Studie o slonovi - webzdarmajanjilek.webz.cz/publikace/40.pdfSTUDIE O SLONOVI (551 Důvodem jejich zájmu byla zřejmě údajná charakterová blízkost slona člově-ku.7 Paralelu

JAN JÍLEK – DAVID KALHOUS

Studie o slonoviDAROVÁNÍ EXOTICKÉHO ZVÍŘETE JAKO PROSTŘEDEK POLITICKÉ KOMU-

NIKACE V ANTICE A V RANÉM STŘEDOVĚKU

„Císař vypadal ve svých nových regáliích nádherně a bagdádský chalífa Hárun al Rašíd

mu poslal slona. To jsou ty potíže s úspěchem. Lidé vám začnou posílat slony jako drobný

důkaz úcty.“ (Cuppy 1997, 74)

„Onen slon, jehož mu (Karlovi, pozn. aut.) poslal Áron, král Saracénů, zemřel.“1 Touto větou někdy na počátku 9. století dvorní francký letopisec okomentoval smutný konec Abdula Abbáse, slona, jehož v létě roku 802 poslal Karlovi Velikému jeho přítel, bagdádský kalif Hárun-al-Rašíd. Osud jednoho zvířete tak pronikl mezi zmínky o válečných taženích, diplomatických jednáních a mezi poznámky o živo-tech významných a mocných. Ačkoli se Abdulovi podařilo zaujmout letopisce pou-ze dvakrát, a to když byl přiveden na císařský dvůr2 a když jej sklátila nemoc poblíž

1 Kurze ed. 1895, 131: „…elephans ille, quem ei Aaron rex Saracenorum miserat, subita morte.“ Zprávu rovněž uvádí Simmson ed. 1909, 4: „Et ille elefas quem Aaron imperatori miserat, subita morte periit“.

2 O jeho příchodu na císařský dvůr nás rovněž zpravuje celá řada pramenů, viz Kurze ed. 1895, 116: „Tum ille (Karel) misit Ercanbaldum notarium in Liguriam ad classem parandam, qua elefans et ea, quae cum eo deferebantur, subveherentur. ... Ipsius anni mense Octobrio Isaac Iudeus de Africa cum elefanto regressus Portum Veneris intravit; et quia propter nives Alpes transire non potuit, in Vercellis hiemavit.“ Kurze ed. 1895, 117: „Ipsius anni mense Iulio, XIII. Kal. Aug., venit Isaac cum elefanto et ceteris muneribus, quae a rege Persarum missa sunt, et Aquisgrani omnia imperatori detulit; nomen elefanti erat Abul Abaz.“ Migne ed. 1879, sl. 130c: „Elephas cum aliis donariis a rege Persarum Aaron Amiralinum imperatori per legatos mittitur.“ Pertz ed. 1826a, 39: „Et eo anno pervenit elefans in Fran-cia.“ Pertz ed. 1826b, 120: „Amormulus Sarracenorum rex elefantum unum cum alia munera pretiosa dirigit.“ Pertz ed. 1826c, 307: „Et in ipso anno venerunt missi eius, quos miserat trans mare in Persida ad Amarmoli regem Sarracenorum propter elephantum bestiam; et ipsum elephantum adduxerunt secum in Francia ad Aquis sedem.“ Waitz ed. 1887, 170: „Contiqit etiam eodem in tempore, missos domini imperatoris Karoli id ipsum in íter directos fore, qui ab Aaron rege Saracenorum elefantem expectabant atque cum aliis muneribus quae Karolo transmiserat, quamvis longa mora interveniente, in Franciam detulerunt; nam quartum dimidium annum in via fuerunt demorasse. Sed missi preafati cómitis prasebiter et diaconus uná cum illlis Hierosolimam adventates, reditum illorum, quia diu demorati sunt, praestolare non poterant; nam praesbiter ille sacris in locis terram terrae animam ast-ris reddidit.“ Holder-Egger ed. 1911, kap. 16, 19: „Cum Aaron rege Persarum, qui excepta India totam poene tenebat orientem, talem habuit in amicitia concordiam, ut is gratiam eius omnium, qui in toto orbe terrarum erant, regum ac principum amicitiae praeponeret solumque illum honore ac muni-fi centia sibi colendum iudicaret. Ac proinde, cum legati eius, quos cum donariis ad sacratissimum Domini ac salvatoris nostri sepulchrum locumque resurrectionis miserat, ad eum venissent et ei do-mini sui voluntatem indicassent, non solum quae petebantur fi eri permisit, sed etiam sacrum illum et

Zamereno_545-827.indd 549Zamereno_545-827.indd 549 26.5.2010 11:59:3726.5.2010 11:59:37

550 ) ZAMĚŘENO NA STŘEDOVĚK

dánských hranic, měl přesto více štěstí než mnozí jeho lidští souputníci, o nichž dnes již nevíme vůbec nic.

Ke zprávám franckých kronikářů jsme se však neobrátili s úmyslem vyzdvihnout neobvyklost pouhých dvou zmínek, avšak s poněkud obecnějším cílem. Nebude nás totiž zajímat, s jakými praktickými obtížemi se muselo poselstvo potýkat při cestě z Bagdádu (přehledně Hodges 1988, 155−156; k obchodním trasám McCormick 2001) nebo co slon na dalekém severu vlastně jedl, jako spíše proč byl o něj vlast-ně takový zájem. Soudíme, že nemusel vy-plývat z pouhé exotičnosti tohoto zvířete a z jeho velikosti. Bude nás proto zajímat, zda a případně jaký vlastně mohlo mít pro Karla darování slona symbolický význam.

Vzhledem k tomu, že se pohybujeme v období, jež někteří označují za renesanci a jiní v něm dokonce vidí přímé pokra-čování pozdně antického světa, obrátíme se nejprve hlouběji do minulosti s cílem zjistit, jakou roli hrál v antické době slon (a potažmo i jiná divoká zvířata) jako di-plomatický dar3 nebo jako prostředek politické komunikace4 uvnitř určité komu-nity i směrem navenek. Nejprve nás však bude zajímat, jak slona vnímala tehdejší literatura5 a zda měla tato dvě pojetí, tedy politicko-propagandistické a učené, vůbec něco společného. Prostřednictvím těchto dvou sond se následně pokusíme zodpovědět otázku, již jsme si položili výše: co mohlo pro Karla Velikého, jeho křesťanské a muslimské současníky i pozdně antické předchůdce darování slona znamenat. Obraťme se nejprve k pozdně antické „vědecké“ literatuře, z níž vycházela učená tradice jak křesťanstva, tak islámu. Její základ tvořila díla staršího z Pliniů (23−79 n. l.) a Claudia Aeliana, řečeného Medoústý (175−235 n. l.).6 Oba tito autoři věnovali slonovi značnou pozornost: Pliniova osmá kniha Přírodní historie dokonce kapitolou o slonech začíná, v díle Aelianově zaujímají různé poznámky o slonech rovněž znač-ný díl textu.

salutarem locum, ut ilius potestati adscriberetur, concessit; et revertentibus legatis suos adiungens,…ingentia illi dona direxit, cum ei ante paucos annos eum, quem tunc solum habebat, roganti mitteret elefantum…“ Haefele ed. 1959, II. 8, 61: „Attulerunt autem Persę imperatori elephantum et simias, opo-balsamum, nardum unguentaque varia, pigmeta odoramenta vel medicamenta diversissima, adeo ut orientem evacuasse et ocidentem viderentur implesse.“ Kurze ed. 1891, 15: „Isaac Iudaeus elefantum et alia munera, quae Aaron rex Persarum miserat, Aquisgrani Carolo detulit.“ Winterfeld ed. 1899, 48: „Hoc de longinquis elephas regionibus anno/ Primitus adductus, mira spectacula regno/ Francorum; dederat Persarum denique princeps/ Hunc Aaron…“

3 K významu daru v merovejské a karolínské době viz Curta 2006.4 O vztazích mezi Karlovci Velikým a kalify naposledy Borgolte 1976.5 Důležitost zkoumání zvířecí symboliky s využitím jak ikonografi ckého materiálu, tak teologických

spisů jasně demonstruje práce Wehrhahn-Stauch 1972.6 Blíže k učené řecké a římské tradici také Scullard 1974, 32−63, 208−235. K nejstarší vrstvě Bigwood 1993.

Obr. 1. Boj slona s drakem: Aberdeen University Library MS 24, f65v (podle The Aberdeen Bestiary [online]. University of Aberdeen, dostupné z: <http://www.abdn.ac.uk/bestiary/comment/65velep.hti> [cit. 2009-10-28])


STUDIE O SLONOVI ( 551

Důvodem jejich zájmu byla zřejmě údajná charakterová blízkost slona člově-ku.7 Paralelu mezi slonem a člověkem oba autoři vedli v několika směrech. Jednak upozorňovali na schopnost slona pěstovat určitý kult, ať už slunce8, nebo měsíce.9 Kromě existence údajných blízkých přátelství mezi slonem a člověkem10 měla obě stvoření spojovat i úcta k mrtvým, dokládaná existencí sloních hřbitovů.11

V jistém smyslu může dokonce líčení vlastností slona vyznít i jako výzva lidem a jejich pokaženému charakteru: podle Aeliana totiž sloni vynikají smyslem pro spravedlnost12, jenž jim zabraňuje dopustit se vraždy a nutí je, aby ctili stáří, vždy pečovali o své mladé a nikdy je neopouštěli.13 Medoústý jej demonstruje na příběhu

7 König − Winkler edd. 1976, VIII. 1. 1, 14: „Maximum est elephans proximumque humanis sensibus, quippe intellectus illis sermonis patrii et imperiorum obedientia, offi ciorum quae didicere memoria, amoris et gloriae voluptas, immo vero, quae etiam in homine rara, probitas, prudentia, aequitas, re-ligio quoque siderum solisque ac lunae veneratio.“ O. c., VIII. 5. 11, 20: „Elephanti gregatim semper ingrediuntur. ducit agmen maximus natu, cogit aetate proximus. amnem transituri minimos praemit-tunt, ne maiorum ingressu atterente alveum crescat gurgiti altitudo.“

8 Jakobs (přel.) 1832, VII. 44, 115: „Exorientem solem elephanti adorant, promuscides, tanquam manus, adversus solis radios allevantes, unde etiam deo cari sunt; cujus rei Philopator Ptolemaeus testis est nobis locuples. In bello, quod cum Antiocho gessit, victoria penes illum fuit; cumque soli sacra face-ret, proque victoria ei gratias persolveret, tum quod ad reliqua magnifi ca sacrifi cavit, tum vero etiam quatuor elephantos maxima magnitudine, existimans se illo sacrifi cio deum religiose colere, primum immolavit. Deinde cum in somniis minis dei perculsus fuisset, ob inusitatam et alienam hostiam, re-ligionis metu permotus, pro immolatis ex aere quatuor elephantes in honorem solis excitavit, hoc ut supplici facto hunc sibi placatum effi ceret. Ergo does elephanti adorant; homines autem, num dii exsistant, et, si sint, hum humanarum rerum curam gerant, dubitant.“

9 Jakobs (přel.) 1832, IV. 10, 50: „Luna nova nitescente, audio elephantos naturali quadam et ineff abili intelligentia e sylva, ubi pascuntur, ramos recens decerptos auferre, eosque deinde in sublime tollere, et suspicere, et leviter ramos movere, tanquam supplicium quoddam deae protendentes, ut ipsis pro-pitia et benevola esse velit.“

10 Jakobs (přel.) 1832, VII. 41, 114: „Lacyden peripateticum, altorem suum, anser tantopere amavit, ut et cum ipso simul ambularet, et cum ille sederet, hic quoque ab ambulando quiesceret, nec ipsum un-quam relinqueret. Eum igitur Lacydes mortuum non minus ambitiose, quam aut fi lium aut fratrem, sepulturae honore aff ecit. Cum Pyrrhus, Epirotarum rex, ad Argos occubuisset, in eo confl ictu ele-phantus fuit, qui domitorem suum tantopere amavit, ut non prius, quamvis moderator jam excidis-set, currere omiserit, quam suum nutricium ex hostibus et servasset, et intra fi nes amicos reportasset.“ Srov. o. c., III. 46, 46−47; o. c., VII. 43, 114−115.

11 König − Winkler edd. 1976, VIII. 1. 3, 14: „...alienae quoque religionis intellectu creduntur maria transi-turi non ante naves conscendere quam invitati rectoris iureiurando de reditu, visique sunt fessi aegri-tudine, quando et illas moles infestant morbi, herbas supini in caelum iacentes, veluti tellure precibus allegata.“ Jakobs, F. (přel.) 1832, VII. 2, 100: „Rex quidam ex indigenis propter dentium sive cornuum formam et magnitudinem, ut re tam pretiosa potiretur, occidere voluit (haec enim in his belluis arma propter longi temporis aevum praegrandia sunt:) hac igitur cupiditate incensus lectos venatores tre-centos in sacrum hunc gregem immisit, iique armati ad locum quam celerrime quidem accesserunt; sed omnes repentina peste prostrati perierunt, uno tantum excepto, qui reversus miserabilem casum regi exposuit. Atque hinc, quam cari diis sint elephantes, compertum est.“

12 Jakobs (přel.) 1832, VIII. 17, 124−125: „Haec de elephantorum temperantia; de quorum etiam justitia, et fortitudine, alibi dictum est supra.“

13 Jakobs (přel.) 1832, VI. 61, 98: „Elephantorum quidem genus hoc idem solo naturae ductu, sine Lycur-gi, aut Solonis, aut Zaleuci, Charondaeve praeceptione, sanctissime observant; senioribus nimirum juniores de cibo cedunt, et senio debiles summa observantia colunt, et a periculis servant, atque in fossam delapsos injectis fruticum fascibus sursum trahunt, quibus tanquam scalis senectute graves ad-scendentes liberantur. Elephas parricida nunquam fuit; nunquam in hoc genere pater fi lium exhaere-davit. Haec forte nonnullis hominum confi ngi videbuntur, qui ut ipsi multa fi gmenta et fabulas com-miniscuntur, ita ex suo etiam alios metiuntur ingenio; nos vero omni studio veritatem aff ectamus.“ O. c., VII. 15, 106−107: „Juniores sane labores et pericula primi suscipiunt; et majoribus aetate de cibo ac potione concedunt, observantia eosdem prosequentes; et dum senectutem venerantur, Lycurgi legib-us non indigent. Nunquam ejus neque ex senectute infi rmum, neque eum, qui morbo teneatur, sui gregales deserunt, sed et fi dissimi ei permanent, ejusque cum ceteris in rebus student incolumitati,



muže, jenž zardousil svou manželku, aby si mohl přivést novou; avšak jeho slon ji nepřijal a naopak svými kly odkryl hrob zavražděné ženy.14

To, že sloni překonávají lidi i mírností, vyplývá jak z tvrzení Plinia15, tak Aelianovy poznámky, že jedině starost o malá slůňata prý dokáže slony přimět k boji.16 Pozoru-hodné je také Aelianovo líčení oběti největšího slona, jenž svým druhům posloužil jako most a za to se jeho ostatky dočkaly péče a úcty ostatních.17 Kromě toho se u Ae-liana rovněž objevuje později ve středověku rozšířený motiv zdrženlivosti slonů.18

Z hlediska křesťanské tradice mají rovněž význam tvrzení obou antických au-torů o porodu do vody19, stejně jako zmínky o soubojích mezi slony a obřími hady či draky (obr. 1).20 V kontextu pozdějšího podání, jež operuje se schopností zvířat

tum vero cum insectatione urgentur, pro eo propugnant et vulnerari se potius defendendo quam eum deserere volunt, licet fugere eis integrum sit. Pullos suos adhuc a partu recentes nunquam deserunt matres; at sane in illis a periculo tuendis constantissime permanent, priusque animam amittunt, si urgeant venatores, quam suos pullos deserant.“

14 Jakobs, F. (přel.) 1832, VIII. 17, 124−125: „Cum vir quidam, cicuris elephanti moderator, conjugem aetate provectam, sed sane divitem, haberet, amore alterius captus, eamque uxorem ducere studens, priorem strangulavit, ac prope ab elephanti praesepi homo praecipiti consilio defodit, et alteram in matrimonium duxit. Elephantus autem, suapte natura a malis abhorrens, novam uxorem eo perduxit, ubi humata altera jacebat, et cadavere cornibus refosso et denudato, quae dicere nequibat, ipso opere mulieri ostendere conabatur, eam edocens, quibus esset moribus praeditus is, cui ipsa nupserat.“

15 König − Winkler edd. 1976, VIII. 7. 23, 28: „Ipsius animalis tanta narratur clementia contra minus validos, ut in grege pecudum occurrentia manu dimoveat, ne quod obterat inprudens. nec nisi lacessiti nocent idque cum gregatim semper ambulent, minime ex omnibus solivagi. equitatu circumventi infi rmos aut fessos vulneratosve in medium agmen recipiunt, acie velut imperio aut ratione per vices subeunte.“

16 Jakobs (přel.) 1832, VII. 36, 112: „Nunquam vero elephas insequentibus se opponit, nisi aut pullorum suorum, aut aegrotantium causa; tum vero inexpugnabilis est.“

17 Jakobs (přel.) 1832, VIII. 15, 123−124: „Cum elephanti fossam transilire non queunt, de his unus, qui magni-tudine praesat, in hanc sese demittit, et transversus fossae stans, partim vacuitatem occupat, partim pontis se vicarium praestat, ceteri supra hunc gradientes transmittunt, et evadunt; simul et eum, qui pontis loco erat, hoc modo ex fossa conservant. Superiore enim ex loco quispiam porrigit pedem, quem is, qui infra est, promuscide circumplicat; reliqui autem virgultorum fasces et ligna celeriter dejiciunt, quae ille con-scendens, et ad pedem demissum fortiter cauteque inhaerens facile subtrahitur. Apud Indos tractus est, cui nomen Phalacra (Calvus) cujus nominis ratio est, quod, qui herbam in eo nascentem gustaverit, et pilos et cornua amittit. Itaque elephanti, nisi cogantur, non accedunt ad locum illum; imo vero prope cum accesserint, quidquid noxii fugientes, perinde atque homines pudentissimi, pedem referunt.“

18 Jakobs (přel.) 1832, VIII. 17, 124−125: „De elephantis quidem seorsum dixi, quae vero nunc dicam, ejusmodi sunt. Per vitae suae tempus a libidine se continent; et quomodo pudicitiam colant, cum femina coeunt; sed tanquam generis successione carentes liberis procreandis dant operam, ne stirps sua defi ceret. Neque sane plusquam semel in vita coeunt, et eo duntaxat tempore, cum se iniri femi-nae patiuntur; ut autem eorum quisque uxorem impleverit, non eam amplius attingit. Aperte porro ac palam in aliorum conspectu non coeunt, sed secedentes, aut sese in arbores densas et frequentem sylvam occultant, aut in concavum locum et profundum, ad occultandos eos idoneum, se abdunt.“

19 Jakobs (přel.) 1832, VII. 15, 106−107: „Cum fl umen trajiciendum est, elephanti natu minores aquam in-gressi natando trajiciunt...“ König − Winkler edd. 1976, VIII. 10. 28, 32: „Decem annis gestare in utero vul-gus existimat, Aristoteles biennio nec amplius quam [semel gignere pluresque quam] singulos, vivere ducenis annis et quosdam CCC. iuventa eorum a sexagesimo incipit. gaudent amnibus maxime et circa fl uvios vagantur, cum alioqui nare propter magnitudinem corporis non possint. iidem frigoris inpati-entes; maximum hoc malum infl ationemque et profl uvium alvi nec alia morborum genera sentiunt. olei potu tela, quae corpori eorum inhaereant, decidere invenio, a sudore autem facilius adhaerescere.“

20 Jakobs (přel.) 1832, V. 48, 77: „…elephas et draco inter se infensissimi sunt, aspidi inimicus ichneumon, ac ae-githus asino…“ Srov. také o. c., II. 21, 27; o. c., VI. 21, 87; König − Winkler edd. 1976, VIII. 12. 34, 36−38: „Est et alia dimicationis huius fama. elephantis frigidissimum esse sanguinem; ob id aestu torrente praecipue draconi-bus expeti. quam ob rem in amnes mersos insidiari bibentibus coortosque inligata manu in aurem morsum defi gere, quoniam is tantum ocus defendi non possit manu. dracones esse tantos, ut totum sanguinem capiant, itaque elephantos ab iis ebibi siccatosque concidere et dracones inebriatos opprimi conmorique.“



rozeznat pravý majestát21, patří k cenným Pliniův údaj o úctě vůči králi, již mu prý sloni prokazují pokleknutím.22

Kromě přírodovědných „pozorování“ navazují Plinius a Aelianus také na tradici „historiografi ckou“, neboť podobně jako někteří další římští autoři23 shrnují základ-ní vědění o první účasti slonů v triumfech, upozorňují na jejich využití v boji a za-znamenávají i jejich první objevení se v Itálii.24

Tato učená tradice vplynula do dalšího pozdně antického textu, který je již pro nás zajímavější, do Physiologu.25 Ačkoli se nověji ukazuje omezenost přímého vlivu tohoto spisu na středověkou literaturu, „metoda“ autora i údaje, které spis obsahu-je, reprezentují zřejmě podobné zdroje, které později napájely i díla středověkých autorit. Původně byl sice sepsán v řečtině, avšak záhy byl přeložen do latiny. Každé heslo obsahuje dvě části, z nichž první vždy vypravuje určitý příběh nebo popisuje jistou skutečnost, ve druhé autor podává alegorický výklad předchozího textu. To je i případ kapitoly dvacáté, která pojednává o slonovi a jeho zvycích. Aniž by zvíře blí-že popsal, upozorňuje tzv. Physiologus na slonovu cudnost26; tvrdí, že když chtějí sloni

21 Kremonský biskup Liuprand zmiňuje ve svém líčení pobytu v Konstantinopoli chování psů, kteří se chtějí vrhnout na císaře. Tím Liutprand vyjadřuje – prostřednictvím sdílené představy o údajném re-spektu zvířat ke skutečné autoritě – svůj despekt k tehdejším byzantským vládcům (Becker ed. 1915, 37−41). K. Hauck (1963, 47−50) při výkladu tohoto a některých dalších míst operuje existencí středověké představy o zvířeti reagujícím na charisma lovce. K Liutprandovi srov. Sutherland 1988, k jeho snaze pro-střednictvím vylíčení událostí charakterizovat stanovisko k jednajícím postavám viz Buc 2001, 15−50.

22 König − Winkler edd. 1976, VIII. 1. 3, 14−16: „Nam, quod docilitatem attinet, regem adorant, genua submittunt, coronas porrigunt.“ Strabo zmiňuje, že sloni nemají kolena (Jones (přel.) 1932, XVI.4.10). Snad v tom lze spatřovat v islámských zemích údajně platný královský monopol na vlastnictví slonů, kteří jinak nebyli do 11. století Araby v boji užíváni, viz Bosworth et al. 1965, 893.

23 Bourgery ed. 1923, XIII. 3. 3, 64−66: „Ecce Romanos quoque inuasit inane studium superuacua discen-di; his diebus audiui quen-/sam referentem quae primus quisque ex Romanis ducibus fecisset: primus nauali proelio Duilius uicit, primus Curius Dentatus in triumpho duxit elephantos. Etiamnunc ista, etsi ad veram gloriam non tendunt, circa civilium tamen operum exempla versantur; non est profu-tura talis scientia, est tamen quae nos speciosa rerum uanitate detineat.“ O. c., XIII. 3. 6, 66: „Et hoc sane remittatur: num te Pompeium primum in circo elephantorum duodeviginti pugnam edidisse commissis more proelii noxiis hominibus, ad ullam rem bonam pertinet?“ O. c., XIII. 3. 8, 68: „Sed, ut illo revertar unde decessi et in eadem materiaostendam supervacuam quorundam diligentiam, idem narrabat Metellum, victis in Sicilia Poenis trimphantem, unum omnium Romanorum ante currum centum et viginti captivos elephantos duxisse;...“ Podle Bosworth et al. 1965, 892 příjezd prvního slona do Basry 738 vzbudil velké pozdvižení a stal se rovněž součástí tradice.

24 Srov. alespoň König − Winkler ed. 1976, VIII. 2. 4, 16: „Romae iuncti primum subiere currum Pompei Magni Africano triumpho, quod prius India victa triumphante Libero patre memoratur. Procilius negat potuisse Pompei triumpho iunctos egredi porta. Germanici Caesaris munere gladiatorio quo-sdam etiam inconditos meatus edidere saltantium modo.“ O. c., VIII. 6. 16, 24: „Elephantos Italia pri-mum vidit Pyrri regis bello et boves Lucas appellavit in Lucanis visos anno urbis CCCCLXXII, Roma autem in triumpho VII annis ad superiorem numerum additis, eadem plurimos anno DII victoria L. Metelli pontifi cis in Sicilia de Poenis captos. CXLII fuere aut, ut quidam, CXX, travecti ratibus quas doliorum consertis ordinibus inposuerat.“

25 Curley 1980, 7. K dataci naposledy Scott 1998. K rukopisům Vermeille 2006, 28−36, k autorovi a k inter-pretaci o. c., 49−70. K neklasickým pramenům Physiologa Gippert 1997, 161−177.

26 Carmody ed. 1941, kap. 20, 117: „Est animal qui dicitur elephans. In eo non est concupiscenntiae coi-tus.“ Motiv cudnosti slona si našel cestu do středověké exegetické literatury; nejčastěji se právě cud-ností slona zdůvodňoval výběr slonoviny na stavbu Chrámu, viz např. Migne ed. 1865, sl. 0323d: „Dicit enim propheta unde veniat Sponsae gloriosissima pulchritudo, quae ad Domini dexteram locata con-sistit; id est a domibus eburneis, quod signifi cat ornata palatia, quae copioso ebore vestiuntur. Sed ebur non ad solas divitias intelligamus aptatum, sed quoniam elephas, cujus haec ossa sunt, nimiae castitatis asseritur, qui inter quadrupedia et sensu plurimo valet, et temperanter miscetur feminae suae, et conjuge secunda non utitur; hoc pudicis feminis decenter aptatum est, quia illae in domibus eburneis mansisse noscuntur, quae per castitatem Christi Domini praecepta secutae sunt.“ Stejnými



vyvést mladé, zamíří na východ k ráji, kde slon pojí ze stromu mandragory plod po-daný mu slonicí a následkem toho slonice počne. V určený čas pak ve vodě porodí27, při porodu ji hlídá slon, a to před hadem, úhlavním nepřítelem.28 Ve zbytku textu vede paralelu mezi sloním párem a Adamem a Evou, jež oba padli stejně jako velký slon a pomoci jim nemohl ani jiný velký slon, obraz Zákona, ani dvanáct dalších, symbolizujících starozákonní proroky, ale až maličký slon, tedy „Pán Ježíš Kristus“.29

Autor tzv. Physiologu při jeho sepisování jistě vycházel ze starších příruček, neboť mnohé z toho, co píše, známe již z textů ze 3. století př. n. l. (Curley 1980, 7). Jeho cílem ovšem nebylo ověřit starší vědění pozorováním, jako je spíše reinterpretovat v duchu křesťanského novoplatonismu.30 Vycházel přitom z představy existence skrytého plánu přírody, jehož poznání by nám mohlo pomoci lépe poznat Boha, který jej ostatně vytvořil s cílem pomoci chabé lidské inteligenci v tomto snažení (Curley 1980, 6−7). Ačkoli je pravděpodobné, že byl text Physiologu v karolinské době znám, ne-lze v něm spatřovat základ pro zájem, který měl slon vzbuzovat. Karel Veliký sice na přelomu 8. a 9. století obnovil západní císařství na křesťanském základě, prohlá-sil se za nového Davida i Konstantina a vůbec ochránce církve, avšak oporu hledal spíše ve starozákonních textech.31 Alegorický výklad Physiologu, který jednou viděl ve slonovi předobraz Zákona, jindy proroků a jindy zase samotného Krista, byl příliš obecný; navíc neumožňoval využít vlastnictví slona jako jednoznačného symbolu. Jediným pramenem, jenž by úvahy v tomto směru dovoloval, je christologická báseň Walafrida Strabona De imagine tetrici. Její autor při popisu Karlovy zoologické zahrady vede jednak paralelu mezi ním a Šalamounem, jednak mezi tímto místem a rájem, v němž – podobně jako v této zahradě – všechna zvířata žijí v míru.32 Mezi

slovy karolínští autoři Hrabanus Maurus a Angelus z Luxeuil, viz Migne ed. 1864, sl. 195d−196a; Migne ed. 1881, sl. 467b−c.

27 Carmody ed. 1941, kap. 20, 117: „Et si tempus aduenerit ut pariat, exit in stagnum aque; et ipsa aqua uenit usque ad ubera eius (hoc est femine), et demittit partum suum (hoc est fi lium); dimittit eum in aquis, et natat pullus quia natus est; et uenit in femora eius, et de ubera matris sue nutrietur.“ I ten-to motiv se objevuje ve středověku častěji, viz alespoň Řehoř Veliký a Walafrid Strabo v Adriaen ed. 1979−1981, lin. 179; Migne ed. 1879b, sl. 748d−749a.

28 Carmody ed. 1941, kap. 20, 117: „Elephans autem custodit eam parientem, propter serpentem, quia inimicus est serpens elephanto. Si autem inuenerit serpentem, occidit eum et conculcat, donec mori-atur.“ Jak jsme si mohli povšimnout, představuje i tento motiv výpůjčku ze starší učené tradice, již dále přebrala středověká literatura, viz Fuksová ed. 2004, XII. 4. 5, 104. Podobně z pozdějších Hagenmeyer ed. 1913, III. 49. 6−7, 780. Za povšimnutí stojí, že Izidor řadí slona mezi šelmy, viz Fuksová ed. 2004, X. 2, 14−16, 74−76.

29 O. c., kap. 20, s. 118−119. Stejně (a zřejmě se znalostí Physiologu) argumentuje spisovatel 12. století arcijáhen Radulf, viz Migne ed. 1880, XVI. In epiphania domini, sl. 1727d−1728c. Motiv slona boujícího s drakem, zmínku o cudnosti slona, jeho označení jako kajícníka spolu s údaji starší „přírodopisné“ tradice obsahuje i karolínská encyklopedie Hrabana Maura De universo, viz Migne ed. 1864, VIII. 1, sl. 222a; o. c., VIII. 3, 230a; o. c., XVII. 6, 464c−d.

30 Curley 1980, 10. Na příkladu hada o. c., 8−9. Moralizující rozměr nebyl ovšem cizí ani Physiologovým předchůdcům, jak na příkladu motivu myší dokázal Hekster 2002. Z křesťanské teologické literatury přebrala motiv slona i minoritní židovská kultura, který si pochopitelně přetvořila k obrazu svému, učinila z něj totiž symbol bojujícího Zákona, viz Epstein 1994.

31 Literatura o karolínském království a císařství je nepřehledná. Naposledy o Karlově cestě za císařskou korunou obsáhle pojednal Fried 2001.

32 Dümmler ed. 1884, 374: „Digno loco cui semper erunt sprectacula amoeno./ Hinc magnum Salomonis opus, hinc templa supremis/ Struturis aequanda micant, specularia subter/ Dant insigne nemus viri-dique volantia prato/ Murmura rivorum; ludunt pecudesque feraequae,/ Uri cum cervis, timidis cum caprea damnis./ Si quoque velis, saltabunt rite leones,/ ursus, aper, panthera, lupus, linces, elephan-



různými tvory jmenuje i slona. Ten tu však nevystupuje jako představitel zvláštního druhu, ale jako jeden z býložravců žijících pokojně se šelmami. Není jisté, zda snaha o imitaci pozemského ráje mohla patřit mezi důvody, které středověké panovníky vedly k budování zoologických zahrad. Nelze to však ani vyloučit. Při pokusu postihnout symbolickou rovinu darování slona se tedy budeme mu-set obrátit k těm svědectvím antických narativních a ikonografi ckých pramenů, kte-ré zachycují darování slona jako politický akt, či obsahují slona jako politický sym-bol. Vzhledem k tomu, jaké jsou cíle naší práce, však pochopitelně opomineme ty zmínky, jež umožňují sledovat význam slona ve starověkém33 vojenství, a zaměříme se na ty, které dokumentují jeho účast v „divadlech moci“.34

Začněme od Alexandra, který získával bojové slony jak kořistí, tak darem od vládců, kteří mu jejich darováním chtěli dokázat svou loajalitu. První takový dar obsahující kromě velbloudů i 12 slonů obdržel nedaleko Sus od satrapy Abu-lita35 (Scullard 1974, 65). Když se Makedoňanovo vojsko blížilo k Indu, přispěchali k němu na vyzvání indičtí velmoži v čele s Taxilem.36 Poskytli mu cenné dary a také 25 slonů (Bělský (přel.) 1989, 147). H. H. Scullard (1974, 65, 266) interpretuje tento akt jako příslib další spolupráce, jenž měl být splněn až při dosažení Indu. Dalších 30 slonů získal po překročení Indu od vládce Taxila (Bělský (přel.) 1989, 161), který podle Scullarda pouze plnil svůj slib. Když pak Alexandr přitáhl do Ta-xil, byl jím obohacen o dalších 56 slonů.37 V té době také přidělil jednotlivé části území loajálním indickým předákům (o. c., 166). Podle V. Vavřínka (1967, 153) byl Ta-xiles onoho času ve válce s králem Pórem a jeho spojencem Abisarem, a tak Alexan-drův příchod s vyhlídkou na jejich společný postup k Hydaspu uvítal. Zmíněné dary jednotek slonů výrazně posílily Alexandrovy síly před dalším postupem do Indie. Po vítězné bitvě nad Pórem u Hydaspu byl Alexandr obdarován vládcem hor-ských Indů Abisarem38 dalšími 40 slony (Bělský (přel.) 1989, 179). Tito sloni nebyli poslední, které od něj získal. Arriános (o. c., 190) zmiňuje dalších 30 zvířat, které

ti,/ rinoceros, tigres venient, domitique dracones./ Sortiti commune boumque oviumque virectum./ Omnia pacatis animalia litibus assunt,/ Aeriae summo quercus de vertice laetis/ Conmodulantur aves rostris et suave susurrant.“

33 K válečnému využití slonů Scullard 1974; Toynbee 1973, 32−38; Glover 1947, 257−269. Populárně Conolly 1998, 74−75; Penrose 2007, 255−256. K významu slonů v indickém válečnictví viz Boesche 2003, 9−37. K africkým slonům Gowers 1947; 1948.

34 O pozdně antickém ceremoniálu pojednal naposledy obsáhleji McCormick 1986, se zmínkami o účasti slonů na s. 20, 69, 72, 96.

35 Hedicke ed. 1912, 5: 2: 8−10: „Iam que Susa ei adituro Abulites, regionis eius praefectus, sive Darei iussu, ut Alexandrum praeda retineret, sive sua sponte fi lium obviam misit, traditurum se urbem promittens. Benigne iuvenem excepit rex et eodem duce ad Choaspin amnem pervenit, delicatam, ut fama est, ve-hentem aquam.Hic Abulites cum donis regalis opulentiae occurrit. Dromades cameli inter dona erant velocitatis eximiae, XII elephanti a Dareo ex India acciti, iam non terror, ut speraverat, Macedonum, sed auxilium, opes victi ad victorem transferente fortuna.“ Abulités byl Alexandrem ponechán ve funkci sa-trapy do roku 324, poté jej pro údajné špatné hospodaření (Vavřínek 1967, 174), spíše však pro svůj hněv z neúspěchu zpátečního tažení přes poušť v Gedrósii nechal odstranit (Badian 1961, 21; Cartledge 2007, 159).

36 Vládce Taxiles vyniká spolu s Pórem a Abisarem mezi indickými pány. Po Alexandrově příchodu mu bylo ponecháno jeho území, byl však podřízen satrapovi Filipovi. Taxilův mocenský vzestup lze vy-sledovat až po smrti Filipa, kdy se stal králem-satrapou, podobně jako nedávno před ním Póros, viz Perrin ed. 1919, 60.8; Stiebitz (přel.) 1967, 357; Badian 1965, 179−180.

37 Hedicke ed. 1912, 8: 12: 11: „LVI elephanti erant, quos tradidit Alexandro, multa que pecora eimiae mag-nitudinis, tauros ad III milia, pretiosum in ea regione acceptum que animis regnantium armentum.“

38 Tento vládce je totožný s Aphricem, jenž je zmiňován u Diodora (Scullard 1974, 66).



Alexandr převzal od Abisarova poselstva u řeky Akesínu. Abisares byl podobně jako Póros uznán za vládce své říše a byly mu určeny dávky, které bude odvádět (o. c., 178). S ohledem na skutečnost, že Alexandr opustil od plánu opanovat úze-mí východně od Hydaspu, měl tento akt podpořit vzájemné přátelství a uznání podřízenosti ze strany Abisarových Indů tak bylo nanejvýše formální (Vavřínek 1967, 165). Jak Abisares, tak zejména Póros39 byli vyzdviženi nad ostatní indické pány a spravovali území, které jim bylo nově svěřeno Alexandrem (Bělský (přel.) 1989, 190, 193; Bosworth 1996, 126−127). Během cesty k deltě Indu přispěchal k Alexandrovi poněkud opožděně vládce Músikanos (Bělský (přel.) 1989, 207), který se mu poddal a přenechal mu všechny své slony, za to mu byla ponechána vláda nad jeho územím, avšak jen do chvíle, dokud se nevzbouřil (o. c., 208). Poslední dar, jehož součástí byli sloni, přijal Makedoňan od rodiny vládce Samba (o. c., 207). Přítomnost sloních oddílů v Alexandrově vojsku ovlivnila budoucí vývoj, neboť se jejich využívání stalo běžným i v oblastech ležících západně od Indie. V armádách helénistických králů představovaly prestižní oddíly, které byly nákladně dopravová-ny z Indie (Austin 2001, 98), Etiopie nebo horských oblastí severní Afriky (Toynbee 1973, 33). Nepřekvapí tedy, že sloni se často stávali předmětem diplomatického jed-nání. V následujících řádcích se pokusíme poukázat, v jak rozličných souvislostech se slony shledáme v „mezinárodní“ politice. Jednotky bojových slonů vystupují do popředí jako součást dohod týkajících se územního vyrovnání. Máme zde na mysli smlouvu40 z roku 304/3 mezi Seleukem I.

39 O postavení krále Póra pojednal E. Badian (1965, 179), podle něhož Pórova říše byla vlastně nárazní-kovým státem na východní hranici Alexandrova panství. Pórovi byl také jako jedinému z indických vládců svěřen titul satrapy (Perrin ed. 1919, 60.8; Stiebitz (přel.) 1967, 357), což by mohlo upozorňovat na jeho význam mezi předními Indy (Badian 1965, 179). Podrobný výčet názorů na Alexandrovu poli-tiku v Indii viz Schuff ert 2005, 204.

40 Hamilton − Falconer (přel.) 1903, 15. 2. 9; Perrin ed. 1919, 62: 2; Stiebitz (přel.) 1967, 358. Zdali byl čle-nem Seleukova poselstva Megasthenes, nelze prokázat (Brown 1955, 18). Kriticky se k chronologické-mu zakotvení smlouvy k roku 304/3 mezi Seleukem I. a Čandraguptou vyjádřil A. B. Bosworth (1996, 113−127), který zpochybnil údaje pocházející z Megasthenova díla. Sám pak Megasthenovo jednání klade mezi léta 319−318, tedy do období sporů Antigona a Eumena.

Obr. 2. Galeriův oblouk v Soluni. Na reliéfu znázorněno obdarování císaře Galeria Peršany (podle Pond Rothman 1977)



Níkátorem a Čandraguptou (Astin et al. 1989, 392; k řecko-indickým vztahům struč-ně Chapekar 1977, 5−6). Seleukos se tehdy vzdal indických držav ve prospěch mau-rijského království a nabídl Čandraguptovi svou dceru nebo neteř. Od Inda obdržel 500 slonů.41 Dohoda zajistila oběma říším klid na společných hranicích a Seleukovci se tak mohli plně soustředit na své zájmy na západě. Jednání bylo také základem pro budoucí přátelské vztahy mezi oběma státy, díky kterým se seleukovským králům dostávalo jednotek bojových slonů (Schuff ert 2005, 300−302). Ve 3. a 2. stol. př. n. l., kdy jsme svědky rozmachu římské moci ve Středomoří, patří sloni k pravidelným položkám válečných reparací a objevují se v paragrafech, týkajících se omezení zbrojení42 (Dobiáš 1924, 22−23) a kapitulací.43

Zvířata byla rovněž poskytována jako válečná výpomoc. Když se po Alexandrově smrti rozhořely boje mezi diadochy, vyžádal si Eumenés před bitvou u Paraetacene jako válečnou podporu z Indie 120 slonů. Tato sloní jednotka byla vyslána satrapou Eudamem (Dindorf − Müllerus edd. 1844, XIX.XIV.8), jenž si za ni vymínil 200 talentů stříbra (Scullard 1974, 85); podle A. B. Boswortha (1996, 119) měl slony získat ze stájí Taxila a Póra. H. H. Scullard (1974, 85) fi nanční obnos považuje za poplatek určený pro uhrazení výdajů za chov slonů, zdůrazňuje však jeho hlavní funkci na kterou upozornil již R. F. Glover (1948, 1−2), totiž podpořit Eudamovu loajalitu, která byla před klíčovým střetnutím velmi důležitá. Zájem o jednotky bojových indických slo-nů přetrval i za prvních Seleukovců, pro jejichž vojska byla oblast Pandžábu hlavní zdrojovou oblastí. Antiochos I. získal v 1. polovině 3. století sloní kontingent od sa-trapy Baktrie Diodota.44 Zvířata pak byla využita v bojích proti Ptolemaiovi Filadel-fovi (Charpentier 1931, 308, 311) a proti Galatům (Tarn 1940, 87). Značný počet slonů získal Antiochos III. Veliký při svém východním tažení od bak-trijského vládce Euthydema a indického krále Sophagasena (Büttner-Wobst − Dindorf edd. 1893, 11.34). Jednání v Baktrii, jemuž předcházelo obléhání jednoho z důležitých měst oblasti (snad Baktry), ukazuje na potvrzení určité závislosti, pravděpodobně však spíše formální, neboť nebylo v Antiochově moci toto území důkladněji připoutat k říši. Výsledkem rokování bylo, že Antiochos III. uznal Euthydemův královský titul

41 K odhadovanému počtu slonů viz Tarn 1940, 84−87; Scullard 1974, 97−98. 42 Mendelssohn ed. 1879a, Syr. 7: 38; Pun. 8: 54; Pun. 9: 59; Burian − Mouchová (přel.) 1986, 188−189, 192, 310;

Büttner-Wobst − Dindorf edd. 1893, 15.18.3; Nováková − Pečírka (přel.) 1961, 87; Briscoe ed. 1991, 38.38.8: „seruos seu fugitiuos seu bello captos, seu quis liber captus aut transfuga erit, reddito romanis sociis que. elephantos tradito omnes neque alios parato. tradito et naues longas armamenta que earum, neu plures quam decem naues actuarias, quarum nulla plus quam triginta remis agatur, habeto, neue + minorem ea + belli causa quod ipse inlaturus erit. Dále také viz Kucharský (přel.) 1976, 359−360. Jed-nou z podmínek mírové dohody uzavřené v Apameii bylo, že Antiochos III. vydá všechny své slony do rukou Římanů a nebude již cvičit další. Avšak i přes toto nařízení se u Seleukovců se slony ještě setkáme, a to za vlády Antiocha IV. Epifana, který je vlastnil pro své kladné vztahy s Římem (McDonald − Walbank 1969, 38). Sloni byli poté utraceni římskou komisí, která navštívila Sýrii po smrti Antiocha IV. (Mendelssohn ed. 1879a, Syr. 8: 46; Büttner-Wobst − Dindorf edd. 1893, 31.2.11; Dobiáš 1924, 35). Walsh ed. 1986, 30.43.11: „quibus ante dictum est legibus pacem fecerunt. naues longas elephantos perfugas fugitiuos, captiuorum quattuor milia tradiderunt, inter quos Q. Terentius Culleo senator fuit.“

43 Kurfess ed. 1957, 62: 5: „ita more maiorum ex consili decreto per legatos Iugurthae imperat argenti pondo ducenta milia, elephantos omnis, equorum et armorum aliquantum.“ Viz také Rausch (přel.) 1962, 146.

44 H. H. Scullard (1974, 121−122) Diodota nezmiňuje a uvádí satrapu babylonského. Předpokládáme tedy spolu s W. W. Tarnem (1940, 88), že sloni byli posláni z Baktrie do Babylonu a odtud k Antiochovi. W. W. Tarn (1926, 157) vyslovil dokonce hypotézu, že Antiochovi sloni pocházeli od maurjského krále Vindusary.



(Tarn 1940, 88; Robinson 1949, 408; Astin et al. 1984, 213; 1989, 398; Frye 1980, 170). Euthy-demovu synu Demetriovi byla také přislíbena jedna z Antiochových dcer. Při jednání s Indem Sophagasenem nelze o závislosti ani přemýšlet, a pokud ano, tak o čistě symbolické. Jednáním bylo navázáno na přátelské vztahy mající dlouhého trvání již od smlouvy mezi Seleukem I. Nikatorem a Čandraguptou Maurjou.45

Zájem o jednotky bojových slonů vyvstal v době pozdní republiky i u Římanů. Ti byli zásobováni chobotnatci jak z válečných reparací, tak především od svých numid-ských spojenců. Pomocné sloní sbory bojovaly proti Iberům u Numantie (Mendelssohn ed. 1879a, Iber. 9: 46; Glover 1948, 9) a také proti makedonskému králi Perseovi 46(Walsh 1965, 158, 159). V případě vztahů římského státu a numidských spojenců je zřejmý vztah hegemon−podřízený, pro který je hlavním znakem výslovná žádost hegemona o válečnou podporu. Ten poté, pokud zvítězil, své spojence náležitě odměnil, a tak lze na toto jednání pohlížet jako na oboustranně výhodné. Později v bojích mezi cae-sarovci a pompeiovci v Africe podpořil král Juba I. síly pompeiovské opozice. 47

Střety z období občanské války jsou na dlouhou dobu posledními, v nichž bylo užito bojových slonů. Je tedy zřejmé, že s ústupem používání slonů v boji se tato zvířata vytrácí na čas i z mezinárodní politiky. S jedním slonem, jenž byl předmětem daru, se setkáme až v 1. polovině 2. století. V té době měl císař Hadrianus věnovat slona a kohortu římských vojáků48 iberskému králi Farasmanovi II. Ten oplatil dar

45 K vztahům mezi Seleukovci a maurjským královstvím stručně Narain 1965, 163.46 Briscoe ed. 1986, 42.29.8: „Masinissa et frumento iuuabat Romanos et auxilia cum elephantis Misa-

cenen que fi lium mittere ad bellum parabat.“ O. c., 42.35.6: „P. Licinio consuli ad exercitum ciuilem socialem que petenti addita auxilia, Ligurum duo milia, Cretenses sagittarii − incertus numerus quan-tum rogati auxilia Cretenses misissent −, Numidae item equites elephanti que.“ O. c., 42.62.2: „…eo Misacenes Numida uenit cum mille equitibus pari peditum numero, ad hoc elephantis duobus et uiginti.“ O. c., 43.6.13: „item Masinissae legati tritici eandem summam polliciti, et mille et ducentos equites duodecim elephantos; et si quid aliud opus esset, uti imperaret senatus: aeque propenso ani-mo + et + quae ipse ultro pollicitus sit praestaturum esse.“ O. c., 44.41.3: „…in dextrum cornu, unde circa fl uuium commissum proelium erat, elephantos inducit et alas sociorum; et hinc primum fuga Macedonum est orta. 4 nam sicut pleraque noua commenta mortalium in uerbis uim habent, expe-riendo, cum agi, non quem ad modum agatur edisseri oportet, sine ullo eff ectu euanescunt, ita tum elephantomachae nomen tantum sine usu fuerunt. 5 elephantorum impetum subsecuti sunt socii no-minis Latini, pepulerunt que laeuum cornu.“ O. c., 45.13.13: „...commemorauit quot pedites equites que, quot elephantos, quantum frumenti eo quadriennio pater suus in Macedoniam misisse...“. Viz Husová − Kucharský (přel.) 1979, 104, 111, 145, 162, 263.

47 Mendelssohn ed. 1879b, 2.14.96; Burian − Mouchová (přel.) 1989, 156−157; Klotz ed. 1927, bell. Afr. 19: „...condo-cefecerat praeterea regia auxilia elephantes CXX equitatus que innumerabilis deinde legiones conscriptae <IIII> et cuiusquemodi generis amplius XII milibus...“ O. c., 48: „...rex interim Iuba de equestri proelio Sci-pionis certior factus euocatus que ab eodem litteris praefecto Saburra cum parte exercitus contra Sittium relicto ut se cum ipse aliquid auctoritatis adderet exercitu Scipionis ac terrorem Caesaris cum tribus legi-onibus equitibus que frenatis DCCC Numidis sine frenis peditibus que leuis armaturae grandi numero elephantis XXX egressus e regno ad Scipionem est profectus“. Viz Bureš et al. 1972, 503, 520.

48 Hohl ed. 1965a, 17: 10: „regibus multis plurimum detulit, a plerisque vero etiam pacem redemit, a non-nullis contemptus est, multis ingentia dedit munera, sed nulli maiora quam Hiberorum, cui et ele-phantum et quinquagenariam cohortem post magnifi ca dedit dona.“ Viz Burian − Mouchová (přel.) 1982b, 33. Rovněž tomuto problému byla věnována náležitá pozornost: A. B. Bosworth (1977, 230) opravil 50 mužů na 500 a vyslovil se pro posádku zajišťující stabilitu území. K tomu se vyjádřil kriticky D. Braund (1991, 214−215), který nepovažoval vztahy za tolik vyostřené a Bosworthem navrhovaných 500 mužů vyloučil, preferoval spíše 50 „inženýrů“, kteří byli do Iberie posláni podobně jako dříve k Decebalovi a Tiridatovi. R. Syme (1981, 279−281) se k výměně darů staví skepticky a vše považuje za potměšilost ze strany autora Historiae Augustae. K římským oddílům podléhajícím klientním krá-lům viz Saddington 1978, 330−332.



císaři zlatem zdobenými (prošívanými) oděvy.49 Pozoruhodné je, že dary byly vymě-něny i přes Farasmanovu nepřítomnost na jednání s Hadrianem, která císaře více než překvapila. Iberský král se nedostavil na setkání podobně jako král Albanie50, o důvodech jejich neúčasti se ovšem pouze spekuluje (Bosworth 1977, 228, 230−231; k témuž kriticky Braund 1991, 213). R. Syme (1981, 280) dokonce zpochybnil daro-vání slona jako takového. Argumentoval hojnou přítomností smyšlených historek v díle Historiae Augustae. V případě slonů v Hadrianově a Aurelianově životopisu uvažoval o autorově ovlivnění Iuvenalovou zmínkou o císařském sloním stádu.51

Hlavním pramenem však pochopitelně zůstává Historiae Augustae. Odhlédně-me nyní od obtíží, jež se pojí již jen s rozhodnutím otázky, zda toto dílo můžeme přisoudit jednomu autorovi, jak nověji soudí na základě rozboru výstavby biogra-mů P. White (1967), na základě jednoty užití slov pro zabití J. N. Adams (1972) či na základě statistického (počítačově provedeného) rozboru distribuce délek vět a výskytu slovních druhů na začátcích a na koncích vět I. Marriot (1979; k tomu zá-važné metodické poznámky Sansone 1990), nebo zda se jedná o soubor textů šesti spisovatelů. Důležitá je pro nás shoda badatelů na pozdně antickém původu toho-to díla a přibližně jednotném plánu výstavby jednotlivých biogramů (viz také Syme 1972). Pokud se navíc hodláme zamýšlet nad významem darování slona v pozdně antických pramenech, je rovněž zcela lhostejné, zda byla tato konkrétní historka smyšlena nebo ne. O její faktické pravdivosti, tj. o tom, zda Hadrianus skutečně slo-na daroval, nelze rozhodnout. I pokud je tato pasáž pouze literárním motivem, ne-může tato skutečnost sloužit za důkaz pro její odmítnutí, je však varováním před její doslovnou akceptací. Již skutečnost, že anonymní autor Historiae Augustae zmínil slona jako dar pro krále, má totiž svou výpovědní hodnotu a dovoluje proniknout k dobovému uvažování. Klíčové svědectví tu ostatně poskytuje náš autor sám, když zmiňuje darování slona budoucímu císaři Aureliánovi. Ten byl v době, kdy se coby vysoký císařský důstojník zdržoval na východě, poslán vyjednávat s perským králem. Od něho měl kromě dalších darů získat slona.52 V té době nebyl ještě císařem, a tak dar hodný pouze císařské důstojnosti odevzdal imperátorovi. Tato zmínka v jeho životopisu měla vyzdvihnout prokazovanou loajalitu vůči panovníkovi a také pou-kázat na Aureliánovu brzkou šťastnou budoucnost (Trowbridge 1938, 77, 87).

49 Tento dar měl být Hadrianem zesměšněn tak, že do drahocenných oděvů oblékl lotry odsouzené na smrt v aréně. Viz Hohl ed. 1965a, 17: 12: „cum a F<a>rasmane ipse quoque ingentia munia dona accepisset atque inter haec auratas quoque clamydes, trecentos noxios cum auratis clamy[mi]dibus in harenam misit ad eius munera deridenda.“ Viz Burian − Mouchová (přel.) 1982b, 37. A. B. Bosworth (1977, 230) v tomto chování vidí odplatu za neúčast na setkání. K tomu, že k onomu zesměšnění iber-ských darů skutečně došlo, se však bádání o vztazích mezi Farasmanem II. a Hadrianem staví odmítavě a soudí, že zesměšnění představuje typický literární motiv objevující se ve Scriptores Historiae Augustae (Syme 1981, 280; Braund 1991, 213).

50 Hohl ed. 1965a, 21: 13 Albanos et Hiberos amicissimos habuit, quod reges eorum largitionibus prose-cutus est, cum ad illum venire contempsissent. Viz Burian − Mouchová (přel.) 1982b, 40.

51 Willis ed. 1997, car. XII, vers. 98: „sentire calorem /si coepit locuples Gallitta et Pacius orbi, /legitime fi xis vestitur tota libellis /porticus, exsistunt qui promittant hecatomben, /quatenus hic non sunt nec venales elephanti, /nec Latio aut usquam sub nostro sidere talis /belua concipitur, sed furva gente pe-tita /arboribus Rutulis et Turni pascitur agro, /Caesaris armentum, nulli servire paratum /privato, si-quidem Tyrio parere solebant /Hannibali et nostris ducibus regi que Molosso /horum maiores et dorso ferre cohortes, /partem aliquam belli, et euntem in proelia turrem.“ Viz Vysoký (přel.) 1972, 152−153.

52 Hohl ed. 1965b, 149−186: 5: 6: „…donatus eidem etiam elefantus praecipuus, quem ille imperatori optulit, solus que omnium privatus Aurelianus elefanti dominus fuit.“ Viz Burian − Mouchová (přel.) 1982a, 146.



Možný význam darování slona v této době dokumentuje také panel č. 18 s reliéf-ní výzdobou (obr. 2) z Galeriova oblouku v Soluni (Pond Rothman 1977, 442, fi g. 21), na němž je vyobrazen průvod Peršanů přinášející dary císaři Galeriovi. Mezi nimi nechybějí ani exotická zvířata včetně slonů. Památka vystavěná kolem roku 300 osla-vuje vítězství císaře nad perským králem Narsem koncem 3. století. I to je doklad, že dar slona byl dobovými umělci chápán jako hodný císaře. Je zřejmé, že význam slona jako daru či spíše jako formy tributu lze zazname-nat především v helénistickém období, kdy představoval obávaný bojový prostře-dek a byl tedy často předmětem diplomatických dohod. Dokladem je ostatně také fakt, že zatímco v ranějších staletích antiky bývaly darovány desítky slonů, v pozdější době bylo podstatné, že k darování slona vůbec došlo. V polovině 2. století však již sloni nebyli standardně zařazováni do tehdejších armád, a tak je nutné hledat jiné vysvětlení. Není sporu o tom, že sloni náleží ke zvířatům objevujícím se v Dionýso-vě průvodu53, kde podle H. H. Scullarda (1974, 254−255, 258−259, 283) představují na základě své spojitosti se slunečním božstvem vítězství světla nad temnotou. Není bez zajímavosti, že se objevují dohady o Hadrianově zasvěcení do dionýsovských mystérií. Zejména pokud bychom přijali výpověď nápisu č. 600 nalezeného v Efezu, tak by bylo možné o tom jen stěží pochybovat (Yegül 1982, 28). A. D. Nock (1928, 34−35) poukázal na skutečnost, že Hadrianus byl na několika místech v Malé Asii označen jako Neos Dionysos. V tomto kontextu je vhodné také zmínit styčné body mezi císařskou propa-gandou, císařským kultem a Dionýsem54, a to především u několika císařů 3. století, u nichž registrujeme snahy o dílčí propojení císařského kultu s Dionýsovým přije-tím titulu Neos Dionysos za jejich života. Jedním z průvodních znaků tohoto jednání jsou aktivity odkazující na Dionýsův vítězný návrat z Indie, které se projevují častým užíváním slonů k potahu vozů nebo jejich začleňováním do slavnostních průvodů (Yegül 1982, 26−28). Další podnět k zamyšlení, opět ze 3. století, přinášejí dupondie a sestercie cí-saře Philipa I. Araba, na nichž je vyobrazen slon a připojen nápis: AETERNITAS AVGG[ustorum]. Vzájemná souvislost vyobrazení a nápisu dovoluje spojovat slona s věčností-dlouhověkostí náležící říši, císařskému majestátu, nové dynastii a také s předzvěstí budoucí apoteózy císaře55 (Toynbee 1973, 54). Pokud přijme-me vzletné hypotézy H. H. Scullarda a M. C. Toynbeeho, císařský dar by mohl získat již konkrétnější smysl. Císař Hadrianus měl dozajista zájem na co nejlep-ších vztazích s iberským vládcem a slon mohl být z římské strany chápán jako posvátný, vítězství přinášející dar, a byl tudíž vhodný pro zavázání Farasmana ke spolupráci. Nezajímavá není ani zmínka, kterou lze nalézt u Aristotela nebo Pseudo-Aris-totela o pokleku cvičených slonů před králem na východě (Scullard 1974, 48). Pli-

53 Ke grandiózní pompé Ptolemaia II., oslavující Dionýsův-Alexandrův návrat z Indie a Ptolemaiovo ví-tězství viz Pfrommer 1999, 49−52, 62−64, 66−68.

54 Snahy o určité sblížení s ideou Dionýsos-Alexandr − vítěz nad východem lze najít již u G. Maria, G. Pompeia Magna a G. I. Caesara (Nock 1928, 30), kdy představují doklady helenizace římské společnos-ti v době pozdní republiky.

55 Císařský vůz tažený slony, tzv. pompa circensis, patří mezi vyjádření apoteózy zemřelého císaře na mincích. První mince s touto symbolikou razil císař Tiberius (Toynbee 1973, 42).



nius starší56 jej doplňuje údajem o slonech podávajících králi korunu, tím však pou-ze rozvíjí poznámky získané od starších autorů. Je nejisté, nakolik lze tato tvrzení o úctě slonů ke královskému majestátu použít v našem případě. Dosud není ani zřejmé, zda tím východem je myšlen východ perský, jak se domnívá P. Louis, nebo až daleké kraje indické, jak soudí J. M. Bigwood (1993, 551). Pokud by však sloni trénovaní k pokleku byli chováni na dvoře perského velkokrále, mohl by mít tento zvyk naději na udržení v pozdějších helénistických říších a poté být v povědomí i v Římě. Sloní dar pro Farasmana by poté dostal poněkud odlišný význam, než předpokládá R. Syme. Třetí možné řešení nás zavede opět k Iuvenalově zmínce (car. XII, ver. 98−106; Vysoký (přel.) 1972, 152−153) o císařském stádu slonů. Z ní vyplývá, že pouze císař měl výlučné právo na jejich chov (Scullard 1974, 199−200). V případě strategické po-lohy Iberie mohl mít císař osobní důvod k tomu, aby Farasmana ohromil svými dary, a tak mu mohl věnovat jedno zvíře ze svého chovu. Zajímavé dokreslení historek Historiae Augusty nabízí série zpráv z konce antiky a z byzantské doby. Jednak soudobý panegyrista Pacatus zaznamenal, že na sklon-ku 4. století císař Theodosius I. získal od poraženého perského krále mezi jinými dary také zvířata k uskutečnění triumfu (Burian − Mouchová (přel.) 1977, 216; Bardill 1999, 689, pozn. 72). Jednak máme zprávy několika pozdějších autorů, kteří popsali výzdobu tzv. Zlaté brány v Konstantinopoli. Tu nechal vztyčit zřejmě právě Theo-dosius a dal se zde vyobrazit jako triumfující, a to ve voze taženém právě slony (o. c., zvl. 688−690). J. Bardill (1999, 690−696) ovšem nechápe vztyčení této triumfální brá-ny jako symbol vítězství nad Peršany, ale nad uzurpátorem Maximinem a spatřuje v něm jednak manifestaci pevnosti a bezpečí, které přineslo, jednak moci nad okol-ní zemí. Dále spatřuje vzájemný vztah mezi tímto památníkem, jezdeckou sochou císaře na Foru Tauri a obeliskem, vztyčeným po vítězství nad Maxentiem. Důvodem je mu jistá příbuznost témat, jež symbolizují. Egyptský obelisk je dokladem císařské všemohoucnosti, jezdec přijíždí z východu jako nové slunce a také sloni odkazují ke slunci, neboť symbolizují život, světlo a vítězství nad smrtí. Ať se již rozhodneme pro jakékoli řešení, zůstává zcela legitimní předpoklad, že vlastnictví či darování slona představovalo v pozdně antické době jeden ze způsobů, jak poukázat na výjimečnost dané osoby nebo situace. Slon se mění z obávaného bo-jového prostředku, který se objevuje ve smlouvách o mír, v symbol moci a majestátu. (Podobně na sebe váže další konotace i v rámci křesťanské reinterpretace zvířecího světa, stává se podkladem jednoho z podobenství Krista a také symbolem cudnos-ti.) Právě jako symbol panovnické moci jej zřejmě zastihujeme v raném středověku. Ač chybí jiné soudobé doklady, můžeme snad usuzovat, že i karolinský svět vnímal darování slona jako jeden z projevů úcty vůči majestátu Karla Velikého. Nevylučoval by to ani fakt, že slona Karlovi daroval bagdádský kalif: i arabský svět té doby totiž hojně čerpal z antické vzdělanosti. Jasnost námi nastolené hypotézy však poněkud kalí jiná skutečnost: jak autor Vita s. Genesii, tak Karlův životopisec Einhard či anonymní spisovatel Chronicon Mois-

56 König − Winkler edd. 1976, VIII. 1. 3, 14−16: „Nam, quod docilitatem attinet, regem adorant, genua submittunt, coronas porrigunt.“



siacense zmiňují, že Hárun-al-Rašíd poslal Karlovi slona na jeho žádost.57 V textu Ein-hardova díla hraje zřejmě roli fakt, že se mělo jednat o jediného kalifova slona. Ein-hard tak mohl využít tohoto daru, aby jeho prostřednictvím vyzvednul výjimečnost svého krále: výjimečný vládce dostává výjimečný a jedinečný dar (Brubaker 2004).58 To by totiž okruh možných interpretací umožňovalo rozšířit o pouhou zvídavost franc-kého krále. Zda si tedy Karel nechal darovat slona jenom z osobního zájmu, nebo zda se i prostřednictvím vlastnictví slona pokoušel legitimovat své postavení v tehdejším světě, nelze rozhodnout. I na závěr naší studie tedy zůstává pouze několik možných interpretací, které se navzájem nevylučují, a ne pouze jedno defi nitivní řešení.

PRAMENY

Adriaen, M. ed. 1979−1981: Gregorius Magnus: Epistola ad Leandrum. In: Gregorius Magnus, Moralia, Corpus Christianorum, Series Latina 143a, Turnhout, 96−105.

Becker, J. ed. 1915: Liutprandus Cremensis: Legatio. In: J. Becker ed., Liutprandi Opera. Monu-menta Germaniae historica – Scriptores rerum Germanicarum [41], Hannover, 175−212.

Bělský, J. (přel.) 1989: Arriános: Tažení Alexandra Velikého. Praha. Bourgery, A. ed. 1923: Sénèque: De la brièveté de la vie. In: A. Bourgery ed., Sénèque: Dialo-

gues, 2. De la vie hereuse. De la brièveté de la vie, Paris, 42−78.Briscoe, J. ed. 1986: Titus Livius: Ab urbe condita libri. Libri XLI−XLV. Lipsiae.– 1991: Titus Livius: Ab urbe condita libri. Libri XXXI−XL. Lipsiae.Bureš, I. et al. (přel.) 1972: Gaius Iulius Caesar: Válečné paměti. O válce gallské o válce občan-

ské, alexandrijské, africké a hispánské. Praha.Burian, J. − Mouchová, B. (přel.) 1977: Synové slávy – oběti iluzí. Z pozdních římských pane-

gyriků. Praha.– 1982a: Portréty světovládců 2. Praha. – 1982b: Portréty světovládců 1. Praha.– 1986: Appiános: Zrod římského impéria. Římské dějiny 1. Praha.– 1989: Appiános: Krize římské republiky. Římské dějiny 2: občanské války. Praha.Büttner-Wobst, T. − Dindorf, L. edd. 1893: Polybius: Historiae. Leipzig.Carmody, F. J. ed. 1941: Physiologus Latinus: Versio Y. In: University of California Publications

in Classical Philology 7/12, 1939, 93−134.Dindorf, L. – Müllerus, C. edd. 1844: Diodori Siculi Bibliothecae historicae quae supersunt. Paris.Dümmler, E. ed. 1884: Walafridus Strabo: De imagine tetrici. In: Monumenta Germaniae histo-

rica – Poetae 2, Hannnover, 370−378.Fuksová, J. ed. 2004: Isidorus Hispalensis: Etymologiarum sive Originum libri XX, XII. Praha.Haefele, H. F. ed. 1959: Notker Balbulus: Gesta Karoli Magni imperatoris. Monumenta Germa-

niae historica – Scriptores rerum Germanicarum N. S. 12, Berlin.Hagenmeyer, H. ed. 1913: Fulcherus Carnotensis: Historia Hierosolymitana (1095−1127). Heidelberg.

57 Waitz ed. 1887, 170: „Contiqit etiam eodem in tempore, missos domini imperatoris Karoli id ipsum in íter directos fore, qui ab Aaron rege Saracenorum elefantem expectabant...“ Holder-Egger ed. 1911, kap. 16, 19: „Cum Aaron rege Persarum... roganti mitteret elefantum…“ Pertz ed. 1826c, 307: „Et in ipso anno venerunt missi eius, quos miserat trans mare in Persida ad Amarmoli regem Sarracenorum propter elephantum bestiam; et ipsum elephantum adduxerunt secum in Francia ad Aquis sedem.“ Viz také Borgolte 1976, 52−53. Tento fakt nevyvrací hypotézu F. W. Bucklera (1931, 32−36), podle níž Hárunovy dary představovaly způsob, jak mohl bagdádský vládce Karla stylizovat jako sobě podřízeného. Pracu-jeme zde totiž s představami, a ty mohly být na dvoře kalifů zcela odlišné než na dvoře franckých králů.

58 Holder-Egger ed. 1911, kap. 16, 19: „…eum, quem tunc solum habebat, roganti mitteret elephantum.“



Hamilton, H. C. – Falconer, W. (přel.) 1903: The Geography of Strabo. London.Hedicke, E. ed. 1912: Quintus Curtius Rufus: Historia Alexandri Magni. Lipsiae.Hohl, E. ed. 1965a: Scriptores Historiae Augustae 1. Lipsiae.– 1965b: Scriptores Historiea Augustae 2. Lipsiae. Holder-Egger, O. ed. 1911: Einhard: Vita Caroli Magni. Monumenta Germaniae historica –

Scriptores rerum Germanicarum [25], Hannover.Husová, M. − Kucharský, P. (přel.) 1979: Titus Livius: Dějiny 7. Praha.Jakobs, F. (přel.) 1832: Cl. Aelianus: De natura animalium. Jena.Jones, H. L. (přel.) 1932: The Geography of Strabo, VII. Cambridge (Mass.).Klotz, A. ed. 1927: Bellum Africum (corpus caesarianum). Lipsiae, 59−135.König, R. – Winkler, G. ed. 1976: C. Plinius Secundus: Naturalis historiae libri XXVII, XXVIII.

München.Kucharský, P. (přel.) 1976: Livius: Dějiny 6. Praha.Kurfess, A. ed. 1957: Gaius Sallustius Crispus: De bello Iugurthino. Lipsiae, 53−147.Kurze, F. ed. 1891: Annales Fuldenses. Monumenta Germaniae historica – Scriptores rerum

Germanicarum [7], Hannover.– 1895: Annales Regni Francorum. Monumenta Germaniae historica – Scriptores rerum

Germanicarum [6]. Hannover.Mendelssohn, L. ed. 1879a: Appian: The Foreign Wars. Leipzig.– 1879b: Appian: The Civil Wars. Leipzig. Migne, J. P. ed. 1852: Hrabanus Maurus: De universo. In: Patrologia Latina 111, Paris, sl. 9−614.– 1864: Hrabanus Maurus: Commentaria in Libros regum. In: Patrologia Latina 109, Paris,

sl. 9−280.– 1865: Cassiodorus Senator: Expositiones in psalterium. In: Patrologia Latina 70, Paris,

sl. 25−1056c.– 1879a: Ado Vienensis: Chronicon usque ad A. 869. In: Patrologia Latina 123. Paris 1879, 20−138.– 1879b: Walafridus Strabo: Liber in Job. In: Patrologia Latina 113, Paris, sl. 747−840.– 1880: Radulphus Ardensis: Homiliae XVI: In epiphania domini. In: Patrologia Latina 155,

Paris, sl. 1665−2118.– 1881: Angelmus Luxoviensis: Enarrationes in libros regum. In: Patrologia Latina 115, Pa-

ris, sl. 243−551.Nováková, J. − Pečírka, J. 1961: Antika v dokumentech, 2. Řím. Praha.Perrin, B. ed. 1919: Plutarch: Plutarch´s Lives. With an English Translation. London. Pertz, G. H. ed. 1826a: Annales Laureshamenses. In: Monumenta Germaniae historica – Scrip-

tores 1, Hannover, 22−39.– 1826b: Annales Laurissenses Minores. In: Monumenta Germaniae historica – Scriptores

1, Hannover, 112−123, 630.– 1826c: Chronicon Moissiacense. In: Monumenta Germaniae historica – Scriptores 1,

Hannover, 280−313.Rausch, A. (přel.) 1962: Gajus Sallustius Krispus: Katilinovo spiknutí. Válka s Jugurthou. Praha.Simmson, B. ed. 1909: Annales Xantenses. In: Monumenta Germaniae historica – Scriptores

rerum Germanicarum [12], Hannover.Stiebitz, F. (přel.) 1967: Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů 2. Praha.Vysoký, K. (přel.) 1972: Iuvenalis: Satyry. Praha.Winterfeld, P. ed. 1899: Poeta Saxo. In: Monumenta Germaniae historica – Poetae Latini Aevi

Carolini 4, Berlin, 1−71.Waitz, G. ed. 1887: Miracula s. Genesii. In: Monumenta Germaniae historica – Scriptores 15.

1, Hannover, 169−172.Walsh, P. G. ed. 1986: Titus Livius: Ab urbe condita libri. Libri XXVIII−XXX. Lipsiae.Willis, J. ed. 1997: Decimus Iunius Iuvenalis: Satyrae. Lipsiae.



LITERATURA

Adams, J. N. 1972: On the authorship of the Historia Augusta. The Classical Quarterly (New Series) 22, 186−194.

Astin, A. E. et al. ed. 1984: The Cambridge Ancient History 7/1: The Hellenistic World. Cambridge.– 1989: The Cambridge Ancient History 8: Rome and the Mediterranean. Cambridge.Austin, M. 2001: War and Culture in the Seleucid Empire. In: T. Bekker-Nielsen − L. Hanne-

stad edd., War as a Cultural and Social Force. Essays on Warfare in Antiquity, Historisk-fi losofi ske Skrifter 22, Copenhagen, 90−109.

Badian, E. 1961: Harpalus. The Journal of Hellenic Studies 81, 16−43.– 1965: The Administration of the Empire. Greece & Rome (Second Series) 12, 166−182.Bardill, J. 1999: The Golden Gate in Constantinople: A Triumphal Arch of Theodosius I.

American Journal of Archaeology 103, 671−696.Bigwood, J. M. 1993: Aristotle and the Elephant Again. The American Journal of Philology 114,

537−555.Boesche, R. 2003: Kautilyas´s Arthaśāstra on War and Diplomacy in Ancient India. The Journal

of Military History 67, 9−37.Borgolte, M. 1976: Der Gesandtenaustausch der Karolinger mit den Abbasiden und mit den

Patriarchen von Jerusalem. Münchener Beiträge zur Mediävistik und Renaissance-Fors-chung 25. München.

Bosworth, A. B. 1977: Arrian and Alani. Harvard Studies in Classical Philology 81, 217−255.– 1996: The Historical Settings of Megasthenes´ Indica. Classical Philology 91, 113−127.Bosworth, C. E. et al. 1965: Fīl (Elephant). In: The Encyklopaedia of Islam, 2. C−G, London –

Leiden, 892−895.Braund, D. 1991: Hadrian and Pharasmanes. Klio 73, 208−219.Brown, T. S. 1955: The Reliability of Megasthenes. The American Journal of Philology 76, 18−33.Brubaker, L. 2004: The Elephant and the Ark. Cultural and Material Interchange across the

Mediterranean in the eight and ninth century. Dumbarton Oaks Papers 58, 175−195.Buc, P. 2001: The Dangers of Ritual. Between Early Medieval Texts and Social Scientifi c Theo-

ry. Princenton – Oxford.Buckler, F. W. 1931: Hārūnu’l-Rashīd and Charles the Great. Cambridge (Massachusetts).Cartledge, P. 2007: Alexandr Veliký. Historik lovcem nové minulosti. Praha.Conolly, P. 1998: Greece and Rome at War. London − Pennsylvania.Cuppy, W. 1997: Úpadek a pád prakticky kdekoho. Praha.Curley, M. J. 1980: „Physiologus,“ Φυσιολονία and the Rise of Christian Nature Symbolism.

Viator 11, 1−10.Curta, F. 2006: Merovingian and Carolingian gift giving. Speculum 81, 671−699.Dobiáš, J. 1924: Dějiny římské provincie syrské 1. Praha.Epstein, M. M. 1994: The Elephant and the Law: The Medieval Jewish Minority Adapts a Chris-

tian Motif. The Art Bulletin 76, 465−478Fried, J. 2001: Papst Leo III. besucht Karl den Großen in Paderborn oder Einhards Schweigen.

Historische Zeitschrift 272, 281−325.Frye, R. N. 1980: The history of ancient Iran. Handbuch der Altertums-Wissenschaft III, 7.

München.Gippert, J. 1997: Physiologus. Die Verarbeitung der antiken Naturmythen in einem früchlist-

lichen Text. Studia Iranica, Mesopotamica et Anatolica 3, 161−177.Glover, R. 1947: The Elephant in Ancient War. The Classical Journal 39 (5), 257−269.Glover, R. F. 1948: The Tactical Handling of Elephant. Greece & Rome (Second Series) 15, 1−11. Gowers, W. 1947: The African Elephant in Warfare. African Aff airs 46 (182), 42−49.– 1948: African Elaphants and Ancient Authors. African Aff airs 47 (188), 173−180.



Hauck, K. 1963: Tiergärten im Pfalzbereich. In: Deutsche Königspfalzen. Beiträge zu ihrer historischen und archälogischen Erforschung 1. Veröff entlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte 11/1, Göttingen, 30−74.

Hekster, O. 2002: Of Mice and Emperors. A Note on Aelian „De natura animalium“ 6.40. Clas-sical Philology 97, 365−370.

Hodges, R. 1988: Charlemagne´s Elephant and the Beginnings of Commoditisation in Euro-pe. Acta Archaeologica 59, 155−168.

Chapekar, N. M. 1977: Ancient India and Greece. Delhi.Charpentier, J. 1931: Antiochus, King of Yavanas. Bulletin of the School of the Oriental Studies

of London 6, 303−321.Marriot, I. 1979: The authorship of Historia Augusta: two computer studies. The Journal of

Roman studies 69, 65−77.McCormick, M. 1986: Eternal Victory. Triumphal Rulership in Late Antiquity, Byzantium, and

the Early Medieval West. Cambridge.– 2001: Origins of the European Economy: Communications and Commerce, A.D.

300−900. Cambridge.McDonald, A. H. − Walbank, F. W. 1969: The Treaty of Apamea (188 BC): The Naval Clauses.

The Journal of Roman Studies 59, 30−39.Narain, A. K. 1965: Alexander and India. Greece & Rome (Second Series) 12, 155−165.Nock, A. D. 1928: Notes on Ruler-Cult, 1−4. The Journal of Hellenic Studies 48, 21−43.Penrose, J. 2007: Rom und seine Feinde. Kriege − Taktik − Waff en. Stuttgart.Pfrommer, M. 1999: Alexandria im Schatten der Pyramiden. Mainz am Rhein.Pond Rothman, M. S. 1977: The Thematic Organization of the Panel Reliefs on the Arch of Ga-

lerius. American Journal of Archaeology 81, 427−454.Robinson, C. A. jr. 1949: The Greeks in the Far East. The Classical Journal 44, 405−412.Saddington, D. B. 1978: Notes on Two Passages in Tacitus (Ann. 4.24. 3 and 15. 25. 3). The Clas-

sical Quarterly (New Series) 28, 330−332.Sansone, D. 1990: The computer and the Historia Augusta: a note on Marriot. The Journal of

Roman Studies 80, 174−177.Scott, A. 1998: The date of Physiologus. Vigilia Christiana 52, 430−441.Scullard, H. H. 1974: The Elephant in the Greek and Roman World. London.Schuff ert, F. G. 2005: Studien zu Krieg und Machtbildung im Frühhellenismus. Geißen. Rkp.

dizert. práce ulož. na Justus Liebig-Universität Gießen.Sutherland, J. N. 1988: Liudprand of Cremona, Bishop, Diplomat, Historian. Studies of the

Man and his Age. Biblioteca degli „studi medievali“ 14. Spoleto.Syme, R. 1972: The composition of Historia Augusta. The Journal of Roman Studies 62, 123−133.– 1981: Hadrian and the Vassal Princes. Athenaeum 59, 273−283.Tarn, W. W. 1926: The First Syrian War. The Journal of Hellenic Studies 46, 155−162.– 1940: Two Notes on the Seleucid History: 1. Seleucus´500 Elephants 2. Tarmita. The Jour-

nal of Hellenic Studies 60, 84−94.Trowbridge, M. L. 1938: Folklore in the Scriptores Historiae Augustae. Classical Philology 33, 69−88.Toynbee, Jr. M. C. 1973: Animals in Roman Life and Art. New York.Vavřínek, V. 1967: Alexandr Veliký. Praha.Vermeille, A. 2006: Physiologus. De ľOrient à ľOccident. Un patchwork multiculturel au ser-

vice de ľÉcriture. Neuchâtel.Walsh, P. G. 1965: Massinissa. The Journal of Roman Studies 55, 149−160.Wehrhahn-Stauch, L. 1972: Christliche Fischsymbolik von den Anfangen bis zum hohen Mit-

telalter. Zeitschrift für Kunstgeschichte 35, 1−68.White, P. 1967: The authorship of Historia Augusta. The Journal of Roman Studies 57, 115−133.Yegül, F. K. 1982: A Study in Architectural Iconography: Kaisersaal and the Imperial Cult. The

Art Bulletin 64, 7−31.


Documents

Studie o slonovi - webzdarmajanjilek.webz.cz/publikace/40.pdfSTUDIE O SLONOVI (551 Důvodem jejich zájmu byla zřejmě údajná charakterová blízkost slona člově-ku.7 Paralelu