Drizzt Do’Urdenv nakladatelství FANTOM Print

TEMNÝ ELFLegenda o Drizztovi 1: DomovinaLegenda o Drizztovi 2: Vyhnanství

Legenda o Drizztovi 3: Útočiště

PLANINA LEDOVÉHO VĚTRULegenda o Drizztovi 4: Magický krystalLegenda o Drizztovi 5: Stříbrné pramenyLegenda o Drizztovi 6: Rubínový klenot

DROWŮV ODKAZLegenda o Drizztovi 7: Odkaz

Legenda o Drizztovi 8: Bezhvězdná nocLegenda o Drizztovi 9: Obklíčeni temnotou

Legenda o Drizztovi 10: Cesta k úsvitu

TEMNÉ STEZKYLegenda o Drizztovi 11: Tichá čepelLegenda o Drizztovi 12: Páteř světa

Legenda o Drizztovi 13: Mečové moře

LOVCOVY ČEPELE *Tisíc orků *

Osamělý drow *Dva meče *

* Připravujeme, české názvy se můžou ještě změnit

FANTOM Print2011

Copyright © 2001 TSR, Inc.Copyright © 2008 Wizards of the Coast, Inc.Práva na české vydání vlastní FANTOM PrintCover art Todd LockwoodTranslation Kateřina Niklová

ISBN 978-80-7398-119-8

www.fantomprint.cz

Všechny postavy v této knize jsou fi ktivní. Jakákoli podoba se skutečnými oso-bami, ať žijícími, nebo ne, je čistě náhodná.

Kniha je chráněna autorským zákonem USA. Jakákoli reprodukce nebo neauto-rizované užití textu či kreseb je zakázáno bez písemného souhlasu Wizards of the Coast, Inc.

Loga FORGOTTEN REALMS a WIZARDS OF THE COAST jsou chráněnými obchodními známkami patřícími Wizards of the Coast, Inc.

Všechny postavy Wizards of the Coast, jména i výrazně jim podobná jména jsou obchodními známkami patřícími Wizards of the Coast, Inc.

U.S., CANADA, ASIA, EUROPEAN HEADQUARTERSPACIFIC & LATIN AMERICA Hasbro UK Ltd.Wizards of the Coast, Inc. Caswell WayP:O: Box 707 Newport, Gwent NP9 0YHRenton, WA 98057-0707 GREAT BRITAIN+1-800-324-6496

Navštivte www.wizards.com

Prolog

Sebejistě točil scimitary a prováděl jemné, klamné oblouky. Když se mu naskytla příležitost, vykročil a sekl čepelí dolů po zdánlivě odhaleném rameni.

Ale elf, jehož holá hlava se leskla ve slunečním svitu, byl rychlejší. Přesunul jednu nohu dozadu, zvedl meč a za-blokoval úder, pak bleskurychle udeřil, bodl dýkou, zno-vu vykročil a bodl mečem.

Tančil v dokonalé harmonii s elfovými plynulými po-hyby, roztáčel scimitary v obranných manévrech a řinči-vě tloukl do útočícího meče. Elf znovu zaútočil, tentokrát mířil na střed trupu a třetí bodnutí nasměroval ještě níž.

Obloukem sekl scimitary dolů v klasickém dvojitém nízkém bloku. Vzápětí ale musel obě zbraně rychle zved-nout, protože mrštný, holohlavý elf se pokusil blok pro-kopnout.

Ale výkop byl pouze lstí, a jakmile scimitary zvedl, elf podřepl a hodil dýkou. Vylétla dřív, než stačil scimita-ry sklonit, než se mohl zapřít nohama a uskočit.

Byl to dokonalý hod pro vykuchání a ďábelská dýka ho zasáhla do břicha.

„Určitě je to Deudermont,“ zvolal pirát a jeho hlas zněl čím dál zoufaleji. „Zas po nás jde!“

„Pcha, nemůže vědět, kdo jsme,“ upozornil ho další. „Dostaň nás přes útesy a vlnolamy,“ přikázala Šíla

Krí kormidelnici. Vysoká, statná rusovláska se svaly ztvrdlými roky dři-

ny a se zelenýma očima, v nichž se zračil odpor k oněm rokům, zlostně hleděla na pronásledovatele. Třístěžňový škuner je donutil zamířit pryč od lehce vyzbrojené ku-pecké lodě, kterou by dozajista snadno vyplenili.

„Vyvolej mlhu, ať nás nevidí,“ zařvala pirátka na Be-lanu, kouzelnici Krvavého kýlu.

„Mlhu,“ zafuněla kouzelnice, potřásla hlavou a ha-vraní vlasy jí nadskočily na ramenou.

Pirátka, která častěji nechávala promlouvat meč než jazyk, to prostě nechápala. Belana pokrčila rameny a pustila se do svých nejsilnějších kouzel, do ohnivé kou-le. Když ji dokončila, nezamířila na loď, která je proná-sledovala a byla daleko z dosahu – pokud to skutečně byl Mořský skřítek, bez problémů by podobný útok odrazil – nýbrž na vodu za Krvavým kýlem.

Moře zasyčelo a zaprskalo na protest, když plameny olízly hladinu, a do vzduchu za rychle plující lodí začala stoupat hustá pára. Šíla Krí se usmála a pochvalně kývla. Kormidelnice, podsaditá žena s velkým obličejem s do-líčky a se žlutými zuby v širokém úsměvu, znala vody v okolí západního výběžku Páteře světa lépe než kdokoli jiný. Dokázala tudy navigovat i za nejtemnějších nocí jen podle zvuku vln tříštících se o skaliska. Deudermontova loď se je neodváží do nebezpečných vod následovat. Kr-vavý kýl brzy mine třetí vlnolam, obepluje skalnatý ohyb a zamíří na otevřené moře, když bude chtít, nebo naopak blíž k pevnině, mezi útesy a skaliska, které Šíla a její spo-lečníci nazývali domovem.

„Nemůže vědět, že jsme to byli my,“ trval na svém pirát.

Šíla Krí kývla a doufala, že má pravdu – a patrně měl, protože Mořský skřítek byl třístěžňový škuner s jedineč-ným tvarem plachet, kdežto Krvavý kýl vypadal jako oby-čejná malá karavela. Ale stejně jako všichni moudří piráti podél Mečového pobřeží ani Šíla Krí se netoužila dostat do křížku s legendárním Mořským skřítkem a jeho zkuše-nou, nebezpečnou posádkou, ať už ji Deudermont pova-žoval za kohokoli.

Mimo to se doslechla, že po ní Deudermont pát-rá, přestože netušila, proč si slavný lovec pirátů zasedl

zrovna na ni. Instinktivně se natáhla a dotkla se znač-ky, kterou si vypálila zezadu do ramene, symbolu nové moci a ctižádosti. Stejně jako všechny ostatní ženy, které v Kríině námořní i pozemské posádce sloužily, i samot-ná Šíla nesla znamení mocného válečného kladiva, které odkoupila od nějakého hlupáka v Luskanu, znamení Ae-gisova tesáku.

Proto se o ni začal Deudermont tak nečekaně zají-mat? Šíla Krí si zjistila víc o historii válečného kladi-va a dozvěděla se, že jeho původní majitel, opilý hrubiánjménem Wulfgar, býval kapitánovým přítelem. Bylo to možné, ale pirátka to nevěděla jistě. Nepostavili snad Wulfgara v Luskanu před soud za pokus zavraždit Deu-dermonta?

O chvíli později pokrčila Šíla Krí nad celou věcí ra-meny, Krvavý kýl totiž zamířil nebezpečnou cestou mezi skalisky a útesy k tajné, skryté Zlaté zátoce. Navzdo-ry mistrnému kormidlování škrábl Krvavý kýl nejednou o útes a ve chvíli, kdy karavela konečně vplula do záto-ky, se nakláněla na levobok.

To ale nevadilo, protože v pirátské zátoce obklopené vysokými, rozeklanými skalami měla Šíla a její posád-ka po ruce vše potřebné k opravám. Nasměrovali Krva-vý kýl do velké jeskyně ve spodní části rozlehlého systé-mu tunelů a jeskyní, který se táhl celým nejvýchodnějším výběžkem Páteře světa. Jednalo se o přírodní tunely nyní začouzené od pochodní plápolajících v držácích na stě-nách a o kamenité jeskyně zútulněné kořistí pirátů, kteří se rychle stávali nejúspěšnější pirátskou bandou v sever-ní části Mečového pobřeží.

Drobná černovlasá kouzelnice si povzdychla. Tušila, že dostane většinu nejnovějších oprav na starost.

„K čertu s Deudermontem!“ brblala Belana. „Chceš říct k čertu s naší zbabělostí,“ opravil ji smr-

dutý starý mořský vlk, který šel okolo. Šíla Krí zastoupila bručícímu muži cestu a pravým

hákem ho srazila k zemi. „Myslím, že nás vůbec neviděl,“ protestoval muž

a hleděl na rusovlasou pirátku s hrůzou. Kdyby se Šíle postavila žena, asi by ji čekalo bití,

když ale meze zákeřné pirátky překročil muž, častokrát zjistil, proč se lodi říká Krvavý kýl. Protažení pod kýlem patřilo k nejoblíbenějším pirátčiným zábavám.

Šíla Krí dovolila, aby se mořský vlk odplazil, protože

přemýšlela o Deudermontově nejnovějším zjevení. Mu-sela přiznat, že skutečně bylo možné, že je Mořský skří-tek neviděl, a pokud ano a Deudermont i jeho posádka plachty Krvavého kýlu v dálce zahlédli, nemuseli poznat, o jakou loď se jedná.

Ale Šíla Krí se rozhodla být opatrná. Pokud ji měl ka-pitán Deudermont najít, ať k tomu dojde tady, ve Zlaté zátoce, ve skalnaté pevnosti, kterou Šíla Krí a její muži i ženy sdíleli s hrozivým klanem zlobrů.

Dýka zasáhla cíl… …odrazila se a neškodně spadla na zem. „Drizzt Do’Urden by na podobný trik nikdy nenale-

těl!“ zabručel Le’lorinel, holohlavý elf, vysokým, melo-dickým hlasem. Jeho modré oči se zlatými fl íčky zářily za černou maskou, kterou nikdy neodkládal, nebezpečně prudce. Trhl zápěstím a schoval meč zpátky do pochvy. „A i kdyby ano, byl by dost rychlý na to, aby se dýce vy-hnul nebo ji srazil scimitarem,“ dokončil elf a zafuněl.

„Nejsem Drizzt Do’Urden,“ řekl elfský míšenec Tu-nevec prostě. Přesunul se k okraji střechy, těžce se opřel o zub cimbuří a snažil se popadnout dech.

„Mahskevic ti magií zvýšil rychlost, aby tu skuteč-nost upravil,“ odpověděl elf, sebral ze země dýku a uhla-dil si lehkou hnědou tuniku bez rukávů.

Tunevec si odfrkl. „Vůbec nevíš, jak Drizzt Do’Ur-den bojuje,“ připomněl. „Opravdu! Viděl jsi ho někdy v bitvě? Viděl jsi někdy fi nty – podle mě nemožné! – kte-ré mu tak ochotně připisuješ?“

Pokud na Le’lorinela udělaly námitky dojem, nedal to na sobě znát. „Příběhy o jeho bojovém stylu a mrštnosti jsou na severu běžné.“

„Běžné a pravděpodobně přehnané,“ připomněl Tu-nevec.

Le’lorinel začal vrtět hlavou, ještě než Tunevec do-mluvil. Už nejednou elfskému míšenci, se kterým soubo-je nacvičoval, do detailu popsal Drizztovy dovednosti.

„Dobře ti za to, že se mnou cvičíš, platím,“ řekl Le’lo-rinel. „Bylo by lepší, kdybys všechno, co jsem ti o Driz-ztu Do’Urdenovi pověděl, považoval za pravdu a pokusil se napodobit jeho styl tak věrně, jak jen ti ubohé schop-nosti dovolí.“

Tunevec, který byl do půl pasu nahý, si utřel štíhlou, svalnatou postavu ručníkem. Podal ho Le’lorinelovi, ale ten na něj jen pohrdavě hleděl jako vždy po podobném selhání. Elf zamířil k padacím dveřím, které vedly do nejvyššího patra věže.

„Určitě jsi vypotřeboval zaklínadlo kamenné kůže,“ prohlásil elf znechuceně.

Když Tunevec osaměl, bezmocně se zasmál a potřá-sl hlavou. Vydal se pro košili, ale ještě než se k ní dostal, všiml si třpytu ve vzduchu. Zastavil se a sledoval, jak se před ním zhmotňuje starý kouzelník Mahskevic.

„Potěšil jsi ho dnes?“ zasípal stařec s šedým vousem. Znělo to, jako by mu hlas sotva procházel staženým hr-dlem. Mahskevicův lehce posměšný úsměv plný žlutých zubů napovídal, že zná odpověď.

„Le’lorinel je jím naprosto posedlý,“ odvětil Tune-vec. „Víc, než jsem považoval za možné.“

Mahskevic pokrčil rameny, jako by na tom sotva zá-leželo. „Dřel pro mě víc než pět let, aby mohl použít moje zaklínadla a dobře ti zaplatit,“ připomněl kouzel-ník. „Pátrali jsme dlouhé měsíce, než jsme tě našli, něko-ho, kdo by uměl napodobit pohyby podivného temného elfa, Drizzta Do’Urdena.“

„Tak proč ztrácíte čas?“ odsekl zlostně míšenec. „Proč s Le’lorinelem toho zatraceného drowa nenajde-te a jednou provždy s ním neskoncujete? Připadá mi, že by to bylo mnohem jednodušší než tyhle nekonečné cvič-né souboje.“

Mahskevic se zasmál a jako by tím Tunevcovi říkal, že očividně podceňuje nezvyklého drowa, jehož činy, jak je Le’lorinel s Mahskevicem vypátrali, byly skuteč-ně pozoruhodné.

„Říká se, že Drizzt je přítelem trpaslíka Bruenora Vá-lečné kladivo,“ vysvětlil kouzelník. „Znáš to jméno?“

Tunevec, který si zrovna oblékal šedou košili, na star-ce pohlédl a zavrtěl hlavou.

„Je to král Mitrilové síně,“ vysvětlil Mahskevic. „Nebo jím aspoň byl. Nijak netoužím poštvat si proti sobě klan divokých trpaslíků – jsou zkázou všech kou-zelníků. Znepřátelit si Bruenora Válečné kladivo mi ne-připadá jako nejlepší způsob, jak si uchovat zdraví nebo zbohatnout.

A kromě toho proti Drizztu Do’Urdenovi osobně nic nemám,“ dodal Mahskevic. „Proč bych ho chtěl zničit?“

„Protože jsi Le’lorinelův přítel.“ „Le’lorinel,“ zopakoval Mahskevic a znovu se za-

smál. „Přiznávám, mám ho rád, proto se snažím cho-vat jako zodpovědný přítel a přesvědčit ho o tom, že po-kud bude v té pošetilosti pokračovat, zničí sám sebe. Nic víc.“

„A on tě odmítá poslechnout,“ uhádl Tunevec. „Samozřejmě,“ přitakal Mahskevic. „Le’lorinel

Tel’e’brenequiette je pěkný paličák.“ „Pokud je to vůbec jeho jméno,“ odfrkl si Tunevec,

protože měl špatnou náladu, a to hlavně kvůli svému sou-bojovému partnerovi. „‚Já tobě jako ty mně,‘“ přeložil, protože Le’lorinelovo jméno nebylo ničím jiným než va-riací docela běžného elfského pořekadla.

„Je to fi lozofi e úcty a přátelství, ne?“ zeptal se sta-rý kouzelník.

„A pomsty,“ dodal Tunevec ponuře.

V prostředním patře věže, v samotě malého, soukro-mého pokojíku, si Le’lorinel sundala masku, klesla na postel a krev se v ní vařila vztekem a nenávistí k Drizz-tu Do’Urdenovi.

„Jak dlouho to potrvá?“ zeptala se elfka, zasmála se a pohrávala si přitom s onyxovým prstenem. „Staletí? Na tom nesejde!“

Le’lorinel si sundala prsten a zadívala se na něj třpy-tivýma očima. Dva roky se dřela, aby ho od Mahskevi-ce získala. Byl to magický prsten, který měl v sobě ucho-vávat zaklínadla. Tento ukrýval čtyři, čtyři kouzla, jež Le’lorinel potřebovala k zabití Drizzta Do’Urdena.

Le’lorinel samozřejmě věděla, že když kouzla použi-je, souboj patrně skončí smrtí obou bojovníků.

Ale na tom jí nezáleželo. Pokud Drizzt Do’Urden zemře, Le’lorinel se odebere

do podsvětí spokojená.

ČÁSTPRVNÍ

NÁZNAKY TEMNOTY

Je příjemné být doma. Je příjemné slyšet vichry Pla-niny ledového větru a cítit jejich povzbuzující dotyk

jako připomínku toho, že stále žiji. Zdá se to být tak samozřejmé – že já i my stále ži-

jeme – a přesto se obávám, že častokrát zapomínáme, jak důležitý tento prostý fakt je. Je tak snadné zapome-nout, že skutečně žijete, jednoduše si života vážit, vážit si toho, že můžete vidět východ slunce a radovat se z je-ho západu.

A ze všech hodin přes den i po setmění, se kterými si můžete dělat, co se vám zachce.

Je snadné zapomenout, že z každé osoby, která vám zkříží cestu, se může stát událost a vzpomínka, dobrá nebo zlá, která vyplní váš čas zkušenostmi mís-to nudou a zlomí monotónnost ubíhajících chvil. Pro-marněné okamžiky, hodiny plné rutiny a neměnnosti, jsou podle mého názoru nepřítelem, krátký-mi údobími smrti v okamžicích života.

Ano, je dobré být doma, v di-vočině Planiny ledového větru, kterou se toulají tlupy nestvůr a kde bandité ohrožují silnice. Po-prvé za dlouhá léta se cítím živý a spokojený. Až pří-liš dlouho jsem zápolil s dědictvím své temné minulos-ti. Až příliš dlouho jsem se trápil vlastní dlouhověkostí, tím, že patrně zemřu dlouho po Bruenorovi, Wulfgaro-vi a Regisovi.

A po Catti. Co jsem to za hlupáka, že lituji konce jejích dnů,

místo abych si užíval času, který má, který máme teď! Co jsem to za hlupáka, že nechávám přítomnost odplý-vat do minulosti, zatímco lamentuji nad možnou – a jen možnou – budoucností!

Všichni umíráme každičký okamžik každého dne. To je nevyhnutelná pravda naší existence. Může nás ochro-mit strachem nebo nám dodat energii prostřednictvím netrpělivosti, touhy zkoumat a zažívat, naděje – ne, že-lezného odhodlání! – proměnit každý okamžik ve vzpo-mínku. Žít na slunci nebo ve světle hvězd, za krásného

počasí i za bouře. Neustále tančit, ať už v rozkvetlé za-hradě nebo v hlubokém sněhu.

Mladí znají pravdu, kterou staří, nebo dokonce i ti středního věku zapomněli. Proto se mnozí na mladé tak zlobí, tolik na ně žárlí. Kolikrát jsem slyšel stížnost: „Kéž bych se mohl vrátit zpátky v čase, když teď vím, co jsem tehdy nevěděl!“ Vždy mě to pobaví, protože stížnost by popravdě měla znít: „Kéž bych mohl získat zpátky roz-koš a radost, které jsem tehdy znal!“

Pochopil jsem, že právě v tom je smysl života, a dí-ky tomu jsem onu rozkoš a radost skutečně našel. Dva-cet let rozkoše a radosti, dvacet let, kdy známe pravdu, nám může přinést větší naplnění než staletí, jež prožije-me se sklopenou hlavou a schoulenými rameny. Vzpo-mínám si na první bitvu po Wulfgarově boku, kdy jsem ho s úsměvem na rtech a touhou po životě vedl proti ob-rovské přesile statných obrů. Je zvláštní, že čím víc jsem získával a tím pádem mohl i ztratit, tím víc moje radost pohasínala!

Trvalo mi to dlouho a hodně jsem ztratil, ale nakonec jsem poznal, jak jsem byl pošetilý. Musel jsem se napřed vrátit na Planinu ledového větru, poté co jsem mimoděk odevzdal Magický krystal Jarlaxlovi a ukončil – dou-fám, že jednou provždy – svůj vztah s Artemisem Entre-rim, abych se probudil do života, který je můj, a dokázal ocenit krásu okolo sebe, abych začal vyhledávat vzruše-ní, jež ještě můžu prožít, a neutíkal před ním.

Samozřejmě stále cítím obavy a strach. Wulfgar je pryč – nevím kde – a já se bojím o jeho rozum, srdce i tělo. Ale pochopil jsem, že si tu cestu zvolil sám a že od nás musel odejít právě kvůli svému rozumu, srdci a tělu. Modlím se za to, aby se naše cesty znovu zkřížily a vrá-til se zpět domů. Modlím se, aby se nám donesly nějaké zprávy, které by nás buďto uklidnily, nebo nás přiměly vyrazit mu na pomoc.

Ale dokážu být trpělivý a přesvědčit sám sebe, že je to tak lepší. Kdybych se totiž neustále zabýval svými obavami, jen bych tím opomíjel smysl svého života.

To by nešlo. Existuje příliš mnoho krásy.Existuje příliš mnoho netvorů a darebáků. Existuje příliš mnoho radosti.

Drizzt Do’Urden

1

Zády k sobě

Jeho dlouhé bílé vlasy visely Catti přes rameno a lechtaly ji na holé paži, její hustá kaštanová hříva naopak padala na paži a hruď Drizztovi.

Seděli zády k sobě na březích Maer Dualdonu, největšího jezera na Planině ledového větru, a zírali na letní nebe. Nad hlavou jim líně plula bílá mračna a jejich načechrané obrysy tvořily výrazné pozadí pro obrovského supa, který se vznášel pod nimi. Pár ale zaujala samotná oblaka, ne hejna ptáků, kte-rá toho dne vzlétla.

„Tuponosý pstruh na harpuně,“ řekla Catti s pohledem upřeným na neobvyk-lou formaci mračen tvořící velký oblouk zakončený dlouhou bílou čárou.

„Jak v tom můžeš vidět něco takového?“ protestoval temný elf se smíchem. Catti otočila hlavu a zadívala se na společníka s černou pletí a fi alovýma oči-

ma. „Jak to, že ty to nevidíš?“ zeptala se. „Je to stejně jasný jako tvoje bílý vo-bočí.“

Drizzt se znovu zasmál, ale ani ne tak tomu, co řekla, nýbrž jak to řekla. Znovu žila s Bruenorovým klanem v trpasličích dolech kousek od Desetiměstí a chování a přízvuk drsných trpaslíků na ni očividně měly vliv.

Drizzt pootočil hlavu a pravé oko tak měl jen několik palců od Cattina. Viděl v něm jiskru – nedala se přehlédnout – spokojenost a štěstí, které se teprve teď, po dlouhých měsících od chvíle, kdy od nich Wulfgar odešel, vracely. Zdálo se mu, že její pohled je pronikavější než dřív.

R. A. SALVATORE

16

Drizzt se zasmál a vzhlédl opět k nebi. „Ryba utekla,“ podotkl, protože tenká linie mračen, která se táhla od většího oblaku, se ve větru rozplynula.

„Je to ryba,“ trvala Catti trucovitě na svém – anebo trucovitost aspoň před-stírala.

Drizzt se usmál a nehádal se.

„Si hlupák, prcku!“ Bruenor Válečné kladivo bručel, vrčel a prskal sliny, proto-že byl čím dál rozzuřenější. Trpaslík se zastavil, dupnul nohou v tvrdé botě a na hlavu si připlácl otlučenou přilbu s jedním rohem, zpod které mu trčela houšť rusých vlasů. „Já si myslel, že mám v radě přítele, a koukni na sebe! Nechals Kempa z Targa nasadit cenu úplně bez boje!“

Půlčík Regis, který byl hubenější než kdy dřív a šetřil si paži ošklivě zra-něnou při posledním dobrodružství s přáteli, jen pokrčil rameny a odpověděl: „Kempovi jde pouze o cenu rudy pro rybáře.“

„A rybáři jí kupujou vobrovský díl!“ zařval Bruenor. „Proč sem tě do rady vlastně znovu dosadil, dyž mi život nijak neulehčuješ?“

Regis se tirádě pousmál. Napadlo ho, že by mohl Bruenorovi připomenout, že ho do rady nedosadil, že to lidé Osamělého Lesa půlčíka požádali, aby se mís-ta ujal, protože jejich poslední zástupce skončil v břiše yetiho, nakonec si ale ne-chal námitky pro sebe.

„Rybáři,“ řekl trpaslík a odplivl si na zem před Regisovy chlupaté, bosé nohy.

Půlčík se opět usmál a nechal to být. Dobře věděl, že Bruenor spíše štěká, než kouše, a že na celou věc zapomene, jakmile se přivalí nějaký další problém. Bruenor Válečné kladivo býval vždy výbušný.

Trpaslík si stále brblal pod vousy, když s půlčíkem vyšli zpoza zatáčky na pě-šině a uviděli Drizzta s Catti, kteří seděli na mechem porostlém břehu, pozoro-vali mračna a užívali si svoji společnost. Regis se ostře nadechl, obával se totiž, že Bruenor vybuchne, když spatří milovanou dceru v tak intimní pozici s Drizz-tem – nebo s kýmkoli jiným – ale Bruenor jenom potřásl střapatou hlavou a vy-razil opačným směrem.

„Zatracený, pitomý elf,“ bručel si pro sebe, když ho Regis dohonil. „Proč to děvče konečně nepolíbí?“

Regis se zakřenil od ucha k uchu. „Jak víš, že už to neudělal?“ poznamenal jen proto, aby viděl, jak trpaslíkovy tváře zrudly na barvu jeho vlasů a vousů.

A byl samozřejmě dost rychlý na to, aby utekl Bruenorovu smrtícímu chňap-nutí.

Trpaslík sklopil hlavu, mumlal kletby a dupal dál. Regis sotva dokázal uvěřit tomu, že boty mohou na měkké, mechové stezce tak hromově dunět.

MEČOVÉ MOŘE

17

Povyk na radnici v Bryn Šanderu překvapil Regise už méně. Snažil se, opravdu se snažil dávat pozor, když starosta Cassius, nejvýše postavený vůdce Desetiměstí, vedl diskusi týkající se především procesních záležitostí. Až donedávna bylo každé z deseti měst spravováno nezávisle nebo prostřednictvím rady, která se-stávala z jednoho zástupce každé obce, ale Cassius prokázal Desetiměstí takové služby, že už nezastupoval jen jednu komunitu, dokonce ani Bryn Šander, nej-větší město v oblasti a svůj domov. To se samozřejmě nelíbilo Kempovi z Tar-ga, hlavě druhého největšího města Desetiměstí. S Cassiem byli často na nože, a když Cassius povýšil a Bryn Šander získal v radě nového zástupce, byl Kemp přesvědčen, že čelí přesile.

Cassius se ale nad celou věc povznesl a v posledních měsících musel dokon-ce i paličatý Kemp neochotně přiznat, že Cassius obvykle jedná férově a neza-ujatě.

Radního z Osamělého Lesa ale mír a pospolitost na radnici v Bryn Šanderu naopak nudily. Půlčík miloval dobrou debatu a hádku, hlavně když nepatřil k hlavním účinkujícím a mohl ostatní jen tu a tam popíchnout, rozbouřit emoce a přilít olej do ohně.

Jak moc se mu stýskalo po starých dobrých časech!Regis se snažil neusnout – opravdu – když se diskuse stočila k rozdělení

Maer Dualdonu na části pro jednotlivé bárky, aby si rybáři nezauzlovali vlasce a nepustili se do sebe rovnou na jezeře.

Tak už to chodilo v Desetiměstí věky a Regis věděl, že žádná pravidla neu-drží rybáře na chladných vodách jezera od sebe. Lodě vždy poplují za rybami, a to bez ohledu na pravidla. Kosti tuponosých pstruhů představovaly dokonalý materiál pro řezbu, a kromě toho měly ryby dobré maso, byly základem místní-ho hospodářství a důvodem, proč se do Desetiměstí stahovali nejrůznější zločin-ci v touze po zbohatnutí.

Pravidla, na nichž se tak daleko od břehů tří velkých jezer Planiny ledového větru dohodli, byla pouhými nástroji, kterými radní podepřou své tirády, až bu-dou porušena.

Když se radní z Osamělého Lesa konečně probudil, diskuse se – díkybohu – přesunula k záležitostem, jež se ho přímo dotýkaly. Půlčíkovi popravdě chvíli tr-valo, než si uvědomil, že otevřel oči jen proto, že na něj Cassius zavolal.

„Omlouvám se, že ruším tvůj spánek,“ řekl starosta Desetiměstí Regisovi. „Já… já, no, celé dny a noci jsem se připravoval na svůj, hm, příchod sem,“

koktal půlčík zahanbeně. „A Bryn Šander je hodně daleko.“ Cassius se usmál a zvedl ruku, aby Regise umlčel dřív, než se ještě víc ztrap-

ní. Regis se každopádně neměl za co omlouvat. Všichni tu věděli, že má chyby, ale také svoji cenu – ta spočívala nemalou měrou v tom, že měl mocné přátele.

„Takže se o tu věc postaráš?“ zeptal se drsně Kemp z Targa, který ho měl z radních nejméně rád.

„Věc?“ zeptal se Regis. Kemp sklopil hlavu a tiše zaklel. „O tu věc s lupiči,“ vysvětlil Cassius. „Novou bandu zahlédli za řekou Šengarn,

R. A. SALVATORE

18

jižně od Bremenu. Víme, že si s přáteli hodně zajedete, ale velice bychom ocenili, kdybyste se postarali o to, aby silnice v okolí byly znovu bezpečné.“

Regis se opřel, založil si ruce na kulatém (i když už ne tak velkém) bříšku a zatvářil se lehce povýšeně. Takže o to jde, pomyslel si. O další příležitost, jak by s přáteli hrdiny mohli posloužit lidem Desetiměstí. Regis byl opět ve svém živlu, i když musel přiznat, že na hrdinských činech mocných přátel měl obvyk-le jen malý podíl. Při zasedání rady mohl přesto čas od času skutečně zazářit, do-konce se měřit s mocným Kempem. Zvážil Cassiovu žádost. Bremen bylo nej-západnější město Desetiměstí a leželo za řekou Šengarn, ve které v pozdním létě bývalo jen málo vody.

„Během desetidne bychom asi mohli být na místě a silnici vyčistit,“ řekl Regis po příhodné odmlce.

Věděl, že přátelé budou souhlasit. Kolikrát za posledních několik měsíců honili netvory a lupiče? Hlavně Drizzt s Catti si podobné úkoly užívali a ani Bruenorovi nijak zvlášť nevadily, přestože si neustále stěžoval.

A jak tam tak seděl a uvažoval, uvědomil si, že ani on se nezlobí, že s přáteli znovu vyrazí za dobrodružstvím. Při poslední cestě, když v rameni ucítil proni-kavou agonii po zásahu goblinským oštěpem a skoro zemřel, se s ním něco stalo. Regis si té změny tehdy nevšiml. V tu chvíli si jen přál, aby byl zpátky v poho-dlném domku v Osamělém Lese a mohl zase vyrábět z kostí tuponosých pstru-hů nádherné řezby a líně rybařit na březích Maer Dualdonu. Jenže když se do příjemného domova v Osamělém Lese vrátil, zjistil, že ho ještě víc těší, když se může chlubit svojí jizvou.

Takže ano, až se Drizzt s ostatními vydá nejnovější hrozbu odstranit, Regis půjde s radostí s nimi a sehraje jakoukoli úlohu, která mu připadne.

Zdálo se, že konec prvního desetidne na silnici jižně od Bremenu bude jen dal-ším nudným dnem. Kolem bzučely hladové roje much a komárů. Led, který de-vět měsíců v roce svíral zemi, roztál, půda se proměnila v bahno a to se nyní le-pilo jak na kola malého vozu, tak na sešlapané Drizztovy boty. Ten jako jediný šel pěšky.

Catti seděla na kozlíku vozu taženého jedním koněm. Na sobě měla dlouhé, špinavé vlněné šaty, které ji halily od ramen až po špičky bot, vlasy si vyčesa-la nahoru a pevně je stáhla. Regis v převleku za malého chlapce seděl vedle ní a tváře měl zrudlé od dlouhých hodin na letním slunci.

Největší utrpení ale působila cesta Bruenorovi, a mohl si za to sám. Postavil si pro sebe bednu, která ho dokonale schovala, a přitloukl ji zespodu k vozu. V ní trávil celé dny.

Drizzt si pečlivě volil cestu rozbahněnou krajinou a neustále byl ve střehu. V otevřené tundře Planiny ledového větru se dala najít mnohem větší nebezpečí, než byla tlupa lupičů, kterou se vydali chytit. Většina tundrových yeti sice žila dál na jihu, v podhůří Páteře světa, kam sledovala stáda sobů, ale několik se jich

MEČOVÉ MOŘE

19

pořád mohlo potloukat kolem. V tuto roční dobu scházeli ze vzdálených hor i ob-ři a goblini a hledali snadnou kořist a lehce vydělané bohatství. A občas musel Drizzt cestou kamením a bažinami uskakovat před smrtícími hady s šedou srstí, z nichž někteří měřili dvacet stop i víc a jejich jed dokázal skolit i obra.

A aby toho nebylo málo, drow neustále koutkem oka sledoval vůz i krajinu okolo. Musel spatřit lupiče dřív než oni jeho, pokud je měli chytit snadno.

Nebo aspoň snadněji, pomyslel si drow. Měli docela dobrý popis celé ban-dy a nezdálo se, že by nějak vynikala počtem nebo dovednostmi. Drizzt si přesto neustále připomínal, že se nesmí nechat ovládnout předsudky a stát se lehkomy-slným. Stačil jeden dobrý zásah šípem a zůstali by jenom tři.

Takže když to sečetl, navzdory větru poletovaly kolem roje hmyzu, oči ho pálily od slunce, v každé louži se mohl schovávat had připravený udělat si z něj zákusek nebo tundrový yeti číhající na kořist a oblastí se prý toulala tlupa nebez-pečných banditů a ohrožovala ho i jeho přátele.

Drizzt Do’Urden měl báječnou náladu!Přeskočil malý potok a se sklouznutím se zastavil, protože si všiml řady po-

divných loužiček o velikosti šlápoty vzdálených od sebe na délku rychlého kro-ku muže. Přistoupil k té nejbližší a klekl si, aby si ji prohlédl. Věděl, že stopy tady venku dlouho nevydrží, což znamenalo, že jsou čerstvé. Drizzt sáhl do vody a ponořil prst až po druhý kloub, než nahmatal dno, což by odpovídalo stopám dospělého muže.

Drow se postavil a ruce položil na jílce scimitarů schovaných v záhybech maskovacího pláště. Záblesk čekal u pravého boku, Smrtidech u levého, připra-vené vylétnout z pochev a setnout jakoukoli hrozbu.

Drizzt zamžoural a rukou si zastínil fi alové oči před sluncem. Stopy mířily k silnici, k místu, kudy bude muset vůz brzy projet.

Na zemi tam ležel natažený v bahně muž a číhal. Drizzt nezamířil rovnou k němu, nýbrž se přikrčil a oklikou se vrátil zpátky

s tím, že přeběhne cestu za pomalu jedoucím vozem a podívá se, jestli nenajde podobnou léčku na opačné straně silnice. Stáhl si kápi pláště hlouběji do čela, aby si dobře zakryl bílé vlasy, nedočkavě se rozběhl a na každém kroku si čer-nými prsty mnul dlaně.

Regis zívl a protáhl se, opřel se o Catti, uvelebil se a zavřel velké hnědé oči. „Akorát čas na šlofíka,“ zašeptala žena. „Akorát čas na to přesvědčit kohokoli, kdo by nás sledoval, že si dávám šlo-

fíka,“ opravil ji Regis. „Viděla jsi je tam u cesty?“„Jo,“ řekla Catti. „Vodporná dvojka.“ Zatímco mluvila, přehodila si otěže do jedné ruky a druhou spustila pod okraj

lavice. Regis ji sledoval a věděl, že sevřela v ruce Taulmaril Hledač srdcí, zniču-jící luk, který tam schovala, a nyní z něj čerpá útěchu.

Popravdě uklidňoval stejně tak i půlčíka.

R. A. SALVATORE

20

Regis se natáhl za opěradlo lavice a nepozorovaně, zato tvrdě udeřil do dře-věné podlahy vozu. Dal tak znamení Bruenorovi, aby se připravil.

„A je to tady,“ zašeptala Catti o chvíli později. Regis nechal oči zavřené, rukou ale klepal stále rychleji. Pootevřel levé oko

a zadíval se na otrhané darebáky, kteří k nim po silnici mířili. Catti zastavila vůz. „Ach, dobří pánové!“ zvolala. „Mohli byste, prosím, po-

moct mně a mýmu chlapci? Mýho muže zabili v horským průsmyku a já se bo-jím, že sme se ztratili. Už celý dny jezdím sem a tam a nevím, jak se dostat do Desetiměstí.“

„Velmi chytré,“ zašeptal Regis a zamaskoval svá slova tím, že hlasitě za-mlaskal, zavrtěl se na sedadle a dál předstíral hluboký spánek.

Na půlčíka udělalo dojem, jak dokonale Catti vysvětlila to, že posledních ně-kolik dní jezdili neustále sem a tam. Pokud je banda celou dobu sledovala, zba-vili se tak podezření.

„Nevim co dělat!“ ječela Catti vyděšeně a pronikavě. „Sme tu s chlapcem sami, ztracený a vopuštěný!“

„Však my ti pomůžem,“ řekl vyzáblý muž uprostřed, rusovlasý a s vousem skoro až k opasku.

„Ale bude tě to něco stát,“ vysvětlil lupič po jeho levici, největší z trojice, který přes rameno nesl obrovskou bojovou sekyru.

„Stát?“ zeptala se Catti. „Dáš nám vůz,“ řekl třetí, zdánlivě nejuhlazenější z trojice jak přízvukem,

tak vzhledem. Na sobě měl barevnou vestu a tuniku, žlutočervenou, a za opas-kem u levého boku krásný rapír.

Regis s Catti si vyměnili pohledy. Nijak je to nepřekvapilo. Za nimi se ozvala rána a Regis se kousl do rtu. Doufal, že se Bruenor nevy-

řítí ven a všechno nepokazí. Vše dokonale naplánovali a každý přesně věděl, co má dělat.

Ozvala se další rána, ale půlčík se mezitím otočil, přehodil paži přes lavici a zabušil pěstí do opěradla, aby zvuk zamaskoval.

Zadíval se do Cattiných pronikavých modrých očí a věděl, že už velmi, vel-mi brzy přijde jeho chvíle.

S tím budou největší potíže, řekla si Catti s pohledem upřeným na darebáka vpravo, na nejuhlazenějšího z trojice. Podívala se ale i na opačný konec řady, na obrovského muže. Ani na okamžik nepochybovala o tom, že by ji svojí nestvůr-nou sekyrou dokázal přetnout v půli.

„A trochou ženskýho tepla,“ poznamenal darebák vlevo s dychtivým úsmě-vem a odhalil velké mezery mezi zuby. Muž uprostřed se taky zle usmál, ale ten vpravo se zatvářil znechuceně.

„Pcha, řikala, že přišla vo muže, ne?“ hádal se ten statný. „Řek bych, že si ráda zašpásuje.“

MEČOVÉ MOŘE

21

Catti probleskl myslí obrázek Khazid’hey, jejího jako břitva ostrého meče, zabodnutého v rozkroku toho tupce, ale skryla úsměv.

„Myslím, že váš vůz bude stačit,“ vysvětlil uhlazený lupič, ale Catti si všim-la, že špásování s ní tak úplně nezavrhl.

Ano, rozuměla mu dobře. Pokusí se získat šarmem to, co by si hřmotný lu-pič zkusil vzít násilím. Koneckonců by pro něj bylo zábavnější, kdyby spolu-pracovala.

„A přirozeně všechno, co vezete,“ dodal uhlazený lupič. „Škoda, že musíme přijmout váš majetek jako dar, ale obávám se, že i my tady venku musíme při hlí-dání cest z něčeho žít.“

„Vy hlídáte?“ zeptala se Catti. „A já si myslela, že ste banda vobyčejných zlodějů.“

To jim otevřelo oči. „Dva vpravo, tři vlevo,“ pošeptala Catti Regisovi. „Ti psi vpředu sou moji.“ „Jasně že jsou,“ odpověděl Regis a Catti na něj překvapeně pohlédla. Její překvapení ale nemělo dlouhého trvání, protože si uvědomila, že ji Regis

dobře zná a patrně vycítil, jaké emoce se v ní při rozmluvě s lupiči svářely. S křivým úsměvem se otočila k půlčíkovi, lehce mu pokynula a obrátila se

zpátky k lupičům. „Nemáte žádný právo cokoli mi brát,“ prohlásila a vložila do hlasu právě to-

lik třasu, aby to vyznělo, jako by statečností maskovala čirý děs. Regis zívl, protáhl se a v předstíraném překvapení a hrůze vykulil oči. Vyjekl,

seskočil napravo z vozu a rozběhl se bahnem pryč. Catti to vzala jako znamení, vstala, strhla si ze sebe falešné vlněné šaty, od-

hodila je stranou a odhalila, kdo ve skutečnosti je: válečnice. Tasila Khazid’heu, smrtící Řezák, a sáhla pod lavici pro luk. Odrazila se od oje a seskočila na zem vedle koně, chytila ho za ohlávku, vyrazila vpřed a oddělila zvířetem obrovité-ho muže od jeho společníků.

Když si tři lumpové nalevo manévru všimli, vyskočili z bahna, tasili meče a s kři-kem zaútočili.

Za kopečkem na jejich straně se zvedla štíhlá, hbitá postava a tiše jako duch se rozběhla dolů ze svahu tak rychle, až to vypadalo, že se vznáší nad zemí.

Ze záhybů šedého pláště se vynořily dva zářící scimitary a útočící trojici uví-taly fi alové oči a bílý úsměv.

„Na něj!“ zvolal jeden darebák a všichni tři se na drowa vrhli. Jejich pohyby, dvě bodnutí a divoké seknutí byly nekoordinované a nešikovné.

Drizzt bodl pravou ruku do strany a Smrtidechem tak pod dokonalým úh-lem odrazil vysoké seknutí, v levé ruce zatím zvedl a otočil Záblesk a jeho vnitřní vyklenutou stranou udeřil do bodajících mečů. Pak Záblesk stáhl, ťal Smrtidechem dolů po napřažených mečích, do kterých vzápětí udeřil dolů a napříč i Zábleskem. Nato Drizzt lehce přidřepl a ucukl dozadu, hlavou se

R. A. SALVATORE

22

tak vyhnul zpětnému seknutí rozzuřeného lupiče, a bodl Smrtidechem nahoru tak rychle, až se mu podařilo propíchnout útočníkovi ruku ve chvíli, kdy meč svištěl okolo.

Muž zavyl, rozevřel ruku a meč mu z ní vylétl. Nedoletěl ale daleko, protože drow pohnul levou rukou, mávl Zábleskem na-

příč a zachytil jím roztočenou čepel letícího meče. Následný tanec všechny tři darebáky uhranul. Rychlé pohyby scimitarů udržovaly meč roztočený ve vzdu-chu, až se zdálo, že zbraně hrají nějakou píseň.

Drizzt naposledy zatočil Smrtidechem, dokončil manévr a předložil meč pů-vodnímu majiteli.

„Určitě to umíš líp,“ nadhodil rozesmátý drow, když meč přistál v ruce šo-kovaného darebáka.

Muž zaječel, upustil zbraň na zem a dal se na útěk. „Je to Drizzit!“ křikl další a následoval společníka. Zato třetího přiměl strach, zlost nebo hloupost přejít do útoku. Zuřivě se ohá-

něl mečem, bodl, ustoupil, bodl výš, otočil se a sekl dolů. Nebo se o to aspoň pokusil. Drow trhl scimitary nahoru a dvakrát za sebou jimi udeřil do meče. Potom

zatočil Zábleskem, stlačil meč dolů, přešel do bleskurychlého protiútoku a bušil čepelemi ze stran do meče zaskočeného darebáka tak rychle a zuřivě, až řinčení kovu o kov znělo jako jeden dlouhý tón.

Muž musel cítit, jak mu chromne ruka, přesto se pokusil zuřivých pohybů drowa využít a vyrazil nečekaně vpřed ve snaze přiblížit se a zaměstnat drowo-vy bleskurychlé ruce.

Najednou ale přišel o zbraň a ani nevěděl jak. Rozpřáhl proto ruce a vrhl se vpřed, aby protivníka pevně sevřel, chytil však jen vzduch.

Vzápětí ucítil bolestivé zaštípání v rozkroku a zvedl se na špičky, protože drowovi se nějak podařilo vpadnout mu do zad a udeřit ho tupou stranou scimi-taru mezi nohy.

Drizzt scimitar rychle stáhl, muž vyskočil, klopýtl dopředu a málem upadl. Drow nakopl muže mezi lopatky a srazil ho obličejem do bláta.

„Raději zůstaň ležet, než ti dovolím vstát,“ řekl Drizzt. Pohlédl na vůz, aby se ujistil, že přátelé jsou v pořádku, pak se líným krokem vydal za prchající dvo-jicí.

Regis bezchybně předstíral vyděšené dítě, když rychle utíkal blátem, zběsile má-val pažemi a ječel: „Pomoc! Pomoc!“

Dva muži, před kterými ho Catti varovala, vstali a zastoupili mu cestu. Vykřikl, uhnul do strany, zakopl a spadl na kolena.

„Ach, prosím, nezabíjejte mě, prosím, pánové!“ kvílel Regis uboze, když k němu muži vykročili se zlomyslnými úsměvy na tvářích a zákeřnými zbraně-mi v rukou.

MEČOVÉ MOŘE

23

„Ach, prosím!“ žadonil Regis. „Tady, dám vám náhrdelník svýho táty, dám!“Regis si sáhl za košili, vytáhl rubínový přívěsek na krátkém řetízku, sotva

dost dlouhém na to, aby ho rozkýval a roztočil. Darebáci se přiblížili a jejich široké úsměvy nahradily zvědavé výrazy.

Zahleděli se na točící se drahokam, na tisíce, tisíce jiskřiček a na to, jak úchvat-ně lapal a držel světlo.

Catti pustila klusajícího koně, luk a toulec odhodila na zem u cesty a uskočila před vozem. Pak se postavila tváří v tvář velkému lupiči s obrovskou sekyrou, který ji agresivně, ale nešikovně napadl, mávl sekyrou na jednu stranu, na dru-hou, ohnal se a vší silou sekl dolů.

Mrštné Catti nečinilo potíže útokům uhýbat. Když muž při třetím seknutí mi-nul a zaťal sekyru do měkké země, naskytla se jí dokonalá příležitost zabít ho a jít dál. Slyšela, jak uhlazený lupič pobízí koně, a viděla, že vůz míří pryč i se dvěma lupiči na kozlíku.

Teď byli Bruenorův problém. Rozhodla se nespěchat. Nelíbily se jí totiž mužovy nechutné poznámky.

„Zpropadená západka!“ bručel Bruenor. Do petlice na bedně, kterou si vyrobil, se dostalo bahno od kol a odmítala se pohnout.

Vůz jel nyní rychleji, otřásl se pokaždé, když najel do díry, a divoce trpaslí-kem házel.

Nakonec pod sebe Bruenor dostal napřed jednu, pak i druhou nohu a co nej-více se skrčil. Zařval tak hlasitě, že by na něj mohl být pyšný i rudý drak, vší si-lou trhl a hlavou prorazil prkna vozu.

„Nemohli byste trochu zpomalit?“ zeptal se pěkně oblečeného lupiče a ru-sovlasého darebáka vedle něj. Oba se k němu otočili a jejich výrazy ho nesmír-ně bavily.

Tedy až do chvíle, kdy rusovlasý darebák vytáhl dýku, přeskočil lavici a di-voce se na Bruenora vrhl. Trpaslík si až teď uvědomil, že není právě v dobré obranné pozici, jelikož mu rozlomená prkna uvěznila paže u boků.

Jednomu z darebáků stačilo tam jen tak stát a tupě zírat na točící se drahokam. Druhý ho ale sledoval pouze okamžik, pak se narovnal, hrubě potřásl hlavou a zamlaskal.

„Tak to ne, ty malej podvodníku!“ zařval. Regis vyskočil na nohy, nadhodil si rubínový přívěsek a chytil ho do bucla-

té malé ruky.

R. A. SALVATORE

24

„Nedovol, aby mi ublížil!“ křikl na uhranutého muže, když druhý vykročil a natáhl se Regisovi po krku.

Regis byl rychlejší, než se zdálo, a uskočil, vyšší muž byl ale ve výhodě a snadno by ho dohonil.

Vtom ale zasáhl uhranutý lupič, který si byl naprosto jistý, že malý chlapík je jeho přítel, drahý přítel. Vrazil proto do společníka a povalil ho na zem. Během okamžiku se dvojice válela po zemi, bušila do sebe pěstmi a hlasitě si nadávala.

„Seš blb a ten malej je podvodník!“ řval první lupič a zasáhl druhého pěs-tí do oka.

„Seš surovec a ten malej je můj kámoš!“ odsekl jeho kumpán a oplatil mu ránu úderem do nosu.

Regis si oddychl, otočil se a rozhlédl se po bojišti. Sehrál svoji roli stejně do-konale jako při ostatních dobrodružstvích, která v nedávné době se Společníky síně zažil. Když ale pomyslel na to, jak by se s těmi dvěma vypořádal Drizzt, jak by se jeho scimitary oslnivě blýskaly ve slunečním svitu, litoval, že něco tako-vého nedokáže.

Pomyslel na to, jak by se s nimi vypořádala Catti, která by bezpochyby vyu-žila kombinaci rychlých a smrtících úderů Řezákem a dobře mířených, ničivých zásahů bleskovými šípy vystřelenými z úžasného luku. A opět litoval, že něco takového neumí.

Pomyslel na to, jak by darebáky vyřídil Bruenor, jak by utržil ránu do obličeje nebo do boku a oplatil ji, ránu, která by skolila i obra, ale on by údery prostě přijí-mal, dokud by dvojici nezamáčkl do bláta, a litoval, že něco takového neumí.

„Né,“ řekl si Regis a v soucitu s Bruenorem si promnul rameno. Každý má vlastní způsob, řekl si a otočil se zpátky k lupičům, kteří se váleli v bahně před ním.

Jeho nový poskok prohrával. Regis vytáhl vlastní zbraň, malý palcát, který mu vykoval Bruenor, a zasadil

jím několik dobře mířených ran, jež opět navedly věci správným směrem. Jeho poskok brzy získal navrch a Regis byl na cestě k úspěchu. Každý má vlastní způsoby.

Bodla a darebák vytrhl sekyru ze země, zvedl ji před sebe a sekal ze strany na stranu, aby bodající meč zablokoval nebo ho aspoň odvrátil.

Catti vykročila a dostala se až příliš blízko, to si aspoň myslel její protivník, jak věděla.

Byla si totiž jistá, že ji muž podcení. Poznámky, které pronesl, když ji uviděl, jí víceméně prozradily, jak o ženách smýšlí.

Skočil jí na lep, rozmáchl se a pokusil se ji zasáhnout tupou stranou sekyry. Zapřela se, otočila a prosmýkla se kolem nešikovné zbraně, a přestože mu

v tu chvíli mohla vrazit Khazid’heu do hrudi, nakopla ho místo toho vší silou do rozkroku.

MEČOVÉ MOŘE

25

Uskočila, muž zasténal a znovu se připravil k útoku. Catti počkala a nechala ho zaútočit. Rozmáchl se a opět se chystal použít

mocné, ale prakticky neúčinné vodorovné seknutí, přesně jak tušila. Tentokrát Catti ucouvla jen natolik, aby ji zbraň o chlup minula. Dostala se za mužovy napřažené ruce, otočila se na levé noze, pravou kopla dozadu a nabrala muže rovnou do rozkroku. Nevěděla, proč to dělá, prostě se jí chtělo.

A znovu unikla z dosahu dřív, než darebák zareagoval, než se vzpamatoval z příšerné bolesti, která se mu šířila z rozkroku a obracela mu žaludek.

S vypětím všech sil se mu podařilo napřímit a zvednout sekyru co nejvýš, pak se s řevem pustil do zoufalého útoku. Hladový hrot Khazid’hey se zaryl muži do břicha a zastavil ho. Catti otočila zápěstím, řízla smrtící čepelí dolů a přistoupila blíž, takže se muži ocitla tváří v tvář.

„Sadím se, že to fakt bolí,“ zašeptala a tvrdě trhla kolenem nahoru. Uskočila dozadu, znovu se vrhla vpřed, otočila se a sekla mečem po vnitř-

ní straně padající sekyry. Ostrá čepel přeřízla násadu, jako by byla z vosku. Pak Catti zase uskočila, ale dopřála si ještě jedno dobře mířené kopnutí.

Darebák bolestí šilhal a šklebil se, přesto se ji pokusil pronásledovat, Khazid’hea mu ale přeřízl opasek a tkanice u kalhot a ty mu spadly ke kotní-kům.

Muž udělal jeden krátký krok, pak další, zakopl a spadl po hlavě do blá-ta. Zabahněný a zkroucený bolestí se vyškrábal na kolena, a když se přiblížila, ohnal se po ní. Teprve v tu chvíli si, jak se zdálo, uvědomil, že mu v ruce zůsta-lo jen topůrko. Minul cíl a stočil se doleva. Catti se postavila za něj, nohou se mu zapřela o pravé rameno a povalila ho zpátky do bláta.

Opět se zvedl na kolena a oslepen bahnem se divoce oháněl. Byla za ním. Skopla ho zpět do bahna. „Zůstaň dole,“ varovala ho. Omráčený hrubián plival kletby, bláto a špinavou vodu, ale paličatě se zno-

vu zvedl. „Zůstaň dole,“ řekla Catti, protože věděla, že se bude snažit zjistit, odkud při-

chází její hlas. Vymrštil jednu nohu do strany kvůli rovnováze, otočil se a zoufale mávl

topůrkem. Catti přeskočila jak topůrko, tak nohu, přistála přímo před mužem a využila

setrvačnosti k dalšímu mocnému kopanci do rozkroku. Tentokrát se muž stočil do klubíčka, tiše kňoural a držel se za rozkrok, a ona

věděla, že už znovu nevstane. Catti pohlédla na Regise, zakřenila se a vydala se pro luk.

Bruenor zoufale trhl paží a nohou, zvedl koleno, opřel se o ně rukou a zatla-čil. Jedno z prken prasklo a vylétlo vzhůru, takže vytvořilo štít proti útočníko-

R. A. SALVATORE

26

vi. Bruenorovi se podařilo uvolnit ruku natolik, aby deskou vyrazil rusovlasému muži dýku z ruky.

Anebo se darebák prostě rozhodl zbraň pustit, uvědomil si trpaslík. Muž se ohnal pěstí, udeřil kolem desky a zasadil Bruenorovi pořádnou ránu

do obličeje. Následoval úder zleva a další zprava a Bruenor se neměl jak bránit, proto se o to ani nepokoušel. Nechal muže, ať do něj buší, a sám se zatím sví-jel, až si osvobodil obě ruce. Konečně se mu podařilo vyrazit vpřed a aspoň tro-chu se bránit. Pravou rukou chytil muže za levé zápěstí a udeřil tak silně, že muži málem utrhl hlavu.

Rváči se ale taky podařilo chytit Bruenora za ruku, dostali se tak do patové situace, přetahovali se a vůz zatím jel a poskakoval dál.

„Poď sem, Kendo!“ křikl rusovlasý muž. „Máme ho!“ Podíval se na Bruenora a přiblížil svůj ošklivý obličej na palec k trpaslíkovu. „Co uděláš teď, prcku?“

„Už ti někdo řek, že strašně prskáš?“ zeptal se Bruenor znechuceně. Muž se pitomě zakřenil, odfrkl si, zachrchlal a chystal se na trpaslíka pliv-

nout. Bruenor se celý napjal a jako jeden velký sval, možná jako tělo velkého

hada, udeřil. Praštil lupiče čelem do obličeje, muž trhl hlavou dozadu a hleděl tak na nebe, když plivl – přese všechno se mu to podařilo. Plivanec vylétl naho-ru a pleskl přímo na něj.

Bruenor vyškubl ruku z lupičova sevření, pustil jeho paži a popadl darebá-ka za krk a za opasek. Následně ho zvedl nad hlavu a přehodil přes bočnici je-doucího vozu.

Bruenor si všiml, jak klidně odložil zbývající lupič opratě, otočil se a tasil krásný rapír. Stejně klidně tedy vylezl z tajného úkrytu, sáhl dovnitř a vytáhl se-kyru s mnoha zářezy.

Trpaslík si opřel sekyru o pravé rameno a nedbale rozkročil nohy, aby udržel na nadskakujícím voze rovnováhu.

„Raděj bys měl tu věc vodložit a zastavit ten pitomý vůz,“ řekl protivníkovi, který před sebou mával rapírem.

„To ty by ses měl vzdát, pošetilý trpaslíku!“ Když domluvil, vrhl se vpřed, ale Bruenor, který měl dost zkušeností na to, aby odhadl jak jeho dosah, tak rov-nováhu, ani nemrkl.

Jenže trpaslík se přepočítal. Hrot rapíru zasáhl jeho mitrilový náprsní krunýř, našel v něm škvíru a tvrdě trpaslíka píchl.

„Au,“ řekl Bruenor, ale nezdálo se, že by na něj útok udělal dojem. Lupič ustoupil a připravil se k dalšímu útoku. „Tvá nemotorná zbraň se mé

rychlosti a mrštnosti nevyrovná!“ prohlásil a znovu vykročil. „Ha!“Nato Bruenor mávl silným zápěstím, hodil sekyrou, ta se po jediné otočce za-

sekla lupiči do hrudi a přirazila ho k opěradlu lavice. „Vopravdu?“ zeptal se trpaslík. Jednou nohou se zapřel lupiči o hruď a zbraň

vyškubl.

MEČOVÉ MOŘE

27

Když Catti uviděla, že Bruenor má vůz pod kontrolou, sklopila luk. Lupiče s ra-pírem měla na mušce, a kdyby byla potřeba, zastřelila by ho.

Ne že by si myslela, že by Bruenor Válečné kladivo potřeboval v souboji s těmi dvěma její pomoc.

Otočila se k Regisovi, který se k ní blížil zprava. Za ním šel jeho poslušný poskok a přes rameno nesl zajatce.

„Máš ňáký vobvazy pro chlapa, kerýho skolil Bruenor?“ zeptala se Catti, přestože si nebyla jistá, jestli muž vůbec žije.

Regis začal přikyvovat, najednou ale poplašeně vykřikl: „Vlevo!“Catti se bleskurychle otočila, zvedla Taulmaril a zamířila. Muž, kterého

Drizzt povalil do bahna, se zvedal. Vystřelila a šíp, který se blyštil a jiskřil jako blesk, se zabodl do země přímo

pod lupičovou hlavou. Muž ztuhl a zdálo se, že i zakňoural.„Raděj si zas lehni,“ zavolala Catti ze silnice. Poslechl.

O víc než dvě hodiny později proběhli dva prchající lupiči křovím, které masko-valo jediný vchod do kruhu balvanů ukrývajících jejich tábor. Stále byli rozčile-ní, když klopýtali okolo koní a ukradeného vozu k Jule Pepřové, velitelce, straté-govi a kuchařce v jedné osobě, která zrovna něco míchala ve velkém kotli.

„Dneska nic?“ zeptala se vysoká černovlasá žena a pátravě na ně upřela hně-dé oči. Její tón a postoj mluvily za vše, darebáci byli ale natolik hloupí, že si toho nevšimli. Jula pochopila, že se něco stalo, a pravděpodobně nic dobrého.

„Drizzit,“ vyprskl jeden lupič a po každém slově zalapal po dechu. „Drizzit s přáteli nás dostal.“

„Drizzt?“ zeptala se Jula. „Drizzit Dudden, zpropadenej drowskej elf,“ řekl druhý. „Vobírali sme zrov-

na ňákou ženskou a jejího spratka vo vůz, dyž se za náma vobjevil. Chudák Walken s ním bojoval.“

„Chudák Walken,“ přitakal první. Jula zavřela oči a potřásla hlavou, protože pochopila něco, co jim uniklo.

„A ta žena,“ řekla, „vám svůj vůz prostě odevzdala?“„Bránila se, dyž sme utíkali,“ řekl první ze špinavé dvojice. „Moc sme ne-

viděli.“ „Žena?“ zeptala se Jula. „Myslíte Catti? Dcera Bruenora Válečného kladiva?

Padli jste do léčky, vy tupci!“Dvojice si vyměnila zmatené pohledy. „A zaplatili sme za to velkýma ztráta-

ma, vo tom nepochybuj,“ řekl jeden, když konečně sebral odvahu a na impozant-ní ženu pohlédl. „Mohlo to bejt horší.“

„Mohlo?“ zeptala se Jula nedůvěřivě. „Povězte, objevila se i panteří společ-nice temného elfa?“

Muži si opět vyměnili pohledy.

R. A. SALVATORE

28

Táborem se v odpověď rozlehlo vrčení, neslo se, jako by vycházelo ze sa-motné země, a vibrovalo těly lupičů. Koně na opačné straně tábora zaržáli a ner-vózně pohodili hlavami.

„Řekla bych, že ano,“ odpověděla si Jula na otázku a těžce si povzdychla. Jejich pozornost upoutal pohyb po straně, letící černá šmouha. Otočili hlavy,

aby se tím směrem podívali. Uviděli obrovskou černou kočku, aspoň deset stop dlouhou, jejíž statná ramena dosahovala urostlému muži po hruď.

„Kočka drowskýho elfa?“ zeptal se jeden ze špinavých lupičů. „Prý se jmenuje Guenhwyvar,“ potvrdila Jula. Druhý darebák se dal na ústup, aniž by z kočky spustil oči. Narazil zády do

vozu, proplížil se okolo něj a dostal se přímo před nervózní, zpocené koně. „A tak jste ji přivedli rovnou ke mně,“ řekla Jula pohrdavě. „Copak jste ne-

pochopili, že vás drow nechal utéct?“„Ne, měl plný ruce práce!“ protestoval zbývající lupič. Jula jen potřásla hlavou. Koneckonců ji nepřekvapilo, že to tak skončilo. Asi

si to zasloužila za to, že se spolčila s takovou bandou tupců. Guenhwyvar zařvala, skočila doprostřed tábora a přímo mezi dvojici. Jula

byla dost moudrá na to, aby se nepokusila se zvířetem bojovat. Prostě zvedla ruce. Právě se chystala společníkům poradit, aby udělali totéž, když uslyšela, jak sebou jeden praštil o zem. Omdlel.

Druhý špinavý lupič ani neviděl Guenhwyvar skočit. Otočil se na podpatku, vyrazil mezerou mezi balvany a prodral se křovím s tím, že nechá přátele bojovat a sám uteče, jako to udělal na silnici. Klestil si cestu podrostem a mžoural, aby si chránil oči před pleskajícími větvemi. Vůbec si proto nevšiml tmavé postavy po straně, která ho upřeně sledovala fi alovýma očima – a vzápětí se rozmáchla, praštila ho jílcem scimitaru do obličeje a omráčila ho.

2

Rozpory

Užíval si větru a slané spršky na tváři, dlouhé blond vlasy za ním vlály a křišťálově modré oči přivíral před oslnivou září slunce. Wulfgarovy rysy zůstávaly ostré, a přesto chlapecké, navzdory zarudlosti po dese-

tidnech strávených na moři. Bystřejší pozorovatel by si ale všiml, že pohled v je-ho očích popírá jeho mladistvý vzhled, že se v nich odráží smutek pramenící z hořké zkušenosti.

Zrovna teď ale Wulfgar, syn Beornegarův, žádnou melancholii necítil, stál totiž na přídi Mořského skřítka a žilami mu koloval adrenalin jako před lety, když vyrůstal na Planině ledového větru a učil se zvykům svého lidu, jako v dobách, kdy bojoval bok po boku s Drizztem. Nedokázal to vzrušení popřít. Byla to cesta válečníka, hrdost a šimravá dychtivost, které cítil vždy před za-čátkem bitvy.

A k bitvě se schylovalo, o tom barbar nepochyboval. Na třpytivé vodě dale-ko před nimi totiž viděl plachty prchající pirátské lodě.

Byl to Krvavý kýl, loď Šíly Krí? Bylo jeho válečné kladivo, mocný Aegisův tesák, dar adoptivního otce, v rukou pirátky na oné lodi?

Wulfgar sebou škubl, když tu otázku zvážil, když zvážil záplavu pocitů, které ho zalily při pouhém pomyšlení na to, že by opět držel Aegisův tesák v ruce. Delly Kurtiovou a Colson, děvčátko, které přijali za vlastní, zanechal v Hlubině. Ubytovaly se v nádherném domě kapitána Deudermonta, zatímco

R. A. SALVATORE

30

on vyplul na Mořském skřítkovi za jediným cílem, a to získat zpátky své vá-lečné kladivo. Co ale udělá, až bude držet Aegisův tesák opět v rukou, na to Wulfgarova neklidná mysl stále nepřišla. Jaký význam válečné kladivo vlast-ně mělo?

Bylo darem od Bruenora, symbolem trpaslíkovy lásky k němu, uznáním, že se Wulfgar povznesl nad svůj brutální původ a stal se lepším válečníkem, a hlav-ně lepším mužem. Ale byla to pravda? Zasloužil si válečné kladivo a Brueno-rovu lásku? Jeho činy po návratu z Propasti to spíše popíraly. Za poslední měsí-ce udělal Wulfgar jen velmi málo věcí, na které mohl být pyšný, a naopak měl dlouhý seznam toho, na co by nejraději zapomněl, počínaje skutečností, že uho-dil Catti.

A tak se pro něj pátrání po Aegisově tesáku stalo vítanou úlevou, rozptýle-ním, které ho zaměstnalo a dalo mu dobrý, pozitivní cíl, zatímco se snažil všech-no si v hlavě utřídit. Ale pokud se Aegisův tesák nacházel na palubě lodi před nimi, anebo té další, a Wulfgar ho získá zpět, kam ho zavede? Měl ještě své mís-to mezi přáteli na Planině ledového větru? Vrátí se k dobrodružstvím a divokým bitvám, k životu na pokraji smrti spolu s Drizztem a ostatními?

Wulfgarovy myšlenky zabloudily zpět k Delly a k dítěti. Vzhledem k nové realitě svého života, k nim dvěma, jak by se mohl vrátit k dřívějšímu životu? Jak by to ovlivnilo odpovědnost, kterou cítil k nové rodině?

Barbar se zasmál, protože si uvědomil, že mu nebrání jen pocit odpověd-nosti, i když to zřídka přiznával i sám sobě. Jakmile se v Aukney, v malém krá-lovství uhnízděném na východním výběžku Páteře světa, dítěte ujal, udělal to proto, že se cítil zodpovědný, protože muž, kterým doopravdy byl – nebo jím chtěl znovu být – od něj vyžadoval, aby nenechal dítě trpět za zbabělost a hlou-post jeho otce. A odpovědnost ho zavedla i do hospody Palaš v Luskanu, pro-tože něco dlužil bývalým přátelům Arumnovi, Delly, a dokonce i Josi Kalovi, které svými opileckými výstřelky velice zklamal. A když Delly požádal, aby jej a dítě doprovodila, učinil tak opět z odpovědnosti. Chtěl napravit to, jak ohavně se k ubohé ženě choval, a tak jí nabídl novou životní cestu. Wulfgar se popravdě nad pozváním dlouho nezamýšlel a ani ve chvíli, kdy Delly překva-pivě přijala, si neuvědomoval, jak hluboce se změní jeho život. Protože teď… teď se jeho vztah k Delly a k adoptovanému dítěti stal něčím víc. Dítě, které k sobě ze šlechetnosti vzal – a popravdě taky proto, že potřeboval šlechetnost daleko víc, než dítě samo – se stalo jeho vlastní dcerou. Ve všech ohledech. Stejně jako se on kdysi stal synem Bruenora Válečného kladiva. Ještě nikdy se necítil tak zranitelný jako v okamžiku, kdy přijal nový titul otce. Nikdy si ne-uměl představit, že by mu někdo mohl skutečně ublížit. Když ale pohlédl do Colsoniných modrých očí, které se tolik podobaly očím její skutečné matky, věděl, že nic už nebude jako dřív.

A stejné to bylo i s Delly Kurtiovou. Barbar pochopil, že i v jejím případě si naložil víc, než čekal. Žena, kterou s sebou vzal ze šlechetnosti a ve snaze zapo-menout na to, do jaké propasti se zřítil, se stala něčím víc než pouhou společni-cí na cestách. Během měsíců, jež uplynuly od chvíle, kdy opustili Luskan, spat-

MEČOVÉ MOŘE

31

řil Wulfgar Delly Kurtiovou v dočista jiném světle, poznal hloubku jejího ducha a moudrost, již pohřbila pod uštěpačností a drsným zevnějškem, kterými se mu-sela obrnit, aby přežila svoji bídnou existenci.

Delly mu vyprávěla o báječných okamžicích svého života – a žádný nepro-žila v náruči některého z mnoha milenců. Vyprávěla mu o hodinách, jež trávila na tichých luskanských nábřežích, než byla opět nucena vrátit se k noční práci v Palaši. Seděla tam a sledovala, jak slunce zapadá za daleký obzor a zažehává vodu okolo.

Delly milovala soumrak – říkala mu tichá hodina – kdy se denní zástupy Luskanců vrátily domů k rodinám a ty noční ještě nevyrazily za dobrodružným, ale v konečném důsledku prázdným hýřením. Znal Delly dlouhé měsíce, ale bě-hem nocí, které spolu v Palaši strávili, ho nikdy nenapadlo, že může mít vlast-ní naděje a sny, že může tak dobře chápat lidi kolem sebe. Když si ji muži brali do postele, často ji považovali za snadnou kořist a prohodili jen několik kompli-mentů, aby dostali, co chtěli.

Wulfgar ale poznal, že žádná z poklon, žádná z her pro Delly nic nezname-nala. Na ulici měla jedinou zbraň a tou bylo její tělo, proto ho používala, aby zís-kala, co potřebovala: náklonnost, informace či bezpečí a v některých případech všechny tři věci najednou. Wulfgar s údivem pochopil, že i když si muži mysle-li, že využívají Dellyinu nevědomost, ona ve skutečnosti využívala je, jejich sla-bou stránku, kterou byl chtíč.

Ano, Delly Kurtiová uměla manipulovat s lidmi stejně jako kdokoli jiný, pro-to mu jejich pučící vztah připadal tak úžasný. Dobře věděl, že ho Delly nevyuží-vá a že on nevyužívá ji. Poprvé od chvíle, kdy se poznali, prostě dělali jeden dru-hému společnost, upřímně, bez přetvářky a skrytých motivů.

A Wulfgar by lhal, kdyby tvrdil, že z toho nemá radost. Byl by lhář a zbabělec, kdyby nepřiznal, že se do Delly Kurtiové zamilo-

val. A proto si ji vzal za ženu. Ne formálně, nýbrž v srdci a v duši. Wulfgar vě-děl, že ho ta žena, ta nepravděpodobná společnice, doplňuje způsoby, jež nepo-važoval za možné.

„Zabijácká vlajka!“ ozvalo se ze strážního koše, což znamenalo, že před Mořským skřítkem skutečně pluje pirátský koráb, ve své aroganci totiž vyvěsil pirátskou vlajku.

Před nimi se do dálky táhlo prázdné moře a loď tak neměla šanci uniknout. Žádné plavidlo na Mečovém pobřeží nedokázalo utéct Mořskému skřítkovi, ob-zvláště s mocným kouzelníkem Robilardem na zádi, který vyvolával silné pory-vy větru a sváděl je do hlavní plachty škuneru.

Wulfgar se zhluboka nadechl, a ještě jednou, ale nedařilo se mu zklidnit roz-jitřené nervy.

Jsem válečník! připomněl si, ale druhá pravda, že je taky manžel a otec, se nedala snadno umlčet.

Jak zvláštní mu změna jeho přístupu připadala. Ještě před několika měsíci byl postrachem Luskanu, vrhal se bezhlavě do bitek, byl nezodpovědný až se-bezničující. Ale tehdy neměl co ztratit a věřil, že jen smrt ho může osvobodit od

R. A. SALVATORE

32

bolesti. Teď už nešlo jen o to, že mohl něco ztratit on sám, uvědomoval si totiž, že kdyby zemřel, trpěly by Delly a Colson.

A kvůli čemu? ptal se barbar sám sebe. Kvůli válečnému kladivu, symbolu minulosti, o které si ani nebyl jist, zda se k ní chce vrátit?

Wulfgar se chytil lana nataženého k přednímu stěžni a sevřel ho tak pevně, až mu zbělely klouby. Znovu se zhluboka nadechl, aby se vzchopil, a divoce za-vrčel. Setřásl ze sebe podobné myšlenky, protože věděl, že odporují srdci sku-tečného válečníka. Zaútoč statečně, to byla jeho mantra, motto a způsob přežití. Musíš porazit nepřátele a rychle je dobít, a patrně odejdeš po svých. Když zavá-háš, dáš nepříteli šanci, aby tě proklál šípem nebo oštěpem.

Nerozhodnost a zbabělost by ho zničily.

Mořský skřítek koráb rychle doháněl a brzy bylo zřejmé, že se jedná o dvoustěž-ňovou karavelu. Jak rychle stáhla loď pirátskou vlajku, když poznala, koho má v patách!

Zadní katapult a přední balista Mořského skřítka vypálily, nezpůsobily ale nepříteli vážné škody. Piráti odpověděli vlastním katapultem, ubohou věcičkou, která na lovce ani nedosáhla.

„Druhou salvu?“ zeptal se Deudermont lodního kouzelníka. Kapitán byl vy-soký, vzpřímený muž s dokonale zastřiženou bradkou, která byla jen lehce pro-šedivělá.

„Abychom je vyprovokovali?“ odpověděl Robilard. „Ne, pokud mají kou-zelníka, je prohnaný a nenechá se vydráždit, jinak už by se ukázal. Přesuňte se na dostřel a společně spustíme palbu.“

Deudermont kývl, zvedl k oku dalekohled a zaměřil ho na piráty – a uviděl, jak po palubě sem a tam pobíhají postavy.

Mořský skřítek se s každou vteřinou přibližoval, jeho plachty dychtivě nabí-raly vítr a příď hladce rozřezávala hladinu.

Deudermont se ohlédl po obsluze katapultu na záďové nástavbě. Jeden ná-mořník držel v ruce dalekohled podobný kapitánovu a s pomocí označené-ho kusu latě zaměřoval pirátský koráb. Sklopil dalekohled, pohlédl na kapitá-na a kývl.

„Zacílit na hlavní stěžeň,“ řekl Deudermont námořníkovi vedle sebe a ten jeho slova hlasitě zopakoval. Rozkaz se křikem rozšířil po palubě, a jak katapult, tak balista vzápětí vypálily. Tentokrát škrábla hořící smolná koule o plachty a la-noví pirátské lodě, která se ve snaze uniknout naklonila ostře na bok, a kopí s ře-tězy z balisty plachtu roztrhalo.

O chvíli později se oslnivě zablesklo, jak Robilard vypustil blesk, zasáhl pi-rátský koráb do trupu těsně nad hladinou a roztříštil ho.

„Přechází do obrany!“ křikl Robilard, vykouzlil okolo sebe téměř průsvit-nou kouli a pospíšil si na příď, kde odstrčil Wulfgara, který naopak mířil dopro-střed lodě.

MEČOVÉ MOŘE

33

Z pirátské lodě také vyšlehl blesk, ale nebyl ani zdaleka tak žhavý či jasný jako Robilardův. Kouzelník na Mořském skřítkovi patřil k nejlepším námořním mágům v celém Faerûnu, a měl proto připravený štít, který minimalizoval škody, blesk tedy zanechal na trupu Mořského skřítka jen černou šmouhu, jeden z mno-ha odznaků cti, jež hrdý lovec pirátů během let ve službě získal.

Piráti dál otáčeli loď, aby se pronásledovateli vyhnuli, ale Mořský skřítek byl mnohem svižnější, prořízl oblouk, který kořist opisovala, a přiblížil se k ní ješ-tě rychleji.

Deudermont se usmál, když se zadíval na Robilarda, který si dychtivě pro-plétal prsty a připravoval si řadu kouzel, jimiž by mohl prolomit jakoukoli obra-nu a následně mrštit po pirátech zničující ohnivou kouli, která by sežehla jejich lanoví a plachty a nechala by loď sedět bezmocně na vodě.

Piráti se určitě brzy vzdají.

U zábradlí Mořského skřítka se shromáždil zástup lučištníků. Několik jich stálo úplně vpředu a dělalo ze sebe očividné cíle. Robilard je kouzly chránil před oby-čejnými šípy, proto se odvážili přitáhnout na sebe déšť střel.

„Až je budeme míjet, palte!“ poručil velitel družiny a střelci si začali kontro-lovat tětivy a šípy a vybírat ty, které poletí přesně a zasáhnou cíl.

Za nimi nervózně, úzkostně pochodoval Wulfgar. Nemohl se dočkat, až bude po všem – což bylo rozumné přání – a přesto se za své pocity proklínal.

„Panáka na uklidněnou?“ zeptal se umaštěný námořník a podal mu lahvinku rumu, kterou si mezi sebou půjčoval výsadek, který se chystal přeskočit na pi-rátské plavidlo.

Wulfgar se na láhev dlouze a upřeně zadíval. Celé měsíce se schovával za nejprůhlednějším štítem. Celé měsíce potlačoval strach a strašlivé vzpomínky v marné snaze uniknout pravdě o svém životě a minulosti.

Zavrtěl hlavou a vrátil se zpátky k neklidnému přecházení. O chvíli později zabzučelo dvacet tětiv a ozval se křik mnoha pirátů, ale

i několika námořníků na Mořském skřítkovi, které zasáhla opětovaná palba. Wulfgar věděl, že by měl zaujmout pozici se zbytkem skupiny výsadku, ale

zjistil, že nemůže. V duchu neustále viděl Delly a Colson a nohy ho odmítaly poslouchat. Jak to může dělat? Jak může být tady a honit se za válečným kla-divem, zatímco ony čekají v Hlubině? Otázky se mu hlasitě, strašlivě rozléhaly hlavou. Křičelo na něj vše, čím kdysi býval. Slyšel jméno Tempa, barbarského boha války, bušilo mu v hlavě a říkalo mu, aby zapomněl na obavy a vzpomněl si, kdo je.

S řevem, který vyděsil a zahnal na útěk všechny okolo, se Wulfgar, syn Beornegarův, rozběhl k zábradlí, a přestože ještě nebyl vydán rozkaz k nalodění a Robilard si připravoval ohnivou kouli, přestože od sebe lodě stále dělilo dva-náct stop a Mořský skřítek pirátský koráb rychle míjel, vyhoupl se rozzuřený bar-bar na zábradlí a skočil.

R. A. SALVATORE

34

Za ním se ozývaly výkřiky protestu, před ním překvapený, zděšený jekot. Ale Wulfgar slyšel jen vlastní křik. „Tempe!“ řval a popíral vlastní strach

a nerozhodnost. „Tempe!“

Kapitán Deudermont si pospíšil k Robilardovi, chytil hubeného kouzelníka za paže, přitiskl mu je k tělu a přerušil jeho kouzlení.

„Hlupák!“ zvolal Robilard, když otevřel oči, aby se podíval, proč kapitán za-sáhl.

Ne že by byl kouzelník nějak překvapen, Wulfgar mu byl osinou v zadku už od chvíle, kdy se k posádce připojil. Na rozdíl od svých starých společní-ků, Drizzta a Catti, barbar očividně nechápal subtilnost boje kouzly. A podle Robilardova názoru byl boj kouzly nejdůležitější, rozhodně byl na mnohem vyš-ší úrovni než pošetilosti ubohých válečníků.

Robilard se Deudermontovi vyškubl. „Však ještě ohnivou kouli použiju,“ prohlásil. „Až Wulfgar zemře!“

Deudermont ho sotva poslouchal. Křikl na posádku, aby Mořského skřítka obrátila, a poručil lučištníkům najít způsob, jak by jednočlennému výsadku po-mohli šípy.

Wulfgar zavadil o zábradlí a na palubu tak spadl. Piráti s meči se přes něj přelili jako vlna, ale on vyskočil na nohy, řval a v každé ruce držel kus řetězu.

Nejbližší pirát sekl barbarovi po rameni, Wulfgarovi se však podařilo zved-nout předloktí a zatlačit, takže ho čepel jen škrábla. Přešel do protiútoku, pra-vým hákem zasáhl muže do hrudi a odhodil ho přes palubu, kde zůstal ležet na zádech.

Barbar točil a bušil řetězy, řval jméno svého boha, běsnil a rozháněl piráty okolo. Ti ještě téměř sedm stop vysokého divocha nikdy neviděli, proto většina vzala před zuřivým útokem nohy na ramena.

Wulfgar švihl řetězem, omotal ho chudákovi pirátovi kolem nohou a strhl ho na palubu. Pak se ohnal druhým řetězem, a to takovou silou, že ho pirátovi po le-vici obtočil okolo hrudi. Když Wulfgar škubl, řetěz strhl muži pořádný kus kůže, roztočil ho a povalil na zem.

„Utíkejte!“ ozývaly se výkřiky před ním. „Je to démon!“Řetězy se Wulfgarovi rychle zamotaly, proto je odhodil a vytáhl zpoza opas-

ku dva malé kyje. Skočil dopředu a rychle ukročil do strany, čímž se mu podaři-lo uvěznit nejlépe vyzbrojeného piráta, očividně velitele palubní posádky, u zá-bradlí.

Pirát po něm sekl ostrým mečem, ale Wulfgar uhnul z dosahu, zařval a zno-vu změnil směr.

MEČOVÉ MOŘE

35

Ocitl se tváří v tvář velkému, pevnému štítu, který by obvykle stačil, pirát se ale u nepřítele ještě nikdy nesetkal s tak primitivní zuřivostí.

První úder do štítu ochromil pirátovu paži. Druhý ohnul horní část štítu a sra-zil ho dolů. Třetí piráta o štít úplně připravil a čtvrtý přišel tak rychle, že pirát ne-měl čas ani zvednout meč. Utržil ránu ze strany do přilby, a to tak silnou, že klo-pýtl do strany.

Wulfgar zasypal piráta ranami, které mu zanechaly ve zbroji hluboké důl-ky a srazily ho na zem. Sotva ale upadl, chytil ho Wulfgar za kotník, trhl a zve-dl ho hlavou dolů.

Barbar se otočil, udělal dlouhý krok k zábradlí a zvedl piráta ve zbroji nad vodu. Držel ho lehce jednou rukou a zdálo se, že nevynakládá žádnou námahu. Wulfgar šlehl nebezpečným pohledem po zbytku posádky. Nikdo se k němu ne-přiblížil, nikdo nezvedl luk.

Vzepřel se mu až někdo na velitelském můstku, a když se Wulfgar otočil, zjistil, že se jedná o pirátského kouzelníka, který už se pustil do zaklínání.

Wulfgar trhl zápěstím a hodil po něm zbývající kyj. Kouzelník před ním mu-sel uskočit a přerušit zaklínání.

Ale Wulfgar zůstal tím pádem neozbrojen a zdálo se, že pirátská posádka se vzpamatovala z prvotního šoku, který ji po nečekaném útoku ochromil. Objevil se kapitán a slíbil poklad tomu, kdo barbarského obra skolí. Kouzelník se opět pustil do zaklínání.

Pirátská chátra se blížila a v očích měla vraždu. Najednou se ale piráti zastavili, narovnali se, a někteří dokonce odhodili

zbraně, za barbarovými zády se totiž objevil Mořský skřítek. Připlul k pirátské-mu korábu a na palubě byli připravení jak lučištníci, tak výsadek.

Robilard vypustil další blesk, zasáhl rozptýleného pirátského kouzelníka a srazil ho přes zábradlí do studeného moře na opačné straně lodi.

Jeden z pirátů zavelel do útoku, ale zastavily ho dva šípy, které se mu zabodly do hrudi. Posádka Mořského skřítka byla dobře vycvičená, disciplinovaná a zku-šená. Boj skončil, ještě než vůbec začal.

„Myslím, že už ho můžeš složit na palubu,“ řekl Deudermont Wulfgarovi o chvíli později, protože barbar tam pořád stál a držel piráta ve zbroji hlavou dolů nad vodou v mezeře mezi loděmi. Aspoň už ale používal obě ruce.

„Ano!“ dožadoval se pokořený pirát a zvedl si hledí drahé přilby. „Jsem hra-bě z Taskadalu! Požaduji…“

„Jsi pirát,“ řekl mu Deudermont prostě.„Jenom jsem chtěl zažít nějaké dobrodružství,“ prohlásil muž povýšeně.

„Teď, prosím, přikažte svému zlobřímu příteli, ať mě pustí!“Než mohl kapitán cokoli říct, provedl Wulfgar poloviční otočku a hodil.

Hrabě přelétl palubu, narazil do hlavního stěžně, s hlasitým řinčením se oko-lo něj omotal a spadl.

„Hrabě z Taskadalu, ať už to znamená cokoli,“ poznamenal Deudermont. „Na mě dojem neudělal,“ odvětil Wulfgar a vykročil k lávce vedoucí na

Mořského skřítka.

R. A. SALVATORE

36

Na opačné straně na něj čekal rozzuřený Robilard. „Kdo vydal rozkaz k nalodění?“ obořil se na něj vzteklý kouzelník. „Mohli

jsme je dostat jediným kouzlem!“„Tak jsi ho měl použít, kouzelníku,“ zabručel Wulfgar a prošel okolo, proto-

že nemínil vysvětlovat své emoce a pohnutky někomu jinému, když jim sám tak docela nerozuměl.

„Nemysli si, že to příště neudělám!“ křikl za ním Robilard, ale Wulfgar šel dál. „A Wulfgara bude opravdu škoda, až mu začnou na hlavu padat hořící kusy plachet, podpálí mu vlasy a seškvaří kůži! Bude ho škoda, až…“

„Jen klid,“ chlácholil Deudermont kouzelníka, když k němu zezadu přistou-pil. „Piráty jsme dostali a nikoho neztratili.“

„To bychom zvládli v každém případě a s menším rizikem,“ trval na svém Robilard. „Jejich magické ochrany byly zničené, plachty odhalené. Měl jsem…“

„Dost, příteli,“ přerušil ho Deudermont. „Wulfgar je hlupák,“ prohlásil Robilard. „Opravdový barbar! Divoch v srdci

i v duši a taktice a výhodám v boji nerozumí o nic víc než ork.“ Deudermont se plavil s Wulfgarem už dřív a znal temného elfa, který váleč-

níka vycvičil, proto věděl, že to není pravda. Nic ale neřekl, prostě neustále ne-vrlého Robilarda nechal, aby si vybil vztek sprškou kleteb a protestů.

Kapitán Deudermont začínal popravdě uvažovat, jestli udělal dobře, když Wulfgarovi dovolil, aby se připojil k posádce Mořského skřítka, přestože věřil, že mu to dluží, pořád ho totiž považoval za přítele a vážil si ho. Wulfgarova zjev-ná náprava kapitána hluboce dojala, neboť ho viděl na úplném dně, když ho ni-čemní luskanští úředníci soudili za pokus o Deudermontovu vraždu.

Kapitán tehdy obvinění nevěřil – jen proto byl Wulfgar stále naživu – ale po-znal, že se vznešenému válečníkovi muselo stát něco strašného, co ho srazilo do nejhlubší stoky. Deudermonta proto nesmírně potěšilo, když se Wulfgar ob-jevil v přístavu v Hlubině a požádal, zda by se nemohl připojit k posádce a taky o pomoc při hledání mocného válečného kladiva, které pro něj vykoval Bruenor Válečné kladivo.

Ale kapitánovi začínalo být jasné, že Wulfgarovy bolestivé rány se ještě zce-la nezahojily. Jeho útok byl nezodpovědný a pošetilý a mohl ohrozit celou po-sádku. To kapitán Deudermont nemohl tolerovat. Bude si muset s Wulfgarem vážně promluvit.

A co víc, kapitán se v tu chvíli rozhodl, že udělá z nalezení Šíly Krí a její ne-polapitelné lodě svůj hlavní cíl, že Wulfgarovi vrátí Aegisův tesák a vysadí ho v Hlubině zpátky na břeh.

Pro dobro všech.

R. A. SalvatoreMečové moře

1. vydání Anglický originál Sea of Swordsvydaný Wizards of the Coast, Inc.Překlad Kateřina NiklováObálka Todd LockwoodJazykový redaktor Jiří PopiolekOdpovědný redaktor Libor MarchlíkVydalo nakladatelství FANTOM Printjako svou 219. publikaciOstrava 2011Tisk Těšínská tiskárna, a.s., Český Těšín

www.fantomprint.czwww.facebook.com//fantomprint