Embed Size (px)
DESCRIPTION
Â
Citation preview
Element
Rozhovory / Náš soused, Klinika / Povídky / Fejetony
Všechno souvisí se
vším
2
Vážení studenti a profesoři, právě v rukou držíte druhé (a také poslední předprázdninové) číslo Elementu. Možná
se divíte, jak jsou články po obsahové stránce různorodé – můžete si přečíst povídku o Sněhurce a sedmi nocích nebo o psím mase, fejeton o TOM, úvahu o mezildských vztazích či článek pana profesora Macely, jehož poslední věta doplňuje první. Vypadá to, že články spolu nijak nesouvisí, že snad ani téma tohoto čísla, tedy Všechno souvisí se vším, není znakem, který by je spojoval. Ale není tomu tak. Stačí otevřít mysl a chvilku přemýšlet... Schválně, kolik spojovacích znaků dokážete najít Vy?
Už za chvilku je to tu. To, na co snad každý student (i profesor?) už od prvního září netrpělivě čeká. To, k čemu vzhlížíme, na co se těšíme a čeho se nechceme vzdát. Letní prázdniny. Ano, už jen měsíc a propuknou v celé své kráse – zase se budeme válet u vody, opalovat se, jezdit k moři, na tábory... Ať už chcete ty dva měsíce strávit jakkoliv, přeji Vám za celý tým Elementu, ať se Vám vydaří a jsou alespoň trošku podle Vašich představ.
Heda Ghlimová
Úvod
Časopis ElementŠkolní časopis Gymnázia Na Pražačcewww.gymnazium-prazacka.cz
3. číslo, červen 2016, Praha
SponzorKlub rodičů a přátel školy
TiSkJDS Tiskárna
ŠéfedakTorHeda Ghlimová
iluSTrace, foTografieMarkéta Typovská
Markéta Jebavá
grafikaSimona Bílková
redakce
Kateřina Hobzová
Evelina Zitková
Tereza Bezděková
Veronika Dudová
Annie Hošťálková
Adéla Károlyová
Ančulí
BRUNHILDA
Matěj Ptáček
Tanith
Kryštof Dobeš
Jáchym Líva
Imogen
Richard Osond
Představujeme... ................................................................... 3
Perličky z hodin .................................................................... 3
Rozhovor se studenty .......................................................... 4
Soustředění sboru ................................................................ 5
Pražačka pod lupou! ............................................................ 6
Rozhovor s profesory .......................................................... 7
Výmar a Lipsko ..................................................................... 8
Hockeyshow ........................................................................... 9
Všechno souvisí se vším ............................................10, 11
Náš soused, Klinika .....................................................12, 13
Poezie ....................................................................................14
„Sladký“ život studentů ....................................................15
Mezilidské vztahy ...............................................................15
Od čokolády ke žvýkačkám ..............................................16
Sněhurka a sedm nocí ........................................................16
Dnešní dopisy ......................................................................17
Soutěžní povídky ................................................................18
TO ...........................................................................................19
Zrak bezhlavých ..................................................................19
OBSAH
3
Představujeme…Chemický kroužek
Tak jako se u nás na škole schází parta nadšených zpěváků (O které jste si mohli přečíst v minulém čísle.), schází se i parta nadšených chemiků. V tomto roce fungují dokonce dva chemické kroužky – jeden pro primy a sekundy, druhý pro vyšší ročníky.
Já se zaměřila na druhý zmíněný kroužek, který vede paní profesorka Halamková. Ka-ždý pátek v 13:45 se v chemické laboratoři (027) sejde skupinka studentů oděných do bílých plášťů, aby pár dalších desítek minut strávili bádáním nad baňkami s pokusy.
„Co vede studenty k návštěvě chemického kroužku?“
„Chemický kroužek navštěvuji, protože mám chemii ráda a jednou bych se jí i v bu-doucnu chtěla věnovat. Je super, že se nau-čím i její praktickou část — pokusy, na které v hodinách nezbývá čas.“
Stejně jako v minulém čísle, kdy jsem se na sbor ptala sbormistryně pí prof. Ema-novské, jsem se nyní na fungování kroužku zeptala jeho zakladatelky a vedoucí pí prof. Halamkové.
C Jak dlouho už chemický kroužek funguje?
Chemický kroužek funguje druhým ro-kem.
C Jak Vás napadlo chemický kroužek založit?
Nápad se založením kroužku vzešel od mých kolegů, myslím, že mě na tuto myš-lenku navedla paní profesorka Jana Marková.
C Nepřemýšlela jste někdy, že byste kroužek nějak pojmenovala, aby to nebyl „jen“ chemický kroužek?
Přemýšlela. ☺ Ale nikdy mě nenapadlo nic lepšího.
C Co je vlastně jeho náplní?
Náplní jsou hlavně chemické pokusy, u nichž si vždy vysvětlíme jejich princip. V některých případech si studenti zopakují a prohloubí znalosti z hodin chemie, ně-kdy se zase dozví něco nového. Provádíme pokusy netradiční, ale i pokusy, které jsou známé jako tzv. demonstrační. Žáci je tedy znají třeba z výuky nebo i z televize, videí na internetu, ale na běžných laboratorních cvičeních se z různých důvodů neprovádějí. Vždy je však lepší si pokus vyzkoušet „na vlastní kůži“, člověk tak pozná různá úskalí a záludnosti pokusu, navíc je nucen pochopit princip experimentu. Když to žáci zvládnou, sami za mnou pak přicházejí s různými al-
ternativami postupu či dokonce s nápady na jeho vylepšení. A z toho mám největší radost.
C Pro koho je kroužek určený?
Pro všechny nadšence do chemie.
C Mohou kroužek navštěvovat i profesoři? / Navštěvují ho?
Nenavštěvují. Přiznám se, že tato možnost mě ani nenapadla. Ale proč ne? Ráda kolegy přivítám jako nové členy kroužku.
C Jak byste přilákala případné zájemce?
Ať se přijdou podívat, co na kroužku dě-láme a jak probíhá. Myslím, že budou pře-kvapeni přátelskou a milou atmosférou, která na kroužku panuje a také tím, že provádíme oproti běžným laboratorním cvičením zají-mavější experimenty. ☺
Heda Ghlimová
RubRika
Perličky z hodinMáte i Vy nějaké vtipné perličky z hodin? Pošlete nám je na redakční e-mail: [email protected]!
Profesorka: „Hořčík a kyslík – co vznikne?“Student: „Peroxid sodný.“
Profesorka: „Na českém území byli také sběratelé...“
Studentka: „Sběratelé kostí?“Profesorka: „Ano, František Čelakovský!“
Student: „Já musím na záchod.“Profesor: „Nechte si otevřený dveře... Myslím tady ve třídě!“
Studentka: „Já jsem trošku hlupák.“Ředitel: „Já jsem Kašpar, těší mě.“
4
RozhovoR
Název rubriky je jasný: Rozhovor se studenty. S kým jiným ho tedy udělat než s těmito dvěma maturanty? Jsou známí, nebojí se vyjádřit svůj názor a pro naší školu jsou (aspoň pro tento rok) dost významní.
Kvůli časovému shonu jsme nemohli udělat klasický rozhovor s diktafonem a kafíčkem, nýbrž jen otázky a odpovědi přes maily. Bára s Vojtou tak nemohli reagovat na odpovědi toho druhého, stejně jako já nemohla pokládat otázky na jejich odpovědi. I tak si ovšem myslím, že opravdu stojí za to si rozhovor přečíst a možná se i něčím inspirovat.
Rozhovor se studentyVojta Šimek & Bára Kalačová
C Kdy se z vás dvou stala organizační dvojka?
Bára: To je docela vtipná otázka, protože já vlastně vůbec nevím. Ale mám takový okamžik, který by se dal považovat za nějaký za-čátek. Bylo to vloni na akademii, kdy ke mně na konci Vojta přišel a řekl mi: „Příští rok je to na nás a chci to dělat s tebou!“. A tak nějak asi začal náš Baru – Vojtí tým.
Vojta: To vůbec netuším. Ale bude to dávno. Člověka s dobrými organizačními schopnostmi poznáte velmi rychle… On na sebe totiž upozorní sám, protože pokaždé, když se kolem něj něco děje, musí u toho být, ke všemu vždy řekne vlastní názor a většinou je prostě vidět a slyšet.
A přesně taková je Bára. Pokaždé, když něco vytváříte, potřebujete někoho, kdo váš nápad ohodnotí a posune dál. Proto jsme si tak dobře sedli.
C Těšili jste se už v nižších ročnících na organizování Halloweenu a akademie?
Bára: Proboha hrozně! Ani ne na akademii a Halloween, ale na ples, ten jsem měla vysněný už asi od sekundy. My se na ty akce tak těšili, že jsme první organizační schůzku udělali už v kvintě, abychom to mohli začít řešit. Mě vlastně nikdy nenapadlo, že by se mohlo stát to, že tyhle věci organizovat nebudu.
Vojta: Velmi. Asi jsme si ale nedokázali představit, kolik práce za tím vším bude.
C Tento rok jste měli Halloween na starost společně s kvintány. Byl to pro vás přínos nebo více komplikací (typu více názorů, méně domluvy)?
Bára: No tak ona to byla vlastně naše volba, nechtěli jsme, aby o to kvinty přišly úplně, takže bychom mohli sypat popel na hlavu akorát sami sobě. Ale já si v zásadě myslím, že to bylo super, že jsme to dělali společně. Nejenom, že jsme si mohli dovolit mnohem víc místností a propracovanější program, ale i proto, že nás to donutilo komunikovat. Ono je totiž fakt, že při takových akcích je jedno, jestli je lidí 60 nebo 120, protože domluva je těžká tak jako tak a nikdy se všichni neshodnou, takže v tomhle ohledu to je asi jedno. A spát v aule v 70 lidech se taky nepoštěstí každý den.
Vojta: Byla to zajímavá výzva. Něco, co tu ještě nebylo. Více hlav znamená samozřejmě více názorů. Nejtěžší ze všeho bylo po or-ganizátorské stránce svolat schůze, na kterých se mělo řešit, jak to celé bude vypadat. To, že jsme s Bárou stali „organizační dvojkou“ neznamená, že jsme všecko vymysleli a udělali jen my dva. Naopak. Bez super party lidí a kamarádů z obou ročníků by to rozhodně nešlo a moc jim všem děkuji. Je to primárně jejich práce, ne naše.
C Napadá vás něco, co byste zpětně na obou akcích udělali jinak?
Bára: Já bych si to možná víc užila, protože jsem obě ty akce strávila pobíháním, a pak už byl najednou konec, ale ono to asi moc nejde udělat jinak. A pak bych určitě víc ocenila ty lidi, kteří nedělali třeba tak veřejně viditelnou práci jako my dva, ale byli možná ještě důležitější, pro mě teda určitě. A míň bych křičela. Asi...
Vojta: Halloween bych nechal přesně tak, jak byl.A u akademie… Moderování bylo z důvodu nedostatku času na
zkoušku z velké části pouze improvizace a bohužel to bylo vidět.
C Máte nějakou radu pro příští organizátory? Čeho se vyvarovat nebo co naopak určitě zařídit?
Bára: Určitě kafe, hodně kafe. Potom aby si fakt vážili toho, když je někdo ochotný a chce dobrovolně pomoct, protože těch lidí je fakt málo a nikdy se to nedá zvládnout jenom ve dvou (I když je těžký si to přiznat, že Vojtí?). A aby si na akademii určitě určili jednoho člověka, který to bude režírovat, protože to u nás nějak selhalo, a zá-roveň akademii moderovat a organizovat úplně dobře nejde, o tom my víme svoje.
Vojta: Včas se začněte o akci zajímat, shánět lidi a domlouvat potřebné věci s vedením školy. Připravte se také na to, že právě vaše práce v celkovém výsledku nebude vůbec vidět (Kdo ocení, že na-příklad domluvíte, aby večer nepřišla do školy úklidová služba ve chvíli, když tam máte mít 120 lidí, kteří tam budou připravovat Lalalalalalalalalaaaaaaa Lalalalalalalalaaaaa Laaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
5
RozhovoR
Halloween? Atd…). Je dobré mít kontakty a být připraven rychle jednat, když se něco děje. Nejhezčí odměnou za dobře odvedenou práci je úsměv na tváři účastníků.
C Kdybyste měli možnost studovat na Pražačce dalších šest let, vzali byste jí? Proč?
Bára: Já úplně nevím. Naši školu miluju a fakt se mi nechce pryč, žít dospělý život a tak, ale šest let je asi moc. Myslím, že ač je to fakt těžké a dojemné, musíme se pohnout.
Vojta: Pokud by mi škola byla schopná nabídnout po odstudo-vaných šesti letech návaznost oboru, kterému se chci věnovat dále v životě, pak ano.
C Co vám bude z našeho ústavu chybět nejvíc?
Bára: Moje třída. Neumím si představit, že někdy v životě ještě najdu tolik lidí, kteří budou tak moc na stejné vlně jako jsme teď
my. Ta atmosféra, co ve škole je, a prostě to, že tam chodím, přece jenom je to 6 let, vyrostli jsme tu a dospěli (ať to zní jakkoli pateticky). A pak určitě někteří profesoři, protože co si budeme povídat, i když na ně nadáváme, jak můžeme, jsou to osobnosti.
Vojta: Po šesti letech si budu muset vařit oběd sám. Ne, dobře, chybět mi bude určitě každodenní kontakt s lidmi, se kterými jsem vyrůstal a kteří byli součástí mého dospívání. Ať už jde o spolužáky, školní lásky, nebo učitele.
C Kdybyste měli možnost říct budoucím primánům nějakou radu na přežití, jaká by to byla?
Bára: Neřešit tolik známky, dokud to není na propadnutí (I když to jsme si taky vyzkoušeli oba.), protože jsou předměty, ve kterých je snad nelidský výkon mít jedničky. A HLAVNĚ užít si to co nejvíc, protože to fakt stojí za to a uteče to hrozně rychle.
Vojta: Zajímejte se nejen o sebe, ale hlavně o své okolí. To vás totiž dělá tím, kým doopravdy jste. A radujte se z maličkostí!
Tereza Bezděková
Pět minut nepřetržitého a už i trochu únavného lalalání, drnčení kytarových strun, půl jedné ráno a hlasivky po celodenním prozpěvování rozbolavělé. "Olé" ozve se už asi po dvacáté a jede se znovu: "La, la, la, lá, lá, lá. La, la, la, lá, lá, lá…“ melodie Slavíků z Madridu prostupuje celou místností, je cítit ta úžasná energie vyzařující ze všech zpívají-cích. Co bude dál? Nedvědi, Asonance nebo Visací zámek? Nebo už se půjde spát? To ne! Co by to bylo za soustředění, kdyby se šlo spát před druhou?!
Každý rok je to stejné. Určí se datum, místo, všichni poberou všemožné hudební nástroje a jede se. Podobně tomu bylo i letos, kdy se naše sborová partička sešla na Hlav-ním nádraží a odputovala do nedalekých Dobřichovic.
V Dobřichovicích obvykle soustředění ne-bývá, proto jsme byli všichni zvědaví, kam nás pan Navařík, který nám byl ve městě průvodcem, zavede. K mému překvapení jsme stanuli před krásným, bílým, dvou-
patrovým domem vypadajícím spíše jako obytný dům pro 2 rodiny než jako základní umělecká škola. Dům byl vskutku nádherný, téměř v každé místnosti na nás čekal klavír a všude po chodbách byly vyvěšeny obrázky místních žáků.
Jakmile jsme se všichni ubytovali v míst-nostech, kde jsme měli dva následující dny bydlet, svolala nás paní Emanovská nahoru a začali jsme zkoušet. Zkoušeli jsme s malý-mi pauzami až do večera. A pak začalo to, na co jsme se všichni tolik těšili - večeře a volno. Každé soustředění se večer rozdělíme na sku-pinky, které se rozmístí po celé budově a žijí svým programem. Naše pětičlenná skupinka už tradičně obsadila jednu z učeben a spus-tila ty nejlepší country hity. Bylo to báječné. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na své první soustředění a na pocit, který mě zaléval každou chvíli, kdy zazněla kytara a my se všichni dali do hlasitého zpěvu. Nejsem si jistá, zda bude někomu, kdo něco podobného nezažil, tohle všechno připadat tak skvělé, ale
za sebe musím říct, že je to jeden z nejlepších zážitků, co mám.
To jsem ale trochu odbočila. Asi v půl třetí jsme s vyřvanými a unavenými hlasy ulehli ke spánku. Když jsme se ráno probudili, byli jsme plni energie a radosti z nového dne. Po další zkoušce, která trvala zhruba do poled-ne, už byl čas na balení. Posbírali jsme tedy všechny naše spacáky a karimatky a odešli jsme na oběd. Po obědě už nezbylo nic ji-ného, než pořídit památeční sborové foto, rozloučit se a odjet.
Soustředění se opět velice povedlo a mys-lím, že budu mluvit za všechny zúčastněné, když řeknu, že jsme si ho všichni moc užili.
Závěrem bych chtěla ještě dodat, že pokud někdo váhá, zda chodit, či nechodit do sboru, určitě by to měl zkusit, jelikož ve sboru se dá zažít mnohem víc zajímavých věcí než jen zpěv.
Anna Hořejší
Soustředili jsme se v Dobřichovicích!
Lalalalalalalalalaaaaaaa Lalalalalalalalaaaaa Laaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
6
První trable nastaly, když nám pí prof. Dvořáková zadala seminární práci – vytvořit sociologický průzkum a vyhodnotit ho. Jaké téma si vybrat? Jaký typ dotazníku vybrat? Jak vyhodnocovat? Nepovzbudily nás ani vyhodnocené a pečlivě zpracované dotazníky předešlých ročníků, protože to vypadalo sakra vážně! Není to žádná esej na hudebku, musíme mít nějakou hypotézu, diagramy. Inu, zkrátka to vypadalo jako fůra práce.
Já měla, na rozdíl od některých svých spolužáků, téma vybrané téměř od první chvíle. Vždy mě totiž zajímalo, jak si profesoři vedou v otázce oblíbenosti. První otázku jsem tedy měla jasnou. Jenže jen na tom celý dotazník nevytvořím, proto jsem se nako-nec zaměřila celkově na Pražačku. Na oblíbenost profesorů, oblíbenost předmětů, spokojenost na Pražačce...
Většina spolužáků dotazník vyvěsila na internet, ale to mně se nechtělo. Navíc jsem musela zajistit, že bude z každé třídy hlasovat stejný počet lidí (aby nebyl nějaký profesor zvýhod-něn), proto jsem se rozhodla dotazníky vytisknout a roznést je po škole. Do každé třídy nakonec přišly 3 dotazníky. Trvalo asi 2 týdny, než se ke mně všechny opět vrátily a já tedy mohla začít s vyhodno-cováním. Jenže co teď s tím? Leží tu přede mnou asi 50 vyplněných dotazníků, v každém z nich jsou jiné názory, jiné odpovědi! Měla jsem opravdu chuť hodit to všechno za hlavu, ale nakonec jsem se do vyhodnocování přeci jen pustila. A světe div se – docela mě to bavilo!
Bylo by mi líto, kdyby výsledky zůstaly skryty jen mně a pí prof. Dvořákové. Navíc myslím, že i Vás by zajímalo, kdo je tím nejob-líbenějším profesorem, nemám pravdu? Připravte se ale na to, že v následujících řádcích bude hodně čísel.
Začněme nejdříve obecnějšími výsledky: 50 % studentů je na Pražačce více-méně spokojeno, 41 % stu-
dentů je zde úplně spokojeno a pouhý jeden student je na Pražačce nespokojený, což je podle mě úspěch. Do školy však chodí s chutí jen 18 % studentů, dokonce někteří z těch, kteří zaškrtli, že jsou na Pražačce úplně spokojení, vyplnili, že do školy nechodí rádi. 46 % dotázaných chodí do školy spíše rádo, 20 % spíše nerado a 16 % by školu radši vůbec nenavštěvovalo.
Se svým rozvrhem je zcela spokojeno 16 % studentů, ale stejný počet studentů je se svým rozvrhem nespokojený. Nicméně 46 %, tedy jen o krapet méně než polovina dotázaných, svůj rozvrh ak-ceptuje a nevadí jim. K těmto 46 % se řadím i já, tudíž jsem takový výsledek tak nějak očekávala. Zbylí studenti jsou se svým rozvrhem spíše nespokojení.
Dále jsem se zaměřila na speciální akce, které škola pořádá, tedy Halloween, akademii, tematické dny. Snad všichni studenti se jich účastní rádi, někteří si sice mysleli, že to bude nuda, ale nakonec byli mile překvapeni. Nebylo málo ani těch, kteří by si takových akcí přáli víc. Na druhou stranu se našlo pár jedinců, ale spočítala bych je na prstech jedné ruky, kteří se těchto akcí neúčastní a přijdou jim zbytečné. Úplně jiné je to však s přípravou těchto akcí. 74 % studentů se do přípravy vůbec nezapojuje a ze zbylých 26 %, kteří připravují, byla ještě většina maturantů. Výmluvy proběhly různé: „Jsem v primě a přípravy dělají vyšší ročníky.“ - Dobře, primáni se rozkoukávají, nevědí, co to ta všemi opěvovaná akademie vlastně je. Ale objevily se stejné výmluvy i v řadách sekund. Kdybych to měla brát podle sebe, právě sekunda byl ten zlomový rok, kdy jsem začala chodit do sboru a dokonce jsem hrála divadlo na akademii. Jen pár lidí opravdu přiznalo, že jsou zkrátka líní, či je to nebaví. Vcelku dost studentů psalo, že by byli rádi, kdyby se konalo víc
Pražačka pod lupou!PRažačka
tematických dnů. K tomu mám také svůj komentář. Tyto tematické dny může vymyslet úplně kdokoliv! Stačí, když vyvěsí plakáty, popř. ten „svůj“ den dojde vyhlásit školním rozhlasem. Poslední rok jsem se jejich plánování ujala já, protože nikdo jiný se k tomu neměl. Ale byla bych jen ráda, kdyby nás bylo víc!
Otázku o tom, kdo se podílí na tvorbě Elementu, jsem mohla vynechat, ale v době, kdy byl dotazník tvořen, jsem ještě nebyla šéfredaktorkou, tudíž jsem o redaktorech neměla vůbec přehled. Mohu Vám tedy prozradit, že redakci tvoří asi 19 zapálených studentů z ročníků od prim až po sextu.
78 % dotázaných nenavštěvuje žádný kroužek, který škola pořádá, ale vcelku dost studentů uvedlo, že se chystají nějaký kroužek navštívit. Pokud ale studenti našli čas a chuť kroužek navštěvovat, baví je a nemají žádné tipy na jeho zlepšení. Tedy, vlastně
ano. Dva studenti (nebo studentky?) navštěvující chemický kroužek by rádi zapalovali víc věcí.
Posuneme se k obtížnosti studia. Obtížnost se hodnotila jako ve škole, tedy 1 = velmi lehké, 5 = velmi těžké. 43 % studentů ohodnotilo studium jako středně těžké, tedy známkou 3. Dalších 39 % studentů (Jen o 4% méně!) dalo studiu známku 4. Šesti procentům studentů se zdá Pražačka absolutně nezvladatelná, jen 4 % velmi lehká a 8 % studentů jí dalo známku 2.
Jaký předmět se stal nejoblíbenějším? Na prvním místě se umístil dějepis s celkovým počtem osmi hlasů, na druhém biologie, která získala jen o 2 hlasy méně. Poslední stupeň obsadila matematika se 4 hlasy. A proč studenti vybrali právě ten předmět, který vybrali? 12 studentů napsalo prosté „baví mě“, což jsem ale jako odůvodně-ní úplně slyšet nechtěla. Nicméně 13 studentů napsalo, že vybrali předmět díky profesorovi/profesorce, který/á je onen předmět učí. Dost studentů také uvedlo, že je zajímá daný předmět obecně, či jim předmět přijde zábavný, důležitý nebo lehký. Většina studentů také uvedla, že je předmět, který napsali, učí jeden z profesorů, kterého vybrali jako svého nejoblíbenějšího profesora.
Dostáváme se k pomyslnému vrcholu dotazníku. Každý dotázaný mohl napsat 3 své nejoblíbenější profesory, protože sama vím, jak těžké je vybrat jednoho. Kdo je tedy tím vyvoleným? První místo obsadil pan profesor Macela, celkem získal 14 hlasů. Na druhém místě se umístil pan profesor Tulka, který má jen o dva hlasy méně než p. prof. Macela. Třetí příčku obsadili pan profesor Poláček a pí
78 %39 %
4 %, 8 %10 hlasů13 hlasů
...oblíbenost profesorů, oblíbenost předmětů,
spokojenost na Pražačce...
7
ElEmEnt
prof. Emanovská, získali shodně 9 hlasů. A čeho si žáci na svých pro-fesorech cení? Nejdůležitější je styl učení (26 hlasů), přístup k žákům (13 hlasů), znalost oboru (12 hlasů), zajímavost hodin a smysl pro humor (10 hlasů). Nezřídka se objevil i názor, že jsou daní profesoři zkrátka super, mají charisma a jsou spravedliví.
Poslední, co mě zajímalo, bylo, jestli by studenti na Pražačce rádi něco změnili. Nejvíce žáků by si přálo lepší vybavení školy, vymalo-vat, zkrátka aby Pražačka vypadala hezky i zevnitř. Mnoho studentů by chtělo zpět obědové pauzy, tedy aby měla celá Pražačka pauzu najednou. Dalšími změnami by mělo být: Mít dvouhodinovky tělo-cviku, posunout začátek vyučování na později, vrátit pohovku (Řád pro sezení na pohovce byl vydán, protestsong byl zazpíván, co máme
ještě udělat?), více zdravých potravin v bufetu, větší výběr pečiva. Mnohokrát si také studenti přáli změnu v přístupu profesorů, ale už nenapsali, jakou změnu by si vlastně přáli.
Jakkoliv zpočátku vypadal výzkum děsivě, jsem ráda, že jsem se do něj pustila a vybrala si právě toto téma. Zjistila jsem mnoho zajímavých informací a třeba i Vás něco z nich zaujalo. Snad na Vás těch čísel nebylo moc, ale jinak to nešlo. Berte také v potaz, že z každé třídy vyplnili dotazník opravdu jen 3 studenti, což je mizivý vzorek, ale kdyby ho mělo vyplnit třeba 10 lidí, aby měl větší vypovídající hodnotu, seděla bych u vyhodnocování o dalších pár hodin déle. Vždyť už pouhých 54 dotazníků jsem vyhodnocovala skoro 3 hodiny!
Heda Ghlimová
Rozhovors profesory
V minulém čísle rozhovor tohoto typu chyběl, ale v tomto (a snad ani v žádném dalším) čísle chybět nebude. Tentokrát se rozhovor se třemi profesory našeho gymnázia točí kolem vztahů se studenty.
C Jak se Vám pracuje se studenty našeho gymnázia?
Floriánová: Musím říct, že to je rozdílné. V každé třídě je to trošku jinak. Lépe se mi pracuje s těmi, kteří už jsou starší, ale záleží také na tom, jak si se kterou třídou sednu. S některými jsou ty vztahy samozřejmě horší, v některých třídách jsou lepší, ale celkově bych si přála, aby byly dobré.
Chaloupecký: Se studenty se mi většinu času pracuje dobře a na hodiny chodím rád, i když se u toho prý dost neusmívám! Samo-zřejmě, že některé hodiny se povedou méně, než by člověk chtěl, ale to k této práci patří a musí se s tím počítat.
Libá: Jak kdy, jak s kterými… Dobře vím, že by mohlo být hůř, a to výrazně.
C Jak na Vás působí studenti a jak si myslíte, že na ně působíte Vy?
Floriánová: To je velmi složitá otázka. U některých studentů mám pocit, že úplně přesně nerozumí tomu, co jim říkám, a mož-ná někdy ani nechtějí. V dalších případech mám naopak pocit, že si s nimi rozumím, ale to tak asi máme všichni. Nicméně jsem si vě-doma toho, že na některé studenty jsem příliš
rychlá, hektická a vím, že v tomhle směru na sobě musím stále pracovat.
Chaloupecký: Studenti na mě působí dob-ře. Vidím v nich budoucí generace a říkám si, že se jednoho dne, jako dospělí vzdělaní lidé, zaslouží o lepší společnost a lepší zítřky. Jsem idealista.
Jak působím já na studenty je těžká otázka, snažím se působit co nejlépe, ale asi se na to nejlépe zeptejte jich.
Libá: Mládí dodává energii, ale zralý věk zkušenosti.
C Byl/a jste ve školních letech vzorným/ou žákem/yní?
Floriánová: K tomu je velmi obtížné se přiznávat, já jsem však sebekritický člověk, takže když si vzpomenu na svá vysvědčení, tak jsem určitě nepatřila k premiantům tří-dy, naopak. Ale nikdy jsem teda nešla nad trojku. No, nebyla jsem vzorný student, to určitě ne.
Chaloupecký: Ne.Libá: Vzorná žákyně ne, ale zodpovědná
ano.
C Jak vidíte Vaše dřívější studijní počínání teď, když jste profesorem/kou?
Floriánová: Asi bych se tenkrát určitě víc učila. Hrozně moc mě mrzí, že jsem se ně-kterým věcem nevěnovala, a to především přírodním vědám. Dnes bych se mnohem radši věnovala takovým vědám, jako byla biologie, chemie, protože vzhledem k tomu, jakým způsobem se to dneska učí a jak se to učilo tenkrát, tak věřím, že by mě to hrozně bavilo. Přestože jsem věděla vždycky, že se chci věnovat studiu historie, původně jsem neplánovala, že budu učit jazyky. Dříve ta výuka zrovna těch předmětů, které jsem jme-novala, tedy biologie a chemie nebyla na této škole na dobré úrovni. Jsem absolvent.
Chaloupecký: Když se na to podívám teď, tak si říkám, že některé chyby, některé „hlou-posti“ bych teď už neudělal, byly špatné. Také bych se asi i víc učil doma, vždy jsem spolé-hal na to, že ten test „nějak zvládnu“, a tím že jsem chytrý člověk, jsem ho taky zvládnul... „Nějak“. Teď s odstupem si říkám, že to je
8
REPoRtáž
škoda, myslím si, že čas ve škole je dobré využít k tomu, naučit se co nejvíc.
Libá: Tak, jako kdysi moje třídní učitel-ka, která nechápala, proč mě nebaví latina a řečtina.
C Jak si myslíte, že spolu souvisí vztahy mezi žáky a vztahy mezi profesory?
Floriánová: Myslím si, že to je hrozně důležitá věc, která se na řadě škol vůbec ne-
zdůrazňuje. Na spoustě školách je to něco, co je trochu upozaděno, co nemá tak velký význam a já si hrozně vážím toho, že jsem právě na této škole, kde se snažíme, aby ty vztahy byly dobré, hodně dobré. Hrozně ráda bych to měla taky tak.
Chaloupecký: Zajímavá otázka. Profesor-ský sbor musí jít studentům příkladem, na druhou stranu si ale myslím, že je důležité na ně působit lidsky a nebát se uznat svoje chy-by. Vztahy v kolektivu kantorů se samozřej-
mě odráží na vztazích v kolektivu studentů, čili by měly být co nejlepší, ale jako u každé skupiny lidí se mohou vyskytnout konflikty, což je normální a není třeba se jich bát, je třeba je konstruktivně řešit.
Libá: Tak určitě ho ovlivňuje společně strávená čtvrtina dne, pětkrát za týden, šest let, mínus prázdniny… To je souvislost! ☺
Evelina Zitková + BRUNHILDA
18. 4. 2016, ráno, 6.45, ulice Loudova, Pra-ha 3 — Žižkov. Zatímco naproti, přes ulici, se majestátně vypíná budova Pražačky, z níž prokukují krvavě cihlové obklady oken, my čekáme na odjezd našeho supermoderního, toaletunesoucího autobusu s blýskavým ná-pisem Reisen. Na protějším chodníku spat-řuji známou osobu. Jen stěží pronikající sluneční paprsky ozařují její zlatavé vlasy. Ano, je to naše paní profesorka.
Přesně v 07:00:00, jak se řeklo, odráží auto-bus od žižkovského chodníku. Ani o vteřinu dříve. Ani o vteřinu později. Všichni přišli včas. V dvojstupu. Armádním krokem. Po-chodem na dvě doby. Za doprovodu žesťů. Autobus se pak vytrácí směrem k Florenci, stoupá po estakádě přes Tróju a Letňany, najíždí na dálnici D8 a uhání k Drážďanům.
V tuto chvíli se však pan řidič odhodlá-vá k nečekanému kroku – otáčí autobus, vrací se přes Prahu a jede směr Jesenice, Trhový Štěpánov, Humpolec a... Najednou se nám zjevuje menší chlapík zavalité po-stavy a povídá: „Dobré den, děcka, já su váš průvodce a budu vás provádět.“ Načež se z davu nezvedného žactva ozývá námitka: „Pane průvodce, proč jedem přes Vysočinu, když máme jet do Saska, který je od Prahy na severozápad?“ Průvodce odpovídá: „No, děcka, tož já se chcu ešče stavit u mamy, ona
bydlí v Brně.“ Tak a je jasno, do Německa se jede přes Brno. Po zastávce v moravské metropoli nás, nyní již značně rozveselený, průvodce naviguje na Břeclav, Vídeň, Sankt Pölten... Zatímco my se modlíme, aby náš milý Moravák neměl ještě nějakou babičku třeba v Maďarsku… Linec, Mnichov, pak je-deme přes Plzeň, Žatec, Ústí nad Labem, až konečně překračujeme hranici s Německem.
Najednou je slunce zářivější, silnice opra-venější, vzduch čistší, krajina zelenější, ryb-níky průzračnější a... Paní profesorka veselej-ší. Zkrátka důvod, proč začít nový odstavec.
Čas na nové německé dálnici plynul jako voda při povodni, neboť autobus dosaho-val rychlosti až 160 km/h, když v tu chvíli si pan průvodce vzpomněl, že si u matinky zapomenul papuče a začal zvažovat, jak se do Brna vrátíme. To už však zasáhla paní profe-sorka s argumentem, že sice všichni studenti s nadšením ocenili, že za jeden den viděli Vídeň, Linec, Mnichov, Plzeň i Drážďany, ale že se přece jen musíme stihnout ubytovat v Jugendherbergu (mládežnická ubytovna – pozn. red.). Náš provádějící sice papučky obrečel, do Výmaru jsme však pokračovali přímo.
Když jsme dorazili do Výmaru k soše, pod kterou byl nepatrný, asi metrový, nápis GOETHE, prohlásil pan průvodce, ukazuje
na sochu, vítězoslavně: „Tož, tohle je Géte!“ Poté následovala návštěva Bauhausu. Přátelé, nesmíte se však nechat zmýlit! Nebyli jsme kupovat sekačky a květináče, nýbrž jsme za-vítali do muzea jménem Bauhaus. Zážitek z tohoto místa popsala nejlépe jedna nejme-novaná spolužačka: „No, já si myslela, jak to bude super a ono...“ CENZUROVAT! a my dodáváme: „...a ono to skutečně super bylo.“ Po namáhavém dni všichni uvítali otevřené dveře Jugendherbergu.
Všichni žáci byli nejpozději v 19.00 v po-steli, podívali se na podivuhodný německý večerníček s názvem Ein Kessel Buntes a šli spát. Celá noc proběhla zcela v klidu. Žádné stížnosti na naše studenty nebyly podány nebo jim alespoň nebylo rozuměno. Na popis druhého dne v Lipsku bohužel už nezbývá prostor.
Sečteno a podtrženo, celý výlet se nesmír-ně, nepopsatelně až neskutečně moc, moc, moc povedl.
Škoda jen, že jsem den před odjezdem stačil upadnout z kola, zhmoždit si koleno, a na výlet tedy nejet. Pakliže Vás zajímá, jak celý zájezd doopravdy proběhl, navštivte náš plakát v 1. patře :-)
Kryštof Dobeš
Výlet do Výmarua Lipska
18.–19. duben
9
Měsíce tréninků byly sečteny. Stačilo už jen naostřit brusle, ob-léknou dres, popadnout hokejku a vyrazit na led!
Po škole viselo několik plakátů s pozvánkami, rozhlas informoval o čase a místě: 8. dubna od 14:30 v Ice areně - tradiční Hockey Show byla za dveřmi. Všichni jsme se těšili. Všichni jsme prohlašovali, jak půjdeme fandit, když konečně odpadlo odpolední vyučování. A finální výsledek?
Už jen vstup do Ice areny byl zajímavý. Kromě teplotního rozdílu 20°C a následného pochopení, že jarní bunda nebyla dobrou volbou, následoval pohled na poloprázdné tribuny. Tedy až na několik červe-ných skandujících řad plných nadšených maturantek s transparenty a pár odvážných studentů z nižších ročníků. Porovnejme si to s přecpa-ným Aerem během akademie… No, alespoň se tam dalo trochu dýchat.
Ačkoli atmosféra v hale byla říd-kým publikem nemálo pozname-nána, do boje se šlo s nasazením! A hned první zápas byl jasným důka-zem toho, že se i ženský umí v tomto sportu předvést! Odhodlané matu-rantky nastoupily proti profesorkám a ve vyrovnaném utkání nakonec těsně podlehly 2:3. Ke konci zápasu nás napadlo, že bychom mohli udělat rozhovor přímo ze žhavého místa činu. Proto jsme ještě před začátkem druhého utkání odchytli pár hráčů z řad profesorů i studentů, abychom jim položili několik otázek.
C Jak se cítíte před zápasem?
Měkota: „Řekněme, že mám smíšené pocity a tupé brusle.“Kašpar: „No jsem napjatý!“Jirka: „Jsem nervózní už jen z toho, jak se budeme oblíkat, pro-
tože holky mají naši výstroj. Musíme to z nich nějak rychle shodit a hodit na sebe. Ale nebojím se, učitelé dostanou klepec! Už jsem jim říkal, ať si vezmou kapesníčky, protože budou brečet. Vím, jak těžce nese Klíma prohru.“
C Je něco, čeho se obáváte?
Měkota: „Možná toho, že zítra budu mít obě nohy v sádře a abych si náhodou moc nezvykl na ty chrániče.“
Kašpar: „Asi ničeho!“Jirka: „Asi toho, že budu moc padat nebo že sejmu nějakýho pro-
fesora. No jo, budu se muset trošku krotit, tohle nejsou kvintáni.“
C Jaké tipujete skóre?
Měkota: „Já myslím, že vyhrajeme těsně… Třeba 5:4!“Kašpar: „Doufám, že spravedlivé a že zvítězí ti lepší.“Jirka: „7:4 pro nás.“
C Kolik času jste věnoval tréninku?
Měkota: „Mínus tři minuty.“
Kašpar: „Letos jsem trénoval o 100 % víc než loni, takže jsem byl během roku 1x bruslit.“
Jirka: „Každý úterý a skoro každou sobotu.“
A pak už se jelo! Během krátkého času došlo k výměně červených dresů, zatímco profesoři nastoupili na led s vtipnými přezdívkami na zádech, na které publikum velmi rychle vymyslelo několik vtipných pokřiků jako: „Rama je máslo!“, ale někde ani přezdívky potřeba nebyly: „Měkota je měkota!“, „Kašpar je kašpar!“
Mužský hokej byl přeci jen o něco rychlejší a akčnější. Maturantky neúnavně povzbuzovaly, avšak napínavý zápas se rychle přehoupl.
Někteří studenti však stále tápají, proč se mezi profesory objevila také paní profesorka Šmardová. Zápas byl uzavřen finálním skórem 12:3, ale všechny tři góly byly odměně-ny bouřlivým potleskem, jako by studenti zvítězili, což bylo ostatně další heslo skandujících: „Pro nás jste vyhráli!“ Ačkoli měl sehraný profesorský tým navrch, vrátit jim (alespoň z části) nenahlášené testy a překvapivé zkoušení za celých šest let, se nedalo nezávidět (Určitě si každý z hrajících maturantů musel alespoň trochu drcnout…). Po skon-čení utkání jsme zastihli brankáře studentského týmu Kubu Bílého, kte-rý nám poskytl závěrečný rozhovor.
C Jaké jsou tvé pocity po zápase?
„Byla to švanda, to je hlavní. Já jsem se snažil, jak jsem mohl. No, co jsem nechytil, jsem nechytil, co jsem chytil, jsem chytil.“
C Užil sis to?
„Jo, byla to opravdu legrace. S profesorama… to byla fakt švanda!“
C Kdo z profesorů byl nejagresivnější?
„Asi Klíma… Jo, určitě Klíma.“
C Odpovídalo to, jak dopadl zápas, tomu, jak sis myslel, že dopadne?
„No… Ne. Já jsem myslel, že to bude tak 5:4 pro nás. Byl jsem moc optimista. Bylo to asi 12:3. Ale to nevadí, bylo to super.“
Buď jak buď, byla to opravdu legrace a maturanti na sebe mo-hou být hrdí. Zároveň podali výzvu pro letošní kvintány; podaří se studentům porazit profesory příští rok a prolomit tak nekonečnou řadu jejich vítězství?
Ale kdo ví, jak by dopadlo skóre, kdyby do Letňan dorazilo více studentů… Viďte?
Annie Hošťálková
GOOOOL!REPoRtáž
10
téma
měl Jeremjáš1 Hospodinovi2 odpovědět, co vidí5 před sebou: obyčejnou mandloň6. „Viděl jsi dobře,“ řekl Starý pán, „bdím nad svým slo-vem34, aby se uskutečnilo*11!“ Na první pohled ta historka nedává smysl34 - přízračně připomíná rozhovor z pohádky B. Němcové7, v níž dědek vyzvídá na jakési ženě, zda neviděla jít kolem4 děti; „pleju len,“ odpověděla ta osoba3. Jenže tak to je, když VŠECHNO SOUVISÍ (SE) VŠÍM. Fyzikové8 říkají, že to je proto, že jsme „děti hvězd“ - toky kvantově provázaných9 událostí vzešlých z fúzí9 ve stelárním nitru. O úroveň výš nás biologie10 vykládá jako spletité toky a sou–toky9 genů a významů skrze tělo – evoluční a sémantické chiméry9. Ale… jsme ještě víc – jsme také toky mysli. Pravda, mezi molekulami a oduševnělými bytostmi zeje propast11 – pokud si nemyslíte jako Pie-rre12 Cabanis, že mozek není než hromada molekul13 a „duši vylučuje13 jako játra žluč.“ I tak bychom už ale zahlédli fascinující obraz multidimenzionální sítě niterných proměn hmoty a mysli, vysoce komplexní rekombinační texturu molekul, genů a mémů14, které se hrou křížení15 a zpětnovazebných cyklických kauzalit vracejí od konce k počátku30, aby tak umožnily vyvstat16 kouzlům chaosu, selfrefe-rentním3 paradoxům a řádu-skrz-efekt-motýlích17-křídel. Pokud jste ovšem jako Neo18 zahlédli bílého králíka19, možná toužíte po ještě zazších hlubinách*4, po tom, co světu pod-stojí, snad až po zá-světí20 – po smyslu*7, jež je funkcí celku2 – podobně jako zvuk dunícího gongu21 nebo krása Magrittova22 obrazu. Nebo láska23. Možná vás to překvapí, ale smysl nemůžeme vědět5 – můžeme ho však „v dobré víře24“ přijmout32. Anebo odmítnout33: proto si Velký Eunuch25 myslí, že S-MYSL je něco, co ve skutečnosti není – protože je jen Z MYSLI. Ale „proč by to, co se děje v hlavě, mělo být méně skutečné?!“ říká Albus19 Brumbál, „pokud to působí,“ dodává Carl19 G. Jung. Přesně tak: odkud asi smysl bere svou moc působit?! Je to modifikace otázky, již vznesl Sókratés26, když sofisté hrozili rozvrátit řád světa. Řekové svět označili jako KOSMOS – a to je zároveň řád a krása, souladnost*6 věcí, to, že spolu harmonicky ladí9: „všechno je Jedno2, ale jedno v druhém, jako ve třech27 osobách3,“ jako v perlovém21 náhrdelníku3 boha2 Indry, v jehož každé perle se holonomně28 zračí všechny perly ostatní. „Všechno světa stvoření jako kniha*1 a malba je nám zrcadlem9,“ tvrdí Alanus29 z Ostrovů: „mandloň6“ je hebr. ŠÓKED a Hosh-podinovo „bdím“ ŠAKED – obě slova se píší stejně: ŠKD30. Slovo*3 je hebr. DÁBÁR, řec. LOGOS*3 – obojí však prapůvodně znamená SMYSL*3,31! A tak v našem světě nejen souvisí všechno (se) vším, ale dává to i smysl – a právě proto31! A Bůh2 nad tím bdí, aby se (jako31) Smysl uskutečnil*11, jak slíbil. Mandle je toho viditelným znamením1,6. Nebo ne*9? To se dokázat ani vyvrátit nedá31 – „slova, slovíčka, pastičky na myši.“ Pak bychom ale vy ani já ani svět smysl neměli a všechno by bylo AB-SURDNÍ, lat. doslova „od (AB) hluchého (SUR-DUS)“ – „od němého*2“ a tedy nic-neříkající, nesmyslné, ba zvrácené. V tom tkví ovšem strašné varování: Jeremjáš1 nejen že mandloň viděl a tedy věděl5, nebyl však ani hluchý – V-UŠI-JÍMAL, tj. VŠÍMAL si, při-jímal*10 – SLYŠEL Slovo, hlas Smyslu a NASLOUCHAL*8 mu, byl PO-SLUŠNÝ*8 (a SLUŠNÝ30)! Proto mu svět smysl dával – a proto nebyl němý! Slovo je slovem jen když se čte*1,1 a mluví, když se uskutečňuje35 – je to čin31; tak se Smysl31 stává Pravdou, Krásou a Láskou*5. Proto u-14
1Jeremjáš je hebr. „Hospodin zakládá“ – zde to, jak číst svět; viz*1. ● 2V tomto textu*1 nejde o to, zda Bůh existuje, nebo ne – je to tradič-ní výraz pro Celek23,27,28,30 – viz*7, tj. Vše / Jedno27. Chcete-li, je to NO-THING: nic jako ne-věc; kabalisté Boha nazývají NIC3 a VŠE3. ● 3Symbolem9 pro nic2 je 0, a to je kruh4, stejně jako náhrdelník a kruhová kauzalita5,31,32 – soběvztažnost, což je i o-soba, tj. subjektivita17, zpětnovazebný cyklus, spojení konce a počátku32 i návrat obratem8. Pak to má hlavu3,21 a patu32, je to celé2, veškeré2, kruh nikde ne-končí – symbol dvou kruhů25 ∞ je nekonečno. ● 4Kruh a kruhové spojení9, koule a ∞ jsou symboly9 celku2. ● 5Příkladem kruhové4 kauzali-
ty9 je vztah VIDĚT/VĚDĚT. Odtud VĚDA. Protikladem je *8. ● 6Mandle symbolizuje Vyvoleného15,18. ● 7Viz*2. ● 8FYSIS je vznik, proměna a zá-nik – i to je celek2,3 a kruh4. ● 9Entaglement je zapletení, provázání a tedy spojení – podobně jako symbol, soutok, fúze, chiméra, síť, komplexita, rekombinace, textura, zpětnovazebná regulace – zrcadlo, zacyklení, kauzalita, selfreference, harmonie, soulad, řád a kříž/ení15. ● 10Viz*3; bio-logie je doslova „smysl života“. ● 11Viz*4. ● 12PETRA je řec. balvan. Vy víte, co to znamená. ● 13MOLEKULA je z lat. shluk, hromada (částí) a břímě – už tím nás navádí nerespektovat zákon gestaltu, že celek je víc než součet částí. I vyloučení je protiklad spojení. ● 14Tento text je kruho-vý3 meta-mém31. ● 15Kříž je symbolem spojení9, uzlem s-vázání – doslova RE-LIGIOZITY, tj. zbožnosti, ale též znovuzrození – nového18 počátku3 a Vyvolení6,18. ● 16Emergence – vynořují se nevyvoditelně13 z celku2. ● 17Tak vyvstala jako emergence16 PSÝCHÉ – řec. motýl i duše, vrcholná subjektivita, jež sama je selfreferentním paradoxem3. ● 18NEO je NOVÝ, ale zároveň jako anagram ONE též Jeden – celý2 – Vyvolený15 – Spasitel čili „SYN (SON) člověka (ANÉR, ANDROS)“ – ANDER-SON, Neovo příjmení. Hebr. je to Mesiáš, označení krále19. ● 19Malý KRÁL18 (CARL) je KRÁLÍK, symbol9 plodnosti25 (NEO18) a vzkříšení (ONE18). Bílý je lat. albus. ● 20Tam hupsnul bílý králík a tam ho následovala Alenka do Říše divů – mimo to, co je o-SVĚT-leno, za (META) tento SVĚT (FYSIS8) – ZA FYZIKU jako META-FYZIKA. Původně to byla kniha*1! ● 21Kulatá4 je zřítelnice5 a gong, hlava je koule, též varle25 a perla. ● 22Na obraz dýmky napsal: „Toto není dýmka.“ Obraz věci není věc sama. (Je víc – či míň26?!)
Všechno souvisí se vším
11
téma
● 23„Bůh2 je láska*5“. ● 24VÍRA (PISTIS) je především DŮVĚRA a VĚRNOST – srv.*8. ● 25Nemá koule4. Neo má: je to mužný syn / syn muže čili ANDER-SON18. Dvě koule symbolizují plodnost a nekonečno3. V lat. jsou testes – svědci. Jsou to dvojčata – tak se překládá THOMAS, Neovo křestní jméno. ● 26 Só-kratés je doslova „moc neporušenosti, zdraví“ – tj. celku30. Vyřešil problém vlády logu – čeho, anebo čemu?! ● 27Trojice je jako Jedno také číslo celku2. ● 28Holonomní je takový celek2, který se zračí v každé své části. ● 29Alanus v kelt. tradici znamená soulad9 – viz*6. ● 30Temurou ŠKD je KDŠ – KADIŠ – a to je svatý2 – HOLY – ten, kdo je celý WHOLE a zdravý HEAL-THY (vše z řec. HOLOS); proto zdravý zdraví! ● 31„Na počátku bylo Slovo / Smysl*3“ a „Skrze počátek Bůh2 stvořil nebe a zemi“ – to jsou první věty Nového a Starého zákona. Vztah mezi smyslem a souvislostí všeho se vším je další kruhová kauzalita a gödelovský selfrefe-rentní3 paradox! ● 32Viz*10. ● 33Viz*9. ● 34Viz*3. ● 35Viz*11.
Tento text má 5 889 znaků, jejichž součet je 3 – a to je číslo celku27, genetického kódu a KABALY2,18,30,31. Jedním z jejích významů je KABEL – to, co všechno s/pro-pojuje.
Macela, posledního dne Berana (znamení hlavy21) 2016
Jak to spolu souvisí?Když se řekne „vše souvisí se vším“, vybavím si Slunce. Proč? Zkusili jste si někdy říci nějakou věc, zvíře, člověka, zkrátka cokoliv, a poté
přemýšlet, jak to asi vzniklo? Ne? Tak to teď zkusíme. Co třeba letadlo? Kdo může za to, že existuje letadlo? Letadlo je z různého materiálu, který vyrobili lidé. Lidi udržuje na živu potrava. Taková potrava je maso, mléko, vejce - vše pochází od zvířat. Nebo také rostliny, různé druhy ovoce a zeleniny. Mnoho zvířat je býložravých, takže jsme zase u rostlin. Jak je to s rostlinami? Rostliny potřebují k životu vodu, teplo a světlo. Vodu získají z půdy. Světlo a teplo zase ze Slunce. Už chápete, jak jsem to myslela s tím Sluncem?
Co to třeba zkusit jinak? Co si třeba říci dvě věci a dojít k nějakému spojení? Zkusme například lžíci a flétnu. Lžíce je potřebná k jídlu a flétna zase k zábavě, to není to, co je spojuje. Potravu na lžíci vkládáme do pusy a na flétnu se hraje také pomocí úst. Nebo to můžeme vzít z jiné strany, obě věci vyrobil člověk nebo obě věci mohou být ze dřeva i kovu. Obě dvě věci držíme v rukou. Mohla bych pokračovat dále, určitě by se ještě nějaké souvislosti našly.
Existují nějaké dvě věci, které spolu nesouvisí? Já myslím, že ne. Pokaždé existuje nějaké spojení a většinou jím je člověk. Člověk zasahuje do tolika věcí a tolik toho vymyslel. A proto je těžké najít něco, kam člověk nezasahuje, a už vůbec to nejde, když jedním člověkem sám jste.
Kateřina Hobzová
Všechno se vším souvisí? Pro lidstvo bohužel ano. A proč bohužel? Protože si neuvědomujeme důsledky svých činů a našeho jednání, které potom souvisí se vším v budoucnosti.
Některé činnosti totiž mají ničivé důsledky, které si neuvědomujeme, protože nás nijak neohrožují. A to je ten největší problém. Každý si řekne, že mu to může být jedno, jeho přímo to neovlivní. To by samo o sobě nevadilo, kdyby takových lidí nebyla plná planeta.
A další věc je, že i když si tyto důsledky uvědomujeme, mnoho z nás by proti tomu něco udělalo, ale řekne si, že jako jeden člověk nic nezmůže. Vzhledem k tomu, že takových lidí je hodně, tak i kdyby každý udělal jen málo, dohromady mohou hodně věcí výrazně ovlivnit.
V důsledku těchto příčin ničíme rovnováhu mezi všemi organizmy na Zemi a tato rovnováha je podle mě nejsložitější věc v celém vesmíru. Ničením této rovnováhy ničíme zároveň i křehké a krásné ekosystémy po celé planetě, naše životy a životy našich potomků.
Proto se snažme uvědomovat si důsledky našich činů. Snažme se nemyslet pouze na sebe, ale i na ostatní lidi, rostliny a živočichy, kteří budou naší planetu obývat po nás. Aby si i oni mohli užívat krás přírody a života.
Jáchym Líva
I malý krok zmůže hodně
12
RozhovoR
Když jsme na naší škole vybírali podpi-sy pro petici na podpoření provozu auto-nomního sociálního centra Klinika, zjistili jsme, že nemálo lidí z řad spolužáků/žaček a profesorů/ek naší školy neví, o co se jedná, a přitom je Pražačka hned za rohem. Dobře, možná za dvěma. Máme to od nás dvě zastáv-ky tramvají (Biskupcova), ale ani po takové medializaci za poslední dobu někteří pořád netuší, o jaký projekt se jedná, že vůbec něco takového v naší blízkosti existuje.
Myslím si, že, hlavně v poslední době, je důležité se zajímat o okolní dění, co jaká sku-pina dělá a čím se naše okolí, město nebo stát, zaobírá. Také proto jsem přistoupila na návrh (díky, Matěji), a s Tadeášem, který na Klinice bydlí, udělala rozhovor, který vám shrne, co tahle komunita lidí dělá, co nabízí, kdo ji navštěvuje, a jak Klinika obohacuje společnost.
C Jak bys shrnul CO vlastně Klinika je? PROČ a KÝM byla založena?
Klinika je dílem aktivistů a aktivistek, kte-ří vychází ze squaterského anarchistického hnutí, navazuje na tradici různých Pražských center a squatů, jako byly Milada, Cibulka, Ladronka… Vznik Kliniky se točil kolem toho, že v Praze chybí dlouhodobě nějaký funkční autonomní centrum, který by moh-li využívat jak lidi z anarchistického hnutí, ale tak i lidi, kteří se motají kolem, který zajímá alter-nativní kultura nebo alterna-tivní politika, a l te r nat iv n í dělání politiky.
Konkrétně Kliniku přímo obsadili lidi z volné inici-ativy Obsaď a žij, která dva roky před Kli-nikou provedla už několik růz-ných obsazova-
cích akcí, které většinou velmi brzo skončily policejním vyklizením, a vždycky ke každé té akci iniciativa dodala prohlášení, proč zrovna obsazuje tenhle dům, a udávala třeba že ten dům je objektem nějakých spekulací s majetkem, že to je vlastně majetkem nějaké Italské firmy, která v tom domě ani nesídlí, reálně ten dům ani nikdy neviděli, ale je to pro ně jenom čistě zdroj nějaké spekulace a finančního příjmu. I přesto se policie cho-vala tak, že tyto squaterské akce utnula hned v počátku.
Zlom s Klinikou přišel částečně v tom, že je to státní majetek, takže policie v ten mo-ment úplně nevěděla, jak reagovat. Navíc v tu dobu probíhaly výbuchy muničních skla-dů, takže podle našich informací tam byla většina těžkooděnců, takže neměli šanci to vyklidit hned na začátku. (smích)
Když jsme budovu se skupinou lidí z Ob-saď a žij obsadili, tak jsme začali uklízet, přišli jsme v barevných vestách a do objed-naného kontejneru jsme za pár dní naložili několik tun odpadu, a hned třetí-čtvrtý den jsme uspořádali takovou slavnost, a naplnili jsme ten dům kulturním programem. Vy-drželi jsme tady deset dní, během kterých se na ten dům ‘nabalily’ desítky lidí. V těch deseti dnech jsme byli vyklizení, a nastalo období asi tří měsíců, kdy jsme vyjednávali s různými politiky nebo úředníky — proto-že tenhle dům patří úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových. Následovala velká demonstrace na naší podporu, který se zúčastnilo přes tisíc lidí, což bylo na tu dobu docela neobvyklé, protože squating v české společnosti nemá takovou podporu, ani ne-měl. Po třech měsících se nám podařilo skrze nějaký tlak to, že ten úřad vyhlásil výběrové řízení na roční výpůjčku, my jsme ji vyhráli a na začátku března jsme tu byli legálně, se smlouvou na rok. Začali jsme naplňovat pro-gram a projekt, který máme na webu a psali jsme o tom, co by tady mohlo vzniknout, počínaje kurzy, různými přednáškami, kon-certy, a to všechno se nám za ten rok povedlo.
Poté jsme se v září vrhli například do uprchlické pomoci, což nám přineslo spoustu pozitivních reakcí, ale současně si nás začali všímat různí islamofobové a lidé, kteří jsou silně proti přijímání uprchlíků. Pak si na nás začalo stěžovat pár sousedů i z horních vil, kvůli letním akcím, co probíhaly tady na zahradě (táboráky), a podali stížnost na stavební úřad.
C Komu a co Klinika nabízí?
Od začátku se snažíme, aby to nebylo mís-to pro nějakou uzavřenou komunitu a pro lidi „co vědí všechno nejlíp”, ale aby to tu bylo otevřené pro veřejnost. Samozřejmě, ne všichni se sem odváží jít; je to specifické prostředí a momentálně nelegální. Pravda
je ale taková, že sem chodí růz-ní lidé. Máme tady asi osm j a z y k o v ý c h kurzů (včetně češtiny pro ci-zince), na které chodí i několik p a d e s á t n í -ků; zrovna na francouzštinu chodí většinou starší lidi.
Je tu rodi-čovský klub mAmAtAtA, ve kterém je s d r u ž e n ý c h dvacet-třicet
Náš soused, Klinika
ze stránek ASC Klinika
13
RozhovoR
rodičů s dětmi, kteří se tu schá-zejí pravidelně jednou až dvakrát týdně. Plánujeme vznik skupiny, která by se jmenovala bAbAdĚdA, která by naopak pracovala čistě se seniory, kam by mohli chodit naši prarodiče a kde by se mohli bez-prizorně stýkat s ostatními. Záro-veň také plánujeme rozjet kurzy počítačové gramotnosti, kam by mohli chodit ti nejmladší a záro-veň ti nejstarší.
Na přednášky sem chodí od tři-ceti do stovky lidí, a jsou to lidé z nejrůznějších prostředí a věko-vých kategorií.
Klinika také momentálně uby-tovává, třeba i dočasně, lidi bez domova, kterým je i od padesáti do osmdesáti let.
Takže si opravdu myslím, že Kli-nika není určena jen pro nějakou specifickou skupinu lidí.
C Jak myslíš, že Klinika ovlivňuje životy lidí?
Podle mě to nejdůležitější, co je ovliv-ňuje, je vědomí, že můžou utvářet podobu společnosti, že se mohou zapojit do běhu té společnosti, že můžou nějakým způsobem ovlivňovat to, jakým způsobem lidé myslí a že to, co si myslí, není v rukou nějakých expertů, ale každý to vlastně může dělat. Také je důležité, že je toto prostředí úplně bezprahové, že když chceš, můžeš se sem do toho kolektivu sám zapojit; můžeš si vy-myslet aktivitu, kterou budeš dělat, stačí se prostě domluvit, nemusíš čekat na to, až ti někdo dá nějaký grant nebo zvláštní povo-lení. Samozřejmě musí se o tom dohodnout kolektiv, musí to schválit.
Takže co dává lidem, nebo i mně, je pocit, že můžu ovlivňovat věci, že můžu žít tak, jak chci já, aniž bych někomu ubližoval, a na-opak můžu leckomu pomoct; stačí na to mít jenom prostor.
C Myslíš, že Klinika nějak ovlivňuje chod momentální politické situace (minimálně v Praze)?
Myslím si, že jo. Obecně mi přijde, že u squatů můžou být dva důvody, proč se k nim člověk připojí; část jich tam jde, pro-tože se chtějí před tím světem schovat, chce si vytvořit místo, kde bude žít po svym, a podle vlastních pravidel, která přijdou tomu člo-věku důležitá. Zároveň se ta pravidla a to jeho chování mohou naopak prolínat i do společnosti, což je trochu případ Kliniky.
Ta se chce tomu světu spíš naopak otevřít, a přesunout svou zkušenost samosprávné-ho fungování, kde má každý stejný hlas, kde není místo pro rasismus, násilí, kde vyzná-vá svobodného ducha, že tím může ovlivnit zbytek společnosti.
Také to, že Klinika už od začátku uprchlic-ké krize dávala jasně najevo, že je na straně uprchlíků a všech lidí, kteří potřebují pomoc, upozornilo na její existenci. Takový postoj vůči uprchlíkům tehdy nebyl populární, a když se tomu tahle komunita postavila, ihned se připojilo mnoho lidí.
Přišli sem během dvou – tří týdnů dva ti-síce lidí, kteří se zapojovali, a bylo na nich vidět, že je pro ně úleva, že existují lidé s ta-kovýmhle názorem.
Dnes podle mě Klinika představuje jed-no z míst, kam lidé chodí, když jsou třeba unavení společností, odpočinout nebo se in-spirovat; jsou vděční, že tu je hlas nějakého odporu k rasismu, násilí, ale třeba i světu, kde jsou důležité jenom peníze, a tady na-opak nehrají skoro žádnou důležitou roli.
Myslím si, že je důležité, že tu existuje ně-jaké obecné antifašistické hnutí a zázemí, a že i neziskovky, všechny skupiny, které bo-jují proti rasismu, se propojují, i když by si ideově v něčem nesedly. Je důležité, aby tady byla silná opozice. To, co by před lety nebylo představitelný, že spolupracuje s anarchis-tickým squatem Člověk v tísni, Zelení, ale i třeba liberálové a “pravičáci”. Tyhle skupiny se teď hodně prolínají, ta doba si to žádá.
C Proč myslíš, že někomu vadí zdejší obchod bez peněz?
Myslím si jednak proto, že pro spoustu lidí peníze představují ně-jaký status, nebo jim to dává něja-ký status, který je pro ně důležitý (Protože třeba i jiný nemají.). Ne-chci, aby to znělo, že „my jsme tady hrdinové, který peníze nezajímají”, my ty peníze potřebujeme. Ale pro některé lidi je to holt v tom žebříč-ku často výš, než pro nás, a možná je to prostě štve, že jsou lidé, kteří se bez nich dokážou obejít, a ještě jsou na to hrdí. To, že společnosti, kde často tvoji pozici určuje, kolik máš peněz, je tady nějaká, poměr-ně velká, skupina lidí, která dává najevo, že jim je tohle úplně jedno. Nastavuje zrcadlo jejich hodnot.
C Jak vidíš budoucnost Kliniky a jejího fungování?
Klinika dala start jakémusi „hnutí”, bez kterého si už nedokážu
představit, jaké to tu bylo nebo bude. Hrozně doufám, že se Kliniku podaří udržet, protože to ukazuje, že ten barák je zásadní v tom, aby vznikaly ty věci, aby se šířily myšlenky a „nabalovali” se lidi; ale zároveň, i kdyby teď Klinika zanikla, tak tu nějaký odkaz zůstane, a ne jenom myšlenkový, ale že by vznikla i nová místa v jiných lokalitách města. To squatování dokáže dobře upozornit na neka-losti, které s tou budovou její majitel provádí
C Co bys chtěl vzkázat studentům a studentkám našeho gymnázia, či našim profesorům a profesorkám?
Určitě aby se nebáli přijít, aby se nebáli kri-ticky myslet, ať už se to týká nás nebo světa kolem nich, a ať si myslí, co chtějí, a ne to, co jim řekne nějakej Konvička nebo Parla-mentní listy.
Také jedno dobré heslo jednoho z autorů anarchistického časopisu: „Nevěřte nikomu, ani nám”, což mi přijde také jako dobrá záru-ka toho, že se člověk nenechá manipulovat.
Hlavně ať lidi dělají podobné prostory jin-de, protože je to dobrá životní lekce, tvořit si ten svět podle toho, jak si ho člověk předsta-vuje. Je to náročné, ale je to důležité.
Program Kliniky můžete sledovat na webových stránkách klinika.451.cz nebo na facebooku Autonomní sociální centrum Klinika.
Imogen
Imogen
14
PoEziE
Dvě růže páry vystřelené z úst,šum ptáků ve větvích,
šum větví v prvních listech oděnýcha krása Prahy, která dala básním růst.
Pak jsi nechal slova být,jen něžný cit, který přišel odnikud
a nad Malou Stranou luny svit,ten krásný blud,
dal básním odejít.
Matěj Ptáček
Do stínu modřínůpomalu dosedá
s čelenkou rubínůa přece nemytá.
Znavená uléhádo jemné trávy,únavě podléhá
beze slávy.
Bez šatů a bosávečer co večer
snáší se rosa.
Heda Ghlimová
Odjelas včera posledním metrem,tunely páchly chladným větrem.
Páchly sterilitou a preciznostíosob bez masa a kostí.
Jak snadno zaráží se do srdce klíny,já bych ještě radši nosil plíny.
Radši bych tahal Kačera, než bloumat Kačerovem zvečera.
Odjelas mi naposled metrem včera — zítra už mě pohladí „jen“ teta Věra.
Kryštof Dobeš
Ve stínu modřínů
PůlnočníPozdní večer
15
Mezilidské vztahyKaždý z nás měl někdy „nepřítele“, něko-
ho, koho jsme prostě neměli rádi. Většinou to začínalo na pískovišti, kdy agresivnější jedinec šel a začal nám rozkopávat bábovičky nebo nám krást hrabičky (To jsem nesnášel nejvíc.). Pokračovalo to v první třídě, kdy jsme se hádali o to, kdo má hezčí hračky, a záviděli jsme si je. A tak to pokračovalo až na druhý stupeň základní školy.
Tam už nám trochu dospěl mozek a za-čali jsme se hádat o něčem zcela jiném. To už byly mobily, tablety, boty, … (Známky jsme si nikdy takhle nezáviděli, jen se ně-kteří posmívali těm s horšími.). To byl první okamžik, kdy ve třídě začaly vznikat takové ty skupinky, které proti sobě válčily. Každá třída měla samozřejmě neutrálního jedince, který se bavil se všemi lidmi ve třídě. Větši-nou to bylo tak, že ti, co se tolik neučili, se
bavili s těmi chytrými a naopak. No a tak to nejspíš máme dodnes (Alespoň co já vím.).
A jak má tedy vypadat svět bez válek a spo-rů na národní i mezinárodní úrovni, když se většinou nedokážeme na ničem dohodnout ani v tak malé skupině, jako je třída. Zkusme se tedy zamyslet nejdřív u sebe, co můžeme zlepšit, aby naše vztahy v budoucnu neskon-čily „válkou“.
Richard Osond
Úvahy
Číslo se s číslem sešlo a my pro vás máme další soutěž!Tentokrát si ale můžete vybrat ze dvou útvarů — láká vás víc poezie, nebo fejeton? I tentokrát nabízíme téma pro inspiraci a to:
„Nejmladší(m) kupte panáka!“ Nic se neděste pouhých dvou otištěných vítězných povídek v tomto čísle (...ono jich víc prostě nepřišlo) — opět jsme odhodláni
odměnit pět nejlepších příspěvků — tak neváhejte a pište, ať máme z čeho vybírat! :)Do 20. června zasílejte své texty na náš redakční e-mail [email protected] — do konce školního roku vyhlásíme vítěze (ať
máte o prázdninách co číst, neboť stejně jako v minulém kole soutěžíte nejen o zveřejnění práce, ale také o skvělé knížky!) a na začátku školního roku vyjde opět Element s vítěznými texty.
Soutěž
16
Od čokolády ke žvýkačkámJak už to tak lidé dělají, stejně tak i pan Radek šel po ulici. Na
levé straně ulice zahlédl obchod s potravinami. Napadlo ho, jaké to asi je, pracovat v obchodu s potravinami. Z výlohy na něj koukal majitel obchodu pan Cadao. Pan Cadao před lety přišel s rodinou z Vietnamu, aby mohl prodávat tady. Myslel si, že na tom vydělá, ale mýlil se. Pan Radek vstoupil do obchodu, zamumlal něco jako „Brý den.“, a začal se procházet kolem. Potřeboval koupit čokoládu, protože dnes měli výročí. On a jeho manželka Romana. Romana a Radek jsou spolu už tři roky, poznali se v zoo. Romanino oblíbené zvíře tehdy byla žirafa. Vůbec by jí nenapadlo, že právě u výběhu žiraf potká Radka. Radek nesnášel žirafy. Vlastně před těmi třemi lety přišel k výběhu žiraf, aby na ně flusnul a začal jim nadávat. Romana se na něj podívala svým okouzlujícím křivým pohledem a od té chvíle se Radek zamiloval jak do Romany, tak do žiraf. Asi si říkáte, že žirafy moc nepřemýšlejí, ale ta, která měla být terčem Radkových flusanců a nadávek, toho měla v hlavě hodně. Přemýšlela hlavně nad tím, kolik toho dnes sní a co bude k večeři. Ale jak tak před sebou pozorovala Radkovo a Romanino romantické shledání, začalo jí být těžko. Také chtěla nějakého partnera. Naneštěstí byla ve svém výběhu pouze ona sama. Tedy né úplně sama. Jejím nejlepším přítelem byl holub Cyril, který nad jejím teritoriem létal každé ráno. Měl totiž na stromě jejího výběhu hnízdo. Jenže Cyril nepovažoval žirafu za svou nejlepší kamarádku. Jeho jedinou starostí bylo hledat drobky a kálet lidem na hlavy. Nejlepší drobky byly na křižovatce ulic Domažlická a Hájova. To věděl Cyril moc dobře. Chodili tam tlustí turisté, hlavně ti z Ameriky, a nosili si s sebou hamburgry a hranolky z McDonaldu. Cyril byl jednou z těch lidských drobků tak tlustý, že skoro nemohl vzlétnout a Američané si ho fotili a natáčeli. Cítil se
jako hvězda. Zářící velká hvězda. O hvězdy se zajímala Elizabeth. Elizabeth, původem z Irska, měla jako koníčka pozorování hvězd. Bydlela kousek za městem, tam, kde už je jenom tma. Její malou usedlost na pozorování hvězd jí postavil strejda Kuba. Bethy měla svého strejdu tuze ráda. Když byla menší, vyrobil jí domeček pro panenky. Byl krásný a měl tři patra. Tři patra je docela hodně. Dost na to abyste si zlomili vaz. Stejně tak uvažoval i Stuart. Stuart neměl práci, vyhodili ho prý kvůli jeho chování. Stuart měl totiž rád květiny. A také věděl, že je půlka kanceláře v práci alergická na pyl. Párkrát tedy přinesl hodně květin všem na stůl a do večera se v práci spo-třebovalo deset krabiček kapesníků, 5 lahviček s kapkami do nosu a 4 lahvičky s kapkami do očí. No, Stuart chtěl všem udělat radost, ale nepovedlo se. Teď stál na střeše třípatrového domu a přemýšlel nad svým životem. Vždycky snil o tom, jestli umí létat, ale nikdy to nezkusil. Řekl si, že dnes je ten správný den. Zjištění o jeho neléta-vosti ho zarazilo. Už bylo pozdě. Srazil na chodníku jednu babičku a jejího psa. Pes Puňťa přežil. Nevěděl, co si o tom má myslet. Ta stará paní, co ho krmila, byla docela milá. Teď byl s jinou rodinou. Dvěma dospělými a jedním uřvaným děckem. Puňťa neměl rád děti. Tahají ho za ocas a křičí. Naopak pro malého Péťu byl nový Puňta úplným zlatíčkem. Chtěl si s ním hrát a už ho nepustit. Nevěděl, jaký je názor na opačné straně tohoto přátelství. O tom ani nepřemýšlel. Dokud ho Puňťa nekousnul. A tak byl Puňťa zase bez páníčka a ro-diny. Ta paní v útulku se chovala výborně. Nakonec zůstal u ní. Ta paní byla čirou náhodou Romana. S Radkem se rozvedla a zůstal jí jenom pes. Radek totiž zapomněl na tu čokoládu a koupil si místo toho pomeranč a žvýkačky. Nikdy toho nelitoval.
B R U N H I L D A
Třebaže jsem dospělý, bojím se králíků. Bílých králíků. Už od raného dětství jsem se klepal strachy při zmínce o Alence v říši divů, nebo o doktoru Králičkovi. Nevím, kde se ve mně ten strach vzal. Ale není to vůbec podobné strachu z pavouků, přestože oboje jsou odporná stvoření. Zlověstná očka, kte-rá si zpoza klece vyhlíží oběť, na kterou by zaútočila svou roztomilostí. Opravdu se mi to zvíře hnusí. Však bych to neřešil... To by si ovšem má dcera nesměla zamilovat jedno-ho bílého králíka z obchoďáku. A ta, vážení, když si něco umane, nepřestane, dokud to nedostane. Tak jsme společně pro tu krasa-vici Sněhurku nakonec jeli.
„Prosimtě už vem toho králíčka a jedem domů,“ říkám jí. „Dívej jak je roztomiloučká! Pohlaď si ji.“ řekla a prosebně, ve víru radosti z nového kamaráda, mě zatahala za rukáv od bundy. „Ale zlatíčko, vždyť víš, že tatínek má na takovýhle zvířátka alergii.“ „A jo.“
Už ta čtvrthodinka v autě pro mě byla utrpením, co teprve ty tři roky, nebo jak ty potvory žijou dlouho.
Tak jsem to, jak dlouho žijí, zkusil najít na internetu a hádejte co! Ty mršky se můžou dožít až devíti let. Co já si teď počnu?
První noc byla snad nejhorší. Ve čtvrt na jednu naše Sněhurka začala pobíhat po kleci a vydávat zvuky podobné chrochtání. Byl jsem bezmocný. I kdybych se odvážil dojít k té kleci, nebo dokonce na toho králíka sáh-nout, nezabránil bych mu v tom.
Ráno jsem „vstal“ a šel jsem se podívat ke kleci. Ten králík zmizel! No vážně, nebyl tam. Nejdřív jsem byl radostí bez sebe, ale pak mi to došlo. Musí být někde v našem bytě. Dvíř-ka byla otevřená (asi jak je nechala dcera, když mu dovnitř dávala vodu) a nenapadá mě jediné místo, kam by mohla z našeho bytu utéct. Ještě v pyžamu jsem vyběhl na chod-bu. Koukal jsem škvírou ve dveřích a klepal jsem se. Může být ve skříni, pod postelí, za gaučem. Může být kdekoliv. Na chodbě byla obzvlášť v lednu obrovská zima, ale i zápal plic by byl lepší než být teď uvnitř. Když ko-lem mě prošla sousedka, nevěřícně kroutila hlavou. „No to bych chtěl vidět vás, kdybyste
měla v obýváku třiceticentimetrového pa-vouka..“ pomyslel jsem si. Řekl jsem si, že se překonám a půjdu dovnitř. Opatrně a po-malu. Cvakl klíč v zámku, zatlačil jsem na dveře a malou škvírou jsem dovnitř prostrčil hlavu. „Tak kde jsi...“ zašeptal jsem. Pak, když byl vzduch čistý, jsem popadl lžíci na boty, která měla posloužit jako případná zbraň v nouzové situaci. Strčil jsem dovnitř nej-dřív opatrně jednu nohu, jako bych zkoušel, jestli se neobjeví. Neobjevil. Tak jsem vešel. Stál jsem tam očekávaje nejhorší. Přidušeně jsem zavolal na dceru, která ještě spala. „Už vstávám...“ „Kde máš Sněhurku?“ nedočkal jsem se odpovědi, protože znovu usnula. Vydal jsem se napospas tomu zvířeti sám. Koukal jsem všude, všechno jsem prohlédnul aspoň desetkrát, koukal jsem se dokonce i do pračky! Pak jsem se na to vykašlal a šel se nasnídat. „Když jsem ho nikde neviděl, tak se asi sotva najednou objeví u jídelního stolu!“ znělo mi v hlavě. Koukl jsem se směrem ke kleci. Co to má být? Sněhurka na mě civěla a žvýkala nějakou trávu. To jsem se zbláznil
Sněhurka a sedm nocí
Povídky
17
nebo co? Dvířka byla zavřená. Dal jsem si studenou sprchu, a přemýšlel nad tím, jak se králíka zbavit.
Další noc králík nelítostně a nejméně 6 hodin v kuse - a to od třič-tvrtě na dvě až do úsvitu - chroupal mrkev. Nic jsem s tím nemohl dělat, zase. On mě šikanoval, dělal mi to naschvál. Rozespalý jsem se odhodlal jít rozsvítit. Sněhurka byla fakt mrcha, zrovna, když jsem přišel ke kleci, tu svoji mrkev dojed-la. To už začal zvonit první z mých šesti budíků. Dneska si vezmu volno, zrovna jsem se rozhodl. Zavolal jsem do práce a hned po tom, co jsem položil telefon zpátky na linku, jsem si uvědomil, že budu muset strávit den s ní.
Když jsem odvedl dceru do školy, šel jsem zpátky do postele. Zavřel jsem oči a okamžitě uslyšel kvíkání. To snad nikdy nespí nebo co? Napadlo mě, že prostě vezmu celou klec a zavřu ji do kou-pelny. Jenže já nemůžu, už když jsem kousek od klece, nedělá mi to dobře. Tak jsem si vzal peřinu a polštář a ustlal jsem si ve vaně sám.
Třetí a čtvrtá noc byla klidná, tedy v rámci možností, protože jsem využil svůj geniální
nápad a spal jsem opět ve vaně. Sice jsem měl rozlámaná záda, ale aspoň jsem spal v kuse déle než tři hodiny.
Pátá noc byla dost zvláštní a v důsledku
věcí, co se odehrály, jsem se rozhodl se krá-líka zbavit. Nadobro. Abyste tomu rozuměli, zase utekl, ale tentokrát se v kleci neobjevil ani po třech hodinách a já musel jít spát s myšlenkou, že si tu někde pobíhá. Pořád jsem slyšel jak jeho tlapky běhají po dřevěné podlaze, jak někde hryzá nohu starého stolu,
nebo jak funí a kvíká. To už jsem byl nejen nevyspalý, ale i pěkně mrzutý! Takže jsem vstal a začal ho hledat. Jenže on nikde. Zvuky ustaly, ale jen co jsem si lehl, už si to zase
štrádoval po podlaze, hryzal, funěl a kvíkal. Ani v koupelně mi nemůže dát pokoj! Měl jsem dojem, že už ho dokonce slyším i v práci. Zbavím se ho. Jenomže jak?
Pořád je to králík mé dcery.Noc šestou jsem se už za-
čal přizpůsobovat a pomalu, ale jistě, jsem přestal vnímat ty podivné zvuky, co vydával, protože jsem věděl, že od něj budu mít za nedlouho klid, a to jednou provždy.
Už uběhlo osm dní a sedm nocí od koupě toho prokleté-ho králíka. Zřejmě mu došlo, že už jeho otravování přestá-vám vnímat, takže dnes v noci se nějakým způsobem dostal až k záclonám a prokousal je. To už bylo na mé nervy příliš, takhle to přeci dál nejde. Pro-
stě dceři pořídím psa a na Sněhurku časem zapomene. Tak a bylo rozhodnuto.
Ten den jsme měli k večeři králíka na smetaně.
Evelina Zitková
ElEmEnt
„Milá Janičko, máš pěkné zlaté vlasy a hezky se směješ. Moc se mi líbíš. Petr“ – takovéhle vzkazy na základkách už asi nenajdeme. A co se středních škol týče, ani tam zamilovaná psaníčka nefrčí. Psaníčka už totiž nefrčí nikde.
Dopisy a telegramy vystřídaly maily a ese-mesky, dnes tedy spíše zprávy na facebooku a snapchaty. Takže kdo není na internetu, je sto let za opicemi, alespoň co se aktuál-ních novinek týče. Vlastně je tak trochu od okolního světa izolovaný, což někdy ovšem není na škodu.
Současný člověk se s dopisem setká v po-době pozdravu od banky nebo od známého z dovolené. Někdy to může být i z dětského tábora, kdy děti alespoň tam přijdou s ruč-ně psanou formou zpráv do kontaktu, ba co víc, samy nějaké psaní (popřípadě malová-ní) vytvoří – pokud se jedná o starý dobrý tábor, kde hledat zásuvku a signál opravdu nemá cenu.
Dnešní dopisyMožná právě to je příčina dnešního psaní,
kdy mnohdy i dospělý člověk píše jako prv-ňák, nejen co se týče škrabo/krasopisu, ale i hrubek. Ve školách už nám také na psaní nenakládají to, co dřív, takže i tím naše ruční umění utrpělo.
Sice si někdo může říct, že stačí umět na-psat své jméno, to ostatní za nás udělá po-čítač/internetové příručky/kdokoli a cokoli jiného, ale psaní soukromého dopisu má své kouzlo a pro mě je to také osobnější, pro-tože odesílatel si s dopisem dá daleko více práce. A to i kdyby to mohlo znamenat jen vytisknutí textového dokumentu, vložení do obálky, nadepsání adresy, přilepení znám-ky a vhození do poštovní schránky... Ale je to pořád pracnější než naťukání zprávy na klávesnici (Hlavně ve zkratkách, proč něco dělat složité, když to jde i lehce?) a zmáčknutí enteru, nemyslíte?
Tereza Bezděková
18
II. povídka„Neříkej mi, že piješ tohle teplý mlíko?“
zeptal se Tom, když si všiml cedulky na ke-límku, který si jeho bratr přebíral od dívky za přepážkou. „Není to mlíko, ale kafe,“ opravil ho Sam bez silnějších emocí. „To snad ani nemůže už být kafe,“ protočil Tom očima, ale následoval svého bratra z kavárny ven na ulici, po níž společně zamířili domů. Nějak se už stalo zvykem, že si Sam cestou domů ze školy kupoval kávu. Kdyby to neudělal, měl by Tom strach o jeho duševní pohodu. Navíc muselo být příjemné si po nudném dni plném přednášek dát něco na spravení chuti i dodání energie.
Bývalo by to bylo možná klidné odpole-dne jako vždy, nebýt toho kluka, co do nich vrazil. Nebo spíše do Sama. Tím mu převrhl přemlékované kafe na tričko, což dotyčného mladíka patřičně dopálilo. Nedal na sobě však nic znát, jen si pohrdavě odfrkl, když se chlapec s veselým úšklebkem bez ohlédnutí či omluvy hnal dál ulicí.
„Moje nový triko!“ zabručel Sam a Tom se mu hlasitě smál při pohledu na velkou, světle hnědou skvrnu zářící uprostřed jeho hrudníku. „Žiješ ještě, bratře?“ zeptal se po-tom. „Možná ještě chvíli, ale toho skřeta bych přetrhl,“ odpověděl Sam. „Ale je to jedno…“ Zarazil se uprostřed věty, když nenahmatal mobil v kapse. „Musel jsem ho tam nechat. Vrátím se tam.“ „Kámo, ty si nikdy nezapo-mínáš mobil. Střežíš si ho jako oko v hlavě.“ „Musel jsem ho tam nechat.“ „Nebo ti ho
ten malej skřet ukradl.“ „To si nemyslím.“ „Neznáš dnešní děti? Jsou to docela vyčůrán-ci.“ „Co teda navrhuješ?“ „Vím, kam běžel… nebo spíš tuším. Chceš se za ním vydat?“ „A upravit mu fasádu? Moc rád.“
Nakonec k tomu ani nedošlo. Když do-klusali k rohu, kde chlapce viděli naposledy, zastavili se. Ten chlapec tam sice byl, ale ne sám. Před ním se tyčil vyšší kluk s krutým úšklebkem připomínající krysu a dvěma nepříjemně se tvářícími kumpány. Krysák držel v jedné ruce mobil, na první pohled v něm Sam poznal svůj, a druhou šťouchal do chlapcova ramene.
„Co to má být, dětská mafie?“ zeptal se Sam bratra. „Možná, ale to se nás netýká.“ pokrčil Tom rameny a chystal se odejít, když si všiml bratrova výrazu. „Ne, prosím tě, ne-říkej mi, že mu chceš pomoct. Je to zloděj a nezaslouží si to.“ „Zřejmě je to kluk, co krade, aby ho nešikanovali.“ „Hele, chápu, že se v něm asi vidíš, ale nepřeháněj to.“ „Dej mi pokoj!“ strčil do něj Sam, načež se vydal smě-rem ke skupince. Tom jen obrátil oči v sloup, ale rozhodl se v tom brášku nenechat. Musel ale uznat, že být starším z dvojčat není úplně výhra, jak si vždycky myslel. Ti mladší jsou prostě hloupí.
Sam mocně zařval a kdybyste ho slyšeli, utekli byste. Nemůžete se proto divit, že když ti tři kluci viděli rozzuřeného medvěda gri-zzlyho, v bílém tričku s hnědým vzorováním a opraných džínách, rozběhli se ulicí pryč.
Krysák cestou upustil mobil, který spadl na zem a rozkřápl se mu displej. Sam si pro něj došel, lítostivě ho zvedl a pečlivě si ho strčil do kapsy. Pak se zamračeně otočil na zloděje. „To bylo dost nevychované. Jsi špatný kluk.“
Tom i kluk si vyměnili zmatené pohledy. „Tohle bylo dost slabý. Musíš přijít s něčím tvrdším, jestli mu chceš vynadat.“ „Jako tře-ba?“ zeptal se Sam nechápavě. Tom přešel k chlapci, klekl si před něj a zamračil se. „Ty malý hádě, copak nevíš, že se nekrade? Zavolám na tebe policii a ti tě zmalují tak, že tě ani vlastní máma nepozná.“ „Policajti mě nemůžou zmlátit,“ odfrkl si kluk. Tom se usmál. „Ne, takhle jsem to nemyslel. Za-černí ti trestní rejstřík, hlupáku. A víš, jaký je z toho pak problém? Nenajdeš si práci a umřeš na ulici. A pak budeš jednou jako starej sedět a litovat, že jsi ukradl Samovi mobil, protože sis zrujnoval život.“
Chlapec se zatvářil naprosto zděšeně a Tom se na Sama usmál. „Vidíš, takhle se to dělá. Zkus to taky.“ Sam si tedy klekl a ote-vřel pusu, aby něco řekl, když si to rozmyslel. „Omluv se a vypadni.“ „Moc se omlouvám,“ řekl, když vyletěl do stoje. Sáhl si do kapsy, strčil překvapenému Samovi do ruky peníze a polkl. „Kupte si kafe.“ A pak utekl.
„Vidíš, jak děsivý jsi,“ pochválil ho Tom. „A teď si pojď koupit to kafe, ať nemáš absťák a můžeme jít domů.“
Kateřina Bláhová, 4.D
Soutěžní Povídky
Pan Radim si odtáhl židli a usedl ke své snídani. Ona stála naproti němu. Zase, ostatně jako každé ráno. Dennodenně zaujímala ta stará a ošklivá rachotina místo naproti nebohému Radimovi, který už opravdu nevěděl, co si s ní počít. Když po ní vyžadoval nějakou činnost, trvalo hodných pár chvil než zareagovala, zafuněla, zahekala a konečně se odhodlala k nějaké odezvě na Radimův požadavek. Každý kolega mu říkal: „Radime, ty máš na lepší, k čemu ti je takováhle troska?!“ Měli pravdu.
„Takhle by to dál nešlo,“ došla Radimovi trpělivost. „Jak jsi stará, tak jsi nepoužitelná,“ rozzuřil se. Popadl ji a vyhodil ji z okna. Cholerik Radim začal svého skutku litovat: „Co jsem to provedl! Vždyť vlastně za nic nemohla. A dobrých deset let mi dobře sloužila,
není divu že už nesloužila tak jako dřív. Měl jsem se o ni lépe starat.“ Ale už bylo pozdě. Radimův skutek nešlo vrátit zpět. Chudák stará, varná konvice.
Alžběta Kokaislová, 5.D
I. povídka
Soutěžní povídky
19
ElEmEnt
Zrak bezhlavýchOkno do duše? Duše v okně? Oheň dvou sluncí spaluje vyprahlou
půdu mořem zalité pouště. Mrtví se narodí a novorození umírají. Přelité rostliny pláčou pro kapku vody, stejně jako vyschlé rty posta-vy, co se krčí v koutě toho bezútěšného světa. Z každé strany ji objí-mají dvě mohutné vrby. Šlahounovité prsty omotaly cizí tělo a pojaly ho za své. Prázdné důlky tak upírá na hynoucí krajinu, která se pyšní šedými odstíny.
Nevidomá, nemohoucí, tiše snáší výjevy světa.…
Dokud se nenajde střípek naděje, který zapomenutého vysadí na trůn.
Nad chaotickým výjevem z tržnice roztahovala své pařáty mo-
cichtivá mlha. Sukni jí hladově ujídaly skotačící krůpěje a zlehka dosedaly do vlasů prvních rozespalých prodejců, kteří bloumali placem, pokoušejíce se urvat co největší místo pro svůj stánek.
Unavení dlužníci probdělé noci se balili do kousavých dek, div uštěpačná slova nepobouřila vstávající den…
Snad jen jediný svým úsměvem rozhazoval sítě do davů a s chu-tí nabízel zboží.
„Oko! Čisté, lesklé… Kupte oko!“ rozmanitá nabídka ho obe-plouvala na bárce z rosy a klidnou plavbou se vábivě vplížila do povědomí vřavy. Nikdo neměl silnějšího hlasu než on.
Strohá slova odbytí mu však podrývala špalek, na kterém tančil podepřen odvahou.
„Kliď se z cesty, šarlatáne! A své oči vezmi s sebou.“ Špičatý lo-ket drobné dámy mu vyhloubil důlek pod žebry, až byl muž nucen balancu.
„Ale paní, nechtějte se mýlit. Je to nefalšované oko, sotva rok používané! Učiním vám za tak báječnou koupi výhodnou nabídku. Však si povšimněte barevné škály v duhovce…“
„Nemám zájem! Nikdo z nás…“ dostalo se mu slepé odezvy a obchodník, ač nuceně, počal své zboží poraženě balit. Dříve však, než-li opustil špalek odhodlání, proklestil si k němu cestu muž s prázdnými důlky, v dlani držící hrubý špagát. Na jeho konci se vyjímala přivázaná ovce. Bezmezně oddaná pánovi klidně přežvy-kovala trs nabídnuté trávy i s ranní rosou. Do jejího huňatého oca-
su byla zakousnuta další, jakoby první z prázdného důlku vypadla. Když přimhouřil obchodník zrak a zašilhal skrze nezkrotnou vlnu, k neskrývajícímu údivu spatřil zrovna takovou i v ocase další. Tvo-řily dlouhý zástup až kamsi za oponu ze stánků…
„Přejete si?“ hlesl udiveně, stále pozorující činnost klidných zvířat. „Chci vidět zboží.“ Bez okolků natáhl hrubou dlaň zájem-ce, netrpělivě klepající špičkou úzké boty. Přestože se obchodní-kovi muž na první pohled nelíbil, něžnými pohyby vybalil oko z hedvábného kapesníku. „Zajímavé, velice zajímavé…“ Zájemce si mnul značně vyplešatělý vous a uchopil bulvu mezi ukazováček s palcem. „Kolik?“ „Jistě chápete, že částka za zrak není malá…“ začal obchodník opatrně. „Kolik!?“ „Džbán metafor a moře hříček navrch.“„Budiž.“ Podivný mužík vykasal rukáv a z kapsy vytáhl hliněnou nádobu, do níž počal sypat vyřčenou částku. Obchodník nestačil poulit vlastní zornice. Prstem zlehka pohladil třpytící se hladinu, ve které plavaly světelné můry.
Přestože stále dumal a hrál si s myšlenkou, že ho zákazník ošá-lil, ledabyle se přinutil mávnout paží a na jeho rtech zahrál nucený úsměv. „Je vaše.“
Kdesi v zástupu kudrnatých zvířat se ozvalo táhlé zabečení. Muž s vousem si vtěsnal oko do příliš úzkého důlku. Párkrát za-mrkal, jako by se jeho dlouho nepoužívané otvory pokoušely nový objekt vypudit a řasy se naopak zkroutily radostí nad dlouho vy-touženým společníkem.
Prodejce si povšiml, jak se zástup ovcí o míli prodloužil. Když se jejich počátek otočil na podpatku, poslušně sklopily hlavy a za tichého bekání se v řadě rozcupitaly.
Huňatá těla bez duše se slepě vrhla za pánem. Když nevidomý vede slepé, slepotu na patách stěží rozdá světu.
Točí se v kruzích a nabádá ke svým nápadům jen nejbližší pokorné ovce, které jsou ochotny jeho názor vyslechnout. Jakmile však bezoký získá byť jen zlomek zraku, vystoupí z vydusané stezky kopyt věr-ných a toulá se dál, kam ho oči vedou.
Ne každý je však schopen opustit cestu, kterou si předurčil, neboť se jen těžko obrací mohutný kolos následovníků…
Tanith
„Když TO přijde, tak TO poznáš.“ Došlo Vám někdy, jak nesmyslná ta věta je? Můžeme si stokrát myslet, že jsme TO poznali, a při tom se i po stoprvní zmýlit. Co když celá ta věc okolo TOHO je pouhý výmysl? Jak můžeme vědět, že to, co považujeme za ono TO, je opravdu TO, co mělo přijít, a ne pouze nějaká náhrada za TO?
Stejně tak jako nekonečnost vesmíru nám i TOTO nejspíš zůstane nikdy nezodpovězenou otázkou a hlavně ne dobře pochopitelnou skutečností. Často mě napadá, jestli to celé není pouze nějaká hra a my se nehoníme za něčím, co doopravdy neexistuje. Jestli si jenom nevsugerováváme něco, co se doopravdy neděje.
Proč bychom si TO ale vymýšleli, kdybychom se s TÍM nesetkali? Jak bychom o TOM věděli? Koneckonců je to asi jedno. Lidé, kteří si myslí, že TO zažili, mi řeknou, že TO samozřejmě existuje. A ten zbytek? ...No, asi tušíte, co mi odpoví. Ale mně na názoru ostatních vlastně moc nezáleží. Mám vlastní a za tím si stojím. TO a všechno další je opravdové. Já věřím!
Adéla Károlyová
TO
TO?TO!
TO...
KDY29. 6.
14–17 hodin
KDOučitelé,
studenti, rodiče
ZAHRADNÍ PÁRTY
GN
P
neformální rozloučení se školním rokem
KDEškolní hřiště,
zahrada
