James Krüss: Pavilon z porcelánu

Před mnoha lety vyjela si malá společnost na čínské džunce na výlet na Žluté moře. Cestující pocházeli z různých zemí, mluvili rozličnými jazyky, a tedy si vůbec nerozuměli. Slečna Deštníková, mladá dáma původem z Berlína, seděla opřená o bok loďky a zaujatě pozorovala vodní hladinu. Vážený pařížský lékař, doktor Meunier, si četl noviny a malinko u toho pospával. A mladý Američan Freddy upíral svůj nový dalekohled na obzor. Li, čínský majitel džunky, seděl u kormidla a usmíval se.

Náhle vyvolal Fredy pozdvižení.

„Podívejte! Vidím ostrov! …a na něm dům!“

„Mohl bych se také podívat?“ zeptal se spěšně doktor Meunier.

„Ale ovšem,“ odpověděl Fredy.

Tomu rozhovoru se všichni nemálo podivili.

„Jak to přijde, že si rozumíme?“ nemohla věřit svým uším slečna Deštníková.

„Dnes je dvacátého čtvrtého června, a to je šťastný den. Dnes se dějí podivné věci,“ promluvil toho dne poprvé Li. Zraky všech se otočily na majitele džunky.

Loďka ale už kodrcavě narazila na písčitý břeh ostrova. Cestující vystoupili a Fredy vyskočil na kámen.

„Dámo a pánové, ostrov je obydlený. Kdo se nebojí tajemných věcí, nechť mě následuje!“

V malé společnosti si všichni dodali odvahy a vypravili se směrem k budově. Když k ní dorazili, zjistili, že nejde o dům, ale vysokou bílou zeď bez oken a bohužel i bez dveří.

„to je hloupé, že se nemůžeme podívat dovnitř,“ povzdechla si slečna, když domnělý dům obešli.

V tom se ve zdi objevila malinká dvířka a do písku před zdí se vykutálel svazek drobných kolejí a rozvinul se. Po nich tiše přihrčel vláček s nákladními vozíky, které se s klapnutím otevřely a z nich vypadly stromky a nepatrné keříky, miniaturní lavičky a drobní ptáčci. Vláček dojel na konec kolejí a lokomotiva s veselým písknutím zajela do písku. Když zmizel poslední vagónek, stromy i keře se rozmístily a narovnaly. Než by kdo napočítal do tří, prostírala se v písku jarní krajina.

„Ale to je kouzelné,“ zavýskla slečna Deštníková a zašermovala parapletem, „docela jedna báseň!“

Doktor Meunier zpozorněl, vypjal hruď a zaujal divadelní postoj a jal se recitovat verše, za což sklidil obdivný pohled mladé Berlíňanky:

„Na zídce, táhnoucí se podél souvratí, Porostlé sveřepcem, jenž pobořil ji zpola,

Svítila chudobka jak bílá aureola.“

„Podívejte, něco se děje,“ přerušil jej Freddy a ukazoval na drobnou krajinku. Zatímco starý pán deklamoval, v krajině se otevřely růže a na zem se snesl déšť květů. V písku bylo léto a ve zdi vedle pískoviště se na okamžik objevila brána.

„Řekněte ještě nějakou!“ obrátil se Američan na lékaře.

„Ale já jinou neumím,“ řekl sklesle doktor Meunier.

„Tak počkejte, zkusíme to sami,“ navrhla slečna Deštníková. Zamyslela se a zkusila:

„Kdo by mi mohl povědět, Kdo posadil na větve hedvábné ptáky?“

Doktor Meunier se rozzářil a dodal:

„Ten, kdo je starý jako svět A mladý jak jaro taky.“

Krajina rozkvetla ještě víc, stromy se obalily jablky a ta dozrála, listí se začalo snášet do žloutnoucí trávy. Pak se zachvěla poslední větvička a v krajině se rozhostil klid. Brána ve zdi opět zablikala a zmizela.

„Ještě nějakou!“ křičela nadšeně slečna a mávala deštníkem jako o život.

„Když je horko, někde v stínu Vypěstuji zeleninu,“

nadhodil Freddy. V krajině se nepohnul ani lísteček. Zkusila to ještě slečna Deštníková:

„Rok se brzy zakulatí, Jak ovoce na stromech, Jablka nám budou zráti,

Nejpěknější pro mě nech.“

Ale ani těmito verši se krajina nedala pohnout. Jen poslední lístky opadaly a pokryly trávu žlutočerveným kobercem. Cestující sklesle postávali kolem pískoviště, když tu si Li, majitel džunky, klekl a nabral do dlaně hrst listí.

„Bílou chryzantému Pozvedneš k oku

A nikde ani smítko.“

Ostatní se zatvářili rozpačitě, ale nad krajinou se jako kouzlem snesla hustá sněhová vánice a všechno pokryla bílým závojem. A ve zdi se zcela zřetelně objevila brána.

Z ničeho nic kdosi řekl: „Šťastný dobrý den, vážené panstvo.“ Brána se otevřela a vedle ní stá usměvavý Číňan v podivuhodném starobylém oděvu.

„To je velký Li Po, čínský básník,“ šeptal doktor Meunier slečně Deštníkové. „Znám ho ze starých obrazů.“

Jako ve snu vstupovali teď zamyšlení cestující do zahrady, která se prostírala za zdí. Uprostřed zahrady leželo jezero. Na jezeře byl ostrůvek a na něm mezi tamaryšky a blahovičníky malý pavilón z bílého a zeleného porcelánu, ke kterému vedl nefritový most. Li Po je vedl zahradou a společnost okouzleně pozorovala okolní přírodu.

„Velký Li Po, dovolíš, abych od tebe přednesl báseň?“ zeptal se Li, majitel džunky.

„Jen si posluž,“ svolil s úsměvem básník.

„Zde v jezírku se zhlíží K večeru jako k ránu

Bílý a zelený Pavilon z porcelánu.

Zde mostek přihrbený Jak tygr v útoku

Od břehu k pavilonu Je věčně ve skoku,

A dole na hladině V stříbrné záplavě Pavilon s lampiony Vše stojí na hlavě.“

„Ta báseň vznikla jistě zde v tomto pavilonu,“ řekla slečna Deštníková.

„Nikoliv,“ odpověděl Li Po, „naopak, pavilón vznikl z té básně. Neboť zde jsme na ostrově, kde se krása stává skutečností. Básník se odmlčel, ze záhybů kimona vytáhl karafu, natáhl se a srpkem měsíce jí uřízl hrdlo. Potom utrhl čtyři kalichy květů a každému nalil trochu vína. Některé květy se proměnily v ptáky a uletěly a nad jezerem se v gondole letícího balónu vznášela malá myška, jejíž obraz vesele proplul po hladině. Jedno ze sluncí zašlo a bílé mráčky se s lehkým zajiskřením proměnily v hvězdy. Na zahradu padl večer. Střecha pavilonu se roztočila a lampiony se rozzářily oranžovým světlem. Všem bylo velice lehko a bezstarostně u srdce. Když

bylo načase, doprovodil Li Po cestující zpět k loďce a ti se se srdečnými pozdravy vydali na širé moře, zpět k domovu. Vítr k nim donášel tóny mandolíny a vlny házely jedna druhé barevné bubliny.

„Je to jen zdání, nebo je to skutečnost?“ zeptal se Američan Freddy, který se pomalu probíral z opojného okouzlení.

„Je to obojí,“ odpověděl Číňan Li čínsky.