PlžPlzeňský literární životPro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelůKnihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kulturyRočník X / 2011 / Číslo 6

6

Obsah

1 Editorial

Poezie2 Květa Monhartová: Obrazy5 Jan Myslík: Tolik tmavomodra

Próza7 Milan Čechura: Pivo za sto8 Ivo Fencl: Diamond Race pana Fencla

Laudatio pro Plzeň11 Plzeň je rodu ženského (Josef Hrubý, Tamara

Kopřivová, Karla Erbová, Jaroslava Málková,Vlasta Špinková)

Sova bez not13 Oldřich Janota: Herr Nabbar

Listy Ason-klubu

Knihy mého života15 Milan Čechura: Poslední kabriolet

Antibukolika16 Stanislav Bukovský: Když chodím po městě…

Šalmaj18 Bohumil Jirásek: Poezie Josefa Hrubého

Mladý Západ20 Jana Antošová: Poblouznění

Plzeňská vlasti(ne)věda22 Evžen Pěnkava: Bohumil Polan

Z českých rovů a hájů23 Viktor Viktora: Pax iiscum – Svatý Antonín

u Nalžovských Hor

(Ne)kriticky24 Milan Šedivý: 53 klíčů k jedněm dveřím

Něco se stalo26 Stanislav Bukovský: Pavel Michalec…27 Jiří Staněk: Zemřel Zdeněk Šmíd27 Jaromír Komorous neletitý, leč šedesátiletý (red.)

Kom(i)x28 Vhrsti: Nevolejte mi

Červnové dny mají pro čtenáře Plže býtčervnovými dny s Plžem, v okamžiku, kdyvznikají tyto řádky, je však do tohoto kéž byslunného letního období ještě tuze daleko.Přišlo zato jaro a jsme v očekávání: podaří senám dovydat celý ročník nebo nepodaří –o tom se rozhodne v nejbližších vteřinách,dnech a týdnech. Ani už nemáme zapotřebíto nějak dramaticky komentovat: zkrátkaa dobře doufáme, že s Plžem přetrváme. Při-nejmenším ještě vytrváme, tak jak jsme si toslibovali již v editorialu květnového čísla.Ačkoli jsme zarmouceni i z úmrtí Zdeňka Šmí-da, ikony západočeské literatury.

Proslulé rčení, že situace je vážná, nikolivšak zoufalá, nechť platí i pro bezprostředníplží budoucnost – a proto se můžeme věno-vat červnovému číslu Plže, zvláště tomu, conabízí a co mimo jiné stojí za zvláštní upo-zornění. Tradičně je to poezie: jen stěží by-chom asi našli v českém básnictví autorkus poetikou, která by byla souměřitelná s tvůr-čím naturelem Květy Monhartové, též vý-znamné plzeňské výtvarnice. O specifičnostijejí obraznosti se může přesvědčit každý, kdose začte do jejích skladeb – do jejích Obrazů.Začtěte se! A také do básní Jana Myslíka,plzeňského rodáka (a třeba i překladatele bá-sní Josefa Hrubého), které se objevují v Plžipo delší časové prodlevě: zkrátka nemámevíc stránek, než jich máme. Jednorázovéreanimace se dočkala rubrika Laudatio proPlzeň: tentokrát jde o texty přednesené naliterárním večeru s výmluvným názvem Plzeňje rodu ženského. To je inspirace jak hrom,

ovšem Plž je rodu mužského a také by si homohly význačné plzeňské básnířky trochu vícvšímat! Abychom se vyhnuli choulostivýmsrovnáním, spěchejme raději k plží próze:úspěšně ji zastupuje Milan Čechura a IvoFencl. I když, ruku na srdce: o všelijakýchhrůzách nám již Čechura psával, ale – pivo zastovku? Co je moc, to je fakt příliš. A určitěbude ještě hůř.

Koneckonců Milana Čechuru to nemusí to-lik trápit, s gustem nám přece v Plži vyprávíváo nejlepších knihách svého života – a kdekte-rý čtenář si v duchu vybavuje ty svoje nejlep-ší, někdy navlas stejné. To Stanislav Bukov-ský, v současnosti nejplodnější plží autor, ne-únavně a neslitovně tepe všelijaké soudobélidské neduhy – jednou sardonicky, podruhésarkasticky. V červnu by však měla zazníti šalmaj a toto přání nám splnil Bohumil Jirá-sek, který pojednal o pěti (!) knižních titulech,arciže rozmanitého ladění a zacílení, kterév loňském roce vydal plzeňský básník par ex-cellence Josef Hrubý. K jeho tvorbě se určitěještě vrátíme! V červenci uplyne čtyřicet letod úmrtí Bohumila Polana, a proto se na nějzaměřil Evžen Pěnkava – a radost nám dělái rubrika Mladý Západ, i když v červnu se v nídostalo pouze na jednu básnickou grácii. Tose nám pak dobře přeje čtenářům, ať způsobtohoto léta se jeví šťastným a zdárným – a aťi na letní dvojčíslo Plže utěšeně dojde!

Vladimír Novotný

1Editorial

Že tolik lidského potkám, jsem netušila.

Květa Monhartová

2Poezie

Květa Monhartová

ObrazyObrazy cestovní

Obraz první cestovní…Třináct hodin – tiskovka jarní dopravy.Stromy si vykračují po předváděcím molu.Sedmnáct hodin – otevírá se výstava rámů.Pestře pomalujeme všechny přítomné.Dvacet hodin – likvidace všech hodnot.

Obraz stromu…Přede mnou úzká pěšina, snad dech

v rozčilení a rudý strom srdce, ke kterému směřuje

krev.

Obraz zelený…Cesta vroubená topoly končí na obzoru,za ním už jen jízdní řád dětství.Jen občas se mi podaří najít spojenípro cestovatelku s klapajícími dřeváčky.

Obraz zimní…Stromy jsou svlečenyi řece zamrzl úsměv.Přesto dávná úschova mi tady vydává vzpomínku na jistou chvíli muchlování.

Obraz lesní…Pohyb mezi vámi, úchvatná podívaná.Kdo mi nahradí mízu ze světla, stínu.Myslím tím, je vůbec někde konec toužení.

Obraz jarní…Energickou chůzí pokračoval ve své roli

panák.Chaos pozadí se pohupuje v jemných

barvách.Pod náporem světla stromy mají plná

ústa zpěvu.

Obraz chlapce a psa…Pěšina se nechala oklamat známým

obličejema dostatečně rychle nenastavila nohu

psímu štěkotu.Trousí jen narážky na chlapcovu jízdu

a znervózňuje jej.Až tam, kde pěšina se stává rovinou,

se boty hocha rozjelya pes hlučně a vítězně kroužil ve stále

větších vzdálenostech.

Obraz pruhovaný…Odpočívá zebra na lavičce v zeleni.Poslední paprsky slunce se jí dotýkají.Představuje dokonalý základ pro mýtus.

Obraz nádražní…naježený, nepřátelský uklízeč setře

plivance,ale dívka s dlouhýma nohama a pěknou

chůzí vemlouvavě vypráví o dnešním

nádražním dnu.

Obraz z vlaku…Rotunda na stráni a silové pole mraků

se dotýkají,stromy už nasadily čepice jako při požáruzadržované vášně, zoufalého zdráhání

času.

Obraz osamění…že tolik lidského potkám, jsem netušila.Bradavice šišek podestlaly cestu,jde se špatně, nohy se smekají,jen psi krouží kolem osamělých postav.Koneckonců, co by si bez nich počali.

3

Obraz poraženého…Krásníte do konce, stromy v barvách

podzimu,Lehké barevné balónky, chvějete se

ve slunci,ale ten, co leží přes cestu, má listí

zkroucené,schoulená šedomodrá zvířátka, ještě se

jej drží,ještě nejsou připraveny všeho se vzdát.

Obraz krajiny pozorované z vlaku…Konstrukce nosičů, nosiče konstrukcí zvedají ztěžklá oblaka.Tahači drátů, drátění tahačirozčesávají zakaboněná pole.Soustředěná energie, energiesoustředěnílíbá půdu našich nosičů slov.Lidské schránky ulity blížencůdoplňují uhranutý prostor.A jsou tu ještě kopce na obzoru,které jej opatrně ohmatávají.

Obraz s něžným popraškem sněhu…Na barvě písku sežehnuté rostliny

s bílými šešulkami,úzká blátivá pěšina je řez zubatým nožem.Vejdu do lesa. Ticho. Jen dráždivé

polibky borovic.Jejich hlavy, prošedivělé sněhem, se

ke mně sklánějí.Ticho. V dohledu dva psi v milostných

hrách.

Obraz výpravčího s červenou čepicí…Hvizd píšťalky, vlak si odfrkl a dal se

do pohybu.Stromy v dálce čerstvě vyprané zuřivě svítí,louka pod nimi na kolenou vyhlíží oko

rybníka.Bradavice lesíků na vyvýšeninách a žilky

cest.Výpravčí odmávl přímý přenos vzpomínek.

Obraz bílých hůlek labutí… Jsou slepci za mřížovím bříz a přehlušují

bolest v rameni.Fresky na kostelních sloupechvrací mne o mnoho let zpět a přináší

novou prázdnotu.Blíží se další zastávka,stáhnu ortézu, aby nervy opět

ohmatávaly skutečnost.Stanička je pohledná,nízkým sluncem prozářená, ale loktem

příliš citlivým,ano, mým příliš citlivým loktem chvíle

postrádá radost.

Obraz vzdálených stromů…Vzpřímení, v zástupech, sobě přes

ramena zvědavě sledují vlak v údolí.Had lidských snů, smutků, zaskočených

osudů, ale i pozorností, lásek a radostí.Stojí vzpřímení, zvědaví, bez možnosti

změnit místo,které jim bylo souzeno.

Obrazy dotykové

Obraz modrý…Půvabným pohybem spojuje ruce

v prosbu malá tanečnice,tříramenné svícny, kříže zvláštních tvarů

jsou znaky rozkoše,modrá a žlutá zasychá rychleji než

dorazíme k porozumění.

Obraz bílý…Bílá plocha všech možností. Hluboký

příkop uprostřed.Rozrušením z počátku obrazu klesá

do tajemné hloubky.Bezchybné spojenectví možností

a neznámých příslibů.

4

Obraz růžový…Pilulka na jazyku, ta jednoduchá touha,

se rozplývá,vodní kruhy, náramky na rukou, se

rozšiřují, povolují.Ještě přichází v náporech čas i ten

odchází do bezpečí.Přejíždím prstem středem čela, stále

bobtná netrpělivost,ale růžová, růžová na jazyku se už

rozplývá v toužebný klid.

Obraz žlutý…Poklop kanálu lisuje naše těla,otiskujeme se jeden do druhého.Spojená srdce tlukou stejným tepem.Rozlišují nás už jenom podle zadků.

Obraz červený…Léta na tobě vytvořila dlouhá pohoří, hluboká údolí i náhorní planiny. Mapa marsu pokrývá účelné tělo.Blížím se k chuti setkat se s tvými rty,blížím se k vědomí vyhnout se jim.

Obraz snový…Jak jste se s ním nakonec rozloučila?Jako při draní peří.Tvrdé a ostré mezi námi zahodila.Jemné a měkké nacpala do polštáře.Sny o něm pak byly něžné.

Obraz z červánků…jsem ještě nestačila namalovat, ale obláčky se už rozvalují na rudém křesle,přichystané následovat ratlíka na špagátě do zapomnění noci.

Obraz černý…Kresby na obloze ze včerejšího večera

byly hrábě, dopis a hvězda. Stmíváním se pomalu bělavě rozplývaly,

nejdéle vydržel dopis.

Z toho, který jsem dnes obdržela, vypadlo černo, beznaděj.

Přitom ten bílý klobouk ti tak slušel, proč sis jej nekoupila?

Obraz nemocniční…Co náhradních dílů už tady bylo rozdáno,

chybné součástky vyměněny.Opraváři v bílých pláštích s rentgenovýma

očima procházejí mezi potřebnýmia vybírají si podle svého libida.Jsi mezi posledními čekajícími, Artemido,smiř se s nevyhnutelným i bohyně stárnou.

Obraz nekonečnosti…posazený na obrácené židli eviduje

každého,kdo projde kolem po třech nebo

přibelhá po čtyřech.Plocha vyhlazená bolestí se leskne a je

připravená snášet další.

Obraz ze života…Šňůry řádkují obrazy,obrazy skladují zásuvky,zásuvky ukrývají život,život se suší na šňůrách.

Obraz ve výšce…Bílá koule a nad ní trochu krajky

na klobouk.Půl světla bez rozsvícení a vyhrnutá sukně. Unavené oči se nestále něčím živí.

5

Obraz z ulice…Zvala jsem se na kávu silnou,zvala jsem se na cestu k tobě.Nikdy jsi mi nic nenabídl.Po letech jsem tě potkala. Radosti plnéruce.Díval jsi seprázdně.Nic jsem ti nenabídla.

Obraz podvečerní…Větve nejvyšších stromů zachytily

povětrnostní zprávy,dotyky je předávají na nižší místa, odkud

by měla pramenit vroucnost.Budu ji hledat hluboko, možná se

dostanu až k bludnému kořenu.

Obraz s knihou…Čas od času ji otevřu, tu tvou.Bílé stránky a černé písmo,vložený lístek z úschovnyvyvolávají zarámovanou něhu.Neodvažuji se rozbít sklo.

Obraz plochy…Kráčím opatrně po vrzavém schodištipůdový lupič, kterému schází klíče,schází mu také odvaha vykopnout dveře.Snad jen použít své tělo, obtisknout se.Hledím na obraz, stále je uzavřen.

Obraz andělský…Duch fantazie spal v podpalubí,nikdy se neodvážil probudit se.Navýsost obyčejný laskavec.Žulového anděla ale zničil.

Obraz ze života…Netečně podal klíče odhadci,jen naléhal, aby jej vzal sebou.Ještě chtěl vidět pár starých bota pohlednici zapomenutých cest.

Obraz ranní…Je mi zima,zabal mne do své kůže.Až se zahřeji,nevděčně kousnu,Zabolí to nás oba.

Obraz z čekárny…Uprostřed tvého těla těžká schránkai nevýrazné jizvy mají svoji váhui ty, které bys rád odložil v čekárněa těšil se, že si je někdo cizí odnese.

Jan Myslík

Tolik tmavomodraNeštěstí

Dřív než zákeřný podzim odeznělschválně jsi mi odešlaA hned je tu pláč na krajíčkua ve spáncích pilná kladívka

Tolik rozházených myšlenekTolik koktavých dnůTolik tmavomodraA za okny prší z celého srdce

Malíř

Koupil si několik štětcůa namaloval:Výkřiky počasíčtyři poschodí do větrua déšť po pamětiPak namalovalrůžovou barvoupondělístředudubena neapolskou žlutísobotuV neděli odpočívala podle potřeby razítkovalsvé volné chvilkyi své špatné stránkyNakonec než odešelnakreslil na dveře sirotčincedva pomerančeJmenovaly se Radúz a Mahulena

Smutné řádky

Není mi lépeSpíš hůřPoznám to podle zívajících stěnrozházených sireka starých fotografií z roku 1930Nemohu hrát jednadvaceta otvírat dveře pro známéJe ve mně hodně dobréhomálo zléhoJsou však okamžikykdy neotevřu žádný dopisNarušil by mé erotické i veselémyšlenkyByl by to konecmého plodného života

Dobrák

Postavil zpovědnicina správné straně kostelaDívkám rozdával:Svaté obrázkyboží požehnáníšňůry na prádloa noční nepokojev hotelu SavoySpasenručkuje do nebesmísto srdcelívanec s marmeládou

Parný den

Léto usušené v trávěNa věšáku oběšený deštníkRozpálená studna na návsizavěšená na rezavý řetězUprostřed pole náruč dívkyodsouzená k lhostejnostiKostelní zvon utišujetouhu sevřeného srdceNehybná beznaděj stromů a lidíZaprášený pes v klubíčku

Plukovník

Byl starý jak lomit rukamaKráčel s vysunutou bradoua zadřeným bajonetemV hlavě mu pochodovalicínoví vojáčciJan Žižka z Trocnovaa nahatá děvčataV přívalu občasné touhychtěl se stát generálemAle nepodařilo seŠpatně se potil

6

7Próza

„Ahoj, kamaráde.“„Ahoj, to jsem rád, že tě vidím.“„Já taky. Už jsme tu dlouho nebyli, co?

Kolik chce za pivo?“„Sto.“„To si snad dělá prču.“„Ne, fakt, sto.“„A je aspoň dobrý?“„No, celkem ujde.“„Tak si jedno dám, když už jsem tady.“„Dobrej nápad, pane vrchní, ještě

jedno.“„No a co je novýho?“„Ále, celkem nic, hele už ti ho nese,

tak na zdraví.“„Na zdraví. Ááááá. Jako křen, ale sto,

to ti řeknu, to je konečná.“„Řikalo se, že když se zdraží pivo, tak

padne vláda.“„To už dávno neplatí, vono už neplatí

víc věcí.“„Taky si myslím, hlavně už neplatí zá-

kladní lidská slušnost a schopnost po-moct člověku.“

„Zlatý slova, všechno se točí vokoloprachů. Pivo za sto. Co si myslí, že jsemzloděj?“

„Já se taky vždycky naseru, když siuvědomím, v čem to žijeme. A vždyckymi z toho vyschne v krku.“

„Mně taky, hoďte nám sem ještě dvě.Anebo rovnou čtyři, ať nemusíte tak bě-hat.“

„Řeknu ti, taky jsem z toho smutnej,dřív si lidi pomáhali. A nezištně. Dneskamusíš za všechno zacálovat, a kdyby seti nedejbože něco stalo na ulici, tak těkaždej překročí.“

„Kašli na to, radši se napijem. Ještěžeto pivo nestačili zkurvit, i když je za sto.“

„Já nevim, co je to dneska za svět. Alejo, kašlu na to, stejně s tím nic nena-dělám, tak co?“

„To je fakt. Ty, hele, jak dlouho my užspolu chodíme na jedno?“

„Člověče, to už bude nějakejch do-brejch, víš, že už si to ani nepamatuju?“

„Já už taky ne. Ale že jsme toho spoluprožili, co?“

„To máš pravdu. Byly to nádherný ča-sy. Jak jsi roztrh to plátno vod kuleční-ku.“

„A jak nás potom starej Houška chytilza límec a shodil nás ze schodů.“

„A my jsme tam pod nima leželi, ty jsiměl vyraženej zub a strašně jsme sechechtali.“

„Bodejť by ne, když nás zapomněl zka-sírovat. Ale stejně jsem ho měl rád. Byl topošuk, ale byla s ním sranda.“

„To mi povídej. A pamatuješ, jak jsi mělasi půl roku tichou domácnost? Nikdy jsimi neřek proč.“

„To mi ani nepřipomínej.“„Tak promiň, nechtěl jsem se tě dotk-

nout. Ale já jí měl taky. Chvíli po tobě.“„To je pravda, ale taky jsi byl tajemnej

jako hrad v Karpatech. Ale dyť Laděnabyla vždycky nad věcí.“

„Dokud mě nenačapala s Marjánou.“„Ty vole, myslíš s Marjánou Fojtíků.“„No, s tou.“„To snad není možný, moje Milada mě

s ní načapala taky.“„S Marjánou Fojtíků?“„Ne, vole, s Madonnou. Jasně že

s Marjánou.“„To je teda pech. Řeknu ti ale, Marjána

byla kus.“„To mi povídej, přece bysme se neza-

Milan Čechura

Pivo za sto

8

hazovali s ňákou… co? Jé, no to se tedapovedlo, na to se musíme napít. Hej,hoď nám sem dvě piva a dva rumy!“

„Za kolik má rum?“„To neřeš, snad máme nárok dát si jed-

nou za čas do nosu.“„To máš pravdu, obzvlášť, když si tak

hezky povídáme. No řekni.“„Jasně, vždyť ty jsi můj jedinej ka-

marád. Už žádnýho kamaráda nemám.“„No tak si to tak neber. Slibuju, že sem

budeme chodit, dokud budu dejchat.“„Tak jo, řeknu ti, hned je mi líp. Ale že

je ta naše hospůdka krásná.“„Krásná. Krásnější už bejt nemůže.

Tak si dáme ještě jedno.“

„Víte, kolego, že je mi skoro líto, žejsme ty děduly museli odvést zpátky napokoj.“

„Mně taky. Voni se hezky poslouchají.Myslíte, že to opravdu někdy takhle bylo,že si lidi spolu povídali v těch, no, jak sejim říkalo? V hospodách?“

„To nevím. Já to nikdy nezažil. Možnámůj táta, ale ten o tom nerad vyprávěl,protože dělal pro Unii jako úředník a prá-vě tehdy přišla ta směrnice, která všech-ny hospody zakázala. V rámci boje protinezdravému způsobu života.“

„A že si náš ředitel troufne tady tako-vouhle mít. I když je jen virtuální.“

„No pokud vím, tak psychiatrické ústa-vy mají výjimku. Prý to působí dobře napacienty.“

„A kdy mají ti naši další sezení? Víte, žejsem si je docela oblíbil?“

„Ti už nebudou mít žádné. Příští týdenkončí. Mají to spočítané na den. V tom-hle Unie žádnou výjimku nedělá.“

V pátek 10. září 2010 už jsem nevydrželstálé volání, abych se zúčastnil tajnéhozávodu milionářů Diamond Race. Nejvícvždycky volá Kellner: každý rok tři neděledopředu: „Pane Fencl, tak co letos? Chy-běl byste…“ Jako vždycky odpovím: „Pe-tře, ty se jednou zabiješ, co? Ale když jinaknedáš. Co mám podle tebe vytáhnout?“

„Zase nějaké FERRARI?“Sjedu zdviží pod barák (který mám

vždycky, když usnu na své lavičce v par-ku), zapluji do batmanovské garáže, ob-cházím káru za károu a beru, rozumějte,pokaždý něco už staršího, abych dalostatním šanci, jsem férový kluk a ta pa-ka jsou šneci, slimáci a plži. Ale po FER-RARI, to víte, hmátnu vždycky. A kdo hle-

dá, najde, a když najdu, vyjedu serpenti-nou z garáží do svobodné země, u ná-městí v trafice si koupím Lidové novinya Čtyřlístek, najedu k silnici na Prahu,ano, po té se letos taky jelo, možná toani nevíte. Zastavím u svodidla, čtu ko-rán, lelkuji, levou ruku s hodinkami mámvenku, poslouchám Rolling Stones, kou-řím trávu (to byl vtip) a pokaždé, už je toasi letitá česká tradice, okolo náhodouprojde nějaká dáma. Oslovím asi tak pá-tou, tedy když je hezká aspoň z polovinyjako má šéfová Ivana v muzeu, a sotva jioslovím, ona automaticky zaparkuje do-předu do auta. Povětšinou.

„Jenže já jedu Diamond Race,“ krotímtu kočku.

Ivo Fencl

Diamond Race pana Fencla

9

„Ale to mi vůbec nevadí, pane Fencl, jájsem pojištěná u Poštovní spořitelny.“

„A když se zabijeme?“„Přejdu na islám.“Vtom se kolem mihnou Kellner, vnuk

malíře Lady, Stephen King, Ondra Havel-ků, Brad Pitt s Angelinou a samo seboukaždý frčí v nadupaným bouráku, majíkrajně slušivé kravaty se sponou příhod-nou pro ten briliant, ale hlavně slušnýkraksny. Do toho! A předpisy? Snažímese, na mou duši, dodržovat a nad dvě stěpadesát mil za hodinu to nevytáhnunikdy. Pravda, kdyby někdy u krajnicesrazili malého chlapce, přestal bych vy-kládat podobné pohádky, ale na druhoustranu i trochu věřím, že je démonizo-vaný zbytečně. Dívka odvedle: „Ivo, pročuž nejedeš? Projel i Patrik Linhart.“

„Dáme jim náskok.“Teprve, když roj naleštěných vozů sviš-

tí někde u Prahy, šlápnu na věc a kousekza metropolí jsou ti žebráci naši, a kdyžležérně předjíždím Kellnera, utrousím:„Veroniko, umíš dělat dlouhý nos?“

„Jasně.“ A udělá! Vystřihne nos na Pe-tra, dlouhý jako Rokycany, a ještě zaječí(tedy zaječí nos). Zběsile Kellnerovii strouhá mrkvičku. Kyš! Hodí mu sedmkorun. Předjíždím toho sraba zásadnězprava, po krajnici, nicméně to beruzpět. Zleva. Nejsem zas takový magor.Blížíme se k Brnu.

Zlatá loď. S Veronikou si vedeme oká-zale. Jsme skoro první, náš antiradarovýpátrač funguje jedna báseň, džípíeskujsem vyhodil střechou a na sedadle zanámi pokaždé vezu kufr, oni totiž polišipředvídavě stopují, i když nic neporušu-jete! „Zvrhlíci! Vykukové!“ říkává Veruna.„A kohouti lační zlatého zrna.“ Nebudetemi jako obvykle věřit, ale skutečně jimzastavím, což se o každé stopařce říctnedá. Tedy nezastavím, ale přibrzdím,

poliši klušou vedle, hrábnu dozadu jakopro minomet, zásadně platím v hotovostia pravím právním barytonem MilanaKindla: „Ale pánové! To jste měli říct rov-nou…“ A dodáme s Veronikou: „A tonení korupční úplatek a pište nám to,pane vrchní, prosím, jako pokutu, a tenřízek ušel...“ Kreditkou platím málokdy.

Kellner má bohužel protekci u policej-ního prezidenta (i ten se rád sveze fof-rem) a při tomhle „pánové a dámy, bude-me platit“ mě pokaždé předjede. A co?Není svět fajn? I tak? Vám by se takovýživot nelíbil? Těsně před závodem něcoplácnete do mikrofonů ve Sky baru hote-lu Hilton a na následující Warmup Pártyv Theatro Music Clubu si dáte Red Bulla– není přece důležité vyhrát, ale zúčast-nit se. I tak se orosím. A Veronika: „Ivo,co je s tebou? Loni, pamatuješ, jsme sestavili i v Paškově motelu Ave Maria VolnyCz a pak jsi to přece stejně hravě vyhrál.Co letos, stárneš?“

„Ne, ale víš, tentokrát jsem to vzal bo-kem, v pracovní době a zrovna si říkám:Proč riskovat? Takže bych snad měl užzaskočit do práce, vedoucí public rela-tions by něco mohla potřebovat,“ přidr-žím pedál u podlahy. Nakonec jsme dru-zí, ale porota (tedy ne soudní) mě máráda: „Pane Fencle, vy jste to odjel ještěvedle pracovního úvazku? A píšete?Roku 2010 už dost zoufalá činnost. Ne-lukrativní. Přesto kladete oběti na oltářPlzni, městu kultury?“ Přikyvuji – a ladímrádio, lepší než mlátit hlavou do volantu!„Navíc tu v bločku mám, že s vámi nikdonechce chodit, co? Dokonce ani Ivanas Jorikou.“

Jorika, abyste rozuměli, je chytrá ka-várnice z muzea, chodí s Kubou P., alezrovna se rozhádali, hotová Itálie. A Ivanaz propagačního? Je vdaná. „Nechtějí.Není to pech?“

10

„Je, uznáváme! Pakárna. Jste chudák.K politování. Takže, my se usnesli, že tenDiamond Race přiklepneme vám, i kdyžjste byl až druhý.“

„A smím vědět, kdo byl první?“„Milionář Ray Bradbury, spisovatel

z Kalifornie, ale zříká se démantu ve vášprospěch.“

Beru mobil: „Rayi? Jak to v tom věkudevadesáti jar děláš, hochu?“

Ray Douglas Bradbury: „To si povímev kavárně. Zvu tě do L. A.“

„I já tebe, Fahrenheite, kdy zase zaje-deš do Plzně a Plzence? Na zahradě uždorostly princezny i jiná zlatá jablka zeslunce a Bohemia Sekt udělal zadarmopotrubí ke mně do kuchyně.“

Ray (roztržitě): „Lidé se ptají: Kde be-rete svoje nápady? Je to všechno tady!Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi. Tohleje divadlo…“ Otráveně končím, ten dě-dek je už trochu senilní (ale sám jsi dě-dek!) Loučím se rychle s Veronikou. Divíse: „Co je, Ivoši?“

„Co by, musím za Ivanou, práce ne-počká. Zbytečně bys mě cestou rozpty-lovala. Psychicky se musím transformo-vat na zodpovědnější činnost, než řízenítohohle vošoupanýho FERRARI.“

Kellner i ostatní se cpou kolem jakomlsná hovada, chtějí mi podat ruku, vy-fotit se, děti autogram a zezadu se přesně dere Václav Klaus a jeho mluvčí Jaklmi domlouvá schůzku. Přinášejí i blaho-přejný telegram Vladimíra Párala z Ma-riánských Lázní a Vladimíra Putina z Kar-lových Varů: Pěkný výsledek, Ivane, pí-še. A ušetříš mě, viď? Chci žít! Ještěvidět novou bondovku a bydlet tadyv Puppu v Rusku.

Ignoruji vše, šlapu na plyn, pískám siSatisfaction, za chvíli stojím nahý předvedoucí propagačního oddělení, tedy

nahý od snů, a Ivana říká: „Já vás vyta-hám za uši! Kam jste odběhl?“

„Ale… Nějací výrostci se okolo muzeahonili na koloběžkách a stříkali si do očísprayem Diamond Race.“

„A srovnal jste je?“„Vykázal do příslušných kolejí.“ Ivana

mě chválí a z kavárny přichází Jorika, tadlouhovláska nemající obdoby na celémsvětě, prý: „Ivo, dal by sis kolu?“

„Až potom.“Jorika smutně odchází, ale vzpomenu:

„Moment, málem bych zapomněl, venkuje tak dvacetiletý kluk podobný Kubovi,ale okolkoval a něco ti tu nechal, Joriko.“

„A kde to máš?“ kouká mi po kapsách.„Před muzeem.“Ivana, já a Jorika vycházíme na sluníč-

ko, pod kterým sálá ošoupané FERRARI(jel jsem i tři sta). Ivana zůstává krapetzklamaná, auto dostává každý rok Jorikaa vždycky ho do měsíce rozfláká. Takéna zadní sedadlo hledí šéfová káravě:„Ivoši, co ty peníze? V naší nekorupčnízemi?“

Dělám, že neslyším, diamant dávámJorice nenápadně do kapsičky u zástěry,mizím do nitra budovy k monitorům. Iva-na ťukne do Joriky: „Pojď, dáme si něja-ké nealko a pak se projedeme.“

„Fajn,“ odpoví Jorika, „chvála bohu, žeIvo jezdí ty závody milionářů jen jednoudo roka, já ani nevím, kde bych doma užtapetovala penězi.“

„Hm. Víš, musíme si ho trochu před-cházet a uvidíš, že nám to začne posílatrovnou na účet.“ Otráveně koukne dovozu: „Tohle je totiž skutečně blbé.“A poněkud amorální, myslí si a společněodcházejí do kavárny, kde se začnoubavit o Kubovi a o vlasech a o botách...A tento příběh je pravdivý, protože mi hovyprávěl T. Taxis Fencl.

11Laudatio pro Plzeň

Josef Hrubý

Plzeň – Ostrava

Už je to město kulturys nejlepší věznicí v EvropěS pěti sty hernamikteré produkují strašlivé milionyTaké nejhezčí diplomy právníkůmá toto městos jihoafrickým pivovarema čtyřmi řekamikteré tečou jako pivokaždá po svém

Všichni přemýšlejíjak dostihnout městokanónů a turbinMěsto žlutých zelenýcha bílých a červených korouhvía tří kašenměsto chrta velbloudaa klíčekterým se otevírají hospodybásně pajzly a věznice

Město budou adorovatpijáci piva všude na světěa ještě dál

Masné krámy

Bezhlavý rytířvešel do galeriea hlavě v podpažíukazovalPateru Tázlera a Frauknechta

Rytíř viděl vše v podhledua divně

Nasadil si tedy hlavu na krka ukázal jí Malinu a MauraKonečně mohla být hlava rádaale ona stále padala a padá

Poučení:Galerie nejsou nic pro bezhlavé rytířeMnozí i s hlavou na krku zde mají potíže

Tamara Kopřivová

Plzeň je rodu ženského

Kdysi to byla Popelkaod sazí umouněnáMlha přede mnoumlha za mnouaby mě žádný neviděl

Po kostech od obědaneštěkne ani pes

Teď je z ní píseňrozkvetlá růžeženaNěkdy je vznešenájindy roztančenáuž taky trochuvěkem unavená

Vrásky hlubokéjak koryta jejích řekjí ale nikdyslušetnepřestanou

Plzeň je rodu ženského

Karla Erbová

Pojedu do PlzněA možná zastavím seu chrámových vratMožná i vejdu

Za zamčenou mříží– neboť se krade v zemi zloupené –zůstanu plaše stát

Naproti vyjde mipředůstojné ticho

Plzeňská Madonaukrytá v něžné zářibude mé chvění podpírat

Někdy je těžkoČlověk by i kleklbyť ne tak snadno

jako v kostelíchpřesladké Toskánypo níž se stýská

až se rozum divíAle se stydím –Ale netroufám –

že nevím je-li bůha je-li spravedlivýk chudým

Však občas toužím složitsvoji tíhu

Tu kterou celý život popírám

Jaroslava Málková

Plzeň

Tak jako ženaněkdy rozvernáza chvíli uražená

Splašené srdcejí občas touhou pukávysoko v katedrále

Po ránubývá vyzývaváK večerusvodům odolává

U kašenkámen ušmudlanýZ věžerozmarný pohled ženydo duhova nalíčený

S očima madonys úsměvem vědoucímv gotice štíhláv předměstí zaoblená

pod sukně schovákaždý hříchV zákoutí tiká časSvět spěchá v ulicích

12

Vlasta Špinková

Ma belle dame

kolikrát z kůže svlékla sea deštěm smyla špínuv rozpětí křídel zhlédla sedát ptákům víc než nebeden za dnem ulicemičas neoděn tikotem pozpátkuna hřbetě chrtím cváláona hlas zvonu stříbrem okovává

mnohokrát padla na ústavyplivla krev a zase vstalajen zlehoučka si závoj učesalaživot křtí vodou ze čtyř řekchystá se znovu zasít zrnía když se slunci vzdávávěř že to není naposled

Po přeslici

Kladeš mi osidlapo ženském způsobuPleteš mi hlavua lezeš pod kůžiAnděla strážnýhopěstuješ na náměstí

Do vínku po přeslicicizincům o zlomvazkrkolomné jménoNašinecpoválí ho na jazykuspolečně s hořkou chutía na pivní táckypíšou ti múzy vzkazže už se vrátily z jihuAdresa:rozkvetlé svíce kaštanůSmetanovy sadykousek od pomníku

Do vínku po přeslicihvězdné nebea oči barvy velbloudí srsti

13

Sova bez not

Oldřich Janota

Herr NabbarJedna stará chudičká vdova, kterou

o celé její skrovné jmění připravily hracíautomaty, šla za mocným vládcem zeměžádat o spravedlnost.

Sultán ji vyslechl a zachmuřil se, neboťviděl, že vdova je v právu, avšak hracíautomaty byly vydatným zdrojem příjmůdo jeho pokladny.

I sáhl raději do kapsy svého sultánské-ho pláště, kde měl připraveny drobnémince na stavbu raketoplánu, a dal jestařence, aby mohla pokračovat ve hřea domoci se svého jmění zpět sama.

Rozradostněná vdova spěchala donejbližší herny, kde bez ohledu na stáříhrála až do samého rána. Ale než se den

14

s nocí sešel, byla bez jediného grošea nezbylo jí než stěžovat si vládci.

Sultán měl v kapse připraveny penízena divadelní granty a s těžkým srdcem jedal vdově jako vklad do hry.

Vdova byla tentokrát prozíravější a bě-žela se nejprve pomodlit k Antoníčkovi.Cestou si mumlala zaklínadlo „herrnab-bar“, jména sv. Metrostavy a jiných moc-ných patronů oné země. Ale vše marno.

Když následujícího rána sultán vyslechlznovu její stížnost, pravil: „Milá vdovo.Hrací automaty být musí, neboť díky nimvzkvétá celá naše říše. Stejně jako našetělo funguje jako automat, abychommohli my rozvíjet náš osobní život. Proto-že kdybychom měli myslet na všechny tytrávicí, dýchací či jiné úkony, které pro-vádí naše tělo, smrskl by se náš život naubohou nekonečnou dřinu, zatímco na toostatní, co tvoří člověka člověkem, navědění, umění, ale i radost a štěstí bynám prostě nezbyl čas.“

I usedla zoufalá vdova na golfovémhřišti za palácem, které tam stálo na mís-tě bývalého klánovického lesa, a dala sedo usedavého štkaní. Vtom se těsněvedle ní vynořil ze země bílý golfový mí-ček, opatrně se rozhlédl a pravil: „Bývaljsem zde v lese krtkem a nyní musímsloužit kopírákům v podobě míčku. Protovím, jak chutná bezpráví a poradím titoto.“

Stařenka se nelekla, neboť znala pří-běh mluvícího míčku z japonských oma-lovánek „Jak krteček ke golfovému hřištipřišel“.

I zašeptalo zvířátko stařence cosi doucha, načež rozradostněná vdova bezmeškání běžela za sultánem.

„Vznešený sultáne,“ řekla vládci, kterýkvůli ní přerušil jednání o vládní koalici,

„kdybys měl služebníka, který by ti odnarození věrně sloužil dnem i nocí, bezjediné stížnosti a nároku na odměnu,zdaliž bys ho nepovažoval za svého nej-milejšího? Za toho, kdo je hoden celé tvédůvěry, za svého nejdražšího rádce, kte-rý osvědčil tolikou oddaností, trpělivoušlechetností nejen věrnost tobě, ale i nej-vyšší znalost vznešené moudrosti životaa čistého poznání?“

Sultán zesmutněl, vzpomněl si na svérádce, se kterými právě dojednal čipo-vou kartu na používání toalet ve zdravot-nických zařízeních.

„Takového služebníka, žel, milá stařenkonemám,“ povzdechl sultán, „a na celémBožím světě neznám. Kdybych znal, uždávno by byl strážcem mých rozhodnutí.“

„Ó mocný z nejmocnějších,“ odvětilavdova, „a přece máš.“ I zopakovala sultá-novi slova krtečka zakletého v bílý golfo-vý míček.

„Tím nejvěrnějším služebníkem, kterýani na vteřinu neustává ve své službětobě, je tvé vlastní srdce, i když ho nynípovažuješ za pouhý automat. K němu semůžeš s důvěrou obrátit i s tou nejcitlivěj-ší otázkou a prosbou. Ale nezapomeňmu také, prosím, pokaždé poděkovat.“

Šťastný sultán vdovu objal a slíbil jí, žekdyž si u něj bude pravidelně spořit, bu-de jí až do konce života spravedlivý podíltěch peněz vyplácet na důstojné stářív interaktivních hernách. Slíbil navíc, ževšichni potřební té země budou mocizdarma v zimě přespávat v tunelu Blankapod Himalájemi, pokud vyhláška nesta-noví jinak.

Od těch dob žili lidé a hrací automatyv oné zemi v tom největším přátelství,harmonii a souladu, a pokud nezemřeli,žijí tak dodnes.

15Knihy mého života

Milan Čechura

Poslední kabrioletSeděl jsem s přáteli na pláži a pozoro-

val Chris. Nejsem závistivý. Alespoň si to myslím

a mí známí by to nejspíš potvrdili. Jedno-mu člověku ale přece jen závidím. Anto-nu Myrerovi. Bože, nikdy nenapíšu něcotak krásného jako jeho generační románPoslední kabriolet. Nikdy nevdechnu dosvých postav tolik lásky i utrpení.

Bez nejmenšího varování se nad moř-skou hladinou vyhouplo slunce jakoobrovský topasový medailon a rozlilok nám proud chvějivě třpytivých paprsků.

„Přejte si něco!“ vykřikla Chris.„Prosím tě, při východu slunce se nic

nepřeje,“ usadila ji Ann. „To když vidíšprvní hvězdu, ne slunce…“

„Ba ne, já si něco přeju, když ránopoprvé uvidím slunce.“

„Takováhle noc už nebude nikdy,“ řeklRuss a postupně se nám všem podívalpřímo do očí. „Tohle je vrchol.“

Posední kabriolet je kniha, ve které jevšecko. Listy tohoto vyprávění obracímneustále. A oni, moji přátelé, tam na měčekají. George, zvaný Rada, vždy loajál-ní, ochotný naslouchat těm druhým, a ta-ké vypravěč toho úchvatného příběhu.Někdy se cítím jako on. Lehkovážný, ne-zodpovědný, ale nadaný Russ. Dal ane-bo taky Čínskej, jdoucí za svým cílemzbohatnout, zpočátku nesympatický, po-sléze však budící obdiv. Zasmušilý Terry,jenž ujde dlouhou cestu, než se z nějstane muž. A Jean-Jean, první majitelCísařovny, toho nádherného cadillacu,kabrioletu, který projíždí na svých širo-kých kolech celým románem. Kamarádiz Harvardu a po celý život. A jejich lásky.Chris, ztělesňující krásu i pochopení, ta,

kterou milovali všichni. Kay, osudová že-na, vamp. Kamarádka Liz. Mírná a ticháAnn. A upjatá, všeho schopná Nancy.

S těmi všemi jsem prožil třicet let. Tan-čil jsem s nimi, když hrál Benny Good-man, vlály mi vlasy při divoké jízdě v Cí-sařovně, bylo mi líto George, jenž nikdynedošel naplnění své velké lásky k Chris,plakal jsem s nimi, když se dozvědělio smrti Jean-Jeana, krčil se v zákopechdruhé světové války a po jejím skončenísledoval jejich další osudy. Prožil jsems nimi skoro polovinu jejich života. Byljsem svědkem malých i velkých radostia byl jsem také u toho, kdy Nancya Georgeovi zemřelo dítě. A to jsem pakdržel Nancy okolo ramen a hladil ji povlasech, ač jsem ji nikdy neměl rád.

Anton Myrer, ten mág se slovy, mě nutilse k nim bez přestání vracet. Tak ještěkousek, prosím.

„Ještě toho tolik nevíme!“ Zlehka mipoložil ruku na rameno, hned ji stáhla zahleděl se na parkoviště. „Ale jednouse ten zatracenej virus podaří izolovat,zjistí se, jak se přenáší, vyrobíme sérum– pracuje se na tom dnem i nocí. Mají tona dosah. Vím, že pro vás -“

Nedořekl. V hale se objevila Nancya běžela k nám. Když uviděla můjobličej, zůstala stát.

„Co je?“ zeptala se. „Je mu líp, je –“Oči měla zkamenělé hrůzou, určitě tověděla. /.../

„Nan,“ řekl jsem. „Miláčku… budešmuset být statečná. Moc statečná. Nan,už nemáme Teddyho. Náš Teddy umřel.“

I přes tuto smrt je však Poslední ka-briolet o životě. A proto jej tolik miluji.Tato kniha uvízla navždy v mém srdci.

16Antibukolika

Stanislav Bukovský

Když chodím po městě...GrafitiKdyž chodím po městě, srdce mi krvá-

cí, vidím-li počmárané i nově opravenéfasády. Ruce těm šaškům počmáranýmusekat. Proč to jenom dělají? Mají snadtytéž pohnutky jako ti, co zapalují auta,rozbíjejí výklady a perou se s policií? Ško-dí ti i oni. Ale zatímco jedni škodí tím, ženičí, druzí škodí tím, že tvoří. Jsou to, ale-spoň někteří z nich, ať se nám to líbí činikoliv, umělci. Mohou a smějí umělciškodit? Snad mohou. I ti umělci, kteréspolečnost hýčká a dotuje, vytvářejí častoumění, jež demoralizuje a neguje. Uměnídnes totiž nemá vychovávat a přitakávatpozitivním hodnotám. Náklady na vyško-lení a podporu umělců jsou přitom ne-srovnatelně vyšší než náklady na opravuponičených fasád. To, že pouliční malířiškodí míň, je ale v žádném případě ne-omlouvá.

Při vší zaujatosti se nemohu na poma-lované fasády nedívat, nemohu je ignoro-vat, či se nad nimi jen rozčilovat, a na-vzdory své vůli a přesvědčení se přistihu-ji při tom, že je vskrytu obdivuji. Předsta-vuji si ty nejlepší pouliční obrazy vysta-vené v galerii vedle děl, jež tam jsou nor-málně k vidění a vzniká ve mně přitomhříšná myšlenka, že ty obrazy z ulice jsouzajímavější a silnější. Sám sobě si to vy-mlouvám, tak to přece být nemá, krásnéjsou tamty a ne tyhle. Ale jakáž pomoc.Nevím čím to je, ale možná, že ti uličnícitvoří skutečně svobodně, protože ano-nymně a nekomerčně, když ilegálněa protizákonně. Do určité míry je tatotvorba návratem do časů, kdy umění vzni-kalo jen tak pro radost. Jako tomu bylou autorů a zpěváků lidových písní, lido-

vých vypravěčů, hospodských bavičů,malířů, řezbářů, vyšívaček a všech těch,co sebe i druhé uměním obšťastňovalia přitom se poctivě živili něčím jiným. Je-nom s tím rozdílem, že v dnešní době seto rodí v ilegalitě. Nakonec, jak známo,dodnes se nepodařilo vyšetřit, kdo vy-mýšlí anekdoty.

Pouliční malíři malují tajně a pokud bybyli přistiženi, čekala by je pokuta a trest.Ale doposud jsem neslyšel, že by se toněkdy stalo. Pracují rychle a mnohdy vir-tuozně. Některé jejich kaligrafické pro-jevy mají rysy vysoké profesionality, lépeby to nesvedl ani Herb Lubalin. Také bylučiněn pokus, že jim byly některé zdidány k dispozici a někteří z nich, asi timéně ortodoxní, vystoupili z anonymitya ty zdi beze spěchu a bez rizika k obrazusvému pojednali. Dokonce někteří, pře-devším v Americe, se i zkomercionalizo-vali. Kdoví, zda se tím nezměnili v normál-ní umělce a neztratili něco ze své sílya originality.

Pytlák se taky může stát hajným a lupičvojákem. To je dobrý konec životního pří-běhu, happy end, ale to se dnes nenosí.Zato pytlák a lupič, který nebyl nikdy do-paden, je umělec, jehož kousky mohoufascinovat, ba i inspirovat. Budou ho ne-návidět a zároveň mu závidět. To už jedruhý důvod, proč vandalům, co ničí fa-sády, by se měly ruce usekat. Škoda, ženejdou dopadnout.

Originály, falzifikáty a relikvieMnoho malířů, spisovatelů a vůbec

umělců prožilo v tvůrčím úsilí celý život,aniž by o ně teoretici, obchodníci a nakla-datelé projevili sebemenší zájem. Někdy

17

dokonce, pokud jim uměnovědci přecejen věnovali svou pozornost, tak jenproto, aby je ve svých recenzích zostudili.Dnes tvorba některých z těchto umělců,třeba právě malířů, je teoretiky označová-na za geniální. Přitom za jejich života odnich obrazy skoro nikdo nechtěl ani za-darmo. Teď, když zpuchřely a často přišlyi o svou původní barevnost, dosahujív některých případech až miliardovýchhodnot. Lze pak věřit kunsthistorikům?Obchodníkům jde o kšeft, movité kupcez vyšších společenských vrstev ovládásnobství. Jenom chudí nezasvěcenci dotajů hry na umění si kupují to, co se jimlíbí. Zasvěcencům je však celkem jedno,co je na obraze, je zajímá jen signatura,případně znalecké dobrozdání, že sejedná o správného autora. Tragedie je,když se pak zjistí, že jde o padělek. Cenuznačkového zboží nakonec často dělá ta-ky hlavně signatura a i tady se dají dělatfalza.

Mnoho lidí pije pivo a levnou kořalku.Od jisté doby i cenově dostupné krabi-cové víno si mohou dovolit dokoncei bezdomovci. Znalci však pijí výhradněušlechtilá vína správných ročníků a zna-ček. Láhev klidně může stát tolik peněz,že pak co doušek, to několik tisíc fuč. Te-dy v žaludku a pak obvyklou cestou z tělaven. Někdy je to tak drahé, že už se to anipít nemůže, stejně jako ty nejdražší obra-zy si nelze pověsit doma na zeď. Zajímaloby mne, kolik znalců by dokázalo říct, coprávě pijí, když by předem nevěděli, copijí. Zvláště pak ti nóbl lidi, co chodí porautech a tláskají tam vše, co vidí a co sedo nich vejde. Na těch rautech ani ne-koukají, co se na co hodí a co napřed

a co potom, ale hlavně si ti aristokrati du-cha potřebují plebejsky nacpat do forotyzadarmo břich.

Jednou mi organizátoři vernisáží podpodmínkou, že to nikdy nikde neřeknu,prozradili, že do lahví od prvotřídních vínpřelévají víno z krabic a že se potommohou fajnšmekři při jeho konzumaciutlouct. Možná, že to má nějakou souvis-lost se z lékařské praxe známým placeboefektem. Podobná kouzla se prý dělajíi v restauracích s drahými lihovinami,a kam paměť sahá, nikdo si nikdy na nicnestěžoval. Aby ani pití piva nebylo takjednoduché, začali někteří odbornícii z konzumace tohoto nejlidovějšího ná-poje dělat vědu. Jako co na co a co k če-mu. Většina normálních konzumentůvšak zatím na to nedbá.

Nakonec tohle všechno není nic no-vého. Křesťanství se svým uctíváním sva-tých relikvií má v tomto směru letitý ná-skok. Třísky z Kristova kříže by prý dohro-mady vydaly na několik takových křížů.Úlomky kostí svatých prý někdy dokonceani nejsou kostmi z lidí. Kvůli mnohýmrelikviím byly přitom postaveny chrámya přechovávány jsou v přepychových reli-kviářích. Bůh si ale výslovně přál, jak jepsáno, že máme uctívat jen jednoho Bo-ha a nic jiného, abychom nepropadli mo-dloslužebnictví. Když On se ale tak špat-ně uctívá. Ze Stvořitele nemáme k dispo-zici ani vlas, ani vous, ani mléčný zuba z Ducha svatého, připusťme, že je topořád ten jeden Bůh, ani trošku z něhobyť jen do docela malé lahvičky. A tak seuctívá, co uctívat lze. Logika i ponaučeníz té nejvyšší možné instance musí jít stra-nou.

18Šalmaj

Bohumil Jirásek

Poezie Josefa HrubéhoPokud jsem něco nepřehlédl, mám

před sebou pět titulů básnických sbírekJosefa Hrubého, které vyšly v roce2010: Post festum, Otylé ach, Salve, Po-lyphony a Ebenová větev.

Nejde o náhlou eruptivní tvůrčí čin-nost, nýbrž o systematickou a pilnoutvůrčí práci, která nevznikla v jedinémroce, jenom se souběhem dočkala ko-nečné realizace ediční. Ukazuje se, žebásnická tvorba Josefa Hrubého je mno-hotvárná a mnohovrstevná. Nejde jeno rozmnožování počtu sbírek, ale o růz-norodé průzkumné sondy v poezii, tema-tické i formální.

Sbírku Post festum vydal Hrubému Jo-sef Vinklát v Liberci. Jde o soubor dvace-ti devíti básní meditativního charakteru.Básně komponuje tak, že ke skutečnos-ti vytváří rám jako malíř k obrazu. Tímtorámcem vymezenou skutečnost ozvlášt-ňuje a činí ji poetickou, aniž by ji poeti-zoval. Jako poetickou ji však zdůrazní.Básně jsou často účinnými záblesky, kdedetailem charakterizuje evokaci rodnéhokraje, nebo metaforickou zkratkouozvláštní obrazné vidění skutečnosti.Báseň tedy neobléká do metafor, aleskutečnost metaforicky vidí a vyjadřuje.Název básně je tak často signálem, niko-liv jen tematickým vymezením.

Už dlouhodobě proniká do poezie Jo-sefa Hrubého intelektuální zahloubáníholanovského ražení dané námětově,průzkumem reality i jazykově. Dotvrzují torůzné deformace v syntaxi, v rozrušováníslovesných vazeb apod. (např. zářečí,dvůr mlčí psa, neumím kedlubny). Zdů-razňuje to i latinský název sbírky. Jde tuvšak o smysl posunutý do druhého vý-

znamového plánu, o rozpoložení po osla-vě nebo opojení z básnického vytržení,nejde tedy o žádný mimobásnický patospo oslavě ani o žádný splín.

Poněkud překvapivý název má dalšísbírka Otylé ach, která vyšla v edici Ima-go et verbum a obsahuje rovnocenně za-stoupené básně a koláže. V mnohýchautorových sbírkách se projevoval citlivýa hloubavý vztah k výtvarnictví, který senyní realizuje i přímo v kolážích. Jeho ob-jevnost v rámci výtvarných experimentůspojuje Jiří Valoch s tvorbou 60. let a sejmény výtvarníků, především s dílem Jiří-ho Koláře, ale i s experimenty BohumilyGrögerové, Josefa Hiršala, Zdeňka Bar-borky aj. Současně však upozorňuje naoriginalitu a objevnost Josefa Hrubéhov této oblasti.

Tíha vzdychavého „ach“ v životě převa-žuje nad vznešeně obdivným „oh“ a vy-tváří akord vnímané skutečnosti. Absur-ditu a složitost života obhlíží básníkz různých stran, aby k ní pronikl („chtělříci ne/ a řekl NE). Vjem skutečnosti jeu Josefa Hrubého bohatě polarizován,a to i v široké škále smyslových počitků(slané noty, zrzavý prs mraveniště, kvar-teto rybízu, medy lyriky, hořkost pokrmu,žesťové poledne, javor je basový, topolsopránový, je sto druhů světla, škályučedníků hudby, les – rozzuřená heli-gonka, teplý mráz, loužička ticha atd.),kde se rafinovaně prolínají vjemy zrako-vé, sluchové, čichové, chuťové i hmato-vé. Jako by se fyzicky dotýkal přes častévzpomínky na rodný kraj jeho hřejivépodstaty domova (častý motiv Volyňkya jiných jihočeských míst) a dobírá se ažprazákladu rodu a vlastní existence

19

v nádherné básni o matce a dědictví poní (Kdysi spadl třpyt).

Vedle těchto metaforicky smyslovýchobrazů Hrubý odbočuje k niterným medi-tacím, kde jde o patrné programové na-vázání na odkaz Halase a Holana (zeď vezdi, nic, „nic nikdo nikde nikdy“).

Josef Hrubý má také pochopení prohru se slovy, s jejich tvarem i významem(západ – západní Čechy, jižní Čechy –tam jihnu). Tato hravost jej dále vedejakoby přirozeně k experimentům jazyko-vým i výtvarným. Na této linii jsou jehokoláže i básnické polyphony.

Autorova hra se slovy není však jenrozmarným pohráváním se zvukem slov,ale míří i k jejich podstatě, k významua k obrazné charakteristice skutečnosti.Projeví se to i v tvorbě nových slov, ozna-čujících vyhraněné vlastnosti lidské i je-jich satirické zhodnocení (Vztek, Drbas,Knihomol, Slizký, Věda, očichávač lyriky,hubači, čárypišci, psáči, nakyslíci atd.).

Je také nápadné, jak Hrubý směřujeod dynamiky minipříběhů k postižení ni-terného charakteru (už ve sbírce Osobynebo předtím v cyklu Portréty ze sbírkyPálení básní) a ke statičnosti výtvarněvnímaného smyslově konkrétního obrazuči k okamžiku situace, a pak se dále pro-dírá k nitru věcí, k abstrakci myšlenkovéi k abstrakci experimentu. Podstatou tustále zůstává estetický vjem skutečnostii neskutečnosti. Tím je také rozrušenahranice mezi skutečností vnímanoua umělecky vytvořenou. Zdá se, že onotíhnutí k potlačení příběhu je programové(„Příběhu, buď v šupleti a zůstaň“, „mělpříběh, ale zůstal samodruhý).

Hrubý od hry se slovy, s jejich zvukemi významem směřuje k experimentům vý-tvarným (koláž) i básnickým (polyphony).Tento básníkův objev se prodírá k životusnad už také od 60. let jako jeho koláže.

Je už realizován i ve starších sbírkách,např. ve sbírce Yorick je to báseň Pozů-stalost tesařského mistra Heliáše z Loun/1532. Hrubého sbírka Polyphony obsa-huje básně, které vznikaly z nebásnic-kých textů tím, že je autor ozvláštňujea přesouvá do roviny básnické různýmiposuny a zarámováním, rozčleněním doveršů, objevem kouzla nechtěného, nale-zením poetického v nepoetickém (o čí-slech v cyklu Numerale – asi nejobjev-nější a nejzajímavější, o dávných záhad-ných zemích a cestopisných informacíchv cyklu Město nebes, v cyklu Kočičísněm zachycuje důkladné kronikářskézáznamy pisatele o předcích, dobovýchreáliích, v textu „Turm je německy a zna-mená to věž“, dále ve vzpomínce MarieStejskalové, kuchařky v domácnosti Leo-še Janáčka, v mudrování Jana Stehlíkaz Bělčic, Václav Jireček vypravuje o koči-čím sněmu nad mrtvým, jinde si v dopisedcera stýská matce, že má málo penězna auto, Jan Klíma nebyl ztrestán pro od-mítnutí robotní povinnosti, protože ho za-chránil zázrak sv. Aloise, Rosalie Voldři-chová si aranžuje svůj budoucí pohřebatd.). Cykly Město nebes a Numerale vy-šly už dříve jako bibliofilie (1992, 1994),blíže o nich hovořím v monografii věno-vané Josefu Hrubému, ale poslední cy-klus Kočičí sněm vyšel bibliofilsky až lo-ni.

V doslovu k Polyphonům připomínáLudvík Kundera návaznost Hrubého na„polyphon“ Hanse Arpa, Roberta Desno-se, Kurta Schwitterse a hlavně na JiříhoKoláře. Všichni však text upravovali a tímzvýrazňovali, zatímco Hrubého „autentic-ká“ poezie zachovává skutečně autenti-citu a věrný text jen povyšuje do sférypoetičnosti různými cestami ozvláštnění,vřazením do jiného kontextu nebo vytr-žením z kontextu, převedením do podo-

20

Mladý Západ

Jana Antošová

Poblouznění

Kavárna na pultu

Živá kapela na pódiuČíšníci za baremMy současní herci v duši skrytuPotemnělé fotky nad námiZrovna ona ležící na notovém zápisu

melodie

Přehrávám si ji v hlavě, je jednoduchá, jde to hravě

Svitek papíru, šitý na míruPrázdný prostor zaplněný jen námi dvěmaI tak Tě špatně slyšímMezi námi je zvuková izolaceŽena – stěna

by volného verše atd. V rámci autenticitytextu je Hrubý důslednější, věrnější a při-nesl tak její nové umělecké využití.

V loňském roce vychází též sbírka Sal-ve s překladem Jana Myslíka do anglič-tiny (vydala Printia). Původně vyšla tatoskladba bibliofilsky už v roce 1994. Jdetu opět o směřování k autentické poeziivyužitím nonsensu, alogičností a fantazij-ních absurdit.

Jako poslední mám před sebou biblio-filii Ebenová větev (v edici Pupila ji vydalSpolek českých bibliofilů). Jde o devětbásní, meditativně zahleděných do míje-ní času, do „já“ i do toho „za plotem“, dodarů i nedarů života, do vlastního stínu,do mihotavé vzpomínky na jihočeský do-mov. A je tu černá ebenová větev ze snu,který kráčí časem. Lyrika křehká, kultivo-vaná, vyzrálá.

Dřívější poezie Josefa Hrubého se da-la zřetelněji vymezit tematicky a žánrově.V posledním období jde Hrubý cestourozvolněných asociací. Vedle holýchsubstantiv z konkrétního světa staví

abstrakta, a tak volné asociace, kterékdysi čerpali poetisté ze smyslové rovinypředstav, posouvá i do pojmové rovinyabstraktní (čas, lítost atd.). Tím rozrušujehranici mezi smyslově konkrétním obra-zem a myšlenkovým prostorem pro poe-zii intelektuální, vyšperkovanou metafo-rickým vjemem skutečnosti. Rozvolňová-ním těchto asociativních představ vstu-puje do nových prostor obsahových i for-málních a současně tak rozevírá obzorypro nové podoby poezie myšlenkové,intelektuální i experimentální. Nikoliv ná-hodou propojuje svůj svět poezie se svě-tem výtvarnictví a hudby. Tady má prostorpro obsahovou i tvárnou podobu slovaa pro realitu jím tlumočenou vůbec, aletaké prostor pro hlubinnou poezii hala-sovskou a holanovskou a pro experimen-ty básnické i výtvarné. V jeho poezii po-sledního období není rozhodující žánro-vost, ale rozkmit mezi připomenutýmidvěma póly, mezi nimiž stále osciluje jí-mavý návrat ke kořenům, k domovu jakostudnici moudrosti a hlubině bezpečí.

21

Křižovatka

Stojím na široké křižovatceDoprava doteďka probíhala hladceVšak nyní nevím, kudy se dát?Doprava?Doleva?Rovně?Otočit se zpátky nebo snad zůstat stát?

Rozhodování přetěžké mámNevím, jaká je cesta nejhladší, či je chci

všechny znát?Doprava?Doleva?Rovně?Otočit se zpátky nebo snad zůstat stát?

Shůry mi radí hlas, že mám stále čas,Že přijde mnohokrát zasDoprava?Doleva?Rovně?Otočit se zpátky nebo snad zůstat stát?

Stojím na křižovatceNěkam namířímSměr neznám…

Blázen

Bláznit holkám hlavu – to Tě baví,láska vše do mlhavého závoje halí,v setmění v blouzněníslyším onen hlas,v duši mi slza ukápne zas.

Sněhulák

Jsi vytvořený ze sněhuJsi sněhulákKdyž přijdu k Tobě, roztaješ?Ne, jsi stále sněhulákA díváš se na mě uhelnýma očimaA záhadným pousmáním,Neusmíváš se proto, že mě vidíš,Roztaješ až příští rok, roztaješ, sněhuláku,Vyhlížíš si sněhulákyni,Ale budeš-li chtít, aby byla v létě veselá,Roztajete oba v předjarním kočáře,Místo očí uhle máš,Mrkev, kam se podíváš,Ztuhlý úsměv,Metlu pro ni,Žalostný zpěvChceš sáňkovat na bílém koniJsi sněhulák,Jsi led Jsi mrázNeusměješ se, nezasměješJsi samé trápeníJsi sněhulák, který na oko nastavuje

svůj bílý plášťNic nevidíšOči nemášOči Ti vypadly z důlkůA odnesl je černý ptákA spolkl šedý vlkodlak.

22Plzeňská vlasti(ne)věda

Bohumil PolanPolan, to je plzeňská literární i kulturní iko-

na. Nazývá se přece po něm Cena BohumilaPolana, prestižní ocenění novodobé západo-české a zvláště plzeňské literární tvorby, kul-turním ohniskem dění v západočeské metro-poli je Polanova síň v Knihovně města Plzně,v jejímž předsálí na nás kritik zamyšleně shlížíz dobových fotografií – a snad kdekteré tra-dice novější literární, divadelní a výtvarné kri-tiky v Plzni jsou spjaty s jeho jménem. Kupří-kladu někdejší vydávání literárního časopisuPramen. O jeho zásluhách o městskou kni-hovnu ani nemluvě. Dokonce má Bohumil Po-lan i pamětní desku na budově Studijní a vě-decké knihovny Plzeňského kraje – ačkoliněkteří pamětníci zlolajně tvrdí, že si na ní ne-ní podoben.

Jenže už jsme u prvního ale: jestlipak jev Plzni Polanovým jménem pojmenována ně-jaká ulice, sady, náměstí, úžlabinka, kašna?Nahlížím do městských atlasů Plzně a kde nictu nic – čteme tu názvy ulic jako Polní, Popel-nicová, Postranní, dokonce je tady i Podni-katelská, než ouha! Ba dokonce ouvej, připo-mínám citoslovce, které zní horroristovi a hu-moristovi Milanu Čechurovi pohříchu zasta-rale, leč vskutku ouvej! Totiž Polanova v Plzninení veškerá žádná. A když už jsme u pojme-nování ulic: to je sice náramně pěkné, že máv městě „svou“ ulici dokonce i Růžena Svo-bodová, pročpak ale? Jak se to přihodilo? Žeby někdo v široširé Plzni kdy četl spisova-telčinu Zahradu irénskou? Stěží, zvláště kdyžani její velký kritický obdivovatel Šalda nemáve městě ulici. Natož plzeňský kulturtrégrprvního řádu Bohumil Polan.

Ale jistěže, spěchám povědět, všichniplzeňští nejsou takoví kulturní ignoranti jakov mnoha případech ti, co rozhodují o kultuře.Knihovna města Plzně nedávno vydala jubilej-ní sborník o Bohumilu Polanovi, obzírajícíz mnoha aspektů jeho životní osudy a kulturníaktivitu – a ozdobou tohoto sborníku by ne-pochybně byla stať Hany Voisine-Jechové,české slavistky žijící v Paříži, ale ta se (stať,ne paní profesorka!) kamsi zatoulala, do

sborníku se nedostala a vyšla až v předloň-ském říjnovém Plži. To se pochopitelně stáváa kvitujme, že aspoň někdo o Polanových lite-rárních názorech pojednal s příkladným od-borným nadhledem! Jenže po uctivé úkloněsměrem k plzeňskému kritikovi a knihovníkovipřejděme k jádru věci a zvyšme polemickýtón: nuže dobrá, jde o kritika proslulého, sámVáclav Černý si ho považoval, a to už je coříci, jenže ruku na srdce: Co je to za kritika,když během skoro celého svého života – kro-mě hojných dílčích studií a editorských prací– po desetiletí nevydal pořádnou knižní pu-blikaci? Knihu, z níž by se dalo ještě v dobějeho životního elánu usuzovat o jeho pojetíkumštu slovesného? První větší souhrn jehotextů totiž vyšel teprve v roce 1964, a to užbylo Polanovi plných sedmasedmdesát let!A co těch bratru šedesát let předtím?

Bibliograf asi spráskne ruce a jme se na-hlas namítat: Ale takhle to není, vždyť už v ro-ce 1919 vydal Polan „knížku“ Se StanislavemNeumannem. Vydal, ale to je útlounká kní-žečka zvící pár desítek malých stránek – má-lem seminární práce! A Básníkův stín, toť črtao Tomanově „setkání s Plzní“, tím je řečenovše. Potom dalších sedmnáct let nic a až roku1947 vydává Polan knižní publikaci FráňaŠrámek, básník mládí a domova. Nic proti ní,ale zase má stěží třicet normostran, ani jakobakalářskou práci by ji dnes autorovi ne-uznali, natož jako knížku! Ve dvou prvorepu-blikových kritických knižních pojednánícho Šrámkovi přitom není Polan vůbec zastou-pen. Teprve v sedmdesáti sepisuje BohumilPolan portrétní esej o svém vrstevníkovi KarluTomanovi. Kdo jej četl, ať k němu řekne své.Lexikon české literatury v této souvislosti při-chází se dvěma velice závažnými konstato-váními: předně že Polan nebyl generačnímkritikem, což může být pozitivum i negativum,dále že prý v meziválečné době i v obdobíchnásledujících již stál stranou zápasů o novéumělecké směry. To znamená, že promlouvala působil v polohách, které bývají příznačnépro tzv. kritika konzervativního, pro vyklada-če, kteří ulpívají na dříve poznaných prav-dách, aby pak již k nim nepřičlenili nic další-

23

ho a tvořivého. U Polana to tak docela ne-platí, na druhé straně vskutku ten, kdo pro-nikavě nereflektuje nové literární impulsy, ja-ko by už jednou provždy zůstával stát opodál.

Jistěže i tak zůstává Polan nepopiratelnouplzeňskou ikonou (ačkoli na ulici to je málo,poněvadž nebyl ani popelnicí, ani podnikate-lem) – leč nikoli náhodou se o něm v Lexiko-nu české literatury mluví nejenom jako o kri-tikovi, ale také jako o recenzentovi a komen-tátorovi: tato dvě označení mají k jeho nature-lu mnohem blíž. S nadsázkou řečeno, literár-ní kritik Polan psal především recenze, ergorecenzent Polan víceméně nepsal průbojnénebo polemické literární kritiky. Byl to spíšetvůrce nemálo publicisticky laděných minia-tur, pilný pisatel analytických drobnokreseb,nikoli typ syntetického kritika, který neváhávystoupit s vyhraněným hodnocením vývojo-vých etap české literatury či spisovatelskýchosobností. Opravdu snad jen ve svých po-čátcích se Bohumil Polan pokoušel – jak kon-statuje i Lexikon – o úvahy obecnějšího za-měření.

Přesto: dívám se znovu na mapu a vidímpřímo v centru Plzně ulici Puškinovu. Ale-xandře Sergejeviči, vy starý Plzeňáku, žebyste se nehoršil, kdyby tuhle ulici v listopadu2012 přejmenovali u příležitosti 125. výročírecenzentova narození na Polanovu? Ostatněi teď v červenci uplyne čtyřicet let od Pola-nova úmrtí – leč jak se zdá, spíše je nadějeněkdy přejmenovat tu neškodnou Puškinovu– než ulici Podnikatelskou.

Evžen Pěnkava

Z českých rovů a hájů

Pax iiscum – Svatý Antonínu Nalžovských Hor

Mezi Nalžovskými Horami a Hradešicemise u silnice usadil stavebně nevýrazný koste-lík sv. Antonína. Sousedí s ním skupina stave-ní s další kapličkou – dnes jim dominuje sty-

lová restaurace. To bylo venkovské tuskulumMiloslava Šimka, který sem až do svého sko-nu pravidelně zajížděl. Jeho pobyty připomí-ná nápis na balvanu před restaurací.

Málokdo tuší, že kostelík sv. Antonína skrý-vá v kryptě hrobku rodiny Taaffů, jimž patřilonalžovské panství. Hraběcí rodina pocházelaz Irska a jedna její odnož od roku 1676 pře-sídlila do Čech. Rodovou kolébku dal ve 40.letech 19. století připomenout prezident Nej-vyššího soudu a v roce 1848 první ministrspravedlnosti Ludwig Taaffe. Při romantizujícíúpravě parku na blízkém kopci Prašivice ne-chal postavit miniaturní repliku zříceniny pů-vodního irského rodového sídla Ballimotte.

Nejvíce proslul Taaffův syn Eduard FranzJosef Taaffe of Ballimotte and Coren (1833-1895). Je to třetí předseda rakouské vládypohřbený v západních Čechách – o před-chůdci, kancléři W. L. C. N. A. Metternichovi,pohřbeném v Plasích, a o bezprostřednímnásledníkovi A. A. Windischgrätzovi, pocho-vaném v Kladrubech, se již Pax iiscum zmiňo-valo.

Eduard Taaffe byl nejdéle úřadujícím pre-miérem Rakouska – v letech 1879-1893. Večtyřletí 1867-1870 zastupoval jako ministrvnitra šéfa vlády. Další správní zkušenostinabyl ve funkcích solnohradského a tyrolské-ho místodržícího. Z c. k. byrokracie se vymy-kal – duchaplný, se spontánním smyslem prohumor, od dětství patřil mezi vybrané kama-rády budoucího císaře, byl o tři roky mladší.Přátelství mezi nimi nemohlo vzniknout, alevzájemná důvěra ano. Do správy jeho osob-ního archivu svěřil také císař i osobní doku-menty souvisící se sebevraždou korunníhoprince Rudolfa. Při požáru zámku v roce1929 byl rodinný archív zasažen nejvíce a lis-tiny zřejmě vzaly za své. Taaffe byl oddanýmstoupencem císařského majestátu, politickéstrany přehlížel. Hledal kompromisy, co šloodložit na zítřek, odkládal na pozítří, bez kon-cepce a programu tlumil vášně, národnostníspory, urovnával rozmíšky, varoval se nevraži-vosti. Opatrný a trpělivý byl i v zahraniční di-plomacii. Konzervativec každým coulem ote-víral středním vrstvám cestu do politického

24

života. Za jeho vlády se formovala pověstnáspolehlivá a výkonná byrokracie, právní i eko-nomická stabilita monarchie. Vysloužil sii konzervativní pochvalu: „Ať si páni demo-krati říkají, co chtějí, kavalír zůstane kavalí-rem.“ Podstatu vládnutí vystihl jeho dlouhole-tý ministr financí Julian Dunajewski v odpově-di německým liberálům na Říšské radě: „Uká-zali jsme koneckonců, že žádný národ nebostrana nemá monopol na panství, dokázalijsme, že lze vládnout a spravovat potřebystátu sice ne proti vám – o to nám ani nešlo,ale o tom jste vy vždycky pochybovali – alebez vás.“ Jak nadčasové…

Premiérův osobní lékař Andreas Pleningerbyl strýcem básníka Rudolfa Mayera (takéo něm se Pax iiscum zmínil v souvislostis Loučimí). Marně se synovce pokoušel od-vrátit od českého smýšlení. Pak ho ovšemodmítl podporovat. Hrdý básník si na studiav Praze vydělával sám, žil v nouzi, takže ná-sledující tuberkulóza získala dokonalý pro-log.

Taaffové zadlužené panství prodali v roce1937 a včas se vrátili do Irska. O hrobkupředků ztratili zájem. Ten ovšem projeviliv 50. letech vandalové a důkladně vše zde-vastovali. Dnes jsou rodové ostatky opět piet-ně uloženy, bohužel bez identifikace jedno-tlivých osobností. Historie bývá nevyzpytatel-nou učitelkou.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky

53 klíčů k jedněm dveřím

Tak se to nakonec povedlo! Po letech ne-realizovaných záměrů je vytištěna antologieautorů západočeského regionu. Někdy po-čátkem minulého desetiletí přišlo na nápadzpřehlednit literární (a tenkrát i výtvarné) tvůr-ce západních Čech olomoucké nakladatelstvíVotobia, které vydávalo objemné regionálnísvazky na luxusním křídovém papíře. Dokáza-lo však vydat jen tři knihy – z regionu Ostrav-

ska, severních Čech a Olomoucka. Naklada-telství opustilo původní plán, který počítals tím, že západočeský svazek vyjde hned poseveročeském – někdy na jaře roku 2001;nakonec nevyšel a přednost byla dána do-mácí scéně. Po celé desetiletí bylo ticho; ažnyní se podařilo získat grant ústecké katedřebohemistiky ÚJEP – a kromě nově zmapo-vaného severu se objevila možnost pokrýtfinančně i některé další oblasti republiky, mi-mo jiné Český Západ. Bylo prakticky samo-zřejmé, že ediční přípravy budou svěřenyhlavním redaktorům Plže – Vladimíru Novot-nému a Vladimíru Gardavskému jako hlavnímtahounům dosud výtečně fungující literárníplatformy zdejšího regionu. Do almanachuNa dva západy (2010, H_aluze) se jim na-konec podařilo zahrnout 53 autorů a autorekvšech věkových skupin. Pojďme se probratněkterými jmény a hlavně jejich příspěvky,abychom si utvořili představu, jak se západo-česká literární scéna prezentuje navenek.

Povídka Jen křestní jméno, prosím Vás...Vladimíry Brčákové přesvědčuje zejménasvou první půlí, neboť právě v ní autorka refle-xivním drobnohledem reflektuje dané okol-nosti své generace a prostřednictvím hrdinkyuvažuje: „Kdyby se alespoň roztříštilo sklo,co ji dělí od poznání, kdo vlastně je, a roz-plesklo se o tu nechutně nablýskanou pod-lahu“. Oproti následné povedené vztahovéanalýze, která právě vymezuje povídku jakogenerační, se v závěrečných částech nepo-kračuje úvodním věcným způsobem a fináletone v jakési nastrojené shakespearovskéosudovosti a poněkud těžkopádné konver-začce. S tématem partnerských vztahů se vy-pořádává i vrstevnice Brčákové Karolína Plá-ničková, jejíž úsečný a zdařilý Molotovův kok-tejl čtenář nalezne v souboru o něco později.

Jak starší generace dosud plynule objevu-je internet, zachycuje Lubomír Mikisek v po-vídce Motýl. Velmi podobnou modelovousituaci rozehrála i Markéta Čekanová, ovšemve svém typicky humoristickém duchu. Mikis-kův osmačtyřicátník i Čekanové důchodcepři prvním kontaktu s internetem podlehnounezřízenému nadšení, jenže pak se náhled

25

na věc začne zreálňovat a problematizovat –řešení si autoři ponechávají v rozsahu svýchpoetik. Ještě naznačím, že zatímco Mikisekpředestře čtenáři deziluzi z kyberkomunika-ce, Čekanová při komické hyperbole nechásvého důchodce ztratit mnohem víc, legrač-ně i mrazivě víc... Ani pohádce nazvanéO zlaté rybce neschází dobrý rozmar – zpo-čátku tradičně rozvíjený text mladého MartinaJakubíka začne být zajímavý hned, jakmile seobjeví ta rybka, o kterou jde; vždyť je nejenzlatá, ale ještě k tomu „vlasatá a okatá“. A pakJakubík předloží zápletku – a v té je mudr-lantsky veselý i přiléhavě šroubený a vydržímu to až do samého závěru. Přes rozma-nitější žánrové rozpětí je jako humoristačtenářům Plže znám i Václav Gruber. Svounovou povídkou se blýskl coby šarmantnímpokračováním k již jednou zpracované pro-blematice o migraci plžů. Pokud je známo,Ivo Fencl svým dílem k humoristům nepatří,zato frekvencí jména Ivana se nejspíš snažípopřít základní danost; totiž že „a“ je textovýmstavebním pilířem českých prozaických děl.Spíš než povídka se mi líbila myšlenka, žeděti mají větší moc než banky.

Úplně mimo je ovšem povídka BohumilaJiráska, který stále více tíhne, jak ukazujíi poslední texty z Plže, k patetické sentimen-talitě. Sochař, kterým se Jirásek zaobírá v po-vídce Balvan, je přesně tím typem, proti kte-rému se vymezil už Čapek románovým tor-zem Život a dílo skladatele Foltýna! Nechť seJirásek nediví; pseudoromantizující pojetíumělce-trpitele, jak ho předkládá, je šerednéklišé a věty typu „Chodím tam už dvacet let“(tj. do skal k balvanu, z něhož jeho heroj tesásochu) vyloudí na tváři čtenáře leda tak útrp-ný úsměv. To si raději čtu v povídce Jiráskovigeneračně blízké Miroslavy Ledvinové, kterádo almanachu přispěla zkušeně balancova-nou povídkou s ženskou hrdinkou.

Mladý Vojtěch Němec nás v minulosti pře-svědčil, že se umí i chce vymanit z tradicio-nálně řešeného textu, a proto píše, jak nenív plzeňských, chebských a dalších přilehlýchaglomeracích dosud příliš zvykem. Ale ať jeto, co je to, je to – tentokrát se mluvčí textu

poťouchle skutálí do sklepa a změní se v „ží-žaložrouta“, aby jako filosofující krtek hloubil„štolu směrem k...“ Je-li Němcův svět sveře-pě potrhlý (věru že inteligentně!), je svět Če-slava Boháče zachycovaný Milanem Kaslemkuriózní. V imaginativně nespořádaném tokujeho povídkového cyklu není nouze o událostidrsné, naivní, poetické i snové.

Ale abychom předlouho nemluvili jen o pró-ze – stejně se nedostalo na všechny, ba anina tematicky výrazný příspěvek pseudonym-ního Vhrstiho (škoda!). Věnujme se konečněještě tomu, co je krásnější než žena – poezii!

Zralým výkonem přesvědčují básně pilířůzápadočeského básnictví: Karly Erbové a Ro-mana Knížete. U Josefa Hrubého znovu do-jímá to, co tvoří pevnou páteř jeho poetiky: aťuž jde z pohledu formálního o kratičkou litaniinebo o jeho charakteristické barevné meta-forické vidění, které jsem po něm podědil:„Slunce stříká / med až k obzoru / Zelenélinie Absint“. Sojka, který se mimo Plzeň pro-sazuje též jako prozaik, publikoval v alma-nachu vedle typické hospodské povídky cyk-lus veršů na měsíce. Kromě básníků, u nichžběží spíš jen o veršové náběhy a črty (Hu-dec), se dlouhodobě zabývá veršovou minia-turou Hortensie Hustolesová, jejíž těkaváúsečnost se po smyslu blíží absurdnímu tao-istickému modelu („už je zas loni“… „Ne-vzdaluji se z domu / aniž bych / narazila nales“) a téměř kaligraficky skicuje verš nervóz-ními tahy. Zajímavý je zopakovaný motiv bez-rukého. Rým je u Hustolesové spíš náhodou,z níž je vystavěna tu a tam pointa (podobněpostupuje i Radka Prokopová), pro mladéhoMartina Šimka je však jednoznačnou a ne-úhybnou výzvou k udržování mélické tradice.Proto i dnes „na hrotech rýmů staví pevnýřád“, jak píše v jedné ze svých modliteb.

Karel Trinkewitz je oduševněle třeskutýmaforistou, u něhož je navýsost jasné, že hrous jazykem, s přesmyčkami a bohatostí řečimá dlouholeté zkušenosti. Ale kdepak byčeština byla tou hranicí, která ho limituje! Rádjí mísí s latinou a dává tak vzniknout pozoru-hodné makarónské aforistice. Dionýskou no-tu od podlahy a od sklenice prezentuje Mar-

26

tin Lang svými pijáckými písněmi a extrovert-ním autorským gestem se vyznačuje i poeziePavla Štýbra či Jana Jelínka.

Písmeno V je pozoruhodné zejména díkytřem jménům. Posun své poetiky naznačujeEva Válková, která od své první knihy, vydanéteprve před čtyřmi lety, se začíná náhle nořitdo esoterického a symbolického světa ukry-tého v tarotu a z jeho pravřídla čerpá vlastníbohatý prožitek a vjem. Luboš Vinš znovu roz-kochaně tančí na struně jako už kdysi předním Jakub Deml v rozkošné knížce Moji přá-telé. Vinšovo autorské gesto je ryze roman-tické, ovšem fascinujícím způsobem idylické.Jeho vidění je necivilizační, zde lze znovuprožít fetišové a totemové systémy, dávnouminulost lidstva. Lucie Vinšová se také začínázpřítomňovat v přírodě, ovšem toto zasazová-ní vlastního já do krajiny je na rozdíl od Vinšeuž melancholicky natržené.

Výsostný talent se začíná prořezávat v Lu-káši Weishäuplovi. Představil se v dokonalémpoetickém kabátě, vystává ovšem otázka, jakk jeho výtvoru přistoupit. Mladý autor se totižpodepsal pod novou tvorbu Vladimíra Holana– z knihy na nás bafnou nové části Nocis Hamletem. Řekl bych, že autor má dvěmožnosti: Buď se prohlásit za novou Hola-novu inkarnaci a doufat, že mu to ostatní od-kývnou (já bych to udělal, Holan to byl oprav-du uhrančivý), anebo si připustit, že se doautorské poetiky umí vcítit lépe než kdokolijiný a v další četbě a zejména tvorbě si býttoho vědom. V almanachu zcela zaniká poe-zie posledního laureáta Polanovy ceny Tomá-še T. Kůse – nejenom oproti ostatním deko-rovaným v předchozích ročnících, ale v pod-statě i vůči pisatelům „bez cen“. Snad je tozpůsobeno chybným výběrem básní.

Vždy při úvahách o antologiích přichází napřetřes, kdo mohl či nemohl ještě obohatitškálu výběru. Na mysl přijde Marie Koran-dová jako vypravěčka spjatá neodmyslitelněs Chodskem nebo mladá Jakuba Katalpa,která v pražsko-litomyšlské Pasece předtřemi lety vydala již svůj druhý a celorepubli-kově hojně recenzovaný román. Na druhéstraně je třeba ocenit, že editoři uhlídali krko-

lomný dvousloupcový zlom stránek, na kte-rém si vylámal zuby editor teplické antologie,jenž dokázal zkazit verše všem básníkům,kteří přesáhli šířku sloupce. Zničil tak přinej-menším příspěvky dvanácti z nich, nejen re-nomovaných tvůrců, ale rovněž insitních ver-šovců, jejichž tvorba bude sotva kdy opětov-ně tištěna tak, aby mohla být korigována.Takovým lapsům se antologie Na dva západyzdaleka a obloukem vyhnula. A jsou-li na stodvaceti sedmi stranách čtyři chyby, pak sesnadno přehlédnou a čtenář nebo autor jes pochopením omluví.

Milan Šedivý

Něco se stalo

Pavel Michalec…

V roce 1967 se v Klubu mladých Dominiksešla parta nezávislých výtvarníků a založilapod jeho patronací výtvarnou skupinu. Ještěv témže roce v kavárně Dominik uspořádalai svou první společnou výstavu. Později seskupina osamostatnila a našla si nové jménoIntensit. Jedním z jejích zakládajících členůbyl Pavel Michalec.

Od té doby jsem Pavla znal, scházel se naskupinových debatních setkáních a spolus ním i mnohokrát vystavoval. Jako malíř, gra-fik a kreslíř vynikal nebývalou precizností.Především v kresbě udivoval kultivovanostía citlivostí, jeho čáry se jako by snášely napapír jak nejjemnější pápěří a dávaly tvarůmmagickou působnost.

Také fotografoval a pokoušel se i o film.A psal poezii inspirovanou surrealismem. Řa-da jeho veršů napsaných před více jak čtyři-ceti lety mi utkvěla v paměti. Jako třeba „v ze-leném trojlodí džbán vína se napije“. Nebo„s vínem se potěšit sešlápnout starosti za ru-ku štěstí vzít“.

S vínem se Pavel ze zdravotních důvodů uždlouho potěšit nemohl, ale vynahrazoval si toalespoň s kávou, kterou uměl mistrně připra-vit – a občas taky s dýmkou. S nimi si zpes-

27

třoval své meditace, měl při nich blízko k vý-chodním filosofiím.

Mohlo by se zdát, že žil v jakési vznešenépohodě a že bychom mu to mohli i trochuzávidět. Ale on měl přitom starostí jako málo-kdo a většinu jeho žití ho provázely i vlekléa nepříjemné nemoci. Nikdy si však nestě-žoval a až do svých posledních dnů hýřil akti-vitou a humorem.

Co nás letos v dubnu opustil, je jak ve sku-pině Intensit, tak i na celém světě o něco mé-ně veselosti. Naštvaných lidí je všude víc neždost. Ale takových, co kolem sebe dokážoušířit dobrou náladu, je jako šafránu. V dobrémbudeme proto na Pavla vzpomínat.

Stanislav Bukovský

Zemřel Zdeněk Šmíd

Bolest a smutek jsou nedělitelné. Přesto zajemu nejbližšími kráčejí frajer Ludvík Babas Čochtanem ze Sbohem, Dicku! a lesní mužČmelda Jan z Babince, Hanes Gruber a divo-ká nezkrotná Katarína z Trojího času hor,Schmelzerovi a Voglovi, ti Montekové a Ka-puleti ze Sudet a jejich dcery černě krásnéjako noc a jejich synové krutě něžní, za jejichvášnivými láskami a ničivými nenávistmi zma-sakrovaní mrtví i dětské postýlky.

Oprášení lapkové, vladykové, králové, pro-radní, svatí, poutníci, postavy a postavičkyz legend a pověstí, z pravděpodobnýchpravd a z dějin národního trpění. Radoušs černým proutníkem. Bombarda Joe, India-na Jones, holky, kluci a kamarádi od ohňůa z porťáckých spanilých jízd, dřevaři, lesáci,samotáři z osiřelých údolí Lužnice, Vydry,Otavy, Ohře, Berounky a Mže.

Jdou vodáci, plavidla povytažená ledabylena břeh kdoví kde, horáci v károvaných ko-šilích, teplých punčochách a těžkých botáchs nářadím přes mohutná svěšená ramena,

kormidelníci bez kormidel, háci bez pádel,bermudský trojúhelník těch, kdož kdysi bezestopy a slova vysvětlení mizeli z vodáckýchpart a najednou jsou tady.

Jdou ti v luxusních vodáckých róbách, tiodraní zpod mostů a z promočených i pro-máčených křovisek. Keny, Křižák, Bongo,Přemek, Lucie, Lída, Kateřina, Ofélie, Mag-dalena. Ztichlé kytary, grog, rum. Pokora.Čest. Otevřel jsi jiný svět. Žijí v něm jiní lidé,mají divné oči a zalamují palce.

Sedmnáctého května by ti bylo čtyřiasedm-desát roků.

Jiří Staněk

Jaromír Komorousneletitý, leč šedesátiletý

Vyznačuje-li se stáří trváním na názorecha soudech, jež měly relativní platnost v dobějedincova mládí, pak věk šedesáti let nemůžebýt uznáván jako práh ctihodné letitosti. Věč-ný romantik Jaromír Komorous, narozený13. května1951 a dotýkající se neustále prstytepu doby, nemůže být považován za letitého,leč pouze za šedesátiletého.

Jaromír Komorous je známou plzeňskouosobností. Dlouho pracoval jako ředitel kul-turního střediska Esprit a založil tradici oblí-beného plzeňského festivalu Na ulici. Je žá-daným textařem mnoha folkových a rocko-vých skupin a rediguje vyhledávaný interne-tový magazín Rozhledna. Je také vyhraněnýmbásníkem, debutoval sbírkou Na rozcestívěků (Pro libris, 2010) a letos vydal v nakla-datelství Čas sbírku Nazvučení. Jsme rádi, žepatří i k autorům Plže, za svou rubriku Plkýřobdržel za rok 2007 Cenu Plže a v ročníku2008 jsme uveřejňovali jeho devítidílný vzpo-mínkový cyklus Citýř. Naše redakce se připo-juje k zástupu gratulantů!

(red.)

28Kom(i)x

Tiráž

Autoři Plže:

Jana Antošová (1979 Praha) – pedagožka(absolventka ZČU v Plzni) a básnířka

Stanislav Bukovský (1944 Plzeň) – výtvarník a publicista

Milan Čechura (1949 Ústí nad Labem)– prozaik, žije v Plzni

Karla Erbová (1933 Plzeň) – básnířkaa prozaička, žije v Praze

Ivo Fencl (1964 Plzeň) – strážný, prozaika publicista, žije ve Starém Plzenci

Josef Hrubý (1932 Černětice u Volyně)– básník, žije v Plzni

Oldřich Janota (1949 Plzeň) – hudebníka literát, žije v Praze

Bohumil Jirásek (1931 Pavlíkov u Rakovníka)– bohemista a prozaik, žije v Plzni

Tamara Kopřivová (1962 Plzeň) – anglistka a básnířka

Jaroslava Málková (1947 Plzeň) – pedagožka a básnířka

Květa Monhartová (1938 Volyně) – výtvarnice a básnířka, žije v Plzni

Jan Myslík (1932 Plzeň) – překladatela básník, žije střídavě v Praze a v USA

Evžen Pěnkava (po 1940 v Čechách)– pseudonymní kritik a básník, žije

Jiří Staněk (1948 Karlovy Vary)– bohemista, žije v Plzni

Milan Šedivý (1977 Teplice) – básník, žijev Praze

Vlasta Špinková (1950 Doudleby nad Orlicí)– básnířka, žije ve Chválenicích

Vhrsti (1975 Rokycany) – pseudonymní výtvarník a prozaik, žije ve Strašicích

Viktor Viktora (1942 Plzeň) – bohemista

V příštím Plži mj. čtěte:

Texty Stanislava Bukovského, Štěpána Kuchleie, Vratislava Maňáka,Arnolda Nowického, Heleny Veselé, Lucie Vinšové…

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 200 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají občanská sdružení Pro libris,Ason-klub, Kruh přátel knižní kultury,Středisko západočeských spisovatelůa Knihovna města Plzně

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vhrsti

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník X, č. 6, červen 2011www.knihovna.plzen.eu

Náklad 500 ks ISSN 1213-9890Tisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Ministerstva kultury ČR, Plzeňského krajea Nadačního fondu pro kulturní aktivity občanů města Plzně