UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH VĚD

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2014 Klára Vaculíková

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH VĚD

ÚSTAV PORODNÍ ASISTENCE

Klára Vaculíková

Horečka omladnic Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Věra Vránová, Ph.D.

Olomouc 2014

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené

bibliografické a elektronické zdroje.

Olomouc 6. května 2014

---------------------------

podpis

Děkuji Mgr. Věře Vránové, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce, za ochotu,

vstřícnost, cenné rady a poskytnuté materiály. Mé díky patří i celé mé rodině, která

mě podporovala jak při zpracovávání mé bakalářské práce, tak i po celou dobu studia

ANOTACE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Název práce: Horečka omladnic

Název práce v AJ: Puerperal fever

Datum zadání: 2014-01-29

Datum odevzdání: 2014-05-06

Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci

Fakulta zdravotnických věd

Ústav porodní asistence

Autor práce: Klára Vaculíková

Vedoucí práce: Mgr. Věra Vránová, Ph.D.

Oponent práce:

Abstrakt v ČJ:

Předmětem bakalářské práce je horečka omladnic. Bakalářská práce představuje

přehledovou studii o tomto onemocnění, které se vyskytovalo spíše v naší historii.

Cílem práce je představit onemocnění jako celek, s jejími příčinami, příznaky, léčbou

a známými i neznámými osobnostmi, které s předkládanou problematikou souvisí.

K tématu se vztahuje i pojem antisepse, asepse a dezinfekce. Jedná se historický

pohled na nemoc do doby, ve které byla rozšířená.

Abstrakt v AJ:

The object of the work is puerperal fever. Bachelor thesis presents an overview study

of this disease, which was occurred especially in our history. The aim is to introduce

the disease, its causes, symptoms, treatment, and known and unknown personalities

who are related to this problem. The terms as antisepsis, asepsis and disinfection are

also related to this topic. It is a about historical view of the disease in the period in

which was widespread.

Klíčová slova v ČJ:

Horečka omladnic, prevence, antisepse, historie, I. F. Semmelweis, Alexander

Gordon, Thomas Watson, Oliver Wendell Holmes

Klíčová slova v AJ:

Puerperal fever, preventiv, antisepsis, history, I.F.Semmelweis, Alexander Gordon,

Thomas Watson, Olover Wendell Holmes

Rozsah: 38 stran, 4 přílohy

OBSAH

ÚVOD ....................................................................................................... 8

1 PRVNÍ POZNATKY O HOREČCE OMLADNIC ........................ 11

1.1 MOTTO ........................................................................................................................................ 11 1.2 POČÁTKY HOREČKY OMLADNIC .......................................................................................................... 11 1.3 TEORIE VZNIKU ............................................................................................................................... 12 1.4 POSTUP INFEKCE ............................................................................................................................. 13 1.5 PŘÍČINY INFEKCE ............................................................................................................................. 15 1.6 PŘÍZNAKY ...................................................................................................................................... 16 1.7 LÉČBA........................................................................................................................................... 17

2 ANTISEPSE A ASEPSE ................................................................... 20

2.1 NOZOKOMIÁLNÍ INFEKCE .................................................................................................................. 20 2.2 PORODNICKÁ ČISTOTA ..................................................................................................................... 21 2.3 STERILIZACE ................................................................................................................................... 21 2.4 DEZINFEKCE ................................................................................................................................... 22

2.4.1 Chemická dezinfekce .......................................................................................................... 22 2.4.2 Mechanická dezinfekce ...................................................................................................... 23

2.5 PORODNÍ BÁBA A ČISTOTA ................................................................................................................ 23 2.5.1 Hygienické požadavky ........................................................................................................ 24 2.5.2 Časté chyby porodních babiček .......................................................................................... 25

2.6 PŘIJETÍ ANTISEPSE ........................................................................................................................... 26 2.7 VZDĚLÁVÁNÍ PORODNÍCH BAB ........................................................................................................... 26 2.8 DEZINFEKCE RUKOU......................................................................................................................... 28

2.8.1 Historie ............................................................................................................................... 28 2.8.2 Hygiena rukou v dnešní době ............................................................................................. 29 2.8.3 Jednotlivé kroky hygieny rukou .......................................................................................... 30

2.8.4 STUDIE ...................................................................................................................................... 31

3 VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI.............................................................. 33

3.1 ALEXANDER GORDON ...................................................................................................................... 33 3.2 THOMAS WATSON .......................................................................................................................... 34 3.3 OLIVER WENDELL HOLMES ............................................................................................................... 34 3.4 IGNÁC PHILIPP SEMMELWEIS ............................................................................................................ 35

3.4.1 Jeho rodina......................................................................................................................... 35 3.4.2 Studium .............................................................................................................................. 36 3.4.3 Vídeňská univerzita ............................................................................................................ 37 3.4.4 Jeho působiště .................................................................................................................... 38 3.4.5 Nepřijetí veřejností ............................................................................................................. 39 3.4.6 Pád a konec ........................................................................................................................ 39

ZÁVĚR ................................................................................................... 40

BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE ............................................................ 42

PŘÍLOHY .............................................................................................. 46

8

ÚVOD

Horečka omladnic neboli puerperální sepse je onemocnění spíše historické,

i když její výskyt se nevylučuje ani v dnešní době. Je známa už odpradávna, zmínil

se o ní i nejznámější a nejslavnější lékař Hippokrates, který je považován za otce

medicíny. Nejvíce se o ní však začalo mluvit v 19. století. Mluvíme o chorobě,

která postihovala matky krátce po porodu, tedy v raném šestinedělí. Už z názvu

můžeme odvodit, že se jedná o hořečnaté onemocnění doprovázené řadou dalších

příznaků a obtíží. Přemíra matek trpící horečkou omladnic, této nemoci bohužel

podlehla. Počet šestinedělek, které na nákazu umíraly, byl až zarážející.

V historických novinách vedle zpráv o počtu zemřelých na tyfus, tuberkulózu

nebo záškrt, se objevovala i čísla spojená s úmrtím na horečku omladnic. Dlouho

nikdo nevěděl, jak nákaza vzniká, nebo jak se přenáší. O léčbě a prevenci už ani

nemluvě. Tato nemoc se vyskytovala ve velké míře hlavně ve státních porodnicích,

kde rodily ženy z nižších vrstev, které si nemohly dovolit porod v domácím

prostředí, jelikož neměly dostatečné ať už finanční nebo jiné prostředky. U žen

rodících doma, se tato nemoc nevyskytovala tak často. (Nuland, 2005, s. 13-15)

Kromě jiných, jako například Oliver Wendell Holmes, lékař a básník, to byl

maďarský lékař Ignác Philipp Semmelweis, který se o toto onemocnění začal

hlouběji zajímat. Zprvu také nemohl přijít na příčinu nemoci. Do té doby byly

považovány za příčinu tak zvané kosmicko-telurické záležitosti, nebo stoka

vyskytující se v blízkosti porodnice. Někteří dokonce věřily, že za nákazu může

nečistá duše ženy. Ignác působil ve všeobecné nemocnici ve Vídni, kde byla

porodnice rozdělena na dvě části. V jedné části se o maminky před porodem,

během porodu a po porodu staraly porodní babičky. V druhé části pracovali lékaři

a studenti medicíny, kteří se zde učili a vykonávali něco jako dnešní praxi.

Semmelweis přišel na zajímavou věc a to na to, že na oddělení kde pracovaly

porodní báby, byl výskyt horečky omladnic podstatně nižší, než na druhém oddělení

kde působili lékaři. Tuto skutečnost si však nedokázal sám vysvětlit. Na onu záhadu

přišel jen náhodou. A to po pitvě svého přítele, také lékaře, který zemřel po tom,

kdy ho jeden student při pitvání omylem řízl skalpelem. Po porovnání zemřelých těl

9

žen, postihnutých horečkou omladnic s tělem svého přítele zjistil, že se vlastně jedná

o jednu a tu samou věc. (Daniel, 1907, s. 65-66)

Horečku omladnic způsobují mrtvolné částice, které přenášejí k matkám

lékaři a studenti. Od pitvy přecházejí na porodní oddělení přímo k matkám,

které vaginálně vyšetřují, aniž by si před tím jakkoliv otřeli či umyli ruce.

Semmelweis přišel s tímto objevem na svět před lékařskou komisi, ale bohužel mu

nikdo nevěřil a každý lékař ho spíše odsuzoval a vysmíval se mu, než aby se

nad touto skutečností zamyslel. Semmelweis se tím nenechal odradit a dále se

onemocněním zabýval. Přišel i na to jak nemoci zabránit, jaké preventivní opatření je

nutné dodržovat. Nutil lékaře, aby si před příchodem k rodičkám a samotnému

vyšetřování, myli ruce v chlorovém vápně. Sám věděl, že samotné omytí rukou

ve vodě nestačí. Dnes ho známe jako objevitele antisepse. (Nuland 2005, s. 85-115)

Stanovené cíle:

CÍL 1: Předložit poznatky o horečce omladnic.

CÍL 2:Předložit poznatky o antisepsi.

CÍL 3:Předložit poznatky o osobnostech spojených s horečkou omladnic.

Základní bibliografické citace vstupní studijní literatury zahrnovaly:

1. NULAND, Sherwin B. Špinavé ruce: mikrobi, horečka omladnic a podivuhodný

příběh Ignáce Semmelweise. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Argo, 2005. 171 s.

Velké objevy; sv. 2. ISBN 80-7203-673-4.

2. SCHOTT, Heinz. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994. 648 s. Edice

Kronik. ISBN 80-85873-16-8.

3. PORTER, Roy. Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po

současnost. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2001. 807 s., [24] s. obr. příl.

Obzor; sv. 34. ISBN 80-242-0594-7.

4. JUNAS, Ján. Průkopníci medicíny: Vývoj lékařství v životě a díle jeho tvůrců. 1.

vyd. [S.l.]: Avicenum, 1977. 264 s.

5. DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. V

Praze: Slovart, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.

10

Byla provedena rešerše za použití klíčových slov, v období od listopadu 2013 do

dubna 2014. Z hlediska, že mé téma o horečce omladnic pojednává o historii,

nepoužila a nenašla jsem žádné nejnovější poznatky o této problematice. Pro

vyhledávání relevantních článků v podobě dostupných plnotextů byla použita

databáze Národní lékařské knihovny, digitální knihovna novin Vědecké knihovny v

Olomouci, databáze Medline a databáze ProQuest. Celkem bylo nalezeno 48 článků,

z nichž 25 jich bylo českých a 23 článků anglických. Anglických článků jsem

použila pouze 6, jelikož se téměř ve všech článcích informace opakovaly. Českých

článků jsem použila 10. K získávání dalších informací o tomto tématu jsem

používala také knihy a učebnice. Dostupné zdroje byly publikovány mezi lety 1897 –

2013.

11

1 PRVNÍ POZNATKY O HOREČCE OMLADNIC

1.1 Motto

„Vyslovím- li slova horečka omladnic, jako bych pronesl kletbu,

vždyť strašnější akutní onemocnění snad ani neexistuje… Není nic dojímavějšího

než smrt ženy, jež právě dala život svému dítěti, nic truchlivějšího než zklamání

očekávaných nadějí, nic žalostnějšího než opuštěné bezmocné novorozeně. Navždy

připravené o něžnou péči a laskání, jež jsou pro ně tolik důležité – taková katastrofa

musí zasáhnout i to nejzatvrzelejší srdce. Svým způsobem je to znesvěcení.“ (Meigs,

1851)

1.2 Počátky horečky omladnic

Horečka omladnic, puerperální horečka nebo také febris puerperalis je pouze

ženskou záležitostí. Jako specifická choroba byla poprvé rozpoznána v 18. století. Je

odvozena z latinského slova puer „dítě“ a parere „přivést.“ Období bezprostředně

po porodu bylo označováno jako puerperium, tedy šestinedělí. Na horečku omladnic

umírala pravděpodobně po celá staletí řada žen. Pozornosti lékařů si tato choroba

vydobyla až v 18. a 19. Století. (Dobson, 2009, s. 72)

Horečka je chorobný stav, který je charakterizovaný zvýšenou tělesnou

teplotou nad 37,6 °C, zvýšenou tepovou frekvencí nad 80 tepů za minutu, vzestupem

žízně a poklesem chuti k jídlu. Horečka omladnic vzniká zanesením hnisavých

jedovatých plísní do rodidel, nejčastěji při porodu, ale může vzniknout

i během těhotenství, nebo v šestinedělí. Tyto plísně se hojně vyskytují v očistkách

(lochiích) nakažených žen. Objevují se i v hnisavých ranách, vředech, na kůži u osob

trpících růží, mázdřivkou, v ústech osob s vyžranými zuby a ve všech látkách

zasažených hnilobným procesem. Ve větším množství se vyskytují ve staré krvi,

v krvavých skvrnách a ve všech lidských i zvířecích výmětech z těla. Naopak

12

v menším množství se objevují všude kolem nás, ať už ve vzduchu, nebo na našich

rukou, předmětech, dokonce i na našich šatech. (Rubeška, 1897, s. 139)

Horečka omladnic je onemocnění rané, které vzniká uhnízděním

a zmnožením bakterií v ranách, které mohou vzniknout za porodu. Ať už jsou

to menší poranění měkkých porodních cest, nebo velká rána vzniklá po odloučení

placenty. Frekvence horečky omladnic se nedá zcela určit, protože lehčí onemocnění

nepodléhaly statistikám. Proto se rozšíření odhaduje pouze podle čísla úmrtnosti

na onu chorobu. Kolem roku 1949 byla úmrtnost asi 2-4 z tisíce všech porodů.

V zemích, kde je porodnická čistota na velmi špatné úrovni, je úmrtnost

o mnohem vyšší. (Trapl, 1949, s. 432)

V roce 1847 zemřela na puerperální horečku každá šestá žena, která rodila

ve Všeobecné nemocnici ve Vídni na prvním oddělení. Mnoha ženám se podařilo

překonat počáteční příznaky, a tudíž se z nemoci samy vyléčily. Na lékařské fakultě

ve Vídni, ke které porodnice patřila, každý lékař a student věděl, co ho čeká

po otevření těla zemřelé matky. Přes menší rozdíly byly základní rysy stejné. Zápach

byl tak velký, že mnozí studenti i zvraceli a omdlévali. Rozkládající tkáň byla

pokryta páchnoucím výpotkem s bělavým bezbarvým hustým hnisem, který pokrýval

nejvíce zasažené orgány. Děloha nesla známky rozsáhlého zánětu, který se často šířil

na vejcovody, vaječníky a mířil až do dutiny břišní. (Nuland, 2005, s. 23-24)

1.3 Teorie vzniku

O příčinách horečky omladnic kolovalo mnoho teorií. Nejstarší a pro mnohé

lékaře nejpřesvědčivější byla teorie o zadržování lochií v děloze. Očistky nemohly

volně odcházet z dělohy. Lékaři o tom byli přesvědčeni hlavně proto, že hnis

a rozkládající tkáň mrtvých žen připomínala nejvíce právě ony očistky. Podle této

teorie se lochia hromadí v děloze, kde zahnívají a vstřebávají se do tkání a do krve.

Někdo byl přesvědčen i o tom, že se nečistoty střádají v krvi celých devět měsíců

těhotenství. Zvětšující se děloha tlačí na střeva, zpomalí se peristaltika a jedy, které

se vylučují se stolicí, se dostanou do krve. Francouzský lékař Riverius věřil, že:

13

„Příčinou hromadění očistků může být přílišná hustota krve, zúžení či ucpání cév

nebo chladný vzduch, který pronikne do dělohy a uzavře ústí cév.“ (Nuland, 2005, s.

24-25)

Další teorií byla teorie mléčné metastázy horečky omladnic. Mléko,

jehož normální cesta z dělohy k prsu měla být něčím přerušena, bylo tvořeno

přeměnou menstruační tekutiny. Fyziologické cestě mléka věřil i Leonardo Da Vinci,

i když se mu ji nikdy nepodařilo prokázat. Lékaři měli za to, že hnis v břišní dutině

mrtvých těl připomínal mléko. Tato teorie vysvětlovala i zástavu laktace, tedy tvorbu

mateřského mléka. Kdy se mléko nemohlo dostat až k prsům, jelikož mu v cestě

bránila nějaká překážka. (Nuland, 2005, s. 27)

Jindy se přisuzovalo nejasné úmrtí nečistému vzduchu tak zvanému

miasmatu, který se vinul ze spodních pater. Tomu tak bylo například v Hotel-Dieu v

Paříži, kde byli ve spodních patrech léčeni muži s otevřenými infikovanými ranami.

Hotel-Dieu byl postaven už v roce 660, ale porodnice zde byla založena až roku

1664. V 18. Století zde proběhla první zdokumentovaná epidemie puerperální sepse.

(Nuland, 2005, s. 28-29)

1.4 Postup infekce

Denní činností každého zdravotníka je bojovat s infekcí, aneb vniknutím

choroboplodných zárodků do organismu. V porodnictví je tento boj důležitý

a to protože: „Organismus těhotné a šestinedělky je méně odolný vůči nákaze,

nákaza se snáze šíří a má většinou horší průběh, nákaza může přestoupit na plod,

nákaza může být příčinou přerušení těhotenství.“ (Vácha, 1969, s. 97))

Zánět je vyvoláván choroboplodnými zárodky, mikroby. Organismus se

nákaze brání pomocí centrálního nervového systému, který je spuštěn

interoreceptory, vyskytujícími se v napadené tkáni. V počáteční fázi musí

organismus infekci lokalizovat a ohraničit. Zánět je charakterizován zčervenáním,

otokem, bolestivostí, zvýšenou teplotou a porušenou činností. Organismus může

14

bojovat proti infekci díky bílým krvinkám, další ochrana spočívá v tvorbě protilátek.

(Vácha, 1969, s. 98-99))

Horečka omladnic vzniká zanesením infekce do rodidel zvenčí (exogenní

infekce), nebo se infekce vyvine z mikrobů, které žena měla už před porodem v sobě

(autogenní infekce). (Poradovský, 1974, s. 410)

Exogenní infekce může vzniknout rukama lékařů nebo ženských sester,

kteří rodičku vyšetřují. Dále může vzniknout infikovanými předměty

nebo pomůckami, které přijdou do styku s rodidly. Rodičku mohou nakazit

jak lékaři, tak porodní báby kapénkovou infekcí, tedy šířením vzduchem, pokud trpí

nějakým onemocněním, například rýmou, angínou, zubním kazem, kašlem.

Při nedodržování hygieny intimních partií může vzniknout infekce z jejího okolí,

a to z močové trubice nebo z konečníku. Rodička si může zavést infekci sama

používáním nečisté vody na oplach genitálu, na koupání, nesprávnou hygienou

po močení a po stolici, špinavým prádlem, zaváděním léků do pochvy nebo prstů.

Infekce může být způsobena i souloží, proto se nedoporučuje mít pohlavní styk tři

měsíce před porodem. (Vácha, 1969, s. 99)

Vnitřní autoinfekce vzniká při nepřítomnosti z výše uvedených příčin.

Předpokládáme, že infekce přetrvávala v pochvě už dlouho před porodem

nebo vznikla z jiného infekčního ložiska v organismu. Prostupu infekce brání

hlenová zátka, která je umístěna v hrdle děložním. Před porodem však tato zátka

praská a hrdlo děložní se během porodu stále více otevírá, to umožňuje snadný

přechod infekce do dělohy. Plodová voda také brání infekci, jelikož je její pH kyselé

a tedy baktericidní. Po odtoku plodové vody může být děloha ještě snadněji zasažena

infekcí. Bakterie se začnou množit, čím déle odteklá plodová voda, tím více bakterií

se pomnoží. (Vácha, 1969, s. 99)

K autoinfekci musíme počítat infekce metastatické, které se mohou šířit

ze vzdálenějších ložisek cestou hematogenní a nebo lymfogenní. Za autoinfekci

bychom měli považovat jen tyto metastatické případy, jelikož bakterie, které byly

přítomny v pochvě již před porodem, se tam musely také nějak dostat, ať

už jakoukoli cestou. Můžeme tuto infekci považovat také za infekci exogenní,

která ale nebyla přenesena žádným nástrojem, či rukou porodníka. Proto bychom

15

neměli užívat pojmy jako endogenní a exogenní, ale spíše infekce zaviněná

a nezaviněná. Autoinfekce je poměrně vzácná. (Trapl, 1949, s. 434)

Jak bude onemocnění probíhat a jakou formou závisí na mnoha faktorech.

Jeden z nich je samotná imunita neboli obranyschopnost organismu rodičky. Jak se

dokáže sám organismus vypořádat s nákazou. Dále záleží na druhu bakterie,

která infekci způsobuje, na stavu rodidel, zda není přítomno nějaké poranění

na rodidlech. V neposlední řadě závisí na způsobu přenosu bakterií do organismu.

(Vácha, 1969, s. 99)

1.5 Příčiny infekce

Horečku omladnic označujeme jako infekční onemocnění. Po porodu může

genitální infekce postupovat dále do organismu. Po porodu se infekci otevírá brána,

která může prostupovat přes vnitřní stěnu dělohy, kde dříve zaujímala místo placenta,

přes různé trhlinky a poranění v oblasti hráze, pochvy a hrdla děložního. Mateřský

organismus se může infekci bránit a to vytvořením leukocytárního valu v děložní

dutině, kontrakční schopností děložní svaloviny se děloha zavinuje a cévy,

které zaujímají místo po inzerci placenty se také stáhnou. Tato ochrana však může

být nedostatečná, může ji narušit několik elementů, jako například patologický

porod, předčasný odtok plodové vody, příliš časté vaginální vyšetřování, operační

porod, větší ztráta krve po porodu, celkové onemocnění rodičky a také špatná výživa

rodičky. (Poradovský, 1974, s. 409-410)

Jako první byl za původce infekce považován streptokokus. Až později bylo

zjištěno, že streptokokus není jediná bakterie, která může puerperální infekci vyvolat.

Nejprve byly zjištěny bakterie aerobní, které nebylo tak těžké zjistit a později byly

objeveny i bakterie anaerobní, které mohly být kultivovány až po vyloučení přístupu

kyslíku. V dnešní době je známo několik aerobních i anaerobních bakterií, které jsou

viníky horečky omladnic. Autor Trapl zde poukazuje na knihu od Málka a Wágnera

– Mikrobiologická diagnostika, ze které uvádí jednotlivé typy bakterií:

16

1. Micrococcaceae - Staphylococcus pyogenes, Micrococcus tetragenes,

Staphylococcus aerogenes.

2. Lactobacteriaceae - Diplococcuss pneumoniae, Streptococcus.

3. Enterobacteriaceae - Escherichia coli, Klebsiella pneumoniae.

4. Bacillaceae - Clostridium perfringens, Clostridium oedematiens, Clostridium

tetani.

Streptococcus má za následek puerperální sepsi po porodu, staphylococcus

způsobuje puerperální infekci nejčastěji zase po potratu. (Trapl 1949, s. 433)

Nákaza může také zapříčinit zánět prsu, který může matku značně polekat,

i když nemusí být provázen vysokými horečkami a být nebezpečný, pokud je však

správně léčen. U novorozenců se může dostavit zánět pupku, který může jejich život

značně ohrožovat. Někdy onemocní i matka zánětem dělohy, takže není zcela jasné,

kdo získal nákazu jako první a zda-li přenesla infekci matka na dítě nebo naopak.

Během porodu se mohou hnisavé bakterie dostat do očí dítěte. Zapříčiní tak hnisavý

zánět očí. Ten může být velice nebezpečný i pro matku, protože se na ni může velice

snadno přenést. Mikroby jsou proto nebezpečné pro matku i novorozence, oba

ohrožují na životech. (Chvojka, 1913, s. 17)

1.6 Příznaky

Onemocnění se začíná projevovat bezprostředně nebo obvykle první týden

po porodu. Probíhá většinou podobně jako jiná zánětlivá onemocnění. V počáteční

fázi se jeví jako horečka septického charakteru. Poté následuje zvýšené pocení,

septické průjmy, hubnutí. Nakažená žena má suchý povleklý jazyk, klouby jsou

bolestivé a zvýší se puls. U nemocné se začnou projevovat také bolesti hlavy a může

se objevit i kožní vyrážka. (Schořovská, 1963, s. 79-80)

Pokud po porodu nezačnou odcházet očistky, tak se břicho nadme. Dostaví se

horečka a zimnice. Při doteku pacientka ucítí bolest v celém těle. Při doteku

na břicho je bolest mnohem větší a výraznější. Souběžně se může projevit i pocit

17

pálení v břiše, které je většinou doprovázeno i bolestivostí v podbřišku. Pacientka má

nechutenství, je slabá a podrážděná. Moč vypadá jako moč oslí. Tep je slabý, čas

od času velmi rychlý, zřídka silný, ale pomalý. To je začátek nemoci a její příznaky

se začnou dále a dále prohlubovat. Vpadlé tváře mohou po nějaké době zčervenat.

(Nuland, 2005, s. 26)

Časté jsou i změny na rodidlech. Na nešitých trhlinách na hrázi, v pochvě

a na děložním čípku může být špinavě žlutý povlak, který vyměšuje hnis. Takto

může být postižena i děložní sliznice, kdy je pak výtok zvláště páchnoucí. Zánětem

mohou být postiženy dále vejcovody, široké vazy, pobřišnice, buďto jen v malé

pánvi nebo v celé dutině břišní. Pokud se zánět rozšířil až na pobřišnici, tak

se začínají objevovat nové příznaky. Nemocná šestinedělka vrhne, škytá, puls je

velmi rychlý, až 120 tepů za minutu. Průběh nemoci může být ve svých příznacích

i trvání velice různorodý. (Daniel, 1907, s. 77)

1.7 Léčba

Nutností a samozřejmostí porodní báby je, aby onemocnění zabránila a měřila

ženám po porodu teplotu dvakrát denně a to ráno a odpoledne. Zaznamená-li

u někoho zvýšenou teplotu, předpokládá se, že se jedná o horečku omladnic. Důležitá

je co největší čistota rukou, prádla, nástrojů a pomůcek. Musí se vyvarovat styku

s nebezpečnými látkami, své ruce musí chránit od možného poranění. Babička nikdy

nesmí ženu vnitřně vyšetřovat bez jakékoliv příčiny. Fyziologické porody má vést

bez vaginálního vyšetřování a zasahování do rodidel. Pokud jsou nějaké nejasnosti

při zevním vyšetření, smí babička ženu vaginálně vyšetřit. Smí však jen dvakrát a to

při příchodu a po odtoku plodové vody. Je-li přítomna nějaká nepravidelnost, ihned

volá lékaře porodníka. Co se týče šestinedělí, tak se babička vnitřních rodidel vůbec

nedotýká. Ovšem pokud se u ženy objeví horečka, která není vyšší jak 38,0 °C, musí

prohlédnout zevní rodidla, jestli nenajde nějaké ranky či trhlinky. Pokud nějaké

poranění najde, musí ho ošetřit 1% roztokem vody karbolové a pochvu vypláchnout.

Přesáhne-li teplota 39,0 °C, nebo pokud se objeví třesavka, musí opět neprodleně

18

zavolat lékaře. Jestliže porodní bába ošetřuje ženu trpící horečkou omladnic, nesmí

k žádnému jinému porodu a po skončení se musí vykoupat a obléct si nový šat a své

pomůcky vyvařit v 1 % roztoku sody. Po další tři dny nesmí jít k dalším porodům

a ruce si musí umývat dvakrát denně. (Rubeška, 1897, s. 140-142)

Porodní bába musí šestinedělku sledovat a kontrolovat. Ptá se a sleduje

poporodní bolesti, které jsou zapříčiněny stahováním dělohy. Bolesti mohou

zesilovat při kojení, nebo když v děloze zůstane část koláče, část blan, pokud je

v děloze krevní sraženina, nebo pokud byl porod příliš rychlý. Babička může

na břicho přiložit obklad, který nechá zapařit a po dvou hodinách vymění. Dále

sleduje otok zevních rodidel, který by měl po několika dnech ustoupit,

není-li přítomna žádná infekce. Na otok přikládá vatu namočenou v 1 % vodě

karbolové nebo otok vodou oplachuje. Zapáchající očistky jsou způsobené

nahromaděním krve v děloze, kde zůstanou déle, než mají. Doporučené je

vyplachování karbolovou vodou třikrát až čtyřikrát denně. Po porodu může mít

rodička potíže s močením způsobené sníženým břišním tlakem i polohou vleže.

Při takových potížích musí bába šestinedělku třikrát denně vycévkovat kovovou

cévkou. V prvních třech dnech po porodu se může objevovat zácpa, přesahuje-li

i další dny musí babička ženě provést klystýr Seidlickým práškem nebo vinnou

skleničkou horké vody. Důležité je sledování krvácení po porodu. V prvních dvou

týdnech může být silnější. Pokud je krvácení až příliš četné musí se zavolat lékař.

Mezitím babička pochvu vypláchne horkou 1 % karbolovou vodou. (Rubeška, 1897,

s. 142-144)

Pokud není děloha přiměřeně rychle zavinovaná, měla by být již 10. den

po porodu skryta v pánvi, tak se jedná o zpomalené zavinování. A právě pomalé

zavinování bývá spojené i se zadržením očistků. Příčinou pomalého

nebo nedostatečného zavinování může být i neustále plný močový měchýř nebo plný

konečník. V prevenci a v léčbě je důležitý hlavně pohyb. (Mikoláš, 1955, s. 152)

Pokud je šestinedělka puerperální horečkou zasažena, musí jí lékař podávat

ergotinový preparát nebo natrium nucleinicum. Při bolestech se užívá antipyrin,

amidopyrin nebo Harburnův prášek. Důležité je zahájit včas sulfonamidovou léčbu.

Začíná se s ní ihned, jakmile teplota přesáhne 38,5 °C a objeví se tachykardie.

Avšak zvýšenou teplota po porodu je fyziologická, takže se začíná s léčbou až druhý

19

den, pokud teplota neklesá. Pokud trvá onemocnění déle, je nutné sulfonamidy

vyměnit za penicilin. Každý druhý den se podávají transfúze, které mají velice

blahodárné účinky. (Trapl, 1949, s. 463-464)

20

2 ANTISEPSE A ASEPSE

Antisepse znamená soubor opatření, která nemocného chrání před zevními

škodlivými vlivy a intraorganickými procesy. Mluvíme o opatřeních hygienických,

o různých metodách obvazů a přečetných kautelech, jenž mají za úkol redukovat

nebezpečnost prostředí na minimum a zamezit rozkladu v tělesném organismu.

Docílíme tím důkladným větráním, čistotou, ničením hmot, na kterých se mohou

množit mikroorganismy, isolací nemocného a dezinfekčními přípravky, jako jsou

například kyselina karbolová, chlorečnan zinečnatý, sublimát a tak dále.

(Anonymous, 1906, s. 1)

Od antisepse se přešlo k asepsi. Nyní už se nedezinfikují rány, ale dává

se pozor na to, aby se rána stýkala pouze s čistými nástroji a obvazy. Jelikož jsou

antiseptika silnými a leptavými jedy, tak je asepse mnohem výhodnější.

(Anonymous, 1906, s. 1)

2.1 Nozokomiální infekce

V překladu znamená slovo nozokomiální – nemocniční. Jedná se o nákazu,

která může vzniknout při pobytu v nemocnici nebo v souvislosti s tímto pobytem.

Nozokomiální nákazy vznikají, jsou-li v nemocničním prostředí přítomny určité

mikroorganismy, nebo mají-li pacienti oslabený organismus. Nákazy souvisí

i s nejrůznějšími diagnostickými a terapeutickými zásahy do samotného organismu.

Některé nákazy jsou těžce léčitelné, jelikož bakterie bývají značně rezistentní

na léčbu antibiotiky. Za nozokomiální nákazy nepovažujeme infekce, které vznikly

před přijetím do nemocničního zařízení. (Vokurka, Hugo, 2004, s. 311)

V porodnictví představují nozokomiální infekce velice důležitou roli. Jsou to

vlastně infekce získané v souvislosti s pobytem ve zdravotnickém zařízení.

Tyto infekce může přenášet zdravotnický personál, avšak zdrojem může být

i nedostatečná hygiena jak rodičky, tak i personálu. Dále se infekce přenáší

při chybné manipulaci s ložním i osobním prádlem, při chybném odstraňování

infekčního materiálu jako je stolice nebo krev. V porodnictví představují hrozbu

21

kmeny stafylokoků, které mohou postihnout jak matku, tak i její dítě. Při likvidaci

infekce, je důležité odstranit nosiče a zdroje stafylokoků i streptokoků. Na porodních

a novorozeneckých odděleních jsou stanovené přísné hygienické předpisy,

které zamezují vzniku nozokomiálních infekcí. (Vácha, 1969, s. 99-100))

2.2 Porodnická čistota

Dodržování porodnické čistoty při vedení porodu a při ošetřování

v šestinedělí, má za následek udržování noninfekce, abstinence a asepse. Noninfekce

představuje to, že musíme rodičku, těhotnou i šestinedělku chránit před vnitřní

i vnější infekcí. Jedná se o dodržování všech požadavků celkové i osobní

životosprávy, správné osobní i sexuální hygieny, hygieny pracovního prostředí

a oblékání. Tyto požadavky je nutné neustále upravovat a šířit pomocí osvěty.

Abstinence nám říká, že se musíme zdržovat vaginálního, neboli vnitřního vyšetření.

Je-li nutné vyšetření provést, musíme při něm zachovat všechna ochranná opatření.

Asepse znamená zničení všech choroboplodných zárodků na všem, co přijde

do styku s rodidly při porodu. Zárodky je možné zničit fyzikálně pomocí sterilizace,

chemicky nebo mechanicky pomocí dezinfekce. (Vácha, 1969, s. 100)

2.3 Sterilizace

Sterilizace znamená něco jako chirurgická kuchyně. Vaří, neboli připravuje se

v ní vše, co je potřebné k operaci, jako jsou například operační pláště, rukavice,

závoje, roušky, hydrofilní gáze, Brunsova bavlna, instrumenty, roztok solný, voda

a tak dále. Všechny tyto nástroje se podrobují vysokým teplotám v přístrojích

zvaných sterilizátory. Díky vysoké teplotě se z nich odstraní všechny škodlivé

mikroby, a tak se stanou aseptickými. (Bakeš, 1902, s. 1)

22

Sterilizace je tedy ničení choroboplodných zárodků za pomocí varu, páry,

horkého vzduchu nebo plamenu. Nejjednodušší a nejznámější je sterilizace varem.

Předměty, které chceme sterilizovat, se nechají povařit ve vařící vodě 15-20 minut.

V nemocnicích jsou pro to zřízené zvláštní aparatury. V domácím prostředí můžeme

použít všechno nádobí, jako například hrnec, avšak je nezbytné, aby se nádobí

nepoužívalo k vaření masných jídel. Nejprve se musí nádoba vyvařit a to 15 minut

pod pokličkou, teprve potom můžeme do nádoby vložit předměty, které chceme

vysterilizovat a sterilizujeme dalších 15-20 minut. Dalším způsobem je sterilizace

parou, která se používá v kombinaci se zvýšeným tlakem. Sterilizuje se při 100

a více stupních Celsia. Sterilizace plamenem se nejčastěji používá na kontaminované

předměty, které chceme zničit, jako jsou například použité vložky.

Pokud potřebujeme náhlou sterilizaci, stačí požadovaný předmět vypálit

nad plamenem ohně. Tato sterilizace vypadá tak, že do umyvadla nalijeme alkohol,

vložíme požadovaný nástroj a zapálíme. Tato sterilizace se však používá jen

v nejnutnějších případech, jelikož není až tak spolehlivá a ničí se tak povrch

poniklovaných nástrojů. Současně však nesmí být u této sterilizace přítomná nádoba

s benzinem, mohl by nastat výbuch a nebezpečí uhoření. (Vácha, 1969, s. 100-101)

2.4 Dezinfekce

Dezinfekce znamená ničení choroboplodných zárodků pomocí fyzikálních a

chemických prostředků. (Čoupková, 2010, s. 60)

2.4.1 Chemická dezinfekce

Za chemickou dezinfekci považujeme působení chemických látek, které

v určité koncentraci usmrcují mikroby. Požadovaný roztok nesmí být až příliš

koncentrovaný, neboť by mohl poleptat pokožku a sliznice. Na druhou stranu zase

musí být dostatečně koncentrovaný, aby mohl působit baktericidně. Pro dezinfekci

23

pokožky jako jsou ruce, rodidla nebo operační pole používáme 2% roztok

oxycyanátu, avšak pozor je jedovatý. Dále se používá 0,5-1,0 % roztok Chlorseptolu,

1% roztok Ajatinu a 5% roztok Merphenu. Na dezinfekci podložních mís, pohárů

na moč a podložek se uplatňují fenolové a krezolové preparáty v 3-5 % roztocích.

Pro dezinfekci místností se používá Formaldehyd v 1% plynné koncentraci smíchaný

s vodními parami. Na poševní výplachy je nejlepší použít slabě růžový roztok

hypermanganu. (Vácha, 1969, s. 101)

2.4.2 Mechanická dezinfekce

Jako mechanickou dezinfekci rozumíme umývání. Umýváme ruce mýdlem

a kartáčkem, operační pole, rodidla, ale i podlahy a nábytek taktéž mýdlem

a kartáčem. Postup při umývání rukou je takový, že si nejprve ruce umýváme

vyvařeným kartáčkem pod teplou tekoucí vodou 10-15 minut. Ruce si namydlíme

až po lokty a kartáčkem drhneme jednotlivé prsty ze všech 4 stran. Po vydrhnutí

musíme mýdlo smýt a postup opakujeme znovu. Dále si musíme ruce umývat

v dezinfekčním prostředku asi 5 minut. Avšak ani tato dezinfekce není úplně

dokonalá a tak si musíme na umyté ruce nasadit ještě sterilní rukavice,

v kterých vyšetřujeme nebo vedeme porod. (Vácha, 1969, s. 101)

2.5 Porodní bába a čistota

Ženská sestra, nebo-li porodní bába musí udržovat sebe i své okolí v čistotě. Tudíž

dbá o osobní čistotu a vyhýbá se práci, při níž by se mohla jakkoliv znečistit. (Vácha,

1969, s. 102)

24

2.5.1 Hygienické požadavky

Porodní bába se musí vyhýbat práci na poli a kolem dobytka,

neboť při takové práci hrozí riziko zanesení tetanové infekce. Ženská sestra by se

měla alespoň dvakrát týdně koupat v teplé vodě a mýt se mýdlem. Po každé stolici,

močení a znečisťující práci by si měla umýt ruce. Po stránce vzhledové by měla mít

vlasy krátce střižené a dvakrát měsíčně umyté. Taktéž nehty musí být krátce

ostříhané, aby se za nimi nemohla držet jakákoliv špína. Při ruce by měla mít vždy

u sebe nůžky a pilníček. Práce, při které může pokožka hrubnout a drsnět, jsou

pro ni nevhodné, jelikož se na takové pokožce více zadržují nečistoty a ztrácí se

tak jemnost. Suché ruce si musí mazat mastným krémem. Pokud je nutné vykonávat

nečisté práce, musí při nich mít vždy gumové rukavice. (Vácha, 1969, s. 102)

Ložní prádlo si musí měnit každé dva týdny, spodní prádlo dvakrát za týden,

pokud se více potí, tak i častěji. Pracovní oblek musí být pokaždé dokonalý. Bílá

zástěra, která se obléká na pracovní šaty, musí být vždy čistá, vyžehlená a vyvařená.

Gumové zástěry nebo gumové podložky, které se dávají pod rodičku, musí být vždy

po každém použití pečlivě vyčištěny a utřeny. Nástroje musí být také vždy dokonale

vyčištěné a doplněné na požadované množství. Ženská sestra musí být plně zdráva

a každého půlroku musí docházet na kontrolu bacilonosičství. Jednou za čas se musí

podrobit i rentgenovému vyšetření plic. (Vácha, 1969, s. 102)

Průběh celého porodu musí neprodleně zapisovat do svého deníku. Pokaždé

musí mít umyté ruce podle předpisů a taktéž vykonat i přípravu k porodu.

Před každým vyšetřením a porodem musí omýt zevní rodidla. Všechny nástroje,

předměty, tampóny, obvazový materiál a roušky musí být sterilně připravené.

Při samotném porodu používá masku a čepec. Při porodu dodržuje přísnou asepsi,

všechna infekční ložiska na těle rodičky musí překrýt mulem a leukoplastí.

Pokud je sama infekčně nemocná, nesmí vykonávat svou práci a má se hlásit

jako práce neschopná. Do zaměstnání může nastoupit až po úplném uzdravení.

(Vácha, 1969, s. 102)

25

2.5.2 Časté chyby porodních babiček

V přípravných kurzech se ženy učí být dobrou porodní babičkou. Ale ne vše,

co se zde naučí, si také pamatují. Proto je velice důležité, aby byly přípravné kurzy

vedeny pečlivě a svědomitě. Babičky zapomínají věci, které se jim v kurzu sdělí,

které nikdy v životě neviděly nebo nepoužily, ale i takové věci, které viděly i stokrát.

Častých chyb se dopouští při ředění dezinfekčních roztoků. Ve škole babičky

důkladně probírají jednotlivé druhy dezinfekčních roztoků, jako je kyselina

karbolová

nebo lysol. Učí se jak správně vypočítat ředění jednotlivých přípravků, učí se jak

pracovat s odměrným válcem. (Scherbak, 1908, s. 9)

V praxi stále častěji pozorujeme přípravu roztoků, která se nekoná

podle přesného měření, nýbrž se koná s nedbalostí a bezmyšlenkovitostí.

A tak babičky míchají dezinfekční roztoky, jak se říká: „od oka.“ A tudíž jsou

dezinfekční přípravky jednou až příliš slabé a podruhé zas až moc silné. Další chybu

můžeme zaznamenat při operacích, kdy se dávají nástroje vyvařit. Lékař se porodní

babičky zeptá, zda už voda vře a ta mu klidně odpoví, že ano, i když to není pravda

a voda je pouze teplá. Někdy se stane i to, že se nástroje vaří až příliš dlouho a voda

se vyvaří. Babička přidá čerstvou vodu, ale nástroje už znovu nevyvaří. Mělo by být

nutností prohlížet porozené lůžko pod čistou tekoucí vodou, kdy se odplaví všechna

krev

a nebezpečné plísně. Když babička naloží lůžko hned do mísy a až potom ho

prohlíží, přenáší plísně z mísy na své prsty. Dále by se mělo dávat pozor

na odcházející smolku ještě nenarozeného dítěte, která může také obsahovat

nebezpečné plísně. Také podložní mísa by se neměla dávat na špinavou podlahu,

protože pokud se dá pod šestinedělku, je v blízkosti rodidel a plísně by se na ně

mohly přenést. Mísa by se měla odkládat na židli nebo do nohou postele.

Také hadice z irigátoru by měla být stále čistá. Neexistuje, aby babička po nálevu

do konečníku dala konec hadice do irigátoru a poté samou tekutinou oplachovala

rodidla. A prstýnky na rukou? To v žádném případě. (Scherbak, 1908, s. 9-10)

Nechybují jen porodní babičky, ale i samotné rodičky a jejich muži. Není nic

horšího než když si rodička do čerstvě převlečené, čisté postele lehne v nepraném,

26

starém županu, nebo když se její manžel položí do postele v botách a v kabátě,

ve kterém přišel z ulice. Ještě horší je, když se do takto čisté postele položí i pes.

(Chvojka, 1913, s. 17)

2.6 Přijetí antisepse

V roce 1847 Semmelweis zavedl aseptickou metodu boje s infekcí.

Až po několika letech, kdy Ignác Phillip Semmelweis zemřel, byla jeho teorie

širokou veřejností přijata. Billroth objevil roku 1874 streptokoky v hnisu z rané

infekce a Louis Pasteur prokázal hemolytického streptokoka v krvi ženy s horečkou

omladnic. Joseph Listeur zaváděl antiseptické zásady do chirurgie, předtím studoval

Pasteurovy práce. S antiseptickými zásadami dramaticky pokleslo pooperační úmrtí

na infekci. Listerovy myšlenky byly také přijímány opožděně a trvalo asi třicet let,

než byly přijaty do lékařské praxe. Porodnická asepse byla velice dobře známa

koncem 19. století. (Rozsypalová. 2006, s. 11)

2.7 Vzdělávání porodních bab

Díky vzdělání jsou porodní báby více informované a mohou se tak starat

o rodičky, jak nejlépe umí a jak jim bylo kladeno na srdce. Za nejstarší babickou

školu v Evropě je považován Hôtel Dieu, který se nacházel ve Francii. Byl založen

roku 1195. Byl to jeden z nejstarších francouzských špitálů. Porodnická škola zde

byla založena až o 435 let později od jeho vzniku, tedy roku 1630. Vyučovaly se zde

porodní báby a proběhly zde také první porody. Výuka porodních babiček trvala

pouze tři měsíce. Výuka probíhala tak, že prvních šest měsíců byly žákyně přiřazeny

ke zkušenějším porodním bábám, pod kterými také pracovaly. Až poté mohly

pracovat samy a také vést samy porody, pod dohledem vrchní porodní asistentky

27

Margueritte du Tertre. Muži do této budovy v žádném případě nesměli. (Vránová,

2007, s. 20)

V roce 1731 byla ve Francii, v Paříži, založena Académie royale de chirurgie.

V porovnání s dnešní dobou bychom mohli chápat Académii jako dnešní lékařskou

fakultu. Výuku zde vedli lékaři anatomové a chirurgové. Hlavním představitelem

školy byl Jean Astruc, který ovlivnil informovanost o porodech v řadě evropských

zemí, neboť jeho publikace byly vydávány i v anglickém jazyce. Školily se zde

jak Francouzsky, tak i Angličanky. V Anglii i v Holandsku takové školicí ústavy

chyběly, a tak byly v první polovině 18. století vybudovány ústavy v holandském

Dublinu roku 1725, irském Dublinu roku 1736, skotském Edinburghu v roce 1739

a v neposlední řadě v Londýně v roce 1749. (Fiala, 2011, s. 1)

Ve školách byla výuka stanovena pro lékaře, ale i pro porodní báby. Výuka

probíhala ve formě instruktážních kurzů, kde se žákyně školily hlavně

na porodnických modelech. Teprve po kurzech mohli studenti lékařství a porodní

babičky do skutečné praxe, za skutečnými pacientkami. Fakulty v Leydenu

a Edinburghu spolu spolupracovaly a následně se z nich stalo společné centrum

mezinárodního lékařství. Jedním z předních odborníků byl Herman Boerhaave,

který přednášel nejen o anatomii, ale učil i další obory. Herman si nepotrpěl na žádné

modely, a tak byla jeho výuka přímo u pacientova lůžka. Později byli jeho žáci velice

uznávanými odborníky. Šířily své přednášky nejen po Evropě, ale i po Americe. Jeho

nejznámější a nejslavnější student se jmenoval Carl von Linné, který byl

zakladatelem botanické a zoologické systematické nomenklatury. (Fiala, 2011, s. 1)

V roce 1728 byla otevřena škola také ve Štrasburku. Zde se stal hlavním

představitelem porodních bab Johan Jacob Fried. Dvakrát týdně přednášel a třikrát

týdně kontroloval, jak porodní babičky pracují v praxi, tedy v porodnicích. Porodní

báby byly průběžně zkoušeny, i ty které vyučovaly své budoucí mladší kolegyně.

I tady probíhalo učení nejprve na porodnických modelech a teprve potom mohly

babičky pracovat ve skutečné praxi. (Fiala, 2011, s. 1)

V roce 1727 byla založena Charité v Berlíně, která měla určený sál přímo

pro porody. Učili zde jak lékaři chirurgové, tak i příslušná ústavní porodní bába.

V roce 1751 byla založena první porodnice ve střední Evropě a to při Göttingenské

univerzitě. Zásluhu na založení měl Johann Georg Röder, který byl členem

28

Francouzské královské chirurgické akademie. Byl kritikem středověkých

porodnických způsobů. Také v Německu byly zakládány porodnické školy. Bylo zde

jasné pravidlo, muži nesměli být přítomni u porodů. V Hamburku byl dokonce jeden

lékař za přítomnost u porodu odsouzen a upálen na hranici. Jeho převlečení za ženu

asi nebylo příliš věrohodné. (Fiala, 2011, s. 1)

V Čechách byly zřizovány porodnické školy až později. Za rozvoj zdravotní

a porodnické péče u nás vděčíme Marii Terezii, která povolala Gerharda van

Swietena, aby s rozvojem pomohl. Na pražské univerzitě působili většinou čeští

profesoři. (Fiala, 2011, s. 1)

V roce 1749 byl vydán dekret, který uváděl, že porodní babičky

i jejich pomocnice musí být přítomny u pitev mrtvých žen. Jen tak mohly být

poučeny o anatomii rodiček. Zemský zdravotní řád uváděl, jak by měla probíhat

výuka a kontrola znalostí. Bylo zde například pravidlo, které nařizovalo profesorům

anatomie, aby přednášeli porodnictví medikům, chirurgům a porodním bábám.

Přednášky měly být pro chudé zcela zdarma a pro ty bohatší za dva zlaté za semestr.

Porodní báby působily ve Vlašském špitále v Praze na Malé Straně. Založili ho

v 17. století Italové neboli Vlaši. Později byl špitál chudobincem a sirotčincem.

V roce 1789 byl zavřen. Báby, které již byly přezkoušeny, nosily na krku odznak své

profese. V roce 1775 existovalo nařízení, které nařizovalo, že: „nezkoušené

a nepotvrzené báby se netrpí.“ (Fiala, 2011, s. 1

2.8 Dezinfekce rukou

Mytí a dezinfekce rukou hrají velkou roli v ošetřování nemocných,

ale i v běžném životě. Přesně definované postupy jsou zahrnuty ve Standardech mytí

rukou a dezinfekce rukou, které jsou jako součást Standardů ošetřovatelské péče.

(Kelnarová et al., 2009, s. 94)

29

2.8.1 Historie

Dezinfekce rukou se opírá o značně dlouhou historii. Ignác Philip Semmelweis věřil,

že pokud si lékař umyje ruce roztokem chlorového vápna, sníží se tak riziko výskytu horečky

omladnic. Když Louis Pasteur (1862) objevil hnilobu způsobenou bakteriemi a důkaz Lemairea

(1863), že mikroorganizmy lze odstranit karbolovou kyselinou, vedly roku 1867 Josepha Listera

k zavedení antisepse v chirurgii. Karbolové roztoky však nebyly tou správnou volbou,

jelikož způsobovaly různé vedlejší místní a celkové příznaky. Proto se začaly používat jiné

preparáty, například 1 promilový roztok sublimátu, který však také nebyl úplně vhodný.

Furbringer zavedl roku 1888 alkoholovou dezinfekci, která se vtírala do rukou po dobu tří minut,

a poté se ruce myly 1 promilovým sublimátem další tři minuty. (Melicherčíková, 2007, s. 1)

Roku 1895 byla prokázána smrtící účinnost alkoholu na mikroby, zvláště pak

na stafylokoky. Za nejlepší byl považován 70-80% etylalkohol, 60-80% n-propylalkohol a 60-

70% izopropylalkohol. Alkohol se vtíral do rukou 3-5 minut, předtím je však nutné omýt si ruce

vodou a mýdlem. Alkohol ale pokožku vysušuje a zdrsňuje, může docházet až k trhlinám. Což je

nevyhovující, protože na takové pokožce se bakterie mohou naopak zase více množit.

(Melicherčíková, 2007, s. 1)

Pokožku také vysušovaly chlorové preparáty, které ještě navíc nepěkně zapáchaly.

Roztoky na bázi kvarterních amoniových solí byly velice oblíbené. Jejich účinek spočívá

v přímém zásahu do fermentového systému mikroorganizmů. Jejich účinnost se však snižuje

v alkalickém prostředí. Na kůži dokáží vytvořit tenký film, který se zde vyskytuje ještě několik

hodin od zaschnutí. Nemají však tak vynikající baktericidní účinek jako alkoholy a po delším

používání se může vytvořit alergie. Dříve se používaly i preparáty fenolové, kresolové

a hexachlorofenové, které dnes už nevidíme. Jejich problém spočívá v tom, že se dokáží navázat

na keratinové vrstvy kůže a zde mohou kumulovat. Jejich účinek je tak spáše bakteriostatický.

(Melicherčíková, 2007, s. 1)

2.8.2 Hygiena rukou v dnešní době

Mikroorganizmy tvoří skupinu, která je nedílnou součástí životního prostředí.

Na kůži, tkáních a sliznicích nalézáme mikroorganismy, které tvoří normální

mikrobiální flóru. Ta nás chrání před tím, aby se zde nemohly usadit patogenní

30

mikroorganismy. Množství a zastoupení mikroorganismů závisí na mnoha faktorech,

jako je věk jedince, pohlaví, výživa, celkový zdravotní stav, životní a pracovní

prostředí, životní styl a působení léků, z nichž jsou to hlavně antibiotika. Na kůži

tedy mohou být jak nepatogenní, tak i patogenní mikroorganismy, které mají za úkol

udržovat nízké pH pokožky, mastné kyseliny a lysozym. Při poranění se mohou

dostat mikroby do podkoží, zde pak mohou vzniknout záněty kůže. Rezidentní flóra

nebo také vnitřní flóra je tvořena mikroby, kteří se v místě běžně vyskytují. Pokud je

porušena, velice dobře se opětovně obnovuje. Tranzientní flóra, také vnější flóra,

může zůstat na kůži několik hodin, dnů nebo týdnů. Je-li normální mikrobiální flóra

z nějakého důvodu porušena, může to způsobit vznik onemocnění. (Melicherčíková,

2007, s. 1)

Nejlepší způsob umývání rukou spočívá v umytí teplou vodou a nejlépe

tekutým mýdlem. Kartáčky nejsou příliš časté, a když už, tak jen na lůžka nehtů.

Kombinace kartáčku s alkoholovými dezinfekčními přípravky není vhodná,

jelikož mohou pokožku podráždit. Dávkovače, které jsou určené na mýdlo a zvlášť

na dezinfekci, se musí před každou výměnou ponořit do dezinfekčního roztoku.

Při používání alkoholových preparátů je nutné, aby po aplikaci řádně zaschnuly.

(Melicherčíková, 2007, s. 1)

2.8.3 Jednotlivé kroky hygieny rukou

1. Mytí rukou

2. Dezinfekce rukou

3. Péče o ruce

Příliš časté umývání rukou působí na pokožku nepříznivě. Mohou vznikat

i mikrotraumata. Proto je důležité ruce po omytí ošetřit ochranným krémem.

Mechanické umytí rukou nemůžeme brát jako dezinfekci. Po mechanickém umytí

rukou zůstává mikrobiologický obraz pokožky téměř stejný, změní se jen minimálně.

Po správně provedené dezinfekci rukou mohou být mikroby odstraněny, ale pouze

31

na krátkou dobu. Pro expozici na 30 sekund je nutné použít zhruba 3 ml

dezinfekčního přípravku. Používání dezinfekce je proto nutné opakovat. Prstýnky,

náramky, gelové nehty a jinými metodami upravované nehty a nalakované nehty

představují živnou půdu pro bakterie. Postup správného mytí a dezinfekce rukou je

umístěn v příloze. (Melicherčíková, 2007, s. 1)

2.8.4 Studie

Světová zdravotnická organizace (WHO) zahájila v roce 2004 program

hygieny rukou. Cílem bylo snížení počtu infekcí spojené se zdravotní péčí a zvýšit

tak pacientovu bezpečnost. Hodnocení a zpětná vazba hygieny rukou jsou důležitými

prvky tohoto programu. Program spočíval v přímém pozorování zdravotníků v praxi,

kteří však netušili, že pozorováni byli. Přímé pozorování pomáhá určit oblasti síly

nebo nedostatky v hygieně, hodnotit techniku a poskytovat zpětnou vazbu

pro zdravotnické pracovníky. Současná studie byla navržena tak,

aby nemohly být její výsledky zkresleny. Studie se prováděla po celý jeden rok (od

roku 2010 do roku 2011) ve fakultní nemocnici v Taipei, v Taiwanu. Ve fakultní

nemocnici je 2 200 lůžek. Nemocnice poskytuje jak primární, tak terciární

zdravotnickou péči. K pozorování byli vyzváni jak lékaři, tak i všeobecné sestry,

kteří ve studii figurovali jako studenti medicíny vykonávající v nemocnici stáž.

Jelikož jsou studenti nedílnou součástí zdravotnického týmu, tak to byla ta nejlepší

volba pro nenápadné sledování. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)

Tým pozorovatelů se skládal z 11 zkušených zdravotníků, na každém

oddělení byli dva pozorovatelé, všeobecná sestra a lékař. Pozorovatelé nosili

uniformy a jmenovky na hrudi. Pozorovali celý zdravotnický tým, lékaře, všeobecné

sestry, ale i pomocný personál na 83 nemocničních odděleních. Byly to oddělení

chirurgie, dětské, gynekologie, urologie, ortopedie a tak dále. Zaměstnanci nemohli

v žádném případě identifikovat tajné pozorovatele. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-

Lien, 2013, s. 1-8)

32

Byly zhotoveny také dotazníky, které se týkaly hygieny rukou. Ty byly

předány k vyplnění jak lékařům, tak všeobecným sestrám i pomocnému personálu.

Dotazníky byly samozřejmě anonymní. Vyplňovaly se jedenkrát do měsíce po celý

rok. Výsledky pak byly předány pouze primáři oddělení a vrchní sestře,

vždy jedenkrát za čtvrtletí. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)

Nejčastější indikace pro hygienu rukou byly před (38,6 %) a po dotyku

s pacientem (42,0 %). Následovalo mytí po návštěvě pacientova pokoje, kde se

personál něčeho dotkl (16,1 %), před aseptickým vyšetřováním (6,8 %) a po styku

s tělními tekutinami (5,5). (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)

Lepší dodržování hygieny bylo u všeobecných sester než u ostatních. Nejlépe

si vedlo pediatrické oddělení. Spotřeba mýdla a dezinfekčních přípravků se po dobu

studie nijak výrazně neměnila. Zdravotnický personál byl během celého roku školen

o zásadách hygieny. Bylo zjištěno špatné dodržování hygienických zásad

u pomocného personálu v prvním čtvrtletí. To vedlo ke zpětné vazbě, která byla

pozitivní, po další čtvrtletí došlo ke zlepšení. Bylo zjištěno, že hygienické návyky se

nijak výrazně nelepšily ani po intenzivním školení během celého roku. Schopnosti

pozorování našich studentů byly také ověřovány. Lepší schopnost pozorování byla

zjištěna u všeobecných sester. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)

Výhody studie spočívaly v tom, že naši pozorovatelé byli utajení studenti

medicíny, a tak nemohlo být zkresleno chování pozorovaného zdravotnického týmu.

Bylo tak dodrženo i soukromí pacientů. Nevýhodou bylo to, že se studenti nemohli

úplně věnovat svému pozorování, jelikož si museli dělat také svou práci v rámci

ošetřování nemocných. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)

V závěru bylo zjištěno, že lékaři jsou méně vyhovující než všeobecné sestry.

Nejlepší úroveň dodržování hygienických zásad byla na odděleních intenzivní

medicíny. Nejhorší dodržování hygienických zásad bylo zjištěno o víkendech. (Pan,

Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)

33

3 VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI

Mezi významné osobnosti patří Alexander Gordon, Thomas Watson, Oliver

Wendell Holmes a Ignác Philipp Semmelweis. Zasloužili se o objevení poznatků

horečky omladnic.

3.1 Alexander Gordon

Alexander Gordon se narodil v roce 1752 nedaleko Aberdeenu. O jeho životě

je pouze málo zmínek. Získal magisterský titul na Marischal College a v Aberdeenu

vystudoval lékařskou univerzitu. V roce 1780 vstoupil do nemocnice Royal Navy

jako asistent a o dva roky později byl povýšen do hodnosti chirurga. Protože se mu

nelíbil jeho plat, tak odešel roku 1783 do Londýna, kde studoval v nemocnici

Lyin-In. Zde docházel na různé přednášky. Mezitím se oženil s Elizabeth Harvey,

se kterou měl dvě dcery, jedna však bohužel v dětství zemřela. V roce 1785 se vrátil

do Aberdeenu. V Aberdeenu se stal dispenzárním lékařem. Zajímal se hlavně

o porodnictví a gynekologii, v tomto oboru také přednášel. Zažil závažnou epidemii

horečky omladnic, kde se staral o 77 pacientek. Z nichž se vyléčilo 52 pacientek a 25

žen nemoci podlehlo. Ženy umíraly obvykle pátý den po porodu. (Dunn, 1998, s. 2)

V roce 1795 vydal publikaci o horečce omladnic – A Treatice on the

Epidemic Puerperal Fever of Aberdeen (Pojednání o epidemickém výskytu horečky

omladnic v Aberdeenu), se kterou mu pomáhal Thomas Denman. Psal o prevenci,

epidemiologii a patologii horečky omladnic. Podle jeho pozorování zjistil, že je

puerperální horečka nakažlivá jako například neštovice nebo spalničky. (Porter,

2001, s. 409)

Zabýval se také tím, proč horečkou omladnic onemocní ženy pouze

po porodu a ne před porodem. Zjistil, že je to jako v chirurgii, kdy se pacient nakazí

erysipelem, tehdy slovo znamenalo infekce, až po operaci, protože do operativních

ran může teprve vstoupit infekce, je-li s místem nečistě zacházeno. Tak to bylo

i s ženami po porodu a místo vstupu infekce byla právě inzerce placenty, která se

po porodu odloučí a tak v děloze zůstane otevřená rána. Všiml si také toho,

34

že čerstvý vzduch a čistota nestačí pro zabránění infekce. Nejúčinnějším prostředkem

proti nákaze byl prokázán oheň a kouř. (Dunn, 1998, s. 2)

Na tyto objevy přišel o více jak půl století před Semmelweisem. Krátce

po svém publikování odjel do války do Francie. V roce 1799 onemocněl

tuberkulózou a po příjezdu domů ke svému bratrovi umírá 19. Října roku 1799.

Zanechal po sobě rozsáhlou sbírku rukopisů, čtyři svazky přednášek z fyziky a tři

svazky přednášek o porodnictví. (Dunn, 1998, s. 2)

3.2 Thomas Watson

Na přelomu 18. a 19. století byla britskými lékaři poprvé uznávána příčina

horečky omladnic jako infekce. Thomas Watson není příliš znám. Byl to profesor

Královské univerzitní nemocnice v Londýně. V roce 1842 publikoval: „Wherever

puerperal fever is rife, or hen a practitioner has attended any one one instance o fit,

he should use most dirigent ablution, (Tam, kde je rozšířená horeča, nebo kde se

praktit zúčastnil na případu horečky, je třeba co nejpečlivější mytí.“ Thomas hlásal,

aby si porodnický personál umýval ruce chlorovou vodou a měnil své pláště. Tvrdil,

že to vše předchází tomu, aby se lékař stal šiřitelem infekce a způsoboval tak smrt

z jednoho pacienta na druhého. V té době to také nebylo jinak a jeho rady byly

ignorovány, protože teorie přenosu infekce chyběla v porodnických textech.

(Rozsypalová, 2006, s. 4)

3.3 Oliver Wendell Holmes

Oliver Wendell Holmes se narodil 29. srpna roku 1809 v Cambridge

v Massachusetts. Zpočátku vystudoval práva, poté se dal na medicínu. Vzdělával se

v Evropě a v Bostonu. Studoval v Dartmouthu a na Harvardské univerzitě. Holmes

byl výborný básník, povídkář, humorista, spisovatel lékařský, ale i profesor anatomie

35

a fyziologie. V Americe je považován za jednoho z nejlepších básníků 19. století.

(Lane, 2010, s. 2)

Byl také prezidentem Bostonské společnosti pro pokrok v medicíně.

Ve společnosti jsou popsány dva příklady, o které se tak zajímal, kdy lékař a student

zemřeli na sepsi po provedené pitvě. Pitvali ženu, která zemřela na horečku

omladnic. Holmes pročítal nespočet literatury, kde se dočítal takové věci, že byl

přesvědčen, že je puerperální sepse vysoce nakažlivá nemoc. Byl také přesvědčen,

že lékaři, porodní báby a zdravotní sesty jsou aktivními osobami v jejím šíření.

Holmes, nabytý vědomostmi o této nemoci začal přednášet a psát. V roce 1843 vydal

práci s názvem Nakažlivost horečky omladnic. Práce obsahovala pravidla pro práci

v porodnictví, celkem jich bylo osm. Zahrnovala jak mytí rukou, výměnu plášťů,

tak i zákaz pitev v místě vedení porodů.

Jeho tvrzení však bylo jeho vysoce postavenými kolegy zesměšňováno.

Známý porodník, Charles Meigs, byl velice naštván, protože tvrzení, že on sám by

mohl být šiřitelem nemoci, bylo krajně nepřijatelné. Meigs prohlásil: „Doctors are

gentleman, and gentlemen's hands are clean, (Lékaři jsou džentlmeni a džentlmenovy

ruce jsou čisté).“ Semmelweis mezitím hledal ve Vídni příčiny a prevenci horečky

omladnic, aniž by znal Holmesovu práci. (Rozsypalová, 2006, s. 5-6)

3.4 Ignác Philipp Semmelweis

Nejvýznamnější osobnost 19. století spojovaná s nákazou horečky omladnic.

3.4.1 Jeho rodina

Ignác Philipp Semmelweis se narodil 1. července 1818 v Budíně,

v Maďarsku. V 28 letech byl středně vysoké postavy, o něco statnější, se světlými

vlasy a šedomodrýma očima. Byl to příjemný, bezstarostný, oblíbený a dobromyslný

muž. Jeho rodiče se jmenovali József a Terézie Semmelweisovi. Jószef se živil

jako obchodník a matka Térezie byla v domácnosti. Prameny rodiny lze dohledat

36

až do roku 1570, kde žila rodina v malé vesničce zvané Marczfalva. Jószefuv otec

János působil jako dělník na vinici v Kismartonu. Jeho otec, také János, byl zřejmě

rolník a jeho dědeček Gyorgy byl sedlákem v Szikře. Matka Térezie pocházela

z bohaté rodiny bavorského výrobce kočárů. Sňatkem s ní si Jószef polepšil a získal

kapitál, s kterým se ujal v obchodní sféře. Po krátké době si získal místo předsedy

Spolku obchodníků s potravinami. Jeho majetek činil čtyři domy, včetně domu,

který fungoval jako jeho obchod a kde také celá rodina žila. Ignác měl ještě čtyři

sourozence, byl ze všech nejmladší. Nejstarší z nich Jószef pracoval v rodinném

podniku, později si otevřel svůj obchod s potravinami. Další syn Károly se stal

římskokatolickým knězem. Fulop se zabývál také obchodem a sestra Julianna se stala

ženou majitele drogerie a lékárny. (Nuland 2005, s. 63-64)

3.4.2 Studium

Otec Jószef mluvil takzvanou budskou švábštinou, kterou používal hlavně

v obchodě, ale také doma, jelikož on i jeho žena měli německé kořeny. Proto se

nejmladší potomek Ignác naučil maďarsky až na střední škole. Ignác vystudoval

katolické gymnázium, tehdy mu bylo 11 let, kde působil jako šikovný

a bezproblémový žák. Nicméně škola prý nekladla na studenty nijak zvlášť vysoké

nároky. V 19 letech se přihlásil na práva, jelikož to bylo výhodné pro rodinu.

Ignácův otec měl představu, že by se jeho syn mohl stát vojenským soudcem,

avšak netušil, že to není to pravé ořechové pro Ignáce. A jak se dostal na lékařskou

fakultu? Pouze náhodou, když se z čista jasna náhodně objevil na jedné přednášce

z anatomie. Rok poté si dal přihlášku a byl přijat. (Nuland 2005, s. 65)

Prvně studoval lékařskou fakultu ve Vídni, ale po roce přešel na Univerzitu

v Pešti, což je dnešní známá Budapešť, kde studoval také pouze dva roky. Rozhodl

se, že pro něj bude lepší studovat ve Vídni, jelikož mu univerzita umožňovala otevřít

si lékařskou praxi kdekoliv v Rakouské monarchii. V roce 1844 sepsal disertační

práci na téma Tractus de vita plantarum. Chyběly jen dva měsíce do předání

diplomu, ale Ignác promoce odložil kvůli smrti své matky a odjel zpět domů.

(Nuland 205, s. 65-66, Schott, 1994, s. 278)

37

V roce 1844 obdržel doktorát v oboru lékařství a v roce 1845 také v chirurgii.

(Jay, 1999, s. 2)

3.4.3 Vídeňská univerzita

V tehdejším nepokojném Uhersku vládl habsburský císař, jeho druhým já byl

tvrdý kníže Klemens von Meternich. V Uhersku žilo mnoho národností,

a tudíž zavedl Klement postihy za liberalismus a autonomii, jelikož se obával

národnostního nacionalismu. Na denním pořádku bylo vnucování německé kultury,

jelikož Uhersko bylo zemí zaostalou a bylo nutné ji Rakouskem dovést

k modernizaci. V roce 1848 proběhlo na Rakouské univerzitě povstání. Studenti zde

pronesli své revoluční požadavky, které byly nazvány „Lehrfreiheit und Lernfreiheit

– svoboda vyučování a učení.“ Ignác nastoupil na lékařskou fakultu v období,

kdy byly bouřlivé emoce na prvním místě. Zajímal se o nové výzkumy z oblasti

patologické anatomie. Proto také po skončení studií zažádal o místo asistenta

u soudního patologa Jakuba Kolletschky. Byl to stoupenec a bývalý žák

Rokitanského. Jeho žádost však byla zamítnuta. A tak podal další přihlášku, tentokrát

k přednímu lékaři na univerzitě Josephu Skodovi. Jeho žádost byla opět zamítnuta,

jelikož bylo místo slíbeno už někomu jinému. A tak se vydal na cestu zvanou

porodnictví. Po absolvování přípravného kurzu a složení zkoušek, nastoupil v roce

1846 jako asistent. Díky Rokitanskému se stal zkušeným patologem, jelikož mu

umožňoval účastnit se pitev žen, které zemřely na horečku omladnic. Za čtyři měsíce

však o své místo přišel, protože se jeho předchůdce rozhodl, že si prodlouží úvazek.

Nicméně se pak mohl zase vrátit, protože jeho bývalý předchůdce dostal místo

profesora jinde. A tak se stal na dva roky právoplatným asistentem porodnictví.

(Nuland 2005, s. 66-75)

38

3.4.4 Jeho působiště

V roce 1850 získal docenturu a vrátil se zpět do Pešti. Zde působil jako

primář v nemocnici sv. Rocha. V roce 1855 začal přednášet jako profesor na lékařské

fakultě porodnictví. (Junas, 1977, s. 107-108)

Semmelweis se zabýval otázkou ohledně vysokého procenta úmrtí žen

po porodu. Ve všeobecné vídeňské nemocnici, kde působil jako porodník a zároveň

i patolog, to bylo na prvním oddělení více jak 10 % a na druhém něco kolem 3 %

úmrtí žen na horečku omladnic. Na prvním oddělení byli přiřazeni studenti medicíny

a působili zde lékaři, zatímco na druhém oddělení porodní báby. Semmelweis se

pořád zaobíral otázkou, co nemoc může způsobovat. I přes desítky provedených

pitev mrtvých žen, na to nemohl stále přijít. (Jay, 1999, s. 2)

Byla to pouze náhoda, když jeho přítele a kolegu profesora Jakoba

Kolletschku, omylem bodl medik skalpelem pod nehet při pitvě. Byl naočkován

mrtvolnými částicemi. Při pitvě bylo zřejmé, že těla žen zasažených horečkou

omladnic a tělo profesora Kolletschky, procházely stejnými orgánovými

a anatomickými změnami. Teď už jen chybělo zjistit, jak se mrtvolné částice

dostávají k rodičkám. (Anonymous, 1940, s. 4)

Byly to ruce mediků a lékařů, které zlověstnou nemoc přenášely.

Po absolvování posmrtných vyšetření a pitev, přicházeli lékaři k rodícím matkám

a bez umytých rukou ženy vaginálně vyšetřovaly. (Jay, 1999, s. 2)

Ruce mladých lékařů i samotného Semmelweise byly tím nástrojem,

který přenášel posmrtné částice z piteven k matkám. Ignác vyžadoval, aby si lékaři

po pitvách umyly ruce v roztoku chlorového vápna a nehty vydrhly kartáčkem.

Po třech měsících úmrtnost rapidně klesla. Avšak jeho domněnky, že puerperální

sepsi způsobují samotní lékaři a že je nutné tomuto přenosu zamezit vydrhnutím

rukou, byly odmítané a ignorované. Lékaři se mu dokonce vysmívali. Jeho teorie si

protiřečily s tehdejšími vědeckými názory. Byly známy i argumenty, tedy pokud by

jeho tvrzení byly správné, že umývání rukou před vyšetřením dává lékařům moc

práce. Po opakovaném zdůrazňování a kladení na srdce ostatním lékařům, jaká je

nutnost si ruce umývat, byl Ignác z vídeňské porodnice vyhozen. (Kelsch, 2013, s. 1)

39

3.4.5 Nepřijetí veřejností

Ale Ignác Philipp Semmelweis se nevzdal. Psal otevřené dopisy, nechtěl

nechat těhotné ženy i nadále umírat. V roce 1861 vydal knihu Die Ätiologie, der

Begriff und die Kindbettfiebers des profylaxe – příčina, pojem a profylaxe horečky

omladnic. Avšak i tato kniha byla ignorována a zesměšňována. Začal osočovat

významné evropské porodníky a nazýval je nezodpovědnými vrahy. Bohužel začal

pít. Jeho chováním se stal trapným, bylo to nepříjemné jak jeho kolegům,

kteří mu věřili, tak i jeho rodině. (Lane, 2010, s. 2)

3.4.6 Pád a konec

Díky jeho zhoršujícímu se psychickému stavu byl oklamán a pod záminkou

návštěvy lázní se vydal na cestu, avšak do ústavu. Byl hospitalizován v psychiatrické

léčebně ve Vídni, zřejmě pro maniodepresivní poruchu. Po dvou týdnech od přijetí

do léčebny se pokusil o útěk. Tamní stráž ho však chytila a dala mu co pro to

ve formě fyzického násilí. Ignác Philipp Semmelweis umírá dne 13. Srpna 1865.

Zřejmě zemřel na následky infekce z ran, kterou získal od stráží při jeho útěku.

S Ignácem bylo v léčebně špatně zacházeno a jeho smrt někteří dokonce uvítali.

Nebo to mohla být dokonce i smrt plánovaná? (Noakes aj., 2008, s. 1-3)

Za další a oficiální příčinu úmrtí byla považována mozková paralýza,

která však nebyla nijak obsahově popsaná. Po pitvě následovalo diagnostické shrnutí

v podobě cerebrální atrofie a chronické hydrocefalie. Avšak tato diagnóza byla

provedena pouhým okem, bez jakýchkoliv dalších vyšetření. Jinde se zase

o chronické hydrocefalii vůbec nemluví. A tak se badatelé po celé století zabývali

stanovením diagnózy Semmelweisovi smrti. Většina z nich označila jako původce

syfilis. Až ředitel neuropatologie na Yaleově univerzitě Elias Manuelides vyslovil

jako diagnózu Alzheimerovu presenilní demenci. Ta byla původně chybně

považována za nemoc mladších a středně starších lidí. (anonymous, 2005, s. 1)

40

ZÁVĚR

Horečka omladnic bylo onemocnění, které postihovalo matky po porodu.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, bylo nebezpečné hlavně pro matky, které rodily

v nemocnicích, neboť tam hrozilo větší riziko vzniku infekce. Stávalo se

tak zpravidla třetí až pátý poporodní den. Jedná se tedy o onemocnění infekčního

charakteru. Onemocnění způsobují bakterie, hlavně streptokoky a stafylokoky.

Klinický obraz představuje typický obraz infekčního onemocnění, samozřejmě

i s nejrůznějšími výjimkami. Hlavním příznakem, i když nespecifickým je zvýšená

tělesná teplota, zpravidla nad 38 °C. Dále se může vyskytovat únava, slabost,

nechutenství, nadměrné pocení a tak dále. Specifickým příznakem bývá bolestivost,

zejména v oblasti podbřišku. Onemocnění bylo známé už dlouhou dobu předtím,

než se o něm začalo více mluvit. Po dlouhou dobu však nebylo známo, jak choroba

vzniká a jak se přenáší. Existovaly nejrůznější teorie, které popisovaly vznik a přenos

nemoci, byl to spíše popis, který se spojoval s nadpřirozenem. Ty byly samozřejmě

smyšlené a vycházely pouze z domněnek lékařů.

Až později byl objeven pravý vznik a viník této nemoci. Byli to samotní

lékaři, kteří tuto hrůznou nemoc přenášeli od jedné rodičky ke druhé. Byly to jejich

ruce, které se staly zdrojem přenosu nákazy. Lékaři a medici přicházeli na porodní

sály přímo z piteven. Lékaři rodičky vaginálně vyšetřovali, aniž by si předtím ruce

umyli. A tak byl zapříčiněn přenos mrtvolných částic do rodidel ženy. Tady bylo

vysvětlení, proč na porodním oddělení, kde pracují pouze porodní báby, je výskyt

horečky omladnic o mnohem nižší než na oddělení s lékaři. Porodní babičky

nechodily provádět pitvy, a tak nemohly zanést do rodidel infekci, jako lékaři. Byl

to Ignác Philipp Semmelweis, který přišel na způsob přenosu nákazy a který zavedl

opatření proti vzniku horečky omladnic. Nařídil, aby si lékaři a medici umývali

své ruce v roztoku chlorového vápna.

Ignác Philipp Semmelweis se stal nejznámějším lékařem bojovníkem

proti puerperální horečce. Jeho tvrzení však nebyla přijata, ale spíše odsuzována

a zesměšňována. Bylo to tak, protože označil lékaře jako viníky této nemoci. Že oni

jsou ti, kteří nemoc způsobují a přenášejí. Semmelweis si uvědomil, že i on sám je

viníkem této nemoci. Začal psát knihy a otevřené dopisy o poznatcích této nákazy.

41

Ale i tak jeho tvrzení nebyla širokou lékařskou veřejností přijímána.

Avšak Semmelweis nebyl jediný, který se nemocí zabýval. Byl akorát nejznámější.

Už dávno předtím, byla nemoc hlouběji zkoumána a dokonce byl popsán i zdroj

a přenos infekce. Byl to například Oliver Wendell Holmes nebo Alexander Gordon,

kteří se nemocí taktéž zabývali. Nicméně Semmelweis za nemoc a za umírající

šestinedělky neustále bojoval a nedal se odbýt. I když mu to za jeho života nebylo

nic platné, jelikož jeho tvrzení přijata nebyla. V dnešní době je Semmelweis

považován za objevitele antisepse.

42

BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE

1. ANONYMOUS. Klinická mikrobiologie a infekční lékařství. [online]. [cit.

26. 3. 2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:

http://kmil.trios.cz/Predchozi/kmil06027c.htm

2. ANONYMOUS. Lidové noviny. Bojovník se smrtí. 14. 8. 1940. 409. výtisk.

ISSN: 1802-6265, 10 s.

3. ANONYMOUS. Biography of Ignaz Philipp Semmelweis. Mindfully.org.

[online]. [cit. 26. 3. 2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:

http://www.mindfully.org/Health/Ignaz-Philipp-Semmelweis5mar1865.htm

4. ANONYMOUS Národní listy. Mučedník vědy. 14. 6. 1906. 162. Výtisk.

Praha. ISSN: 1214-1240, 12 s.

5. ANONYMOUS. Science Word-jak si objevitel sepse sám zosnoval svůj pád.

[online]. [cit. 26. 3. 2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:

http://www.scienceworld.cz/clovek/jak-si-objevitel-sepse-sam-zosnoval-svuj-

pad-1860/

6. BAKEŠ. Lidové noviny. Z nové třebíčské nemocnice. 22. 10. 1902. ročník 10.

číslo 243. Brno. ISSN: 1802-6265. 8 s.

7. ČOUPKOVÁ, Hana et al. Ošetřovatelství v chirurgii I. 1. vyd. Praha: Grada,

2010. 264 s., [4] s. barev. obr. příl. Sestra. ISBN 978-80-247-3129-2.

8. DANIEL, Jaroslav. Časopis porodních babiček. Horečka v šestinedělí. 1.

Ročník. Číslo 7. Brno. 10. července 1907. Vychází každý měsíc. ISSN

neuvedeno.

9. DANIEL, Jaroslav. Časopis porodních babiček. Horečka v šestinedělí 1.

Ročník. Číslo 8. Brno. 10. srpna 1907. Vychází každý měsíc. ISSN

neuvedeno.

10. DUNN, P. M. (1998). Dr alexander gordon (1752-99) and contagious

puerperal fever. Archives of Disease in Childhood. vol. 78. n. 3. pp. F232.

ISSN 00039888.

11. DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. V

Praze: Slovart, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.

43

12. FETISOVOVÁ, Želmíra. KELČÍKOVÁ, Simona. ADAMICOVÁ, Katarína.

Hygiena rúk a profesionálne dermatózy zdravotníkov. In: Ošetrovateľstvo -

teória, výskum a vzdelávanie. Vyd. 1. Martin: Komenského univerzita v

Bratislave, Jesseniova lekárska fakulta, 2007. 2007, s. 104-114. ISBN: 978-

80-88866-43-5.

13. FIALA L., Zdravotnictví a medicína, Od chirurgie k vědeckému porodnictví –

Z dějin porodnictví VII. 2011, [online]. [cit. 17. 4. 2014]. ISSN neuvedeno.

Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-

zdn/z-dejin-porodnictvi-vii-460037

14. FRANCOVÁ, Význam mytí a hygieny rukou, Sestra, [online]. [cit. 23. 4.

2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:

http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/vyznam-myti-a-hygieny-rukou-461371

15. CHVOJKA, Dr. Národní listy. Porodnická čistota. 7. 12. 1913. 336. Výtisk.

ISSN: 1214-1240. 28 s.

16. JAY, V. (1999). Ignaz semmelweis and the conquest of puerperal

sepsis. Archives of Pathology & Laboratory Medicine, vol. 123. n. 7. pp. 561-

2. ISSN 00039985.

17. JUNAS, Ján. Průkopníci medicíny: Vývoj lékařství v životě a díle jeho

tvůrců. 1. vyd. [S.l.]: Avicenum, 1977. 264 s.

18. KELNAROVÁ, Jarmila et al. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty. 1.

ročník. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 236 s., [4] s. obr. příl. Sestra. ISBN 978-

80-247-2830-8.

19. KELSCH, N. B., R.D.H.A.P. (2013). ANNIVERSARIES AND HAND

HYGIENE. RDH , n. 1. Pp. 14. ISSN 02797720.

20. LANE, H. J., M.L.S., BLUM, N., PhD., & FEE, E., PhD. (2010). Oliver

wendell holmes (1809-1894) and ignaz philipp semmelweis (1818-1865):

Preventing the transmission of puerperal fever. American Journal of Public

Health, vol. 100. n. 6. pp. 1008-9. ISSN 00900036.

21. MELICHERČÍKOVÁ, Věra, CSc. Adera – Čištění a dezinfekce pokožky, 2007.

[online]. [cit. 23. 2. 2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:

http://www.adera.cz/clanky/dezinfekce/7_cisteni-a-dezinfekce-pokozky/

44

22. MIKOLÁŠ, Vladimír, PROS, Jiří R. a LANĚ, Václav. Gynekologie a

porodnictví pro zdravotní sestry: Učeb. text pro zdravot. školy, obor zdravot.

a dětských sester. 1. vyd. Praha: SZdN, 1955. 170, [1] s.

23. NOAKES, T. D., BORRESEN, J., HEW-BUTLER, T., LAMBERT, M. I., &

JORDAAN, E. (2008). Semmelweis and the aetiology of puerperal sepsis 160

years on: An historical review. Epidemiology and Infection, vol. 136. n. 1. pp.

1-9. ISSN neuvedeno.

24. PAN, S., TIEN, K., HUNG, I., LIN, Y., SHENG, W., WANG, M., CHEN, Y.

(2013). Compliance of health care workers with hand hygiene practices:

Independent advantages of overt and covert observers. PLoS One, vol. 8. n. 1.

ISSN neuvedeno.

25. PORADOVSKÝ, Karol, ed. Gynekológia a pôrodníctvo. [Čast] 2,

Patologické pôrodníctvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 1974. 629 s. Edícia pre

postgraduálne stúdium lekárov. Dererova zbierka; Zv. 37.

26. PORTER, Roy. Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po

současnost. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2001. 807 s., [24] s. obr.

příl. Obzor; sv. 34. ISBN 80-242-0594-7.

27. RUBEŠKA, Václav. Porodnictví pro babičky. 2. opr. vyd. V Praze: V.

Rubeška. 1897. 160 s. ISSN neuvedeno.

28. SCHERBAK. Časopis porodních babiček. O několika velmi častých chybách

porodních babiček. 2. Ročník. Číslo 2. Brno. 10. února 1908. Vychází každý

měsíc. ISSN neuvedeno.

29. SCHOŘOVSKÁ, Helena. Speciální ošetřovatelská technika pro porodní

asistentky: Pomocná kniha pro střední zdravotnické školy, obor porodních

asistentek. 1. vyd. Praha: SZdN, 1963. 159, [1] s.

30. SCHOTT, Heinz. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994. 648 s. Edice

Kronik. ISBN 80-85873-16-8.

31. TRAPL, Jiří. Učebnice praktického porodnictví pro studující mediciny a

lékaře. 2. opr. a dopln. vyd. Praha: Zdravotnické nakladatelství, 1949. 668,

[1] s.

32. VOKURKA, Martin a kol. Praktický slovník medicíny. 7. rozš. vyd. Praha:

Maxdorf, 2004. 490 s. ISBN 80-7345-009-7.

45

33. VRÁNOVÁ, Věra. Historie babictví a současnost porodní asistence. 1. vyd.

Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 203 s. Monografie. ISBN

978-80-244-1764-6.

34. ZKINNER. Hygienická dezinfekce rukou. Dentimedshop. [online]. [cit. 23. 4.

2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:

http://www.dentimedshop.cz/cs/hygienicka-dezinfekce-rukou.html

PŘÍLOHY

Příloha 1

Ignác Philipp Semmelweis (Anonymous, 2014)

Příloha 2

Postup při mytí rukou (Sestra, 2014)

Příloha 3

Postup při dezinfekci rukou (Zkinner, 2014)

Příloha 4

Pět kroků pro dezinfekci rukou (Francová, 2014)