Pulsy 4/2015 Zvětšeniny z Kožmína

PULSY - studentská literární revue // 1

PRO

SIN

EC.2

015.

4 STUDENTSKÁ LITERÁRNÍ REVUE

2 // PULSY - studentská literární revue

Editorka čísla:

Barbora Svobodová

Redakční rada:

Zdeněk Ježek, Marek Lollok, Barbora Svobodová, Lucie Štěrbová,

Vojtěch Velísek

Korektura:

Dagmar Dvořáčková, Lucie Štěrbová, Vladimíra Derková

Grafická příprava:

Vojtěch Winkler

Fotografie:

Zbyněk Fišer, Libor Galia, Jan Tlustý

Logo:

Peter Kušnírik

vydává Revue PULSY

Lipnice nad Sázavou 23582 32

revuepulsy.cz

[email protected]

Pulsy: 4/2015


a n k e t a

J a k u b Š p a n i h e l

R o z h o v o r sJ i ř í m R a m b o u s k e m

R o m a n K a n d a( S t u d i e )

TŘI PRO TŘI

ZASTÁVKY A ZASTAVENÍ ZDEŇKA KOŽMÍNA

LÁSKA K LITERATUŘE JAKO ŽIVOTNÍ FILOZOFIE

INTERPRETACE JE VÍC NEŽ INTERPRETACE: K REFLEXI HERMENEUTICKÉHO POHYBU U ZDEŇKA KOŽMÍNA


P e t r K u b ě n s k ý ( E s e j )

J a n T l u s t ý

B o h u m i l B r a d á č , H e l e n a M a r e š o v á , D o m i n i k a

D v o ř á č k o v á , E v a T a l p o v á , L u d m i l a P l á t o v á

KOŽMÍNOVSKÉ NÁPOVĚDY ANEB PRAKTICKY O

TVŮRČÍM PSANÍ

ZDENĚK KOŽMÍNA JEHO MALBY

MOZAIKA VZPOMÍNEK


EDITORIALPROSINEC 2015


Barbora Svobodováeditorka čísla

První číslo naší literární revue loni připomínalo

nedožité devadesátiny Olega Suse, v letoš-

ním roce pak uplynulo devadesát let od naroze-

ní dalšího s Brnem spjatého literárního vědce,

filozofa a pedagoga Zdeňka Kožmína. Zatím

poslední Pulsy jsme tedy snad ani nemohli věno-

vat nikomu jinému. Jako studenti brněnské bo-

hemistiky všichni profesora Kožmína tak trochu

známe, i když jsme už neměli možnost setkat se

s ním osobně. Z vyprávění někdy téměř mytic-

kého se vynořuje obraz výjimečného literárního

badatele a především inspirujícího člověka. Jak

ovšem osobnost takového formátu představit?

Při hledání odpovědi na toto dilema mi pomysl-

nou pomocnou ruku podal Jiří Trávníček. Jednou

v diskusi jen tak mimochodem, způsobem pro něj

typickým, navrhl, že by se číslo mohlo jmenovat

Zvětšeniny z Kožmína, a jeho nápadu jsem se

s nadšením chopila.

Aktuální číslo Pulsů se tedy nesnaží podrobně

a soustavně mapovat život a práci Zdeňka Kož-

mína, ostatně něco takového v možnostech lite-

rárního časopisu snad ani není. Na následujících

stránkách vám ve shodě s Kožmínovou metodou

předkládáme jen několik dílčích vhledů do jeho

díla a detailů z jeho osudu, které čtenáři snad

pomohou vytvořit si o jeho přístupu, myšlenkách

i životních cestách zase trochu přesnější před-

stavu. V úvodní anketě jsme se nejprve věnovali

zejména jeho pedagogickému působení, proto

jsme oslovili tři literární vědce, Kožmínovy bývalé

studenty, Alenu Přibáňovou, Zbyňka Fišera a Jo-

sefa Prokeše, kteří na svého učitele zavzpomína-

li. V následujícím medailonu pak Jakub Španihel

ve stručnosti přiblížil některé důležité momenty

z profesní biografie Zdeňka Kožmína a zaměřil se

také na jeho zásadní publikace. Po životopisné

linii se ubíral i rozhovor, který jsem vedla s Jiřím

Rambouskem, dlouholetým Kožmínovým příte-

lem a kolegou. A přestože jeho hlavní téma bylo

dáno obsahovým zaměřením tohoto čísla, dosta-

li jsme se k mnoha jiným záležitostem.

Ve studii s názvem „Interpretace je víc než in-

terpretace: K reflexi hermeneutického pohybu

u Zdeňka Kožmína“ se Roman Kanda soustředí

jak na Kožmínův přístup k teorii i praxi rozumě-

ní literárnímu textu, tak na vztah této koncep-

ce k derridovské dekonstrukci a otevírá i cestu

k dalšímu promýšlení dané oblasti. Esej Petra

Kuběnského naopak představuje vyloženě prak-

ticky orientovaný příspěvek, který se zaměřuje

na pořádání tvůrčích dílen a na metodiku výuky

slohu a výstavby textu, jejímž průkopníkem byl

právě Zdeněk Kožmín. Předposledním textem,

jejž doprovází speciální obrazová příloha, je pak

krátký komentář Jana Tlustého představující

i jednu dosud ne příliš známou oblast Kožmínova

díla, a to jeho práce výtvarné. A protože, jak je

patrné i z tohoto editorialu, byla pro nás velmi

důležitá stopa pamětnická, uzavírá celé číslo tex-

tová koláž ze vzpomínek těch, kteří se se Zdeň-

kem Kožmínem potkávali také mimo akademické

prostředí a viděli jej zase jinýma očima.

Za kožmínovskými Pulsy tentokrát stojí daleko

více lidí, kteří buďto jako autoři textů nefigurují,

nebo se kromě vlastního příspěvku na vzniku čtvr-

tého čísla podíleli i jinak a zaslouží zde být zmí-

něni. Ať už se jedná o Zuzanu Urválkovou, Mila-

na Suchomela, již vzpomínaného Jiřího Trávníčka

nebo Zbyňka Fišera, který nám ze svého soukro-

mého archivu poskytl fotografii Zdeňka Kožmína.

Největší poděkování patří Janu Tlustému, díky

němuž se na následujících stránkách mohl objevit

dosud nezveřejněný fotografický materiál a jenž

se na přípravě čísla podílel i jinak měrou vrchova-

tou. Doufám tedy, že si v pulsích Zvětšeninách

z Kožmína najde každý čtenář něco, co jej za-

ujme, a přeji příjemné čtení.


TŘIPROTŘI

anketa Tři pro tři

Pro naši anketu se většinou snažíme volit respondenty, kteří se na věc dívají rozdílně – třeba k ní přistupují z jiné generační perspektivy, z odlišných oblastí zájmu. Tentokrát ale byla naše strategie opačná. Oslovili jsme tři literární vědce – Alenu Přibáňovou, Zbyňka Fišera a Josefa Prokeše – všechny spjaté s brněnským prostředím, někdejší studenty Zdeňka Kožmína, kteří se ke svému učiteli hrdě hlásí.

I. Ovlivnil vás Zdeněk Kožmín ve vaší profesní

dráze a směru bádání?

Alena Přibáňová: Naprosto zásadně, protože

jsem měla to štěstí, že mě učil od prvního do

posledního ročníku. Hned v prvním cyklu nám

přednášel teorii literatury, později vedl výběrové

a interpretační semináře. Vysvětlil nám naprostá

elementa – to, k čemu je vlastně teorie literatury

dobrá. Na přednáškách nám ji představil jako dis-

ciplínu v historické perspektivě a souvislostech,

v interpretačních seminářích velmi prakticky jako

soubor nástrojů, které jsou nám k dispozici, po-

kud chceme uvažovat o textu. Odhalil nám, jak

široké máme možnosti, že ke každému textu exi-

stuje řada klíčů a jde o to, vybrat si ten správný,

který konvenuje nám i dílu. Díky němu jsme po-

chopili, že to, co nám literární text odhalí, je pří-

mo úměrné tomu, co už víme – našim znalostem,

zkušenostem. Že literární dílo je složitě utvářený

artefakt, který v různých situacích může ukázat

své rozličné rysy, nikoli mrtvola, kterou máme

za úkol co nejpečlivěji rozpitvat podle nějakého

univerzálního návodu. A že vůbec nejpodstatněj-

ší a zpravidla taky nejtěžší je umět se správně

zeptat.

Jinak byl profesor Kožmín velmi trpělivý a las-

kavý učitel, příliš benevolentní, než aby se nás

snažil někam směrovat; nechával svým žákům

velikou svobodu a každý si vybral nějaký uzlový


bod, z něhož se pak vydal svým směrem. Já jsem

se v těch seminářích naučila podívat na literární

dílo jako na specifickou formu komunikace, zača-

ly mne proto zajímat otázky strategie vyprávění,

projekce autora do textu, koncept implicitního

autora a implicitního čtenáře, vztah mezi realitou

a literární realitou, vypravěčské modely. Hodiny

strávené interpretační analýzou jsem ale mnoho-

krát ocenila jako překladatel nebo editor a jsem

si jistá, že kolegové, kteří odešli učit, si na profe-

sora Kožmína mnohdy taky vděčně vzpomenou.

Zbyněk Fišer: Profesor Zdeněk Kožmín ovlivnil

každého, kdo se s ním potkal. Svým laskavým,

přímým a otevřeným vnímáním bližních ve svém

okolí přivedl snad každého partnera komunika-

ce – kolegu, studenta či žáka – ke stejné tolerant-

ní empatii, otevřenosti a zaujetí pro společnou

věc. Svým přístupem k tématu hovoru nabízel

profesor Kožmín prostor pro sdílení. I když před-

nášel, i když psal odborné texty, vytvářel pro

posluchače nebo čtenáře mentální prostor k tvo-

řivému dialogu. Ve vybraných chvílích pak mohl

člověk v jeho blízkosti zažít takové mentální

a emocionální sdílení i beze slov. Řekněte – koho

by to neovlivnilo?

Josef Prokeš: Zdeněk Kožmín byl svým tichým

a nenápadným způsobem bezesporu nejvíce in-

spirující osobností mého vysokoškolského stu-

dia. Navrhl témata mé diplomové i disertační

práce. Přiměl mě poctivě přelouskat celého Mu-

kařovského. Vedl pro Vladimíra Nepustila a mě

(opravdu jenom pro nás dva zájemce!) nepovin-

ný seminář soudobé evropské literatury. Učil mě

psát recenze, dělal jsem u něj pomocnou vědec-

kou sílu za dvě stovky měsíčně. Maminka se po

návratu z fakulty pravidelně ptávala, co dnes

pan docent? A já nadšeně referoval. Četl jsem

jí nahlas články svého pana docenta v Hostu,

Plameni, Impulsu, Červeném květu i Literárkách

a těšil se, že si mě po promoci u sebe na katedře

ponechá, jak slíbil. Pak jej ovšem tehdejší norma-

lizační děkan František Frendlovský z fakulty vy-

hodil. A bylo na dvacet let „po ftákách“. Ale měl

jsem oněch dvacet let na paměti páně docentovu

radu, abych si každé prázdniny přečetl komplet-

ně alespoň jednoho celého autora, a to pokud

možno v takové posloupnosti, jak jeho dílo vzni-

kalo – to abych postihl vývoj stylu i perspektivy

nazírání. Takže mám takto načteného Karla Čap-

ka, Vladislava Vančuru, Karla Poláčka, Vladimíra

Neffa, Ladislava Fukse, Bohumila Hrabala… Vla-

dimíra Holana, Františka Halase, Karla Tomana,

Otokara Březinu, Jana Zahradníčka, Klementa

Bochořáka, Oldřicha Mikuláška, Zdeňka Rotrek-

la, Ludvíka Kunderu…

II. Co z Kožmínova díla má podle vašeho mínění

potenciál oslovit současnou nejmladší generaci

bohemistů?

Alena Přibáňová: Nevím, zda to dokážu odhadnout,

když už řadu let neučím. Řekla bych ale, že při uva-

žování o české literatuře jsou myšlenkově i meto-

dologicky nedocenitelné Kožmínovy studie, v nichž

prostřednictvím interpretace klíčových pojmů dospí-

vá k vymezení charakteristických stylotvorných rysů

toho kterého autora: jeho „zvětšeniny“ z bratří Čap-

ků, z Komenského, z Holana, a samozřejmě i Skáce-

lova monografie. Už pro to nakažlivé zaujetí, s nímž

Kožmín k textu vždy přistupoval. A pro tu cestu od

detailu k celku – s velikým nadhledem, ale nohama

v textu; člověk si je při čtení neustále vědom jak Kož-

mínova poctivého strukturalistického školení, tak

jeho filozofické erudice.

Zbyněk Fišer: Interpretační texty, zvětšeniny, které

jsou působivé pozorným, bedlivým, zodpovědným

přístupem k textu rozebíranému i k textu rozebíra-

jícímu a vykládajícímu. Také deníkové reflexe a po-

střehy, jež ohromují pozorným a pokorným přístu-

pem k životu i zdánlivým maličkostem a všemu, co

jedince přesahuje.


anketa Tři pro tři

Josef Prokeš: Současná nejmladší generace

bohemistů by především potřebovala mít před

sebou lidsky i profesně vyzrálé osobnosti typu

pana profesora Kožmína. Osobnosti s jeho espri-

tem a současně s jeho taktem a laskavostí. Co já

vím, nikdy žádnému studentovi o hlavu neomlátil

sebepitomější výrok. „Ano, vyjádřil jste se trochu

nepřesně, ale myslel jste to dobře,“ pravil vlídně.

Následně pak zkorigoval popletenou výpověď

natolik dovedně, že se dotyčný cítil být skoro in-

teligentem.

Kožmínovo dílo stojí za to číst už třeba jenom

pro skvostný jazyk, kterým cítím probleskovat

jeho učitele Jana Patočku. Některé záležitosti

by se mladým bohemistům bez filozofické eru-

dice mohly jevit obtížné, kupříkladu Smysl de-

konstrukce. Derridovské průřezy. Jiné ale musí

doslova polaskat duši každého bohemistického

jelimánka, například Umění básně.

III. Jakou oblast jeho rozsáhlé práce považujete

za nejvíce inspirativní vy osobně?

Alena Přibáňová: Odkázala bych k výše uvedené-

mu, takže zvětšeniny a Skácel. A z osobních důvo-

dů mám ráda jeho deníkové zápisky, hlavně Struk-

tury, protože myslím, že bez jakékoli stylizace

odrážejí autorovu povahu. Takhle si ho pamatuji.

Zbyněk Fišer: Zopakoval bych totéž, co ve

své předchozí odpovědi – interpretační texty,

zvětšeniny, deníkové záznamy — osloví toho,

kdo se takovým textům pokorně otevře a bude

jim naslouchat. Zdeněk Kožním totiž svými texty

nekřičí a nepřekřikuje. Někdy i vědomě šeptá.

Josef Prokeš: Jako studenta mě fascinovala už

jen metoda Kožmínových zvětšenin ze současné

české prózy, kdy jediná typická věta či krátký úry-

vek textu fungovaly jako synekdocha celého díla

daného autora. A uvědomme si, že šlo o knižní

novinky zbrusu nové, kdy se recenzent nemohl

opřít o žádná předchozí kritická hodnocení.

S politováním musím konstatovat, že dnešní

recenze nových knih beletrie a poezie namnoze

sepisují publicisté (Karel Kryl je trefně označoval

za „poblicisty“), kteří nemají ani ponětí nejenom

o českém strukturalismu, nýbrž ani o poetice li-

terárního textu. Jejich recenzní spisba je exhibice

zbytnělého ega recenzenta na úkor knihy. A pan

profesor Kožmín nás učil, že kritická hodnocení

mají být službou literatuře. A sám to naplňoval

celým svým dílem.



ZASTÁVKY AZASTAVENÍ ZDEŇKAKOŽMÍNA

Medailon // Zastávky a zastavení Zdeňka Kožmína

Narodil se poslední únorový den roku 1925

v kraji pod Řípem vedle Labe. Celé dětství

strávil mezi vlaky, zamiloval si jedinečnou atmo-

sféru malých nádražíček, na kterých jeho tatínek,

výpravčí, sloužil. Na gymnázium nejprve chodil

do Roudnice nad Labem, poté do Chomutova

a znovu do Roudnice. Kvůli otcovu zaměstnání

se rodina často stěhovala, ale právě to zřejmě

zachránilo Zdeňka Kožmína před transportem do

Terezína, kterému neušli jeho tehdejší roudnič-

tí spolužáci. V době heydrichiády totiž gestapo

připravilo brutální „odvetnou akci“ proti tamním

gymnazistům, při níž pozatýkalo celé ročníky

studentů sexty a septimy. V této době však Kož-

mín starší již po svém dalším přeložení pracoval

v Chocni a jeho syn navštěvoval gymnázium ve

Vysokém Mýtu, kde také v roce 1944 maturoval.

Poté se Zdeněk Kožmín přihlásil na filozofickou

fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval češtinu

a filozofii. Mezi jeho učitele a inspirátory patři-

li například Jan Patočka nebo Jan Mukařovský,

bohemistiku absolvoval v roce 1949 prací Jazyk

T. G. Masaryka. Studium filozofie pak ukončil

textem Rádlova filozofie. V témže roce zahájil

i svou pedagogickou kariéru. Do roku 1953 (vy-

jma dvouleté přestávky během vojenské služby)

učil na osmiletém gymnáziu ve Starém Jičíně na

Ostravsku, nato na osmileté Střední a vyšší pe-

dagogické škole v Břeclavi. Od roku 1956 se stal

asistentem na katedře filologie na Vyšší pedago-

28. 2. 1925, Hněvice*

† 12. 11. 2007, Brno

Zdeněk Kožmín s rodiči a se sestrou


gické škole v Brně, která se o rok později přemě-

nila v Pedagogickou fakultu tehdejší Univerzity

Jana Evangelisty Purkyně, dnešní Masarykovy

univerzity.

Publikovat (nepočítáme-li několik krátkých

článků z let těsně po válce) začal Kožmín také

v polovině padesátých let. Svými recenzemi a od-

bornými statěmi přispíval do časopisů Host do

domu, Zlatý máj, Červený květ, Plamen, Orien-

tace, Literárních noviny či Estetika až do konce

let šedesátých. Soustředil se především na do-

mácí i zahraniční literární tvorbu, k níž přistupo-

val se znalostí českého strukturalismu, kterému

dával filozofický přesah a obohacoval jej i svou

mimořádnou vnímavostí vůči drobným a téměř

nepostřehnutelným prvkům textu. Zpočátku se

Kožmín věnoval stylistice díla. Roku 1966 se ha-

bilitoval prací Styl současné prózy, která vyšla

v knižní podobě pod názvem Umění stylu. Kožmí-

nova knižní prvotina se soustředí jak na obecnou

analýzu a úvahy o postavení uměleckého stylu,

tak i na rozbor tvorby pětadvaceti českých pro-

zaiků s cílem pojmenovat specifické znaky v tex-

tech těchto autorů. Jako druhý v pořadí byl vydán

Styl Vančurovy prózy, který ale vznikl už na za-

čátku šedesátých let a autor se v něm podrobně

zaměřuje na kompozici, vypravěčskou techniku

a slohové vrstvy celého Vančurova díla od raných

povídek po vrcholné romány.

Po srpnové okupaci se stejně jako mnoha dal-

ším změnil život i Zdeňku Kožmínovi. Přestože

byl v roce 1969 zvolen proděkanem, byl násled-

ně s nástupem normalizace nucen z politických

důvodů fakultu opustit. Jeho Umění stylu se

ocitlo na seznamu zakázané literatury se zdů-

vodněním, že se v něm Kožmín věnuje až na

výjimky rozboru textů těch autorů, kteří nejsou

vůči staronovému režimu loajální (Škvorecký, Lin-

hartová, Lustig, Aškenazy, Trefulka, Klíma). Za-

číná tak nová etapa jeho života, znovu se stává

středoškolským učitelem, tentokrát v Zastávce

u Brna, kde může pracovat také díky gentleman-

ské dohodě s tamějším ředitelem. Slíbil totiž, že

na sebe během svého zastáveckého období ne-

bude příliš upozorňovat. Během sedmdesátých

let tedy Zdeněk Kožmín nepublikuje, ale plně se

soustředí na pedagogickou práci a dělá i mnoho

nad rámec běžných učitelských povinností – na

gymnáziu založí i školní noviny nebo divadelní

soubor. To ovšem neznamená, že by na psaní re-

zignoval zcela.

Teprve po odchodu do důchodu v polovině

osmdesátých let, kdy se také postupně uvolňu-

je politický tlak, začal Kožmín znovu zveřejňovat

své příspěvky – vedle recenzí v denním tisku hlav-

ně v časopise Český jazyk a literatura. A v roce

1986 se mu podařilo vydat i knižní publikaci,

učební text Interpretace básní, v němž se za-

měřuje na to, jak zprostředkovat lyrickou poezii

studentům a jakými cestami dospět k jejímu po-


Medailon // Zastávky a zastavení Zdeňka Kožmína

chopení – výrazně přitom čerpá ze svých vlast-

ních zkušeností. S dobou „exilu“ v Zastávce bývá

spojován i typicky kožmínovský literárně-analy-

tický žánr, tzv. zvětšeniny, který však vznikl už na

konci šedesátých let. Je to metoda založená na

principu synekdochy, tedy na zdůraznění a ana-

lýze významově podstatného a typického prvku

textu, jednoho detailu, jenž pak slouží k charak-

terizaci díla jako celku. Kožmín ji uplatnil napří-

klad ve Zvětšeninách ze stylu bratří Čapků, které

vyšly ještě před listopadem 1989, nebo později

ve své poslední knize Zvětšeniny z Komenského,

napsané spolu s manželkou Drahomírou.

Po sametové revoluci se pak Zdeněk Kožmín

znovu vrátil do akademického prostředí. Nejprve

na brněnskou pedagogickou fakultu, ale vzápětí

roku 1991 přešel na katedru české literatury Fi-

lozofické fakulty Masarykovy univerzity. V tomto

roce byl rovněž jmenován profesorem. Vyučoval

zde interpretační semináře zaměřující se na po-

ezii nebo na přiblížení filozofických koncepcí de-

konstrukce a hermeneutiky. Ve spolupráci s Jiřím

Trávníčkem vytvořil obsáhlý přehled vývoje české

poezie od čtyřicátých let do současnosti (respek-

tive do devadesátých let) Na tvrdém loži z psího

vína. Jeho monografie Skácel z roku 1994 pak

představuje první pokus uchopit básníkovo dílo

v jeho celistvosti a rozlehlosti: od novinářských

začátků, tvorby pro děti, úprav dramat až samo-

zřejmě po poezii. Dlouholeté přátelství, které ba-

datele a básníka spojovalo, dává interpretacím

osobní rozměr stejně jako implementace pozná-

mek ze Skácelových rukopisů a knih, které měl

Kožmín k dispozici. V polovině devadesátých let,

ovšem s desetiletým zpožděním, vychází i příruč-

ka Tvořivý sloh, v níž se Zdeněk Kožmín znovu

zabývá otázkami metodiky výuky češtiny na ško-

lách. Z textů zaměřených primárně na filozofii

bezesporu stojí za zmínku Smysl dekonstrukce.

Derridovské průřezy z roku 1998 a Modely inter-

pretace. Patočkovské průhledy z roku 2001. Ne-

dílnou součástí Kožmínovy tvorby jsou i soubory

jeho deníkových záznamů Struktury a Obtisky

vydané v letech 1995 a 1998, které jen potvr-

zují, že s velkou empatií a citlivostí nepřistupoval

pouze k literatuře, ale i ke každodennímu dění.

Dva roky po svém odchodu z fakulty, kde pů-

sobil právě až do roku 2001, vydává soubor krát-

kých esejů Existencionalita, v němž komentuje

jednotlivé básně Holanovy sbírky Předposlední.

A zcela samostatnou, do velké míry jedinečnou

kapitolu Kožmínova života tvoří i doba, kterou

strávil v brněnském Hospici svaté Alžběty, ani

tady se totiž o umění, knihy a filozofii nepřestal

zajímat, a hlavně nepřestal předávat svou radost

z nich dál. Zemřel 12. listopadu 2007.

Jakub Španihel


Rozhovor s Jiřím Rambouskem nejen o Zdeňku Kožmínovi

Literární vědec a pedagog Jiří Rambousek (1927)

se celou svou profesní dráhu soustavně věnuje

české literatuře zejména první poloviny minulého

století. Se Zdeňkem Kožmínem jej pojilo dlouho-

leté přátelství a oba také v šedesátých letech

působili na brněnské pedagogické fakultě. V ně-

kterých životních obdobích se jejich osudy pře-

krývaly více, v jiných méně, nikdy se ale neztra-

tili z dohledu úplně, jak o tom svědčí následující

řádky.

LÁSKA KLITERATUŘEJAKO ŽIVOTNÍFILOZOFIE

¨Fo

to L

ibor

Gal

ia


rozhovor s Jiřím Rambouskem

Kdy jste se se Zdeňkem Kožmínem potkal poprvé?Po válce jsme oba studovali obor čeština a filo-

zofie na pražské filozofické fakultě, ale Zdeněk

byl o dva ročníky výš a osobně jsme se neznali.

Prvně jsme se potkali v roce 1964, odešel jsem

z Pedagogického institutu v Jihlavě, který se ru-

šil, a nabídli mi místo buď v Českých Budějovi-

cích, nebo v Brně. Vybral jsem si Brno, protože

jsem tady měl příbuzné a možnost získat pro

svou rodinu byt, a v září jsem přišel na zdejší pe-

dagogickou fakultu, kde v té době byl odborný

asistent Zdeněk Kožmín.

Jaké vzpomínky ve vás toto první setkání za-nechalo?Jednoznačně kladné. Zdeněk byl osoba vlídná,

s milým úsměvem a my mladší, jak věkem, tak

„služebně“, jsme ho obdivovali – byl už renomova-

ný literární kritik Hosta do domu. I když publikovat

začal poměrně pozdě. Něco tedy uveřejnil už po

roce 1945, ale v padesátých letech nepsal oslav-

né ódy na tehdejší primitivní agitační literaturu.

V tom se podobal Olegu Susovi. Ale v polovině še-

desátých let už bylo jeho jméno známé. V té době

jsme se ale příliš neznali, samozřejmě jsme si ty-

kali, věděl jsem, že se zajímá třeba i o sport a jiné

věci, ale bližší kamarádský vztah to ještě nebyl.

A kdy už se dá mluvit o přátelství?Sblížili jsme se během „obrodného procesu“

a krátce před ním. Už od roku 1967 bylo vidět,

že je něco ve vzduchu, že se proměňuje politické

klima, ale pedagogická fakulta byla taková re-

zervace stalinismu, ostrov, kde všechno zmrzlo.

Bylo tam mnoho učitelů, kteří dělali kariéru jako

vysokoškolští kantoři, ale skutečné schopnosti

pro vědeckou práci neměli. Pořád tam zůstávala

padesátá léta. A my jsem to s těmi mladšími ko-

legy a přáteli, mezi nimiž byl také Zdeněk, chtěli

změnit. Navíc jsme se tehdy více stýkali i proto,

že nám Kožmín z nakladatelství Československý

spisovatel přivezl návrh na napsání slovníkové

příručky Česká literatura 1918–1945, kterou

jsem spolu s Věrou Vařejkovou a Zdeňkem Zaple-

talem redigoval. Nakonec ale téměř celý náklad

po srpnové okupaci skončil ve stoupě.

Nejvíce času jsme ale spolu strávili až mno-

hem později, v době, kdy už byl Zdeněk nemoc-

ný a kdy po smrti své ženy Drahomíry pobýval

v domově důchodců v Bystrci a potom v Hospici

svaté Alžběty. Tam jsem za ním pravidelně chodil

a povídali jsme si.

Se Zdeňkem Kožmínem jste oba studovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, každý ale v jiném období – on mezi lety 1945 až 1949 a vy jste školu opouštěl v roce 1952. To asi nebyla úplně lehká doba.Zdeněk studoval převážně v době, kdy fakulta

byla ještě svobodná. Pořád tam působili všichni

profesoři jako Albert Pražák, Vladimír Šmilauer,

Otakar Vočadlo, Josef Kopal a další osobnosti

spjaté s Masarykovou republikou. A ani po únoru

1948 proces stalinizace nebyl tak překotný. Teh-

dejší garnitura si netroufla zbavit se najednou

desítky profesorů a docentů. I když jako jedni

z prvních museli odejít Václav Černý a Jan Pato-

čka.

Ještě náš ročník byl takzvaně nereformova-

ný, to znamenalo, že jsme si mohli zapsat, jaké

Zděněk byl osoba vlídná,

s milým úsměvem...

¨


přednášky jsme chtěli. Teprve poté měli studenti

přesně stanovený rozvrh. Sice mezi námi převlá-

dalo spíš svazácké nadšení typické pro padesátá

léta, ale nikdo se nebál před ostatními mluvit,

nikdo nikoho neudával. Navíc byla filozofická fa-

kulta celkově převážně levicová, takže vylučování

bylo poměrně mírné. Zase to ale neznamená, že

by žádné nebylo. Z mých kolegů postihlo napří-

klad už tehdy velmi aktivního Vladimíra Justla.

Zmínil jste Jana Patočku, který byl Kožmínův učitel. Jaký k němu měl vztah?Zdeněk Patočku obdivoval a často o něm mluvil,

ale z jeho studentských let o tom nic bližšího ne-

vím. V knize Modely interpretace. Patočkovské

průhledy z roku 2001 ovšem své posluchačské

zážitky z Patočkových přednášek připomíná. Na-

víc i téma Rádlovy filozofie, kterému se Kožmín

věnoval ve své doktorské práci, Patočka také

zpracovával.

Já sám jsem byl v době svých studií několikrát

na jeho semináři o Husserlovi, ale bylo to na mě

tehdy příliš obtížné, zdálo se mi, že Patočka je

příliš chytrý a zároveň suchý, tak jsem si předmět

odhlásil.

Víte, co Zdeňka Kožmína přivedlo v polovině padesátých let do Brna?Tehdy dostávali absolventi fakulty tak zvané

umístěnky a k jejich přání, kde chtějí působit,

se prakticky nepřihlíželo. Zdeněk nejprve učil ve

Starém Jičíně a Břeclavi, ale brzy se dostal jako

odborný asistent na brněnskou Vyšší pedagogic-

kou školu, která se pak změnila v Pedagogický

institut a následně v pedagogickou fakultu. Svou

roli v tom sehrála Jarmila Kudová, původně stře-

doškolská profesorka, romanistka a češtinářka,

která Zdeňka do Brna doporučila. Věděla, jak je

sečtělý a dobře poznala, že by byla škoda nedat

mu příležitost k vědecké práci.

Podílel se tehdy Kožmín i nějak na literárním životě v Brně?Mohu mluvit až za druhou polovinu šedesátých

let, ale pokud vím, tak nijak zvlášť do kulturního

dění ve městě nezasahoval. Už předtím přispíval

do Hosta do domu a do Rovnosti – kdyby to ně-

kdo sebral, tak by to bylo určitě zajímavé a cen-

né. Měl přátele mezi spisovateli a novináři. Stýkal

se se Skácelem, Ludvíkem Kunderou i Mikuláš-

kem, ale spíš se sešli nad kávou nebo někde ve

vinárně, i když na to Zdeněk nikdy moc nebyl, aby

někde vysedával. Byl spíš samotář, neměl potře-

bu obklopovat se lidmi a něco stále organizovat.

Z Brna nepocházel, ale prožil zde větší část života. Jaký měl k jihomoravské metropoli vztah? Přirostla mu k srdci?Sám se k tomu vyjadřuje ve svých Obtiscích

a krásně o tom mluví i ve filmu Panu profeso-

rovi s láskou. Narodil se a vyrostl v Čechách, ale

s městem postupně srostl a měl ho rád. Se že-

nou bydleli na rohu Antonínské a Mášovy, pak

se přestěhoval na Kounicovu, do domu, kde je

cukrárna Kolbaba. A potom si zamiloval Kunštát,

kde se svou paní taky trávili hodně času.

V roce 1969 byl zvolen do funkce proděkana. Profesora Kožmína znám jen z vyprávění, ale jako funkcionáře si jej příliš neumím předsta-vit. Jak tuto roli zvládal?Měl být proděkanem pro vědeckou práci, ale do

této funkce prakticky vůbec nenastoupil. Na kon-

ci šedesátých let byl sice zvolen, hned na to se

také vystřídal stranický výbor a začali tam vlád-

nout normalizátoři, kteří na příslušná místa do-

sadili svoje lidi. V té době byly katedry češtiny,

ruštiny a západních jazyků spojeny, byla z nich

pouhá oddělení a vedoucím spojené katedry se

stal rusista Ivan Ščaděj, jehož Oleg Sus v Hostu

do domu nazval „posledním mamutem dogmati-

smu“, tak si asi umíte přestavit, jak to vypadalo.


rozhovor s Romanem Sikorourozhovor s Jiřím Rambouskem

Proděkanem byl pak Zdeněk krátce až po roce

1989, ale tehdy už měl nakročeno na filozofickou

fakultu, kde měl pro svou práci lepší podmínky

a kde rychle získal profesuru. Ale chtěl bych se

zmínit ještě o jedné stopě pedagogické fakulty

v odkazu Zdeňka Kožmína. V devadesátých le-

tech jsem zadal dvě diplomové práce zaměřené

na Kožmínovu bibliografii z let 1945 až 1994,

které pak vyšly jako závěrečný oddíl Kožmínovy

knihy Studie a kritiky.

Na začátku sedmdesátých let tedy musel fa-kultu opustit a odešel na gymnázium do Za-stávky. Jak se tam dostal?Zdeňkovi tehdy pomohl někdo z rozumnějších

členů krajského sekretariátu komunistické stra-

ny. Měl tam známé, protože přednášel členům

kulturního oddělení o marxistické estetice, teo-

rii kultury a podobných věcech. Někdo si prostě

uvědomil, že poslat tak vynikajícího češtináře

k lopatě by nemělo smysl a byla by to škoda.

Místo v Brně dostat nemohl, ale byl vděčný i za

tu Zastávku. Našel tam mezi členy sboru dobré

přátele, kteří za ním jezdili i do Hospice svaté Alž-

běty. Z fakulty ovšem odešel dříve, než ho z ní

normalizátoři stačili vyhodit.

V jednom z vašich textů jsem se dočetla, že Kožmínovi údajně zakázali publikovat kvůli tomu, že se v Umění stylu primárně věnuje autorům, kteří buď emigrovali, nebo jsou od-půrci režimu. Z dnešního pohledu se to zdá naprosto absurdní.To ano, ale opravdu to tak bylo. Dostal jsem se

ke kopii anonymního seznamu zakázané literatu-

ry z počátku sedmdesátých let, který navíc psal

nějaký hlupák – jsou v něm chyby i stylistické ne-

smysly – dokonce hned v nadpisu je místo „zá-

vadných“ uvedeno „zvadných“ a podobné věci.

Čítá asi třicet listů, na nichž jsou abecedně seřa-

zené knížky od českých, ale i zahraničních autorů

a u každého titulu je „zdůvodnění“, které zákaz

vysvětluje. V případě Kožmínova Umění stylu tím

argumentem skutečně bylo, že až na malé výjim-

ky jsou rozbory prováděny na textech oportunis-

tů, emigrantů a exponentů.

A jaké byly vaše osudy během normalizace?Také jsem musel odejít z fakulty, v roce 1973. Už

předtím jsem nesměl například zkoušet u státnic,

učit jsem mohl jen slovenskou literaturu – ne že

by to bylo něco podřadného, ale nejsem slova-

kista. Po prověrkách v roce 1970 nás vyloučili ze

strany, nejprve říkali, že na zaměstnání to nemá

žádný vliv, ale samozřejmě to nebyla pravda. Rok

přede mnou odešla Věra Vařejková, odbornice

na dětskou literaturu. U mě to chvíli vypadalo,

že bych mohl být přeřazený do kategorie B, což

byli lidé, kteří nesměli získat docenturu nebo pro-

fesuru, ale o práci nepřišli. Nakonec mě tehdejší

vedoucí katedry Josef Veselý, takový typický nor-

malizátor, taky vyhodil.

Ve školství jsem pracovat nemohl, stejně tak

jsem jako vyloučený nesměl zastávat ani místo

památkáře, i když tehdejší ředitel krajského stře-

diska péče o památky někoho jako já potřeboval.

Nakonec jsem odešel do družstva Dlažba, kde

jsem dělal skladníka, pak skladového účetního

a potom jsem se na vlastní žádost stal vrátným,

protože tam bylo při celodenních směnách více

volna. Dělal jsem tehdy na vedlejší poměr i pro

Vědu a život, z části i na cizí jméno. Upravoval

jsem pro ně jazykově i stylisticky články a občas

jsem zde mohl zveřejnit nějakou recenzi nebo

kratší článek. Nakonec před důchodem jsem se

ještě vrátil na tu pozici účetního.

V tomto období, kdy jste vy pracoval ve sta-vebním družstvu a pan profesor v Zastávce, jste se stýkali?Pravidelně ne, ale bydleli jsme blízko sebe, takže

jsme se párkrát náhodně potkali – pamatuji si,

že jednou mi Zdeněk vypravoval, jak se studenty

založil divadelní soubor a že hráli Čechova, snad


s tím představením i jezdili na nějaké zájezdy –

dokonce k ruské posádce do Olomouce. Možná

taky, že když se ke mně dostaly kopie nějakého

Svědectví nebo samizdatu, jsem mu je pak done-

sl, ale to už nevím jistě.

Takže se Kožmín o dění v samizdatu zajímal. Měl snahu přispívat do něj i sám nebo pokou-šel se například posílat texty do exilových nakladatelství a časopisů?Do samizdatu, který tady v Brně vznikal pod ve-

dením Milana Jelínka, nepřispíval, ale zajímal se

o něj určitě. Totéž bylo i s exilem. Psát o litera-

tuře ovšem nepřestal. Pracoval i během cest vla-

kem z Brna do Zastávky a zpět. Tak vznikly jeho

Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků.

Ono nebylo v jeho povaze chtít se za každou

cenu prosadit. Ani mu nevadilo, že není známý,

po kariéře a slávě až tak netoužil. Byl myslím

plně pohlcen svou učitelskou prací a dělalo mu

radost, když si mohl povídat se studenty o kni-

hách nebo o přírodě, nejlépe v atmosféře klidu

a úsměvů.

Mezi studenty byl jistě oblíben. Prý se do-konce někteří brněnští studenti hlásili a pak dojížděli hlavně kvůli němu raději do Zastáv-ky, než aby navštěvovali gymnázia v Brně.To nevím, ale klidně je to možné, studenti ho měli

velice rádi i na fakultě.

V polovině osmdesátých let Zdeněk Kožmín začíná znovu publikovat a bylo mu umožně-no vydat i skripta Interpretace básní, která se ale stala terčem tehdejší kritiky. Jak to onehdy bylo?Když Interpretace básní vyšly, tak Miloš Zelenka

v Kmeni napsal něco ve smyslu, že je třeba dávat

pozor na lidi takto píšící a smýšlející o literatu-

ře, protože by se v jejich myšlenkách mohl vrátit

duch roku osmašedesát. A to bylo v situaci, kdy

lidé jako Kožmín nemohli víc než patnáct let pu-

blikovat ani jediný článeček… Atmosféra tehdy

ale byla přece jen volnější, a tak se Kožmína moh-

li zastat Miloš Zelinský a Zdeňkův žák Josef Pro-

keš. Další dohru to ale pak nemělo. A na knihu

byly také kladné ohlasy, například recenze Sylvy

Bartůškové v Rovnosti.

Po roce 1989 jste se oba vrátili na pedago-gickou fakultu, ale pan profesor tam dlouho nezůstal.V devadesátých letech pak hodně pracoval, pu-

blikoval, jezdíval do Vídně přednášet tamním

bohemistům, navštěvoval konference, na někte-

rých jsme byli spolu, párkrát jsem ho vezl domů

autem. Byly to příjemné společné cesty.

Po jeho přechodu na filozofickou fakultu jsme

se stýkali častěji než dříve. Vídali jsme se i u obědů

v rektorátní menze, kam chodím dodnes. Pamatuji

si, že jsme se tam sešli i na Zdeňkovy pětasedm-

desáté narozeniny. Zeptal jsem se ho tehdy, jaké

plány má na další pětiletku svého života, a odpo-

věď jsem si poznamenal. Celý příští rok hodlal před-

nášet o Ricoeurovi, jeho texty chtěl studovat hlav-

ně ve francouzských originálech a pak přednášky

přepracovat i do knížky. Dřív ale chtěl napsat jinou

knihu – juxtapozic Holana a Patočky, ale ten záměr

Vnímavost, jem-nost, skrom-nost, píle a lás-ka k literatuře a umění.

¨


rozhovor s Jiřím Rambouskem

zřejmě potom změnil a vydal Existencionalitu, in-

terpretace k básníkově sbírce Předposlední.

A literatuře se nepřestal věnovat, ani když onemocněl a byl v hospici?Zdeněk se literaturou zabýval stále, navíc jej

v hospici často někdo navštěvoval, jeho kolegové,

přátelé i studenti. Byla tam příjemná atmosféra, na

stěnách měl pověšené svoje obrázky, uměl totiž

taky malovat. I když to tam nebylo tak pohodlné

jako v domově důchodců v Bystrci. Ale personál,

řádové sestry i civilní sestřičky, ho měl rád a byl vel-

mi ochotný.

Konal se tam také křest jeho poslední knížky

o Komenském, kterou napsali dohromady s tehdy

již zesnulou paní Kožmínovou. Byla to slavná udá-

lost a poslední veřejné představení Zdeňka Kožmí-

na.

Takže pan profesor měl i výtvarné nadání. Ma-loval často?Myslím, že ne. Já jsem ho nikdy malovat neviděl.

Znal jsem jen ty krajinky a portréty, které měl v po-

koji, ale podle toho, jak o nich mluvil, tak vše pochá-

zelo z doby mládí, ve svých třiceti letech toho ne-

chal, pak už se věnoval jenom filozofii a literatuře

.

A nesvěřil se vám někdy, jestli taky sám ne-píše poezii nebo prózu? Když člověk čte jeho deníky, tak jsou velmi lyrické, skoro básnivé. Navíc i to malování naznačuje, že duši uměl-ce jednoznačně měl.Máte pravdu, některé odstavce knih Struktury

a Obtisky jsou skutečně básnivé a někdy jsou

dokonce psány ve verších a připomínají moderní

báseň. Když jsem je četl, musel jsem myslet na

Šaldu a Píšu, kritiky, kteří vydali také významné

knihy básní. Básnický talent Kožmín jistě měl, ale

nemyslím, že by někdy napsal básnickou sbírku,

povídku nebo román. Kdyby něco takového měl,

patrně by to publikoval – podobně jako své dení-

ky. Literatuře se věnoval spíš z té druhé, teore-

tické strany.

Čím byl tedy jeho literárněvědný přístup je-dinečný?Zdeněk Kožmín byl především interpret. Dove-

dl se nenápadně přiblížit k jádru básně, opouš-

těl klasické strukturalistické termíny, ačkoliv je

všechny dokonale znal a uměl s nimi pracovat –

a citlivě, s mimořádným smyslem, hledal vnitřní

význam textu. Měl taky schopnost vcítit se do

cizích myšlenkových soustav. Byl jeden z mála,

kdo u nás zprostředkovával zmíněného Ricoeura

nebo Derridovu dekonstrukci a všechno to doká-

zal vstřebat a vyložit.

Vím, že je to hodně zjednodušující otázka, ale kdybyste měl na závěr Zdeňka Kožmína charakterizovat několika klíčovými slovy, která by ho nejlépe vystihovala?Vnímavost, jemnost, skromnost, píle a láska k li-

teratuře a umění.

Rozhovor vedla Barbora Svobodová

Dovedl se nená-padně přiblížit k

jádru básně̈


Svatební fotografie Zdeňka a Drahomíry Kožmínových


INTERPRETACE JE VÍC NEŽINTERPRETACE:K REFLEXIHERMENEUTICKÉHOPOHYBU U ZDEŇKA KOŽMÍNA

Studie // Interpretace je víc než interpretace

Teorie a praxe interpretace vychází z apriorní

představy (stěží můžeme hovořit o logicky

prokazatelném předpokladu), že rovina mani-

festace („povrch textu“) odkazuje ke skryté rovině

imanentního dění (k „textové hloubce“); že význa-

my rozeseté ve struktuře díla utvářejí jeho smysl –

jinými slovy, že jednotlivosti, například hlásková

instrumentace nebo mobilizovaná slohová vrstva

jazyka apod. jsou propojovány energií konečného

sjednocení. Na základě této představy pak inter-

pretační výkon směřuje k zachycení onoho sjed-

nocujícího smyslu nebo alespoň k jeho přiblížení.

Je zřejmé, že proces interpretace není „objektivní“

v tom smyslu, že by se vyčerpával svým zakotve-

ním v předmětném textu. Dynamika procesu je

generována aktivitou interpretujícího subjektu.

Srozumitelně to vyjádřil Přemysl Blažíček: „Text

básně nám dává jen to, co od nás žádá, či spíše co

od nás dostává“ (Blažíček 2011: 144). Antropo-

morfizace neživého (tj. textu) v citované formulaci

poukazuje na oboustrannost interpretace, v níž se

tradiční subjekt-objektová epistemologie rozpou-

ští. Někteří teoretikové, ovlivnění Heideggerovou

filozofií nebo Peircovou sémiotikou, dokonce uva-

žují o interpretaci jako ontologickém pojmu.


Integrace – metafora – čas a prostorNázev této studie, která chce stručně vyznačit

teoretické kontexty interpretací Zdeňka Kož-

mína, je variací titulu recenze „Paměť je víc než

paměť“ (srov. Kožmín 1995i). Kožmín se v ní za-

mýšlí nad sborníkem editorů Aleidy Assmannové

a Dietricha Hardta Mnémosyné. Formy a funkce

kulturní paměti (Mnemosyne. Formen und Funk-

tionen der kulturellen Erinnerung). Už tato naho-

dilá okolnost je příznačná: ani recenzní žánr nebyl

pro Kožmína rychlým produktem provozní rutiny,

nýbrž znamenal naopak zastavení – příležitost

k původní reflexi. Nejde však nyní o předmět re-

cenze, ten můžeme klidně odsunout až za okraj.

Běží o dynamiku autorova myšlení, o motivy,

jichž se dotýká a které budou strukturovat prv-

ní podkapitolu mé úvahy. Jsou to totiž motivy,

které současně strukturují Kožmínovo uvažování

o interpretaci a které tak stojí u základů jeho in-

terpretační praxe.

Prvním motivem je moment integrace, hledá-

ní nebo naopak vytrácení celku a celistvosti. To,

čemu sociologové a teoretici modernizace říkají

princip dělby práce, vede k rozporným důsled-

kům: ke fragmentaci poznání, kompetenčním

sporům, v krajním případě k neschopnosti, ba

nemožnosti skutečného dialogu (diskurzy jsou

vzájemně inkompatibilní); a vede rovněž k erozi

sdílených témat a společných otázek jdoucích na-

příč (nejen) vědeckou komunitou. Nejde ostatně

o fenomén posledních desetiletí, už v roce 1847

píše Marx v Bídě filosofie, že důsledkem dělby

práce je specializace a s ní „odbornický idiotis-

mus“ (Marx 1958: 173). U Kožmína pochopitelně

nejde o konstatování ekonomicko-sociologických

faktů, ale o artikulaci určitého existenciálního po-

citu, o úzkost ze ztráty spojení, který se v post-

modernismu stává kulturním a filozofickým para-

digmatem, jak nastíníme ve druhé podkapitole.

Právě interpretace ve smyslu permanentního

IN TER PRE TA CE


navazování dialogu, objevování skrytých spojnic

uložených hluboko pod kůží textu není nic než

ohledáváním ztraceného celku, na který nelze

přímo dosáhnout. Interpretace, jak bylo uvedeno

ve vstupním odstavci, je odhalováním ukrytého:

„Třeba při práci na Vančurově stylu,“ uvádí Kož-

mín, „jsem si pokaždé musel ohmatat tu překvapují-

cí jednoduchost onoho přesmyknutí od jednoho mo-

delu vyprávění k druhému, kdy sice došlo k totální

restrukturaci, ale kdy kupodivu něco společného tu

dál trvalo, třebaže leccos často ve své negaci nebo

v úplné skrytosti“ (Kožmín 1995k: 566).

Druhým motivem, jenž se v Kožmínově recenzi

a v jeho uvažování o interpretaci objevuje, je jeho

zdůraznění poznávací funkce metafory. „O pa-

měti se kupodivu nejlíp mluví v metaforách,“ pa-

rafrázuje Kožmín Assmannovou (tentýž 1995i:

557). A snad se nedopustíme přílišné „nadinter-

pretace“, vyhodnotíme-li – při znalosti Kožmíno-

va díla – tuto nenápadnou větu jako projev jeho

noetického postoje. Jistě i proto byl Kožmín při-

tahován Skácelovou poezií, v níž metaforičnost

místy nabývá zvlášť kondenzované jazykové po-

doby, interpretačně takřka nedohledné. Kožmín

rozhodně nepatřil k zastáncům terminologické

čistoty, nebyl doktrinářem ani puristou, který by

pro eleganci systému občas obětoval nesoulad-

né detaily – neboť zrovna detaily, které do systé-

mu nezapadají, ukazují pravdivě na limity teore-

tické reflexe. Na tento hluboký paradox poukázal

Adorno. Přední reprezentant frankfurtské školy

hovoří v Estetické teorii o idealistické předpoja-

tosti filozofie, která má toliko pojmy a prostřed-

nictvím pojmů se vztahuje k něčemu, „co sama

nikdy nemá jako takové“ – a v tom spočívá její

nepravda (Adorno 1997: 336–337). Pro Adorna

začíná filozofie teprve touto sysifovskou prací

odhalování vlastní nepravdy. Nevím, nakolik byl

Kožmín obeznámen s Adornovou negativní dia-

lektikou, nicméně se domnívám, že by mu neu-

stále se větvící paradoxnost, prudké dialektické

vyvažování Adornova myšlení bylo spíše vzdále-

né. Na existující hranice pojmů odpovídal Kožmín

po svém: tu přesnou metaforou, onde slovní ml-

žinou, kritickým esejismem, ale vždy jakousi citli-

vostí intelektu.

A konečně třetím motivem, který Kožmín ve

vzpomínané recenzi vysunuje do popředí, jsou

aspekty prostoru a času, kolem nichž nikoli ná-

hodou rozvinul řadu svých interpretací moderní

lyriky a prózy. Stačí připomenout názvy někte-

rých jeho statí: „Čas a moderní próza“ (Kožmín

1995a), „Prostor camusovského hrdiny“ (tentýž

1995b) „Časové modelace Karla Čapka“ (tentýž

1995g), „Báseň a prostor“ (tentýž 1995f), „Hala-

sův prostor“ (tentýž 1995e), „Kafkovo budování

epického prostoru“ (tentýž 1999) atd. To, jak je

v uměleckém textu čas a prostor konstruován, se

stává určující pro charakteristiku autorova stylu.

Pro Kafku je čas okamžikem, je „zadrhnutím a za-

uzlením života“, který na člověka doslova shodí

maximum životních nároků. V Proměně podle

Kožmína okamžik děsivé metamorfózy, k níž do-

chází hned na samém začátku textu bez jakékoli

předchozí přípravy, určuje vývoj všech následují-

cích událostí (tentýž 1995a: 66). Naproti tomu

u Čapka je čas sledem „otevřených i prošlých lhůt“

(tentýž 1995g: 381). Jsou to, abychom tak řek-

li, spíše než rozhodující okamžiky (jako u Kafky)

okamžiky rozhodnutí, chvíle mnohdy dramatické

volby. Průzkum časoprostorových koordinát má

ovšem u Kožmína dvojí povahu: jednak sleduje

jeho funkci formálně-strukturní, jednak reflektuje

vyšší rovinu filozofickou a kulturně antropologic-

kou – jak to naznačuje v úvodu své úvahy nad Ba-

chelardovou koncepcí (viz tentýž 1995f: 251). Ale

přesvědčivá cesta k této vyšší, zobecňující rovině

vede skrze mikroanalýzu – stylovou, kompoziční,

zkrátka strukturní – konkrétních textů, od této

„zvětšeniny“ pak k analýze autorského díla (snad

nejpříkladněji Kožmín 1989), a teprve poté širšího

literárního nebo celého kulturního kontextu.



Hledání průsečíkuSvou recenzi sborníku Mnémosyné, kterou tím-

to v naší úvaze definitivně opouštíme, uzavírá

Kožmín slovy, jimiž se vrací k otázce dělby práce

a fragmentace poznání:

„Je možno použít různých badatelských metod, je

možno zvolit si vždy zcela vlastní úhel pohledu, ale

nejpodstatnější je sám průsečík všech metod a pří-

stupů: že jde totiž především o nás samy, o lidskou

situaci v současném světě, o možnost spojení tam,

kde hrozí izolace, a to jak izolace vědních oborů, tak

izolace – což je ještě závažnější – od vnitřních sou-

vislostí člověkovy role v kulturním vývoji“ (Kožmín

1995i: 565).

Úsilí o propojování mikroanalýzy textu s mak-

roanalýzou kontextů považuji za zřejmě nejvidi-

telnější a zároveň nejtrvalejší moment Kožmíno-

vy interpretační teorie a praxe. Vysvětluje ony

typicky kožmínovské, na první pohled snad bizar-

ní nebo nečekaně prudké obraty od detailu slov-

ního spojení ke kosmické vzdálenosti tušeného,

ale bezprostředně se nedávajícího celku. Výše

citovaná charakteristika Vančurova uměleckého

stylu se týká rovněž Kožmínova stylu práce: in-

terpret je přesvědčen, že i ta nejdrobnější změna

vyvolává či může vyvolat dalekosáhlé důsledky

v podobě nové strukturace celého okolí. Dynami-

ka nového strukturování, prolamování vnějšího

a vnitřního, mikro a makrorovin – to jsou znaky,

jimiž Kožmína zaujala proteovská filozofie Jac-

quesa Derridy (Kožmín patřil v českém prostředí

k vůbec prvním vykladačům Derridova myšlení;

více o tom v poslední podkapitole).

Hledání průsečíků, jimiž bylo především pátrání

po antropologickém podloží stylistických analýz

a interpretací, které tak oceňuje u Emila Staige-

ra, i když zdaleka ne nekriticky (tentýž 1995d),

nebylo u Kožmína jen výsledkem střízlivého my-

šlenkového výkonu, nýbrž bylo dáno i empiricky.

Za „bytostně určující“ označil Kožmín své stu-

dentské setkání s učiteli Janem Mukařovským

a Janem Patočkou (tentýž 1995h: 529). Zatímco

u Mukařovského a jeho strukturalismu se Kož-

mín učil analyzovat strukturu textu, jeho formál-

ní a jazykovou uspořádanost, tedy nahlížet na

(literární) text především analyticko-noeticky, Pa-

točka mu především svými interpretacemi před-

sokratovské, Platonovy a Aristotelovy filozofie

ukázal, že text není jen dění sémantické, nýbrž

také existenciální. Kožmín to ostatně, byť samo-

zřejmě ve vyzrálé retrospektivě, říká explicitně,

a pregnantně tak vystihuje svou vlastní, poněkud

nezařaditelnou metodologickou pozici: „Uvědo-

muji si, že jsem přes snahu být ve své vlastní in-

terpretační práci ‚nezávislý‘ zužitkovával plodné

polaritnosti obou osobností vlastně neustále“

(tamtéž: 529–530).

Je zřejmé, že Kožmínova fascinace zvláště Pa-

točkovou fenomenologií – jejíž objevně „modelu-

jící ‚vlnění‘“ se sám pokusil interpretačně zachytit

(Kožmín 2001: 4) – znamenala jeho distanci vůči

marxismu, která hraničí s vědomým ignorováním.

A pokud o marxismu hovoří, tak oklikou, jako

v případě Roberta Kalivody přes strukturalismus.

Ostatně strukturalismus: v závěru recenze sbor-

níku Struktura a smysl literárního díla chybí Kož-

mínovi určitý „mezičlánek“ mezi teoreticko-este-

tickou problematikou, tak jak ji strukturalismus

otevírá, a dílčími rozbory konkrétních textů. Ten-

to mezičlánek by podle Kožmína mohl spočívat

„ve vytyčování obecnějšího smyslu konkrétního

literárního dění, ve vytváření koncepcí literatury

na reálné bázi artefaktů a na bázi filosofických

sebeprojekcí člověka“ (tentýž 1995c: 287; zvý-

raznil Z. K.). Přitom je třeba říct, že český struk-

turalismus budování tohoto mezičlánku zůstal

hodně dlužen. Že hledání obecnějšího v konkrét-

ním nevedlo k propojení strukturalistické analýzy

s antropologickými studii; že nebyla vytvořena

uspokojivá strukturalistická koncepce literatury

(například literárních dějin); a že pokusy o filozo-

fické prohloubení strukturalismu skončily narou-


bováním jiných myšlenkových koncepcí (povětši-

nou fenomenologických) na sám strukturalismus.

Postmodernismus a dekonstrukceZvláštní pozornost si zasluhuje Kožmínovo po-

týkání se s dekonstrukcí a postmodernismem.

V postmodernismu Kožmín spatřoval naději pro

korekci moderní racionality s jejím důrazem na

pojmovost a systémovost. A je příznačné, že

vymezuje postmodernismus nikoli pojmově, teo-

reticky, nýbrž jako pocit narůstajícího ohrože-

ní identity člověka a ztráty spojení (kontinuity).

Mluví v této souvislosti o specificky dvojlomném

charakteru postmodernismu, o jeho ostří i mlze:

„Nějaké razantní ostří nás odsekává od kořenů

mnoha hodnot. Ale jindy ta nemožnost spojení

s něčím prvotním vypadá spíš jako, jen jako mlha,

která nám brání jasně vidět spojitosti“ (tentýž

1995j: 539). Chybí střed, vytrácí se subjekt, zů-

stává jen samoúčelná otevřenost anonymních

systémů. Samoúčel této otevřenosti leží v tom,

že nejde o otevřenost vůči budoucnosti. Katego-

rie budoucnosti jako by vyvanula spolu se subjek-

tem, který již neprojektuje, ale zůstává ponořen

do přítomnosti vlekoucí se za horizont vnímatel-

ného a myslitelného. Postmodernistické rozvol-

nění dichotomie vysokého a nízkého v umění je

protikladem moderní klasičnosti – což je mimo-

chodem aspekt, jehož vyzdvižení si Kožmín všiml

ve Vodičkově reflexi o modernosti (tentýž 1995l).

Ostří a mlha problematizuje strukturu argumen-

tace, vyvážené deduktivní nebo induktivní proce-

sy nahrazuje jakýmsi kmitáním nebo výkyvy, ni-

koli pozvolným sledováním problémů, nýbrž, jak

píše Kožmín, záměrným „přesvícením“ detailů.

A je zřejmé, že v tomto paradigmatu se vynořuje

otázka interpretace se vší naléhavostí.

Kožmína na Derridovi láká jednak jeho osobi-

tost, „strmost a nepoddajnost“ (tentýž 1998: 5),

ale i jistá (vyjádřeno navýsost banálně) dobová

příznačnost. Příznačné je už Derridovo ukrývání

ústřední otázky, k níž jeho interpretace směřu-

jí – je to ona postmodernistická mlha, která není

než důsledkem oprávněné skepse, že ústřední

otázky nelze klást předem, ale že se vynořují až

uvnitř interpretace, v procesu dialogu s textem.

Myslím, že tato „nejasnost“ či „přelévavost“ Der-

ridova myšlení Kožmína oslovovala také tím, že

představuje vskutku důslednou opozici tradič-

nímu hlasu logiky, pojmů a metafyziky. A snad

je tu ještě jedna fascinace, totiž skutečnost, že

interpretovat Derridu je sám dost riskantní pod-

nik. Nejen kvůli složitosti jeho filozofického uni-

verza, ale také proto, že jde o počínání značně

paradoxní: interpret chce interpretovat to, co

se samo interpretaci vzpírá, zastavit to, co je

v pohybu, zachytit to, co uniká, vystavit legiti-

maci smyslu, jehož smysl je v zahalování. Proto

nelze hovořit o „systému“ či o „metodě“; proto

Kožmín hovoří o „průřezech“, jež spíše naznačují,

než dostatečně vysvětlují komplexitu Derridova

díla. Je v tom mnoho kožmínovského. Ani Kož-

mín sám, jak bylo již vzpomenuto, nikdy nesmě-

řoval k systémovosti, a pokud mohl, nahradil

pojem přiléhavější metaforou. Tento pohyb však

v sobě obsahuje ambivalenci. Je na jedné stra-

ně osvobodivý, nepodléhá zákonům systémové

imanence (kdy si systém sám diktuje podmínky

argumentace, spojování pojmů atd.). Na straně

druhé je i problematický tím, že zpřetrhává spoj-

nice a teoretické kontexty: zatímco mezi pojmy

spoje a návaznosti v rámci systému existují, mezi

metaforami nikoli – jde o slovní záblesky, přesné,

avšak izolované a izolující.

Skutečnou výzvou Derridovy dekonstrukce je pro

Kožmína její krajnost (již chápejme výlučně jako sy-

nonymum zaznamenané opravdové důslednosti),

její pohyb na tenkém ledě filozofie, vědy a umění:

„Je to na jedné straně situace naprosté skepse

o možnosti smyslu daného řešení myšlenkového

i uměleckého, ale současně jde o pokus zaktivizo-

vat nové rezervy smyslu, které lze uvádět do pohy-

bu novými spojeními v rozloze celé lidské kultury,

veškeré možné sémantiky“ (tamtéž: 114).



* * *

Interpretace je víc než interpretace: je naší sebe-

interpretací, naším prozkoumáváním sebe sama.

Texty a literatura jsou pro nás důležité tím, že

jsou něčím víc než pouhými texty nebo pouhou

literaturou. Text není jen vehikulem významů,

literatura není jen institucí. Takový uzavřený po-

hled autonomizace je v konečném důsledku smr-

tící (třebaže chápání autonomie jako abstraktní

kategorie naopak brání rozpuštění literatury v ji-

ných sférách sociální praxe, například ve sféře

politické či ekonomické, což by byl smrtící úder

vedený jinudy). Text a literatura nás paradoxně

oslovují především svou „netextovostí“ a svou

„neliterárností“, tím, že text v našem čtení žije

svými obrazy, situacemi a ději, tím, že literatura

reflektuje, ale i vytváří (!) naši existenci – právě

tento moment tvorby vidím jako nejpodstatněj-

ší. Kožmínův akcent na antropologický rozměr

literatury, textového dění, je hluboce inspirativní

a hodný následování – ať už k němu vedou ces-

ty skrze různé -ismy, počínaje třeba strukturali-

smem a konče třeba marxismem, nebo cestou

takzvaného naivního čtení takzvaného běžného

čtenáře. Kožmín to vyslovil přesně: „Text je nám

příliš živoucí tkání významů, než aby nebyl stále

propojován takříkajíc s naším dýcháním v sou-

časném světě. Na významech umění stále víc

mámíme smysl naší existence ve světě“ (Kožmín

1995h: 532–533).

Odtud bych zahájil svou polemiku s Kožmí-

nem. Z mého pohledu je Kožmínova nastiňovaná

koncepce člověka zkrátka nadmíru abstraktní,

imateriální – cítím tu silný vliv fenomenologie,

která je příliš těžkotonážní na to, aby vytvořila

se strukturalismem relativně koherentní, vnitřně

se nerozlamující přístup ke světu, k člověku, k li-

teratuře. Jsem přesvědčen, že právě materiální

podmínky lidské existence a působení literatury

nelze ponechávat přede dveřmi naší reflexe. To

by však bylo na další samostatnou úvahu, což

ostatně může být dokladem toho, že opětovné

pročítání Kožmínových textů nepostrádá podnět-

nost.

Roman Kanda

Literatura

Adorno, Theodor Wiesengrund1997 Estetická teorie. Praha: Panglos, 581 s.

Blažíček, Přemysl2011 Knihy o poezii. Holan/Toman. Praha: Triáda, 471 s.

Kožmín, Zdeněk 1989 Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků. Brno: Blok, 260 s. 1995 Studie a kritiky. Praha: Torst, 635 s. 1995a [1965] Čas a moderní próza. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 66–70. 1995b [1966] Prostor camusovského hrdiny. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 139–141. 1995c [1967] Smysl struktury a strukturalismus. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 284–287. 1995d [1968] Problémy antropologické poetiky. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 329–333. 1995e [1969] Halasův prostor. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 161–166. 1995f [1970] Báseň a prostor. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 251–259. 1995g [1989] Časové modelace Karla Čapka. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 381–387.

1995h [1991] Mukařovského poetika a situace interpretace. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 529–533. 1995i [1992] Paměť je víc než paměť. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 557–565. 1995j [1993] Ostří i mlha postmodernismu. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 539–543. 1995k [1994a] O interpretaci. Otázky Jiřího Holého pro Zdeň-ka Kožmína. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 566–572.1995l [1994b] K Vodičkovu pojetí modernosti. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 534–538.1998 Smysl dekonstrukce. Derridovské průřezy. Brno: Masary-kova univerzita, Filozofická fakulta, 119 s. 1999 Kafkovo budování epického prostoru. Poznámky k Hoch-zeitsvorbereitungen auf dem Lande. Česká literatura, roč. 47, č. 5, s. 477–481.2001 Modely interpretace. Patočkovské průhledy. Brno: Masa-rykova univerzita, Filozofická fakulta, 118 s.

Marx, Karel1958 Bída filosofie. Odpověď na „Filosofii bídy“ pana Proud-hona. In Karel Marx – Bedřich Engels. Spisy. Svazek 4. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, s. 83–196.


KOŽMÍNOVSKÉ NÁPOVĚDY ANEB PRAKTICKY OTVŮRČÍM PSANÍ

Publikací o tom, jak psát a jak učit psát, jsou

dnes v knihovnách desítky. Ještě před něko-

lika lety tomu tak ale nebylo. Když jsem začínal

vést své první kurzy kreativního psaní, s povdě-

kem jsem sáhl po dnes již klasické učebnici Zbyň-

ka Fišera, která se pro mě stala svého druhu

biblí (Fišer 2001). Netušil jsem tehdy ještě, že

i Fišer měl svého mentora ve Zdeňku Kožmínovi.

A z dnešního pohledu – dovedu-li své expresiv-

ní přirovnání do krajnosti – bych mohl úspěšně

tvrdit, že Kožmínův Tvořivý sloh je pro současný

vývoj tvůrčího psaní něco jako Starý zákon.

Svůj článek jsem začal velmi osobně. Mám pro

to dva důvody: jednak je čtvrté číslo Pulsů spjaté

s člověkem, který pro brněnskou katedru hodně

znamenal (ať lidsky, či z odborného hlediska), jed-

nak chci hovořit o tématu, které pro mne osobní

je, totiž o svých zkušenostech s dílnami tvůrčího

psaní, které jsem mezi lety 2006 a 2011 pořádal.

Mým záměrem však není ani nostalgické ohléd-

nutí, ani budování sentimentální piety, nýbrž

shrnutí poznatků, k nimž jsem postupně dospěl,

a zároveň zdůraznění toho nejpodstatnějšího,

co iniciační spis Zdeňka Kožmína nabízí součas-

nému zájemci o obor tvůrčího psaní. Věřím, že

následující řádky mohou být cennou inspirací pro

lektory kreativních dílen, jež stojí na počátku svo-

jí dráhy, a snad i určitým otevřením obzorů pro

(budoucí) učitele, kteří by rádi začlenili metody

tvůrčího psaní do své výuky.

První veřejný kurz, který jsem na podzim roku

2006 uspořádal, jsem pragmaticky pojmenoval

Literární víkend. Od té doby až dodnes jsem při

různých příležitostech vedl mnohé další dílny se

zcela odlišnými formáty i cílovými skupinami.

Následující text však bude věnován právě Lite-

rárním víkendům, a to ze zřejmých důvodů: šlo

o intenzivní lekce tvůrčího psaní, které měly stej-

nou časovou dotaci, pravidelný půlroční interval

a přibližně stejnou účastnickou skupinu (sedm až

patnáct lidí, středo- a vysokoškoláků, z nichž vět-

šina se stabilně navracela). Zde bych se krátce

zastavil, protože zmíněné faktory jsou klíčové.

Soustavná práce s relativně stejnou skupinou

mladých autorů, z nichž se většina pravidelně

věnuje literární tvorbě i mimo společná setkání,

vyžaduje poněkud odlišný způsob koncepce lekcí,

než je tomu u nárazových, relativně nahodilých

akcí. Je třeba brát v potaz, že frekventanti kurzů

dospívají (nezapomínejme na šestiměsíční roze-

stupy mezi jednotlivými dílnami), mění se jejich

preference a celkový vztah k literatuře – z hledis-

ka čtenářských návyků i z hlediska tvůrčích ambi-

cí. Je tedy zřejmé, že dramaturgie kurzů musí na

tyto proměny pružně reagovat a přizpůsobovat

se jim.1 Pro dramaturgii konkrétního kurzu bylo

Esej // Kožmínovské nápovědy aneb prakticky o tvůrčím psaní


důležité i to, že šlo o intenzivní dvoudenní se-

tkání. Při tvorbě lekcí tohoto typu je třeba dbát

na pestrost a vyváženost jednotlivých aktivit,

aby skupina nepodlehla pocitům monotónnosti

a celkovému vyčerpání. Na prvních Literárních

víkendech jsem s tímto faktorem pracoval spíše

intuitivně a postupem času stále více plánovitě.

Důležitost determinaceJako zásadnější problém, provázející minimálně

první tři kurzy, dnes identifikuji fakt, že zadání

mnohých cvičení akcentovalo spíše formální hle-

disko, jež měli účastníci naplnit, aniž by jej prová-

zel úvodní stimul. Typickým případem takového

špatného a ve své podstatě „školometského“

zadání byla tvorba dialogu bez použití uvozo-

vacích vět či novinového stripu (tedy krátkého,

několikaokénkového komiksu s vtipnou poin-

tou). Bez bližšího upřesnění – například návrhu

postav či vstupní situace – účastníci dlouho tá-

pali, jak vlastně začít. Všiml jsem si, že o něco

lepší výsledky pro aktivizaci frekventantů mělo

psaní haiku, díky přirozeným asociacím, které si

s touto japonskou formou tradičně spojujeme

(inspirace v přírodních dějích, zhuštěné úvahy

nad podstatou lidského jednání apod.). Naopak

striktní a velmi jednoznačné zadání („Popište

průběh svojí oblíbené cesty, kudy často chodí-

te. Využijte přitom vnímání všemi smysly kromě

zraku.“) velmi snadno odbourávalo možné tvůrčí

bloky spojené se začátkem psaní, byť mělo jiné

nevýhody – ale o tom později.

A zde poprvé přizveme ke slovu Zdeňka Kož-

mína, který v jedné z úvodních kapitol Tvořivého

slohu nazvané Modelace průběhu textu navrhu-

je: „Lze určit charakter textu či charakter textové

koncovky. Je možné stanovit, aby se určitý prvek

objevil v textu víckrát, a to s touž či naopak roz-

dílnou funkcí“ (Kožmín 1995: 16).

Z praktického hlediska jde o vůbec nejdůležitěj-

ší zásadu pro hladký průběh lekce. Determinace

neboli bližší obsahové dourčení textu je coby ini-

ciační moment kreativní činnosti nezbytná. Defi-

nujeme-li například tři slova či motivy, které se

musejí v textu objevit, jak Kožmín dále navrhuje,

stavíme tím účastníka před tvůrčí výzvu, jíž je

nucen čelit, a zároveň jej okamžitě aktivizujeme,

aby se s tímto problémem vypořádal pomocí na-

značení vývoje narativu.

V průběhu doby jsem přišel na to, jak úvodní

impulsy variovat způsobem, který zajišťuje di-

verzitu, vnáší prvek neopakovatelnosti a v nepo-

slední řadě nevyčerpá samotného lektora. Existu-

jí totiž tři různé typy determinant (s různou mírou

volnosti inspirace), které doporučuji pravidelně

střídat:

a) Zadání definovaná lektorem mají nejčastěji

verbální charakter. Například náhodně rozlosova-

né frazémy užívané v češtině mimo jiné umožňují

autorům pronikat k podstatě jazyka, zkoumat

jeho zaužívané mechanismy a automatizovat

je prostřednictvím nových kontextů. Přidělení

dvou vět, které se logicky vylučují („Otočil jsem

klíčem. – Ruce mám zlomené.“) zase směřuje

k lyrizaci výpovědi, práci s paradoxem a meta-

forickému uchopování světa. Je ale také možné

stimulovat účastníka pomocí multisenzuálního

působení, jako je v případě „čajové poezie“. Kaž-

dý člen skupiny si vybere podle svého uvážení šá-

lek s nálevem výrazného čaje a na základě chuti,

vůně, případně i doplňujících informací přetavuje

tyto vjemy do podoby básně, která ovšem nápoj

nemusí vůbec tematizovat.

b) Zadání tvořená účastníky umožňují vnášet

do počáteční fáze tvorby nečekané motivy a ori-

ginální témata, která nejsou vlastní lektorovu

1 Dramaturgii v tomto kontextu chápeme jako metodu koncepce jednotlivých kurzů s cílem maximálně se přiblížit očekáva-nému výstupu ve smyslu konkrétních poznatků a dovedností, které si účastníci odnášejí (srov. Dvořáková – Cholastová – Kuběnský 2012: 30–32).


naturelu. Jde vlastně o principy podobné skupi-

novému brainstormingu, jenž může mít kupříkla-

du podobu iniciační věty, kterou bude text jiné-

ho autora začínat, ale může jít i o komplexnější

několikafázovou variantu, během níž počáteční

a pouze několika slovy vyjádřený nápad dojde až

ke konečnému zpracování do podoby umělecké-

ho díla.

c) Stimulace vnějšími podněty je do značné

míry závislá na prostoru a času, v němž se dílna

odehrává. V nejjednodušší variantě se nabízí in-

spirace probíhajícím ročním obdobím, přičemž za-

dání může být dále determinováno (plodné jsou

kontrasty typu „jaro a smrt“), případně aktiviza-

ce pomocí prostředí – z mého pohledu je hledání

tvůrčího genia loci nejsilnější na místech, kde se

stýká svět civilizace a přírody (opuštěné továrny,

sudetská vesnice apod.). Pozoruhodnou výzvou

mohou být různé podoby záznamů lidského jed-

nání, což ale samozřejmě vyžaduje větší časovou

dotaci. Příkladem takových cvičení může být sle-

dování náhodných chodců ve městě a domýšlení

jejich osudů nebo poezie tvořená z útržků zazna-

menaných vět ve stylu poetiky Ivana Blatného.

Závěrem je třeba dodat, že některé typy „for-

malistních“ zadání mohou přinést plodné výsled-

ky, aniž by vyžadovaly další formu determinace,

protože aktivizační potenciál nese samotný tex-

tový materiál. To je případ úloh ovlivněných pos-

tupy konkrétismu – v typogramech je zdrojem in-

spirace tvar liter, u konstelací princip jednoduché

variace výchozího slova či sousloví apod.

Dynamika skupinyJiž jsem zmínil, že se účastníci mohou stát lek-

torovými partnery ve fázi motivace ostatních

frekventantů kurzu. Hovořil jsem však pouze

o možnostech spolupráce na vytváření rozličně

pojatých „kartoték nápadů“, tedy zdrojů deter-

minant pro začátek psaní. Tím ale samozřejmě

nejsou způsoby vzájemné inspirace vyčerpány.

U většiny Literárních víkendů jsem si navykl

používat nějakou podobu skupinové práce. Ta

nesla zpravidla charakteristiku většího literární-

ho projektu, který spoléhal na různé formy ko-

operace mezi účastníky. Tyto formy bychom opět

mohli rozdělit do tří kategorií:

a) V prvé řadě se nabízí přímá participace na

literárním díle, např. při psaní skupinové povídky

s předem stanovenými determinantami. Jediným

omezením této metody je fakt, že větší počet

participantů aplikaci jednotlivých nápadů a psa-

ní samotné spíše zpomaluje. Zmíněná povídka

může úspěšně vznikat ve dvojici či trojici. Větší

tvůrčí skupina by rozmělňovala aktivizační poten-

ciál zadání.

b) O něco raději jsem používal redakční sys-

tém založený na principu sdíleného řízení. Celá

skupina může spolupracovat na vzniku fiktivních

novin, časopisu či marketingové kampaně. Vý-

hodou takového zadání je, že autoři jsou nuceni

koordinovat své úsilí, vzájemně se usměrňovat,

poskytovat si konstruktivní zpětnou vazbu v prů-

běhu tvorby a sdílet svoje nápady. Zároveň jde

o způsob, jak zábavně procvičovat psaní žánrů,

v nichž dominuje administrativní, prostěsdě-

lovací či publicistický styl, jinými slovy žánry ne-

příliš populární mezi mladými autory, jejichž am-

bice se zpravidla upínají k umělecké tvorbě.

c) Konečně skupinová práce může také nabývat

podoby decentralizovaného systému, v němž

jednotlivé výstupy fungují v zásadě samostatně,

ale ovlivňují charakter děl pozdějších a iniciují je-

jich vznik. Příkladem tohoto typu zadání je prá-

ce na rodinné kronice. Impulzem k tvorbě jsou

fotografie členů fiktivní rodiny, přičemž je vhod-

né, aby se některé tváře na snímcích opakova-

ly. Účastníci tvoří kratší či delší popisky k těmto

fotografiím, jež upomínají na historii jejich vzni-

ku. Smyšlené historky oživují kolorit svérázné

skupiny příbuzných a dávají vyvstat celé plejádě

různorodých vztahů mezi jednotlivými postava-

mi. Samotné stránky „kroniky“ jsou průběžně vy-

stavovány na zdech místnosti, kde frekventanti



tvoří, což zajišťuje provázanost mezi jednotlivý-

mi vyprávěními a zároveň anticipuje doplňování

dalších střípků mozaiky.

Inspirace nepravděpodobnýmOddíl „Malé traktáty“, který tvoří středobod Kož-

mínovy učebnice Tvořivý sloh, obsahuje několik

kapitolek s názvy jako „I číslovky inspirují“, „Ne-

podceňujme citoslovce“ či „Přitažlivost anket“.

Všechny zmíněné pasáže nabádají k evokaci po-

tenciálu přehlížených odvětví písemnictví či zdán-

livě marginálních součástí jazykového systému.

Při této příležitosti si dovolím malé pozastavení

se nad stylem, jakým Kožmín předává své zku-

šenosti. Úvodní odstavec druhé ze zmíněných

kapitol začíná větou: „Citoslovce představují

specifickou formu vyjádření skutečnosti: chtějí

zachytit svět přímo, bez pojmového a intelektu-

álního zprostředkování“ (Kožmín 1995: 24). Po-

všimněme si, že hned na počátku je vysloveno

jádro problematiky. V jedné větě je nám předán

jak důvod proč podporovat zapojení interjek-

cí do formulace zadání, tak i naznačen způsob,

jakým je může lektor plodně využívat. V dalších

odstavcích zmíněného traktátu jsou úvodní infor-

mace rozvedeny podrobněji způsobem, který má

čtenáře-lektora především navést k ohledávání

problematiky z různých stran. Zdeněk Kožmín

samozřejmě své úvahy směřuje i k návrhům zcela

konkrétních cvičení, ale mnohem cennější je, že

ještě častěji podněcuje k divergentnímu, heuris-

tickému způsobu uvažování. Tímto způsobem

vlastně vychovává své nástupce k tomu, aby se

nespokojili jen s libovolně širokou zásobárnou

připravených zadání, ale aby byli především sami

schopni hledat jiné cesty, jak rozvíjet kompeten-

ce svých svěřenců.

A právě to nás přivádí zpět na začátek. Inspi-

race nepravděpodobným se stala pro Literární ví-

kendy klíčovou. S ohledem na velkou časovou do-

taci bylo nezbytné přestupovat neustále hranici

pouhého tvořivého psaní, abych zabránil vyho-

ření účastníků. Nejobvyklejšími prostředky v boji

s jednotvárností se staly různá drobná divadelní

cvičení převzatá z dramaterapeutických příruček,

diskuzní či argumentační hry apod. Stále častěji

jsem se však snažil přicházet s nezvyklými tex-

totvornými zadáními, které si nevystačily s pou-

hou verbální formulací. Účastníci tak tvořili napří-

klad filmový scénář fabulující na téma „nalezená

mrtvola“, přičemž hlavní pomůckou k usměrně-

ní narace byla sbírka reálných předmětů, které

„měl“ usmrcený muž v době vraždy při sobě.

Jinou formu aktivizace představovalo promítání

avantgardního filmu Mayi Deren Odpolední osi-

dla, který se vyznačuje fraktálovitou strukturou

vyprávění, pročež se následná tvorba zaměřila

na zacyklenost coby princip textové výstavby.

Odhlédneme-li od problematiky inspiračních

zdrojů, otevírá se nám celé pole možností, jak

účastníky vyrušovat ze zaběhlých schémat, jimiž

se vztahují k literatuře. Zpravidla jde o přístupy

pohybující se ve sférách intermediality. Báseň

se přece dá napsat i beze slov – pomocí čísel,

kaligrafie, kamenů, chemických vzorců… Texty

mohou vznikat náhodně a přece se vyhnout kli-

šé Arpova proslulého vytahování náhodných slov

z klobouku – stačilo jen přidat víc nádob obsa-

hujících slovní spojení a určit přesné pořadí je-

jich losování, respektující syntaktickou strukturu

české věty. Participativní tvorba vzkazů, které si

lidé přilepují na lednici, nebo nápodoba specific-

ky českého fenoménu slam poetry zase adoro-

valy hravost a spontaneitu. Jedním z vůbec nej-

úspěšnějších cvičení z hlediska přijetí byla tvor-

ba streetartových instalací. Konceptuálně laděná

dílna pracovala výrazným způsobem s veřejným

prostorem coby zdrojem inspirace a zároveň

i s nezbytností propojovat literární a výtvarné

prostředky v syntetickou strukturu díla.

Malé vs. velké scénářeChcete-li využívat metody tvůrčího psaní ve výu-

ce češtiny, musíte jako pedagog hledat vhodné


kompromisy mezi tím, co bude žáky bavit, co se

potřebují naučit (z hlediska kurikula i z hlediska

rozvoje praktických vyjadřovacích dovedností)

a samozřejmě co snese hodinová dotace. S tro-

chou praxe není těžké tyto složky vyvažovat ke

spokojenosti všech stran. Není, myslím, na škodu

si připomenout, že Zdeněk Kožmín byl gymnaziál-

ní učitel, a právě s tímto zřetelem svůj Tvořivý

sloh koncipoval. Na několika místech otevřeně

brojí proti typům zadání, která nemohou studen-

ti vztahovat k sobě (namísto široce pojatého té-

matu k úvaze „Co dává člověku škola?“ například

navrhuje různé podoby formulace „škola a já“)

a oprávněně argumentuje tím, že konkrétnější

a osobnější téma naplňuje žáka „větším uspoko-

jením, protože mu lépe umožňuje navázat přes-

nější a plodnější vztahy se skutečností“ (Kožmín

1995: 21). Zároveň ale uvažuje i nad dalšími di-

menzemi slohové výuky, méně exponovanými,

ale nikoli méně důležitými než ty, které jsem výše

vyjmenoval. Například v jedné z úvodních kapitol

se věnuje problematice akceptace plurality názo-

rů: „Plodné je také začlenit do podobných prací

dialogický úhel, konfrontaci pohledu dvou lidí,

příslušníků dvou generací či dvou národů apod.“

(tamtéž: 15). Jak aktuální je v dnešní době nut-

nost vyvažování různých úhlů pohledu a pěstová-

ní nezávislého názoru, nejlépe ilustrují výsledky

pravidelně konaných studentských voleb, v nichž

se často na čelních místech objevují různá popu-

listická a extremistická hnutí.

Pro pravidelně konané otevřené dílny tvůrčího

psaní, kam docházejí účastníci dobrovolně, aby

rozvíjeli svůj potenciál (a jednou se třeba stali

uznávanými autory), jsou však ve fázi plánování

scénáře důležitá poněkud odlišná kritéria. Ne-

platí zde sice omezení daná učebními osnovami,

ale je třeba počítat s tím, že frekventanti v určité

chvíli začnou pociťovat potřebu soustředit svůj

talent na komplexní literární útvary, za nimiž si

budou stát a k nimž se budou chtít vracet i po

skončení kurzu.

Na prvních Literárních víkendech, ostatně ješ-

tě hodně poplatných inspiračním pokladnicím

zkušenějších lektorů, převažovala tvorba men-

ších cvičení s jednoznačným zadáním. Účastníci

tak zpracovávali popisky fantaskních muzejních

exponátů či anotace imaginárních knih, psali

akrostichy na vlastní jméno nebo převypravovali

pohádku o Sněhurce ve formě černé kroniky.2 Na

tom celkem vzato není nic závadného. Většina

popsaných zadání v sobě nese prvek hravosti,

který zajišťuje rychlou stimulaci tvůrčích sil a fre-

kventanty bavilo poslouchat, jak téma uchopili

jejich kolegové. Proto jsem cvičení tohoto druhu

s oblibou používal i v průběhu dalších let. Oč čas-

těji se však účastníci na víkendové dílny vraceli,

tím menší chuť projevovali k procvičování základ-

ních dovedností, jako je například popis cesty,

o němž jsem mluvil na začátku článku. Bylo to

logické, většina z nich se účastnila různých lite-

rárních soutěží, publikovala svá díla na webu či

v rozličných sbornících, a proto toužili své schop-

nosti uplatnit v textech, které mohli eventuálně

začlenit do svého portfolia.

Z toho důvodu jsem byl nucen přehodnotit dra-

maturgii kurzů tak, aby se v ní pravidelně střídala

drobná cvičení se striktním zadáním, přinášející

uspokojení především prvky hravosti, a velké

scénáře, poskytující maximální míru volnosti

v uchopení tématu. Stále častěji jsem pak kom-

ponoval podstatnou část kurzu do podoby ce-

listvého, jednotně motivovaného bloku, v němž

vznikalo i více textů. Jedním z typických zadání

tohoto druhu bylo cvičení „Topologie“. Po stě-

nách místnosti jsem rozvěsil velké listy papíru,

na nichž byla stručně popsána nějaká zajímavá

lokace (jeskyně, panské sídlo, domovní blok, sa-

telitní městečko) a ke každému místu jsem při-

psal i heslovitý inspirační popisek, který nastavil

2 Většina těchto cvičení byla více či méně inspirována již zmíněnou příručkou Tvůrčí psaní (Fišer 2001).



jeho atmosféru a navrhl několik klíčových témat.

Účastníkům jsem poté vysvětlil, že jejich texty by

se měly vztahovat k jednomu z těchto čtyř pro-

storů, které jsou ale ve skutečnosti prostorem

jedním, pouze se proměňujícím v průběhu času.

Na vyvěšené čtvrtky papíru poté mohli připiso-

vat další motivy a nápady, které mohl využít pro

svoji tvorbu kdokoli jiný. Během půl dne se tak

po místnosti objevovala vyvěšená rozličná díla,

vyrůstající z kolektivně rozpracovávané inspirač-

ní matrice.

Nechte účastníky růstPovšimněte si, že jsem v posledně jmenovaném

zadání nespecifikoval formu ani rozsah, které

měly výsledné texty dodržet. Tento způsob de-

signu velkých scénářů se v průběhu let stal mým

osobním lektorským krédem. Zdeněk Kožmín ve

své knize nabádá na několika místech k tomu,

aby se slohová cvičení ve škole vždy nějakým

způsobem vztahovala k osobě pisatele; důvo-

dem mu je, že „[m]ladí lidé potřebují pravdivě

vyjadřovat svůj svět a navzájem si sdělovat své

prožitky a názory“ (Kožmín 1995: 21). Šířeji po-

jato, učitel by se měl přizpůsobovat ve formulaci

zadání věku pisatelů, jejich zájmům a zkušenos-

tem. O něco podobného jsem se na Literárních

víkendech pokoušel i já. Nešlo však jen o promě-

ny tematických okruhů, ale obecněji o směřování

k literárnímu vyzrávání účastníků kurzů.

V době, kdy jsem si uvědomil, že mezi nimi pře-

važují výrazné osobnosti profilující se ve svém

volném čase jako básníci, prozaici či blogeři, za-

čal jsem ustupovat od vynucování konkrétního

stylu či formy, kterou je třeba naplnit. Samozřej-

mě jsem občas, přišlo-li mi to účelné, zařazoval

i zadání s jednoznačnými kritérii. Jak jste si však

na předchozích příkladech všimli, zpravidla šlo

o pokusy proniknout do neobvyklých sfér litera-

tury, jen obtížně kategorizovatelných po literár-

ně-druhové stránce. Jinak jsem se ale držel hesla

„stimulovat, ale neomezovat“. Vždy jsem dával

frekventantům možnost, zdálo-li se jim zadání

moc těsné, aby psali podle sebe, i kdyby hoto-

vý text neodpovídal určeným parametrům. Mohli

klidně rozpracovávat dílo vzniklé v předchozím

cvičení nebo začít úplně nové na bázi, která jim

vyhovuje.

Nejvágněji vystavěná zadání jsem pak nechá-

val na úplný závěr kurzu. Šlo o tvorbu determi-

novanou jen drobným aktivizačním podnětem,

ať už jím bylo spojení vylosovaného substantiva

a adjektiva, načrtnutí toposu či zajímavé postavy

příběhu. Spolu s dostatkem času na práci se do-

stavovaly nejlepší výsledky, měřeno spokojenos-

tí autorů. A tímto způsobem vzniklé „opus mag-

num“ (jak jsem si cvičení tohoto druhu nazval) se

také obvykle stávalo součástí již zmiňovaného

osobního literárního portfolia.

ZávěremLetošní kožmínovské výročí se pro mě stalo pod-

nětem k promyšlení a sumarizaci nejdůležitějších

zkušeností, které jsem za šest let realizace Lite-

rárních víkendů nasbíral. Samozřejmě ne všechny

z nich jsou přenositelné pro jakýkoli typ krea-

tivních dílen a libovolnou skupinu účastníků, ale

množství předestřených paralel s Kožmínovou

učebnicí, zaměřenou na natolik vzdálenou oblast

tvůrčího psaní, jako je výuka slohu na školách,

snad přesvědčivě ukazuje, že jádro těchto zkuše-

ností jakousi obecnou platnost má.

Sekundárním cílem, který jsem si pro tento člá-

nek vytyčil, je poukázat na aktuálnost Kožmíno-

va přístupu ke kreativnímu psaní. Předpokládám,

že mnozí pravidelní čtenáři Pulsů se časem za-

pojí do pedagogického procesu prostřednictvím

výuky literatury, kde nacházejí tvůrčí dílny stále

silnější uplatnění s ohledem na rámcový vzdělá-

vací program. Porovnáte-li jeho nejelementárněj-

ší teze s pasážemi Tvořivého slohu, o nichž jsem

v tomto článku pojednal, pravděpodobně vám

mimovolně na mysli vyvstane množství analogií,

ať už jde o rozvoj samostatného myšlení, mul-


tioborové přesahy do jiných disciplín, nutnost

precizně formulovat své myšlenky či nezbytnost

procvičování argumentačních dovedností.

Pozoruhodné rovněž je, že ačkoli učebnice

čtenáři předkládá množství ukázek ze slohových

prací Kožmínových studentů, na žádném místě

nenarazíte na hodnocení, které by se vyslovova-

lo k tomu, že by ten který žák něco učinil špatně.

I v tom byl profesor Kožmín velmi moderním pe-

dagogem, který rozuměl potřebám svých žáků.

Neboť tvořivé psaní, vedeme-li jej správně, je

především hrou, která by měla v prvé řadě bavit,

navádět účastníky dílen k plodnému vztahu k li-

teratuře a světu vůbec. Není totiž nic fatálnější-

ho, než když nabírá výuka literatury pro mladého

člověka podobu strachu před prázdnou stránkou.

Slovy samotného Zdeňka Kožmína, „hra má na-

opak mobilizovat aktivitu žáků tak, aby je kaž-

dý jejich text posunul o kousek dál nejen v jejich

slohových dovednostech, ale také v pronikání do

lidských vztahů, do reálné magie jazyka, do od-

krývání vazeb skutečnosti“ (Kožmín 1995: 18).

Petr Kuběnský

Literatura

Dvořáková, Dagmar – Cholastová, Jitka – Kuběnský, Petr2012 Od modelu k vzdělávací praxi. In: Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání. Brno: Masarykova univerzita, s. 19-36.

Fišer, Zbyněk2001 Tvůrčí psaní. Malá učebnice technik tvůrčího psaní. Brno: Paido. 164 s.

Fišer, Zbyněk a kol.2012 Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání. Brno: Masarykova univerzita. 226 s.

Kožmín, Zdeněk1995 Tvořivý sloh: malé traktáty a malé scénáře. Praha: Victoria Publishing. 102 s.



Nepříliš známou kapitolou v životě Zdeňka Kož-

mína je jeho výtvarná činnost. Kožmín maloval

rád už od dětství, ve svých vzpomínkách z osm-

desátých let jeho maminka píše:

„Po nějaké době projevoval zájem o malování ob-

razů, nejdříve barvou a pak i olejovými barvami.

Narodil se v mém rodném kraji, tak maloval horu

Říp a okolí a více obrázků jiných. […] Jako malý

kluk, asi přes dva roky mu bylo, nakreslil tužkou

pěkné auto s volantem.“

Kožmínův zájem o malbu potvrzují i jeho spolu-

žáci z roudnického gymnázia prof. MUDr. Robert

Bardfeld a Ing. Miroslav Kubík. Robertu Bardfel-

dovi věnoval Zdeněk Kožmín na začátku čtyřicá-

tých let dva obrazy: olejomalbu města Roudnice

nad Labem (předlohou byla černobílá pohledni-

ce) a portrét ženců malovaný podle reprodukce.

V pozůstalosti se dále dochoval obraz hory Řípu

(nejpozději 1941), obraz Vysokého Mýta (čtyřicá-

tá léta) a rovněž dva portréty Kožmínovy pozdější

ženy Drahomíry, jejichž dataci není možné přesně

určit – pravděpodobně vznikly ke konci čtyřicá-

tých let či v první polovině let padesátých. O další

výtvarné činnosti Zdeňka Kožmína nejsou známé

žádné další doklady; drobné skici se nicméně ob-

jevují rovněž v Kožmínových denících a není bez

zajímavosti, že v prvních letech zastáveckého pů-

sobení učil Kožmín také hodiny výtvarné výchovy.

Jan Tlustý

ZDENĚK KOŽMÍNA JEHO MALBY


Portrét ženců malovaný podle reprodukce a olejomalba Vysokého Mýta¨



MOZAIKAVZPOMÍNEK

Těšila ho každá návštěva…V Hospici svaté Alžběty pracuji již déle než jede-

náct let. Za tu dobu se v něm vystřídalo mnoho pa-

cientů a má paměť mi už nedovoluje vzpomenout

si na většinu z nich. Některé si ale vybavuji velmi

dobře a k těm „nezapomenutelným“ patří zcela

jistě pan profesor Zdeněk Kožmín. Přišel k nám

na podzim roku 2004 ve velmi zbědovaném sta-

vu po operaci. Ležící, bolestivý a dezorientovaný.

Postupně se ale jeho zdravotní stav zlepšoval.

Za pomoci fyzioterapeutky začal cvičit. Nejprve

na lůžku a pak se jeho životní prostor zvětšoval.

S pomocí chodítka začal podnikat první nesmělé

krůčky po chodbách. Postupně jsme se dozvídali,

s kým máme tu čest. Začali ho navštěvovat jeho

přátelé z řad bývalých spolupracovníků a studen-

tů. Dostaly se nám do rukou jeho knížky. Krátce

po zlepšení jeho zdravotního stavu se ho paní

primářka Svobodová ptala, co by si ještě v životě

přál. Odpověděl, že by rád dokončil knihu o Ko-

menském. Přišlo nám to tenkrát jako čirá utopie,

vždyť průměrná doba pobytu pacientů v našem

hospici je asi třicet dní. Pan profesor ale u nás

pookřál na těle i na duchu. Pověstné byly vizity

u jeho lůžka. Vybíral básně svých oblíbených bás-

níků Jana Skácela a Vladimíra Holana. Nejdříve

poprosil o přečtení básně a pak začalo zkoušení

zdravotnického personálu. A tak se pan profesor

mohl vrátit do let svého učitelování. Netrápil nás.

Byl to velmi laskavý zkoušející.

Po čase se jeho stav dokonce zlepšil natolik, že

se mohl vrátit do domu s pečovatelskou službou

v Brně, kde dříve žil. Když po několika měsících

už nebylo možné, aby tam samostatně pobýval,

vracel se k nám jako starý známý. Do pokojíčku,

který si vyzdobil svými obrazy. Se starou dře-

věnou truhlou, ve které měl uloženy své knižní

poklady. Čas šel dál a stav pana profesora se

pozvolna horšil. Stále si ale zachovával svou las-

kavost, skromnost a příjemné chování. Na jeho

pokoj jsme vždy rádi chodili. Někdy v noci býval

dezorientovaný, a to velmi milým způsobem.

Zazvonil třeba k ránu a říkal: „Tak jsem na tom

představení Osvobozeného divadla. Je to výbor-

né, ale teď je přestávka a já bych si dal kafíčko.“

Rádi jsme mu ho vařili. Těšila ho každá návštěva.

Chodil za ním například jeho spolužák z gymnázia

v Roudnici profesor Křivohlavý a také ho dvakrát

Mozaika vzpomínek

Odkaz člověka se vždy skládá z různých střípků a nedá se redukovat pouze na jeho vědeckou a odbornou práci, i když je jako v Kožmínově případě inspirující a bohatá. Obrátili jsme se pro-to na lidi, kteří se pohybují mimo akademické prostředí, a požádali je, aby na Zdeňka Kožmína zavzpomínali. Vedle obrazu profesora a vědce se tak objevují i obrazy kolegy, pacienta, rádce či důvěrníka, prostě neobyčejně obyčejného života…


navštívila stařičká paní Skácelová, vdova po jeho

příteli Janu Skácelovi. Bylo dojemné vidět je, jak

spolu pijí sklenku červeného vína. Hospicoví dob-

rovolníci pana profesora vyváželi na vozíku na

projížďky k řece, kde mu největší radost dělaly

bělostné labutě. A splnilo se i jeho velké přání.

V květnu roku 2007 se dočkal křtu své knihy

Zvětšeniny z Komenského, kterou psal se svojí

paní a s jejímž dokončením mu pomohl jeho žák

Jan Tlustý. Křest ve společenské místnosti byl

velkou událostí pro celý hospic. Pan profesor se

dočkal naplnění svého bohatého života. Všichni

jsme mu to moc přáli. Mnoho času mu už nezbý-

valo a v listopadu téhož roku odešel navždy. Jak

psal jeho milovaný básník Jan Skácel: „Odešel

tiše za ticho se schovat.“ Děkujeme, pane profe-

sore, za vše, čím jste nás obohatil.

Bohumil Bradáč

zdravotní bratr Hospice svaté Alžběty

Vzpomínám na Zdeňka KožmínaPřed devadesáti lety se v prvním patře nádra-

ží v Hněvicích v Polabí narodil Zdeněk Kožmín.

Vzpomínají-li na něho přátelé dnes, vyzdvihu-

jí pravděpodobně jeho učitelskou a vědeckou

dráhu. Zdeněk však nebyl jen vynikající učitel

a literární vědec. Já jsem ho znala od doby jeho

gymnaziálního působení v Zastávce u Brna jako

hodného, skromného a tolerantního člověka. Do-

kázal se těšit i z úplně obyčejných věcí.

Zažila jsem, když si Zdeněk zařizoval dva po-

kojíky v penzionu v Bystrci. Dělal to s nadšením

a s přehledem. Objevem pro něho bylo nepřeber-

né množství nábytku a bytových doplňků v IKEA.

Tehdy už těžko chodil a docela rád tam využí-

val pojízdného křesla pro imobilní. Další radost

a překvapení mu působila montáž knihovniček

a pracovního stolu. Tohoto nově zařízeného by-

dlení si bohužel dlouho neužíval.

Život mu zpříjemňovaly nejen badatelská čin-

nost, ale (pokud byl zdravý) i dlouhé procházky

nepříliš kopcovitou krajinou brněnského okolí. Při

tom mu samozřejmě vyhládlo, takže se těšil také

z jídla. Toho dobrého si v pozdějším věku příliš ne-

užil. Již v osmdesátých letech mi vyprávěl, že by

bylo docela zajímavé rozebrat fenomén gastro-

nomie v románech Vladimíra Párala. Později,

když už byl sám, si pochutnával na „opravdu dob-

rých“ pomazánkách a salátech z Alberta. Pokud

se mu naskytla příležitost dostat se do kaváren

či hospod v blízkosti Starého Brna, radoval se

z docela obyčejného jídla, pití a hlavně z možnos-

ti být mezi lidmi. Vzpomínám-li na Zdeňka, vyba-

vují se mi jen hezké zážitky.

Zdeňka Kožmína mělo rádo mnoho lidí. Jen

málo z nich však přijde k jeho hrobu u zdi kunš-

tátského hřbitova.

Helena Marešová

pedagožka gymnázia TGM v Zastávce u Brna

Velká chuť žít…Jako citát na naše svatební oznámení zvítězila

svou osobitostí i nad jinak velmi přitažlivými bib-

lickými verši věta z darovaných Struktur: „Obejmi

život horkým tělem a nedovol mu, aby ti utekl.

Miluj se s ním a připoutej ho k sobě.“ Cítím z toho

Foto Zbyněk Fišer


velkou chuť žít, až sžíravý oheň, který to milo-

vané tělo s vášnivým srdcem a nohama na mi-

lované zemi sežehne do lásky až věčné, stejně

bezvýhradné.

Na pana profesora Kožmína stále vzpomínám.

Přes všechno, co si prožil a musel prožívat v po-

sledních dnech, působil jako pokojný, vše s po-

korou přijímající, vyrovnaný člověk. A moudrý

v těch nejprostších věcech, což se vlastně sho-

duje s citovaným veršem. Měl radost ze všeho,

což bylo tak hezké! Vyzařovala z něj odevzda-

nost, vděčnost. Potěšil ho jakýkoli dárek, výhled,

procházka, kniha… Když jsem jednou přišla pana

profesora navštívit, celý zářil a šibalsky prohodil,

že se musí s něčím pochlubit. A slavnostně vytá-

hl ze zásuvky blahopřání od pana prezidenta. To

mě tehdy ovlivnilo v tom, že člověk má právo mít

radost a dělit se o ni.

V té době jsem se rozhodovala na jakou školu

jít a velmi jsem to prožívala. Když jsem se mu

se vším svěřila, kupodivu ho více zaujalo téma

romských dětí než francouzské kultury – zářily

mu oči a povídal a povídal o studentské „pro-

blematice“… Měl velkou radost, když jsem mu

později předčítala právě vydanou sbírku Příběh

na rozpálené žíly jeho bývalého žáka Oldřicha

Ludvy Kozlowského, užívala jsem si společné

rozbory a nadšení. Vím, že bych si s ním dobře

popovídala i o mé nynější práci se schizofreniky,

vždyť hned za citovanou větou vyjadřuje hluboké

pochopení: „Ale možná jediná houba, kterou na-

šel [muž z psychiatrické léčebny] ve volných srp-

nových lesích, ho fascinuje stejně úchvatně jako

mě Norwid.“

Život prostě miloval. Své žáky miloval, svou

ženu miloval, Mohylu míru miloval, verše, které

rozebíral, miloval… Nepromarnil ho! Časem mi

už klouzal skromně z vozíku, ale věřím, že života

se držel tak, že se z jeho objetí nevymanil ani po

smrti.

Dominika Dvořáčková, toho času Volfová

vděčný dobrovolník v Hospici sv. Alžběty

Skvělý a přitom skromnýPana profesora jsem poznala, když jsem studo-

vala na filozofické fakultě bohemistiku. Bylo to

v první polovině devadesátých let a já jsem si

ho hned vybrala jako svého guru. Přišel do tří-

dy, nenápadný starší pán. Měl kostkovanou ko-

šili a vzorovanou kravatu. Šel pomalu, vlastně se

trochu šoural. Mluvil spíš potichu. Byl nenápad-

ný, ničím neohromoval. Někteří moji spolustu-

denti trochu zklamaně nakrčili nosy. Já jsem ale

už po první přednášce věděla, že „budu chodit na

všechno, co má Kožmín“.

Přednášel úžasně Kunderu, Holana, Skácela,

literární žánry. Vlastně už nešlo jen o literaturu.

Pan profesor Kožmín šel vždy a ochotně přímo

do hloubky věcí. Naučil mě přemýšlet o textech

tak, že skrze literární text chápeme/uchopujeme

svět, bytí. Posléze jsem se odhodlala a donesla

mu na posouzení své básně. Podíval se a mrk-

nul na mě chytrýma očima. Řekl jen: „Napište

román.“ Důležité věci vyslovoval právě tímto

způsobem – jen tak, mimoděk, nenápadně. Bez

Mozaika vzpomínek


důrazu, bez nátlaku. Jako by utrousil cennou

zlatinku. Román? Blbost, říkala jsem si. Později,

když jsem panu profesoru Kožmínovi odevzdala

svou diplomovou práci, řekl opět: „Pěkné, čte se

to jako román.“ Nakonec jsem o pár let později

ten román (vlastně byly dva) opravdu napsala.

Mrzí mě, že už si je pan profesor nepřečte.

Nikdy nezapomenu na jeho laskavost, lidskost,

olbřímí znalosti. Zní to jako fráze: skvělý a přitom

skromný. Ale jiná formulace mě nenapadá.

Eva Talpová

spisovatelka, fejetonistka a učitelka češtiny

Radost z chůze…Pana profesora jsem poznala v Hospici svaté Alž-

běty, kde jsem pracovala jako sociální pracovni-

ce. Jeho přítomnost v hospici byla velkým oboha-

cením a darem. Ač byl u nás pacientem, výrazně

se podílel na vytváření pěkné atmosféry. Prožili

jsme s ním delší období, během kterého nám

téměř každodenně vykládal básně. Vždy ráno

jsme spolu s lékařem ve službě dělali každodenní

lékařskou vizitu. Když jsme přišli na pokoj pana

profesora, on už měl pro nás připravenou něja-

kou báseň. Nejčastěji ze svého oblíbeného Ská-

cela. S noblesou a jemností sobě vlastní občas

navrhoval, kdo z týmu by báseň tentokrát mohl

přečíst. Pak se nás zeptal, jak básni rozumíme

a co nám říká pro náš život. On sám pak často ho-

vořil o přítomném okamžiku, o naději v každém

dni, o hodnotě vztahu… Často jeho slova byla

povzbuzením. A tak se naše péče o něj a jeho

povzbuzování nás pečujících stávaly vzájemnou

oporou a pomocí. Dodnes mám na paměti jeho

jemný úsměv, často až šibalský, který se mně ale

zdál i plný naděje.

Někdy se hovoří o schopnosti některých lidí

být duchovním otcem mladším generacím. Pro

mě ztělesněním této vlastnosti byl pan profesor.

Během několika let jsem potkala mnoho jeho bý-

valých studentů, ať už z gymnázia nebo z vysoké

školy, kterým se při vyslovení jeho jména rozzáři-

ly oči a s vděčností vzpomínali na svého učitele.

Měl úžasnou schopnost hovořit s člověkem se

základním vzděláním, stejně jako se svými přáteli

z akademického prostředí.

Také měl jednu cennou a hodně vzácnou vlast-

nost: nedovedl o nikom mluvit negativně. Také

on v životě prožil mnoho křivd a zla, ať už v době

komunistického režimu nebo v soukromém živo-

tě, přesto jako by stále znovu přistupoval ke kaž-

dému s úctou, vděčností a pochopením.

Velmi mě také oslovilo, když v určitou chvíli

dostal dopis od jedné své přítelkyně, která pro-

žívala těžké období svého života, kdy se jí hodně

zhoršilo zdraví. V dopise si stěžovala na svoji si-

tuaci. Jako odpověď na její dopis vznikl text, kte-

rý ukazuje zralost života pana profesora a jeho

touhu sdílet s paní svoji zkušenost přijetí nemoci:

„Nepovažoval bych za větší štěstí, než kdy-

bych směl prožít „chodící život“ zcela jako dříve

i se všemi nedokonalostmi. Ta odsouzenost ke

stálému ležení je náročná. Chůze se nabízí jen

v podobě dávkovaného léčiva a jako taková je im-

pozantní i hrozná. Je báječné, že se najde člověk,

který je ochoten mě tlačit do vrchu nebo k vodě

a dávat mi radost z chůze. Je báječné najít něko-

ho, kdo člověka dotlačí do přírody.“ (Pozn. autor-

ky: text byl již se souhlasem profesora Kožmína

publikován ve výroční zprávě.)

Ludmila Plátová

sociální pracovnice


Svět kolem nás poznáváme nejen skrze smys-lové vnímání, ale rovněž zprostředkovaně – skr-ze vyprávění. To může nabývat mnoha podob. Může být popisné, stejně jako analyzující, lze jím vypovědět novou zkušenost, vybudovat fik-tivní světy, stejně jako proklamovat již tolikrát zažité a známé. Přestože je vyprávění určitou antropologickou konstantou a součástí lidské mentální výbavy už tisíce let, literární věda se o způsoby a postupy, jež při vyprávění užíváme a jež případně variujeme, začala více zajímat teprve nedávno, na počátku dvacátého století.

S postupnou proměnou umění a společnos-ti se proměňují i ony vyprávěcí způsoby, kte-ré jsou v literární naraci neodmyslitelně spja-té s její jazykovou povahou, s gramatickým, potažmo sémantickým systémem. Jenže vy-právění se nemusí nutně odehrávat pouze na

úrovni jazykového znaku. Prostřednictvím čeho všeho dokážeme vyprávět? Gesta? Obraz? Hudba? Mají také tyto výrazové oblasti poten-ci vyprávět? Jaký je pak jejich vyprávěcí modus operandi? V otázkách by se dalo pokračovat, ale pokud dovolíte, necháme si je do následují-cího čísla Pulsů.

O čem tedy budeme vyprávět v jarních Pul-

sech? Rozhodně nebudete ochuzeni o příspěv-ky z oblasti klasické literární naratologie. Po-díváme se například na její vztah k fikci nebo na vyprávění v publicistice. Kromě toho nahléd-neme na možnosti narace u jiných znakových manifestací – zejména výtvarného umění. Než na to ale dojde, můžete si mezitím vyprávět například o Zdeňku Kožmínovi, jehož osobnost nám představilo zatím poslední podzimní číslo.

SLOVOZÁVĚREM

Vojtěch Velísek,

editor příštího čísla


44 // PULSY - studentská literární revue REVUEPULSY.CZ

Co je tedy hlavní, pokud jde o báseň?

Báseň se podle mého názoru stává pro nás naplno básní te-

prve tehdy, když pro nás něco podstatného znamená, když se

včleňuje do našich reflexí o světě, kdy vstupuje do naší vlastní

řeči, kdy je pro nás jak objevem nového, tak i potvrzením a

osvětlením našich zkušeností. Báseň je naplno básní, je-li i in-

spirací našeho niterného života. Proto je tak důležité mít své

básníky, své básně, svou poezii, přičemž slovo svou znamená

zde osvojenou a žitou.

Zdeněk Kožmín, Čím je báseň velká? Umění básně, 1990

Documents

Pulsy 4/2015 Zvětšeniny z Kožmína