fra

László DarvasiNejsmutnější kapela na světě

Světová próza

László Darvasi

fra.cz

fra

László DarvasiNejsmutnější kapela na světě

Světová próza

1fra

2

László DarvasiNejsmutnější kapela na světě

3

4

László DarvasiNejsmutnější kapela na světěPřeložil Milan Navrátil

5fra

6

Světová prózaLászló DarvasiNejsmutnější kapela na světaZ maďarských originálů přeložil Milan NavrátilFotografie na obálce Radeq BrousilVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2007 jako svou 49. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první. Náklad 1000 výtisků

Czech edition © Agite/Fra, 2007Text © László Darvasi, 1993All rights reserved by Suhrkamp Verlag Frankfurt am MainTranslation © Milan Navrátil, 2007Cover photo © Radeq Brousil, 2007ISBN 978-80-86603-37-7

S podporou programu Evropské unie Culture 2000

a Hungarian Book Foundation.With the support of the Culture 2000 programme and the Hungarian Book Foundation.

Růže z Veinhagenu

Zářivého odpoledne na den svatého Pavla apoštola,tak jasného a nehybného časného odpoledne, kdy jevidět snad až na konec světa, jsem pozvracel pýchuměsta, veinhagenské růžové keře. Žiju ve velice ná-božensky založeném městě, a tak mě zadrželi, jak seříká, in flagranti, a uvalili na mě vazbu. Vyšetřovacívazba, tak se myslím jmenuje tohle dobročinné pře-rušení osobní svobody, kde mě betonová podlahasmradlavá po myšincích, čtyři stěny nabílené vápnem,dřevěná pryčna s koňskou houní, hliníkové umyvadloa páchnoucí prázdný kýbl donutily, abych je obšírně-ji a důkladněji zařadil do svých osobních vzpomínek.Od mého zadržení uplynulo několik týdnů, a ačkolijsem si myslel, že ta tortura, totiž ona nejistota, vezmerychlý konec, vždyť tu mou záležitost i s návrhem naobžalobu předali župní prokuratuře, přesto nemůžuzapírat svou nespokojenost, ano, myslím si, že to je topravé slovo, kterým mě konečně uklidnili, protože jásám nevím, jakou jsem byl veden důvěřivostí, že jsemsi už od chvíle zatčení myslel, že teď mi snad pomů-žou, dokonce jsem byl naplněn nadějí, že nadešelčas, abych to vyprávěl, a že slova, jež se ve mně na-hromadila a naběhla jako lejna, se konečně dostanouna světlo boží a vysvětlí všechno, a abych já nemuseldál žít.

Žiju ve velice nábožensky založeném městě. Přesně-ji řečeno jenom poblíž, hodinu pěšky od prvního do-mu, na samotě, kde už nikdo jiný nebydlí, jenom jásám, protože rodiče umřeli. Ta moje samota je mocchudá a zanedbaná, ale v domě a kolem domu mávšechno své zvláštní jméno. Ovšemže to není žádnápřednost a už vůbec ne nějaká polehčující okolnost

7

v téhle záležitosti. A ani to neříkám kvůli tomu. Poz-vracení veinhagenských růžových keřů nebyl jen výji-mečný, ale i mimořádně těžký hřích, právě proto měodvedli na vrchní policejní kapitanát v poutech. Navícse to stalo na den svatého Pavla apoštola, brzy odpo-ledne, kdy je víc světla a méně důvodů k omluvě. Lidimě znali, a tak se hned seběhli na hlavní ulici, motalise tam před domy, před ubohými výklady a špinavýmihospodami, před řezníky a před holiči a pohoršovalise, vrtěli hlavami a troufali si jenom šeptat.

Šeptali si, podívej se, to je ten košíkářův plešatý syn.Jen se podívej, pozvracel si i oblečení.Podívej se, nasadili mu želízka.Srdce mi mohutně bušilo, protože jsem tolik dou-

fal. A taky jsem se na ně smál, jako třeba na toho mla-dého desátníka, který mě zatýkal, usmíval jsem se, abyse i oni usmívali. Jenomže kromě mne se nikdo jinýneusmíval, což jsem samosebou chápal – koneckoncůšlo o veinhagenské růžové keře.

Na policii jsem pak musel dvě hodiny čekat. Sedě-li jsme s mladým desátníkem na chodbě na jedinédřevěné lavici a čekali na detektivy ze župy, neboťs ohledem na choulostivost záležitosti povolali kole-gy z vyšší instance, a hned dva, jestli jsem dobře sly-šel – náhodou zůstaly otevřené dveře vrchního po-licejního náčelníka, když telefonoval, když uctivým,zdvořilým, takřka podlézavým hlasem mluvil do slu-chátka a když žádal o dva nejlepší, o takové dva zku-šené odborníky, jací už na podobných případech ús-pěšně pracovali. Tenkrát jsem ještě nevěděl, co toznamená s úspěchem na podobných případech pra-covat, teď už to vím. Jenom jsem seděl vedle mladéhodesátníka a usmíval se, vždyť mě k sobě připoutal, ten-krát jsem si myslel, že z bezpečnostních důvodů, po-kyvoval jsem k tomu hlavou a pak jsem ho upozornil,aby si dal pořádný pozor na klíč od náramků, že bych

8

mu ho mohl ukrást. A desátník mě vzápětí praštil vol-nou rukou do obličeje, neřekl přitom ani slovo a jájsem cítil, že se mi spustila krev z nosu, teče mi do pu-sy a kape mi na hřbet dlaně.

Nakonec přijel jenom jeden detektiv, protože jehokolega před několika dny umřel.

Kolega umřel, řekl detektiv městskému vrchnímunáčelníkovi, když si podali ruce, ale pak už jsem je ne-slyšel, protože vešli do náčelníkovy kanceláře. Mluvilidlouho, ale já jsem byl přesto trpělivější a trpělivější.

Stmívalo se, než se pustil do práce a začal s výsle-chem v suterénní, skoro úplně prázdné místnosti bezoken. Smrdí to tu po krysách, pomyslel jsem si, ačko-li jsem znal jenom puch myší. Na samotě mi přebíha-ly myši v noci po obličeji, měly malá teplá tělíčka, piš-těly ve tmě, někdy se i zastavily a očichávaly mi ústa.Vstoupili jsme do místnosti a studený průvan nadzve-dl kousky nadrobno roztrhaných místních novin, roz-házené po vlhké podlaze, byly to staré noviny ze zimya z podzimu, snad i z jara, a já jsem si pomyslel, že setady asi moc neuklízí. Na zdi visel jeden obraz, starýolej s portrétem vrchního náčelníka, kdysi známéhopo celé zemi. Nemyslel jsem si, že to děvče malovaloi pro ně. Ostatně, ani mi do toho nic není. S její mi-nulostí nemám nic společného. V místnosti stály je-nom dvě židle proti sobě, mezi nimi skleněný popel-ník, tuctové zboží, takový hospodský krám. Od stropuvisela na dlouhé zaprášené šňůře elektrická žárovkaa černala se tam i krev, hustá řádka kapek krve, jakokdyby se náhle a s velikou silou otevřela někomu krč-ní tepna. Jinak tu bylo jaksi ticho. Velké znepokojují-cí a podivné ticho.

Muž mě posadil zády ke dveřím, potom k nim při-stoupil, slyšel jsem, jak je zamyká a opírá se o ně obě-ma rukama, s hlavou skloněnou. Ohlédl jsem se a vi-děl jsem to. A viděl jsem, že celé jeho tělo je umořené

9

a plné bolesti. Pamatuju si, že přišel v černém obleku,ale teď už na sobě neměl sako. Na zádech košile muv poněkud potměšilých skvrnách prorážel pot. Byl tomuž středního věku, mírně zarostlý, ale zátylek mělpečlivě oholený. Napadlo mě, že i z něho bude za párlet určitě šéf kapitanátu. Myslím, že už se stmívalo.

Umřel mi kamarád, řekl znenadání jen tak potichua pořád se ještě opíral o dveře.

Nemohl jsem se najednou rozhodnout, jestli to ře-kl víckrát, nebo se k tomu jenom chystal.

Já jsem nikdy kamarády neměl, řekl jsem.Rychle se otočil. Byl bledý a na tváři se silně potil.

Čelo se mu celé lesklo.Asi víš, že žiješ ve velmi náboženském městě?Přikývl jsem a řekl, že ano, vím.Podal mi kapesník.Utři si krev, řekl.Protože mi tekla krev z nosu i z pusy, jak mě ten

mladý desátník praštil.Pak následovaly formality, které jsem dobře znal,

rutinní otázky na otce a na matku, že už nežijí a žejsem se neučil plést koše a že jsem odešel i ze školy,ale trestán že jsem ještě nebyl a s policií jsem měl codělat jenom pro nějakou pouliční rvačku jako svědek,pochopitelně, protože jsem při ní viděl, jak někohokopli do hlavy, jak stál na všech čtyřech pod blikajícípouliční lucernou a řval, jak potom k němu přistou-pili a kopli ho do hlavy, aby už konečně držel hubu,a já jsem měl říct, kdo to udělal. Ale u mého zaměst-nání se zarazil, zvedl hlavu a zeptal se ještě jednou.

Model, opakoval jsem a ještě jsem dodal, mužskýmodel.

Tak o tom mi pověz víc, řekl detektiv.Jeho obličej byl plný stínů, ruce se mu třásly a mě ta

pozornost dojala. Dal jsem se teda do vyprávění a vů-bec mi to nebylo zatěžko, protože jsem právě na to če-

10

kal, proto jsem se usmíval a dobře se mi vyprávěloo mém životě, řekl bych, že většina lidí čeká právě nato, moc na to čeká, aby mohli začít vyprávět, a ještěněkomu takovému, kdo snad ví něco víc než oni samia párkrát jim vstoupí do řeči a opraví pokažené ka-pitoly.

Přihlásil jsem se na inzerát, řekl jsem, v němž bylo,že hledají plešatého modela do pětatřiceti let a žemusí být ochotný pózovat i nahý. A v inzerátu bylai výhodná nabídka honoráře. Pak se ukázalo, že sepřihlásilo asi deset lidí, ale to děvče, ta malířka, si vy-brala mě. Promluvila si se všemi deseti a pak si mě vy-brala. Požádala mě, abych mluvil o sobě. A já jsem jívyprávěl, že bydlím na samotě nedaleko města. Vy-právěl jsem jí, že jsem si dlouho myslel, že stojím napokraji pádu, protože jsem pil, pil jsem moc a mockořalky a zabil jsem i svého psa, když jsem byl opilý,a v lese jsem jen tak pro nic za nic porážel stromy,protože se mi chtělo něco ničit, a že jsem vždyckymočil před domem, ale tenkrát jsem po několik týd-nů pociťoval takové zvláštní odhodlání a sílu a věděljsem, že když je třeba padnout, tak teda ne na zem.Věděl jsem, že nikdy nepadnu na tuhle zem. Protožeje příliš blízko. Protože na tuhle zem naserou, pak jipoplivou černými zrny a čekají, poklidně, tupě a po-korně, až vyrazí ta rostlina, která je sladká a sytá je-nom pro nevědomce. Umírat se má ve vzduchu, řekljsem tomu děvčeti. A aby při tom hodně foukalo, i tojsem řekl, a aby se větve kývaly a aby to třískalo okny.To děvče sice neodpovědělo, neřeklo, že mám prav-du, neřeklo vůbec nic, ale nakonec si vybralo mě.Dostal jsem doporučený dopis, ve kterém stálo, žeprávě já jsem ten šťastný vyvolený. Doporučený dopis.Mně! Spousta barevných známek, úředních razítek –na to si pamatuju. Pošťák se smál, když mi ho přine-sl. Přijel na kole a já jsem mu z vděčnosti dal láhev

11

kořalky, protože ten dopis taky mohl zahodit, a ještějsem mu to řekl, načež odpověděl, že u doporučené-ho dopisu to není tak jednoduché, protože u něj jetřeba podpis, a že jeho písmo už na poště dobře zna-jí. A já jsem mu řekl, ať i tak tu kořalku klidně vypije.Řehtal se a odpověděl, jen ať jsem klidný, on že už jivypije. A tak jsem potom půl roku pracoval u tohoděvčete. Pár dní po Vánocích jsem šel poprvé. Všudebylo samé bláto, přišla obleva. Bylo po Vánocích, sníhzrovna nepadal. Pamatuju si, město bylo plné světela špíny. Chodil jsem tam vždycky dopoledne, tak ko-lem desáté, svlékl jsem se donaha, no a ona, když sepřesvědčila, jestli jsem čistý, protože jsem nesměl cho-dit špinavý a smradlavý, hned začala malovat. Celýdům byl jeden velký ateliér, děvče dalo zbourat příč-ky. Strop drželo několik vyřezávaných trámů, silnémodříny, do jednoho jsem vyryl své jméno. Oknasměřovala na sever, protože od severu přichází světloz největší dálky. Děvče říkalo, že pokoje malířů už ta-kové bývají. Protože severní světlo je starší, je v němi víc odpuštění. Severní světlo, říkalo to děvče, víc ví.V koutě stála velikánská kovová kamna, někdy v nichhořelo, někdy ne, proto mi bývala v zimních měsícíchstrašná zima, jenom jsem tam seděl nahý na židli, ci-věl jsem bez řeči na děvče ponořené do práce, na ne-omítnuté cihlové zdi a divil jsem se, že není nikdežádný obraz, jenom ten, na němž jsem namalovaný já,a to že je jediný obraz v tomhle bytě, a z toho jsemusuzoval, že děvče vždycky pracuje jenom na jednomobrazu, a když je s ním hotovo, hned ho prodá.

To děvče jenom malovalo? zeptal se najednou muž.Ano, odpověděl jsem.Nic jiného se nestalo?Ne, řekl jsem.Nikdy?Nikdy, odpověděl jsem.

12

Jaké obrazy ta holka malovala? zeptal se pak muž.To jsem neviděl, řekl jsem, protože mi je nikdy ne-

ukazovala. Tak to stálo i ve smlouvě. Že není povinnami je ukazovat. Snad kdyby chtěla. Možná. Ale onanechtěla.

A co ty?Já nevím, řekl jsem. Myslím si, že to byl náboženský

obraz.S náboženským tématem, řekl detektiv.Ano, řekl jsem, s náboženským tématem.Jako je tohle město, řekl detektiv.Ano, jako je tohle město, řekl jsem.Dobrá, pro dnešek dost, řekl pak detektiv a šel ke

dveřím, otevřel je a zavolal do tmavého suterénu. Za-volal, že skončil a aby podezřelého odvedli. Za chvil-ku přišel mladý desátník, byl ještě mrzutější, jestli tovůbec ještě šlo, připoutal mě k sobě a vyvedl měz místnosti a pak jsme nejrůznějšími chodbami a prů-chody došli až k mé cele, tam, kde jsem i teď a kde,jak si pamatuju, ke mně po celé dny nepromluvili, anijídlo mi celý jeden nebo dva dny nepřinesli, možnái tři, a možná že uplynulo jenom jedno nudné odpo-ledne, ostatně je to jedno, teď jenom čekám trpělivěna soud a na rozsudek, který, to už jsem se rozhodl,pak přijmu s pochopením a pokorou, protože být po-korný a trpělivý se v téhle situaci nejvíc vyplatí, kdyžčlověku cosi našeptává nějaký laciný, a přesto účinnýpocit, že už se všecko přihodilo. Taková pitomost.

Večer toho dne, mé první noci tady, v podzemnímvězeňském prostoru kapitanátu, jsem si připomnělhistorii veinhagenských růží. Ty růže jsou bílé jakDantovy růže. Aspoň lidi z města říkají cizincům, ženaše růže jsou jako Dantovy růže. Ale ještě dodávají,však víte, ten detail z Ráje. Naše růže na hlavním ná-městí se pyšní pod dozorem inspektorátu pro veřejnáprostranství a já si myslím, že drží v zajetí celé město.

13

Ale to už není moje věc. Na představenstvu městapřed několika lety rozhodli, že veinhagenské růže jetřeba střežit, protože si několik cizinců mezi keři po-stavilo stan. Pokud vím, byl to jeden muž, dvě ženya jedno malé děcko. Postavili si stan mezi keři růží.Byli to možná cikáni nebo Arméni či Turci, nevím.V noci je utloukli, všecky ty čtyři lidi. Všecky je ubiliřetězy od jízdních kol. A všichni o tom mluvili, jako bynevěděli, jaká je pravda, vyprávěli kdekomu, že asiumřeli na otravu. Zkažené maso nebo pomsta květinza rušení jejich pokoje, kolovala tenkrát spousta řečí.Později se psalo v úředním hlášení, že došlo k otravě,a totéž psaly i noviny.

O veinhagenských růžích se učily už i děti ve škole,i já jsem se o nich učil, když jsem ještě chodil do ško-ly, a dobře jsem si vryl do paměti, že Veinhagen bylkrásné a svobodné město, že jeho úzké, křivolaké ulič-ky, dlážděné lesklými drobnými kameny obkroužilyzahrady růží a že cizinci už zdaleka ucítili vůni růžo-vého oleje a že se kdysi jedna beznadějně zamilovanádívka vrhla z městské věže, jenomže byl večer a zapo-mněla, že místní snášejí pod věž okvětní plátky a lu-pení, takže se tu časem nahromadila metrová vrstvaa dívka se řítila jako mrtví ptáci bez hlesu, ani ne-vykřikla, ale polštář listí ji zachytil, ona pak omdlela,protože si myslela, že právě to je smrt, mdloby ji uko-lébaly do spánku, ráno ji tak našli ti, co snášeli okvět-ní lístky, zastavili se u svých dřevěných vozíčků s plát-ky růží a dívali se, jak to děvče spí s hlavou na stranu,prospala celé tři dny, protože hutná vůně veinhagen-ských růží je silnější než jakékoli narkotikum.

Veinhagen snad bylo město v Nizozemsku. Knížec-tví růží v království tulipánů, kde lidé vzhlíželi namořské hráze plné slunečnic a na bledě zeleném po-zadí nabíraly vápenatě bílé větrné mlýny do svých lo-patek vítr od moře. A snad to byla spíš hanzovní dr-

14

žava, kde se vůně květů spřátelila s pronikavým pu-chem slanečků a zahnívajících lodních palub. Nevím,o tomhle jsem se jaksi nikdy nedověděl, a ani zdejšímlidem se nedařilo objasnit to přesné místo; pokud jdeo světadíl, tam bylo všechno jasné, ale každá variantaměla své slabiny, takže původ Veinhagenu se stal spíšlegendou a s květinami nikdo promluvit nemohl.

A pak se nějak všechno obrátilo k horšímu. Protožetak už to bývá. Ukázalo se, že růže jsou nepřátelé. Žeje to zlá, krutá a nekřesťanská květina. A Veinhagen-ští začali nenávidět přívržence růží. Nejdřív se jim je-nom posmívali, potom se s nimi i prali. Pod rouškoutmy černě zamaskovaní lidé vtrhli do domů provo-něných růžemi a tam rozbíjeli a roztloukali a plenilia tam se rozstříkly i první kapky krve a pak už se ne-dala zastavit ani smrt. Vyrvali veškeré růžové keře,spálili všecky okvětní plátky, rozčtvrtili každého šle-chtitele růží, zahradníka a dělníka, který vynášel listí.Utéct se podařilo jenom jednomu, bezejmennému.V převlečení prošel městskou branou. Posledním ke-límkem růžového oleje si ještě změkčil a uvolnil ko-nečník, pak do něj zastrčil plátěný pytlíček, v němžměl zbývající zrnka veinhagenských růží a kousek per-gamenu, na němž se zachovala zpráva o historii po-sledních zmatených dní. Pak se ten muž nějak dostaldo našeho města. Podle některých to přece jenom by-la žena. Každopádně je jisté, že u nás, v našem městěvypustil duši; jeho tělesná schránka vydávala tak pro-nikavou růžovou vůni, že hrobník potají zašel k měst-skému doktorovi, který se zabýval i pitvou, ten dalšínoc otevřel tělo, a když křížem krážem rozřezal, pro-hledal a vymyl i střeva, která byla přeplněná výkalya nesnesitelně páchla, nakonec zoufalým poslednímřezem do konečníku objevil plátěný pytlík se zrny a sevzkazem. Zrna zasel, a když po čase vykvetly první ve-inhagenské růže, jež podle doktora po nocích zpívaly

15

náboženské zpěvy díkuvzdání, onen služebník tělaodešel ke starostovi a vyprávěl mu o tom tajemství. Ve-inhagenské růže daruju městu, řekl. Vzhledem ke své-mu vysokému věku nechtěl nic víc, než aby mu zbyloněkolik keřů pod oknem, protože chtěl do věčnéhospánku upadnout za zpěvu oněch růží. A vrchnostpřistoupila na jeho žádost a ve městě se konala slav-nost a růžové keře zasadili na hlavním náměstí, aby sepak mohli každému cizinci chlubit, že od té chvílepatří tradice veinhagenských růží jim.

A já jsem ty růže pozvracel, přesto však necítím vý-čitky svědomí, není mi jasné, co by mi mělo být jasné,tak se to vyvinulo. Člověk něco předem plánuje, je-nom když je slabý.

Na druhý den výslechu už si přesně nevzpomínám,dokonce si nevzpomínám ani na to, kterého dne jsemmluvil o své matce. Bylo to někdy na začátku prvníhotýdne, to už je jisté. Druhý nebo třetí den. Nevím.Mám hlad.

Jsi ještě panic? zeptal se detektiv. Kouřil. I já bych sirád zapálil, ačkoli jsem to ještě nikdy neudělal, kou-ření z mého života nějak vypadlo.

Prší? zeptal jsem se.Leje, řekl detektiv.Dal byste mi šluka? zeptal jsem se.Nějak jsem tady pod zemí vycítil, že je teplo a že pa-

dá letní déšť. V takových případech se tam na samotěpo hlinité stráni přímo valí hnědá dešťová voda, jakoby to byl rozvodněný potok. Je jí až po kotníky a ženese dolů svahem. A já pak spustím křik a utíkám s vo-dou. A za půl hodiny tam zůstanou jen vyšlápnuté sto-py, v nichž to bublá. Teď bych určitě ležel na dvoře svésamoty a pohrával bych si sám se sebou. A déšť by lil.Rozmoklou hlínou by bušil do mého nahého těla, hr-nul by na mě brouky s tvrdými krovkami, kteří leží nahřbetě a kmitají drobnými černými nožkami, na tvář,

16

na břicho a na spodek těla by se mi lepily bledě zele-né stonky trávy, které ještě před několika hodinami nahorní louce hltaly světlo a předávaly je drobným hu-ňatým kořínkům, jež se projevily jako nevděčníci,protože je neudržely, předaly je lehkému letnímu li-jáku a opustily půdu, je to tak, byl bych samá travin-ka, omýval by mě déšť a hrál bych si se sebou.

Nejsem panic, řekl jsem.Řekl jsem, že mi bylo třináct let, když jsem prodělal

křest ohněm. Ano, právě ta slova jsem použil, křestohněm.

Tak mi o tom vyprávěj, řekl detektiv.Řekl jsem, že jsem se jednou ráno probudil s plá-

čem. Obě ruce se mi přimáčkly ke kostnatému a hu-benému tělu, vůbec jsem jimi nedokázal pohnouta otřásal mnou bezhlučný, hořký pláč. Kdosi, kohojsem neznal, ve mně velmi plakal. A pak nad mou po-stelí stála matka, jako by se na toho někoho dívala.Sevřela na prsou župan a byla bledá a ustaraná. Mojematka byla blondýna krev a mlíko, lýtka měla poští-paná od slepic, protože tenkrát byly ještě na dvořei slepice, a mě vždycky zamrazilo, jak na ně volala,když jim dávala zobat. Doktor byl starý nejapný chlapa nic neříkal. Myslím, že mi předepsal několik práškůna uklidnění a snad i nějaký recept na čaj pro spaní,ke kterému se v lese musely nasbírat ještě nějaké byli-ny. A matka vyzkoušela všecko, ale nic nepomáhalo.A čas ubíhal, tenkrát už jsem plakal tři týdny. Toho rá-na šel otec do města, protože bylo třeba prodat koše.Otec byl košíkář. Tři týdny jsem plakal a v údolí se vá-lela těžká, mléčně bílá mlha. Chodil jsem kolem do-mu a vzlykal jsem. A pak mě matka zavolala do domua uložila mě do postele.

Zavři oči, řekla a já jsem je zavřel, dovolil jsem, abymě svlékala; svlékla mě pak úplně donaha, pak mi svá-zala ruce i nohy a přivázala je k hlavě a nohám poste-

17

le, kterou otec vyřezal, až jsem tam ležel jako přibitýke kříži, ani jsem se pohnout nemohl a už jsem mohljenom vzlykat. Pak mi matka otcovým kapesníkem za-vázala oči. Potom jsem slyšel šustění jejích šatů, jak sedotýkají jejího plného bílého těla, jak po něm klou-žou a oddělují se od něho. Myslím, že se mě dotklanejdřív rty. Vzala mi ho do pusy a vzápětí se mě do-týkala dvěma teplými dlaněmi. Matka ke mně bylaopatrná a něžná, ale rozhodná. Pomalu si na mě sed-la, myslím, že na mně chtěla dávat moc pozor, mocmě chtěla uzdravit… Otec se toho dne vrátil z městav dobré náladě, protože nejenom prodal všechny ko-še, ale neočekávaně dostal i dobře placenou objed-návku.

Copak, uzdravil ses, bráško, zeptal se a pohladil měpo holé hlavě.

Já si myslím, že jsi nemocný i teď, řekl na to detek-tiv.

Ano, jsem nemocný, já si to taky myslím, odpověděljsem.

Víš, že tě už řadu dní sledují?Řekl jsem, že ano.Stál jsi tam naproti růžovým keřům, jenom jsi str-

nule stál a ruce jsi mačkal na břicho. Hlídač to říkal.Po tom prvním dnu tě zdejší dali sledovat. A dělal jsito po tři dny.

Mlčel jsem.Teda já si pamatuju, že čtyři. Čtyři dny jsem postá-

val před růžemi, protože to nebylo zakázané. Neboťstát před veinhagenskými růžemi sice nebyla běžná,ale přesto povolená činnost. Jinak je město takové, ževšichni všechno vědí. Je to ohromně jednoduché, ně-co se stane a už o tom jde řeč. Vyprávějí si o tom.A město je plné historek, že to někdy až špatně sná-ším. Asi se rychle rozneslo i to, že jsem ve vyšetřovacívazbě a každý den mě vyslýchají. A vím i to, protože

18

mi to detektiv prozradil, že byli na mé samotě a pro-hledali ji. Vystoupili s všelijakými nástroji a prostřed-ky pro identifikaci stop a objevili několik potrhanýchkošů, které tam zůstaly po otci, padli na pár prázd-ných láhví po kořalce a na nějaké hadry a na koncizahrady našli i psí kostru. Samota se jim nelíbila, mys-leli si, že je zanedbaná. Byla tam spousta plevele, od-padků a myší, říkali. I to mi detektiv později prozra-dil. Jeho hlas byl sama věcnost a klid, a pokud vím,ani jednou mi nevyčetl, že bych mu jeho práci jen ztě-žoval nebo že bych ho okrádal o jeho drahocenný čas,jenom mi řekl, jaká je situace. Nu, a situace byla ta-ková, že nenašli to děvče a nenašli obraz. Nakonec užbyla řeč jen o tom. Po celé dlouhé a trýznivé dny jsemmusel mluvit o té dívce. O jejím podlouhlém bledémobličeji, o vlasech zastřižených na kluka, o tom, jakdržela ruce, jak uchopila štětec, jak ke mně přistupo-vala a upravovala mé strnulé paže nebo můj úd, kterýse někdy maličko ztopořil a překulil se mi na levéstehno, v takových případech opatrně sáhla pod něj,konečky prstů ho maličko postrčila, aby zas byl tam,kam ho ona umístila; musel jsem povědět i to, že jsemji naposled viděl u ní doma, když mi najednou ozná-mila, že na druhý den bude hotova, ano, obraz budenádherný, řekla a usmála se, její tvář byla samá barvaa pro mne nějak, což jsem nikdy předtím nepociťoval,najednou bylo obtížné se obléct, jenom jsem seděl nažidli, nahý, a vrtěl jsem hlavou, že určitě ještě není ho-tový, není přece možné jenom tak ze dne na dens ním být hotov, a vůbec, co to má znamenat, že je ně-co hotovo, že je konec, ale dívka mi odporovala a pakřekla, že počínaje příštím dnem už mi nemůže dávatpráci, jen ať si vzpomenu na smlouvu, v níž stojí, že ažbude obraz hotový, končí mezi námi smluvní vztah.Detektiv se zeptal, co jsem na to odpověděl, ale jájsem mlčel, ani nevím proč, něco se ve mně zlomilo,

19

nedokázal jsem vlastně ještě něco říct. Mlčel jsem ne-bo jsem detektivovi řekl jenom to, že o tom už jsmespolu mluvili. Plynuly dny a lidi z věznice mi pořádčastěji říkali ten blinkavej. Vedu toho plešatýho blin-kavýho na výslech, smáli se a už dávno mi neříkali„syn toho košíkáře“. Neměli se mnou trpělivost a stá-le častěji mě tloukli. Připoutali mě k sobě a vodili mědo místnosti, kde se vyslýchalo, kde už na mě čekaldetektiv, seděl na židli proti dveřím a kouřil, civěl mido obličeje a znovu a znovu se vyptával na tu dívku.Ačkoli už prohledali i její byt. Byt byl prázdný a stu-dený, protože měl okna na sever. Takové byty jsoui v létě chladné. I na den svatého Pavla apoštola jev nich jako v ledárně, pochopitelně. Našli malířskéštafle, rozházené štětce, pár knížek o místních ději-nách, smlouvu, jenom to děvče a ten obraz nenašli.Detektiv prohlásil, že mezi zmizením děvčete a poz-vracením veinhagenských růží je jakási tajná, i kdyžočividná spojitost. To že je jisté. Řekl, že bych určitěnepozvracel keře, kdybych se nesešel s tím děvčetem.Potom řekl i to, že má dojem, jako by už udělal všec-ko a víc už pomoct nemůže. A opravdu už pomoct ne-mohl. Seděli jsme jeden proti druhému a celé hodinyjsme mlčeli. Někdy jsem už měl pocit, že v takovýchchvílích někdo poslouchá za dveřmi. Někdy jsem sly-šel i výkřiky, na chodbě zaduněly spěšné kroky, najed-nou tam někdo zařval, pak dokonce zpívali, zadunělykotle a jednou po takovém hrůzném výkřiku následo-valo tak dlouhé ticho, až jsem si myslel, že zrovna ně-kdo umřel.

Nakonec, je to dva nebo tři dny, nevím, detektivprohlásil, že i kdyby mě mučil, ani pak bych asi víc ne-řekl. On že to cítí. Je to věc zkušenosti. Ani kdyby mětloukl pěstí do obličeje, kdyby mi hřbetem dlaněotloukal spánky anebo mě kopal do koulí.

Nevím, řekl jsem, mě ještě nikdy nikdo nemučil.

20

9 788086 603377

V této knize povídek vytváří László Darvasi (1962),jeden z nejlepších a nejprodávanějších současnýchmaďarských spisovatelů, svět plný okrajových, tem-ných a symbolických postav, jakoby vzešlých z le-gend. Výchozí realistická situace je postupně za-plavena podivností a surrealistickými obrazy v takplastické inscenaci, že se do ní ponoříme jako dobarevného a neklidného hemžení života. I přessvou zdánlivou nadčasovost evokují tyto povídkystav východních zemí během posledních desetiletí:zničené komunity, bytosti ztracené v čase, převrá-cená realita.

www.fra.cz

Co

ver

© R

adeq

Bro

usi

l, 20

07

9 788086 603377

V této knize povídek vytváří László Darvasi (1962),jeden z nejlepších a nejprodávanějších současnýchmaďarských spisovatelů, svět plný okrajových, tem-ných a symbolických postav, jakoby vzešlých z le-gend. Výchozí realistická situace je postupně za-plavena podivností a surrealistickými obrazy v takplastické inscenaci, že se do ní ponoříme jako dobarevného a neklidného hemžení života. I přessvou zdánlivou nadčasovost evokují tyto povídkystav východních zemí během posledních desetiletí:zničené komunity, bytosti ztracené v čase, převrá-cená realita.

www.fra.cz

Co

ver

© R

adeq

Bro

usi

l, 20

07

připravujeme

Orhan Pamuk, Nový životYasmina Reza, Adam HaberbergMichał Witkowski, ChlípniceGiuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnskýPolona Glavanová, Noc v Evropě Jerzy Pilch, U strážnýho andělaJean-Claude Izzo, Totální chaosBytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol.Andrés Sánchez Robayna, V těle světaErich Fried, Milostné básně

fra