Univerzita Karlova v Praze

Právnická fakulta

Markéta Vacková

KULTURNÍ KRIMINOLOGIE A NARATIVNÍ ANALÝZA

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc.

Katedra trestního práva

Datum vypracování práce: srpen 2016

II

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala

samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a

práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. �

______________

Markéta Vacková

III

Poděkování

Tímto bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce Doc. PhDr.

Ludmile Čírtkové, CSc. za obornou pomoc, cenné rady i připomínky a

vstřícný přístup při zpracování této diplomové práce.

IV

Obsah

Úvod.........................................................................................................................................1

1. Úvoddokulturníkriminologie........................................................................3

1.1 Základnípojmyakoncepcekulturníkriminologie..................................5

1.1.1 Kulturnídynamika................................................................................................................6

1.1.2 Kulturajakozločin...............................................................................................................7

1.1.3 Zločinjakokultura...............................................................................................................8

1.1.4 Sociálníneukotvenost(drift)....................................................................................10

1.2 Teoretickávýchodiskakulturníkriminologie.........................................13

1.2.1 Postmodernípřístupy.....................................................................................................14

1.2.2 Kulturálnístudia........................................................................................................................16

1.2.3 Sociologickyorientovanépřístupy.......................................................................17

1.2.4 Atraktivitazločinu............................................................................................................21

1.3 Vývojkulturníkriminologie................................................................................23

2. Metodyvýzkumukulturníkriminologie..................................................27

2.1 Etnografie........................................................................................................................31

2.1.1 Instantníetnografie(etnografieokamžiku)..................................................33

2.1.2 Tekutáetnografie...............................................................................................................33

2.2 Analýzamédií...............................................................................................................34

2.2.1 Výzkumvlivumédiínavnímáníkriminality.................................................34

2.2.2 Pohledkulturníkriminologienamédia............................................................36

2.2.3 Významadůvodystudiamédiíprokriminologii.......................................41

3. Narativníanalýza...................................................................................................45

3.1 Předmětzkoumání.....................................................................................................47

3.2 Propojenínarativníkriminologieskulturníkriminologií..............49

V

3.3 Užití narativní analýzy vpraxi- rozbor útoku Anderse Breivika a

jehoEvropskédeklaracenezávislosti.......................................................................50

3.3.1 Deklarace..................................................................................................................................51

3.3.2 PřínosrozborutextůvkauzeAnderseBreivika.........................................53

3.4 Narativníkriminologie-novýkriminologickýsměr?..........................55

4. Přínosyalimitykulturníkriminologie....................................................58

4.1 Kritikakulturníkriminologie............................................................................58

4.2 Přínosyamožnostipoužitíkulturníkriminologievpraxi..............60

Závěr......................................................................................................................................64

Seznamzkratek...............................................................................................................67

Seznampoužitéliteraturyapramenů...............................................................68

Názevdiplomovéprácevanglickémjazyce...................................................73

Abstrakt.................................................................................................................................A

Abstract..................................................................................................................................B

1

Úvod

Kulturní kriminologie je nedávný a rychle se rozvíjející směr, jenž se

snaží porozumět zločinu v jeho kulturním kontextu. Chápe zločin a jeho

kontrolu jako výsledky kulturních procesů. Zdůrazňuje přisuzování

významu kriminálnímu chování společností i pachateli. Zajímá se o to, jak

sdílené hodnoty společnosti ovlivňují trestní politiku. Kulturní

kriminologie je vázána na současnou společnost a její fenomény. Tradiční

kriminologické směry a jejich poznatky jsou dle představitelů kulturní

kriminologie sice stále validní, ale byly tvořeny v kontextu jiné doby.

S radikální změnou společnosti je tedy třeba změnit i přístup ke kriminalitě

a jejímu studiu. Jedním z cílů kulturní kriminologie je zasadit kriminologii

do moderní doby. Popsat nové fenomény a odlišné nahlížení na určitou

trestnou činnost. Kulturní kriminologové využívají inovativní výzkumné

metody, kupříkladu akční výzkum či narativní analýzu.

Téma jsem si vybrala, protože jsem se dané problematice věnovala

v rámci výměnného pobytu na Právnické fakultě Univerzity v Oslu.

Kulturní kriminologii a narativní analýzu zde vyučuje profesor Institutu pro

kriminologii a právní sociologii Sveinung Sandberg, který mě inspiroval

k vytvoření této práce. Právě profesor Sandberg je jedním ze zastánců

využívání narativní analýzy a zakladatelem nového proudu kulturní

kriminologie, který označuje jako narativní kriminologii. Z tohoto důvodu

nese práce název „Kulturní kriminologie a narativní analýza“, je tím

zdůrazněno směřování skupiny autorů vydělujících se z širokého zaměření

kulturní kriminologie. Druhým důvodem zvolení tématu byla snaha

poukázat na současné tendence kriminologických přístupů k odklonu od

jednotlivce a vytržení kriminality z kulturního a společenského kontextu.

Cílem této práce je představit kulturní kriminologii jako nový přístup

zkoumání kriminality. Součásti textu je také zhodnocení více než

dvacetiletého vývoje kulturní kriminologie. Snahou je odpovědět na otázku,

zda je tento směr něčím přínosný a zda dokáže posunout současnou

2

kriminologii směrem kupředu. Druhá otázka se týká narativní kriminologie,

proudu nově vznikajícího v rámci kulturní kriminologie, a jejích možností

jako samostatného kriminologického směru.

Práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola si klade za cíl

seznámit čtenáře s předmětem kulturní kriminologie, jejími hlavními pojmy

a myšlenkami, její teoretickou inspirací a jejím vývojem. Druhá kapitola se

zabývá metodami kulturní kriminologie. Třetí kapitola podrobněji

představuje narativní analýzu jako metodou využívanou kulturními

kriminology. Dále pak představuje narativní analýzu a její použití v praxi -

v rozboru vyprávění – konkrétně rozboru narativů Anderse Breivika, který

stál za útoky na norském ostrově Utøya a v Oslu, při nichž zahynulo 77

osob. Čtvrtá část se zaměřuje na přínosy a limity kulturní kriminologie.

Mezi zdroji použitými pro vypracování tohoto textu jsou především

zahraniční publikace kriminologů věnující se dané problematice. Mezi

nejvýznamnější patří sborník Cultural Criminology Unleashed označovaný

za Manifest kulturní kriminologie a publikace Cultural criminology od

autorů Ferrella, Haywarda a Younga, kteří jsou významnými představiteli

tohoto kriminologického proudu. Z oblasti narativní kriminologie je to

nedávná publikace, jejímiž editory jsou Lois Presser a Sveinung Snadberg

nesoucí název Narrative Criminology. V české odborné literatuře není,

podle mého názoru, věnovaný dostatečný prostor tématu kulturní

kriminologie a narativní analýzy, tak, jak by si zasluhovalo. I z tohoto

důvodu vychází má práce převážně ze zahraniční literatury, kde jsou

kulturní i narativní kriminologie respektovaným směrem. České prameny

jsem použila v obecnějších otázkách. Práce vychází převážně

z kriminologických děl, nicméně pracuje zároveň se sociologickými a

jinými prameny. Témata jsou natolik propojena, že nelze podat výklad o

kulturní kriminologii bez sociologického kontextu.

3

1. Úvod do kulturní kriminologie

Kulturní kriminologie představuje současný kriminologický přístup,

který zasazuje výzkum kriminality do kulturního rámce. Tato

kriminologická koncepce se pokouší najít souvztažnost mezi kriminalitou a

kulturou. Osvětlit vztah, který se mezi zločinem 1 a kulturou neustále

vytváří. Tedy to, jak se tyto dva společenské fenomény navzájem prolínají

a ovlivňují. Představitelé kulturní kriminologie ji definují jako „teoretický,

metodologický a intervenční přístup ke studiu kriminality, který zasazuje

zločinnost a její kontrolu do kulturního kontextu.“ 2 Kriminologii, která

vnímá kriminalitu a její kontrolu jako produkty kultury - výsledky tvůrčích

procesů. Popisuje jak sdílené hodnoty a symboly působí na trestní politiku.

Lze říci, že tento směr, podobně jako ostatní humanitní vědy,

následuje tzv. kulturální obrat, tedy zahrnutí kulturního hlediska do

vědeckých analýz. Jinak řečeno, kulturní kriminologie slučuje poznatky

kulturálních (kulturních) studií s poznatky současné kriminologie. 3 Pro

kulturní kriminologii je vlastní multidisciplinární vliv. Inspiruje se mimo

jiné kulturní geografií, visuální sociologií, mediálními studii, kulturní

antropologií, studiím věnovaným válečné tématice a problematice

kriminality mládeže. Upřednostňuje kombinaci přístupů různých vědních

oborů před mezioborovou spoluprací.

Kulturní kriminologie přebírá antropologické pojetí sociální deviace,

tedy jednání, které je v rozporu tím, co ostatní členi společnosti nebo

uznávané normy přepokládají jako žádoucí chování. Deviantní jednání tak

1 V této práci se pracuje s pojem zločinu, pokud není uvedeno jinak, jako s obecným pojmem, ne zločinem ve smyslu ust. § 14 z. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. 2 HAYWARD, Keith. Cultural criminology. In: GOLDSON, Barry (ed.). Dictionary of youth justice. Portland: Willan, 2008. s. 119. ISBN 978-1-84392-294-0. Dostupné také z: https://blogs.kent.ac.uk/culturalcriminology/files/2011/03/youth-justice-dictionary.pdf. (“theoretical, methodological and interventionist approach to the study of crime that places criminality and its control in the context of culture”). [překlad vlastní]. 3 FERRELL, Jeff. Cultural Criminology. Annual Review of Sociology 25, Annual Reviews, 1999: s. 396. Dostupné také z http://www.jstor.org/stable/223510

4

kulturní kriminologie, podobně jako antropologie, chápe jako „jakékoliv

transgresivního (sic!) jednání, tj. jednání porušující či jednání překračující

určité hranice.“ 4 Kulturní kriminologii zajímá každodenní život pachatelů,

jak se vymezují vůči majoritním skupinám, jak vytvářejí nebo porušují

hranice mezi konformitou a rezistencí.

Kulturní kriminologie rozšiřuje zájem kriminologie „nad rámec

pouhého zločinu, jeho pachatele, oběti a sociální kontroly o oblast

zkoumání interaktivního vnímání kriminality všemi na tomto jevu

zúčastněnými aktéry.“ 5 Její snahou je poznat významy, které tito aktéři

kriminalitě přisuzují a které se dále nesou společností a utvářejí tak další

významy. Překonat zužující pohled na kriminalitu a její potírání, začlenit

do předmětu kriminologie symbolické projevy transgrese a významy, které

se vynořují během trestné činnosti. Pokud styl6 a význam ovlivňuje jednání

osob, musí nutně ovlivňovat i osoby kriminalitu zkoumající. Kulturní

kriminologie bere na vědomí, že i významy, které přisuzují určitému

jednání sami kriminologové, hrají roli při zpodobňování kriminality. Toto

pojetí ale částečně podrývá představu o schopnosti kriminologů

jednoznačně určit povahu zločinu nebo jeho příčinu. Oslabuje i ideu jeho

kontrolovatelnosti.

Druhý cíl, který si kulturní kriminologové stanovili, je zasazení

kulturních teorií do současné doby. Vycházejí z toho, že významné

kriminologické teorie byly vytvořeny v jiném kulturním a sociologickém

kontextu. Dosavadní kriminologické závěry stále považují za validní, ale

poukazují na fakt, že tyto teorie do určité míry nereflektují společenské

4 RŮŽIČKA, Michal. 2008. Kriminalita z antropologického perspektivy: možnosti a limity sociologické inspirace. AntropoWEBZIN [online]. Plzeň: AntropoWeb, ZČU v Plzni, 2008(1), s. 2-3. [cit. 2016-07-12]. ISSN 1801-8793. Dostupné z: http://www.antropoweb.cz/media//webzin/AntropoWEBZIN%201_2008.pdf 5 VÁLKOVÁ, Helena, Josef KUCHTA a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, Beckovy mezioborové učebnice. s. 123. ISBN 978-80-7400-429-2. 6 V tomto pojetí třeba chápat styl jako soubor určitých vnějších projevů kultury, který v sobě nese sdílený význam. Tedy způsob vyjadřování se, ale i způsob života.

5

změny. Dnešní doba je charakterizována nestabilitou, erozí hodnot. Tato

sociální nezakořeněnost se promítá i do kriminálního jednání a do jeho

studia. Kriminologie se tudíž musí zabývat i společensko-kulturními

procesy probíhajícími v dnešní společnosti. Dle kulturních kriminologů je

tedy třeba zaměřit se na vnímání zločinnosti společností a na emoce s tím

spojené.

1.1 Základní pojmy a koncepce kulturní kriminologie

Již samotný název tohoto kriminologického směru je sporný, někteří

čeští autoři preferují název kulturální kriminologie.7 Tito autoři vycházejí

z předpokladu, že je termín kulturální v české odborné literatuře pevně

ukotven. Do českého prostředí bylo adjektivum kulturální zavedeno

Petruskem8 ve spojitosti s oblastí kulturálních studií. Přestože si někteří

z těchto autorů9 uvědomují chybnost tohoto překladu, nadále s ním pracují.

Avšak lze poukázat na fakt, že sami tito autoři nedodržují tuto

terminologii. Například v jiných dílech stejných autorů10 se objevuje název

kulturologická teorie. Tato mnohočetnost termínů, vnáší do vědeckého

prostředí nesoulad. Existují ovšem i autoři, kteří užívají názvu kulturní

kriminologie 11. Tato práce se ztotožňuje s pojmem kulturní kriminologie,

jelikož tento překlad anglického názvu Cultural criminology je

nejpřesnější. Terminologie, obzvlášť pokud jde o samotný název teorie, by

měla být jednotná a co nejlépe odpovídat originálnímu pojmosloví.

7 srov. VÁLKOVÁ, H. Cultural criminology – „nová kriminologická teorie“ nebo „jen“ další pokus o rozšíření limitů dosavadních kriminologických konceptů. In ZOUBKOVÁ, Ivana, FIRSTOVÁ, Jana a kol. Kriminologie: aktuální problémy. Vyd. 1. Praha: Policejní akademie České republiky v Praze, 2013, s. 30-37, ISBN 978-80-7251-395-6 nebo MOULISOVÁ, Marcela. Postmoderní přístupy v kriminologii. Kriminalistika, 2007, č. 4, s. 272. ISSN 1210-9150. 8 PETRUSEK, Miloslav - Století extrémů a kýče. K vývoji a proměnám sociologie kultury a umění ve 20. století. Sociologický časopis. Czech Sociological Review. 40, č. 1-2, (2004,) s. 20. 9 MACHEK, Jakub. Kulturální teorie.: Klasické a současné přístupy (T. Edwards ed.), recenzní stať. Člověk [online]. 2010 [cit. 2016-03-23]. ISSN 1801-8785. Dostupné z: http://clovek.ff.cuni.cz/rservice 10 VÁLKOVÁ, Helena, Josef KUCHTA a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, Beckovy mezioborové učebnice. s. 123. ISBN 978-80-7400-429-2. 11 GŘIVNA, Tomáš, Miroslav SCHEINOST, Ivana ZOUBKOVÁ a kol. Kriminologie. 4., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 81, ISBN 978-80-7478-614-3

6

1.1.1 Kulturní dynamika

Kromě snahy o zasazení zločinu do jeho kulturního rámce, je cílem

kulturní kriminologie pochopení významu kriminality, který je v ní

obsažen. Přestože mnoho kriminálního jednání má stálou pohnutku,

kulturní smysl těchto činů mění v čase. Kulturní procesy nejsou statické,

naopak, jsou dynamické. Právě tento pohyb otevírá příležitosti pro změnu

sociální kontroly. Jinak řečeno toto zdůrazňování kultury umožňuje

kulturním kriminologům dívat se na chování jako na dynamické, spíše než

jako na chování determinované, a tím umožňuje více pohledů na

transgresivní jednání, kterým je i kriminální chování. 12 Cíl kriticky

angažované kulturní kriminologie souvisí s objasněním významů této

dynamiky v kontextu sociální kontroly.13 Kulturní kriminologii tak zajímá,

jak jsou formovány legální a kulturní konstrukce, které činí z určitého

jednání příslušníků určitých skupin, většinou nacházejících se na okraji

společnosti, jednání kriminální.

Kulturní dynamika vyjadřuje, jak se určitá kultura formuje, udržuje a

mění v průběhu doby. Kulturní dynamika nese dle kulturní kriminologie

symbolický význam zločinu. Kulturní kriminologie se soustřeďuje na tuto

dynamiku s důrazem na obraz a reprezentaci kriminality. Zkoumá, jak

kulturní síly ovlivňují kriminální jednání a jeho kontrolu v současné

společnosti. Chápe ji jako něco neuchopitelného, neustále se vyvíjejícího.

Jak uvádí Ferrell, kulturní kriminologie je „nekonečný sál zrcadel.“ 14

Potažmo se dá tato myšlenka vystihnout tak, že trestný čin má konkrétní

odraz ve společnosti. Je určitým způsobem vnímán obětí, pachatelem a

svědky. Následně je zachycen ve statistice, její výsledek je pak opět

12 PRESDEE, Mike. Cultural Criminology: The Long and Winding Road. Theoretical Criminology. London: Sage, 2004. 8(3), s. 276. DOI: 10.1177/1362480604044609. ISSN 1362-4806. Dostupné také z: http://tcr.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1362480604044609 13 FERRELL, Jeff, Keith HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology: an invitation. London: SAGE, 2008, s. 124. ISBN 978-0-4129-3127-4. 14 FERRELL, Jeff. Cultural Criminology. Annual Review of Sociology 25, Annual Reviews, 1999: s. 397. Dostupné také z http://www.jstor.org/stable/223510 . (“infinite hall of mirrors”). [překlad vlastní].

7

reflektován ve společnosti, v médiích a působí zpět na trestní politiku.

Kulturní kriminologie se zaměřuje i na tyto zprostředkované obrazy

zločinnosti a na jejich význam, jež je neustále posouván právě díky

zmíněné kulturní dynamice.

1.1.2 Kultura jako zločin

Přijetím zločinnosti jako fenoménu s kulturním kontextem je možno

se zabývat kulturou jako kriminogenním stimulem. Je obvyklé, že určitá

(sub)kultura bývá považována za nežádoucí, deviantní. Často jsou také

produkty této (sub)kultury charakterizovány jako kriminogenní. Typické je

označování určitých kontroverzních popkulturních děl jako faktorů

vyvolávajících či podporujících páchání trestných činů, zvláště těch

násilných. Běžně jsou za kriminogenní činitele prohlašovány pořady či hry

zobrazující násilí, které jsou domnělou příčinou napodobování násilí v nich

obsažených. Vynikajícím příkladem je i hudební styl označovaný jako

„gangster rap“, 15 který často glorifikuje počet spáchaných kriminálních

činů interpretů, ale popisuje i jak je společnost, dle jejich názoru

nedůvodně, kriminalizuje.

Kulturní kriminologii zajímá tento proces kriminalizace. Neustálé

vymezování hranice mezi kontrolou společnosti a deviací. Deviací, která je

pro někoho vzrušující a oživuje monotónnost jeho každodenního života, pro

někoho je ohrožením společenského pořádku. Mezi uměním a pornografií,

hudbou a politickou provokací, zábavou a agresí. 16 Kriminalizace

nezahrnuje pouze vytváření a aplikaci trestního práva, ale i kriminalizaci

zprostředkovanou pomocí médií. Jak uvádí Růžička, deviantním jednání

jsou vždy porušeny kolektivní normy konkrétní skupiny, ta na deviantní

jednání, ať reálné či domnělé, reaguje. „Proto je v rámci procesu sociální

deviace důležitý nejen ten, kdo porušuje sociální normy, ale také nějaké

15 „Gangster rap” je subžánr hudebního stylu Hip hop popisující život v černošských ghettech v USA. 16 FERRELL, Jeff. Detonating the Cultural in Cultural Criminology. (přednáška). Sam Houston State University 06. 04. 2005.

8

publikum.“ 17 Zprostředkování informací o deviantním jednání umožňují

média. Předmětem kulturně kriminologické analýzy je tudíž i vliv médií na

veřejné mínění. Někdy je tato zprostředkovaná kriminalizace nezávislá na

trestní politice, jindy může podněcovat trestněprávní postih určitých

kulturních projevů. 18 Analýza kultury jako zločinu je tudíž analýzou

politických a mocenských procesů vedoucích ke kriminalizaci a následnému

potlačování určitého chování.19 Mediální prezentaci určitých osob či skupin

jako kriminálních popisuje Ferrell 20 jako zvětšující se spirály, které

produkují další obrazy kriminality. Tyto následné obrazy se pak odchylují

od reality a vytvářejí stav, který je nazýván morální panikou. Mnoho

zpravodajství je pak „živeno“ z této paniky, podává další obrazy o

zločinech, které tuto paniku dále zesilují. „[Z]ásadní veřejné debaty o

zločinu stále více závisí na tom, jaké mediální obrazy o zločinu a jeho

kontrole nabyly převahu.“ 21 Vycházejíc z této premisy je třeba zaměřit

kriminologický výzkum na tyto obrazy a na jejich mocenské zdroje.

1.1.3 Zločin jako kultura

Pokud hovoříme o zločinu jako kultuře, musíme vycházet z toho, že

většina jednání, které označujeme jako kriminální, je i jednáním

subkulturním. Tímto se subkultura, která je mnohdy definována symbolicky

a pomocí sdílených významů, stává předmětem analýzy kulturní

kriminologie. Pro kulturní kriminologii kriminální subkultura představuje

soustavu stylu, slangu, chování, vzhledu, prezentování sebe samého. Nutně

17 RŮŽIČKA, Michal. 2008. Kriminalita z antropologického perspektivy: možnosti a limity sociologické inspirace. AntropoWEBZIN [online]. Plzeň: AntropoWeb, ZČU v Plzni, 2008(1), s. 2. [cit. 2016-07-12]. ISSN 1801-8793. Dostupné z: http://www.antropoweb.cz/media//webzin/AntropoWEBZIN%201_2008.pdf 18 Z českého prostředí lze uvést příklad diskutovaného zásahu proti účastníkům akce CzechTech v roce 2005. 19 VÁLKOVÁ, Helena, Josef KUCHTA a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, Beckovy mezioborové učebnice. s. 127. ISBN 978-80-7400-429-2. 20 FERRELL, Jeff. Cultural Criminology. Annual Review of Sociology 25, Annual Reviews, 1999: s. 403-405 - 406. Dostupné také z http://www.jstor.org/stable/223510 21 MOULISOVÁ, Marcela. Postmoderní přístupy v kriminologii. Kriminalistika, 2007, č. 4, s. 273. ISSN 1210-9150.

9

tak tyto prvky subkultur slouží jako prostředek vyjadřování kolektivního

mínění členů těchto skupin. V kulturní kriminologii styl ovlivňuje jak

vnitřní znaky deviantní subkultury, tak jejich vnější charakteristiku. 22 To

znamená, že konkrétní styl je důležitý pro členy subkultury, ale i pro ty,

kteří se vůči ní vymezují či se snaží ji kontrolovat. Například současný

americký vězeňský systém bývá někdy charakterizován jako ghetto, jehož

záměrem je „uzavření a stigmatizování části populace tak, aby byla

neutralizována její materiální a/nebo symbolická hrozba pro širší

společnost, z níž byla vytlačena.“ 23

Důležité je nejen vymezování se vůči dominantní kultuře, ale i

vytváření hranic a identit v rámci skupiny. To lze dokumentovat na

příkladu drogové subkultury prodejců a uživatelů hydrochloridu kokainu,

lépe známého pod označením „crack“. Přestože jde o shodnou vrstvu

společnosti, též v rámci této skupiny je důležité vymezení se oproti

narkomanům na ulici. První skupina se označuje jako „hustlers“24 tedy ti,

kteří jsou „čistí“ a mohou si dovolit vlastnit luxusní věci, protože jsou

kriminálně úspěšní. Oproti tomu „crackheads“ jsou ti, kteří nejsou schopni

kontrolovat své užívání drog. 25 Tato skupina nedefinuje sama sebe, nýbrž

je definována prostřednictvím té první. Nálepkování je tedy přítomno i

v rámci subkultur. Jinak řečeno, dominantní normativní systém může být

přítomen nejen v celospolečenském významu, ale i v rámci menších skupin,

například subkultur.26

22 FERRELL, Jeff. Cultural Criminology. Annual Review of Sociology 25, Annual Reviews, 1999: s. 403-404. Dostupné také z http://www.jstor.org/stable/223510 23 DIRGA, Lukáš, Jaroslava HASMANOVÁ MARHÁNKOVÁ. Nejasné vztahy moci – vězení očima českých dozorců. Sociologický časopis / Czech Sociological Review [online]. 2014, 50 (1) [cit. 2016-03-23]. s. 88. [ISSN 2336-128X]. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.13060/00380288.2014.50.1.31 24 Tento výraz je zde třeba chápat ve smyslu někoho, kdo se o sebe „umí postarat“, získat peníze od druhých například prodejem drog. 25 COPES, H., A. Hochstetler, and J. P. Williams. (2008). “We weren’t like no regular dope fiends:” Negotiating hustler and crackhead identities. Social Problems 55: 254–270. 26 FERRELL, Jeff. Disciplinarity and drift. In. BOSWORTH, Mary a Carolyn HOYLE (eds.). What is criminology?: revue littéraire mensuelle. New York: Oxford University Press, 2011, s. 66. ISBN 978-019-9659-920.

10

Kulturní kriminologii zajímá, proč jsou některé alternativní

subkultury potlačovány. Většinou společnosti jsou tyto kultury viděny jako

nekulturní, nezdravé. Někdy můžeme hovořit o zločinu stylu, dobrým

příkladem je kultura graffiti, která je prostoupena symbolickými obsahy,

které jim přisuzují sami sprejeři, ale i veřejnost, považující se za autoritu

chránící estetičnost veřejného prostranství. Důležitost stylu tedy není

v dynamice uvnitř subkultury, ani v politických konstrukcích kontroly

deviace, ale v neustálé interakci mezi nimi. 27 K poznání této interakce je

třeba využít detailní etnografii, která napomáhá poznat širšího kontextu a

může tak přispět k účinnějším opatřením v regulaci těchto jevů.

1.1.4 Sociální neukotvenost (drift)

Současná společnost prošla zásadní změnou. Za posledních sto let

došlo k velkému technologickému pokroku, vzrostla populace, výrazně se

změnil styl života. Tuto transformaci kulturní kriminologové vystihují jako

příčinu nestability. Z pohledu kulturní kriminologie je společnost, která

ztratila stabilitu charakterizována nejistotou, ať ekonomickou nebo

hodnotovou. Lidé se stávají méně sebevědomími, jejich jednání vede obava.

Tyto podmínky musí, dle kulturních kriminologů, nutně změnit vnímání

kriminality a její kontroly. Lidé prožívají pocit odtrženosti, osobní

nezabezpečenosti, které vedou ke změně v jejich chování.

Koncepce driftu je poměrně nedávnou oblastí kulturní kriminologie,

vychází z etnografických výzkumů prováděných kulturními kriminology

převážně v období posledních pěti let. Je výsledkem zaměření se kulturní

kriminologie na dnešní společnost a její problémy. Navazuje na dílo Matzy

Deliquency and drift, 28 ovšem její pojetí je trochu odlišné. Kulturní

kriminologie nechápe drift jako kulturní vakuum, jež se nachází mezi

27 FERRELL, Jeff. Cultural Criminology. Annual Review of Sociology 25, Annual Reviews, 1999: s. 403-404. Dostupné také z http://www.jstor.org/stable/223510 28 srov. MATZA, David. Delinquency and drift. New Brunswick, N.J., USA: Transaction Publishers, 1990. ISBN 08-873-8804-3.

11

sociální kontrolou a nezdařilou autonomní subkulturou, mezi kterými se

delikvent přechodně nachází. Pro kulturní kriminologii má i samotný drift

určitý význam, může být i návykový, není jen prázdným stavem, ve kterém

se nacházejí osoby odvracející se od většinového systému, jen aby se stali

součástí subkultury soupeřící s dominantním normativním systémem. Dle

kulturní kriminologie je může poutat právě samotný drift. 29

Osoby prožívající pocit nejistoty lze rozdělit do dvou skupin. První

skupinou jsou osoby „driftující“, 30 mající nejisté zaměstnání, volné sociální

vazby. Tyto osoby často musí opustit své obydlí, stěhují se do jiného

prostředí. Jiná je i jejich kriminalita. Buď páchají kriminalitu, která

zajišťuje jejich každodenní přežití, zpravidla jde o krádeže, nebo inklinují

k druhé kategorii kriminality, kterou kulturní kriminologové popisují jako

expresivní kriminalitu. 31 Je možné, že se osoby nemající jiné možnosti

zábavy se často uchylují k páchání trestné činnosti za účelem vyplnění

volného času? Dle kulturních kriminologů rozvíjením dovedností nutných

k přežití v nebezpečných situacích kriminální nebo kriminalizované

skupiny cíleně vyhledávají aktivity, které jim pomáhají přerušit rutinu

všedního dne. 32 Tato myšlenka koresponduje s konceptem Lynga, který

tvrdí, že prostřednictvím aktivit, které zahrnují určitý risk, získávají osoby

pocit kontroly v nejistém světě. Toto chování popisuje jako „edgework“,

tedy pohybování se „na hraně“. 33 Může to být rychlá jízda, skok padákem,

ale také může jít o kriminalitu. Osobám dobrovolně podstupujícím riziko

jde především o tento zážitek. Tyto osoby se snaží získat kontrolu nad

29 FERRELL, Jeff. Disciplinarity and drift. In. BOSWORTH, Mary a Carolyn HOYLE (eds.). What is criminology?: revue littéraire mensuelle. New York: Oxford University Press, 2011, s. 72-73. ISBN 978-019-9659-920. 30 Do češtiny lze přeložit pojem drifter jako tulák nebo flákač. 31 srov. FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE, 2015, s. 104-105. ISBN 978-144-6259-160. 32 FERRELL, Jeff. Boredom, Crime, and Criminology. Theoretical Criminology (Special Issue on Cultural Criminology). 2004, vol. 8, n. 3, s. 292. ISSN: 13624806. 33 LYNG, Stephen. Edgework: A Social Psychological Analysis of Voluntary Risk Taking. American Journal of Sociology. 1990, vol. 95, no. 4 1990: 851-855. http://www.jstor.org/stable/2780644. ISSN: 00029602.

12

svým životem, mimo jiné i prostřednictvím páchání trestné činnosti.

Deviantní chování umožňuje pachateli zažít transcendenci, vymezit svou

identitu. Typicky jde o neoprávněné užívání cizí věci, nejčastěji

automobilu, výtržnictví nebo neoprávněný zásah do práva k domu. Pro

osoby, jež jsou zvyklé na intenzivní zážitky, je „zážitková“ kriminalita

prostředkem zábavy. Zatímco pro většinu společnosti by byla zábava

v podobě „zážitkové“ kriminality nerozumným rizikem, pro osoby

společensky nezakotvené, pro které trestního postih není největší hrozbou,

jde o prostředek odreagování se. Často je tato kriminalita spojována

s mladistvými pachateli. Kulturní kriminologie ale poukazuje na fakt, že

tohoto druhu kriminality se dopouštějí i dospělí pachatelé. Jako příklad

uvádí Ferrell34 sázení se drifterů, zda dokáží překonat překážku, proniknout

do domu či jiného objektu. Velmi často odejdou, aniž by se zmocnili určité

věci. Driftující osoby totiž neplánují svůj život v dlouhodobém časovém

horizontu, nemají majetek, který by mohl být postižen jejich chováním,

nemají pevné sociální vazby, které by mohly být narušeny. Pro tyto osoby

je takové deviantní chování transgresivním zážitkem podobným

sportovnímu výkonu. Dokazují tím svou zdatnost kriminálního pachatele,

schopnost přežít v nebezpečných situacích a nebýt dopaden.

Druhým následkem neukotvenosti může být pocit kulturní závratě 35,

kterou prožívají osoby konfrontované s odlišnými kulturami či s osobami

žijícími odlišným způsobem života.36 Jde o strach z neznámého, ze ztráty

hodnot. Jde také o nejistotu, ne ale o nejistotu existenční. Druhá skupina

osob může být ekonomicky stabilní, ale nestabilní je jejich kulturní

prostředí, které je ohroženo kupříkladu migrujícími osobami. Na tyto osoby

působí média, která je informují o negativních událostech, vyvolávají

34 FERRELL, Jeff. Cultural criminology and drift. (přednáška) VU Amsterdam. [24.2. 2015.] 35 YOUNG, Jock. The vertigo of late modernity. Los Angeles: Sage, 2007, s. 9. ISBN 978-1-4129-3573-9. 36 Samozřejmě další možnou reakcí na intruzi odlišných kultur je multikulturalismus. Osoby mohou reagovat kladně na cizí kultury, naučit se žít s nimi v symbióze. Tento přístup je ale obecně vnímán jako společensky pozitivní a pro účely této práce nebude dále rozebírán.

13

v nich morální paniku. Osoby prožívající kulturní závrať získávají pocit

jednoty hodnot vymezováním se vůči osobám s odlišnými hodnotami.

Důsledkem této situace je tendence k fundamentalismu. To lze

demonstrovat na příkladu paniky spojenou s migrační „krizí“ na evropském

kontinentu. 37 Tato skupina osob ovlivněná mediálními obrazy poté

podporuje politiku, která vede k dalšímu ztěžování situace driftujících

osob. Jejich postih ještě zhoršuje jejich postavení a téměř vylučuje jejich

návrat do běžného života. Z trestu pak mizí prvek rehabilitační funkci

trestu na úkor represivní. Proto také selhává kontrola těchto osob. Mezi

praktiky namířené proti drifterům patří rozhánění skupin drifterů,

instalování laviček, na nichž nelze dlouhodobě sedět ve veřejných

prostorech ale i přesouvání vězňů tak, aby mezi nimi nedocházelo

k vytvoření vazeb. Samozřejmě je třeba podotknout, že v určitých

případech tato opatření mají bezpečnostní motiv a jsou vhodná.

1.2 Teoretická východiska kulturní kriminologie

Kulturní kriminologii tvoří průnik mezi odlišnými teoriemi.

Kritickou kriminologií, etiketizační teorií a teorií subkultur. Zatímco

kritická kriminologie vidí kriminalitu jako produkt společnosti, rozdělení

bohatství a moci, etiketizační teorie a teorie subkultur vidí příčinu

kriminality ve společnosti samotné. Kulturní kriminologie je také výrazně

ovlivněna postmoderními přístupy a kulturálními studii. Kulturní

kriminologie je tedy eklektická. V centru pozornosti kulturní kriminologie

je rovněž proces vymezování deviantních figur prostřednictvím masmédií.

Zajímá se o proces vytváření nepříznivé mediální reprezentace určitých

37 Aktuálním příkladem medii vyvolané morální paniky ohledně migrační krize je posuzování údajné tendence zpravodajství soukromé televize Prima vytvářet negativní mediální obraz migrace Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Blíže Tisková zpráva RRTV ze dne 7. června 2016. Dostupné z: http://www.rrtv.cz/cz/files/press/RRTV_vyjádřen%C3%AD%20pro%20tisk.pdf.

14

kategorií osob. Tato démonizace 38 určitých skupin vytváří částečnou

jednotu ve společnosti, dalo by se říci, jednotu v nenávisti vůči těm

druhým. Zvláště v tomto ohledu lze najít citelné paralely kulturní

kriminologie s etiketizační teorií. Další zřetel je kladen na rezistenci vůči

většinové společnosti. Tradiční pojetí kritické kriminologie vidí rezistenci

jako něco, co je zvnitřněno a vyjádřeno navenek prostřednictvím subkultury

a osobního stylu. Oproti tomu je pojetí kulturní kriminologie částečně

odlišné. Zaměřuje se na samotné vyjádření rezistence a potěšení s ním

spojené. 39 Z kulturálních studií kulturní kriminologie přebírá její

interdisciplinární analýzu symbolických vztahů mezi jedincem a

společností. Podobně jak je nevyhraněný předmět zájmu kulturálních studií,

je i předmět kulturní kriminologie široký, zahrnuje tak nejen samotné

kriminální chování, ale i každodenní aktivity příslušníků „deviantních“

subkultur.

1.2.1 Postmoderní přístupy

Kulturní kriminologie je směrem, který bývá řazen mezi postmoderní

přístupy. Postmoderní doba se vyznačuje mnohostí kultur, životních

přístupů a informací. Charakterizuje ji nestabilita. Postmoderní výzkum se

na tuto nestabilitu zaměřuje. Postmoderní přístupy nejsou charakterizovány

jednotným myšlenkovým proudem. Přesto, ač označení „postmoderní“

zahrnuje často i protikladné proudy, vždy je pro ně charakteristická

heterogenní různorodost. 40 Pro postmoderní směry je typické vymezení se

vůči dosavadnímu nahlížení na svět a vědeckých poznatků o něm.

Pozitivistickému přístupu vytýká rigidnost a fundamentální racionalismus.

Vymezují se vůči jeho lineárnímu determinismu, který vylučuje nahodilost

a navozuje představu kontrolovatelnosti kriminality. Odmítají všeobecný

38 Démonizace neboli vytváření „lidových ďáblů“ je koncept zavedený sociologem Stanleym Cohenem v jeho studii zabývající se médii a morální panikou. 39 JEWKES, Yvonne. Media and crime. Thousand Oaks: SAGE, 2004, s. 32, ISBN 07-619-4764-7. 40 VEVERKA, Miroslav. Evoluce svým vlastním tvůrcem: od velkého třesku ke globální civilizaci. Praha: Prostor, 2013, s. 526-528. Obzor (Prostor). ISBN 9788072602766.

15

pohled na svět a jeho fenomény, zaměřují se na diverzitu a lokálnost. To,

co platí pro určitou komunitu, nemusí nutně platit pro celek a naopak. Pro

postmoderní kriminologii je „klíčová role jazyka, který používáme pro

konstituování toho, co je zločin a jakou podobu má jeho kontrola.“ 41 Jazyk

je tak nástrojem vytváření sociální skutečnosti, potažmo i zločinu. Cílem

by měla být taková změna tradičních diskurzů, aby zahrnovala i odlišné

názory.

Kulturní kriminologie se podobně jako jiné postmoderní

kriminologické směry snaží vymezit vůči tradiční kriminologii, kterou

považuje za zjednodušující a neumožňující odlišný pohled na kriminalitu.

V úvodu Manifestu kulturní kriminologie autoři dokonce uvádějí, že se cítí

být dušeni konvenční kriminologií. 42 Současná kriminologie vytlačila, dle

jejich názoru, kreativitu alternativního výzkumu. Tvrdí, že honba za

vědeckou efektivitou způsobila odlidštění jak kriminologů a dalších osob

zabývajících se studiem a kontrolou zločinnosti, tak osob, vůči nimž jsou

výzkum a kontrola namířeny. Důvodem může být fakt, že mnoho zásadních

kriminologických prací vzniklo z výstředních etnografických výzkumů,

které byly v polovině 20. století nahrazeny převážně dotazníky a analýzami

statistických dat, které lze považovat za více exaktní. Proto od té doby

v kriminologii převažují kvantitativní metody. Průzkumy a analýzy, vedou

k početné produkci odborných článků. Avšak tyto formáty postrádají, dle

kulturní kriminologie, hluší intelektuální analýzu a širší společenský

kontext.43

41 MOULISOVÁ, Marcela. Postmoderní přístupy v kriminologii. Kriminalistika, 2007, č. 4, s. 269. ISSN 1210-9150. 42 FERRELL, Jeff et al. Fragments of a Manifesto: Introducing Cultural Criminology Unleashed. In: FERRELL, Jeff, K. HAYWARD, M. PRESDEE a W. MORRISON (eds.). Cultural Criminology Unleashed. London: The GlassHouse Press, 2004, s. 1. ISBN 1-90438-537-0. 43 FERRELL, Jeff. Boredom, Crime, and Criminology. Theoretical Criminology (Special Issue on Cultural Criminology). 2004, vol. 8, n. 3, s. 293. ISSN: 13624806.

16

Kulturní kriminologie rozšiřuje postmoderní pojetí konstitutivní role

diskurzu na konstruující roli kultury při určování toho co je zločin.

Charakteristické jsou i formy postmoderních děl. Je pro ně typická jistá

nepřehlednost, četnost příkladů a expresivita. To platí i pro kulturní

kriminologii. Většina publikací věnujících se kulturní kriminologii je

koncipována do formy sborníků, které obsahují jednotlivé články věnující

se úzkým tématům. Chybí jim však obecný teoretický základ a srozumitelné

pojmosloví. Kulturní kriminologie se snaží upoutat množstvím příběhů,

vyvodit určité pocity ve čtenáři. Vymezit se vůči abstraktní kriminologické

analýze, která vede k monotónnímu a nezáživnému reportování údajů

získaných z dat. Právě subkulturní etnografie je jedním z možných oživení

současné kriminologie. Je schopna vystihnout symbolický význam obsažený

v trestné činnosti a tím polidštit statistická data o kriminalitě.

1.2.2 Kulturální studia

Kulturální studia se zrodila na univerzitě v anglickém Birminghamu

v polovině 60. let minulého století, kdy došlo k založení Centra pro

současná kulturální studia. Tento obor přinesl radikální změnu v nahlížení

na studium kultury. Kultura v jeho pojetí není představována jen takzvanou

vysokou kulturou, nýbrž zahrnuje i produkty nižší kultury, tedy popkultury.

Dle koncepce kulturálních studií, je kultura obsažena ve všech aspektech

života. Sociální jevy nelze oddělit od kultury, je tedy třeba zkoumat je

společně. 44 Z tohoto důvodu se i kulturní kriminologie zaměřuje na

každodenní způsob života pachatelů a jeho ovlivnění kulturou. Kultura

může být obsažena i v kriminálním jednání a transgresivních zážitcích.

Jinak řečeno, kulturní kriminologie se zajímá o to, jak je kriminální jednání

44 BALON, Jan. Sociální teorie a kulturální studia : dva typy interdisciplinárního přístupu. Sociologický časopis / Czech Sociological Review [online]. 2004, 40( 1-2), s. 58 - 60 [cit., 16. 8. 2016]. [ISSN 2336-128X]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/0b2f0a2cc5bad53a214aa9c482be9f85ab3423d6_513_14balon24.pdf

17

zakotveno v každodenních kulturních praktikách.45 Kulturní kriminologie z

kulturálních studií rovněž přebírá zájem o mechanizmus zprostředkování

informací médii. Podobně hledí na adresáta těchto mediálních výstupů.

Sdílí názor, že čtenář / divák může přijímat informace pasivně, ale může

být i aktivní v interpretaci zprostředkovaných informací, je schopen zasadit

je do širšího významového kontextu. Soustředí se na vliv mocenských

vztahů na reprezentaci sociálních jevů. Tím, že kultura prostupuje veškerý

sociální život, je pro její poznání třeba užít rozličné metody. Kulturální

studia a kulturní kriminologie jsou si také blízké v tom, že jsou

interdisciplinární a předmět jejich výzkumu je nevyhraněný.

1.2.3 Sociologicky orientované přístupy

Kulturní kriminologie je významně ovlivněna sociologií. Vidí

zločinnost jako přirozenou součást společnosti, již je nutno regulovat, ale

nelze ji zcela potlačit. Cílem kulturní kriminologie je zasadit kriminalitu,

její potírání i její prevenci do kulturního rámce, snaží se ji chápat jako jev,

který nelze zkoumat izolovaný od společnosti. Jako ostatní sociologické

teorie se snaží pochopit společenské souvislosti provázející kriminální

chování. „Pokud připustíme, že kriminalita je jevem sociálním ... znamená

[to], že chceme-li docílit příznivé změny rozsahu a intenzity kriminality,

musíme počítat se změnou samotné společnosti.“ 46 Preventivní opatření

vůči určitým kriminálním jevům je nutno tvořit s ohledem na systémy

fungování společnosti. Jen tak lze docílit efektivních programů prevence.

Kriminogenetické teorie lze třídit dle jejich úhlu pohledu na příčinu

lidského (kriminálního) chování. První skupina teorií přiřazuje význam

jednání pachatele, tedy tomu, co vede jeho jednání, přesněji jaká síla, nebo

jaký cíl stojí za jeho konáním. Tento přístup zkoumá kriminalitu z hlediska

45 MEASHAM, Fiona. Drug and Alcohol Research:The Case for Cultural Criminology. In: FERRELL, Jeff, K. HAYWARD, M. PRESDEE a W. MORRISON (eds.). Cultural Criminology Unleashed. London: The GlassHouse Press, 2004, s. 210. ISBN 1-90438-537-0. 46 VÁLKOVÁ, Helena, Josef KUCHTA a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, s.83-84. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-429-2.

18

jedince, předpokládá jeho svobodnou vůli při rozhodování. Jedinec je aktér,

který se ztotožňuje s jedinci s určitými vzory chování, zpravidla z jeho

nejbližšího okolí. Druhá skupina kriminologických teorií vidí původ

jednání pachatele v jeho rozsáhlejším sociálním zázemí a ve společnosti, ve

které žije. Toto pojetí tedy zkoumá kriminalitu z širšího pohledu a

předpokládá jistou míru determinismu lidského jednání. Konstatuje, že

určité sociální skupiny schvalují kriminální chování jako legitimní způsob

dosažení cílů nebo toto jednání ospravedlňují. Jejich hodnotový systém

neodpovídá tomu preferovanému většinou společnosti. Tyto sociální

skupiny bývají také označovány jako deviantní subkultury. Pro lepší

představu dělení teorií viz. následující tabulka:

Úhel pohledu Mikro Makro

Zaměření teorie Jednání47 Struktura

Pojetí člověka homo economicus homo sociologicus

Determinant

chování

Svobodná vůle,

racionální

egoistický cíl

Sociální síly,

sociálně-kulturní

postavení a role

Meze jednání Solidarita Sociální kontrola

Kulturní kriminologie převážně vychází z druhého sociologického

konceptu, avšak nepřiklání se k němu naprosto. Naopak snaží se smazat

ostrou hranici mezi výše zmíněnou dichotomií. Snaží se vybrat z každého

47 V zahraniční literatuře je tento pojem označován pojmem „agency“ srov. např.MEASHAM, Fiona. Drug and Alcohol Research:The Case for Cultural Criminology. In: FERRELL, Jeff, K. HAYWARD, M. PRESDEE a W. MORRISON (eds.). Cultural Criminology Unleashed. London: The GlassHouse Press, 2004, s. 207-218. ISBN 1-90438-537-0.

19

přístupu přínosné poznatky. Tvrdí, že kulturu nelze redukovat na pouhý

pozůstatek sociální struktury. Tato struktura sice formuje naši kulturu, ale

kulturní význam je spoluutvářen v reakci s bezprostřední kriminální

zkušeností. Tím vyzdvihuje lidskou kreativitu. Její přístup je humanistický.

Ztotožňuje se s myšlenkou Davida Matzy, že člověk má vždy možnost

vymanit se z těch nejnepříznivějších podmínek, zároveň má i schopnost

chovat se jako loutka, která není schopna odolat vůči sociálnímu řádu. 48 A

naopak strukturu lze najít i v okamžiku transgrese jako zakořeněné vzorce

moci a zákonitosti významů. 49 Tímto slučujícím přístupem překonává

nedostatek sociostrukturálních koncepcí, které ignorují „aktivní roli

osobnosti v interakci se situačními vlivy.“50

Kulturní kriminologie má svůj základ především v angloamerických

sociologických teoriích. Navazuje na základy britské birminghamské školy

kulturálních studií a na anglosaskou „novou“ kriminologii, která je také

někdy označována jako radikální. Tyto teorie změnily pohled na povahu

vztahů moci a kontroly. Sociální třídu začaly chápat v širším smyslu než

jako pouhý ekonomický faktor. Pro tyto teorie je příznačný tzv. symbolický

interakcionalismus, jinak řečeno, teze, že význam je vytvářen ve výměně

symbolických obsahů během sociální interakce. 51 Z tohoto důvodu chápe

kulturní kriminologie subkultury šířeji než jako společenství osob, chápe je

jako společenství symbolů a významů. Zatímco z amerických

sociologických škol přebírá metody výzkumu, z britských kulturně a

kriticky zaměřených studií se inspiruje teorií. Právě vytvoření ucelené

teorie je dosud nedostatkem kulturní kriminologie.

48 FERRELL, Jeff, Keith HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology: an invitation. London: SAGE, 2008. s. 2-4. ISBN 978-1412931274. 49 ROSS, Jeffrey Ian. Cutting the edge: current perspectives in radical/critical criminology and criminal justice. 2nd ed., rev. New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 2009, s. 21. ISBN 978-1-4128-075. 50 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 46. ISBN 978-80-7380-213-4. 51 GŘIVNA, Tomáš, Miroslav SCHEINOST, Ivana ZOUBKOVÁ a kol. Kriminologie. 4., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 63, ISBN 978-80-7478-614-3.

20

Kulturní kriminologii zajímá především sociální a kulturní

konstrukce zločinu. Z amerického prostředí se inspiruje etiketizační teorií.

Zatímco prvně zmíněný britský proud studuje význam zločinu a jeho

kontroly spíše teoreticky, etiketizační teorie využívá metod etnografie a

případových studií k pochopení sociální konstrukce zločinu. Obě teorie pak

společně chápou kriminalitu jako sociální konstrukci a tedy i její kontrola

zahrnuje symbolismus, sdílení hodnot a sociální interakci. I proto je

kulturní kriminologie někdy označována jako „strukturovaně a politicky

informovaná verze labeling teorie.“52

Dalším zdrojem inspirace kulturní kriminologie je teorie masové

společnosti. Pojmem masová společnost je označován sociologický model,

který znázorňuje sociální systém vztahů vyznačující se ztrátou diverzity

kultury a vkusu. Jednou z obav spojených s rozvojem moderní společnosti a

masmédií byla obava z poklesu vyšší kultury a jejím nahrazením kulturou

nižší, reprezentovanou právě masmédii, jež by převzala vzdělávací roli

společnosti. Dalším znakem masové společnosti je atomizace a pocit

odcizení směřující ke ztrátě sociálních vazeb mezi skupinami. Tento rozpad

sociálních vztahů bývá pak spojen se ztrátou sociální kontroly, která je

mechanismem regulujícím deviantní chování ve společnosti. Zde je patrná

paralela s teorií sociální dezorganizace, ke které se kulturní kriminologie

také hlásí. S masovou společností tedy dochází ke změně mechanismů

kontroly. Místo primárních skupin, 53 náboženských či jiných autorit

nastupují (mimo jiné) jako nástroje sociální kontroly právě zmiňované

veřejné sdělovací prostředky. Kulturní kriminologie se vymezuje vůči

homogenizaci kultury, která je charakteristická pro masovou společnost.

Upozorňuje na kriminalizaci odlišných kultur. Přebírá myšlenku, že média

52 FERRELL, Jeff a Neil WEBSDALE, (eds.). Making trouble: cultural constructions of crime, deviance, and control. New York: Aldine de Gruyter, 1999, s. 6. ISBN 0202306186. 53 Primární skupinou se rozumí sociální skupina, která je charakterizována intenzivními psychosociálními vztahy mezi členy skupiny a velkou soudružností, která má na jedince mimořádně silný socializační formativní vliv. Typickou primární skupinou je rodina. Srov. např. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. s. 217. ISBN 978-80-7367-269-0.

21

jsou současným prostředkem sociální kontroly tím, že se podílejí na

vymezení toho, co je společností vnímáno jako trestné. Proto se také na

jejich studium silně zaměřuje.

1.2.4 Atraktivita zločinu

Mezi další východiska kulturní kriminologie patří odkaz amerického

kriminologa Jacka Katze. Ten se ve svém díle Seductions of crime pokouší

vysvětlit kriminální jednání, kterým chybí majetkový motiv. 54 Studiem

emocí spojených s deviantním aktem může pomoci vysvětlit kriminalitu,

která nezapadá do klasických teorií vysvětlující příčiny kriminality. Jedná

se o deviantní jednání, jež je násilné povahy či je prostředkem

seberealizace pachatele. Prostřednictvím úspěšného páchání kriminality

získává jednající pocit kontroly nad svým životem. Kriminální čin je

adrenalinovým zážitkem, pachatele přitahuje pocit spojený s momentem

páchání trestné činnosti. Tyto myšlenky se v kulturní kriminologii odráží

v jejím konceptu driftu.

Kulturní kriminologie se ztotožňuje s myšlenkou, že zločinnost má

mimo sociální a osobní rozměr také rozměr emocionální. Právě posledně

zmíněný lze zkoumat pomocí kvalitativních metod. Jen tyto metody dokáží

zachytit emoce obsažené v deviantním jednání. Jak uvádí Katz, emoce by

neměly být zkoumány prostřednictvím dotazníků či laboratorních

experimentů, kde jsou tyto navozeny či podníceny. Kulturní kriminologie

se snaží zachytit nejen fenomenologii zločinnosti, ale také každodenního

života.55. Proto kulturní kriminologie, stejně jako Jack Katz upřednostňuje

etnografii.

Kulturní kriminologie také souhlasí s úvahou, že zločin je formován

v okamžiku, ve kterém se kriminální jednání odehrává. Jsou s ním spojeny

54 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 50. ISBN 978-80-7380-213-4. 55 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 89, 99-100. ISBN 978-144-6259-160.

22

určité emoce, čin má určitý význam pro osoby zúčastněné, je jimi dále

interpretován. To Katz popisuje jako „foreground of crime“ 56, tedy to, co

se odehrává během spáchání trestného činu a následně po něm. Dle Katze

se většina teorií vysvětlujících příčiny kriminality zaměřuje na pozadí

zločinu, tedy na společenské a genetické faktory nebo na racionální volbu.

Pojetí Katze se tedy namířeno proti kriminologickým směrům

upřednostňujícím kauzální podmíněnost kriminálního chování. Tyto teorie,

dle Katze odejímají emoce z kriminality. Přitom emoce jsou mnohdy

klíčové pro kriminální akty. Katzovo subjektivní pojetí zločinu jej vidí jako

stimulující a osvobozující. 57 Zahrnutí emocionálního faktoru je prvním

krokem v odporu vůči tomu, co kulturní kriminologie nazývá ortodoxní

kriminologií. Míní tím teorie sociálně pozitivistické a teorie racionální

volby. Zvláště „popředí“ trestné činnosti je třeba zkoumat prostřednictvím

etnografie, tedy co nejblíže konkrétnímu kriminálnímu aktu. Je třeba se

zaměřit na kontext kriminálního aktu. „Kontextem nemusí být pouze nějaký

konkrétní normativní systém, nýbrž i situace a okolnosti, které

z deviantního jednání vytváří jednání deviantní. (...) Deviantní jednání,

jelikož překračuje internalizované normy, mobilizuje sentimentální a

afektivní pocity a motivuje jednat za účelem dosažení nápravy.“ 58 Emoce

hrají velkou roli nejen v průběhu kriminálního aktu a po něm, ale i

následně při uplatňování trestní politiky, která bývá zacílena na ty

problémy, které společnost právě vnímá nejemotivněji.

Kulturní kriminologie se tedy inspiruje kritikou teorií

nezohledňujících prvek emocí při vysvětlování příčin kriminality. Avšak i

podotýká, že nelze se výhradně vymezit vůči racionalitě vyzdvižením

56 Do češtiny lze volně přeložit jako popředí zločinu. 57 HAYWARD, Keith. The Vilification and Pleasures of Youthful Transgression. In: MUNCIE, John, Gordon HUGHES a Eugene MCLAUGHLIN. Youth justice: critical readings. s. 82-83. DOI: 9780761949138. ISBN 07-619-4914-3. 58 RŮŽIČKA, Michal. 2008. Kriminalita z antropologického perspektivy: možnosti a limity sociologické inspirace. AntropoWEBZIN [online]. Plzeň: AntropoWeb, ZČU v Plzni, 2008(1), s. 2, 4. [cit. 2016-07-12]. ISSN 1801-8793. Dostupné z: http://www.antropoweb.cz/media//webzin/AntropoWEBZIN%201_2008.pdf

23

emocionality. Naopak cílem kulturní kriminologie je formovat vědeckou

analýzu, která dokáže překonat toto rozdělení emocionality a racionality a

spíše přistupovat i k emocím jako k racionálním. Jen tento slučující přístup

může posílit roli kriminologie jako disciplíny objasňující příčiny

kriminality.59

1.3 Vývoj kulturní kriminologie

Tento kriminologický směr se začal formovat počátkem 90. let 20.

století díky jeho zakladatelům a propagátorům, mezi jinými profesorům

Jeffu Ferrellovi, Keithu Haywardovi a Jocku Youngovi. Všichni zmínění

autoři mají blízko k sociologii, což určuje i směřování této teorie. Jak již

bylo řečeno, kulturní kriminologie má svůj základ v birminghamské škole

kulturálních studií, „nové“ kriminologii, teorii subkultur a etiketizační

teorii. Ovšem je třeba zmínit i proud označovaný jako National Deviancy

Conference, jenž je hnutím formovaným britskými kriminology na

Univerzitě v Cambridge, jedním z jehož zástupců byl již zmíněný profesor

Jock Young. Toto radikální hnutí, které se zrodilo na přelomu 60. a 70. let

v reakci na ortodoxní britskou kriminologii, se později rozdělilo právě na

britskou „novou“ (někdy také radikální) kriminologii a birminghamskou

školu kulturálních studií. Pro tyto školy je charakteristické vymezení se

vůči ortodoxní kriminologii. Právě z těchto poznatků se v polovině

devadesátých let začal rozvíjet směr, který je popisován jako kulturní

kriminologie. Tedy syntézou symbolického interakcionalismu americké

kriminologie s britskou novou kriminologií, která navazuje na a čerpá

z poznatků kulturálních studií a která zdůrazňuje vztahy existující mezi

kulturou a kriminalitou.

59 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 92-97. ISBN 978-144-6259-160.

24

První publikace věnující se kulturní kriminologii byla vydána v roce

1995 autory Ferrellem a Sandersem,60 tento okamžik můžeme považovat za

vznik kulturní kriminologie. Tito autoři navázali na pojetí vytvořené

birminghamskou školou a etiketizační teorií a sloučili jejich poznatky. Nad

rámec těchto koncepcí se inspirovali i postmoderními přístupy, především

jejich zaměřením na média, obraz a jejich dopadem na společnost. Zasadili

tedy zmíněné teorie do dnešní doby a soustředili se na aktuální společenské

problémy. Jde tedy o relativně současný směr, který je, zvláště

v angloamerickém prostředí, velice populární. Sami kulturní kriminologové

přiznávají, že se snaží, aby byl styl nejen předmětem výzkumu kulturní

kriminologie, ale aby sama kulturní kriminologie byla „stylová“. Aby i její

výzkum byl poutavý. I proto jsou jejich analýze mnohdy podrobeny

produkty pop kultury, jakými jsou například graffiti, populární hudba,

tetování nebo trestné činy vyvolávající silné emoce. Kulturní kriminologie

pro svou analýzu vybírá trestné činy s výraznou vizuální stránkou, jako je

prostituce nebo drogové delikty. Kulturní kriminologie v tomto duchu

koncipuje i své publikace, které obsahují množství příkladů, obrazů a

expresivních výrazů. Tím se snaží dosáhnout toho, aby její výzkum oslovil

širší publikum.

V roce 2003 se konala v Londýně První mezinárodní konference

kulturní kriminologie. V té době kulturní kriminologie označovala nepříliš

konzistentní směr, který byl ale silně vyhraněný vůči dosavadním

kriminologickým metodám. Z této konference pak vzešla publikace nesoucí

název Cultural criminology unleashed.61 V této době byl předmět kulturní

kriminologie širší, zahrnoval například i genderově zaměřené výzkumy. Ve

sborníku byly i příspěvky zaměřující se na narativy pachatelů a jejich

vnitřní procesy. V poslední době se proud, který se zaměřuje na narativy a

60 FERRELL, Jeff a Clinton SANDERS (eds.). Cultural criminology. Boston: Northeastern University Press, 1995, 448 s. ISBN 15-555-3236-5. 61 FERRELL, Jeff, K. HAYWARD, M. PRESDEE a W. MORRISON (eds.). Cultural Criminology Unleashed. London: The GlassHouse Press, 2004. ISBN 1-90438-537-0.

25

je více psychologicky zaměřený, odděluje. I z tohoto důvodu tato práce

nese název „Kulturní kriminologie a narativní analýza.“ Jelikož kulturní

kriminologie se více vrací k sociologii a narativní kriminologie, jak je

jejími autory tento proud v rámci kulturní kriminologie nazýván, je spíše

orientována na psychologii.

Jak již bylo nastíněno, v poslední době rozvíjí kulturní

kriminologové teorie týkající se současné společnosti. Především jde o

osoby neukotvené, tzv. driftery a jejich specifické deviantní chování.

Poslední konference kulturní kriminologie s podtitulem „The other“ se

konala v Amsterdamu 62, kde na univerzitě vyučoval sociologii profesor

Jock Young, který se problematice exkluze věnoval detailně. 63 Tato

konference byla zaměřena z velké části, jak napovídá její název, na „ty

druhé“ čili na marginalizované skupiny. Vývoj zaznamenaly i metody

kulturní kriminologie. Nový etnografický výzkum, který označují kulturní

kriminologové jako „ghost ethnography“ je zaměřen na osoby a problémy,

které jsou společností ignorovány nebo záměrně činěny neviditelnými.

Hovořit o zásadním vývoji kulturní kriminologie je nejspíše

předčasné, ale fakt, že heslo kulturní kriminologie se objevuje v

mnohých kriminologických učebnicích českých i zahraničních, svědčí o

tom, že tento směr již zanechal dostatečnou stopu v kriminologii. Například

University of Kent v anglickém Canterbury nabízí bakalářský a doktorský

program věnující se kulturní a globální kriminologii. Lze to s velkou

pravděpodobností přičíst právě její poutavosti a aktuálnosti. Kulturní

kriminologie je velice názorná, zaměřuje se na mnoho fenoménů

popkultury, díky čemuž se s jejími závěry jsou schopni ztotožnit i běžní

62 The Other. International Cultural criminology conference, 25th and 26th June 2015: University of Amsterdam, Faculty of Law. 63 srov. YOUNG, Jock. The exclusive society. Social exclusion, crime and difference in late modernity. London: Sage, 1999. 224 s. ISBN: 9780803981508.

26

čtenáři. Úkol, který si kulturní kriminologové stanovili do budoucna, je pak

syntéza dosavadních poznatků z jejich výzkumů do větší ucelené teorie. 64

Další možností rozvoje kulturní kriminologie je zahrnutí

ekologického aspektu do studia kriminality. Kulturní kriminologie má

s ekologicky orientovanou kriminologií mnohé společné. Podobně jako ona

se vymezuje vůči tradiční kriminologii a obě jsou interdisciplinární. Lze

říci, že některé výzkumy kulturní kriminologie jsou environmentálně

orientované již dnes.65 Mezi předmět zájmu ekologicky orientované kulturní

kriminologie patří kultura konzumu a její vliv na každodenní násilí

způsobené nerovností a na kriminalitu způsobenou tlakem na spotřebu.

Jinak řečeno, zkoumá interakce mezi kulturou, životním prostředím a

zločinností. Vývoj kulturní kriminologie se tedy může ubírat směrem k

„zelené kulturní kriminologii.“ 66 Ke spojení ekologického hlediska

s poznatky kulturní kriminologie – analýzou kulturní dynamiky, významu a

každodenní kriminality rezistence. 67

64 FERRELL, Jeff. Cultural criminology and drift. (přednáška) VU Amsterdam. [24.2. 2015.] 65 Jako příklad lze uvést výzkum Jeffa Ferrella věnující se odpadu a lidem, kteří se z něj živí. 66 Překlad z anglického „green cultural criminology“. 67 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 105- 108. ISBN 978-144-6259-160.

27

2. Metody výzkumu kulturní kriminologie

Kulturní kriminologie je, stejně jako jiné postmoderní přístupy,

charakterizována pluralitou výzkumných metod. Je jí vlastní i kritika

tradičního kriminologického výzkumu, který je dle jejích představitelů

zužující a fádní. Mezi předmět jejího výzkumu patří analýza společenských

fenoménů; zločinu jako kultury a kultury jako zločinu.68 Další oblast jejího

zájmu zahrnuje studium toho, jak mediální reprezentace kriminality

ovlivňuje nahlížení na zločin a jeho potlačování. Poslední okruh jejího

zájmu se týká mocenských vztahů ovlivňujících kriminalizaci. 69 S tímto

předmětem zájmu souvisí i nahrazení klasických metod zkoumání

společnosti a kriminality. Podobně jako lze zkoumat vyjednávání hranice

mezi tím, co je kriminální jednání a co není, lze najít paralelu s tím, jak je

vymezována hranice mezi kvalitní vědou a „nebezpečnými“ myšlenkami

nebo autory odkloňujícími se od mainstreamové kriminologie. 70 Kulturní

kriminologie se tedy zaměřuje nejen na problematiku zločinu a fenomén

kriminalizace, ale i na samotnou kriminologii a její metody.

Nevýhodou kriminálních statistik je formalita a fakt, že tyto

statistiky nemohou zachytit jednotlivé případy a jejich pestrost. Ač

statistické údaje poskytují plošný obraz kriminality a umožňují dobrou

celkovou orientaci v oblasti, neberou v potaz lokální specifika, nepřichází s

ničím pokrokovým, mohou pouze potvrdit či vyvrátit již zavedené teorie.

Neobsahují kontext prostředí, ve kterém se zločin děje. Tyto statistická

data mají sice všeobecnou vypovídající hodnotu, avšak kvalitativně

nemohou poskytnou dobrý podklad pro vhodná opatření na mikroúrovni,

která vyžadují zohlednění místní podmínek. Je třeba si uvědomit, že

68 viz. podkapitola 1.1.2 a 1.1.3. 69 FERRELL, Jeff. Cultural Criminology. Annual Review of Sociology. Annual Reviews, 1999, vol. 25, s. 402-403. Dostupné také z http://www.jstor.org/stable/223510 70 HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 128. ISBN 978-0-19-959027-8.

28

preventivní či nápravná opatření jsou nejvíce efektivní na lokální úrovni, to

znamená tehdy, když působí v primárních skupinách pachatelů.

Kvantitativní metody mohou ale poukázat na problematické oblasti, které

lze následně hlouběji prozkoumat pomocí kvalitativních výzkumných

metod. Jsou také schopny zachytit trestnou činnost, transgresi a viktimizaci

v jejich celistvosti a kontextu moderní doby. Kriminologie musí přijmout

metody, které dokáží zachytit nuance transgresivních situací umísťujíc tyto

situace do širšího kontextu významu. Metody zachycující jak pomíjivé

okamžiky lidského života, tak dlouhodobé lidské cíle.

„Tyto metody, metody kulturní kriminologie, musí být zaměřeny

nejen na zločin jako fenomén vystávající z místních podmínek, ale i na

zločin jako komoditu uváděnou na trh prostřednictvím globálních sítí, musí

též brát v potaz současnou totožnost jako zdroj existenční stability a

pokračujícího neklidu.“ 71

Metody kulturní kriminologie by z tohoto důvodu měly být zaměřeny

na obraz kriminality. Kulturní kriminologové podporují myšlenku, že je

třeba opustit zažité přesvědčení o vědecké nadřazenosti obsahu nad formou,

a také metody, které upřednostňují slovo před obrazem. Svět, který je

definován prostřednictvím obrazů kriminality a spravedlnosti utvářejících

nekonečné mediální spirály nemůže být zachycen prostřednictvím

dotazníků či jiných kvantitativních metod. Pro poznání tohoto světa se i

metody musí přizpůsobit tak, aby mohly zachytit tuto obraznost, musí se

stát více stylovými a zaměřenými na reprezentaci kriminality. Kulturní

kriminologie se tímto tvrzením snaží poukázat na fakt, že v dnešní době

získáváme mnoho informací vizuálně. Proto by metody měly být citlivé

k obrazu. Příkladem těchto metod je vizuální analýza. Kriminologické

71 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 256. ISBN 978-144-6259-160. (“These methods – the methods of cultural criminology – must be attuned to crime as both a phenomenon emerging from local circumstances and a commodity marketed through global networks, and must be sympathetic to contemporary identity as a source of existential stability and ongoing unease.”). [překlad vlastní].

29

metody použitelné v dnešní době by se měly více přiblížit umění než vědě.72

Tím se kulturní kriminologové snaží vyjádřit, že jejich metody, pomocí

nichž se se snaží interpretovat významy a emoce, mají více společného s

uměním, než s exaktní vědou.

Jedním z největších přínosů kulturní kriminologie je dle Ferrella73

pojetí lidského jednání jako kreativního, ať destruktivního nebo

konstruktivního, jehož význam přesahuje statistická data. Tento význam je

formován v neustálé interakci mezi kontrolou zločinnosti a zločinem. Tedy

mezi pachateli, obětmi, veřejností, policií, ale také kriminology. Přesto, jak

podotýká Presdee, 74 žijeme ve světě, který je formován ekonomickým

systémem a který upřednostňuje racionalitu. Zavedení objektivních

vědeckých metod do kriminologie za účelem zvýšení její přesnosti vede

k odlidštění kriminologické disciplíny, vyloučení nejednoznačnosti a

lidského omylu z kriminologické analýzy. Kvantitativní metody jsou

kritizovány kulturní kriminologií pro svou rigidnost a neschopnost zachytit

kriminalitu ve své celistvosti. Kriminologické vědecké články postavené na

kvantitativních metodách standardizovaného výzkumu vykazují značnou

míru nezajímavosti. Zavedením odlišných metod, jakou je například

etnografie, je možné zachytit kulturní dynamiku obsaženou v kriminálním

jednání.

Etnografické techniky sběru dat, jako je zúčastněné pozorování nebo

etnografická obsahová analýza, umožňují kriminologům větší

angažovanost, detailní poznání problematiky, jsou citlivější vůči hodnotám

a významu. 75 Dokáží lépe popsat symbolická spojení a formy kulturní

72 ibid. s. 256 - 257. 73 FERRELL, Jeff. Detonating the Cultural in Cultural Criminology. (přednáška). Sam Houston State University 06. 04. 2005. 74 PRESDEE, Mike. Cultural Criminology: The Long and Winding Road. Theoretical Criminology. London: Sage, 2004. vol.8 n.3, s. 277. DOI: 10.1177/1362480604044609. ISSN 1362-4806. Dostupné také z: http://tcr.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1362480604044609 75 FERRELL, Jeff. Boredom, Crime, and Criminology, Theoretical Criminology (Special Issue on Cultural Criminology). 2004, vol. 8, n. 3, s. 294-295. ISSN: 13624806.

30

tvorby. Kvalitativní metody vnášejí do kriminologického výzkumu prvek

proměnlivosti. Dokáží přiblížit kriminology do centra vymezování toho co

je zločin, k jeho pachatelům i svědkům. Následující tabulka přibližuje

odlišnosti kvantitativních a kvalitativních metod. 76 Nabízí charakteristiku

těchto empirických výzkumných metod.

kvantitativní výzkum kvalitativní výzkum

Směry

preferující

metodu

pozitivismus postmoderní př ístupy, kritická a kulturní

kriminologie

Cíl výzkumu

verifikace teorií a

hypotéz, získání

objektivního důkazu

porozumění chování lidí v př irozeném

prostředí

Povaha

výzkumu objektivní subjektivní

vztah k teorii potvrzení č i vyvrácení

teorie dedukcí tvorba teorie prostřednictvím indukce

východisko

výzkumu

vychází z teorie a

hypotéz

odmítá předběžné konstrukce badatelem,

zač íná vstupem do terénu, jeho explorací

plánování

výzkumu

detailní předběžná

př íprava, standardizované

techniky sběru dat

plán vzniká v průběhu výzkumu, mohou se

měnit zkoumané otázky a metody, je

pružně jš í

průběh

výzkumu

plánovitě ověřuje

hypotézy, vyhledává

kauzální vztahy,

zobecňuje závěry

shromažďuje velké množství informací o

konkrétním fenoménu a jeho kontextu,

plasticky popisuje realitu, interpretuje

data, v průběhu výzkumu se vynořují

hypotézy

76 VÁLKOVÁ, Helena, Josef KUCHTA a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, Beckovy mezioborové učebnice. s. 23- 24. ISBN 978-80-7400-429-2.

31

techniky,

metody

experiment dotazník,

testy, statistické postupy

etnografie, pozorování s různou mírou

zúčastněnosti, narativní př ístupy

nevýhody redukce předmě tu a

faktorů redukce objektu, nižš í reprezentativnost

spolehlivosti

výsledků výzkum lze zopakovat participace badatelů è subjektivita

Je však nutno podotknout, že s vývojem kulturní kriminologie

dochází k umírnění některých radikálních názorů, a ta se snaží integrovat

obě výzkumné přístupy. Kulturní kriminologie upřednostňuje kombinaci

přístupů různých vědních oborů, spíše než interdisciplinární spolupráci.

Podobně jako je pro kulturní kriminologii charakteristická syntéza

poznatků, měla by jí být vlastní i syntéza metod. Pouhým oponováním

nelze získat nové poznatky, je třeba aby se tyto výzkumné metody

navzájem doplňovaly. Následující část popisuje vybrané metody kulturní

kriminologie.

2.1 Etnografie

Etnografie je jednou z metod preferovaných kulturní kriminologií.

Tato metoda zkoumající lidské skupiny v jejich odlišnosti je technikou

převzatou z antropologie. Jejím záměrem je nalezení kulturních vzorců a

skrytých významů prostřednictvím analýzy sociálních skupin a institucí.

Jejím cílem by mělo být vysvětlení sdílených implicitních významů.

Výzkumník by se měl vžít do zkoumané kultury, porozumět zákonitostem

života v dané kultuře a interpretovat je. 77 Aby kriminologové mohli poznat

příčinu kriminality, je třeba poznávat svět těchto sociálních interakcí

zevnitř. Seznámit se se situovaným významem v rámci těchto subkultur a

77 SEDLÁKOVÁ, Renáta. . Výzkum médií: nejužívanější metody a techniky. Praha: Grada. Žurnalistika a komunikace, 2014. s. 258- 259. ISBN 978-80-247-3568-9.

32

stát se jejich součástí. Bez tohoto symbolického (kulturního) kontextu není

možné zločinnost pochopit. Etnografický výzkum je upřednostňován na

základě teze, že subkultura je tvořena kromě osob i sdílenými obsahy. Tato

myšlenka koresponduje s pojetím trestného činu Jacka Katze, 78 podle

kterého je trestný čin symbolicky formován v momentě, kdy je spáchán.

V okamžiku zformování trestného činu je s činem spojen určitý kontext a

symbolický obsah. Právě tyto obsahy, pomocí nichž můžeme pochopit

motivy páchání trestných činů, lze poznat jen pomocí podrobné etnografie.

Tedy prostřednictvím dlouhodobého a hloubkového výzkumu, který bude

citlivý vůči sdíleným významům a hodnotám studovaných osob. Kulturní

kriminologové upřednostňují zúčastněné pozorování. Přímá účast

výzkumníka v konkrétních situacích umožní pochopení symbolického světa

zkoumaných skupin. Kulturní kriminologie jde tak daleko, že tvrdí, že

emocionální subjektivita zajistí vědeckou přesnost snáze než objektivní

metody. Proto je třeba podporovat metody, které dokáží zachytit nuance

transgresivních situací a zároveň tyto situace umístit do širšího

významového kontextu. 79 Protože je ale dlouhodobý etnografický výzkum

časově i personálně náročný, přichází kulturní kriminologie s novými

etnografickými metodami, které zachovávají „etnografickou citlivost“,80 a

zároveň vyhovují vědeckému formátu dnešní doby. Tedy kulturní

kriminologie pojímá etnografii spíše jako metodologický přístup ke studiu

kriminality, než jako jednotlivou kriminologickou metodu. 81

78 blíže Podkapitola 1.2.3. 79 79 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 257-258. ISBN 978-144-6259-160. 80 HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (Eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 132. ISBN 978-0-19-959027-8. V originále “ethnographic sensibility”. 81 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 273. ISBN 978-144-6259-160.

33

2.1.1 Instantní etnografie (etnografie okamžiku)

Instantní etnografie je jednou z metod zavedených kulturní

kriminologií. Kulturní kriminologie sice nadále preferuje dlouhodobou a

hloubkovou etnografii, ale uvědomuje si, že v dnešní nestabilní době se

tento druh etnografie provádí s obtížemi. Proto kulturní kriminologie

přichází s myšlenkou, že pokud se kriminalita může objevovat a mizet

náhle, může existovat i etnografie zachycující pouhý okamžik. Tato

etnografie tedy koresponduje s pojetím trestného činu jako transgresivního

zážitku. Snaží se zachytit některé pomíjivé aspekty každodenního života.

Tato metoda, je navržena tak, aby zachytila zásadní postřehy v daném

okamžiku. Tyto postřehy ohledně transgresivního zážitku lze poté porovnat

s dlouhodobějším výzkumem. Data při instantní etnografii lze sbírat

prostřednictvím zúčastněného pozorování. Příkladem instantní etnografie je

etnografie B.A.S.E. jumperů - osob, skákajících z výškových budov.

Kriminologové Ferrell, Milovanovic zaznamenávali prchavé pocity spojené

s tímto extrémním sportem, při kterém často dochází k porušování zákona.82

2.1.2 Tekutá etnografie83

Zatímco instantní etnografie vyhovuje fenoménům, pro které je

charakteristická náhlá změna, tekutá etnografie je vhodná pro zachycení

kulturní dynamiky. Jinak řečeno, instantní etnografie je navržena tak, aby

mohla zachytit emocionalitu spojenou s transgresivním zážitkem. Oproti

tomu tekutá etnografie je navržena tak, aby zachytila nekonečný proud

mínění, vývoj a vymezování obrazů kriminality. Mediální obrazy

kriminality proudí v době digitálních technologií tak rychle, že mají

tekutou formu.84 Tyto obrazy a jejich mínění lze zkoumat prostřednictvím

tekuté etnografie. Tekutá etnografie se oproti konvenční etnografii

82 ibid. s. 262-265. 83 Přeloženo z anglického „liquid ethnography“. [překlad vlastní] 84 84 HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (Eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 132. ISBN 978-0-19-959027-8. V originále “ethnographic sensibility”.

34

zaměřuje na probíhající změnu. Tradiční etnografie se zaměřuje na

relativně stabilní a rozpoznatelné skupiny. Tekutá etnografie zachycuje

život skupin osob, které žijí v neustálém pohybu. Tekutá etnografie je také

vhodná při zachycování marginalizovaných skupin, drifterů a života

v gangu. Výzkumník by se měl zažít tento způsob života, smazat hranici

mezi jeho světem a světem těch, které zkoumá. Cílem je potlačení

etnocentrismu. Na tyto skupiny nelze uplatnit tradiční metody vzhledem

k jejich nestálému způsobu života. Tekutá etnografie je tedy metodu

vhodnou právě do dnešní nestabilní doby. 85

2.2 Analýza médií

Posedlost zločinem je fenomén, který je charakteristický nejen

pro populární literaturu, ale rovněž pro média. Zvláště média tvoří nedílnou

součást naší kultury a jsou katalyzátorem, který dokáže ve veřejnosti

vzbudit obavu z kriminality. „Jedním z nejvýznamnějších činitelů, které

mají vliv na vnímání kriminality a na její hodnocení, jsou zprávy o

trestných činech v masmédiích.“ 86 Výzkum médií je úzce provázán

s kulturní kriminologií, kde mediální obrazy zachycující kriminalitu bývají

častým předmětem zájmu kriminologů. Souvisí i s narativní analýzou, kde

média plní funkci zprostředkovatele událostí a poskytují tím čtenářům

zpracovanou verzi příběhu ve formě zpráv.

2.2.1 Výzkum vlivu médií na vnímání kriminality

Výzkum oblasti médií a kultury je kriminologii relativně vzdálený,

avšak v oblasti mediálních studií je reportování kriminality častým

předmětem zkoumání. Jak uvádí Jewkes, 87 kriminologové a mediální

teoretici zřídka spolupracují při výzkumu, nicméně lze říci, že obě skupiny

85 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 267. ISBN 978-144-6259-160. 86 KURY, Helmut a Josef ZAPLETAL. Média a kriminalita. Tiskový servis odboru prevence kriminality MV. Listopad 2002, č. 11, s. 21. 87 JEWKES, Yvonne. Media and crime. Thousand Oaks: SAGE, 2004, s. 8, ISBN 07-619-4764-7.

35

se snaží nalézt souvislost mezi kriminalitou, deviací a spravedlností na

straně jedné a médii a kulturou na straně druhé. Jak mediální studia, tak

kulturní kriminologie vycházejí ze společenských věd a jejich poznatků,

především psychologie a sociologie. A v neposlední řadě nelze opomenout,

že obě tyto disciplíny vycházejí z kultury a zároveň ji nazpět ovlivňují.

Kulturní kriminologie se, na rozdíl od jiných kriminologických směrů,

zaměřuje na konstrukce populární kultury, zvláště pak produkty masmédií.

Jedna ze základních otázek převládajících v oblasti výzkumu médií

je, zda a do jaké míry, mohou veřejné sdělovací prostředky negativně či

pozitivně ovlivnit adresáty zprostředkovávaných informací. Je nesporné, že

média ovlivňují názory společnosti, je ale možné, že je jejich vliv natolik

silný, že dokáže působit na deviantní chování nebo jej přímo zapříčinit?

Mohou média vést k narušování morálních hodnot? Těmito otázkami se

zabývá takzvaný „effects research“, tedy výzkum vlivu médií, který je

založen na teorii masové společnosti a behaviorismu.88

Výzkum vlivu médií stejně jako behaviorismus staví na předpokladu

měřitelnosti lidského chování a lidských reakcí. Pozorování lidského

chování, tedy stimulu a reakce na něj naplňuje pozitivistické paradigma, že

je možné poznat sociální a psychologické jevy pomocí empirických metod,

a tudíž poznatky výzkumu ověřit. V kriminologii se pozitivistický

determinismus odrazil v představě, že kriminalita je určována

biologickými, psychologickými a sociálními předpoklady, které jedinec

není schopen ovlivnit. Toto deterministické pojetí zbavuje jedince

svobodné vůle a podobně jako teorie masové společnosti předpokládá

snadnou ovlivnitelnost lidského chování a názorů. Často zkoumaná je

násilná kriminalita dětí a mladistvých. Z výsledků výzkumů vychází, že

zobrazované násilí ve veřejných sdělovacích prostředcích nevede děti

přímo k páchání násilí, ale může jim dát návod, jak konkrétní čin provést.

88 JEWKES, Yvonne. Media and crime. Thousand Oaks: SAGE, 2004, s. 10, ISBN 07-619-4764-7.

36

Prezentované násilí může ovšem inspirovat deviantní chování u osob se

sklony k násilnému chování.89

2.2.2 Pohled kulturní kriminologie na média

Na rozdíl od behaviorální teorie, kulturní kriminologie odmítá

abstraktní empirismus. Oproti klasickému výzkumu účinků médií chápe

kulturní kriminologie jedince jako sice ovlivnitelného, ale zároveň

aktivního při interpretaci významů, které mediální texty a obrazy přinášejí.

Jedním z hlavních přínosů kulturní kriminologie je zasazení analýzy

kriminality do médii saturovaného prostředí. Do společnosti, která je médii

natolik prostoupena, že zasahují do většiny sociálních procesů. Média

v tomto smyslu zároveň představují prostředek komunikace, nejen

informační nástroj. Je nepopiratelné, že média, styl a význam zločinu jsou

ohniskem kulturní analýzy zločinu. Snahou kulturní kriminologie je

porozumět zprostředkovávaným významům kriminality a jejich propojení

s mocí a spravedlností.

„Jedním z prvotních cílů kulturní kriminologie je snaha porozumět

jak zprostředkované procesy kulturních přenosů a výměn konstituují

vnímání zločinu, sebe samého a společnosti v podmínkách pozdní

modernity.“90

Kulturní kriminologové poukazují na atraktivnost a obrazovou

poutavost zločinu, čehož využívají právě média. Zároveň poukazují na

paradox, že společnost na jednu stranu odsuzuje kriminalitu, na druhou

stranu je jí fascinována. Zločin je prezentován jako obchodní artikl,

kulturní symbol, se kterým se spojují komerční značky, aby dosáhly

89 VÁLKOVÁ, Helena, Josef KUCHTA a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. V Praze: C.H. Beck, 2005, Beckovy mezioborové učebnice. s 286. ISBN 80-7179-813-4. 90 HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (Eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 132. ISBN 978-0-19-959027-8. (“It is one of the primary goals of cultural criminology, then, to understand the ways in which mediated processes of cultural reproduction and exchange ‘constitute‘ the experience of crime, self, and society under conditions of late modernity.”). [překlad vlastní].

37

vyšších prodejů. Do pozornosti kulturní kriminologie se tak dostávají mimo

média i graffiti, počítačové hry a hudba. Všechny tyto součásti kultury

zobrazují násilí a ovlivňují vnímání kriminality příjemci těchto formátů.

Význam zločinu, který je tak vyzdvihován tímto směrem, cirkuluje

v mediálním prostředí postmoderní doby. Dle představitelů tohoto směru je

tudíž třeba uplatnit nové přístupy. Přístupy, které budou „více expanzivní a

holistické v zachycování současného proudu mínění mezi zločinností a

médii.“91

Ač je obsahová analýza veřejných sdělovacích prostředků v mnohém

přínosná, neposkytuje náhled do procesu tvorby zpráv. Zvlášť proces

vytváření příběhů a obrazů, důraz na jazyk a stimuly, které formují

mediální produkci, jsou tímto proudem kriminologie akcentovány. Z tohoto

důvodu je třeba zaměřit se na procesy vytváření zpravodajství. Především

na postupy výběru zpráv, tedy jaké faktory určují výběr zpráv. Pochopením

toho, na základě jakých kritérií dochází k výběru události pro zprávu,

můžeme pochopit, proč je obraz kriminality zkreslený či proč je studiu

určité trestné činnosti dána přednost před jinou.

Je nesporné, že selekce zpráv se řídí potenciálem dané zprávy

zaujmout čtenáře. Jedna z nejznámějších studií prvků tvořící atraktivnost

zprávy byla publikována norskými autory Johanem Galtungem a Marií

Ruge v roce 1965. 92 Soustředila se na zpravodajství o zahraničních

událostech v norském tisku. Norští vědci určili dvanáct prvků tvorby

novinových zpráv, které mají potenciál z informací o událostech vytvořit

zprávu. Podobnou kategorizací hodnot vytvořila i britská profesorka

kriminologie, Yvonne Jewkes.93 Její dělení je na rozdíl od studie autorů

Galtunga a Ruge upraveno pro zprávy o zločinnosti a je zasazeno do

91 FERRELL, Jeff, Keith HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology: an invitation. London: SAGE, 2008, s. 125. ISBN 978-0-4129-3127-4. 92 GALTUNG Johan and Mari H. RUGE, The structure of foreign news: The presentation of the Congo, Cuba and Cyprus crises in four Norwegian newspapers. Journal of Peace Research, 1965, vol. 2, n. 1, s. 70. Dostupné také z: http://dx.doi.org/10.1177/002234336500200104. 93 JEWKES, Yvonne. Media and crime. Thousand Oaks: SAGE, 2004, s. 40, ISBN 07-619-4764-7.

38

kontextu dnešní doby. Poptávka po určitých zprávách se také mění s během

času. Je třeba zmínit, že oproti výše popsané studii, tato již počítá se

zprávou o zločinu jako zprávou s negativní hodnotou. Z tohoto důvodu je

následující výčet hodnot pro účely popisu kriminálního zpravodajství

výstižnější. Hodnoty jsou následující:

I. Práh pozornosti - dramatičnost a důležitost události je

rozhodující. Podstatný je i prvek konfliktu, který je kladem.

Práh pozornosti se liší podle velikosti státu, velikosti média.

II. Předvídatelnost - čím náhodnější a neobvyklejší událost je,

tím více vzbudí ve čtenáři zájem. Tomu odpovídá poznatek, že

současné kriminální zpravodajství je charakterizováno

koncentrací na nejméně časté typy trestných činů.94 Nečekané

příhody jsou atraktivnější. Na druhou stranu někdy je

předvídatelnost vývoje věcí výhodou. Žurnalisté tak mohou

lépe plánovat pokrytí tématu. Typickým příkladem je hlavní

líčení v trestněprávním případu, které bývá často konáno v po

sobě jdoucích dnech. Novináři tak mohou každý den

informovat čtenáře nebo diváky o vývoji kauzy.

III. Možnost zjednodušení- je třeba psát jasné články, ve kterých

je omezena možnost interpretace. To bohužel vede ke

zjednodušujícímu pohledu na problematiku zločinu a jeho

aktérů. Příběhy jsou tak prezentovány jako konflikt dobra a

zla, způsobné komunity proti odpadlíkům. To vše vede ke

zkreslené realitě a umocnění stigmat. Větší potenciál tak mají

ty zprávy, které popisují události, jejichž implikace jsou

jednoznačné.

IV. Individualismus- příběhy o lidech se lépe zpracovávají.

Souvisí to s racionalizací, popíráním vlivu společenského

94 KURY, Helmut a Josef ZAPLETAL. Média a kriminalita. Tiskový servis odboru prevence kriminality MV. Listopad 2002, č. 11, s. 23.

39

systému na lidské chování a snahou vést jedince

k odpovědnosti za jeho činy.

V. Risk- nejvíce jsou zastoupeny zprávy, které inscenují ohrožení

a strach. Přestože je podstatná část závažné trestné činnosti

páchána osobami oběti blízkými, zpravodajství se soustřeďuje

na pachatele oběti neznámé. Podporuje tím pocit, že nebezpečí

je všude a nikdy nevíme, kdy může udeřit. 95

VI. Sexuální obsah- trestné čin násilné sexuální povahy

představují méně než 5% celkové trestné činnosti, přesto mají

v médiích značné pokrytí.

VII. Známé osobnosti (osobnosti s vysokým sociálním postavením)

– často se pachatelé stanou prostřednictvím médií známými

osobnostmi. Někteří pachatelé dokonce páchají trestnou

činnost, aby se proslavili. 96 Kulturní kriminologové dokonce

zmiňují, že některé násilné napadení nejsou jenom zachycena

na kameru, ale jsou předváděna před kamerou za účelem

zviditelnění se.97

VIII. Blízkost – adresáti jsou schopni se lépe identifikovat

s tématem jim blízkým. Stejně jako s příběhy osob stejného

kulturního původu. Význam má i obeznámenost veřejnosti

s tématem.

IX. Násilí - média se zaměřují na prezentaci závažnější, především

násilné kriminality směřující proti jedinci, často se sexuálním

podtextem.98

95 Toto je v anglofonních zemích známo pod souslovím „stranger danger“, tedy nebezpečí hrozící od cizích lidí. Zvláště děti bývají odrazovány od kontaktu s neznámými osobami. 96 To lze uvést na příklad Breivika, amerického vraha Masona či atentátníka Johna Hinckleyho, který se snažil atentátem na prezidenta Reagana zaujmout jím obdivovanou herečku. 97 HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (Eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 127. ISBN 978-0-19-959027-8. 98 KURY, Helmut a Josef ZAPLETAL. Média a kriminalita. Tiskový servis odboru prevence kriminality MV. Listopad 2002, č. 11, s. 24.

40

X. Obraznost - vizuální stránka dokáže zaujmout více než titulek.

Proto jsou vybírány obrazné trestné činy.

XI. Děti - jejich účast podněcuje morální paniku, ať jsou pachateli

nebo obětmi.

XII. Konzervatismus a politické téma rozdělující společnost –

současné instituce podporují vytváření atmosféry strachu ze

zločinu. Lze implikovat, že s rostoucím strachem vzrůstá

radikalizace společnosti vedoucí k požadavkům na razantnější

potírání kriminality.

Jak upozorňují kulturní kriminologové, kriminalita je

„komodifikována“.99 To znamená, že ze zločinnosti se stává obchodní artikl.

Ač má kriminalita v posledních desetiletích klesající tendenci, pokrytí této

problematiky v tisku se zvyšuje. V americkém kontextu lze toto

demonstrovat na situaci v devadesátých letech 20. století. Přestože počet

násilných trestných činů klesl, zpravodajské pokrytí tématu vzrostlo o více

než 400%. Téma kriminality bylo nejvíce zastoupeno rovněž v televizním

vysílání. V České republice, podobně jako v jiných zemích východní

Evropy došlo s politickým převratem a znovuzískáním svobody slova

k využití zpravodajství o kriminalitě jako prodejního artiklu. S tímto

rozvojem zpravodajství došlo k zveličování reálných událostí za účelem

zvýšení poutavosti publikovaných zpráv.100 V roce 1993 provedl Institut pro

kriminologii a sociální prevenci obsahovou analýzu pokrytí tématu

zločinnosti v tištěných médiích. Výsledkem bylo zjištění, že denně se

vyskytla v novinách zmínka o násilném trestném činu, z toho 50% bylo

99 HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (Eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 124. ISBN 978-0-19-959027-8. 100 KURY, Helmut; ZAPLETAL, Josef. Média a kriminalita. Tiskový servis odboru prevence kriminality MV. Listopad 2002, č. 11, s. 21-26.

41

zpráv o trestném činu vraždy a 27% zpráv trestného činu loupeže.101 Na

četnost zpravodajství má vliv také rozmach sektoru médií a pluralita

subjektů na trhu, jež vedou k větší konkurenci a boji o čtenáře, kterého je

nutné zaujmout.

Je tedy třeba si uvědomit, že tak jak, média ovlivňují veřejný obraz

společnosti, působí na politiku ale i na kriminology. Četnost zpráv o

určitém společenském problému vede k rezonanci fenoménu ve společnosti.

Ta se poté dožaduje opatření snižující konkrétní projevy kriminality, a tím

i trestní politika reaguje na tyto společenské tlaky.

2.2.3 Význam a důvody studia médií pro kriminologii

Globalizací a rozvojem masové společnosti došlo k jistému rozvoji

kriminality, která překročila národní hranice a začala se mezinárodně

potírat. Objevily se také nové druhy trestné činnosti. Jako příklad lze uvést

kyberkriminalitu, některé hospodářské trestné činy, nebo trestné činy proti

životnímu prostředí. To je z určité části způsobeno rozvojem technologií,

ale také kriminalizací nových skutků. Obecně lze říci, že úroveň

kriminality sice doznává v čase určitých změn, které je možné zaznamenat

jako vlny, ty jsou ovšem způsobeny spíše socioekonomickými faktory, než

vlivem médií. Příkladem vlivu socioekonomických faktorů na strukturu a

dynamiku kriminality může být růst kriminality v 90. letech (vyjma roku

1994, kdy došlo k poklesu počtu registrovaných trestných činů oproti roku

předcházejícímu. 102 Po změně politického režimu v tehdejším

Československu nastal po liberalizací a rozvoji ekonomiky rovněž růst

kriminality. Toto zvýšení kriminality je možné pozorovat i v jiných

postkomunistických státech a dalších zemích s probíhajícími poltickými a

ekonomickými změnami. Jako další příklad působení socioekonomických

101 NOVOTNÝ, Oto, Josef ZAPLETAL a kol. Kriminologie. Eurolex Bohemia, 2001, s. 277. ISBN 80-864-3208-4. 102 GŘIVNA, Tomáš, Miroslav SCHEINOST, Ivana ZOUBKOVÁ a kol. Kriminologie. 4., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 41-42, ISBN 978-80-7478-614-3.

42

faktorů lze uvést americké město Detroit, v němž po krizi automobilového

průmyslu prudce vzrostla nezaměstnanost. Došlo ke změně demografického

složení obyvatel a souvztažně nastal růst kriminality, negramotnosti a eroze

morálních a kulturních hodnot. 103

Výše uvedené tvrzení o vlivu médií na kriminalitu ovšem není

v rozporu s přístupem kulturní kriminologie. Kulturní kriminologie

nepojímá média jako hybnou sílu kriminality, spíše upozorňuje na jejich

vliv při určování toho, co je deviantní a co deviantní není. Média dle jejich

názoru odráží společenské nálady a mohou umocňovat určité nálady či

stereotypy. Nelze tedy tvrdit, že média sama podněcují určité lidské

chování, spíše jsou prostředkem dobře sloužícím k přesvědčení veřejnosti

pro určité názory. Média tuto roli plní, je-li pro názory jimi šířené vhodná

politická a kulturní atmosféra. Ostatně to lze doložit na výše zmíněném

konfliktu ve Rwandě, kde média sloužila k přesvědčení o nadřazenosti

jednoho etnika. Představa o výjimečnosti jednoho kmenu oproti druhému

byla ale zakořeněna v místní populaci již za období belgické kolonizace.

V té době byly zavedeny průkazy rozdělující obyvatelstvo dle etnické

příslušnosti, navíc tato kategorizace probíhala na základě tělesných znaků a

majetkových poměrů. Umělá segregace vedla k významnějšímu postavení

Tutsiů a při protikoloniálním převratu a převzetí moci etnikem Hutů v roce

1959 došlo k vyostření konfliktu vrcholícím genocidou. Působení médií tak

umocnilo již existující konflikt.

Přínosem kulturní kriminologie je mimo jiné studium válečných

konfliktů prostřednictvím narativů,104 jenž mají za cíl ospravedlnit účelnost

války a podpořit emocionální reakce jako je národní hrdost, radost

103 Částečný podíl na tomto jevu měla i rasová segregace obyvatel a jev, který bývá nazýván jako tzv. bílý útěk, kdy došlo k masovému stěhování bělošského obyvatelstva. V roce 2013 došlo k vyhlášení bankrotu města Detroit. V současné době dle zprávy amerického Národního institutu pro gramotnost dosahuje negramotnost obyvatelstva Detroitu 47 %. 104 blíže k narativům viz. kapitola 3.

43

z vítezství nebo naopak nenávist vůči nepříteli.105 Narativy se stávají novou

„zbraní“ ve válečných konfliktech. Jak uvádí Hájek a další, „jen těžko si

představíme národní hnutí, které by se neopíralo o institucionalizované

vyprávění o zrodu národa.“ 106

Teroristé si osvojili techniky manipulace společností pomocí médií.

V reakci na to se americké tajné služby pokusily vytvořit protichůdný

diskurz. To vyplývá i z prohlášení amerického D. Rumsfelda, který byl

americkým ministrem obrany v období počátku války v Afganistánu i Iráku.

V jeho prohlášení je zmiňováno, jak dobře se teroristé přizpůsobili dnešní

medii saturované době a jak Spojené státy si tuto techniku neosvojily.107

Kulturní kriminologie tedy objevuje kulturní základ konfliktů pomocí

analýzy médií.

V dnešní demokratické společnosti média vykonávají funkci strážce

demokracie, nastavují zrcadlo společnosti a potažmo jí tím ovlivňují.

Denně se setkáváme s prezentací kriminálních případů, jež „postrádá

v mnoha případech zasvěcený pohled odborníka, který by mohl též v duchu

preventivního působení poukázat na příčiny a závažné následky

kriminálních činů.“ 108 Právě z tohoto důvodu je třeba klást důraz na obsah

médií a jejich vliv na vnímání kriminality. Mediální obrazy mají klíčovou

roli ve vytváření deviantních identit a následné stigmatizaci osob. 109

Z pohledu kulturní kriminologie je třeba zahrnout do předmětu

kriminologie nejen studium kriminality jako takové, ale také příbuzné jevy

105 LOSEKE, Donileen. Examining Emotion as Discourse: Emotion Codes and Presidential Speeches Justifying War. The Sociological Quarterly. 2009, vol. 50, s. 498. ISSN 0038-0253. 106 HÁJEK, M., HAVLÍK, M., NEKVAPIL, J. Narativní analýza v sociologickém výzkumu: přístupy a jednotící rámec. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2012, 48 (2), 201. ISSN 0037-7031. 107 LEUPRECHT C., T. Hataley, S. Moskalenko, and C. McCauley. Winning the Battle but Losing the War? Narrative and Counter-Narratives Strategy. Perspectives on Terrorism. 2009, vol. 3 iss. 2, s. 25. ISSN 2334-3745. 108 GŘIVNA, Tomáš, Miroslav SCHEINOST, Ivana ZOUBKOVÁ a kol. Kriminologie. 4., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 241. ISBN 978-80-7478-614-3 109 GREER, Chris. Crime, Media and Community: Grief and Virtual Engagement in Late Modernity. In: FERRELL, Jeff, K. HAYWARD, M. PRESDEE a W. MORRISON (eds.). Cultural Criminology Unleashed. London: The GlassHouse Press, 2004, s. 109. ISBN 1-90438-537-0.

44

jako jsou mediální obrazy kriminality.110 Právě média, která jsou pro velkou

část společnosti zdrojem informací o kriminalitě, by měla být zahrnuta

v kriminologických výzkumech a následně konfrontována s výsledky těchto

výzkumů.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, problematika zločinnosti nemůže být

oddělena od jiných společenských problémů. „Definice deviace a

kriminality a tolerance vůči nim se mění v širším ekonomickém, politickém

a kulturním prostředí.“ 111 Média vytvářejí a podporují iluzi, že ve

společnosti se objevuje více zločinu a násilí. Je ale třeba oddělit působení

médií na veřejné mínění, kdy je jejich vliv nepochybný, a vliv médií jako

kriminogenního faktoru, kdy jejich vliv není dostatečně potvrzen. Nicméně

pro mnohé je nadále nesporné, že společnost je od doby rozvoje masmédií

více charakterizována zločinem, zvláště pak násilnou trestnou činností

„vedoucí k trvajícímu mýtu, že tyto dva fenomény jsou přirozeně

provázány.“112 Lze uzavřít, že úloha médií při zachycování reálného světa

je v odborné literatuře zpochybňována a často výrazně odlišně vykládána.

Společnost jen těžko chápe, že se v dnešní době dějí tak strašné činy jako

jsou masové střílení ve školách či jiné násilné trestné činy mladých

delikventů. Proto je pro společnost přijatelnější, že tyto jevy nejsou ve

společenství normální, a že je třeba je přičítat jiným než lidským faktorům,

například prezentaci násilí v médiích.

110 HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (Eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 113. ISBN 978-0-19-959027-8. 111 GREER, Chris. Crime, Media and Community: Grief and Virtual Engagement in Late Modernity. In: FERRELL, Jeff, K. HAYWARD, M. PRESDEE a W. MORRISON (eds.). Cultural Criminology Unleashed. London: The GlassHouse Press, 2004, s. 110. ISBN 1-90438-537-0. (“Definitions of and tolerance toward deviance and criminality interact closely with shifts in the wider economic, political and cultural environment.”). [překlad vlastní]. 112JEWKES, Yvonne. Media and crime. Thousand Oaks: SAGE, 2004, s. 10, ISBN 07-619-4764-7. [překlad vlastní].

45

3. Narativní analýza

“Stories are always true... it's the facts that mislead.”

(Příběhy jsou vždy pravdivé ... fakta jsou ta, která nás uvádějí v

omyl.)

― Jeanette Winterson

V této kapitole je podrobněji rozebrána narativní analýza, které bývá

někdy řazena mezi metody kulturní kriminologie,113 v poslední době si tato

metoda vydobyla samostatné postavení, někteří autoři 114 považují tento

přístup při zkoumání zločinnosti za samostatný kriminologický směr, z

tohoto důvodu je této metodě věnována samostatná kapitola. Tito

zahraniční autoři pracují s pojmem narativní kriminologie. Pro účely této

práce byl zvolen pojem narativní analýza vzhledem k zažitosti pojmu

v české odborné literatuře. Za druhé, vzhledem k tomu, že narativní

kriminologie je relativně nově se rozvíjejícím směrem, který nebyl ještě

podroben dostatečné kritice, která by buď ověřila či vyvrátila legitimitu

zařazení narativní kriminologie mezi současné kriminologické směry.

Přesto nelze popřít, že v angloamerickém prostředí je pojem narativní

kriminologie již zcela běžný. Tato práce tedy používá pojem narativní

analýza pro označení metody, kterou využívá nejen narativní kriminologie,

ale i kulturní kriminologie a sociologie. Pojmem narativní kriminologie pak

označuje nově se vyvíjející směr, který se vymezil z kulturní kriminologie

a který se zabývá studiem narativů pachatelů, zejména jejich vlivem na

lidské chování.

Mimo ojedinělé výjimky, které představuje také chicagská škola, jež

sledovala životní příběhy delikventů, se kriminologie narativy pachatelů

113 srov. HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 131. ISBN 978-0-19-959027-8. 114 např. Sandberg, Presdee

46

nezabývá. 115 V poslední době dochází ke změněně přístupu kriminologů,

kriminalita již není zkoumána zpovzdálí, ale je upřednostňováno osobní

zapojení kriminologů při výzkumu. Narativní analýza jako disciplína

sociologického výzkumu kriminality a její kontroly se zabývá rozborem

vyprávění. Charakteristický je pro ni zájem o příběhy vyprávěné všemi

aktéry zločinu; od samotných pachatelů a obětí po státní i nestátní

vykonavatele sociální kontroly. Studium narativů umožňuje poznat

vypravěče, jeho sociální prostředí, případně významy, které přisuzuje

jednotlivým životním událostem.

Podobně jak mluvíme o kulturním obratu v humanitních vědách,

můžeme zaznamenat i „narativní obrat“ v sociálních vědách. V posledních

dvaceti letech se v sociálních a humanitních vědách zakotvuje představa, že

osobní identita je vnitřní příběh. Identitu nelze najít v lidském chování či

v reakcích druhých na toto chování, je třeba hledat ve schopnosti osobnosti

zachovat určitý narativ. 116 Identita je dle tohoto pojetí formována

prostřednictvím vyprávění příběhů.

Narativ či vyprávění je jedním ze slohových útvarů. Může být

v písemné či ústní formě. Je pro něj charakteristické časové řazení událostí,

zpravidla zachycuje dlouhodobější část života a má pointu. Jednotlivé body

vyprávění musí mít navíc určitou souvislost, příčinu a následek. „Právě

důraz na procesualitu, na životní události líčené jako sled proměn

vytvářejících specifickou, narativně konstituovanou životní „kariéru“ nebo

115 ASPDEN Kester a Keith J. HAYWARD. Narrative Criminology and Cultural Criminology: Shared Biographies, Different Lives? In: PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 246. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false 116 MARUNA, Shadd. Foreword: Narrative Criminology as the New Mainstream. In: PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 7-8. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

47

„dráhu“ jedince ve společnosti umožnil pochopit to, co bylo do té doby

nazíráno jen jako nelogické, deviantní, asociální jednání.“117

Narativní analýza je metodou hojně užívanou v sociologii. Tím, že

kulturní kriminologie vychází ze sociologie, přebírá i její metody. Mezi

jinými i narativní analýzu. Ač si to málokdy uvědomujeme, narativní

analýza je běžně užívána v trestním procesu. Každé hlavní líčení začíná

výslechem obžalovaného, výslech je nedílnou částí trestního procesu.

Vyprávění je tedy klíčové pro zjištění rozhodných událostí, ale také toho,

jak osoby na kriminálních událostech zúčastněné tyto vnímaly. Jsou také

prostředkem poznání osobnosti pachatele a jeho životní cesty.

3.1 Předmět zkoumání

Narativy jsou cenným zdrojem dat pro kvalitativní analýzu.

Narativní analýze lze podrobit jak mluvené, tak i psané vyprávění.

Narativní analýza zkoumá mimo obsah samotného vyprávění i jazyk

zvolený vypravěčem, zda má vypravěč aktivní či pasivní roli v příběhu. Zda

je jeho životní příběh koherentní nebo fragmentovaný. Studuje, jaký styl

zvolí vypravěč pro svůj příběh a jaký význam přisuzuje jednotlivým

životním událostem.

Vztah narativu a zkušenosti lze pojmout třemi možnými způsoby.

Toto pojetí, zavedené filozofem Ricoeurem je následující:

1. Narativ jako záznam skutečnosti.

2. Narativ jako subjektivní interpretace reality.

3. Narativ formující sociální dění.118

Narativní kriminologie přejímá třetí pojetí narativu, tedy narativu

konstitujícího zkušenost. Z tohoto pohledu jedinec dělá rozhodnutí na

117 HÁJEK, M., HAVLÍK, M., NEKVAPIL, J. Narativní analýza v sociologickém výzkumu: přístupy a jednotící rámec. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2012, 48 (2), 200. ISSN 0037-7031. 118 PRESSER, Lois. 2009. The narratives of offenders. Theoretical Criminology [online]. 13(2), s. 181 – 182. [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/1362480609102878. Dostupné z: http://tcr.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1362480609102878

48

základě jeho identity obsažené ve vyvíjejícím se příběhu, ve kterém je

protagonistou. 119 Avšak nejde tak daleko, že by chápala vyprávění jako

útvar formující skutečné události, tedy jako něco víc než jako originální

pohled vypravěče na skutečné události.120

Orgány činné v trestním řízení se snaží získat z narace osob ty

informace, které jsou pravdivé. Presser 121 ale tvrdí, že spíše než hledat

pravdivé prvky narativů, je třeba zkoumat to, jak jsou informace podávány

a čeho se tím snaží vypravěč dosáhnout. Vypravěč vždy uzpůsobuje

vyprávění dle posluchače (publika) a dle toho, jaký obraz o skutečnostech

zamýšlí vytvořit. Narativní kriminologie se tedy více než na přesnost a

pravdivost narací zaměřuje na to, jak jsou narace osobami podávány a co je

jejich cílem. Tedy zkoumá nejen to, co je vyprávěno, ale zajímá se i o

diskurz, tedy o „posloupnost aktuálně vyprávěných událostí, tj. vztah času

příběhu a času vyprávění, a výběr toho, co bude ve vyprávění vyjádřeno

otevřeně a co zůstane v implicitní rovině.“ 122 Diskurz lze také

charakterizovat jako způsoby strukturování určité oblasti znalostí a

společenské praxe tak, že tvoří systematicky organizované výroky o

určitém společenském jevu. Diskurzy pramení z podporovaných sociálních

stereotypů. 123 Vypravěč mnohdy uzpůsobuje narativ nejčastějším

119 ibid. s 184. . 120 PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 15. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false . 121 PRESSER, Lois. 2010. Collecting and Analyzing the Stories of Offenders. Journal of Criminal Justice Education [online]. 21(4), 444 [cit. 2016-07-31]. DOI: 10.1080/10511253.2010.516563. ISSN 1051-1253. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/10511253.2010.516563 . 122 HÁJEK, M., HAVLÍK, M., NEKVAPIL, J. Narativní analýza v sociologickém výzkumu: přístupy a jednotící rámec. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2012, 48 (2), 203. ISSN 0037-7031. 123 PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 13. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false .

49

diskurzům. Tyto diskurzy umožňují snazší orientaci v příběhu a také

zprostředkovávají kontext vyprávěných událostí.

3.2 Propojení narativní kriminologie s kulturní kriminologií

Narativní kriminologie je, podobně jako kulturní kriminologie,

alternativním přístupem ke studiu kriminality. Stejně jako ona těží

z psychologického, sociálního a kulturního výzkumu. Taktéž se zabývá

kritickou analýzou mocenských vztahů. 124 Oba směry lze zařadit mezi

postmoderní kriminologické teorie. Pro narativní kriminologii byla kulturní

kriminologie velkým zdrojem inspirace. Tyto dva kriminologické směry se

tedy neoddělily naplno.

Narativní analýza je jednou z metod kulturní kriminologie. Kulturní

kriminologie považuje narativní analýzu za značně empirickou metodu, již

užívá pro nalezení kulturní symboliky obsažené v osobních vyprávěních

pachatelů. Narativy jsou prostředkem studia kulturního kontextu. Narativní

kriminologie se z toho důvodu neobejde bez poznatků kulturní

kriminologie, obzvláště v oblasti významů, které pachatelé přisuzují

určitému jednání. Mnoho narativů má svůj základ v širším kulturním

prostředí, jsou založeny na určitých společenských stereotypech. Zatímco

kulturní kriminologie zajímá pocit spojený s pácháním trestné činnosti,

narativní kriminologie se soustředí na formu vyprávění a na účinek tohoto

vyprávění. Pro oba přístupy je typické subjektivní zaměření teorie, ale

rozcházejí se v předmětu zájmu. Zatímco kulturní kriminologie se soustředí

na činy, narativní kriminologie se více zaměřuje na interpretace těchto

činů. Úskalím přístupu narativní kriminologie může být návrat k nadměrné

124 PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 11. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false .

50

intertextuální analýze charakteristické pro postmoderní přístupy, pro kterou

je podstatnější výpověď o realitě, spíše než realita samotná.

Je tedy důležité, aby tyto dva směry nadále spolupracovaly. Ostatně

někteří autoři uvádějí, že tradiční narativy spojené se sociální třídou a

ekonomickými příležitostmi jsou nahrazeny narativy, pro které je

rozhodující kulturní prostředí více než sociální postavení. 125

3.3 Užití narativní analýzy v praxi- rozbor útoku Anderse

Breivika a jeho Evropské deklarace nezávislosti

Tato kapitola popisuje užití narativní analýzy v praxi, v rozboru díla

Anderse Breivika s titulem: „2083 : Evropská deklarace nezávislosti“

(dále jen „Deklarace“). 126 Tento dokument rozeslaný Breivikem před jeho

útokem v norském Oslu 22. 7. 2011 je vhodným předmětem pro narativní

analýzu. Především proto, že byl vytvořen před samotným kriminálním

jednáním, je na něm možno dokumentovat postupnou radikalizaci pachatele

i proces jeho utvrzování pro spáchání činu.

V červenci roku 2011 došlo v Norsku ke dvěma teroristickým

útokům. 127 Tyto útoky byly dlouhodobě plánovány a úspěšně provedeny

Norem Andersem Breivikem a zahynulo při nich 77 osob. Útok byl namířen

vůči vládě a Norské straně práce. 128 Nejdříve došlo k bombovému útoku na

vládní budovu, kde zahynulo 8 lidí, poté se Breivik přesunul na ostrov

Utøya, kde v převlečení za policistu zastřelil dalších 66 osob, z velké části

mladších osmnácti let.

125 PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 255-257. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false . 126 BERWICK, Andrew. 2083: A European Declaration of Independence [online]. 2011. [cit. 2016-07-12].; celý dokument je dostupný v elektronické verzi z: https://fas.org/programs/tap/_docs/2083_-_A_European_Declaration_of_Independence.pdf. (Breivik používá pseudonym.) [pozn. autora]. 127 Téma útoku bylo detailně pokryto ve značném počtu zpravodajských zdrojů, ze kterých lze zjistit obecné informace o událostech spojených s útokem. Z tohoto důvodu neuvádím konkrétní zdroje. 128 „Arbeiderpartiet“ v originálním znění.

51

3.3.1 Deklarace

Sandberg ve své analýze Deklarace 129 kombinuje metody kulturní

kriminologie a narativní analýzy. Na dokument vytvořený Breivikem lze

hledět jako na koherentní nebo jako na fragmentovaný. Pokud se pokusíme

najít v dokumentu ucelený narativ, můžeme na Breivika pohlížet dvojím

způsobem. Zaprvé jako na někoho, kdo se stal příznivcem anti-

islamistického hnutí a názory příznivců ho natolik ovlivnily, že spáchal

teroristický útok. Zmíněný pohled lze podložit tím, že většina názorů a

textů v jeho Deklaraci je pouze převzata od jiných autorů. Pokud budeme

upřednostňovat toto strukturalistické pojetí, dojdeme k závěru, že příčinou

jeho jednání je inspirace extremistickým hnutím, které radikalizovalo jeho

smýšlení natolik, že následoval cizí myšlenky a zaútočil v přesvědčení, že

jedná správně. Pokud bychom se ztotožnili s prvním psychiatrickým

posudkem, jehož závěr byl ten, že Breivik trpí psychotickou poruchou,

dojdeme k závěru, že si pouze přisvojil myšlenky protiislamistického hnutí

a zrealizoval je. Toto nahlížení na události by zbavilo Breivika

odpovědnosti za jeho činy.

Druhý způsob pohlížení na realitu je ten, že Breivik uzpůsobil svůj

životní příběh tak, aby odpovídal jeho plánovaným činům. O ucelený

narativ se Breivik snaží například v pasáži, kde dělá rozhovor se sebou

samým. Snaží se vylíčit svůj životní příběh prostřednictvím vyprávění o

zásadních událostech v jeho životě. Zmiňuje se o kontaktech s muslimskou

komunitou, o svém podnikání, které opustil, aby dosáhl svého cíle- zastavil

šíření multikulturalismu. Neutralizuje nařčení z toho, že jeho jednání je

vedeno jeho hořkostí a samotářstvím. 130

129 SANDBERG, Sveinung. Are self-narratives strategic or determined, unified or fragmented? Reading Breivik's Manifesto in light of narrative criminology [online]. [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/0001699312466179. ISBN 10.1177/0001699312466179. Dostupné z: http://asj.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0001699312466179 130 SANDBERG, Sveinung. Are self-narratives strategic or determined, unified or fragmented? Reading Breivik's Manifesto in light of narrative criminology [online]. [cit. 2016-07-30]. DOI:

52

Pokud budeme na Deklaraci hledět jako na fragmentovanou,

nalezneme v textu čtyři odlišné narativy (identity) Anderse Breivika. 131Samozřejmě i zde lze zkoumat příčiny nekoherentního narativu. Zda je

příčinou nejednotnosti duševní porucha nebo záměrné vyvažování narativů

tak, aby neutralizovaly určité radikální aspekty konkrétních narativů. V

prvním ze čtyřech narativů se Breivik prezentuje jako profesionální

revoluční bojovník. V tomto narativu popisuje svou výbavu, jak o ni pečuje

nebo jak se vyhnout sledovaní policií. Druhý narativ je psán

v náboženském duchu. Breivik v něm zdůrazňuje potřebu osobní oběti,

obrací se na čtenáře jako na vyvolené bratry a sestry, spojuje se s Řádem

templářů. V třetím narativu se Breivik prezentuje jako populární, zmiňuje

se o tom, kolik měl přátel, jak byl úspěšným podnikatelem. Čtvrtý a

poslední narativ se snaží vykreslit Breivika jako pragmatického příznivce

konzervatismu, který se ke svým názorům dospěl dlouhodobým studiem

politických ideologií, které vyústilo v názoru, že konzervatismus je tou

správnou volbou.

Breivik v rozhovoru se sebou samotným 132 neutralizuje určité své

výroky a postoje. Vyjadřuje se například k otázce holokaustu či k tomu, zda

by se označil za fašistu. Je tedy patrné, že má potřebu odůvodnit své činy,

prezentovat je jako racionální reakci na stav společnosti. Přesto většina

těchto názorů není originálních, je to pouze kolekce několika častých

diskurzů, které Breivik záměrně střídá tak, aby o sobě utvořil jím

zamýšlený obraz. Snaží se, aby ho média a justice nevykreslila jako

10.1177/0001699312466179. ISBN 10.1177/0001699312466179. Dostupné z: http://asj.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0001699312466179 131 SANDBERG, Sveinung. Are self-narratives strategic or determined, unified or fragmented? Reading Breivik's Manifesto in light of narrative criminology [online]. [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/0001699312466179. ISBN 10.1177/0001699312466179. Dostupné z: http://asj.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0001699312466179 132 srov. kap. 3.153. BERWICK, Andrew. 2083: A European Declaration of Independence [online]. 2011. [cit. 2016-07-12].; celý dokument je dostupný v elektronické verzi z: https://fas.org/programs/tap/_docs/2083_-_A_European_Declaration_of_Independence.pdf.

53

deviantního samotáře a nacistu, proto užívá narativy, které vyvažují tento

názor o něm. 133

3.3.2 Přínos rozboru textů v kauze Anderse Breivika

Jedním z úskalí analýzy tohoto textu je fakt, že většina dokumentu

byla vytvořena kompilací textů cizích osob. Je tedy sporné, zda lze

vyvozovat závěry o osobnosti autora z textů jiných autorů. Ovšem i

kompilace textu, selekce vyprávění tak, aby navodilo v adresátovi určitý

obraz o vypravěči, vypovídá mnohé o osobnosti vypravěče. Fakt, že měl

Breivik potřebu vytvořit takový dokument, svědčí o jeho touze proslavit se.

Stejně jako fakt, že po útoku nespáchal sebevraždu, jak to bývá časté u

jiných typů „šílených střelců“. Breivik vykazuje znaky typu pachatele,

které Čírtková označuje jako „šílené střelce z fanantismu“. 134 Pro tento typ

šíleného střelce není typická sebevražda na místě činu. Breivik ale

vykazuje i znaky střelců ze škol. Jeho touha po slávě, fascinace zbraněmi a

inspirace počítačovými hrami vykazuje velké podobnosti s pachateli

„školních masakrů“. Ač jeho čin měl politický motiv a i jeho útok byl

kvalifikován dle norského trestního zákona jako teroristický čin, nelze

opomenout velkou podobnost se střelci ze škol.

Breivik vykazuje znaky typické pro pachatele masakrů na školách. 135

Stejně jako oni trpí paramilitaristickými sklony, což lze prezentovat na

jeho popisu výroby bomby, výroby těžké neprůstřelné vesty nebo na jeho

aranžovaných fotografiích v uniformách. 136 Dalším charakteristickým

133 SANDBERG, Sveinung. Are self-narratives strategic or determined, unified or fragmented? Reading Breivik's Manifesto in light of narrative criminology [online]. [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/0001699312466179. ISBN 10.1177/0001699312466179. Dostupné z: http://asj.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0001699312466179 134 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 150-151. ISBN 978-80-7380-213-4. 135 přehled znaků viz. ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 151. ISBN 978-80-7380-213-4. 136 srov. kapitola 3. 32. BERWICK, Andrew. 2083: A European Declaration of Independence [online]. 2011. [cit. 2016-07-12].; celý dokument je dostupný v elektronické verzi z: https://fas.org/programs/tap/_docs/2083_-_A_European_Declaration_of_Independence.pdf.

54

znakem těchto střelců je jejich narcistické založení. Mimo výše zmíněného

chování pro jeho narcistickém založení vypovídal i druhý psychologický

posudek, ke kterému se nakonec přiklonil i norský trestní soud. I z

Deklarace vyplývá jeho narcistické založení. Například pasáž, ve které dělá

Breivik interview sám se sebou. Ostatně i to, že Breivik rozeslal takový

dokument, svědčí o jeho narcistní osobnosti. Totožně i fakt, že během

útoku na ostrově Utøya volal policii, aby adekvátně přijala jeho kapitulaci.

Breivik se prezentuje jako oblíbený člověk, mluví o tom, jaké má přátele,

jak byl úspěšný v podnikání. Svou samotu odůvodňuje přípravou plánu

v utajení. Breivik vykazuje i ostatní uvedené znaky; nemá pocit viny,

spojuje se s Řádem templářů a vyjadřuje pocit újmy, kterou dokumentuje

výčtem údajných útoků spáchaných imigranty na jeho osobu.

Rozbor Deklarace tak umožňuje poznat i druhou stránku Breivikova

útoku, tedy podobnost s masakry na školách. Ač se Breivik v Deklaraci

snaží celou dobu prezentovat své jednání jako vedené politickými motivy,

je patrné, že jeho činy byly motivovány nenávistí a ne politickým

přesvědčením. Breivika lze tudíž i označit za „pachatele

z pseudopřesvědčení“, 137 tedy jeho „vyšší“ cíle jsou jen předstírané. Je

pravděpodobné, že z tohoto důvodu vytvořil Deklaraci. Jeho narativ mohl

přispět k utvrzení jeho odhodlání spáchat teroristický útok, jak by

předpokládala narativní kriminologie, ale mohl být jen záměrně

vytvořeným důkazem o jeho politické motivaci. Lze souhlasit

s Čírtkovou138, že na pachatele brutálních činů je často nahlíženo jako na

osoby, které neovládají své jednání. To, že je Breivik nepříčetný, byl i

závěr prvního psychologického posudku vyžádaného v jeho trestním řízení.

Avšak tyto osoby, které se chovají k obětem naprosto lhostejně, vědí

přesně, co činí a jaké následky jejich jednání má. Deklarace byla vytvořena

před útokem, není tudíž následnou legitimizací či racionalizací. Není ani

137ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 157. ISBN 978-80-7380-213-4. 138 ibid. s. 161.

55

pouhým produktem mentální poruchy, názory v ní obsažené sdílí určitá část

společnosti. 139 Vytvoření Deklarace předcházelo útoku, proto je třeba na ni

hledět pohledem narativní kriminologie, tedy jako na formující jednání.

Toto pojetí narativní kriminologie tak umožňuje zaměřit se na to, jak se

jedinec utvrzuje v přesvědčení pro spáchání trestného činu.

3.4 Narativní kriminologie- nový kriminologický směr?

Narativní kriminologie zkoumá jak narativy inspirují a motivují

kriminální jednání, jak je pachatelé užívají, aby ospravedlnili škodlivé

následky svých činů. Narativní kriminologie srovnává narativy či jejich

části s kriminálním jednáním. 140 Studuje, jaký mají význam pro kriminální

jednání. Avšak aby byl tento výzkum možný, musí narativní kriminologie

vycházet z toho, že každá zkušenost je příběhem, který je uskutečňován

nebo posouván lidským jednáním. Narativní kriminologie tak oponuje

názoru, že příběhy pouze zmírňují či neutralizují způsobenou újmu. Příběhy

mohou též inspirovat jednání, mohou dávat jednání význam. Tento přístup

k narativu jako předcházejícímu kriminální jednání je v tradici narativní

analýzy přelomový. Narativní kriminologie se tedy zaměřuje i na narativy

předcházející deviantnímu jednání, nezkoumá jen narativy jako výpovědi o

událostech poskytnuté následně po činu.

Přesto narativní analýza není pro kriminologii novou metodou, nový

je ale přístup narativní kriminologie v tom, že narativy chápe jako

konstitující skutečnost. Narativ pojímá jako bezprostřední příčinu páchání

trestné činnosti. Tento názor je ve shodě s teorií Sykese a Matzy o

139 SANDBERG, Sveinung. Are self-narratives strategic or determined, unified or fragmented? Reading Breivik's Manifesto in light of narrative criminology [online]. [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/0001699312466179. ISBN 10.1177/0001699312466179. Dostupné z: http://asj.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0001699312466179 140 PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 23. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false .

56

technikách neutralizace, které předcházejí a umožňují kriminální jednání.

Osobní poměry a identita, které jsou zachycené v určitém narativu mají na

pachatele rozhodující vliv. Dále, na rozdíl od narativní psychologie, která

chápe narativy osob jako jednotné, 141 hledí narativní kriminologie na

narativy jako na proměnlivé. Narativní kriminologie zkoumá, jak pachatelé

mění jednotlivé narativy, aby ospravedlnili své činy. Také se zaměřuje na

to, jak narativy zakotvené ve společnosti mění pachatele. Inovativní je tedy

i přístup k samotné analýze narace. Centrem pozornosti není osobnost

pachatele, ale samotný narativ. To bohužel vede k odklonu

kriminologického výzkumu od jedince. Jakkoli je pravdou, že kupříkladu

šílení střelci ze škol mají často připravené scénáře útoku, závěr narativní

kriminologie o narativech dovádějících ke kriminálnímu jednání není dosud

podložen.142

Pokud jde o budoucnost narativní kriminologie, lze uzavřít, že stejně

jako kulturní kriminologie, má i narativní kriminologie tendenci povyšovat

metody studia médií na samostatný kriminologický směr. Na druhou stranu

poskytuje tento přístup možnosti profilování pachatelů, obzvlášť v případě,

že nejsou ochotni spolupracovat. Narativní kriminologie je přínosná tím, že

rozvíjí metodiku zkoumání narativů. Rozvíjí studium lingvistických vzorců

užívaných v narativech.

Narativy jsou poměrně snadno dostupným zdrojem dat, umožňují se

odpoutat od realismu a zaměřit se na to, jak je realita vnímána osobami na

událostech zúčastněnými. To poskytuje prostor pro účinnější prostředky

141 SANDBERG, Sveinung. Are self-narratives strategic or determined, unified or fragmented? Reading Breivik's Manifesto in light of narrative criminology [online]. [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/0001699312466179. ISBN 10.1177/0001699312466179. Dostupné z: http://asj.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0001699312466179 142 PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 297.. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false.

57

nápravy pachatelů. Pomocí narativů lze zkoumat a potažmo vysvětlit

kriminální jednání jedinců i skupin. Narativy poskytují kulturní kontext

událostí. 143 Narativní kriminologie je také vhodným přístupem pro

vysvětlování jednání, jehož účelem je získání zážitků pro „dobrý“ příběh.

Může jít například o případy, které popisuje Jackson-Jacobs, kdy účastníci

rvaček přemýšlejí o vyprávění příběhů o svých činech stejně jako o rvačce

samotné. 144 Metody narativní kriminologie se tak dají uplatnit i na

„zážitkovou“ kriminalitu, kde je jedinou motivací kriminálního aktu právě

pocit transgrese.

Narativní kriminologie musí ještě rozšířit své metody. Spojením

s kulturní kriminologií lze docílit hlubších poznatků, například v oblasti

mediálních narativů. Od budoucna se narativní kriminologie hodlá zaměřit

na podrobnější studium diskurzů, lingvistických konstrukcí nebo na oběti

trestných činů.145 Předmětem jejího výzkumu by mělo být to, jaké narativy

jsou významné s ohledem na trestné činy a jaký je jejich kontext. Lze

shrnout, že zásadním přínosem narativní kriminologie je tedy pohlížení na

narativy jako na konstitující kriminální chování. Druhým přínosem je

nahlížení na narativy jako na zároveň jednotné a fragmentované, a současně

i strategické a determinované.

143 PRESSER, Lois. 2009. The narratives of offenders. Theoretical Criminology [online]. 13(2), s. 189 – 190. [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/1362480609102878. Dostupné z: http://tcr.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1362480609102878 144 JACKSON-JACOBS, Curtis. Taking a Beating: The Narrative Gratifications of Fighting as an Underdog. Chapter 19 (pp. 231-244) In: FERRELL, Jeff, K. HAYWARD, M. PRESDEE a W. MORRISON (eds.). Cultural Criminology Unleashed. London: The GlassHouse Press, 2004, s. 1. ISBN 1-90438-537-0. 145 PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 300. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false.

58

4. Přínosy a limity kulturní kriminologie

4.1 Kritika kulturní kriminologie

Kritici kulturní kriminologie podotýkají, že kulturní kriminologie

není jediným směrem, který by se snažil vysvětlit význam zločinu.146 Lze

říci, že kulturní kriminologie je „jen“ umírněnější verzí kritické

kriminologie zasazená do dnešní doby. Další výhradou vůči kulturní

kriminologii je, fakt že opouští kriminologii jako takovou a spíše se

přesouvá do sociologické roviny. Těží z „populárních teorií“ globalizace,

masové společnosti a existenciální nejistoty. Kulturní kriminologie opouští

strukturální analýzu a kriminologické makro teorie ve prospěch

subjektivního kulturalismu.147

Největší výhradou vůči kulturním kriminologům je jejich

„oslavování“ zločinu jako formy transgresivního zážitku a zapomínání na

oběť trestného činu.148 Vyzdvihování jedné (sub)kultury a opomíjení kultury

většiny. Této poslední výtce lze odporovat tím, že kulturní kriminologie,

například prostřednictvím narativní analýzy, zkoumá nejen pachatele, ale

dívá se na události spojené s trestným činem i očima jiných aktérů než jen

samotného pachatele. Rovněž tím, že konfrontuje mainstreamovou kulturu

s ostatními subkulturami, podává obraz i o ní. Na druhou stranu je zřejmé,

že se snaží nacházet autentický odpor v každém transgresivním zážitku či

kriminální subkultuře. Kulturní kriminologie se zaměřuje na symbolickou

stránku zločinu. Dá se říci, že význam trestného činu, jež se nese

společností, je pro ni důležitější, než čin sám. To může vést k dojmu, že

opouští delikt a osobnost pachatele jako takové, a zaměřuje se na image

pachatele. Právě zachycení mnohosti pohledů na určitý problém a

146 DOWNES, David M. a Paul E. ROCK. Understanding deviance: a guide to the sociology of crime and rule-breaking. 6th ed. New York: Oxford University Press, 2011. s. 169. ISBN 978-019-9569-830. 147 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 39. ISBN 978-144-6259-160. 148 DOWNES, David M. a Paul E. ROCK. Understanding deviance: a guide to the sociology of crime and rule-breaking. 6th ed. New York: Oxford Univ Press, 2011. s. 170. ISBN 978-019-9569-830.

59

zachycení nálady či osobního příběhu vzbuzuje pocit, že kulturní

kriminologie idealizuje trestnou činnost či ji přímo oslavuje. Avšak jak

uvádí Presdee, kulturní kriminologie se snaží vyvinout kriminologii, která

bude vnímavá stejně k pachateli jako k oběti. 149

Mezi další problémy kulturní kriminologie patří forma odborných

prací z oblasti kulturní kriminologie. Předně je třeba podotknout, že ne

všechna odborná díla věnující se vztahu kultury a zločinu jsou nutně

označována za díla kulturní kriminologie. Kulturní kriminologie je silně

kazuistická, většina odborné literatury se zaměřuje na konkrétní příběhy, a

problémy, chybí jí obecné závěry. Rovněž lze obtížně najít jakékoliv

shrnutí tezí a ucelený teoretický základ. Přestože sami kulturní

kriminologové kritizují četnou produkci odborných článků postrádajících

hlubší intelektuální analýzu,150 samotné kulturní kriminologie se tato kritika

také týká. Avšak kulturní kriminologové zdůvodňují tento nedostatek

tlakem na produkci vědeckých publikací ve spojení s etickými pravidly pro

vědecký výzkum, která neumožňují dlouhodobou etnografii.151

Kulturní kriminologii lze jistě vyčíst, že její snaha zaujmout vede

k nadměrnému zájmu o okrajová témata a trestné činy. Výběr témat,

kterými se zabývá je účelový. To samé platí pro její publikace. Publikace

kulturní kriminologie často obsahují mnoho vyobrazení, příkladů nebo i

seznam doporučených filmů. 152 Zaměření se i na vizuální stránku a čtivost

může zřejmě vést k tomu, že se o kulturní kriminologii bude zajímat širší

publikum. Nicméně četnost příkladů v jejich publikacích odvádí pozornost

149 PRESDEE, Mike. Cultural Criminology: The Long and Winding Road. Theoretical Criminology. London: Sage, 2004. vol.8, n. 3, s. 276. DOI: 10.1177/1362480604044609. ISSN 1362-4806. Dostupné také z: http://tcr.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1362480604044609 150 viz. kapitola 1.2.1. 151 HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 132. ISBN 978-0-19-959027-8. 152 srov. ibid. s. 48.

60

čtenáře od podstaty problému a celkově vede k nesrozumitelnosti

sdělovaných informací.

Pluralita metod a témat vede k velice širokému zaměření kulturní

kriminologie. Dalo by se říci, že je pozornost rozptýlena mezi příliš velké

množství jevů. Tím má kulturní kriminologie tendenci opouštět původní

předmět kriminologického výzkumu. Je to způsobeno tím, že kulturní

kriminologové se řídí zásadou, že „cokoliv funguje“. Fakt, že kulturní

kriminologie vidí v každém lidském jednání kulturní aspekt, vede

k nevyhraněnosti jejího předmětu. Mnoho z jejího zkoumání je jen

„provokací“ vůči tradičnímu kriminologickému výzkumu. Kritici kulturní

kriminologie podotýkají, že kulturní kriminologie se nechce zabývat

závažnější kriminalitou a jejími politickými důsledky. 153 Kulturní

kriminologie rovněž nepřináší mnoho podnětů pro trestní politiku, spíše

kritizuje dosavadní nahlížení na zločinnost. Jediný její podnět vůči trestní

politice je ten, že opatření trestní politiky by měl být koncipována tak, aby

pouze nepotlačovala problémy, ale i je pomáhala odstranit. Aby trestní

opatření zohledňovala kulturní význam zločinu. Zohledněním kulturní

dynamiky v trestní politice se zvýší její účinnost.

4.2 Přínosy a možnosti použití kulturní kriminologie v praxi

Kulturní kriminologie si nedává za cíl vysvětlit příčiny každého

deviantního chování, pouze se snaží poukázat na to, že při studiu

kriminality, je třeba zasadit trestnou činnost i do kulturního rámce, ne

pouze do rámce ekonomického, sociálního a psychologického. Je teorií

středního dosahu. Ač lze říci, že kultura je všudypřítomná, nelze pomocí

poznatků kulturní kriminologie vysvětlit veškerou kriminalitu. Kulturní

kriminologie naopak poukazuje na fakt, že nelze najít jednoznačnou

153 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 118. ISBN 978-144-6259-160.

61

odpověď na otázku příčiny kriminality. Zpochybňuje dosavadní vědecké

přístupy, které preferují všeobecné teorie důvodů páchání trestných činů.

Podobně jako kulturní antropologie se ztotožňuje s myšlenkou, že

jednotlivé oblasti lidské činnosti nelze chápat izolovaně. Kriminologie má

spíše klást otázky a upozorňovat na společenské problémy, než se snažit

nabídnout univerzální řešení. Stejně tak je třeba zvážit myšlenku, zda

společenské vědy nemají blíže k umění než k exaktním vědám a tedy i to,

zda by kriminologie neměla být disciplínou podobnou více jiným

společenským vědám, jako je třeba filozofie, než se snažit býti vědou

empirickou. Juristické pojetí, na rozdíl od toho sociologického, totiž

nedovoluje pokrok kriminalizace a dekriminalizace. Zločin je v juristickém

pojetí determinován zákonodárcem. Naproti tomu sociologické pojetí

umožňuje pochopit příčiny kriminality a společenskou škodlivost

konkrétního deviantního jednání.

Kulturní kriminologie se snaží překonat nezajímavé výstupy

současné kriminologie, založené zejména na dotazníkových šetřeních. Proto

se obrací na populární kulturu s cílem oživit a polidštit kriminologii,

zaujmout studenty i veřejnost. Mimo snahy kulturní kriminologie překonat

nezáživnost výzkumů realizovaných prostřednictvím dotazníků, je

především jejím cílem propojení se subjekty, které studuje. Dát jim sociální

a kulturní rozměr. Zacházet s nimi jako s lidskými bytostmi schopnými

kreativního myšlení, ne jen jako s daty. Snaží se přiblížit jejich životním

příběhům a situacím. Docílit efektivnější nápravy pachatelů a rozšíření

jejich postpenitenciárního uplatnění.

Další neobvyklý postoj je zachycen v myšlence, že pokud budeme

vycházet z toho, že styl formuje osoby, které kriminologie studuje, musí

nutně ovlivňovat i kriminologii samotnou. Kulturní kriminologové otevřeně

připouštějí, že styl hraje roli i v jejich chování a tvorbě. Nesnaží se tuto

tendenci potlačit, naopak, využívají obrazu a symboliky obsažené ve

zločinu ke zvýšení zájmu o tento směr. Ve snaze docílit poutavosti kulturní

kriminologie přizpůsobují i styl publikací. Někomu se může zdát tento

62

přístup povrchní a neexaktní, ovšem je to mu jinak. Kulturní kriminologie

využívá metod, které zkoumají zločinnost do hloubky, mohou rozpoznat

skryté významy v zločinu obsažené. Jejich metoda postupuje od

jednotlivých případů k obecným závěrům, ne naopak.

Je správné, že kulturní kriminologie postupuje od jednotlivého

k obecnému. Výhodou kvantitativních metod je to, že umožňují lepší

poznání jevů, jelikož teorie vzniká až na základě pozorování a popisu. Má

to však i svá úskalí. Zaprvé se kriminalita špatně pozoruje (a možná proto

se i kulturní kriminologové spíše zaměřují na každodenní aktivity

delikventů), zadruhé je zde významný prvek pozorovatele. Zaměřením se na

všední aktivity delikventů můžeme docílit efektivnějších opatření

v kontrole kriminality, protože pojímáme život pachatele komplexně.

Pokud nedojde k rozklíčování interakce společenských skupin

ovlivňujících konstrukci zločinu, není možné vytvořit efektivní opatření

umožňující kontrolu zločinu. Současná opatření selhávají, mimo jiné,

protože nereflektují faktory ovlivňující nebo motivující reálné chování

osob a způsoby organizace kriminálních subkultur.154 Je nutné uplatňovat

postupy, které budou založené na reálném stavu věcí, ne na jeho iluzi. Lze

souhlasit s myšlenkou kulturní kriminologie, že reprezentace kriminality

má vliv na její vnímání. Prezentace kriminality založená na mocenských

zájmech vládnoucích skupin může vést ke kriminalizaci skupin, které se

odlišují. Tato kriminalizace nutně vede k jejich další marginalizaci. Tím, že

se média opírají o oficiální zdroje poskytované justicí, podporují tím

aktuální trestní politiku a její diskurz. Z tohoto důvodu je nutné poznávat

procesy tvorby mínění nejen v médiích, ale i v rámci zájmových skupin,

politiky, ale i kriminologie samotné. Zkoumat nejen následek trestného

činu, ale i co bylo v jeho pozadí, jaké bylo symbolické mínění činu. Dva

154 FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE. 2015, s. 298. ISBN 978-144-6259-160.

63

činy mohou být posouzeny shodně dle trestního práva, ale jejich

společenská rezonance a kulturní kontext bude odlišný.

Kulturní kriminologie se začíná pomalu rozšiřovat do povědomí

v tuzemské literatuře. Příkladem může být nedávná publikace Vegrichtové155

věnující se kriminálnímu tetování a jeho symbolice pro členy kriminální

subkultury. Její analýza významů tetování je analýzou „zločinu jako

kultury“, která je typická pro kulturní kriminologii. Zatím se na vztah

kriminality a kultury zaměřují sociologové, je však pravděpodobné, že se

tento pohled rozšíří i mezi kriminology. Význam tohoto proudu může být

zdůrazněn probíhajícím kulturním napětím. I tomuto faktoru lze přičíst

popularitu tohoto kriminologického směru.

155 VEGRICHTOVÁ, Barbora. Symbolika kriminálního tetování. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016. ISBN 978-80-7380-579-1.

64

Závěr

Moderní kriminologie nevystačí s klasickými kriminologickými

koncepty. Podobně jako se vyvíjí kriminalita, musí se korelativně vyvíjet

také kriminologie. Cílem současné kriminologie by měla být syntéza

klasických teorií s teoriemi současnými. Kriminalita, ač někdy považována

za okrajový jev, není fenomén odehrávající se mimo rámec naší

společnosti. Naopak je nutné ji zasadit do kulturního, společenského,

psychologického a trestněprávního rámce celé společnosti. Kriminologie se

vyznačuje přesahem do ostatních vědních disciplín, kulturální studia byla

v posledních desetiletích opomíjenou vědou při studiu zločinnosti a nyní

zažívají znovuobjevení. Kriminologie má, stejně jako ostatní společenské

vědy, tendenci znovuobjevovat sama sebe. Kulturní kriminologie je právě

jedním z těchto směrů, který navázal na již existující teorie,

restrukturalizoval je a znovu interpretoval. Přínosem je, že se kulturní

hledisko vrací zpět do kriminologických teorií, i když pomocí objevování

zapomenutých teorií. Ostatně syntéza současných teorií do nových je

jedním z cílů odborné vědecké činnosti.

S trendem multifaktorových kriminologických teorií dochází

k zařazení širšího počtu vědních disciplín do teorií vysvětlujících

kriminální chování. Stejně jako se zvyšují nároky na všeobecné vzdělání

právních, ale i jiných profesí, je třeba také kriminalitu vnímat

v celospolečenském kontextu a využívat poznatků různých vědních oborů.

Zejména proto, aby byla kriminalita co nejlépe pochopena a nedocházelo

k opomíjení některých jejich faktorů. Kulturní analýza je pro kriminologii

přínosná nejen svou holistickou povahou, ale i svým zaměřením na jedince.

Jedinec je od konstituování kriminologie jako vědní disciplíny hlavním

předmětem jejího zájmu. Kulturní kriminologie reaguje na soudobý

problém zkoumání kriminality, konkrétně na odvrat od kvalitativního

výzkumu a změření se na kriminální statistiky – tedy na kvantitativní

výzkum jako hlavní zdroj zkoumání zločinnosti. Zahrnutí kulturního

aspektu do studia zločinnosti je aktuální zvláště v kontextu současné

65

migrační krize, kdy se ukazuje, jak kulturní střet dokáže názorově rozdělit

společnost.

Zatímco v sociologických kruzích je narativní analýza známou

metodou výzkumu, v právnickém prostředí ještě tato metoda čeká na

objevení nebo spíše na zařazení mezi respektované zejména užívané

kriminologické metody. Je předčasné označit narativní kriminologii jako

nový kriminologický směr, nicméně její metody mají v kriminologii

legitimní uplatnění. Narativní kriminologie má, dle mého názoru, větší

potenciál než kulturní kriminologie. Její metody jsou sice omezené, ale je

více racionální, propojuje sociologické přístupy studia kriminality s těmi

psychologickými a neopomíná ani kulturní kontext. Na rozdíl od kulturní

kriminologie nevidí kriminalitu jako nutně transgresivní zážitek a její

výstupy mají pro kriminologii větší přínos.

Vytvoření obecných závěrů je jednou z výzev současné kulturní

kriminologie. Kulturní analýza nepochybně přináší hlubší náhled do motivů

kriminálního jednání a objasňuje významy s tímto kriminální jednáním

spojené. Nelze však uzavřít, že tento přístup univerzálně vysvětluje

kriminalitu. Ostatně takovou ambici ani kulturní kriminologie nemá. Zajisté

ale umožňuje více humanistický pohled na jevy s kriminalitou spojené. Je

citlivější k sociálním a kulturním podmínkám zločinnosti. Zohledňuje

emoce spojené s kriminalitou, pocity pachatelů i obětí. Vhodným podnětem

pro mainstreamovou kriminologii by mělo být zařazení kulturního hlediska

do kriminologických analýz. Kvalitativní metody mohou vysvětlit vztahy,

které není možné zachytit ve statistikách, odkrýt vazby, které převažující

kriminologické metody neumějí zachytit či je záměrně nezachycují. Faktory

jako gender, sociální třídu či kulturní a symbolické významy. Osvětlením

těchto faktorů je poté možno přizpůsobit i trestní politiku tak, aby

nezasahovala jen do části sociálního života, ale aby působila komplexně.

Poznatky kulturní kriminologie mohou přinést objasnění některých

fenoménů spojených se současným kulturním napětím. Aby ovšem tyto

poznatky mohly obstát vedle tradičního kriminologického výzkumu, je

třeba, aby se výzkum kulturní kriminologie zaměřil i na jiné než

66

transgresivní prvky zločinu a aby nebyl její výzkum prováděn pouze jako

rezistence vůči tradiční kriminologii.

67

Seznam zkratek

Deklarace 2083 : Evropská deklarace nezávislosti

68

Seznam použité literatury a pramenů

Zahraniční monografie:

DOWNES, David M. a Paul E. ROCK. Understanding deviance: a guide to the sociology of crime and rule-breaking. 6th ed. New York: Oxford University Press, 2011. 409 s. ISBN 978-019-9569-830. FERRELL, Jeff a Clinton SANDERS. (eds.) Cultural criminology. Boston: Northeastern University Press, 1995, 448 s. ISBN 15-555-3236-5. FERRELL, Jeff a Neil WEBSDALE, (eds.). Making trouble: cultural constructions of crime, deviance, and control. New York: Aldine de Gruyter, 1999, 376 s. ISBN 0202306186. FERRELL, J., K. HAYWARD, M. PRESDEE a W. MORRISON (eds.). Cultural Criminology Unleashed. London: The GlassHouse Press, 2004, 336 s. ISBN 1-90438-537-0. FERRELL, Jeff, Keith HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology: an invitation. London: SAGE, 2008, 240 s. ISBN 978-0-4129-3127-4. FERRELL, Jeff, Keith J. HAYWARD a Jock YOUNG. Cultural criminology. Second edition. Los Angeles: SAGE, 2015, 304 s. ISBN 978-144-6259-160. JEWKES, Yvonne. Media and crime. Thousand Oaks: SAGE, 2004, 239 s. ISBN 07-619-4764-7. MATZA, David. Delinquency and drift. New Brunswick, N.J., USA: Transaction Publishers, 1990. ISBN 08-873-8804-3. ROSS, Jeffrey Ian. Cutting the edge: current perspectives in radical/critical criminology and criminal justice. 2nd ed., rev. New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 2009. 220 s. ISBN 978-1-4128-075. YOUNG, Jock. The exclusive society. Social exclusion, crime and difference in late modernity. London: Sage, 1999. 224 s. ISBN: 9780803981508 YOUNG, Jock. The vertigo of late modernity. Los Angeles: Sage, 2007. 240 s. ISBN 978-1-4129-3573-9.

Příspěvky v zahraničních odborných časopisech a sbornících:

COPES, H., A. Hochstetler, a J. P. Williams. (2008). “We weren’t like no regular dope

69

friends:” Negotiating hustler and crackhead identities. Social Problems. 2008, vol. 55, n. 2. s. 254–270. DOI: 10.1525/sp.2008.55.2.254 FERRELL, Jeff. Cultural Criminology. Annual Review of Sociology. Annual Reviews. 1999, vol. 25, s. 395-418. ISSN: 03600572. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/223510 FERRELL, Jeff. Boredom, Crime, and Criminology. Theoretical Criminology (Special Issue on Cultural Criminology). 2004, vol. 8, n. 3, s. 287-302. ISSN: 13624806. FERRELL, Jeff. Disciplinarity and drift. In: BOSWORTH, Mary a Carolyn HOYLE (eds.). What is criminology?: revue littéraire mensuelle. New York: Oxford University Press, 2011, 480 s. ISBN 978-019-9659-920. GALTUNG Johan a Mari H. RUGE, The structure of foreign news: The presentation of the Congo, Cuba and Cyprus crises in four Norwegian newspapers. Journal of Peace Research. 1965, vol. 2, n. 1, s. 64–90. Dostupné také z: http://dx.doi.org/10.1177/002234336500200104. HAYWARD, Keith. The Vilification and Pleasures of Youthful Transgression. In: MUNCIE, John, Gordon HUGHES a Eugene MCLAUGHLIN (eds.). Youth justice: critical readings. 2001, s. 80-94. DOI: 9780761949138. ISBN 07-619-4914-3. HAYWARD, Keith. Cultural criminology. In: GOLDSON, Barry (ed.). Dictionary of youth justice. Portland: Willan, 2008. s. 119-120. ISBN 978-1-84392-294-0. Dostupné také z:https://blogs.kent.ac.uk/culturalcriminology/files/2011/03/youth-justice-dictionary.pdf HAYWARD, Keith a Jock YOUNG. Cultural criminology. In: Maguire M., Morgan R., Reiner R. (eds.). The Oxford handbook of criminology. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 113-137. ISBN 978-0-19-959027-8. LEUPRECHT C., T. Hataley, S. Moskalenko, and C. McCauley. Winning the Battle but Losing the War? Narrative and Counter-Narratives Strategy. Perspectives on Terrorism. 2009, vol. 3 iss. 2, s. 25-35. ISSN 2334-3745.

LOSEKE, Donileen. Examining Emotion as Discourse: Emotion Codes and Presidential Speeches Justifying War. The Sociological Quarterly. 2009, vol. 50, s. 497-524. ISSN 0038-0253. LYNG, Stephen. Edgework: A Social Psychological Analysis of Voluntary Risk Taking. American Journal of Sociology. 1990, vol.95, no. 4, 851-886. http://www.jstor.org/stable/2780644. ISSN: 00029602.

70

PRESDEE, Mike. Cultural Criminology: The Long and Winding Road. Theoretical Criminology. London: Sage, 2004. vol. 8, no. 3, s. 275-285. DOI: 10.1177/1362480604044609. ISSN 1362-4806. Dostupné také z: http://tcr.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1362480604044609 Tuzemské monografie:

ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 439 s. ISBN 978-80-7380-213-4. GŘIVNA, Tomáš, Miroslav SCHEINOST, Ivana ZOUBKOVÁ a kol. Kriminologie. 4., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014. 536 s. ISBN 978-80-7478-614-3 NOVOTNÝ, Oto, Josef ZAPLETAL a kol. Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 277 s. ISBN 80-864-3208-4. SEDLÁKOVÁ, Renáta. Výzkum médií: nejužívanější metody a techniky. Praha: Grada. Žurnalistika a komunikace, 2014. 544 s.. ISBN 978-80-247-3568-9. VÁLKOVÁ, Helena, Josef KUCHTA a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H. Beck, 2005. 544 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 80-7179-813-4. VÁLKOVÁ, Helena, Josef KUCHTA a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012. 636 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-429-2. VEGRICHTOVÁ, Barbora. Symbolika kriminálního tetování. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016. ISBN 978-80-7380-579-1. VEVERKA, Miroslav. Evoluce svým vlastním tvůrcem: od velkého třesku ke globální civilizaci. Praha: Prostor, 2013, s. 526-528. Obzor (Prostor). ISBN 9788072602766.

Příspěvky v tuzemských odborných časopisech a sbornících:

HÁJEK, M., HAVLÍK, M., NEKVAPIL, J. Narativní analýza v sociologickém výzkumu: přístupy a jednotící rámec. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2012, 48 (2): 199-224. ISSN 0037-7031. KURY, Helmut a Josef ZAPLETAL. Média a kriminalita. Tiskový servis odboru prevence kriminality MV. Listopad 2002, č. 11, s. 21-28.

71

MOULISOVÁ, Marcela. Postmoderní přístupy v kriminologii. Kriminalistika. Praha: Odbor vydavatelství a tisku MV ČR, 2007, roč. 40, č. 4, s. 268-279. ISSN 1210-9150. PETRUSEK, Miloslav. Století extrémů a kýče. K vývoji a proměnám sociologie kultury a umění ve 20. století. Petrusek, Miloslav. Sociologický časopis. Czech Sociological Review. 2004, roč. 40 č. 1-2. s. 11-35. ISSN 0038-0288. VÁLKOVÁ, Helena. Cultural criminology – „nová kriminologická teorie“ nebo „jen“ další pokus o rozšíření limitů dosavadních kriminologických konceptů. In: ZOUBKOVÁ, Ivana, FIRSTOVÁ, Jana a kol. Kriminologie: aktuální problémy. Praha: Policejní akademie České republiky v Praze, 2013, s. 30-37. ISBN 978807251395-6.

Internetové zdroje

BALON, Jan. Sociální teorie a kulturální studia : dva typy interdisciplinárního přístupu. Sociologický časopis / Czech Sociological Review [online]. 2004, 40( 1-2), s. 49-66 [cit., 16. 8. 2016]. [ISSN 2336-128X]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/0b2f0a2cc5bad53a214aa9c482be9f85ab3423d6_513_14balon24.pdf BERWICK, Andrew. 2083: A European Declaration of Independence [online]. 2011. [cit. 2016-07-12].; celý dokument je dostupný v elektronické verzi z: https://fas.org/programs/tap/_docs/2083_-_A_European_Declaration_of_Independence.pdf. DIRGA, Lukáš, Jaroslava HASMANOVÁ MARHÁNKOVÁ. Nejasné vztahy moci – vězení očima českých dozorců. Sociologický časopis / Czech Sociological Review [online]. 2014, 50 (1), s. 83-106 [cit. 2016-03-23]. [ISSN 2336-128X]. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.13060/00380288.2014.50.1.31 MACHEK, Jakub. Kulturální teorie.: Klasické a současné přístupy (T. Edwards ed.), recenzní stať. Člověk [online]. 2010 [cit. 2016-03-23]. ISSN 1801-8785. Dostupné z: http://clovek.ff.cuni.cz/rservice PRESSER, Lois. 2009. The narratives of offenders. Theoretical Criminology [online]. 13(2), 177-200 [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/1362480609102878. Dostupné z: http://tcr.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1362480609102878 PRESSER, Lois. 2010. Collecting and Analyzing the Stories of Offenders. Journal of Criminal Justice Education [online]. 21(4), 431-446 [cit. 2016-07-31]. DOI: 10.1080/10511253.2010.516563. ISSN 1051-1253. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/10511253.2010.516563

72

PRESSER, Lois. a Sveinung SANDBERG (eds.) Narrative criminology: understanding stories of crime [online]. New York: New York University Press, 2015. [cit. 2016-07-12]. s. 336. ISBN 978-147-9823-413. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=EHfVCQAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false RŮŽIČKA, Michal. 2008. Kriminalita z antropologického perspektivy: možnosti a limity sociologické inspirace. AntropoWEBZIN [online]. Plzeň: AntropoWeb, ZČU v Plzni, 2008(1), 1-15 [cit. 2016-07-12]. ISSN 1801-8793. Dostupné z: http://www.antropoweb.cz/media//webzin/AntropoWEBZIN%201_2008.pdf SANDBERG, Sveinung. Are self-narratives strategic or determined, unified or fragmented? Reading Breivik's Manifesto in light of narrative criminology [online]. [cit. 2016-07-30]. DOI: 10.1177/0001699312466179. ISBN 10.1177/0001699312466179. Dostupné z: http://asj.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0001699312466179 Zákony

Česko. Trestní zákoník: [ze dne 8. ledna 2009]. In: Sbírka zákonů 40/2009.

roč.2009, částka 11.

Přednášky FERRELL, Jeff. Detonating the Cultural in Cultural Criminology. (přednáška) Sam Houston State University, 06. 04. 2005. FERRELL, Jeff. Cultural criminology and drift. (přednáška) VU Amsterdam. [24. 2. 2015].

73

Název diplomové práce v anglickém jazyce

Cultural criminology and narrative analysis

A

Abstrakt

Tématem této práce je Kulturní kriminologie a narativní analýza.

Práce se ve svých čtyřech kapitolách zabývá předmětem kulturní

kriminologie, jejími metodami a přínosy. První část představuje kulturní

kriminologii, její hlavní koncepty, východiska a vývoj. Druhá část se

podrobněji věnuje vybraným metodám kulturní kriminologie, konkrétně

etnografii a analýze médií. Třetí část pak blíže popisuje narativní analýzu

a její přínosy. Dále tato kapitola uvádí příklad užití této metody- rozboru

vyprávění - na dokumentu vytvořeném Andersem Breivikem před jeho

útokem v norském Oslu v červenci roku 2011. Nakonec třetí kapitola

představuje narativní kriminologii, kriminologický přístup ke studiu

zločinu, který se začíná prosazovat jako samostatné kriminologické

odvětví. Čtvrtá kapitola shrnuje nedostatky a přínosy kulturní kriminologie

a její možnosti jako kriminologického směru.

Práce by měla představit čtenáři kulturní kriminologii - nový

teoretický a metodologický přístup ke studiu kriminality, který zasazuje

kriminalitu a její kontrolu do kulturního rámce. Cílem práce je seznámit

čtenáře s tím, jak se tento směr vyvinul, s jejím předmětem, metodami a

s teoretickými základy kulturní kriminologie. Práce osvětluje pohled

kulturní kriminologie na kriminalitu, tedy jako na smysluplné jednání,

které má pro pachatele, ale i ostatní účastníky určitý symbolický a kulturní

význam.

Dalším záměrem této práce je představit narativní analýzu, metodu

sociologického výzkumu, jež se zabývá rozborem vyprávění. Práce

popisuje, jak lze tuto metodou, kterou převzala kulturní kriminologie

uplatnit při studiu kriminality. Práce popisuje, jak je nahlíženo na narativy

pachatelů kulturními kriminology. Dále se práce hodnotí potenciál této

metody jako nového kriminologického směru- narativní kriminologie.

B

Abstract

The theme of this thesis is Cultural criminology and narrative

analysis. The work is divided into four chapters that focus on the subject of

cultural criminology, its methods and benefits. The first chapter introduces

cultural criminology, its main concepts, influences and development. The

second chapter presents selected methods of cultural criminology in detail,

namely ethnography and media analysis. The third section describes in

detail the narrative analysis and its benefits. In addition, this chapter

provides an example of using this method of narrative analysis in a

document created by Anders Breivik before his terroristic attacks in Oslo,

Norway in July 2011. Finally, the third chapter introduces the narrative

criminology, criminological approach to the study of crime that is emerging

as an independent forensic industry. The fourth chapter summarizes the

benefits and drawbacks of cultural criminology and its possibilities as a

criminological movement.

The aim of this thesis is to present cultural criminology – new

theoretical and methodological approach to the study of crime that places

crime and its control in the context of culture. The objective of this thesis

is to acquaint readers with how this trend evolved, with its subject,

methods and theoretical foundations. This work presents how cultural

criminology sees crime – as a meaningful action that carries within it self a

symbolic and cultural value.

Another aim of this paper is to present a narrative analysis, method

of sociological research, which focuses on the analysis of narrative. This

diploma thesis describes how to use this method, which was adopted by

cultural criminology, in the study of crime. It also outlines how cultural

criminologists see narratives of offenders. The work also assesses the

potential of this method as a new criminological theory - narrative

criminology.

C

Klíčová slova

kulturní kriminologie – narativní analýza- média- postmodernismus

Key words

cultural criminology- narrative analysis- media- postmodernism