OBSAH STUDIE A ČLÁNKY POLEMIKA LITERATURA · OBSAH STUDIE A ČLÁNKY C o u f a l , Dušan: Neznámý postoj Jana Husa k mučednictví v jeho Enarratio Psalmorum (cca 1405–1407):

OBSAHSTUDIE A ČLÁNKYC o u f a l , Dušan: Neznámý postoj Jana Husa k mučednictví v jeho Enarratio Psalmorum

(cca 1405–1407): Na cestě do kruhu zemských svatých – Jan Hus’ Unknown View of Martyrdom in His Enarratio Psalmorum (ca 1405–1407): On the Way to the Community of the Czech Saints . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

M a ň a s , Vladimír: Literátské bratrstvo v Jaroměřicích – proměny chápání jedné instituce – Literary Brotherhood in Jaroměřice – Transformations in Understanding One Institution . . . . 259

K u c h a ř o v á , Hedvika: Působení strahovských premonstrátů ve farní správě v Jihlavě na konci 18 . a na počátku 19 . století – The Activities of the Strahov Premonstratensians in the Parochial Administration in Jihlava at the End of the 18th and the Beginning of the 19th Century . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273

R ů ž i č k a , Jan: Obecní samospráva Bučovic a její proměna v letech 1886–1914 – The Self-Administration of Bučovice and Its Transformation in the Years 1886–1914 . . . . . . 291

POLEMIKAV r á b e l , Ferdinand: K otázke vplyvu Kossuthových myšlienok na názory T . G . Masaryka

a E . Beneša o európskej jednote a vzťahoch medzi Čechmi, Slovákmi a Maďarmi . Na okraj kníh maďarského publicistu štyridsiatych rokov 20 . storočia Istvána Borsodyho . . . . . . . . . . . 315

LITERATURAZákladyVladimír S p á č i l – Libuše S p á č i l o v á (eds .): Míšeňská právní kniha . Historický

kontext, jazykový rozbor, edice (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341Tomáš S t e r n e c k (ed .): Historica Třeboň 1526–1547 . Listy, listiny a jiné prameny

k politickým dějinám období zrodu habsburské monarchie . Díl I . Písemnosti z let 1526–1535 (L. Sulitková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344

∗Haličsko-volyňský letopis (J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347Siegfried H a n k e – Rainer V o g e l (Hgg .): Urbare des Fürstentums Jägerndorf

aus der Zeit der Markgrafen von Brandenburg-Ansbach (1531–1535–1554/78) (L. Sulitková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348

Willi C o h n : Kein Recht – nirgends . Breslauer Tagebücher 1933–1941 . Eine Auswahl (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349

Ludvík S v o b o d a : Deník z doby válečné (A. Vitáková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351Vilém P r e č a n (ed .): Hluboká stopa . Nezávislá revue Skutečnost 1949–1953 (J. Křesťan) . . 352Jean-Claude C a r r i è r e – Umberto E c o – Jean-Philippe d e T o n n a c :

Knih se jen tak nezbavíme (P. Dvořák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353Igor N ě m e c : Práce z historické jazykovědy (J. Dvořák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354Hana H l ô š k o v á – Anna Z e l e n k o v á (edd .): Slavista Frank Wollman v kontexte

literatúry a folklóru I–II († R. Pražák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355Hayden W h i t e : Tropika diskurzu . Kulturně kritické eseje (V. Kaška) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356Antoine M a r è s (ed .): Lieux de mémoire en Europe centrale (P. Dvořák) . . . . . . . . . . . . . . . 357

Středověk a raný novověkWalter P o h l – Veronika W i e s e r (eds): Der frühmittelalterliche Staat – europäische

Perspektiven (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359Petr K u b í n (ed .): Svatý Václav . Na památku 1100 . výročí narození knížete Václava Svatého

(L. Jan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364David P a p a j í k : Švábenicové . Velcí kolonizátoři a jejich následovníci (K. Mlateček) . . . . . . 367Robert A n t o n í n : Zahraniční politika krále Václava II . v letech 1283–1300 (T. Somer) . . . 370Stefan D i c k e r : Landesbewusstsein und Zeitgeschehen . Studien zur bayerischen Chronistik

des 15 . Jahrhunderts (M. Čapský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 374Antonín K a l o u s : Matyáš Korvín (1443–1490) . Uherský a český král (T. Borovský) . . . . . . 378Ivo C e r m a n : Chotkové . Příběh úřednické šlechty (J. Kroupa) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380∗Rudolf P r o c h á z k a : Vývoj opevňovací techniky na Moravě a v českém Slezsku v raném

středověku (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388Giles C o n s t a b l e : The Abbey of Cluny . A Collection of Essays to Mark the Eleven-

-Hundredth Anniversary of its Foundation (L. Sulitková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388Denys P r i n g l e : The Churches of the Crusader Kingdom of Jerusalem: A Corpus, vol . 4 .

The Cities of Acre and Tyre, together with Addenda and Corrigenda to Vols . 1–3 (J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390

Peter J o h a n e k – Angelika L a m p e n (Hgg .): Adventus . Studien zum herrscherlichen Einzug in die Stadt (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391

Richard W . K a e u p e r : Holy Warriors . The Religious Ideology of Chivalry (J. Knap) . . . . . 392Campana . Codex . Civitas . Miroslao Flodr octogenario (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 393Petr K o z á k : Zrod stavovského Hlohovska . Mocenská uskupení ve slezském pozdním

středověku (M. Čapský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394Martin Paul S c h e n n a c h : Jagdrecht, Wilderei und „gute Polizey“ . Normen und ihre

Durchsetzung im frühneuzeitlichen Tirol (J. Dufka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395Günter V o g l e r (Hg .): Bauernkrieg zwischen Harz und Thüringer Wald (J. Dufka) . . . . . . . 396Peter K ó n y a (ed .): Gróf Imrich Thököly a jeho povstánie . Thököly Imre gróf és felkelése;

Peter K ó n y a : Za boha, vlasť a slobodu! Pohnuté osudy kuruckého generála Juraja Ottlyka († R. Pražák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397

Alice V e l k o v á : Krutá vrchnost, ubozí poddaní? Proměny venkovské rodiny a společnosti v 18 . a první polovině 19 . století na příkladu západočeského panství Šťáhlavy (T. Malý) . . . . 399

Dějiny 19. a 20. stoletíPavel K o s a t í k : České snění (J. Hanuš ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 401Martin J e m e l k a : Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny (P. Popelka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403∗Dániel K o v á t s : „Fény s nagyvilág énnékem Széphalom“ . A Kazincy Ferenc emlékhelye

története és hatása („Září a velkým světem je pro mě Széphalom“ . Dějiny a vliv památného místa Ference Kazinczyho) († R. Pražák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405

Jaroslav V a c u l í k : České menšiny v Evropě a ve světě (R. Baron) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407Jiří Š o l c : Útěky a návraty Bohumila Laušmana . Osud českého politika (R. Slabotínský) . . . . 408Jaroslav C u h r a ml .: Svědomí paměti . Kniha o životě a díle architekta, filosofa, křesťanského

politika, vlastence a dlouholetého vězně cesty svědomí (R. Slabotínský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409Vladimír V o t ý p k a : Aristokrat . Život Zdeňka Sternberga (P. Bělík) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411Ivo P e j č o c h : Vojenské osoby popravené v období politických procesů v Československu

v letech 1948–1955 (R. Slabotínský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 412Jiří H o p p e : Opozice ’68 . Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara

(M. Miklová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414Francesco C a c c a m o : Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20 . století (M. Miklová) . . . . . . 415

RegionaliaOndřej F e l c m a n – František M u s i l (edd .): Dějiny východních Čech v pravěku

a středověku (do roku 1526) (J. Šrámek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 417∗Tomáš S o m e r – Josef Š r á m e k : Historie benediktinského opatství sv . Petra a Pavla

ve Vilémově (1160–1541) (L. Jan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420Milan S k ř i v á n e k : Litomyšl 1259–2009 . Město kultury a vzdělávání (J. Křesťan) . . . . . . 421Pavel K r a f l a kolektiv: Ves Leštno za městečko vysazovati ráčíme . Památky, místopis

a vybrané osobnosti Líšně z pohledu historických, jazykovědných a přírodovědných disciplín (K. Mlateček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422

David P i n d u r : Počátky kostela Všech svatých v Místku . Sonda do života severomoravské farnosti v období baroka (B. Czechowicz) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423

KRONIKANáboženství v českých zemích v „dlouhém 19 . století“ (1780–1918) (M. Vlha) . . . . . . . . . . . . . . . 424Samotrzeć, w kompanii czy z orzsakem? Podróżowanie w średniowieczu i czasach nowożytnych

(V. Čapská – M. Čapský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426Mezinárodní konference Modus vivendi III – Townsview in 17th–19th Centuries (O. Fejtová) . . . . 427Nálezy mincí od antiky po raný novověk (II) . Výroba – distribuce – tezaurace ve světle

mincovních nálezů (J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430Morava v časech markraběte Jošta (J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432Za profesorem Pražákem a jeho dílem (O. Šefčík) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435

ROČNÍK CXXIXŘÍDÍ JIŘÍ MALÍŘ

MATICE MORAVSKÁ V BRNĚ2010

ČasopisMaticemoravské

PUBLIKACE VYŠLA S FINANČNÍ PODPOROU

Akademie věd České republiky s doporučením Rady vědeckých společností ČRNadace Českého literárního fonduJihomoravského krajeStatutárního města Brna

ČASOPIS MATICE MORAVSKÉVydala Matice moravskáVedoucí redaktor Jiří MalířZástupce vedoucího redaktora Libor JanVýkonný redaktor Pavel Pumpr

Členové redakční rady: Ivo Barteček, Zdeněk Beneš, Jiří Hanuš, Bronislav Chocholáč, Tomáš Knoz, Jiří Kroupa, Milan Myška, Josef Válka, Radomír Vlček

Mezinárodní redakční rada – Advisory BoardGary Cohen (Minneapolis), Marie-Elizabeth Ducreux (Paris), Frank Hadler (Leipzig), Jan Harasimowicz (Wroclaw), Roman Holec (Bratislava), Dušan Kováč (Bratislava), Robert Luft (München), Géza Pálffy (Budapest), Stanisław Pijaj (Kraków), László Szarka (Budapest), Thomas Winkelbauer (Wien), Karl Vocelka (Wien), Volker Zimmermann (Düsseldorf)

Adresa redakce: 602 00 Brno, A. Nováka 1, Česká republikae-mail: [email protected]: Reprocentrum, a.s., Blansko

Časopis Matice moravské 129/2010 241

S T U D I E A Č L Á N K Y

Dušan Coufal

Neznámý postoj Jana Husa k mučednictví v jeho Enarratio Psalmorum (cca 1405–1407):Na cestě do kruhu zemských svatých∗

Jan Hus’ Unknown View of Martyrdom in His Enarratio Psalmorum (ca 1405–1407): On the Way to the Community of the Czech Saints

The study shows that one of the key possibilities to better understand the death of Jan Hus in Constance is to observe how he depicts the theme of martyrdom in his work. The author of the article summarizes the previous scholarship in this area and draws attention to the so far unused source of Hus’ university interpretations of Psalms 109–118 (ca 1405–1407) containing passages where Hus speaks about martyrdom. The analysis of these passages and comparison with other contemporary interpretations of scholars from especially the environment of Charles University not only indicates that to Hus the topic of martyrdom was significant even prior to the escalation of his confrontations (before 1408) but also that his perception of it was conditioned by a peculiar exegetic method rather one-sidedly focused on the ideal of following the biblical models of Christ and his apostles.

Key words: Jan Hus, Matthew of Cracow, biblical exegesis, commentaries on Psalms, martyrdom, hagiographical esteem

I.

Jan Hus se mezi svými přívrženci těšil velké vážnosti a úctě již za svého života. Někteří z jeho přátel s ním dokonce počítali jako s mučednickou ikonou ještě dříve, než se zcela završilo jeho kostnické drama.1 Samozřejmě ani pečlivé rozprášení Husových ostatků ve vodách Rýna nemohlo tuto úctu zadusit. Naopak, Husova památka nejenom žila dál, ale velmi záhy se v Čechách a na Moravě rozvinula v kult nového zemského světce.2 Máme dobová svědectví, že v liturgii se Jan Hus připomínal nejpozději od 6. čer-

∗ Tato studie vznikla v rámci výzkumného záměru Masarykovy univerzity v Brně MSM 0021622426 Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura.1 Srov. Historické spisy Petra z Mladoňovic a jiné zprávy a paměti o M. Janovi Husovi a M. Jeronymovi z Prahy. Ed. Václav Novotný. Fontes rerum Bohemicarum 8. Praha 1932, s. 111; K e j ř , Jiří: Jan Hus známý i neznámý. (Resumé knihy, která nebude napsána). Praha 2009, s. 89–90.2 O tom přehledně Č o r n e j , Petr: Husův kult v 15. a 16. století. Muzejní a vlastivědná práce – Časopis Společnosti přátel starožitností 33/102, 1995, s. 247–249.

242


vence 1416, ode dne prvního výročí své smrti.3 Bylo proto jen otázkou času, kdy se hagiografická úcta k Janu Husovi stane neodmyslitelnou součástí života utrakvistické církve a jejího kulturního okruhu v českých zemích.4

Zdroj Husova kultu je zřejmý. Bylo to především jeho rozhodnutí raději pro své postoje a názory vytrpět smrt než se podvolit koncilu a odvo-lat. Také do dějin německé reformace 16. století vstoupil český reformátor především jako mučedník.5 Jak ovšem víme, samotný fakt smrti nebyl v jeho případě nevyhnutelný. Jan Hus do Kostnice jet nemusel či alespoň mohl podle přání koncilu odvolat, a tím si svůj život zachovat. Jestliže raději zvolil mučednickou smrt, je na místě otázka po pohnutkách, které ho přivedly k takto radikálnímu postoji.

Někteří badatelé naznačují, že klíčovou možností, jak pochopit Husovo rozhodnutí jít na smrt, je sledovat, jakým způsobem Jan Hus reflektuje mu-čednictví pro Krista ve svém díle.6 Zatím nejdále dospěl se svými výzkumy Jiří Kejř, který z Husových textů vyvodil jednoznačný závěr: „Hus [...] pro svou pravdu, která byla jeho osobním etickým vyznáním, byl připraven k jaké-mukoli utrpení. Vědomí, že má podstoupit mučednictví a smrt, mu bylo vlastní po celou dobu jeho sporů a soudů, počítal s ním a dokonce si je přál trpět.“ 7

Hned v první větě Jiří Kejř nabízí klíč k pochopení Husova velmi vstřícného postoje k mučednictví. Tím je jeho všudypřítomný zápas o pravdu v christocentrickém pojetí.8 Jestliže Kristus trpěl, respektive šel cestou utrpení, dal tím podle Jana Husa návod a závazek zejména pro

3 H o l e t o n , David R.: Oslava Jana Husa v životě církve. In: Jan Hus na přelomu tisíciletí. Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího milénia. Edd. Miloš Drda – František J. Holeček – Zdeněk Vybíral. Husitský Tábor. Supplementum 1. Ústí nad Labem 2001, s. 83–112, zde s. 84.4 Kromě statí uvedených výše dále srov. H i l s c h , Peter – Š e b e k , Jaro-slav: Johannes Hus. In: Die Landespatrone der böhmischen Länder: Geschichte, Verehrung, Gegenwart. Hg. von Stefan Samerski. Paderborn 2009, s. 287–296; R y c h t e r o v á , Pavlína: Liturgia ereticale: le lettere di Jan Hus come fondamento dell’ufficio utraquista nella Boemia del secolo XV. Rivista di storia del cristianesimo 5, 2008, s. 131–140; H a l a m a , Ota: Utrakvistická úcta k českým světcům. In: Světci a jejich kult ve středověku. Uspoř. Petr Kubín za spolupr. Hany Pátkové a Tomáše Petráčka. Sborník KTF UK. Dějiny umění – historie 4. České Budějovice 2006, s. 195–196; H e r o l d , Vilém: Jan Hus – a Heretic, a Saint or a Reformer? Communio viatorum 45, 2003, s. 8–10. K uměleckému zobrazování Jana Husa srov. alespoň B a r t l o v á , Milena: Upálení sv. Jana Husa na malovaných křídlech utrakvistického oltáře z Roudník. Umění 53, 2005, s. 427–443; R o y t , Jan: Ikonografie Mistra Jana Husa v 15. až 18. století. In: Jan Hus na přelomu tisíciletí, s. 405–451, kde i bohatá obrazová příloha.5 Např. O b e r m a n , Heiko A.: Hus a Luther. Antikrist a druhý reformační objev. In: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi. Ed. Jan B. Lášek. Praha 1995, s. 272–273; K o l b , Robert: For All the Saints. Changing Perceptions of Martyrdom and Sainthood in the Lutheran Reformation. Mercer 1987, s. 38–39.6 Viz K e j ř , Jiří: Jan Hus sám o sobě. In: týž: Z počátků české reformace. Brno 2006, s. 15–17; t ý ž : Jan Hus známý, s. 57, 89–90, 101 a zvl. s. 104–106; W e r n e r , Ernst: Jan Hus. Welt und Umwelt eines Prager Frühreformators. Weimar 1991, s. 149–152; M o l n á r , Amedeo: Husovo místo v evropské reformaci. ČsČH 14, 1966, s. 5.7 K e j ř , J.: Jan Hus známý, s. 106; nepochybně se zde opírá o prameny snesené v o něco starší studii t ý ž : Jan Hus sám o sobě, s. 15–17.8 Zde stačí odkázat na t ý ž : Husova pravda. Theologická revue 77, 2006, s. 232–243.

243

N E Z N Á M Ý P O S T O J J A N A …

kněze, aby i oni trpěli pro něj a jeho zákon.9 Hus byl proto přesvědčen, že pravdu, která nutně budí odpor, nelze po Kristově vzoru prosadit bez připravenosti k sebeoběti ve smyslu „ille vincit, qui occiditur“.10 Toto své přesvědčení či odhodlání rád vyjadřoval pomocí metafory duchovního rytěřování s Kristem a pro Krista: „Ó rytieřové jeho,“ vyzývá Jan Hus kněž-stvo ve svém Výkladu na vieru, „opustiec chlipnosti a utěšenie světa, podložte hrdla svá zachování jeho přikázaním a braňte jeho zákona kázaním, opatrným hádaním, tichým a horlivým odpoviedaním až do krve s ním prolitie, srdečně a srdatě stojiece vedlé něho [...].“ 11

Ve světle tohoto uvažování – Amedeo Molnár mluví o Husově „re-formační martyrologii“ 12 – je logické, že Jan Hus nejenom s mučednictvím počítal, ale mohl si je i přát, jak výše zjišťuje J. Kejř.13 Zároveň ovšem po-chopíme, že tento Husův ne zrovna uměřený postoj vyvolal jak soudobou,14 tak i novodobou kritiku, jestliže i František Palacký mu doslova ve svých Dějinách vyčetl údajnou „do oka padající chtivost po lásce u lidu a po cti a slávě, ale po slávě takové, která vrch svůj nalézá v koruně mučednické“.15

Jakkoli se snad může zdát Palackého soud přehnaný, když nebere v potaz výše nastíněnou logiku Husova myšlení, vyšel z nesporného faktu, že v Husově díle je motiv mučednictví akcentován velmi silně a osobně. Pro poznání osobnosti Jana Husa je ovšem nadmíru důležité si uvědomit, kdy a jak intenzivně se tento motiv v jeho textech objevuje.

Všimněme si, že Jiří Kejř rozpoznává u Husa dokonce přímo touhu po mučednictví pro pravdu, ale až v pozdějším nelehkém období jeho „sporů a soudů“. I k takovému časovému omezení ho vedou dohledaná místa z Husových spisů, kde Jan Hus o mučednictví mluví. Jiří Kejř na

9 Srov. např. M. Jana Husi Korespondence a dokumeny. Ed. Václav Novotný. Spisy M. Jana Husi 9. Praha 1920, s. 198, č. 81, nebo tamtéž, s. 70, č. 18, ale i K y b a l , Vlastimil: M. Jan Hus. Život a učení II/3. Praha 1931, s. 198–201.10 M o l n á r , A.: Husovo místo, s. 5.11 Jan Hus: Výklad na vieru. In: Mistr Jan Hus. Výklady. Ed. Jiří Daňhelka. Magistri Iohannis Hus Opera omnia (= MIHOO) 1. Praha 1975, s. 237, přičemž v našem ohledu stojí za pozornost celá 49. kapitola. Na další martyrologická místa ve Výkladu upozornil již K y b a l , Vlastimil: Učení M. Jana Husa I. Praha 1923, s. 392, pozn. 2. Jako reformní vnímá tento Husův výklad S o u k u p , Pavel: Dvojí ideál křesťanského rytíře v husitském období. ČČH 99, 2001, s. 9; srov. také t ý ž : Metaphors of the Spiritual Struggle Early in the Bohemian Reformation: The Exegesis of Arma Spiritualia in Hus, Jakoubek, and Chelčický. In: The Bohemian Reformation and Religious Practice VI. Edd. Zdeněk V. David – David R. Holeton. Praha 2007, s. 90.12 M o l n á r , A.: Husovo místo, s. 5.13 K e j ř , J.: Jan Hus známý, s. 106; na pramen odkazuje v t ý ž : Jan Hus sám o sobě, s. 15, pozn. 30.14 Viz t ý ž : Jan Hus sám o sobě, s. 16, pozn. 40 a 50.15 P a l a c k ý , František: Dějiny národu českého w Čechách a w Moravě III/1. Praha 18773, s. 84. Tomuto místu se z hlediska jeho geneze v obou jazykových mutacích a jejího ovlivňování zásahy rakouské cenzury podrobněji věnoval K o ř a l k a , Jiří: Mistr Jan Hus v pojetí Františka Palackého. In: Jan Hus na přelomu tisíciletí, s. 618–619; srov. také Š t a i f , Jiří: František Palacký. Život, dílo, mýtus. Praha 2009, s. 127. Podobně kritické hodnocení viz i u Jana S e d l á k a : M. Jan Hus. Praha 1915, s. 363.

244


ně odkazuje v jiné své o něco starší studii.16 A protože uvedené odkazy spadají až do let 1410–1415, musel uzavřít již zde ve stejném duchu, že se takové Husovy „výroky množí a znějí důrazněji v pozdější době jeho životního zápasu, v bezvýchodné situaci po uvalení klatby“.17 A dodejme, že ani jiní výše zmínění badatelé, kteří se dotkli problému mučednictví v Husově díle, necitují žádné starší Husovy spisy.

Znamená to, že Jan Hus se chopil myšlenky mučednictví pro Krista teprve až pod tlakem stále zhoršující se osobní situace, jak naznačují bá-dáním doposud diskutované prameny?18

Ačkoliv i to by byla reakce z lidského hlediska dobře pochopitelná,19 Jiří Kejř to odmítá, když jedním dechem doplňuje, že v oněch martyrologic-kých výrocích se „jistě ozývá Husovo neměnné přesvědčení“.20 Přímé doklady pro toto své tvrzení ale neuvádí. Níže se pokusíme ukázat, že takové důkazy přesto existují. Ukážeme však i něco důležitého navíc.

II.

Abychom mohli získat odpověď na výše položenou otázku, respek-tive abychom mohli vyloučit, že Jan Hus netematizoval mučednictví až v důsledku svých konfliktů, musíme se obrátit k Husovým textům, které vznikly před rokem 1410 (resp. 1408), před zabřednutím Jana Husa do sporů s jeho okolím.

Naši pozornost bude v tuto chvíli poutat zejména jedno Husovo dílo z tohoto období – jeho univerzitní výklad christologických žalmů 109–118 (počítáno podle Vulgáty), zvaný též Enarratio Psalmorum.21 Jan Hus tento

16 K e j ř , J.: Jan Hus sám o sobě, s. 15–17, pozn. 27–53.17 Tamtéž, s. 15.18 Právě takovému názoru se blíží závěr Ernsta W e r n e r a : Jan Hus, s. 152: „Die Leidensapplikation war bei ihm [tj. u Jana Husa, pozn. aut.] sekundär und rückte erst in Konstanz in den Mittelpunkt seiner Reflexionen, da sie jetzt per se erfahren wurde und das Martyrium näher kam.“19 Srov. slova Konráda Waldhausera (Apologia. In: Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung in Böhmen II. Ed. Karl A. K. Höfler. Fontes rerum Austriacarum I. Scriptores VI/2. Wien 1865, s. 17–39, zde s. 18): „Ego volui recedere, sed aliud venit mihi inter manus, quia sum arrestatus, de quo plus gaudeo quam in vita mea, quia nunc volo veritatem defendere et propterea paratus sum mori.“20 K e j ř , J.: Jan Hus sám o sobě, s. 15, a viz také stranu následující.21 Toto Husovo dílo na své komplexní zhodnocení stále čeká. Naposledy mu věnovali dílčí studie Š v a n d a , Libor: Husova Enarratio Psalmorum: K Husově metodě výkladu žalmů. Studia historica Brunensia 56, 2009, č. 1–2, s. 37–48; C o u f a l , Dušan: Kdo je „Remigius“ v Husových Enarrationes Psalmorum? K problematice citování této autority v bohe-mikálních výkladech Žalmů první poloviny 15. století. Tamtéž, s. 49–68; A n d o k o v á , Marcela: Prítomnosť Augustínovho výkladu Enarratio in Psalmum 118 v Husovom komentári k Žalmu 118. Tamtéž, s. 69–87; ze starší literatury M o l n á r , Amedeo: Husova Enarratio Psalmorum. In: Směřování. Uspoř. Noemi Rejchrtová. Praha 1983, s. 158–164; B a r t o š , František Michálek – S p u n a r , Pavel: Soupis pramenů k literární činnosti M. Jana Husa

245


svůj biblický komentář vypracoval a přednesl nejspíše někdy v letech 1405–1407 jako tzv. bakalář biblicus či cursor v rámci svých studijních povinností na teologické fakultě.22 Opakovaně v něm nacházíme bádáním doposud nereflektovaná místa, kde se Jan Hus vyjadřuje k problému mu-čednictví (i k dalším později aktuálním tématům). U tohoto typu pramene je však obtížné zachytit autorovu osobnost, která se převážně skrývá za citováním, parafrázováním, kombinováním a komentováním autoritativní i jiné vybrané tradice výkladu. Ani Husova Enarratio v tom není výjim-kou.23 Abychom tudíž mohli proniknout k jeho osobě, musí být náš přístup k textu co nejkritičtější.

Autorovu ne vždy zřetelnou práci s materiálem, z něhož při výkladu čerpal, nám umožní zprůhlednit (připravovaná) kritická edice.24 Husův text se v jejím světle stane plastičtější, ačkoliv i to má své meze, neboť si nikdy nemůžeme být jisti, že se nám podařilo dohledat všechny citované prameny. Protože Jan Hus nejčastěji pracoval s autoritativními výklady Petra Lombardského († 1160),25 Mikuláše z Gorranu († 1295),26 Mikuláše

a M. Jeronýma Pražského. Praha 1965, s. 68, č. 4; K v a č a l a , Ján: O prácach Jána Husa biblických v súvise s otázkou o vývoji jeho ako theológa. Věstník Královské české společnosti nauk. Třída filosoficko-historicko-jazykozpytná 1928. Praha 1929, s. 19–21; N o v o t n ý , Václav: M. Jan Hus. Život a učení I/1. Praha 1919, s. 125–134; S e d l á k , J.: M. Jan Hus, s. 113–114; o dochování a edicích textu podrobněji níže, pozn. 24.22 K dataci viz C o u f a l , D.: Kdo je „Remigius“, s. 55, pozn. 24. O této etapě v curriculu středověkého studenta teologie na Karlově univerzitě přehledně K a d l e c , Jaroslav: Teologická fakulta. In: Dějiny Univerzity Karlovy I. 1347/48–1622. Ed. Michal Svatoš. Praha 1995, s. 139; obecně např. C o u r t e n a y , William J.: The Course of Studies in the Faculty of Theology at Paris in the Fourteenth Century. In: Ad ingenii acuitionem. Studies in Honour of Alfonso Maierù. Ed. Stefano Caroti. Louvain-la Neuve 2006, s. 67–92, zvl. s. 72–74; K ö p f , Ulrich: The Institutional Framework of Christian Exegesis in the Middle Ages. In: Hebrew Bible, Old Testament. The History of its Interpretation I/2. The middle ages. Ed. Magne Saebø in coop. with Chris Brekelmans and Menahem Haran. Göttingen 2000, s. 173–178; K l e i n -h a n s , Arduin: Der Studiengang der Professoren der Heiligen Schrift im 13. und 14. Jahrhundert. Biblica 14, 1933, s. 381–399, zvl. s. 391–393.23 O tom podrobněji Š v a n d a , L.: Husova Enarratio, s. 37–48, zvl. s. 46.24 Připravována je pro XVII. svazek MIHOO skupinou editorů na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Protože text není v rukopise znám, edice vychází z raně novo-věkého vydání Ioannis Hus et Hieronymi Pragensis confessorum Christi Historia et monumenta. Pars altera. Ed. M. Flacius Illyricus. Norimbergae 1558, f. 229r–339v (= Iohannes Hus: Psalm.).25 O jeho výkladu žalmů C o l i s h , Marcia L.: Psalterium Scholasticorum. Peter Lombard and the Emergence of Scholastic Psalms Exegesis. Speculum 67, 1992, s. 531–548; základní edicí stále zůstává Petrus L o m b a r d u s : Commentarium in Psalmos Davidicos. In: Patrologiae latinae cursus completus 191. Ed. Jacques-Paul Migne. Parisiis 1880, sl. 55–1296 (= Petrus Lombardus: Psalm.).26 Srov. např. R e i n h a r d t , Klaus: Nikolaus von Gorran. In: Biographisch-bib-liographisches Kirchenlexikon (= BBKL) I–XXXI. Hg. von Friedrich-Wilhelm Bautz – Traugott Bautz. Hamm – Herzberg – Nordhausen 1990–2010, zde Bd. VI, sl. 884–886; jako referenční užíváme rkp. Národní knihovna České Republiky (= NK ČR) Praha, sg. VII A 7, f. 1r–260r (= Nicolaus de Gorran: Psalm.); ten ale neuvádějí S t e g m ü l l e r , Friedrich – R e i n h a r d t , Klaus: Repertorium biblicum medii aevi (= RB) I–XI. Madrid 1954–1980, vol. IV a IX, č. 5750.

246


z Lyry († 1349)27 a sv. Augustina,28 zaměříme se především na recepci této tradice. Případná specifika Husovy práce s uvedenými prameny tím ale ještě nezjistíme; ty odhalí až komparace Husova textu s jinými časově mu blízkými výklady. I ta má ovšem svá omezení.

Volba vhodného srovnávacího materiálu se komplikuje především mnohostí forem pozdně středověkých výkladů žalmů. Žaltář se vykládal nejenom na univerzitě (a to buď bakaláři, nebo profesory), ale i v klášte-rech, z kazatelen farních kostelů či pro nižší, partikulární školství. Každé z naznačených cílových skupin samozřejmě odpovídalo či vyhovovalo jiné podání látky, což se odráží i v dochovaném materiálu. A zatímco současné bádání je ještě schopno, ačkoliv ne vždy, od sebe odlišit různé formy výkladu, zatím s jistotou nedovede říci, do jaké míry různost forem podmiňovala různost obsahu.29

Abychom snížili potenciální riziko neadekvátní komparace, saháme proto v prvé řadě po výkladech univerzitních či alespoň s univerzitou spojovaných, teprve až v druhém sledu po monastickém výkladu či ko-mentáři z prostředí nižšího školství. V praxi to znamená, že s Husovým textem budeme níže srovnávat: pražskou univerzitní lekturu na Ps. 118 z pera Matouše z Krakova († 1410),30 taktéž pražský univerzitní výklad

27 Srov. např. P a t t o n , C. L.: Nicholas of Lyra (c. 1270–1349). In: Historical Handbook of Major Biblical Interpreters. Ed. Donald K. McKim. Downers Grove 1998, s. 116–122; jako referenční užíváme prvotisk Nicolaus de Lyra: Postilla in Psalmos. In: Biblia Latina cum glossa ordinaria Walafridi Strabonis aliorumque et interlineari Anselmi Laudunensis et cum postil-lis ac moralitatibus Nicolai de Lyra et expositionibus Guillelmi Britonis in omnes prologos S. Hieronymi et additionibus Pauli Burgensis replicisque Matthiae Doering. Basileae 1498, sl. 449–1604 (Gesamtkatalog der Wiegendrucke 4284) (= Nicolaus de Lyra: Psalm.).28 O Husově recepci Augustinova výkladu podrobněji A n d o k o v á , M.: Prítom-nosť.29 Mnoho cenných postřehů a informací v tomto ohledu přináší K ü h n e , Udo: Der Göttinger Psalmenkommentar. In: týž: Engelhus-Studien. Zur Göttinger Schulliteratur in der ersten Hälfte des 15. Jahrhunderts. Freiburg (Schweiz) 1999, s. 13–112, zvl. s. 41–56, kde další literatura. Jinak obecně k recepci žalmů ve středověku a jejich exegezi srov. alespoň: The Place of the Psalms in the Intellectual Culture of the Middle Ages. Ed. Nancy van Deusen. Albany 1999; F r o e h l i c h , Karlfried: Christian Interpretation of the Old Testament in the High Middle Ages. In: Hebrew Bible, s. 496–558.30 Kriticky vydal Wacław Bucichowski jako Matthaei de Cracovia Lectura super Beati imma-culati I–II. Textus et studia historiam theologiae in Polonia excultae spectantia 19. Warszawa 1984 (= Matthaeus de Cracovia: Lectura in Ps. I–II); o výkladu v kontextu Matoušova života a díla (vedle již zmíněného W. Bucichowskiho, s. 5) především N u d i n g , Matthias: Matthäus von Krakau. Spätmittelalter und Reformation, NR 38. Tübingen 2007, s. 42–43; Ma-teusza z Krakowa Beati immaculati (Prologus). Ed. Władysław Seńko. In: Materiały do historii teologii średniowiecznej w Polsce I. Mateusza z Krakowa Opuscula Theologica dotyczace spowiedzi i komunii. Edd. Władysław Seńko – Adam Ludwik. Textus et studia historiam theologiae in Polonia excultae spectantia 2, 1. Warszawa 1974, s. 87–88; W i e l g u s , Stanisław: Die mittelalterlichen polnischen Bibelkommentare. In: Probleme der Bearbeitung mittelalterlicher Handschriften. Hg. von Helmar Härtel – Wolfgang Milde – Jan Pirozynski. Wolfenbütteler Forschungen 30. Wiesbaden 1986, s. 277–299, zde s. 292; uvedení badatelé se shodují, že se jedná o Matoušův pražský profesorský výklad, vzniklý někdy po roce 1381, kdy se Matouš stal mistrem teologie.

247


celého žaltáře Konráda ze Soltau († 1407),31 snad z téhož okruhu či spíše z prostředí farního kléru vyšlý anonymní husitský výklad Ps. 109–118, při-pisovaný betlémskému kazateli Václavovi z Dráchova († 1469),32 a konečně i monastický výklad žaltáře Ludolfa Saského († 1378)33 a pro potřeby nižšího školství sepsaný výklad žalmů Dětřicha Engelhusa († 1434).34 Poznali jsme metodu a její úskalí, rovněž komparované prameny, můžeme přistoupit k vlastní analýze.

III.

Poprvé se Jan Hus výrazným způsobem dostává ve své Enarratio k problému mučednictví při výkladu Ps. 115. Na úvod sice zmiňuje podle Mikuláše z Lyry židovskou tradici výkladu tohoto žalmu o pronásledová-ní krále Davida jeho synem Abšalómem, ale na rozdíl třeba od Konráda ze Soltau či Dětřicha Engelhusa (ten rozvíjí i Lyranův morální výklad) se u historického výkladu nezastavuje a věnuje se mystické exegezi.35 Konstatuje ve shodě s Petrem Lombardským, že zde žalmista pojednává o mučednících, kteří následujíce Krista neváhali pro víru zemřít. Pro Husa je proto jednoznačně záměrem žalmu zvát k vytrvalosti po jejich vzoru.36

31 Doposud nevydán, rukopisy eviduje RB II a VIII/2, č. 2018; doplňují T ř í š k a , Josef: Literární činnost předhusitské university. Praha 1967, s. 110–112 a W o r s t b r o c k , Franz J.: Konrad von Soltau. In: Die deutsche Literatur des Mittelalters: Verfasserlexikon 11. Nachträge und Korrekturen. Red. Christine Stöllinger-Löser. Berlin 20042, sl. 880–886, kde také soupis novější literatury ke Konrádově postavě a jeho dílu. Podle údajů z kolofonů nejstarších rukopisů vznikl výklad v Praze, nejpozději kolem poloviny 80. let 14. století. Jako referenční užíváme rkp. NK ČR Praha, sg. III A 8, f. 1ra–202vb (= Conradus de Soltau: Psalm.) z druhé poloviny 80. let 14. století. Komentářem se doposud zabýval, zdá se, jen K ü h n e , U.: Der Göttinger Psalmenkommentar, s. 43–45.32 O problematice tohoto výkladu patrně z 30. let 15. století naposledy M a r e k , Jindřich: Husitský výklad Žalmů v rukopise Národní knihovny ČR XIII G 25. Studie o ruko-pisech 37–38, 2007–2008, s. 3–24; níže odkazujeme na rkp. NK ČR Praha, sg. XIII G 25 (= anonymus: Psalm.).33 Spíše než dotčeným výkladem žalmů z let 1340–1343 se tento kartuzián proslavil svým dílem Vita Christi, viz např. O l s z e w s k y , Hans-Josef: Ludolf von Sachsen. In: BBKL V, sl. 312–313. Rukopisy a tisky výkladu evidovány v RB III a IX/1, č. 5428; níže pracujeme s dalším, zde neuvedeným rkp. NK ČR Praha, sg. IV C 4, f. 1ra–135vb (= Ludolphus de Saxonia: Psalm.), který byl podle kolofonu opsán roku 1438.34 O tomto výkladu, který vznikl na počátku 15. století, a jeho autorovi viz příslušné studie ve sbornících K ü h n e , U.: Engelhus-Studien a Dietrich Engelhus. Beiträge zu Leben und Werk. Hg. von Volker Honemann. Mitteldeutsche Forschungen 104. Köln – Weimar – Wien 1991; níže odkazujeme na prvotisk Theodoricus Engelhusius: Collectarius sive libri psalmorum [Magdeburg, cca. 1498] (Gesamtkatalog der Wiegendrucke 9308) (= Theodoricus Engelhu-sius: Psalm.).35 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 115, 1, f. 260v; Nicolaus de Lyra: Psalm. 115, sl. 1329; Conradus de Soltau: Psalm. 115, 1, f. 171rava; Theodoricus Engelhusius: Psalm. 115, 1, f. [173vb–174ra].36 Iohannes Hus: Psalm. 115, 1, f. 260v: „Intentio est invitare nos ad patientiam exemplo eorum, utilitas est conservatio patientiae“; srov. Petrus Lombardus: Psalm. 115, titulus, sl. 1029B–D.

248


V tom se výrazně odlišuje od většiny ostatních vykladačů, podle nichž je záměrem žalmu nabádat posluchače či čtenáře k chvále (za dar víry).37

Hus tematizuje mučednictví pro Krista zejména v exegezi Ps. 115, 4–6 („Calicem salutaris accipiam, et nomen Domini invocabo. Vota mea Domino reddam coram omni populo eius. Pretiosa in conspectu Domini mors sanctorum eius“ ).38 Nejprve zdůrazňuje na základě starší tradice výkladu Petra Lombardského a Mikuláše z Gorranu spásný dosah a inspirativnost Kristovy oběti, kterou chce žalmista přijmout v ochotě pro Krista zemřít.39 Podle Husa proto přijmout kalich spásy znamená být připraven trpět pro Krista a v tom ho napodobit, přičemž opět po vzoru Krista a jiných sva-tých v nastalém utrpení můžeme a máme volat k Bohu.40 To je pro Husa základní myšlenka, kterou dále rozvádí citáty ze sv. Augustina a Bernarda. S motivem Kristovy smrti, která má inspirovat naši vůli pro něj trpět, Hus přichází i při výkladu následujících veršů Ps. 115, 5–6. Zde navíc svůj apel opírá o příklady dalších velkých postav církve jako apoštola Pavla či sv. Ondřeje.41

Husova strategie výkladu se tak plně podřizuje výše deklarovanému záměru žalmu 115 zvát čtenáře k vytrvalosti mučedníků: Jan Hus nejprve převezme motiv utrpení pro víru ze starší tradice a přidá k němu příklad Krista a jiných autorit církve, tím čtenáře motivuje a zároveň zavazuje k následování; to vše aby nakonec k mučednictví přímo vyzval či pobídl. Naposled řečené se děje v komentáři k Ps. 115, 5–6, kde Hus v průběhu výkladu zdůrazňuje, že žalmista nám svými slovy dává příklad, abychom zemřeli stejně,42 a upozorňuje zároveň, že „učedník Kristův může opět s ra-dostným duchem uvážit, jak cenné je vytrpět a podstoupit smrt pro Kristovo jméno“; taková smrt podle Husa ruší všechny hříchy.43

Jestliže Jan Hus martyrologicky zacílenou látku svého výkladu čerpá především od Petra Lombardského a Mikuláše z Gorranu, neudiví, že stejný vítr vane i ze stručnějších pozdějších výkladů Konráda ze Soltau, Ludolfa

37 Srov. Nicolaus de Gorran: Psalm. 115, 1, f. 210rb: „Intencio est monere ad laudem Dei pro dono fidei“; Petrus Lombardus: Psalm. 115, titulus, sl. 1029B: „Intentio: monet ad laudem“; Ludolphus de Saxonia: Psalm. 115, 1, f. 103vb: „Intencio: monere ad laudem Dei pro dono fidei et constancia martirum.“ Neuvedení vykladači intenci žalmu takto explicitně nevyjadřují.38 Nadále cituji znění jednotlivých biblických veršů podle textu Husovy Enarratio.39 Srov. Petrus Lombardus: Psalm. 115, 3–4 [recte 115, 4–5], sl. 1030D–1031B; Nicolaus de Gorran: Psalm. 115, 4–5, f. 210v.40 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 115, 4, f. 262v, zejména: „[…] accipere autem calicem salutaris est paratum esse pati pro Christo. Et sic exponeretur: si accipiam, id est imitabor [...].“41 Srov. týž, Psalm. 115, 5–6, f. 263r. Hus čerpá příklady z výkladu Mikuláše z Gorranu, srov. Psalm. 115, 5, f. 210vb.42 Pro Jana Husa je příznačné, že právě těmito svými slovy (viz Psalm. 115, 5–6, f. 263r): „[...] dans exemplum populo similiter moriendi. Sic enim fecit Christus dans exemplum posteris [...]“ prokládá jinak souvislý výklad Mikuláše z Gorranu, viz předchozí pozn.43 Iohannes Hus, tamtéž: „Et posset discipulus Christi gaudenti animo revolvere, quam pre-ciosum est mortem pro Christi pati nomine ac subire; mors enim talis omnia delet peccata [...].“

249


Saského či Dětřicha Engelhusa, kteří uvedené výklady konzultovali také.44 Husovým specifikem tak zde není samotné téma mučednictví, nýbrž to, jak koncentrovaně a promyšleně se snaží svého posluchače či čtenáře podnítit, aby v něm Krista a jeho apoštoly následoval.45 Svébytnost Husova postupu vynikne i ve světle pozdějšího husitského komentáře, jehož autor sice při výkladu Ps. 115, 4 a Ps. 115, 5–6 téma mučednictví nikterak neopomíná, ale zároveň u něj ani nekončí jako Hus, jestliže slova calix a votum vykládá ještě i v jiných smyslech.46

S menším důrazem, ale o to překvapivěji mluví Jan Hus o mučednictví pro Krista při výkladu Ps. 118, 11 („In corde meo abscondi eloquia tua, ut non peccem tibi“ ). Ani znění verše, ani jiné výklady nenaznačují, že bychom se právě zde měli setkat s motivem mučednictví. Přesto k němu Hus opět dospěl na základě výše popsané exegetické strategie, která navíc obratně využívá scholastické metody.

Jan Hus nikterak nezamlčuje starší autoritativní tradici, která tento verš vykládá především tak, že někdy je lépe mlčet než promlouvat k ne-hodným či nehodně.47 Hus sám uvádí čtyři příklady, kdy je to užitečné. Těžiště svého výkladu vidí ovšem dialekticky na straně právě opačné, v možnosti zdůraznit při této příležitosti, kdy je naopak mlčení škodlivé. Analogicky zmiňuje čtyři příčiny takového nešvaru. Jako poslední z nich udává hloupou zbožnost (stulta devotio), z níž podle Husa někteří upouští od kázání, ačkoliv prý Kristus kněžím svým životem ukazoval opak (na doklad cituje Matth. 9, 35: „Et circumibat Iesus civitates omnes et castella docens in synagogis eorum“ ).48 Na tomto pozadí Hus vzápětí naplno rozvíjí svůj reformní důraz na podporu kázání.

Nelze přehlédnout, že také jiní vykladači jako Mikuláš z Gorranu či zejména Matouš z Krakova považovali u tohoto verše za vhodné upozornit,

44 Srov. Petrus Lombardus: Psalm 115, 3 [recte 115, 4], sl. 1030D–1031A: „[…] Jesus, qui prior passus est, et dat imitari suas passiones“; Conradus de Soltau: Psalm. 115, 4, f. 172ra: „[...] passus est pro nobis reliquens exemplum, ut sequamur vestigia eius [I Petr. 2, 21]“ ; Ludolphus de Saxonia: Psalm. 115, 4, f. 103vb: „[...] Iesu Cristi, qui prior passus est docens nos passiones suas tamquam exemplar imitari, accipiam, amore et desiderio ad mortem me preparando [...]“ ; Theodoricus Engelhusius: Psalm. 115, 6, f. [174vab]: „[...] quia Cristus pro nobis passus, vt eciam popter eum econuerso libenter paciamur“ ; Nicolaus de Lyra: Psalm. 115, 4–6, sl. 1330–1332 christologický výklad jako jediný nerozvíjí.45 K tomu srov. již slova Amedeo M o l n á r a : Husova Enarratio, s. 162, že uvedený Husův výklad Ps. 115 „je svérázněji husovský a zařazuje se do teologie první reformace tím, že v martyrologickém kontextu mluví o vyznání poslední pravdy, Krista“.46 V prvním případě zná nejen kalich utrpení, ale i kalich v eucharistickém smyslu, a ko-nečně i v eschatologickém jako věčnou slávu, v druhém případě zná sice votum jako touhu trpět pro Krista, ale stejně tak i jako slib vůči Bohu, svatým či mezi lidmi navzájem, srov. anonymus: Psalm. 115, 4–6, f. 100r–104v.47 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 11, f. 278rv; Petrus Lombardus: Psalm. 118, 11, sl. 1051AB; podobně ve svém výkladu Nicolaus de Lyra: Psalm. 118, 11, sl. 1357; z posledních dvou uvedených výkladů později čerpají např. Ludolphus de Saxonia: Psalm. 118, 11, f. 107va a Conradus de Soltau: Psalm. 118, 11, f. 175vb.48 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 11, f. 278v.

250


že jeho záměrem není odvádět od kázání.49 Žádný z nich ovšem nevy-stupuje na podporu kázání s takovým nasazením a kritickým zahrocením jako Hus. Je to způsobeno tím, že pražský bakalář si na pomoc nebere nikoho méně kritického než Jana Wyclifa, z jehož kázání na výše dotčený verš Matth. 9, 35 posléze rozsáhle cituje.50 Z této citace nakonec přebírá i motiv mučednictví.

Doposud se jen předpokládalo, že Jan Hus také v Enarratio čerpal z Wyclifa, na konkrétní místo zatím nikdo neukázal.51 Wyclif především kritizuje – a jeho slovy i Hus – případy omezování kázání z jurisdikčních důvodů. Anglický reformátor jde však ještě dále a přímo ve svém kázání míní, že kněz horlící pro zákon Boží, jemuž se zakazuje kázat, by měl přesto po vzoru Kristově, kdekoliv by měl publikum, hlásat slovo Boží i za cenu mučednictví.52 Ačkoliv Hus tuto pasáž ještě do svého výkladu nepřejal, její ozvuk se vrací na konci citátu z Wyclifa, kde Hus prostřednictvím anglického doktora nabádá, aby „ten, kdo zvěstuje evangelium, neustále zachovával lásku, důvěřoval v radu, pomoc a zjevení Boží a také byl trvale hotov strpět smrt pro věc víry a pro Pána, kterému takto věrně slouží“.53

Protože jako výše byl i zde Hus veden především cílem motivovat čtenáře-kazatele k následování Krista – podle starší zásady omnis Christi actio nostra est instructio, na niž tak intenzivně navázala právě česká refor-mace54 – není překvapením, že ani tentokrát se otázce utrpení pro Krista nechtěl vyhnout. Nakolik je tento důraz v případě Ps. 118, 11 svébytně husovský, ukazuje opět srovnání s výkladem neznámého husity. I on zcela jistě inspirován Husovým výkladem také ví o škodlivosti skrývání Božího

49 Srov. Nicolaus de Gorran: Psalm. 118, 11, f. 214rb; Matthaeus de Cracovia: Lectura in Ps. 118, 11, I, s. 53.50 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 11, f. 278v–279r; citát je vymezen slovy: „Omnis Christi actio est […] cui fideliter ita servit.“ Kázání vydáno v rámci Iohannis Wiclif Sermones II. Super evangelia de sanctis. Ed. Johann Loserth. London 1888, s. 278–285, č. 38, text citátu viz na s. 277–280.51 Srov. N o v o t n ý , V.: M. Jan Hus I/1, s. 134; k Husovu citování Wyclifa v této a mladší době srov. alespoň V i d m a n o v á , Anežka: Hus a Viklefovy Sermones super epistolas. In: Angelus Pacis. Sborník prací k poctě Noemi Rejchrtové. Uspoř. Pavel B. Kůr-ka – Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka. Praha 2008, s. 159–166, zvl. s. 165–166; táž (jako S c h m i d t o v á , A.): Hus a Viklef. Listy filologické 79, 1956, s. 219–227.52 Srov. Iohannis Wyclif Sermones II, s. 278.53 Iohannes Hus: Psalm. 118, 11, f. 279r: „Et in omnibus istis oportet evangelizantem ob-servare charitatem continue et in consilio, adiutorio ac revelatione Dei confidere ac continue habere promptitudinem ad patiendum mortem pro causa fidei et pro Domino, cui fideliter ita servit“; Hus ovšem poněkud pozměnil strukturu původního Wyclifova znění, viz Iohannis Wyclif Sermo-nes II, s. 279–280.54 Touto zásadou Hus svůj citát z Wyclifa začíná, viz výše, pozn. 50. K její recepci českou reformací srov. nověji C o u f a l , Dušan: Výklad a autorita bible v polemice mezi Janem Gersonem a Jakoubkem ze Stříbra z roku 1417. Listy filologické 131, 2008, s. 56, pozn. 41, kde další literatura; o její genezi a užívání ve středověku S c h e n k , Richard: Omnis Christi actio est nostra instructio. The Deeds and Sayings of Jesus as Revelation in the View of Thomas Aquinas. In: La doctrine de la révélation divine de saint Thomas d’Aquin. Eds. Leo J. Elders – Blanco Arturo. Studi Tomistici 37. Cittá del Vaticano 1990, s. 111–113.

251


slova (absconsio nociva). Svůj výklad ovšem neváhá opět stočit především na pozitivní rozměr takového skrývání a jeho užitky (absconsio utilis). Drží se tak znovu většinové tradice výkladu a Husovu kritiku, kterou však musel znát, nechává i se slovy o mučednictví stranou.55

O mučednictví mluví Jan Hus také při výkladu Ps. 118, 55 („Memor fui nocte nominis tui, Domine, et custodivi legem tuam“ ), a to opět v souvislosti s imitací Krista a jeho apoštolů. Na úvod se stejně jako jiné výklady Hus více méně drží schématu glosy Petra Lombardského, který vykládá první část verše nejprve doslovně o nočním bdění na modlitbách, a posléze duchov-ně o snášení protivenství v současném světě.56 Pro Husa ovšem společně nastoupená cesta záhy skončí, když se naplno oddá spirituálně-morální exegezi a začne samostatně rozvíjet slova Petra Lombardského o tom, že více než v úspěších („in prosperis“ ) máme Bohu děkovat v dobách souže-ní.57 Hus nejprve zmiňuje vzor sv. apoštolů a jiných mučedníků, kteří po způsobu Krista nejvíce děkovali Bohu při svém největším pronásledování. Obratem to konfrontuje se svou dobou a konstatuje, že je velmi odcizená jejich napodobení („a quorum imitatione nos sumus, proh dolor, alieni“ ): když se daří, lidé Bohu děkují, když se jen trochu nedaří, reptají a berou ztráty se zármutkem. Podle Husa nezačali ještě být jako nově obrácení křesťané, kteří přijímají ztrátu majetku s radostí, protože vědí, že jim náleží lepší bohatství, trvající navěky (podle Hebr. 10, 34). A Hus se proto neubrání povzdechu formou nepřímé výzvy, proč že nedbáme o toto lepší bohatství, pro něž při vzpomínce na Kristovo jméno a v péči o jeho zákon nejenom že máme obětovat časné věci (doslova „stercora temporalium“ ), ale dokonce i vlastní těla vystavit mučednictví („et propria corpora [...] debemus martyrio exponere“ ). Pro Husa je totiž vzpomínka na jméno Páně jakoby poslední a nejlepší pomocí, která by spravedlivého podpořila i při posledním pro-následování, kdy by soužení doléhalo nejostřeji.58

55 Srov. anonymus: Psalm. 118, 11, f. 172r–173r. Zde se názorně ukazuje, jak tento au-tor pracoval s Husovým výkladem, z něhož čerpal především distinkce – rozlišení několika různých významů klíčových slov z vykládaných veršů.56 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 55, f. 296v; Petrus Lombardus: Psalm. 118, 55, sl. 1071AB; Nicolaus de Gorran: Psalm. 118, 55, f. 218ra, který se věnuje především doslov-nému smyslu; Ludolphus de Saxonia: Psalm. 118, 55, f. 109vb; Conradus de Soltau: Psalm. 118, 55, f. 178ra; Theodoricus Engelhusius: Psalm. 118, 55, f. [184rb]; anonymus: Psalm. 118, 55, f. 225r–226v; někteří také konzultují morální výklad Mikuláše z Lyry: Psalm. 118, 55, sl. 1374.57 Srov. Petrus Lombardus: Psalm. 118, 55, sl. 1071A.58 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 55, f. 296v: „Unde sancti apostoli caeterique martyres Domini more Salvatoris sui in maxima persecutione magis gratias egerunt Domino, a quorum imi-tatione nos sumus, proh dolor, alieni. Nam dum temporalia nobis accrescunt, canimus votivas et Te Deum laudamus. Et si quantumcunque modica nobis depereunt temporalia, murmurantes, litigantes, improperantes, invitissime sustinemus, nec cum gaudio, sed cum tristitia. Revera adhuc non incepimus esse <ut> noviter conversi, qui victis compassi rapinam suorum bonorum cum gaudio susceperunt, <quibus dicit> Apostolus ad Hebraeos 10 [...] Ah, quod istam meliorem substantiam et manentem in aeternum non pensamus, pro qua non solum temporalium stercora, sed et propria corpora memorando nomen Domini et custodiendo legem suam debemus martyrio exponere! Ecce vir iustus quasi ultimum

252


Nakolik z uvedené hermeneutiky opět vyplývá specifikum Husovy osobnosti, tj. jeho osobité předporozumění textu, zřetelně ukazuje výklad tohoto verše Matoušem z Krakova. Na jedné straně se nelze divit, že Ma-touš jako profesor teologie podal na rozdíl od bakaláře Husa mnohem vrstevnatější výklad. Avšak i u společného tématu postupuje jinak. Matouš sice také rozvíjí spirituální interpretaci noci z glosy Petra Lombardského jako soužení, v němž máme více děkovat Bohu než v dobrých časech, ale klade jiný důraz než Hus. Matouš vnímá nepříjemný důsledek takové tísně daleko jemněji jako zneklidnění mysli („mentis turbatio“ ) a dodává, že když navzdory tomu chceme patřit Kristu, ukazujeme velikou lásku k němu. A Husovu pojetí se o mnoho nepřiblíží ani na závěr svého výkladu, když doplňuje, že pouhá vzpomínka na Boha nestačí, leda by byla následována skutky.59

Ani při výkladu Ps. 118, 60 („Paratus sum et non turbatus, ut custodiam mandata tua“ ) Hus od své strategie neustoupí. Tentokrát však naplno ukazuje, že jejím cílem má být zasažen především on sám. Opět nejprve přibližuje smysl verše pomocí autorit Mikuláše z Gorranu a Petra Lombard-ského. Za základ si bere výklad druhého z nich, podle nějž zde žalmista dává najevo své rozhodnutí pro zachování příkazů trpět.60 Hus na to opět naváže po svém: „O, kéž bych já byl v kázání a ve smrti pro jméno Kristovo skutečně připraven, abych s apoštolem řekl: Nejenom jsem připraven se nechat svázat v Jeruzalémě, nýbrž i zemřít pro jméno svého Pána, Krista, Act. 21[, 13]. A kéž bych řekl: A nejsem znepokojen útoky těch, kdo mne odevšad pronásledují; a to proto, abych pečoval o tvá přikázání, to znamená, abych je naplňoval skut-kem, hlásal je záslužně slovem a pevně je hájil.“ 61

Jestliže zde Jan Hus motivuje apoštolským vzorem k ochotě snášet utrpení pro Krista především sám sebe, dává tím zřetelně najevo, jak závazně uvedený vzor vnímá a jak mu – ovšem ne bez vnitřního zápasu – touží dostát. Svůj výklad legitimizuje tím, že ho v souladu se středověkou praxí formuluje slovy starší autoritativní tradice. Do osobně laděného zvolání totiž nejenom zapracoval biblický verš, který na tomto místě našel u Mikuláše z Gorranu, ale také starší výklad Brunona ze Segni, který ovšem omylem považoval za výklad osvědčeného Remigia z Auxerre.62

et optimum remedium sibi proposuit et elegit, quod eum in finali persecutione adiuvaret, confirmaret et conservaret, scilicet memoriam nominis Dei, id est ipsius recognitionem et invocationem. Quando tentationes et tribulationes acrius incumberent, ipse nomen Domini in memoriam revocaret [...].“59 Srov. Matthaeus de Cracovia: Lectura in Ps. 118, 55, I, s. 143–144.60 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 60, f. 298v; Petrus Lombardus: Psalm. 118, 60, sl. 1073C; Nicolaus de Gorran: Psalm. 118, 60, f. 218rbva.61 Iohannes Hus: Psalm. 118, 60, f. 298v: „O utinam ego essem paratus in praedicatione et morte <pro nomine> Christi, ut vere dicerem cum Apostolo: Paratus sum non solum alligari in Hierusalem, sed et mori pro nomine Domini mei Christi, Actorum 21. Et utinam dicerem: Et non sum turbatus ex adflictione undique me persequentium, et haec propterea, ut custodiam mandata tua, scilicet ipsa opere implendo, verbo meritorie annunciando et ea fortiter defendendo.“62 Srov. Nicolaus de Gorran: Psalm. 118, 60, f. 218va; původní Brunonův výklad zněl:

253


Rovněž mnozí jiní vykladači zde po vzoru Lombardského glosy te-matizují připravenost k utrpení. Žádný z nich to však nedělá takto osobně a zaujatě jako Hus.63 Vyniká to zejména ve světle výkladů neznámého husity a Matouše z Krakova. Zatímco první považuje připravenost k utrpení pouze za jedno ze tří témat,64 druhý kupodivu otázku tělesného utrpení neřeší vůbec. V případě slova paratus klade Matouš důraz na pečlivé uvážení předem („Paratus sum, quia hoc ante praecogitavi“ ) a v případě slov non sum turbatus mluví o znepokojení v mysli („in ratione“ ), respektive o utrpení zneklidňující v duši („passio turbans in anima“ ).65

Husův osobně zabarvený výklad přichází i při exegezi Ps. 118, 170, zejména jeho druhé části („Intret postulatio mea in conspectu tuo; secundum eloquium tuum eripe me“ ). Jako již mnohokrát Jan Hus nejprve cituje au-toritativní výklad Petra Lombardského, podle nejž zde žalmista prosí za příchod dobrého, a naopak žádá odstranění zlého.66 I tentokrát jde nad tuto tradici, když nad obratem secundum eloquium tuum eripe me dává do kontrastu lidský cit (humanus affectus) spolu s úsudkem (humana opinio), které mohou klamat, a Boží slovo, které ne. Zatímco podle Husa tělesný cit a úsudek zpochybňují mučednickou smrt, Boží slovo je jiné, když podle Lc. 12, 4 odmítá strach ze smrti a z lidí, co zabíjejí tělo. Hus proto v sou-ladu s Augustinovým výkladem k Ps. 63, 2 („A timore inimici eripe animam meam“ ) zdůrazňuje, že žalmista si zde nežádá být vysvobozen z rukou nepřátel proto, aby ho nezabili, nýbrž chce být zbaven strachu před těmi, co zabíjejí. A ani tentokrát Jan Hus nedokáže skrýt osobní zaujetí nad takto zahroceným výkladem, když podobně jako u Ps. 118, 60 nakonec zvolá: „O Pane, dej mi takovou sílu!“ 67

„Paratus sum in predicacione et morte pro nomine Cristi, et non sum turbatus adversus me undique circumstantibus, ut custodiam mandata tua faciendo et annunciando“; cituji podle rkp. Archiv Praž-ského hradu – Knihovna Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, sg. A 97, f. 131rb. O záměně obou autorů u Husa podrobněji výše uvedená stať D. C o u f a l a : Kdo je „Remigius“.63 Srov. Ludolphus de Saxonia: Psalm. 118, 60, f. 110ra; Conradus de Soltau: Psalm. 118, 60, f. 178rb; Theodoricus Engelhusius: Psalm. 118, 60, f. [184vb]; někteří opět také konzultují morální výklad Mikuláše z Lyry: Psalm. 118, 60, sl. 1375–1376.64 Srov. anonymus: Psalm. 118, 60, f. 232rv: „Notandum hic nobis est primo, quod nos parati debemus esse ad tria: primo ad mandatorum Dei implecionem et omnium bonorum accionem […] Secundo parati esse debemus ad resistendum temptacionibus […] Tercio parati esse debemus ad sustinendum persecuciones pacienter propter Deum et veritatem eius […].“65 Srov. Matthaeus de Cracovia: Lectura in Ps. 118, 60, I, s. 153–154.66 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 170, f. 337rv; Petrus Lombardus: Psalm. 118, 170, sl. 1130AB.67 Srov. Iohannes Hus, tamtéž: „Item hic dicit: Eripe secundum eloquium tuum, id est non secundum meum humanum affectum nec secundum humanam opinionem, quia et affectus et opinio possunt decipi, sed non tuum eloquium. Affectus carnis dicit: non est bonum occidi, et opinio dicit: forte moriendo pro iustitia potes damnari, sed eloquium tuum dicit Lucae 12: Et ne terreamini ab his, qui occidunt corpus et post hoc amplius non habent, quid faciant. Unde super illud Psalmi: A timore inimici eripe animam meam dicit Augustinus: Non ab inimico eripe, ut non occidat me inimicus, sed a timore inimici, ut non timeam occidentem inimicum. O Domine, da mihi illam fortitudinem!“

254


Ani zde nemusíme pochybovat o specifičnosti Husovy exegeze. Ne-známý utrakvista cestou Husova výkladu nejde vůbec, jestliže se věnuje pouze první části verše, především různým aspektům slova postulatio jako modlitby.68 Převážnou část svého výkladu tomu zasvětil i Matouš z Kra-kova a jen na závěr pojednává i o druhé části verše. Zde však postupuje mnohem tradičněji než Hus, když pouze rozvádí, že žalmista si přeje být osvobozen od nespolehlivého lidského citu (affectus), který může klamat, ale na rozdíl od Husa dál za tuto tradici již nejde.69 Ostatní stručnější výklady potom již jen v uvedeném kontextu více méně zdůrazňují buďto v duchu Petra Lombardského žalmistovu touhu po vytržení od zlého jako Mikuláš z Gorranu či Konrád ze Soltau,70 anebo podle Mikuláše z Lyry touhu po vytržení od přemítání o pozemských věcech k meditaci o nebeských jako Ludolf Saský či Dětřich Engelhus.71 Jan Hus i tentokrát zůstává ve svém zaujetí pro mučednictví osamocen.

Husův výklad k tomuto verši nás zároveň upozorňuje ještě na jednu autoritu, která byla v našem ohledu pro Husa neméně důležitá. Je jí sv. Au-gustin a zejména jeho exegeze Ps. 118.72 Hus neváhá sáhnout po tomto svém oblíbeném církevním otci zejména tam, kde žalmista mluví o svědectvích (testimonia), jimiž Hus často podle Augustina rozumí svědectví mučední-ků čili mučednictví (martyria).73 Tak kupříkladu pražský bakalář vykládá Ps. 118, 111 („Haereditate acquisivi testimonia tua in aeternum, quia exultatio cordis mei sunt“ ) v martyrologickém duchu právě na základě Augustina. Ani zde Hus neváhá upozornit na výjimečnou hodnotu mučednické smrti pro Kristovo jméno, a dokonce ani tentokrát nechybí v daném kontextu jeho osobní výzva, když říká: „A kéž by každý z nás taková svědectví získal za dědictví.“ 74 Ze stejné autority český reformátor ale zároveň čerpá i korektiv všech svých úvah o mučednictví. Při výkladu Ps. 118, 167 („Custodivit ani-ma mea testimonia tua et dilexit ea vehementer“ ) neopomene s Augustinem

68 Srov. anonymus: Psalm. 118, 170, f. 385v–386r; a stačí již citovat jakoby osnovu z úvodu výkladu, f. 385v: „Ubi tria necesse est nobis considerare: primo necesse est considerare et videre, que sunt illa, per que postulacio nostra impeditur, ne intret in conspectu Domini, 2o que sunt illa, per que disponitur, ut intret in conspectu Domini, et 3o que utilitas illius, cum intret oracio in conspectu Domini.“69 Srov. Matthaeus de Cracovia: Lectura in Ps. 118, 170, II, s. 100–101.70 Srov. Nicolaus de Gorran: Psalm. 118, 170, f. 228va; Conradus de Soltau: Psalm. 118, 170, f. 183vb.71 Srov. Nicolaus de Lyra: Psalm. 118, 170, sl. 1417; Ludolphus de Saxonia: Psalm. 118, 170, f. 115rb; Theodoricus Engelhusius: Psalm. 118, 170, f. h3r [= 195rb].72 O Husově recepci Augustinova výkladu Ps. 118 v Enarratio podrobněji A n d o k o -v á , M.: Prítomnosť.73 Viz Iohannes Hus: Psalm. 118, 22 (f. 284r), 24 (f. 284v), 88 (f. 309v), 95 (f. 311v), 111 (f. 316v, viz také níže), 144 (f. 328r), 167 (336v, viz také níže).74 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 111, f. 316v; uvedený citát viz tamtéž: „Et utinam sic quilibet nostrum testimonia haereditate acquireret, ut possit cum Psalmista dicere: Dominus pars haereditatis meae, tu es, qui restitues haereditatem meam mihi [Ps. 15, 5]!“ Na příslušném místě cituje Hus Augustinovy Enarrationes in Psalmos CI–CL. Edd. Eligius Dekkers – Johannes Fraipont. CCSL 40. Turnhout 1956, s. 1744.

255


upozornit, že svědectvími mučedníků nejsou než trpělivost spolu s láskou. Proto také Hus spolu s Augustinem dodává, že je-li úkolem (officium) mu-čedníka svědčit o Bohu, bez lásky dokonce ani smrt v plamenech ničemu neprospěje.75 Husův výrok je adekvátní tečkou za naší analýzou. Nezbývá, než z ní vyvodit odpovídající závěry.

IV.

Enarratio nejenom zřetelně ukazuje, že mučednictví bylo pro Jana Husa živé téma ještě dříve, než naplno propukly jeho spory a soudy, nýbrž zároveň odhaluje, jak Husova vůle k utrpení byla živena z jeho specifické práce s biblickým textem a jeho výkladem.

Mohli jsme vidět, že Jan Hus se od jiných vykladačů ještě mnoho nelišil tím, jak motiv utrpení uvedl nejprve na základě starší tradice výkla-du. Svébytné odchýlení nastalo v momentě, kdy poměrně jednostranně, ale tím účinněji tradiční motiv dále rozvinul na příkladu Krista a jiných autorit církve. Byl k tomu veden navýsost praktickým cílem své exegeze, jímž nebylo nic jiného než motivovat čtenáře včetně sebe k jejich násle-dování zcela v duchu již výše dotčené zásady omnis Christi actio nostra est instructio.76

Je to tedy především takto postavený důraz na následování, proč Jan Hus mohl vnímat téma mučednictví velmi osobně a naléhavě již při výkladu žalmů v letech 1405–1407 a na rozdíl od jiných jejich vykladačů. Tím spíše mohl Hus později přijmout vlastní ohrožení života „při obraně zákona Kristova“ jako potvrzení správně nastoupené cesty a mučednickou smrt si nejenom přát, ale nakonec ji i podstoupit. Husovu cestu od martyrologické teorie k žité praxi ilustrují i následující dva příklady.

Výše jsme mohli vidět, jak Jan Hus již v letech 1405–1407 při výkla-du Ps. 118, 60 dal zřetelně najevo své přání být připraven k následování Krista i v utrpení, když napsal: „O, kéž bych já byl v kázání a ve smrti pro

75 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 167, f. 336v: „Patientia enim cum charitate sunt martyrum testimonia […] Unde Augustinus: […] Hoc est martyrum officium, quia testimonia gratiae martyria nuncupantur. Sed quia propter testimonia Dei etiam flammis concremari sine charitate nihil prodest, ideo addit: Et dilexit ea valde. Haec Augustinus [viz tamtéž, s. 1772]. Ergo custodi et dilige, si vis gloriam invenire.“76 O jejím působení na pražské reformní kruhy dostatečně výmluvně svědčí již to, že ji nacházíme v úvodu zakládací listiny „Husovy“ Betlémské kaple jako součást odůvodnění její fundace Hanušem z Mühlheimu, edice listiny in: Codex diplomaticus universitatis Pragensis I. In: Monumenta historica Universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis II. Pragae 1834, s. 300–308, č. 25, zde zvl. s. 300: „Cum autem omnis ipsius actio suorum fidelium instructio censeatur [...]“, v českém překladu in: Výbor z české literatury doby husitské II. Edd. Bohuslav Havránek – Josef Hrabák – Jiří Daňhelka. Praha 1964, s. 384–387, zde s. 384, přičemž tamtéž srov. i následující komentář A. Molnára právě k tomuto místu. O uložení originálu listiny a starších překladech tamtéž, s. 436–437, o založení kaple nověji např. Š m a h e l , František: Husitská revoluce II. Kořeny české reformace. Praha 19962, s. 210–211. K zásadě viz také výše, pozn. 54.

256


jméno Kristovo skutečně připraven, abych s apoštolem řekl: Nejenom jsem při-praven se nechat svázat v Jeruzalémě, nýbrž i zemřít pro jméno svého Pána, Krista, Act. 21[, 13].“ 77 Na podzim roku 1412 mu stejný výrok již přímo slouží k reflexi osobně prožívané reality, když tehdy v reakci na zhoršení své pozice v římském procesu ve svatováclavském kázání pronesl: „Proto i já, protože jsem byl osobně obeslán k římské kurii pro evangelium, proč bych, bude-li to vůle Boží, nebyl připraven nejenom se chystat, ale i nechat se svázat a zemřít s pomocí Pána Ježíše Krista.“ 78 Výše jsme také poznali, jak Jan Hus při exegezi Ps. 115, 6 neopomene zdůraznit, jak cenné je zemřít pro Krista. V lednu 1415 v listu Janovi z Chlumu využívá právě tohoto verše, aby i jeho pomocí vyjádřil své odhodlání zemřít.79

Ukázali jsme, že Enarratio je významným svědkem Husova raného martyrologického myšlení. Naším rozborem ovšem nebyl badatelský potenciál tohoto rozsáhlého textu ani zdaleka vyčerpán. Najdeme v něm další místa, kde se Jan Hus vyjadřuje i k jiným později aktuálním téma-tům: k Bohu jako nejlepšímu soudci lidské pře,80 k duchovnímu rytířství pro Krista81 či ke kazatelství.82 Také prozkoumání těchto míst by mohlo naznačit, nakolik se již zde předznamenávají Husovy pozdější reakce a po-stoje. Není tedy pravdou, že Husova osobnost v Enarratio nevystupuje do popředí.83 Pouze to nemusí být na první pohled zřejmé. Husovy univerzitní komentáře proto i nadále zasluhují zvýšenou pozornost, jestliže zejména ony jsou přirozenými svědky toho, jak Husova (žitá) reformace pramení především z jeho specifického porozumění Písmu.84

77 Viz výše, pozn. 61. Hus tento verš nicméně poprvé cituje již při výkladu Ps. 115, 5–6 (srov. Psalm., f. 263r), kde jej rovněž přebírá z výkladu Mikuláše z Gorranu.78 Iohannes Hus: Postilla adumbrata. Ed. Bohumil Ryba. MIHOO XIII. Pragae 1975, s. 435, ř. 103–106: „Ergo et ego, exquo citatus sum personaliter ad Romanam curiam propter ewangelium, cur, si voluntas Dei fuerit, non essem paratus non solum comparere, sed alligari et mori cum auxilio Domini Iesu Cristi?“ O historickém pozadí N o v o t n ý , Václav: M. Jan Hus. Život a učení I/2. Praha 1921, s. 170–171.79 Srov. Korespondence, s. 242, č. 108: „Liberavit dominus Jonam de ventre [...], et me potest pro gloria sui nominis et pro verbo predicando, si expedierit, liberare. Si autem mors preciosa in conspectu domini [Ps. 115, 6] venerit, sit nomen domini benedictum.“ K tomu srov. i K e j ř , J.: Jan Hus sám o sobě, s. 16, pozn. 42, který ale neuvádí, že zde Hus cituje dotčený žalm.80 Srov. Iohannes Hus: Psalm. 118, 154, f. 331r.81 Srov. týž: Psalm. 118, 69, f. 303r.82 Kromě již výše dotčeného Husova výkladu Ps. 118, 11 s citací z Wyclifova kázání srov. dále týž: Psalm. 118, 165 (f. 335v), 172 (f. 338r).83 Takto soudí o Husově textu S e d l á k , J.: M. Jan Hus, s. 114.84 O tom podrobněji již N o v o t n ý , V.: M. Jan Hus I/1, s. 69–71.

257


Eine unbekannte Einstellung des Johannes Hus gegenüber dem Martyrium in seiner Enarratio Psalmorum (ca 1405–1407): Auf dem Wege in den Kreis der Landesheiligen

Die nach dem Tod des Johannes Hus in den nachfolgenden Jahren und Jahrhunderten einsetzende Verehrung des Magisters bezieht sich in erster Linie auf dessen Märtyrertod. Es hat sich gezeigt, dass eine der entscheidenden Möglichkeiten, Hussens Tod besser zu verstehen, darin zu suchen ist, wie Johannes Hus das Thema Martyrium in seinem Werk behandelt. Die bisherigen Forschungen zu dieser Frage haben bereits hinlänglich aufgezeigt, dass dieses Thema für Johannes Hus sehr aktuell und lebendig war; auf der Basis der hierzu herangezogenen Quellen konnte bislang allerdings der Eindruck entstehen, dass dies erst für die Jahre 1410–1415 galt, also nach Ausbruch der um Hus geführten Auseinandersetzungen. Dabei liegt eine noch ältere und bislang kaum beachtete Quelle vor, in der sich Hus mehrfach zur Frage des Märtyrertums äußert. Es handelt sich um die an der Universität vorgenom-mene Exegese der Psalmen 109–118, die vermutlich aus den Jahren 1405–1407 stammt. Die Analyse der entsprechenden Stellen, die der vorbereiteten kritischen Edition des Werks entnommen ist, sowie der Vergleich mit anderen zeitgenössischen Interpretationen aus dem Umfeld der Karlsuniversität haben nicht allein bestätigt, dass für Hus das Thema Martyrium bereits vor dem vollen Ausbruch der um seine Auffassungen geführten Auseinandersetzungen (d. h. vor dem Jahr 1408) sehr aktuell gewesen ist, sondern darüber hinaus hat sich gezeigt, wie Hussens Bereitschaft zum Leiden seiner spezifischen Beschäftigung mit dem Bibeltext und dessen Auslegung entsprang.

Johannes Hus unterschied sich dabei von anderen Interpreten noch nicht grundsätzlich dadurch, wie er das Motiv des Leidens zuerst auf der Grundlage einer älteren exegetischen Tradition behandelte. Eine eigenständige Abweichung setzte in dem Augenblick ein, als er relativ einseitig, dadurch jedoch um so wirksamer, das traditionelle Motiv am Beispiel Christi und anderer kirchlichen Autoritäten weiterentwickelte. Hus wurde hierzu in höchstem Maße durch das praktische Ziel seiner Exegese geführt, die kein anderes Ziel verfolgte, als den Leser und sich selbst zu deren Befolgung im Geiste des allgemeinen, für die Prager Reformkreise jedoch sehr aktuellen Grundsatzes omnis Christi actio nostra est instructio zu motivieren. Es ist also vornehmlich diese postulierte Betonung der Nachfolge, die erklärt, warum Johannes Hus das Thema des Martyriums sehr persönlich und dringend bereits bei der Auslegung der Psalmen in den Jahren 1405–1407 begriff, und zwar im Unterschied zu anderen Exegeten. Um so mehr konnte Hus später die Bedrohung des eigenen Lebens als Bestätigung für den eingeschlagenen Weg auffassen und sich den Märtyrertod nicht nur wünschen, sondern letztlich hat er diesen Wege auch beschritten.



Vladimír Maňas

Literátské bratrstvo v Jaroměřicích – promě-ny chápání jedné instituce∗

Literary Brotherhood in Jaroměřice – Transformations in Understanding One Institution

The example of the literary brotherhood in Jaroměřice depicts the functional change of this type of religious corporations in 16th–19th century. The key aspect of the study is the antagonism between the anticipated meaning of the term ‘musical institution’ (a reproduction body) and its real function, which lay within the funerary sphere. Thus a seemingly exclusively musicological topic may present an important complex of questions related to early-modern culture in general.

Key words: early modern period, religious brotherhoods, musical institution, death

Z hlediska postavení Jaroměřic (dnes Jaroměřice nad Rokytnou) v hu-debněhistorickém diskurzu, jejichž význam tkví především v intenzivním využití a zapojení místních obyvatel do výjimečně bohatého hudebního dění v éře hraběte Jana Adama z Questenberka († 1752),1 představuje instituce typu literátského bratrstva naprostou marginálii. Avšak podrobnější přezkoumání této malé a především v konfrontaci s intenzivním hudebním provozem první poloviny 18. století nedůležité korporace může mít určitý význam. Především jde o instituci dlouhého trvání; zprávy o ní pocházejí z rozpětí téměř tří staletí a přes obtížně sledovatelnou kontinuitu umožňuje právě tato dlouhověkost a tedy i různý charakter dobových svědectví, o něž naši analýzu opíráme, přezkoumat některé teze české hudební historiogra-fie.2 Konečně, v jaroměřickém kontextu je příznačné, že jeden ze základních pramenů k místnímu literátskému bratrstvu, tedy jeho obnovené stanovy z roku 1716, se dochoval v německé verzi (přeložen pro hraběte a stylizován městským písařem Davidem) ve vrchnostenském archivu.

∗ Tato studie vznikla v rámci projektu Výzkum operního repertoáru v českých zemích v době baroka, podpořeného Grantovou agenturou České republiky (č. 408/09/0334).1 Aktuální přehled této problematiky podává P e r u t k o v á , Jana: Výsledky projektu „Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století“ se zvláštním zřetelem k nově identifikované sbírce partitur hraběte J. A. Questenberga (1678–1752). In: Miscellanea z výročních konferencí České společnosti pro hudební vědu. Praha 2008, s. 126–134. 2 R a c e k , Jan: Česká hudba. Praha 1958.

260


S pevnou vírou ve „vysoký etický i estetický význam“ literátského bratr-stva „v době reformační“ 3 se jeho pobělohorské osudy Vladimíru Helfertovi jevily jako jednoznačný umělecký úpadek, jako „nutný důsledek šířící se protireformace“.4 Helferta provokovalo jak „jednostranné a tendenční katolické stanovisko“ Karla Konráda, který se kvalitativní proměnou literátských bra-trstev v pobělohorské době v zásadě nezabýval (dle Helferta Konrád popírá onen umělecký úpadek), jednak postupná „proměna“ literátů v pohřební spolek (dle Helferta byl tento úkol nově vytýčen ve stanovách z roku 1716 a v průběhu 19. století se stal dominantním úkolem bratrstva).

Helfertovo zklamání z úpadku jaroměřického literátského bratr-stva v době pobělohorské vyplývá především z jeho představ o instituci literátských bratrstev v období vokální polyfonie ve smyslu vynikajících reprodukčních těles.5 Tato představa v kontextu české muzikologie přežívá s obdivuhodnou vytrvalostí, bezpochyby proto, že je jakýmsi ideálním prů-nikem několika východisek. Na prvním místě jde o hledisko vlastenecké: zde má prvořadý význam domnělá česká (ve smyslu jazykovém) výlučnost literátských bratrstev, která napomáhá bagatelizovat jazykově německou kulturu; dále pak hledisko konfesní: literátská bratrstva jako charakte-ristický produkt české reformace, v tomto kontextu oceňovaná táborem historiků „evangelicko-demokratického proudu“ 6 s tendencí marginalizovat jejich předpokládaný předreformační původ a pobělohorskou existenci; konečně nemalý význam zde má též trvalá neochota nikoliv jen hudebních historiků chápat literátská bratrstva jako něco více než jen reprodukční tělesa a výlučnou záležitost muzikologické disciplíny (což příznačně ilu-struje právě Helfertův7postoj k osudům jaroměřických literátů). Tento především nacionálně zabarvený koncept, jakýsi locus communis české hudební historiografie, který se nezřídka v podivuhodných zjednodušeních

3 H e l f e r t , Vladimír: Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za Jana Adama z Questenbergu. Praha 1916, s. 27. 4 Tamtéž. Helfertův pohled na epochu baroka včetně zmíněného údajného úpadku literátských bratrstev v důsledku protireformace podrobil kritice S e h n a l , Jiří: Vladimír Helfert a baroko. In: Pečman, Rudolf (ed.): Vladimír Helfert v českém a evropském kontextu. Brno 1987, s. 43–45.5 „Jsou to především literátská bratrstva, občanské organisace reprodukční, jež měly za svůj úkol provozovat chrámovou hudbu a udržovat ji na dokonalé úrovni. K rozvoji těchto bratrstev se pojí skvělý stav chrámového zpěvu jednohlasého a vícehlasého v 2. polovici 15. a hlavně v 16. století. Nádherné rukopisné kancionály dosud svědčí o vysoké umělecké kultuře těchto organisací.“ H e l f e r t , Vladimír: Vybrané studie I. O hudební tvořivosti. Praha 1970, s. 181. 6 Naposledy charakterizováno Milošem Havelkou, viz H a v e l k a , Miloš: František Kutnar – Jaroslav Marek, Přehledné dějiny českého a československého dějepisectví (recenze). Dějiny – Teorie – Kritika 2/2009, s. 380–388, zde s. 385–386.7 Jde například o povrchní a nepromyšlený popis literátských bratrstev v podání čelných představitelů jihočeské historické školy, viz B ů ž e k , Václav – K r á l , Pavel – V y -b í r a l , Zdeněk: Člověk českého raného novověku. In: Bůžek, Václav – Král, Pavel (edd.) Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 9–53, zde s. 36. K rozboru této pasáže viz M a ň a s , Vladimír: Hudební aktivity náboženských bratrstev na Moravě v raném novověku. Disertační práce FF MU. Brno 2008, s. 10.

261

L I T E R Á T S K É B R A T R S T V O …

prosadil i v nejrůznějších textech propedeutického charakteru,8 podrobil výraznější kritice Martin Horyna.8

O literátském bratrstvu v Jaroměřicích se poprvé zmínil Vincenc Nebovidský ve své fundamentální studii k moravské problematice.9 Jeho údaje ke starším osudům bratrstva citují Karel Konrád a konečně i Vladi-mír Helfert (ačkoli zmiňuje jméno Adolfa Kubeše, autora mladší, podobně zaměřené studie), který však využil také pramenů z 18. a 19. století. Nové údaje k počátkům literátů v Jaroměřicích publikoval teprve Alois Plichta. Také tato rozsahem nevelká pasáž je výstižnou charakteristikou stylu prá-ce tohoto amatérského historika. Plichta totiž využíval velice široké škály pramenů; lze říci, že pramennou základnu k vybraným tématům skutečně vyčerpal. Tím spíše je paradoxní, že zřídka uvádí přesný zdroj informace a dalšímu badateli tak nezbývá, než údaje znovu dohledat. Jinak se vy-stavuje nebezpečí, že převezme nepodloženou či přímo vykonstruovanou informaci. Ačkoli nejstarší pramenné zmínky o literátech Alois Plichta datuje k počátku 17. století (zvláště se jedná o testamentární odkazy z let 1600, 1604 a 1615), vznik bratrstva klade bez dalších důkazů (nejspíše jen na základě svého stručného výkladu k rozšíření literátských bratrstev na Moravě v 16. století) už k roku 1540.10

S přihlédnutím k nejnovějším poznatkům o rozšíření literátských bratrstev na Moravě je vznik jaroměřické korporace kolem roku 1600 podstatně pravděpodobnější, odpovídá tak zvýšené aktivitě literátů na jihozápadní Moravě (data jsou orientační, odvíjí se od datace stanov či nejstarších pramenných zmínek): Třebíč 1516 – obnovené stanovy 1605, Velké Meziříčí 1571? – jakožto katolické založeno 1606, Moravský Krumlov 1581, Dačice před 1585, Křižanov 1590, Moravské Budějovice 1597, Jemnice 1599, Jimramov před 1608, Nové Město 1608, Nová Říše 1610 – katolické, Brtnice před rokem 1611, Stařeč 1611, Vémyslice 1613 – katolické, Telč před 1697.11 Většina uvedených bratrstev vznikla v době převahy luteránské konfese na Moravě.12 Příznačný je příklad Jimramova,

8 „Zřejmým dědictvím po historicích 19. století je fakt, že o dobových školách se dodnes neu-važuje jako o stejně důležitém fenoménu, jakým byla literátská bratrstva, rovněž rozdílné funkce se nerozlišují,“ viz H o r y n a , Martin: Vícehlasá hudba v Čechách a její interpreti v 15. a 16. sto-letí. Hudební věda 43, 2006, č. 2, s. 117–134, zde s. 119–120. K proměnám diskurzu o roli literátských bratrstev v (hudební) kultuře českých zemí viz M a ň a s , V.: Hudební aktivity náboženských bratrstev, s. 27–35.9 N e b o v i d s k ý , Vincenc: O řádech literátských na Moravě. ČMM 6, 1874, s. 119–140, zde s. 120. Nebovidský zde uvádí drobnou zmínku o literátské stodole (1623) a dvou drobných platbách literátům z městské pokladny. Tyto údaje beze změny přebírá K o n r á d , Karel: Dějiny posvátného zpěvu staročeského od 15. věku do zrušení literátských bratrstev. Praha 1893, s. 158 a 378–379. 10 P l i c h t a , Alois: Jaroměřicko. Dějiny Jaroměřic nad Rokytnou a okolí II. Třebíč 1994, s. 229. 11 Podrobněji viz M a ň a s , V.: Hudební aktivity náboženských bratrstev, příloha č. 1.12 H r u b ý , František: Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou. Český časopis historický 40, 1934, s. 263–309, zde s. 302.

262


kde luteránská vrchnost reguluje poměry ve farnosti postupně vydaným církevním řádem (1608), instrukcemi pro školního rektora (1610) a ko-nečně stanovami pro literátské bratrstvo (1612).13

Luteránskou orientaci jaroměřické farnosti dokládá podpis zdejšího kněze pod novým církevním řádem augšpurské konfese z roku 1576.14 Nejstarší testamentární zmínka (takto jsou poprvé doložena též bratrstva v Moravských Budějovicích či Jemnici) pochází až z roku 1600 a také další zmínky o literátech v předbělohorském období spíše potvrzují jeho luteránskou orientaci.

V moravském kontextu představují vzácnou výjimku jaroměřické kšafty, obsahující nejstarší zmínky o místních literátech.15 Také testátoři se zdají být příslušníky luteránské konfese, nejprokazatelnější je případ rad-ního písaře Šimona Manětínského, který jednomu z jaroměřických radních odkazuje Postillu luteránského pastora Filadelfa Zámrského. V jednoduché transkripci shrnujeme jednotlivé odkazy jaroměřických měšťanů místním literátům s přihlédnutím k celkovému kontextu zbožných odkazů, tedy legátů kostelu či špitálu (chudým).16

1600 Jiřík Michků „…literatům do společnosti jejich poroučím 1 fl. …“ 1604 Vavřinec Mašků „…item pánům literákům 1 fl., k kostelu 1 fl.“ 1615 Václav Liška, mlynář na Huňatce …odkazy kostelu a kůru literátskému 3 fl. (buď na hotově nebo z vejrunků)Mezi 1615–1620 Šimon Manětínský, písař radní „…chudým do špitálu, k záduší [krávu], kůru literátskýmu 15 měr ovsa, Pavlovi Horákovi Postyllu velkou Filadelphii.“ 17 1619 Anna pozůstalá vdova po Jiříkovi Vrabcovi„…kostelu 2, literátům 2 fl. poroučím.“ 1620 Vít Jonák …odkazy dluhů, na kapli na nový krchov 37 fl., „Literátů[m] cokoli za mladým i starým Vokounkem dluhu za vobilí jest, takový dluh k vy-vzpomínání jim odkazuji.“ (V témž kšaftu: „Václav Vokounek za 5 měr

13 M a ň a s , V.: Hudební aktivity náboženských bratrstev, příloha č. 1, s. 44–46.14 F i š e r , Josef: Patronát, duchovní pastýři, farnost a farníci. In: Jaroměřický památník. 200. výročí posvěcení chrámu Sv. Markéty a 10. výročí smrti Otokara Březiny. Jaroměřice n. R. 1939, s. 137–194, zde s. 145.15 Státní okresní archiv (dále SOkA) Třebíč, pobočka Moravské Budějovice, Archiv města (dále AM) Jaroměřice n. R., karton 4, inv. č. 536. 16 Nejnověji se problematice zbožných odkazů věnoval historik Tomáš Malý ve své disertační práci. Viz M a l ý , Tomáš: Smrt a spása mezi Tridentinem a sekularizací. Brněnští měšťané a proměny laické zbožnosti v 17. a 18. století. Brno 2009.17 Původně napsáno „Sspangerberkovu“, přeškrtnuto.

263


pšenice po 1 fl 2 gr. 5 fl. 10 gr., Jan Vokounků zůstává mi za 4 m[ěřice] ječmene, nepamatuji po čem.“ )

V pobělohorském období se literáti v jaroměřických kšaftech již nevyskytují, ale obecně zde lze sledovat pokles kvantity i pestrosti zbož-ných odkazů. O postupující a zřejmě úspěšné protireformační činnosti ve 20. letech 17. století svědčí například detailní a vzácný popis procesí o slavnosti Božího těla z roku 1626 od bývalého školního rektora a tehdy již písaře Jana Šebesty.18 K 23. listopadu téhož roku však Alois Plichta zmiňuje prohlídku knih v městečku: „nejprve na věž a potom v jiných domech hledali, a knihy, kancionály brali,“ bohužel opět bez udání pramene.19

Několik stručných zmínek obsahují i městské knihy. K roku 1623 je zde zaznamenána stížnost „starších literátů do Valentina Tkadlce Lhotského souseda, že se našlo teď dnův pominulých, že stodola literátská našla se otevřena, oves braný, kterýž od té stodoly, až na prah příbytku Valentína roztrušován byl“.20 Pravděpodobně tutéž literátskou stodolu koupil v roce 1638 jistý Jakub Cynk za 12 zlatých.21 Plichta zmiňuje závazek dvou jaroměřických mlynářů, kteří se někdy kolem roku 1628 zavázali zhotovit schody na literátskou kruchtu ve farním kostele.22

Jednoznačné doklady o hudební aktivitě jaroměřických literátů v 17. století chybějí. V souvislosti s obvyklou pohřební funkcí literátů je zajímavé vyúčtování pohřbu Anny Kovářky z roku 1648.23 Literáti, kterým náležela drobná odměna 30 krejcarů (zpropitné?), byli v tomto případě zřejmě přizváni k účasti, kromě nich je zde však přítomen ještě nespeci-fikovaný cech. Podobně jako literátské bratrstvo nebylo pouze pěveckým sborem, tak také cech nepředstavoval v raném novověku ryze profesní korporaci. I cechovní společenství zasahovalo svou disciplinační funkcí do sféry náboženství a pohřební solidarity – členové se zavazovali k účasti na pohřbech obdobně jako literáti. V případě předpokládané hudební produkce je nutné vzít v úvahu, že pohřbu byli kromě literátů přítomni i rektor se žáky, jejichž odměna byla o něco nižší (18 + 2 krejcary), a že se tedy ve zpěvu pohřebních písní vystřídali, pokud literáti vůbec zpívali.24

18 F i š e r , J.: Patronát, s. 149–150.19 P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 285. 20 N e b o v i d s k ý , V.: O řádech literátských, s. 120. Viz též SOkA Třebíč, pob. Moravské Budějovice, AM Jaroměřice n. R., kniha č. 335, f. 120v.21 F i š e r , J.: Paměti jaroměřického varhaníka a rektora Jana Růžičky (1716–1782). In: Almanach studentského kroužku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Jaroměřice n. R. 1932, s. 24, pozn. 1.22 P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 228.23 „…na svíčky 12 kr., literátům 30 kr., od truhly 18 kr., za plátno 3 lokty 1 zl. 4 kr., od šití rukávce 5 kr., od zvonění a pokrovu 40 kr., knězi Martinovi 30 kr., rektorovi 18 kr., pacholatům 2 kr., za prkna 32 kr., za hřebíky 6 kr., za vosk od místa 24 kr., cechu 24 kr., hrobařovi 18 kr., dívce na chléb 2 kr., krejčímu 3 krejcary, celkem 5 zl. 28 kr.“ Viz F i š e r , J.: Patronát, s. 130.24 Srov. dodatek z roku 1594 ke stanovám luteránského literátského bratrstva ve Zlíně:

264


Pro moravské luteránské prostředí tuto spoluúčast ostatně stvrzuje základní příručka ritů (rituál, agenda) Pravidlo služebností církevních Tobiáše Závorky Lipenského z roku 1607: „Když čas pohřbu přijde a prepuls se odzvoní: hned žáci a literáti na krchov se sjíti dva a dva i s pacholátky se spořádati a kříž před sebou dáti nésti mají…“ 25 V celé agendě jde o jedinou zmínku o literátech, což alespoň částečně zpochybňuje dosavadní mýtus o úloze literátů jako prvořadé chrámové hudební instituce.

Relativně hojné zmínky o vybavení jaroměřického farního kůru hu-debninami v 17. století spojil Alois Plichta s působením místních literátů.26 Pouhé ztotožnění však není možné. Lze oprávněně předpokládat, že se literáti podíleli na chrámové hudbě, tím spíše na lidovém duchovním zpěvu, a proto je pravděpodobné, že užívali v inventářích uváděných zpěvníků. V nejstarším známém inventáři jaroměřického kostela (1636)27 jsou zapsány dva české kancionály, dva graduály a jedny roční písně.28

V roce 1640 půjčil Jan zvaný Jaroměřický, rektor v Bystřici nad Pern-štejnem, svému bratrovi (?) Jakubovi Danielů, zvanému též Palsů, několik „partes“: „osmihlasá officia všelijakých autorův, pět- a šestihlasá officia různých autorův, osmihlasá motetta, koncerty, šestihlasá motetta, pětihlasé nešpory.“ 29 Plichta z této půjčky vyvozuje, že „oba rektoři byli muzikanti a že na svých domácích kůrech řídili literátská bratrstva“. 30 Je však pravděpodobnější, že zmíněný repertoár prováděl rektor se zvlášť vyučenými žáky (diskantisté, altisté), s pomocníky z řad starších žáků a samozřejmě s účastí varhaníka, případně s dalšími placenými hudebníky chrámu, tedy s profesionály, ve smyslu platby za výkon. Přehled jaroměřických rektorů naposledy podal Jan Trojan;31 v tomto kontextu však sledujeme a uvažujeme spíše o pro-

„Jestliže by Pan Bůh prostředkem smrti s tohoto světa povolat ráčil kteréhokoliv literáka, aneb jeho manželku, aneb dítě jejich, a zase jestli by z kterých lidí jiných kromě tohoto řádu někdo toho se dožádal, aby mrtvé tělo k hrobu doprovodili, mají jak z řádu tak i jiného s černými svícemi a pokrovem svým vyprovoditi, a přijda před dům mrtvého těla, budou povinni písničku přináležící mrtvému nejprve Páni literáci zazpívati, a potom byl-li by žádaný rektor s pomocníky svými, též před tím domem spívati má (když odzpívají literáci) co by se jim líbilo, však ale bez překážky správce církevního nynějšího i budoucýho, tolikéž i správce školního nynějšího i budoucího.“ Viz Moravský zemský archiv v Brně (dále MZA Brno), G 10 Sbírka rukopisů, sg. 507, f. 3rv.25 Závorka L i p e n s k ý , Tobiáš: Pravidlo služebností církevních... S. l. 1607 (Knihopis č. 17177), f. CCXCiiiv.26 P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 327.27 F i š e r , Josef: Chrám Sv. Markéty, panny a mučednice. In: Jaroměřický památník. 200. výročí posvěcení chrámu Sv. Markéty a 10. výročí smrti Otokara Březiny. Jaroměřice n. R. 1939, s. 57–86, zde s. 64.28 Pravděpodobně Sessiův kancionál (Praha 1631).29 P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 326–327, cituje podle jaroměřické pamětní knihy.30 Tamtéž, s. 327. A. Plichta zároveň na tomtéž místě ne zcela pochopitelně vyvozuje, že „jaroměřické muzikanství má tedy daleké kořeny, související s evangelickou a utrakvistickou literáckou zpěvností“. 31 T r o j a n , Jan: Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17.–19. století. Brno 2000, s. 294–295.

265


měnách a případné interakci literátského bratrstva s ostatními hudebními institucemi.

Pravděpodobně nejstarší zmínka o nástrojovém vybavení chrámu pochází z roku 1662, tehdy kostelní inventář zaznamenává pozitiv se sedmi rejstříky.32 Podrobnější je však až mladší kniha s názvem Inventář a kniha pamětní, nově vyhotovená dle starších inventářů v roce 1676 tehdejším rektorem Fragou (obdobný kaligraficky vyvedený titulní list, v tomto případě i s rektorovým podpisem, zdobí nejstarší jaroměřickou matriku narozených33). Hudební nástroje jsou evidované v oddílu „Od truhlářského díla…“ mezi oltáři a krucifixy. „Varhany v choru o 8 mutacích s pedály a se 3 měchami“ (snad jde o opravený původní pozitiv) byly dle poznámky roze-brány v roce 1685 („roku 1685 rozebrány jsou. K novým přidané všecky“ ), kromě tohoto většího nástroje se v chrámu dříve používal také regál, v této době již nepoužitelný a dále pouze jedny housle a dvě violy. S výbavou kůru souvisí také dřevěný pulpit a skříň na liturgické knihy a další hudebniny („partes“ ), které však eviduje až následující oddíl. Inventář v tomto případě nerozlišuje mezi liturgickými knihami, uchovávanými v sakristii (zejména misály), a knihami používanými na kůru, uvádí je všechny dohromady. Notované byly nejspíše tyto: „psalterium veliké v choru tištěný“, tištěný gra-duál a antifonář, rukopisný antifonář, dvě agendy. Obdobně zde neexistuje případné rozlišení mezi hudebninami figurálního (profesionálové ve smyslu placených, smluvně vázaných hudebníků) a literátského kůru (amatéři ve smyslu dobrovolnosti):

„Cancyonály starý tištěný celoročně k zpívání 1 34

Starý roztrhaný k ničemu se nehodící 1 35

Cancyonál starý psaný 1Cancyonál tištěný starý pod titulem Mariánská Musica 1Breviář starý roztrhanýPartes starých daremných mnoho“ 36

Na základě tohoto stručného popisu nelze jednotlivé kancionály spolehlivě identifikovat s výjimkou České mariánské muziky Adama Vác-lava Michny z Otradovic (Praha 1647), která je evidována také v nepříliš vzdálené Starči (Stařeč) k roku 1659; i zde bylo nástrojové vybavení kůru nanejvýš skromné (pozitiv a viola).37 Tyto údaje uvádíme především proto,

32 SOkA Třebíč, pob. Moravské Budějovice, Farní úřad (dále FÚ) Jaroměřice n. R., inv. č. 14, nefoliováno. 33 MZA Brno, E 67 Sbírka matrik, sg. 10.316.34 Původní číslice dvě přeškrtnuta a nahrazena jedničkou.35 Přeškrtnut celý řádek.36 SOkA Třebíč, pob. Moravské Budějovice, FÚ Jaroměřice n. R., kniha č. 1; také P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 326.37 „Positiv se 2 měchy a kožený tažení, agenda stará, mšál starodávní, graduál starodávní,

266


že vybavení moravských kůrů v 17. století zůstává dosud poměrně málo zmapovaným tématem, v literatuře se často uvádějí jen jména jednotlivých rektorů či zmínky o literátských bratrstvech (jakoby právě ona byla primární hudební institucí), přitom právě inventáře hudebnin a hudebních nástrojů mohou o stylových proměnách chrámové hudby v 17. století vypovídat nejpodrobněji.38

V dosavadních popisech osudů jaroměřického literátského bratrstva zaujímá klíčové místo první jaroměřický děkan Jan Václav Achantis,39 který literátům odkázal svobodnou roli „nad Královcem ležící“, koupenou v roce 1675 za 60 zlatých,40 s odůvodněním „majíc dobrou paměť ke zvelebení kůru literáckého“. Jeho obdarování je tedy velice stručné, nejde o tehdy obvyklejší fundační instrument s vymezením každoročních příjmů (výnosu z polnosti) a (liturgických) povinností literátů. Právě v šedesátých až osmdesátých le-tech 17. století, tedy v době postupné konsolidace hospodářských poměrů v zemi, zdecimované třicetiletou válkou, dochází častěji k obnově (která je obvykle spojena s novou finanční dotací) předválečných, někdy dokonce i předreformačních bratrstev (především jde o bratrstva Božího těla v mo-ravských královských městech). Jiné konfraternity naopak právě v této době evidují prameny jako již zaniklé: některé z nich nepřežily změněné konfesní poměry po roce 1620 (pravděpodobně Brtnice, Stařeč), některá bratrstva v římskokatolickém ritu založená nebo obnovená zanikla jednak v důsledku zmíněného hospodářského poklesu, důležitým faktorem však mohla být i jejich nepotřebnost ve změněných provozních podmínkách chrámové hudby koncertantního typu (Doubravník, Holešov, Velké Me-ziříčí). Ostatně i v případě přežívajících bratrstev je množství pramenných zmínek o jejich aktivitách od druhé poloviny 17. století stále menší.41

breviář starý, kancionály tištěný český, concerty a 3 vocum …, mariánská muzika, viola.“ Viz MZA Brno, G 10, sg. 179, f. 156r.38 Základní přehled vybavenosti chrámových kůrů v 17. a 18. století podal na základě inventáře v děkanských matrikách S e h n a l , Jiří: Figurální hudba ve farních kostelích na Moravě v 17. a 18. století. Hudební věda 33, 1996, s. 159–177. Tezi o úpadku literátských bratrstev v důsledku protireformace odmítl Jiří Sehnal s poukazem na organizační a sociální změny v hudebním provozu. Naposledy S e h n a l , Jiří – V y s l o u ž i l , Jiří: Dějiny hudby na Moravě. Brno 2001, s. 51. 39 Dle Wolného, který uvádí odlišnou formu jména (Joseph Wenz. Achantus) působil Achantis v Jaroměřicích nejprve jako kaplan, roku 1664 se stal farářem a o šest let později prvním jaroměřickým děkanem, zemřel v roce 1676, chrámu odkázal poměrně vysokou částku 1470 zl. 40 kr. W o l n y , Gregor: Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. II. Abtheilung: Brünner Diöcese. Bd. 4. Brünn 1860, s. 209. 40 SOkA Třebíč, pob. Moravské Budějovice, AM Jaroměřice n. R., karton 40, inv. č. 843, viz též F i š e r , J.: Patronát, s. 159–160.41 Jedna z mála zmínek o hudební aktivitě jaroměřických literátů se váže k jejich údajnému zpěvu na kruchtě farního kostela v Horním Újezdě v době poutě, za nějž dostávali 3 zlaté, 58 krejcarů a 2 denáry. Tento údaj, bez odkazu na pramen zmíněný Plichtou, se vztahuje nejspíše k době mezi roky 1679–1681, viz P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 432.

267


Helfert a zjevně i Plichta42 chápali literátský kůr jako jedinou instituci chrámové hudby („…literátský kůr … až do roku 1675 jest jediným korpora-tivním reprezentantem chrámové hudby“ 43). Propojení kůru s chrámovými hudebníky považovali oba za úplné, opomenuli přitom jejich současnou autonomii, vyjádřenou mimo jiné existencí dvou kůrů ve farním kostele (literátská kruchta je poprvé zmíněna k roku 1628, obnovena byla v rámci oprav v roce 1636).44 V tomto kontextu pak Helfert chápal zřízení fundace pro figurální hudebníky Janem Antonínem z Questenberku ze dne 21. listo-padu (tedy v předvečer svátku sv. Cecílie, patronky hudebníků) 1675 jako „poslední ránu“ pro literátský kůr.45 Plichta však upozornil na skutečnost, že se jednalo o fundaci pro kůr nově založeného kláštera servitů, která s figurálním hudbou ve farním kostele bezprostředně nesouvisela.46

Stanovy jaroměřických literátů z roku 1716, prakticky jediný docho-vaný primární pramen, citují Helfert i Plichta. První jej považuje za „stručný německý výtah statutů lit. kůru, ale zcela kusý a porušený“, který vznikl „v době úpadku kůru … a dává literátskému kůru jaroměřickému nový úkol, pohřbívati mrtvé členy a každého, kdo by o to požádal“.47 Jakoby oslepen „spravedlivým hněvem“ nad „nespravedlivou protireformací“, odmítá spolehlivost tohoto dokumentu. Nejvhodnějším příkladem je výklad samotného úvodu stanov: „Von Unerdencklichen Jahren, da in hiesigen Stadtl Jaromeritz die figural= Music noch nicht vollstandig fundirt war…“ Helfert odmítá, že by literátský kůr vznikl kvůli nedostatku figurální hudby („předně neběželo o figurální, nýbrž v první řadě o chorální hudbu“ 48), avšak z citovaného dokumentu toto nevyplývá; stanovy dále vymezují funkci literátů, která skutečně v hudební rovině spočívala v chorálním zpěvu.

Podle Plichty bylo novým úkolem literátů provozování figurální hudby na kůru farního kostela. Bratrstvo mělo sdružovat zpěváky i instrumen-talisty, šlo by tedy patrně o propojení aktivních laiků a profesionálních chrámových hudebníků.49 V samotném dokumentu však nenajdeme opo-ru ani pro jednu z těchto tezí. Navzdory Helfertovu odsudku ve smyslu kusého a neúplného dokumentu stanovy odpovídají dobovým zvyklos-tem, respektive nijak se výrazně neliší od literátských stanov přelomu 16. a 17. století.

42 Tamtéž, s. 405.43 H e l f e r t , V.: Hudební barok, s. 25.44 P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 327. Je však nutné zdůraznit, že stejně jako figurální kůr ani literátská kruchta nemusela sloužit výhradně hudebním produkcím, v relativně stís-něném chrámovém prostoru mělo svou cenu každé místo k sezení. 45 H e l f e r t , V.: Hudební barok, s. 25.46 P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 405.47 H e l f e r t , V.: Hudební barok, s. 25, pozn. 1.48 Tamtéž.49 P l i c h t a , A.: Jaroměřicko, s. 405, s. 81.

268


Z vlastního textu vyplývá, že se literáti dohodli na sestavení stanov, protože se do té doby vše řešilo dohodou, na základě tradice. O jejich po-tvrzení pak žádali svou vrchnost, hraběte Questenberga, a z tohoto důvodu vyhotovili jejich německou verzi („Ausgezogen undt in das Teütsche Versetzt der hiesig=Jaromeritzer Litheraten Ihren Ordnung undt Gewohnheiten“ ). Kro-mě Helfertem citovaného údaje o dvanácti zpěvácích odkazuje úvod stanov také na dávnou zvyklost „bey Begräbnußen traurig= undt bewegliche gesänge zu singen, todts leichnamb zum Grab zu tragen und zu begleiten“.50

Nové stanovy obsahují v šesti bodech obvyklá nařízení. První se týká samotného zpěvu o nedělích a svátcích ve farním chrámu, zejména na jitřních mších. Atypická je pouze bližší charakteristika literátů včetně stanoveného počtu, která měla odpovídat tehdejší situaci („gleich wie jetzo seyndt“ ): „wohl verhaltene, des Leesens khundige undt dem allein seelig ma-chenden Christ Catholischen Glauben untergebene 24 Männer.“ Kůr spravují dva volení starší, kteří jsou zároveň kantory. Další nařízení se týkají pohřbu literátů a jejich manželek. Než k zemřelému přijde duchovní, mají literáti zpívat písně, potom mladší rozdají všem svíčky a případně i nesou tělo (což měli obvykle na starosti cechovní spolubratři, jak vyplývá z údajů v jiných lokalitách). Stanovy počítají také s příjmem 2 zlatých a libry vosku z majetku zemřelého literáta.

Výroční shromáždění připadá na den sv. Cecilie, patronky bratrstva, a v den následující (pokud není svátek) se konají zádušní bohoslužby, skládání účtů a při tom malé pohoštění („zur jährlichen laetiz eine kleine Mahlzeit zugerichtet wirdt“ ). Ještě před hostinou se mají také případně řešit potřeby bratrstva (zda je dostatek svící a kancionálů). Den po svátku svaté Cecilie byly stanovy schváleny hrabětem Questenbergem. Právě úcta jaroměřických literátů ke zmíněné panně a mučednici, zcela pochopitelná pro její roli patronky hudebníků, je paradoxně snad tím vůbec nejpo-zoruhodnějším aspektem celé problematiky. Jde totiž o poměrně ranný doklad jinak obecně známé a později též rozšířené role svaté Cecilie jako patronky hudebníků. Jaroměřičtí literáti nezískali ani v pobělohorské epoše statut běžného náboženského bratrstva s povinným výběrem urči-tého titulu, zasvěcení (a zřejmě o to ani neusilovali), a tak jejich vztah ke sv. Cecilii zůstal v rovině úzu, ale v moravském kontextu jde i tak o jeden z nejstarších dokladů.51 V Čechách vznikla v druhé polovině 17. století dvě kanonicky založená bratrstva sv. Cecílie, v Duchcově a v kostele sv. Jakuba

50 MZA Brno, F 459 Velkostatek Jaroměřice, inv. č. 1099, karton 62 (ve stanovách je vložen také německý překlad Achantisovy nadace). K edici stanov viz M a ň a s , V.: Hudební aktivity náboženských bratrstev, příloha č. 2. Původní text byl pouze transkribován, citáty tedy nejsou přizpůsobeny soudobému úzu. 51 V evropském kontextu pochází zřejmě nejstarší doklad o podobném patronátu z Lo-vaně k roku 1502, hojněji se však hudebnická sdružení zaštítěná sv. Cecílií objevují až od sklonku 16. století, viz L u c k e t t , Richard: St. Cecilia and Music. Proceedings of the Royal Musical Association, vol. 99, 1972–1973, s. 15–30, zde s. 20, 27.

269


při pražském minoritském konventu, další dvě konfraternity jsou doloženy ještě v průběhu 18. století v dnešním Výsluní a Bečově nad Teplou. V po-sledním případě je lokalizace bratrstva sporná, nicméně jeho identifikace s hudební společností (Collegium musicum) v době, kdy bečovské panství vlastnil právě hrabě Questenberg, je vysoce pravděpodobná.52 Vídeňská „hudební společnost“ (Musicalische Congregation), bratrstvo svaté Cecilie, jejímž byl hrabě Questenberg také členem, vzniklo při svatoštěpánském dómu až v roce 1725 (z hlediska sociální struktury odlišné bratrstvo hudebníků sv. Mikuláše při vídeňském chrámu sv. Michala vzniklo už ve středověku).53

Pro úplnost je nutné připomenout také cenné svědectví jaroměřic-kého varhaníka Jana Růžičky (1716–1782). Ve spisku Památka o muzyce kostelní v Jaroměřicích věnuje literátům jedinou, byť první větu: „Za sta-rodávných časů že při farním kostele zdejším bývala jenom chorální muzyka, to mají poznamenáno v knize své zdejší literáti,“ 54 což je mimo jiné také parafrází Helfertem napadené úvodní věty stanov z roku 1716 (resp. lze předpokládat, že nedochovaná kniha literátů posloužila jako předloha pro ony stanovy). Obsáhlejší edice Růžičkových Památek promíchaných pak obsahuje ještě další, dosud nejmladší známou zmínku.55 Opět jde o doklad významu literátského pohřebního servisu, chybí jakýkoli odkaz k případné hudební aktivitě. V textu zmíněný Gravani byl místním zednickým mistrem a Růžičkovým příbuzným, Jan Rajský zastával k roku 1755 úřad primase,56 a proto lze předpokládat jeho dlouhodobou účast v městské radě: „Okolo roku 1758 Jiří Gravani, Jan Rajský a Tomáš Šťastný dali na svou outratu udělati 6 černých plášťů pro literátský pořádek, aby při nešení mrtvého těla ne po kabátnicku, ale v pláštích po městsku průvod pohřební vedli.“

Mezi možné důvody obecného vzestupu literátských bratrstev v měst-ském prostředí od konce 16. století patří právě jejich nabídka pohřebního servisu, na rozdíl od cechu otevřená téměř komukoliv – s tím souvisí pod-statně širší členská základna než byl samotný „zpívající“ kůr a účast žen v bratrstvu. Se vzestupem potridentských náboženských bratrstev, kterým jistou univerzalitu předepisuje přímo základní odpustkové privilegium, pozbyla literátská bratrstva této jedinečnosti. V městském prostředí, často v rámci jediné farnosti, vzniká někdy i více společenství, která se snaží být soběstačná, respektive plně vybavená co se liturgie i právě pohřeb-ního servisu týče. Vedle már, pohřebních plášťů, černé procesní umbely

52 Za cenné údaje z připravovaného katalogu náboženských bratrstev v Čechách jsem zavázán doc. Jiřímu Mikulcovi. K bratrstvu sv. Cecilie u sv. Jakuba v Praze viz M i k u l e c , Jiří: Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Praha 2000, s. 108, 111.53 H a n s l i c k , Eduard: Geschichte des Conzertwesens in Wien. Wien 1869, s. 28–30.54 F i š e r , J.: Paměti, s. 24.55 P l i c h t a , A. (ed.): O životě a umění. Listy z jaroměřické kroniky 1700–1752. Brno 1974, s. 422.56 Tamtéž, s. 417.

270


(zvláštní typ baldachýnu) mohlo bratrstvo také vlastnit pohřební kryptu. V Jaroměřicích v průběhu 18. století vznikla bratrstva Nejsvětější Trojice při farním kostele (schváleno v roce 1728)57 a konfraternita Panny Marie Bolestné v loretánském chrámu při místním konventu servitů.58

S plošným zrušením náboženských bratrstev v rámci josefínských reforem tato široká nabídka funerálního servisu zmizela. Literátská bra-trstva však v některých lokalitách včetně Jaroměřic neměla statut řádně zřízeného bratrstva, a proto mohla reformy přežít, obvykle v rámci úředně zaváděného bratrstva Účinné lásky k bližnímu, z toho důvodu od sklonku 18. století pravděpodobně znovu stoupl jejich význam ve smyslu jediné pohřební korporace příslušné lokality.

Ačkoli byl oběžník („Circulare“ ) z dubna 1799 doposud zachycen jen v rámci Brna, šlo zřejmě o celozemskou akci. Místní úřady měly tehdy vyšetřit, zda se v některých lokalitách ještě nevyskytují takzvaní „literáci“ („Litteraten oder bömisch Litterazi gennant“ ), přesněji jejich bratrstva či společnosti, kteří zpívají duchovní písně před bohoslužbou a při ní a s ho-řícími svíčkami se účastní pohřebních průvodů.59 Výsledky této státní akce nejsou známy, nicméně na základě zpráv z Hranic, Jaroměřic a Zlína lze usuzovat, že se od konce 18. století literáti skutečně znovu ujímají funkce určitých pohřebních společností. Dosvědčují to především podrobně do-kumentované osudy hranického bratrstva.60 Pro tamní literáty byl podle seznamu povinností z poloviny 19. století nejdůležitějším úkonem právě skutek tělesného milosrdenství, tedy účast na pohřbu, kdykoli byli literáci obesláni. V roce 1873 vytvořili literáti spolu s několika živnostníky Spo-lečnost pohřebního vozu pro převoz mrtvol.61 Takto pozdní, a navíc ještě velmi postupná profesionalizace pohřebnictví jako živnosti byla bezesporu podmíněna dosavadní činností literátů a dříve i řemeslnických cechů, kteří v předindustriálním období dokázali společně pokrýt potřebu lokality.

Kromě Hranic je podobná funkce literátů doložená právě v Jaro-měřicích. Helfert považuje nejmladší osudy zdejších literátů za doklad celkového úpadku. K roku 1833 cituje „bizzarní“ název bývalého literát-ského kůru jako „der Stadt Jaromeritzer bürgerlicher Todtenträgern Verein unter der Bennenung Litteraken-Verein“. O dvacet let později byly v němčině sepsány nové stanovy (odtud pochází citovaný název k roku 1833), které

57 Založeno 1728, viz Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, Arcibiskupská konsistoř Olomouc, sg. C 8, karton 2155. 58 MZA Brno, G 1 Moravskoslezské gubernium, sg. B 313, kart. 132 (finanční záležitosti bratrstev ve znojemském kraji). K pohřební výbavě potridentských bratrstev viz M a l ý , Tomáš – M a ň a s , Vladimír – O r l i t a , Zdeněk: Vnitřní krajina zmizelého města. Náboženská bratrstva barokního Brna. Brno 2010, s. 276–287.59 Archiv města Brna, Stará spisovna: In publicis SS 1784–1789 (1851), inv. č. 647, krabice 63, f. 1r. 60 M a ň a s , V.: Hudební aktivity náboženských bratrstev, příloha č. 1. 61 B e d n á ř , Václav – Č e r n ý , Miroslav – L a p á č e k , Jiří – M a -r a d a , Miroslav: Hřbitovy v Hranicích a Drahotuších. Průvodce. Hranice 2006, s. 18.

271


se údajně týkaly jen pohřebních záležitostí. Podle těchto stanov se měli literáti řídit až „dodnes“, tj. do roku 1916. Helfert při té příležitosti děkuje literátům za zapůjčení stanov a zápisné knihy.62 Citované písemnosti jsou dnes bohužel nezvěstné, nenacházejí se ani v archivu města, ani ve fondu jaroměřické fary.

Přinejmenším v moravském kontextu je mylné považovat zaměření literátů na pohřební servis v průběhu 19. století za průvodní jev úpadku této původně čistě „hudební instituce“. Literátská bratrstva, podobně jako další náboženské korporace, mezi něž pro svůj kultovní rozměr patří bezesporu i cechy, zaručovala už od svého počátku nárok na náležitý pohřeb s účastí celé korporace. Vlastním členům a jejich nejbližším bezplatně, ostatním za úhradu. Z tohoto pohledu se pohřební funkce literátů v 19. století nezdá až tolik překvapivá. V moravském kontextu se nepodařilo prokázat zásadní podíl literátů na lokální hudební produkci, který by dovoloval považovat je za „vynikající reprodukční tělesa“ období vokální polyfonie, a tak ani následné proměny těchto institucí v době pobělohorské nelze chápat jako jejich jednoznačný úpadek ve smyslu reprodukčních schop-ností. Strukturní změny v chrámovém hudebním provozu (předpokládaná redukce počtu hudebníků) zapříčinily spíše změny stylové, tedy přechod od vokální polyfonie ke koncertantnímu stylu. S přihlédnutím k samotným stanovám moravských literátských bratrstev z rozmezí 16. až 19. století lze s nadsázkou říci, že snad žádná jiná instituce vyjma cechu nevykazuje tak výrazné rysy dlouhého trvání, což se může týkat i velice pomalých (a někdy i minimálních) funkčních proměn.

Die Literaten-Bruderschaft in Jaroměřitz – Wandlungen in der Auffassung einer Institution

Am Beispiel der Literaten-Bruderschaft in Jaroměřitz in Südwestmähren wird im breiteren Kontext der Markgrafschaft Mähren die funktionale Veränderung dieses Typs kon-fessioneller Korporationen im Verlaufe des 16.–19. Jahrhunderts analysiert. Schlüsselthema der vorliegenden Studie ist der Gegensatz zwischen der angenommenden Bedeutung im Sinne einer musikalischen Institution (des Reproduktionskörpers) und der wahren Funktion, vor allem im Bereich der Funeralsphäre. Dieses scheinbar ausschließlich musikologische Thema vermag freilich einen wichtigen Komplex von Fragen der frühneuzeitlichen Kultur allgemein zu repräsentieren.

62 H e l f e r t , V.: Hudební barok, s. 27–28, pozn. 2.



Hedvika Kuchařová

Působení strahovských premonstrátů ve farní správě v Jihlavě na konci 18. a na počátku 19. století∗

The Activities of the Strahov Premonstratensians in the Parochial Administration in Jihlava at the End of the 18th and the Beginning of the 19th Century

The study focuses mainly on the development of the parochial administration in Jihlava at the end of the 18th and the beginning of the 19th century. Briefly summarizing the history of St James parish that was incorporated to the Premonstratensian monastery at Strahov, Prague, the study shows also its position in context of other incorporated parishes of that monastery. Some attention is moreover paid to the destinies of Jihlava parish priests or more precisely deans of the second half of 18th and the beginning of 19th century as well as to the role and activities of their chaplains. In the 1780s during the reforms of Emperor Joseph II, an important change took place when St James parish district was divided among three churches: St James, St Ignatius, and Assumption of Our Lady. However, less than ten years later St Ignatius parish district was reunited with St James parish again. The study describes this process and the role of St James deans as well as Jihlava inhabitants.

Key words: parochial administration, Premonstratensians, reforms of Joseph II, the town of Jihlava

Následující příspěvek zpracovává téma, kterým se autorka již jednou zabývala, a sice změny v duchovní správě vykonávané premonstráty Stra-hovského kláštera v období josefínských reforem, pro účely této práce vymezené úřady dvou opatů, Václava Mayera (opatem v letech 1779–1800) a Adolfa Šrámka (1800–1803). V předchozí studii1 byly objektem zájmu strahovské fary a lokálie v českých diecézích, nyní se budeme zabývat farní správou strahovských řeholníků v diecézích moravských, konkrétně v Jihlavě. Obecné závěry zjištěné v již napsané stati budou sloužit jako výchozí tvrzení určitých srovnání.

Angažmá pražského kláštera na Moravě se může zdát na první pohled poněkud překvapivé. Vyplývalo však ze snahy strahovského opata Jana Lohela (opatem 1586–1612) zajistit pro řád také majetek těch klášterů,

∗ Text vznikl s podporou grantu GA ČR č. 404/08/0029 Intelektuální a lidová zbožnost v českých zemích v 19. století mezi nacionalismem a novou konfesionalizací.1 K u c h a ř o v á , Hedvika: Strahovský klášter a jeho podíl na duchovní správě v českých diecézích na přelomu 18. a 19. století. Folia historica Bohemica 25/1, 2010, s. 51–89.

274


které byly po husitských válkách sekularizovány a jejichž komunity vymře-ly. V roce 1589 tak získal od císaře Rudolfa II. listinu, na jejímž základě připadly želivské statky Strahovu a roku 1591 byla panovníkem vystavena pro Lohela jiná listina, v níž připojil „dotčený klášter želivský se vším a všeli-jakým, jak v Markrabství moravském, tak i v Království našem českém k němu příslušenstvím … k klášteru strahovskému“.2 Velice významnou položkou ve výčtu tohoto příslušenství byl jihlavský farní kostel, inkorporovaný už od svého vzniku želivskému klášteru.3 Předbělohorské aktivity premonstrátů v Jihlavě však byly velmi omezené, protože ve městě převážila luterská reformace a katolické bohoslužby ve farním kostele zcela ustaly počátkem 60. let 16. století. Patronátní právo ke kostelu se však jihlavským luteránům nikdy nepodařilo získat.4 V procesu osamostatnění želivského kláštera ve 30. a 40. letech 17. století však na základě dohody zůstala jihlavská fara Strahovu, jak ve své listině z roku 1643 potvrdil také Ferdinand III.: „Declarat dominus vicarius ex consilio et assensu dominorum dominorum com-provincialium praelatorum regulariter congregatum, ut parochiae Iglaviensis collatura cum pertinentiis et alia quaedam bona in Moravia sita, eo iure quo monasterio Strahoviensi ab imperatoribus Rudolpho secundo, et Ferdinando secundo gloriosae memoriae data et incorporata sunt … iure perpetuo ob bene merita teneant, possideant, utantur ac fruantur…“ 5 V dobovém kontextu se jednalo o jedinou velkou městskou farnost, jejíž protějšek se opati marně snažili konstituovat v Čechách: ve srovnatelném Žatci se táhly od roku 1629 celá desetiletí spory s městskou radou o patronát, vyřešené v roce 1710 kompromisem (patronát zůstal magistrátu, fara však mohla být ob-sazována pouze někým ze strahovského konventu), kostel sv. Mikuláše na Starém Městě pražském držel klášter jenom krátce na přelomu 20. a 30. let 17. století, působení v Táboře ve 40.–70. letech 17. století ztroskotalo opět na sporu o patronátní právo a strahovská farnost u sv. Rocha se začala via facti utvářet až v 60. letech 17. století, přičemž se omezovala na blízké okolí kláštera a usedlosti za hradbami. Ostatní inkorporované fary, spjaté většinou s lokalitami, kde měl klášter pozemkový majetek, byly situovány buď do poddanského městečka (Milevsko) nebo větších vesnic (Úhonice, Velká Chyška, později Radonice nad Ohří).6

2 Želivský konvent vymřel roku 1567, zábrdovický opat Kašpar Schönauer se stal roku 1568 titulárním opatem želivským a právně, i když ne fakticky, mu připadl patronát a důcho-dy jihlavské fary. Státní oblastní archiv Třeboň, Řád premonstrátů Želiv, inv. č. 79; Národní archiv v Praze (dále NA), Řád premonstrátů (dále ŘP) Strahov, inv. č. 271.3 Jihlava. Ed. Renata Pisková. Praha 2009, s. 44–45.4 Jihlava, s. 255–264.5 NA, ŘP Strahov, inv. č. 377.6 K u c h a ř o v á , Hedvika – P a ř e z , Jan: Strahovští premonstráti a rekatolizace. Přístupy a problémy. In: Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Praha 2003, s. 36–75.

275

P Ů S O B E N Í S T R A H O V S K Ý C H …

Jak jsme konstatovali již v případě českých diecézí, inkorporace řádo-vých far klášteru nebyla bezproblémová a řešení léta se vlekoucího sporu představoval až výrok soudu delegovaného Marií Terezií pro rozhodování ve věcech řádových far (judicium delegatum) z 28. ledna 1778.7 Obdobná potíž se postavila strahovským opatům do cesty i na Moravě, ačkoli zde byla řešena o něco dříve (pro Jihlavu ještě ve správním rámci olomouckého bis-kupství). Na základě výroku delegovaného soudu Markrabství moravského z 5. března 1760 bylo rozhodnuto, že „besagtes Closter-Stiefft Strahoff bey dem wohlerworbenen jure praesentandi passivo clericos sui Ordinis auf obbenanntes Beneficium in hinkünfftigen Zeiten ungestöhrt zu belassen seye“. Opačně zněl výrok pro další dvě beneficia, Mikulovice a Konice (Ober-Kanitz), která mohla být podle soudu uznávána v budoucnosti za beneficia diecézní (světská), což opata strahovského kláštera stálo další vyjednávání.8

Prestižní postavení jihlavské fary odráží i výběr členů řádu, kteří byli dosazováni do úřadu jihlavského faráře (děkanství vzniklo v roce 1755).9 Jak už jsme zjistili při průzkumu obsazovaných farností a lokálií na území českých diecézí, v druhé polovině 18. století (a lze se důvodně domnívat, že i v předchozí době) byly pro člena strahovského kláštera myslitelné v podstatě dva typy kariéry: první často začínal u pedagogické činnosti v arcibiskupském semináři v Praze nebo v rámci komunity a mohl vést k přijetí vyšších úřadů (alternativu pedagogické činnosti představovala např. funkce opatského sekretáře), druhým typem byla celoživotní služba v duchovní správě. Jakousi smíšenou variantou pak byla hospodářská správa strahovských statků, do níž byli ustanovováni jak např. bývalí profesoři arcibiskupského semináře, tak ti, kteří působili v pastoraci.10 Přestože podle ustanovení provinciální kapituly z roku 1719 měli např. profesoři teologie přednostní postavení při prezentaci na řádová beneficia, na Strahově tento předpis málokdy nalézal naplnění.11 Výjimkou byla právě Jihlava, kde se během 18. století stali faráři tři bývalí profesoři arcibiskupského semináře.12

7 Celý spor není v historiografii kláštera bohužel nijak podrobně zpracován. Počátek je patrně nutno hledat už ve 40. letech 18. století, později se jednání táhla se střídavými úspěchy. Dobře to odrážejí žádosti o potvrzení řádových privilegií ohledně premonstráty spravovaných farností, zasílané prostřednictvím římské řádové koleje k papežské kurii. Srov. A r d u r a , Bernard: Regestum Archivi antiqui Curiae Generalitiae Ordinis Praemonstratensis in Urbe. Aver-bode 2006; zde v souvislosti se strahovskými farami žádosti z roku 1746 (s. 242–243) nebo další z roku 1754 (s. 259).8 Státní okresní archiv v Jihlavě (dále SOkA Jihlava), Farní úřad u sv. Jakuba, Farní kronika, kniha č. 32, s. 124–125. Dále NA, ŘP Strahov, kart. č. 92.9 Pojmy „farář“ a „děkan“ proto po tomto datu tam, kde se nejedná o specifické záležitosti výslovně spojené s výkonem funkce, používám jako rovnocenné.10 K u c h a ř o v á , H.: Strahovský klášter, s. 70–71.11 Capitula provincialia provinciae Bohemiae, Moraviae, Austriae ac Silesiae O. Praem. (1647–1727). Ed. J. B. Valvekens. Averbode 1960, s. 197 a 290.12 Soupis jihlavských farářů přebírá autorka článku ze statistických materiálů z pozů-stalosti řádového historika Tadeáše Zdeňka Řeháka, uloženo v archivu Královské kanonie premonstrátů na Strahově, kart. č. 3.

276


Prvním z nich byl Ondřej Jan Cheno, který po kněžském svěcení a vlastních studiích nejprve vyučoval morální teologii v klášteře (patrně konec roku 1703–1705), potom vedl dva kurzy filozofie v arcibiskupském semináři (1705–1709) a po slavnostních disputacích v roce 1709 se stal ve věku pouhých třiatřiceti let jihlavským farářem. V roce 1715 byl povolán zpět do Prahy jako rektor řádové koleje Norbertinum, když jeho předchůdce Jan Zettel zemřel. Funkci rektora pak zastával až do své smrti v listopadu 1736.13 Druhým byl Blažej Jan Stephan ze Starchenfelsu, Chenův vrstev-ník; počátek jeho kariéry byl ostatně totožný. V letech 1716–1721 však pokračoval na arcibiskupském semináři ve výuce kanonického práva a do Jihlavy, kde také v létě 1734 zemřel, odešel až po ukončení tohoto kur-zu.14 Třetí místo pak zaujímá Michael Jan Los, narozený roku 1736, jenž v letech 1764 (dva roky po kněžském svěcení) až 1768 vyučoval filozofii na arcibiskupském semináři, potom krátce zastával úřad cirkátora v milev-ském převorství a v letech 1770–1773 byl podpřevorem a novicmistrem na Strahově. V letech 1773–1776 se opět vrátil na arcibiskupský seminář jako profesor teologie, kvůli zcela změněným studijním podmínkám pak po krátkém pobytu v Milevsku odešel do Jihlavy, kde jako děkan zůstal až do své smrti v roce 1790.15

První dvě desetiletí 18. století charakterizovala úřad jihlavského faráře větší fluktuace. V dalším období se situace stabilizovala. Krátce lze zmínit působení jednotlivých řeholníků před příchodem do Jihlavy: po úmrtí Stephana ze Starchenfelsu přišel do města Heřman Wemmer, narozený v Praze, který nejprve působil krátce v Žatci, potom v Jihlavě jako koo-perátor, jako kazatel v Norbertinu a v Jihlavě v roce 1750 zemřel.16 Jeho nástupce Kazimír Burian byl činný jako kazatel v Doksanech a v Norbertinu, v pětačtyřiceti pak odešel do Jihlavy, kde zemřel. Xaver Kuschel působil nejdříve jako kazatel na Strahově, od roku 1746 jako kooperátor v Jihlavě a po Burianově smrti jako farář tamtéž. V Jihlavě rovněž zemřel, na jeho místo nastoupil již zmíněný Michael Los. Po Losovi pak následovaly dvě význačné osobnosti, jejichž působení překročilo hranice kláštera i řádu: Milo Grün, narozený roku 1751, vysvěcený na kněze 1776, v letech 1780–1790 opatský sekretář a archivář, působil ve městě od roku 1790 až do své opatské volby v roce 1804 (v předchozí opatské volbě v roce 1800 neuspěl jenom

13 K u c h a ř o v á , Hedvika: Premonstrátská kolej Norbertinum v Praze (1637–1785) a strahovští premonstráti jako profesoři na pražském arcibiskupském semináři. Disertační práce obhájená na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Praha 2005, s. 191–192.14 K u c h a ř o v á , H.: Premonstrátská kolej Norbertinum, s. 196–199.15 K u c h a ř o v á , H: Premonstrátská kolej Norbertinum, s. 240–241. Starší prací, která se zabývá jihlavskými faráři-děkany jsou Denkwürdigkeiten der Stadt-Pfarr-Kirche Skt. Jakob in Iglau Valentina Zodla. Iglau 1880.16 K o b l a s a , Justin: Catalogus universalis Canoniae Sioneae, Strahovská knihovna, sg. DV I 20, s. 82.

277


těsně před zvoleným Adolfem Šrámkem)17 a Marian Mika, jenž po krátkém kaplanském působení právě v Jihlavě pokračoval ve své dráze na pražské univerzitě a po Grünově opatské volbě se do Jihlavy vrátil jako děkan. V této funkci zemřel roku 1816.18 Jeho nástupce, jihlavský rodák Martin Weber, s kterým se v jeho rodném městě setkáme už v letech 1791–1805, zde jako děkan zůstal až do smrti v roce 1837.19

Některá fakta je ovšem nezbytné vysvětlit. Úřad kazatele v koleji Norbertinum, přesněji řečeno v kolejním kostele sv. Norberta a Benedikta, se značně lišil od kazatelských úřadů na Strahově, jimiž byli pověřováni koncem 18. století mladí řeholníci zpravidla krátkodobě a v souběhu s jinou funkcí (sakristán, cellarius). Ostatně lišili se i posluchači: kostel sv. Norberta byl svým určením prakticky vyňat z městské farní sítě, a třebaže laici se na jeho provozu podíleli (existovalo zde náboženské bratrstvo,20 byly zde situovány krypty šlechtických rodin), nejpravidelnějšími účastníky bohoslu-žeb byli profesoři teologie a filozofie a jejich studenti a lze předpokládat, že kazatel mohl být zván do sousedního seminárního kostela sv. Vojtěcha i jinam. O kvalitách kolejních kazatelů svědčí i skutečnost, že jejich kázání bývala vydávána tiskem.21 Vzhledem k jisté prestiži úřadu byl obsazován zpravidla na delší období; Víta Mana, který tuto funkci zastával ve 30. letech 18. století, vystřídal v roce 1740 na deset let již zmíněný Kazimír Burian, po němž nastoupil Zikmund Hüttel. Method John se stal kazatelem v Nor-bertinu po kazatelských a kaplanských zkušenostech v roce 1761 a v koleji zůstal až do svého odchodu na odpočinek v roce 1779.

Dalším indikátorem významu beneficia jsou místa, do nichž odvolaní jihlavští faráři odcházeli. Jak je z uvedených biografických údajů patrné, jihlavská fara byla považována spíše za doživotní službu, zvláště od druhé poloviny 18. století.22 Odchod do úřadu rektora koleje Norbertinum nebo představeného milevského převorství znamenal v rámci řádových struktur hierarchický posun přinejmenším na stejnou, ale spíše na vyšší úroveň.

Srovnatelným beneficiem (velká městská farnost) Strahov v druhé půli 18. století nedisponoval. V Žatci vykonával patronátní právo magis-

17 K o b l a s a , J: Catalogus universalis Canoniae Sioneae, s. 129. V roce 1799 byl jme-nován proboštem. K jeho osobě přehledně W u r z b a c h , Constant von: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Fünfter Theil. Wien 1850, s. 392–393.18 K Mikovi t ý ž : Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Achtzehnter Theil. Wien 1868, s. 262–263. V letech 1794 a 1795 byl děkanem teologické fakulty pražské univerzity.19 K o b l a s a , J.: Catalogus universalis Canoniae Sioneae, s. 141.20 K bratrstvu Z a h r a d n í k , Isidor: Historia Congregationis pro felici morte sub titulo Bmae Virginis Mariae Nascentis. Časopis katolického duchovenstva 36, 1895, s. 417–433.21 Hüttelova příležitostná kázání (např. k sv. Janu Nepomuckému, k sv. Tomáši Akvin-skému nebo k sv. Patrikovi) vycházela v Praze ve druhé polovině 40. let, podle některých zdrojů je také autorem knihy o mariánském poutním místě v Sepekově. 22 Postupná personální stabilizace významnějších beneficií, která se měnila v doživotní úřad, je však patrná na konci 18. a na začátku 19. století i v jiných lokalitách, platí např. pro Strahov nebo Milevsko.

278


trát, který se při výběru mezi vhodnými strahovskými adepty mohl opírat spíše o dlouholetou vzájemnou známost nebo o jejich rodinné zázemí v nejvyšších městských vrstvách, než o jejich zásluhy a postavení v rámci komunity.23 Strahovská farnost se začala jako význačnější beneficium utvá-řet až v 80. letech 18. století v souvislosti s josefínskými změnami pražské farní sítě, ve srovnání s Jihlavou však i ve 20. letech 19. století zůstávala s 2 600–2 700 farníky farností poměrně malou.24 O něco větší milevská farnost (5 200 farníků v roce 1827, 6 376 v roce 1850) se pak rozvíjela ve zcela odlišných podmínkách poddanského, resp. menšího města s převážně zemědělským charakterem způsobu života a obživy obyvatelstva.

Počet kaplanů v Jihlavě v posledním dvacetiletí 18. a na počátku 19. století se většinou rovnal čtyřem, což bylo o jednoho více, než bývalo v Žatci a v Milevsku. Jednalo se tedy o strahovskou farnost nejpočetněji obsazovanou pomocnými duchovními.25 Na základě soupisů v análech lze zjistit hierarchickou strukturu těchto míst: první mezi nimi byl označován jako kaplan senior, nejníže stál kooperátor, pomocný duchovní.26 V někte-rých letech jsou uvedeny i údaje o jazyku, podle nějž byli kaplani rozděleni: v roce 1780 působili ve městě kromě kaplana seniora, u nějž jazyk uveden není, dva kaplani němečtí a jeden český. Striktní rozdělení ale nebylo za všech okolností možné: poukazovalo se na to, že je třeba umět oba jazyky, protože pokud je duchovní volán např. k zaopatření nemocného, nelze vždy spolehlivě odhadnout, který jazyk mu bude více platný. Počátkem 19. století počet premonstrátů v duchovní správě stoupal, v roce 1826 zde byli dva kaplani a pět kooperátorů, z toho tři určeni pro kostel sv. Ignáce.27

23 Vcelku pochopitelně se působení premonstrátů v lokalitě odráželo ve větším množství řeholních povolání, takže bylo možno vybírat i z žateckých rodáků. V roce 1780 se místo proponovaného Ungara stal děkanem Liborius Schirl, přičemž otcové obou patřili k význam-ným osobnostem města. Zajímavou analogii podává Jaroslav Šotola, když konstatuje, že uplatnění exjezuitů jako světských úředníků se významně odvíjelo od postavení jejich otců. Srov. Š o t o l a , Jaroslav: Zrušení jezuitského řádu v českých zemích. Kolektivní biografie bývalé elity (1773–1800). Disertační práce obhájená na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Praha 2005.24 Jihlavská svatojakubská farnost měla v roce 1826 celkem 8 370 obyvatel, z toho 8 226 obyvatel katolického vyznání. Catalogus venerabilis cleri almae dioecesis Brunensis … anno MDCCCXXVI. Brunae 1826.25 Ve strahovské farnosti sice působili četní mladí řeholníci jako kazatelé, zřejmě se však bezprostředně nepodíleli na duchovní správě.26 Kooperátoři byli ustanovováni jako pomocníci starších farářů nebo ve farnostech a lokáliích, kde to vyžadoval vysoký počet farníků, císař se však dvorskými dekrety snažil jejich počet omezit, protože výdaje na jejich platy zatěžovaly náboženský fond. J a k s c h , Peter Karl: Gesetzlexikon im Geistlichen, Religions- und Toleranzfache ... 1601–1800. Dritter Band. Prag 1828, s. 626–628. Dvorským dekretem z 24. září 1785 byl roční plat nově usta-noveného faráře stanoven na 400 zl., lokálního kaplana na 300 zl. a kooperátora na 200 zl. J a k s c h , P. K.: Gesetzlexikon. Zweiter Band, s. 401.27 Catalogus venerabilis cleri almae dioecesis Brunensis … anno MDCCCXXVI. Brunae 1826, s. 33.

279


Určitou výpovědní hodnotu mají curricula vitae jednotlivých kaplanů. Mathias Hartmann přišel do Jihlavy v tentýž rok jako Michael Los (1776) po obvyklých kazatelských zkušenostech na Strahově, krátké pedagogické činnosti na žateckém gymnáziu a kaplanském působení rovněž v Žatci.28 Od roku 1780 je uváděn jako kaplan senior, ale už na jaře roku 1782 v pouhých čtyřiačtyřiceti letech zemřel. Počátek 80. let provázela vůbec téměř kompletní výměna kaplanů: žatecký rodák Liborius Schirl (vysvěcen 1771, potom působil jako cellarius na Strahově a kooperátor u sv. Rocha, kooperátor v Jihlavě a praefectus culinae – správce kuchyně – v Milevsku), který byl v Jihlavě jako německý kaplan také od roku 1776, byl na sklonku roku 1780 ustanoven na žádost žateckého magistrátu ve svém rodném městě děkanem a Antonín Haas, v Jihlavě od roku 1777 (rovněž němec-ký kaplan), byl v roce 1781 ustanoven provizorem na Strahově (tři roky po kněžském svěcení, které strávil na Strahově jako kazatel a cellarius).29 Z „původní“ sestavy tak zůstal pouze český kaplan Štěpán Spiroch, v Jihlavě od roku 1774 po krátké zkušenosti kooperátora v Milevsku a v Sepekově. Jako „nováček“ nastoupil do Jihlavy v roce 1781 zdejší rodák Ludvík Schneider, který během osmi let od svěcení sbíral střídavě zkušenosti v Žatci (jako profesor na gymnáziu a jako kooperátor) a na Strahově (jako kazatel a jako kooperátor u sv. Rocha; po odchodu z Jihlavy působil jako kazatel na Strahově, roku 1799 umírá).

Po úmrtí Mathiase Hartmanna, „viri magnae expectionis“, jak uvádí ana-lista Milo Grün,30 odešel do Jihlavy na počátku června Marian Mika, který měl později na rozdíl od svého předchůdce čas velká očekávání skutečně naplnit. V 80. letech 18. století se na jihlavské faře sešlo několik výrazných postav strahovského konventu: kromě Miky zde byl už od jara roku 1781 Urban Rosche, předtím kaplan senior v Žatci, jehož odchod do Jihlavy se odehrál „ad melancholiam, qua laborare coepit, sedandam“; kromě kaplanských povinností byl pověřen také dohledem nad statkem Reindlerov, což analista považoval za místo „comparate ad Satecensem nonnihil quietiorem“.31 Roscheho melancholie (nebo snad dnešním slovem deprese) se ovšem opakovala i na novém působišti, jak o tom svědčí korespondence mezi děkanem Losem a opatem Mayerem z konce roku 1784.32 Jihlava jinak za příliš klidné místo považována nebyla. Svědčí o tom případ z roku 1796, kdy si Milo Grün vyžádal pro Jihlavu jako nového kooperátora Jiřího Kirpalla. Jeho odchod do duchovní správy představení zvažovali, především proto, že byl „con-

28 K o b l a s a , J.: Catalogus universalis Canoniae Sioneae, s. 122.29 Haasovy životní osudy byly pro řeholníka netypické. Téhož roku Strahov svévolně opustil se svěřenými penězi a téměř rok cestoval po Evropě. Poté žádal opata o odpuštění a možnost návratu. Od druhé poloviny 80. let byl řadu let kaplanem ve Smilových Horách, plně „rehabilitován“ byl v roce 1804, kdy se stal hospodářským správcem v Milevsku.30 Strahovské anály 1780–1789, Strahovská knihovna, sg. DJ IV 4, f. 68v.31 Strahovské anály 1780–1789, f. 44r.32 NA, ŘP Strahov, kart. č. 94.

280


scientiae tensae et scrupulosae“, Grün si však sliboval, že pod jeho vedením získá schopnosti a síly k platné službě. Nestalo se tak a Kirpall už po šesti týdnech na novém působišti žádal o odvolání, protože „nec tam laboriosae stationi satisfacere possit“.33 Třetí výraznou osobou byl Gilbert Luschka, žatecký rodák, který krátce po svěcení působil na Strahově, poté v letech 1779–1781 jako kaplan v Žatci, nato učil na strahovském domácím studiu morální teologii, církevní dějiny a hermeneutiku. Posledně jmenovaný kurs však byl ukončen záhy po svém zahájení na podzim roku 1783 kvůli zásadním změnám ve studijním systému předepsaném členům řádů a opat musel přistoupit na náhradní řešení: nejprve ustanovil Luschku německým kazatelem na Strahově, záhy ho poslal do Jihlavy namísto Ludvíka Schnei-dera, jehož zdraví nebylo nejpevnější. Po návratu na Strahov v roce 1790 se stal Luschka převorem.34

Kaplan Spiroch odešel v roce 1785 po více než deseti letech jako hospodářský administrátor do Mikulovic (později působil jako kaplan v Doksanech, na Strahově a svou životní pouť ukončil jako lokalista v Se-pekově), místo něj byl do Jihlavy jako český kaplan poslán Evžen Glück, který předtím zastával na Strahově úřad kazatele a cellaria a od roku 1780 cirkátora a novicmistra. Jako novicmistr se ovšem v důsledku studijních nařízení, která předpisovala každému zájemci o vstup do kláštera nejdříve absolvování generálního semináře, a v důsledku snižování počtu členů konventu podle předepsaného numerus fixus ocitl bez práce.35 Na podzim roku 1786 opustil Jihlavu Marian Mika, který se stal profesorem německé pastorálky na pražské univerzitě místo křižovníka Františka Kristiána Pit-roffa. Následujícího roku přišel místo něj Siard Hladký (vysvěcen 1778), který předtím působil střídavě na Strahově a v Žatci. Složení Gilbert Luschka jako kaplan senior, Urban Rosche, Evžen Glück jako český kaplan a Siard Hladký pak vydrželo až do Losova úmrtí v roce 1790. S příchodem Milo Grüna do Jihlavy se také změnilo personální složení na děkanství: při každoroční kapitule v březnu 1791 zprostil po opakovaných prosbách opat dosavadního převora Gabriela Schöttnera úřadu (oficiálně uváděným důvodem byly zdravotní problémy) a novým převorem ustanovil Luschku „cui in praemium laborum suorum apostolicorum tum Zatecii, tum Iglaviae per 8 annos exantlatorum statio haec honorifica reservata fuit“ (Luschka pokračo-val v akademické kariéře, vyučoval na domácím studiu v klášteře a stal se děkanem teologické fakulty pražské univerzity).36 Ještě v první polovině roku odešel Urban Rosche, který nastoupil na Grünovo místo opatského

33 Strahovské anály 1791–1803, Strahovská knihovna, sg. DJ IV 5, s. 209–210.34 Strahovské anály 1780–1789, f. 68v, f. 105r.35 Novicové, kteří do kláštera vstoupili v roce 1782, byli nadlouho posledními: s jedinou výjimkou mohli být další zájemci přijati až v roce 1791. K u c h a ř o v á , H.: Strahovský klášter, s. 51–89.36 Strahovské anály 1791–1803, s. 11.

281


sekretáře a analisty (později vykonával na Strahově úřad provizora), a Evžen Glück, jenž žádal o přeřazení do jiné lokality, příznivější jeho zdraví.37 Tak zásadní změna téměř vzbuzuje dojem, že souvisela s Grünovým přícho-dem, ale přinejmenším v Glückově případu tomu tak nebylo: po krátkém působení v kaplanském úřadu v Pátku nad Ohří na začátku roku 1793 Glück na Strahově zemřel.

Starším kaplanem se stal jediný „zbylý“ Siard Hladký. Uvolněná místa doplnili Martin Weber, vysvěcený v roce 1787 a zatím pouze se zkušenost-mi kazatele na Strahově, jako náhrada za Roscheho Raymund Brückner, vysvěcený o rok později a s totožnými zkušenostmi, a jako český kaplan František König, starší a zkušenější, který v předchozích letech působil jako kaplan v Doksanech a v Pátku. Střídání kaplanů během Grünova působení v Jihlavě po celých čtrnáct let opakuje víceméně tentýž scénář: služebně nejstarší kaplan odchází na nové místo, popřípadě kdokoli z osazenstva pro nemoc, a do Jihlavy je povolán mladý řeholník s minimálními zku-šenostmi v duchovní správě. Siard Hladký odešel v létě roku 1796 jako lokální kaplan do Konic u Znojma, kde nahradil těžce nemocného Ivana Bergera,38 na místo staršího kaplana postoupil František König, a po krátké epizodě s Kirpallem přichází jako nový kaplan do Jihlavy Aemilián Kuff-ner (vysvěcen 1788, předtím kazatel a cellarius na Strahově). Nemocný František König se vrátil na podzim 1799 na Strahov (zde zůstal v méně náročné funkci magistra culinae až do své smrti v roce 1819), na jeho místo nastoupil Ondřej Panzner, vysvěcený 1785, předtím kooperátor na Strahově a v Milevsku a od roku 1794 kaplan v Mikulovicích; je možné, že při jeho výběru hrálo roli jazykové hledisko, protože stejně jako König musel bez problémů ovládat češtinu. V létě roku 1802, už za opata Šrámka, byl Panzner povolán do kláštera do poměrně významného úřadu provizora (v roce 1815 se stal farářem v Mikulovicích, kde působil až do své smrti), a do Jihlavy místo něj přijel nedávno vysvěcený (1800) Zikmund Kautský, kaplan v Milevsku.

Vzhledem k výměně pomocných duchovních po Losově úmrtí se nabízí srovnání, jestli podobné personální přesuny probíhaly také po Grü-nově odchodu do Prahy nebo po Mikově úmrtí v roce 1816. Anály z roku 1804 dávají nahlédnout poněkud podrobněji do personálního obsazení jihlavské fary: Martin Weber postoupil do úřadu staršího kaplana, Raymund Brückner dohlížel mimo jiné na statek Reindlerov, Kuffner a Kautský jsou uváděni jako kaplani (německý a český) u sv. Jakuba. V roce 1803 přibyl ke čtveřici ještě jihlavský rodák Gabriel Ritter jako kooperátor u sv. Ignáce. Jihlava byla jeho prvním a posledním místem, v roce 1805 se stal kapla-nem u sv. Jakuba a o čtyři roky později zemřel. Už v roce 1805 však Grün

37 Strahovské anály 1791–1803, s. 10.38 V roce 1808 se Hladký stal podpřevorem a později převorem na Strahově, kde roku 1835 zemřel jako senior kanonie ve věku třiaosmdesáti let.

282


povolal Webera na Strahov jako cirkátora a novicmistra, zatímco Kautský se stal farářem v Doksanech (později působil jako lokalista ve Smilových Horách, hospodářský správce ve Velké Chyšce a posléze jako hospodářský správce v Milevsku).39 Weber později působil jako farář v Konicích, v roce 1816 se vrátil do Jihlavy jako farář a děkan a v této funkci zůstal až do smrti. Brückner se stal v roce 1810 hospodářským správcem v Milevsku a zde působil rovněž až do smrti. Kuffner působil od roku 1811 jako cirkátor na Strahově, potom krátce jako farář v Libotenicích a deset let jako hospodářský správce ve Zduchovicích, než se ze zdravotních důvodů vrátil na Strahov.

* * *

Stejně jako v českých lokalitách, kde vykonávali duchovní správu premonstráti ze strahovského kláštera, došlo v posledních dvou desetiletích 18. století také v Jihlavě k rozsáhlé změně struktury farní sítě. Zatímco v Čechách se jednalo o „restrukturalizaci“ stávajících farností (např. stra-hovské farnosti) nebo o zakládání nových lokálií (Žatecko), v Jihlavě šlo o rozdělení stávající jediné městské farnosti mezi více subjektů a to dokonce ve dvou vlnách: v polovině 80. let na několik menších farností, o deset let později naopak muselo nastat slučování. Reforma farní sítě úzce souvisela s přesuny a rušením jihlavských klášterů: stěhováním dominikánů v roce 1781 z jejich kláštera a kostela do bývalé jezuitské koleje a kolejního kostela sv. Ignáce, následným zrušením dominikánského konventu v srpnu 1784, zrušením kapucínského kláštera v roce 1787 a zdůrazněním pastoračních úkolů minoritů od druhé poloviny 80. let.40 Okolnosti obou fází popisují podrobně jihlavské farní kroniky, z jejichž obsahu vydatně těžil Oldřich Med ve svých Svatojakubských análech.41 Strahovský archiv není na doku-menty osvětlující tyto události tak bohatý, přestože účetní materiál a kore-spondence z konce 18. a počátku 19. století zaplňuje několik kartonů.

Podle zprávy děkana Lose z roku 1778 měla Jihlava 10 039 farní-ků, na základě údajů zjištěných při velikonoční zpovědi bylo ve farnosti 8 487 farníků schopných přijmout eucharistii. Roční počet komunikantů odhadoval Los asi na třicet tisíc.42 Počet čtyř kaplanů se zdá být vzhledem k tak lidnatému městu poměrně nízký, zvláště když v podstatně menším

39 O důvěře, kterou měl Grün k Weberovi, svědčí i události po vizitaci opata Šrámka, který nebyl spokojen s Weberovou správou dvora Reindlerov a chtěl ho odvolat do kláštera; teprve na Grünovo naléhání mohl zůstat Weber v Jihlavě, i když ve správě Reindlerova ho nahradil Brückner.40 K jezuitské koleji souhrnně F o l t ý n , D. a kolektiv: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 352–356, k minoritskému klášteru tamtéž, s. 345–350, ke kapucínskému konventu tamtéž, s. 356–358, k dominikánům tamtéž, s. 341–345.41 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32 a 32A. M e d , Oldřich: Sva-tojakubské anály. 1964, strojopis. Vypovídací hodnotu tohoto zpracování výrazně snižuje skutečnost, že jeho autor nepoužíval poznámkový aparát.42 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kart. č. 21.

283


Žatci působili na začátku 80. let 18. století kromě děkana dva až tři kapla-ni. V Jihlavě však pastorační péči částečně pokrývaly tři městské kláštery a do roku 1773 také jezuitská kolej, zatímco v Žatci se nacházel pouze kapucínský konvent na předměstí.

Povinnosti děkana a kaplanů v 60. a 70. letech 18. století do jisté míry popisují dva dokumenty. V rozvaze o nákladech, které nese jihlavská fara z 30. srpna 1764, farář Xaver Kuschel uvádí, že každý den jsou v určené hodiny celebrovány dvě mše, před každou nedělí a svátkem se konají figu-rální nešpory, každou sobotu v kapli a před každým mariánským svátkem figurální litanie s požehnáním, „Sonntag aber, wie auch alle Feyertäge eine figurale Matura mit nachfolgender böhmischer Predig, nach dieser eine heilige Mess, um neun Uhr das hohe Amt, unter welchem wiederum eine kleine Mess, nach dem Amt teutsche Predig, endlichen um halber zwölff Uhr die letzte heilige Mess celebriret, und nachmittag gleichfalls alle Sonn- und Feyertäge so wohl in der Stadt als denen Dorfschafften [!] christliche Lehr, um zwey Uhr hingegen figuratae vesperae gehalten.“ 43

Losova zpráva z roku 1778 se vůbec nezmiňuje o hudebních pro-dukcích souvisejících s liturgií, protože je zaměřena spíše na kazatelskou a katechetickou činnost. S ranní mší byla spojena promluva (dictio) k čes-ky mluvícím obyvatelům Jihlavy, kterou pronášel český kaplan. České kázání se konalo v neděli v půl sedmé, pokud byl v týdnu nějaký větší svátek, bylo kázání o svátku a v neděli odpadalo. Německá kázání byla každou neděli a svátek v deset hodin, střídal se v nich děkan s kaplany, o Vánocích, Velikonocích a svatodušních svátcích míval kromě toho podle zažitého zvyku děkan kázání ještě ve čtyři hodiny odpoledne. Odpolední kázání se rovněž konala v postě, cyklus si každoročně připravoval někdo z duchovních (v roce 1778 přišla řada právě na Lose). Ráno a odpoledne se kázalo také na svátky Bolestné Panny Marie a její jihlavské kongregace, kázání však příslušelo většinou pozvaným hostům. Nedělní katecheze ve farním kostele konané od jedné do dvou měl na starosti jeden z mladších kaplanů. V katechezi ve vesnicích se střídali podle pořadí zbývající kap-lani a občas i Los, v době žní a ve dnech, kdy byla koleda, tato katecheze odpadala. Narozené děti byly křtěny téhož dne, ale vždy v kostele, nikdy v soukromých domech (kromě případů, kdy neduživé dítě hned po narození pokřtila porodní bába). Podle staršího zvyku přinášeli jihlavští obyvatelé v jednotlivých dnech poté, co odbila druhá hodina po poledni, ke křtu děti narozené během předchozích čtyřiadvaceti hodin.44

Zrušení dominikánského konventu na začátku roku 1784 předsta-vovalo jeden z impulsů k rozdělení města na několik menších farností. Na konci května téhož roku byl děkan Los na krajském úřadu podrobněji

43 Specification deren Unkosten, was die Pfarr Iglau jährlichen zu tragen hat, NA, ŘP Strahov, kart. č. 37.44 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kart. č. 21.

284


informován o chystaných změnách. Podle tohoto předběžného plánu měla v Jihlavě vzniknout druhá městská farnost u sv. Ignáce s farářem a třemi kooperátory, předměstí měla být rozdělena mezi nové farnosti u minoritů a u kapucínů, každá s jedním farářem a dvěma kooperátory, kromě toho měl být personální stav u sv. Jakuba posílen o další tři kooperátory.45 Po-měrně velkorysý plán, v jehož jádru byla evidentně náhrada na minimum redukovaného klášterního prvku v městském areálu farní správou tak, aby nedošlo k výraznému snížení dostupnosti a kvality pastorační péče, byl v budoucnosti už jen osekáván.

Již během léta došlo k další modifikaci spočívající ve snížení na jaře plánovaných čtyř farností na tři, přičemž jedna farnost měla sdružovat předměstí a okolní obce. Jihlavští měšťané v žádosti císaři ze dne 16. září 1784 návrh na třetí farnost podpořili, jednoznačně se však postavili proti tomu, aby její centrum leželo mimo město. Vhodnější se jim zdálo zřídit třetí farní kostel z kostela sv. Ignáce. Uváděli pro to následující důvody: za prvé v okolí města není žádný dostatečně velký kostel, který by se hodil jako kostel farní; za druhé i kdyby se uvažovalo o nákladné stavbě nového kos-tela a příbytku faráře, nebylo by možné najít nějaký přirozený střed, do nějž by to měli všichni farníci blíže než do města; za třetí obyvatelé předměstí a vesnic chodí v současné době do města, kdyby ale byly zavřeny zbývající dva kostely (míněn sv. Ignác a minoritský kostel), sotva by městský pojal tak velké množství lidí; za čtvrté sv. Ignác je nejprostornějším a nejzdravějším kostelem ve městě a kdyby se k nově vzniklé farnosti přifařily předměstí a okolní obce, byli by tito farníci lépe spravováni, než z nějakého kostela před městem (míněn pravděpodobně kostel sv. Jana Křtitele); a za páté Jihlava není město uzavřené v noci branami a v kteroukoli hodinu se tak lze dostat pro kněze. Farář a jeho kaplani by bydleli v části dominikánského kláštera (tj. bývalé jezuitské koleje), protože vhodný volný dům, který by mohl sloužit jako fara, není k dispozici a domy v okolí mají várečné právo, takže výkup jednoho z nich by byl značně nákladný.46

Koncem roku 1784 byl farářem v nové farnosti u kostela minoritů ustanoven František Kautscher.47 Podle Losova názoru by bylo Strahov nestálo příliš velkou námahu získat toto místo pro někoho z řádových kněží, příčinou odmítavého rozhodnutí byly náklady na plat faráře s tím spojené.48 První farní mše se u minoritů sloužila 1. ledna 1785. Dvorským dekretem z 25. února 1785 bylo povoleno zřídit třetí jihlavskou farnost

45 Michael Los strahovskému opatovi Václavu Mayerovi 31. května 1784, NA, ŘP Strahov, kart. č. 92.46 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kart. č. 31 (opis) a kniha č. 32A s. 31–56; M e d , O.: Svatojakubské anály, s. 58.47 Kooperátory byli otcové od minoritů Valentin, Benitius, Benedikt a Canut. SOkA Jih-lava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 30.48 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 30; M e d , O.: Svatojakubské anály, s. 58.

285


u sv. Ignáce, namísto původně plánované předměstské farnosti, kde měli sloužit kromě faráře nejvýše dva až tři žebraví mniši jako kooperátoři.49 Jak moravské gubernium, tak brněnská konzistoř vydaly během března nařízení, která zpřesňovala vznik nové farnosti a týkala se jak nového faráře (na obsazení beneficia měl být vypsán obvyklý konkurs), tak rozdělení ulic a domů mezi farnosti.

První návrh na rozdělení Jihlavy do tří farností pochází z 5. dubna 1785 a je podepsaný a zpečetěný všemi třemi faráři, včetně Vincenta Be-nischko, ustanoveného tehdy už u sv. Ignáce.50 Druhá verze je z počátku září 1785. Svatojakubská farnost měla dohromady s Brtnickým předměstím 2 806 farníků, farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie s předměstím Matky Boží 3 700 farníků a farnost u sv. Ignáce se Špitálským předměstím 2 886 farníků. Vzhledem k lidnatosti svatojakubská farnost poklesla v rámci strahovských farností z nejpočetnější k větším venkovským farnostem (far-nost v jihočeském Milevsku měla na přelomu let 1785 a 1786 kolem 3 260 farníků). Navržené rozdělení Jihlavy mezi tři farnosti schválil panovník 22. prosince 1785, farář u sv. Ignáce měl mít k dispozici tři kooperátory placené z prostředků náboženského fondu; bylo také rozhodnuto, aby obce přifařené k městu spravoval farář od sv. Jakuba.51 Los nebyl s roz-dělením příliš spokojen; vadilo mu, že při oddělování městských částí ze svatojakubské farnosti nesloužily ulice jako přirozené hranice, ale od staré farnosti byly odděleny i jednotlivé domy.

Rezignace strahovského opata na obsazení dalšího beneficia, o kterém se zmiňuje Los, měla své dobré důvody. Rok 1784 byl považován za kritic-ký: opat i konvent byli vyděšeni zrušením moravských kanonií, objevovaly se zprávy, že stejný osud postihne také Strahov a obavy neskrýval ani agent kláštera u vídeňského dvora. Značný význam měl pro klášter dvorský dekret z 24. září 1785, který zaručoval instituci další trvání, ovšem s podmínkou, že členové řádu se budou věnovat zajištění duchovní správy na vlastních farách a jejich počet bude vázán pevným číslem (numerus fixus), které nemělo překročit osmnáct osob činných v duchovní správě s tím, že novice je možno přijímat pouze v případě úmrtí v této osmnáctičlenné skupině. Prováděcí nařízení k dekretu obsahovala výčet lokálií, které měl v Čechách

49 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 56–57. Med na s. 59 uvádí datum 29. března 1785, kdy krajský úřad sdělil císařské rozhodnutí děkanu Losovi.50 NA, ŘP Strahov, kart. č. 92. Podle tohoto návrhu měla ke sv. Jakubu připadnout kromě Brtnického předměstí ještě asi třetina předměstí Špitálského a několik domů z předměstí Matky Boží.51 Ke svatojakubské farnosti měla patřit čísla 40–187, 265–272, 327–334, 532–534 a 551–554, k farnosti Panny Marie 188–264, 273–326, 335–392, 405–411 a 546, 547, 548, 550 a 553, k farnosti sv. Ignáce 1–39, 393–404, 412–531, 545, 549, 552, 555, 556, 557 a 558. SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 62–65. Los oznamoval Mayerovi nové rozdělení farností až v dopisu ze 7. února 1786, protože krajský úřad mu jej ozámil přípisem z 22. ledna. NA, ŘP Strahov, kart. č. 94.

286


strahovský opat zřídit. Situace o deset let později po zrušení fary u sv. Ignáce byla z tohoto hlediska zcela odlišná.52

Na dotazník brněnské konzistoře, který se týkal stavu nových far a lokálií jihlavského děkanátu a případného snížení jejich počtu z 30. září 1790 (na základě dvorského dekretu z 12. července téhož roku), odpovídal František Kautscher jako zástupce děkana, protože Michael Los 8. srpna zemřel.53 Kautscher byl toho názoru, že v lidnatém, ale rozlohou malém městě Jihlavě, kde to i z nejodlehlejšího místa trvá do farního kostela sotva čtvrt hodiny, dvě farnosti úplně postačí, jak to už na samém počátku pro-kázala měsíční zkouška, kterou podnikli „starý“ farář od sv. Jakuba (míněn asi Michael Los na rozdíl od nového Milo Grüna) a právě farář z kostela Nanebevzetí Panny Marie Kautscher; jednalo se patrně o těch několik týdnů na začátku roku 1785 před zřízením farnosti u sv. Ignáce. Zbývala otázka, jak zajistit nedělní farní mši ve všech třech kostelích; v případě zrušení farnosti u Panny Marie by se tam nedělní farní mše musely sloužit i nadále. Kdyby byla zrušena farnost u sv. Ignáce (a zde dobrozdání poukazovalo na skutečnost, že se s ní nikdy příliš nepočítalo), stal by se kostel lokálií starého farního kostela a mohly by se zde sloužit bohoslužby v českém jazyce, protože se zde schází česky mluvící obyvatelé města.

Pokud šlo o to, kterou ze dvou nových farností zrušit a kterou po-nechat, přikláněl se Kautscher jednoznačně k tomu, aby byla zrušena fara u sv. Ignáce za předpokladu, že kostel bude nadále fungovat jako filiální. Jako hlavní důvod uváděl blízké sousedství starého farního kostela u sv. Ja-kuba. Zároveň nechává nahlédnout do pozadí vzniku žádosti jihlavských měšťanů z roku 1784 – jejich snaha o ponechání kostela sv. Ignáce byla prý motivována náhradou bohoslužeb v zavřeném kostele kapucínského kláštera, a farnost „pro předměstí a okolní obce“ zde byla zřízena namísto původně plánované farnosti u starého kostela sv. Jana Křtitele.54 Farář od sv. Jakuba by však v tomto případě potřeboval další dva duchovní, každého s platem 200 zl. ročně (tedy v postavení kooperátorů),55 ale ušetřilo by se jak na nižším počtu osob, tak na nákladech na udržování další budovy. Pro zachování farnosti u bývalého minoritského kostela mluví jeho výhodná poloha vzhledem ke sv. Jakubu, která nenásilně dělí město na dvě části, takže by i počet farníků byl rovnoměrně rozdělen. Z hlediska nábožen-

52 K u c h a ř o v á , H.: Strahovský klášter, s. 73.53 J a k s c h , P. K.: Gesetzlexikon. Fünfter Band, s. 341. Jaksch uvádí datum vydání 12. srpna. Tam, kde byl počet nově zřízených farností nebo lokálií nepřiměřeně velký, měl být upraven a nadpočetné měly být zrušeny nebo sloučeny.54 Postavení kapucínského kostela v celé záležitosti je poněkud nejasné. Podle Losových poznámek k žádosti o zachování kostela sv. Ignáce v roce 1784 bylo právě zřízení nové farnosti důvodem, že se u kapucínů nesměly sloužit mše pro veřejnost.55 Dvorským dekretem z 24. září 1785 byl roční plat nově ustanoveného faráře stano-ven na 400 zl., lokálního kaplana na 300 zl. a kooperátora na 200 zl. J a k s c h , P. K.: Gesetzlexikon. Zweiter Band, s. 401.

287


ského fondu vychází farnost Panny Marie značně levně, protože je třeba vyplácet pouze plat faráře, výživu kaplanů z minoritského řádu zajišťuje konvent, stejně jako ubytování (fara se nacházela v klášteře) a správu a péči o kostel. Úspory by mohly být ještě větší, kdyby se stal farářem minorita.56 V Kautschnerově dobrozdání narážíme na stejné okruhy problémů, které vystupovaly při zřizování lokálií v českých diecézích a jež by bylo možno z hlediska státu a náboženského fondu charakterizovat obratem „maximální využití minimálních nákladů“.

Šetření ohledně farnosti sv. Ignáce na podzim roku 1793 vedlo k ná-vrhu zrušit ji. Náboženskou situaci ve městě kromě tohoto rozhodnutí vířila i některá nařízení Milo Grüna, dotýkající se barokních forem zbožnosti.57 Farnost byla zrušena nařízením z 27. dubna 1794 s tím, že je nutno co možná nejvíce snížit personální náklady zatěžující náboženský fond, takže farář dostane časem jiné beneficium a kooperátoři odejdou do nových působišť. Kostel sv. Ignáce však měl zůstat otevřený pro veřejnost a počet bohoslužeb neměl být v budoucnu nijak omezen. Čtyři kooperátoři byli podřízeni faráři u sv. Jakuba.58 V přípisu krajského úřadu, adresovaném jihlavskému magistrátu z 11. června 1794 je dubnový dekret ještě upřesněn a vysvětlen – území farnosti u sv. Ignáce přejde znovu pod správu faráře od sv. Jakuba, v budoucnosti „dem Prälaten vom Strahof als Patron derselben die Stellung der nöthigen Zahl von Kooperatoren aufgetragen werde“. Magistrát měl dále podle guberniálního dekretu došlého na krajský úřad 8. června jako odpověď na žádost jihlavských měšťanů kvůli uklidnění situace ujistit žadatele, že „auch nach … Aufhebung nach dem laut der höchsten Zustimmung die Kirche zu St. Ignaz zum öffentlichen Gebrauch bestimmt bleiben und daselbst der ordentliche Gottesdienst wie bisher abgehalten werden solle“.59 Toto opako-vané ujišťování mělo svůj původ ve vyhrocené situaci ve městě, na jejímž počátku stál březnový spor Milo Grüna s členy soukenického cechu kvůli procesí. Neobliba děkana mezi částí obyvatel způsobila, že byl obviňován z podílu na zrušení farnosti u sv. Ignáce.60 Důvodem k sepsání další petice byly údajně obavy jihlavských obyvatel, že se sníží počet bohoslužeb, pro-tože na dotaz, jak budou probíhat bohoslužby poté, co se sv. Ignác stane

56 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 71–77; M e d , O.: Svatoja-kubské anály, s. 60–61.57 Již v předešlých letech šlo o odstranění některých soch a oltářů z kostela, SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 30–31; M e d , O.: Svatojakubské anály, s. 61. V dopisu z 10. července 1791 opatu Mayerovi Grün píše: „murmur in plebe iglavena ab remotas aliquas ex mandato Illustrissimi Domini Domini Episcopi, ex ecclesia parochiali statuas indecenter ortum, ex integro esse compositum, et quidem per unam a me in festo Sanctissimae Tri-nitatis habitam concionem in qua ampliorem hac de materia disserendi nactus sum provinciam … Einige Bürger kamen gar nach der Predigt zu mir, baten mich thränend um Vergebung und lobten alles, was geschehen war.“ NA, ŘP Strahov, kart. č. 433.58 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 97–98.59 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kart. č. 31.60 M e d , O.: Svatojakubské anály, s. 63–64 a dále o situaci u sv. Ignáce na s. 65–67.

288


filiálním kostelem sv. Jakuba, Milo Grün odpověděl, že místo faráře a čtyř kooperátorů bude bohoslužebný provoz zajišťován dvěma kooperátory poslanými ze Strahova, protože vyšší počet duchovních nemohou v klášteře postrádat. Grün jako dlouholetý opatův sekretář znal velmi dobře poměry v klášteře a musel vědět, že v letech 1783–1790 nebylo možné přijímat novice a počet řeholníků v komunitě klesal, že klášter převzal patronát nad několika novými lokáliemi a opat ochotně „půjčoval“ řeholníky do duchovní správy tam, kam bylo třeba. Za těchto okolností byl slib dvou kooperátorů realistický, ale autor kroniky se domníval, že za požadavky jihlavských stojí více než zbožnost jejich antipatie ke Grünovi.61 Žádosti jihlavských obyva-tel, aby buď zůstal u sv. Ignáce zachován dosavadní stav, nebo u kostela zůstali alespoň na doživotí všichni čtyři kooperátoři, panovník nevyhověl, jak sděloval Grünovi krajský úřad v přípisu z 4. září 1794.62

Grün se nicméně obrátil 13. září 1794 s žádostí na strahovského opata Václava Mayera, právě s ohledem na nespokojenost jihlavských měšťanů a vypjatou situaci „ob metum oriundae seditionis“, aby po odchodu dosavadních kooperátorů vyslal na jejich místo alespoň tři strahovské kněze. Také podle jeho názoru byl počet dvou kněží příliš nízký, už jenom vzhledem k nedělním a svátečním bohoslužbám: v tyto dny se dvakrát káže, jednou při ranní a jednou při velké mši, dopoledne jsou dvě mše, odpoledne katechismus, promluva, litanie a požehnání, nemluvě o tom, že do farnosti patří dvě školy. Kdyby měli část těchto povinností přebírat kaplani od sv. Jakuba, značně by je to zatížilo. Mayerova zamítavá odpo-věď, byť s ujištěním, že časem bude možné tři kooperátory poslat, na sebe nedala dlouho čekat. V memoriálu z 18. září, který Grün zaslal magistrátu, objasňuje obtíž kláštera umístit do Jihlavy více než dva další kooperátory; v argumentaci mu pomohly dokumenty, na jejichž základě byla farnost u sv. Ignáce zřízena a kde se počítalo s jedním farářem a nejvýše dvěma nebo třemi kooperátory. V análech strahovského kláštera se vysvětlení celé záležitosti vešlo do jednoho odstavce.63

Situace se tedy koncem roku 1794 poněkud uklidnila.64 Nové, tento-krát již definitivní rozdělení farní správy v Jihlavě postavilo strahovského opata před nutnost posílit personální stav jihlavské fary, což počet členů

61 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 100–105. 62 Kniha kurend 1794–1796, Farní úřad u sv. Jakuba v Jihlavě, nyní deponováno ve Strahovské knihovně v Praze.63 SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 107–115. Strahovské anály 1791–1803, s. 158, 1794, říjen: „Conformiter Decreto Caesareo regio, Augustissimi Imperatoris Leopoldi II. ut Parochiae et Capellaniae localis, si quae saepe plus erectae aboleantur, cassanda venit Iglaviae Parochia tertia ad S. Ignatium hujus Parochiae, ubi Parochum actualem ad aliud aequi-valens beneficium transferri contigerit, decreta cassatio per gubernium Moravicum hujati Bohemico intimata fuit cum in finem, ut Rmo D. abbati nostro communicetur, qui cassata aliquando Parochia illa ad S. Ignatium plures Iglaviam ad S. Jacobum exponere cooperatores jubebatur.“ 64 Jakousi dohrou napjatých poměrů v první polovině roku 1796 byl spor o konání křes-ťanských cvičení a postních kázání u sv. Ignáce, jehož důsledkem byla písemná specifikace

289


konventu v polovině 90. let neumožňoval: kromě far a lokálií, které ob-sazoval v důsledku císařských nařízení, převzal v druhé polovině 80. let lokálie v Holedečku a Staňkovicích (Žatecko), v Hodušíně (jižní Čechy) a bylo zřízeno kaplanské místo v Radonicích nad Ohří. Kaplani ze žatecké-ho děkanství si přitom stěžovali na příliš velké pracovní vytížení.65 Dalších téměř šest let nebyl kooperátorem u sv. Ignáce jmenován nikdo ze stra-hovských. Stalo se tak teprve v roce 1803, kdy sem nastoupil již zmíněný Gabriel Ritter.66 Poté, co se stal Milo Grün strahovským opatem, počet kooperátorů stoupal až na tři osoby v roce jeho úmrtí 1816 (Liborius Xaver Roth, Bernard Jan Richter, Jeroným Josef Zeidler). Lze předpokládat, že toto rozhodnutí vyplývalo z Grünových znalostí jihlavských poměrů a ze snahy vyhovět magistrátu i potřebám obyvatel. Skutečností totiž bylo, že personální stav strahovské kanonie byl v této době ještě neutěšenější než za časů opata Mayera – se zpožděním se tak projevoval několikaletý zákaz neomezeného přijímání noviců i častější odchody kandidátů v 90. letech. V druhém desetiletí 19. století poklesl počet na 75 členů. K personálním nárokům na duchovní správu přibyly i nároky školské, protože klášter se od roku 1804 věnoval výuce na gymnáziu v Žatci. Grünovo pochopení evidentně překrylo poněkud horké chvíle, které v Jihlavě zažil; zdá se pravděpodobné, že jeho jmenování proboštem za zásluhy v duchovní správě v roce 1799 bylo mimo jiné také oceněním jeho působení v před-chozích letech.

Das Wirken der Prämonstratenser des Klosters Strahov in der Pfarreiverwaltung in Jihlava (Iglau) zu Ende des 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts

Der Beitrag beschäftigt sich mit der Entwicklung der Pfarreiverwaltung in Jihlava (Iglau) zu Ende des 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts, d.h. in der Ära der Josephi-nischen Reformen und deren Nachwirkungen. Die St.-Jakobs-Pfarrei in Jihlava stellt unter den böhmischen und mährischen Diözesen ein relativ seltenes Beispiel einer bedeutenden Stadtpfarrei dar, die bereits seit dem Mittelalter einem religiösen Orden angegliedert war, nämlich konkret den Prämonstratensern. Zuerst handelte es sich um das Kloster Želiv (Selau), von dem im letzten Quartal des 16. Jahrhunderts die Verwaltung der St.-Jakobs-Pfarrei auf das Kloster Strahov in Prag überging. Eine besondere Stellung hatte die Pfarrei auch im Rahmen der vom Kloster Strahov verwalteten Pfarreien inne. In Mähren gehörten zu diesen auch etwa Mikulovice (Mikulowitz) und Konice (Konitz) bei Znojmo (Znaim). Die Mehrheit dieser Pfarreien umfasste nämlich Landgüter des Kloster Strahov und in einem vergleichbaren

povinností kaplanů a kooperátorů od sv. Jakuba a od sv. Ignáce, SOkA Jihlava, Farní úřad u sv. Jakuba, kniha č. 32A, s. 158–162.65 K u c h a ř o v á , H.: Strahovský klášter, s. 83–85.66 Pro kooperátory se počítalo s ubytováním na bývalé faře u sv. Ignáce, kterou v roce 1796 koupil jistý pan Winckler. Podle Grünova dopisu opatu Mayerovi z 22. prosince 1796 se jednalo o muže, který měl manželku ze zbožné rodiny Faschangů a byl ochoten přenechat strahovským kooperátorům k obývání bezplatně první patro. NA, ŘP Strahov, kart. č. 434.

290


Fall, der Stadtpfarrei von Žatec (Saaz), fungierte als Patron nicht der Abt von Strahov, sondern der Stadtmagistrat, der auch den entscheidenden Einfluss auf die Wahl des Pfarrers hatte. In diesem Kontext galt die Pfarrei von Jihlava als verhältnismäßig prestigeträchtiger Posten, zu dessen Zuteilung es auch im Sinne einer Honorierung für vorhergehende pädagogische Aktivitäten kommen konnte. Diesen Umstand bezeugen im Übrigen die Lebensläufe der einzelnen Pfarrer bzw. Dekane, wobei hier zu den bedeutendsten Persönlichkeiten während der Berichtszeit dieses Beitrags der einstmalige Professor auf dem Erzbischöflichen Seminar in Prag Michael Los, der zukünftige Abt von Strahov Milo Grün oder der Professor auf der Prager Universität und zweimalige Dekan der Theologischen Fakultät Marian Mika gezählt werden können. Die Studie befasst sich auch mit dem Lebensweg und der Stellung der Kaplane von Jihlava.

Die achtziger Jahre des 18. Jahrhunderts bedeuteten im Geistesleben der Stadt eine Marginalisierung des klösterlichen Elementes (das Jesuitenkolleg war selbstverständlich bereits 1773 geschlossen worden), das durch eine stärkere Pfarreiverwaltung ersetzt werden sollte. Es entstanden zwei neue Pfarreien: eine bei der Minoritenkirche Himmelfahrt Mariä und eine zweite bei der früheren Jesuitenkirche St.-Ignaz. Die letztere musste allerdings infolge zu hoher Kosten nicht ganz zehn Jahre nach ihrer Gründung wieder aufgehoben werden und wurde zu einer Lokalie der St.-Jakobs-Kirche umgewandelt. Dieser Prozess wurde von aktiven Eingriffen der Bürger Jihlavas begleitet, die sowohl eine Garantie für die ständige Zugänglichmachung der St.-Ignaz-Kirche als auch eine vollwertige Seelsorge verlangten. Die damals zu beobachtenden Spannungen zwischen den Pfarreiangehörigen und dem damaligen Dekan Milo Grün gründeten möglicherweise weniger auf Befürchtungen, dass das Kloster Strahov seinen Verpflichtungen nicht nachkommen könne, auch wenn dessen damalige Per-sonalsituation keineswegs als ideal zu bezeichnen war, als auf der Tatsache, dass der Dekan sich gegen einige herkömmliche Formen einer barocken Frömmigkeit stellte.



Jan Růžička

Obecní samospráva Bučovic a její proměna v letech 1886–1914∗

The Self-Administration of Bučovice and Its Transformation in the Years 1886–1914

The constitution of local self-administration in the second half of 19th century repre-sented an important step toward the formation of civic society in the Austrian Monarchy. Specific civic ranks formed also in small Moravian towns where the representatives of local self-government held in their hands the fate and future direction of individual municipalities. Based on the analysis of the primary sources of official provenience, the author concludes that two types of self-administration, one led by businessman Racek and another by pharmacist František Vlach, worked in the small south-Moravian town of Bučovice in 1886–1914. In practice, Racek’s leadership stressed national work and building of the Czech secondary school system, while the representatives led by František Vlach focused on establishing a modern municipal infrastructure.

Key words: self-administration, local elites, Bučovice, 19th century, provincial towns

Domácí historické bádání se v posledním desetiletí více zaměřuje na problematiku samospráv moravských a slezských měst druhé poloviny 19. století. Větší pozornosti se tak zaslouženě dostalo obecní samosprávě, důležitému faktoru v procesu utváření občanské společnosti, který formoval reálný obraz jednotlivých měst. Jak se občanská společnost prosazovala ve specifických prostředích, můžeme sledovat nejlépe při studiu konkrétních lokalit. Naše současná historiografie k problematice přistoupila cestou bá-dání v jednotlivých městech, přičemž se inspirovala výzkumnými projekty zaměřenými na formování občanské společnosti, které byly realizovány od 80. let 20. století v Německu a Rakousku.1 Od počátku nového tisíciletí se na Moravě úspěšně rozvinul výzkum občanských elit a působení obecních samospráv v Brně a několika městech bývalého Severomoravského kraje.2

∗ Příspěvek vychází z diplomové práce obhájené na Katedře historie FF UP v Olomouci v roce 2009.1 K charakteristice a porovnání jednotlivých projektů srov. K l a d i w a , Pavel: Stav bádání k problematice formování a vývoje občanské společnosti v 19. (18.) století. Srovnání frankfurtského, bielefeldského a vídeňského projektu na téma Bürgertum. Slezský sborník 100, 2002, s. 124–143.2 Kromě časopiseckých a sborníkových studií především F a s o r a , Lukáš: Svobodný občan ve svobodné obci? Občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851–1914. Brno 2007; K l a d i w a , Pavel: Obecní výbor Moravské Ostravy 1850–1914. Komunální samo-

292


Důležitou skutečností, kterou dosavadní výzkum zohledňuje a potvrzuje, je fakt že proces modernizace probíhal v jednotlivých městech odlišně a různým tempem. Moravští a slezští badatelé se drží typologie vytvořené „frankfurtskými“ autory,3 z níž vychází šest kategorií měst – bohatá tradiční obchodní a řemeslnická centra; raně industrializovaná řemeslnická centra; industrializovaná města; rezidenční a správní města; univerzitní města a nakonec stagnující maloměsta.4

Také v posledně zmíněných sídlech se ve druhé polovině 19. století profilovaly specifické občanské vrstvy. Pro toto prostředí však dosud chy-bí dostatek relevantní literatury. V podstatě výjimkou je studie Martina Markela o Jaroslavicích5 a ostravských autorů o Příboře.6 Jedna z prvních rakouských publikací zabývajících se životem měšťanstva přitom vychá-zela právě z výzkumu realizovaného v malých městech Horn, Eggenburg a Retz.7 V kontextu Předlitavska je velmi podstatné zabývat se malými městy (ohraničeny 2 000–20 000 obyvatel), neboť v roce 1910 žila v těchto sídlech téměř třetina občanů západní části monarchie, přičemž větší část připadala na města s počtem obyvatel do 5 000.8

Cílem této studie je ukázat, jak se změnily komunální politické elity a jejich přístup k modernizačním výzvám v letech 1886–1914 v malém jihomoravském městě Bučovice. Je možné, že zjištění vzešlá z bučovické-ho prostředí mohou mít širší platnost pro maloměsta obdobné velikosti a významu. K potvrzení či vyvrácení této teze je však nutné provést řadu dalších případových studií.9 Analýza většího počtu maloměst snad přinese podstatná zjištění o sociální a politické skladbě představitelů obecní sa-mosprávy; o tom, jak dlouho zůstala komunální politika maloměst v rukou

správa průmyslového města a její představitelé. Ostrava 2004; t ý ž : Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850–1914. I. díl. Vývoj legislativy. Ostrava 2007; K l a d i w a , Pavel – P o k l u d o v á , Andrea – K a f k o v á , Renata: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850–1914. II. díl, 1. svazek. Muži z radnice. Ostrava 2008. K l a d i w a , P. – P o k l u d o v á , A. – K a f k o v á , R.: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850–1914. II. díl, 2. svazek. Finance a infrastruktura. Ostrava 2009. Množství studií k jednotlivým městům i práce bilancující dosavadní stav bádání obsahuje sborník z mezinárodní konference F a s o r a , Lukáš – H a n u š , Jiří – M a l í ř , Jiří (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848–1948. Brno 2006.3 Viz pozn. 1. 4 F a s o r a , L.: Svobodný občan, s. 10.5 M a r k e l , Martin: Moderní historie Jaroslavic I. Příběh procesu modernizace. In: Ročenka Státního okresního archivu ve Znojmě 2000. Znojmo 2001, s. 36–69.6 K l a d i w a , P. – P o k l u d o v á , A. – K a f k o v á , R.: Lesk. II. díl, s. 661–712.7 S t e k l , Hannes (Hg.): Kleinstadtbürgertum in Niederösterreich. Horn, Eggenburg und Retz um 1900. Wien 1994.8 U r b a n i t s c h , Peter: Bürgerliche Eliten, Modernisierung und Wertewandel in Klein- und Mittelstädten Cisleithaniens 1848–1918. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Občanské elity, s. 50.9 V současné době pracuje autor článku na výzkumu Bučovic, Slavkova u Brna a Rou-sínova.

293

O B E C N Í S A M O S P R Á V A …

příslušníků drobného měšťanstva, kdy došlo k nástupu nové střední třídy do vedení radnic. Zda byli staroměšťané spíše odpůrci modernizačních projektů a příslušníci nové střední třídy inklinovali k cestě rozvoje za kaž-dou cenu; jaké představy prosazovaly jednotlivé skupiny na radnici a jaké projekty realizovaly v problematické finanční situaci. Podstatná budou také zjištění o podílu oprávněných voličů, o životním stylu měšťanů, o jejich účasti na spolkovém životě a slavnostech v jednotlivých komunitách.

Ve druhé polovině 19. století se do vedení malých měst dostávaly velmi často výrazné a charismatické osoby, začala „éra velkých starostů“.10 Působení dvou bučovických starostů proto tvoří časový rámec předložené studie, kdy počátek představuje zvolení Josefa Racka do čela obecního výboru a konec pak vypuknutí 1. světové války, kdy byl představeným obce František Vlach. Pramennou základnu studie tvoří především mate-riály úřední provenience uložené ve Státním okresním archivu Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna. Nejčastěji byly využity prameny pocházející z fondu Archiv města Bučovice. Pro sledované období bylo možné využít i dobový tisk.11 Zajímavé informace poskytla korespondence poslance Otakara barona Pražáka uložená v Moravském zemském archivu v Brně.12 Za specifický pramen lze považovat paměti.13 Pro studium bylo nezbytné využít regionální literaturu, především studie Jiřího Setinského.14

Město Bučovice

Město Bučovice, ve kterém žily ve druhé polovině 19. století přibližně tři tisícovky obyvatel,15 leží v údolí řeky Litavy, sevřeném od severu Liten-čickou pahorkatinou a z jihu svahy Ždánického lesa. První písemnou zmínku

10 U r b a n i t s c h , P.: Bürgerliche Eliten, s. 57; M a c k o v á , Marie: Obecní samospráva v kontextu českého regionálního bádání. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Občanské elity, s. 112.11 Bučovské noviny (v letech 1895–1900), Bučovské cepy (v roce 1896), Vyškovské noviny (vycházejí od roku 1892).12 Moravský zemský archiv v Brně (dále MZA Brno), G 61 Otakar Pražák (1852) 1873–1915.13 Především se jedná o první díl beletristicky zpracovaných vzpomínek na dětství a mládí sepsaných Josefem Fuhrichem/Furychem, synem dlouholetého obecního zastupitele a radního. F u r y c h , Josef: Jaro života. Praha 1930.14 Například S e t i n s k ý , Jiří: Bučovice v prvním desetiletí po obnově konstitučního zřízení. Vyškovský sborník 2, 2001, s. 133–150; t ý ž : Z dějin bučovických židů a jejich soužití s křesťany. In: XXVI. Mikulovské sympozium. Moravští Židé v rakousko-uherské monarchii (1780–1918). Brno 2003, s. 181–187; t ý ž : Z hospodaření obecních samospráv na Bučovicku na konci 19. a začátku 20. století. In: 110 let muzejní práce na Vyškovsku 1893–2003. Vyškov 2003, s. 33–46; t ý ž : Hospodaření městské samosprávy v Bučovicích a městská spořitelna. In: Ad musealem laborem. PhDr. Slavomíru Brodesserovi k šedesátým pátým narozeninám. Brno 2005, s. 81–87. 15 V roce 1850 žilo v Bučovicích 2 921 obyvatel, k roku 1869 došlo k poklesu na 2 856 obyvatel. Od roku 1880 je zaznamenán pomalý nárůst počtu obyvatel z 2 990 na 3 063 v roce

294


o tomto sídle, vzdáleném tři desítky kilometrů východně od Brna, máme ze 14. století. Již v roce 1369 jsou v pramenech Bučovice uváděny jako městečko.16 Takto byly Bučovice označovány ještě na konci 19. století, což měli sebevědomí zastupitelé v úmyslu změnit. Sídlo považovali za hodné statusu města a sebe pak za měšťany.17 Touha po oficiálním povýšení na město se tu a tam projevila na schůzích obecního výboru,18 nebyla však zřejmě tak silná, aby překonala neochotu zaplatit taxu spojenou s tímto úkonem. Navíc povýšení nepřinášelo žádné skutečné výhody, jednalo se o záležitost prestiže. V roce 1911 řešil nově zvolený obecní výbor otázku, zda jsou Bučovice městem či pouze městečkem. Zastupitelé neměli jasno v tom, jestli již v minulosti k povýšení na město nedošlo, pověřili proto vyřešením celé věci právní odbor. Žádný písemný materiál potvrzující po-výšení Bučovic na město však nebyl nalezen. Nakonec bylo usouzeno, že pokud jsou Bučovice zařazeny pro volby do zemského sněmu v městské skupině spolu s Kyjovem, Strážnicí a Vyškovem, jsou skutečným městem a nikoliv městečkem.19 Zastupitelé se proto usnesli nadále používat název „město Bučovice“.20 Vytoužený titul byl tedy získán i bez povýšení a přede-vším bezplatně.21

Bučovice byly ve sledovaném období centrem soudního okresu a představovaly přirozené středisko části středního Politaví.22 Konkurenta v této oblasti představoval nedaleký Slavkov.23 Středisková funkce Bučovic měla své kořeny již v 16. století, kdy byl vytvořen bučovický velkostatek. Po zániku patrimoniální správy se město stalo sídlem okresního sou-du, v letech 1855–1868 sídlem okresního úřadu a po novém rozdělení

1890, 3 204 v roce 1900 a 3 251 v roce 1910. Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850–1970. Díl I, svazek 1. Praha 1978.16 N e k u d a , Vladimír (red.): Vyškovsko. Vyškov 1965, s. 311. 17 „Všichni si chlubivě říkali, že jsou ,měšťané‘. Na hodnosti jim však neubylo, jestliže vyjížděli zvolna ze svých stavení s kravami, zapřaženými do vozu nebo pluhu na pole… Manželky a dcery měšťanů poctivě pomáhaly při hospodářství a nestyděly se za žádnou práci. Ale v neděli a ve svátek chodily do kostela pěkně nastrojeny s klobouky na hlavách a byly z nich městské ,paničky‘ a ,slečinky‘.“

F u r y c h , J.: Jaro, s. 8.18 Státní okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna (dále SOkA Vyškov), Archiv města Bučovice (dále AMBu), inv. č. 25, Protokoly zasedání obecního výboru 1870–1879, 12. 10. 1871; inv. č. 29, Protokoly zasedání obecního výboru 1903–1908, 28. 2. 1905.19 Tamtéž, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 92.20 Tamtéž, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 4. 12. 1911. 21 Také v tomto článku je pro Bučovice užíván pro druhou polovinu 19. století termín město.22 Do soudního okresu Bučovice náležely tři desítky obcí. B a r t o š , Josef – S c h u l t z , Jindřich – T r a p l , Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1918. Svazek 10. Ostrava 1986, s. 171.23 Současný název Slavkov u Brna je používán od roku 1922. „Vzato na vědomí, že minis-terstvo vnitra podle zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 266 sborníku zákonů a nařízení ustanovilo, aby název našeho města ,Slavkov – Austerlitz‘ změněn byl jen na český ,Slavkov u Brna‘.“ SOkA Vyškov, Archiv města Slavkov u Brna (dále AMSl), bez inv. č., Pamětní kniha 1922–1937, s. 137.

295


soudnictví a státní správy opět pouze okresního soudu.24 Díky příznivým přírodním podmínkám měly Bučovice po dlouhou dobu agrární charakter. Příliv řemesel však stále více zatlačoval zemědělství do pozadí. V průbě-hu 19. století nevedla industrializace v Bučovicích k překotnému rozvoji a ke strmému nárůstu počtu obyvatel, jak se dělo v mnoha jiných sídlech. V Bučovicích bylo rozšířeno textilnictví, přičemž k největšímu rozmachu tkalcovství došlo mezi lety 1840–1860, kdy zde pracovalo přibližně 2 000 textilních dělníků.25 Místní výrobu sukna však od 70. let 19. století postihl úpadek. Tato skutečnost se projevila také demograficky, nárůst počtu obyvatel města byl tehdy zastaven.26 Ekonomická stagnace, prohloubená jistě i pozdním napojením města na železnici v roce 1887, tak zapříčinila malou atraktivitu pro rozvoj průmyslu a případný příliv obyvatel do města.27 Zároveň je nutné uvést, že snížení počtu obyvatel Bučovic bylo ovlivněno postupným odchodem židovského obyvatelstva.28 Nezapomínejme, že Židé byli ve velké většině osobami s německou obcovací řečí a kromě knížecích úředníků ze zámku vlastně jedinými německy hovořícími obyvateli města. Bučovice tvořící centrum zemědělského okolí proto můžeme vnímat v po-sledních desetiletích 19. století jako „ospalé“ město s řemeslnicko-agrárním charakterem, převážně českým obyvatelstvem a do jisté míry uzavřenou sociální strukturou.

Volební boj a složení obecní samosprávy29

V prvních svobodných obecních volbách bylo roku 1850 v Bučo-vicích zvoleno do obecního výboru 18 členů. Od voleb roku 1861 byl jejich počet navýšen na 24 a v roce 1900 z důvodu nárůstu počtu voličů na konečných 30.30 V čele výboru stál představený obce neboli starosta, přičemž vstupní mezník této studie představuje zvolení vnuka posledního bučovického rychtáře Josefa Racka na tento post. V roce 1886 se utkal

24 B a r t o š , J. – S c h u l t z , J. – T r a p l , M.: Historický místopis, s. 171.25 Podle počtu vydaných továrních privilegií pro výrobu sukna a vlněného zboží na Mo-ravě a ve Slezsku v letech 1740–1848 bylo největším vlnařským centrem obou zemí Brno. Na druhém místě pak bylo Bílsko ve Slezsku, na třetím Bučovice. J a n á k , Jan: Podíl bučovických židovských podnikatelů na vytváření vlnařského průmyslu na Moravě (od počátku 40. let 19. století). In: 100 let muzejní práce na Vyškovsku 1893–1993. Vyškov 1993, s. 61–79. 26 Srov. údaje z let 1850 a 1869 v poznámce 15.27 V roce 1894 byla zahájena výroba v dřevařské továrně Davida Druckera. Tento prů-myslový obor navázal na tradiční bučovické bednářství, zásadního významu však v 19. století nedosáhl. 75 let nábytkářského závodu v Bučovicích. Bučovice 1969, s. 8–9.28 V polovině 19. století žilo v Bučovicích 566 Židů, tvořili tak téměř pětinu všech obyvatel. V roce 1900 to bylo pouhých 6 %. S e t i n s k ý , J.: Z dějin bučovických židů, s. 182.29 Pro pochopení mechanismů voleb a legislativy srov. K l a d i w a , P.: Lesk.30 S e t i n s k ý , J.: Bučovice v prvním desetiletí, s. 135; SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 54.

296


o vedení města s Janem Janouškem. Pamětník Josef Furych tuto událost popsal následovně: „Místní strany v B. [Bučovicích, pozn. autora] hlásily se k životu jen při obecních volbách, aneb ještě lépe při volbě starosty. Tehdy byl delší dobu starostou ,Johan‘ Janoušek, hostinský na náměstí. Postavou byl olbřím. Měl výrazný obličej se silným plnovousem a imponoval sedlákům na okresu tak, že ho chtěli voliti i za poslance. Avšak na radnici musil ustoupiti inteligentnějšímu obchodníku z náměstí Josefu Rackovi, podporovanému prvním radním Karlem Budíkem. Tak zvítězila strana Racků a Budíků nad stranou Janoušků a dlouho měla vládu pevně v rukou.“ 31 Dvojice představovaná starostou Rackem a prv-ním radním Budíkem ovládla opravdu na velmi dlouhou dobu komunální správu a reprezentovala její staroměšťanskou jednotu 25 let.32 Jaké motivy stály za bojem o křeslo starosty roku 1886, se zřejmě již nepodaří zcela odhalit, nabízí se však několik alternativ. V souboji o vedení města šlo jistě o osobní ambice a touhu po prestižní funkci, opomenout však nelze ani možnost, na kterou upozornil pamětník, tedy zápas starousedlých rodů Janoušků a Racků, případně Budíků. Další rovinou střetu mohla být na přelomu 80. a 90. let 19. století postupující politizace a ideová rozdílnost obou kandidátů. V tomto smyslu mnohé odhalují zemské volby z roku 1890, které proběhly na Moravě v době štěpení Národní strany, kdy se stále více prohlubovaly rozpory mezi jejím liberálním a konzervativním křídlem. Vyvrcholení představoval vznik Lidové strany svobodomyslné v Kroměříži v roce 1890 a jednoznačné vystoupení z Národní strany před říšskými volbami roku 1891.33 Josef Racek tehdy podporoval kandidáta do zemského sněmu JUDr. Otakara barona Pražáka, syna JUDr. Aloise barona Pražáka. Proti němu vystoupil jako samostatný kandidát JUDr. Jan Sovadina z Brna.34 Také bučovický advokát JUDr. František Rozkošný podporoval kandidaturu svého přítele Otakara Pražáka. Obával se však toho, že by v Bučovicích mohl získat větší voličskou podporu Jan Sovadi-na, prosazovaný Janem Janouškem. Doktor Sovadina však z kandidatury nakonec odstoupil.35 Situace v Bučovicích byla v té době popsána takto: „Ten [Jan Sovadina, pozn. autora] by co kandidát zde pohořel zle – neboť strana Janouškova bledne – bledne a členové její nevyváží daleko – moc a roz-vahu protistrany.“ 36 „Protistrana“ představovaná okruhem Josefa Racka se tak vypořádala s Janouškovým vlivem ve městě. Ale již na počátku 90. let

31 F u r y c h , J.: Jaro, s. 284–285.32 Oba byli zvoleni do svých funkcí opakovaně i v letech 1890, 1893, 1896, 1900, 1903, 1907.33 M a l í ř , Jiří: Od spolků k moderním politickým stranám. Vývoj politických stran na Moravě v letech 1848–1914. Brno 1996, s. 98–99.34 R á j a , Martin: JUDr. Ctibor Helcelet mezi konzervatismem a liberalismem. Magisterská diplomová práce obhájená na FF MU v Brně v roce 2003.35 Moravská Orlice, roč. XXVIII, č. 143, 24. 6. 1890.36 MZA Brno, G 61 JUDr. Otakar Pražák (dále Otakar Pražák), kart. 8, Rozkošný, 31. 5. 1890.

297


se vynořili jiní protivníci. Jedním z nich byl lékárník PhMr. František Vlach, vůdce liberálně orientovaných občanských vrstev v Bučovicích. Do Bučovic se přistěhoval v roce 1886 z nedalekého Vyškova. Jako odpůrce konzervativní politiky Národní strany se projevil již ve zmíněných zem-ských volbách, kdy jako jediný volič z celé volební skupiny nehlasoval pro Otakara Pražáka, nýbrž pro Adolfa Stránského.37

Jiný druh opozice představoval Václav Valenta, ředitel Spořitelny a záložny v Bučovicích a zástupce pojišťovny. Tento muž se pokoušel proniknout do obecní samosprávy, ale do obecního výboru nikdy zvolen nebyl. Jeho baštou a politickým nástrojem zůstaly pouze jím vydávané Bučovské noviny. V tomto periodiku prezentoval redaktor Valenta své poněkud populistické názory na fungování obecní samosprávy či místní občanské záložny a vyjadřoval se obecně dost kriticky k poměrům ve městě. Poukazoval například na špatné hygienické poměry, zapříčiněné chybějící kanalizací a vodovodem.38 Jindy si vzal na mušku zledovatělé chodníky či špatné osvětlení města. Dá se říci, že se při těchto výtkách měl o co opřít. Na konci 19. století měla mnohá města v těchto ohledech co napravovat a Bučovice rozhodně nebyly výjimkou. Václav Valenta však byl věčný kverulant a na stránkách novin se často dostával za hranice seriózní žur-nalistiky. Kontroverzní vystupování redaktora Valenty a jeho neshody se spoluobčany měly osobní dohru. Fasádu a okna měl opakovaně pomazány nejen blátem, ale dokonce i výkaly.39

Vystupování mladočechů vedených lékárníkem Vlachem bylo vůči radnici méně konfliktní, zato o poznání úspěšnější. Do obecního výboru byl František Vlach zvolen již v roce 1900 a roku 1911 se stal starostou.40 Nové vedení obce reprezentované lékárníkem Vlachem se od těch před-chozích – s obchodníkem Rackem v čele – výrazně lišilo. Došlo ke zcela zá-sadní personální obměně a generační výměně obecního výboru, neboť po podzimních volbách roku 1911 bylo zastupitelstvo z 90 % tvořeno členy, kteří byli v této funkci vůbec poprvé (v letech 1886–1907 se přitom podíl nových členů v obecním výboru pohyboval mezi 13 a 38 %).41

Výsledek voleb v roce 1911 a nástup nových osob do čela města byl současníkem označen za „palácový převrat“.42 Samotné volby proběhly v po-měrně vzrušené náladě. Volilo se dvakrát, poprvé začátkem roku a pak na

37 Moravská Orlice, roč. XXVIII, č. 149, 1. 7. 1890.38 „Ať chlastá žebrota třeba lužovici z veřejných studní, jen když naši městští velikáši mají své plzeňské, vínečko, silnou slivovici, jeřabinku s jeřábkem, a co je jim vlastně po tom, co má chudina ve svých střevech? A zmírá-li co na tom?“ Bučovské noviny, roč. IV, č. 5, 27. 2. 1898. 39 Bučovské noviny, roč. V, č. 19, 9. 9. 1899.40 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 52, Protokoly zasedání obecního zastupitelstva 1911, 20. 10. 1911.41 Tamtéž, inv. č. 395, kart. 13, Volby do obecního zastupitelstva 1867–1938; inv. č. 396, kart. 13, Volby do obecního výboru 1864–1932; inv. č. 28, Protokoly zasedání obecního výboru 1895–1902; inv. č. 29, Protokoly zasedání obecního výboru 1903–1908. 42 M a j e r , Jiří (red.): Vzpomínky profesora Fabiána Slabého, který v Bučovicích vyučoval

298


podzim. Již v prvních volbách byl poražen staročeský „starostenský blok“ Josefa Racka. On sám byl zvolen do výboru, ale jinak se prosadili mladší „pokrokáři“. Proti průběhu voleb byla podána stížnost.43 Došlo k opakova-ným volbám třetího sboru, v nichž však již nebyl zvolen ani Josef Racek.44

Bučovický kronikář to komentoval slovy: „V roce 1911 předsevzaty volby za hrozného napětí stran. Zvítězili zcela noví, pokroku milovní lidé.“ 45 Nutno podotknout, že kronikářem byl ředitel občanské a měšťanské dívčí školy František Ladislav Gartner, právě zvolený člen obecního výboru.

V jednom však můžeme s kronikářem souhlasit: volby roku 1911 znamenaly konec staročeské politiky na bučovické radnici a zároveň způsobily, že staroměšťané ztratili většinu v obecním výboru. Došlo ne-jen k výrazné personální výměně zastupitelů, ale také ke zvýšení podílu vzdělaného měšťanstva v obecním výboru. Předchozí starosta a první radní představovali starousedlíky z okruhu řemeslnické, živnostenské a obchodnické elity. Staroměšťanské vrstvy či starou střední třídu tvořili majitelé nemovitostí, rolníci, řemeslníci, živnostníci a obchodníci.46 Tito lidé měli svou prestiž založenu především na starousedlictví, životních zkušenostech a na majetku. V letech 1886–1911 tvořili příslušníci staré střední třídy v obecním výboru výraznou většinu, naopak počet učitelů, úředníků a příslušníků svobodných povolání byl nevýznamný. V čele sta-roměšťanských vrstev (tedy v představenstvu obce) pak stály především zámožné osoby, převyšující svým majetkem drobné měšťanstvo.47 Josef Racek byl majitel nemovitostí a provozoval na náměstí obchodnickou živnost. První radní Karel Budík byl majitel nemovitostí, stolařský mistr a obchodník se dřevem. Tito dva muži přitom nestáli pouze v čele obce, ale ve vedoucích pozicích se účastnili také spolkového života.48 Josef Racek byl navíc velmi dlouho pokladníkem bučovické občanské záložny, radní Karel Budík předsedou této instituce. Tím došlo k personálnímu propojení

češtině a němčině v letech 1908–1928. In: Gymnázium Bučovice 1902–2002. Almanach ke stému výročí školy. Bučovice 2002, s. 49.43 Rekurs byl podán dlouholetým zastupitelem Jakubem Hromádkou, většina jeho ná-mitek nebyla přijata. Uznána byla pouze stížnost na příliš malou volební místnost, do níž se nevešli všichni voliči třetího sboru.44 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 52, Protokoly zasedání obecního zastupitelstva 1911–1915, 20. 10. 1911.45 Tamtéž, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 12.46 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 395, kart. 13, Volby do obecního zastupitelstva 1867–1938; inv. č. 396, kart. 13, Volby do obecního výboru 1864–1932; Okresní úřad Vyškov, kart. 24, Sčítací operáty Bučovice 1880; kart. 25, 26, 27, Sčítací operáty Bučovice 1900.47 V roce 1906 odvedl Josef Racek 779 K 21 h přímé daně, Karel Budík 219 K 52 h. Naprostá většina řemeslníků, živnostníků a rolníků odváděla ročně daň do výše 200 K, a představuje tedy drobné měšťanstvo. Mezi střední měšťanstvo je možné zařadit většinu obchodníků a hostinských, kteří platili více než 200 K přímé daně za rok. SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 397, kart. 14, Obecní volby – soupis voličů 1906.48 Srov. Památník pěveckého spolku „Hvězda“ v Bučovicích 1862–1932. Bučovice 1932; 100 let požárního sboru města Bučovic 1875–1975. Bučovice 1975.

299


radnice se záložnou. Vyškovské noviny ve zprávě o jarních volbách roku 1911 napsaly: „Městské zastupitelstvo v Bučovicích stalo se již po dlouhou dobu jakousi výsadou několika osob, které opírajíce se o široce rozvětvené příbuzenstvo i svou finanční moc, zařídili si tu malou absolutistickou říši.“ 49

Prohra „starostenského bloku“ Josefa Racka v těchto volbách však nejspíš nebyla způsobena autoritativním chováním dosavadního výboru, Vyškovské noviny byly ve svém článku ovlivněny stranicky, neboť se v této době jednalo o lidovo-pokrokářský tisk. Pravděpodobné je, že dosavadní vedení, řídící obecní správu podle svých představ a schopností, již nebylo s to odpovědět na modernizační výzvy, které před městem stály. Občané s vyšším vzděláním, kteří byli koncentrováni v prvním a druhém voličském sboru a měli zásadní vliv na výsledek voleb, přitom požadovali vyšší životní standard a prosazovali budování moderní technické infrastruktury ve městě. Volby zřejmě ovlivnila i politická diferenciace společnosti, která proběhla v této době také v maloměstském prostředí regionu.50

Voliči prvních dvou sborů měli největší vliv na výsledek voleb, a díky nim se tak v roce 1911 dostali do čela města větší měrou vzdělaní příslušníci nové střední třídy – středoškolští profesoři, úředníci, podnikatelé, právníci. Stará střední třída již netvořila v tomto výboru většinu, a to především kvůli oslabení pozic obchodníků a hostinských. Také majitel velkostatku Jan II. kníže Liechtenstein nebyl po řadě let do obecního výboru zvolen.51 Na jaře roku 1911 se komunálních voleb zúčastnil velký podíl voličů. Je překvapující, že největší volební účast (75 %) byla ve třetím sboru. V tomto sboru totiž bývala účast obecně nejnižší, nejméně majetní voliči si asi dobře uvědomovali omezenou možnost ovlivnit výsledek voleb. Každý volební sbor, ačkoliv jeho voličstvo bylo rozdílně početné, volil totiž třetinu členů a náhradníků obecního výboru. Třetí sbor v roce 1911 tvořilo 720 voličů, ve druhém sboru bylo 112 voličů a v prvním sboru 30 voličů. Celkový podíl oprávněných voličů tehdy v Bučovicích představoval asi 26 % obyvatelstva.52 O 15 let dříve disponovalo volebním právem v Bučovicích více než 18 % obyvatel.53 Tyto hodnoty potvrzují tezi, že větší poměrná část obyvatelstva

49 Vyškovské noviny, roč. XX, č. 9, 3. 3. 1911.50 V roce 1910 získali ve Slavkově těsnou většinu národně-liberálně orientovaní zastu-pitelé. „Nový obecní výbor: 16 členů strany pokrokové a 14 strany konservativní.“ SOkA Vyškov, AMSl, bez inv. č., Pamětní kniha 1922–1937, s. 82. V Novém Rousínově došlo k výraznému střetu konzervativních a liberálních sil ve volbách roku 1906. V roce 1907 byl zvolen starostou „svobodomyslný“ MUDr. Bohumil Vepřovský. SOkA Vyškov, Archiv města Rousínov, bez inv. č., Obecní kronika 1876–1907, s. 281, 291–292.51 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 395, kart. 13, Volby do obecního zastupitelstva 1867–1938; inv. č. 396, kart. 13, Volby do obecního výboru 1864–1932; Okresní úřad Vyškov, kart. 24, Sčítací operáty Bučovice 1880; kart. 25, 26, 27, Sčítací operáty Bučovice 1900.52 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 396, kart. 13, Volby do obecního výboru 1864–1932, Protokol o volbě obecního výboru z 27. 2. – 2. 3. 1911.53 Nárůst podílu voličů v letech 1896–1911 souvisel se zvýšením počtu osob odvádějících požadovanou výši daně.

300


měla možnost zúčastňovat se voleb v méně industrializovaných lokalitách. Průmyslová města tehdy nedosahovala ani průměru předlitavských hodnot, které se pohybovaly na počátku konstituční éry mezi 8 a 15 % oprávně-ných voličů a v předválečných letech mezi 10 a 25 %.54 Naopak v méně průmyslových městech či ve stagnujících maloměstech došlo k pomalejšímu nárůstu počtu obyvatel, a proto zde nežilo velké množství nemajetného dělnictva bez volebního práva.55

Je zřejmé, že volební rok 1911 znamenal pro bučovickou samosprá-vu výraznou proměnu politické reprezentace. Staroměšťanské vrstvy byly ve vedení nahrazeny příslušníky nové střední třídy. K této změně došlo ve srovnání s většími městy poměrně pozdě, o to výraznější však byla. Ve sledovaném období tedy můžeme hovořit o dvou typech samospráv. Každá z nich přistupovala ke správě záležitostí všedních dní a rozvoji obce jiným způsobem.

Vyšší zemská reálka a okresní hejtmanství

Staroměšťanská komunální správa se snažila do města získat instituce, které měly posílit význam Bučovic pro okolí a pomoci české národní obrodě. Na přelomu 19. a 20. století následujícího došlo k zásadnímu rozhodnutí o vybudování střední školy v Bučovicích. Při jednání o zřízení měšťanky56 se v Brně v létě roku 1898 setkal předseda bučovické školní rady MUDr. Ru-dolf Šebek s poslancem JUDr. Otakarem Pražákem. Poslanec Pražák tehdy navrhl, aby se Bučovice ucházely o zřízení reálky. Doktor Šebek byl ná-padem svého přítele překvapen. Odvážná myšlenka jej však poté nadchla a slíbil Otakaru Pražákovi zapůsobit v Bučovicích ve prospěch zamýšle-ného projektu, přestože v té době nebyl členem obecního výboru.57 Tuto novinu sdělil starostovi Josefu Rackovi. Ten byl překvapen velkolepostí celého plánu a uvědomoval si především finanční náročnost takové akce. Nakonec ale na myšlenku podání žádosti o zřízení střední školy přistoupil, ovšem s dovětkem, že pokud se zjistí, že Bučovice na realizaci finančně nestačí, ustoupí od ní. Přesvědčit starostu Racka bylo podle doktora Šebka nejdůležitější. Tento starosta totiž požíval v Bučovicích velké vážnosti a měl

54 F a s o r a , L. – K l a d i w a , P.: Obecní samospráva. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Občanské elity, s. 28.55 V Příboře disponovalo volebním právem v komunálních volbách v roce 1903 více než 17 % obyvatel. V Jaroslavicích to bylo v roce 1896 dokonce více než 39 % obyvatel. K l a d i w a , P. – P o k l u d o v á , A. – K a f k o v á , R.: Lesk. II. díl, s. 668; M a r k e l , M.: Moderní historie, s. 55.56 Měšťanská škola byla v Bučovicích zřízena v roce 1899. Do té doby museli žáci dojíždět do měšťanky ve Slavkově.57 Od roku 1886 (rok po příchodu do Bučovic) působil Rudolf Šebek v obecním výboru jako náhradník. Členem obecního výboru se stal poprvé v roce 1893, opětovně byl zvolen zastupitelem v roce 1900.

301


jedinečný vliv na místní občany.58 Dále bylo nutné zapůsobit na samotné obyvatele. Vhodnou příležitost poskytla koncem roku 1899 manifestační schůze za zřízení české vysoké školy na Moravě, jíž se zúčastnila tisícovka obyvatel z Bučovic a okolí i poslanci Otakar Pražák, Antonín Cyril Stojan a Konrád Martinek. Zde bylo odhlasováno, aby obecní výbor podal žádost zemskému sněmu o zřízení reálky v Bučovicích a požádal místní záložnu, aby ze svých přebytků věnovala potřebné peníze na stavbu školní budovy.59 V březnu 1899 na schůzi obecního výboru skutečně padl návrh na sepsání žádosti o zřízení reálky. Starosta Racek promluvil o výhodách, které by reálka městu přinesla, přičemž podotkl, že prozatím není nutné usnesení výboru o financování stavby. Tak byl návrh jednohlasně schválen a žádost ihned sepsána.60 Poslanec Pražák žádost předložil zemskému sněmu, který však o ní v této době nejednal.61 Rudolf Šebek a Josef Racek se ale nechtěli myšlenky na zřízení střední školy ve městě vzdát: „Žádosť naše ovšem nyní odpočívá, však my nyní začneme pracovati, abychom opatřili sobě potřebné peníze na stavbu budovy, slovem budeme konati vše, aby ku příštímu zasedání sněmovnímu byly veškeré předběžné přípravy vykonány a hotovy.“ 62

Zásadní událostí pro získání základního kapitálu byla valná hromada bučovické občanské záložny konaná v červnu 1899. Starosta Racek jako pokladník záložny vznesl na jednání návrh, aby byl přebytek rezervního fondu záložny věnován na stavbu střední školy. Schválení tohoto návrhu ale nebylo vůbec jednoduché. Redaktor Václav Valenta totiž prostřednic-tvím svých novin podněcoval podílníky záložny, aby odhlasovali rozdělení rezervního fondu mezi sebe.63 Na schůzi, jíž se zúčastnily stovky podílníků záložny, propukla tak divoká diskuze, že hrozilo její rozpuštění přítom-ným komisařem okresního hejtmanství. Josef Racek nakonec zjednal ve schůzi pořádek a prosadil hlasování. Velkou většinou pak bylo schváleno, že občanská záložna věnuje 52 000 K na stavbu reálky a že bude každo-ročně odvádět část zisku na její údržbu. Další finanční zdroj byl získán od podílníků kontribučenské záložny v Bučovicích.64

V této fázi byli obecní zastupitelé přesvědčeni, že z jejich strany již nic nebrání sněmovnímu schválení reálky. Poslanec Pražák však vysvětlil, že je nutné, aby se obecní výbor usnesl, že na sebe obec bere závazky, které byly stanoveny v regulativu týkajícím se zřízení zemských středních škol a vytčeny v návrhu zemského výboru o zřízení vyšší zemské reálky

58 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 47.59 Bučovské noviny, roč. IV, č. 26, 24. 12. 1898.60 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 28, Protokoly zasedání obecního výboru 1895–1902, 16. 3. 1899.61 Tamtéž, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 49.62 MZA Brno, Otakar Pražák, kart. 9, dr. Šebek Rudolf 1898–1913, 16. 5. 1899.63 Bučovské noviny, roč. IV, č. 12, 12. 6. 1898; Bučovské noviny, roč. IV, č. 26, 24. 12. 1898.64 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 49.

302


v Jevíčku.65 Jednalo se především o financování školní budovy, učebních pomůcek a odvádění určené částky zemskému fondu na vydržování re-álky. Obec se měla zavázat, že bude vše financovat, a pokud nebude mít dost vlastních prostředků, získá je zvýšením obecní přirážky. Schválení takového usnesení znamenalo pro bučovické zastupitele problém. Při jednání v říjnu 1899 bylo pouze schváleno, že pokud bude reálka sněmem povolena, zavede se v Bučovicích daň z alkoholu a nájemného pro financo-vání jejího provozu. K žádosti však měl být doložen účetní materiál obce a především opis protokolu ze schůze obecního výboru s usnesením, že obec na sebe bere všechny závazky. K takovému usnesení ovšem říjnové jednání zastupitelů nedospělo. Rudolf Šebek, největší zastánce reálky, se tedy rozhodl pro podvod. Napsal protokol, podle kterého se zastupitelstvo zavázalo splnit zmíněné podmínky. O tomto protokolu věděl ještě starosta Racek.66 Ke svému činu se Rudolf Šebek přiznal v roce 1914 a to přímo na stránkách městské kroniky.67 Doktor Šebek řešil neochotu mnohých zastupitelů usnést se na finančních závazcích velmi nestandardně. Jeho nelegální jednání však jasně ukazuje, že spolu se starostou o zřízení reálky v Bučovicích jednoznačně stáli.

Moravský zemský výbor se v listopadu 1899 usnesl, že obec může podstoupit finanční závazky spojené se zřízením reálky a okresní školní rada v místě realizovala potřebná šetření. Tehdy však vyvstal problém s předložením protokolu, jenž měl uvádět, že obec na sebe bere všechny finanční závazky požadované sněmem. „Čtenář sobě laskavě připomeň, že starý výbor ve skutečnosti takového usnesení vůbec neučinil.“ 68 Rudolfa Šebka tedy napadlo schválit závazné usnesení „znovu“: „Nechci pominouti sdělení, že nový obecní výbor, nyní 30-ti členný, v němž jsou i Dr. Halík, lékárník Vlach a soudní adjunkt Rozkošný a já dokonce jako radní! k mému návrhu učinil usnešení, že trvá pevně na žádosti o zřízení zemské reálky, a v naprostém sou-hlasu s výborem předešlým bere znova na se veškeré závazky zemským výborem požadované.“ 69 Potřebný dokument tedy vznikl nově usnesením obecního výboru zvoleného roku 1900 a mohl být při šetření předložen.

Zemská školní rada se v prosinci 1900 vyslovila pro zřízení reálky v Bučovicích. Obecní výbor na toto rozhodnutí reagoval v březnu 1901, kdy se usnesl k odpovědi zemskému výboru, že Bučovice zahájí stavbu školy ihned, jakmile bude reálka v Bučovicích zemským sněmem schválena.70

65 V Jevíčku byla zřízena vyšší zemská reálka v roce 1899.66 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 50–51.67 MUDr. Rudolf Šebek zapsal v roce 1914 do městské kroniky podrobné informace o okolnostech vzniku reálky a o svém iniciativním působení v této věci.68 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 54.69 MZA Brno, Otakar Pražák, kart. 9, dr. Šebek Rudolf 1898–1913, 27. 7. 1900.70 Proti návrhu hlasoval rolník a notářský solicitátor Faustin Pešera, řezník a rolník Tomáš Veselý, sladovník Ignatz Stiassny a obchodník Josef Jellinek. SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 60.

303


Hlasování o zřízení střední školy s českou vyučovací řečí představovalo v zemském sněmu citlivou záležitost. Věc byla pochopitelně posuzována z nacionálních pozic. K jednání o zřízení vyšších zemských reálek s českou vyučovací řečí v Příboře a Bučovicích došlo 10. července 1901. Nejdříve se jednalo o Příboře, kdy v diskuzi vystoupil poslanec JUDr. Hugo Fux, jenž argumentoval proti zřízení reálky a oznámil, že němečtí liberálové budou hlasovat proti schválení. Do diskuze poté vstoupil poslanec JUDr. Jan Žáček, který připomněl především potřebu navýšení počtu českých škol. Došlo k hlasování o zřízení reálky v Příboře a v Bučovicích, což bylo schváleno hlasy 57 poslanců z 85 hlasujících.71

Zpráva o schválení reálky pro Bučovice však nebyla všemi obyvateli přijata s takovým nadšením, jaké iniciátoři stavby očekávali. Mnozí občané se obávali velké finanční zátěže.72 Jiní si naopak uvědomovali, že reálka bude pro Bučovice prospěšná, a navíc počítali s tím, že jejich děti budou moci studovat v místě, ve srovnání s Brnem o poznání levněji.73

Před vedením města stál nyní náročný úkol výstavby vhodné budovy. Doktor Šebek se i v této záležitosti obrátil na poslance Pražáka: „…jedná se nám velmi o to, aby budova příští reálky byla důstojná, aby nepředčí-li je, aspoň se vyrovnala do výstavnosti a imposantního zevnějšku reálkám v poslední době postaveným. Jelikož starosta náš je v tom ohledu spořivý a opatrný nad míru potřebnou …, bylo by velmi působivé, kdybychom starostu našeho nějakým způsobem k většímu vzletu v příčině stavby pohnouti mohli. Při jeho ctižádosti – ovšem míněno ve smyslu ušlechtilém – bylo by nejúčinnějším, kdyby se mu mohla dáti perspektiva na možné vyznamenání po skončené stavbě.“ 74 Jak dopadlo pohnutí starosty k „většímu vzletu“, není jasné. Jisté však je, že výuka za-čala ještě v roce 1902 v provizorních prostorách občanské záložny. Příští rok se již vyučovalo v nové budově projektované a postavené kanceláří architekta Václava Wittnera z Olomouce přibližným nákladem 300 000 K. Budova byla umístěna v klidné lokalitě na severním okraji města na místě sponzorsky zakoupeném Janem II. knížetem Liechtensteinem. S výukou v nové budově se začalo již několik dní před jejím požehnáním brněnským biskupem ThDr. Františkem Bauerem a slavnostním předáním, které se uskutečnilo v neděli 27. září 1903.75 Vyšší zemská reálka v Bučovicích mohla začít žít svým běžným životem.76

71 Sněmovní list o sezeních Moravského sněmu zemského – Landtagsblatt über die Sitzungen des Mährischen Landtages. Brno 1901, s. 748–752. 72 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 68–72.73 Bučovské noviny, roč. V, č. 20, 23. 9. 1899.74 MZA Brno, Otakar Pražák, kart. 9, dr. Šebek Rudolf 1898–1913, 5. 10. 1901.75 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 85–92.76 Reálka v Bučovicích vznikla v době zrychlujícího se rozvoje českého školství na Mo-ravě. V roce 1907 fungovalo na Moravě již 16 českých gymnázií z celkového počtu 30 a 17 českých reálek z celkového počtu 33. Vyškovské noviny, roč. XVI, č. 3, 17. 1. 1908.

304


Fungování střední školy mělo vliv na změnu společenského ovzduší ve městě. Do Bučovic začali přicházet studenti a profesoři, kteří zde aktivně působili ve veřejném životě a pronikali také do komunální správy.77 Vý-stavba reálky však měla i zřejmý negativní dopad na město, neboť zatížila neúměrně obecní výdaje.

Řádné spravování obecního majetku bylo jednou ze základních po-vinností každé obce.78 Tak náročná stavba, jakou byla bučovická reálka, však nemohla být financována z běžných příjmů, a nedostatek financí v „obecní kase“ byl proto vyrovnáván především zaváděním přirážek k přímým státním daním. Do přelomu století se přirážky v bučovických rozpočtech držely do výše 50 %. V roce 1904, tedy krátce po vystavění reálky, ale došlo k navýšení na 80 % a v následujícím roce k nárůstu na 115 %.79 Pro srovnání uveďme, že v roce 1906 uvalilo na Moravě přirážky k přímým daním 2 979 obcí a jen 100 obcí ještě přirážky nepotřebovalo. Nejvíce obcí vypsalo přirážku mezi 51 a 100 %.80

Další myšlenkou, jak zvýšit prestiž Bučovic a zároveň profitovat z pří-tomnosti státní instituce, byla snaha o zřízení okresního hejtmanství. Ještě před usnesením zemského sněmu o zřízení zemské reálky v Bučovicích napsal doktor Šebek poslanci Pražákovi: „Na konec připojuji, že v městě našem se vyskytují hlasy, aby zde bylo zřízeno okresní hejtmanství. Vyškovské hejtmanství je jedno z těch největších a nejlidnatějších 81 na Moravě a mohlo by se dobře rozděliti na dvě.“ 82 Zdá se však, že se tato myšlenka dále nerozvi-nula a o novém hejtmanství se v Bučovicích mluvilo znovu až v roce 1903. V březnu tohoto roku sdělil Rudolf Šebek v sezení obecního výboru, že dle jeho důvěryhodných informací budou na Moravě zřízena nová okresní hejtmanství rozdělením několika stávajících. Upozornil na výhody, které by plynuly získáním takové instituce do Bučovic. Zároveň podotkl, že město může opět počítat s podporou poslance Pražáka.83 Rudolf Šebek, nejprve

77 Již v roce 1903 se stal obecním zastupitelem ředitel reálky Bohuš Kopecký. V roce 1911 jej v obecním výboru „vystřídali“ profesoři Jan Chvojka a Karel Suchan. 78 Říšský i zemský obecní zákon ukládal, aby obce získávaly finance především ze svého majetku a přebytku hospodaření z minulých let. Obce tak stály ve velmi obtížné situaci, neboť jejich majetek pocházel většinou z předbřeznové éry a na konci 19. století, kdy bylo nutné vybudovat finančně náročné projekty (kanalizace, vodovod, elektrifikace, asanace nevyhovující zástavby), rozhodně nestačil. K l a d i w a , P.: Lesk, s. 93–101.79 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 443, kart. 19, Revize obecních účtů 1877–1938, opis protokolu z 1. 7. 1905. 80 K l a d i w a , P.: Lesk, s. 102.81 Na konci roku 1906 měl vyškovský politický okres tři soudní okresy (Bučovice, Slavkov, Vyškov), 120 místních obcí, tvořících 117 obcí katastrálních. Žilo zde 89 827 osob v 15 700 domech, z toho česky hovořilo 84 962 obyvatel. Katolíků bylo 88 121, evangelíků 617 a židů 1 088. V okrese bylo 237 velkostatkářů, ale jen 6 továren. Vyškovské noviny, roč. XVI, č. 26, 29. 6. 1907.82 MZA Brno, Otakar Pražák, kart. 9, dr. Šebek Rudolf 1898–1913, 1. 7. 1901.83 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 29 Protokoly zasedání obecního výboru 1903–1908, 17. 3. 1903.

305


„posedlý myšlenkou reálky“ ,84 si vzal za své získat pro Bučovice hejtmanství. Zároveň si velmi dobře uvědomoval, že ve vyškovském okrese je ještě jiné město, které by se mohlo stát novým sídlem hejtmanství. Proto upozornil na potřebu rychlého jednání, aby nebyly Bučovice předstiženy blízkým Slavkovem. V tomto sporu se pak naplno projevila rivalita, která mezi oběma městy panovala již dříve.85

Podle informací poslance Pražáka byla ze Slavkova vyslána deputace na místodržitelství, kde žádala o zřízení hejtmanství ve svém městě. Ota-kar Pražák proto vyzval bučovické zastupitele k aktivitě.86 V březnu 1903 byla odeslána bučovická žádost o zřízení hejtmanství na místodržitelství do Brna.87 Poté však záležitost opět na několik let utichla.

Novým impulsem byl až dopis starosty Nového Rousínova MUDr. Bo-humila Vepřovského, zaslaný v roce 1907 Rudolfu Šebkovi. Městečko Nový Rousínov se tehdy snažilo vymanit z působnosti okresního soudu ve Slavkově a stát se centrem vlastního soudního okresu. Starosta Vepřovský upozornil, že Slavkovští se ucházeli o okresní hejtmanství i ve Vídni, a po-znamenal, že Bučovice musí postupovat společně s Novým Rousínovem proti Slavkovu. Doktor Šebek na dopis připsal: „Jak viděti, Slavkov nelení a tu nelze nám ruce složiti v klín, chceme-li docíliti, abychom zvítězili nad Slavkovem, a městu našemu zajistili primát. Jinak jest nebezpečí, že titul ,škrobařů‘ přejde na nás.“ 88 V březnu 1907 se sešel obecní výbor. Ve schůzi se tehdy hovořilo o tom, že doba je velmi příznivá a je potřeba ji využít.89 Opět probuzené nadšení však brzy vyprchalo.90 Až téměř po roce se ve schůzi obecního výboru dotázal stolař Mikuláš Hošek, nakloněný zřízení hejtmanství, jak práce pokročila. Tato interpelace byla vzata na vědomí s tím, že starosta Racek vše zjistí při návštěvě poslance Pražáka.91 Doktor Šebek byl v této době přesvědčen, že bez jeho přičinění není možné hejtmanství získat: „…neboť naši páni vedoucí si myslí bezpečně, že jim pečený holub přilítne sám do úst.“ 92 Na příští zasedání si proto doktor Šebek připravil velmi podrob-

84 Ú l e h l a , Jan: Bučovice. Strojopis pamětí uložený na Gymnáziu Bučovice, s. 3.85 Mezi občany obou měst docházelo prý k určitému „hašteření“. „Slavkovští občané neměli také své sousedy z Bučovic v přílišné lásce, a snad ,na potvoru‘ provedli jim ohavnou věc. Téměř po všech domech v Bučovské ulici ve Slavkově vyráběli po domácku škrob a sušili jej na ulici na vysokých stojanech. Vysychající škrob vydává velmi nepříjemný zápach. A proto, když lidé z Bučovic projížděli nebo procházeli Bučovskou ulicí ve Slavkově, ucpávali si nosy, kašlali, kýchali a zle hubovali na zápach i na Slavkováky, kterým neřekli jinak, nežli posměšně ,škrobaři‘!“ F u r y c h , J.: Jaro, s. 40.86 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 164.87 MZA Brno, Otakar Pražák, kart. 9, dr. Šebek Rudolf 1898–1913, 10. 4. 1903.88 K titulu „škrobařů“ srov. pozn. 85. SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 401, kart. 17, Volby do zemského sněmu 1878–1913, dopis z 21. 2. 1907.89 Tamtéž, inv. č. 29, Protokoly zasedání obecního výboru 1903–1908, 4. 3. 1907.90 Tamtéž, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 165.91 Tamtéž, inv. č. 29, Protokoly zasedání obecního výboru 1903–1908, 20. 2. 1908.92 MZA Brno, Otakar Pražák, kart. 9, dr. Šebek Rudolf 1898–1913, 27. 2. 1908.

306


ný návrh,93 jak co nejefektivněji postupovat k úspěšnému dosažení cíle. Jenže na tomto zasedání chyběl nemocný starosta Racek, doktor Šebek byl odvolán v průběhu schůze k případu a o věci se vůbec nejednalo.94 Nastalá situace přesvědčila Rudolfa Šebka o tom, že zastupitelé stávajícího obecního výboru nemají o věc opravdový zájem a rozhodl se dál v tomto směru nic nepodnikat.95

Tak skončily v období před 1. světovou válkou snahy o zřízení okresního hejtmanství v Bučovicích. Po vzniku Československa se podobné pokusy opět vynořily. Z této doby jsou dochovány žádosti adresované ministerstvu vnitra a československé vládě. Z těchto pramenů je zřejmé, jak Bučovice argumentovaly, aby získaly podžupanský úřad či okresní politickou správu do města. Poukazovaly na to, že o okresní správu stály již před válkou, ale tehdy prý rakouská vláda neměla smysl ani peníze pro potřeby českých měst. Bučovice přitom měly mít – dle autorů pamětního spisu – na rozdíl od Slavkova co nabídnout: byly přirozeným centrem regionu, měly rozvinuté školství, spolkový život i průmysl, zároveň zde byl dostatek pitné vody z knížecího vodovodu a město jako takové bylo velmi zdravé. Prostředí Bučovic bylo údajně natolik výtečné, že si jej před světovou válkou oblíbili obyvatelé Vídně a posílali sem na prázdniny své děti.96 Pokud však neměla rakouská vláda dostatek vůle ke zřízení okresního úřadu v Bučovicích, neměla ji ani vláda československá a okresní úřad v Bučovicích nevznikl.97 Naprázdno ovšem vyšla i agilnější snaha konkurenčního Slavkova.98

Obecní dům

Viditelným znakem obecní samosprávy byla kromě starosty a členů obecního výboru také radnice. Stará radnice stála v severní části bučovic-kého náměstí.99 Na počátku 20. století již však nebyl její technický stav nejlepší.100 A když v roce 1910 nabídli textilní továrníci Strakoschové obci

93 Srov. SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 165–167.94 Tamtéž, inv. č. 29, Protokoly zasedání obecního výboru 1903–1908, 22. 3. 1908.95 Tamtéž, inv. č. 535, kart. 32, Telefon, telegraf 1880–1941, dopis z 23. 5. 1908 s Šeb-kovou reakcí z 24. 5. 1908. 96 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 376, kart. 11, Žádost o zřízení okresního hejtmanství v Bučovicích 1917–1921, pamětní spis z 20. 6. 1921.97 Tamtéž, inv. č. 376, kart. 11, Žádost o zřízení okresního hejtmanství v Bučovicích 1917–1921; inv. č. 377, kart. 11, Žádost o připojení Bučovic k Hanácké župě 1919; inv. č. 378, kart. 11, Žádost o zřízení expozitury okresní politické správy vyškovské v Bučovicích 1928; inv. č. 379, kart. 11, Žádost o zřízení okresního úřadu a berní správy v Bučovicích 1938–1940.98 S e t i n s k ý , J.: Snahy města Bučovic o zřízení politického okresu v letech 1903–1939. In: 100 let muzejní práce na Vyškovsku 1893–1993. Vyškov 1993, s. 81–88.99 T i h e l k a , Karel: Bučovické domy vzniklé před třicetiletou válkou a jejich majitelé. Brno 1968, s. 109. 100 O stavu radniční budovy svědčí dopis holiče Sedláčka: „Jsem nájemníkem lokálu na-

307


prodej domu č. p. 48/n stojícího na náměstí a k němu přiléhající křídlo bývalé textilní továrny, rozhodli se zastupitelé pro koupi. Starosta Racek byl pověřen opatřit kupní obnos ve výši 48 000 K.101 Vedení města roz-hodlo, že provede přestavbu koupeného domu.102 Konečné financování a stavbu však neřešila komunální správa Josefa Racka, ale obecní výbor v čele s Františkem Vlachem.

Nové vedení města se touto záležitostí zabývalo již na své druhé schů-zi. Profesor Karel Suchan navrhl, aby byly prohlédnuty plány na přestavbu a vyhodnocen stav budovy za účasti přizvaného stavebního odborníka.103 V únoru 1912 se na schůzi obecního výboru za účasti zemského inženýra hovořilo o tom, jak se stavbou naložit. Byly vytvořeny tři koncepce.104 Ze tří variant byla zvolena ta, jež navrhovala zbourání a nové vystavění zadního traktu a opravu traktu předního. Následně bylo nutné rozhodnout, zda postavit novou budovu jako jednopatrovou či dvoupatrovou. Protože byl z dvoupatrové budovy očekáván vyšší zisk z pronájmu, bylo rozhodnuto postavit dvoupatrový dům.105

Nejpodstatnější byla otázka financování stavby, která znamenala další zatížení obecních financí. Zastupitelé však cítili, že k výstavbě musí dojít, protože koupený dům se pomalu stával „pro nové příchozí do města terčem vtipů“.106 Nové vedení tedy podniklo několik kroků, které měly zvýšit finanční příjmy města. V roce 1913 byly navýšeny přirážky k daním, jež starousedlí zastupitelé nechtěli v Bučovicích, protkaných osobními vazbami, dále zvyšovat.107 Také došlo k zefektivnění vybíraných obecních dávek, k přeměření a označení obecních pozemků, což znamenalo pro obec „zisk“ značných výměr.108 Určitou úsporu představovaly konverze půjček z místní občanské záložny a 1. Moravské spořitelny na nižší úrokovou sazbu u Ze-mědělské banky markrabství Moravského. Od tohoto peněžního ústavu byla získána také nová půjčka na stavbu Obecního domu.109 Uvedené úspory však nestačily, a proto se novodobým oborem ekonomické angažovanosti

cházejícího se v radniční budově již delší dobu a vždy jsem byl úplně spokojen až na tu okolnost, že podlaha v tomto lokále, jakož i vnější dvéře na náměstí vedoucí, nacházejí se tyto uvedené věci v tak bídném stavu, že jsem nucen prohnilé díry v podlaze se nacházející vysypávati karbitem a pískem, aby nečinily vzhled na mé zákazníky nanejvýš ubohý…“ SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 29, Protokoly zasedání obecního výboru 1903–1908, vevázaný dopis ze 14. 10. 1908.101 Tamtéž, Protokoly zasedání obecního výboru 1909/10–1911/9, 8. 5. 1910. 102 Tamtéž, 24. 3. 1911.103 Tamtéž, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 20. 10. 1911.104 Tamtéž, 13. 2. 1912.105 Tamtéž, 10. 6. 1912. 106 Tamtéž, 25. 2. 1913.107 S e t i n s k ý , J.: Z hospodaření, s. 37.108 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 18. 11. 1912.109 S e t i n s k ý , J.: Z hospodaření, s. 37–38.

308


města „muselo“ stát peněžnictví.110 Profesor Jan Chvojka navrhl v roce 1911 zřízení městské spořitelny.111 Zastupitelé předpokládali, že se spořitelna stane silným peněžím ústavem a bude přispívat k rozvoji obce.112 Městská spořitelna v Bučovicích zahájila svou činnost v dubnu 1913.113

Obecní dům byl postaven za více než 200 000 K v letech 1913–1914.114 Nacházely se v něm kanceláře městského úřadu, pošty a městské spořitelny. V přízemí byly umístěny obchody a v patrech byty, splňující dobové představy o moderním bydlení: byly vybaveny koupel-nami s vanou, do domu byl zaveden vodovod i elektřina, generovaná však výhradně pro tuto budovu.115 První jednání obecního výboru v Obecním domě se uskutečnilo v červnu roku 1914. „Starosta p. Frant. Vlach zahájiv jednání s poukazem na dějinný význam dnešního zasedání v nové radniční bu-dově, zmiňuje se o historii staré radnice, věnujíc vřelou vzpomínku oněm mužům, kteří tehda též poprvé za stolec v péči o blaho obce zasedli a doufá, že i další práce v nové budově konati se budou ve prospěch obce, vlasti a národa.“ 116

Elektrárna

Vzdělanecká komunální správa se musela vypořádat s výstavbou nové radnice, ovšem při rozvojových plánech myslela – ovlivněna dobovou vírou v neomezený pokrok – především na budování moderní technické infra-struktury. Bučovice neměly na počátku 20. století vybudovanou kanalizaci, městský vodovod, o elektrickém osvětlení nemluvě. Přestože se o výstavbě vodovodu a kanalizace již dříve jednalo,117 starší generace zastupitelů

110 V Předlitavsku vznikla jako první městská spořitelna již roku 1819 Spořitelna města Vídně, v českých zemích byla v roce 1825 první takovou spořitelnou Česká spořitelna v Praze. M a i e r , Karel: Hospodaření a rozvoj českých měst 1850–1938. Praha 2005, s. 63.111 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 20. 10. 1911.112 Spořitelny byly neziskové, jejich povinností bylo odvádět dosažený zisk na dobročin-né účely. Iniciátoři chtěli, aby peníze, které měly být ze zákona uloženy v institucích typu spořitelny, zůstaly ve městě. Navíc městské spořitelny byly považovány obecně za stabilní finanční instituce, což jim přinášelo značné vklady drobných střadatelů. Srov. Vyškovské noviny, roč. XXI, č. 26, 26. 6. 1912.113 K problematice bučovické městské spořitelny srov. S e t i n s k ý , J.: Hospodaření, s. 81–87.114 Obecní dům je z architektonického hlediska dodnes ceněnou budovou. Podle pro-jektu profesora Jaroslava Syřiště vznikl průjezdný blok, jehož hodnotná průčelí se vyznačují výraznými kubistickými prvky, obdobně bylo projektováno i vnitřní zařízení. Bučovický Obecní dům se tak stal s největší pravděpodobností první kubistickou stavbou na Moravě. O s o l s o b ě , Jana: Architekt a pedagog Jaroslav Syřiště. In: 58/59 bulletin Moravské galerie v Brně 2002/2003. Brno 2003, s. 310.115 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 592, kart. 41, Stavba obecního domu – offerty, kolau-dace.116 Tamtéž, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 8. 6. 1914.117 Myšlenky na zřízení městského vodovodu se objevily se snahou o vybudování kanali-

309


zřejmě považovala realizaci těchto projektů za příliš drahou a přitom ne nezbytně nutnou. Naopak v obecním výboru zvoleném roku 1911 byla oživena myšlenka na vybudování vodovodu a zcela nově se začalo uvažovat o elektrifikaci města. O postoji mladší generace vzdělaného měšťanstva k výstavbě městské infrastruktury svědčí slova zastupitele JUDr. Františka Kroutila: „Vyhýbati se řešení uvedených otázek není nadále možno, poněvadž všechny náležejí k potřebám moderního člověka a jsou tak zároveň životní otázkou našeho města, bez jichž rozřešení není žádného života.“ 118

V posledním desetiletí 19. století a počátkem 20. století začala mnohá města usilovat o zřízení vlastních elektráren, aby mohla být co nejdříve osvětlena.119 Také v Bučovicích měla být elektřina využita jako efektivní způsob osvětlení nočních ulic a jistý symbol pokroku. V této době nevězely Bučovice po soumraku ve tmě, byly osvětleny olejovými lampami, jejich světelný výkon a počet však nebyl dostatečný.120 Zlepšení měla přinést zásadní modernizace.

V roce 1912 byla městská rada zmocněna obecním výborem k jednání o elektrifikaci města.121 To byl počátek nejrozsáhlejšího projektu, který se předválečné vedení města pokusilo realizovat. Energetika byla na konci 19. století mladým a rychle se rozvíjejícím oborem, jehož vývoj jen stěží předvídali elektrárenští odborníci, natož pak komunální správy. Navíc ne-existoval žádný odborný orgán, který by zřizování elektráren koordinoval. Tím pádem docházelo ke vzniku elektrárniček, které nebylo možné vzá-jemně propojovat; byly neekonomické a dokonce i dost nebezpečné.122

V Bučovicích bylo rozhodnuto jednat o odběru proudu z nové velkoelektrárny lokalizované koncernem AEG-Union do Oslavan.123 Na

zace. V době stavby bučovické reálky byl vypracován první návrh a rozpočet pro kanalizaci, ty však zastupitelé nepovažovali za vhodné. V druhé půli prvního desetiletí 20. století začalo požadovat výstavbu kanalizace v Bučovicích vyškovské hejtmanství. SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 591, kart. 40, Kanalizace, vodovod 1906–1942, Návrh kanalisace v Bučovicích; tamtéž, inv. č. 29, Protokoly zasedání obecního výboru 1903–1908, 1. 12. 1904; tamtéž, 27. 2. 1906; tamtéž, 4. 4. 1907.118 Tamtéž, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 25. 2. 1913. K vybudování vodovodu a kanalizace v Bučovicích však nedošlo ani v době starostování Františka Vlacha, ačkoliv určité kroky ke stavbě kanalizace podniknuty byly.119 Z ř í d k a v e s e l ý , František: Počátky elektrifikace Moravy 1878–1919. Brno 1978, s. 43.120 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 635, kart. 58, Osvětlení města luxovými lampami 1902–1913, dopis obyvatel Hájecké ulice z 16. 12. 1912.121 Tamtéž, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 7. 10. 1912.122 Z ř í d k a v e s e l ý , F.: Počátky, s. 53 a 69.123 Koncern AEG-Union vznikl v roce 1903 spojením společností Union Elektrizitäts Ge-sellschaft a Algemeine Elektrizitäts Gesellschaft (do roku 1887 Deutsche Edison Gesellschaft). Rosickou báňskou společnost financovaly dvě vídeňské banky. Ty měly zájem na prosperitě rosického těžířstva, které však mělo potíže s odbytem málo hodnotného uhlí. Vídeňské banky tedy zadaly firmě AEG-Union realizaci nové elektrárny, která by v místě spalovala uhlí a vyráběla tak výhodně elektřinu. Tuto elektřinu pak měly využívat nejen samotné doly, ale také město Brno a případně i další obce. V roce 1910 se obě vídeňské banky obrátily na

310


schůzi obecního výboru se dostavil inženýr společnosti AEG-Union, který promluvil o elektrifikaci v Německu. Dále hovořil o napojení Brněnska na elektrické vedení z Oslavan a využití elektřiny nejen k osvětlení, ale i k topení, vaření a pohonu strojů. Doporučil vytvoření družstva složeného z obcí Vyškov, Slavkov, Nový Rousínov a Bučovice. Právě bučovičtí před-stavitelé se podle tohoto návrhu měli chopit iniciativy, přizvat technické-ho odborníka, profesora české techniky Vladimíra Lista, a svolat schůzi představitelů obcí.124

Nato se v nádražní restauraci v Křenovicích uskutečnilo na konci roku 1912 a začátkem roku následujícího několik schůzí zástupců měst a vesnic vyškovského okresu.125 Profesor List zde doporučil vytvoření svazu obcí podle německého vzoru.126 Proto byl ustaven přípravný výbor, který měl koordinovat společný postup obcí a dosáhnout lepších podmínek pro odběr elektřiny z Oslavan. Vytvořený svaz měl levně nakupovat elektřinu z oslavanské, případně i židenické elektrárny a následně ji prodávat ve vlastních sítích.127

Vzhledem k tomu, že AEG-Union byla pobočkou berlínské firmy, vstupoval do jednání o elektrifikaci nacionální aspekt. Svazek obcí požado-val, aby byly práce na vybudování rozvodné sítě zadány českým firmám.128 Požadavek pouhé účasti českých firem na elektrifikaci však v době vypja-tého nacionalismu nestačil českým novinářům. Radní JUDr. Emil Halla tak v zasedání bučovického obecního výboru musel oznámit, že akce „…se společností ,Union‘ se následkem nepříznivých útoků některých časopisů protaho-vala [přeškrtnuto bylo: „se stanoviska nacionálního úplně ztroskotala“, pozn. autora], po delších úvahách usneseno zříditi elektrárnu vlastní, za kterýmžto účelem prof. List vybídl obec ku vymožení koncese pro tuto elektrárnu.“ 129

V dubnu roku 1913 začal pracovat nově ustanovený přípravný výbor Středomoravského elektrárenského svazu na realizaci vlastní elektrár-ny.130 V čele přípravného výboru stál bučovický starosta František Vlach. Místopředsedou byl starosta Králova Pole Jenko Havliš, jednateli profesor

ministerstvo vnitra o povolení akciové společnosti Oesterreichische Elektrizitäts Lieferung Actien Gesellschaft – OELAG. Tato skutečnost učinila průlom do výstavby malých místních elektráren. Z ř í d k a v e s e l ý , F.: Počátky, s. 31 a 52–53.124 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 18. 11. 1912.125 Tamtéž, 24. 12. 1912; inv. č. 636, kart. 58, Připojení k Středomoravskému elektráren-skému svazu 1912–1914, zápis o schůzi z 1. 1. 1913. 126 V Německu byla elektrifikace realizována plošně. Např. v okolí Frankfurtu nad Odrou byl vytvořen svaz tvořený 550 obcemi. F a s o r a , L.: Svobodný občan, s. 219.127 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 20. 1. 1913.128 Tamtéž, inv. č. 636, kart. 58, Připojení k Středomoravskému elektrárenskému svazu 1912–1914, zápis o schůzi z 1. 1. 1913.129 Tamtéž, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 30. 4. 1913. Srov. F a s o r a , L.: Svobodný občan, s. 220.130 Elektrárna měla zásobovat obce soudních okresů Brno-venkov, Bučovice, Židlocho-

311


Vladimír List a doktor Emil Halla. Zemskému výboru byla zaslána žádost o přímou spoluúčast země. Nemělo se tehdy jednat pouze o subvencování stavby, jak bývalo běžné, ale o možnost rozhodování a podílu ze zisku.131 Moravská elektrárna (jak zněl název) měla vzniknout v Dubňanech na Ho-donínsku, kde se nacházela ložiska hnědého uhlí. Tato elektrárna pak měla zásobovat 175 obcí s více než čtvrt milionem obyvatel. Celkový rozpočet Moravské elektrárny převyšoval 7 500 000 K.132

Do přípravného výboru Středomoravského elektrárenského svazu byli delegováni zástupci zemského výboru. Za jejich účasti bylo dohodnuto, že kromě obcí a zemského výboru budou ve svazu zastoupeny také domácí banky a elektrotechnické závody.133 Bučovický starosta Vlach brzy nato požádal o koncesi na akciovou společnost zřizující a provozující Moravskou elektrárnu v Dubňanech. Koncese byla Bučovicím udělena, načež byly obratem odeslány stanovy ke schválení.134 Záležitost vybudování elekt-rárny se však zkomplikovala a doktor Halla na konci roku 1913 oznámil zastupitelům, že je nutné vyčkat nejdříve na rozhodnutí zemského sněmu, který právě jednal o plošné elektrifikaci Moravy.135

Další snahy o elektrifikaci přerušila světová válka. Před a během ní nebyla realizována myšlenka soustavné elektrifikace Moravy, ani zřízena Moravská elektrárna, o niž usilovaly obce vedené Bučovicemi. Do Bučovic samotných byl elektrický proud zaveden až po válce z oslavanské elektrárny na základě plánu soustavné elektrifikace Československa. Elektrické žárov-ky se ve městě rozsvítily poprvé večer 17. listopadu 1920, „což způsobilo radostný ruch v občanstvu.“ 136

vice, Hustopeče, Ždánice, Klobouky, Hodonín, Slavkov, Kyjov, Uherské Hradiště, Strážnice, Uherský Ostroh a Vyškov.131 Z ř í d k a v e s e l ý , F.: Počátky, s. 75.132 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 636, kart. 58, Připojení k Středomoravskému elektráren-skému svazu 1912–1914, Návrh elektrárny Středomoravského elektrárenského svazu.133 Tamtéž, Dodatek ku návrhu elektrárny Středomoravského elektrárenského svazu.134 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 636, kart. 58, Připojení k Středomoravskému elektráren-skému svazu 1912–1914, Stanovy akciové společnosti Moravské elektrárny.135 Tamtéž, inv. č. 31, Protokoly zasedání obecního výboru 1911/10–1915/1, 1. 12. 1913. Mnohým představitelům zemské správy bylo postupem času jasné, že se budou muset podílet na elektrifikaci Moravy. Dostupnost elektřiny měla vést nejen k rozvoji průmyslu, ale také živ-nostenských a zemědělských podniků. Všichni čeští poslanci zemského sněmu proto předložili v únoru 1914 návrh na soustavnou elektrifikaci Moravy. Návrh byl vypracován především profesory Vladimírem Listem a Karlem Englišem. Elektrotechnický obzor, roč. XXIII, č. 27, 6. 7. 1934. Přestože bylo přijetí elektrifikačního zákona v zemském sněmu podporováno všemi českými stranami, nebyl přijat, pravděpodobně kvůli lobbingu energetických společností. Z ř í d k a v e s e l ý , F.: Počátky, s. 85.136 SOkA Vyškov, AMBu, inv. č. 9, Pamětní kniha města Bučovic 1887–1939, f. 13.

312


Shrnutí

Je zřejmé, že pro rozvoj Bučovic a jejich směřování bylo velmi pod-statné, kým byla komunální správa tvořena. Jednotliví členové obecních výborů na radnici předkládali své vize, které byly někdy úspěšně realizo-vány, jindy však odloženy a zapomenuty. K úspěšnému zakončení plánů pro rozvoj města byla kromě prvotní myšlenky bezpodmínečně nutná odvaha, vytrvalost a především finanční prostředky. Doktor Šebek ještě upozorňoval na potřebu „…širšího rozhledu ve věcech veřejných, známostí a styků s vlivnými osobami, s poslanci, s úřady státními a zemskými, také jakési obratnosti a sběhlosti v jednání s nimi, jisté míry společenské routiny, slovem jistého stupně intelligence a duševní průpravy…“ 137

Bylo nastíněno, že v éře starostů Josefa Racka a Františka Vlacha působily v Bučovicích dva typy obecních samospráv. Ta první, složená především ze staroměšťanů, považovala za podstatnou národnostní práci a budování českého středního školství, ale již méně akcentovala potřebu moderní městské infrastruktury. Navíc se snažila získat pro Bučovice insti-tuce, které byly financovány zemí a státem. Při úspěšných snahách o zřízení reálky i při méně úspěšném pokusu o získání hejtmanství hrála klíčovou roli osobní vazba na poslance Pražáka. Financování reálky však narazilo na charakteristickou opatrnost staroměšťanů. To znamenalo obec pokud možno nezadlužovat a přirážky k přímým státním daním nezvyšovat. Rac-kovo vedení bylo více osobně a příbuzensky propojeno s mnoha obyvateli města, a proto muselo brát ohled na zájmy občanů, kteří sice toužili po rozvoji svého města, na druhou stranu jej mnohdy nechtěli financovat.

Komunální správa vedená starostou Vlachem byla složena z mladších mužů, často do města nově příchozích a ve větší míře vzdělaných. Stejně jako jejich předchůdci však pouze přijímali dobové modernizační impulzy, přicházející zvnějšku. Tito zastupitelé ovšem řešili projekty s větší odva-hou. Vlachova komunální správa byla schopna realizovat zřízení městské spořitelny a stavbu Obecního domu. A pak se postavila, třebaže nakonec neúspěšně, do vedení náročného elektrifikačního plánu.

Bez ohledu na širší perspektivu by se mohly bučovické projekty jevit jako ojedinělé místní záležitosti. Je však patrné, že všechny místní snahy zapadaly do širších moravských souvislostí. Například čas zřízení bučovické reálky je spojen s dobou, kdy bylo nutné vzdělat budoucí studenty české techniky v Brně. A jak bylo výše nastíněno, žádný větší podnik se neobešel bez spolupráce zemského poslance, kterým byl pro Rackovy výbory Otakar Pražák a pro Vlachovu samosprávu Arnold Janda.

137 Tamtéž, f. 167.

313


Die kommunale Selbstverwaltung von Bučovice im Zeitraum von 1886 bis 1914

In den letzten Jahrzehnten machte die Erforschung der bürgerlichen Eliten und kom-munalen Selbstverwaltungen der mährischen und schlesischen Städte bedeutende Fortschritte. Die Selbstverwaltungen von kleineren Städten stellen dagegen mitsamt ihren Besonderheiten nur marginal ein Objekt der Analyse dar. Dieser Beitrag befasst sich mit der kommunalen Selbstverwaltung der kleinen südmährischen Stadt Bučovice. Der Berichtszeitraum reicht vom Jahr der Wahl Josef Raceks zum Bürgermeister bis zum Beginn des Ersten Weltkriegs.

Die unternommene Analyse der Zusammensetzung der kommunalen Ausschüsse zeigte, dass in dieser kleinen, von Handwerk und Landwirtschaft geprägten Stadt im Be-richtszeitraum zwei Typen einer kommunalen Selbstverwaltung hervortraten. Lange Zeit wirkte im Rathaus die sog. Honorations-Selbstverwaltung, die vor allem aus Landwirten, Handwerkern, Gasthausbesitzern und Handelsleuten bestand und von Josef Racek angeführt wurde. Den zweiten Typ bildete die sog. Leistungsverwaltung, die vom Apothekenbesitzer František Vlach angeführt wurde und sich größtenteils aus Lehrern, Beamten und Advokaten zusammensetzte. Die beiden Typen der kommunalen Selbstverwaltung unterschieden sich durch ihre soziale Zusammensetzung wie auch bezüglich der politischen Orientierung der jeweiligen Repräsentanten. Diese Umstände machten sich etwa auch bei der Realisierung von einzelnen Infrastrukturprojekten bemerkbar. Die Studie lenkte ihre Aufmerksamkeit daher auch auf das praktische Wirken der Selbstverwaltungen von Bučovice. Die Stadtre-präsentanten versuchten zu Ende des 19. Jahrhunderts die Bedeutung von Bučovice durch die Errichtung einer Mittelschule, die Installierung einer Bezirkshauptmannschaft und die Erbauung einer modernen städtischen Infrastruktur zu steigern. Die Mehrheit dieser Projekte wurde im Kontext der allgemeinen Entwicklung von ganz Mähren in Angriff genommen, weshalb der Autor versucht, die örtlichen Ereignisse in den breiteren Rahmen der historischen Entwicklung des zu Ende gehenden 19. Jahrhunderts einzubetten.


P O L E M I K A

Ferdinand Vrábel

K otázke vplyvu Kossuthových myšlienok na názory T. G. Masaryka a E. Beneša o európskej jednote a vzťahoch medzi Čechmi, Slovákmi a MaďarmiNa okraj kníh maďarského publicistu štyridsiatych rokov 20. storočia Istvána Borsodyho

Žiadna osobnosť – ani tá z radov najoriginálnejších umelcov a ved-cov nežila izolovane alebo vo vzduchoprázdne. Jej názory ovplyvňovali viaceré činitele – rodinný pôvod, domáca výchova, školské vzdelanie, literárne i vedecké vzory a vplyvy, pôsobenie v povolaní a aj ich účinko-vanie na verejnosti. Sledovať a zisťovať, ako na seba vzájomne pozitívne i negatívne vplývali veľké postavy minulosti, patrí k najvýznamnejším a aj najzaujímavejším úlohám nasledujúcich generácií. Vzájomné pôsobenie niektorých duchov na seba – či už jednosmerne alebo v oboch smeroch – možno niekedy zistiť veľmi ľahko a jednoznačne, inokedy je takýto vplyv viac alebo menej skrytý. Recepcia názorov, inšpirácií a vplyvov môže byť vedomá (vtedy sa odráža napríklad aj v odkazoch na diela, z ktorých na-sledovník čerpal) alebo menej uvedomelá – nehovoriac o tom, že môže byť aj úmyselne popieraná či zatajovaná. Toto posledné by sa však u umelcov a tým skôr u vedcov vyskytovať nikdy nemalo.

O Tomášovi Garrigue Masarykovi písalo už mnoho zasvätených znalcov jeho života a diela a mnohí z nich poukázali aj na vplyvy a názory, ku ktorým sa Masaryk hlásil, alebo ktoré kritizoval, s ktorými polemizoval a ktoré popieral. Zdalo by sa preto, že tu už niet veľa čo objavovať, hoci ve-decké poznanie nie je nikdy definitívne uzavreté a vždy ho možno dopĺňať a spresňovať. V prácach zo Slovenska (Prešov) pochádzajúceho maďarského autora Istvána Borsodyho1 sa nachádzajú početné významné odkazy na to,

1 István Borsody (1911–2000) absolvoval Právnickú fakultu Karlovej univerzity, potom pôsobil ako redaktor opozičných novín Prágai Magyar Hírlap. V roku 1938 odišiel do Bu-dapešti, kde sa venoval spisovaniu viacerých prác o československých predstaviteľoch (Ma-saryk, Hodža, Beneš, o vzťahoch Maďarov, Čechov a Slovákov, slovensko-maďarskej otázke, o postavení maďarskej menšiny v I. ČSR a i.). Po roku 1945 pôsobil ako tlačový tajomník maďarského veľvyslanectva vo Washingtone a po roku 1947 zostal v emigrácii v USA. Maďari

316

P O L E M I K A

ako údajne názory Lajosa Kossutha zásadne ovplyvnili Masaryka pri jeho koncepciách nielen vytvorenia československého štátu v roku 1918, ale aj pokiaľ ide o jeho názory na usporiadanie pomerov medzi jednotlivými národmi a národnosťami mnohonárodnostného Československa a aj pred-stáv o utváraní podoby regiónu strednej Európy. Borsody sa vo svojich článkoch zaoberá na mnohých miestach nielen hodnotením diela Františka Palackého, T. G. Masaryka a Edvarda Beneša ako aj ďalších českých aj slovenských predstaviteľov, ale aj styčnými bodmi českých, slovenských a uhorských (maďarských) dejín, vzťahmi Maďarov k Čechom a Slovákom a postavením maďarskej národnostnej menšiny v Československu. Napriek uvedeným závažným témam sa tomuto autorovi v podstate doteraz až na stručné zmienky v prácach niektorých historikov2 nikto na slovenskej ani českej strane podrobnejšie nevenoval.3

Samotný Masaryk sa ako originálny mysliteľ, na ktorého vplývali Pla-tón,4 Hume, Comte a ďalší myslitelia, najviac hlásil – pokiaľ ide o domáce pramene – k ideovému dedičstvu Jána Husa, Jána Amosa Komenského, Josefa Dobrovského, Jána Kollára, Karla Havlíčka a Františka Palackého. Ich názory, domnievam sa, veľmi kolidujú s myšlienkami Kossutha, ak sa s nimi priamo vzájomne nevylučujú. Masaryk citoval Kossutha len veľmi málo a stručne. Odkaz na túto významnú postavu uhorských i maďarských dejín a jedného z najvýznamnejších predstaviteľov i bojovníkov maďarského národa za slobodu, nájdeme v jeho dielach Světová revoluce 5 a Nová Evropa. 6

ho považujú popri Istvánovi Bibóovi za jedného zo svojich najvýznamnejších politológov a historikov 20. storočia. Aj keď sa zdá, že jeho protičeskoslovenskou a protičeskou publicis-tikou z rokov druhej svetovej vojny sa už dnes netreba zaoberať, opak je pravdou, lebo jeho spisy vychádzajú v Maďarsku aj po roku 1989 a maďarskí recenzenti ich vyzdvihujú ako diela „z ktorých sa aj dnes možno poučiť“ a o autorovi tvrdia, že bol veľký Európan a stúpenec zmierenia medzi národmi. Pozri napríklad K a t o n a , Attila: Széljegyzetek Borsody István Beneš – könyvéhez [Marginálne poznámky ku knihe Istvána Borsodyho Beneš]. Vasi Szemle 2002, č. 4, s. 483–486 a G r ú b e r , Károly: Borsody István, a föderalista [Federalista István Borsody]. Tamže, s. 486–488.2 Najviac Ladislav Deák a Dagmar Čierna-Lantayová a ešte niektorí ďalší, ktorí v stručných odkazoch Borsodyho citujú, ale podrobne sa ním nikto nezaoberal.3 V slovenskej bibliografii historických prác sa uvádzajú len Borsodyho práce (aj to len niektoré), ale žiadna štúdia o ňom. J a n k o v i č , Vendelín – Š k o r u p o v á , Anna: Bibliografia k dejinám Slovenska. (Literatúra vydaná do roku 1965). Bratislava 1997, s. 627. Zmienka o Borsodyho významnej knihe Beneš, ktorá vyšla v Maďarsku roku 1943 a znovu v roku 2001, sa nenachádza ani v najnovšej obsiahlej monografii Jindřicha Dejmka o Edvardovi Benešovi.4 O p a t , Jaroslav: Masarykovo evropanství jako pojem a politický program. In: Masa-rykiana a jiné studie 1980–1994. Praha 1994, s. 95–107. Autor upozorňuje na Masarykove ideové korene siahajúce až do starovekého humanizmu klasikov a na Masarykov názor, že počiatky európanstva treba vidieť už vo svetovom impériu Rímskej ríše.5 M a s a r y k , Tomáš Garrigue: Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918. Praha 1925, s. 310.6 T e n ž e : Nová Evropa, stanovisko slovanské. Brno 1994, kapitola 15, § 33, s. 126–127. V tom istom spise Masaryk napísal aj svoj názor na federalizáciu národov a štátov v strednej Európe: „Skutečná federace národů nastane teprve, až národové budou volní a sami se spojí. K tomu směřuje vývoj Evropy… Všude se slabí, potlačení a vykořisťovaní spojují – asociace je veliký program

317

K O T Á Z K E V P L Y V U …

Nikto z významných životopiscov TGM ani zo znalcov jeho diela v prácach o Masarykovi na nejaký možný zásadnejší vplyv Kossutha alebo recepciu jeho názorov nikde nepoukazuje.7 Pravdepodobne nič ani v takom zmysle, ako sa o tom zmieňuje Borsody, neexistovalo a zdá sa, že je to aj logické, pretože Kossuth bol predovšetkým novinár a aktívny politik, vedou, či už filozofiou – na rozdiel od Masaryka – alebo ďalšími príbuznými disciplínami sa sústavnejšie nezaoberal – hlavne vtedy nie, a to je oproti Masarykovi významný rozdiel, keď bol politicky aktívny.8 Je aj otázne, aké jeho práce sa mohli Masarykovi dostať do rúk pred rokom 1918, z ktorých by mohol čerpať inšpiráciu v takom zmysle, ako sa o tom zmieňuje Borsody. Navyše, Masaryk sa otázkami koncepcie novej organizácie Európy a národnostný-mi otázkami v strednej Európe zaoberal sústavne aj ako vedec a aj ako praktický politik, takže mal v tejto oblasti aj dostatočné znalosti, skúsenosti a aj vlastné originálne koncepcie. Masarykove osobné vlastnosti – jeho odvaha ísť proti prúdu aj za cenu nepríjemností, jeho uznávanie princípu tolerancie, všestranné úsilie o vedeckú pravdu,9 zdôrazňovanie osobnej

doby: federace, volná federace malých národů a států bude užitím tohto principu, zajišťujícího účelnou organisaci člověčenstva.“ Tamže, kapitola 8, § 18, s. 102–103. V tejto súvislosti je príznačné, že v roku 1927 všeobecne uznávaný írsky mysliteľ a dramatik George Bernard Shaw na otázku, kto by mal byť prezidentom budúcich Spojených štátov európskych, odpovedal: „Poznám len jedného a to je Masaryk!“ Viď L u c D u m o u l i n , Edmond: Tomáš Garrigue Masaryk, vlastenec, osloboditeľ Československa, veľký Európan. Prúdy 22, 1938, s. 255–259. O Masarykovej koncepcii ČSR a európskej jednoty pozri aj: B e d n á ř , Miloslav: Masarykovo pojetí ČSR a evropské jednoty. In: Živé hodnoty Masarykova Československa. Směrodatné hodnoty pro 21. století. Sborník z konferencí k 90. výročí vzniku ČSR v Brně 22. a 23. října 2008. Brno 2009, s. 76–81.7 K najvýznamnejším znalcom česko- (československo-)maďarských kultúrnych vzťahov patrí Richard Pražák, ktorý má veľmi cenné informácie k Palackého kontaktom s uhorskou/maďarskou problematikou, čo je dôležité aj preto, lebo Borsody prisudzuje Palackému nená-vistné postoje nielen voči Nemcom, ale aj voči Maďarom a z Palackého názorov podľa neho (a to nie je nepodobný postoj, aký mal aj Konrád Henlein) vychádzal tiež Edvard Beneš.8 V tejto súvislosti je nesmierne zaujímavé porovnať vývoj názorov Lajosa Kossutha v čase, keď bol aktívnym politikom na čele revolúcie maďarského národa 1848–1849 a neskôr v emigrácii. V oboch svojich životných etapách Kossuth zastával diametrálne odlišné postoje, pokiaľ ide o vzťah k iným národom a národnostiam, na rozdiel od Masaryka. Prvý českoslo-venský prezident v rozhovore s Karolom Čapkom vyslovil vo svojom pokročilom veku, keď človek už obvykle rekapituluje svoj životný príbeh, uspokojenie nad svojou životnou dráhou a nad tým, že na hodnotách a ideáloch, ku ktorým dospel už ako študent a neskôr ich hlásal aj ako vysokoškolský pedagóg a rakúsky poslanec, nemusel nič meniť, ani keď sa stal hlavou nového samostatného štátu. „Má satisfakce ... je hlubší... ani jako hlava státu [jsem] nic nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý student, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližnímu, k národu a k světu, než jaké mne řídily před tím.“ Č a p e k , Karel: Hovory s T.G.M. Praha 1990, s. 200. Masaryk dodal, že hlavne nemusel nič meniť vo svojej viere v humanitu a demokraciu, na svojom hľadaní pravdy, čomu zasvätil celý svoj život. O p a t , Jaroslav: T. G. Masaryk a česká společnost. In: T. G. Masaryk a Slovensko. Soubor statí. Praha 1992, s. 7–21, 7.9 „Lož je mravná choroba a mravné liečenie spoločnosti začína sa odstraňovaním lže.“ T h u r z o , Ivan: Mravné náhľady Masarykove. Slovenské pohľady 46, 1930, s. 186–194, 192.

318

P O L E M I K A

zodpovednosti každého človeka za chod sveta a zároveň aj jeho rozhodné odmietanie vypätého a neznášanlivého vlastenectva (nacionalizmu ústia-ceho až do šovinizmu) – to je všetko taká výbava, ktorá bola Masarykovi vlastná a nemusel ju od nikoho ani preberať a ani sa týmito myšlienkami inde inšpirovať. On nimi žil a premýšľal o nich v podstate po celý svoj život už od študentských čias a jeho vedecké záujmy i politická dráha ich len prehlbovali.10 Masaryk bol jedným z mála takých politikov, ktorí v politike nielen aktívne pôsobili,11 ale svoje pôsobenie aj podrobovali všestrannej analýze a zaoberali sa nielen súčasnými aktuálnymi otázkami, ale premýšľali nielen o minulosti, ale hlavne o budúcnosti.12 Pre Masarykovo chápanie európanstva13 sú dôležité jeho myšlienky o potrebe syntézy „všech kulturních prvků a složek, vypracovaných všemi národy“ ako predpokladu budovania mierového a demokratického európskeho kontinentu.14 Najdôležitejšími charakteristikami Masarykovo diela je jeho viera v humanitu a demokraciu, neustále hľadanie pravdy, kritický prístup ku každému javu a problému, hľadanie pravdy na najvyššom mravnom a náboženskom príkaze lásky k človeku, ktorým sa v živote vždy spravoval.15 Masaryk považoval kritiku za trvalú metódu práce v akejkoľvek duševnej aktivite a videl v nej nástroj jednak proti spohodlneniu a jednak na posun k vyšším métam.16 Žiaľ, stále pretrváva nielen nedostatočná znalosť a skreslené hodnotenie Masarykovho prínosu nielen pre českú spoločnosť, ale predovšetkým pre Slovákov a v po-sledných rokoch sa čoraz častejšie objavujú nielen nevyvážené kritiky, ale aj pokusy o jednostranné prístupy, či dokonca o úplnú negáciu jeho diela a významu. Pokiaľ ide o Slovensko, treba dať za pravdu slovám slovenského

10 K tomu pozri Masarykove úvahy o Dobrovskom, Kollárovi a Palackom v jeho spise Česká otázka a aj v ďalších jeho dielach. K Dobrovského a Palackého postojom aj v súvislosti s problematikou uhorskou a maďarskou porovnaj: P r a ž á k , Richard: Česko-maďarské kulturní vztahy od osvícenství do roku 1848. Brno 1994, s. 57–82, 83–114.11 Masaryk sa od študentských čias hlásil k Platónovi a jeho ideálom. Ako dvadsaťšesťročný napísal vo svojej stati Theorie a praxis: „Ve vědě politické jest hlavitou zásadou jednati, to věděl již Plato… Politika a morálka se rozcházeti nesmějí. Plato založil svůj stát na ctnosti, hlavně na spravedlnosti; mravné jednání jednotlivce nemá se v ničem lišiti od jednání celé společnosti; právo a spravedlivost jde nad moc…“ O p a t , Jaroslav: Filozof a politik T. G. Masaryk 1882–1893. Příspěvek k životopisu. Praha 1990, s. 32–33, 45.12 K tomu má veľa informácií aj P i c k , Otto: Masaryk a Nová Evropa: Současné pro-blémy a staré ideje. In: Masaryk a myšlenka evropské jednoty. Sborník příspěvků konference konané ve dnech 13. a 14. června 1991 na Univerzitě Karlově v Praze. Praha 1991, s. 60–66 a hlavne P o n s , Vittorio: Počátky myšlenky panevropanství. In: tamže, s. 17–29.13 „Přes všecky obtíže lze říci, že se již rýsuje v svých začátcích volná federalizace Evropy místo absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí, navzájem se potírajících ... za všeobecné demokracie potlačování národa národem není možné; demokratická svoboda umož-ňuje samostatnost i národum malým.“ M a s a r y k , T. G.: Světová revoluce. Praha 1930, s. 503–504.14 O p a t , J.: Masarykovo evropanství, s. 102–103.15 O p a t , J.: T. G. Masaryk a česká společnost, s. 7; T o m č í k , Miloš: Masarykov podiel na aktivizácii slovenskej literatúry 19. a 20. storočia. In: T. G. Masaryk a Slovensko. Soubor statí. Praha 1992, s. 22–67, 24.16 T o m č í k , M.: Masarykov podiel, s. 58.

319


filozofa Svätopluka Štúra v nekrológu TGM – a platilo to nielen v roku 1937, ale aj v súčasnosti –, že „...na Slovensku je Masarykovo dielo v širších kruhoch málo známe a malo i mohlo by mať pre Slovákov väčší význam“. 17 A práve hlbšie uvedomenie si a aj ocenenie Masarykovho významu pre Slovákov je veľmi dôležité aj pre pochopenie jeho ostrých neobjektívnych kritík zo strany mnohých maďarských autorov.

Borsody sa Masarykovi – a svoje názory podáva veľmi autoritatívne18 – venuje vo viacerých prácach, ktoré napísal v priebehu dlhých desaťročí. V knihe Beneš 19 autor okrem iného píše: „Benešovo dielo sa začína Masary-kom, Masarykovo dielo pokračuje Benešom. Spoločné dielo je: Československo. Československý štát by bez nich možno nikdy nevznikol. Československo môže ďakovať za svoje jestvovanie takmer výlučne Masarykovým a Benešovým osob-ným schopnostiam, šikovnosti, usilovnosti. Nemožno povedať: keby neboli bývali oni, urobil by to iný. Nie. Bez Masaryka a Beneša by sa Československo v roku 1918 sotva bolo dostalo na mapu Európy.“ 20

A keďže Borsody vníma vznik Československa vo všetkých svojich prácach ako nesmierne nešťastie a katastrofu – nielen pre Nemcov a Ma-ďarov, ale pre celú strednú Európu, európsky kontinent, ale dokonca aj pre celý svet – zlí boli pochopiteľne podľa neho aj jeho tvorcovia. V Bor-sodyho ponímaní totiž druhá svetová vojna vznikla nielen kvôli Českoslo-vensku, ale hlavne jeho vinou. Okrem iných prostriedkov na to používa porovnávanie Maďarov nielen so Slovákmi, ale hlavne s Čechmi, veď oni boli podľa neho hlavnými iniciátormi a „vinníkmi“ vzniku ČSR a Slováci boli len nimi zvedení a oklamaní. Tak isto si na mnohých miestach svo-jich publikácií tento autor pomáha porovnávaním maďarských a českých

17 V tom stále pretrváva konštatovanie Štefana Krčméryho z roku 1930: „Potom sme hovorili o slovenskej literatúre. O románe Šoltésovej ‚Proti prúdu‘ písal bol pán prezident sám v Čase ešte vtedy pred 30 rokmi, keď román vyšiel. Znal i jej zápisky ‚Moje deti‘ i ‚Sedemdesiat rokov života‘. Spomínali sme Vajanského i Hviezdoslava z literatúry i zo života. Zo staršej slovenskej prózy pán prezident najvyššie ocenil Kalinčiakovu Reštavráciu … zo starších básnikov najväčšmi zaujímal ho Janko Kráľ… Spomínali sme ‚Adama Šangalu‘ a viacerých mladších spisovateľov slovenských. Pán prezident ‚Adama Šangalu‘ ešte neznal. Ale, hľa, v posledných dňoch (14. februára) bol spisovateľ ‚Adama Šangalu‘ hosťom v lóži pána prezidenta pri predstavení v Národnom divadle. Pán prezident našiel si chvíľku prečítať i túto zaujímavú knihu slovenskú. Koľký záujem o literatúru a aké ocenenie literatúry je v tom, že si človek pri takom veku a takých povinnostiach ako má on, takúto chvíľku nájde! Našli sme si chvíľku my, prečítať knihu nazvanú ‚Světová revoluce‘, alebo aspoň malý zväzoček Karla Čapka ‚Hovory s T. G. Masarykom‘, v ktorom hovorí vlastne tiež prezident sám, každému zrozumiteľne a prístupne?“ (Zdôraznil F. V.) K r č m é r y , Štefan: Pred jubileom pána prezidenta. (Rozpomienka). Slovenské pohľady 46, 1930, s. 135–136; Š t ú r , Svätopluk: T. G. Masaryk odchádza. Prúdy 21, 1937, č. 7, s. 418.18 Autor akoby si vôbec neuvedomoval okrem iného aj samotnú subjektívnu ohraničenosť práce historika. „Běžně uniká pozornosti, že je systémový (a principiální) rozdíl mezi vjemovými zkušenostmi a výroky a výpověďmi (výroky) o těchto zkušenostech, a že realita připouští vzájemně různé a sobě neodporující popisy sebe samé.“ O tom viac viď v práci D o k u l i l , Miloš: Perspektivy explanace ve vědě. In: tenže: Masarykovské návraty. Brno 2006, s. 79–89, 80.19 B o r s o d y , István: Beneš. Budapest b. r. [1943]. Druhé vydanie: Szombathely 2001. Citácie a čísla stránok v štúdii sú podľa vydania z roku 1943.20 Tamže, s. 5.

320

P O L E M I K A

predstaviteľov, najčastejšie je to L. Kossuth (menej už István Széchényi), E. Beneš a T. G. Masaryk. Podľa Borsodyho práve porovnaním koncepcií L. Kossutha a T. G. Masaryka ako aj E. Beneša najlepšie vynikne to, akú krivdu spôsobili títo dvaja zakladatelia ČSR historickému Uhorsku a ma-ďarskému národu.21

Edvardovi Benešovi pripisuje Borsody krajne nepriateľský postoj nie-len voči Nemcom, ale ešte viac voči Maďarom a iné Benešove postoje ani len náznakom nespomína. Na maďarskej strane je vcelku málo známe ako veľmi podrobne a pozitívne sa Beneš počas svojho prednáškového turné po Slovensku koncom roku 1933 vyjadril nielen všeobecne k problematike československo-maďarských vzťahov, ale osvetlil aj svoj vlastný postoj k Ma-ďarom. Naozaj stojí zato odcitovať z prejavu vtedajšieho československého ministra zahraničných vecí nasledovné slová: „…stará jednota Uhorska je mŕtva, definitívne mŕtva. Česi a Slováci musia dobre chápať, a zvlášte Slováci musia dobre rozumieť tomu, že by bez nás snahám o revíziu aspoň čiastočne padli nevyhnuteľne za obeť. Podstata veci, štruktúra a geografická situácia vo východnej Európe, vzťah rás, národov a štátov bude totiž ešte dlho vzbudzovať túhy niektorých maďarských kruhov, aby sa odvážili siahnuť po Slovensku. Pres-tanú na to myslieť len vtedy, až budú vidieť, že duchovný prerod na Slovensku, ako som naznačil, je opravdu dokonaný a definitívne uskutočnený…“ 22 Beneš ďalej pripomína, že Kossuth už v roku 1850 „predvídal vo svojich listoch Telekimu, ako nedávno Oszkár Jászi vo svojej štúdii správne ukázal: územná in-tegrita bývalého Uhorska je nevyhnutne a na veky odstránená, zničená dnešným vývojom a upevnením národnej idey v Európe. Od tohto vývoja niet návratu…“ (nás) „je dôstojné ako víťazného národa i keď zo svojho stanoviska vo veciach zahraničných nemôžeme ustúpiť a neustúpime, aby sme mali pochopenie pre ťažkú situáciu Maďarska a pre jeho národnú bolesť. Som československý vlastenec a mám pochopenie a rešpekt pre vlastenectvo ktoréhokoľvek iného národa, tiež národa maďarského. Je to ťažký problém psycholo-gický, politický a mravný pre uvedomelých maďarských vlastencov, tento európsky vývoj pochopiť, prijať a s ním sa zmieriť. Preto som bol vždy tej mienky, že je našou povinnosťou ich vlastenecké pocity chápať a prijatie tohto osudového riešenia, ktorému proste nebolo možno vyhnúť... Nemáme voči maďarskému národu nepriateľských pocitov nemáme k nemu nená-visti, v budúcnosti môžu sa naše záujmy zase stretnúť... [zdôraznil F. V.].“ 23 Kultúrne, literárne, vedecky, umelecky maďarský národ vytvoril diela, ktoré sa

21 Je veľmi zaujímavé, že podobný postoj zaujímal pred rokom 1918 aj Josef Pekař, ktorý bol proti tomu, aby sa Slováci s Čechmi spojili do jedného štátu, lebo v tom videl porušenie práv historického Uhorska. No ale čo prirodzené práva Slovákov, ktoré boli v tomto Uhor-sku tak dlho porušované? Na ne Pekař celkom zabudol a ešte viac Borsody. K a l i s t a , Zdeněk: Josef Pekař. Praha 1994, s. 62–67.22 B e n e š , Edvard: Reč k Slovákom o našej národnej prítomnosti a budúcnosti. Bratislava 1934, s. 64–68.23 Tamže.

321


vyrovnajú významom, cenou, ideálmi a tvorivou vôľou kultúre národov iných značne vyspelých a už to dáva Maďarom plné právo na uznanie, na rešpekt ich národnej ideje, ich národnej existencie a ich oprávnenej túhy po spokojnom kultúrnom rozvoji v budúcnosti. Uvádzam toto všetko, aby som pri príležitosti nášho vyznania národnej viery československej vzdal zcela objektívne a spra-vodlivo uznanie národnej idey a národnej kultúre susedného národa. Rešpekt a uznanie naše druhým národom budú tiež rešpekt a uznanie nášmu národu.“ 24 Autorovi takýchto uznanlivých slov voči maďarskému národu, jeho kultúre a vlastenectvu môže niekto pripisovať nepriateľské postoje voči Maďarom naozaj len z neznalosti alebo postranných úmyslov.

K Benešovi sa Borsody napriek tomu zásadne vyjadril takto: „U veľmocí kľučky si podávajúci malý stredoeurópsky emigrant bol ponížený, trpezlivý, vytrvalý a prispôsobivý. Hlavu nedvíhal hrdo a vysoko, nebol to legendami obklopený romantický hrdina slobody. Nebol Lajosom Kossuthom. Ani navonok, ani vo vnútri, ani v prostriedkoch a metódach. Niet medzi nimi ničoho podobného. Spoločné sú len ich názory na demokraciu a dôvera v pomoc západných veľmo-cí. Ale inak sú ich cnosti a aj chyby celkom odlišné. Hľadajúc vlastnosti oboch národov – českého a maďarského – by sa tieto nedali lepšie charakterizovať ako tým, keď si konfrontujeme Kossutha s Benešom. Ale akokoľvek by porovnanie vyznievalo v prospech Kossutha, úspešnejším emigrantom – bohužiaľ – nie je impozantný Kossuth, ale šedivý Beneš“ [zdôraznil F. V.].“ 25

Borsody ďalej pokračuje hodnotením činnosti T. G. Masaryka a E. Be-neša v zahraničí asi takým spôsobom, že v anglosaských demokraciách založil dobrú povesť maďarského národa Lajos Kossuth a o tento nimbus ešte neskôr, hlavne v Amerike, občas zakopla aj česká propaganda. Masaryk a Beneš svedomito ničili aj posledné kossuthovské reminiscencie u priateľov Maďarov a zväčša im možno pripísať, že na Západe sa namiesto starého kossuthovského obrazu, ktorý zobrazoval Maďara ako hrdinu slobody, bojujúceho proti porobe, dostal obraz nový. Na tomto obraze je už Ma-ďar namaľovaný ako nepriateľ demokracie a slobody, utláčateľ a žalárnik. Masaryk chodil v Anglii26 a USA po stopách Kossutha. V prospech Čechov realizoval Kossuthove sny: demokraciu, nezávislý štát, spojenectvo so západ-nými veľmocami. Kossuth, ak aj nie prakticky, ale ideovo o hodne predbehol Masaryka. Jeho názory o demokracii, protimonarchistické učenie, nádeje vkladané do Západu sú v maďarských súvislostiach tie isté, ako neskoršie Masarykove názory, učenie a nádeje v českých súvislostiach. Ale zatiaľ čo Kossuthovi ani na um nezišlo škodiť Čechom, Masarykova propaganda všade zasiala zárodky protimaďarskej nenávisti.27 Na prácu masarykovcov

24 Tamže, s. 71.25 B o r s o d y , I.: Beneš, s. 48.26 Borsody nepoužíva pojem Británia.27 Pripisovať T. G. Masarykovi národnostnú zášť a nenávisť voči akémukoľvek národu je nepochopením a hrubým skreslením života a diela tohto vedca, politika a humanistu. Pokiaľ

322

P O L E M I K A

sa celkom hodila Kossuthova charakteristika tých, ktorí „špekulujúc s nezna-losťou maďarských dejín v zahraničí, šíria o nás také obvinenie, že my Maďari sme výlučne vládnuca rasa, ktorá sa usiluje o ovládanie iných rás“.28

Tieto svoje úvahy Borsody završuje tým, že keď proti vyrovnaniu z roku 1867 bojujúci Kossuth už videl nepriateľské propagandistické mraky, zhromažďujúce sa nad hlavami Maďarov a vyslovil tieto obavy: „...kým predtým sa oprávnené sťažnosti jedného alebo druhého národa neobra-cali voči nám (veď my sme ani neboli ich príčinou)29 [zdôraznil F. V.], ale proti moci, a my sme ich v utrpení považovali za bratov, teraz sa obrátia s celou svojou náruživosťou proti nám, lebo narušenie svojej národnej individuality a odsúvanie svojich neodcudziteľných práv budú pripisovať na náš vrub, keďže z dvoch Litávsk spichnutý nový štát je maďarským vynálezom. ...ak náš národ splynie s rakúskou ríšou, vzbudí proti sebe také mohutné záujmy a privolá na seba takú víchricu, že naša vlasť bude znútra ohrozená rozpadom a zvonka rozkúskovaním alebo konečným úpadkom.“ 30

Beneš bol naozaj všetkého schopný propagandista a manipulátor, po-kračuje Borsody. Tento kompromisnícky syn českého národa, prirodzene, múdro mlčal o bojoch Maďarov – Kossuthovho národa – s monarchiou za slobodu a to podozrenie, že Česi niekedy boli prorakúski, Beneš vybavil s takou ležérnou poznámkou, že Česi boli v roku 1848 na strane monarchie len preto, lebo sa nechceli odtrhnúť od Slovákov. A od Slovákov sa ani odvtedy nechcú odtrhnúť. Preto treba nad troskami Rakúska a Uhorska stvoriť nezávislé Československo, tvrdí Borsody v roku 1943.31 Keď autor takto „vybavil“ postoj Čechov a Beneša k roku 1848 a ku Slovákom, obracia svoju pozornosť na koncepcie usporiadania Strednej Európy32 a nového, spravodlivejšieho pomeru tu žijúcich národov k sebe navzájom. Podľa jeho ponímania, práve názory na akúsi federáciu, konfederáciu či nejaké podob-

ide o jeho vzťah k Nemcom, pozri o tom výstižnú poznámku z pera J. O p a t a : Neberme dějinám, co jejich jest. Listy 36, 2006, č. 1, s. 20–21.28 B o r s o d y , I.: Beneš, s. 54–55. Borsody tu použil nesprávne výraz rasa, pričom malo ísť celkom iste o národ.29 Kossuth tu celkom zabudol na to, ako chcel naložiť v rokoch 1848–1849 so Štúrom, Hurbanom a Hodžom, ktorí šibenici unikli len tak-tak.30 Tamže, s. 55. Podobne to hodnotil aj Oszkár Jászi, neskorší minister pre národnosti vo vláde Mihálya Károlyiho. Podľa Jásziho mal Kossuth v emigrácii mimoriadne dobrú príležitosť premýšľať o národnostnej otázke v Uhorsku. J á s z i , Oszkár: A nemzeti államok kialakulása és a nemzetiségi kérdés [Vytvorenie národných štátov a národnostná otázka]. Budapest 1912, s. 345. O Kossuthových plánoch viď tamže, s. 346–347. T e n ž e : Magyariens Schuld – Ungarns Sühne. Revolution und Gegenrevolution in Ungarn. München 1923. Autor toto dielo pripísal snahám Kossutha, o ktorom v úvodnom venovaní knihy uvádza: „Den Manen Ludwig Kossuths jenem Hellsehendsten der Ungarn, der die Katastrophe seines Landes vorhersagte und die Mittel zur Genesung klar erkannte.“31 B o r s o d y , I.: Beneš, s. 57.32 Pokiaľ píšem Strednú Európu s veľkým S, používam tento výraz ako vymedzenie pries-toru v geopolitickom zmysle slova, podobne ako Miloš Dokulil, na rozdiel od zemepisného vymedzenia teritória stredná Európa. Pozri D o k u l i l , Miloš: Fenomén Rusko a Střední Evropa. In: tenže: Masarykovské návraty. Brno 2006, s. 41–52, 42.

323


né nadnárodné štátne usporiadanie prevzali T. G. Masaryk a E. Beneš od L. Kossutha, ale už nie v Kossuthovom duchu,33 veď ten chcel pre všetky tunajšie národy len dobro, spravodlivosť a rovnoprávnosť, ale v novom „čes-kom imperialistickom duchu“, ktorý chcel dobre len pre Čechov a Slovákov (a pre tých už to dobro chcel vraj menej lebo ich chcel podľa Borsodyho tiež len počeštiť), zatiaľ čo ostatné národy chceli Česi len utláčať, poslovančiť, lepšie povedané tiež počeštiť. Takýto osud mal podľa Borsodyho čakať ni-elen tunajších Nemcov, ale aj Maďarov, ktorí sa proti svojej vôli dostali do ČSR, ale aj Rusínov, Poliakov atď. No a aby sme nezabudli – aj Slovákov. Preto podľa Borsodyho Uhorsko Slovákov chránilo (!), ale Československo sa stalo – iba za krátkych 20 rokov – takmer ich hrobom. Borsody, neuve-domujúc si logický záver svojich tvrdení o tom, že Česi presadzovali aj na Slovensku pokrokové sociálne reformy, pokračuje nasledovne: „Pri týchto svojich ďalekosiahlych koncepciách na úkor ostatných národov Česi veľmi dobre využívali to, že dobre chápu sociálneho ducha doby, poznajú spoločenské túžby más, vedia, že u spoločensky zaostalých národov stredovýchodnej Európy môže na vedúcu úlohu počítať ten národ, ktorý uskutoční pokrokové myšlienky moderného sociálneho sveta. Masarykovci dobre vedia, že v súťaži stredoeurópskych národov bude prednosť patriť tým, ktorí sa spoločensky budú vedieť prispôsobiť požiadavkám moderného pokroku. Vedeli to, čo vedel Lajos Kossuth, keď takto napomínal svoj národ: ‚Je potrebné s veľkou pozornosťou sledovať silný prúd pokroku u našich juhovýchodných susedov. Naším povolaním je voči nim všetkým aktívne pracovať a mať vedúcu rolu vo veľkých otázkach slobody a rovnoprávnosti, pri ich vyriešení tak na poli politickom ako aj spoločenskom.‘“ 34

Masarykovci rozpoznali tieto tendencie a už pred vojnou mohli vi-dieť, nakoľko nedostatok pokrokovej sociálnej politiky posilnil vonkajších nepriateľov dualistickej monarchie. Preto na základe osobných skúseností plánovali Československo ako prednú stráž pokroku, sociálnych reforiem a stredo-východoeurópskej demokracie dúfajúc, že uspokojenie moderných sociálnych túžob širokých vrstiev môže dať zabudnúť na porušovanie

33 O Kossuthových koncepciách viď S p i r a , György: Kossuth és alkotmányterve [Kossuth a jeho návrh ústavy]. Debrecen 1989. Ako upozornil Ľudovít Haraksim vo svojej recenzii Spirovej publikácie, Kossuth v návrhu ústavy, ktorý vypracoval v roku 1851 na podnet Giuseppe Mazziniho, dospel k záveru, že budúcnosť malých národov v Strednej Európe je vo forme federácie, resp. konfederácie, a v záujme toho je potrebná aj spolupráca Maďarov s okolitými slovanským národmi a s Rumunmi. Kossuth však mal na mysli predovšetkým Srbské kniežatstvo. Napriek tomu však nebol ochotný pripustiť, aby sa na území uhorského štátu, obývaného aj Srbmi (Vojvodina), vytvorilo srbské vojvodstvo, pretože zotrval na svojich starších názoroch o tom, že „krajinu nemožno členiť a spravovať podľa jazykov, ak túto krajinu nechceme rozkúskovať“. Kossuth bol za federáciu či konfederáciu, ale len so susedmi Uhorska a jednoznačne odmietal federalizáciu samotného Uhorska a tým aj priznanie rovnoprávnosti a práv napríklad aj Slovákom, ktorých nepovažoval za národ, ale len za národnosť. Historický časopis 39, 1991, č. 3, s. 332–335.34 B o r s o d y , I.: Beneš, s. 90. Kossuth to teda vedel, ale čo preto reálne aj urobil keď bol pri moci?

324

P O L E M I K A

národných práv.35 Je mnoho nelogického v myšlienkovom slede týchto Borsodyho vývodov. Veľmi naivná je predovšetkým jeho predstava, že keby široké ľudové vrstvy boli slobodné, mali také sociálne postavenie, ktoré by ich uspokojovalo a spĺňalo ich túžby a boli úplne rovnoprávne, umožnilo by im to „zabudnúť“ na svoje národnostné práva a ich poru-šovanie. Tieto otázky sú dvoma stranami jednej mince a práve zlepšené sociálne podmienky a rovnoprávnosť pred zákonom vedie k prebudeniu a dôraznejšiemu uplatňovaniu aj národnostných práv dovtedy nerovnopráv-nych národov a nie naopak. Masarykovcom sa ich sľuby a plány nesplnili, tvrdí Borsody. Sľubovali a plánovali vytvoriť Československo ako bázu novej Strednej Európy bez chýb Rakúska (na závažnejšie chyby Uhorska autor zabudol). Československo sa však stalo takým, ako ho jeho kritici s obľubou nazývali: malým Rakúskom, s chybami monarchie, ale bez jej predností. „Národnostný súzvuk v Československu existoval ešte menej ako v starej monarchii,“ tvrdí Borsody. Podľa Borsodyho priniesla „česká sociál-na politika pretkaná s národným imperializmom popri sociálnych reformách toľko protikladných odlišností, že aj slepý to mohol vidieť: podstata neležala v sociálnych reformách, ale v českom národnom imperializme, ktorý používal sociálnu politiku ako svoj nástroj.“ 36 A tak sa na Československo hodilo presne to, čo o Rakúsku povedal Kossuth: „veľká nepríjemnosť [alebo inak aj: nešvár, otrava, neporiadok – pozn. F. V.] Európy (great nuisance), ktorá nemá dôvod existovať.“ Podľa Borsodyho sú štátotvorné schopnosti Čechov síce nepopierateľné, ale túto svoju potenciu „vložili do takého štátu, ktorý bol zlý“. Umelá idea československého štátu nemala dosť príťažlivosti… Samotný „úplne nevojenský duch českého národa odsúdil Československo na istý vojenský neúspech…“ 37 Borsody si vôbec neuvedomuje, že na zničenie toho „nevojenského“ Československa sa v roku 1938 Hitler sám neodvážil, a museli sa do toho v Mníchove zapojiť až štyri európske veľmoci.

Na okraj strednej Európy Borsody uvádza, že česká propaganda si uvedomovala, že v rokoch druhej svetovej vojny už anglosaská verejná mienka nepovažovala „za celkom dokonalé“ povojnové usporiadanie Stred-nej Európy. Stredná Európa rozkúskovaná na malé štáty, ktorá za svoj vznik z veľkej časti môže ďakovať Benešovi, už ani pred demokratickými veľmocami nebola už populárna. A Beneš sa aj tu – ako vždy – rýchlo

35 Tamže.36 Tamže, s. 91.37 Zaujímavý postreh. Podľa tejto koncepcie boli všetci Česi pravdepodobne len Švejkovia alebo zbabelci. Akoby ani neboli nejaké československé légie, ani druhý odboj (domáci i za-hraničný), o ktorom Borsody v roku 1943 už niečo musel vedieť. A aj vedel, ako to potvrdzujú jeho zmienky o „nekalej“ činnosti Beneša a spol. v zahraničí, len sa mu to akosi do týchto jeho vývodov nehodilo. Tamže, s. 94–95. Vrcholom autorových kombinácií je však téza, že nakoniec sa „Anglia“ pridala na stranu Stalina a spoločne sa vydali do boja za – obnovenie Československa… Vzdialene to pripomína jeho tvrdenie, že Československo bolo v roku 1918 v prvom rade „kreatúrou“ Francúzska. Inde zase tvrdí, že légie nebojovali a boli to len symbolické útvary na oklamanie Západu.

325


prispôsobil a začal špekulovať o nejakej novej koncepcii usporiadania tohto priestoru a preto vymyslel čarovné slovíčko: konfederácia. Toto slovo bolo aj v slovníku emigranta Kossutha, ale čo pod týmto slovom rozumie Beneš a čo ním chce dosiahnuť – ako uvidíme – sa celkom odlišuje od stredoeurópskych koncepcií emigranta Kossutha.38 To, že ako Masaryk, tak aj Beneš mali vlastné koncepcie a myšlienky o zjednotení Európy, je dostatočne známe, ale nie je to možné v rámci tejto štúdie podrobnejšie rozoberať. Známa je aj ich počiatočná podpora koncepcií Paneurópskej únie Richarda N. Coudenhova-Kalergiho.39

Tak, ako Beneš, aj Kossuth sa stal stúpencom konfederácie v emi-grácii, píše Borsody, ktorý však vôbec neberie do úvahy medzivojnové (aj keď dosť zdržanlivé a opatrné) Benešove postoje k európskej integrácii.40 Ale, na rozdiel od českého Beneša, Kossuth si pod pojmom konfederácie predstavoval novodobé, mierové spolunažívanie stredoeurópskych národov. Teda nie reštaurovanie a zmrazenie starej imperialistickej situácie. Benešovi len toto posledné straší v hlave. Benešovi je konfederácia len prikrývkou na český imperializmus. „Aké ďaleké sú Benešove sebecké malé chytráctva od širokého stredoeurópskeho horizontu Lajosa Kossutha! Aký je to iný duch!“ 41

38 Je nesmierne príznačné, že u týchto Kossuthových názorov cíti Borsody opakovane potrebu zdôrazňovať, že ide o emigranta. Je to však pochopiteľné – a tým vôbec nemienim popierať právo na vývoj v názoroch ani Kossuthovi. Veď kým Kossuth nebol emigrant, od-mietal priznanie národnostných práv nielen Slovákom, ale aj ďalším národnostiam v Uhorsku a Ľudovítovi Štúrovi a spol., keby sa neboli zachránili útekom na Moravu, hrozila aj poprava. To, že tým uhorské národnosti prakticky vohnal do náručia Rakúska, sa akosi už z maďarskej strany pripomína len veľmi nesmelo, alebo vôbec nie – zdôrazňuje sa len ich „reakčnosť“ a „zrada“. Tamže, s. 146.39 Nie je pravda, že E. Beneš podporoval zjednocovanie, konfederáciu či nejakú inú formu únie európskych štátov až v časoch emigrácie po Mníchove. Ako prezident Masaryk, tak aj minister zahraničných vecí Beneš sa v medzivojnových rokoch veľmi živo zaujímali o proble-matiku európskej integrácie. Podrobnejšie o tom pozri: F e r e n č u h o v á , Bohumila: Edvard Beneš a myšlienka zjednotenej Európy v rokoch 1922–1932. In: Goněc, Vladimír (ed.): Edvard Beneš a středoevropská politika. Brno 1998, s. 75–101; B e d n á ř , Miloslav: Masarykovo pojetí ČSR a evropské jednoty. In: Živé hodnoty Masarykova Československa. Směrodatné hodnoty pro 21. století. Sborník z konference k 90. vzniku ČSR v Brně 22. a 23. října 2008. Brno 2008, s. 76–81; G o ň c o v á , Marta: T. G. Masaryk, E. Beneš a hodnoty meziválečné integrace. In: tamže, s. 106–110.40 Bývalý maďarský premiér a neskôr prezident Mihály Károlyi to vo svojich pamätiach tiež spomína, ale súčasne aj kritizuje Kossuthove chyby, keď mu vyčíta, že od seba odpudil národnosti tým, že im nepriznal rovnovnoprávnosť. Kossuth pochopil až neskôr v emigrácii, že tým urobil fatálnu chybu. Vzdialenosť, ktorá ho v cudzine delila od vlasti, vyčistila jeho pohľad a Kossuth načrtol koncepciu protihabsbusrskej konfederácie podunajských národov. Kossuth si takýto štátny útvar predstavoval ako demokratické súštátie sústredené okolo Ma-ďarska/Uhorska medzi rovnoprávnymi susedmi. Károlyi podotýka, že neskorší Kossuthovi stúpenci len neradi tieto jeho názory pripomínali. Je príznačné, že kým Kossuth stál na pozícii nadpráv maďarského národa voči národnostiam, platil za najväčšieho maďarského vlastenca, ale ako náhle sa stal stúpencom ich zrovnoprávnenia, jeho popularita medzi Maďarmi poklesla. K á r o l y i , Mihály: Hit, illúziók nélkül [Viera bez ilúzií]. Bratislava 1982, s. 38–39.41 Tamže, s. 192–193.

326

P O L E M I K A

Kossuth konštatuje zrejmú pravdu: V blízkosti malých stredoeurópskych národov sú veľmoci. Navrhuje: Uzatvárajme spojenectvá, združujme sa, aby sme si vzájomne sa podporujúc všetci mohli zachovať svoju nezávislosť.42 Ideovú vzdialenosť medzi Kossuthom a Benešom je ľahko odmerať, keď si postavíme proti sebe slovanské plány konfederalistu Kossutha s maďarskými plánmi Beneša, tvrdí Borsody. U Kossutha niet ani stopy po nenávisti k Slo-vanom. Je to vcelku pochopiteľné, veď Kossuth zabudol v emigrácii už nielen na Štúra a jeho družinu, ktorú by bol vcelku za onoho času 1848–1849 rád videl na šibenici, ale dokonca aj na panslavizmus. Podľa Kossutha, ak by sa východným Slovanom (presnejšie však ide o južných Slovanov – pozn. F. V.) zapáčilo spojiť sa do jedného štátu, nepovažoval by to pre Uhorsko za nebezpečné, rovnako ako ani regeneráciu Poľska na Západe (skôr na severe – pozn. F. V.). Dokonca ako priateľ slobody a aj ako Maďar to považoval za vrelé prianie svojej duše. Tu je veľmi charakteritické, že to, čo Kossuth dopraje Juhoslovanom (veď oni boli už aj vtedy čiastočne slobodní) a Poli-akom (tí sa ešte len oslobodia), v súvislosti so Slovákmi ani len nespomína. Veď o tých sa nejako Maďari v dohode s Poliakmi už postarajú (možno tu ale pracovala aj obava: len aby to neboli Česi). A vývoj v nasledujúcich obdobiach to aj plne preukázal, veď najvyššou snahou Maďarov a Poliakov v prvej polovici 20. storočia bolo dosiahnuť spoločné poľsko-maďarské hranice kdesi na vrcholkoch Tatier.43 Kossuth ďalej uvažuje o panslavizme v takom zmysle – a tu má veľa pravdy – že ho vyvolal vlastne útlak snáh o nezávislosť jednotlivých slovanských národov. Pravda, tu poukazuje len na úlohu Rakúska – akejsi paródie Nabuchodozorovho sna – lebo veď podľa neho je v tomto Uhorsko „úplne nevinné“. Myšlienka panslavizmu získala taký veľký priestor v Čechách jedine preto, lebo Rakúsko zbavilo český národ, majúci takú krásnu minulosť, jeho historickej individuality. V pro-tiklade s tým je ale povojnový Benešov plán, podľa ktorého by Maďarsko očakával druhý Trianon, varuje Borsody v roku 1943 a znovu v roku 2001! Ale aj pri svojich úplne jednostranných postojoch autor pripúšťa, že maďar-ská politika (a ani samotný Kossuth) sa nespravovala voči nemaďarským

42 Chyba je však v tom, že k tomuto poznatku – na rozdiel od Masaryka aj Beneša, ktorí Nemcov a ostatné národnosti v Československu vyzývali k pozitívnej spolupráci od samého začiatku – dospel Kossuth, až keď bolo neskoro. Hlbokú pravdu má Miloš Dokulil, keď konštatuje, aká vratká je interpretácia udalostí ex post a dejinné postavy vtedy reflektujú udalosti už nie ako ich aktéri (vtedy nato niet času), ale až ako pamätníci, čo samotné dáva veľký priestor dezinterpretáciám, skresleniam, prikrášľovaniam a rôznym iným distorziám. D o k u l i l , M.: Perspektivy explanace ve vědě, s. 45–46, 53 a ďalšie.43 B o r s o d y , I.: Beneš, s. 193–194. Známe sú poľsko-maďarské rokovania o Slo-vensku na rôznych úrovniach a aj pomoc Poliakov akciám Františka Jehlicsku v jeho snahách oddeliť Slovákov od Čechov, vymaniť ich spod Husovho vplyvu a vrátiť svätému Štefanovi. Viď napríklad rôzne materiály a tlačoviny alebo leták: „Nebojte [v origináli s tlačovou chybou „Nebojta“ ] sa bratia, veď sa Česi stratia“ z Jehlicskových akcií v rokoch 1933–1934. Slovenský národný archív (ďalej SNA), Krajinský úrad, kartóny číslo 57, 71, 138. O poľských územných nárokoch voči Slovensku pozri D e á k , Ladislav: Poľské územné nároky voči Slovensku. Historický časopis 39, 1991, č. 3, s. 12–27.

327


národnostiam a voči susedom Uhorska vždy podľa uvedených zásad. Ale v osloboditeľovi uhorských nevoľníkov Kossuthovi,44 ktorý nenachádzal rozdiel medzi národnosťou a národnosťou, a medzi Kossuthom emigrantom, ktorý stredoeurópskym národom odporúčal konfederáciu, vieme objaviť skôr skutočnú tvár maďarského národa, ako v tom – žiaľ – viac vo všeobec-ne známejšom obraze, ktorý pre cudzinu nakreslil Beneš, podľa ktorého predstavoval Maďara ako do Európy nepatriaci, pokroku neschopný, ne-znášanlivý, utláčateľský, feudálny, autokratický národ.45 Líčenie Benešovej predstavy konfederácie v Strednej Európe završuje autor temnou víziou akejsi rezervácie v Maďarsku. Do nepriateľského prstenca uzatvorenému Maďarsku by potom nič iné na ceste k uplatneniu sa už nezostalo, len pripojiť sa k poľsko-československej konfederácii. Borsody celkom zabúda nato, že predtým sa Poľsko a Maďarsko snažili podeliť si, alebo dohodnúť sa o Slovensku a teraz varuje predtým, že v tejto konfederácii by boli Maďari len „Hilfsvolk“. A to všetko vraj len preto, lebo Maďari sa vraj opovážili byť tisíc rokov v Európe „Herrenvolk“. Ako na takýto nápad prišiel, už nijako nevysvetľuje a ani to ničím nedokladá. Takáto by mala byť konfederácia, ktorej víziu mal Kossuth sto rokov pred Benešom? – kladie si rečnícku otázku Borsody. A aj si odpovedá: Nie, „logika dejín“ takéto niečo nemôže vyprodukovať. Niečo takéto môžu vyprodukovať len nenávisťou zaslepení, rovnováhu tratiaci emigranti, ktorí nepoznajú logiku dejín a ešte menej si ctia prirodzené sily, bez rovnováhy ktorých sa v Európe nedá dosiahnuť ani „balance of power“, a tým menej „balance of force“ (ktorú chce vraj Beneš). Ale aby sme zostali pri tej časti Benešových plánov, ktorá sa týka Maďarov: môže niekto uveriť, že – ak pozná trošku minulosť a prítomnosť – na Maďarsko a na maďarský národ v budúcej Európe čaká len taká úloha, akú mu vytyčuje vo svojich „konfederačných“ plánoch Beneš? Aká zaujatosť, krátkozrakosť by bola potrebná k tomu, aby niekto Benešovi uveril to, o čo sa – podľa Borsodyho – usiluje:

1. Neprirodzený, umelý československý štát, ktorý bol medzi oboma vojnami hlavnou prekážkou solidarity na seba navzájom odkázaných náro-dov, po svojom prvom nezdare by (podľa Benešových koncepcií) vypĺňal v Európe ešte väčšiu úlohu, ako po prvej svetovej vojne. Pád Československa totiž Beneša nepohol ku skromnosti, ale k ešte väčšej smelosti. Jeho pro-pagandu z Londýna ovláda taká myšlienka, že pre Československo treba zabezpečiť ešte väčší zisk.46

2. Tisícročný uhorský štát, so svojimi do každého veku sa hodiacimi hodnotami, ktorých obídenie v mierových dohodách uzavretých v okolí

44 Ale tým bol vo svojich prejavoch na poslednom uhorskom stavovskom sneme v Preš-porku (neskoršej Bratislave) predsa aj Štúr a ďalší poslanci a len osamotenému Kossuthovi – keby nebol duch doby už tak pokročil – by sa to nikdy nemohlo podariť.45 Tamže, s. 194.46 Pripomínam, že to bolo napísané v roku 1943.

328

P O L E M I K A

Paríža bolo ich najväčším omylom, sa môže zošúveriť v nevýznamné nič, v ešte väčšie nič, ako po Trianone.47

Mnoho odkazov na T. G. Masaryka má Borsody aj v ďalších svojich prácach. Jednou z najdôležitejších je jeho spis o posledných sto rokoch česko-slovensko-maďarského pomeru.48 Kniha je zaujímavá nielen tým, že vyšla tesne po vojne (v októbri 1945), ale hlavne tým, že dokumentuje aj čiastočný „vývoj“ názorov autora medzi rokmi 1943 a 1945. Pravda len miestami, pretože na niektorých svojich stanoviskách Borsody zotrval niekde na úrovni nielen horthyovskej, ale aj nacistickej propagandy spred mája 1945. Borsody podozrieva Masaryka a Beneša, že svoje myšlienky na federatívne spojenie národov, resp. štátov, v strednej Európe prevzali od Kossutha, ale pritom sa vôbec nezmieňuje, že takúto reorganizáciu moc-nárstva navrhoval a požadoval už Palacký v čase, keď Kossuth viedol ešte jednoznačnú maďarizačnú politiku v období 1848–1849. Palackého líči len ako nenávistníka Maďarov a Nemcov, bez toho, aby jeho názory dal do širších súvislosti.49 Áno, Palacký sa vyjadroval k príchodu Maďarov do Karpatskej kotliny koncom 9. storočia v takom zmysle, že to pre Slovanov znamenalo prevratné zmeny, ktoré mali hlboký a osudný vplyv na ich ďalšie dejiny, ale z tohto samotného faktu, ktorý je pravdivý a sotva ho niekto môže vážne ignorovať, predsa nemožno uzavierať, že Palacký nenávidel Maďarov.50 To ostatne popierajú aj jeho kontakty s predstaviteľmi uhorskej šľachty, nielen strednej, ale aj vysokej – napríklad so známym magnátskym rodom Apponyiovcov51 a aj samotné jeho prijatie za člena Uhorskej aka-

47 Tamže, s. 216–217.48 B o r s o d y , I.: Magyar-szlovák kiegyezés. A cseh-szlovák-magyar viszony utolsó száz éve [Maďarsko-slovenské vyrovnanie. Posledných sto rokov česko-slovensko-maďarského pomeru]. Budapest 1945.49 „Ihned od prvopočátku nemohl jsem pojímati úlohy své jinak, nežli ve smyslu federalistic-kém… První péče má byla o uznání a pojištění zásady rovnoprávnosti národní (18.–21. března),“ píše Palacký v súvislosti so svojím pôsobením v subkomisii pre prípravu konštitúcie Rakúska na ríšskom sneme v roku 1948. P a l a c k ý , František: Doslov (namístě předmluvy) k Rad-hostu. In: Špičák, Josef (ed.): František Palacký. Úvahy a projevy. Z české literatury, historie a politiky. Praha 1977, s. 15–62, 40.50 „O Maďařích, druhém hegemonském plemeni v Rakousku, nemám zde co přidati k tomu, co pověděl jsem v Radhostě na místech rozličných. Asiatský tento národ, za mimořádnou přízní osudu, dočkal se toho, co sourodákům a předchůdcům jeho, Hunům i Avarům, ač mnohem mohutnějším, odepřeno bylo – aby totiž slaviti mohl brzy tisíciletou památku bytu svého na evropské půdě. Nyní konečně domohl se i přednosti a panování ve staroslavné říši Rakouské a jeví v každé příležitosti chtíče i plány „obrovské“: ale budou-li Maďaři dlouho chovati se k sousedům svým tak, jak počali za naší paměti – jako štiky v rybníce –, vyplní se i o nich slovo ctihodného letopisce Nestora o „Obrech“ (Avarech) předcích jejich…“, že „totiž zahynuli a nezůstala po nich ani památka“. Š p i č á k , J. (ed.): František Palacký. Úvahy a projevy, s. 51. Na inom mieste zase Palacký píše takto: „Pře-de vpádem Maďarův do uherské země, v devátém století, Čechové, Moravané a Slováci byli jeden a tentýž národ, jak z ohledu na jazyk svůj, tak i z ohledu na vládu zemskou, kteréž poddáni byli. Říše velikého Svatopluka byla je spojila všecky; a kdyby vpádu onoho asiatského národu nebylo, všecka pozdější historie východní Evropy, zvláště pak Slovanstva, od tisíci let zcela jinou tvárnost byla získala.“ Tamže, s. 79.51 Vieska nad Žitavou, Csúz (dnes Dubník), Nitra, Oponice a i. Veľký vplyv najmä

329


démie vied. Palacký však pod tlakom vývoja monarchie a najmä po rakús-ko-uhorskom vyrovnaní v roku 1867, keď snahy Čechov o rovnoprávne postavenie v monarchii a na jej pretvorenie vo federáciu rovnoprávnych národov pod vládou Habsburgovcov boli opakovane od mietané, musel podstatne zrevidovať svoj postoj i nádej na trvalé zachovanie Rakúskej ríše na federalistickom základe.52 Je veľkou iróniou, že Kossuth53 zaujal po roku 1867 veľmi podobný, a v mnohom dokonca rovnaký postoj ako Palacký, ale ak Maďari nebrali do úvahy výstrahu a varovania pred neblahou budúcnosťou ani od svojho národného hrdinu Kossutha, tým menej mohli prihliadnuť k názorom Čecha (vlastne Moravana) a Slovana – Palackého.

Je veľmi pravdepodobné, že takéto výroky o Palackom zo strany maďarských kritikov boli a sú motivované jeho angažovaným postojom v prospech Slovákov a poukazovaním na útlak slovenského národa v Uhor-sku.54 Palacký dôverne poznal pomery v Uhorsku ako na základe svojho dlhoročného pobytu na Slovensku, tak aj na základe štúdia pôvodných maďarských prameňov, čo mu umožňovala dobrá znalosť maďarčiny. Preto

Niny Zerdahelyiovej na mladého Palackého výrazne spoluvytváral ako jeho charakter, tak aj myšlienkové vyzrievanie, ktoré jednoducho ani napriek neskorším politickým udalostiam a negatívnemu postoju Maďarov k snahám českej reprezentácie o rovnoprávnosť v Habsbur-skej monarchii do nenávisti nemohla vyústiť. „V aristokratické urozené společnosti, do jejíhož života bylo tehdy mladému Palackému dopřáno nahlédnout, nebylo zdaleka tolik povýšenectví nad lidi neurozené jako v rodinách vysoké šlechty jinde. Proto si už zde Palacký mohl obhajovat náhledy demokratické, přesvědčovat o nevyhnutelnosti vývoje k pokroku a svobodě, a také se zde poprvé setkal s projevem pevného politického vlastenectví, jež se mu pak do značné míry stalo i vzorem… Odtud, už z dob jeho mládí i z osvíceného základu vlastního vzdělání a přesvědčení pramení pak i skutečnost, že se politicky stal vyznavačem liberalismu a odpůrcem jakéhokoli radikalismu.“ Tamže, s. 8.52 „Já bohužel nyní již i sám pouštím naději o trvalém zachování říše Rakouské: ne proto, že by ona nebyla žádoucí aneb sama v sobě byla nemožná, ale že Němcům a Maďarům dáno zmoc-niti se panství a založiti v ní jednostranný despotismus plemenný, jenž ve státě různojazykovém a konstitučním co politický nesmysl (odpor v ponětích, contradictio in adjecto) nemůže míti dlouhého trvání; Němci pak a Maďaři nechtějí Rakousku jinak nežli co despotii takové. Vinou jejich, ježto (jako r. 1848) již upřímo roztrhati usilují říši, ona pohříchu octla se již tuze daleko na ploše šikmé, která vede do propasti.“ Tamže, s. 50.53 O Kossuthovom postoji k rakúsko-uhorskému vyrovnaniu pozri vyššie.54 „A toto, často násilné, šíření maďarčiny v Uhřích a vtírání její do samých škol slovanských jest nejtěžší břímě v novějších časích na duchovní Slovákův život uvozované a největší překážka jejich vyšší národní vzdělanosti. Maďaři ve přepjaté horlivosti své tím více na něj dorážejí, čím většího nebezpečí národnosti své od Slovákův prý se obávají, ana prý slovenčina lidu maďarského všude se chytá, i celé kraje maďarské zeslovaňuje. Avšak to při nich nic není než holá zástěra, velice podobná způsobu obyčejnému lidí násilných, mluviti o vlastním nebezpečí tam, kdež nic než svou vůli sami provozovati chtějí; aniž se srovnati dá s oněmi slavnostmi pomaďařených slovenských vesnic, kteréžto časopis maďarský ‚Tudo-mánys Gyüjtemény‘ tak často hlásává.“ P a l a c k ý , František: O národech uherských, zvláště Slovanech. Časopis českého muzea 4, 1829. Výňatok z tohto ťažko prístupného článku pod názvom O Slovácích a postavení jejich k řeči a literature české má Š p i č á k , J. (ed.): František Palacký. Úvahy a projevy, s. 78–85. Maďarským politikom sa nemohla páčiť ani tá časť Manifestu Slovanského zjazdu v Prahe k národom európskym, kde sa od uhorského ministerstva požadovalo, „aby bez odkladu přestalo se užívati prostředkův nelidských a násilných proti slovanským kmenům v Uhřích, jmenovitě Srbům, Chorva-tům, Slovákům a Rusínům, i aby práva národní jim náležející co nejrychleji úplně pojištěna byla…“ Tamže, s. 191.

330

P O L E M I K A

Palackého názory na pomery v Uhorsku a postavenie tamojších slovanských národov, hlavne Slovákov, nemožno podceňovať. Zakladali sa na podrob-nej znalosti faktov a mnohé Palackého argumenty nestratili platnosť ani v neskorších desaťročiach, aj keď napríklad v jazykovej otázke sa mýlil, a vývoj jeho nepriaznivú predpoveď, týkajúcu sa budúcnosti slovenského spisovného jazyka, nepotvrdil.55

Masaryk pri svojej kritike pomerov v Uhorsku vychádzal v mnohom z Kollára a Palackého, ale aj zo svojich osobných poznatkov a skúseností, ktoré získal pri svojich pobytoch na Bystričke56 pri Turčianskom Svätom Martine, kam začal chodievať aj s rodinou na letný byt koncom 80. rokov 19. storočia.57 Ak odhliadneme od jeho detských a študentských čias, Masaryk navštívil Slovensko prvýkrát v roku 1887 a potom do konca storočia ešte desaťkrát.58 Neskôr, začiatkom 20. storočia, na Slovensko prestal chodievať a vrátil sa sem až ako prezident ČSR – na Bystričku aj na iné miesta, ale najčastejšie pobýval na svojom letnom sídle na zámku v Topoľčiankach. Hornouhorské pomery a postavenie Slovákov Masaryk teda poznal na vlastné oči a veľa mu dali aj jeho diskusie s predstaviteľmi slovenského kultúrneho a politického centra v Martine – S. H. Vajanským, J. Škultétym, M. Dulom, E. M. Šoltésovou, Š. Krčmérym a ďalšími. Masa-rykov záujem o Slovensko a Slovákov sa prejavoval v mnohých jeho člán-koch v najrôznejších časopisoch aj po názorovom rozchode s Vajanským. Aj ako poslanec rakúskeho parlamentu si všímal situáciu na Slovensku a svojimi výrokmi sa iste uhorskej vláde nezavďačil. Počas návštevy parla-mentnej delegácie v Budapešti v roku 1891 mal prednášku k peštianskym Slovákom. Slovenskej otázke, slovenským reáliám a problémom Slovákov venoval Masaryk veľa priestoru vo svojom spise Česká otázka, ktorý bez zveličovania je venovaný aspoň z jednej tretiny aj „otázke slovenskej“. Práve v tomto spise sa nachádza pasáž, ktorú si Borsody vysvetlil ako Masarykovu neznalosť a prejav jeho nenávisti k Maďarom či urážku ma-

55 O Palackého rokoch na Slovensku viď podrobnejšie: Vlastní životopisy Fr. Palackého. In: Dílo Františka Palackého I. Vydal s doslovem a poznámkami F. Krčma. Praha 1941, s. 23–31, 38–40; M i n á r i k , Jozef – M i n á r i k , Marián: Palacký na Slovensku. In: František Palacký (1798–1876). Každodenníček (1819–1823). Komárno 2006, s. 25–38; K á l a l , Karel: Češi na Slovensku. Historické obrazy. Praha 1919, s. 119–121; t e n ž e : Palackého mladá léta. Praha 1925, s. 100, 106–108, 111, 168; P r a ž á k , Richard: Frantisek Palacky és a magyar reformmozgalom [František Palacký a maďarské reformné hnutie]. Tiszatáj 49, 1996, december, s. 64–68.56 Mnohí autori používajú spojenie „v Bystričke“, ale obyvatelia regiónu hovoria zásadne „na Bystričke“ a zväčša tak hovorili a aj písali aj Masarykovci, ktorí tu pobývali na letnom byte po viac rokov a neskôr si tam Alice Masaryková dala postaviť aj dom.57 U r b a n , Zdeněk: K Masarykovu vztahu ke Slovensku před první světovou válkou. In: T. G. Masaryk a Slovensko. Soubor statí. Praha 1992, s. 68–89 a T o m č í k , M.: Masarykov podiel, s. 22–67; L o v č í , Radovan: Alice Garrigue Masaryková. Život ve stínu slavného otce. Praha 2007, s. 31–33.58 O p a t , J.: Filozof a politik T. G. Masaryk, s. 207–217.

331


ďarskej literatúry.59 Nebudeme ďaleko od pravdy ak priznáme, že Masaryk tu maďarskej literatúre skutočne ukrivdil, pritom ale svoje príkre slová nemyslel doslovne. Siahol k nim zrejme pod vplyvom vtedajších skutočne veľmi nepriaznivých pomerov pre slovenský národný pohyb, rozvoj kultúry a vzdelanosti. Maďarizačný tlak na Slovákov vnímal aj on sám o to inten-zívnejšie, že mal vždy k Slovákom blízko, aspoň spolovice sa za Slováka aj považoval60 a poukazoval aj na to, že z vlastnej rodiny pozná príklady úplného pomaďarčenia niektorých svojich príbuzných. Masaryk to poznal aj na vlastnej koži v Mošovciach, rodisku Jána Kollára. Dňa 6. augusta 1893, keď si s priateľmi chcel uctiť storočnicu narodenia pevca Slávy dcery, bol vytlačený z miest, kde stával Kollárov rodný dom, uhorskými žandármi, pričom mu jeden z nich oprel o prsia bodák. Masaryk potom v miestnom hostinci prehovoril o incidente nasledovne: „Věru smutně je mně, že ve své otčině, v kolébce svého otce … bodákem jsem byl poučen o tom, že nesmíme být věrnými následovníky Kollárovými… Kdybychom ideje a tužby Kollárovy lépe

59 „Maďaři pro svou hegemonii nemají pražádného důvodu než moci… Kulturní stav maďar-ského lidu je nižší než u lidu slovenského a literatury značnejší Maďaři nemají ještě dnes a dokonce žádné neměli v době Kollárově…“ M a s a r y k , Tomáš G.: Česká otázka. Praha 1969, s. 68. Zatiaľ čo Masarykov tolerantný postoj k Nemcom, nemčine a k nemeckej kultúre je všeobecne známy, veď práve Masaryk sa zasadzoval za rovnoprávnosť Nemcov a ustavične bojoval proti českým radikalnejším nacionalistom typu Kramářa či Dyka ( H o l ý , Jiří: Glosa proti srsti. Listy 37, 2007, s. 70–72), menej známe sú jeho zmýšľanie a postoj k Maďa-rom. To, že svoj príkro znejúci úsudok o maďarskej literatúre z roku 1895 nemyslel doslova, vyvracia napríklad jeho návšteva Dolnej Strehovej v roku 1930, kde položil veniec na hrob dramatika Imre Madácha. Masaryk sa za dar – obraz maďarského maliara Lajosa Cseha (!) zobrazujúci sedliakov pracujúcich na poli v Poiplí poďakoval bez prípravy po maďarsky: „Uraim, köszönöm a becses ajándékot. Kedves emlék lesz nekem az itteni táj és a magyar földműve-sekre.“ („Páni, ďakujem vám za vzácny dar. Bude to pre mňa milá spomienka na tunajší kraj a maďarských zemerobotníkov.“) Počas tejto svojej cesty Masaryk tiež v Lučenci polemizoval o rôznych otázkách s advokátom a poslancom Jánosom Gillerom. Hoci tento čelný predstaviteľ Maďarskej národnej strany vedel dobre po slovensky, prehovoril k Masarykovi z politických dôvodov úmyselne po maďarsky, TGM to nezaskočilo (už aj preto nie, lebo prejavy rečníkov sa predkladali vopred, ale necenzurovali sa) a odpovedal mu tiež po maďarsky. Giller poukázal na to, že „…sem a törvény, de még kevésbbé annak végrehajtása nem adta meg azt, a mihez, mint eleven életet élő nemzetnek feltétlenül joga volna...“ („...ani zákon, a ešte menej jeho aplikácia, nám nedali to, na čo by sme ako národ žijúci živý život bezpodmienečne mali právo...“). Prezident Masaryk poslancovi odpovedal tiež po maďarsky a vo svojej reči upozornil nato, že ak Giller vyjadruje svoju nespokojnosť s menšinovými právami a ich uplatňovaním, myslí iste starý režim. Masaryk Gillerovi zdôraznil, že tento starý režim, ktorý Slovákom nepovolil ani jedinú štátnu školu, je zo Slovenska raz a navždy odstránený, pritom ale si tu vážime Madácha, čítame Mikszátha a nie je zabudnutý ani Bálint Balassa... ale ak sa on cíti vo svojich právach, zaručených ústavou a zákonmi, poškodený, môže sa ich domáhať na súdoch alebo aj prostredníctvom parlamentných zástupcov maďarskej menšiny. SNA-KÚ, kartón č. 22; Archiv Kanceláře presidenta republiky Praha (ďalej AKPR), President T. G. Masaryk 1918–1938, kartón č. 89, zájezdy.60 Karlovi Čapkovi aj iným viackrát povedal: „Otec byl Slovák z Kopčan… Já jsem byl vlastně napůl Slovačiskem odmalička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti…“ Č a p e k , K.: Hovory s T.G.M., s. 13, 131. A Pavlovi Blahovi pri návrate domov v roku 1918, keď ho Blaho vítal v mene práve oslobodeného slovenského národa, zdôraznil: „Jsem krev z krve vaší.“ M a s a r y k , Tomáš G.: Cesta demokracie I. Soubor projevů za republiky. Praha 1933, s. 4.

332

P O L E M I K A

pochopili, srdcem a rozumem přijali, ani žandarmerie, ani žádná moc nemohla by nás dnes rozhánět. Ano – buďme Kollárovci! … Kéž konečně rozbřeskne se v našich hlavách – a nebude nás rozhánět nikdo…“ 61

Bol to nepochybne veľmi silný zážitok predovšetkým pre Masaryka, ale aj pre jeho okolie a prirodzene aj pre Mošovčanov a obyvatelia obce si ho dlho pamätali. Svedčí o tom Masarykova návšteva ako prezidenta v Mošovciach 5. septembra 1932 pri príležitosti otvorenia novej školy, ktorá niesla meno Jána Kollára. Vtedajší starosta Mošoviec Michal Štarke Masaryka privítal okrem iného nasledovnými slovami: „Pán prezident, som šťastný, že môžem vítať muža, ktorého som sa naučil ctiť, milovať ako mládenec. Na budúci rok bude to 40 rokov, keď prišli ste sa, pán prezident, pokloniť veľkému duchu nášho rodáka Jána Kollára z príležitosti jeho stých narodenín a museli ste zažiť to, že maďarský žandár oprel Vám o šľachetné prsia bodák. Ako mladík bol som toho svedkom a od tej doby s obdivom a s láskou sprevádzal som Vaše kroky. A dnes? Aký to rozdiel: Dnes vítam v oslobodenej vlasti nášho milovaného prezidenta. Dnes musím zvolať slovami nášho veľducha: ‚Čo sto bludných vekov hodlalo, zvrtla doba.‘ Áno, zvrtla doba. Dnes prichodíte k nám, aby ste osviežili pamiatku tých ťažkých časov poroby. Dnes ale prichodíte ako víťaz s triumfom, že pravda zvíťazila…“ 62 Hlava štátu, iste dojatá, odpovedala niekoľkými vetami. A nebol by to býval Masaryk, keby nebol upozornil na to, že hlavnou vecou preto, aby sme napredovali, je pracovať: „Ďakujem Vám pán starosta, ďakujem vám milí občania, za Váš milý, priateľský prívet. Spomínate 93. rok. Vidím pred sebou toho žandára s bodákom. Nuž, áno – zvrtla doba. Zvíťazili sme a teraz je naším úkolom, aby sme to, čo sme nadobudli, zdokonalili a aby sme napredovali. Pokrok na celej čiare. To bude naším heslom. A všetko to ochrániť, čo veľký náš rodák vám zanechal. V jeho duchu budeme pracovať a starať sa, aby bolo Slovensko, celý československý národ, demokratická republika zabezpe-čená…“ 63 Prezidentská návšteva potom pokračovala v sprievode riaditeľa školy Ľudovíta Rapoša prehliadkou novopostavenej školy, na čo dal podnet práve Masaryk, ktorý stavbu aj finančne podporil. Prezident tu odpovedal na uvítanie nasledovne: „Pane riaditeľu, učiteľský sbore. Som šťastný, že vidím školu Kollárovu. Som potešený, že sľubujete vychovávať novú generáciu našej mládeže v duchu Kollárovom [zdôraznené v pôvodnom texte – pozn. F. V.]. Program Kollárov je snadno vysloviteľný – jediným slovom ľudskosť. Vzájom-nosť slovanská, ako si ju predstavoval, bola založená na ľudskosti. Keď zavoláš Slovan, nech sa Ti ozve človek. Človek slušný [zdôraznené v pôvodnom texte – pozn. F. V.], čestný, to je program Kollárov…“ 64

61 O p a t , J.: T. G. Masaryk a česká společnost, s. 7–21, 20.62 AKPR, President T. G. Masaryk 1918–1938, kartón č. 89, zájezdy.63 Tamže.64 Tamže. Podľa hlásenia Dr. Alexandra Bartákyho, okresného náčelníka v Turčianskom Sv. Martine Prezídiu Krajinského úradu v Bratislave, mala Masarykova návšteva v Mošovciach veľký ohlas.

333


K postaveniu Slovákov v Uhorsku sa Masaryk často vracal ešte aj ako prezident. V januári 1919 poskytol rozhovor redaktorovi budapeštianskeho denníka Déli Hírlap, dr. Leovi Margitaimu, v ktorom okrem iného povedal: „…musím otevřeně říci, že nás způsob, jakým maďarské vlády jednaly se Slováky, pohoršoval a že nás nabádá k opatrnosti vůči Maďarům… Já se otevřeně při-znávám, že velká část mé zahraniční práce vyčerpávala se tím, abych tuto otázku národům Dohody náležitě objasnil, a mám tedy účast na stigmatizování 65 oné politiky (t. j. politiky nemilosrdného pomaďaršťování, které nakonec z každého udělá Maďara)… To však není jen mým lidským právem, nýbrž i mou lidskou povinností [zdôraznil F. V.]. Maďaři musí konečně uznat, že nemají práva utiskovat jiných národů, že ani oni nemají jiná práva, než jaká patří každému malému národu, žít z vlastních sil vedle jiných malých národů.“ 66

Masaryk pri svojej spomínanej návšteve hrobu Imre Madácha v Dol-nej Strehovej v septembri 1930 dal podnet nielen na opravu básnikovej hrobky a vybudovanie dôstojného pomníka Madáchovi, ale z finančného daru, ktorý dostal k svojim 80. narodeninám venoval značnú sumu nielen Matici slovenskej v Martine, ale aj na podporu Spoločnosti pre maďarskú kultúru, vedu a literatúru, tzv. Masarykovu akadémiu. Domnievam sa, že toto je oveľa názornejší príklad Masarykovho vzťahu k maďarskej literatúre, než spomínaná pasáž z jeho Českej otázky, na ktorú poukazuje Borsody.

Súhlas, sympatie ba ani pochopenie maďarských kritikov nemohli vyvolať ani Masarykove slová v jeho prvom posolstve ako prezidenta, prednesené 22. decembra 1918: „O Maďaroch netreba reči šíriť. Hrali až do rokov šesťdesiatych minulého storočia úlohu skromnú; ale v tom čase uplatnila sa úrodnosť ich pôdy a dostali tým pre industriálne časti Rakúska hospodárskej dôležitosti; zároveň pokúsili sa využiť Bismarckovej politiky voči Rakúsku a stali sa oddanou avantgardou Nemecka na Balkáne. Feudálna šľachta, podporovaná kapitalistami, vybudovala umelú budovu štátnu, ktorá sa nárazom vojny zrútila, ako celá umelá stavba Habsburgovcov. Bolo priamo nezmyselné, že taký národ akým sú Maďari, smel tak dlho vykorisťovať štyri iné národy – našich Slová-kov, Rusínov, Rumunov a Juhoslovanov. Už Cavour videl správne, že Maďari nevedia rešpektovať slobody iných národov, ak práve sa museli sami brániť proti Nemcom; politicky Maďari ešte počas vojny žili z prestíže roku 1848, ale falošnosť ich propagandy bola všade prehliadnutá a dnes vidia spojenci ale jasne, že Maďari majú právo len na svoj národný štát. Prial bych si, aby náš pomer k nim čo najskôr mohol byť upravený rozumne. Maďarské minority budú pou-žívať všetkých občianskych práv. Maďari boli dosť krutí, že hovorievali: Slovák

65 Tu akoby sám Masaryk zdanlivo dával za pravdu Borsodyho slovám, že rúcal pozitívny obraz Maďarov a Kossutha z rokov 1848–1849, ďalej však prezident vysvetľuje aj prečo to robil a to nemožno chápať v zmysle slov jeho maďarských kritikov, že chcel len škodiť Maďarom. On chcel predovšetkým pomôcť Slovákom.66 M a s a r y k , T. G.: Cesta demokracie I, s. 69.

334

P O L E M I K A

nie je človekom – my nebudeme im odplácať zlým, chceme len, aby Slovensko v plnom rozsahu malo hranice vhodné pre svoj rozkvet…“ 67

Kvôli tým československo-maďarským (dnes slovensko-maďarským) hraniciam, o ktoré sa mimo akýchkoľvek pochýb najviac zaslúžil Edvard Beneš, si vtedajší československý minister zahraničných vecí a neskôr pre-zident republiky vyslúžil od Maďarov nevyberavé útoky, ktoré pretrvávajú až dodnes, pričom sa argumentuje takými istými falošnými tvrdeniami, ako to na mierových rokovaniach vo Versailles v rokoch 1919–1920 robili ma-ďarskí delegáti. Otázka týchto hraníc je nesmierne zložitá a napriek tomu, že je o nej už obrovská literatúra, donekonečna sa aj v súčasnosti opakujú tvrdenia, že k Československu boli pripojené aj „čisto“ maďarské územia na sever od Dunaja a Ipľa, ale pritom sa s obľubou zamlčuje, že slovenské osídlenie napríklad v Novohrade, alebo v oblasti Plešskych vrchov, ale aj inde, siahalo aj na juh od týchto riek. Takto sa poukazuje najmä na oblasť Žitného ostrova. Nikto nepopiera jeho väčšinové maďarské osídlenie, ale treba mať na pamäti, že tam okrem Slovákov, Chorvátov a príslušníkov ďalších národov žili napríklad aj Nemci a iné národnosti.68

67 M a s a r y k , T. G.: Cesta demokracie I, s. 31. Prezident T. G. Masaryk o tom v roku 1922, pokiaľ ide o Nemcov, vyslovil želanie, aby „někteří vedoucí lidé z německého tábora odložili způsob svého vystupování. Mají ještě příliš mnoho pangermánské povýšenosti, pohlížejíce na nás jako na inferiorní...“ TGM ďalej vyslovil aj pochopenie pre to, že časti nemeckých vodcov je „těžké vzdát se bývalé nadvlády a spokojit se rovnoprávností“. M a s a r y k , T. G.: Cesta demo-kracie II. Soubor projevů za republiky. Praha 1934, s. 217. Tento názor TGM sa možno ešte viac vzťahoval na Maďarov a na ich pocity nadradenosti voči Slovákom. „És ahogy a frankok Galiában és a normanok Angliában országuk törvényes urainak érezték magukat, a magyarok is az egész Kárpátmedencét a magukénak tekintették.“ („A tak ako sa Frankovia v Galii a Normani v Anglii považovali za zákonných pánov svojej krajiny, považovali aj Maďari celú Karpatskú kotlinu za svoju.“) E s t e r h á z y , Lujza: Szívek az ár ellen. Népek ütközése Középeurópai tapasztalatok [Srdcia proti záplave. Zrážky národov Stredoeurópske skúsenosti]. Budapest 1991, s. 17. Ale nielen aristokrati zmýšľali takýmto spôsobom, aj veľká väčšina prostých ľudí si od začiatku pestovala pocit osirenia a opustenosti. „Vypadli sme … z tisícročného Uhorska: naším osudom sa stal osud sirôt, ktoré stratili matku. Zostali sme sami…“ napísal Z. Fábry, ma-ďarský spisovateľ. F á b r y , Zoltán: Stószi délelőtök [Štósske predpoludnia]. Bratislava 1968, s. 18, ale pritom oveľa tvrdší osud „slovenských sirôt“ následkom macošského prístupu Uhorska a neskôr horthyovského Maďarska ku svojim národnostiam po minulé desaťročia si mnohí Maďari vôbec neuvedomovali pričom sa postavenie Slovákov v Uhorsku s postavením Maďarov v Československu nedá ani zďaleka postaviť na rovnakú úroveň.68 K otázke hraníc pozri Z e l e n á k , Peter: Szlovákia 1918–1919 közötti politikája és területi integritásának problémája [Politika Slovenska medzi rokmi 1918–1919 a problém jeho územnej integrity]. In: Pásztor, Cecília (red.): „…ahol a határ elválaszt“. Trianon következmé-nyei a Kárpátmedencében [„…kde nás rozdeľujú hranice“. Dôsledky Trianonu v Karpatskej kotline]. Balassagyarmat – Várpalota 2002, s. 181–189; H o u d e k , Fedor: Českosloven-sko-maďarské hranice. Prúdy 14, 1930, s. 3–21, 83–94, 149–162, 213–234. Tu na okraj treba konštatovať, že sa v otázke potrianonských hraníc Maďarom možno vypomstila ich neochota priznať Slovákom autonómiu a vymedziť im územie napríklad podobe slovenského Okolia tak, ako to slovenská reprezentácia požadovala v druhej polovici 19. storočia. O vyčlenenie Slovenska ako samostatného administratívneho celku sa slovenské politické reprezentácie usilovali od polovice 19. storočia, ale odpoveďou im bol len výsmech a urážky. D e á k , Ladislav: Miesto Slovenska v československom štáte v rokoch 1918–1938 z medzinárodného hľadiska.

335


Zatiaľ čo v knihe Beneš sa Borsody snaží len o kritiku názorov Palackého, Masaryka, Beneša a o vysvetlenie podľa neho neopodstatnenej existencie Československa medzi dvoma vojnami, s jeho údajne hroznými hranicami a celkovým pôsobením na medzinárodnej scéne, pričom varuje aj pred obnovením Československa a povojnovými Benešovými plánmi (v roku 1943), vo svojom povojnovom spise už časť z týchto obáv v októbri 1945 rozpracúva konkrétnejšie. Zameriava sa síce na historické reminiscencie od 17. storočia (stručne) a potom z 19. storočia (už podrobnejšie), ale predovšetkým mu ide o možnosť odsunu Maďarov z Československa a o va-rovanie pred týmto krokom. Pravda, akosi celkom zabúda na to, že on sám už v máji 1945 (!) požaduje odsun Nemcov z Maďarska…69 Ešte predtým sa však Borsody podrobne venuje vzťahom Slovákov a Čechov s Maďarmi pričom vychádza až z roku 1526 (porážka pri Moháči), respektíve z roku 1620 (bitka na Bielej hore), ktoré mali podľa neho podobné dôsledky pre Maďarov aj pre Čechov a oba národy sa dostávajú do bojov za stratenú samostatnosť – s „Nemcami“. Ich spoločnou tragédiou je to, že sa nevedia spojiť a proti tomuto spoločnému nepriateľovi bojovať spoločne. Postupne sa z Maďarov stávajú poprední bojovníci za slobodu, zatiaľ čo český vývoj smeruje ku kompromisu s Habsburgovcami (?) a v polovici 19. storočia vy-vrcholí austroslavizmom Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského. V dôsledku toho sa česká spoločnosť dostáva do priaznivejšej situácie ako maďarský národ a feudálne vrstvy v Čechách nestoja v ceste demokratizácii národa. Naproti tomu v Uhorsku sa ponemčené vrstvy vysokej šľachty v prvej polovici 19. storočia národne prebudia a šíria pokrokové idey zo Západu. Po neúspešnom boji za slobodu v rokoch 1848–1849 však stratia schopnosť ďalej sa spoločensky rozvíjať a podstatne prispejú k zakonzervovaniu súčasného stavu uhorskej spoločnosti v čom im pomáhajú početné protidemokratické vrstvy malej a strednej šľachty známej pod menom „džentry“.70 Autor pocho-piteľne vyzdvihuje boj maďarského národa vedeného Lajosom Kossuthom za slobodu a zároveň zatracuje „reakčnú“ úlohu Ľudovíta Štúra, ktorý sa spolu so svojou družinou postavil na stranu Rakúska. Len okrajovo pritom

In: Zemko, Milan – Bystrický, Valerián (edd.): Slovensko v Československu. Bratislava 1964, s. 15.69 K tomu viď detailnejšie polemiku Johanna Tilla s L. Konczom v časopise Beszélő. T i l l , Johann: „Kiemelni és ártalmatlanná tenni a svábságot“. Megjegyzések Koncz Lajos Az emigráció tanítómestere [Vyzdvihnúť a zneškodniť Švábov. Poznámky k článku Lajosa Koncza Učiteľský majster emigrácie]. Beszélő, 2002 (november) cimů cikkéhez. Musím dať za pravdu maďarskému Nemcovi J. Tillovi v tom, že keď sa po vojne stal Borsody diplomatom demokratickej vlády Ferenca Nagya, nie je to náhoda. Veď Nagy sa už 27. novembra 1940 chválil tým, že jeho Maloroľnícka strana ako prvá požadovala „vyriešenie“ židovskej otázky v Maďarsku. Nagy potom v apríli 1945 upozornil na veľkej schôdzi svojej strany v Pécsi na „pálčivý problém“ maďarských Švábov a Borsody sa už v máji 1945 prihováral za ich „vyzdvihnutie“ a „zneškodnenie“. Národnostnú toleranciu Borsody požaduje od Čechov a Slovákov, ale pritom sám na ňu voči Nemcom aj Židom zabúda.70 B o r s o d y , I.: Magyar-szlovák kiegyezés, s. 17–18.

336

P O L E M I K A

spomína aj dôvody tohto kroku – to, že predseda prvej nezávislej uhorskej vlády Lajos Batthyány usmernil hornouhorské župy, aby proti slovenským národným buditeľom zakročili s čo najväčšou prísnosťou a sám Kossuth vyhlasoval, že dá „zavrieť“ každého, kto by rozširoval názory podobné liptovskosvätomikulášskym „Žiadostiam slovenského národa“, prijatým 21. marca 1848. Borsody pritom kritizuje postoje nielen Františka Hrušovské-ho a Josefa Macůrka71 ale aj svojho neskoršieho učiteľa Oszkára Jásziho,72 s ktorým sa po svojej emigrácii do USA v nasledujúcich rokoch stýkal. Ale v roku 1945 to Borsody ešte netušil, a tak Jásziho s veľkou chuťou podrobuje svojej kritike za to, že za zmar pokusov o maďarsko-slovenské vyrovnanie v polovici 19. storočia jednoznačne viní Maďarov. Sám Borsody však musí pripustiť, že národnostný zákon vlády Bertalana Szemereho z 23. júla 1849 prišiel už neskoro.73 Borsody sa ďalej podrobne zaoberá ďalším vývojom, z hľadiska témy tejto štúdie je však podstatné to, ako sa v roku 1945 pozerá na Masaryka a jeho ovplyvnenie Kossuthom. Pokiaľ ide o Beneša, v tomto spise ďalej už celú Borsodyho energiu vyčerpáva pripravovaný krok Čes-koslovenska, „ktorý v Podunajsku nemá obdobu“ – odsun Maďarov a pritom zamlčuje povojnový odsun Nemcov z Maďarska, v prospech ktorého sa už máji 1945 (!) sám vyslovil.

Autor považuje za veľmi neblahé na jednej strane to, že sa o Slovákov – podľa neho až koncom 19. storočia (celkom logicky, lebo inde popiera nejaké intenzívnejšie československé styky a kultúrne vplyvy v priebehu uplynulých stáročí, podľa neho je to len český výmysel) zaujímajú českí predstavitelia a politici a na strane druhej to, že v mene Slovákov často rozprávajú pomaďarčení Slováci. Hlavne oni a nie Maďari vraj budili dojem, že pomaďarčenie Slovákov je najlepší spôsob riešenia slovenskej otázky.74 Podľa Borsodyho je však celkom prirodzené, že Maďari túžiaci po svojom národnom štáte viac milovali ľudí typu Františka Jehlicsku a Júliusa Dvorcsáka75 a nie Slovákov, ktorí požadovali slovenské národné

71 H r u š o v s k ý , František: Slovenské dejiny. Turčianský Sv. Martin 1939, s. 263–270; M a c ů r e k , Josef: Dějiny Maďarů a uherského státu. Praha 1934, s. 244.72 O Jásziho názoroch v rokoch pred prvou svetovou vojnou pozri: J á s z i , O.: A nemzeti államok kialakulása és a nemzetiségi kérdés.73 Prijatie národnostného zákona v Uhorsku. Jeho základom bola dohoda Kossutha s rumunským predstaviteľom Nicolae Balcescuom. Podľa zákona zostala maďarčina celo-uhorským diplomatickým jazykom, ale národnosti mali získať právo na používanie svojho jazyka v štátnej správe aj v školstve. Nakoľko to bolo myslené vážne nevedno, lebo o dva týždne boli Maďari už definitívne porazení. K uznaniu práv národností sa Uhorsko potom nedopracovalo ani do roku 1918. Ale vtedy – aké príznačné – keď už bolo neskoro, bolo zase ochotné k ústupkom. B o r s o d y , I.: Beneš, s. 31–32. K tomu viď aj K o s s u t h , Lajos: Irások és beszédek 1848–1849–ből [Spisy a prejavy z rokov 1848–1849]. Budapest 1987, s. 479–486, kde Kossuth hlboko ľutuje národnostný útlak Rumunov.74 Keď sa to autorovi hodí, tak pripúšťa aj maďarizáciu v Uhorsku, ktorú ale inak vehe-mentne popiera a ak je ochotný ju aj pripustiť, tvrdí, že ju presadzovali najviac pomaďarčení príslušníci iných národností. Nezamýšľa sa už nad tým, čo ich k tomu viedlo. Tamže, s. 53.75 Predstavitelia slovenskej iredenty, ktorí presadzovali návrat Slovenska do zväzku

337


práva. Také pomery pre Slovákov však boli neskôr zase v Československu, tvrdí Borsody.76 Ale práve pri spomínaní renegátov Jehlicsku a Dvorcsáka musí každého napadnúť, že toto by sa asi časom bolo stalo so všetkými Slovákmi, nebyť Československa.

Pri rozoberaní obdobia 1918–1938 má Borsody popri svetlejších chvíľach aj akési skraty. Na jednej strane už v roku 1945 pripúšťa, že maďar-ská národnostná politika v Československu bola usmerňovaná z Budapešti s cieľom podkopať nielen československý štát, ale aj jeho demokratický režim. Takto sa revízne požiadavky maďarskej vlády nešťastne spojili s bo-jom proti demokracii. To Praha plne využila a vo svojej propagande stavala demokratické Československo proti revíznemu a reakčnému Maďarsku.77 Na druhej strane Borsody považuje za potrebné zdôrazniť – v úplnom rozpore s tým, čo tvrdil, písal a na čom pracoval Masaryk – že vraj prvý prezident ČSR zaujal podobný postoj ako kedysi Kálmán Tisza – „sloven-ského národa niet“. Masaryk však k tomu ešte dodal aj to, že toto je iba výmysel maďarskej propagandy.78 Borsody sa pritom opiera o Ferdinanda

s Maďarmi a obnovenie Uhorska, v ktorom mali mať Slováci tú autonómiu, ktorú im Česi v Pittsburgu sľúbili, ale potom nedali.76 B o r s o d y , I.: Magyar-szlovák kiegyezés, s. 31–32.77 Tamže, s. 78.78 K tomu sa často uvádza Masarykov rozhovor pre francúzsky denník Le Petit Parisien 14. septembra 1921, ktorý publikoval redaktor Ch. Richepierre, ktorému to mal Masaryk údajne povedať. Nevedno, ako presne citoval Masarykove slová tento publicista, ale už v ďalšej vete je niečo celkom iné, ako že slovenského národa niet: „Není slovenského národa, řekl ihned Ma-saryk. To je výmysl maďarské propagandy. Češi a Slováci jsou bratři. Mluví dvěma jazyky, mezi nimiž je menší rozdíl než mezi severní a jižní němčinou. Rozumějí si dokonale. Dělí je jenom stupeň kulturní, Čechové jsou vyvinutější než Slováci, neboť Maďaři je udržovali v soustavné nevědomosti. Zakládáme na Slovensku školy. Je nutno vyčkat jejich výsledků; v jedné generaci nebude již rozdílu mezi oběma větvemi naší národní rodiny.“ M a s a r y k , T. G.: Cesta demokracie I, s. 82–83. Z toho vyplýva, že pre Masaryka boli Slováci rovnocenní s Čechmi a že obidve spoločenstvá boli rovnocenné vetvy, ktoré sa mali až ďalším vývojom dopracovať k niečomu, čo ale budúci vývoj nepotvrdil. Takéto tvrdenia s obľubou opakujú novoľudácki historici aj dnes a okrem nich samozrejme aj maďarskí autori. Viď napríklad K i s s , Gy. Csaba: Byť Slovákom. In: Slovenská otázka v 20. storočí. Bratislava 1997, s. 558–564. Je to nesmierne povrchné (ale aj priezračne účelové) a nepravdivé tvrdenie, ktoré jedným dychom stavia postoj Kálmána Tiszu k Slovákom na jednu úroveň s postojom T. G. Masaryka: „Je známe, že jednou z najväč-ších krívd spáchaných na slovenskom národnom hnutí [všimnime si, že tento maďarský historik ale tiež nehovorí o slovenskom národe, ale len o slovenskom národnom hnutí – ktorého nositeľmi teda nemusel byť nejaký národ, ale stačilo len pár národovcov, alebo agitátorov, za ktorými možno žiadny národ ani nestál] minulého storočia bolo neskôr často citované vyhlásenie maďarského [omyl: nie maďarského, ale uhorského] ministerského predsedu Kálmána Tiszu: slovenského národa niet. Neuplynulo ani pol storočia, a prezident nového československého štátu Tomáš G. Masaryk sa vyjadril, že nevie o existencii slovenského národa.“ Tamže, s. 558. To, že čeština a slovenčina sú rovnocenné vetvy jedného jazyka si vtedy nemyslel len Masaryk, ale aj mnohí iní vedci a pôvodne táto myšlienka vznikla u Slovákov Kollára a Šafárika a Moravana Palackého. O tom, že Masaryk mal k Slovákom celkom iný vzťah, ako to tvrdí aj Borsody, Kiss a ďalší maďarskí i slovenskí autori, je dostatok literatúry aj dôkazov v archívoch. Napriek tomu sa takéto tvrdenia stále znovu objavujú nielen v pokleslej a chaotickej publicistike, ale aj v prácach niektorých historikov. K tomu viď napríklad S k i l l i n g , H. Gordon: Masaryk a Slováci. In: T. G. Masaryk a Slovensko. Soubor statí. Praha 1992 s. 140–144 a ešte nepub-likovanú štúdiu O p a t , Jaroslav: Českoslovenství T. G. Masaryka, ktorú autor predniesol

338

P O L E M I K A

Ďurčanského.79 Súčasne Borsody pripomína, že sa nesplnila ani „tajná klauzula“ Martinskej deklarácie, v dôsledku čoho nastal podľa Tuku stav „vacuum iuris“. Je to prirodzená myšlienková konštrukcia u Borsodyho, ktorá smeruje k tomu, ako Masaryk – hoci podľa neho veľa prebral od emi-granta Kossutha – nesplnil jeho myšlienky o potrebe priznať Slovákom (a aj ostatným) národnostiam v Uhorsku rovnoprávnosť a národnostné práva. „Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš, stvoritelia českej nezávislosti, nevyužili vo svoj prospech tie skúsenosti, ku ktorým dospel Kossuth a ani nezužitkovali v prospech Strednej Európy tie napomínania, ktoré k dunajským národom nasmeroval Kossuth.“ 80 Podľa autora Kossuth revidoval svoje predchád-zajúce postoje, ktoré neboli bez národného šovinizmu, a v emigrácii sa prepracoval k myšlienke solidarity stredoeurópskych národov. Borsody však ďalej pripúšťa, že ani Kossuthova myšlienka stredoeurópskej konfederácie nie je celkom bez známok imperializmu: v jeho plánoch zaberá ústredné postavenie integrita historického Uhorska, čo je v rozpore s požiadavkou národnej rovnoprávnosti. Podľa neho však myšlienka autonómie aj tak znamená upustenie od maďarskej hegemónie a znamená krok smerom k idei rovnoprávnosti, zdôrazňuje Borsody spolu s Józsefom Révayom.81 Napriek tomu, že Borsody na iných miestach tvrdí – ale bez konkrétnych dôkazov alebo porovnávania textov z diel Kossutha, T. G. Masaryka a E. Beneša – že Masaryk a Beneš prebrali veľa z Kossutha, tu hlása, že sa nedostali ani tam, kam sa dostal on. Je len veľká škoda, že Borsody k tomuto poznatku – aj to len na prechodný čas – dospel až v roku 1945. Veľmi dôkladní znalci diela a názorov Masaryka – od starších autorov, cez novších až po súčasných vrátane zahraničných82 – by si zásadnejší myšlienkový vplyv Kossutha, tejto nepochybne veľkej postavy uhorských a maďarských dejín a bojovníka za slobodu maďarského národa, ktorý nepotrebuje zdôrazňovať svoj význam tým, že od neho prijímali názory

na konferencii k 90. výročiu vzniku ČSR a Martinskej deklarácie 30. októbra 2008 v Martine. Touto cestou ďakujem pánovi Opatovi za láskavé poskytnutie jeho práce pre účely mojej štúdie.79 Tamže, s. 82; Ď u r č a n s k ý , Ferdinand: Pohľad na slovenskú politickú minulosť. In: Slovenská otázka v 20. storočí. Bratislava 1997, s. 304–308. Pritom aj Ďurčanský priznal klady Československa pre Slovákov: „… Československo uvoľnilo jednu jeho stránku [rozumej: slovenského národného spoločenstva] pokiaľ ide o postavenie jednotlivca. Preto Československo znamená pre slovenský život veľký prínos v porovnaní s časom, ktorí Slováci boli nútení žiť v Uhor-sku.“ Tamže, s. 305.80 Tým sa autor akoby vracia k tvrdeniam zo svojho spisu Beneš, kde napísal, že T. G. Masaryk uskutočnil – ale len v prospech Čechov – to, čo zamýšľal Kossuth, a zároveň sám vyvracia vlastné tvrdenia o tom, že Masaryk a Beneš preberali myšlienky od Kossutha. B o r s o d y , I.: Magyar-szlovák kiegyezés, s. 84.81 R é v a y , József: Kossuth Lajos. Kolozsvár 1945, s. 36–37.82 O p a t , J.: Filozof a politik T. G. Masaryk; B e t t s , Robert Reginald: Masaryk’s Philosophy of History. In: Essays in Czech History. London 1969, s. 285–303; S o u b i -g o u , Alain: Tomáš Garrigue Masaryk. Praha – Litomyšl 2004 a početné štúdie Stanislava P o l á k a , najmä doteraz vydané časti biografie T. G. Masaryka pod názvom Za ideálem a pravdou 1–4. Praha 2000–2006.

339


a koncepcie iné významné dejinné postavy, na Masaryka zaiste boli všimli. Masaryk vo svojom myšlienkovom projekte novej Európy, a tým menej vo svojom politickom diele, založení Československa, nevychádzal z Kossutha, ale zo svojich myšlienok a poznatkov, v ktorých mali významné miesto aj jeho úvahy o zmysle a smerovaní českých a slovenských dejín a dôkladná znalosť odkazu ich najvýznamnejších postáv – predovšetkým Kollára a Pa-lackého. Tu je aj najvýraznejší rozdiel medzi Masarykom a jeho kritikmi včerajšími aj súčasnými – u nás doma i v cudzine. Masarykove koncepcie sa manifestovali u neho ako u jedného z mála demokratických a huma-nistických mysliteľov – ak nie vôbec u jediného – aj prakticky vo vzniku československého štátu, ktorý iste nebol bez chýb, ale najmä pre Slovákov znamenal obrovský prínos.

L I T E R A T U R A

341

Základy

Vladimír S p á č i l – Libuše S p á č i l o v á (eds.): Míšeňská právní kniha. Historický kontext, jazykový rozbor, ediceOlomouc, Nakladatelství Olomouc 2010, 835 s., ISBN 978-80-7182-280-6

Následujícím řádkům by asi mohla předcházet drobná poznámka, že někdy mezi léty 1357 a 1387 sestavená sbírka norem a nálezů, které místo vzniku propůjčilo název „Míšeňská právní kniha“, nebyla přijímána pouze ve středovýchodním Německu, nýbrž i městskými obcemi v českých zemích, přesněji v oblastech pod vlivem magdeburských zvyklostí. Zde se míšeňská kniha stala ceněnou pomůckou, o čemž vypovídá vrstva právních spisů s vazbou k Litoměřicím a Olomouci, tedy místům s hrdým statusem vrchních stolic magdeburského práva v Čechách, respektive na Moravě. A právě olomouckým rukopisům se nyní dostalo soustavné, kritickou edicí korunované pozornosti.

Autorsko-ediční dvojlístek, Vladimír a Libuše Spáčilovi, který do-kázal proniknout do spletitých uliček právního světa pozdně středověké Olomouce,1 nevstupoval na neznámou půdu, neboť k městským právům v jejich míšeňské podobě se opakovaně vracel již Wilhelm Weizsäcker.2 Na edičním poli však nedospěl dále než k příležitostným výpiskům, a protože obzor nápaditých komentářů nepřesáhly ani znamenitě rozvržené výzkumy Jiřího Kejře, Jaroslava Bakaly nebo Františka Hoffmanna, naznačila sku-tečné možnosti historické práce teprve Gunhild Roth, která připravila do tisku hlubčickou právní knihu, v níž míšeňský svod zaplnil dosti podstatný díl.3 O čtyři léta později můžeme srovnávat. A výsledek?

Koncepční rozvržení objemné publikace vystihuje podtitul, z něhož je patrné, že se za obecným názvem skrývají dvě, v podstatě samostatné studie a že vlastní edice míšeňské knihy nepředstavuje více než zhruba třetinu obsahu (s. 489–782). A dodejme ještě, že každou část, tedy histo-rický komentář Vladimíra Spáčila (s. 15–358) i řemeslně náročný jazykový rozbor Libuše Spáčilové (s. 359–488), uzavírá zvláštní seznam citovaných

1 Nejstarší městská kniha olomoucká (Liber actuum notabilium) z let 1343–1420. K vydání připravil Vladimír Spáčil. Olomouc 1982; Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1430–1492, 1528. Úvod. Jazykový rozbor německých textů. Edice. Rejstříky. Eds. Libuše Spáčilová, Vladimír Spáčil. Olomouc 2004.2 W e i z s ä c k e r , Wilhelm: Zur Geschichte des Meißner Rechtsbuchs in Böhmen und Mähren. ZRG GA 58, 1938, s. 584–614; t ý ž : Die Verbreitung des Meißner Rechtsbuchs im Osten. Deutsches Archiv für Landes- und Volksforschung 5, 1941, s. 26–38.3 Das „Leobschützer Rechtsbuch“. Bearbeitet und eingeleitet von Gunhild Roth. (Quellen zur Geschichte und Landeskunde Ostmitteleuropas 5). Marburg 2006.

342

L I T E R A T U R A

pramenů a literatury s německým resumé, čímž se zvýraznila svébytnost výkladových celků. Ty nadto postrádají rejstřík, neboť příslušné stránky (s. 783–835) se vztahují výlučně k edici míšeňského svodu.

Snad ve snaze překlenout jistou mimoběžnost průvodních textů v předmluvě zaznělo (s. 11), že jazyková analýza zpřístupnila rukopis míšeňského práva v uživatelsky příjemnější transkribované verzi. Cenným vodítkem může být rovněž úvod edice, v němž názvy kapitol a jednot-livých distinkcí doplnil jejich český překlad (s. 489–559), a respekt si zasluhují pasáže, v nichž Vladimír Spáčil popsal složitou genezi míšeňské knihy (s. 140–158). Odtud přiblížil stávající klasifikaci míšeňského svodu v odborné literatuře, přehledně shrnul stav pramenné základny, jež vzala v úvahu nejen rukopisy známé (včetně zlomků), nýbrž i dávno ztracené. Následoval výčet starších edic nebo pokusů o ně (s. 158–194), ale zásadní komentář se skrývá mezi stranami 194 a 210, kde došlo na rozbor olo-mouckých (a k Olomouci se vztahujících) opisů míšeňské právní knihy. Dochovaly se čtyři, přičemž základem edice se stal nejúplnější a nejpřesnější, nikoliv ovšem nejstarší svod „B“ (s. 210).

Rukopis B, který je uložen v Moravském zemském archivu,4 se skládá ze tří částí a svou strukturou prozrazuje, že sloužil v olomoucké městské kanceláři jako právní pomůcka širšího významu. Míšeňské knize tak byla věnována pouze první folia (fol. 1r–83r) a jak se zdá, její opis pořídil měst-ský písař Dybin. Rozpoznatelné filigrány, písmo i jazykové vlivy naznačují i to, že se tak stalo kolem roku 1410. Samotná edice (s. 489–782) však „pod čarou“ zohlednila i zbylé rukopisy, a proto si případný zájemce může vytvořit slušnou představu o stavu a úrovni právního vědomí olomouckých měšťanů.

Čtyři dnes známé olomoucké rukopisy míšeňské právní knihy doka-zují, že se užívané normy vyvíjely a měnily v čase a podle potřeb městské obce. Potvrzuje se tak závěr Gunhild Roth, že se městská práva vyskytovala v různých variantách a písemných kodifikacích v závislosti na místních podmínkách. Právě snadným prolínáním míšeňského práva s lokálními procedurami je možno zdůvodnit jeho oblíbenost, která si vynutila vznik nových stolic. Tak se Olomoučtí mohli obrátit na Vratislav a se souhlasem markraběte Jana Jindřicha si v roce 1352 vyžádali a nechali zaslat opis magdeburského svodu (s. 117–126).

Vraťme se k Míšeňské právní knize, jejíž olomoucké vydání se může směle srovnávat s obdobnými projekty posledních let. A přiznejme rovnou, nejen to. Obvyklým pravidlům se vymyká jazykový rozbor, jehož zásluhou edice povýšila na vítanou položku germanistických knihoven a seminářů. Nad rámcem obvyklých představ se pohybují rovněž kodikologické po-známky, které jsou vsazeny do obecného kontextu vzniku a postupného

4 MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů, sg. 259.

343

Z Á K L A D Y

šíření míšeňského svodu městských práv. Potud slova chvály, jež nám zároveň nebrání přemýšlet nad obsahem a pojetím díla.

Již během prvního čtení nelze přehlédnout, že oba průvodní texty mají dosti složitou strukturu a že si řada dílčích podkapitol vystačila s několika řádky. Bohatě členěný text tak sice dílem nahrazuje chybějící rejstřík, nic-méně krátké, v rychlém sledu se střídající glosy přece jen poněkud narušují plynulost výkladu. Poměrně vysoké nároky klade na čtenáře i historický komentář, který začíná u národních zákoníků, aby se přes právo zvykové a římské propracoval k saskému zrcadlu (s. 16–60) a magdeburskému právu (s. 60–140), přesněji k jeho úloze v kolonizaci středovýchodní Evropy.

Právě zde by asi měla zaznít otázka, jak vlastně chápat středověkou kolonizaci. Teze předkládané v historickém komentáři rozpačitě přešla-pují mezi tradiční, právně-puristickou koncepcí a moderními přístupy, jež domácí medievistice zprostředkoval především Jan Klápště. Ty vycházejí z trefného postřehu, že 13. století vstoupilo do školních čítanek s lehce s matoucí nálepkou „německé kolonizace“, jako by vše podstatné spočívalo v příchodu německých osadníků do středovýchodní Evropy. Ve skutečnosti ovšem nešlo o prvoplánové osídlování země německými kolonisty, nýbrž o pomalé zlepšování země (melioratio terrae) ve složitém půdoryse příčin a následků.5 Jinými slovy, proměny 13. století je možno vnímat jako epo-chu, během níž se domácí předpoklady šťastně setkaly s inovacemi, které pronikaly do českých zemí z evropského Západu. Složitost takto vedené-ho dialogu však způsobila, že systém inovací nebyl přejímán bezezbytku a kulturně odlišné světy proto mohly ustrnout vedle sebe.6

Nikoliv tedy kolonizace coby „mistrovské“ dílo německého národa, jenž přinesl vyšší kulturu do nectností zapleveleného slovanského pro-storu a již vůbec ne příchod tisícovek německých osadníků.7 Jak se zdá, „dlouhé“ 13. století proslavilo zdařilé přejímání nových technologických postupů a právních norem, a to (hlavně) domácím obyvatelstvem. Právě na to ale jako by kritické dějepisectví zapomnělo a vytrvalým rozjímáním nad „německou“ kolonizací začalo (dílem podvědomě) zdůrazňovat její etnický rozměr. Nacionální měřítka také dala vzniknout jakési „vnitřní“ kolonizaci, jíž se v minulosti vcelku nedávné připisoval převratný význam. Zbytečně. Pouhé osazování krajiny nemá s podstatou „velké změny“ nic společného, neboť středověká kolonizace je „zhuštěným“ popisem a ozna-

5 K ö r m e n d y , Adrienne: Melioratio terrae. Vergleichende Untersuchung über die Siedlungsbewegung im östlichen Mitteleuropa im 13.–14. Jahrhundert. Poznań 1995.6 K l á p š t ě , Jan: Změna. Středověká transformace a její předpoklady. Mediaevalia Archeologica Bohemica 1993 (PA Supplementum 2). Praha 1994, s. 9–59; t ý ž : Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005.7 Přesvědčivě E r l e n , Peter: Europäischer Landesausbau und mittelalterliche deutsche Ostsiedlung. Ein struktureller Vergleich zwischen Südwestfrankreich, den Niederlanden und dem Ordensland Preussen. (Historische und Landeskundliche Ostmitteleuropa-Studien 9). Marburg 1992.

344

L I T E R A T U R A

čuje zlepšování země formou složitého a různým tempem vedeného dialogu domácích předpokladů a novot, který nevylučoval souběžné bytí vzájemně vzdálených sociálních a hodnotových struktur.8

Opustíme-li nacionální předsudky a konzervativní pohled na „němec-kou kolonizaci“, potom inovační proměny dlouhého 13. století ztrácejí svou obvyklou zkostnatělost, bez níž lze nově nahlížet také na roli práva. Nejen že promlouvalo do vnitřního života městských obcí, ale zřetelnou dikcí a soustavou vrchních stolic vytvářelo prostor, který usnadňoval vnější ko-munikaci. Příkladem „pars pro toto“ budiž dočasné propůjčení hlubčického práva Uherskému Brodu, kudy putovali opavští kupci s nákladem olova do Uher, zatímco opačným směrem proudilo víno, jež Opavští vyváželi přes Hlubčice do Polska (s. 92).

Rozsáhlejší komentář by si zasloužila i jiná místa výkladu, nicméně připomeňme si raději, že zevrubný historický výklad, jazykový rozbor a pečlivá edice učinily z olomoucké varianty míšeňské právní knihy vzácně zasvěcenou příručku, která podstatným způsobem doplňuje a rozšiřuje naše představy o vnitřním životě městských obcí v době předhusitské. Vysoké hodnocení nemohou ohrozit ani drobné nepřesnosti nebo mírná slabost pro stále přežívající obraz „německé kolonizace“. Třeba již proto, že nevděčným, a přece nezbytným edičním projektům je dnes naprosto skandálně upírán status vědecké práce. Martin Wihoda

Tomáš S t e r n e c k (ed.): Historica Třeboň 1526–1547. Listy, listiny a jiné prameny k politickým dějinám období zrodu habsburské monarchie. Díl I. Písemnosti z let 1526–1535Praha, Historický ústav AV ČR, v.v.i 2010 (Documenta res gestas Bohemicas saeculorum XVI.–VIII. illustrantia. Series A, Volumen II-1), 440 s., ISBN 978-80-7286-169-9

V oddíle Politica řady A – Vita publica nového edičního projektu Prameny k českým dějinám 16.–18. století (Documenta res gestas Bohemicas sae-culorum XVI.–VIII. illustrantia), realizovaného od roku 2004 ve spolupráci Historického ústavu Akademie věd ČR a Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, vyšla v tomto roce badatelskou veřejností dlouho očekávaná první část edice sbírky Historica, uložené ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Sbírka má sice počátek v 16. století, obsahuje však rozsáhlý pramenný soubor, ohraničený chrono-logicky počátkem 13. a polovinou 17. století. Vznikla výběrem písemností majících prvořadý význam pro politické dějiny středověkého a raně novo-věkého Českého státu především z rožmberského, ale také švamberského

8 Právě tímto způsobem vedl své úvahy B a r t l e t t , Robert: The Making of Europe. Conquest, Colonization and Cultural Change 950–1350. Penguin Books. London 1994.

345

Z Á K L A D Y

a dalších archivů (a proto také byla již v roce 1977 prohlášena za Archivní kulturní památku a v roce 2000 za Národní kulturní památku). Přitom se bohužel dosud sbírce jako celku nedostalo kritického edičního zpřístup-nění, což tedy předkládaná Sterneckova edice „napravuje“.

V prvním dílu edice zpřístupňuje editor Tomáš Sterneck 131 doku-mentů z let 1526–1535 (navazovat tedy bude 2. díl pro léta 1536–1547 a závěrečný díl s historickými komentáři, věcným rejstříkem k celé edici a soubornou bibliografií), v nichž už pochopitelně zřetelně vystupují kon-frontace stavovských korporací i jednotlivců z řad šlechty s novým kurzem panovníkovy politiky, zaměřené na budování habsburského soustátí ve střední Evropě. Pro lepší uchopení přechodu jagellonské éry v období habsburské proto zařazuje editor i ty písemnosti z roku 1526, které vznikly ještě za života Ludvíka Jagellonského, důvodně ovšem například nezařazuje z této „transformační“ doby soubory korespondence Zdeňka Lva z Rožmi-tálu, zpřístupněné dříve v Archivu českém a zařazuje ve vztahu k tomuto významnému politikovi své doby jen jednotliviny, dosud needitované. Jako časově poslední editovanou jednotku zařadil T. Sterneck tabelárně zpracovaný seznam dětí Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské jako reflexi významu, jaký dobová aristokratická společnost přikládala znalosti rodinných vztahů uvnitř vládnoucího domu.

V rozsáhlém úvodu, který edici předchází, zdůvodňuje T. Sterneck, jako již zkušený editor, svá kritéria pro zařazení dokumentů do edičního zpracování (stranou například – a jistě důvodně – bylo ponecháno, kromě již edičně zpřístupněných kusů, například novinové zpravodajství jako své-bytný materiál) a naznačuje veškeré těžkosti, které byly spojeny s adekvátní metodikou pro zpřístupnění vybraných dokumentů, neboť jde o sbírku heterogenní nejen po obsahové, ale také po diplomatické stránce (kromě nejčastěji zastoupených obsahově velmi různorodých posélacích listů jsou zde listiny, mandáty, prameny evidenčního charakteru a okrajově i texty, jež by bylo možné klasifikovat spíše jako „literární“, a to dochované jak v originálech, tak v případě jejich nedostupnosti i v prostých a ověřených opisech či dokonce konceptech). Variabilita se projevuje i po jazykové stránce, což také pochopitelně značně ztěžovalo editorovu práci – jsou zde v podstatě rovnoměrně zastoupeny dokumenty jazykově české i německé, ale výjimečně i latinské.

Vztah současné edice k již zpřístupněným jednotlivinám a ke stávají-címu archivnímu inventáři předmětné sbírky výstižně osvětluje připojená konkordační tabulka. Editorova filologická průprava byla zároveň zákla-dem pro zdůvodněnou převažující transkripci textů latinských, německých a českých dobových textů (a jen výjimečně byla uplatněna i transliterace, například u různých vsuvek apod.), která nemá být neúčelnou grafickou nápodobu předlohy, ale musí zároveň zachovávat relevantní jazyková speci-fika editovaného materiálu. Své zásady přepisu pro jednotlivé jazyky editor

346

L I T E R A T U R A

důkladně zdůvodňuje, přičemž v poznámkách shrnuje veškerou dostupnou stávající literaturu a pravidla k těmto poměrně obtížným otázkám ediční práce, čímž se i tyto partie stávají do budoucna vítanou základnou pro další ediční podniky ze sledovaného období. Jak T. Sterneck výstižně sám uvádí, při absenci závazných dobových norem grafického záznamu a při časových a teritoriálních odlišnostech jazykového projevu mohou jakési obecné zásady přepisu raně novověkých textů plnit pouze roli základních doporučení, současně jsou však „jednotná a striktně dodržovaná transkripční pravidla nezbytně nutná pro každý konkrétní ediční projekt“.

Edice je v zásadě diplomatářem, reflektujícím na jedné straně všechny zásady kritické ediční práce, na straně druhé mnohdy hledající promyšlené variantní přístupy tam, kde bylo zapotřebí vyrovnávat se nejen s nejednot-nou jazykovou stránkou dokumentů (případně i jinojazyčných vsuvek a růz-ných písařských poznámek), ale zvláště s větší diplomatickou variabilitou zpřístupňovaných dokumentů než bývá obvyklé, takže v odůvodněných případech představují jednu evidenční jednotku i soubory písemností k určité záležitosti. Každá editorem stanovená ediční jednotka je uvozena českým záhlavním regestem a uvedena místem a datem vydání, za nímž následuje vyčerpávající formální popis dokumentu (signatura, stav zacho-vání dokumentu, psací látka, formát, charakter písma se zřetelem k stan-dardnímu paleografickému pojmosloví, staré kancelářské a jiné poznámky či archivářské přípisky z časového rozpětí 16.–18. století), přičemž údaj o dosavadní literatuře či případném předchozím editování je naopak pro přehlednost zmíněn v příslušném sloupci konkordační tabulky. Systema-tická editorova důslednost ale nejde nad rámec zdůvodněné účelnosti (tak například lze zcela souhlasit s tím, že je na nezbytnou míru omezen popis pečetí, že se jen upozorňuje na výskyt filigránů, ale nepopisují se ad.). Co se týče datací, i zde se mohla promítnout komplexní diplomatická analýza zpřístupňovaných dokumentů, která editorovi mnohdy umožnila zpřesnit datování či odlišit dataci vlastního textového sdělení od doby vyhotovení „dochovaného nosiče textu“.

Výsledky kritického diplomatického i věcného rozboru zpřístupňova-né materie se pak samozřejmě promítají i do textových a věcných poznámek, které jdou napříč celou edicí (je jich celkově 1405) a které editor míní v dalším díle propojit se základními hesly věcného rejstříku (ten by měl obsahovat i stručné identifikační výklady). Specifické ediční poznámky, umístěné na konci vlastního sdělení konkrétního pramene odkazují pak na tematicky úzce související texty (např. obousměrné odkazy mezi žádostmi a odpověďmi na ně). Jelikož se ve vlastních editovaných textech vyskytuje řada osob z různorodých okruhů, byla pro editora také velmi obtížnou iden-tifikace úředníků, dvořanů, dalších zaměstnanců či případně klientů pánů z Rožmberka, vystupujících v editovaných písemnostech a případně také podílejících se přímo na jejich vzniku (i zde shrnuje editor v poznámkách

347

Z Á K L A D Y

všechny využitelné lexikografické či genealogické příručky a prosopografií se obírající statě nejen z domácí historiografické produkce).

Edice je také doprovozena přehledným seznamem zpřístupněných dokumentů ve zkrácených regestech a s odkazem na příslušné strany edice, precizním, graficky rovněž dobře zpracovaným jmenným rejstříkem (osobním i místním) a také pečlivým obrazovým výběrem zpřístupňova-ných dokumentů (včetně editorovy vlastní grafické úpravy této ilustrativní obrazové přílohy).

Co říci závěrem? První díl edičního zpřístupnění sbírky Historica třeboňského archivu, připravený Tomášem Sterneckem, představuje nejen mimořádný ediční počin z hlediska výpovědní hodnoty zpřístupněného materiálu, ale současně i z hlediska preciznosti editorovy práce. Svou až maximalistickou důsledností a zároveň zdůvodněnými inovativními postupy při zpracování editovaného materiálu nastavil T. Sterneck na začátku no-vého tisíciletí nejvyšší možnou laťku pro další ediční podniky podobného charakteru. Není pochyb o tom, že edice takového druhu budou moci být badatelskou veřejností využívány s prospěchem ještě po dlouhá desetiletí, ne-li přímo staletí (vždyť ediční práce patří k pilířům historikovy práce, která nepodléhá zkreslení osobními interpretacemi dobových pramenů a tedy možnému, či dokonce chtěnému zkreslení ve vztahu k „módním trendům a tématům“, jimž podléhá i vědecká činnost).

Ludmila Sulitková

*

Haličsko-volyňský letopisVydala a přeložila Jitka Komendová. Praha, Argo 2010 (Memoria medii aevi 7), 180 s., ISBN 978-80-257-0187-4

V pořadí již sedmý svazek úspěšné edice zpřístupňuje širokému okruhu čtená-řů Haličsko-volyňský letopis, jenž vznikal ve 13. století na jihozápadním okraji Kyjevské Rusi. Halič a Volyně, dva rozsáhlé kraje na pomezí střední a východní Evropy, prošly ve 13. století složitým a nesnadným vývo-jem. Jeho nejcennějším historiografickým dokladem je právě vydávaný český překlad staroruského díla, jež se na nejednom místě dotýká také českých dějin.

Úvodním slovem opatřila vydání pra-mene velmi přehledně a zasvěceně sama překladatelka Jitka Komendová, která se problematikou dlouhodobě zabývá. Po krátkém historickém úvodu do dějin Ha-ličsko-volyňského knížectví, jak je tento politický útvar tradičně v novodobé his-

toriografii označován, hodnotí olomoucká badatelka historiografickou produkci na Rusi a zaměřuje se pochopitelně hlavně na ústřední žánr, kterým byly letopisy. Nechybí zde ani zmínky o rukopisném dochování a poukaz na řadu nejasných otázek, z nichž jednu představuje počet částí a jejich přes-né rozdělení, zmínit lze i problematickou otázku nejasného adresáta celého díla. Hlubšímu porozumění textu slouží i ná-sledující odkazy na rozdíly, které odlišu-jí historiografickou produkci na Rusi od žánrově podobné produkce vznikající dále na západě. Autorka přitom poukazuje na to, že ačkoliv se dílo může v kontextu dějepi-sectví středověké Rusi jevit jako výlučný text, zbavuje jej této exkluzivity srovnání se středoevropským písemnictvím. Nezůstává však pouze u tohoto zjištění. Autorka mi-moto konstatuje, že v různých literaturách bez přímého kontaktu vznikly analogické historiografické útvary (s. 33).

348

L I T E R A T U R A

Nejen žánrem, ale i pojetím se rukopis vymyká z historiografické tradice středověké Rusi. Geografický rámec díla totiž daleko přesahuje hranice samotné Rusi a letopisci si všímají i událostí od oblasti západní Evropy až k hranicím Tibetu. Zajímavé informace podává letopis jak o Polovcích, tak o děsu-plném setkání s Mongoly, jejichž kultura svou odlišností budila absolutní úžas (s. 34).

Netradiční je rovněž míra obeznáme-nosti s prostředím katolické Evropy, zejmé-na s Polskem a Uhrami. Objevují se však také zprávy z babenberského Rakouska, Čech, dále informace o Němcích v Pobaltí nebo o římské kurii i římské říši. Vnímavost vzdělané elity Haliče-Volyňska vůči katolic-ké Evropě dokládá i citlivější volba termínů pro katolické prostředí (s. 37).

Zprávy zaznamenané letopisci sahají od roku 1201 až do začátku posledního decennia 13. století. Jeden ze sugestivních vrcholů celého vyprávění představuje cesta Daniila Romanoviče do Saraj-Bátú, centra Zlaté Hordy nedaleko dnešní Astrachaně, kde byla ústřední postava celého vyprávění, zmíněný Daniil Romanovič, svědkem „ča-rodějnického žvanění, Čingischánova věštění, ohavného pití krve a mnoha kouzel“ (s. 83). Letopis je jedním z hlavních pramenů lí-čících podrobení ruských knížat Mongoly. Dalším vrchol díla představuje popis přijetí královského titulu, jejž Daniil Romanovič získal jako jediný vladař na celé Rusi.

Pramen nepostrádá na zajímavosti ani v kontextu českých dějin. Jedna z kapitol líčí plenění Opavska (s. 90–92) a okolních úze-mí. Zatímco v době krále Přemysla Otoka-ra II., kdy došlo ke střetu politických zájmů Přemyslovců a haličsko-volyňské dynastie a Bruno ze Schauenburka Rusy dokonce označuje ve své zprávě pro Lyonský koncil (1273) za schizmatiky a služebníky Tatarů (tzn. Mongolů), pozdější zpráva letopisu mluví o mírové spolupráci Lva Daniloviče s králem Václavem II.

Ačkoli žánr letopisu na první pohled neslibuje poutavou četbu, není sporu, že Haličsko-volyňský letopis je velmi zajíma-vým a plastickým svědectvím o exponova-ném pomezí střední a východní Evropy. Pra-men publikovaný a doplněný o podrobný poznámkový aparát, mapy a genealogické tabulky, poslouží jistě jako praktická a zá-

kladní pomůcka při orientaci v dějinách bouřlivého 13. věku v oblasti na pomezí mezi východní a střední Evropou.

Jiří Knap

Siegfried H a n k e – Rainer V o -g e l (Hgg.): Urbare des Fürstentums Jägerndorf aus der Zeit der Markgrafen von Brandenburg-Ansbach (1531–1535–1554/78)Berlin, LIT Verlag 2010 (Erträge Böhmisch-Mährischer Forschungen. In Verbindung mit der Sudetendeutschen Akademie der Wissen-schaften und Künste, München, Band 8), 470 s., ISBN 978-3-643-10845-6

V řadě Příspěvků k česko-moravským dějinám, vydávaných Prof. Dr. Ernstem Eichlerem (Lipsko) a Prof. Dr. Herbertem Zemanem (Vídeň) ve spolupráci se Sudeto-německou akademií věd a umění v Mnichově a realizovaných v prestižním německém na-kladatelství LIT Verlag, se nejnověji objevila edice tří urbářů krnovského knížectví ze 16. století, tedy z území, které náleželo do svazku českých korunních zemí. Edici urbá-řů, uložených v Zemském archivu v Opavě, připravili na základě svých dlouholetých výzkumů (a zároveň za velkého pochopení ředitele archivu) němečtí badatelé Siegfried Hanke a Reinhard Vogel, přičemž je třeba přednostně zdůraznit, že jde o edici pro účely filologické, jejímž účelem je postihnout historický vývoj němčiny, respektive jejích nářečních variant, v průběhu 16. století.

Pro edici tedy byly vybrány tři jazy-kově německé urbáře, v nichž byly výji-mečně i zápisy latinské, rovněž do edice zahrnuté. Naproti tomu editoři pochopi-telně ponechali stranou, jak sami v úvodu naznačují, jak staročeský krnovský urbář z roku 1521, tak i případné české vpisky do nyní editovaných urbářů. Konkrétně jsou tedy zpřístupněny urbáře z let 1531, 1535 a 1554–1578, jež geograficky pokrývají, jak dokládá mapová, bohužel ne příliš kvalitní příloha, nejen vlastní knížectví krnovské, ale také knížectví opavské a opolské a panství bruntálské. Co se týče vrchnostenské sprá-vy, ta tehdy náležela (od roku 1524) knížeti Jiřímu z Hohenzollernu, zároveň v hodnos-ti markraběte braniborského, který také již dříve, v roce 1515, převzal po otci panství

349

Z Á K L A D Y

Ansbach ver Středních Francích (na tom-to místě možno i připomenout, že Jiřího územní zisky i politická kariéra, ovlivněná sňatkovou politikou, byla širšího rozsahu a že například na uherském královském dvoře působil jako poručník a vychovatel pozdějšího českého a uherského krále Lud-víka Jagellonského).

Přednostní filologický zřetel pro zpří-stupnění těchto unikátních pramenů ovlivnil i ediční pravidla – jde tedy zásadně o transli-teraci jednotlivých zápisů, jejíž hlavní zásady vytýčil (a v edičních pravidlech objasnil) R. Vogel a prakticky realizoval jeho spolu-pracovník S. Hanke. Pro českého uživatele je jistě zajímavé, že editoři zásadně mluví o „transkripci“ textů. K hlavním zásadám tedy patří, že editoři zásadně ponechávají souhlásku „v“ tam, kde naznačuje vokál „u“ a rovněž všechna zdvojení konsonantů, byť je dnes v konkrétních případech můžeme považovat za nefunkční. Jelikož je velká pozornost věnována jménům (osobním i místním), zde jsou pravidla pro přepis ještě „puritánštější“ – editoři dokonce zvláštními grafémy přímo napodobují předlohu (ze-jména odlišné způsoby psaní písmene „s“). Jména místní i osobní jsou také odlišována graficky jiným typem písma.

Kromě náročného a evidentně velmi pečlivého přepisu velmi obsažných původ-ních urbářových zápisů (na řádově 350 tištěných stranách) je edice dále doprovo-zena pro uživatele velmi cenným seznamem rozváděných zkratek a hlavně abecedně řa-zeným seznamem právněhistorických poj-mů v urbářích obsažených (jejich význam byl konzultován s prof. Dr. Christianem Neschwarou z Vídně). Následuje rejstřík místních jmen knížectví krnovského (ve sloupcích vedle sebe německé a české názvy – do českých se vloudily drobné chyby při přepisu lokalit Hvozdnice a Chářové, dnes součásti města Krnova) zároveň s údaji o historickém vývoji českých a německých názvů lokalit. Tři samotné seznamy pak uvádějí výskyt místních jmen a opět i jejich historický vývoj v jednotlivých editovaných urbářích (včetně poukazu na místa vrchní-ho soudu), přičemž v záhlaví je uvedena současná platná podoba názvů lokalit, ať se již nacházejí na jazykově českém (pře-vážně), anebo polském území. Na závěr je

připojen přehled místních názvů v alfabe-tickém pořádku.

Je zřejmé, že určování místních jmen a uvedení všech výskytů podob jejich zápisů v historickém vývoji dalo editorům značnou práci (zde s uznáním kvitují pomoc Dr. Jar-mily Štěrbové z MZA). O jejich důkladnosti i v jiných ohledech svědčí tematicky členěný seznam použité literatury, v němž tedy uži-vatel najde nejen místopisnou literaturu, ale také literaturu k právním dějinám (včetně upozornění na webové stránky univerzity v Heidelbergu), literaturu ke zkratkovým systémům, k historické chronologii, jazy-kovědné slovníky ad. Český uživatel tedy na jedné straně může (kromě Hosákova Historického místopisu, respektive Hosá-kových – Šrámkových Místních jmen) po-strádat další relevantní literaturu v českém jazyce (například některé práce ke Krnovu a Bruntálu z pera Zdeňka Házy), na druhé straně je ale bohatě odměněn soupisem ti-tulů německých prací k vybrané tématice (například včetně prací týkajících se němec-kého řemeslného a stavovského názvosloví v historickém vývoji).

Předkládaná edice je bezesporu vý-znamným edičním počinem na poli zpří-stupňování pramenů z území historického Slezska a z hlediska filologického nezůstala uživatelům nic dlužna (zajímavé jsou jistě též postřehy, že i v těchto severních oblas-tech se uplatňovaly některé prvky bavor-ského nářečí). Na badatelích-historicích ovšem zůstává další možnost jejího vytěžení z historického hlediska (škála uváděných majetků a dávek, řemeslné profese ad.).

Ludmila Sulitková

Willi C o h n : Kein Recht – nirgends. Breslauer Tagebücher 1933–1941. Eine AuswahlHerausgegeben von Norbert Conrads. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2009 (Schriftenreihe Band 768), 370 s. + obrazové přílohy, ISBN 978-3-89331-945-9

Osudy Williho Cohna, vratislavské-ho rodáka (* 1888), uznávaného histori-ka a znalce normanské a štaufské Itálie, gymnaziálního profesora a přesvědčeného vlastence, jenž si na západní frontě vysloužil železný kříž za statečnost, v podstatě ni-

350

L I T E R A T U R A

jak nevybočují z neuvěřitelné a sotva kdy popsatelné katastrofy evropských Židů. Po odchodu do nucené penze 18. června roku 1933 žil, či spíše přežíval ve stále se zmen-šujícím veřejném prostoru, který tragicky opustil 29. listopadu 1941. Zde bychom mohli náš komentář uzavřít, kdyby si Willi Cohn nevedl deníky, z nichž k nám s ohromující upřímností promlouvá pisa-telův vnitřní zmatek i beznaděj všedních dnů. Dílčí zápisky se tak pohybují mezi ryze soukromými starostmi o blízké, obecněji la-děnými úvahami nad smutnou přítomností a možnou budoucností židovské menšiny v Německu (a Evropě vůbec) a konečně vědeckými problémy, jež Willi Cohn vní-mal jako místo, kde mohl zapomenout na ponižující ústrky.

Pokojný svět historické práce však ne-zůstal ušetřen a Willi Cohn se musel smířit se ztrátou vědeckého postavení, řady kole-gů a přátel. K 19. listopadu 1933 připojil poznámku, že Richard Koebner, jinak pr-votřídní znalec německé kolonizace, přijal profesuru v Jeruzalémě, 5. června roku 1939 se rozepsal o setkání s Hubertem Jedinem, jenž pro smíšený původ ztratil právo přednášet na univerzitách v Kolíně a později i ve Vratislavi a 20. listopadu 1940 ocenil přátelský rozhovor s „árijcem“, gym-naziálním spolužákem a vynikajícím práv-ním historikem Theodorem Goerlitzem. Naopak s rozpaky sledoval antisemitské výpady Hermanna Aubina, jenž se ve Vra-tislavi těšil značnému respektu, nebo se 28. října 1935 s lehkou jízlivostí zmínil Paulu Fridolinu Kehrovi, který přispěchal s po-ťouchlou kritikou dávno zesnulého Harryho Bresslaua.

Willi Cohn sice postupně ztratil všech-na občanská práva a již v zimě roku 1934 se musel i s rodinou přestěhovat do men-šího bytu, nicméně po několik let mu byly povolovány výjezdy do zahraničí. Kromě opakovaných návštěv svatohavelské knihov-ny podnikl v roce 1936 cestu do Paříže, kde se setkal s prvorozeným synem Wöl-flem, a následující léto strávil i s manželkou Gertrud v Palestině. Přesto se k nemalému údivu příslušných úřadů vracel a k vážně míněným úvahám nad změnou bydliště (emigrací) jej přiměl teprve velký pogrom (křišťálová noc) 9. listopadu 1938.

Četné přípisky a glosy prozrazují, že Willi Cohn zaváděnými pořádky pohrdal, aby pro ně vzápětí hledal omluvu i pocho-pení. Deníkové záznamy z oněch smutných let tak protíná kolísání mezi upřímnou lás-kou k vlasti a neméně upřímnou hrůzou z „třetí říše“. Již 24. února 1933, tedy pouhé tři týdny po Hitlerově jmenování říšským kancléřem, si povzdechl, že se nikde nemů-že dovolat práva, ale jako by jej vyděsily vlastní pochybnosti, 27. září 1933 se po jed-né manželské hádce vyznal, že miluje Ně-mecko tak, že jeho přesvědčením nemohou otřást ani nynější události. Že je to země, jejíž řečí hovoří a v níž prožil krásné chví-le, a přestože by Trudi chtěla pryč, on by nejraději zůstal tam, kde se nacházejí jeho kořeny. Zprvu také těžce nesl rozhodnutí synů Wölfla a Ernsta a dcery Ruth, kteří se rozhodli pro emigraci.

Willi Cohn nebyl jen přesvědčeným německým vlastencem, nýbrž i hluboce věřícím členem židovské obce a jako by to nestačilo, politicky se hlásil k sociální demokracii, takže jeho vědecký odkaz za-hrnuje jak záslužné práce z dějin středo-věké Sicílie a jižní Itálie, tak pozoruhodné biografie Ferdinanda Lasalla, Karla Marxe, Bedřicha Engelse, Roberta Owena nebo Augusta Bebela. Dodejme však, že Coh-novo politické smýšlení ustupuje až na výjimky do pozadí a že nepoměrně větší prostor zaplnily strasti zbožného Žida, jenž by i ve stínu hákového kříže rád zů-stal součástí německého národa. Zlomyslně a současně s jistým uspokojením vzal 16. března 1933 na vědomí, že rasové zákony platí rovněž pro pokřtěné Židy (obdob-ně 18. ledna 1939) a k záboru Rakouska 14. března 1938 doplnil, že vídeňští Židé zjevně vsadili na špatnou kartu, když začali podporovat křesťanské klerikály. S porozu-měním přivítal rovněž vznik protektorátu Čechy a Morava, v němž viděl nápravu nepřirozeného stavu a obnovení poměrů daných tisíciletým vývojem (16. března 1939), ovšem za hranice prosté zvrácenos-ti směřuje komentář k vůdcově proslovu z 30. ledna 1939, který Williho Cohna při-vedl do těsného sousedství představy, že německý národ potřebuje životní prostor a že každý, kdo něco takové popírá, si za-slouží nálepku štváče.

351

Z Á K L A D Y

Průběžné poznámky nejsou bohužel úplné, přičemž vůbec poslední zápis ze 17. listopadu 1941 končí uprostřed věty. A protože Willi Cohn i jeho (zbylí) nej-bližší, žena Trudi s dcerami, devítiletou Susanne a tříletou Tamarou, byli o čtyři dny později internováni a 25. listopadu na-stoupili do výletního vlaku, jehož cílem bylo Němci okupované litevské Kovno, dospěl editor k důvodnému závěru, že navazující sešit provázel autora až do masového hrobu u pevnosti číslo IX.

Zachráněné pasáže se dočkaly tří ně-meckých a jednoho polského vydání. Ne snad, že by se v nich skrývaly odjinud ne-známé skutečnosti. Konečně názorové po-stoje by pisatele sblížily (třeba) s Bertoldem Bretholzem, jindy by zase Willi Cohn našel pozorného společníka ve Victoru Klempe-rerovi. Punc jedinečnosti vtiskla deníkům jejich bezprostřednost, která i po letech vybízí k zamyšlení nad křehkostí hodnot naší civilizace. Martin Wihoda

Ludvík S v o b o d a : Deník z doby válečnéPraha, Mladá fronta 2008, 302 s., ISBN 978-80-204-1939-2

Počátkem roku 2009 po dlouhých pe-ripetiích konečně vychází deník osobních zápisků generála Ludvíka Svobody, který zachycuje období červen 1939 – leden 1943. O jeho vydání v plném znění se za-sloužila dcera L. Svobody, Zoe Klusáková- -Svobodová. Jedná se o zásadní knihu už jen proto, že po Cestách života I a II a Z Bu-zuluku do Prahy je publikován prvotní pra-men, ze kterého bylo při vytváření těchto knih čerpáno. Díky deníku tak můžeme nahlédnout do soukromí této klíčové oso-by východního odboje a sledovat tak den po dni Svobodovy kroky. Projdeme s ním jeho odchod do Polska, umístění v pol-ském táboře, přechod na sovětskou stranu u Husiatynu, internaci v SSSR, vznik a růst čs. jednotky v Buzuluku. Zápisky začínají dnem 3. června 1939, kdy se Ludvík Svo-boda připravuje k odchodu do zahraničí a končí 25. ledna 1943, kdy se 1. čs. sam. prapor začíná chystat k odjezdu na frontu. Ukončení deníku je vysvětlováno tím, že vojáci měli zakázáno ve válečném pásmu

vést si deníky, aby v případě jejich zachy-cení nepřítelem nedošlo k úniku informací např. o stavu mužstva či výzbroje. (Je ale třeba poznamenat, že ne všichni toto na-řízení dodržovali; například Jiřina Kopol-dová-Švermová si až do konce války vedla Deníček spojařky, který je dodnes dochován v nevydaném rukopise.) Zápisky k jednotli-vým dnům jsou více či méně obsáhlé; hodně stručné jsou zvláště v posledních měsících výcviku v Buzuluku, kdy jednotka „finišo-vala“ přípravy k odjezdu na frontu. Ludvík Svoboda glosuje události té doby, přičemž mnohdy nechybí ani nepravdivé zvěsti a klepy, které kolovaly ohledně vývoje války (např. zpráva o domnělé sebevraždě gene-rála Gamelina, aj.). Často také komentuje vývoj událostí a velmi hřejivě na něj působí statečný boj Řeků proti Italům 1940/41, který s nadšením glosuje.

Zásadní část deníkových zápisů stojí na osobních vzpomínkách na blízké doma. Pplk. Svoboda doma zanechal manželku Irenu s dvěma dospívajícími dětmi – Mir-kem a Zoe. Právě jim jsou věnovány velmi tesklivé vzpomínky. Velmi často se Svoboda deníku svěřuje i se svými sny, ve kterých se objevují jeho nejbližší, což jen zdůraz-ňuje, jak moc intenzivně na svou rodinu doma myslel. Z deníku se tak dozvídáme o duševním rozpoložení Ludvíka Svobody, o jeho přemítání nad různými skutečnostmi, dočteme se však také o zajímavých faktech osobního charakteru, kterých je těžké se dopátrat v oficiálních dokumentech. Díky jeho zápisům se dozvídáme, že v době své emigrace v Polsku posílal své manželce na Moravu dopisy přes jistého kurýra. Neméně zajímavé jsou vzpomínky na lidi, se kterými se Svoboda na svých cestách poznal, zvláště pak s úctou píše o českém malíři „Mistru“ Wlastimilu Hoffmannovi, který se později stal jedním z malířů čs. východního odboje.

Kniha měla být původně opatřena roz-sáhlým poznámkovým aparátem, vypracova-ným několika vojenskými historiky, z toho však nakonec sešlo. Zoe Klusáková připojila jen několik svých poznámek, v nichž vysvět-luje některé pojmy. Do textu zasáhla pouze jako korektorka – upravila pravopis a pří-padně přepsala do dnešní podoby některá jména či názvy. Společně s textem deníku byly v knize otištěny rovněž vybrané dopisy

352

L I T E R A T U R A

a dokumenty. Součást publikace tvoří též příloha fotografií ze soukromého vlastnictví rodiny Klusákových. Alena Vitáková

Vilém P r e č a n (ed.): Hluboká stopa. Nezávislá revue Skutečnost 1949–1953Praha, Československé dokumentační středisko 2008 (Dokumentace československého exilu, sv. 3), 648 s., ISBN 978-80-904228-0-3

Nápad přiblížit myšlenkový svět vyda-vatelů a autorů časopisu Skutečnost zrál od roku 1996, kdy s ním Vilém Prečan a Jiří Vančura oslovili dva ze zakladatelů revue, Ladislava Čerycha a Zdeňka Sudu. Nako-nec projekt přivábil další spolupracovníky a zejména i dva ze „skutečnostníků“ – Pet-ra Hrubého a Medu Mládkovou, kteří pod-statně přispěli ke zdaru edice a rozšíření jejího rámce. Nezávislá revue Skutečnost je mimořádným pramenem k dějinám první fáze poúnorového československého exilu. Pozoruhodnějším o to více, že jeho tvůrci byli většinou mladí lidé – třicátníci, z nichž někteří teprve dokončovali univerzitní vzdělání. Ač časopis vycházel jen krátkou dobu (v letech 1949–1953; sídlem redakce byla postupně Ženeva, Londýn a Mnichov), měl značný význam pro tříbení názorů au-torského kruhu i širší čtenářské obce. Pro nás pak představuje zrcadlo, odrážející nejen dění v exilu, ale i v Československu. Většina „skutečnostníků“ dobyla postupně úspěchů v univerzitní či vědecké dráze, v organizacích československého exilu, v propagandistickém působení do Česko-slovenska (především v Rádiu Svobodná Evropa, zejména v době, kdy českosloven-ské vysílání vedl Pavel Tigrid). Věhlasné Tigridovo Svědectví, náležející k výkvětu česky a slovensky psané žurnalistiky, bylo ostatně svým způsobem pokračovatelem Skutečnosti.

Padlo-li jméno Pavla Tigrida, je tře-ba zmínit, že sám náležel ke kruhu kolem revue Skutečnost spolu se zmíněnými Hru-bým, Čerychem, Sudou, Mládkovou (tehdy Sokolovou) a dalšími, například Karolem Belákem, Karlem Sichrovským, Alexandrem Hořavou, Petrem Demetzem, Jiřím Pistoriu-sem, Antonínem Hrubým, Jiřím Kárnetem, Ladislavem Matějkou, Františkem Breghou, Hanušem J. Hájkem, Ivanem Brichtou, Kar-

lem Brušákem a dalšími. Ve Skutečnosti pří-ležitostně publikovaly i osobnosti ze starší generace, jako Jaroslav Stránský, Josef Macek či Ferdinand Peroutka. V revui se objevily i překlady příspěvků spolupracov-níků holandských, anglických, německých, ukrajinských či rumunských.

Časopis však zůstal po celou dobu existence především tribunou příslušníků mladé nekomunistické inteligence z Česko-slovenska, kritické jak k dění ve vlasti, tak i k předúnorovým představitelům demo-kratických stran. Autoři vesměs respekto-vali odkaz T. G. Masaryka a vyznávali ideu realismu, k němuž se ostatně hlásila revue svým názvem. Ujasnění myšlenkových fun-damentů československé politiky označil již v prvním čísle Skutečnosti v roce 1949 Zde-něk Dittrich za nezbytný předpoklad toho, aby se exulanti jednou do vlasti nevrátili jako „demoralizovaný hlouček“ (s. 209).

V úvodu anotované edice nalezne-me svědectví některých „skutečnostníků“ o časopise, jeho vzniku a programovém směřování, psaná s odstupem desetiletí. Po editorově úvodu, shrnujícím především technické otázky edice, následuje soupis všech textů, jež byly ve Skutečnosti uveřej-něny. Vlastní výběrová edice je uvozena Programovou výzvou přípravného redakčního kruhu z konce roku 1948. Následují úplné texty 169 článků, publikovaných ve Sku-tečnosti. Z hlediska pravidel pro vydávání soudobých textů nelze edici nic vytknout. Ostatně jména Mileny Janišové a Milana Drápaly, kteří byli konzultanty pro tran-skripci textů, jsou spolu se jménem edito-ra zárukou vysoké kvality. Korektní ediční postup čtenář může srovnat s digitální podobou časopisu na webových stránkách Nezávislé knihovny a čítárny Libri prohibiti v Praze. Je nutno ocenit, že Prečanova edice je vybavena místním a jmenným rejstříkem i obrazovou přílohou, které ovšem schází fotografické dokumenty.

Články z revue Skutečnost se rozhodli tvůrci edice uveřejnit v tematických sku-pinách. Vznikly tak zajímavé problémové bloky, daní za to je jisté narušení chrono-logických souvislostí a posloupnosti textů. Kromě programových statí Skutečnosti, jimž dominuje brilantní esej Zdeňka Sudy, uve-řejněná v prvním dvojčísle časopisu, nesou-

353

Z Á K L A D Y

cí příznačný název Je to horší, než si myslíte, nalezneme v anotované knize příspěvky směřující do následujících oblastí: situace československých uprchlíků a úkoly exilu, česko-německé vztahy, příčiny a důsledky Února 1948, situace v Československu a prognóza vývoje, úloha Sovětského svazu v evropské politice a role východního bloku, idea sjednocení Evropy a situace v západní Evropě (se zvláštním zřetelem k Německu), problémy pojetí demokracie a totalitarismu, československá kultura. Zvláštní kapito-la soustředila články o T. G. Masarykovi. V rámci „německé“ tematiky věnovali au-toři Skutečnosti značnou pozornost odsunu Němců, ve své době zcela novátorsky, za což si vysloužili kritiku jak ze strany ko-munistického Československa, tak i od ně-kterých představitelů exilu.

Předložená edice se stane cennou pomůckou pro historiky exilu, politology a archiváře, jejichž pozornosti ji vřele do-poručuji. Zajímavý pramen představuje pro autory biografií exilových osobností. Repre-zentuje v neposlední míře také významnou splátku dluhu k Čechům a Slovákům, kteří byli nuceni prožít část života v zahraničí.

Jiří Křesťan

Jean-Claude C a r r i è r e – Umberto E c o – Jean-Philippe d e T o n -n a c : Knih se jen tak nezbavímePřeložila Dagmar Slavíková. Praha, Argo 2010, 238 s., ISBN 978-80-257-0266-6

V posledních letech roste obliba i produkce knih, jejichž náplní je rozho-vor, debata či jen rozjímání nad určitým tématem. Nutno však s politováním říci, že s oním nárůstem produkce se nepojí také nárůst kvality, a tak je možné se stále častěji setkat s tituly, jejichž prostřednictvím se au-tor (či spíše autoři) pokouší pouze „prodat“ své, v mnoha případech málo konzistentní myšlenky, zabalené do atraktivní formy po-vídání či rozhovoru. Toto konstatování se však rozhodně netýká představované kni-hy, zaznamenávající rozhovor mezi italským historikem, sémiotikem a spisovatelem Um-bertem Ecem a francouzským scénáristou, dramaturgem a rovněž spisovatelem Jean- -Claude Carrièrem. Pod obratným vedením novináře Jean-Philippe de Tonnaca se oba

přátelé pustili do vysoce erudované a po-učné, avšak neméně zábavné a poutavé de-baty, točící se okolo tématu knihy a čtení, které se však každou další stránkou rozrůstá o nové podněty a nápady a my jako čtenáři tak ve výsledku dostáváme do rukou svazek, který by se dal označit jako zamyšlení se nad stavem a budoucností knižní (a nejen knižní) kultury počátku 21. století.

Knížka je rozdělena na 15 kapitol, je-jichž názvy obrysově naznačují hlavní téma každé z nich. Celou publikací se prolínají společné zájmy obou diskutérů: bibliofilie, láska ke knize, bláznovství, lidská hloupost. Téměř v každé kapitole se těchto témat dotýkají alespoň letmo, často jich využívají jako východiska k jiným, obecnějším zamyš-lením. Zřejmou předností knihy je její ob-sahová šíře a bohatost. Oba hlavní protago-nisté se pouštějí do exkurzů na pole historie (zdaleka nejen evropské), literatury i filmu. Jak jsme ale naznačili výše, těžiště celého textu leží v zamyšlení se nad funkcí knihy v současné společnosti. Nabízí nám součas-ný technologický pokrok plnohodnotnou náhražku knihy? Může se společnost obejít bez knih? Co s knihami, které jsme nikdy nečetli a ani číst nebudeme? Jak uspořádat knihovnu? Všechny tyto otázky rozehrávají v autorech hru plnou exaktních odpovědí i téměř filosofických zamyšlení.

Eco i Carrière se v rozhovorech pro-jevují jako rozvážní intelektuálové, jejich setkáním však nechybí bezprostřednost a mnohdy i příjemná rozvernost. Aktiv-nějším se zdá být Carrière, jeho příspěvky jsou rozbíhavější, nedrží se tolik původního tématu hovoru. Eco naopak působí uzavře-něji, vyjadřuje se stručněji, rozhodně však má co říci.

Kniha se zavděčí jak zájemcům o váž-né zamyšlení nad důležitými a často ože-havými tématy (zmiňme například otázky kulturní paměti, cenzury, náboženství, vyu-žití nových médií, otázka vlivu internetu na kulturu atd.), tak těm, kteří hledají odlehče-nou (nikoli však povrchní) četbu.

Pavel Dvořák

354

L I T E R A T U R A

Igor N ě m e c : Práce z historické jazykovědy Hlavní editoři Robert Dittmann, Hana Soba-líková, Miloslava Vajdlová. Praha, Nakla-datelství Academia – Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. 2009, 512 s., ISBN 978-80-200-1820-5

U příležitosti nedožitých pětaosmde-sátých narozenin Igora Němce vydali pra-covníci Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., reprezentativní výbor prací tohoto našeho předního bada-tele v oblasti historické lingvistiky. Tato pu-blikace, doplněná o kompletní bibliografii, přináší nejdůležitější studie, stati a články otištěné původně v časopisech a sbornících, které v úplnosti mapují výsledky několik desetiletí trvající odborné činnosti autora, určované souřadnicemi jeho klíčových lin-gvistických disciplín a témat.

Igor Němec, který původně zacílil svoji pozornost na problémy gramatické katego-rie vidu v pohledu komparativní slavistiky, se stal mimo jiné hlavním autorem koncep-ce Staročeského slovníku, díla, které mělo dovršit snahy Jan Gebauera a s využitím poznatků i metod moderní lexikologie a le-xikografie postihnout a zpřístupnit slovní zásobu staré češtiny. (Vydávání tohoto slovníku bylo bohužel kvůli technickým problémům před několika lety zastaveno, nicméně výchozí materiál je odborné veřej-nosti k dispozici v elektronické podobě na internetových stránkách: http://vokabular.ujc.cas.cz).

Právě historická lexikologie a lexi-kografie představovaly těžiště Němcova badatelského zájmu a studiím, které ucho-pují jazykový materiál z tohoto pohledu, je v knize věnováno nejvíce prostoru. Jejich teoretické východisko je ukotveno ve struk-turalistické koncepci, kladoucí důraz na po-stuláty proklamované a rozpracované tzv. pražskou školou a vyznačující se především nutností pojímat jazyk jako funkčně struk-turovaný systém se svým centrem a perife-rií. Vyznačují se mimo jiné přesným stylem vyjadřování, který jen podtrhuje obecnou srozumitelnost výkladu, a přehlednou, lo-gickou kompozicí.

To platí rovněž pro stati obsažené v oddílu pro historika patrně nejinspirativ-nějším, pojmenovaném Historická sociolin-

gvistika (s. 399–482). Josef Macek, Němcův kolega z pracoviště Staročeského slovníku a propagátor lingvistických metod v histo-riografickém výzkumu u nás, připisoval této disciplíně úkol odhalovat a definovat spo-lečenské vztahy v dané epoše i diachron-ním průřezu na základě studia formování a proměn lexikálních významů. V tomto vymezení se historická sociolingvistika stala jedním z odvětví historické sémantiky, která je však v pojetí těchto badatelů orientována především na analýzu významů nesených znaky přirozeného jazyka.

Setkáváme se tu se studiemi zaměře-nými na konkrétní rozbor různých katego-rií pojmů spjatých s daným oborem lidské činnosti, z něhož jsou následně vyvozová-ny závěry týkající se historických poměrů a jejich změn, především v období středo-věku (např. Pohřbívání v rakvích u starých Čechů, s. 401–407; Nejstarší české kovářské termíny, s. 437–442; nebo Odraz předkřes-ťanského a křesťanského modelu světa v jazyce, s. 477–482). Najdeme tu však i příspěvky zabývající se v rozhodující míře otázkami metodologickými a metodickými, jejichž ře-šení je vždy spojeno s testováním na jazyko-vém materiálu. Jedná se především o stati Vztah sémantiky staročeské slovní zásoby ke společenské situaci, s. 408–415, a Dějiny hmot-né kultury a jazykověda, s. 424–436.

V první z nich se autor zaměřil přede-vším na postihnutí vlivu mimojazykových jevů na formování sémantiky staročeské slovní zásoby ve 14. a 15. století, a postu-puje tedy směrem od rozboru historické situace k výsledkům na poli lingvistiky. Při akceptování zásad i úskalí hermeneutického kruhu by však bylo lze jeho závěrů využít i pro směřování opačné. Důraz klade pře-devším na nutnost vyvarovat se postupů klasické etymologie, a zkoumat tedy nejen izolované lexikální jednotky, ale především jejich subsystémy, soustředěné kolem vlast-ních center. Upozorňuje na fakt, že slova obsazující tato centra se dostávají do pozice termínů a jejich etablovanost v této struktu-ře je dokumentována například schopností produkovat deriváty s pragmatickým pří-znakem (expresiva).

Druhá jmenovaná studie řeší problém, do jaké míry a jakým způsobem se může lingvistika podílet na interdisciplinárním

355

Z Á K L A D Y

výzkumu historické reality, konkrétně na poli hmotné kultury, a ve výsledku přináší historikovi poučení, v kterých konkrét-ních oblastech jsou lingvistické metody a výsledky reprezentativním zdrojem po-znání a jak je aplikovat. Opět apeluje na důležitost systémového uchopení materiálu a jeho komparaci se situací v příbuzných jazycích, umožňující odhalit původní vlast-nosti a funkční využití daných věcí, stejně jako postup jejich rozšíření.

Vzhledem k tomu, že základním pra-menem umožňujícím historikovi rekon-struovat (konstruovat) historickou realitu jsou texty utvářené jednotkami přirozeného jazyka, měly by se poznatky a postupy histo-rické lingvistiky, respektive sociolingvistiky, reprezentované i studiemi Igora Němce, stát neopomíjenou součástí historikovy odborné výbavy. Nesmíme však opomínat ani úskalí tohoto přístupu. Jedná se například o fakt, že v každém textu dochází příčinou aktuál-ního kontextu k posunům významu lexikál-ních jednotek, a sémantický systém se tedy proměňuje prakticky nepřetržitě. Textům je rovněž imanentní kategorie modelového čtenáře, ovlivňujícího (ať už vědomě, nebo mimoděk) významové vyznění. A konečně, ať je množina textů, na jejímž základě lin-gvista rekonstruuje a analyzuje gramatický, a potažmo lexikální systém, sebevětší, nikdy není úplná, což platí zvláště pro starší češ-tinu. Jan Dvořák

Hana H l ô š k o v á – Anna Z e -l e n k o v á (edd.): Slavista Frank Wollman v kontexte literatúry a folkló-ru I–IIBratislava – Brno, Ústav etnológie SAV: Sla-vistický ústav Jána Stanislava SAV – Sla-vistická společnost Franka Wollmana v Brne – Česká asociace slavistů 2006, 76 + 156 s., ISBN 80-968971-6-0

Anotovaná publikace je rozdělena na dvě části. Část první je uvedena souborným referátem Anny Zelenkové Osobnosť a dielo Franka Wollmana, který nás zevrubně se-znamuje s jeho životem a tvorbou. Ukazuje, jak je spjat především se Slovenskem a upo-zorňuje na novátorství jeho metodologic-ky průbojného díla. Kromě jeho známých slavistických spisů vyzvedá jeho Slovenské

ľudové rozprávky, které se dočkaly publikace až po jeho smrti. Na to navazuje Bibliografia Franka Wollmana, shrnující jeho dosavadní bibliografické soupisy a bohatou literaturu o něm, zejména o 100. výročí jeho narození v roce 1988. Význam díla Franka Wollmana dokládají i četné konference a odborné se-mináře a prezentace na jeho počest.

Druhý svazek po úvodu obou edito-rek zahajuje laudatio jeho syna Slavomíra Wollmana, zdůrazňující zásluhy Franka Wollmana o studium slovenského folkló-ru. Komparatista Frank Wollman ve světle fenomenologických inspirací je předmětem stejnojmenné studie Miloše Zelenky, zamě-řené na Wollmanovy vazby s Romanem In-gaardenem, Edmundem Husserlem i René Wellekem; svým výzkumem obecných zákonitostí světového literárního procesu předstihl Wollman i sovětskou komparatis-tickou školu (V. M. Žirmunskij aj.), která toto bádání zahájila až v 50. a 60. letech 20. století. Zelenka zdůraznil, že Woll-man představoval na rozdíl od estetického strukturalismu Mukařovského eidograficky, tvaroslovně orientovaný strukturalismus, a v souladu s husserlovskou fenomenologií pojímal tvar (eidos) jako obecně zákonitou a vědecky hodnotnou podstatu, abstra-hovanou ze zkoumaného jevu. Specificky význam má stať Danuše Kšicové Setkávání, která sumarizuje Wollmanovo působení v Brně, a vyzdvihuje zejména jeho kompa-rativní semináře na filozofické fakultě, které navštěvovalo mnoho jeho významných žáků a aspirantů. Podrobně se ovšem zabývá i jeho působením na JAMU a připomíná i poslední Wollmanovo veřejné vystoupení na 6. mezinárodním sjezdu slavistů v Praze v srpnu 1968.

Následuje polsky psaný referát Doroty Simonidesové Europejski kontekst slowackich opowiadań ludowych, který je věnován pub-likaci Slovenské ľudové rozprávky I–III. Výber zápisov z rokov 1928–1947. Zapísali poslu-cháči Slovanského seminára Komenského univerzity v Bratislavě pod vedením pro-fesora PhDr. Franka Wollmana. Ed. Viera Gašparíková (1. svazek zčásti též Božena Filová). 767 s., 1075 s., 865 s. Bratislava 1993–2004.

Souhrnnou studii Wollmanovská zbera-telská akcia ľudovej prózy a vznik diela Slo-

356

L I T E R A T U R A

venské ľudové rozprávky I–III zde uveřejňuje Viera Gašparíková s historickým pojetím a zdůrazněním faktu, že Frank Wollman studoval slovenskou lidovou slovesnost v širších mezinárodních souvislostech. Ze-vrubně dovodila využití „wollmanovského archivu“ lidových pohádek M. Kolečányi-ovou-Kosovou a B. Filovou v 50. letech 20. století i vydání jednotlivých svazků slovenských pohádek v letech 1993–2004. Cenná je i připojená literatura a výzkum-né zprávy. Rozbor těchto pohádek podává i Hana Hlôšková ve studii Frank Wollman – osobnosť folkloristiky na univerzite Komenské-ho s důkladným přehledem průběhu bádání o této problematice.

Autorem další studie Slavismy a anti-slavismy za jara národů Franka Wollmana: analýzy a přesahy je Ivo Pospíšil. Jeho práce poukazuje na konfrontačnost Wollmanovy metody, uvedené již sloganem slavismy a an-tislavismy. Do protikladu se tu staví starší německy prosazované slovanství Šafaříkovo oproti francouzskému Mickiewiczovu, kte-ré má celoevropský význam oproti pouze středoevropské Šafaříkově němčině. Pospíšil klade důraz především na Wollmanův roz-bor ruského slovanství, často poplatného dobovým politickým výkladům. Následující příspěvek Pavola Koprdy Frank Wollman očima neslavistu poukazuje na Wollmanův pohled na francouzského komparatistu Van Tieghema a srovnává Wollmana s Ďurišinem. Jeho meziliterární proces jako dialektika in-tegrace a diferenciace není cizí ani kompara-tistickému vnímání Wollmanovu. Druhá část Koprdovy studie se váže k Wollmanovu dílu K metodologii srovnávací slovesnosti slovanské (Brno 1936). Soubor studií uzavírají krátké příspěvky Antonína Satkeho o nešťastném ukončení Wollmanových moravských sběrů a Václava Melichara se vzpomínkou na brati-slavské wollmanovské výzkumy slovenských lidových pohádek i zpívánek.

Anotovaný soubor studií je cenným doplňkem wollmanovské literatury z hle-diska literárněvědné slavistiky i folkloristi-ky. Vznikl spoluprací českých i slovenských vědců a tento česko-slovenský kontext je příznačný i pro celé dílo Franka Woll-mana. † Richard Pražák

Hayden W h i t e : Tropika diskurzu. Kulturně kritické esejePřeložil Ladislav Nagy. Praha, Karolinum 2010, 364 s., ISBN 978-80-246-1123-5

Po podnětných titulech (například Ongova Technologizace slova, 2006 či An-dersonovy Představy společenství, 2008) vy-dalo pražské nakladatelství Karolinum ve své edici Limes, která je zaměřena na přelo-mové teoretické, interdisciplinární texty ze společenskovědních a humanitních oborů, další zajímavou a dnes již klasikou práci. Jedná se o soubor esejů amerického histori-ka a teoretika kultury Haydena Whitea (nar. 1928) Tropika diskurzu. Kulturně kritické eseje. Do edice Limes byla tato kniha zařa-zena logicky, neboť vedle dalšího se studie v ní obsažené pohybují tam, kde se svými hranicemi stýkají nejrůznější tradiční obo-ry (filosofie, historiografie, literární věda, hermeneutika či teorie interpretace). Kniha poprvé vyšla ve Spojených státech v roce 1978 a jedná se o druhou samostatnou mo-nografii H. Whitea, skládající se z dvanácti studií z let 1966 až 1976. Tropika diskurzu navazuje na jeho první, hojně diskutova-nou a inovativní monografii Metahistorie. Představy o dějinách v Evropě devatenáctého století, 1973, v níž White mimo jiné tvrdí, že velcí dějepisci 19. století (J. Michelet, L. von Ranke, A. de Tocquevill a J. Burckhardt) strukturovali svá vyprávění podle určitých literárních žánrů, takže žádný z jimi uží-vaných způsobů uspořádávání zápletky nemůže být považován za „objektivnější“ než ostatní.

Jádro Tropiky diskurzu je tvořeno esejí Tropika historie: Hlubinná struktura Nové vědy, která vysvětluje teoretický a historic-ký základ metody použité už v Metahistorii. Jedná se o esej, jež je pro historiky z vyda-ného souboru jednou z nejvíce užitečných. White v ní demonstruje koncepci použití jazykového modelu pro interpretaci histo-rického vývoje společnosti na historiosofii Giambattistty Vica. Zde, ale i v dalších ese-jích, zkoumá postavení historiografie mezi vědou a uměním, přičemž ohniskem jeho zájmu je analýza způsobu, jakým narativní formy strukturují lidskou zkušenost. White na mnoha místech ukazuje, jak je historik při svém psaní spoután tradičními a ustá-lenými dramatickými formami a využívá

357

Z Á K L A D Y

při tom literární tropy spojené s popisem, charakteristikou, vyprávěním – metaforu, metonymii, synekdochu a ironii. V interpre-tacích minulosti jsou pak přítomny dávné, nadčasové mytické prvky, postižitelné v od-povídajících žánrech – romanci, tragédii, komedii a satiře. Tak dochází White k zá-věru, že hlubinnou strukturou slovesnosti je cyklus archetypálních mýtů, tedy že literatu-ra má základ v mýtu a ten zas v cyklickém přírodním čase. Jde tedy o sám figurativní jazyk, jehož hlavní transformace vytvářejí významový a hodnotový cyklus, o tropi-ku diskurzu, která jako strukturní model pomáhá lidem chápat vývoj kultury. Tyto tropy a žánry pak hledá a nachází v dílech shora zmíněných historiků 19. století. Ve Whiteově pojetí existuje hluboká souvislost mezi čtyřmi základními mody metahistoric-ké interpretace a politickými ideologiemi zformovanými v 19. století. Romance odpo-vídá anarchismu, komedie konzervativismu, tragédie radikalismu a satira liberalismu. Tento systém je navíc dynamický, neboť například romance je podle Whitea spjata s magickým věkem počátku a cyklus vrcholí a končí únavou, úpadkem a odstupem na-cházející svůj výraz v ironii.

White si klade klíčovou otázku, zda dějiny vůbec mají samy o sobě smysl, nebo zda jim dávají určitý význam teprve různě pojatá vyprávění historiků. Ukazu-je, že „fakta“ nelze jasně oddělit od jejich interpretace, vycházející z rétorických figur, literárních žánrů a vyprávěcích strategií. Vý-běr těchto jazykových a literární prostředků předem determinuje pole, v němž historická „fakta“ identifikujeme a zároveň i způsob jejich reprezentace v historickém díle. Tak není předobrazem historického vyprávění realita, ale linguistic mode její reprezentace. Pokud tedy americký antropolog C. Geertz přišel s nápadem, aby se kultura interpre-tovala jako text, pak H. White zdůrazňuje, že rovněž historie má povahu textu a že je ve významném smyslu poetická. White se tím pokouší objasnit bytostně umělec-kou povahu historické „pravdy“ a dokázat, že historiografie spočívá ve vytváření fikcí (s. 155). Místy se však dostává mimo tra-diční historické myšlení, které sice dnes již uznává literární aspekty historických děl a roli imaginace při jejich tvorbě, ale

neopustilo přesvědčení, že tato díla nám umožňují nahlédnout do skutečné minulos-ti, tvořené konkrétními texty, jež nejsou jen jazykovými konstrukty historiků.

Přes kontroverzní povahu některých svých textů zůstává H. White jedním z nej-podnětnějších a nejcitovanějších americ-kých teoretiků historie, literatury a kultury 20. století, takže současný český překlad Tropiky diskurzu, knihy, jejíž pověst dávno předešla českému vydání, je dosti opoždě-ným pokusem o uvedení jeho díla do české-ho kontextu. H. White, v současnosti eme-ritní profesor na University of California v Santa Cruz a donedávna profesor srovná-vací literatury na Stanford University, v ní hlasitě upozornil na důležité a opomíjené aspekty metody historikovy práce, z nichž závěrem jmenujme alespoň literárnost všech děl z oblasti dějepisectví. Historiografické práce na sebe berou podobu vyprávění, v každém dějepisném diskurzu se nacházejí beletristické prvky, a tak se hranice mezi skutečností a fikcí stává méně zřetelnou. H. White v Tropice diskurzu už na konci 70. let 20. století zaznamenal nechuť po-kládat dějepisná díla za to, čím podle něho zcela zjevně jsou: za slovesná umění, jejichž obsah je spíše vynalézán než nalézán.

Václav Kaška

Antoine M a r è s (ed.): Lieux de mé-moire en Europe centraleParis, Institut d’études slaves 2009, 196 s., ISBN 978-2-7204-0455-9

V 70. letech 20. století se francouz-ská historická věda vydala na novou cestu. Především díky třetí generaci školy Annales se do zorného pole badatelů vracejí témata kulturních dějin, obměněné dějiny mentalit či sociálních reprezentací. Vedle Jacquese Le Goffa patří k předním reprezentantům této generace především Pierre Nora. Ten v 80. letech napnul své badatelské úsilí no-vým směrem a v roce 1984 vyšla pod jeho vedením první část obsáhlé práce nazvané Lieux de Mémoire. S ní se do francouzské historiografie dostává také nový koncept stej-ného názvu, pracující mimo jiné s kolektivní pamětí a jejími projekcemi do současného světa. Po Francii se projekt rychle rozšířil do okolních zemí, podporu našel zejména

358

L I T E R A T U R A

v Německu, Itálii a v posledních letech se ujal také na českém a slovenském území, potažmo ve střední Evropě. Této oblasti se také věnuje kniha Lieux de mémoire en Europe centrale, vydaná v roce 2009 v Paříži pod editorským vedením Antoina Marèse.

Kniha navazuje na dlouholetou spolu-práci českých, slovenských a francouzských historiků, jejichž cílem bylo tentokráte zmapovat česká, slovenská, československá a v nemnoha případech také maďarská „mís-ta paměti“. Publikace vychází jako sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, ko-nané v Paříži 21.–22. září 2007. Obsah svaz-ku tvoří 14 příspěvků, nepočítaje předmluvu Antoina Marèse a doslov Bernarda Michela. Časový rozptyl článků pokrývá především období 19. a 20. století (jak je pro celý kon-cept „míst paměti“ typické), autoři se však nevyhýbají ani exkurzům do vzdálenější minulosti. Tematická různorodost textů je veliká a ukazuje, že badatelských možností je v našich zemích mnoho. Autoři se tak věnují tématům míst důležitých politicky, nacionálně nebo vojensky (Devín, Slavkov, Terezín) i pamětihodných přírodních loka-lit (hory jako Radhošť, Hostýn, Říp či Blaník zpracoval ve svém příspěvku, vycházejícím z knihy Paměť hor, Eduard Maur), zabývají se stopami, které v naší paměti zanechaly

významné osobnosti (zajímavě je zpracován kult Ernesta Denise v článku Doubravky Olšákové; další autoři se dotýkají postav Mi-lana Rastislava Štefánika, Andreje Hlinky) či se zamýšlejí nad obecnější historickou problematikou a jejím místem v kolektivní paměti (památníky vojáků první a druhé světové války, doba nesvobody a její při-pomínka ad.). K nepřehlédnutí je i článek Antoina Marèse o ikonografii poštovních známek jako místu československé paměti. Sborník samozřejmě nezapomíná ani na otázku česko-francouzských vztahů.

Konference ani kniha si zcela jistě nezakládají na své jedinečnosti a úplnos-ti. Jak Marès naznačuje již v předmluvě, koncept Lieux de mémoire se sice ojediněle, ale přesto uchycoval v našich zemích již v devadesátých letech. Prezentovaný sbor-ník je však jedním z prvních souborných děl, věnujících se tématu ve střední Evro-pě také z pohledu francouzských historiků, což je jednou z jeho hlavních předností. Nezbývá, než doufat, že není počinem po-sledním, a že se téma „středoevropských míst paměti“ uchytí jak ve střední Evropě, tak zaujme badatele i za jejími hranicemi. Lieux de mémoire en Europe centrale mohou posloužit jako dobrý výchozí bod.

Pavel Dvořák

L I T E R A T U R A

359

Středověk a raný novověk

Walter P o h l – Veronika W i e s e r (eds): Der frühmittelal-terliche Staat – europäische PerspektivenWien, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2009 (For-schungen zur Geschichte des Mittelalters 16. Österreichische Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse, Denkschriften, Band 386), 616 s., ISBN 978-3-7001-6604-7

Raně středověká (povýtce západní a dílem jihozápadní) Evropa je dnes vnímána jako velké téma moderní medievistiky. Zasloužené pozor-nosti se pak těší pracovní skupina kolem projektu The Transformation of the Roman World,1 jejíž výsledky a především neotřelé metodické postupy inspirovaly vznik druhého (personálně i tematicky ale propojeného) kru-hu, který se z popudu Jörga Jarnuta zformoval ve Vídni a svůj zájem od počátku soustředil na vznik, vývoj a vnitřní organizaci (strukturu) raně středověkých „států“.2 Nové možnosti historického poznání dále naznačila mezinárodní konference (2007), z níž vzešel rozsahem i závěry doslova nepřehlédnutelný sborník.

Do pomyslného záhlaví bezmála čtyř desítek příspěvků by mohla být vetknuta otázka, jak chápat raně středověký „stát“, když sporný nebo přinejmenším nejasný je vlastně již vklad pozdně antického římského impéria, a snad ještě větší rozpaky se vznášejí nad dříve poněkud pře-ceňovaným vlivem germánského zvykového práva. Z nejistoty se také zrodila otázka, jak nazývat raně středověké mocenské útvary a državy. Zda se podobaly personálnímu svazu, o němž uvažoval Theodor Mayer, a pokud přijmeme „personální svaz“ (Personenverbandstaat), kdy a jak se jeho instituce a struktury začaly měnit ve „státní“.3

Autory vyslovené, v prostoru více než pěti stovek stran roztroušené postřehy se někdy překrývají, jindy míjejí nebo rovnou navzájem vylučují. Waltrem Pohlem a Veronikou Wieser redigovaná publikace proto připo-míná složité názorové souvrství a v tomto smyslu se i následující řádky

1 Kingdoms of the Empire. The Integration of Barbarians in Late Antiquity. Ed. Walter Pohl. (Transformation of the Roman World 1). Leiden – Boston – Köln 1997; Strategies of Distinction. The Construction of Ethnic Communities 300–800. Eds. Walter Pohl – Helmut Reimitz. (Transformation of the Roman World 2). Leiden – Boston – Köln 1998; Regna and Gentes. The Relationship between Late Antique and Early Medieval Peoples in the Transformation of the Roman World. Eds. Hans-Werner Goetz – Jörg Jarnut – Walter Pohl. (Transformation of the Roman World 13). Leiden – Boston – Köln 2003.2 Staat im frühen Mittelater. Eds. Stuart Airlie – Walter Pohl – Helmut Reimitz. (For-schungen zur Geschichte des Mittelalters 11). Wien 2006.3 Příkladně P o h l , Walter: Werkstätte der Erinnerung. Montecassino und die lan-gobardische Vergangenheit. (MIÖG Ergänzungsband 39). Wien 2001.

360

L I T E R A T U R A

nevymykají osobně podmíněným dojmům z četby. Konečně bez dílčího (bilančního) ohlédnutí se neobešli ani jednotliví autoři, přičemž dva z nich, Rudolf Schieffer (Die internationale Forschung zur Staatlichkeit in der Karolingerzeit, s. 43–49) a Hagen Keller (Die internationale Forschung zur Staatlichkeit der Ottonenzeit, s. 113–131), v podstatě vůbec neopustili polohu zasvěcené reflexe stávajících názorů a jejich komentáře tak vhodně doplnily stále nepostradatelný přehled z pera Waltera Pohla.4

Přidržíme-li se ještě na okamžik „dojmů z četby“, potom si nelze nevšimnout zřetelné dělící linie mezi německou historickou školou a zbytkem (západní) Evropy. Zatímco první z nich přistupuje ke „státu“ raného středověku s krajní zdrženlivostí, jinde je „stát“ (state, état, stato) přijímán bez rozpaků jako pevný svorník veřejného pořádku. Právě s vě-domím odlišných koncepčních východisek začala německá medievistika užívat svébytný pojem „státnost“ (Staatlichkeit), který po čase zdomácněl i v angličtině (příkladem budiž Ildar H. Garipzanov a jeho Coins as symbol of early medieval Staatlichkeit, s. 411–422).5

Navzdory pečlivé průpravě a zevrubné diskusi, vídeňská konference nemohla minout otázku, co „je“ stát a co „ještě stát není“, přestože ne-zanedbatelná skupina účastníků vnímala takto definovaný problém jako německou libůstku.6 Raně středověký stát dokonce pronikl na obálku (Der frühmittelalterliche Staat) a tak či onak zasáhl do obsahu naprosté většiny úvah, ale zatímco Jörg Jarnut upozornil, že se slovník moderní státovědy objevuje již u Langobardů (Der langobardische Staat, s. 23–29) a Stephen Baxter dospěl k obdobným závěrům při studiu pozdní anglosaské Anglie (The limits of the late Anglo-Saxon state, s. 503–513), kde si všímal zejmé-na struktur soudního systému (administration of justice), Steffen Patzold rozhodně odmítl, že by franská říše předjímala uspořádání moderního státu (Bischöfe als Träger der politischen Ordnungen des Frankenreichs im 8./9. Jahrhundert, s. 255–268).

Jak si ovšem na jiném místě povzdechl Jürgen Strothmann, výklad raně středověkých mocenských poměrů se vždy podřizoval aktuálním politickým měřítkům, před nimiž ustoupily do pozadí sociální struktury, byť právě ony nabízejí pevný klasifikační půdorys (Karolingische politische Ordnung als Funktion sozialer Kategorien, s. 51–61). Nepřímé podpory se mu dostalo v příspěvku Paula Fouracrea, v němž zaznělo, že chyba nespočívá v diskusi samotné, nýbrž v obecně sdíleném předpokladu, že hlavním, ne-li rovnou výsadním rysem „ještě-ne-státních“ struktur byla jejich slabost

4 P o h l , Walter: Staat und Herrschaft im Frühmittelalter. Überlegungen zum For-schungsstand. In: Staat im frühen Mittelalter. Eds. Stuart Airlie – Walter Pohl – Helmut Reimitz. (Forschungen zur Geschichte des Mittelalters 11). Wien 2006, s. 9–38.5 Neplatí však poznámka Hanse-Wernera Goetze (Versuch einer resümierenden Bilanz, s. 523–531, zde s. 524), že „Staatlichkeit“ nelze přeložit do jiných jazyků. Jak známo, čeština to dokázala.6 S t r e y e r , Joseph: On the Medieval Origins of the Modern State. Princeton 1970.

361

S T Ř E D O V Ě K A N O V O V Ě K

a nestabilita (Comparing the resources of the Merovingian and Carolingian states: problems and perspectives, s. 287–297). Konečně Javier Arce doložil, že silným a dobře organizovaným „státem“ bylo visigótské království ve Špa-nělsku, které se přesto zhroutilo v jediné bitvě (The Visigots in Spain: old and new historical problems, s. 31–40).

Vídeňský sborník potvrdil i jinou letitou domněnku, a sice, že naděje spojované s úplnějším poznáním geneze raně středověkých „států“ namnoze končí ve slepých uličkách zklamaných nadějí. Podle Herwiga Wolframa usilovný výzkum prokázal v podstatě jen to, že o genezi královské (země-panské) moci víme povážlivě málo a že se nejcennější výtěžek pracného studia vyčerpal v důkazu, že dříve zdůrazňované rozdíly mezi světským a sakrálním královstvím jsou pouze novodobou učeneckou konstrukcí (Das römische Königtum der Germanem. Ein Überblick, s. 3–10). Zdá se však, že jemně přeháněl a snad i provokoval, neboť právě v posledních letech padla spekulace o údajně „germánských“ slibech věrnosti, jejichž přímou před-lohu Stefan Esders našel v přísahách skládaných při vstupu do římských legií (Rechtliche Grundlagen frühmittelalterlicher Staatlichkeit: der allgemeine Treueid, s. 423–432). Kulturní odkaz pozdně antického impéria sledoval rovněž Ian N. Wood, jenž snesl důkazy, že se římský vliv neprojevoval jen v Římany dlouho ovládaném Burgundsku, nýbrž i mezi Franky (The governing class of the Gibichung and early Merovingian kingdoms, s. 11–22). Ještě dále postoupil Walter Pohl s dobře podloženou tezí, že geneze raně středověkých držav (včetně franské říše) nebyla myslitelná bez římské předlohy (Regnum und gens, s. 435–450), a shodně vyzněl příspěvek Bar-bary York, která rozpoznala vliv pozdně antických struktur na anglosaská království (The Anglo-Saxon kingdoms 600–900 and the beginnings of the Old English state, s. 73–88). Odjinud (Wendy Davies, States and non-states in the Celtic World, s. 155–170; Matthew Innes, Property, politics and the problem of the Carolingian state, s. 299–313) zaznělo i to, že časnému středověku je možno dobře rozumět jako úseku evropských dějin, kdy se v troskách pozdně římské říše začaly uplatňovat a prosazovat regionální rozdíly.

Vídeňskou dílnu spojuje opatrná dikce, jako by zpochybňované sou-řadnice dobového poznání varovaly před unáhlenými nebo vyhrocenými soudy. Doširoka rozevřený vějíř otázek i následných, často protichůdných odpovědí se ale vzpírá sebevědomým a (vše)vysvětlujícím závěrům. Pří-kladem budiž zajímavý spor o povahu karolínské správy, v němž François Bougard hájil kontinuitu merovejských a karolínských vlivů v severní Itálii, kde nově zřízená hrabství měla doplnit, nikoliv bezezbytku nahradit langobardské struktury (Laien als Amtsträger: über die Grafen des regnum Italiae, s. 201–215). Naopak skeptický hlas pozvedl Stefano Gasparri, který připomenul rychlé zhroucení karolínské správy v severní Itálii, což (dle něj) vylučuje Bougardem předpokládanou kontinuitu (Italien in der Karolingerzeit, s. 63–71). Odlišného rytmu proměn východofranské

362

L I T E R A T U R A

společnosti si v komparaci s karolínským Západem povšiml Joachim Ehlers (Strukturen früher Staatlichkeit. West- und Ostfrankreich im Vergleich (9./10. Jahrhundert), s. 89–97), jenž posléze dospěl k poznatku, že karo-línskou říši přivedly k rozpadu právě kulturní a sociální rozpory. Janet L. Nelson ovšem vzápětí upozornila, že vyjma kontinuity (diskontinuity) politického a mocenského vývoje lze přemýšlet také v souřadnicích mož-ných paralel, přičemž vhodný prostor ke komparaci našla ve franské říši Karla Holého a Wessexu Alfréda Velikého (West Francia and Wessex in the ninth century compared, s. 99–112).

Jiným způsobem výkladu mocenských struktur raně středověké Evropy je vztah centra a periferie. Tudy vykročil Sverre Bage, když sledoval možné karolínské vlivy v dlouhých počátcích královské (pa-novnické) moci ve Skandinávii (Early state formation in Scandinavia, s. 145–154). Názorově blízké přístupy ovlivnily rovněž studium anglo-saských království (příkladně Barbara York nebo Wendy Davies), vedle nichž se objevily úvahy o zvláštní povaze slovanského světa. Christian Lübke tak mohl rozjímat nad společností bez „státu“ (Gesellschaft ohne Staat), která v průběhu 9. a 10. století dospěla v Čechách, Polsku i na Rusi k údajně srovnatelné služebné organizaci a hradské soustavě (Strukturen früher slawischer Staaten, s. 171–179).

Do proměn raně středověkého Západu dále promlouvala dynastická stabilita, s níž byl v minulosti spojován rozpad nebo rovnou zánik raně stře-dověkých království. Ve Vídni ale převládlo rozvážnější mínění, které kladlo větší důraz na přirozenou autoritu urozených vrstev obyvatelstva. Takto se vyslovil Matthias Becher, jenž sice nepopřel význam dědického práva u Franků, nicméně v dělení karolínského impéria připsal hlavní roli zájmům franské šlechty (Dynastie, Thronfolge und Staatsverständnis im Frankenreich, s. 183–199). Z majetkové struktury a rodového jmění urozených odvozoval stabilitu veřejného řádu i Roman Deutinger, jehož pozornost se soustředila na státotvorné elementy ve strukturách saské (otonské) říše (Staatlichkeit im Reich der Ottonen – ein Versuch, s. 133–144), kde se královský dvůr stával místem smírčích jednání a nalézání práva (přehledně Hans-Werner Goetz, Erwartungen an den „Staat“: die Perspektive der Historiographie in der spät-karolingischer Zeit, s. 471–485). Odtud také postřeh, že moc králů i císařů raného středověku nebyla nikdy neomezená a jak dokládá vystoupení Sören Kaschke, panovnický majestát se přirozeně doplňoval s dědičnými právy urozených a místními tradicemi (Zur Trennung von Reich und Herrscher in der Vorstellungswelt des 9. Jahrhunderts, s. 451–469).

Byla-li ve Vídni soustavně probírána společenská role urozených, potom se valná část autorů programově vyhýbala „personálnímu svazu“ Theodora Mayera a spíše se snažila hledat vazby mezi zájmovými skupi-nami. Právě v mocenských, nezřídka na soukromých zkušenostech založe-ných sítích rozpoznala Régine Le Jan hlavní pilíř státotvorné architektury

363


merovejské říše (Timor, amicitia, odium: les liens politiques à l’époque méro-vingienne, s. 217–225), podle níž se však osobní a příbuzenské kontakty dosti rychle měnily ve složitou soustavu transpersonálních vazeb (v tomto smyslu Philippe Depreux, Les récits d’investiture et leur signification (du IXe au XI e siècle), s. 399–410) a souběžně začaly do veřejného prostoru vstu-povat rituály, které navenek symbolizovaly legitimitu panovnické moci (obecně Gerd Althoff, Rituale als ordnungsstiftende Elemente, s. 391–398). Rosamond McKitterick nadto ukázala, že vliv rituálů narůstal i v časech, kdy se u panovnického dvora objevila kancelář a stabilitu veřejného dění začaly určovat listiny (Court and communication in the early Middle Ages: the Frankish kingdom under Charlemagne, s. 357–368). A nezapomeňme také na dílčí glosy i tématicky sevřené studie k možnostem raně středověké společ-nosti ukládat a následně vymáhat daně a břemena (Josiane Barbier, Le fisc du royaume franc. Quelques jalons pour une réflexion sur l’État au haut Moyen Âge, s. 271–285; Paul Fouracre, Comparing the resources of the Merovingian and Carolingian states: problems and perspectives, s. 287–297).

Viditelný posun raně středověké společnosti k transpersonálnímu pojetí panovnické moci se prolínal se sakralizací politického prostoru, k níž se vyslovila celá řada diskutujících. V obecně vztahové rovině „stá-tu“ a církve se s obdivuhodnou elegancí pohybovala Mayke de Jong (The state of the church: ecclesia and early medieval state formation, s. 241–254), jež dílem odmítla starší teze Johannese Frieda.7 Samotné sakrální legitimizaci královské vlády se pak věnoval Stuart Airlie, jehož postřehy („Not rendering unto Caesar“: challenges to early medieval rulers, s. 489–501) v zásadě potvrdil Ludger Körntgen (Möglichkeiten und Grenzen religiöser Herrschaftslegitima-tion. Zu den Dynastenwechseln 751 und 918/919, s. 369–389).

Církvi, církevní správě a sakralitě panovnické moci se dostalo přimě-řené pozornosti také v jiných příspěvcích a jen v krátkosti proto dodejme, že Steffen Patzold posunul zrod říšské církve (Reichskirche) z 10. století až do karolínské éry (s. 255–268). Úctyhodný prostor zaplnila rovněž analýza právních norem, jejichž vliv na veřejný život a vnitřní uspořádání raně středověkých držav byl ovšem hodnocen dosti rozdílným způsobem. Na jedné straně tak mohl stanout Stefan Esders, který si vysoce cenil veřejných slibů a přísah v jejich institucionálním i soukromoprávním rozměru (s. 423–432), z druhého tábora pak zazněl hlas Brigitte Kasten, jenž v nápaditém rozboru zpochybnil samu existenci karolínského lenního systému (Das Lehnswesen – Fakt oder Fiction?, s. 331–353).

Walter Pohl a Veronika Wieser rozdělili obsah sborníku do dvou hlavních, dále členěných bloků. První část definovala „předpoklady“, jež byly dány odkazem pozdně antické římské říše a proměnami okcidentální

7 F r i e d , Johannes: Der karolingische Herrschaftsverband im 9. Jahrhundert zwischen „Kirche“ und „Königshaus“. HZ 245, 1982, s. 1–43.

364

L I T E R A T U R A

státnosti v době karolínské s trvale přítomnou otázkou, zda tyto události vnímat jako nový počátek nebo složitě rozvrstvený příběh dlouhého trvání. Následovala analýza struktur raně středověkých „států“, přičemž různé metodické přístupy a zde nastolené otázky propůjčily jinak sevřenému obzoru jedné, mimořádně zdařilé konference punc nadčasovosti (dále viz s. 524–525).

Raně středověká státnost představuje vědecky závažnou výzvu, jež sotva kdy dojde naplnění v obecně přijímaných závěrech. Sotva se ale divit, neboť ani po cílené rozpravě se nepodařilo rozpoznat hranici mezi „státem“, „ještě ne-státem“ a „ne-státem“, takže naše jistoty začínají i končí u hořkého poznání, že mezi ideálními teoriemi (důmyslnými koncepty panovnické moci) a výpovědí pramenů leží propast času a neporozumění.8 Zejména proto ulpěla na raně středověkých državách nálepka křehkosti a spolu s ní vstoupily do historických pracoven „státy, jež selhaly“ (failed states). Ve středovýchodní Evropě lze takto klasifikovat Starou Moravu nebo říši českých Boleslavů, nicméně se znalostí sborníku si můžeme klást otázku, zda poněkud nepřeceňujeme státnické dílo přemyslovských knížat 11. věku. Mezi shromážděnými studiemi bychom však odpověď hledali marně. Nejprve proto, že vlastně celý slovanský svět zastupuje jediný pří-spěvek, jehož dikce se vždy nepřekrývá se stavem nejnovějšího výzkumu, dále (a zejména) proto, že příběh knížecích Čech je vyprávěn způsobem, který z něj činí nesrozumitelnou pasáž evropských dějin. A právě na tom se v nejbližších letech sotva co změní. Bohužel. Martin Wihoda

Petr K u b í n (ed.): Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého. Saint Wenceslas. On the 1100th Anniversary of the Birth of Duke Wenceslas the SaintPraha, Univerzita Karlova (KTF, ÚDKU) a Arcibiskupství pražské ve vy-davatelství TOGGA, spol. s r. o. 2010 (Opera Facultatis theologie catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia atrium vol. XI), 452 s. + čb vyobr. v textu, ISBN 978-80-87258-23-1

V novém sborníku, který je věnován památce Dušana Třeštíka, jenž se českému knížeti a patronu nejedenkráte věnoval, se sešla celá řada příspěvků, z nichž některé na první pohled působí jako recykláty starších textů, po zevrubnější prohlídce a pročtení však lze v četných případech říci, že mnozí z autorů k tématu se vracející naopak dokázali na nemnoha řádcích zúročit předchozí léta bádání a ve zkratce formulovat skutečně závažné a platné poznatky. Ne vždy se ostatně autoři ve svých náhledech shodnou. Tak Jan Kalivoda a Petr Sommer odmítají translaci Václavova

8 W o r m a l d , Patrick: Pre-modern „state“ and „nation“: definite or indefinite. In: Staat im frühen Mittelalter. Eds. Stuart Airlie – Walter Pohl – Helmut Reimitz. (Forschungen zur Geschichte des Mittelalters 11). Wien 2006, s. 179–189.

365


těla až v 60. letech 10. století, zatímco J. Žemlička ji odkazem na Třeštíkův článek patrně spíše pro uvedenou dobu hájí (s. 211, pozn. 3) či možná nemá vlastní názor. Jindy se shodují v posouzení věcí nejednoznačných, jako jsou kupř. Václavovy postřižiny a jejich charakter, dlouho považovaný za církevně východní. Jiří Sláma ve svém na solidních základech vystavěném příspěvku o Václavově životě odmítá při obřadu modlitby východního ritu a uvažuje o benedikujícím veronském biskupovi Notherovi, stejně Petr Sommer má obřad postřižin za praktikovaný nejen východní, ale i západní církví. Na druhé straně týž autor se ve svém textu o křesťanství Václavovy doby nedokáže oprostit od některých zjednodušujících tvrzení, jako kupř. vnímání kněží jako součásti státní administrativy již ve středočeském panství Bořivojových synů, či „organizační struktuře nesoucí rysy karolinského a vel-komoravského státu“, v čemž mu kupodivu sekunduje ve svém vnímavém příspěvku spíše než na sociální problémy (jak stojí v titulu) doby knížete Václava orientujícím se na jeho osobnost a výpovědní hodnotu legend To-máš Petráček. Proč totiž představují „kněží coby součást státní administrativy“ zjednodušení? Protože tato hodnocení jsou založena na prvoplánovém posouzení Kosmova textu tzv. Hnězdenských dekret či statut, kde kněz asistuje při některých úkonech v soudní oblasti. Soudnictví ve staré české společnosti lze však jen stěží označit za „státní administrativu“; terminolo-gicky je to nepřesné a obsahově vágní. Je nepochybné, že česká knížata se považovala za zakladatele české církve a svým způsobem v rámci dobových představ za její vrchnost, kněžstvo na druhé straně nutně muselo nabízet své služby v nejrůznějších oblastech veřejného života, neboť právě v této sféře mohlo uplatňovat svůj vliv; mělo ovšem pouvoir obyvatelstvo do značné míry „disciplinovat“. A „rysy karolinského či velkomoravského státu“ jsou opět spíše zjednodušenou proklamací a apriorním východiskem, než výsledkem detailního výzkumu a hloubkové analýzy. Jak totiž vypadala „organizační struktura“ velkomoravského státního útvaru nikdo pořádně neví a z karolinského systému si české panství Přemyslovců vzalo nepo-chybně jen něco, v jiných aspektech šlo vlastní cestou. Takže paušalizující výroky nejsou v dané situaci ideální…

Příspěvek Petra Charváta se vyznačuje nepochybnou originalitou přemýšlení, přesto ztotožnění „pána slunce a strážce neporušitelnosti smluv“ Mitry s mirem (řádem) slovanského a nepochybně i starého českého chá-pání nevyznívá zcela přesvědčivě a také další komparace (Boleslav/Bougo/baga) či columna mundi v podobě kamenného stolce zůstanou zřejmě součástí kabinetu kuriozit.

Sympaticky kritickým dojmem působí stať Zdeňka Petráně o neprav-děpodobnosti Václavova mincování či příspěvky archeologů Jana Frolíka o vývoji podoby rotundy sv. Víta, Mileny Bravermannové, zabývající se osudy světcova hrobu, nálezy starých textilií a autentik, či Ivany Boháčové, která čtenáře v sevřeném textu uvede do problematiky hradiště ve Staré

366

L I T E R A T U R A

Boleslavi a tamních kostelů. Frolík zprostředkovává výsledky novějších výzkumů, které odmítly představy o honosné čtyřapsidové svatovítské rotundě založené knížetem Václavem. V první václavovské fázi šlo sice o velkou, nicméně standardní, patrně nezaklenutou rotundu s jednou apsidou, cca v roce 938 v souvislosti s translací těla vznikl jižní výklenek pro hrob a teprve po roce 1039 severní apsida, přičemž došlo k zvětšení jižní hrobní kaple.

Standardní vysokou úroveň bylo lze očekávat u vstupů Zdeňky Hle-díkové o pojetí sv. Václava ve 14. a 15. století, přičemž se autorka zaměřila na dlouho a s nuancemi budovaný vztah Karla IV. ke světci, a Františka Šmahela, jenž „srovnal“ sv. Václava s intelektuálními představiteli husitských směrů a zkonstatoval, že světec vyšel z tohoto měření dobře a stál obvykle bok po boku M. Jana Husa, ovšem podobně jako jeho babička sv. Ludmila či hřmotný opat sv. Prokop, což se zcela jistě naplnilo. Ikonografií světce v různých obdobích přispěli Jan Royt a Michaela Ottová, svatováclavskou korunu a její roli v korunovačním rituálu přiblížil Karel Otavský. K textu Aleše Mudry o královských atributech přisuzovaných sv. Václavu ve stře-dověké ikonografii lze snad připomenout, že sv. Václava v dobové zbroji s královskou korunou a dvouocasým lvem na štítu užíval již na přelomu 13. a 14. století ve vyobrazení své pečeti vysoce postavený duchovní dvora Václava II. Petr Angeli (publikoval svého času A. Podlaha).

Resonancemi svatováclavského kultu od baroka do 20. století se zabývají Jiří Mikulec, Radek Lunga a Václav Petrbok, Vácslav Babička, Viktor Velek a Jaroslav Šebek.

Jeden příspěvek zůstal až na konec. Jan Kalivoda totiž navzdory pa-nychidním poznámkám v úvodu svého článku jasnou argumentací vystoupil proti Třeštíkovu datování legendy Crescente fide do počátku 70. let 10. století (a jeho snaze legendu spojit se vznikem pražského biskupství) a vyslovil se pro její vznik v řezenském prostředí nemnoho let po Václavově smrti. Tím se postavil i proti Třeštíkově chimérní legendě X, jež snad měla být předlohou nejen pro Crescente, ale též pro I. staroslověnskou legendu, a v konečném důsledku posunul dopředu i dobu vzniku legendy Gumpoldovy, která měla podle něj vzniknout mezi léty 967–973. Argumenty, s nimiž zde Kalivoda vystoupil, se zdají být přesvědčivější než kupř. nedávné důkazy Kubínovy posunující opět Kristiánovu legendu až do 12. století. Nepochybně může být tímto příspěvkem zahájena nová a „vydatná“ diskuse. Jen doufejme, že ji nebudou brát její účastníci tak osobně, jak brali některé výměny názorů v poslední době.

A tak vlastně zbývá jen vyrovnat se s podtitulem sborníku, totiž tisícím stým narozením svatého Václava. Podle P. Sommera to mohlo být v roce 908 (s. 69), dle J. Slámy na konci prvního decennia a názor antropologa profesora Vlčka říká, že již kolem roku 895. Konstatace, že historikové s tím nesouhlasí a jiní antropologové závěry zpochybňují, také nepatří k nejpře-

367


svědčivějším. Editor se problému raději diplomaticky vyhnul, byť jemu patřilo právo se k významu a logice podtitulu sborníku jasně vyjádřit…

Libor Jan

David P a p a j í k : Švábenicové. Velcí kolonizátoři a jejich násle-dovníciPraha, Nakladatelství Lidové Noviny 2009, 552 s., ISBN 978-80-7422-004-3

Další svazek edice Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska přináší za-jímavý pohled na historii rodu pánů ze Švábenic. Sláva tohoto panského rodu, který se psal po nevelkém městečku ležícím nedaleko Vyškova, byla krátká a pomíjivá. Největších společenských i ekonomických úspěchů do-sáhli členové rodu ve 13. století, v následujícím století se již jednalo spíše jen o vzpomínání na léta blahobytu a postupný a posléze i velmi rychlý ústup z majetkových pozic.

Pánům ze Švábenic (a současně i dějinám městečka) již byla v minu-losti věnována pozornost. V roce 1970 vyšla kniha Švábenice. Rod pánů ze Švábenic místního rodáka Františka Pokorného. Na jednu stranu se jedná o poctivou a dobře promyšlenou i zvládnutou práci mimořádně vzdělaného a odborně celkem zdatného, i když amatérského historika (Pokorný byl právník s mezinárodními zkušenostmi), na druhou stranu je třeba přiznat, že směr některých úvah byl silně ovlivněn Pokorného láskou k jeho rodišti. Řada jeho hypotéz týkajících se zejména nejstarších dějin a počátků pánů ze Švábenic tak nemá oporu v pramenech a z hlediska dnešního stavu poznání není udržitelná. Paradoxně tento fakt Papajíkovi spíše ztížil jeho práci, protože některé údaje bylo nutné pečlivě revidovat, či je dokonce opravovat.

Je třeba uvést, že heuristická práce Davida Papajíka je na vysoké úrov-ni. Vzhledem k časově omezenému působení příslušníků rodu ze Švábenic byla většina pramenů publikována v edicích (pro část knihy týkající se rytířů z Dobročkovic to již samozřejmě neplatí), to ovšem nikterak nesnižuje důkladnost a systematičnost autorova přístupu. Také snaha seznámit se s přírodními reáliemi příběhu pánů ze Švábenic se do vyznění knihy přízni-vě promítla. Ve složitých příbuzenských vztazích se autor dobře orientuje, jeho výklad je poměrně přehledný a dobře zpracovaný. Papajík se přísně drží mluvy pramenů, nedomýšlí možné interpretace nebo varianty, nesnaží se příliš hledat nezřetelné vazby a souvislosti – a to ani tam, kde by to čtenář očekával. Autor tedy vytěžil z archivních dokumentů vše podstatné, k mluvě pramenů však až na vzácné výjimky nepřidal příliš mnoho navíc. A právě v případě pánů ze Švábenic se v tomto ohledu naskýtalo široké pole působnosti, vždyť tragédie tohoto rodu, který se posléze propadl až na samé dno šlechtické společnosti, by si zasluhovala důslednější uchopení. Je příznačné, že Papajík se příčiny hlubokého majetkového i společenského

368

L I T E R A T U R A

pádu nesnaží analyzovat. Omezí se pouze na tvrzení, že „příčiny … je velmi těžké stanovit“, a že se „bude asi jednat o celý komplex příčin, jejichž podrobnější stanovení by vedlo nutně ke spekulacím a nepodloženým hypotézám“ (s. 146). Takovéto vysvětlení ovšem musí čtenáře zklamat. A jestliže uvažujeme o po-slední fázi existence rodu, rozhodně není možné souhlasit s Papajíkovým názorem, že rod vymřel v postavení rodu panského (s. 168). Autor se pouze domnívá, že kdyby jeho členové opět získali adekvátní majetek, byli by i nadále považováni za panský rod. Tímto způsobem se ovšem k výsledku nedobereme, z našeho prostředí pak neznáme ani odpovídající analogie. Příslušnost k pánům ovšem poslední příslušníci rodu ze Švábenic zcela jistě nedokázali společensky prosadit, nedostatek prostředků jim uzavíral cestu mezi šlechtickou elitu. Zašlá sláva na tom nemohla nic změnit. Snad bychom mohli pouze uvažovat o nestandardním postavení rodu v rámci šlechtické obce, s bohatými panskými rody však Švábenice posléze zcela jistě nespojovaly již žádné společenské ani jiné vazby.

Zmínili jsme dobrou práci s prameny. V tomto směru je ovšem poně-kud svérázný Papajíkův přístup k falzům. Sám autor problematiku falešných listin a okolnosti jejich vzniku poměrně jasně vysvětlil (s. 25, 26; poznámky typu „nechtěl bych čtenáře lekat“ jsou ovšem nadbytečné, protože valná větši-na čtenářů bude tak jako tak odkázána na autorovu erudici a schopnost tyto případné problémy vyřešit), v dalším textu však prakticky všechny falešné listiny označuje jako silně podezřelé a málo věrohodné. Řada falz ovšem vycházela z reálných poměrů a vznikla jen nedlouho od data, do kterého se sama hlásí – často aby potvrdila obchodní transakci, která sice proběhla v souladu se zvyklostmi, ovšem z rozličných důvodů nebyla zlistiněna. Od-mítat všechna falza bez rozdílu proto není nutné; například falešná listina hlásící se do roku 1249, ve které vystupuje Slavibor z Drnovic, vznikla přibližně jen o dvě desítky let později. Papajíkovo „opatrné předpokládání“ (např. s. 68) proto nabývá až hyperkritických rozměrů. Zajímavé ovšem je, že v případě listiny údajně z roku 1252, na které je poprvé uveden Milíč s predikátem „z Náměště“ a která je známa pouze z opisu ze 14. století, tento kritický postoj autor rychle opouští (s. 38, 39).

Protože osudy jednotlivých členů rodu se vzájemně proplétají a mnoh-dy spolu úzce souvisejí (zejména v případě, že se jednalo o bratry), autor se nesnažil vyprávění důsledně členit podle jednotlivých osob. Jeho výklad tak sice vyžaduje od čtenáře více pozornosti, rozhodně však není nepřehledný. Zamrzí občasné stylistické nedostatky (například hned v úvodu: „byl jsem z ní nadšený. Moje nadšení z ní…“, s. 9; nadužívání ukazovacích zájmen). Čtenáře spíše překvapí autorovo značné sebevědomí, s jakým prezentuje své názory – a to i v případech, kdy interpretace listiny či problému může být otázkou diskuze. Uveďme jeden příklad: David Papajík předpokládá, že Milíč (II.) ze Švábenic zastával v roce 1240 úřad komorníka brněnského. Úřad ovšem není místně upřesněn, a autor se proto odvolává na fakt, že

369


Milíčovo jméno se v řadě svědků nachází mezi úředníky brněnské pro-vincie (s. 33). Je to zajímavá hypotéza, kterou ovšem není možné ověřit; pokud vezmeme v potaz způsob, jakým byly na listiny zapisovány řady svědků, jedná se spíše o spekulaci. Stávající literatura také Milíče II. jako komorníka brněnského nezná, přední znalec této problematiky Libor Jan považuje Milíče pouze za komorníka olomouckého (v pramenech se takto vyskytuje v letech 1241–1250). David Papajík svou domněnku o brněnském komornictví opakuje jen o několik stran dále – tentokrát ji však uvádí již jako jednoznačný údaj a bez stínu pochybností (s. 40). Skromnost by tedy tomuto mladému autorovi zcela jistě neuškodila. Také způsob, jakým David Papajík prezentuje odlišné pohledy, překlepy či chyby jiných historiků, se vyznačuje poměrně značnou mírou tvrdosti a nepochopení (ovšem kdo je neomylný?). Odsouzení typu „nesmyslně uvádí“ (např. s. 332, pozn. 74 v souvislosti s názory B. Samka) již spadají za hranici dobrého vkusu i slušnosti.

Autor se v předposlední kapitole knihy věnuje i osudům rytířského rodu z nedalekých Dobročkovic, kteří se v rámci hojně rozšířené praxe střídání predikátů rovněž psali po Švábenicích. S původním panským rodem tito původem zcela prostí venkovští rytíři nemají nic společného, jedná se – jak prokázali již Josef Pilnáček a později František Pokorný – o dva různé šlechtické rody odlišných erbovních znamení (byť vícenásobné příbuzenské propojení není možné vyloučit). David Papajík jejich osudy přiměřeným způsobem sleduje až do počátku 18. století. Škoda, že úvodem alespoň ve stručnosti nevysvětlil rozdíl mezi pány a příslušníky nižší šlechty nebo se nezamyslil nad způsoby a možnostmi uplatnění nižší šlechty ve středověké a raně novověké moravské společnosti. Některé pohnutky jednání rytířů z Dobročkovic a jejich snaha proniknout do hájemství pánů ze Švábenic by pak byly jasnější.

Můžeme ještě doplnit, že autor se stručně, leč přehledně zmínil jak o zřejmě fiktivních členech rodu, kteří se vyskytují v starších pramenech (typu kroniky Hájka z Libočan), tak i o příslušnících rodu pánů ze Švábenic, které vzhledem k nedostatku informací není možné zařadit do rodokmenu. V samostatné kapitole pojednává i o „pravých“ a „nepravých“ Švábenicích, kteří své životní osudy spojili s působením v církvi (s. 273–286). Exkurz: Erb a pečeti Švábeniců fundovaně zpracoval Karel Müller. Monografie je doplněna o poznámkový aparát, rodokmeny, seznam pramenů a literatury, seznam zkratek, ilustrací, map a plánů a velmi potřebný rejstřík. Po stránce redakční tedy kniha koketuje s hranicí úplné dokonalosti. Rovněž grafická podoba je velmi příjemná, na vysoký standart jsme si ovšem u této edice již (přiznejme si – velmi rádi) zvykli.

Kniha Davida Papajíka se zřejmě nezařadí mezi díla, která by čtenáře hned při prvním doteku nadchla a uchvátila. Jedná se však o odborně i řemeslně velmi dobře zvládnutou práci, která zachovává vysoký stan-

370

L I T E R A T U R A

dard předcházejících titulů. Autor svým odpovědným přístupem k tématu a mnohdy i poněkud střízlivým postojem k pojednávané látce osvětlil řadu nepříliš jasných okamžiků z dějin popisovaného rodu nebo doplnil naše stávající znalosti o nové a mnohdy podnětné informace. Jeho přehledné zpracování pak zcela jistě pomůže zařadit působení pánů ze Švábenic do celkového kontextu vývoje (nejen) šlechtické společnosti.

Na tomto místě je třeba ještě poznamenat, že edice Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska – i díky soustavné výborné práci redaktora Jana Urbana – přináší již nyní své výrazné a nezpochybnitelné výsledky. I když náš pohled zúžíme a vezmeme v úvahu jen svazky zaměřené na morav-skou šlechtu – ať už se jedná o pány z Kravař, ze Sovince, z Kunštátu nebo právě ze Švábenic – je zřejmé, že tyto monografie obsahují velké množství zajímavých a cenných údajů. Přesně zaměřený výzkum a syste-matické a moderní zpracování znamenají jednoznačný kvalitativní posun (stojí za povšimnutí, kolik letitých omylů se podařilo vyvrátit). Až bude „mapa“ poznání moravské šlechty zaplněna více a detailněji, bude možné přistoupit i k obecněji pojatým analýzám zaměřeným na proměny postavení naší šlechty v soudobé společnosti. Není pochyb o tom, že se bude jednat o výzkum prvořadé důležitosti. Karel Mlateček

Robert A n t o n í n : Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300Brno, Matice moravská 2009 (Knižnice Matice moravské, sv. 26), 304 s., ISBN 978-80-86488-63-9

Postava předposledního přemyslovského krále rozhodně není v his-torické literatuře neznámá, ale od sklonku minulého století se jí dostává čím dál více pozornosti z řad našich historiků a historiček. Při návštěvě knihkupectví tak zájemce o osobu Václava II. může při troše štěstí narazit hned na tři monografie, které nesou v názvu jeho jméno. Zatím poslední pochází z pera Roberta Antonína a její název čtenáře více než výstižně informuje o tom, že pojednává o zahraniční politice Václava II. v letech 1283–1300. Pozornější zájemce o středověké dějiny v této fázi pravděpo-dobně zpozorní. Může být zpracování „pouhých“ 17 let a navíc jen úzce zaměřeného tématu podkladem pro kvalitní monografii? Vzhledem ke zvolené problematice se nabízí ještě jedna otázka: Nezpracoval jí již Josef Šusta? Ale všechno popořadě...

Kniha vyšla jako 26. svazek edice Knižnice Matice moravské a jedná se o vydanou disertační práci Roberta Antonína, na které pracoval pět let. Kniha je rozdělena do sedmi hlavních kapitol. První kapitola představuje prameny, které se váží k danému tématu, kapitola druhá pak zevrubně analyzuje Zbraslavskou kroniku jako pramen k poznání zahraniční po-litiky zakladatele tohoto kláštera. Další čtyři kapitoly pak již pojednávají

371


o samotném tématu a poslední se věnuje strukturám vlády posledních Přemyslovců v Polsku.

Osobu Václava II. dodnes nahlížíme optikou Zbraslavské kroniky, která je bezesporu nejdůležitějším narativním pramenem o životě a vládě Václava II. a pro mnohé události dokonce pramenem jediným. Jedná se ovšem o specifický druh pramene, který byl primárně sepsán pro to, aby oslavil osobu svého zakladatele. Je dokonce pravděpodobné, že toto dílo mělo být podkladem pro kanonizační proces, ke kterému však nakonec nedošlo. V každém případě se jedná o dílo účelové, nikoliv objektivní, což je veskrze známá a přijímaná skutečnost. Přesto jsou dodnes informace, které podává, často nekriticky předkládané jako daný fakt. Není se čemu divit, až na řídké výjimky totiž zatím nikdo neprovedl důkladnou analýzu tohoto díla jako historického pramene, což ovšem také není žádná nová informace. Na to upozornila již před pár lety Kateřina Charvátová.1 Protože se Robert Antonín rozhodl vydat cestou ad fontes, musel se také důsledně zabývat kritickým rozborem pramenů a tedy i způsobem, jak použít Zbra-slavskou kroniku k poznání zahraniční politiky Václava II. Tomuto kritic-kému zhodnocení věnuje celou druhou kapitolu své knihy a i z její délky (zabírá celých 50 stran) je zřejmé, že se tohoto úkolu zhostil poctivě. Nutno dodat, že z mého pohledu více než úspěšně. Díky tomu se z této kapitoly nestává pouze jakýsi povinný přívěsek odborných prací, který je možné v rámci úspory času přeskočit, ale naopak zcela zásadní příspěvek k dlouho odkládané diskuzi nad možnostmi a limity využití tohoto fundamentálního pramene pro poznání doby sklonku 13. a počátku 14. věku.

V následujících kapitolách pak autor rozebírá samotnou zahraniční politiku krále Václava II. Téma se může zdát poněkud násilně vytržené z komplexu bádání o době vlády tohoto mocného panovníka, nicméně je to právě zahraniční politika, která jej vynesla v rámci obecného historického povědomí mezi nejúspěšnější přemyslovské panovníky. Reálné výsledky jeho snah jsou dobře známé – jedná se zejména o zisk polské královské koruny a posléze i koruny uherské pro jeho syna. Nicméně samotné procesy, které k tomuto nebývalému rozšíření moci Přemyslovců vedly, zůstávaly od dob Josefa Šusty v pozadí zájmu bádání historiků a historiček. Pro po-chopení doby, která pomyslně uzavírá soubor proměn státu a společnosti 13. věku, se ukazuje hlubší analýza těchto procesů jako nezbytná.

Při samotném rozboru zahraniční politiky Václava II. je nejvíce pozor-nosti věnováno procesu získání polské královské koruny. V tomto směru je třeba ocenit autorovu dobrou orientaci v polské historické produkci, která zatím nebyla k tomuto tématu v takové šíři reflektována. Robert Antonín podrobně rozebírá Václavovu územní expanzi do Polska a přitom se také

1 C h a r v á t o v á , Kateřina: Chronicon Aulae Regiae jako klášterní kronika. Marginalia historica 5, 2002, s. 307–355.

372

L I T E R A T U R A

snaží rekonstruovat základní mechanismy reálného fungování přemyslovské vlády v nově získaných oblastech. Méně prostoru je věnováno vztahu Vác-lava II. a říše, přesto i tato problematika je dostatečně zohledněna. Naopak poněkud marginalizované jsou vztahy s papežskou kurií, což poněkud snižuje komplexnost předkládaného díla.

Přestože hlavní koncepci knihy, vzhledem k jejímu zaměření zcela logicky, tvoří výklad politických dějin (a to bez pejorativního nádechu), Robert Antonín dokázal, že tento směr skutečně není dávno překonaným produktem pozitivistické historiografie, ale stále živým proudem, který je možné dále rozvíjet a precizovat. V tomto směru vynikne zejména autorův zájem o význam královské reprezentace a symboliky, který dokázal apli-kovat na vlastní výzkum. Díky tomu byl schopný korigovat zažitý obraz hnězdenské korunovace jako jakéhosi šedivého obřadu, který byl naplněn strachem a podezřením a kvůli tomu postrádal jakýkoliv slavnostní nádech. Naopak ukazuje, že přes oprávněné obavy se jednalo o plnohodnotnou korunovaci, při které nechyběly okázalé turnaje a hostiny. Doba konání této korunovace až dosud nebyla přesně známa, ale Robert Antonín jí určuje pravděpodobně do prvních dvou třetin listopadu roku 1300.

Podobně autor precizuje mnohé další závěry starších autorů. Na rozdíl od svých předchůdců se ale nebojí konstatovat, že za daného stavu pramenné základny nelze na některé otázky podat plně vyargumento-vanou odpověď. Sympatické je i to, že se v textu nepouští do naivního psychologizování ani dramatické dějovosti. Pro širší čtenářské publikum to možná není pozitivní informace, protože se nedočká tradičního popisu psychicky labilního mladého krále, ale pro historika je tento přístup doza-jista přínosný. Díky tomu se vynořuje obraz Václava II. jako „moudrého krále“, či „vychytralého lišáka“ (alespoň tak na s. 169 charakterizuje Robert Antonín hodnocení Václava II. z pohledu Petra Žitavského, resp. Otokara Štýrského).

Přes svůj střízlivý přístup k tématu autor rozvíjí i některé zajímavé teorie, které zatím nebyly v literatuře příliš reflektovány. Nikdo předtím se například vážně nezabýval možností, že Václav II. skutečně aspiroval na post římského krále při volbě v roce 1292 (s. 178). Ukazuje také, že spor o Lenčici mezi Václavem a Ziemovitem Dobříňským je dost možná pouze historiografickou fabulací (s. 236).

Přes své nesporné kvality má kniha Roberta Antonína i své nedostatky. Autor svůj výklad možná až příliš orientuje na linii politických dějin. Trochu stranou tak zůstávají samotní aktéři a nástroje zahraniční politiky Václava II. Dozvídáme se sice, že Václav II. pověřoval četnými úkoly (dnes bychom asi řekli diplomatickými misemi) Bernarda z Kamence, ale o něm samotném (jeho motivech, zázemí, vzdělání) se nedočteme prakticky nic. Podobně je upozaděna i postava Petra z Aspeltu, která se jaksi mimochodem vynořuje až na 191. straně. Vícekrát také autor konstatuje, že jedním z hlavních

373


nástrojů Václavovy zahraniční politiky bylo stříbro (s. 201, 239), ale už se hlouběji nezabývá tím, z jakých zdrojů český král toto stříbro získával a jakým způsobem ho dále využíval ve své zahraniční politice. V tomto směru se nelze automaticky odvolávat na pohádkové bohatství kutnohor-ských dolů – jak by potom vznikl obrovský dluh královské komory, jehož splácením zavázal umírající Václav II. svého syna? Do jaké míry stříbro reálně ovlivňovalo výsledky zahraniční politiky? To jsou jen některé otáz-ky, na které v recenzované knize nenalezneme odpovědi. Právě na tomto místě ale vyvstává odpověď na úvodní otázku, zda není téma zahraniční politiky v rozpětí 17 let příliš úzké. Ukázal se pravý opak – zvolené téma stále nabízí nové interpretační možnosti a jeho poslední zpracování odhalilo další otázky, které ještě čekají na důsledné zhodnocení.

Editorské zpracování bohužel knize na kvalitě příliš nepřidává. Už při snaze využít obsah coby nástroj rychlého vyhledávání informací čtenář zjistí, že zde uváděné strany jsou pouze orientační. Co ovšem vyhledávání dílčích informací citelně znesnadňuje, je absence rejstříků, což je škoda. Monografie tohoto charakteru by si je totiž jistě zasloužila, podobně jako třeba pevnou vazbu či barevnou obrazovou přílohu. Čtenář z řad odborné veřejnosti naopak jistě ocení umístění poznámek pod čarou na každé stra-ně. Odpadá tak nutnost neustálého listování a vymýšlení komplikovaných záložkových systémů.

Závěrem je třeba konstatovat, že čtenářům se dostává do rukou be-zesporu kvalitní odborná monografie. Téma zahraniční politiky Václava II. sice již ve svých dílech zpracoval Josef Šusta, nutno ale dodat, že od té doby se jeho závěry nedočkaly kritické revize. Přitom jde o výzkum, který probíhal před celým stoletím. Robert Antonín se s odkazem svého velikého předchůdce vyrovnal se ctí. Svůj výzkum (narozdíl od mnohých jiných) nestaví na Šustových závěrech, ale na pramenech. Díky tomu mohl autor precizovat a korigovat některá tvrzení, která byla již po generace automatic-ky přejímána. Závěry Roberta Antonína jsou vždy dostatečně odůvodněné a postavené na pramenech. Zásadní badatelský přínos bezesporu před-stavuje druhá kapitola – tedy rozbor Zbraslavské kroniky jako pramene. Doufejme, že potenciál této analýzy využijí i další historici a historičky a že se k tomuto tématu rozvine plodná diskuze. Nejen z tohoto důvodu se kniha Roberta Antonína již teď zařadila do seznamu povinné literatury, kterou musí každý zájemce o danou problematiku znát.

Tomáš Somer

374

L I T E R A T U R A

Stefan D i c k e r : Landesbewusstsein und Zeitgeschehen. Studien zur bayerischen Chronistik des 15. JahrhundertsNorm und Struktur, Bd. 30. Köln – Weimar – Wien, Böhlau Verlag 2009, 453 s., ISBN 978-3-412-20103-6

Stefan Dicker se ve své, do tisku připravené, disertační práci zaměřil na pozdně středověké bavorské kronikářství. Hned v úvodu přitom autor konstatuje, že jej nezajímalo ani tak v názvu předeslané samotné zemské vědomí (tedy napříč sociálními vrstvami sdílená sounáležitost s určitým vymezeným teritoriem – zemí), jako spíše role přisuzovaná současníky vládnoucímu rodu, resp. stavům, v rámci kolektivních představ o fungo-vání země (s. 21–22). Jedním dechem by se slušelo říci, že rozsáhlý text je vlastně svého druhu polemikou se starší koncepcí studia bavorského kronikářství pozdního středověku z pera Jean-Marie Moeglin, která ve své disertaci z roku 1985 a následujících studiích přisoudila středověkým autorům roli převážně dvorských dějepisců legitimizujících svými díly vládu knížecího rodu Wittelsbachů. Koncept studia opírajícího se o výklad pojmu „Haus Bayern“ ve smyslu dvorem propagovaného úzkého propojení wittelsbašského rodu se zemí – bavorským knížectvím – byl pak v násle-dujících desetiletích rozpracováván i dalšími autory a sledován například i v textech písemností vycházejících z činnosti knížecích kanceláří. Stručně řečeno, sledovaní kronikáři podle konceptu Jean-Marie Moeglin cíleně pro-pojovali dynastické představy Wittelsbachů s konstruktem zemské identity. Polemický ráz Dickerovy monografie se obrací proti takto nastíněnému výkladu a v jednotlivých kapitolách se závěry francouzské historičky po-lemizuje. Ve svém textu se přitom neobrací ke konstruktům starších dějin v dílech kronikářů, ale svému zkoumání podrobuje jejich reakce na aktu-ální dění, tzn. na spory mezi jednotlivými dynastickými větvemi, dědická řízení, kontakty a konflikty se zemskou obcí, dělení a konečné sjednocení knížectví na prahu 16. století.

Takto vymezené badatelské pole si přirozeně vynutilo i nově defino-vané vnímání dynastie. Stefan Dicker odděluje dynastii jako jednu právní instituci od jejích představitelů – knížat, které vnímá jako samostatný sub-jekt moci. Kontinuita dynastie byla důležitým podkladem pro kontinuitu země. Na druhou stranu každý panující kníže působil jako centralizující mocenský faktor v rámci daného teritoria a vytvářel si vlastní vztahovou síť, která byla do další generace přenosná vždy jen do určité míry. Také případné negativně vnímané kroky podniknuté ze strany jednotlivých zeměpánů nemusely nutně znamenat zpochybnění legitimity moci rodu jako celku.

Zemské vědomí (resp. jeho konstruování) ve spojitosti s dynastií se v historických dílech bavorských kronikářů projevuje ve třech rovinách. Klíčový byl už samotný výběr zaznamenaných událostí, přičemž členění chronologické osy narace po jednotlivých generacích či knížecích liniích

375


vytvářelo samo o sobě představu těsného spojení osudů panujícího rodu a země. K dynastii se mohl autor přihlásit i v předmluvách, které si Dicker vymezuje jako samostatné celky nezávislé na vlastních textech kronik (pretexty). Ve třetí rovině pak klade důraz na sledování činů jednotlivých knížat. Společně tyto tři roviny tvoří základ pro sledování projevů zemského vědomí jednotlivých kronikářů.

V první polovině své monografie Stefan Dicker zpracoval chronologic-ký přehled bavorského kronikářství pozdního středověku, počínaje korpu-sem děl Andrease von Regensburg (Ondřeje z Řezna) s četnými zprávami o kontaktech bavorského pomezí s husitskými oddíly, přes Hanse Ebrama von Wildenberg, Ulricha Fuetrera, Veita Arnpecka, Veita von Ebersberg a konče drobnějšími díly s aktuálními náměty. Stručné nastínění životních osudů autorů, recepce jejich děl a míry zachování, vazeb literátů k wit-telsbašskému dvoru či případnému mecenátu iniciujícímu sepsání kronik spojuje výchozí teze, podle které každý kronikář i jeho dílo představuje samostatně interpretovatelnou individualitu. Detailní analýzou sociálních sítí, do nichž byli kronikáři zapojeni, i textů jejich děl dochází Dicker k závěru, že dosavadní bádání výrazně přeceňovalo vztah sledovaných literátů k wittelsbašskému dvoru, a současně, že ve svých předpokladech nedostatečně zohlednilo záměry samotných autorů.

Dvojí jazyková mutace bavorských kronik Ondřeje z Řezna nazvaná původně Chronica de principibus terrae Bavarorum, sepsaná v druhé polovině dvacátých let 15. století a později ještě samotným autorem kontinuovaná, se tak sice ve své předmluvě obrací na bavorského knížete Ludvíka Bra-datého, který byl zřejmě iniciátorem vzniku díla, a současně legitimizuje panování Wittelsbachů konstruktem jejich rodového spojení s předchozími dynastiemi bavorských knížat, ale vyznění díla není pro současné zeměpány jednoznačně pozitivní. Sám kronikář patrně svůj spis nesměřoval k širší-mu publiku, osobně nevstoupil do těsnějšího kontaktu s dvorem a také o svém setkání se zeměpánem hovořil, při srovnání s jinými událostmi, poměrně vágně. Stefan Dicker proto odmítá hledat v tomto díle primárně legitimizační smysl nebo jej dokonce úzce spojovat s politickými nástroji ingolstadtské linie využívanými v dědickém souboji o Straubing. Němec-ký historik zdůrazňuje, že jde spíše o knížecí zrcadlo určené současným bavorským knížatům, která ostatně ani v dalších Ondřejových dílech ne-vystupují nijak pozitivně. Jejich obraz je spíše obrazem zeměpánů, kteří se svými spory a neobratnostmi vyčlenili z okruhu říšských knížat bojujících proti husitům a současně zatahovali zemi do domácích válek. Přitom právě narušení řádu a snaha o jeho obnovení zůstává hlavním dynamizujícím prvkem textů řezeňského duchovního. Dokonce ani schéma chronologické výstavby textu spojené knížecím rodem v sobě nemusí a priori skrývat úmysl spojení zemských a knížecích osudů. Ondřej patrně pouze využil schéma výstavby textu kolem panovnického rodu, tak jak bylo vlastní například

376

L I T E R A T U R A

světovým kronikám, neboť se jednalo o strukturaci textu, na niž bylo zvyklé publikum, a jak ukazují i jeho další díla, koneckonců i sám autor (s. 43–49). Dynastie byla pro Ondřeje z Řezna především právní institucí. Byla součástí řádu Ondřejova světa spolu se strukturami říše a církve. Na rozdíl od jejich univerzální moci ale bavorská dynastie svým vystupováním výrazněji ohraničovala teritorium – zemi (s. 72).

Jestliže řezeňský duchovní použil knížecí rod jako určité chronolo-gické schéma svých prací, ještě výrazněji se tento aspekt projevil u Hanse Ebrama von Wildenberg, zastupujícího ve spektru bavorských kronikářů typ píšícího, politicky aktivního šlechtice. Spis nazvaný Chronik von den Fürsten aus Bayern dodržuje osnovu rozvrženou po jednotlivých wittelsbaškých liniích a současně po jednotlivých generacích knížat. Hans Ebram se navíc pokouší o charakterizování postojů zástupců rodu, k řadě událostí se tak musí vracet opakovaně u souběžných větví Wittelsbachů a pokoušet se o je-jich odlišnou interpretaci. Nejedná se přitom o kroniku obhajující stavovské zájmy bavorské šlechty. Daleko důrazněji vyznívá autorovo zdůrazňování křesťanských morálních hodnot, kterými poměřuje činy knížat. Zamýšlené adresáty díla hledá Stefan Dicker především v příslušnících dvorského okruhu. Kronika sice v devadesátých letech 15. století vznikala s určitou mírou podpory zeměpánů, ale nikoli pro ně, a ti o ni neprojevovali po je-jím dokončení výraznější zájem. Vymezování „země“ přitom zůstalo stále těsně spojeno s geografickým prostorem či osobami stojícími pod vládou Wittelsbachů, na rozdíl od děl ovlivněných humanistickým myšlením.

Veit Arnpeck, který v polovině 15. století studoval na vídeňské univerzitě, už vnímal bavorské knížectví jako jednu z provincií Germá-nie, obývanou kmenem Bavorů. Ve svých představách byl velmi výrazně ovlivňován Tacitem, Hartmannem Schedelem a také spisem De Europa Aenease Silvia Piccolominiho. Vládnoucí rod sice duchovnímu spojenému s Amberkem, Freisingem a Landshutem posloužil k prvotnímu vymezení prostoru „Bavarie“, ale její následné hranice si už stanovil geograficky a na úvod svého díla nazvaného Chronica Baioariorum připojil i zeměpisný popis celého území. Odklon od dějepisectví konstruovaného kolem osy knížecích dynastií Veit Arnpeck dokonal systematickou pozorností, kterou věnoval vystupování zemských stavů. I tento kronikář měl jen velmi omezené kon-takty na knížecí dvůr a zřejmě i proto se vzdálil dělení bavorských dějin po generacích, jako tomu činili předchozí autoři. Vazby dynastie k zemi, jak dokládá Stefan Dicker, navíc nevnímal na podkladě dědičného nároku, resp. necítil potřebu je legitimizovat na základě příbuzenství se staršími knížecími rody, ale dynastie v jeho pojetí vystupuje jako právní instituce.

V podobně vedeném polemickém duchu přistupuje německý historik i k dalším z výše zmíněných pozdně středověkých kronikářů a v druhém oddíle své monografie se snaží o postižení jejich podhledů na jednotlivé události spojené převážně s rozdělením země a jeho překonáváním v průbě-

377


hu „dlouhého“ 15. století. I když se Stefan Dicker nevyhnul ve svém textu opakování svých základních tezí (zejména v úvodech tematicky koncipo-vaných kapitol), z různých úhlů pohledu dospívá svojí argumentací k jed-noznačnému závěru. V jeho očích nepředstavovalo pro bavorské kronikáře pozdního středověku opakované dělení země samostatné téma. Zajímalo je vzhledem k dynastickým sporům a vnitřním válkám, ale samotné dělení či sjednocování nemělo vliv na utváření zemského vědomí současníků. Autor si tak klade novou otázku, co vlastně Wittelsbachové v očích současníků dělili (s. 271). Opakované dělení země pro ně mělo být zajímavé pouze v jednotlivostech, jako dynamizující prvek příběhu, ale samotné dělení jako obecný proces v nich nevyvolávalo výraznější reakci. Země (bavorské knížectví) navíc zůstávala i přes rozdělení v rukou jedné dynastie a nebyla tak narušena její vazba k jednomu panujícímu rodu. Dělení knížectví zů-stávalo legitimním krokem při řešení sporů uvnitř knížecího rodu. Výběr termínů používaných jednotlivými kronikáři navíc dosvědčuje, že kronikáři za děleními viděli především dělení prostoru výkonu zeměpanských práv a nikoli samotného regionu (s. 274). Územní rozsah práv dynastie tak vlast-ně vymezoval teritorium, se kterým se kronikáři ztotožňovali. Tento způsob byl narušen až vpádem nového modelu myšlení spojeného s nastupujícím humanismem. Teprve Veit Arnpeck začal na podkladě humanistických spisů definovat Bavorsko geograficky. V jeho očích byli Bavoři vnímáni jako sou-část natio germanica a jejich území bylo říšskou provincií. Dynastie začala sehrávat při vymezování země podřízenou roli. Duchovní navíc nepoužíval vymezení prostřednictvím termínu ducatus, principatus ale Bavaria nebo Bavari. Tím byla také do „Bavorska“ vtažena města církevních enkláv jako byl Salzburg, Pasov nebo Řezno. Právě Řezno se tak posouvalo z pozice sídla biskupa do role říšského města reprezentující jihoněmecký prostor svojí výstavností a četnými kláštery a také mohla být zdůrazněna jeho role někdejšího centra starého kmenového knížectví (s. 281).

Patrně nejdůležitějším závěrem Dickerovy monografie tak zůstává zdůraznění, že bavorské vévodství kolem roku 1500 nebylo tím samým prostorem, se kterým se pojilo bavorské zemské vědomí. Toto se v průběhu 15. století stále výrazněji oddělovalo od dynastie a postupně se rozšířilo na mnohem širší teritorium, než jaké podléhalo knížecí moci. Zemské vědomí tak nebylo produktem knížecí propagandy sloužící k legitimizaci kroků dynastie, jak soudili starší badatelé, ale obracelo se i proti členům panujícího rodu a především – ani v průběhu pozdního středověku nezů-stávalo statickou hodnotou, ale jeho náplň se v závislosti na mocenských proměnách i přejímaných kulturních vzorcích proměňovala.

Martin Čapský

378

L I T E R A T U R A

Antonín K a l o u s : Matyáš Korvín (1443–1490). Uherský a český králČeské Budějovice, Veduta 2009, 488 s. + 24 s. barevné přílohy, ISBN 978-80-86829-48-7

Psát v Čechách a na Moravě o Matyáši Korvínovi je dvojnásob těž-ké: jednak jde o krále, jehož portrét je v našem dějepisectví již od dob Františka Palackého vykreslován v temných barvách (v opozici k Jiřímu z Poděbrad), jednak se jedná o panovníka, který vládl v několika zemích a jeho diplomatické aktivity pokrývaly velkou část Evropy (a přitom šlo o šlechtického povýšence, což se nutně promítalo i do forem jeho reprezentace). Dlouho jsme proto byli odkázáni na zahraniční, zejména německojazyčné publikace, česká pojednání o Matyášovi se omezovala na kapitoly v šířeji zaměřených knihách. Kniha Antonína Kalouse je tak prvním domácím pokusem o monografické uchopení Korvínova života. Kalous věnoval Matyášově vládě na Moravě svou disertaci a ve výzkumu neustal ani po jejím úspěšném obhájení. K výše zmíněným obtížím při zpracování Matyášovy biografie lze na tomto místě přidat další. Uherskému králi se vzhledem k jeho dějinnému významu již věnovalo nemálo historiků a jen prostudovat jejich práce představuje impozantní – mj. jazykový – výkon, natož neomezit se na prostou reprodukci dosažených poznatků a přidat k nim vlastní nové.

Kalous v knize postupuje kombinací příběhového a problémového přístupu v rámci pěti velkých kapitol, jež se chronologicky skládají do celku Matyášova života, z naznačeného postupu se vymyká jen šestá, věnovaná legitimizaci a reprezentaci královské moci. První z kapitol se zabývá Matyá-šovým původem a jeho osudy až ke královské korunovaci, druhá oporám královské moci v Uhrách, třetí prvním velkým zahraničněpolitickým akcím (tedy zejména válce proti Jiřímu z Poděbrad), čtvrtá Matyášově vládě ve vedlejších zemích Koruny české, pátá rozmachu zahraniční politiky ve vztahu k osmanské říši, římskému císaři a rakouským zemím a papežství a Itálii. Šestou jsme již zmínili, po ní přichází závěr a smrt hrdiny této knihy. Následují důležité přílohy – konkordance geografických názvů, rodokmeny, rozsáhlá bibliografie a nezbytné rejstříky a seznamy vyobrazení.

Jaký je vlastně Matyáš Korvín v podání recenzované knihy? Navzdo-ry trochu toporným úvahám o funkci historie a smyslu politických dějin v úvodu knihy vystavěl A. Kalous jasný příběh Korvínova života. Možná až příliš jasný, ale k tomu později. Korvín tu vystupuje jako pragmatik machiavellistické ražby, ovládající – spíše intuitivně, než vědomou volbou – techniky moci a využívající je k dosažení cílů. Bojuje proti kališnickému králi a na ovládané Moravě toleruje dvojvěří, významní utrakvisté jej do-konce zastupují v řešení problémů v zemi, zatímco katolická města sužuje neustálými žádostmi o hmotnou podporu v boji. Využívá evropského strachu z Osmanů, aby získával peněžní podpory na boj proti nim, přičemž

379


s úhlavním nepřítelem křesťanské Evropy v klidu uzavře mír a prostředky využije na zcela jiný účel. Pragmatismus ovšem stojí ve službách země, o jejíž stabilitu pod svou vládou Korvín usiluje. Nízký původ vyrovnává velkolepým dvorem, mecenášstvím a slavnostmi, díky nimž se z budínského dvora stává jedno z nejvýznamnějších center pozdně středověkého umění (Kalous skepticky posuzuje tezi historiků umění, kteří považují Budín za zprostředkovatele italské renesance do střední Evropy). Staví se k staroby-lým panovnickým dvorům jako rovný k rovným a jejich představitele ještě překonává svými fyzickými dispozicemi a aktivní účastí na válečných výpra-vách v koňském sedle. Autor píše o „svém“ králi se zřetelnými sympatiemi, které se koncentrují kolem jeho schopnosti uchopit a udržet moc.

Nejedná se však o životopis, kde by byla věnována vyrovnaná po-zornost všem obdobím a tématům Matyášova života. Za nejsilnější části knihy považuji kapitoly věnované zahraniční politice a rozbory konkrét-ních Matyášových postupů vůči protivníkům. Byť se Kalous mohl opřít o rozsáhlou zahraniční literaturu, dokázal do výkladu ústrojně zapojit své vlastní výzkumy a podat přehledný obraz Korvínových diplomatických a vojenských akcí na evropském poli, v němž korigoval řadu tradovaných tezí (např. o důvodech tažení proti Jiřímu z Poděbrad). Škoda jen, že tyto pasáže jsou převahou deskriptivní, a nikoli interpretativní, na obranu auto-ra je však třeba dodat, že takový úkol si vyžaduje desetiletí badatelských zkušeností. Jen samo resumování poznatků německé, anglické, italské, polské a maďarské historiografie by si zasloužilo uznání, Kalous přitom nezůstal pouze u něho. Pokud jde o širší souvislosti, budiž recenzentovi odpuštěna drobná poznámka: při četbě jsem se nemohl ubránit srovná-vání s Karlem Smělým, který se knihou několikrát jen mihne. S Matyášem jej přitom spojovalo mnohé – vláda v nesourodém konglomerátu zemí, ambice muže, který nepatří mezi řádné společenství pomazaných hlav a přitom by rád dosáhnul na královskou korunu, rytířský způsob života, rozsáhlá reprezentace moci, mecenášství a nakonec i tragický osud smrti bez legitimního následníka.

Výhrady k takto důkladně založené a poctivé práci by měly být pečlivě váženy. Ponechávám stranou drobná faktografická přehlédnutí. V některých moravikálních pasážích s autorem nesouhlasím – Korvínova vláda nebyla dobou vzestupu zemských institucí, pro příčiny tohoto jevu bychom museli sestoupit mnohem hlouběji do minulosti; stejně tak fiskální zatížení markrabství (a patrně i dalších vedlejších zemí) bylo tvrdší, než se ze stránek knihy zdá. Výklad není vždy zcela přehledný, někde se Kalous ve snaze o nadhled a vyjádření ve zkratce zbytečně zamotává do floskulí a nejasných formulací. Hlavní výhrada již ale byla v této recenzi zmíněna – je jí až příliš jasný obraz Matyáše Korvína. Není asi možné psát životo-pis bez určitého vcítění, avšak neměly by být přecházeny temné stránky pojednávané osobnosti. Kalous Korvínovo často bezskrupulózní jednání

380

L I T E R A T U R A

(porušování smluv, kruté tresty atd.) jen nezúčastněně popíše a vsazuje do kontextů, v jakých se zdá, že sloužilo vyšším „státním“ cílům. Není pocho-pitelně úkolem historie odsuzovat, nýbrž přesně pojmenovávat.

Bez ohledu na výtky recenzenta máme před sebou základní českou monografii o Matyáši Korvínovi, která staví pevný bod pro další výzkumy. Autorova heuristika a znalost literatury si zaslouží respekt, stejně jako schopnost zachytit komplikované dějiny střední Evropy druhé poloviny 15. století. Matyáš Korvín už snad nebude tím „opomíjeným“ českým králem a stane se součástí širšího povědomí. Tomáš Borovský

Ivo C e r m a n : Chotkové. Příběh úřednické šlechtyPraha, Nakladatelství Lidové noviny 2008, 758 s., ISBN 978-80-7106-977-5

Obsáhlá monografie o hraběcím rodu Chotků historika mladé genera-ce Ivo Cermana vyšla v edici Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska. Pokud by však její čtenář snad očekával, že mu autor nabídne genealogicky a spíše encyklopedicky sestavený řetězec rodinných životopisů, bude překvapen. Autor se hned v úvodu hlásí ke koncepci historické „biografie rodiny“ a koncentruje svůj výklad především na životní styl, vzdělání a veřejné i soukromé působení těch příslušníků rodu Chotků, kteří hráli podstatnou roli v zemských a státních úřadech v průběhu 18. století a v období první poloviny 19. století. Starší dějiny rodu tvoří v takto uchopené syntéze velmi poučený a problémově podaný prolog a naopak dění v časově modernějším období je určitým dovětkem ústředního syntetického výkladu. Takové po-jetí publikace ovšem není vůbec na škodu věci, neboť Ivo Cerman vystihl skutečně nejvýznamnější dějinnou fázi v kolektivní biografii hrabat Chotků, tj. úřednickou činnost tří významných šlechticů ve státních službách. Mohl tak napsat fascinující příběh o náhlém vzestupu aristokratického rodu, kte-rý se podstatně podílel na modernizačním hnutí v habsburské monarchii doby osvícenství. Na svůj záměr byl přitom dokonale připraven. Mohl se totiž opřít především o vlastní disertaci o rodině Chotků v 18. století, za-loženou na dokonalé znalosti pramenného materiálu z rodinného archivu i z dalších archivů patrimoniálních i zeměpanských. Nezůstal však při ní, ale jejím dalším doplněním a rozšířením dokázal vytvořit pozoruhodnou fresku, která nezůstává v mikroprostoru jediné rodiny, ale podává pře-svědčivý obraz významu klíčových osobnosti „aristokratických úředníků“ z chotkovského rodu na pozadí historického, sociálního a kulturního dění 18. a 19. století ve středoevropském prostředí. Budiž mi dovoleno přiznat, že jsem celou knihu přečetl se zaujetím a takřka na „jeden zátah“. Dovolila mi totiž vzpomenout si na své vlastní historické počátky: na svou diplo-movou práci o Dietrichštejnech (Rokoko-klasicismus jako výraz senzibility aristokracie v polovině 18. století, 1975) a hledání sociálních a kulturních kořenů osvícenství na Moravě na počátku 80. let. A tak četba současné

381


historické práce mladého historika ve mne vyvolala reminiscence na vlastní badatelské začátky.

Chotkové na prahu osvícenského století nepatřili vůbec k nějak zvláště významné a starobylé šlechtické rodině – spíše naopak, i když jejich původ lze sledovat mezi rytířskou šlechtou v západních Čechách až do druhé poloviny 14. století. Drobnými rytíři však zůstávali poté i nadále, a tak bylo pro jejich potomky v 18. století značně obtížné vysledovat nějakou přesnější genealogii. Teprve ke konci 16. století začali hrát v pramenech českého rytířského prostředí alespoň trochu viditelnější roli. Ivo Cerman hezky upozornil na pozoruhodnou osobu „krýgsmana“ Zikmunda Chotka jako představitele stavovské zemské hotovosti, pro jejíž potřeby sepsal moralistně pragmatický spis Zpráva a naučení kratičké strany věci vojenské (1593). Bělohorské období však toto kratičké vzepětí opět zastavilo a po-slední příslušník rodiny v pobělohorském období, Jiří Rudolf Chotek, zemřel prakticky v chudobě na tvrzi v Bělušicích.

Právě v tomto okamžiku však došlo k zásadnímu obratu v rodových dějinách, když totiž syn právě tohoto Jiřího Rudolfa Václav Antonín Chotek (1674–1754) se stal zakladatelem rodového vzestupu a významu. Možná, že nám ještě chybí některé důležité znalosti počátků tohoto dění. Mladý muž, jenž se narodil jako pohrobek, nezdědil větší majetek, ale přesto máme zachovány zprávy o jeho studijní „cestě do zemí“ – ta přitom byla již v té době jasně spojována s možnostmi dalšího vzestupu ve stavovské společnosti. A opravdu úspěch nedal na sebe příliš čekat: roku 1698 se Vác-lav Antonín výhodně oženil s bohatou dědičkou společensky vzestupující úřednické rodiny, s Marií Terezií ze Scheidlern a poměrně brzy nato, roku 1702 získal titul svobodného pána. Ve stavovské společnosti bychom se s podobnými náhlými vzestupy v prostředí mladých šlechticů setkali i jinde, např. u Dietrichštejnů o více než jedno století dříve, případně u Kouniců takřka v téže době jako u Chotků. V takových případech však známe jména vznešených protektorů – významných osob, pod jejichž vedením se mladý a chudý šlechtic mohl etablovat ve společnosti, získat odpovídající vzdělání a předem domluveným sňatkem finanční zajištění. V Chotkově případě jsme odkázáni jen na něj samotného. Byla to opravdu série jeho vlastních, do budoucnosti zaměřených rozhodnutí? Ivo Cerman zdůrazňuje jeho osobnostní chlad a spíše racionální kalkul, s nímž přistupoval ke své vlastní kariéře i ke svým vlastním dětem. Je pravděpodobné, že znal cenu vzestupu a že musel vydat poměrně značné úsilí a rozhodnost, aby se z původně zchudlého šlechtice stal nejen šlechticem prosazujícím se ve stavovské společnosti (srov. jeho působení v zemských úřadech), ale i aristokratem mířícím do nejvyšších společenských vrstev (roku 1723 zisk českého hra-běcího titulu a konečně roku 1745 zisk říšského titulu). Nově povýšený svobodný pán Václav Antonín Chotek si patrně jako vizuálně symbolické potvrzení svého nového postavení vybudoval v letech 1706–1711 v bý-

382

L I T E R A T U R A

valé bažantnici ve Veltrusech drobný letohrádek na centrálním půdorysu. Cerman přitom upozorňuje na recentní výzkumy, z nichž vyplývá, že se na stavbě podíleli Giovanni Battista Alliprandi a zčásti i Jan Santini-Aichl (skutečně přitom existují dvě varianty původního projektu). Samotný původ projektu i význam novostavby však dosud nejsou zcela zřetelné. Ještě v pozdějším období, poté, co se stal Václav Antonín hrabětem, byl zámeček označován jako ostrovní letohrádek „Lustgebau auf der Insul“. V této souvislosti je třeba asi usměrnit dosavadní úvahy uměleckých his-toriků o tom, že zámeček byl stavěn podle vzoru Althannského letohrádku ve Vídni (tuto podobnost totiž získal až po pozdější přestavbě). Souhlasí však, že modelem pro podobu letohrádku byl jeden z projektů zahradních a loveckých kasin Johanna Bernharda Fischera von Erlach, resp. Nicodema Tessina ml., inspirujících se římským akademickým prostředím. Poté, co Chotkové získali říšský hraběcí titul (1745), bylo projektováno za hraběte Rudolfa Chotka nejprve velké předdvoří – avant-cour, ale nakonec došlo kolem poloviny 18. století k rozšíření zámku do podoby vrchnostenského venkovského sídla v nynější podobě. Na jeho vnitřní výzdobě se tehdy podílel kounicovský malíř Josef Pichler (ten současně vymalovával leto-hrádky a stavby státního kancléře). Uvedený exkurz do uměleckých dějin je ovšem pro nás znamením, že Ivo Cerman nezůstává ve svém výkladu pouze u sociohistorických skutečností, ale v celé své knize ukazuje svou (pro historika ne vždy běžnou) důkladnou znalost kulturních a umělec-kohistorických kontextů života aristokratické společnosti.

Není tak zcela jednoduché podat stručný obsah Cermanovy syntetické práce, aniž bychom nesklouzli do nemístného zjednodušování. V ústřední části publikace se setkáváme se třemi výraznými rovinami výkladu, z nichž každá má charakter dílčí syntézy založené na precizní analýze pramenů a na diskusi s názory dosavadní literatury k danému tématu. V první rovině se Cerman věnuje výchovným strategiím mladých šlechticů v 18. století. Již prvorozený syn Václav Chotek (1703–1725) získal velmi dobré vo-jenské vzdělání v západní Evropě, ale za svého pobytu u vojska na Sicílii předčasně zemřel. O to precizněji máme doloženo vzdělání obou hlavních protagonistů další chotkovské generace. Bratři Jan Karel a Rudolf začali svá studia na univerzitě v Praze a poté se v letech 1727–1730 vydali na svou kavalírskou cestu do nizozemského Leidenu, do Anglie, Francie a Itálie. Ivo Cerman cestu na základě dochované korespondence a zpráv synů otci přesně popisuje. Musím se přiznat, že právě tato precizně a s chutí napsaná pasáž ve mne vyvolala vzpomínky na mé vlastní studijní počátky. Také já jsem kdysi začínal svou diplomovou prací o výchově a kultuře rodu Dietrichštejnů a má první zveřejněná odborná studie vůbec se týkala kavalírské cesty mladých Dietrchštejnů z let 1719–1724 (Mikulovské a ev-ropské kořeny josefinismu. Studie Muzea Kroměřížska 1979). Osobně jsem tehdy spíše vycházel z teze Norberta Eliase o civilizačním procesu vzniku

383


habitu (či nových mentalit) aristokracie v rané fázi osvícenství. Obě cesty je ovšem možné podrobněji srovnávat, neboť se zřetelně ukazuje, že „cesty do zemí“ byly v oné době nejen u Chotků a Dietrichštejnů svým obsahem a zaměřením značně podobné. Od počátku 20. let 18. století se v jistém slova smyslu sjednotil univerzitní model výchovy mladých aristokratů, kteří po absolvování cesty za právním vzděláním do Leidenu (Hugo Grotius, mladý Vitriarius), za šlechtickými vědomostmi do Paříže a k cizím dvorům (cizí jazyky, tanec, šerm, dvorské chování) i za kulturními znalostmi v Itálii (výuka v architektuře, návštěva pamětihodností a obrazáren), mohli být velmi dobře kvalifikováni pro významné posty u vídeňského dvora nebo ve vládních institucích. Není divu, že jak mladí Dietrichštejnové, tak mladí Chotkové ve svých dopisech otcům zdůrazňovali určité aspekty probí-hajícího vzdělání s ohledem na další možné působení ve státních nebo dvorských službách.

V další generaci se ovšem již obraz šlechtické výchovy u Chotků proměnil. Syn Jana Karla hrabě Jan Rudolf Chotek prošel nejprve sice domácím, ale prvořadým vzděláním (u Karla Antona Martiniho) a spolu s mladým hrabětem Josefem Wilczekem se v letech 1768–1770 vydal na kavalírskou cestu do Itálie, Francie a severního Německa. Poté, co Grete Klingenstein zdůraznila významnou inovaci v přípravě studijní cesty mladého Václava Antonína Kaunitze-Rietberga, nebyl na pozdější kavalírské cesty v tereziánském období brán příliš podrobně zaměřený zřetel. Cermanovi se však podařilo ukázat mimořádně zajímavý „osvícen-ský charakter“ cesty v pozdních šedesátých letech 18. století. Dodejme, že nový důraz na Itálii či na severní Německo nebyl asi jen tak náhodný (později do těchto míst zamířil mladý Jan Nepomuk Mittrovský již čistě na své studijní cesty). Ostatně právě v 60. letech 18. století se v Miláně konstituovaly společnosti, diskutující Helvétiovu kritiku útrpného práva a jeho společenskou etiku (hrabě Wilczek se v Miláně později již jako člen tajného svazu illuminátů stane jejich protektorem) a kdysi konzervativní papežský Řím byl nyní mezinárodní křižovatkou společenských setkání, v nichž se nejen vedly duchaplné konverzace, ale konstituovala se tu ku-příkladu nově vznikající historiografie umění. Ivo Cerman však především objevil a zpřístupnil zprávy mladých cestovatelů z osvícenské Paříže, v níž se seznámili osobně s předními francouzskými filozofy (d’Alembert, Di-derot, Holbach, Rousseau) a nadšeně popisovali zdejší diskusní prostředí a společenské debaty.

Druhou rovinu Cermanova výkladu tvoří analýza úřednické činnosti Chotků v době tereziánských a josefínských reforem. Hrabě Rudolf Chotek (1706–1771) získal roku 1749 místo prezidenta Vrchního komerční-ho direktoria (od roku 1753 bylo připojeno k Directoriu in publicis et cameralibus) a roku 1761 se stal kancléřem ve spojené česko-rakouské kanceláři. Jeho starší bratr hrabě Jan Karel Chotek (1704–1787) prošel

384

L I T E R A T U R A

několika státními úřady a nakonec se stal viceprezidentem haugwitzovského centrálního úřadu – Directoria in publicis et cameralibus. Ivo Cerman na základě rodinného archivního materiálu velmi důkladně zmapoval činnost obou bratrů v těchto státních úřadech a mohl mnohem lépe objasnit jejich roli v tereziánských reformách, než tomu bylo v dosavadní historické lite-ratuře. Oba Chotkové měli blízko k Haugwitzově pojetí centrálních úřadů a od počátku patřili mezi hlavní stoupence reformního úsilí kolem Marie Terezie, spjatého s merkantilistickými a bankovními reformními projekty. Zcela nově ovšem Ivo Cerman prozkoumává pozadí zvláště kolem druhé fáze tereziánských reforem v 60. letech 18. století. Tyto reformy bývají nejčastěji spojovány (a bylo tak činěno již v tehdejší dvorské společnosti) se státním kancléřem Václavem Antonínem Kaunitzem-Rietbergem. Ivo Cerman však analýzou nově nalezených reformních návrhů Rudolfa Chotka doložil nejen to, že hrabě měl na těchto reformách výrazný podíl, ale rov-něž to, že v historické literatuře se často opakující teze o protikladu státně centralistického reformismu a tradičního stavovského (rozuměj chotkov-ského) partikularismu vůbec neplatí. Zde by bylo snad možné dodat, že poslední významná kaunitzovská konference ve Slavkově a v Brně (roku 1994) poukázala naopak na skutečnost, že státní kancléř prosazoval proti haugwitzovské centralizační ideji decentralizaci oddělené výkonné, soudní a zákonodárné mocí. Zřetelným vyjádřením toho, co zřejmě považoval za nejdůležitější ve svých návrzích, byl pravděpodobně jeho akademic-ký portrét od jihlavského malíře Jana Nepomuka Steinera (grafický list v Cermanově knize na s. 277). Zde se státní kancléř neopírá o knihu jen jako o všeobecný symbol vzdělanosti, ale v originále byl vidět zvýrazněný titul na hřbetu (Montesquieův De l’esprit des lois). Odtud je snad možné vysvětlit Kaunitzův známý výpad proti Chotkovi snad nikoli jako kritiku stavovského partikularismu z centralistických pozic, ale naopak spíše jako obavu z propojení centrálních úřadů se zemsky stavovskými zájmy. Zdá se mi ostatně, že státní kancléř měl mnohem blíže později k mladšímu Janu Rudolfovi Chotkovi, než k jeho strýci.

I v této rovině ovšem Ivo Cerman neodolá a nabízí pozoruhodný uměleckohistorický exkurz k výkladu o dikasteriálním paláci jako o přecho-dovém typu rezidence-úřadu (na s. 176 a dále). Jeho inspirativní myšlenka přesně zapadá do moderního zkoumání vztahu funkce a architektonické formy v současném dějepisu umění. Pokud bych měl Cermanovo líčení v něčem jen velmi drobně korigovat, zdráhám se s ním polemizovat, ale mnohem spíše bych chtěl jiným způsobem podpořit jeho argumentaci. Tak novostavbu Rakouské dvorské kanceláře nechal postavit pro sebe a svůj úřad hrabě Filip Ludvík Sintzendorf z peněz dolnorakouských stavů tehdy „svým“ stavitelem Johannem Lucasem von Hildebrandt. Podobně říšský vicekancléř hrabě Friedrich Karl Schönborn přestavěl pro sebe trakt Říšské dvorské kanceláře v Hofburgu stejným architektem (dodnes je

385


zachován Hildebrandtův vnitřní dvůr a vnější fasády do Schauflergasse). Ovšem teprve následovně vznikla na císařskou objednávku roku 1726 celá nádvorní fasáda do vnitřního Hofburgu podle projektu dvorského architekta Josefa Emanuela Fischera von Erlach ml. s císařskými alegoriemi podle idejí Conrada Adolpha von Albrecht. Tato fasáda tedy již nebyla „výrazem hodnostářovy loajality“, ale byla skutečnou fasádou nově spo-jených vládních dikasterií, protože sjednocovala nejen Říšskou dvorskou kancelář, ale také vedle stojící trakty Říšské dvorní rady a Dvorské komory. V tomto okamžiku tak došlo vlastně k proměně od aristokratické rezidence spojené s úřadem k opačnému stavebnímu typu: tj. k úřadu spojenému s aristokratovým bytem. Takovými byly posléze především dikasteriální paláce v době Josefa II., v nichž byly umístěny dva velké byty zemského guvernéra a prezidenta apelačního soudu (např. Freiburg im Breisgau nebo Brno podle projektů Franze Antona von Hilleberandta).

Nástupcem tereziánských úředníků v chotkovské rodině se stal hrabě Jan Rudolf Chotek (1748–1824), jenž se roku 1781 stal prezidentem pro knižní cenzuru (nepochybně zde hrálo roli jeho pozoruhodné vzdělání, jež získal na své kavalírské cestě) a záhy poté kancléřem Sjednocené dvorské kanceláře. I k jeho úřední činnosti má Ivo Cerman řadu zajímavých a dosud vlastně neznámých dokladů. Zdůrazňuje přitom určitou kontinuitu v práci a myšlení předešlé generace Chotků s myšlením hraběte Jana Rudolfa. Zdá se mi ale, že byl díky svému konceptu oddělení tří státních mocí a svým v zásadě fyziokratickým smýšlením naopak v bližším myšlenkovém kontaktu se státním kancléřem a jeho okruhem. Hrabě Jan Rudolf si udělal jméno zejména svou rezignací na konci vlády Josefa II., když nesouhlasil s jeho urbariálním patentem. To jej sice mohlo v tradiční historiografii opět kvali-fikovat jako konzervativce, ale stačí připomenout, že proti patentu se vyslo-vovali i další reformátoři z aristokratického prostředí. Mnohem významnější roli ovšem sehrál Jan Rudolf v krátké době vlády Leopolda II. Císař jej jmenoval prezidentem Dvorské komory, hrabě se ale přitom velmi výrazně účastnil stavovských diskusí, jež císař vyvolal hned na počátku své vlády. Ivo Cerman přesně rekonstruuje jeho práci v dolnorakouském a českém stavovském sněmování. Z jeho výkladu před námi vyvstává pozoruhodná osobnost hraběte, jenž se snažil nalézt (ostatně podobně jako sám císař) střední cestu mezi zájmy centrální státní moci a zájmy zemských stavů. Je ovšem třeba říci, že přes práce Ernsta Wangermanna a Gerdy Lettner o krátké vládě Leopolda II. zůstává stále pro pochopení císařské politiky poměrně hodně nejasného. A to se týká i stanoviska Jana Rudolfa Chotka. Ivo Cerman jej staví do blízkosti nového konzervativního nejvyššího pur-krabího hraběte Jindřicha Rottenhana, s nímž byl v příbuzenském vztahu (ovšem jiní Chotkovi známí, jeho švagr Clary-Aldringen, případně hrabě Wilczek smýšleli odlišně). Zajímavá byla ale zvláště situace na českém zemském sněmu, kde podle poslední interpretace Jiřího Beránka došlo ke

386

L I T E R A T U R A

střetu historické šlechty s centralisty (k nimž měl patřit i Jan Rudolf Cho-tek). Chtěl bych ale upozornit, že máme k dispozici ještě jeden dokument v tajných důvěrných aktech císaře Leopolda II. Jeden z jeho důvěrníků mu totiž vylíčil situaci v českém prostředí zhruba následujícím způsobem. V Čechách prý působí ve stavovské společnosti dvě hlavní strany, které vystupují proti sobě a navzájem se očerňují. Na jedné straně to je „šlechta a její přátelé“, na druhé straně „poddaný a jeho obhájci“. K hlavním pří-vržencům stavů patří nejvyšší purkrabí Rottenhan, dále především baron MacNeven, hrabě Kolovrat, hrabě Buquoy a další. K obhájcům podda-ných patří celá rodina hrabat Lažanských, někteří radové, všichni učenci, mnoho císařských úředníků, státní rada ve Vídni (a zejména státní rada Eger) a větší část radů ve dvorské kanceláři a dvorské komoře. Pisatel tohoto spisu přitom soudil, že císař, jak je jeho dobrým zvykem, obě tyto skupiny uklidní a poměry v Čechách dá do pořádku. Je přitom zajímavé, že Chotek zde není jmenován na žádné straně. O to významnější je v této souvislosti Cermanův podrobný výklad, v němž ukazuje na snahu hraběte Jana Rudolfa o vyváženou podporu státní i stavovské moci. Tato jeho vy-jednávající pozice netrvala dlouho, neboť již na počátku vlády Františka II. hrabě Chotek rezignoval a svého bývalého významu již poté nikdy nenabyl. Naopak v neklidných válečných a krizových dobách nebyl vlastně nijak úspěšný ani jako český nejvyšší purkrabí na počátku 19. století, ani jako konferenční ministr na vídeňském dvoře. Mnohem více se zato věnoval vědám jako prezident České společnosti nauk a především racionálnímu zemědělství na svých statcích.

Jak Ivo Cerman dokládá, hrabě Jan Rudolf Chotek se z příslušníka úřednické šlechty proměňuje v moderně smýšlejícího zemědělského pod-nikatele. Zájem o moderní zemědělství byl tehdy patrný v širším měřítku. Bylo již upozorněno na to, že zvláště prostřednictvím fyziokratického zaměření budoucího císaře se Leopoldovo Toskánsko a jeho vily staly ve druhé polovině 18. století jádrem technologických inovací v zemědělství. Přestávaly být dosavadním výrazem aristokratického luxusu, ale stávaly se spíše symbolem modernizace a zlepšování domácího zemědělského podnikání. Na přelomu 18. a 19. století dochází také ve střední Evropě k tomu, že původní obnova villegiatury pozvolna přerůstá do systema-tického rozvoje zemědělské činnosti spojené s výstavbou nových zámků a hospodářských dvorů, jejichž přímou součástí je zjevná estetizace jejich vnější neoklasicistní podoby. Jedním z charakteristických modelů tohoto typu se stala chotkovská Kačina a jejímu stavebnímu vývoji věnuje Ivo Cerman opět zaslouženou, na uměleckohistorickém výzkumu založenou pozornost. Na výstavbě zámku se přitom podíleli stavitelé Johann Philipp Joendl (jenž později jako dietrichštejnský stavební ředitel vydal příručku moderního zemedělského stavitelství) a Antonín Arche (jenž odešel na Moravu za olomouckým arcibiskupem Ferdinandem Chotkem a stal se

387


zde později tvůrcem moderních zemědělských staveb v neopalladiánském duchu).

Touto kulturněhistorickou pasáží se dostáváme posléze ke třetí rovině Cermanovy práce, kterou je nutné alespoň krátce zmínit. Tou je skutečná rodinná biografie, sledující každodenní život aristokrata uprostřed jeho hospodářství, jeho přátel a jeho rodiny. Bylo by jen zbytečným reproduko-váním výstižněji řečeného, kdybychom vypočítávali jednotlivé Cermanovy postřehy. Zdůrazněme snad jediný. Hrabě Jan Rudolf Chotek roku 1772 uzavřel sňatek s Marií Sidonií Clary-Aldringen. Vyměňoval si s ní řadu preromanticky zajímavých dopisů, jeho žena si zase psala pozoruhodné zápisky do svého deníku. Ze všech těchto míst na nás vane něco citově jem-ného a křehkého. I tato skutečnost má zjevné paralely v mentalitách jiných šlechticů konce 18. století. Ivo Cerman hovoří o sentimentalismu, osobně spíše pléduje pro slovo francouzského původu senzibilita (já v jeho letech jsem poněkud odlišně spojoval slovo senzibilita spíše s jiným francouzským pojmem „mentalités“, obohaceným o pociťování vizuálního a imaginárního). Tento pojem Cerman ovšem dokáže dokonale vysvětlit a definovat a zcela logicky zařadit do své syntézy „příběhu úřednického rodu“.

Přesto, že jsem se dosud věnoval především hlavnímu jádru pub-likace, je třeba upozornit i na závěrečnou kapitolu. Autor se zpočátku zabývá poslední zajímavou úřednickou osobností v hraběcím rodu, nej-vyšším purkrabím v předbřeznové době Karlem Chotkem (1783–1868), později se spíše ospravedlňuje, že značné množství archivního materiálu z období 19. století zůstalo nezužitkováno a že by mělo být v budoucnu ještě zpracováno. Ale toto ospravedlnění je velmi skromné. I v této části, která má charakter jistého dovětku k ústřednímu tématu, se Ivo Cerman mohl snad více opřít o sekundární literaturu, dokázal však z ní vyčíst to nejpodstatnější a spojit je se zajímavým a velmi čtivým výkladem. A tak na závěr chotkovského příběhu dostane místo i populární (ale přesto ne vždy dobře známá) romance následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este se Sofií Chotkovou.

Můžeme tak na závěr shrnout. Cermanova publikace je nesmírně cen-ným přínosem pro historické poznání 18. století a první poloviny 19. století hned v několika oblastech. Je to především zásluhou autora, který se dovede velmi zkušeně pohybovat v oblasti politických dějin, ale stejně tak v oblasti sociálních, kulturních dějin a dějin každodenního života. Jeho kniha je zralým badatelským činem v naší historiografii a je napsána s nesmírnou chutí. Autor se zcela přirozeně někdy nechá trochu strhnout a subjektivně přeje svým hrdinům, případně mírně ironizuje jejich protivníky. Ale toto konstatování nemůže být výtkou. Vždyť to znám i já ze své vlastní zkuše-nosti, když jsem ve svých starších pracích o Dietrichštejnech a Mittrovských obhajoval svá „srdeční“ témata a své donquijotovské osvícence. Podstatnější na Cermanově práci je však hloubka nového historického poznání. V na-

388

L I T E R A T U R A

šem prostředí bývá nepříliš pěkným zvykem psát recenze na vydané knihy především dvojího typu. Buď recenzent ostře polemizuje s autorem, který si dovolil napsat něco na „jeho“ téma, nebo se snaží svému konkurentovi ukázat, co vlastně ví více než on, a jak by takové téma napsal jinak (zřejmě kdyby nebyl tak zaneprázdněn a měl by více času). Dovolím si proto svou recenzi pojmout zcela odlišně: kdybych měl takovou badatelskou chuť a zájem, jako má Ivo Cerman a současně měl více času, přál bych si napsat také takovou knihu a to tak, jak ji napsal právě on.

Jiří Kroupa

*

Rudolf P r o c h á z k a : Vývoj opev-ňovací techniky na Moravě a v českém Slezsku v raném středověkuBrno, Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. 2009 (Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno v. v. i. 38), 384 s., ISBN 978-80-86023-98-4

Navzdory všem proklamacím o pro-spěšném a oboustranně inspirativním spo-lečenství archeologie a historie se první z nich stále rychleji vzdaluje klasickému historickému poznání. Sotva se pak divit, že se četba archeologické literatury stává pro nezasvěcené zkouškou trpělivosti, která ne-zřídka přerůstá v zoufalé dohady, co (a proč) si pisatel myslí. Beze zbytku přitom platí vlastně jen to, že se i velmi opatrné dojmy (zpravidla zásadně) mění po osobní rozmlu-vě s archeologem, z níž si historik odnáší poučku, že je vše víceméně jinak. Naštěstí ale nechybí čestné (byť stále vzácnější) výjimky, jež naznačují, jak by taková názorová výmě-na měla a mohla vypadat. Příkladem budiž Rudolf Procházka, jenž z pozice archeologie opakovaně dokázal zpřesnit (nebo dokonce rozmetat) historické představy a své pověsti nezůstal nic dlužen ani v sevřeném zamyšlení nad funkcí a proměnami raně středověkých opevněných sídel.

Četnými ilustracemi, plány i kvalitní fotodokumentací vybavená monografie vychází z disertační práce, nicméně ta byla dokončena v roce 1986. Již proto nemohl zůstat původní text beze změn, v nichž se autor snažil přihlédnout jak k posunům me-todologické povahy, tak k nově vedenému sporu o charakter panovnické (zeměpan-ské) moci v časném středověku. Pomineme-li úvodní, obecně zaměřené pasáže, vybízí

k rozpravě především pátá část, kterou Rudolf Procházka věnoval společenské roli opevněných sídel. Ve třech dílčích kapito-lách shrnul mocenské a sídelní poměry před pádem Velké Moravy, posuny v „temném“ 10. století a stav země (Moravy) za vlády přemyslovských knížat (s. 89–108). Přiro-zený dialog historie a archeologie ovlivnil rovněž dikci abecedně řazeného soupisu více než tří desítek moravských a slezských hradišť (s. 109–254), čímž „vývoj opevňo-vací techniky“ přesáhl sevřený obzor tradič-ně sklenuté archeologické práce.

Rudolf Procházka přenesl archeologické poznatky do historického kontextu a vědomě se zapojil do závažné debaty k vnitřnímu uspořádání dědičných přemyslovských držav. Učinil tak přesným a kultivovaným způso-bem, když rozlišil prokázané od možného nebo jen předpokládaného. Domnívám se proto, že by naznačené teze neměly unik-nout kritické pozornosti medievistické obce, zejména pak, nemá-li dnes otevřená disku-se k vrchnostenským a vlastnickým právům skončit u pouhého (byť zajímavého a slušně zdůvodněného) nápadu. Martin Wihoda

Giles C o n s t a b l e : The Abbey of Cluny. A Collection of Essays to Mark the Eleven-Hundredth Anniversary of its FoundationBerlin, LIT Verlag 2010 (Vita regularis. Ord-nungen und Deutungen religiösen Lebens im Mittelalter. Abhandlungen, Band 43), 568 s., ISBN 978-3-643-10777-0

Německé nakladatelství vědecké li-teratury LIT Verlag vydalo v tomto roce k připomenutí tisícího stého výročí založení

389


kláštera v Cluny soubor studií významné-ho amerického medievisty Gila Constabla, v současné době emeritního profesora Ústa-vu pokračovacího studia Školy historických studií (Institute for Advanced Studies, Scho-ol of historical Studies) v Princetonu, autora či editora více než dvaceti prací k dějinám církve a intelektuálního života ve středověku (našim zájemcům bude známa především jeho nedávná práce o křížových výpravách z roku 2009 či edice listů Petra Ctihodného, vydaná ve dvou svazcích roku 1967).

Soubor starších i nejnovějších celkem 29 autorových studií vychází v rámci edič-ní řady Vita regularis, jejíž vydávání zaš-tiťuje Prof. Dr. Gert Melville z Technické univerzity v Drážďanech. Nyní jsou studie souborně zpřístupňovány v angličtině, tedy jazyce jejich originálu (dvě výjimky předsta-vují studie v italštině, u nichž se nepodaři-lo najít původní verzi). Část studií pochází z raných autorových badatelských let (od roku 1960), kdy pracoval na připomenuté edici listů Petra Venerabilis a je tedy evi-dentní, že mnohé byly mezitím zveřejněny také v němčině a francouzštině. Poznámko-vý aparát starších studií je ovšem s novými propojen tzv. „křížovými poznámkami“.

Spojovacím článkem po obsahové stránce je samozřejmě vývoj Clunyjského kláštera v Burgundsku od jeho založení v roce 910 Vilémem Pobožným (Silným), vévodou akvitánským, až do konce 12. sto-letí, pro nějž autor přináší mnohé nové pohledy. Ve stati, která soubor zahajuje, ovšem autor poukazuje zároveň na starší tradici z počátku 9. století, kdy se „Cluny před Cluny“ již také spojovalo s probíhající klášterní reformou, podnícenou Benedik-tem z Anione a realizovanou Ludvíkem Pobožným. Od Institutio canonica, přijaté synodou v Cáchách v roce 816, se ovšem clunyjský klášter odlišoval především pří-mou podřízeností papeži (a tedy vynětím z pravomoci diecézního biskupa), zatímco v jiných směrech, jak autor dokládá, navazo-val na karolinský reformní program.

Následující stati jsou věnovány dalším etapám existence kláštera do konce 12. sto-letí, jak naznačeno, přičemž je sympatické, že k některým z nich, pokud výzkum na daném poli v posledních letech značně po-kročil, jsou včleněny i autorovy recenze děl,

která rozhojnila poznání určitého časového úseku či sledovaných fenoménů ze života kláštera. Tak je kromě zpřesnění datace nejstarších clynujských listin věnována po-zornost také nové edici originálních listin clunyjské provenience v rámci ediční řady Monumenta paleographica medii aevi, Series Gallica) a samozřejmě také vztahu Cluny k Římu a jeho postavení v klášterním světě 10. století. Zdejší opati tehdy položili důraz na striktní zachovávání řehole sv. Benedik-ta, na opravdovou askezi, štědrost k chu-dým a ochotu prokazovat lásku k bližním, což byl základ pro to, aby nejen Cluny, ale i četné další kláštery, následující jeho vzor, vytýčily rovněž program reformy církve a společnosti.

Pro další staletí je přednostní pozornost zaměřena právě k fenoménu tzv. clunyjské reformy s poukazem na usnesení koncilu v Anse a na papežské privilegium z roku 998, předznamenávající novou epochu kláš-tera, vnějškově se projevující expanzí řádu, prosazováním nezávislosti a ekonomickou konsolidací, vnitřně pak větším důrazem na liturgii a speciálně připomínáním fenoménu smrti (proslulá clunyjská nekrologia). Do těchto souvislostí je třeba vřadit i papež-ská privilegia z let 1097 a 1100, umožňující klášteru provozovat církevní obřady včet-ně pohřbů i v době papežského interdiktu nebo exkomunikace. Autor však připomí-ná, že Cluny nebylo jediným centrem do-bových monastických reforem, ale že šlo v první řadě o soubor reformních principů, uplatňujících se v různých klášterech na různé úrovni. Následují kapitoly věnované vnitřní organizaci klášterního života, litur-gii, legislativě a statutům, jakož i zapojení kláštera do boje o investituru, respektive také do kontextu první křížové výpravy (jde tedy jak o její počátky, tak celkové vyznění, přičemž autor opět připomíná, že křížová výprava v rozporu s nazíráním některých historiků nebyla jednolitou výpravou, ale že šlo o několik expedicí, trvajících po více než jedno desetiletí).

Velmi podnětné jsou i studie zamě-řené na vztah Cluny jak k jiným dobovým benediktinským klášterům (Souvigny, Baume, Gigny, Le Miroir, včetně problé-mů ekonomického rázu, hlavně vybírání desátků; připomeňme rovněž, že německý

390

L I T E R A T U R A

císař Bedřich Barbarossa osvobodil Baume od podřízenosti ke Cluny), tak i klášterům jiných řádů, předně cisterciáckého a kartu-ziánského (Citeaux a Chartreuse). Ale ani zde nejde o nějakou stálou unifikaci v rám-ci jednoho řádu, změny jsou sledovatelné jak v čase, tak v prostoru, proto výzkumy musejí být vedeny v širokém kontextu ná-boženského vývoje dané doby. Důležité je konstatování, že početně stále vzrůstající klášterní clunyjská komunita (čítající nej-méně 60 mnichů) se skládala i z adeptů při-cházejících z velkých vzdáleností (zde jde například o svědectví Viléma z Hirsau).

Z pochopitelných důvodů věnuje G. Constable velkou pozornost působení jednotlivých opatů a mezi nimi pro první polovinu 12. století Petra Ctihodného, při-čemž se hlouběji zabývá jím vydanými kláš-terními statuty, a tedy také vnitřní správou klášterní komunity v tomto období. Dvacátá léta 12. století byla totiž poznamenána usta-novením církevního koncilu v Lateráně, který mohl pro Cluny znamenat vážné ohrožení jeho výrazné pozice. Klášter v Cluny tedy mu-sel na tato snažení reagovat, což se projevilo v Petrem navržených reformách (například v roce 1132 se v Cluny sešlo na 200 opatů, aby zaujali stanovisko). Autor se zaměřuje pak na období po Petrově smrti v roce 1156, a to nejen na dobu dalších řádově dvaceti let, kdy působil současně antiopat v Německu, ale i na působení dalších clunyjských opatů konce 12. a počátku 13. století, totiž Huga IV. a Huga V. Dokládá, že rozhodně, jak se někdy v literatuře objevuje, nešlo ani po polovině 12. století o nějaký úpadek kláštera, ale že si naopak tento i nyní zachovával v církevním světě svou vysokou prestiž. Zajímavé jsou rovněž autorovy úvahy o vztahu kláštera a klášterního města (villa Cluny byla uváděna v písemných dokumentech již k roku 835, později se objevuje termín vicus, přičemž před polovinou 12. století bylo zřejmě topografické vymezení lokality, zvané tehdy burgus a její obyvatelé jako burgenses, už ukončeno).

Závěrečná stať je příznačně nazvána „Cluny po Cluny“ a sleduje tedy vyznění působnosti kláštera jak v pozdním středo-věku, tak i novověku (opět je doprovoze-na autorovými recenzemi, v tomto případě zásadních monografií Philippa Racineta a Burkharda Tutsche z 90. let minulého sto-

letí). Publikace je pak ještě pro lepší „kom-fort“ uživatelů opatřena rejstříkem jmen tzv. sekundárních autorů, tedy všech těch, kteří jsou vzpomenuti v poznámkovém aparátu, rejstříkem osobních a místních jmen z textu i z poznámek, jakož i rejstříkem čísel doku-mentů, využitých ze základních relevantních edic, totiž Zimmermannových Papsturkun-den, Jaffého Regest pontificum Romano-rum a Reçueil des Chartes de Cluny, vyda-ných A. Bernardem a A. Druelem v Paříži v letech 1876–1903. Vzhledem k velkému ohlasu clunyjské reformy i v našich zemích by si anotovaná publikace rozhodně měla najít své čtenáře i mezi domácími historiky, i když v ní samé přímé náznaky pro vyzařo-vání burgundských monastických vlivů i do našeho prostoru nenajdeme.

Ludmila Sulitková

Denys P r i n g l e : The Churches of the Crusader Kingdom of Jerusalem: A Corpus, vol. 4. The Cities of Acre and Tyre, together with Addenda and Corri-genda to Vols. 1–3Cambridge, Cambridge University Press 2009, 322 s., ISBN 978-0-521-85148-0

Krajina středověké imaginace je těžko myslitelná bez aluzí na místa ve Svaté zemi, kde se odehrály události, jejichž význam si po celý středověk uchoval svou centrální roli. Středověcí kazatelé vyzývali poutníky, aby místa, kde stanul Ježíš Kristus, navštívili a modlili se tam, kde se odehrály novo-zákonní příběhy známé i převážně písma neznalému laickému středověkému člo-věku. Když armáda první křížové výpravy dobyla Jeruzalém, ocitla se Svatá země po dlouhých stoletích v rukou křesťanů, kteří začali budovat nové kostely a změnili tím podstatným způsobem podobu zdejší ur-bánní aglomerace. V případě Jeruzaléma tyto zásahy obzvláště vyniknou, neboť míra, jakou se změnilo toto svaté město tří světo-vých monoteistických náboženství, stojí ve velkém nepoměru k poměrně krátké exis-tenci Jeruzalémského království, obzvláště uvědomíme-li si, že Jeruzalém nebyl v ru-kou křesťanů ani sto let.

Po dalších bezmála tisíci letech od té doby, co armáda křesťanů v krvavé lázni utopila frustraci z dlouhého a strastiplného

391


pochodu do Jeruzaléma v krvi jinověrců, zájem o zmíněná místa a jejich středověkou historii stále neutuchá. Plodem podobné-ho zájmu, který je výsledkem systematic-kého, dlouhodobého a pečlivého bádání, je poslední svazek encyklopedického díla věnovaného sepulkrální architektuře Jeru-zalémského království. Počátky dlouhodo-bého projektu, jehož završení předkládaná publikace představuje, sahají až do konce 70. let minulého století. První dva objemné svazky, věnované jednotlivým sepulkrálním památkám v Jeruzalémském království, se dočkaly dalšího doplnění o Jeruzalém, je-hož bohatá krajina kostelů se ukázala být dostatečná k naplnění samostatného, v po-řadí třetího svazku. Ke zpracování zbýva-ly pro čtvrtý, závěrečný svazek, už pouze města Tyrus a Akkon, jejichž sepulkrální památky byly velmi důsledně zničeny na konci 13. století Mamlúky, což vysvětluje i relativně menší množství doprovodných architektonických kreseb. Nebyla to však je-diná komplikace, se kterou se autor potýkal. Zatímco archeologický výzkum v Akkonu revolučním způsobem měnil chápání ar-cheologie a topografie středověkého města, znemožňovala podobné práce v Tyru aktu-ální politická situace v Libanonu.

Podobně jako ostatní svazky encyklo-pedického zpracování církevní architektury v Jeruzalémském království, jsou jednotlivé církevní památky řazeny abecedně podle lokalit. Cardiffský profesor se však zdaleka neomezuje pouze na otázky archeologie a architektury, ale nabízí i velmi precizní a bohatý historický výklad, který má v pří-padě větších lokalit hodnotu malé monogra-fie. Výklad, jehož chronologické rozmezí je dané existencí Jeruzalémského království, logicky i s ohledem na literární krajinu ev-ropského písemnictví a na zvláštní roli, jež připadá Svaté zemi, toto rozmezí v obou směrech velmi výrazně překračuje. S pomo-cí úsporné a vyčerpávající citace literatury a hlavně pramenů, jejichž obsáhlé výňatky jsou explicitně citovány, vznikl velmi čtivý výklad, který zprostředkovává plastický ob-raz vývoje lokality nejen v době křížových výprav. Vedle písemných pramenů mnoha jazyků, epoch a kulturních oblastí se však ke slovu dostávají i epigrafické památky, vybavení domů, relikvie a mapy, opomenuty

nejsou ani domy, jež s památkami sousedily, nebo domy rytířských řádů. Diskutovány jsou přitom i ty památky, které se nepoda-řilo v rámci archeologického výzkumu lo-kalizovat a které jsou známé pouze z písem-ných pramenů. Velmi elegantně autor řeší i problém spojený s různými interpretacemi jednotlivých archeologických nálezů. Oce-nit je třeba také velmi široký chronologický záběr při výběru jednotlivých pramenů růz-né povahy. V případě nejasné lokace nebo několika konkurenčních interpretačních teorií je k příslušnému článku připojena tzv. diskuze, která informuje o současném stavu bádání.

Historikům se tak do rukou dostává nejen velmi spolehlivý průvodce po archi-tektonických památkách svaté země, ale i vý-jimečná historická příručka, která v mnohém vypovídá o kultuře latinského Západu a je-jím ne vždy nepřátelském střetu s kulturou oblastí označovaných jako Orient.

Jiří Knap

Peter J o h a n e k – Angelika L a m p e n (Hgg.): Adventus. Stu-dien zum herrscherlichen Einzug in die StadtKöln – Weimar – Wien, Böhlau Verlag 2009 [vyšlo 2010] (Städteforschung, Reihe A/75), XVI + 272 s., ISBN 978-3-412-20216-3

Adventus regis se stává v posledních letech frekventovaným tématem. V rámci pu-blikační řady Komise pro srovnávací dějiny měst v Münsteru vyšla další publikace, jež dílem bilancuje, dílem otevírá nové bada-telské cesty. Ponecháme-li stranou úvod editorů, začíná řada příspěvků článkem Angeliky Lampen o městských branách jako „jevišti“ slavnostního aktu. Autorka shrnuje problematiku městských bran, ve kterých se koncentruje vícero funkcí, takže se stávají vlastním symbolem středověkého města (např. na pečetích) a přibližuje kon-krétní příklady při adventech z Kolína nad Rýnem, Dortmundu a dalších měst. Zobec-ňující závěry ovšem přišly poněkud zkrátka a v případě návštěvy Karla IV. v Dortmun-du zůstala dokonce opomenuta i nedávná precizní studie B. Wiefenbach. Zobecnění oproti tomu nechybí v invenční studii Re-gine Schweers, jež se zaměřila na utváření

392

L I T E R A T U R A

městského prostoru během slavnostního vítacího procesí. Schweers chápe město jako „symbolic landscape“ a ukazuje hierar-chizaci zdánlivě homogenního „veřejného“ prostoru, včetně jeho úprav (např. bourání domů, odstraňování překážek apod.). Tato hierarchizace ovšem přímo závisela na funkci události a vytvářela se vždy nově – teze, že adventus neprobíhal podle stanoveného ideálního schématu, nýbrž že se pohyboval v širokém spektru možných variant, prochází celou knihou. Kerstin Hitzbleck podala utří-děný základní přehled o vjezdech biskupů do sídelního města Halberstadtu; Regula Schmid rozebrala uvítací rituály v městech švýcarského spříseženectva a ukázala jak vy-tváření zvláštního jazyka těchto aktů, tak i profanaci adventu, který byl sice pořádán podle zkušeností s vítáním vládce, avšak na místo sakrálních motivů nastupovaly válečné podle aktuálních politických událostí. Také další studie se zaobírá vstupy nepomaza-ných hlav – Christina Lutter zpracovala vítání zahraničních poselstev v Benátkách od uzavření svaté ligy (1495) do roku 1508. Oproti předešlým volnějším inscenacím bylo uvítání diplomatů v Benátkách poměrně silně formalizováno a probíhalo podle víceméně jednotného schématu. Předposlední příspě-vek by vydal na knihu, rozsahem i obsahem: Philine Helas v něm na takřka sto stranách analyzuje triumfální vstup Alfonse Aragon-ského do Neapole v únoru 1443. Inscena-ce vstupu byla podle autorky po adventu Friedricha II. do Říma roku 1237 druhým velkým středověkým oživením antických motivů, neboť celé ztvárnění se podřídilo ústřednímu tématu nastolení nové panov-nické dynastie po vyhnaných Anjouovcích. Helas nápaditě a v široké míře využívá obra-zový materiál a nepokouší se v řadě různých svědectví zjistit, „jak to vlastně bylo“, nýbrž zachytit sémantické pole, ve kterém se triumf odehrál. V poslední studii se Jörg Bölling zabývá hudbou při slavnostních vstupech, a to jak složením kapel, užívanými nástroji, tak i konkrétními skladbami, byť největší důraz je položen až na 16. století, kdy jsou k dispozici bohatší prameny.

Tomáš Borovský

Richard W. K a e u p e r : Holy Warri-ors. The Religious Ideology of ChivalryPhiladelphia, University of Pennsylvania Press 2009, 332 s., ISBN 9780812241679

„Militia est vita hominis super terram“, jsou slova z knihy Jób, doprovázející mistr-ně vyvedenou iluminaci z rukopisu Harley 3244 uloženého v Britské knihovně, která znázorňuje rytíře oděného do zbroje tři-náctého století, jenž s pomocí sedmi darů Ducha svatého čelí přesile sedmi smrtel-ných hříchů, podporovaných dalšími ne-řestmi. Tato iluminace představuje pro autora anotované knihy odrazový můstek k interpretaci fenoménu náboženské ide-ologie rytířstva.

V první kapitole poukazuje americký historik na paradoxní pnutí, jež provází mno-hovrstevný pojem militia ve středověkém společenském diskurzu. Jedna ze zásadních dílčích otázek zní: Jakým způsobem se setká-valy duchovní a laické ideje, aby výsledným kompromisem byla ideologie přijatelná pro válečnickou vrstvu v Evropě? V dosavadním bádání autor postrádá vyvážený pohled na problematiku, nahlíženou často pouze z per-spektivy církevních, potažmo papežských iniciativ (s. 9). K vytvoření vyváženější a bohatší historické fresky je proto nut-né, aby se ke slovu dostalo podstatně širší spektrum pramenů, sahajících od kazatelské literatury, přes rytířské romány až po díla tzv. dekretalistů.

Druhá kapitola je věnována dvěma pojednáním, jež v polovině čtrnáctého sto-letí na protilehlých stranách Kanálu napsali Henry z Lancasteru a Geoffroi z Charny. Ukazuje se, že oba ve svém rytířském vy-znání víry selektivně vtělili náboženské ideje do válečnického systému a projevili tak příznačnou nezávislost laického úsud-ku. Navazující kapitola pracuje se dvěma zásadními fenomény, které hluboce ovliv-nily rytířskou ideologii. Na jedné straně jde o gregoriánskou reformu, jež dala základ vedoucí pozici a nezávislosti církve. Tato reforma upevnila roli kněží jako průvodců laické společnosti v záležitostech spojených se spiritualitou. Druhým podstatným kon-textem byla atmosféra asketicismu, zdůraz-ňující fyzické utrpení jako důležitý zdroj duchovních zásluh. Ve čtvrté kapitole se ke dvěma již zmíněným aspektům přidružuje

393


třetí – kombinace zbožnosti a náboženské nezávislosti, charakteristická pro rytířské myšlení. Autor dokládá výrazně selektivní povahu rytířského myšlení, absorbujícího ideje, jež rytíře zvýhodňovaly a naopak ignorující kritické hlasy.

Pátá kapitola se zabývá rolí rytířské literární imaginace při vytváření a šíření rytířské ideologie. Základem jsou tři tema-tické okruhy utrpení duchovních zásluh, vyvažujících těžké břemeno hříchu a rozší-ření pozitivního hodnocení křižáků na celou vrstvu rytířů. Je přitom poukázáno i na to, že nešlo o náboženství produkované kleriky pro rytíře, ale o ideje, jejichž původ je zčásti třeba hledat i v rytířství samém.

V šesté kapitole je ukázáno, jak zásadní roli hrála snaha o napodobení spásonosné Kristovy oběti v rytířské ideologii. Ta se zmocnila jak motivu Krista, vítězícího v boji nad silami zla, tak role záslužného trpitele za hříchy lidstva. V následující kapitole se autor zaměřil na teorii společenských řádů. Teorie společenského řádu, ordo, ve své ideální po-době zdůrazňovala božský záměr a vymezení povinností každé profesní skupiny. Hlavní otázkou, alespoň v ideální rovině, bylo, zda jsou vymezené povinnosti rytířského řádu, tedy boj, nutnou byť hříšnou prací, či zda jde o záslužný čin. V pozadí předposlední kapitoly stojí otázka, do jaké míry se rytíři podíleli na utváření teorie spasení. Jak autor dokládá, byli rytíři teoreticky schopni vytvo-řit si alternativu účinného pokání.

Rytíři, kteří byli zbožnými členy spo-lečnosti, vytvořili ideologii složenou z vý-razných jak náboženských, tak válečnických prvků. K postupnému vyhasínání rytířského étosu, o němž pojednává závěrečná kapito-la, dochází v průběhu 15. a 16. století. Spíše než revoluční změny ve vojenství a střelný prach, však byly tyto ideje rozmetány, jak vyvozuje autor, rostoucí mocí státu společně s novými idejemi spojenými s teorií státu a povinnostmi občanství, podepřenými i žehnající rukou náboženského požehná-ní. Je třeba vyzvednout způsob, jakým se autor monografií o roli násilí ve středově-ké společnosti vypořádal s komplikovanou pavučinou názorů středověkého rytířského společenského diskurzu a vytvořil velmi čtivou monografii, která vybízí k dalšímu bádání na tomto poli. Jiří Knap

Campana. Codex. Civitas. Miroslao Flodr octogenarioBrno, Archiv města Brna 2009, 370 s., ISBN 978-80-86736-14-3

Ve skutečně sličné grafické úpravě se čtenářům dostává do rukou sborník k osmdesátým narozeninám Miroslava Flodra. Pohled do oslavencovy bibliogra-fie může v časech bodované vědy působit jako pozdrav z jiných časů – rozsahem ne-velká, avšak každá studie je stále součástí současného vědeckého diskursu. Flodrův život a dílo citlivě hodnotí v úvodní sta-ti Dalibor Havel, dále následují odborné studie rozdělené do tří oblastí v duchu odborných zájmů M. Flodra. D. Zapletalo-vá a M. Hložek vyšli od nálezu pozůstatků pravděpodobně zvonařské dílny v Pekařské ulici a po popisu situace doplňují některé doklady o zvonařství v Brně ve 14. století. Z. Hledíková se do Brna dostává trnitou cestou až z Kladska a rozsáhlou heuris-tikou staví základ k poznání patrně roz-větvené zvonařské rodiny Haubiců, která na sklonku středověku vyráběla zvony na zakázky od Kladska až po dnešní Rumun-sko. R. Lunga podává důkladný přehled po současné kampanologii a metodě jejího studia. Druhý oddíl, Codex, otevírá článek M. Wihody o moravských Přemyslovcích v paměti klášterních skriptorií; následuje precizní a metodicky pozoruhodná sonda D. Havla do činnosti benediktinského skrip-toria v Klášterním Hradisku u Olomouce. H. Krmíčková analyzuje vybrané položky z knihovního katalogu koleje Národa čes-kého; H. Pátková stručně vyjmenovává do-klady privilegií na vedení městských knih v poddanských městech pohusitských Čech z edice CIM. V posledním příspěvku této části přibližuje S. Petr spor vedený mezi brněnskou kapitulou sv. Petra a benedik-tinským proboštstvím v Komárově, jak jej v opisech dokumentů zachytil brněnský notář Jan Thabrarr. Stati třetí části, Civi-tas, začínají poněkud „neměstsky“, a sice rozborem pramenných zpráv o Milotovi z Dědic, na jehož základě L. Jan odmítá po-věst o Milotově zradě v bitvě na Moravském poli. J. Mitáček přiblížil některé příslušníky johanitského řádu s městským původem, V. Wihodová se zaměřila na brněnskou rodinu Persly Bílé a její majetkové poměry

394

L I T E R A T U R A

podle berních pramenů. Stať K. Mlatečka se zabývá Vyškovem a jeho nejbližsím okolím na počátku 15. století a v poslední studii podává T. Sterneck na českobudějovickém případě potomků rytíře Jindřicha Pouzara z Michnic důkladnou analýzu zajímavého problému – usazování šlechtických levo-bočků v raně novověkých městech.

Tomáš Borovský

Petr K o z á k : Zrod stavovského Hlo-hovska. Mocenská uskupení ve slezském pozdním středověkuOpava, Slezská univerzita v Opavě 2008 (Acta universitatis Silesianae Opaviensis – Supplementa, t. II.), 394 s., ISBN 978-80-7248-501-7

Prostor pozdně středověkých slezských knížectví procházel na sklonku 15. století prudkými mocenskými změnami. V řadě knížectví dochází k vymření domácích dy-nastií a znejistělé zemské obce, které novou situaci vnímaly jako možné ohrožení svých často spíše zvykovým právem než přímo listinami potvrzených výsad, musely čelit nečekaným výzvám. Noví zeměpáni při-cházeli obklopeni svými dvořany, přičemž znejišťujícím prvkem přitom nebyli samotní „homines novi“, neboť slezská knížata mívala i ve starších dobách ve zvyku přivádět na svůj dvůr nové postavy, ale především jejich nárazově se zjevující množství, narušující dosavadní poměry sil. Proměny, zdůrazněné odchodem olešnických, hlohovských a do značné míry také opavských knížat z po-litické scény, znásobily i efemérní kariéry potomků Jiřího z Poděbrad na Opavsku, vláda Jana Korvína, hroutící se v podsta-tě v okamžiku smrti jeho otce, i vytváření slezských jagellonských sekundogenitur pod záštitou českého krále Vladislava II. Své mocenské ambice deklarovaly i městské obce, přičemž snad nejznámějším příkla-dem se stala poprava opolského knížete Mi-kuláše niskou městskou radou za porušení městského míru.

V takto nastíněných kulisách nebyla nouze o střety i strmě stoupající kariéry a právě jejich pozadí se stalo námětem úvah Petra Kozáka v jeho (původně disertační) práci věnované pozdně středověkému Hlo-hovsku. Autor hned v úvodu deklaroval svůj

záměr, spočívající ve vysledování vůdčích osobností stavovského pole, kolem nichž se vytvářela mocenská uskupení, realizující své záměry především v souladu se svými vlastními zájmy, a nikoli jako představitelů abstraktně vnímaných stavovských polí. Pro sledování mocenských sítí v jednom z dol-noslezských knížectví se navíc zachoval relativně reprezentativní vzorek pramenů, který umožnil identifikaci hierarchických i rodových vazeb vystupujících aktérů.

Mocenské napětí ve druhé polovině osmdesátých let 15. století mezi knížetem Janem II. Zaháňským a králem Matyášem Korvínem připravilo zdejším šlechtickým předákům až brutálně přímou cestu k nive-lizaci vlivu hlohovské městské rady (uvěz-nění radní byli při obléhání města vojskem Matyáše Korvína ponecháni v kobkách na pospas smrti hladem), aby pak další střet proměnili v okázalou manifestaci smířlivých postojů vůči městu, doprovázenou „pou-ze“ jedinou popravou. Skutečným vítězem „městské vzpoury“ z roku 1493 se stal vliv-ný šlechtic Ernst Tschammer, vystupující jako prostředník mezi městem Hlohovem a zemským hejtmanem, zastupujícím kní-žecí moc. Možná jedny z nejzdařilejších kapitol své knihy doprovodil autor i úva-hami nad pozadím Tschammerovy kariéry a především důkladnou analýzou postojů kronikářů zpětně rekonstruujících krvavé divadlo a také moderních historiků, často nekriticky a s předem nastavenými hod-notícími kritérii přistupujícími ke zpraco-vávané látce. Pro předválečnou německou historiografii se tak útok proti městu stal atakem na liberální hodnoty městského života a naopak polští historikové oceňo-vali postoj hejtmana Karnkowského jako obhájce národních zájmů proti rozpínavosti německého živlu.

S podobnou akribií Petr Kozák při-stoupil i k následujícím kapitolám, ve kte-rých se opíral o metodologické podněty současné (zejména německé) historiogra-fie a nabídl odlišné čtení humanistických kompendií věnovaných hlohovským ději-nám (především Joachima Curea a Jacoba Schickfusia), včetně stabilizační role, jakou měl ve Slezsku sehrát Zikmund Jagellonský – mladší bratr českého krále Vladislava II. a budoucí polský král. Jestliže plasticky

395


podané lokální poměry s rekonstruovanou správní situací hlohovského knížectví po-sloužily autorovi jako pozadí pro sledování kariéry Ernsta Tschammera, příchody jagel-lonských princů na Hlohovsko (a Opavsko) naopak dokreslily kořeny strmého vzestupu Hanse Rechenberga, který se výrazně pro-sadil v jagellonských službách a postupně se stal politikem přesahujícím svojí aktivitou hranice hned několika království.

Posun v čase i ve sledovaném sociál-ním prostoru sice poněkud narušil ucele-nost předkládané monografie (tento dojem podporuje i zařazený opavský exkurs), Pe-tru Kozákovi však umožnil, aby po koneč-ném odchodu Zikmunda na polský trůn a předání vévodství do rukou krále Vla-dislava II. v roce 1508 znovu přenesl svou pozornost na půdu hlohovského knížectví a završil úvahy nad proměnou sledovaných mocenských uskupení. Generační výměna uvnitř šlechtické obce i přetrvávající dezi-luze z pokusu o posílení mocenského vý-znamu Hlohova mezi tamními měšťany tak společně s obecným uklidněním poměrů vedly k oboustrannému kompromisu, stále však výhodnějšímu pro šlechtickou obec, jež si pro své příslušníky uchovala soudní i majetkovou výlučnost uvnitř městem kon-trolovaného prostoru. Oba stavy však sou-časně dokázaly společně koordinovat své postoje v zemských záležitostech a podle autora symbolicky prošly branou oddělující středověk od nového věku.

Martin Čapský

Martin Paul S c h e n n a c h : Jagd-recht, Wilderei und „gute Polizey“. Nor-men und ihre Durchsetzung im frühneu-zeitlichen TirolFrankfurt am Main, Vittorio Klostermann Verlag 2007 (Studien zu Policey und Poli-ceywissenschaft), 342 s., ISBN 978-3-465-04023-1, ISSN 1612-7730

Gute Policey předmoderní společnosti patří zejména v německojazyčném prostře-dí k tématům, jimž je v posledních dvou desetiletích věnována zvýšená pozornost. Mezi hlavní centra bádání patří Max-Planck- -Institut für Europäische Rechtsgeschichte ve Frankfurtu nad Mohanem, pod jehož hlavičkou vychází rozsáhlé Repertorium der

Policeyordnungen der frühen Neuzeit. Vedle této řady vydává ústav i monografickou řadu studií, v jejímž rámci byla uveřejněna také dizertační práce Martina Schennacha, která sleduje proces omezování poddanského prá-va lovu v Tyrolsku na konci 15. a v 16. sto-letí.

Téma pytláctví tvoří zajímavý a své-bytný problém v rámci gute policey. V ra-kouském prostředí patří k téměř nereflek-tovaným tématům, v Německu zůstává také spíše na okraji zájmu. V tomto případě se totiž nejedná o klasické uplatňování dis-ciplinujících norem, s jejichž cíli by se v obecné rovině mohli identifikovat i jejich adresáti. Šlo o střet nároků dvou skupin, které jej ze svého pohledu považovaly za legitimní. Představa o vrchnostenském re-gálu zde narážela na kategorii tzv. společ-ného užitku (gemeinsame Nutzen). Tato idea obecného nároku komunity na využívání přírodního bohatství pro pokrytí vlastních potřeb byla venkovským obyvatelstvem pociťována jako samozřejmá a oprávně-ná. Vycházela však ze starého zvykového práva a obvykle nebyla pojištěna psanými privilegii, což umožnilo jejich omezování ze strany vrchností a vlády.

Schennach po přehledu dosavadního bádání a kritickém zhodnocení použitých pramenů definuje právní nároky jednotli-vých zúčastněných – zeměpána, vrchností i poddaných. Poté nastiňuje normativní rá-mec, proces jeho vzniku a uvádění do praxe, a zvlášť detailně se zaměřuje na tři vybrané problémové okruhy – chov psů, zřizování plotů a pytláctví. V dalším oddíle rozebírá pytláctví jako zločin. Představuje příslušné mocenské instituce, průběh vyšetřování, tresty i sociální původ pytláků. Na závěr připojuje výběrovou edici pramenů.

Aplikaci norem nesleduje pouze jako jednosměrnou disciplinaci poddaných. Snaží se na ni nahlížet, v souladu s no-vějšími pracemi k tématu, jako na složitě strukturovaný dynamický komunikační proces mezi tvůrci předpisů a jejich reci-pienty. Tvorba norem byla totiž význam-ně ovlivněna suplikami poddaných, po předchozích zkušenostech bylo počítáno i s jejich reakcí na aplikaci trestů. Před-stavený komunikační koncept výkladu vzniku norem však Schönnach nepřijímá

396

L I T E R A T U R A

nekriticky. Jeho limity spatřuje v lovecké vášni zákonodárců, například císaře Max-miliána I. nebo arcivévody Ferdinanda II. Z práce vyplývá, že během 16. století do-šlo k výraznému zostření předpisů posti-hujících pytláctví a souvislost s osobními zájmy vydavatelů je proto nasnadě. Upo-zorňuje také na problematiku uplatňování norem, která narážela na personální limity lovecké správy, na nedostatečnou komu-nikaci mezi myslivci a vrchnostmi a na kompetenční spory mezi lovčím a zem-skou vládou. Autor se přiklání k Holen-steinově tezi o jejich pozvolném uplat-ňování, kdy se normy prostřednictvím opakovaného předčítání postupně vepiso-valy do kolektivního povědomí. Schlum-bohmův postulát o převážně symbolické roli raně novověkého zákonodárství pro oblast loveckého práva a pytláctví odmítá jako nepřípadný.

Kniha je inspirativní nejen jako vzor uchopení tématu, které by si i v českém pro-středí zasloužilo zpracování, ale také jako zdařilé propojení právního a historického přístupu. Práce byla oceněna cenou Franze Gschnitera za rok 2007.

Jiří Dufka

Günter V o g l e r (ed.): Bauernkrieg zwischen Harz und Thüringer WaldStuttgart, Franz Steiner Verlag (Historische Mitteilungen Im Auftrage der Ranke-Gesell-schaft, Band 69) 2008, 526 s., ISBN 978-3-515-09175-6

Německá selská válka a poddanská povstání vůbec se jako velká témata his-toriografie těšila obecné pozornosti ze-jména v 70. a 80. letech minulého století. V posledních dvou dekádách sice vznikla řada zajímavých prací, nejednalo se však už o jeden z hlavních proudů historického výzkumu. Velké osobnosti, které spoluvy-tvářely dodnes převažující koncepty, odchá-zely pozvolna na odpočinek a počet jejich následovníků nebyl nijak vysoký. Měnil se však také úhel pohledu historiků. Převa-žovaly úžeji vymezené sondy do již dříve zevrubně zpracovaného pramenného mate-riálu, zohledňovány byly dosud opomíjené prvky, objevovaly se dílčí korekce průběhu jednotlivých konfliktů. Velké monografie,

pominu-li dílo Andrease Sutera o Švýcarské selské válce roku 1653 (Tübingen 1999), již nevznikaly. Spíše se jednalo o publikace vydávané u příležitosti významných výro-čí, reprezentované naposledy tematickým číslem Časopisu pro bavorské zemské dě-jiny věnovaným Bavorskému povstání z let 1705/1706 (Zeitschrift für bayerische Lan-desgeschichte 71/2, 2008).

Předkládaný sborník si klade za cíl prostřednictvím bilancování současného stavu bádání zpracovat dosud neznámé dokumenty, popřípadě reinterpretovat již známé prameny, doplnit mezery v poznání selské války ve středním Německu. Chce být předstupněm pro nové celkové zpracování tématu, které, jak editor proklamuje v úvo-du, zohlední paradigmatický zlom a nové úhly pohledu historického výzkumu. Sama touha po novátorském zpracování je však v rozporu s deklarovanou snahou o doplně-ní obecně přijímaného výkladu, které také předkládaná publikace ve skutečnosti nabí-zí. Tento nesoulad v postulovaných cílech je zřejmě odrazem generační spjatosti autorů s interpretačními schématy 70. a 80. let. Převahu v autorském kolektivu totiž mají starší historici, činní dnes ve Společnosti Thomase Münstera, kteří se na vytváření současného obrazu německé selské války sami osobně podíleli v rámci obou tehdej-ších německých historických obcí. Společ-nost jako iniciátor vzniku sborníku tak byla nucena, jak editor přiznává, řešit nedostatek přispěvatelů studiemi vlastních členů, kteří se k sepsání neobsazených témat uvolili. Celá řada autorů je podepsána pod dvěma nebo třemi statěmi.

V úvodní pasáži začlenil Günter Vo-gler dění v Durynsku do kontextu Německé selské války a v následném oddíle věnova-ném předpokladům povstání připojil studii věnovanou hospodářské a sociální struktuře oblasti. Reinhard Jonscher se přidal s po-hledem na vztah reformace k selské válce. Na třetím oddíle, věnovaném detailnímu pohledu na dílčí válečné události, pracova-li opět Günter Vogler, Gerhard Günther, Johannes Mötsch, Dieter Stievermann, Tho-mas T. Müller, Siegfried Bräuer, Volkmar Joestel a Siegfried Hoyer. Oddíl věnovaný aktérům povstání se zaměřuje převážně na velké osobnosti. Přední místo zaujímají

397


práce spojené s postavami Thomase Mün-stera (Günther Vogler, Thomas T. Müller), Martina Luthera (Siegfried Bräuer), saských vévodů (Siegfried Hoyer, Volker Graup-ner). Zajímavá studie o sociální struktuře durynských povstalců pak zůstala z důvo-du úmrtí Ludwiga Rommela torzem, které pozůstalá manželka doplnila tezemi z jeho netištěné dizertace. Pátý oddíl je věnován jednotlivým aspektům povstání a nabízí prostřednictvím studie Rainera Wohlfeila pohled do povstalecké symboliky. U biblic-kých inspirací zůstal i Hans-Jürgen Goetz, který se zabýval rozšířenými apokalyptic-kými vizemi. Volker Graupner se následně zaměřil na požadavky vesnic během po-vstání. Marion Kobelt-Groch se věnovala roli žen během selské války a oddíl uzavřel Manfred Straube studií o příčinách útoků na kláštery. Následky povstání v Durynsku sledovali Gerhard Günther, Thomas T. Mül-ler a Manfred Straube. Poslední skupina statí (Gerhard Seib, Reinhard Jonscher) je věnována druhému životu selské války. Na konec publikace byla připojena výběrová bibliografie k tématu, jmenný a místní rejs-třík, seznam zkratek a vyobrazení.

Netřeba však pro způsob sestavení sborníku zavrhovat i jednotlivé studie. Při-nášejí často nové prameny k tématu, shr-nují dosavadní literaturu a místy naznačují i nové způsoby interpretace. Skutečnost, že touha po velké monografii zůstane pravdě-podobně nějaký čas nevyslyšena, nesnižuje nijak význam odvedené práce. Jiří Dufka

Peter K ó n y a (ed.): Gróf Imrich Thököly a jeho povstánie. Thököly Imre gróf és felkelésePrešov, Vydavatelstvo prešovskej univerzity 2009, 338 s., ISBN 978-80-555-0078-2Peter K ó n y a : Za boha, vlasť a slo-bodu! Pohnuté osudy kuruckého generála Juraja OttlykaPrešov, Perfekt 2009, 366 s., ISBN 978-80-8068-913-3

Prof. PhDr. Peter Kónya, Ph.D. shro-máždil u příležitosti dvou jubileí Imricha Thökölyho (1657–1705) maďarské, sloven-ské i české historiky k sepsání významného sborníku o životě, díle i odkazu Imricha Thökölyho Gróf Imrich Thököly a jeho pov-

stánie. Thököly Imre gróf és felkelése. Thököly byl rozporuplnou osobností, oceňovanou jako neohrožený bojovník za protestantskou víru a práva protestantů v Uhrách a odsu-zovanou jako turecký přisluhovač a zrádce křesťanstva, a to ve své době i v mnoha časech následujících. Úvodní příspěvek sborníku se váže k osobnosti Imricha Thökölyho a rozcestím jeho životní dráhy (Ágnes R. Várkonyi, Az életpálya válaszú-tjai ), na což navazuje referát Istvána Bit-skeyho Szabadsághős vagy „törökös cimbora“ (Hrdina boje za svobodu anebo „spolčenec Turků“) s podtitulem Thököly Imre a kora újkori magyar költészetben (Imrich Thököly v novověké maďarské poezii své doby). Ág-nes Várkonyiová zdůrazňuje, že Thökölyho život jako cestu s mnoha rozcestími oceňo-val i předčasně zesnulý maďarský znalec Thökölyho László Benczédi (1929–1986). Dobu Thökölyho označuje Várkonyiová za jednu z nejsložitějších v novodobých ději-nách Uher a rozebírá dosavadní literaturu o Thökölym nejen z uherského, ale i ce-loevropského horizontu. Důležitý je názor Várkonyiové, která na základě novějších vý-zkumů (Walter Leitsch, Levente Nagy aj.) dospěla k úsudku, že to nebyl Thököly, kdo inicioval turecký vpád k Vídni v roce 1683, jak tvrdila habsburská propaganda. Vyslo-veně literárněhistoricky je pojata studie Istvána Bitskeyho, který uvádí že Thökö-lyho kodex, sepsaný v letech 1671–1683, je nejbohatší sbírkou poezie, vztahující se k Thökölymu a jeho hnutí. Bitskey připo-míná i barokní tvorbu Istvána Gyöngyösiho a její thökölyovské vyznění.

Rozsáhlý soubor studií představuje oddíl Krajina v povstání (Ország a felkelés-ben). Barna Mezey se zabývá hornouher-ským knížectvím Imricha Thökölyho jako zvláštním útvarem v uherských ústavních dějinách. Hornouherským městům v době Thökölyho povstání věnovali pozornost Pe-ter Kónya, Klára Pappová a Marie Marečko-vá. Rozbor situace svobodných královských hornouherských měst Prešova, Bardějova a Sabinova v podání P. Kónyi zdůrazňuje jejich aktivitu v protihabsburském odboji, kdežto M. Marečková zvýrazňuje jejich so-ciální problematiku. K. Pappová objasňuje úlohu Košic jako centra Thökölyho povstá-ní. Naopak západním Slovenskem v rámci

398

L I T E R A T U R A

Thökölyho povstání se zabývá Ivan Mrva, kuruci István Czigány, Šarišským Potokem na sklonku 17. století Edit Tamásová a fran-couzskými válkami v souvislosti s národně osvobozeneckým bojem v Uhrách József Zachar.

Úlohu jednotlivých osobností Thökö-lyho povstání (Bálint Nemessányi, János Komáromi a Eliáš Ladivér) objasňují Kálmán Mészáros, István Seres a Eduard Lukáč. Loajální habsburskofilskou politi-ku uherského palatina Pála Esterházyho vůči Thökölymu v krizovém roce 1683 osvětluje János J. Varga. Další studie hod-notí Thökölyho povstání v zahraničněpo-litických souvislostech. Nóra G. Etényiová rozebírá dobrodružný román Ungarischer oder Dacianischer Simplicissimus, který vy-šel v Ulmu 1683 a k němuž je připojen Thökölyho životopis, v němž je Thököly prezentován především jako obhájce pro-testantismu. Tradiční téma Imrich Thököly a Turci hodnotí Sándor Papp i se znalostí turecké literatury osvětlující významné as-pekty Thökölyho dohody s osmanskou říší. Místo Thökölyho povstání ve velké evrop-ské politice rozebírá Sándor Gebei přede-vším z hlediska východoevropských dějin (hlavně polských a ruských) i se zřetelem k východoevropské politice Francie.

Poslední dva oddíly sborníku jsou na-zvány Historiografia (Történetírás) a Tradí-cia (Hagyomány). János Kalmár přináší po-hled na vídeňskou dvorskou historiografii v souvislosti s Thökölym a István Bársony se soustřeďuje na místo Thökölyho jako vo-jevůdce v maďarské historiografii. Zvláštní téma tvoří příspěvek Miloslavy Bodnárové, nazvaný Vzťah štátnej moci a evanjelickej a. v. církvi na Slovensku za vlády Leopolda I. a jeho recepcia v novšej slovenskej historiografii. Pře-nesení ostatků Imricha Thökölyho a jejich uložení v Kežmarku v roce 1906 je předmě-tem studie Annemarie Kónyové a činnost zednářské lóže „Imre Thököly“ v Prešově z počátku 20. století je popsána v článku Martina Javora.

Hlavní předností Kónyova sborníku o Imrichu Thökölym a jeho povstání je všestrannost, s níž sborník tuto problema-tiku rozebírá, Základní poučení, které od-tud vyplývá je, že Imrich Thököly nemohl v tehdejší historické realitě před všechnu

snahu vytvořit státní útvar, rozšířený na celé Uhry a nezávislý na Habsburcích. Thökö-lyho povstání předestřelo úzký vztah mezi náboženskou a stavovskou svobodou.

Oproti všestrannému sborníku o Thö-kölyho povstání je monografie Petera Kó-nyi Za boha, vlasť a slobodu! Pohnuté osudy kuruckého generála Juraja Ottlyka věnová-na dílčímu tématu stavovských povstání v Uhrách a jednomu jejich významnému účastníkovi. Autor rozebírá nejprve dětství, mládí a studie Juraje Ottlyka, slovenského zemana, který po složité životní dráze, kdy se nejprve zúčastnil povstání Thökölyho, se stal na počátku 18. století generálem v armádě Ference Rákócziho II. Ottlyk se narodil v roce 1656 v Horných Ozorovciach jako syn trenčínského podžupana, za studií na prešovském kolegiu se upevnil v evange-lické víře a prošel dlouhou životní dráhou. Za příklon k Thökölymu mu hrozila v roce 1687 před krvavým prešovským tribunálem generála Caraffy smrt, od níž jej uchránil zá-sah jeho manželky u císaře, u něhož získala pro svého manžela osvobození. Ten poté hospodařil na svých statcích a teprve rok po vypuknutí Rákócziho povstání se k němu přidal, získal tu hodnost brigádního gene-rála a odešel s Rákóczim do Polska a po amnestii se vrátil na své statky, kde v roce 1730 zemřel.

Peter Kónya ve svém životopise odmí-tl nekritickou glorifikaci Ottlyka, nicméně poukázal na jeho úlohu jednoho z nejbliž-ších Rákócziho spolupracovníků. Poukázal na jeho místo jako „dvorního maršála“ Rá-kócziho i na jeho rozpory s vrchním velitelem Rákócziho vojsk Miklósem Bercsényim, jež souvisely s rozpory magnátů s nižší a střední šlechtou. Kónyův spis se opírá o velmi ši-rokou pramennou základnu, o dokumenty z Maďarského zemského archivu (Magyar Országos Levéltár) a Rukopisného oddělení Zemské Széchényiho knihovny (Országos Széchényi Könyvtár Kézirattára) a Zem-ského evangelického archivu (Evangélikus Országos Levéltár) v Budapešti, Österreichi-sches Staatsarchiv ve Vídni a Stáních archivů v Bytči, Prešově a Bardějově. Úctyhodný je i rozsah autorem použitých edic a literatury. Kónyova monografie o Juraji Ottlykovi je vzorovým životopisem předního účastní-ka stavovských povstání v Uhrách. Spolu

399


s thökölyovským sborníkem tvoří významný přínos k literatuře o uherských stavovských povstáních. † Richard Pražák

Alice V e l k o v á : Krutá vrchnost, ubozí poddaní? Proměny venkovské ro-diny a společnosti v 18. a první polovině 19. století na příkladu západočeského panství ŠťáhlavyPraha, Historický ústav AV ČR, v. v. i. 2009, 586 s., ISBN 978-80-7286-151-4

Historická demografie představuje jednu z mála oblastí, v nichž si česká histo-riografie dlouhodobě udržuje vysokou me-todologickou úroveň a vykazuje vynikající výsledky. Dokladem je i kniha Alice Velko-vé, která pojednává – z historickostatistické perspektivy – o vybraných aspektech ven-kovské rodiny v souvislosti s proměňující se sociální strukturou venkova v 18. sto-letí. Studie, jejíž těžiště spočívá mezi léty 1750–1850 (ovšem s přesahy do poloviny 17. století), je koncipována jako sonda do čtyř lokalit šťáhlavského panství (Plzeňsko). Výchozím bodem se autorce stala databáze necelých 15 400 osob, zachycených ve sle-dovaném období v matrikách – z nich se u uspokojivého procenta podařilo vytvořit úplnější soubor životních dat, ačkoli – vi-děno čistě statisticky – veškeré údaje byly k dispozici pouze asi u 12 % všech evido-vaných osob. Dalším krokem bylo sledování sociální pozice těchto osob (zpravidla na základě pozemkových knih) a jejich sociální mobility (za využití různých evidenčních pramenů).

Práci uvozuje přehledně koncipovaný souhrn a zhodnocení podstatných evrop-ských i domácích impulzů pro výzkum rodi-ny 17.–19. století, doprovozený obšírnějším pojednáním o úskalích výzkumu sociální stratifikace venkovské společnosti. Na dal-ších stranách si autorka vytváří základ pro detailní analýzu jednotlivých aspektů, a to prostřednictvím výkladu o charakteristice zvoleného regionu, resp. panství, a také vytyčením základních sociálních kategorií venkovské společnosti. Právě sociální struk-tura je stěžejním prvkem její práce, jelikož na sociálněstratifikační perspektivu jsou na-vázány v podstatě veškeré další zkoumané fenomény. Venkovská společnost zde byla

rozdělena do šesti kategorií, vymezených částečně dle velikosti pozemkové držby, resp. držby domu, částečně dle dalšího po-stavení v dané společnosti (např. úřednic-ké aj. elity). Delší časový rozsah zkoumání, resp. provedení tří desetiletých sond mezi léty 1691–1800, přitom autorce umožnily sledovat výrazné změny v sociální struktuře, především početní pokles podruhů a cha-lupníků a naopak nárůst skupiny bezzemků (domkářů), kteří na konci 18. století tvořili již většinu venkovského obyvatelstva. So-ciálněstratifikační schéma je poté doplně-no rozborem struktury domácností, včetně problému zastoupení čeledi.

Z výchozích pasáží se následně odvíjí samotné jádro knihy, představované třemi oddíly, jež postupně tematizují principy drž-by a transferu nemovitostí, dědické právo a praxi (dědické strategie) a životní cyklus a sociální mobilitu. Autorka se zastavuje u celé řady dílčích témat a aspektů, pojed-naných vždy v úzké souvislosti se sociální strukturou v jednotlivých lokalitách. Volila přitom přístup, kombinující na vybraných příkladech mikro- a makrohistorickou ro-vinu, přičemž mikrohistorická perspektiva zde znamená spíše rozbor osudů zvolených jednotlivců než důsledné uplatnění mikro-historické metodologie. Z nejzajímavějších témat knihy jistě stojí za pozornost napří-klad strategie při nabytí nemovitosti a z ní plynoucí případná změna sociální pozice, role vrchnosti při převodech majetků (vzá-jemné vztahy s poddanými, formy nátlaku vrchnosti), změny v intenzitě a charakteru majetkových transferů, věk nastupujících hospodářů, celkový způsob nástupu na usedlost a odchodu z ní, doba hospoda-ření na usedlosti. V případě dědické praxe stojí v centru pozornosti změny, jež přinesla nová právní úprava z roku 1787 – autor-ka analyzovala dědické/rodinné strategie a podařilo se jí pregnantně odkrýt pozice a sociální možnosti jednotlivých dědiců, zákonitosti majetkových transferů mezi rodiči a dětmi, sňatek dědice a jeho vliv na ostatní členy rodiny, souvislosti mezi finančními možnostmi (dědictví statku) a možností sňatku i pozice ovdovělých žen. Důkladnější pozornost byla věnována také výměnku a na základě sondy na příkladu vsi Lhůty nabídla autorka detailní charakteris-

400

L I T E R A T U R A

tiku fungování, povahy a zvyklostí v rámci výměnku, postavení a strategií výměnkářů a v neposlední řadě i vybraných aspektů jejich každodenního života (strava, sociál-ní podmínky). Tyto výrazně sociologizující pasáže jsou bezesporu jedním z největších přínosů knihy, přestože je poněkud narušují snad až příliš rozsáhlé popisy konkrétních případů, resp. osudů vybraných jedinců či rodin – jakkoli jsou tyto příběhy zajímavé, zdá se jimi být text v této fázi spíše pře-hlcený a snad by se nabízelo řešení v po-době prosopografických sond s vytyčením jen základních aspektů. Metodu tří časově specifikovaných sond nakonec autorka zvolila též v poslední části, kde na základě analýzy kohort narozených ve třech vyme-zených periodách pojednala problematiku sociální mobility, (sňatkové) migrace a ži-votního cyklu. Důkladně sledovala různé aspekty v kontextu změny sociální struktu-ry v 18. století a klesající intenzity sociální mobility. Velmi zajímavým směrem úvah se vyznačují pasáže o nemanželských dětech, resp. o osudech a sociálním původu jejich matek: ačkoli měla k dispozici jen málo případů, resp. malý statistický vzorek pro provedení hlubší analýzy, podařilo se autor-ce doložit postupný vzestup projevů před-manželské sexuality (na konci 18. století se již mnohem více dětí narodilo do 5 měsí-ců po uzavření sňatku) a z něho plynoucí významný početní nárůst nemanželských dětí od druhého desetiletí 19. století. Také

v této části postupuje výklad až na rovinu osudů vybraných jednotlivců, zde matek nemanželských dětí, a opět je vše dáno do úzké souvislosti se sociální pozicí žen a je-jich potomků. V rámci pojednání o životním cyklu sledovala autorka důležité životní eta-py, od čelední služby přes sňatek po stáří a smrt. Zajímal ji nejprve podíl mladých lidí, kteří absolvovali čelední službu, poté sňatkový věk mužů a žen, sociální původ snoubenců a sňatkové strategie, sňatková mobilita (mj. v souvislosti s charakterem a velikostí zkoumaných lokalit) a nakonec též doba odchodu na výměnek a věk úmrtí u mužů a žen.

Časově i metodologicky náročný vý-zkum A. Velkové se jistě vyplatil a kniha, jež je sice plná komplikovanějších statistik a jejich výkladů, a tudíž nesnadno čitelná, představuje podnětný počin, dokládající celou řadu závažných změn, k nimž došlo v průběhu či koncem 18. století. Změny strategií při transferu nemovitostí, rostoucí možnosti žen v dědickém systému, snižu-jící se možnost sociálního vzestupu a pře-devším výrazná proměna sociální struktury venkova, to vše jsou závažné poznatky, na něž bude možno navázat v dalších výzku-mech. Vzhledem k tomu, že autorka na více místech své knihy upozorňuje také na roz-díly mezi jednotlivými lokalitami, vybízí její studie rovněž ke srovnání, resp. k systema-tičtějšímu komparativnímu zkoumání.

Tomáš Malý

L I T E R A T U R A

401

Dějiny 19. a 20. století

Pavel K o s a t í k : České sněníPředmluva Zbyněk Zeman. Praha, Torst 2010, 400 s., ISBN 978-80-7215-393-0

Historik či bohemista nemůže číst novou Kosatíkovu knížku s naivním nadšením. Radost z tématu i potěšení z četby poněkud kazí vědomí, že s obdobným názvem i tématem přišel svého času literární kritik, sémiolog a znalec českého národního obrození Vladimír Macura (Český sen, NLN, Praha 1998). Mohli bychom tedy již na počátku konstatovat jistou odvoze-nost a další úvahy ponechat teoretikům českého plagiátorství, dnes ostatně hojným. Možná bude ale užitečnější zamyšlení nad rozdílnými přístupy obou autorů, nad způsobem, jakým přistupují ke své látce a k fenoménu národního snění.

Oba autoři ovšem přistupují ke snění v prvním plánu podobně, i když Macura explicitně spojí na počátku své knížky noční sen s denním sněním o rozličných aspektech národní tradice, jejím vytváření a přeznačování, což demonstruje na Kainarově Českém snu. Už zde je však vidět zásadní rozdíl: v čem je od počátku Macura analytický, v tom je Kosatík pouze výčtově popisný. Výrazy „vědecký“ a „popularizační“ tu ovšem zjevně nedosta-čují, ve hře je mnohem víc. Sny v podání Macurově jsou živé, ve vývoji, v proměně, takřka se hýbou. Analýza jim nebere na životnosti, naopak jim ji dodává. Alespoň jeden příklad: ve Snu o revoluci rozebírá Macura Sa-binův román Oživené hroby a čtenář má pocit, že jen omylem jej neměl za svých středoškolských studií v rukou. Karel Sabina a jeho žalářní přátelé tu jsou nejen „znamením snu o promarněné revoluci“, ale jejich příběh v rakouském žaláři-hrobě je podle Macurova bystrého úsudku symbolem významné změny, jíž procházela značná část české společnosti po roce 1848, totiž procesu vystřízlivění z revolučního snění, návratu do bědné přítomné reality, etického relativismu, přijetí bědné skutečnosti. Pomysleme na to, jak by si s podobným tématem poradil Kosatík. Nepochybně by uvedl mnohem více příkladů, na nichž by mohl demonstrovat český sen o revoluci, a ačkoli by to byly příklady přiléhavé a nadmíru zajímavé, přece jen by postrádaly vnitřní napětí, které vidíme u Macury. Vnitřní vystřídalo plošné, fakta na-bitá smyslem vystřídal chronologický popis, silnou angažovanost autorovu v textu jakási nadtextová pozice neúčastného pozorovatele.

Tím jistě nechceme tvrdit, že Kosatík nepřinesl jisté „výčtové obohace-ní“. V obsahu jeho knihy je možné nalézt několik témat, kterých se Macura nedotkl a zřejmě ani dotknout nechtěl. K nim patří určitě sen o novém ná-

402

L I T E R A T U R A

boženství a dále témata, která překračují horní hranici dlouhého 19. století, jež tvoří Macurovo (dobrovolné) omezení. K nejzdařilejším určitě patří sny o SSSR, o životě bez Němců, o Podkarpatské Rusi. I kdyby však Kosatík přidal ještě pět dalších, neměnilo by to nic na skutečnosti, že chybí to, co je u Macury ve vrchovaté míře: odůvodněný výběr, výběr vedený zápasem o to, co je skutečně podstatné, a to i s ohledem na přítomnost. Kosatík vybral mnoho zajímavého, ale už k tomu neposkytl kvalitní klíč.

Srovnání obou publikací možná může vést k přiblížení fenoménu toho, co bychom mohli nazvat interpretativní, hermeneutickou historií, oproti historii popisné nebo řekněme „fenomenologické“. Zatímco jedna se nechává strhnout symbolickými významy minulých událostí k odkrývání jejich mnohovýznamovosti a aktuálnosti, druhá se spokojuje s odkrýváním jednotlivých položek, vrstev událostí a procesů, bez intelektuální odvahy rozlišit věci důležité od nedůležitých. Oba přístupy by bylo možné v opti-málním případě kombinovat, většinou se tak neděje (spojit tyto přístupy se podařilo z českých autorů například Karlu Skalickému v jeho zásadní studii o fenomenologii českých historických tradic). Odvaha druhého typu historie (a historiků ji píšících) tedy může nakonec spočívat pouze ve vyslovení soupisu nepohodlných pravd, tj. pravd vyslovených na adresu císaře, který je nahý. Pokud máme být adresní, tak Kosatíkova kniha by mohla být v tomto smyslu „odvážná“ tak před čtyřiceti lety, tedy v době, kdy se začaly bourat staré národní mýty a začalo se pochybovat o konceptu národních povah. Námitka, že Vladimír Macura psal svou knížku vlastně z nehistorických, „literárních“ pozic, již také podle našeho soudu neobstojí. V rámci dnes široce chápaných kulturních dějin je Macurův text „dobře historický“.

Máme-li přesto ocenit určitý Kosatíkův přínos, je to zřejmě v otevření některých politických snových témat ve 20. století. V tomto smyslu zdařilé jsou zmiňované eseje. I zde ovšem platí malá výtěžnost tématu. Říká se, „že“, neříká se „proč“. Ano, sníme, a to i v politice. Ale není to poněkud banální zjištění?

Přes veškeré výhrady, které se týkají odvozenosti i povahy textu Pavla Kosatíka, by bylo nespravedlivé nezmínit některé jeho opravdu silné stránky. O tematické šíři jsme již mluvili. K ní bychom mohli přidat nezpochybnitelné vypravěčské schopnosti, které patří k dobrým tradicím historického žánru, na něž se bohužel leckdy zapomnělo. Kosatík je vel-mi obratný stylista, skoro by se dalo říci, že se jeho historické eseje blíží povídkám. Jeho příběhy jsou dobře vystavěny, nepostrádají lidský příběh, dílčí pointy i vtipný závěr. Všichni budou jistě poučeni i pobaveni, což platí o čtenářích Kosatíkových knih již velmi dlouhou dobu.

Pokud by ovšem někdo pomýšlel na nějaké ocenění této jeho nové publikace, měl by si uvědomit, že případnou cenu by si zjevně zasloužil ten, z jehož geniální dílny vytryskl nápad, nikoli ten, kdo jej pouze posléze přijal a rozvinul. Jiří Hanuš

403

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

Martin J e m e l k a : Lidé z kolonií vyprávějí své dějinyOstrava, Repronis & Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU 2009, 526 s., ISBN 978-80-7329-229-4

V samotném závěru roku 2009 byla uvedena symbolickým křtem na knižní trh publikace s vcelku nenápadným názvem Lidé z kolonií vy-právějí své dějiny. Autor knihy Martin Jemelka nebyl přitom zasvěceným čtenářům zcela neznámý. Tento mladý ostravský historik má za sebou již poměrně úspěšnou publikační dráhu. Již v roce 2007 vydal díky Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava sukus své rigorózní práce pod titulem Na kolonii. Život v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. V roce 2008 pak následovala útlá knížečka Z havířských kolonií aneb jak se žilo havířským rodinám, kterou vydalo nakladatelství Repronis v rámci oblíbené edice Ostravica. V témže roce pak publikoval díky Centru pro hospodářské a sociální dějiny Ost-ravské univerzity upravenou verzi své knihy z roku 2007 pod titulem Na Šalomouně. Společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870–1950).

Nový publikační počin v tomto smyslu plně zapadá do dosavadní badatelské činnosti Martina Jemelky. Na rozdíl od předchozích prací je však plně postaven na odlišné pramenné základně. Autor se rozhodl do-slova pustit ke slovu obyvatele stále existujících nebo již demolovaných hornických kolonií na území současné Ostravy. Ve své nové práci tak shro-máždil celkem 44 vzpomínek padesáti pamětníků ze sedmnácti ostravských hornických kolonií, narozených přibližně v letech 1885–1960. Pamětnická vyprávění přitom zachytil z větší části vlastním terénním výzkumem za vyu-žití dnes velmi populární metody oral history. Zčásti využil také vzpomínek zachycených v archivních pramenech (Archiv města Ostravy), ve starších diplomových pracích i v odborném tisku. Vznikla tak přitažlivá publikace čítající více než pět set stran a přibližně 250 fotografií.

Jestliže je v současné historiografii kniha Martina Jemelky svým tematickým zaměřením spíše ojedinělá, autor přesto nezačínal zcela „na zeleném drnu“. Již více než půlstoletí jsou v historických i etnografických pracích reflektovány otázky dělnické každodennosti, které tvoří jádro pa-mětnických vyprávění shromážděných autorem. Je přitom charakteristické, že se starší badatelé neopírali pouze o archivní výzkum, ale prováděli také vlastní terénní etnografický výzkum. Zvýšený zájem historiků, etnografů i sociologů (jmenujme především A. Robka, M. Moravcovou, O. Skalníko-vou, J. Vařeku, K. Fojtíka, O. Sirovátku) o problematiku dělnictva, žijícího především ve formujících se průmyslových oblastech, dal vzniknout řadě prací, které byly pro autora inspirací i zdrojem důležitých informací.

V oblasti ostravsko-karvinského revíru probíhal etnografický terénní výzkum již od poloviny 50. let 20. století a vycházel ze zkušeností obdob-ných šetření prováděných na Kladensku a Rosicku-Oslavansku. Společně

404

L I T E R A T U R A

s rešerší dobového tisku a archivních materiálů byl realizován sběr vzpomí-nek pamětníků s cílem zachytit každodenní život v hornických oblastech. Do poloviny 60. let byl dokončen základní, etnograficky zaměřený terénní vý-zkum. Bohužel jeho výsledky, zpracované do podoby rozsáhlé monografie, zůstaly doposud pouze v rukopise. Etnografický výzkum následně inicioval studium života v dělnických závodních koloniích, zvláště v západní části ostravsko-karvinského revíru (J. Bílek, J. Noušová, M. Myška). V průběhu 70. a 80. let 20. století pak přibyla zvláště díky Lumíru Dokoupilovi a jeho diplomantům na tehdejší katedře historie Pedagogické fakulty v Ostravě řada výzkumů sledujících vývoj obyvatelstva dělnických kolonií z histo-rickodemografické perspektivy (M. Bilová, I. Krulikovská, D. Lukovská, P. Šebestík, D. Dušková, V. Gebauerová, M. Šebestíková).

Poslední desetiletí 20. století se neslo vzhledem k přelomovým politickým, společenským i ekonomickým změnám ve znamení vcelku očekávatelného odklonu od výzkumu dělnictva, resp. dělnického hnutí, a preference doposud opomíjených nebo silně zkreslovaných historických problémů. Z hlediska sociální struktury společnosti se do popředí zájmu dostaly místo doposud preferovaných výzkumů nižších sociálních vrstev především společenské a ekonomické elity, tj. skupiny, u nichž byl deficit historického výzkumu zvláště patrný. Teprve v novém tisíciletí vyvstává opět zájem o výzkum dělnictva, a to nejen v české historiografii. Již světový kongres hospodářských historiků v Helsinkách v roce 2006 naznačil, že mezi významná témata budoucího bádání budou patřit také „dějiny práce a pracujících“. Ve shodě s aktuálními zahraničními výzkumy i s českou badatelskou tradicí se jako jedno z významných témat profiluje právě každodenní život dělnictva.

Uveřejněná pamětnická vyprávění, shromážděná a redakčně upravená Martinem Jemelkou, patří k dílům, kterých není v souvislosti s výzkumem každodenního života dělnictva v průmyslových oblastech doposud mnoho. Autor zaplnil toto vacat kvalitně vyvedenou antologií. Struktura knihy, resp. jednotlivých vyprávění, sleduje standardní uspořádání obdobných zahraničních i domácích prací. Jednotlivé kapitoly, tvořené výpověďmi pamětníků, jsou strukturovány jednotným způsobem. Úvodní část přináší stručný biogram pamětníka, který má charakterizovat osobu vypravěče. Po biogramu následuje vlastní text vzpomínek, ve většině případů koncipovaný jako souvislé vypravování v ich-formě. Kapitolu pak obvykle zakončuje série fotografií, vztahujících se k pamětníkovi nebo k příslušné dělnické kolonii.

Celkový charakter práce je ovlivněn tím, komu autor publikaci určil. Jak Martin Jemelka poznamenal v úvodu knihy, šlo mu především o její co nejširší využití v řadách laické veřejnosti. Tomu uzpůsobil i formální charakter práce. Čtenáře nezatěžoval obsáhlejším teoretickým úvodem či závěrem, ani standardním poznámkovým aparátem a rejstříky. Antologie

405

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

však obsahuje základní seznam použitých pramenů a výběrovou biblio-grafii. V této souvislosti by snad stálo za zvážení, jestli by nebylo vhodné při případném druhém vydání této úspěšné práce poněkud rozšířit struč-ný seznam literatury a nabídnout případnému zájemci širší paletu titulů vztahujících se k výzkumu dělnického života v 19. a 20. století. Čtenáře nepochybně zaujme obrazové vybavení knihy, které je skutečně bohaté. Autor v úvodu práce uvádí, že obrazová dokumentace publikace nemá v žádném případě sloužit jen k ilustračním účelům, ale má plnit roli dal-ší informační vrstvy, s níž mohou badatelé pracovat (s. 14). Souhlasím s Martinem Jemelkou v tom, že fotografie patří v české historiografii stále k opomíjeným historickým pramenům. Nejsem si však jistý, zda se autorovi podařilo tohoto ambiciózního cíle plně dosáhnout. Fotografie jsou v textu rozmístěny standardním způsobem, opatřeny běžným popisem, a tudíž je jejich další vědecké využití dle mého názoru poněkud problematické. Je však třeba vyzdvihnout, že nemalá část uveřejněných fotografií je velmi cenná, pochází ze soukromých sbírek a už jejich samotné uveřejnění je velmi záslužné.

Publikace Martina Jemelky Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny před-stavuje dílo nesporně úspěšné. Svědčí o tom jak počet doposud proda-ných exemplářů, tak dosavadní ocenění odbornou veřejností. Autorovi se podařilo vytvořit publikaci, kterou si přečte se zájmem jak odborník, tak laik. Neměla by proto chybět v žádné knihovně zájemce o problematiku dělnictva 19. a 20. století. Petr Popelka

*

Dániel K o v á t s : „Fény s nagyvilág énnékem Széphalom“. A Kazincy Ferenc emlékhelye története és hatása („Září a velkým světem je pro mě Széphalom“. Dějiny a vliv památného místa Ference Kazinczyho) Sátoraljaújhely, Kazinczy Ferenc Társaság (Společnost Ference Kazinczyho) 2009, 272 s., ISBN 978-963-87221-8-8

„Maďarský Jungmann“ Ferenc Kazin-czy měl v roce 2009 250. výročí narození. K tomuto jubileu vyšla řada monografií i souboru studií a jednotlivých statí. Mezi nimi zaujímá zvláště čestné místo mono-grafie Dániela Kovátse o památném místě Kazinczyho Széphalom. V úvodu autor líčí život Ference Kazinczyho spjatý s Uhrami v oblasti měst Šarišský Potok a Sátoral-jaújhely. Zde žil Kazinczy celý svůj život

s výjimkou let 1795–1801, kdy byl vězněn na různých místech (Špilberk a Zábrdovice, Kufstein, Mukačevo) za svou účast v jako-bínském spiknutí v Uhrách. Poté autor líčí osudy Kazinczyho rodiny před narozením Ference Kazinczyho.

Ten se narodil v biharském Érsemjé-nu, poté žil v Regmecu, kde byl 14. pro-since 1794 zatčen a od té doby vězněn až do svého propuštění ze žaláře 1. července 1801. Kazinczy studoval na blízkém re-formovaném kolegiu v Šarišském Potoku, byl spolužákem pozdějšího maďarského pastora, žijícího v českých zemích, Jánose Végha. Po sňatku se Sofií Törökovou v roce 1804 se Kazinczy usídlil v Széphalomu, kde žil již před svým zatčením a jako Széphal-my se označuje již jako vydavatel časopi-su Orpheus v roce 1790. Místo, na němž

406

L I T E R A T U R A

stál Széphalom, zajistil rodině Kazinczyho dědeček Dániel Kazinczy, základní kámen k postavení domu zde byl položen až v roce 1791. Autor podrobně popisuje i nádher-nou zahradu, která s domem souvisela a líčí způsob života, který v Széphalomu vládl. Po exkurzu do hospodářských záležitostí líčí Széphalom jako literární dílnu.

Po propuštění z vězení se Kazinczy brzy vypracoval do čela literárního života v Uhrách, nejen jako autor, ale především jako literární organizátor. Studoval podrob-ně dějiny maďarské literatury a udržoval styky téměř se všemi významnými maďar-skými spisovateli a literáty. Svými překlady se snažil obohatit maďarštinu o nová slova a stal se průkopníkem tzv. jazykové obno-vy. Kováts podrobně popisuje Kazinczyho literární činnost po osvobození z vězení. Následuje část uveřejňující básně jeho současníků o Széphalomu, svědčící o vel-ké autoritě Kazinczyho v literárním dění v Uhrách.

Kazinczyho kult nabýval velkých roz-měrů zejména po jeho smrti v roce 1831, kdy zemřel jako oběť epidemie cholery, kte-rá zasáhla Uhry z Ukrajiny. Kováts vyvrací běžně užívaný údaj, že Kazinczyho smrt nastala 22. srpna 1831 a na základě dopi-su Sofie Törökové Guzmicsovi jeho smrt stanoví na 23. srpna 1831. Již v třicátých letech 19. století vycházela jeho básnická díla, poté i překlady. Zásluhu na tom mají tehdejší přední literáti Ferenc Toldy, József Bajza a další. Také vdova po Ferenci Kazin-czym Sofie Töröková, udržuje dlouho styky s jeho literárními přáteli.

Místo Kazinczyho života i posledního odpočinku Széphalom se stalo opěvováným místem maďarské poesie i prózy. Ve své básni z 11. července 1847 ji oslavil Sán-dor Petőfi, nazývající Kazinczyho „svatým mrtvým“. János Arany navštívil Széphalom a rozjímal u Kazinczyho hrobu v září 1855, slavnostní ódu k stému výročí Kazinczyho narození složil v roce 1859 Mihály Tompa a Széphalom oslavil ve své básni v témže roce i pozdější „maďarský Dumas“ Mór Jókai. Počátkem šedesátých let 19. století i slavný maďarský architekt Miklós Ybl plá-noval přestavbu Széphalomu, k čemuž však nedošlo. Kováts se pak podrobně zabývá i dalšími pokusy o architektonické zkrášlení

Széphalomu. Zmiňuje se také o známých obrazech a sochách Kazinczyho, z nichž k nejznámějším náleží socha Istvána Fe-renczyho.

Po celostátních památkách Kazinczyho kultu upozorňuje Kováts například na regi-onální oslavy Kazinczyho centenaria i stopa-desátého výročí jeho narození v zemplínské župě, na Kazinczyho kult v Šarišském Pot-roku a jiné. V Széphalomu byla v roce 1911 postavena i socha Kazinczyho syna Lajose, mučedníka maďarské revoluce 1848–1849, popraveného Rakušany 25. října 1849 v Aradu. Zvláštní kapitolu tvoří vylíčení Kazinczyho kultu v městě Sátoaljaújhely v 20. století, autor upozorňuje na význam činnosti zde sídlícího Kazinczyho kruhu zemplínské župy pro začátek 20. století, význam časopisu Új Magyar Múzeum pro studium Kazinczyho po roce 1938 a zejmé-na pak zemplínského archivu, systematicky dokumentujícího Kazinczyho činnost. Tuto činnost pak prohloubilo Muzeum Ference Kazinczyho z roku 1984. Ještě o tři roky dříve, v roce 1981, byla v Sátoraljaújhely založena Společnost Ference Kazinczyho, která za své čestné členy přijímá zasloužilé badatele o Kazinczym a všestranně podpo-ruje kazinczyovské bádání. Od roku 1991 začala vydávat vědecký časopis Széphalom v redakci Józsefa Fehéra a Dániela Kovátse, který je dnes hlavním orgánem soustředě-ným na bádání o Ferenci Kazinczym.

Monografie Dániela Kovátse o památ-ném místě Ference Kazinczyho Széphalom je zajímavým pokusem spojit Kazinczyho tvorbu s ústředním místem jeho života v Uhrách a zároveň osvětlit úlohu, kterou toto místo mělo v maďarském literárním životě. Jde o ojedinělý pokus svého druhu, a nutno říci, že jde o pokus zdařilý. Kromě Kovátsova textu třeba vysoce vyzvednout i výtvarnou stránku této publikace, vysoce převyšující běžnou vědeckou literaturu.

† Richard Pražák

407

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

Jaroslav V a c u l í k : České menšiny v Evropě a ve světěPraha, Nakladatelství Libri 2009, 320 s., ISBN 978-80-7277-397-8

Zájemci o dějiny krajanů bezpochyby zpozorněli, když se na knižním trhu obje-vila přehledná publikace z pera předního badatele v této problematice. Ačkoliv je určena široké čtenářské veřejnosti, vychází z mnohaletých autorových výzkumů, a tu-díž i bohaté pramenné základny a relevant-ní odborné literatury. Proto může – i když v jiných ohledech či rovinách – současně posloužit jak veřejnosti, tak i badatelům, zejména z řad historiků. Posledně jmeno-vaní se již dříve mohli seznámit s obsahem Vaculíkovy zdařilé syntézy Češi v cizině 1850–1938, jež v mnohém představuje vý-chodisko anotované práce (srov. recenze: ČMM 129, 2010, s. 197–198; ČČH 106, 2008, s. 950–951; Slovanský přehled 95, 2009, č. 2, s. 240–242; Vlastivědný věstník moravský 60, 2008, č. 4, s. 427). Pro za-svěcenější čtenáře se tak otevírá možnost srovnávání obou titulů. Ostatní pak budou ušetřeni tohoto nutkání a zaměří pozornost výlučně na aktuální knihu a její celkový pří-nos. Ten lze spatřovat především v oslovení domácí veřejnosti, které se vlastně poprvé naskytla možnost seznámit se v takovém rozsahu se současným stavem výzkumu dějin Čechů (do značné míry i Slováků) v zahraničí. Právě tímto prizmatem bychom měli také přistupovat k dílčímu i celkovému hodnocení posuzované publikace.

V úvodu autor na necelých dvaceti stranách popisuje fenomén českého vystě-hovalectví, počínaje příslušníky jednoty bra-trské z poloviny 16. století a konče exulan-ty po událostech ze srpna 1968. Rozlišuje přitom tři druhy emigrace: náboženskou, sociálně-ekonomickou a politickou. Avšak hlavním kritériem pro členění textu se nestaly důvody, jež ve sledovaném obdo-bí přiměly nemalý počet Čechů usazovat se v cizině. Rozhodujícím hlediskem se v tomto kontextu staly geografické oblasti, respektive státy, v nichž krajané nacházeli svůj nový domov. Většina textu (s. 28–233) je věnována dějinám českých menšin v jed-notlivých evropských zemích, seřazených v abecedním pořadí a ve shodě ze součas-ným politickým uspořádáním. V seznamu

států bychom tak marně hledali např. Ra-kousko-Uhersko, Prusko či Sovětský svaz. Již samotný výčet nás přesvědčuje o tom, že Češi žili po generace ve větším počtu prakticky po celé Evropě – Belgie, Bělo-rusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Itálie a Vatikán, Irsko, Lucembursko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slo-vensko, Slovinsko, Srbsko, Švédsko, Švý-carsko, Ukrajina, Velká Británie.

Jaroslav Vaculík v této části své nejno-vější knihy nejobšírněji pojednal o Češích v Rakousku (z pochopitelných důvodů především ve Vídni), Rusku (na Krymu, Kavkaze, Volyni, Sibiři, v Kyjevě; bez po-všimnutí nezůstaly ani nerealizované plány osídlit místa na Kavkaze či na ruském Dál-ném východě Čechy z Čech a také z USA), Chorvatsku (Slavonie v okolí měst Daru-var, Bjelovar, Pakrac a Slavonska Požega; zevrubněji je popsán zejména problém re-emigrace po druhé světové válce) a Polsku (Zelov, Lodž, Volyň, východní Halič; stejně jako v případě chorvatských Čechů zaujímá důležité místo otázka poválečné reemigra-ce – v první řadě z Kladska, Hlubčicka, Ratibořska a Opolska, tzn. z oblastí, které po válce připadly Polsku). Jelikož některá území střídala během 20. století přísluš-nost k tomu či onomu státu, jsou informa-ce v případě příslušných regionů a lokalit uvedeny na několika místech. Týká se to například již zmiňovaných volyňských Če-chů, o nichž se dočteme – byť v odlišném rozsahu – v kapitolách zasvěcených ději-nám krajanů v Rusku, Polsku i na Ukrajině. Autor však neopomenul upozornit na tuto skutečnost patřičnými odkazy.

Druhá část předkládané publikace (s. 234–292) má stejnou strukturu jako ta první. Mapuje vzdálenou i blízkou minu-lost krajanů takřka ve všech světadílech. Největší pozornost je právem věnována českým emigrantům ve Spojených státech amerických. Jednalo se totiž o nejpočetněj-ší českou minoritu ve světě (podle sčítání lidu v roce 1910 jich bylo 539 392). Hlavní proud českých osídlenců nastal v druhé po-lovině 19. století a trval až do první světové války. Směřoval zejména do Saint Louis, Chicaga, New Yorku, Clevelandu a Baltimo-

408

L I T E R A T U R A

ru. Část amerických krajanů nezapomínala na svůj český původ – sdružovala se v růz-ných spolcích, četla české noviny vycházející v hojném počtu v USA (mj. Svornost, Slavie, Newyorské listy), nebo dokonce posílala své děti do českých doplňovacích škol. Postu-pem času začali jedinci – jako například starosta Chicaga Anton Čermák – pronikat i do vysokých pater americké společnosti. Není dílem náhody, že právě v této kapitole se nejčastěji setkáváme s otázkou asimilace.

Z dalších mimoevropských zemí jsou v knize zastoupeny Alžírsko, Argentina, Austrálie, Brazílie, Čína, Egypt, Etiopie, Chile, Izrael, Jihoafrická republika, Kanada, Kazach stán, Kyrgyzstán, Mexiko, Nový Zé-land, Paraguay, Turecko, Uruguay, Venezu-ela či francouzská zámořská území (Tahiti, Nová Kaledonie). Všude tam zanechali Češi více či méně nesmazatelnou stopu a nejed-nou sehráli úlohu prostředníků mezi starou a novou vlastí. Práce o „českých menšinách v Evropě a ve světě“ nepostrádá obsáhlý seznam literatury, geografický a jmenný rejstřík či seznam zkratek. Čtenáři mohou také využívat „slovníček odborných výrazů a některých názvů“, v němž najdou vysvět-lení základních pojmů, jako jsou například autochton, emigrace, exulant, imigrace, mig-race, reemigrace, repatriace apod. Dodejme, že text je v celé práci průběžně vhodně do-plňován dobovým ilustračním materiálem pocházejícím z archivu Náprstkova muzea v Praze. Užitečné jsou také mapy (s. 21–22, 61, 109, 193, 237, 281), kterých by mohlo být – vzhledem ke sledované problemati-ce – i více. Lze předpokládat, že Vaculíkův publikační počin splní nejen důležitou roli popularizační, nýbrž bude také dokladem současného zájmu Čechů o krajany v zahra-ničí, bez nichž by národní historie nebyla celistvá. Roman Baron

Jiří Š o l c : Útěky a návraty Bohumila Laušmana. Osud českého politikaPraha, Naše vojsko 2008, 404 s., ISBN 978-80-206-0956-4

Významný představitel sociálnědemo-kratického proudu československé politiky, vrcholný funkcionář Československé strany sociálnědemokratické a ministr v několika československých poválečných vládách Bo-

humil Laušman (žil v letech 1903–1963) je znám především mezi zasvěcenými histori-ky a politology, pro širší veřejnost však tato postava politického života v Českosloven-sku zůstává téměř neznámá, pro mladou generaci přímo zapomenutá. Pokud již na veřejnost probleskly některé informace, bylo to především v souvislosti s Laušma-novou rolí v únoru 1948, jeho odchodem a pobytem v exilu a zejména s jeho únosem z Rakouska, který provedli agenti Státní bezpečnosti na konci roku 1953. Proto je jistě potěšitelné, že se tomuto jistě význam-nému muži dostalo první komplexní mono-grafie z pera známého vojenského historika Jiřího Šolce, který uvedenou knihou završil svou několik desetiletí trvající plodnou prá-ci na půdě Vojenského historického ústavu. Kniha o politiku Laušmanovi je v Šolcově podání napsána čtivým a velmi příjemným jazykem, kultivovaným způsobem, bez sen-timentu a bulvárních historek ze života, ale s nadhledem zkušeného historika za pomo-ci mnoha prostudovaných archivních doku-mentů, odborné literatury, vzpomínkových prací a rozhovorů s pamětníky. Doprovází ji navíc bohatá fotografická příloha, repro-dukce vybraných archiválií, přehled použi-tých pramenů a literatury, samozřejmostí je rovněž jmenný rejstřík.

Zřejmě s ohledem na nepoučeného čtenáře začíná Šolc svůj výklad přiblížením historie sociálnědemokratického proudu v české politice, zasazené do širších souvis-lostí od jeho počátků až do roku 1939, což jistě není na škodu celému textu, ale spíše jeho předností. Po tomto úvodu Šolc pře-chází k samotné osobě Bohumila Laušmana. Líčí jeho dětství a mládí, kdy se seznámil se sociálnědemokratickým hnutím, aby se po parlamentních volbách v roce 1935 do-stal za sociální demokracii do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, kde se stal nejmladším poslancem. Laušmanovu úspěšně započatou politickou kariéru pak Šolc v dalších letech dovádí až do jejího ná-silného přerušení po okupaci českých zemí nacistickým režimem a vzniku tzv. Protek-torátu Čechy a Morava v březnu 1939. Laušman se s tímto osudem nechtěl smířit, proto se téměř okamžitě zapojil na půdě Politického ústředí do domácího odboje, který však v jeho případě ještě ve stejném

409

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

roce skončil odchodem do exilu nejprve do Francie a později do Velké Británie.

Době exilu a zároveň rokům druhé světové války je věnována další část textu. Při psaní Laušmanových osudů v této době v sobě Šulc nezapře předního odborníka na dějiny druhého zahraničního odboje. S přehledem sobě vlastním sleduje Lauš-manovu zahraniční vojenskou službu stejně jako jeho politickou a publicistickou činnost v exilu, přitom zde opět nechybí širší his-torické souvislosti. Důležité téma v celém Laušmanově exilovém působení představu-je pro Jiřího Šolce jeho práce ve Státní radě v Londýně, která tvořila významný článek československé exilové státní moci. Stranou v této souvislosti nezůstala ani některá kon-troverzní témata, např. Laušmanovy aktivity na poli možného poválečného sjednocení sociální demokracie s komunistickou stra-nou, která by si v budoucnu zasloužila po-drobnější zpracování.

Osvobození Československa přineslo i Laušmanovi velký pocit vítězství, které mu otevřelo dveře k významným státním a stra-nickým funkcím. Stal se nejen ministrem velmi exponovaného a v té době sledované-ho resortu – průmyslu, ale předcházející ak-tivity mu vynesly také funkci místopředsedy, později krátce i předsedy Československé strany sociálnědemokratické. Šolc velmi podrobně mapuje Laušmanovu politickou činnost v tomto období a tento výklad za-vršuje vylíčením úlohy a postojů Bohumila Laušmana ve dnech vládní krize a jejího vy-ústění v únorových dnech 1948. Laušmana nešetří, nesklouzává přitom ke zbytečnému zjednodušování a lacinému moralizování. Únor 1948 a následující měsíce přinesly Laušmanovi konec jeho poměrně úspěšné politické kariéry. Nesouhlas s novými po-měry v tzv. lidovědemokratickém Českoslo-vensku řešil Laušman útěkem, který spolu s nejbližšími provedl za dramatických okol-ností v poslední den roku 1949. Druhý po-byt v exilu se Šolcovi podařilo zrekonstru-ovat především na základě většinou dosud nepublikovaných archivních dokumentů z provenience bezpečnostních složek. Ob-jevné jsou především pasáže o Laušmanově pobytu v uprchlickém táboře pro prominen-ty v německém Oberurselu, který využívala americká zpravodajská služba a také česko-

slovenská exilová zpravodajská organizace pod vedením Františka Moravce, dále pak Laušmanovy pobyty v Jugoslávii, které se nesly ve znamení navázání kontaktů s ve-doucími představiteli tamního komunis-tického režimu a v neposlední řadě Lauš-manovy pokusy ovlivňovat dění a pracovat v exilové sociální demokracii.

Všechny tyto aktivity v exilu však ne-mohly nahradit Laušmanovu touhu vrátit se zpátky do vlasti, zvláště když tam byli při společném útěku bezpečnostními or-gány zadrženi jeho nejbližší. Rakousko, jeho dočasná exilová adresa, poskytovalo možnosti, jak navázat kontakty s domovem. Hledání vhodných kontaktů však nebylo možné vést jinak než přes zpravodajské služby, což se Laušmanovi stalo osudným. Na Vánoce 1953 jej z jeho salcburského bytu unesli agenti Státní bezpečnosti, což je Šolcem podrobně zmapováno, stejně jako následné Laušmanovo vyšetřování a pobyt ve vězení, kde v roce 1963 zemřel za do-sud nevyjasněných okolností. Tyto události bylo možné čtenářům přiblížit za pomoci poměrně velkého množství dochovaných archivních dokumentů, které i přes svou strohou úřední řeč vypovídají o dotyčné době lépe, než by to snad dokázal i sám Jiří Šolc. Zdá se, že o to právě autorovi šlo v první řadě.

Jiří Šolc vykreslil portrét úspěšného politika, jehož kariéra byla dvakrát v životě násilně přerušena událostmi, které Lauš-man nemohl ovlivnit. Politikův tragický konec pak dokresluje jeho mnohdy marný boj za lepší příští, za svobodu, demokracii a další ideály, kterými byl prostoupen celý jeho život. Život, který byl naplněn mno-ha vzestupy i pády, politickým i osobním zklamáním, ale také mnoha kontroverzními rozhodnutími, s nimiž dnes zpětně můžeme i nemusíme souhlasit. Radek Slabotínský

Jaroslav C u h r a ml.: Svědomí pa-měti. Kniha o životě a díle architekta, filosofa, křesťanského politika, vlastence a dlouholetého vězně cesty svědomíOlomouc, Poznání 2009, 216 s., ISBN 978-80-86606-88-0

Každá doba potřebuje a vytváří si své hrdiny. Zvláště pak doba, která přichází po

410

L I T E R A T U R A

období útlaku, lidského pokoření, utrpení a bolesti, zároveň po období lidské zloby, závisti a nenávisti, stejně jako po období, ve kterém vyniká obyčejný nezlomený lidský duch a víra v lepší příští. Všechny tyto vlast-nosti zažil na vlastní kůži Jaroslav Cuhra, který se nebál ani proti většině hájit a uhá-jit svůj životní pohled na svět a nenechal se ovlivňovat lidmi kolem sebe, i když to mnohdy znamenalo bojovat proti přesile, která sice nakonec triumfovala, ve skuteč-nosti však Cuhrovy postoje nezměnila. Neji-nak tomu bylo i v případě komunistického režimu, který chtěl Cuhru zlomit a ukázat svoji sílu. Že se mu to nepodařilo, o tom svědčí text z pera jeho syna Jaroslava Cuh-ry mladšího, bývalého signatáře Charty 77, poslance Federálního shromáždění ČSFR a nynějšího předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Plzni.

Po úvodním slově františkána P. Mi-chala Františka Pometla, OFM, a prologu J. Cuhry ml. se vlastní text skládá z šesti nestejně dlouhých kapitol, které mapují jednotlivé úseky Cuhrova života, rozděle-né podle důležitých mezníků v jeho životě. První kapitola sleduje dětství a mladá léta Jaroslava Cuhry, která byla vyplněna nej-dříve studiem na České státní průmyslové škole v Plzni a poté na Českém vysokém učení technickém v Praze. Již v této době se projevil Cuhrův organizační a profesní talent, stejně jako boj za ideály vlastenec-tví, demokracie a humanity. Bez zajímavosti jistě není jeho zapojení do tzv. Španělské-ho dvora, jakéhosi svérázného společenství, usilujícího o dodržování křesťanských hod-not, který shromažďoval katolicky oriento-vané mladé lidi pod vedením profesorky historie a filozofie Marie Baušové. Vysoká škola vychovala v Cuhrovi velmi schopného architekta, který svůj vrozený talent uplatnil v několika návrzích moderní sakrální ar-chitektury. Snad jen pro doplnění je nutné dodat, že jen málokterý z těchto projektů se podařilo zrealizovat. Mobilizace na podzim 1938 zastihla Cuhru v hodnosti důstojníka československé armády na jižním Sloven-sku. Zábor pohraničí Cuhru jako oddaného vlastence těžce ranil.

Válečná a poválečná činnost je ná-mětem druhé kapitoly. Cuhra nechce jen nečinně přihlížet rostoucímu tlaku a re-

presím ze strany nacistické okupační moci, ihned po okupaci zbytku českých zemí se zapojuje do domácího odboje, kde potkává velkou řadu statečných a čestných lidí, kteří pak zůstávají jeho přáteli i v dalších letech, pro Cuhru tragických. K poválečné situaci v osvobozeném Československu nezůstá-vá Cuhra netečným, vstupuje do Českoslo-venské strany lidové, stává se poslancem Zemského národního výboru v Praze a pre-zidiálním šéfem na ministerstvu techniky. Aktivně se zapojuje do dvouletého hospo-dářského plánu, který s sebou nese spoustu práce. V lidové straně se přidává k novému proudu, vedeném Helenou Koželuhovou a Pavlem Tigridem. Jako vzdělance jej zne-pokojuje narůstající hrozba uchopení moci komunisty, na kterou se snaží bezvýsledně upozorňovat.

Jako vědomému odpůrci komunismu mu únor 1948 přináší mnoho nesnází, které končí prvním Cuhrovým zatčením a odsou-zením v politickém procesu za vědomou sabotáž. Na vlastní kůži prožívá hrůzy věz-nice v Uherském Hradišti. I když byl tohoto absurdního obvinění zproštěn, v červenci 1950 byl znovu odsouzen, tentokrát za ve-lezradu k dvanácti letům odnětí svobody. Postupně prochází mnoha pověstnými věz-nicemi a trestaneckými tábory, které jej po-znamenaly nejen fyzicky, ale zanechaly šrá-my i na jeho duši. Není snad nutné uvádět, že dlouholeté vězení poznamenalo i život jeho nejbližších, kteří zůstali závislí jen na výdělku Cuhrovy manželky a libovůli reži-mu. Prožité utrpení končí podmíněným pro-puštěním na amnestii v květnu 1960, Cuhra se s podlomeným zdravím vrací domů, kde se mnohé změnilo, lidé i svět kolem něho, kterému pramálo rozumí. Přesto se těší, že konečně nalezne klid a pokoj.

Ten však netrvá dlouho, protože již v červnu 1961 je znovu příslušníky Státní bezpečnosti zatčen. Vyšetřování vedené rafinovanou metodou vymývání mozku je zakončeno novým odsouzením, tentokrát na dobu osmi let nepodmíněně. Jako důvod je v rozsudku uvedeno, že svým jednáním přispěl k vytváření ilegální křesťansko-de-mokratické strany, která měla ohrožovat stávající společenské zřízení. Druhým po-bytem ve vězení se zabývá předposlední, tedy pátá kapitola. Nový pobyt za mřížemi

411

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

se stal Cuhrovi nesnesitelným, zvláště když totalitní moc chtěla tentokrát udělat vše pro to, aby si udělený trest odseděl celý a zá-roveň mu hodlala vězeňský život co nej-více znepříjemnit. Přesto se v srpnu 1966 Cuhra dočkal udělení milosti prezidentem republiky.

Jaroslav Cuhra se vrací ve svých šede-sáti dvou letech domů mezi své nejbližší. Stojí opět na začátku cesty, tentokrát již poslední. Zapojuje se s elánem sobě vlast-ním do pracovního procesu, stejně jako do veřejného života. Kreslí znovu architekto-nické plány moderních sakrálních prostor, pracuje v organizaci bývalých politických vězňů K 231, bojuje za svoji rehabilitaci, která končí částečným vítězstvím – rehabili-tován je v případě prvního věznění v letech 1948–1960. Veřejné aktivity neušly pozor-nosti Státní bezpečnosti, která jej téměř na každém kroku sledovala. Tyto aktivity skončily až po jeho úmrtí v červenci 1974. I když je mu po okupaci Československa v srpnu 1968 znemožněna veřejná činnost, Cuhra se uchyluje do soukromí, kde dále rozvíjí své mnohaleté zkušenosti ve formě filozofických myšlenek a názorů. Podlome-né zdraví však udělalo své, zdravotní stav se rapidně zhoršuje, až přijde v červenci 1974 konec. Pohřeb se neobejde bez přítomných příslušníků StB, obřad ruší hluk přivola-ného vrtulníku a plochodrážních motorek z nedalekého motodromu. Komunistická moc tak jen dokazuje, jak se bojí svého protivníka i po jeho smrti.

Práce Jaroslava Cuhry mladšího není klasickým odborným textem, i když se hemží množstvím citovaných a v textu pří-mo otištěných dokumentů z největší části soukromé provenience. Není také jednodu-chým textem na čtení, osobitý autorův ja-zyk nedovoluje číst práci před spaním jako oddechovou literaturu. Přesto však syn jako autor představuje svého otce jako neoby-čejného člověka, milujícího otce a manžela se všemi vzestupy i pády, kterých ve svém životě zažil bezpočet. Otec je pro Jaroslava Cuhru mladšího symbolem člověka, který se nebál za své názory postavit totalitní moci, i když za to krutě zaplatil. Vnímá jej jako člověka s ideály, za které je nutné bojovat i v dnešní době. Radek Slabotínský

Vladimír V o t ý p k a : Aristokrat. Ži-vot Zdeňka SternbergaPraha – Litomyšl, Paseka 2010, 304 s., ISBN 978-80-7432-051-4

Nejnovější autorova publikace plynně navazuje na jeho předcházející knihy, ve kterých se Votýpka věnoval dramatickým osudům českých a moravských šlechtických rodin ve dvacátém století (Příběhy české šlechty, Návraty české šlechty, Paradoxy české šlechty a Böhmischer Adel. Familiengeschich-te). Tentokrát se autor zaměřuje pouze na jeden šlechtický rod, respektive na jednu osobu, a tou je hrabě Zdeněk Sternberg. Votýpka tak prohlubuje a značně rozšiřuje to, co o uvedeném šlechtickém rodu napsal v předešlých publikacích. Kniha je rozdě-lena do sedmi kapitol, v nichž se autor vě-nuje jednotlivým životním etapám Zdeňka Sternberga. Celá publikace je postavena na osobních vzpomínkách hraběte, jak jsme u knih Vladimíra Votýpky zvyklí. Text je doslova naplněn ať už úsměvnými histor-kami z dětství nebo na druhé straně daleko méně úsměvnými zážitky z období po roce 1948. Kapitoly jsou již tradičně uvedeny ně-kolika heslovitými výňatky z následujícího textu, které ilustrují další výklad.

V úvodní kapitole se autor věnuje nej-dříve době, do níž se Zdeněk Sternberg narodil a posléze se zaobírá jeho dětstvím. Dozvídáme se o úskalích života na středo-věkém hradě, o rodinném životě šlechty v období po první světové válce či o po-stavení a oddanosti tehdejšího služebnic-tva. Rovněž jsou zde organicky začleněny dějiny rodu Sternbergů a větší prostor je věnován postavě otce, hraběte Jiřího Doug-lase Sternberga. Ve větší míře je pojedná-no také o šlechtické výchově a především o soukromém vzdělávání mladého šlechti-ce. Ve druhé kapitole se autor opět věnuje rodinnému životu Sternbergů, tentokráte životu na letním sídle na zámku v Březině. Sleduje studijní výsledky mladého Zdeňka po jeho přechodu na pražské gymnázium, kdy končí soukromá výuka a Zdeněk se stěhuje do Prahy. Krátký exkurz je vě-nován osudům spřízněné hraběcí rodiny Mensdorff-Pouilly. Votýpka se pozastavuje u těžké pozice Jiřího Douglase Sternberga, který je nucen k přijetí říšskoněmecké ob-čanství. V této neklidné době končí Zdeněk

412

L I T E R A T U R A

Sternberg gymnázium a zanedlouho nastu-puje do svého prvního zaměstnání. Kapitolu uzavírají dramatické okolnosti konce války v Praze. Následující oddíl mapuje dozvuky války v Českém Šternberku, střet s pováleč-nou realitou pak ukazuje autor na příkla-du poničeného zámku v Březině. Prostor dostává pozemková reforma a její dopad na tehdejší rodinnou situaci. Jako poslední velké setkání české šlechty autor zmiňuje velkolepou svatbu Karoliny Sternbergové s Maxmiliánem Wratislavem. Dále jsou po-psány Zdeňkovy pochopitelné těžkosti se studiem na vysoké škole a situace Zdeň-kova strýce Artura Mensdorffa-Pouillyho. Obsáhle je pojednáno o Zdeňkově převa-děčské činnosti včetně jeho lvího podílu na doručení důležitého dopisu do Vatikánu. Čtvrtá kapitola z velké části líčí Zdeňkův život u útvaru PTP. Autenticky jsou popsá-ny pracovní podmínky a vůbec celý denní režim. Autor uvádí důvody, které vedly Zdeňka k setrvání u práce v dolech i po skončení vojenské služby. Následuje popis Zdeňkovy svatby se šlechtičnou Alžbětou Hrubou z Jelení a je připomenut problém většiny osob v podobném postavení – totiž hledání práce. Pátá kapitola začíná proce-sem se Zdeňkovým otcem a Terezií Mens-dorff-Pouilly ve věci uschovaných cenností a autor se na tomto místě zaobírá rovněž kauzou vlastnictví domů ve Vídni, které se jim přes všechny překážky podařilo uhá-jit. Obšírněji je pojednáno o snaze státní bezpečnosti získat Zdeňka do svých služeb. Dále se Votýpka věnuje odchodu rodičů do Rakouska, kde Jiří Douglas Sternberg umí-rá, následnému trestnému řízení vedenému proti matce a také boji za její návrat do republiky. O životě v emigraci, kam Zdeněk s rodinou odešel po srpnu 1968, píše autor v další kapitole. Pojednává o krátkém inter-mezzu v Německu, ale především o startu slibné kariéry v Rakousku. Stínem tohoto období je Zdeňkovo odsouzení za nedovo-lené opuštění republiky. Následuje líčení Sternbergových vzpomínek na mládí a do-spívání na Českém Šternberku, do jejichž psaní se Zdeněk v emigraci pustil. Votýpka se pozastavuje u objevu Heydrichova do-kumentu adresovaného Martinu Borman-novi, nalezeného v pozůstalosti tety Žofie Radecké, a zmiňuje se o cestě do Českoslo-

venska v rámci oslav jubilea Kašpara Marii Sternberga. Dále pojednává o roce 1989 a prvním osobním setkání se Zdeňkem Sternbergem. Závěr kapitoly je vyhrazen vládním jednáním o restitučních zákonech a rodinné poradě Sternbergů. Poslední ka-pitola zachycuje vzpomínku autora na první návštěvu na Českém Šternberku po restitu-ci, mapuje samotný průběh restituce a Zde-něk Sternberg zmiňuje rovněž základní pro-blémy spojené s vlastnictvím tak rozsáhlého objektu. Závěrečná kapitola je sestavena ze vzpomínek hraběte na emigraci, na osudy rodiny Mensdorff-Pouilly či na život na hradě v jednotlivých etapách jeho života, přesto však nepůsobí roztříštěným dojmem. Zdeněk Sternberg zdůrazňuje především snahu, aby hrad „žil“ a nesloužil pouze jako muzeální expozice. Publikaci uzavírá exkurz do obecných pravidel a kodexu chování pří-slušníků šlechtického rodu. Celkově kniha nevybočuje z předchozí autorovy tvorby a představuje díky osobním vzpomínkám a zážitkům Zdeňka Sternberga velice bar-vitý obraz jeho dosavadního života a doby, ve které žil. Petr Bělík

Ivo P e j č o c h : Vojenské osoby popravené v období politických procesů v Československu v letech 1948–1955Praha, Ministerstvo obrany ČR – Prezentační a informační centrum MO 2009, 232 s., ISBN 978-80-7278-520-9

Vojenský historik Ivo Pejčoch je znám především odborníkům a milovníkům vo-jenské historie. Je autorem řady preciz-ních prací s tematikou vojenských zbraní (především obrněné techniky). V poslední době se zaměřil také na oblasti dosud málo probádané. Napsal například knihu Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918–1945 (2009), ve které se zabývá utvá-řením, vývojem a složením jakýchsi sou-kromých armád českých politických stran, stojících na okrajích politického spektra (komunistická strana, Česká obec fašistická ad.). Pejčocha proslavily rovněž dvě publi-kace, mapující útěky osob z Českosloven-ska na Západ v letech komunistické totality, které vyšly v letech 2008 a 2009. V roce 2010 se kromě vlastních studií stal také spolueditorem kolektivního díla – sborníku

413

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

Okupace, kolaborace, retribuce, který přináší pohled českých a zahraničních historiků na dobu tzv. Protektorátu Čechy a Morava a na poválečné vypořádání se s tímto neblahých obdobím novodobých dějin samostatného československého státu.

Anotovaná práce o popravených vo-jenských osobách v počáteční fázi komunis-tického režimu přináší v mnoha ohledech doposud nepublikované informace o našich poválečných dějinách, které jako by se prá-vě v této době „vymkly z kloubů“. Hledání třídního nepřítele a zúčtování s ním za kaž-dou cenu postihlo všechny vrstvy a sociální skupiny tehdejší společnosti, armádu a její příslušníky nevyjímaje. Především důstoj-nický sbor, tedy jeho převážná část, nebyla nakloněna novému režimu a metodám jeho vládnutí, za vzor mu spíše sloužila tzv. první republika a její ideály demokracie a huma-nity. Toto smýšlení nemohlo ujít bedlivému oku komunistických funkcionářů, kteří se s ním nehodlali smířit a nečinně přihlížet, ale rozhodli se konat „ve jménu pracujícího lidu“. Prvními oběťmi nastupující totality se nejprve stali ti, kteří bojovali za svobodu svého národa na bojištích první světové války. K nim se zanedlouho připojili vojá-ci, kteří svůj profesní život zasvětili službě v meziválečném Československu a přísluš-níci druhého zahraničního vojenského odboje bez rozdílu, zda bojovali v česko-slovenských jednotkách na Západě nebo v Sovětském svazu. Tragický osud postihl také mnohé příslušníky druhého vojenské-ho odboje z řad jednotlivých partyzánských jednotek, kteří se rozhodli proti německým okupantům bojovat se zbraní v ruce na do-mácím bojišti. A konečně, běsnění poúno-rové třídní justice se nezastavilo ani před samotnými strůjci tohoto bezpráví – na popravišti skončilo také několik vysokých důstojníků z řad nové lidovědemokratické armády a zároveň funkcionářů KSČ, kte-ří věrně sloužili komunistickému režimu a bezmezně věřili jeho ideálům a cílům.

Práce Iva Pejčocha tvoří několik de-sítek medailonů vojenských osob, jejichž tragický osud symbolizoval tehdejší bezprá-ví, uplatňované v československém trestním právu. Některé kapitoly obsahují více jmen, a to v případech, kdy před trestním senátem stanulo více vojenských osob. Mnohé z me-

dailonů zároveň dokládají, že obětmi nebyli jen samotní vojáci, v soukolí komunistické justice spolu s nimi skončily také desítky dalších osob, jejichž jediným proviněním mnohdy bylo, že se s hlavními podezře-lými znaly či jim nezištně pomáhaly. Za to měly zaplatit a také některé zaplatily svým životem, další byly poslány na dlouhá léta do vězení. Z textu práce je zřejmé, že poli-tické procesy proti domnělým či skutečným protivníkům komunistického režimu z řad československé armády začaly již bezpro-středně po únoru 1948, aby kulminovaly na počátku padesátých let, kdy nově nastole-ný režim začal s hledáním třídních nepřátel uvnitř vlastních mocenských struktur.

Jednotlivé medailony nesou jméno hlavního odsouzeného a nejvyšší dosaženou hodnost, kterou dosáhli před svým zatče-ním nebo nuceným odchodem do výslužby. Případy jsou řazeny chronologicky – podle data, kdy byl rozsudek trestu smrti vyko-nán. Čtenář v práci nenajde trestní kauzy, které skončily rovněž vynesením rozsudků smrti, ale které byly nakonec změněny na trest doživotí či trest odnětí svobody na dobu dvaceti pěti let. Celý text, doplněný poznámkovým aparátem, vychází z auto-rova studia materiálů uchovávaných v čes-kých a slovenských archivech a vydaných archivních pramenů, dostupné odborné literatury, článků a pamětí; stranou nezů-staly ani pozůstalosti a výpovědi potomků popravených.

Pejčochova studie vyniká jasnou jed-notící myšlenkou a autorovým odborným přístupem, který se vyznačuje úsilím o uce-lený výklad bez snahy o heroizaci jednotli-vých aktérů; přitom však text vyznívá jako jednoznačná obžaloba zakladatelského období totalitního komunistického režimu, kdy pošlapávání práva bylo na denním po-řádku. Nepřekvapí, že na toto bezpráví do-platili i příslušníci ozbrojených sborů, vojá-ky z povolání i v základní prezenční službě nevyjímaje. Lze si jen přát, aby se tato fakto-graficky bohatá a na vysoké odborné úrovni zpracovaná kniha stala vhodnou pomůckou nejen pro profesionální historiky, ale také pro studenty historie a všechny zájemce, zabývající se tímto úsekem novodobých československých dějin. Škoda jen, že práce vznikla jako interní publikace ministerstva

414

L I T E R A T U R A

obrany, které ji vydalo v omezeném počtu jako neprodejnou, tudíž se k ní dostanou jen nemnozí a to ještě prostřednictvím ně-kterých vybraných veřejných knihoven.

Radek Slabotínský

Jiří H o p p e : Opozice ’68. Sociál-ní demokracie, KAN a K 231 v období pražského jaraPraha, Prostor 2009, 392 s., ISBN 978-80-7260-216-2

Československá společnost proděla-la v době pražského jara zásadní změny. Tři z nejvýznamnějších organizací výrazně přispěly k proměně politického klimatu a k emancipaci veřejnosti. Sociální demokra-té, snažící se obnovit svou stranu, dále Klub angažovaných nestraníků a v neposlední řadě klub K 231 usilovali jednak o otevření poli-tického a stranického systému v polednovém Československu, jednak o zapojení široké-ho okruhu osob, jež by měly zájem podílet se na reformním procesu. Aktivity těchto seskupení, která vznikala mimo platformu Národní fronty, sledovalo reformní vedení komunistické strany s nedůvěrou a obavami. Navzdory snahám o demokratizaci poměrů nehodlalo opustit monopol moci a bránilo všem pokusům o ustavení opoziční strany nebo subjektu, ať už by existoval uvnitř (reformované či nereformované) Národní fronty, nebo mimo ni.

Historik Jiří Hoppe si zvolil za téma své disertace, z níž následně vzešla anotova-ná monografie, právě problematiku emanci-pující se občanské společnosti a poradil si s ní více než zdařile. Podle jeho poznatků vznikaly všechny tři iniciativy – sociální demokracie, KAN i K 231 – jak shora, tak zdola, neboť se zde podařilo spojit jak někdejší politické elity (respektive intelek-tuály, bývalé politické vězně a další), tak občanskou společnost, která pouze nepřihlí-žela dění ve vrcholné politice, ale snažila se sama (spolu)utvářet budoucí podobu čes-koslovenského státu. Velkou roli přirozeně sehrály masové prostředky, ať už rozhlas či televize, ale zejména nekomunistická tiště-ná média, která po pádu cenzury přinášela informace a zprávy od přípravných výborů nových rodících se seskupení i od jejich sympatizantů. Krátká doba, jež byla soci-

álním demokratům, KANu i K 231 k dis-pozici, umožnila započít proces legalizace, který by vedl k jejich vstupu do veřejné sféry. Nedůsledné právní prostředí a ne-příznivě nakloněné reformní vedení ovšem znemožňovaly uznání legálního statusu těchto organizací a naopak vedly ke složi-tým nejednoznačným jednáním, která tyto podmínky pouze prodlužovala a přípravné výbory s početným členstvem ponechávala v nejistotě. Situaci navíc značně kompli-koval nátlak Sovětského svazu a ostatních států „Pětky“, které hodlaly přimět vedení československého státu k ráznému zakro-čení proti takzvané kontrarevoluci.

Jak Jiří Hoppe uvádí, cíle nových občanských organizací se do značné míry shodovaly: směřovaly k demokracii (niko-li pouhé demokratizaci), jež by splňovala všechny základní atributy jako svobodné volby, pluralitní politický systém, právní stát a rovnoprávnost všech občanů. Prostředky k dosažení těchto cílů pak byly částečně shodné, částečně rozdílné: v případě so-ciálních demokratů a Klubu angažovaných nestraníků se jednalo o přímé využití poli-tické sféry, zatímco klub K 231 vystupoval v zásadě apoliticky a šlo mu prioritně o pro-vedení důsledné rehabilitace všech neprá-vem odsouzených osob a jejich odškodnění formou přijetí rehabilitačního zákona. Dub-čekovské vedení hodlalo proti těmto novým iniciativám využít všechny dostupné admi-nistrativní a politické prostředky (zmínit lze vyjma nejrůznějších jednání a schůzek také například pomlouvačnou kampaň v Rudém právu). Jejich selhání nakonec vedlo k pou-žití nástrojů mocenských – formou pokusů o přijetí nového zákona o Národní frontě či tzv. mimořádného zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění se vedení komunistické strany pokoušelo uzavřít systém Národní fronty a zakázat existenci všech organizací mimo tuto insti-tuci. Než však stačilo samo zakročit, došlo k invazi pěti vojsk Varšavské smlouvy, kte-rá zcela automaticky vedla k ukončení čin-nosti všech tří organizací, jejichž přípravné výbory se obávaly perzekuce svých členů a chtěly zabránit případnému krveprolití ze strany cizích vojsk.

Historikovi Jiřímu Hoppemu se po-dařilo napsat velmi zdařilou a podnětnou

415

D Ě J I N Y 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í

monografii, mapující osud významných občanských organizací v době pražského jara. Publikace obsahuje úvod, ve kterém je přehledně analyzována problematika občanské společnosti, závěr, který výstižně shrnuje základní fakta, a tři stěžejní části pojednávající o sociálních demokratech, Klubu angažovaných nestraníků a K 231. Autor postupoval chronologicky a využí-val v hojné míře dobový tisk a dokumenty, z nichž obsáhle citoval, a čtenáři se tak do-stává poutavé a systematické čtení. Ocenit je třeba zejména vyváženou koncepci hlavních kapitol a především autorovu schopnost vy-varovat se zbytečného opakování týchž in-formací, které se při tomto postupu přiroze-ně nabízelo. Ba naopak, čtenář je příjemně překvapen, jak obratně si Jiří Hoppe dovedl s příslušnými pasážemi poradit. Kniha pro-to zcela oprávněně získala cenu Magnesia Litera za objev roku 2010 a je výrazným příspěvkem v oblasti výzkumu obrodného procesu. Martina Miklová

Francesco C a c c a m o : Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. stoletíZ italského originálu přeložil Bohumír Klípa. Brno – Praha, Doplněk – Masarykova děl-nická akademie 2008, 152 s., ISBN 978-80-7239-226-1

Jiří Pelikán byl významnou, ale též kontroverzní osobností minulého století. Historik česko-italského původu Francesco Caccamo podrobně zmapoval život tohoto politika na základě bádání v italských a čes-kých archivech. Kniha je čtivá a poutavá a ve čtenáři vyvolává celou řadu otázek, na něž rozhodně není vždy snadné odpovědět. Caccamo pojal své vyprávění o Pelikánovi chronologicky – po krátké zmínce o půvo-du se čtenář dozvídá o počátcích politické kariéry tohoto mladého komunisty, která vedla přes vysoké funkce v Mezinárodním svazu studentstva a Komunistické strany Československa, včetně jeho podílu na čist-kách z počátku padesátých let, až k obvině-ní z „revizionismu“ v akci Slepec počátkem let šedesátých. Tuto kauzu se Pelikánovi podařilo ustát, mj. díky kontaktům v nejvyš-ších patrech stranické politiky, a pokračovat tak v kariéře prostřednictvím postu ředitele československé televize. Novátorský styl de-

batních pořadů a jednoznačné odsouzení srpnové okupace v roce 1968 bývají s Pe-likánem spojovány nejčastěji, stejně jako jeho angažmá v exilu, zejména v souvislosti s takzvanou skupinou Listy.

Potřeba být v centru dění a značná pragmatičnost předurčily Pelikána k po-stavení vůdčí osobnosti posrpnového exilu (vydávání časopisu československé socia-listické opozice Listy) a nepřehlédnutelné-ho politika na italské, a posléze evropské politické scéně. K obojímu postavení mu dopomohly nejen výborná jazyková vyba-venost, značné organizační schopnosti a um navazovat kontakty napříč politickým spekt-rem (pěstovaný již od mládí), ale především silná vnitřní potřeba „hýbat věcmi“ a spo-luutvářet podobu socialismu v mezinárod-ním měřítku. Pelikánova cesta politického myšlení a přesvědčení prošla značnými pro-měnami: od komunismu marx-leninského ražení přes socialismus s lidskou tváří až k oscilaci někde mezi eurokomunismem a demokratickým socialismem. Jeho po-třeba stát v čele (dalo by se říci za všech okolností) mu však nadělala řadu nepřátel a vedla přes „ústupky“, které měly vypadat jako těžce nalézané kompromisy, avšak vy-značovaly se značnou dávkou oportunismu. Na tento Pelikánův charakter „doplatili“ např. Ota Šik či Zdeněk Mlynář, ale také jeho blízcí spolupracovníci z okruhu Listů krátce po sametové revoluci.

Pelikánova emigrace však není spojo-vána jen s protikomunistickou opozicí, ale také s aktivitami na půdě italské politiky. Při-rozená cesta do Italské komunistické strany narazila na nezájem jejích členů jak o názory československého reformního komunisty, tak o osud „normalizačního“ Československa. Důvodem byla snaha italských komunistů zachovat dobré vztahy se Sovětským svazem a nevyvolat s ním roztržku. Zklamání překo-nal Pelikán prostřednictvím srdečného přijetí v řadách italských socialistů, především díky dlouholetému přátelství s předsedou Italské socialistické strany Bettinem Craxim. Úsilí překonat blokovou politiku studené války a vrátit socialistické státy východního bloku zpět do Evropy pak vedlo Pelikána až do funkce poslance Evropského parlamentu, kde mohl využít své bohaté zkušenosti a kontakty z předchozích let.

416

L I T E R A T U R A

Po zhroucení komunismu ve střední a východní Evropě zkoušel Jiří Pelikán za-kotvit zpět v československé politice, avšak setkal se s důrazným odmítnutím nejen ze strany části politického spektra, ale zejmé-na ze strany veřejnosti, jež mu neodpustila jeho komunistické angažmá z padesátých

let. Caccamo tak v samém závěru nevtíravě předkládá otázku viny a odpuštění, na niž si musí každý čtenář odpovědět sám. Biografie je psána svižně a přehledně a je doplněna o obrazovou a dokumentační přílohu.

Martina Miklová

L I T E R A T U R A

417

Regionalia

Ondřej F e l c m a n – František M u s i l (edd.): Dějiny východ-ních Čech v pravěku a středověku (do roku 1526)Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2009, 826 s., ISBN 978-80-7422-003-6

Předkládaná publikace představuje výstup výzkumného záměru Východní Čechy v historických proměnách českých zemí, realizovaného na historickém pracovišti Univerzity Hradec Králové. Jak je už z názvu pa-trné, autorský kolektiv si v knize klade ambiciózní cíl pojednat souhrnně o dějinách východočeského regionu, a to od dokumentovatelných počátků pravěkého osídlení až po konec středověku (ztotožněný už tradičně s rokem 1526). K naplnění olbřímího úkolu se sešel široký kolektiv specialistů, jen volně spojený s Univerzitou Hradec Králové.

Celou knihu otevírá úvodní pojednání O. Felcmana, osvětlující autorský záměr a koncepci díla v kontextu náhledu na postavení a roli regionálních dějin v historických vědách. Na Felcmanovu primárně programovou stať organicky navazuje text F. Musila, věnovaný stručnému seznámení s výcho-dočeskou historiografií. Poté už dochází na vlastní kapitoly, líčící dějinný příběh východočeského regionu. Ke slovu logicky přichází nejprve archeo-logie. Období od paleolitu po dobu bronzovou se autorsky ujali J. Kalferst, R. Thér, P. Květina, J. Prostředník, M. Kuchařík a M. Novák, o době keltské píší T. Mangel a R. Thér, o období germánském R. Thér a E. Droberjar. Počátků slovanských dějin mezi lety 500–800 se zhostil J. Sigl. Na Siglovy archeologicky koncipované pasáže koherentně navazuje historicky orien-tovaná pasáž o dějinách východních Čech v období 9. a 10. sto letí z pera F. Musila, zakončující první oddíl knihy.

F. Musil představuje ostatně většinového autora recenzované publi-kace. Z jeho pera pocházejí i další pasáže o sídelněhistorickém, sociálním a hospodářském vývoji východních Čech přemyslovské i lucemburské epochy. Autor se důsledně věnuje geografickým determinantám vývoje vý-chodočeské oblasti, zvláštní pozornost věnuje přirozeně procesu středověké kolonizace. Tyto socioekonomické pasáže pak doplňuje výklad F. Nesejta o kultuře a vzdělanosti v regionu východních Čech v době románské, resp. gotické (kde je spoluautorem V. Hrubý). Pozornosti se relativně proporčně dostává architektuře, sochařství, malířství, literatuře i hudbě, stejně jako církevnímu a laickému školství a knihovnám. F. Musil se navíc zhostil také částí věnovaných gotické městské architektuře a kastelologii.

Už s ohledem na geografické vymezení či složení autorského týmu nepřekvapí, že pomyslné vyvrcholení předkládaného příběhu představuje

418

L I T E R A T U R A

slavné období husitské revoluce. Jakousi předehru k této kapitole, jíž se ujali F. Musil a V. Wolf (F. Nesejt pak vedle toho zpracoval problematiku odrazu husitských válek v soudobé kultuře) tvoří už Musilova kapitola o době vlády Václava IV., koncepčně pojatá (snad poněkud antikvovaně) jako období společenské krize a nadcházejícího společenského kvasu. Husitská kapitola východočeských dějin je pak autory zpracována dosti rovnoměrně – od formování kališnické strany a orebského volného svazu přes Žižkův a Ambrožův Menší Tábor až po angažmá sirotků a dozvuky kališnického radikalismu v osobě Jana Roháče z Dubé. Husitského dědictví ve druhé polovině 15. století se autorsky ujal M. Šandera. Koncepčně tuto kapitolu pojal především prizmatem politických dějin, kdy východní Čechy vykres-luje jako průkopníka landfrýdního zřízení, logicky se soustředí na postižení cesty Jiřího z Poděbrad za královskou korunou. Dochází ale i k nastínění změn, které husitství přineslo, když se autor věnuje rozmachu nižší šlechty na příkladu Kostků z Postupic a Trčků z Lípy, potažmo postavení východo-českých měst. S ohledem na kunvaldské počátky dostává ne nevýznamný prostor také jednota bratrská. Epilog představuje nastínění dějin východních Čech za vlády obou jagellonských králů z pera J. Čechury, který navazuje na směřování textu Šanderova, když se věnuje vzniku pernštejnského a trčkovského dominia na straně jedné či osudům potomků krále Jiřího na straně druhé jakožto hlavním trendům popisované doby. V této souvislosti Čechura věnuje dosti detailní pozornost také proměně postavení královských a poddanských měst jako předzvěsti nadcházejícího novověku. Obsáhle je pak pojednán také kulturní rozměr poděbradské a jagellonské epochy. Celá publikace je zakončena schématy rozrodů hlavních šlechtických rodů, spja-tých s východními Čechami, výběrovým, leč obsáhlým soupisem relevantních pramenů a literatury a nepostrádá ani s ohledem na rozsah práce nesporně užitečný osobní a místní rejstřík. Krom toho je každá kapitola zakončena komentovanou bibliografickou poznámkou.

Je zřejmé, že prvním metodologickým problémem, který museli autoři publikace řešit, bylo vymezení vlastního teritoria, které lze chápat jako východní Čechy – s ohledem na vágnost, resp. historickou proměnlivost, tohoto pojmu. Tohoto problému si byli editoři očividně vědomi a po mém soudu se jim podařilo hrozící nebezpečí zdárně eliminovat. Cílem popu-lárněvědné syntézy bylo představit celistvý vývoj na sledovaném území a určit faktory, které určovaly vývoj celozemský. Takto vytyčená linie ovliv-nila také orientaci na sledování politicko-správních, socio-ekonomických a kulturních změn v čase. Z hlediska geografického vymezení tedy gros knihy představují regiony Hradecka, Podkrkonoší, Náchodska, Kladska, Orlicka, Pardubicka, Chrudimska, Hlinecka a Českomoravské vrchoviny, ovšem v odůvodněných případech s přesahy do sousedních regionů Čáslav-ska, Kouřimska či Boleslavska. Skutečnost, že autoři nepojímají vymezení studovaného regionu rigidně, ale v závislosti na dobových souřadnicích,

419

R E G I O N A L I A

představuje veskrze sympatický rys. Umožňuje to větší komplexnost i spád výkladu (nezbytná podmínka především pro děje 15. století).

Podle mého názoru představuje kniha solidní, dobře rozvrženou publikaci, která je v mnoha ohledech výzvou běžné regionálněhistorické produkci. Zájemci kniha poskytuje poučený přehled o vytyčené oblasti, a to ve vhodné vazbě na celozemský kontext. Jako obzvláště přínosné vnímám pasáže o dějinách Kladska, které stojí spíše mimo pozornost českých historiků, a to i přes slibně se rozvíjející bádání o tzv. vedlejších zemích české Koruny. Po stránce faktografické není v podstatě s čím po-lemizovat (stranou ponechme občasné překlepy a redakční úpravu). Jako hlavní mínus však vidím absenci klasického poznámkového aparátu, který je nahrazen zmíněným bibliografickým komentářem. Podle mého soudu se jedná o vadu na kráse jinak povedené publikace. Nabízí se totiž otázka, komu je kniha takového rozsahu a náročnosti určena. Domnívám se, že přes veškerou snahu se jedná o titul nepříliš přístupný laickému zájemci (už po jazykové stránce), naopak pro odborníka je problémem obtížná verifi-kace snesených údajů, která ho bude nutit dělat rešerše a výzkum znovu. Problém s absencí poznámek vysvítá zřetelně v pasážích o přemyslovském období, kde autoři užívají v aktuálním medievistickém bádání zproblema-tizované koncepce a termíny (za všechny tzv. služebná organizace, domi-nium generale – speciale) – a to bez reflexe této odborné debaty a zaujetí vlastního postoje k ní. Čtenář tak netuší, zda se autoři staví za platnost starších konceptů nebo jsou pouze vedeni snahou o nezatěžování laického čtenáře. Podobně absence odkazů znemožňuje debatu nad deklarovaným názorem o vyšší kvalitě opatovické klášterní knihovny nad hradišťskou (ve vztahu k pramenům Hradišťsko-opatovických análů). Poznámka by byla na místě, když se mluví o údajně plánovaném atentátu na Žižku, který také není odborníky přijímán zcela konsenzuálně. Otázku po zdroji tvrzení vzbuzuje též údaj, že broumovský klášter se v pohusitském období vyvíjel v samostatný klášter. Přitom prameny znají pouze břevnovské opaty a ke vzniku dvou autonomních opatství břevnovského a broumovského došlo až papežským rozhodnutím roku 1939. To vše ovšem představuje jen dílčí připomínky k jinak zdařilé publikaci, jež pro svou informační obsáhlost jistě najde celou řadu čtenářů, a to snad nejen z oblasti východních Čech. Ti se také mohou těšit na navazující pokračování, která by měla dějiny regionu zpracovat až na práh současnosti. Josef Šrámek

*

420

L I T E R A T U R A

Tomáš S o m e r – Josef Š r á -m e k : Historie benediktinského opatství sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160–1541)Praha, Ivo Ulrych – Růžičkův statek 2010, 76 s., ISBN 80-86579-21-2

Vilémovský klášter zůstával dlouhou dobu mimo hlavní směr zájmu našich mo-nasteriologických bádání. Již jen proto, že jeho počátky leží v temnotách a nezachoval se v celistvosti jeho archiv, takže děje lze rekonstruovat jen na základě pramenů vznik-lých z interakce ústavu s jinými subjekty. Oba autoři se však přesto pokusili podat přehled dějin kláštera a určit jeho roli jak v daném regionu, tak obecně mezi českými (a po-tažmo i moravskými) kláštery. Při nejlepší vůli nelze zjistit, kdo klášter založil, zda šlo o aktivitu panovnickou, či spíše, jak napoví-dají některé indicie, šlechtickou. Samotný název Wilhalmscella, který se objeví poprvé v královské listině roku 1253, by snad spíše nasvědčoval pro druhou eventualitu, že jej totiž založil jistý šlechtic Vilém. Zároveň se však autoři značně kriticky stavějí k podání jedné verze Pulkavovy kroniky, že šlo o dva šlechtice, Viléma a Heřmana ze Sulzbachu. Po odmítnutí hrabat ze Sulzbachu zde ovšem zůstává možnost vážící se k českým šlech-ticům první poloviny 12. století Vilémovi a Heřmanovi, nepochybně předkům rodu s erbem leken. I když je vilémovský opat doložen spolehlivě k roku 1160, skepse u obou panuje i ohledně roku 1131 jako doby existence ústavu, kdy by měl být právě vilémovský opat jedním ze sedmi klášterních představených u Kanovníka vyšehradského. Tak na rozdíl od autorů příslušného hesla v Encyklopedii českých klášterů D. Foltýna a P. Sommera, kteří přijali variantu s bratřími ze Sulzbachu i rokem 1131, jsou T. Somer a J. Šrámek mnohem kritičtější a konstatují, že nelze říci, ani kdy, ani kým byl klášter založen. (Další směr úvah rozvinul již, jak je naznačeno, Bonaventura Piter směrem k poustevnické cele jistého břevnovského mnicha Viléma dle názvu kláštera, původ-ně snad poustevny-cely). Jako zakladatele autoři vyloučili také východočeské Děpol-tice, s nimiž klášter nicméně vstupoval do kontaktu.

Logickým je také zájem o tzv. Haber-skou stezku a clo v Habrech, a dále o podíl

kláštera na výnosech těžby stříbra. Zabý-vají se též písemností Přemysla Otakara II. z 22. března 1276 (CDB V.2, č. 811), kte-rou považují za imunitní listinu (s. 19); ve skutečnosti však jde o mandát královským úředníkům, městským rychtářům, minc-mistrům a urburéřům, z něhož plyne, že opat předložil králi starší listiny na soudní imunity udělené jeho předchůdci, českými panovníky, dále na právo brát půl urbury ze stříbrných dolů na panství kláštera, na oproštění klášterních poddaných od povin-né výměny mincí u královských penězoměn-ců v čase tzv. renovace mince a konečně na zproštění placení všech sbírek (a quibuslibet collectis). Navzdory mínění autorů z man-dátu plyne jasně, že opat disponoval před panovníkem a jeho kanceláří starými privi-legii fyzicky. Šlo zde nepochybně o těžební středisko Mittelberg, které klášteru patřilo, a tři či čtyři další vsi v jeho vlastnictví poblíž Brodu. O patronáty kostelů v Mittelbergu a Langendorfu klášter svedl neúspěšný boj s brodskými německými rytíři.

V případě listiny opata Jaroslava z roku 1279 o převodu dvorů a majetků v Bučicích a Vlačicích dříve obdělávaných ve vlastní režii na německé právo (emfyteu-tizaci) se nedomnívám, že coloni jsou dřívěj-ší dosazení správci, ale naopak momentální nájemci dvorů a dalších pozemků (coloni sive possessores teras ipsas) v uvedených lo-kalitách (s. 25), kteří mají řečené pozemky obdělávat právě prostřednictvím těchto dvorů a nikoli jiných hospodářských jed-notek. Autoři dále sledují vývoj pozemkové držby kláštera, nacházejí centralizační ten-dence, sledují možnou kolonizaci i kupř. vý-voj kolem tzv. Bojanovského újezdu, který původně benediktinům patřil, v roce 1329 jej však jako údajně pustý získal Jindřich z Lichtenburka. Snaha o hospodaření nejen v kvantitativním, ale i v kvalitativním rozmě-ru je podle Somera a Šrámka ve 14. století zřetelná. I v rámci řádu měl klášter dobrou prestiž a dle plateb kurii patřil ke střední skupině mezi domy svého řádu.

Po zničení za husitských válek a ožeb-račení kláštera formou zástav králem Zik-mundem klášter nicméně formálně nezanikl, protože se řeholníci uchýlili na svoji inkor-porovanou faru v jihomoravských Uherči-cích. Vilémovský konvent pak fakticky sídlil

421

R E G I O N A L I A

v uherčickém proboštství. Poslední titulární opat nicméně přesídlil nakonec do Rajhra-du, kde v roce 1541 zemřel a tím byl osud vilémovského kláštera zpečetěn navždy. V souvislosti s posledními desetiletími trvá-ní konventu mohla být citována monografie Karla Mlatečka a Marie Mlatečkové Uherčice z roku 2002, s. 38–45.

I navzdory některým drobným výtkám lze drobnou publikaci o vilémovském kláš-teře považovat za přínosnou a nesporně zdařilou, sympatickou kritickým duchem a celkovým pojetím. Dokonce by stálo za úvahu text zásadněji rozšířit – prostor ne-pochybně zbývá – a vydat v poněkud „ho-nosnější“ podobě. Libor Jan

Milan S k ř i v á n e k : Litomyšl 1259–2009. Město kultury a vzděláváníLitomyšl, Město Litomyšl 2009, 616 s., ISBN 978-80-254-5129-8

Staroslavné město Litomyšl se právem pyšní bohatou historií, plejádou vynikajících osobností, které s ním spojily část životního osudu a nacházely v něm a v jeho okolí in-spiraci pro svou tvorbu (Bedřich Smetana, Božena Němcová, Alois Jirásek ad). Snad je to nějaké zvláštní fluidum, obestírající město a vyzařující z něho, které způsobilo, že je objektem vytrvalého a vážného bada-telského zájmu historiků. Jména řady z nich jsou dnes nespravedlivě zapomínána (např. František Jelínek nebo Antonín Tomíček), některé spojujeme spíše se širšími než lito-myšlskými tématy, jimž se ovšem také vě-novali (Zdeněk Wirth, František Červinka či Marie Bláhová). V případě Zdeňka Ne-jedlého zastírá nesporné úspěchy v bádání o dějinách rodného města problematické politické působení po roce 1945.

Potěšující je, že i v současné či docela nedávné době nachází Litomyšl pilné dě-jepisce, z nichž na sebe upoutali pozornost především dva emeritní ředitelé Státního okresního archivu Svitavy se sídlem v Li-tomyšli – Jindřich Růžička a Milan Skři-vánek. Oba dokázali kromě dílčích odbor-ných studií litomyšlská témata uchopit ve formě monografií, které představují cennou pomůcku pro další výzkum. Dodejme, že vedle obou posledně zmíněných archivářů vyrůstají v posledních letech mladí litomyšl-

ští historikové, jejichž práce jsou příslibem do budoucna (zmiňme alespoň Martina Boštíka, o jehož poslední knize věnované sametové revoluci v Litomyšli ČMM infor-moval v prvním čísle tohoto ročníku na s. 215–216).

Milan Skřivánek v anotované knize potvrdil erudici archiváře, který dokáže su-verénně pracovat s prameny, i didaktickou zručnost, umožňující mu podat své výsledky v přehledné, srozumitelné a poutavé formě. Čtenářskému úspěchu publikace napomáhá nesporně její sličná grafická úprava (včet-ně rafinovaně složené obálky), jíž dominu-jí kvalitní obrazové a fotografické přílohy. Užitnou hodnotu publikace zvyšuje jmen-ný rejstřík a podrobný přehled literatury a pramenů k jednotlivým kapitolám. Lze naopak litovat toho, že kniha nebyla vydána s podrobným poznámkovým aparátem (ru-kopis knihy jej ovšem obsahuje a zájemci jej mohou studovat v archivu v Litomyšli).

Výklad dějin Litomyšle odvíjí autor od roku 1259, kdy Přemysl Otakar II. udělil sídlišti mezi klášterním (dnes zámeckým) návrším a řekou Loučnou městská práva. Vrací se ovšem alespoň ve stručnosti i do starších dob a zaznamenává stopy lidské-ho osídlení a působení před datem uvede-ným v názvu knihy. Zásadní význam pro vývoj města měla existence kláštera a od 14. století i biskupství. Příchod školského řádu piaristů v roce 1640 vytvořil pod-mínky pro to, aby se město stalo centrem vzdělanosti. Autor ve svém výkladu sleduje hospodářský a sociální rozvoj města i vývoj městské samosprávy. Zvláštní pozornost vě-nuje dějinám Litomyšle v husitské epoše, v období reformace i protireformace. Sou-stavně sleduje vojenské konflikty, k nimž v průběhu staletí docházelo v litomyšlské oblasti, podrobně stopuje například období třicetileté války.

Přes pasáže věnované baroku, osvícen-ství a posléze i národnímu obrození vplývá výklad do „dlouhého“, 19. století. Je potěši-telné a v kontextu regionální historiografie ne úplně samozřejmé, že zhruba polovina knihy je věnována dějinám města po roce 1918. V této části knihy může Milan Skři-vánek naplno rozvinout své vypravěčské, vpravdě kronikářské umění. Místně zakot-venou faktografii zasazuje často jen nená-

422

L I T E R A T U R A

silnými náznaky do souvislostí celostátních i evropských. Těžko vyzdvihovat některé pasáže, upozorním snad pouze na podka-pitoly, mapující kulturní život města a okolí, včetně jednotlivých významných kulturních akcí (slavností, výstav atd.), v menší míře pak činnost spolků. Užitečné jsou biogramy jednotlivých osobností mezi Litomyšlany, které jsou v textu rozesety. Podnětné se jeví rovněž texty o politickém vývoji. Upozorňu-ji například na řadu cenných faktů k vývoji komunistické organizace i k fašistickému hnutí, které v meziválečném období mělo v Litomyšli nezanedbatelné pozice. Výklad je doveden v podstatě až do současných dnů. Psát o žijících lidech nebývá jedno-duché. Milan Skřivánek dokázal překonat toto úskalí věcností a vyváženou objektivi-tou (přestože sám byl činným aktérem dění po roce 1989).

Anotovanou publikaci budou jistě vyhledávat historikové, archiváři, muzejní a galerijní pracovníci, politologové i další zájemci o dějiny Litomyšle a okolí. Svou promyšlenou strukturou, vyvážením fakto-grafie i stránky hodnotící, širokým využitím pramenů (včetně pramenů memoárové po-vahy) i hojným užitím obrazového a foto-grafického materiálu, který je svým umným zakomponováním do knihy postaven na ro-veň psanému textu, představuje Skřivánko-va práce vzor pro zpracování dějin měst. Pro historiky Litomyšle představuje další z pev-ných kvádrů, na nichž je možno rozvíjet bádání o tomto pozoruhodném městě.

Jiří Křesťan

Pavel K r a f l a kolektiv: Ves Leštno za městečko vysazovati ráčíme. Památ-ky, místopis a vybrané osobnosti Líšně z pohledu historických, jazykovědných a přírodovědných disciplínBrno, Statutární město Brno – městská část Brno-Líšeň: Kulturní centrum Líšeň 2009, 272 s., ISBN 978-80-254-4860-1

V posledních letech se literatura vě-novaná historii Brna rozrostla o několik vskutku zajímavých titulů. Vedle monogra-fií týkajících se dějin vlastního „vnitřního“ města byla pozornost zaměřena i na lokality, které dříve byly samostatné a součásti Brna se staly teprve v rámci různých správních

a organizačních změn. V tomto ohledu mů-žeme zmínit například vydařenou publikaci mapující dějiny Králova Pole nebo právě i recenzovanou knihu.

Líšeň je čtvrtou největší části města Brna. Je třeba připomenout, že v roce 2006 vyšla monografie autorů Jiřiny a Ludvíka Belcrediových Svatý Jan to vše viděl. Historie městyse Líšně 1306–2006. 700 let od první písemné zmínky, která v základních obry-sech přinesla nástin dějin lokality. Popisovat historii a současnost Líšně je však možné z více úhlů a různými způsoby, proto lze vydání recenzovaného titulu jen přivítat.

Kniha přináší dvanáct kapitol (studií), rozdělených do pěti tematických bloků: po-mocné vědy historické a medievistika, histo-rická kartografie a toponomastika, archeolo-gie a geologie (dějiny vědy), dějiny hmotné kultury (dějiny umění a techniky) a dějiny literatury, etnografie a moderní dějiny. Jak již název napovídá, základním popudem ke vzniku této monografie bylo 450. výročí povýšení Líšně na městečko (stalo se tak 1. prosince 1558). Okolnostem povýšení a vydání znakového privilegia Ferdinan-da I. věnuje v úvodní kapitole pozornost Pavel Krafl. Znakem, vlajkou a pečetí Líšně se zabývá Karel Maráz, období, kdy byla lokalita ve vlastnictví pánů z Kunštátu, po-pisuje Jindra Pavelková. Vzhledem k tomu, že dějinám tohoto rodu byla již v nedávné minulosti věnována značná pozornost, se autorka pokusila nastínit širší souvislosti; snad se mohla více zaměřit i na majetkové poměry v okolí Líšně, které byly pro vývoj lokality poměrně důležité.

Další tři kapitoly druhého tematic-kého bloku se týkají zobrazení Líšně na mapách (autorem této studie je Aleš Vysko-čil), líšeňských pomístních jmen (Michaela Čornejová – František Bačovský) a vývoje názvů líšeňských ulic (Milena Flodrová). Třetí oddíl přináší soupis archeologických lokalit na katastru Líšně a nejbližšího okolí (autorem je Ludvík Belcredi) a především rozsáhlou a zajímavou studii Rudolfa Mu-sila, věnovanou bohatému společenské-mu i odbornému působení Martina Kříže a Jana Kniese. Čtvrtý blok tvoří dvě kapi-toly: Tomáš Valeš stručně popsal umělec-ké památky Líšně, Tomáš Kocman nastínil vývoj budování areálu MHD. Zde se mohlo

423

R E G I O N A L I A

více projevit kritické pero vědeckého re-daktora svazku Pavla Krafla: studie je sice zpracována velmi fundovaným způsobem, je však až přespříliš detailní. Průběh oprav vozidel nebo technické parametry hal ocení zřejmě jen odborník, řadový (byť poučený) čtenář tyto detaily bude považovat za po-někud nadbytečné.

Knihu uzavírají kapitola Karla Altma-na, který se pokusil nalézt charakteristiky obyvatel Líšně (především žen – Líšňaček) v díle bratří Mrštíků Rok na vsi, a kapitola Františka Čapky a Moniky Sobolové popi-sující vývoj lokality mezi světovými válkami. Zde je nutno poznamenat, že ač tato studie obsahuje poznámkový aparát, odkazy větši-nou doplňují vlastní text. Citací archivních pramenů je nemnoho, řada zajímavých údajů není doložena přímým odkazem na příslušný pramen vůbec.

Čtenáře snad poněkud zaskočí řazení kapitol, tedy zejména fakt, že archeologie tvoří až třetí oddíl a že se poté, co se v studii o vývoji MHD dostáváme až na samý počá-tek našeho století, vracíme se v posledním příspěvku zpět do období první republi-ky. Úvod knihy byl bezesporu koncipován s ohledem na významné výročí, ostatně ob-sah svazku je natolik pestrý a mnohostran-ný, že chronologická nenávaznost čtenář-skému zážitku ani v nejmenším nevadí.

Je zřejmé, že výše uvedené poznámky mají spíše jen marginální charakter. Nelze než konstatovat, že kniha přináší velmi zají-mavý a mnohostranný pohled na politický, společenský i kulturní vývoj Líšně. Témata jsou vhodně vybrána a dobře zpracována. Nemůžeme opomenout ani grafickou podobu monografie, která si zaslouží absolutorium. Zaujme zejména barevná příloha, která má na dnešní poměry úctyhodných 68 stran.

Kniha je prezentována jako první sva-zek edice Historie a kultura Líšně. Přejme si proto, aby vydavatel dokázal shromáždit dostatek finančních prostředků k vydání dalších svazků edice a aby editor řady Pa-vel Krafl měl v příštích letech stejně šťast-nou ruku při výběru autorů i témat jako v případě recenzovaného titulu – který se mimořádně vydařil. Karel Mlateček

David P i n d u r : Počátky kostela Všech svatých v Místku. Sonda do života severomoravské farnosti v období barokaFrýdek-Místek, Římskokatolická farnost Místek 2009, 80 s., ISBN 978-80-254-5776-4

Nevelká, ale působivě vydaná mono-grafie barokního místeckého kostela Všech svatých poskytuje podrobné pojednání o jeho genezi, výstavbě a prvních desetile-tích jeho existence na pozadí rekatolizač-ních procesů na Moravě. Práce se skládá z předmluvy faráře, čtyř kapitol tvořících základ práce, závěru včetně poznámek, soupisu pramenů a literatury. Práce Da-vida Pindura se netýká jen kostela. Chrá-mová budova je zde záminkou k popsání rozmanitých projevů společenského života malého moravského města. Autor věnoval mnoho pozornosti například morové epide-mii z let 1715–1716, která měla podstatný vliv na duchovní život, či fundacím místec-kých měšťanů. Popsal také lidovou zbož-nost období baroka, zhmotněnou v kostele mnoha díly. Čtenář zde nalezne také něko-lik podrobných charakteristik významných osobností života farnosti v 17. a 18. století. Nutno zdůraznit, že kniha, opatřená obšír-ným poznámkovým aparátem (celkem 88 poznámek) a opírající se o bohatý archivní výzkum, uspokojí nejen historiky ale i his-toriky umění. Autor podrobně popsal nejen samotný objekt, ale i jeho barokní mobiliář, precizně určující dobu vzniku a autorství jeho částí. Text doplňuje 43 fotografií pr-votřídní kvality.

Kromě všech znaků vědeckého zpra-cování je kniha napsána srozumitelným způsobem. Jako taková nalezne mnoho čtenářů mezi dnešními obyvateli Frýdku- -Místku. Je možno doufat, že je příslibem větší monografie místeckého kostela, která by zahrnovala pozdější období 19. a 20. sto-letí. Bogusław Czechowicz

424

K R O N I K A

Kronika

Náboženství v českých zemích v „dlouhém 19. století“ (1780–1918)Ve dnech 12. až 14. května 2010 se v prostoře luteránského kostela

v Duchcově uskutečnila konference věnovaná problematice náboženství v českých zemích 19. století, která byla součástí řešení projektu Intelektuální a lidová zbožnost v českých zemích v 19. století mezi nacionalismem a novou konfesionalizací, podpořeného GA ČR. Jejími pořadateli byla Fakulta hu-manitních studií Univerzity Karlovy v Praze a Muzeum města Duchcova. V nedávné době bylo uspořádáno několik tematicky blízkých konferencí a kolokvií v Brně (Sekularizace dělnického prostředí v 19. století, Sekulari-zace venkovského prostoru v 19. století, Sekularizace českých zemí v letech 1848–1914). Na rozdíl od nich však bylo duchcovské setkání zaměřeno šířeji, byť ani ono se nemohlo otázkám sekularizace vyhnout.

Zdeněk R. Nešpor v úvodním příspěvku přiblížil dosavadní výzkum problematiky. Poukázal také na koncept druhé konfesionalizace a na potře-bu zkoumat sociální a kulturní působení náboženství napříč jednotlivými církvemi i sociálními, nacionálními a dalšími sférami. První blok konference byl věnován duchovním jako nositelům zbožnosti. Jindřich Z. Charouz hovořil o vzdělávání kněží v monarchii. Zuzana Čevelová a Jana Straní-ková se zabývaly postavou římskokatolického kněze a katechety F. A. Vac-ka. Tomáš W. Pavlíček využil jako pramen pro poznání komunikačních strategií přihlášky do pražského alumnátu z osmdesátých let 19. století. Mimořádně zajímavý byl příspěvek Jany Oppeltové a Věry Slavíkové o proměnách skladby a zaměření římskokatolických farních knihoven. Olga Šiková mluvila o Janu Kollárovi a jeho dochovaném kázání z roku 1848. V širokém záběru pojal svůj referát Jan Horský, jenž hovořil o tom, do jaké míry evangeličtí intelektuálové (především F. Žilka a E. Rádl) do svého myšlení o evolučním procesu pojímali nábožensko-etické hodnoty. Následující blok náležel evangelickým sborům. Zdeněk R. Nešpor se po-druhé chopil slova, aby nastínil rozdělení na „lidové“ evangelické církve (tedy etablované protestantské církve) a „svobodné“ evangelické církve, představující alternativu pro nespokojence a poskytující realizaci hledačům hlubších, až sektářských forem osobní zbožnosti. Příspěvek Václava Zemana byl věnován vzniku prvních evangelických sborů na Děčínsku. Geogra-ficky vymezený byl i referát Vojtěcha Kábrta o nekatolických církvích na českém severovýchodě ve druhé polovině 19. století. Pavel Andrš hovořil o podnikatelském rodu Lahusenů a jeho podpoře nejdecké evangelické obce. O evangelickém hnutí v Hrobu, poznamenaném mimo jiné jeho starší

425

K R O N I K A

historií, měl mluvit Jan Kilián. Postavu teologa Gustava Adolfa Skalského přiblížil Ondřej Macek. První den konference pak mohli zúčastnění uzavřít společnou účastí na ekumenické evangelické bohoslužbě.

Následující ráno zahájil panel o římskokatolické církevní zbožnosti. Hedvika Kuchařová se zabývala institucionálním vývojem české premon-strátské cirkárie na přelomu 18. a 19. století, Petr Tesař řádem německých rytířů v českých zemích, David Mandát pátráním po biografických údajích představených mužských klášterů v olomoucké arcidiecézi a Kristina Kai-serová a Marie Macková působením německých redemptoristů na jejich region. Obzvláště zajímavá byla analýza dlouhodobého vývoje hospodaření římskokatolické farnosti na příkladu Vyškova, kterou předložila Eva To-mášková. Jiří Mihola hovořil o brněnských ženských kongregacích v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Jitka Jonová pak nastínila pokus o zřízení samostatné německé diecéze se sídlem v Chebu z pohledu zpráv vídeňské nunciatury z let 1901 až 1903. Jakub Zouhar přiblížil neúspěšné snahy českých dominikánů na poli církevních dějin. O rektorech české Karlo-Ferdinandovy univerzity z řad teologů v letech 1891 až 1917 mluvila Marie Štemberková. Další panel byl věnován religiozitě českých emigrantů. O vnitřním vývoji i souvisejících vnějších politických tlacích ohledně tzv. husitské církve na Volyni v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století mluvil Jaroslav Vaculík. Marek Vlha pak na příkladu St. Louis přiblížil náboženský konflikt mezi katolíky a svobodomyslnými, který již od samých počátků rozděloval krajanskou Ameriku. Oba příspěvky předznamenaly následující blok o antiklerikalismu a alternativních formách religiozity. Ludomír Kocourek sledoval náboženskou problematiku na stránkách učitelských časopisů šedesátých let; Hana Stoklasová zkoumala proměny dobové zbožnosti očima Časopisu českého duchovenstva a Pastýře duchovního. O originálním pokusu Karla Slavoje Amerlinga o skloubení náboženství a vědy hovořil Jan Janko. Referát o pražské Pravoslavné besedě připravily Ľuba Krutská a Viera Pasterová. Marie L. Neudorflová shrnula náboženské postoje T. G. Masaryka. Tomáš Veber přítomné seznámil s polemikami s liberály vedenými profesorem teologie a vyšehradským proboštem Anto-nínem Lenzem. Pro nemoc nezazněl referát Józefa Szymeczka o počátcích teozofického hnutí v Těšínském Slezsku. Zbytek dne byl věnován nábožen-skému umění a církevnímu stavitelství. O evangelických kostelech v českých zemích jako místech paměti mluvila Blanka Altová, Marta Procházková pak o přístavbách věží u tolerančních modliteben po roce 1861. O mariánském a světeckém kultu v exteriorové kamenné plastice v prostoru mezi Krušnými horami a Českým středohořím hovořil Vít Honys. Aleš Filip ve spolupráci s Romanem Musilem analyzoval obrazy jeptišek Gabriela Maxe a významy, které do nich vkládali soudobí komentátoři.

Tematicky nejrůznorodější byl závěrečný panel nazvaný „Proměny zbožnosti“. Zahájil jej Jiří Wolf s příspěvkem o zápiscích duchcovského

426

K R O N I K A

děkana P. Stowassera z let 1811–1827. O duchovní orientaci děčínských Thunů v předbřeznové éře mluvila Marcela Oubrechtová. Jiří Rak předložil takřka syntetický pohled na místo katolicismu v českém národním hnutí a jeho ideologii. Petr Melmuk mluvil o roce 1848 a náboženské a konfesní situaci v Čechách. Jana Michlová rozebírala knižní sbírky Ch. L. Ficquel-monta a Adam Dobeš antisemitské incidenty v Čechách v roce 1859. Drahomír Suchánek nastínil ohlasy na papežské volby v české společnosti se zaměřením na rok 1903. Markéta Seligová, jejíž referát konferenci uza-vřel, zkoumala kvantitativní zastoupení evangelíků mezi studenty české a německé university v Praze a pražské techniky.

Organizačně výborně zvládnutá konference bezpochyby splnila vyty-čené cíle. Potvrdila, že náboženství sehrávalo v životě společnosti 19. století neodmyslitelnou roli, a napomohla k bližšímu poznání řady proměn, jimiž procházelo. Většina referujících byla vyzvána k účasti na kolektivní mo-nografii věnované náboženství v českých zemích v 19. století, která bude publikována ještě během roku 2010. Marek Vlha

Samotrzeć, w kompanii czy z orzsakem? Podróżowanie w średniowieczu i czasach nowożytnych

Varšavský Ústav archeologie a etnologie Polské akademie věd hostil ve dnech 27.−28. září 2010 již druhou konferenci z cyklu Kultura ma-terialna a historia społeczna, který tentokrát zaštítil i v polské metropoli sídlící Německý historický institut. Iniciativa k uspořádání setkání vzešla od pracovnic oddělení dějin hmotné kultury, Moniky Saczyńské a Ewy Wółkiewicz, jež setkání nasměrovaly k tematice cestování ve středověku a raném novověku. Ještě před vlastním zasedáním byl pořadatelkami pre-zentován i publikovaný výstup z předchozího ročníku cyklu připravený společně s Marcinem R. Paukem (Dom, majątek, klient, sługa. Manifestacja pozycji elit w przestrzeni materiałnej i społecznej /XII–XIX wiek/ ). Důraz na studium elit zůstal zachován i při letošním setkání a samo cestování organizátorky zajímalo především v úloze potvrzování sociálního statusu putujících. Sebeprezentace prostřednictvím osvojených kulturních vzorců posilovala individuální i rodovou prestiž aristokracie, stávala se součástí výkonu úřadu v případě církevních hodnostářů a v rámci vystupování příslušníků městských poselstev sloužila k posilování splendoru jejich mateřských obcí.

Široký záběr témat s velkým množstvím účastníků si vynutily roz-dělení přednášejících do několika zčásti paralelně jednajících sekcí. Na úvod dostala prostor problematika slavnostních vjezdů církevních a svět-ských hodnostářů. Vstupní příspěvek byl svěřen Jacku Maciejewskému (Bydgoscz), jenž se zaměřil na utváření paměti na vjezdy biskupů a na jejich postupnou formalizaci od raně středověké fáze, v níž byl biskup

427

K R O N I K A

začasté nejen aktérem, ale také režisérem svého prvního vstupu do města, k pozdně středověké podobě, v níž publikum vyžadovalo, aby biskup plnil očekávanou roli.

Dva následující oddíly příspěvků byly zaměřeny na středověké duchovní. Námětem úvah referujících se staly nejen postavy, u nichž se cestování pojilo s výkonem úřadu (např. biskupská správa či aktivita pa-pežských legátů a kolektorů), ale také jedinci, jejichž mobilita začala být ze strany středověké církve vnímána jako ohrožení – díky vykročení za hranice kontrolovaného sociálního prostoru. Blok následujících referátů pod společným názvem „Typy cestování“ se už odchýlil od sledování mobility konkrétních postav a více se zaměřil na kreativní imaginaci středověkých autorů spojenou s cestováním či jeho přijatými atributy (např. mošna a poutnická hůl). V rozvržení medievistických sekcí nechyběl ani blok věnovaný cestování měšťanů. Zajímavá byla především komparace závěrů přednesených příspěvků, která vypovídala o odlišné dynamice ekonomic-kých sfér středověké Evropy a z ní vyplývající odlišné míře poznaného prostoru v jednotlivých městských prostředích.

Sekce příspěvků zaměřených na raný novověk se soustředila na hmotnou kulturu a logistiku cestování, ať již v pokojných dobách míru či v pohnutých časech vojenských událostí, značnou pozornost pak poutaly především mimořádně bohaté prameny k příslušníkům magnátské vrstvy (Radziwiłłů, Potockých, Jabłonowských) a v neposlední řadě také proslulá rozsáhlá korespondence Jana III. Sobieského s jeho ženou Marií Kazimírou d’Arquien.

Zatímco v první části konference se pozornosti těšily nejrůznější kratší formy mobility (cesty na sněmy, mezi rezidencemi, vizitace, pohřební průvody), cesty v rámci Rzeczpospolitę či směřující z Polska za hranice, námětem posledních dvou sekcí uzavírajících varšavské setkání se staly cesty cizinců na polské území a kromě nich také kontakty se vzdáleným „cizím“ a s nimi spjaté vyhrocenější traktování alterity, kritika odrodilosti nebo vědomí nebezpečí narušení kulturní integrity cestujícího jednotlivce.

Veronika Čapská – Martin Čapský

Mezinárodní konference Modus vivendi III – Townsview in 17th–19th Cen turies

Ve dnech 4.–5. října 2010 se v estonském hlavním městě Tallinnu sešla již třetí mezinárodní konference k urbánním dějinám pobaltských měst, tentokrát na téma „Obraz měst a pohled na ně od 17. do 19. století“. Jejími organizátory se staly Institut dějin umění a Historický institut místní univerzity spolu s několika dalšími městskými a státními kulturními a vzdě-lávacími institucemi. Důležitý moment konferenčního jednání představoval teritoriální přesah příspěvků, které z konference, původně věnované pouze

428

K R O N I K A

městům z oblasti Pobaltí, udělalo akci evropského dosahu. Ta byla navíc věnována životnímu jubileu předního estonského historika a také hlavní-ho organizátora uvedených mezinárodních setkání, která se konají pod názvem Modus vivendi, Raimo Pullata. Dalším pozitivem organizace byla skutečnost, že samotnou akci doprovodil již předem připravený konferenční sborník s plným zněním autorských textů, takže těžiště jednání se mohlo přesunout z vlastní prezentace příspěvků k diskusi o nich. Referáty byly vytištěny v rámci publikační řady Vana Tallinn, která v tomto roce dosáhla již 21. ročníku (Vana Tallin 21 [25], 2010).

Na konferenci zazněly tři základní okruhy příspěvků. První a nej-méně početná skupina vystoupení se týkala metodiky zpracování tématu historického zobrazování měst. V jejím rámci Gerhard Jaritz (Rakousko) nastínil historii vývoje metodologického zázemí badatelského přístupu k vyobrazení měst od přelomu 70. a 80. let minulého století, kdy se těžiště zájmu o toto téma posunulo z oblasti uměnovědného bádání do sféry zájmu historiků, a to v rámci kulturních a sociálních dějin. Tento „visual turn“ přinesl přednostně interdisciplinární přístup k vymezené tématice, v němž na stále větším významu získávaly dějiny komunikace. V obdobném duchu byl koncipován i text bohužel nepřítomného Bernda Roecka (Švýcarsko), s nímž se účastníci mohli seznámit v uvedeném sborníku. Na rozdíl od výše uvedeného Jaritzova vystoupení nabídl Roeck i retrospektivní pohled, zasahující až k počátkům zobrazování měst. Hlavní linie jeho výkladu se pokoušela především o konfrontaci dobového zobrazování měst a jejich reálného vývoje i o sledování vazby obou procesů.

Další okruh vystoupení se již zabýval vývojem vyobrazení měst konkrétních evropských lokalit. Andrzej Klonder (Polsko) přiblížil vnímání charakteru menších měst na Litvě a v Polsku v raně novově-kých jazykových příručkách a literárních textech. Dobové literární texty zohlednil i příspěvek Olgy Fejtové (Česká republika), která sledovala v geografické literatuře 16. a 17. století vývoj vztahu mezi použitým vyobrazením měst pražských a doprovodným textem. Další skupina referátů již směřovala k vlastnímu vyobrazení měst a k ikonografii jako základní pramenné bázi historických výzkumů. Edmund Kizik (Polsko) podal podrobný přehled vedut Gdaňsku v 18. století, Małgorzata Omi-lanowska (Polsko) se věnovala tématu pohledů na Varšavu na sklonku 18. století v díle významného italského malíře Bernarda Bellotta a pře-devším okolnosti, jak tato jeho obrazová „dokumentace“ byla využita při rekonstrukci města po druhé světové válce. Ke klasickému vedutovému zobrazení měst se vztahovalo i vystoupení Alfreda S. Weiße (Rakousko), v němž se do popředí dostala otázka, do jaké míry mohou tyto obrazy posloužit jako pramen historických výzkumů, jíž autor řešil na příkladu vedut a panoramatu města Salcburku ze sklonku 18. a počátku 19. stole-tí. Chronologie výběru konvenovala významným urbanistickým změnám,

429

K R O N I K A

které lokalita v tomto období zažívala a které představené obrazové prameny skutečně reflektovaly. Stejné město prezentovali i Gerhard Ammerer a Katharina K. Mühlbacher (Rakousko), kteří doložili význam dobového vyobrazení zdejší arcibiskupské rezidence pro dokumentaci jejího stavebního vývoje. Nad funkcí fotografických záznamů měst se zamýšlel Jens Jäger (Německo), který zdůraznil význam fotografie jako prostředku ilustrujícího urbánní vývoj měst a současně jako média měs-to reprezentujícího.

Poslední, ovšem nejpočetnější skupinou příspěvků byla vystoupení věnovaná teritoriu samotného Estonska a blízké Litvy a Finska. Jejich snahou bylo v prvé řadě přiblížit historické zobrazení měst a jeho využití v aktuální badatelské praxi. V centru pozornosti stála estonská metropole Tallinn v 19. století, kdy toto téma v ikonografii zažívalo boom. Anne Untera (Estonsko) představila autory nejvýznamnějších vedut města z 19. století a význam jednoho z místních obchodníků s uměleckými předměty pro vznik a šíření tohoto specifického obchodního artiklu. Epp Kangilaski (Estonsko) využil vyobrazení města ze stejného období jako pramen k rekonstrukci předměstského prostředí a Mai Levin (Estonsko) se zabývala podílem ruských malířů na tomto typu umělecké produkce. Tõnis Liibek (Estonsko) se zaměřil na reflexi dynamického rozvoje Tallinnu do podoby průmyslového města od 70. let 19. století v dobové fotografii i malbě. Jeho překvapivé závěry potvrzují minimální ohlas tohoto směru vývoje města v obou obrazových médiích, jak z důvodu nezájmu o nové průmyslové objekty (malba), tak díky problematickému dochování ma-terie (fotografie). Po bok těchto příspěvků se zařadil i referát Risto Paju (Estonsko), představující mimořádnou kolekci skic historických domů v Tallinnu, pořízenou dvěma architekty z rodiny Bernhardů v 18. století. Pouze jediné vystoupení věnované Tallinnu zaměřilo pozornost na starší vyobrazení města z období 16. až 18. století. Krista Kondres (Estonsko) v něm připomněla omezené dochování těchto ikonografických pramenů, které pro Tallinn vznikaly výjimečně jako samostatné grafické listy a byly zastoupeny spíše jako součást dobové literatury.

Tři referáty se soustředily na Tartu, další z historicky významných estonských měst. Juhan Maiste (Estonsko) zdůraznil architektonickou jednotu města a jeho univerzity, která spoluutvářela charakter této lokality od první poloviny 19. století. Marge Renit (Estonsko) se věnovala obrazu Tartu v cestopisné literatuře 18. století a Lea Teedema (Estonsko) rekon-struovala na základě stavebních plánů podobu jednoho z jeho předměstí tak, jak se vyvíjelo od 18. století.

Závěrem je třeba ještě zmínit příspěvky výhradně informativního charakteru. Jednalo se o vystoupení Valdise Mazulise (Litva), které na-bídlo přehled ikonografických sbírek Akademické knihovny Litvy, dále o reflexi vývoje Helsinek na základě statistických pramenů, již podal Oiva

430

K R O N I K A

Turpeinen (Finsko), a nakonec o nástin vývoje fotografického záznamu krajiny ve Finsku a přehled nejvýznamnějších sbírek historických fotografií v této zemi, které předložil Istvan Kecskemeti (Finsko).

Navzdory metodologicky slibnému úvodu měla většina příspěvků spíše charakter přehledu stavu ikonografického materiálu k vybranému tématu, anebo se věnovala konkrétnímu popisu vývoje určitých městských lokalit tak, jak je v podstatě prvoplánově zachytil obrazový materiál, ať už se jednalo o dřevořezy, grafiky, malbu či fotografie. K reflexi aktuální metodiky zpracování a využití ikonografických pramenů v intencích zmí-něného „vizuálního obratu“, respektive diskursivní analýzy, však nedošlo. Důvodem mohla být v případě pobaltských regionů skutečnost, že uvedená konference nabídla jednu z prvních šancí, jak téma města a jeho historic-kého obrazu představit. Olga Fejtová

Nálezy mincí od antiky po raný novověk (II). Výroba – distribuce – tezaurace ve světle mincovních nálezů

Jihočeský Žumberk se stal ve dnech 4.–7. října 2010 dějištěm meziná-rodní konference, pořádané Centrem medievistických studií ve spolupráci s Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích. Nevelká vesnice nedaleko rakouských hranic hostila numismatiky z celého středoevropského prosto-ru, kteří společně diskutovali o nálezech mincí a možnostech jejich další interpretace.

Konferenční jednání zahájili Jiří Militký s ředitelem Jihočeského muzea Pavlem Šafrem. První odpolední blok, věnovaný nálezům keltských mincí ve střední Evropě, zahájila Eva Kolníková (Bratislava) s prezentací výsledků výzkumu, týkajícího se technologie a techniky ražby keltských mincí, posuzované na základě nálezů ze Slovenska. Věra Němečková (Hra-dec Králové) promluvila o důležitosti konzervace mincí pro numismatiku. Jiří Militký (Praha) představil účastníkům konference nové nálezy mincí na dlouhodobě zkoumaném keltském oppidu v Třísově, které v mnohém upravují náš pohled na třísovský sídlištní prostor. Program prvního zkrá-ceného dne konference uzavíral příspěvek Michala Maška (Praha), který se věnoval nesnadně interpretovatelné problematice vzniku přeražeb v indo-řecké oblasti.

Dopolední úterní blok přednášek byl věnován nálezům řeckých a římských mincí v antickém světě. Referát Jarosława Bodzeka a Renaty Madydy-Legutko (Krakow) se zabýval problematikou polských nálezů ražeb vzniklých na území Bosporského království (z období pod římskou správou), které snad mohly být na území Polska přivezeny po severovýchod-ní pontské cestě spojující barbaricum s černomořskými oblastmi. Alexander Ruske (Wien) s pomocí katalogizace a statistických metod výskytu mincí v době raného římského císařství v Rakousku hodnotil peněžní oběh tohoto

431

K R O N I K A

období. Problematice nálezů římských mincí ze 3. století na švýcarském území se věnoval Ulrich Werz (St. Gallen), jenž nově interpretoval depoty z lokalit Oberriet a Vättis ve švýcarském kantonu St. Gallen.

Druhou část dopoledního úterního bloku zahájil numismaticko-ar-cheologický dvojreferát Jiřího Militkého a Eduarda Droberjara (Hradec Králové, Lublin), věnovaný hromadnému nálezu římských mincí z Milčic. Za zmínku stojí, že prvé exempláře z tohoto souboru registroval již rychtář Vavák v 18. století. O možnostech všestranné interpretace římských mincí v oblasti Kalisz-Piwonice promluvil i Andrzej Romanowski (Warszawa), který rozdělil nálezy pro potřeby podrobnější analýzy do několika skupin podle množství informací, jež je z nich možné vytěžit. Blok uzavíral společný referát Jiřího Militkého a Dagmar Kašparové (Brno), pojednávající o kolekci římských mincí z germánského sídliště u Strachotic na Znojemsku.

Středeční program, věnovaný středověku a ranému novověku, skýtal velmi pestrý pohled na mozaiku referátů, zabývajících se dobou, kdy je již možné konfrontovat nálezy mincí s výpovědí, ačkoliv v mnoha případech velmi omezenou, písemných pramenů. Jan Videman (Kroměříž) interpreto-val mince z doby Karla Velikého z hradiště v Hudličicích u Příbrami, tedy z doby, se kterou bývají spojovány první písemné zmínky o Čechách. Po něm se Luboš Polanský (Praha) zaměřil na problematiku nálezu z Lasovic- -Zliv-Lekna, kde některé nalezené mince mohou výrazně přispět k poznání českého mincovnictví v době ražby denáru velkého střížku. Roman Zaoral (Praha) důvodně zpochybnil nález českého brakteátu ve Švédsku a z ná-lezových okolností a s použitím srovnávací metody vyslovil hypotézu, že mince ve skutečnosti pocházela spíše z Dánska. Dagmar Grossmannová (Brno) analyzovala nález mincovního pokladu ze 13. století z Kyselovic. Petr Schneider (Ústí nad Labem) se následně pokusil o revizi dochované části brakteátového nálezu z Nehvizdek a s pomocí ikonografie a nálezových okolností se zaměřil na provoz mincoven v českém prostředí 13. století. Kamil Smíšek (Roztoky u Prahy) se následně zabýval nálezem mincí ze 13. století při archeologickém výzkumu Svobodova náměstí, jenž svým významem přispívá k poznání mincovního oběhu brněnské aglomerace.

Pozornost účastníků konference se v dalším bloku obrátila k Nové Marce, kde byl nalezen poklad z druhé poloviny 14. století, o němž velmi zasvěceně a s velkým rozhledem promluvil častý účastník konferenčních diskuzí Borys Paszkiewicz (Wrocław). Nový nález pokladu z oblasti Barli-nek a Choszczno slibuje změnu datace některých typů feniků Vinkenauge. Otázce nesprávné dosavadní interpretace počátků kontramarkování praž-ských grošů se věnoval Petr Vorel (Pardubice), který při jejich interpretaci v prostoru dnešního jihozápadního Německa došel k závěru, že kontra-marky ve skutečnosti označovaly mince začleněné do peněžního oběhu jednotlivých oblastí. Ján Hunka (Bratislava) shrnul dosavadní poznatky nedávného objevu významného souboru mincí ze Štúrova a blízkého

432

K R O N I K A

okolí. Marek Budaj (Bratislava) zhodnotil vliv velmi početných nálezů tzv. bílých peněz na uherský měnový systém v 16. a 17. století. Martin Musílek (Praha) se na základě výpovědi písemných pramenů zamýšlel nad možnou výší majetků pražských a kutnohorských městských elit a demonstroval tak nutnost víceoborové spolupráce při interpretaci numismatických nálezů. Marcin Rudnicki (Warszawa) promluvil o nálezech bójských mincí na sever od Karpat, datovaných do pozdní doby laténské a snad i na počátek doby římské, a rozpoutal delší diskusi, v níž představovala jednu ze sporných otázek ikonografická interpretace některých typů mincí.

Poslední blok čtvrtečních referátů, věnovaný zčásti problémům současných podmínek numismatického bádání, zahájila Eva Sklenářová (České Budějovice) rozpravou o otázce chybějících nálezových okolností u starších nálezů mincí. Jiří Hána (Plzeň) se obecně vyjádřil k problematice motivace a její role při ohlašování mincovních nálezů a vyzval i ke změ-ně příslušných a nedostatečných zákonů. Jan Štefan (Ostrava) pojednal o technologii výroby moravských brakteátů druhé poloviny 13. století. Celé setkání zakončil Tomáš Smělý (Kamenice) referátem o životnosti razidel, vycházejícím z časově nesmírně náročné snahy o přesnou identifikaci razidel na základě dílčích odchylek na mincovních nálezech.

Numismatická konference, obohacená o návštěvu okolních kulturních památek a o příjemnou prohlídku místní tvrze, vedenou správcem Romanem Josefíkem, poukázala především na nutnou mezioborovou a mezinárodní spolupráci a také na výraznou profesionalizaci numismatického oboru, nad jehož budoucností však s ohledem na aktuální vývoj visí mnoho otazníků, jež bude nutné v nejbližší době řešit, aby vinou nevhodného přístupu k nálezům nedošlo k dalšímu rozsáhlému znehodnocování kulturního dědictví nejen v České republice. Jiří Knap

Morava v časech markraběte JoštaDne 21. října 2010 uspořádal Historický ústav Filozofické fakulty

Masarykovy univerzity společně s Moravským zemským muzeem, Muzeem města Brna a Joštovou akademií v prostorách Dietrichsteinského paláce konferenci, na které si účastníci připomněli 600. výročí zvolení markraběte Jošta římským králem.

Za organizátory přivítal účastníky konference senátor Richard Svo-boda, úvodního slova se chopil rovněž Libor Jan, jenž označil Jošta za rozkošatou osobnost pozdního středověku, obecně o myšlence uspořádat tuto konferenci promluvil zástupce Jihomoravského kraje Zdeněk Dufka. Martin Reissner, ředitel Moravského zemského muzea, zmínil rozporu-plnost Joštovy osobnosti, která neměla dost času na to, aby zrealizovala svoje ideje. Pavel Ciprian následně zdůraznil pevné sepětí Jošta s Moravou a Brnem.

433

K R O N I K A

První referent Dalibor Janiš (Brno) promluvil o základních oporách moci markraběte Jošta, tzn. o zemském soudu, úřednících a landfrýdech. Pozornost věnoval i zemské šlechtické obci, její elitní skupině – panské-mu stavu – a také zemskému soudu, jenž podle něj představuje prvek kontinuity z výrazně staršího období a který si udržel svou pozici až do předbělohorské doby. Stranou nezůstala ani soudní jednání v Joštově době a otázka obsazování jednotlivých úřadů a význam landfrýdů pro pochopení mocenských poměrů na Moravě.

Tomáš Baletka (Vsetín) se zabýval osobami, jež obklopovaly Jošta na jeho dvoře. Pramenná základna, sestávající často pouze z listin markraběcí kanceláře, zahnala referenta až k nutnosti pustit se do nezávazného speku-lování o příčinách proměn skladby osob. Často pouze v náznacích možná charakteristika kariér jednotlivých osob z osazenstva markraběcího dvora představuje však nutný základ pro zhodnocení skladby dvora, obsazování úřadů a alespoň rámcové pochopení proměnlivých mocenských poměrů v bouřlivých časech bojů na Moravě.

V následné diskuzi, která byla Liborem Janem zahájena s ohledem na úzké tematické propojení obou referátů, se Tomáš Baletka, Lenka Bobková, Martin Čapský, Jiří Doležel a Libor Jan vyjadřovali ke kauze hradního regálu, o níž nově pojednal Robert Šimůnek. Zatímco Libor Jan kladl důraz na ústní souhlas, který ve středověku mohl sehrávat podstat-nější roli než souhlas písemný, poukázal Martin Čapský na nutná povolení k boření hradů, známá i z pozdějších pramenů, která spojil s rolí hradu jako důležité zemské pevnosti v době osmanského ohrožení. Jiří Doležel naopak poukázal na to, že hradní regál závisel na aktuálních vztazích. Lenka Bobková vyjádřila k hradnímu regálu skepsi, kterou vysvětlovala především mlčením pramenů.

Na otázky spojené s církevní politikou markraběte Jošta, olomouckým biskupstvím a olomouckou kapitulou, stejně jako na kontinuitu v otázkách přemyslovské politiky se zaměřil Petr Elbel (Brno, Wien). Po precizním pojednání otázky starší tradice olomouckého biskupství spojil politiku moravského markrabětem s papežským trhem s prebendami, na kterém zaznamenávali Lucemburkové nemalé úspěchy. Na několika chronolo-gicky řazených případech pregnantně demonstroval závislost obsazování biskupského úřadu v Olomouci na vůli panovníka v Praze, proti níž měl minimální šance na úspěch i tak zkušený politik, jakým byl markrabě Jošt. Soupeření o vliv na obsazování nejvyššího církevního úřadu na Moravě však nakonec vystřídala shoda mezi Prahou a reprezentantem moravské sekundogenitury. V zásadě však Petr Elbel konstatoval, že biskupství zůstalo oporou českého krále na Moravě a vliv Jošta na personální obsazování úřadu zůstal zanedbatelný.

Lenka Bobková (Praha) se následně věnovala otázce nesnadného prosazení Jošta v markrabství braniborském, jež nebylo vždy předmětem

434

K R O N I K A

vyváženého pojednání v německé historiografii, což platí i pro tendenční díla středověká. Jošt musel bojovat nejen s nedostatkem finančních pro-středků, ale mimo jiné také s nechutí vůči Joštem dosazeným úředníkům cizího původu.

Tomáš Borovský (Brno) shrnul vztah markraběte Jošta k městům na území poměrně hustě zalidněné Moravy, jež procházela postupnou urbani-zací. Konstatoval výrazné snížení počtu markrabských měst v pojednávané době, což souviselo s rozštěpením markraběcích držav. S pomocí berních pramenů poukázal na otázky nadměrného daňového zatížení měst v Joštově době, překvapivě nízký počet udělených privilegií pro města a také na dotvá-ření urbánního charakteru menších lokalit. Komunikaci mezi markrabětem a městem přitom hodnotil jako do značné míry jednostrannou.

Martin Čapský (Opava) pojednal o problematickém vztahu opav-ských Přemyslovců k Lucemburkům, jenž se pohyboval mezi spoluprací a rivalitou. Z referátu vyplynulo, že Lucemburkové vnímali Opavsko jako součást Moravy.

Libor Jan (Brno) se vrátil k tématu církevních dějin a pohovořil o klášterních fundacích moravských Lucemburků. Zdůraznil přitom, že Jan Jindřich kladl při fundaci kláštera augustiniánských eremitů před Běhoun-skou branou důraz na reprezentativnost nadání a také na mimořádnost této fundace, jež byla osazena na tu dobu nezvykle vysokým počtem 42 bratří. Na základě kombinace přímé citace z listin a vlastní interpretace promluvil i o klášteru kartuziánů v Králově Poli, jehož spoluzakladatelem byl právě moravský markrabě Jošt.

Miroslav Plaček (Brno) představil hrad Veveří a pokusil se s pomo-cí názorného obrazového doprovodu demonstrovat nesnadnou úlohu a problémy, které vznikají při snaze o přesné vymezení podílu moravských Lucemburků na utváření mohutného hradního komplexu. Problematika posouzení zásahů jednotlivých moravských vládců do celkového rázu přední architektonické památky na Moravě byla projednávána z mnoha úhlů pohledu i v průběhu závěrečné diskuze.

Konferenci zakončila Eva Richterová (Brno) příspěvkem k tématu dějin umění na středověké Moravě markraběte Jošta. Její pohled do dě-jin bádání na četných příkladech demonstroval, že houževnaté přežívání některých uměnovědných tradic, třeba i v zrcadlově obrácené podobě, v poslední době střídají pokusy o nová zamyšlení nad středověkým umě-ním na Moravě. Explicitně je to pak vidět například na vývoji názorů na svatotomášskou pietu. Podle referentky vede z bludného kruhu atribucí a datací, ovlivněných nezřídka mimovědeckými hledisky, pouze sledování nejširšího kontextu uplatnění uměleckého díla.

Pestrý tematický záběr referátů a diskuzí, doplnilo zdařilé „nevážné oblažení“, jak se vyjádřil jeden z organizátorů konference, v podobě vy-stoupení hudebního uskupení Vaganti. Konference ukázala rozporuplnou

435

K R O N I K A

Joštovu postavu ve světle různých historiografických přístupů, zároveň se ukázalo, že vytvoření smysluplného obrazu Lucemburka v bouřlivém věku moravských dějin umožňuje pouze interdisciplinární přístup, kdy je výsledná syntéza postupně skládána z navzájem se doplňujících názorů a náhledů. Jiří Knap

Za profesorem Pražákem a jeho dílemRichard Pražák se narodil 7. ledna 1931 v Jihlavě, ale jeho studentská

léta jsou spjatá s Prahou, kde se vzdělával nejdříve na gymnáziu v Libni a poté na filosofické fakultě Karlovy univerzity, na níž v letech 1950–1955 vystudoval obory maďarština a čeština. Školitelem jeho diplomové práce Dílo Józsefa Eötvöse před rokem 1848 byl profesor Petr Rákoš.

Po absolvování Richard Pražák opustil Prahu, ne však akademický svět, neboť se stal v Brně interním aspirantem u profesora Josefa Macůrka a to v oboru obecné dějiny se specializací pro dějiny maďarské kultury. Svou kandidátskou práci obhájil v roce 1960, knižně vyšla jako Maďarská reformovaná inteligence v českém obrození v roce 1962. Již v roce 1965 obhájil habilitační spis K česko-maďarským kulturním vztahům na počátku národního obrození a v dalším roce byl jmenován docentem brněnské univerzity pro obor obecných dějin novověku se zaměřením na dějiny střední a jihový-chodní Evropy. V roce 1968 po smrti profesora Josefa Kabrdy převzal vedení Kabinetu balkanistiky a hungaristiky. Normalizace znamenala pro prof. Pražáka kariérní omezení, kdy sice naštěstí mohl nadále působit vědecky i pedagogicky, profesura mu však byla odepřena jako zeti politic-kého vězně padesátých let Františka Křeliny. V roce 1990 byl jmenován profesorem hungaristiky a ugrofinistiky a v únoru 1991 obhájil doktorát věd (DrSc.), a to na základě kritické edice Legendy a kroniky koruny uherské (Praha 1988).

Profesor Pražák nebyl z badatelů, kteří si vytýčí jednu líchu a tu si obdělávají bez ohlížení se jinam, naopak, šíře jeho odborných zájmů byla mimořádná, publikoval monografie, edice pramenů, studie, recenze.

Prvním polem vědeckého zájmu Richarda Pražáka byly česko-ma-ďarské vztahy od osvícenství do roku 1848, druhým polem byla typologie národních obrození ve střední a jihovýchodní Evropě, zvláště u Čechů, Maďarů, Slováků, zčásti i u jiných národů, třetím polem byly česko-ma-ďarské vztahy po roce 1848 a zde se soustředil zejména na relace literární, zvláště v druhé polovině 19. století, čtvrtým polem pak byla čistá hunga-ristika a ugrofinistika, zaměřená většinou na starší slovesnost a literaturu, včetně edic a vlastních překladů, pátým polem byly dějiny ugrofinistiky a hungaristiky, zde prof. Pražák zpracovával i vědecký odkaz Komenského či Dobrovského. S tímto polem souvisí i důležitý přínos Pražákův k vy-dání šesti svazků bibliografie české hungaristiky, jejíž vydávání v letech

436

K R O N I K A

1966–1985 inicioval a také řídil. Šestým polem zájmu byla čistá slavistika a bohemistika, zvláště ta literárněvědná. A za sedmé zvláštní pole můžeme považovat jeho práci syntetizující, jejímž posledním plodem, který byl publikován opravdu až v posledních dnech života Richarda Pražáka, jsou Dějiny Uher a Maďarska v datech (Praha 2010). Vedle této „čisté vědy“ se prof. Pražák zabýval i překladatelstvím a popularizační prací, nejen v tiš-těných médiích, ale i v rozhlase.

Na filosofické fakultě brněnské univerzity Richard Pražák působil vlastně celý svůj život, s jednou několikaletou výjimkou. Přišel v roce 1955 jako aspirant, pak se jeho pracovní zařazení měnilo konečně na řádného profesora. V této funkci působil do roku 1994, následně na čtyři léta fa-kultu opustil, aby se na ni vrátil jako emeritní profesor v roce 1998, kdy i nadále přednášel, vedl školení doktorandů a byl členem oborových rad. Z akademických funkcí je třeba zmínit jeho vedení Kabinetu balkanistiky a hungaristiky v letech 1968–1994 a posléze i vedení Ústavu dějin střední, jihovýchodní a východní Evropy v letech 1990–1994.

Profesor Pražák byl i dlouholetým členem různých mezinárodních vědeckých komisí a rad (např. Mezinárodní maďarské filologické společ-nosti, Mezinárodního ugrofinského komitétu, Mezinárodního komitétu slavistů, byl členem vědecké rady Collegia Budapest, Officina Hungarica, i členem vědeckých rad hned několika univerzit).

V oněch čtyřech letech, kdy nebyl na fakultě, se věnoval práci pro vlast, neboť byl v roce 1994 jmenován do funkce mimořádného a zplno-mocněného velvyslance v Maďarsku, zde se pak stal i vůbec prvním řádným velvyslancem České republiky. Pracně zde znovuvytvářel, ba znovuzakládal, česko-maďarské styky, které vlastně poprvé po dlouhé době začínaly klíčit na bázi jiné, než vynucené socialistické solidarity či naopak zjitřeného nacionalismu 19. a první poloviny 20. století.

Za své zásluhy vědecké i diplomatické byl Richard Pražák opakovaně vyznamenáván. Tak v roce 1992 obdržel z rukou maďarského prezidenta Arpáda Göncze Důstojnický kříž Řádu Maďarské republiky a v roce 1998 Řád Maďarské republiky za podporu procesu evropské integrace. V roce 1996 obdržel doktorát honoris causa na univerzitě v Miškovci, ve stejném roce pak obdržel Lotzovu medaili na IV. světovém hungaristickém kon-gresu v Římě.

Ze všech ocenění a poct jsou však nejcennější vždy ta, která přinášejí ti nejbližší, neboť veřejné pocty již často zdobily nehodné skráně a šíje, zato uznání od starších kolegů, generačních souputníků a vlastních žáků je vždy nejcennější, neboť přichází od těch, kteří nejlépe mohou poznat to dobré jak v díle, tak v člověku samém. Takového uznání se Richardu Pražákovi dostávalo a dostává.

437

K R O N I K A

Vážený pane profesore, za všechny, kteří se dvanáctého září tohoto roku dozvěděli nemilou novinu o Vašem odchodu, si autor těchto řádků dovoluje říci: „Děkujeme za to, čím jste byl a jakým jste byl!“

K bibliografii Richarda PražákaKompletní bibliografie profesora Richarda Pražáka od počátku vědec-

ké kariéry do roku 2000 vyšla jako součást samostatná publikace Pražák, Richard: Životopis a přehled pracovních výsledků. Úplná bibliografie. Brno 2000.

Z prací napsaných po roce 2000 je nutné zmínit alespoň tyto:Pražák, Richard: Ferenc Kazinczy a Brno. Brno 2000.Pražák, Richard: Cseh-magyar történelmi kapcsolatok. Budapest 2001.Pražák, Richard: Česko-maďarské vztahy. In: Kontler, L.: Dějiny Maďarska.

Praha 2002, s. 434–506.Pražák, Richard – Deák, Eszter – Erdélyi, Lujza: Széchényi Ferenc és Cshor-

szág. Budapest 2003.Pražák, Richard: Maďarsko. Praha 2005.Pražák, Richard: Dějiny Uher a Maďarska v datech. Praha 2010.

Ondřej Šefčík

438

P O K Y N Y P R O Ú P R A V U

Pokyny pro úpravu příspěvků

Redakce časopisu Matice moravské prosí své autory o dodržování následu-jících zásad při odevzdávání rukopisů:

Své příspěvky (články, materiálové studie, diskusní a polemické vstupy, recenze, zprávy do kroniky) odevzdávejte zásadně na disketě v textovém editoru Word, resp. RTF. Zpracování mapek, grafů, tabulek, případně obrazového materiálu projednejte, prosíme, předem s redakcí. K článku musí být přiloženo cizojazyčné resumé o ma-ximální délce jedné normostrany (30 řádků po 60 úhozech = 1800 tiskových znaků s mezerami), resp. český podklad pro překlad do cizího jazyka. Dále též český podklad pro anglický abstrakt (max. 600 tiskových znaků) a klíčová slova (max. 5–6).

Délka jednoho článku by neměla přesahovat 35 normostran včetně po-známkového aparátu, délka recenze 6 normostran a délka anotace maximálně dvě normostrany.

Poznámky v textu vkládejte pomocí příkazů Vložit a Poznámka pod čarou, čímž budou čísla poznámek v textu i pod čarou automaticky zařazena v podobě horního indexu. Poznámky vkládejte vždy za interpunkci!

V textu rozepisujte slovy čísla od 1 do 9, čísla dvojmístná a vícemístná pište číslicemi. Uvozovky používejte v následující podobě: „Damoklův meč“, po počáteční a před závěrečnou závorkou nedělejte odklep, podobně v rozmezí letopočtů se nedělají odklepy u pomlčky. Správná varianta: 1230–1253.

Na závěr záhlaví u recenzí a anotací uvádějte vždy číslo ISBN!

Zkratky

V poznámkách užívejte následující zkratky:

strana – s.signatura – sg.folio – f. recta – r.versa – v. karton – kart.rukopis – rkp.vydavatel – vyd., ed.vydavatelé – vyd., edd.Herausgeber – Hg.redaktor – red.srovnej – srov.

439


Citace bibliografických údajů v poznámkách uvádějte následovně, včetně dodržení uvedené interpunkce (při první citaci uvádějte vždy také křestní jméno autora v plném znění):

Vzory

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha 1997, s. 107.

Šmahel, František: Počátky pražského obecného učení. Kritické reflexe k jubileu jed-noho „národního monumentu“. ČČH 96, 1998, s. 253.

Riley-Smith, Jonathan: Families, Crusades and Settlement in the Latin East, 1102–1131. In: Die Kreuzfahrerstaaten als multikulturelle Gesellschaft. Einwanderer und Minderheiten im 12. und 13. Jahrhundert. Hg. von H. E. Mayer unter Mitarbeit von E. Müller-Luckner. Schriften Historischen Kollegs. Kolloquien 37. München 1997, s. 9.

Kordiovský, Emil: Periodika jihomoravských archivů. In: Kulturní periodika na Moravě. XXIV. Mikulovské sympozium 1996. Mikulov 1997, s. 53–59.

Při opakování díla stačí uvést: Žemlička, J.: Čechy, s. 36.

Při opakování autora:Týž: Století posledních Přemyslovců. (Český stát a společnost ve 13. století). Praha 1986, s. 83.

Při opakování autora i díla: Tamtéž, s. 85–86.

Vícenásobné vydání jedné práce se označuje horním indexem za rokem vydání:Šmahel, František: Husitská revoluce I. Doba vymknutá z kloubů. Praha 19952, s. 135.

Při citacích vydaných pramenů uveďte nejprve název edice a v závorce zkratku, která bude v poznámkách dále používána:

Vzor

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (= CDB) V-2. Edd. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1981, s. 181–182, č. 591.

Dále jen:CDB V-2, s. 182, č. 592.

Při citacích nevydaných pramenů uveďte nejdříve plný název archivu, místo jeho sídla, název a označení fondu, signaturu, resp. inventární číslo, a folio nebo stranu.

440


Vzor

Moravský zemský archiv Brno, E 28 Jezuité v Olomouci, sg. P 3/9, f. 15r.

Místa vydání uvádějte vždy v původním znění: Prag, Paris, Wien, nikoli Praha, Paříž, Vídeň; pokud jsou dvě místa vydání, uvádějte je v následné podobě, vždy s pomlčkou: London – New York.Pokud není uvedeno místo vydání, pak: s. l., pokud není uvedeno datum: s. d.

Děkujeme všem přispěvatelům za dodržování uvedených pokynů, které výrazně usnadní redakční zpracování.

Redakce ČMM

O B S A H R O Č N Í K U

441

Obsah ročníku 129/2010

STUDIE A ČLÁNKYC o u f a l , Dušan: Neznámý postoj Jana Husa k mučednictví v jeho Enarratio

Psalmorum (cca 1405–1407): Na cestě do kruhu zemských svatých – Jan Hus’ Unknown View of Martyrdom in His Enarratio Psalmorum (ca 1405–1407): On the Way to the Community of the Czech Saints. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

I w a ń c z a k , Wojciech: Obraz Čechů v polské medievistice – The Image of the Czechs in Polish Medieval Studies . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .3

K u c h a ř o v á , Hedvika: Působení strahovských premonstrátů ve farní správě v Jihlavě na konci 18. a na počátku 19. století – The Activities of the Strahov Premonstratensians in the Parochial Administration in Jihlava at the End of the 18th and the Beginning of the 19th Century . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273

M a ň a s , Vladimír: Literátské bratrstvo v Jaroměřicích – proměny chápání jedné instituce – Literary Brotherhood in Jaroměřice – Transformations in Understanding One Institution . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

N ě m e c , Jiří: Centralizace německé vědy na Moravě v protektorátu Čechy a Morava. Vznik Německé společnosti pro vědu a národnostní výzkum v Brně (Deutsche Gesells-chaft für Wissenschaft und Volkstumsforschung in Brünn) – Centralization of German Science in Moravia during the Protectorate of Bohemia and Moravia. The Origin of the German Society for Science and Ethnic Research in Moravia (Deutsche Gesellschaft für Wissenschaft und Volkstumsforschung in Mähren) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .99

P i j a j , Stanisław: Mezi Slezskem a Haličí. (Jerzy Cienciała jako poslanec do říšské rady) – Between Silesia and Galicia. Jerzy Cienciała as a Representative to the Imperial Council . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .79

P o p e l k a , Petr: Podnikání a životní styl měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce ve světle pozůstalostních spisů. Příklad moravské podnikatelské rodiny Kleinů – Entrepre neurship and Lifestyle of the Bourgeois Contractors in the Industrial Revolution Era in the Light of Estate Writings. Example of the Moravian Contractor Family Klein . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .45

R ů ž i č k a , Jan: Obecní samospráva Bučovic a její proměna v letech 1886–1914 – The Self-Administration of Bučovice and Its Transformation in the Years 1886–1914 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291

V á l k a , Josef: Kompaktáta a Kapitulace. Charta stavovských svobod? – Compacta and Capitulations. The Chart of Estate Freedoms? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19

MATERIÁLYV l h a , Marek: Nové prameny z amerických archivů k počátkům české komunity

v USA – New Sources from the American Archives on the Early Czech Community in the USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

POLEMIKAV r á b e l , Ferdinand: K otázke vplyvu Kossuthových myšlienok na názory

T. G. Masaryka a E. Beneša o európskej jednote a vzťahoch medzi Čechmi, Slovákmi a Maďarmi. Na okraj kníh maďarského publicistu štyridsiatych rokov 20. storočia Istvána Borsodyho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315

LITERATURARobert A n t o n í n : Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300

(T. Somer) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370Jan B í l e k – Luboš V e l e k (eds.): Karel Kramář (1860–1937). Život a dílo

(A. Brummer) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199

442


Lenka B o b k o v á – Martin Č a p s k ý – Irena K o r b e l á ř o v á a kol.: Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české (L. Jan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

Lenka B o b k o v á – Jana K o n v i č n á (edd.): Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14.–17. století (O. Fejtová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

Martin B o š t í k : Sametová revoluce v Litomyšli. Příspěvek k politickým dějinám okresu Svitavy 1989–1991 (J. Křesťan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

Caroline B. B r e t t e l l – James F. H o l l i f i e l d (eds.): Migration Theory. Talking across Disciplines (M. Marek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167

Vladimír B ř e z i n a : Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvků z Bukůvky od středověku do 20. století (K. Mlateček) . . . . . . . . . . . . . . . 182

Francesco C a c c a m o : Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století (M. Miklová) . 415Campana. Codex. Civitas. Miroslao Flodr octogenario (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 393Jean-Claude C a r r i è r e – Umberto E c o – Jean-Philippe d e T o n n a c :

Knih se jen tak nezbavíme (P. Dvořák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353Ivo C e r m a n : Chotkové. Příběh úřednické šlechty (J. Kroupa) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380Willi C o h n : Kein Recht – nirgends. Breslauer Tagebücher 1933–1941. Eine Auswahl

(M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349Giles C o n s t a b l e : The Abbey of Cluny. A Collection of Essays to Mark the Eleven-

-Hundredth Anniversary of its Foundation (L. Sulitková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388Jaroslav C u h r a ml.: Svědomí paměti. Kniha o životě a díle architekta, filosofa,

křesťanského politika, vlastence a dlouholetého vězně cesty svědomí (R. Slabotínský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409

Stefan D i c k e r : Landesbewusstsein und Zeitgeschehen. Studien zur bayerischen Chronistik des 15. Jahrhunderts (M. Čapský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 374

Lubomír D o l e ž e l : Fikce a historie v období postmoderny (T. Borovský) . . . . . . . . . . 167Marcin D z i e d z i c : Niemieckie Towarzystwo Górskie Ještědu i Gór Izerskich 1884–

1945; Marcin D z i e d z i c : Austriacke (Niemieckie) Towarzystwo Karkonoskie 1880–1945 (M. Pelc) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187

Ondřej F e l c m a n – František M u s i l (edd.): Dějiny východních Čech v pravěku a středověku (do roku 1526) (J. Šrámek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 417

Luděk G a l u š k a – Pavel K o u ř i l – Jiří M i t á č e k (edd.): Východní Morava v 10. až 14. století (M. Čapský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

Haličsko-volyňský letopis (J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347Siegfried H a n k e – Rainer V o g e l (Hgg.): Urbare des Fürstentums Jägerndorf

aus der Zeit der Markgrafen von Brandenburg-Ansbach (1531–1535–1554/78) (L. Sulitková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348

Hana H l ô š k o v á – Anna Z e l e n k o v á (edd.): Slavista Frank Wollman v kontexte literatúry a folklóru I–II († R. Pražák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355

Jiří H o p p e : Opozice ’68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara (M. Miklová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414

Václava H o r č á k o v á – Markéta M a r k o v á – Kristina R e x o v á : Bibliografie dějin Českých zemí za rok 2001 (J. Kubíček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

Jan H o r s k ý : Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy (I. Holzbachová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

Rudolf H ö ß : Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky (A. Vitáková) . . . . . . . . . . 159Miroslav H r o c h : Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření

moderních evropských národů (M. Řepa) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194Iglaviensia. František Hoffmann devadesátiletý. Výbor studií a článků (L. Sulitková) . . . . . 207Martin J e m e l k a : Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny (P. Popelka) . . . . . . . . . . . . . . . . 403Peter J o h a n e k – Angelika L a m p e n (Hgg.): Adventus. Studien

zum herrscherlichen Einzug in die Stadt (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391Richard W. K a e u p e r : Holy Warriors. The Religious Ideology of Chivalry

(J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392Antonín K a l o u s : Matyáš Korvín (1443–1490). Uherský a český král

(T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378Tomáš K l í r : Osídlení zemědělsky marginálních půd v mladším středověku a raném

novověku (D. Kalhous) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

443


Peter K ó n y a (ed.): Gróf Imrich Thököly a jeho povstánie. Thököly Imre gróf és felkelése; Peter K ó n y a : Za boha, vlasť a slobodu! Pohnuté osudy kuruckého generála Juraja Ottlyka († R. Pražák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397

Pavel K o s a t í k : České snění (J. Hanuš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 401Dániel K o v á t s : „Fény s nagyvilág énnékem Széphalom“. A Kazincy Ferenc emlékhelye

története és hatása („Září a velkým světem je pro mě Széphalom“. Dějiny a vliv památného místa Ference Kazinczyho) († R. Pražák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405

Petr K o z á k : Zrod stavovského Hlohovska. Mocenská uskupení ve slezském pozdním středověku (M. Čapský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394

Pavel K r a f l a kolektiv: Ves Leštno za městečko vysazovati ráčíme. Památky, místopis a vybrané osobnosti Líšně z pohledu historických, jazykovědných a přírodovědných disciplín (K. Mlateček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422

Petr K u b í n (ed.): Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého (L. Jan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364

L’Ordine Teutonico tra Mediterraneo e Balticko incontri e scontri tra religioni, popoli e culture. Der Deutsche Orden zwischen Mittelmeerraum und Baltikum. Begegnungen und Konfrontationen zwischen, Religion, Völker und Kulturen (L. Jan) . . . . . . . . . . . . 179

Věra L i n h a r t o v á : Kapitoly z dějin Masarykova onkologického ústavu v Brně (G. Novotný) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

John L u k a c s : Na konci věku (J. Hanuš ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153Alexander M a c h : Z ďalekých ciest. Fragmenty z memoárov (R. Mikulka) . . . . . . . . . . . 161Vladimír M a ň a s – Zdeněk O r l i t a – Martina P o t ů č k o v á (eds.):

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy (P. Pumpr) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

Antoine M a r è s (ed.): Lieux de mémoire en Europe centrale (P. Dvořák) . . . . . . . . . . . 357Stanislav Vaclavovič M o r o z o v : Polsko a Československo v evropských vztazích

1933–1939. Jak stoupenci Pilsudského bojovali za nové uspořádání Evropy (A. Brummer) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190

Igor N ě m e c : Práce z historické jazykovědy (J. Dvořák) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354David P a p a j í k : Švábenicové. Velcí kolonizátoři a jejich následovníci

(K. Mlateček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367Jindra P a v e l k o v á : Pečeti pánů z Kunštátu (exkurz do sfragistické problematiky

významného moravského rodu) (E. Richtrová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179Jana P á v o v á : Demagog ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa

Václava Kopeckého (R. Slabotínský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204Ivo P e j č o c h : Vojenské osoby popravené v období politických procesů

v Československu v letech 1948–1955 (R. Slabotínský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 412Martin P e l c : Struktury opavského sportu 1850–1938 (E. Klímová) . . . . . . . . . . . . . . . . 212Jiří P e r n e s : Kapitoly z dějin Vysokého učení technického v Brně. Cesta moravské

techniky 20. stoletím (G. Novotný – A. Skákalová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201David P i n d u r : Počátky kostela Všech svatých v Místku. Sonda do života

severomoravské farnosti v období baroka (B. Czechowicz) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423Walter P o h l – Veronika W i e s e r (eds.): Der frühmittelalterliche Staat –

europäische Perspektiven (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359Andrea P o k l u d o v á : Formování inteligence na Moravě a ve Slezsku 1857–1910

(J. Malíř) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185Pokušení Jaroslava Kolára. Sborník k osmdesátinám (T. Borovský ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169Vilém P r e č a n (ed.): Hluboká stopa. Nezávislá revue Skutečnost 1949–1953

(J. Křesťan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352Denys P r i n g l e : The Churches of the Crusader Kingdom of Jerusalem: A Corpus,

vol. 4. The Cities of Acre and Tyre, together with Addenda and Corrigenda to Vols. 1–3 (J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390

Rudolf P r o c h á z k a : Vývoj opevňovací techniky na Moravě a v českém Slezsku v raném středověku (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388

Promarněná šance. Edice dokumentů k česko-německému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly 1911–1912, 1–2 (J. Malíř ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

Jana R a t a j o v á – Lucie S t o r c h o v á (edd.): Nádoby mdlé, hlavy nemající?

444


Diskursy panenství a vdovství v české literatuře raného novověku; Jana R a t a j o v á – Lucie S t o r c h o v á (edd.): Žena není příšera, ale nejmilejší stvoření boží. Diskursy manželství v české literatuře raného novověku (M. Malaníková – T. Malý) . . . . . . . . . . 137

Ivan R o č e k : Historie pražské Lesnické fakulty. 161 let od zahájení výuky lesnických věd a 90 let od začátku studia lesního inženýrství v České republice (G. Novotný) . . . 199

Martin Paul S c h e n n a c h : Jagdrecht, Wilderei und „gute Polizey“. Normen und ihre Durchsetzung im frühneuzeitlichen Tirol (J. Dufka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395

Milan S k ř i v á n e k : Litomyšl 1259–2009. Město kultury a vzdělávání (J. Křesťan) . . 421Peter S o k o l o v i č : Hlinkova garda 1938–1945 (R. Mikulka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203Tomáš S o m e r – Josef Š r á m e k : Historie benediktinského opatství

sv. Petra a Pavla ve Vilémově (1160–1541) (L. Jan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420Vladimír S p á č i l – Libuše S p á č i l o v á (eds.): Míšeňská právní kniha.

Historický kontext, jazykový rozbor, edice (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341Tomáš S t e r n e c k (ed.): Historica Třeboň 1526–1547. Listy, listiny a jiné prameny

k politickým dějinám období zrodu habsburské monarchie. Díl I. Písemnosti z let 1526–1535 (L. Sulitková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344

Tomáš S t e r n e c k : Mezi měšťany a šlechtou. Dějiny rodu Daublebských ze Sternecku (P. Vokáčová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

Veronika S t ř e d o v á : Počátky formování konceptu dějin mentalit v české historiografii (T. Borovský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

Středověká města na Moravě a v sousedních zemích (L. Jan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210Ludvík S v o b o d a : Deník z doby válečné (A. Vitáková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351Jiří Š o l c : Útěky a návraty Bohumila Laušmana. Osud českého politika

(R. Slabotínský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 408Marie Š v e r m o v á : Vzpomínky (R. Slabotínský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164Milan T i c h á k : Olomouc rodu ženského (D. Nečasová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211Dušan U h l í ř : Slezský šlechtic Felix Lichnovský. Poslední láska kněžny Zaháňské

(P. Bělík) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195Jaroslav V a c u l í k : České menšiny v Evropě a ve světě (R. Baron) . . . . . . . . . . . . . . . . 407Jaroslav V a c u l í k : Češi v cizině 1850–1938 (F. Čapka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197Alice V e l k o v á : Krutá vrchnost, ubozí poddaní? Proměny venkovské rodiny

a společnosti v 18. a první polovině 19. století na příkladu západočeského panství Šťáhlavy (T. Malý) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 399

Verwandlungen des Stauferreichs. Drei Innovationsregionen im mittelalterlichen Europa (M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

Günter V o g l e r (Hg.): Bauernkrieg zwischen Harz und Thüringer Wald (J. Dufka) . . 396Vladimír V o t ý p k a : Aristokrat. Život Zdeňka Sternberga (P. Bělík) . . . . . . . . . . . . . . . 411Rudolf V r b a : Utekl jsem z Osvětimi (A. Vitáková ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160Hayden W h i t e : Tropika diskurzu. Kulturně kritické eseje (V. Kaška) . . . . . . . . . . . . . 356Thomas W i n k e l b a u e r (ed.): Gundaker von Liechtenstein als Grundherr

in Niederösterreich und Mähren (J. Dufka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157Martina W i n k e l h o f e r : Adel verpflichtet. Frauenschicksale in der k.

u. k. Monarchie (M. Růžičková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194Wolfram Z i e g l e r : König Konrad III. (1138–1152). Hof, Urkunden und Politik

(M. Wihoda) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

KRONIKAČeské, slovenské a československé dějiny 20. století V. (A. Vitáková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226Die geistlichen Ritterorden in Mitteleuropa. Mittelalter (L. Reitinger – E. Richtrová) . . . . . . 226Krajina města – město v krajině (A. Vyskočil) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221Mezinárodní konference „Heimstätten der Nation“ – ostmitteleuropäische Vereins-

und Gesellschaftshäuser im transnationalen Vergleich (J. Malíř) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223Mezinárodní konference Modus vivendi III – Townsview in 17th–19th Centuries

(O. Fejtová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427Morava v časech markraběte Jošta (J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432Náboženství v českých zemích v „dlouhém 19. století“ (1780–1918) (M. Vlha) . . . . . . . . . 424

445


Nálezy mincí od antiky po raný novověk (II). Výroba – distribuce – tezaurace ve světle mincovních nálezů (J. Knap) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430

Samotrzeć, w kompanii czy z orzsakem? Podróżowanie w średniowieczu i czasach nowożytnych (V. Čapská – M. Čapský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426

Stredoveké mesto ako miesto stretnutí a komunikácie (M. Malaníková) . . . . . . . . . . . . . . . . 220Třetí polsko-české fórum mladých medievistů v Hnězdně (P. Bar) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217Valná hromada Matice moravské (B. Chocholáč ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230Za profesorem Pražákem a jeho dílem (O. Šefčík) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435Zpráva o činnosti Matice moravské v roce 2009 (B. Chocholáč ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231Zpráva o hospodaření Matice moravské za rok 2009 (J. Štouračová ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235

Documents

OBSAH STUDIE A ČLÁNKY POLEMIKA LITERATURA · OBSAH STUDIE A ČLÁNKY C o u f a l , Dušan: Neznámý postoj Jana Husa k mučednictví v jeho Enarratio Psalmorum (cca 1405–1407):