1

Realismus a naturalismus ve světové a české literatuře Realismus - umělecký směr, který převládl v literatuře ve 2. polovině 19. století, - pojem pochází z latinského slova realis = věcný, skutečný, - na vznik a rozvoj tohoto směru měl vliv rozvoj přírodních a technických věd, - literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti, - romantismus utíkal před realitou do světa snů, představ, fantazie, ale realismus líčí život, jaký doopravdy je nebo jaký se zdá být, jde mu o pravdivé, skutečné, reálné zobrazení života

Hlavní znaky realismu: píší se především romány nebo cykly románů - poskytuje autorovi velký prostor k zachycení všeho

podstatného, co působí na charaktery a chování lidí,

důkladný popis prostředí a postav, důkladné a přesné líčení událostí,

rozsáhlý pohled na duševní stavy hl. postav, postavy se vyvíjejí, mění,

jazyk se blíží každodenní mluvě – běžně užívané řeči,

hlavní postavy jsou normální, řadoví lidé, ničím výjimeční (tzv. typizace postav), ale přece mají svůj zajímavý osud,

během děje se postavy vyvíjí,

společenské podmínky podle realistů pěstují v lidech sobectví, dravost po penězích, bezohlednost, vytvářejí předpoklad ke vzniku povah lidí, kteří v honbě za majetkem jsou schopni obětovat všechno a všechny,

autoři nepíší "ich" formou, ale „er“ formou (ve 3. os.),

autoři se snaží podat pravdivý obraz skutečnosti,

autor přistupuje ke skutečnosti objektivně, neúčastní se děje,

objevují se nové výrazové prostředky – hovorová řeč, dialekt, archaismy apod.

2

Srovnání s romantismem: - postavy jsou obyčejní lidé, kteří mají neobyčejný osud – naproti v romantismu je hlavním hrdinou výjimečný člověk nepřizpůsobivý svému okolí, který se obrací do svého nitra, miluje jen neštastně a dokáže milovat jen vysněný ideál, - důkladný popis prostředí a postav – naopak v romantismu se nezachycuje celá skutečnost, ale jen vybrané jevy, - píše se o skutečném světě, o tom, co existuje – naopak romantismus opouští skutečný svět a noří se do světa fantazie.

Naturalismus - umělecký směr, který se snaží zachytit nezkreslenou realitu, - za jeho tvůrce bývá označován Émile Zola, k dalším naturalistům v literatuře patří např. Guy de Maupassant, Gustave Flaubert.

Hlavní znaky naturalismu: - pesimismus – lidská bída, smrt i stáří, - klade velký důraz na detailní popis prostředí i situací, - zobrazuje něčím výjimečné osoby (takzvaně „nejbídnější z bídáků“), stojící buďto na okraji společnosti, nebo na jejím vrcholu (Rusko), - hlavní postavy jsou určitým způsobem zvláštní, poznamenané, vyřazené, mohou trpět fyzickou nebo psychickou narušeností,

- člověk je předurčen vrozenými vlastnostmi (jsou dědičné) a prostředím, ve kterém žije, - autor nevstupuje ani nezasahuje do děje, nechává vyvíjet události přesně tak, jak by se přirozeně udály - cílem je obnažit člověka ve fyziologické podstatě, jako bytost řídící se pudy – ne mozkem.

Realismus a naturalismus ve světové literatuře

Anglie Charles Dickens [čárls dikins], 1812–1870

- nešťastné dětství (otec – zadlužený úředník, musel od dětství pracovat – jako 10letý chlapec pracoval v továrně na leštidla na boty) ovlivnilo jeho tvorbu,

- ve svých dílech se často věnuje nešťastným dětem, sirotkům, dětem, kteří musí tvrdě pracovat, dětem na ulici, ale dětem nesmírně statečným, nezdolným, životem otužilým,

- s tímto tématem jsou nejznámější 3 romány – Oliver Twist, David Copperfield a Malá Dorritka, - na objednávku nakladatele začal psát Kroniku Pickwickova klubu, první dílo, které jej proslavilo.

3

Kronika Pickwickova klubu – satirický román, hlavní postavou je pan Pickwick. Román je psán formou cestovních příhod, které prožívají členové Pickwickova klubu. Tak nás autor seznamuje s životem anglické společnosti. Předností tohoto díla je vtip, humor, ironie, tedy vzácné vlastnosti u kritických realistů, ale i ostrá kritika anglické společnosti.

Je nejvýznamnějším a nejpopulárnějším představitelem viktoriánského románu a jeden z největších realistických autorů

Francie

Jules Verne [žyl vern], 1828–1905

- spisovatel dobrodružné literatury, - je považován za jednoho ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury, - dá se říci, že Verne ve svých dílech předpověděl celou řadu vědeckých a technických objevů a vynálezů, např. dálkové lety řiditelným balónem, velkorážní dělo, skafandr, kosmické cesty, elektrický motor, tank, vrtulník a další, - je po něm pojmenován kráter Jules Verne na odvrácené straně Měsíce, - pro české čtenáře objevil knihy Julese Vernea Jan Neruda, který si během svého pobytu v Paříži koupil knihu Pět neděl v balóně a přivezl ji do Prahy, - na motivy Verneových románů natočil český režisér Karel Zeman filmy Vynález zkázy, Ukradená vzducholoď a Na kometě.

Tvorba Dvacet tisíc mil pod mořem V anglických listech objevila zmínka o jakémsi mořském netvoru ohromných rozměrů, který napadá lodě. Jedni říkali, že je to ponorka a druzí tvrdili, že se jedná o dosud neznámého tvora. Nakonec Američané vyslali na moře fregatu Abraham Lincoln, která měla za úkol záhadu vyjasnit. Výpravy se zúčastnil také francouzský přírodovědec profesor Aronnax se svým sluhou Conseilem, kteří se na lodi seznámili s harpunářem Nedem Landem. Výprava byla dlouho neúspěšná, až jednou večer spatřila posádka světelnou záři vycházející kousek od lodi. Fregata se pokusila tvora pronásledovat a harpunovat. Najednou se však obluda otočila a plula ohromnou rychlostí směrem k lodi, se kterou se vzápětí srazila. Profesor Arronax, jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land spadli do širého moře. Zachránili se na hřbetě obludy, o které však brzy zjistili, že to opravdu není ryba, ale ponorka. Z té vylezli čtyři muži, vtáhli je dovnitř a uvěznili v tmavé komoře. Příští den je tam navštívil jakýsi muž, který se představil jako kapitán Nemo, a oznámil jim, že se nacházejí v ponorce Nautilus, kterou nikdy nesmějí opustit, aby nevyzradili její tajemství. Jako nedobrovolní cestující prožili při podmořské plavbě neuvěřitelné příhody, poznali netušené krásy mořského dna a poučili se o přírodních zvláštnostech oceánů.

4

Pět neděl v balóně Cesta kolem světa za 80 dní Tajuplný ostrov Dva roky prázdnin Tajemný hrad v Karpatech Vynález zkázy

Honoré de Balzac [onoré d' balzak], 1799–1850

- zprvu, aby měl z čeho žít, psal dobrodružné, tzv. černé romány, umělecky zcela podprůměrné, stále jej pronásledovaly dluhy, toužil proniknout do aristokratické společnosti a získat finančně nezávislé postavení, ale marně, několikrát se pokusil o sebevraždu,

- psal pro výdělek, velmi intenzivně = dělník pera – a výhradně v noci, - považován za zakladatele kriticko-realistického románu

Tvorba - ve svých dílech projevil smysl pro detail, měl znalost prostředí i postav, které popisuje, snažil se popsat všechny typy šlechticů a jejich životní situace, vždy stál na jejich straně, ve všech jeho románech jde o vystihnutí převládajících morálních vlastností,

- vytvořil cyklus více cca 100 románů a pojmenoval jej Lidská komedie:

podle vlastních slov zde chtěl představit všechny lidské typy a společenské vrstvy, zachytit všechny životní situace, povolání, způsoby života, politiku, soudnictví

děj románů se neodehrává v jednom prostředí, je průřezem společnosti od nejnižších vrstev až k vrcholkům, od bídy a nouze až k přepychu nejvyšších tříd

ústřední trilogii tvoří 3 romány – Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán,

Otec Goriot – hlavní postavou je starý pan Goriot, zprvu bohatý, spokojený a šťastný člověk. Nastěhuje se do penzionu paní Vauguerové, kam ho chodí navštěvovat jeho dvě dcery. Ty ho však nenavštěvují z lásky, nýbrž ze zištných důvodů, což on nechce vidět. Dcery ho nakonec oberou o všechen majetek a on umírá opuštěn v chudobě. Celým dílem se rovněž prolíná příběh Evžena Rastignaka – studenta, který se snaží začlenit do pařížské vyšší společnosti. Ctí otce Goriota a zároveň je zamilován do jeho dcery. Rastignac jako jediný setrvá u umírajícího Goriota, když ho jeho vlastní dcery nechají opuštěného.

Ztracené iluze – mladý, ctižádostivý, povrchní, málo pracovitý básník odchází z venkova do Paříže za úspěchem. Oslní ho přepych pařížské společnosti, začne žít nad poměry, zadluží sebe i svou rodinu a všechny jeho sny ztroskotají.

Lesk a bída kurtizán – pokračování Ztracených iluzí. Básník se znovu vrací do Paříže ve společnosti podvodníka. Za jeho vydatné pomoci se chce prosadit ve vyšší společnosti, tentokrát výhodným

5

sňatkem. Udržuje poměr s oslňující kurtizánou a zaplete se do podvodů. Nakonec je se svým přítelem zatčen a odsouzen, ve vězení spáchá sebevraždu. Končí nejen ztrátou iluzí, ale i toho nejcennějšího, života.

Evženie Grandetová Sestřenice Běta Bratranec Pons Gobseck

Gobseck Gobseck, napůl Žid, napůl Holanďan, představuje podivný archetyp bývalého dobrodruha, jenž nahlédl povahu všech společností, jimiž prošel, a shledal, že konvence a morálka se mění, ale zlato vládne všude. Rozhodl se vzdát se nerozumných slastí, neboť se slastí moci, která může vyplývat výhradně z vlastnictví zlata, se nemůže srovnávat nic: kdo má zlato, má moc, kdo má moc, má vše. Gobseck, jako poslední záchrana zadlužených aristokratů, mládenců a básníků z bohatých rodin, nabízí "pomocnou ruku" před jejich posledním pádem na společenské dno. Je chladným, nepřístupným pozorovatelem zániku, pozorovatelem celého společenského dění, které vlastně začíná a končí u něj, ačkoli žije ve skrytu. Nikdo neví o něm, on ví o všem. Jeho příběh sledujeme skrze vyprávění právníka Dervilla, jenž si jediný získal Gobseckovo přátelství: protože on mu byl, na rozdíl od ostatních, "ochoten věřit bez výhrad". Po Gobseckově smrti nahlížíme do jeho spíží a skladišť plných shnilého jídla a obchodního zboží. Gobseck ztělesňuje iracionalitu veškerého hromadění a moci, jíž nemůže člověk sám nikdy plně užít, ale je také metaforou zákonitostí kapitalisticky fungující společnosti, jíž lidé jako Gobseck vládnou, neboť moc peněz jim není prostředkem, ale cílem. Rozsah díla odpovídá kratší novele či delší povídce.

Gustav Flaubert [gystav flobér], 1821–1880

- nejdokonalejší představitel realismu ve Francii, - představuje přechod od romantismu k realismu a naturalismu, - sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním věděckém pohledu v tvorbě, - byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní, - byl soudně stíhán za román Paní Bovaryová (ve stejném roce jako Baudelaire za Květy zla) – na základě vytržených úryvků „lascivních líčení" milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce.

6

Tvorba

Paní Bovaryová Příběh začíná seznámením lékaře Bovaryho s Emou. Ta se stane jeho druhou ženou. Krásná a povrchní Ema spatřuje ve sňatku počátek vzrušujícího dobrodružství, jímž má být podle jejích představ život. Záhy začíná bolestné a vleklé zklamání. Obklopuje ji prázdnota vesnického života, a proto hledá únik v mimomanželských vztazích. I její milostné vztahy končí zklamáním, navíc se Ema kupováním drahých dárků svým milencům silně zadluží. Jejich dům propadá exekuci a opuštěná, zklamaná Ema se otráví arzenikem. Karel Bovary až po její smrti odhalí pravdu a smutkem zemře. Jejich dcera Berta je dána na výchovu babičce, která také záhy umírá. Základním problémem románu je nepřekonaný rozpor mezi ideálem a skutečností Autor čerpal inspiraci ze skutečné události – článku, který si přečetl v novinách.

Citová výchova Salambo

Émile Zola [emil zola], 1840–1902

- zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen (záměrné ucpání komínu, které se stalo ihned po jeho smrti předmětem hypotéz, nebylo nikdy prokázáno), - katolická církev zařadila veškeré spisy Émila Zoly na Index zakázaných knih, - ve svých románech odhaluje člověka ovládaného svými pudy a vášněmi až do patologičnosti.

Tvorba - vytvořil cyklus 20 románů s názvem Rougon Masquartové [rugon makartové], - uvádí zde vůbec poprvé jako hlavní postavy obyčejné dělníky a lidi z periférie, jejich prostřednictvím autor bez příkras dokumentuje dobu a společnost, - určujícím znakem celého cyklu jsou přechody jednotlivých postav více díly, ve kterých se postupně vyvíjejí.

Zabiják Hlavní postavou je Gervaisa [žervéza], jejímž snem je mít vlastní prádelnu. Hodně pracuje a nakonec se jí to podaří. Její partner Coupeau [kupo] – klempíř – však utrpí úraz a v době léčení si odvykne pracovat a naopak začne pít. Propije všechny peníze i prádelnu. Nakonec umírá v sanatoriu pro choromyslné na delirium tremens. Nešťastná Gervaisa se také oddá alkoholu, aby zapomněla na nepříznivý osud, a zemře jako žebračka na ulici. Smrt je pro ni ale vysvobozením. Jejich dcera Nana se stane prostitutkou. Tím zabijákem má autor na mysli alkohol.

Nana Příběh kurtizány Nany, jež je volným pokračováním románu Zabiják. Nana stane symbolem zla, přičemž vše, s čím má co do činění, je nakonec zničeno. Na své milence klade stále nové požadavky, takzvaně je „vycucává“, až jsou mnohdy dohnáni na samé dno. Z dřívějšího vztahu se kurtizáně narodil syn Ludvíček, ten však později umírá na neštovice. Poté, co se Nana dozví, že zemřel i jeden z jejích milenců, prodává

7

svůj majetek v dražbě a odjíždí z Paříže, kde na ni po nějakém čase všichni zapomínají. Nana se však vrací zpět a zde také podlehne neštovicím.

Germinal Román z prostředí horníků, líčí vyhrocený konflikt mezi horníky a majiteli dolů.

Rusko - realismus se zde rozvíjel v těsné blízkosti romantismu, např. Puškin, Lermontov – romantici i realisté.

Nikolaj Vasilijevič Gogol, 1809–1852

- prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován,

- před svou smrtí prožíval Gogol hlubokou depresi, začínal podléhat náboženským a mystickým náladám a pochybnostem o smyslu svého díla a je poměrně pravděpodobné, že zešílel, - na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století, - za nejlepší z jeho díla jsou považovány povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s fantastickým, - vytvořil tzv. typ malého člověka – není pro nikoho důležitý, nikdo jej nepotřebuje, malý ušlápnutý úředníček.

Tvorba Petrohradské povídky - cyklus 6 povídek: Něvská třída Nos Jednoho petrohradského rána se stala zvláštní věc. Mistr lazebnický Ivan Jakovlevič nalezl ve svém chlebu nos. Bojí se, že ho někomu uřízl, chce ho proto hodit do řeky, aby zahladil stopy. Mezitím se kolegiální přísedící Kovaljov probudí bez nosu. Je naprosto hladce uříznut. Vydá se proto do časopisu podat oznámení. Nepřijmou ho ale a on zjistí, že mu nos v převleku pobíhá po Petrohradě. Přivedou ho až strážníci. Druhý den se probudí s nosem na svém místě.

8

Portrét Chudý a talentovaný malíř Čartkov si za své poslední peníze koupí obraz s prapodivným portrétem muže s uhrančivýma očima, kvůli nimž nemůže usnout, přehodí proto přes něj prostěradlo. V noci se mu zdá sen, že muž vyleze z portrétu a přepočítává si peníze. Další den přijde po malíři vymáhat nájemné pan domácí. Přijde se strážníkem, který se podivuje obrazu a silou zmáčkne rám. Z obrazu vypadne 1000 rublů ve zlatě. Zaplatí svůj dluh, pronajme si nový ateliér, koupí nové oblečení a dá si napsat inzerát do novin. Zákazníci se začnou jen hrnout a Čartkov vydělává velké peníze. Kreslit portréty pro peníze ho však nebaví. Když uvidí obraz úspěšného malíře, zešílí, začne kupovat a ničit obrazy a brzy zemře. Druhá část vysvětluje, jak vznikl portrét z předchozí části. Je to obraz zlého lichváře, do kterého se přenesla část jeho duše. Malíř, který ho namaloval, se musel pro klid své duše stát poustevníkem. Plášť Pilný úředník Botičkin nosí pořád ten samý plášť. (Nutno říci, že úředníci v carském Rusku nosili uniformu, kterou si museli na vlastní náklady zakoupit, bez ní nemohli na úřadě pracovat. Pro Botičkina tedy tento uniformovaný plášť znamenal existenční problém.) Ten je již značně ošoupaný, proto si šetří na nový. Po necelém roce šetření si ho nechá udělat u krejčího Petroviče za 85 rublů (plat Botičkina je 400 rublů/rok). Spolupracovníci jej, částečně i kvůli novému plášti, pozvou na večerní zábavu. Po cestě z ní je Botičkin přepaden a přijde o plášť. Je nešťastný a snaží se domoci se spravedlnosti u policejního komisaře, pak u významného generála. Neuspěje a onemocní, protože prochladne. Do dvou dní je mrtev. Od té doby v Petrohradě po nocích pobíhá duch, který krade lidem pláště. Kočár Bláznovy zápisky

Nejznámějším románem jsou Mrtvé duše. Hlavní postavou je Čičikov, který skupuje jména mrtvých nevolníků, a tak okrádá státní pokladnu. Čičikov je mazaný podvodník. Román je jedinečným vykreslením typů statkářů – hlupáků, nafoukanců. Dílo je ostrou satirou na ruskou společnost. Román vyvolal skandál. Autor se pokusil i o 2. díl Mrtvých duší, kdy chtěl údajně vykreslit pozitivní typ statkáře, ale rukopis spálil, dochovalo se jen torzo.

Nejslavnější jeho divadelní hrou je satirická komedie Revizor. Děj Revizora se odehrává v malém ruském městečku v jakési gubernii na počátku třicátých let 19. století během krátkého časového úseku dvaceti čtyř hodin. Ve hře vystupuje mladý bezvýznamný úředník Chlestakov, který se svým sluhou Osipem přijel do městečka již před čtrnácti dny, ubytoval se ve zdejším hostinci, v kartách prohrál všechny peníze a teď nemá na zaplacení útraty. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman právě dostal dopis od přítele z Petrohradu, v němž se píše, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Díky poštmistrovi, který pro své rozptýlení otevírá cizí dopisy, se o tom i ostatní úředníci města okamžitě dozvědí. Protože nemají čisté svědomí, neboť berou úplatky, kradou a všude je nepořádek, pochopitelně se revize obávají. Dva statkáři, Dobčinskij a Bobčinskij, jejichž jedinou životní náplní je běhat po městě a šířit jakékoliv (i neověřené) zprávy, ke kterým se dostanou, pokládají za revizora právě Chlestakova, a rychle rozšíří informaci o jeho příjezdu. Aby revize dobře dopadla, snaží se představitelé města Chlestakova podplatit.

Chlestakov dlouho nemůže uhodnout, proč se najednou setkává všude s takovou pozorností a úctou. Když pochopí, za jak významnou osobnost jej považují, plně využívá jejich hlouposti a protože je na mizině, rád přistoupí na jejich hru. Hejtman ho ubytuje ve svém domě, tváří se, že nic nevidí, když mu

9

svádí manželku, a nakonec mu nabídne i ruku své dcery. Krajský sudí, poštmistr a školní inspektor mu poskytují „půjčky“ a všichni mu přinášejí různé dary. Chlestakov se vychloubá, jak je bohatý, kde všude byl a jaké má známosti. Při tomto smyšleném vyprávění o sobě jako o důležitém vysokém státním úředníkovi se tak rozohňuje, že se téměř plně vžívá do své nové smyšlené osobnosti. Kdyby se sluhovi Osipovi nepovedlo včas svému pánovi vysvětlit, že takový podvod se dlouho neudrží v tajnosti, byl by snad zcela klidně čekal na odhalení.

Takhle namluví svým hostitelům, že odjíždí za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku a včas zmizí. Před svým odjezdem napíše dopis příteli, v němž se mu svěří s celou komedií, kterou s úředníky městečka sehrál. Dopis pochopitelně otevře poštmistr a hned s ním běží k hejtmanovi, který se mezitím oddává snům o tom, že jeho život, jakožto tchána tak významného muže, bude od nynějška jedinou slavností a hostinou. Hejtman i všichni ostatní strašně zuří, když v tom přichází městský strážník a oznamuje, že přijel skutečný revizor.

Chlestakovština – chlubení se cizím peřím, chvástání se.

Lev Nikolajevič Tolstoj, 1828–1910 - zoufalý stav Ruska chtěl řešit vzděláním pro mužiky, otevřel si proto školu, v níž sám se svou rodinou vyučoval, ostatní statkáři se s ním přestali stýkat, jelikož jej považovali za podivína, - car jej pokládal za revolucionáře, kterým ovšem nebyl, - byl vyloučen z církve jako kacíř, jelikož mu vadilo, že církev podporovala války a žehnala zbraním, - většinu života prožil na venkově v Jasné Poljaně, - jeho základní teze byly: neprotivení se zlu násilím, vše se dá vyřešit po dobrém, žena nemá přemýšlet, ale rodit a starat se o děti.

Tvorba - světový ohlas mu zajistil rozsáhlý historický román z napoleonských

válek Vojna a mír. V románu zachytil historické a vojenské události, např. bitvu u Slavkova, tažení na Moskvu a následný Napoleonův ústup. Autor přesvědčivě zachytil osudy ruského národa v době, kdy Napoleon vpadl do Ruska. Při vzniku románu se autor opíral o podrobné studium historických pramenů. Hlavní důraz klade na lid. Podrobně jsou vykresleny portréty vojevůdců Kutuzova a Napoleona.

Anna Karenina Rozsáhlý psychologický román o petrohradské a moskevské společnosti. Hlavní hrdinkou je mladá, krásná a inteligentní žena. Její muž má dobré postavení a ona nemá důvod si stěžovat. Je však nespokojená, seznamuje se s mladým důstojníkem Vronským. Následně odchází od muže za Vronským, její muž jí odmítá vydat syna. Anna ztrátou syna trpí, navíc ji postupně odsoudí celá společnost a Vronský ji přestává milovat. Anna vše řeší skokem pod vlak.

10

Vzkříšení

Služebná Maslovová otěhotní s mladým šlechticem Něchljudovovi, je vyhozena z práce a stává se z ní prostituka. Jednoho dne jí klient pošle do svého pokoje pro peníze. Maslovová si jako svědky bere pokojskou a portýra. Klient je náročný, a proto jej chce Maslovová uspat, portýr ji však místo uspávacího prostředku podstrčí jed a spolu s pokojskou pak klienta okradou.

Maslovová se ocitá před soudem, kde jako jeden z porotců zasedá i Něchljudov, který se během let ze studenta proměnil v otylého šlechtice. Něchljudov u soudu rozpozná Maslovovou, ona jeho ne. Nechá si převyprávět její příběh a cítí podíl viny na jejím osudu. Maslovová je odsouzena k nuceným pracím na Sibiř. Něchljudov se jí snaží pomoci odvrátit její osud. Podává odvolání k senátu, jež je neúspěšné.

Při cestování po věznicích, kterými Maslovová prochází, je zhnusen přístupem státu k prostým lidem. Maslovové nabídne sňatek, ta ho odmítá, je hrdá, v nitru však Něchljudova obdivuje. Něchljudov se nedá odradit a podstupuje s ní cestu na Sibiř. Maslovová se seznamuje s revolucionáři a do jednoho z nich se zamiluje. Car vyslyší dovolání (i díky Něchljudovovým známým) a mění trest z nucených prací na vyhnanství.

Idea: Tolstoj v románu velmi obrazně vyjadřuje všednost a beznaděj chudiny v Rusku 19. století, neskutečné sociální rozdíly, kontrast přepychu a hýření s bojem o život spodiny. Je zde popisován ruský vězeňský systém, v kterém není na obyčejného člověka brán ohled a v kterém pozbývá vězeň veškerých práv. Tolstoj vyjadřuje myšlenku, že ti, kteří tvoří státní byrokracii, nemají morální právo věznit jiného člověka, protože sami nejsou bez viny.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, 1821–1881 - jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy, - patřil do skupiny, která vystupovala proti caru Mikulášovi I, byl odsouzen k trestu smrti, těsně před popravou mu byl trest změněn na nucené práce na Sibiři, zde strávil Dostojevskij deset let; byl psychicky a fyzicky na dně a začal trpět epilepsií, - bojoval za proměnu Ruska, zásadní potřebu změny viděl ve vnitřní proměně jedince, v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic, přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů. Tvorba - ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami.

Zločin a trest Hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný, a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak musí zabít i ji (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí se svým činem. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kde je mu Soňa oporou.

11

Idiot Hlavním hrdinou románu je kníže Myškin, nedoléčený epileptik, jenž se po dlouhé době léčení vrací do Petrohradu, do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své nemoci označován za „idiota“, ale svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. Svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká.

Pro své okolí se stane téměř nepostradatelným a nakonec je společností „pohlcen“. Jeho psychický stav se ovšem neustále zhoršuje a jako poslední rána osudu přichází vražda ženy, se kterou se měl oženit. Tato událost zapříčiní jeho návrat do jeho dávného stavu, epilepsii, blízké idiotství. Kníže odjíždí zpět do Švýcarska na léčení.

Krása, zprvu tak silná a vítaná, je společností zničena, rozervána na kusy a nenávratně ztracena. Krása, jež (podle slov autora) měla „spasit svět“, je světem zničena, potupena, zhanobena a zapomenuta.

Dostojevskij se stvořením knížete Myškina pokusil o téměř nadlidský úkol. Jako více soudobých autorů se snažil o vytvoření veskrze kladného hrdiny, o ztělesnění dobra v jediném člověku, zobrazení naprosté mravní čistoty a bezúhonnosti. Chtěl stvořit hrdinu, podobného svou „dobráckou“ povahou nejspíše Cervantesovu Donu Quijotovi, nebo dokonce až samotnému Kristu. Zobrazit „krásu, která nezná svou cenu“.

Bratři Karamazovi Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou. Otec Fjodor Karamazov je zhýralec a myslí si, že může nad svými syny (Dmitrij, Ivan, Aljoša, nemanželský Smerďakov) vládnout, jak se mu zachce. Starší syn Dmitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša žije zasvěceným životem v klášteře. Nemanželský syn Smerďakov, kterého starý Karamazov nepřijal za svého, zabije otce tak, aby byl z vraždy obviněn Dmitrij. Smerďakov pak spáchá sebevraždu a Dmitrij je odsouzen.

Norsko Henrik Ibsen, 1828–1906 - zakladatel realistického dramatu, - jeho divadelní hry vyvolávaly v jeho vlasti pobouření, patřily ve své době k nejspornějším uměleckým výtvorům, - odpůrcům odpověděl autor divadelní hrou Nepřítel lidu, v níž hrdina chce ve své obci odstranit nedostatky, a proto je označen za nepřítele lidu, - z dalších her jmenujme aspoň drama Nora, Heda Gablerová.

Nepřítel lidu Toto drama pojednává o lékaři Stockmannovi, zakladateli úspěšných lázní, který zjistí, že se v lázních vyskytla choroba kvůli koželužně jeho tchána, která znečistila pitnou vodu. Je nutno vybudovat nový vodovod a Stockmann chce dát varovnou zprávu do novin. To se mu ale nepovede, jeho tchán, většinový akcionář v lázních, ho vyžene. Stockmann je označen za nepřítele lidu, jeho dům je zničen, děti vyloučeny ze školy. Tak prchá do jiného města.

12

Nora – Domeček pro panenky Nora zfalšovala dlužní úpis a napůjčovala si peníze, aby se mohla postarat o svého nemocného manžela, který ale o ničem neví. Stává se ředitelem banky a chystá se vyhodit Krokstada pro jeho sobeckost a nečestnost. Krokstad začne vydírat Noru, která má u něj dluh, navíc ví o jejím prohřešku s dlužním úpisem, který vlastní. Nora se snaží přesvědčit manžela, aby vzal Krogstadovu výpověď zpět, ten ale nedbá. Krogstad chce stále více – lepší místo, více peněz. Nora jej vyhodí. Krogstad se vším obeznámí jejího manžela, ten je ale ochoten na vše zapomenout a žít dál. Nora si však s manželem poprvé vážně promluví a vysvětlí mu, že jejich manželství nikdy nebylo plnohodnotným vztahem. Prohlásí, že musí odejít, aby se mohla vychovat. Drama končí Nořiným odchodem.

13

Realismus v české literatuře

Národní divadlo - o výstavbě kamenného divadla začali čeští vlastenci uvažovat už v roce 1844, - hlavním zdrojem financování byla národní sbírka + prostředky státu, císaře Františka Josefa I., zemského výboru, české vlastenky uspořádaly bazar, přispěla česká šlechta, - v roce 1862 byla zahájena stavba Prozatímního divadla, které bylo dokončeno téhož roku, po otevření Národního divadla byly obě budovy spojeny v jednu, dnes se zde nachází šatny a zázemí technického personálu, - architektonický návrh ND vypracoval architekt Josef Zítek, - základní kámen byl položen roku 1868, kameny byly dovezeny z významných míst, např. z Řípu, Radhoště, Helfštýna, Blaníku, - na výzdobě se podíleli velikáni doby, malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek, sochař Josef Václav Myslbek, oponu po požáru vytvořil Vojtěch Hynais, - Národní divadlo bylo poprvé otevřeno r. 1881 premiérou Smetanovy Libuše, odehrálo se v něm ještě 11 představení, než byla budova uzavřena pro dokončovací práce, uprostřed nich došlo k požáru, - požár byl pochopen jako „celonárodní katastrofa“ a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých, - divadlo bylo znovu „postaveno“ a slavnostně otevřeno roku 1883 opět Smetanovou Libuší.

„Dvanáctý srpen roku jedenaosmdesátého – požár Národního divadla! Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala.“

Jaroslav Kvapil

14

Realistické drama s venkovskou tematikou

Vývoj českého divadla je spojen s otevřením Národního divadla r. 1883. To má i význam politický – ukazuje svébytnost českého národa. Otevření divadla bylo spjato s představou, že tam budou uváděny ryze české hry. Už v první sezoně se ale zjistilo, že divadlo nemá co hrát = málo českých her.

Gabriela Preissová, 1862–1946 - náměty čerpala z Moravského Slovácka, - nejvýznamnější hry: Gazdina roba, Její pastorkyňa, byly zhudebněny, - Preissová zavádí nový prvek, začíná pracovat s psychologií postavy.

Její pastorkyňa (pastorkyně = schovanka) Stará Kostelnička pomáhá ve mlýně, kde hospodaří 2 bratři – Števa a Laco. Má krásnou schovanku Jenůfu. Ta se zamilovala do prostopášného Števa, který ji však jen využívá, ji zase miluje Laco. Števa přivede Jenůfu do jiného stavu, odmítá si ji však vzít, je chudá. Navíc ji při šarvátce poraní nožem v obličeji, takže už se mu ani nelíbí. Jenůfa porodí, ale nikdo o tom neví, Kostelnička všem namluví, že šla sloužit do Vídně. Laco se vše dozví, je zaražený, a tak Kostelnička v noci vezme dítě a utopí jej, aby se Jenůfa mohla vdát, jí namluví, že dítě zemřelo a že jej pohřbila. Vše ale vyjde najevo, když je mrtvola dítěte po čase nalezena. Kostelnička je postavena před soud, Laco i přes všechno Jenůfu miluje…

Alois a Vilém Mrštíkovi

Maryša - vrcholné dílo české realistické dramatiky, tragédie. Hlavní postavy Lízal – otec Maryši, bohatý sedlák, vychytralý, bezcitný a lakomý, Lízalka – matka Maryši, umíněná, tvrdohlavá; surovější než Lízal, přísná a krutá, Vávra – starý ovdovělý mlynář; krutý opilec, jenž svou první manželku, s níž měl děti, utýral k smrti; zlý, sobecký a agresivní; má vysoké sebevědomí a je všude nechvalně známý, Maryša – Lízalova dcera; mladá a velmi tvrdohlavá; citlivá a umí i vzdorovat; žije podle společenských a náboženských zásad; miluje Francka, Francek – mladý vojín prudké povahy; statečný, věrný, energický, hrdý a velmi statný; miluje Maryšu. Téma – manželství uzavřené pro peníze a bez lásky. Idea – dílo zobrazuje majetkové poměry na vesnici, ukazuje, jak důležité jsou peníze, odsuzuje sňatky pro peníze, které ničí lidské životy. Starý radní Lízal má již dospělou dceru Maryšu, kterou chce za peníze výhodně provdat ovdovělému mlynáři Vávrovi. Maryša však odmítá, miluje chudého rekruta Francka odjíždějícího na vojnu a má strach ze staršího muže. Dlouho rodičům vzdoruje, na závěr však shledá své snažení bezvýznamné a z úcty a víry v Boha k svatbě ve velkém psychickém nátlaku svolí. Po dvouletém manželství je dívka velmi poznamenána těžkým životem, manželovým pitím a špatným zacházením, starostmi o tři nevlastní děti. Všimne si toho celá vesnice i s Lízalem, který lituje své chyby a chce Maryšu vzít zpět do rodného domu, aby ji Vávra (který ho žaluje za nedodržení svatební dohody) přestal už bít, týrat a on měl pokoj od

15

soucitných řečí sousedů, kteří mu jeho chování vytýkají. Dcera ho ale neuposlechne. Mezitím se z vojny vrací Francek, který ji přemlouvá, aby s ním uprchla do Brna. Maryša odmítá takovéto provinění vůči Bohu a uchýlí se k radikálnějšímu kroku – ze zoufalství Vávru otráví jedem na krysy v kávě. Výstup 4. LÍZAL (hledí zamračeně za mizejícím hlukem. Odplivne si.): Žebroto žebrácká! - - - VÁVRA: No, nechte teho už. Povídal sem vám. Měl ste je nechat se rozlóčit a byl byste neměl výtržnosť. Co z teho máte? Jenom volej do ohňa lijete. Radši si popilte, abyste ju dostal z domu. Dohodnime se. Dáte vosumatřicet set? LÍZAL (mrzutě): Nedám. (Náhle se obrátí rozhodně.) Sedumatřicet - (Napřáhne ruku.) VÁVRA a LÍZAL (pohlédnou si vzájemně do očí) LÍZAL: No, bude to nebo nebude? VÁVRA (plácne rukou na ruku) LÍZAL: Ostatní už se domluvíme - VÁVRA: A nebude-li Maryša chcet - - - LÍZAL (uraženě - už k odchodu obrácen vzpřímí se a obrátí se po Vávrovi celým tělem): Co nebude chcet?! - Výstup 5. Z dálky z dědiny ozývá se ruch a píseň: "Jenom ty mě, můj koníčku", atd. LÍZAL (zamyšleně při konci sloky dá se do chraptivého škodolibého smíchu; zhluboka): Jen si zpívé! Šak oni ti setnó hřebínek! Sloto žebrácká! Nic to nemá, enem tu chajdu nad hlavo a tu košulu, co na sobě nosí, a do mýho domu mně tu bude dolízat? - - - A - a - a - (Posedá. Vtom se vzpamatuje, že je sám.) No, co se budu dozírat!? De na vojnu a tam ať si haleká, jak chce. (Náhle.) A Maryša z domu - a hněď! Čím spíš - tím líp. Děvčica jako vítr - ešče hanbu mně udělá. (Pausa. Z dálky posud výskot a zpěv. - Najednou se dá Lízal do hlasitého smíchu a ukazuje prstem do prázdna.) A ten?! Ten? (Nový smích.) E - no ba! - A - a - a - hněď ti jich dám! Enem si říct a já - já i budu platit tvý dluhy -- já - a už! Sedumatřicet set - na ulicu, ani se na ně nepodívám. - Chytré je, to je pravda! Enem že je tu ešče chytré nad chytrýho - a to su já Chceš-li Maryšu, máš ju mět - ale s penězama si poradím já, hospodář, které s nima umí zacházet. Taky sem nic neměl a jaké su včil sedlák. Cakryš - - - Dobytek mám, polnosti mám, všecko mám. Já - peníze só peníze, milé Vávro, a kdo si jich vážit umí, váží si peníze zas jeho. Já pán - ty pán - ale kdo má peníze, je ešče větší pán - A tak je to dobře. Nemáš-li, seš věčné žebrák - Sedumatřicet set je sedumatřicet set, ty se tak honem nenahrabó. Budeš je mět, já ti jich neberu, ale hněď ne. - Zatím zeťů sem, zeťů tam - můžeme bét dobří kamarádi, ale (zadrbe se za uchem), Lízale, pozor! (Chce vstát - než sáhne bolestně na nohu.) Cakryš, ta mne dnes bolí! (Ohlíží se po hůlce.) Kdepak mám čagan? (Zahlédne hůl pohozenou Franckem a zamračí se. Pracně nahne se ke dveřím, sedne zas a volá do síně.) Maryšo! Maryšo! (Zamyslí se. Hudba z dálky.) Tak je to dobře! (Pohrozí k zemi.) Já ti dám Maryšu! (Volá.) Maryšo! (Hvízdne bolestí a sahá po noze.) Hm! Ta bude kókat, až jí řeknu, jakýho má ženicha. - No, ráda nebude, ale - no - nechť - - - šak ona je hodná dcera.

16

Historická próza a drama

Alois Jirásek, 1851–1930 - český prozaik, dramatik a tvůrce historického realistického románu, - narodil se v Hronově (Jiráskův Hronov = mezinárodní festival amatérského divadla), - vyučoval na gymnáziu v Litomyšli, později v Praze, - po vzniku Československa zvolen do Národního shromáždění. Dílo: - je umístěno do časového rozmezí od dob mystických (Staré pověsti české) až do 19. století, upíná se především k době husitské, pobělohorské a k národnímu obrození.

Próza

Z nejstaršího období Staré pověsti české – soubor pověstí od praotce Čecha, přes dobu knížat, husitství až do období po bitvě na Bílé hoře (např. O Libuši, O Bivojovi, Dívčí válka)

Z doby husitské trilogie:

Mezi proudy – líčí počátky husitského hnutí, vystupují zde historické postavy – Hus, Žižka, Václav IV.

Proti všem – líčí vrchol husitského hnutí

Bratrstvo – třídílný román o úpadku husitství po bitvě u Lipan a odchod husitských vojsk na Slovensko

Husitský král – hlavní postavou je Jiří z Poděbrad, autor ho ukazuje jako silného panovníka

Z Čech až na konec světa – diplomatická mise Jiřího z Poděbrad podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova

Z doby pobělohorské Temno – zobrazena doba největšího útlaku českého národa, duchovní život ovládla katolická církev –

jezuitský řád; nekatolíci se tajně scházejí při čtení bible a jiných zakázaných knih, za což jsou pronásledováni jezuity.

Psohlavci – román z období 17. století; Chodové pod vedením Jana Koziny usilují o obnovení chodských

výsad, odboj je potlačen a Jan Sladký Kozina popraven, vyzve "Lomikara" na Boží soud

Z období národního obrození F. L. Věk – pětidílný román, hlavní hrdina František Ladislav Věk – kupec z Dobrušky, vlastenec; cílem bylo ukázat, jak probíhal proces národního obrození v Praze (proud vědecký) a v Dobrušce (proud lidový); historické postavy: Václav Thám a Václav Matěj Kramerius, (hlavní postava podle skutečné postavy kupce F. L. Heka).

U nás – čtyřdílná kronika odehrávající se na Náchodsku a Hronovsku

Filosofská historie – o životě studentů v Litomyšli a o bojích v Praze 1848

17

Historická dramata tzv. trilogie tří Janů

Jan Hus Jan Žižka Jan Roháč Ostatní divadelní hry

Lucerna – pohádkové drama spojující svět reálných a pohádkových postav.

Vojnarka – tragédie staré lásky, která zůstala nenaplněna.

Celková charakteristika díla - podává průřez téměř celými českými dějinami, ovšem s důrazem na úseky, které Jirásek chápal jako podstatné pro poznání minulosti důležité k porozumění současnosti, - v žádném případě nelze Jiráskovo podání historie chápat jako historicky věrné – v rámci dobových potřeb a chápání je v Jiráskově díle na mnoha místech historie idealizována, aby vyhovovala dobovým potřebám, - úspěch Jiráska byl v tom, že uměl psát čtivě, a psal jen to, co si národ přál o sobě slyšet a v žádném svém díle se kriticky proti národu nevyjádřil, - vedle líčení převratných historických scén věnuje pozornost také častému líčení krajiny, osobních pocitů a prožitků hrdiny, - hry byly většinou uváděny v Národním divadle.