Chov zvířat v ekologickém zemědělství

(Ekologická živočišná produkce)

1. Všeobecné zásady

2. Související předpisy

3. Plemena

4. Krmení zvířat

5. Chov Hospodářských zvířat

6. Zajištění vhodných životních podmínek a veterinární ošetření

7. Zdraví hospodářských zvířat

8. Chov jednotlivých druhů hospodářských zvířat

1. Všeobecné zásady

Základním legislativním předpisem pro ekologický chov zvířat v Evropské unii je

Nařízení Rady (EC) č. 1804/1999, které je závazné pro všechny zúčastněné subjekty

v členských zemích EU. Nadto je jakýkoliv inspekční orgán oprávněn zavést místní předpisy

a vyhlášky, avšak vždy v souladu s tímto nařízením. Výraz „živočišná produkce“ znamená

hospodaření s domácími zvířaty (včetně hmyzu a vodních druhů zvířat). Výrobky pocházející

z lovu divokých zvířat není povoleno certifikovat ani prodávat pod označením „bio“. Všechny

obecné předpisy stanovené výše zmíněným nařízením jsou obecně závazné; např. i předpisy

týkající se geneticky modifikovaných organismů – v ekologické živočišné produkce není

povoleno používat GMO.

Živočišná produkce je součástí všech ekologických systémů hospodaření. Poskytuje

totiž nezbytné organické látky a živiny pro růst rostlin.

Živočišná produkce též poskytuje statková hnojiva, která rostlinám dodávají potřebné

živiny a zvyšují obsah organických látek v půdě. Jednou z hlavních a nejdůležitějších zásad

ekologické živočišné produkce je zavést a udržet koloběh živin a energie v zemědělském

podniku a optimalizovat vztah rostlin k půdě a také vztah zvířat k rostlinám a k půdě.

Hospodaření bez dostatečného půdního kapitálu není proto povoleno, tzn. že je třeba

hospodářským zvířatům zajistit dostatečnou plochu pastvin a polí. Jejich nejmenší možná

rozloha se odvíjí od druhu a stáří zvířat.

Ekologická živočišná produkce zajišťuje trvale udržitelný systém hospodaření, protože

využívá obnovitelné přírodní zdroje. Používání přírodních hnojiv a zeleného hnojení zajišťuje

a zlepšuje úrodnost pastvin, polí i celých zemědělských systémů.

Všechny výše zmíněné zásady označují ekologickou živočišnou produkci za systém

silně spojený s půdou. Až na několik málo výjimek musí mít vždy ekologicky chovaná zvířata

přístup na volné pastviny a výběhy a počet kusů ve stádu musí být omezen. Toto omezení

zabraňuje znečištění (např. půdy, povrchové vody i spodních vod). Přesný povolený počet

kusů dobytka ve stádu je dán nařízením a zajišťuje tak vyvážené složení živin v půdě (tzn.

dusíku a fosforu) i její vysokou kapacitu. Pokud i přesto dojde k nadměrnému spásání porostu

a následné erozi půdy, je třeba počet kusů dobytka ve stádu ještě snížit; k redukci počtu kusů

dobytka přistupujeme i v případě nevhodných klimatických či půdních podmínek.

2. Související předpisy

Všeobecným předpisem, kterým se musí řídit všechny ekologicky hospodařící

živočišné systémy, je výše zmíněné Nařízení rady. Jsou povoleny i obdobné systémy výroby,

ale konvenčně chovaná zvířata, chovají-li se na stejné farmě jako zvířata chovaná podle zásad

ekologického systému hospodaření, musí být přísně oddělena. Ekologicky a konvenčně

chovaná zvířata z jedné farmy je třeba ustájit v oddělených budovách a pást na oddělených

pozemcích. Nelze společně ustájit ekologicky a konvenčně chované dojné krávy. Co je však

povoleno, to je společný chov ekologicky chovaných krav a konvenčně chovaných koz na

jedné farmě, avšak i zde je třeba zachovávat zásadu jejich přísného oddělení. Tento systém

hospodaření je možné praktikovat pouze několik měsíců v roce. Paseme-li konvečně chovaná

zvířata na ekologicky obhospodařovaných pastvinách, musíme splňovat požadavky

extenzivního hospodaření. Přesná pravidla týkající se extnezivního systému hospodaření

najdete v Nařízení (EC) č. 950/97. Hlavní zásadou je, že zatížení zemědělské půdy nesmí

přesáhnout dvě dobytčí jednotky na hektar. Navíc, hustota konvenčně chovaných zvířat nesmí

přesáhnout hustotu uvedenou v nařízení, odpovídající 170 kg dusíku na hektar za rok.

Ekologicky a konvenčně chovaný dobytek se nemůže pást zároveň na jedné společné

pastvině. Jinak je třeba zvláštního povolení, které je vydáno na základě pečlivého

prozkoumání daných okolností pověřeným inspekčním orgánem.

Druhou výjimkou je možnost pást ekologicky chovaný dobytek na stejné pastvině s

dobytkem chovaným konvenčně, pokud však tento pozemek nebyl po dobu posledních třech

let ošetřen žádným konvenčním prostředkem, pouze prostředky povolenými ekologickým

systémem hospodaření. Používání prostředků k ošetření porostu na každém pozemku se

striktně kontroluje a zaznamenává. V případě použití stejného pozemku pro ekologicky a

konvenčně chovaná zvířata platí stejná pravidla a omezení hustoty a množství kusů dobytka,

jako zmiňuje výše uvedené nařízení. Výrobky vyrobené z tohoto typu živočišné produkce lze

certifikovat pod značkou „bio“ pouze se souhlasem daného inspekčního orgánu. Opět je třeba

pečlivě, v souladu s nařízením, dodržovat přísné oddělení ekologicky a konvenčně chovaných

zvířat.

3. Plemena, krajová plemena

Pro volbu plemen neexistují žádná konkrétní pravidla ani předpisy. Za optimální se

považují místní plemena, protože jsou dobře přizpůsobena místním podmínkám. Ještě lepší je

chov krajových plemen, která jsou vhodnější pro ekologický systém živočišné výroby a

nabízejí mnohem širší škálu druhů (biodiverzitu) než novější plemena vzniklá křížením.

Místní resp. krajová plemena se již tradičně volí pro chov na volných pastvinách a v

otevřených výbězích. V dobře fungující živočišné výrobě se téměř nesetkáme s hygienickými

či zdravotními problémy zvířat. Extenzivně chovaná krajová plemena se naopak nepoužívají

v intenzivní konvenční produkci, protože mají nižší produkční schopnost a naopak vyšší

nároky na krmení a ošetřování. Rozlišení ekologicky a konvenčně chovaných plemen je

snadné díky značným a dobře viditelným rozdílům mezi plemeny. To předurčuje i snazší

orientaci zákazníků na trhu; ti většinou upřednostňují krajová resp. domácí plemena.

4. Krmení zvířat

Obecně platí, že ekologicky chovaná zvířata se mohou krmit pouze ekologicky

pěstovanými krmivy. Velký důraz je kladen na kvalitu krmiv a dobrý zdravotní stav zvířat,

nikoliv na maximalizaci produkce: kvalitní krmiva s vysokým obsahem živin vyhovují

potřebám zvířat jakéhokoliv stáří. Není možné nutit zvířata produkovat víc, než je jejich

přirozená produkční kapacita. Při výkrmu není povoleno zvířata nutit ke konzumaci vyššího

množství krmiv než je běžný objem. Každý podnik by měl být schopen si sám vyprodukovat

dostatečné množství krmiv a pokud na to jeho kapacita nestačí, může krmiva nakupovat

pouze od jiných certifikovaných ekologických farem.

Jedinou výjimkou je předpis, že více než 30 % objemu konvenčního krmiva může být

použito při konverzi. Pokud si však toto krmivo vyprodukuje sama farma, je možné jeho

objem zvýšit dokonce na 60 %.

Oblasti sezónního přesunu dobytka (např. přesun dobytka mezi horskými pastvinami)

musí být v případě potřeby přiděleny členským státům.

Je povoleno používat pouze přírodní krmiva; mladí savci se mohou krmit pouze

mateřským nebo přírodním mlékem. Doporučuje se používat mateřské mléko co možná

nejdéle, avšak obecně délka období krmení mateřským mlékem závisí na živočišném druhu.

Je však zaručeně delší než v případě konvenčního systému hospodaření. Pro hovězí dobytek a

koně je minimální doba tři měsíce, pro ovce a kozy 45 dní a pro prasata 40 dní. Umělé mléko

je nepřijatelné.

Býložravci by se z důvodu jejich nároků a požadavků na stravu měli co nejvíce

vypouštět na otevřené pastviny, pokud převládá vhodné počasí, které nemůže nijak narušit

jejich zdravotní stav nebo kvalitu pastviny. Pokud však na pastvině nejsou vhodné podmínky

a pastvina tak neposkytuje dostatečně kvalitní krmivo může speciálně pověřený inspekční

orgán povolit zkrácení období pastvy dobytka na otevřených pastvinách. Dalším požadavkem

býložravců je nejméně 60-procentní obsah vlákniny v sušině čerstvého nebo sušeného krmiva

či siláže. V rané fázi laktace potřebují některé druhy krav koncentrovanější krmivo, aby

produkovaly více mléka; pověřený orgán tak může povolit snížení obsahu sušiny na 50

procent na dobu maximálně třech měsíců.

Pokud podnik není schopen nakoupit nebo vyprodukovat dostatek organického krmiva

či krmiva pocházejícího z konverze, může použít omezené množství krmiva konvenčního

(opět po udělení povolení pověřeným orgánem). Objem konvenčních krmiv však nesmí

přesáhnout 5 procent objemu celoročního krmiva býložravců a 15 procent celoročního

objemu krmiv jiných živočišných druhů (např. prasat). Přesné hodnoty se počítají ročně.

Navíc však ještě platí další omezení, a to, že denní objem konvenčních krmiv nesmí

přesáhnout 25 procent sušiny obsažené ve veškerém použitém krmivu.

Pokud dojde k silnému poškození nebo dokonce naprostému zničení veškeré produkce

pícnin (např. z důvodu extrémního počasí), pověřený orgán může povolit na omezenou dobu i

vyšší objem konvenčních krmiv (pouze ve vztahu k danému místu a k dané produkci). Jedná

se vždy o individuální výjimky udělené pouze v ojedinělých a naprosto nezbytných případech

konkrétním zemědělcům, kteří si o ně zažádali.

V krmivech pro drůbež a prasata musí být obsaženy specifické živiny, které přesně

odpovídají požadavkům těchto živočišných druhů. V denní dávce krmiva určeného pro

vykrmovanou drůbež musí být obsaženo nejméně 65 procent obilnin. Dále je vhodné přidat

ještě dostatek vlákniny, čerstvého nebo sušeného krmiva či siláže do krmiv pro prasata a

drůbež, protože tyto látky příznivě působí na trávicí systém zvířat.

K přípravě kvalitní siláže je lepší použít místo umělých přísad kvalitní certifikované

čerstvé materiály. Pokud však máme k dispozici pouze nepříliš kvalitní či nedostatečně

uleželý materiál, je naopak vhodné použít umělé přísady, vyrobené z povolených materiálů.

Konvenční krmiva je dovoleno používat pouze tehdy, nacházejí-li se na seznamu

povolených konvenčních krmiv ve výše zmíněném nařízení a pouze v případě, že k jejich

výrobě nebyly použity žádné chemické prostředky.

Veškerá krmiva živočišného původu, ať už jsou ekologické nebo konvenční povahy, je

povoleno použít pouze tehdy, jsou-li na seznamu povolených krmiv ve výše zmíněném

nařízení. To znamená, že je zakázáno ke krmení zvířat používat maso a masné výrobky, ale

naopak ryby či jiní mořští živočichové, mléko a mléčné produkty jsou povoleny.

Všeobecně řečeno, veškeré požadavky zvířat ohledně krmiv a potravy je možné

uspokojit pouze krmivy na přírodní bázi, a to především pastvou. Vitamíny, pro-vitamíny

nebo živinné přísady je možné použít pouze tehdy, figurují-li na příslušném seznamu. Umělé

vitamíny se mohou použít pouze v případě, že se jedná o chemicky přesně definované látky s

vlivy podobnými látkám přírodním.

Obdobná pravidla se týkají i používání enzymů, mikroorganismů, bioagens a srážedel.

V živočišných krmivech nejsou povolena žádná antibiotika, kokcidiostatika, léčivé látky ani

látky na podporu růstu nebo zvýšení objemu produkce. Veškeré syntetické látky jsou rovněž

přísně zakázány.

Naprostý zákaz GMO a krmiv vyrobených z GMO se vztahuje na celý systém krmení

hospodářských zvířat. GMO nemohou být použity ani jako přímá krmiva, ani jako přísady do

siláží či konzervační látky.

5. Chov hospodářských zvířat

Veškeré praktiky musí být přirozené. Rozmnožování a chov hospodářských zvířat

musí být založen na přírodních metodách, je však povolena umělá inseminace. Jiné formy

umělého rozmnožování, jako je např. přenos vajíčka či hormonálně řízená ovulace jsou přísně

zakázány. Umělá inseminace je preventivním opatřením a snižuje riziko venerických

onemocnění a infekcí. Během samotného oplodnění není povoleno používat umělé přísady ani

pomocné prostředky.

Chov hospodářských zvířat v systému ekologického zemědělství znamená přirozený

způsob chovu. Je přísně zakázáno způsobovat zvířatům jakoukoliv bolest. Následující seznam

shrnuje všechny zakázané metody chovu:

− použití elastických obinadel a jejich připevňování na ocas ovcí;

− kupírování ocasů prasat;

− usekávání paznehtů;

− obrušování zobáku ptáků a rohů zvířat z důvodu snížení stresu či redukce onemocnění

způsobených vysokou koncentrací dobytka na daném pozemku).

Všechny tyto zásahy je možné provádět pouze se souhlasem pověřeného orgánu.

Povolení se ukládá např. ze zdravotních důvodů (např. obrušování rohů - bezpečnost

zvířat) či důvodů hygienických. Zásah může provést pouze kvalifikovaná osoba, a to vždy ve

vhodném věku zvířat. Při provádění těchto operací je třeba zajistit, aby zvířata co možná

nejméně trpěla.

Kastrace je povolena pouze za účelem uchování kvality produktů a tradičních

výrobních praktik (např. u prasat, býků a kapounů, u nichž by mohla hormonální produkce

zablokovat produkci masa), a i zde je třeba přísně dodržovat všechny výše zmíněné

podmínky.

Je zakázáno zvířata uvazovat, avšak i zde může daný pověřený orgán na limitovanou

dobu udělit výjimku (týká se vždy konkrétních kusů dobytka nebo konkrétních zemědělců –

individuálních případů). Uvazování dobytka je využíváno k některým veterinářským účelům,

ale vždy pouze na nezbytně nutnou dobu.

Vzhledem k velmi vysokým nákladům na stavbu nových hospodářských budov a

zařízení je povoleno dobytek ustájit v budovách zkolaudovaných před 24. srpnem 2000. Vždy

je však třeba takto ustájenému dobytku zajistit potřebné hygienické i kvalitní životní

podmínky. Budova tak musí být čistá a musí zde být dostatek prostoru pro osobní potřeby

dobytka. Inspekční orgán zde může povolit hospodaření až do 31. prosince 2010.

Je-li dobytek ustájen v malých stájích, může se přivazovat, aby nedošlo k promíchání

jednotlivých stád. Může se tak stát v případě, že má dobytek volný přístup na pastviny a

otevřené výběhy nejméně dvakrát za týden. Tuto výjimku je možné udělit takové živočišné

výrobě, která jinak splňuje všechny výše zmíněné závazné předpisy týkající se ekologického

systému živočišné produkce účinného do 24. srpna 2000.

Zvířata se chovají ve stádech. Velikost daného stáda se odvíjí od stáří zvířat a od

konkrétních projevů chování a potřeb daného druhu. Samce je možné chovat odděleně z

důvodu bezpečnosti či řízení dané výroby.

Zvířata musí mít vždy přístup na čerstvý vzduch a k otevřenému dennímu světlu.

Musíme jim též zajistit přísun potřebných živin a vlákniny v krmivech (např. je povoleno pro

selata použít přísady obsahující hodně železa, pokud ho mají nedostatek).

5.1. Transport zvířat

V ekologickém systému živočišné produkce je třeba minimalizovat přesun a transport

hospodářských zvířat. Upřednostňuje se spíše převoz a doprava konečných produktů před

transportem živých zvířat. Pokud však musí být zvířata přece jen převezena na jiné místo, je

třeba zajistit maximální bezpečnost a minimalizovat stres; toto pravidlo se týká především

nakládání a vykládání zvířat. Musíme dobytek vyvarovat jakémukoliv možnému typu zranění.

Je přísně zakázáno používat jakékoliv typy elektrické stimulace či nátlaku. Povolenými

metodami jsou pouze převod zvířat ze tmy na světlo a použití krmiv jako vábidel a lákadel.

Vozidla sloužící k přepravě hospodářských zvířat musí být čistá a musí zajistit zvířat

bezpečnost a dostatečnou ochranu před nepřízní okolního prostředí. Během dlouhodobého

transportu dobytka je třeba jej pravidelně napájet. Všechny tyto předpisy se vztahují i na

převoz dobytka na jatka. V tomto případě se klade velký důraz na zklidnění dobytka,

abychom minimalizovali stres před samotnou porážkou.

5.2. Zjišťování původu výrobků živočišné produkce

Proces zjišťování původu výrobků živočišné produkce musí být v souladu s výše

zmíněným nařízením: původ hospodářských zvířat se zjišťuje a ověřuje v každé fázi výroby,

přípravy, přepravy i prodeje konečných výrobků. Každé zvíře tak dostane již v raném věku

své vlastní identifikační číslo. Drůbež se nerozlišuje na jednotlivé kusy, ale označuje se ve

skupinách.

5.3. Statková hnojiva

Celkový objem použitých statkových hnojiv nesmí překročit 170 kg dusíku/ha za rok

(při počtu kusů dobytka stanoveném nařízením). Počet kusů zvířat se musí odvíjet od velikosti

pozemku, na kterém je hnojivo použito; vyhneme se tak přílišnému znečištění životního

prostředí. V případě potřeby je možné počet a hustotu dobytka na dané pastvině snížit, aby

např. nebyly překročeny výše zmíněné limity.

Celkové zatížení zemědělské půdy hospodářskými zvířaty, kterou výše zmíněné

nařízení nezmiňuje, se vypočítá na základě jejich produkce hnoje a obsahu živin v něm.

Optimalizací vztahu plocha půdy,počet zvířat (produkce a potřeba hnoje), se vyhneme

poškozování životního prostředí nadměrným hnojením. Místní samospráva a pověřené orgány

však mohou stanovit vlastní vyhlášky ohledně živočišné produkce, které jsou pak závazné.

Mohou např. ještě přísněji omezit zatížení půdy chovaným hospodářským zvířectvem.

Příklad:

Předpis stanovuje, že maximální počet kuřat je 580 ks/ha, resp. 5800 ks/10 ha za rok.

Nicméně je možné se dohodnout s dalšími zemědělci a sdruženími, kteří hospodaří v systému

ekologického zemědělství, kteří potřebují též organické hnojivo, ale mají nedostatek

hospodářských zvířat, a tudíž i nedostatek hnojiva. V tomto případě se maximální hranice 170

kg obsahu dusíku v hnojivu použitém na hektar za rok netýká pouze jedné živočišné

produkce, ale její výše se musí propočítat na všechny ekologicky hospodařící jednotky, mezi

nimiž došlo k dohodě.

Zařízení pro uskladnění hnoje musí zabránit znečištění vody, ke kterému by mohlo

dojít přímým vsakováním látek z hnoje do půdy. Kapacita hnojiště musí přesahovat množství

vyprodukovaného a uskladněného hnoje především v zimě, kdy nelze hnůj aplikovat na půdu.

Pevné podloží je důležité i jako prevence proti možnému vsakování dusičnanů obsažených v

hnoji do půdy (např. beton).

5.4. Volné výběhy a ustájení hospodářských zvířat

Všechna hospodářská zvířata musí mít přístup na volné pastviny a výběhy. Musí však

mít k dispozici i uzavřené prostory, které:

− chrání dobytek (např. přístřešky) na pastvě;

− chrání dobytek při extrémních povětrnostních podmínkách;

− poskytují vhodné podmínky pro dočasný výkrm zvířat (v závislosti na daném druhu

zvířat);

− poskytují zvířatům bezpečné podmínky na konci období březosti;

− chrání mladé savce;

− chrání drůbež před predátory.

Ustájení hospodářských zvířat musí splňovat biologické i etické kodexy a jejich

základní potřeby (např. svoboda pohybu a pohodlí). Např. poskytuje suché světlé čisté

prostory, vhodné pro krmení krav; prostory musí dostatečně široké, aby poskytly jednotlivým

kusům dostatečný pohyb.

Ustájení a volné výběhy musí zvířatům poskytnout volný přístup ke krmivu a vodě.

Nicméně musí i dobře izolovat, být správně vyhřáté a odvětrávané, čímž vznikne bezpečné a

klidné prostředí pro ustájený dobytek. Mezi potřebná opatření patří:

− bezvadné proudění vzduchu,

− snížená prašnost,

− přiměřená teplota,

− přiměřená relativní vlhkost vzduchu,

− přiměřená koncentrace přírodních plynů.

Konstrukce budovy nesmí bránit přirozenému větrání a ventilaci vzduchu ani přístupu

světla; není možné stavět budovy bez oken.

Volné výběhy musí zase poskytnout dostatečnou ochranu proti dešti, větru, slunci a

extrémním teplotám, v závislosti na daných povětrnostních podmínkách a druhu

hospodářských zvířat. Tyto požadavky je možné naplnit např. vysazením stromů, výstavbou

ohrad či vysazením živých plotů, vytvořením větrných bariér z balíků slámy nebo výstavbou

dočasných přístřešků. V oblastech, kde převládají permanentně příznivé povětrnostní i

klimatické podmínky, není zapotřebí těchto opatření. Zvířata se zde mohou pást naprosto

volně.

5.5. Kapacita ustájení a prevence před nadměrným spásáním

Hustota ustájení dobytka v příslušném zařízení je přesně popsána ve výše zmíněném

nařízení. Tabulka zmiňuje každý živočišný druh a jeho konkrétní nároky na zajištění pohodlí a

bezpečí. Omezení však nezávisí pouze na druhu chovaných hospodářských zvířat, ale též na

plemenech a jejich stáří. Přirozené potřeby zvířat se odvíjí od velikosti a pohlaví stáda.

Zařízení na ustájení zvířat jim musí poskytnout přístup na otevřené výběhy. Již při konstrukci

a stavbě budou se proto musí dbát na splnění všech výše zmíněných kritérií a předpisů.

Optimální hustota dobytka znamená poskytnutí dostatečného prostoru:

− na přirozené stání,

− na snadné a pohodlné ležení,

− na snadné otočení,

− na samočištění,

− na zajištění dostatečného prostoru na veškeré přirozené pohyby (např. protahování se,

třepotání

křídly) a postoje dobytka.

Minimální povolené prostory na vnitřní ustájení hospodářských zvířat uvádí vyhláška.

Hustota zvířat na otevřených prostranstvích (volné výběhy) musí být spíše nižší, aby nedošlo

k nadměrnému přetížení a rozdupání půdy nebo k nadměrnému spásání vegetace. Tento

předpis se týká jak pastevních ploch, tak i volných výběhů.

Je třeba dostatečně chránit zdraví dobytka. Všechny prostory k jeho ustájení proto

musí být čisté a dezinfikované, aby zde nemohlo dojít k šíření infekčních onemocnění. K

čištění a dezinfekci těchto prostor je možné použít pouze prostředky uvedené v seznamu

povolených čistících prostředků. Je třeba stále odstraňovat výkaly, zbytky moči a krmiva,

abychom se vyhnuli šíření zápachu a nepřitahovali hmyz. K hubení hmyzu či jiných škůdců

je opět možné použít pouze povolené prostředky uvedené v seznamu.

Otázky

Je povoleno hospodářská zvířata uvazovat?

Je povoleno používat elektrické šoky a elektrickou stimulaci pohybu zvířat?

Je povolena kastrace, svazování ocasu či kupírování?

Která plemena jsou upřednostňována v ekologickém systému živočišné výroby?

Jaká jsou pravidla konverze v ekologickém systému živočišné výroby?

Je povoleno ponechat společně konvenčně a ekologicky chovaný dobytek na ekologických

certifikovaných pastvinách?

5.6. Savci

5.6.1. Všeobecné zásady chovu

Všeobecné zásady stanovují podmínky pro uspokojení základních potřeb savců, jako

je přístup na pastviny a volné výběhy. Ne vždy jsou splněny doslova. Hospodářská zvířata

musí být schopna využívat otevřených prostranství, kdykoliv to umožňuje jejich

psychologický stav, povětrnostní a klimatické podmínky a stav půdy. Zvířata je možné držet

mimo pastviny, pokud se u nich vyskytnou specifické zdravotní problémy a pokud to povolí

příslušný místní orgán. Býložravci musí mít přístup na otevřené volné pastviny, kdykoliv to

dovolí aktuální podmínky. Stejné předpisy platí i pro býky starší 1 roku. Ti musí mít přístup

na volné otevřené pastviny, pokud je to v souladu s bezpečnostními podmínkami.

Mají-li býložravci přístup na volné pastviny během období pastvy a pokud zimní

přístřešky poskytují zvířatům dostatečnou svobodu, je možné je chovat uvnitř těchto zařízení.

Zvláštní fáze života (např. březost, konečná fáze výkrmu) mohou též zvířata, chovaná

na maso, strávit v těchto krytých zařízeních. Během této doby však musí ustájení splňovat

všechny předepsané podmínky a zásady; zvířata tak nesmí trávit v uzavřeném prostředí více

než jednu pětinu života (maximálně tři měsíce). Vládnou-li vhodné klimatické podmínky a

umožňuje-li to zdravotní stav chovaného dobytka a typy chovaných plemen, je možné zvířata

chovat v uzavřených prostorách až do konce jejich výkrmu.

Podlaha stájí musí být hladká, ale nikdy ne kluzká. Nejméně jedna polovina celkové

plochy podlahy musí být pevná . Není povoleno ani používání kovových drátěných materiálů

či klecí.

Místo, kde dobytek leží a odpočívá, musí být z většiny též tvořeno pevnou podlahou

(nikoliv roštovou), která musí být pro zvířata dostatečně pohodlná, čistá a suchá. Většinou je

tvořena podestýlkou (sláma nebo jiné typy přírodních materiálů). Podestýlku je též možno

obohatit některým typem minerálů, které jsou danými předpisy povoleny jako hnojiva v

systému ekologického zemědělství.

Ustájení telat starších jednoho týdne v oddělených boxech je zakázáno. Je třeba

dobytek ustájit v menších skupinách. Přístřešek dobytek chrání před extrémními klimatickými

podmínkami. Jednotlivé skupiny se pak chovají v oddělených přístřešcích (budovách).

Prasnice je třeba chovat ve skupinách, s výjimkou závěrečné fáze březosti a během

kojení mláďat. Vždy musí být ustájeny společně s vlastními selaty. Pokud to umožňují místní

podmínky (počasí, plemena), prasnice se mohou nechat společně se selaty na otevřených

pastvinách. Selata není možné držet ani v klecích, ani na plochých deskách. Místa chovu

hospodářských zvířat jim musí umožnit vylučování a rozrývání půdy. Pro účely rozrývání

půdy je možné použít různé typy substrátů a speciálních přípravků.

5.6.2. Drůbež

Všeobecné zásady stanovují, že drůbež je možné odchovávat pouze v otevřených

výbězích a není povoleno ji držet v klecích. Vodní ptactvo musí mít volný přístup k tekoucí či

stojaté vodě, jako jsou potoky, přírodní či umělé nádrže a rybníky či jezera (pokud vládnou

vhodné klimatické podmínky). Jedině tak respektujeme jejich požadavky na pohodlí a

hygienické nároky. Drůbež je též možné odchovávat v uzavřených prostorách, ale zde je nutné

přísně dbát na dodržování následujících zásad:

− nejméně jedna třetina podlahy musí být vyrobena z pevného materiálu, tzn. že se

nepřipouští roštové konstrukce, a musí být pokryta podestýlkou, jako je sláma, piliny,

písek či tráva;

− v boxech pro chov drůbeže je třeba ponechat dostatečný prostor pro ležící a odpočívající

slepice a pro sběr ptačího trusu;

− zvířata musí mít k dispozici dostatečnou délku hřadu v relaci k počtu kusů drůbeže ve

skupině;

− rozměry vstupního/výstupního otvoru musí odpovídat velikosti daných druhů drůbeže;

jejich hloubka, dostupná ptákům, musí být nejméně 4m/100 m2 rozměrů přístřešku;

− podlahová plocha je dána vyhláškou

Celková užitná plocha přístřešků pro drůbež chovanou na maso nesmí na jednu

chovnou jednotku překročit 1600 m2.

Kapacitu drůbeže, co se týče množství snesených vajec, není možné zvyšovat ani se

snažit zlepšit trvalým nebo nadměrným osvětlením. Nicméně v případě nosných slepic je

možné nahradit přírodní světlo umělým osvětlením, které jim poskytne maximálně šestnáct

hodin denního světla. Poté následuje minimálně osmihodinový noční odpočinek, kdy se

umělé osvětlení vypíná.

Drůbež musí mít minimálně jednu třetinu délky jejich života přístup na otevřené

prostory, pokud vládnou vhodné klimatické podmínky. Tyto otevřené výběhy musí být

pokryty zelenou vegetací, musí též drůbeži poskytovat ochranu a dostatek vody (v korytech) a

krmiva. Příliš rozlehlé výběhy bez stromů neposkytují ptákům dostatečné bezpečí a ochranu

před výkyvy počasí; může tak dojít k nadměrnému spásání vegetace a kontaminaci trusem v

blízkosti budov.

Z důvodu bezpečnosti a zajištění dobrého zdravotního stavu drůbeže je třeba

přístřešky pokaždé naprosto vyprázdnit mezi jednotlivými turnusy odchovu drůbeže.

Přístřešky i jejich okolí je třeba řádně vyčistit a vydezinfikovat. Naopak po dokončení

každého turnusu je třeba ponechat prázdné výběhy, abychom umožnili obnovu porostu a též

ze zdravotních resp. hygienických důvodů. K přípravě pozemku na nové osetí je třeba jej

zorat, čímž se vytvoří vhodné podmínky pro růst nového porostu. Tyto požadavky není nutné

dodržovat v případě malých drobných chovů, kdy se drůbež nechává celý den volně na

otevřených výbězích.

Zařízení zkolaudovaná před 24. srpnem 1999 mohou překračovat předpisy a omezení

týkající se maximální možné koncentrace ustájeného dobytka. Pověřené orgány jim však

mohou i přesto udělit povolení až do 31. prosince 2010, pokud si o něj konkrétní osoby

zažádají. Povolení se uděluje tehdy, když tyto prostory splnily požadavky předchozí inspekce.

V ostatních případech je třeba koncentraci ustájeného dobytka snížit nebo zařízení přestavět.

V tom případě musí konkrétní osoba provozující zemědělskou výrobu předložit

pověřenému orgánu plán přestavby daného zařízení. Je povinna splnit výše zmíněné předpisy

do 31. prosince 2010.

6. Zajištění vhodných životních podmínek a veterinární ošetření

Zajištění dobrého zdravotního stavu hospodářských zvířat by se mělo zakládat v první

řadě na prevenci. Mezi nejdůležitější preventivní opatření patří:

− výběr vhodných druhů a plemen;

− vyvážené kvalitní krmivo;

− příznivé přírodní podmínky;

− pozornost věnovaná koncentraci ustájených kusů dobytka;

− ustájení dobytka;

− vhodné chovné aktivity.

Preventivní použití chemických (syntetických) alopatických prostředků je v systému

ekologického zemědělství přísně zakázáno.

Prevence proti šíření chorob se v systému ekologického zemědělství zakládá na

následujících zásadách:

− výběr vhodných druhů a plemen hospodářských zvířat, které se rychle přizpůsobí místním

podmínkám (nejvhodnější jsou domácí plemena);

− přizpůsobení chovných praktik požadavkům a nárokům jednotlivých plemen a druhů

zvířat, především podpora přirozené odolnosti proti chorobám a prevence proti šíření

infekce. V podstatě to znamená co možná nejvíce zvýšit procento pobytu zvířat na

otevřených výbězích a pastvinách;

− použití vysoce kvalitního krmiva společně s pravidelným pohybem a stálým volným

přístupem na volné otevřené pastviny (zlepšení kondice a zdravotního stavu zvířat);

− zajištění přiměřené koncentrace dobytka na pastvinách i ve stájích (prevence proti šíření

chorob, redukce stresu).

Pokud i přes přesné dodržování všech výše zmíněných zásad dojde k onemocnění či

zranění zvířat, musí se ihned začít s léčbou, pokud možno v izolaci a ve vhodných

podmínkách ustájení.

Léčba musí být co možná nejvíce přírodní a přirozená. Jejím hlavním cílem musí být

léčit zvířata bez utrpení. Použité lékařské prostředky musí splňovat následující předpisy:

− je možné používat pouze prostředky uvedené v seznamu povolených léčebných

prostředků (viz výše zmíněné nařízení);

− je možné používat fytoterapeutika, homeopatika a stopové prvky, které jsou rovněž

uvedeny na seznamu povolených přípravků (viz nařízení) (jsou-li však pro daný druh

účinná); je přísně zakázáno používat chemické (syntetické) alopatické prostředky nebo

antibiotika;

− pokud jsou výše uvedené přípravky pro daný druh neúčinné, avšak léčba je neodkladná a

nutná, aby došlo ke zmírnění stresu a záchraně zdraví zvířat, je potom možné použít i

některé druhy antibiotik, syntetických alopatických přípravků atd.

− použití jakéhokoliv syntetického přípravku musí schválit odborník (veterinář), který se

musí průběhu dané léčby účastnit;

− je přísně zakázáno používat syntetické alopatické přípravky nebo antibiotika jako

prostředky preventivní ochrany zdravotního stavu;

− je zakázáno používat jakékoliv látky na podporu růstu a produkce (např. antibiotika,

kokcidiostatika, další syntetické látky);

− je zakázáno používat hormony nebo jim podobné látky na podporu rozmnožování zvířat

(např. indukce, synchronizace říje); hormony je možné použít jako terapeutika pro

jednotlivé konkrétní případy (pokud dojde k respektování výše zmíněných podmínek);

− pokud se stádo nebo jednotlivý kus dobytka nachází v nakažené (infikované) zóně, je

třeba provést všechna potřebná veterinární vyšetření. Došlo-li k diagnostikování choroby,

je možné použít i některé imunologické veterinární přípravky.

Při každém použití takovýchto látek je třeba vše přesně zdokumentovat a zaznamenat.

Je třeba uvést:

− druh přípravku, včetně indikace aktivních farmakologických látek;

− detailní diagnostiku;

− dávkování léků;

− administrativní metodu;

− přesnou dobu indikace daného léčiva (datum začátku a konce indikace).

Všechny tyto informace se musí sdělit pověřenému orgánu ještě předtím, než jsou

prodávané výrobky pocházející z takto léčených zvířat certifikovány jako bioprodukty. Takto

ošetřený dobytek musí být jasně označen (v případě velkých druhů zvířat je třeba označit

každý jednotlivý kus dobytka, u drůbeže a menších zvířat se označí stádo či hejno).

Interval mezi dnem ukončení léčby a výrobou potravin pod značkou bio pocházejících

z takto léčených zvířat musí být minimálně 48 hodin.

Pokud byly takovéto přípravky (alopatika) (s výjimkou povinného očkování či výše

zmíněných metod léčby) použity více než dvakrát za rok, proces konverze musí začít opět

znovu od začátku. Stejně je tomu i v případě zvířat, které mají produkční život kratší než 12

měsíců a u nichž došlo minimálně k jednomu procesu obdobné léčby. Seznam konverzních

období platných pro jednotlivé druhy a plemena hospodářských zvířat naleznete ve výše

zmíněném nařízení.

Před koncem období konverze není možné prodávat ani zvířata, ani výrobky z nich

vyrobené pod značkou bioproduktů.

7. Zdraví hospodářských zvířat

7.1. Všeobecné zásady

Na úvod je třeba zdůraznit největší význam prevence a preventivních opatření. Zvířata

chovaná na ekologických farmách v optimálních životních podmínkách mají silný imunitní

systém. Dodržují se zde hygienické předpisy a ochrana proti šíření epizootických

onemocnění. Zvířata pak nejsou náchylná k nemocem a ty se u nich objevují skutečně velmi

zřídka a nepravidelně. Obecným pravidlem systému ekologického zemědělství je, že zvířata i

prostředí je třeba chránit proti možnému šíření čistě patogenních chorob; co se týče

povolených prostředků ochrany, je třeba dodržovat vyvážený poměr mezi použitým

prostředkem a hostitelským zvířetem. Znovu zdůrazněme, že je přísně zakázáno používat

běžné prostředky stejně jako terapeutické materiály, hromadící se v organismu.

Je vhodné se seznámit s typy chorob šířícími se v daném prostředí a v určitých

podmínkách. Můžeme tak vyvinout vhodnou a účinnou strategii prevence a ochrany proti

šíření těchto konkrétních typů nemocí (např. rozvrh spásání, přestavba stájí). Hlavním cílem

je vychovat populaci, která bude naprosto zdravá a nebude trpět žádnými závažnými

onemocněními.

Zaznamenáme-li jakýkoliv náznak přicházející nemoci, dané zvíře je třeba okamžitě

izolovat od ostatních. Pokud je již třeba přistoupit ke konkrétním léčebným opatřením, dáme

přednost přírodním metodám. Pokud se tyto přírodní metody neosvědčí, teprve pak je možné

přistoupit k antibiotické léčbě nebo k operačnímu zákroku. Jedině tak je možné v těchto

případech zachránit život postiženého zvířete. V případě antibiotické léčby se zdvojnásobuje

předepsaná inkubační doba.

Kosmetické úpravy, mutace či amputace jsou v systému ekologického hospodaření se

zvířaty zakázány. Ze zdravotních či bezpečnostních důvodů lze některé typy zákroků povolit

(např. stříhání srsti mláďat). Některé z nich mohou rovněž zlepšit životní podmínky

hospodářských zvířat, jejich chování nebo hygienické podmínky. Výše zmíněné nařízení

povoluje kastraci, jenž umožňuje produkci některých konvenčních výrobků (např. prasata

chovaná na maso, voli, kapouni). Zákrok však musí provést zkušený odborník a to způsobem

co možná nejméně bolestným pro samotná zvířata.

Během přepravy zvířat je třeba zmírnit stres a napětí přepravovaných zvířat (v souladu

s předpisy na ochranu hospodářských zvířat). Není povoleno používat elektrická zařízení ani

alopatická sedativa (před ani během přepravy zvířat).

7.2. Alternativní léčba

„Alternativní léčba“ (též „alternativní terapie“) je metoda, která se v medicíně

západních zemí vyskytuje a používá velmi zřídka. Slovník, vydaný ve Švýcarsku, obsahuje

částečný seznam 278 existujících alternativních metod léčby a terapie. Je však pravda, že

většina z nich nebyla nikdy osvědčena klasickou medicínou. Alternativní metody léčby lidí

získaly na významu teprve před pár lety. Jejich obliba však neustále roste. A nejen alternativní

léčba („rozdílné myšlení“) lidí, ale i zvířat je ve světě čím dál populárnější. Hlavní důvody

jsou dva: alternativní léčebné metody nemají žádné vedlejší účinky a jejich působení se

projevuje ihned, nikoliv až po delším čase, jako je tomu v případě klasické medicíny; dalšími

důvody takovéhoto věhlasu alternativních metod léčby chorob je, že nezpůsobují hromadění

nežádoucích látek v těle, a také fakt, že jsou přátelské vůči životnímu prostředí a využívají

obnovitelné zdroje.

7.3. Akupunktura

Tato metoda čínské terapie, stará již přes tisíc let, se používá k léčbě především

drobných zvířat. Avšak je pravda, že její obliba i účinnost roste i v případě léčby větších

druhů hospodářských zvířat. První věrohodný zdroj, zmiňující použití akupunktury k léčbě

zvířat, se datuje asi do roku 900 př.n.l. (Čína). Do Evropy a Ameriky se tato léčebná metoda

dostala teprve v minulém století.

Slovo „akupunktura“ je latinského původu (acus znamená jehla a pungere znamená

píchat). Tato metoda je metodou stimulační, terapeutickou, prevenční a léčebnou. Znamená

stimulaci tlakových bodů na těle zvířete, která se provádí drobnými jehličkami, teplem,

laserem, elektrickou energií nebo injekcí slaného roztoku.

Podle teorie tradiční čínské medicíny je živý organismus otevřeným energetickým

systémem, u něhož ztráta energie může vést ke vzniku nemoci. Nemoc či choroba je tak

výsledkem nerovnováhy organismu; cílem léčby je znovu ustavit rovnováhu v organismu.

Spousta lidí po celém světě zkoumala a stále zkoumá psychologické a farmakologické

účinky tohoto typu léčby a stále více z nich dochází k závěru, že akupunktura je metodou

velmi pozitivní, že díky ní se zvyšuje odolnost organismu vůči elektrickému napětí a tělo tak

vylučuje více CO2. Akupunktura se používá většinou pro anestetické účely. O tomto dnes

velmi populárním a úspěšném typu léčby je možno nalézt celou řadu literárních záznamů a

materiálů. Jde o metodu účinnou v boji s alergiemi, epilepsií, onemocněním chrupavek,

koňskou kolikou, problémy dobytka s rozmnožováním, mastitidou, ale je i výborným

prostředkem ochrany proti průjmovým onemocněním prasat či proti chorobám drůbeže.

Akupunkturu není možné použít k léčbě infekčních onemocnění, ani k léčbě chorob,

vyžadujících chirurgický zákrok.

7.4. Herboterapie

Použití bylinek k léčbě různých chorob je metodou hojně rozšířenou již od dob

pravěku. Během staletí se značně rozrostla znalost různých typů bylin. Byliny se používají

jako medikamenty, ve farmaceutickém průmyslu (v syrovém stavu) či k přípravě čaje.

Obsahují cenné látky, které mohou být ve správném poměru velmi účinné při léčbě různých

typů onemocnění. Dnes už se nesetkáme pouze s divokými druhy, ale byliny se už i hojně

pěstují a šlechtí. Suché byliny využívá jak věda, tak především obchodní odvětví (sušené

byliny obsahují velké množství léčivých látek). Některé druhy bylin obsahují dokonce více

takovýchto léčivých látek. Jejich účinky si neodporují, taková bylina může naopak sloužit k

léčbě několika různých chorob.

Mezi nejznámějšími léčebnými látkami figurují alkaloidy. Jde o chemické sloučeniny

vznikající při alkalických reakcích dusíku. V bylinách jsou obsaženy ve formě soli. Známé

jsou jejich sedativní, anestetické a stimulační účinky, např. paličkovice nachová (námel)

(Claviceps purpurea), blín černý (Hyoscyamus niger), kakaové boby, kávové boby, semena

opia, rulík zlomocný. Krystalické sloučeniny, obsahující cukr namísto dusíku, se nazývají

glykosidy. Ty mají příznivý vliv na srdeční činnost, fungují jako projímadlo, usnadňují

odkašlávání a jsou močopudné. Obsahuje je např. jmelí (Viscum album), kořen rebarbory,

kořen ženšenu, lipový květ a jehlice trnitá (Ononis spinosa). Saponiny jsou rovněž rostlinné

glykosidy podporující tvorbu hlenů, činnost dýchacího ústrojí, žaludku a střev, čímž

napomáhají vstřebávání jiných látek, jako je např. lékořice, rtuť, blatouch, mydlice lékařská,

ptačinec. Hořké látky, které obsahuje např. řebříček obecný, zeměžluč, pampeliška nebo

divoká cikorka, jsou látky podporující chuť k jídlu, fungující jako projímadlo, podporující

činnost jater vylučování žluči. Připravují se z nich čaje, které obsahují tanin (kyselinu

tříslovou), který léčí žaludeční a zažívací obtíže. Do této skupiny patří např. lopuch, listy

třešně, listy ořechu, listy kaštanu, stonek a listy kostivalu obecného. Éterické a aromatické

oleje, které jsou obsaženy v řadě rostlin jako je např. anýz, bobkový list, máta peprná, Melissa

officinalis, fenykl, heřmánek, Valeriana officinalis či rozmarýn, jsou tekutiny s naprosto

charakteristickým zápachem, který vzniká destilací páry. A ten má právě léčivé účinky (např.

podporuje chuť k jídlu, má močopudné účinky a je účinným prostředkem k likvidaci červů) a

usmrcuje bakterie.

Vědci stále zkoumají účinky doplňků stravy a výnosových stimulátorů, založených na

přírodní bázi, jako jsou byliny a éterické oleje. Takovéto produkty se velmi úspěšně používají

k léčbě mnoha živočišných druhů. Cílem těchto výzkumů je snížit objem a nakonec zcela

eliminovat používání syntetických léčivých prostředků k léčbě zvířat. Tyto alternativní

léčebné metody zlepšují kvalitu masa, které neobsahuje žádné zbytky chemických látek, dále

zvyšují vodonosnou kapacitu, upravují poměr tuků a bílkovin v těle a podporují chuť k jídlu.

7.5. Ajurvéda

Ajurvéda („ayush“ znamená život a „veda“ znalost) bývala legitimní a naprosto

oficiální lékařskou metodou. Zrodila se ve starověké Indii (před 5000 lety). Navrací se zpět

k védský.m tradicím a stala se základem mnoha dalších léčebných a terapeutických metod,

které vznikly během několika staletí. Kombinuje v sobě starověkou moudrost a moderní

vědecké poznatky. Bylinné přípravky řídící imunitu organismu přitahovaly a stále přitahují

pozornost vědců po celém světě. Řízení imunity v sobě zahrnuje několik různých disciplín,

které zviditelnila právě metoda ajurvédy a které si získaly věhlas po celém světě. V literatuře

je udáváno 65 přírodních bylinných prostředků na řízení imunity organismu, z nichž 36

pochází právě z Indie. Výrobky vyrobené z takovýchto bylin nabízejí nové možnosti posílení

imunity organismu zvířat.

Ajurvéda se již asi sto let snaží prosadit i ve veterinární praxi, kde se využívá bylin a

minerálů z Indie. Bylo dosaženo úspěchu v oblasti léčby některých chronických onemocnění

metabolismu, nedostatku imunity (obranyschopnosti), onemocnění kůže a alergií. Všechny

výše zmíněné látky a produkty jsou velmi účinné pro drůbež – jako prevence proti šíření

nejčastějších chorob drůbeže. Posilují imunitní systém, snižují stres, který se dostavuje při

očkování, lékařských zákrocích, změnách počasí, přepravě, napomáhají rychlejšímu zotavení

po nemocech a u zvířat zvyšují efektivitu využití živin z krmiv.

7.6. Bakterie produkující kyselinu mléčnou

Ekologické veterinární lékařství si velmi váží a oceňuje probiotické látky, které

obsahují bakterii produkující kyselinu mléčnou. Je všeobecně známé, že populace větších

mohutnějších druhů zvířat bývají nejčastěji postiženy onemocněními zažívacího traktu.

Množení enteropatogenů – ať už z důvodu antibiotické léčby nebo kvůli oslabené imunitě

zvířat – způsobuje zánět střev nebo dokonce smrt. Většina bakterií kyseliny mléčné má

bioregulační schopnost, tzn. že jsou schopny udržet rovnováhu prostředí ve střevech. Díky

kyselému pH chrání zvířata před množením patogenů a jsou schopny velmi rychle obnovit

rovnováhu v těle.

7.7. Homeopatie

Homeopatie je slovo řeckého původu. Jedná se o složeninu slov „homois“, což

znamená podobný, a „pathos“, což znamená utrpení. Teorie a praxe homeopatické léčby byla

systematizována na počátku 19. století Hahnemannem.

Homeopatie zná více než 2000 základních léčebných látek. Většina z nich jsou bylinné

povahy, některé však také patří do skupiny minerálních látek a jiné jsou dokonce živočišné

povahy. Během procesu potencializace se aktivuje dynamická informace, obsažená v dané

látce. Poté dojde k předání této informace organismu. 80-90 % nemocí zvířat je možné léčit

homeopatickými metodami. Počet veterinářů praktikujících homeopatickou léčbu neustále

roste. Je možné ji použít i v systému ekologického zemědělství, k léčbě jednotlivých kusů

zvířat, ale i k léčbě celých zvířecích populací. V případě léčby celé zvířecí populace se s ní

zachází jako s jednotkou. Jedině tak je možné nalézt vlastní léčebné postupy vedoucí k

odstranění symptomů dané nemoci.

7.8. Fyzioterapie

Fyzioterapie našla vedle medicíny své pevné místo i ve veterinárním lékařství.

Doporučuje se ji praktikovat po provedení chirurgických zákroků jak drobných, tak i větších

a mohutnějších druhů zvířat. Mnoho lidí považuje fyzioterapii za metodu využívající

„zázračné léčebné přístroje“. Ve skutečnosti jde o různé metody využívající různé typy

přístrojů. Dobrého výsledku této léčebné metody dosáhneme pouze tehdy, používáme-li ji

pouze jako doplněk nebo též postléčebnou metodu a praktikujeme ji společně s aktivní

rehabilitací, např. svalové cviky.

Fyzioterapie se doporučuje především při svalových či kosterních obtížích. Může jít

např. o traumatickou poruchu svalů, kloubů, rozštěp kyčelní kosti či jiných druhů kostí (např.

pohmožděniny, otoky, zlomeniny, výrony, natržení svalů či kostí, křeče, částečná nebo úplná

paralýza způsobená nervovým vypětím). Homeopatie je rovněž velmi účinná při léčbě

otevřených ran, hnisajících ran, krevních výronů či edémů (otoků).

V systému ekologického zemědělství se podle povahy onemocnění ordinují různé typy

léčebných metod, např. léčba teplem, léčba tlakem, ultrazvukem (tzn. vysoké zvukové

frekvence a mechanické vibrace), masáže či pasivní pohyb.

Existuje velké množství různých technik fyzioterapeutické léčby, ale jejich účinky

jsou v mnohém obdobné. Mechanické účinky léčebných fyzioterapeutických metod vedou k

biologickým změnám buněk a tkání. Obecné účinky fyzioterapeutických léčebných metod

jsou následující: podpora proudění krve a lymfy, stimulace nitrobuněčného a tkáňového

metabolismu (vazodilátory nebo vazokonstriktory), analgetické účinky, podpora zahřívání

otoků, krevních výronů a fibrinu, redukce intervalu zahřívání. Fyzioterapeutické metody jsou

nejvíce doporučovanými léčebnými metodami po prodělaném chirurgickém zákroku.

Účinnost léčby je možné ještě posílit použitím různých druhů krémů, mastí či přípravků z

bylin nebo mořských řas.

Fyzioterapie se naopak nedoporučuje pro vážně oslabený organismus nebo v případě

akutních infekčních onemocnění. Některé fyzioterapeutické léčebné metody nelze rovněž

použít k léčbě březích samic.

8. Chov jednotlivých druhů hospodářských zvířat

8.1. Skot

8.1.1. Základy chovu

Ekologický systém chovu hovězího dobytka se zakládá na přírodních podmínkách, ve

kterých se naplno projeví přirozené chování zvířat. Skot se musí chovat neuvázaný a v

naprosto přirozeném prostředí. Hodnoty vztahující se k hustotě ustájení a rozloze chovné

plochy naleznete ve výše zmíněném nařízení a vyhlášce.

Zvířata musí být krmena pouze přírodními krmivy. Krmení se zakládá především na

pastvě a zeleném krmení. Jedinými povolenými způsoby zpracování a úpravy krmiv jsou

mletí, mísení a řezání. Použití tablet a dražé není zcela zakázáno, ale je mnohem přirozenější

se v systému ekologického zemědělství těmto metodám vyhnout. Je povolen mechanický

způsob šíření a podávání krmiva.

Dojení je třeba provádět šetrně dojicími přístroji v dojírnách nebo v oddělených

boxech, tak totiž nemůže dojít ke znečištění okolního prostředí. Čištění vemen menším

množstvím vody a za použití pouze přírodních prostředků je šetrné vůči životnímu prostředí.

Ruční dojení může mít za následek mechanické poškození vemene a je účinné a efektivní

pouze v malém stádu; proto se upřednostňuje použití dojicích zařízení i v systému

ekologického zemědělství.

Způsoby reprodukce by měly být naprosto přirozené, ale je povoleno i umělé

oplodnění. Všechny ostatní formy umělého rozmnožování, jako je např. hormonální regulace

říje nebo přenos embrya, jsou přísně zakázané.

Při přepravě zvířat je třeba dbát zvýšené opatrnosti a je třeba přihlížet k platným

nařízením (především co se týče bezpečnosti hospodářských zvířat).

Porážka dobytka musí probíhat bez většího utrpení porážených zvířat a je třeba se

vyvarovat jakémukoliv nepotřebnému zacházení se zvířaty (jako je např. sledování zvířat,

extrémní hustota ustájených zvířat, bití zvířat).

Kastrace telat je povolena pouze v nejnutnějších případech, a to z důvodu produkce

kvalitního masa (nebo tradiční produkce masa z volů). Musí se však provést kvalitně a bez

většího utrpení zvířete; k provedení kastrace je třeba si obstarat povolení pověřeného orgánu.

Chov skotu je základním prvkem ekologické živočišné produkce. Zároveň klade

největší nároky na management, potřebnou plochu půdy, na práci (především dojení). Proto je

nezbytný kapitál (stáje, technologie) i motivace podpořená stabilním odbytem produkce.

Kromě výše zmíněných základních prvků existují i přísná pravidla a předpisy

ekologického systému chovu hospodářských zvířat:

− zvířatům je třeba poskytnout dostatek volného prostoru, aby mohla projevit své přirozené

chování;

− prostory k ustájení zvířat musí splňovat přísná kritéria, jako je dostatek vzduchu,

přírodního světla, vlhkosti vzduchu, koncentrace prachových částic a škodlivých plynů;

− skot je možné chovat bez ustájení, v některých případech jsou otevřené prostory a

prostranství povinné. Je třeba zajistit dostatečně velké plochy pastvin;

− přijatelná hustota ustájeného dobytka s přihlédnutím ke věku ustájených zvířat

(podrobněji viz vyhláška);

− uvnitř i vně stájových prostor je třeba udržet prostředí bez hlodavců a parazitů. K tomu je

možné použít povolené látky a prostředky. Jejich použití však musí vždy schválit

odborník-veterinář.

Nejvhodnější formou ustájení dobytka je přístřešek krytý ze třech stran a otevřený z

jižní strany. K němu musí přiléhat otevřený volný výběh (pevné podloží), s několika

nezamrzajícími automatickými napáječkami zvířat (jejich počet se odvíjí od velikosti stáda).

Doporučuje se dočasně rozdělit prostory k ustájení dobytka na několik částí, oddělených

příčkami, které je možné libovolně posunovat podle velikosti stáda v jednotlivých částech.

Větší stádo dobytka by totiž mohlo způsobit strádání a stres jednotlivých zvířat, což vyplývá z

jeho přirozeného společenského chování: každý kus si pevně chrání své místo pro pastvu, pití

i odpočinek. Velká stáda tento zaběhnutý systém narušují a způsobují tak konflikty a možné

snížení bezpečnosti ustájených zvířat (možné poškození zdraví zvířat) či pokles produkce.

Prostory k ustájení dobytka je třeba rozdělit na několik zvláštních oddílů, určených pro

specifické skupiny dobytka, jako jsou např. dojné krávy, březí krávy, skupiny mláďat která se

ještě kojí.

Krávy i jalovice je možné chovat na otevřených pastvinách, jejichž velikost se odvíjí

od velikosti stáda (je třeba dodržovat přiměřenou hustotu dobytka na danou plochu pastviny).

Každý kus dobytka zde musí mít dostatek prostoru na pastvu i napájení. Je třeba zajistit

přístřešky, které budou chránit zvířata před přímých sluncem, větrem a deštěm. Technické

zařízení pastvin (např. nakládací rampy, váhy) je třeba sestrojit tak, aby mohlo sloužit k

vážení dobytka, veterinárnímu ošetření i přepravě zvířat.

8.1.2. Formy chovu skotu akceptovatelné systémem ekologické živočišné

produkce

Podnik může fungovat i jako specializovaná farma pouze na chov skotu, která se

nezaměřuje na žádné jiné zemědělské aktivity. Může jít o farmu specializovanou pouze na

produkci mléka nebo hovězího masa.

Jinou formou ekologicky hospodařícího podniku je farma, vykonávající chov skotu

pouze jako doprovodnou činnost, nebo farma specializovaná na ochranu životního prostředí a

agroturistiku.

Další možné formy hospodaření jsou např. chov hovězího dobytka jako koníček nebo

pro obživu.

8.1.3. Mléčné farmy

Klíčovými otázkami živočišné produkce je schopnost samozásobení krmivem,

možnost pastení, kvalifikovaná pracovní síla, dostatečná infrastruktura a bezpečný trh pro

produkty. Profesionální kvalitní management je zodpovědný za celý podnik. Ideální je, když

podnik řídí jeho vlastník nebo spoluvlastník.

Dojení musí probíhat v dojírně za použití vhodných dojicích zařízení. Je důležité dbát

hygienických pravidel a dalších předpisů, jako je chlazení mléka nebo přepravní kapacita.

Největší rentability dosáhneme produkcí nějakého vlastního druhu produktu (např.

mléko, sýr, máslo, jogurty, atd.).

Jedním z velice důležitých aspektů takovéto specializace je podepsat smlouvy a

vytvořit si vztahy s dalšími významnými hráči na trhu, jako jsou rostlinná produkce,

marketing, nákup chovaných zvířat a krmiv. Rovněž úzká spolupráce s kontrolními orgány je

nezbytná. Hlavním z hygienických pravidel je prevence: omývání a dezinfekce vemen,

zjištění říje a inseminace, příprava k telení a vlastní telení, povinná diagnostika a jiná

vyšetření, základní ochrana proti možnému šíření chorob. Odebírání rohů je možné provádět

pouze způsoby respektujícími přísná pravidla a po předchozím schválení pověřeným

orgánem.

8.1.4. Farma zaměřená na produkci hovězího masa

Nejdůležitější organizační úkol je zajistit zvířatům dostatečně velké plochy pastvin,

úměrné počtu kusů ve stádu (podrobně viz výše zmíněné nařízení).

Existují různé typy tohoto způsobu hospodaření:

Výkrm dodatkovými krmivy, kromě výkrmu býků. V zimě zajišťuje dostatek krmiva

siláž, senáž či jiná konzervovaná píce. Dávkování je zajišťováno samoobslužným systémem.

Další požadavky jsou stejné jako v případě mléčných farem: spásání pastvin v pásech,

poskytnutí dostatečného stínu, přístřeší, napájení zvířat a ochrana stád před možným

napadením vnějšími parazity (povolenými prostředky jsou např. repetenty). Zvířatům je

rovněž možné podávat dodatečné vitamíny a minerály.

Výkrm býků je možný i uvnitř chovných prostor, ale je zakázáno je přivazovat a je

třeba jim naopak zajistit volný výběh. Telata musí pocházet z ekologického podniku

(preferuje se on-farm). Ještě před zahájením jejich výkrmu se musí nechat několik dní na

pastvě.

Specializovaná ekologická produkce hovězího masa je možná i na nedostatečně

velkých pastvinách či pouze pod pastvinovými přístřešky. V tomto případě se musí telata i

krmivo kupovat od certifikovaných ekofarem. Produkty prodávané na trhu zahrnují vykrmený

dobytek různého stáří a organická krmiva. Další možností je vytvoření specializované

produkce hovězího masa v podniku, kde jsou k dispozici velká množství vedlejších

bioproduktů, jako je např. mouka z ekomlýnů, odpady z konzerváren, lihovarů apod.

Prodejními artikly jsou zde vykrmený dobytek různého stáří a pohlaví. Při zpracování masa je

nutno počítat s porážkovou kapacitou a dostatečným chladícím a balícím zařízením.

V obou případech je třeba splňovat všechny základní požadavky ekologického

systému živočišné výroby. Dále je třeba vytvořit pevné dodavatelsko-odběratelské vztahy

založené na podepsaných konktraktech.

Musíme mít stále na paměti, že daná produkce musí být v konečném součtu rentabilní,

to znamená, že je třeba co možná nejvíce šetřit lidskou práci a výrobu mechanizovat.

V některých případech může výkrm zvířat sloužit i jako atrakce pro turisty, ale i zde je

třeba dodržovat hygienické předpisy.

8.1.5. Doplňkový chov dobytka

Základní požadavky ekologického systému živočišné výroby platí i pro systém

doplňkového chovu dobytka. Doporučuje se si vypěstovat velkou část krmiva přímo na farmě.

Podniky s doplňkovým chovem skotu mají velké plochy orné půdy, kde se pěstuje rostlinná

produkce pro tržní účely a kde se používají statková hnojiva, která ještě zvyšují úrodnost

půdy. V rostlinné produkci je třeba uplatňovat systém rotace (střídání) plodin v osevním sledu

a produkci pícnin na orné půdě nebo se užívá systému dočasně spásaných pastvin.

8.1.6. Způsoby krmení dobytka

Preferuje se celoroční pastva spolu s dodatkovými krmivy. Hlavní zásadou je rozdělit

pastviny na pásy, abychom se vyhnuli nadměrnému zatížení pastvin, ale zároveň abychom

poskytli zvířatům dostatek krmiva. Zvířata musí mít stále k dispozici napájení a přístřešek k

odpočinku. Přístřeškem může být jakákoliv velice jednoduchá stavba, nebo dokonce úplně

postačí i skupina stromů. Co se týče přiměřené hustoty dobytka na danou plochu pastviny, je

povoleno chovat nanejvýš 1,5 dobytčí jednotky na hektar (viz výše zmíněné nařízení). Počet

kusů dobytka ve stádu se odvíjí od jeho stáří, pohlaví a typu plemena. Vždy však musíme

přizpůsobit hustotu chovaného dobytka možnostem dané pastviny. Pouze tak se vyhneme

nadměrnému spásání. Střídání či rotace druhů znamená, že na určitém pozemku se postupně

vystřídá několik druhů dobytka. Jednou z možností je střídat koně, hovězí dobytek, ovce a

další druhy. Zvířata se mohou pást společně, pouze seskupení ovcí s jinými druhy dobytka

musí schválit odborník-veterinář.

Pastviny se musí pravidelně udržovat (tzn. sečení, čištění, vláčení, odstraňování

nebezpečných a jedovatých druhů rostlin a parazitů).

Je též velmi důležité zvířatům poskytnout stálý přísun tekutin. Kvalita a množství

vody, její teplota a čistota prostředí jsou nejdůležitějšími faktory.

Jednou z možných metod napájení dobytka jsou koryta, nádrže či zařízení poskytující

vodu v menších, ale častějších dávkách. Obecně lze říci, že přírodní voda není pro dobytek

vhodná.

8.2. Prasata

8.2.1. Odchov, ustájení prasat

Obecnou zásadou ustájení ekologicky chovaných prasat je zajištění co možná

největšího pohodlí a spokojenosti zvířat, přirozených životních podmínek a dostačujícího

zisku.

Je třeba přísně respektovat veškeré zásady ekologického chovu prasat.

K zajištění produkce kvalitního masa je možné přistoupit ke kastraci zvířat, ale vždy je

nutné při ní dodržovat hygienické zásady a kastraci může provádět pouze odborník-veterinář a

to bez většího utrpení kastrovaných zvířat. Je přísně zakázáno prasata uvazovat. Prasata

upřednostňují pobyt ve skupině. K tomu, abychom vytvořili optimálně velké stádo, je třeba

brát v úvahu stáří zvířat, druh a velikost chovných prostor. Vnitřní i vnější chovné prostory

musí zvířatům poskytnout dostatek prostoru, pohodlí a místa na krmení a napájení, aby nebyla

vystavena stresujícím podmínkám.

Přiměřenou a vhodnou péčí o zvířata též zajistíme dostatečné hygienické podmínky při

chovu a ustájení. K čištění stájí i použitých zařízení je možné používat pouze přípravky,

uvedené v seznamu povolených přípravků ve výše zmíněném nařízení. Upřednostňuje se

horká voda nebo pára.

V chovných zařízeních je třeba zajistit proudění vzduchu a větrání uzavřených prostor.

Prasata dobře snášejí chladnější prostředí, letní horka naopak značně snižují produkci. Tento

problém můžeme zmírnit větráním při zajištění rychlosti proudění větru (vzduchu) 0,1 m/s

nebo sprchováním zvířat. Hranici 0,1 m/s však zase nesmíme překročit, protože tím bychom

prasatům mohli způsobit zdravotní problémy, jako třeba zápal plic. Prasata nesnáší průvan.

Chovné prostory je třeba pečlivě izolovat na zimu – např. balíky slámy, které zajistí

dostatečnou izolaci proti mrazu.

Ohrady pro prasata musí sousedit s otevřenými výběhy. Musíme prasatům umožnit

volně rýt na pastvinách. Abychom uchovali dostatečně kvalitní pastvinu, doporučuje se nechat

prasata hrabat pouze ráno a večer a vždy na různých částech pastviny. Osvědčilo se nechat

prasata rozrýpat pozemek osetý vojtěškou nebo jetelem, a to v roce před jeho zoráním.

Zvířata musí mít k dispozici i oddělený prostor na válení. Na každé pastvině musí být

napaječky, stabilní nebo přenosný přístřešek, který ochrání prasata před sluncem, deštěm a

větrem. Ten je možné postavit z balíků slámy na pevně udusaném podloží a pokrýt jej fólií. Ve

Velké Británii a Dánsku se také často používají jako přístřešky půlky velkých sudů.

Nařízení povoluje držet prasata uvnitř chovných prostor v posledních třech měsících

období výkrmu (toto období není delší než jedna pětina celého produkčního života prasat).

Běžně se používá slamnatá podestýlky, která poskytuje zvířatům dostatečné pohodlí,

bezpečnost z hlediska hygieny a je i přátelská k životnímu prostředí. Díky silné vrstvě čisté

podestýlky jsou prasata schopna snášet i extrémní mráz.

Prasata je možné chovat pouze na otevřených prostorách, kde mají k dispozici pouze

malý přístřešek. Pokud chováme prasata na pozemku osázeném stromy, je možné zvýšit

množství kusů na pozemku, protože zde má stádo i tak dostatek prostoru a nedochází mezi

jednotlivými kusy ke konfliktům. Větší stádo je lepší rozdělit na několik menších skupin,

které se mohou společně pást i hrabat, aniž by tak rušily jeden druhého nebo některou další

skupinu.

Prasata si sama tvoří místo na odpočinek; díky tomuto jejich návyku se snižuje objem

lidské práce při likvidaci odpadu. Prostor je možné ještě vystlat balíky slámy, čímž se zvýší

pohodlí zvířat. Každý kus tak může odpočívat na vlastní místě a nemusí soutěžit o místo s

jinými kusy. Dochází tak k pozitivní redukci vzniku možných sporů a stresových situací pro

zvířata. Místa, kde mohou prasata hrabat a rýt, musí být k dispozici i na pastvinách a ve

volných výbězích; takovým místem mohou být dřevěné kůly, zatlučené do země a poskytující

vhodné podmínky pro přirozené chování zvířat.

Ukazatele subjektivního stavu jednotlivých kusů dobytka jsou: reaktivita, krmení, rytí,

zvídavost, pohyb, sociální (společenské) chování, čistota, zajištění pohodlí a komfortu, výběr

oblíbeného území a odpočinek.

8.2.2. Krmení

Použité techniky krmení a napájení prasat se odvíjí od aktuálního stavu a podoby

prostor sloužících k ustájení dobytka. Systém ekologického chovu preferuje koryta, v nichž je

možné podávat jak suché, tak tekuté krmivo. Napájecí systémy na pastvinách je třeba neustále

udržovat a čistit. Také je třeba prasatům v případě potřeby zajistit možnost doplňkového

krmiva.

Prasata je možné krmit jakýmikoliv produkty nebo vedlejšími produkty zemědělské

výroby, lesního hospodářství nebo průmyslové výroby, které jsou zrovna k dispozici. Vždy je

však zapotřebí dodržovat stanovené předpisy; tyto předpisy byly již zmíněny v předchozích

kapitolách i v daném nařízení.

8.2.3. Reprodukce

Základem úspěšného rozmnožování je stabilní plodnost prasnic. Ty se připouští v 7.-8.

měsíci stáří u krajových plemen dokonce až v 1 roce, kdy dosáhnou plné pohlavní zralosti.

Celý cyklus říje samic trvá přibližně 21 dní. Samice se může spářit přirozeně nebo

pomocí umělého oplodnění. Období říje se rozděluje do třech fází: před, vrcholná fáze a po. K

ovulaci dochází ve druhé polovině vrcholné fáze; proto by měly být prasnice připouštěny

dvakrát – poprvé na začátku a podruhé na konci vrcholné fáze. Ve vrcholné fázi se u prasnic

projevuje zvláštní chování – dost často je vidíte strnule stát, s prohnutým hřbetem a můžete do

nich klidně strkat nebo si na ně i sednout; toto strnulé chování je znakem příchodu období,

optimálního pro oplodnění. Setkání se samci u nich vyvolává návaly vzrušení. Ve skupině o

několika prasnicích a jednom jediném kanci je kanec schopen bez pomoci oplodnit několik

samic. Obecně znamená termín skupinový chov systém, kdy je pohromadě několik prasnic a

více než jeden kanec pocházející ze skupiny, v níž není možné jasně určit otce selat.

Kontrolovaný chov (nebo též „připouštění z ruky“) je jednou z nejběžnějších metod: prasnice

se ráno oddělí od zbytku skupiny a odpoledne je připuštěna ke kanci. Tento postup opakujeme

ještě za dalších 18-20 hodin, abychom stoprocentně zajistili oplodnění samice.

Na farmách s menším počtem prasnic se spíše využívá metody přirozeného oplodnění,

které je levnější a bezpečnější (v systému ekologické živočišné produkce). Na jednoho kance

zde připadá 25-30 prasnic. Při umělém oplodnění může toto číslo vzrůst až na 260 prasnic na

jednoho kance. Ke zvýšení produkce dojde v případě zvýšení počtu vrhů u každé prasnice.

Vždy však musíme brát v úvahu vyšší nároky nově narozených selat na přísun tepla, proto se

nedoporučuje takto přivádět na svět selata v zimě a navíc do prostředí bez systému regulace

teploty. Zde je pak třeba použít přídatný zdroj tepla, jako je např. infralampa.

Březost prasat trvá průměrně 115 dní, ale pohybuje se v rozmezí 110-120 dní. Dobrým

výsledkem jsou dva vrhy ročně; dvou vrhů za rok dosáhneme minimální délkou doby

odstavení kojení, což je 40 dní (viz nařízení).

8.2.4. Porážka a výrobky

Ekologicky chovaná prasata se poráží při živé váze 120 kg ve věku asi 9 měsíců. Jak

přikazuje nařízení, přeprava živých zvířat na jatka musí probíhat v podmínkách zajišťujících

dostatek pohodlí pro zvířata a nesmí být pro zvířata stresující. K nahánění prasat je zakázáno

používat elektrická zařízení.

Během nakládání a vykládání zvířat musí být každý kus označen, značení je pak třeba

zkontrolovat a zapsat do příslušných registračních formulářů. Při následné výrobě hotových

produktů z masa poražených zvířat je povoleno používat pouze povolené metody a přísady.

Musí být provedena i kontrola jatek a výrobních jednotek. Tradičními konzervačními

technikami jsou solení, uzení a sušení. Kromě nich se objevují na trhu i výrobky vyrobené za

použití speciálních výrobních technik.

8.3. Drůbež

8.3.1. Obecné aspekty

Ekologický chov drůbeže může sledovat několik možných cílů. Kromě vlastní výroby

konečných produktů lze za významné považovat produkované hnojivo. Z toho vyplývá dopad

na zvyšování půdní úrodnosti. Pro chov drůbeže musí být vždy zajištěn dostatek prostoru pro

volný pohyb.

V systému ekologického zemědělství je zakázáno zvířata jakkoliv mrzačit, tzn.

obřezávat či obrušovat jim zobáky, nebo sekat nehty.

Kastrace je povolena pouze za účelem výroby tradičních tržních produktů, např.

kastrace mladých kohoutů pod kontrolou odborníka.

8.3.2. Základní pravidla konverze

Výběhy a zatravněné plochy poskytující potravu drůbeži musí splňovat přísné

předpisy ekologického systému zemědělství a konverze. Pro výběhy je povoleno jednoleté

období konverze.

Podmínky ekologcického chovu je třeba zajistit od 18. týdnu věku pro nosné slepice a

od 3. dne věku pro kuřata určená k následné konzumaci.

Co se týče konverze, standardy ekologického chovu je třeba splnit 10 týdnů (v případě

kuřat určených k následné konzumaci), respektive 6 týdnů (nosné slepice) před uvedením

konečného produktu na trh.

8.3.3. Druhy vhodné pro chov

Druhy vhodné pro chov na otevřeném výběhu jsou daleko odolnější a mohou být

chována pro více účelů, proto by měla být preferována. Pro systém ekologické živočišné

produkce nelze za vhodné považovat ani intenzivně šlechtěné brojlery, ani hybridní plemena

nosných slepic určená pro velkochovy. Mladá kuřata je možno nakupovat pouze od

certifikovaných ekofarem, u nichž je prokázáno, že při chovu kuřat byly dodrženy všechny

potřebné hygienické předpisy. Tato nakoupená kuřata musí pocházet z registrovaných a

kontrolovaných chovů (kontrolu provádí šlechtitelské organizace).

8.3.4. Krmení

Cílem ekologického chovu drůbeže není maximalizace kvantity, ale kvality, tedy

výroba jedinečného produktu. Podle toho je třeba stanovit plán krmení drůbeže, který by měl

zakládat na uspokojení potřeb přísunu živin. Je vhodné provést výběr vhodných druhů krmiv,

v každém případě ale musí mít zvířata k dispozici zatravněný výběh. Je zakázáno jakkoliv

poškozovat zdraví drůbeže či provádět nezvratné formy výkrmu (např. rychlé nadměrné

vycpání žaludku). Drůbež je vhodné krmit pouze organickými krmivy, vypěstovanými přímo

na farmě (pokud jich máme dostatek), maximálně 30 % krmiva může pocházet z konverze, v

případě vlastní produkce je to 60 % krmiva.

Poměr obilnin (tzn. pšenice, kukuřice, ječmene a ovsa) musí být ve fázi výkrmu

drůbeže nižší než 65 %. Denní dávky krmiva je vhodné ještě doplnit zeleným nebo sušeným

krmivem či organickou siláží.

8.3.5. Prostory k chovu drůbeže

Důležité je, aby prostory k chovu drůbeže zajišťovaly splnění jejích biologických

potřeb. Základními požadavky jsou přírodní světlo a větrání, k budovám sloužícím k chovu

drůbeže musí příslušet i volné výběhy (jejich velikost se odvíjí od konkrétních nároků

jednotlivých druhů). Pro vodní drůbež je rovněž nezbytné zajistit volnou vodní hladinu.

V posledních letech se opět dostávají do popředí zájmu chovatelů techniky chovu v

přírodě. Patří sem např. přenosné kurníky. Při tomto systému je vždy třeba drůbež dostatečně

chránit před extrémními klimatickými podmínkami a v případě nedostatku přírodního krmiva

dokrmovat. Pokud to dovolují stávající podmínky, je třeba držet drůbež co možná nejvíce na

otevřených výbězích (minimálně jednu třetinu délky jejího života). Velkochovy drůbeže v

uzavřených kurnících jsou přísně zakázané.

U nosných slepic je povoleno přírodní světlo doplnit umělým osvětlením. Chovné

prostory je třeba pravidelně vyprazdňovat, čistit a sterilizovat, a to vždy po ukončení období

výkrmu jedné várky drůbeže. Toto období musí být dostatečně dlouhé na to, aby stihla

spasená tráva ve výbězích znovu vyrůst. Předchozí požadavky se nevztahují na chovy, které

nechávají drůbež volně ve výbězích po celý den.

8.4 Ovce

8.4.1. Základní prvky chovu ovcí

Ovce jsou skupinou přežvýkavců, která nachází v zemědělství široké uplatnění. Kromě

tradiční produkce mléka a/nebo masa dávají ovce i speciální produkt, který je ovčí vlna.

Ekologické farmy více využívají kombinovaných plemen než farmy konvenční. Za vhodná

lze považovat všechna domácí plemena, která jsou přizpůsobena místním podmínkám. Ovce

jsou velmi účinnými spásači, které lze využít jako velmi účinný prostředek v boji s plevely

(dokonce i v sadech a na polích). Ovce nemají vysoké nároky na kvalitu krmiva, běžná pastva

je pro ně dostačující, chceme-li však více dbát na zdravý chov a následně kvalitní produkty,

musíme zvířatům zajistit vyváženou stravu.

8.4.2. Krmení

Nejvhodnější a nejekonomičtější metodou je pastva. Nejde pouze o to, že pastva

zajišťuje ovcím dostatek živin a aktivních látek, potřebných pro jejich organismus, ale čerstvá

tráva je pro ovce nejchutnějším druhem krmiva, přičemž vláknina obsažená v čerstvé trávě je

kvalitnější než vláknina, obsažená v senu. Čerstvá tráva je také snadno stravitelná a je

pestřejší co do obsahu aminokyselin a stopových prvků. Pastva na čerstvém vzduchu navíc

zvířatům zajišťuje sluneční světlo a pohyb, čímž utužuje jejich fyziognomii.

Ovce můžeme nechat pást na volných otevřených pastvinách po většinu roku. V

případě ekologický chovů ovcí je možná pastva od jara do podzimu. Přesné datum zahájení

pastvy určuje momentální průběh počasí. Rozhodující je především počasí na konci zimy a

začátku jara, které ovlivňuje sílu a růst rostlin a vysoušení půdy.

Ekologicky chované ovce je možné krmit pouze organickými krmivy. Nejvhodnější je

krmivo pěstované přímo na farmě, ale je možné i nakupovat krmivo od jiných ekologických

zemědělců. Pastviny i krmné plodiny (pícniny) musí projít dvouletým obdobím konverze; v

případě chráněné oblasti je tato doba kratší. Je třeba brát stále na vědomí fyziologické potřeby

zvířat a nedopustit rozvoj a šíření chorob a onemocnění.

Konvenční krmiva je možné použít pouze v malých dávkách (maximálně 10 %

celkového objemu). Cílem je vyprodukovat kvalitní výrobky, nikoliv maximalizovat zisky.

Během krmení ovcí (pastvy) se musíme vyvarovat použití jakýchkoliv znečišťujících látek,

jako jsou např. umělá hnojiva, antibiotika, hormony, GMO apod. Je třeba brát v úvahu rozdíly

mezi ovcemi a jehňaty, březím ovcím je možné podávat ještě dodatečné jadrné krmivo.

Jehňata sají mateřské mléko až do 45 dní věku a mohou si doplnit mateřské mléko na

pastvině. Vhodné je zvířatům podávat i kvalitní seno, v zimě je možné zkrmovat siláž nebo

seno a jadrné krmivo.

8.4.3. Prostory určené k chovu ovcí

Pro chov ovcí a koz platí pravidla a předpisy týkající se chovu drobných přežvýkavců.

Ekologický chov ovcí je považován za specifický způsob ochrany životního prostředí.

Nejdůležitějším aspektem ekologického chovu zvířat je zodpovědnost samotných zemědělců

za jejich zemědělskou činnost. Kontrolu ekologických chovů provádí oficiálně pověřené

státní orgány, a to i během období konverze, přičemž kontroly během konverze mohou

ovlivnit její délku. Vlastní konverze v případě ovcí trvá šest měsíců, ovcím určeným pro

konverzi musí být minimálně 45 dní a je třeba jim zajistit neustálý volný přístup na otevřené

pastviny. Je zakázáno zbavovat ovce rohů či je jiným způsobem mrzačit. Ovce se rovněž

nesmí držet uvázané a je třeba jim naopak zajistit volný pohyb a neustálý přístup k napajedlu

a krmným korytům. Prostory k chovu ovcí je třeba konstruovat tak, aby poskytovaly pohodlné

prostředí, které bude chovaným zvířatům zcela vyhovovat. Čistit a sterilizovat chovné

prostory je možno pouze povolenými prostředky a přípravky. Ovce je možné nechat v

uzavřených prostorách maximálně tři měsíce, a to pouze pro účely výkrmu. Na pastvinách

musí mít ovce k dispozici přístřešky, které jim zajistí ochranu před případným větrem, deštěm

či extrémním slunečním zářením. Každé zvíře musí být jasně a zřetelně označeno. Na jednom

hektaru je možné chovat pouze limitovaný počet kusů (13,3 kusu). Předpisy zatížení DJ jsou u

ovcí a koz totožné.

Čerstvě narozená jehňata a jejich matky je třeba ponechat po dobu pěti až šesti dní v

uzavřených prostorách. Budovy s volným výběhem je možné použít pouze v určitých

obdobích (zima), nebo zde můžeme nechat jehňata určená na porážku. V těchto prostorách je

třeba zajistit ventilaci a přirozené proudění vzduchu (lehké, nikoliv průvan), které zajistí

dveře, okna nebo přídatné ventilátory. V zimě je naopak třeba budovu dobře izolovat a

zabránit úniku amoniaku. K tomu je vhodná došková otvírací střecha nebo dveře. Chovné

prostory musí mít minimálně dva vchody o rozměrech 3x3 m, které se skládají ze dvou křídel

otevírajících směrem ven. Aby nedocházelo k poškození vlny o dveřní zárubně (ve výšce 0,1-

1,5 m od země), je možné do vchodu nainstalovat válce, před vchodovými dveřmi se instaluje

dezinfekční lázeň. Chovné prostory určené pro volný odchov musí mít zdroj přirozeného

osvětlení. Celková plocha všech oken musí být minimálně 1/20 celkové plochy všech

chovných prostor, krmné a odpočinkové prostory jsou odděleny. Vnitřní odpočívací prostory

musí být vystlané slámou, nejméně polovina plochy podlahy musí být pevná.

8.4.4. Šlechtění

Hlavním cílem šlechtění je chránit genetický potenciál a uchovat genetickou diverzitu

(rozmanitost druhů). Výběrem vhodných druhů a plemen je možné zvýšit objem produkce

mléka i reprodukce. Je třeba vybírat druhy vhodné pro extenzivní způsob živočišné produkce.

Umělé oplodnění je povoleno, další umělé způsoby rozmnožování, jako je např. přenos

embrya, jsou však přísně zakázány.

8.5 Kozy

8.5.1. Obecné zásady

Do podčeledi Caprinae se dle taxonomických znaků řadí jak ovce, tak kozy.

Zdomácnělé kozy pocházejí původně ze tří druhů divokých koz, přičemž koza je jedním z

nejdříve domestikovaných druhů zvířat - zkameněliny prvních divokých druhů koz byly

nalezeny v oblasti dnešního Iránu asi v 9. století př.n.l. Na nalezených kostech je možno

dobře pozorovat rozdíly ve stavbě kostí i kostry divokých a domestikovaných druhů. Dnešní

domestikované druhy jsou charakteristické typickým aromatem, majícím původ již u divoce

žijících druhů. Kozy jsou nejaktivnějšími přežvýkavci, jsou zvyklé šplhat po kopcích a

svazích až do značných výšek. Kozám bychom v optimálním chovu měli vždy zajistit přístup

na kopce nebo svahy, případně připravit jiná vyvýšená místa (např. na pastviny umístíme

balíky slámy). Kozy se nikdy nesmí delší dobu pást na vlhkých pastvinách, kvůli riziku

poškození kopyt.

V systému ekologické živočišné produkce mají kozy nezastupitelné místo. Díky jejich

vysoké odolnosti a dietetickým vlastnostem jsou ideální pro extenzivní způsob hospodaření.

Kozy se mohou pást na zcela opuštěných pastvinách, travnatých porostech, zatravněných

okrajích polí či na okrajích lesů. Kozí produkty jsou na evropském trhu považovány za

žádané a kvalitní (mléko, mléčné výrobky, maso, mohér).

8.5.2. Krmení

Kozy vyžadují 2-4 kg denní dávky krmiva. Přesná dávka závisí na:

− plemeni;

− velikosti (trpasličí kozy);

− stáří;

− chovném typu (maso, mléko);

− intenzitě chovu;

− denní aktivitě (pastva ve volném výběhu);

− reprodukční fázi (březost);

− skladbě krmiv;

− teplotě vzduchu.

V posledním trimestru březosti je třeba zvýšit denní krmné dávky. Kozy-matky

vyžadují jinou skladbu krmiva i jiný objem denní krmné dávky (v závislosti na množství a

obsahu tuku mléka vyprodukovaného v období kojení).

Každodenní konzumace kvalitních krmiv je hlavním hnacím motorem veškeré činnosti

a aktivity zvířat. Kozy mají ve zvyku denně ujít velké vzdálenosti, šplhat po kopcích a

svazích apod. Proto spotřebují denně daleko více krmiva než jiné živočišné druhy (v závislosti

na vzdálenosti, kterou za den ujdou). Při výpočtu a stanovování výše denních krmné dávky

tak musíme brát v úvahu řadu faktorů, jako je třeba překonávání překážek v podobě ohrad,

rozloha pastvin, svažitost terénu, délka pohybu, atd.

Kozy nejsou příliš náročné na doplňky krmné dávky. Zvláštní pozornost je třeba

věnovat krmení dojících nebo dlouhodobě březích samic - v tomto období mohou trpět

nedostatkem vitamínů z přírodních pastvin a je třeba jim dodávat karoten (dodatky stravy

bohaté na vitamín A). Umělé vitamíny je možné podávat pouze jako dodatek potravy, a to

jenom monogastrickým zvířatům.

Březost a kojení je třeba kontrolovat den před a ještě tři týdny po odstavu z důvodu

nebezpečí nákazy mléčnou horečkou (hypokalkémie). Tato nemoc může propuknout v případě

nedostatku minerálů (při pastvě jich má zvíře nedostatek a nedostává žádné náhradní dávky

minerálů ve stravě). Z minerálních látek je důležitý především poměr fosforu a vápníku.

Potravní návyky koz jsou odlišné od návyků jiných zvířat, protože kozy se při pastvě

více pohybují. Dokáží ujít denně až několik kilometrů, navíc se pohybují poměrně rychle a

nepřetržitě dokonce i na malých pastvinách (kde chodí stále dokola). Kozy jsou schopné

snadno strávit suché krmivo, obsahující především vlákninu, jsou nenáročné na místo pastvy a

skladbu krmiva, dokáží sežrat i strávit prakticky cokoliv.

8.5.3. Prostory určené k chovu koz

Chov koz, především v systému ekologického hospodaření, je třeba podřídit návykům

a základním potřebám zvířat. Je možné použít stejné parametry chovných prostor, zařízení a

nástroje, jako v chovu ovcí, přičemž je potřeba přísně dbát na pravidlo, že kozy je možné v

uzavřených prostorách držet pouze omezenou dobu. Na jednu kozu musí v uzavřených

prostorách připadat nejméně 1,5 m2 (0,35 m2 pro kůzle) a na venkovních pastvinách nejméně

2,5 m2 (0,5 m2 pro kůzle). Na pastvinách musí být nainstalovány přístřešky, které zvířata

ochrání před:

− větrem;

− deštěm;

− přímým slunečním zářením;

− sněhem.

Důležité je zajistit zvířatům pohodlí a splnit jejich základní fyziologické potřeby, a to

jak v uzavřených chovných prostorách, tak i na pastvě. K tomu slouží např. venkovní

přístřešky na krmivo, venkovní ohrady a napajedla. Důraz je kladen i na dodržení

hygienických předpisů, jejich respektování je ještě důležitější v době dojení, při následném

uchovávání nadojeného mléka a při jeho zpracování (např. při výrobě sýra).

Pastevní návyky koz a ostatních druhů býložravců se liší ve dvou základních bodech:

kozy jsou schopné přijímat daleko pestřejší stravu a vyžadují vyšší procento pícnin (tedy

čerstvé trávy) v denních dávkách krmiva. Konkrétní podíl trávy a čerstvých pícnin však záleží

na kvalitě a skladbě krmiva. Běžná denní dávka krmiva pro kozy obsahuje větší podíl trávy

(ta především na jaře obsahuje nejvíce proteinů a je nesnáze stravitelná). Kozy jsou schopné

daleko citlivěji než krávy nebo ovce rozpoznat jednotlivé druhy rostlin a částí rostlin. Díky

tomu si samy zajišťují potravu bohatou na živiny a minerály. Kozy samy regulují možné

negativní účinky vznikající opakovanou častou pastvou na jednom místě tím, že se při pastvě

se pohybují. Při pastvě tak obecně překonají denně dvakrát větší vzdálenost než například

ovce.

Ekologické farmy mohou chovat kozy jak intenzivně (chov v uzavřených prostorách

nebo naopak pouze na volných výbězích), tak i extenzivně (pastva). Ideální je začít

extenzivním způsobem chovu. Optimálně základní chovné stádo zvětšujeme vlastní

reprodukcí (nenakupují se nové kusy od jiných farem). K tomu, aby mohl být daný chov

označen za ekologický (produkce ekologických krmiv), musí pastviny projít procesem

konverze. Pokud prošly pastviny i orná pole procesem konverze již v minulosti, je možné

danou farmu převést na ekologickou velmi rychle.