Slova života

4

Bùh-Dìátko ilustrace: Livio Conta

Anna Maria Cànopi

Evangelium láskyStvoøeni a spaseni láskou

Úvod

�

© PAOLINE Editoriale libri, Figlie di San Paolo - Milano 2001

© Nakladatelství PAULÍNKY, 2001 Petrská 9, 110 00 PRAHA 1, tel. 02/22311206 www.paulinky.cz e-mail: paulinky@ti.cz

Na obálce je pouit detail z obrazu F. C. FRIESEKE ena v zahradì

ISBN 80-86025-42-X

�

Evangelium není nic jiného než zjevení Lásky. Je to sám Ježíš – Slovo lásky, které Otec vyslovuje lidem – mnì, tobì, každému èlovìku dnešní doby, tak jako v minulosti, v budoucnosti, stále.

Zvìstováním Evangelia se tedy pøedává ta nejkrásnìjší zpráva: Bùh nás miluje!

Na nebesích máme Otce, který se o nás stará. Protože z nás chtìl mít své dìti, poslal svého Syna, aby se stal naším Bratrem a Spasitelem.

Láska v Ježíši došla až do krajního sebezapøení – ke smrti na køíži.

Až tak jsme Bohu drazí!Toto odhalit znamená poznat velikost

našeho lidského osudu, neocenitelnou hod-notu každého èlovìka. Znamená radost býti milovanými a milovat. To je krása života, i když – po odmítnutí lásky – èlovìk musí pøejít pøes dusící bolest.

�

�

Jeíš, tváø Otcovy lásky

Pane Ježíši, ty jsi pøišel,abys nám odhalil Otce,tváø pramenící Lásky,ze které vyvìrá život.V nesmírné lásce,která tì hnala až ke krajnímu sebezapøení,jsi nám daroval život v hojnosti.Ty sám – v jednotì s Otcem a Duchem svatým –ses stal naším životem.Jak pøenádherná promìna lásky!Život umírá,aby znièil smrt,Láska vítìzí tím,že se sama obìtuje.Krásná je tvoje tváø na køíži, ó Kriste,nìžný je tvùj tichý zpìv lásky.Celý svìt je promìnìna nakonec zùstane jen Láska.Amen

STVOØENI A SPASENI LÁSKOU

10

Láska staví svùj stan mezi námi

Na poèátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bùh. To bylo na poèátku u Boha. Všechno povstalo skrze nì a bez nìho nepovstalo nic, co jest.

A Slovo se stalo tìlem a pøebývalo mezi námi. Vidìli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Nebo Zákon byl dán skrze Mojíše, milost a pravda pøišly skrze Jeíše Krista. Boha nikdo nikdy nevidìl. Jednorozený Bùh, který spoèívá v náruèí Otcovì, ten o nìm podal zprávu. (Jan 1,1-3.14.16-18)

Nebo tak Bùh miloval svìt, e dal svého jednorozeného Syna, aby ádný, kdo v nì-ho vìøí, nezahynul, ale mìl ivot vìèný. (Jan 3,16)

Bùh nás miloval. Myslel na nás ještì pøed stvoøením svìta. Jak strhující! Sestoupil ze své vznešené velebnosti, aby si mohl mezi našimi køehkými pøíbytky postavit svùj stan. Pøišel, aby se s námi podìlil o naši chudobu a aby pro nás pøipravil bohatou hostinu – nabídnul svoji vtìlenou Moudrost jako pokrm.

11

Nezištnost takové lásky od nás oèekává odpovìï. Záleží teï na nás, jakým zpùsobem ho pøijmeme. Ne tak, aby se cítil jako v cizí zemi, ale jako doma, kde je v našem srdci vøele pøijat.

Ale zatím jsme ještì stále ve svìtì poutníky. Setkáváme se i s tajemstvím ne-spravedlnosti. Slovo života je svìtlem, které se støetává se stíny zla.

Vítìzí jedinì silou Lásky.

Otče,od věčnosti mě miluješ!Když ještě Slovobylo ve tvém lůně,už v něm jsi mě povolal k životu.Když Slovo bylo u tebe,už jsi oznamoval, že ho ke mně posíláš,aby mi zjevilo tvoji lásku.Toto Slovo,které existovalo od věčnosti,bylo také Slovem lásky,kterou jsi chtěl sdělit mému srdci.Otče,jaká úžasná radost mnou proniká,když přemítám o tom, že mě miluješ od věčnostia věčně mě budeš milovat!

12

Syn mé lásky

V tìch dnech pøišel Jeíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordánì pokøtít. Hned jak vystupoval z vody, spatøil, e se nebe rozevøelo a e se na nìho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi mùj milovaný Syn, v tobì mám zalíbení!“ A hned Duch vyvedl Jeíše na pouš.(Mk 1,9-11)

Vdy Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám koná. A ukáe mu ještì vìtší skutky ne tyto, take budete asnout. (Jan 5,20)

Ježíš se nachází mezi davem a pøichá- zí k Pøedchùdci jako prostý Izraelita, aby byl od nìho køtem oèištìn.

Tento èin nás staví pøed tajemství neko-neèné pokory.

Boží Syn se nejen stal èlovìkem, ale také se obtížil høíchem a vzal na sebe zodpovìd-nost za høích.

V události køtu se již jasnì zobrazuje Ježíšovo božské poslání – vydat sám sebe za druhé. Jeho dílo spìchá ke svému završení.

Propadá se do hlubin Jordánu – do hlubin našich høíchù –, aby z nich spolu

13

s námi se všemi vystoupil nahoru. A hle! Rozevøelo se nebe. Jsme pøijati do náruèe lásky, která vìènì spojuje osoby Nejsvìtìjší Trojice. Z nebe se ozývá Otcùv hlas, který zasvìcuje Ježíše – Mesiáše a prohlašuje ho Synem své lásky, svým milovaným, ve kterém má zalíbení.

I my jsme v nìm milováni a vyvoleni. Již jsme pøijati.

Tajemství, které nám zjevuješ, Ježíši, je láska.Otcova láska k nám.Jsme povoláni, abychom se v tobě stali dětmi,a už bez roušky, která překrývala náš zrak, ho jasně viděli.Tam, u živého pramenevěčné Lásky,přijmeme poslední křest.A tenkrát na našich čelech zazářítvé svaté Jméno,pečeť naší sounáležitostis božským rodemke svatému městu. Tam ve světle.

1�

Chléb lásky

Jeíš jim odpovìdìl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojíš, ale pravý chléb z nebe vám dává mùj Otec; nebo chléb Boí je ten, který sestupuje z nebe a dává ivot svìtu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb poøád.“ Jeíš jim øekl: „Já jsem chléb ivota! Kdo pøichází ke mnì, nebude nikdy hladovìt, a kdo vìøí ve mne, nebude nikdy íznit.

Ale øekl jsem vám: Vidìli jste mì, a pøece nevìøíte. Kadý, koho mi Otec dává, pøijde ke mnì, a kdo ke mnì pøijde, toho jistì neodmítnu, protoe jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vùli, ale vùli toho, který mì poslal. A to je vùle toho, který mì poslal: abych neztratil nikoho z tìch, které mi dal, ale vzkøísil je v poslední den.“(Jan 6,32-39)

Cesta našeho života má cíl v Otcovì domì, kde v radostném sjednocení lásky budeme sedìt jako hosté pozvaní na hosti-nu Beránkovy svatby. Ale cesta je drsná a zá-ludná.

A Ježíš si toho je dobøe vìdom. Ví, že nám mohou chybìt síly i pøi tìch nejmenších obtížích. Ví, že potøebujeme být povzbu-zo-váni, živeni a posilováni. A proto nejenže

1�

se za nás vydal a zemøel na køíži, ale zùstal s námi a každý den se nám dává jako „chléb života“, jako „pravý chléb dìtí“.

Eucharistie je posledním stupnìm na dlouhé cestì „sestupování“ Boha k èlo-vìku.

Je znamením jeho „šílené lásky k nám“.

Spojuje nás v jedno tìlo s tìlem Kri-sto-vým, utváøí nás jemu podobnými, umožòuje nám být v reálném vztahu lásky s ním. Když ho pøijímáme s vírou, pomalu nás pro-mìòuje.

Děkujeme ti, Pane,že nám každý den umožňuješúčastnit se tvé svaté hostiny.V Eucharistii nacházíme všechno,tebe samého. A od tebe se odrážíme, abychom mohli pokračovatna strmé cestě vírydoprovázeni nadějía puzeni láskou.

1�

Køí odhaluje tváø lásky

Kdy došli na místo, které se nazývá Lebka, ukøiovali jeho i ty zloèince, jednoho po pravici a druhého po levici. Jeíš øekl: „Otèe, odpus jim, vdy nevìdí, co èiní.“ Jeho šaty si rozdìlili losem. Bylo u asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji a do tøí odpoledne, protoe se zatmìlo slunce. Chrámová opona se vpùli roztrhla. Jeíš zvolal mocným hlasem: „Otèe, do tvých rukou porouèím svého ducha!“ A po tìch slovech vydechl naposled. (Lk 23,33-34.44-46)

„Nyní nastává soud nad tímto svìtem, nyní bude vládce tohoto svìta vypuzen. A já, a budu ze zemì vyvýšen, potáhnu všechny k sobì.“ Tìmi slovy chtìl naznaèit, jakou smrtí zemøe. (Jan 12,31-33)

Ježíš nám na køíži podává nejvìtší dùkaz lásky. Nechá své tìlo na køíži napadnout zlem a témìø se nechá rozdrtit poutem smr-ti. Ale protože svou nekoneènou láskou je veden na Kalvárii, nezvítìzí smrt, ale láska. Smrt je naopak pohlcena láskou, protože láska je silnìjší než smrt.

Ježíš je obìtní Beránek. Neodpovídá na urážky, vydává se bez jakéhokoli odporu.

1�

Ježíšova tváø je tváøí Boha pokory, který nás miluje až do své vlastní nahoty, až tak, že se stává mezi námi chudým. Je to tváø naší bolesti, našeho osamocení.

Když jsme spojeni s Ježíšem v té hodi-nì, kdy prochází zkouškou nejvìtší lásky, podobáme se opravdu Bohu.

Jestliže vstoupíme do tohoto tajemství spoluutrpení, náš život dostane svùj plný význam. Bolest pak není oddìlená od rado-sti, osamocení od sjednocení, ale souèasnì smrt se stává životem, bolest radostí a úzkost nadìjí.

Daruj nám světlo svého Ducha,Pane, abychom mohli vidět veliké znamení,kterým je pro nás tvůj kříž.Ty, který ses ponořildo snu smrtia probudil ses v nesmrtelném životě,nenechávej nás slepýmipřed krásami tvé lásky,nenechávej nás hluchýmike slovům života,protože když tě nebudeme následovat,nikdo jiný nás nemůže zachránit.

HOJNOST LÁSKY

20

Ale já vám øíkám: Milujte...

„Øíkám vám: Nebude-li vaše spra-vedlnost mnohem dokonalejší ne spravedlnost uèitelù Zákona a farizeù, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, e bylo øeèeno: ‚Miluj svého bliního‘ a mìj v nenávisti svého nepøítele. Ale já vám øíkám: Milujte své nepøátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, nebo on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déš spravedlivým i nespravedli-vým. Jestlie tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odmìnu? Copak to nedìlají i celníci? A jestlie pozdravujete jen své bratry, co tím dìláte zvláštního? Copak to nedìlají i pohané? Vy však buïte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,20.43-48)

Ježíš vyžaduje od svých uèedníkù mnohem vìtší spravedlnost než byla spravedlnost uèitelù Zákona a farizejù.

Již ve Starém Zákonì, u prorokù, byl význam spravedlnosti posunut z vnìjšku do nitra èlovìka. Hlásalo se, že se spravedl-nost nezakládá pouze ve vnìjších projevech, ale v upøímnosti srdce, které se neustále obnovuje.

21

S Ježíšem se èlovìk mùže nejenom vyh-nout zlu, ale také konat velké dobro. Spra-vedlnost podle Evangelia zavazuje èlovìka k tomu, aby do svého života uvádìl Ježíšovo uèení, které je v podstatì pøikázáním lásky, zákonem, který pøivádí k dokonalosti.

Tato láska – která se stává odpuštìním – se živí v neustále se obnovující touze vy-tváøet spoleèenství, užší vztahy s druhými lidmi i s nepøáteli, vztahy ne formální, ale vztahy upøímného bratrství.

Božská Trojice,průzračný prameni, ve kterém se napojením žíznivá duše zotaví,daruj nám sílu, abychom uvnitř nás dokázali věrně zobrazitrysy tvé tváře.Tvář Otce, který miluje,tvář Syna, který se daruje,tvář Ducha, který utěšuje.Aby naši bratřividěli a cítili tvoji blízkostv pravdě našich slov,v dobrotě našich skutků,v průzračné pokoře naší lásky.

22

Láska bez hranic

Tu pøistoupil Petr k Jeíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, kdy se proti mnì prohøeší? Nejvíc sedmkrát?“ Jeíš mu odpovìdìl: „Neøíkám ti nejvíc sedmkrát, ale tøeba sedmdesátse-dmkrát.“ (Mt 18,21-22)

„Dejte si pozor! Kdy tvùj bratr zhøeší, domluv mu, a bude-li toho litovat, odpus mu! A kdy se proti tobì prohøeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a øekne: ‚Je mi to líto‘, odpus mu!“ (Lk 17,3-4)

Všichni prosíme o lásku Boží. Každý den se v modlitbách obracíme k Otci se slovy: „Odpus nám naše viny, jako i my od-pouštíme našim viníkùm.“

Nebyli bychom schopni milovat a odpouštìt, kdybychom neèerpali z pramene Lásky.

Petr, když pøistoupil k Ježíši, aby se ho zeptal na míru odpuštìní, pøekraèuje hra-nici, kterou rabíni obvykle uvádìli, když uèili své uèedníky.

Uèili, že je nutné odpouštìt bratru až dvakrát nebo tøikrát. Petr, který ve své otázce použil symbolické èíslo sedm, chtìl

23

tímto ukázat na pøemíru velkodušnosti.Ale Ježíš jde ještì dál. „Neøíkám ti nejvíc

sedmkrát, ale tøeba sedmdesátsedmkrát“, to znamená vždy, protože láska nemá hranice.

Když se cítíme velkodušnými, ty, Pane,nejsi ještě spokojen.Nabádáš nás plout stále dálv oceánu tvé lásky,té lásky, která nemáhranice a nezná míry.Proto ti vzdáváme díky,Pane!

2�

Nové pøikázání

„Nové pøikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, e jste moji uèedníci, budete-li mít lásku k sobì navzájem.“ (Jan 13,34-35)

Kdy se farizeové doslechli, e Jeíš umlèel saduceje, shromádili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtìl pøivést do úzkých a zeptal se: „Mistøe, které pøikázání je v Zákonì nejvìtší?“ Odpovìdìl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je nejvìtší a první pøikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bliního jako sám sebe.‘ Na tìch dvou pøikázáních spoèívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,34-40)

Láska k Bohu je první pøikázání. Je hlu-bokou motivací našeho života.

„...celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou“ – to jsou slova, která po-stupnì sílí a pøipomínají nám, jak a kolik máme milovat.

Setkání s Bohem v lásce obnovuje a zdo-konaluje i starostlivost o lidi. Ježíš nás svými slovy vyvádí z našeho omezeného názoru a øíká nám, jak se projevuje pravá láska k Bohu a k bližnímu.

2�

Podstatnou podmínkou pravého milo-vání je odmítnutí každé formy modlo-služby: „Pán Bùh náš je jediný Pán.“

Kolikrát jsme ale nazývali „boží“ dílo našich rukou, chválili jsme naše skutky a stali jsme se otroky pomíjivých a vrtkavých vìcí! Prosíme o dar srdce, které je stále více oèišováno od idolù, schopné pøijímat lásku a vìøit v lásku, sloužit jenom Bohu a v nìm každému bližnímu.

Chceme jít ve tvých stopách,náš něžný Mistře,abychom vydávali odvážné svědectvínovosti tvého Evangelia.Dej, ať podobně jako tvoje,ani naše láska nemá hranicea překračuje každou omezenost a malichernosta vždy dokáže nad zlem zvítězit dobrem.

JEÍŠ: TVÁØ OTCE, KTERÝ MILUJE

28

Volání lásky

„Kdo z vás, kdy má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá tìch devìtadevadesát v pustinì a nepùjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A kdy ji najde, s radostí si ji vloí na ramena. A pøijde domù, svolá své pøátele i sousedy a øekne jim: ‚Radujte se se mnou, protoe jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Øíkám vám, e právì tak bude v nebi vìtší radost nad jedním høíšníkem, který se obrátí, ne nad devìtadevadesáti spravedlivými, kteøí obrácení nepotøebují.“ (Lk 15,4-7)

„Já jsem dobrý pastýø; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svùj ivot. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovèince. Také ty musím pøivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýø. Proto mì Otec miluje, e dávám svùj ivot, a zase ho pøijmu nazpátek.“ (Jan 10,14-17)

Podobenství s jemností vyjadøuje nìžnost Božího srdce ke svému stvoøení.

Dobrý Pastýø nechá devadesát devìt ovcí a jde hledat jednu ztracenou ovci do všech míst, i do tìch nejstrmìjších a nejnebezpe-ènìjších. A nakonec, když ji najde, nenako-

29

pne ji, nekøièí na ni, netáhne ji násilím. Ne! Pastýø není schopný ani té nejmenší výèitky. Má velkou radost, že našel svoji drahou oveèku.

Tak ani Bùh nenechá nikoho, aby se ztratil. Už od poèátku stvoøení až dodnes spoèívá na každém z nás svým láskyplným a soucitným pohledem. Všichni jsme dra-hocenní v jeho oèích, i když jsem nevdìèní a høíšníci.

Pane Ježíši,potřebujeme tě.Nenechávej nás jít po nesprávných stezkách smrti.Přijď nás znovu hledatdo strmých roklí a neschůdných srázů naší opuštěnosti.A jestliže nemůžeme spatřit světlo tvé tváře,dej, aby nás dostihnulzvuk tvého hlasu.Jedno tvoje slovo stačí,aby se naše srdce zachvělo radostí,protože v tobě poznávásvého Dobrého Pastýře.

30

Touha po domì Milého

„Jeden èlovìk mìl dva syny. Mladší z nich øekl otci: ‚Otèe, dej mi z majetku podíl, který na mì pøipadá.‘ On tedy rozdìlil majetek mezi nì. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké zemì a tam svùj majetek rozmaøilým ivotem promarnil.

Kdy všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on zaèal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáøe v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepøe. Rád by utišil hlad lusky, které rali vepøi, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a øekl: ‚Kolik nádeníkù mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a pùjdu k svému otci a øeknu mu: Otèe, zhøešil jsem proti Bohu i proti tobì. U si nezaslouím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mì jako jednoho ze svých nádeníkù!‘ Vstal a šel k svému otci. Kdy byl ještì daleko, otec ho uvidìl a pohnut soucitem pøibìhl, objal ho a políbil. Syn mu øekl: ‚Otèe, zhøešil jsem proti Bohu i proti tobì. U si nezaslouím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec naøídil svým sluebníkùm: ‚Honem pøineste nejlepší šaty a obleète ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Pøiveïte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protoe tento mùj syn byl mrtev, a zase ije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A zaèali

31

Návrat ztraceného syna - Rembrandt

32

se veselit. Jeho starší syn byl právì na poli. Kdy se vracel a byl u blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze sluebníkù a ptal se ho, co to znamená. On mu odpovìdìl: ‚Tvùj bratr se vrátil a tvùj otec dal zabít vykrmené tele, e se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtìl jít dovnitø. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpovìdìl: ‚Hle, tolik let u ti slouím a nikdy jsem ádný tvùj pøíkaz nepøestoupil. A mnì jsi nikdy nedal ani kùzle, abych se poveselil se svými pøáteli. Kdy ale pøišel tenhle tvùj syn, který prohýøil tvùj majetek s nevìstkami, dals pro nìj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpo-vìdìl: ‚Dítì, ty jsi poøád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proè se veselit a radovat, protoe tento tvùj bratr byl mrtev, a zase ije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“ (Lk 15,11-32)

È asto odcházíme daleko z domova, da-leko od Boha. Srdcem se mu vzdalujeme. Ale on je naším Otcem a nemùže od nás odvrátit svùj pohled. Právì silou své lásky nás pøitahuje a vyvolává v nás trýznivou touhu po nìm.

Tak zaèíná náš návrat. Je to rozhodnutí, které bychom mìli dìlat

každý den. Máme totiž jistotu, že návratem domù budeme radostnì pøijati v Otcovì náruèi. Nebude nám vyèítat naše chyby, nenechá nás èekat venku pøede dveømi. Jeho srdce je nezmìøitelnì veliké.

33

V Ježíši, který nás pøivede domù, v nás Otec pozná své dìti, protože jednorozený Syn pøišel proto, aby se s námi ztotožnil.

V podobenství se také vyskytuje starší bratr, který žárlí na mladšího bratra. Zdá se mu, že Otcova dobrota je k nìmu ne-spra-vedlivá. Není to køesanský postoj. Každý køesan je totiž povolán vstoupit do božské logiky spravedlnosti, kterou je milosrdenství.

Otče můj,vracím se k tobě!Poznal jsem těaž tenkrát, když jsem se ocitl daleko.Toužil jsem po toběaž tenkrát, když jsem se cítil ubohý bez tebe.Dnes se vracím k toběbez jakéhokoli požadavku.Já, který jsem jednoho dne odešel,jsem drze požadoval svůj podíl.Otče můj, nyní chci pouzevidět tvoji tvář,slyšet tvůj hlasa zůstat pokorně v tvé přítomnosti.

3�

...rád bych ti nìco povìdìl: lekce o lásce

Jeden farizeus ho pozval k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom mìstì ila jistá ena, byla to høíšnice. Kdy se dovìdìla, e je u stolu v domì toho farizea, pøinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, pøistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu zaèala smáèet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala draho-cenným olejem.

Kdy to vidìl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to ena, která se ho dotýká – e je to høíšnice!“ Jeíš mu na to øekl: „Šimone, rád bych ti nìco povìdìl.“ On na to: „Jen mluv, Mistøe!“ „Jeden vìøitel mìl dva dluníky. První mu byl dluen pìt set denárù, druhý padesát. Kdy nemìli èím dluh splatit, obìma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpovìdìl: „Mám za to, e ten, komu odpustil více.“ Øekl mu: „Správnì jsi usoudil.“ Obrátil se k enì a øekl Šimonovi: „Vidíš tuto enu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utøela svými vlasy. Nepolíbils mì na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepøestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným

3�

Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami

a utøela svými vlasy.

ilustrace: Cosimo Musio

3�

olejem pomazala nohy. Proto ti øíkám: Muselo jí být odpuštìno mnoho høíchù, kdy mnì nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ (Lk 7,36-47)

Jedna žena, høíšnice a kajícnice, pláèe nad vlastním høíchem, protože našla pravou lásku, Lásku v osobì, která ji neodmítla.

Všechen její cit, veškerá lidská schopnost milovat, kterou pøed tím dávala do služeb høíchu, se nyní promìnily v lásku vykou-penou a èistou.

Stojí pøed ní Šimon – farizeus, nepo-skvrnìný høíchem, èestný a štìdrý. Dokonce pozval i Ježíše do svého domu! Ale Ježíš v nìm nemá zalíbení, protože Šimon si o sobì myslí, že je spravedlivý. Šimon málo miluje a ne-všimne si, že právì tvrdost srdce je velkým høíchem.

A neklesneme na místo farizea!Tak, jako žena høíšnice, chceme spoèi-

nout u Ježíšových nohou, aby z našeho oèištìného srdce mohly proudit slzy kajíc-nosti, vdìènosti a lásky.

3�

Pane Ježíši, nauč nás poznávata přijímat v tobě pravou Lásku,která spaluje každou naši ubohost,každý náš projev egoismu.Dej, abychom v objetí tvého milosrdenstvívychutnávali radost z tvého odpuštění a z tvého spasení.

38

Balzám lásky

Jeíš se ujal slova a øekl: „Jeden èlovìk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupièi. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nìjaký knìz; vidìl ho, ale vyhnul se mu. Stejnì i jeden levita pøišel k tomu místu; vidìl ho, ale vyhnul se mu. Ale jeden Samaritán pøišel na své cestì k nìmu, vidìl ho a bylo mu ho líto. Pøi-stoupil k nìmu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o nìho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o nìho, a co vynaloíš navíc, já ti doplatím, a se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z tìch tøí se zachoval jako bliní k tomu, který se octl mezi lupièi?“ On odpovìdìl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Jeíš mu øekl: „Jdi a stejnì jednej i ty!“ (Lk 10,30-37)

Vyprávìním podobenství o dobrém Sama-ritánovi chtìl Ježíš otevøít naše srdce lásce, která je jako rozvodnìná øeka. Zasahuje každého, nikoho nevynechá.

Kdo není odhodlán vystavit se všem dùsledkùm lásky – lásky, která je sebeode-vzdáním a darem nás samotných druhým

39

–, nerozezná svého bližního a nikdy nepocítí žádnou povinnost vùèi druhému.

Potøeba vyjít vstøíc bratrovi není otázkou zákona. Musí se zrodit v hlubinách srdce. Nemùžeme kalkulovat, koho milovat a koho ne.

Když milujeme podle Božího pøikázání, vydáváme se celí. Nepoèítáme ztráty a pøedbìžnì nekalkulujeme podmínky zisku.

V Kristu jsme všichni povoláni být dobrými Samaritány, protože on sám na sebe vzal náš høích, naložil si nás na sebe a do-pravil nás do hostince spásy. Cestou potíral naše rány balzámem lásky.

Ježíši, dobrý Samaritáne,skloň se soucitněnad našimi ranami.Ležíme podél cest,kde nenávist a násilí sejí smrt.Nalij na naše zraněníbalzám své lásky,abychom byli znovu vráceni do pravého životaa mohli zpívat novou píseňnaděje a radosti.

�0

Jeíš a náš dluh lásky

„Nebeské království se podobá králi, který chtìl provést vyúètování se svými sluebníky. A kdy s vyúètováním zaèal, pøivedli mu jednoho dluníka, u kterého mìl deset tisíc høiven. Protoe dluník nemìl èím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se enou a dìtmi a se vším, co mìl, a tím zaplatit. Tu mu ten sluebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Mìj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím!‘ A pán se nad tím sluebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten sluebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhù ve slubì, který mu byl dluen sto denárù. Zaèal ho škrtit a køièel: ‚Zapla, co jsi dluen!‘ Jeho druh padl pøed ním na kolena a prosil ho: ‚Mìj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtìl, ale šel a dal ho zavøít do vìzení, dokud dluh nezaplatí. Kdy jeho druhové ve slubì vidìli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to povìdìli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a øekl mu: ‚Sluebníku nièemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protoe jsi mì prosil. Nemìl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘“ (Mt 18,23-33)

V tomto podobenství je srovnáván dluh, který máme vùèi Bohu, s dluhy, které

�1

mùžeme mít mezi sebou. První dluh je ne-spoèitatelný. V porovnání s ním jsou druhé dluhy malièkostmi. Ve Starém Zákonì mìlo odpuštìní své omezení a používalo se právo veta: „Oko za oko, zub za zub.“

Ježíš všechno pøevrátil.Pomsta je nejvìtší ubohostí, které se

èlovìk mùže dopustit, protože pravá èest je v lásce, ve štìdrosti, ve velkorysosti k dru-hým, v tom, jaký je Bùh k nám.

Kdo se cítí být dlužníkem, stává se milosrdnìjším. Kdo je bezcitný, nezná ještì sám sebe a doposud neodhalil Boží tváø, která se zjevila v Ježíši, cenì našeho vykoupení.

Nikdy nebudeme moci dostateènì odpo-vìdìt na Boží lásku, ale jestli se poku-síme dávat bližním tu lásku, kterou od Boha dostáváme, náš dluh se zmenší. Bùh si totiž váží všeho, co dìláme pro jeho dìti, naše bratry.

Smiluj se nad námi, Pane,protože jsme k našim bližnímčasto bezcitní.Uchováváme si v účetní knizesloupec jejich dluhů stále otevřený.Veď nás k tomu, abychom obrátili lista s úžasem znovu hleděli na to, kolik toho každý den dostáváme.Dej, abychom se od tebe naučilivšechno odpouštět,a tak poznali radostvelkorysého srdce.

ZNAMENÍ LÁSKYA MILUJÍCÍ TVÁØE

��

Almuna lásky

Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháèù dávalo mnoho. Pøišla také jedna chudá vdova a dala dvì drobné mince, asi tolik jako pár halíøù. Zavolal své uèedníky a øekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc ne všichni ostatní, kteøí dávali do pokla-dnice. Všichni toti tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedo-statku. Dala všechno, co mìla, celé své ivobytí.“ (Mk 12,41-44)

Ježíš se posadil proti chrámové pokladnici a poslouchal knìze, který nahlas kázal o dù-ležitosti darù vìøících. Mnoho boháèù hlasitì cinkalo svými mincemi a v pokladnici mohutnì zvyšovali celkovou sumu.

Ježíš, který krátce pøed tím odpovìdìl jednomu uèiteli Zákona na otázku, které pøikázání je první ze všech, nyní mlèky pozoruje celé dìní.

Až když jedna chudá vdova vhodila pár drobných mincí, èástku skuteènì smìšnou, zavolal si své uèedníky, aby i oni mohli hodnotit.

Láska se nemìøí povrchností. Láska je skutkem srdce a váží se na jiných vahách. Její hmotnost závisí na obìtavosti, odda-

��

nosti, pokorném sebezapøení. Jen tenkrát, když dáme sami sebe, nabízíme nìco, co má hodnotu.

Chudá vdova promìòuje nevìdomky celkovou cenu, kterou nebeský Otec zapla-til, když dal svìtu svùj poklad, vyvoleného Syna, aby nám ukázal cestu lásky, která je oprav-dovým darováním sebe sama.

Otče dobrý,v kultuře dnešní doby se zdá, že platí jen to,co je nápadné a veliké.I náš zrak se nechá oslepitokázalými projevyvelkolepého bohatství,které navozují zdání, že nám v životě přináší úspěch.Daruj nám pochopení,že jenom pokorná gesta lásky, konaná za běhu každodenního života,jsou před tvým zrakemvelkým a opravdovým svědectvím láskya budují nebeské království.

��

Znamení lásky a láskyplné pohledy

„Mistøe dobrý, co musím dìlat, abych dostal vìèný ivot?“

Jeíš mu odpovìdìl: „Proè mì nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bùh. Znáš pøikázání: ‚Nezabiješ, nezci-zoloíš, nepokradeš, nevydáš køivé svìdectví, nebudeš podvádìt, cti svého otce i matku!‘“ On mu na to øekl: „Mistøe, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Jeíš na nìho pohlédl s láskou a øekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak pøijï a následuj mì!“ (Mk 10,17b-21)

A zùstal on sám a ena pøed ním. Jeíš se vzpøímil a øekl jí: „eno, kam se podìli? Nikdo tì neodsoudil?“ Odpovìdìla: „Nikdo, Pane.“ Jeíš øekl: „Ani já tì neodsuzuji. Jdi a od nynìjška u nehøeš!“ (Jan 8,9b-11)

Dva úryvky, ze kterých vychází krásná Ježíšova silueta, která v tichu, prostým pohledem a prostøednictvím odpouštìjících gest odhaluje svou vlastní lásku.

První setkání je s mladým bohatým mužem. Ježíš se na nìho dívá èistým a pro-nikavým pohledem, aby v nìm vyvolal

��

velkomyslnou a vyèerpávající odpovìï. On je opravdu „Mistrem dobrým“, kterému se nemùže nic odepøít.

Ve druhém úryvku nacházíme jednu ženu, která podle Mojžíšova Zákona mìla být ukamenována. Ježíš odpovídá tìm, kteøí ji obviòují, zcela prostì. Píše prstem na zem. Je to znamení, které mùže naznaèovat mnoho vìcí.

Nastává ticho. Pøi èekání na odpovìï se vytváøí velmi napjatá atmosféra. Je to chvíle mimoøádné milosti, je to kající liturgie.

Ježíš neschvaluje nemorální chování ženy. Nikdy neomlouvá høích, nepodceòuje jeho závažnost, ale miluje høíšníka a odpouští mu. Vybízí ho k obrácení: „Jdi a od nynìjška už nehøeš!“

Odpuštìní se dává proto, aby se obnovil èlovìk. Protože odmítnutím høíchu zaèíná nová cesta ve svobodì svaté lásky.

Ježíši, Mistře dobrý,zadívej se znovu na nás svým něžným pohledem!Tvůj pohled proniká do hlubinnašeho srdce,spaluje veškerý egoismus,ničí hřích.Daruje nám sílu a radostjít po stezkách světaa oznamovat, že ty jsijediná pravá láska.

�8

Milované tváøe

Jeíš mìl rád Martu a její sestru i Lazara.…Jeíš zaplakal, idé øíkali: „Hle, jak ho miloval!“ (Jan 11,5.35-36)

Jeden z jeho uèedníkù leel na Jeíšových prsou, ten, kterého Jeíš miloval. Šimon Petr na nìj kývl a vybídl ho: „Zeptej se, kdo to je, o kom to øíká.“ On se naklonil k Jeíšovým prsùm a zeptal se ho: „Pane, kdo je to?“ (Jan 13,23-25)

Kdy posnídali, zeptal se Jeíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janùv, miluješ mì více ne ti zde?“ Odpovìdìl mu: „Ano, Pane, ty víš, e tì miluji.“ Jeíš mu øekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janùv, miluješ mì?“ Odpovìdìl mu: „Ano, Pane, ty víš, e tì miluji.“ Jeíš mu øekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potøetí: „Šimone, synu Janùv, miluješ mì?“ Petr se zarmoutil, e se ho potøetí zeptal: „Miluješ mì?“, a odpovìdìl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, e tì miluji!“ Jeíš mu øekl: „Pas moje ovce!“ (Jan 21,15-17)

Ve Starém Zákonì se Abrahám nazýval „pøítelem“ Božím. V síle tohoto pøátelství dokázal velmi silnì pùsobit na srdce svého Pána, který se pøimlouvá ve prospìch zvrácených mìst.

�9

V Novém Zákonì Bùh stejným zpùso-bem pøichází mezi nás, abychom ho pøijali jako pøítele.

Evangelium nezaznamenává žádné slovo Lazara z Betánie. Jistì ale Lazar Ježíše vel-mi miloval a spolu se svými sestrami mu nabízel pohostinství ve svém domì. Pøed jeho hrobem Ježíš zaplakal, a tím ukázal, jak moc ho i on miloval.

V Ježíši se Bùh stal pøítelem každého z nás. Daroval se nám až do té míry, že se stal naším pokrmem a naším nápojem, abychom s ním mohli žít v jednotì lásky. Pouze tím, že mu budeme splácet jeho lásku, najdeme plnost života.

Pane Ježíši,ty jsi nás chtěl nazývat přátelia pro nás maličké a chudobné,kteří jsme pod zákonem smrti,jsi ronil slzy bolesti a soucitu.Vzpomínka na tvoji láskubožsky lidskouje v nás stále živáa zahání každý náš strach,protože ty nás nenecháš nikdy samotné,ani v tomto životě,ani po smrti.

�0

Budeme souzeni z lásky

Spravedliví mu na to øeknou: „Pane, kdy jsme tì vidìli hladového, a dali jsme ti najíst, íznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tì vidìli na cestì, a ujali jsme se tì, nebo nahého, a oblékli jsme tì? Kdy jsme tì vidìli nemocného nebo ve vìzení, a pøišli jsme k tobì?“ Král jim odpoví:„Amen, pravím vám: Cokoli jste udìlali pro jednoho z tìchto mých nejposlednìjších bratøí, pro mne jste udìlali.“ (Mt 25,37-40)

Otcova tváø nejnìžnìjší lásky se ukazuje v Ježíši Nazaretském. Tato tváø se nyní musí ztváròovat i v nás, v našem srdci, protože jsme voláni k jeho obrazu, k tomu, abychom se mu podobali. Také my, když žijeme v Kristu, mùžeme mít vnitøní tváø nìžnosti a dobroty, protože po Ježíšovì ukøižování a vzkøíšení nám byl darován Duch svatý, božská Láska, která nás pøetváøí v nová stvoøení.

Máme pak potøebu nauèit se milovat své bratry konkrétnì a upøímnì. Nauèit se vidìt v nich Pána.

Jen když se zadíváme na køíž, pozná-váme, jak bezmezná je láska. Nauèíme se takovému soucítìní, které umí vzít na sebe slabosti bližního, které se umí sklánìt nad

�1

nuznými, hladovými, žíznivými, nemo-cnými a vìznìnými a které nezištnì dává bez oèekávání odmìny.

Božské milosrdenství, které se vylévá z Otcova srdce do srdce Ježíšova a do srdcí vìøících, je jedinou pokojnou silou, která dokáže pøemìnit svìt.

Zatímco nás denní světlovede po cestě, kde je mnoho lidírůzných národností, jazyků a ras,nauč nás, ó Pane,svému tajemství vřele a srdečněkaždého přijímat, aby ses,až dojdeme k soumraku života,mohl ukázatnašim užaslým očímjako tajemný poutníkvděčný za každý, i ten nejmenší,projev lásky.

ZTRATIT SE, ABYCHOM SE NAŠLI V LÁSCE

��

Nároèná láska

Všem pak øekl: „Kdo chce jít za mnou, a zapøe sám sebe, den co den bere na sebe svùj køí a následuje mì. Nebo kdo by chtìl svùj ivot zachránit, ztratí ho, ale kdo svùj ivot pro mì ztratí, zachrání si ho. (Lk 9,23-24)

„Amen, amen, pravím vám: Jestlie pše-nièné zrno nepadne do zemì a neodumøe, zùstane samo; odumøe-li však, pøinese hojný uitek. Kdo má svùj ivot rád, ztratí ho; kdo však svùj ivot na tomto svìtì nenávidí, uchová si ho pro ivot vìèný.“(Jan 12,24-25)

„Kdo miluje otce nebo matku víc neli mne, není mì hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc neli mne, není mì hoden. A kdo nebere svùj køí a nenásleduje mì, není mì hoden. Kdo nalezne svùj ivot, ztratí ho, kdo však ztratí svùj ivot pro mì, nalezne ho.“ (Mt 10,37-39)

Abychom se mohli nazývat pravými Ježíšovými uèedníky, je nezbytné zùstávat vìrní jeho slovu, které je vždy nároèné. Vybízí nás k neustálému „zapírání sebe samého“, abychom mohli být svobodní v lásce k druhým.

��

Ježíš pøedkládá pùsobivý pøíklad zrna, které v zemi odumírá. Tím ukazuje všem, kdo ho chtìjí následovat, na tajemný zákon plodnosti.

Zapøít sám sebe je sice zákon uèedníka, ale znamená zapøít sám sebe pro lásku, která je láskou k bližnímu a láskou k Bohu.

Ve skuteènosti je to láska, která od nás vyžaduje odlouèení od všeho, co nám brání vztahu k Bohu a k bližním. Kristùv uèedník je osvobozený od pøekážející tíhy vlastního „já“. Stává se pøítomným milosrdenstvím a pokojem mezi lidmi. Je silou smíøení, protože nejkrásnìjším ovocem lásky je pokoj.

Následovat tebe, Pane,je stále „riskantní“.Slibuješ života zveš nás objímat kříž.Působíš nám radost,ale dáváš ji jen tomu,kdo opustí všechno.Čím víc ti chceme utéci,tím víc zjišťujeme, že jenom ty jsi Cesta, Pravda a Život.Nedáváš nám možnost nechat si otevřená zadní vrátka.Pro nás je ale krásné být přemoženia být uvězněnitebou, který jsi Láska.

��

Zùstaòte v mé lásce

„Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zùstaòte v mé lásce. Zacho-váte-li moje pøikázání, zùstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával pøikázání svého Otce a zùstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé pøikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá vìtší lásku ne ten, kdo za své pøátele poloí svùj ivot. Vy jste moji pøátelé, kdy dìláte, co já vám ukládám. U vás nenazývám sluebníky, protoe sluebník neví, co dìlá jeho pán. Nazval jsem vás pøáteli, protoe vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a urèil jsem vás k tomu, abyste šli a pøinášeli uitek a váš uitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oè ho budete prosit ve jménu mém. To vám pøikazuji: Milujte se navzájem!“ (Jan 15,9-17)

Ve skrytosti k nim Ježíš od srdce prom-louvá. Odhaluje svým uèedníkùm tajemství Boží lásky. U èlovìka spoèívá naplnìní radosti v tom, že pøebývá v živé jednotì s Ježíšem a jeho prostøednictvím s Otcem. Toto spojení v lásce je Duch svatý.

��

Jako Syn Boží pøišel, aby se stal naším prvorozeným bratrem, tak i my, když v nìho vìøíme, musíme v druhých lidech vidìt své bratry.

A jako nás Bùh v lásce pøedchází, tak i my se musíme mezi sebou v lásce pøedchá-zet. V té lásce, která je nejvìtší láskou a dává život.

Jak èasto se však namísto toho ukazuje naše sobectví! Myslíme jen sami na sebe. Stále nejsme schopni na sebe zapomenout, abychom mohli žít v Kristu, dýchat jeho lásku a rozlévat ji kolem sebe.

Pane Ježíši,přikazuješ nám, abychom se milovali jako ty jsi miloval nás.Toto přikázáníse zdá být nemožné následování.Jsme velmi malía jak ubohé je naše srdce!Ale u tebe je opravduvšechno možné,protože ty jsi Láskaa necháváš nás v tobě přebývat.Pane, rozšiřuj naše srdce:daruj nám to, co nám přikazuješ,a přikazuj nám stále víc lásky.

�8

Milovat a do krajnosti

Bylo pøed velikonoèními svátky. Jeíš vìdìl, e pøišla jeho hodina, kdy mìl pøejít z tohoto svìta k Otci. A protoe miloval svoje, kteøí byli ve svìtì, projevil jim lásku a do krajnosti. Bylo to pøi veèeøi. Ïábel u vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimo-novu, myšlenku, aby ho zradil.

Jeíš vìdìl, e mu dal Otec všechno do rukou a e vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od veèeøe, odloil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lnìnou zástìru. Potom nalil vodu do umyvadla a zaèal uèedníkùm umývat nohy a utírat jim je zástìrou, kterou mìl uvázanou kolem pasu. Tak pøišel k Šimonu Petrovi. Ten mu øekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Jeíš mu odpovìdìl: „Co já dìlám, tomu ty nyní ještì nemùeš rozumìt; pochopíš to však pozdìji.“ Petr mu øekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Jeíš mu odpovìdìl: „Jestlie tì neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu øekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ (Jan 13,1-9)

Ježíš miloval svoje až do krajních dùsle-dkù. Jasnì si byl vìdom toho, že pøišla jeho hodina. Pøi poslední veèeøi, obklopen svými uèedníky, složil zkoušku své veliké

�9

lásky. Umýval svým uèedníkùm nohy, aby je nauèil, že pravá láska zaèíná vždy pokorou.

Tento výjev je dojemný. Utìšující a zna-menitá Ježíšova služba je pøíkladem velkého pøikázání lásky a je vykonána s obrovskou prostotou a jednoduchostí.

Ježíš pøišel, aby nás osvobodil od so-bectví, od pýchy, od hledání sebe samých.

On, který je Láska, se pøepásal pokorou, svlékl se ze své vlastní slávy a sklonil se, aby mohl umývat naše nohy zaprášené høíchem.

Právì v tomto ponížení ukazuje láska svoji svrchovanost. Tím, že se Ježíš stal naším služebníkem, stává se naším Pánem a Spasi-telem.

Jsme učedníky tvého Evangelia,dej, Pane, abychom se naučilive tvé škole života pokorné lásce,která je službou.Jen tak můžeme býtschopni darovat životjako tys nám ho darovalv nejvyšší odevzdanostisebe samého na dřevě Křížea v zázračné svátosti Eucharistie.

�0

�1

Obsah

Úvod ...................................................................... 5Jeíš, tváø Otcovy lásky ........................................ 7

STVOØENI A SPASENI LÁSKOU .................. 9 Láska staví svùj stan Mezi námi .............. 10 Syn mé lásky .............................................. 12 Chléb lásky ................................................. 14 Køí odhaluje tváø lásky ............................ 16

HOJNOST LÁSKY ........................................... 19 Ale já vám øíkám: Milujte... ...................... 20 Láska bez hranic ........................................ 22 Nové pøikázání ........................................... 24

JEÍŠ: TVÁØ OTCE, KTERÝ MILUJE ........... 27 Volání lásky ................................................. 28 Touha po domì Milého ............................. 30 ...rád bych ti nìco povìdìl lekce o lásce ................................................. 34 Balzám lásky ............................................... 38

Jeíš a náš dluh lásky ................................ 40

ZNAMENÍ LÁSKYA MILUJÍCÍ TVÁØE ........................................ 43 Almuna lásky ............................................ 44 Znamení lásky a láskyplné pohledy .......... 46

Milované tváøe ............................................ 48 Budeme souzeni z lásky ........................... 50

ZTRATIT SE, ABYCHOM SE NAŠLI V LÁSCE......................................... 53 Nároèná láska ............................................. 54 Zùstaòte v mé lásce ................................... 56 Milovat a do krajnosti .............................. 58

��

Anna Maria CànopiEvangelium lásky - Stvořeni a spaseni láskouZ italského originálu Il vangelo dell´amore Překlad Milena Ptáčková Vydalo nakladatelství PAULÍNKYPraha 1, Petrská 9v roce 2001 jako svou 41. publikaciJazyková redakce Hana SobalíkováISBN 80-86025-42-XVytiskla tiskárna PB tisk, Příbram První vydání

Doporučená cena 42,- Kč

sérieSlova života

1. Anna Maria Cànopi, Evangelium milosrdenství2. Anna Maria Cànopi, Evangelium radosti3. Anna Maria Cànopi, Evangelium nového života4. Anna Maria Cànopi, Evangelium lásky