MASARYKOVA UNIVERZITAFakulta sociálních studií

Katedra politologie

Mgr. Otto Eibl

Issues v české politice

Disertační práce

Školitel: prof. PhDr. Maxmilián Strmiska, Ph.D.

Brno 2011

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou disertační práci Issues v české politice vypracoval samostatně a k jejímu vypracování použil jen těch pramenů, které jsou uvedeny v seznamu literatury.

Část kapitoly 5 a kapitola 9 vychází z textu České politické strany v politickém prostoru, který jsem zpracoval společně s PhDr. Romanem Chytilkem, Ph.D. a který jsme publikovali v roce 2011 v Sociologickém časopise (roč. 47, č. 1, s. 61-88). Text byl pro potřeby této práce jazykově upraven a zkrácen.

Převzatý text tvoří přibližně 10 % předložené disertační práce.

V Brně, dne 20. dubna 2011

Otto Eibl

Souhlas spoluautora s použitím výsledků kolektivní práce

Vyslovuji souhlas s tím, aby Otto Eibl použil text České politické strany v prostoru,

který jsme vypracovali společně a který byl publikován v Sociologickém časopise

(roč. 47, č. 1, s. 61-88) jako součást předkládané disertační práce.

Autorský podíl předkladatele je 50 %.

V Brně dne 20. dubna 2011

PhDr. Roman Chytilek, Ph.D.

Poděkování

Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kteří mě při psaní této práce vedli, povzbuzovali a podporovali. Dovedu si představit, že ne vždy to se mnou bylo lehké.

Velký dík patří v první řadě prof. PhDr. Maxmiliánovi Strmiskovi, Ph.D. za laskavé vedení a trpělivost, kterou se mnou měl.

Dále bych rád poděkoval Romanovi Chytilkovi za cenné podněty a za četné, neustále se opakující, konzultace různých částí této práce. Věřím, že jsi měl, Romane, občas pocit, že je nám kancelář malá... Moje četné stížnosti na to, že se něco nepovedlo, nebo že něco nejde, můžeme ale brát jako validní indikátor neukončenosti tvůrčího procesu. Vždyť jak říká klasik: „Nakonec bude všechno dobré. A jestli to není dobré, tak to ještě není konec.“

Velký dík pak patří i dalším kolegům, se kterými jsem různé aspekty mojí práce diskutoval a ze kterých jsem často tahal rady a rozumy, i když jim to ne vždy muselo být po chuti. Vždyť bylo tolik věcí, kterým byla třeba věnovat pozornost a já si vaši kapacitu uzurpoval jen pro sebe! Díky patří Lubošovi Kopečkovi, Báře Petrové, Michalu Pinkovi, Anně Matuškové, Jakubovi Šedovi, Katce Vráblíkové, Vlastovi Havlíkovi a Anetě Valterové.

Obrovský dík patří všem mým blízkým, zejména pak rodičům, kteří mi vždy věřili a podporovali mě i v době, kdy jsem měl pocit, že věci už nedávají vůbec žádný smysl. Díky za příležitost, kterou jste pro mě vytvořili, doufám, že jsem ji využil tak, jak jste očekávali.

A pak samozřejmě děkuju všem přátelům, které jsem často zanedbával a odbýval obvyklou výmluvou „Nemůžu, nemám čas“. Takže kamarádi, Vašku, Vendulo, Míšo, Filipe, Ondro, Jakube, Miko, Evo, Jarko, díky za to, že mi ještě občas zavoláte, napíšete a tak vůbec.

Vám všem, kteří jste po celou dobu stáli za mnou a měli pochopení pro moje vrtochy, tuto práci s láskou věnuji.

...a pokud jsem na někoho při předchozí děkovačce zapomněl, o to větší a tučnější dík mu patří.

Díky všem!

Obsah

1. Úvod........................................................................................................................1

2. Vztah mezi voličem a stranou: historická perspektiva......................................52.1. Od sociálně determinované volby k individuálnímu rozhodnutí...................52.2. Současné pojímání společenských štěpících linií................................................92.3. Důležitost témat a tematické vlastnictví..............................................................13

2.3.1. Témata v politice: zkratky, které mohou vést k rozhodnutí (teorie tematického vlastnictví).....................................................................................................................14

2.4. Kauzální trychtýř jako ilustrace proměnných vstupujících do rozhodovacího procesu..........................................................................................................19

3. Teorie racionální volby a politický marketing – (top-down) cílené umisťování nabídky v prostoru................................................................................23

3.1. Teorie racionální volby a nástup politického marketingu.............................233.2. Sada technických nástrojů nebo východisko pro formulaci politik?..........263.3. Downsův model volební soutěže.............................................................................283.4. Užitek plynoucí z volby: formální vyjádření.......................................................313.5. Politický marketing a jeho důsledky pro demokracii......................................34

4. Politický prostor v politologii.............................................................................414.1. Prostorové modelování: modely založené na vzdálenosti.............................42

4.1.1. Harold Hotelling a jeho model obchodní soutěže...................................................424.1.2. Downsův prostorový model založený na blízkosti (proximity model).........474.1.3. Kritika Downsova modelu.................................................................................................51

4.2. Prostorové modelování: modely založené na směru.......................................544.2.1. Jednoduchý Matthewsův směrový model..................................................................554.2.2. Směrový model Rabinowitze a Macdonalda (RM model)...................................58

4.3. Vzdálenost nebo směr? Vzájemné porovnání obou přístupů........................60

5. Metody získávání informací o pozicích stran a voličů.....................................655.1. Získávání dat pomocí výzkumů na expertech....................................................665.2. Získávání dat pomocí reprezentativních výzkumů na voličích....................675.3. Získávání dat pomocí výzkumů politických elit nebo straníků....................685.4. Získávání dat pomocí analýzy legislativního hlasování..................................695.5. Získávání dat pomocí analýzy politických textů................................................69

5.5.1. Průběh kódování...................................................................................................................725.5.2. Kritika metody CMP.............................................................................................................74

6. Co budeme zjišťovat a jaká data požijeme?.....................................................77

7. Politický prostor optikou analýzy volebních programů (CMP).....................807.1. Výsledky kódování.......................................................................................................817.2. Pozice stran na levo-pravé ose v letech 1996-2006.........................................857.3. Programy jednotlivých stran: výsledky analýzy (CMP)...................................87

7.3.1. ČSSD: Jistoty a prosperita..................................................................................................877.3.2. KSČM: Volební program.....................................................................................................887.3.3. KDU-ČSL....................................................................................................................................897.3.4. ODS..............................................................................................................................................907.3.5. Strana zelených......................................................................................................................91

8. Problémy a témata očima voličů........................................................................938.1. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika podle voličů potýká.......................................................................................................................................... 948.2. Spokojenost voličů s vybranými tematickými oblastmi.................................97

8.2.1. Spokojenost ve vybraných tematických oblastech; červen 2005....................98

8.2.2. Spokojenost ve vybraných tematických oblastech; únor 2006.....................1018.3. Vnímaná kompetence stran k rozvíjení konkrétních oblastí policy........105

8.3.1. Vnímaná kompetence jednotlivých stran k rozvíjení konkrétních oblastí policy ze strany jejich vlastních voličů......................................................................................108

8.4. Důvod k volbě strany................................................................................................1138.5. Nejdůležitější problémy voleb (volební kampaně) a po volbách..............115

8.5.1. Nejdůležitější problémy voleb (volební kampaně) a po volbách optikou voličů jednotlivých stran.................................................................................................................118

8.6. Pozice voličů v nejdůležitějších tématech voleb: tendence k tematickému hlasování?................................................................................................................................. 121

8.6.1. Zdravotnictví........................................................................................................................1248.6.1. Míra a progrese zdanění..................................................................................................127

9. Politický prostor České republiky nahlížený skrze survey expertů.............1309.1. Podoba expertního šetření (Projekt EUREKA E!3617 / ELECTA)..............1309.2. Dimenze českého politického prostoru.............................................................1339.3. České politické strany v politickém prostoru..................................................135

10. Voliči v politickém prostoru............................................................................14010.1. Magnetická přitažlivost středu...........................................................................141

11. Závěr: Témata a politický prostor v České republice...................................15011.1. Politický prostor a témata české politiky.......................................................151

11.1.1. Analýza programových dokumentů........................................................................15111.1.2. Témata a problémy optikou voličů..........................................................................15211.1.3. Politický prostor: expertní šetření...........................................................................15311.1.4. Prostor obývaný voliči: Evropská studie hodnot...............................................153

11.2. Různá data, různé způsoby měření, různé výsledky?.................................154

12. Použitá literatura a prameny...........................................................................158

13. Přílohy................................................................................................................16713.1. Příloha 1. Kódovací kniha CMP...........................................................................16713.2. Příloha 2. Položky surveye expertů a jejich využití v jednotlivých částech výzkumu................................................................................................................................... 17613.3. Příloha 3. Dimenzionální struktura českého politického prostoru v roce 2003, vyčerpaná variance 67 %........................................................................................17713.4. Příloha 4. Položky z dotazníku expertů:..........................................................17813.5. Příloha 5. Položky z dotazníku EVS...................................................................179

Seznam tabulek

Tabulka 2.1. Revoluce a konfliktní linie........................................................................6Tabulka 2.2. Struktura „moderní“ konfliktní linie.......................................................11Tabulka 2.3. Jak se voliči mohou rozhodovat?............................................................21Tabulka 4.1. Srovnání výsledků při aplikaci různých prostorových modelů – jedna

dimenze...................................................................................................63Tabulka 4.2. Srovnání výsledků při aplikaci různých prostorových modelů – dvě

dimenze...................................................................................................64Tabulka 5.1. Přehled metod používaných ke zjišťování pozic v politickém prostoru.66Tabulka 5.2. Kódovací proces: ukázka........................................................................73Tabulka 7.1. Agregované indexové hodnoty v jednotlivých oblastech podle CMP....82Tabulka 7.2. CMP: pozice stran na levo-pravé ose (RILE).........................................83Tabulka 7.3. Strana, kterou by voliči jednotlivých stran nevolili................................85Tabulka 7.4. ČSSD: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů.............88Tabulka 7.5. KSČM: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů............89Tabulka 7.6. KDU-ČSL: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů......90Tabulka 7.7. ODS: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů...............91Tabulka 7.8. SZ: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů..................92Tabulka 8.1. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika potýká............95Tabulka 8.2. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika potýká podle

voličů jednotlivých stran (prvních 10 nejproblematičtějších témat)......96Tabulka 8.3. Spokojenost vs. nespokojenost voličů s vybranými oblastmi.................99Tabulka 8.4. Spokojenost s vybranými tématy: pořadí témat....................................102Tabulka 8.5. Spokojenost vs. nespokojenost voličů s vybranými oblastmi...............103Tabulka 8.6. Jak vnímají voliči kompetence stran ve vybraných oblastech..............108Tabulka 8.7. Jak vnímají kompetence stran jejich vlastní voliči a jak vnímají

konkurenci?...........................................................................................111Tabulka 8.8. Vztah voličů (hlásících se k volbě strany) a stran.................................114Tabulka 8.9. Jak voličům vyhovuje program strany..................................................114Tabulka 8.10. Spokojenost s dosavadní činností strany.............................................115Tabulka 8.11. Největší/nejdůležitější problémy voleb a České republiky obecně....118Tabulka 8.12. Nejdůležitější problémy podle voličů jednotlivých stran ve volbách.119Tabulka 8.13. Nejdůležitější problémy podle voličů jednotlivých stran ČR obecně.120Tabulka 8.14. Která ze stran nejlépe řeší největší problém ČR.................................121Tabulka 8.15. Financování zdravotnictví: veřejné nebo soukromé...........................125Tabulka 8.16. Neziskové nemocnice ano či ne..........................................................127Tabulka 8.17. Progresivní zdanění vs. rovná daň: voliči ODS a ČSSD....................128Tabulka 9.1. Výzkumná témata, zahrnutá do expertního dotazování........................131Tabulka 9.2. Dimenzionální struktura českého politického prostoru........................134Tabulka 10.1. Sebezařazení voličů na levopravé škále: 1991-2008..........................143Tabulka 11.1. Porovnání vzdáleností mezi stranami (a voliči) při použití různých dat a

měřících nástrojů na levo-pravé ose.....................................................155Tabulka 11.2. Pořadí stran na socio-ekonomické ose................................................156Tabulka 11.3. Pořadí stran na sociálně-liberální ose.................................................157

Seznam schémat

Schéma 2.1. Co ovlivňuje rozhodování voličů..............................................................9Schéma 2.2. Analýza „silové“ pozice témat vzhledem k pozici vlastní strany............19Schéma 2.3. Kauzální trychtýř.....................................................................................20

Schéma 4.1. Náhodné umístění stánků na pláži a jejich podíl na trhu.........................44Schéma 4.2. Ideální umístění stánků na pláži z hlediska zákazníka a jejich podíl

na trhu: nerovnovážné řešení..................................................................45Schéma 4.3. Umístění stánků na pláži - equilibrium...................................................46Schéma 4.4. Umístění stánků na pláži – mediánová pozice (unimodální distribuce)..46Schéma 4.5. Umístění stánků na pláži – mediánová pozice (bimodální distribuce)....47Schéma 4.6. Prostorový model 1: Downsův teorém blízkosti.....................................50Schéma 4.7. Prostorový model 2: Downsův teorém blízkosti.....................................51Schéma 4.8. Směrový Matthewsův model – jedna dimenze........................................57Schéma 4.9. Směrový Matthewsův model – dvě dimenze..........................................58Schéma 4.10. Směrový RM model 1 – jedna dimenze................................................59Schéma 4.11. Směrový RM model 2 – jedna dimenze................................................60Schéma 4.12. Volič a strany v jednodimenzionálním prostoru...................................62Schéma 4.12. Směrový Matthewsův model – dvě dimenze........................................63Schéma 9.1. České politické strany v politickém prostoru: Ekonomická a sociálně

liberální dimenze; 2008........................................................................136Schéma 9.2. České politické strany v politickém prostoru: osy Privatizace a Sociální

liberalismus; 2003.................................................................................137Schéma 9.3. České politické strany v politickém prostoru: socioekonomická a

axiologická osa; 2008...........................................................................138

Seznam grafů

Graf 7.1. Prostor věnovaný tematickým oblastem v předvolebních programech........81Graf 7.2. CMP: pozice stran na levo-pravé ose (RILE)...............................................83Graf 7.3. Pozice stran na levo-pravé ose v letech 1996-2006......................................87Graf 8.1. Financování zdravotnictví: veřejné nebo soukromé...................................125Graf 8.2. Neziskové nemocnice ano či ne..................................................................126Graf 8.3. Progresivní zdanění vs. rovná daň..............................................................128Graf 10.1-10.2. Rozptyl a distribuce voličů a nevoličů v politickém prostoru..........142Graf 10.3. Sebezařazení voličů na levopravé škále: 2008.........................................143Graf 10.4-10.8. Rozptyl a distribuce voličů stran v politickém prostoru...................144Graf 10.9. a 10.10. Rozptyl a distribuce voličů ODS a ČSSD v porovnání s rozptylem

a distribucí zkoumaného souboru a voličů obecně....................................145Graf 10.11. Překryv voličů ČSSD a ODS..................................................................146Graf 10.12 a 10.13. Rozptyl a distribuce voličů jednotlivých stran (překryv voličů a

překryv voličů v drátěném modelu)..........................................................147Graf 10.14. Rozdělení prostoru vůči mediánovým voličům jednotlivých stran........148

1. Úvod

Předkládaná práce je zaměřena na výzkum dvou fenoménů, které spolu do značné

míry souvisí a které pomáhají formovat podobu politické soutěže: Zkoumat budeme

politická témata, která se objevila ve veřejném diskursu České republiky před volbami

do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2006, a politický prostor, tedy rámec,

do kterého jsou tato témata zasazována. Současně budeme věnovat pozornost analýze

politického prostoru jako takového, zejména pak dimenzím, které ztělesňovaly hlavní

politický konflikt v České republice v letech 2006-2008. V neposlední řadě se pak

budeme snažit zmapovat pozice, které v tomto prostoru zaujímají aktéři obou stran

politického procesu (tedy voliči i politické strany, které v dané době disponovaly

parlamentním zastoupením).

Cílem práce je vytvoření mapy českého politického prostoru a témat, kterými byly

naplněny hlavní dimenze politického konfliktu v České republice v letech 2006 až

2008. Prostorové modelování a výsledné mapy přitom nebudeme používat k

(úplnému) vysvětlení vztahů mezi voliči a stranami, ale pouze ke zobrazení informace

o distribuci preferencí voličů v různých tématech a jejich umístění v prostoru.

Snažíme se tak o vytvoření mapy českého politického prostoru, která bude podkladem

pro další zkoumání. Vědomě se vzdáváme ambicí na explanaci možného vývoje ve

volebním chování voličů a pouze informujeme o stavu (podobě) a „obsazenosti”

českého politického prostoru v letech 2006-2008.

Ve své podstatě text představuje jednopřípadovou studii, která ovšem na problematiku

politického prostoru České republiky v letech 2006-2008 pohlíží z různých úhlů (resp.

z pohledu různých aktérů stranické soutěže) tak, aby byla výsledná mapa co

nejplastičtější.

Povaha politického konfliktu a vztahy mezi aktéry politické soutěže

Text vychází z reflexe změn ve vztazích mezi voliči a politickými stranami v průběhu

20. století. Práce tedy sleduje proměny ve volebním chování, které byly těmito

změnami způsobeny. Jako základní východisko pro další argumentaci představuje

koncept společenských štěpících linií (cleavages), který představil S. Rokkan a který

představuje oblíbený konceptuální nástroj pro interpretaci vzniku a vývoje stranických

systémů zejména zemí západní Evropy. Součástí konceptu byla slavná teze o

zamrznutí (freezing) stranických systémů, která v sobě zahrnovala postřeh o značné

1

stabilitě volebních vzorců v tehdejších politických společnostech. Voliči se tehdy

přikláněli k volbě té strany, která reprezentovala sociální skupinu či třídu, jíž byli

sami součástí.

V průběhu druhé poloviny 20. století ovšem postupně docházelo k uvolnění vztahu

mezi stranami a voliči, začaly se objevovat nové strany, které svou identitu nečerpaly

z tradičních společenských (a třídních) štěpení, a politická soutěž začala být méně

předvídatelná. A to zejména v tom smyslu, že volič již nutně nemusel volit na základě

sociální příslušnosti, ale do procesu rozhodování vstoupily racionální úvahy

a zvažování individuálního užitku, který mu volba konkrétní strany přinese.

Tato situace samozřejmě vyvolala reakci (tradičních) politických stran. Ty, aby

obstály v konkurenci nových politických subjektů a aby si zajistily podporu voličů

obecně, pomalu potlačovaly důraz na ideologický obsah politiky a začaly

přizpůsobovat nabídku poptávce, která přicházela z elektorátu (resp. strany zaujímaly

takové pozice v politickém prostoru, kde očekávaly nejvíce voličů).

Do politického procesu vstoupil racionální kalkul a v intencích teorie racionální volby

může říci, že voliči začali hlasovat pro ty strany, které jim dokáží přinést největší

užitek, a strany přichází s takovou nabídkou, která jim maximalizuje volební podporu.

Vzájemné vztahy pak mohou být upravovány pomocí nástrojů politického

marketingu. Díky marketingovým nástrojům strany mohou věrně následovat

poptávku voličů a přizpůsobovat jí vlastní politickou nabídku (bottom-up

perspektiva). Současně je ale možné s jejich pomocí poptávku aktivně strukturovat

(top-down perspektiva). Jinými slovy stranická politika se nenechává vést poptávkou,

ale sama se snaží být tím, kdo poptávku vede, resp. ovlivňuje. Strukturace poptávky

může probíhat pomocí konkrétních témat, která jsou zasazována do veřejných

diskurzů a o kterých se dá předpokládat, že přináší výhody těm, kteří s tématy

přicházejí (vnímání naléhavosti jednotlivých témat pak - jak tvrdí Hinich a Munger

(1994) - vychází z interakcí mezi politickými aktéry).Témata (a intenzita jejich

prosazování jednotlivými stranami) zároveň pro nedostatečně informované voliče

představují orientační body a poskytují jim vodítka k následným úvahám o

očekávaném zisku a tedy i o „smysluplnosti“ volby konkrétních stran, která může být

odvozována od vzdálenosti vzájemných pozic strany a voliče v daném tématu.

Zkoumání vzájemných pozic aktérů politické soutěže v politickém prostoru pak může

napomoci interpretacím o povaze a dynamice daného politického společenství.

2

Datová báze, která bude v práci využita

Předkládaný text navazuje na studie, které z různých úhlů nazíraly povahu politického

konfliktu v České republice (zejména práce Hlouška a Kopečka 2008, Benoita

a Lavera 2006, Nováka a Vlachové 2001, Lyonse a Linka 2007, Kunštáta 2007 a

další) a do značné míry využívá jejich poznatků, závěrů a v některých případech

přebírá i metodologický rámec, který byl v daných pracích uplatněn. Od

uskutečněných studií se však odlišuje šířkou záběru. Pracuje totiž s poměrně širokou a

různorodou datovou bází, která umožňuje nahlížet na různé aspekty politického

konfliktu z různých úhlů.

V prvé řadě jde o data z analýzy volebních programů, které umožní identifikovat

tematické oblasti a konkrétní témata, kterým strany věnovaly před volbami v roce

2006 největší pozornost. Současně nám tato data umožní zařadit strany na levo-

pravou škálu a vzájemně porovnat jejich pozice.

Ve druhé řadě budou využita data z šetření Naše společnost (které provádí Centrum

pro výzkum veřejného mínění), pomocí nichž identifikujeme dlouhodobé problémy,

se kterými se podle voličů Česká republika potýká. Zároveň se zaměříme

na zodpovězení otázky, zda témata, která dominovala volbám, bylo možné vztáhnout

k těmto dlouhodobým problémům, nebo zda strany přichází s tématy, které jsou

na dlouhodobých problémech nezávislé. Současně bude možné zjistit, zda některá

ze stran byla vnímána jako kompetentnější k řešení těchto problémů.

Třetím souborem dat, se kterým budeme pracovat, jsou výsledky expertního

výzkumu, pomocí něhož byly mapovány pozice politických stran v různých tématech.

Na základě výsledků šetření provedeme redukci dimenzionality českého politického

prostoru, určíme hlavní komponenty politického konfliktu v České republice

a zjistíme, kde v těmito komponentami vymezeném prostoru se strany umisťují.

Současně bude možné nahlédnout na možné pole interakcí, které se ze vzájemných

prostorových pozic mohou odvíjet.

A konečně čtvrtá sada dat pochází z primárně sociologického výzkumu Evropská

studie hodnot. V tomto případě se pokusíme voliče zasadit do podobného prostoru,

který jsme vytvořili na základě redukce politických dimenzí, což nám umožní

posoudit, zda se distribuce a rozptyl stran v prostoru zrcadlí v prostoru, který obsazují

jednotliví voliči.

3

Struktura textu

Text je členěn do dvou oddílů. První oddíl je věnován podrobnější teoretické reflexi

výše nastíněných změn ve vztahu mezi voliči a politickými stranami. Důraz bude

kladen na představení teorie racionální volby, základních předpokladů politického

marketingu (který bude diskutován i ve vztahu k povaze a kvalitě demokracie) a

úvodu do prostorového modelování v politice.

Druhý oddíl je věnován vlastní práci s daty, kdy budou postupně představeny dílčí

analýzy jednotlivých datových souborů. Závěry z těchto analýz mezi sebou nebudou

z metodologických důvodů porovnávány přímo, ale budou tvořit rámec, který bude

napomáhat k pochopení (a podpoře) jednotlivých závěrů, které budeme formulovat.

V samotném závěru práce pak povedeme na základě vytvořené mapy krátkou diskusi

o povaze a stabilitě politického prostoru České republiky a o výsledcích dílčích

analýz, neboť se zdá, že jednotlivé výzkumné techniky do značné míry ovlivňují

povahu závěrů o struktuře prostoru.

4

2. Vztah mezi voličem a stranou: historická perspektiva

Během celého 20. století docházelo k proměnám vztahu mezi politickými stranami

a voliči, měnil se i způsob jejich vzájemné komunikace i metod mobilizace a/nebo

přesvědčování. Oslabily se totiž původní vazby, které si mezi sebou voliči a strany

vybudovali, v následku čehož došlo k oslabení explanatorní síly pro volební chování

dříve víceméně stabilních strukturálních proměnných (jako je např. sociální třída nebo

náboženství). Naopak se posílil vliv krátkodobých faktorů, jako jsou např. volební

kampaně nebo nejrůznější témata a kauzy (Thomassen 2005: 2).

Většinu těchto procesů můžeme v zásadě zastřešit pojmy jako společenská

modernizace (Thomassen 2005: 6) a nebo sekularizace (Hallin, Mancini 2004), které

byly doprovázeny a umocňovány zejména technologickým vývojem (médií),

ekonomickým rozvojem (jednotlivců i státu), rozšiřováním dostupnosti sociálních

služeb a potažmo růstem sociálního státu, větší dostupností vzdělání atd.

Na konci těchto procesů se pak objevil nový typ „emancipovaného voliče“

(individualizovaného voliče), který byl sociálně i geograficky vysoce mobilní.

Zvýšená mobilita a růst životní úrovně pak způsobily změny v organizace života

všedního dne (zejména způsobu trávení volného času a „konzumace“ politiky).

Změny v kvalitě vztahu mezi jednotlivými aktéry se pak promítly samozřejmě i do

způsobu rozhodování voličů, kterou ze stran ve volbách zvolit. Popisu těchto změn (a

jejich krátké reflexi), jsou věnovány následující kapitoly.

2.1. Od sociálně determinované volby k individuálnímu rozhodnutí

Jako vhodný a poměrně často využívaný nástroj vysvětlující vznik, vývoj a proměny

struktury stranických systémů, je pokládána koncepce konfliktních linií (cleavages),

jejímiž autory jsou S. Rokkan a S. M. Lipset (1967). Oba autoři svou koncepci navrhli

jako analytický nástroj určený zejména pro vysvětlení procesu vzniku a fungování

politických stran v období konce 19. století a první poloviny 20. století. Toto období

bylo charakteristické pozoruhodnou stabilitou nejenom stranické nabídky, ale

i volebního chování a stranické příslušnosti voličů.

Koncepce konfliktních linií je založena na předpokladu, že většina (především

západoevropských) společností byla v důsledku „dvou revolucí“ (národní

a průmyslové) rozdělena na různé sociální segmenty, které se od sebe liší, jsou často

antagonistické a jejich zájmy mohou kolidovat. Jednotlivé segmenty byly natolik

5

silné, že na jejich základě bylo možné (po naplnění demokratických prahů, které

umožnily do politického procesu zahrnout široké vrstvy občanů) vystavět budoucí

tzv. (stranické) sloupy. Postupně tak docházelo k momentům, kdy si jednotlivé

soupeřící skupiny obyvatel uvědomily vlastní sociální identitu, ze které pak

odvozovaly identitu politickou a na jejímž základě nabyly dostatečné sebevědomí

k tomu, aby začaly prosazovat vlastní zájmy (Kopeček 2005: 19, srov. Hloušek 2002,

Kopeček, Hloušek 2004, Kopeček 2002, Rokkan, Lipset 1967, Flora 1999, Fiala,

Strmiska 1998, Klíma 1998, Oskarson 2005).

Z antagonistického charakteru jednotlivých segmentů a jejich soutěžení pak vznikla

společenská štěpení, která se promítla do finální podoby čtyř hlavních společenských

štěpících linií, tak jak je identifikoval S. Rokkan. Šlo o konflikt mezi centrem

a periferií, církví a státem, městem a venkovem a konečně mezi vlastníky

a pracujícími. V různých společnostech se pak tato štěpení projevovala s různou

intenzitou1, za obecně nejdůležitější a nejuniverzálnější (i ve vztahu k současné

podobě stranických systémů) je pak považována konfliktní linie vlastníci-pracující

(tedy linie vycházející z třídních rozdílů, která se dodnes promítá do levo-pravého

charakteru stranických soutěží; Oskarson 2005: 87).

Tabulka 2.1. Revoluce a konfliktní linie

Teritoriální dimenze Funkcionální dimenze

Národní revoluce centrum – periferie církev – stát

Průmyslová revoluce město – venkov vlastníci – pracující

Zdroj: Kopeček 2005: 21

Původní Rokkanova koncepce vycházela z historického přístupu k sociální realitě

a její definice byla založená zejména na předpokladu sdílených sociálních atributů

mezi příslušníky jednotlivých společenských segmentů. Sdílený „sociální původ“ pak

měl být předpokladem pro vytvoření více či méně formálních struktur, které byly

schopny reprezentovat zájmy daných segmentů, a to zejména na parlamentní půdě.

Tato interpretace vzniku stranicko-politických systémů tak zřetelně představuje

bottom-up přístup. Jinými slovy tvrdí, že skupiny obyvatelstva pomáhaly utvářet

1 Počet dominantních konfliktních linií v každé společnosti záleží na stupni a intenzitě společenské segmentace a na sociální mobilitě a etnickém, náboženském a kulturním složení společnosti; srov. Kopeček 2005: 20.

6

a formátovat podobu stranického systému. „Napojení“ sociálních skupin na (masové)

strany, které se na základě štěpících linií zformovaly, se stalo velmi stabilním

a trvalým (Lipset, Rokkan 1967: 50). Při pohledu na tehdejší podobu stranických

systémů a právě jejich mimořádnou stabilitu2, pak Rokkan formuloval slavnou tezi o

zamrznutí3 stranických systémů, jejímž jádrem je postřeh, že většina stranických

systémů 60. let měla takřka stejnou podobu, jakou měly o 50 let dříve.

Změnu – rozmrznutí stranických systémů – měla přinést až 60. léta 20. století. Tehdy

došlo v důsledku celospolečenského a technologického rozvoje k otupení tradičních

sociálních konfliktů, k proměně vnitřní struktury společnosti a k posunu důrazu

na jiné – zejména nemateriální – hodnoty (srov. Thomassen 2005: 10). Tento proces

můžeme nazývat modernizací, nebo ještě lépe a přesněji sekularizací (Hallin, Mancini

2004). Tyto procesy měly poměrně velký vliv na budoucí podobu stranické soutěže,

neboť postupně docházelo k odmítání masových stran, které byly ideologicky

identifikovány a zakořeněny právě v daných sociálních skupinách (Hallin, Mancini

2004: 30). Radikálně se tak oslabily vazby mezi voliči a tradičními „politickými

autoritami“ (politickými stranami, odbory, církvemi), které už nadále nebyly schopné

monopolizovat nárok na reprezentaci určité skupiny občanů (srov. Blumler, Kavanagh

1999; Hallin, Mancini 2004; Swanson 2004). To vedlo k razantnímu zmenšení

tradičních voličských bank, o které se tradiční strany doposud opíraly, logicky stoupla

volatilita voličů a celá soutěž se stala méně předvídatelnou (Swanson 2004; Blumler,

Kavanagh 1999; Mazzoleni, Schulz 1999). Zároveň vznikl zcela nový prostor pro

vznik a etablování nových stran, které byly vystavěny na zcela jiných ideologických

základech4. Poměrně trefně tento posun vystihuje Swanson (2008: 48), který tvrdí, že

politika „víry a spásy“ byla nahrazena politikou „názoru a pragmatismu“.

2 Důkazem stability může být i fakt, že často strany, které usilují o přízeň voličů v  západních demokraciích i dnes, jsou přes sto let staré (Oskarson 2005: 85).3 De facto šlo o to, že lidé s určitým sociálním zázemím volí stále jednu konkrétní stranu, která zastupuje jejich primární zájem a bojuje o kvalitu a podobu jejich „všedního dne“. Můžeme se tedy domnívat, že lidé, kteří byli zaměstnaní na dělnických pozicích volili spíše levicové strany a lidé na řídících pozicích spíše pravicové strany. Podobně pak nábožensky aktivní lidé mají tendenci volit křesťansko-demokratické strany atd. (Oskarson 2005: 84).4 Jde tedy o to, že změny v sociální struktuře, které se mohou projevit např. jako pokles počtu katolíků, kteří navštěvují pravidelně církevní akce, vedou k oslabení vztahu mezi voličem jako jednotlivcem a (zájmovou) organizací či stranou. Samotný fakt, že je člověk katolík (byť pasivní) již neznamená pro křesťansko-demokratické strany jistotu obdrženého hlasu. Volič již totiž zvažuje další aspekty volby a jeho rozhodnutí pak může (ale nemusí) vyjít ze zcela jiného než „třídního“ základu.

7

Tradiční strany musely hledat způsob, jak si zajistit relevanci a váhu v nových

podmínkách. Logickou a racionální odpovědí byla změna strategie oslovování voličů

a odklon od důrazu na původní stranickou ideologii. Strany rozšířily tematický záběr,

zrychlily fluktuaci témat (issues) a změnily vlastní organizační strukturu (přechod

na catch-all strategie a později vznik profesionálnějších a na masové základně

nezávislých kartelových stran (viz Katz, Mair 1995).

Došlo tedy k situaci, kdy tradiční ideologie, kterými bylo možné dříve mobilizovat

široké skupiny voličů a v rámci nichž se opakovala stále stejná témata (kterých byl

navíc poměrně malý počet), byly vystřídány tématy (byť jejich ideologické ukotvení

zcela nezmizelo), jejichž důležitost může být umocňována i aktivitou politických

stran. Jinými slovy – pokud strana byla jedinou nositelkou zájmu dané skupiny (jejíž

struktura byla vcelku pevná a neměnná), nemusely strany vyvíjet přílišné úsilí

k přesvědčení voličů o správnosti volby. Nutné bylo voliče pouze mobilizovat v pravý

čas. V okamžiku, kdy se společnost fragmentovala, došlo k posílení role jednotlivců a

kdy se mohly objevit strany, které s „tradičními monopolními“ stranami začaly

soutěžit o stejnou skupinu voličů, bylo třeba hledat způsob, jak se odlišit od

konkurence a zároveň zaujmout a přesvědčit voliče o správnosti jejich volby (srov.

Mark, Pearson 2001: 9). Společně s ideologiemi se vytratila jistota (nebo možná lépe

řečeno lehkost), se kterou dříve voliči interpretovali dění v politické oblasti (a na

základě kterého se rozhodovali) – voliči přistupovali k politické realitě téměř výlučně

skrze jejich znalost o politickém systému a politických stranách právě z těsných

vztahů mezi jimi a politickou stranou, která primárně reprezentovala jejich zájem

(srov. Bennett, Iyengar 2008: 2).

Strany se tak od druhé poloviny 20. století snaží voliče zaujmout pomocí stále

propracovanějších a sofistikovanějších komunikačních a marketingových strategií,

vzhledem k volatilitě voličů ale de facto musí komunikaci každého nového tématu

„začínat od znova“. A právě toto prázdné místo po „ideologiích přinášejících jistotu

volby“ je do jisté míry možné zaplnit pomocí budování stranické reputace

a kompetencí v nejrůznějších oblastech policy. Ačkoliv má „znovunabytá jistota skrze

kompetence v naléhavých tématech dané doby“ zcela odlišný původ, zdá se,

že nedošlo k jejímu celkovému rozpojení od tradičních ideologických základů.

Původní konfliktní linie tak jsou – zdá se – v rozhodování voličů stále latentně

přítomné a dávají alespoň rámcový návod jak k oblasti politiky přistupovat.

Konfliktní linie (a s nimi spojené atributy) je tedy stále třeba chápat jako jeden

8

z faktorů, které volbu mohou ovlivnit. A to i přesto, že jejich role slábne a ustupuje

krátkodobým faktorům tak, jak je vidět ve schématu 2.1.

Schéma 2.1. Co ovlivňuje rozhodování voličů

Zdroj: Thomassen 2005: 8.

2.2. Současné pojímání společenských štěpících linií

Koncepce konfliktních linií je i dnes poměrně hojně využívána v případech, kdy se

přistupuje k analýzám stranicko-politické soutěže. Oproti klasickému pojímání

konfliktních linií ale došlo k mírnému posunu v tom, jak jsou konfliktní linie chápány.

Ty totiž podle všeho dnes mohou být představovány i jinými vztahy, než jak původní

čtveřici vymezili Rokkan s Lipsetem. Je však ale třeba mít se na pozoru, aby

konfliktní linie nebyly zaměňovány s prostými konflikty typickými pro daný moment

v dané společnosti, nebo aktuálnímu diskurzu politické reality dominujícími tématy,

které do rozhodování voličů velmi často a velmi intenzivně vstupují.

Bartolini a Mair (1990) proto reformulovali podstatu konfliktních linií. Jejich definice

je založena na předpokladu, že každá konfliktní linie by v sobě měla tři komponenty:

empirický element (přítomnost sady socio-strukturních podmínek),

normativní element (pocit náležitosti k určitému společenskému segmentu),

organizačně/behaviorální element (schopnost mobilizace a organizace – např.

v rámci stranických struktur – širších společenských segmentů).

Toto pojetí konfliktních linií víceméně odpovídá tradičnímu rokkanovskému pojetí,

což s sebou nese jedno poměrně zásadní omezení. Zdá se, že klade příliš vysoké

nároky na povahu (nových) konfliktních linií a je tedy příliš úzké. Nelze do něj totiž

zařadit ani konfliktní linie typické pro (post)industriální společnost (např. hodnotová

konfliktní linie nestojí na sociostrukturním základě, ale opírá se o sadu sdílených

hodnot napříč společenskými segmenty). Tento problém se pokusili odstranit Knutsen

9

a Scarbrough (1995), kteří se podobně jako Bartolini s Mairem pokusili původní

koncept aktualizovat. V jejich pojetí může být konfliktní linie vystavěna i na základě

sdílené sady hodnot bez ohledu na sociální příslušnost jejich nositele. Tato zdánlivě

minimalistická změna je ale pro další chápání konfliktních linií poměrně zásadní.

Do argumentace totiž zavádí dynamický prvek – „vztah“ – a pracují s pojmem

„hodnoty“, který symbolizuje posun od materiálního chápání většiny konfliktů

ve společnosti k postmateriální. To má za následek mimo jiné i to, že konfliktní linie

můžeme vnímat mimo „třídní“ struktury a vytváří se tak prostor pro postupné křížení

a navrstvování jednotlivých štěpících linií, nebo dokonce prostor pro jejich dílčí

plnění „měnitelnými komponenty“ (ty mohou být součástí marketingových mixů,

které strana nabízí cílovým voličským skupinám5), které mají více či méně pevné

a stabilní vazby na konkrétní čas a prostor (a mohou vycházet z dlouhodobější

poptávky).

Předchozí úvaha sice oslabuje původní Rokkanovu koncepci, nicméně ji nepopírá.

„Tradiční“ konfliktní linie lze chápat – zcela v souladu se schématem 2.1. – jako

základ pro další křížení či navrstvování „moderních“ komponent (a jako více či méně

důležitou komponentu pro voličovo rozhodování). Přistoupíme-li tedy na skutečnost,

že konfliktní linie mohou být dynamickými ukazateli (do jisté míry aktuálních)

„společenských štěpení a problémů“, je takové oslabení akceptovatelné. Koncept

konfliktních linií nám tak poskytuje nejenom analytický nástroj založený

na historickém základě, ale zároveň poskytuje možnost vytvářet „mapy“

společenských segmentů na základě analýzy „architektury aktuálního konfliktu“ (viz

Tabulka 2.2.).

5 Strany se svým snažením mohou pokoušet aktivně strukturovat voličské skupiny podle témat a konfliktů, která voličům předkládají. Je tedy třeba je vnímat také jako aktivní aktéry, kteří voličům „podsouvají“, jak mají které téma (popř. politickou dimenzi) vnímat z hlediska důležitosti. V tomto momentě je tedy neudržitelný předpoklad, že strany jsou pouhým produktem a důsledkem vzestupu sociálních skupin či tříd. Právě naopak se strany stávají aktivními hybateli, kteří jsou schopni strukturovat voličskou poptávku (srov. Sartori 1997: 169). V takové situaci se tedy musí změnit i přístup badatelů k politickým stranám a převažující přístup „zdola nahoru“ je třeba doplnit o přístup „shora dolů“ ( top-down přístup). Tento přístup není v rozporu s tradičním nahlížením na stranickou soutěže, neboť i síla konfliktních linií mohla být do značné míry závislá na intenzitě, se kterou se strany k daným konfliktním liniím hlásily (Oskarson 2005: 85).

10

Tabulka 2.2. Struktura „moderní“ konfliktní linie

krátkodobé aktuální téma / postoj k aktuální politické situaci

objekt „manipulace“

střednědobé Střednědobý konflikt / postoj ke střednědobé politice

spřízněnost volbou

dlouhodobé tradiční konfliktní linie / příslušnost k tradiční sociální skupině

sociální spřízněnost

Zdroj: Autor.

Zdá se tedy, že současné vnímání konfliktních linií (alespoň ve vztahu k analýze

stranické nabídky) v sobě díky mnohovrstvému charakteru linií kombinuje jak top-

down, tak bottom-up přístup. Tuto domněnku potvrzují práce B. Kinsey (2006) a Z.

Enyediho (2005), kteří se domnívají, že na strukturu konfliktních linií mají vliv dva

faktory. Tím prvním je faktor „sociální příbuznosti“ (Kinsey), tím druhým je pak

faktor „stranického zahrnutí“ (Enyedi).

Faktor sociální příbuznosti (a to jak teritoriální, tak statusové) vychází z předpokladu,

že (politické) preference a postoje se budou mimoděk šířit mezi lidmi, kteří spadají do

stejných nebo příbuzných sociálních segmentů. Geografická blízkost pak má přenos

usnadňovat. Jinými slovy – pokud se straně podaří oslovit určitý segment společnosti,

je pravděpodobné, že postupně dojde (mimo jiné díky vzájemným sociálním

kontaktům voličů) k tomu, že daný aspekt konfliktní linie bude vnímán jako důležitý i

v příbuzných segmentech (stranická komunikace a strategie zesiluje určité aspekty

problému nebo konfliktní linie a přitahuje k sobě voliče, kterých se dané téma

bezprostředně dotýká a kteří pak šíří stranickou rétoriku – nebo důraz na problém – do

svého okolí; srov. Kinsey 2006: 268).

Faktor stranického zahrnutí zahrnuje veškeré stranické aktivity, které vedou k tomu,

že jejich nabídka aktivně strukturuje a ovlivňuje (ideologickou) poptávku voličů.

Postupně tak dochází k navrstvování různých témat, které do dané konfliktní linie

mohou spadat, ale i ke křížení různých konfliktních linií. Strany pak mezi sebou

mohou soutěžit o dominanci, výsledkem může být poměrně složitá struktura

konfliktu, která se odráží v různosti stranické nabídky. Voliči pak mohou často

od stran přejímat „důležitost“, s jakou jednotlivé problémy vnímají (tento proces

může být samozřejmě oboustranný a dostatečně silný impulz od voličů může

pozměnit stranickou nabídku, nebo alespoň odklonit důraz od jednoho z nabízených

řešení ke druhému). Stranickou nabídku je proto možné vnímat jako ideologickou

11

mozaiku, která může akcentovat několik témat založených na různých konfliktních

liniích (byť se dá očekávat, že jedna nebo dvě dimenze budou vždy převažovat).

A konečně ta sada témat, na kterou je kladen největší důraz, se může stát dominantní

pro zformátování ideologického rozměru soutěže (Enyedi 2005: 701).

***

Do procesu strukturace politického prostoru, ve kterém probíhá stranická soutěž

a směna s voliči, jsou tedy zapojeni obě strany: politické strany i voliči.

Emancipovaný volič si z nabídky stran vybírá nejvhodnější nabídku a sám svým

chováním vysílá ke stranám signály, že by bylo možná vhodné pokrýt další témata.

Sám se rozhoduje o tom (ovšem i na základě aktivní komunikace stran, zájmových

skupin a dalších aktérů, např. médií), jaké problémy bude vnímat jako důležité

a vhodné k řešení.

Politické strany na druhé straně rozšiřují (tematický) záběr a snaží se vycházet vstříc

poptávce, která vychází od voličů, resp. z prostředí volebního trhu. Zároveň se ale

snaží poptávku vyvolat, a konkrétně po tématech, ve kterých jsou vnímány jednotlivé

strany jako kompetentní (viz koncepty tematické palčivosti (issue salinece)

a tematického vlastnictví (issue ownership), které budou představeny níže; Petrocik

1996, Bélanger 2005, Kleinnijenhuis, De Ridder 1998, van der Brug 2004, Soroka

2002, McCombs 2005: 550).

Skrze přítomnost jednotlivých politických témat (která se v pravidelně obměňují)

ve veřejném diskurzu se může s různou intenzitou manifestovat přítomnost původních

společenských štěpících linií. Vhodný mix témat (a jejich pečlivá komunikace

voličům) vztahujících se ke konkrétním štěpením, která mohou být vnímána stále jako

celek velmi důležitá, pak může do jisté míry ovlivnit úspěch strany ve volbách.

Pozor však na nebezpečí záměny mezi tématy a konfliktními liniemi. Konfliktní linie

jsou velkou měrou sociálně determinované, a de facto přirozené – protože vycházejí

ze sociálního statusu jednotlivců a struktury společnosti, vykazují vysoký stupeň

stability a jsou nepřenosné (ve smyslu stranické agendy). Naproti tomu témata jsou

určována zejména (společenskou) poptávkou, popř. strategickými záměry

jednotlivých stran. Mohou tedy být vytvářeny uměle a jejich (vnímaná) důležitost je

závislá na daném společensko-politickém prostředí. Z toho plyne, že jsou krátkodobá,

jejich nositelé se mohou (dočasně) střídat a jsou relativně nestálá. Témata v sobě ale

nesou informaci o důležitosti konfliktních štěpení a mohou být faktory, které vstupují

do voličova rozhodnutí těsně před odevzdáním hlasu.

12

Následující část textu je proto věnována právě problematice politických témat a jejich

důležitosti.

2.3. Důležitost témat a tematické vlastnictví

Jak bylo naznačeno výše, politická témata můžeme chápat jako krátkodobé faktory,

které nalezneme ve volebních programech a předvolební komunikaci stran a které tak

vstupují bezprostředně před volbami do procesu rozhodování. Úspěšnost soupeřících

stran do značné míry spočívá i v tom, jak jsou strany schopny uchopit právě ta témata

(a v zájmu maximalizace volebního zisku je inkorporovat do vlastních programů; viz

Downs 1957, Merrill, Grofman 1999, Adams, Merrill, Grofman 2005), která jsou pro

voliče nejdůležitější (nebo také schopnost stran přesvědčit voliče o tom, že určitá

témata jsou nejdůležitější; Lyons, Linek 2007: 178).

Svým působením v daných politických systémech a prováděním politik vztahujících

se k různým tématům si strany budují kompetence či reputaci k řešení konkrétních

problémů. Jinými slovy konkrétní politické strany pro voliče začínají časem

představovat aktéra, který nejlépe zvládne vyřešit problémy v dané oblasti policy.

Současně – právě na základě reputace a projevených kompetencí stran – si voliči

začali vytvářet „tematické vazby“ k různým stranám. Strany si „přivlastňovaly“

(aktivně či pasivně) témata a výrazové prostředky, které se k nim vážou (koncept

issue ownership). Pokud bychom například uvažovali o neregulovaném a liberálním

tržním prostředí, asociuje se nám s největší pravděpodobností některá z pravicových

stran. Pokud bychom naopak uvažovali o zabezpečení sociálních jistot nebo

rozšiřování sociálního státu, zřejmě nám na mysli vytane levicová, popř.

sociálnědemokratická strana6. Tyto asociace vznikají na základě (retrospektivního)

posuzování výkonu stran v dané oblasti a promítají se (pozitivně i negativně)

do voličova uvažování, komu by mohl udělit ve volbách svůj hlas.

V souladu s konceptem tematického vlastnictví se strany logicky snaží, aby

v komunikaci (a zejména té předvolební) kladly důraz na témata, která si s nimi voliči

asociují, neboť zde se dá očekávat, že mají kredit a jsou hodnoceny kladně, což jim

může v přinášet nemalou konkurenční výhodu. Tato výhoda se ale naplno projeví

6 Společně s tématem pak strana získává i sadu pojmů, které se k tématu váží a na základě kterých pak mohou být budovány asociace, které povedou ke straně (jde o pojmy jako jsou např. solidarita, prosperita, bezpečnost atd.) a které se dají na základě poptávky voličů naplnit zcela konkrétním obsahem (Blümenhuber 2004: 197-198).

13

pouze v případě, že voliči komunikované téma vnímají jako palčivé či důležité; pokud

je téma chápáno jako nedůležité, výhoda vlastnictví se ztrácí a straně nijak nepomáhá

(viz koncept issue salience; např. Bélanger 2005, Kleinnijenhuis, De Ridder 1998, van

der Brug 2004, Soroka 2002, McCombs 2005: 550; Bélanger, Meguid 2008, Budge,

Farlie 1983, Budge et al. 2001).

Vlastnictví témat nemusí ale být exkluzivní a vlastníci se mohou střídat (v omezené

míře). Strany se proto svými politikami (a hlavně komunikací politik) snaží

vybudované (tematické) asociace posilovat, popř. se snažit o získání témat nových

(a oslabovat kompetence konkurenčních subjektů). Vždy by však měly mít na paměti

kritérium důvěryhodnosti, které by měly zachovávat ve vztahu k voličům a tématům –

jejich manévrovací prostor je totiž do značné míry omezen jejich vlastní historií

v daném stranickém systému. Je totiž pravděpodobné, že v případě zasazování se

o téma (popř. řešení problému), které dříve strana odmítala, by volič změně názoru

nemusel nutně uvěřit a strana by mohla ztratit část své reputace i v jiných tematických

oblastech, než ve které došlo k dané změně (Schicha 2004: 119 a 123). Toto omezení

považujeme za poměrně důležité, proto mu budeme věnovat pozornost i v dalších

kapitolách.

I přes tuto skutečnost (a možná právě kvůli ní) je ale soutěž o vlastnictví témat a jejich

dominanci v mediálním nebo veřejném diskurzu velmi živá a propůjčuje značnou

dynamiku drtivé většině volebních kampaní. Právě v předvolebním období totiž

akcentovaná témata hrají skutečně velmi důležitou roli, protože mohou strhávat

pozornost voličů tam, kde ji jednotlivé strany chtějí mít (ve smyslu přivedení

pozornosti k vlastním silným stránkám, nebo naopak ke slabinám jejich konkurence)

a naopak.

2.3.1. Témata v politice: zkratky, které mohou vést k rozhodnutí (teorie

tematického vlastnictví)

Výše popsané rozvolnění vztahů mezi voliči a politickými stranami se v mnoha

případech promítlo i do obecného zájmu o politiku. Voliči dnes nemusí politiku

sledovat na denní bázi a nemusí být dokonale seznámeni s kompletní nabídkou všech

aktérů, kteří jsou na daném trhu zrovna dostupní (byť je v hrubých obrysech mohou

znát).

Strany se proto snaží upoutat voličovu pozornost komunikací parciálních témat, skrze

něž demonstrují vlastní kompetence a schopnosti tak, aby voličům poskytli vodítka

14

k volbě. Na základě stranických aktivit, které zahrnují sousledné věnování pozornosti

problémů, zákonodárnou iniciativu, demonstraci nadšení (k vlastnímu řešení

problému) a inovace týkající se diskutované problematiky, by měli totiž voliči uvěřit,

že jedna ze stran (kandidátů) je upřímnější a odhodlanější „něco s tím udělat“

(Petrocik 1996: 826).

Obraz „těch, kteří řeší problémy voličů“ si strany budují vlastně od prvního dne, kdy

aktivně vstoupí na politický trh a začnou oslovovat voliče. Jde o dlouhodobý proces,

který je do značné míry nezávislý i na personálním složení strany (či jejího vedení).

Tematická výbava strany je postupně předávána budoucím generacím politiků –

v případě, že nedojde k rozbití stávajícího stranického systému či radikální změně

stranické politiky –, kteří usilují o rozšíření a prohloubení tematického záběru strany7.

Důležitá je ovšem další funkce politických témat, která můžeme považovat

za „kognitivní zkratky vedoucí k politice“. Kognitivními zkratkami rozumíme

nástroje, které jinak neinformovaným voličům (resp. voličům s nedokonalou

informací), umožňuje hodnotit jednotlivé politické strany (kandidáty) a dojít tak

ke konečnému rozhodnutí, koho (z)volit. Na základě tematického vlastnictví a

vybudovaných asociací pak komunikace parciálních problémů umožňuje bez větších

problémů strany voličům zařadit na levo-pravé ose (a odhadovat postoje v dalších

policy dimenzích). Volič tak nemusí číst volební programy jednotlivých stran k tomu,

aby dokázal stranu přiřadit k levici či pravici. Stačí, že se pohybuje v daném

politickém systému a je zhruba obeznámen se stranickou nabídkou a jazykem, který je

v daném politickém systému používán. Toto minimum mu – společně s aktivitou

stran, které např. skrze volební inzerci komunikují sadu na témata vázaných hesel –

umožní stranu a její nabídku posoudit z ideologického hlediska (byť samozřejmě jsou

tyto soudy značně nepřesné, pro základní orientaci však stačí; Egan 2006: 2-3; van der

Brug 2004; Holian 2004: 98).

Z výše uvedené argumentace může vyplývat, že se politické strany budou (zejména

v době předvolební kampaně) snažit do systému vnášet taková témata, která jsou

7 Rozlišovat můžeme mezi dlouhodobým a krátkodobým vlastnictvím určité tematické oblasti. Zatímco dlouhodobé vlastnictví je primárně odvozováno od „ideologické“ orientace strany, krátkodobá vlastnictví vznikají buď „na objednávku“ či „pronájmem“. Vlastnictvím „na objednávku“ chápeme reakci politické strany na výsledky demografických průzkumů; vlastnictví takového tématu se strana může vzdát v případě, že jí již nepřináší výhody. „Pronajatým“ vlastnictvím chápeme reakci na situaci, kdy tradiční téma jedné strany přechází krátkodobě na stranu jinou, zejména z důvodu „zpronevěření se“, resp. v reakci na negativní vývoj v daném státě (vypuknutí války, nárůst nezaměstnanosti a inflace, korupce apod.) (Petrocik 1996: 827).

15

pro ně výhodná a ve kterých dominují (srov. McLean 2001). Takový pohled

na volební soutěž by byl příliš omezující, resp. by byl představitelný pouze v případě,

kdy by si volič mohl vybírat pouze z několika málo (ideálně dvou) stranických

alternativ. Dá se totiž předpokládat, že v systému, kde je menší počet aktérů, je

rozdělení témat dichotomické8. V systémech, kde je aktérů více se situace komplikuje.

Může totiž dojít k situaci, kdy si více aktérů snaží nárokovat vlastnictví určitého

tématu. Navíc je obvyklé, že strany zaujímají postoje (resp. jsou nuceny je zaujímat) i

k tématům, která nevlastní, ale vlastní je konkurence. Aktivní přítomnost takových

témat např. v předvolebním boji pak závisí na potenciálu, který takové téma přináší (z

pohledu poměru cena/výkon ve vtahu k očekávanému volebnímu zisku).

Strany pak mají při komunikaci soutěživých témat (tedy témat bez exkluzivního

vlastníka) v zásadě dvě možnosti. Buď téma pro jeho vysokou soutěživost a nejistý

zisk opustí a budou se následovně snažit přijít s tématem novým, nejlépe vlastním,

nebo se mohou snažit o zvýšení svých kompetencí, které se k soutěživému tématu

vztahují. Toho mohou dosáhnout buď pozitivně, tedy prováděním konkrétních kroků,

které kompetence demonstrují, nebo negativně, tedy snahou o snížení kompetence

konkurenčních stran. K podobnému závěru došel i W. Riker (1982), který testoval

model, podle kterého mělo docházet k dynamické obměně témat na základě kritéria

stranického zájmu. Podle Rikerova předpokladu politické strany kladly důraz (a

logicky se je snažily zanášet do veřejného diskurzu) pouze ta témata, ve kterých zcela

dominují (strategie dominance). Na druhou stranu opouštějí témata, ve kterých si

strana není schopna vybudovat dominantní pozici či alespoň strategickou výhodu

oproti tematické nabídce a kompetencím konkurence (disperzní strategie)9.

Ve vícestranických systémech je navíc obvyklé, že výsledky voleb nedokáží

ve většině případů vyprodukovat jednobarevnou (a většinovou) vládu. Strany pak 8 Typickým příkladem je stranická soutěž v USA, kde se tradičně připisují témata a kompetence v oblasti vzdělávání, sociálního zabezpečení a občanských práv demokratům, zatímco republikáni dominují v oblasti zahraniční politiky, národní obrany a v boji se zločinem (Petrocik 1996: 832).9 Podobně o tématu hovoří Pippa Norris (2004: 9-10 a 99-100), která rozlišuje dva typy strategií, které jsou orientovány na úpravu síly vztahu s určitou skupinou voličů. Na jedné straně stojí princip překlenutí (bridging), jehož úkolem je vytvořit širokou voličskou koalici za užití nekonfliktních, resp. nekontroverzních témat. Takové koalice nebývají stálé a jsou zaměřeny pouze na okamžitý zisk podpory voličských bank – zisk dlouhodobější voličské loajality není očekáván. Na druhé straně pak stojí princip navázání (bonding), který na základě akcentace určitého tématu k sobě váže specifickou skupinu voličů, jejíž podpora – po získání kreditu a kredibility v dané oblasti – je dlouhodobá. Z hlediska volby ideálních strategií se pak jako optimální jeví kombinace obou strategií, resp. duálního tematického (univerzálně-specializovaného) zaměření (Chytilek, Eibl 2006: 228).

16

musí hledat koaliční kompromis. To mimo jiné znamená rozostření hranic mezi

vnímáním témat a jejich výlučných vlastníků. Vláda totiž obvykle komunikuje

úspěchy jako unitární aktér a nemusí být proto zcela snadné identifikovat konkrétní

stranu, která se zasadila o implementaci konkrétních politik (zde vzniká nebezpečí

zejména pro menší strany, že jim ty větší jejich témata „přeberou“ a přivlastní si je).

O to důležitější je schopnost každé jedné ze stran připomínat voličům neustále vlastní

kompetence, popř. unikátní schopnosti, kterými disponují a které ostatní strany

jednoduše nemají (to platí zejména pro tzv. výklenkové (niche) strany, které se

zaměřují na vedlejší dimenze politického konfliktu)10.

Témata můžeme chápat jako nástroje volební kampaně. V této souvislosti pak

můžeme hovořit o čtyřech typech témat, která můžeme kategorizovat podle užitku (či

podle výše nákladů), který pro stranu přinesou. Hinrichs (2002: 52) rozlišuje mezi

vítěznými tématy, pozičními tématy, vysoce konfliktními tématy a konečně tématy

země nikoho.

Ve středu stranické komunikace budou stát logicky vítězná témata. Jde o témata,

ve kterých strana cítí výhodu oproti ostatním (výhoda může pramenit např.

i ze samotného zavedení tématu do veřejného diskursu v momentu, kdy to ostatní

strany nečekají a přeformátuje se tak veřejné mínění a struktura důležitosti ostatních

témat); tato témata by měla (aby se stala skutečně a ne pouze latentně vítěznými)

rezonovat i ve veřejném či mediálním diskurzu. Pokud je téma vnímáno jako vítězné,

strana se snaží k němu všemi prostředky přitahovat pozornost a nutí konkurenci, aby

v tématu zaujala pozici (s vědomím toho, že konkurence nikdy nebude mít takovou

pozici, jako pro téma „vlastnická“ strana).

Z pozice konkurence, která musí k vítěznému tématu zaujmout nějaký postoj,

hovoříme o pozičních tématech. Jde o témata, v nichž strana nedisponuje žádnou

velkou výhodou, ba naopak. K takovému tématu se doporučuje zaujmout takové

postavení, které nebude v přímé konfrontaci s argumentací vlastníka tématu. To ale 10 Vedle (velkých) catch-all stran, které se snaží zasáhnout opravdu široký z voličského trhu, se volební soutěže účastní i strany s úplnou či částečnou specializací na určité téma, které jsou zaměřené na ty oblasti trhu, které nejsou naplno pokryté „velkými stranami“. Jako příklad částečně specializovaných stran můžeme uvést strany zelených, které se začaly do systémů politických stran v Evropě výrazněji zapojovat od 70. let 20. století. Jejich tehdejší specializaci (která se v mezičase stala povinnou součástí programatiky většiny politických stran) jim přiznáváme proto, že oproti ostatním („tradičním“) stranám akcentují environmentální tematiku. Stranou s úplnou specializací rozumíme „stranu jednoho tématu“ (monotematická strana – single issue party), která ale není schopná dlouhodobě působit v rámci systému politických stran (problém by pro takovou stranu nastal zejména v případě vyřešení tématu, okolo kterého byla strana vystavěna).

17

platí pouze v případě, že nejsou známé nějaké další informace, které by vedly

k oslabení vítězného tématu a/nebo k oslabení/zpochybnění kompetencí vlastníka.

Pozičními tématy se mohou stát také tzv. krizová témata (např. zcela umělé aféry

vlastních kandidátů), která zpravidla vyvolávají více pozornosti, než by bylo

pro vlastní kampaň žádoucí.

Dalším typem témat, se kterými se v rámci politické komunikace můžeme setkat, jsou

vysoce konfliktní témata. Jde o témata, která do veřejného diskurzu mohla vnést jedna

z konkurenčních stran, není ale výjimkou, že téma pochází od dalšího aktéra (z médií,

popř. od samotných voličů). Jde o témata, ve kterých ani jedna ze stran nemá

očividnou výhodu a není jasné, jak jsou rozloženy kompetence k řešení problémů

s tématem spojovaných. Politické strany se takovým tématům snaží vyhýbat pro jejich

přílišnou soutěživost a tedy i tříštění potenciálních hlasů (investice do získávání

renomé v těchto tématech jsou často příliš vysoké a zisky nejisté). Strategii

zdrženlivosti, resp. disperze, ale nelze doporučit vždy. Zejména v případě, že téma

iniciovali samotní voliči a přisuzují mu vysokou důležitost – ignorování tématu může

být chápáno jako škodlivé a v důsledku může poškozovat stranu v jiných oblastech. Je

tedy dobré k takovému tématu zaujmout jasný postoj, který bude všeobecně známý,

avšak nedá se předpokládat, že by toto téma bylo aktivně komunikováno.

Posledním typem témat, se kterými se můžeme setkat, jsou tzv. témata země nikoho.

Dá se předpokládat, že tato témata jsou a) naprosto nedůležitá a nikdo o ně nemá

v daný časový moment zájem (byť v budoucnu se mohou stát součástí aktivní

komunikace stran), nebo b) všechny strany jsou v této oblasti poměrně slabé. Tato

témata se objevují zřídkakdy (alespoň z iniciativy konkurujících si stran), ale je

možné, že je do veřejného diskurzu zanese jiný aktér (např. s poukazem na systémový

a dlouho neřešený problém). V takovém případě jsou pak strany nuceny k danému

problému zaujmout postoj. De facto pro ně platí to samé, co pro vysoce konfliktní

témata, nicméně zde může dojít k tomu, že dané téma může zvýšit jedné straně (nebo

několika stranám) jejich kompetence a přejít do jejího vlastnictví. Nově nabytá témata

mohou být velmi nepříjemným překvapením pro protivníka a jako taková mohou být

tím, co by mohlo rozhodnout (do té doby vyrovnaný) volební souboj.

Schéma 2.2. Analýza „silové“ pozice témat vzhledem k pozici vlastní strany

18

Zdroj: Hinrichs 2002: 53

2.4. Kauzální trychtýř jako ilustrace proměnných vstupujících do rozhodovacího

procesu

V předchozích kapitolách jsme poukázali na proměnu charakteru volební soutěže,

ke které došlo v průběhu 20. století. Celou předchozí argumentaci můžeme poměrně

snadno ilustrovat pomocí Daltonova (2008: 171) trychtýře kauzality (funnel of

causality; viz schéma 2.3). Z toho plyne, že ačkoliv se může zdát, že se voliči

rozhodují zejména podle toho, jaká témata jsou zrovna ve hře, neznamená to, že by

původní tradiční proměnné (determinované sociální strukturou společnosti) z procesu

rozhodování zcela vymizely (srov. Thomassen 2005: 8-9), byť se explanační síla

proměnných ve schématu posunuje zleva doprava.

19

Schéma 2.3. Kauzální trychtýř

Zdroj: Dalton 2008: 171

Vliv jednotlivých proměnných nebude u všech voličů stejný a pozornost, kterou

budou věnovat hledáním relevantních informací k tomu, aby se dokázali

„kompetentně“ rozhodnout se bude jistě také lišit. V zásadě tak můžeme mluvit

o čtyřech typech voličů a tedy i čtyřech typech postupů, které vedou k rozhodnutí.

Každého z nich by bylo možné umístit do jiné části kauzálního trychtýře, přičemž

různé vlivy budou mít na konkrétního voliče působit rozdílně (od pasivního přijímání

přes ignorování po aktivní sběr informací ve většině faktorů). Přehled o modelech

rozhodování přináší tabulka 2.3. Strany, aby byly úspěšné, by měly při tvorbě svých

komunikačních mixů pamatovat na to, že různí lidé vyžadují různé informace

a pro každou skupinu (byť je velmi těžko uchopitelná z pohledu segmentace) připravit

právě takovou komunikaci, která jim bude šitá na míru. Ta by měla tedy zahrnovat

vše od jednoduchých hesel vázaných na jednotlivá témata a kandidáty, přes snahu

mobilizovat skrze příslušnost k určité sociální skupině, až po poskytování expertiz,

které dodávají důvěryhodnosti volebním programům.

20

Tabulka 2.3. Jak se voliči mohou rozhodovat?

Model 1

Racionální volba: Střízlivé

rozhodování

Model 2

Ranná socializace a kognitivní

konzistence:

Upevňující rozhodování

Model 3

Rychlé a hospodárné

rozhodování

Model 4

Omezená racionalita a Intuitivní

rozhodování

Domněnka o

hledání

informací

Ti, kdo se rozhodují by měli

hledat co nejvíce dostupných

informacích o každé dostupné

alternativě (do té míry, dokud

náklady na pořizování

dodatečných informací

nepřevýší očekávaný benefit)

Sběr informací je povětšinou pasivního

charakteru, kromě stranické identifikace,

která by měla být nalezena poměrně brzy.

Většina informací pochází z médií a je

vysoce bezděčná. Vnímání mediovaných

sdělení pak často bývá ovlivněno v útlém

věku naučenými predispozicemi a rozsah

hledání informací je ovlivněn také.

Ti, kteří se rozhodují by

měli hledat pouze několik

málo informací, o které se

skutečně zajímají, nebo

které považují za

nejdůležitější. Vše ostatní

bude být ignorováno.

Lidé aktivně hledají tolik informací, které

by jim umožnilo provést rozhodnutí

(hloubka hledání je podmíněna vnímanou

důležitostí daného rozhodnutí). Jsou

používány kognitivní zkratky a různé

rozhodovací heuristiky (a de facto

automaticky).

Metoda,

pomocí které se

dochází

k rozhodnutí

Explicitní, vědomé a

kognitivně náročné (na paměti

založené) úvahy o pozitivních

či negativních důsledcích

volby pro každou alternativu.

Na paměti založené hodnocení toho, co je

známo v dlouhodobé perspektivě a

čerstvých aktuálních zkušeností s různými

alternativami.

Explicitní úvahy založené

na vzpomínkách o jednom

či dvou pozitivních a

negativních důsledcích

volby pro každou

alternativu

Satisficing (hledání vhodného řešení se

zastaví v momentu, kdy dosáhneme

dostatečně uspokojivého výsledku –

nehledá se nejlepší řešení, neboť nemáme

dostatek informací k tomu, abychom ho

našli) nebo související metody, které

umožní dosáhnout rozhodnutí poměrně

snadno omezením hledání informací

Motivace

výběruVlastní zájem Kognitivní konzistence Efektivita Dosažení nejlepšího možného rozhodnutí

při vynaložení minimálního úsilí; vyhnutí

21

Model 1

Racionální volba: Střízlivé

rozhodování

Model 2

Ranná socializace a kognitivní

konzistence:

Upevňující rozhodování

Model 3

Rychlé a hospodárné

rozhodování

Model 4

Omezená racionalita a Intuitivní

rozhodování

se hodnotovým kompromisům

Volební vstupy

zasahující do

rozhodnutí

Ve většině případů

retrospektivní a prospektivní

očekávání a soudy o výkonu

kandidátů

Primárně stranická identifikace, ale i pozice

v tématech (issue stands), zhodnocení

ekonomiky, kandidátů a dosavadního

výkonu funkce

„Postoje“ kandidátů

k vybranému okruhu témat,

které jsou pro voliče

důležité (nejsou limitovány

ryze na politickou oblast)

Kognitivní zkratky (stereotypy, schémata

atd.) a další politické heuristiky

Zdroj: Lau, Redlawsk 2006: 8.

22

3. Teorie racionální volby a politický marketing – (top-down) cílené umisťování

nabídky v prostoru

V následující kapitole se zaměříme na témata, která vychází z předpokladu, že strany

i voliče můžeme považovat za racionální aktéry, jejichž cílem je ve vzájemných

interakcích maximalizovat zisk či užitek. Na straně politických stran to může být

aktivní strukturací poptávky po tématech (top-down perspektiva), současně však také

přizpůsobení se již existující poptávce (bottom-up perspektiva). Na straně voličů to

pak je především vznášení požadavků na politické strany (např. skrze veřejné mínění)

a zejména pak hodnocení jednotlivých alternativ, které jim strany nabízí, a následnou

volbu takové strany, jejíž nabídku považují (pro ně samotné) jako nejvhodnější,

nejbližší či s perspektivou největšího užitku. Pozornost tak bude věnována teorii

racionální volby, volebnímu (politickému) marketingu (jako konceptu, který z teorie

racionální volby vychází) a možným důsledkům aplikace těchto konceptů na

demokracii.

3.1. Teorie racionální volby a nástup politického marketingu

Teorie racionální volby vychází z metod a metodologie neoklasické ekonomie a hledá

model, který by popsal (a umožnil předpovídat) chování jednotlivců. Aktéry

pohybující se v rámci vymezeného politického prostoru, popř. politického trhu,

považuje za racionální jedince, kteří jsou schopni přemýšlet o důsledcích jejich (např.

s volbou spojeného) chování ve vztahu k vlastnímu užitku11.

Pokud platí tento předpoklad, můžeme se domnívat, že bude platit i to, že se budou

snažit užitek (benefity) maximalizovat. Tento předpoklad se týká obou typů aktérů –

politické strany budou hledat taková témata (a obsazovat v nich takové pozice), která

jim zajistí co nejvíce hlasů, a volič bude hledat takovou stranu, která nabízí řešení,

která zachová, nebo ještě lépe vylepší, jeho stávající pozici (ve své podstatě se

přibližují obchodním organizacím, alespoň co se jasně definovaného cíle – volebního

zisku – týče; srov. Savigny 2008: 28). Aby volič mohl ale uvažovat o možných

posunech (bez ohledu na směr) statu quo, musí mít informace o tom, jak je status quo

konstruován, resp. co mu přináší, a informace o tom, kam by se rád posunul a zda je

11 Racionalitu tak vymezujeme skutečně minimálně a v širším slova smyslu. Důležité je, aby byl každý jeden aktér schopný seřadit jednotlivé nabídky podle preferencí (Riker, Ordershook 1968: 27). Předpoklad, že všechny typy aktérů, kteří se v politickém prostoru pohybují, dokáží uvažovat o vlastním užitku, bereme v tuto chvíli skutečně jako daný.

23

to v rámci stranické nabídky možné. Či lépe řečeno, musí si být vědom vlastních

preferencí, které musí být identifikovatelné a plně tranzitivní12.

Preference jednotlivců je pak možné – z pohledu stran – za pomoci marketingových

nástrojů identifikovat, analyzovat a na jejich základě upravit nebo dokonce připravit

novou nabídku. Strany, které se podřizují logice trhu a usilují zajišťování co

největšího užitku pro co nejvíce občanů (před prosazením vlastních politik), můžeme

považovat za tržně, popř. marketingově orientované (Lees-Marshment 2001; Newman

2002; Ormrod 2007).

Z výše uvedeného vyplývá, že racionalita se tedy promítá zejména do prostředků,

které mají vést k naplnění cílů, jejichž racionalita již posuzována v žádném případě

není. Racionalita tak představuje nic míň a nic víc než nástroj, jehož pomocí se

zkracuje cesta k naplnění cíle, ať už je tento jakýkoliv.

Na podobných základech pak stojí i samotný politický marketing. Samotný obsah

pojmu není zcela jasný a pro mnoho různých výzkumníků i praktiků může

představovat mnoho různých věcí, což se také odráží i v poměrně velkém množství

pokusů o jeho jasnou definici. Přehled různých (a do značné míry dobou vzniku

podmíněných) pokusů podává a diskutuje Henneberg (2002: 98-103). Bez ohledu

na konkrétní definice ale můžeme v definicích vysledovat několik komponent, které

většina autorů považuje ve vztahu k politickému marketingu za klíčové.

V první řadě jde samozřejmě o orientaci stran na voliče (zákazníka, popř. trh).

Ve druhé řadě jde o fakt, že proces volby je chápán jako směna, tedy druh interakce,

kdy jeden z aktérů „platí“ za něco, co má někdo jiný13. Aby pak mohlo ke  směně

dojít, musí být naplněny čtyři podmínky (Henneberg 2002: 104):

12 Tranzitivita de facto znamená zachování logiky při řazení preferencí. Jestliže platí, že a>b a zároveň platí, že b>c , pak musí platit i a>c.13 Samotná směna se odehrává v prostředí politického trhu, který má předem definovaná pravidla, která platí pro všechny účastníky politické soutěže stejnou měrou (pravidla vycházejí z kulturní tradice a platné volební legislativy; jsou zde tedy zahrnuta pravidla typu uzavíracích klauzulí, mechanismů, na kterých funguje volební systém, volebních kaucí atp.). Dále je podoba trhu ovlivněna sociodemografickými charakteristikami voličů (zákazníků), ekonomickou situací, která na trhu panuje, podobou mediálního prostředí, podobou stranické konkurence atd. Trh sám o sobě můžeme chápat jako dynamický prostor (v úzkém pojetí termínu jde o soubor všech občanů ochotných volit; vše ostatní je chápáno jako tržní prostředí, přičemž trh a tržní prostředí mají rozdílnou dynamiku. Zatímco trh je vysoce proměnlivý, tržní prostředí je poměrně stabilní.), v jehož rámci může mezi jednotlivými volbami docházet (v závislosti na interakcích aktérů) ke značným změnám, je proto pro stranu či kandidáta dobé vědět, v jakém stavu trh je a kde se jim nabízí prostor pro nejvýhodnější umístění jejich politické nabídky, kterou nabízejí ke směně.

24

- směny se musí účastnit (alespoň) dva hráči (nezáleží na tom, zda jde

o jednotlivce, skupiny nebo organizace),

- každý jeden aktér musí disponovat něčím cenným (produktem, službou nebo

nápadem), o co minimálně jeden další hráč stojí,

- aktéři, kteří se směny účastní, se jí musí účastnit dobrovolně a musí souhlasit

s tím, že hodnoty, které mají připravené k transakci, zobchodují právě za ten

druh hodnot, které nabízí protistrana,

- aktéři mezi sebou musí udržovat kontakt (resp. aby mezi sebou komunikovali),

aby si usnadnili výměnu.

A konečně ve třetí řadě jde o používání nástrojů, které známe z ekonomického

marketingu a které usnadňují v mnoha ohledech dosažení cíle (budování

marketingového informačního systému, provádění nejrůznějších kvantitativních

i kvalitativních šetření, vytváření percepčních map, SWOT analýz, vytváření a úprava

marketingových mixů atd.).

Politický marketing tak v sobě zahrnuje procesy, které zahrnují mnohačetnou výměnu

(od výměny informací o nabídkách a preferencích až po výměnu reprezentace či

implementace politik výměnou za voličův hlas), jichž se aktivně účastní obě strany

směny. Techniky politického marketingu tak mohou usnadňovat fungování

(ve smyslu reprodukce) politických stran na jedné a informování voličů na druhé

straně.

V tento moment je vhodné upozornit na to, že se používání marketingových technik je

velmi často chápáno jako normativ. Marketing jako soubor technik sám o sobě

normativní samozřejmě není. Existuje ale předpoklad, že volebního vítězství se dá

dosáhnout pouze v případě, že strany začnou marketing aktivně používat14 (Savigny

2004, 2008). Toto tvrzení je ale přinejmenším přehnané – znamenalo by, že šanci

na zvolení (vítězství) by měly ve všech volbách pouze strany užívající

14 Tento normativní předpoklad však ztrácí platnost v momentu, kdy neexistuje unimodální distribuce preferencí, resp. v momentu, kdy různé segmenty voličů vnímají s různou intenzitou problémy v různých politických dimenzích. V prostředí, kde existuje vícemodální distribuce pak není možné nalézt univerzální (z hlediska marketingu) pozici, která by zaručila vítězství, či alespoň by byla dobrým výchozím bodem. Jako příklad takového voličského segmentu, který nemusí slyšet na „rétoriku mediánového voliče“, jsou různé minoritní skupiny. Pokud je taková skupina dostatečně silná a/nebo disciplinovaná, aby dokázala zmobilizovat dostatečnou podporu nutnou pro vstup jejich reprezentantů do legislativních sborů, nedá se předpokládat, že by tato skupina slyšela na „univerzální“ předvolební rétoriku zaměřenou na „většinovou populaci“. Provádět marketing u takových stran je víceméně zbytečný a straně stačí pouze „kmenovým“ voličům předat informaci o tom, že strana existuje a že je možné pro ni ve volbách hlasovat.

25

marketingových technik. Nebo lépe řečeno – za přítomnosti alespoň jedné takové

strany v dané volební aréně, kterou můžeme chápat jako např. lokální trh, by tato

strana dokázala vždy porazit strany, které marketing neužívají, což není možné

spolehlivě prokázat (viz i např. nemalý úspěch nezávislých kandidátů a jejich sdružení

v komunálních volbách). Vítězství a úspěch ve volbách tak není možné podmiňovat

pouze užitím marketingu a jeho technik, ale i (zejména) zkušenost voličů s konkrétní

politickou stranou a jejich orientace v daném politickém systému. Z normativního

chápání marketingu pak plyne i jeho kritika, která bude diskutována níže Ta

upozorňuje na to, že strany pouze přizpůsobují své nabídky na základě analýzy

voličské poptávky a stávají se do značné míry pasivní ve formulaci nových politik.

V důsledku se strany stávají podle kritiků populistickými organizacemi, jejichž cílem

je pouze obsazovat volené posty, čímž trpí i podoba a kvalita demokracie.

3.2. Sada technických nástrojů nebo východisko pro formulaci politik?

V zásadě můžeme hovořit o dvou obecných přístupech, které strany ve vztahu

k politickému marketingu doposud zaujímají. První přístup chápe politický marketing

jako sadu nástrojů, které stranám napomáhají dosáhnout jejich cílů (za minimalizace

vynaloženého úsilí a maximalizace zisků). Druhý přístup pak politický marketing

chápe spíše jako filosofii, se kterou strany přistupují k výkonu politiky. Jde tedy

o způsob, s jakým k řešení problémů a k naplňování cílů strany a kandidáti přistupují.

První pojetí je nutné chápat spíše jako technicistní (Savigny 2008) a odpovídá zhruba

tomu, co Henneberg, Scammell a O’Shaughnessy (2009) označují za instrumentálně

orientovaný přístup k marketingu. Ten označují za tzv. normální paradigma nazírání

na politický marketing a představuje podle nich druhý krok v „profesionalizaci“

užívání marketingu pro potřeby politických stran15. Zahrnuje používání

15 Prvním stádiem je podle autorů typologie model, který nazývají prodejním. Tento model autoři považují za nejtradičnější přístup k politice – je totiž založený na předem daném a pevně zakotveném ideologickém základu. Ideologie se logicky projevují i v tématech, která se objevují v kampaních a ve valné většině mají poměrně silné vazby na dominantní štěpící linie té které společnosti – přesně v duchu Lipset-Rokkanovské tradice, jak byla popsána výše (Henneberg, Scammell a O’Shaughnessy 2009: 10-11). Dominic Wring (2005) v této souvislosti dodává, že spíše než o politickém marketingu je proto vhodnější hovořit o politickém managementu.Třetím stádiem má být pak přístup zaměřený na budování vztahu. Autoři vidí inspiraci ve společenském (societal) marketingu (pozor, toto pojetí není totožné se sociálním – social – marketingem). Důraz je v tomto pojetí kladen na budování a udržování dlouhodobých vazeb, ze kterých profitují všichni relevantní aktéři – a co je důležité – i společnost jako celek (Henneberg, Scammell a O’Shaughnessy 2009: 12). Objevují se zde tedy prvky CSR

26

marketingových nástrojů, které mají pomoci promovat stranickou nabídku – v tom

smyslu, že strana za užití rozličných technik přesvědčuje voliče o tom, že její nabídka

je z dostupných produktů na trhu ta nejlepší. Marketing v tomto pojetí pomáhá

zejména zjišťovat, kdo jsou a kde se nachází voliči, kteří mají o nabídku zájem

(jinými slovy marketing pomáhá segmentovat voličskou populaci a co nejlépe ji pak

zacílit). V návaznosti na toto zjištění pak dochází k identifikaci nejvhodnějších kanálů

a metod, které by co nejefektivněji dokázaly sdělení od strany k voličům předat.

Tento přístup samozřejmě zahrnuje i testování nabídky na cílových skupinách a

(Corporate social responsibility, společenská odpovědnost firem). Orientace na dlouhodobější cíle a dobrovolná implementace sociálních a ekologických hledisek do firemních, resp. stranických strategií. Autor této práce se domnívá, že lepší pro popis současného (resp. třetího stádia užití politického marketingu) stavu by bylo inspirovat se nikoliv u společenského, ale u vztahového (relationship) marketingu, popř. u brandingu (viz např. Scammell 2007; Needham 2005; Harris and Lock 2001; Alqaseer 2008; Smith 2001; Schneider 2004; White and de Chernatony 2002). V současné podobě politiky totiž není patrný zájem být prospěšný nad rámec zisku, chybí celospolečensky zodpovědný rozměr. Vztahový marketing spíše odráží charakter současných (na označení „permanentních“ aspirujících) kampaní (termín „permanentní kampaň“ je zde užit v širších souvislostech, než jak s ním pracuje literatura, která jej vztahuje zejména k procesu vládnutí. Zde však permanentní kampaň představuje aktivity stran bez ohledu na jejich pozici k výkonu vládních či opozičních rolí; pro více informací o „tradičním“ pojímání permanentní kampaně viz Needham 2005 nebo Heclo 2000). Marketingové techniky zde nejsou používány jen v krátkém období před volbami, ale strany kladou důraz na to, aby byly se svými voliči v kontaktu i mimo toto relativně krátké období. Dochází zde k nahrazení cíle volební kampaně (zvolení, resp. přesvědčení o výhodnosti vlastní nabídky) cílem novým, kterým je (minimálně) udržení stávajícího tržního podílu. Logicky se mění i užitá strategie: od agresivního přesvědčování strany přecházejí ke spíše defenzivnímu udržování (jde o to, aby stávající voliči byli ujišťováni o tom, resp. byl tvořen pocit, že jejich volba byla správná a aby v dalších volbách opět hlasovali pro danou stranu). V této fázi komunikace nebo kampaně strany posilují svou image, resp. budují a udržují vlastní značku a snaží se vytvořit jednoznačné asociace s vlastní „symbolikou“ (název, logo, kandidát atd.) a přiřazovanými atributy (sociálně citlivý, odpovědný, orientovaný na životní prostředí atd.). Děje se tak za neustálé komunikace jednoduchých a úderných sdělení, která dohromady skládají konzistentní image, nebo dokonce brand strany (který v jistých ohledech může nahrazovat ideologii). Klasickými ilustrativními příklady politiků, resp. politických stran, kteří byli na vztahový marketing zaměření, jsou Bill Clinton nebo Tony Blair a jeho (New) Labour (viz Needham 2005). Vlastní typologizaci politických stran ve vztahu k používání marketingových technik nabízejí i další autoři. Např. Pippa Norris (2000) se na problematiku dívá historickou optikou a popisuje „evoluční“ řadu. Norris de facto nemluví o stranách, ale o způsobu vedení kampaně v závislosti na užitých prostředcích. Intuitivně tak tušíme, že mnohé nástroje a jejich užití je historicky podmíněné a pro analýzu dnešních kampaní a marketingových strategií je toto schéma spíše nevhodné. Další autorkou, která se typologizací stran z hlediska používání technik a nástrojů politického marketingu zabývá, je Jennifer Lees-Marshment (např. 2001), která posuzuje strany v závislosti na aktivitách, které v rámci kampaně (a přípravy na kampaň) provádí. Tento rámec je pro analýzu vhodnější, nicméně ani ten není neproblematický a autorčin model se stal terčem četné kritiky (pro přehled viz Matušková 2010).

27

případné úpravy na základě zpětných vazeb, které z testování vzejdou. Marketing je

tedy nasazován zejména na strategické a exekutivní rovině.

Druhé pojetí je komplexnější a můžeme ho chápat jako způsob vykonávání politiky.

V popředí opět stojí volič, zákazník, jehož přání se strana snaží postupně mapovat

a plnit. Politiky jsou chápány a formulovány jako utilitární nástroj, který má zajistit

zvolení – strana tak v jistém ohledu „nevychovává“, ani „nevede“, ale nechává se

„vést“ (orientace na bottom-up způsob vytváření politik).

Voličova přání tak přicházejí „první“, což mimo jiné může vést i k tomu, že se

nabídky jednotlivých stran přibližují, začínají se čím dál více překrývat a liší se pouze

v detailech. Anthony Downs (1957: 28, c.f. Savigny 2004: 29, srov. Savigny 2008:

32), jeden ze zakladatelů teorie racionální volby, v této souvislosti tvrdí, že stranická

soutěž probíhá zejména ve středu politického pole a je vedena hlavně o mediánového

voliče. Strany tak přicházejí s nabídkou politik proto, aby vyhrály volby, spíše

než aby vyhrály volby a pak teprve politiky prosazovaly. Analogicky může platit

(zejména ve dvoustranických systémech), že strany nejsou přímo motivovány plnit

voličova přání nabídkou speciálních politik (či produktů), ale politiky (produkty) jsou

chápány jako prostředky, jak dosáhnout cílů strany – tedy maximalizovat volební zisk

(Savigny 2004: 29).

3.3. Downsův model volební soutěže

K podobným závěrům ostatně došel už sám Downs (1957) dlouho předtím, než došlo

k rozšíření užívání marketingových nástrojů v oblasti politiky. Downs ve svém

modelu volební soutěže předpokládal, že cílem politických aktérů v demokratických

systémech (tedy systémech, kde jsou opakovaně vypisovány svobodné volby) je

zvolení do úřadu. Jednání stran je pak podřízeno tomuto jedinému cíli. Downs

předpokládal, že motivace členů politických stran vychází z axiomu vlastního zájmu16

a odráží pouze jejich přání po prestiži, dobrém příjmu a moci. Politické programy

a pozice zaujímané k parciálním problémům jsou pak výsledkem racionálních úvah,

16 Předpoklad, že každý jedinec přes svou racionalitu vykazuje známky sobeckosti: Intenzivněji prožíváme to, co se dotýká naší osoby přímo, než to, co na nás působí nepřímo – prostřednictvím ostatních. V důsledku toho lze předpokládat, že každý jedinec jedná s ohledem spíše na vlastní bezpečnost a štěstí, než s ohledem na bezpečnost a štěstí druhých. Pokud dojde ke konfliktu mezi společným a vlastním zájmem, jedinec upřednostní vlastní zájem. Racionální jednání jednotlivce je tedy zaměřené především na sobecké cíle.

28

kalkulu17: Jde o pozice, které zvyšují šanci na zvolení. Vláda pak ale musí prosazovat

takovou politiku, která bude v souladu s předvolebními sliby – z důvodu jejího

znovuzvolení v příštích volbách. Bylo by tedy zavádějící domnívat se, že se strategie

jednotlivých stran odvíjejí pouze od snahy získat podíl na vládní moci (office seeking

přístup): Vládní strana řídí a prosazuje svou politiku tak (policy seeking přístup), aby

svým jednáním maximalizovala šanci na získání dostatečné podpory v dalších

volbách, aniž by porušila (nepsaná) pravidla soutěže a vztahu mezi stranou a voliči

(vycházející jak z jejího vlastního „ideologického“ přesvědčení, tak z ústavy daného

zřízení). Tyto úvahy samozřejmě platí pouze v případě, pokud si političtí aktéři

uvědomují vztah mezi svými politickými kroky a tím, jak lidé volí.

Do předvolebního boje strany podle Downse budou vstupovat s úsilím o jednoznačné

odlišení sebe samých od svých soupeřů a obsazovat „ideologické“ pozice kolem sady

společensky významných témat. Strany by měly dále zaujímat takové pozice

v jednotlivých oblastech policy, které jsou blízké určitým segmentům společnosti

(zvolení pozice v určité tematické oblasti vychází z teorému mediánového voliče).

Volič pak volí podle blízkosti pozice strany a jeho vlastní představy o způsobu, jak by

bylo ideální problém řešit (viz Downsův teorém blízkosti; Downs 1957: 126-127

a 138). Blízkost pozic strany a voliče se pak promítá do vnímání užitku, který z volby

té které strany pro voliče plyne.

V důsledku sbližování stranických nabídek pak ale nemusí být na první pohled patrné,

jak velký rozdíl bude v užitku volba přinese. V žádném případě totiž (nebo v drtivé

většině případů) nebude výsledek hlasování znamenat zásadní změnu v životě daného

jednotlivce. Jinými slovy – nedá se předpokládat, že by výhra jakékoliv alternativy

vedla k ohrožení „životního stylu“ (změny se neodehrávají na úrovni systému jako

celku). Alternativy, které se na trhu nabízejí tak v jistém ohledu přestávají být

alternativami (obsah politik se zdá být podobný, liší se jen personál, který tyto

politiky reprezentuje a který jim dává tvář).

Downs se v této souvislosti ptá, proč tolik lidí stále volí, když váha jejich hlasu

(z hlediska očekávané změny) je zanedbatelná a je zde větší pravděpodobnost, že

voliče cestou k urně srazí auto, než že by právě jejich hlas byl tím rozhodujícím?

17 Výsledkem takového kalkulu může být ale i iracionální chování voličů – zejména v tom případě, pokud je takové jednání podporováno ze strany aktéra, kterého iracionalita zvýhodňuje: Například strana, která trvale dává falešné sliby, může získat hlasy, jestliže přesvědčí voliče, aby věřili jejím lžím. Pro tuto stranu je tedy racionální povzbuzovat voliče, aby se chovali iracionálně.

29

Dochází tak k závěru, který bývá označován za Downsův volební paradox:

V podmínkách, kde existuje de facto dokonalá konkurence18 a kde náklady na volbu

převyšují očekáváný užitek, je racionální nevolit. I přes toto zjištění ale stále – a přes

klesající tendenci volební účasti (Franklin 2004) – stále nemalé procento voličů vyráží

k urnám. Teorie racionální volby, resp. A. Downs sám, toto vysvětluje na základě

argumentu, který je založen na neracionální úvaze: Lidé se cítí být sociálně

odpovědní, účast ve volbách chápou jako občanskou povinnost a uvědomují si cenu

demokracie jako takové (viz Downs 1957: 267-268). Volební akt sám o sobě tedy

přináší „nepolitické benefity “ 19.

***

Downsův model – ačkoliv se stal základem pro mnohé další úvahy – je však příliš

statický, neboť nepředpokládá aktivní roli stran při strukturaci předvolebních témat

a zanášení nových (pro stranu vítězných) témat do systému. V průběhu 60. let 20.

století proto dochází k reformulaci (resp. doplnění) Downsova teorému přidáním

dynamických prvků – strany se nevymezují vůči sobě jen ve stávajících otázkách, ale

snaží se vytvářet takové (tematické) prostředí, ve kterém budou mít strategickou

výhodu20 (Robertson 1976; Budge, Farlie 1983, Riker 1986) a do voličova hodnocení 18 Dokonalá konkurence představuje modelový typ tržní struktury, který předpokládá, že existuje velký počet obchodních subjektů, z nichž žádný nemá dominantní postavení a nemůže ovlivnit cenu nebo poptávané/nabízené množství. Zároveň platí předpoklad, že všechny statky jsou homogenní a neexistují bariéry, které by ztěžovaly vstup/výstup na trh (z trhu). To zahrnuje i neexistenci patentů, ochranných a obchodních známek apod., tedy veškerých faktorů, které by mohly jakkoliv zvýhodňovat jeden subjekt před ostatními. Dále disponují všichni prodávající (a kupující) dokonalými informacemi o cenách a množství zboží, které je dostupné. Firmy se snaží maximalizovat zisk a spotřebitelé užitek.19 Přehled takových benefitů na základě studia literatury poskytuje Hindmoor (2006: 28-29):

- Voliči si cení demokracie a uvědomují si, že kdyby nikdo nevolil, vedlo by to ke kolapsu.

- Voliči se obávají těsné prohry (o jeden hlas) jejich kandidáta, proto mu jdou vyjádřit podporu k urnám.

- Voliči cítí povinnost volit.- Voliči chtějí skrze volbu demonstrovat podporu určitému kandidátovi.- Voliči volí proto, že se domnívají, že ostatní si uvědomí, že jejich hlas nic nezmění a

zůstanou doma. Hodnota hlasů těch, kteří se voleb účastní pak narůstá.- Voliči volí, protože vlastní náklady na volbu jsou minimální.- Voliči chtějí demonstrovat ostatním, že nejsou sobeckými jedinci a může jim tedy být

důvěřováno.20 Oba přístupy předpokládají systémy, ve kterých dochází k soutěži pouze dvou stran a nedokáží tedy zachytit složitější vazby mezi vnímáním stranických pozic, týkajících se určitého tématu, ve vícestranických systémech. Výhodou reduktivního pojetí je jednoznačnost politických rozhodnutí ze strany voličů, která jsou de facto binární. Na druhou stranu je tak výzkum chování politických aktérů ochuzen o faktor vycházející z podmíněnosti a závislosti jednotlivých témat mezi sebou, neboť jedno téma může být prosazováno více aktéry. Lišit se však bude intenzita prosazovaní a („levo-pravý“) postoj, který k danému tématu strany

30

stran a odhadování užitku plynoucího z volby se promítne nejen tematická či

ideologická blízkost, ale i intenzita, s jakou je téma vnímáno či prosazováno. Reflexe

volební soutěže nabývá nového rozměru: Političtí aktéři nově soutěží také

o dominanci a snaží se více či méně úspěšně manipulovat tematickými dimenzemi

volební soutěže (srov. Riker 1986).

3.4. Užitek plynoucí z volby: formální vyjádření

V předchozím textu jsme již několikrát zmínili otázku užitku, blíže jsme však

nespecifikovali, jakým způsobem by se měl užitek počítat. V následujícím textu

budeme pozornost věnovat úvaze, kterou provedli (a matematický důkaz o ní

předložili) William Riker a Peter Ordershook (1968). Nebudeme však věnovat

pozornost celé jejich argumentaci, zaměříme se zejména na jádro jejich uvažování).

Netvrdíme ani, že jde o jediný možný výpočet užitku, nicméně se domníváme, že pro

potřeby dosavadní (i následující) argumentace, je minimálně dostačující.

Riker s Ordershookem uvažují o všech voličích, kteří jsou oprávnění volit v daných

volbách, jako o množině N; n pak vyjadřuje počet jejich členů. Analogicky pak

zavádí množinu V, která obsahuje všechny voliče, jejichž počet je v, kteří jsou ochotni

se daných voleb zúčastnit. Podle výše řečeného pak samozřejmě platí, že V ∈N .

Celková odměna R či užitek, který pro voliče z volby plyne, je pak vyjádřen vztahem

R=(B ∙P)−C , kde B značí benefit, který je možné vyjádřit jako rozdíl očekávaného

užitku mezi nejvíce preferovaným kandidátem a dalšími, méně preferovanými

kandidáty či stranami. P je potom vyjádření pravděpodobnosti, že právě jeden

konkrétní voličův hlas zajistí, aby bylo benefitu dosaženo. Jinými slovy jde o

pravděpodobnost, že voličův hlas bude rozhodující; pravděpodobnost by měla

nabývat hodnoty v intervalu (0,1) a mělo by tedy platit 0 ≤ P ≤ 1. Je nasnadě, že

hodnota P bude v drtivé většině minimální a vedle charakteru konkrétních voleb se

odvíjí od počtu voličů, kteří se daných voleb zúčastní. Tento vztah pak můžeme

vyjádřit jako P=v−1, popř. jako P=( v+12

)−1

. Hodnota P se pak má podle Rikera

s Ordershookem (1968: 38) zvyšovat tehdy, pokud je volební klání vyrovnané a tedy

když se hodnota m (minimální vítězný počet hlasů) blíží následujícím dvěma

zaujímají (Dow 2001: 112).

31

hodnotám: m=(v+1)2

v případě, kdy je hodnota v lichá a m= v2+1 v případě, že je

hodnota v lichá.

Poslední, zatím nepopsanou komponentou vzorce na výpočet celkového užitku, je C,

tedy cena, resp. individuální náklady na provedení volby. Tyto náklady se u každého

z voličů liší a obecně je velmi složité je vyčíslit (srov. Lock, Harris 1996: 15).

Aby byla zachována racionalita volby, resp. její racionální základ, mělo by platit, že

R>0; pokud ale platí, že R ≤ 0, je možné považovat volbu za iracionální. Vzhledem

k tomu, že hodnota P (i přes menší volební účast) bude vždy spíše malá, většinou se

předpokládá, že hodnota C ji bude několikanásobně převyšovat. Aby byla celková

hodnota R, pozitivní, muselo by B nabývat skutečně obrovských hodnot, což je ve

většině případů nepravděpodobné (i např. v důsledku výše popsaného sbližování

stran). Znamená to pak, že R je ve výsledku záporná, a to i přesto, že se voliči voleb

skutečně zúčastní.

Další otázkou, která se sama nabízí, je, proč někteří oprávnění voliči volí a jiní se

volby zdrží. Navíc se zdá, že aktivita, popř. pasivita se dá spojovat s poměrně

kompaktními skupinami občanů, resp. voličskými segmenty. Pro ty, kteří volí, tedy

musí existovat proměnná, která převýší náklady na volbu, neboť se dá – na základě

výše uvedeného vzorce – předpokládat, že pokud je individuální volič (i), oprávněný

volit, tedy i∈N , a zároveň platí, že je ochotný se voleb zúčastnit, tedy i∈V , pak bude

platit, že výsledná hodnota R bude pro tohoto voliče pozitivní (Ri>0)21.

Odpověď (nebo alespoň její část) může přinést pohled na konstrukci hodnoty B, popř.

C. Jak bylo naznačeno výše, hodnota B je vyjádřením rozdílu mezi očekávanými

užitky plynoucími z volby různých kandidátů. Vracíme se tak zpět k Downsově práci,

kde také dochází k určování užitku na základě odčítání „vzdáleností“ (podrobněji se

budeme modelu věnovat níže). Můžeme asi předpokládat, že volič – pokud se voleb

21 Analogicky pak bude platit, že v případě, že i∈N a zároveň i∉V , bude Ri ≤0. Zároveň je třeba připomenout, že hodnota v je značně proměnlivá – v závislosti na typu voleb pak může docházet k proměnám v i v rámci např. dvoukolového hlasování. Pro jistou část voličů, kteří se účastní prvního kola a očekávají pozitivní hodnotu R1, je pak zklamáním, že jejich kandidát nepostoupí do druhého kola a hodnota R se dramaticky snižuje v případě, že mezi zbývajícími kandidáty není nikdo, pro koho by byl volič ochotný hlasovat a volby se raději zdrží. Riker s Ordershookem (1968: 28) uvádějí příklad primárek ve volebních obvodech, kde jedna ze stran dominuje – pro tamější voliče jsou důležitější primární volby (tedy výběr vlastního stranického kandidáta), než následné vlastní hlasování o stranických alternativách (to by v důsledku a extrémním případu mohlo vést i k překvapivé prohře dominantní strany). Platí tedy, že pokud R1>R2, dá se očekávat, že i v1>v2.

32

zúčastní – bude o nabízených alternativách přemýšlet „s pozitivním součtem“, tedy že

alespoň volba jednoho z kandidátů či stran mu skutečně přinese (alespoň nějaký)

užitek. Platí tedy, že B>0, popř. B ≥0.

Pro individuálního voliče pak určení hodnoty výsledného benefitu probíhá

následujícím způsobem: Bi=E(U t+11 )i−E (U t+1

2 )i, kde U je užitek pro jednotlivce,

plynoucí z volby strany či kandidáta (počítaný čistě podle Downsova modelu), a kde

E(U) je očekávaná hodnota pro jednotlivé U; hodnota t pak značí určený časový úsek

(např. volební období).

Hodnota benefitu B se ale drasticky sníží při vynásobení P, což celý výpočet

komplikuje, neboť se nedá očekávat příliš mnoho případů, kdy by výsledný benefit

převýšil náklady na hlasování C. V tuto chvíli Riker s Ordershookem nabízejí řešení,

kdy do vzorce zavádí další proměnnou. Tou je právě výše popsané neracionální

uspokojení z účasti na hlasování D. Výpočet celkového benefitu se pak má odvíjet

od následujícího vztahu: R=PB−C+D. V tuto chvíli se může zdát, že hodnoty C a D

jsou hlavními komponentami, které (před)určují ochotu účastnit se voleb a hodnotu

celkového benefitu (Riker a Ordershook 1968: 28).

Na tomto místě se nabízí otázka, zda hodnota P by neměla být vztahována spíše

k ochotě voličů se voleb vůbec zúčastnit (měla by se tedy týkat momentu, kdy se volič

z množiny N rozhodne stát se součástí podmnožiny V) a ne k výpočtu celkového

benefitu. Je totiž nasnadě, že motivaci k volbě (kromě výše popsaných nepolitických a

neracionálních pohnutek) vede míra mobilizace ve společnosti, tedy pocit, že o

„něco“ skutečně jde, že je „něco v sázce“. Samotná volba konkrétní alternativy už pak

s pravděpodobností být spojována nemusí, nebo je s ní spojena nepřímo. Namísto

pravděpodobnosti může hrát roli intenzita, se kterou jsou jednotlivé politiky

prosazovány a/nebo palčivost, se kterou je téma v dané společnosti vnímáno.

Výhodou takového pojímání je vrácení důrazu na politickou (a tedy i potenciálně

racionální) rovinu v rozhodování.

Pokud bychom chtěli formálně vyjádřit výše formulovanou modifikaci, vypadal by

zápis takto: R=T ∙ ¿. R je hodnota opět vyjadřující celkový benefit, T  zastupuje úmysl

voliče ve volbách hlasovat (T by nabývalo pouze hodnot 1 nebo 0, jiné hodnoty

nemají smysl, neboť nic jako půl-účast atd. ve volbách neexistuje). Hodnota B je pak

hodnota užitku, kterou dostaneme rozdílem mezi benefitey plynoucími pro voliče

z volby konkrétních kandidátů se zohledněním intenzity, s jakou dané téma vnímá

33

kandidát a volič. B je tedy kombinací postojů a intenzity a můžeme ho vyjádřit

následujícím vztahem B=∑ (B¿¿C1 ∙I C1

I V 1

)−¿(B ¿¿Cn ∙I Cn

I V n

)¿¿¿. Hodnota C i v tomto

případě vyjadřuje cenu za účast při hlasování a hodnota D zahrnuje „nepolitické”

benefity.

Výhodou této modifikace je, že hodnota R nebude s největší pravděpodobností

nabývat negativních hodnot (a tedy položku D by bylo možné chápat jako

nadbytečnou), neboť se dá předpokládat, že ochota volit (hodnota T) se bude promítat

i do nákladů na vlastní volbu. Vycházíme zde z předpokladu, že pokud se volič voleb

zúčastní, bude vnímané náklady na volbu považovat za nižší, než v opačném případě.

Tuto domněnku v nás částečně vzbuzují samotní Riker s Ordershookem (viz pozn. č.

22; srov. experiment popsaný a provedený R. Morton a K. Williamsem (2010 68-70)).

V tuto chvíli jde pouze o netestovanou alternativu, která se formálně snaží zachytit

rozhodovací proces a bez jejího otestování na příslušných datech (která v tuto chvíli

nejsou k dispozici) není ji možné ani potvrdit ani vyvrátit.

3.5. Politický marketing a jeho důsledky pro demokracii

Dosavadní argumentace v této práci používaná tvrdí, že strany a voliči zaujímají

takové pozice, aby obě strany maximalizovaly své zisky a benefity. V některých

interpretacích používání marketingových technik v politice převládá názor, že

marketing vede k redukci politiky „veřejného zájmu“ na jediný cíl, kterým je vlastní

zvolení. Výhradní orientace na plnění přání voličů bývá kritizována a označována

za neetickou a za rizikový faktor pro demokracii (pro přehled viz Henneberg 2004,

Dermody and Scullion, 2001, 2003; Moloney and Colmer, 2001; Lilleker 2005). A to

právě z toho důvodu, že strany oprostivší se od pevných ideologických základů se

mají stávat závislými na (rychle) se střídajících náladách elektorátu. Politika tak ztrácí

cíl, resp. ideologickou rovinu cíle22. Přítomný zůstává pouze cíl a zájem strany

opakovaně obsazovat legislativní a exekutivní posty a udržet si tak (silnou) pozici na

daném politickém trhu a v lepším případě tuto pozici nadále vylepšovat.

Obavy kritiků jsou jistě na místě, nicméně je třeba si uvědomit, že marketingové

techniky jako takové demokracii ohrozit ve své podstatě nemohou23. Do značné míry

ale záleží na tom, jak demokracii chápeme. Nicolas O’Shaugnessy (1990) v této 22 Podle některých dochází dokonce k devastaci politického procesu jako takového, protože byl redukován z politiky poučené diskuse na politiku tzv. soundbites (Franklin 1994).

34

souvislostí tvrdí, že všechny potenciální problémy (spojované s etikou), které

marketing ve vztahu k demokracii může přinášet, striktně závisí na úhlu, pod kterým

na celý problém nahlížíme.

V podstatě se zde totiž zrcadlí spor dvou ne zcela kompatibilních demokratických

koncepcí. Na jedné straně stojí „klasická doktrína demokracie“, která je založená

na deliberaci a jejímž cílem je realizace rousseauovské vůle lidu tak, aby bylo

dosaženo obecného blaha. Na druhé straně pak stojí koncept vycházející

z kompetitivního elitismu, kde v první řadě hraje roli dobrá správa (obecná

a univerzální vůle lidu je v tomto pojetí nedosažitelná a jako taková vlastně ani

neexistuje). Rozdíl mezi oběma koncepcemi lze velmi dobře vyjádřit jednoduchým

příkladem. Zatímco klasická demokratická doktrína usiluje o realizaci vlády lidu,

doktrína elitistická se snaží o zajištění vlády pro lid.

V obou pojetích je pak nutné chápat jinak i samotný akt volby a jeho výsledek.

Společně s Williamem Rikerem (1988) můžeme uvažovat o volbách v případě

deliberativního modelu (který Riker nazývá populistickým) jako o metodě, která

občanům umožňuje přímo podílet se na vytváření zákonů a která ve své podstatě

(zprostředkovaně) odráží vůli lidu. V případě pojetí elitistického (to Riker

pojmenovává liberální) je pak volební akt chápán jako metoda, jejímž cílem je

kontrola nad obsazováním „úřednických“ míst. Lidé se nepodílejí na rozhodovacím

procesu jako takovém, ale vybírají vhodné správce, kteří budou politiky formulovat

a implementovat podle jejich nejlepšího svědomí a vědomí. To, zda nastoupili dobrý

směr, mají ukázat další volby, kdy budou ve funkci opět potvrzeni, nebo vystřídáni

někým jiným.

Riker tak vlastně navazuje na myšlenky Josepha Schumpetera, kterého je možné – jak

uvidíme dále – považovat za jakéhosi prateoretika politického marketingu

(samozřejmě pouze v intencích selling modelu, který byl popsán výše). Zcela

v souladu s kompetitivním elitismem je možné považovat marketingové techniky ne

za faktor demokracii ohrožující, ale za faktor demokracii rozvíjející. A to zejména

díky tomu, že umožňují voliče v pravý čas informovat (o jednotlivých nabídkách a o

stavu trhu) a mobilizovat k akci (k manifestaci vlastních preferencí o složení 23 V první řadě limitují destrukci demokracie samotní (racionální) voliči. Ti nevnímají pouze „stranickou přítomnost“, ale jsou si vědomi i výkonu strany v minulosti a optikou jejích úspěchů a nenaplněných slibů pak stranu posuzují. To znamená, že se do jejich rozhodování promítá nejenom příslib smlouvy (návrh řešení problémů v jednotlivých oblastech policy ve volební kampani), ale i dosavadní zkušenost, kterou se stranou mají (volba neprobíhá prospektivně ale retrospektivně).

35

budoucího „úřednického“ sboru a směřování systému). Jak ale tyto dvě funkce, které

vlastně směřují do určitého krátkého období těsně před volbami, mohou napomáhat

udržovat a rozvíjet demokracii?

Odpověď se nabízí téměř sama: Zatímco klasická doktrína demokracie de facto

vyžaduje neustálý dialog (neustálou deliberaci) mezi jednotlivými aktéry a v rámci

občanské společnosti a konzultuje virtuálně všechna rozhodnutí, ke kterým v systému

dochází s občany, elitistické pojetí tak vysoké nároky na aktivní participaci (a na

informační vybavenost zúčastněných stran) všech aktérů na politickém trhu nemá. A

to pro elitisty představuje jistou výhodu. „Emancipovaný volič“ může politiku

pozorovat zpovzdálí a nepřímo, což může vést k tomu, že se na ni (na základě

zprostředkovaných informací) dívá stále cyničtějšíma očima a ztrácí v ní jak důvěru

(Cappella, Jamieson 1996 a 1997), tak i zájem. V drtivé většině případů tak nemusí

disponovat (relevantními) informacemi o tom, co se v politickém systému aktuálně

děje, popř. proč se tak děje.

Schumpeter se proto domníval, že by bylo chybou, aby občané, kteří nemají o dění

přesahující jejich každodenní rutinu zájem a kteří jsou tedy neinformovaní, nesli podíl

na parciálních rozhodnutích (např. prostřednictvím referend), ke kterým v systému

dochází. Schumpeter tak vlastně občany vyjímá ze širšího rozhodovacího procesu.

Voliče totiž nepovažuje za experta ve většině oblastí, ve kterých se rozhoduje.

Samotná možnost účastnit se hlasování pro voliče není podle Schumpetera

dostatečnou motivací (náklady často mohou převyšovat očekávaný zisk), aby

investoval své prostředky (zejména čas a úsilí) do hledání informací, které by mu

umožnily kvalifikovanou volbu a volba je činěna přinejlepším na základě voličovy

intuice. Toto pak platí dvojnásob v otázkách, které se voliče nedotýkají přímo.

Schumpeter (2004: 280) v této souvislosti dodává, že lidé mají tendenci se v takových

situacích chovat infantilně a nechají se snadno manipulovat24. Jejich rozhodnutí tedy

24 Volič se navíc může rozhodovat jednoduše „podle ostatních“, resp. podle zdání toho, co ostatní považují za dobré řešení. Podle Schumpetera tak může hrozit vznik psychologického davu a následné eliminace jakýchkoli racionálních prvků v chování jedinců, kteří se považují za anonymní součást (nehmotného či nefyzického) davu. Koncepce psychologického davu totiž nevyžaduje, aby lidé byli fyzicky přítomni na jednom místě, a přeci mohou vykazovat známky „davové psychózy“. Tato obava se zdá být relevantní zejména s ohledem na rozšíření (a oblibu) masových médií v druhé polovině 50. let 20. století: Spíše pasivní voliči reflektují politickou realitu zejména skrze zpravodajské relace centrálních/centralizovaných médií a objevuje se tak nebezpečí, že otázkách, kde se volič neorientuje, mohou voliči podléhat argumentaci těch, kteří mají usnadněný přístup do médií (v našem kontextu to budou politické elity zastoupené v legislativních orgánech či exekutivě) a/nebo mají dostatek finančních prostředků k tomu, aby sdělení v médiích udrželi dostatečně

36

není zodpovědné. Zapojení voličů do rozhodovacího procesu tak v intencích

Schumpeterova díla implikuje nebezpečí – nebezpečí vzniku manipulovatelného

psychologického davu a vytváření rozhodnutí na pouhém „povrchovém vědění“.

Když ale občany odstavíme od procesu deliberace a rozhodování, znamená to, že

nutně selhává demokracie jako celek?

Nikoliv. Schumpeter chápe demokracii jako metodu, či institucionální zřízení, které

umožňuje činit politická rozhodnutí a v němž jednotlivci získávají rozhodovací moc

v konkurenčním zápase o voličův hlas (Schumpeter 2004: 287; srov. Savigny 2008:

34). Občané tak mají možnost, aby přijali nebo odmítli ty, kteří usilují o jejich přízeň

a kteří mají ambici vládnout. Podmínky pro to, aby bylo možné hovořit o

demokratickém zřízení jsou pak naplněny v případě, že a) existuje masový elektorát,

b) soutěž probíhá mezi dvěma a více stranami a c) existuje sada pravidel, která

politickou soutěž o voličskou přízeň upravuje (Savigny 2008: 28). Stěžejní tak je, že

složení zastupitelských sborů vychází ze svobodných a férových voleb (srov.

Schumpeter 2004: 287 a 303). Demokracie v tomto pojetí má dva cíle: Tím prvním je

výběr zástupců, kteří budou systém spravovat a kteří také ponesou za rozhodnutí

alespoň minimální zodpovědnost. Druhým cílem je pak samotné rozhodování o

politických otázkách.

Toto minimální pojetí demokracie pak poskytuje prostoro pro to, aby marketing

a jeho techniky byly vnímány vesměs pozitivně. Tohoto faktu si všímá i samotný

Schumpeter a v tomto světle přirovnává volební akt ke směně v obchodě (Henneberg,

Scammell, O’Shaughnessy 2009: 21). Reklamy a chytlavé slogany demokratický

proces nenarušují, ale povzbuzují ho. Podle Schumpetera mají voliče mobilizovat k 

uskutečnění „obchodní transakce“, tedy volby (Henneberg, Scammell a

O’Shaughnessy 2009: 22) ,a vůbec k zapojení se do politického procesu (Wring 1997,

Corner 2003, Scammell 2003).

I přesto, že volič nemá dokonalou informaci o komplexní nabídce či jejím charakteru,

může dojít k volbě, která se dá považovat z pohledu diskutované teorie za racionální.

Volič si je vědom vlastní situace a ví, nebo má aspoň představu o tom, kam by chtěl

směřovat. Dále je obeznámen s aktéry, kteří se v rámci politického systému pohybují

a alespoň v hrubých obrysech s tím, co nabízejí (byť nemusí politiku a informování

o politice konzumovat aktivně, dá se předpokládat, že vnímá dění skrze nejrůznější

kanály). Ani zde se ale nedá předpokládat, že pouhá skutečnost, že může vybírat mezi

dlouho na to, aby bylo zohledňováno v momentu volby.

37

různými alternativami nové správce, povede k tomu, že se je bude snažit poznat

a dohledat potřebné informace k politikám a pozicím, které jednotliví soupeři

zastávají (opět není možné určit hodnotu benefitu, který plyne z volby).

O to, aby volič disponoval alespoň základní sadou informací, která by mu pomohla

rozhodnout, se tedy musí postarat jednotlivé strany (je v jejich vlastním zájmu

informovat jej o vlastních kompetencích a rozsahu nabídky, včetně projekce benefitů).

A zde nastupuje „pozitivní“ (pro obě strany potenciálního „obchodu“) role

marketingových technik. Strany hledají a nacházejí komunikační kanály, aby voliče

informovaly (ve zkratce) o svých cílech. Informace z těchto kanálů pak mohou

představovat dobrý základ pro vytvoření ad hoc rozhodnutí (k racionalizaci může

docházet i post hoc) pro volbu. Otázku kvality těchto informací ponechme stranou,

neboť je na každém jednotlivci, zda bude stranická sdělení podrobovat dalšímu

zkoumání (ve smyslu dohledávání informací z dalších „nezávislých“ – tedy

nestranických – zdrojů).

Výstupy marketingových strategií v jistém ohledu mohou plnit úlohu, kterou dříve

hrála ideologie nebo sociální status – dávají voličům informace o (správnosti) směru

(Savigny 2008: 33). Tím se zároveň šetří náklady, které by volič musel vynaložit

na získání informací o jednotlivých alternativách.

Proud informací od stran by měl být pokud možno souvislý a snažit se předat stále

stejné sdělení. Pokud se toto stranám podaří, je zde možnost, že si strany vytvoří (nyní

skutečně zjednodušujeme) značku (brand), která může za jistých podmínek a do jisté

míry nahrazovat původní roli ideologií. Cílem marketingových aktivit tedy nemusí

být pouze orientace na jednu unikátní akci v jeden daný moment (volba konkrétní

strany), ale i vybudování sémantického aparátu, který danou stranu vystihuje. Cíleně

se tak vytváří řada zkratek a asociací (Downs 1957: 98), které se mají voličům

vybavovat při každém setkání se stranou či její nabídkou. Právě tyto asociace mu pak

usnadňují orientaci (tak jak to dříve umožňovaly právě ideologie).

Strana cíleně vytváří (komunikační) balíček, který v sobě zahrnuje „stranická témata“,

kandidáty, komunikační či vizuální styl, atd. Nedílnou součástí balíčku je pak

i celostátní lídr, jenž často představuje hlavní zkratku mezi stranou, kandidáty

a politickým obsahem. V závislosti na zkušenostech a „charismatu“ lídra pak jeho

vlastnosti mohou přecházet na stranu samotnou, resp. na její image (obraz strany se

propojí s obrazem lídra a strana získá „lidské vlastnosti“, skrze něž pak voliči mohou

ke straně přistupovat a usnadňovat si tak orientaci v politice). Budování image

38

a značky jako celku je však běh na dlouhou trať a strany musí pečlivě plánovat, zda to

či ono rozhodnutí nezmaří snahy o vybudování zamýšleného obrazu (o brandingu

v politice viz např. Scammell 2007, Needham 2005). Neméně důležité je ale

i budování reputace, kterou si strana buduje na základě svého působení v systému

(reputaci pojímáme z pohledu značky jako mix interních hodnot, kterými strana

definuje sama sebe, a toho, jak stranu vnímá volič). Pokud jsou strany ve svých

marketingových snahách úspěšné mohou posunout rovinu, na které se volební soutěž

odehrává – z roviny ideologické či racionální přestupují na rovinu značky, tedy na

rovinu emocionální (jednotlivý obsah ztrácí v porovnání s celkovou reputací význam).

Domníváme se, že tento fakt, společně s nutností dostát (alespoň některým) slibům

(nebo s nutností dobré správy státu) pak brání demokratická zřízení před tím, aby

strany jednaly jen a pouze na základě přání, která se ozývají z řad voličů. Stejně jako

obchodní organizace musí mít dlouhodobý cíl, který se snaží naplnit, i strany se musí

snažit, aby jejich obraz byl co nejkonzistentnější a odpovídal tomu, jak je strana

chápána v očích veřejnosti. Nemůžeme tak hovořit o prosté orientaci na prodej, ale

na budování vztahu založeném i na retrospektivním hodnocení působení strany. A to

je faktor, který poskytuje obranu před „rychlým prováděním politik veřejného

mínění“ – vztah musí být založen na kontinuitě a ne na (nedůvěryhodných)

názorových obratech atd.

Druhá (auto)pojistka, která z našeho pohledu chrání demokracii před naprostým

vyprázdněním, je fakt, že se strany musí – stejně jako v obchodě – snažit přizpůsobit

trh jejich schopnostem (resp. dostat z trhu co nejlepší podmínky pro vlastní nabídku

a naopak; opět tak narážíme na skutečnost, že při formulaci politik jde o kombinaci

top-down a bottom-up přístupu). Hovořit můžeme o managementu potřeb, který je

integrální součástí každé významnější marketingové strategie a který by měl být

založen na dlouhodobých cílech společností (v případě politických stran

předpokládáme, že strany směřují k nějakému cíli, který je definován i skrze

stranickou historii a původní ideologické dědictví).

Na základě předchozího výkladu se tedy domníváme, že politický trh je sám schopen

zajistit podmínky pro minimální fungování demokracie a racionalita voličů společně

s retrospektivním charakterem volby jsou pak podmínkami k udržení její kvality.

39

4. Politický prostor v politologii

Na mnoha místech této práce jsme hovořili o tom, že strany umisťují své nabídky

na trh, že voliči zastávají blízké pozice k pozicím stranickým atd. Mezi řádky se tak

objevoval koncept politického prostoru (policy space), kterému se nyní budeme

věnovat podrobněji.

Politický prostor chápeme jako místo, kde je umístěna většina témat, konfliktů a

aktérů, které/kteří jsou v daném stranickém systému latentně či manifestně přítomné/í.

Vlastně jsou zde latentně přítomna všechna minulá i budoucí témata, stejně jako

všichni aktéři, kteří se politického procesu více nebo méně intenzivně účastní.

K analýze politického prostoru můžeme přistupovat skrze dimenze, které udávají jeho

podobu a které jsou pro daný systém určující. Dimenze můžeme chápat nejenom jako

jedno téma, ale i jako robustnější tematickou štěpící linii, která v sobě zahrnuje vícero

témat, která spolu souvisí. Tyto složené dimenze bývají často výsledkem analýz

prováděných kvůli redukci dimenzionality daného prostoru. Jejich cílem je pak

zpřehlednit celou situaci a usnadnit práci badatelů. Typickým příkladem takové

syntetické redukce dimenzionality konstrukce levo-pravé osy z jednotlivých témat.

Vlastní výzkum se zaměřuje zejména na vzájemné pozice aktérů v těchto dimenzích,

na důležitost jednotlivých dimenzí pro celý stranicko-politický systém, na intenzitu,

s jakou se jednotlivé dimenze projevují atd. Prostorové teorie a modely jsou tedy

navrhovány a používány zejména proto, aby pomohly objasnit a částečně i vysvětlit

vztahy mezi pozicemi voličů a politických stran v nejrůznějších politických tématech.

Ke zkoumanému prostoru můžeme přistupovat z několika perspektiv. Prvním

přístupem je posuzování relativních vzdáleností mezi jednotlivými aktéry v duchu

tradice, kterou založil H. Hotelling (1929) a později zpopularizoval A. Downs (1957;

tzv. proximity modely). Tento přístup se ale stal terčem poměrně časté kritiky, neboť

nedokázal postihnout dynamiku vztahů, které jsou v politickém prostoru vytvářeny,

a témat, která do politického prostoru umisťována. Jako výzkumný nástroj, který bude

schopen posuzovat i dynamiku a intenzitu vztahů mezi aktéry, proto byly

zkonstruovány modely založené na analýze směru vývoje politik (tzv. directional

modely; viz Matthews 1979, Rabinowitz, Macdonald 1989, srov. Merrill, Grofman

1999: 1-37), kdy voliči zvažují zejména užitek, který jim přinese posun v politice

(resp. změna oproti statu quo), ke kterému podle nich dojde v případu zvolení daného

kandidáta. Samotná blízkost pak nemusí být určujícím faktorem, který povede k

40

volbě, neboť do rozhodování vstupuje i dynamický prvek intenzity prosazovaní

tématu. Volič pak podle tohoto modelu zvolí mezi dvěma stejně vzdálenými

kandidáty toho, jehož očekávaná politika přinese v daném tématu větší užitek (ten je

opět posuzován vůči statu quo). Konečně posledním přístupem je pak samozřejmě

kombinace obou výše popsaných výzkumných strategií.

K obecnému teoretickému rozvoji prostorové teorie pak došlo zejména v druhé

polovině 20. století (zejména Enelow, Hinich 1984 a 1990, Hinich, Munger 1994),

která ovšem nebyla systematicky empiricky testována, zejména z důvodu nedostatku

kvalitních a vzájemně kompatibilních dat. Dílčí studie (Çarkoğlu, Hinich 2001; Dow

1998 a 2001, Bonila, Carlin, Lova a Silva 2011; Chytilek, Eibl 2011) pracují většinou

s daty získanými od jednoho typu aktérů (tedy např. s daty získanými od voličů, kdy

voliči označovali své pozice v daných tématech a zároveň pozice stran; do hodnocení

stran se tak mohly promítat „předsudky” voličů o stranách). Za přelomové období lze

považovat počátek 21. století, kdy vznikají práce, kombinující při analýze prostorová

data voličů i politických stran (Budge et. al. 2001, Benoit, Laver 2005, Benoit, Laver

2006, Schofield, Sened 2006), což s sebou ale přináší řadu více či méně závažných

(převážně metodologických) problémů.

4.1. Prostorové modelování: modely založené na vzdálenosti

4.1.1. Harold Hotelling a jeho model obchodní soutěže

Pojímání politiky jako prostoru má poměrně dlouhou tradici. Sahá totiž až do konce

20. let 20. století, kdy v roce 1929 ekonom Harold Hotelling publikoval text Stability

in Competition, který se stal základem pro budoucí práce autorů, věnujících se

prostorovému modelování. Hotellingův text se věnovoval teorii konkurence mezi

malými podniky a je de facto studií nákupního chování, resp. umisťování

konkurenčních obchodů v rámci prostorem ohraničeného území místního trhu tak, aby

prodejci dosáhli co nejlepších výsledků (zisků). Způsob umisťování provozoven pak

můžeme pojímat jako strategický záměr, jehož cílem je vytváření oblastí (vytváření

lokálních nebo superlokálních trhů), ve kterých mají jednotliví provozovatelé kvazi-

monopolní postavení (alespoň do té doby, než dojde k přeskupení prodejců

a přeformátování trhu; viz Sraffa 1926).

Hotelling se ve své práci zaměřil na v té době málo sledovaný rys obchodu. Všiml si

totiž toho, že skupina zákazníků má tendenci nakupovat právě u jednoho prodejce

41

a ne u jiného, a to i bez většího ohledu na rozdíly v ceně. Rozdíly mezi jednotlivými

prodejci však nesmí být příliš velké; to samé platí o dynamických úpravách cen ze

strany provozovatelů prodejen. Pokud by prodejce zvýšil cenu najednou příliš, dalo

by se předpokládat, že okamžitě ztratí velkou část svých zákazníků (nárůst ceny bude

natolik významný, že zákazník se začne i přes všechny výhody, které mu nákup

v dané provozovně přináší, hledat pro své nákupy alternativní obchod). Pokud však

zdraží pouze o nepatrnou/malou částku, můžeme předpokládat, že pokles odbytu

nebude tak strmý. Mnoho zákazníků totiž bude stále nakupovat u tohoto prodejce

i s vědomím toho, že jinde by mohli zboží koupit o něco levněji. Do úvah zákazníků

o tom, kde nakupovat, začnou vstupovat jiné než peněžní faktory, které můžeme

vztahovat např. k věrnosti. Ta může mít mnoho důvodů (viz Hotelling 1929: 44, 55):

– zákazník bydlí blíže „svému“ obchodu, než k obchodům konkurence,

– cena za dopravu z obchodu k zákazníkovi domů je nižší než u konkurence,

– zákazníkovi spíše vyhovuje způsob prodeje, popř. si cení kvality

poskytovaných služeb (balení nákupu, poradenské služby, příjemný personál),

– prodejce nabízí i další zboží, které v nabídce konkurence chybí a o které má

daný zákazník zájem,

– zákazník má k prodejci vazbu jiného typu (jsou příbuzní, členy stejné církve

nebo jiných skupin).

Možná je samozřejmě libovolná kombinace výše uvedených důvodů a jistě i mnoho

dalších, které zde uvedeny nebyly. Na důvodu, proč zákazníci zachovají přízeň

jednomu obchodu, tolik nezáleží. Stěžejní je fakt, že samotnou cenu nabízeného zboží

skutečně není tím hlavním faktorem, který by předurčoval spotřební, resp. nákupní

chování zákazníků.

S vědomím tohoto předpokladu pak Hotelling ve své práci sledoval umisťování

obchodů v rámci jednoho konkrétního trhu. Kladl si přitom otázku, proč se vzájemně

konkurující si obchody snaží umístit co nejblíže středu takového trhu, resp. území.

Hotelling si pro zodpovězení výše položené otázky vytvořil velmi jednoduchý model

lineárního trhu (můžeme si ho představit jako dlouhou ulici), pro nějž formuloval

následující podmínky (které jsou v reálném světě těžko dosažitelné, pro potřebu

teoretického vysvětlení tržních interakcí však představitelné):

a) Distribuce zákazníků je naprosto rovnoměrná po celé délce trhu a tedy

geografický střed trhu půlí i zákaznickou obec.

b) Poptávka po zboží zákazníků je nepružná.

42

To v tomto případě znamená, že zákazník nakoupí pevně dané množství nabízeného

zboží právě od toho prodejce, který mu je geograficky blíže, protože se tak

minimalizují náklady na transport zboží z obchodu domů (srov. Stokes 1963: 368).

Z tohoto pohledu tedy platí výrok, že čím blíže se prodejna nachází místu bydliště

zákazníka, tím lépe pro obě strany transakce. Každá z prodejen osloví právě ty

zákazníky, jejichž vzdálenost od obchodu je nižší než vzdálenost ke konkurenci. Podíl

na trhu se v tomto modelu dá zvyšovat hledáním ideálního umístění obchodu.

Uvažujme jednoduchý příklad dvou stánků (na schématu 4.1. označeny jako body A

a B) s občerstvením na pláži. Předpokládejme, že oba stánky nabízí stejný druh zboží

a pro návštěvníky pláže je nejdůležitějším kritériem vzdálenost od jejich místa

(nabízené zboží nebo služby skutečně považují za identické). Návštěvníci pláže jsou

pak rovnoměrně rozloženi po celé délce pláže.

Nejprve si představme si situaci, kdy si oba prodejci náhodně vybrali na pláži místa

k provozování jejich obchodu. Prodejce A tak ovládne tu část trhu, která je nalevo

od jeho pozice a, prodejce B analogicky monopolizuje své postavení v prostoru

napravo od jeho stanoviště b. Vzdálenost mezi oběma prodejci se pak půlí a každý

z prodejců má dominantní postavení v té části přímky, která je mu blíže (x , y )25.

V našem příkladu tak prodejce A má větší podíl na trhu, neboť jeho umístění mu dává

výhodu, protože jeho stánek je umístěn blíže středu trhu a tedy platí, že a>b; x= y,

z čehož vyplývá, že (a+ x)>(b+ y ).

Schéma 4.1. Náhodné umístění stánků na pláži a jejich podíl na trhu

Zdroj: podle Hotelling 1929: 45.

Cílem obou prodejců je samozřejmě maximalizovat zisk, stabilním cílem se zdá být

ovládnutí poloviny daného trhu. Z hlediska pohodlí zákazníků (resp. z hlediska

maximální vzdálenosti, kterou musí ujít od místa, kde mají položenou deku ke stánku

25 Pokud bychom do naší úvahy zahrnuli i cenové rozdíly, pak by samozřejmě spojnice mezi A a B nebyla rozpůlena, ale prodejce A by z (x) získal pouze takovou část, v  jejíž rámci by náklady na nákup zboží a na přepravu byli nižší nebo rovny nákladům vynaloženým na zboží a jeho transport u prodejce B.

43

jednoho z prodejců) by se zdálo být logické, aby se stánky nacházely ve čtvrtině pláže

(tak jak je vidět na schématu 4.2), což by oběma prodejcům zajistilo splnění cíle.

Prodejce A by opět ovládl prostor a nalevo od jeho pozice, prodejce B prostor b

napravo od jeho pozice. Rozdílem oproti předchozímu rozložení stánků je fakt, že

(a=b); vzdálenost mezi A a B se pak půlí a platí, že (x= y ). Trh je v tuto chvíli

rozdělen na dvě stejně velké části, protože (a+ x)=(b+ y ).

Schéma 4.2. Ideální umístění stánků na pláži z hlediska zákazníka a jejich podíl

na trhu: nerovnovážné řešení

Zdroj: Autor podle Hotelling 1929.

Toto zdánlivě ideální rozložení a distribuce je však poměrně nestabilní. Nabízí totiž

jednomu nebo druhém prodejci jednoduchý způsob, jakým by dosáhl zvětšení tržního

podílu – prostým přesunutím stánku blíže ke konkurenci, čímž by získal nadpoloviční

tržní podíl. Posunem by tak mohl jeden z prodejci získat kontrolu až nad třemi

čtvrtinami trhu, což by samozřejmě konkurent nepřipustil a i on by začal manipulovat

s pozicí svého stánku. Takových posunů je pak vlastně možné provést nekonečně

mnoho, byť neustálé přesuny budou konzumovat neustále zdroje prodejců.

Z dlouhodobého hlediska je pak taková strategie okamžitých přesunů spíše

nerealistická.

Dá se totiž očekávat, že prodejci budou hledat takové řešení, které maximalizuje

jejich zisk, podíl na trhu a které navíc bude stabilní. Logické řešení tohoto problému

se nabízí samo: Umístit oba stánky co nejblíže ke středu pláže tak, aby vzdálenost

mezi nimi byla minimální. Zákazníci z nejvzdálenějších částí pláže sice budou muset

pro zboží ujít větší vzdálenost (a zvětší se jejich diskomfort), nicméně prodejcům tak

zmizí prostor k expandování a nebudou motivování stánek neustále přesouvat.

Vzdálenost mezi oběma stánky tak prakticky může být skutečně nulová, části trhu x

a y tak přestávají být důležité, části trhu a a b jsou stejně dlouhé. Umístění do středu

trhu tak přináší rovnovážnou situaci, equilibrium.

44

45

Schéma 4.3. Umístění stánků na pláži - equilibrium

Zdroj: Autor podle Hotelling 1929.

Pokud by byla porušena výše formulovaná podmínka rovnoměrné distribuce

návštěvníků pláže, museli bychom namísto stejně dlouhých částí pláže hledat oblasti

se stejným počtem zákazníků. Rovnovážného stavu by bylo dosaženo v momentě, kdy

bychom byli schopni identifikovat místo, kde se počet návštěvníků půlí – hledali

bychom medián. V tomto místě by pak měly být postaveny oba stánky, aby došlo ke

stejné situaci jako ve schématu 4.3. Formálním rozdílem v tomto případě je zejména

fakt, že nehledáme oblast, kde (a=b a zároveň x= y). Hledáme totiž místo, kde

x⇔ y=n2 ; n značí počet návštěvníků).

Distribuce návštěvníků pláže ale může mít „vrcholy“ – dá se očekávat, že v případě,

že některé části pláže jsou atraktivnější než jiné (z důvodu dostupnosti stínu, hřišť,

atrakcí atd.), a že zde bude vyšší koncentrace návštěvníků. Vrchol může být jeden,

může jich ale být samozřejmě více. Optimální umístění obou stánků pak bude

soustředěno v blízkém okolí mediánu, tak jak ukazují schémata 4.4 a 4.5.

Schéma 4.4. Umístění stánků na pláži – mediánová pozice (unimodální distribuce)

Pozn.: čerchovaná čára vyznačuje geografický střed pláže, plná čára ukazuje mediánovou poziciZdroj: Autor.

46

Schéma 4.5. Umístění stánků na pláži – mediánová pozice (bimodální distribuce)

Pozn.: čerchovaná čára vyznačuje geografický střed pláže, plná čára ukazuje mediánovou poziciZdroj: autor

4.1.2. Downsův prostorový model založený na blízkosti (proximity model)

Tyto jednoduché úvahy a jednoduchý model konkurence v prostoru pak sloužily jako

základ pro další práce na dané téma, které začalo být spojováno i s politikou. Prvním,

kdo Hotellingův model reflektoval ve vztahu k politickému systému, byl v roce 1957

Anthony Downs. Downsova práce je pak považována za důležitý milník pro rozvíjení

nejen prostorových modelů, ale i teorie racionální volby obecně.

Downs de facto převzal a modifikoval Hotellingův model. Namísto zákazníků dosadil

do modelu voliče, namísto konkurujících si podniků dosadil politické strany a

konečně namísto nákladů na přepravu dosadil ideologickou vzdálenost. Na těchto

základech pak formuloval a zpopularizoval vlastní model voličského chování a

koncept mediánového voliče.

Základní myšlenkou Downsovy práce je předpoklad, že politiky je možné umisťovat

do jednodimenzionálního prostoru, např. na levo-pravou osu (tu Downs ztotožňuje

s mírou vládních zásahů do ekonomiky). Zcela nalevo tak stojí vlády, které přebírají

absolutní kontrolu nad trhem, zcela vpravo pak vlády, které na trhu neintervenují a

nijak ho neovlivňují. Podle Downse je pak možné identifikovat pozici každé jedné

vlády (nebo strany), stejně jako pozici každého jednoho voliče (přání, nakolik má stát

do trhu zasahovat) v dané otázce a umístit je na stejnou osu.

Podobně jako v případě Hotellingova modelu je pak možné strategicky upravovat

47

pozici stran tak, aby se co možná nejvíce maximalizoval jejich volební zisk a/nebo se

dosáhlo stabilního řešení, equilibria. Nalezení takového – pro všechny strany v daný

čas a v daném místě nejlepšího – řešení, předpokládá znalost distribuce voličských

preferencí (o důležitých otázkách). Od tvaru distribuce se pak odvíjí strategie

umisťování na dané ose:

Pokud má distribuce voličů jediný modus, dá se předpokládat, že stranický

systém bude v equilibriu v momentu, kdy strany zaujmou poměrně blízké

pozice. Jejich relativní vzdálenost pak samozřejmě záleží na „hustotě“ či

„ostrosti“ daného modu a samozřejmě také na elasticitě volební účasti.

Pokud má distribuce voličů mody dva (nemusí být ani stejně velké), equilibria

se dosáhne v tom případě, že obě strany zaujmou pozici, která bude blízká

každému jednomu z nich.

A konečně pokud má tvar distribuce voličů modů více než dva, dá se očekávat,

že stabilní řešení se objeví v případě, že strany zaujmou pozice blízké

několikerých modů. Takové prostředí, které se skládá z více názorových

modů, pak stimuluje vznik a podporuje fungování vícestranických systémů

(o úspěšnosti jednotlivých stran pak rozhoduje jejich um přesvědčit voliče

o výhodnosti jimi nabízeného řešení a zejména pak skladba dalších

ideologicko-politických dimenzí, které jejich politika akcentuje).

Downs se tedy domnívá, že je možné přenést sadu politických preferencí

do jednodimenzionálního prostoru – pozice voličů i stran je tedy lze zachytit pomocí

bodů zanášených do eukleidovského prostoru, které ztělesňují pozice voličů a stran

v určitých tématech. Každé z témat pak odráží jednu úroveň daného politického

systému jako celku (tedy vícerozměrného prostoru o n-dimenzích) a je možné

posuzovat vzájemné pozice stran a voličů v teoreticky neomezeném počtu dimenzí.

Výsledné posouzení vzdáleností pak má napovědět voličům o správnosti jejich volby.

Dlužno dodat, že ne všechny dimenze či témata (v širším slova smyslu) jsou stejně

důležitá a dominantní politický konflikt se skládá z omezeného počtu témat. Pozice

a vzdálenosti v těchto tématech jsou pak v této souvislosti často považovány za

rozhodující faktory pro danou volbu.

Stejně jako v Hotellingově případě tak v rozhodování voličů, jakou stranu zvolit, hrají

poměrně velkou roli vzdálenosti mezi pozicí voliče a strany. V ideálním

a nejjednodušším případě si politiku můžeme představit jako konflikt vystavěný okolo

48

jednoho tématu – v tomto případě nelze model považovat za nic jiného, než

za formální znázornění pozic na levo-pravé ose (popř. na ose liberalismus –

konzervatismus). Volič by podle logiky modelu měl upřednostňovat toho kandidáta

nebo stranu, která zastává nejbližší pozici té jeho, neboť jeho zvolení mu přinese

největší užitek (Merrill, Grofman 1999: 19). Downsův model je založen na degresivní

funkci – čím je výsledná hodnota měření nižší, tím se zvyšuje očekávaný užitek.

Pokud ale dojde k navýšení dimenzí minimálně o jednu (tedy hlavní politický konflikt

nelze redukovat pouze na jedno téma či problém), už je situace o trochu složitější

(stále se však pohybujeme v rovině, kde platí Eukleidovy axiomy). Volič i zde

zvažuje celkovou blízkost k pozicím kandidátů v různých oblastech policy. Celkový

užitek pak můžeme formálně chápat jako posouzení všech (politických) dimenzí,

které do rozhodování vstupují. To můžeme formálně vyjádřit U (V ,C)=−¿, kde U

značí celkový užitek, V a C pozici voliče, resp. kandiáta. Hodnoty v a c pak odkazují

k vektorům spojujícím pozice voliče a kandidáta v různých dimenzích. Čím více se

zvětšuje umocněná vzdálenost mezi voličem a stranou, tím klesá očekávaný užitek

z volby (celý výpočet užitku vlastně vychází z Pythagorovy věty).

Pro větší názornost uvažujme následující příklad (vychází z příkladu, se kterým

pracují Merrill s Grofmanem; 1999: 20-21). Představme si dvoudimenzionální

prostor, který je tvořen osou x (ekonomika) a osou y (sociální systém). Podle zažitých

zvyklostí hodnoty nalevo (a dole) poukazují na levicové (nebo liberální) postoje,

hodnoty napravo (a nahoře) na pravicové (nebo konzervativní) postoje. Do prostoru

jsme umístili jednoho voliče V, který se rozhoduje mezi dvěma kandidáty (C1 a C2).

Volič je značně konzervativní na ekonomické ose x a mírně konzervativní na sociální

ose y.

Pokud bychom uvažovali o volbě založené na jedné dimenzi, výsledek hlasování by

byl jasný okamžitě – za vítěze bychom označili toho kandidáta, který je v dané policy

prostě blíž. V případě rozhodování o ekonomice by volič preferoval kandidáta C1,

v případě rozhodování o sociálním systému by zvítězil kandidát C2. V momentu, kdy

hodnotíme celkovou vzdálenost (bez ohledu na důležitost témat), musíme výsledek

odvodit pomocí posouzení vzájemných pozic na jednotlivých osách (a pomocí

Pythagorovy věty). Hodnota užitku se tedy počítá na základě tohoto vzorce:

√(v1−c1)2+(v2−c2)

2. Dosadíme-li pozice voliče a kandidáta, dojdeme k závěru, že

kandidát C1 je voliči V bližší (vzdálenost mezi V a C1 je 2,24, zatímco vzdálenost

49

mezi V a C2 jsou 4).

Schéma 4.6. Prostorový model 1: Downsův teorém blízkosti

Zdroj: Merrill, Grofman 1999: 21

Výsledek ovšem nemusí být vždy jednoznačný a vícero kandidátů může být vzdáleno

od voliče stejně. Takový případ ilustruje schéma 4.7, ve kterém uvažujeme opět

o voliči V, který se rozhoduje mezi čtyřmi kandidáty (A, B, C a D). Po výpočtu všech

vzdáleností dojdeme k závěru, že kandidáti B a D jsou od voliče stejně vzdáleni

(VD=VB=-9), s oběma se volič dokonce shodne vždy na jedné z os. Není však možné

identifikovat kandidáta, kterého volič upřednostní. V takovém případě pak

do rozhodnutí nutně musí vstoupit další faktory, jako je např. důležitost jednotlivých

dimenzí konfliktu nebo např. sympatie k danému kandidátovi apod.

50

Schéma 4.7. Prostorový model 2: Downsův teorém blízkosti

Zdroj: Autor.

4.1.3. Kritika Downsova modelu

I přes svou intuitivnost a poměrně značnou oblíbenost se Downsův model stal

předmětem mnohých kritik. Např. Stokes (1963) následuje Downse zpět

k Hotellingovi a upozorňuje na to, že oba modely – byť se na první pohled mohou

zdát podobné – jsou diametrálně odlišné.

Na prvním místě je podle něj třeba si všimnout rozdílu mezi povahou daných

prostorů. Zatímco Hotelling ve svých úvahách pracuje s geograficky ohraničeným

prostorem (tedy s prostorem, který má své fyzické hranice – např. konec ulice či

konec železniční trati), který není zcela jednoduché rozšířit, u Downse takové

omezení logicky nenalézáme. Politický prostor je proměnlivý a k jeho změnám může

docházet prakticky neustále (byť je možné předpokládat, že vyspělé politické systémy

budou vykazovat jistý stupeň stability). Avšak paralela k původnímu Hotellingovu

textu a vlastně i používání termínu prostor evokuje ohraničenost. Té ovšem v politice

není snadné dosáhnout – samozřejmě zde nemluvíme např. o hranicích národních

států, popř. podobě a pravomocích institucí (polity), ale o hranicích obsahu politiky

(policy). Hotelling tedy pracoval s prostorem, v rámci kterého mohlo docházet ke

změně distribuce/rozložení zákazníků, Downs pracuje s prostorem, ve kterém navíc

může docházet nejenom k přeskupování preferencí, ale i k přesouvání samotných

hranic (politik) a důležitosti, která je jim přisuzován. Schopnost politický prostor

51

„přečíst“ se pak může projevovat i ve schopnosti stran či kandidátů (opakovaně) se

prosadit ve volební soutěži.

Jednou z dalších důležitých odlišností mezi oběma modely je fakt, že poptávka

elektorátu je velmi nestabilní. Ochota voličů participovat na politickém procesu (např.

formou volby, veřejné diskuse, protestu atd.) stoupá a klesá společně s mírou

soutěživosti a kvalitou (i ve smyslu rozdílnosti) nabídky, která je v daný moment

dostupná, a s očekávaným užitkem, který volba voličům přinese.

Další problémy se objeví v okamžiku, kdy si přiznáme, že politiku (popř. její

dominantní komponentu, ze které se skládá hlavní konflikt v daném systému) není

možné bez problémů redukovat na jednu jedinou dimenzi, kterou je v Downsově

pojetí pouze dimenze (socio)ekonomická (či jakákoliv dimenze související se

společenskými třídami). Stokes tvrdí, že ani o USA není možné hovořit jako

o jednodimenzionálním systému (byť si zde volič de facto vybírá pouze ze dvou

stranických alternativ) a svou argumentaci ilustruje na příkladu socioekonomických

otázek a zapojení USA do zahraničních konfliktů (1963: 370). Liberální postoj

v jedné dimenzi neznamená, že i v druhé bude volič také liberální (v obou dimenzích

pro něj bude zvolené řešení přinášet jiný užitek). Zde je třeba zdůraznit, že povahu

politického konfliktu (či jeho hlavních linií) tak není možné odvozovat od faktické

podoby (a formátu) stranického systému. Jako důležitější se skutečně zdá být důraz

na jednotlivé součásti konfliktu. Je sice pravdou, že ve vícestranických systémech je

hodnocení konfliktních linií (skrze tuto optiku) jednodušší, neboť nositelkami různě

důležitých dimenzí konfliktu zde mohou být (a fakticky jsou) různé strany, které

nemusí dominantní linii svého programu stavět pouze na ekonomické dimenzi.

Takové strany mohou reprezentovat např. nejrůznější etnické, náboženské či jinak

specializované zájmy. Faktem ale zůstává, a je na to třeba pamatovat, že počet stran

v systému – jakkoliv tomu může napovědět – nemůže vypovídat o detailní struktuře

konfliktu a distribuci voličských preferencí.

Tím však kritika Downsova modelu zdaleka vyčerpána není. Dalším předmětem

kritiky je předpoklad, že voliči jsou schopni jednoznačně (a tranzitivně) seřadit své

preference ve všech dimenzích, které považují za důležité. Pokud máme udržet

podmínku racionality, je třeba, aby volič byl schopen seřadit alespoň jednu sadu

řešení jednoho problému podle míry užitečnosti či užitku (i třeba ve vtahu

k nákladům), který daná řešení přinášejí. Stokes (1963: 372-374) ale poukazuje na

fakt, že některá témata (která ovšem mohou být v daném systému dominantní), resp.

52

jejich řešení, seřadit jednoduše nelze. A to z toho důvodu, že de facto neexistují různé

cíle (o cíli panuje shoda napříč politickým spektrem jak na straně voličů, tak mezi

politickými stranami), lišit se mohou pouze prostředky, které k cílům vedou26. Podle

Stokese je tedy třeba rozlišovat mezi tématy pozičními (position issues) a tématy

valenčními (valence issues).

V případě pozičních témat strany zaujímají různá stanoviska a vybírají si z balíku

možných alternativ takové řešení, které by vedlo k vytvoření výhody oproti

konkurenci a přivedlo jim voliče. Poziční témata lze považovat za důsledek

ideologických rozdílů mezi stranami a tedy jako oblast, kde dochází k faktickému boji

o obsah politiky. Valenční témata jsou pak taková témata, která jsou ve společnosti

chápána pozitivně nebo negativně; odchylka od většinového názoru pak může být

více či méně sankcionována. V drtivé většině případů valence issues nemají schopnost

výrazně zasáhnout do výsledků voleb (resp. je rozhodnout), nicméně není vhodné je

ze stranických programů, popř. stranické komunikace úplně vypustit. Tím ovšem není

řečeno, že na pozadí valenčních témat nemohou být témata poziční – v podobě dílčích

problémů, které jsou na dané valenční téma navázána.

Podle Stokese tak, pokud má Downsův model založený na prostorovém modelování

fungovat, není možné, aby součástí pozic soupeřících stran byla valenční témata

(zejména proto, že není možné zjistit jejich pořadí, neboť neexistují alternativy). Sám

Downs tuto skutečnost „omlouvá“ tvrzením, že ne všechny volby musí být racionální

a nemusí vycházet z ideologického soupeření stran. To je podle něj důsledek zejména

smazávání ideologických rozdílů mezi vzájemně si konkurujícími stranami a potažmo

tedy také důsledkem jejich snah obsadit co nejvýhodnější pozici v blízkosti mediánu.

V takovém případě, kdy strany voličům neposkytují dostatek jednoznačných

pozičních pobídek k volbě, pak nastupují do rozhodování jiné – ne nutně racionální –

složky, podle kterých se pak volič rozhoduje (může jimi být např. image strany jako

celku, osobnost lídra strany, podoba volební kampaně atd.).

Ani teď ale není vyčerpána veškerá kritika Downsova modelu. Další kritici se ale

soustředí na výtky komplexnější a přichází s vlastními modely politického prostoru,

a proto je budeme diskutovat ve zvláštní kapitole.

26 Typickým příkladem může být např. téma korupce. To je chápáno jako univerzální problém a škodlivý jev, je tedy třeba ho ze společnosti vymýtit. Na tom se s největší pravděpodobností skutečně shodne většina politických stran a i voliči zřejmě tento jev považují za problematický. Jen těžko bychom tedy hledali stranu, která by nabízela ve vtahu ke korupci jiný cíl než její potlačení či vymýcení.

53

4.2. Prostorové modelování: modely založené na směru

Do této chvíle jsme diskutovali model, který za hlavní kritérium pro výběr stranické

alternativy pracoval pouze s relativní blízkostí pozice voliče a dané strany. Vzájemná

blízkost ale nutně nemusí být tím hlavním kritériem pro voličovo rozhodnutí. V 70.

letech 20. století se začínají objevovat názory, že je třeba do modelu zahrnout kromě

měření vzdáleností i směr (vývoje politik). Postupně pak vznikly modely, které byly

schopné kritérium směru zohlednit a vlastně na směru byly založeny (tzv. directional

modely). Jejich autoři (Matthews 1979, Rabinowitz, Macdonald 1989, srov. Merrill,

Grofman 1999: 1-37; dva typy modelů budou představeny níže) dle jejich názoru

dokáží zachytit dynamické složky politické soutěže a rozhodování voličů. Do svých

modelů totiž promítají i představy o očekávaném vývoji politik i intenzitu, se kterou

jsou jednotlivá témata v daný okamžik prosazována.

Jedním z hlavních odlišností od Downse je to, že tyto modely ke svému fungování

potřebují nějaký pevný (neutrální) bod27, vůči kterému může být vzájemná pozice

aktérů na politickém trhu posuzována. Takovým bodem může být např. stávající

realita v daném politickém systému, status quo. Ten je pak důležitý pro další více či

méně racionální úvahy, kterých se volič při rozhodování dopouští.

Existence neutrálního bodu a poměřování vzdáleností nejenom mezi voličem

a stranou, ale zároveň i ve vztahu ke statu quo pak modelům mají propůjčovat

dynamický prvek. Voliči totiž přemýšlejí nejenom o kompatibilitě jejich postojů

s postoji (pozicemi) stran, ale zároveň přemýšlejí, jak se promění status quo. Výhodou

pak má být skutečnost, že pozice, které strany komunikují/zastávají nemusí být

chápány jako něco „absolutního, neměnného či totálního“. Tyto pozice mohou totiž

pouze naznačit směr, kterým se strana chce ubírat a jako ukazatele maxima, tedy

ideálního cíle. Toho by bylo dosaženo pouze v případě, pokud by strana ve volbách

k naplnění a implementaci cílů získala dostatečně silný mandát. Do rozhodování se

tedy promítá zejména užitek, který jim přinese posun v politice (změna oproti statu

quo), ke kterému podle nich dojde v případě zvolení daného kandidáta (zdůrazňujeme

znovu – ne nutně naplnění deklarovaného cíle28).

27 Na tomto místě je nutné dodat, že neutrální bod zavedl do úvah o vzdálenostních modelech už B. Grofman (1985), který modifikoval původní Downsův model a který směr vývoje poltik nezohledňoval.28 Volič si má být při hodnocení stranických nabídek vědom, že toho, co strany slibují, je obtížné dosáhnout, a proto slevuje při hodnocení užitku. Nakonec si vybere takovou stranu, o které je přesvědčen, že status quo změní nejvhodnějším způsobem.

54

Oproti Downsovu modelu mají modely založené na směru mít další výhodu. Tím,

že zohledňují směr, tedy dokáží rozlišit, zda si volič vybere spíše stranu „nalevo

či napravo“ od jeho pozice. Do hry, resp. do procesu počítání užitku, tak (přímo

či nepřímo) může vstoupit i intenzita, s jakou je téma prosazováno, resp. jak

„extrémní“ je pozice všech stran (pro Downsův model, jak jsme si ukázali na příkladu

4.7, jsou řešení na obou stranách osy stejně užitečná).

4.2.1. Jednoduchý Matthewsův směrový model

Prvním modelem založeným na posuzování směru změny v oblasti politiky, kterému

budeme věnovat pozornost, je „jednoduchý“ model Stevena Matthewse (1979).

Matthews vyšel z vlastní kritiky Downsova eukleidovského modelu, kterému vytýkal

zejména to, že na aktéry politického procesu a vlastně na politický prostor jako takový

klade příliš vysoké nároky, které jednoduše nemají a nemohou mít oporu v reálných

podmínkách jakékoliv politické společnosti. Aby Downsův model fungoval, musela

existovat – podle Matthewsovy interpretace – perfektní informovanost mezi voliči a

kandidáty, resp. stranami, a zejména pak perfektní mobilita stran. Mobilitu v této

chvíli chápejme jako schopnost stran či kandidátů svobodně obsazovat jakékoliv

pozice v daných dimenzích politického systému, bez ohledu na to, kde se strany na

daném kontinuu nacházely v minulosti (což samo o sobě je problematické, jak jsme si

ostatně ukázaly v diskusi o nebezpečnosti politického marketingu pro demokracii).

Svoboda stran obsazovat libovolné pozice v jednotlivých dimenzích jen na základě

posouzení jejich blízkosti k mediánovému voliči je do značné míry omezena –

historickým vývojem v daném politickém systému, resp. historickým chováním

jednotlivých aktérů v daných dimenzích.

Pokud však přistoupíme na Downsovu logiku, pak umisťování stran do prostoru např.

na základě analýzy jejich volebních programů může být zavádějící. Pozice strany

v prostoru je totožná pouze s nezávazným slibem voličům a nevypovídá nic o tom,

v jakém bodě se strana či kandidát ve skutečnosti nachází (zde ale do značné míry

závisí na tom, odkud je informace o pozicích stran získána).

Přílišnou „ideologickou“ mobilitu stran podle Matthewse omezuje i status quo

v politice, který panuje v momentě formulování slibu. Matthews předpokládá,

že kandidáti budou zaujímat spíše takové pozice, které jsou neutrálnímu bodu (statu

quo) blízké. K této úvaze ho vedly dva předpoklady. Tím prvním byl předpoklad, že

voliči jsou poměrně dobře obeznámeni s tím, jak status quo funguje (jde o logický

55

předpoklad, založený na víře, že voliči jsou obeznámeni s každodenním fungováním

systému, ve kterém se pohybují) a že si budou moci představit spíše menší, než větší a

překotné změny oproti výchozí pozici. Druhým předpokladem byla nedůvěra ve

schopnost takové velké změny v jednom okamžiku prosadit.

Důležitý je tedy spíše směr než vzdálenost od statu quo a programové sliby můžeme

chápat pouze jako referenční body hovořící o maximální variantě změny, které zřejmě

nebude dosaženo, protože v dané chvíli nebude možné zajistit takové podmínky, které

by vedly k naplnění slibu.

Perfektní informovanost voličů o alternativách, které jsou v daný moment dostupné

(a jejich schopnost tyto alternativy alespoň ve většině komunikovaných (politických)

tématech seřadit podle osobních preferencí od nejlepší po nejhorší) se zdá být také

příliš optimistickým předpokladem Downsova modelu. Perfektní informovanost je

jednoduše nedosažitelná (pokud tedy uvažujeme o voličích jako celku, na individuální

rovině perfektní informace dostupná být může). Navíc i zde platí, že k seřazení

alternativ může docházet spíše tam, kde jde o implementaci spíše menších změn

ve statu quo, neboť ty jsou lépe představitelné (Page 1975, srov. Matthews 1979:

142).

Tím však Matthewsova kritika nekončí. Zpochybňuje totiž ještě „absolutní

přitažlivost“ jednotlivých stran. Tato výtka souvisí s již diskutovanou elasticitou

voličů (poptávky) a jejich ochotou hlasovat. Downs podle Matthewse ve svém modelu

předpokládal, že strany jsou jednoduše schopné „posbírat“ veškeré hlasy voličů, kteří

jsou vzhledem k jimi reprezentované/nabízené pozici relativně nejblíže. Blízkost však

nutně ještě nemusí znamenat mobilizaci k volbě.

Matthews vytvořil vlastní model, který je založen právě na nahrazení posuzování

relativních vzdáleností mezi vzájemnými pozicemi stran a kandidátů (zamýšleným)

směrem změny politik (Matthews 1979: 144). Podobně jako v Downsově modelu

i zde jsou voliči a politické strany dosazovány do politického prostoru a jejich postoje

jsou reprezentovány body, které je možné vzájemně porovnávat. Obrovským rozdílem

mezi oběma modely je ale způsob nazírání na jejich vztah a jeho posuzování.

Matthews do svého modelu zavádí neutrální bod (který může, ale nemusí,

představovat status quo), o kterém se domnívá, že představuje obecně známou

referenci, ke které je možné se jednoduše vymezit (schválit ji nebo odmítnout). Tento

bod pak nabízí startovní pozici pro posuzování vzájemných vztahů mezi aktéry, kteří

se aktuálně v daném prostoru nalézají.

56

Neutrální bod tak představuje vrchol pomyslného trojúhelníku, který je tvořen

pozicemi porovnávaných aktérů. Velmi důležitý je potom úhel, který spojnice pozic

politických stran a voličů v neutrálním bodě svírají. Naopak vzdálenost mezi body,

popř. délka spojnic, nehrají vůbec žádnou roli. Model tak neodkáže zohlednit

intenzitu (popř. extrémnost) postoje žádného z aktérů (viz schéma 4.8). Zde je ale

třeba zdůraznit, že toto omezení je platné pouze v případě, že posuzujeme pouze

jednu politickou dimenzi. Pokud do naších úvah o způsobu obsazování daného

politického prostoru zahrneme dimenzí více, délka spojnic se již v hodnotě měřeného

úhlu odráží a ovlivňuje tak výsledky měření.

Největší užitek plyne voličům z nulového úhlu, naopak nejmenší užitek plyne z úhlu

s hodnotou 180 stupňů. Výsledná hodnota užitku nabývá hodnot mezi hodnotami (-1)

a (1), kdy (-1) poukazuje na absolutní neshodu a (1) na absolutní shodu. Užitek je

vlastně vyjádřením cosinu úhlu, který svírají úsečky spojující pozici voliče, strany

a statu quo. Formální zápis funkce je U (V ,C )= V ∙C∥V ∥∥C ∥=cosθ, kde

V ∙C=∑i=1

n

v i ci=v1 c1+…+vn cn. U je již tradičně očekávaný užitek, V a C značí pozici

voliče, resp. strany a ∥V ∥∥C ∥ jsou délky vektorů spojující status quo s pozicí strany

a voliče.

Pro ilustraci a aplikaci Matthewsova modelu na jedné dimenzi uvažujme voliče, který

sám sebe umístil na ose (-3:3) do bodu (1). Politická strana A je umístěna v hodnotě

(-1), politická strana B obhajuje status quo (umístěna v neutrálním bodě, 0) a konečně

politická strana C, která je umístěna v hodnotě (3).

Schéma 4.8. Směrový Matthewsův model – jedna dimenze

Zdroj: Autor.

Pokud by se volič rozhodoval pouze na základě této dimenze, musí nutně zamítnout

volbu pro strany A a B (svíraný úhel mezi voličovou pozicí a pozicí strany je 180)

a zvolit jedinou přípustnou variantu – stranu C. A to i přes relativně velkou vzdálenost

57

mezi jeho pozicí a pozicí strany C (pokud bychom uvažovali v intencích Downsova

modelu, v úvahu by přicházela zejména strana B, která je vzdálena pouze jeden díl

od voličovy pozice – na rozdíl od pozice strany C vzdálené dva díly). Směr je tedy

důležitější než relativní vzdálenost.

Pokud bychom ale počet dimenzí navýšili (schéma 4.9) a uvažovali o konfliktu

založeném na křížení štěpící linie socioekonomické a například nacionalistické, bude

určení hodnoty užitku o něco složitější, neboť je třeba počítat i s délkou úseček,

jejichž krajní body jsou ohraničeny statusem quo a pozicemi stran a voličů.

Délka obou úseček, které jsou znázorněny ve schématu 4.9a je √17, tedy 4,12.

Po dosazení všech hodnot do vzorce uvedeného výše dostaneme hodnotu celkového

užitku ve výši 0,88. Z hlediska modelu je pak zajímavé, že pokud by se délka obou

úseček zkrátila či naopak prodloužila stejným způsobem, hodnota užitku zůstane

nezměněná. Pokud však dojde ke změně délky pouze jedné z úseček, na výsledné

hodnotě se to již projeví (viz schéma 4.9b). V našem případě tak klesne celková

hodnota užitku na hodnotu 0,76.

Schéma 4.9. Směrový Matthewsův model – dvě dimenze

Zdroj: Merrill, Grofman 1999: 27.

4.2.2. Směrový model Rabinowitze a Macdonalda (RM model)

Slabinou předchozího modelu byl hlavně fakt, že nedokázal uspokojivě ve všech

případech pracovat s intenzitou (vzdáleností) zastávaného postoje. Tento problém se

naplno projevoval v úvahách, kde se zohledňovala pouze jedna dimenze a kde

v případě přítomnosti více stran (ve správném směru) byly z hlediska modelu všechny

stejně užitečné.

Tyto nedostatky se snaží odstranit model, se kterým v roce 1993 přišli Stuart

Macdonald a George Rabinowitz. I jejich model předpokládá existenci obecně

58

známého neutrálního bodu, narozdíl od Matthewsova modelu ale dokáže programově

pracovat s délkou vektorů (tedy vzdáleností mezi pozicemi jednotlivých aktérů, a tedy

i s intenzitou, se kterou může být daný problém vnímán). Pozice stran a voličů jsou

určovány na základě umístění jejich pozic v rámci osy, která představuje jedno téma,

či jeden problém (a v jehož rámci dochází k dichotomickému rozhodování).

Vzdálenost bodů od neutrálního bodu znamená intenzitu, s jakou je problém vnímán

a prosazován. Nulová vzdálenost, resp. umístění strany či voliče do neutrálního bodu

pak v tomto modelu poukazuje na skutečnost, že téma není ani pro jednoho z aktérů

zajímavé. (Tento fakt ale můžeme považovat za matoucí – i obrana statu quo může

v kontextu stranické soutěže představovat poměrně vyhrocený konflikt.)

Formální zápis funkce RM modelu je U (V ,C )=V ∙ C=∑i=1

n

v i c i. Čím větší je pak

hodnota výsledku, tím větší je podle modelu užitek. Intuitivně začínáme tušit, že tento

model favorizuje „vzdálenější“ kandidáty.

Vraťme se k předchozímu ilustračnímu příkladu (schéma 4.8) a doplňme ho o stranu

D (schéma 4.9), kterou jsme umístili o jeden díl napravo od voliče, tedy na hodnotu

(2). Pro voliče jsou teoreticky přijatelné strany C a D (strany A a B byly zamítnuty,

protože výsledná hodnota užitku je záporná). Která mu však podle RM modelu

přinese větší užitek? Fiktivním vítězem naší volby se stane opět strana C. Proč?

Hodnotu užitku pro stranu D můžeme vyjádřit jako U ( D )=V ∙ CD=1 ∙ 2=2, hodnota

užitku C je potomU (C )=V ∙CC=1 ∙3=3. Z výsledku plyne, že U (D)<U (C ), proto se

předpokládá, že na dané dimenzi by zvítězila strana C.

Schéma 4.10. Směrový RM model 1 – jedna dimenze

Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman 1999: 29-32.

Dá se tedy říci, že v jednodimenzionálním prostoru je celkový užitek počítaný podle

RM modelu odvozovaný od umístění voličů a kandidátů vzhledem k neutrálnímu

bodu. Pokud tedy například strana A bude umístěna nalevo od strany B, automaticky

59

to znamená, že teoreticky posbírá hlasy všech voličů, kteří jsou nalevo od neutrálního

bodu (byť výsledná hodnota užitku bude záporná, nicméně přijatelnější než volba

konkurenční strany). Strana B pak analogicky získá hlasy voličů, kteří jsou napravo

od neutrálního bodu. Pro ilustraci opět použijeme jednoduchý příklad (schéma 4.11).

Hodnoty užitku pro voliče V1 jsou pro stranu A (2) a pro stranu B (3). Pro voliče V2

jsou je výsledný užitek pro stranu A (-2) a pro stranu B (-3). Dá se tedy předpokládat,

že (pokud se oba voliči zúčastní voleb) volič V1 upřednostní stranu B a volič V2 stranu

A.

Schéma 4.11. Směrový RM model 2 – jedna dimenze

Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman 1999: 29-32.

Tato skutečnost pak vede – jak upozorňují Merrill a Grofman (1999: 31-32) k tomu,

že může nastat situace, kdy v momentu, kdy se objeví nový kandidát by pro sebe

nehlasoval ani kandidát, který by se ocitl na pozici mezi novým a starým kandidátem.

Noví kandidáti by se proto, aby byli úspěšní, umisťovali na ještě extrémnějších

pozicích než kandidáti stávající. Navíc v momentu, kdy by mezi sebou soupeřili

pouze dva kandidáti, jeden nalevo a druhý napravo od neutrálního bodu, neměly by

posuny na dané části osy žádný vliv na podíl hlasů, které by jim byly odevzdány.

To vede k tomu, že čistý RM model sám o sobě není schopen vysvětlit volební

chování.

4.3. Vzdálenost nebo směr? Vzájemné porovnání obou přístupů.

O tom, který z obou přístupů lépe zachycuje dynamiku politické soutěže se vedou

poměrně dlouhé debaty, které nepřináší uspokojivou odpověď. Na jedné straně stojí

studie, které vyzdvihují přednosti modelů založených na relativní vzdálenosti (Blais et

al. 2001; Johnston, Fourier, and Jenkins 2000; van der Brug 2001, 2004; Westholm

1997, 2001), na druhé straně pak existuje neméně studií, které za vhodnější označují

modely založené na posuzování směru (Adams, Bishin, a Dow 2004; Macdonald,

Listhaug a Rabinowitz 1991; Macdonald a Rabinowitz 1993, 1998; Macdonald,

60

Rabinowitz a Listhaug 1995, 1998, 2004; Todosijevic 2005, Claasen 2007). Smířit

oba tábory se pak snaží ti autoři, kteří navrhují vytvořit přístup, který by v sobě

kombinoval výhody obou přístupů (Merrill a Grofman 1997, 1999; Adams a Merrill

1999a, 1999b), popř. autoři, kteří se domnívají, že oba způsoby posuzování vztahů

mezi politickými stranami a voliči jsou (za určitých okolností a za určité skladby

témat) stejně dobré (Brettschneider a Rolle 1998; Cho and Endersby 2003; Lewis and

King 1999; Merrill a Grofman 1997, Claasen 2009).

Podívejme se ale na formální rozdíly mezi oběma přístupy29. Zatímco modely

založené na relativní vzdálenosti předpokládají, že všichni aktéři obsazují pozice

v rámci jediné dimenze a pozice jsou pak voleny z předem definovaného (a známého)

okruhu alternativ (které je možné navíc pohodlně a jednoduše seřadit od té nejvíce

preferované po tu nejméně preferovanou), modely založené na posuzování směru

naznačují, že voliči volí pouze mezi dvěma alternativami řešení v rámci jednoho

tématu, ale na základě pohybu ve dvou dimenzích (Claasen 2007: 264). Tyto dimenze

jsou tvořeny směrem a zachycují tedy pozici voličů v daném tématu – de facto jde

o zaujetí odmítavého či naopak schvalujícího postoje. Druhou dimenzi pak

představuje intenzita, s jakou volič nebo politická strana o daném problémů přemýšlí.

Voliči v tomto pojetí vidí svět černobíle a vždy volí pouze mezi dvěma možnými

alternativami. To v důsledku znamená, že nemusí mít vlastní sadu politických

preferencí, ale že vždy jen zaujmou (na základě jim dostupných informací) stanovisko

k tématu, které je zrovna aktuální (Claasen 2009: 230).

Aby byl rozdíl mezi oběma přístupy zřetelnější, podívejme se na následující příklad.

Představme si situaci, kdy se rozbíhá diskuse o zavedení regulačních poplatků

ve zdravotnictví. Jedna strana je pro striktní spoluúčast pacientů, druhá strana přímé

platby v ordinacích odmítá. Model založený na základě posuzování vzájemné

vzdálenosti umožňuje aktérům zaujmout jakoukoli pozici na pomyslné přímce, která

spojuje obě protichůdná stanoviska. Model založený na směru pak předpokládá pouze

29 Politická praxe, resp. jazyk používaný k popisu politiky preferuje a do jisté míry zvýhodňuje vzdálenostní modely. Uvažujme o jednoduchém příkladu volebního mandátu a o diskusích provázejících zavádění nových politik. Politické strany a jejich představitelé často prezentují své politiky jako blízké lidem (o blízkosti vzájemných pozic aktérů politické soutěže hovoříme ostatně i my v této práci), popř. tvrdí, že většina občanů sdílí jejich pojetí reality, řešení aktuálních problémů. Problematika vzdálenosti je tak intuitivně přítomná v každých volbách (a ty jsou konečně pojímány i jako transfer osobních politických preferencí do sféry politiky, což jak si ukážeme za chvíli směrové modely neumožňují; v tomto případě jde však pouze o technickou debatu a v mnohých situacích mezi oběma modely nemusí být větší substantivní rozdíly).

61

to, že se identifikujeme s těmi, kteří jsou pro a nebo proti (s tím, že se samozřejmě

bude lišit důraz, který tomuto problému připisují). Co to však znamená?

Modely založené na blízkosti nerozlišují, jestli nejbližší kandidát nabízí politiku

ve „správném směru“ (nejblíže může být kandidát, který je umírněnější, než voličova

pozice a naopak) a za „logickou“ volbu označí vždy ty aktéry, kteří jsou nejblíže

voličově pozici, bez ohledu na to, zda je nejmenší vzdálenost naměřena napravo či

nalevo. Formálně můžeme vyjádřit tuto situace −U vc=¿V−C∨¿, kde V značí pozici

voliče a C pozici kandidáta. U je pak samozřejmě celkový užitek plynoucí z volby

(připomínáme, že čím je hodnota U menší, tím větší je užitek).

Směrové modely na druhou stranu správně identifikují preferovaný směr politiky

a preferují kandidáty s „podobnými” cíli jako volič, nicméně mají tendenci

zvýhodňovat ty kandidáty, kteří zastávají extrémnější pozice (Claasen 2007: 266).

Formální zápis situace totiž vychází z následujícího vztahu: U vc=(V ∙ C).

To znamená, že čím extrémnější pozici kandidát zastává, tím vyšší „užitek” voličům

přináší (řešením je v modelech uvažovat o regionech akceptovatelnosti a penalizovat

ty kandidáty, kteří do této oblasti nespadají; zavedení takového regionu může být

ovšem problematické, neboť bez předchozího výzkumu bude stanovení okamžiku,

kdy bude sankce aktivně uplatňována vždy arbitrární). Takové tvrzení je ovšem příliš

silné a zavádějící.

Faktem však zůstává, že rozdílné modely produkují rozdílné výsledky. Vraťme se

ještě jednou k již výše diskutovanému ilustračnímu příkladu (schéma 4.12), ve kterém

uvažujeme čtyři strany (A, B, C a D) a jednoho voliče (V).

Schéma 4.12. Volič a strany v jednodimenzionálním prostoru

Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman 1999.

Zatímco RM model určí za nejpřijatelnější politickou stranu pro našeho voliče jedinou

stranu (C), výsledky z ostatních modelů tak jednoznačné nejsou. Volba ostatních stran

pak podle modelu bude přinášet menší užitek.

62

Pro Downsův model se jako nejlepší varianty zdají stejnou měrou strany B a D

(i přesto, že představují protichůdné postoje v dané politice). Strany A a C jsou

naopak v porovnání se zbývajícími stranami v daném prostoru neakceptovatelné.

Odlišné výsledky přináší třetí z diskutovaných modelů. Matthewsův model se shoduje

s Downsovým modelem na užitečnosti strany D, zároveň však největší užitek

připisuje i straně C, kterou naopak Downsův model považuje za jednu z nejhorších.

Tabulka 4.1. Srovnání výsledků při aplikaci různých prostorových modelů – jedna dimenze

A B C D

Downsův vzdálenostní model -2 -1 -2 -1

Matthewsův směrový model -1 0 1 1

RM směrový model -1 0 3 2

Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman 1999.

Pokud ale dojde k navýšení počtu dimenzí, jednotlivé modely produkují podobné

výsledky. To můžeme ilustrovat na schématu 4.13, resp. tabulce 4.2, která shrnuje

výsledky měření. Všechny tři modely shodně označili kandidáta C1 jako toho, kdo

přinese voličům největší užitek.

Schéma 4.12. Směrový Matthewsův model – dvě dimenze

Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman 1999.

63

Tabulka 4.2. Srovnání výsledků při aplikaci různých prostorových modelů – dvě dimenze

C1 C2 C3

Downsův vzdálenostní model -4 -16 -5

Matthewsův směrový model ,88 ,75 ,85

RM směrový model 15 10 7

Zdroj: Autor.

Jak je tedy patrné, různé způsoby měření mohou přinášet různé (a protichůdné)

výsledky (zejména pokud budou kandidáti posuzováni pouze na jedné ose; navrstvení

pak představuje určitý korektiv). Vzhledem k poměrně bohaté diskusi na téma „který

model je „lepší“ se zdá, že rozuzlení problému není zcela jednoduché a není možné

přijmout jednoznačné závěry (a ostatně to není ani cílem této práce), snad jen kromě

toho, že pravda, je někde „na půli cesty“. Lze se však s takovým závěrem spokojit?

Lze tvrdit, že ideálním řešením je používání smíšených modelů? Ani tato otázku není

možné zodpovědět zcela jednoznačně. Jako vhodný závěr se proto zdá být zjištění

vycházející z textů a tvrzení Ryana Claasena (2009): Model by měl být volen podle

charakteru dat, resp. témat, která jsou posuzována. Zdá se že některá témata je vhodné

posuzovat na základě prosté blízkosti, jiná na základě směru (zde se projeví opět

rozdíl mezi valenčními a pozičními tématy).

***

Bez ohledu na to, zda je zvolen vzdálenostní nebo směrový model, zkoumání

politického prostoru, v jehož centru jsou politické strany, je zároveň pozoruhodné tím,

že konkrétní výzkumné projekty nutí výzkumníky k celé řadě často velmi obtížných

rozhodnutí. Podle Benoita a Lavera souvisí tato okolnost s rozsahem a obsahem

teoretických předpokladů o dimenzionalitě zkoumaného politického prostoru, který si

výzkumníci do analýzy přináší a který se v jednotlivých výzkumech výrazně liší.

Z nich pak povstávají konkrétní volby o způsobu analýzy (stranicko)politického

prostoru, kterých se nabízí celá řada. Většina studií, komentujících jejich použití

[např. Benoit, Laver 2006: zejm. 56-77; Havlík 2008], se shoduje v tom, že každý

z nich má svá slabá a silná místa, která se v následujícím přehledu pokusíme shrnout.

64

5. Metody získávání informací o pozicích stran a voličů

Následující kapitola je věnována diskusi o metodách, které umožňují sběr takových

informací, ze kterých je možné odvozovat (přímo nebo nepřímo) pozice politických

stran a/nebo voličů v prostoru. Hned v úvodu kapitoly je třeba připomenout, že různé

metody zkoumají různá data a tedy produkují i různé výsledky, které mezi sebou není

možné přímo porovnávat. Ačkoliv stále zkoumáme politický prostor, jeho podoba

a distribuce pozic v něm do značné míry závisí na zvolené metodě a/nebo chápání

obsahu různých dimenzí politiky aktéry, kteří jsou předmětem výzkumu. Při

porovnávání či kombinaci dat vyvstává otázka jejich kompatibility. Ta je

přinejmenším sporná, neboť jednotlivé dimenze nemusí být zkalibrovány stejně (viz

Laver, Benoit, Sauger 2006: 692; srov. Stokes 1963: 374). Můžeme tedy měřit

umístění stran a voličů na levo-pravé škále, pokud však použijeme odlišnou metodu,

nikde nemáme jistotu, že budeme měřit stejný prostor. Nikde totiž není zaručeno, že

voliči a strany se pohybují v naprosto stejném prostoru a že chápou obsahy

jednotlivých dimenzí stejným způsobem. Při prezentaci smíšených dat a interpretacích

výsledků výzkumů je tedy na místě notná dávka opatrnosti a otevřenosti výzkumníka

vůči čtenářům.

***

Pozice politických stran v prostoru můžeme zjišťovat za pomoci různých metod,

z nichž každá má řadu předností i záporů. V zásadě ale můžeme říci, že nejčastěji se

používá pětice způsobů, kterými je možné data sbírat. Jde o výzkumy na voličích,

výzkumy na expertech na danou oblast, zkoumání politických textů (zejména pak

volebních programů), zkoumání politických elit a analýza legislativního hlasování.

Jednotlivé metody se mezi sebou poměrně dost liší, přehled o rozdílech přináší

tabulka 5.1.

65

Tabulka 5.1. Přehled metod používaných ke zjišťování pozic v politickém prostoru

Cha

rakt

eris

tika

Výz

kum

pro

vádě

ný n

a ex

pert

ech

Výz

kum

pro

vádě

ný n

a vo

ličíc

h

Výz

kum

pro

vádě

ný n

a po

litic

ích

Výz

kum

zal

ožen

ý na

le

gisl

ativ

ním

hla

sová

ní

Man

uáln

í (C

MP)

Nem

anuá

lní

(Wor

dsco

res)

Výzkum založený na

analýze programových

dokumentůZdroj zisku poznání Z druhé ruky Chování aktérů

Úroveň dimenzionality

Flexibilní Nízká Obvykle nízká vysoká

Vytvoření měřících nástrojů

Apriorní Aposteriorní

Způsob pozorování Přímý Nepřímý Přímý

Pozorovatelnost Dokonalá Částečná Nedok

onalá

Selektivní/nekomplet

níDokonalá

Závislost na zdrojích (lidských, finančních)

Nízká Vysoká Nízká Vysoká Nízká

„Upřímnost“ pozorovaného jednání

Vysoká Nízká Střední Vysoká

Relibialita Vysoká Nízká Vysoká Střední VysokáZdroj: Laver, Benoit 2006: 119.

V následující části práce budou jednotlivé metody zevrubněji představeny

a diskutovány jejich silné a slabé stránky.

5.1. Získávání dat pomocí výzkumů na expertech

První metodou, která umožňuje získávat data o pozicích politických stran, je expertní

výzkum. Benoit a Laver, které můžeme označit za jednoznačné přívržence metody,

taková šetření považují za standardní nástroj sběru dat při řešení výzkumných otázek,

v nichž vystupují proměnné, ke kterým není možné při měření přistupovat přímo.

Jednoznačnou výhodou expertních výzkumů oproti níže popsaným šetřením

představuje fakt, že je do něj možné zahrnou de facto libovolný počet témat přímo

66

výzkumníkem (Benoit, Laver 2006; příslušná část této práce), nebo samotnými

experty, kteří byli v rámci výzkumu osloveni (Inglehart, Huber 1995). Odpovědi

expertů pak lze považovat za upřímné a validní30.

Cílem měření ale není odhalit postoje jednotlivých expertů k tématům, ale stranické

pozice a postoje samotné. Benoit a Laver se totiž domnívají, že postoje stran

a potažmo celý politický prostor (který chápou jako souhrn těchto postojů), nelze

měřit přímo a že agregované odpovědi expertů takovou informaci o prostoru přináší.

Zároveň ale připomínají, že jde stále pouze o odhad politických pozic a postojů

a s tímto vědomím je k datům třeba přistupovat.

Kritici expertních šetření poukazují na fakt, že technika se opírá o problematický

předpoklad sdílení společných významů jednotlivých dimenzí experty. Tato výtka je

nejčastěji demonstrována na výzkumu syntetické dimenze „levice-pravice“, jejíž

subjektivní význam může být v různém prostředí odlišný (v různých prostředích se

může diametrálně lišit obsah pojmu „levice“ i „pravice“; viz Vinopal 2006). To

představuje problém zejména pro studie, které jsou zaměřené na mezinárodní

komparace. Tento problém ale odpadá v momentu, kdy je výzkum designovaný jako

jednopřípadová studie (a experti tak pocházejí ze stejného prostředí, ve kterém se dá

předpokládat, že budou obsahy – byť – syntetických dimenzí sdílené, neboť budou

založené na jejich každodenních zkušenostech), nebo jsou dotazovány názory na

dimenze s jednoznačně definovaným obsahem.

5.2. Získávání dat pomocí reprezentativních výzkumů na voličích

V případě výzkumů na voličích můžeme v zásadě hovořit o dvou typech šetření. První

měří postoje samotných voličů k tématům, u kterých existuje předpoklad, že by mohly

posloužit jako základ pro extrakci širších dimenzí politického konfliktu31. U takových

šetření je třeba pamatovat na to, že jeho výsledky hovoří o prostoru, ve kterém se

nacházejí voliči a není nezbytně nutné, aby se v tom samém prostoru nacházely

strany, k jejichž volbě se daní voliči hlásí. Jinými slovy, z výsledků šetření si sice

můžeme udělat obrázek o struktuře postojů voličů, nicméně odvozovat z těchto dat

30 Nástroje, pomocí kterých lze měřit validitu tohoto postupu, nabídli a na datech otestovali Steenbergen a Marks (2007). Výsledkem bylo konstatování velmi vysoké spolehlivosti měřícího nástroje.31 V českém prostředí se touto cestou vydali například Miroslav Novák a Klára Vlachová (2001), kteří na základě šetření provedeného v roce 1999 sestavili mapu českého politického prostoru.

67

postoje stran může být problematické. Taková operace totiž předpokládá přenos

preferencí a postojů voličů na politické strany, ze kterých se tak de facto stávají

pasivní „příjemci informací“ od voličů (bottom-up přístup). Jak jsme si ukázali

v diskusi o povaze politického trhu a používání marketingových technik v politice, je

takový přístup spíše neobhajitelný (strany je nutné chápat jako aktivní hráče, kteří

dokáží formovat postoje voličů – tedy top-down přístup).

Druhý typ zjišťuje, jak voliči vnímají postoje stran v těchto tématech. Výsledkem

měření v tomto případě je poznání, jak voliči vnímají image prováděné politiky

jednotlivých stran. To je, jak upozorňují Benoit s Laverem (2006: 60-63),

problematické zejména kvůli kompromisům, na které musí badatel přistoupit. Ten

hlavní se týká situace, kdy je nutné rozhodnout o počtu tematických dimenzí, které

budou zkoumány. Nedá se totiž předpokládat, že by voliči disponovali dostatečným

množstvím kvalitních informací o postojích a pozicích stran v různých politikách, aby

dokázali kvalifikovaně odpovědět. Jejich znalosti o politice jsou často závislé na

zprostředkovaných informacích (např. informacích z médií, informacích od přátel

atd.), které mohou být pozicím a postojům v daném tématu vzdálená. Často je proto

výzkum nutné omezit na výzkum jediné, syntetické, levo-pravé dimenze politiky.

Oba přístupy k výzkumu voličů pak mohou (a často jsou) kombinovány i v běžných

šetřeních mapujících veřejné mínění32.

5.3. Získávání dat pomocí výzkumů politických elit nebo straníků

Další možností, jak získat potřebná data, je výzkum na politicích (na stranických

elitách, popř. na členech či příznivcích politických stran)33. V případě sběru dat

od straníků a/nebo příznivců platí stejné námitky, které bývají vznášeny na adresu

výzkumů na voličích obecně. Dalším problémem, který se u tohoto typu výzkumu

objevuje, je relativní nedostupnost respondentů z řad elit, popř. upřímnost jejich

odpovědí na pokládané otázky (viz Benoit, Laver 2006: 93-98, Scully, Farrell 2003).

32 Viz např. šetření v rámci výzkumu Naše společnost, které provádí CVVM.33 V českém prostředí uskutečněné výzkumy úzkých stranických elit (např. Havlík, Vykoupilová 2008), si – až na jednu výjimku (viz Linek 2008) – prozatím nekladly za cíl zmapovat celý, potenciálně vícedimenzionální, politický prostor, ale zkoumaly pouze některou z jeho dimenzí.

68

5.4. Získávání dat pomocí analýzy legislativního hlasování

Další možností, jak nahlížet na dimenzionalitu politického prostoru, je zkoumání

behaviorálního aspektu politických stran, nejčastěji legislativního hlasování jejich

poslanců. Takový způsob analýzy34 je schopný dokumentovat zejména vzdálenost

mezi hlasování poslanců vládních stran a opozicí (v multipartismech s vysokou

stranickou disciplínou toto platí dvojnásob). Představuje tak výzkumný nástroj

s poměrně nízkým rozlišením. Navíc se do zorného úhlu badatele nemají šanci dostat

témata, která nejsou předmětem parlamentního hlasování.

5.5. Získávání dat pomocí analýzy politických textů

Texty35 produkované stranami či kandidáty se k analýze a k určování pozic vlastně

nabízí intuitivně. Ve většině případů jsou poměrně snadno dostupné a jejich analýza

nemusí být nákladná, navíc je možné ji provádět i ex post (kódování nemusí probíhat

v době událostí, které chceme zkoumat; Mikhaylov, Laver a Benoit 2008: 1).

Výhodou je i to, že kódovat se dá i – v případě odhalení závažných nedostatků –

opakovaně. To u dalších diskutovaných metod z nejrůznějších důvodů není tak

snadné. Poměrně rychle tak výzkumník může získat představu o pozicích stran či

kandidátů, ovšem za cenu závislosti na tom, co o sobě napíše sama strana, popř. řekne

v daný moment kandidát. To z analýzy vylučuje reálnou zkušenost s fungováním

strany v politickém systému a hrozí tedy poměrně velké zkreslení výsledků.

Textů s politickým obsahem je jistě produkováno velké množství, mezi výzkumníky

se ovšem těší oblibě zejména jeden typ dokumentu – předvolební program. Ten je

chápán jako (více či méně) závazný dokument, který nastiňuje další směřování

politiky jednotlivých stran. Oproti dalším textům s politickým obsahem (např.

mediálním vystoupením straníků) je možné volební programy chápat do značné míry

„autoritativně“. Jako celek jsou výsledky vnitrostranických diskusí a není neobvyklé,

že bývají schvalovány členskou základnou, resp. stranickými delegáty

na ideologických či programových konferencích. Jsou tedy kompromisem, na kterém

se (zřejmě) shodla většina delegátů a reprezentují stranu jako celek a neomezují se

na reflexi pozic a postojů několika málo (nejviditelnějších) frakcí, popř. jednotlivců.

34 V českém prostředí reprezentovaný internetovým projektem Koho volit (Škop, Sedlařík, Kubíková 2010).35 Texty chápejme v širším slova smyslu – nemusí tedy jít pouze o tištěné dokumenty, ale i o projevy politiků, jejich vystoupení v debatách, rozhovorech atd.

69

Ovšem zde se objevuje nebezpečí zkreslení – finální volební program je tedy

výsledkem kompromisu a v důsledku může být umírněnější než vystupování strany

jako celku, popř. jejích čelních představitelů. Strany – aby oslovily co největší možný

počet voličů a aby byl program co nejpřijatelnější pro možné ideové frakce – mohou

zvolit mírnější dikci či rétoriku oproti jejich reálnému fungování. Tomuto problému

se výzkumník nevyhne a jeho závěry pak musí být čteny s vědomím možnosti

výskytu „falešné umírněnosti“.

Navíc, jak podotýkají Bartolini a Mair (1990: 199), ve společnostech, kde jsou

ideologické rozdíly mezi stranami jasné, nemusí programové dokumenty poskytovat

spolehlivé indikátory pro určování jejich pozic. Strany pak mají poměrně velkou

svobodu ke kladení důrazu na budování image, namísto na budování programových

pozic, kterými by se odlišovaly od konkurence. To může být případ např.

extremistických stran, které se od ostatních odlišují každodenním vykonáváním jejich

vlastní politiky a které mohou usilovat o to, aby byly aspoň částečně vnímány jako

umírněné (Dinas a Gemenis 2010: 438). Nespolehlivost programů jako indikátorů

pro určení jejich pozic pak může být i to, že strany produkují programy ne proto, aby

prezentovaly politiky, ale aby utvářely voličovo vnímání jejich budoucích politik

a postojů (Pelizzo 2003). Další nevýhodou – stejně jako v případě legislativního

hlasování poslanců – je, že do výzkumníkovy práce se nemají šance dostat témata,

která v programu nejsou obsažená.

Na druhou stranu ale zaměření se na předvolební programy má jednu velkou výhodu.

Programy jsou zveřejňovány před každými volbami. Jejich sledování (analýza)

výzkumníkům poměrně snadno umožní identifikovat posuny, ke kterým ve stranické

politice dochází – a to jak z pohledu možných ideologických posunů, tak z hlediska

důrazu, který strany kladou na různá témata.

K analýzám politických textů je možné přistupovat z pozic jak kvalitativních, tak

kvantitativních přístupů. V této chvíli bude pozornost věnována pouze dvěma

kvantitativním technikám: Wordscores a kódování podle kódovacího schématu

70

výzkumné skupiny Comparative Manifesto Project36 (CMP)37.

Metoda Wordscores je plně automatizovaná a kódování textu probíhá pomocí

počítačového softwaru (Laver, Benoit, Garry 2003). Podmínkou pro uspokojivé

fungování metody je mít kvalitní referenční texty, pomocí nichž dochází k hodnocení

vlastních programů. Referenční texty musí navíc být poměrně často obměňovány,

neboť v průběhu času může docházet k proměnám významu jednotlivých pojmů. Ty

totiž mohou v různých kontextech odkazovat ke zcela jiným (interpretačním) rámcům

(zde je patrná souvislost např. s proměnou obsahu a významu levo-pravé dimenze,

resp. proměnných, které ji naplňují). Metoda se dále potýká s potížemi vycházejícími

z povahy a rozdílnosti jednotlivých jazyků. To velmi dobře ukázala autorovi textu

jediná známá analýza politických programů českých parlamentních stran pomocí

softwaru Wordscores (Švancara 2007). Ta se zabývala výzkumem pozic stran

v předvolební kampani v roce 2006 v oblasti fiskální politiky a vztahu k soukromému

vlastnictví. Studie ukázala, že použití Wordscores na politické texty v jazycích se

specifickým tvaroslovím (tedy i v češtině) prozatím naráží na nepřekonatelné obtíže.

Metoda skupiny Comparative Manifesto Project (CMP)38 je založena na manuálním

kódování programových dokumentů, resp. vět v nich obsažených, podle předem

připravené kódovací knihy. Programy byly pro analýzu zvoleny proto, že obsahují

odkazy k široké oblasti politických témat a pozic, a proto je možné na ně nahlížet jako

na „sadu klíčových a centrálních sděleních o pozicích politických stran“ (Budge,

Robertson, Hearl 1987: 18). Stejně tak můžeme z analýzy programů získat informace

o tématech, která v daný časový moment byla pro stranu více či méně důležitá (a tedy

i o důrazu, se kterým strany k problémům a tématům přistupovaly či přistupují).

Kódovací schéma skupiny v současnosti obsahuje 56 hlavních kategorií rozdělených

36 Skupina má poměrně dlouhou tradici, která sahá do 70. let 20. století, kdy D. Robertson sestavil první variantu kódovací knihy, podle níž se provádí vlastní analýza (1976: 73-75). Na přelomu 70. a 80. let byla při European Consortium for Political Research (ECPR) zřízena vlastní výzkumná skupina Manifesto Research Group (později CMP). Její členové v průběhu let podrobili kódovací schéma revizemi tak, aby bylo co nejuniverzálnější a tedy aplikovatelné na co nejvíce zemí (revize zahrnují i přidávání nových - pro danou zemi - specifických) položek.37 O vhodnosti používání obou metod se rozvinula poměrně polarizovaná diskuse (Budge 2000; Benoit, Laver 2007a, b; Budge, Pennings 2007), na jejímž konci stojí zpochybnění obou přístupů jako reliabilních nástrojů pro měření politických aktérů a jejich vzájemných pozic (vzdáleností).38 V českém prostředí kódovací schéma a metodu představila Z. Mansfeldová (2003).

71

do sedmi tematických oblastí39. Na základě tohoto schématu bylo zakódováno téměř

přes 2500 programů a byla tak vytvořena unikátní a poměrně robustní datová banka,

která obsahuje informace o programech ze zemí západní (a střední) Evropy po druhé

světové válce (a dalších vybraných zemí) a která se stala často používaným zdrojem

informací o politických stranách a jejich pozicích (data a výsledky analýz byly

představeny v knihách Mapping policy preferences a Mapping policy preferences II).

Metoda, a zejména pak data touto metodou získaná, se těší oblibě výzkumníků i

přesto, že sami členové skupiny upozorňují na fakt, že kódovací schéma nevychází

z teoretického zázemí prostorových analýz, ale z oblasti měření palčivosti (tedy

salience theory; viz Budge a kol. 2001: 12). Při pohledu na kódovací knihu ale není

základ v salience theory příliš zřejmý, neboť většina položek v knize představuje

hraniční body různých politických dimenzí či kontinuí. Jinými slovy řečeno –

kódovací kniha obsahuje položky pro a proti (byť ne pro všechny kategorie v knize

obsažené) – např. kategorie „504 Sociální stát: rozšíření“ a analogická „505 Sociální

stát: omezení“. Pokud by šlo pouze o zjišťování palčivosti témat, vystačili by si

výzkumníci pouze s kategorií „Sociální stát“ (srov. Benoit, Laver 2006: 100).

„Poziční“ povahu kódovacího schématu později připustili i dva členové skupiny

(McDonald a Mendes 2001), kteří upozornili na fakt, že vlastně pouze jedna

z kategorií („408 Ekonomické cíle“) nenese informaci o hodnotách či pozicích.

Kódovací schéma CMP je tak skutečně poziční (Mikhaylov, Laver a Benoit 2008: 6),

byť mnohé potenciální poziční kategorie byly dopředu „cenzurovány“ na základě

empirických očekávání designerů schématu (některé kategorie nemají ideologické

protipóly z toho důvodu, že původní výzkumníci nepředpokládali jejich výskyt; viz

Laver, Benoit 2006: 100-101).

5.5.1. Průběh kódování

Vlastní proces kódování je asistovaný, či lépe řečeno za závislý na práci vyškoleného

kodéra40, a probíhá v několika krocích. Kodér nejprve pročítá celý text, aby získal 39 (1) Zahraniční vztahy, (2) Svoboda a demokracie, (3) Politický systém, (4) Ekonomie, (5) Sociální péče, blahobyt a kvalita života, (6) Struktura společnosti a konečně (7) Sociální skupiny.40 Kodér prochází tréninkem, kdy nejprve studuje kódovací knihu, poté zkusmo zakóduje standardizovaný text, resp. program, který lze označit za zlatý standard (tedy text, který byl vybrán přímo pro potřeby tréninku – jde o program australské Národní agrární strany z roku 1966). Na základě výsledků kódování dostává kodér zpětnou vazbu z „centrály“ projektu a může přistoupit ke složení tzv. vstupního testu. Opět jde o kódování programového dokumentu (v tomto případě jde o program americké Demokratické strany z roku 2008), který

72

povědomí o jednotlivých částech programu a dostalo se mu tak širších kontextů, které

je někdy třeba využívat v případě nejasností ohledně dalšího kódování.

Dalším krokem je pak rozdělení programu do analytických jednotek, kterými jsou

v tomto případě věty (popř. části vět, resp. souvětí), které nesou informaci

o programových východiscích. Tyto analytické celky jsou pak kódovány podle

kódovací knihy, která pokrývá sedm tematických oblastí, do kterých spadá

56 kategorií (některé z nich mají subkategorie, které jsou vztažené k teritoriálním

„zvláštnostem“ – tedy kategorie vztahující se např. k postkomunistickému prostoru

atd.). Kategorie jsou ale navrženy tak, aby byly dostatečně široké, což umožňuje

jejich univerzální užití (univerzálnost je ale „zaplacena“ nutností zobecňovat některá

témata tak, aby se do kategorií vešla). V případě, že je možné větu přiřadit k vícero

kategoriím, řídí se kodér pravidly, které obsahuje manuál ke kódovacímu schématu.

Pokud se objeví případ, kdy věty neobsahují konkrétní informaci o hodnotách či

postojích, kódují se podle kontextu a mohou nabývat hodnot „sousedních“ vět. Pokud

není možné přiřadit kategorie ani podle sousedních vět, jsou tyto výroky kódovány

jako „bez obsahu“41.

Následující tabulka obsahuje ukázku (malá část programu ČSSD Jistoty a prosperita

pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2006), jak

vlastní kódování probíhá.

Tabulka 5.2. Kódovací proces: ukázka

Zlepšit zaměstnatelnost osob ohrožených sociálním vyloučením

Zvýšenou pozornost budeme i nadále věnovat rozvoji podpůrných programů zaměstnanosti pro znevýhodněné skupiny se zvláštním důrazem na zdravotně postižené.

705

Půjde především o cílené vzdělávání a rekvalifikace. 506

Vyšší pravděpodobnosti sociálního vyloučení jsou také vystaveny osoby starší 55 let. 706

Navrhovaná opatření se musí vztahovat i k těmto skupinám. 706

Musí být důsledně uplatňována politika rovných příležitostí na trhu práce. 503

odevzdává do centrály. Na základě vyhodnocení výsledků pak může pro skupinu kódovat konkrétní (nové) programové dokumenty. Test probíhá na anglických textech, kódování vlastních programů pak (pokud je to možné) probíhá v jazyce v jakém byl program sepsán.41 Z kódování jsou vyjmuty úvodní, resp. závěrečná slova předsedů stran, nadpisy a podnadpisy jednotlivých kapitol a jakékoliv infografiky včetně statistik atd.

73

Tato opatření sníží výdaje na pasivní politiku zaměstnanosti. 408

Pozn.: Kategorie 705 a 706 se vztahuje k pozitivním zmínkám o menšinách/specifických skupinách obyvatelstva, kategorie 506 odráží pozitivní zmínky o nutnosti vzdělávání, kategorie 503 značí snahu o sociální smír a konečně kategorie 408 v sobě nese obecné ekonomické cíle

Výsledkem užití kódovacího schématu je datová matice, která systematizuje

a kvantifikuje stranické dokumenty. Postupně se sečtou výskyty jednotlivých

kategorií a vyjádří se jejich podíl na celkovém programu. Výzkumník tak má poměrně

dobrou představu o distribuci prostoru pro jednotlivé kategorie i obecnější tematické

celky.

Smyslem kódování ale není pouhé zjištění, která kategorie je v programu nejčetnější.

Metoda se stala oblíbenou zejména proto, že umožňuje zařadit strany na základě

výsledků kódovaní programů na levo-pravé škále. Umožnit to má tzv. RILE, což je

index vytvořený z celkem 26 kategorií (13 pro pravicová a 13 pro levicová témata)42.

Pozici strany pak získáme tak, že sečteme podíly výskytu proměnných pro pravici

a levici a výsledná čísla od sebe odečteme. Výsledkem je hodnota, která odráží pozici

strany na levo-pravé ose. Teoretické rozpětí osy je (−100 :100), přičemž hodnota

(−100) poukazuje k absolutní levicovosti strany (všechny věty programu byly

kódovány do 13 levicových kategorií) a analogicky hodnota 100 značí absolutní

pravicovost. V praxi jsou však hodnoty RILE pro jednotlivé strany soustředěné

většinou kolem středových hodnot. Samotná skupina CMP pak RILE považuje za svůj

korunní úspěch (Budge et al. 2001: 19).

Zdá se tedy, že výzkumníci mají v kódovacím schématu CMP k dispozici poměrně

robustní nástroj, který nejenže umožní zjistit, jakým tématům strany věnovaly

ve volbách (přinejmenším v programech) pozornost a kde na levo-pravé škále stojí,

ale který dokonce přímo vybízí k tomu, aby výsledky byly mezi sebou vzájemně

porovnávány napříč časem i územím. Data tak mají potenciál stát se základem

pro srovnávací výzkum politických stran napříč různými zeměmi. Avšak užití dat pro

takové účely se neobejde bez komplikací, na které upozorňuje četná kritika metody.

42 Škála je sestavena na základě faktorové analýzy; pro detailní způsob konstrukce viz Laver, Budge 1992: 26. Schopnost škály správně měřit pozice stran bývá zpochybňována, a proto existuje celá řada alternativních postupů, jak za pomoci dat získaných na základě kódovacího schématu, určit pozici na levo-pravé ose (přehled alternativních metod viz Dinas, Gemenis 2010). Žádný ze způsobů měření ovšem neposkytuje výrazně lepší výsledky.

74

5.5.2. Kritika metody CMP

Ačkoliv jsou data CMP oblíbeným zdrojem informací o politických stranách, vlastní

metoda se nevyhnula poměrně velké kritice, která souvisí s procesem kódování

a která směřuje především k reliabilitě výsledků (Mikhaylov, Laver, Benoit 2008;

srov. Dinas, Gemenis 2010). Každý program je totiž kódován pouze jednou – tedy

v jeden časový okamžik jedním člověkem. Hrozí tak nebezpečí, že se do kódovacího

procesu přenese „osobnost“ kodéra – ne všichni chápou různé výpovědi stejně.

Některé věty tak mohou být kódovány pokaždé jinak a toto nebezpečí roste

s nejasností kódovaných vět. Pokud věta nenese jednoznačnou informaci, může sílit

tendence kódovat příslušné části programu podle obecné znalosti o dané straně, neboť

kódovací proces je koneckonců založen na subjektivních soudech o jednotlivých

větách.

Navíc se může stát, že mezi různými volbami dojde k posunu ve významech

použitých termínů, resp. posune se jejich přiřazování k levici či pravici a dochází

k vychýlení výsledků (což je problém zejména pro studie, které mají ambici používat

data v komparativní perspektivě – a nezáleží na tom, zda je komparace synchronní či

diachronní, časová či teritoriální; srov. Laver, Benoit 2006: 7).

Arbitrárnost přiřazování některých kódů je způsobena i více či méně se

překrývajícími kategoriemi v kódovacím schématu (Mikhaylov, Laver, Benoit 2008:

7). Význam některých kategorií je naprosto jasný a zvyšuje se tak pravděpodobnost,

že budou různými lidmi kódovány stejně (304 Politická korupce: negativní). Některé

kategorie se ale mohou skutečně překrývat – jako příklad můžeme uvést dvě kategorie

z ekonomické oblasti 403 Regulace trhu: pozitivní a 404 Ekonomické plánování:

pozitivní, popř. 412 Řízená ekonomika: pozitivní (srov. Klingemann a kol. 2006:

115)43. Obě kategorie předpokládají aktivní působení státu na trhu a jsou tedy

příbuzné, což může vést k tomu, že různí lidé mohou kódovat věty minimálně dvojím

způsobem. De facto se tak liší reliabilita jednotlivých kategorií kódovacího schématu

(Mikhaylov, Laver, Benoit 2008: 7). Mikhaylov s Laverem a Benoitem (2008) poto

provedli test, ve kterém nechali stejný text kódovat různými kodéry a měřili míru

shody, jaké bude mezi kodéry dosaženo. Výsledky testu byly velmi neuspokojivé,

43 Skupina CMP sama udává seznam kategorií, které mohou vzájemně „prosakovat“ (příbuzné kategorie jsou v závorkách). Jde o kategorie 408 (410) a 402 (703) (Volkens 2001: 38) a o kategorie 101 (104), 302 (303 and 305), 504 (503), 601 (606), 603 (605 and 606), 607 (705 and 706); 102 (103), 105 (106 and 107), 505 (303), 507 (303), 702 (704), 412 (403 and 413) a konečně 409 (404) (Klingemann a kol. 2006: 114).

75

drtivá většina kategorií by v testu reliability propadla.

Řešením tohoto nemilého problému může být úzus v nakládání s daty. Stranické

pozice nejsou odvozovány od jednotlivých kategorií, ale od umělých škál, které jsou

tvořeny „shluky“ kategorií (jako je výše zmíněná RILE a další škály, které skupina

CMP používá44; srov. Klingemann a kol. 2006: 112-114). Příbuzná témata bývají

velmi často agregována. Jsou tedy počítána spolu a není důležité, zda byla kódována

pod různými kódy. Tímto postupem skutečně může docházet k redukci chyb

plynoucích z povahy kódovacího procesu. Avšak jak plyne z výše zmíněného

experimentu, různých hodnot nabýval i samotný index RILE.

V práci s daty CMP by proto tato chybovost měla být zohledněna a zejména v případě

komparativních prací by měli být výzkumníci opatrní při interpretacích výsledků45.

44 Řízená ekonomika (tvořená kategoriemi 403, 404 a 412), Tržní ekonomika (401, 414), Sociální stát (503, 504), Mezinárodní mír (102, 105, 106) a Evropská unie (108, 110). S výjimkou poslední škály se k sobě naměřené hodnoty přičítají, v případě EU se negativní zmínky (110) odečítají od těch pozitivních (108).45 Problémem zůstává i to, že ačkoliv o chybovosti kódování panuje shoda, chyby (resp. jejich intenzitu) není v datovém souboru CMP snadné odhalit. To je důsledkem absence vícečetného kódování identických textů - jednoduše nejsou k dispozici data, která by na chyby v kódování poukázala (Mikhaylov, Laver a Benoit).

76

6. Co budeme zjišťovat a jaká data požijeme?

Tato práce pracuje s poměrně rozsáhlými datovými soubory, přičemž data byla

posbírána různými metodami. Abychom sestavili co nejplastičtější mapu politického

prostoru v České republice a postihli co nejvíce jejích aspektů, budeme pracovat

s daty z trojího typu šetření: z výzkumu na voličích, z expertního výzkumu a

z výzkumu předvolebních programů stran.

Ačkoliv se budeme snažit dílčí analýzy navzájem co nejvíce provázat, data mezi

sebou nebudou porovnávána přímo. Křížové porovnávání dílčích závěrů bude

probíhat pouze v případech, že data budou symetrická, nebo v případě, že nám takové

srovnání umožní přesvědčivě dovysvětlit či doplnit předchozí argumentaci.

Konkrétní podoby šetření či metod, které byly použity ke sběru dat, budou popsány

detailně v úvodních částech příslušných kapitol, nyní se zaměříme na popis

pracovního postupu a vymezení dílčích cílů, kterých chceme v jednotlivých datových

souborech dosáhnout.

***

Cílem této práce je, jak bylo řečeno v úvodu, co nejlépe a nejvěrněji zachytit podobu

politického prostoru České republiky v letech 2006-2008 a vytvořit plastickou mapu,

která bude moci sloužit jako základ pro další zkoumání. Námi vytvořená mapa bude

obsahovat informace o distribuci preferencí stran a voličů v různých tématech, resp.

hlavních dimenzích konfliktu české politiky. Vzdáváme se ale ambicí na explanaci

budoucího vývoje volebního chování. Chceme totiž pouze informovat o obsazenosti

českého politického prostoru, o vzájemných vztazích a vzdálenosti (přejímáme tak

logiku vzdálenostních modelů) mezi jednotlivými aktéry a o tématech, která

strukturují politický prostor v České republice.

K tomu nám napomůže analýza čtyř datových souborů, přičemž každý bude odrážet

určitou výseč prostoru, který se snažíme zmapovat.

Analýza volebních programů za pomoci kódovacího schématu CMP

Prvním krokem, který provedeme, bude vlastní analýza předvolebních programů v té

době parlamentních stran. Na základě výsledků analýzy pak dokážeme určit, jakou

důležitost (salience) strany připisovaly jednotlivým dimenzím politiky i jednotlivým

tématům.

Druhým krokem pak bude zařazení stran na základě posouzení hodnot indexu RILE (a

77

dalších dílčích indexů) na levo-pravé ose a porovnání vzájemných pozic stran

(i v historické perspektivě).

Zjištění z této části výzkumu představují základ pro další srovnávání, zejména

srovnávání témat, která, nejen ve vztahu k volbám, vnímali voliči jako důležitá.

Analýza vnímání palčivosti témat, kompetencí a vzájemných vztahů mezi stranami

Na předchozí krok navážeme analýzou dat pocházejících ze sociologického šetření

Naše společnost a České volební studie 2006 (dále pouze ČVS 2006). Oba průzkumy

realizuje, resp. realizovalo Centrum pro výzkum veřejného mínění. V této části

výzkumu se zaměříme na analýzu témat a problémů, které voliči vnímají jako

problematická a které by si podle nich zasloužily řešení. Zjišťovat tedy budeme míru

naléhavosti, kterou voliči jednotlivým tématům voliči připisují. Vnímání palčivosti

budeme sledovat od června roku 2005, tedy rok od konání voleb.

Témata, která budou opakovaně identifikována jako nejpalčivější, pak porovnáme

s tématy, kterým jednotlivé strany věnovaly největší pozornost a) ve volebních

programech a b) ve volebních kampaních, jak je označili voliči. V případě, že volební

kampaně, resp. volební programy budou složeny z jiných témat, než těch, která

dlouhodobě trápí české voliče, můžeme formulovat závěr o aktivním charakteru

politických stran, které tak vlastními tématy kultivují politický trh a ovlivňují tak

shora podobu stranické soutěže.

Současně budeme na datech sledovat, zda je některá ze stran ve vztahu k palčivým

tématům vnímána jako výrazně kompetentnější než strany ostatní a budeme se tak

snažit o identifikaci potenciálních vlastníků jednotlivých témat. Konečně poslední

zjištění, kterého bychom chtěli v této části výzkumu dosáhnout, je posouzení

potenciálních interakcí mezi skupinami voličů, resp. jejich vzájemné vzdálenosti.

Tento fenomén budeme v tomto případě pozorovat pouze nepřímo na základě

posouzení ochoty volit (resp. nevolit) jinou stranu, než ke které se volič v průzkumu

přihlásil.

Expertní survey

Třetí datový soubor, který bude v této práci využit, vzešel z expertního šetření, které

zjišťovalo (skrze názory expertů) pozice stran v různých tématech na

dvacetibodových škálách (půjde o mírně modifikovanou replikaci šetření, které v roce

2003 provedli Benoit s Laverem). Na základě odpovědí expertů přistoupíme

78

k vytvoření dvoudimenzionální mapy českého politického prostoru. Pomocí faktorové

analýzy identifikujeme hlavní osy politické soutěže, na které pak budeme zanášet

pozice jednotlivých stran.

Po identifikaci hlavních dimenzí konfliktu budeme mít možnost posoudit, zda lze

témata, která dominovala programům a volebním kampaním, považovat za součást

těchto dimenzí (identifikujeme tak jak obecnou tematickou oblast, která utváří

charakter politické soutěže, tak i její konkrétní tematický obsah pro dané období).

Výsledky námi provedené redukce dimenzionality pak porovnáme s prostorovými

mapami, které byly vytvořeny v minulosti. Sledovat tak budeme stabilitu jednotlivých

politických dimenzí. Současně budeme zjišťovat, jaké pozice v prostoru budou

obsazovat jednotlivé politické strany a zda obsazují dostatečně velký prostor.

Na základě posouzení vzájemných pozic stran budeme posuzovat také jejich potenciál

ke vzájemné interakci. Indikátorem pravděpodobnosti, že strany spolu vstoupí do

(pozitivních) interakcí, bude jejich vzájemná blízkost.

Evropská studie hodnot

Konečně posledním datovým souborem, který nám pomůže zmapovat politický

prostor – v tomto konkrétním případě prostor, který obsazují voliči – je šetření

Evropská studie hodnot, resp. její poslední vlna, která proběhla na podzim roku 2008.

V této části výzkumu budeme analyzovat umístění voličů v prostoru, jehož

(tematické) hranice jsme identifikovali pomocí faktorové analýzy v předchozím

kroku. Byť tato operace není neproblematická, věříme, že přinese zajímavá zjištění.

V první řadě budeme moci posoudit, jak blízko (či naopak daleko) jsou si skupiny

voličů, kteří se hlásí k různým politickým stranám. Ve druhé řadě budeme moci

odpovědět na otázku, zda si voliči jsou stejně blízko/daleko jako jednotlivé politické

strany. A podobně jako v případě analýzy politických stran získáme představu o tom,

jaké skupiny voličů bychom mohli vnímat jako vzájemně prostupné. Indikátorem

prostupnosti bude opět vzájemná pozice a vzdálenost. Zjištění z tohoto kroku analýzy

pak budeme moci porovnat s výsledky analýzy prováděné ve druhé fázi výzkumu

(tedy analýze dat CVVM), konkrétně s ochotou (ne)volit jinou než „vlastní“ stranu.

79

7. Politický prostor optikou analýzy volebních programů (CMP)

V následující části budou představeny výsledky kódování prováděného na základě

schématu CMP. Předmětem analýzy byly tzv. velké (rozšířené) volební programy pěti

českých politických stran, které získaly bezprostředně po volbách v roce 2006

parlamentní zastoupení. Šlo o následující strany a dokumenty:

- ČSSD: Jistoty a prosperita,

- KSČM: Volební program Komunistické strany Čech a Moravy na období 2006-

2010,

- KDU-ČSL: Volební program,

- ODS: Společně pro lepší život,

- SZ: Kvalita života.

Kódování proběhlo podle výše popsaných standardů CMP, kromě základní sady

kategorií byly používány i kategorie vytvořené speciálně pro areál postkomunistické

střední a východní Evropy. Žádná nová kategorie nebyla v průběhu kódování

vytvořena. Data byla následně postoupena CMP, aby bylo možné rozšířit datovou

bázi projektu.

Při kódování jednotlivých programů či jejich částí se vyskytl problém s nejasností

obsahu. Některé pasáže byly pouhým popisem či kritikou statu quo, který se nutně

nemusel vztahovat ani k území a de facto ani zájmům České republiky46. V takových

případech bylo možné kódovací kategorie přiřazovat pouze nepřímo podle dalšího

kontextu, v krajním případě vůbec. Kontextuální informace z programů však

umožnily provést kódování tak, aby se výskyt „nulové“ kategorie omezil na nutné

minimum.

46 Typickým příkladem takových pasáží je následující odstavec pocházející z programu SZ: „Ropný zlom je moment, kdy nastane vrchol světové těžby ropy. Většina analytiků předpokládá, že k němu dojde mezi lety 2006 a 2010. Od ropného zlomu začne klesat těžba ropy, zatímco poptávka po ní bude nadále stoupat. K vyčerpání ropy nedojde v horizontu několika let, ale v příštích letech můžeme očekávat opakování cenových skoků v důsledku tuhé zimy, teroristických útoků, poruch rafinérií, stoupající spotřebě ropy v rozvíjejících se ekonomikách a dalších faktorů. Nejzranitelnější z ekonomik je trh Spojených států, kde je napětí mezi nabídkou a poptávkou nejvyšší. Zvýšení cen ropy ve Spojených státech se u nás projeví dalším zvýšením cen benzínu a nafty a zemního plynu tak, jak jsme to mohli pozorovat při hurikánu Katrina. ” Celou tuto pasáž není možné podle kódovacího schématu zakódovat.

80

7.1. Výsledky kódování

Při pohledu na souhrnné výsledky kódování za jednotlivé tematické okruhy (viz Graf

7.1) je patrné, že se strany de facto shodly na významnosti sledovaných tematických

oblastí a věnovaly jim zhruba podobně velký prostor. Rozdíly mezi nimi lze

samozřejmě poměrně snadno vysledovat, ovšem dominance dvou tematických okruhů

je poměrně jasná. Jde o témata, které souvisí s ekonomickými otázkami

a problematikou sociálního státu (srov. Lyons a Linek 2006: 179). Jde mimochodem

i o témata, která se intenzivně objevovala v předvolebních kampaních jednotlivých

stran a byla jejich leitmotivy (srov. např. Matušková 2006, 2010).

Největší prostor ekonomickým otázkám věnovala ODS, následovaná možná trochu

překvapivě SZ (zelení představovali svou vizi ekologické daňové reformy, která byla

– zdá se – vlajkovou lodí strany pro volby v roce 2006) a ČSSD. Nejméně prostoru

věnovaly ekonomickým otázkám KSČM a KDU-ČSL. Ve druhém nejobsáhlejším

tématu, tedy v otázce sociálního státu, byla na pomyslném prvním místě ČSSD,

následovaná KSČM s SZ. Nejmenší pozornost sociálním otázkám věnovaly ODS

a KDU-ČSL. Zbývající témata nebyla pro strany tolik důležitá, byť představovala

důležitý faktor, který napomáhá strany mezi sebou rozlišovat a který jim (z hlediska

obchodní nabídky) může pomáhat oslovovat jiné typy voličů.

Graf 7.1. Prostor věnovaný tematickým oblastem v předvolebních programech

ČSSD KSČM KDU-ČSL ODS SZ6.1 7.3 5.4 8.9 4.34.4 7.5 8.1 4.6 8.75.5 4.9 7.7 9.9 6.7

34.1 27 28.935.9 35.2

33.8 33 26.821 29

9.6 13.5 15.9 14.6 9.56.5 7.1 7.2 5.1 6.6

Zahraniční vztahy Svoboda a demokraciePolitický systém EkonomieBlahobyt a kvalita života Společenské uspořádáníSociální skupiny

Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP (%).

81

Strany se samozřejmě nelišily pouze důrazem na jednotlivá témata, ale také

v řešeních, která nabízely voličům. Zatímco ODS zdůrazňovala potřebu reforem

v mnohých oblastech, ČSSD usilovala o udržení (či dokonce rozšíření) soudobé

podoby sociálního státu, KDU-ČSL kladla důraz na témata spojená s „tradiční“

rodinnou politikou a podporou venkova, SZ akcentovala environmentální politiky a 

nutnost nastoupení cesty trvale udržitelného rozvoje. KSČM přinesla program, který

do značné míry „kopíroval“ program ČSSD, byť komunisté byli ještě o něco

„radikálnější“ (ve smyslu potřeby dalšího rozšíření sociálních služeb poskytovaných

státem a nutnosti zavedení aktivních zásahů států do současné podoby trhu).

Výše řečené potvrzuje nepřímo i tabulka 7.1, která přináší přehled o hodnotách

indexů, se kterými pracuje CMP a které měří pozice stran v různých temtických

dimenzích. Výjimkou je poslední index týkající se životního prostředí, který do

přehledu zavedl autor této práce. Indexy nepodávají samozřejmě plnou informaci o

pozicích stran, ale umožňují jednotlivé strany porovnávat mezi sebou v různých

tematických dimenzích a řadit je na levo-pravé ose.

Pokud bychom tedy strany podle jednotlivých indexů seřadili, museli bychom

konstatovat, že v oblasti zásahů státu do fungování trhu je pořadí následující (řazeno

zleva doprava): KSČM, SZ, ČSSD, KDU-ČSL a ODS (pozice SZ je zde – dle názoru

autora této práce – vychýlená přílišnou šířkou jedné z položek kódovací knihy. Tento

problém bude diskutován níže.). V oblasti tržního hospodářství se strany umístili

v pořadí KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, SZ a ODS. Podobné pořadí získáme seřazením

stran v oblasti sociální starostlivosti: KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, SZ a ODS. O

hodnotách zbývajících indexů informuje následující tabulka.

Tabulka 7.1. Agregované indexové hodnoty v jednotlivých oblastech podle CMP

KSČM ČSSD KDU-ČSL SZ ODSŘízená ekonomika 11,2 5,48 3,26 7,13 1Tržní ekonomika 0,4 0,97 2,73 4,71 10,8Sociální stát 22,6 17,20 11,74 10,73 10,2Mezinárodní uspořádání 3,4 0,26 n/a 0,81 0,4Evropská unie 0,4 2,51 1,14 2,23 0,4Životní prostředí 5,6 6,25 5,23 14,69 4,0

Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP.

82

Na tomto místě se jistě nabízí – zcela logická otázka – jaké jsou vzájemné pozice

stran na levo-pravé ose bez ohledu na konkrétní tematické oblasti. Odpověď nám

může přinést pohled na hodnoty naměřené na škále RILE (použita byla standardní

metoda CMP, bez jakýchkoli dalších modifikací). Pokud bychom strany seřadili opět

„zleva doprava“, vznikne nám následující pořadí: KSČM, ČSSD, SZ, KDU-ČSL

a ODS. Do značné míry se zde opakuje vzorec, který se objevil při posuzování dílčích

tematických škál. Jediným rozdílem je zde výměna pozice mezi SZ a KDU-ČSL, kdy

SZ se v dílčích škálách umisťovala napravo od KDU-ČSL.

Vzájemné postavení stran a vzdálenosti mezi nimi ilustruje Graf 7.2, naměřené

hodnoty jsou uvedeny v Tabulce 7.2.

Graf 7.2. CMP: pozice stran na levo-pravé ose (RILE)

-30 -20 -10 0 10 20 30

ODSKDU-ČSLSZČSSDKSČM

Zdroj: výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP

Tabulka 7.2. CMP: pozice stran na levo-pravé ose (RILE)

KSČM ČSSD SZ KDU-ČSL ODS-25,4 -14,3 -4,7 0 22,7

Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP.

Hodnoty vycházející z měření umístění stran na levo-pravé ose RILE jsou poměrně

symetricky rozloženy kolem pomyslného středu a jsou ohraničeny hodnotami, které

získaly KSČM a ODS. Vzdálenost mezi nimi je necelých 50 jednotek na škále

(−100 :100 ), v žádném případě se tak nedá hovořit o extrémních hodnotách.

Zajímavější je však vzdálenost, která je mezi ODS a ČSSD, stranami s nejsilnějším

parlamentním zastoupením. Rozdíl mezi jejich pozicemi činí 37 jednotek, což – byť

to není nijak překvapivé zjištění – poukazuje na jednoznačnou odlišnost jejich

programů a zaměření.

V pravé části osy se umístila pouze ODS, v levé části osy se umístily zbylé strany

(KDU-ČSL se pak umístila přesně v polovině škály). Vzdálenost ODS od ostatních

stran je minimálně 22,7 jednotek, což je poměrně vysoká hodnota, zvlášť pokud

83

porovnáme vzájemné vzdálenosti mezi dalšími stranami.

Ta je totiž mezi stranami (mimo KSČM, která pro většinu voličů nepředstavuje

alternativu) nalevo od středu 14,3 jednotek, což znamená, že voliči KDU-ČSL i SZ

mají vlastně blíž k pozici, kterou zaujímá ČSSD než ODS; vzájemná vzdálenost mezi

zelenými a křesťanskými demokraty je těsná (4,7 jednotky). Tato skutečnost může

poukazovat na neexistující konkurenci ODS v pravé části politického spektra

(s částečnou výjimkou KDU-ČSL neexistovala pro pravicového voliče relevantní

alternativa) a nutnost ostatních stran svádět boj o levicověji zaměřené voliče, popř. se

je snažit oslovit unikátností své nabídky. Předchozí tvrzení nelze považovat za

absolutně platné, neboť pro voliče jednotlivých stran ne vždy představovaly blízké

strany alternativu, nicméně se z tohoto pohledu zdá být levicovější část politického

spektra o něco soutěživější. Tuto domněnku nepřímo potvrzuje tabulka 7.3, která

obsahuje informace o nevolitelnosti stran z pohledu voličů, kteří se přihlásili k volbě

konkrétní strany. Z tabulky plyne, že nejvíce odmítanou stranou je KSČM. Pokud

bychom uvažovali o ostatních stranách, nejméně přijatelná je poté pro všechny ODS

(pro voliče ČSSD je dokonce přijatelnější volba KSČM). Voliči ČSSD, KDU-ČSL a

SZ k sobě naopak z pohledu diskutovaného tématu mají poměrně blízko, resp. není

vyloučeno, že by mohli od jedné strany přejít k druhé. Zajímavá je i ta skutečnost, že

pro voliče ODS je přijatelnější SZ než KDU-ČSL, což může poukazovat na fakt, že

vzdálenost na obecné levo-pravé ose není tím nejdůležitějším faktorem, který

ovlivňuje volbu. Tento výsledek navíc může korespondovat s výše uváděnými

tematickými škálami, kdy SZ zaujímala pozici první strany nalevo od ODS a napravo

od KDU-ČSL.

84

Tabulka 7.3. Strana, kterou by voliči jednotlivých stran nevolili

Strana, kterou volil ve volbách v roce 2006 (N=1047)

ODS ČSSD SZ KSČM KDU-ČSL celkemODS --- 47,70% 8,10% 70,00% 11,00% 25,30%ČSSD 13,20% 0,30% 3,00% 2,00% 4,10% 6,30%SZ 0,50% 2,00% --- 0,70% 2,70% 1,10%

KSČM 73,30% 20,90% 73,70% 0,70% 67,10% 47,40%KDU-ČSL 1,90% 6,60% 2,00% 9,30% --- 4,20%

Pozn.: Tučně jsou označeny největší hodnoty, kurzívou pak druhé nejvyšší hodnoty. Zbytek odpovědí do 100 % udávalo jinou politickou stranu nebo nebylo schopno identifikovat nevolitelnou stranu.Zdroj: Česká volební studie 2006

7.2. Pozice stran na levo-pravé ose v letech 1996-2006

Ohlédněme se nyní krátce za pozicemi českých politických stran na levo-pravé ose

a zejména pak za jejich vzájemnými pozicemi. Vzhledem k výše diskutované kritice

metody získávání dat pomocí kódovacího schématu CMP je ale třeba brát

prezentované hodnoty s rezervou. Či lépe řečeno – není problém vynášet soudy

o jednom časovém bodě izolovaně, nicméně při vzájemných srovnáních napříč

volbami je třeba na místě jistá dávka opatrnosti. Navíc je zde nutné zdůraznit, že nyní

bude pozornost věnována pouze těm stranám, které disponovaly parlamentním

zastoupení po volbách v roce 2006. Nebudou tak zohledněny výsledky menších stran,

jako byla ODA, US-DEU nebo SPR-RSČ.

Po celé sledované období byly hraniční body tvořeny ODS a KSČM, jejich vzájemná

vzdálenost se však v průběhu čtyř po sobě jdoucích voleb do Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR značně proměnila. Nejvíce „koncentrované“ byly sledované strany

v roce 1996, kdy maximální vzdálenost činila 20,9 jednotek (jde o vzdálenost, která

tvoří v roce 2006 necelou polovinu úsečky označující vzdálenost mezi ODS

a KSČM!). Poloviční vzdálenost oproti roku 2006 (17,31) byla naměřena i mezi ODS

a ČSSD; podobně jako v roce 2006 ale platilo, že KDU-ČSL se nacházela blíže ČSSD

než ODS (rozdíl mezi KDU-ČSL a ČSSD činil 5,37 jednotek, rozdíl mezi KDU-ČSL

a ODS 11,94 jednotek). Pozoruhodná je i vzdálenost mezi KSČM a ČSSD, kterou

můžeme označit za velmi těsnou (3,59).

Od roku 1998 se začal prostor mezi sledovanými stranami rozšiřovat, maxima dosáhly

85

naměřené hodnoty v roce 2002. Při pohledu na data z roku 1998 je zajímavý posun

KDU-ČSL doleva, což vedlo k situaci, že nejbližší stranou pro ODS se stala ČSSD47

(vzdálenost mezi oběma stranami byla ale poměrně značná – 30,02 jednotek).

K mírnému posunu doleva došlo i u KSČM a dříve velmi těsný prostor mezi

sociálními demokraty a komunisty z roku 1996 se zvětšil na -9,7 jednotky.

O čtyři roky později, tedy v roce 2002, došlo k výrazným změnám vzájemného

postavení stran. KDU-ČSL se opět vrátila do prostoru nacházejícího se napravo

od ČSSD, ovšem i nadále zůstávají křesťanští demokraté blíže ČSSD než ODS (18,47

jednotky ve srovnání s 31,75 jednotkami). Došlo také k opětovnému zmenšení

vzdálenosti (na 4,33 jednotky) mezi ČSSD a KSČM (směrem ke komunistům

se posunuli zejména sociální demokraté). Ve srovnání s dalšími volebními roky

se pak vzdálenost mezi ODS a ČSSD, resp. KSČM zdá být téměř propastná (50,22,

resp. 54,55 jednotek). Data tak odkazují k polarizaci české stranické scény, která

se naplno projevila v kampani před červnovými volbami roku 200648.

Rok 2006 sice nepřinesl výrazné zúžení prostoru mezi sledovanými stranami

na obecné rovině, nicméně pokud bychom se soustředili pouze na strany, které

můžeme označit za plně demokratické, vysledujeme tendenci směřování zpět

do středu. Zajímavé v této souvislosti je umisťování KSČM, která od roku 1996

setrvale směřuje doleva, udržuje si však vždy kontaktní (až těsnou) vzdálenost

s ČSSD (pohybuje se v rozmezí vzdálenosti 3,21-11,6 jednotky)49.

47 Pikantní se v této souvislosti může zdát povolební vývoj po předčasných volbách v roce 1998, který byl zakončen tzv. opoziční smlouvou, tedy smlouvou o spolupráci ODS a ČSSD. Podobně by se dalo interpretovat složení vládní koalice, která vzešla z voleb v roce 2002. Takové interpretace by ale byly (bez dalšího zkoumání) více než zavádějící a zde jsou uvedena jen jako dobové zvláštnosti či kuriozity ve vztahu k prezentovaným datům.48 Ačkoliv vzdálenost mezi stranami byla poměrně velká a volební kampaň byla konfliktní a polarizovaná, nedošlo zřejmě k polarizaci společnosti obecně (Lyons, Linek 2007: 186). Dávají to tušit i data z České volební studie 2006 a/nebo Evropské studie hodnot (1991-2008), kdy se poměrně velké množství voličů umisťuje na levo-pravé ose kolem středu (viz kapitola 10.1).49 Tento fakt bychom mohli – opět s jistou dávkou opatrnosti – vnímat jako indikátor snahy vytváření levicové (ale stále – alespoň co se programového dokumentu týče – relativně umírněné) alternativy pro nespokojené voliče sociálních demokratů.

86

Graf 7.3. Pozice stran na levo-pravé ose v letech 1996-2006

1996 1998 2002 2006-30

-20

-10

0

10

20

30

40

50

Pozn.: Data pro SZ se začala sbírat až po jejich vstupu do PSP ČR v roce 2006.

Zdroj: výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP.

Pohledem na souhrnné výsledky kódování jsme získali alespoň hrubé srovnání mezi

jednotlivými stranami. Následující podkapitoly jsou věnovány programům

jednotlivých stran, kterým se nyní budeme věnovat zevrubněji.

7.3. Programy jednotlivých stran: výsledky analýzy (CMP)

7.3.1. ČSSD: Jistoty a prosperita

V případě programu ČSSD bylo zakódováno celkem 1566 vět, popř. větných celků.

Program pokryl i poměrně velké množství položek kódovací knihy: 41 základních

kategorií a šest subkategorií vytvořených pro danou oblast. Nejvíce prostoru program

věnoval ekonomickým otázkám (34,09 %), v těsném závěsu pak program řešil otázky

spojené se sociálním státem (33,83 %). Rozdělení prostoru mezi dvě hlavní tematické

oblasti tak bylo poměrně vyvážené.

Pokud bychom zjišťovali, která z kategorií kódovacího schématu měla nejčastější

výskyt, došli bychom k závěru, že se jednalo o kategorii 504 Rozšiřování sociálního

státu: pozitivní s celkem nezanedbatelným 9,54% podílem na celkovém rozsahu

programu. Druhým nejčastějším tématem byly zmínky o nutnosti budování

a udržování infrastruktury, tedy kategorie 411 Technologie a infrastruktura: pozitivní

(8,33 %). Další velmi frekventované byly položky spadající do obecné kategorie

87

408 Ekonomické cíle (7,53 %), 503 Sociální spravedlnost: pozitivní (6,83 %)

a 605 Právo a pořádek: pozitivní (6,77 %). Poslední jmenovaná kategorie v sobě

obsahuje zmínky vztahující se ve většině případů k fungování české justice a

potřebám změn, zejména co se efektivity a rychlosti práce soudců týče. Při pohledu na

další položky, které se umístily na předních místech (viz tabulka 7.4) je patrný již

výše zmiňovaný důraz na otázky spojené se sociální službou státu (kategorie

501 Ochrana životního prostředí: pozitivní, 502 Kultura: pozitivní, 506 Rozšiřování

školství a vzdělávání: pozitivní) a ekonomiky (kategorie 410 Produktivita a růst:

pozitivní a 402 Stimuly: pozitivní).

Tabulka 7.4. ČSSD: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů

Oblast programu % TOP 10 položek % indexy

Zahraniční vztahy 6,1 504 9,54 RILE -14,3Svoboda a

demokracie 4,4 411 8,44 Řízená ekonomika 5,48

Politický systém 5,5 408 7,35 Tržní ekonomika 0,97

Ekonomika 34,1 503 6,83 Sociální stát 17,20

Sociální stát 33,8 605 6,77 Mezinárodní mír 0,26

Společenská struktura 9,6 506 6,06 Evropská unie 2,51

Sociální skupiny 6,5 501 5,99 Životní prostředí 6,25

410 4,77402 4,38502 4,06

Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1.

Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP.

7.3.2. KSČM: Volební program

Volební program KSČM tvořilo 523 větných celků, které byly kódovány do celkem

45 kategorií (z nichž osm bylo teritoriálně specifických). Komunisté nejvíce prostoru

věnovali otázkám spojovaným se sociálním státem (33 %) a ekonomickým otázkám

(27 %). Nezanedbatelný prostor (13,5 %) byl věnován společenskému uspořádání,

kdy se komunisté, podobně jako ČSSD, snažili najít recept na (podle nich) neefektivní

soudnictví.

88

V kontextu již řečeného asi nebude překvapující, že vůbec nejčetnější byly kategorie

504 Rozšiřování sociálního státu: pozitivní (15,3 %), 605 Právo a pořádek: pozitivní

(9,4 %) a 403 Tržní regulace: pozitivní (9,2 %).

Podobně jako u sociálních demokratů i u programu KSČM je patrný velmi silný důraz

na sociální služby, na prvních příčkách četnosti výskytu se ale i objevují kategorie

vztahující se k rozvíjení demokratického státu. Jde o kategorie 202 Demokracie:

pozitivní, 501 Ochrana životního prostředí: pozitivní a 703 Farmáři: pozitivní; zde je

nutné upozornit na to, že téma venkova obecně bylo pro komunisty také poměrně

důležité, byť z této kategorie lze vyvozovat soudy pouze ve vztahu podpoře

zemědělství).

Tabulka 7.5. KSČM: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů

Oblast programu % TOP10 položek % indexy

Zahraniční vztahy 7,3 504 15,3 RILE -25,4Svoboda a demokracie 7,5 605 9,4 Řízená ekonomika 11,2

Politický systém 4,9 403 9,2 Tržní ekonomika 0,4Ekonomika 27 503 6,9 Sociální stát 22,6

Sociální stát 33 408 5,7 Mezinárodní mír 3,4Společenská struktura 13,5 501 4,6 Evropská unie 0,4

Sociální skupiny 7,1 202 4,4 Životní prostředí 5,6411 4,4703 3,4201 2,9

Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1.

Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP.

7.3.3. KDU-ČSL

Volební program KDU-ČSL tvořilo 1320 větných celků, které byly zakódovány

do celkem 38 kategorií a 11 subkategorií. Program křesťanských demokratů vyhradil

– podobně jako dvě předchozí strany – nejvíce prostoru pro témata spojovaná

s ekonomikou (28,9 %), sociálním systémem (26,8) a společenským uspořádáním

(15,9 %; KDU-ČSL této oblasti věnovalo ze všech stran největší pozornost, což

dokládá fakt, že jde o stranu, která velmi často akcentuje potřebu tradiční morálky,

podporuje rodinu v její konzervativní a tradiční podobě a usiluje o pořádek

ve společnosti). Nejčetnějšími kategoriemi pak byly 605 Právo a pořádek: pozitivní

89

(11,82 %), (obecná kategorie) 408 Ekonomické cíle (10,15 %) a 504 Rozšiřování

sociálního státu: pozitivní (7,8 %). Poměrně velkou pozornost dále křesťanští

demokraté věnovali podpoře (a potřebě) vzdělávání (506), otázkám spojeným

s kvalitou demokracie (202) a podpoře zemědělství (703; zde opět platí to, co bylo

řešeno u KSČM – s podporou zemědělství kráčí ruku v ruce starostlivost o venkov

a život na venkově obecně).

Tabulka 7.6. KDU-ČSL: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů

Oblast programu % TOP10 položek % indexy

Zahraniční vztahy 5,4 605 11,82 RILE 0Svoboda a

demokracie 8,1 408 10,15 Řízená ekonomika 3,26

Politický systém 7,7 504 7,8 Tržní ekonomika 2,73Ekonomika 28,9 411 6,29 Sociální stát 11,74

Sociální stát 26,8 506 6,14 Mezinárodní mír n/aSpolečenská struktura 15,9 202 6,06 Evropská unie 1,14

Sociální skupiny 7,2 703 4,77 Životní prostředí 5,23501 4,17303 3,79502 3,64

Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1.

Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP.

7.3.4. ODS

Program ODS tvořilo 1366 větných celků, které bylo možné zakódovat do celkem

40 kategorií a osmi subkategorií. Největší prostor byl věnován jednoznačně

ekonomickým otázkám (35,6 %) – z analyzovaných stran měla ODS program nejvíce

zaměřený na ekonomiku a rozdíl mezi pokrytím dalších oblastí byl poměrně značný.

Druhé nejčastější téma byly sociální otázky (21 %) a opět společenské uspořádání

(14,6 %). Navzdory ekonomické povaze programu ale absolutně nejčetnější kategorií

byla kategorie řešící pořádek ve státě (včetně problematiky soudů) 605 Právo

a pořádek: pozitivní (13,32 %). Na dalších místech se umístila obecná kategorie 408

Ekonomické cíle (10,98 %) a 104 Ozbrojené síly: pozitivní (5,78 %). Poslední

jmenovaná kategorie odráží snahu ODS klást důraz na potřebu dostát veškerým

povinnostem a závazkům (včetně nutnosti restrukturalizace a modernizace armády),

které pro Českou republiku vyplývají např. z členství v NATO. Na dalších místech se

90

pak objevila témata vztahující se k potřebě zvýšení efektivity procesu vládnutí (popř.

procesů ve státní správě; 303 Vládní a administrativní efektivita: pozitivní) a k potřebě

podporovat podnikání (402 Stimuly: pozitivní).

Tabulka 7.7. ODS: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů

Oblast programu % TOP10 položek % indexy

Zahraniční vztahy 8,9 605 13,32 RILE 22,7Svoboda a demokracie 4,6 408 10,98 Řízená ekonomika 1

Politický systém 9,9 104 5,78 Tržní ekonomika 10,8Ekonomika 35,9 303 5,64 Sociální stát 10,2

Sociální stát 21 402 5,12 Mezinárodní mír 0,4Společenská struktura 14,6 401 4,69 Evropská unie 0,4

Sociální skupiny 5,1 503 4,32 Životní prostředí 4411 4,25504 4,17

4012 3,51

Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1.

Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP.

7.3.5. Strana zelených

Program Strany zelených byl zakódován do celkem 40 kategorií a sedmi subkategorií

a byl tvořen 1625 větnými celky. Podobně jako i u ostatních stran, největší prostor

zelení věnovali ekonomickým (35,2 %) a sociálním (29 %) otázkám. Nejčastěji se

vyskytující kategorie byla 501 Ochrana životního prostředí: pozitivní (12,52 %), čímž

se mj. ukazuje odlišnost programu SZ od ostatních. Zelení kladou důraz skutečně na

svoji „specifičnost“ či specializaci v rámci rozdělení tematických oblastí jednotlivým

stranám. Dalším v pořadí byla obecná kategorie 408 Ekonomické cíle (10,54 %),

následovaná (možná trochu překvapivě) poměrně silně zastoupenou kategorií 403

Tržní regulace: pozitivní (7,13 %). Vysokých hodnot v této kategorii SZ získala ne

snad proto, že by chtěla aktivně zasahovat do fungování trhu, ale zejména z toho

důvodu, že se staví za spotřebitele a hájí jeho zájmy (právo na informace, právo na

dobré zacházení, právo na řádnou reklamaci atd.). Kódovací schéma však v jedné

kategorii sdružuje jak státní zásahy do fungování trhu (tedy nejrůznější aktivní nebo

pasivní opatření upravujících situaci a pravidla na trhu), tak akce proti monopolům i

spotřebitelské zájmy. Problémy spolu sice souvisí, ale poukazují na úplně odlišné

dimenze jednoho tématu.

91

Na předních místech se umístila rovněž podpora přímé demokracii (problematika

referend apod.; kategorie 202 Demokracie: pozitivní) a nutnosti budovat

infrastrukturu, resp. podporovat technologický pokrok (411 Technologie

a infrastruktura: pozitivní; u SZ souvisí zejména s optimalizací dopravy a hledáním

nových šetrných technologií).

Tabulka 7.8. SZ: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů

Oblast programu % TOP10 položek % indexy

Zahraniční vztahy 4,3 501 12,52 RILE -4,7Svoboda a demokracie 8,7 408 10,54 Řízená ekonomika 7,13

Politický systém 6,7 403 7,13 Tržní ekonomika 4,71Ekonomika 35,2 202 6,32 Sociální stát 10,73

Sociální stát 29 411 6,01 Mezinárodní mír 0,81Společenská struktura 9,5 605 5,64 Evropská unie 2,23

Sociální skupiny 6,6 503 5,08 Životní prostředí 14,69504 4,71703 4,03402 3,04

Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1.

Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP.

***

Na základě předchozích analýz můžeme formulovat dílčí závěr, že mezi programy

stran, které představují hlavní póly české stranické soutěže, tedy ODS a ČSSD, je

dostatečná vzdálenost proto, aby je bylo možné považovat za vzájemné

(antagonistické) alternativy. Vzhledem k šířce měřící škály není ale jejich vzájemná

vzdálenost nikterak závratná. Mohli bychom dokonce říci, že programové dokumenty

analyzovaných stran se nacházejí ve středu politického pole. Zdá se tedy, že všechny

analyzované programy obsahují poměrně vyvážený mix levicových a pravicových

hodnot. To se promítá i do alternace pozic stran, které se umisťují mezi ODS a ČSSD

(resp. KSČM) v závislosti na sledované tematické oblasti.

Z hlediska obsahové stránky (resp. z hlediska prostoru věnovanému jednotlivým

tematickým oblastem) jsou všechny analyzované programy porovnatelné, důraz byl

kladen zejména na ekonomická a sociální témata, ostatní tematické oblasti je třeba

chápat jako doplňkové či okrajové.

92

93

8. Problémy a témata očima voličů

V následujících kapitolách se budeme věnovat tomu, jak voliči vnímají největší

problémy, se kterými se podle nich Česká republika potýkala. Zaměříme se

na zodpovězení otázky, zda byla tato témata reflektována ve volebních programech

a zda se objevila ve volebních kampaních. To bychom měli zjistit zpětným pohledem

na výsledky analýzy volebních programů prezentované v předchozí kapitole. Cílem

našeho snažení v této kapitole je vytvoření si alespoň rámcové představy

o (tematické) struktuře dimenzí českého politického prostoru, tak jak ji vnímají voliči

a jak ji reflektují (a snad i strukturují) politické strany. Součástí našich úvah bude

rovněž snaha o identifikaci kompetencí, které voliči připisují konkrétním politickým

stranám při řešení problémů v jednotlivých dimenzích policy.

Prezentace výsledků bude vždy probíhat ve dvou krocích – nejprve identifikujeme

problémy, které vnímají všichni občané České republiky, poté přistoupíme

ke zkoumání pozic a názorů voličů stran (jsou identifikováni skrze úmysl volit danou

stranu ve volbách), které byly zahrnuty do naší analýzy.

K určení názorů na jednotlivá témata, jejich důležitosti a částečně i posouzení

kompetencí stran k řešení těchto problémů nám poslouží data ze série výzkumů

prováděných Centrem pro výzkum veřejného mínění. Výchozí bod pro tuto práci

představuje červen roku 2005, tedy časový okamžik, který je od data konání voleb

vzdálen jeden rok. Delší časové období bylo zvoleno proto, abychom mohli

postihnout problémy dvojího typu. Na prvním místě půjde o dlouhodobé problémy,

které bychom nemuseli nutně pokrýt v případě, že bychom naše zkoumání začali

těsně před volbami. Dá se totiž předpokládat, že veřejný diskurz před volbami bude

představovat velmi soutěživé prostředí, ve kterém se svoji agendu budou snažit

prosadit vzájemně si konkurující si strany a dlouhodobé problémy by v tomto období

mohly být zcela upozaděny. Bude tak zajímavé sledovat, zda se veskrze volební

témata promítnou do strukturace politického prostoru (což by poukazovalo na aktivní

roli stran při strukturaci a aktivaci voličských segmentů). Zaměření se na tyto dva

typy témat nám umožní zodpovědět otázku, zda politický prostor voličů, resp.

problémy v něm vnímané, se budou promítat do předvolební komunikace či nikoliv,

tedy do politického prostoru stran, nebo lépe do oblasti politického trhu. Zajímavé

bude sledovat i to, zda jsou dlouhodobé problémy reflektovány ve volebních

programech nebo nikoliv.

94

8.1. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika podle voličů potýká

Mezi největší problémy v červnu 2005 tak, jak je označili voliči, patřila trojice témat

nezaměstnanost (15,1 %), korupce (12,4 %) a ekonomika (9,2 %). Voliči jednotlivých

stran se pak mezi sebou lišili v intenzitě, kterou těmto třem (a samozřejmě dalším)

tématům připisovali. Nejproblematičtější téma – nezaměstnanost – vnímali palčivěji

voliči levicových stran KSČM (17,8 %) a ČSSD (17,4 %). Za naopak nejmenší

problém ho považovali voliči SZ50 (12 %) a KDU-ČSL (12,5 %).

V případě druhého nejzávažnějšího problému – korupce – byly rozdíly mezi

vnímáním tématu, až na jedinou výjimku, poměrně malé. Tou výjimkou byli voliči

KDU-ČSL, jich pouze 8,3% podíl chápal korupci jako závažný problém. Voliči

ostatních stran je pak pohybovaly v rozmezí 12-14 %.

Problémy v ekonomické oblasti vnímali nejpalčivěji (pokud odhlédneme od nejvyšší

hodnoty naměřené u voličů SZ) voliči ODS (10,8 %), naopak nejméně byli

ekonomickou situací znepokojení voliči KDU-ČSL (4,2 %). Komunisté a sociální

demokraté se na míře problematičnosti tématu shodli (9,3 %, resp. 9,6 %). Žádné

z dalších témat nepřekročilo (a ani se neblížilo) hranici 10 %.

Přehled o deseti nejzávažnějších problémech České republiky tak, jak je vnímali

voliči, přináší tabulka 8.1.

50 Zde je třeba upozornit na fakt, že SZ zahrnuje velmi malé N a prezentované hodnoty ve vztahu ke Straně zelených je třeba brát s určitou rezervou (to platí zejména pro rok 2005, v roce 2006 se počet respondentů hlásících se k zeleným vzrostl). Výsledky SZ v roce 2005 tak budu komentovat pouze ve výjimečných případech, byť data budou prezentována.

95

Tabulka 8.1. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika potýká

Občané ČR

Voliči

ČSSDN=174

ODSN=265

KSČMN=131

KDU-ČSLN=74

SZN=25

Nezaměstnanost 15,1 17,4 13,1 17,8 12,5 12Korupce 12,4 13,8 13,8 14 8,3 12Ekonomika 9,2 9,6 10,8 9,3 4,2 12Kriminalita - ostatní 5,9 5,4 6,2 6,2 8,3 0Politická situace - obecně negativní 5,8 4,8 8,1 6,2 2,8 4

Státní rozpočet, dluh 4,8 5,4 4,6 3,1 4,2 12Neví 3,7Evropská unie 3,5 4,2 5,4 2,3 2,8 4Vláda 3,4 0,6 4,6 3,9 5,6 4Jiná odpověď 3,3Zdravotnictví 3,2 3,6 1,5 4,7 8,3 0

Pozn.: Sloupec „Občané ČR“ obsahuje informaci o tom, jak daný problém vnímala dospělá populace, sloupce „Voliči (název strany)“ pak uvádí, jak intenzivně vnímali voliči daných stran (respondenti, kteří vyjádřili úmysl volit danou stranu).Otázka zjišťující největší problém byla ve výzkumu otevřená, odpovědi byly následně překódovány do kategorií uváděných v tabulce.Zdroj: CVVM 2005.

Z tabulky je dále patrné, že voliči různých stran pociťovali problematičnost témat

s různou intenzitou. Pojďme se nyní v krátkosti podívat na témata, která

za nejdůležitější označili pouze voliči jednotlivých stran.

Při pohledu na tabulku 8.2 je patrné, že rozdílů mezi stranami není mnoho a že

problémy diskutované výše jsou chápány jako palčivé napříč téměř celým politickým

spektrem. Na prvních místech se ve třech z pěti případů (ČSSD, ODS a KSČM)

shodně objevují tři témata: problematika nezaměstnanosti, korupce a ekonomiky.

Zatímco voliči obou levicových stran pokládají za největší problém nezaměstnanost

(u ČSSD 17,4 %, u KSČM 17,8 %), voliči ODS za největší problém označili korupci.

Nezaměstnanost a korupce se pak objevují na předních místech i u voličů KDU-ČSL.

Zde je ale nutné poukázat na to, že křesťanskodemokratičtí voliči označili jako jeden

z největších problémů i vztahy mezi lidmi, resp. problémy s morálkou. To může

poukazovat na trochu odlišný hodnotový systém, který voliči KDU-ČSL mají51. Na 51 Toto tvrzení můžeme ilustrovat i za pomoci dat z volebních programů, kdy – ačkoliv se téma, resp. kategorie neobjevila mezi první desítkou nejfrekventovanějších – poměrně vysokých hodnot (ve srovnání s ostatními stranami samozřejmě) dosahovala kategorie 603 Tradiční morálka: pozitivní. Ta byla v programu KDU-ČSL přítomna 3,2% podílem, u ostatních stran podíl nepřesáhl 2 %. Zdá se tedy, že téma morálky a „tradičního“ života

96

třetím místě se vedle korupce u voličů KDU-ČSL objevila i problematika kriminality

a zdravotnictví (8,3 %)

Jiné téma na prvním místě uvedli i voliči hlásící se k úmyslu volit SZ. Ti za největší

problém považovali soupeření politiků. Zdá se, že jejich nespokojenost byla vyvolána

zejména vyostřující se vztahy mezi dvěma největšími stranami (viz např. Matušková

2006; srov. 2010: 81, 112-114, 138-145) a jak si ukážeme dále, i špatnou zkušeností

části voličů s dosavadní politickou reprezentací.

Za povšimnutí stojí i rozdíly mezi frekvencí zmiňování jednotlivých témat. Zatímco

u ODS je první a druhé téma chápáno jako problém přibližně se stejnou intenzitou

a třetí téma není výrazně vzdáleno (rozdíl mezi prvním a třetím tématem je 3%),

u dalších stran jsou rozdíly o něco větší (u KSČM je rozdíl mezi prvním a třetím

8,5 %, u ČSSD 7,8 %, u KDU-ČSL 4,2 % a u SZ 4 %). To může poukazovat na to,

že se voliči ODS v roce 2005 nedomnívali, že by některá tematická oblast byla

výrazně problematičtější než jiná52.

Tabulka 8.2. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika potýká podle voličů jednotlivých stran (prvních 10 nejproblematičtějších témat)

ČSSD ODSNezaměstnanost 17,4 Korupce 13,8Korupce 13,8 Nezaměstnanost 13,1Ekonomika 9,6 Ekonomika 10,8

Státní rozpočet, dluh 5,4Politická situace - obecně negativní 8,1

Kriminalita - ostatní 5,4 Kriminalita - ostatní 6,2Soupeřící politici-politická soutěž jako zdroj problémů 4,8 Evropská unie 5,4Politická situace – obecně negativní 4,8 Vláda 4,6Evropská unie 4,2 Státní rozpočet, dluh 4,6

Obecné negativní 4,2Nekompetentní politici - neschopnost, neodbornost 4,2

Hospodářska kriminalita 3,6 Negativní vlastnosti lidí 3,1

KDU-ČSL KSČM

(otázky spojené s tradičním pojímáním rodiny, rolí církví v životě jednotlivce a státu) jsou pro voliče KDU-ČSL poměrně důležitá.52 Tento fakt může být zajímavý i vzhledem k výběru témat, která strana akcentuje ve volební kampani. Zatímco ČSSD a KSČM dostaly poměrně jasný signál o tom, jaké problémy voliče trápí a mohly tomu uzpůsobit později volební strategii, voliči ODS takový jasný signál (prozatím) nevyslali.

97

Nezaměstnanost 12,5 Nezaměstnanost 17,8Vztahy mezi lidmi, morálka 9,7 Korupce 14Korupce 8,3 Ekonomika 9,3

Kriminalita - ostatní 8,3Politická situace - obecně negativní 6,2

Zdravotnictví 8,3 Kriminalita - ostatní 6,2Vláda 5,6 Jiná odpověď 5,4Nekompetentní politici - neschopnost, neodbornost 4,2 Zdravotnictví 4,7Státní rozpočet, dluh 4,2 Vláda 3,9Ekonomika 4,2 Hospodářská kriminalita 3,9Sociální politika - důchodová reforma 4,2

Životní úroveň - zdražování, platy 3,9

SZSoupeřící politici-politická soutěž jako zdroj problémů 16Státní rozpočet, dluh 12Ekonomika 12Korupce 12Nezaměstnanost 12Jiná odpověď 8Evropská unie 4Nekompetentní politici - neschopnost, neodbornost 4Politická situace – obecně negativní 4Vláda 4

Zdroj: CVVM 2005.

8.2. Spokojenost voličů s vybranými tematickými oblastmi

Poté, co jsme identifikovali a ilustrovali naléhavost hlavních problémů České

republiky tak, jak je označili voliči, můžeme přistoupit k výzkumu spokojenosti

voličů s různými oblastmi života a politiky. Dostaneme tak ucelenější představu

o povaze jednotlivých politických témat či dimenzí. Zároveň budeme moci

identifikovat témata, která by se v budoucnu mohla stát naléhavými. Neboť ty oblasti

politiky, ve kterých panuje nespokojenost a nebyly zmiňovány v předchozí kapitole,

v sobě nesou potenciál stát se jedněmi z hlavních problémů České politiky.

8.2.1. Spokojenost ve vybraných tematických oblastech; červen 2005

Oblasti, kde voliči vyjadřovali největší nespokojenost, se do značné míry kryjí

98

s nejpalčivějšími problémy označenými v předchozí části textu. Nejméně spokojení

byli voliči s mírou korupce v České republice (83,1 % nespokojených) a se (zřejmě)

související hospodářskou kriminalitou (79,8 %). Zde se naplno protíná spokojenost

v dané oblasti s palčivostí, se kterou je téma korupce napříč českou společností

vnímáno. Na dalších místech se pak umístila témata spojená s problematikou

nezaměstnanosti (76 %), mírou zdanění (56 %), sociálních jistot (53,9 %)

a s politickou situací v České republice obecně (51,9 %)53.

Pozoruhodná jsou i témata, ve kterých voliči nedokázali vyjádřit míru spokojenosti či

naopak nespokojenosti. Jde zřejmě o oblasti, které nejsou pro voliče nijak zvlášť

důležité a o kterých se ve veřejném prostoru často nemluví. Zde se na prvním místě

umístilo dění v armádě (celých 23,5 % voličů nedokázalo téma nijak zhodnotit). Dále

poměrně velká část respondentů nedokázala zhodnotit způsob státního přerozdělování

prostředků (27,9 %) a politiku v oblasti interrupcí (27,5 %). Na dalších místech se pak

umístila oblast vědy a výzkumu (26,8 %) a konečně poslední oblastí s poměrně

vysokým podílem odpovědí „nevím“ bylo posouzení míry státních zásahů

do ekonomiky (25,7 %). Veškerá zbývající témata pak vždy alespoň čtvrtina voličů

zhodnotit dokázala.

Spokojenost voličů jednotlivých stran; červen 2005

Při pohledu na odpovědi tříděné na základě přihlášení se k jedné z analyzovaných

stran dojdeme k závěru, že se voliči jednotlivých stran mezi sebou liší skutečně

minimálně (shodují se jak v intenzitě, jakou vyjadřují nespokojenost, tak

v samotných tématech), proto není třeba hodnoty nijak zvlášť komentovat. Kromě

témat korupce, hospodářské kriminality a nezaměstnanosti, které se objevují u všech

stran na prvních třech místech, se ale objevují i další témata. Voliči ODS, KDU-ČSL

a KSČM shodně vyjádřili nespokojenost nad podobou daňového systému (z odpovědí

ale už bohužel nemůžeme usuzovat, jakou změnu by voliči preferovali), resp. mírou

zdanění (63,2 %, 56,7 %, resp. 61 %). Voliči ČSSD sdílí s křesťanskými demokraty

a komunisty nespokojenost v oblasti sociálních jistot (51,1 %, 60,8 %, resp. 76,3).

Poměrně vysoká hodnota u voličů KDU-ČSL je vcelku překvapivá, neboť jsou to

spíše levicové strany a jejich voliči, kdo na tuto tematiku klade primárně důraz.

53 Naopak největší spokojenost vyjadřovali voliči s dostupností a rozsahem nabídky zboží (79,9 %), dostupností a šířkou kulturní nabídky (60,4 %), se vztahy se zahraničními zeměmi (45,6 %) a s životním prostředím (44,7 %).

99

Shoda v předchozích dvou tématech mezi voliči KDU-ČSL a pokaždé s jinou

skupinou voličů stran reprezentujících hlavní póly české stranické soutěže poměrně

plasticky ilustruje středovou povahu křesťanských demokratů (byť samozřejmě

nemůžeme z prezentovaných dat odvozovat, zda voliči obou stran preferují

srovnatelná řešení diskutovaných problémů).

Zajímavé zjištění ale přináší pohled na nespokojenost voličů KSČM. Témat,

se kterými jsou nespokojeni je mnohem více, než je tomu u ostatních stran. Pokud

bychom se ohlédli za analýzou volebních programů, popř. za exkurzem do minulosti,

který jsme podnikli v souvislosti se zařazením stran na levo-pravé škále, museli

bychom nutně dojít k závěru, že setrvalé směřování strany doleva má oporu v náladě

určité skupiny voličů. Můžeme se tak domnívat, že voliči komunistů budou

vyhledávat o něco „radikálnější“ řešení než voliči ostatních stran a strana se

(vědomky či nevědomky) snaží voličům vyhovět.

Následující tabulka udává přehled o oblastech, kde voliči jednotlivých stran vyjádřili

největší spokojenost a naopak největší nespokojenost. V potaz je bráno vždy

minimálně pět prvních témat, nebo všechna témata, ve kterých vyjádřilo

(ne)spokojenost alespoň 50 % respondentů hlásících se k dané straně.

Tabulka 8.3. Spokojenost vs. nespokojenost voličů s vybranými oblastmi

+ ČSSD -nabídka zboží 87,4 83,9 korupcekultura 60,9 79,3 hosp. kriminalitaživotní úroveň 56,9 74,1 nezaměstnanostvztahy se zahraničím 53,4 51,1 sociální jistotydopravní obslužnost 42,5 45,4 přistěhovalectví

+ ODS -nabídka zboží 82,2 84,1 korupcekultura 67,8 82,6 hosp. kriminalitavztahy se zahraničím 50,4 68,2 nezaměstnanostživotní úroveň 45,8 63,2 danědodržování lidských práv 42,8 48,5

politická situace v ČR

+ KSČM -nabídka zboží 71,8 87,7 nezaměstnanostkultura 45 83,9 korupce

100

dopravní obslužnost 42,8 82,5 hosp. kriminalitaživotní úroveň 42 76,3 sociální jistoty

vztahy se zahraničím 32,9 74,1politická situace v ČR

65,6fungování hospodářství

64,9bezpečnost občanů

61 daně59,6 účast občanů56,5 přistěhovalectví55,7 životní úroveň51,9 zdravotnictví51,2 zemědělství50,4 soudnictví

+ KDU-ČSL -nabídka zboží 83,8 90,5 korupcekultura 66,3 83,8 hosp. kriminalitaživotní úroveň 50 81 nezaměstnanostvztahy se zahraničím 45,9 60,8 sociální jistotydopravní obslužnost 44,6 56,7 daně

+ SZ -nabídka zboží 88 88 hosp. kriminalitakultura 68 84 korupcevztahy se zahraničím 52 72 nezaměstnanostsituace v armádě 52 68 daně

zdravotnictví 40 64politická situace v ČR

64 účast občanů60 fungování úřadů60 sociální jistoty

56fungování hospodářství

56státní přerozdělování

Pozn.: Spokojenost voličů byla zjišťována pomocí pětibodových škál. V tabulce jsou prezentované agregované pozitivní, resp. negativní odpovědi.

Zdroj: CVVM 2005.

101

8.2.2. Spokojenost ve vybraných tematických oblastech; únor 2006

Porovnáme-li hodnoty z června 2005 a 2006, zjistíme, že na předních příčkách témat,

se kterými jsou voliči nespokojení došlo k minimálním a/nebo spíše menším změnám,

a to zejména v pořadí jednotlivých témat.

Nejmenší spokojenost byla opět zjištěna u tématu korupce (81,1 %) a hospodářské

kriminality (77,8 %). Na dalším místě se umístila nezaměstnanost (63,9 %). V této

oblasti došlo k více než 10% posunu, nicméně nejvíce narostla (o 6,8 %) kategorie

těch, kteří jsou spokojeni napůl (minimálně pak vzrostly hodnoty u spokojených

a u těch, kteří situaci nedokázali posoudit).

K pozitivnímu posunu došlo v hodnocení obecné situace v politické oblasti v ČR. Zde

podíl nespokojených poklesl o 8,4 % a přesunul se většinou ke spokojeným.

Z prvních top 5 témat vnímaných negativně v únoru roku 2006 vypadlo téma

sociálních jistot, kde došlo k přesunu 11 % nespokojených hlasů směrem

k nerozhodnutým a spokojeným. Hodnoty vztahující se k tématu spokojenosti s mírou

zdanění není bohužel možné porovnat, protože nebylo zahrnuto do opakovaného

výzkumu.

Naopak novým tématem na špici u nespokojených respondentů je soudnictví (se

49,7 % nespokojených), kde došlo oproti předchozímu měření k více než 10% posunu

od pozitivnějších hodnot k negativním. Mezi první desítkou témat se také objevuje

nově zdravotnictví, což ale není dáno nárůstem nespokojenosti v této oblasti, ale

posunem způsobeným tím, že výzkum se nedotazoval na zcela identické položky jako

v červnu roku 2005 a zlepšením situace ve vnímání dosud nediskutovaného

hospodářství54.

Přehled o vývoji spokojenosti z hlediska pořadí témat v první desítce podává

následující tabulka.

54 Ke změnám nedochází v tématech, se kterými byli voliči spokojení: Největší spokojenost vyjadřovali voliči s dostupností a nabídkou zboží (79,9 %), dostupností a šířkou kulturní nabídky (68,4 %), se vztahy se zahraničními zeměmi (52,3 %), životním prostředím (42,2 %) a se stavem školství (41,4).

102

Tabulka 8.4. Spokojenost s vybranými tématy: pořadí témat

Červen 2005 Únor 2006Korupce KorupceHospodářská kriminalita Hospodářská kriminalitaNezaměstnanost NezaměstnanostMíra zdanění SoudnictvíSociální jistoty Politická situace v ČRPolitická situace v ČR Bezpečnost občanůBezpečnost občanů Sociální jistotyÚčast občanů na rozhodování PřistěhovalectvíPřistěhovalectví ZdravotnictvíFungování hospodářství Účast občanů na rozhodování

Pozn.: Linka odděluje témata, ve kterých byla nespokojenost vyšší než 50 %. Červeně jsou označena témata, která v případě prvního měření v první desítce nebyla, naopak zeleně je označeno téma, které v případě druhého měření z první desítky vypadlo. A konečně šedou barvou je označeno téma, které ve druhé vlně dotazování mezi otázkami chybělo.Spokojenost voličů byla zjišťována pomocí pětibodových škál. V tabulce jsou prezentované agregované pozitivní, resp. negativní odpovědi.

Zdroj: CVVM 2005, 2006a.

K výraznějším změnám nedošlo ani v rámci témat, která nedovedou voliči posoudit

zůstávají. Na prvním místě se opět umístila armáda a situace v ní (41,3 %),

následovaná oblastí vědy a výzkumu (28,3 %) a přistěhovalectví (25,1). Zbývající

témata pak vždy alespoň čtvrtina voličů zhodnotit dokázala. Názory na způsob

státního přerozdělování a politika v otázce interrupcí v únoru roku 2002 zjišťovány

nebyly.

Spokojenost voličů jednotlivých stran; únor 2006

K velkým změnám nedošlo ani v případě, že data roztřídíme podle úmyslů volit

konkrétní stranu. Na prvních třech příčkách se u voličů všech stran se tedy objevují

témata korupce, hospodářské kriminality a nezaměstnanosti. Nově se také u voličů

na předních příčkách umisťuje téma soudnictví, které se stalo v několika případech

důležitější než např. podoba daňové úpravy (u voličů ODS a KDU-ČSL) a nebo

přistěhovalectví (voliči ČSSD).

Výjimkou je KSČM, u jejíchž voličů žádné nové (problematické) téma nepřibylo.

To je ale vzhledem k míře negativity, kterou vykazovali její voliči, docela

pochopitelné, neboť paleta témat byla už tak poměrně široká. Naopak dokonce ubylo

témat, ve kterých více než polovina voličů vyjádřila nespokojenost a oproti

103

předchozímu průzkumu tak z „top negativních témat“ vypadla témata fungování

hospodářství, bezpečnost občanů, daně, přistěhovalectví, životní úroveň, zdravotnictví

a zemědělství.

Informace o hodnocení jednotlivých témat voliči podává tabulka 8.5. Je do ní opět

zařazeno minimálně pět prvních témat, která voliči vnímali negativně, popř. všechna

témata, kde nespokojenost dosáhla více než 50 %.

Tabulka 8.5. Spokojenost vs. nespokojenost voličů s vybranými oblastmi

+ ČSSD -nabídka zboží 82,2 76,8 + hospodářská kriminalitakultura 71 75,9 - korupcevztahy se zahraničím 59,4 63,8 = nezaměstnanost

školství 49,1 45++ soudnictví

lidská práva 42,4 40,2 - sociální jistoty

+ ODS -nabídka zboží 83,5 81,4 = korupcekultura 72,7 76,3 = hospodářská kriminalitavztahy se zahraničím 57,4 61,3 = nezaměstnanost

životní úroveň 44,4 50,5++ soudnictví

školství 40,6 47,7 = politická situace v ČR

+ KSČM -nabídka zboží 72,1 86,5 + korupcekultura 47,7 82,9 + hospodářská kriminalitaživotní úroveň 44,1 79,2 - nezaměstnanostvztahy se zahraničím 36,9 68,4 = sociální jistotyškolství 34,2 63,9 + bezpečnost občanů

59,4 + soudnictví59,4 - politická situace v ČR

50,4 +účast občanů na rozhodování

+ KDU-ČSL -nabídka zboží 83,4 80,6 + hospodářská kriminalitakultura 79,1 80,5 - korupcevztahy se zahraničím 61,1 63,9 = nezaměstnanostškolství 52,8 52,8 + soudnictví

104

+životní úroveň 47,2 38,9 - sociální jistoty

+ SZ -nabídka zboží 81,6 93,4 + korupcekultura 70 83,4 - hospodářská kriminalitavztahy se zahraničím 48,4 73,3 = nezaměstnanost

lidská práva 43,4 53,4++ soudnictví

dopravní obslužnost 38,4 50 = politická situace v ČR

Pozn.: Sloupec mezi hodnotou vyjadřující podíl nespokojených voličů a názvem tematické oblasti vyjadřuje posun oproti hodnotám naměřeným v červnu 2005. Neporovnává se však rozdíl v podílu (ne)spokojených, ale pořadí tematických oblastí či témat.Spokojenost voličů byla zjišťována pomocí pětibodových škál. V tabulce jsou prezentované agregované pozitivní, resp. negativní odpovědi.

Legenda: (=) téma je na stejné pozici (-) téma pokleslo(+) téma vystoupalo(++) nové téma

Zdroj: CVVM 2006a.

***

Jak je patrné z předchozího výkladu, k výrazným posunům ve vnímání témat během

středně dlouhého časového intervalu nedochází a na prvních příčkách nespokojenosti

voliči (bez ohledu na úmysl volit konkrétní stranu) uvádějí opakovaně korupci,

hospodářskou kriminalitu a nezaměstnanost. Samozřejmě, že vnímání problémů není

statické (mění se intenzita negativity nebo pořadí témat), nelze však tvrdit, že by

během poměrně krátkého časového období došlo k přeformátování vnímání

největších problémů České republiky jako celku. K pohybům samozřejmě dochází a

jak dokládá téma soudnictví, je možné, aby se (např. pod vlivem aktuálního dění,

veřejných diskusí, nebo cílených marketingových snah) dostalo do oblasti, kterou

můžeme pracovně nazvat jako „pro voliče prioritní“. Jako celek je ale skladba témat,

vnímaných jako problematických, poměrně stabilní, není však imunní vůči aktuálním

výkyvům nálad a je tedy docela dobře možné vnášet novou agendu, která (byť třeba

dočasně) nabude důležitosti na úkor některých dlouhodobě se vlekoucích problémů.

Značná stabilita vnímaných problematických oblastí stranám dává možnost vytvořit

s dostatečným časovým předstihem takovou nabídku, potažmo takové programové

dokumenty, které cíleně řeší, resp. se snaží řešit, dlouhodobé problémy, se kterými se

105

země podle názoru voličů potýká (což se v našem konkrétním případě nepotvrdilo,

neboť – jak plyne z předchozí analýzy – programy korupci a hospodářské kriminalitě

věnují zanedbatelný prostor).

8.3. Vnímaná kompetence stran k rozvíjení konkrétních oblastí policy

Jak bylo řečeno výše, strany si v průběhu svého aktivního působení, resp. prováděním

jednotlivých politik, budují v očích voličů reputaci a/nebo kompetence k řešení

nejrůznějších problémů. Dále jsme přijali východisko salience teorie, která tvrdí,

že pokud bude dané téma chápáno v daný moment důležité, voliči přihlédnou při

zvažování volby mezi stranami k jejich dosavadní zkušenosti s politikou strany v této

oblasti.

V následující kapitole se pokusíme zjistit, jak si jednotlivé strany stojí v přímém

porovnání s konkurencí v očích voličů ve vybraných tématech z hlediska vnímaných

(pozitivních i negativních) kompetencí55 v různých oblastech polici. Nejprve budou

porovnávány kompetence stran v očích voličů jako celku, poté přistoupíme

k průzkumu kompetencí, které stranám připisují voliči jednotlivých stran. Pokud

zjistíme, že některá ze stran bude minimálně v jedné oblasti dosahovat výrazně

lepších hodnot, dá se předpokládat, že v této oblasti bude (spolu)vlastníkem tématu.

Zaměříme se proto nejprve na hledání takových oblastí, kde vnímané kompetence

jednotlivých stran ze strany voličů byly vyšší než 50 %. Je samozřejmě možné,

že více než 50% většiny dosáhne více stran. Taková situace by poukazovala ale pouze

na to, že určité téma není v „monopolním vlastnictví“ jedné strany a v případě,

že bude dané téma v daný časový moment důležité, může (ale nemusí!) stranám

přinášet výhodu. Dá se ale předpokládat, že v takovém případě bude volič rozhodovat

na základě dalších faktorů (sympatie ke straně, k lídrovi, dlouhodobá příslušnost

ke straně, jiné téma v programu, popř. veřejném diskurzu atd.).

Porovnáme-li odpovědi týkající se dvou největších stran, ODS a ČSSD, dojdeme

k závěru, že jim voliči shodně připisují kompetenci k řešení otázek týkající se

zachování demokracie a prosazování zájmů České republiky v zahraničí (byť v obou

tematických oblastech dosahuje ODS o něco lepších výsledků, rozdíly jsou ale spíše

zanedbatelné – v řádu 5 %). Ani jedno z témat ale nebylo v dané chvíli voliči

vnímáno jako důležité. Nedá se tedy předpokládat, že by témata (a hlavně vnímané

kompetence) nějak výrazně zasáhla do voličova rozhodování. Kde se ale kompetence 55 Bohužel nemůžeme otestovat strany v širších tematických oblastech, protože nejsou dostupná vhodná data.

106

obou stran (diametrálně) rozcházejí jsou témata týkající se sociální oblasti na jedné

a podpory rozvoje podnikatelského prostředí na druhé straně.

Zatímco v případě otázky, zda je daný program zaměřen na sociálně slabé panuje

mezi voliči poměrně velká jistota, že program ČSSD takovým směrem zaměřený je

(65,9% podíl kladných odpovědí) a že program ODS není (64,9% podíl záporných

odpovědí), u druhého tématu tomu tak není. ODS je sice vnímána jako suverénně

nejkompetentnější strana ve vztahu k rozvoji podnikatelské sféry (68,6% podíl

kladných odpovědí), ovšem u ČSSD nepřevažují ani kladné, ani záporné odpovědi

(44,3% podíl kladných a 41,4% podíl záporných odpovědí). Z toho lze usuzovat, že

u ČSSD existuje „smíšená kompetence“ k řešení dané problematiky. ODS ale není

považována za stranu, která by tématu sociální péče věnovala přílišnou pozornost

(byť toto téma v programových dokumentech samozřejmě řeší). Pokud bychom

zvažovali, jaký tento fakt může mít dopad na rozhodování voličů, došli bychom

zřejmě k závěru, že někdo, kdo chce primárně řešit sociální otázky, resp. podporu

a starostlivost o sociálně slabé, ODS spíš volit nebude.

U zbývajících stran se podařilo identifikovat pouze jednu (výrazně) pozitivní vazbu:

KSČM je většinově vnímána jako strana, která v programu řeší péči o sociálně slabé

(63,4% kladných odpovědí). Další silné vazby k tématům byly negativní, nebo žádné

(resp. nebyly dostatečně silné). Vnímání negativních kompetencí lze vysledovat

zejména u KSČM, která u voličů propadla ve dvou oblastech. Voliči komunistům

nevěří, že jejich politika dokáže zaručit a) bezpečnost občanů (52,8% podíl

negativních odpovědí) a b) zachování demokratických poměrů (59,5 % záporných

odpovědí). Odpovědi v těchto oblastech mají kořeny pravděpodobně v historické

zkušenosti s politikou KSČ před rokem 1989 a v tom, že se KSČM od politiky KSČ

dostatečně nedistancovala. Odmítnutí kompetencí v poslední oblasti, kterou je

podpora podnikatelského prostředí, pak může také pramenit z historické zkušenosti,

zde se však mohou projevit i o něco radikálnější programová východiska.

V případě KDU-ČSL a SZ se nepodařilo najít dostatečně silné vazby mezi stranou

a vnímanou kompetencí v jednotlivých tématech. Jeden rozdíl ale mezi oběma

stranami identifikovatelný je. Vychází zejména z faktu, že s politikou křesťanských

demokratů (a s jejich zapojením do exekutivy) existuje reálná zkušenost, s politikou

zelených takovou zkušenost před volbami v roce 2006 nikdo v České republice

neměl. To se odráží na distribuci odpovědí v jednotlivých kategoriích. U KDU-ČSL

sice není možné najít téma (připomínám, že diskutujeme pouze o těch tématech, se

107

kterými pracoval výzkum CVVM a ve kterých strana v očích voličů jako celku

dosáhla nadpolovičního podílu kladných nebo záporných odpovědí), které by se

stranou bylo spojováno a ve kterém by bylo možné na základě soudů voličů straně

připsat kompetence. Podíly kladných a záporných odpovědí jsou ale (až na výjimky)

porovnatelné (existuje tendence k vytvoření pozitivních vazeb k tématům týkajícím se

zachování demokratických poměrů a sociální starostlivosti). Navíc hodnoty podílů

těch, kteří nedokázali vztah strany k tématu posoudit, byly relativně malé (alespoň ve

vtahu ke zbývajícím odpovědím).

U SZ je možné ve vztahu k jednotlivým tématům vysledovat nejistotu či nezkušenost

s politikou strany. Toto tvrzení můžeme ilustrovat skutečně vysokými podíly voličů,

kteří nedokázali SZ v daných oblastech posoudit. S výjimkou jednoho jediného

tématu (SZ jako záruka demokratických poměrů) byly odpovědi kategorie „neví“

vždy početnější než kladné či záporné odpovědi (ty byly opět z drtivé většiny

rozloženy rovnoměrně a nebyla tak patrná ani tendence strany k zisku pozitivní nebo

negativní vazby k danému tématu; mírně převažovala negativní kompetence ve vztahu

k problematice sociálního státu).

V zásadě tedy můžeme říci, že – až na tři výjimky – v Českém stranickém systému

není stranám ve většině případů na základě představ voličů o jejich kompetentnosti

připisováno výlučné vlastnictví jednotlivých témat. První výjimku z tohoto tvrzení

představuje ODS a její vnímaná schopnost rozvíjet podnikatelské prostředí (a naopak

jistá dávka nedůvěry ve stranu ve vztahu k sociálním otázkám). Druhou výjimku

představuje důvěra v sociální politiku ČSSD, resp. přesvědčení o tom, že její program

je primárně zaměřen na sociálně slabé (zde se ale o sociální demokraté dělí

o kompetence s komunisty). Konečně třetí výjimkou je nedůvěra v politiku KSČM.

Úplný přehled o vnímaných kompetencích udává tabulka 8.6

108

Tabulka 8.6. Jak vnímají voliči kompetence stran ve vybraných oblastech

umož

ňuje

rozv

oj st

ředn

í vr

stvě

má

ekon

omic

ký p

rogr

am

umož

ňujíc

í hos

podá

řský

růst

je z

áruk

ou řá

du a

bez

pečn

osti

obča

nů

podp

oruj

e ro

zvoj

po

dnik

atel

ské

sfér

y

doká

že o

bhaj

ovat

záj

my

ČR

v

zahr

anič

í

je z

áruk

ou d

emok

ratic

kých

po

měr

ů

zam

ěřuj

e pr

ogra

m n

a so

ciál

ně

slab

é

ČSSDano

|||||||||||||||47,6

|||||||||||||||||51 ||||||||||||||42,9 ||||||||||||||44,3 ||||||||||||||||

50,9||||||||||||||||||54,2

|||||||||||||||||||||65,9

ne ||||||||||||37,9 ||||||||||31,6 |||||||||||||40,1 |||||||||||||41,4 |||||||||||33,5 ||||||||||32,9 |||||||23,6neví ||||14,5 |||||17,4 |||||17 ||||14,3 |||||15,7 ||||12,9 |||10,5

KDU-ČSLano

||||||||||||||42,3 ||||||||||31,7 |||||||||||||39,8 |||||||||||||41,2 ||||||||||||38,5 ||||||||||||||||48,3 ||||||||||||||44,6

ne ||||||||||||37 ||||||||||||37,6 |||||||||||||39,3 |||||||||||35,3 ||||||||||||38,5 |||||||||||34,5 ||||||||||||36,3neví ||||||20,7 ||||||||||30,7 ||||||20,8 |||||||23,6 |||||||23 |||||17,3 ||||||19,1

KSČMano |||||||||||33,8 |||||||||27,7 |||||||||27,4 |||||||22,2 |||||||||27,7 |||||||23,9 |||||||||||||||||||||

63,4

ne |||||||||||||||46,1 ||||||||||||||43,7 |||||||||||||||||

52,8 ||||||||||||||||||56,1 |||||||||||||||47,3 |||||||||||||||||||59,5 |||||||21,7

neví ||||||20,2 |||||||||28,6 ||||||19,8 |||||||21,7 ||||||||25,1 |||||16,6 ||||14,8

ODSano

||||||||||||||43,7

||||||||||||||||48,2 |||||||||||||||45,5 ||||||||||||||||||||||

68,6||||||||||||||||||54,7

|||||||||||||||||||57,8 ||||||20,2

ne |||||||||||||41,6 ||||||||||30,6 ||||||||||||37,2 ||||||18,3 |||||||||27,6 |||||||||28,9 |||||||||||||||||||||

64,9neví ||||14,7 |||||||21,2 |||||17,3 ||||13,1 |||||17,7 ||||13,3 ||||14,9

SZano |||||||||27,7 |||||||23,2 |||||||||29,3 ||||||||26,2 |||||||22,7 ||||||||||||||42,3 ||||||20,8

ne |||||||23,4 ||||||||26,7 |||||||||27,8 ||||||||24 ||||||||26,7 |||||||21,5 ||||||||||31,3neví

||||||||||||||||48,4

||||||||||||||||50,1 ||||||||||||||42,9 ||||||||||||||||49,9 ||||||||||||||||

50,6 ||||||||||||36,2 ||||||||||||||||48

Zdroj: CVVM 2006a.

109

8.3.1. Vnímaná kompetence jednotlivých stran k rozvíjení konkrétních oblastí

policy ze strany jejich vlastních voličů

V přecházející části jsme se snažili zjistit, zda ve voličské populaci panuje shoda nad

vnímáním kompetencí stran ve vybraných tématech. Cílem této snahy bylo

identifikovat, zda v České republice je strana, která by byla vnímaná jako skutečně

kompetentní v některém ze zkoumaných témat. Podle výsledků analýzy se zdá, že

žádná ze stran není vnímána jako výrazně kompetentnější než strany ostatní.

V následující části se zaměříme na zodpovězení otázky, jak voliči jednotlivých stran

vnímají kompetence vlastní strany a jak vnímají konkurenci. Dá se očekávat, že voliči

budou vnímat vlastní stranu v dobrém světle a hodnoty vnímaných kompetencí

v jednotlivých oblastech tak budou poměrně vysoké, zcela určitě vyšší než jak

kompetence strany vnímají i ostatní voliči. A analogicky zřejmě bude platit, že voliči

budou mít tendenci oslabovat kompetence ostatních stran. Na tom by nemělo být nic

překvapivého a tento závěr by měl částečně plynout i z výše prezentovaných dat

o nevolitelnosti různých stran jednotlivými voliči (viz kapitola 7.1).

Při pohledu na hodnoty v tabulce 8.7 je patrné, že předchozí tvrzení platí. Vlastní

voliči jednotlivých stran hodnotí kompetence v daných oblastech poměrně vysoko

(hodnoty většinou začínají na hodnotě kolem 80 % kladných odpovědí). V celém

datovém souboru jsou de facto pouze dvě výjimky. První jsou vlastně všechny

hodnoty, které dokladují odpovědi voličů SZ. Zelení pouze ve třech případech získali

ve svůj prospěch nadpoloviční souhlas s kompetencí od voličů, kteří vyjádřili úmysl

pro ně ve volbách hlasovat (nejpozitivněji byli – přes 70 % – hodnoceni v otázce

zachování demokracie; dále má SZ umožňovat rozvoj střední vrstvy (52,1 %) a být

zárukou zachování bezpečnosti občanů (54,7 %)). Ve zbývajících oblastech opět –

jako u všech voličů obecně – převažovala neschopnost stranu v dané tematice

posoudit (byť je nutné zdůraznit, že v případě kladných či negativních odpovědí byly

jejich poměry vyrovnané).

Druhou výjimkou jsou hodnoty naměřené u voličů ODS, kteří hodnotí ODS v otázce,

zda se zaměřují na sociálně slabé. Ve všech oblastech mezi nimi panuje shoda

o kompetenci ODS v daných otázkách (v rozmezí 84,5-91,7 %), v této otázce ale

pouze 45% podíl voličů strany odpověděl kladně a 40,2 % záporně (opět zde není

velký rozdíl, ale hodnoty poukazují na nejistotu voličů v této otázce).

Zaměříme-li se na negativní hodnocení, tedy na zhodnocení otázky, jak voliči vnímají

konkurenční strany, nejhůře jsou všemi ostatními hodnoceni komunisté. Nejméně

110

kompetencí jim připisují voliči ODS (a KDU-ČSL), naopak nejvstřícnější

(ve vzájemném porovnání) ke KSČM jsou voliči ČSSD. Tento vztah platí i naopak –

voliči KSČM se většinou shodují na kompetentnosti ČSSD. Poměrně dobře je ČSSD

hodnocena i voliči KDU-ČSL, voliči SZ pak vykazují větší míru skepse. Nejvíce

negativní vztah k ČSSD mají voliči ODS, což samo o sobě není nikterak překvapivé,

zajímavé ale je, že ČSSD získává nízké hodnocení ve všech tématech (s výjimkou

zaměření programu na sociální starostlivost, na čemž se shodnou i voliči ODS) – a to i

např. v otázce záruky řádu a bezpečnosti pro občany, nebo v otázce záruky zachování

demokratických poměrů. Optikou voličů ODS je ČSSD téměř na stejné úrovni (ne

v absolutních číslech, ale obecným pojetím) jako tvrdě odmítaná KSČM.

Taková míra negativity a odmítání konkurence ale naopak neplatí. ODS je pro voliče

ČSSD samozřejmě nekompetentní ve většině oblastí, nicméně jí voliči přiznávají

kompetence alespoň v oblastech zachovávání demokratického zřízení a rozvoje

prostředí vhodného pro podnikání (v této oblasti je kompetence vnímána i voliči

všech ostatních stran; všichni se také shodnou na tom, že program ODS není zaměřen

na péči o sociálně slabé). Obecně nejpřijatelnější je ODS, resp. její kompetence

nejvýše hodnotí, pro voliče hlásící se ke SZ.

Zajímavý pak může být i fakt, že voliči KSČM a SZ vykazují podobně zvýšenou míru

skepse vůči KDU-ČSL; voliči ODS a ČSSD ke KDU-ČSL zaujímají víceméně

indiferentní postoj.

***

Křížové připisování kompetencí, resp. nedůvěra ve schopnost strany (vy)řešit

problémy spadající do sledovaných kategorií de facto kopíruje vztahy týkající se

nevolitelnosti jednotlivých stran, které byly prezentovány výše. Podrobné informace

o vnímané image stran jednotlivými voliči podává následující tabulka. Prezentovány

jsou pouze kladné či záporné odpovědi, zbytek do 100 % tvoří odpovědi kategorie

„neví“.

111

Tabulka 8.7. Jak vnímají kompetence stran jejich vlastní voliči a jak vnímají konkurenci?

ČSSD ODS KSČM KDU-ČSL SZČSSD ano ne ano ne ano ne ano ne ano neumožňuje rozvoj střední vrstvě 82,3|||||||||||||||||8,6 31||||||||||||||||||60,3 58,1||||||||||||||||28,2 40||||||||||||||||||50 36,2||||||||||||||||47,9 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 82,7|||||||||||||||||5,5 28,1||||||||||||||||59,7 62,2|||||||||||||||||26,8 56||||||||||||||||29,7 43,6|||||||||||||||37,2

je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 77,3|||||||||||||||||12,7 31||||||||||||||||53,2 48||||||||||||||||37,8 45,1|||||||||||||||||42,9 35,8||||||||||||||||48,4

podporuje rozvoj podnikatelské sféry 72,5|||||||||||||||||15,1 27,8|||||||||||||||||63,5 59,8||||||||||||||||29,9 46,2||||||||||||||||||45,1 30,5|||||||||||||||||55,8 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 81,4|||||||||||||||||9,5 38,6||||||||||||||||49 56,3|||||||||||||||||33,3 51,1||||||||||||||||32,2 33,3||||||||||||||||51

je zárukou demokratických poměrů 89,1|||||||||||||||||3,2 34,8|||||||||||||||||55,3 59,5||||||||||||||||27,8 58,2|||||||||||||||||33 49||||||||||||||||37,5

zaměřuje program na sociálně slabé 90,9||||||||||||||||||5,9 56,7||||||||||||||||||||||34,5 63,5|||||||||||||||||27,8 68,1|||||||||||||||||||28,6 63,2|||||||||||||||||||23,2

KDU-ČSL ano ne ano ne ano ne ano ne ano neumožňuje rozvoj střední vrstvě 45,2||||||||||||||||35 45,8|||||||||||||||||40,6 32,5|||||||||||||||45,2 78,9|||||||||||||||||14,4 35,5|||||||||||||||41,9 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 28,1|||||||||||||40,1 32,5||||||||||||||43,3 15,2||||||||||||||57,6 82,4||||||||||||||||2,2 34|||||||||||||36,2

je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 41,5|||||||||||||||38,7 44,6|||||||||||||||39,8 19,8||||||||||||||57,1 84,6||||||||||||||||||12,1 36,8|||||||||||||||44,2

podporuje rozvoj podnikatelské sféry 36,7|||||||||||||32,6 42,5||||||||||||||||41,3 38,4|||||||||||||||43,2 82,4|||||||||||||||||6,6 37,9|||||||||||||||43,2 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 41|||||||||||||||35 38,6|||||||||||||||42,2 31,7||||||||||||||||50,8 82,2|||||||||||||||||5,6 31,6|||||||||||||||47,4

je zárukou demokratických poměrů 50,2||||||||||||||||31,3 50|||||||||||||||||39,7 34,4|||||||||||||||48,8 90,1|||||||||||||||||||5,5 47,4|||||||||||||||34,7

zaměřuje program na sociálně slabé 44,2|||||||||||||||38,7 48,6|||||||||||||||34,3 23,2|||||||||||||||59,2 92,3||||||||||||||||||3,3 40,4|||||||||||||||37,2

KSČM ano ne ano ne ano ne ano ne ano neumožňuje rozvoj střední vrstvě 47|||||||||||||||33,2 15|||||||||||||||||70,8 79,5|||||||||||||||||11,8 25,6||||||||||||||||56,7 23,7||||||||||||||52,7 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 35|||||||||||||33,6 12,6|||||||||||||||68,4 82,8|||||||||||||||||7 13,2||||||||||||53,8 22,3||||||||||||||52,1

je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 35,9|||||||||||||||41,5 11,5|||||||||||||||||75,8 82|||||||||||||||||8,6 17,6|||||||||||||||62,6 22,9|||||||||||||||58,3

112

podporuje rozvoj podnikatelské sféry 27,8|||||||||||||44 10,3|||||||||||||||||78,2 66,7||||||||||||||||19 13,2||||||||||||||||70,3 14,7||||||||||||||63,2 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 35||||||||||||||37,8 10,8||||||||||||||||70,5 78,6||||||||||||||||7,9 23,3||||||||||||||52,2 20|||||||||||||||55,8

je zárukou demokratických poměrů 33,6||||||||||||||43,8 5,5||||||||||||||||||85,8 80,5|||||||||||||||||8,6 13,2|||||||||||||||||78 20|||||||||||||||||67,4

zaměřuje program na sociálně slabé 75,1|||||||||||||||||14,3 54,6||||||||||||||||33,1 95,3|||||||||||||||||||3,1 53,8||||||||||||||||31,9 61,1||||||||||||||||20

ODS ano ne ano ne ano ne ano ne ano neumožňuje rozvoj střední vrstvě 28,1|||||||||||||||||60,8 84,5|||||||||||||||||9,9 19,8||||||||||||||||65,9 41,1||||||||||||||||43,3 40,6||||||||||||||||44,8 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 31,8|||||||||||||||45,6 87,7||||||||||||||||||7,1 17,5|||||||||||||||62,7 52,7||||||||||||||20,9 48,4||||||||||||||26,3

je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 37,3||||||||||||||||47,9 82,1||||||||||||||||||11,2 17,5||||||||||||||||66,7 52,7||||||||||||||||34,1 35,8|||||||||||||||43,2

podporuje rozvoj podnikatelské sféry 65|||||||||||||||||21,2 91,7|||||||||||||||||||5,6 60,8|||||||||||||||||27,2 64,8||||||||||||||||24,2 57,9||||||||||||||||26,3 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 45,6||||||||||||||||35 86,9||||||||||||||||||5,6 38,1|||||||||||||||44,4 63,3||||||||||||||||22,2 48,4|||||||||||||||33,7

je zárukou demokratických poměrů 52,5||||||||||||||||34,1 88,9||||||||||||||||||7,1 29,6||||||||||||||||56 65,9||||||||||||||||||25,3 55,8||||||||||||||||29,5

zaměřuje program na sociálně slabé 8,8||||||||||||||||||85,3 45|||||||||||||||||40,2 8||||||||||||||||||85,6 25,3|||||||||||||||||60,4 12,8|||||||||||||||69,1

SZ ano ne ano ne ano ne ano ne ano neumožňuje rozvoj střední vrstvě 23,1|||||||||27,8 35,9||||||||||||25,1 17,6||||||||||35,2 25,6||||||||17,8 52,1|||||||||||9,6 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 18,4|||||||||30,4 30,2|||||||||||28,6 11,2||||||||||41,6 22|||||||16,5 46,8||||||||||||16

je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 31,3|||||||||||26,7 35,1||||||||||||28,3 14,3||||||||||42,9 33|||||||||19,8 54,7||||||||||||||22,1

podporuje rozvoj podnikatelské sféry 22,3||||||||22,8 28,6|||||||||||30,2 21,8|||||||||25,8 26,4||||||||19,8 41,1|||||||||||18,9 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 20,7||||||||24,9 23,1||||||||||32,7 18,4||||||||||35,2 28,9|||||||13,3 43,2|||||||||||15,8

je zárukou demokratických poměrů 42,9||||||||||||20,7 47,2|||||||||||||24,2 28|||||||||||32 46,2|||||||||||13,2 71,6|||||||||||||||9,5

zaměřuje program na sociálně slabé 18||||||||||35,5 27,5||||||||||29,1 10,4|||||||||||45,6 19,8|||||||20,9 37,2||||||||||18,1

Zdroj: CVVM 2006a.

113

8.4. Důvod k volbě strany

S výše prezentovaným vnímáním image kompetentnosti k řešení problémů souvisí

jistě i vlastní důvody, proč se volič rozhoduje pro volbu té či oné strany. Vzhledem

k tomu, že tato práce snaží zkoumat i schopnost voliče retrospektivně zhodnotit

činnost jednotlivých stran, budeme analyzovat otázku spokojenosti s dosavadním

fungováním strany. Skrze tuto otázku rovněž můžeme komentovat jakousi meta-

kompetenci k působení v legislativním sboru. Předmětem našeho zájmu tak nebude

vnímání kompetencí vázaných na konkrétní témata, ale hodnocení dosavadní činnosti

stran obecně. Voliči nám také zodpoví otázku, jak vnímají blízkost vlastních pozic

s pozicemi stran, pro které se rozhodli hlasovat. A konečně poslední oblast, které se

v této podkapitole dotkneme, bude otázka na pevnost vztahu mezi stranami a jejich

voliči.

Tyto otázky jsou zajímavé (především) ve vztahu ke SZ, která – zdá se – byla pro

voliče „sázkou naslepo“. Z dosud prezentovaných dat totiž plyne, že málokdo měl

ucelený obrázek o tom, co SZ představuje a co může dokázat.

***

Nejprve budeme analyzovat charakter vztahu mezi voliči a politickými stranami. Při

pohledu na hodnoty v tabulce 8.8 musíme konstatovat, že vysoký podíl voličů se

stranami většinou souhlasí. Některé strany pak mají mezi svými voliči až třetinu

přívrženců, o nichž se můžeme domnívat, že pro stranu budou hlasovat když ne při

každých volbách, tak alespoň při drtivé většině. Nejpevnější voličské jádro z tohoto

pohledu má na prvním místě KSČM (velmi slušných 31 %), která je dále následována

KDU-ČSL (17,6 %) a ODS (13 %). Naopak nejmenší pevné jádro mají sociální

demokraté. K jejich dlouhodobé podpoře se přihlásilo necelých 6 % vlastních voličů.

Drtivá většina voličů (ČSSD, ODS, KDU-ČSL i KSČM) pak tvrdí, že se stranou,

k jejíž volbě se hlásí, většinou souhlasí, byť se občas objeví problémy a otázky,

ve kterých mají jiný názor. Všimněme si, že ve výčtu stran opět chybí SZ. Ta byla

voliči označena jako strana, která v porovnání s ostatními „vadí nejméně“. Zde se

nám tak doplňuje informace k datům prezentovaným výše. Fakt, že není zcela jasné,

jaké politiky SZ bude prosazovat, je vyvážen tím, že je pro významnou část voličů

zárukou demokratických poměrů a že se zdá být nejméně problematickou (což opět

mohlo být dáno nedostatkem zkušeností se stranou a hlavně v souvislosti s tím,

že většina politického personálu, se kterým SZ přicházela na trh, nebyla obecně

114

známá). Míra nejistoty o budoucích politikách je tak – zdá se – vyvažována zdáním

„nové naděje“ nebo „čistoty“ pro určitou část voličů a/nebo kladením důrazu

na „nová“ či alternativní témata (srov. Henley 2011, Kneblová 2009).

Do rozhodování voličů se promítá i spokojenost s volebním programem a blízkost

pozic, které strana v programu prezentuje, s pozicemi, které zastává volič. Voličům

všech stran programy vyhovují či spíše vyhovují v přibližně 90 % případů. Vysoce

hodnocená je i retrospektivní percepce fungování stran ve stranicko-politickém

systému České republiky (většinou cca 80 % voličů vyjádřilo spokojenost s dosavadní

činností stran; výjimkou jsou voliči komunistů, jejichž spokojenost dosáhla téměř

90 %, a voliči SZ, kde chyběla skutečně praktická zkušenost s politikou strany

a spokojenost s činností vyjádřilo necelých 60 %).

Podrobné informace o odpovědích voličů na diskutované otázky zachycují tabulky

8.8-8.10.

Tabulka 8.8. Vztah voličů (hlásících se k volbě strany) a stran

ČSSD ODS KSČMKDU-ČSL SZ

Přesvědčený přívrženec 5,90% 13,00% 31,00% 17,60% 6,30%Většinou souhlasí, někdy jiný

názor47,50% 49,60

%34,90% 40,70% 29,20%

Blízká stanoviska, mnohdy jiný názor

25,10% 19,30% 15,90% 27,50% 15,60%

Z ostatních stran vadí nejméně 20,50% 16,50% 18,30% 14,30% 46,90%Neví 0,90% 1,60% 2,10%

Zdroj: CVVM 2006b.

Tabulka 8.9. Jak voličům vyhovuje program strany

ČSSD ODS KSČM KDU-ČSL SZRozhodně ano 20,00% 22,00% 44,50% 26,40% 17,70%

Spíše ano 71,40% 66,90% 48,40% 59,30% 67,70%Spíše ne 2,30% 5,50% 2,30% 2,20% 3,10%

Rozhodně ne 1,80% 0,80% 2,20% 2,10%Neví 4,50% 4,70% 4,70% 9,90% 9,40%

Zdroj: CVVM 2006b.

115

Tabulka 8.10. Spokojenost s dosavadní činností strany

ČSSD ODS KSČM KDU-ČSL SZRozhodně ano 10,50% 8,70% 27,30% 15,40% 5,20%

Spíše ano 73,20% 68,00% 59,40% 67,00% 54,20%Spíše ne 10,00% 14,60% 7,00% 12,10% 22,90%

Rozhodně ne 2,70% 4,30% 1,60% 2,20% 6,30%Neví 3,60% 4,30% 4,70% 3,30% 11,50%

Zdroj: CVVM 2006b.

Na základě výše řečeného můžeme opět konstatovat, že voliči jednotlivých stran jsou

spokojení s dosavadní činností stran, které volí, považují je většinou za názorově

blízké, a proto mají důvod volit strany opakovaně.

8.5. Nejdůležitější problémy voleb (volební kampaně) a po volbách

V této chvíli máme alespoň rámcovou představu o problémech, které dlouhodobě

voliči vnímají jako palčivé, resp. vhodné k řešení (korupce, hospodářská kriminalita

a nezaměstnanost), o kompetencích jednotlivých stran (mírná favorizace ODS jako

strany podporující podnikatelské prostředí a vnímaná kompetence ČSSD a KSČM

řešit problémy sociálně slabých) a o důvodech, které mohou vést k tomu, že voliči

volí jednu konkrétní stranu (dobrá zkušenost s dosavadním fungováním strany

a blízkost názorů na problémy, které se v České republice objevují).

Nyní přistoupíme k analýze témat, která podle voličů dominovala volbám, resp.

volebním kampaním, a jaké problémy (bez ohledu na kampaň a akcentaci vybraných

témat) jsou bezprostředně po volbách v České republice vnímány jako nejzávažnější.

Současně se budeme snažit zjistit, jaká strana je podle voličů nejkompetentnější

k řešení těchto problémů. Utvoříme si také obrázek o tom (byť nepřímo), zda strany

ve svých programech reagovaly na kritiku voličů v oblastech, které si podle nich

z dlouhodobého hlediska zaslouží řešení.

***

Prvním skutečně zajímavým zjištěním je skutečnost, že poměrně velká část voličů

(18,5 %) nedokázala posoudit, jaké téma bylo ve volební komunikaci stran

nejdůležitější. Za vysokou hodnotou nejistoty může být mnoho důvodů, např. ten, že

voliči nemuseli kampani věnovat dostatečnou pozornost56 a/nebo že strany nedokázaly

56 Toto tvrzení bychom mohli podpořit odkazem na výše prezentované hodnoty spokojenosti s dosavadní činnosti strany a souhlasu s jejím programem, resp. pocit vzájemné blízkosti mezi

116

jasně komunikovat hlavní sdělení vlastní kampaně tak, aby se kolem něho vystavěl

hlavní konflikt. Jako první substatnitvní problém voleb označili voliči problematiku

zdravotnictví (13,4 %) a jako druhý problematiku daní (12,8 %). Rozdíl mezi

vnímáním intenzity tématu je ale skutečně malý až zanedbatelný, je tedy na zvážení,

zda hovořit o prvním či druhém tématu voleb – voliči spíše nedokázali rozhodnout, co

bylo důležitější. Společně s Lyonsem a Linkem (2007: 182) tak můžeme tvrdit, že

z osobního hlediska voličů neexistovalo žádné specifické téma, jež by volbám

dominovalo.

Ohlédneme-li se za největšími problémy České republiky tak, jak je voliči označili

v červnu roku 2005 a únoru roku 2006, zjistíme, že téma zdravotnictví ani téma daní

nebylo ani v jednom z výzkumů voliči chápáno jako nejpalčivější (byť téma daní se

ve výčtu problematických témat zejména u voličů pravicových stran objevovalo).

Zdravotnictví, i přesto, že nebylo vnímáno nijak pozitivně, si podle voličů okamžitý

zásah nevyžadovalo (37,4% podíl nespokojených v červnu 2005 a 38% podíl v únoru

2006). Zdá se však, že ačkoliv nebylo jedním z „top témat“ pro voliče, strany jej

v kampani masivně využily. Zavedení tohoto tématu pak může být potvrzení výše

vzneseného předpokladu, že se strany nebudou řídit pouze poptávkou voličů

a nebudou nabízené politiky upravovat podle veřejného míněn. Naopak je zde patrná

snaha zavádět témata nová a upravovat předvolební prostor, resp. v něm témata

strukturovat shora dolů (top-down přístup).

Na druhou stranu témata, která u voličů byla dlouhodobě vnímána jako velmi

problematická, tedy korupce, hospodářská kriminalita a nezaměstnanost, v kampaních

určitě nebyla těmi nejvýraznějšími. Společenská poptávka po řešení těchto problémů

tak v kampani nenašla odezvu a vnímání problematičnosti dané oblasti trvá i po

volbách (viz opětovné označení korupce jako nejpalčivější problém bezprostředně po

volbách). To ale nemusí nutně znamenat, že by strany nejpalčivější témata neřešily

nebo nechtěly řešit. Může to znamenat pouze to, že témata jsou valenční (a korupce je

– jak jsme si ukázali dříve – velmi dobrým příkladem takového tématu) a není v nich

tedy žádný spor o cíl (viz kapitola 4.1.3). Všichni se vlastně shodnou na tom, že jde o

problém, mohou se shodnout i na řešení, nicméně komunikace daných témat žádné ze

stran nepřinese (nemusí přinést) výhodu, a pouze ji stojí čas a prostředky, které by

voliči a stranami. Cílem volebních kampaní ve společnostech, kde jsou vazby mezi voliči a stranami spíše pevné, je především mobilizace. Zda tomu tak bylo i v České republice před volbami v roce 2006 nemůžeme s jistotou říci, ovšem máme zde indikátor, který tomu nasvědřuje.

117

mohly být vynaloženy jinde.

Při zpětném pohledu na programové dokumenty stran se ale skutečně potvrdí, že téma

korupce strany vnímaly jako okrajové. Nejvíce zmínek o nutnosti vymýcení korupce

ze společnosti v programu uváděla poněkud překvapivě vládní ČSSD (3,3 %).

Na dalších místech se pak umístily ODS (2,6 %), KDU-ČSL (1,4 %), KSČM (1,3 %)

a SZ (0,9 %).

Téma zdravotnictví ale za valenční v žádném případě označit nelze, neboť se dá

předpokládat, že zde může vzniknout silný konflikt ohledně konkrétního řešení i cíle

(např. míra spoluúčasti pacientů, privatizace nemocnic atd.). Ačkoliv se zdravotnictví

v únoru 2006 skutečně objevilo mezi prvními desíti nejproblematičtějšími tématy

v České republice, problém nebyl vnímaný nijak zvlášť intenzivně a nezměnila to ani

situace po volbách, kdy jej jako nejdůležitější problém označilo pouhých 4,5 %

voličů. Volební komunikace stran v tomto případě tedy nevycházela z reálné situace

a strany se pokoušely vytvářet vlastní dominantní agendu (jde o pouhé konstatování

bez pozitivních či negativních konotací). To se skutečně podařilo zejména ČSSD,

která téma zdravotnictví do veřejného diskurzu protlačila a vlastně přinutila ostatní

strany, aby k němu zaujaly postoj. Tím se také ČSSD podařilo mj. „vymazat“ kampaň

ODS zaměřenou na ekonomické otázky (což se s ohledem na vnímanou kompetenci

ODS v oblasti a její renomé v dané době dá považovat za strategický úspěch, jemuž

napomohla i negativní část kampaně ODS minus; srov. Matušková 2006: 70-71,

2010: 97, 112-114). V tomto případě bohužel nemáme referenci z volebních

programů, neboť zdravotnictví spadá do širší kategorie sociálního státu, které

v programech (zejména levicověji zaměřených stran) akcentované samozřejmě bylo

(KSČM 15,3 %, ČSSD 9,5 %, KDU-ČSL 7,8 %, SZ 4,7 % a ODS 4,2 %).

O tom, že strany pouze nenásledují veřejné mínění, svědčí následující tabulka, která

shrnuje témata, která voliči označili jako největší problémy voleb a České republiky

obecně. Mezi sloupci tabulky panuje jen malá shoda v intenzitě i obsahu. Bohužel se

do výzkumu promítlo rozčarování z výsledku voleb, tedy téma, které nám (společně

s kritikou politického personálu obecně) vychyluje tematickou skladbu, neboť nepatří

do oblasti obsahu policy.

Tabulka 8.11. Největší/nejdůležitější problémy voleb a České republiky obecně

Největší problém voleb Nejdůležitější problém ČR obecněNeumí posoudit, neví 18,5 Volební výsledek 24,5

118

Zdravotnictví 13,4 Korupce 13,9Daně 12,8 Neumí posoudit, neví 13,5Důchody 6,9 Špatní politici 13,4Nezaměstnanost 6,4 Nezaměstnanost 6,2Sociální politika obecně 6,2 Zdravotnictví 4,5Školství 3,6 Kriminalita 3,2Rodinná politika 3,2 Rozpočet 2,1Korupce 3,2 Důchody 1,7Volby – úspěch jednotlivých stran

3,1 Ostatní 1,6

Zdroj: Česká volební studie 2006.

8.5.1. Nejdůležitější problémy voleb (volební kampaně) a po volbách optikou

voličů jednotlivých stran

Podíváme-li se na nejdůležitější témata voleb z pohledu voličů jednotlivých stran,

zjistíme, že voliči zřejmě vnímali jako nejdůležitější ta témata, která dominovala

volebním kampaním „jejich“ stran. Zdá se tedy, že v případě sledování volební

kampaně platí, že se voliči vystavují kampani pouze té strany, kterou dlouhodoběji

preferují (princip selektivní expozice). Toto zjištění je poměrně zajímavé a vyvolává

otázky týkající se účinků volebních kampaní.

Voliči jednotlivých stran tak správně identifikovali témata, která bychom s jistou

mírou nadsázky mohli považovat za výkladní skříně či vlajkové lodi stran. U ODS to

byla zejména problematika daní (v návaznosti na ekonomický program srany ODS+),

u ČSSD a částečně KDU-ČSL zdravotnictví (viz program Jistoty a prosperita a celá –

i negativní – kampaň sociálních demokratů), u KSČM důchody (tedy téma, které

bychom vzhledem k věkovému rozložení voličů KSČM v komunikaci strany

očekávali; srov. Česká volební studie 2006) a u SZ životní prostředí (program Kvalita

života byl zaměřen na ekologickou daňovou reformu a vůbec kladl důraz na

environmentální témata). U voličů KDU-ČSL je pozoruhodné, že nedokázali

identifikovat hlavní téma voleb, resp. kampaně, což může vypovídat

i o nejednoznačnosti předvolební komunikace, kterou křesťanští demokraté vedli.

Nebo to může svědčit o tom, že jejich voliči kampaň nesledovali a volí stranu

jednoduše „ze zvyku“.

Na druhém místě se pak ve většině případů objevilo téma zdravotnictví, tedy téma

zvednuté ze strany sociálních demokratů, ke kterému musely všechny ostatní strany

zaujímat opakovaně stanoviska a postoje. Kompletní přehled o tématech volebních

119

kampaní z pohledu voličů přináší následující tabulka 8.12.

Tabulka 8.12. Nejdůležitější problémy podle voličů jednotlivých stran ve volbách

ODS ČSSD KSČMDaně 29,20% Zdravotnictví 22,20% Důchody 19,40%

Zdravotnictví 12,50% Sociální politika 12,90% Zdravotnictví 17,70%Neví 8,50% Neví 11,30% Sociální politika 11,80%Podnikání 6,60% Důchody 9,50% Neví 11,80%

Školství 4,40% Daně 9,30% Výsledek voleb 6,50%

KDU-ČSL SZNeví 15,70% Životní prostředí 21,80%Zdravotnictví 15,40% Neví 18,00%

Rodinná politika 11,80% Daně 9,00%

Důchody 7,90% Školství 7,50%Sociální politika 7,60% Zdravotnictví 6,80%

Zdroj: Česká volební studie 2006.

I když se tedy voliči jednotlivých stran neshodli na jednom hlavním tématu voleb,

shodli se naopak na obecném problému, který v době voleb (a bezprostředně

po volbách) trápil Českou republiku. Za ten považuje většina z voličů volební

výsledek a fakt, že politickou reprezentaci (na personální úrovni) nepovažují

za kvalitní57. Na předních místech se nadále objevují témata korupce

a nezaměstnanosti. Mezi prvními pěti problematickými tématy se s menšinovým

podílem začíná objevovat i zdravotnictví (u všech stran kromě KSČM), které později

sehraje důležitou roli i v dalších volbách. Kompletní přehled o problémech České

republiky tak, jak je chápou voliči jednotlivých stran, přináší následující tabulka 8.13.

57 Toto téma je z hlediska analýzy témat stranické komunikace a voličů nešťastné, je totiž ovlivněno povolebním vyjednáváním a nevztahuje se tak přímo k volbám.

120

Tabulka 8.13. Nejdůležitější problémy podle voličů jednotlivých stran ČR obecně

ODS ČSSD KSČMVýsledek voleb 30,00% Výsledek voleb 28,40% Výsledek voleb 24,60%Korupce 15,30% Špatní politici 13,60% Špatní politici 14,40%Špatní politici 14,30% Korupce 13,30% Nezaměstnanost 10,70%Neví 6,70% Neví 8,20% Korupce 10,20%Zdravotnictví 4,80% Nezaměstnanost,

práce,7,90% Neví 10,20%

Nezaměstnanost 4,80% Zdravotnictví 5,40% Kriminalita 4,80%

KDU-ČSL SZVýsledek voleb 29,10% Výsledek voleb 25,60%Korupce 14,60% Korupce 12,80%Neví 8,70% Špatní politici 12,00%Zdravotnictví 7,80% Neví 12,00%Špatní politici 7,80% Zdravotnictví 6,00%Nezaměstnanost 4,90% Rozpočet 4,50%

Zdroj: Česká volební studie 2006.

A jak si jednotlivé strany stojí v očích voličů z hlediska posuzovaných kompetencí

v nejzávažnějších problémech? Připomínáme, že v tuto chvíli voliči nehodnotí

schopnost v implementaci určité policy, ale jde o řešení důsledků volebního patu).

U ODS, ČSSD a KSČM převažují odpovědi, které připisují největší kompetence

stranám, které volili (nejlépe si v očích svých voličů stojí ODS). Na dalších místech

s výraznějším podílem odpovědí se však neumisťuje vlastně žádná strana – voliči

neví, nebo nepovažují žádnou jinou stranu za způsobilou k řešení patu.

Zajímavé je, že ČSSD po volbách v kompetencích „propadla“. Ve srovnání s dříve

diskutovanou nevolitelností stran je trochu překvapivé, že voliči menších stran

s výjimkou KSČM považují za kompetentnější stranu ODS. Zde se do odpovědí

voličů mohou odrážet události, které se odehrály těsně po volbách. Máme na mysli

zejména emotivní projev předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, který byl (soudě podle

tehdejších reakcí) přijat veskrze negativně, a nastartování procesu sestavování vlády.

V případě voličů KDU-ČSL a SZ odpovědi nefavorizují vlastní stranu – obě skupiny

voličů tvrdí, že neví, která ze stran nejlépe řeší daný problém a svou stranu uvádějí na

druhém (KDU-ČSL) nebo dokonce na třetím (SZ) místě.

121

Tabulka 8.14. Která ze stran nejlépe řeší největší problém ČR

ODS ČSSD KSČMODS 63,70% ČSSD 51,30% KSČM 45,20%

Neví 16,60% Žádná 25,10% Žádná 23,50%

Žádná 16,10% NEVÍ 20,00% NEVÍ 15,10%

Jiná 2,30% ODS 1,70% ČSSD 10,20%ČSSD 0,90% Jiná 1,40% Jiná 3,00%Nezávislí 0,20% SZ 0,30% ODS 1,80%

KDU-ČSL 0,20% KSČM 0,30% KDU-ČSL 0,60%

KDU-ČSL SZNeví 33,30% Neví 34,80%KDU-ČSL 23,70% Žádná 25,20%

Žádná 19,40% SZ 16,50%

ODS 12,90% ODS 13,90%Jiná 6,50% Jiná 5,20%ČSSD 4,30% ČSSD 3,50%

KSČM 0,90%

Zdroj: Česká volební studie 2006.

Data prezentované v této kapitola ukázala, že strany není možné chápat jako pasivní

příjemce požadavků z elektorátu. Strany se naopak snaží poptávku po tématech a celý

tematický prostor politiky aktivně ovlivňovat. Patrné je to zejména na srovnání

dlouhodobých problémů České republiky s volebními tématy, kdy dochází pouze

k malé tematické shodě.

Zajímavé zjištění jsme formulovali směrem o volebních kampaních. Zdá se, že

fungují zejména ve vztahu k vlastním a přesvědčeným voličům. Svědčí o tom fakt,

že voliči jednotlivých stran označili vesměs za hlavní téma voleb problematiku, která

byla v popředí jednotlivých volebních kampaní.

8.6. Pozice voličů v nejdůležitějších tématech voleb: tendence k tematickému

hlasování?

Na základě dat prezentovaných v tabulce 8.8 jsme konstatovali, že voliči pro stranu

hlasují proto, že mají pocit vzájemné blízkosti názorů, které strana prezentuje.

Následující kapitola je pak věnována diskusi, která by tvrzení o blízkosti měla více

122

osvětlit.

Otázkou, zda se ve volbách 2006 projevil vliv tematického hlasování, nebo bylo

rozhodnutí voličů ovlivněno dalšími faktory (obecná sympatie ke straně, sympatie

vyjadřované směrem k lídrovi, dlouhodobá psychologická vazba ke straně atd.) se

zabývali P. Lyons a L. Linek (2007). Tematické hlasování testovali na datech z České

volební studie 2006, konkrétně na 17 tematických oblastech, ve kterých voliči měli

na jedenácti bodových škálách vyznačit svojí pozici. Póly škál byly označeny dvěma

protichůdnými výpověďmi (např. progresivní zdanění vs. rovná daň). Pro větší

přehlednost při prezentaci výsledků byly všechny škály přeorientovány tak, aby šly

jedním směrem, tedy „zleva-doprava“.

Aby bylo možné prokázat přítomnost tematického hlasování, museli voliči podle

autorů disponovat poměrně širokým okruhem informací o stranické nabídce a o dění

v oblasti příslušných policy. Voliči podle Lyonse s Linkem tedy museli a) zastávat

postoj k danému tématu, b) vědět, jaká je vládní politika k danému tématu, c) chápat

rozdíly mezi postoji jednotlivých stran a konečně d) hlasovat pro stranu jež je nejblíž

na škále pro dané téma (Campbell et al. 1960, c.f. Lyons, Linek 2007: 184)58.

Analýza dat pak potvrdila, že v minimálně polovině zkoumaných tématech – drtivá

většina z nich se týkala problematiky sociálního státu nebo ekonomiky – skutečně

existuje (byť je omezený) potenciál pro tematické hlasování. Ukázalo se, že většina

těch, kteří mají pravicové postoje, volí ODS a naopak, voliči s levicovými postoji se

přiklání spíše k volbě ČSSD.

My nyní doplníme práci Lyonse s Linkem o analýzu distribuce pozic voličů

v tématech, které byly označeny jako důležité pro volby v roce 2006. Použijeme

k tomu, podobně jako citovaní autoři, data z České volební studie 2006.

Distribuci odpovědí v jednotlivých otázkách (odpovědi voličů jsou zanášeny vždy

na 11 bodových škálách, které jsou ohraničeny dvěma opozitními výroky) zachycují

níže komentované krabicové grafy s anténkami. Ty lze mezi sebou bez větších

problémů porovnávat a poměrně plasticky znázornit, zda se pozice voličů

58 Jako potenciálně problematická se může jevit skutečnost, že testování jednotlivých podmínek probíhalo na velmi obecné úrovni. Pro testování znalosti vlastních a vládních postojů v tématech se Lyons s Linkem spokojili pouze se schopností voliče zařadit sebe, resp. politických stran na levo-pravé ose. Do značné míry tak byla redukována dimenzionalita politické soutěže a drasticky se snížily nároky na znalosti voličů o jejich vlastních pozicích a pozicích politických stran, resp. jejich vzájemné kompatibility. Tato redukce na druhou stranu umožnila přehlednou prezentaci dat a (intuitivně?) předcházela dalším operacím, které potvrdily, že v České republice je levo-pravá dimenze skutečně nejdůležitější.

123

jednotlivých stran výrazně překrývaly, či nikoliv (překryv by zproblematizoval závěr

o platnosti tematického hlasování; na druhou stranu soustředění voličů na opačných

koncích osy pak dává tušit, že tematické hlasování platí). Jednotlivé komponenty

grafu (anténky a box) představují kvartily, přičemž box v sobě zahrnuje druhý a třetí

kvartil – označuje tedy prostor, kam spadá 50 % naměřených případů. Linka v boxu

označuje mediánovou hodnotu pro daný soubor.

Grafy budou doprovozeny vybranými (ve smyslu tematicky spjatými) výsledky

analýzy, kterou předložili Lyons s Linkem. Výsledky budou prezentovány v tabulkách

doprovázející grafy. Z tabulek je možné vyčíst informaci o tom, jaký podíl voličů

ČSSD a ODS, kteří se na škále umístili na konkrétní pozici, hlasoval pro ODS.

Série menších grafů, která krabicové grafy doprovází, napomáhá odhalit tendenci ke

směrovému nebo hlasování založeného na vzdálenosti. Jak bylo řečeno v kapitolách

3 a 4, v případě hlasování založeném na blízkosti užitek stoupá, čím blíže jsou pozice

voliče a strany položené; v případě směrového hlasování užitek vzrůstá se

vzdáleností. Na základě posouzení tvaru rozložení sebezařazení voličů vůči

mediánové hodnotě můžeme nepřímo vyvodit, zda šlo spíše o hlasování založené

na blízkosti či směru. Pokud budou data kopírovat tvar normálního rozložení,

můžeme hovořit o tendenci k blízkosti, pokud data nebudou normálně rozložená

a budou vychýlena správným směrem pro danou stranu, můžeme hovořit o tendenci

ke směru. Jde o ne zcela přesnou metodu, nicméně pro ilustraci trendu v tuto chvíli

postačí.

Data v histogramech jsou normalizována tak, aby bylo v našem případě umožněno

jejich snadné porovnání. Mediánová hodnota představuje střed osy (tedy nulu),

všechny další hodnoty jsou pak od mediánu odvozené a představují vzdálenosti

v daném tématu. Dostáváme tak informaci o rozptylu, resp. maximální vzdálenosti,

voličů od mediánové hodnoty naměřené pro danou stranu. Grafy tak zobrazují

distribuci vzdáleností mezi mediánem a všemi pozicemi jednotlivců a je v nich

naznačen průběh normálního rozložení. Pokud data linku normálního rozložení

kopírují, můžeme hovořit v jednotlivých případech o potvrzení teorému blízkosti.

124

8.6.1. Zdravotnictví

Financování zdravotnictví: Veřejné vs. soukromé

Analýzu začneme tématem, které označili voliči jako nejdůležitější: Zdravotnictvím.

Nejprve se zaměříme na otázku financování, resp. míru spoluúčasti pacientů na

hrazení zdravotní péče. Při pohledu na distribuci pozic voličů, kterou zobrazuje graf

8.1 je patrné, že voliči jako celek upřednostňují silnější podíl státu nad soukromým

financováním (hodnota 0 znamená zdravotnictví zcela hrazené státem, hodnota 10 pak

analogicky poukazuje na ryze soukromé financování zdravotní péče), byť se

rozprostřeli po celé délce škály.

V zásadě ale můžeme identifikovat dvě skupiny voličů, jejichž pozice sice překrývají,

ale překryv není zvlášť výrazný. Do jedné skupiny spadají voliči ČSSD a KSČM,

kteří jednoznačně preferují státem hrazené zdravotnictví. Rozptyl voličů obou stran

na škále je poměrně koncentrovaný. Odmyslíme-li krajní individuální případy,

konstatujeme v případě ČSSD šestibodový rozptyl, v případě KSČM je rozptyl

dokonce pouze dvoubodový. Voliči ostatních stran jsou rozprostřenější, voliči ODS

dokonce využívají celou šířku škály.

Do druhé skupiny voličů pak spadají voliči ODS a SZ, kteří se umisťují ve většině

případů (50-75 %) nalevo od pozic ČSSD a KSČM. Můžeme tak hovořit o tom,

že téma zdravotnictví je možné chápat jako poziční a jsou zde (alespoň skrze

umisťování voličů na škále) dvě poměrně jasně odlišitelné alternativy. Na tomto

tématu se také poměrně snadno dokumentuje vliv tematického hlasování, které

můžeme odvozovat právě od koncentrace voličů jednotlivých stran v různých částech

škály, což ostatně potvrzují i data prezentovaná v tabulce 8.15.

Voliči KDU-ČSL pak stojí mezi oběma tábory, byť je zde citelná tendence

upřednostňovat státem hrazenou péči.

125

Graf 8.1. Financování zdravotnictví: veřejné nebo soukromé

N=1304; N(ČSSD)=394, N(KDU-ČSL)=105, N(KSČM)=188, N(ODS)=482, N(SZ)=135

Zdroj: Česká volební studie 2006.

Tabulka 8.15. Financování zdravotnictví: veřejné nebo soukromé

MediánBližsí mediánové pozici ČSSD

Bližší mediánové pozici ODS

Levice PraviceČSS

DODS 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 N

1 3

%32 33 51 63 69 86

84

90

79 90 88

868

N219 144 139 89 48 84

43

51

33 10 8

126

Pozn.: Šedé buňky označují pozice na škále, kde voliči ODS měli nadpoloviční většinu. Řádek „%“ udává informaci o podílu voličů, kteří hlasovali pro ODS, řádek „N“ informuje o celkovém počtu voličů ČSSD a ODS, kteří se zařadili na danou pozici v rámci škály.Zdroj: Lyons, Linek: 188-189.

Neziskové nemocnice: ano/ne

V případě otázky zjišťující názory voličů na to, zda by stát měl garantovat lékařskou

péči prostřednictvím sítě neziskových nemocnic, nebo by měla být péče zajištěna

neregulovaným množstvím konkurujících si nestátních nemocnic, voliči většiny stran

využili de facto celou šířku škály (voliči KSČM využili pouze sedm bodů škály, voliči

KDU-ČSL devět bodů škály). Poměrně velký rozptyl může být způsoben tím, že

nejde o téma, kde jedna alternativa nutně vylučuje druhou a obě řešení mohou

koexistovat.

I v této otázce je patrná tendence umisťování voličů ČSSD a KSČM nalevo od voličů

ostatních stran, byť je zde mezi voliči poměrně velký překryv v zaujímaných pozicích

(zejména mezi voliči ČSSD, SZ, KDU-ČSL a částečně KSČM). Voliči ODS jako

jediní mají jasnou tendenci směřovat spíše napravo od zbytku voličů.

Graf 8.2. Neziskové nemocnice ano či ne

127

N=1304; N(ČSSD)=394, N(KDU-ČSL)=105, N(KSČM)=188, N(ODS)=482, N(SZ)=135

Zdroj: Česká volební studie 2006

Tabulka 8.16. Neziskové nemocnice ano či ne

MediánBližsí mediánové pozici ČSSD

Bližší mediánové pozici ODS

Levice PraviceČSS

DODS 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 N

2 5

%15 20 36 49 57 66

74

81

85 84 75

811

N71 102 89 86 54 151

61

43

53 57 44

Pozn.: Šedé buňky označují pozice na škále, kde voliči ODS měli nadpoloviční většinu. Řádek „%“ udává informaci o podílu voličů, kteří hlasovali pro ODS, řádek „N“ informuje o celkovém počtu voličů ČSSD a ODS, kteří se zařadili na danou pozici v rámci škály.Zdroj: Lyons, Linek: 188-189.

8.6.1. Míra a progrese zdanění

Druhým tématem, které voliči označili jako důležité ve volbách, byly daně. Téma

budeme analyzovat skrze postoje voličů na škále týkající se míry progresivního

zdanění. I v tomto tématu je tvar distribuce pozic jednotlivých voličů velmi podobný

tomu, jak jsme ho popsali v předchozích dvou otázkách. Voliči ODS, SZ a KDU-ČSL

se rozmístili prakticky po celé šířce měřící škály, voliči ČSSD a KSČM celou škálu

nevyužili. Je zde patrný rozdíl mezi voliči ODS a ČSSD, kdy dochází k minimálnímu

překryvu (kolem 20 %). U voličů ODS je poměrně silná tendence k preferenci rovné

daně: 75 % voličů ODS se umisťuje napravo od středu měřící škály. Naproti tomu

75 % voličů ČSSD se umisťuje nalevo od čtvrtého bodu měřícího škály, z čehož

můžeme odvodit preferenci progresivního zdanění. Voliči KSČM zaujímají velmi

podobné pozice jako voliči ČSSD, jsou ale posunutí ještě trochu více doleva. Velmi

podobné postoje na dané škále zaujímají i voliči SZ a KDU-ČSL, kteří se umisťují

128

zejména ve středu osy. U voličů SZ můžeme hovořit o tendenci směřovat mírně

doprava.

129

Graf 8.3. Progresivní zdanění vs. rovná daň

N=1304; N(ČSSD)=394, N(KDU-ČSL)=105, N(KSČM)=188, N(ODS)=482, N(SZ)=135

Zdroj: Česká volební studie 2006.

Tabulka 8.17. Progresivní zdanění vs. rovná daň: voliči ODS a ČSSD

MediánBližsí mediánové pozici ČSSD

Bližší mediánové pozici ODS

Levice PraviceČSS

DODS 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 N

2 8

%18 23 23 32 49 59

70

71

85 84 91

859

N85 99 90 73 51 88

43

48

68 70 144

Pozn.: Šedé buňky označují pozice na škále, kde voliči ODS měli nadpoloviční většinu.

130

Řádek „%“ udává informaci o podílu voličů, kteří hlasovali pro ODS, řádek „N“ informuje o celkovém počtu voličů ČSSD a ODS, kteří se zařadili na danou pozici v rámci škály.Zdroj: Lyons, Linek: 188-189.

***

Analýza tří výše diskutovaných témat ukázala, že voličská obec je v daných oblastech

jednoznačně strukturovaná a minimálně voliči ODS a ČSSD (potažmo KSČM) tvoří

dvě názorově antagonistické skupiny. Voliči zbývajících dvou menších stran – KDU-

ČSL a SZ – se pak pohybují spíše ve středu pole, byť v různých tématech můžeme

pozorovat tendenci k vychýlení doprava či doleva. Jejich levo-pravá orientace tak

není zcela zřejmá (srov. Lyons, Linek 2007: 192). Voliči obou stran zaujímají postoje

soustředěné kolem středu s tím, že voliče SZ je možné považovat za o něco

pravicovější než voliče KDU-ČSL.

Zdá se tedy – a analýza Lyonse s Linkem (2007: 198) to potvrzuje – že se zmenšující

se vzdáleností mezi stranou a voličem zároveň roste pravděpodobnost, že volič bude

pro danou stranu hlasovat59. Tento závěr ale platí zejména pro voliče ODS a ČSSD.

Pro ostatní strany to platit vždy nemusí (v některých případech si byly mediánové

pozice voličů různých stran skutečně velmi blízké), resp. voliči těchto stran se mohou

rozhodovat na základě zcela jiných dimenzí politiky (např. image či sympatie

s lídrem, protest proti dosavadnímu směřování politiky atd.), které považují v daný

moment za relevantní.

59 Tendence k hlasování na základě blízkosti (alespoň v případě zkoumaných témat) společně s tvarem distribuce rozložení vzdáleností pozic voličů od mediánů pro danou stranu, poukazuje na platnost vzdálenostního modelu a na možnost vlivu tematického hlasování.

131

9. Politický prostor České republiky nahlížený skrze survey expertů

Do této chvíle jsme mapovali pozice voličů, nebo politických stran (a jejich vzájemné

konfigurace) na jednoduchých jednodimenzionálních osách (ať už to byly konkrétní

oblasti policy nebo syntetická levo-pravá osa). V této chvíli přistoupíme – tak jako

Laver a Benoit (jejichž výzkum tato kapitola vlastně replikuje; viz Laver, Benoit

2006) – k navýšení dimenzí na dvě. To nám umožní vytvoření dvourozměrné mapy

českého politického prostoru, které budeme moci porovnat s podobnými mapami

(podobnými formou či metodologií) vytvořenými v minulosti.

Stejně jako Laver a Benoit budeme využívat data z expertního šetření a na základě

získaných dat budeme muset přistoupit k redukci prostorové dimenzionality. Tím

určíme hlavní dimenze, které ovlivňují obsah a dynamiku politické soutěže v České

republice. Nebudeme tak nadále k politickému prostoru přistupovat skrze více či

méně důležitá (volební) témata, ale budeme zkoumat obecnější rovinu konfliktu. Tím,

že je tato kapitola replikací dříve proběhnuvšího výzkumu, budeme mít možnost

porovnat výsledky analýz a zodpovědět tak i otázku, zda se politický konflikt v České

republice odehrává stále na stejném či (alespoň) podobném základu.

9.1. Podoba expertního šetření (Projekt EUREKA E!3617 / ELECTA)

Data, ze kterých vychází tato kapitola) pochází z expertního šetření, které proběhlo

v rámci projektu Eureka E!3617/Electa (dále pouze Electa) na podzim roku 2008.

Design šetření vychází z mírně modifikované replikace expertního šetření, které

v rámci zkoumání politického prostoru v České republice (a dalších

46 demokratických zemích) provedli K. Beneoit s M. Laverem (2006)60. Osloveno

bylo celkem 64 expertů61, návratnost dotazníku byla 33 % (21 případů).

60 V rámci původního výzkumu bylo osloveným expertům předloženo 13 politických témat (přistoupení k EU, privatizace, fiskální politika, vlastnictví půdy cizinci, role náboženství v politice, národní zájmy, vyrovnání s komunistickou minulostí, decentralizace, svoboda médií, životní prostředí, náboženství, město vs. venkov, sociální liberalismus vs. sociální konzervatismus a zařazení strany na levo-pravé ose), u nichž měli posoudit pozici 11 českých politických stran na dvacetistupňových škálách, uzavřených opozitními politickými pozicemi. U každého z témat byli experti požádáni, aby posoudili (opět na dvacetistupňové škále) i naléhavost pro každou ze stran a aby deklarovali svůj vztah (v rovině sympatie/antipatie) ke zkoumaným subjektům. Návratnost dotazníku byla v českém případě 34 % (36 dotazníků ze 107 oslovených).61 Pro zařazení do výzkumu bylo třeba, aby expert splňoval následující tři kritéria: 1. Musel aktivně akademicky působit na české veřejné vysoké škole nebo AV. 2. Musel působit v oboru politologie, politické sociologie, mezinárodních vztahů nebo evropských studií a 3. Musel mít dokončené postgraduálních vzděláním (titul Ph.D.). Celkem bylo osloveno 64

132

Výše zmíněná modifikace výzkumu vycházela zejména z rozboru ekonomické

dimenze v postkomunistických zemích, který přinášejí Hloušek s Kopečkem (2008:

524), a spočívala zejména ve výrazném navýšení počtu komponent, které vytváří

obraz o ekonomické politice. Cílem modifikace bylo zahrnutí témat týkajících se jak

fiskální politiky (typických pro etablované demokracie), tak i témat týkajících se

rozsahu soukromého vlastnictví62 a témat, která odrážela postoje elit vůči nastupující

ekonomické krizi. Podobným způsobem byla na více komponent rozložena zahraniční

politika. V případě evropské integrace nahrazoval původní otázku na přistoupení ČR

k EU postoj politických stran k jejímu dalšímu rozšiřování a prohlubování jejího

fungování. Do výzkumu byla rovněž zahrnuta témata, související se sociálním

liberalismem a postmaterialismem (viz tabulka 9.1). Stejně jako v původním výzkumu

Benoita s Laverem byla jednotlivá témata prezentována pomocí opozitních dvojic

výroků (viz Příloha 4 pro jejich přesné znění), které byly na obou pólech

dvacetibodové škály. Jejich orientace i pořadí byly v baterii znáhodněny.

Tabulka 9.1. Výzkumná témata, zahrnutá do expertního dotazování

Tematické oblasti Dílčí témataEkonomika Daně, vlastnictví průmyslových podniků, regulace trhu,

zdravotní reformy, deficity veřejných rozpočtů, podpora podnikání, rovná daň, přerozdělování

Zahraniční politika + Evropská unie

Rozšiřování EU, prohlubování EU, vztah s USA, vztah s Ruskem, národní zájem

Sociální liberalismus

Sociálně liberální hodnoty (jako dekriminalizace marihuany či sňatky osob stejného pohlaví), imigranti, trestání kriminality

Postmaterialismus Decentralizace, Jaderná energie, Ochrana životního prostředí, Právo na informace

Ostatní Město vs. venkov, pravice vs. levice, vyrovnání se s komunistickou minulostí

Zdroj: Chytilek, Eibl 2011: 70.

Další modifikace spočívala v omezení počtu zkoumaných subjektů. Do výzkumu byly

zahrnuty pouze ty strany, které v době sběru dat byly zastoupeny v Poslanecké

sněmovně Parlamentu České republiky (ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS a SZ).

expertů, z nichž 25 působilo na brněnských politologických pracovištích, 23 na pražských a zbylých 16 tvořili akademici z Olomouce, Plzně a Hradce Králové; z celkového počtu oslovených expertů dosáhlo sedm titulu profesor, 19 titulu docent a 38 titulu Ph.D. Byli osloveni všichni akademici, které příslušné instituce uváděly na svých webových stránkách jako kmenové zaměstnance. Akademici, působící zároveň na více pracovištích, byli pochopitelně osloveni pouze jednou.62 Tato témata Benoit a Laver použili v roce 2003 výhradně pro postkomunistické země.

133

Konečně poslední modifikace spočívala v tom, že experti nebyli požádáni

o zhodnocení naléhavosti jednotlivých témat (byla hodnocena autory výzkumu

při jeho designování63) a byla vypuštěna otázka zjišťující sympatie expertů

ke zkoumaným stranickým subjektům64.

Práce s daty pak kopírovala výzkumné postupy Benoita s Laverem. Nejprve jsme se

snažili porozumět vztahu mezi jednotlivými proměnnými a identifikovat jednotlivé

dimenze českého politického prostoru. K tomu jsme využili explorační faktorovou

analýzu. Základní jednotkou analýzy byla sada hodnocení politických pozic

jednotlivých stran experty (N=105)65. Do modelu byla nejprve zařazena všechna

témata z výzkumu (celkem 22 položek), aby bylo možné kvůli vylepšení modelu

identifikovat a odstranit položky s nejnižší komunalitou nebo položky, které měří více

faktorů zároveň.

Dalším logickým krokem v mapování českého politického prostoru bylo vytvoření

dvoudimenzionální mapy českého politického prostoru a její srovnání s podobou

politického prostoru z roku 2003 (Benoit, Laver 2006: příloha B). V této části jsme

navázali na dříve provedenou redukci dimenzionality. Ta nám umožnila vytvořit dvě

škály, které byly složeny z ekonomických (sedm položek) a sociálně-liberálních

(tři položky) témat z expertního šetření (v případě potřeby byly jednotlivé položky

přeorientovány tak, aby měly stejný směr; vnitřní konzistence škál byla více než

uspokojivá (α=0,93 a α=0,75). Na základě výpočtu průměrných hodnot naměřených

u jednotlivých stran pak byly určeny pozice ve dvoudimenzionálním politickém

prostoru a zaneseny do níže prezentované prostorové mapy. Jedna dimenze

odpovídala ekonomické a druhá sociální politice stran66.63 Výzkum Benoita a Lavera prokázal, že rozdíly v naléhavosti mezi jednotlivými tématy jsou poměrně malé (v roce 2003 se důležitost všech témat pohybovala na dvacetistupňové škále v intervalu 10,3-14,3, naléhavější bylo jen téma přistoupení k EU, které již nebylo do výzkumu zahrnuto) a zvětšují se pouze mezi jednotlivými stranami.64 Riziko možné chyby měření, vyvolané (anti)sympatiemi ke zkoumaným straním, je velmi malé až žádné (Benoit, Laver 2006: 90-92).65 Data byla do analýzy vkládána metodou Listwise, několik chybějících hodnot u dílčích proměnných způsobilo, že v případě redukce dimenzionality bylo N=100. Při následném výzkumu substantivního významu pravice a levice, do kterého bylo zahrnuto méně proměnných, bylo N=104.66 Celkově lze považovat jednotlivé faktory z velké části až překvapivě dobře ukotvené v teoriích konfliktních linií a korespondující s pracemi, které analyzují českou situaci (Hloušek, Kopeček 2004, 2008; Novák, Vlachová 2001). Výsledky faktorové analýzy podporují zejména vícekrát prezentované úvahy V. Hlouška a L. Kopečka popisující proces, pomocí kterého v ČR se ustavila zcela dominantní ekonomická konfliktní linie (to ostatně ukazuje i výše zmíněná práce Nováka s Vlachovou), stejně jako jejich závěry o tom, že ani průnik SZ do systému neznamenal z hlediska strukturace politického konfliktu výraznější

134

9.2. Dimenze českého politického prostoru

Český politický prostor lze i po námi provedené redukci dimenzionality považovat za

vícedimenzionální (tabulka 9.2), byť s poznámkou, že první z faktorů vysvětluje

zřetelně (skoro trojnásobně) více variance v policy pozicích politických stran než

druhý. Povaha nejvýznamnější komponenty je přitom z hlediska dílčích témat

složená, neboť obsahuje jak všechna ekonomická témata, tak i témata, spojená

s dědictvím minulého režimu a to nejen retrospektivně, nýbrž i prospektivně

(vyrovnání se s minulostí a současný vztah ke dvěma hlavním aktérům studené války)

a o něco slaběji, avšak stále výrazně, k němu přispívají ještě další dvě témata

(regulace masmédií a nákup půdy cizinci). Kombinace ekonomických otázek a otázek

spjatých s dědictvím minulosti je zajímavé české specifikum – v dalších

postkomunistických státech, se kterými Benoit a Laver v jejich výzkumu pracovali,

byla témata většinou oddělená a často se dokonce křížila.

Druhý z faktorů pak v sobě kombinuje témata související se sociálním liberalismem

s tématy, která bývají běžně ztotožňována s postmaterialismem. Další tři faktory pak

již k celkové vyčerpané varianci přispívají poměrně málo. Třetí z nich lze ztotožnit se

štěpením město-venkov, přičemž za povšimnutí stojí, že i v této dimenzi se objevuje

sociální liberalismus jako jediné téma s vyššími faktorovými zátěžemi ve více než

jedné dimenzi. Další dva faktory pak tvoří izolovaná témata práva na informace

a rozšiřování EU67.

Tabulka 9.2. Dimenzionální struktura českého politického prostoru

(Faktorová analýza, metoda hlavních komponent, listwise, N= 100, eigenvalue = 1, vyčerpaná variance 75 %).

Proměnná FaktoryF1 F2 F3 F4 F5

Daně ,77 ,26 ,03 ,25 ,16Sociální liberalismus ,14 ,62 -,59 -,11 ,03

změnu. Práce Nováka s Vlachovou, Hlouška s Kopečkem a výše prezentovaným zjištěním se rovněž shodují na existenci druhé dimenze konfliktu, kde se na sebe v poměrně dokonalém překryvu navrstvuje více dílčích dimenzí, v nichž jeden z okrajů kontinua představuje sociální liberalismus. K podobnému závěru dochází i P. Lyons a L. Linek (2007: 190-193), kteří však považují politickou soutěž v České republice spíše za jednodimenzionální (zejména kvůli „síle“ levo-pravé, resp. socioekonomické dimenze.67 Model jsme se snažili dále vylepšit odstraněním položek s nejnižšími komunalitami (nákup půdy a decentralizace), vysvětlená variance se však již zvětšila jen velmi mírně (ze 75 % na 77 %) a proměnné s vysokými faktorovými zátěžemi ani počet dimenzí se nezměnily.

135

Vlastnictví prům. podniků ,90 ,18 ,04 ,05 ,05Prohlubování EU ,04 ,65 ,38 -,12 ,35Životní prostředí -,17 ,81 ,19 -,07 -,23Vyrovnání s minulostí ,87 -,02 -,32 -,08 ,03Nákup půdy cizinci -,71 ,06 ,03 -,11 ,22Regulace masmédií -,66 ,35 -,18 ,36 ,08Národní zájem -,26 ,70 ,33 -,39 -,12Město vs. venkov ,27 ,02 ,78 ,26 ,01Vztah ČR k USA ,82 ,36 -,03 ,05 -,18Decentralizace -,51 ,28 ,11 ,42 ,22Boj s kriminalitou -,75 ,23 -,32 ,01 -,05Rozšiřování EU -,21 ,34 -,17 -,25 ,69Imigranti -,38 ,71 -,21 ,07 ,05Regulace trhu ,89 ,12 -,05 ,13 -,05Zdravotnictví (reforma) ,89 ,18 ,09 ,13 ,15Vztah ČR k Rusku -,74 ,04 ,23 -,11 ,21Jaderná energetika -,23 ,72 ,09 -,19 -,50Deficity veřejných rozpočtů ,84 ,10 -,17 -,16 -,04Podnikání ,86 ,13 -,01 -,11 -,05Rovná daň ,84 ,25 ,02 ,12 ,08Přerozdělování ,81 ,20 ,05 -,01 ,27Právo na informace -,36 ,39 -,16 68 -,12Vyčerpaná variance (%) 42 16 7 5 5Eigenvalue 10,09 3,90 1,72 1,30 1,25

Zdroj: Chytilek, Eibl 2011: 73.

Porovnání aktuálních zjištění s daty Benoita a Lavera z roku 2003 (resp. 2006, kdy

byly výsledky publikovány) přináší zjištění, že dimenzionální struktura politického

prostoru české politiky je značně stabilní. I tenkrát hlavní faktor zahrnoval

ekonomická témata, společně s tématem vyrovnání se s minulostí a nákupem půdy

cizinci, vyčerpával však méně variance (33 %). Podobně druhý z faktorů (19,5 %

vysvětlené variance) v sobě kombinoval část témat sociálního liberalismu

s postmateriálními tématy a přistoupením k EU. Ke struktuře třetího faktoru (14,5 %

vysvětlené variance) pak nejvíce přispívaly sociálně liberální politiky a téma stranické

reprezentace městských vs. venkovských zájmů.

9.3. České politické strany v politickém prostoru

Výsledky redukce dimenzionality českého politického prostoru nám nyní umožní

vytvořit dvoudimenzionální mapu, která zachytí pozice jednotlivých stran v prostoru

ohraničeném dvěma výše prezentovanými kontinui. Z mapy by neměla být patrná

136

pouze pozice strany jako taková (tedy jeden konkrétní bod v prostoru); cílem je

vyznačit v uvažovaném prostoru takové oblasti, které bychom mohli označit za

„hegemonní stranické regiony“, ve kterých se dá předpokládat, že strana – na základě

předpokladu platnosti vzdálenostních modelů – bude k sobě přitahovat voliče, jejichž

pozice budou straně blízké.

Mapu68 politického prostoru v České republice zachycuje schéma 9.1. Již při letmém

pohledu na mapu je patrné, že každá strana „ovládala“ v době sběru dat dostatečně

velké území. Na ODS lze nahlížet jako na hegemona v prostoru liberální

i konzervativní pravice a pravého středu. KDU-ČSL obsadila oblast levého i pravého

středu sociálně konzervativní části ekonomické dimenze, SZ oblast levého i pravého

středu sociálně liberální osy. Hegemonní oblast ČSSD se nachází nalevo od středu

uprostřed sociálně liberální osy a KSČM připadl sociálně konzervativní prostor

nalevo. Z mapy lez rovněž vyčíst bezprostřední interakční pole mezi stranami, tvořené

hranicemi mezi jejich územími. Zde není situace symetrická: zatímco ODS a KSČM

sousedí pouze se dvěma subjekty (KDU-ČSL a SZ, resp. ČSSD a KDU-ČSL), KDU-

ČSL má za sousedy všechny tehdejší parlamentní strany. SZ sousedí se třemi

stranami, tedy se všemi vyjma KSČM. Stejný počet sousedních stran pak má ČSSD;

v tomto případě neexistuje přímá vazba na ODS.

Možnosti rozvíjení interakcí mezi jednotlivými stranami jsou tedy poměrně bohaté,

byť mohou být limitovány i vzájemnou délkou hranic (pouhá sousedská pozice tedy

nemusí stačit k rozvíjení úspěšné spolupráce či úspěšných interakcí). To lze velmi

dobře doložit např. na dvojicích KDU-ČSL, SZ a SZ, ODS, kde hranice mezi územím

stran (a tedy ani interakční pole mezi stranami) nejsou stejně dlouhé, což může dále

ovlivňovat povahu politické soutěže mezi nimi (srov. opět zjištění z diskuse

o nevolitelnosti stran v kapitole 7.1).

68 Vizualizace dat probíhá obvykle užitím Voroného diagramů (a/nebo Delaunayovy triangulace), jejichž cílem je nalézt území (polorovinu), do kterého spadá množina všech bodů, které jsou relativně nejblíže jednomu konkrétnímu ideálnímu bodu. Tato území, resp. prostorové výseče, jsou definována průsečíky kolmic, které půlí spojnice sousedících bodů. Výsledná podoba takto rozděleného prostoru je tvořena průnikem n-polorovin a má tvar mnohoúhelníku. Mnohoúhelníky jsou pak vlastně grafickou reprezentací „výsostných území“ jednotlivých stran. Uvnitř každého mnohoúhelníku jsou tedy všechny body, které v mají k nejblíže k pozici stran. Pohled na prostorovou mapu rozdělenou triangulací tak odpoví na otázku, kam až může teoreticky sahat „přitažlivost“ jednotlivých stran. To znamená, že tvar a rozsah „hegemonních stranických oblastí” je určován vzájemnou pozicí a vzdáleností mezi nimi.

137

Schéma 9.1. České politické strany v politickém prostoru: Ekonomická a sociálně liberální dimenze; 2008.

Pozn.: Politický prostor je rozdělen pomocí Voroného polygonů.

Zdroj: Chytilek, Eibl 2011: 78

Vzniklou mapu českého politického prostoru můžeme nyní srovnat se třemi dalšími.

První z nich pochází od Benoita a Lavera z roku 2003 (publikována byla v roce 2006;

viz schéma 9.2) a vznikla za využití podobné metodologie. Od naší mapy se dosti liší,

a to i v případě, pokud uvažujeme pozice stran v ní jako ordinální proměnné.

V roce 2008 bylo pořadí stran na ekonomické ose KSČM, ČSSD, SZ, KDU-ČSL

a ODS, v roce 2003 KSČM, SZ, ČSSD, KDU-ČSL a ODS. Posun SZ směrem

doprava může být indikátorem celkových změn ve straně (a samozřejmě stranické

komunikace), které byly završeny úspěchem ve volbách do Poslanecké sněmovny

v roce 2006 (byť změny ve straně nutně nemusí být indikátorem samotného úspěchu;

srov. Kneblová 2009: 184-186).

Na sociálně-liberální ose bylo pořadí stran v roce 2008 SZ, ČSSD, ODS, KDU-ČSL

a KSČM, zatímco v roce 2003 bylo pořadí SZ, ČSSD, KSČM, ODS a KDU-ČSL.

138

Schéma 9.2. České politické strany v politickém prostoru: osy Privatizace a Sociální

liberalismus; 2003

Zdroj: Benoit, Laver 2006: příloha B.

Druhou mapu ke srovnání poskytli Lyons s Linkem (2007: 192), kteří podobně jako

my vycházeli z prací K. Benoita a M. Lavera. I oni na základě faktorové analýzy

13 témat69 identifikovali dva faktory s celkovým podílem vysvětlené variability 37,98

% (první z faktorů je silnější – vysvětluje 24,85 % variability – a byl označen jako

„dimenze pravice-levice“; druhý z faktorů pak představuje dimenzi sociální

konzervatismus – liberalismus). Ordinální pořadí stran na ose levice-pravice bylo –

až na výjimku SZ – podobné jako v případě našich závěrů: KSČM, ČSSD, KDU-

ČSL, SZ a ODS. Na ose míry (sociálního) liberalismu pak bylo pořadí následující:

SZ, KSČM, ČSSD, ODS a KDU-ČSL.

69 Státní intervence do hospodářství, financování sociálních služeb (soukromé vs. veřejné), způsob zdanění (progresivní vs. rovné), privatizace státních podniků, regulace nájemného, bývalí komunisté mohou zastávat funkce, veřejná podpora pro zvýšení porodnosti, vláda bojovala proti korupci, redukce nezaměstnanosti vs. rozpočtového deficitu, zákaz potratů, nezávislosti státu na církvi, zemědělské dotace a konečně ochrana životního prostředí vs. růst hospodářství.

139

Námi sestavená mapa se odlišuje i od kvalitativně provedeného mapování politického

prostoru (Hloušek, Kopeček 2008: 15). Pořadí stran na ekonomické ose bylo KSČM-

SZ-ČSSD-KDU-ODS, zatímco na axiologické ose SZ-ODS-KDU-ČSSD-KSČM.

Schéma 9.3. České politické strany v politickém prostoru: socioekonomická a

axiologická osa; 2008

Socioekonomická osa

levice pravice

Axio

logi

cká

osa

liberální

SZ

ODS

autoritářská

ČSSD KDU-ČSL

KSČM

Zdroj: Hloušek, Kopeček 2008: 15

***

Konflikt v rámci českého politického prostoru je utvářen na základě jedné hlavní

a jedné vedlejší dimenze. Hlavní dimenzí rozumíme v podstatě socio-ekonomickou

osu, vedlejší dimenze je reprezentována socio-liberální osou. Na základě srovnání

námi sestavené mapy s dalšími mapami, které vznikly dříve, můžeme konstatovat, že

obě dimenze utváří politický konflikt v České republice dlouhodobě.

Porovnávané mapy ale nebyly stejné – lišily se zejména z hlediska pozic jednotlivých

stran (a jejich pozic) v obou dimenzích. Alternace pozic byla pozorována spíše na

vedlejší ose, nicméně nás to vede k závěru, že výsledky mapování jsou do značné

míry závislé na použitém datovém souboru a metodě, se kterou přistupujeme k jejich

analýze.

140

10. Voliči v politickém prostoru

V předchozí kapitole jsme umístili politické strany do prostoru, který byl vymezen

dvěma osami představujícími hlavní dimenze konfliktu v České republice, a srovnali

výslednou mapu se studiemi, které za užití různých metod mapovaly český politický

prostor dříve. Na základě srovnání můžeme konstatovat stabilitu jak jednotlivých

dimenzí, na kterých je vystavěna stranická soutěž, i pozic hlavních politických aktérů.

Ke změnám umístění v rámci socio-ekonomické osy (umisťování stran v rámci této

osy lze vnímat i jako indikátor jejich umístění v rámci levo-pravého kontinua)

docházelo zejména u menších politických stran, které obsazují pozice v rámci

politického středu. V případě sociálně liberální osy docházelo k významnějším

proměnám mapy.

V každém případě se ukázalo, že český politický prostor je vnitřně diferencovaný

a každá strana disponuje dostatečně velkou oblastí, ve které může „zachytávat“

či přitahovat voliče. Těm bude věnována pozornost v této kapitole.

***

Data o pozicích voličů byla získána v rámci výzkumného projektu Evropské studie

hodnot (European Values Study, dále jen EVS), který zkoumá hodnotové orientace

občanů evropských zemí. Data, která budou v této kapitole analyzována, pochází

zatím z poslední vlny výzkumu, která v České republice (N=1821) proběhla

na podzim roku 200870 (tedy skoro ve stejnou dobu, kdy byla sbírána data pomocí

expertního dotazování).

V práci s daty navážeme na redukci dimenzionality diskutovanou v předchozí

kapitole, kde jsme pomocí faktorové analýzy identifikovaly dva hlavní faktory

politického konfliktu v České republice. V rozsáhlém dotazníku EVS jsme se pak

snažili najít takové položky, které by obsahově odpovídaly dimenzím vzešlým

z expertního šetření. To s sebou přineslo několik problémů. První problém pramení

z nesymetrického pokrytí jednotlivých položek, kterými jsme naplnili obě konfliktní

linie identifikované na základě expertního dotazníku a jeho následné analýzy.

Dotazník EVS dostatečně nepokrývá uspokojivým způsobem otázky vztahující se

např. k vyrovnání se s minulostí. Pro socioekonomickou linii proto byla vybrána

šestice otázek, které se primárně dotýkají ekonomické dimenze konfliktu, pro druhou

70 V České republice se data sbírala již potřetí; první sběr proběhl v roce 1991, druhý v roce 1999.

141

dimenzi konfliktu pak bylo vybráno sedm otázek, které plní zejména jeho (sociálně-)

liberálně-konzervativní komponentu (pro úplný přehled otázek viz Příloha 5).

Druhým problémem, který se objevil, byla odlišná vnitřní konzistence obou souborů

(α=0,65 a α=0,71 v případě EVS a α=0,93 a α=0,75 v případě expertního šetření).

I přes sníženou reliabilitu obou škál indikovanou Cronbachovým alfa jsme se však

rozhodli s nimi pracovat dál, aby položky utvářející obě škály byly souměrné a bylo

možné vymezit prostor voličů i politických stran podobným způsobem (a to i přesto,

že oba prostory, resp. obě vzniknuvší mapy, mezi sebou nebudou porovnávány přímo,

neboť mapují jiný prostor).

Samotná vizualizace dat probíhá pomocí vykreslování odhadů jádrových hustot. Ty

jsou poměrně oblíbeným nástrojem, jak vizualizovat distribuci či rozptyl dat. Podávají

totiž velmi solidní a přehlednou informaci o analyzovaném prostoru a jeho

„obsazenosti”. Poměrně snadná je i vizualizace různých pásem hustoty, kdy je

okamžitě patrné, kam až sahají různé podíly voličů. Šířku pásem může ovlivňovat

samozřejmě výzkumník změnou příslušných parametrů. My jsme hranice (vyznačeny

jsou změnou odstínu) stanovili na úrovni 5, 25, 50, 75 a 95% koncentrace voličů.

10.1. Magnetická přitažlivost středu

Při pohledu na grafy 10.1 a 10.2, které znázorňují rozložení v rámci celého datového

souboru voličů, je patrné, že mezi oběma skupinami jsou pouze minimální rozdíly.

Voliči i nevoliči jsou rovnoměrně rozprostřeni na obou zkoumaných osách, na ose

sociálního liberalismu je patrná tendence obsazovat konzervativnější část osy

(podobný závěr z pozorování politického prostoru popisují i Novák s Vlachovou

(2001: 14). Tvar rozložení voličů (celkového souboru) je pravidelný, dostředivý a má

jen jedno jádro.

142

Graf 10.1-10.2. Rozptyl a distribuce voličů a nevoličů v politickém prostoru

Zdroj: EVS 2008.

Pokud bychom uvažovali pouze o jediné ose – socio-ekonomické – konstatovali

bychom, že většina voličů se nachází kolem středu, což potvrzují i další data z EVS i

CVVM. Přistoupíme-li na výše zmíněné tvrzení, že „naše“ socio-ekonomická osa

může být základem či do jisté míry substitutem pro levo-pravou osu, můžeme

naměřená data porovnat s otázkou zjišťující sebezařazení voličů na této ose.

Distribuci sebezařazení v roce 2008 ilustruje graf 10.3, informaci o sebezařazení

voličů obsahuje tabulka 10.1 (pro zajímavost uvádíme vývoj hodnot od roku 1991).

Data potvrzují dostředivou tendenci. Od roku 1991 došlo pouze k mírnému posunu

voličů směrem doleva, z mediánové hodnoty 6 naměřené v letech 1991 a 1999 na

hodnotu 5 naměřenou v letech 2006 a 2008). Český volič se tedy pohybuje ponejvíce

ve středu levo-pravého kontinua a společně s Lyonsem a Linkem tak můžeme

minimálně zpochybnit závěry o polarizaci společnosti, ke které mělo podle některých

komentářů dojít před volbami v roce 2006 (srov. Lyons, Linek 2007: 186; zároveň ale

upozorňujeme na to, že k polarizaci mohlo skutečně dojít v jiné dimenzi politiky,

např. v rovině osobních sympatií ke stranám – zejména ODS a ČSSD – a jejím čelním

představitelům).

143

Tabulka 10.1. Sebezařazení voličů na levopravé škále: 1991-2008

Datový soubor N Průměr Medián

Směrodatná odchylka

EVS 1991 1726 5,93 6 2,129EVS 1999 1762 5,94 6 2,337ČVS 2006 1733 5,44 5 2,533EVS 2008 1441 5,52 5 2,418

Zdroj: EVS 1991-2008, Česká volební studie 2006.

Graf 10.3. Sebezařazení voličů na levopravé škále: 2008

Zdroj: EVS 2008.

Na dalších grafech (10.4-10.8) již vidíme rozložení voličů jednotlivých stran.

Na první pohled je patrné, že mezi umisťováním voličů stran v prostoru a jejich

koncentrací jsou rozdíly, byť nejsou nijak velké. Z prezentovaných dat ovšem nelze

vyvozovat žádné obecnější závěry, neboť počet případů (zejména) u menších stran je

skutečně malý. Kvůli této skutečnosti nebudeme jednotlivé grafy nebudeme zvlášť a

zejména v případě diskuse o malých stranách budeme hovořit v obecnější rovině.

144

Graf 10.4-10.8. Rozptyl a distribuce voličů stran v politickém prostoru

Zdroj: EVS 2008.

Pří pohledu na grafy 10.2-10.6 je patrný rozdíl ve tvaru a míře rozptylu mezi voliči

větších a menších stran. Zatímco voliči KDU-ČSL, KSČM a SZ jsou umístěni

do relativně malých ploch, voliči ODS a ČSSD de facto kopírují tvar a hustotu celého

souboru.

Distribuce a rozptyl v rámci skupiny voličů ČSSD skutečně pozoruhodně kopírují tvar

rozložení pozic celého souboru i tvar rozložení voličů obecně. Až na výjimku

posledního „prstence“ můžeme konstatovat skutečně vysokou míru shody mezi

celkem (voliči a občané obecně) a jednou ze skupin, která celek tvoří (voliči ČSSD).

Voliči ODS také do značné míry kopírují rozptyl a tvar distribuce celého souboru

(popř. voličů obecně), nicméně v jejich případě už je možné zachytit dvojí odlišnost

(byť tato není nikterak výrazná). Skupina voličů hlásících se k ODS je oproti voličům

ČSSD vychýlena na socioekonomické ose směrem doprava a na sociálně-liberální ose

se směrem k liberálním hodnotám. Tuto skutečnost zachycují grafy 10.9 a 10.10.

145

Poměrně široký rozptyl zastávaných pozic v případech obou stran tak svědčí

poukazují na správnost výroků o catch-all charakteru hlavních českých politických

stran (Kunštát 2007).

Graf 10.9. a 10.10. Rozptyl a distribuce voličů ODS a ČSSD v porovnání s rozptylem

a distribucí zkoumaného souboru a voličů obecně.

Pozn.: Oranžová linka ohraničuje soubor voličů ČSSD, modrá linka ODS.

Zdroj: EVS 2008.

Rozdíly mezi soubory voličů ODS a ČSSD

Soubory voličů ČSSD a ODS si jsou poměrně blízké. I přes malou vzdálenost mezi

soubory je ale možné od sebe voliče ČSSD a ODS odlišit. Při pohledu na graf 10.9

konstatujeme, že voliče ČSSD můžeme označit za o něco konzervativnější než voliče

ODS. Čím více napravo se voliči ODS umisťují na ekonomické ose, tím dochází

ke zintenzivnění jejich liberálních postojů. K této intenzifikaci ale dochází až

ve vrstvě grafu, která vymezuje 75 % všech voličů ODS. Pokud bychom pracovali

pouze s 50 % voličů ODS a ČSSD, zjistíme, že zde není rozdíl mezi oběma soubory

tak velký (data poukazují na větší rozptyl voličů ČSSD na této ose, nicméně rozdíl je

zanedbatelný – pohybuje se na úrovni 1-2 bodu).

Minimální rozdíl nacházíme v šířce rozptylu voličů obou stran i na socioekonomické

ose, byť tentokrát v opačném pořadí. Pokud bychom se soustředili pouze na 50 %

voličů každé ze stran, nenašli bychom mezi oběma soubory téměř žádný rozdíl (obě

skupiny se rozprostírají mezi osmi body škály). Rozšíříme-li ale naši pozornost na

146

75 % voličů, opět se objeví (byť) zanedbatelný rozdíl jednoho bodu. V tomto případě

jsou ale rozprostřenější voliči ODS (12 bodů oproti 11 bodům naměřeným u voličů

ČSSD).

Přehlednou informaci o rozdílu v rozptylu voličů obou skupin a jejich překryvu

přináší graf 10.11.

Graf 10.11. Překryv voličů ČSSD a ODS

Pozn.: Oranžová barva vymezuje rozptyl voličů ČSSD, modrá barva rozptyl voličů ODS.

Zdroj: EVS 2008.

K překryvu voličů na sledovaných osách ale nedochází pouze u ODS a ČSSD. Jak již

bylo naznačeno výše a jak ostatně vyplývá z prezentovaných grafů, soubory voličů

všech stran, kterým je věnována pozornost, se více či méně překrývají. Překryv

můžeme demonstrovat mimo jiné i lokací „jader“, která v sobě zahrnují 5 % voličů,

kteří se hlásí k jednotlivým stranám. Ta jsou rozložena na poměrně malém

koncentrovaném území (o šířce zhruba 7,5 bodu na socioekonomické ose), které

můžeme označit jako kontinuum levého a pravého středu. V rámci této oblasti

můžeme identifikovat dvě skupiny voličů. Nalevo stojí voliči KSČM, KDU-ČSL

a ČSSD, napravo pak voliči SZ a ODS. Na ose sociálního liberalismu jsou jádra

umístěna prakticky na totožné pozici, což opět potvrzuje již výše konstatovanou

dominanci socioekonomické osy politickém konfliktu v České republice.

Přehled o překryvu voličů jednotlivých skupin přináší grafy 10.12 a 10.13. Graf 10.12

147

je „drátěným“ modelem grafu 10.13 a uvádíme ho pro větší přehlednost.

Nepřerušovaná linka označuje hranici 95 % voličů, kteří se hlásí ke konkrétní straně,

přerušovaná čára značí hranici 50 % voličů. Barevné jádro v sobě obsahuje 5 %

voličů jednotlivých stran.

Graf 10.12 a 10.13. Rozptyl a distribuce voličů jednotlivých stran (překryv voličů a

překryv voličů v drátěném modelu)

Legenda: Červená barva označuje voliče KSČM, žlutá (nalevo) nebo fialová (napravo; k výměně barvy došlo ve snaze linky v drátěném modelu zviditelnit) voliče KDU-ČSL, oranžová voliče ČSSD, zelená volič SZ a konečně modrá voliče ODS.Zdroj: EVS 2008.

Pro zajímavost nyní provedeme stejnou operaci, kterou jsme provedli při analýze

prostorového umisťování jednotlivých stran – prostor rozdělíme pomocí Voroného

diagramů. Budeme tak opět hledat území, v jehož rámci budou vyznačeny všechny

body, které budou nejblíže ideálním bodům. Tyto body v tomto případě představují

mediánové hodnoty voličů jednotlivých stran na obou zkoumaných osách. Vymezené

polygony tak značí území, kde jsou všechny body přitahovány k pozici mediánového

voliče jednotlivých stran. Výsledek rozdělení prostoru zachycuje graf 10.14

(připomínáme, že zvláště u malých stran je výsledek odvozen od skutečně velmi

malého N a výsledky je tak třeba vnímat s touto skutečností).

148

Graf 10.14. Rozdělení prostoru vůči mediánovým voličům jednotlivých stran

Legenda: Červená barva označuje voliče KSČM, fialová voliče KDU-ČSL, oranžová voliče ČSSD, zelená volič SZ a konečně modrá voliče ODS.Zdroj: EVS 2008.

Pohled na mapu odhalil dva poměrně zajímavé jevy. Tím prvním je vlastní jádra

distribuce voličů nemusí být nutně ve „vítězném“ polygonu dané voličské skupiny.

Tato skutečnost je patrná zejména u voličů KDU-ČSL, jejichž jádro je zcela mimo pro

ně vymezený prostor a částečně u voličů ODS a SZ. U obou zmíněných dochází

k průniku jader do obou polygonů.

Z našeho pohledu zajímavější je ale zjištění o míře potenciálního interakčního pole

mezi jednotlivými skupinami, které lze odvodit od hranic, které vymezují jednotlivá

území. Interakce zde budou diskutovány v ryze technicistní rovině (možné ano-ne)

a nebudou tedy zohledňovány ideologické vzdálenosti (nebo jiné faktory, které by

mohly interakční pole zúžit či omezit) mezi stranami. Do nejméně interakcí by podle

grafu 10.4 mohli vstupovat voliči ODS, kteří sousedí přímo pouze s voliči KDU-ČSL

a SZ. Pokud pomineme chybějící vazbu na voliče komunistů, jsou voliči ODS jedinou

149

skupinou, která nemá přímou vazbu na voliče ČSSD (což je vzhledem k blízkosti

obou souborů, kterou jsme diskutovali výše, pozoruhodné, nikoliv však – s vědomím

předchozích zjištěných prezentovaných v předešlých kapitolách – překvapivé).

Druhou skupinou voličů, kteří potenciálně vstupují do nejméně interakcí jsou voliči

KSČM, kteří mohou interagovat s celkem třemi stranami (KDU-ČSL, ČSSD a SZ).

Soubor voličů ČSSD pak má vazbu na čtyři další soubory (tedy všechny vyjma voličů

ODS). Prostor vymezený pro voliče ČSSD je zajímavý i jeho malým rozsahem – ze

všech souborů pro voliče ČSSD připadá nejmenší plocha (srov. zjištění o malém

podílu voličů, kteří stranu volí pravidelně a dlouhodobě v kapitole 8.4). To ale

můžeme opět číst jako znak univerzálnosti, resp. catch-all charakteru strany. Pozice

mediánového voliče ČSSD ve středu námi vytvořené mapy politického prostoru pak

otevírá pro ČSSD možnost, jak oslovit voliče ze sousedních skupin a přitáhnout je

k sobě (opět se zde promítá zjištění z kapitoly 7.1, kde jsme zjišťovali (ne)volitelnost

jednotlivých stran).

A konečně KDU-ČSL a SZ pak mohou vstupovat do interakcí se všemi dalšími

aktéry, což opět můžeme číst jako indikátor jejich nedostatečné čitelnosti na levo-

pravé ose, resp. pružnosti, s jakou voliči mohou přecházet od jedné strany ke druhé.

Seřadíme-li mediánové hodnoty jednotlivých stran, resp. jejich voličů, na obou

sledovaných osách získáme následující pořadí. Na socio-ekonomické ose se umístili

voliči v pořadí KSČM, KDU-ČSL, ČSSD, SZ a ODS a na sociálně-liberální ose SZ,

ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL.

150

11. Závěr: Témata a politický prostor v České republice

V předchozím textu jsme se zaměřili zejména na identifikaci hlavních konfliktních

linií české politiky v letech 2006 až 2008 a jejich naplnění konkrétními tématy před

volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2006. Naším

cílem bylo vytvořit mapu českého politického prostoru a umístit do ní jednotlivé, v té

době parlamentní, strany a jejich voliče. Abychom obraz politické soutěže v České

republice udělali co možná nejplastičtější, využili jsme různých datových souborů

(a metod), s jejichž pomocí jsme nahlíželi různé aspekty vzájemných vztahů mezi

stranami na straně jedné a mezi voliči na straně druhé. Výsledný obraz o podobě

českého politického prostoru nám pak pomáhá pochopit obsah, formu a dynamiku

soutěže stran v České republice.

Při našich úvahách o povaze hlavních politických dimenzích českého politického

prostoru jsme čerpali z poměrně bohatého teoretického a konceptuálního zázemí.

Vyšli jsme z Rokkanova konceptu konfliktních linií, který je tradičně chápán jako

nástroj, pomocí něhož lze (logikou bottom up, tedy že stranické systémy byly

utvářeny směrem zdola, od voličů) poměrně uspokojivě vysvětlit vznik a vývoj

většiny (západoevropských) stranických systémů. Rokkan v návaznosti na projevy

konfliktních linií ve vztahu k volebnímu chování formuloval tezi o zamrznutí

stranických systémů, kdy tvrdil, že voliči si ke stranám vytvořili velmi silné (de facto

na třídním základě budované) vazby, jejichž následkem byla mimo jiné poměrně silná

stabilizace stranických systémů. Voliči totiž zpravidla volili tu stranu, která

reprezentovala zájem sociální třídy, do níž sami patřili. V průběhu 20. století ale došlo

k mnohým společenským změnám, které můžeme souhrnně zarámovat pojmy

modernizace a/nebo sekularizace a které měly explanační sílu konfliktních linií ve

vztahu k volebnímu chování oslabovat. Naopak došlo k posílení racionálních prvků

při rozhodování voličů a ke zvažování stranických alternativ z pohledu očekávaného

užitku (pro jednotlivce).

Racionalita byla posílena i u politických stran. Ty, aby byla zajištěna jejich další

reprodukce v rámci daného systému, pomalu upouštěly od kladení důrazu na jejich

(původní) ideologický náboj a začaly přizpůsobovat nabídku poptávce, která

přicházela od voličů. Současně se začaly objevovat strany nové, které těm původním

začaly konkurovat. Nová forma vztahu mezi politickými stranami a jejich voličů

může být nahlížena skrze teorii racionální volby, která předpokládá, že voliči budou

151

volit takovou stranu, která nejzřetelněji demonstruje schopnost přinést maximum

užitku a že strany se budou snažit maximalizovat vlastní zisk tím, že se budou snažit

oslovit maximální možný počet voličů.

Maximalizaci zisku pak mohou pomoci nástroje a techniky politického marketingu,

který je založen na vzájemných a opakovaných interakcích mezi politickou stranou

a voličem, kdy se strany snaží zjišťovat, jaká témata a jaká řešení by volič rád uvítal

v politickém prostoru. Kritici v této souvislosti upozorňují na nebezpečí pro

demokracii, neboť politika může být redukována na populistickou orientaci na plnění

přání vrtkavého veřejného mínění. V diskusi, kterou jsme v této práci vedli, jsme však

tuto kritiku odmítli. A to zejména proto, že strany nemají volnost v obsazování

libovolných pozic v různých tématech (jsou limitovány vlastní politickou minulostí),

a proto, aby zůstaly důvěryhodné (a tedy opakovaně volitelné), musí přinášet alespoň

minimální kontinuitu. Navíc strany chápeme jako aktivní hráče, kteří dokáží dimenze

politického konfliktu strukturovat a ovlivňovat tak poptávku voličů po tématech

(proces utváření politiky podle logiky top down). Můžeme se ale domnívat, že pozice

v těchto „nových“ tématech bude vycházet z předchozích zkušeností a znalostí

voličských preferencí a že se tedy strany budou snažit zaujmout takové pozice, které

by byly blízké voličům, které se snaží oslovit a zmobilizovat.

To jsou zhruba východiska, ze kterých tato práce vycházela a na jejichž základech pak

byly sestaveny výsledné mapy českého politického prostoru.

11.1. Politický prostor a témata české politiky

K určení pozic aktérů politické soutěže v prostoru můžeme využít celou řadu metod

a datových souborů, v této práci jsme pracovali v zásadě s daty čtverého typu, jejichž

analýza nám pomohla vytvořit konečnou podobu prostorových map. Mapy byly

sestaveny na základě analýzy a) volebních programů, b) největších problémů České

republiky a kompetencí jednotlivých stran tyto problémy řešit (obojí skrze vnímání

voličů), c) expertního šetření o pozicích stran v sadě témat a konečně d) postojů

voličů v tématech, které co možná nejvíce odrážely obsah expertního šetření.

11.1.1. Analýza programových dokumentů

V první řadě jsme analyzovali volební programy (pomocí kódovacího schématu

a metodiky CMP). Programová analýza nám umožnila sledovat tři faktory: Intenzitu

152

pokrytí jednotlivých tematických oblastí, důraz na konkrétní témata a pozici stran

na levo-pravé ose.

Z analýzy plyne, že největší prostor v programech všech stran suverénně dostala

témata spojená s ekonomikou a sociálním systémem, další tematické okruhy lze

považovat za vedlejší či okrajová. Lišil se samozřejmě důraz, který jednotlivé strany

na tematické oblasti kladly – zatímco ekonomickou oblast nejvíce řešily programy

ODS, SZ a ČSSD, sociální oblast akcentovaly zejména ČSSD, KSČM a SZ. Podobně

se pak lišil důraz na jednotlivá témata, která do daných oblastí spadají.

Pozice stran na levo-pravé ose byla určena pomocí indexu RILE. Strany se umístily

v následujícím pořadí (zleva doprava): KSČM, ČSSD, SZ, KDU-ČSL a ODS.

Vzdálenosti mezi stranami na ose nejsou nijak velké a můžeme konstatovat, že

programové dokumenty jednotlivých stran jsou poměrně vyvážené texty, které působí

dostředivě. Jinými slovy řečeno, představují vcelku vyvážený mix pravicových

a levicových témat (opatření), která v součtu strany umisťují do prostoru levého

a pravého středu.

11.1.2. Témata a problémy optikou voličů

Po analýze programových dokumentů jsme přistoupili k analýze problémů, které čeští

voliči vnímají jako nejpalčivější. Na datech pocházejících především z kontinuálního

šetření CVVM Naše společnost a ze šetření Česká volební studie 2006 jsme se

pokoušeli zjistit, zda politické strany (v programech, kampani a volbách obecně) řeší

stejná témata, jako voliči, nebo přicházejí s tématy jinými. Z výsledků analýzy plyne,

že se témata, která akcentovaly strany ve volbách a témata, která voliči dlouhodobě

chápou jako problematická, rozcházejí. Zatímco voliče dlouhodobě trápí témata

korupce, hospodářské kriminality a nezaměstnanosti, strany ve volbách řešily témata

odlišná – zdravotnictví a otázku daní. V této souvislosti je pozoruhodná ta skutečnost,

že zatímco na dlouhodobých problémech se shodli voliči všech stran, nedokázali se

shodnout na hlavním tématu voleb. Zde jsme došli k poměrně zajímavému zjištění, a

to tomu, že se zdá, že voliči vnímají zejména kampaň „vlastních“ stran. Téma, které

akcentuje „domácí“ strana je pak voliči považováno za nejdůležitější téma voleb.

Skutečnost, že strany zavádějí „volební“ témata a neorientují se pouze na řešení

problémů, které většina občanů vnímá jako palčivé, považujeme za demonstraci

aktivní role stran přizpůsobovat si politický prostor podlé svého (tedy indikátor top-

down formování politiky).

153

Na datech CVVM jsme se dále pokoušeli zjistit, zda je nějaká ze stran vnímána jako

výrazně kompetentnější pro řešení určitých problémů než strany ostatní. Analýza dat

žádnou takovou kompetenci neukázala (snad s výjimkou ODS, která je nadpoloviční

většinou voličů vnímána jako strana, která dbá o rozvoj podnikatelského prostředí,

a s výjimkou ČSSD a KSČM, jejichž program je vnímaný jako jednoznačně sociálně

orientovaný).

11.1.3. Politický prostor: expertní šetření

Třetím krokem, který jsme v mapování českého politického prostoru provedli, byla

analýza dat z expertního surveye, který s mírnými modifikacemi replikoval starší

výzkum K. Benoita a M. Lavera. S pomocí získaných dat jsme provedli redukci

dimenzionality politického prostoru v České republice a identifikovali jsme tak (v

souladu s předchozími pracemi na dané téma; Hloušek, Kopeček 2008; Novák,

Vlachová 2001; Laver, Benoit 2006; Lyons, Linek 2007) dvě linie politického

konfliktu. Jde zejména o socio-ekonomickou linii (kterou můžeme označit za hlavní)

a linii socio-liberální (kterou považujeme za vedlejší či doplňkovou). Dvojice

konfliktních linií nám pak pomohla vymezit dvoudimenzionální prostor, do kterého

jsme zanášeli pozice jednotlivých stran. Na základě určení pozic jsme poté mohli

přistoupit k určení „hegemonního“ území (území, ve kterém jsou všechny body

nejbližší pozici právě jedné straně). Analýza odhalila, že každá ze stran „obsazuje“

dostatečně odlišný prostor (rozsahem i lokací) a že interakce mezi stranami mohou

být ovlivněny jejich pozicí, resp. vzdáleností. Zatímco např. prostor, ve kterým je

teoretickým hegemonem KDU-ČSL, sousedí se všemi stranami a křesťanským

demokratům se tak otevírá poměrně bohaté pole možností, s jakou stranou vstoupit do

kontaktu, strany jako ODS či KSČM jsou svojí polohou limitovány sousedstvím

s pouhými dvěma dalšími stranami. Na socio-ekonomické ose se strany umístily

v pořadí KSČM, ČSSD, SZ, KDU-ČSL a ODS, na ose sociálně-liberální v pořadí SZ,

ČSSD, ODS, KDU-ČSL a KSČM.

11.1.4. Prostor obývaný voliči: Evropská studie hodnot

Posledním krokem v mapování politického prostoru České republiky pak bylo

vytvoření mapy voličů (využili jsme data z posledního běhu výzkumu Evropská

studie hodnot) na osách, které jsme získali redukcí dimenzionality dat vzešlých

z expertního šetření. I přes problémy s konzistencí měřících nástrojů (dotazník EVS

154

bohužel neobsahoval stejné položky jako dotazník, který vyplňovali experti), se nám

podařilo voliče do prostoru zasadit. Již při prvním pohledu na výsledek analýzy bylo

patrné, že drtivá většina voličů obsazuje prostor kolem pomyslného středu a mezi

skupinami voličů hlásících se k různým politickým stranám nejsou výrazné rozdíly

(tím ale v žádném případě netvrdíme, že rozdíly neexistují). To platí zejména

pro sociálně-liberální osu, kde jsou rozdíly skutečně zanedbatelné. Na socio-

ekonomické ose pak lze jednotlivé skupiny odlišit lépe (což potvrzuje i výše

formulovaný závěr o tom, že tato dimenze je pro českou politiku určující – viz

i hlavní témata voleb identifikované výše). Zde se voliči umístili v tomto pořadí:

KSČM, KDU-ČSL, ČSSD, SZ a ODS. Zajímavý pohled přináší také analýza

možných interakcí mezi skupinami. I zde se objevuje tendence k „separaci“ ODS –

její voliči sousedí přímo pouze se dvěma stranami, zatímco voliči KDU-ČSL a SZ

sousedí se všemi ostatními skupinami. Skupina voličů ČSSD se pak umisťuje

do středu prostoru, ale chybí jí přímá vazba na voliče ODS. Z toho je patrné, že pokud

nacházíme mezi voliči výraznější rozdíl, je to právě mezi těmito dvěma skupinami

voličů.

11.2. Různá data, různé způsoby měření, různé výsledky?

Vzájemné srovnávání výsledků dílčích analýz z jednotlivých částí této práce je

přinejmenším sporné, neboť se nedá v žádném případě předpokládat, že přinášejí

obraz o stejném prostoru, byť by to tak na první pohled mohlo vypadat. Nedá se totiž

předpokládat, že veškerá data budou symetrická, ani že jsou zkalibrována stejným

způsobem. Je začátek levo-pravého kontinua tak, jak ho chápou experti, zároveň

začátkem i pro voliče? Ne nezbytně. Stejně tak povaha analyzovaných dat nemusí být

(a není) stejné povahy. Zatímco v případě surveye expertů získáváme názor třetí

strany na pozorovaný jev, v případě sebezařazení voličů na škálách zjišťujeme

informace o samotném zkoumaném subjektu. Už tento rozdíl může vést ke zcela

odlišným datům. Můžeme se domnívat (a ostatně se to potvrdilo i v této práci),

že experti budou v hodnocení pozic stran využívat de facto celou délku měřící škály,

v případě sebezařazení voličů se budou hodnoty pohybovat okolo středu, neboť jen

málokdo sám o sobě přemýšlí jako o zastánci extrémních hodnot. Jiný typ problémů

přináší analýza předvolebních programů, do kterých se nepromítne reálná zkušenost

s fungováním strany a badatel je tak vlastně odkázán na sérii více či méně

155

realistických slibů, které mohou a nemusí vypovídat o skutečných postojích (a jejich

intenzitě), které jednotlivé strany zastávají. Přímé srovnání výsledků analýz tak

jednoduše není možné. To však neznamená, že výsledky mezi sebou nemůžeme

vůbec porovnat.

Srovnání, které si zřejmě dovolit můžeme, je srovnání (povahy rozdílů) vzdáleností a

pořadí stran a jejich voličů na dvou hlavních osách, které určují podobu a dynamiku

české stranické soutěže (pozice budeme chápat jako ordinální proměnné).

Přehled o provedených měřeních v rámci-levo pravé osy přináší tabulka 11.1.

Tabulka 11.1. Porovnání vzdáleností mezi stranami (a voliči) při použití různých dat a měřících nástrojů na levo-pravé ose.

Survey expertů (2008)

Česká volební studie (2006)

Evroská studie hodnot(2008)*

Analýza programových

dokumentů (2006)

St.D. St.D. St.D.ČSSD 3,21 2,123 2,91 1,653 5,27 1,6019 4,86KDU-ČSL 5,97 2,044 6,1 1,879 5,57 1,3297 5,50KSČM 1,64 2,185 1,03 1,457 4,86 1,6685 4,36ODS 8,18 2,078 8,79 1,618 6,90 1,5791 6,52SZ 5,37 1,773 6,22 1,74 6,02 1,6032 5,29

Pozn.: Původní škály použité k měření byly normalizovány, aby bylo umožněno jejich snadné porovnání. Prezentované hodnoty odrážejí umístění na škálách 1-10.

* Označuje hodnoty vztahující se k postojům voličů; ostatní hodnoty měří stranické pozice

Zdroj: Autor.

Hodnoty prezentované v tabulce ilustrují to, co jsme zmínili výše: V případě, že

dotazník zjišťuje hodnoty o samotném respondentovi (popř. je odkázán na data bez

vazby na reálnou zkušenost s fungováním strany) jsou hodnoty dostředivé a

nevyužívají celou šířku měřící škály. V tomto případě je to patrné na výsledcích

analýzy volebních programů a analýzy postojů voličů (EVS). V případě, že necháme

hodnotit subjekt třetí stranou na základě reálné zkušenosti, dostaneme výsledky, které

využívají prakticky celou měřící škálu. Příkladem takových dat jsou zde výsledky

surveye expertů a data z České volební studie, kdy byli respondenti požádáni o

zařazení stran na levo-pravou osu.

Bez ohledu na dostředivost výsledků způsobenou měřením, resp. rozdílnou povahou

dat, lze konstatovat poměrně značnou stabilitu umisťování stran (i voličů) v rámci

156

dané osy. Dochází sice k alternaci stran zejména ve středu politického pole, nicméně

umisťování hlavních stran (a představitelů hlavních pólů českého stranického

systému) zůstává až na výjimky stejné: Nejvíce napravo se umisťovala ODS a

představovala tak stranu, která neměla v pravé části politického spektra reálnou

konkurenci. Na opačném pólu se pak v drtivé většině případů umístila dvojice KSČM

a ČSSD. Přehled o umístění přináší tabulka 1.12.

Tabulka 11.2. Pořadí stran na socio-ekonomické ose

Výzkum/měření Socio-ekonomická osa

Benoit, Laver (2003) KSČM, SZ, ČSSD, KDU-ČSL a ODS

Chytilek, Eibl (2011) KSČM, ČSSD, SZ, KDU-ČSL a ODS

Hloušek, Kopeček (2008) KSČM, SZ, ČSSD, KDU-ČSL a ODS

Lyons, Linek (2007) KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, SZ a ODS

CMP (data 2006) KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, SZ a ODS

EVS 2008* KSČM, KDU-ČSL, ČSSD, SZ a ODS

ČVS 2006** KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, SZ a ODS

* Měří pozice voličů, ne stran.**Odráží otázku v dotazníku, kdy byli respondenti požádáni, aby strany zařadili na levo-pravé ose

Zdroj: Autor.

Pořadí na sociálně-liberální ose je o poznání proměnlivější. K alternaci tu dochází

prakticky na všech pozicích s výjimkou nejliberálnější pozice, kterou stabilně

obsazuje SZ. Na opačném konci osy se pak pravidelně umisťují KSČM a KDU-ČSL.

Zdá se však, že výsledné umístění stran závisí na konkrétním měření. Variabilita

v zastávaných pozicích pak může poukazovat na nejasnost pozic, kterou strany na této

ose zastávají, což může pramenit právě z charakteru osy jako vedlejšího či

doplňkového elementu. Přehled o umístění stran na dané ose přináší tabulka 1.13.

157

Tabulka 11.3. Pořadí stran na sociálně-liberální ose

Výzkum/měření Socio-liberální osa

Benoit, Laver (2003) SZ, ČSSD, KSČM, ODS a KDU-ČSL

Chytilek, Eibl (2011) SZ, ČSSD, ODS, KDU-ČSL a KSČM

Hloušek, Kopeček (2008) SZ, ODS, KDU-ČSL, ČSSD a KSČM

Lyons, Linek (2007) SZ, KSČM, ČSSD, ODS a KDU-ČSL

EVS 2008* SZ, ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL

* Měří pozice voličů, ne stran.

Zdroj: Autor.

***

Provedené analýzy odhalily několik poměrně zajímavých poznatků o politickém

prostoru České republiky. Prvním z nich je poznání o aktivní snaze stran strukturovat

tematické prostředí, ve kterém se pohybují, a to bez ohledu na témata, která jsou

dlouhodobě chápána jako problematická.

Druhým zajímavým poznáním je stabilita hlavní dimenze konfliktu české politiky, jež

je ztělesněna socio-ekonomickou dimenzí a jež je plněna konkrétními (volebními)

tématy (v našem případě zdravotnictví, nezaměstnanost, daňová problematika).

S tímto zjištěním souvisí i poznání o stabilitě umisťování aktérů v rámci této osy, kdy

dochází pouze k malým obměnám ve středu pole.

Z hlediska prostorového umisťování v rámci hlavní dimenze konfliktu. v letech 2006-

2008 lze stranický systém České republiky označit minimálně za předvídatelný. Bude

jistě zajímavé sledovat, zda se vzorce, na které jsme poukázali v této práci, projeví ve

stranické soutěži v České republice i v budoucnu, zejména se vstupem nových

subjektů na politický trh, resp. po jejich volebních úspěchu a vstupu do Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2010.

158

12. Použitá literatura a prameny

Adams, J., Bishin, B. G., a Dow, J. K. (2004). Representation in Congressional Campaigns: Evidence for Discounting/Directional Voting in U.S. Senate Elections. Journal of Politics 66 (2): 348-373.

Adams, J., Merrill S. III., Grofman B. (2005)A Unified Theory of Party Competition: A Cross-National Analysis Integrating Spatial and Behavioral Factors. Cambridge: Cambridge University Press.

Adams, J., Merrill, S., III. (1999a). Modeling party strategies and policy representation in multiparty elections: Why are strategies so extreme? American Journal of Political Science 43 (3): 765-791.

Adams, J., Merrill, S., III. (1999b). Party policy equilibrium for alternative spatial voting models: An application to the Norwegian Storting. European Journal of Political Research 36 (2): 235-255.

Alqaseer, J. (2008). Political Branding in Kuwait – Investigating Existance and Equity, Masters thesis, Tallahassee, School of Communication, Florida State University 2008., Disertation, [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://etd.lib.fsu.edu/theses/available/etd-07082008-103806/unrestricted/AlqaseerJThesis3.pdf>.

Bartolini, S., Mair, P. (1990). Identity, Competition and Electoral Availability. Cambridge: Cambridge University Press.

Bélanger, E. (2005). Issue Salience, Issue Ownership and Issue-Based Vote Choice: Evidence from Canada. Working paper prepared for delivery at the annual meeting of the Canadian Political Science Association London, Ontario, June 2-4, 2005. [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://www.cpsa-acsp.ca/papers-2005/Belanger.pdf>

Bélanger, É., Meguid, B. M. (2008). Issue Salience, Issue Ownership, and Issue-Based Vote Choice. Electoral Studies 27 (3): 477-491.

Bennet W. L., Iyengar, S. (2008). A new era of limited effects? The changing foundations of political communication. Journal of Communication 58 (4): 707–731.

Bennet, W. L. (1998). The uncivic culture: Communication, identity, and the rise of lifestyle politics. PS: Political Science and Politics 31 (4): 740-761.

Bennett, L. W., Iyengar, S. (2008). A New Era of Minimal Effects? The Changing Foundations of Political Communication. Journal of Communication 58 (4): 707-731.

Benoit, K., Laver, M. (2005). Mapping the Irish Policy Space: Voter and Party Spaces in Preferential Elections. Economic and Social Review 36 (2): 83-108.

Benoit, K., Laver, M. (2006). Party Policy in Modern Democracies. London: Routledge.

Benoit, K., Laver, M. (2007a). Estimating party policy positions: Comparing expert surveys and hand coded content analysis. Electoral Studies 26 (1): 90-107.

Benoit, K., Laver, M. (2007b). Benchmarks for Text Analysis: A Reply to Budge and Pennings. Electoral Studies 26 (1): 130-135.

Blais, A., Nadeau, R., Gidengil, E., Nevitte, N. (2001). The formation of party preferences: Testing the proximity and directional models. European Journal of Political Research 40 (1):81-91.

159

Blumler, J. G., Kavanagh, D. (1999). The third age of political communication: Influences and features. Political Communication 16 (3): 209-230.

Bonilla, C., Carlin, R., Love, G., Silva, E. (2011). Social or political cleavages? A spatial analysis of the party system in post-authoritarian Chile. Public Choice 146 (1): 9-21.

Brettschneider, F., Rolle, D. (1998). Parties as representatives of the people’s interests: Models explaining the feeling of being represented. Kolner Zeitschrift fur Soziologie und Sozialpsychologie 50 (4): 711-729.

Budge, I. (2000). Expert Judgements of Party Policy Positions: Use and Limitations in Political Research. European Journal of Political Research 37 (1): 103-113.

Budge, I., Farlie, D. (1983). „Party Competition – Selective Emphasis or Direct Confrontation? An Alternative View with Data.“ In Daalder, H., Mair, P. (eds.) Western European Party Systems: Continuity and Change. London: SAGE, 267–305.

Budge, I., Farlie, D. (1983). „Party Competition – Selective Emphasis or Direct Confrontation? An Alternative View with Data.“ In Daalder, H., Mair, P. (eds.) West European Party Systems: Continuity and Change. London: Sage, 267–305.

Budge, I., Klingemann, H.-D., Volkens, A., Bara, J., Tanenbaum, E. (2001). Mapping Policy Preferences. Estimates for Parties, Electors, and Governments 1945–1998. Oxford: Oxford University Press.

Budge, I., Pennings, P. (2007). Missing the message and shooting the messenger: Benoit and Laver's ‘response’. Electoral Studies 26 (1): 136-141.

Budge, I., Robertson, D., Hearl, D. (1987). Ideology, strategy, and party change. Cambridge: Cambridge University Press.

Campbell, A., Converse, P.E., Miller, W.E., Stokes, D. (1960). The American Voter. New York: Wiley

Cappella, J. N., Jamieson, K. H. (1996). News Frames, Political Cynicism, and Media Cynicism. Annals of the American Academy of Political and Social Science 546: 71- 84.

Cappella, J. N., Jamieson, K. H. (1997). Spiral of Cynicism: The Press and the Public Good. Oxford: Oxford University Press.

Çarkoğlu, A., Hinich, M.J. (2006). A spatial analysis of Turkish party preferences. Electoral Studies 25 (2): 369-392.

Claasen, R. L. (2007). Ideology and Evaluation in an Experimental Setting: Comparing the Proximity and Directional Models. Political Research Quarterly 60 (2): 263–273.

Claasen, R. L. (2009). Direction Versus Proximity Amassing Experimental Evidence. American Politics Research 37 (2): 227-253.

Corner, J. (2003). „Mediated Persona and Political Culture.“ In Corner, J., Pels. D. (eds.) Media and the Restyling of Politics. London: Sage: 67-84.

Davis, O., Hinich, M., Ordeshook, P. (1970). An expository development of a mathematical model of the electoral process. American Political Science Review 64 (2):426-448.

Dermody, J., Scullion, R. (2001). Delusion of Grandeur? Marketing’s Contribution to ‘Meaningful’ Western Political Consumption. European Journal of Marketing 35 (9-10): 1085-1098.

160

Dermody, J., Scullion, R. (2003). Exploring the Consequences of Negative Advertising in Liberal Democracy. Journal of Political Marketing 2 (1): 77-100.

Dinas, E., Gemenis, K. (2010). Measuring parties’ ideological positions with manifesto data. Party politics 16 (4): 427-450.

Dow, J. K. (2001). A Comparative Spatial Analysis of Majoritarian and Proportional Elections. Electoral Studies 20 (1): 109-125.

Dow, Jay K. 1998. “A spatial analysis of candidate competition in dual member districts: the 1989 Chilean senatorial elections.” Public Choice 97 (3): 451-474.

Dow, Jay K. 2001. „A Comparative Spatial Analysis of Majoritarian and Proportional Elections.“ Electoral Studies 20 (1): 109-125.

Downs, A. (1957). An Economic Theory of Democracy. New York: Harper.Egan, P. 2006. Issue Ownership and Representation. Working paper, [online; ověřeno

15. 4. 2011] <http://repositories.cdlib.org/cgi/viewcontent.cgi?article=1098&context=igs>.

Enelow, J. N., Hinich, M. J. (1984). The Spatial Theory of Voting: An Introduction. Cambridge: Cambridge University Press.

Enelow, J. N., Hinich, M. J. (eds.; 1990). Advances in the Spatial Theory of Voting. Cambridge: Cambridge University Press.

Enyedi, Z. (2005). The Role of Agency in Cleavage Formation. European Journal of Political Research 44 (5): 697-720.

Fiala, P., Strmiska, M. (1998). Teorie politických stran. Brno: Barrister et Principal.Flora, P. 1999. „Introduction and Interpretation“. In Flora, P., Kuhnle, S., Urwin, D.

(eds.) State Formation, nation building and mass politics in Europe: The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press.

Franklin, B. (1994). Packaging Politics. London: Edward Arnold. Franklin, M. N. (2004). Voter turnout and the dynamics of electoral competition in

established democracies since 1945. Cambridge: Cambridge University Press.Grofman, B. (1985). The Neglected Role of the Status Quo in Models of Issue Voting.

The Journal of Politics 47 (1) 230–237.Hallin, D. C., Mancini, P. (2004). “Americanization, globalization, secularization:

Understanding the convergence of media systems and political communication.” In Esser, F., Pfetsch, B. (eds.) Comparing political communication: Theories, cases, and challenges. Cambridge: Cambridge University Press, 25-44.

Hanley, S. (2011). Dynamika utváření nových stran v České republice v letech 1996–2010: hledání možných příčin politického zemětřesení. Sociologický časopis, 47 (1): 115-136.

Harris, P., Lock, A. (2001). Establishing the Charles Kennedy Brand: A Strategy for an Election the Result of which is a Foregone Conclusion. Journal of Marketing Management 17 (9-10): 943-956.

Havlík, V. (2008). Jak je měřit? Přístupy a metody analýzy postojů politických stran k evropské integraci. Středoevropské politické studie 10 (4): 340-369.

Havlík, V., Vykoupilová, H. (2008). Two dimensions of the Europeanization of election programs: The case of the Czech Republic. Communist and post-communist studies 41 (2): 163-187.

161

Heclo, H. (2000). „Campaigning and Governing: A Conspectus.“ In Ornstein, N. J., Mann, T. E. (eds.) The Permanent Campaign and Its Future. Washington: AEI, 1-37.

Henneberg, S. (2002). „Understanding political marketing.“ I: O ́Shaughnessy, N.J., Henneberg, S. (eds.) The Idea of Political Marketing. Westport, Connecticut, London: Praeger, 93-170.

Henneberg, S. (2004). The Views of an Advocatus Dei: Political Marketing and Its Critics. Journal of Public Affairs 4 (3): 225-243.

Henneberg, S., Scammell, M., O’Shaughnessy, N. (2009). The ‘Normal Paradigm’ of Political Marketing: A Case of Incommensurability with Theories of Democracy? Paper presented at the International Symposiumon Political Marketing Brno, Czech Republic, 8 Oct. 2009. [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://ispo.fss.muni.cz/uploads/2download/marketing_konference/The_Normal_Paradigm_of_Political_Marketing_Brno_2009_.pdf>

Hindmoor, A. (2006). Rational Choice. NY: Palgrave Macmillan.Hinich, M., Munger, M. C. (1994). Ideology and the Theory of Political Choice.

Michigan: The University of Michigan Press.Hinrichs, J.-P. (2002). „Wir bauen einen Themepark.“ In Althaus, M. (ed.)

Kampagne! Münster: Lit, 45-64.Hloušek, V. (2002). Koncept konfliktních linií ve střední a jihovýchodní Evropě: Tři

roviny analýzy. Středoevropské politické studie 4 (2-3) [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=34>.

Hloušek, V., Kopeček, L. (2004). Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU.

Hloušek, V., Kopeček, L. (2008). Cleavages in the Contemporary Czech and Slovak Politics. Between Persistence and Change. East European Politics and Societies 22 (3): 518–552.

Holian, D. B. (2004). He´s Stealing My Issues! Clinton´s Crime Rhetoric and the Dynamics of Issue Ownership. Political Behavior 26 (2): 95-124.

Hotelling, H. (1929). Stability in Competition. The Economic Journal 39 (153): 41-57.

Cho, S., Endersby, J. W. (2003). Issues, the spatial theory of voting, and British general elections: A comparison of proximity and directional models. Public Choice 114 (3-4): 275-293.

Chytilek, R. a Eibl, O. (2011). České politické strany v politickém prostoru. Sociologický časopis, 47 (1): 61-88.

Inglehart, R., Huber, J. (1995). Expert Interpretations of Party Space and Party Locations. Party Politics 1 (1): 73-112.

Jamieson K. H. (1992): Dirty politics. Oxford: Oxford University Press.Johnston, R., Patick F., Jenkins, R. (2000). Party location and party support:

Unpacking competing models. Journal of Politics 62 (4):1145-1160.Katz, R. S., Mair, P. (1995). Changing Models of Party Organization and Party

Democracy: the emergence of the cartel party. Party Politics 1 (1): 5-31.Kinsey, B. S. (2006). Cleavage Formation in Norway: The Contextual Dimension.

Scandinavian Political Studies 29 (3): 261-283.

162

Kleinnijenhuis, J., De Ridder, J. A. (1998). Issue news and electoral volatility. European Journal of Political Research 33 (3): 413-437.

Klíma, Michal. (1998). Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: Radix.

Kneblová, E. (2009). Volební strategie Strany zelených ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Středoevropské politické studie, XI (2-3): 181-209.

Knutsen, O., Scarbrough, E. (1995). „Cleavage Politics.“ In van Deth, J. W., Scarbrough, E. (eds.) The Impact of Values. Oxford: Oxford University Press, 492-523.

Kopeček, L. (2002) Aplikace rokkanovské teorie cleavages na české politické strany na počátku éry masové politiky. Středoevropská politická studia 4 (2-3). [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=36>

Kopeček, L. (2005). “Politické strany a stranické systémy ve srovnávací a teoretické perspektivě.” In Strmiska, M., Hloušek, V., Kopeček, L., Chytilek, R. Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál, 9-54.

Kunštát, D. 2007. „Sociální a demografický profil voličského zázemí českých politických stran.“ [online; ověřeno 15. 4. 2011] <www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100066s_Volici.pdf>.

Lau, R. R., Redlawsk, D. R. (2006). How voters decide. Cambridge: Cambridge University Press.

Laver, M., Benoit, K., Garry, J. (2003). Estimating the Policy Positions of Political Actors Using Words as Data. American Political Science Review 97 (2): 311–231.

Laver, M., Benoit, K., Garry, J. (2003). Extracting Policy Positions from Political Texts Using Words as Data. American Political Science Review 97 (2): 311-331.

Laver, M., Benoit, K., Sauger, N. (2006). Policy Competition in the 2002 French Legislative and Presidential Elections. European Journal of Political Research 45 (4): 667-697.

Lees-Marshment, J. (2001): The product, slade and market-oriented party. How Labour learnt to market the product, not just the presentation. European Journal of Marketing 35 (9-10): 1074-1084.

Lewis, J., King, G. (1999). No evidence on directional vs. proximity voting. Political Analysis 8 (1): 21-33.

Lilleker, D. G. (2005) ‘The Cause of an Emerging Democratic Deficit in Britain?’,Lipset, S. M. a Rokkan, S. (eds.; 1967). Party systems and voter alignments: cross-

national perspectives. New York: Free Press.Lock, A., Harris, P. (1996). Political marketing - vive la différence! European Journal

of Marketing 30(10-11): 14-24Lyons, P., Linek, L. (2007). „Tematické hlasování, vliv lídrů a stranictví ve volbách.“

In Lebeda, T., Linek, L., Lyons, P., Vlachová, K. et al. Voliči a volby 2006. Praha: SOÚ, 177-202.

MacDonald, S. E., Listhaug, O., Rabinowitz, G. (1991). Issues and Party Support in Multiparty Systems. The American Political Science Review 85 (4): 1107-1131.

Macdonald, S. E., Rabinowitz, G. (1993). Direction and Uncertainty in a Model of Issue Voting. Journal of Theoretical Politics 5 (1): 61-87.

163

Macdonald, S. E., Rabinowitz, G. (1998). Solving the Paradox of Nonconvergence: Valence, Position, and Direction in Democratic Politics. Electoral Studies 17 (3): 281-300.

Macdonald, S. E., Rabinowitz, G., Listhaug, O. (1995). Political Sophistication and Models of Issue Voting. British Journal of Political Science 25: 453-483.

Macdonald, S. E., Rabinowitz, G., Listhaug, O. (1998). Issue Competition in the 1993 Norwegian National Election. Public Choice 97 (3): 295-322.

Macdonald, S. E., Rabinowitz, G., Listhaug, O. (2004). Bush vs. Gore: Policy Issues in the 2000 U.S. Presidential Elections. Journal of Social Research 45 (1): 185- 213.

Mansfeldová, Z. (2003). „Obsahová analýza volebních programů českých politických stran.“ In Dvořáková, V., Heroutová, A. (eds.). II. kongres českých politologů. Praha: Česká společnost pro politické vědy, 470-478.

Mark, M., Pearson, C. S. (2001). The Hero and the Outlaw. New York: McGraw-Hill.Marketing 1 (1): 1-5.Matthews, S. A. (1979). A Simple Direction Model of Electoral Competition. Public

Choice 34 (2): 141–156.Matušková, A. (2006). „Volební kampaň 2006: nástup politického marketingu do

České republiky.“ In Čaloud, D., Foltýn, T., Havlík, V., Matušková, A. (eds.) Volby do poslanecké sněmovny v roce 2006. Brno: CDK.

Matušková, A. (2010). Politický marketing a české politické strany. Volební kampaně v roce 2006. Brno: MPÚ.

Mazzoleni, G. and Schulz, W. (1999) “Mediatization” of politics: A challenge for democracy? Political Communication 16 (3): 247-261.

McCombs, M. E. (2005). A Look at Agenda-setting: past, present and future. Journalism studies 6 (4): 543-557.

McLean, I. (2001). William H. Riker and the Invention of Heresthetic(s). [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://www.nuff.ox.ac.uk/Users/McLean/rikerformat.pdf>.

Merrill, S. III., Grofman, B. (1999). A Unified Theory of Voting: Directional and Proximity Spatial Models. Cambridge: Cambridge University Press.

Mikhaylov, S., Laver, M., Benoit, K. (2008). „Coder Reliability and Misclassification in Comparative Manifesto Project Codings.“ Presented at the annual meeting of the Midwest Political Science Association, 3-6 April 2008, Chicago.

Moloney, K., Colmer, R. (2001). ‘Does Political PR Enhance or Trivialise Democracy’, Journal of Marketing Management 17: 957-968.

Morton, R., Williams, K. C. (2010). Experimental Political Science and the Study of Causality. Cambridge: Cambridge University Press.

Needham, C. (2005). Brand leaders: Clinton, Blair and the limitations of the permanent campaign. Political Studies 53 (2): 343-361.

Needham, C. (2005). Brand Leaders: Clinton, Blair and the Limitations of the Permanent Campaign. Political Studies 53 (6): 343-361.

Newman, B. I. (2002). The Role of Marketing in Politics. Journal of PoliticalNorris, P. (2003). Virtuous Circle: Political Communiation in Postindustrial

Societies. Cambridge: Cambridge University Press.Norris, P. (2004). Electoral Engineering. Voting Rules and Political Behavior.

Cambridge: Cambridge University Press.

164

Novák, M., Vlachová, K. (2001). Linie štěpení v České republice. Komparace národní úrovně s příkladem konkrétní lokality. Sociologické texty 01:8. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

O’Shaughnessy N. J. (1990) The Phenomenon of Political Marketing. Basingstoke:Ormrod, R. P. (2007). Political Market Orientation and Its Commercial Cousin: Close

Family or Distant Relatives? Journal of Political Marketing 6 (2-3): 69-90.Oskarson, M. (2005). „Social Structure and Party Choice.“ In Thomassen, J. (ed.) The

European Voter. Oxford: Oxford University Press, 84-105.Page, B. I. (1975). Elections and Social Choice. Paper delivered at the Research

Conference on Social Choice Theory and Democratic Theory, December1975.Pelizzo, R. (2003). Party Positions or Party Direction? An Analysis of Party

Manifesto Data. West European Politics 26 (2): 67–89.Petrocik, J. R. (1996). Issue Ownership in Presidential Elections with a 1980 Case

Study. American Journal of Political Science 40 (3): 825-850.Rabinowitz, G., MacDonald, S. E. (1989). A Directional Theory of Issue Voting.

American Political Science Review 83 (1): 93–121.Riker, W. H. (1982). Liberalism against Populism. A Confrontation between the

Theory of Democracy and the Theory of Social Choice. Illiniois: Waveland Press.Riker, W. H. (1986). The Art of Political Manipulation. New Haven – London: Yale

University Press.Riker, W. H., Ordeshook, P. C. (1968). A Theory of the Calculus of Voting. American

Political Science Review 62 (1): 25–42.Robertson, D. (1976). A Theory of Party Competition. New York: Wiley.Rokkan, S., Lipset, S. M. (1967). Party Systems and Voter Alignments: Cross-

National Perspectives. New York, Free Press.Sartori, G. (1997). „The Sociology of Parties: A Critical Review.“ In Mair, P. (ed.)

The West European Party System. Oxford: Oxford University Press.Savigny, H. (2004). Political Marketing: A Rational Choice? Journal of Political

Marketing 3(1): 21-38.Savigny, H. (2008). The Problem of Political Marketing. NY: Continuum. Scammell, M. (2003). „Citizen Consumers: Towards a New Marketing of Politics?“

In Corner, J., Pels. D. (eds.) Media and the Restyling of Politics. London: Sage, 117-136.

Scammell, M. (2007). Political Brands and Consumer Citizens: The Rebranding of Tony Blair. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science 611 (1): 176–92.

Scraffa, P. (1926). The Laws of Returns under Competitive Conditions. The Economic Journal 36 (144): 535-550.

Scully, R., David F. (2003). MEPs as representatives. Individual and institutional roles. Journal of Common Market Studies 41 (2): 269-288.

Schicha, Ch. (2004). „Zur Medieninszenierung in der Wahlkampfkommunikation.“ In Volker, J. K. (ed.) Handbuch Politisches Marketing. Baden-Baden: Nomos, 113-127.

Schneider, H. (2004). Branding in Politics – Manifestation, Relevance and iIdentity-oriented Management. Journal of Political Marketing 3 (3): 41-67.

165

Schofield, N., Sened, I. (2006). Multiparty Democracy. Elections and Legislative Politics. New York: Cambridge University Press.

Schumpeter, J. A. (2004). Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: CDK.Smith, I.G. (2001) The 2001 General Election: Factors Influencing the Brand Image

of Political Parties and their Leaders. Journal of Marketing Management 17 (9-10): 1058-1073.

Soroka, S. N. (2002). Issue Attributes and Agenda-Setting by Media, the Public and Policymakers in Canada. International Journal of Public Opinion Research 14 (3): 264-285.

Steenbergen, M. R., Marks, G. (2007). Evaluating Expert Judgements. European Journal of Political Research 46 (3): 347-366.

Stokes, D. E. (1963). Spatial Models of Party Competition. The American Political Science Review 57 (2): 368-377.

Swanson, D. L. (2004). “Transnational trends in political communication: Conventional Views and New Realities.” In Esser, F., Pfetsch, B. (eds.) Comparing political communication: Theories, cases, and challenges. Cambridge: Cambridge University Press, 45-63.

Škop, M., Semančík, J., Kubíková, J. (2010). „Koho volit“ [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://kohovolit.eu/>.

Švancara, J. (2007). Wordscores – metoda analýzy politických textů. Diplomová práce obhájená na Fakultě sociálních studií MU. [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://is.muni.cz/th/75346/fss_m/svancara.pdf?lang=en>.

Thomassen, J. (2005). „Introduction.“ In Thomassen, J. (ed.) The European Voter. Oxford: Oxford University Press, 1-21.

Todosijevic, B. (2005). Issues and party preferences in Hungary: A comparison of directional and proximity models. Party Politics 11 (1):109-26

van der Brug, W. (2004). Issue ownership and party choice. Electoral Studies 23 (2): 209–233.

Vinopal, J. (2006). Empirická přístupnost levo-pravé politické orientace. Sociologický časopis 42 (1): 129-147.

Volkens, A. (2005). Comparative Manifesto Project, Manifesto Research Group – Manifesto Data Set 2005, Data Handbook. [online; ověřeno 15. 4. 2011] <http://www.wzb.eu/zkd/dsl/pdf/Manifesto-Project.pdf>.

Westholm, A. (1997). Distance versus direction: The illusory defeat of the proximity theory of electoral choice. American Political Science Review 91 (4): 865-83.

Westholm, A. (2001). On the return of epicycles: Some crossroads in spatial modeling revisited. Journal of Politics 63 (2): 436-481.

White, J., de Chernatony, L. (2002). New Labour: A study of the creation, development and demise of a political brand. Journal of Political Marketing 1 (2/3): 45-52.

White, J., de Chernatony, L. (2002). New Labour: A study of the creation, development and demise of a political brand. Journal of Political Marketing 1(2-3): 45-52.

Wring, D. (1997). Reconciling Marketing with Political Science: Theories of Political Marketing. Journal of Marketing Management 13: 651-663.

166

Wring, D. (2005). The Politics of Marketing the Labour Party. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

***

CMP (Česká republika 1996-2006); Volkens, A., Lacewell, O., Regel, S., Schultze, H., Werner, A. (2010). The Manifesto Data Collection. Manifesto Project (MRG/CMP/MARPOR), Berlin: Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung (WZB).

CVVM 2005. Naše společnost 2005: červen. Praha: Sociologický ústav, Akademie věd ČR

CVVM 2006a. Naše společnost 2006: únor. Praha: Sociologický ústav, Akademie věd ČR

CVVM 2006b. Naše společnost 2006: duben. Praha: Sociologický ústav, Akademie věd ČR

ČVS 2006 (CVVM 2006c). Česká volební studie 2006: červen. Praha: Sociologický ústav, Akademie věd ČR

EVS (Česká republika 1991-2008). Evropská studie hodnot; European and World Values Surveys four-wave integrated data file, 1981-2004, v.20060423, 2006. Surveys designed and executed by the European Values Study Group and World Values Survey Association. File Producers: ASEP/JDS, Madrid, Spain and Tilburg University, Tilburg, the Netherlands. File Distributors: ASEP/JDS and GESIS, Cologne, Germany.

167

13. Přílohy

13.1. Příloha 1. Kódovací kniha CMP

Oblast 1: Zahraniční vztahy101 Speciální zahraniční vztahy: pozitivníPříznivé zmínky o  zemích, se kterými má domácí stát speciální vztah (v případě ČR jde například o Slovensko).

102 Speciální zahraniční vztahy: negativníNepříznivé zmínky o  státech, se kterými má dotyčný stát speciální vztah.

103 Anti-imperialismus: pozitivníNegativní zmínky o uplatňování silného vlivu (politického, vojenského nebo ekonomického) vůči jiným státům. Negativní odkazy ke kontrole jiných států, jakoby byly součástí větší říše. Pozitivní zmínky o dekolonizaci. Příznivé zmínky o potřebě větší samosprávy a nezávislosti pro kolonie. Negativní zmínky o imperiálním chování jiných států.

104 Ozbrojené síly: pozitivníPotřeba zachovat nebo zvýšit vojenské výdaje. Modernizace ozbrojených sil a zdokonalení vojenských sil. Přezbrojení a sebeobrana. Potřeba dodržovat závazky plynoucí z vojenských paktů. Potřeba zabezpečit adekvátní lidské zdroje v armádě.

105 Ozbrojené síly: negativníPříznivé zmínky o nutnosti snížení výdajů na armádu. Odzbrojení, přísliby o snížení odvodů.

106 Mír: pozitivníMír jako obecný cíl. Důraz na mírové prostředky při řešení krizí.

107 Internacionalismus: pozitivníPotřeba mezinárodní kooperace. Spolupráce se specifickými státy mimo kategorii 101. Potřeba pomoci rozvojovým zemím, globálního plánování nakládání se zdroji a mezinárodních soudů. Podpora každého mezinárodního cíle. Podpora OSN.

108 Evropská integrace: pozitivníVe všeobecnosti příznivé zmínky o EU. Podpora rozšiřování EU a nárůstu jejích kompetencí. Preferování vstupu vlastní země do Unie, resp. setrvání v ní.

109 Internacionalismus: negativníPříznivé zmínky o národní nezávislosti a suverenitě jako protikladu k internacionalismu.

110 Evropská integrace: negativníNepříznivé zmínky o EU. Opozice vůči specifickým evropským politikám, které jsou preferované evropskými orgány.

Oblast 2: Svoboda a demokracie201 Svoboda a lidské práva: pozitivní

168

Příznivé zmínky o významu osobních svobod a občanských práv. Svoboda od byrokratické kontroly, svoboda projevu, svoboda od donucení v politických a ekonomických oblastech. Individualismus ve vlastní zemi i v jiných státech

202 Demokracie: pozitivníPříznivé zmínky o demokracii jako o metodě nebo cíli. Zahrnutí všech občanů do rozhodování, podpora demokracie ve vlastní zemi.

203 Konstitucionalismus: pozitivníPodpora určitých aspektů ústavy. Konstitucionalismus jako politický argument a obecná podpora ústavně konformního řešení věcí.

204: Konstitucionalismus: negativníOpozice vůči ústavě ve všeobecnosti nebo v jejích určitých aspektech.

Oblast 3: Politický systém301 Decentralizace: pozitivníPodpora federalismu nebo devoluce. Větší regionální autonomie v politice a ekonomice. Podpora udržování lokálních a regionálních zvyků a symbolů. Příznivé zmínky o zvláštním zřeteli ve vztahu k lokálním oblastem. Úcta k lokálním znalostem.

302 Centralizace: negativníOpozice vůči politickému rozhodování na nižších politických úrovních. Podpora větší centralizace v politických a administrativních procedurách.

303 Vládní a administrativní efektivita: pozitivníNutnost zvýšit efektivnost a hospodárnost v procesu vládnutí a v administrativních otázkách. Snižování stavů ve státní správě. Zdokonalování vládních procedur. Obecná snaha zlevnit a zefektivnit vládní a administrativní procesy.

304 Politická korupce: negativníPotřeba vymýcení korupce z politického a veřejného života.

305 Politická autorita: pozitivníPříznivé zmínky o silné vládě, včetně vládní stability. Schopnost dotyčné strany vládnout nebo kritika oponentů jako nekompetentních v těchto otázkách.

Oblast 4: Ekonomie401 Svobodné podnikání: pozitivníPříznivé zmínky o svobodném podnikání. Přednost osobního podnikání před státem a kontrolním systémem. Podpora vlastnického práva, osobního podnikání a veškerých individuálních iniciativ.

402 Stimuly: pozitivníMzdová a daňová politika k nastartování podnikání. Podpora zahájení podnikání. Potřeba finančních a jiných stimulů jako dotací a daňových úprav.

403 Tržní regulace: pozitivníPotřeba regulací směřujících k zlepšení fungování soukromých podniků. Akce proti

169

monopolům a trustům, ochrana spotřebitelů a malých podniků. Podpora ekonomické soutěživosti. Sociálně-tržní hospodářství.

404 Ekonomické plánování: pozitivníPozitivní zmínky o dlouhodobém ekonomickém plánování v poradní a oznamovací podobě. Úloha vlády vytvořit takový plán.

405 Korporativismus: pozitivníPříznivé zmínky o potřebě spolupráce zaměstnavatelů a odborů v celkovém ekonomickém plánování a vedení jednání v rámci tripartity.

406 Protekcionismus: pozitivníPříznivé zmínky o rozšíření nebo udržení cel pro ochranu vnitřního trhu a o podpoře dalších nástrojů domácího ekonomického protekcionismu. Podpora exportu.

407 Protekcionismus: negativníPodpora konceptu volného trhu, odstraňování veškerých bariér pro vstup na domácí trh.

408 Ekonomické cíleStanoviska vyjadřující záměr sledovat ekonomické cíle (mimo další kategorie v oblasti 4). Kategorie pokrývá obecný zájem stran v ekonomice, a teda zahrnuje více cílů.

409 Keynesiánský poptávkový management: pozitivníEkonomika orientovaná na poptávku. Hospodářská politika založená na redukci krizí a podpoře soukromé poptávky prostřednictvím navýšení poptávky společnosti pomocí zvyšování sociálních výdajů.

410 Produktivita a růst: pozitivníPotřeba vytvoření podmínek pro větší produkci. Zdůrazňování významu produkce a vysoké produktivity pro ekonomiku. Podpora zahraničního obchodu, paradigma růstu.

411 Technologie a infrastruktura: pozitivníVýznam modernizace průmyslu a způsobů dopravy. Význam vědy a technologického pokroku v průmyslu. Potřeba výcviku a výzkumu, nezahrnuje však vzdělávaní ve všeobecnosti (kategorie 506)

412 Řízená ekonomika: pozitivníObecná potřeba přímé vládní kontroly nad ekonomikou. Kontrola cen, mezd apod. Státní zásahy do ekonomiky.

413 Znárodňování: pozitivníPříznivé zmínky o státním vlastnictví, úplném nebo částečném, včetně půdy.

414 Ekonomická ortodoxie: pozitivníPotřeba tradiční ekonomické ortodoxie, např. snižování rozpočtového deficitu, snižování výdajů v krizích, hospodárnost a šetrnost. Podpora tradičním ekonomickým institucím jako burza cenných papírů nebo bankovní systém. Podpora silné měny.

170

415 Marxistická analýza: pozitivníPozitivní odkazy k využití marxisticko-leninské terminologie a analýze. (netýká se nutně jen komunistických stran)

416 Protirůstová ekonomie: pozitivníPříznivé zmínky o protirůstové ekonomice. Ekologismus, „zelená politika“, udržitelný vývoj, myšlenka trvale udržitelného růstu.

Oblast 5: Blahobyt a kvalita života501 Ochrana životního prostředí: pozitivníObecné zachování přírodních zdrojů proti individuálním zájmům. Vhodné nakládání s přírodou, uchování lesů a podobně.

502 Kultura: pozitivníPotřeba zabezpečit kulturní a volnočasová zařízení, včetně umění a sportu. Podpora kulturních masmédií, finanční prostředky pro muzea a galerie.

503 Sociální spravedlnost: pozitivníKoncept rovnosti, potřeba spravedlivého zacházení se všemi lidmi a speciální ochrany pro neprivilegovaných. Spravedlivá distribuce zdrojů, odstranění třídních rozdílů a diskriminace (sexuální, rasové apod.)

504 Rozšiřování sociálního státu: pozitivníPříznivé zmínky o potřebě zavádění a rozšiřování sociálních služeb. Podpora sociálních služeb jako zdravotní péče nebo sociální bydlení. Kategorie nezahrnuje školství.

505 Omezení sociálního státu: pozitivníOmezení výdajů na sociální služby a sociální péči.

506 Rozšiřování školství a vzdělávání: pozitivníPotřeba navyšování výdajů na školství na všech úrovních (netýká se technického výcviku podle kategorie 411)

507 Omezení školství a vzdělávání: pozitivníOmezení výdajů na školství a vzdělávání

Oblast 6: Společenské uspořádání601 Národní způsob života: pozitivníOdkazy na patriotismus a/nebo nacionalismus. Potlačení svobod v zájmu ochrany státu před rozvrácením. Podpora existujícím národním ideám.

602 Národní způsob života: negativníProti patriotismu a/nebo nacionalismu. V opozici vůči existujícímu národnímu státu.

603 Tradiční morálka: pozitivníPříznivé zmínky o tradičních morálních hodnotách. Zákaz, cenzura nebo potlačování nemorálnosti a nevhodného chování. Stabilita rodiny. Náboženství.

171

604 Tradiční morálka: negativníOpozice vůči tradičním morálním hodnotám. Podpora rozvodů, interrupcí apod.

605 Právo a pořádek: pozitivníVynucování všech zákonů, akce proti zločinu, podpora policie a zabezpečení jejích zdrojů, přísnější postoje soudů.

606 Společenská harmonie: pozitivníOdkazy k národnímu úsilí, solidaritě, (duchovní) jednotě společnosti. Podpora veřejného zájmu, kritika protispolečenských postojů v období krizí.

607 Multikulturalismus: pozitivníKulturní rozmanitost a pluralita. Udržování autonomie náboženských a jazykových dědictví v rámci státu včetně zvláštních výdajů v oblasti školství.

608 Multikulturalismus: negativníVynucování nebo povzbuzování ke kulturní integraci.

Oblast 7: Sociální skupiny701 Zaměstnanci: pozitivní Příznivé zmínky o zaměstnancích, dělnících a nezaměstnaných. Podpora odborů, dobré zacházení s manuálně pracujícími a jinými zaměstnanci.

702 Zaměstnanci: negativníOdkazy na zneužívání moci odborů. Protichůdné vůči předešlé kategorii.

703 Farmáři: pozitivníPodpora zemědělství a farmářů, politika zaměřená specificky na jejich prospěch.

704 Střední vrstva a duševně pracující: pozitivníPříznivé zmínky o střední vrstvě a duševně pracujících. Stará a nová střední vrstva.

705 Nerovnoprávné menšiny: pozitivní Příznivé zmínky o nerovnoprávných menšinách nedefinovaných ekonomicky ani demograficky, např. handicapovaní, homosexuálové, imigranti.

706 Neekonomické demografické skupinyPříznivé zmínky o podpoře žen, starších lidí, mladých lidí, jazykových skupin apod. Speciální skupiny všech druhů.

Oblast 8: Subkategorie pro tranzitní demokracie 1011 Rusko/SSSR/SNS: pozitivníPříznivé zmínky o Rusku/SSSR/SNS.

1012 Západní státy: pozitivníPříznivé zmínky o západních státech včetně USA a Německa.

1013 Východoevropské státy: pozitivníObecně příznivé zmínky o východoevropských státech.

172

1014 Baltské státy: pozitivníPříznivé zmínky o baltských státech včetně států na pobřeží Baltského moře.

1015 Severská rada: pozitivníPříznivé zmínky o Severské radě.

1016 Bývalé jugoslávské republikyPříznivé zmínky o státech v minulosti náležejících do Jugoslávie včetně speciálních vztahů s Černou Horou, Makedonií, Slovinskem, Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou.

1021 Rusko/SSSR/SNS: negativníNegativní zmínky o Rusku/SSSR/SNS.

1022 Západní státy: negativníNegativní zmínky o západních státech včetně USA a Německa.

1023 Východoevropské státy: negativníNegativní zmínky o východoevropských státech.

1024 Baltské státy: negativníNegativní zmínky o baltských státech včetně států na pobřeží Baltského moře.

1025 Severská rada: negativníNegativní zmínky o Severské radě.

1026 Bývalé jugoslávské republiky: negativníNegativní zmínky o státech v minulosti náležejících do Jugoslávie včetně negativních odkazů k Černé Hoře, Makedonii, Slovinsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině.

1031 Ruská armáda: negativníPotřeba odchodu ruské armády z území vlastní země, náhrada škod, které tam způsobila ona nebo jiná sovětská instituce.

1032 Nezávislost: pozitivníPříznivé zmínky o nezávislosti a suverenitě vlastní země.

1033 Práva národů: pozitivníPříznivé zmínky o svobodě, právech a zájmech národů.

2021 Tranzice k demokraciiObecné odkazy k tranzitnímu procesu od systému jedné strany k pluralitní demokracii.

2022 Restriktivní občanství: pozitivníPříznivé zmínky o restrikcích v oblasti občanství. Omezení v udělení občanských práv s ohledem na etnické skupiny.

2023 Laxní občanství: pozitivníPříznivé zmínky o laxním občanství a volebních právech. Žádné nebo minimální

173

omezení při jejich udělování

2031 Prezidentský režim: pozitivníPodpora současného prezidentského režimu, stanoviska v prospěch silného prezidentství.

2032 Republika: pozitivníPodpora republikánské formy vlády.

2033 Brzdy a rovnováhy: pozitivníPodpora principu brzd a rovnováh, dělby moci a omezení moci prezidenta v prospěch zákonodárné moci, případně přesunem jisté moci od exekutivy k legislativě nebo soudnictví.

2041 Monarchie: pozitivníPodpora monarchie včetně koncepce konstituční monarchie.

3011 Republikánské pravomoci: pozitivníPříznivé zmínky o silnějších republikánských pravomocech.

3051 Stav veřejnosti: negativníNegativní odkazy k situaci ve veřejném životě po úvodních volbách.

3052 Komunisti: pozitivníSpolupráce s komunisty v době tranzice, podpora jejich zapojení do tohoto procesu.

3053 Komunisti: negativníProti zapojení komunistů do demokratické vlády, také s těmi, kteří s nimi spolupracují. Potřeba vytváření politických koalicí avšak bez komunistických stran.

3054 Rehabilitace a kompenzace: pozitivníPříznivé zmínky o rehabilitaci lidí politicky pronásledovaných v éře komunismu. Odkazy k soudním rozhodnutím ohledně komunistického vyvlastnění. Morální kompenzace.

3055 Politické koalice: pozitivníZmínky o potřebě širších politických koalicí, potřeba spolupráce na politické úrovni. Nevyhnutelnost spolupráce všech politických sil.

4011 Privatizace: pozitivníPříznivé zmínky o privatizaci.

4012 Kontrola nad ekonomikou: negativníNegativní zmínky o  potřebě přímé kontroly vlády nad ekonomikou.

4013 Restituce majetku: pozitivníPříznivé zmínky i restitucích majetku předešlým majitelům.

4014 Kuponová privatizace: pozitivníPříznivé zmínky o kuponové privatizaci.

174

4121 Veřejné vlastnictví: pozitivníPříznivé zmínky o vytvoření nebo uchování nestátního veřejného vlastnictví v rámci tržní ekonomiky.

4122 Smíšená ekonomika: pozitivníPříznivé zmínky o smíšeném vlastnictví v rámci tržní ekonomiky.

4123 Průmysl ve veřejném vlastnictví: pozitivníPozitivní zmínky o průmyslu ve veřejném vlastnictví.

4124 Socialistické vlastnictví: pozitivníPozitivní zmínky o socialistickém vlastnictví včetně veřejného a družstevního. Negativní odkazy k privatizaci.

4131 Restituce majetku: negativníNegativní zmínky o restitucích majetku předešlým majitelům.

4132 Privatizace: negativníNegativní zmínky k systému privatizace, potřeba jeho změny.

5021 Soukromo-veřejný mix v kultuře: pozitivníNevyhnutelnost soukromých investic do kulturní oblasti (kvůli ekonomickým potížím, soukromé financování jako doplněk veřejných aktivit).

5031 Soukromo-veřejný mix v sociální spravedlnosti: pozitivníNevyhnutelnost soukromých investic z důvodu ekonomických obtíží.

5061 Soukromo-veřejný mix ve vzdělávání: pozitivníNevyhnutelnost existence soukromých vzdělávacích institucí z důvodu ekonomických omezení, žádoucí konkurence v této sféře.

6011 Téma Karabach: pozitivníPozitivní odkazy k jednotě Karabachu a Arménie nebo k uznání nezávislosti Karabachu. Poskytování pomoci Karabachu.

6012 Obnova SSSR: pozitivníPříznivé zmínky o opětovném sjednocení všech republik a národů někdejšího SSSR do nového jednotného (demokratického) státu nebo ekonomického prostoru. Negativní odkazy k rozpadu SSSR.

6013 Národní bezpečnost: pozitivníPodpora nebo potřeba udržování bezpečnosti ve všech oblastech společenského života, politika orientována tímto směrem.

6014 Téma KyprVšechny odkazy směřující k rozdělení Kypru na řeckou a tureckou část.

6061 Obecné krizeIdentifikace obecných krizí ve státě.

175

6071 Kulturní autonomie: pozitivníPříznivé zmínky o kulturní autonomii.

6072 Multikulturalismus pro Romy: pozitivníPříznivé zmínky o kulturní autonomii Romů.

6081 Multikulturalismus pro Romy: negativníNegativní zmínky o kulturní autonomii Romů.

7051 Menšiny uvnitř státu: pozitivníPříznivé zmínky o menšinách vlastní země v zahraničí. Pozitivní zmínky o cizích menšinách ve vlastním státě.

7052 Menšiny v zahraničí: pozitivníPříznivé zmínky o menšině vlastní národnosti v zahraničí.

7061 Účastníci války: pozitivníPříznivé zmínky o lidech, kteří se zúčastnili války na území bývalé Jugoslávie.

7062 Uprchlíci: pozitivníPříznivé zmínky o lidech, kteří opustili své domovy z důvodu války nebo byli násilně přemístěni.

176

13.2. Příloha 2. Položky surveye expertů a jejich využití v jednotlivých částech

výzkumu

Tematická oblast Opozitní tvrzení výrok Část

výzkumu

Daně

Podporuje zajištění co nejvíce veřejných služeb, i kdyby to znamenalo zvýšení daní.

Chce co nejvíce snižovat daně, i když by to znamenalo zmenšení rozsahu veřejných služeb.

RD, 2D-ek

Sociální oblast

Podporuje sociálně liberální politiky (jako např. svazky osob stejného pohlaví, eutanázie, legalizace marihuany).

Odmítá sociálně liberální politiky (jako např. svazky osob stejného pohlaví, eutanázie, legalizace marihuany).

RD, 2D-soc

Ekonomika Podporuje státní vlastnictví průmyslových podniků.

Odmítá státní vlastnictví průmyslových podniků.

RD, 2D-ek

EU Podporuje prohlubování evropské integrace.

Odmítá prohlubování evropské integrace.

RD

Životní prostředí

Podporuje ochranu životního prostředí, i za cenu zpomalení ekonomického růstu.

Podporuje ekonomický růst, i za cenu škod životního prostředí.

RD

Vyrovnání s minulostí

Bývalí funkcionáři KSČ mají mít stejnou příležitost účastnit se veřejného života jako ostatní.

Přístup do veřejného života je pro bývalé funkcionáře KSČ potřeba co nejvíce ztížit.

RD

Nákup půdyPodporuje bez omezení, aby cizinci mohli nakupovat a vlastnit v ČR půdu.

Zcela odmítá, aby cizinci mohli nakupovat a vlastnit v ČR půdu.

RD

Masmédia Podporuje naprostou svobodu masmédií.

Podporuje regulaci masmédií státem.

RD

Národní – mezinárodní

Součástí její politiky je častá obhajoba národních zájmů.

Téma národních zájmů ve své politice nezmiňuje.

RD, 2D-soc

Město – venkov

Prosazuje zájmy venkovských voličů více než ostatních.

Prosazuje zájmy městských voličů více než ostatních.

RD

USA

Prosazuje co možná nejtěsnější spolupráci s USA, i na úkor spolupráce s dalšími mezinárodními partnery.

Odmítá těsnou spolupráci s USA ve prospěch spolupráce s dalšími mezinárodními partnery.

RD

Decentralizace Podporuje decentralizaci státní správy a rozhodování.

Odmítá decentralizaci státní správy a rozhodování.

RD

Občanské svobody

Podporuje svobodu jednotlivce, i když to znamená ztíženou možnost boje se zločinem.

Podporuje tvrdá opatření v boji se zločinem, i když znamenají omezení občanských svobod.

RD

Rozšiřování EU

Podporuje další rozšiřování EU.

Odmítá další rozšiřování EU. RD

177

ImigrantiPodporuje politiky, usnadňující integraci cizinců do české společnosti.

Odmítá politiky, usnadňující integraci cizinců do české společnosti.

RD, 2D-soc

Regulace trhu Podporuje státem řízenou regulaci trhu.

Při každé příležitosti podporuje liberalizaci trhu.

2D-ek

ZdravotnictvíPodporuje státem zajišťované bezplatné zdravotnictví.

Podporuje spoluúčast pacienta na zdravotních výdajích a tržní principy ve zdravotnictví.

RD

Právo na informace

Podporuje co největší právo občanů na informace.

Odmítá politiky, které by usnadnily přístup k informacím.

RD

Rozpočet Odmítá deficity veřejných rozpočtů.

Vyrovnaný rozpočet není důležitou součástí její politiky.

RD, 2D-ek

Rusko Podporuje těsné vztahy mezi ČR a Ruskem.

Odmítá, aby ČR byla v ruské sféře vlivu.

RD

PodnikáníProsazuje politiky, které mají usnadnit podnikání v ČR.

Prosazuje politiky, které mají v ČR zajistit co nejlepší kontrolu podnikání.

RD, 2D-ek

Daňový systém

Podporuje rovnou daň. Podporuje daňový systém s vysokou mírou progrese.

RD, 2D-ek

Přerozdělování

Podporuje politiky přerozdělování směrem k nejnižším příjmovým skupinám.

Je pro co nejmenší míru přerozdělování.

RD, 2D-ek

Pozn. RD – redukce dimenzí, 2D-ek – mapa prostoru, ekonomická oblast, 2D-soc –

mapa prostoru, sociální oblast

13.3. Příloha 3. Dimenzionální struktura českého politického prostoru v roce

2003, vyčerpaná variance 67 %.

Proměnná Faktor 1 Faktor 2 Faktor 3

Daně 0,90 0,10 0,02

Sociální

liberalismus

0,15 0,17 0,85

Životní prostředí 0,55 0,44 -0,19

Decentralizace -0,01 0,71 0,07

Privatizace 0,90 -0,12 0,09

Bývalí komunisté 0,83 -0,24 0,28

Nacionalismus 0,01 0,83 0,02

Náboženství 0,28 -0,31 0,74

Svoboda médií -0,44 0,51 0,09

178

Vlastnictví půdy -0,56 0,55 -0,07

Město-venkov -0,56 0,03 0,61

Přistoupení k EU -0,15 0,74 -0,09

Vyčerpaná variance

(%)

33

Eigenvalue 3,97

19,5

Eigenvalue 2,34

14,5

Eigenvalue 1,74

Zdroj: Laver, Benoit 2006: 120

13.4. Příloha 4. Položky z dotazníku expertů:

Dimenze Ekonomická levice vs. Ekonomická levice

Politické téma Krajní pozice Krajní pozice

Daně

Podporuje zajištění co nejvíce veřejných služeb, i kdyby to znamenalo zvýšení daní

Chce co nejvíce snižovat daně, i když by to znamenalo zmenšení rozsahu veřejných služeb

Vlastnictví průmyslových podniků

Podporuje státní vlastnictví průmyslových podniků

Odmítá státní vlastnictví průmyslových podniků

Regulace trhu Podporuje státem řízenou regulaci trhu

Při každé příležitosti podporuje liberalizaci trhu

Rozpočty Vyrovnaný rozpočet není důležitou součástí její politiky.

Odmítá deficity veřejných rozpočtů.

PodnikáníProsazuje politiky, které mají zajistit co nejlepší kontrolu podnikání.

Prosazuje politiky, které mají usnadnit podnikání

Daně Podporuje daňový systém s vysokou mírou progrese. Podporuje rovnou daň.

Přerozdělování

Podporuje politiky přerozdělování směrem k nejnižším příjmovým skupinám.

Je pro co nejmenší míru přerozdělování.

Dimenze Sociální liberalismus – Sociální konzervatismus

Politické téma Krajní pozice Krajní pozice

Sociální liberalismus

Podporuje sociálně liberální politiky (jako jsou např. svazky osob stejného pohlaví, eutanázie, legalizace marihuany).

Odmítá sociálně liberální politiky (jako jsou např. svazky osob stejného pohlaví, eutanázie, legalizace marihuany).

Národní zájem Téma národních zájmů ve své politice nezmiňuje.

Součástí její politiky je častá obhajoba národních zájmů.

ImigrantiPodporuje politiky, usnadňující integraci cizinců do české společnosti.

Odmítá politiky, usnadňující integraci cizinců do české společnosti.

179

13.5. Příloha 5. Položky z dotazníku EVS

Respondenti odpovídali na desetibodových škálách; u některých otázek bylo třeba

škálu přeorientovat tak, aby byly odpovědi u všech otázek orientovány stejně (v

takovém případě je to u dané otázky uvedeno znakem „*”)

Dimenze Ekonomická levice vs. Ekonomická levice

Q58: Teď bych byl(a) rád(a), kdybyste mi mohl(a) říci své názory na různá témata. Kam byste svůj názor umístil(a) na takovéto škále?

* Jednotlivci by měli převzít více odpovědnosti, aby se o sebe dokázali postarat.

Stát by měl převzít více odpovědnosti a zajistit, aby bylo o každého postaráno. (v194)

* Nezaměstnaní, by měli mít povinnost přijmout jakoukoli práci, která je k dispozici, nebo ztratit podporu v nezaměstnanosti.

Nezaměstnaní by měli mít právo odmítnout zaměstnání, které nechtějí vykonávat. (v195)

* Konkurence je prospěšná. Podněcuje k usilovné práci a k tvorbě nových myšlenek.

Konkurence je škodlivá. Vyvolává v lidech to nejhorší. (v196)

* Stát by měl dát firmám větší svobodu. Stát by měl na firmy účinněji dohlížet. (v197)

Příjmy by měly být vyrovnanější. Mělo by se více podnítit úsilí jednotlivce. (v198)

* Soukromé vlastnictví obchodu a průmyslu by mělo vzrůst.

Státní vlastnictví obchodu a průmyslu by se mělo v co nejširší míře zachovat. (v199)

Dimenze Sociální liberalismus vs. Sociální konzervatismus

Q68: Prosím řekněte mi pro každý z následujících výroků, zda dané jednání je vždy ospravedlnitelné, není nikdy ospravedlnitelné, nebo něco mezi tím. Použijte stupnici této karty.* Užívat drogy, např. marihuanu nebo hašiš. (v236)

* Homosexualita (v240)

* Potrat (v241)

* Euthanasie (ukončení života nevyléčitelně nemocného) (v243)

180

Q78: Podívejte se prosím na následující výroky a vyznačte, kam byste na této škále umístil(a) svůj názor

* Přistěhovalci narušují kulturní život země Přistěhovalci nenarušují kulturní život země (v269)

* Přistěhovalci zhoršují problémy s kriminalitou Přistěhovalci nezhoršují problémy s kriminalitou (v270)

* Počet přistěhovalců se v budoucnosti stane pro společnost hrozbou

Počet přistěhovalců se v budoucnosti nestane pro společnost hrozbou (v272)

181