam naproti na patologii. To přece není vysokoškolské pracoviště, to je
termostat!". Víc se k tomu nevracel, ale nemusel mluvit, věděl jsem všechno.
Zapomíná se na Koldovo úřadování. Také na jeho psací stroj, byl malý a
přenosný a typy měl v kurzivě. Ţádný jiný stroj takové typy neměl a tak byly
dopisy pana profesora poznat podle kurzivy a taky podle jeho výrazných podpisů.
Kdyţ se něco řešilo, zasedl ke stroji a psal. Nebo si dělal poznámky a dopis psal
někdy v noci. Byly to někdy věci zásadního významu. Největší úřadování jsem
zaţil po neočekávané smrti docenta Jana Hökla v roce 1951. Pan profesor se cele
zapojil do přípravy posledního rozloučení, přivítal, kdyţ jsem dával zprávy do
novin včetně Literárních, ale zejména řešil ohromný problém, který se vyskytl a
kterému se do nynějška mnoho lidí vyhýbá: pan docent nebyl nemocensky
pojištěn! Tehdy to bylo moţné, systém byl nedokonalejší neţ později a dnes. Jeden
rektorátní úředník, jehoţ jsem si váţil z jiné oblasti společenského ţivota, dostal za
trest malou finanční pokutu. Jiný váţený profesor se k tomu vyjádřil poměrně
přiléhavě: To je příklad, jak se někdo zapomene postarat o vlastní rodinu. Všechno
vzniklo komplikovaným přechodem Höklovým ze Zlína do Brna a jeho dvojím
zaměstnáním, později i prací na výzkumném ústavu, kde byl vedoucím a buď
nebral ţádnou, nebo jen nepatrnou odměnu. Zkrátka a dobře, pan docent Hökl
neměl v zápalu své práce čas uhlídat své osobní věci a kdyţ zcela neočekávaně
odešel, nebylo z čeho pozůstalým vypočítat důchody. Někdo poradil, ţe existuje
75
náhradní nouzové řešení, ţe se musí vypočítat hodnota práce, kterou zemřelý
vykonával, řádně to doloţit svědectvími a potvrzeními a ţe na základě toho se
rozhodne v Praze. Profesor Kolda se tohoto úkolu ochotně ujal, celou věc vyřídil a
my jsme mu pomáhali. Vypočítal kolik měl pan docent za celou dobu přednášek a
cvičení, kolik studentů zkoušel a jaké měl reprobace. Všechno se vyjadřovalo
penězi podle výše platů ostatních podobných učitelů. Byla to nesmírně obtíţná
záleţitost a vznikla z toho pěkně tlustá sloţka spisů. Celá věc se podařila a
důchody byly podle tehdejších hodnot jakţ takţ zachráněny. Pro Höklovo dílo bylo
velké pochopení přímo u tehdejší ministryně výţivy Jankovcové, u činitelů
masného průmyslu a vznikla myšlenka navrhnout pana docenta Hökla in
memoriam na státní cenu. Dalo to hodně běhání, pan profesor Kolda sepisoval
společně s asistenty hygieny potravin celé dlouhé petice a návrhy a i tato věc se
podařila ještě lépe. Šlo o poměrně vysokou částku a rodina Höklova byla na
nejbliţší dobu ochráněna od nedostatku. Pan profesor Kolda v tomto ohledu
vykonal nesmírně významnou, přitom dnes uţ zapomenutou práci. Byl plný
pochopení, snad proto, ţe ani jeho celý ţivot nebyl při zdánlivém materiálním
dostatku nijak růţový. A zase musíme trpce poznamenat, ţe je škoda, ţe po jeho
smrti neběţely věci tak, jak by si to přál. Ta doba však zlu napomáhala.
MVDr. Vladimír Geissel
Narodil se 19.6.1928 v Nové Pace. Studia ukončil v roce 1952 a promoval
v roce 1953. Během studia na Ústavu histologie a embryologie působil jako
volontér a od roku 1950 jako asistent a později odborný asistent aţ do roku 1979.
Poté byl zaměstnán jako odborný asistent na Katedře hygieny masa, mléka a
technologie potravin do roku 1986. V tomto roce přešel zpět na Katedru anatomie,
histologie a embryologie, kde působil aţ do doby odchodu do důchodu.
Byl spoluautorem učebnice "Veterinární histologie" a pořídil překlad I. dílu
knihy "Embryologie ţivočichů" autora G.A. Schmidta z ruštiny.
Prof. MVDr. Vlado Uhrin, DrSc.
Narodil se 20.9.1929 v Provici okr. Lučenec. Na VŠV v Brně začal
studovat v r.1948. Během studia působil krátce na Histologicko-embryologickém
ústavu, v tu dobu vedeném J. Koldou, jako demonstrátor a pomocní vědecká síla.
Záhy přešel na kliniku chirurgie a ortopedie, kde působil od r.1951 jako
asistent, později jako odborný asistent aţ do roku 1962. Prof. Kolda ho zařadil do
spolupráce s MVC. V. Komárkem ve výzkumu domácích ptáků. V roce 1961 se
habilitoval jako docent veterinární morfologie a odešel na VŠZ do Nitry, kde se
stal vedoucím Katedry veterinárních disciplín na zootechnické fakultě. Vrátil se
tedy k původnímu zaměření na morfologii. Úspěšně rozvíjel i výzkumnou činnost
v oboru mikroskopická anatomie ţíhaných svalů savců a ptáků aţ do r.1969.
V období normalizace v r. 1970 byl odvolán z funkce vedoucího katedry a odešel
do Výzkumného ústavu ţivočišné výroby, kde se stal později ředitelem a uplatnil
své odborné a organizační schopnosti.
76
Prof. MVDr. Zdeněk Věžník, DrSc.
Narodil se 10.6.1928 v Brně. Veterinární medicinu začal studovat v r.
1948 a hned o prvních prázdninách se zapojil do projektu „Zdravotní stav lovné
zvěře“, řízené z patologického ústavu. Stal se demonstrátorem – volontérem na
patologii a v r. 1950 přešel na demonstrátorské místo na histologii. Vyuţil svého
výtvarného nadání a umění fotografovat a vykonával práce asistenta včetně výuky
v praktikách. Současně se orientoval na spolupráci s praktiky a výzkumnými
pracovníky II. porodnicko-gynekologické kliniky lékařské fakulty MU. Po
absolutoriu získal místo výzkumného pracovníka pro antropozoonózy v nemocnici
u sv. Anny a zaměřoval se na infekce ţen brucelózou, listeriózou a toxoplazmózou.
Tím se dostal do těsné spolupráce s profesorem Draţanem a profesorem Přibylem.
Po zaloţení Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v roce 1956 mu profesor
Přibyl nabídl místo na oddělení fyziologie a patologie reprodukce, otevřeném při
porodnické klinice veterinární fakulty. Zdeněk Věţník byl jedním z prvních
pracovníků výzkumného ústavu a významně se podílel na zařizování laboratoří a
počátcích činnosti v medláneckých novostavbách. Tam byl jako významný člen
kolektivu ústavu po celý ţivot a do činnosti ústavu je zapojen dosud.Významným
rysem jeho činnosti je spolupráce s institucemi pro poruchy reprodukce lékařské
fakulty a jiných zdravotnických zařízení, včetně jeho podílu na rozvoji řízené
asistované reprodukce na brněnských pracovištích a v naší zemi vůbec.
V roce 1961 dosáhl hodnosti kandidáta věd, od roku 1965 byl samostatným
vědeckým pracovníkem, v roce 1969 se habilitoval z veterinárního porodnictví a
gynekologie, habilitační řízení bylo dokončeno aţ po roce 1989. Doktorátu věd
dosáhl v roce 1993 a v roce 1994 byl jmenován profesorem. Pod jeho vedením
vznikla Národní referenční laboratoř pro spermatologii a andrologii. Profesor
Věţník se také vţdy věnoval veřejné činnosti. V roce 1990 se stal prvním
prezidentem Komory veterinárních lékařů ČR a úspěšným předsedou veterinárního
odboru ČAZV. Z původní záliby v jezdeckém sportu se postupně vyvinuly funkce
spojené s rozvojem a propagací jezdeckého sportu v Brně a v celém státě.
Profesor Věţník je autorem a spoluautorem více neţ 550 prací a publikací
včetně kniţních. Pedagogicky je činný na Veterinární a farmaceutické univerzitě,
Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě a Univerzitě v Pardubicích.
Prof. MVDr. Evžen Novotný,
děkan veterinární fakulty z let 1954 aţ 1959 a první rektor z let 1969 aţ
1971 po znovunabytí samostatnosti Alma mater opět se jménem Vysoká škola
veterinární, přišel v roce 1950 na tehdejší Vysokou školu veterinární jako z praxe
vybraný vedoucí histologicko-embryologického ústavu i na přání profesora Koldy,
povinnostmi tehdy přetíţeného.
Narozen ve Ţďáru nad Sázavou (9.11.1911) v rodině poštovního úředníka
, vystudoval gymnázium v Novém Městě na Moravě a Vysokou školu veterinární
v Brně ( diplom zvěrolékaře 10.1.1939, doktorát 17.6.1939). K základním
77
disciplínám ho vázalo téma doktorské disertace o vlivu adrenalinu a pituitrinu na
morfiovou narkózu u krys na Fyziologickém ústavu profesora Tomáše Vacka.
Jinak prošel tvrdou školou praktika v Novém Městě na Moravě (1940-1946) se
zkušeností veřejného činovníka, kdyţ byl prvním předsedou městského národního
výboru v Novém Městě po osvobození. V letech 1946 aţ 1947 byl hygienikem na
praţských ústředních jatkách a další tři roky působil na veterinárním odboru
ţivočišného pojištění Čs. pojišťovny v Brně. Tam přišel do styku s vedením
brněnské vysoké školy, měl za sebou několik desítek odborných publikací z oborů,
v nichţ dosud pracoval. Ústav přebíral od asistenta dr. Vladimíra Plevy, který
dokončil studium a činnost na ústavu, zajistil však dr.Novotnému praktika a
upevnil jeho vztah k tradici ústavu, profesoru Šulcovi, Vrtišovi a Koldovi. Jan
Kolda a Evţen Novotný si vytvořili od počátku pěkný vztah nejen svým společným
původem z Vysočiny, ale i vysoce kulturním zaujetím k celému oboru a
humanitními názory. Evţenu Novotnému bylo tehdy 38 let, byl si vědom své
nevýhody ţe na oboru nepracoval a našel správnou cestu ve zdůraznění
pedagogické činnosti profesora Šulce a Vrtiše (oba poslouchal během studia) i
anatoma Koldy. Profesor Vrtiš navštěvoval Novotného na ústavu aţ do konce
svého ţivota a ţil s pracovištěm jako se svým.Podílel se i na mnoha projektech
veterinární výuky a organizace a i tam našli oba mnoho společných zájmů
s konkrétními kladnými výsledky pro celou společnost.
Prvořadý úkol viděl Novotný v udrţení zájmu mladých posluchačů o
histologii jako základu k pochopení normálních i narušených funkcí ţivého
organismu. Studentům zdůrazňoval vzájemné souvislosti mezi mikroskopickou
strukturou a organogenezí a učil je vyuţívat morfologických oborů v medicínském
myšlení. V přednáškách byl nepřekonatelný. Byl výborným řečníkem s jasnou
formulací vykládané látky a jeho výklad vţdy zaujal. Dobře slouţila i série jeho
učebních textů z histologie i embryologie z let 1951 aţ 1965, které pro studenty
připravil. Vynikající byla i první česká učebnice veterinární histologie sepsaná
s kolektivem asistentů a vybavená zejména ilustracemi MVDr. R. Hrabáka a
mikrofotografiemi asistenta MVDr. J. Holmana. Publikace získala Krajskou cenu
A. Klobouka, uvaţovalo se o dalším vydání a případném překladu do němčiny.
Stejné úsilí na úseku embryologie, těţící z nerealizovaného skripta podle
přednášek profesora Vrtiše a z úspěchu dosavadních textů z organogeneze uţ přišlo
do období politických zvratů koncem 60. a počátku 70. let. Politicky rušivý ţivel
definitivně narušil kolektiv Novotného pracoviště. Intelektuální kapacity profesora
Novotného vyčerpalo jeho velké úsilí o znovunabytí samostatnosti školy, při němţ
byl hlavní osobou a právem byl jednohlasně vybrán za prvního rektora nové éry.
To uţ byla doba normalizace. Profesor Novotný určitý čas odolával četným
úskalím a politickým intrikám. Později se však projevila váţná choroba a v roce
1971 zcela zlomen rezignoval na funkci rektora a odešel do invalidního důchodu.
Na školu se uţ nikdy nevrátil. Odešel z Brna, odmítal i zprávy o rozporech na jeho
ústavu, o stěhování ústavu z prostorů posvěcených dílem Šulcovým i jeho
konečném zrušení. Jeho slova byla : " Uţ toho bylo všeho dost. Já je uţ nechci
78
vidět". To také dodrţel. Do dějin veterinární medicíny naší a její vysoké školy se
však navţdy zapsal jako děkan a rektor a na své dílo se mohl dívat s uspokojením.
Stálo to však kus lidského zdraví a ţivota.
Jeho vztah k profesoru Koldovi byl křišťálový. Nad rakví mu promluvil
jako děkan školy, ţák a přítel. Zabránil zničení Koldových koberců
s histologickými motivy a podle svých sil s nimi seznámil i odbornou Evropu (Das
medizinische Bild, 1961, s. 28-31).
Nemenší dílo zde zanechal jako historik vyuţívající právě historii
k propagaci oboru. O profesoru Koldovi napsal podařenou ţivotopisnou broţuru
(1965). Spolu s řídícím učitelem Leopoldem Mazáčem inicioval v bývalé Koldově
vile v Doubravníku zřízení pamětní síně prof. J. Koldy, která se tam zachovala
dodnes. Rozvinul Hykešův objev mořického Viléma Zlámala jako organizátora
veterinární sluţby v Uhrách a profesora zvěrolékařské školy v Budapešti (1966). V
této souvislosti byl jmenován čestným občanem obce Mořice na Hané. Oslavil
profesora Přibyla (s E. Kudláčem 1970) a zahájil sérii pamětních desek,
připomínajících významné veterinární lékaře široké veřejnosti.
Byl to člověk citlivý , miloval hudbu a kulturu vůbec. V mládí byl i
vynikající houslista. Hrál na housle před známým houslovým virtuosem a
skladatelem Františkem Drdlou a obdivoval zvláště jeho známou "Serenádu",
kterou Drdla věnoval z přátelství Janu Kubelíkovi.
MVC. Irina Trinklová- Urbánková
Přišla ke studiu veterinátrní medicíny po válce jako věkově starší a s
pedagogickými zkušenostmi středoškolské profesorky. Jako studentka získala
místo asistenta histologicko-embryologického ústavu neboť v jejich kvalitách ji
upřednostňovala také znalost ruštinu, kterou upltňovala při překladech odborné
literatury pro prof. Koldu. Po sňatku s veterinárním chirurgem odešli do praxe,
nepokračovala jiţ ve studiu na VŠV a později údajně vystudovala v Praze
zeměděksjé inţenýrství.
MVDr. Josef Krček
Narodil se 2.4. 1915 v Mělníku a ke studiu veterinární medicíny po válce
ho přivedlo uţ jako staršího dřívější zaměstnání za první republiky a za války.
Studium ukončil aţ v roce 1953. Jiţ v roce 1951 se stal asistentem histologicko-
embryologického ústavu. Zde působil do roku 1953. Vyuţíval úspěšně svých
schopností kreslíře, malíře a kaligrafa a jeho práce byla ústavu prospěšná a na
činnosti ústavu dobře patrná. Dr. Krček odešel na Státní veterinární ústav v
Olomouci, pracoval na úseku kontroly krmiv a 26. 6. 1980 předčasně zemřel.
MVDr. Věra Kočí-Gaždová
Narodila se 18.8.1930 v Myslavě. Studovala na Vysoké škole veterinární
v Brně v letech 1950 - 1954. Na Ústav histologie a embryologie nastoupila jako
asistentka od 1. února 1953. Vedla praktická cvičení studentů veterinárního
79
lékařství. Díky kreslířské zručnosti se podílela na obrazové části skript histologie a
embryologie s ostatními pracovníky ústavu, jehoţ textovou část napsal doc.MVDr.
Evţen Novotný. V roce 1955 koncem srpna ukončila svoji činnost na ústavu a
odešla se svým manţelem, vojenským veterinářem, chirurgem a bývalým prvním
asistentem chirurgické kliniky v letech 1848 - 1955 MVDr. Zdeňkem Kočím do
Hranic na Moravě. Zde pracovala jako obvodní veterinární lékařka a později jako
ředitelka OVZ.
MVDr. Adolf Hloušek, CSc.
Narozen 6.1.1928 ve Lhotě (nyní Lísek na Ţďársku). Maturoval v r. 1946
na Obchodní akademii a v roce 1947 na gymnáziu v Brně. Na Vysoké škole
veterinární studoval v létech 1947 - 1952 a byl promován v r. 1953. Od ukončení
studia pracoval jako odborný asistent na Histologicko-embryologickém ústavu
ještě pod vedením prof. Koldy aţ do roku 1955. V tu dobu vedl praktická cvičení a
věnoval se vědecko-výzkumné činnosti. Zabýval se studiem struktury kloubů u
skotu a prasete a zaváděl techniku fázové kontrastní mikroskopie. Pro zájem o
klinickou práci a aplikovanou mikroskopickou anatomii přešel v r. 1956 na
chirurgickou kliniku, kde úspěšně působil aţ do r. 1974. V r. 1964 na klinice
chirurgie obhájil kandidátskou disertační práci a získal titul kandidáta věd. Ve
vědeckém bádání řešil uplatnění plastických hmot jako chirurgicky voperovaných
náhrad a zaváděl speciální laboratorní vyšetřovací metody tělních tekutin do
klinické diagnostiky, včetně elektrodiagnostky. Zabýval se i rastrovací
elektronovou mikroskopií. Od roku 1974 působil na porodnicko-gynekologické
klinice do roku 1991 , kdy náhle zemřel. Na této klinice se zabýval studiem
reprodukčního cyklu u prasnic a ovlivňováním reprodukce u dojných krav.
Dr. Hloušek publikoval několik desítek původních vědeckých a
odborných prací a je spoluautorem řady učebních textů z mikroskopické anatomie
a chirurgie. Významná byla i jeho spolupráce s Ústřední veterinární nemocnicí v
Brně, kde rozvíjel a zaváděl do provozu různé diagnostické laboratorní metody.
Doc. MVDr. Jaroslav Holman, CSc.
Narodil se 19.4.1932 v Havlíčkově Brodu. Zde studoval na gymnáziu,
které ukončil maturitou v roce 1951. Téhoţ roku byl přijat na Vysokou školu
veterinární v Brně. Po úspěšném studiu promoval v roce 1956. Jiţ během studií v
prvním ročníku se stal demonstrátorem a záhy vědeckou pomocnou silou na
Ústavu histologie a embryologie Katedry morfologie Vysoké školy veterinární
ještě za vedení prof. Koldy. Během studia se intenzivně věnoval mikrofotografii a
stal se v té době vyhledávaným odborníkem, který fotografoval pro potřeby nejen
katedry, ale za kterým přicházeli pracovníci školy i jiných institucí se ţádostí o
zhotovení mikrofotografických snímků. Rovněţ se podílel kresbami na obrazové
části skript. Předmětem jeho diplomové práce byla mikroskopická struktura štětin
prasete domácího.
80
Po promoci 15.3.1956 nastoupil na Ústavu histologie a embryologie jako
asistent, později jako odborný asistent. Byl přijat do vědecké aspirantury a odborně
se zaměřil na histochemii, speciálně na průkaz fosfatáz v různých tkáních. Tyto
studie vyústili v obhajobu kandidátské práce..
Nedlouho potom od 1.9.1960 odchází na Vysokou školu zemědělskou,
kde vzniká po připojení Vysoké školy veterinární v roce 1952 k Vysoké škole
zemědělské samostatný Ústav anatomie a fyziologie, takţe výuka anatomie a
histologie studentů zootechniky se přenesla na tento ústav. Dosud se konala na
Veterinární fakultě VŠZ. Na Vysoké škole zemědělské vybudoval Dr. Holman
histologické oddělení, které plnilo nejen úkoly pedagogické, ale i vědecko-
výzkumné.
V roce 1962 - 1963 je budováno při Katedře mikrobiologie a imunologie
Veterinární fakulty v Brně pracoviště elektronové mikroskopie a k dokončení a
dobudování je přizván dr. Holman. Přechází proto zpět na Veterinární fakultu
VŠZ. Do úkolu se vrhl s neobyčejným entuziasmem a doslova vlastníma rukama
vybudoval v suterénních prostorách budovy patologie zařízení, které bylo
srovnatelné s podobnými na lékařských fakultách. Současně s budováním
pracoviště zvládal náročné metodiky elektronové mikroskopie především v
histologii a v elektronové histochemii. Prováděl i snímky pro virologické účely
(např. negativní barvení viru papilomatózy a jeho průkaz v ultratenkých řezech).
Jeho elektronogramy byly výborné kvality, neboť kladl na preciznost v práci
zvlášť vysoké nároky. Dokud nevzniklo druhé pracoviště elektronové mikroskopie
na katedře morfologie, Dr. Holman se podílel na výuce zajišťováním nepovinného
předmětu "Elektronová mikroskopie" a demonstracemi metodik elektronové
mikroskopie v rámci řádné výuky histologie. Od 1. ledna 1967 získává tato
laboratoř statut samostatného pracoviště a organizačně podléhá rektorovi.
Docentem se stal Dr. Holman 19. 3. 1969 po řádném habilitačním řízení.
V roce 1977 byl zrušen statut samostatnosti tohoto pracoviště,
organizačně bylo včleněno do Katedry patologie a parazitologie a Doc. Holman
byl převeden z třídy učitelů mezi vědecko-technické pracovníky. Těmito
opatřeními byl značně stresován, protoţe nikdy nebyla ohodnocena ani finančně
jeho docentura a nebyl zařazen mezi samostatné vědecké pracovníky, kam
povahou odbornosti a činnosti patřil.
Publikačně byl velmi plodný, protoţe uveřejnil kolem devadesáti
vědeckých prací, z nichţ více neţ polovina byla publikována v renomovaných
zahraničních časopisech. Předmětem studia se stal trávicí trakt přeţvýkavců,
trávicí trakt selat a kuřat v období rané ontogeneze. Výrazně přispěl i k poznání
papilomatózy skotu. Významným způsobem se podílel na vydání první české
veterinární učebnice histologie a to sepsáním kapitol o pohybovém ústrojí, o
trávicí soustavě, o dýchací soustavě a o pohlavní soustavě. Rovněţ pro tuto knihu
zhotovil 150 originálních mikrofotografií. Fotograficky se podílel na publikaci
Doc. Böhma "Kupujeme maso" a na publikaci Dr. Böhma a Dr. Plevy
"Mikroskopie masa a surovin ţivočišného původu.
81
Z vedlejších zájmů je třeba jmenovat akvaristiku, které se věnoval s
nemenším úsilím a dařilo se mu díky pochopení biologických zákonitostí
rozmnoţovat i vzácné druhy akvarijních ryb.
Je třeba říci, ţe kterému problému se doc. Holman věnoval, věnoval se
mu naplno s vysokým stupněm odpovědnosti a náročnosti, takţe výsledek jeho
činnosti byl vţdy přínosný a vysoké kvality. Do důchodu odešel v roce 1993 a
zemřel po těţké nemoci 1. května 2002 ve věku nedoţitých sedmdesáti let.
Prof.MVDr.Rudolf Hrabák, CSc.
Narodil se 5. října 1932 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Praze - Libni
v r. 1952 byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Záhy po nástupu se stal
volontérem, později demonstrátorem a pomocnou vědeckou silou na histologicko-
embryologickém ústavu, kde setrval po celou dobu studia. Bylo to v době, kdy se
v obou morfologických oborech VŠV v Brně promítal vliv osobnosti prof. Koldy,
který vzbuzoval vţdy nadšení a zaujetí pro vědeckou práci a poznání.
Promoval v roce 1958. Místo asistenta na ústavu histologie a embryologie
v té době nebylo a tak nastoupil jako asistent a později jako odborný asistent na
katedru epizootologie. V roce 1972 přešel na Katedru fyziologie hospodářských
zvířat jako odborný asistent, kde se stal v r.1979 docentem a v r.1990 profesorem a
přednostou Ústavu biologie a zoologie Fakulty veterinární hygieny a ekologie
VFU v Brně. V této funkci aktivně působil aţ do roku 2000, kdy ukončil
zaměstnanecký poměr a dosud dochází jako emeritní profesor.
Na ústavu histologie a embryologie se věnoval v době studií především
mikro- a makrofotografii pro účely ústavu a jako zručný kreslíř se podílel na
vydání obrazové části učebního textu doc. Novotného, přednosty ústavu. Na ústavě
měl v rámci Koldova programu výzkumu kůţe za úkol studovat zimní srst nutrie.
Svůj úkol zakončil sepsáním a obhájením disertační práce "Zimní srst nutrie".
Po přechodu na katedru epizootologie 1958 začal pracovat na obrazové
části první učebnice histologie jako člen autorského kolektivu, který vedl precizní
pedagog doc. MVDr. Evţen Novotný. Byl to závazek velký, neboť vytvořil 450
obrazů (pérovek, lavírovaných tuší a akvarelů), z nichţ bylo přibliţně 100
originálů. Kniha vyšla v roce 1966 a byla poctěna „Krajskou cenou Antonína
Klobouka"
Současně vedle pedagogického úvazku naepizootologii se zabýval
studiem brucelózy a virových onemocnění u prasat. Zaměřil se na studium viru
moru prasat v buněčných kulturách a biologických účincích atenuovaného viru in
vitro a in vivo. Výsledky studia uloţil nejen v publikacích, ale i v kandidátské
disertaci "Studium některých biologických vlastností viru moru prasat (kmene
PAV - 1), kultivovaného v stabilní linii buněk PK-Č". Tyto studie se staly
teoretickým podkladem pro výrobu nové, ekonomicky výhodné vakcíny proti
moru prasat a za výsledky v tomto projektu získal se spolupracovníky v roce 1976
Státní cenu. Rovněţ přispěl k poznání infekce virem bovinní papilomatózy na
úrovni elektronové mikroskopie. Na katedře fyziologie vyučoval biologii a
82
zoologii. V roce 1974 získal stipendium v USA, kde studoval dynamiku
oxytocinázy u gravidních zvířat spektrofotometrickou metodou. Výsledky těchto
studií kromě publikací shrnul v habilitační práci "Studium aktivity
cystínaminopeptidázy (oxytocinázy) v krevní plasmě gravidních zvířat", Brno
1977, s. 128 - Vysoká škola veterinární.
Po roce 1989 se podílel na rozvoji VŠV jako prorektor, v roce 1991
přispěl ke zrodu Fakulty hygieny a ekologie jako její první proděkan. Ještě jako
prorektor pro rozvoj univerzity byl v roce 1990 jmenován členem komise pro
znovuzřízení Farmaceutické fakulty v Brně při Masarykově univerzitě. Po
dlouhých jednáních v komisi, která nevedla k pozitivním výsledkům, přispěl k
zaloţení této fakulty v rámci Vysoké školy veterinární. Tato činnost byla oceněna
při příleţitosti 10. výročí zaloţení této fakulty udělením medaile. V letech 1991-94
byl proděkanem na Fakultě veterinární hygieny a ekologie a současně i
proděkanem na Farmaceutické fakultě. Byl členem řady odborných komisí rektora
a děkanů. Velmi často působil jako předseda komisí pro habilitační a profesorská
řízení. Působil v Radě vysokých škol (1990 - 1994) a byl členem komisí pro
oponentní řízení výzkumných projektů Fondu rozvoje vysokých škol.
V zahraničí byl na dlouhodobém studijním pobytu v USA a krátkodobých
stáţích v Maďarsku, SSSR, Itálii a Finsku. Dosud má rozsáhlé styky se
zahraničím.
Věnuje se výzkumu motýlů pomocí fotografie a je uznáván jako
determinátor řádu Aphaniptera. Při příleţitosti sedmdesátin uspořádal 5 veřejných
samostatných výstav fotografií, které byly kladně hodnoceny odbornou veřejností.
Fotografie motýlů se staly základem dvou knih ("Kapesní atlas našich motýlů",
SPN a SZN, Praha 1985 a s RNDr. Jiřím Pradáčem "Brouci a motýli ve fotografii"
SZN, Praha 1982).
Je autorem nebo spoluautorem tří učebních textů, dvou celostátních
učebnic a čtyř monografií, z nichţ jedna vyšla v zahraničí ve třinácti vydáních. Je
autorem a spoluautorem zhruba 140 publikací a spoluautorem jednoho
československého patentu.
Jeho zajímavé přednášky z biologie studenti všech tří fakult VFU se
zájmem poslouchali, neboť byl učitel, který svým pedagogickým umem dokázal
zaujmout.
Členství v minulosti:
člen vědecké rady VFU Brno, člen vědecké rady FVHE VFU Brno, člen vědecké
rady FaF VFU Brno, člen redakční rady časopisu „Acta veterinaria Brno“, člen
redakční rady časopisu „Lesnická práce“, člen oborové komise „Veterinární
ekotoxikologie“ pro PGS, člen veterinárního odboru ČZA, člen komisí pro
obhajoby disertačních prací PGS, člen koordinační skupiny při MŠMT pro
zabezpečení spolupráce ČR s mezinárodní vědeckou organizací - Evropskou
konferencí pro molekulární biologii (EMBO), předseda pracovní skupiny
Akreditační komise České vlády pro veterinární vědy.
83
Členství v současnosti:
člen České společnosti entomologické
Významné publikace:
Hrabák, R. - Kratochvíl, Z.: Das Haarkleid des Gebirgs-Mumeltiers – Marmota
marmota (Linnaeus 1759). Zool. listy, 15, 1966: 105-124.
Hrabák, R. - Černý, L. - Holman, J. - Vařejka, F.: Electron Microscopical Study of
Bovine Papillomatosis Virus in Skin Changes. Acta vet., Brno, 39, 1970: 125-128.
Hrabák, R. - Dubanský, V.: Experimental Infection of Pigs with TC Hog Cholera
Virus (Strain PAV-1). Acta vet., Brno, 39, 1970: 457-466.
Hrabák,R.- Baetz,A. - Bryner J.H.: Cystine Aminopeptidase Activity
(Oxytocinase) in Pregnant Guinea Pigs: Normal and Infected with Campylobacter
Fetus, Am. J. Vet. Res. 37, 1976: 343 - 344
Hrabák, R. - Baetz,A. - Cyszewski, S.J.: Cystine Aminopeptidase (Oxytocinase)
Activity in Plasma and Tissues of Normal and Infected Pregnan Cattle, Am.J.Vet.
Res. 37, 1976: 835-836
Hrabák, R. - Povolný, D.: Interesting Butterflies of the Czech Republic, Holarctic
Lepidoptera (U.S.A.), 1996, 3 (1): 1-6.
Prof. MVDr. Jan Jeřábek, DrSc. Narozen 5.7.1933 v Brně. Studoval v Ţidlochovicích u Brna na gymnáziu
a maturoval zde v roce 1952. Téhoţ roku nastoupil do 1. ročníku Veterinární
fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Ve druhém ročníku studia na fakultě
započal pracovat na Ústavu histologie a embryologie jako volontér, později jako
demonstrátor a nakonec jako pomocná vědecká síla. Na pobyt na ústavu pod
vedením prof. Koldy a doc. MVDr. Evţena Novotného rád vzpomíná, neboť jak
uvádí, nabyl zde mnoho teoretických poznatků i praktických zkušeností, které mu
byly velmi prospěšné v dalším ţivotě. S prof. Koldou přicházel do kontaktu téţ
během výuky anatomie jako student.
V intencích vědecko-výzkumného zaměření vytýčeném prof. Šulcem a
doc. Vrtišem a prosazovaným i prof. Koldou, pracoval na zadaném tématu.
Studoval mikroskopickou strukturu kůţe kapra. Poznatky průběţně přednášel na
Studentských vědeckých konferencích doma i v zahraničí. Výsledky své práce
shrnul v diplomové práci "Příspěvek k histologii koţní škáry kapra obecného
(Cyprinus carpio L.)". S dokončením studia v r. 1958 působení na Ústavu
histologie a embryologie MVDr. Jan Jeřábek uzavřel a stal se asistentem na
Katedře epizootologie. V oboru epizootologie působil jako odborný asistent, po
84
obhájení kandidátské dizertace docent a později, kdyţ obhájil doktorskou práci
(DrSc.), profesor aţ do roku 1990. V tomto roce odešel do Dokumentačního centra
Státní veterinární správy v Brně. Po celou dobu svého působení na Vysoké škole
veterinární v Brně se Prof. Jan Jeřábek, DrSc. zabýval problematikou nakaţlivých
chorob. Byla to hlavně brucelóza skotu, mor prasat, Aujezského choroba prasat,
parvoviróza a myxomatóza králíků. U řady nákaz se podílel na jejich eradikaci a
na vývoji moderních vakcín, které byly s úspěchem pouţívány v terénu při jejich
tlumení. Po odchodu z vysoké školy do Dokumentačního centra se věnoval
přípravě nové veterinární legislativy podle norem Evropské unie.
Nákazová problematika byla jím řešena a publikována v celé řadě
vědeckých prací, odborných článcích a přednášena v podobě referátů na
kongresech a sympoziích u nás i v zahraničí.
Prof. MVDr. Ivan Těšík, DrSc.
Narodil se 14.3.1936 ve Vlašimi. Maturoval v roce 1955 na Zemědělské
technické škole v Hořicích v Podkrkonoší. V tomtéţ roce započal studovat na
Veterinární fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně. Jiţ během studia nastoupil
na Ústav histologie a embryologie Veterinární fakulty VŠZ v Brně jako
demonstrátor. Zde se kromě fotodokumentace zabýval studiem mikroskopické
stavby trávicí trubice kapra obecného (Cyprinus carpio) v pozdní ontogeneze.
Výsledky své práce přednášel na studentských vědeckých konferencích a shrnul je
ve své diplomové práci, kterou obhájil a promoval v roce 1961. V letech 1964 -
1969 působil jako odborný asistent a vedoucí oddělení elektronové mikroskopie na
Katedře veterinárních disciplín Vysoké školy zemědělské v Praze. V letech 1969 -
1971 byl vedoucím oddělení pro výzkum karcinomu plic horníků uranových dolů
ve Výzkumném ústavu ZÚNZ uranového průmyslu. Od roku 1971 působil na
ústavu histologie a embryologie 1. Lékařské fakulty University Karlovy v Praze
jako profesor. Dík širokému zájmu o zoologii, především herpetologii, působil zde
jako srovnávací histolog a embryolog. Velkou pozornost věnoval srovnávacím
studiím dýchacího aparátu obratlovců. Zabýval se ultrastrukturální morfologií
výstelky dýchacích cest, věnoval se i studiu přídatných dýchacích orgánů u ryb.
Publikoval přibliţně 180 prací (1/4 publikována v zahraničí), 4 monografie a byl
spoluautorem deseti vysokoškolských učebnic. Byl členem Vědecké rady 1. LF
KU v Praze a zde pracoval aţ do odchodu do důchodu.
Profesor MVDr. Ivan Těšík, DrSc. je člověk velmi aktivní, který prošel
světem i výzkumem v oblasti ochrany přírody. Byl vedoucím expedičních týmů,
které s tímto posláním pracovaly v Bulharsku, Egyptě, Gruzii, na Kubě, v Ugandě,
ve Vietnamu a jinde. Za své úspěchy v práci byl oceněn celou řadou vyznamenání
(Cena Čs. anatomické společnosti v oboru Věda 1985, Cena rektora UK v roce
1986, Cena presidia ČSAV 1988, Pamětní medaile k 650. Výročí zaloţení UK a
další).
85
Zajímá se o cestování, ochranu přírody v tropech a subtropech,
fotografování, potápění, akvaristiku, teraristiku a malakologii¨. Je členem redakční
rady časopisu Akvarium-terarium a Akva-teraforum.
Profesor Těšík s nostalgií vzpomíná na dobu studia, kdy přednášel
výsledky své vědecké práce na vědecké konferenci na počest Koldova jubilea ještě
za jeho ţivota. Vzpomíná jak s kolegou Holmanem fotografovali nádherná
umělecká díla - překrásné ručně vázané nebo leptané tapiserie, které dle
Koldových námětů zhotovovala jeho maminka, paní Cecilie Koldová. Bylo to jiţ
právě po Koldově mrti.
Disertanti
Na obou ústavech oboru morfologie, tj. na ústavu veterinární anatomie
vedeném prof. Koldou a na ústavu histologie a embryologie v období po 2. světové
válce vedeném prof. Koldou a později jeho ţákem prof. MVDr. Evţenem
Novotným, vypomáhali jak při výuce tak i vědecko- výzkumné činnosti četní
demonstrátoři, pomocné vědecké síly a volontéři, kteří zde téţ vypracovávali svoji
disertaci. Tito obětaví a pilní studenti mnohdy unikli naší pozornosti a pomohly
nám je prozradit jen jejich publikace či disertace z archivů knihoven nebo seznamů
disertačních prací z oboru morfologie. V časovém sledu to byli následující
kolegyně a kolegové:
MVDr. Vilém Kuchař-
narozen 29.9.1908 v obci Trmice. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské
ukončil 21. 6. 1927. Disertaci vypracoval pod vedením prof. Koldy na téma "Cévy
srdce u prasete". Po její obhajobě promoval 4.2.1933.
MVDr. Ludevít Schulhof
narozen 6.7. 1909 v Ţilině. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské ukončil
25.10.1933 a promoval 9.2.1935. Jeho disertace je na téma "Význam rýhy horních
krajáků pro určování stáří koně".
MVDr. Jan Děkan narodil se 9.11.1909 v obci Čajkovy. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské v
Brně ukončil 4.3.1936 a promoval 20.6.1936. Na Anatomickém ústavu u prof.
Koldy studoval strukturu zubů a na toto téma zde obhájil i disertační práci.
MVDr. Karel Fuchsa narozen 4.6.1905 v Količíně. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské ukončil
9.2.1937 a promoval 16.6.1937. Pod vedením prof. Koldy studoval na
Anatomickém ústavu anomálii rozštěpu pysku, čelisti a patra. Studie vyústila v
diplomovou práci nazvanou "Cheilogna- thopalatoschisis u vepře".
86
MVDr. Adolf Neuman
narozen 21.4.1913 ve Vlašimi. Studia ukončil 31.8.1945 a promoval 27.2.1946.
Disertační práci na téma: Svalstvo hrudní končetiny u kozy vypracoval na ústavě
pod vedením prof. Koldy.
MVDr. Štěpán Podedvorný
narozen 29.9.1898 v Hleszczavě v Polsku. Studia na Vysoké škole
zvěrolékařské ukončil 21.6.1927. Disertaci vypracoval pod vedením prof. Koldy
na téma "Cévy srdce u prasete" a po její obhajobě promoval aţ 11.7.1946.
MVDr. František Čípek
narozen 10.12.1919 v Crhově. Studia dokončil 20.11.1947 a promoval
15.2.1947. Disertační práci obhájil na téma: Stratum compactum tunicae mucosae
ţaludku kočky (Felis domestica). Byl dlouholetým předsedou Spolku veterinárních
mediků . Za okupace aktivně bojoval se zbraní v ruce jako příslučník
partyzánského hnutí na Boskovicku a Tišnovsku.
MVDr. František Mrakič
narozen 11.9.1918 ve Vrútkách. Studia započal za války na Veterinární fakultě
v chorvatském Zagrebu a dokončil v roce 1946 v Brně. Na Anatomickém ústavu
Vysoké školy veterinární v Brně vypracoval a obhájil pod vedením prof. Koldy
disertaci na téma "Príspevok k histologii ovčej koţe" a promoval 15.2.1947. Stal
se docentem na Vysoké škole veterinární v Košicích. Odtud však odešel do praxe.
MVDr. Zdeněk Klíma
narozen 8.10.1920 ve Slaném. Studia ukončil 18.3.1947 a promoval 28.6.1947.
Na Ústavu histologie a embryologie VŠV v Brně působil v letech 1946-1947 ještě
jako student ve funkci asistenta. Disertační práci obhájil na téma: Histologické
rozdíly ţaludeční sliznice skotu a prasete. Po promoci působil jako veterinář na
okrese Brno-venkov.
MVDr. Vítězslav Jahoda
narozen 25.2.1915 v Jaroměřicích. Studia ukončil 22.12.1945 a promoval
6.3.1948. Na anatomickém ústavu u prof. Koldy působil jako demonstrátor. V
praxi byl činný jako vojenský veterinář. Vedl veterinární ordinaci pro malá zvířata
v Brně-Táboře.
MVDr. Václav Kupčík
narozen 14.9.1919. Ukončil studia 1.4.1947, promoval 28.6.1947. Disertační
práci obhájil na téma: Stárnutí páteře skotu. Výsledky se uplatňují při zjišťování
stáří poraţených kusů skotu.
MVDr. Josef Šamánek
87
narozen 4.5.1894 v Břestu. Studia ukončil 9.7.1945 a promoval
28.6.1947. Disertaci obhájil na téma: Stárnutí páteře u prasete. Zjištěné nálezy
lze vyuţít při určování stáří poraţených prasat.
MVDr. Miroslav Strážnický
narozen 30.5.1913 ve Štěpánovicích. Studia ukončil 17.5.1949 a
promoval 21.1.1950. Disertaci obhájil na téma: Stratum compactum tunicae
mucosae střeva psa (Canis familiaris).
MVDr. Josef Suchý
narozen 20.9.1925 v Praze. Nastoupil na studia Na Vysoké škole
veterinární v Brně záhy po ukončení II. světové války. V tuto dobu zpracovával
na Anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární v Brně pod vedením prof.
Koldy disertaci na téma "Zkouška pevnosti kůţe v tahu". Po únoru 1948 v
letech padesátých byl ze studia z politických důvodů vyloučen. Tuto disertaci
nedokončil, znovu nastoupil ke studiu v roce 1952 a promoval aţ v roce 1958.
MVDr. Milan Šamánek
narozen 11.5.1921 ve Velkých Krškanech. Studia ukončil 17.5.1949 a
promoval 21.1.1950. Disertaci obhájil na téma: Stárnutí páteře u koně. Nálezy
lze uplatnit při kontrole údajů o stáří koně posouzením nálezů na podélně
rozseknutých obratlech jednotlivých čtvrtí.
MVDr. Jan Bartoněk
narozen 17.4.1923 v Doubravníku. Studia ukončil 24.8.1950 a promoval
24.2.1951. Disertační práci obhájil na téma: Topografie zaţívacích ústrojí
v dutině tělní u kura domácího.
MVDr. Bohuslav Filip
narozen 23.4.1923 v Hruškových Dvorech. Ukončil studia na Vysoké
škole veterinární 9.1.1951 a promoval 17.3.1951. Disertaci pod vedením prof.
Koldy na téma "Svalstvo křídla a běháku u holuba" zpracoval během studií na
Anatomickém ústavu a úspěšně ji obhájil.
MVDr. Eduard Krechler
narozen 17.3.1926 v Brně. Studia ukončil 5.6.1950, promoval 15.9.1951.
Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k mikroskopické anatomii chlupu u
koně.
MVDr. Zdeněk Truhlář
narozen 20.10.1926 v Roškopově. Studia ukončil 28.11. 1950 a promoval
17.3.1951. Disertační práci obhájil na téma: Anomálie chrupu u psa. Výsledky
jsou publikované v Koldově "Tělovědě psa".
88
MVDr. Josef Hrabica
narodil se 16. 12. 1923 ve Vlachovicích u Uherského Brodu. Za studia na
Vysoké škole veterinární se stal demostrátorem u prof. Vrtiše od r.1946 a
později u prof. Koldy. Studia ukončil v roce 1952 a promoval v roce 1953. Po
absolutoriu odešel ihned do praxe do svého rodného kraje. Působil na obvodě a
později se stal ředitelem Okresního veterinárního zařízení v Uherském
Hradišti. Zemřel 7. 10. 1995.
MVDr. Václav Zvonař
narodil se 14.1.1921 v Buštině v bývalém Sovětském svazu (na Ukrajině).
Během studia v letech 1949 – 1950 působil u prof. Koldy jako demonstrátor.
Studia ukončil 21.7.1951 a promoval 28.6.1952.
MVDr. Celestin Grieger
narozen 21.3.1927 ve Spišské Belé. Studia ukončil 22.9.1952 a promoval
21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Chlpy zajaca. Stal se docentem
hygieny potravin na Vysoké škole veterinární v Košicích.
MVDr. Ivan Kontšek
narozen 9.9.1929 v Bánském Štiavnici. Studia ukončil 29.5.1952 a promoval
23.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Cievy srdca u hovädzieho
dobytka.
MVDr. Josef Nejedlý
narozen 21.10.1928 v Prunéřově. Studia ukončil 11.7.1952 a promoval
21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografii hrudní
končetiny koně a skotu.
MVDr. Jan Pospíšil
narozen 15.6.1927 v Praze. Studia ukončil 23.6.1952, promoval
21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Srst německých ovčáků.
MVDr. Rudolf Rademacher
narozen 17.4.1928 v Lišném. Studia ukončil 15.9.1952 a promoval
21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Topografie krčních ústrojí u skotu.
MVDr. Vladimír Roch
narozen 25.1.1928 v Perině. Studia ukončil 24.6.1952 a promoval
21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zaţívací ústrojí nutrie, samičí a
samčí pohlavní orgány a problém ucpávání močové roury sekretem z váčků
semenných u samce nutrie.
89
MVDr. Luboš Ondráček
narodil se 17.7.1929 v Brně. Studia ukončil 5.8.1953. Na anatomickém
ústavu Vysoké školy veterinární v Brně vypracoval pod vedením prof. Koldy
disertaci na téma: Topografická anatomie dutiny hrudní a břišní u krysy. Byl
promován 12.12.1953.
MVDr. Miloš Ondráček
narodil se 17.7.1929 v Brně. Ukončil studia na Vysoké škole veterinární
14.8.1953 a byl promován 12.12.1953. Na anatomickém ústavu Vysoké školy
veterinární vypracoval pod vedením prof. Koldy disertaci na téma: Příspěvek k
anatomii cirkulačního aparátu u krysy.
MVDr. Josef Rešeta
narozen 4.4.1927 v obci Pečeňady. Studia na Vysoké škole veterinární v
Brně ukončil 29.7.1953 a promoval 12.12.1953. Disertaci pod vedením prof.
Koldy vypracoval na téma: Elektrický odpor nervov.
MVDr. Milan Roubal
narozen 18.1.1929 ve Vrůtkách. Studia ukončil 29.7.1953 a promoval
12.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zimní srst koně.
MVDr. Miloš Stehlík
narodil se 27.9.1927 v Kněţevsi. Vysokou školu veterinární absolvoval
26.6.1952. Disertaci pod vedením prof. Koldy sepsanou na téma "Hyperplasie
ţíňových papil a ţíní na konci ocasu u koní" obhájil a promoval 12.12.1953.
MVDr. Vladimír Šmíd
narozen 7.1.1929 v Ořechově. Studia ukončil 30.7.1953 a promoval
12.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zimní srst červenostrakatého
skotu.
MVDr. Josef Sekera
narozen 9.3.1929 v Modrance. Studia Vysoké školy veterinární v Brně
ukončil 30.7.1953 a promoval 12.12.1953. Disertaci pod vedením prof. Koldy
obhájil na téma: Elekrická vodivosť pri priechode elektrického prúdu z
perifernych nervov do okolnych tkaniv.
MVDr. Čestmír Novák
narozen 11.3.1930 ve Staré Boleslavi. Studia ukončil a promoval
18.10.1954. Na Koldově ústavu působil během studia krátkou dobu jako
demonstrátor. Po promoci pracoval v oboru hygiena pogravin.
MVDr. Jiří Bischof
90
narozen 6.1.1931 v Červeném Kostelci. Studia ukončil a promoval 22.
10. 1955. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii
dutiny hrudní a plic králíka.
MVDr. Jiřina Cejnarová – Bartošová
narozena 10.3.1931 v Ohrazenicích. Studia ukončila a promovala na
Vysoké škole veterinární 22.10.1955. Disertační práci obhájila na téma:
Příspěvek k topografické anatomii srdce králíka.
MVDr. Miloslav Fišar
narozen dne 29.7.1932 ve Ţďáru u Nové Paky. Studia ukončil a promoval
dne 22.10.1955. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii
cirkulačního aparátu u krysy vzhledem k odběru krve.
MVDr. Cyril Okénka
narozen 29.6.1930 v Kuţelově. Studia ukončil a promoval 22.10.1955.
Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii příušní krajiny králíka a
krevní zásobení ušního boltce.
MVDr. Miroslav Veselský
narozen 19.2.1930 v Majdan. Studia ukončil a promoval 22.10.1955.
Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii samčího
pohlavního ústrojí králíka.
MVDr. Vojtěch Vavrouch
narozen 19.1.1930 v Chebu. Studia ukončil a promoval 22.9.1956.
Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii ventrální
krajiny krční u králíka.
MVDr. Jaromír Hládek
narozen 6. 6. 1933 v Brně . Studoval na Vysoké škole veterinární v Brně
v letech 1951-56. Během studia působil na ústavu prof. Koldy jako
demonstrátor do roku 1955. Po promoci nastoupil jako iobvodní veterinární
lékař a později ředitel OVZ v Nymburce. Zemřel tragickou smrtí 7. 1. 1983.
MVDr. Richard Neužil
narozen 3.8.1930 v Domaţlicích. Studia ukončil a promoval 22.9.1956.
Disertační práci obhájil na téma: Topografie kloubu kolenního u skotu.
MVDr. Jan Ševela
narozen 19.3.1932 v Chropyni. Studia ukončil 22.9.1956. Disertační práci
obhájil na téma: Příspěvek ke struktuře koria u skotu.
91
MVDr. Miroslav Janeček
narodil se 26.5.1930 v Praze. Studia ukončil a promoval 22.9.1956.
Disertační práci obhájil na téma: Určování stáří zajíců.
MVDr. Miroslav Lukeš
narozen 23.5.1933 v Plzni. Studia ukončil a promoval 28.3.1958.
Disertační práci obhájil na téma: Mazové váčky a šlachové pochvy na
autopodiu hrudní končetiny koně.
MVDr. Vladimír Dunajský
narozen 26.6.1934 v Třešti. Studia ukončil a promoval 26.3.1959.
Disertační práci obhájil na téma: Anální ţláza nutrie. Po promoci nastoupil
jako odborný asistent na Ústav epizootologie, na kterém se později habilitoval.
Dlouhá léta pracoval v zahraničí jako vysokoškolský učitel.
MVDr. Jaroslav Jakůbek
narozen 14.6.1935 v Ločce. Studia ukončil a promoval 26.3.1959.
Disertační práci obhájil na téma: Současný stav poznatků o oplození u
hospodářských zvířat.
MVDr. Jindřich Neplech
narozen 26.8.1927 ve Štarnově. Studia dokončil 26.3.1959. Disertační
práci obhájil na téma: Jádra v thalamu domácích savců.
MVDr. Ivo Hložinek
narozen 27.11.1936 v Brně. Studia ukončil a promoval 25.3.1961.
Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii čichového ústrojí psa.
MVDr Jiří Jirků
narozen 5.2.1935 v Brně. Studia ukončil 25.3. 1961. Disertační práci
obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii dutiny hrudní u nutrie.
MVDr. Josef Maňák
narozen 21.9.1936. Studia dokončil a promoval 25.3.1961. Disertační
práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii a histologii vejcovodu domácích
hrabavých ptáků.
MVDr. Naděžda Těšíková – Šťastná
narozena 24.10.1936 v Rojicích. Studia ukončila a promovala 25.3.1961.
Disertační práci obhájila na téma: Zimní chlupy kočky domácí.
MVDr. Eva Kolbabová
92
narozena 11.4.1939 v Ţelezném Brodě. Studia ukončila promovala
24.3.1962. Disertační práci obhájila na téma: Letní a zimní srst
červenostrakatého skotu.
MVDr. Miluše Pejhovská
narozena 23.3.1938 v Brně. Studia ukončila a promovala 24.3.1962.
Disertační práci obhájila na téma: Letní a zimní srst červeného dánského skotu.
MVDr. Edeltraut Popelářová
narozena 22.11.1938 v Brně. Studia ukončila a promovala 24.3.1962.
Disertační práci obhájila na téma: Příspěvek k otázce krvení jaterních laloků u
krys.
MVDr. Vladimír Steinmetz
narozen 16.9.1939 ve Dvoře Králové. Studia ukončil a promoval
24.3.1962. Disertaci obhájil na téma: Srst telat za různých podmínek odchovu.
MVDr. Jarmila Porhajmová
narozena 24.3.1939 v Brně. Studium ukončila a promovala 23.3. 1963.
Disertaci obhájila na téma: Příspěvek ke studiu arteriálního systému dutiny
nosní prasete.
MVDr. Josef Liška
narozen 5.6.1940 ve Střelicích u Brna. Studium ukončil a promoval
23.3.1963. Disertaci obhájil na téma: Počet a velikost mléčných tělísek v mléce
skotu. Po odchodu do praxe působil v Aši, osvědčil se jako ředitel OVS a v
poslední době byl zvolen senátorem v parlamentu.
MVDr. Zdeněk Černošek
narodil se 25.1.1936 v Zábřehu n. O. Studium ukončil a promoval
23.3.1963. Disertaci obhájil na téma: Epitel vývodných cest mléčné ţlázy
skotu.
MVDr. Eduard Dvořák
narozen 2.6. 1938 v Praze. Studia ukončil a promoval 21.3.1964.
Dizertaci obhájil na téma: Srovnávání fluorescenčních a histochemických
metod k průkazu nukleových kyselin (DNA a RNA) v enterocytech duodena
králíka (Oryctolagus cuniculus)
MVDr. Jan Novotný
narozen 8.11.1938 v Lounech. Studia ukončil a promoval 21.3.1964.
Dizertaci obhájil na téma: Příspěvek k vývoji dutinového systému mléčné ţlázy
skotu.
93
MVDr. - Jaroslav Morávek
narozen 19.10.1939 v Opavě. Studia ukončil a promoval 21.3.1964.
Dizertaci obhájil na téma: Metodika tinkčního průkazu mitotických figur
dělících se enterocytů v Liberkühnových kryptách duodena králíka
(Oryctolagus cuniculus)
Autoři: Čeněk Červený, Oldřich Štěrba, Rudolf Böhm, Rudolf Hrabák, Jiří Šindlář
94
Slovo závěrem
I kdyţ československá veterinární morfologie má poměrně krátký věk
(necelých 90 roků) oproti ústavům v tradičních centrech veterinárního vzdělávání
(přes 240 roků), můţeme konstatovat, ţe přispěla svým čestným dílem do společné
pokladnice vědy i vzdělávacího procesu veterinárních lékařů ve světě, v Evropě a
především u nás. Zamýšleli jsme se nad tím a pokusili jsme se, místy i volnější
formou, zachytit momenty, jak k tomu došlo a jaký byl praktický dopad konání
všech zúčastněných.
Ad maiorem gloriam
Universitatis Veterinariae et Pharmaceuticae Brunensis
95
Literatura BŐHM, R. (1965): Index dissertationum Facultatis (Academiae) medicinae veterinariae Brunensis. A. 1945 – 1965. Sborník VŠZ, řada B, 13 (34): 1, 2 ,3.
BÖHM, R. a kol. : 75 let Vysokého veterinárního učení v Brně. Brno 1993, 452 pp.
BŐHM, R., ŠTĚRBA, O. (1995): The Brno anatomical works on meat cutting and on skin morphology.
Acta vet. Brno, 64(1): 9 – 12.
ČERVENÝ, Č. (1982): Zájmová a umělecká činnost studentů a učitelů Vysoké školy veterinární v Brně
– Hudba a divadlo. Společnost veterinárních lékařů; Ediční středisko Vysoké školy veterinární v Brně; Medicina veterinaria picta, 8, Brno, 72 pp.
ČERVENÝ, Č. (1993): 75 let veterinární morfologie na VŠVF (nyní VFU) v Brně. Veterinářství, 43
(6): 202 – 205.
ČERVENÝ, Č. (1993): Význam osobnosti profesora Jana Koldy ve veterinární morfologii.
Veterinářství, 43 (6): 208 – 209.
ČERVENÝ, Č. (1997): Pohled do rané historie zvěrolékařského školství v Rakousku a českých zemích.
Veterinářství, 47 (12): 535.
ČERVENÝ, Č., KŐNIG. H. E.(1998): Die Bedeutung der Wiener Tierärztlichen Hochschule für die
Ausbildung von Veterinärmedizinern. Wien. Tierärztl. Mschr., 85: 224 – 228.
DYK, V., KÁBRT, J., ŠINDLÁŘ, J. (1979): Doklady o zrodu a prvním desetiletí Vysoké školy
zvěrolékařské v Brně. Společnost veterinárních lékařů, Medicina veterinaria picta, 7: 36 pp.
FRANK, A. (2005): Vzpomínka na prof. Koldu. Strojopis, leden 2005, 6 pp.
HLAVÁČKOVÁ, L., PETROVICKÝ, P., DYLEVSKÝ, J. (1993): Kapitoly dějin české anatomie.
Alberta s.r.o, PRAHA, 80 pp.
HRABÁK, R. (edit.): Veterinární a farmaceutická universita Brno. Brno 1998, 64 pp.
KOLDA, J. (1952): Běh ţivota a odborná činnost. Strojopis, listopad 1952, 26 pp.
KOMÁREK, Vl., ŠTĚRBA, O. (1995): The personality of professor MVDr. Jan Kolda. Acta vet. Brno, 64: 5 – 8.
NOVOTNÝ, E. (1961): Histologie v uţitém umění. Sborník VŠZ, řada B, 9(30): spis č. 452.
NOVOTNÝ, E. (1966): Jan Kolda (1895 – 1958) the academician. Historia medicinae veterinariae, 5.
Ústav veterinární osvěty, Pardubice, 40 pp.
NOVOTNÝ, E., BŐHM, R. a spol., (1968): 50 let Vysokého veterinárního učení v Brně. Veterinární
fakulta a Sdruţení rodičů a přátel VF v Brně , 424 pp.