Hlava 7

Organizace budování komplexů opevňovacích objektů

1. Všeobecné údaje o organizaci práce

307. Při navrhování a organizaci budování komplexů opevňovacích objektů je nutno vycházet z těchto hlavních zásad:

- opevňovací objekty a jejich komplexy musí zabezpečovat nepřetržité plnění bojových úkolů a na postaveních musí být přizpůsobeny ke kruhové obraně, tomu je třeba podřídit ženijní technické podmínky,

- opevňovací objekty a jejich komplexy je nutno v terénu účelně rozptýlit (větší objekty umísťovat minimálně 30 – 50 m od sebe, komplexy na bezpečnostní vzdálenost účinků jaderné zbraně střední ráže), musí však zabezpečit dokonalou bojovou pohotovost,

- pro rozmístění vojsk a budování opevňovacích objektů je třeba maximálně využít materiálu z místních zdrojů, pracovních sil, nářadí a mechanizačních prostředků. Převozné konstrukce využít k budování nejdůležitějších objektů a to tak, aby mohly být v krátkém čase použity opět v jiném prostoru,

- podle možnosti využít pro budování nejvýhodnějších geologických a hydrogeologických podmínek terénu,

- budování opevňovacích objektů správně navrhovat, organizovat a řídit.

308. Obsah a sled budování jednotlivých opevňovacích objektů je třeba účelně rozčlenit do pracovních procesů a operací. Možný pracovní postup je uveden v čl. 259.

309. Organizace budování opevňovacích objektů se vztahuje na:

- osoby (pracovníky, specialisty, řídící orgány), - věci (materiál, konstrukce, nářadí, stroje), - pohyb (přesuny a přísuny, práce osob a strojů).

Osoby a věci je nutno organizovat v určitém prostoru. Organizace pracovní

skupiny je dána jejím složením, vybavením a stanovením podřízenosti. Organizace pohybu je dána ve vztahu k času. Při plánování se organizace práce vyjadřuje popisy, tabulkami a jiným vyjádřením v pracovní mapě, harmonogramy, cyklogramy a síťovými grafy.

310. Harmonogram (obr. 125) se používá zpravidla na nižším stupni plánování

(družstvo, četa). Jednotlivé objekty a pracovní skupiny (podskupiny) se rozlišují barvou, číslováním (objekt A, B), šrafováním, značkami apod. Pracovní procesy a operace se podle potřeby mohou vyjadřovat detailněji. Nejčastěji se harmonogramu používá k plánování a řízení stavby jednoho objektu.

Obr. 125: Harmonogram práce

Cyklogram (obr. 126) se používá na vyšším stupni plánování (prapor, pluk) pro budování komplexů opevňovacích objektů. Jednotlivé pracovní procesy a pracovní skupiny (podskupiny) se rozlišují barvou, číslováním, značkami apod. Mění-li se v průběhu budování objektu složení pracovních podskupin, zpravidla se u jednotlivých operací toto složení uvádí.

Obr. 126: Cyklogram prací

Síťový graf se používá při organizování více jak třiceti činností (pracovních procesů, pracovních operací), a to na nižším velitelském stupni, je-li nutno provést detailní plánování, nebo na vyšším stupni při budování složitého komplexu opevňovacích objektů, když je nutno najít kritickou cestu.

311. Organizace pracovních skupin podstatným způsobem ovlivní úspěch budování

opevňovacích objektů. Pracovní skupiny se pokud možno vytvářejí z organických jednotek a vybavují se potřebným nářadím, ženijní technikou a jinými prostředky (materiálem, konstrukcemi). Specializované pracovní skupiny se organizují při vysokém stupni dělby práce a při budování většího počtu typizovaných objektů. Vybavují se speciálním nářadím a stroji. Skupina se rychle zapracuje, dosáhne zručnosti, takže překračuje normy a zkracuje lhůty pro budování a odvádí jakostní práci. Komplexní pracovní skupiny jsou organizovány a vybaveny tak, aby mohly provádět všechny práce při budování objektu. Je-li možno provádět při budování jednoho objektu některé pracovní procesy souběžně, vytvářejí se pracovní podskupiny. Jejich práce musí být sladěna, aby nevznikaly prostoje. Řízení komplexních pracovních skupin je snazší, není však plně využito ženijního nářadí a techniky.

312. Při budování komplexů opevňovacích objektů se používá těchto metod práce: postupné, souběžné a proudové. Každá z těchto metod se používá podle situace a různých podmínek bojových, časových, materiálních, pracovních, mechanizačních apod. a je třeba vždy zvolit nejefektivnější z nich.

313. Při postupné metodě buduje postupně táž komplexní pracovní skupina několik objektů. Tato metoda může být aplikována v praxi třemi způsoby: po objektech, po procesech a po objektech a procesech.

314. Postupná metoda po objektech (obr. 127). Výhodami této metody je dobré

využití pracovní skupiny, práce skupiny není vázána na jiné skupiny (podskupiny), vznikají malé časové ztráty, jednotlivé objekty jsou postupně úplně dokončeny. Postupná metoda po objektech umožňuje postupnou výrobu a přísun konstrukcí a zařízení. Nevýhodou je časové nevytížení nářadí a ženijních strojů. Proto se této metody využívá tehdy, má-li menší jednotka budovat více objektů, jsou-li jednotlivé objekty od sebe značně vzdáleny a je-li možný jen postupný přísun konstrukcí a materiálu.

Obr. 127: Cyklogram postupné metody po objektech

315. Postupná metoda po procesech (obr. 128). Výhodami této metody je časově dobré využití ženijních strojů, dodání konstrukcí v určitém čase a získání zručnosti v jednotlivých procesech. Nevýhodami jsou značná rozpracovanost objektů a jejich pozdní dokončení. Proto se této metody používá tehdy, je-li použití strojů a dodání konstrukce vázáno na určenou dobu a je-li dostatek času na dokončení objektů.

Obr. 128: Cyklogram postupné metody po procesech

316. Postupná metoda po objektech a procesech (obr. 129) je kombinací metody postupné po objektech a metody postupné po procesech.

Obr. 129: Cyklogram postupné metody po objektech a procesech

317. Při souběžné metodě (obr. 130) buduje každá komplexní pracovní skupina objekt souběžně (ve stejné době) s jinými skupinami. Výhodami jsou jednoduchost řízení prací a rychlé dokončení objektů. Vyžaduje však velké množství pracovníků, strojů a nářadí a současný přísun materiálu a konstrukcí. Používá se zejména při spěšném budování opevňovacích objektů na postaveních po přechodu do obrany a po zaujetí prostorů rozmístění vojsky, provádějí-li se práce převážně ručně a s využitím materiálu z místních zdrojů. Může jí být použito i v jiných případech, je-li k dispozici dostatek pracovníků, nářadí, strojů, konstrukcí a materiálu. Při organizaci práce je třeba zhotovit jednoduchý harmonogram, aby nedošlo k chybám v kalkulacích, zvláště je-li použito k budování ženijní techniky a práce jsou vázány na přísun konstrukcí a materiálu.

Obr. 130: Cyklogram souběžné metody

318. Proudová metoda (obr. 131) je nejproduktivnější metodou při budování komplexu opevňovacích objektů. Vyžaduje vytváření specializovaných pracovních skupin vybavených speciální technikou a nářadím. Metoda umožňuje komplexní mechanizaci při budování opevňovacích objektů. Při organizaci a vybavení pracovních skupin je nutno dbát na správný takt proudu, takt je nutno volit podle nejobtížnějšího pracovního procesu (např. budování stavební jámy) a tak, aby bylo dosaženo časového sladění pracovních procesů a nedocházelo k prostojům. Výhodami jsou plné a plynulé využití nářadí a strojů, plánovitý přísun konstrukcí a materiálu po etapách, rychlá a kvalitní práce specializovaných skupin. Nevýhodami jsou náročnost na organizaci a řízení prací (narušením byť jednoho cyklu v důsledku činnosti nepřítele, narušeným přísunem, poškozením strojů apod. je narušen celý plán), únava v důsledku jednostranného zatížení pracovníků.

Obr. 131: Cyklogram proudové metody

319. Budování opevňovacích objektů probíhá ve dne i v noci, při jednosměnné práci zpravidla v noci. Kalkulačními jednotkami jsou denní výkon (dv) pracovníka a hodinový výkon – Mh (motohodina) stroje.

Denní výkon je množství práce průměrně vycvičeného pracovníka vykonané za desetihodinovou směnu. Stroje s dvojí obsluhou pracují dvě směny po 10 hodinách denně. Při práci na směny a dlouhodobém budování je možno organizovat směny kratší, avšak tak, aby každý pracoval průměrně 8 až 10 hodin za 24 hodin.

320. Pracovní výkony jsou ovlivněny:

- u pracovníků pracovní morálkou, zapracovaností, zručností a fyzickou zdatností,

- u strojů jejich výkonností, technickým stavem a přepravní rychlostí, - u pracovníků a strojů vhodností nasazení, roční a denní dobou, počasím,

terénem a druhem horniny, nářadím a jeho stavem, bojovou situací, připraveností materiálu, dopravními možnostmi, kým a pro koho jsou práce prováděny (práce „pro sebe“ nebo „pro jiné“), organizací a řízením prací.

321. Základní normy pro výkon za časovou jednotku uvedené v tomto předpise jsou

dány pro střední podmínky (středně kopná hornina, normální vycvičenost, práce ve dne s vozným nářadím za normálních atmosférických podmínek). Při ruční práci v jiných podmínkách se normy upravují násobením základních norem těmito koeficienty:

- práce v noci, za deště, za mrazu a v parnu k = 0,5 – 0,8, - práce v těžce kopné hornině k = 0,7, - práce v lehce kopné hornině k = 1,3, - krátkodobá práce k = 1,25 a více, - práce s polní lopatkou k = 0,5, - práce nechráněného pracovníka v dosahu ručních zbraní nepřítele k = 0,5. Normy udané časem potřebným k vykonání práce se upravují uvedenými koeficienty. Základní normy pro práci strojů za časovou jednotku se upravují pouze koeficienty, pro práci v lehce kopné hornině koeficientem 1,3 – 2,0. Pro práci v těžce kopné hornině je nutno horninu nakypřit trhavinami nebo rozrývači.

322. Při navrhování a organizaci budování opevňovacích objektů na postaveních, v prostorech rozmístění vojsk a na místech velení bere velitel (náčelník) v úvahu: − potřebný počet opevňovacích objektů, jejich typy, konstrukci, ochranné

vlastnosti a časové normy pro jejich budování, − čas, počet pracovníků a jejich vycvičenost, počet a druh nářadí, počet a druh

strojů a jejich výkonnost, materiální a jiné možnosti (počet a druh normovaných konstrukcí, materiál z místních zdrojů, kapacita dopravních prostředků),

− podmínky k budování (roční a denní doba, vliv nepřítele na provádění prací, geologické a hydrogeologické podmínky).

Jednoduchými kalkulacemi porovná potřeby a možnosti a zvolí takové typy a takový počet objektů, které je možno za daných podmínek vybudovat, stanoví pořadí a posloupnost prací. Přitom vychází zejména z důležitosti prováděných opatření. Dále organizuje pracovní skupiny a vydá neprodleně rozkazy a nařízení k zahájení přípravných prací. Vypracuje dokumentaci pro organizaci a řízení prací, vydá ji pracovním skupinám a neustále dbá na její přesné uplatňování. Podle okolností provádí během budování potřebné změny.

323. Budování opevňovacích objektů se provádí po celou dobu přípravy boje. Přitom

se vychází z toho, že objekty mohou být využity k ochraně i v nedokončeném stavu. V průběhu boje se objekty zdokonalují, popřípadě se budují odolnější.

324. Budování opevňovacích objektů provádějí pro svoje potřeby všechny druhy

vojsk a služeb vlastními silami, nářadím a mechanizačními prostředky. Ženijní jednotky budují jen nejdůležitější komplexy opevňovacích objektů, zpravidla na místech velení a v prostorech bojového rozmístění speciálních útvarů. Kromě toho provádějí ve prospěch jiných druhů vojsk a služeb nejdůležitější zemní práce (zákopy, okopy, stavební jámy), zpravidla s využitím strojů pro zemní práce, trhavin, těží materiál a vyrábějí nejdůležitější konstrukce opevňovacích objektů (protitlakové dveře s rámy).

2. Budování opevňovacích objektů na místech velení 325. Ženijní zabezpečení míst velení kromě budování opevňovacích objektů zahrnuje:

ženijní průzkum terénu s důrazem na vyhledání prostorů s přirozenými ochrannými vlastnostmi včetně maskovacích a s vhodnými cestami, zjištění přítomnosti min a odminování, úpravu přístupových cest a cest uvnitř míst velení, maskovací opatření, zřizování protipěchotních popřípadě i protitankových zátarasů, zřizování vodních stanic a účast při odstraňování následků napadení prostředky ničení, zejména ZHN. Ženijní jednotka určená k zabezpečení místa velení plní úkoly v komplexu. K tomu se vybavuje nezbytnou technikou a materiálem. Pracovní skupiny mohou být doplněny jednotkami jiných druhů vojsk a služeb.

326. Na místech velení se budují objekty s využitím normovaných konstrukcí:

pozorovací, pohotovostní, pracovní a odpočinkové. Pro obranu proti pozemnímu a vzdušnému napadení se budují okopy.

V prvním pořadí se upravují cesty, budují se pozorovací objekty, úkryty pro velitele a rozhodující funkcionáře štábu a objekty pro spojovací uzel. Speciální a dopravní vozidla využívají ochranných vlastností terénu. Místa velení a všechny práce na nich se pečlivě maskují. Zajišťovací a provozní jednotky si budují palebné a pohotovostní okopy. V dalším pořadí se zřizují zátarasy, především k uzavření nepoužívaných cest, zřizuje se vodní stanice a doplňuje se počet pracovních (odpočinkových) úkrytů. Pro speciální vozidla a dopravní vozidla se zřizují kryty. Zajišťovací a provozní jednotky si budují pohotovostní úkryty, popřípadě palebné objekty. Důležité opevňovací objekty se propojují zákopy.

327. Do rekognoskační skupiny se začleňují ženisté, kteří provádějí ženijní průzkum a odminování přístupových cest a prostoru pro místa velení. Kromě toho do ní může být začleněna jednotka s technikou a materiálem a ta zahájí práce prvního pořadí. Po příjezdu štábu nesmí být zpravidla použito trhavin pro provádění zemních prací.

328. Místa velení mohou být umístěna v lesích, osadách, v přirozených nebo umělých

terénních útvarech (roklích, lomech, úvozových cestách, existujících podzemních prostorách) a na otevřeném terénu. Místa velení a jejich jednotlivé skupiny musí být v terénu rozptýleny.

329. Při rozmístění míst velení v lesích jsou dodatečné maskovací práce minimální.

Z hlediska působení zbraní hromadného ničení je nutno maximálně snížit vliv druhotných účinků (závaly, požáry). Z tohoto důvodu se využívají okraje lesů a zejména úvozové cesty v lesích. Podle potřeby se provede probírka stromů. Při obsazování a provozu míst velení se dbá všech pravidel maskovací kázně. Budování opevňovacích objektů při rozmístění míst velení v lesích se neliší od budování při rozmístění míst velení v jiném terénu.

330. Při rozmístění míst velení v osadách se využívá jejich přirozených maskovacích

vlastností a staveb, které je možno upravit pro ochranu štábů, zajišťovacích a provozních jednotek. Osady kromě toho poskytují stavební materiál, dostatek komunikací, vodu a sociální zařízení. Vzhledem k tomu, že nadzemní části budov jsou velmi málo odolné proti účinkům prostředků ničení a působí ztráty především druhotnými účinky, je nutno k ochraně využít zapuštěných částí budov, hlavně na okrajích osad a na samotách. Je však nutno je zesílit a upravit (čl. 230 až 233). Úprava staveb na úkryty vyžaduje relativně málo času, sil a prostředků. Stavby však i po zesílení nedosahují odolnosti úkrytů vybudovaných z normovaných konstrukcí. Ženijní jednotka zařazená do rekognoskační skupiny a vybavená prostředky pro zpracování dřeva provede do příjezdu štábu průzkum a zesílení části potřebného počtu staveb. Ostatní úpravy provádí po obsazení staveb štábem.

331. V otevřeném terénu se opevňovací objekty na místech velení budují zpravidla

jen pro nižší velitelské stupně (četa, rota, prapor) a na pozorovatelnách (PVS) všech stupňů a začleňují se do celkového systému opevňovacích objektů. Zvláštní pozornost se věnuje maskování míst velení.

332. Velitelská stanoviště jsou hlavními místy velení. Velitel ženijní jednotky určené

pro budování VS je podřízen správci štábu a pomáhá mu v řešení odborných otázek. Podle jeho pokynů organizuje a řídí budování VS. K tomu organizuje pracovní skupiny a zpracovává jednoduchou dokumentaci (cyklogramy). Přitom vychází ze srovnání potřeb a možností budování. Velitelé pracovních jednotek zpracovávají harmonogramy. Ženijní a přidělené motostřelecké (případně jiné) jednotky budují opevňovací objekty pro velitele a štáb, zajišťovací a provozní jednotky budují opevňovací objekty pro sebe.

3. Budování opevňovacích objektů v postavení vojsk

333. Základem budování opevňovacích objektů v postavení motostřeleckých jednotek jsou při spěšném budování v dotyku s nepřítelem okopy pro ruční zbraně. Propojují se zákopem a vytváří se tak okop pro motostřelecké družstvo (čl. 125). V prostorech, kde jsou příznivé podmínky pro práci zákopového pluhu (mimo dosah ručních zbraní nepřítele nebo ve skrytu, v noci apod.), budují se souvislé zákopy v opěrném bodě čety a roty. V ojedinělých případech, např. při dlouhodobém budování v dotyku s nepřítelem nebo při budování mimo dotyk, může být zákopovým pluhem vybudována zákopová síť v obranném rajónu praporu. Motostřelecké jednotky budují opevňovací objekty svými silami a prostředky, kromě mechanizace při budování zákopů a v ojedinělých případech vyhloubení okopu pro obrněný transportér. Pro rotní a praporní opatření se vyčleňují pracovníci zpravidla z druhých sledů (záloh) jednotek.

334. V opěrných bodech a obranných rajónech tankových jednotek nebo

motostřeleckých jednotek, kterým jsou přiděleny tanky k zesílení protitankové obrany, a na palebných čarách tankových jednotek se zřizují okopy popřípadě kryty pro tanky a pohotovostní okopy (úkryty) pro osádky (čl .138, 141). Zemní práce si provádějí pomocí dozerového zařízení BTU tankové jednotky samy.

335. V postavení protitankových zbraní se budují okopy pro zbraně

s pohotovostními okopy (úkryty) pro obsluhy (čl. 146 až 148). Tahače se umísťují v přirozených krytech nebo skrytech. Budování provádějí jednotky samy a v naléhavých případech se pro budování přidělují pracovníci od motostřeleckých jednotek.

336. V palebných postaveních dělostřeleckých jednotek se budují okopy pro

zbraně s pohotovostními okopy (úkryty) pro obsluhy (čl. 142 až 151) především pro protitankové zbraně a velitelsko-pozorovací stanoviště (čl. 173 až 178). Tahače se umísťují v přirozených krytech nebo skrytech. Práce konají dělostřelecké jednotky ručně nebo s využitím trhavin a jen v ojedinělých případech mohou být práce prováděny ženijními stroji.

337. Budování opevňovacích objektů organizují a řídí velitelé jednotek na základě

schváleného plánu ženijního zabezpečení.

4. Budování prostorů rozmístění vojsk

338. V prostorech rozmístění vojsk se budují pohotovostní okopy (úkryty) pro živou

sílu a také kryty pro techniku a materiál. Kromě toho se budují okopy pro obranu prostoru rozmístění. K zemním pracím se používá všech typů strojů pro zemní práce.

339. Při krátkodobém rozmístění vojsk se ruční práce využívá v minimální míře

vzhledem k jiným úkolům vojsk v prostorech rozmístění.

5. Opevňovací objekty budované na přepravištích

340. Rozsah budování opevňovacích objektů na přepravištích se řídí možnostmi jednotek, které jednotlivá přepraviště budují a zabezpečují na nich provoz. Vzhledem k tomu, že zřízená přepraviště budou v provozu zpravidla pouze několik hodin, nebude rozsah vybudovaných opevňovacích objektů velký. Výjimku mohou tvořit přepraviště při násilném přechodu s plánovitou přípravou, kterému předcházel přechod vlastních vojsk do obrany. V tomto případě lze podle možnosti využít již vybudovaných objektů.

341. Na plavidlových přepravištích, kde se přepravují pouze obrněné transportéry

motostřeleckých jednotek, se zpravidla opevňovací objekty nebudují. Na ostatních plavidlových přepravištích, na brodových přepravištích, na přepravištích pro jízdu pod vodou, přívozových a mostových přepravištích se podle časových možností budují pozorovatelny a pohotovostní okopy (úkryty) pro orgány zabezpečující provoz přepraviště. Pro obranu přepraviště se budují okopy.

342. Pohotovostní okopy pro živou sílu a techniku v místech soustředění přepravních

prostředků, místech soustředění dopravních prostředků (prázdných vozidel), případně ve východištích k přepravě se budují s maximálním využitím ochranných vlastností terénu v rozsahu podle časových možností a jiných podmínek.

343. Opevňovací objekty na přepravištích budují jednotky, které přepraviště zřizují a

zabezpečují na něm provoz. Práce organizují a řídí správci přepravišť. Práce se provádějí zpravidla ručně nebo pomocí trhavin. Nasazení strojů přichází v úvahu jen při hromadném budování krytů pro techniku (např. v místech soustředění prázdných vozidel). Ve větším rozsahu lze strojů využít při násilných přechodech s plánovitou přípravou. Budování opevňovacích objektů musí být skloubeno s ostatními úkoly ženijního zabezpečení, zejména s maskováním, úpravou cest, odtarasováním a úpravou břehů.

Hlava 8

Opevňovací zátarasy a přirozené překážky 1. Význam, druhy a použití zátarasů a přirozených překážek 344. Přirozenými překážkami se nazývají takové terénní předměty a útvary, které

zastaví nebo zpomalí postup nepřítele, a tím ztíží bojovou činnost jeho vojsk. Mnohdy se musí přirozené překážky zdokonalit nebo zesílit zátarasy.

345. Zátarasy jsou takové ženijní prostředky a objekty, které se zřizují v terénu za

boje (nebo předem), aby zastavily nebo zpomalily postup nepřítele a ztížily bojovou činnost jeho vojsk.

346. Opevňovací zátarasy a překážky jsou důležitou součástí opevňovacích objektů a

budují se ve všech druzích boje.

347. Zatarasením se rozumí soustava různých překážek, zátarasů a ničení, chránící bojové sestavy vojsk. Rozmístění zátarasů a palebných prostředků k jejich obraně musí být řešeno jako jednotný systém palby a zátarasů.

348. Zřizování překážek a zátarasů závisí na vlastnostech terénu, materiálu z místních

zdrojů, na technice, která je k dispozici, a na současné bojové situaci. Proto je mnoho typů a způsobů zatarasování. Každý typ překážky nebo zátarasu má své zvláštnosti, proto se vždy budují (kombinují) takové, které jsou v dané situaci a terénu co nejúčinnější a dají se zřídit v co nejkratší době. Při jejich budování je nutno co nejvíce využívat terénní předměty.

349. Zatarasování je určeno k tomu, aby:

- působilo proti činnosti nepřítele a uvádělo ho do podmínek, které ulehčují jeho

ničení, - zastavilo nebo zpomalilo postup nepřítele, přinutilo ho změnit směr postupu,

narušilo jeho bojové sestavy a ztížilo mu manévr, - zesilovalo obranu, - spolehlivě chránilo nejzranitelnější a nejdůležitější místa a prvky vlastní

bojové sestavy (křídla, styky, VS, zálohy, postavení dělostřeleckých a raketových jednotek a útvarů apod.

350. Místa pro zátarasy se volí se zřetelem:

- na možnost pozorování a postřelování překážek a zátarasů a přístupů k nim, - na ztížený přístup nepřítele k překážkám a zátarasům (prudká stoupání, vodní

toky, bažiny apod.),

351. Zátarasy a překážky musí splňovat tyto požadavky:

- být těžko překonatelné, - být dostatečně pevné a odolné proti rychlému odstranění nebo porušení

nepřítelem, - musí se dát dobře bránit a střežit, - musí se dát rychle vybudovat prostředky, které jsou k dispozici, - nesmějí omezovat manévr a pohyb vlastních vojsk.

352. Zátarasy se dělí podle účinku na výbušné a nevýbušné. O výbušných zátarasech pojednává předpis „Výbušné zátarasy“ (evid. zn. Žen-2-7). K nevýbušným zátarasům patří zemní, dřevozemní, drátěné a ostatní zátarasy.

353. Nevýbušné zátarasy se dělí podle svého určení na protitankové, protipěchotní,

protidopravní a protivýsadkové.

− K hlavním typům protitankových zátarasů patří protitankové stěny, srázy a příkopy, stromové záseky, zábrany různých konstrukcí, různé vodní překážky (rozbahnění, zaplavení), v zimě zledovatění svahů, zábrany ze sněhu a ledu, proruby v ledu apod. K pomocným protitankovým zátarasům používaným k zesílení zátarasů a překážek a k uzavření průchodů v zátarasech patří různé kůlové zátarasy, pasti a různé převozné konstrukce.

− Protipěchtotní zátarasy se dělí na přenosné a nepřenosné. K přenosným zátarasům patří různé drátěné konstrukce, nenápadné zátarasy, rohatky, ježky apod. K nepřenosným zátarasům patří různé kolíkové drátěné zátarasy, sítě a ploty, rozhozený drát, oka, záseky apod. Pomocné protipěchotní zátarasy se zřizují z materiálu z místních zdrojů. Patří k nim zahrocené kolíky, vidlicové větve, záseky, klopýtací zátarasy apod.

− K protidopravním zátarasům patří všechny protitankové zátarasy, některé protipěchotní zátarasy, příkopy, nízké zábrany, barikády, zničené úseky silnic a postupových os apod.

− Jako protivýsadkových zátarasů se používá všech ostatních druhů zátarasů, které se zřizují na místech vhodných k přistání letounů a vrtulníků, na místech předpokládaného shozu vzdušného výsadku, na březích nebo ve vodě proti námořnímu a říčnímu výsadku ke ztížení nepřátelského násilného přechodu.

− Klamné zátarasy se budují zároveň se skutečnými zátarasy. Jejich úkolem je maskovat skutečné rozmístění systému zátarasů a palebných prostředků.

354. Při zřizování zátarasů je nutné dbát na to, aby byly dobře přizpůsobeny terénu,

dobře maskovány, skryty před nepřátelským pozorováním a aby bylo dosaženo co největšího překvapujícího účinku.

2. Protitankové zátarasy 355. Protitankové stěny se zřizují na svazích přivrácených k nepříteli, které mají

sklon od 15° do 50°. K zřizování protitankových stěn se využívá břehů, roklí, vysokých mezí apod. Objem zemních prací při zřizování protitankových stěn je menší než při zřizování ostatních zemních zátarasů. Proto je zřizování protitankových stěn nejvýhodnější a je vhodné je budovat pokud možno vždy přednostně před ostatními zemními zátarasy. Aby bylo dosaženo co největší účinnosti protitankových stěn s nejmenším úsilím při budování, je nutno věnovat pečlivou pozornost průzkumu a volbě vhodného místa. Je třeba co nejvíce využívat přírodních terénních stupňů a svahů, pokud možno v nejpevnější hornině, kde úprava bude minimální. Aby protitanková stěna plnila funkci protitankové překážky, musí mít určitou výšku a sklon. Čím větší je sklon svahu, tím menší může být výška stěny (tabulka 21). Sklon svahu je závislý na několika faktorech ovlivňujících jeho stabilitu a možnost sesutí. Nejdůležitější z nich a pro běžnou potřebu postačující je přirozený sklon horniny.

Tabulka 21: Závislost výšky protitankové stěny na sklonu

356. Protitanková stěna s nezpevněným svahem. Tento způsob se provádí při

úpravě terénních stupňů na protitankové stěny a využívá jen přirozeného sklonu horniny. Aby byl účinek co největší, upravuje se nájezdová plocha a paty stěny ve sklonu ke stěně. Různé možnosti úpravy protitankových stěn jsou na obr. 132.

Obr. 132: Úprava terénních stupňů jako protitankové stěny

Úhel sklonu svahu ve stupních

Nutná výška svahu v cm

Úhel sklonu svahu ve stupních

Nutná výška svahu v cm

90 150 70 185 85 160 65 205 80 170 60 220 75 175 55 240

Protitanková stěna se zpevněným svahem (obr. 133) se zřizuje v méně pevných horninách, kde je menší přirozený sklon než požadovaný nebo kde by se nedosáhlo při možném sklonu svahu potřebné výšky stěny. Jako u předešlého způsobu se využívá přirozeného sklonu horniny, svah se však buduje strmější a 5° až 10°, je-li zpevněn drny, a o 10° až 15°, je-li zpevněn drny a drátěným pletivem. K zpevnění svahu je možno použít různého druhu obložení (proutí, tyčovina, kulatina a různý materiál z místních zdrojů).

Obr. 133: Protitanková stěna se zpevněným svahem a – drny, b – drny s drátěným pletivem

357. Protitankové srázy (obr. 134) jsou obdobou protitankových stěn, ale mají větší

rozměry a zřizují se na svazích odvrácených od nepřítele. Objem zemních prací a potřebná doba pro vybudování jsou asi dvakrát větší než u protitankové stěny. Protitankové srázy mají proti protitankovým stěnám a příkopům tyto výhody:

- lepší maskování před nepřátelským pozemním pozorováním, - lepší možnost ostřelování, - neskýtají kryt nepřátelské pěchotě. Nevýhody: - větší závislost na terénu, - větší rozsah prací při budování, - stěny se musí častěji obkládat, - lze v nich snáze vytvářet průchody pro tanky.

358. Protitankové příkopy (obr. 135) se zřizují v rovinatém terénu a na mírných svazích se sklonem do 15°. Objem zemních prací a potřebná doba pro vybudování jsou asi dvakrát až třikrát větší než u protitankové stěny.

359. Není-li dostatek času na vybudování zemních zátarasů nebo nejsou-li stroje pro

zemní práce k dispozici, zřizují se zátarasy pomocí trhavin a svahy stěn se do potřebného sklonu upraví ručně. Pro hloubení 100 bm protitankového příkopu pomocí trhavin je třeba 10 dv, 1200 kg trhavin, 50 rozbušek, 20 m zápalnice a 30 m bleskovice.

Obr. 134: Protitankový sráz

Obr. 135: Protitankový příkop A – lichoběžníkového průřezu, b – trojúhelníkového průřezu, c – s vyšším zemním násypem, d – s nižším

zemním násypem

Tabulka 22: Rozdělení hornin podle pevnosti a jejich přirozeného sklonu Kategorie Druh horniny Přirozený sklon

Velmi pevná

Pevné a kompaktní křemence a čediče, pevné horniny Pevná žulová hornina, křemen, porfyr, pevná žula, lydit, pevné kompaktní pískovce a vápence Kompaktní žula a horniny, pevné pískovce a vápence, pevné slepence

87°

85°

82°

Pevná Nepevná žula, vápenec, pískovec, mramor Obyčejný pískovec, obyčejný vápenec Pískovcová břidlice, břidličný pískovec

80° 75° 72°

Středně pevná

Pevná jílovitá břidlice, nepevné pískovce a vápence, slepenec s nepevným tmelem, kompaktní slín, pevný stmelený jíl Měkká břidlice, měkký vápenec, zmrzlá půda, zvětralý pískovec, stmelené únosné písky a štěrky Štěrkovitá půda, zvětralá břidlice, ulehlé písky a štěrky, ztvrdlý jíl Pevné sedimenty, jílovitá půda, půda s kamením, pevný jíl Lehký písčitý jíl, spraš, hrubý písek

70°

65°

60°

45° 40°

Málo pevná Kompaktní písek, čistý drobný štěrk Vlhký písek, hlinitopísčitá půda, humus

35° 30°

Tabulka 23: Přehled průměrných ukazatelů pro vybudování 100 bm protitankové stěny

Druh stěny se svahem zpevněným Ukazatel s nezpevněným

svahem drny drny s drátěným

pletivem Počet motohodin buldozeru

pracovníků denních výkonů

35 20 15

40 20 80

40 20 65

Kubatura výkopu v m3 300 320 320 Plocha zadrnování v m2 - 200 200 Spotřeba materiálu

železné tyče v kg*) drátěné pletivo v m

- -

300 -

150 300

360. Vybudování protitankového příkopu pomocí trhavin. Trojúhelníkový protitankový příkop se vytvoří odpálením jedné řady náloží rozmístěných od sebe na vzdálenost poloviny šířky příkopu. Hmotnost náloží se stanoví pro dvojnásobný podkop (n = 2) a nálože se odpalují současně.

Vývrty pro uložení náloží se provedou pomocí pojízdného zemního vrtáku, nárazového vrtáku, soustředěnou náloží nebo ručně. Pro protitankový příkop trojúhelníkového profilu o šířce 6,5 m a hloubce 2,25 m se nálože ukládají od sebe na vzdálenost (r) 3 m a do hloubky (h) 1,6 m. Potřeba trhavin pro středně kopnou horninu je asi 12 kg na bm, to znamená, že velikost jednotlivých náloží je asi 36 kg. Protitankový příkop lichoběžníkového profilu se vytvoří odpálením dvou až tří řad náloží. Ostatní zásady zůstávají stejné.

361. Protitankové stromové záseky (obr. 136) se zřizují v lesích se stromy o průměru nad 20 cm. Záseky se zřizují na okrajích lesa, podél, napříč průseků, mýtin a cest. Stromy se porážejí přes sebe, korunami směrem k nepříteli. Aby se ztížilo rozebírání, neoddělují se kmeny úplně od pařezů. Kmen stromu se před poražením několikrát spojí ostnatým drátem s pařezem. Výška pařezů je 60 až 140 cm. Záseka musí být nejméně 30 m široká, počítáno od krajních pařezů poražených stromů. Záseky se zesilují oplétáním ostnatým drátem, zaminováním apod.

Obr. 136: Protitanková stromová záseka 362. Na některých úsecích mohou být předem vybudovány protitankové zátarasy

z železobetonových jehlanů. Aby byl zátaras co nejúčinnější, musí být čtyřřadý až pětiřadý (jednotlivé řady šachovitě položené), opletené ostnatým drátem, aby bylo ztíženo jeho odstranění a postup jednotek přesunujících se pěšky (obr. 137).

363. Protitankové překážky a zátarasy nemusí mít v celém úseku plnou účinnou

hodnotu. V některých místech to nedovolí terén nebo nedostatek času, popř. ženijní technika, a překážka nebo zátaras se musí doplnit, popř. zesílit, aby byly protitankové. Zesílení může být provedeno různými způsoby podle místních podmínek, času, materiálu a prostředků.

364. Barikády (obr. 138) se zřizují hlavně v osadách na ulicích a v mezerách mezi

budovami. Aby se nedaly obejít a lehce odstranit, musí se pevně opírat svými boky o budovy, silné ohrady apod. Budují se z materiálu z místních zdrojů. K jejich zřízení se dá využít závalů, zřícených budov apod., které se zesílí. Barikády musí být mohutné a z těžkého materiálu, aby se nedaly snadno rozstřílet nebo odsunout tanky.

Obr. 137: Protitankový zátaras z železobetonových jehlanů a – bez zemního násypu, b – se zemním násypem

365. V zimě se může užívat zátarasů, jejichž zřizování je možné jen při déletrvajících mrazech a stálé sněhové pokrývce. Jde o zledovatění svahů, zábrany ze sněhu a ledu, sněhové valy, ledové proruby apod.

366. Zledovatění svahů (obr. 139) se provádí na svazích se sklonem nad 15°,

přivrácených k nepříteli. Pás zledovatění musí být 10 až 15 m široký. V určeném pásu se sníh buď upěchuje nebo se shrne směrem k nepříteli a pás se po vrstvách polévá vodou. Ledová kůra má být na terénu 5 cm tlustá a na udusaném sněhu 10 cm tlustá. Přitom je třeba dbát, aby povrch byl stále hladký.

Obr. 138: Barikády a – umístění, b, c - úprava

Obr. 139: Zledovatění svahu a – na terénu, b – na udusaném sněhu

1 – udusaný sníh, 2 – dřevěné kozy, 3 – sněhové hroudy polité vodou, 4 – zledovatění, 5 – led, 6 – kusy ledu, 7 – vysekaný led tloušťky 3 – 4 cm

367. Zábrany ze sněhu a ledu (obr. 140) se užívají na jednotlivých úsecích obdobně

jako zábrany jiných konstrukcí (např. kamenné). Ledové zábrany se zřizují na březích řek a rybníků, jezer apod. Použije se ledu vysekaného u břehu tak, aby před zábranou vznikla prohlubeň nejméně 3 až 4 m široká. Kry se ukládají do potřebného profilu a dutiny mezi jednotlivými kusy ledu se vyplňují sněhem, kamením, chrastím apod. a polévají se vodou, aby zamrzly a tvořily celistvý celek. Přední stěna zábrany se zledovatí.

368. Na zmrzlých vodních hladinách, je-li tloušťka ledu nad 20 cm, mohou jako

zátarasy sloužit proruby v ledu (obr. 141) rozměrů 1,5 až 2 m x 8 až 10 m, vysekané podél břehů na vzájemnou vzdálenost 1 m. Vysekaný led se může vytahovat a použít na vytvoření zábran mezi jednotlivými proruby nebo se záseky v ledu. Proruby se zabezpečí proti zamrznutí (vysypou se mechem, listím, pískem apod.) a tím se vytvoří vodní pasti.

3. Protidopravní zátarasy

369. Protidopravní zátarasy jsou druhem pomocných zátarasů a používá se jich jako

doplňku protitankových a protipěchotních zátarasů. Zřizují se na cestách a místech sjízdných pro kolová a lehká pásová vozidla.

Způsoby zřizování protidopravních zátarasů: - poškození (rozrytí) a zaminování cest, - zřízení příkopů, - zřízení lehkých zábran, - zřízení lehkých zásek, - zřízení kůlových zátarasů, - skopání vjezdů a sjezdů na cesty, - rozhození velkých kamenů na cestě, - umístění různých drátěných zátarasů napříč cesty, - využití stálého zařízení k ničení k vytvoření nálevek a překážek na cestách.

Obr. 140: Zábrany ze sněhu a ledu

Obr. 141: Proruby v ledu a – ledové proruby, b, c – zabezpečení proti zamrznutí, 1 – zábrany (překrývají mezery mezi

vyrubanými otvory), 2 – vysekaný otvor v ledu 8 – 10/15 m, 3 – listí, mech nebo písek

370. Protidopravní příkopy (obr. 142) se zřizují podélně nebo napříč cest. Příkopy mají čtyřúhelníkový nebo trojúhelníkový profil, jsou nekryté nebo maskované.

371. Protidopravní zábrany (obr. 143) jsou lehkého typu a obdobné konstrukce

jako zábrany protitankové. Záseky a závaly z kulatin a stromů se zřizují 15 až 20 m hluboké. Musí se oplétat ostnatým drátem.

372. Stálé zařízení k ničení slouží k rychlému uložení trhavin pro zničení silničního

(železničního) objektu (silničního nebo železničního mostu, tunelu, násypu, vodní hráze, tělesa) a tím k vytvoření překážky pro postup nepřítele. Buduje se na objektech všeho druhu předem (na vlastním území již v míru). Silniční (železniční) objekty se vybavují stálým zařízením většinou v pobřežních a mezilehlých podpěrách, méně již v samotné mostovce. U těles se zřizují troubové podkopy.

Obr. 142: Protidopravní příkopy a – podélné příkopy, b – příčné příkopy, c – různé profily příkopů

Obr. 143: Protidopravní zábrana a – plná z kulatin, b – z kulatin opletená ostnatým drátem

373. Aby byla vytvořena co největší překážka v co nejkratším čase, ničí se na komunikacích v prvé řadě umělé stavby (mosty velkých a středních rozpětí, nadjezdy a podjezdy, tunely a přehradní hráze). Kde nejsou, ničí se komunikační těleso. Při ničení objektů přes vodní překážky je třeba vzít v úvahu, zda je nutné zachovat splavnost toku, či naopak. Jinak se využívá stržené konstrukce zároveň jako improvizované hráze k vytvoření rozlivu a rozbahnění okolního terénu.

374. Stálé zařízení je výhodné předem budovat proto, že značně zkrátí dobu

potřebnou pro přípravu a adjustaci objektu, ušetří pracovní síly a množství trhavin a přitom podstatně zvýší účinek. Stálé zařízení je budováno ze dvou nebo více troubových podkopů, sklípků, šikmých troubových podkopů menšího profilu. Je možno kombinovat dva nebo všechny tři způsoby.

375. Troubové podkopy (obr. 144) se budují z betonových (ocelových) trub o

průměru 35 až 40 cm. Hloubka podkopů se určuje podle výšky ničeného objektu tak, aby dno podkopu bylo asi 0,50 m nad hladinou vody nebo niveletou spodního terénu. Vršek podkopu je 40 až 50 cm pod povrchem vozovky a na povrchu vozovky je vhodně označen.

Obr. 144: Troubový podkop 1 – povrch vozovky, 2 – kříž z kostek jiné barvy (u štěrkové nebo asfaltové vozovky označení jednou velkou dlažební kostkou nad středem), 3 – železobetonová deska 65/65 cm, 4 – zalito asfaltem, 5 – odvodnění o průměru 5 – 6 cm, 6 – betonová roura o průměru 40 cm, 7 – obetonováno, 8 – dřevěné

víko, 9 – vodotěsná izolace (2x lepenka, 1x nátěr)

376. Sklípky se budují tam, kde není možné z nějakých důvodů vybudovat troubové podkopy. Hloubka sklípků je asi 2-3 tloušťky podpěry, počet sklípků se řídí šířkou ničeného předmětu a uvažovaným poloměrem účinnosti. Sklípek je uvnitř vybaven plechovou výsuvnou vložkou k snazšímu ukládání trhavin a je uzavřen deskou (obr. 145). Sklípky se budují minimálně kolem 1 m nad hladinou vody nebo niveletou terénu.

Obr. 145: Sklípek pro uložení trhavin a – pohled na vyústění sklípku, b – pohled na uzávěr sklípku, 1 – vysypáno cementem, 2 – utěsněno

konopím, 3 – vložka z plechu tloušťky 3 mm

377. Šikmých trubek (obr. 146) menších profilů (113 nebo 80 mm) se používá tam, kde není možné použít žádného dříve uvedeného způsobu.

Obr. 146: Šikmá trubka pro uložení trhavin (šikmost a délka trubek se určuje podle výšky a šířky podpěry)

a – jednostranně uložená, b – oboustranně uložená, c – detail trubky 1 – přivařené dno, 2 – přivařená příruba, 3 – šroub M-10-45

378. Kde není vybudováno stálé zařízení pro ničení předem a kde je výhodné vytvořit

překážku pomocí nálevek, provádí se podkop polním způsobem. 379. K rychlému vytvoření podkopu se použije speciálního náloživa. Nejsou-li

k dispozici speciální nálože, hloubí se otvory pro uložení náloží pojízdným zemním vrtákem nebo ručně. Ruční hloubení se provádí zcela vyjímečně.

380. Způsoby ničení různých objektů s použitím stálých zařízení k ničení jsou

popsány v předpise evid. zn. Žen-2-6.

4. Protipěchotní zátarasy

381. Kolíkový drát ěný zátaras (obr. 147) se skládá ze dvou až čtyř i více řad šachovitě zatlučených kolíků opletených ostnatým drátem. Vzdálenost mezi kolíky v řadě je 3 m, mezi jednotlivými řadami 1,5 m. Výška kolíků nad zemí je 1 až 1,4 m a průměr kolíků 7 až 10 cm. Vyřizovat kolíky v řadách na výšku a dodržovat přesné vzdálenosti není výhodné. Kolíky se oplétají ostnatým drátem tak, že se vnější řady vyplétají pěti dráty, ostatní řady a mezery mezi nimi třemi dráty (dvěma úhlopříčně a jedním nahoře). Oplétat se začíná první řada od nepřítele, potom mezera mezi první a druhou řadou, druhá řada atd. Spodní dráty se natahují 15 až 20 cm nad zemí, aby se nedaly podlézt. Kolíkový drátěný zátaras se může zesílit šikmo zakotvenými dráty obdobně jako drátěný plot hlavně u dvojstěnného zátarasu nebo drátem rozhozeným uvnitř zátarasu proti podlezení.

382. Drátěný plot (obr. 148) je nejjednodušší kolíkový drátěný zátaras, který se

skládá z jedné řady kolíků vysokých 1,0 až 1,4 m, opletených ostnatými dráty. K zvýšení účinnosti se zesiluje ostnatým i dráty šikmo kotvenými na malé kolíky, které se zatloukají ve vzdálenosti 1,5 m od středu mezery mezi kolíky drátěného plotu po obou stranách. Přes kotevní dráty se natahují vodorovně dva až čtyři ostnaté dráty. Zesílení plotu se může též provést rozhozeným drátem. Zřizuje-li se několik plotů, umísťují se od sebe 15 až 20 m daleko.

383. Nízký kolíkový drátěný zátaras (obr. 149), popřípadě zesílený smyčkami je

nenápadným zátarasem z napjatého hladkého drátu (vhodnější než drát ostnatý), připevněného skobkami ke kolíkům. Kolíky dlouhé 70 cm se zatloukají do výšky 25 až 35 cm nad terén šachovitě, v 3 až 4 řadách vzdálených od sebe 1,5 m. Tím se vytváří pás široký 4,5 až 6 m.

384. Rozhozený drát (obr. 150) se užívá při spěšném opevňování terénu, kdy není

čas a materiál na zřízení kolíkového drátěného zátarasu. Ostnatý drát musí být 15 až 20 cm nad zemí, dobře kotven a maskován. Zřizuje se ve vyšší trávě a porostu. Zátaras z rozhozeného drátu se vytvoří tak, že se současně rozmotávají 3 až 4 svitky ostnatého drátu, které vytvoří pás 4 až 6 m široký. Ke každému svitku se určuje skupina 3 mužů. Dva nesou a rozmotávají svitek, třetí drát ohýbá, kroutí, vytváří smyčky, oplétá jím keře, kameny apod. a připevňuje ho k zemi.

385. Drátěný plot na kozách (obr. 151) se zřizuje na tvrdém, kamenitém terénu

nebo v zimě. Kozy se zhotovují z tyčoviny a umísťují se na 3 až 4 m od sebe. Jedna noha kozy (která je delší) má větší sklon, druhé dvě jsou spojeny příčnou převážkou z tyčoviny. Plot se oplétá 10 až 11 ostnatými dráty.

386. Protipěchotní záseky (obr. 152) se zřizují obdobně jako protitankové a

protidopravní, ale od průměru stromů 15 cm. Stromy se porážejí přes sebe korunami směrem k nepříteli. Tenké větve se oklestí a zbývající zašpičatí. Vrcholky stromů se upevňují k zemi kolíky nebo jiným způsobem. Záseky se zesilují ostnatým drátem, popřípadě zaminováním.

Obr. 147: Trojstěnný kolíkový zátaras a – celkový pohled, b – propletení 1. řady, c – propletení mezery mezi řadami kolíků

Obr. 148: Drátěný plot a – nezesílený, b - zesílený

Obr. 149: Nízký kolíkový drátěný zátaras a – nezesílený, b – zesílený smyčkami

Obr. 150: Rozhozený drát a – kolík s háčkem, b – kovový kolík se závitem, c – svazování drátu

Obr. 151: Drátěný plot na kozách a – zhotovení kozy, b – celkový pohled

Obr. 152: Protipěchotní záseka

387. Pro rychlé zatarasení menších mezer (průchodů v zátarasech, zákopů, úzkých soutěsek, mostků, ulic apod.) je možno použít tzv. přenosných zátarasů. Jde o zátarasy z předem připravených prvků, jako např. z rohatek, ježků apod. Ježky a rohatky umístěné v terénu se navzájem spojují ostnatým drátem a kotví. Sestavují se podle potřeby libovolně do délky, šířky i výšky (obr. 153).

388. Rohatka (obr. 154) se skládá ze tří křížů (kolíků dlouhých asi 1,5 m, na koncích

zaostřených) spojených podélnou tyčí dlouhou 3 m. Kostra rohatky se oplétá podélně i úhlopříčně ostnatým drátem.

Obr. 153: Umístění ježků a rohatek v terénu

Obr. 154: Rohatka

389. Ježek (obr. 155) se zhotovuje ze tří oboustranně zaostřených 3 m dlouhých kolíků. Kolíky se uprostřed svazují tak, aby byly ve třech směrech na sebe kolmé a oplétají se ostnatým drátem. Ke zhotovení ježků určených k použití v zákopech se používá kolíků dlouhých 1 m.

Obr. 155: Ježek

390. Protipěchotní zátarasy v zimě se zřizují proti pěchotě a proti lyžařům. Na jednotlivých úsecích, zejména je-li hluboký sníh, musí být zřizovány hlavně proti lyžařům. Zátarasy se stavějí tak, aby se při změněné výšce sněhové pokrývky daly zvednout (snížit) nebo přemístit na vhodnější místo.

391. V zimě se mohou použít většinou všechny jmenované protipěchotní zátarasy.

Volba druhu zátarasu záleží na místních podmínkách, hloubce sněhu apod. Podle výšky sněhové vrstvy se prodlužuje délka kolíků u drátěných zátarasů.

392. Kromě běžně užívaných protipěchotních zátarasů se v zimě používá i

zledovatění svahů. Zledovatění se provádí napříč svahů v šířce 10 až 15 m, o tloušťce 2 až 3 cm.

5. Přirozené překážky

393. Jako překážek pro znesnadnění pohybu a manévru nepřítele se využívá v prvé

řadě přirozených vlastností terénu (řek, hlubokých a širokých potoků, jezer, rybníků, bažin, příkrých srázů a výstupů, strží, roklí, lesů a různých místních předmětů, jako jsou násypy, pevné ploty, vhodné budovy, roztroušené balvany apod.). Málo účinné přirozené překážky se musí upravit nebo zesílit a doplnit zátarasy. Při plánovaném použití přirozených překážek je nutno pamatovat, že jejich hodnota je nestálá a značně podléhá povětrnostním vlivům (bažiny a vodní toky vysychají, zamrzají, rozvodňují se apod.).

394. Vodní toky, jezera, rybníky a vodní nádrže tvoří přirozenou překážku jen tehdy,

jestliže nejsou lehce překonatelné. Možnost přechodu závisí na jejich šířce a hloubce, jakosti dna, rychlosti proudu a povaze břehů, výšce a sráznosti, bahnitosti, porostu apod. Jako přirozené překážky jsou výhodné široké a hluboké vodní plochy s neúnosným (bahnitým) dnem a těžko přístupnými břehy. Rychlost proudu vodních toků má být větší než 2 m/s. Vodní překážky se pokud možno vždy zesilují nebo doplňují zátarasy. Při využívání vodních překážek je nutno pamatovat na možnosti hlubokého brodění a jízdu pod vodou.

395. Bažiny jsou nestálou překážkou a jejich využití závisí na jakosti a stavu vrchní vrstvy, hloubce a nasycenosti půdy vodou (tabulka 24). Značná část mechovitých, lesních a travnatých bažin je v letním i zimním období pro tanky nesjízdná. Pro využití bažin jako překážky je nutno prakticky přezkoušet její únosnost. Průzkum bažin se musí provádět pečlivě v celém úseku, aby nezůstala bez povšimnutí schůdná místa.

Tabulka 24: Údaje pro hrubé posouzení průchodnosti souvislých rašelinových bažin

Vzorek bažiny

Charakteristické znaky bažiny při zmáčknutí v ruce

Přípustné zatížení v kp/cm2

Průchodnost pro

Velmi tuhý, slabě vlhký

Neznatelné zmenšení objemu, voda nevytéká, hmota se mezi prsty neprotlačí

1

Tanky, pásová vozidla bez přívěsů, pěší jednotky

Ulehlý, středně vlhký

Neznatelné zmenšení objemu, voda prosakuje, ale nestéká z ruky, hmota se mezi prsty neprotlačí

0,75

Tanky, pásová vozidla bez přívěsů, pěší jednotky

Kyprý, vlhký

Značné zmenšení objemu, voda vykapává a hmota se mezi prsty neprotlačí

0,5 Pásová vozidla bez přívěsů i jednotky

Velmi kyprý, silně vlhký

Voda vytéká praménkem, hmota mezi prsty prosakuje

0,25 Jednotliví vojáci bez výzbroje

Tekutý, vodnatý

Hmota se mezi prsty úplně protlačí 0,12 Neprůchodný

396. Neschůdnost spádů a výstupů závisí na jejich příkrosti, délce a jakosti půdy. Stoupání vždy značně zpomaluje postup. Stoupání větší než 35° je neschůdné pro všechna kolová vozidla a větší stoupání než 50° i pro pásová vozidla a tanky. Mokrá hlína, bláto a sněhová vrstva nebo zledovatělý povrch zhoršují sjízdnost svahů a mohou i při malém stoupání znemožnit schůdnost. Stoupání a spády vyžadují úpravu nebo doplnění zátarasy.

397. Strž s příkrými srázy vytváří přirozený protitankový příkop a je těžko

překonatelná i pro tanky, je-li hloubka větší než 2 m a šířka větší než 4,5 m. Nejsou-li strže stále pozorovány a zajištěny palbou, mohou sloužit nepříteli jako kryt nebo přes ně může snadno zřídit přechody. Strže vyžadují úpravu nebo doplnění zátarasy.

398. Husté lesy bez průseků a cest jsou neprostupné pro tanky. Protitankovou

překážkou je les hluboký přes 100 m, kde průměr stromů je přes 25 až 30 cm. Řidší lesy se slabšími stromy, ale hlubší (více než 500 m) tvoří rovněž těžko překonatelnou překážku. V některých místech se musí zesilovat zátarasy.

Nejobtížněji se překonávají lesy, v nichž jsou strže, příkrá stoupání, bažiny, husté křoví apod. a kde jsou cesty (mýtiny) zesíleny zátarasy. Kácením stromů může vzniknout překážka, jestliže pařezy jsou nejméně 1 m vysoké a 3 až 5 m šachovitě od sebe vzdálené.

399. Pohyb značně ztěžují pásy suchého sypkého písku nebo ornice větší tloušťky a hustě roztroušené velké kameny, které někdy mohou tvořit i překážku.

400. Souvislá sněhová vrstva tlustší než 30 cm ztěžuje pohyb pěchotě, tlustší než 50

cm vozidlům a tlustší než 1 m tankům. Stoupání se sněhovou vrstvou tlustší než 50 cm a spády se sněhovou vrstvou tlustší než 70 cm jsou i pro tanky těžko překonatelná.

401. Překonatelnost nádrží a vodních toků v zimním období je dána únosností ledové

vrstvy (tabulka 25).

402. Jako přirozených překážek se může využít některých místních předmětů, násypů, zářezů silnic a železnic, kanálů, pevných ohrad, plotů, stavení apod. Stupeň překonatelnosti stanoví se podrobným průzkumem. Vždy se musí upravovat nebo zesilovat a doplňovat zátarasy.

6. Zesilování přirozených překážek

403. Jelikož přirozené překážky nemají v celém úseku stejnou hodnotu, je třeba vždy

provádět pečlivý a podrobný průzkum a při něm zjistit lehce schůdné úseky, které se musí upravit nebo zesílit zátarasy.

404. V lesnatém nebo bažinatém terénu se vytvoří zesílení přirozené překážky

zřízením zátarasů na cestách, průsecích a jiných místech tak, aby se nedaly obejít. Zesílení spočívá ve zřízení různých zábran, zásek, pastí, nálevek na cestách, ve zničení mostků apod. Hojně lze využít zaplavení a rozbahnění terénu vypuštěním přehrad, stržením hrází a jezů nebo jejich jednoduchým zřízením (obr. 156).

405. V rovinatém terénu se vodní toky jako překážky zesilují zkopáním břehů,

zřízením potopených zátarasů, rozbahněním nebo zaplavením okolního terénu (obr. 157).

406. Členitý a horský terén má vždy dostatek přirozených překážek. Je však třeba

vhodně volit úseky, ve kterých se dá terén nejvýhodněji využít a upravit. Úprava terénu spočívá ve využití a upravení terénních stupňů jako protitankových stěn a srázů, strží jako protitankových příkopů (obr. 158). Přirozené překážky se na schůdných směrech, cestách apod. zesilují zátarasy.

407. V osadách se využije k zesílení přirozených překážek prostředků z místních

zdrojů a různé stavby a jejich rozvaliny se využijí k zřízení barikád a umělých závalů (obr. 159).

Tabulka 25: Únosnost ledu podle tloušťky a průměrné teploty vzduchu

Poznámka: Tloušťky ledové vrstvy pro přepraviště se navrhují nejméně o 5 cm větší

Obr. 156: zesílení přirozených překážek v bažinatém (lesnatém) terénu 1 – dřevěný zátaras, 2 – zaminováno, 3 – nástrahy a fugasy, 4 – past, 5 – naříznuté stromy, 6 – nálož,

7 – zničeno

Nejmenší tloušťka ledu v cm při průměrné teplotě vzduchu

za 3 dny více než Druh zatížení

-10°C -5°C 0°C

Vzdálenosti mezi jednotlivými

břemeny v m

Jednotky přesunující se pěšky: - jednotlivě - pochodovém tvaru - v libovolném tvaru Kolová vozidla: - do hmotnosti 1,5 t - do hmotnosti 3,5 t - do hmotnosti 7,0 t - do hmotnosti 10,0 t - do hmotnosti 15,0 t Pásová vozidla: - do hmotnosti 10,0 t - do hmotnosti 20,0 t - do hmotnosti 30,0 t - do hmotnosti 40,0 t - do hmotnosti 50,0 t - do hmotnosti 60,0 t

4 8 15

16 21 30 35 43

28 40 49 57 64 70

5 9 17

18 23 33 39 47

31 44 45 63 70 75

5 10 19

20 25 37 44 54

35 50 61 71 80 85

15 15 20 25 30

20 25 35 40 45 45

Obr. 157: Zesílení vodního toku 1 – fugasy, 2 – kamenný zátaras, 3 – kůly pod vodou, 4 – zaminováno

Obr. 158: Zesílení členitého terénu zátarasy 1 – zničený mostek, 2 – kamenná zábrana, 3 – zaminováno

Obr. 159: zřizování zátarasů v osadě

7. Vodní zátarasy 408. K vodním zátarasům patří zátarasy, k jejichž vytvoření je třeba vybudovat

jednu nebo několik vodních staveb (přehrad, hrází). Zřizují se na vodních překážkách, které nejsou ve svém přirozeném stavu dostatečnou překážkou, ale mají výhodné podmínky pro zesílení vodní stavbou. Vodní zátarasy jsou velmi účinné a k jejich překonání je třeba mnohem více času a zvláštních opatření (zřízení přepravišť, hrází apod.) než u ostatních zátarasů.

409. Vodní zátarasy se zřizují rozbahněním terénu, pasivním nebo aktivním

zaplavením (obr. 160). Rozbahnění vznikne nasycením půdy až do rozbřednutí. Rozbahnění vytvoří těžko schůdné nebo neschůdné úseky terénu. Pasivního zaplavení se dosáhne zvýšením hladiny vody pomocí jedné nebo několika vodních staveb, a zesílí se tak přirozený vodní tok. Aktivní zaplavení má nepříteli ztížit použití jeho přepravních a mostových prostředků nebo pobořit nepřítelem postavené mosty. Za vhodných podmínek se má náhlým vypuštěním uměle zadržené vody zatopit terén obsazený nepřítelem (zvýšením vodní hladiny v daném úseku).

Obr. 160: Zaplavení úseku terénu A – jednou vodní stavbou, b – na velkou délku více vodními stavbami

410. Rozbahnění terénu je možné, jen má-li půda vhodné vlastnosti (rašelina,

bahno, ornice, spraš, vysušená bažina apod.). K rozbahnění je třeba stálé vrstvy vody nejméně 20 cm (při rozmočení půdy do hloubky nejméně 1 m). Šířka rozbahněného úseku terénu musí být nejméně 50 m. K rozbahnění terénu je třeba značné doby, nezbytné k nasycení půdy vodou (několik dnů).

411. Pasivní zaplavení je nejpoužívanější způsob zřizování vodních zátarasů.

Pasivního zaplavení se používá:

− na omezeném úseku vodního toku vybudováním jedné vodní stavby s nevelkou potřebou sil a času,

− na velké délce vybudováním několika vodních staveb za sebou.

Délka, šířka a hloubka pasivního zaplavení je jednak určena technickými možnostmi a tvářností terénu a jednak technickými potřebami. Aby byla vodní překážka dostatečně účinná, musí být nejmenší šířka zaplavení 25 m s hloubkou vody v řečišti nejméně 1,5 m.

412. Aktivní zaplavení vyžaduje nenadálé zvýšení hloubky toku o 1 až 1,5 m nad

normální hladinu při rychlosti proudu nejméně 1,5 m/s a nejmenší šířce 20 m. K aktivnímu zaplavení je třeba dostatečně objemné nádrže, která umožňuje v krátké době vypouštět vodu nebo provést mocné vypuštění vody během 24 až 48 hodin. Tyto požadavky omezují použití aktivního zaplavení a je třeba využívat v prvé řadě již existujících vodních staveb a přirozených nádrží a zaplavení provést protržením hráze ve shodném místě.

413. Všechny druhy vodních zátarasů vyžadují pečlivé maskování.

Vodní stavby se maskují: − stavbou klamného břehu u hráze, shodujícího se svým vzhledem

s okolními břehy − vybudováním klamných staveb Při maskování úseku pasivního zaplavení je nutno všechny místní předměty (stromy, keře, stavení, ploty apod.) ukazující hloubku zaplavení pečlivě maskovat a postavit klamné předměty.

414. Vodní zátarasy se většinou vytvářejí využitím již existujících vodních staveb

nebo stavbou: − hrází zdvihajících úroveň vodních toků nebo udržujících vodu v úžlabí,

rokli, bažině, nížině apod. − výpusťových zařízení.

Hrázemi se přehrazují údolí řek, rokle nebo úžlabí. Hráze vybudované rychlým způsobem pro krátkodobé využití mohou být různé konstrukce a budují se z různého materiálu (zemní, dřevozemní, z navalených kamenů, dřevěné, z hatí a chrastí, z prefabrikátů apod.). Hráze mohou být s přelivem (přes jejich vrcholek může voda přetékat), tzv. předivné, bez přelivu, s výpusťovým zařízením v tělese hráze nebo mimo hráz. Výpusť se dělá k vypouštění přebytečné vody z nádrže nebo ke snížení vodní hladiny. Na každou vodní stavbu se kladou bez ohledu na dobu jejího používání tyto požadavky: − musí být jednoduchá, pevná a odolná, − nesmí vyžadovat dlouhou dobu výstavby, − nesmí být vymílána proudem a vlněním vody a poškozována dešti, − musí být zabezpečena proti podmílání vodou prosakující základy.

415. Při plánování zřízení vodního zátarasu je třeba provést časovou kalkulaci vybudování potřebné vodní stavby, k tomu znát dobu potřebnou k naplnění vzniklé nádrže vodou. Čas potřebný k naplnění prostoru určeného k zaplavení vodou je přímo závislý na průtoku vody v řečišti.

Průtok vody se určí podle vzorce:

FVQ pov ⋅⋅= .6,0

Kde: Q = průtok vody v m3/s, Vpov = největší povrchová rychlost vody v m/s, F = plocha průřezu řečiště v m2. Poznámka: Povrchová rychlost je větší než průměrná rychlost a z toho důvodu se do vzorce zavádí koeficient 0,6. Povrchová rychlost se měří plovákem. Průtok vody se stanoví buď podle výsledků současného průzkumu, nebo se musí stanovit podle údajů hydrometeorologické služby a upřesnit podle výpovědí místních obyvatel. Doba naplnění vodní nádrže se určuje podle vzorce:

kQ

WT

⋅=

Kde: T = potřebná doba naplnění (v sec., min., hod., dnech) podle použitého

koeficientu, W = objem nádrže v m3, Q = průtok vody v m3/s, k = koeficient závislý na požadovaném časovém určení T pro sekundy = 1, pro minuty = 60, pro hodiny = 3600, pro dny (24 hodin) = 86400. Objem nádrže se přibližně vypočítá podle vzorce:

4

LHBW

⋅⋅=

Kde: W = objem nádrže v m3, B = šířka nádrže u hráze v m, H = hloubka vody u hráze v m, L = délka nádrže v m. Přesné stanovení W se provádí některou metodou výpočtu objemu nepravidelného tělesa (např. rozdělením na n-tý počet pravidelných těles a sečtením dílčích výsledků).

416. Zemní hráz (obr. 161 a 162) je upěchovaný (nejčastěji sypaný) násyp lichoběžníkového profilu. Horní část hráze se jmenuje koruna, svah obrácený proti proudu je horní nebo nárazový svah (v odborné literatuře také návodní), svah obrácený po proudu je dolní nebo údolní svah (v odborné literatuře také vzdušný). Vodní hladina nad hrází se jmenuje horní, pod hrází dolní. Rozdíl mezi horní a dolní hladinou se jmenuje nápor (H). Šířka hráze v koruně musí být nejméně 1 až 1,5 m (podle výšky hráze) a musí přesahovat nejméně 60 cm nad hladinu nejvyššího nadržení vody. Koruna hráze má mít mírný spád k horní hladině a má být nepropustná. Horní svah má mít sklon 1:2 nebo pozvolnější podle užitého materiálu a zpevnění. Není-li horní svah zpevněn nebo je-li hornina hlinitá (písčitá), je sklon až 1:3. Sklon dolního svahu může být až 1:1,5. Horní svah (popřípadě i koruna) se chrání kamennou dlažbou nebo obložením drny buď na celou výšku, nebo v pásu 30 až 50 cm nad hladinou i pod hladinou nadržení. Je-li čas i materiál, zpevňuje se i dolní svah. Zemní hráze z propustného materiálu a hráze vyšší než 5 m musí mít těsnící jádro buď uprostřed, nebo lépe na návodní straně. Těsnění musí sahat nejméně 30 cm nad nejvyšší hladinu. Není-li horní svah zpevněn, musí být těsnění, pokud je na návodní straně, chráněno nejméně 50 cm tlustou ochrannou vrstvou horniny se zadusaným štěrkem.

Obr. 161: Zemní hráz – příčný řez 1 – horní hladina, 2 – horní (nárazový svah), 3 – koruna hráze, 4 – dolní (údolní) svah,

5 – dolní hladina, 6 – hlinitopísčitá hornina, 7 – drnování (dláždění), 8 – jílovitá hornina se štěrkem, 9 – jíl

Obr. 162: Řez zemní hrází s filtrem 1 – horní hladina, 2 – horní svah, 3 – dolní svah, 4 – koruna, 5 – písek, 6 – oblázky, 7 – kámen,

8 – dolní hladina, 9 – tělo hráze, 10 – filtr

Vhodnou horninou na zemní hráze jsou hlinité písky nebo písčité hlíny s přibližně stejným obsahem písku i hlíny. Hornina se ukládá sypáním zhutňováním. Hornina se sype ve vrstvách tloušťky 20 až 30 cm mírně skloněných směrem k horní hladině. Zřizuje-li se střední těsnící jádro, sype se současně, ale ve vrstvách poloviční tloušťky (na dvakrát) za současného kropení. Zhutňuje se válcováním nebo pěchováním. Před položením další vrstvy se povrch spodní vrstvy nakypří. Suchá hornina se při ukládání kropí. Před vybudováním zemní hráze se odstraňuje vrchní vrstva terénu (humus) v tloušťce nejméně 20 až 30 cm, vždy však až na únosnou půdu a povrch půdy se nakypří pro lepší spojení s tělem hráze. Aby se předešlo poškození hráze vodou, která prosakuje u paty dolního svahu (zvláště není-li těsnící jádro), zřizuje se filtr, který se skládá z nakloněných, za sebou jdoucích vrstev písku, oblázků a kamení. Filtr je možno zřizovat též z chrastí a hatí. Na vybudování 1 bm zemní hráze s oddrnováním horního svahu při sklonu obou svahů 1:2 a šířce koruny 1 m se potřebuje:

Tabulka 28

Výška hráze v m

Objem zhutněného násypu v m3

Plocha odrnování v m2

Počet pracovních hodin

1 2 3 4

3 10 21 36

2,5 4,5 7,0 9,0

10 35 80 140

Při dovozu horniny je třeba počítat s nakypřením a kalkulovat s objemem větším asi o 30% (podle druhu horniny). U hornin těžko rozpojitelných je nakypření větší než 30%, u hornin lehce rozpojitelných menší. Zemní hráz je nejpevnější a nejtrvanlivější ze všech vodních hrází budovaných rychlým způsobem.

417. Hráz z hatí a chrastí (obr. 163) se používá, je-li k dispozici velké množství chrastí a proutí a není-li dostatek horniny vhodné pro zemní hráz. Hráz se může budovat dvojím způsobem:

a) Na povrch půdy se klade 25 cm vrstva chrastí, větvemi po proudu. Na

chrastí rovnoběžně s osou hráze se kladou hatě dlouhé až 12 m o průměru 25 až 30 cm, na vzdálenost asi 120 cm od sebe. Hatě se upínají kolíky dlouhými 1,5 m, zatlučenými do země nejméně 1 m. Mezery mezi hatěmi se zaplňují oblázky, kamením, horninou do výšky 10 cm nad hatě. V dalších vrstvách se klade chrastí, hatě atd. až po korunu hráze. Aby hráz nepropouštěla vodu ze strany horní hladiny, ukládá se k hatím vrstva mrvy nebo rašeliny apod. a potom se vybuduje těsnící jádro (jako u zemní hráze). Přípustná výška hráze je do 4 m.

b) U druhého způsobu se používá tzv. ponorných hatí (obr. 164, 165), které jsou vhodné k trvalému uložení pod vodou. Ponorné hatě mají průměr 60 až 100 cm. Z proutí je pouze obal, kdežto střed o průměru 30 až 60 cm je vyplněn kameny, štěrkem, někdy i jílem nebo betonem.

Délka ponorných hatí bývá 4 až 9 m a převazují se na každých asi 40 cm. Vrstvy hatí kladené těsně vedle sebe se střídají s vrstvami štěrku. Hatě každé vrstvy se vyrovnají na povrchu stlaninou a svážou napříč povázkami (slabé hatě), které se kladou ve vzdálenosti asi 100 cm od sebe a přibíjejí se skrze hatě 150 cm dlouhými kolíky ve vzdálenosti 40 až 50 cm. Prostor mezi povázkami každé vrstvy se vyplní štěrkem. Štěrk i s povázkami se upěchuje ručním beranem. Hatě se kladou na vrstvu větví (chrastí) a v prudkém proudu se mohou zpevňovat dostatečně zaberaněnými pilotami.

Obr. 163: Hráz z hatí a chrastí 1 – hlinitá půda, 2 – rašelina, mrva, 3 – hatě, 4 – chrastí

Obr. 164: Ponorná hať 1 – proutí, 2 – kamení, štěrk

Obr. 165: Hráz z ponorných hatí

418. Hráz u silničního propustku nebo mostu vysokou nejvýše 2 m (obr. 166) tvoří stěna z kulatiny nebo 7 cm tlustých fošen uložených mezi dvěma řadami pilot. Stěna se opírá o zhlaví propustku nebo o pilíře mostu. Je-li rozpětí mostu velké, doplňuje se vzpěrami nebo kamenným záhozem. Z protiproudní strany se dává nejdříve mrva nebo rašelina a potom hlinitá hornina.

Obr. 166: Hráz u silničního propustku 1 – pilota

K vybudování 1 m hráze je třeba:

Tabulka 27

Materiál Množství Kulatina o průměru 15 cm Kulatina o průměru 25 cm (na piloty) Půlkuláče nebo kulatina (na vzpěry) Hlinitá hornina Mrva nebo rašelina Skoby

115 bm 8 bm 2 bm 2 m3

2 m3

5 Potřeba pracovních hodin 30

419. Výpust mimo tělo hráze (obr. 167) v jednom z břehů, výhodou

v povlovnějším, se zřizuje v podobě kanálu vykopaného v zemi. Dno začátku kanálu se buduje v úrovni normální vzduté hladiny a nejméně 0,75 m pod korunou hráze. Šířka kanálu při hrázích určených ke krátkodobému používání (ne více než jeden až dva měsíce) musí být se zřetelem na možné zvětšení průtoku v řece v době dešťů rovna:

Qb ⋅= 20 kde Q se stanoví podle čl. 415 a měří se v m3/s, b je v metrech. Šířka výpusti pro hráze používané po delší dobu se stanoví metodou pro výpočet otvorů mostů a propustků. Zpevnění dna a stěn kanálů závisí na jejich podélném sklonu.

Používané sklony kanálů: - v hlinité hornině 0,002, - dno a stěny obložené drnem na plocho 0,005, - kanál vydlážděný dvěma vrstvami kamene v plůtcích z pletiva 0,1 až 0,15 - kanál vydlážděný jednou vrstvou kamene 0,01, - kanál obložený hatěmi 0,15 až 0,25. Hatě dolní vrstvy průměru 0,2 m se kladou napříč kanálu, hatě vrchní vrstvy průměru 0,35 m podél kanálu. Na druhou vrstvu hatí se nakladou svazky prutů průměru 0,35 m, které se připevňují po 0,8 m kolíky dlouhými 1,4 až 1,8 m. Na zpevnění 1 m2 kanálu je potřeba:

Tabulka 28

Způsob zpevnění Kamenů

m3 Chrastí

m3 Kolíků

bm Pracovních

hodin Odrnování na plocho Jednoduchá dlažba Dvojitá dlažba v plůtcích z pletiva Zpevnění z hatí

- 0,2

0,4 -

- -

0,35 1,00

- - 8 5

0,8 2,4

5,4 3,1

Obr. 167: Výpust mimo tělo hráze

420. Výpust zřízená v těle hráze (obr. 168) je umístěna blíže k břehu obránce, její práh je na úrovni dna řeky nebo o něco výše a je určena k vypouštění vody při libovolné horní hladině. Úroveň horní hladiny se udržuje pomocí jednoduchých stavidel. Vypouští-li se voda z horní nádrže do dolní, vytáhne se podle množství propouštěné vody částečně stavidlo. Vrch stavidel je v úrovni s nařízenou výškou hladiny v nádrži. Malé přebytky se přelévají přes stavidlo.

Šířka výpusti hráze v metrech se stanoví podle vzorců: b = 6,5.Q (výška přelévající se vrstvy vody 1 m), b = 3,5.Q (výška přelévající se vrstvy vody 1,5 m).

Voda se nesmí přelévat přes korunu nepředivné části hráze. Hráze, přes jejichž korunu se může voda přelévat, jsou hráze předivné. Skládají se z úseku přelivného a nepřelivného. Šířka přelivného úseku se stanoví podle vzorce:

Qb ⋅= 15

Obr. 168: Výpust v těle hráze 421. Přelivná hráz z narovnaných jehličnatých stromů (obr. 169) se zřizuje pro

rozdíl hladiny do 2 m, je-li písčitá nebo kamenitá půda a je-li v okolí dostatek jehličnatých stromů. Skládá se z přelivné a nepřelivné části. Nepřelivná část hráze se zřizuje z několika vrstev stromů délky až 8 m, kladených korunami po proudu. Povrch každé vrstvy stromů se vyrovnává chrastím, větvemi, drnem a mechem, přitlačuje se tyčemi a zasypává 15 cm až 20 cm vrstvou horniny. Vrcholky stromů se přikrývají záhozem horniny. Aby se svázaly vrstvy stromů mezi sebou, zatloukají se na vzdálenost 1 m od sebe sukovaté kolíky. Koruna nepřelivné části hráze se zřizuje o 0,5 m nad stanovenou horní hladinou vody a pokrývá se tyčovinou. Přelivná část hráze se staví tak jako nepřelivná část, ale její koruna dosahuje jen do úrovně horní hladiny. Dolní vrstva stromů se ukládá korunami po proudu s posunutím tak, aby se vytvořila nárazová vrstva dlouhá 2 m, která by chránila dno řeky před vymíláním vodou, padající ze splavu. Dolní svah přelivné části se dělá stupňovitý s výškou stupňů 50 až 60 cm a šířkou 1 m. Povrch stupňů se obkládá tyčovinou, která je jedním koncem uložena v těle hráze. Na vybudování 1 bm hráze vysoké 2 m (nepřelivné části) je třeba: viz. tabulka 29

Tabulka 29:

Obr. 169: Přelivná hráz z narovnaných jehličnatých stromů A – nepřelivná část, b – přelivná část

422. Předivná hráz z kamene (obr. 170) výšky do 3 m se zřizuje naházením kamene

do vody nebo nahrnutím kamene (hrubého materiálu) buldozerem. Aby se zmenšilo prosakování vody hrází, horní svah se zpevňuje pískem, oblázky, hlínou nebo mrvou a zahází se kamenem. Na vybudování 1 bm hráze 2 m vysoké je třeba:

Tabulka 30:

Materiál Množství

Hrubý kámen Drobný kámen, štěrk, oblázky a písek Písčitohlinitá hornina (mrva)

8 m3

2 m3

1 m3 Potřeba pracovních hodin (motohodin buldozeru a pracovních hodin)

40 (0,5+5)

Množství Materiál nepřelivná část přelivná část

Jehličnaté stromy Chrastí Tyčovina Kolíky délky 1,5 m Hornina

7 m3

6,7 m3

0,17 m3

30

4,2 m3

4 m3

5,35 m3

0,58 m3

30

3,6 m3 Potřeba pracovních hodin 40 30

Obr. 170: Přelivná hráz z kamene 1 – velké kameny, 2 – krycí vrstva, 3 – málo propustný podklad

423. Před započetím stavby je třeba:

- provést průzkum místa vhodného pro stavbu, - zjistit technické podklady pro plánování stavby, - podle místních podmínek navrhnout nejvýhodnější typ vodní stavby.

Při volbě vhodného místa pro stavbu je třeba dbát těchto zásad: - musí odpovídat operačnímu (taktickému) zámyslu, - musí zabezpečovat maximální účinnost při minimální pracnosti (např.

zúžené místo rokle se strmými svahy), - musí odpovídat technickým zásadám (únosná základová půda, rychlost

proudu, možnost zřízení staveniště apod.) - možnost těžení vhodného stavebního materiálu v blízkosti stavby, - možnost střežení a ochrany vlastními palebnými prostředky.

V určeném místě se při průzkumu zároveň zjistí příčný profil řečiště a rychlost proudu (pro pozdější výpočet průtoku vody), příčný profil místa stavby, jakost horniny v místě stavby a možnost zřízení staveniště. Dále se při průzkumu zjistí přibližné množství vhodného materiálu v blízkosti stavby a jeho druh.

424. Po zjištění potřebných údajů se provede plánování stavby. Pro plánování je

třeba zpracovat nejdříve časovou kalkulaci. Ta je závislá na tom, zda se má:

- stavba provést těsně před použitím, nebo v krátkém časovém termínu, - stavba provést předem (na provedení je dostatek potřebného času).

425. Podle navrhované výšky nadržení vody se zjistí potřebný čas k naplnění podle

čl. 415. Na základě technických podkladů zjištěných průzkumem a navrženého typu vodní stavby se určí potřebný čas k provedení vlastní stavby. Podle mechanizačních prostředků, dopravních prostředků a počtu pracovníků, kteří budou k dispozici, se vypracuje časový plán. Tato dvě základní hlediska určí potřebnou dobu od započetí stavby až do naplnění nádrže.

426. Pro správnou a plynulou organizaci a řízení stavby je třeba vypracovat postupný pracovní plán stavby (harmonogram), rozpis materiálu a z něho grafikon dopravy. V postupném pracovním plánu stavby se určí přesný postup jednotlivých dílčích úkolů, nasazení mechanizačních a dopravních prostředků a rozdělení a nasazení pracovních skupin. Rozpisem materiálu se určí množství materiálu potřebného pro stavbu. Grafikon dopravy zachycuje potřebný druh a množství přepravních prostředků, jejich nasazení, na jakou dobu a kam. Obdobný grafikon se zpracuje pro mechanizační prostředky.

427. Pro vypracování harmonogramu stavby je nutné znát postup prací:

a) přípravné zemní práce: - odstraňování porostu, - oddrnování stavebního prostoru, - skrývka ornice, - hloubení základové jámy, - odvoz výkopu, b) těžba stavebního materiálu, c) doprava materiálu, d) vlastní stavba, e) konečná úprava: - úprava plání a svahů, - zpevňování svahů (sázení keřů a stromů), - zatravňování, - drnování (dláždění), - maskování (přizpůsobení okolnímu terénu).

Hlava 9

Bezpečnostní opatření při budování opevňovacích objektů 1. Všeobecné zásady

428. Budování opevňovacích objektů řídí poddůstojníci nebo důstojníci na základě

schválené dokumentace pro budování objektu. Řízením budování složitých opevňovacích objektů nebo složitějších komplexů mohou být pověřeni pouze poddůstojníci a důstojníci ženijního vojska.

429. Pracovníci musí být pro dané práce v potřebném rozsahu vycvičeni a

seznámeni s bezpečnostními předpisy.

430. Pracovníci musí být vybaveni ochrannými pomůckami a to:

- ochrannou přilbou při zemních pracích ve větší hloubce než 150 cm, při montážních pracích, při trhacích pracích a při pracích, kdy z hlediska jejich urychlení je nutno na malém prostoru použít větší množství pracovníků.

- Rukavicemi a ochrannými brýlemi při práci s látkami, které svými tepelnými, agresivními nebo toxickými účinky mohou ohrožovat zdraví pracovníků (horké asfalty, epoxidy apod.).

Je zakázáno pracovat v lehké obuvi, bez dlouhých kalhot a bez košil.

Používání rukavic se pro většinu prací doporučuje.

431. Pro práci musí být k dispozici nářadí a nástroje v příslušném množství, sortimentu a kvalitě. Je zakázáno používat poškozené a otupené nářadí a nástroje (např. uvolněné násady u ručního nářadí).

2. Ruční provádění zemních prací 432. Rozmístění pracovníků musí být voleno tak, aby se nářadím navzájem

neohrožovali (viz. čl. 272 – 275). 433. Při práci ve výkopech je třeba dbát opatrnosti, neboť je nebezpečí možného

sesutí stěn. Práce těsně pod těmito stěnami vyžaduje zvláštní obezřetnosti. Před sesutím stěn výkopu je nutno se chránit jejich zapažením. Při práci ve výkopech nemusí být stěny zapaženy, je-li splněna jedna z těchto podmínek:

- sklon stěny je menší než 45° v nesoudržných horninách a než 60°

v soudržných horninách, - hloubka výkopu v nesoudržných horninách je menší než 150 cm,

v soudržných horninách menší než 200 cm.

Je zakázáno stěny výkopu podkopávat. Je třeba zabránit padání vytěžené horniny zpět do výkopu. Vytěžený nebo jiný materiál smí být ukládán do vzdálenosti minimálně 30 cm od okraje výkopu.

434. Při rozpojování hornin trhavinami je nutno se řídit ustanoveními předpisu evid. zn. Žen-2-6. Předpokládá-li se použití mechanizačních prostředků pro ukládání konstrukce úkrytu, je třeba při rozpojování hornin trhavinami dbát, aby nebyla porušena stěna výkopu, nad níž bude mechanizační prostředek umístěn.

3. Provádění zemních prací mechanizačními prostředky 435. Práce s mechanizačními prostředky smí být zahájena po obhlídce místa

budování opevňovacích objektů, seznámení řidičů a strojníků s úkolem a technologií prací a po opuštění pracovního místa ostatními pracovníky. Povolení k zahájení práce dává velitel řídící stavbu objektu.

436. Použité mechanizační prostředky musí být v dobrém technickém stavu a jejich

správná činnost musí být vyzkoušena při chodu stroje naprázdno.

437. Obsluhovat mechanizační prostředky smějí jen řidiči a strojníci vlastnící řidičský nebo strojnický průkaz pro příslušný mechanizační prostředek. Svěřovat obsluhu jiným osobám je zakázáno. Jakákoliv manipulace na pracovním zařízení stroje za chodu motoru je zakázána. Řidiči a strojníci musí dodržovat technologii prací nařízenou velitelem řídícím stavbu objektu, bezpečnostní předpisy a technické zásady obsluhy platné pro jednotlivé mechanizační prostředky. Řidiči a strojníci nesmějí opustit stroj, je-li motor v chodu.

438. V kabině stroje smí být při práci jen určený řidič, popř. strojník. V pracovním

prostoru stroje se nesmí nikdo zdržovat. Rovněž v blízkosti lan, která jsou v tahu, se nesmí nikdo zdržovat.

439. Technologie prací musí být zvolena tak, aby nemohlo dojít k převrácení stroje

při práci na svahu nebo k jeho sesutí při práci v blízkosti stavební jámy. Bezpečná vzdálenost od okraje stavební jámy se volí podle soudržnosti horniny a hloubky stavební jámy. Při zahrnování stavební jámy musí být její skutečný okraj viditelně označen výtyčkami.

440. Dozery (shrnovače) smějí hrnout horninu do svahu a příčně do sklonu 25% a

ze svahu do sklonu 35%.

441. Při hloubení stavebních jam je zakázáno vytvářet převisy.

442. Je zakázáno otáčet pracovním zařízením do stran, je-li pracovní zařízení v záběru.

443. Při práci na málo únosném terénu, zvláště za deštivého počasí, musí být

k dispozici vyprošťovací prostředek.

444. Po ukončení práce musí být pracovní zařízení stroje spuštěno na zem nebo řádně podepřeno. Čištění pracovního zařízení stroje se provádí vhodným nářadím, když stroj je v bezpečné poloze a jeho motor je vypnut. Je zakázáno uvolňovat nalepenou horninu trháním nebo narážením.

445. Je zakázáno používat mechanizační prostředek k pracím, pro které není určen.

446. Při přesunu stroje na větší vzdálenosti musí být pracovní nářadí v přepravní

poloze. Při jízdě v terénu se svahy smějí vyjíždět a sjíždět jen kolmo bez prudkého zatáčení. Při přepravě po veřejných komunikacích musí být dodrženy předpisy silničního provozu.

4. Přeprava konstrukcí a materiálu

447. Při ručním nakládání a skládání jednotlivých dílů je třeba mít na paměti, že jde

o předměty značné hmotnosti, neskladné a nepravidelných tvarů. Ložná plocha vozidla musí být vyčištěná a zbavená všech vyčnívajících předmětů (šroubů, nýtů apod.). Vozidlo musí být v dobrém technickém stavu. Při ukládání jednotlivých dílů na vozidlo nebo jejich skládání z vozidla může neopatrným zacházením dojít k úrazům chodidel nebo rukou. Při práci je nutno používat ochranných kožených rukavic a obuvi se zpevněnou špičkou.

448. Při nakládání a skládání strojem (jeřábem, hydraulickou rukou apod.) je třeba

dodržovat zásady uvedené v průkazech pro jeřábníky a vazače břemen. Velitelé a náčelníci, kteří práce řídí, jsou povinni se s těmito zásadami seznámit.

449. Při přepravě nesmí hmotnost nákladu převyšovat užitečné zatížení vozidla.

Náklad se musí na vozidle řádně umístit a upevnit, aby neohrožoval bezpečnost a plynulost silničního provozu, neznečišťoval nebo nepoškozoval silnici, nezpůsoboval nadměrný hluk, neznečišťoval ovzduší a nezakrýval předepsané osvětlení, odrazová skla a poznávací značky vozidla. To platí i pro zařízení sloužící k upevnění a ochraně nákladu (např. plachta, řetězy, lana apod.). Předměty, které lze snadno přehlédnout (např. jednotlivé tyče, roury apod.) nesmějí po straně vyčnívat. Přečnívá-li náklad vozidlo vpředu nebo vzadu více než 1 m nebo přečnívá-li náklad do strany u motorového vozidla vnější okraj obrysových světel více než o 40 cm a u nemotorového vozidla okraj vozidla více než o 40 cm, musí se přečnívající konec nákladu označit červeným praporkem rozměrů nejméně 30x30 cm, za snížené viditelnosti vpředu neoslňujícím bílým světlem a bílým odrazovým sklem a vzadu červeným světlem a červeným odrazovým sklem. Odrazová skla se smějí umístit nejvýše 120 cm nad zemí.

Pro jízdu v terénu se smějí vozidla zatěžovat takto: P-V3S 3500 kg T-111 a T-138 8000 kg Řidič je povinen zejména: - prohlédnout před jízdou vozidlo, vybavení a výstroj vozidla i způsob

umístění a upevnění nákladu a zjištěné závady odstranit. K jízdě smí použít jen vozidla, jehož celkový stav odpovídá technickým podmínkám provozu vozidel na silnicích a které nepoškozuje a neznečišťuje silnic,

- plně se věnovat za jízdy řízení vozidla a dbát zvýšené opatrnosti vůči chodcům, zejména na přechodech, vůči dětem, starým osobám a tělesně postiženým osobám,

- neomezovat bezdůvodně plynulost silničního provozu, nepřekážet v jízdě rychleji jedoucím vozidlům, umožnit jim předjetí a proto také sledovat provoz za vozidlem,

- brát ohled na odůvodněné zájmy jiných účastníků silničního provozu, na řidiče ve výcvikových vozidlech, na zřejmé začátečníky v řízení motorových vozidel a na méně pohotové řidiče,

- neobtěžovat zbytečně ostatní účastníky silničního provozu ani ostatní občany, zejména nadměrným hlukem, znečišťováním ovzduší a rozstřikováním kaluží a bláta.

Řidiči je zakázáno požívání alkoholických nápojů před jízdou a během jízdy.

Řidič nesmí řídit vozidlo, je-li jeho schopnost k řízení snížena, zejména po požití alkoholického nápoje, léku, únavou, nevolností, úrazem nebo nemocí. Zjistí-li řidič během jízdy, že na vozidle nebo nákladu vznikly závady, je povinen závadu odstranit na místě, nemůže-li tak učinit hlásí to veliteli přesunu nebo odpovědnému funkcionáři a pokračuje v jízdě přiměřenou rychlostí jen do místa, kde lze závadu odstranit. Vždy však je řidič povinen neprodleně učinit opatření, aby nebyla ohrožena bezpečnosti a plynulost silničního provozu.

450. Za nakládání a skládání materiálu, za jeho přepravu a za bezpečnost práce při

těchto úkonech odpovídají velitelé, náčelníci nebo určení funkcionáři. 5. Montáž konstrukcí 451. Montáž konstrukce musí osobně řídit velitel skupiny provádějící budování

objektu. Je zakázáno provádět v prostoru montáže současně jiné práce. 452. Plocha pro uložení konstrukce musí být dokonale urovnána (v příslušném

spádu) a před započetím montáže musí být okolní prostor zbaven přebytečného materiálu, nářadí apod.

453. Montáž musí být prováděna tak, aby byla neustále zabezpečena stabilita

konstrukce. Není-li možno tento požadavek zajistit, je nutno použít pomocných konstrukcí k zabezpečení stability (podpěry, vzpěry, rozpěry nebo zavětrování).

454. Kvalitu provedení spojů jednotlivých prvků kontroluje osobně velitel řídící

stavbu objektu. Je zakázáno používat pro spojení prvků jiného materiálu než předepsaného.

455. Pro přenášení prvků konstrukcí musí být použito tolik osob, aby hmotnost

prvku připadající na jednu osobu nepřevyšovala 30 kg, výjimečně 50 kg a při usazování prvků do konstrukce zásadně maximálně 30 kg.

456. Při usazování prvků nebo celých částí konstrukce jeřábem se nesmí nikdo zdržovat pod ramenem jeřábu a pod břemenem. Břemena větší hmotnosti než 500 kg smějí být přidržována pouze pomocí tyčí nebo lan.

457. při výcviku musí být pracoviště, na kterém se provádí montáž konstrukce

v noci, řádně osvětleno.

6. Dokončovací práce

458. Zahrnování konstrukce úkrytu musí být prováděno rovnoměrně ze všech stran.

Při zahrnování strojem nesmí být nikdo uvnitř úkrytu. 459. Úkryt musí být uvnitř osvětlen nepřenosnými svítidly podle příslušných

předpisů. Přenosná svítidla používaná při výstavbě nesmějí mít vyšší napětí než 24 V. Kabely používané k rozvodu elektrické energie musí být zavěšeny na stěnách.

460. Natěračské práce prováděné uvnitř úkrytu smějí být prováděny pouze za chodu

ventilačního zařízení a za přítomnosti nejnutnějšího počtu pracovníků. Při provádění natěračských prací se nesmí kouřit a používat otevřeného ohně.

Poděkování: panu Martinu Bubelovi za poskytnutí studijních materiálů. Bez jeho pomoci by tato práce nemohla vzniknout. Zpracoval: Ing. Vladimír Polášek Použité prameny a literatura: Polní opevňování (povrchové a zapuštěné objekty), Ministerstvo národní obrany, Praha, 1972