KAPLAN KOMUNISTÍ A CÍRKEV V HOCK 1 9 4 9

HBJDÁNEK DOPISY PÍ-ÍTCLI

PECHAČBK NBOSLAVQVANÍ ŠEDESÁTINY

HORFLLBK ČÍNSKÝ PŘÍPAD

KRATOCHVIL P Í EST A VB A VZDĚLÁNÍ UČITELŮ

MEDEK KŘESŤANŮ A BXKOMUNISTÍ MEDEK

CHARTA 7 7 - DOKUMENT 2 1

ČESKÁ CÍRKEV V ZÁVANU PHAŽSKÚHO JARA IPÚ8

KARBL SOUKUP PÍŠE KARDINÁLU TOMÁŠKOVI

MARIE H. KŘÍŽKOVÁ PÍŠE SVATÍMU OTCI

IVAN MEDEK PÍŠU SVATÍMU OTCI

ROŽMITÁLŠTÍ FARNÍCI PÍŠÍ PRIJSIDENTU HUSÁKOVI

NA CESTS ČESKOSLOVENSKO-POLSKÍHO PÍÍÁTBLSTVÍ V.O.N.S. SDÍLUJB

O T E V Í E N Í DOPIS SEJMU PLR A PBD. SHROMÁŽDĚNÍ ČSSR

KONŮPEK CHARTA 7 7 - NEUVČřilTnLNÍ D V A HOKY

CISLO V I

O B S A H

Studie a články KAREL KAPLAN

LADISLAV HEJDÄNEK

JAROSLAV PHCHÁČEK

STANISLAV HOFÍHEK

ANTONÍN KRATOCHVIL

Diskuse IVAN MEDEK

K O M U N I S T É A CÍRKEV - KONFLIKT V P O L O -VINĚ 1949

DOPISY PŘÍTELI E„ 5 a 0 N E O S L A V O V A N É ŠEDESÁTÉ N A R O Z E N I N Y (Ně-

kolik poznámek k výročí založení čsl. státu) Č Í N S K Ý PHÍPAD

BILANCE T M DESETILETÍ P Ř E S T A V B Y V Z D Ě -LÁNÍ UČITELŮ V ČSSR

89 102

113

128

142 K&ESŤANÉ A EXKOMUNISTÉ NEJEN V C H A R T Ě 77 147

Dokumenty

S T O U P E N C Ů M A S I G N A T Á Ř Ů M C H A R T Y 77 i j 0 C H A R T A 77 - D O K U M E N T &. 21 150 K A T O L I C K Á CÍRKEV V ČESKOSLOVENSKU - D U B E N 19Ó8 153

Dopisy

K A R E L SOUKUP PÍSE K A R D I N Á L U T O M Á Š K O V I itío MARIE R Ú T K N Í Ž K O V Á PÍŠE S V A T É M U O T C I 161 I V A N MEDEK PÍŠE SVATÉMU O T C I 163 R O Ž M I T Á L Š Ť Í FARNÍCI PÍŠÍ PRESIDENTU HUSÁKOVI 166

Svčdcctví

ČESKOSLOVENSKO-POLSKÁ POLICEJNÍ AKCE N A CESTĚ ČESKOSLO-VENSKO-POLSKÉHO PŘÁTELSTVÍ 168

V Ý B O R N A O B R A N U NESPRAVEDLIVÉ S T Í H A N Ý C H SDĚLUJE 168 O T E V Ř E N Ý DOPIS SEJMU PLR A FEDERÁLNÍMU S H R O M Á Ž D Ě N Í ČSSR 373 MICITABL KONŮPEK C H A R T A 77: NEUVĚŘITELNÉ D V A R O K Y , A C O

DÁL? 173

S T U D I E

• Vydává Křesťanská akademie v Římě.

• Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia.

• Redaktor: Dr. Karel Skalický.

• Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana., Administrace Studií, Via Concordia X, 00183 Roma, Italia, Tamtéž hlaste změny bydliště.

• Rukopisy a ostatní redakční poStu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Cham-pagnat 2, Roma, Italia*

• Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

• Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.

• Podepsané příspěvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redakční rady.

• Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie).

Printed in Italy

STUDIE tt Pravda vds osvobodí" (Jan 8,32) II / 1979

Studie a č l á n k y

KASEL KAPLAN ( M n i c h o v )

K O M U N I S T É A C Í R K E V - K O N F L I K T V P O L O V I N Ě 1949

(k třicátému výročí)

Vymezení vztahu státu a církve vyvolávalo v minulosti často ne-málo problémů a také sporů. Zvláště složitě se utvářel vztah komuni-stické moci a církve a nezbavil se sporů, konfliktů, ostrých střetnutí. Tuto skutečnost prokazuje poválečná historie států sovětského bloku. Bohaté zkušenosti v tomto směru poskytují i československé dějiny po unoru 1948.

Předpokladem a smyslem existence komunistického monopolu moci je totální nadvláda úzké mocenské skupiny nad společností a tedy totální podřízení všech oblastí společenské činnosti. Ty organizace a instituce, které by se chtěly tomuto železnému zákonu komunistické moci vymknout a projevily » neposlušnost«, jsou jako nepřátelé roz-

Komunistické hnutí již ve svém prvém programovém manifestu prohlásilo náboženství za opium lidstva. Ve stejném duchu mluvil Program Komunistické internacionály z roku 1928, který navíc určo-val postoj komunistů k církvím:

»Zvláštní postavení mezi úkoly kulturní revoluce zachvacující široké masy má boj proti » opiu lidu «, proti náboženství. Tento boj je nutno vést houževnatě a soustavně. Proletárská moc musí zrušit jakoukoliv státní podporu církve, která je agenturou kdysi vládnoucích tříd, zamezit jakékoliv vměšování církve do státem organizované výchovné a vzdělávací práce a nemilosrdně potlačovat kontrarevoluční

drceny.

89

činnost církevních, organizací, Proletářska moc připouští svobodu vyznání, ale zároveň všemi j í přístupnými prostředky provádí protináboženskou propagandu, odstraňuje v ý -sadní postavení dřívějšího státního náboženství a celou výchovnou a vzdělávací práci organizuje na základe vědeckého materialistického názoru, a

Přestože komunistům Program poskytoval obecné směrnice, tak v době, kdy se dostali k mocí, nedostačoval. Stálí tváří v tvář církvi jako významné organizaci s kulturně společenským a sociálním po-sláním. Komunisté vsak v tomto smyslu církev nehodnotili. O d nasto-lení své monopolní moci se na ni dívali jako na politickou sílu a to nepřátelskou, navíc spojenou a řízenou Vatikánem, který dokumenty mezinárodního komunistického linutí řadily mezi agenty imperia-lismu. Vymezovali svůj vztah k církvi jako k nepřátelské politické straně, která byla nepřirozeným a rušivým prvkem v monopolu jejich moci.

Církev - pokud nebude uvedeno jinak, jde o katolickou církev -chtěla po únoru 1948 pokračovat ve svém společenském poslání. Byla však vystavena ranám komunistické moci, které směřovaly k tomu, aby omezily nebo zcela znemožnily výkon její funkce. Musela se bránit a přála si dohodu se státem, projevovala ochotu k řadě ústupků a ke kompromisům. Její ustupování však mělo svoje hranice. Nemohla překročit mez, za níž by sama resignovala na svoje poslání a ztratila by smysl své existence. Komunisté ovšem připouštěli pouze takové dohody, které znamenaly úplné podřízení církve monopolu své moci. K takovýmto dohodám měli jedinou alternativa, a to boj až do úplného podřízení. Šlo o boj, jehož důsledkem nemohlo být nic jiného než rozbití, případně i likvidace církve. Stala se tedy obrana církve zároveň zápasem o zachování vlastní existence jako organizace s kulturně spo-lečenským a sociálním posláním.

Komunistická moc zatlačila církev do pozice obrany. Logika této moci vede k tomu, že každá taková pozice učiní z bránícího se činitele politickou sílu. A to zcela objektivně, protože mocenský monopol chápe a řeší všechny společenské problémy především mocensko-politicky. Církev nechtěla hrát roli politické síly, ale stala se j í proti své vůli. Neměla totiž na vybranou. Byla donucena k obrané, k boji, chtčla-li uhájit vlastní existenci a plnit své společenské poslání.

Záměry a postup komunistů učinily z církve politickou sílu, která bránila své právo na existenci proti monopolu moci. O d počátku šlo o zápas dvou nesrovnatelně rozdílných sil - státní totalitní moci a spo-lečensko-kulturní a náboženské organizace.Biskupové si tuto svoji pozici

9 0

uvědomovali. Věděli, že nemají naději na vítězství, a to ještě nepředpo-kládali takovou krutost moci, jak j i záhy pocítili. Přesto do boje, který j im byl vypovězen, vstoupili, protože nemohli »zradit sami sebe«. Ačko-liv konečná bilance zápasu byla pro církev krutá a plná velkého utrpení, nebylo v něm ani vítězů ani poražených- Udržela svoji existenci a pro-kázala svoji životaschopnost, i když se musela podřídit státnímu do-zoru. Komunistická moc však svého cíle nedosáhla, pouze sej í podařilo rozbít organizační strukturu církve, ale její vliv nezničila.

Budeme se zabývat hlavními body jednoho časově krátkého,, nic-méně významného výseku zápasu církve a státu. Jde o období od dubna do října 1949.

L

Krátce po únoru 1948 začalo jednání mezi církví a státem. Mezi oběma existovalo několik sporných bodů, z nichž některé vystupovaly jako zvláště důležité a klíčové. Komunisté požadovali, aby představi-telé církve veřejně vyhlásili svoji loyalitu k poúnorovému režimu. T i však proklamovali svoji službu národu a věrnost státu, kterou nespo-jovali s loyalitou ke konkrétnímu režimu. O d vlády naopak požado-vali respektovat svobodu náboženství a podmínky pro výkon spole-čenské funkce církve. Bezprostředně před parlamentními volbami v květnu 1948 se konfliktním bodem stala kandidatura kněze J. Plojhara na funkci poslance, kterou církev nepovolila. Trvala na tom, aby se kněží nezúčastňovali politického života. Komunisté poté další jednání přerušili.

Na počátku druhé poloviny roku 1948 došlo na přání biskupů k obnově rozhovorů. Ale ani ty a ani další na počátku roku 1949 ne-vedly k úspěchům. Střetly se v nich dvě rozdílné tendence: upřímná snaha biskupů o dohodu se státem a mocenská pozice zdůrazňovaná zástupci vlády (Čepička, Kopecký). Ti první požadovali ocl vlády důkazy dobré vůle, ale dostávali pravý opak, ti druzí kladli jako pod-mínku jakékoliv dohody prohlášení loyality k poúnorovému režimu vydané církevními hodnostáři. T i projevovali ochotu opakovat svoje prohlášení věrnosti státu podle modu vivendi, zároveň připomínali nemožnost vydat požadovaný projev, neboť církev »se neváže na žádnou politickou nebo státní formu «.

Na jaře 1949 vyhrocení napjatých vztahů mezi komunistickou stranou a církví dosáhlo dosud nejvyššího stupně. Tvrdý tón dávali

9 1

najevo nejen zástupci vlády, ale také president Gottwald při lednové audienci biskupského sboru na Hradě. Za této situace se v e vedoucích komunistických kruzích šířily sympatie s návrhem na zahájeni ostrého boje s církví, odůvodňovaného »neochotou biskupů k dohodě«.

Tvrdá linie se nezrodila na jaře 1949. Ti , kteří po únoru 1948 určo-vali směr a k r o k y církevní politiky komunistů, s ní počítali jako s druhou alternativou v případě, že církev nevyhoví požadavkům státu a ne-přijme jeho obsah dohody. Taková dohoda v komunistickém pojetí představovala jednu z možných ccsl ke splnění jejich záměru, jak jej vyjádřil Čepička: udělat 2 církve ;> nástroj našich přání a našich cílů. « V dubnu 1949 se komunistické vedení rozhodlo odpovědět na prosby biskupů o jednání a o dohodu při respektování podmínek pro v ý k o n kulturně společenské a sociální funkce církve tvrdým úderem. Nava-zoval na četná ostrá opatření provedená už v poúnorovém období.

V souvislosti s dubnovým rozhodnutím komunistického vedení je potřebné uvést dvě skutečností. Z a prvé: přestože v poúnorové době stála ve vztahu církve a státu jako hlavní mocensko-politická stránka, přece nebyl zcela bez vlivu programový atheismus komunistů a jejich nepřátelský a sektářský poměr k náboženství.

Z a druhé: Komunistické vedení nemělo ucelenou a propracovanou koncepci své církevní politiky, řídilo se hlavně prakticko-politickými potřebami. Přesto však existovala jedna jakási centrální myšlenka, se kterou vystoupil Gottwald krátce po únoru 1948 a která vyjadřovala cílový bod jejich snažení: odtrhnout Katolickou církev od Vatikánu a přeměnit j i v národní církev. N a schůzi Ú V K S Č 9. 6. 1948 Gottwald řekl:

o A další perspektiva: Myslím, že bychom meli vzít kurs na to, odpoutat katolic-kou církev od Vatikánu. Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví ... Žádné nové spory rituální vést nechceme, ale pryč od Říma a smě-rem k národní církvi. T o je ovšem úloha velmi těžká . . . j e nutné církev neutralizovat a dostat j i do svých rukou tak, aby sloužila režimu ... « (1).

Slánský o tomto záměru hovořil se sovětskou delegací 11a schůzi Informačnílio byra komunistických stran v červnu 1948, kterou tvořil Ždanov, Malenkov, Suslov. T i j i schválili. Slánský se o svém rozhovoru zmínil vedení své strany a v zápise čteme stručnou poznámku: » Infor-movali jsme j e o našem poměru ke katolické církvi a mluvili jsme o na-

(1) Archiv ústředního výboru KSČ (AÚVKSČ), F 01, schůze 9. 6. 1948.

9 2

sich perspektivách, že chceme dostat naši církev do rozporu s Vati-kánem. Blahopřáli nám, jesdiže se nám to podaří. « (2)

25. dubna 1949 projednávalo komunistické vedení návrh na opatře-ní v církevní politice. Předkládal j e Čepička, který v té době odpovídal a byl hlavním spolutvůrcem linie církevní politiky. Slo o souhrn opatření, jejichž základním a určujícím rysem bylo vypovězení boje církvi a směřujících ke konečnému cíli - národní církvi. Opatření lze rozčlenit na dvě oblasti. První měla politicko-ideový charakter a usilovala o vyvolání rozkolu uvnitř církve. Na předním místě stálo vytvoření tzv. obro ctného hnutí katolíků, prosazení » cyrilometoděj-ského kultu « a bohoslužeb v české a slovenské řeči.

Druhá oblast sestávala z administrativních opatření dvojího druhu. Prvá omezovala činnost a působení církve. Spadala do nich: a) restrikce katolických spolků, b) všechna shromáždění mimo kostel a všechny církevní sbírky podléhaly předběžnému povolení a souhlasu přísluš-ných státních orgánů - jinak byly označeny za ilegální; c) zastavení veškeré periodiky vydávané katolickou církví, včetně Act curiae, d) zákaz vydávání všech informací s použitím cyklostylu, e) zavedení povinného kursu společenských věd 11a teologických fakultách. Drahá se týkala výstavby státního aparátu pro kontrolu a dozor církve. Při krajských a okresních národních výborech se zřizovaly církevní refe-ráty, které převzaly veškeré úřední záležitosti církví a jednání s cír-kevními činiteli. V čele referátů stál církevní tajemník, který dosud fungoval v orgánech Národní fronty. {3)

V komunistickém vedení vyvolal návrh opatření obsáhlou diskuzi. Zazněly v ní i pochyby o včasnosti a dostatečné přípravě celé akce. Nakonec vedení návrhy schválilo. Výřez z diskuse tří hlavních čini-telů tehdejší politiky podává obraz o jejich úvahách a myšlení:

ZÁPOTOCKÝ: & Zásadní otázkou je, jestli už je čas, abychom tento protilderikální boj vyvolali a svedli. Když bychom to nechtěli dělat, tak (postupovat, pozn. aut.) jako dosud, vyjednávat, obcházet, nechat v klidu. Nevím, zda to už je tak daleko připravené. Jestli to už je masové linutí, např. pokud jde o České a slovenské boho-služby. Myslím, že to tak daleko ještě není. Tady je třeba postavit otázku, jestli to tady chceme hnát do konfliktu. Když chceme akce vést, tak je třeba vystoupit v roli ochránců zájmu věřících. Na to jsou věřící citliví, aby je někdo neokradl.«

SLÁNSKÝ : »Jednání s církví uvázlo na písku. Oni nechtějí jednáni dovést k nějakému konci na příkaz Vatikánu. C o se zde navrhuje, neznamená, že přecházíme k frontál-

(2) A Ú V KSČ, F 02/1, schůze 28. 6, 1948. (3) A Ú V KSČ, F 02/1, schůze 25. 4. 1949* Příloha.

93

n í m u útoku proti církvi, ale že si vytváříme předpoklad pro nás další plán: národní církev. Obrodné hnutí budované na cyrilometodějské tradici můžeme začít nepříliš hlučné. . . G O T T W A L D : » Musíme (v církvi, poz. aut.) vidět nepřítele. Nesmíme v tomto pří-pade ztrácet nervy, s t ím třeba počítat a boj svedeme ... nechceme vést formální boj na zlom, na takový » Ú n o r « církve, to jeste nechceme, ale musíme vytvořit pro to předpoklad a ten boj, který vede církev proti nám, že zvedneme a že budeme vést ránu tak, že taktiku nebudou určovat oni, ale m y ... boj,, tj. otázka správná, ale není dosud jasno, z jaké platformy vyjít . Jestli stačí cyrilometodějská tradice, obřady v české a slovenské řečí, jestli to stačí k vyvolání ob rodného katolického hnutí. A le na každý pád za pokus to stojí rozhodně. Jedním z prvních kroku by melo být, abychom dostali nad nimi legální kontrolu státním aparátem. Třeba říci, že musíme mít pádnoo ale elastickou ruku, a být si vědomí toho, že se do křížku s nimi dostaneme a že oni na-konec musí pryč od Ř i m a a všechno co s tím souvisí. Vytvoř i t takový stav, abychom mohli nakonec říci » národní církev. « (4)

II.

Hned poté, kdy komunistické vedení schválilo novou linii cír-kevní politiky, začaly prvé kroky k její realizaci. T y mely za následek zesílenou obranu církevních činitelů a stále rostoucí napětí mezi církví a komunistickou mocí, které vyústilo v otevřený konflikt.

28. dubna se konala porada tzv. pokrokových kneží. Šlo o nepo-četnou skupinu knězi ochotných spolupracovat s komunisty a fun-gujících jako jejich »odborní poradci«. Opatření v církevní politice přijali s nadšením a předpovídali j i m velký úspěch. Věřili, že » umožní vrazit velmi rychle klín mezi biskupy a klérus, o věřících ani nemluvě« a naléhali 11a to, aby se rychle začalo s jejich uskutečněním. (5)

Církevní šestka, (6) pomocný orgán komunistického vedení pro církevní politiku vybavený rozsáhlou pravomocí, schválila 30. dubna přípravy k zahájení akce »pokrokových katolíků«. Návrh počítal s tím, že impuls vyjde » zezdola « a obsahoval tento postup, který se také dodržel: Komunistické organizace připravovaly protesty proti »Štvaní knězi« a také dotazy vládě o stavu jednání s církví. T o se stalo podnětem k prohlášení Národní fronty o tom, že se něco děje » v tá-boře katolíků «. Této situace využili komunisté ke vzniku přípravného výboru »pokrokových katolíků« — Katolické akce. První jakási pří—

(4) Tamtéž. ^ (5) Archiv Ústavu marx-lcninismti, Praha (A Ú M L ) , Fond K. Gottwalda, krabice 149, cír-

kevní Šestka,, schůze 30. 4. 1949. (6) Členy církevní šestky v té dobc byli A. Čepička, V- Kopecký, V. Široký, Z, Gerlinger,

V. Clemen tis, Z. Nejedlý.

94

pravná etapa mela skončit utvořením vedoucího orgánu s účastí deseti kněží. (7)

Uplynulo téměř šest týdnů, než se komunisty organizovaná Kato-lická akce veřejně ohlásila. By lo to 10. června. Mezitím vyvíjeli komu-nističtí funkcionáři činnost mezi kněžími, navštěvovali je, přemlouvali je i hrozili j im, aby od nich dosáhli písemný souhlas s připravovanou akcí. D o ústředí přišlo hlášení, že v krajích dosáhli 109 podpisů. V květnu také počaly vycházet vládní noviny pro kněze - Věstník katolického duchovenstva.

Aktivita komunistů vedla k rozmnožení obranných opatření bisku-pů. T i se během května třikrát sešli na konferenci. Jedna z nich pověřila arcibiskupa Berana rozesláním oběžníku všem duchovním. Upozor-ňoval v něm na návštěvy laiků přestrojených na kněze, kteří jsou pro-vokatéry, dále uváděl, že církev prožívá dobu obdobnou okupaci, neboť se stávají pokusy zavírat kostely pod záminkou, že v nich jsou tajné vysílačky. V y z ý v a l kněze, aby se nedali koupit za peníze a ozna-moval j im, že má být zakládána Československá katolická církev nebo nová »Jednota katolického duchovenstva

nějaké funkce. (10) Proto ustoupilo od účastí knězi ve funkcích. T o byl však jeho jediný ústupek, o jednání s biskupy v té době nejevilo zájem, protože v jeho středu se rodil v souvislosti s Katolickou akcí zcela j iný plán.

Na ustavení ústředního vedení Katolické akce reagovali biskupové ostrým odsouzením v oběžníku duchovním a věřícím. Konstatovali v něm, že » tato nepravá Katolická akce je hnutí rozkolné a každá účast na ní a spolupráce musí být stíhána církevními tresty. « ( n ) Oběžník měl být čten 19. června ve všech kostelích. Komunisté zaká-zali čtení biskupského oběžníku a prostřednictvím Bezpečnosti se o zá-kazu dozvěděli všichni knězi s upozorněním na možné důsledky jeho porušení. Zároveň však věděli, že jejich zákaz porušen bude. Rozhodli se této skutečnosti využít k úderu proti kněžím a biskupům a k získám přehledu o tom, kteří knězi uposlechnou pokynů biskupů.

Komunistické orgány vyslaly do všech kostelů svoje pozorovatele s úkolem zjistit, zdali knězi uposlechli zákazu. Hlavní pozornost za-měřili 11a arcibiskupa Berana, proti němu připravovali provokaci, a to střetnutí, kteťého chtěli použít jako záminky k dalším represím proti církvi, v této chvílí hlavně proti arcibiskupovi. Provokace se odehrála ve Svatovítském chrámu, kde arcibiskup Beran sloužil mši. Byla dobře připravena společně Státní bezpečností a komunistickými organizacemi a to takto: leták podepsaný výborem Pravda vítězí zval na nedělní bohoslužby spolehlivé občany věřící i mimo církev. K účasti na boho-službách byli jako protiakce zmobilizováni členové stranických orga-nizací z okolí Hradčan a ze stranického aparátu v přesně stanoveném počtu. Ráno před bohoslužbami byl uzavřen přístup k Hradu a přísluš-níci S N B pouštěli pouze označené osoby (špendlík v klopě). Když se dostavil arcibiskup Beran, byl po několika větách přerušen a donu-cen opustit chrám. V arcibiskupské rezidenci na něho čekali dva pří-slušníci bezpečnosti, kteří mu oznámili, že od této chvíle budou stále pečovat o jeho bezpečnost. Od tohoto dne až do nuceného odchodu z Prahy neopustil Beran budovu arcibiskupství. (12)

Druhý den po těcheo událostech schválilo komunistické vedení Čepičkův návrh na výstavbu Katolické akce v krajích a okresech a na to, aby 011a rozdělovala potřeby pro církevní obřady. Souhlasilo s vše-

(10) A Ú M L , fond K> Gottwalda, krabice 149, schůze církevní šestky 10. ó. 1949> ( n ) Tamtéž. Obížiiík biskupů duchovním a véřícím 15. 6- 1949-(12) A Ü V KSČ, fond Politické procesy, Komise 1968-9, Studijní materiály č. 7. sír. 14.

9 6

stxannou podporou těch kněží, kteří s akcí souhlasili a s tím, aby ti, kteří četli oběžník se » štvavými komentáři«, byli stíháni podle zákona na ochranu republiky. (13) Nižším stranickým složkám uložilo, aby další v ý v o j Katolické akce a činnost knězi bedlivě střežily a dalo p o k y n » k dočasnému zastavení mobilizace členů strany k návštěvě kostelů «, jak se udála 19. června. (14) Krajská a okresní vedení K S Č ustavovala »církevní trojky« pro provádění církevní politiky, (15)

V tyto dny (20.-22. června) státní orgány provedly další opatření omezující činnost církve a rozšiřující svoji kontrolu nad ní. Ministerské výnosy nařizovaly, že všechny pastýřské listy a oběžníky určené duchov-ním a věřícím podléhají schválení ministerstva, že všechna shromáždění kněží včetně porad vikariátních a děkanských musí být povoleny okresním národním výborem a že jsou neplatné a nepřípustné všechny výchovné tresty uložené kněžím z politických důvodů. D o všech biskupských konsistoří byli dosazeni z; podnětu tzv. pokrokových kněží státní zmocněnci, a to na základě zákona z roku 1874. Státní bezpečnost dále zvětšovala a rozšiřovala svoji aktivitu vůči kněžím, zejména biskupům.

V této době komunisté zaměřovali svoje tažení hlavně proti biskup-skému sboru s cílem jej izolovat od kněží a věřících. Ú t o k y vůči Vati-kánu sice nepřestaly, ale zůstávaly v pozadí a měly sloužit jako součást přípravy k přerušení diplomatických styků. N a prvém místě jejich úderu byl pražský arcibiskup. Nacházel se v internaci a církevní šestka souhlasila s návrhem a požadavkem Katolické akce a tzv. pokrokových kněží, aby »Vatikán odvolal Berana«. Usnesla se: » Z a tím účelem hodláme vyvinout velkou kampaň. K d y b y se v mezičasí ukázalo, že Beran hodlá nějak vystupovat proti Katolické akci {exkomunikace pokrokových kněží), navrhují kněží (tzv. pokrokoví, pozn. autora) jeho izolaci 11a některém jeho sídle. « (17)

D v a dny po provokaci ve Svatovítském chrámu vydala vláda pro-hlášení o církevně politické situaci. Útočila v něm proti biskupům a vůbec se nezmínila o možnosti jednáni s nimi, naopak oznamovala, že vyřešení církevní a náboženské otázky bere do svých rukou. (18)

(13) A Ú V K S Č , fond 02/rř schůze 20. 6. 1949. (14) A Ú V K S Č , Dálnopisy krajům, dálnopis 21. 6. 1949. (15} Tamtéž. (16) A Ú M L , fond K. Gottwalda, krabice 149, schůze cfrkevní Čcstky 10. 6. 194.9. (17) Tamtéž. (18) R u d é právo, .21. 6. 1949.

9 7

Směrnice dalšího postupu obdrželi krajští komunističtí tajemníci od Slánského na poradě 23. června. Hovořil v nich obšírně, zejména o vytváření orgánů Katolické akce. Nejbližší úkoly shrnul:

& Úkol strany spočívá v získávání kněží a věřících proti hierarchii, hlavně Bera-novi a Vatikánu. Neukvapovat sc s různými adniúiístrativiiími zákroky, ještě na ně není čas. Opatření, která jsme dosud učinili kolem biskupu, byla nevyhnutelná. Při-pravujeme se na exkomunikací, kterou zamýšlí Vatikán vyhlásit. Jinak strana musí být v pohotovostí a ostražíte bdít nad činností kněží, » pokrokové« podporovat, bezvýrazné získávat, ' reakční ' postihovat, zatím převážně ekonomicky. « (19)

III.

Výstavba nižších orgánů Katolické akce postupovala velmi ob-tížně. Konaly se sice konference věřících v okresech a krajích, které volily výbory Katolické akce. Zúčastnili se j ich však téměř pouze komunisté. Jejich funkcionáři jednali s kněžími a vymáhali na nich písemně vyjádřený souhlas s Katolickou akcí. U některých se to poda-řilo, ale na mnoha místech postup komunistů při získávání podpisů vyvolal nespokojenost mezi věřícími. V řadě obcí, zejména na Slovensku, přerostla ve veřejné nepokoje, proti nimž musila zasahovat ozbrojená moc. Po střetnutích nastoupila Státní bezpečnost a »podněcovatele nepokojů zatýkala«.

V této napjaté situaci počátků Katolické akce, vyznačující se tvrdými údery proti církvi vůbec a proti biskupům zvláště,, začali náhle kolísat closucl věrní spojenci komunistů. Nešlo jen o ojedinělé případy tzv. pokrokových kněží, ale o Plojhara a vedení lidové strany. Jakmile Plojharovi biskup Hlouch vzkázal, že by mohla být odvolána jeho suspenze, bude-li se chovat loyálně k biskupům, tak ve schůzi vedení své strany (24. 6.) prohlásil, & že nemůže s Katolickou akcí souhlasit bezvýhradně, že on sám j i bezprostředně neorganizoval a že má proti ní celou řadu námitek. « Hned se o tom dozvěděli komunisté, Čepička si předvolal Plojhara k domluvě a při té příležitosti m u Plojhar vysvětlo-val, » že biskupové jsou tlačeni zbytečně daleko, jak jsme ani nechtěli a že by se s nimi mělo jednat. «Jeho první zakolísání skončilo ústupem a prokázáním věrnosti komunistům. Také vedení lidové strany muselo svoje původní nevyhraněné stanovisko ke Katolické akci na nátlak komunistů změnit a vyjádřit jednoznačnou podporu. (20)

(19) A ÚV KSČ, fond Porady krajských tajemníků, porada 23. ó. 1949. (20) A Ú M L , fond K. Gottwalda, krabice 149, schůze církevní Šestky.

98

N a tvrdou ruku komunistů odpověděli biskupové též útočnějším tónem své obrany. Arcibiskup Beran zaslal vládě dopis (22. 6. 1949), v němž se dotazuje, zdali je známo, že dochází k porušování ústavy a vyjádřil naději, »že vláda dokáže svoji dobrou vůli zejména tím, že se postará o to, aby porušování občanských práv nebylo trpěno. « Stejně důrazně odpověděl ministru vnitra, který jeho odpor vůči Katolické akci kvalifikoval jako protistátní činnost: » Tato katolická akce, psal arcibiskup, vytvořená bez souhlasu a proti svolení biskupů, j e z hlediska církve římsko-katolické nezákonná a nebude od biskupů nikdy za legální uznána. « (21)

Církevní šestka doporučila využít arcibiskupova dopisu vládě k dal-šímu útoku proti autorovi. N a jej í návrh vláda poslala odpověď, která obsahovala tyto názory:

» protože všechnu korespondenci s vládními Činiteli vede (are. Beran, pozn. aut,) za účelem podpory nepřátelských útoků proti státu, nepokládá vláda za nutné sc obsahem jeho dopisu blíže zabývati. . . že vláda neuznává právo, které si Beran oso-buje, totiž vystupovati jménem celého československého biskupského sboru (k tomu by musel být papežským legátcm a tím není) a bude napříM uznávat i jen jednání s jednotlivými biskupy. « {22)

Komunistické vedení se pro tento postup rozhodlo poté, když obdrželo zprávy Bezpečnosti o tom, že někteří biskupové ne zcela souhlasí s Beranovými názory a mají výhrady vůči jeho neústupnosti. Domnívalo se, že se naskytla příležitost k využití nejednoty k separátním jednáním s biskupy a tím k rozdrobení sboru jako celku. Naději vklá-dali nejdříve do biskupa Trochty, který požádal Čepičku o schůzku. Omluvi l se však ještě dřív, než byl dohodnut její termín. Obdobně dopadly i pokusy dvou slovenských biskupů. Komunisté brzy poznali beznadějnost této cesty. Biskupský sbor zůstal jednotný v poměru ke komunistické moci.

V e stejné době byla vyhlášena exkomunikace všech činitelů i účastní-k ů schůzí Katolické akce. Ačkoliv se nesetkala s očekávaným výsledkem, přece j e n v některých kruzích věřících, zejména na Slovensku, zapůso-bila. Přispěla k jejich sblížení s knězi a docházelo k případům výstupu katolíků z komunistické strany, Početnější ovšem byly případy opačné -výstupy komunistických funkcionářů z církve, ač takový postup jejich vedení právě v této chvíli nedoporučovalo.

{21) Archiv Ústředního výboru Národní fronty, OC 1949, krabice 60. Dopis Berana vládč a mi-nisterstvu vnitra 22« 6. 1949.

(22) A ÚML, fond Kl. Gottwalda, krabice 149.

99

Za této situace náhle vláda projevila ochotu k jednání s biskupy. Nešlo však o upřímný projev ochoty, v pozadí stál zcela j iný záměr. Představoval další pokus o realizaci už vzpomenutého plánu izolovat biskupy. T i na projevenou ochotu odpověděli podmíněně, což komu-nisté předpokládali: bylí pro jednání, až vláda splní jejích už dříve (7. 6, 1949) vyslovené podmínky.

Podmíněného postoje biskupu využilo komunistické vedení k dal-šímu kroku, když se m u nepodařilo rozdrobit biskupský sbor a někte-rého biskupa z něho » v y t r h n o u t N a s a d i l o nejdříve zmírňující linii v církevní politice. Usneslo » v dané etapě nepřistoupit k represivním opatřením proti biskupům a nepřekážet čtení pastýřských listů,« jakož i odložit už připravené ustavení Státního úřadu církevního jako oficiál-ního representanta vlády a nejvyššího orgánu dozoru nad církvemi. Jaký záměr se skrýval za » zmírněním linie « vyjadřuje další část rozhod-nutí. Ukládalo Národní frontě pozvat biskupy znovu i po vyslovení jejich podmíněného postoje k jednání. » Odmítnou-li, bude jako jed-nající faktor přizvána Katolická akce. « (23) Komunisté chtěli uplatnit taktiku, která se j im osvědčila v případě nekomunistických stran v Ú n o -ru 1948. Vytvořili si svoji frakci v církvi a s ní v j imi vytvořené » krizové situaci«, by jednali jako s oficiálním představitelem. Předpokládali, že tímto způsobem odstaví biskupský sbor obdobně, jak to učinili s vedením nekomunistických stran v Únoru 1948.

V souvislosti s tímto záměrem oceňoval Gottwald ve vedení své strany dosavadní výsledky a vymezoval perspektivy církevní politiky. Jeho projev zrcadlí, že Gottwald uvažoval pouze v kategoriích mono-polu své moci a tak v přirozené obraně církve viděl útok proti režimu a v je j ím odmítání podřídit se komunistické moci »kontrarevoluční akt«. Gottwald mimo jiné řekl:

1 Stojíme na samém začátku a nemůžeme počítat s tím, že akce skončí v krátké době. Nyní se stalo pouze to, že věci se přenesly na veřejnost, zatím co dosud doutnaly jen pod povrchem. A ž do 10. června (zrod K A , pozn. aut.) byl v ofenzivě Beran, orga-nizoval ilegální instituce (pastorační ústředí), aktivizoval starou Katolickou akci a mo-bilizoval laickou veřejnost proti nám. 10. června jsme zahájili protiofenzivu. V sa-mém počátku jsme se orientovali na diferenciaci uvnitř církve. Prvního úspěchu jsme dosáhli tím, že jsme vnesli zmatek do jejich útoku. Druhý úspěch spočívá v tom, Že se vyjasnily fronty. Vatikán a biskupové se nehodlají dohodnout a přebírají roli kontrarevoluce domácí a cizí. Proto i my musíme změnit taktiku. Jesdize jsme dosud volali po dohodě, musíme jít nyní, když naše volání odmítli, dál, odhalovat jejich

(23) A ÜV KSČ, fond 02/1, schůze 27. 6. 1949.

100

záměry, pravé příčiny znemožnění dohody, izolovat církevní hierarchii, a tak při-pravit půdu k tomu, abychom jim mohli zasadit další a poslední zdrcující ránu. « (24)

Komunistický záměr se nevydařil. Spojení biskupů s knězi a jejich prostřednictvím s věřícími bylo dosud tak pevné, že pro izolaci biskupů neexistovaly podmínky. Ani Katolická akce nedosahovala v tomto směru úspěchů a zdaleka nebyla schopna sehrát úlohu — representanta církve - kterou jí komunisté chtěli přisoudit.

Navíc biskupský sbor se obrátil 14. srpna na vládu s dalším memo-randem. Obsahovalo nejen ochotu složit přísahu věrnosti státu ovsem v rámci modus vivendi a dohodnout se s vládou, ale jeho autoři konsta-tovali, že vláda se chová k církvi nepřátelsky a že tedy » nadešel vhodný okamžik, aby byl tento poměr revidován «. Následoval souhrn výhrad a požadavků, jejichž splněním podmiňovali jednání s vládou. Kromě dřívějších tří podmínek jednání byly i další: zrušení Beranovy inter-nace, protest proti zmocněncům v církevních úřadech, protest proti Katolické akci, protest proti urážkám Církve a Svatého otce, o nichž se píše jako o agentech imperialismu, protest proti věznění kněží za výkon své církevní služby. (25)

Církevní šestka doporučila na memorandum odpovědět obvině-ním biskupů, že brzdí jednání s vládou, neboť dosud neodpověděli 11a podmínky vlády a kladou si vlastní a stále další. Komunistické vedení reagovalo 11a neúspěch svého záměru odvoláním své » zmír-ňující linie « a vťátilo se k opatřením před několika týdny zastavenými. 22. srpna schválilo utvořit Státní úřad pro věci církevní, věnovat po-zornost klášterům, soustředit řádové duchovní na několika místech, provést »bezpečnostní opatření« u biskupů a u olomouckého arci-biskupa zavést stejná opatření jako u pražského. (26)

V duchu tvrdé linie instruoval Slánský krajské komunistické tajem-níky. Hovořil mezi svými a tak nazýval věci úplně či téměř pravým jménem, ať už kreslil tzv. úspěchy nebo příští úkoly. 15. září o cír-kevní politice řekl:

»My i zde jsme udělali veliký pokrok, pokud jde o odhalení vysoké církevní hierarchie. T o nám umožnilo, ze dnes jsme dále, než jsme byli na počátku, kdy začalo napětí a když biskupové vystupovali, zvláŠté na Slovensku jsme mčli těžkou situaci. M y jsme vzali biskupům půdu. Vzali jsme církvi všechen tisk. Všude do konsistoří

(24) Tamtéž. (25) Archiv úřadu předsednictva vlády čj. 1503/49 Memorandum episkopátu vládě Č S R z 13.-

14. 8. 1949. (26) A Ú V K S Č , F 02/r, schůze 22. 8. 1949.

101

jsme dosadili komisare. Zavřeli jsme církevní školy, letos nebyla otevřena ani jedna církevní škola. Tec? postupně j i m bereme kláštery. Zavíráme kněze. Před pul rokem, kdybychom odsoudili faráře na 8 let do žaláře, jaký by to byl ohlas. Dnes se to setkalo s pochopením. Široká vrstva katolíků chápe naši politiku. Ted např. další důležité opatření — nový platový zákon pro kněze. Budeme o tom ještě jednat, za jakých podmínek a komu dáme plat. Myslím, že naše bilance práce na církevním úseku je kladná a není žádných příčin k netrpělivosti- Soudruzi chápali tuto věc jako otázku administrativní a byli netrpěliví. O to teď nejde, k tomu cas přijde, až to bude poslední katolík na vesnicí chápat. Nyní je třeba trpělivě věstí politickou masovou práci... Administrativně zatím zakročujeme proti těm, kteří štvou, nej výraznějším způsobem přestupují naše zákony, ty zavíráme. Bylo by dobré, kdybyste měli připravené takové černé listiny těch nej větších štváčů v krajích a okresích. Pamatovat na to, když ne dnes, tedy zítra to budeme potřebovat. « (27)

Etapu vztahu církve a státu, kterou jsme sledovali, lze časové ukon-čit 14. 10. 1949, dnem přijetí zákona č. 218 o hospodářském zabezpe-čení církví a č. 219 o zřízení Státního úřadu pro věci církevní.

Netrvalo dlouho, aby se komunistické vedení natolik přesvědčilo, že » široká vrstva katolíků« jeho politiku odmítá a že se nedařilo vrazit klín mezi věřící - kněze - biskupy, aby tyto poznatky promítlo do své politické linie. Katolická akce nedosáhla žádných komunisty předpokládaných cílů. Přispěla jen k vyhrocení konfliktu mezi komu-nistickou mocí a církví. Představitelé moci si to uvědomili, avšak neustoupili. Naopak orientovali se jen na policejně-admitiistrativru způsob boje proti církvi a upustili od všech původních představ o ná-rodní církvi a o všemocnosti tzv. obrodného hnutí katolíků. Tento způsob naplňoval další etapu vztahu moci a církve, vyznačující se politickými procesy s církevními hodnostáři, likvidací řeholních řádů a jinými drastickými opatřeními.

LADISLAV HBJDÁNEK

D O P I S Y PŘÍTELI (*) Dopis č. 5

Milý příteli,

sliboval jsem už v prvním dopisu, že se někdy podíváme blíže na »morální« stránku oné hysterické kampaně, vedené proti Char-tě 77 a » chartistům «. Mezitím uměle vyvolaná hysterie trochu opadla, i když kampaň j e vedena dále. Snad zase útoků trochu přibývá, ale to už náleží k proměnlivosti všeho dění.. Podstatu současné situace

(27) A ÚV KSČ, fond Porady krajských tajemníků, porada 15. 9. 1949. (*) Prispivky označené touto hvězdičkou vycházejí zde bez vědomí autora.

102

u nás vsak nevytvářejí jednotlivé útoky v novinách, rozhlasovém nebo televizním vysílání nebo dokonce jednotlivé policejní akce. T o spo-čívá v něčem jiném. Můj otec byl sociální demokrat, vypracoval se z obchodního příručího až na účetního, vyrostl z velmi skrovných poměrů. By l socialistou ne z rozhodnutí rozumu, ale tak říkajíc » od narození«, tj. už svým zasazením v životě a společnosti. A měl své zkušenosti (podobně jako jeho starší bratr) s komunismem a s ko-munisty z doby první republiky; nebyly nejlepší. Všeobecnou euforii v roce 1945 proto nesdílel: šel jsem mu svým levičáctvím dost 11a ner-vy. Nebyl jsem dalek vstupu do komunistické strany. By l jsem však příliš zakotven v určitých tradicích a příliš svůj - a tím jsem se stal podezřelým. Nepovažoval jsem za nutné skrývat, že jsem křesťan, že si vážím Masaryka, že nesnáším politické machinace (ani v malém). A musel jsem proto zažít jedno překvapení za druhým - z nichž jsem ovšem vyvodil také já své důsledky. Můj otec politickými procesy padesátých let překvapen nebyl, kdežto já ano. Zatímco on mi ovšem doporučoval opatrnost, já jsem se v té době definitivně rozhodl. Po Stalinově smrti jsem ještě znovu zaváhal, ale to už jenom nakrátko. Viděl jsem už své: stalinský typ socialismu nebyl jen Stalinovým výtvo-rem a proto neodejde hladce ze scény spolu s jeho smrtí, Socialistický program byl neuvěřitelně zkompromitován; kdyby všechny defor-mace a deviace vyšly najevo, nezbylo by nic než odstrašující příklad. Po krátkém poodhalení opony musely proto následovat nové pokusy o utajení a přeznačení toho, co se vskutku stalo. Lidé se neradi dívají na pravý stav věcí, je-li tak hrozný. A zejména tehdy, cítí-li se spo-luvinni na tom, že něco takového vůbec připustili, že proti tomu ne-protestovali. I když jsem si nedělal od doby procesů žádných iluzí, jak jsem si alespoň myslel, bylo pro mne největším otřesem něco jiného: nikoliv Chruščovovo odhalení, ale setkání s lidmi, kteří nevinně strá-vili ve vězení a táborech deset, dvanáct, patnáct a dokonce sedmnáct let (a obvykle to nebyla jejich plná výměra). Tehdy jsem se začal sty-dět jakýmsi novým způsobem; zapomněl jsem na drobná (ve srovnání s tím vším) příkoří, j imž jsem byl vystaven, umínil jsem si, že si už nedovolím trávit své dny stranou, v nějakém zátiší a závětří, když jiní jsou vystaveni kruté nespravedlností. Poznal jsem, že svoboda je nedílná, právě tak jako j e nedílné otroctví. A rozhodl jsem se, že už nikdy nebudu mlčet vůči návalu lží, poťouchlostí a nenávisti. - T o byla tragická epizoda dějin socialismu v naší vlasti. B y l o třeba s m skoncovat a začít nové, lepší údobí.

1 0 3

Ale už .Karel M a r x věděl, že opustit minulost j e nesnadné. & Dějiny jsou důkladné a k d y ž pochovávají nějakou starou formu, procházejí mnoha fázemi. Poslední fází každé f o r m y světových dějin j e je j í k o -medie. B o h o v é starého Řecka, kteří byli už jednou tragicky smrtelně raněni v Aischylově »Spoutaném Prometheovi«, museli ještě jednou komicky zemřít v Lukiánových » Hovorech«. Proč dějiny takto po-stupují? Proto, aby se lidstvo loučilo se svou minulostí zvesela. « (Marx-Engels, Spisy, sv. I, str. 405.) Proto také nelze po pravdě mluvit o něja-k é m návratu padesátých let, stalinismu apod. Dnes j e vskutku všechno jinak. Zat ímco hnací silou revolučních socializačních opatření z prvních poválečných let bylo vnitřní přesvědčení, skutečná uvědomělost a ideo-vost, dnes se s něčím takovým vůbec nesetkáme (nanejvýš jako s na-prostou v ý j i m k o u ) ; dnes je hlavním mot ivem kalkul, odhad situace, přizpůsobení, u většiny pak rezignace, naprostá ztráta ideovosti, ochota vzít zavděk náhražkami (jakými jsou chaty, auta, bytové vybavení atd.). Proto také ovšem nikde nevidíme žádná revoluční opatření nebo linutí, nýbrž jenom konservatišmus mocných a těch, kterým se dobře daří. Všech rozhodujících prvků socializace a všech opravdových t> v ý d o b y t k ů « a předností socialismu bylo dosaženo lined po válce; od té doby se jen hájí » status quo « a hájí se navíc špatně. Zmizela přesvědčivost a na je j í místo nastoupilo buď donucení nebo korupce. Říci o tom pravdu (ať ve vědeckých studiích, v uměleckých dílech, v novinových reportážích nebo jakkoliv jinak) není dovoleno; jsi—li ochoten lživě líčit skutečnost narůžovo, bude se ti dobře dařit a můžeš to dotáhnout až ke státnímu uznání a poctám. A nejsi-li? Pak budeš mlčet, ať chceš nebo nechceš. N ě c o na této situaci opravdu připomíná starou dobu, ale j e n o m zvenčí; chybí tomu naprosto vnitřní přesvěd-čení a také přesvědčivost, nezaložená na tom, že také chci, aby se mi dobře dařilo. Nedochází k tak hrubým a nezastřeným útokům na poc-tivé lidi, kteří se nechtějí ohnout před donucováním; nejsou tak fla~ grantně porušovány zákony na základě tzv. třídního přístupu. Ale slav j e to ve skutečnosti snad mnohem horší, protože amorálnější. Je v něm však už také hodně směšného, komického, ano, fraškovitého.

Tragickou stránku podobných situací skvěle vystihl A . P. Čechov v povídce Člověk ve futrálu:

» Vidět a slyšet, j a k lžou a ještě být pokládán za hlupáka, že tu lež trpíš, snášet urážky a ponížení, nesmět se otevřeně přiznat, že jsi na straně slušných, svobodných lidí, i sám sobě lhát a usmívat se - to

1 0 4

všechno za kousek chleba, za teplý kout a za nějaký titulek, který nestojí ani za groš - ne, takhle se dál žít nedá. «

Ale směšnost už vystrkuje růžky a čím dál víc proniká na světlo dne. Uvažme jen, kolik organizační energie a přímo státních pro-středků muselo být vynaloženo na celostátní kampaň proti Chartě -a jak se to všechno muselo podnikat, aniž byla Charta zveřejněna nebo dokonce jen citována.

O čem to vlastně ti všichni podpisující hlasovali? Nebo uvažme, že střední stranické kádry neobyčejně dlouho vůbec nevěděly, co v té Chartě vlastně je, jenom věděly, že kdyby se to zveřejnilo, tak by sc všechno u nás obrátilo vzhůru nohama ~ a přitom Charta v opisech vesele kolovala, jen j i nikdo těm kádrům nedal (ani strana). Anebo si představme tu neobyčejnou věc, že státní orgány utajují vlastní zákony a že onu proslulou stodvacítku s oběma mezinárodními pakty při domovních prohlídkách zabavovaly. Marx se smál, že » Němec zná svůj stát jen z doslechu «; náš občan zná jen z doslechu jak mezi-národní pakty, tak Chartu (pokud ovšem čeká na oficiální informaci). A tak bychom mohli pokračovat libovolně dlouho. Pravda ovšem je, že zdaleka ještě není všechno směšné; určité tragické rysy stálo přežívají, byť v residuích. Ale snad se dočkáme, že se jednou budeme moci od srdce zasmát. T o pak bude už konec té morální krize, v níž se potácí naše společnost.

V čele signatářů stojí také jeden filosof. A podle Marxe » filosofie je natolik světa znalá, aby věděla, že její závěry nelichotí požitkářství a egoismu ani nebeského, ani pozemského světa; publikum, jež však miluje pravdu a poznání pro ně samé, bude se jistě co do soudnosti a mravnosti moci klidně měřit s nevědomými* se m i n i m i, nedůsledný-mi a prodejnými pisálky« (M-E:, Spisy, sv. I, str. 119). Snad mi pro-mineš, když na sám konec ocituji delší pasáž téhož Marxova úvodníku z r. 1842 (dtto, str. 117-118):

» V souladu se svým charakterem neučinila filosofie nikdy ani první krok k tomu, aby vyměnila asketické kněžské roucho za lehký módní šat novin. Ale filosofové neťostou jako houby po deští, jsou to plody své doby, svého národa, jehož nejsubtilněji, nej vzácnější a nejneviditelnější míza koluje ve filosofických idejích. Filosofické systémy buduje v mozku filosofů týž duch, který rukama dělníků buduje železnice. Filosofie nestojí mimo svět, stejně jako mozek není mimo člověka, ačkoliv neleží v žaludku; přitom však filosofie stojí mozkem ve světě dříve, než se postaví na zem nohama, zatímco mnohé

1 0 5

jiné lidské sféry již dávno tkví nohama v zemi a rukama česají plody světa, tj. že tento svět je světem hlav.

Protože každá pravá filosofie je duchovní kvintesencí své doby, musí nastat doba, kdy filosofie nejen vnitřně svým obsahem, nýbrž také navenek svým projevem vstoupí do styku a do vzájemného pů-sobení se skutečným světem své doby. Filosofie potom přestává být určitým systémem ve vztahu k j iným určitým systémům a stává se filosofií vůbec ve vztahu ke světu, stává se filosofií současného světa. Vnější znaky, které svědčí o tom, že filosofie nabývá tohoto významu, že se stává živoucí duší kultury, že filosofie se stala světskou a svět filosofickým, byly za všech dob stejné; stačí nahlédnout do kterékoli učebnice dějin a najdeme zde stereotypně věrně se opakující nejprostší vnější znaky, které jasně svědčí o je j ím pronikání do salonů a farských světniček, do redakcí novin a palácových předpokojů, v nenávist a lásku současníků. Filosofii uvádí do světa pokřik jejích nepřátel, kteří zoufalým voláním o pomoc proti požáru idejí prozrazují, že vnitřní nákaza se už šíří. Tento pokřik nepřátel má pro filosofii stejný význam, jako má první křik dítěte pro ucho úzkostně čekající n n t k y ; je to výkřik života jejích idejí, které prolomily obvyklou hierogly-fickou slupku systému a staly se světoobčany ...

Pravdivá filosofie přítomnosti se tímto osudem neliší od pravdi-vých filosofií minulosti. Tento osud j e spíše důkazem její pravdivosti, který j í byly dějiny dlužny. «

Prohlášení Charty 77 vyřklo základní pravdu našich dnů - a je jen logické, že u toho nemohli chybět představitelé »pravdivé filo-sofie přítomnosti«. A je stejně logické, že se strhl » pokřik jejích ne-přátel «. Marx ukazuje, že to j e vlastně dobrá věc. Nepochybně by mlčení a ticho bylo daleko nejhorší, zejména mlčení a ticho těch, kteří z pohodlnosti a ze strachu nechávají jít všechno svou cestou. Člověk je (tj. má být) svou podstatou bytost odpovědná. T o znamená: člověk jakožto člověk je oslovován pravdou a je vyzýván, aby svými silami pomohl k jej ímu vítězství. Člověk, který 11a tuto v ý z v u neodpoví a hledí si » svého «, narušuje a posléze ztrácí své lidství. Kritériem lidské odpovědnosti nemůže být nic, čím by mohl manipulovat a o čein rozhodovat j iný člověk (a tím méně nějaká instituce, nějaký oficiální arbitd). Tváří v tvář výzvě k odpovědnosti stojí každý člověk sám se svým svědomím. Pochlebování ani podplácení ho nemůže a nesmí svést, právě tak jako ho nesmí zastrašit žádná difamace ani vyhrůžka. Mravní krize naší společnosti těchto dnů může být pře-

1 0 6

konána jenom tak, že lidé přestanou obelhávat sami sebe, že se přesta-nou vytáčet a vymlouvat, že přestanou sami před sebou bagatelizovat všelijaké své kompromisy a prohřešky proti svědomí; jenom tak, že konečně vezmou vážně samu pravdu.

T v ů j Ladislav Hejdánek

Praha 10. 3. 1977

Dopis č. 6

Milý příteli,

opozdil jsem se s tímto dopisem, ale nikoliv svou vinou. Nejspíš proto, abych se nemohl zúčastnit pohřbu svého učitele, pro£ Patočky, jsem byl preventivně zadržen na semináři o lidské subjektivitě a předve-den do Bartolomějské ul., a potom na dva dny umístěn v cele předběž-ného zadrženi v Konviktské ulici. Myslím, že mi tak bylo umožněno doložit svůj vztah k Janu Patočkovi docela důstojným způsobem; také naše bezpečnost znovu ukázala, pokud bylo v jejích silách, jak aktuální a naprosto nezbytný j e zápas o uplatňování základních lid-ských práv a o dodržování našich zákonů.

Ale nechci dnes hovořit o těchto záležitostech. Raději se budu věnovat něčemu podstatnějšímu. K d y b y ses podivoval tomu, co jsem T i napsal hned v prvním dopise, že získat vzdělání je důležitější než okamžitá sebestatecnější politická angažovanost; a v posledním svém psaní vzpomínáš na jakýsi můj výrok o tom, že revoluce j e velmi pochybná politická metoda, ospravedlnitelná jen v případech krajní nouze. Obě věci mají podle mého soudu společný základ, totiž oce-nění místa politiky v lidském životě. A právě o tom bych chtěl napsat několik slov.

Především si musíme vyjasnit pojmy. Ať děláme cokoliv, má to vždy nějaký význam pro život obce; a protože obec se řecky řekne poliš, lze říci, že všechno má mimo jiné politický charakter. V tomto širokém smyslu je všechna politika; způsob, jak pracuji, jak píšu do novin, jak vědecky bádám, jak umělecky tvořím, jak filosofuji, jak se zajímám nebo nezajímám o kulturu, jak se starám o způsob života lidí kolem sebe, o jejich názory, jak se zkrátka podílím svým životem na životě těch druhých a na životě celé společnosti. A l e existuje také

1 0 7

užší vymezení politiky: pak ovšem jde o jisté odbornictví, ovládání jistých technik, aplikující poznatky různých oborů psychologie, socio-logie, ale také právní vědy, dokonce í estetiky, axiologie, vůbec filo-sofie atd. atd.., ale primárně zaměřené na správu, udržování a vylepšo-vání určitých společensky nezbytných struktur, institucí a organizací. Tak zvaný nepolitický člověk je v onom prvním, širokém významu, také politický; žádná politika, čili nepolitičnost, j e docela určitým typem politíčnosti, a to typem značně nebezpečným, pokud se stává obecnějším jevem. Škodlivý a nebezpečný je však i opak, totiž hyper-političnost, zúžení resp. redukce všech individuálních a společenských aktivit a funkcí na nějakého politického jmenovatele, přeceněné a ne-přiměřené zdůraznění politického aspektu všeho, co člověk dělá, tj. de-sinterpretace politického charakteru veškeré lidské činnosti (či nečin-nosti ev. lhostejnosti a nezájmu) ve smyslu širokém, jakožto poli-tíčnosti v úzkém, technickém smyslu. Mezi obojím je však navíc pod-statná spojitost: čím více se prosazuje hyperpolitické posuzování veš-keré lidské a občanské aktivity, tím masověji se dosahuje faktické apolitíčnosti občanů a pouhého rituálního předstírání tzv. »správné« (tj. oficiálně propagované) politíčnosti. Hypertrofie techn. politiky j e charakteristická pro dnešní svět; jej ím produktem a zároveň její m o -censkou základnou a přímo zdrojem je absolutní stát, tj. stát dokonale emancipovaný od společnosti a společenského života lidí, jemuž se necítí ani podřízen, ani odpověděn, ale který se naopak pokouší orga-nizovat a direktivně usměrňovat podle svých potřeb a kritérií. (Pocho-pitelně toho lze dosahovat jen relativně, jen do jisté míry; ale to není rozhodující.)

Jak vidět, takřka samovolně se nám téma přesunulo: začali jsme tím, že j e třeba rozlišovat politiku a političnost v širokém významu slova a ve smyslu úzkém, technickém, ale zároveň se ukázalo, že pře-cenění politiky v technickém smyslu (a ztotožnění s politikou v širo-kém smyslu) vede k absolutizaci státní moci a že tento trend je charakte-ristický pro v ý v o j moderních suverénních států. Z b ý v á dodat, že demokratické principy vedou logicky k nutnosti tomuto trendu po-stavit hráz. Jedním z důvodů proč mnozí přestali věřit v demokratické programy, j e dosavadní očividný neúspěch pokusů oné protidemokra-tické absolutizaci státu účinně zabránit. Pro každý moderní stát j e naprostou nezbytností neustále zvyšovat svou moc a to jak navenek, tak dovnitř. Ani největší státy se nemohou proti celosvětovému v ý v o j i vzepřít a nějak se izolovat, vyhlásit svou neutralitu či neangažovanost.

108

Je tomu tak proto, že žádná diktatura, žádné absolutizované impérium nebude váhat s útokem na takový neutrální nebo neangažovaný stát, jakmile jen se bude cítit dostatečně silné, aby zvítězilo. T o má svou imanentní logiku a vůbec to nezáleží na osobách, které takovému impériu stojí v čele. Nic není snadnější, než ve vhodnou chvíli se pře-vratem nebo pučem nebo kterýmkoli j iným způsobem zbavit nevhod-ných osob a svěřit vedení jestřábům; ve státě, kde nefungují demo-kratické struktury nebo kde představují jen povrchní nátěr nebo relikt minulosti, neexistují zábrany a překážky pro takovou náhlou a násil-nou změnu (tzv. Machtergreifung). Proto také není absolutně žádný spoleh na takového mezinárodního partnera ani po vojenské, ani po hospodářské stránce. Mezinárodní smlouvy se mohou přes noc stát cárem papíru; a naopak tradiční antagonismy se mohou náhle změnit ve spojenectví. Proto musí každý stát maximálně posilovat svou vojen-skou moc; a protože musí dbát také o svou vnitřní » konsolidovanost «, musí neustále posilovat také své prostředky vnitřního donucování a kontroly, tj. především policii. Čím, je loajalita občanů menší (z ja-kýchkoli příčin), tím větší prostředky se musejí vynakládat na armádu a policii. A protože prevence je důležitější než terapie také ve státní politice, musí stát postupně likvidovat všechna potenciální ohniska samostatného politického uvažování (v širokém smyslu, protože státní moc má vždycky tendenci celou sféru politiky v širokém smyslu po-važovat za sféru své svrchované kompetence), iiekonformity se státní politikou a eventuální kritiky státní politiky. Proto některé organizace likviduje, jiné omezuje a zneškodňuje, jiné přímo ovládá a užívá jich jako » převodních pák «. Nekonformisty, samostatně uvažující a nežá-doucí kritiky tak postupně izoluje, zbaví je všech prostředků veřejného působení a donutí nakonec k mlčení (eventuálně je umlčí odsouzením do vězení nebo na nucené práce apod.). Znovu opakuji: to je tendence všech moderních států. Jak dalece se tato tendence prosadí, kam až dospěje a kde se zastaví, to nezáleží na státním nebo společenském zřízení, nýbrž na schopnosti občanů rezistovat, tj. nenechat se podvést ani zastrašit. Jinými slovy: technická politika hrozí mocí ovládnout všechen společenský i soukromý život občanstva, a jediná věc, která tomu může zabránit, je netechnická, nestátní, neoficiální politika, tj, političnost (politická úroveň) občana v onom širokém smyslu. Ale v čem vlastně spočívá tato »nepolitická politika«? A jaké možnosti j í vůbec zbývají, když je onou technickou, »mocenskou politikou« zbavena všech prostředků veřejného vyjádření a uplatnění?

1 0 9

Uveďme příklad, na němž by bylo možno názorně ukázat všechno to, o čem dosud byla řeč. Mám za to, že nejvhodnějším příkladem budou dosavadní peripetie zatím posledního zápasu o uplatnění lid-ských a občanských práv u nás. Téměř všem z nás byla při vyšetřováni nebo výsleších položena otázka: Za koho mluvíte, to znamená, kdo vás pověřil, poslal, eventuálně kdo vám za to zaplatil? »Konsolidace« po 68. roce spočívala v tom, že byla udušena a likvidována všechna spontánní » nepoliticky politická « občanská iniciativa a že bylo obno-veno a posíleno centrální řízení a centrální kontrola všech organizací, které stát povolil. Proto také nemohla existovat žádná platforma něja-kého společenství nebo nějaké organizace, kde by se něco podobného mohlo prodiskutovat a eventuálně odhlasovat. Jakýkoliv pokus o něco podobného musel skončit nezdarem, protože by byl potlačen a zne-možněn od samého začátku. Proto signatáři Charty 77 nemají žádné pověření. Jsou to » samozvanci«, tj. nikdo j e nedelegoval. Kdyby se byli bývali přece jenom sešli a na čemkoli se usnesli, bylo by to možno označit za protistátní skupinu, nebod by se to stalo mimo státem po-volené organizační platformy. Tady vidíme zjevně onu absolutizaci státu: občané nemají právo se sejít na půdě, kterou j im pro to předem stát neposkytl a nemají se co vyjadřovat, neboť j im k tomu nedal stát povolení. Kromě toho se chartisté kriticky vyjadřují o četných ne-zákonnostech. T í m pomlouvají svou zem a zrazují svůj národ. Jsou proto zařazováni do kategorie lidí bez vlasti. Představitelé státu (a jejich kortežové) mluví tedy za vlast, za národ, za celou zem; absolutizace státu a jeho ztotožnění se zemí, s národem a vlastí je zcela zřejmá. Lidé, kteří starostlivě hledí na protidemokratické (a tím zároveň na protisocialistické) j e v y ve společnosti a ve státě a kteří se odvažují povznést proti tomu svůj hlas, jsou ukřičeni a difaniováni jako proti-socialistické živly a přisluhovači imperialismu, bezcharakterní zapro-danci, mezinárodní dobrodruzi atd. atd. T o vše proto, že pozvedli kritický lilas uvnitř společnosti. Když však někdo pozvedne hlas v za-hraničí, nepřípustně se vměšuje do vnitřních záležitostí našeho státu. Takže kritika je nepřípustná, ať přichází zevnitř nebo zvenčí. Zase ona absolutizace státu, která nesnese žádné měřítko a žádné posuzo-vání - leč vlastní.

A do této konfrontace jsou postupně vtahováni další a další občané, kteří se mají onoho honu na čarodějnice zúčastnit. Neznajíce text Charty, mají jej odsoudit Umělci jsou svoláni ve velkém počtu, aby svým jménem ochránili vlast a národ a celou kulturu před zlovolným

110

útokem chartistů, »lidí bez vlasti ztroskotanců a vůbec žalostných figurek. A lidé hlasují, umělci se podpisují (ne všichni, pochopitelně, jsou také potíže). A toto právě znamená: házejí za hlavu svou občan-skou svobodu, svou spontánní »nepolitickou političnost« a předstírají politickou loajálnost zvednutím ruky nebo podpisem (o němž pak prohlašují, že to byl jen záznam prezence, nebo bagatelizují jeho v ý -znam, »vždyt! to celé bylo stejně blábol, a proto to taky všichni podepsa-li «, »jaký by mělo smysl na sebe upozorňovat, stejně jsem už dva roky nedostal v televizi než pár štěků« atd.). Stát se tím spokojí, pro-tože už m u dávno vůbec nejde o vnitřní přesvědčení občanů (vždyť nemůže spoléhat ani na nějaké vnitřní přesvědčení vedoucích kádrů); jde pouze o akt souhlasu s oficiální linií. A tady jsem u podstaty věci. Spontánní »nepolitická političnost« je nerozlučně spjata s osobním rozhodováním, se zvažováním důvodů pro a proti, s angažovaností pro správná rozhodnutí a proti rozhodnutím nesprávným, pro pravdu a proti lži; a něco takového j e nežádoucí dokonce i v případu souhlasu s oficiálním kursem. Oficiální kurs se totiž náhodou bude muset změ-nit na jiný, dokonce opačný - pak co s přesvědčenými lidmi? Skutečné přesvědčení nelze měnit podle větru a okolností; a tak se - podle ofi-ciální verze - z pravověrných socialistů a komunistů náhle stávají lidé nenávidící socialismus a antikomunisté a naopak ze špiónů a zrádců čelní političtí funkcionáři. Může být někdo na pochybách, kde j e chyba? Č í m mocnější jsou státní orgány, tím více místo občanů po-třebují hadry a onuce. A čím víc lidí je ochotno těmi onucemi být nebo to aspoň předstírat, tím mocnější jsou státní orgány, tím » abso-1 V • V/ / v * V/ * /

lutnejsi « a » suverennejsi « je stát. Lze proti tomu vůbec něco podniknout? M á m za to, že ano. Situace

vůbec není tak fatální, jak se zdá. Všechno vlastně závisí na lidech, na občanech a na občanské iniciativě. T o jest na nás. Každý občan, každý člen společnosti musí žárlivě střežit sféru své svobody. Svoboda ovšem nespočívá v tom, že si mohu a smím myslet nebo dokonce dělat, co chci, tedy třebas i nesmysly a hlouposti. Podstatou svobody je oproštění od toho, co mne svírá, co na mně leží jako balvan, co mne nutí a donucuje, vede oproštění k tomu cíli, abych proti svým {a záj-mům své skupiny atd.) volil pravdu; v jejím světle se teprve ukáže, nakolik mé zájmy byly oprávněné a nakolik neoprávněné; abych volil proti všem výhodám a výsadám, na nichž se třeba sám podílím, spra-vedlnost, a to znamená především spravedlnost pro ty, j i m ž je upírána, pro slabé, ponížené, přehlížené, nebo dokonce diskriminované a pro-

lil

následované. A to j e ústřední osnova politické politiky; veřejně se rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí - vyzvu ty druhé, aby se přidali. Nejde na prvním místě o statečnost postoje, nýbrž o ochotu podřídit své myšlení a svůj život pravdě. Solženicyn hluboce viděl základ našeho duchovního a mravního úpadku, když vyzýval k občanskému a lidskému minimu: nelhat, nepodílet se na lži. Ale sluší se dodat: není to tak docela snadné. Postavit se za pravdu proti druhým, proti oficiálnímu tisku, proti »nim«; to bychom ještě někdy dokázali, ale postavit sc na stranu pravdy proti sobě? Přestat obelhávat sami sebe? Přestat si lhát do kapsy? Odhodit předsudky a iluze? Být ochoten vidět sebe ve světle pravdy? Beze všech příkras? Připustit si, že tak často bagatelizuji jako bezvýznamné některé své činy, jimiž ve skutečností zrazuji pravdu, právo, spravedlnost - a tím svou zem, svou společnost, k posledu sám sebe? Že tak často zachová-vám takovou zradou sice vnější zdání slušného života, životní standard apod., ale že za tou fasádou se hroutí samo moje lidství?

A proto je třeba zápasit o větší prostor lidství člověka. Proto svá-díme zápas o lidská a občanská práva, tj. o prosazení myšlenky, že svým hlavním obsahem a převážnou svou částí je lidský život zakotven mimo stát a mimo jeho kompetenci, že se se státem a se státní politikou dostává do kontaktu jenom svým okrajem a že stát, který to nechce uznat a který se vměšuje do této nejvlastnější domény lidského indi-viduálního i společenského bytí, je špatný stát. Politická lhostejnost a ignorance jen napomáhá takovému nelegitimnímu vměšování státu do lidského života; naproti tomu pravá političnost, pravá občanskost se uplatňuje především a převážně ve sféře, do které státní orgány a státní politika nemají co mluvit-

r-f-i o •

Tvůj Ladislav Hejdánek

Praha 19. 3. 1977

1 1 2

JAROSLAV PECHÁČEK ( N e w Y o r k )

N E O S L A V O V A N É ŠEDESÁTÉ N A R O Z E N I N Y (i)

Několik poznámek k výročí založení čsl. státu.

Dvacátý osmý říjen 1918: »kokardy, jásot, vlajky nad hlavou.« Dvacátý osmý říjen 1938: Československá republika v troskách po mnichovské kapitulaci. Dvacátý osmý říjen 1948, památný den zná-rodnění: stalinské temno. Dvacátý osmý říjen 1968, devět týdnu po invasi: normalisace podle sovětských plánů se rozvíjí. Dvacátý osmý říjen 1978, šedesáté narozeniny Republiky: okupovaná země, občanská a státní nesvoboda. Z šedesáti výročí založení Československé republiky jsme si jich většinu připomínali ve smutku a v ponížení. Těch ťadostných dvacátých osmých říjnů bylo málo a ani šedesátý nebyl jiný. Znovu se vtírá do duší Čechů a Slováků skepse, pochybnost a vtíravé otázky, kde je příčina? Co jsme zavinili? C o jsme dělali špatně, v čem jsme se mýlili ? Nebyl dokonce první den naší národní svobody sám v histo-rické perspektivě velkým omylem? Nebyl versailískotrianonský mír, který ve střední Evropě vytvořil namísto velké podunajské monarchie plejádu drobných států ve skutečnosti otevřenou vyzvou a lákavou kořistí pro Hitlery a Staliny? Nesplnila se obava Palackého, žc jen rakouská říše může být záštitou malých národů ve střední Evropě proti pangermanismu a východnímu pseuclopanslavismu asijského ra-žení? Byla první republika důkazem, že snad Češi a Slováci nemají právo na samostatný stát, i když toto právo mají dnes i nejprimitiv-nější národy a kmeny v černé Africe i v asijských džunglích?

Těm, kdo na zjednodušené otázky dávají jednoduché odpovědi, jako »škoda starého Rakouska, kdyby I10 Češi s jejich Masarykem nebyli rozbili, mohl být ve střední Evropě svatý pokoj ... «, a pochy-bovačům mezi námi, by mělo být letošní, šedesáté výročí, vhodnou příležitostí připomenout si některé skutečnosti z naší nedávné historie, v nichž se rodil československý stát.

Zjistíme při tom, že přes všechny zlé zkušenosti, které měli Češi a Slováci v habsburské říši, nerozbíjeli monarchii lehkomyslně, jen z národního šovinismu. S obdivuhodnou politickou zralostí viděli

(1) Článek plánovaný pro číslo 60 minulého roku přišel vlivem poštovních nepořádků pozdč, takže jej přinášíme až v tomto čísle.

II3

v devatenáctém a na začátku dvacátého století splnění svých národníci aspiraci ve státě, který by spojoval středoevropské národy na podklad rovnosti ve federativním společenství. Cílem Cechů a Slováků nebyl( bořit, ale reformovat. Když se v revolučním roce 1848 otvírala nov; stránka evropské historie, měli už Češi Palackého a Havlíčka, Slovác Šafaříka, Štúra a Hurbana. Nikdo z nich neplánoval a neusiloval Ra-kousko rozbíjet. Ve známé odpovědi Františka Palackého na po-zvání svolavatelů Frankfurtského sněmu, který měl přeměnit dosa-vadní německý spolek na německé císařství, čteme: »Představte si, že by bylo Rakousko rozdrobeno do řady republik a republiček -jaká by to byla vítaná kořist pro ruskou universální monarchii...

Vskutku, kdyby nebylo rakouského císařství, museli bychom si v zájmu Evropy, ba v zájmu samotné humanity, pospíšit a Rakousko vytvořit. Rakousko je centrum, od něhož očekávám záchranu nejen pro Čechy. . .« Také Havlíček zastával stejný názor. V Národních novinách napsal v srpnu 1848: » Kdyby Rakousko pominulo a se rozpadlo, Němci rakouští by se k německé říši připojili a Maďaři by samostatné Velké Uhersko měli... jenom Slované rakouští nemají takových vyhlídek. Kdyby bylo Rusko země svobodná, konstituční, mohli by Slované rakouští bažiti po spojení s rodáky svými, ale Rusko je země despotická, a my ostatní Slované musíme se, bohužel, tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati ... Krátce ře-čeno: M y rakouští Slované máme největší potřebu a užitek z toho, když se Rakousko pohromadě udrží... « Také Masaryk byl dlouho přesvědčen, že Rakousko je nutné pro zájmy Českého národa. » Vychá-zeje ve svém politickém nazírání z Palackého a Havlíčka,« píše ve Světové revoluci, » delší dobu jsem si, jak i naši politikové ostatní, shledával argumenta pro naši orientaci rakouskou; trápil mne, jako naše vůdce obrozenské, problém malého národa... Vývojem pozděj-ších let, konkrétněji od roku 1907 byl jsem lepším poznáváním dyna-stie a Rakouska hnán k oposici.

centralisovat a germanisovat, bude absolutism s parlamentní okrasou. « Podobně se vyslovovali i další politikové, které Masaryk ve Vídni navštívil. Palackého, Havlíčkovo a původní stanovisko Masarykovo 0 nutnosti zachovat Rakousko, ovšem Rakousko federalizované, ne-bylo jen názorem jednotlivců, ale programem a obsahem české poli-tiky, od Staročechů až po sociální demokraciiř od roku 1S4S až do -a ještě během - první světové války.

Dodejme ještě, že se český národ od druhé poloviny devatenáctého století do začátku první světové války politicky, hospodářsky a kul-turně natolik emancipoval, že mohl být nejen sebevědomým partne-rem ostatních slovanských i neslovanských národů v monarchii, ale 1 spolehlivou zárukou nezávislosti rakousko-uherské zahraniční poli-tiky vůči Německu i vůči Rusku. I když české země odváděly do Vídně daleko víc než dostávaly, hospodářsky i politicky vzkvétaly. Počet českého obyvatelstva se od roku 1848 zdvojnásobil, víc lidí se živilo průmyslem než zemědělstvím, budovalo se družstevnictví, životní úroveň stoupala, hlavní město Praha se rozrostlo na velkoměsto se 600.000 obyvatel. Cechové měli v Rakousko-Uhersku nejméně analfabetů (jen asi 3%), vyššímu vzdělání už tehdy sloužilo víc než sto českých gymnasií a reálek, kromě četných středních škol odbor-ných, 11a české universitě bylo zapsáno skoro 5000 studentů - na tehdejší dobu počet překvapivě vysoký.

Ve Vídni vsak převládala historická nedůvěra a odpor proti českým požadavkům. Tak císař František nenašel za svého osmažedesátiletého panování jediný den pro korunování za českého krále. Za hrobaře Rakouské monarchie muže být pokládán vídeňský ministerský před-seda, bývalý saský (!) politik Beust. Po prohrané válce Rakouska s Pruskem sjednal s maďarským politikem Deákem » rakousko-uherské vyrovnání«. Rakousko se rozpadlo na dva státní útvary, Předlitavsko a Zalitavsko. České království kleslo na pouhou provincii Předlitavska. Češi začali hledat novou orientaci. Právě uprostřed hlučných příprav ke korunovaci Františka Josefa za uherského krále, vypravila se po-četná česká delegace pod vedením Palackého, Riegra a Erbena do Moskvy na ethnografickou výstavu. Byla přijata s velkou slávou; car přivítal české delegáty jako »Rodnyje bratja v rodnoj zemlě« a v českých zemích se začala zpívat a hrát hymna » Bože nám cara chraň«. V březnu 1869 podal Dr. Rieger v Paříži Napoleonovi III. memorandum, v němž dokládal, že je zájmem Francie, aby se v Rakou-sku »stalo po právu všem národnostem«. V prosinci 1870 podali ve

1 x 5

Vídni čeští poslanci rakousko-uherskému zahraničnímu ministru pro-test proti tomu, že vítězné Německo zabralo po válce s Francií Alsasko a Lotrinsko. Rakousko-uherské vyrovnání vedlo také k hlasitým proje-v ů m českého nacionalismu na četných táborech lidu, které vyvrcholi ly velkolepou národní manifestací - kladením základního kamene k ná-rodnímu divadlu ve dnech svatojánské pouti r. 1868.

R o k u 1871 vzešel z podnětu císařova vážný pokus uspokojit české požadavky. B y l y sjednány tak zvané fundamentální články. Zajistily jistou míru práv zemím české koruny; měla být zřízena vláda pro české země, která měla spravovat školství, soudy, finance a samosprávní úřady. Jen doprava, pošty a věci vojenské měly nadále patřit vídeňské vládě. Císař dohodu schválil, ale Němci a Maďaři j i odmítli. Beust pozval do Rakouska německého císaře Viléma Prvního a ten vyv inul na rakouského císaře velký nátlak, aby souhlas odvolal. Rakouský panovník ustoupil a fundamentálky padly. Roztrpčení a zklamání na české straně vedlo k pasivní resistenci; čeští poslanci se nezúčastňovali zasedání ani zemského sněmu, ani říšské rady. Vláda za to odňala zem-ským sněmům právo obesílat říšskou radu a zavedla do vídeňského parlamentu r. 1873 přímé volby. T í m poklesla váha zemských sněmů ještě více a centralisace přituhla. České království splynulo s předli-tavským státním útvarem, v němž vládl vídeňský parlament a rozka-zovali rakouští ministři. Z bývalé nezávislosti zemí korimy české z b ý -valy j en trosky. V českém stanovisku k Vídni po těchto zklamáních odstředivé síly zesílily. Palacký své původní stanovisko revidoval. V doslovu k Radhošti píše r. 1873 : »Já bohužel nyní již i sám opouštím naději o trvalém zachování říše Rakouské: ne proto, že by nebyla žádoucí anebo sama o sobě že by byla nemožná, ale že N ě m c ů m a M a -ďarům dáno bylo zmocniti se panství a založiti v ní jednostranný de-spotismus plemenný ... « A už před tím ve spise Idea státu Rakouského Palacký dodal: »Byl i jsme před Rakouskem, budeme i po něm.«

Vedle státoprávních a historických důvodů působily na rozchod českého národa i rozdílné politické koncepce a cíle. V české politice se stále zřetelněji prosazovaly tendence, které charakterizovaly západo-evropský v ý v o j po francouzské revoluci: důraz na demokracii, odbou-rávání historických stavovských a vrchnostenských privilegií, rovnost občanů, požadavek všeobecného a rovného hlasovacího práva, potřeba spravedlivější sociální politiky. R u k u v ruce se prosazoval požadavek nezávislosti malých národů.

1 1 6

V knize Deutschland und die Tschechen líčí německý historik profesor Seibt revoluční události r. 1848 a mezi j i n ý m píše: » V ý v o j po roce 1848 vedl rakouské N ě m c e na cestu centralismu, důvěry k jednotné říši a nakonec j e osudově svázal s vládnoucí dynastií. Naproti tomu Češi se cítili svobodnějšími, posíleni citovou pomocí, kterou čerpali ze své historie a z živého vlastenectví. Pro svůj proticentralistický odpor proti monarchii našli podporu v demokratickém cítění. A tak se u Čechů vyvinulo národní linutí, nejprve federalistické, potom protihabsburské a konečně protimonarcliistické, které vedlo přímo k západoevropskému liberálné-demokratickému systému. « A dále pro-fesor Seibt dodává: » V této revoluci - 1848 - se také zrodil český požadavek po národním sebeurčení, který se stal polit ickým progra-mem, vytvoři l si své vlastni organisační formy, ke kterým se bylo možno vrátit sedmdesát, ba dokonce sto let později, a vy tvořit tradici, která do dneška představuje české historické uvědomění.« Masaryk vysvětloval český demokratický charakter tím, že Rakousko zbavilo v pobělohorské době český národ šlechty a hlav; tím z něho udělalo národ » v jádře i slupce demokratický, který při první příležitosti shodil se sebe j h o absolutismu a monarchie. Naše politika byla a je od našeho probuzení podstatně racionalistická a osvícenská. «

Příbuznost české politiky s tendencemi západoevropské politiky otevřela čsl. zahraničnímu odboji dveře do rozhodujících kruhů zá-padních vlád, parlamentů, tisku. V e spisku »Smysl čsl. revoluce«, vydaném r. 1923, zdůraznil Dr . Beneš, že »filosofie první světové války spadala v jedno s filosofickou koncepcí o smyslu naší národní revoluce. « Autor dovozuje, že se svět rozdělil na dva tábory : na jedné straně císařské Německo, v němž převládl prušácký militarismus, a s ním Rakousko-Uhersko, které v mnohém ohledu podrželo v sociální skladbě a v politice středověké dědictví. Také Masaryk uvádí ve své Světové revoluci, že ve válce šlo víc než jen o » válku mezi Němci a Slovany «, třebaže rakouské záští k Srbsku bylo záminkou a zčásti i příčinou války. Masaryk viděl v historické perspektivě pangermánský imperialismus jako prodloužení starého, vleklého národnostního a kul-turního antagonismu Západu a V ý c h o d u , Evropy a Asie, Říma a B y -zance. O b ě císařství, německé a rakouské, vzniklá ze středověkého impéria římského, se spojila k podmanění starého světa. Proti sobě stáli nejen Němci a Slované, nýbrž Němci a Západ, kultura německá a západní. » Naše místo v tomto zápase, « píše Masaryk, » bylo celou naší historií na straně spojenců. R o z h o d l j s e m se pro aktivní odpor

1 1 7

proti Rakousku, očekávaje, že spojenci zvítězí a že naše rozhodnutí nám přinese svobodu. «

Svoboda nám byla darována?

U ž v dvacátých letech, sotva přešlo opojení nad nabytím národní a státní nezávislosti, otevřela se diskuse o dvacátém osmém říjnu: »Jaképak hrdinství, jaképak povstání, jaképak osvobození, « říkali kri-tikové. » N e b y l o to nic jiného než procházka po Václavském náměstí, zpestřená strháváním rakouského dvouhlavého orla z portálů úředních budov a odstraňování obrazů rakouského císaře se stěn vládních úřa-doven? Ani kapka krve - svoboda nám prostě spadla do klína! « N e c h y -běly výčitky a kritiky, že se národ, a především jeho politikové, chovali během války oportunisticky, že vyčkávali, jak válka dopadne, že jsme se prostě svezli s vítězi krvavé světové vá lky! V e vzrušených diskusích se objevil další spor: jestliže výtka, adresovaná českému národu a jeho vedení o oportunismu a nestatečnosti, j e přehnaná, a Češi se přece jen o vlastní osvobození zasloužili, čí zásluha j e větší, těch doma anebo těch v zahraničí? Přinesl nám svobodu zahraniční odboj, do něhož se z oficiálních představitelů zapojili všeho všudy jen dva poslanci -Masaryk a Diirich, anebo se hlavní a nejdůležitější boj odehrával doma, boj, který svedli nejen představitelé, ale i statisíce bezejmenných vlasten-ců, kteří platili daň národní věci ztrátou osobní svobody, pronásledo-váním a v řadě případů i vlastní krví?

Je pravda, že teprve Stalin a Hitler vybudoval i dokonalou mašinérii teroru, hromadného vraždění, koncentračních táborů a degradace člověka v rozsahu a intensitě, jaké snad neznají jiná období v lidských dějinách. Nicméně ani život v první světové válce nebyl žádnou idy-lou a osudy dobrého vojáka Švejka nemají nic, anebo jen pramálo společného s ž ivotem a osudy českého národa během víc než čtyř krvavých let války, která dostala označení jako válka světová číslo jedna. Je pravda, že kromě hrdinských činů a projevů krajního vlaste-nectví a národních obětí bylo tu dost oportunismu a hlasitých, před-stíraných projevů loyality a věrnosti panujícímu rodu a vládě. N i c -méně skutečné smýšlení drtivé většiny českého národa by lo j iné: branci nastupovali s nechutí, zato neskrývali sympatie pro Srby, R u s y a ostatní spojence Velké dohody. K r o m ě historických antipatií vedlo k tomuto postoji i samotné vypovězení války Srbsku. Sarajevský aten-tát na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda 28. června

118

1914 nemohl odůvodnit rozpoutání války, která si vyžádala 10 milionu obětí na životech a 20 milionů raněných. Teprve víc než tři týdny později, dne 23. července, podala Vídeň Srbsku ultimatum, záměrně tvrdé a nepřijatelné. T o už se ve Vídni prosadila tvrdá linie zahranič-ního ministra hraběte Berchtolda a rakouských maršálů, k d y ž mezitím Berlín ujistil Vídeň, že za všech okolností bude rakousko-uherský postup podporovat. Srbové odpověděli na ultimatum krajně zdržen-livě; byli ochotni přijmout všechny požadavky kromě jediného: ne-mohli připustit, aby pátrání a vyšetřování účastníků atentátu prová-děly rakouské orgány. T a k o v ý krok by znamenal vzdání se státní suverenity. Rakousko na to čekalo. 28. července vypovědělo Srbsku válku.Jediná episoda - a nedozírné následky. Ten, kdo ještě dnes obvi-ňuje Cechy z rozpadu Rakousko-Uherska, měl by nejprve vysvětlit, proč se Rakousko samo rozhodlo pro sebevraždu. N i č í m j i n ý m pro ně první světová válka nebyla.

Jen málo jedinců v českém politickém táboře usilovalo od začátku války o rozbití Rakousko-Uherska. Jak už zmíněno, Masaryk sána váhal s rozhodnutím zahájit otevřený boj proti Vídni. Teprve v čer-venci 19x5, skoro rok po vyhlášení mobilisace, udělal ve Švýcarsku rozhodující krok. A jak sám přiznává, byl i nadále pronásledován pochybnostmi o tom, zda může počítat s úspěchem. A jen jeden jediný další poslanec, šedesátiletý Josef Diirich, člen agrární strany, odjel s v ě d o m í m šesti politických přátel za hranice, aby pracoval pro českou věc, především v Rusku. Drtivá většina českých politických předsta-vitelů věřila, že po vítězné válce bude cílem Velké dohody nikoliv rozbití Podunajské monarchie, ale spíše jen odpoutání Vídně od Ber-lína a reformy ve vnitřní politice, aby se uspokojily aspirace neprivi-legovaných národů a aby tím byl zajištěn jejich vl iv i na zahraniční politiku. Proto také projevy loyality českých poslanců ve Vídni i v Pra-ze na adresu » panujícího d o m u «, stejně jako hlasy tisku a představitelů politických stran, samosprávných zastupitelstev, církví, universitních profesorů a dalších kulturních a politických představitelů nutno posu-zovat právě z hlediska tehdejších mezinárodních i vnitropolitických realit.

Represe a oběti.

A l e sebeloyálnější projevy vůči stařičkému mocnáři neznamenaly ještě podporu, věrnost za každou cenu a mír na domácí frontě. V í -

1 1 9

deňská vláda a zejména vojenské kruhy dobře věděly, co se za slovní-mi projevy skrývá, jaká j e skutečná nálada českého národa, a zahájily při první příležitosti, zejména při projevech sympatií pro ruský postup na východní frontě, tvrdý postih. Líčí jej Tobolka ve svých Politických dějinách čsl. národa. U ž začátkem září byl zatčen, bez ohledu na posla-neckou imunitu český poslanec Václav Klofáč. Několik novin bylo okamžitě zastaveno. Za rozšiřování proruských letáků bylo na příklad jen v Praze odsouzeno v únoru 1915 22 obžalovaných na celkem 115 let těžkého žaláře. Ještě tvrději bylo postupováno na Moravě. U ž v listo-padu 1914 byl za protirakouské rým o vačky oběšen sokolský pracovník Kratochvíl z Přerova, 15. prosince byl v Ostravě zastřelen Evžen Matějka a krátce na to národně sociální redaktor Josef Kotek. D o per-sekučního tažení se po přechodu pražského 28. pluku a krátce na to 36. mladoboleslavského pěšího pluku k Rusům, zapojily vojenské kruhy. Češi byli označeni za nespolehlivé, Bretschneiderové pracovali na plné obrátky. U c. k. polního ředitelství v Praze byla počátkem května 1915 zřízena centrála pro evidenci velezrádců. V prvních sezna-mech j ich bylo 1.400. Nespolehlivé spolky a organisace byly rozpouště-ny, jejich jmění zabavováno, funkcionáři zatýkáni. Čeští úředníci na vedoucích místech propouštěni a jejich místa zaujali úředníci němečtí. Ani jediné důležitější místo nebylo během války obsazeno českým kandidátem. Čeština mizela z úřadů a soudů.

Také na kulturu došlo. Z učebnic zmizely zmínky o husitech, kovová deska na staroměstské radnici na paměť pobělohorské popravy byla odstraněna. B y l o výslovně zakázáno » prodávat sirky v krabičkách polepených znaky české koruny «, pohlednice s obrazy českých koru-novačních klenotů musely být staženy z prodejen. Nosit trikoloru se přísně stíhalo. Z nároží ulic musela zmizet označení připomínající slovanst