Gymnázium Ústí nad Orlicí Seminář základů společenských věd

ČÍTANKA SPOLEČENSKÝCH VĚD

Vypracoval Jakub Brdíčko www.sweb.cz/paliseto

2

Úvod Už po mnoho let si učená veřejnost stěžuje, že studenti nedovedou pracovat s textem. Střední škola údajně vede jen k prostému memorování, ale opravdové dobrodružství - schopnost prokousávat se mnohdy obtížným textem – zůstává adeptům odepřeno.Také z tohoto důvodu jsem do maturitní zkoušky ze základů společenských věd zařadil práci s textem. Nedomnívám se však, že by tyto krátké ukázky mohly být něčím víc než pouhým pozváním k četbě. Na prvních stranách student nalezne přehled maturitních okruhů a odkazy na texty, které se k příslušným otázkám vztahují. Texty byly řazeny nikoli podle čísel maturitních okruhů, ale podle jednotlivých věd. Čítanka obsahuje i řadu textů, s nimiž se náš gymnazista u maturitní zkoušky nesetká, slouží k alternativnímu použití v hodinách společenských věd. Všechny texty jsou v čítance očíslovány – arabské číslice uvádějí pořadí textu, římské číslice v závorkách odkazují na maturitní okruhy. V Litomyšli 25.října 2007 Jakub Brdíčko

3

Přehled oddíl ů čítanky

Maturitní okruhy .............................s.4-6 Psychologie ...................................s.7-8 Právo.............................................. s.9-10 Ekonomie .......................................s.11 Sociologie ...................................... s.12-13 Politologie ...................................... s.14-18 Mezinárodní vztahy ....................... s.19-21 Religionistika ................................. s.22-23 Logika............................................ s.24 Filozofie.......................................... s.25-33

4

Maturitní okruhy školního roku 2007/2008 Odkazy na maturitní texty v závorkách I.a) Filozofie jako v ěda – proč filozofie vznikla, její postavení ve společenských a přírodních vědách, čím se filozofie zabývá, její disciplíny, etapy dějin filozofie, je filozofie věda? (58, s.27) b)Trestní právo – právo procesní a hmotné, pachatel, podmínky trestní odpovědnosti, druhy trestů, soudní proces (8, s.9) II. a)Předsókratovská filozofie – Milétská škola, pythagoreismus, Elejská škola, atomismus, Empedoklés, Anaxagorás b)Mediální kultura - teorie kominikace, Mc Luhanova teorie, kritika masové komunikace (14, s.12) III.a)Filozofie francouzského osvícenství – základní rysy osvícenství, zrození moderny, hlavní témata a představitelé, Voltaire, Rousseau, materialismus (68, s.29/30) b)Nacionalismus – jeho podoby v dějinách, příčiny, různá pojetí národa (15, s.12) IV.a) Sókratés – sofisté a jejich poměr k Sókratovi, Sókratův život a jeho působení, jeho postavení v současné filozofii (54, s.26) b)Občanské právo – jeho funkce, právo věcné a závazkové, věc v občanském právu, vlastnictví, dědické právo, uzavírání smluv, druhy smluv (9, s.10) V.a) Platón – základní Platónovy názory, mýtus o jeskyni, jeho politické názory, novoplatónismus, Platónův vliv v evropské kultuře (56, s.26/27) b) Ústavní zákony České republiky – Ústava a Listina základních práv a svobod (10, s.10) VI.a) Aristotelés – teorie vědy, logika, metafyzika, fyzika, etika – základní rysy (60, s.27) b) Základní názorové proudy v psychologii – co psychologie tematizuje, různé výkladové postupy: behaviorismus, psychoanalýza, analytická psychologie, humanistická psychologie (2., s.7) VII.a) Helénistická filozofie – stoicismus, epikureismus, skepticismus, gnóze (61, s.28) b) Světová náboženství 1 – judaismus a islám (42., s.22) VIII.a) Křesťanství – vznik a vývoj křesťanství, hlavní principy, reformace, současný vliv (45, s.22/23) b) Sociologie konsenzu – proč sociologie vznikla, její témata, pojem funkce, hlavní představitelé a jejich názory (16, s.12/13) IX. a) Novopozitivismus – teorie vědy, analýza jazyka, Wittgenstein, C.R.Popper (75, s.31)

5

b) Politické strany – úloha stran v demokracii, jejich typologie, volby (30, s.17) X. a) Patristika a scholastika – hlavní otázky a představitelé myšlení raného a vrcholného středověku, víra a rozum, spor o univerzálie, svatý Augustin, svatý Tomáš Akvinský (64, s.28/29) b) Psychologie osobnosti – jak poznat osobnost člověka, základní pojmy: schopnosti, povahové rysy, charakter, temperament, poruchy osobnosti (1, s.7) XI. a) Renesanční filozofie – ontologie a sociální filozofie (65,s.29) b) Stát – teorie vzniku, podoby státu, sociální a právní stát, funkce státu, anarchismus (32, s.18) XII. a) Racionalismus – Descartes, Spinoza, Leibniz (66, s.29) b) Sociologie konfliktu – třídní boj, společnost jako boj o moc, hlavní představitelé a názory (22, s.15) XIII. a) Empirismus – Locke, Berkeley, Hume (67,s.29) b) Pracovní právo – právo na práci, pracovní poměr, práva a povinnosti zaměstnance, dovolená, podmínky žen a mladistvých (11, s.10) XIV. a) Filozofické názory Immanuela Kanta – noetika a etika (69, s.30) b) Vývojová psychologie – jak se lidská psychika mění, jednotlivá stádia vývoje, vývoj dětské kresby (složka d ětských kreseb ) XV. a) Německý idealismus a herbartismus – Fichte, Schelling, Hegel, Herbart (70, s.30) b) Humanitní environmentalistika – ekologická krize očima společenských věd, Meze růstu, ekologická hnutí (41, s.21) XVI. a) Filozofi čtí individualisté – Kierkegaard, Schopenhauer, Nietzsche (71,s.30) b) Demokracie – historické příčiny, základní rysy, demokratická vláda, jak demokracii chránit (31, s.17) XVII. a) Marxismus – jeho vznik a historické podoby (21, s.15) b) Interpretativní sociologie – hodnoty ve společnosti, symboly, komunikace, hlavní představitelé a jejich názory (zvl. Thomasův teorém)(17, s.13) XVIII. a) Pozitivismus, filozofie života, vitalismus – Comte, Bergson, konflikt dvou pojetí skutečnosti (fakta x cit) (72, s.31) b) Organizace spojených národ ů – vznik a funkce OSN,budoucnost OSN, možné reformy (33, s.19) XIX. a) Liberalismus a pragmatismus – vznik, hlavní představitelé a jejich myšlenky (26, s.16) b) Tržní ekonomika – druhy ekonomiky, trh, nabídka – poptávka, cena, konkurence (12, s.11) XX. a) Fenomenologie, existencialismus, hermeneutika – představitelé a jejich názory (74, s.31)

6

b) Severoatlantická aliance – vznik a fungování, tzv. studená válka, ochrana před terorismem (34, s.19) XXI. a) Strukturalismus – hlavní principy, aplikace ve společenských vědách (76, s.31-32) b) Globalizace – hlavní principy, některé názory o globalizaci, antiglobalizační hnutí (37, s.20) XXII. a) Česká filozofie – základní proudy českého myšlení, světové osobnosti naší filozofie? (80, s.33) b) Rodinné právo – manželství, rodičovství (4, s.8) XXIII. a) Terorismus – definice, druhy, islám a teror – historie, argumentace (38, s.21) b) Evropská unie – ekonomický význam, fungování a instituce EU (36, s.20) XXIV. a) Postmodernismus – hlavní představitelé a jejich názory (77, s.32) b) Makroekonomie – ekonomika státu, inflace, dovoz a vývoz, bankovní soustava (13, s.11) XXV. a)Světová náboženství 2 - hinduismus, buddhismus, religiozita Číny a Japonska (43, s.22) b) Sociální psychologie – socializace, komunikace (5., s.8)

7

PSYCHOLOGIE 1. (X.b) Sigmund Freud: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy (1917)

„Sexuální hnutí se podílejí na nejvyšších kulturních, uměleckých a společenských výtvorech lidstva přínosem, který nelze podceňovat. Kultura byla vytvořena pod tlakem životní tísně na útraty pudového uspokojení a nadále je znovu a znovu vytvářena tím, že jednotlivec, který právě vstupuje do lidského společenství, opakuje tyto oběti pudového uspokojení ve prospěch celku. Mezi pudovými silami takto zužitkovanými hrají síly sexuálních hnutí významnou úlohu; jsou při tom sublimovány, to značí odvedeny od svých sexuálních cílů a zaměřeny na cíle sociálně vyšší a už nikoli sexuální.“ (Přel.J.Pechar. Avicenum. Praha 1991.) 2. (VI.b) Ugo Cerletti (1877-1963): Elektrošoková lé čba „Právě tohoto pacienta jsme vybrali pro první experimentální zjištění terapeutického ovlivnění psychické nemoci elektrickými výboji. K frontoparietální oblasti jsme připojili dvě velké elektrody a aplikovali proud o nízké intenzitě 80 V po dobu 0,2 vteřiny. Pacient reagoval silnou křečí, hned poté upadl na lůžko, ale vědomí neztratil. Najednou začal zpívat a pak se pomalu uklidnil. My, kteří jsme experiment řídili, jsme byli neobyčejně rozrušeni. Uvědomovali jsme si, že jsme podstoupili velké riziko. Nakonec jsme se dohodli, že pacienta necháme odpočinout a experiment budeme nazítří opakovat. Pacient, o kterém jsme si mysleli, že nás neposlouchá, najednou zvolal: Ne! Neopakujte to! Sáhla na mě smrt!“ (Citováno dle M.Černoušek: Šílenství v zrcadle dějin. Avicenum. Praha 1994. S.118n.) 3. James Dobson: Život na okraji propasti „Bez ohledu na to, jak skvělá vaše známost je, najděte si čas, abyste si prověřili své domněnky o partnerovi, než se odhodláte k sňatku. Je překvapivé, jak často se muži a ženy vrhají do zakládání rodin, aniž by si byli vědomi zásadních rozdílů ve svých očekáváních. Například:

a. Chcete mít děti? Jak brzy? Kolik? b. Kde budete bydlet? c. Bude žena pracovat? Jak brzy? A co až se narodí děti? d. Kdo bude hrát ve vztahu vůdčí roli? Co to fakticky znamená? e. Jak se budeš chovat k tchánovi a tchýni? f. Jakým způsobem se budou vydávat peníze? g. Jak důležité budou v manželství duchovní záležitosti?

Tyto a tucet dalších otázek by měly být prodiskutovány jedna po druhé. Mnoha budoucím hádkám je možné se vyhnout tak, že se dohodnete na oblastech potenciálního nesouhlasu. Pokud jsou rozdíly příliš velké, je dokonce možné, že k sňatku nedojde.“ (Přel.M.Táborský. Nová naděje.Brno 2000. S.108/109)

8

4. (XXII.b) Oběti a p řínosy rodi čovství Oběti: 1. Zpomalení kariéry matky. 2. Finanční znevýhodnění. 3. Omezení osobní svobody. 4. Dopad na manželský vztah – vyčerpanost, labilita. 5. Rodičovství je nezvratné rozhodnutí. 6. Někteří se domnívají, že by nebyli dobrými rodiči. 7. Někteří nechtějí přivést děti do zkaženého světa. Přínosy: 1. Rozvoj vztahů – nový vztah k dítěti, nová dimenze manželství, nová přátelství s rodinami. 2. Osobní naplnění – sebevyjádření v dítěti. 3. Pokračování rodu. 4. Příležitost poznávat sebe a druhého. 5. Známka dospělosti. (Podle: Irena Sobotková: Psychologie rodiny. Portál 2001. S. 115-116) 5. (XXV.b) Edith Schaefferová: Co je rodina? „Nyní přinášejí všechny druhy časopisů zprávy hovořící o selhání tzv. šťastných párů. O jakém selhání? Jednoduše se tam dočteme, že to nefunguje. Říká se, že „energie a zájem se vyčerpá a vše se stane nudným“. Objevuje se tu myšlenka, že by možná pomohlo vytvoření nějakých trvalejších vztahů, které zahrnují víc než pouhý sex ! K něčemu podobnému dochází mezi mladými lidmi, kteří se snaží žít naprosto promiskuitně a zjišťují, že následkem naprostého nedostatku bezpečí, které by jim poskytly dokonalejší vztahy, jsou nervová zhroucení. Zdá se, že dochází k objevům, že v naplnění člověka druhým člověkem jde o víc než jen o fyzické uspokojení z jednoty trvající pouhý okamžik. Dospělí lidé potřebují trvalou ochranu druhého člověka – intelektuální, citovou, duševní – stejně jako potřebují ochranu v náručí toho druhého. Dítě potřebuje ochranu rodičovského klína a náručí, ale rovněž bezpečí komunikace a porozumění. Rodinu potřebuje stejně tak dospělý jako dítě.“ (Přel.E.Hoznauerová. Návrat domů. Praha 1995.) Poznámka: maturitní okruh „Vývojová psychologie“ (XIV.b) nemá doprovodný text, ale složku s dětskými kresbami.

9

PRÁVO 6. Radovan Ryska: P říklady z právní praxe „Rozvedený učitel se dověděl od svých přátel a známých, že jeho bývalá manželka o něm vykládá, že je duševně chorý a v důsledku toho intelektuálně utlumený. Když to pověděla i jeho nadřízenému řediteli školy a ten mu doporučil psychiatrické vyšetření, znechutil se učitel už natolik, že o těchto řečech své bývalé manželky podal trestní oznámení.“ (Fortuna. Praha 1997.) 7. Václav Havel: P řekonat právní pozitivismus Projev pronesený v Senátu 14.3.2002. „Musíme se ještě vyrovnat s bezduchým, pohodlným a začasté jen alibistickým lpěním na liteře zákona, tedy s jistým typem pozitivistického pojetí práva, které bylo u nás ovšem dohnáno do absurdní krajnosti. Jde o mechanickou, chce se mi říci nemyslivou aplikaci zákona, který se stává téměř předmětem kultu. Právo nemá v tomto svém pojetí žádné přirozené či historické či etické či duchovní zdroje, ale samo si je svým vlastním zdrojem i účelem. Jde o takový přístup k aplikaci zákonů, který nepřipouští jeho průběžnou kontrolu zdravým lidským rozumem, nepřipouští jakékoli přemýšlení o jeho smyslu, významu, účelu či souvislostech, jakoukoli úvahu ve sporném případě o pravděpodobném úmyslu zákonodárce anebo dokonce o podstatě hodnot, k jejichž ochraně je zákon určen. Vlastně ač dílo lidské, dostává zákon autoritu téměř metafyzickou. Je to pojetí ryze technokratické, orientované víc na techniku tvorby a aplikace zákona než na jeho skutečné poslání. Jako by tu zákon nebyl kvůli člověku, ale člověk kvůli zákonu, jako by zákon neměl růst z mravního cítění či mravní normy, ale měl je naopak určovat.“ (Literární noviny, 18.3.2002) 8. (I.b) Jakub Pokorný: Kriminalita prudce stoupla „V Česku po dlouhé době opět začíná přibývat zločinů. Otočil se tak trend z posledních let. Za prvních devět měsíců letošního roku kriminalisté zaznamenali 271 tisíc trestných činů, což je o 22 tisíc (skoro 10 procent) víc než loni za stejné období. Policejní prezident Oldřich Martinů obecně celkový nárůst kriminality přičítá zavedení nových trestných činů souvisejících s dopravou. Od loňska se totiž dostane k soudu, a někdy i do vězení, člověk, který jezdí bez řidičského průkazu. Ročně policie na silnici bez dokladů přistihne tisíce lidí. Do počtu násilných trestných činů se nespíš promítla i další novinka: policie si víc všímá domácího násilí a oběti se nebojí na ně víc upozorňovat. Chrání je totiž nový zákon, který umožňuje násilníka vykázat na deset dní z bytu. Znepokojující však je, že statistiku táhne dopředu právě násilí. Loni od ledna do září se stalo například 390 znásilnění a letos už 504, což je skoro o třetinu více. Překvapivý nárůst znásilnění se bez hlubšího rozboru vysvětluje těžko, protože ho páchají většinou devianti s vrozenou úchylkou. A sexuologové tvrdí, že těch se rodí pořád stejně.“ (Mladá fronta Dnes 24.října 2007. )

10

9. (IV.b) Jan Brabec: Tiché drama lichvy „Lichváři v Matiční půjčovali svým obětem na měsíční úrok sta procent. Takže například místo dvou tisíc korun musel „věřitel“ vrátit čtyři. Pokud nezaplatil, další měsíc se částka zvýšila na osm. Lichvář tak mohl půjčenou sumu během velmi krátké doby „zhodnotit“ až na několik desítek tisíc. Oběť přitom byla nucena si půjčovat dál a dál, protože lichváři jí na „sjednané“ úroky brali veškeré příjmy. Svědci popisovali policistům dramatické situace, kdy v rodině s osmi dětmi zůstával po návštěvě lichvářů pouhý tisíc korun na měsíc. Děti celé dny křičely hlady a jejich křik hnal matky znovu do náruče finančníků. Ti prostě dokonale využili situace Romů v Matiční: obec i státní úřady totiž jejich drama nechávalo roky chladnými.“ (Respekt. 6.-12.5. 2002. S.8.) 10. (V.b) Jacques Rupnik: Vše se tu svede na okolnosti „To, co do české politiky vnesli pánové Klaus se Zielenecem, když začali budovat ODS, se nazývá principem profesionalizace. Vytyčili heslo o standardní demokracii, které opakovali po celá devadesátá léta, a odmítali všechny experimenty – ty spojovali s disentem. Někdejší disidenti naopak vesměs zastávali myšlenku, že demokracie není hotový návod k použití. Odmítali něco, co by se dalo nazvat demokracií v prášku. Tato myšlenka tehdy zaujala Západ, který si začal klást úplně nejzákladnější otázky: kdo je občan, co to je demokracie, co ústava. Západ se sám ptal, proč je jejich demokracie tak unavená, a doufal, že inspirace z Východu mu napomůže chytit druhý dech. Jenže možná inspirace rychle zmizela: participační demokracie se tady rychle změnila ve stranickou demokracii a o tu nebyl na Západě valný zájem, tu tam všichni znali, a naopak o ní začali pochybovat.“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, Lidové noviny 13.10.2007) 11. (XIII.b) Baťova p říručka „Do nové práce“ „Dnešního dne stal jste se spolupracovníkem našich závodů. Možná, že nejste odborníkem práce, již nastupujete. Naučíte se jí však stejně dobře, jako všichni, kteří ji začínali před Vámi. Co je však naprosto novým, je duch této práce a vlastní smysl toho, proč ji všichni konáme. Účelem naší a od této chvíle i Vaší práce je „Služba veřejnosti“. Veřejnost jsou miliony našich zákazníků, tisíce našich spolupracovníků, tisíce těch, kteří se živí přípravou surovin pro naše závody a konečně naše závody samotné. Dobrá služba veřejnosti začíná dobrou prací Vaší, nechť je tato práce jakkoli nepatrná. Součet dobré práce všech našich spolupracovníků dává nejlepší zboží, obuv, za nejnižší cenu, při t.č. nejvyšší možné mzdě ve Vaší práci. Množství našich zákazníků, rostoucí tím více, čím lépe vyhovíte jejich potřebám jakostí a levnou cenou, Vás odmění trvalou příležitostí k práci pro vlastní blahobyt. Přejeme Vám, abyste svou prací v našich závodech dosáhl i Vy i Vaše rodina blahobytu, zámožnosti a spokojenosti. Míra těchto statků záleží jedině na Vaší pracovitosti, počestnosti a vytrvalosti. Za dnešních poměrů mohou Vám závody jako svému spolupracovníku poskytnouti byt se zahrádkou, levnou a chutnou stravu, zábavu, příležitost ke vzdělání aj., jak seznáte z popisu dále.“

11

EKONOMIE 12. (XIX.b) Adam Przeworski: Neviditelná ruka trhu „Mnozí očekávají, že trhy budou koordinovat ekonomické aktivity tak, aby se dosáhlo dlouhodobě účinného přerozdělování zdrojů. Předpokládají totiž, že stále platí první formule státu blahobytu: stačí soutěživé trhy, aby přidělování zdrojů probíhalo efektivně, přinejmenším nebereme-li v potaz veřejné statky, externality nebo problém rostoucích zisků bohatých zemí. Tuto domněnku však podmiňoval rozvoj ekonomické teorie, studující neúplné trhy s nedokonalými informacemi. Výstižně to formuloval Josef Stiglitz: Neviditelná ruka Adama Smithe může být něčím jako císařovy nové šaty: je neviditelná, protože neexistuje.“ (Listy. 2/1999. S.64) 13. (XXIV.b) Miroslav Zají ček: Ekonomi čtí liberálové oslavili šedesát let od vydání své bi ble „V roce 1974 získal Friedrich August von Hayek (autor slavné knihy „Cesta do otroctví“ z roku 1944) Nobelovu cenu za ekonomii a to za svoji teorii hospodářských cyklů, kterou vypracoval ve 20.letech. Co Hayek tvrdí? V případě nadměrné emise peněz do ekonomiky dojde k postupnému selektivnímu, tedy nikoli rovnoměrnému, vzestupu cen. Tyto změny v relativních cenách pak podnikatelé mylně považují za reálné zvýšení poptávky. To vyvolá růst ekonomické aktivity, ale za cenu vysoké neefektivity provedených investic, neboť nejsou taženy reálnou poptávkou. Ekonomika se tak dostává ze svého přirozeného stavu. Navíc dodatečné množství peněz rychle ztrácí svůj účinek a k tomu, aby uměle zvýšená ekonomická aktivita nepoklesla, je nutné opět přidávat další a další peníze do ekonomiky – a to stále rychleji. Hospodářství se tak dostává do inflační spirály, jejíž konec je buď v hluboké krizi způsobené přerušením nadměrné emise peněz, nebo v hyperinflaci a rozvratu ekonomiky. Krize a vysoká nezaměstnanost jsou tedy důsledkem předchozích období měnové expanze, tedy státního řízení měnového oběhu.“ (Respekt 15.-21.3.2004, upraveno)

12

SOCIOLOGIE 14. (II.b) Erich Fromm: Mít, nebo být? „Na otázku, proč dnešní lidé sice rádi nakupují a konzumují, ale tak málo lnou k tomu, co získali, odpovídá přesvědčivě fenomén tržního charakteru. Jeho úplná neschopnost mít k čemukoli nějaký vztah jej činí lhostejným i k věcem. Pro takového člověka má komfort, který mu věci poskytují, hodnotu, avšak věci samy o sobě jsou pro něho nepodstatné. Jsou naprosto zaměnitelné, stejně jako přátelé nebo milenky, může je vyměnit, protože k nim člověk nemá hlubší vztah. Cílem jednotlivce s tržním charakterem je „optimálně fungovat“ za všech okolností, to znamená, že reaguje na svět převážně rozumově. Rozum ve smyslu chápání je výlučně kvalitou druhu Homo sapiens. Manipulativní inteligence jako nástroj dosažení konkrétních cílů je společná živočichům i lidem. Manipulativní inteligence, nekontrolovaná rozumem, je nebezpečná, protože může lidi přivádět na cesty, které mohou být z hlediska rozumu sebezničující.“ (Originál vyšel roku 1976 v New Yorku.)

15. (III.b) Milan Sk řivánek: Odsun N ěmců ze Svitavska 1945 - 1947 „Zatímco v sousedních českých městech panovala radost a slavnost stíhala slavnost, ve Svitavách otevřelo peklo svoje brány. /.../. Rusové a cizí dělníci, tedy zřejmě do značné míry zajatci a lidé totálně nasazení ve svitavských továrnách, jak se říká, plundrovali a rabovali obchody. Mnohé z těchto stížností však potvrzují i české prameny, které hovoří o tom, že do Svitav přicházeli kořistníci, že zde panovalo „revoluční zlatokopectví“, že se zde rabovalo a kradlo, /.../. Karl Bilek, katolický kněz působící ve Svitavách, ve svém diáru z r.1945 uvedl, že mezi 10.-13.květnem 1945 čekalo na pohřeb 65 mrtvol. 18.května se konal pohřeb 126 sebevrahů. Během celého května 1945 docházelo k hromadným sebevraždám, při nichž rodiče nebo příbuzní brali život i malým dětem.“ (Disertationes historicae 4/95. Hradec Králové 1995. S.32.) 16. (VIII.b) Jan Keller: Existuje spole čnost? „Podle názoru některých sociologů společnost ve skutečnosti neexistuje.Vyjádřeno přesněji: neexistuje v tom smyslu, v jakém existují lidé, z nichž se skládá. Empiricky se vyskytují pouze jednotliví lidé se svými zájmy a svým konkrétním jednáním. Hovořit o „zájmech společnosti“ či o „tlacích společnosti“ je sice běžné, ale zavádějící. Antropomorfizace společnosti do podoby bytosti jednající účelově jako každý jiný jednotlivec vede k naprosto falešným představám o charakteru společenského dění a zpravidla k velkým zklamáním, co se týče výsledků tohoto dění. Hledáme-li skutečný subjekt „ potřeb společnosti“, narážíme zpravidla na zájmy zcela konkrétních okruhů osob, zpravidla těch, kteří o „ potřebách společnosti“ hovoří. Kategorie zájmů a potřeb společnosti mají své pevné místo v politické demagogii, sociologie však k nim musí přistupovat velmi obezřetně. Společnost není osoba, a pokud by jí byla, musela by, vzhledem ke své mentalitě, být patrně pod

13

trvalým pěstounským dohledem. Uvědomíme-li si to, nebude v pokušení věřit, že „společnost si stanoví vždy jen takové úkoly, které dokáže zvládnout“.“ ( Úvod do sociologie. Slon. Praha 1995. S. 11.) 17. (XVII.b) Zygmunt Bauman: Úvahy o postmoderní dob ě „V životě městské ulice jsou si lidé navzájem pouhými povrchy. Chodec si razí cestu středem přehlídky povrchů, jíž je sám účastníkem – procházka městem je prohlídkou expozice povrchů, v níž ten, kdo se prochází, sám je exponátem. Předváděním se obnažuje půvab exponátů (dráždí svým vzhledem, což se velmi snadno, ale mylně, čte jako výzva), ale současně se nic neslibuje a nikdo se k ničemu nijak nezavazuje. Tím se ale chodec (který si současně prohlíží a je prohlížen) vystavuje velkému riziku. Šance opojného úspěchu a pokořující porážky jsou vyváženy a vzájemně se dokonce ruší, protože se od sebe nedají oddělit. Tím, že je subjektivita, Já, redukována na povrch (a skrývá se za povrchem jako štítem), tedy na něco, co se dá poměrně snadno kontrolovat a dokonce libovolně měnit, je ono Já před vetřelci alespoň zdánlivě chráněno logikou městské ulice. Fakticky však, vzhledem k nevyhnutelným sémantickým nedorozuměním, k nimž na výstavě povrchů dochází, musí být i velmi zkušený obyvatel města neustále ve střehu a tušit léčku.“ (Přel.M.Petrusek. SLON. Praha 1995. S.107/108.)

14

POLITOLOGIE 18. John Locke (1632-1704), Druhé pojednání o vlád ě (1690) „Když nějaký počet lidí utvořil se souhlasem každého jednotlivce společenství, tím učinili ono společenství jedním tělesem s mocí jednat jako jedno těleso, což se děje pouze vůlí a rozhodnutím většiny. /.../ A takto se každý člověk tím, že souhlasí s jinými, aby utvořili jedno politické těleso pod jednou vládou, zavazuje každému z oné společnosti, že se podrobuje rozhodnutí většiny a že je jím zavázán.“ (§ 96, 97) „Kdekoli tedy se tak nějaký počet lidí spojí v jednu společnost, že se každý vzdá své výkonné moci práva přirozeného a odstoupí ji veřejnosti, zde a jedině zde je politická čili občanská společnost.“ (§ 89) 19. John Locke: Druhé pojednání o vlád ě „Ale ač lidé, vstupujíce do společnosti, odevzdávají rovnost, svobodu a výkonnou moc, jež měli ve stavu přirozeném, do rukou společnosti, aby zákonodárná moc jimi disponovala tak dalece, jak bude vyžadovat dobro společnosti, přece, protože se to děje u každého pouze s úmyslem, aby tím lépe zachoval sebe, svou svobodu a své vlastnictví (lze zajisté předpokládat, že žádný rozumný tvor nemění svůj stav s úmyslem, aby byl horší), nelze nikdy předpokládat, že moc společnosti nebo legislativy jí zřizené se vztahuje dále než na obecné dobro. (…) A tak, kdokoli má zákonodárnou nebo nejvyšší moc nějakého státu, je povinen vládnout podle zavedených stálých zákonů, vyhlášených a známých lidu, a ne příležitostnými výnosy, skrze nestranné a poctivé soudce, kteří mají rozhodovat spory podle těchto zákonů, a užívat síly společenství doma pouze při provádění takových zákonů nebo venku zabraňovat cizím bezprávím nebo je napravovat a zabezpečit společenství proti nepřátelským vpádům. A toto vše nemá být řízeno k žádnému jinému účelu než k míru, bezpečnosti a veřejnému dobru lidu.“ (Přel.J.Král. Nakl. Svoboda. Praha 1992. S.105) 20. Carl Marx (1818-1883), Friedrich Engels (1820-1895) , Manifest komunistické strany (1848) „V důsledku vzrůstajícího používání strojů a dělby práce přestala být práce proletářů vůbec samostatnou, a tím přestala mít pro dělníka půvab. Dělník se stává pouhým příslušenstvím stroje, vyžaduje se od něho pouze nejjednodušší, nejjednotvárnější hmat, kterému se lze velmi snadno naučit. Náklady na dělníka se omezují proto téměř výhradně na životní prostředky nezbytné k jeho obživě a udržení jeho rodu. Ale cena každého zboží, tedy i cena práce, se rovná jeho výrobním nákladům. Proto čím odpornější se stává práce, tím nižší je mzda.“ „Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejích členů – existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje. Vytýkáte nám tedy, že chceme zrušit vlastnictví, které předpokládá jako nezbytnou podmínku, že obrovská většina společnosti nemá vlastnictví. Zkrátka vytýkáte nám, že chceme zrušit vaše vlastnictví. Ano, to opravdu chceme.“

15

21. (XVII.a) Carl Marx, Friedrich Engels: Manifest komunistické strany „Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít něco, co nemají. Protože proletariát musí nejprve dobýt politické panství, pozvednout se na národní třídu a konstituovat se jako národ, je sám je sám ještě národní, třebaže nikoli ve smyslu buržoazie... Je snad zapotřebí zvláštního důvtipu, abychom pochopili, že s životními poměry lidí, s jejich společenskými vztahy, s jejich společenským bytím se mění i jejich představy, názory a pojmy, zkrátka jejich vědomí? Co jiného dokazují dějiny ideí, než že duševní produkce se přetváří spolu s materiálem? Vládnoucími idejemi každé doby byly vždy jen ideje panující třídy. Dějiny všech dosavadních společností se pohybovaly v třídních protikladech, které měly v různých epochách různou tvářnost.“ (SPN. Praha 1972.) 22. (XII.b) Karel Čapek (1890-1938), Proč nejsem komunistou „Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná, ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací – za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. /.../ Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít, za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky.“ 23. Michail Sergejevi č Gorba čov: Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý sv ět. Nakladatelství Svoboda. Praha 1987. S.84. „Člověk v naší společnosti se chce podílet na všech záležitostech, a to je dobře. Odmítá situaci, kdy se nikdo nezajímá o jeho mínění a stanovisko, kdy v něm vidí pouhou pracovní sílu, avšak člověka a občana si přitom na něm necení. Nu a kolektivní dodací smlouvy a demokracie, která s tím souvisí, v člověku vědomí občana a hospodáře právě podporují.“ 24. František Šamalík : Je socialismus mrtev? Zamyšlení nad reformami M.S. Gorbačova při vydání knihy „Reformátoři nebývají šťastní“ (Gorbačov, Zdeněk Mlynář). Praha 1996. „Jestliže liberalismus odvozoval politický význam občana z jeho majetku a společenského statusu, pak demokracie přinesla univerzálnost občanství v právním, byť víceméně formálním smyslu. Socialismus – sociálnědemokratická orientace – prohloubil demokracii důrazem na reálnou kvalitu lidství a občanství. V tomto smyslu můžeme říci, že socialismus žije. /…/ Hodnoty, které vytvořila tato tři společenská hnutí, dostaly normativní, tj. odideologizovaný tvar, inspirativní a závazný pro všechny civilizované státy a národy.“

16

25. Alois Ambruz: Socialismus je mrtev – a ť žije socialismus! In: Listy. Dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog. Roč. 26, č.5. Praha 1996. S.77. „Je paradoxem, že socialismus komunistického ražení nepřinesl blahobyt občanům v zemích, kde vládl, ale zapůsobil blahodárně v kapitalistických zemích: přispěl k sociálnímu smíru, k setření rozdílů mezi klasickými třídami, k vysoké životní úrovni a všeobecné prosperitě.“ 26. (XIX.a) Jürgen Serk: Jen menšiny m ění svět „Byl jsem zaskočen německou neschopností žít s menšinami a akceptovat je a příběhy spojené s touto naší německou neschopností se staly hlavním tématem mého celoživotního zájmu. Kvalita lidské společnosti se vždycky nejlépe pozná podle toho, jak zachází se svými menšinami. Teprve později jsem pochopil, že menšiny svou existencí nejen ovlivňují, ale přímo určují důstojnost každého společenství. Jen menšiny mění svět. Svět se ale měnit nechce, a dojde-li přece jen ke změně, kterou vyvolala menšina, stává se, že všichni, kteří změnám bránili, se k nim najednou hlásí a menšinu vytěsní. Tohle by měla každá minorita vědět, to by se mělo učit na školách. Vždycky vítězí ti druzí.“ (Podle rozhovoru s K.Hvížďalou. Respekt. 8.-12.5. 2002. S.16.) 27. Jan Pavel II. (Karol Wojtyla, nar. 1920), Familiaris consortio (1981) „Společenský úkol rodiny se má projevovat také v jednání politickém. To znamená, že rodiny se musí jako první zasazovat o to, aby státní zákony a nařízení nejen nezkracovaly práva a povinnosti rodiny, nýbrž aby je pozitivně podporovaly a obhajovaly. V tomto smyslu si mají být rodiny stále víc vědomy toho, že v první řadě se musí ony samy chopit iniciativy v oboru takzvané „rodinné politiky“. Mají vzít na sebe odpovědnost za přeměnu společnosti. Jinak budou rodiny první obětí onoho zla, které jim předtím bylo lhostejné. Volání 2.vatikánského sněmu, aby byla překonána individualistická morálka, je proto důležité i pro rodinu jako takovou.“ 28. Václav Havel ( nar.1936), Letní p řemítání (1991) „Jedno se mi zdá jisté: i když to může na někoho působit v dnešní situaci směšně či donkichotsky, je mou povinností znovu a znovu zdůrazňovat mravní původ každé skutečné politiky, význam mravních hodnot a měřítek ve všech sférách společenského života, včetně ekonomiky, znovu a znovu vysvětlovat, že nepokusíme-li se všichni v sobě objevit či znovuobjevit či vypěstovat to, co nazývám „vyšší odpovědností“, dopadne to s naší zemí velmi špatně. Návrat svobody do prostředí veskrze morálně rozloženého vyvolal cosi, co sice zřejmě vyvolat musel, a co se tudíž dalo očekávat, co je však přesto nepoměrně vážnější, než byl kdokoli s to předvídat, totiž ohromný a téměř oslnivě viditelný výbuch všech možných špatných lidských vlastností.“

17

29. Václav Havel: Letní p řemítání „Má-li člověk srdce na pravém místě a má-li vkus, nejenže může v politice obstát, ale je k ní přímo předurčen. Je-li někdo skromný a netouží-li po moci, nejenže není nezpůsobilý věnovat se politice, ale naopak do ní patří. Předpokladem politiky není schopnost lhát. Stačí mít cit a vědět, kdy, komu, co a jakou formou říct. Není pravda, že člověk zásadový se do politiky nehodí. Stačí, když jeho zásadovost je doplněna trpělivostí, rozmyslem, smyslem pro míru a porozuměním pro druhého. Není pravda, že v politice obstojí jen bezcitný cynik, náfuka, drzoun a hulvát. Ty všechny politika, pravda, přitahuje. Nakonec v ní ale přece jen váží zdvořilost a vychovanost.“ (Odeon. Praha 1991. S.103.) 30. (IX.b) Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra „Strana příliš snadno přijme zásadu machiavellismu za svou. Žádný prostředek jí není špatný v tomto boji o hlasy, o počet a o většinu a nezastaví se ani před obětováním lidí. I pro tento důsledek stranického sobectví je příkladů v dějinách politických stran až nazbyt. Jsme denně svědky mravně nejzavržitelnějších intrik, štvaní, sočení a denuncování. Je známa řada osnovaných zločinů a nastrojených spiknutí, která byla zosnována jedině proto, aby buď odstranila vlivné lidi nebo zdiskreditovala odpůrčí stranu. Proto je tisk nejstrašnější zbraní v politickém boji stranickém. Stačí, aby před rozhodujícím hlasováním, volbou, veřejným činem přinesl nepřátelský tisk klamnou zprávu, vrhající v tvář odpůrci nejhorší obvinění – a představa, že tu mluví ne jedinec, nýbrž mnoho jedinců, v žurnál vtělené veřejné mínění a duše davu, okamžitě působí na každého jedince tak, že věří hned v pravdivost útoku: strana napadená je poražena a nežli se v následujících dnech věc vyvrátí, je cíle dosaženo.“ (Čin. Praha 1946.) 31. (XVI.b) Martin Komárek: Je svoboda k n ěčemu? „Celé dějiny ukazují na to, že největší lidskou touhou je se svobody zbavit, nechat o sobě rozhodovat někoho jiného. Tato touha se s přibývajícím časem stupňovala. Zatímco staré národy bojovaly za svobodu s nasazením života a často raději vymíraly, než aby přijaly jho, s postupem času se vše začalo měnit.Sedláci se svěřovali do ochrany mana a sloužili mu. Už přestali věřit, že by sami mohli zvednout meč. Civilizovaní inteligentní lidé poklonkovali mimořádně nechutným monarchům ještě v 18. století. Pak byla v krvavých bouřích svoboda jakoby znovu objevena. Jak? Svědčí o tom její karikatury: Arbeit macht frei. Za svobodu pracujícího lidu! Diktatury si vepsaly svobodu do srdce. Neútočí Usáma ve jménu svobody? Groteskní jihoamerickou falokracii nazývali přední evropští intelektuálové ostrovem svobody... Na druhou stranu se stala svoboda plakátovou nálepkou pro cesty napříč kontinenty, pro vzpouru proti předsudkům. Když se slovo „svoboda“ pronese na patřičném místě s patřičným patosem, není ženy ani muže, kterým by nevstoupily slzy do očí. Byť by šlo o svobodu spolku zahrádkářů ubíjet na jaře krtky lopatou.

18

Takhle působí jen opravdu velká náboženská mysteria. Jen v jejich jménu se masově vraždí a jen v jejich jménu se vytváří masový kýč.“ (Nesvoboda je přímo od ďábla. MF DNES 4.5. 2002 B/5.) 32. (XI.b) Petr A.Kropotkin (1842-1921): Bu řičovy řeči „Čemu slouží ten nesmírný stroj, jemuž říkáme stát? Snad tomu, aby zabránil kapitalistovi vykořisťovat dělníka a bankéři sedláka, aby nás chránil před lichvářem, aby poskytl potravu ženě, která má jen vodu, aby upokojila dítě, plačící u vysušeného prsu? Ne – tisíckrát ne ! Stát chrání vykořisťování, spekulaci, soukromé vlastnictví – plod loupeže. Měšťácká výchova, která již od útlého věku kazí dítě, vnukajíc mu předsudky společenské nerovnosti, církev, která porušuje mozek člověka, zákon, který brání záměně ideí solidarity a rovnosti, peníze, jimiž se dle potřeby korumpuje ten, kdo propaguje solidaritu dělníků, žalář a okovy, které zavírají ústa těm, již se nechají koupit – toť stát !“ (Praha 1907.)

19

MEZINÁRODNÍ VZTAHY 33. (XVIII.b) Martin Fendrych: Neschopná OSN, ne činná Evropa „Organizace spojených národů byla v posledních měsících, nikoli poprvé, svlečena donaha. Vidíme nerozhodný, bezzubý spolek, který se dohodne jedině na samozřejmostech, jako je řešení humanitárních katastrof. Ve skutečných krizích bez váhání předvede schopnost nic neřešit, schovávat oči za dlaně, mlčet. Není divu. Struktura OSN popírá veškerou logiku, podle níž funguje dnešní svět. Stálé místo v Radě bezpečnosti (RB) mají USA, Británie, Francie, Rusko a Čína. Disponují právem veta. Mistryní na jeho uplatňování zdá se Francie. Vetovat nemá mnoho společného s demokracií. Stejně jako podivný výběr stálých členů RB OSN. Proč mezi stálými členy dnes chybí Indie? Největší demokratická země na světě. Nebo Japonsko, Kanada. Brazílie, jež je tak vlivná, že její krize se stala krizí celosvětovou. Nepatří mezi stálé členy dávno Německo? Patří. Proč má právo veta naopak komunistická Čína? Proč nejsou přijímána většinová rozhodnutí s vyloučením práva veta? Kdyby se OSN přizpůsobila moderní době a nezakysla v šedesát let staré podobě, byla by situace okolo Iráku přehlednější.“ (Týden 13/2003, s.70-71) 34. (XX.b) Petr Robejšek: NATO p řed happy endem „Fakt, že Američané chtějí Alianci rozšířit od Baltského moře k Černému a že podporují snahy o integraci Ruska, ve skutečnosti znamená, že Alianci odepsali a zároveň vědomě oslabují křehká poupata evropské bezpečnostněpolitické samostatnosti. Rozšířením totiž Aliance ztratí další díl své otřesené vojenské věrohodnosti a navíc ponese přibývající organizační, finanční a koordinační náklady. Moskva si s rozšířením NATO hlavu lámat nemusí, protože Aliance se mění v pakt o neútočení. Užší integrace Ruska do NATO by pak přinesla další negativní důsledky pro jeho akceschopnost. Potíže NATO souvisejí v podstatě s tím, že od zániku SSSR pokračuje eroze klasické bezpečnostní politiky. Budoucí válku již nepovedou tanky, nýbrž vysoce přesná high – tech, méně v poli a více ve stratosféře či virtuálním počítačovém prostoru. O bezpečnostní politice by se proto mělo diskutovat v inovačních pojmech, jako je přestrukturování části armády do pořádkových jednotek, používání defenzivních zbraní, „nákup“ bezpečnosti u lépe vybavených spojenců a ekonomická bezpečnostní diplomacie. Zní to velice provokativně, ale veškeré dohánění tápající celoevropské bezpečnostní politiky by mohla nahradit jedna americká základna na našem území.“ (Respekt, roč.13, č.17, 22.4.2002, s.18) 35. Horké priority p řed branami EU „Sáhne-li příští český předseda vlády, který vzejde z červnových voleb, do levé vnitřní kapsičky u saka, kam si dává papírky s nejnaléhavějšími úkoly, vytáhne následující seznam: • dokončete reformu veřejné správy, která zajistí její stabilitu, nezávislost a profesionalitu, • dotáhněte do konce soudní reformu, abyste mohli efektivně aplikovat právo, včetně

20

unijní legislativy, • bojujte účinněji s korupcí, • restrukturalizujte ocelářství, zlepšete podnikatelské prostředí, liberalizujte veřejné služby a pokračujte v restrukturalizaci podniků pomocí Revitalizačního programu a české konsolidační agentury. To nám Rada EU uložila loni v listopadu v hodnotící zprávě o pokroku našich příprav na vstup do evropské integrace. Pokud to rychle zvládneme, budeme přijati.“ (Ekonom, 9.-15.5.2002. S.30.) 36. (XXIII.b) Václav Klaus: N ěkteré otazníky nad efektivností evropské integrace „Každý rozumný člověk, zejména ten, který prožil půl století komunismu, musí být pro otevřenou společnost. A to jak ve smyslu filozofickém, tak v chápání laickém, které vychází z toho, že preferujeme volnost, svobodu, cestování, možnost mít k dispozici zboží z celého světa. V tomto ohledu určitě žádný problém není. Horší je to, že u nás i v zahraničí převažuje dojem, že jsou stejně nesporné i ekonomické přínosy organizované integrace, a to i všech jejích typů. Je evidentní, že otevírání se, liberalizace, deregulace, volný trh, volné přesouvání kapitálu do míst jeho největšího možného využití zvyšuje ekonomický výkon a ekonomický blahobyt. Regionální organizace nadnárodního typu – jako je právě Evropská unie – je projektem ale úplně jiným. Je snad liberalizací uvnitř regionu (nikoli vně!), je unifikací a harmonizací uvnitř (s řadou prvků regulace, řízení a vynucování různých ambiciózních standardů a sociálních politik), není ale vytvářením svobodné tržní společnosti a ekonomiky.“ (Noviny Svitavska. 23.března 2002.) GLOBÁLNÍ PROBLÉMY 37. (XXI.b) Petr Zavadil: Po Konci historie Konec řádu. Nejnov ější kniha amerického politologa Fukuyamy „Fukuyama se soustředí na dva jevy statisticky a sociologicky prokazatelné v současném západním světě. Jedním z nich je období mezi léty 1965 a 1995, které Fukuyama považuje za éru „velkého rozvratu“. V tomto období se podle něj rozvrací tzv. nukleární manželství a dochází ke krizi otcovství. V důsledku toho pak stoupá počet rozvodů, nemanželských dětí, kriminalita, počet případů alkoholismu a závislosti na drogách. Příčiny „velkého rozvratu“ jsou podle Fukuyamy dvě: kontrola porodnosti a masový vstup žen na trh práce. Tyto jevy zásadně mění rodinné vztahy. Ty jsou totiž, soudí Fukuyama, „tichým obchodem, při němž se směňuje plodnost za ekonomické zdroje“. Princip ženské a mužské plodnosti se liší. Ženská plodnost je zásadním způsobem omezenější než mužská. Muž je schopen zplodit mnohonásobně více dětí než žena, která je musí navíc donosit a porodit. Muži necítí potřebu – tak jako v minulosti – převzít za partnerčino těhotenství zodpovědnost a např. si ji vzít a živit ji spolu s dítětem. To pak je příčinou absence otcovského příkladu a výchovy, což se podle Fukuyamy odráží v nárůstu kriminality, alkoholismu a drogové závislosti.“ (recenze prvního vydání knihy r.1997)

21

38. (XXIII.a) Modlitební kázání šajcha Abdulláha Azzama z 20.2.19 98 „Ó, Alláhu! Inspiruj muslimy na důležitých, strategických a vlivných místech na celém světě, aby své schopnosti, ať už v práci s počítači či financemi, věnovali odvetě proti nepříteli! Ó, Alláhu, nevěřící jsou jeden lid, takže i když se mudžáhidové nebudou moci pomstít v Iráku, umožni jim, aby se mohli nevěřícím pomstít jinde! Ó, Alláhu, učiň, aby odveta měla podobu útoků Hamásu na Izrael! Ó, Alláhu, učiň, aby odveta měla podobu útoků v Čečensku proti Rusům! Ó, Alláhu, učiň, aby tato odveta měla podobu útoků Usámy bin Ládina na zahraniční síly v zemích oblasti Perského zálivu! Ó, Alláhu, způsob okupantům tolik škody, zkázy a zmatku, aby dostali lekci, která se zapíše do dějin a způsobí jim ztráty !“ (Yossef Bodansky. Bin Ládin. Muž, který vyhlásil válku Americe. Mervart. Červený Kostelec 2002. S.203.) 39. D.H.Meadows, D.L.Meadows, J.Randers: Meze r ůstu . Oxford University Press.New York 1972.

„V roce 1650 bylo na světě asi O,5 miliardy lidí a míra růstu se pohybovala okolo 0,3 % ročně. To odpovídá době zdvojnásobení přibližně 250 let. V roce 1970 dosáhl celkový počet 3,6 miliardy a míra růstu necelé 2,1% ročně. Doba zdvojnásobení při této míře růstu je 33 let.“

40. Fritjof Capra: Bod obratu . Simon and Schuster. New York 1982.

„Co je pravděpodobně nové, to je rozšíření ekologické vize na úroveň celé planety, podporované silným zážitkem astronautů a vyjádřené v přirovnáních typu „vesmírný koráb Země“, či v novém krédu: „Mysli globálně, konej lokálně“. Toto nové povědomí vzniká z názorů přinejmenším početných osobností, skupin a sítí, ale významný posun hodnot je pozorován i u velkých skupin populace – posun od materiální spotřeby k dobrovolné skromnosti, od ekonomického a technického růstu k vnitřnímu růstu a rozvoji.“

41. (XV.b) Arne Naess: Sebeuskute čnění – ekologický p řístup k bytí ve sv ětě. In: Thinking Like a Mountain. New Society Publishers. Philadelphia 1988.

„Jestliže však budou lidé pociťovat, že nesobecky omezují nebo dokonce obětují své zájmy proto, aby ukázali svou lásku k přírodě, bude to z dlouhodobého hlediska pravděpodobně nespolehlivý základ pro ekologii. Avšak skrze širší identifikaci, skrze opravdovou sebelásku, skrze lásku k svému rozšířenému a hlubšímu Já mohou začít chápat, že ochrana přírody je jejich vlastním zájmem.“

22

RELIGIONISTIKA 42. (VII.b) Kurt Schubert: Židovské náboženství v prom ěnách v ěků „Židovská víra je nejzřetelněji vyjádřena v modlitbě Šma Jisrael (Dt 6,4-9): „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší...“ Tuto modlitbu se Židé modlili již v době vzniku mišny dvakrát denně, večer a ráno. Centrem židovské víry bylo a je vyznávání jednoho Boha, které se děje uprostřed okolního světa; tento svět v pohanských dobách nemohl mít pro takovou víru vůbec pochopení. Protikladem bohoslužby je proto modloslužba.“ (Vyšehrad. Praha 1999. S.17) 43. (XXV.a) Samjutta-Nikája „Tělesnost je pomíjivá, cítění je pomíjivé, vnímání je pomíjivé, myšlenky jsou pomíjivé, vědomí je pomíjivé. A to, co pomíjí, je podrobeno utrpení. O tom, co je pomíjivé a je podrobeno utrpení změn, o tom nemůže nikdo ve vztahu ke skutečnosti říci: „Toto jsem já, toto patří mně, toto je mé já.“ Proto tedy, ať je zde jakákoliv tělesnost, jakékoliv cítění, jakékoliv myšlenky a jakékoliv vědomí, ať už minulé, přítomné nebo budoucí, vlastní nebo vnější, hrubé nebo jemné, vznešené nebo nízké, vzdálené nebo blízké, tak má být moudře chápáno v souladu se skutečností: „Toto nepatří mně; toto nejsem já; toto není mé já.“ (Nyánatiloka: Slovo Buddhovo. Stratos. Praha 1993. S.25) 44. Konfucius: Hovory „Slouží-li někdo otci a matce, může jim mírně odporovat. Ale vidí-li, že se mu nepodařilo změnit jejich vůli, nechť se zachová uctivě a neochladne vůči nim; může se cítit zdrcen, nikoli však dotčen.“ (IV.18.) „C´-jou se tázal, jak se máme chovat k rodičům. Mistr pravil: Chovej se tak, aby tvůj otec a tvá matka neměli o tebe jiných obav, než pokud jde o tvoje zdraví.“ (II.6.) „C´- jou se tázal, jak se máme chovat k rodičům. Mistr pravil: Dobrými syny jsou dnes ti, kteří se starají, aby jejich rodiče měli dostatek jídla. Ale do té míry se též starají o psy a koně. Není-li přitom pocitu úcty, v čem je rozdíl?“ (II.7.) (Přel.J.Průšek. Odeon. Praha 1995.) 45. (VIII.a) Evangelium podle svatého Matouše 5,1-12 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

23

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ Český ekumenický překlad

24

LOGIKA 46. Chyby v argumentaci „HLEDÁTE ŽIVOTNÍ PARTNERKU??? → j e m n á, p o d d a j n á, m ě k k á, taková je naše PLASTELÍNA !!!“ (Eberhardt Hauptbahnhof: Nedokončený kalendář) 47. Vítězslav Nezval: Ani čka sk řítek a Slam ěný Hubert „Když si tak hráli s Ozvěnou, ten kočár, který stál uprostřed nádvoří, se pojednou sám rozjel a jezdil kolem dokolečka, jako by měl o kolečko více. „Že má ten kočár o kolečko více, když tak pronic zanic jezdí kolem dokolečka!“ pravila Anička skřítek. Slaměný Hubert se dal do běhu za tím kočárem, běhal za ním kolem dokolečka a počítal, nemá-li snad o kolečko více. Když se dost naběhal, spočítal kolečka a řekl: „Mýlila jste se ! Má o kolečko méně !“ „Kolik má tedy koleček?“ otázala se Anička skřítek. „Pouze tři !“ odpověděl Slaměný Hubert a dodal: „Když má ten kočár o kolečko méně, musí mít někdo o kolečko více!“ „Nemyslím!“ pravila Anička skřítek, „když má o kolečko méně, je to stejně, jako by měl o kolečko více!“ „Ne! Někdo musí mít o kolečko více!“ „Dokáži vám, že se mýlíte!“ pravila Anička skřítek. „Jak mi to dokážete?“ „Takto!“ řekla Anička a jala se poskakovat po jedné noze. Když tak poskakovala po jedné noze, zeptala se Slaměného Huberta: „Máte snad o jednu nohu více, když já mám o jednu nohu méně?“ Slaměný Hubert pohlédl ihned na své nohy, nemá-li snad o jednu nohu více. Neměl. Avšak když poskakovala Anička skřítek již hezkou chvilku, otevřelo se s rachotem malé okénko pod tou klenbou a z toho okénka seskočilo na dvůr zvláštní Kuře. „Hleďte, jaké je to zvláštní Kuře!“ pravil slaměný Hubert. „Čím je zvláštní?“ otázala se Anička skřítek. „Což nevidíte, že má tři nohy?“ Anička skřítek viděla, že má Kuře vskutku tři nohy. „Má tři nohy, poněvadž vy máte o jednu nohu méně,“ řekl Slaměný Hubert a Anička skřítek ihned přestala poskakovat po jedné noze, Kuře se vzneslo do výše a zmizelo v tom okénku pod tou klenbou. Ale na místě, odkud se vzneslo, ležela malá slepičí nožička.“ (Albatros. Praha 1988. S.241n.)

25

FILOZOFIE 48. Anaximandros z Milétu (610-546) „Anaximandros prohlásil za počátek (arché) jsoucích věcí apeiron (=bezmezno), první zavedl toto jméno počátku: “ (zl. A9). „Z čeho jest jsoucímu vznik, to se mu stává i zánikem podle nutnosti, neboť si navzájem platí trestem a pokutou za své bezpráví podle vyměření času.“ (zl. B1) 49. Hérakleitos z Efesu (540-480) „Je-li třeba, je zápas (polemos) oním společným, a právo (diké) je sporem, a všechno vzniká sporem i podle onoho potřebného (=všeuspokojujícího, božského).“ (Zl.B 80) 50. (II.a) Hérakleitos: Zlomek B 91 „Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, ani se nelze týmž způsobem dotknout smrtelného jsoucna, neboť se rozptyluje a zase spojuje pronikavostí a rychlostí proměny; zrovna tak se ho nelze dotknout ani znovu ani dříve, neboť se zároveň spojuje i odlučuje a přibližuje i vzdaluje.“ (Přel. Z.Kratochvíl, Š.Kosík) 51. Pýthagorás (590-500) „Alexandros tvrdí v Nástupnictvích filosofů, že našel v Pýthagorských záznamech i toto učení: Počátkem všeho je jednotka, z jednotky vznikla neohraničená dvojka, jež je jako látka podřazena jednotce, své příčině. Z jednotky a neohraničené dvojky vznikají čísla, z čísel body, z bodů čáry a z čar plošné tvary, z plošných tvarů pak tvary pevné, z těchto zase tělesa smysly vnímatelná, k nimž patří též čtyři živly, oheň, voda, země a vzduch. Tyto živly se úplně v sebe přeměňují a přecházejí a z nich vzniká vesmír, který je oduševněný, nadaný rozumem, má tvar koule a objímá ve svém středu Zemi, jež má rovněž tvar koule a je na povrchu obydlena.“ (Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. VIII.,25n.) 52. Démokritos z Abdery (nar. asi 460 př.Kr.) „Démokritos ... soudí, že se atomy, jak je nazývá, tj. tělesa nedělitelná pro hutnost, pohybují v nekonečném prázdnu, v němž není nic ani nahoře, ani dole, ani uprostřed, ani uvnitř, ani vně. Přitom narážejí na sebe, tím se spojují a z toho vzniká vše to, co je a co vidíme. A o tomto pohybu atomů třeba soudit, že neměl počátku, nýbrž že je od věčnosti.“ (Zl. A 56)

26

53. Xenofón: Vzpomínky na Sókrata „Přesto přese všecko snaží se někteří lidé pěstovat stromy, protože dávají ovoce, ale většina lidí je lhostejná a nedbalá ve vztahu k tomu statku, který přináší největší úrodu a který má jméno přítel.“ (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata.II.,4) 54. (IV.a) Xenofón: Vzpomínky na Sókrata V jiné rozmluvě, kterou jsem slyšel při jiné příležitosti, snažil se (aspoň jsem měl takový dojem) přimět posluchače, aby zkoumal, jakou má u svých přátel vážnost. Když zjistil, že se kterýsi z jeho společníků nestará o přítele, kterého stihla chudoba, zeptal se v přítomnosti tohoto muže a mnoha jiných Antisthena: „Antisthene, je stanovena pevná cena pro přátele, tak jako je stanovena pro otroky ? Některý otrok může stát dvě miny, druhý taktak půl miny, další pět min, jiný i deset. Níkiás, syn Níkératův, prý koupil dozorce do stříbrných dolů za celý talent. Rád bych věděl, zda i přátelé se takto oceňují jako otroci.“ „To jistě, jak je Zeus nade mnou,“ odpověděl Antisthenés. „Já bych například dal přednost přátelství s jedním člověkem před dvěma minami, za dalšího bych vynaložil i deset min, konečně existuje jeden, za jehož přátelství bych dal všechno své jmění a kvůli němuž bych udělal všechno na světě, jen kdyby byl mým přítelem.“ „Když je to takové,“ řekl filozof, „bylo by dobré, kdyby se zeptal každý sám sebe, nač si ho cení jeho přátelé, a kdyby se snažil mít pro ně cenu co největší, aby se ho jen tak lehko nevzdávali. Často si totiž přede mnou ten nebo onen stěžoval, že ho přítel zradil, nebo že dal přednost mně před ním člověk, kterého považoval za svého přítele, nebo na jiné věci toho druhu, a já se ptám, zda tak, jako když se prodává špatný otrok a prodávající ho dá za cenu, kterou kupující nabídne, zda by nebylo stejně výhodné zbavit se špatného přítele, kdyby bylo možno získat z toho víc, než jakou má skutečnou hodnotu. Pokud jde o dobré otroky, neviděl jsem, že by je někdo prodával, a stejně tak že by někdo zrazoval dobré přátele.“ Poznámka: talent – jednotka váhy (asi 26 kg). V peněžnictví jako talent stříbra (1 talent = 60 min, 6000 drachem). 55. Platón (428-348): Ústava „To vyproštění z pout a obrácení od stínů k předmětům a ke světlu i výstup z podzemí na slunce a ta věc, že tam sice ještě nelze hned se dívati na živočichy a rostliny a světlo sluneční, zato však na stíny jsoucen a jejich božské odrazy na vodách, a nikoli jen na stíny napodobenin, vrhané světlem, které jest samo také takovou napodobeninou proti samému slunci – právě tento účinek má veškeré to zabývání se filosofií: přivádí nejlepší část v duši k dívání na nejlepší mezi jsoucny, (...).“ (Ústava, VII., 532d) 56. (V.a) Platón: Ústava „V oboru poznání spatřuje se na konci, a to jen stěží, idea dobra, když však jest spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světě viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; jí musí spatřiti ten, kdo chce rozumně jednati, ať v soukromí, ať v obci. /.../.

27

A dále se stává, že člověk, který přijde od dívání na božské do lidské bídy, neumí se zde chovati a jeví se velmi směšným, kdykoli jest nucen, dokud ještě špatně vidí a dříve, nežli si sdostatek zvykl přítomné tmě, na soudech nebo někde jinde zápasiti o stíny práva nebo o obrazy, vrhající ty stíny, a potýkati se o ně s názory lidí, kteří spravedlnosti samé nikdy nespatřili.“ (517 b – e, přel.Fr.Novotný. Oikumené. Praha 1996.) 57. Aristotelés (384-322): Metafyzika „Poněvadž se však o jsoucnu mluví v tolika významech, jest zřejmě jeho prvním významem, co jest věc, čímž se označuje podstata (úsiá). Neboť chceme-li říci, jaké jest to a to, říkáme, že jest dobré nebo špatné, ale nikoli, že jest dlouhé tři lokte nebo že jest to člověk. Ale chceme-li říci, co jest to, neříkáme, že jest bílé nebo teplé nebo dlouhé, nýbrž že jest to člověk nebo bůh. Ostatní se nazývá jsoucím proto, že jest něčím na jsoucnu v takovém smyslu jako kolikost, jakost, trpnost nebo něco jiného takového.“ (Metafyzika, VII., 1028a) 58. (I.a) Aristotelés: Metafyzika „Neboť jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filosofovat, protože se něčemu divili. Z počátku se divili záhadným zjevům, jež jim bezprostředně ukazovala zkušenost, a teprve potom ponenáhlu postupujíce cestou naznačenou, dospěli i k záhadám významnějším, na příklad k záhadě jednotlivých období měsíce, dráhy slunce a hvězd a vzniku všehomíra. Ten pak, kdo pochybuje a diví se, má vědomí nevědomosti . /.../ . O takový druh myšlení a poznání začalo se usilovati teprve tehdy, když byly opatřeny všechny věci potřebné k pohodlnému životu, k jeho okrase a rozptýlení.“ (982 b. Přel.A.Kříž. Vyd.J.Laichter. Praha 1946.) 59. Aristotelés: Etika Níkomachova „Žádná mravní ctnost nám není dána přirozeně, (...). Proto ctnosti nejsou nám dány od přírody, ani proti přirozenosti, nýbrž máme přirozenou vlohu, abychom jich nabyli, zvykem pak se dokonávají.“ (Etika Níkomachova, II., 1103a) 60. (VI.a) Aristotelés: O duši (412 b, upraveno dle A.Kříže) „Duše je podstatou v tom smyslu, jak o podstatě mluvíme v běžné řeči. Například u sekery by ono „být sekerou“ bylo podstatou tohoto tělesa, jakousi duší takového dřevěného a kovového předmětu. Kdyby se tato „duše“ oddělila, už by to nebyla sekera, nýbrž jen pouhé těleso, kterému můžeme říkat jakkoli – už pro nás ale sekeru znamenat nebude. „Duše“ sekery je podstatou všech těles, které mají takové a takové vlastnosti. To si také můžeme vysvětlit na lidském těle. Kdyby třeba oko bylo samostatnou živou bytostí, jeho duší by byl zrak – neboť zrak je podstatou oka. Oko je potom látkou, materiálem zraku. Jakmile látka oka zanikne, není to už vlastně oko, jenom mu tak můžeme říkat, asi jako když mluvíme o kamenném oku u sochy nebo namalovaném oku nějakého obrazu. Co platí o oku čili o jedné části, musí platit o celém těle. Duše je tedy podstatou živého těla.“

28

61. (VII.a) Chrysippos: Život s p řirozeností „Žít ctnostně není nic jiného než žít ve shodě s tím, čemu nás učí příroda. Neboť naše přirozenost je částí přirozenosti světa. Proto je cílem život ve shodě s přírodou, což zase značí ve shodě s vlastní přirozeností a s přirozeností celku, a přitom nečinit nic z toho, co zakazuje společný zákon, kterým je zdravý rozum; tento vším proniká a je totožný s Diem, který řídí a spravuje všechno na světě. V tom spočívá i ctnost blaženého člověka a krása života, když se všechno děje v souladu s duchem každého jednotlivce a vůlí toho, kdo spravuje celý svět.“ (Zlomky starých stoikov. Přel. M. Okál. Pravda. Bratislava 1984. S. 293/294.) 62. Sv.Augustin: Výklad k prvnímu listu svatého Jana „Jedna žena se ráda oddávala špatnostem. Bojí se muže proto, aby ji nepotrestal. Ó duše, která se bojíš Boha, aby tě nepotrestal, jako se bojí žena libující si ve špatnostech. Ta žena se ti svým chováním nelíbí. Snaž se, aby ses i ty líbila sama sobě. Máš-li snad manželku, zda chceš, aby se tě bála proto, abys ji nepotrestal? Zda chceš, aby měla zalíbení ve špatnosti a ze strachu před tebou aby to zatajovala? Chceš, aby byla čistá, aby tě milovala, ne aby se tě bála. Jakou chceš mít manželku, tak se chovej před Bohem.“ (Přel.J.Novák. Šestá patristická čítanka. 1989. S.80/81.) 63. Pavel Floss: Úvod do d ějin st ředověkého myšlení „Středověká křesťanská filosofie byla mimo jiné stmelována novoplatónismem inspirovaným schematem trojí existence univerzálií: v Bohu, ve věcech (jako jejich esence) a v lidské mysli (jako pojmy, jimiž jsou nazírány esence, skrze něž prozařují jejich divinální pravzory). Jestliže Ockham zpochybnil nutnost dvou prvních typů univerzálií, je zcela logické, že i univerzálie v lidském rozumu, pokud tak ještě nazývá pojmy, nebudou mít tradiční význam. Univerzálie již nereprezentují věci a skrze ně jejich božské praobrazy, nýbrž jsou pouhým esse objective, v novověké filosofické terminologii tedy něčím subjektivním. Tímto postojem je Ockham anticipátorem onoho mohutného trendu novověkého myšlení, které chápalo (a často ještě chápe) ideální (duchovní) věci jen jako subjektivní (vnitřní), tedy jen jako odraz reality produkovaný člověkem. Lidský duch ztratil Ockhamovým modelem vědění kontakt se základem věcí (i s Duchem Božím, který je vytvářel) a uzavřel se jen do své vlastní duchovnosti; posléze se však, zbaven svých živoucích kontaktů se spirituální podstatou reality, zeslábl natolik, že se své ideality (duchovnosti) zřekl. Proto se ideální stalo jen specifickou formou odrazu materiálního bytí.“ (Olomouc 1994. S.133.) 64. (X.a) Stefan Swiezawski: Nový výklad sv. Tomáše „Svatý Tomáš se ptá, jaký by byl prvotní člověk – Adam ve stavu nevinnosti a jak by vypadal lidský život, kdyby naše vůle a rozum nebyly otřeseny. Pro tento účel existuje jeho definice: Čím by přirozenost byla čistější a tělo k pocitům vnímavější, tím větší by byla slast ve smyslové sféře člověka. Zdálo by se, že člověk, který by žil v takové askezi a v takovém znecitlivění jako Tomáš, musí pohrdat smyslovou slastí.

29

A zatím je tomu přímo naopak. Znecitlivění má podle něj smysl pouze tehdy, když víme, co obětujeme. V citovaném textu bylo nepřímo řečeno, že tím, co se při znecitlivění vědomě obětuje, musí být skutečné hodnoty a nikoli „střepy a zbytky“. Sv.Tomáš podřizuje hodnotu prožitku slasti tomu, nakolik byla přirozenost čistá a tělo citlivé.“ (Přel.S.Navrátilová. Cesta. Brno 1998.) 65. (XI.a) Alexandr Ch. Gorfunkel: Renesan ční filozofie „ Určit obecné zákonitosti ducha doby je úkolem politického myslitele, jak tvrdí Machiavelli: Méně chybuje a větší úspěch má ten, kdo jedná v duchu doby, tak, jak vyžadují okolnosti. Pouhá obezřetnost a uvážlivost však nestačí. Je třeba jednat rozhodně a směle, umět zvládnout okolnosti, přinutit je, aby nám sloužily, mít vůli a nadšení bojovníka: Lépe se vyplácí jednat rázně než ohleduplně, protože Štěstěna je žena. Chceme-li nad ní mít vrch, musíme ji bít a zacházet s ní neurvale... A Štěstěna jako žena přeje mladým, protože nemají tolik ohledů, jsou divočejší a směleji si vynucují poslušnost.“ ( Nakladatelství Svoboda. Praha 1987. S. 158.) 66. (XII.a) René Descartes: Úvahy o první filozofii „Je však nějaký podvodník, nejvýš mocný a nejvýš chytrý, který mne úmyslně a neustále klame. Nepochybně tedy také existuji já, jestliže mne klame. A třeba mě klame, pokud může, přece nikdy nezpůsobí, abych nebyl nic, pokud si budu myslet, že jsem něco. A tak uvážím-li vše dostatečně, ba víc než dostatečně, musím nakonec stanovit, že kdykoli pronáším nebo svým duchem chápu větu „Já jsem, já existuji“, je vždy nutně pravdivá.“ (Přel.Z.Gabriel. Svoboda. Praha 1970.) 67. (XIII.a) David Hume: Zkoumání lidského rozumu „Je jisté, že tu vyslovujeme větu aspoň velmi srozumitelnou, ne-li pravdivou, když tvrdíme, že při stálém spojení dvou věcí – tepla a plamene, tíže a hmotnosti – jsme samotným zvykem přiváděni k tomu, že čekáme existenci jednoho z existence druhého. To je patrně jediná hypotéza, která vyslovuje problém, proč odvozujeme z tisíce případů závěr, který nejsme s to odvodit z jednoho případu od těch tisíců se v žádném ohledu nelišícího. Rozum je neschopen takové různosti. Závěry, které rozum činí o jednom kruhu, jsou stejné, jako kdyby je dělal o všech kruzích na světě. Ale žádný člověk, který viděl jedno těleso, jak se pohybuje na popud druhého, by nemohl usuzovat, že každé těleso by se na podobný popud dostalo do pohybu. Všechny závěry odvozené ze zkušenosti jsou tedy následky zvyku, nikoliv rozumové úvahy.“ (Svoboda. Praha 1972. S.77.) 68. (III.a) Jean Jacques Rousseau: Rozprava o p ůvodu a p říčinách nerovnosti mezi lidmi „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.

30

Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.“ (Přel.E.Blažková. Svoboda. Praha 1989.) 69. (XIV.a) Immanuel Kant: Kritika praktického rozumu „Povinnosti ! Vznešené, velké jméno, které v sobě neobsahuješ nic líbivého, co by se nám vlichocovalo, nýbrž vyžaduješ podrobení se, avšak nehrozíš také ničím, co by vyvolávalo v srdci přirozený odpor a zděšení, aby pohnulo vůlí, nýbrž vytyčuješ pouze zákon, který si sám od sebe zjednává přístup do srdce, a přece si dokonce proti vůli dobývá úctu (i když ne vždy následování), před nímž všechny náklonnosti zmlkají, i když zároveň tajně působí proti němu – jaký je tvůj tebe hodný zdroj a kde nalezneme kořeny tvého ušlechtilého původu, který pyšně odmítá jakékoliv příbuzenství s náklonnostmi, a z kterýchžto kořenů pocházet je nevyhnutelnou podmínkou oné hodnoty, kterou si lidé mohou dát jedině sami?“ (Přel. J.Loužil. Svoboda. Praha 1996.) 70.(XV.a) Georg Wilhelm Friedrich Hegel: P řednášky k filozofii d ějin „Zvláštnost má svůj zájem ve světových dějinách. Je něčím konečným, a proto musí zanikat. je to zvláštnost, která navzájem mezi sebou bojuje a z části zaniká. Ale vyslednicí boje, zániku zvláštnosti je obecno. To se nemění. Obecná idea se nepouští do protikladu a boje, do nebezpečí, stojí nerušena a nedotčena v pozadí a posílá zvláštnost vášně do boje, aby se vytříbila. V tom můžeme spatřovat chytrost rozumu, že dává vášním pracovat pro sebe a že to, čím se rozum uskutečňuje, za to pyká a škodu trpí. Neboť to je zjev, jehož část je nicotná, část afirmativní. Jednotlivost je příliš nepatrná proti obecnu, lidé jsou obětováni. Idea odvádí daň faktičnosti a pomíjivosti ne ze sebe, nýbrž vášněmi lidí. Bylo třeba, aby César vykonal nutnost, zvrátil ztrouchnivělou svobodu, sám v tom boji zahynul, ale nutné zůstalo: za vnějším děním se skrývala svoboda podle ideje.“ (Přel.Fr.Fajfr. Jan Laichter. Praha 1943.) 71. (XVI.a) Friedrich Nietzsche: Antikrist (P řehodnocení všech hodnot) „Vyjímám několik skeptiků, slušný to typ v dějinách filozofie: leč ostatní neznají předních požadavků intelektuální poctivosti. Dělají to vesměs jako ženské, všichni tito velicí blouznivci a zázračná zvířata – pokládají „krásné city“ za argumenty, „vzdutá prsa“ za měch božstva, přesvědčení za kritérium pravdy. Ke všemu se ještě pokusil Kant v „německé“ nevinnosti zvědečtit tuto formu korupce, tento nedostatek intelektuálního svědomí pojmem „praktického rozumu“: vynalezl zvláštní rozum, který by udával, kdy se nemáme starat o rozum, ozve-li se totiž morálka, vznešený požadavek „musíš“. Uvážíme-li, že filozof je téměř u všech národů pokračováním kněžského typu, nepřekvapí už toto dědictví po knězi. Má-li kdo posvátné úkoly – například napravovat lidstvo, zachránit je, vykoupit – nosí-li božstvo v prsou, je-li troubelem imperativů z onoho světa, stojí takovýmto posláním již mimo všechno jen rozumové hodnocení – sám jsa již posvěcen takovýmto úkolem, sám již typ vyššího řádu! ... Co je knězi po vědě! Stojí na to příliš vysoko! A dosud kněz panoval! - Určoval pojem pravdy a nepravdy.“ (Votobia. Olomouc 1995.)

31

72. (XVIII.a) Vladimír Hoppe: Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie (1928) „Nechť nás nemýlí zdánlivé úspěchy nynější technické kultury neb materialisticky založené ruské revoluce. Zdánlivé úspěchy jejich budou v dohledné době zastíněny touhou po hlubším a uceleném duševním životě. (...) Tragédie veškerého racionalismu záleží právě ve faktu, že každá nejrozumovější skutečnost kotví v iracionálních prvcích, k nimž se tajemně odvolává. Anulováním iracionálních kvalit anulujeme povlovně nejen předmět poznání, nýbrž i veškerý hlubší smysl poznání.“ (FFMU, 1928, s.62nn.) 73. Edmund Husserl: Krize evropských v ěd a transcendentální fenomenologie „Ideový šat, jakým je matematika a matematická přírodověda, nebo místo něho šat symbolů, šat symbolicko – matematických teorií, obepíná vše, co pro vědce i vzdělance jako objektivně reálná a pravá příroda zastupuje a zastírá předvědecký přirozený svět našeho života. Ideový šat způsobuje, že považujeme za pravé bytí to, co je metodou, pomocí níž lze původně jediná možná hrubá předvídání v rámci prožívaného nebo prožívatelného předvědeckého přirozeného světa zlepšovat vědeckým předvídacím postupem donekonečna: ideové přestrojení způsobuje, že vlastní smysl metody, vzorců a teorií zůstal nepochopitelný a při naivním vzniku metody nikdy nebyl pochopen.“ (Praha 1972. S.73.) 74. (XX.a) Martin Heidegger: Bytí a čas „Odstup, průměrnost a vyrovnání konstituují jakožto způsoby bytí neurčitého ´ono se´ to, co známe jako veřejnost. Veřejnost řídí zprvu veškerý výklad světa a pobytu a má ve všem pravdu. A to nikoliv na základě nějakého význačného a primárního bytostného vztahu k věcem, nikoliv proto, že by disponovala nějakou výslovně osvojenou průhledností pobytu, nýbrž na základě toho, že nejde věcem na kloub, poněvadž je necitlivá ke všem rozdílům úrovně a ryzosti. Veřejnost všechno zatemňuje a vydává to, co je takto zastřené, za známé a každému přístupné.“ (§ 27. Oikumené. Praha 1996. S.153. ) 75. (IX.a) Ludwig Wittgenstein: Logicko – filozofický traktát „4.113: Filozofie vymezuje spornou oblast přírodních vět. 4.114: Má vymezovat to, co je myslitelné, a tím i to, co je nemyslitelné. To, co je nemyslitelné, má vymezovat zvnitřka tím, co je myslitelné. 4.115: Bude vyznačovat to, co nelze říci, tím, že jasně ukáže, co říci lze. 4.116: Všechno, co vůbec může být myšleno, může být myšleno jasně. Všechno, co se dá vyslovit, dá se vyslovit jasně.“ 76. (XXI.a) Ferdinand de Saussure: Kurs obecné lingvistiky „Ve většině oblastí, které jsou předmětem vědy, otázka jednotek vůbec nevyvstává: jsou od samého počátku dány. V zoologii se například od prvního okamžiku nabízí živočich. Astronomie pracuje s jednotkami v prostoru oddělenými, s nebeskými tělesy. A v chemii můžeme studovat povahu a složení dvojchromanu draselného a ani na okamžik přitom nezapochybujeme o tom, že je to předmět dobře vymezený.

32

Nedisponuje-li věda konkrétními a bezprostředně poznatelnými jednotkami, znamená to, že nejsou podstatné. Například v historii: je to jedinec, epocha, nebo národ? Nevíme, ale co na tom záleží? Historický výzkum můžeme provádět i bez jasné odpovědi v této otázce. Podobně jako tkví šachová hra zcela v kombinaci různých figurek, má i jazyk povahu systému založeného plně na protikladu svých konkrétních jednotek. Neobejdeme se ani bez jejich znalosti, ani bez toho, že se k nim na každém kroku vracíme.“ (Přel.Fr.Čermák. Akademia.Praha 1996. S.133.) 77. (XXIV.a) Stanley J.Grenz: Úvod do postmodernismu „Současná populární kultura odráží pluralismus postmoderní doby, kde chybí jakýkoli střed, a vyjadřuje antiracionalismus postmodernismu. Jak to je vidět na jejich oblečení a hudbě, kterou poslouchají, lidé postmoderního světa už nejsou přesvědčeni o tom, že jejich svět má nějaký střed ani že lidský rozum může pochopit logickou strukturu okolního světa. Žijí ve světě, ze kterého zmizel rozdíl mezi pravdou a fikcí. V důsledku toho se stávají sběrateli požitků, depozitáři přechodných, pomíjivých obrazů, vytvářených a pěstovaných nejrůznějšími sdělovacími prostředky endemickými v postmoderní společnosti.“ (Přel.A.Koželuhová. Návrat domů. Praha 1997. S.45.) ČESKÁ FILOZOFIE 78. T.G.Masaryk: Česká otázka „Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí. Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že tedy je úkolem historikův a filosofův, úkolem každého národa, ten plán světový postihovat, místo své v něm poznat a určit a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší práci, i politické.“ (In: M.Machovec: Tomáš G.Masaryk. Melantrich. Praha 1968. S.199) 79. Tomáš Garrigue Masaryk: Sebevražda „Moderní člověk, chce-li překonat sebevražednost, musí se stát objektivním, objektivnějším. Otázka otázek pro moderního člověka myslícího: který názor na svět udrží a učiní mne objektivním, udrží rovnováhu mezi mnou, subjektem, a osudem, objektem? Mohli bychom to formulovat asi takto: Musím ze sebe ven, sice to nesnesu... A viset musím- otázka je jen, zdali na hřebíku ( také objekt ! ) či na něčem jiném... Musím na něčem nebo na někom záviset – sám a sám jediný člověk být nemůže, sic se ukouše... Zatím se pověsím na pastora a na svého doktora... Hřebík, nebo ... Bůh?...“ (Naše doba. 1896 – 1898.)

33

80. (XXII.a) Jan Pato čka: Války 20. století a 20. století jako válka (197 5) „Solidarita otřesených se buduje v pronásledování a nejistotách: to je její fronta, tichá a postrádající reklamy a senzace i tam, kde se jí tento úsek vládnoucí Síly hledí zmocnit. Nebojí se nepopulárnosti, nýbrž vyzývá ji a volá tiše, beze slov. Lidstvo nedospěje na půdu míru tím, že se oddá a poddá měřítkům všedního dne a jeho slibům. Kdo zrazuje tuto solidaritu, musí si uvědomit, že živí válku a je oním parazitem v etapě, který žije krví druhých. Toto vědomí mocně podporují oběti fronty otřesených. Vést až k tomu, aby každý, kdo je schopen porozumění, pocítil, vnitřně nepohodlí své pohodlné pozice, je smysl, jehož nad onen lidský vrchol rezistence vůči Síle, jejího překonání, může být dosaženo. Dosáhnout tím toho, aby ta komponenta ducha, „technická inteligence“ především badatelů a aplikátorů, objevitelů a inženýrů, pocítila závan oné solidarity a jednala podle toho. Otřást každodenností faktologů a rurinérů, uvědomit jim, že jejich místo je na této straně fronty, a nikoli na stranně „denních“ sebelíbivějších hesel, která ve skutečnosti zvou k válce, ať je to národ, stát, beztřídnost, světová jednota, nebo jak všecky ty výzvy, diskreditovatelné a diskreditované faktickou bezohledností Síly, mohou znít.“ (Kacířské eseje o filosofii dějin. Academia. Praha 1990. S.142.) 25.října 2007 Jakub Brdí čko

34