Upload
others
View
7
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
Mendelova univerzita v Brně
Zahradnická fakulta v Lednici
VYUŽITÍ PERSPEKTIVNÍCH DRUHŮ LÉČIVÝCH
ROSTLIN V SOUČASNÉ PRAXI
Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce: Vypracovala:
Ing. Stanislav Vilím, Ph.D. Kristýna Floriánová
Lednice 2017
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto práci na téma: Využití perspektivních druhů
léčivých rostlin v současné praxi vypracovala samostatně a veškeré použité
prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby
moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. o
vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o
zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací.
Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb.,
autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční
smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 Autorského
zákona.
Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou
osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že
předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a
zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu náklad spojených se vznikem
díla, a to až do jejich skutečné výše.
V Lednici dne:
…………………………………………..
podpis
Poděkování
Tímto bych si dovolila poděkovat mému vedoucímu bakalářské práce
Ing. Stanislavu Vilímovi, Ph.D. za vedení, cenné rady a připomínky při tvorbě
této bakalářské práce.
Zvláštní poděkování patří mojí rodině, která mě pomáhala a podporovala
po celou dobu mého studia.
6
OBSAH:
1. ÚVOD ............................................................................................................. 8
2. CÍL PRÁCE .................................................................................................. 10
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED .............................................................................. 11
3.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN .................................. 11
3.1.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN VE SVĚTĚ ........ 11
3.1.2 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČR.................. 13
3.2 LÉČIVÉ ROSTLINY V ČESKÉ REPUBLICE ........................................ 14
3.2.1 PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČESKÉ REPUBLICE ....... 15
3.2.2 SKLIZEŇ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČESKÉ REPUBLICE ............ 17
3.3 TŘAPATKA .............................................................................................. 18
3.3.1 NEJPOUŽÍVANĚJŠÍ DRUHY .......................................................... 18
3.3.2 HISTORIE .......................................................................................... 18
3.3.3 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ ..................................................................... 20
3.3.4 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 20
3.3.5 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 21
3.3.6 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 22
3.3.7 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR ............................ 23
3.4 KOTVIČNÍK ZEMNÍ ............................................................................... 24
3.4.1 HISTORIE .......................................................................................... 24
3.4.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ ..................................................................... 25
3.4.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 25
3.4.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 26
3.4.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 26
3.4.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR ............................ 28
3.5 RAKYTNÍK ŘEŠETLÁKOVÝ ................................................................ 28
3.5.1 HISTORIE .......................................................................................... 28
3.5.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ ..................................................................... 29
3.5.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 30
3.5.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 31
3.5.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 32
3.5.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR ............................ 33
3.6 ČERNOHLÁVEK OBECNÝ.................................................................... 34
3.6.1 HISTORIE .......................................................................................... 34
3.6.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ ..................................................................... 34
3.6.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 35
7
3.6.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 36
3.6.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 36
3.6.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR ............................ 37
3.7 KONOPÍ SETÉ ......................................................................................... 37
3.7.1 HISTORIE .......................................................................................... 37
3.7.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ ..................................................................... 38
3.7.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 39
3.7.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 39
3.7.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 40
3.7.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR ............................ 41
3.8 PUKLÉŘKA ISLANDSKÁ ...................................................................... 42
3.8.1 HISTORIE .......................................................................................... 42
3.8.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ ..................................................................... 43
3.8.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 43
3.8.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 43
3.8.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 44
3.8.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR ............................ 45
3.9 TECHNOLOGIE ZPRACOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČR ........... 46
3.9.1 SUŠENÍ ROSTLIN ............................................................................ 46
3.9.2 HOMOGENIZACE ............................................................................ 47
3.9.3 SKLADOVÁNÍ A BALENÍ .............................................................. 48
4. VLASTNÍ KOMENTÁŘ ............................................................................. 50
5. ZÁVĚR ......................................................................................................... 51
6. SOUHRN A RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA .............................................. 52
7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................... 54
8. PŘÍLOHY ..................................................................................................... 59
8
1. ÚVOD
Léčivé rostliny se vyznačují velmi specifickou schopností působit na lidský
organismus. O působení těchto vlastností na zdraví člověka věděli i naši předkové, kteří
těchto vlastností velmi dobře a moudře využívali. Současné výzkumy léčivých rostlin
potvrzují, že naši předkové správně poznávali léčivé účinky u velkého množství rostlin.
Sestavování herbářů obsahující léčivé účinky rostlin spadalo do kompetence klášterů,
kde se zároveň i pěstovaly a dále využívaly (NEUGEBAUEROVÁ, ŽĎÁRSKÁ, 2015).
Široké spektrum léčivých rostlin se velmi často prolíná i s rostlinami aromatickými
a kořením (VALÍČEK, 2003). Mezi léčivé rostliny můžeme zahrnout rozsáhlé spektrum
druhově rozmanitých rostlin (BULÁNKOVÁ, 2005). Jednotlivé druhy můžeme zařadit
do mnoha botanických čeledí, a to zejména podle jejich morfologických znaků,
obsahových látek, nároků na prostředí apod. (VALÍČEK, 2003). Kromě botanického či
abecedního zařazení je můžeme řadit i dle jejich využívaných části, proto se můžeme
setkávat i s pojmem kořenová, listová, naťová, květní či plodová droga. Pod pojmem
droga se v širším slova smyslu rozumí usušená či konzervovaná rostlinná nebo
živočišná část, popřípadě produkt jejich metabolismu. Chceme-li upravit rostlinný
materiál na drogu, předchází tomu řada technologických procesů, jako je čištění, sušení
a další (BULÁNKOVÁ, 2005).
Abychom nadále mohli o rostlině mluvit jako o léčivé, musí obsahovat určité
množství účinných látek, které slouží na ochranu před chorobami, na diagnózu určité
nemoci, terapeuticky nebo na léčení či zmírnění choroby, případně na ovlivnění
fyziologických funkcí. Dnes je známo několik set rostlin, které splňují tyto kritéria, a
jsou vhodné ke zpracování a využití. Mezi nejdůležitější odvětví, které využívá léčivých
účinků rostlin k výrobě léků, patří farmakologie. Téměř polovina světové produkce
léčiv pochází z přírodních (rostlinných) zdrojů a jejich podíl se neustále zvyšuje. K
vedlejším odvětvím můžeme zařadit kosmetický průmysl, potravinářský průmysl nebo
lihovarnickou výrobu (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003). Léčivé rostliny se
mohou dále využívat i jako módní doplněk ve formách různých náramků, čelenek či
řetízků (THURZOVÁ, KRESÁNEK, MAREČEK, MIKA, 1975).
Léčivé rostliny můžeme tedy označovat jako rostliny užitkové a jejich uplatnění je
tedy různorodé. Podle názvu lze odvodit, že jejich hlavním účelem je prevence či léčení.
Celá řada rostlin je využívána hlavně z důvodu velkého obsahu aromatických látek,
9
které jsou z nich získávány. Jiné mohou být využity také jako zelenina, ovoce, v
některých případech i jako zdroj barviv, vláken, dřeva apod. Mezi velmi důležitou
skupinu rostlin patří ty, které uplatňujeme jako koření. Velmi podstatné je zmínit i
skupiny rostlin, které se řadí mezi jedovaté, ovšem tato skupina rostlin je
nepostradatelná pro lékaře, kteří ji zpravidla využívají při léčbě závažných chorob.
Rostliny řadící se do skupiny jedovatých v žádném případě nevyužíváme v lidovém
léčitelství, a to z důvodu možného poškození zdraví (BULÁNKOVÁ, 2005).
10
2. CÍL PRÁCE
Cílem bakalářské práce bylo zhodnotit využití perspektivních druhů léčivých rostlin,
ať už se jedná o rostliny, které jsou známy již řadu let, nebo o rostliny, jejichž účinky se
dostaly do povědomí teprve nedávno. Dále prostudovat a zhodnotit problematiky
týkající se léčivých rostlin. U vybraných druhů léčivých rostlin se soustředím na jejich
klasifikaci, zástupce, historii daného druhu či rodu, původ a rozšíření, botanický popis,
možnosti a podmínky pěstování v České republice, obsahové látky a v neposlední řadě
na léčebné účinky působící pozitivně na lidské zdraví.
11
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN
Léčivé rostliny byly již v dobách dávných civilizací používány zejména jako
potraviny a léčivé prostředky proti různým nemocem (VALÍČEK, 2003). Nejstarší
zachovalé recepty odkrývající široké medicínské využití léčivých rostlin ve starověku
byly nalezené na babylonských hliněných tabulkách a egyptských papyrusech (Papyrus
Ebers, 1555 př. n. l. aj.). V zájmu tradiční i vědecké medicíny se většina těchto receptů
zachovala dodnes (JAHODÁŘ, 2010).
3.1.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN VE SVĚTĚ
Již Sumerové, Asyřané a Babyloňané měli velmi obsáhlé vědomosti o léčivých
rostlinách. Doložené poznatky nám ukazují, že Asyřané znali okolo 250 rostlinných
drog. Velké množství drog, jako je olivový olej, aloe, jalovec, senna, opium, fenykl,
kmín, mák, tymián, lékořice, vrba, vlaštovičník, skořice, a mnohé další, které byly
používány ve starém Egyptě, se hojně využívají i dnes. Jednotlivé rostliny, jejich
zpracovaní a použití bylo zachováno na Ebersově papyru, na kterém se mimo jiné
nachází i jednoduché předpisy. Velké množství léčivých rostlin bylo známo i
obyvatelům jihovýchodní Asie. Mezi nejstarší můžeme považovat čínskou medicínu,
kdy se v době 3000 let př. n. l. používalo přes 230 léčivých rostlin (BULÁNKOVÁ,
2005).
Mezi významné řecké a římské učence a lékaře, kteří ve starověku vytvářeli
základy vědy o živé přírodě, medicíně a farmacii, náleželi Hippokrates, Aristoteles,
Theophrastus, Dioscorides, Galen a Plinius mladší. K nejvýznamnějším dílům
starověku náleží dílo řeckého lékaře Dioscoridea ,,De materia medica“. V této knize je
popsáno okolo 600 léčivých rostlin a mnohé z nich jsou významné i pro současnou
moderní medicínu. Kromě morfologického popisu se v knize nacházejí také postupy na
jejich zpracování a využití dané rostliny jako léčivého prostředku. Dílo Dioscoridea
12
bylo doplněné rovněž znalostmi řeckého učence Galena a v Římě bylo platné během
téměř celého středověku (JAHODÁŘ, 2010).
Lékaři a lékárníci středověku s těmito poznatky pracovali, ale malou mírou tyto
poznatky rozšiřovali, a tudíž se za celou dobu středověku „De materia medica“ příliš
nezměnila (JAHODÁŘ, 2010). Teprve prosazování nezávislosti vědy nad náboženství
německým renesančním lékařem Paracelsem započalo nové vnímání úlohy lékaře v
lidské společnosti. Paracelsus se tedy stal průkopníkem inovativní lékařské vědy.
Paracelsus zjistil, že léčivý účinek není podmíněný celou rostlinou, ale pouze účinnou
látkou v ni obsaženou a snažil se tyto účinné látky z rostlin izolovat (VALÍČEK, 2003).
Sestavování medicínských herbářů pokračovalo i ve středověku v prostředí
klášterů, a později i univerzit, jako je například lékařská škola v italském Salernu
(Scuola medica Salernitana). Začaly se objevovat ilustrované ,,příručky“ Tacuinum
sanitatis, které postupně konkurovaly herbářům. Tyto příručky obsahovaly prospěšné a
škodlivé vlastnosti rostlin. Zprvu se rostliny pro léčebné účely pěstovaly na malých
plochách v klášterních, a později taktéž v zámeckých zahradách (NEUGEBAUEROVÁ,
ŽĎÁRSKÁ, 2015).
Mezi významné osobnosti lékařství a botaniky raného novověku patří Ital Pietro
Andrea Mathioli, jehož badatelské poznatky a lékařské zkušenosti se zhodnotili
vydáním rozsáhlého herbáře pod českým názvem ,,Herbář, jinak bylinář“, který byl
opětovně přeložen do češtiny pod názvem ,, Herbář aneb Bylinář vysoce učeného a
vznešeného P. Doktora Petra Ondřeje Mathiola“. Přeložené dílo obsahovalo 470 stran
zahrnující botanické charakteristiky, medicínské využití, zpracování a aplikace více než
400 rostlinných druhů, příloha, obr. 1 (JAHODÁŘ, 2010).
Až do poloviny 15. století byly rostliny zpracovávány pouze studenými
extrakcemi. Postupem času začali alchymisté ke zpracování minerálních látek využívat
účinky vysokých teplot. Toto počínání bylo pro lékaře a lékárníky neakceptovatelné,
poněvadž vysoké teploty rostliny spalovaly. Řešení se našlo až v destilaci, což je
metoda využívající vyšších teplot. Již v Mathioliho díle bylo zachyceno období
tepelného zpracování rostlin. Teprve až v 18. století nastává návrat k extrakčním
metodám (JAHODÁŘ, 2010).
Od druhé poloviny 17. století dochází k zintenzivňování objevování účinných
látek nových drog rostlinného původu. Nově objevena byla v Evropě chinovníková
13
kůra, která se začala používat proti projevům malárie (JAHODÁŘ, 2010). V 17. století
roku 1676 byl Antonem van Leeuwenhoekem zkonstruován první mikroskop, s jehož
pomocí se mohly metody výzkumu stále více zdokonalovat (VALÍČEK, 2003).
V 18. století se začínají rozšiřovat poznatky o účinku náprstníku červeného. Na
jeho kardiotonickou aktivitu poprvé poukázal anglický lékař Withering. V tomto století
byly také poprvé prokázány poznatky o možném léčebném použití námelu (paličkovice
nachová), který v historii člověka otrávil tisíce lidí, jelikož byla častým kontaminantem
obilné mouky (JAHODÁŘ, 2010).
Koncem 19. století se objevují nové léčebné účinky jinanu dvoulaločnatého
(Ginkgo biloba L.) a to pro posílení paměti a kognitivních funkcí při Alzheimerově
chorobě. Účinky jinanu byly známé již v dobách staré čínské medicíny (2700 let př. n.
l.), kdy záznamy poukazují na využívání kořenů, listů, kůry a plodů. S vývojem
chemického zkoumání obsahových látek jinanu a jejich účinku, se dnes používá
standardizovaná směs ginkgolidů jako vazodilatans (účinek na rozšíření cév) a
nootropikum (účinek na zlepšení funkce mozku) v léčbě demence (JAHODÁŘ, 2010).
3.1.2 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČR
Léčení pomocí rostlin má na českém území velmi významnou a obsáhlou tradici.
Dle legendy je za první českou léčitelku považována Kazi, která byla dcerou knížete
Kroka, v jejichž stopách nadále pokračovala i její dcera Běla. Ovšem z tohoto období
nejsou doloženy žádné spolehlivé záznamy, které by tuto legendu ověřily. Dle
dochovaných archivních dokumentů můžeme tedy konstatovat, že první významnou
doloženou českou léčitelkou byla od roku 1238 Zdislava z Lemberka, která za vlády
Václava I vybudovala špitál pro chudý a nemocný lid, příloha, obr. 2. V tomto špitále se
sama věnovala léčení druhých, což se pro ni stalo osudným z důvodu nákazy
tuberkulózou, které ve velmi mladém věku podlehla (MATHIOLI, 1998).
Ve středověku se pěstováním a zakládáním zahrad s léčivými rostlinami
zabývaly především mnišské řády v klášterech. V pozdním středověku jsou poznatky
ohledně léčivých rostlin spojovány zejména s jménem Paracelsovým, který již v této
době začal uvažovat o možné přítomnosti účinných látek v rostlinách. Jeho tvrzení však
bylo možné potvrdit až s pozdějším rozvojem chemie a výzkumu rostlin. Z dob
14
středověku pochází také využívání léčivých rostlin dle jejich vnějšího vzhled
(tzv.,,Signatura plantarum“). Příkladem jsou žlutě kvetoucí rostliny, které se užívaly při
nemocech žlučníku (BULÁNKOVÁ, 2005).
Pěstováním léčivých rostlin v českých zemích proslul lékárník Angelo z
Florencie, který byl na žádost císaře Karla IV povolán roku 1360 do Prahy. Uvnitř
Nového Města pražského založil první bylinnou zahradu ve střední Evropě o rozloze
cca 1 ha, pod názvem ,,Hortus Angelicus“ (Andělská zahrada) (NEUGEBAUEROVÁ,
2015).
Za první doložený česky psaný herbář považujeme práci litomyšlského lékaře
Jana Černého vydaný roku 1517 pod názvem Kniha lékařská, kteráž slove Herbář aneb
Zelinář. Toto dílo ovšem nepatřilo k jeho prvním. Roku 1506 vydal spis O nemocech
morních, jeho vydání bylo inspirováno rozsáhlou morovou epidemií roku 1495. V Praze
roku 1562 byl vydán po skvostné úpravě Matthioliho herbář pod názvem Herbář, jinak
Bylinář velmi užitečný s figurami pěknými a zřetelnými, podle pravého a jako živého
vzrostu bylin zdobený i také mnohými zkušenými lékařstvími rozhojněný. Roku 1596
bylo vydáno druhé vydání tohoto herbáře (JANČA, ZENTRICH, 1994).
3.2 LÉČIVÉ ROSTLINY V ČESKÉ REPUBLICE
Mezi organizace zabývající se problematikou LAKR v České republice spadá
Ministerstvo zemědělství ČR a Ministerstvo zdravotnictví ČR. V rámci Ministerstva
zdravotnictví ČR spadá tato činnost pod Ústřední poradní sbor pro pěstování a sběr
léčivých rostlin. Jedná se o poradní orgán Ministerstva zdravotnictví zabývající se
tématikou související s pěstováním, sběrem, úpravou a distribucí léčivých rostlin
určených pro zdravotnické zpracování. V rámci Ministerstva zemědělství ČR byl v roce
2004 ustanoven Poradní sbor pro léčivé, aromatické a kořeninové rostliny. Jeho hlavní
činností je předávat doporučení a zprávy, které slouží jako podklad pro zhodnocení
stavu a výhledu LAKR (NEUGEBAUEROVÁ, 2006).
Kvalita léčivých rostlin v České republice určených pro farmaceutické účely je
stanovena podle Českého a Evropského lékopisu a Českého farmakologického kodexu.
U zpracovatelů je kvalita léčivých rostlin registrovaných jako léčiva kontrolována
Státním úřadem pro kontrolu léčiv (SÚKL). V České republice výrazně poklesl od roku
15
2010 vývoz léčivých rostlin do zahraničí, a to o více jak o 70 %. V roce 2014 bylo do
České republiky dovezeno 3 143 t rostlin určených pro farmaceutické a kosmetické
zpracování, zatímco z České republiky bylo v roce 2014 vyvezeno do zahraničí 1 356 t
rostlin určených pro farmaceutické a kosmetické zpracování (Situační a výhledová
zpráva MZe LAKR, 2014).
3.2.1 PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČESKÉ REPUBLICE
Léčivé rostliny jsou pěstované jak na malých, tak i na velkých plochách, na
kterých je nutno snažit se uplatnit mechanizaci. Dnes se spíše uplatňuje pěstování
léčivých rostlin na malých plochách, a to zejména z důvodu, že některé druhy se na
velkých plochách nedaří pěstovat a není to ekonomicky dostatečně výnosné. Rostliny
pěstované na malých plochách označujeme jako maloobjemové (FELKLOVÁ,
KOCOURKOVÁ, 2003).
Dnešním cíleným úsilím farmaceutických a zemědělských odborníků je zlepšení
současného stavu v oblasti pěstování léčivých rostlin. Uplatnit možnosti biologického
optima pro jejich rozvoj na pěstitelských plochách, uplatnění mnoha chemických a
biologických způsobů stimulace, zlepšení a modernizace agrotechniky a zkoumat
možnosti jejich ochrany (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003).
Rozvoj LAKR (léčivé, aromatické a kořeninové rostliny) je velmi závislý na
dotační politice, rozvoji a dostupnosti mechanizace, výběru odrůd apod. Mezi hlavní
rizika pro rozvoj pěstování LAKR je zahraniční dovoz drog nedostačující kvality.
Dalšími faktory, které mohou negativně působit na rozvoj pěstování LAKR, jsou
používání herbicidů, rizika spojená s mechanickým poškozením od škůdců, nepřízeň
klimatických podmínek, nedostatečná posklizňová úprava spojené s nebezpečím
zapaření drogy, což vede k velkému znehodnocení, a v neposlední řadě i mikrobiální
čistota a kvalita (KOCOURKOVÁ, TOŠOVSKÁ, PLUHÁČKOVÁ, 2012).
Dle dostupných údajů ČSÚ zaznamenává tuzemská produkce LAKR pokles
pěstebních ploch, u již tradičně pěstovaných druhů, příloha, tabulka 1. Mezi
nejvýznamnější pěstované druhy LAKR v ČR se řadí ostropestřec mariánský, máta
peprná, kmín kořenný, heřmánek, koriandr, levandule, kopr, saturejka, anýz, meduňka a
16
další. Pěstování LAKR je ovlivňováno nestabilní situací jejich odbytu
(KOCOURKOVÁ, TOŠOVSKÁ, PLUHÁČKOVÁ, 2012).
Z všeobecného hlediska zájem o LAKR velmi narůstá, ovšem pěstitelů je stále
nedostatek, zejména kvůli ekonomické i odborné náročnosti na pěstování
(KOCOURKOVÁ, TOŠOVSKÁ, PLUHÁČKOVÁ, 2012).
Tabulka č. 2 - Vývoj ploch produkce léčivých rostlin v ČR
Rok Léčivé rostliny
Plocha (ha) Produkce (t) Výnos (t/ha)
2000 2201 2118 0,96
2001 1500 974 0,65
2002 2841 2086 0,73
2003 5162 3003 0,58
2004 5595 5257 0,94
2005 3211 4421 1,38
2006 5858 4727 0,81
2007 5184 3925 0,76
2008 4015 3847 0,96
2009 5674 3900 0,69
2010 7864 5605 0,71
2011 8588 7016 0,82
2012 7225 6098 0,86
2013 5659 3775 0,67
2014 5566 5066 0,91
(Situační a výhledová zpráva MZe LAKR, 2014)
V roce 2011 dosahovaly plochy pro pěstování LAKR 8588 ha s produkcí 7016 a
výnosem 0,82 t/ha, což oproti roku 2010 představuje výrazný nárůst. V roce 2014 a
2013 se pěstební plochy od sebe nepříliš lišily, došlo pouze k mírnému poklesu roku
2014 v plochách na ha, ale zvýšil se výnos v t/ha (Situační a výhledová zpráva MZe
LAKR, 2014).
17
3.2.2 SKLIZEŇ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČESKÉ REPUBLICE
V současné době pochází více jak polovina léčivých rostlin určena pro
zpracování z účelně pěstovaných ploch. Část rostlinných druhů, které nám poskytují
drogy, se stále získávají sběrem z volné přírody. Drogy získané sběrem z volné přírody
vykazují nereprodukovatelnou kvalitu. V České republice jsou léčivé rostliny pěstovány
ve specializovaných zemědělských závodech, kde jsou pro mnohé těžko pěstovatelné
druhy léčivých rostlin vypracovávány vhodné pěstitelské agrotechniky. Při sklizni je
nejpodstatnější, abychom získali části rostlin, které jsou bohaté na dané obsahové látky,
a zároveň omezili sklizeň částí nevhodných. Při pěstování využíváme především uznané
odrůdy, které splňují jak kvalitu výnosu, tak i kvantitu účinných látek v nich
obsažených. Vhodně organizovaná sklizeň a následně i posklizňová úprava rostlinného
materiálu zabezpečuje požadovanou kvalitu účinných látek v drogách i vzhled
rostlinného materiálu (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003).
K zajištění co nejplynulejší a nejefektivnější sklizně je zapotřebí skloubit
zkušenosti, znalosti a technické možnosti. V závislosti na druhu sklízeného rostlinného
materiálu může probíhat sklizeň pomocí mechanizace nebo ručně. Rostliny sbírané pro
květ se sklízejí, až na výjimky (např. heřmánek), výhradně ručně. Sklizeň pro list a nať
je realizována ručně a mnohdy i dvoufázově (MITÁČEK, 2010).
Důležitými faktory pro optimální sklizeň je termín sklizně, část dne a klimatické
podmínky. Termín sklizně je rozhodující zejména z pohledu fyziologických změn uvnitř
rostliny, které velkou mírou ovlivňují zvýšení nebo pokles obsahu účinných látek. V
průběhu ontogeneze (před plným kvetením např. Melissa officinalis L., v plném kvetení
např. Thymus vulgaris L.) je v rostlině maximum obsahových látek a je to tedy
optimální doba sklizně. Obsah účinných látek v rostlině se výrazně mění i v průběhu
dne, a to zejména vlivem změn intenzity slunečního záření (např. vyšší obsah glykosidů
v ranních hodinách u Digitalis lanata EHRH.) (NEUGEBAUEROVÁ, 2006).
Rozlišujeme dva způsoby sklizně, a to ruční případně za pomoci nástrojů
určených ke sklizni a mechanizovanou (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003). K
mechanizované sklizni jsou využívány sklízecí stroje na zelenou píci, žací lišty a
nakladače, speciálně upravené samohybné žací mačkače v některých případech i
maloparcelní kombajny, a to zejména u sklizně semenných drog (MITÁČEK, 2010).
18
Ruční sklizeň je upřednostňována především pro maloplošně pěstované druhy. Čas
spotřebovaný během ruční sklizně se liší dle druhu např. na 1 kg drogy Matricaria
recutita L. 9-14 hodin. Během ruční sklizně mohou být použity i nástroje určené ke
sklizni především srp, nůžky, kosy a hřebeny (NEUGEBAUEROVÁ, 2006).
3.3 TŘAPATKA
Jméno Echinacea NUTT. je aplikováno na celý rod, který se řadí do čeledi
Asteraceae (hvězdnicovité) (MILLER, 2004). Někdy je můžeme naleznout také pod
názvem Rudbeckia L., toto označení ovšem není správné (CASTLEMAN, 2004).
3.3.1 NEJPOUŽÍVANĚJŠÍ DRUHY
Mezi nejčastěji využívané druhy třezalek řadíme: třapatka nachová (Echinacea
purpurea (L.) MOENCH), příloha, obr. 3, třapatka úzkolistá (Echinacea angustifolia
MOENCH), příloha, obr. 4, a třapatka bledá (Echinacea pallida NUTT.), příloha, obr. 5
(SCHÖNFELDER, 2010). Třapatka nachová, úzkolistá a bledá mají velmi podobné
léčivé vlastnosti, ovšem díky nadměrnému sběru se v přírodě stávají vzácné. Prodávány
by měly být pouze pěstované rostliny z ověřených zdrojů (MCVICAR, 2011).
3.3.2 HISTORIE
Léčivé přípravky z rostlinných částí Echinacea angustifolia MOENCH,
Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea pallida NUTT. byly používány po celém
světě pro své léčivé účinky. Její četné léčebné využití bylo praktikováno historicky
prvními národy, ještě dříve, než byly doloženy první dokumenty o využití a účincích
Echinacea NUTT. doktory a bylinkáři ze západu. Evropští průzkumníci v 18. století
19
popsali a pojmenovali první druh v tomto rodu, Rudbeckia purpurea L. z jihovýchodní
Ameriky (MILLER, 2004).
Jako první začali Echinacea angustifolia MOENCH, Echinacea purpurea
MOENCH a Echinacea pallida NUTT. využívat domorodí indiáni ze Severní Ameriky
(KOKOŠKA, VALÍČEK, 2001), kteří z kořene dělali odvar a přikládali jej na rány,
místa po uštknutí hady a po kousnutí či bodnutí hmyzem. Čaj z této rostliny využívali
při nachlazení, neštovicích, spalničkách, příušnicích a artritidě. Domorodí indiáni
seznámili s účinky Echinacea purpurea MOENCH, Echinacea angustifolia MOENCH
a Echinacea pallida NUTT. usedlíky a později se tyto rostliny začali užívat k místnímu
léčení (CASTLEMAN, 2004).
Roku 1870 dodavatel léčiv Dr. H. C. F. Meyer z Pawnee City v Nebrasce
označil přípravek obsahující Echinacea purpurea MOENCH za „univerzální lék“ proti
hadímu uštknutí, otravě krve a mnohým dalším onemocněním. Dr. Meyer zastával svůj
názor o účincích léku proti hadímu uštknutí a proto roku 1885 zaslal vzorek Johnu Uri
Lloydovi, profesorovi na lékařském institutu v Cincinnati. Lloyd jeho tvrzení o účincích
,,univerzálního léku“ proti hadímu uštknutí vyvrátil a označil Dr. Meyera za blázna.
Neústupný Dr. Meyer si ovšem za svým tvrzením stál a dál se snažil obhájit a potvrdit
účinky Echinacea purpurea MOENCH na uštknutí hadem. Postupem času se jeho
vytrvalost vyplatila a tuto rostlinu přijal i Lloyd, který jí později užíval k léčbě zranění a
ran způsobených jedovatým kousnutím či bodnutím, zánětu mozkových blan, záškrtu,
otravy krve, malárie, spály, chřipky, neštovic, syfilitidy a kapavky (CASTLEMAN,
2004).
Lloydova farmaceutická společnost Lloyd Brothers Pharmacists začala vyrábět
přípravky z Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH, které
se následně staly velmi oblíbené po celých Spojených státech amerických v období od
90. let 19. století až do 20. let 20. století. Od 40. let 20. století již nebyla prakticky
vůbec využívána, a to až do 70. let. V současné době je označována jako jedna z
nejznámějších volně prodejných léčivých bylin. Echinacea angustifolia MOENCH a
Echinacea purpurea MOENCH jsou označovány jako stimulant imunitního systému, na
nachlazení a chřipku, záněty močového měchýře, angínu a řadu dalších onemocnění
(CASTLEMAN, 2004).
20
3.3.3 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ
Rod Echinacea NUTT. je původem ze Severní Ameriky, a to především z USA
(VALÍČEK, KOKOŠKA, 2001), kde roste především v prériích a ve světlých lesích a
křovinách, ovšem dnes je hojně rozšířená i v Arkansasu, Missouri nebo Oklahomě. V
dnešní době jsou s touto bylinou zřízeny plantáže určené pro lékařské využití i v Evropě
a na severu a východě Afriky. V České republice se ve volné přírodě nevyskytují, ale
pro léčivé účinky i dekorativní vlastnosti je lze v klimatických podmínkách České
republiky vypěstovat (PANTŮČEK, 2009).
3.3.4 BOTANICKÝ POPIS
Echinacea purpurea MOENCH
Vytrvalá bylina, která může být 50-120 cm vysoká. Kořen je mnohočetný,
svazčitý a má hnědou barvu (VALÍČEK, KOKOŠKA, 2001). Hnědozelená lodyha je
přímá, obvykle chlupatá. Bazální listy jsou řapíkaté, vejčitě kopinaté, obvykle 5-30 cm
dlouhé a 5-12 cm široké, na bázi jsou zaokrouhlené, klínovité až srdčité, okraj mají
pilovitý až zubatý, můžeme se setkat i s celokrajnými, na vrcholu jsou špičaté, se 3-5
žilkami. Lodyžní listy jsou menší, střídavé, krátce řapíkaté a na bázi klínovité. Květní
stopky mohou být 8-25 cm dlouhé. Zákrov dosahuje průměru 1,1-4 cm, zákrovní listeny
jsou většinou ve 4 řadách, čárkovité až kopinaté, přibližně 8-17 mm dlouhé. Jazykovité
květy mají růžovou až purpurovou barvu, jsou odstálé někdy až zahnuté, mohou být 3-8
cm dlouhé, na vrcholu se nachází 2 zuby. Trubkovité květy jsou 4,5-5,7 mm dlouhé a
mohou mít nazelenalou, narůžovělou nebo purpurovou barvu. Plodem je 3,5-5 mm
dlouhá nažka, s 1,2 mm dlouhým chmýrem (HEJNÝ, SLAVÍK, 1997). Plevky jsou
tvrdé, pichlavé s přímou, ohebnou špičkou. Pyl je žlutě zbarvený (SCHÖNFELDER,
2010).
Echinacea angustifolia MOENCH
Vytrvalá velmi otužilá bylina. Může dorůstat do výšky až 60 cm a šířky 30 cm.
Kořeny mají šedohnědou barvu. Listy jsou kopinaté, drsné, podlouhlé a na bázi zúžené,
celokrajné, po obou stranách chlupaté, světle zelené barvy (VALÍČEK, KOKOŠKA,
2001). Od začátku léta až do počátku podzimu nese jednotlivé úbory s růžovými velmi
21
vzácně bílými okvětními plátky, které mají kuželovitý terč (MCVICAR, 2011). Květy
jsou jazykovité a světle purpurové (VALÍČEK, KOKOŠKA, 2001)
Echinacea pallida NUTT.
Vytrvalá bylina s krátkými, většinou nerozvětvenými stonky a úzkými listy v
bazálním trsu. Listy jsou podlouhle kopinaté, drsné, celokrajné, na bázi zúžené. Štíhlé
kvetoucí stonky mohou dorůstat až do výšky 1 m. Úbory jsou s bledě růžovými, nicími,
jazykovitými květy, které jsou velmi úzké a dlouhé 4-9 cm (SCHÖNFELDER, 2010).
Pyl je zbarven do bíla (VALÍČEK, 2007).
3.3.5 OBSAHOVÉ LÁTKY
Droga – Echinacea angustifolia MOENCH – Echinaceae angustifoliae radix
(kořen), Echinacea pallida NUTT. – Echinaceae pallidae radix (kořen), Echinacea
purpurea MOENCH – Echinaceae purpureae radix, herba (kořen, nať). Lékopisné
drogy jsou Echinaceae angustifoliae radix a Echinaceae pallidae radix (JAHODÁŘ,
2011).
Mnohé fytochemické studie prokázaly přítomnost mnoha metabolitů. Fenolové
sloučeniny, jako je kyselina kávová a její deriváty, cynarin (Echinacea angustifolia
MOENCH), nenasycené alifatické sloučeniny (polyeny, polyyny), ketoalkyny a
ketoalkeny (Echinacea pallida NUTT.), polysacharidy (JAHODÁŘ, 2011). Kyselina
cichorová (Echinacea purpurea MOENCH), heteropolysacharidy
(arabinogalaktánového typu), glykoproteiny, flavonoidy, inulín, třísloviny, steroly,
silice, izobutalamid nenasycených mastných kyselin (echinacein) (KOŠŤÁLOVÁ,
FIALOVÁ, RAČKOVÁ, 2012).
Obzvláště kořeny jsou velmi bohaté na obsahové látky, a to především 1 %
glykosidu echinakosidu, dále 1,5 % silice (nejvíce karyofylen a farnesen), do 0,9%
pryskyřice, až 17% inulinu, vápník, fosfor, hořčík, železo, selen, vitamín A a vitamíny
B. V naťi jsou především zastoupeny fytosteroly , echinacin, echinakosid, silice (např.
pinen, humulen), polyiny, polysacharidy, třísloviny apod. Echinakosid se vyznačuje
svými baktericidními, hypotenzivními a analgetickými účinky, echinacin má
22
insekticidní účinky. K posílení imunity slouží především polysacharidy, a to hlavně
heteroxylan, rhamnogalaktan aj (VALÍČEK, 2007).
3.3.6 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ
V období mezi 50. a 80. lety mnoho studií prokázalo, že rostlina účinně
podporuje imunitní systém a má vynikající schopnost léčit různé infekce. Mezi
nejčastěji užívanou část patří kořen, ale můžeme se setkat i s využitím květů a listů.
Výhledové možnosti ohledně léčebného využití Echinacea purpurea MOENCH,
Echinacea angustifolia MOENCH a Echinacea pallida NUTT. jsou v současnosti velmi
zkoumané. Na pokusných zvířatech bylo zjištěno pozitivní protirakovinné působení, a
to zejména v případech leukemie a dalších druhů nádorů. Výhledově je velmi předčasné
prohlásit Echinaceu za lék proti rakovině, ale určitá možnost zde existuje
(CASTLEMAN, 2004).
Posílení imunitního systému-léčit infekci pomáhá Echinacea purpurea
MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH tím, že příznivě posiluje imunitní
systém. Jakmile choroboplodné zárodky napadnou tělo, buňky v těle vyloučí specifické
látky, které zajišťují shromažďování bílých krvinek (makrofágy) do napadené oblasti,
jejichž hlavním úkolem je likvidace infekce. Tito makrofágové původce infekce
spolykají a stráví. Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH
výrazně posiluje jejich schopnost likvidovat choroboplodné zárodky
(CASTLEMAN,2004).
Stimulace virových onemocnění-kromě dobré schopnosti posilovat imunitní
systém, dokáže Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH
také likvidovat širokou škálu nebezpečných virů, bakterií, hub a prvoků. Dokáže
potlačovat infekci několika různými způsoby. Za prvé, obsahuje echinakosid, který je
považován za přírodní antibiotikum s širokým spektrem antimikrobiotických účinků. Za
druhé, proti útoku choroboplodných zárodků posiluje tkáně, které obsahují kyselinu
hyaluronovou sloužící především jako štít proti škodlivým mikroorganizmům. Obsahuje
také další látku a to echinacein. Za třetí Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea
angustifolia MOENCH napodobuje enzym interferon, což je enzym produkovaný tělem,
aby napadal choroboplodné zárodky (CASTLEMAN, 2004).
23
Nachlazení a chřipka-roku 1999 se dva lékaři z Wisconsinu a přírodní lékař z
Bastyrovy univerzity rozhodli analyzovat veškeré zprávy týkající se účinku Echinacea
purpurea MOENCH, angustifolia MOENCH a pallida NUTT. na infekci horních cest
dýchacích. Celkem uskutečnili osm výzkumů, kterých se účastnilo přes tisíc lidí. Všech
osm studií mělo podobné výsledky, a proto se daly považovat za úspěšné. U všech osmi
výrazně snížila délku trvání infekce i její intenzitu, a to až na polovinu. Preventivní
účinky vůči vzniku chřipky a nachlazení se však po čtyřech studiích nepotvrdily
(CASTLEMAN, 2004).
Povrchové poranění-mnoho let výzkumu prokázalo, že Echinacea purpurea
MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH má využití při léčbě povrchových ran.
Echinacein podporuje hojení povrchových ran tím, že podporuje buňky (fibroblasty –
tzv. vazivové buňky) k rychlejší tvorbě nové tkáně. Léčivé přípravky (masti a tinktury)
z této byliny lze přikládat na spáleniny, řezné rány, lupénku, ekzémy, herpes na
genitáliích i ústech (CASTLEMAN, 2004).
Chemoterapie a ozařovací terapie rakoviny-pacienti, kteří podstupují
chemoterapie, mají často velmi snížený počet bílých krvinek, čímž se zvyšuje možnost
pro propuknutí infekčního onemocnění. Němečtí výzkumní pracovníci podávali během
chemoterapie pacientům s rakovinou jícnu a tlustého střeva Echinacea NUTT. a
výtažek z brzlíku, který je taktéž součástí imunitního systému. U většiny pacientů se po
tomto podávání počet bílých krvinek zvýšil. Také při ozařování dochází ke snižování
počtu bílých krvinek, a i v tomto případě by mohla Echinacea NUTT. pomoci
(CASTLEMAN, 2004).
3.3.7 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR
Třapatky jsou rostliny mírného pásu, takže je lze pěstovat v klimatických
podmínkách České republiky. Můžeme je vidět na mnohých zahradách jako trvalky
okrasné květem. Vhodnější jsou půdy lehčí, humózní, s dostatečným množstvím vody a
vápníku, na stanovištích osluněných ale i v polostínu (BODLÁK, 1995). Nevyhovují
jim půdy těžké a zamokřené (VALÍČEK, KOKOŠKA, 2001). Dobře se množí jak
semeny, tak i dělením trsů. Mnohem výhodnější je předpěstování sazenic a jejich
následné vysazení do sponu 40x20 cm. Sběr jazykovitých květů je možno uskutečňovat
24
během celé vegetace, účinnější jsou však kořeny (VALÍČEK, 2007). Optimální
velikosti kořenů, určených ke sběru dorůstá až po 3-4 letech. Kořeny jsou sklízeny na
podzim, jakmile si rostlina vytvoří semena (CASTLEMAN, 2004).
3.4 KOTVIČNÍK ZEMNÍ
Kotvičník zemní latinsky Tribulus terrestris L. příloha, obr. 6, spadá do čeledi
Zygophyllaceae (kacibovité) (ZENTRICH, 2008). Rod Tribulus L. zahrnuje přibližně
20 druhů popínavých bylin nebo keřů, ovšem nejznámější je Tribulus terrestris L.
(HEMZAL, 2014).
3.4.1 HISTORIE
Už ve starém Řecku byly poprvé zjištěny a objeveny omlazovací účinky této
rostliny na lidský organismus. V čínské medicíně kotvičník sloužil jako přírodní účinný
lék na mužské sexuální problémy. V dobách hladomoru se v některých zemích
využívala semena kotvičníku k mletí na mouku, ze které se následně pekl chleba.
Teprve v nedávných letech byly řádně vysvětleny jeho účinky na zvyšování hladiny
testosteronu, a rostlina se začala používat nejenom k výrobě potravinových doplňků, ale
i k výrobě léčiv, a to zejména v Bulharsku, Íránu a Číně (JABLONSKÝ, BAJER, 2007).
S výsledky výzkumů bulharských vědců se mohla západní odborná veřejnost
seznámit až v roce 1989 a těmto výsledkům byl přiznat status průkopnické vědecké
práce. Ve druhé polovině 80. let byl patentován výtažek z kotvičníku zemního
obsahující fytosteroly, pod názvem Tribestan, který měl jako léčivo indikaci k léčbě
postmenopauzálního a premenstruálního syndromu u žen a andropauzálního syndomu u
mužů (KRMENČÍK, 2017).
25
3.4.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ
Klasickým prostředím kotvičníku zemního jsou převážně suchá, slunná místa,
písčiny a stepi (VALÍČEK, 2007). Původně se rostlina do ostatních částí země rozšířila
pravděpodobně z písečných mořských břehů Číny a Japonska. V současnosti je
rozšířený i v mnoha oblastech Asie, Evropy, Afriky i Austrálie. Ve většině oblastí se
vykytuje planě, ale čím dál tím více je v mnoha zemích řízeně pěstován pro
farmaceutické účely (GATO, 2013).
Je také rozšířen na Sibiři, Kavkaze a na pobřeží Středozemního moře
(VALÍČEK, KOKOŠKA, HOLUBOVÁ, 2001). Zavlečen byl taktéž na jižní Slovensko.
V přírodě se vyskytuje a roste na smetištích, nezastavěných pozemcích. (VALÍČEK,
2007).
3.4.3 BOTANICKÝ POPIS
V České republice se jedná o jednoletou, poléhavou bylinu, jejichž větve
dosahují délky od 10 do 50 cm. Kořeny jsou větvené, členité a kořínky jsou velmi
jemné (HEMZAL, 2014). Lodyha je chudě větvená, se vstřícnými, krátce řapíkatými a
palistnatými listy (VALÍČEK, KOKOŠKA, HOLUBOVÁ, 2001), poléhavá, přitiskle
chlupatá, oblá. (HROUDA, 1997). Listy s 5-9 jařmy jsou eliptické až podlouhle
kopinaté, sudozpeřené, nestejně velké (VALÍČEK, KOKOŠKA, HOLUBOVÁ, 2001),
5-12 mm dlouhé, 2-4 mm široké, na líci mají modrozelenou barvu, na rubu je barva
šedozelená. Palisty jsou trojúhelnikovité a nepatrné (HROUDA, 1997).
Úžlabní květy jsou krátce stopkaté (2-8 mm), pětičetné, mající žlutou barvu.
Kališní lístky jsou podlouhle kopinaté, až 3 cm dlouhé, po okraji bělomázdřité,
opadavé, na rubu jsou hustě chlupaté. Korunní lístky mají žlutou barvu, jsou podlouhlé
až tence obvejčité, 4-5 cm dlouhé (HROUDA, 1997). V květu se nachází deset tyčinek,
které mohou být až 3 mm dlouhé a nitky jsou nerozšířené. Semeník je hranatý až
křídlatý, tlustá čnělka je zakončená rozšířenou pyramidální bliznou (HROUDA, 1997).
Plod poltivý a složený z pěti hvězdovitě rozložených tvrdých, bradavičnatých
plůdků (ZENTRICH, 2008), na kterých se po stranách nacházejí dva dlouze špičaté a
26
tvrdé ostny. Semena mají světle hnědou barvu, jsou vejcovitá (VALÍČEK, KOKOŠKA,
HOLUBOVÁ, 2001), 2,5-3 mm dlouhá (HROUDA, 1997).
3.4.4 OBSAHOVÉ LÁTKY
Droga – Tribuli terrestris fructus (plod), dále můžeme využít nať – Tribuli
terrestris herba, květy – Tribuli terrestris flos i kořeny – Tribuli terrestris radix
(HEMZAL, 2014). Složení kotvičníku je vskutku ojedinělé. Bylina obsahuje především
saponiny – chlórgenin, gitogenin, diosgenin, ruskogenin, trogoghenin a mnohé další. V
kořenech je nejvíce obsažen saponin diosgenin (HROUDA, 1997). Dále jsou v rostlině
obsaženy alkaloidy harman a harmin, bioflavonoidy, třísloviny, pryskyřice aj.
(ZENTRICH, 2008).
Listy a nať mají v sušině zhruba 12 % bílkovin, 2,5 % tuku, 40 % sacharidů.
27,5 % vlákniny, přibližně 16 % minerálních látek, 150 mg vitamínu C, necelé 3 %
steroidních saponinů, alkaloidy, flavonoidy, třísloviny a pryskyřice. V květech
nalezneme především steriny stigmasterin, campestrin, beta-sitosterin, tigogenin a
mnohé další. V semenech a plodech jsou obsaženy alkaloidy, pryskyřice, cca 4 % oleje,
skládajícího se z 57 % kyseliny linolenové a linolové, 27 % kyseliny olejové a zbytek
tvoří kyseliny palmitová, stearová, laurová a další (ZENTRICH, 2008).
3.4.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ
Z hlediska tradiční čínské medicíny nám kotvičník poskytuje drogu s hořkou
chutí. Má tonizující účinky na organismus, posiluje šlachy a kosti apod. (VALÍČEK,
2007).
Z hlediska moderní medicíny – rostlina má široké spektrum léčebných účinků a
ovlivňuje řadu životních funkcí. Především má dobrý tonizující účinek a celkově
zlepšuje vliv na organismus, především po těžkých nemocech a fyzické námaze
(VALÍČEK, 2007).
Močopudný prostředek - složení drogy pozitivně ovlivňuje fyziologickou
funkci ledvin a močových cest, zároveň snižuje riziko jejich infekcí, omezuje nutkání na
27
močení, pocity pálení a řezání během močení. Pozitivně snižuje riziko vzniku
ledvinových a močových kamenů, tím že napomáhá jejich rozpuštění (VALÍČEK,
2007).
Kardiovaskulární systém - zpomaluje srdeční činnost, prodlužuje diastolu,
tlumí tachykardii, pozitivně zlepšuje krevní výměnu, rozšiřuje cévy a zpomaluje srážení
krve (VALÍČEK, 2007). Kotvičník zemní má také pozitivní účinky na ischemickou
chorobu srdeční. Účinné látky rozšiřují věnčité cévy a tepny a tím se zlepšuje cirkulace
krve (HEMZAL, 2014).
Ateroskleróza - při léčbě aterosklerózy, která je většinou provázena
poškozením koronárních tepen, se výrazně snižuje množství cholesterolu v krvi na 25-
30 %. Klesá také obsah lipidů, β-lipoproteinů a upravuje se krevní srážlivost
(VALÍČEK, 2007).
Potence a afrodiziakální vlastnosti - kotvičník patří mezi jeden z
nejefektivnějších léčebných prostředků výrazně zlepšující potenci a libido, protože
dokáže zvýšit hladinu testosteronu až o 30 % (VALÍČEK, 2007). Za afrodiziakální
vlastnosti kotvičníku zemního odpovídají zejména tří hlavní účinné látky a to dioscin,
diosgenin a protodioscin (HEMZAL, 2014). Testosteron způsobuje nárůst síly a
vytrvalosti, zlepšuje regeneraci svalstva. Proto je tedy velmi vhodný při mužské
neplodnosti a stařecké hyperplasii prostaty. U žen bylo zjištěno, že zvyšuje hladinu
folikostimulačního hormonu (FSH) a estradiolu a zároveň zmírňuje negativní příznaky
klimakterie (VALÍČEK, 2007).
Antikarcinogenní vlastnosti – mnoho studií prokázalo, že kotvičník zemní má
určité protirakovinné a mutagenní vlastnosti, a to zejména díky saponinům, které mohou
zabraňovat růstu rakovinných buněk (HEMZAL, 2014).
Hepatoprotektivní vlastnosti – kotvičník zemní působí silně a pozitivně při
ochraně a léčbě jater. Podporuje odbourávání tuku tím, že pomáhá převést krevní tuk na
lépe dostupnou energii pro lidský organismus. Jeho působení na játra zároveň příznivě
ovlivňuje snižování hladiny cholesterolu, regulaci činnosti střev a na regulaci tlaku krve
(HEMZAL, 2014).
28
3.4.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR
Rostliny je možné pěstovat buďto přímo ze semen anebo z předpěstované sadby
(VALÍČEK, 2007). Malé sazeničky, ale i semena lze zakoupit ve specializovaných
prodejnách. Nejprve se dají semena na několik dní naklíčit do vody. Následně se pouze
zasadí do země, a to v době, kdy už mu nehrozí jarní mrazy. Malé sazenice přesazujeme
do záhonu až v druhé polovině května. Rychle nasadí květ, který během několika málo
týdnu dozraje (GATO, 2013).
Zralá semena sbíráme na setí na příští rok. Během vegetačního období nám
může poskytnout 4-5 sklizní. Rostlina se vyznačuje značnou odolností proti suchu
(GATO, 2013). V našich klimatických podmínkách doposud netrpí žádnými vážnými
onemocněními či škůdci. Jednotlivé části rostliny sušíme buď odděleně nebo
dohromady, a to ve stínů a teplotách do 35 °C. Usušenou drogu uchováváme na temném
a suchém místě po dobu jednoho roku (VALÍČEK, 2007).
3.5 RAKYTNÍK ŘEŠETLÁKOVÝ
Rakytník řešetlákový latinsky Hippophae rhamnoides L. příloha, obr. 7, spadá
do čeledi Elaeagnaceae (hlošinovité). Roku 1971 finský botanik Rousi rozdělil rakytník
řešetlákový na celkem devět poddruhů, kam spadá např. Hippophae rhamnoides ssp.
rhamnoides L., Hippophae rhamnoides ssp. rivularis L. a další. Naproti tomu čínští
botanikové používají rozdílné taxonomické rozdělení a to takové, že děli rakytník na 6
druhů a 12 poddruhů (JABLONSKÝ, BAJER, 2007).
3.5.1 HISTORIE
Historie ukazuje, že rakytník měl své nezastupitelné místo v mongolské, indické
a tibetské medicíně, ale i také v Římě a starém Řecku. Jedna z nejstarších řeckých
legend praví, že listy a plody z rakytníku pojídal jako svoji hlavní potravu bájný
okřídlený kůň Pegasus. Vypraví se, že zrovna onen rakytník mu dodával sílu na to, aby
29
mohl létat (BAJER, 2014). Z dochovaných písemných záznamů, starých více jak 2 300
let, je zřejmé, že vojáci Alexandra Makedonského používali odvar z různých částí této
rostliny pro znovu obnovení svých sil. Po požití rakytníku zvířaty měla krásnou, lesklou
srst, od této skutečnosti byl také odvozen latinský název této rostliny „hippos“=kůň a
„phaes“= lesk (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).
V Rusku se na rakytník poutala velká pozornost, a to z důvodu, že jako jediný
ovocný druh přetrvával a poskytoval ovoce i v tak klimaticky nepříznivých oblastech
(BAJER, JABLONSKÝ, 2008). Obyvatele východní a západní Sibiře nazývali rakytník
„sibiřský ananas“, a to pro svoji vůni a chuť plodů. Počátkem 19. století se rostliny
rakytníku řešetlákového dostaly z Horního Altaje do botanické zahrady v Petrohradu.
Plody této rostliny se staly běžnou součástí pokrmů na carském stole. Velkého
rozmachu se rakytník řešetlákový dočkal v období druhé světové války, kdy se v Rudé
armádě hojně využíval k léčbě široké škály zranění a nemocí, a to přímo v polních
podmínkách. Roku 1949 v ruském městě Bijsk byla postavena první továrna na
zpracování rakytníku (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).
Roku 1975 se na Sibiři ve specializovaných zemědělských podnicích sklidilo
více než 1 000 tun rakytníkových plodů. V současnosti se rakytník řešetlákový ve
velkém pěstuje v mnoha oblastech světa, jako je např. v severovýchodním Německu
nebo v Maďarsku. V České republice byly založeny větší plochy pro pěstování této
rostliny počátkem 80. let minulého století, a to v zahradnickém podniku ADAVO Velký
Osek a v zemědělském podniku v Lukách nad Jihlavou (VALÍČEK, HAVELKA,
2008).
3.5.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ
Rakytník řešetlákový se vyznačuje bohatou proměnlivosti, množstvím
regionálních ekotypů a je nejrozšířenější v euroasijském areálu. Je hojně rozšířený jak v
Asii, tak i v Evropě. Podle místa svého výskytu a podmínek klimatu se může vyskytovat
v mnoha zcela rozdílných ekotypech (BAJER, 2014).
Původní domovina není zcela známa, protože oblast rozšíření rakytníku
řešetlákového je velmi rozsáhlá a zahrnuje území od evropského pobřeží Atlantického
oceánu až po západní Čínu. Plocha výskytu této rostliny na celém světě se odhaduje na
30
1,5 milionu hektarů, z toho zhruba 90 % roste v Číně, nezanedbatelné plochy jsou i na
Sibiři a ve Střední Asii (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).
V Evropě se s touto rostlinou můžeme setkat na mnoha místech, a to zejména na
štěrkových naplaveninách horských toků, dunách na mořském pobřeží
(SCHÖNFELDER, 2010), na písčitých a písčitohlinitých březích řek, jezer a vodních
nádrží (VALÍČEK, HAVELKA, 2008). V západní Evropě roste rakytník řešetlákový v
různých nadmořských výškách – v Alpách do 1800 m anebo v Karpatech do 380 m
(BAJER, 2014). Rakytník řešetlákový můžeme nalézt také v Mongolsku, Turecku,
Tibetu a dalších zemích (VALÍČEK, HAVELKA, 2008). V České republice se planě
vyskytuje pouze zřídka (BODLÁK, 1995), ale ve většině případů se s ním můžeme
setkat zejména jako s okrasnou rostlinou (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).
3.5.3 BOTANICKÝ POPIS
Rakytník řešetlákový je trnitý, dvoudomý (SCHÖNFELDER, 2010), rozvětvený
keř, který může dorůstat výšky 2-6 metrů, v některých případech i více. Jedná se o
světlomilnou rostlinu, která ve stínu neplodí vůbec nebo velmi málo (BAJER,
JABLONSKÝ, 2008). Větve jsou rozestálé, kolcovité, a v mládí se stříbřitými
šupinkami. Koruna může být různého tvaru s trnitými větvemi a kůrou přecházející ze
šedé do tmavě hnědé barvy. Mladé prýty s 0,5-5 cm dlouhými trny bývají v mládí prvně
stříbřité, později však rezavě hnědé (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).
Kořenový systém je mělký, protože většina kořenů proniká do půdy pouze do
hloubky 10-60 cm. Horizontálně však kořeny několikanásobně převyšují průměr
koruny. Kořeny mají šňůrovitý charakter a vytvářejí skelet. Kořeny starších a zejména
samčích rostlin rakytníku vytvářejí výhony, kterými se dá rostlina množit (BAJER,
JABLONSKÝ, 2008). Na povrchu kořenů se nacházejí hlízky dosahující velikosti
holubího vejce, které v sobě obsahují bakterie poutající vzdušný dusík, díky čemuž
rakytník téměř nepotřebuje hnojení dusíkatými hnojivy (VALÍČEK, HAVELKA,
2008).
Listy jsou čárkovitě kopinaté (SCHÖNFELDER, 2010), celokrajné, mohou být
3-8 cm dlouhé a 3-10 mm široké. Svrchní strana je temně zelená až lesklá (VALÍČEK,
31
HAVELKA, 2008), zatímco spodní strana je stříbrošedá až červeně lesklá s
hvězdovitými chlupy (BAJER, JABLONSKÝ, 2008).
U rakytníku řešetlákového rozlišujeme květy samčí a samičí. Květní pupeny u
samčích rostlin jsou přibližně 2–3 krát větší než u samičích rostlin (VALÍČEK,
HAVELKA, 2008). Květy jsou čtyřčetné, bezkorunné (SCHÖNFELDER, 2010).
Samičí květy mají žlutou barvu, jsou pokryté šupinami, vyrůstají po 3-11 v úžlabí listů,
mají nálevkovitý kalich, ve kterém se nachází skrytý pestík, a tvoří krátký hrozen.
Samčí květy mají zelenavě stříbřitou barvu a obsahují 4 tyčinky s podélnými prašníky
na krátkých nitkách, pokryté bílými šupinami, vyrůstající v malých hroznech (BAJER,
JABLONSKÝ, 2008).
Plodem je elipsoidní nebo vejcovitá bobule žluté, oranžové nebo červené barvy,
která může být 5-10 mm dlouhá a 3-5 mm široká. Dužnina plodu má oranžovou barvu,
chuť je velmi variabilní, a to od kyselé až nahořklé po nasládlou s příjemnou nakyslostí.
Semena jsou elipsoidní až vejcovitá, dorůstající do délky 4-7 mm a šířky 2,5-3,5 mm,
barva semen je temně hnědá, lesklá s podélnou brázdičkou (VALÍČEK, HAVELKA,
2008).
3.5.4 OBSAHOVÉ LÁTKY
Droga – bobule rakytníku řešetlákového-Hyppophae rhamnoides fructus, olej z
jader rakytníku řešetlákového – Hyppophae rhamnoides oleum (SCHÖNFELDER,
2010). Listy z rakytníku řešetlákového jsou důležité zejména obsahem hořčíku a
vápníku, poněvadž hořčík hraje důležitou roli pro zdraví srdce a cév a také potlačuje
riziko vzniku aterosklerózy. Plody rakytníku řešetlákového obsahují většinu vitamínů
rozpustných ve vodě, vitamíny rozpustné v oleji a mnoho dalších látek pro lidské tělo
potřebných (BAJER, 2014). Oranžově červené zbarvení plodů rakytníku řešetlákového
je podmíněno především obsahem karotenoidů – vitamínů skupiny A rozpustných v
tucích (karotin apod.). Množství karotenu v plodech rakytníku řešetlákového je několika
násobně vyšší než např. v mrkvi nebo tykvi (BAJER, JABLONSKÝ, 2008).
V různém obsahu jsou v rakytníkových plodech obsaženy vitamin C a vitaminy
B1, B2, B3, B6 a B9. Obsah vitamínu C v rakytníkových plodech se pohybuje od 360-
450 mg/100 g. Velké množství vitamínu C je obsaženo také v listech rakytníku, kdy se
32
jeho obsah pohybuje v rozmezí 230-260 mg/100 g. Vitamín C příznivě působí během
aterosklerózy, při vysokém tlaku, posiluje imunitu vůči infekčním onemocněním a
podporuje vstřebávání železa z potravy. Thiamin neboli vitamín B1 hraje důležitou roli
v metabolismu sacharidů. Kyselina listová neboli vitamín B9 se aktivně účastní
krvetvorby, a proto se při nedostatku tohoto vitamínu snižuje počet červených krvinek.
Beta-karoten neboli vitamín A má významnou roli při infekčních a kožních
onemocnění. Dužnina plodů rakytníku řešetlákového obsahuje 12,1-17 % sušiny, 1,3-4
% organických kyselin, 1,8-8,4 % cukrů, 0,45 % minerálních látek 0,021-0,058 %
tříslovin. Na prvním místě mezi obsaženými minerálními látkami je vápník, draslík a
mangan (BAJER, 2014).
Olej z rakytníku je přírodní koncentrát karotenů, fylochinonů, tokoferolů,
fosfolipidů, sterolů a mnoha dalších biologicky aktivních látek. V oleji z rakytníkových
semen převládá kyselina linoleová (47,6 %) a linolenová (18,4 %), zatímco v oleji z
rakytníkové dužniny převládá kyselina palmitová a palmitoolejová (více než 60 %)
(BAJER, 2014). V rakytníkovém oleji je také obsaženo 250 mg karotenoidů, přibližně
300 mg vitamínu E a 50 mg kyseliny olejové (BAJER, JABLONSKÝ, 2008).
3.5.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ
Z rakytníku řešetlákové lze oproti mnoha jiným rostlinám využít všechny jeho
časti, tj. kůru, listy, plody, kořen, semena, květy i dřevo. Plody a dužnina jsou užívány
při avitaminóze (naprostý nedostatek určitého vitamínu) a hypovitaminóze (částečný
nedostatek určitého vitamínu), po infekčních chorobách a chirurgických zákrocích pro
zlepšení zdravotního stavu. Plody a dužnina jsou užívány jako baktericidum (ničí
bakterie a choroboplodné zárodky) vůči dyzentérii, stafylokokům, salmonelóze,
bakteriím břišního tyfu. Mají bio stimulační účinek, protože zvyšují množství erytrocytů
a zlepšují kvalitu hemoglobinu a fosfolipidů. Plody jsou také užívány při angíně,
chřipce, nachlazení, bolestech hlavy, stresu, zánětu močových cest, při nemocech
pohlavního ústrojí (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).
Olej z rakytníku řešetlákového zvyšuje odolnost organismu, urychluje a zlepšuje
růst vlasů. Využívá se při zánětech hltanu a horních cest dýchacích, urychlení léčby při
zánětu očí, tlumení bolesti, regeneraci tkáně, léčí popáleniny a křečové žíly. Olej je
33
složen z vitamínů a biologicky aktivních látek, které příznivě působí při léčbě
kardiovaskulárních chorob. Olej působí pozitivně i při rakovině zažívacího ústrojí, prsu,
dělohy, lymfatických uzlin a prostaty, zejména po ozařování. (VALÍČEK, HAVELKA,
2008).
Listy a větve z rakytníku řešetlákového jsou užívány zejména při rýmě. Listy
jsou také využívány při revmatismu a dně. Semana slouží jako projímadlo (VALÍČEK,
HAVELKA, 2008).
3.5.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR
Pro pěstování rakytníku řešetlákového jsou nejvhodnější slunná stanoviště,
mírně svažité až rovinné pozemky. Rostlina preferuje půdy písčité, lehčí, bohaté na
vápník, propustné, půdní reakce 6,5-7, ovšem dobře růst může i na vlhčích stanovištích
se zasolenou půdou (PAPRŠTEIN, 2009). Rakytník řešetlákový nejlépe roste a plodí na
půdách bohatých minerálními látkami, a to zejména fosforem a vápníkem, humusem,
dostatečně zásobených vodou (BAJER, 2014). Před výsadbou musí být půda dobře
prokypřená. Vzdálenost jednotlivých řádků se pohybuje v rozmezí 4 – 4,5 m, rozestup
rostlin v řádku 1-1,5 m. Při pěstování se musí provádět pravidelná regulace zaplevelení.
K zavlažování je nejvhodnější využít kapkovou závlahu (KOUBOVÁ, 2011).
Rakytník řešetlákový lze rozmnožovat semeny i vegetativně, a to kořenovými
výhony, odnožemi, řízkováním, málokdy roubováním a tkáňovými kulturami v
laboratorních podmínkách. Semena vyséváme buďto na jaře, anebo na podzim ještě
před příchodem prvních mrazů, poněvadž při dřívějším výsevu by mladé semenáčky
vyklíčily již na podzim a následně by zmrzly (BAJER, JABLONSKÝ, 2008). Rostliny
rakytníku řešetlákového musí po výsadbě dobře zakořenit, zakotvit v půdě, aby byly
schopné přežít i velké sucho (BAJER, 2014).
34
3.6 ČERNOHLÁVEK OBECNÝ
Černohlávek obecný latinsky Prunella vulgaris L. příloha, obr. 8, spadá do
čeledi Lamiaceae (hluchavkovité). Mezi příbuzné druhy patří černohlávek velkokvětý
(Prunella grandiflora L.), který je řazen mezi ohrožené druhy, a černohlávek dřípatý
(Prunella laciniata L.) (ZENTRICH, 2007). Černohlávky jsou jako většina
hluchavkovitých rostlin medonosné (KRESÁNEK, KREJČA, 1982).
3.6.1 HISTORIE
Z historie pěstování a využívání černohlávku obecné není mnoho
zaznamenaných údajů (ALLEN, HATFIELD, 2004). Černohlávek obecný je jednou z
rostlin, kterou zavedli do léčitelství němečtí lékaři v 16. století. Proslavil se především,
jako výborný prostředek proti respiračním problémům (KRESÁNEK, KREJČA, 1982).
Literatura také zmiňuje pěstování černohlávku obecného pro léčebné využití na
území Velké Británie, kdy tuto rostliny obyvatelé využívali kvůli jeho třem hlavním
účinkům na lidské zdraví. Jedním z hlavních účinků bylo příznivé působení obsahových
látek na respirační systém. V 18. století se užívání černohlávku obecného dostalo do
útlumu (ALLEN, HATFIELD, 2004).
Černohlávek obecný se pro své mimořádné léčivé účinky nazýval boží spása,
pod tímto názvem ho uváděl i Matthioli. Novější výzkumy (Losch 1933, Gessner 1953,
Berger 1954) potvrdily oprávněnost používání při respiračních onemocnění a zápalech
ústní sliznice. Podrobnější fytochemické průzkumy rozdílných druhů černohlávků dělal
v roce 1963 Sandra, který jako první z těchto rostlin izoloval saponiny, a
chromatograficky dokázal, že aglykon je tvořen kyselinou oleanolovou (KRESÁNEK,
KREJČA, 1982).
3.6.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ
Černohlávek obecný je rozšířený skoro po celé Evropě, v mírné Asii a severní
Americe. Do dalších částí světa (východní Asie, Severní Amerika, Chile, Mexiko a
35
Austrálie) byl pravděpodobně jen zavlečen. Vyskytuje se na pastvinách, loukách,
mezích, na lesních mýtinách, na okrajích lesních cest. Vyhovují mu sušší až mírně
vlhké humózní hlinité až hlinitojílovité půdy. Preferuje neutrální až slabě kyselou půdní
reakci. V České republice se vyskytuje velmi hojně od nížin až po horské oblasti
(ŠIROKÝ, 2009).
3.6.3 BOTANICKÝ POPIS
Vytrvalá bylina vysoká 5-25 cm. Šedavý oddenek je horizontální nebo šikmý.
Lodyha je při bázi vystoupavá, nevětvená případně v paždí horních listů větvená,
nepravidelně ostře 4hranná, vždy se 2 hranami výrazně sblíženými, mezi nimi je mělce
žlábkovitá a lysá, na hranách a na širších lehce vypouklých plochách s roztroušenými
krátkými chlupy, které směřují šikmo vzhůru (HROUDA, 2000). Listy jsou řapíkaté,
pouze nejhořejší pár listů je přisedlý. Čepel je vejčitá (JAHODÁŘ, 2011). Délka listů 2-
4 cm, šířka 1,5-2,5 cm. Listy jsou celokrajné nebo mělce nepravidelně vroubkované,
mají vyniklou, zpeřenou, obloukovitě vzhůru směřující žilnatinu, která je na bázi široce
klínovitá, na vrcholu tupě špičatá. Nejvyšší pár listů je těsně přisedlý pod květenstvím.
Řapík je 0,5-2,0 cm dlouhý s krátkými šikmými chlupy (HROUDA, 2000).
Lichoklas bývá složen ze 1-3 licho-přeslenů a každý z nich má na sobě 5-8
květů. Listeny vejčité a velmi široké, s téměř souběžnou žilnatinou (HROUDA, 2000).
Kalich je dvoupyský, může být 5-7 mm dlouhý, dolní pysk je mírně prohnutý, na
vrcholu je brvitě dvoucípy a vně může být lysý nebo štětinatě chlupatý. Horní pysk
kalichu je krátce osinkatě třícípý, může být buďto lysý anebo na postranních žilkách
chlupatý (PETŘÍKOVÁ, 2011).
Koruna je 12-16 mm dlouhá, kvete modře, celokrajná, lysá, popřípadě jen na
vrcholu s několika štětinovitými chlupy. Korunní trubka je z kalichu málo vyniklá
(PETŘÍKOVÁ, 2011). Plodem jsou elipsoidní až obvejcovité tvrdky dlouhé 1,8-2,3
mm, tupě 3hranné, lesklé, světle hnědé barvy (HROUDA, 2000).
36
3.6.4 OBSAHOVÉ LÁTKY
Droga – předmětem sběru z rostliny je Prunelae herba (nať), droga je bez
zápachu a chuti (JANČA, ZENTRICH, 1994). Nať se sbírá v období květu. Mezi
nejdůležitější účinné látky obsažené v černohlávku považujeme třísloviny, hořčiny,
silici prunellin, flavonoidy, pryskyřice, olejnaté substance, fenolické kyseliny (kyselina
rozmarýnová, kyselina kávová) (ŠIROKÝ, 2009), triterpeny (kyselina oleanolová,
kyselina ursulová, kyselina laurová, kyselina stearová, kyselina rozmarýnová), taniny,
vitamín B1, C, K, organické soli, flavonoidy, kumariny (esculetin), ketony (camphor),
terpenoidy (beta-pinen, lupeol, pinen, cineol, linalool, myrcen) (HEMZAL, 2015).
V nati nalezneme velké množství tříslovin (okolo 7 %), hořčiny, stopy silice,
glykosid aukubin, který má pozitivní vliv na krevní tlak. V listech jsou obsaženy
triterpenové kyseliny, hořčiny a dva antokyanové glykosidy (KRESÁNEK, KREJČA,
1982).
3.6.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ
Účinky černohlávku obecného jsou velmi mnohostranné. Pozitivně působí na
zvýšení srážlivosti krve, a to především díky prunellinu a tříslovin obsažených v
černohlávku obecném, které zároveň podporují i hojení ran. Značné protizánětlivé
účinky se dají využít při angíně, a to ve formě kloktadla (JANČA, ZENTRICH, 1994).
Černohlávek obecný je považovaný za účinné roborans - má posilující účinky
na lidský organismus při chřipce a nachlazení, desinficiens – potlačuje množení a růst
choroboplodných organismů, fungicidum – pozitivní obranný účinek proti řadě
patogenních plísních, gastrosedativum – účinně působí na utišení bolestí různých druhů,
ale zejména při žaludečních bolestech, antidiarhoikum – proti průjmu,
hepatoprotektivum – podporuje činnost jater, hypotonikum – působí preventivně proti
zvýšení krevního tlaku, dermatologikum – pozitivně působí při různých zánětech kůže
(NEUGEBAUEROVÁ, ŽĎÁRSKÁ, 2015), baktericidum – ničí choroboplodné zárodky
a bakterie, diuretikum – podporuje vylučování moči a celkovou činnost ledvin,
karminativum – působí pozitivně proti nadýmání, spasmolytikum – uvolňuje a
odstraňuje křeče (HEMZAL, 2015).
37
V současné době se ověřují účinky černohlávku obecného, které by měly
inhibovat růst rakovinových buněk (PETŘÍKOVÁ, 2011) a omezit množení viru HIV,
který může způsobit onemocnění AIDS (ŠIROKÝ, 2009).
3.6.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR
V české republice je Prunella vulgaris L. velmi hojně rozšířený po celém území,
a to od nížin až po hory. Vyskytuje se na sečených lukách, pastvinách, v parcích, v
zahradách, ve světlých lesích, lesních pasekách, mezích, březích vodních toků, často jej
lze nalézt i na lesních cestách či zatravněných vlhčinách. Podél cest jeho výskyt může
stoupat i do vyšších nadmořských výšek (HROUDA, 2000).
Obvykle roste na půdách vlhčích, humózních, hlinitých až hlinitojílovitých s
neutrální až slabě kyselou reakcí. Na vápnitých podkladech se vyskytuje v menším
zastoupení (HROUDA, 2000). Hlavní faktorem pro úspěšné pěstování černohlávku je
rajonizace. Nepříznivé pro vzcházení přímých výsevů je teplé a suché klima (s
průměrnými ročními srážkami do 550 mm) (PETŘÍKOVÁ, 2011).
3.7 KONOPÍ SETÉ
Konopí seté latinsky Cannabis sativa L. příloha, obr. 9, spadá do čeledi
Cannabaceae (konopovité). Poddruh konopí seté indické (Cannabis sativae, var. indica
LAM.) je v ČR zakázáno pěstovat, a to z důvodu obsahu omamných látek, které se v
konopím setém nevyskytují (ZENTRICH, 2008).
3.7.1 HISTORIE
Konopí řadíme mezi jednu z nejstarších pěstovaných plodin. Semena této
rostliny byla nalezena na mnoha neolitických nalezištích. Nejstarší historické záznamy
pocházejí z Číny, Indie, Egypta či Mezopotámie a obsahují mnoho léčebných a
38
technický využití konopí (HENSEL, 2009). Historie pěstování konopí v Číně sahá až
do mladší doby kamenné. Taoistický kněz v 5. stol. př. n. l. uvádí, že věštci užívají
konopí a žen-šen pro vyjevování budoucnosti a putování časem (KRMENČÍK, 2005).
V Indii byla marihuana označována jako, ,, Dar bohů “. Využívali ji na snížení horečky,
posílení spánku, zbystření myšlení a úsudku a věřili, že jim marihuana prodlužuje život
(DUPAL, 2010). Postupem se konopí rozšířilo z Asie do Afriky a Evropy
(KRMENČÍK, 2005). V Africe bylo užívání konopí silně ovlivněno islámem. Kmeny v
oblasti Viktoriina jezera a podél řek Kongo a Zambezi marihuanu kouřily při dlouhých
chvílích, ale i při náboženských rituálech (DUPAL, 2010).
Mezi první evropské autory zmiňující se o konopí spadá řecký filosof a historik
Herodotos z Halikarnasu v 5. stol. př. n. l., který popisoval použití konopných semen při
rituálech. Staří Řekové a Římané měli znalosti o omamných vlastnostech konopí, dle
řeckého filosofa Démokrita Řekové konopí pili s vínem a myrtou za účelem navozování
jasnovideckých stavů (KRMENČÍK, 2005).
První, kdo popsal v Evropě požívání hašiše, byl Marco Polo v jeho cestopise
„Milion“. V Evropě bylo ovšem požívání psychotropních látek zakázáno, neboť se to
neslučovalo s postoji církevních hodnostářů. V České republice se první zmínky o
zneužívání konopí objevují ve 30. letech. Velká nástup však konopí v České republice
zaznamenalo až v polovině 80.let a to v souvislosti s prohlubující se krizí
socialistického zřízení a rozpadem jejich kontrolních systémů. Roku 1989 se na území
České republiky objevuje móda zneužívání konopí. Začalo se pěstovat na ilegálních
polích ale i doma v květináčích. Postupem času se metody pěstování zdokonalovaly a v
roce 1994 patřilo pár českých vzorků konopí mezi nejkvalitnější v Evropě
(KRMENČÍK, 2005).
3.7.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ
Původní domovinou konopí je uváděna centrální Asie, zejména mírné svahy
Himalájí a Altaj (DUPAL, 2010). Díky své pěstitelské nenáročnosti se konopí rozšířilo
téměř po celém světě, zejména pak v oblastech, které mají teplé klima. V Německu lze
pěstovat konopí s nízkým obsahem THC pouze se zvláštním povolením
(SCHÖNFELDER, 2010). Rostlinu lze pěstovat i v evropských podmínkách včetně
39
České republiky. I když lze v České republice pěstovat konopí prakticky po celém
území, nejvíce mu vyhovují oblasti severní a jižní Moravy, kde dosahuje nejvyšší
kvality z hlediska obsahu psychoaktivních látek (KRMENČÍK, 2007).
3.7.3 BOTANICKÝ POPIS
Veškeré druhy konopí jsou dvoudomé, což znamená, že rozpoznáváme samčí a
samičí rostliny. Konopí seté je jednoletá bylina dorůstající výšky až 4 m. Má slabě
vyvinutý kořenový systém, kdy hlavní kořen může dosahovat délky až 40 cm (DUPAL,
2010). Lodyha je vláknitá, silná a málo rozdvojená (ZENTRICH, 2008). Na příčném
řezu je lodyha v bazální části stlačeně válcovitá a uvnitř dutá (KRMENČÍK, 2007).
Samičí rostliny jsou většinou většího vzrůstu než samčí rostliny (KOVÁŘ, 2012).
Dolní listy mohou být někdy vstřícné, ostatní jsou střídavé, s 5 až 9 dlanitě-
sečnými čepelemi (ZENTRICH, 2008), řapíkaté, dlanitě 5-7 četné, lístky jsou podlouhlé
až kopinaté, na okraji pilovité, zašpičatělé, na rubu měkce chlupaté, nejvyšší lodyžní
listy jsou 3 četné nebo jednoduché (KOVÁŘ, 2012). Samčí květy vyrůstají v úžlabních
vrcholičnatých latách. Květy jsou malé (5 mm), složeny z pěti okvětních lístků a
souboru pěti tyčinek. Barva květů je žlutá, světle zelená někdy i načervenalá. U
samičích květů je absence okvětních lístků. Květy jsou stopkaté mající dvě žlutobílé
blizny, které vytváří tvar písmene V (DUPAL, 2010).
Plodem je hladká nažka (ZENTRICH, 2008). Obal uzavřené nažky je tvořen ze
ztvrdlého listenu, který vytváří kulaté, hladké a chrupavčité pouzdro často nazýváno
jako semenec (DUPAL, 2010). Zpravidla jsou semena jednobarevná, šedavě bílá až
téměř světle hnědá, hladká bez zřetelné oddělovací vrstvy, na bázi jsou pevně přirostlá k
lůžku (KRMENČÍK, 2007).
3.7.4 OBSAHOVÉ LÁTKY
Droga – pro využití v medicíně slouží jednak plod Fructus cannabis sativae a
jednak nať Herba cannabis sativae (JANČA, ZENTRICH, 1995). Z rostliny bylo
izolováno a identifikováno přibližně 500 metabolitů, přičemž nejvýznamnější aktivity
40
vykazují cannabinoidy (JAHODÁŘ, 2011), a to především tetrahydrocannabinol
označovaný pod zkratkou THC, cannabidiol – CBD, cannabinol a cannabichromén
(DUPAL, 2010).
Tetrahydrocannabinol je hlavní halucinogenní složkou konopí, ze kterého
pochází 70-100 % účinku. Cannabidiol vykazuje analgetické, sedativní a antibiotické
vlastnosti, psychoaktivní účinky však vůbec nemá. Cannabinol je oxidačním produktem
THC, tudíž není rostlinou přirozeně produkován (DUPAL, 2010).
Mezi další obsahové látky náleží silice s obsahem mono a se-skviterpenů
(humulen, β-pinen, limonen, myrcen), flavonoidní glykosidy, sacharidy, aminokyseliny,
vitamíny a minerální látky (KOŠŤÁLOVÁ, FIALOVÁ, RAČKOVÁ, 2012).
Skupina cannabinoidů (nejvíce cannabidiol) je zneužívána pro svoji euforigenní
aktivitu, a to ve formě pryskyřice (charas, hašiš), hašišového oleje či využití celých
kvetoucích vrcholků samičí rostliny (marihuana) (JAHODÁŘ, 2011).
Semena obsahují rostlinný olej s kyselinou linolovou (omega -6-MK), a
kyselinou alfa-linolenovou (omega -3-MK) popřípadě i s kyselinou gama-linolenovou
(omega -6-MK) a stearidonovou (omega -3-MK) (KOŠŤÁLOVÁ, FIALOVÁ,
RAČKOVÁ, 2012).
3.7.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ
Účinky na centrální nervové ústrojí – mozek dokáže absorbovat THC v místech,
kde se nacházejí zvláštní receptory, a tudíž může ovlivňovat různé tělesné systémy tím,
že aktivuje řadu dočasných fyziologických a psychických účinků. Ze začátku má
povzbuzující účinky, které následují zklidněním a snížením napětí. Efektivní účinky
konopí setého se ukázaly i u léčby epilepsie, roztroušené sklerózy, Parkinsonovi
nemoci, bolesti páteře a u mnoho dalších chorob či symptomů (DUPAL, 2010).
Účinky na roztroušenou sklerózu – jedná se o zánětlivé onemocnění
autoagresivního charakteru, jehož podstatu je destrukce obalů nervových buněk. U
mnoha pacientů s roztroušenou sklerózou byly pozorovány pozitivní účinky
cannabinoidů na třes, zmírnění bolesti a spasticitu. Mechanismus účinku cannabinodiů
na roztroušenou sklerózu doposud není zcela dobře prozkoumán, ale mnoho vědců
41
zastává názor, že zmírnění těchto symptomů je způsobeno imunosupresivním
působením THC (KRMENČÍK, 2005).
Účinky na léčbu rakoviny – účinky marihuany nespočívají pouze v potlačování
nežádoucích účinků léčby rakoviny (ozařování, chemoterapie), a zkoumá se i její přímé
použití. Mnoho vědeckých studií naznačuje tomu, že by marihuana mohla přímo léčit
některé druhy rakoviny (KRMENČÍK, 2005).
Účinky na žaludek a trávící ústrojí – za prokazatelné léčebné účinky konopí
setého se považuje působení při léčbě Crohnovy nemoci (chronické zánětlivé
onemocnění zažívacího traktu), kdy cannabinoidy příznivě působí na obnovu střevní
výstelky. Konopí seté podporuje chuť k jídlu, a zároveň zamezuje pocitu nevolnosti a
zvracení, což se osvědčilo po chemoterapii lidí, kteří trpí rakovinou nebo AIDS –
pozitivní působení při rekonvalescenci (DUPAL, 2010).
Účinky na snížení bolesti – podle pokusů prováděných na zvířatech vykazovaly
cannabinoidy dobře zřetelné analgetické vlastnosti (zejména pro zmírnění chronické
bolesti). Příznivě vypadá do budoucnosti používání THC společně v kombinaci
s morfinem (při velmi silných bolestech), kdy se za pomocí malé dávky THC zvýší
účinek morfinu až o 500 % (KRMENČÍK, 2005).
3.7.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR
Konopí seté je možno pěstovat v oblastech s rozdílnou zeměpisnou šířkou,
protože je to velmi přizpůsobivá rostlina. Konopí seté snáší nejlépe půdy úrodné, dobře
zpracovatelné a hluboké, s nízkou hladinou spodní vody, hlinité a hlinitopísčité, dobře
vyhnojené a bohatě zásobené humusem. Nevyhovují mu půdy s kyselou půdní reakcí.
Pro pěstování konopí setého jsou nevhodné půdy kamenité, ulehlé, mělké, písčité,
vysychavé a jílovité. Za předpokladu nižšího výnosu je možné konopí seté pěstovat i na
půdách horších a v chladnějších oblastech. Nevhodným stanovištěm pro pěstování jsou
nechráněná místa, na kterých se vyskytují silné větry. (KOCOURKOVÁ,
PLUHÁČKOVÁ, RŮŽIČKOVÁ, 2014).
V době setí konopí setého by teplota půdy měla být minimálně 10ºC. Konopí
seté je krátko denní rostlinou, což znamená že vývojové fáze rostliny probíhají lépe v
42
oblastech, kde je krátký den. K setí konopí setého se mohou používat pouze
registrované odrůdy zapsané v seznamu odrůd platného pro Českou republiku, příloha,
tabulka 3. Konopí seté vyséváme v druhé polovině dubna až začátkem května. Rostlina
je velmi náročná na snadno přístupné formy živin, jako je přihnojení vápníkem či
dusíkem. Konopí seté vyžaduje neutrální až zásaditou půdní reakci. Výnosy konopí
setého na území České republiky se u stonku pohybují v rozmezí od 7 do 13 t. ha-1, u
semene v rozmezí od 0,8 do 1,4 t. ha-1 a u vlákna od 0,5 do 1,2 t. ha-1
(KOCOURKOVÁ, PLUHÁČKOVÁ, RŮŽIČKOVÁ, 2014).
3.8 PUKLÉŘKA ISLANDSKÁ
Pukléřka islandská latinsky Cetraria islandica (L.) ACH. s. l. příloha, obr. 10,
lišejník spadající do čeledi Parmeliaceae (terčovkovité) (SCHÖNFELDER, 2010),
nazývána pod lidovým názvem lišejník islandský (BODLÁK, 1995). Pukléřka islandská
je jediný druh lišejníku v České republice, který se používá v medicíně (OPRŠAL,
SKALKA, 2015).
3.8.1 HISTORIE
Pukléřka islandská patří mezi tradiční léčivé drogy severských zemí, a to
především na Islandu. V současnosti se jedná nejen o významnou léčivou rostlinu, ale i
o dobrou potravinářskou surovinu. V severských zemích se z pukléřky islandské mele
mouka, která se používá společně s dalšími druhy obilí při pečení. Z čisté pukléřkové
mouky se v severských zemích peče i vánoční pečivo (SKRUŽNÁ, 2002).
Pukléřka islandská se rovněž používala jako náhražka za nedostatkovou sůl ke
konzervaci masa. Od 18. století se pukléřka islandská vyskytuje v mnoha evropských
lékopisech. Lidově se využívala při léčbě astmatu, onemocnění močového měchýře a
ledvin a taky při léčbě tuberkulózy. V severských zemích se kvašením pukléřky
islandské připravuje velmi oblíbený nakyslí nápoj (SKRUŽNÁ, 2002).
43
3.8.2 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ
Pukléřka islandská nebo také lidově lišejník islandský je rozšířený v
subalpinských a alpinských oblastech střední, východní a severní Evropy (JAHODÁŘ,
2010), Americe a Asii. Vyskytuje se v Arktických oblastech jižní a severní polokoule
(SCHÖNFELDER, 2010). V České republice se na některých místech vyskytuje dosti
hojně, a to především na písčitých podkladech, v porostech trav a mechorostů a také na
vřesovité půdě v hornatých oblastech (BODLÁK, 1995).
3.8.3 BOTANICKÝ POPIS
Pukléřka islandská je keřovitý lišejník rostoucí na zemi (SCHÖNFELDER,
2010), s lupenatě křovitou, zelenohnědou až hnědou stélkou. Laloky jsou žlábkovitě
svinuté, téměř rourkované, na okrajích s krátkými brvami, které jsou viditelné nejlépe
pod lupou (JANČA, ZENTRICH, 1995). Stélka je velmi tenká, křehká, na vrchní straně
je zelenohnědá (protože je obrácená ke světlu), na spodní straně bílá až světle hnědá s
roztroušenými, světlými a prohloubenými skvrnami. Po okrajích je štětinatě brvitá
(SCHÖNFELDER, 2010). Má slabý pach, chuť je slizovitě hořká. Mikroskopicky lze
pozorovat stavbu stélky z hustě propletených houbových vláken (hyf), které jsou ve
středě řidší s hojnými zelenými konidiemi, které mají v průměru 10-12 µm (TOMKO,
1999).
3.8.4 OBSAHOVÉ LÁTKY
Droga – pro využití v medicíně slouží sušená stélka Islandicus lichen, která je
sbírána po celý rok, ovšem za nejkvalitnější považujeme májový sběr (ZENTRICH,
2008). Hlavními obsahovými látkami jsou membránové slizy, které jsou tvořené: ve
vodě rozpustným lineárním polyglukanem (β-D-glukan) licheninem (50%), který je
svojí stavbou podobný celulóze (KOŠŤÁLOVÁ, FIALOVÁ, RAČKOVÁ, 2012), dále
izolichenin (40%), který je rozpustný ve studené vodě a je tvořený glukózovými
jednotkami spojenými α-glukozidovou vazbou (TOMKO, 1999).
44
Droga také obsahuje v alkáliích rozpustné polysacharidy: polymery D-glukózy a
kyseliny D-glukoronové (2-3%), hořce chutnající kyseliny lišejníkové (2-3 %-
depsidóny jako je např. kyselina cetrarová, kyselina fumarprotocetrarová, která během
zpracování a skladování drogy hydrolyzuje na kyselinu fumarovou a protocetrarovou.
Mezi další obsahové látky látky náleží kyselina protolichesterinová a kyselina usninová,
hořčiny, flavonoidy a jód (TOMKO, 1999).
3.8.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ
Pukléřka islandská se pro svůj vysoký obsah slizu používá zejména jako
prostředek na podráždění a zánět sliznic (BODLÁK, 1995) v ústech a nosohltanu a s tím
doprovázeným suchým dráždivým kašlem. Sliz má kromě schopnosti tišit podráždění
horních cest dýchacích také významné antibiotické působení (SCHÖNFELDER, 2010),
a to především díky kyselině protocetrarové, protolichesterové a usninové (HEMZAL,
2015).
Hořká chuť také pozitivně působí při nechutenství, gastrointestinálních
chorobách, při poruchách trávení, žaludečních vředech, zácpě, a to z důvodu, že hořká
chuť zvyšuje tvorbu žaludečních šťáv (HEMZAL, 2015). Pukléřka islandská se může
příležitostně používat i k vnějšímu ošetřování ran (SCHÖNFELDER, 2010). Droga
pozitivně působí i při zánětech močových cest a při jaterních potížích (BODLÁK,
1995).
Pukléřka islandská působí všeobecně jako tonikum či roborans (prostředek
posilující organismus). Droga působí velmi fytoncidně, a to ve velmi širokém spektru
účinků, které mohou zahrnovat i mnoho nebezpečných virů (JANČA, ZENTRICH,
1995). Ve studiích byla protolichesterová kyselina stejně účinná jako antibiotikum
streptomycin. V současnosti se čím dál více zvyšuje rezistence bakterií vůči
používaným antibiotikům, z tohoto pohledu je další výzkum kyseliny protolichesterové
obsažené v pukléřce islandské perspektivní (NAVRÁTILOVÁ, 2014).
45
3.8.6 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR
Pukléřka islandská se vyskytuje v České republice zejména v horských a
podhorských oblastech, a to zejména z důvodu vysoké vzdušné vlhkosti, kde jim
nehrozí vyschnutí (RABŠTEINEK, 1987). V Krkonoších roste především v alpínských
vřesovištích, kde je její stélka obzvláště velká. Pukléřku islandskou můžeme naleznout
také v nížinách, a to v borových lesích, kde nejsou vhodné podmínky, a proto dorůstá
do menších velikostí (OPRŠAL, SKALKA, 2015).
Pukléřka islandská preferuje spíše půdy písčité, které jsou chudé na živiny.
Hojně se vyskytuje na rašeliništích, vřesovištích, ale i v jehličnatých lesích nebo na
kyselých substrátech. Pukléřka islandská se může vyskytovat také na balvanech, skalách
a pařezech. Může růst buďto v jednotlivých trsech nebo roste v menších skupinách
(RABŠTEINEK, 1987).
46
3.9 TECHNOLOGIE ZPRACOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČR
3.9.1 SUŠENÍ ROSTLIN
Jednou z nejdůležitějších operací, která se podílí na kvalitě drogy, je sušení
léčivých rostlin. V podstatě se jedná o konzervování čerstvého rostlinného materiálu.
Každý čerstvě sklizený rostlinný materiál obsahuje velké množství vody a podléhá
rozkladným změnám. V důsledku sušení dochází ke ztrátám vody a dochází k fyzikálně
chemickým i fyzikálním změnám uvnitř buněk sušení rostliny. V droze často dochází
k fermentativním změnám, které způsobují nežádoucí zabarvení drogy (listy hnědnou,
květy žloutnou a hnědnou). Hlavním úkolem sušení je co nejrychlejší zbavení
rostlinného materiálu vody, za účinků nejvyšších možných teplot, které rostliny
s ohledem na obsahové látky, snesou. Po správně provedeném sušení by měl tvar a
vzhled rostliny být co nejvíce zachován. Rostlinný materiál, který je určen k sušení,
musí být v dobrém stavu, protože zbytky a odumřelé části rostlinného materiálu jsou
zdrojem mikrobiálních infekcí, a to především v průběhu pomalého sušení. Rostlinný
materiál by neměl být sbírán po dešti, za vysoké vlhkosti vzduchu či orosený, poněvadž
se může velmi rychle zkazit. Teplota sušení je závislá na morfologické a anatomické
stavbě, chemickém složení, obsahu účinných látek a množství vázané vody v léčivých
rostlinách. Dle zdrojů tepla rozlišujeme sušení přirozeným teplem a sušení umělým
teplem (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003).
Sušení přirozeným teplem patří k nejrozšířenějšímu způsobu sušení. Při tomto
typu sušení se využívá přirozeného proudění vzduchu a slunečního tepla. Značné
množství léčivých rostlin lze sušit na upravených půdách, kůlnách, ve vzdušných
sušárnách, ve třídách atd. Sušení prováděné na půdách, zejména se střechou pokrytou
plechem, je velmi rozšířené a umožňuje získání drogy s velmi dobrou jakostí. Sušení na
lískách je prováděno na sušárenských regálech, které zabezpečují perfektní využití
sušícího prostoru. Rostlinný materiál můžeme během sušení opatrně převracet, avšak u
některých drog hrozí riziko rozpadu. Lísky a mnohé sušárny se musí po každém sušení
důkladně očistit, zejména po sušení silně aromatických nebo jedovatých rostlin
(FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003).
47
Sušení umělým teplem je prováděno prostřednictvím speciálních sušáren, které
využívají umělé zdroje tepla. Na ohřev vzduchu jsou nejčastěji použita buďto fosilní
paliva, jako je dřevo, uhlí, plyn, nafta, elektřina anebo fungují v kombinaci
s obnovitelnými zdroji (MITÁČEK, 2010). Můžeme rozlišovat několik typů sušáren, a
to dle kapacity a systému sušícího procesu. Léčivé rostliny sušíme zejména v pásových
sušárnách, kdy je rostlinný materiál dopravován jedním nebo několika pásovými
transportéry, zatímco pod nejspodnějším pásem proudí hlavní proud ohřátého vzduchu,
a pod další pásy je teplý vzduch přiváděn potrubím z bočních stěn sušárny. Dalším
typem jsou bubnové komorové sušárny, které jsou vhodné k sušení zejména drobného
sypkého materiálu, kdy rostlinný materiál prochází rotujícím bubnem, do kterého je
z děrovaného plechu přiváděn horký vzduch do sušárny. Sušárny roštové bývají
zpravidla umístěny v areálech pěstitelských podniků, do kterých je horkých vzduch
vháněn pod rošt s rozloženým rostlinným materiálem. Sušárny tunelové jsou vhodné
pro větší pěstitelské plantáže, které umožňují i pohyb vozíku s lískami. Sušárny
komorové, jejichž tepelný zdroj je umístěn v nejnižším místě, kdy má stoupající vzduch
vysoušejí schopnost. Sušárny vakuové jsou využívány při sušení rostlin s velmi
labilními obsahovými látkami, kdy zabezpečují bezchybné vysušení. Mezi další méně
používané metody patří sušení pomocí IR – paprsků, sušících gelů a mnoho dalších,
které nejsou v podmínkách České republiky běžné (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ,
2003).
3.9.2 HOMOGENIZACE
Po usušení a roztřídění drog od nežádoucích příměsí musí drogy vcelku před
dalším zpracování projít procesem homogenizace, což je proces, při kterém se upravuje
droga na stejnou velikost částic. Do procesu homogenizace spadá rozdrobnění,
rozřezání, drcení a práškování (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003). Tento proces je
důležitý pro následné zpracování, dávkování a uvolňování obsahových látek. K přípravě
čajů se drogy rozřezávají na požadovanou velikost částic předepsaných podle lékopisu
(MITÁČEK, 2010).
K rozřezání se nejčastěji využívají řezačky tzv. gilotinového typu, ve kterých se
rostlinný materiál stlačí v korytě a posouvá se směrem k řezacímu ústrojí. Následně
48
dojde k rozřezání drogy na námi nastavenou požadovanou velikost. Listy se musí před
řezáním dostatečně navlhčit, aby nebyl rostlinný materiál znehodnocen. Během
stlačování mezi podávacími válci může u čerstvých listů dojít k otlaku, který následně
vede k barevné změně nebo až k zčernání. K řezání se běžně využívají nožové řezačky
na píci, kde je nutno nastavit počet nožů a rychlost posuvu podle typu zpracovávané
drogy. Mezi další způsoby patří uzavřená soustava s cyklonem, která je nejvhodnější
pro suchý rostlinný materiál. Tato soustava se vyskytuje zejména u větších zpracovatelů
a producentů léčivých rostlin (MITÁČEK, 2010).
3.9.3 SKLADOVÁNÍ A BALENÍ
Skladování – léčivé rostliny mají specifické vlastnosti a pro jejich další použití
pro farmaceutický průmysl a potravinářský průmysl je nezbytné zajistit odpovídající
skladovací prostory a podmínky (MITÁČEK, 2010). Mezi podmínky pro správně
skladování drog patří relativní vzdušná vlhkost ve skladovaném prostoru do 65 %,
teploty maximálně do 18 0 C (optimální jsou teploty v rozmezí 5-10 0 C), skladovací
prostory musí být vzdušné, čisté, suché a zastíněné (NEUGEBAUEROVÁ, 2006).
Veškeré skladovací prostory s otvory musí být opatřeny ochrannými síťkami proti
vstupu hmyzích škůdců. Ve skladu je nejvhodnější mít omyvatelné betonové podlahy a
kovové regály. Při skladování léčivých rostlin je doporučeno pravidelně rozvěšovat
feromonové pelové pásky, které slouží k signalizaci, prognóze a přerušení vývojového
cyklu skladištních molů (MITÁČEK, 2010).
Balení – drogy je nezbytné balit do nepoužitých, neporušených a čistých obalů.
Jednotlivě se balí jak jednotlivé druhy drog, tak i stejné drogy rozdílné jakosti.
K nejvhodnějším materiálům k balení drog patří husté tkaniny, umělohmotné obaly
nebo několikavrstvý papír. Velké většina se balí do papírových pytlů, jestliže se jedná o
velkou dodávku naťové drogy, tak se balí do jutových žoků, které se následně zašívají.
Choulostivé druhy drog se balí do voskovaných kartónů, plechových krabic nebo do
dobře uzavíratelných dřevěných beden. Těžké drogy můžeme do pytlů volně sypat,
ovšem ostatní druhy drog lehce stlačujeme (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003). Na
každém obalu musí být vymezeno místo pro nalepení identifikačních údajů dané drogy.
Každé balení dané drogy musí obsahovat následující údaje: název léčivé rostliny a její
49
zpracovaná část, jakostní třída (dle platného Českého lékopisu), rok sklizně, země
původu, jméno a adresa dodavatele, kód kontrolní organizace, která produkt
certifikovala, netto hmotnost (MITÁČEK, 2010).
50
4. VLASTNÍ KOMENTÁŘ
Perspektivní druhy léčivých rostlin patří k jednomu z hlavních témat z pohledu
moderní medicíny. Pěstitelé a zpracovatelé léčivých rostlin určených pro využití ve
farmacii, kosmetickém a potravinářském průmyslu sdružuje především asociace
PELERO CZ, sdružení ČESKÝ KMÍN a sdružení ČESKÝ MÁK. Mezi vědecká a
výzkumná pracoviště v oblasti léčivých rostlin patří například Mendelova univerzita
v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici a AGRITEC Šumperk s.r.o. Léčivé rostliny jsou
nedílnou součástí dnešní doby, neboť jejich obsahové látky, části či celé rostliny jsou
využívány v mnoha odvětvích, jako je farmaceutický průmysl, kosmetický průmysl či
potravinářský průmysl.
Po prostudování a zhodnocení odborné literatury mohu konstatovat, že se
léčivým rostlinám věnuje opravdu velká pozornost. Využití léčivých rostlin pro léčebné
účely je z mého pohledu velice důležité, a to hlavně pro výzkum a jejich následné
využití k léčbě mnoha druhů onemocnění. Perspektivní druhy léčivých rostlin jsou do
budoucnosti velmi důležité, a to zejména kvůli jejich nedostatečnému prozkoumání
obsahových látek a jejich účinků na lidský organismus. Už od dávných dob byly léčivé
rostliny nedílnou součástí lidového léčitelství.
Lidové léčitelství považuji v mnoha ohledech za správnou cestu, ale z pohledu
druhého má většina lidi pouze omezené zdroje informací a domácí diagnostiky
onemocnění nebývají přesné, proto je velmi důležité jakékoliv léčebné kroky nejdříve
prokonzultovat s odborným lékařem.
51
5. ZÁVĚR
V průběhu mnoha let se pěstování a zpracování léčivých rostlin v České
republice výrazně změnilo. V současnosti je léčivých rostlin v České republice vůči
pohledávce málo, a tudíž je Česká republika závislá na zahraničním dovozu léčivých
rostlin. Moderní medicína se snaží stále více zkoumat účinky různých obsahových látek
perspektivních léčivých rostlin na lidský organismus. Největší pozornost je věnována
výzkumům určených pro nalezení účinných látek rostlin na civilizační onemocnění,
jako jsou různé druhy rakoviny, roztroušená skleróza, ateroskleróza a mnohé další.
Po prostudování české i zahraniční literatury jsem vyhodnotila perspektivní
druhy léčivých rostlin, které svými účinky na lidský organismus mají velký potenciál a
jejich složení je nadále zkoumáno. Třapatky jsou z pohledu moderní medicíny už
dlouho ceněnými léčivými rostlinami, a to zejména svými účinky na posílení lidského
organismu. Kotvičník zemní je významný zejména kvůli jeho výborným tonizujícím
účinkům na lidský organismus, které by mohly být pozitivně využívány u pacientů,
kteří absolvovali například ozařování nebo chemoterapii.
Z rakytníku řešetlákového je velmi perspektivní působení rakytníkového oleje.
Výzkumy ukazují, že účinné látky obsažené v rakytníkovém oleji vykazují pozitivní
účinky při léčbě kardiovaskulárních onemocnění, která jsou řazena k civilizačním
onemocněním. Nové výzkumy černohlávku obecného naznačují, že jeho obsahové látky
vykazují pozitivní účinky na inhibici růstu rakovinových buněk a omezení množení viru
HIV, který vyvolává onemocnění AIDS, které je řazeno k jedním z nejobávanějších
civilizačních onemocnění. Konopí seté je v medicíně velmi zkoumáno zejména kvůli
obsaženým cannabinoidům, které mají zejména uklidňující a tlumící účinek. Pukléřka
islandská je díky obsahu kyseliny protolichesterové velmi studována. Studie ukazují, že
má tato kyselina stejné účinky proti různým druhům bakterií jako antibiotika.
V současné době se stávají některá antibiotika rezistentní na různé druhy bakterií, a
tudíž je výzkum kyseliny protolichesterové značně významný.
Technologie zpracování léčivých rostlin se stále modernizují a snaží se pěstiteli
a zpracovateli co nejvíce usnadnit práci. Léčivé rostliny jsou velmi náročné na
zpracování a skladování zejména kvůli dosažení co nejvyšší kvality rostlinného
materiálu.
52
6. SOUHRN A RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA
Bakalářská práce se zaměřila na využití perspektivních druhů léčivých rostlin
v současné praxi. V práci je uvedena historie pěstování léčivých rostlin, jak ve světě, tak
i v České republice. Velká pozornost je v práci věnována základní charakteristice
vybraných perspektivních druhů léčivých rostlin, které lze pěstovat na území České
republiky.
U vybraných druhů léčivých rostlin byla zpracována jejich historie, původ a
rozšíření, botanický popis, obsahové látky, léčebné využití a v neposlední řadě byly
prostudovány a zhodnoceny možnosti a podmínky pěstování vybraných léčivých rostlin
v České republice. V neposlední řadě jsou stručně popsány technologie zpracování
léčivých rostlin v České republice, včetně jejich následného skladování a balení.
Klíčová slova: léčivé rostliny, pěstování, technologie zpracování, léčebné využití
53
RESUME
This bachelor thesis focused the use of perspective species of medicinal plants in
practice. The history of planting, both in the world and in the Czech Republic, was
presented. Great attention is paid to the basic characterictics of those kinds, which can
be planted in Czech Republic.
For selected kinds history, origin and expantion, botanical description, medicinal
usage and the conditions of planting in Czech Republic were processed. Processing
technology of medicinal plants in Czech republic, including storage and packing, were
included as well.
Key words: medicinal plants, planting, processing technology, medicinal usage
54
7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1. MATHIOLI, Petr Ondřej. Herbář neboli bylinář. Olomouc: Dobra a Fontána,
1998. ISBN 80-86179-13-3.
2. BERANOVÁ, Magdaléna a Antonín KUBAČÁK. Dějiny zemědělství v Čechách
a na Moravě. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-80-7277-113-4.
3. NEUGEBAUEROVÁ, Jarmila a Věra ŽĎÁRSKÁ. Léčivé rostliny pěstujeme –
sbíráme – využíváme: kapesní průvodce zelenou medicínou. Praha: Arista
Books, 2015. ISBN 978-80-87867-21-1.
4. BULÁNKOVÁ, Iveta. Léčivé rostliny na naší zahradě. Praha: Grada, 2005.
Česká zahrada. ISBN 80-247-1274-1.
5. JAHODÁŘ, Luděk. Léčivé rostliny v současné medicíně: (co Mattioli ještě
nevěděl). Praha: Havlíček Brain Team, 2010. ISBN 978-80-87109-22-9.
6. VALÍČEK, Pavel, KOKOŠKA, Ladislav a Kamila HOLUBOVÁ. Léčivé
rostliny třetího tisíciletí. Benešov: Start, 2001. ISBN 80-86231-14-3
7. MILLER, Sandra Carol. a He-Ci. YU. Echinacea: the genus Echinacea. Boca
Raton: CRC Press, c2004. ISBN 0-415-28828-2.
8. MCVICAR, Jekka. Velká kniha o bylinkách. Vyd. 2. Přeložil Kateřina
ŠEVČÍKOVÁ. Praha: Knižní klub, 2011. ISBN 978-80-242-2992-8.
9. JANČA, Jiří a Josef Antonín ZENTRICH. Herbář léčivých rostlin. Ilustroval
Magdalena MARTÍNKOVÁ. Praha: Eminent, 1998. ISBN 80-85876-45-0.
10. CASTLEMAN, Michael. Velká kniha léčivých rostlin: klasický průvodce
nejlepšími přírodními léčivy představující ty nejlepší-časem i vědou prověřené-
léčivé rostliny. Přeložil Jitka ČERNÁ. Praha: Columbus, 2004. ISBN 80-7249-
177-6.
11. VAN WYK, Ben-Erik. a Michael. WINK. Medicinal plants of the world: an
illustrated scientific guide to important medicinal plants and their uses.
Portland: Timber Press, 2004. ISBN 0-88192-602-7.
12. ZENTRICH, Josef Antonín. Zentrichova encyklopedie fytoterapie:
Aencyclopaedia phytotherapeutica Centriciana. Olomouc: Fontána, 2008. ISBN
978-80-7336-493-9.
55
13. FELKLOVÁ, Melanie a Blanka KOCOURKOVÁ. Pěstování léčivých rostlin:
(pro farmaceuty). Brno: Veterinární a farmaceutická univerzita, 2003. ISBN 80-
7305-458-2.
14. Aktuální otázky pěstování léčivých, aromatických a kořeninových rostlin: 18.
odborný seminář s mezinárodní účastí. V Brně: Mendelova zemědělská a
lesnická univerzita, 2012. ISBN 978-80-7375-670-3.
15. Situační a výhledová zpráva. Praha: Ministerstvo zemědělství České republiky,
2014. ISBN 978-80-7434-192-2.
16. JANČA, Jiří a Josef Antonín ZENTRICH. Herbář léčivých rostlin. Ilustroval
Magdalena MARTÍNKOVÁ. Praha: Eminent, 1994. ISBN 80-85876-02-7.
17. JAHODÁŘ, Luděk. Farmakobotanika: semenné rostliny. Vyd. 3., upr. a dopl.
Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-2015-2.
18. KOŠŤÁLOVÁ, Daniela, FIALOVÁ, Silvia a Lucia RAČKOVÁ, Fytoterapia v
súčasnej medicíně. Vyd. 1., Martin: Osveta, 2012. ISBN 978-80-8063-384-4.
19. GATO. Léčivé rostliny v praktickém bylinkářství, kosmetice a kuchyni.
Olomouc: Rubico, 2013. Příroda (Rubico). ISBN 978-80-7346-156-0.
20. VALÍČEK, Pavel. Rostliny pro zdravý život. Benešov: Start, 2007. ISBN 978-
80-86231-40-2.
21. ANDO, Vladimír. Léčivé rostliny tradiční čínské medicíny. Hradec Králové:
Svítání, 1998. ISBN 80-86198-01-4.
22. JABLONSKÝ, Ivan a Jiří BAJER. Rostliny pro posílení organismu a zdraví.
Praha: Grada, 2007. Česká zahrada. ISBN 978-80-247-1745-6.
23. ALLARDICE, Pamela. Velká kniha bylinek. Praha: Reader's Digest Výběr,
2009. ISBN 978-80-7406-080-9.
24. JANČA, Jiří a Josef Antonín ZENTRICH. Herbář léčivých rostlin. Ilustroval
Magdalena MARTÍNKOVÁ. Praha: Eminent, 1995. ISBN 80-85876-14-0.
25. ZENTRICH, Josef Antonín. Zentrichova encyklopedie fytoterapie:
Aencyclopaedia phytotherapeutica Centriciana. Olomouc: Fontána, 2007. ISBN
978-80-7336-389-5.
56
26. SLAVÍK, Bohumil a Jitka ŠTĚPÁNKOVÁ, ed. Květena České republiky. Praha:
Academia, 2011. ISBN 80-200-0306-1.
27. JANČA, Jiří a Josef Antonín ZENTRICH. Herbář léčivých rostlin. Ilustroval
Magdalena MARTÍNKOVÁ. Praha: Eminent, 1995. ISBN 80-85876-04-3.
28. HENSEL, Wolfgang. Léčivé rostliny: nový průvodce přírodou. Praha: Knižní
klub, 2009. Nový průvodce přírodou. ISBN 978-80-242-2043-7.
29. Farmakognózia: učebnica pre farmaceutické fakulty. 2., opr. vyd. Martin:
Osveta, 1999. ISBN 80-8063-014-3.
30. DUPAL, Libor. Kniha o marihuaně. 3., dopl. vyd. Praha: Maťa, 2010.
Matamata. ISBN 978-80-7287-136-0.
31. HEJNÝ, Slavomil a Bohumil SLAVÍK, ed. Květena České republiky. 2. vyd.
Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0643-5.
32. MITÁČEK, Tomáš. Pěstování léčivých a kořeninových rostlin v ekologickém
zemědělství. Olomouc: Bioinstitut, 2010. Metodika pro praxi (Bioinstitut). ISBN
978-80-87371-05-3.
33. NEUGEBAUEROVÁ, Jarmila. Pěstování léčivých a kořeninových rostlin. V
Brně: Mendelova lesnická a zemědělská univerzita, 2006. ISBN 80-7157-997-1.
34. KRESANEK, Jaroslav a Jindřich. KREJČA. Healing plants. New York: Arco
Pub., 1982. ISBN 0668063068.
35. BODLÁK, Jiří. Příroda léčí: bylinář na konci 20. století. Ilustroval František
SEVERA, ilustroval Bohumil VANČURA. Praha: Granit, 1995. ISBN 80-
85805-30-8.
36. SCHÖNFELDER, Peter a Ingrid. Léčivé rostliny. Přeložila Jana JINDROVÁ.
Praha: Ottovo nakladatelství, 2010. Ottův průvodce přírodou. ISBN 978-80-
7360-588-9.
37. ALLEN, David Elliston. a Gabrielle. HATFIELD. Medicinal plants in folk
tradition: an ethnobotany of Britain & Ireland. Portland, [OR]: Timber Press,
2004. ISBN 0-88192-638-8.
38. VALÍČEK, Pavel. Léčivé rostliny a omamné drogy. V Brně: Mendelova
zemědělská a lesnická univerzita, 2003. ISBN 80-7157-725-1.
57
39. VALÍČEK, Pavel a Emil Václav HAVELKA. Rakytník řešetlákový: rostlina
budoucnosti. Benešov: Start, 2008. ISBN 978-80-86231-44-0.
40. BAJER, Jiří. Rakytník: zázračná rostlina, oranžový poklad--. Praha: Mladá
fronta, 2014. ISBN 978-80-20433-85-5.
41. HEMZAL, Boleslav. Kotvičník zemní. Brno: Neptun, 2014. ISBN 978-80-
86850-08-5.
42. BAJER, Jiří a Ivan JABLONSKÝ. Rakytník-jeho pěstování a využití. Brno:
Tribun EU, 2008. Knihovnicka.cz. ISBN 978-80-7399-516-4.
43. PAPRŠTEIN, František. Technologie pěstování a množení rakytníku
řešetlákového (Hippophae rhamnoides L. Holovousy: Výzkumný a šlechtitelský
ústav ovocnářský, 2009. ISBN 978-80-87030-07-3.
44. PETŘÍKOVÁ, Kristína. Metodika pěstování léčivých rostlin: puškvorce
obecného, černohlávku obecného a smilu písečného: certifikovaná metodika pro
praxi. V Brně: Mendelova univerzita, 2011. ISBN 978-80-7375-523-2.
45. KOCOURKOVÁ, Blanka, Helena PLUHÁČKOVÁ a Gabriela
RŮŽIČKOVÁ. Pěstování speciálních plodin. Brno: Mendelova univerzita v
Brně, 2014. ISBN 978-80-7509-020-1.
46. HEMZAL, Boleslav. Rostlinné léky. Brno: Neptun, 2015. ISBN 978-80-86850-
11-5.
47. RABSTEINEK, O., M. PORUBA a Josef. SKUHROVEC. Lisejniky,
mechorosty a kapradorosty ve fotografii. V Praze: Statni zemedelske nakl.,
1987.
48. OPRŠAL, Jakub, Michal SKALKA. Lišejníky jednoduchý klíč k určování.
Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015.
58
INTERNETOVÉ ZDROJE
49. KRÁLOVÁ,Veronika, Třapatka nachová [online]. Nová Role. Získáno z:
http://old.casopisroots.cz.uvirt5.active24.cz/trapatka-nachova/. Získáno z dne:
7.1.2017
50. KRMENČÍK P. 2007: Enpsyro - Konopí – popis [online]. Získáno z
http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3pcanp1. Získáno z dne
24.03.2017
51. KRMENČÍK P. 2005: Enpsyro - historie konopí [online]. Získáno z
http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3kcanhis_4. Získáno z dne
24.03.2017
52. ŠIROKÝ J. 2009: Celostní medicína – černohlávek obecný [online]. Získáno z:
https://www.celostnimedicina.cz/cernohlavek-obecny-prunella-vulgaris.htm.
Získáno z dne 24.3.2017
53. KOVÁŘ L. 2012: Botany – konopí seté [online]. Získáno z:
http://botany.cz/cs/cannabis-sativa/. Získáno z dne 24.3.2017
54. KRMENČÍK, P. 2017: Enpsyro - Kotvičník zemní - Tribulus terrestris [online].
Získáno z http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3rtrt. Získáno z dne
01.04.2017
55. Dr. Jiří PANTŮČEK a kolektiv TOPVET, 2009 [online], Brno. Získáno z:
https://www.topvet.cz/. Získáno z dne 10.4.2017
56. SKRUŽNÁ, Jarmila. 2002: Medicína – pukléřka islandská [online]. Získáno z:
http://medicina.cz/clanky/5258/34/Puklerka-islandska/. Získáno z dne 12.4.2017
57. NAVRÁTILOVÁ, Zdeňka. 2014: Botanika – léčivé lišejníky [online]. Získáno
z: http://www.ibot.cas.cz/botanika/casopis_BOTANIKA_2014_1_Lecive-
lisejniky/l-iv-li-ejn-ky.html. Získáno z dne 17.4.2017
58. KOUBOVÁ, Dana. 2011: Agronavigator – citrony severu [online]. Získáno z:
http://www.agronavigator.cz/default.asp?ids=118&ch=1&typ=1&val=107796.
Získáno z dne 21.4.2017
59
8. PŘÍLOHY
Tabulky
Tabulka 1 Vývoj ploch a produkce rostlin skupiny LAKR v ČR
Tabulka 3 Pěstování konopí setého v ČR od roku 2000 do roku 2009
Obrázky
Obr. 1 Herbář, jinak bylinář
Obr. 2 Zdislava z Lemberka
Obr. 3 Třapatka nachová
Obr. 4 Třapatka úzkolistá
Obr. 5 Třapatka bledá
Obr. 6 Kotvičník zemní
Obr. 7 Rakytník řešetlákový
Obr. 8 Černohlávek obecný
Obr. 9 Konopí seté
Obr. 10 Pukléřka islandská
Tabulka 1
Vývoj ploch a produkce rostlin skupiny LAKR v České republice (Situační a
výhledová zpráva MZe LAKR, 2014).
Tabulka 3
Pěstování konopí setého v České republice od roku 2000 do roku 2009 (vyjma
roku 2003, z důvodu nepodložených údajů). (KOCOURKOVÁ, PLUHÁČKOVÁ,
RŮŽIČKOVÁ, 2014).
Rok Osevní
plocha (ha)
Výnos
semene Výnos stonku Výnos vlákna
Výnos hmoty
pro
energetické
využití
(t.haˉ¹) (t.haˉ¹) (t.haˉ¹) (t.haˉ¹)
2000 129 0,8 9 2,25 10
2001 29 0,8 9 2,25 10
2002 91 0,85 9,5 2,35 10,5
2004 307 0,7 9 1,45 10
2005 156 0,6 9 1,5 8,5
2006 1155 0,6 8,6 1,9 9,5
2007 1538 0,6 6 1,8 8,5
2008 518 0,7 8 1,6 6,5
Rok
Plocha
(ha) Produkce (t)
Výnos
(t)
2006 5858 4727 0,81
2007 5184 3925 0,76
2008 4015 3847 0,96
2009 5674 3900 0,69
2010 7864 5605 0,71
2011 8588 7016 0,82
2012 7 225 6 098 0,86
2013 5 659 3775 0,67
2014 5566 5066 0,91
Obr. 1 Herbář, jinak bylinář
ŠANDA, Martin. 2007: Wikipedia-Mattioliho herbář [online]. Vyfoceno
z titulní list Mattioliho herbáře, česká verze z roku 1562. Získáno z:
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Melantrich03b.jpg. Získáno z dne 23.4.2017.
Obr. 2 Zdislava z Lemberka
MAŇAS, Michal. 2006: Wikipedia-Zdislava z Lemberka [online]. Získáno z:
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Saint_Zdislava_and_Saint_John_Sarkander.jp
g. Získáno z dne 23.4.2017.
Obr. 3 Třapatka nachová
VYMAZALOVÁ, Hana. 2006: Garten-Echinacea purpurea (L.) MOENCH
[online]. Vyfoceno v ČR. Získáno z: https://www.garten.cz/a/cz/696-echinacea-
purpurea-trapatka-nachova-leciva-rostlina/. Získáno z dne 23.4.2017.
Obr. 4 Třapatka úzkolistá
Echinacea angustifolia MOENCH [online]. Získáno z:
http://www.abres.it/echinacoside.php. Získáno z dne 23.4.2017.
Obr. 5 Třapatka bledá
SOEJARTO, Doel. 2007: Pharmacy63-Echinacea pallida NUTT. [online].
Získáno z: http://pharmacy63.cade.uic.edu/pharmacy/garden/viewPlant.asp?plantID=21.
Získáno z dne 23.4.2017.
Obr. 6 Kotvičník zemní
VESELÝ, Pavel. 2006: Botanická fotogalerie-Tribulus terrestris L. [online].
Vyfoceno v ČR. Získáno z: http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz.
Získáno z dne 23.4.2017.
Obr. 7 Rakytník řešetlákový
KALNÍKOVÁ, Veronika. 2011: Botanická fotogalerie-Hippophae rhamnoides
L. [online]. Vyfoceno v Brno-Jundrov (okr. Brno-město): 530 m S od kóty Mladá hora
(354 m n. m.). Získáno z: http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz.
Získáno z dne 23.4.2017.
Obr. 8 Černohlávek obecný
MICHALCOVÁ, Dana. 2011: Botanická fotogalerie-Prunella vulgaris L.
[online]. Vyfoceno v Česká republika. Získáno z
http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz. Získáno z dne 23.4.2017.
Obr. 9 Konopí seté
MOTYČKA, Vladimír. 2001: Botanická fotogalerie-Cannabis sativa L. [online].
Vyfoceno v Praha (okr. Hlavní Město Praha): Praha 6, Střešovice, soukromá zahrada.
Získáno z http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz. Získáno z dne
23.4.2017.
Obr. 10 Pukléřka islandská
BOUDA, František. 2005: Biolib-Cetraria islandica (L.) ACH. s. l. [online].
Vyfoceno v Jeznice-Temelínsko, Česká republika. Získáno z
http://www.biolib.cz/cz/image/id5301/. Získáno z dne 23.4.2017.