Univerzalni zakony zivota PDF - · PDF fileporu, trpělivost a inspiraci, kterou mi život s ní přináší, a samozřejmě dvěma malým učitelkám Zuzance a Bětce, mým dcerám,

Univerzálnízákony života

Mirek Vojáček

Mirek Vojáček

Univerzálnízákony životaManuál, který jsme měli

dostat místo rodného listu

ZRCADLO

Mirek VojáčekUNIVERZÁLNÍ ZÁKONY ŽIVOTA

Vydal Veronika Vojáčková – ZRCADLOPražská 3, České Budějovice

© 2013 Mirek Vojáček© 2013 Veronika Vojáčková – ZRCADLO

ISBN 978-80-87847-03-9

„Žádný zákon pro mne nemůže být svatý, kromě toho o mé přirozenosti.“

Ralph Waldo Emerson

4

Univerzální zákony života

Poděkování

5

Mirek Vojáček

Rád bych poděkoval všem účastníkům i absolventům seminářů a mým

přátelům, kteří jsou pro mne velkou inspirací a díky kterým mám kaž-

dodenní možnost získávat nové a nové zkušenosti a konfrontovat je

se svou vlastní realitou a jejichž podpora je pro mne velice důležitá.

Dále všem učitelům, které jsem měl možnost ve svém životě potkat

a od nichž jsem měl možnost získat mnoho zkušeností, jejich životní

moudrost a pohled na svět. Zdeňku Beranovi a Bedřichovi Dlouhému

za jejich trpělivost, díky které jsem objevil jeden ze svých skrytých ta-

lentů. Zdeňce Jordánové za techniku, která spojila do smysluplného

celku vše, co jsem znal jen teoreticky. A děkuji jí i za lekce, díky kterým

jsem byl schopen vystoupit z pohodlného stínu a jít svou cestou.

Děkuji lamovi Ole Nydahlovi, Namkhai Norbu a 17. Karmapovi Thinlä

Thaje Dordžemu – kteří jsou stále nekonečným zdrojem mého vlast-

ního poznávání, za jejich učení o podstatě mysli, které mi před mnoha

lety „otevřelo oči“.

Avšak mé největší díky patří Veronice, mé ženě, za její neustálou pod-

poru, trpělivost a inspiraci, kterou mi život s ní přináší, a samozřejmě

dvěma malým učitelkám Zuzance a Bětce, mým dcerám, za to, že jsou,

jaké jsou.

Všem posílám svou lásku a nekonečnou vděčnost.

6


Úvod

7

Mirek Vojáček

Když jsem se začal zajímat o to, jak skutečně funguje svět, jak fun-

gují věci, lidé, vztahy nebo situace, postupně jsem si uvědomoval,

že všechno má svá pravidla. Tato pravidla jsou neměnná a všudypří-

tomná, projevují se nenápadně a my si jich většinou ani nevšimneme.

Mluvíme o nich někdy jako o náhodách a uvědomujeme si, že se pra-

videlně opakují, že nám vstupují do života velice často a mění ho, vy-

tvářejí situace a postoje lidí a vlastně všechno, nač jen pomyslíme. Jsou

to nepsaná pravidla platná na celém světě. Na této planetě, v našem

solárním systému, v celém vesmíru. Nikde se před nimi neskryjeme,

neutečeme jim, neobejdeme je. Jsou tu stejně jako zákon gravitace.

Mnozí autoři, jako Deepak Chopra, Eckhart Tolle, Neale Donald Walsch,

Wayne W. Dyer, Louise L. Hay, Brandon Bays a mnoho dalších, se o nich

zmiňují a nazývají je zákony přírody, nebo zákony vesmírnými či uni-

verzálními zákony. Jsou jimi prodchnuty všechny filosofie Východu,

které z nich vlastně vycházejí. Tyto filosofie stojí na neměnných pra-

vidlech, která se netýkají fungování planet, hvězd a galaxií, ale našeho

vnitřního vesmíru a toho, jak se projevují v našem každodenním lid-

ském životě. Jsou to tedy univerzální pravidla života. Života každého

z nás.

Jediný problém je, že nám nikdy nikdo neřekl, že nějaké zákonitosti

existují. V hodinách fyziky ani občanské nauky nás je ve škole nena-

učili. Neseznámili nás s nimi ani později. Jsou součástí našeho života,

8


ale nikdo nás na ně neupozornil. Ani nám nikdo neřekl, že ovlivňují

náš život. Že je musíme dodržovat, jinak škodíme sami sobě. Kdyby to

tak bylo, mnoha věcem bychom se vyhnuli, mnoho pochopili a zařídi-

li se jinak. Řadou zkušeností, tedy těch nepříjemných, bychom vůbec

nemuseli projít a nakonec bychom se je naučili využívat ve svůj pro-

spěch.

Seznámit se s univerzálními zákony života je tedy pro nás, dá se říci,

životně důležité. Zvláště pak, uvědomíme-li si, že devadesát osm pro-

cent lidí nemá na svůj život vůbec žádný vliv. Díky pochopení těchto

zákonitostí se postupně přidáváme k těm, kteří jsou si svého života

vědomi a aktivně ho utvářejí; k těm dvěma procentům lidí, jež si po-

nechávají vliv na svůj život ve svých rukou a nejsou odkázáni na pod-

mínky, které nastavil někdo jiný bez ohledu na svá vlastní přání. Máme

tedy dvě možnosti jak prožít svůj život. Nechat se unášet podmínka-

mi a událostmi, které jdou jaksi mimo naše možnosti cokoliv ovlivnit,

nebo pochopit, jak vše funguje, a vydat se opačným směrem. Prvním

krokem k úspěchu je seznámit se s univerzálními pravidly a jejich po-

chopení integrovat do svého života.

Já je znám a využívám každý den mnohokrát. Pomáhají mi chápat cho-

vání lidí, situace, které se právě odehrávají, ale i moje vlastní pocity.

Postupně jsem na ně přicházel tak, jak na mne vyskočily z textu knihy,

jindy mne inspirovala přednáška či seminář, které jsem vyslechl nebo

9

Mirek Vojáček

zhlédnutý film. Autorem těchto pravidel je totiž sám život. Nakonec

mám možnost sledovat jejich projevy nejen v každodenním životě

svém, ale i lidí, kteří ke mně chodí na terapie nebo semináře. Tím se

jejich platnost stále dokola potvrzuje. A pokud je budete sledovat i vy,

vaše zkušenost bude stejná. Tato pravidla, ač jsou nepsaná, může kaž-

dý člověk vyzkoušet na svou vlastní kůži svým vlastním prožitkem.

I když je nevnímáme a nevíme o nich vědomě, jsou základní informací,

kterou si v sobě neseme úplně všichni. Kdesi hluboko v našem vědo-

mí. Proto když nejednáme v souladu s nimi, rychle poznáme násled-

ky. Objeví se nepříjemný pocit, bolest nebo nemoc. Kontrolky, které

nám říkají, že jednáme proti přirozenému řádu. Že to tak je, poznávám

velmi často během terapií, kde univerzální pravidla najednou vyskočí

v pochopení, které je výsledkem procesu změn v nefunkčním návy-

kovém jednání. A lidé, kteří o nich dříve nikdy neslyšeli, se podle nich

najednou sami řídí.

Rozhodl jsem se je zaznamenat a předat formou knihy právě proto, aby

z nich měli užitek i další lidé. Já jsem se díky nim postupně osvobodil

ze zajetí ustálených představ o tomto světě. A může to udělat opravdu

každý z vás. Podívat se na svoje vztahy a chování lidí z jiné perspektivy,

najít to skutečně důležité a dobrat se řešení tam, kde se zdánlivě najít

nedá. Osvobodit se a žít šťastný, naplňující život.

10


Univerzální zákony života pro každý den

11

Mirek Vojáček

Přečtěte tuto knihu od začátku do konce, ale stejně jako z oprav-

dového psaného zákona, i z této knihy se můžete učit stále. Mým

záměrem bylo, aby se mohla stát průvodcem každodenním živo-

tem. Abyste se k ní mohli vracet a stále si připomínat myšlenky, jež

obsahuje. Protože jsou pro nás tato pravidla tak důležitá, musíme

si je zažít, procítit celou svou bytostí, aby prostoupila každou buň-

kou našeho těla a nesmazatelně se nám vryla do paměti, abychom

se pak mohli kdykoliv spolehnout na to, že neděláme nic proti své

vlastní přirozenosti.

Zákonů je celkem padesát dva. Tedy stejně jako je týdnů do roka.

Přečtete si tedy každý týden jeden zákon a pak si ho někam pozna-

menejte, ať si ho můžete kdykoliv připomenout, a žijte s ním celý

týden. Uvědomujte si, jak se projevuje ve vašem životě, co pro vás

jeho znalost znamená. A takto postupujte s dalším pravidlem kaž-

dý následující týden. Uvidíte, jak mnoho pochopíte, když budete

zákony postupně zkoumat a rozpoznávat a kolik dobrého vám do

budoucna přinesou.

Další možností je, že si položíte otázku: „Jaký zákon se mám nyní

naučit užívat?“ nebo „Se kterým zákonem mám v současnosti nej-

větší problémy?“ či „Který zákon je v mé situaci pro mne důležitý?“

a jen tak namátkou otevřete knihu na některém místě. Pozorně si

pak přečtěte pravidlo, které jste nalistovali. A opět, jako v předchá-

12


zejícím případě, někam si ho poznamenejte a několik dní s tímto

zákonem žijte. Připomínejte si ho a hledejte, kde jsou slabá místa,

na která vás měl upozornit.

Třetí možnost je, pokud se dostanete do složité životní situace,

opět se zeptat: „Jaký zákon mi tato situace ukazuje?“ a uvidíte, jak

prospěšné vám to bude v řešení konkrétního problému. Jistě si

díky tomu uvědomíte, že děláte něco špatně, nebo si něčím ško-

díte, anebo že celou situaci vnímáte nesprávně a budete muset

změnit postoj, aby se vše vyřešilo. Možností je mnoho a vždy vás

dovedou ke správnému pochopení.

Užívejte tedy zákony stále, ať se váš život zlepšuje a ať vám přináše-

jí stále více pochopení, moudrosti a radosti.

13

Mirek Vojáček

14


1.

Miluj sám sebe. Ostatní přijmi takové,

jací jsou.

15

Mirek Vojáček

Láska k sobě je v naší společnosti jaksi nepatřičná. Je to dáno kul-

turně i historicky. Každý v kontextu toho, kde vyrůstal, co se učil

a jaké nasbíral zkušenosti, sám sebe většinou řadí v pořadí až na

příčky za ty „důležitější“ lidi. Já jsem si také vždy myslel, že je potře-

ba nejdříve zajistit spokojenost druhých a teprve potom dbát na

své vlastní potřeby a přání, ale zároveň si dát velký pozor, abych ne-

byl příliš sobecký. To se totiž u nás nenosí a mnozí by na mě mohli

pohlížet jako na sebestředné individuum. A pokud by se to stalo,

asi by mě neměli rádi.

Většině z nás se už jen při pouhém pomyšlení na fakt, že bychom

mohli být sami pro sebe nejdůležitějším člověkem na celé plane-

tě, zježí všechny chlupy na těle. Ohavně zvrácená představa, že?

Jak by pak svět vypadal, kdyby každý myslel v prvé řadě na sebe?

Kdyby každý člověk měl rád sám sebe? Všichni si budou prosazovat

jen to svoje a nikdy se spolu nedomluví. Povede to jen ke konflik-

tům a nevraživosti. Proto je lepší zůstat při starém a nic nechtít,

hlavně nevyčnívat. Jedině skromnost se cení, a když budeme dost

skromní, tak si nás ostatní všimnou a patřičně ocení. Budou nám

věnovat pozornost a jistě nás mít více rádi, než kdybychom mysleli

jen a jen na sebe. Ale vzpomeňte si na starozákonní pravidlo: „Miluj

bližního svého, jako sebe sama.“ Vždyť i zde je to také jasně řeče-

no. Jako sebe sama! Když tedy nemiluji dostatečně sebe, odráží se

to i na mém vztahu k ostatním. Miluji-li sebe, jsem schopen dávat

16


dostatek lásky i svému okolí. Co ale dávám ostatním, když sebe ve

vztahu k ostatním ponižuji a nemám se rád? Mohu jim dát zase jen

tolik lásky, kolik cítím k sobě.

Když někoho upřednostňujeme před sebou samým, jsme vůči

němu v podřízeném postavení. Ne z vůle někoho jiného ale ze své

vlastní. Myslíme si podvědomě, že za to něco získáme. Že díky sní-

žení své vlastní ceny proti druhým dostaneme oplátkou jejich po-

zornost, ocenění a lásku. Budeme středem pozornosti a všechno,

co jsme jim „poskytli“, se nám vrátí. Snažíme se mít navrch taktizo-

váním. Jedeme podle scénáře, který nám má v konečném důsled-

ku zajistit první pozici mezi ostatními. I když se původně zdálo, že

myslíme hlavně na ostatní, mysleli jsme stejně především na sebe

a svůj pocit uspokojení.

Přestaňme tedy hrát hry na pozornost a lásku, buďme sami sebou!

Známe-li svou vlastní hodnotu, nemusíme čekat, až nás ocení ně-

kdo jiný. Protože když nejsme vyrovnaní sami se sebou, nikdo jiný

nám to stejně není schopen vynahradit. Čekáme na ocenění, ale ať

se snažíme sebevíc, ono nakonec nepřichází, nebo ne v dostatečné

míře. Obviňujeme chvíli sebe, že se dost nesnažíme, ale nakonec

stejně sklouzneme k tomu, že se litujeme a začneme obviňovat

ostatní, že nás dostatečně neocení. Zatrpkneme, a i když svou hru

hrajeme dál, nikdy nedostaneme to, co opravdu chceme. Všichni

17

Mirek Vojáček

se k nám chovají jinak, než čekáme. A nevíme proč. Často je pak

chceme změnit, aby pochopili, co všechno jsme pro ně už udělali,

a začali nám říkat, jak jsme hodní a dobří a zlatí a úžasní... Jenže

si neuvědomujeme, že vytváříme jen další konflikt ve vztazích.

A vlastně nedojdeme nikdy klidu a přijetí.

Přijmeme-li sebe se všemi svými zdánlivými nedostatky a chybami

a budeme-li se mít rádi, ostatní pak snadno přijmeme takové, jací

jsou, protože už od nich nebudeme očekávat nic navíc. Všechno

už máme. Lásku, pozornost i ocenění. Zvláštním bonusem pro nás

pak je, že všechno dostaneme i od okolí. Pozitivní přístup, energie

i pozitivní pohled na sebe v konečném důsledku způsobují, že náš

svět může být harmonický.

Milujte tedy sami sebe. Milujete tím celý svět.

18


2.Každý člověk je ve svém

základu dokonalý. Najdi v sobě vše, co tě

omezuje, a zbav se toho. Jedině tak objevíš svou

přirozenou dokonalost.

19

Mirek Vojáček

Základem východních filosofií je předpoklad, že jsme ve své pod-

statě čistým diamantem, který je dokonalý a nezničitelný. Krásný

zářivý drahokam, který nemůže nic pošpinit. Jakýkoliv nános je

stále jen nánosem, i kdyby se jednalo o nejodpornější bahno. Zá-

roveň se ho nic nedotkne a nic nezkalí jeho lesk. Pouze se zastřou

dočasně jeho kvality, ale on sám zůstává nezměněný a nedotčený.

Taková představa je krásná a povzbuzující. Pokud jsme diamantem,

znamená to, že nánosy, které na sobě máme, můžeme kdykoliv od-

stranit. Zbavit se jich a být zase zářiví a nedotčení.

Mnozí autoři duchovní a filosofické literatury píší, že když dítě při-

chází na svět, je čistým diamantem a díky životu v našem světě

a díky výchově se nakonec od své podstaty odpojí a zapomene na

ni. Hodně lidí si myslí, že jedině když máme šanci si svou vnitřní

čistotu uchovat, budeme osvícení.

To je ale mylná představa. Každý, kdo se seznámí s fungováním

naší mysli a vzpomene si, třeba při terapii, na okamžik svého pří-

chodu na svět, ví, že vše je jinak. Děti sice přicházejí nedotčené zku-

šenostmi a jsou velice otevřené, ale mají již svá základní nastavení

v podobě povahových tendencí. Díky individuálním tendencím

prožívají emoce v situacích, které v životě přicházejí, a na základě

těchto zkušeností si vytvářejí překážky do budoucnosti.

20


Znamená to, že my, abychom byli zase zářivým diamantem, musí-

me jít a zbavit se všeho, co nám různé překážky vytváří. Tedy vzpo-

menout si a pochopit souvislosti mezi svým chováním a okolním

světem a také najít tendence, které k našim potížím vedly. A po-

chopit, že dokážeme vše. Jediné, co potřebujeme, je naše vůle své

problémy řešit.

Devadesát osm procent lidí se nechává unášet svými tendencemi

a situacemi, které se objevují. Vzdali se možnosti ovlivňovat aktiv-

ně svůj vlastní život. A tak jsou vláčeni nejrůznějšími podmínkami

a plány jiných lidí a diví se, co se kolem nich děje. Nechápou sou-

vislosti svého života, které to všechno způsobují. A nechápou ani

to, že mohou vše aktivně utvářet.

Ale existují lidé, kteří tvoří maximálně dvě procenta populace. Ti se

aktivně podílejí na všem, co jim život nabízí. Vybírají si sami, co je

pro ně dobré a zbavují se toho, co nechtějí. Jedná se sice o mizivé

číslo, ale tato dvě procenta samozřejmě ovlivňují své okolí a tedy

i zbylých devadesát osm procent lidí.

Každý si může vybrat, do které skupiny chce patřit. Mně se zdá vý-

hodnější být ve vědomé menšině. Mezi těmi, kteří ovlivňují a nejsou

ovlivňováni. Cesta k procitnutí vede přes oproštění od nefunkčních

programů, zkušeností, návyků a přesvědčení. S každým pochope-

21

Mirek Vojáček

ním se přiblížíme své dokonalé podstatě a budeme moci ve větší

míře využívat svých schopností a talentu. S každým odstraněným

blokem zmizí další část starých nánosů a budeme vnímat více sami

sebe. Nezadržitelně se začne objevovat nezkalený diamant v nás.

22


3.Jsi jedinečný.

Nikomu na světě se nemůžeš v ničem

podobat.

23

Mirek Vojáček

Když se tak rozhlížím kolem sebe, stále více si uvědomuji, jak sou-

časnost klade důraz na uniformitu. Reklamní diktát zasahuje do na-

šich životů a většinou si necháme namluvit i to, jak máme vypadat.

Ženy se identifikují se vzory modelek, zpěvaček, moderátorek podle

toho, k jakému typu se přiklánějí. Nosí stejné oblečení, účesy, brýle,

kabelky i šperky. A dělí je do čtyř skupin barevné typlogie podle

ročních období.

Muži se zase zhlédnou ve svalnatých modelech a hercích a začnou

navštěvovat fitcentra. Tuží své bicepsy, tricepsy a quadricepsy a jedí

neuvěřitelné množství bílkovin a vitamínů. Nebo se naopak vidí

v idolech pivních koncernů a navlékají se do nemožných trik, ze

kterých jim ční do světa vypoulený břich, k tomu se nasoukají do

kraťasů a na hlavu posadí hučku hodnou westernových hrdinů.

Hodně z nás věří, že na zemi existuje dvanáct typů lidí podle zna-

mení zvěrokruhu. A své nedostatky pak skrýváme často za po-

vzdechnutí: „Je jasné, proč jsem nedochvilná, vždyť jsem vodnář.“

Aby toho nebylo dost, rodíme se podle přesně daných pravidel do

uniformních podmínek, které někdo vymyslel. Vystudujeme podle

zásad vhodných pro jeden typ člověka, a i když jsme jiní, získáme

stejné tituly jako tisíce dalších a chodíme do stejných prací a stejně

se „prudíme“ den po dni celý život. Tak jako všichni ostatní. A umírá-

me opět podle pravidel, která jsou přesně daná. A tak se stane, že se

24


za námi jednoho dne zavřou dveře krematoria úplně stejně jako za

deseti dalšími, kteří ten den sdíleli stejný katafalk jako my. Můžeme

si sice říkat, že si žijeme lépe než za vlády předsedy Maa v Číně, ale

každopádně platí, že žití podle přesně daných pravidel nás oddělu-

je od naší jedinečnosti.

Přicházíme na svět jako originál, který nikde nemá obdoby. Ale pro-

tože maminka chce, abychom užuž mluvili a chodili jako sousedo-

vic Jaruška, začneme se přizpůsobovat prvním přáním lidí ve svém

okolí. Většinou si necháme vnuknout myšlenku, že nás pak budou

mít víc rádi. Ale u toho nezůstane. Začnou nás srovnávat s kama-

rádem Boříkem, který už umí bruslit nebo s Janičkou, která krásně

hraje na piano. Tak nás navléknou do bruslí, ověsí chrániči a koupí

nám koncertní křídlo a stohy partitur. A my se snažíme a snažíme,

jen abychom se zavděčili.

Pak ale přijde okamžik, kdy nám přizpůsobování se všem možným

vzorům přejde tak do krve, až nás touha být jako někdo jiný ovládne

natolik, že vlastně ztratíme úplně sami sebe. Žijeme život podle něko-

ho jiného, oblékáme se jako někdo jiný, chováme se jako někdo jiný

a obklopujeme se věcmi, které má někdo jiný. Jen abychom naplnili

představu, kterou jsme si nechali vnutit rodiči, učiteli, přáteli nebo spo-

lečností. Ani nevnímáme, že je něco špatně. Dá nám jen spoustu práce

vymyslet, jak být někým jiným, a divíme se, proč se necítíme dobře.

25

Mirek Vojáček

Napodobováním se sice učíme, ale nic se nesmí přehánět. Svou

jedinečnost najdeme teprve tehdy, když opustíme spoustu vzorů

a učitelů, které jsme si přitáhli do života, aby nás inspirovali. Jed-

noho dne nám nezbyde nic jiného než z jejich stínu vystoupit. Pro

svoje dobro i pro dobro všech ostatních. Michelangelo musel být

sám sebou, aby vytvořil všechna svá krásná díla - sochu Davida, Pie-

tu, nepřekonatelnou fresku Poslední soud v Sixtinské kapli a stovky

dalších unikátů. Kdyby nevystoupil ze stínu svých učitelů, asi by se

o něm dnes mluvilo jako o druhém Domenicovi Ghirlandaiovi. Jen

proto, že byl jeho učitelem. Musel si najít svou cestu a být tím, kým

byl, aby poznamenal vývoj umění na dlouhá století. Svou jedineč-

ností se zapsal do historie. Stejně jako všichni ostatní, jejichž jména

známe a vzhlížíme k nim jako k osobnostem umění, vědy, medicíny

nebo společnosti. Nikdo z nich nechtěl být někým jiným. Byli vždy

sami sebou.

Proto musíme zapomenout na představy, které o nás měli naši ro-

diče, vychovatelé i svět. Vydat se konečně svou jedinečnou cestou.

Najít naši vlastní přirozenost, jedinečný talent pro tento svět. Roz-

vinout ho a přispět svým dílem pro dobro ostatních, ale i pro dobro

svoje. Nebudeme se pak už nikdy muset srovnávat a zažívat nepří-

jemné pocity, že je někdo lepší, chytřejší, výraznější nebo krásnější

než my. Budeme sami sebou. Jedineční na celém světě.

26


4.Všechny cítící bytosti

na světě mají jen jediný cíl. Být šťastní.

27

Mirek Vojáček

Když pozorujeme dění okolo sebe, všechny ty lidské hry, uvědomí-

me si, že mají jedno společné. Jsou totiž neustálou honbou za štěs-

tím. Štěstí může mít mnoho podob. Ve své podstatě jde ale o snahu

vyhovět svému egu. Když si uvědomíme své ego, najednou nám

dojde, kde se bere naše nekonečné štvaní se a honba za věcmi,

vztahy a postavením. Naše ego velmi pěkně popisuje Wayne W.

Dyer ve filmu Proměna (The Shift):

V první řadě usilujeme o naplnění svých hmotných potřeb. To zna-

mená, že chceme vlastnit. Máme bláhovou představu, že čím více

věcí, peněz, majetku ale i lidí budeme mít, tím budeme šťastnější.

A proto se celé dny honíme. Doufáme, že pokud se nám podaří

získat co nejvíce symbolů úspěchu, dosáhneme naplnění. Koneč-

ně spočineme v nekonečném prožitku radosti a štěstí. Ale naše

zkušenosti s hromaděním majetku a peněz, případně vztahů, nám

vždy ukáží, že nám stále ještě něco chybí. I když je naše uspokojení

sebevětší, postupně vyprchá. Pak jsme postaveni před dilema: Co

dál, co jiného by nás uspokojilo?

Další oblastí, která je v kompetenci usilování našeho ega, je posta-

vení. Dosáhnout lepšího vzdělání, lepších výsledků ve škole. Najít

si lepší zaměstnání, získat v něm větší prestiž. Dosáhnout vrcholu

i v oblasti svých zájmů. Všechno to opět vede jen a jen k nekonečné

honbě za mnoha cíli. Až jich dosáhneme, budeme konečně šťastní.

28


Ani si pak nevšimneme, jak rychle nám proběhl život mezi prsty.

A všechna snažení jsou stejně jen chimérou.

Třetí oblastí, kde si myslíme, že naplníme své pocity, jsou naše

životní role. Když budu dobrý manžel, splním všechna přání své

ženy, vychovám dobře děti a vytvořím všem zázemí – budu šťast-

ný. Usilujeme tedy o naplnění svých představ, ale mnohdy na úkor

svého okolí. A tak se stává, že přesto jak moc usilujeme o naplnění

ideální role svého života, všichni jsou jaksi proti nám a my se na-

konec stáváme těmi, kteří jsou nejvíce zklamáni. Protože všechny

představy o tom, co máme v dané roli dělat nebo jací máme být, by

nedokázal uskutečnit ani Superman.

Největší problém bývá právě v našich představách o vytouženém

cíli. Nepočítáme nikdy s tím, že všechno na světě je založeno na

podmínkách. Díky mechanismu pomíjivosti vše jednou pomine,

zmizí. Protože když za určitých podmínek něčeho dosáhneme, po

čase vše jaksi vyprchá. Buď se ztratí kouzlo a nás novinka omrzí,

nebo se všechno rozpadá. Proto se stane, že nové, krásné auto je

po čase už docela všední, má samý šrám a občas nám vypovídá

službu. Krásná žena, o kterou jsme tak dlouho usilovali, nás už tolik

nevzrušuje a vztah, na kterém jsme si tolik zakládali, se rozpadá.

Přesto stále toužíme po štěstí a doufáme, že ho přeci jen jednou

29

Mirek Vojáček

dosáhneme. Že jednou přijde den s velkým „D“, kdy všechno bude

dokonalé. Jednou, jednou... Neexistuje žádné jednou. Dokon-

ce i cesta za osvícením je jen přeludem. Nesprávnou představou

o tom, co jednoho dne dosáhneme. Špatným pochopením celého

života. A tak se praktikující mnoha náboženství a filosofií po celém

světě honí za cílem, který se jim zdá vzdálený jak jiná galaxie, a při-

tom netuší, že probuzení mají přímo před svým nosem. Nebo ještě

lépe: přímo pod svým zadkem. Sedíme si na svém vlastním štěstí

a vůbec o tom nevíme.

Náš život se neodehrává v budoucnosti, na kterou tak rádi myslí-

me, ale je tady. Život žijeme teď. Pokud tedy chceme být šťastní,

tak nám nezbyde než se zastavit a pořádně se rozhlédnout. Možná

uklidnit svou neustále rozjitřenou mysl. A pak zjistit, co všechno

je na mém životě dobré. Co všechno mi přináší radost. A hledat to

znovu a znovu každý den. Stále dokola si připomínat každou zdán-

livou maličkost. Klíčem ke spokojenosti je uvědomění, že střípky

štěstí máme rozházené přímo pod nohama a stačí se jen sehnout

a začít z nich skládat to, co chceme. Trvalé štěstí.

30


5.Nehledej štěstí v lidech, událostech nebo věcech.

Štěstí najdeš jen sám v sobě.

31

Mirek Vojáček

Protože nás vede naše ego od štěstí ke zklamání a opět zase za

štěstím a zklamáním, nikdy si neuvědomujeme, nebo jen málokdy,

že skutečné štěstí stojí mimo hranice našich představ spojených

s vnějším světem. Jsme jaksi odvráceni od sebe k okolí. Nezajímá

nás vůbec, jak se cítíme, ale neustále analyzujeme děje, které se

odehrávají mimo nás. Jsme odříznuti od sebe a stále doufáme, že

získáme všechno z vnějšího prostředí.

Pokud chcete nalézt klid, spočinutí a štěstí, přestaňte doufat, že

ideálního stavu dosáhnete díky věcem z vnějšího světa. Všechno,

co potřebujete, už máte totiž dávno sami v sobě. Protože jsme do-

konalým diamantem, nemusíme hledat neustále všechno v okolí.

Je mnohem efektivnější zaměřit se na objevení své vlastní schop-

nosti prožívat vše jako velkou radost. Je to zdaleka nejjednodušší

a nejrychlejší cesta. Jediné, co musíme udělat, je vzít nástroj, kte-

rým smyjeme všechny nánosy, které nám znemožňují normální

prožívání.

Normální prožívání je nezkreslené zkušenostmi, programy a návy-

ky, které máme. Jde o radostnou zkušenost, která je nezničitelná

a trvalá. Když se podíváte na velké meditační mistry Východu jako

je Dalajláma, Shamar Rimpočhe, Dilgo Kjence Rimpočhe, poznáte,

že je možné prožívat radost v každém okamžiku. Z nich nebo z je-

jich životních příběhů bytostně cítíte, že jsou bezprostřední a jejich

32


laskavost a radost, která z nich prýští, je nepředstíraná. Oni sami

jsou tím prožitkem, který nám ukazují. Každý z nás může takové-

ho stavu dosáhnout, nejedná se o privilegium pro vyvolené. Jen

se musíme na svá omezení podívat. Jednou novináři požádali na

tiskové konferenci Dalajlámu, ať jim prozradí recept, jak být stejně

šťastný a veselý jako je on. Dalajláma se jen zeširoka usmál, naklonil

se k mikrofonu a řekl: „Pánové, to je každodenní usilovná dřina.“

Ano, každý se může dostat až k vysvobození a osvícení, ale navykli

jsme si, že dostaneme všechno v instantní podobě. Jen tak si o to

řekneme, nic pro to neuděláme a na konci, pokud možno ještě

dnes, všechno dokážeme. Tak ale za vysvobozením z nepříjem-

ných pocitů ještě nikdo nikdy nedošel. Jedná se o typickou cestu

západního pacienta. Nejsem zdráv, a tak si nechám předepsat lék,

který mě bez mého přičinění uzdraví. Nebudu muset ve svém živo-

tě vůbec nic změnit, nic pochopit. Uzdravení přijde samo. Tenhle

přístup nefunguje ani v medicíně a už vůbec ne v cestě za trvalým

štěstím.

Ať je cesta jakkoliv dlouhá, je jedině na nás, jestli se na ni vydáme.

A čím dříve vyrazíme, tím dříve dojdeme do cíle. Pochopením na

ní je pak to, že vše kolem nás je stejně pomíjivé a nestálé. Že naše

vztahy se vytvářejí a zanikají, věci časem stárnou a chátrají a stej-

ně tak i my. Každá krátkodobá zábava je jen krátkodobou zábavou

33

Mirek Vojáček

a neudělá nás trvale šťastnými. Vše, co si koupíme, nás jenom krát-

ce rozveselí, ale nenaplní.

Naše kultura se zaměřila na pomíjivé okamžiky radosti, a tak máme

možnost neustále zakoušet nové a nové zážitky. Zaměření na ně

nás nakonec úplně odvede od schopnosti radovat se z toho, že

prostě jsme. Můžeme se inspirovat u dětí, ty se ještě umějí radovat

ze života jen tak. Když se vrátíme k faktu, že my sami jsme zdrojem

svého vlastního štěstí, náš život bude mnohem bohatší a krásnější.

A tak je na vás, jak se do budoucna budete cítit. Trvalou radost hle-

dejte jedině sami v sobě.

34


6.Nemohu změnit ostatní,

ale jen sebe.

35

Mirek Vojáček

Náš svět je poměrně složitý. Ke všemu jsme orientovaní na sle-

dování a posuzování všeho, co se kolem nás děje. Jedná se o tak

silný návyk, že se vlastně zapomeneme dívat sami na sebe. Často

slýchám u stolků v kavárnách klábosící kamarádky. Jedna druhé si

dlouze stěžuje na manžela, nelíbí se jí jeho chování. Vadí jí už skoro

všechno. Pořád mu to říká a chce po něm, aby se změnil. Aby ko-

nečně pochopil, že dělá chybu. Teprve pak se s ním bude dát zase

normálně žít. Takhle se ona neustále dokola snaží, ale výsledek

není žádný, protože on je prostě nechápavý.

Všechno je závislé na okamžiku, kdy on pochopí, co má udělat,

a změní své chování. Ale na mužovo procitnutí bude asi přítelkyně

čekat do nekonečna. Z mnoha vyprávění vím, že i když některá pře-

svědčila svého partnera, aby se změnil, a on jí neochotně vyhověl,

jeho nové chování trvalo stejně jen chvíli. Změny byly jen dočasné

a po nějaké době se vše vrátilo zase do původních kolejí.

V partnerských vztazích se snahy o změnu okolí ukazují nejjasněji,

ale schválně se zkuste zamyslet, co všechno by se mělo změnit ve

vašem okolí, abyste byli šťastní. Můžeme začít tchýní a sousedkou,

pokračovat ke starostovi a zastupitelstvu a skončit u vlády, ekono-

miky a prezidenta. A asi ani to nebude stačit, protože jsou tu nad-

národní koncerny, ilumináti a Bill Gates.

36


Změnit cokoliv ve svém okolí je nadlidský výkon. Proto je jediným

opravdu účinným řešením přestat se dívat na ostatní, co dělají špat-

ně, a začít řešit sám sebe. Podívat se na to, co mně na druhých vadí.

Jinak se budeme stále brodit po kolena v bahně neporozumění

a veškerou svoji energii vyplýtváme na něco, co je stejně odsouze-

no k neúspěchu. Království boží na zemi nikdy nevzniklo, i když se

církev všemi možnými prostředky snažila všechny změnit.

Nejlepší je podívat se na svá vlastní nastavení. Ta jsou důvodem

našeho náhledu na svět. Je to, jako bychom vše sledvali skrz barev-

ný filtr. Když je filtr našich emocí bledě modrý, celý svět budeme

vnímat bledě modře. Pak se nám ho podaří odstranit a najednou

zjistíme, že se objevily barvy, o kterých jsme před tím neměli ani

ponětí. Teprve když přijmeme vše bez falešných očekávání, osvo-

bodíme se od nepříjemných pocitů, které v nás okolí vyvolává. Zá-

roveň se učíme všechno neposuzovat. Posuzování je sice lákavé,

ale my doopravdy nemusíme pochopit úplně všechno, co se ve

světě děje a chování každého, koho potkáme. Se svým zaměřením

na sebe a řešením svých vlastních problémů se nám otevřou dve-

ře skutečné svobody. Nezkalené neustálým neúspěchem. Pak nás

bude provázet jen úspěch, protože měnit sami sebe a své vnímání

je nepoměrně jednodušší než měnit celý svět kolem nás.

Čím víc pak pochopíte sami sebe, tím více budete chápat i děje

37

Mirek Vojáček

ve svém okolí. Ti, co se již naučili pracovat se svými nastaveními,

najednou vidí velice zřetelně, jaké hrají lidé okolo nich podivné

hry. Jak sami sobě škodí, jak škodí vědomě nebo nevědomě svému

okolí. Najednou nám spadnou barevné brýle, které nám filtrovaly

skutečnou realitu. A můžeme se vydat na cestu ke svobodě. Jak-

mile se uvolníme ze sevření hlubokého návyku, můžeme konečně

začít vnímat vše podle svého.

38


7.Za vším, co se ve tvém životě děje špatného,

jsou tvá vnitřní nastavení a jsou také tím jediným, co můžeš

změnit. Změníš-li je, změní se i svět, ve kterém žiješ.

39

Mirek Vojáček

Znáte to jistě dobře, když neustále někdo lamentuje a vzteká se,

pláče nebo je jen uražený na celé okolí nebo jen na někoho kon-

krétního. Setkáváme se s tím často. I my sami máme mnohokrát

potíže zvládnout důstojně situace, které k nám přicházejí. Prožívá-

me emoce, jež nás vytrhují z klidu a nutí nás dělat nepředložené

věci. Jako bychom to ani nebyli my sami, ale někdo jiný v nás.

V poslední době se často o emocích mluví. Na mnoha terapiích

a seminářích do vás budou hučet, že se nesmíte nechat strhnout,

že si musíte udržet odstup a nadhled. Budou argumentovat tex-

ty z Véd a načtenými poučkami. Takoví lidé se pak chovají trochu

upjatě a většinou se jen usmívají a mají medový hlas, ladně kráčí,

ladně si sedají, ladně jedí. Dělají všechno tak nějak jinak. Nelidsky,

přesněji ne lidsky. Jsou mi podezřelí. Podezřívám je z přetvářky,

myslím si, že si jen na něco hrají.

Jedno je důležité - poučky a plané žvanění nestačí. Od takových

lidí většinou odcházíme s ještě větším zmatkem, než jsme prožívali

předtím. Nedokážeme se podle jejich rad chovat a ani nevíme jak

dosáhnout stejně podivné ladnosti jako oni. Nakonec se obviňuje-

me, že nejsme dost dobří, abychom byli stejní jako oni. Naše pocity

se ještě zhorší v okamžiku, kdy se dostaneme do nějaké krizové

situace. I přestože jsme se vybavili, nebo spíše byli vybaveni neko-

nečným množstvím pouček, najednou nekontrolovatelně vybuch-

40


neme, ztropíme scénu, rozpláčeme se a nakonec utečeme. Neslav-

ný průběh cesty za osvobozením od emocí. A tak se snažíme pořád

dokola.

Všichni řeší emoce jako původce všech potíží, ale ty jsou jen a jen

projevem něčeho jiného. Jsou projevem skutečných příčin, které

leží někde jinde. V situacích, které jsme prožili. Někteří lidé jsou

přesvědčeni o tom, že minulostí bychom se neměli zabývat, pro-

tože je pryč. Jenže zabývat se a něco vyřešit je velký rozdíl. Když se

něčím zabývám, jen tomu dávám pozornost, ale nikdy se mi nepo-

daří dostat se k vyřešení. Jen se v tom tak patlám a čím víc se v tom

patlám, tím víc to „smrdí“. Jako psí hovínko na podrážce mých bot.

Buď ho jen tak rozšlapu a roznesu všude, kam jdu, a budu dělat, že

já nejsem příčinou nepěkného zápachu. Nebo ho smyju. A rychle

celý problém vyřeším. To, co mně i ostatním kolem znepříjemňova-

lo život, tu už není. Stejně je to s našimi pocity a emocemi. Nemá

cenu je neustále někomu popisovat, ze všeho nejjednodušší a nej-

rychlejší je sednout si a během chvíle vše vyřešit. Mám pak čistý

stůl a na něm se hned jinak pracuje.

Potkal jsem nedávno Janu, jednu z účastnic mého semináře. Měla

celý život potíže s maminkou. Vůbec si spolu nerozuměly. Každou

chvíli musela snášet její nadávky, podceňování a urážení. Vlastně

si s ní už nedokázala normálně povídat. Vždy se rozhovor zvrhl do

41

Mirek Vojáček

vzájemného osočování a pak v hádku. Když jsem se jí ptal, jak se jí

dnes daří, celá zazářila. Vyprávěla, jak si zpracovala svůj vztah k ma-

mince a od toho okamžiku je všechno jinak. I když maminka zůsta-

la stejná, Janě už její chování vůbec nevadí. Její neustálé nadávání

a špatné nálady se jí nedotýkají, a proto se nikdy nenechá strhnout

k hádce tak jako dříve. Její svět, dříve plný negativních emocí, se

rychle změnil a ona se cítí velmi svobodná.

S každým odhozením takového problému se totiž děje ještě něco

dalšího. Změní se naše vnímání světa. To, co nám vadilo, je pryč.

A na změnu uvnitř reaguje i vnější svět. Najednou je nepříjemná

tchýně přístupnější, než byla, a já se necítím být vedle ní jen tr-

pěnou osobou v rodině. Můžu se s ní bavit jako se sobě rovnou,

i když dřív každý pokus o komunikaci končil potyčkou. Zatímco se

mi od mala stávalo, že si na mně kdekdo „zchladil žáhu“, najednou

se podobné situace neopakují a nadobro zmizely z mého života

jako mávnutím kouzelného proutku. A děti samy od sebe přesta-

ly dorážet a štvát mě. Jak je to možné? Přestaly reagovat na moje

vnitřní nastavení.

42


8.Neexistují soukromé stavy mysli. Všechny

informace, které proběhnou tvou myslí,

může zachytit kdokoliv ve tvém okolí.

43

Mirek Vojáček

Podle teorií kvantové fyziky jsme jen stejně jako celý vesmír shlu-

kem vířících částic a informací. Máme ale představu, že jsme indivi-

dua dokonale oddělená od okolního světa. To, co se odehrává v na-

ší hlavě, je jen naše soukromá záležitost. A tak si můžeme myslet,

co chceme, a stejně na to nikdo nepřijde.

Opak je pravdou. Sami jistě dobře znáte situace, kdy přijde kole-

ga do kanceláře a má náladu pod psa. I když nic neříká, začne se

zanedlouho špatná nálada sama od sebe šířit. A po nějaké době

se všichni cítí opravdu špatně. Napětí nakonec vyústí v celkovou

nevraživost i hádky. Všichni pak jdou domů a doufají, že se z nepří-

jemných pocitů do rána vyspí.

To je jen jednoduchý příklad, jak snadno se od nás do prostoru in-

formace šíří. Jsme vysílačem, ale zároveň i přijímačem. Takže když

někdo vysílá, jsme schopni jeho vysílání zachytit. Proto se stává, že

se potkáte s člověkem, kterého jste nikdy neviděli, a přesto k ně-

mu cítíte nekonečné sympatie. Jako byste ho znali odjakživa. Ale

jde jen o informace, které se shodují s vaším nastavením. Rezonuje

s vámi a vy jste k němu přitahováni nevysvětlitelnou náklonností.

A tak chodíme po světě a přijímáme a vysíláme, aniž si to uvědo-

mujeme. Skutečnými přeborníky v zachycování cizích myšlenek

jsou děti. Zvláště ty ještě nenarozené nebo těsně po narození. Ne-

44


spoléhají se na své smysly tak, jak to děláme my dospělí, ale vní-

mají vše právě na úrovni informací. Stačí, abychom si něco mysleli,

děti jakékoliv informace velice rády zachytí a okamžitě vyhodnotí,

zda jsou nebo nejsou tyto informace v jejich prospěch.

Proto se rodiče často diví, jak je možné, že i když se před dětmi

nikdy nehádají a všechny neshody řeší, až když spí, jejich děti vyka-

zují známky stresu. Jsou plačtivé, nekomunikují nebo jsou naopak

velice aktivní a snaží se na sebe strhnout pozornost. Někdy dokon-

ce onemocní a příčina jejich potíží leží právě v konfliktu, který je

mezi rodiči.

Na to, že dokážeme zachycovat informace z prostoru jen tak i v poz-

dějším věku, přišli vědci před časem při jednom výzkumu. Na jedné

straně telefonu seděla testovaná osoba a měla odhadnout, kdo jí

bude ze známých nebo příbuzných volat. Výsledky byly překvapu-

jící, testovaní se postupně dopracovali až k osmdesátiprocentní

úspěšnosti. Úspěšnost byla mnohem vyšší, než je statisticky daná

míra pravděpodobnosti. Naučili se během krátkého času vnímat

intuici, tedy schopnost přijímat informace z prostoru. A my všichni

to umíme také. Proto je potřeba dávat si pozor na to, co si myslíme

a jaké při tom prožíváme emoce. Protože stejně se pak budou cítit

i lidé v našem okolí.

45

Mirek Vojáček

46


9.Poslouchej své pocity, je v nich řešení každého nepříjemného stavu.

47

Mirek Vojáček

Po ránu mi přišel mail od jednoho známého. Tomu člověku jde

všechno tak nějak samo od sebe. Další zpráva o novém velkém

projektu... Jako by mu jedna věc nestačila, myslím si, ale zároveň

cítím, jak se mi dělá nevolno. Něco mi na něm nesedí. Jestli jeho

očividná snaha vydělávat velké peníze, nebo jeho schopnost za-

čínat a dotahovat velké plány? Rozhodně mám na něj najednou

vztek. A nedokážu vlastně pojmenovat proč.

Tak to nechám být, každý má přece právo dělat, co ho baví, a dělat

to takovým způsobem, jak uzná sám za vhodné. Zabývám se tedy

svou vlastní prací, ale po chvílích se mi myšlenky na něj stále vrací.

Pořád dokola. A pokaždé se připomene pocit vzteku. Je mi to divné

a lámu si hlavu s tím, co mě na něm štve. A nemůžu na to samozřej-

mě přijít. Tak si po nějaké době říkám, že už ho mám dost. Pořád

dokola na něj myslet je mi protivné a vztekat se kvůli něčemu, na

co nemůžu přijít, je pro mě otrava.

Tak si sednu a otestuji si, ke komu se můj nepříjemný pocit vzta-

huje. K někomu cizímu. To je zajímavé, ke všemu k nějaké osobě,

kterou znám. Po chvíli se dopracuji až ke svému bývalému spolu-

žákovi ze střední školy. Zavřu oči a hned se mi nepříjemná vzpo-

mínka vybaví. Sedím ve škole, vedle mě onen spolužák a ukazuje

mi jednu kaligrafii, kterou udělal. Připadá mi skvělá. Tvoří všechno

s takovým nadhledem a jednoduše. Má ze všeho radost a dává to

48


najevo. Jenže mně připadá, že na rozdíl od něj mi zrovna tenhle

úkol nešel tak, jak bych si představoval, a mám na něj vztek, jak

se mi chlubí. To srovnání mě najednou štvalo. Udělali jsme stejnou

práci, ale on jednoduše a já se s výkresem lopotil. A výsledek byl

znát. Rozhodně jsem se nedokázal radovat z toho, co udělal. Ani

jsem mu to nepřál.

Podobnost s mou současnou situací je zarážející. Stejný scénář, kte-

rý žiji pořád dokola. Jen se vystřídali herci a odehrává se v jiných

kulisách. Ale děj a emoce, které ve mně úspěch kamaráda vzbu-

dil, jsou stejné. Když jsem se tak probíral dávnou situací, najednou

mi došlo, že je vlastně skvělé, že se mu výkres povedl. Protože já

jsem se mohl velice jednoduše poučit, jak on svůj úkol zvládl. Díky

tomu poučení jsem se techniku starých středověkých mistrů tehdy

rychle naučil a nemusel jsem na ni sám dlouze přicházet. Najed-

nou jsem měl radost, že mi ukázal, jak dělat věci lépe a mnohem

rychleji. Stejně tak se mi to propojilo se současností. Ten mail byl

jen ukázkou mých vlastních možností. Díky němuž můžu překo-

nat něco, co řeším, mnohem rychleji, protože už na to někdo přišel

a ukázal mi to.

Tak to by mě před několika minutami ani nenapadlo. Ale bylo mi

jasné, že za mým špatným pocitem rozhodně bude něco, co mám

rychle vyřešit. Máme to tak se vším. Když budu dlouho otálet s ře-

49

Mirek Vojáček

šením svých pocitů, asi nikdy, nebo jen ztěžka a za dlouho, budu

přicházet na to, proč se vlastně cítím tak špatně. Zároveň mi ne-

dojdou souvislosti, které jsou ukryté v každé takové vzpomínce,

jež naše špatné pocity vyvolává. Stačí se jen podívat na pocit nebo

emoci, kterou prožívám. Všechny důležité informace jsou ukryty

právě v nich.

50


10.Všechno, co se mi nelíbí, je můj vlastní problém.

51

Mirek Vojáček

Autor metody RUŠ, Karel Nejedlý, dává krásný příklad jak pocho-

pit, co je skutečně čí problém. Já zde tento příběh rozeberu, aby

bylo jasné jak a kdo má co ve vztahu ke komu řešit. Že už teď je

to složité? Ale kdeže. Vše je právě velice jednoduché, a pokud se

tímhle příběhem v životě inspirujete, ubude vám devadesát devět

procent všech starostí.

Eva a Adam žijí spolu. Evě ale vadí, jak Adam při jídle mlaská. Čí je

to problém? No přece Evy. Chtěla by sice, aby se Adam konečně

naučil jíst jako člověk, aby se změnil. Ovšem ten, kdo prožívá ne-

příjemné pocity, je ona. Takže Eva si musí vyřešit potíže s tím, že jí

vadí, jak Adam mlaská. Adam je v pohodě a svoje mlaskání si ani

neuvědomuje.

Nikdy nemůžeme čekat, že se někdo změní, protože my to po něm

chceme. Takových misionářů, kteří neustále chtějí spasit ostatní,

jsou miliony. Ale jsou i miliony těch, kteří nechápou, co po nich

vlastně chceme. Dochází pak ke konfliktu, kdy jeden chce změnu

a druhý se změnit nechce. Hádky a tahanice jsou u toho jen prů-

vodním jevem. Kdybychom my misionáři včas pochopili, že pro-

blém leží na naší straně, a vyřešili si ho sami v sobě, žili bychom

zcela jistě ve velmi spokojených vztazích. Druhá věc je, že můžeme

druhému sdělit, že se nechová podle našich představ a on nezare-

aguje, nebo naopak to začne řešit.

52


Takže Eva řekne Adamovi: „Hele Adame, ty „žereš“ jako prase, já už

to nemůžu poslouchat!“ Tak, bylo vyřčeno něco, co trochu mění si-

tuaci. Adama se slova Evy dotknou a uvědomí si, že mu vadí, že si

o něm Eva myslí, že jí jako prase. Čí je tady problém? O tom Evině

jsme už mluvili. Stále jí vadí mužovo mlaskání, a tak si to musí řešit

ona, ale je tu Adam, kterému vadí, že Evě na něm něco vadí. A tady

si Adam musí sednout a vyřešit si to, co se mu nelíbí. Takže problém

mají oba. Ale každý s něčím jiným.

Když mi někdo řekne něco, co se mi nelíbí, jsou to moje emoce, kte-

ré prožívám. Slova ve mně jen zjitřila podvědomé programy, které

byly až do té doby latentní. Najednou se cítím špatně. Připadám si

hloupě. Asi mě nemá ten druhý dost rád, když mě kritizuje. A tak

je tady problém, který si mám vyřešit. Proto není špatný partner,

který nám něco řekl, ale my jsme jeho slova vůbec neměli řešit. Pro-

blém se z nich stal teprve v okamžiku, kdy jsme se my začali cítit

špatně. A existuje ještě třetí typ problémů.

Adamovi začne vadit, že při jídle mlaská. Ale protože se jedná

o hluboký návyk, nedokáže se ho vědomě zbavit a neustále se trá-

pí. A zase mu nezbývá nic jiného než mlaskání vyřešit. Sice z toho,

že mu začalo vadit, může obviňovat Evu, protože mu to řekla, nic se

ale nemění na tom, že Eva není tou zlou. On má problém pochopit,

že si má vyřešit, co ho trápí.

53

Mirek Vojáček

Jsme totiž neustále připraveni hledat viníky všech svých problé-

mů v okolí. Takový přístup se zdá jednodušší. Obviníme kohoko-

liv a tím se zbavíme břemene zodpovědnosti za svoje vlastní činy

a pocity. A nemusíme nic dělat, protože za naše potíže mohou ti

druzí. Neustále si lžeme do kapsy. Ale odmítáním pravdy svůj stav

jen dlouhodobě zhoršujeme. Cokoliv totiž cítím, že se mi nelíbí,

měl bych hned vyřešit. Je to jediný způsob, jak se poučit, co jsem

dělal špatně, a jít dál. Jinak budu ve svých problémech zaseknutý

navždy.

54


11.Každá nepříjemnost je jen nabídkou k tomu, abychom pochopili

a změnili, co nám vadí.

55

Mirek Vojáček

Život je těžký, zní jedna poučka. A je plný nepříjemností a konfliktů.

Pamatuji si to už od školky, neustálé třenice o všechno. S vrstev-

níky o hračky nebo místo u stolečku, s učitelkou o to, jestli sním

hovězí na houbách nebo ne. A tak jdeme životem a bojujeme rok

za rokem. Ani si nevšimneme, jak jsme vyrostli. Ovšem konflikty

neustávají. V práci jde o vlastní postoje, o místo a postup, doma

o respekt dětí a uznání manželky. Občasné konflikty se sousedem,

který nechápe, že co stojí na mém pozemku, je moje a jemu do

toho rozhodně nic není. Věčná story.

Ani nevnímáme, kdy zase budeme muset vystoupit na svou obra-

nu, případně na obranu svých blízkých. Je to otrava. Ani nechceme

domýšlet, co budeme řešit se svými nadřízenými, podřízenými,

úředníky na úřadech, pošťáky na poště, uklízečkou a kartářkou. Je

to unavující. Takový život není rozhodně radostí a nikdo nám nedá

rady, jak všechno ve zdraví přežít.

Všechny nepříjemnosti ale můžeme chápat jako nabídku, kterou tu

máme, nabídku ke svému osobnímu růstu. Pokaždé stačí, když se

něco nemilého děje, zjistit, proč se to děje a hned máme materiál,

jak se ze všeho dostat. Špatné pocity nás vedou k poznání, co za

vším je. Jedná se totiž o nekonečně dokonalý mechanismus, kdy na

jedné straně sice stojí nepříjemná zkušenost, ale na straně druhé je

pochopení ukryté ve vzpomínkách. Díky pochopení, tedy poučení

56


se z vlastních chyb, se nám otevře možnost změnit nastavení, která

jsme si během let vytvořili.

V Praze, ale i v jiných větších městech, se stává, že nastoupíte do

tramvaje či autobusu a protože spěcháte, nevšímáte si okolí. Spíše

se zabýváte svými myšlenkami, ale po nějaké době vaši pozornost

upoutá něco nepříjemného, co přehluší i tok vašich myšlenek. Ce-

lým vozem se line odpuzující puch. Vytrženi ze svého světa se roz-

hlédnete a zjistíte, že v přední části dopravního prostředku se tísní

většina cestujících, ale v té zadní jste vy a dvě podivně vypadající

individua.

Na první pohled je jasné, že jste na nesprávném místě. Cesta s bez-

domovci v uzavřeném prostoru bude očistcem. Okamžitě si za-

čnete vyčítat, že jste nastoupili a nepočkali na další spoj. Snažíte

se nedýchat nosem, ale ten zápach je stále intenzivnější. Držíte se

madla a děláte jako by nic, ale prožíváte směsici pocitů od vzteku

až po sebelítost. Jak stanice ubíhají, vaše nespokojenost roste a je

vám ze sebe skoro do breku. Konečně na další stanici vystupujete,

ale moc se vám neulevilo, vztek přetrvává i se zvláštním pocitem

bezmoci. Zamíříte tedy dál svou cestou, ale nepříjemný zážitek ve

vás přetrvá ještě dlouho. Nechápete, proč se podobné věci dějí

vždy zrovna vám.

57

Mirek Vojáček

Proč? Protože ve vašem nastavení je něco, co nepříjemnou situa-

ci do vašeho života přitáhlo, abyste si na ní uvědomili právě své

nedostatky a změnili je. Třeba by se mohlo ukázat, že se za sebe

nepostavíte. Že ze strachu, abyste se někoho nedotkli, raději trpíte,

než byste na nejbližší stanici vystoupili. Že máte tendenci litovat

se. Když totiž všechno pochopíte, už se vám nic takového nebude

dít. A i kdybyste zase nastoupili do podobného dopravního pro-

středku spolu s bezdomovci, nebude vám dělat problém ho zase

rychle opustit. Každá situace se nám děje proto, abychom se z ní

poučili a šli dál.

58


12.Nebe i peklo se

odehrává jedině ve tvé mysli.

Pochopíš-li to, můžeš si svobodně vybrat, jak se chceš cítit.

59

Mirek Vojáček

Snad všechna náboženství na světě pracují s konceptem nebe

a pekla. Se zdviženým prstem nás upozorňují na hrůzy, které nás

čekají, když nebudeme dobrými praktikujícími. Jak dojdeme za-

tracení, když nesplníme ty, ty, ty a ty podmínky. Když nebudeme

hodní a poslušní. Máme dojem, že peklo i ráj, jsou záhadné země

někde nahoře nebo dole, kde nás krmí božskou manou, nebo nám

do hrdla lijí roztavené olovo. Představ něčeho, co náš čeká, když

budeme hodní nebo zlí, je mnoho a každý člověk má své vlastní

pojetí trestu za své případné neslušné nebo nesprávné chování.

Kovaní esoterici žijí většinou ve strachu, že si „pokazí“ karmu a v bu-

doucích životech budou trpět. A tak se neustále dokola obviňují ze

selhání, protože se zase pohádali se sousedkou, protože mají vztek

na lidi v obchodě, protože nedokáží klidně jednat se svými dět-

mi apod. A stejné je to i u praktikujících v různých náboženstvích

– křesťany počínaje a hinduisty konče. Všechny spojuje jedna věc

- strach, že nedokáží jednat přesně podle pravidel, která jim byla

dána buď nejvyšším, tedy bohem, nebo některým jeho, téměř sva-

tým, zástupcem tady na zemi. Případně ještě propadají výčitkám,

že nepraktikují tak intenzivně a dobře jako jiní jejich souvěrci.

Je to zvláštní, ale nikoho z nich většinou ani nenapadne, že peklo,

před kterým se snaží všemi svými nebohými silami utéct, je tady.

Ano, je tady a nikde jinde. Už začalo a oni se do něho pomalu po-

nořují. Každým dnem a každou hodinou. Obávané peklo se totiž již

60


teď odehrává právě mezi jejich ušima. V jejich hlavě. Jakékoliv myš-

lenky, které v nás vyvolávají negativní emoce, jsou menším nebo

větším soukromým peklem. Někdy si jen tak lehce pálíme prsty

strachem, že ztratíme práci a budeme bez peněz. Jindy se brodíme

v rozžhavené lávě – když jsme chyceni v nekonečném konfliktu, ze

kterého nedokážeme odejít. Intenzita našich soukromých pekel je

různá. Od drobných potíží až po silně schizofrenní stavy, kdy po-

stižený prožívá nekonečné zmatení mysli. Vůbec se nemusíte pro-

padnout podlahou až do středu země, kde vás za živa budou vařit v

pekelném ohni, protože každý z nás trýzní sám sebe stále dokola.

Ztrápení, nešťastní a většinou vysílení neustálými strachy i jiný-

mi emocemi pak hledáme záchranu. Někdo v prášcích, jiný pak

pochopí, že si vše způsobuje sám a chce zjistit, proč tomu tak je

a rozhodne se konečně změnit svůj život. Druhá cesta je cestou

pochopení a nápravy. Nikdo se nemusí cítit špatně. Každý se může

jednoduše a rychle poučit z toho, co se mu dělo, a může se cítit

dobře. A pochopit že ráj není nikde nahoře nad oblaky ale zase jen

a jen v naší hlavě. Když se zbavím všech strachů, které mě svazují,

budu neohrožený a mé prožívání světa se změní.

Bohužel mnoho lidí má strach i z toho, že by neměli strach z ničeho.

Jak absurdní. Jejich největší obavou je, že přestanou dbát pravi-

del a budou ubližovat všem ostatním. Stanou se z nich nesnesi-

61

Mirek Vojáček

telní egoisté, kteří mají na mysli jen a jen svoje dobro a na ostatní

nedbají. Ani jim nedojde, že jejich malý soukromý ďáblík jim na-

šeptává něco, co není pravda. Protože pokud se zbavíme svých

strachů, výsledkem není kupodivu egocentrik, ale naopak člověk,

který chápe souvislosti světa a je schopen pomoci ostatním lidem.

Protože ví, co sám prožíval, a dokáže pochopit, v čem žijí ostatní.

Takže chceme-li prožívat ráj, musíme se nejdříve zbavit pekla ve

své hlavě.

62


13.Máš neomezenou

možnost volby. Můžeš si tedy zvolit i to, jak se budeš cítit a co budeš

prožívat.

63

Mirek Vojáček

Těžko budete říkat někomu, kdo se zrovna rozčiluje nebo prožívá

nějakou silnou nepříjemnou emoci, že je na něm, jak se bude cítit.

Spíš si tím zaděláme na vlastní problém. Přesto je tomu tak. Pokaž-

dé, když se cítíme dobře nebo naopak špatně, jsme to my sami,

kdo vše prožívá, a jen naše vlastní nastavení nám naše pocity způ-

sobuje. I když se hádáte se svým partnerem, on není zodpovědný

za váš nepříjemný pocit. Vy jen reagujete na situaci, ve které se vše

odehrává. Dobré pocity nám nevadí, proto se zaměřujeme na pro-

žitky negativní, protože nás omezují. Problémem je, že pokud se

dostaneme do stresu, většinou najednou nejsme schopni rozeznat

okamžik, kdy se můžeme rozhodnout nenechat se unášet emoce-

mi, které nás zahltily.

Umění je tedy rozeznat právě onen okamžik, kdy se dostáváme do

situace, která nám nevyhovuje, a pochopení, že na ni nemusíme

nikterak reagovat. Vytvořit si v mysli pomyslnou mezeru v reakci na

probíhající události. I když se zpočátku může zdát nemožné oddělit

se od svých emocí, je to jen otázka cviku. Výsledkem je velká svo-

boda, kterou získáme. Někdy se mi stává na přednáškách, že přijde

posluchač, který chce o všem diskutovat. Spíš se snaží vyvolat kon-

flikt. Zapojuje se do probíhajícího výkladu a neustále hledá, kde je

moje slabina. Stojím před všemi a on neustále vyrušuje a přerušuje

výklad. A teď mám právě dvě různé možnosti:

64


1. Nechám se strhnout k diskusi s ním. Přestanu být klidný. Vždyť

on ruší mou přednášku! Ke všemu otravuje ostatní a jak já potom

před nimi budu vypadat, když si to nechám líbit? Začnu proto rea-

govat podrážděně na jeho slova a dialog s ním nabere na intenzitě,

až se změní téměř v hádku. O tématu přednášky nemůže být teď

ani řeči. Všechno se točí jen a jen kolem jednoho. On se mě snaží

přesvědčit o své pravdě a já se snažím přesvědčit zase jeho. Ostat-

ní posluchači jsou z konfliktu znechuceni a dotýkají se jich emoce,

které my dva prožíváme. Místo skvělého zážitku a spousty infor-

mací si domů odnesou jen vzpomínku na trapnou situaci, která se

jim nelíbila.

2. Druhou možností je nechat zlobivého posluchače, ať si říká, co

chce. Neignoruji ho, ale jsem stále v klidu. Vím, že se tu jen proje-

vuje jeho problém, o který se přišel podělit, a snaží se na sebe strh-

nout pozornost všech okolo. Občas mu věnuji jednu větu, abych

reagoval na jeho narážky, a nakonec ho klidně upozorním, že to,

o čem mluví, není tématem přednášky. Protože mu nedávám žád-

nou možnost, jak by ode mne získal pozornost a tedy mou energii,

po nějaké době přestane rýpat. Všechno probíhá dál tak, jak má.

Na konci přednášky mají všichni skvělou náladu, protože si dnešní

večer opravdu užili, a většinou mnozí ocení, že jsem se nenechal

vyprovokovat.

65

Mirek Vojáček

Vždy máme možnost si vybrat, jak budeme reagovat. A pokud si

jako reakci zvolíme boj, vždy se budeme dostávat do konfliktu. Po-

kud ale pochopíme, že na dění kolem nás nemusíme vůbec reago-

vat (nebo jen s klidem bez emocí), nikdy se žádný problém konat

nebude. Sami máme své prožívání v rukou a je jen na našich nasta-

veních, proč v mnoha situacích stále nedokážeme zůstat v klidu,

proč se chytáme tzv. na první našlápnutí. Když si vyřešíme důvody,

proč nedokážeme být v jakékoliv situaci v klidu, získáme velkou

svobodu. Navíc můžeme i druhým ukázat, že je možné řídit si sám,

jak se budu cítit.

66


14.Nejsi oběť, tu ze sebe děláš sám. Dokud po

světě pobíháš s terčem na zádech, vždy se do

něj bude někdo strefovat.

67

Mirek Vojáček

Svět se může podle některých lidí zdát rozdělený do dvou katego-

rií. První je agresor a druhá oběť. Takto se vše zdá být jednoduché

a jasné. Jeden útočí, druhý se jen útokům brání. Pokud na koncept

boje přistoupíme, budeme mít jen málo prostoru k tomu, abychom

žili podle svých představ. Jakmile se svou rolí splyneme, musíme

se podle ní i chovat. Jsme herci v dramatu vlastního života a stejně

jako profesionální herci svou roli důkladně prožíváme. Jenže si ani

neuvědomujeme, že je to jen role, kterou jsme si vybrali my sami.

Rozhodli jsme se pro ni. Vzali jsme angažmá a teď se divíme, že

ležíme na podlaze a svými černými tlapami nás škrtí Othello.

Je to možná absurdní představa, ale je více než pravdivá. Každý

hrajeme svou roli a jsme v ní opravdu dobří. Nejenže nám ji uvěří

naše okolí, ale dokonce jí uvěříme my sami. Jakmile přijmeme, že

jsme v téhle frašce obětí, bude se nám patrně smůla lepit na paty

při každém kroku. Budeme se setkávat s podivnými lidmi, kteří se

k nám nebudou chovat hezky, a buď nás budou nějak nenápadně

využívat, manipulovat, nebo na nás budou otevřeně nepřátelští.

Pak se nám bude zdát, že se vlastně všichni spolčili proti nám. I Bůh

jim hraje do karet a z nás si jen dělá legraci.

Jako Petr, který byl velice vstřícný ke všem lidem, ale stávalo se

mu už od dětství, že i když vždy myslel všechno dobře, nakonec

z mnoha situací vycházel jako hlupák. Byl velice schopný a chytrý,

68


vystudoval několik vysokých škol, možná proto, aby svým rodičům

a celému světu dokázal, že je dost dobrý. Rád organizoval nejrůz-

nější akce. Ale měly většinou podobný průběh. Ačkoliv celou akci

organizoval, nikdo mu nikdy neprojevil uznání za práci, kterou od-

vedl. Jeho příprava byla vždy skvělá, a to hlavně proto, aby ušetřil

námahu ostatním. Zabrala mu většinou dlouhé týdny, ale pak vše

šlo jako po drátkách. Kupodivu ale nikdo ze zúčastněných nikdy

neřekl: „Tohle jsi tedy připravil skvěle.“ Naopak. I přes všechno, co

pro zdárný průběh celé akce udělal, našly se drobnosti, které mu

vždy někdo vyčetl. A oceňován byl vždy někdo jiný než on. Ve vý-

sledku se na něho dívali jako na neschopného.

Jediné, co v něm jedna zkušenost za druhou vyvolávala, byl pocit,

že je k ničemu. Znovu a znovu se utvrzoval ve své neschopnosti. A

tak šel životem od jednoho neúspěchu k druhému. Každý si na něj

dokázal otevřít pusu, každý byl schopen nějak ho srazit na kolena.

Vyprávěl mi svůj příběh a doufal, že ho konečně někdo pochopí a

potvrdí mu, že je skutečně chudinka a ostatní jsou zlí agresoři. Ani

si nevšiml, že hraje jen roli. Hraje ji sice přesvědčivě a mnozí mu na

ni skočili, ale jen on sám může konečně slézt z pódia a začít žít svůj

život. Ne roli, kterou od něho někdo očekává nebo spíš, kterou si

myslí, že má hrát, aby se zavděčil publiku. Konečně může být sám

sebou. Ozvat se na svou obranu a stát za sebou, ať se děje, co se

děje. Jakmile přestane být obětí, jeho život se změní od základu.

69

Mirek Vojáček

Předpoklady a očekávání se plní přesně podle našeho plánu. Ne-

jsme oběť a nikdo se do nás nestrefuje. Na terč jsme si začali z ně-

jakého důvodu hrát a mysleli jsme si, že to pro nás bude výhodné.

Třeba proto, že chudinky jsou v pohádkách i ve filmech oblíbenější

a získají výhodu oproti ostatním. Nebo proto, abychom získali ales-

poň minimální pozornost našich rodičů. Po čase jsme ale zjistili, že

když se do nás někdo trefí, většinou cítíme bolest. A někdy opravdu

velikou. Jenže pak už nevíme, jak se terče na zádech zbavit. Jediné

rozumné řešení je rychle opustit hloupou roli. Stojí to za to.

70


15.Nikdo ti nemůže škodit,

když mu to sám nedovolíš.

71

Mirek Vojáček

V životě se většinou nestane absurdní situace, že by přijel buldo-

zer a bez vašeho vědomí by vám srovnal střechu nad hlavou. Proti

nehoráznosti podobných rozměrů se dokážeme postavit a poslat

celou bourací partu do vedlejší ulice, kde jsou správné objekty je-

jich zájmu. Aby nám tedy někdo zbořil dům, museli bychom mu to

nejdřív povolit. Možná ho o demolici i požádat.

Mnohdy se nám ale dějí stejně podivné věci. Evidentně nám ně-

kdo škodí, anebo nás šikanuje, či snad nás dokonce fyzicky napa-

dá. Může se to dít kdekoliv. V práci, jen tak v obchodě mezi cizími

lidmi, na úřadě, ale i v rodině. Opakují se stále podobné situace

a pokaždé si pomyslíme něco o podivné náhodě. Svět se postavil

proti nám a my jsme opět jen loutkou, se kterou jiní strkají. Smýkají

námi, jak se jim zachce, bez našeho souhlasu.

Slýchám různá vyprávění: „Byl jsem vždycky otloukánek. Začalo to

už ve školce. Byl jsem trochu jiný, zakřiknutý, raději jsem si hrál sám

než s ostatními dětmi. Vlastně mi nerozuměly a ani já jim. Jenže to

se mezi dětmi nepromíjí. Tak mi dělaly naschvály nebo se dokonce

na mě domluvily a strčily mě do keře, do kaluže, hodily mě do růží.

Samé problémy. Na základce to bylo ještě o něco drsnější. Málokdo

by věřil, jak umějí být děti kruté. Ale tam moje utrpení neskončilo.

Myslel jsem si, že když odejdu ze základky, na střední už budou jiní

lidé, že z toho vypadnu. Jenže tam se zase objevil takový týpek, co

72


mě různě vydíral a vyhrožoval mi i s partou, kterou vedl. Trýznění

skoro každodenní.

Pak přišla vojna a tam, protože je to extrémní prostředí, se lidi cho-

vají extrémně. Jenže já byl zase na straně oběti. Protrpěl sem si to

až do posledního dne. Ulevilo se mi, když jsem se konečně dostal

domů a nastoupil do práce. Potyčky s kolegy v práci pak byly vlast-

ně legrací proti tomu, co jsem zažíval předtím. Ale po letech jsem

začal pracovat sám na sebe a jednoho dne se objevili nejrůznější

úředníci, kteří mi dodnes sedí za krkem a snaží se mě zničit. Jsem

na prášky. Už nemám sílu všechno dál snášet.“

Mohlo by se zdát, že osud někoho dokáže mrskat dnes a denně.

Ale při tolika negativních zkušenostech už nám začne docházet, že

něco není v pořádku s námi. Protože nikomu jinému v našem okolí

se podobné katastrofy nedějí. Takže: kde je skutečně problém? V li-

dech nebo ve mně? Odpověď je jednoznačná. Všechny naše zkuše-

nosti směřují jenom k tomu, abychom změnili své nastavení, které

nepříjemné situace vytváří a přitahuje všechny zlé lidi do našeho

života.

Za všemi ústrky, bolestí a strachem je neschopnost postavit se sám

za sebe. Výhodou pak může být, že nás vždy bude někdo litovat,

až budeme své dojemné příběhy vyprávět. Nejdřív maminka, pak

73

Mirek Vojáček

kamarádi u piva, nakonec třeba manželka. Vždycky si najdeme ně-

koho, kdo nás polituje, pohladí nás slovem nebo jen projeví účast.

A tak se zdá, že je to pro nás vlastně i výhodné. Je tu tedy naše

podvědomé svolení, které je příčinou všech našich potíží. Aby na

nás druzí byli zlí, aby nás ponižovali. Bez našeho svolení by se však

nikdy nic podobného nestalo. Stačí jen celou bourací partu poslat

do té správné ulice.

74


16.Nehodnoť lidi ani situace. Pak uvidíš,

kolik ti zbyde energie na řešení vlastního

života.

75

Mirek Vojáček

Naučili jsme se díky svým smyslům sledovat svět. Díváme se kolem

sebe, něco slyšíme i cítíme. A dění kolem nás je opravdu zajímavé.

A tak jsme se nechali strhnout k tomu, že pozorujeme okolí. Bo-

hužel jen u pozorování nezůstalo, my navíc všechno hodnotíme.

Rozum nás totiž neustále nutí přemýšlet nad vším, co se děje. Po-

kládáme si otázky, proč to tak je, co kdo dělá, proč to dělá nebo to

nedělá jinak, a nakonec vymýšlíme, jak by to mělo být. A víme to

většinou nejlíp.

Jedná se o velice oblíbený a rozšířený sport. Sbírat situace, které se

dějí jiným lidem, a ohodnotit je, někomu převyprávět a pak vydat

své řešení. Sedíme pak většinou se známými a dohromady děláme

to samé. Mluvíme o druhých, a když se s nimi rozejdeme, hodnotí-

me je také a jistě jsme hodnoceni. Ale uniká nám pravá podstata.

Z příběhu jsme nějak vypadli my sami. Pozapomněli jsme na svůj

vlastní život. Ten se sice odehrává také, ale většinou ho hodnotíme

v souvislosti s tím, jak se k nám kdo chová, jak na nás kdo reaguje,

jak my chceme nebo jak bychom měli reagovat. Stále dokola.

Jednoho dne takhle sedíme u stolku s kamarádkou a najednou cí-

tíme, že není něco v pořádku. Cítíme se čím dál tím víc unavení.

Kamarádka mluví, mluví a mluví a nám docházejí síly. Hodnocení,

které provádíme, a všechny scénáře, které nám v hlavě vznikají už

jaksi automaticky, z nás vysávají všechnu energii. Najednou si všim-

76


neme, jak moc se nás vlastně dotýká soucítění s jedněmi, nepocho-

pení druhých a odsuzování nebo dokonce nenávidění třetích.

Náš vlastní život přitom pokulhává na mnoha frontách. Nedoká-

žeme si některé věci uspořádat nebo se zařídit tak, abychom byli

šťastní. S únavou totiž přichází neschopnost plně řešit svůj život.

A tak jsme stále zaseklí v konstrukcích, které stavíme pro jiné.

A právě díky tomu, že dáváme pozornost všemu kolem a upínáme

tam i svou energii, která pak naprosto zákonitě nestačí nám samot-

ným, začneme se častěji cítit špatně a vyčerpaně.

Vše se změní teprve v okamžiku, kdy pochopíme jednoduchou zá-

konitost. Není nikdo důležitější než my a není nic důležitějšího než

dávat energii do svého vlastního života. Do řešení toho, co nám

skutečně prospívá. Nehodnotit situace a lidi je základní myšlenkou

mnoha filosofií. Tuto schopnost ale musíme pěstovat, protože hod-

nocení je náš velice hluboký návyk. Uvědomění si, že věci jsou, tak

jak jsou, ale vede k tomu, že se snadněji od hodnocení odpoutá-

me.

77

Mirek Vojáček

78


17.Neexistuje dobro ani zlo. Vše je jen součást jednoho celku. Právo hodnotit, zda je něco

dobré nebo zlé, si osobujeme jen my sami.

79

Mirek Vojáček

Toto univerzální pravidlo bych mohl také nazvat „Mravenčím záko-

nem“. Protože se v něm snoubí dohromady několik pohledů na svět

a na dění okolo nás. Hodnotíme všechno ze své vlastní perspektivy

a zapomínáme právě na to, že se nejedná o jediný možný pohled.

Zároveň si myslíme, že naše pravda je jediná správná. Nekonečně

spravedlivá a objektivní. Neuvědomujeme si, že vše je hodnoceno

naším rozumem, tedy egem, které nám neustále našeptává spoustu

pravd, podle nichž pak žijeme svůj mravenčí život.

Existuje filosofický pohled na svět právě z druhé strany. Ze strany

mravence. Tedy tvora nekonečně malého, jenž žije svůj malý, nepatr-

ný, upachtěný život. Nevidí dál než za tři, čtyři stébla trávy. Jeho život

je nalinkován zvyky, které vládnou v jeho společenství. Možná by

někdy chtěl něco změnit, ale jeho pouta mu nic nedovolí. Obývá své

mraveniště plné milionů podobných tvorů. Dohromady vytvářejí ci-

vilizaci, která může být na sebe hrdá. Dokonalá organizace a dělba

rolí minimalizuje negativní dopady na jednotlivce. Navíc všichni žijí

v jedinečné době, kdy blahobyt je větší, než byl kdy v minulosti.

Jediným problémem je, že se občas objevují katastrofy. Nemají sice

zničující dopad na celou společnost, ale způsobují dočasný chaos

a vždy stojí životy stovek či tisíců jednotlivců. Ale svět je potenciálně

nebezpečné místo, a tak je třeba s touto eventualitou počítat. Na-

štěstí se nakonec vše zase v dobré obrátí a krátká období stagnace

80


a ztrát vystřídá zase vzestup a blahobyt.

Okolní svět, který mravenec není vůbec schopen vnímat ani chápat, obý-

vají lidé. Jsou to myslící tvorové a mají dojem, že svůj život řídí. Ale stejně

jen dodržují pravidla společnosti, ve které žijí. Žijí většinou svůj osobní,

upachtěný, malý život. Stačí se starat jen tak tak sami o sebe a pár dalších

lidí okolo. Dohromady vytvářejí civilizaci a jsou hrdí, co všechno dokáží

a zvládají. Daří se jim tak dobře, protože dokázali minimalizovat negativ-

ní vlivy prostředí na jednotlivce, a tak jejich společenství stále roste.

Jediný problém je, že se občas objeví nějaká přírodní či jiná katastrofa...

Přistoupí-li člověk k mraveništi a šlápne do něj, celkem nic se neděje.

Ale z pohledu mravence jde o katastrofu nekonečných rozměrů. Zkázu.

V troskách mraveniště se válí tisíce mrtvých těl. Jenže napadlo by člověka

takto to hodnotit? Mě ne.

Nedávno jsme mohli v přímém přenosu sledovat srážku planetky s Jupi-

terem. Pozemské observatoře se na podivuhodný úkaz zaměřily a pře-

nášely ho po celém světě. Byl to opravdu zajímavý úkaz. Něco takového

se podaří sledovat jednou za několik set nebo snad tisíc let. Teď si před-

stavte, že jste obyvatelem Jupitera a sledujete výkonným dalekohledem

srážku planetky se Zemí. Víte sice, že ji obývá jakási civilizace, ale jak to

tak sledujete, vidíte jen opravdu zvláštní úkaz, který je hoden pozorová-

81

Mirek Vojáček

ní. Z pohledu obyvatele Jupitera se jen podobá šlápnutí do mraveniště.

Z pohledu lidstva jde o katastrofu galaktických rozměrů. Zlo, které se ob-

jevilo odkudsi z prostoru, zničilo mraveniště.

Dobro nebo zlo vzniká totiž jen na základě našeho hodnocení. Žijeme

sice podle svých pravidel, snažíme se druhým neškodit. Chápeme, že jak

ostatní tak i my můžeme trpět. Ale dobro nebo zlo je jen výkladem naše-

ho chování k ostatním a naším vlastním prožíváním. Při pohledu na dění

ve vesmíru pochopíme, že se vše jen zajímavě odehrává. Ano, jde jen

o zajímavou hru. Když se tedy povzneseme nad řadu každodenních pro-

blémů a necháme je bez hodnocení, bude se nám dařit mnohem lépe.

Kolik žabomyších válek vedeme s celým světem, všechno hodnotíme

jako životně důležité a nechceme ustoupit ani o píď ze svých pozic. Zdá

se nám, že se zhroutí vesmír, když neprosadíme svou. Hledáme viníky

a chceme označit ty, kteří můžou za naše osobní utrpení. Toužíme po

jejich ponížení, nebo aby konečně pochopili a odprosili nás. Prožíváme

směsice emocí od vzteku až po lítost. V našem osobním vesmíru dochází

ke galaktické katastrofě a nic se nevyrovná jejím rozměrům. Obáváme

se nejhorších možných důsledků. Stojí nás to mnoho sil a zdá se, že není

možné najít řešení. Teprve, když skončíme s neustálým rozlišováním na

dobré a zlé, osvobodíme sami sebe. Teprve tehdy zavládne skutečný klid

a nekonečný vnitřní mír.

82


18.Řeš jen to, co skutečně

můžeš vyřešit.

83

Mirek Vojáček

Naše doba je jednoznačně založena na informacích. Jsou dnes nej-

důležitějším a nejcennějším artiklem. Největším problémem však

je, že nikdo neví, co je pravda a co lež. Jen těžko rozlišíme plevel

od skutečně důležitých věcí. Navíc se informace staly i zdrojem

manipulace. Ze strany státu, médií, prodejních společností. Všech-

no se točí nakonec jen okolo získání peněz nebo vlivu. Proto jsme

ovlivňováni dnes a denně mnoha rafinovanými způsoby. Většinou

z toho důvodu, aby na nás nebo našich rozhodnutích někdo vy-

dělal.

Naučili jsme se vše sledovat v přímém přenosu. Cokoliv se stane

na druhé straně světa, víme nejpozději do několika minut. Když se

hroutily věže Světového obchodního centra v New Yorku, byli jsme

tehdy na dovolené v Itálii. Cestou na pláž jsme procházeli kolem pl-

ných restaurací a kafeterií. Všichni upřeně hleděli na velké obrazov-

ky, které visely u stropů. Zpočátku jsme nechápali, co tam všichni

sledují. Došlo nám to až po nějaké době. Ta hrůza, která proudila

z obrazovek do poklidného letoviska zalitého sluncem, nebyla zin-

scenována hollywoodskými scénáristy a režiséry. Šlo o skutečnost.

A najednou i my, kteří jsme byli v pohodlí a bezpečí tisíce kilometrů

daleko, jsme sledovali něco tak hrozného, jako by se to dělo hned

za našimi zády.

Ochromení, bezmoc a strach, co bude v budoucnu následovat, jsme

84


cítili také. Mluvili jsme o tom, četli noviny, vytvářeli si domněnky.

Nic nebylo tak blízko jako katastrofa z médií. Naše mysl byla zcela

spoutána událostmi a my nebyli schopni myslet na nic jiného. Jako

by nás někdo uhranul. Jako by nám dal všem zprávu o naší vlastní

zranitelnosti. Že se podobná hrůza může stát komukoliv z nás.

Ano, byla to hrůza, ale hluboké rány v naší duši jsme si vytvořili my

sami. Tím, že jsme se rozhodli řešit zničující útok kdesi za oceánem

namísto toho, abychom žili svůj vlastní každodenní život. Nechali

jsme svou pozornost odvést od svého života k dění mimo nás. Na-

víc do míst, kam náš vliv rozhodně nesahá. Teprve s odstupem času

jsem si začal pokládat otázku, zda sledování všech událostí světa je

pro mě vlastně důležité. Jestli nějak pozitivně ovlivňuje můj běž-

ný život. Ale především otázku, zda jsem schopen svým vlastním

životem, svou aktivitou jakkoliv ovlivnit dění, které probíhá kde-

si ve světě a je mi zprostředkováno všudypřítomnými kamerami

a obrazovkami.

Ptal jsem se, zda mohu ovlivnit život dětí a žen v afrických uteče-

neckých táborech. Jestli můžu udělat něco pro lidi zasažené vlnou

tsunami v Indonésii. Jestli jsem schopen podpořit kohokoliv v ob-

lastech zničených mohutnými cyklóny. Najednou se to zdálo být

jasnější. Nejsem typ člověka, který jako dobrovolník bude pracovat

v některé dobročinné organizaci a zlepší život Afričanům. Nemám

85

Mirek Vojáček

prostředky jak se dostat na místa, kde je má pomoc potřeba. Proto

budu muset vše nechat na lidech, kteří si pomoc trpícím ve světě

vybrali za svou životní cestu. Soucítím se všemi postiženými by-

tostmi, ale ve svém postavení mohu udělat maximálně to, že pošlu

finanční dar na charitativní účely.

Stejné je to ale i s událostmi v naší společnosti. Politiku mohu ovliv-

nit jediným způsobem. Že půjdu k volbám. Když se mi angažmá

mnou volených zástupců nebude líbit, svou volbu příště změním.

Budu-li chtít politickou situaci měnit aktivně, můžu kandidovat,

ale kariéra politika zase není mou cestou. A teď si uvědomte, kolik

z toho, co všechno řešíte každý den, nemůžete vůbec ovlivnit. Od

sportu, kultury, ekonomiky až po politiku a počasí.

Mě osobně touha oprostit se od všudypřítomné negativity postup-

ně vedla k tomu, že jsem se zbavil televize. Poslouchal jsem sice ně-

jakou dobu vysílání rozhlasu, ale i tady mi negativní zprávy odkud-

koliv neustále připomínaly, co všechno opravdu vyřešit nedokážu.

Nebyl tedy důvod, proč bych ho dál poslouchal. Časem jsem se

dokonce odnaučil několikrát denně vyhledávat nejnovější zprávy

na zpravodajských serverech. A tak se dnes dozvídám vše většinou

zprostředkovaně přes známé, kteří se zmíní o dění, jež je znepoko-

juje. Můj život se zklidnil. Co je pro mne nutné a důležité, se stejně

vždy včas dozvím. Jen již nejsem neustále dokola vystavován ne-

86


příjemným pocitům ze zpráv, které stejně nemohu ovlivnit.

Řešte jen svůj život a tím ovlivníte svět mnohem víc, než když bu-

dete planě tlachat o problémech třetího světa. Naopak. Pokud jste

se teď rozhodli odletět do Afriky a zachránit ubývající stáda slonů,

nebo do Amazonie zabránit kácení deštných pralesů, bude to ne-

smírně záslužná činnost a váš život bude mít svůj smysl. Protože

budete řešit zase jen to, co můžete řešit. Ale pokud se rozhodne-

te žít šťastný život, vychovat tři spokojené děti, rozdávat pozitivní

náladu lidem kolem sebe a dělat svou práci s radostí, měníte svět

k lepšímu každý den. A to má větší váhu, než když budete v depre-

sích sedět u televizních zpráv a trápit se.

87

Mirek Vojáček

88


19.Měňte jen to, co vám

samotným na sobě vadí.

89

Mirek Vojáček

Pravidla, co řešit a jak postupovat, když nám něco vadí, nám mo-

hou být jasná. Ale někdy se může stát, že se dostaneme do situace,

kdy se dozvíme něco, co je na nás nepřijatelné pro okolí, a my jsme

postaveni před otázku: co s tím? Jak začít, co změnit, jak se přizpů-

sobit nebo vymezit? Kde je vlastně problém a jak se k němu mám

postavit, když jsem o svém nedostatku nevěděl? Otázek se nám

najednou honí hlavou několik a nevíme, jak do toho. Rádi bychom

vyhověli, ale vlastně nevíme čemu.

Moje žena jednou dostala mail od kamarádky. Kamarádka napsa-

la, že má pocit, že Veronika je příliš přísná na své okolí a působí

tak někdy tvrdě. Určitě tím některé lidi odradí. Jestli by prý nemě-

la změnit svůj postoj a být víc vstřícná. Kdyby s každým vycházela

a více se přizpůsobila, jistě by ji měli raději. Byla to zajímavá infor-

mace a museli jsme se nad tím trochu zamyslet, kde je tedy vlastně

problém. Postoje a vystupování Veroniky vedou možná některé lidi

k tomu, že se jí vyhnou a jak to tak vypadá, nejjednodušším způso-

bem, jak řešit celou situaci, je změna jejího chování vůči okolí.

Uvědomili jsme si, že opravdu můžeme velice často vidět třeba v te-

levizi nebo na internetu lidi, kteří se usmívají na všechny a všechno.

S některými se setkáme občas i osobně. Jsou nekonfliktní a podpo-

rující. Nikdy neřeknou nic nepříjemného a jsou s každým zadob-

ře. Většinou se pořád usmívají, a tudíž je musejí mít všichni rádi.

90


Nedávno jsem byl na semináři, kde jeden z lektorů celé dny jen

seděl a usmíval se. Na každého. Na všechny otázky reagoval také

s úsměvem, a i když jen tak hleděl do prázdna, měl na obličeji ši-

roký úsměv. Chybělo jen, aby každou třetí minutu řekl sladké ÓM

a byl by jistě brzy svatý. Pokládal jsem si tehdy otázku, co je na něm

divného. Je tak nekonfliktní a může být zářným příkladem všem

lidem ve svém okolí. Všem nabídnout otevřenou náruč. Trvalo mi

nějakou dobu, než mi došlo, co mi na něm vlastně vadí.

Podvědomě jsem mu nevěřil. On nevykazoval vůbec žádné emoce.

Nedalo se na něj vůbec naladit. Jedinou emocí, kterou projevoval,

byla jakási pohoda, kterou vyjadřoval úsměvem od ucha k uchu.

Byl pro mě naprosto nečitelný. Nevěděl jsem, co si mám o něm

myslet. Setkal jsem se ve svém životě i s osvícenými mistry a u nich

jsem vždy věděl, na čem jsem. Neklamali mě tělem. Navenek vyja-

dřovali přesně to, co jsem vnímal svými pocity. Byli pevní jak skála.

Stejně kompaktní a předvídatelní navrch i uvnitř. Ten usmívající se

lektor se sice na venek choval tak, že to bylo hodné indických sva-

tých mužů, ale jeho celkové vyzařování bylo jiné. Byla to jen hra,

kterou předváděl. Jenže mně takový člověk nevyhovuje. Potřebuji

se spolehnout, že vždy vyjádří naprosto jasně, co si myslí a nebude

své postoje balit do vaty pochopení a strojeného soucitu.

Pro každého to znamená jedno. Musíme být pravdiví; opravdoví ve

91

Mirek Vojáček

svém myšlení a vystupování. Co máme uvnitř, máme stejně vyjad-

řovat i na venek. Protože jedině tak budeme pro ostatní skutečně

přijatelní. Je jedno, že se od vás někdo dozví něco nepříjemného,

co ho v prvním okamžiku třeba zaskočí. Všechno jsou jen informa-

ce. Ale právě díky informacím a tomu, co vnitřně cítíme, máme ko-

nečně možnost se poučit a zařídit se podle svého. Všechno je pro

nás obohacením.

V případě Veroniky se také vše rázem vyjasnilo. Má své postoje.

Jasně je vyjadřuje podle toho, co cítí. Je možné, že pro někoho její

přímost může být nepřijatelná, ale na druhé straně je mnoho těch,

kteří za ní rádi chodí a sdílejí s ní své zážitky a zkušenosti, protože

je pro ně čitelná. Nechtějte se tedy zavděčit všem. Nejde to. Stejně

vás pak bude mnoho lidí podezřívat, že se nechováte poctivě. Ne-

měňte na sobě nic, co vám samotným skutečně nevadí. Také proč?

Vždy je třeba se podívat na to, s čím mám problém. Když mi mé

chování a jednání nevadí, není co řešit. Najdou si vás přesně takoví

lidé, které budete podporovat a inspirovat a kteří budou i pro vás

přínosem.

92


20.Mluv s lidmi. Zvlášť se

svými blízkými. Pokud jim nesděluješ svoje

myšlenky a postoje, nemohou vědět, co

vlastně chceš.

93

Mirek Vojáček

Naše řeč je důležitým dorozumívacím prostředkem. Bez ní by trva-

lo podstatně déle sdělit, co chceme. Proto je až s podivem, že této

své výsady využíváme někdy opravdu málo nebo dokonce vůbec.

Nejčastěji se s nekomunikací setkáváme v rodině, tam jsme se ji

také většinou naučili. Neřekneme, co si myslíme, a divíme se, že

se stane něco jiného. Pak si většinou stěžujeme, že nám naši blízcí

nerozumí. Ale na vině většinou nejsou oni, ale my sami.

Veronika, moje žena, pracuje s těhotnými a připravuje je na porody.

Pro každou ženu je jistě těhotenství, porod a následující mateřství

zásadním zlomovým okamžikem v životě. Proto chtějí většinou do-

statek informací o tom, jak vše probíhá, co je čeká a jak si opravdu

užít výjimečné období, kdy v nich vzniká nový život. Mají pocit, že

se musejí zodpovědně připravit. Vědět co nejvíce. Jsou otevřené

informacím a vděčné za podporu, která se jim dostává. Mají také

mnohé představy a přání ohledně porodu. Třeba chtějí, aby tam

s nimi byl partner. Nebo zase naopak chtějí, aby tam nebyl a raději

by rodily s kamarádkou nebo úplně samy. Případně se obávají po-

rodnice a touží po porodu doma. Představ, jak by měl příchod je-

jich miminka na svět proběhnout, mají spoustu a v podstatě záleží

jen na nich, jak to proběhne.

Když se s nimi pak bavíte o tom, co na jejich přání říká manžel, vět-

šinou odpoví, že on je proti. Že něčemu takovému není nakloněn.

94


Nebo že s ním ani nemá cenu o porodu mluvit, protože on je prag-

maticky založený a na cokoliv, co se vymyká běžným zvyklostem,

by nikdy nepřistoupil. Případně že manžel má k porodu úplný od-

por a nedokázal by si představit, že by ji při něm měl podporovat

a doprovázet a všechno to vidět. Mohlo by se zdát, že chlapi jsou

opravdu zabedněnci, kteří i takto důležitý životní okamžik dokáží

pokazit svou nevstřícností.

Ale je pak ještě zajímavější, když se setkáte s některými z oněch

nechápavých mužů. Přijde-li řeč na záležitosti spojené s porodem,

najednou se ukazuje, že nejsou vůbec proti. Dokonce mají mnohdy

dojem, že je jejich žena chce z celého procesu odsunout. Že jim

nedává skoro žádné informace a oni stojí tak nějak stranou. Pozi-

ci, která jim byla ženami vnucena, akceptují, ale jen proto, aby jim

vyšli vstříc. Kupodivu mají i oni velký zájem. Ukazuje se tedy, že na

vině nejsou až tolik nevstřícní partneři, ale spíše neochota bavit se

o svých myšlenkách, názorech a přáních.

Co by se totiž mohlo stát, kdyby budoucí maminka řekla svému

partnerovi své přání? Asi nic dramatického. On by se dozvěděl, co

je nového, jaké má jeho žena pocity, a vyjasnila by se celá situace.

Nikdo by nebyl na pochybách, jak to ve skutečnosti je. Předešli by

spoustě dohadů a získali jistotu. Patrně by je společné plány i stme-

lily. Jenže jak je vidět, takhle jednoduše nejsme schopni fungovat.

95

Mirek Vojáček

Raději si právě vytváříme domněnky a předpoklady a ze strachu, že

budeme za hloupé, že se zesměšníme, že budeme odmítnuti nebo

nás kvůli našemu vlastnímu názoru nebudou mít druzí rádi, žijeme

v nejistotě, jak to vlastně všechno dopadne.

Teď je dobré se zamyslet, co všechno nemůžeme lidem ve svém

okolí povědět. A hlavně si uvědomit proč. Důvody bývají skutečně

různé a za vším je jen a jen obyčejný strach nebo obava. „Nemohu

to říct, protože...“ Náš rozum vždy vymyslí spoustu důvodů, proč

něco nejde, a my je tak rádi považujeme za logické. Dělali to tak

u nás v rodině všichni a tak to budu dělat i já. Není na tom nic div-

ného. Jenže chceme-li, aby se něco opravdu změnilo, musíme začít

u sebe. Nikdo nás nebude nutit říkat, co chceme. Musíme začít my

sami.

96


21.Pokud tě nikdo

neposlouchá, asi to neříkáš dost jasně.

97

Mirek Vojáček

Možná byste se divili, jak moc je rozšířené neříkat, co chceme, pří-

padně co se nám nelíbí. Byli jsme sice obdařeni schopností vyjad-

řovat se slovy, ale i když jich mnohdy řekneme poměrně hodně,

sdělení, které je opravdu důležité, z nich unikne. Případně svou

myšlenku zaobalíme do tolika dalších vysvětlení, že ztratí nakonec

svůj smysl. A i když jsme přesvědčeni, a to často skálopevně, že

jsme jasně řekli, co chceme, opak je pravdou. Nic z toho, co cítíme,

se k druhému nedostalo. Pak dochází k různým nedorozuměním,

kdy nechápeme, proč se věci dějí jinak, než chceme.

Laboratoří na jasné formulování myšlenek jsou děti. Ty nikdy neu-

dělají nic, co by samy předtím neslyšely a nepochopily. A můžeme

se třeba vzteknout, stejně udělají, co nechceme. Jenže ve skuteč-

nosti jsme se my nevyjádřili jasně. Všechno, co chceme prosadit,

musíme nejprve přesně formulovat. Když se ptám maminek nebo

tatínků na to, jestli říkají svým ratolestem, co chtějí, dušují se, že je

to skutečně tak. Říkají o dětech, že nejsou schopné a ochotné spl-

nit nic, na čem se s nimi chtějí dohodnout. Jenom to rodiče vzteká

a nakonec na ně musejí být zlí. Když se ale svalovým testem ze-

ptám, zda skutečně říkají své požadavky a přání jasně, odpověď je

vždy „ne“. Jejich překvapení nezná konce. Tohle zjištění v nich vyvo-

lá opravdový zmatek hlavně proto, že si nedokáží vůbec představit,

co by ještě měli udělat, aby je jejich děti pochopily.

98


Děti totiž nechápou dlouhé vysvětlování a nekonečné důvody, kte-

rými svůj záměr chceme podpořit. Tak třeba jedna maminka, když

jsem se ptal, co říká svému synovi před přechodem pro chodce,

odpověděla: „Teď půjdeme přes přechod spolu za ruku, protože

kdyby ses mě nedržel a jen tak do silnice vběhl, tak tě porazí auto

a to tě bude strašně bolet. Přijede pak sanitka a odveze tě do ne-

mocnice a to bys dlouho neviděl maminku.“ A tak dítě před každým

přechodem hrálo podivnou hru. Rozběhlo se k silnici a pokaždé ho

maminka s hrůzou jen tak tak zachytila, aby neskončilo pod koly

projíždějících aut. Barvitější a podrobnější vysvětlování nezabíralo,

celá hra jen nabývala na dramatičnosti. Byla z toho opravdu ne-

šťastná a obávala se každé další vycházky.

Jak to tedy je? Dítě je schopné pobrat jen velmi jednoduchou větu,

která zní jednoznačně: „Teď se mnou půjdeš za ruku, auta jsou

nebezpečná.“ To ostatní je balast, který pohřbí každou důležitou

informaci. Není třeba vysvětlovat, co bude následovat, a myslet

si, že košatý příběh osvětlí dítěti důsledky nerozumného jednání.

Nerozumné a pro dítě vlastně nebezpečné je tu jedině naše ne-

jednoznačné chování. Když něco chceme, musíme si o to jasně

říci. A když chci, aby se můj požadavek vyplnil, tak si jím musím

být na sto procent jistý. Prostě to tak bude a basta. To znamená, že

když jsem rozhodnutý, mám jasný záměr, vím, jak to bude, a poté

jednoduše řeknu, co má dítě udělat, ono poslechne. Nemá důvod

99

Mirek Vojáček

neposlechnout. Jakmile si ale nejsem jistý, jestli je můj požadavek

oprávněný, a ke všemu svou nejistotu podpořím nejasným sděle-

ním, stane se jedině to, co nechci.

A teď si do příběhu s dítětem dosaďte kohokoliv, kdo nechce po-

slouchat, co mu říkáte, a dělá si, co chce. Princip je pořád stejný.

Buď si neříkáte jasně, nebo si nejste jistí tím, co chcete, anebo do

třetice – a to je asi ta nejhorší varianta – vůbec neříkáte, co se vám

honí hlavou, a myslíte si, že druzí vaše myšlenky vycítí. Vždyť vám

to mohou vyčíst na obličeji. Mohu vám z vlastní zkušenosti říct, že

nevyčtou. Proto si jasně zformulujte své myšlenky do jedné jedno-

duché věty, rozhodněte se, zhluboka se nadechněte a konečně už

to řekněte. Uvidíte, co se pak bude dít za zajímavé věci.

100


22.Nebojuj s okolím.

Boj plodí zase jenom boj. Nebraň se. Obrana je také

jen formou boje. Jediný rozdíl je v tom,

že nejsi agresor, ale ochotně ze sebe

děláš oběť.

101

Mirek Vojáček

Naše přirozenost, jako druhu, je expanze. Jsme rozpínaví a zabírá-

me stále více místa, které pak využíváme ke svým účelům. Vytváří-

me a používáme k tomu boj. Jen si uvědomte, s čím vším bojujeme.

S počasím, protože ho neumíme předpovídat a už vůbec ne ovliv-

nit. S přírodou, protože i ona se nedá jen tak zkrotit a neustále si

dělá, co chce. A v neposlední řadě dobýváme nerostné suroviny.

Ano, protože je musíme vyrvat násilím z lůna matky Země. Jsme

veskrze uzpůsobeni k boji a využíváme ho k prosazení svých zájmů

kdykoliv. Bohužel i v nejbližších vztazích.

Svět se zdá rozdělen na agresory a oběti. Jedni útočí, druzí se brání.

Je to stejné jako na skutečném bojišti. Na jedné straně fronty jsou

modří, kteří pálí z nejtěžších zbraní, a na straně druhé červení, za-

lezlí v zákopech a třesoucí se strachy, aby je nějaká střela nezasáh-

la. Když palba ustane, většinou počítáme ztráty a doufáme, že je po

všem. Ale jak to tak bývá, jde jen o krátká nebo delší období klidu,

která jsou stejně nakonec vystřídána dalším konfliktem.

S kým vlastně bojujeme? Třeba s úředníkem na úřadu, s řidiči při

cestě do práce, s kolegy v práci, s podřízenými, s učiteli našich

dětí i dětmi samotnými, prodavači, manželkou, tchýní a tchánem,

se sourozenci i vlastními rodiči a ve své hlavě i s politiky, celebri-

tami i moderátory. Do tohoto seznamu si přidejte, koho chcete.

Protože jsme v téhle hře na válku velice dobří, vlastně si ani neu-

102


vědomujeme, že nějaká válka zuří.

Jak tedy takový konflikt poznáme? Jednoduše. Je tu vždy, když

jsme naštvaní na někoho či něco, anebo když se něčeho nebo ně-

koho obáváme. Tady jsou právě rozdíly mezi oběma polohami, kdy

jsme buď agresorem, nebo zase přejdeme do pozice oběti. Není

totiž nikdy jisté, že si svůj život obhájíme jen expanzí, a tak se po-

hybujeme v obou rovinách. Velmi šikovně a nenápadně měníme

masky, abychom ukradli co nejvíc cizího prostoru pro sebe.

Klasický příběh: Jste v zaměstnání. Máte šéfa, který vás neustále

pro něco peskuje. Stále si hledá nové a nové záminky, aby vám

mohl zase něco vytknout. Prožíváte moc nepříjemné okamžiky,

protože jen trpně snášíte jeho invektivy na vaši adresu. Ani nevíte,

čím jste si tolik příkoří zasloužili. Napadá vás sice mnoho slov na

svoji obranu, ale raději si je necháváte pro sebe. Jen proto, aby se

to ještě nezhoršilo. Vždyť by vás mohli vyhodit, kdybyste se ozvali!

Je krize a takhle dobré místo byste už jistě v životě nenašli. Ostatně

mohlo by být hůř, vaše dvě kolegyně dokáže i rozplakat. Takže si

vlastně nemáte až tolik na co stěžovat. Agresor je už váš třetí šéf

tady a kdoví, jestli ho nepovýší za snahu a schopnost dohnat své

podřízené až k slzám, a pak přijde jiný, který bude třeba lepší. Jste

oběť!

103

Mirek Vojáček

Když konečně odcházíte z práce, jste plni emocí, které se ve vás

nashromáždily za celý den. Jste frustrovaní, naštvaní i zklamaní.

Zdá se vám, že práce, kterou děláte, nemá smysl. Nejradši byste do

všeho kopli! A s těmito myšlenkami přijdete domu. Náladu máte

pod psa a doma vás nevítá manželka, ale jen prázdný byt. Děti také

někam zmizely a lednička je prázdná. Začne s vámi cloumat vztek.

Jak je možné, že ještě nejsou doma, že není nic připraveno k večeři.

Snad si nemyslí, že budu vařit já? Hlavou vám běží spousta emotiv-

ních vět a začínáte vidět rudě. V tom do dveří vrazí děti, celé uhna-

né. Přátelsky vás pozdraví, ale vy už jste tak naštvaní, že jen něco

zabručíte. Jak jste v ráži, nejprve vynadáte dětem – za cokoliv, pak

manželce, která mezitím přijde a celé nepříjemné divadlo trvá až

do chvíle, kdy vyventilujete všechny nastřádané negativní emoce

z práce. Jste agresor!

Když se konečně po několika hodinách uklidníte a vychladnete,

uvědomíte si, že jste přestřelili a začnete všeho litovat. Je vám líto

dětí i manželky. Ze strachu, že se na vás zlobí a nebudou vás mít

rádi, vyrazíte rychle do obchodu a vracíte se s náručí dárků. Moc

se všem omlouváte a slibujete, že to bylo naposledy. Vždyť přece

musí chápat, jak je pro vás každodenní stres v práci vysilující. A je

to tady. Zase jste oběť!

Takto fungujeme v mnoha podobách téměř všichni. Výjimkou je asi

104


Dalajláma a podobně realizovaní duchovní mistři a ti, kteří si tento

model již uvědomili a rozhodli se, že podobnou opravdu hloupou

hru se světem hrát nebudou. Důležité je vědět, proč jsem útoční-

kem, který otravuje svoje okolí. Většinou za naší agresí bývá strach,

že ztratím kontrolu nad svým vlastním životem. A tak kolem sebe

kopu, abych ukázal, jak jsem silný, a chci, aby se mě všichni báli. Na

druhou stranu to, že mě někdo zastrašuje a já jsem politováníhod-

ný chudák, je jen moje hra na získání nějaké výhody vůči ostatním.

Třeba i proti útočníkovi. Jak jeden, tak druhý chce svým postojem

něco získat. Jeden otevřeně, druhý skrytě. Jedinou možností, jak

tuto válku ukončit, je přijít na své vlastní důvody, proč neustále bo-

jujeme a přestat ze sebe dělat konečně agresory a ochotné oběti.

105

Mirek Vojáček

106


23.Máš právo dostat od světa jen to nejlepší. Požaduj to a bude ti

vyhověno.

107

Mirek Vojáček

Všichni nemůžou mít dost. Vždy budou jedni, kteří nemají nic,

a druzí, kteří mají všechno. Tak je svět zařízen. Zdá se vám to logic-

ké? Mně ne. Podobné pravdy slýcháme skoro všichni už od mala

a většinou jsme je přijali za své paradigma. O něm se nediskutuje.

Nezbývá, než se přizpůsobit a žít život podle něho. Proto mě ve své

době překvapilo na jedné přednášce buddhistického lamy, který

tvrdil, že to, zda máme nedostatek nebo nadbytek, je jen otázkou

naší představy. Záleží, pro co jsme se rozhodli. Jinak že bohatství

duchovní, tak i materiální je nevyčerpatelné a můžeme žít všichni

podle svých představ.

Trochu mi jeho drzé sdělení hnulo žlučí. Jak může tvrdit, že je všeho

dostatek, když svět vypadá tak, jak vypadá. Chudoba ve vztazích,

vzdělání i penězích a na druhé straně jsou lidé, kteří žijí v nechut-

ném nadbytku. Kde je tedy onen blahobyt pro každého? Všeobjí-

mající hojnost, která je volně k dispozici a stačí jen chtít? Což snad

ti, co nic nemají, také nic nechtějí?

Zabýval jsem se otázkou hojnosti dlouho a postupně, jak přichá-

zely zkušenosti, zjišťoval jsem, jak moc velký vliv máme ve svém

životě na cokoliv. Jak mocnou silou vládneme a vlastně o tom

nevíme. Pokud nám něco nefunguje, jsme většinou naštvaní na

osud, lidi, celý svět. Ve skutečnosti ale všechno řídíme my sami a

teď si pohazujeme v ruce horkým bramborem a nevíme, co s ním.

108


Neomezenou silou, kterou má k dispozici každý z nás, je naše roz-

hodnutí. Ale není to takové rozhodnutí, třeba že si tuhle zimu už

opravdu koupím nové boty, protože do těch starých už mi teče, ale

jde o rozhodnutí podvědomé. A ta mají sílu přenášet i hory.

Současné páry velice často řeší, že ačkoliv chtějí mít rodinu, žena

nemůže otěhotnět. Podstupují nejrůznější i velice nepříjemná

vyšetření a na konci se dozvědí z úst erudovaného odborníka, že

jsou oba dva zdraví a není důvod, proč by spolu nemohli mít dítě.

Neexistuje žádná fyzická překážka. Pokud to tak je, tak kde je tedy

problém? Fyzicky je všechno, jak má být, a přitom se miminku do-

vnitř prostě nechce. To je paradox. Už i lékaři radí, že musí být oba

v psychické pohodě a pak jde všechno jako po drátkách. Přirozené-

mu procesu totiž nebrání fyzická překážka v našich tělech, ale myš-

lenka. Myšlenka a emoce, které prožíváme. Něco tak neurčitého,

nehmotného. Je to takové nic, bez chutě a zápachu, zvážit se nedá

a změřit také ne, a přesto tak často blokuje proces reprodukce. Síla

naší myšlenky.

V takovém případě se většinou dostaneme při terapii k důvodům

celého problému velice snadno. Za tím, že nemůžeme přivést na

svět potomka, je rozhodnutí, že dítě nechceme! A tady je vidět

rozdíl mezi vědomím a podvědomím. Naše vědomá snaha se svou

silou skutečně nemůže rovnat s našimi podvědomými záměry. Po-

109

Mirek Vojáček

dívejme se na důvody, proč jsme se takto hluboce rozhodli: u žen

je za neplodností často strach ze ztráty postavy nebo oblíbené prá-

ce; muži se většinou bojí ztráty své nezávislosti; u obou pak panu-

je strach z neznámého – cestu za šťastnou rodinou otevře jedině

nové rozhodnutí.

Ve svém důsledku jsou tedy za vším naše nejhlubší rozhodnutí.

Pod vlivem různých strachů jsme se v některém okamžiku našeho

života rozhodli pro sebe nic nechtít nebo se uskromnit. Ale protože

prostor, vesmír i bůh je plný možností a nadšeně každé naše roz-

hodnutí vyplní, nezbývá než si jen přát. To nejlepší. Vždyť k čemu

by bylo nic nechtít. Když nic nechceme, tak skutečně nic nedosta-

neme. Proč také. Když nic nechceme, většinou se bojíme přát si pro

sebe to nejlepší nebo se pro to nechceme rozhodnout. A tak se

nemůže vyplnit nic, co nejsme sami schopni stvořit. Jen silou svých

myšlenek a přání.

110


24.Každý náš záměr má tendenci se vyplnit. Buď tedy ostražitý, co si vlastně přeješ.

111

Mirek Vojáček

Na počátku všeho byla myšlenka. Nikdy se nestane nic bez toho,

abychom nad tím nejprve, alespoň krátce, nepřemýšleli. Teprve

pak se vše projeví v hmotném světě. Myšlenky podpořené emo-

cemi jsou našimi záměry – například po něčem toužíme nebo se

něčeho obáváme. A energie záměrů tedy uvádí do chodu sled udá-

lostí, které vedou k cíli. K tomu, co jsme si přáli.

Proto je potenciálem každé myšlenky vyplnění. Ovšem samy o so-

bě nic neznamenají. Takže se nemusíme bát, že se úplně všechno,

co vám prolétne hlavou, vyplní. Během dne máme patrně tisíce

myšlenek, a kdyby se dělo všechno podle nich, asi by nastal oprav-

du velký chaos. Tak k tomu naštěstí nedochází. Teprve pokud pod-

poříme některou z myšlenek emocemi, tedy dáme jim energii, je

možné, že se opravdu něco stane. Jen se zamyslete, kolik dáváte

energie do toho, nad čím přemýšlíte. Jak opakujete jednu a tutéž

myšlenku stále dokola. Jak vymýšlíte varianty, jak se má co odehrát.

A jaké to pro vás bude mít důsledky. A pak někdy až zůstává rozum

stát, jak jednoduše se některé věci vyplní. Ještě je tedy otázka, jak

je možné, že stačí tak málo?

Stačí jen prvotní záměr. Podle kvantové fyziky je prostor inteli-

gentní a vědomý. A my jsme jeho součástí. A protože je tomu tak,

stačí zadat správné příkazy jako do počítače a spustí se programy,

které vše naplánují, zorganizují a vyplní. Nemusíme už vůbec nic

112


domýšlet. Vše plyne bez naší intervence samo a snadno. Přijme-

me-li příměr s počítačem, bude nám všechno mnohem jasnější.

Protože svět je opravdu grandiózní počítačovou 3D hrou, kde se

vše odehrává v reálném čase. Je to opravdu fundamentální organi-

zační síla, která vše načasuje přesně tak, aby se náš záměr vyplnil.

A nemusíme už vůbec nic udělat.

Pro nás to znamená jedno, tedy že jsme schopni ovlivňovat po-

měrně zásadně svůj život. Že jsme schopni směrovat svůj život tím

směrem, jakým opravdu chceme. Vždyť i když si to neuvědomu-

jeme, žijeme právě to, co jsme si naplánovali. Všechno kolem se

odehrává přesně podle našich podvědomých záměrů, které se ale

nemusí shodovat se záměry vědomými, protože podvědomí je po-

čítač, který zadává potřebné instrukce tak, aby se vyplnily.

Chceme-li mít na svůj život skutečně vliv, měli bychom si uvědomit,

že si ho utváříme sami na základě hlubokých přesvědčení a zámě-

rů. Jedině tak si můžeme postupně začít vybírat, co nám vyhovuje,

a zbavovat se všech nepříjemností. Základem všeho tedy jsou naše

myšlenky a naše emoce. Nejsme ale jogíni z Východu, abychom si

řekli: „Tak, teď zklidním svou mysl a již nebude nic, co by mě ru-

šilo, a budu své myšlenky používat jen pro příjemné věci.“ Pokud

jste viděli film„Cesta pokojného bojovníka“, který je natočen podle

stejnojmenné knihy, zazní v něm několikrát rada: „Vyprázdni svoji

113

Mirek Vojáček

mysl.“ Dobrá rada nad zlato. Ale jak se zbavit dotěrných myšlenek

nám nikdo neřekne. Jak je eliminovat? Co praktikovat, kam odejít,

abychom se stali vyrovnanými a vždy přítomnými?

Žijeme v západní civilizaci a na dlouhé praktikování meditací a jó-

gových cvičení nám nezbývá mnoho času. Proto musíme použít

něco, co je nám dostupné a co nahradí naše staré a nevyhovující

návyky. I myšlení jako takové je totiž jen návyk. A nechat se unášet

myšlenkami a dělat si s nimi hlavu je stejně pošetilé jako chytat vítr.

Spojí-li se tyto naše návyky, může vzniknout mnoho špatného. Na

druhou stranu když zjistíme, co nás strhává k negativním myšlen-

kám, čeho se bojíme, co nás štve, a vyřešíme to, je jisté, že se bude

dít jen to dobré. Protože každá naše pozitivní myšlenka podpořená

pozitivními emocemi má tendenci se vyplnit.

114


25.Každý člověk má svůj

osobitý záměr. Všechno, co se kolem

nás děje, je jen součtem záměrů všech lidí. Ale vítězí jen ten,

jehož záměr je jednoznačný.

115

Mirek Vojáček

O tom, kam směřujeme, rozhoduje síla našich vlastních záměrů.

Podle nich se pak odehrává náš vlastní příběh. Nejsme vláčeni osu-

dem, který nám připravuje jednu zkušenost za druhou, bez ohledu

na naši vůli, ale tím, co jsme si připravili na základě našich pod-

vědomých přání. Ale protože nežijeme na světě sami, děje se vše

podle mnoha a mnoha scénářů všech, kteří se s námi dostávají do

kontaktu. Žijeme ve velmi propracovaném systému, dokonale syn-

chronizovaném, plném vztahů.

Když pak o něco usilujeme, na úspěch nebo neúspěch má vliv

mnoho faktorů, ale především síla a energie toho, co si přejeme.

S tímto pravidlem žijeme a setkáváme se dnes a denně, jen neví-

me, že sílu svých záměrů uplatňujeme. Na drobných událostech

a situacích si toho ani nevšimneme, ale když se nám nezdaří podle

našich představ něco důležitého, někdy se ptáme, co jsme udělali

špatně, že naše snažení ztroskotalo. Vlastně záleží jen na tom, jak

silně jste rozhodnuti, že se vše odehraje podle vás.

V patnácti letech jsem se hlásil na střední uměleckou školu. Sou-

částí přijímacího řízení byly talentové zkoušky. Byl jsem tehdy veli-

ce sebevědomý. I když jsem byl vlastně začátečník, zkušeností jsem

měl málo a s odstupem času bych se hodnotil jinak, byl jsem teh-

dy přesvědčen, že můj talent je opravdu výjimečný a moje práce

jsou obdivuhodné. Jednoznačný postoj byl pro mě vlastně velice

116


výhodný. Přišel jsem na zkoušku a vůbec jsem nepochyboval, že

bych neuspěl a nebyl mezi nejlepšími. Dokonce snad nejlepší ze

všech. To nadšení a sebevědomí mi dalo obrovskou svobodu a jis-

totu. Zkoušku jsem snadno zvládl, a když přišel dopis o přijetí, vů-

bec jsem nebyl překvapen. Jistota, s jakou jsem tehdy ke zkoušce

přistoupil, přinesla jasný výsledek.

Záleží tedy na jistotě, se kterou za svými cíli jdeme. Když nepochy-

bujeme, odehraje se vše přesně tak, jak chceme. Bez ohledu na to,

zda na stejnou zkoušku přijelo dva tisíce jiných uchazečů a přijmou

jen devadesát. Ale když se začneme zabývat vším, co musíme spl-

nit a překonat, abychom mohli svou vizi uskutečnit, pak se stane,

že to nepůjde tak snadno nebo dokonce vůbec. Budeme neúspěš-

ní. Stejně jako jsem byl neúspěšný já o pět let později, když jsem

usiloval o přijetí na Akademii výtvarných umění. Uchazečů bylo

opět několik tisíc, ale počet přijatých jen třicet. Moje šance byly

tedy v tomto ohledu velice nízké a tak jsem k tomu i přistupoval.

Pochyboval jsem i o svém talentu, a proto se stalo, co se stát mu-

selo. Nepřijali mě.

Jenže když vás něco donutí, váš záměr se může stát i přes všechny

pochybnosti jednoznačný. Další rok nade mnou visel temný přízrak

základní vojenské služby. Narukovat by bylo nevyhnutelné a jedi-

nou záchranou před dvěma lety totální nesvobody byla vysoká

117

Mirek Vojáček

škola. Zkusil jsem se přihlásit ještě jednou. Stejný počet uchazečů,

stejný počet přijatých. Na druhé straně stálo moje rozhodnutí, že

se tam dostanu, abych nemusel narukovat. A tentokrát řízení do-

padlo podle mých představ. A vojna se nekonala.

O cokoliv usilujeme, je důležité, jak pevně jsme rozhodnuti svůj zá-

měr uskutečnit. Dokážeme skutečně cokoliv, ale energie, se kterou

do celého procesu vstupujeme, musí být naprosto jednoznačná.

Musíme odložit stranou všechny pochybnosti a zbavit se strachu

z neúspěchu. Platí totiž, že vítězí ten, kdo má silnější záměr a jedno-

značnější energii. Stejně jako v japonském zápase sumo. Tam stojí

dva borci proti sobě. Dvě hory svalů a tuku. V předklonu měří jeden

druhého upřeným pohledem a jistě chtějí oba vyhrát, stát se těmi

nejlepšími a nepřemožitelnými. A jak tak na sebe nehnutě zírají,

ten větší, těžší a silnější znejistí. Jeho záměr ztratí na síle. A i když je

jeho protějšek o dvacet nebo i více kilogramů lehčí, během velice

krátkého a strhujícího souboje slabší snadno vyhraje. Protože vítězí

vždy ten, jehož záměry jsou jednoznačné.

118


26.Každý člověk má životní cíl. Když zjistíš ten svůj

a vydáš se za ním, všechno ti půjde lépe.

119

Mirek Vojáček

Bezcílné bloudění životem je vlastní většině lidí. Nikdo nás od mala

nepodporuje v nalezení svého vlastního určení a cestě za ním. Ale

stejně to máme všichni zakódované tak hluboko, že se v některé ži-

votní fázi začneme sami zabývat otázkou svého životního cíle. Pod-

le toho, co nás ovlivňuje, je pak naše hledání provázeno malými

nebo velkými pochybnostmi. Kam tedy každý směřuje, co je jeho

jedinečný úděl? A jak mám najít to své jedinečné životní určení?

Navykli jsme si dělat jen věci, které jsou potřebné pro přežití. Je na-

prosto nemyslitelné, abychom dělali to, co nás baví. Když někomu

řeknu, že moje práce je pro mě zábavou, většinou se tváří, že jsem

dítě štěstěny, ale on sám to tak rozhodně mít nemůže. Po generace

jsme vychováváni v mylné představě, že práce a celý život je vlast-

ně otrava a musí se nějak přežít. Když už chceme dělat něco, co nás

naplňuje, tak jedině ve svém volném čase. To se dá ještě tolerovat.

Ale dostat peníze za něco, co dělám rád, je pro většinu lidí úplně

zvrhlá představa. Jak se tedy dostat ze začarovaného kruhu hlubo-

ko zarytých přesvědčení?

Vycházejme z faktu, že každý z nás má svůj jedinečný talent. Není

nikdo stejný jako vy a díky této odlišnosti máme i všichni své vlastní

životní cíle. Proto není možné se v tomto směru s někým identifiko-

vat. Můžeme se inspirovat, ale nejde dlouhodobě dělat to samé, co

dělá někdo jiný. Protože naše vrozená odlišnost nás stejně dovede

120


na jinou cestu a k jinému cíli. Náš talent, který je opravdu nakombi-

nován z mnoha a mnoha faktorů, se tedy vždy projeví po svém.

Rád čtu knihy Deepaka Chopry, protože jsou plné moudrosti

a vhledu. Je velmi inspirativním autorem. Sám je lékařem, ale jeho

životní cíl jistě není jen léčit nemocné. Ačkoliv by se uzdravování

druhých zdálo samo o sobě jako dost dobré poslání, vydal se jiným

směrem a šíří mezi lidmi myšlenky plné naděje, svobody a pocho-

pení. Cestuje, přednáší, pořádá workshopy, semináře, píše člán-

ky a knihy. A stejně se můžeme podívat na životy mnoha dalších

známých osobností. Někteří dělají podobné věci, ale vzájemně si

nekonkurují. Každý má svůj osobitý projev a zaměření a nakonec

osloví právě ty lidi, kteří jej potřebují.

Něco je ale pro všechny společné. Všichni dělají, co je baví a díky

tomu nacházejí ve své práci naplnění. Druhým faktorem je, že je-

jich činnost je prospěšná celku. Nejenom jim samotným. Jejich

záměrem není utrhnout co nejvíce pro sebe. Svou činnost pova-

žují za službu, kterou vykonávají ve prospěch ostatních. A přestože

pracovním aktivitám věnují mnoho a mnoho času, nejsou z nich po

několika letech vyhořelé trosky. A v neposlední řadě jejich činnost

pro ně samotné má efekt svobody nejen vnitřní, ale i té vnější, fi-

nanční. Cesta za naším vlastním životním cílem tedy vede stejnou

cestou. Nebojte se, že budete muset psát knihy a cestovat po ce-

121

Mirek Vojáček

lém světě od města k městu. Principy obsažené v životech lidí, kteří

našli své životní poslání, jsou ale společné pro každého.

Pokud chceme zjistit, kam směřujeme, musíme si nejdříve ujasnit,

co je náš jedinečný talent, kterým jsme se obdařili. Ano, obdařili,

protože je to něco, co stejně dokonale ovládáme a rozvíjíme dlou-

ho, velmi dlouho. Pokud si ujasníme, v čem jsme opravdu dobří,

měli bychom se ptát, jak můžeme pomoci, jak můžeme být pro-

spěšní, čím můžeme ostatní obohatit? Někdo může vytvářet krás-

nou keramiku a tím okolo sebe šířit krásu, pohodu a lásku. Pro

jiného to může být napsání knihy. Pro dalšího stavění slaměných

domů. Talent každého z nás se projeví v jeho činnosti a povede

k tomu, že obohatí i další. Pokud se vydáme touto cestou, vše nám

půjde lehce a budeme muset vyvíjet málo úsilí, aby se nám dařilo.

A sami víte, že když se vám daří a děláte, co vás baví, jde vám to

snadno a máte nadbytek energie, kterou předáváte zase dalším li-

dem, a tím jim ukazujete zase jejich vlastní možnosti. Zapomeňte

na všechny strachy a začněte se ptát po svém životním cíli a vydej-

te se za ním. Získáme tím všichni.

122


27.To, čemu dáváme

pozornost, tedy svou energii, vždy roste a sílí.

123

Mirek Vojáček

Setkáváme se s tím na každém kroku. Neustále, dokola všichni

něco řeší. Nad životem lidí převzal kontrolu rozum. Jeho analytické

a racionalizující funkce způsobují, že nevnímáme své pocity a chce-

me mít nad vším logickou kontrolu. Všechno musíme domyslet do

posledního detailu. Vytvořit scénáře a podle nich pak všechno dě-

lat. Nabyli jsme dojmu, že život je o našem úsilí. Jinak nic nebude

fungovat. Nechceme dát možnost, aby se věci děly samy od sebe.

Jen tak spontánně. Tak jak se odehrává vše ve vesmíru – lehce, bez

úsilí. A tak si děláme těžkou hlavu snad se vším. Obáváme se spous-

ty věcí, které by se mohly stát. A kupodivu i přes veškerou snahu

všechno domyslet do posledního detailu se většinou stane, že se

nám to jaksi vymkne z rukou a jsme postaveni před situace, které

jsou velice nepříjemné.

Moji přátelé, manželé, jsou velice poctivými a svědomitými pod-

nikateli. Chtějí mít všechno v pořádku. Hlavně proto, že se obávají

kontroly z finančního úřadu. Proto platí vše poctivě a včas, snaží se

předvídat možné problémy, raději zaplatí více než méně. Jednou

jsem se s nimi setkal a nevypadali moc šťastně. Měli velký přepla-

tek na dani, jenže když zažádali o vrácení, stalo se něco, co opravdu

nečekali. Přišla na ně hloubková kontrola. To, čeho se nejvíc obávali

a čemu se snažili všemožně vyhnout, se stalo realitou. Bez ohledu

na nezměrné úsilí problémům předejít svou poctivostí. Byli rozča-

rováni, cítili velkou nespravedlnost. A protože při každé kontrole

124


se něco najde, dostali nakonec pokutu ve výši svého přeplatku.

Paradoxní, že?

Určitě jste se s tím setkali v životě i vy sami. Že to, co nechcete, se

najednou stane. Mohou to být nejrůznější nepříjemnosti, ale i tak

závažné věci jako nemoci. Čeho se obáváme, tedy dáváme tomu

svou pozornost, má tendenci se zhmotnit. A čím více si toho bu-

deme všímat, tím horší to bude. Protože energií negativních emocí

vše podporujeme. Jako kdybychom chtěli uhasit oheň kanystrem

benzínu. Ať ho tam lejeme sebevíc, plameny jsou větší a větší.

Princip pozornosti a zhoršování je nejlépe vidět právě na nemo-

cech nebo třeba na problémech s nadváhou. S nadváhou se ostat-

ně potýká celý život velmi mnoho lidí. Přibrat na váze je poměrně

jednoduché, ale zhubnout jen jediné kilo je nekonečně těžké. A tr-

vale snížit nadváhu je pro většinu z nás vlastně nemožné. Jednou

z příčin je také pozornost, kterou svým „špekům“ dáváme. Jak se

jimi zabýváme, jak na ně myslíme, kolik nepříjemných pocitů pro-

žíváme. Těžko se zbavíme přebytečných kil, dokud si jich budeme

neustále všímat, dokud na ně budeme pořád myslet, pokud se bu-

deme pozorovat. Teprve když se zbavíme všeho, co naši pozornost

přitahuje, a přestaneme se tím bez úsilí zabývat, tak najednou pro

nás nebudou všechna ta kila důležitá, ani naše postava nebo to, co

si o nás budou myslet druzí. A jako zázrakem začneme hubnout.

125

Mirek Vojáček

Celý trik je právě v tom, že si potíží přirozeně přestaneme všímat

a ony zmizí.

Nedávno si stěžovala sestra našeho zubního lékaře, že mají s dce-

rou problém se zubním kazem. I když společně čistí zuby třikrát

denně, mezizubní prostory poctivě dočišťují mezizubním kartáč-

kem a dentální nití. Naposledy se objevily hned tři kazy najednou.

Byla z nich celá smutná. Vlastně již neví, co ještě víc pro zdravé zuby

udělat. Přeci je nebudou drhnout pětkrát denně? Bylo vidět, jak

moc jí na zdravých zubech záleží. Jak moc chce, aby dcera neměla

žádné kazy. Když už jsou tak poctivé a nic nezanedbávají. Přitom by

stačilo zuby čistit třeba jen jednou denně, ale hlavně neřešit kazy,

jestli budou nebo nebudou!

Když budete na své zahrádce bojovat s bodláky, nevypěstujete za

čas nic jiného než bodláky. Když ale necháte bodláky jejich životu

a zaměříte se na radost z květin, vaše zahrádka konečně vykvete

a provoní váš život. Ani si pak nevzpomenete, že jste měli nějaké

potíže. Záleží to zase jen na nás. Jestli chceme mít všechno pod

neustálou kontrolou nebo dění odevzdat do rukou přirozenému

řádu věcí.

126


28.Když nezměníme to, z čeho máme špatný

pocit, objeví se bolest.

127

Mirek Vojáček

Nedávno mi říkal jeden muž na přednášce, že se můžeme nechat

v životě jen tak unášet a nezabývat se tím, že máme špatné pocity.

Když je necháme být, budeme se mít vlastně dobře. Problémy prý

vznikají z toho, že se pořád v něčem „patláme“. Proto je lepší nic

nedělat. Jako to dělá on. Objeví se problém, tak ho nechá jít. On

prostě přejde. Zdá se to být možná logické, ale ve skutečnosti to

funguje jinak. Přijde-li něco, co nám dělá problémy – a problémy

jsou vždy spojeny s nepříjemnými pocity – měli bychom se podívat

na příčinu a vyřešit ji. Protože samo nic nepřejde, ba naopak se stav

vždy zhorší.

Je to jako s hladem. Ten zná opravdu každý, a i když žijeme ve spo-

lečnosti, kde netrpíme nedostatkem, naše tělo nám dá několikrát

za den najevo, že máme hlad. Sami dobře víte, že signálem může

být jenom snadno přehlédnutelný pocit, ale když ho budete dlou-

ho ignorovat, bude výraznější a výraznější. Nakonec, abychom se

ho zbavili, dojdeme k prvnímu stánku s párky a zaženeme ho. Co

se tedy stane? Pocit zmizí, protože jste vyřešili problém, na který

ukazoval. Jedná se skutečně o opravdu jednoduchý mechanismus,

jak nás přimět k nějakému řešení.

Když se ale i přesto nenajíme, uvidíme, že hlad nezmizí. Bude tu

a bude nás provázet dál. Začne docházet i k jiným změnám. Bude-

me podráždění, patrně se po několika dnech bez jídla budete cítit

128


unavení a malátní. A co se stane s pocitem hladu? Začne přecházet

do bolestivých stavů. Velmi intenzivní fyzický pocit bolesti nás za-

čne tlačit k tomu, abychom se konečně najedli. Je to znamení a va-

rování, že se děje něco špatného a my máme odstranit příčinu.

S ostatními pocity, které cítíme vždy na svém těle, je to stejné.

A pokaždé bychom je měli chápat jako výzvu. Jako první varování,

že se děje něco špatně. Když nechceme jasnou zprávu našeho těla

i nadále pochopit a tváříme se, že to přejde, naše mysl přitlačí, aby

nás donutila ke změně postoje. Když i to ignorujeme, pocit, že nám

něco chybí, se změní v bolest, tedy ve skutečný fyzický prožitek.

A to nás zaskočí. Všechno bylo v pořádku a najednou se nemůžu

ohlédnout, protože mám úplně ztuhlý krk a každý pohyb je boles-

tivý. Navíc je to nepohodlné, protože se musím otáčet celým tělem,

v noci se nemůžu ani obrátit na bok a při řízení se v autě nemůžu

rozhlížet.

Vezmeme-li si nějaký prášek, který nás bolesti zbaví, vlastně ji tedy jen

utlumí, nic nevyřešíme. Bolest přišla právě proto, abychom konečně

vyřešili dlouhodobé potíže. Stejně jako hlad. Je to volání naší mysli

po řešení. Snaha dát nám najevo trochu důrazněji, že se o sebe ne-

staráme dostatečně dobře. Ale i snaha o nastolení ideálního stavu, ze

kterého jsme se dostali. Jsme vychýleni ze své rovnováhy. Abychom

se do ní vrátili, musíme něco udělat. Samo od sebe se to nespraví.

129

Mirek Vojáček

Jen si sami uvědomte, kdy vás něco na těle bolelo. Každý to zažívá

– někdo častěji, jiný zřídka – ale pokaždé, kdy bolest nastane, měli

byste se zajímat, co se děje. A přijít na příčinu našich problémů.

Není to těžké, když se totiž seznámíte se zákonitostmi života, bude-

te mnohem snadněji chápat, co se vlastně děje. Protože žádná bo-

lest tu není jen tak pro nic za nic. Nasloucháním signálům našeho

těla se vyhneme dalšímu nezvratnému stádiu, a tím je nemoc.

130


29.Když ignorujeme bolest,

přijde nemoc. Nemoc je výzvou k tomu,

abychom se konečně zastavili a zjistili, co děláme špatně.

131

Mirek Vojáček

Od mala slýcháme od svých rodičů, prarodičů i dalších lidí stížnosti

na zdraví. Táta si celý život stěžuje na vyhřezlou ploténku, maminka

má křečové žíly a žlučníkové koliky, strýček je diabetik a teta má roz-

troušenu sklerózu, babička nemocné kyčle a děda astma. Jednou

větou: Každý má něco. Zdá se, že neexistuje zdravý člověk. Možná

v dětství a dospívání to bylo dobré, ale s přibývajícím věkem se ob-

jevuje jedna nemoc za druhou a vlastně se jí nevyhne téměř nikdo.

Pak babička belhající se o holi řekne vnoučkovi, který ji pozoruje:

„Až budeš tak starý jako já, budeš se taky sotva plazit!“ Nebo tatí-

nek své dceři: „Když mi bylo jako tobě, taky jsem byl zdravý, ale po

čtyřicítce to s tebou taky půjde z kopce.“ Protože začneme chápat,

že nemoc se dříve nebo později objeví, naším jediným přáním po

celý život bývá, abychom byli zdraví.

S nemocí je spojeno utrpení. Nemůžeme dělat to, co jsme mohli

jako zdraví, a musíme se hlídat, případně dodržovat režim, který nás

má uzdravit. A ke všemu polykáme prášky, které nám kazí trávení

a nejen to. Mizí životní pohoda. V naší společnosti na nemoc pohlí-

žíme tak, že nás postihla. Najednou, nečekaně vyskočila z nějakého

rohu a pověsila se na nás. A my jsme její obětí. Kdo mohl tušit, že to

tak dopadne? Ještě včera jsme byli zdraví a dnes je všechno jinak.

Jsme stiženi ránou osudu. Nemůžeme nic dělat, jen čekat a čekat

až potíže samy zmizí. Ale to většinou nejde tak snadno, jako když

nás nemoc přepadne. Choroba je tu hned, ale člověk se uzdravuje

132


týdny, měsíce, roky, někdy se už nevyléčí do konce života. Z tohoto

pohledu se nemoc jeví jako opravdu velká nepříjemnost, které se

nedalo předcházet a ani se s ní nic nedá dělat.

Ve skutečnosti jsme si nemoc způsobili sami svými návyky. Stále

dokola opakovaným způsobem chování, které nám vytváří dlouho-

dobý stres. A stres je opravdu za každou nemocí, ať se jedná o na-

chlazení nebo rakovinu. Hodně lidí, když jim takovou skutečnost

sdělíte, se pěkně naježí a budou okamžitě oponovat. Vždyť to přeci

není možné, abychom si sami způsobili nemoc! Byli bychom sami

proti sobě! Pravdou ale je, že nejsme sami proti sobě nemocí jako

takovou, ale svým způsobem myšlení a chování, které naši nemoc

způsobuje. Stejně jako každý nepříjemný pocit či emoce a pak ná-

hlá bolest i nemoc nám dává jednu velice důležitou zprávu. Máme

změnit něco, co děláme dlouhodobě. Naše podvědomí nám skrze

tělo – a tentokrát už velice důrazně – sděluje, že máme něco změ-

nit. Že se máme konečně zastavit a dát se dohromady. Naše vychý-

lení z rovnováhy je už tak velké, že si škodíme i na úrovni těla.

Všechna varování, která jsme většinou po celé roky v podobě nepří-

jemných pocitů nebo bolestí ignorovali, se nyní zhmotnila a vytvo-

řila dysfunkci v systému, kterou je třeba vyřešit. Jinak se nebudeme

moci hnout z místa. Jsme ochromeni právě proto, abychom se za-

stavili a měli čas na přemýšlení. To, na co přijdeme, nás pak povede

133

Mirek Vojáček

k návratu k sobě samým. K dokonalému fungování na všech třech

úrovních: těla, energie a mysli. Stačí tedy jenom zjistit, kde všechno

vzniklo, a můžeme se z jakýchkoliv potíží dostat velice rychle. Naše

tělo je dokonalé v tom, že je velice ochotné samo se dostat z každé-

ho problému, pokud odstraníme příčiny. Pak nemusíte podporovat

uzdravení medikamenty a potravinovými doplňky. Stačí tělu dát

šanci, aby vše zařídilo samo. A ono to rádo udělá. Protože jsme po-

chopili svou lekci a můžeme jít dál. Zdraví a spokojení.

134


30.Nemoc je symbolem

našeho myšlení a jednání.

135

Mirek Vojáček

S nemocemi se snaží medicína bojovat již dlouhé desítky let. Far-

maceutický průmysl chrlí jeden zázračný prostředek za druhým

a lékaři jimi rozhodně nešetří. Máme nejmodernější diagnostic-

kou techniku. Všechno pro zdraví pacienta. Ale co je podivné, že

i přes všechny vymoženosti medicínského komplexu nemocných

neubývá. Naopak. Přes všechna očkování, prevenci a potravino-

vé doplňky trpí současné generace oproti těm předešlým dalšími

novými fyzickými potížemi. Část nemocí, jako třeba záškrt, pravé

neštovice nebo dětská obrna zmizely, ale doslova epidemicky se

rozšířily ty, které byly před tím vzácné. Často se jim říká civilizač-

ní choroby a věříme, že jsou následkem života v moderním světě.

Nemoc je součástí naší civilizace, protože chronicky nemocných je

v současné době skoro sedmdesát procent pacientů.

Většinou věříme, že nás nemoc postihla sama od sebe. Ano, jedno-

ho dne ráno se probudíme a je tady s námi. Sama od sebe přišla do

našeho života. Nechceme ji, ale kupodivu, tak jak jednoduše přišla,

není vůbec jednoduché se jí zbavit. I když chodíme na masáže, od

lékaře máme sadu moderních léků, jíme vitamíny, pijeme speciální

čaje, ona ne a ne zmizet. Zaměřili jsme se totiž na projev nemoci,

ale nikoho ani nenapadne, že projev není samotná nemoc. Důleži-

té jsou příčiny. To, kde celý problém opravdu vznikl. Na vině je vždy

naše myšlení a jednání.

136


Jarka trpěla na časté angíny. Postupem času byly stále častější,

a tak šla od jedněch antibiotik k druhým. Nakonec ji vlastně bolelo

v krku stále. Léky dávno přestaly zabírat. Lékař nabádal k odstra-

nění mandlí, viděl v nich jedinou cestu ke zdraví. Ale protože za

každou nemocí je nějaká příčina, chtěla to vyřešit jinak. Při terapii

si uvědomila, že problém, díky kterému se jí angína stále vrací, je

v jejím vyjadřování. Od mala pokaždé, když s něčím nesouhlasila,

jak doma tak ve škole nebo později v práci i v rodině, nikdy neřekla

svůj názor. Nevyjádřila jasně svůj nesouhlas s tím, co se zrovna dělo.

Nechtěla to dělat, protože se bála následku takovéhoto svého po-

stoje. Obavy z možných nepříjemností, které by po jejím vyjádření

mohly následovat, vedly k tomu, že si raději všechno nechávala pro

sebe. A neustále tak prožívala stres, který oslaboval sliznice v krku.

Důsledkem byl vždy další nástup nemoci. Stále dokola. Teprve když

přišla na pravou příčinu, pochopila, co jí v jejím myšlení a chová-

ní škodí, a začala vyjadřovat své názory. Angína se sama uzdravila

a od té doby se neobjevila.

Jedinou cestou k pevnému zdraví je najít příčiny nemocí. Jak u těch

lehčích, jako jsou nachlazení, tak i u těch těžších, které přešly do

chronické podoby. Všechny vznikají v naší mysli a jsou za nimi ná-

vyky v našem chování. Mají svá pravidla, která jsme již vysledovali,

a proto si můžeme přečíst řadu knih, jež se symbolikou nemocí za-

bývají. Jedno mají všechny nemoci společné. Jsou jakýmsi prohře-

137

Mirek Vojáček

šením se proti nepsaným vnitřním zákonům. Pokud je nerespek-

tujeme a dlouhodobě překračujeme, vychylujeme se z rovnováhy,

rozvracíme svůj vnitřní systém. Nemoc je jen nástrojem, který nás

upozorňuje, že se máme zastavit a změnit své navyklé chování, kte-

ré k tomuto projevu vedlo. Pokud nás zastaví, máme možnost vše

napravit.

Ignorování dvou předešlých náznaků – nepříjemného pocitu a bo-

lesti – nakonec vyústí v nemoc. Jak dlouho bude trvat a jak moc

vážná bude, záleží na nás samých. Můžeme se vymlouvat, že na

to nemáme vliv, že je to dědičné, že se nám s tím nechce nic dělat

nebo že jsme na řešení příliš slabí. Náš stav se ale nezlepší. Přitom

je naším potenciálem žít zdravý a spokojený život až do vysokého

věku. Tu moc máme ve svých vlastních rukách. Když si ji uvědomí-

me, bude se nám dařit dobře. Když ale předáme řešení své nemoci

do rukou někoho jiného, což je sice jednoduché a pohodlné řešení,

na konci zbyde jen a jen utrpení, které z nemoci máme.

138


31.Život je neustálý růst. Ale je to i změna. Beze

změny by nic nerostlo. Když nic neporoste, nedojde ke změně.

139

Mirek Vojáček

Všechno živé se vyvíjí. Od drobných, nepatrných zárodků roste a sí-

lí. Shluk prvotních buněk se množí a množí a dá vzniknout rozma-

nitým druhům. Od květin přes zvířata až po člověka. Každá vteřina

života je změnou. Nic nezůstává neměnné ani malou chvíli. Když

pozorujeme vývoj dítěte, je to pro nás asi nejpochopitelnější. Pr-

votní jedna buňka se dělí, vznikají první orgány, zárodek těla roste,

objevují se oči, nos a nakonec končetiny. Každým dnem nabývá na

velikosti, až se nakonec po devíti měsících strávených v matčině

břiše rodí dítě připravené na samostatný život. Zpočátku je závislé

na podpoře rodičů více, ale jak sílí a vyvíjí se, stále více se osamo-

statňuje. Pak pozorujeme, jak rostou vedle nás a někdy nás i pře-

rostou. Mění velikost i podobu. Nikdy se tento proces nezastaví,

probíhá až do smrti.

Stejně ale vypadá celý náš život. Je neustále proměnlivý. Stále

se vyvíjí, pořád se mění. Každý další den je jiný než ten předešlý

a i když se snažíme vrátit se k tomu, co se již jednou odehrálo, a ce-

lou situaci připravit tak, jak jsme ji kdysi zažili a cítili jsme se tam

dobře, stejně to bude jiný prožitek. Jako se třeba mnozí vracejí ve

vzpomínkách ke svým zážitkům ze Štědrého dne. Všechny ty pří-

pravy, pak společná večeře. Zapálené svíčky, slavnostně prostřený

stůl, všichni naladění, plní očekávání. Vzduchem se line vůně pur-

pury a smaženého kapra. Vládne jen těžko popsatelná nálada plná

porozumění a lásky. Takhle si to můžeme pamatovat. A touha, aby

140


se vytoužená chvíle vrátila, aby se vrátily stejné pocity a připome-

nuly nám úžasný dávný prožitek, nás nutí ke každoročním poku-

sům, navodit tu samou atmosféru i po mnoha a mnoha letech. Ale

pokaždé je to jiné. Podmínky už nikdy nebudou stejné. I když by-

chom rádi zastavili čas.

Stejný princip můžeme pozorovat ve všech oblastech našeho živo-

ta. Partnerské vztahy jsou na počátku jiné, plné vzájemné náklon-

nosti, napětí a touhy. Po čase třeba všechno to okouzlení vyvane

a my žijeme jen tak vedle sebe. Nakonec velké množství vztahů

končí vzájemným neporozuměním a rozchodem. A i když si potom

najdeme nového partnera nebo partnerku, nezažijeme s nimi již

nikdy nic stejně jako s těmi předešlými. Můžeme prožívat podobné

pocity a situace, ale přesto to bude jiné.

Život je cesta. Cesta za novými zkušenostmi a novými prožitky. Vů-

bec nic není samoúčelné. Vedle toho vnějšího se rozvíjí i náš vnitřní

svět. Nové zkušenosti nám napomáhají, abychom v nich pokaždé

něco důležitého pro sebe objevili. Okamžiky pochopení pak způ-

sobí změnu. Něco, co se v našem životě objevovalo dlouhou dobu,

najednou zmizí, protože jsme tuto změnu už přerostli. Posunuli

jsme se vstříc novým zkušenostem. Když ale nechceme prožívat

nové zkušenosti, když odmítneme přijmout princip neustálé pro-

měny a chceme stále setrvávat v tom, co již známe, brzdíme při-

141

Mirek Vojáček

rozený chod věcí. Poznáme to tak, že se nám neustále dějí stejné

nebo hodně podobné události dokola.

Pepík byl vždy závislý na své mamince. Vyhovovalo mu to. Zajímala

se o něho, starala se, když mu nebylo dobře, zařídila za něho všech-

no, do čeho se mu nechtělo. Když dospěl, zcela přirozeně si hledal

budoucí životní partnerku. Když si ji konečně našel, a to i přes svou

nesmělost, jeho vztah netrval dlouho. Nevěděl, proč se vlastně ro-

zešli, jen mu pořád říkala, že se s ním nedá žít. Velice ho její odmít-

nutí zasáhlo. Neměl na nic náladu a zdálo se mu, že život skončil.

Utápěl se ve špatných náladách, kterými ke všemu oblažoval své

příbuzné a přátele. Ale všechno časem přebolí. A tak prožil několik

dalších vztahů a pak našel konečně Janu, kterou si vzal za ženu.

Věřil, že je jeho celoživotní láskou, se kterou vydrží vše. Zpočátku

se jejich vztah zdál ideální, ale brzo se ukázalo, že se opakuje stej-

ný model, jako v jeho předešlých vztazích. Dokonce mu došlo, že

jsou si všechny „jeho“ ženy povahově velice podobné. Nedokázal

pochopit, kde je vlastně chyba. Rok se snažil z rozchodu vzpama-

tovat. Teprve na terapii mu došlo, jak to vlastně je. Chtěl po všech,

aby byly stejné jako jeho maminka. Aby se o něj plně staraly a byly

mu neustálou oporou, tvořily zázemí i domácí servis bez ohledu

na jeho špatné nálady. Ale s takovou péčí o něj se žádná nechtěla

dlouhodobě spokojit. Když si svůj model chování uvědomil, věděl,

že druhou maminku už doma dál mít nechce.

142


Pokud nepochopíme svou životní lekci, nikdy se nic nezmění, ne-

posuneme se dál a budeme žít stále stejnou zkušenost. Zastavíme

se na své cestě životem a to až do té doby, dokud nám to nedojde.

Někdy na příčiny našich potíží můžeme přijít rychle, ale pravidlem

je, že sami nedokážeme svůj vlastní život nahlédnout z jiné per-

spektivy a jedním problémem si zkazíme třeba celý život.

143

Mirek Vojáček

144


32.Pokud odmítáme změnu,

přichází stagnace. Co stagnuje, to se nevyvíjí a umírá.

145

Mirek Vojáček

Celý vesmír je nastaven na změny a neexistuje síla, která by ten-

to proces nějakým způsobem zastavila. Přes všechny lidské touhy

o zastavení času nebo zpomalení stárnutí stejně i ta nejatraktiv-

nější žena stárne a její mladistvý vzhled je jednoho dne navždy

pryč. I přes všechny možné operace, preparáty, injekce. Naše snaha

o konzervaci současného stavu je marná. Změna je život a my se

nemůžeme stavět do cesty samotnému tvůrčímu procesu celého

vesmíru, i když bychom to rádi udělali. Třeba si i na čas myslíme, že

sílu přírodních zákonů přemůžeme. Je to jen naše ego, které nám

našeptává, že jsme schopnější a chytřejší než celý svět.

Stejně tak jako je to s naší fyzickou schránkou, také naše mysl či

duše se vyvíjí. Přicházíme na svět a naší touhou je poznávat a zdo-

konalovat se. Každý z nás má svůj jedinečný talent. A ten rozvíjíme

právě získáváním nových zkušeností. Že jsme na stopě svému ta-

lentu a životnímu poslání s ním svázaným, poznáme jednoduše.

Máme ze své činnosti radost. Cítíme uspokojení z práce samotné

i z následných výsledků. A většinou nám vše jde jaksi samo. Velice

jednoduše. Takovou činnost nevnímáme jako namáhavou, spíše

nás nabíjí, a když skončíme, nemůžeme se dočkat, až se zase ke své

činnosti vrátíme. Jsme v jakémsi pracovním opojení.

Díky působení vnějších podmínek a našim reakcím na ně ale mů-

žeme zapomenout, co vlastně byl náš cíl a co nás uspokojovalo.

146


Většinou si necháme namluvit, že se nemůžeme živit tím, co nás

baví. Je to nejzakořeněnější pověra naší civilizace a téměř všichni

této všeobecné lži věříme. Předává se z otce na syna, z matky na

dceru. A když už se dostaneme k tomu, co nás v životě baví a co

nás skutečně naplňuje, necháme si namluvit, že to můžeme dělat

jen jako koníčka, ale živit se musíme něčím jiným. Něčím, co nám

vydělá peníze. A tak rezignujeme na své poslání a prožijeme život

něčím, co nás nebaví, ale přináší nám výdělek.

Roman odmala velmi rád pracoval se dřevem. Neustále něco kutil.

Vůně dřeva, dotyk s tím materiálem, jeho barva, tvárnost – miloval

na něm úplně všechno. Byl mnohdy tak zabraný do práce, že ani

nevnímal, jak čas utíká. Rodiče ho museli přemlouvat, aby práci od-

ložil na další den. Jinak by asi se dřevem a nástroji i spal. Všechno,

co udělal, bylo díky tomu nabité stejnou energií, stejným nadše-

ním a všichni jeho výrobky obdivovali. Ale pak přišla doba, kdy si

měl vybrat budoucí povolání a tehdy jeho otec rozhodl, že se bude

muset naučit něco, co má budoucnost. Nemůže se živit hraním si

se dřevem. A tak šel studovat elektrotechniku. Na to, co měl tak rád,

už mu pak nezbýval čas. Po škole pracoval jako správce počítačové

sítě. Jenže nikdy už necítil stejné nadšení a energii jako dříve. Byl

jen unavený, rozmrzelý a někdy i hrubý. Po čase chtěl mít už jen od

všeho pokoj a jeho svět jako by se zastavil. Nikam už nesměřoval.

147

Mirek Vojáček

Když neděláme činnost, která podporuje náš přirozený talent, od-

chýlíme se od svého cíle a dlouhodobě směřujeme jinam. Tedy

vlastně nesměřujeme nikam. Ztratíme smysl svého života.

Poznáme to na sobě snadno. Jako vždy se objevují nepříjemné po-

city, ale i nejrůznější bolesti, případně podivné nehody. Jak žijeme,

nás najednou nebaví a vlastně rezignujeme. Ale pokud přichází

rezignace, už se dál nevyvíjíme. Stagnujeme, ale protože vše se

musí vyvíjet, tedy i my a náš talent, naše mysl spustí jakýsi sebe-

destrukční program. Objeví se těžká nemoc nebo tragická nehoda

a dojde k ukončení současné životní epizody. Naše mysl má touhu

po poznání, chce jít za svým cílem stůj co stůj, a pokud jí to v této

fyzické existenci již neumožňujeme, rozhodne se svůj talent rozvi-

nout v novém životě. Přichází smrt.

Velmi zajímavý je příběh Dilgo Khjence Rimpočheho, velkého me-

ditačního mistra Tibetu dvacátého století, jehož život mohl skončit

velice záhy. Narodil se do rodiny obchodníka a brzy byl rozpoznán

jako inkarnovaný mistr. Protože byl ale jediným synem v rodině,

jeho budoucnost byla již předem dána. Naučí se obchodnickému

řemeslu a převezme jednoho dne rodinnou firmu. Když mu bylo

osm let, stala se ale nečekaná nehoda. Při přípravě oslavy v kuchy-

ni se na něho zvrhl hrnec s vroucí vodou a voda mu těžce opaři-

la nohy. Byla to velká tragédie. Rodina byla zámožná, a tak nebyl

148


problém sehnat nejlepší lékaře a zajistit nejlepší péči. Přesto se

jeho stav velice rychle zhoršoval a všem bylo jasné, že zemře. Na-

konec pozvali z blízkého kláštera jednoho ze zkušených mnichů.

Ten, když viděl opařeného chlapce, vzal si otce stranou a řekl, že

životním posláním chlapce je předávat učení pro dobro všech lidí,

ale protože mu toto poslání upírají, jeho mysl se rozhodla ukončit

život. Jediným řešením je nechat ho naplnit, proč zde je, a dát ho

na studia starých nauk.

Otec ani chvíli neváhal a slíbil, že syna nechá jít vlastní cestou.

A stalo se zdánlivě nemožné. Od okamžiku, kdy padlo nové roz-

hodnutí, se začal chlapec zázračně uzdravovat a ve velmi krátké

době byl zase zdráv. Díky jedinému rozhodnutí se jeho život na-

směroval tam, kam měl, a on vykonal mnoho dobrého pro ostatní.

Pro úroveň své realizace byl již během života považován za živého

Buddhu. Zemřel ve vysokém věku obklopen svými milujícími žáky.

Naše životní určení není jen tak samoúčelné. Je světlem, majákem,

který nás naviguje celým životem. Pokud své světlo ztratíme z do-

hledu, stejně jako mořeplavci můžeme ztratit směr a po čase skon-

čit na skaliskách. Hýčkejme si tedy své talenty a rozvíjejme je. Jsou

naší jedinou možností, jak prožít dlouhý a naplňující život.

149

Mirek Vojáček

150


33.Každá krize je začátkem

něčeho nového. I smrt je novým

začátkem.

151

Mirek Vojáček

Celý život řešíme nějaké krize. Krizi ekonomickou, politickou nebo

vojenskou (i když na ty nemáme téměř žádný vliv), krizi středního

věku, ve vztahu či osobní, v životě. Krizi prožíváme ve vztahu s dět-

mi, partnerem nebo rodiči, kolegy v práci a přáteli nebo nadřízený-

mi. Neustále dokola řešíme nějaké potíže. Přináší nám to větší nebo

menší stres a mnohdy se nám zdá, že na momentálním problému

stojí celý svět. Jenže všechna důležitost našich soukromých válek

najednou vybledne, když se objeví problém mnohem závažnější.

Jitka byla milující matkou, někdy až příliš. Rodina pro ni byla vším.

Jenže jak děti opustily rodinné hnízdo, život začal být prázdnější.

Občas se vracely na návštěvy, ale to nebylo ono. Když přišla vnou-

čata, byla pro ni jakousi vzpruhou. Po čase ale začaly děti řešit

své partnerské vztahy. Přišly rozchody, rozvody, nová partnerství.

Všechny nečekané změny v ní vyvolávaly mnoho nejistot. Nechá-

pala, proč musí být její život tak složitý. Všechno jí začalo unavovat.

Už ani práce ji nebavila. Nejraději doma zatáhla žaluzie, i když byl

venku krásný slunečný den, a odpočívala v křesle nebo se dívala

na televizi.

Celý život mívala zdravotní problémy. Těšilo ji, když se o ni manžel

staral ve chvílích, kdy jí nebylo dobře. Jeho péče jí dodávala pocit,

že ji má někdo skutečně rád. Jak léta minula, její problémy narůsta-

ly a byly stále častější. Ale jak manžel stárnul, čím dál tím méně to-

152


leroval její špatné nálady a vzdychání. Byl nevrlý, ztrácel trpělivost

a hádky se staly častým doprovodem jejich diskuzí. Začala mít do-

jem, že už nic nemá cenu. Cítila se osamocená, zbytečná a prázdná.

Najednou nevěděla, co dál.

Vždy se bála těžkých nemocí. Slovo rakovina se před ní nesmělo

ani vyslovit. Bylo to tabu. Její největší strach byl spojený právě

s touto nemocí. Věděla, že se s ní většinou nedá dlouho přežívat.

Jednou se její zdravotní stav rychle zhoršil, a tak skončila v nemoc-

nici. Psychicky na tom začala být špatně, protože vyšetření byla ne-

příjemná a vyčerpávající, personál nemocnice ji vůbec nebral jako

trpící bytost, ale jen jako pacienta, jako jednotku, jichž měli plnou

nemocnici. A pak jí sdělili výsledky. Byla to pro ni rána. Smrtelná

rána. Diagnostikovali jí rakovinu. To byl konec. Ztratila poslední

zbytky naděje. Už nechtěla s ničím bojovat a snažit se, vždyť vědě-

la, že tato nemoc nemá řešení. Odešla po několika měsících plných

utrpení.

Jsme jen nepatrnou buňkou a vyrosteme do neuvěřitelně složité-

ho systému. Naše mysl se aktivně účastní celého procesu tvoření.

Vytváříme podmínky, na základě kterých pak žijeme svůj život. Bu-

dujeme a tvoříme. Snažíme se získat zkušenosti a dobýváme pro

sebe svět. Učíme se chápat zákonitosti života a vědomě nebo ne-

vědomě hledat svůj osobitý cíl. Své dovednosti a zkušenosti časem

153

Mirek Vojáček

dokážeme zúročit. Ale pak přijde okamžik, kdy už pro nás snaha

o hledání a nacházení skončí. Třeba již předáme vše, co jsme chtěli

novým generacím dát, nebo ztratíme cíl z dohledu. Převládne úna-

va a nechuť něco měnit. Zastavíme se a umíráme.

Krize, která vyvrcholí smrtí, je ale také začátkem něčeho nového.

Počátkem dalšího života. Stejně jako všechny ostatní krize stojí na

počátku nové éry. Umírá jen naše tělo, ale mysl, naše pravá pod-

stata, je nezničitelná a trvalá. Jsme tichým pozorovatelem a proží-

vajícím, který vidí našima očima a slyší našima ušima. V okamžiku

smrti se sice odpoutáme od těla, ale na základě dalších podmínek

se vracíme do koloběhu zrození. Tak je vlastně krize zase jen začát-

kem něčeho nového a lepšího. Nekonečným příběhem života.

Ptáte se, kdo tedy skutečně jsme? Zkuste si někdy v klidu sednout,

zavřít oči a sami sebe se zeptejte, kdo to všechno pozoruje? Jsou

to vaše oči, uši nebo nos? Nebo snad mozek? Je pozorovatelem

celé vaše tělo? Ne, to čisté vědomí za vším jste vy. Jedním z mála

prostředků, jak svou vlastní podstatu zakusit, je meditace. A je také

velice účinným nástrojem k vědomému životu, k návratu k sobě

samému. Díky meditacím můžeme postupně přestat hodnotit, co

se kolem nás děje, a přestat se nechávat unášet pocity. Jedině ve

vědomém životě je naše vlastní, skrytá síla. A cesta z každé krize.

154


34.Přijměte život v jeho

rozmanitosti. Všechno, co žijete, je správně.

Neposuzujte, zda je to dobré nebo špatné.

155

Mirek Vojáček

„Objednejte si to u vesmíru! Velký vesmírný objednávkový servis!

Vesmír to zařídí! Přejte si a dostanete cokoliv!“. Taková a další hes-

la již řadu let čteme v mnoha knihách a sledujeme filmy, kde se

celou problematikou dopodrobna zabývají. Slyšíme nekonečné

množství dobrých rad. Mluví lidé, kteří dosáhli úspěchu, mají velké

domy, jachty, pozornost médií, slávu, štěstí, vyhrají kdykoliv v lote-

rii, protože vědí, kde je skutečný klíč k úspěchu. Velice podrobně

popisují, jak všechno vybudovali jen na základě přání. Jen díky jed-

noduchým technikám. A všechno to je součást hlubokých duchov-

ních zákonitostí. Všude se hovoří o nekontrolování a snadném žití

bez úsilí. Je to jako sen. Svět splněných přání je pro nás lákavý a zdá

se, že se konečně našel recept, jak získat všechno, co chceme. Vlast-

ně je nejdůležitější cokoliv vlastnit. Drahá auta, plná konta, cenné

papíry, exotické dovolené, krásné partnery či partnerky. Dokonce

tento nový trend prosákl mezi duchovní hnutí a skupiny lidí, které

vedou ostatní k sebepoznání.

Ivoš je kouč, pracuje s duchovními technikami a na svůj věk vypadá

jako člověk, který již prohlédl. Říká, že je nad věcí a neprožívá žád-

né negativní emoce. Vždy je v dobré náladě a zdánlivě nedotknu-

telný vnějším světem. Až to někdy vypadá, že jednáte s robotem

bez emocí. Na stole mu leží zlaté pero značky Parker, jeho snem

je vlastnit Bentley, jedno z nejprestižnějších aut na světě. Zdá se,

že má ve všem jasno a že všeho dosáhne. Je jen otázka času, kdy

156


všechno, po čem touží, bude mít. A Ivoš je jen vzorek podobně za-

ložených lidí, kteří se zabývají podobnou činností. Byl prvním své-

ho druhu, se kterým jsem se setkal já. Myslel jsem si, že je to tak

správně: chtít a dostat od světa, vesmíru, boha vše, co si přeji. Zlatý

Parker, Bentley, luxus, radost a štěstí. Nezbývá než správně vyplnit

objednávku.

Když je tak jednoduché dostat všechno, co si přejeme, jdeme za

svým cílem. Zadali jsme přání do vesmíru a on nám ho dříve nebo

později splní. Snadné. Přát si cokoliv, nač si vzpomeneme. Jen tak

lehce a bez úsilí. Ale je za tím jeden háček. Je hromadění oprav-

du smyslem našeho života? Nový dům, drahé auto, zahrada jak

zámecký park, služebnictvo a osobní servis? Je smyslem našeho

života vlastnit? Vlastnit všechno, nač si vzpomeneme? A kde máme

hranice své touhy? Kde se už konečně spokojíme s tím, co už máme

a bude nám konečně stačit jen tak žít? Otázek, které mě tady napa-

dají, je mnoho. Vlastnit a dobývat či získávat je výhradní doménou

našeho ega. Jsme tím, co vlastníme.

Dosáhnout všeho je tedy hlavním cílem. Ale nikdo si neuvědomu-

je, že vlastně díky tomu ztrácíme to nejdůležitější. Svůj současný

život, který v porovnání se zářivou budoucností nestojí za nic. Upí-

náme se ke vzdušným zámkům ve víře, že jednoho dne konečně

všeho dosáhneme a pak budeme šťastní. Že na základě všech těch

157

Mirek Vojáček

krásných věcí a zážitků se budeme konečně cítit dobře. Vnější svět

nám dá ten pravý a nefalšovaný vnitřní klid. Vždyť je to tak jasné.

Každý, kdo něčeho dosáhl, je teď šťastný.

A tak žijeme v neuvěřitelné iluzi, kterou jsme si nechali vnutit ostat-

ními lidmi, knihami a filmy. A vůbec nás nenapadne, co si budeme

přát zítra, až se nám to všechno splní. A co s tím vším budeme dě-

lat? Kam všechny vysněné krámy nacpeme a kdo bude ve skuteč-

nosti užívat objekty naší dřívější touhy? My nebo někdo jiný? A kdy

už konečně začneme skutečně žít? Je úplně jedno, co vlastníme,

jestli jezdíme deset let starým autem nebo v novém sporťáku. Jestli

bydlíme v paneláku, na vsi nebo v luxusním sídle ve zbohatlické

čtvrti. Není špatné získat a mít všechno, ale zároveň není špatné

nemít nic. Život je nekonečně rozmanitý a v oné rozmanitosti my

žijeme své obyčejné životy. Někomu se podaří vybočit z průměru

a všichni se k němu upínají, jako by byl něco víc. Není. Život kaž-

dého z nás je jedinečný a měli bychom si ho uvědomovat každou

sekundou. Jak neskutečně zvláštní je, jaký potenciál v sobě skrývá

každý okamžik.

Stačí se jen přestat honit za budoucností a konečně spočinout

v tom, co máme. Ať je to zdánlivě dobré nebo špatné. Nic není ta-

kové, jak nám napovídá náš hodnotící rozum. Rozlišujeme události,

vztahy a lidi na černé a bílé, ale ve skutečnosti je svět neuvěřitelně

158


barevný. S nekonečnými odstíny všech barev. Náš život není špat-

ný, protože soused má víc než my. Drahé auto, velký dům a krásnou

mladou ženu. Všechny projevy života jsou tím samým. Nekoneč-

nou hrou, kterou společně hrajeme. Když si konečně začneme uvě-

domovat sami sebe, že se nemusíme chytat do emotivních dramat

našeho ega, že můžeme spočívat v klidu a vyrovnaně v tom, co

zrovna je, začneme skutečně žít. V bohatství a hojnosti všeho co

k nám přichází a co vytváříme. O nic jiného nejde. To je skutečná

cesta jak být trvale šťastný.

Na chvíli se zklidněte, sedněte si v tichosti a uvědomte si sami sebe,

svůj dech, živoucí energii svého těla, která dává život každé buňce.

Uvědomte si, jak jedinečné je být. Jak úžasný je okolní svět. Nechte

odplynout všechny starosti. To jen váš rozum se vás snaží za každou

cenu odvést od přítomnosti. Žijete jedině teď. Nikdy jindy. Přijměte

život v jeho rozmanitosti.

159

Mirek Vojáček

160


35.Soucit znamená

vědět, jak pomoci, ne jak v slzách někoho

utěšovat.

161

Mirek Vojáček

Málokdo vlastně chápe skutečný význam slova soucit. Každý

za ním většinou vidí pláč a špatné pocity jak u postiženého, tak

u všech ostatních, kteří jeho bolesti přihlížejí. Je to pochopitelné.

Některé světové filozofie chápou soucítění s druhými tak, že musí-

me sami hlasitě fňukat, abychom projevili dostatečnou míru účasti

nad problémy, které se objevily v životě někoho jiného. A tak se

většina světa mylně domnívá, že to je ten skutečný soucit. Pláčeme

u televizní obrazovky nad nebohými vyhladovělými africkými dět-

mi a zároveň do sebe cpeme brambůrky a zapíjíme je colou. „Ó, jak

jsou nebozí a jak já jsem soucitný,“ slastně přede naše ego.

Co je doopravdy myšleno soucitem nebo lépe řečeno aktivním

soucitem? Jde o naši vědomou pomoc těm, kteří ji potřebují. Bez

zbytečných emocí, které nám jen ubírají sílu v našem konání. Vě-

domí, že někdo trpí, nás nemusí přivádět do stejných stavů, jaké

má ten, kdo prožívá svou životní krizi. Pokud se totiž cítíme špat-

ně i my, je potřeba se sám sebe zeptat, jak a proč se mě zármu-

tek druhých tak hluboce dotýká. Protože za nepříjemnými pocity,

které mám, je něco, co mi brání uvažovat i v krizových situacích

s chladnou hlavou. Jakmile jsem příliš zainteresován ve vlastních

negativních emocích, ztrácím vědomou kontrolu, co je v daném

okamžiku opravdu nejlepší.

Energie a její směřování mění soucit plný slz a beznaděje v soucit

162


aktivní. Nasměrovat ji zase jen k tomu, co je špatně, znamená, že

jenom posilujeme, co situaci vytvořilo. Když se oprostíme od ne-

gativních emocí a hledání odpovědí a viníků, dáváme energii do

změny k lepšímu. Na pohřbech všichni pláčou a vyjadřují účast

se zármutkem pozůstalých. Trpí opravdu všichni a po mnoho dní.

Projevením stejných emocí ale jen přiléváme olej do ohně. V Tibe-

tu je tradice, že se truchlí nad zemřelým jen první tři dny. Potom

se uspořádá pohřeb a po něm se všichni radují na hostině, kterou

na počest zesnulého uspořádají. Smějí se a vzpomínají v dobrém

na jeho život. Všechny negativní emoce jsou nemístné, ani pro ně

vlastně není důvod. Jediná pomoc, kterou truchlící pozůstalí do-

opravdy potřebují, je zbavit se nepříjemných pocitů. Začnou pak

mnohem rychleji žít normální život.

Když ke mně přišla paní Eva, uplynulo půl roku po smrti jejího

partnera. Pokaždé když si na něho vzpomněla, oči se jí zalily slzami

a nedokázala ze sebe vypravit slovo, jak se jí stáhlo hrdlo žalem.

Navíc měla jeho urnu stále schovanou doma a nedokázala se s ním

rozloučit. Mohl bych také pronášet dlouhé myšlenky, které by ji

měly utěšit, a mohl bych se při tom cítit také špatně, ale tak bych jí

nepomohl. Trvalo necelé dvě hodiny, než jsme celý problém prošli.

Výsledkem bylo, že paní Eva odcházela s pocitem, že zase může žít

a vzpomínky na partnera ji od našeho sezení už netrápily. Mohla

o něm mluvit bez jediného nepříjemného pocitu. Jeho popel, jak

163

Mirek Vojáček

se mi později přiznala, vysypala na jedno rituální místo nedaleko

města. S lehkým srdcem a s láskou se s ním rozloučila. A na svatého

Valentýna, když chtěla strávit celý den u jeho fotografie bolestnými

vzpomínkami na něj, zjistila, že ji to vlastně nebaví a šla raději na

procházku.

Teprve když máme dostatečný nadbytek vlastní energie a neulpí-

váme v slzách nad každým žebrákem nebo opuštěnou kočkou,

můžeme se racionálně rozhodnout, jak jim nejlépe pomůžeme,

aby z naší pomoci pro ně plynul největší užitek. A taková řešení

pak najdeme velice jednoduše a snadno. Hned nás sama od sebe

napadají, aniž bychom si museli lámat několik dní hlavu. Energie,

kterou dáváme jinak do pláče a hledání odpovědí na otázky, proč

se to stalo, nám pomůže velice snadno v rozhodování i jednání.

Žádná z velkých osobností historie, která věnovala svůj život zlep-

šování životních podmínek ostatních cítících bytostí, netrávila nad

nimi čas v slzách posilováním beznaděje.

Pokud chceme být tedy skutečně aktivně soucitní, musíme se

zvednout ze svých starých oblíbených křesel a pohovek, vypnout

televize a počítačové hry a vyrazit za pomocí ostatním. Jestliže se

dojímáme nad sirotky na Blízkém východě, ptejme se sami sebe,

jak jim můžeme pomoci, jak můžeme být celkově prospěšní. Od-

pověď dostaneme.

164


36.Nevěřte ničemu jenom proto, že vám to řekla

některá z autorit. Všechno si ověřte. Pak už to nebudete moci zpochybnit.

165

Mirek Vojáček

Pochybnosti jsou v našem životě jednou z nejvýraznějších tendencí

– díky výchově. Ale mnohdy jen proto, že je to jakousi naší přirozenos-

tí, jsme schopni pochybovat o všem, co se kolem nás děje. Uvěříme jen

máločemu. Musí nás to většinou „praštit“ do čela, abychom si uvědo-

mili, že to existuje. Jinak je pro nás všechno nemožné a nepravděpo-

dobné. Odvoláváme se na svou svobodu a racionální myšlení, zdravý

rozum a logiku. Přitom právě tyto aspekty jsou viníkem, že na jednu

stranu nevěříme zjevným věcem a na stranu druhou jsme ochotni při-

jmout dogmatické pravdy bez zrníčka pochyb.

Vyprávěl mi Karel, absolvent mých seminářů, že si jeho známá stěžo-

vala na bolesti zad. Nabídl jí tedy, že mohou spolu najít příčinu potíží

a bolesti pak zmizí. Byla sice nedůvěřivá, ale na jeho návrh přistoupila.

Terapie trvala jen krátce, hned společně přišli na její největší životní

obavu. Strach z toho, že by se syn mohl vybourat na své motorce.

V okamžiku, kdy si uvědomila, co jí způsobuje neustálý stres a rozhodla

se o syna přestat zbytečně bát, bolesti zmizely. Jako zázrakem. Během

dvaceti minut. Nadšená byla a stále je, protože se tak jednoduše zbavi-

la potíží, které jí znepříjemňovaly život. Ale celá věc měla ještě zajíma-

vé pokračování. Za pár dní šli ještě s dalšími známými posedět. Když

jim celou věc vyprávěli, nikdo jim nevěřil a hleděli na ně jako na lháře.

Karla jejich nedůvěra naštvala. Nechápal, proč nikdo nevěří.

Za vším je hypnotický stav, do kterého se dostáváme pokaždé, když

166


sledujeme televizi, čteme noviny nebo slyšíme mluvit autoritu. Auto-

ritou může pro nás být kdokoliv, kdo je v pomyslném žebříčku společ-

nosti nad námi. Nejdůvěryhodnější postavení v západní společnosti

mají v prvé řadě lékaři, profesoři a docenti, vědci, politici, úředníci, vět-

šina těch, kteří používají vysokoškolské tituly před jménem, ale třeba

i někteří úspěšní podnikatelé a další. Díky hypnóze, ve které jsme vždy,

když říkají něco důležitého, si jejich sdělení uložíme do podvědomí.

Tím se jejich slova a názory stávají naším vlastním přesvědčením, o kte-

rém nepochybujeme. A tak žijeme ve světě, kde jsme schopni do krve

bojovat za pravdy, které nám většinou někdo sdělil. A nechceme za

žádnou cenu přijmout něco, co našim vnitřním pravdám neodpovídá.

Pokud se pak odvoláváme na zdravý rozum, logiku a racionální myš-

lení, ani netušíme, že svou pravdu stavíme vlastně na písku. Zdravý

rozum, logické uvažování i racionální myšlení jsou jen funkce naší

vědomé mysli, které nám vždy dají dobré důvody, proč jsou věci tak,

jak jsou. Svá tvrzení zakládají jen a jen na názorech, přesvědčeních

a programech, které jsme si uložili do podvědomí nebo co se nám zdá

pravděpodobné. Ale ne pravdivé. Takže všechno, nač se tak rádi odvo-

láváme, je pouhou nevědomou lží založenou na domněnkách.

Naše neschopnost rozpoznat, co je pravda a co ne, se ukáže, když se

třeba zeptáte kuřáka, proč vlastně kouří. Bez jediného zaváhání vám

vyjmenuje několik důvodů, které ho k tomu vedou. Třeba že mu ci-

167

Mirek Vojáček

gareta chutná, že si dobře po ránu odkašle, že netrpí zácpou, že ho

vdechování kouře uklidňuje. Ale když se na terapiích dostaneme k pra-

vému důvodu kouření, vždy se ukáže, že za kouřením je touha patřit

do party. Do party kuřáků. Společně si zapalujeme na chodbách, klá-

bosíme a cítíme se tak součástí určitého společenství. Nejsme osamo-

ceni. A právě samota je pro nás nepřijatelná. Druhým důvodem je, že

si svým zlozvykem uspokojujeme pocit citové prázdnoty a nejistoty.

Jako kdybychom zaměnili dudlíky z dětství za cigaretu. Jde o stejný

princip.

Většina toho, co žijeme, je nepravda, o které nepochybujeme. Jediným

způsobem, jak se dobrat pravdy, je všechno si ověřovat. Dodnes by-

chom seděli v přelidněné Evropě, kdyby se nenašli lidé s velkou od-

vahou vyvrátit „pravdu“, že Země je placatá jak pizza. Nebo že v Rusku

jsou lvi, jak vidíme na mnoha starých mapách. Při zkoumání všeho, co

se dozvíme, je pro nás otevřené pole pro náš další osobní růst. Kdy-

bychom to nedělali a neposouvali hranice známého, asi bychom jako

druh již dávno neexistovali. Jsme předurčeni znovu a znovu ověřovat

jestli to, co se dozvíme, je skutečná pravda nebo jen obyčejné dogma

přijaté na základě davové psychózy. Je jen někdy těžké rozhodnout se

starou zažitou pravdu vyhodit do koše a přijmout to, na co jsme přišli

sami. Pohodlnější je samozřejmě jít s proudem, protože za svou prav-

dou si budeme muset stát sami. A je možné, že nám nějakou dobu

nebude chtít nikdo věřit.

168


37.Když se chcete něco

naučit, najděte si učitele. Jedině učitel vám předá, co nikde

jinde nenajdete.

169

Mirek Vojáček

Asi díky vzdělávacímu systému, který je u nás postaven na rakousko-

-uherských základech, se stalo, že většina lidí se po zkušenostech se

základním a středním školství nejraději učí sama. Možná z nechuti

k autoritě nebo celkově k systému. Sedíme doma nad knihami a tex-

ty, které jsou dnes dostupné. Máme možnost dozvědět se něco o ná-

boženstvích, západní i východní filosofii, o čakrách, emočních tělech,

auře, proudění energie, homeopatii i reflexní terapii, čínské a tibetské

medicíně, bílé magii, černé magii, mystice či okultismu. Informací je

tolik, že bychom je nedokázali vstřebat za deset životů. Ale všemu, co

se dozvídáme, chybí jedno podstatné. Živý odkaz.

Sám jsem to dlouho nechápal. Četl jsem, studoval, doslova akumu-

loval informace v domnění, že mi budou na celý život stačit. A i když

jsem se na mnoha místech dozvěděl, že na to, abych mohl v jakékoliv

praxi pokračovat tak, aby byla účinná, musím mít předání od živé-

ho člověka, který takovou praxi používá. Moje ego se vždy ušklíblo

a ujistilo mě, že já rozhodně nikoho nepotřebuju. Svoji pýchu jsem

odhodil až díky knize Erica Pearla „Reconnection“. Tenhle zajímavý fy-

zioterapeut v ní tvrdil, že jenom díky čtení jeho knihy mohu používat

stejnou energii, kterou používá on.

Byl jsem šokován. Ne proto, že by mi text zprostředkoval napojení

na energii, kterou jsem dosud neznal. Ale protože jsem nevěděl, jest-

li pocity v mých dlaních a různě po těle jsou opravdu „ta“ energie,

170


o které jsem se dočetl, nebo si jen něco namlouvám. Jak ji mám tedy

používat? Jak ji dál předávat? Co s tím? Otázek jsem měl najednou

plnou hlavu. A přestože bylo všechno dobře popsané, vůbec jsem

si nevěděl rady. Najednou mi došlo, že bez toho, aby mě učil někdo,

kdo s rekonektivní energií pracuje, kdo má osobní zkušenost, nemá

moje nově získaná dovednost vůbec žádnou hodnotu. Je jen prázd-

ným úkazem. Bylo jasné, že musím na seminář. A díky Ericovi jsem

pochopil rozdíl mezi tím, když něco čteme nebo když nám to někdo

živý a kompetentní vysvětlí. Vše bylo najednou tak snadné a funkční.

Žádné pochybnosti, žádné nezodpovězené otázky.

Učíme se od živých lidí tak snadno, protože tak jsme od přírody zaří-

zeni. Navíc tu funguje další důležitý fakt. Všechny techniky, které se

používají, se předávají z učitele na žáka od nepaměti. Každý, kdo se

něco naučil, stejně vždy musel dostat impulz od jiného člověka, který

danou věc sám používal. A žák se pak stejně časem stane zase tím,

kdo je schopen učit další, a tak vše předá dál. Pokud by to tak nebylo,

všechny dovednosti, které jsou nám k prospěchu, by neexistovaly.

Protože vyčtením z knížek bychom už znovu na původní tradici ne-

dokázali navázat. Linie by se přerušila a tím by skončila i ta nejlepší

metoda. Proto je Evropa tak chudá na všechny prastaré duchovní

techniky, zatímco ostatní svět jimi překypuje a chlubí se mnohatisí-

ciletou tradicí. Křesťané s ďábelskou precizností sprovodili ze světa

všechny nositele tradic. Ať to byli čarodějové a čarodějnice, druido-

171

Mirek Vojáček

vé, kněžky nebo jen obyčejné báby kořenářky. A tak dnes nemáme

v naší oblasti na co navázat a musíme přebírat zkušenosti z jiných

částí světa.

Učitel je nositelem odkazu a jeho vlastní pochopení a zkušenosti jsou

významným prvkem, který nám pomůže rychleji používat to, co nás

naučí. Ukazuje nám zpočátku onu neviditelnou vyšlapanou cestičku,

kterou jsme vykročili až do doby, kdy jsme si jisti, že jsme schopni

jít dál sami. Pak přidáme své vlastní zkušenosti a předáváme je dál.

Chci-li být skvělým okultistou, potřebuji se učit od okultisty. Když

chci být lékařem tibetské medicíny, musím se jít zase učit od někoho,

kdo to všechno ovládá. Dostaneme tak základ pro svůj další růst.

Naše mysl je zařízena na zplnomocnění, na transmise, na předání

a na odkazy. Říká se jim různě. Ale ve své podstatě je jejich jediným

smyslem přesvědčit právě svou mysl, že jsme schopni používat, co

nás někdo učí. Dokud tuto důvěru v sobě nemáme, nikdy neuvěříme,

že jsme kompetentní. Proto existují nejrůznější iniciace a uvedení do

nauk. Tento fakt nejsme vědomě schopni obejít. A každý akt zplno-

mocnění je veden vždy živým člověkem. Učitelem, který dostal stej-

né zmocnění od svého učitele a ten zase od svého učitele, a tak stále

dokola. Jedinou cestou, jak se můžeme rychle cokoliv naučit a účinně

to používat, je najít si dobrého učitele. Pokud to ale nechceme chá-

pat, odsuzujeme se k věčnému studiu.

172


38.Bez rozhodnutí se

v našem životě nic nezmění.

173

Mirek Vojáček

Každá životní situace nás vždy nutí k novým a novým rozhodnu-

tím. Stále dokola, mnohokrát za den, nekonečněkrát za život. I když

rozhodování používáme stále a je pro nás vlastně velice přirozené,

někdy se stane, že se najednou nemůžeme hnout z místa. Zatuh-

neme v tom, co nám nevyhovuje, a abychom udělali rozhodnutí

a všechno změnili, přešlapujeme na místě. Třeba i několik let. Za-

pomeneme, že záleží jen na nás, jak se věci budou vyvíjet, a trpně

snášíme všechno, co přichází.

Eliška ke mně chodila nějakou dobu na terapie. Vždy jsme něco

zpracovali, ale i když se její vztah s maminkou značně zlepšil a už

neslzela při každé vzpomínce, tak jako dříve, stejně bylo znát, že

jsme patrně narazili na její hranice. Od samého začátku práce s ní

šla tak nějak „ztuha“. Čím dál tím častěji si stěžovala. Na špatnou

výchovu svých rodičů a na to, co jí nedali v jejím dětství. Ale to už jí

stejně nikdy nikdo nenahradí. Pořád dokola opakovala, že se stejně

nikdy nedokáže zbavit trémy, kterou má od mala, a ke své dceři se

už nikdy nedokáže chovat jinak, protože si neumí představit, že by

se nenechala od ní každé ráno vytočit. Snažil jsem se jí vysvětlit,

že má všechno ve svých rukách, že vše záleží jen na ní. Pokaždé

při téhle větě povzdechla, obrátila oči v sloup a řekla: „Tobě se to

tak lehce říká, když nemáš tolik problémů,“ a své sdělení podpořila

ztrápeným výrazem. Nepochopila, že změnu má skutečně ve svých

rukách. Tedy ve své mysli. Stačí jen jedno jediné. Rozhodnout se.

174


Naproti tomu Jan, který jednoho dne zavolal, že by se rád zbavil

obav o své dítě, které bylo již dospělé. Přišel a bylo na něm vidět, že

ho nebudu muset k ničemu přemlouvat. Terapie proběhla rychle

a jednoduše. Celý nadšený volal o několik týdnů později, jak mu se-

zení bezvadně pomohlo, jak se cítí celkově mnohem lépe a zmizely

i potíže, které jsme vůbec neřešili. Začal ke mně chodit na semináře

a všechno se ode mě naučil. Ani jednou jsem od něho neslyšel, že

něco nepůjde, že je to těžké. Jeho energie byla tak jednoznačná,

a nebylo pochyb, že by si s něčím někdy neporadil. Pokaždé, když

se setkáme, je nadšený, jak jednoduše všechno jde jemu i lidem, se

kterými pracuje.

Na těchto dvou pólech je vidět, jak rozdílně mohou věci fungo-

vat. Jak těžce anebo naopak jednoduše. Ale jediný rozdíl je v roz-

hodnutí. V tom jak sami chceme připustit změnu do svého života.

V poslední době se velice rozmohla „esoturistika“ - obrážení nej-

různějších alternativních akcí, seminářů a terapií. Všichni, kdo hle-

dají pomoc nebo jen „pravdu“, si zde stejně stále dokola zkoušejí

své vlastní hranice a používají k tomu terapeuty a lektory. Dokazují

sami sobě, že to zase nefunguje. Že pro ně ani tady není žádné po-

moci. S povzdechem pak odcházejí zase jinam. Tedy tam, kde jim

„snad“ pomohou. Možná nechápou ani někteří terapeuti, kde je ve

skutečnosti kámen úrazu. Nemůžeme totiž pomoci někomu, kdo

se pevně nerozhodl. Kdo ve skutečnosti nechce nic změnit.

175

Mirek Vojáček

Ani tisíc terapeutů nám nezmění život, pokud nebudeme ve sku-

tečnosti opravdu chtít. Hrajeme tak hru na dobývaného a doby-

vatele, ale neuvědomujeme si, že není někdo, kdo by nás dobýval.

I ten nejlepší terapeut nebo učitel je jen průvodcem na cestě, který

nám nabízí pomocnou ruku a my jeho zkušeností můžeme využít

ve svůj prospěch. A pokud se nerozhodneme včas, mnohdy nás

k rozhodnutí nakonec přiměje nějaká velice nepříjemná zkuše-

nost. Teprve tehdy pochopíme, že náš vnitřní vzdor nebyl zrovna

dobrý a funkční postoj a že jestli se chceme ze všeho rychle dostat,

už není čas na trucovitost a dokazování sobě i okolí, že „na mě to

nefunguje“.

Dnes je otevřená doba, máme možnosti jako nikdy v minulosti vy-

řešit jakékoliv své potíže. A opravdu každý si může vybrat, co mu

nejlépe vyhovuje. A pokud budeme skutečně pevně rozhodnuti,

že to, co zrovna používáme, nám pomůže, tak se tak stane. I kdyby

naším terapeutem měl být třeba turecký tanečník.

176


39.Nemanipuluj. Nech lidem

jejich vlastní životní zkušenosti.

177

Mirek Vojáček

Často se mě lidé na terapii nebo na přednáškách ptají, jestli je mož-

né udělat něco s jejich manželem, rodiči nebo dospělými dětmi. Že

bychom je třeba, bez jejich vědomí, zbavili potíží. Nechovají se totiž

podle našich představ. Nevšímají si nás, nechtějí nám projevit svou

lásku a uznání, nebo si nevědí rady se svým životem. Tedy, podle nás.

Prostě si s nimi lámeme hlavu a máme představu, že když oni sami

nechtějí se sebou nic dělat, tak my to uděláme za ně. Samozřejmě že

to zní lákavě. Vyřešit problémy druhých, aby se začali chovat tak, jak

chceme my, je skvělá představa. Jenže tím se stavíme do role soud-

ce, který přesně ví, jak se mají lidé chovat, co mají říkat, jak mají pře-

mýšlet. Ať tak či tak jedná se jen a jen o obyčejnou manipulaci.

Dělat něco takového za ostatní je jen zdánlivě dobročinná činnost.

Celý život je zkušeností. Procházíme situacemi, vytváříme si své po-

stoje, rozhodujeme se. Stále dokola. A když se nám něco nelíbí, je jen

na nás, jak se k tomu postavíme. Jestli se v tom, co nám nevyhovuje,

budeme dál plácat několik let nebo jednoho dne dospějeme k pře-

svědčení, že vše chceme změnit a přijít na důvod, proč se nám nepří-

jemné věci děly. Navíc kdo vlastně může říct, co je pro nás opravdu

to nejlepší? My žijeme svůj život tak, jak nejlépe umíme, a nikdo jiný

ho za nás neodžije. I kdyby s námi měl sebelepší úmysly.

Neznalost a nepochopení faktu, že každý si musí své zkušenosti pro-

žít sám, je častá u rodinných příslušníků. Protože oni to s námi „myslí

178


dobře“. A nenapadne je, že by nám třeba mohli uškodit. Ale mnohdy

se můžeme setkat s mnohem skrytějším způsobem, jak využít naši

naivitu a dostat nás někam, kam ani nechceme. Takovým příkladem

je Milan, který koučuje podnikatele a pracuje s lidmi na řešení je-

jich problémů. Neustále rozjíždí nové a nové projekty, které budou

jistě úspěšné. Ale jak jsem si všiml, nikdy se od něho nedozvíte nic

osobního. Vždy vás nechá povídat, ale sám používá stále jen fráze.

A když vás chce dostat, tak věty, které má naučené, vám „otevřou“

oči. Najednou si uvědomíte, jak moc dobře to s vámi myslí. Nabí-

zí vám jedinečnou šanci, kterou si přece nemůžete nechat ujít. Byli

byste úplně hloupí, kdybyste si nechali životní příležitost ujít. A tak si

ani nevšimneme, že vlastně za vším je prospěch někoho jiného. Jen

jsme si nechali namluvit pravý opak. Sami se s manipulativními tech-

nikami denně setkáváme v obchodech a v reklamách. Všude tam,

kde má někdo zájem prodat nám něco, o čem vlastně ani nevíme, že

to potřebujeme. Problém je, jako ve všem, že vlastně nežijeme svá

rozhodnutí ale ta, která nám někdo vnuknul.

Zajímavější je zjistit, proč my sami chceme rozhodovat a dělat něco

za ostatní? Co nás k tomu motivuje? Jakou výhodu budeme mít,

když se někdo bude chovat podle našich představ? Nikdy není nic

zadarmo, a tak za vším tím dobrem, které chceme konat pro druhé,

je stejně nějaký náš skrytý prospěch. Třeba jen vědomí, že se k nám

někdo z našich blízkých začne chovat hezky, když mu to nejde

179

Mirek Vojáček

samo o sobě. Proto každá taková snaha je stejně jen ukázkou, že si

my sami máme vyřešit problémy, které vnímáme ve svých vztazích

k okolí. Teprve pak najdeme řešení. Třeba nám přestane vadit, že se

naše dítě není schopno i v dospělosti o sebe postarat, přestaneme

na něho mít příliš vysoké nároky, které od dětství není schopné spl-

nit. Pak se samo od sebe postaví na vlastní nohy. Třeba přestaneme

partnerovi neustále vyčítat, že se nechová podle našich představ

a on se o nás najednou začne sám od sebe zajímat, protože ho ni-

kdo nenutí. A svoje rodiče přijmeme takové, jací jsou, protože nelze

dělat nic jiného. A najednou zjistíme, jak moc je máme rádi a jsme

vděční za všechno dobré, co pro nás kdy udělali, a především začne-

me chápat, že pokud nám někdy něčím uškodili, bylo to stejně jen

z jejich nevědomosti.

A tak nebudeme muset nikoho manipulovat, aby se choval podle

našich představ. Protože pokud to děláme, dostáváme se do ener-

gie manipulace. Co děláme druhým, stejně druzí dělají nám nebo

se dostáváme do společnosti stejně naladěných lidí. I Milan již teď

žije a pohybuje se ve společnosti lidí, kterým je manipulace blízká.

Zatím na to nepřišel, ale nemůže to být jinak. Protože podle zákona

rezonance přitahujeme jen takové lidi a takové situace, které odpo-

vídají našim myšlenkám, slovům a činům. Nechte tedy lidem jejich

životní zkušenosti, aby se poučili a měli možnost sami vyrůst. Udělá-

te tak pro ně víc, než kdybyste je proti jejich vůli manipulovali.

180


40.Dnes žijeme tím, co jsme si vytvořili v minulosti.

Naše budoucnost bude taková, jak si ji

vytvoříme dnes.

181

Mirek Vojáček

Tento zákon není nijak objevný, protože byl zaznamenán poprvé před

dvěma a půl tisíci lety v Indii. Jeho autorem je Buddha Shakyamuni. Ale

i když je znám tak dlouho, jeho platnost přesto stále zpochybňujeme.

Nesporný vliv našeho myšlení na náš život dnes již objevuje i západní

věda. Dokonce se zjistilo, že během velkých ekonomických krizí, jež byly

od starověku zaznamenány, se zvýšil i výskyt přírodních katastrof, které

se v mezidobí nevyskytovaly. Nabízí se tu spojitost mezi špatnou nála-

dou velkého počtu lidí a těmito nepřízněmi přírody.

Že se všechno neděje jen tak na základě nějakých náhod, je zřejmé. Stačí

jen pozorovat situace, které se objevují v našem životě. Mnohdy na zá-

kladě jednoduché myšlenky potkáme někoho, kdo žije stovky kilometrů

daleko, nebo se dostaneme do situací, kterých jsme se opravdu obávali.

Takovou zkušenost má úplně každý člověk. Mnohdy jen žasneme, co

všechno se může stát.

Za vším jsou myšlenky a nic jiného. Ta nehmotná substance naší mysli,

která nepřetržitě doprovází náš život. Objevují se a zase mizí v neko-

nečném prostoru našeho vědomí a my se za nimi z nějakého hloupého

návyku honíme jako chrt za vycpaným zajícem. Každá myšlenka je pro

nás tak „důležitá“, že se jí ochotně chytneme a začneme ji rozvíjet. Jsme

v tom dobří, protože to děláme velmi, velmi dlouho. A jak tak o myšlen-

ce přemýšlíme, zapojí se analytická funkce našeho rozumu a začneme

vymýšlet neuvěřitelné konstrukce. Jenže nic není jen tak samo od sebe,

182


a tak se ke každé nové konstrukci přidá nepříjemná emoce a cítíme se

čím dál tím hůř.

Představte si krásný letní večer. Jdete si lehnout po parném dnu. Usnete

sice brzy, ale asi za dvě hodiny vás probudí temné dunění v dáli. Okamži-

tě víte, že se blíží bouřka. V ten okamžik začnete přemítat, co všechno se

může stát. První černou myšlenkou je, že vám na balkónu vítr poláme

květiny a keříčková rajčata, se kterými se tak dlouho pipláte a která by za

týden konečně začala plodit. Hned přemýšlíte, jestli jsou zavřená všech-

na okna, aby je průvan nerozbil a aby příval deště nenapršel do bytu. Aby

nebylo všeho dost, při jednom docela silném závanu větru doprováze-

ném tříštivým zvukem hromu si uvědomíte, že vaše auto stojí jen tak na

ulici a nedávno ukazovali v televizi, jak kroupy velké jako pingpongové

míčky nadělaly díry do karoserií mnoha aut. V ten okamžik je vám už tak

špatně, že na spánek rozhodně nemáte náladu. S hrůzou sledujete blížící

se pohromu a jen odhadujete, jaké budou škody na vašem majetku...

Emoce, které jenom díky konstrukcím našeho rozumu prožíváme, mají

velkou energii. A všechny scénáře, které nám běží hlavou, jimi podpo-

říme. Podpoříme jejich naplnění. A jak myslíme, tak se i mnohdy stane.

Čím více se bojíme svých černých vizí, tím častěji se k nám dostávají a my

je musíme řešit. Někdy to můžeme pozorovat i docela brzy po tom, co

se svým myšlenkám oddáme. Nestačíme se pak divit, co se to najednou

děje, a připadáme si jako ve zlém snu.

183

Mirek Vojáček

Vyprávěl mi jeden terapeut, že pořádal seminář, na který se mu přihlásilo

víc lidí, než jaká byla jeho kapacita. Trápil se tím, protože ani neměl pro

všechny dost židliček. Nevěděl, jak to udělá a měl čím dál tím horší pocit.

Přemýšlel, jak zařídit, aby přijelo o několik lidí méně, ale zároveň neměl

odvahu někomu zavolat a celou situaci rychle vyřešit. A tak se nějakou

dobu utápí v nejistotě, když najednou zazvoní telefon a volá jeden z při-

hlášených, že nepřijede. Byla to skvělá zpráva, a tak se terapeut uklidnil

a říkal si, že se to už nějak vyřeší. Jenže hned potom následovala smršť

telefonátů, které opravdu nečekal, kdy jeden po druhém svou účast

z nejrůznějších důvodů rušili. Nakonec byl rád, že přijela alespoň třetina

přihlášených.

Opravdu jednoduchý a jasný příklad síly našich myšlenek, jehož násled-

ky ještě nejsou tak vážné. Pokud ale dlouhodobě dáváte energii nějaké-

mu mnohem vážnějšímu problému, stane se, že se budete muset vyrov-

nat třeba s nemocí. U někoho taková zkušenost může být fatální. Proto

si dobře uvědomujte, na co vlastně myslíte a jak se u toho cítíte. Když

to nebudeme dělat, budou se dít v našem životě podivné věci, které se

nám vůbec nebudou líbit. Jedině vědomé sledování vlastních myšlenek

a pocitů je pro nás cesta, jak si nevytvářet situace, které jsou pro nás ne-

příjemné. A pokud se nám nelíbí, jak žijeme dnes, měli bychom mít na

mysli, že jsme si vše vytvořili již někdy v minulosti my sami. Zároveň je to

poučení, abychom konečně přestali žít i v budoucnosti.

184


41.Minulost ani

budoucnost neexistuje. Tvůj skutečný život se

odehrává v tomto okamžiku. Nikdy jindy.

185

Mirek Vojáček

Žijeme v jakémsi schizofrenním stavu. Vnímáme přítomnost, žije-

me ji i na fyzické úrovni, ale málo si ji uvědomujeme. Naopak velmi

často, tedy více než často, vlastně téměř stále jsme myšlenkami

ne-přítomni. To „ne“ je opravdu dobré si uvědomit. Jsme ne-pří-

tomni přítomnosti. Co tedy děláme většinu času? Bloudíme myš-

lenkami v minulosti. Vzpomínáme na to dobré, jak tehdy bylo

skvěle a jak nám tam bylo dobře. Pozná se to snadno, když vám

začne někdo vykládat, jak se měl v dětství dobře. Hlavně u babičky.

Ta jediná ho měla doopravdy ráda, podstrojovala mu a celý den

jenom běhal s vrstevníky někde venku a zažíval neuvěřitelná dob-

rodružství. Všechno tehdy bylo nějaké lepší, barevnější a veselejší.

Nebo si naopak na minulost vzpomínáme jako na něco, kde jsme

zažili jen to špatné. Například jsme se neustále nudili ve škole a pře-

žít každou hodinu bez zkoušení bylo o nervy. Rodiče nám nikdy

nerozuměli a měli jsme s nimi jen samé konflikty. Nemohli jsme nic,

protože nás drželi zkrátka a připadali jsme si často jako ve vězení.

A ke všemu jsme museli bez odmlouvání rodičům pomáhat na za-

hradě, když zrovna tuhle práci tak strašně nesnášíme. Už bychom

se tam nikdy nechtěli vrátit. A to je tedy naše minulost. Již neexistu-

je, ale my jí máme stejně pořád plnou hlavu. Stále ji prožíváme.

Pak je tu ale budoucnost. Většinou vytváříme mnoho nejrůznějších

konstrukcí, co se stane v budoucnu. A máme z toho obvykle špat-

186


né pocity. Obáváme se všeho, co bude. Konce světa, nemocí, black

outu, stěhování národů, nezaměstnanosti, hospodářské krize, šéfa,

finančáku, počasí, cestování... prostě čehokoliv. Jsme v tom oprav-

du dobří. Zdokonalujeme se celý život a naše konstrukce, které vy-

tváří náš rozum, mají opravdu mnoho rozměrů. Nakonec nevíme,

co je pravda a co jsou naše výmysly. Vždyť svět kolem nás je oprav-

du nebezpečný, tak se přece musíme dobře připravit, všechno do-

konale promyslet. Analyzujeme, hodnotíme, vytváříme plány. Stále

dokola. I když nám z toho není dobře a nemůžeme ani spát. Myš-

lenky na budoucnost a minulost nedokážeme zastavit.

Ale položme si otázku. Kdy skutečně žijeme? V minulosti? Ve svém

dětství, které bylo tak ideální a nikdo po nás nic nechtěl? Nebo

v budoucnosti, která je opravdu neutěšená, zuří v ní krize, zemi bi-

čují bouře a systém se hroutí? Ne. Žijeme skutečně jen tady a teď.

Tak skončeme se svou hloupou hrou na špatné pocity. Vždyť naší

podstatou je radost, láska, krása a hojnost. Myšlenky jsou jen myš-

lenky. Nemají žádnou hodnotu, dokud jim ji my sami nedáme.

Proto se učte jim nedávat svou pozornost, svou energii. Když už se

stane, že začnete rozvíjet myšlenku, uvědomte si to a vraťte se zpět

k činnosti, kterou zrovna děláte.

Technik jak být v přítomnosti je mnoho, ale všechny mají jedno

společné – musíme je praktikovat dnes a denně. Musíme se odna-

187

Mirek Vojáček

učit hloupé a nefunkční návyky, které nás nutí dávat svou energii

myšlenkám. Tou nejjednodušší technikou je meditace zklidnění

mysli. Je opravdu účinná.

V klidu si sedněte, dýchejte volně a přirozeně a pozorujte proud

vzduchu, jak vchází a vychází na kraji nosních dírek. Nic víc. Stále

udržujte svou pozornost u toho pocitu proudícího vzduchu. Zpo-

čátku se stane, že po několika vteřinách pozornosti zase začnete

sledovat své myšlenky, ale až si uvědomíte, že jste zase někde jinde,

vraťte se zpět k pozorování vzduchu na okraji nosních dírek. Když

to budete dělat stále dokola, věnujete této praxi dvacet minut den-

ně, budete schopni kdykoliv ze svých myšlenkových konstrukcí vy-

stoupit a uvědomovat si přítomnost. A to stojí za to, protože nás to

nestojí žádné úsilí, neztrácíme energii a jsme vyrovnaní. Do našeho

života vstupuje skutečná ničím nezkalená radost.

188


42.Zákon příčiny

a následku není neomylným a nekonečně trestajícím mechanismem

vesmíru. Ale nutí nás, abychom se poučili, zbavili se omezení

a šli dál.

189

Mirek Vojáček

Bez ohledu na to, zda minulé životy jsou nebo nejsou, všechny

životní lekce se odehrávají v současnosti, v našem životě, který

žijeme dnes. A každá nepříjemnost v podobě situací, setkání, ne-

mocí se odehrává také v přítomnosti. Takže ať se děje, co se děje,

i problémy, které přinášejí minulé příčiny, se odehrávají teď a my

je stejně tak musíme řešit. Jde o velice důmyslný systém, který nás

neustále nutí ke změně. Nejedná se ale o změnu k horšímu, jak by

se možná mohlo zdát, ale k lepšímu. Pomáhá nám pohnout se ze

svých zažitých stereotypů a vytvořit si návyky jiné. Takové, které

nám nebudou škodit. Protože to, co žijeme v současnosti, nám při-

náší jen nové a nové problémy.

Se zákonem příčiny a následku žijeme každý den a každou hodinu.

Není to tak, že by se najednou vesmír probudil ze spánku, ukázal

na nás a udeřil svou trestající rukou na nic netušící oběť. Veškeré

plynutí času, každá situace, každý náš nádech a výdech jsou jen

projevem tohoto zákona. Na začátku všeho je vždy příčina. Třeba

se rozhodnete jít na procházku. Už samo rozhodnutí, které uzrá-

lo ve vaší hlavě, je příčinou toho, že se něco v blízké budoucnos-

ti odehraje. Vyrazíte i se svým psem, který je z vycházky nadšený.

Poskakuje, štěká a vám dělá radost - volný prostor, příroda. Cítíte

se svobodní. Jediné, co si uvědomíte, je fakt, že jste si nevzali vo-

dítko. Ale co, myslíte si, vždyť docela dobře poslouchá. A tak jdete

po cestě k lesu a už z dálky vidíte, že proti vám jde soused se svým

190


vlčákem. Hned je vám jasné, že když něco neuděláte, oba psi se do

sebe pustí jako vždy, když nejsou na vodítku. A že to bývá pěkná

mela. Teď je jen na vás, zavdáte-li příčinu k tomu, že se ošklivě po-

perou a vy strávíte odpoledne u veterináře, který vašeho miláčka

bude dávat dohromady, nebo se situace vyvine jinak. Rozhodnete

se záhy, ještě dřív, než váš pes zjistí, kdo se blíží, a odbočíte do polí.

Upravili jste podmínky tak, abyste se vyhnuli konfliktu a vytvoři-

li novou realitu. Užijete si zbytek procházky v pohodě a vrátíte se

domu nabiti energií.

Navazováním jednotlivých podmínek a následků se pak vytváří

sled situací. Samozřejmě, že často jsou složitější a nepřehlednější

než příklad, o kterém jsem psal, ale ve své podstatě mají jedno spo-

lečné. Vždy máme možnost změny. I ve zdánlivě beznadějných pří-

padech. Budeme-li dostatečně bdělí, rozpoznáme včas, že potře-

bujeme změnit podmínky, aby se situace vyvinula v náš prospěch.

Nebo když už se stane něco, co jsme předem neovlivnili, můžeme

důsledky zmírnit. Každá situace je jen návodem jak změnit příčiny,

které nám ji způsobují. U bolestí a nemocí musíme pochopit, jaký

návyk nás ovlivňuje fyzicky, abychom se uzdravili. U nepříjemných

situací, co děláme špatně, že se nám stále v mnoha obměnách

vracejí a my jsme konfrontováni s něčím, co nás obtěžuje. U ne-

příjemných emocionálních prožitků pak musíme pochopit vlastní

povahové tendence, které k takovému prožívání vedou.

191

Mirek Vojáček

Takže karma není hrou na vinu a trest, ale systémem, který nám

přináší nové a nové zkušenosti a vybízí nás, abychom se duchovně

vyvíjeli a zbavili se toho, co nás vnitřně omezuje. Někdo nás totiž

musí popohnat, jinak bychom jen seděli a o nic neusilovali.

192


43.Netrestá nás bůh nebo někdo jiný.

My trestáme sami sebe.

193

Mirek Vojáček

Většinou si myslíme, že pro sebe chceme vždy to nejlepší. Být zdra-

ví, úspěšní a prožívat štěstí. Přesto se málokdy náš život odehrává

přesně podle našich představ. Zdá se nám, že všechno je ovlivňo-

váno odněkud zvenčí a že na dění kolem nás nemáme žádný vliv.

Je těžko uvěřitelné, jak moc jsme schopni si škodit a že i ve všem

nepříjemném máme prsty jen my sami.

Lidé si zvykli oddělovat sebe nejen od okolního světa ale i od vše-

ho, co se zrovna odehrává. A tak nebylo daleko k tomu najít něko-

ho, na koho bychom všechno nepříjemné mohli svést. I ti největší

ateisté mnohdy viní boha za to, co se zrovna stalo. „Pane Bože, proč

mi to děláš?“, zní běžné zvolání. Nebo si dovolíme oslovit dokonce

celou Svatou rodinu: „Ježišmarjajózefe! Co to zase je?“, ačkoliv jsme

se k nim za celý život ani jednou nemodlili. Když jsme opravdu za-

rputilými odpůrci všech světových božstev, většinou se spokojíme

s osudem: „Co mi to ten Osud zase přichystal?“ nebo „Jsem stíhán

Osudem.“ Těžko si představit jakýsi Osud sedící na voze a stíhající

nás v našem životě. Ale jako výmluva funguje dokonale. Nemusíme

se vůbec o nic snažit a jen konzumovat svůj život bez jakéhokoliv

vlivu na něj. Je to, jako když přijdete do závodní vývařovny, vystojí-

te si frontu a u okénka dostanete rozvařený knedlík, podešev, kte-

rou nazývají maso, a tmavě hnědou omáčku, u které se neodvažu-

jete hádat, z čeho je uvařená. Tentokrát se trestající Bůh převlékl za

neschopnou kuchařku a vám nezbývá než tiše trpět.

194


Nebo se zdravě naštvete a konečně sdělíte, že tohle se nedá jíst a za

své peníze očekáváte něco, co bude mít přijatelnou formu i chuť.

Osud neosud. Záleží vždy jen na nás samotných, jak se věci budou

vyvíjet. Proto ten, kdo nás tady trestal odporným jídlem, nebyla ku-

chařka, ale my sami, protože jsme její výtvor poslušně zkonzumo-

vali. Jen abychom nedělali zbytečné problémy, raději si škodíme

a většinou dlouhodobě.

V životě je ale nepřeberné množství situací, kdy máme možnost si

nějak uškodit a trpět. Velice častým způsobem, jak to děláme, jsou

nejrůznější bolesti. Třeba bolest hlavy. Jdete do divadla, o kterém

sníte už půl roku. Těšíte se na skvělé představení s úžasnými herci.

Ale když se připravujete, začne vás lehce pobolívat hlava. Zhorší se

to po cestě do divadla, kdy je vám jasné, že bolest jen tak nepřejde.

Jako každý, kdo touto obtíží trpí, máte při sobě vždy nějaký prášek.

Proto neváháte a rychle ho spolknete.

Když se usadíte v hledišti na své místo, bolest i přes prášek začíná

být nesnesitelná. Těžko se během první části představení odpou-

táváte od palčivé bolesti za očima a v zátylku. O přestávce do sebe

vpravíte další pilulku, když ta první nezabrala. Ale zlepšení stejně

nepřichází a je vám nevolno i fyzicky, tak zbytek představení doslo-

va protrpíte. Jediné, co si z celého večera pamatujete, je jen nesne-

sitelná bolest. Na umělecký prožitek nezbyl čas.

195

Mirek Vojáček

Ale bolest nepřišla jen tak. Potrestali jsme se za něco, co jsme před-

tím neudělali. Ženy většinou trpí podvědomými výčitkami, že ne-

chaly doma nepořádek nebo děti pod dozorem sousedky, místo

aby s nimi zůstaly doma. Muži si zase vyčítají, že museli odejít z prá-

ce a nedodělali všechno, co měli ještě na ten den v plánu. Případně,

že zmeškali oblíbený televizní pořad.

Na pozadí našeho vědomého myšlení probíhají totiž myšlenky

méně vědomé, které ale velice snadno ovlivňují naši fyzickou po-

hodu. Těžko si jich všimneme. Jsou opravdu špatně postřehnutel-

né. Ale jde o návyk, který vytváří podmínky, aby se jakákoliv nepří-

jemnost objevila. A tak vás nemusí bolet jen hlava, ale třeba nohy

když se vám někam nechce jít, za krkem, když se nechcete podívat

na něco, co se zrovna kolem vás děje, nebo žaludek, když nemůže-

te strávit něčí chování nebo nějakou situaci. A protože jsme velice

vynalézaví, důvodů, proč se trestáme, je nespočet. Změníme to

teprve v případě, že pochopíme, proč jsme si takový mechanismus

vytvořili.

196


44.Ptejte se svého těla!

Dozvíte se, co je pravda a co ne. Jedině tak eliminujete rozum, který vám neustále

něco nalhává.

197

Mirek Vojáček

Zakleli jsme se do hávu materiálního světa tak silně, že nám každý

nemateriální prožitek nebo jev připadá jako z pohádky, případně ho

hodláme považovat za zázrak či nejčastěji za blud. Rozhodně se nás to

netýká. Myslíme si, že nemůžeme něco takového zažít nebo se naučit.

Mýlíme se, protože naše vlastní podstata a podstata celého světa jsou

nemateriální povahy, tak i některé jevy můžeme vyzkoušet na vlastní

kůži, naučit se je a využívat ke svému prospěchu po celý život. Nezáleží

na míře duchovního vývoje, který mnozí mylně berou jako propustku,

která nám umožňuje vidět a cítit věci, které jsou „normálním“ lidem

skryté.

Intuice je brána jako něco, co možná existuje a možná také ne. Ale

vezmeme-li v úvahu, že vše jsou jen informace a my jsme vysílačem

i přijímačem v nekonečném informačním poli, logicky se musíme k in-

formacím, které jsou pro nás důležité, nějak dostat. Musíme je nějakým

způsobem rozeznávat a využívat je. Nepotřebujeme žádné složité zaří-

zení, nemusíme se hluboce, jednobodově soustředit, provádět složité

cviky a sledovat tok energie. Tím skvělým nástrojem, který nám napo-

jení na intuici jednoduše umožňuje, je naše vlastní tělo. A výhodou je,

že ho má každý z nás. Stačí se jen naučit poslouchat svoje pocity.

Odpovědi na naše otázky jsou tedy všude kolem nás a my máme ten

nejúžasnější sofistikovaný nástroj na jejich získávání. Jen jsme na něj

zapomněli. Tato zkušenost se přesto předává z generace na genera-

198


ci. V naší historii jsou však dlouhá období úpadku nebo tmářství ve

jménu víry či vědy a je jen málo těch, kdo se měli možnost dozvědět

o tomto svém daru. A o dar se jedná bezesporu. Posloucháme-li své

tělo, rozpoznáme, co je pro nás dobré a co špatné. Čím si škodíme a na-

opak, co nám prospívá. A dokážeme se díky němu dostat i k příčinám

všech životních potíží.

My jsme primárně zaměřeni na rozum. Na tu část naší vědomé mysli,

která má několik funkcí, které nám umožňují vyhodnocovat informace,

třídit je a vytvářet si na jejich základě mnoho nejrůznějších předpokla-

dů, dohadů a konstrukcí. Jenže valná většina z nich jsou jen poloprav-

dy nebo lži, které sami sobě dáváme, abychom zdůvodnili něco, čemu

bychom jinak nerozuměli. Funguje to tak dokonale, že vše považuje-

me za pravdu. A podle těchto polopravd nakonec žijeme celý život.

Překvapí nás pak, že je to jinak.

S alergií se potýká řada lidí. Když se jich zeptáte, z čeho ji mají, bez

dlouhého přemýšlení vyhrknou: „Přece z pylu, prachu a roztočů,“ a ani

na chvilku nezaváhají. Jejich rozum jim bez zaváhání nabídl logické

zdůvodnění, proč se u nich tato nemoc projevila. Je to logické a uvě-

řitelné, a tak se s často opakovanou odpovědí spokojíme. Ale když

přestaneme poslouchat, co náš rozum tlachá, a zaměříme se na svoje

pocity, zjistíme, že pravda je někde jinde. Jsme alergičtí třeba na prá-

ci na jarní rozkvetlé zahradě. Stres, který v nás nedobrovolná činnost

199

Mirek Vojáček

kdysi způsobila, nám pak vrací zdravotní potíže pokaždé, když vzdu-

chem létá pyl jako připomínka, že jsme se nedokázali vyrovnat s danou

situací. Takže pyl je jen spouštěčem alergie na práci na zahradě. Kdyby

tehdy nekvetly stromy, mohli bychom být alergičtí třeba na bakterie ži-

jící v hlíně. Je to jedno, jakého zástupce celého problému si vybereme.

Hlavní je to, že se práce na zahradě díky alergii už nebudeme muset

účastnit. Ano, tím hlavním důvodem, proč máme tento zdravotní pro-

blém, je jistá výhoda, kterou nám přináší. Jsem alergický, tak nemusím

nic dělat, protože by se mi moje potíže jenom zhoršily. Když si tento

princip nebo jakýkoliv jiný, díky intuici – tedy našim pocitům – uvědo-

míme, zdravotní i jakákoliv jiná potíž zmizí.

Jedinou cestou, jak začít žít skutečně vědomý život, je návrat od rozu-

mu k intuici. Neposlouchat neustálé štěbetání našeho přebujelého ega

a naučit se rozpoznávat, co nám říká naše podvědomí, případně co se

dozvíme ze svého okolí. Ptejme se svého těla, to nám dá odpověď a je

vždy pravdivá. Naše tělo si neumí vymýšlet. Naservíruje nám odpovědi

přesně tak, jak se věci mají. Bez emocí a zdůvodňování. Pokud stále

ještě nevíte, jak odpovědi svého těla rozpoznat, použijte jednoduchý

svalový test. Nehledejte za tím nic složitého. Pokud je odpověď na vaši

otázku ANO, zatnou se vám svaly na celém těle, ale cítíte i dobrý pocit.

Když je odpověď na otázku NE, všechny svaly se povolí a je s tím spo-

jený pocit celkového oslabení. Takže chcete odpověď? Ano nebo ne?

Záleží to jen na vás.

200


45.Važte slova. To, co

řeknete, může mít pro ostatní dalekosáhlé

následky.

201

Mirek Vojáček

Naučili jsme se bezcílně a nevědomě tlachat o čemkoliv a s kýmko-

liv. Z mluvení se stal zvyk a myšlenky, které tak spatří světlo světa,

často ani nevnímáme. Nevnímáme především jejich smysl a hloub-

ku. Všechno, co řekneme, totiž někdo poslouchá. Tedy pokud ne-

trpíme samomluvou. Ale i v tom případě posloucháme sami sebe.

Ten, kdo naše vyřčené myšlenky slyší, má možnost vytvořit si z nich

svůj vlastní závěr. Je jasné, že se nemůžeme zodpovídat za to, co

se koho dotkne, ale jsou případy, kdy bychom měli být nanejvýš

ostražití, aby se naše slova jednou neproměnila v něčí noční můru.

Andrea byla velice citlivá na prochladnutí. A tak od mala, když v říj-

nu začal foukat studený vítr, nosila čepici. Měla jich doma pěknou

sbírku. Sundat je zcela beze strachu, že se prochladne a bude jí z to-

ho bolet v krku, si dovolila až v květnu. Měla to tak celý život, a když

se dozvěděla, že není normální nosit skoro pořád kulicha, že za tím

bude nějaký podvědomý program, nelenila a podívala se, kdy vzni-

kl. Zjistila, že jako malé jí babička pokaždé, když šla ven, opakovala

jednu stejnou větu: „Když si nevezmeš čepici, nastydneš a bude tě

bolet v krku.“ A protože malé děti udělají všechno, co jim dospě-

lí řeknou, Andrea si dobrou radu babičky vzala k srdci a pokaždé,

když si opomněla pokrývku hlavy vzít, skutečně onemocněla.

Síla slov, která říkáme někomu jinému, se může projevit různě.

Ale mechanismus, kterým poté vznikají celoživotní potíže, je jed-

202


noduchý. Je to princip hypnózy a každý, kdo taková slova pronáší,

je vlastně hypnotizér. A někteří z nás jsou v ovlivňování ostatních

opravdu dobří. Věta jako: „Neběhej, upadneš a rozbiješ si kolena.“

je hypnotickou sugescí. Velice snadno se zapíše do podvědomí

a vytvoří program, který zní naprosto stejně: „Když budu pobíhat,

tak upadnu a rozbiju si kolena.“ Rodiče se pak diví, proč zrovna

jejich dítě pokaždé, když uběhne pár metrů, se okamžitě složí na

zem a odře si kolena do krve. Mluvit o tom, co se může stát, když

řeknete dítěti: „Nelez tam, spadneš!“, „Zpotíš se a nastydneš!“ nebo

„Spadneš z toho kola a rozbiješ si hlavu!“, není asi již třeba.

Zvláštní kapitolou jsou motivační prohlášení rodičů nebo učitelů

a jiných vychovatelů. Když dětem nebo dospívajícím někdo řekne:

„Z tebe nikdy nic nebude!“, „Nic nedokážeš!“ nebo „Budeš celý život

zametat ulice!“, tak se potom všichni diví, že je jejich dítě opravdu

k ničemu. Zvolání: „Ty rosteš pro kriminál!“ zařadí dítě do katego-

rie lotrů a „Ty se nikdy nic nenaučíš!“ ho odsuzuje k nevědomosti.

Samozřejmě, že ne každého. Jen toho, koho se ta slova hluboce

dotknou a přijme je za své.

Ve stejném smyslu pak působí v dospělosti výroky autorit. Stejně

jako v dětství jsou pro nás autoritami ti, kdo nás vychovávají, v do-

spělosti tuto funkci přebírají všichni, kteří jsou v pomyslné spo-

lečenské hierarchii nad námi. A tak nepřekvapí, že se jejich slova

203

Mirek Vojáček

mohou stát stejně nebezpečnými programy pro nás dospělé jako

sugesce rodičů pro děti. Zvláště pak u lékařů je tendence vyplnit

jejich slova velice silná. A tak když řekne doktor babičce: „Za dva

týdny musíte přijít na kontrolu.“, všichni se diví, že i když je babičce

již více než týden dobře a k lékaři by nemusela, ona dělá scény tak

dlouho, až ji k němu dovezou. Ona totiž zase jen za každou cenu

chtěla vyplnit vložený program. Naše touha vyplnit všechny pod-

vědomé příkazy může mít i nebezpečné následky. Když lékař sdělí

pacientovi, že: „Ty prášky budete muset brát až do smrti.“, je téměř

nemožné je vysadit, i kdyby se pacient zcela uzdravil. Protože po-

kud by to udělal, zemřel by. Program je program a musí se vyplnit.

Svou řeč používáme od raného dětství a většinou celý život. Ale

protože si neuvědomujeme, jak mocný to může být nástroj k ovliv-

ňování jiných lidí, stane se, že vyřkneme něco, co druhého pozna-

mená na celý život. Máme-li tedy tu sílu a moc, jež nám byla řečí

propůjčena, měli bychom s ní nakládat obezřetně, především ve

vztahu k dětem. Není nic horšího, než když naprogramujeme své

děti hloupostmi, o kterých si ani neuvědomujeme, že je říkáme.

204


46.Nebojte se zbavit svého strachu. Nechrání vás, ale omezuje.

205

Mirek Vojáček

Téma strachu je v každém z nás velmi hluboce zakořeněné. Větši-

nou si myslíme, že strach nás má chránit před nebezpečím a nepří-

jemnými zkušenostmi, a tak ho vlastně k životu potřebujeme. Je

to pravda jen částečně. V přírodě je strach alarmujícím faktorem

k tomu, abychom přežili. V roli zajíce nás ani nenapadne počítat,

kolik má vlk zubů, a zkoušet, jestli jsou dostatečně ostré, protože je

to smrtelně nebezpečné. V takovém případě nám strach opravdu

ochrání život. Ale pokud zaměníme strach za psychologické obavy,

svůj život neochráníme, ale ztratíme nad ním kontrolu. Nebo lépe

řečeno možnost svobodně se rozhodovat podle toho, co je pro

nás nejlepší. Běžíme v dráze obehnané plotem hnáni nekonečným

množstvím obav a strachů a jen doufáme, že před nimi unikneme.

Jenže oni nejsou nikde za námi. Sedí nám na zádech. Jsou totiž tím

žokejem, který drží opratě a bodá nás ostruhami do slabin.

Jen si teď uvědomte, kolik strachů v životě sami máte. Bojíme

se většinou o rodinu, děti i psa, když onemocní. Máme strach se

projevit, aby nás někdo za naše názory neodsoudil. Bojíme se, že

nebudeme mít práci, že budeme materiálně strádat. Obáváme se

o majetek. Že přijde pohroma a všechno smete. A ve vztazích třeba

toho, že nebudeme dostatečně milovaní, dost dobří, že selžeme

a nenaplníme očekávání jak svoje, tak i partnerovo. Ve vymýšlení

strachů jsme opravdu dobří. A seznam všech možných strachů, ve

kterých se stále dokola utápíme, by mohl vydat na samostatnou

206


knihu. Včetně strachu z lobbistů, zednářů, iluminátů, mafiánů nebo

úředníků. Důležité je si uvědomit, že psychologický strach je pro

nás přítěží. Že nám neprospívá a jen nás svazuje. Když se všech

obav zbavíme, konečně budeme schopni si vybírat, jak chceme žít.

Staneme se neohroženými.

Slovo „neohrožený“ zní jako z nějaké pohádky. Jako kdyby to nepa-

třilo do tohoto světa. Úžasným příkladem neohroženosti je hloupý

Honza z pohádky. Je to prosťáček, kterého všichni podceňují. Nemá

dost zkušeností, a tak se do všech problémů vrhá po hlavě. A světe

div se, vždy se mu daří. Dostane to, co chce. Když si hraje na hluché-

ho, vyžebrá na lakomé trhovkyni jídlo, přelstí královské zbrojnoše

nebo dokonce vyžene smrt od postele nemocného. A nakonec do-

nutí princeznu, aby po létech mlčení konečně promluvila. A dělá

to tak jednoduše a prostě. Nemá totiž strach. Neobává se. Nedělá

si domněnky o tom, co by se mohlo stát, kdyby... Jde do situací,

které přicházejí, s čistým štítem. A tak je opravdovým příkladem

neohroženosti.

A nemusí jít ani o pohádkové bytosti. Lama Ole Nydahl vyprávěl,

jak při přednášce kdesi v Rusku přišel do sálu špatně naladěný

posluchač a začal všechny kolem sebe osočovat a provokovat.

Vyhledával konflikt. Jak se zdálo, měl navrch. Nikdo se mu nechtěl

postavit. Vypadal jako vojenský vysloužilec z války v Afghánistánu

207

Mirek Vojáček

a s takovými si nikdo nechtěl nic začínat. Byli nebezpeční, protože

jejich frustrace z prožitých utrpení byla opravdu velká a ventilovali

ji ve rvačkách posíleni notnou dávkou alkoholu. Jak tam ten člověk

stál, byl stále agresivnější a schylovalo se ke konfliktu. Lama Ole

tušil, že má zbraň, a tak udělal tehdy jedinou věc, která mu přišla

rozumná. Bez jediného slova seskočil z pódia, na kterém seděl, po-

padl překvapeného agresora a během okamžiku ho vyvlekl ven.

Teprve, když byli venku a útočník se vzpamatoval z překvapení, vy-

táhl nůž, chvíli s ním sice vyhrožoval, ale záhy se obrátil a odešel.

Jak je to s naším strachem, dobře vysvětluje Eckhart Tolle, autor

skvělé knihy „Moc přítomného okamžiku“. Náš rozum chce totiž mít

nad vším kontrolu. A jeho touhou je být celistvý. A tuto představu

celistvosti si chráníme za každou cenu. Myslíme si, že i strach je naší

součástí, nechceme se ho podvědomě zbavit, i kdyby byl sebepo-

divnější a sebedestruktivnější. Rozum nám dá mnoho a mnoho

důvodů, abychom si ho přidrželi, abychom si ho ponechali. A tak

žijeme v něčem, co nám nevyhovuje. Teprve když si začneme své

strachy uvědomovat, máme možnost nedávat jim již svou pozor-

nost a to pak povede k osvobození se od nich. Jedině tak budeme

žít opravdový život nelimitovaný jakoukoliv obavou.

208


47.Nevymlouvej se na

okolnosti svého života. Nejsou důležité tytookolnosti, ale tvoje

reakce na ně.

209

Mirek Vojáček

Občas mluvím s lidmi, kteří si rádi stěžují na svůj „trudný“ osud. Větši-

nou je za vším maminka, ten „Arciďábel“, který jim připravil tolik trápe-

ní a problémů, že se jim vlastně stále nedaří. Zní to třeba takhle: „Vždyť

ona mi říkala, že jsem nemožná, že si ani nikoho pořádnýho nenajdu,

že se snad nikdy nenaučím hospodařit. V patnácti mi nedovolila jít na

kroužek, který jsem chtěla, a já se proto nikdy nenaučila hrát na kytaru

ani malovat. Když jsem si našla manžela, tak se jí pořád něco nelíbilo.

Že málo vydělává, že nosí divné oblečení, že naše děti budou určitě

po něm. Teď už ji nemůžu ani vidět. Když vidím na displeji telefonu její

jméno, udělá se mi zle! Nikdy mi nedala dost lásky a já se kvůli ní ne-

mám ráda. Vždycky mi říkala, že si musím zasloužit, aby mě milovala.“

Zajímavé, že? Setkali jste se s tím jistě někdy i vy. Nemusí jít o mamin-

ku, ale o kohokoliv v našem životě. Ať je to otec, prarodiče, partner či

partnerka, děti, šéf v práci, policista, úředník, pan domácí nebo proda-

vačka, prostě kdokoliv. Je pravda, že se lidé kolem nás nechovají vždy

zrovna tak, jak bychom chtěli. Leccos se nás může dotknout a pak se

cítíme opravdu špatně. Ale my jsme se naučili vymlouvat se na okol-

nosti našeho života velmi často. Zdá se to být logické. Když jsme měli

nevýhodné vstupní podmínky v prvních letech života a později to také

nebylo lepší, tak se nemůže nikdo divit, že se nám nedaří a že se chová-

me tak, jak se chováme. Kdyby bylo všechno jinak, měli bychom dnes

dobrou práci, byli bychom oblíbení a třeba i známí. Zvali by si nás do

rádia a v televizi by s námi vysílali rozhovory. Časopisy by se předháně-

210


ly, aby otiskly články o nás. Ale takto? Nic se nám nemůže dařit. Jenom

proto, jak se k nám kdysi někdo choval. Krásné výmluvy, že?

Od první chvíle, kdy jsem potkal svou ženu Veroniku, moc jsem ji

obdivoval. Neměla snadné dětství a dnes by se mohla vymlouvat, že

neměla dobré podmínky, aby se jí v životě dařilo. Vlastně je ideálním

adeptem, aby nemohla dělat, co chce, a jen se vymlouvala. Vyrostla

v rodině, kde se hodně pilo. Maminka i nevlastní otec trávili většinu

času raději v hospodě než doma se svými dětmi. Když pak přišli v bu-

jaré náladě domů, bývalo opravdu „veselo“. Křik a fyzické útoky byly

jakousi normou v jejich vztahu. Kromě Veroniky měli ještě dvě menší

děti. A protože byly o osm let mladší než ona, tak se o ně přirozeně

starala. Vypadalo to dost beznadějně. Když se pak po letech maminka

trochu zklidnila a dokonce přestala pít, vypadalo to, že by se celá situa-

ce mohla začít zlepšovat. Jenže náhle zemřela. Mozková příhoda.

Kdo si myslí, že se pak otec rodiny konečně sebral a začal se o své ne-

vlastní a dvě vlastní děti starat, „tak ten by si měl raději přečíst nějakou

pohádku a ne tento pravdivý příběh,“ řečeno slovy Jana Wericha. Hos-

poda a kumpáni pro něho byli útěchou v jeho trudném osudu vdovce,

a že na něho doma čekají děti, ho příliš nezajímalo. A tak se starala Ve-

ronika sama. Studovala a domácnost dotovala z brigád, na které chodi-

la. I když by se zdálo, že sama mohla sklouznout do obviňování celého

okolí za zkažené dětství a dospívání, nikdy se tak nestalo. Své dvě sest-

211

Mirek Vojáček

ry si ve svých devatenácti letech vzala do pěstounské péče a starala

se o ně. Respektive starali jsme se o ně spolu až do jejich dospělosti.

Stačila i vystudovat vysokou školu a dnes pomáhá jiným ženám, aby

prožily těhotenství a porod podle svých představ.

Naše minulost je pro nás limitem jedině tehdy, pokud se na ni naučíme

vymlouvat, když z ní uděláme svou výhodu vůči ostatním i vůči sobě.

Když je pro nás lehčí nechat se litovat a litovat sami sebe. Zpackaný

život máme přeci jen a jen díky těm druhým a my sami za to vlastně ne-

můžeme. Jenže podle výzkumů se ukázalo, že osmdesát pět procent

lidí vyrůstá a žije v nefunkčních rodinách a zažívají nejrůznější druhy

psychického i fyzického strádání. Přes to všechno, pokud se nezačnou

za svůj „handicap“ schovávat, mohou být vyrovnaní a ve svém životě

úspěšní.

Příkladem takového člověka je třeba spisovatel Wayne Dyer. Část dět-

ství vyrůstal v nefunkční rodině, kde rodiče pili. Další část v dětském

domově. Mohl by se utápět celý život v minulých křivdách. A přesto je

uznávaným autorem, který inspiruje svým pohledem na svět miliony

lidí. Je důležité nenechat se svou minulostí svázat. Je to minulost a ta

je už dávno pryč. Je jen snem, neexistuje. Proto se za ni už nepotřebu-

jeme schovávat. Žijeme totiž teď. V tomto okamžiku. Nikdy jindy. A po-

kud si to uvědomíme, není třeba, aby nás minulost nadále svazovala.

212


48.Naučte se říkat NE. Je to jediný způsob,

jak dát okolí najevo, že se nám něco nelíbí.

213

Mirek Vojáček

Kolikrát v životě nám říkali: „Musíš být hodný!“, „Buď uctivý!“, „Kaž-

dému vyhov!“, „S každým musíš být zadobře!“ nebo „Nikomu ne-

odporuj!“ a jistě jsme slýchali i mnoho dalších doporučení, jenom

abychom vyhověli jakýmsi zavedeným normám chování. Nedělat

a neříkat něco, co by se ostatním nelíbilo. Jen abychom, proboha,

neřekli někomu NE. Sice víme, že se děje něco špatně, ale nechce-

me překážet nebo se vystavovat pozornosti druhých, a tak udělá-

me pravý opak. Mlčíme, nebo dokonce navenek souhlasíme.

„Já už jí snad budu muset něco říct!“ pronesla Dana, když vyprávěla

o své kamarádce, která k ní velice ráda chodila na návštěvu. Přišla

skoro každý den, seděla a mluvila a mluvila a mluvila. Odcházela

pokaždé až pozdě večer. Někdy to vypadalo, že snad i přespí. V Da-

ně to vyvolávalo stavy beznaděje. Každá návštěva ji stála opravdu

hodně energie. Vrcholem bylo, když čekala návštěvu a kamarádka

se, stejně jako obvykle, neměla k odchodu. Snažila se jí naznačit,

že by měla odejít, ale ona to nějak nechtěla pochopit. Jako by jí

nic neříkala.

Když jsme se o jejích potížích bavili, ukázalo se, že je pro Alenu

naprosto nemyslitelné kamarádku odmítnout. Slovo NE v jejím

slovníku naprosto chybělo. Její neschopnost kohokoliv zklamat se

samozřejmě projevovala i v jejím vztahu k jiným přátelům a pří-

buzným. Jasně se vymezit pro ni bylo nepředstavitelně těžké. To se

214


přece nesluší někoho odmítnout. Vždyť co by si o ní pomysleli? Jak

by na ni koukali? Neměla by pak vůbec žádné kamarády. A hlavně:

– nikdo by ji neměl rád. Strach z odmítnutí je v našem životě tak

velký a svazující, že si necháme líbit opravdu hodně. Jen abychom

byli pro všechny přijatelní.

Zavděčit se úplně každému není možné. A hlavně je to pomýlený

přístup. Nezískáme vůbec nic navíc, i když v to podvědomě doufá-

me. Ostatní nás nebudou mít více rádi a ani nás nebudou vyhledá-

vat jenom proto, že jim nikdy neřekneme, že se nám něco nelíbí.

Naopak budeme do svého života přitahovat jednoznačně zase jen

ty, kteří nás budou ochotně využívat a ponižovat. Bez ohledu na

naši otevřenou náruč. A to jen proto, abychom se konečně rozhou-

pali a postavili se jednoznačně sami za sebe.

Jednou za mnou přišla paní Ivana. Byla ve velmi špatném psychic-

kém stavu. Nedokázala se soustředit. Na konci každé věty, kdy mi

líčila svůj příběh, propukala v pláč. Byla i fyzicky na konci svých sil.

S manželem měla již od samého začátku problémy, protože vždy

upřednostňoval svou matku. Doma pak vyžadoval vše tak, jak byl

zvyklý odmala. Jídlo muselo být na stole ve správný čas, všude

naklizeno, napečeno. Prostě, správná domácnost. Když už si sedl

k televizi, jen zavelel, kdy chce kávu a zákusek a také to tak dostal.

„Přeci si s ním nebudu dělat zle.“ říkala Ivana.

215

Mirek Vojáček

Horší ale bylo, když se její tchyně roznemohla a manžel řekl, že se

o maminku postará. Ale nemyslel to tak, že se bude starat on, ale že

na péči o druhé má manželku. Ta zvládne přeci všechno. A tak jí to

i řekl. Co tedy Evě zbývalo. Ráno vstala v pět hodin, udělala snídani

manželovi, zaopatřila tchyni, kterou si nastěhovali domů, a v půl

sedmé jela do práce. Když se odpoledne vrátila, rychle zaopatřila

tchyni, uvařila večeři, uklidila celý byt a dala manželovu maminku

spát. Čím víc se snažila, tím méně s ní byli doma spokojení. Neustá-

le slyšela, že je nemožná, že nic nezvládá a že by se měla víc snažit.

Když přišla za mnou, byla na konci svých fyzických i psychických

sil.

Během sezení pochopila, že není možné, aby všechno zvládala

sama. Najednou věděla, že je možné říci NE. A tak nový přístup za-

čala uplatňovat na všechno, co už nebyla schopná zvládnout. A sta-

lo se něco neuvěřitelného. Manžel jí začal sám pomáhat, dokonce

si sám připravil snídani a uvařil kávu. Začal si jí i víc vážit a dával jí

to najevo. Tchyně přestala dělat schválnosti a jejich vztah se velice

zlepšil. A paní Evě se také ulevilo a měla víc času na sebe a rychle se

zotavila. Stačilo jen pochopit, že NE je stejně hodnotná informace

jako ANO a jen vyjadřuje naše vlastní potřeby.

216


49.Slovo „nevím“ je

výmluvou, kterou užíváme, abychom se

nemuseli nic dozvědět.

217

Mirek Vojáček

Jak často říkáte: „Já nevím.“ a v jakých situacích? Když to začneme

pozorovat, uvědomíme si časem, o jak mocné zaklínadlo se jedná.

Jak moc se v komunikaci užívá. Rodiče ho používají snad nejčastěji,

když se jich děti na něco ptají. Snad proto, aby od nich už měli ko-

nečně pokoj a nemuseli odpovídat na další všetečné otázky. Part-

neři a partnerky tímto slovem odrazí nepříjemné dotazy ohledně

vztahu. Když ho použijeme v rozhovoru s někým jiným, utneme

možnost, aby rozhovor pokračoval nám nežádoucím směrem.

Málo si ještě uvědomujeme, jak často ale používáme slůvko nevím

ve svém vnitřním dialogu.

Sedím naproti pánovi, který přišel na terapii. Tedy nepřišel sám,

přivezla ho partnerka. Ani se ke mně vlastně neobjednal. Objedna-

la ho ona a teď čeká venku v autě, až skončíme. A tak teď sedíme

a bavíme se o problému, který pána přivedl. Je zadumaný, trochu

naštvaný a hlavně nemluvný. Každé slovo abych z něj lámal jako

ze skály. Ostatně jako ta skála také vypadá. A tak mluvím a mlu-

vím, seznamuji ho s tím, jak vlastně všechno funguje, jak vznikají

naše problémy a jak se jich můžeme zbavit a jaký je pak výsledek.

Pán sedí a kouká. Nehne ani brvou, jen občas odpoví jednoduchou

větou na položenou otázku. Je mi jasné, že s ním to nebude jedno-

duché, ale řekl jsem si, že mu dám ještě šanci. Po několika minu-

tách jsme se přeci jen dobrali k pojmenování problému, na který

bychom se podívali.

218


Dostali jsme se ke vzpomínce z pěti let, kde to vše začalo, a pán si

zavřel oči. A teď to přišlo. Povídám: „Uvědomte si, kde v té vzpomín-

ce jste,“ že si vzpomene, jsem nepochyboval, „a jak se tam cítíte?“

dodám. V ten okamžik začal pán rudnout a jakoby se nafukovat.

Byl to asi jen optický klam, ale bylo mi jasné, že se dostal k emo-

cím, které tehdy prožil. Ještě chvíli se nafukoval a rudnul, až pak

trochu zfialověl a najednou vyhrkl: „Nevim!“ V ten okamžik splaskl

a vybledl. To slovo pak zopakoval ještě několikrát na otázky, které

jsem mu pokládal. Bylo jasné, že vnitřně ukončil terapii. Tak jsem si

s ním ještě chvíli povídal, on většinou mlčel a pak jsme se rozloučili.

Ještě před odchodem mi podal peníze a říká: „To mi dala partnerka,

abych vám zaplatil.“ a natáhl ruku. On tu byl vlastně jen proto, aby

měl doma klid a odseděl si tu ten čas, který pro něj byl vyhrazen.

Nechtěl nic dělat a nechtěl nic vědět. On byl vlastně spokojený.

Ten, kdo měl ve skutečnosti přijít, byla jeho partnerka, která zatím

seděla venku v autě.

Naše mysl je zařízena na vyhledávání odpovědí na otázky, které

jsou nám kladeny. Je jedno, kdo se ptá. Zda někdo mimo nás nebo

my sami. Když se zeptáte, vždy dostanete odpověď. Ale musíte

chtít. Chtít dozvědět se odpověď. Ať je jakákoliv. Fungujeme stejně

jako vyhledávače na internetu. Zadáte hledané slovo nebo souslo-

ví a objeví se vám výsledek. Jenže je možné, že si to v okamžiku,

kdy odešlete dotaz, rozmyslíte. U počítače je to jednoduché. Tohle

219

Mirek Vojáček

jsem vyhledat nechtěl, chci vlastně něco jiného nebo vůbec nic,

tak celou akci jediným tlačítkem, jednoduchým pohybem ruky,

zrušíme. Akce byla odvolána.

My ale nemáme žádné tlačítko, které by vyhledávání v našem vě-

domí zastavilo. Máme kouzelné slůvko „NEVÍM“, které plní stejnou

funkci. A protože se nechceme dozvědět odpověď, raději řekne-

me: „Nevím.“. Jak jednoduché. Společensky přijatelné a elegantní.

Onen pán, který u mě seděl, zjistil, že se asi nic dozvědět nechce. Že

nemá proč pátrat po nějakém problému. Neměl žádnou motivaci,

proč se na své potíže v životě podívat. Jednoduše nedozrál jeho

čas. A tak použil, co užíváme nevědomě, ale jednoduše a velice

často. I když už věděl, o co jde, zastavil probíhající akci stisknutím

podvědomého tlačítka NEVÍM.

Opakovat stále dokola toto zaklínadlo se pro nás stalo tak jedno-

duchým, že si ani za čas nevšimneme, že říkáme „nevím“ skoro na

všechno. Zaklejeme se tak do stavu, ve kterém bychom mohli zís-

kat alespoň nějakou informaci, proč se všechny nepříjemnosti v na-

šem životě dějí a místo toho jen NEVÍME. Nic jiného. Odsuzujeme

se k tomu, že jen krčíme rameny a divíme se. Jak jen se nám to a to

mohlo stát. Kdo mohl tušit, že to takhle dopadne. Vždyť mi nikdo

neřekl, kam to vlastně povede. Pláčeme tak nad rozlitým mlékem,

které jsme si rozlili sami. Chybí nám upřímná snaha dozvědět se

220


pravdu, ať je jakkoliv našemu egu nepříjemná.

Proto používejme slovo NEVÍM jen zcela výjimečně. Jako šafránu.

Odměnou nám budou odpovědi na otázky, se kterými bychom si

lámali hlavu velmi, velmi dlouho. A řešení pak jsou mnohem snazší,

než by se zdálo. Ten pán u mě na terapii byl tenkrát prvním a po-

sledním, koho objednal někdo jiný, aniž by sám chtěl. To bylo zase

moje poučení.

221

Mirek Vojáček

222


50.Každý má své hranice.

Když je ostatním nedáváme, necháváme se

utlačovat.

223

Mirek Vojáček

Stejně jako neradi říkáme „NE“, je pro nás nesmírně nepříjemné

ukázat svou vlastní sílu a vykázat do patřičných mezí toho, kdo na

nás neustále tlačí. Jistě jste si všimli, že každý máme své hranice.

Pokud je někdo svým chováním překročí, máme z toho nepříjem-

né pocity. Cítíme se ohroženi, využíváni nebo zneužiti. Přitom je

většinou možné situaci vyřešit velice rychle. Jednoznačně říci, že se

dotyčný dostal na naše území a my ho tam už déle nestrpíme. Naše

vlastní hranice si můžeme představit jako analogii se skutečnými

hranicemi.

Středověcí velmoži dlouhá léta budovali svá panství. Zvelebovali

je a podporovali tak, aby jim pak přinášela užitek v podobě peněz.

Tam, kde byla pustina, vysílali osadníky, kteří vytvořili novou půdu,

nové příležitosti pro budoucí zisk. Ale občas se stalo, že některý ze

sousedů nedbal dobrých mravů a nepsaných či psaných pravidel

a vkročil na území, které mu nepatřilo. A nespokojil se s málem.

Plenil a pustošil a postupoval stále hlouběji na cizí panství. Co by

se stalo, kdyby narazil na souseda, který se bojí, aby někoho neroz-

hněval a chtěl by s každým vyjít po dobrém, i když to nejde? Asi

by o své panství nakonec přišel. A sám by se dostal do vyhnanství

nebo by byl zabit. Neúprosné, ale logické vyústění slabosti a ne-

schopnosti postavit se za sebe, za své vlastní území. Svrchovaný

vládce sebere při prvním pokusu o okupaci svého území armádu

a každého rychle zažene.

224


To, že někdo vstupuje na naše území, poznáme velice snadno. Ne-

cítíme se dobře. Sice ustupujeme, ale jen velmi neradi a neochot-

ně. Může se to dít úplně všude. Při výchově, kdy se děti rozhodnou

vyzkoušet, jak daleko jste ochotni zajít, než konečně řeknete, že

vám něco nevyhovuje. V partnerství, kde neřeknete, že si soužití

představujete jinak. Nebo v práci, kde se neozvete, když děláte

něco, co je proti vašemu přesvědčení.

V knize „Steve Jobs“ o zakladateli společnosti Apple od Waltera Is-

aacsona je krásný příklad toho, co se stane, když někomu ukážete,

kde jsou vaše hranice, za které nehodláte ustoupit. Steve Jobs byl

velice silnou osobností a každého, mnohdy dost nevybíravě, dostal

přesně tam, kam chtěl. Byl arogantní a nesmlouvavý. Když založil

společnost NEXT, nechal pro ni vytvořit logo od Thomase Randa,

známého a uznávaného designéra. Jobs si rád vybíral, a tak chtěl

několik návrhů. Jenže se mu dostalo strohé odpovědi, že dostane

jen jeden.

Už to nebylo Jobsovi moc po chuti. Byl velký perfekcionista a chtěl

si vždy vybírat. Vznášel svoje vlastní návrhy a nechával vytvářet

mnoho a mnoho variant. Proto když seděli později při prezentaci

s Randem, jak měl Jobs ve zvyku, chtěl diskutovat o tom, co právě

zhlédl a měnit různě barevnost. Zdálo se mu, že si nemá z čeho

vybrat. Designer však udělal něco, co Jobs opravdu nečekal. Náh-

225

Mirek Vojáček

le udeřil pěstí do stolu a rezolutně prohlásil: „Dělám to čtyřicet let

a vím nejlíp, jak to má vypadat!“ Prchlivý Jobs byl opravdu zasko-

čen tak prudkou reakcí, že se nezmohl na slovo odporu a najednou

se choval jako beránek. Souhlasil se vším, co designér předvedl.

A i přes to, že neudělal přesně to, co chtěl, vždy si ho vážil za jeho

jednoznačnost a rozhodnost.

Chraňte si své vlastní hranice. Se vší rozhodností a jednoznačností.

Odměnou vám bude, že si vás budou všichni více vážit.

226


51.Daruj sám sebe, ale buď připraven přijmout celý

vesmír.

227

Mirek Vojáček

Na chvíli si sedněte a zklidněte se. Pak si představte, že máte neo-

mezené bohatství. Máte vše, nač si jen vzpomenete. Peníze, zlato,

šperky, drahé kameny, akcie, auta, domy, letadla, továrny. Cokoliv

vás napadne. A když se ustálíte v tom, co máte, pak to všechno

někomu dejte. Jen tak, v představě se všeho zbavte. A sledujte, jaký

z toho máte pocit. Dobrý nebo špatný? Ale to není ještě všechno.

Teď si naopak představte někoho, kdo vám může dát jakékoliv bo-

hatství. Můžete si vybrat někoho z vašich známých, ale i některou

veřejně známou osobnost. Třeba Billa Gatese. A pak si představte,

že si od něj vezmete všechno, co vám nabízí. Jen tak zadarmo. Nic

za to nechce, nic nemusíte vracet. A opět pozorujte svoje pocity.

Jsou dobré nebo se cítíte špatně?

Celý svět je založen na vzájemné výměně. Jeden dává a druhý do-

stává. A naše pocity při tomto jednoduchém cvičení nám prozradí,

jaká jsou naše vnitřní nastavení. U každého z nás je vzájemná vý-

měna vždy něčím podmíněna. Málokdo je ochoten stejnou měrou

rozdávat i přijímat. A podle toho, jak to máme nastavené, potom

žijeme. Naše zkušenosti a přesvědčení uložené v naší trvalé paměti

nám dovolí jen přesně to, co odpovídá jejich obsahu. Ani o trochu

méně, ale ani více.

Většina lidí je nastavena na dávání. Rozdávat se zdá jednodušší.

Tedy pro každého z těch, kteří jsou takto zařízeni. Není přeci žádný

228


problém darovat něco ze svého. Od mala nás v dávání cvičí naši ro-

diče nebo prarodiče. Většinou to tak dělají také sami. Zděděné po-

stoje, které se promění v životní návyk, se předávají z generace na

generaci. Výchova ke sdílení začíná poměrně brzy – sotva chodíme

a při hře se sourozenci nebo vrstevníky se stane, že někdo chce naši

hračku. „Nebuď zlý a půjč mu své autíčko!“ zní rada rodiče. Dobře,

tak se tedy raději vzdáme toho, co je naše, i když nechceme. Nebo

jíme své oblíbené bonbóny a najednou se k nám přiřítí sousedovic

Pepíček a už se po nich také sápe. Jsme zděšeni a chceme unik-

nout. Ale rychle zasáhne maminka a povídá: „Dej taky Pepíčkovi!

Nebuď lakomý!“ a nutí nás vzdát se části naší dobroty. Když ještě

chvíli vzdorujeme, tak přitvrdí a řekne o nás, že jsme „oškliví“. A to

se nás opravdu dotkne a už neodporujeme. Od té doby se raději

dělíme o všechno, protože pokud bychom to neudělali, byli by-

chom zlí, oškliví a lakomí. A takového člověka by přece nemohl mít

nikdo rád.

Naopak se může stát, že jdete kolem obchodu a chcete krásnou

hračku. Dožadujete se jí, ale jediné, čeho se dočkáte, jsou slova

rodiče: „Ty bys taky pořád něco chtěl. Byl bys rozmazlený, kdybys

dostal všechno, na co si vzpomeneš!“ Právě z podobných nevin-

ných poznámek vznikají naše přesvědčení, že nebudeme dost

dobří, když budeme něco chtít. Okolní svět nás dříve nebo později

přesvědčí, že není normální chtít a dostat všechno, nač si vzpome-

229

Mirek Vojáček

neme. Padneme do pasti, ze které se jen tak nedostaneme. Provází

nás ve všem. I ve vztazích a lásce. Neustále dáváme mnohem víc,

než dostáváme. Problémy a nepříjemné pocity, které díky neustá-

lé nerovnováze prožíváme, se léty vrší. Uvědomujeme si, že nám

něco chybí, ale nevíme co.

Stáváme se velice často středem zájmu lidí, kteří nás jen využívají.

My jim dáváme a oni ochotně přijímají. Ale odhalit chybu v sobě je

pro nás téměř nemožné. Nechápeme, proč od nás neustále něco

chtějí, ale nic se nám nevrací. Ať už se jedná o peníze nebo lásky-

plné objetí. Všechno přitom blokujeme zase jen my sami. Dokud

nezjistíme, proč si nechceme dovolit cokoliv přijímat, nikdy se nic

nezmění a budeme zase jen ztrácet spoustu energie. Uvědomit si,

že máme právo na stejnou pozornost, jako dáváme ostatním, je ve-

lice osvobozující.

Chceme-li dosáhnout změny, stačí sám přijímat se stejnou radostí,

jako když něco dáváme. Nemusí to hned znamenat, že přijmeme

obrovské dary, ale stačí, když si připustíme, že máme právo na po-

chvalu, úsměv nebo objetí. A odpovězte světu stejně. Rovnováha

je důležitá.

230


52.Neodsuzujte se.

231

Mirek Vojáček

Čím víc chápeme svět kolem sebe, jak pronikáme hlouběji a hlou-

běji do jeho zákonitostí, tím častěji se stává, že si uvědomíme, jak

bláhoví, zmatení, nevyrovnaní nebo hloupí jsme v minulosti byli.

Všechno to, co najednou víme, nastaví zrcadlo našemu vlastnímu

chování a my znenadání prozřeme. Zjistíme, že celý náš dosavadní

život byl založen na klamu, že jsme obelhávali sami sebe a obvi-

ňovali své okolí z vlastních nezdarů. Stane se, že se ptáme, proč

jsme byli takoví, proč jsme neprozřeli dříve, proč jsme promarnili

tolik času? Odpověď je jediná. Je dobře, že jsme na to vůbec někdy

přišli.

Na seminářích, kde se lidé ode mne učí, jak si zlepšit život, jak na-

lézt svůj jedinečný životní cíl, jak zlepšit své vtahy a zbavit sebe

nebo své blízké nemocí, se velice často stává, že najednou se ně-

kdo z účastníků rozpláče nebo naopak vybuchne vzteky nad tím,

proč mu to trvalo tak dlouho. Proč na svá omezení přišel tak pozdě

a proč si tolik desítek let jen přidělával potíže v rodinách, partner-

ských vztazích nebo v práci. Jsou to okamžiky, kdy všichni zapo-

mínají na budoucnost, která díky pozitivním změnám bude lepší

a lepší. Hledí na své prožitky v minulosti a uvědomují si, že by je

nikdy mít nemuseli, kdyby se vše dozvěděli dřív.

Minulost už změnit nemůžeme, je pryč, žijeme v současnosti. Z mi-

nulosti zbyl jen potrhaný film vzpomínek. Je stejně neskutečná

232


a nehmatatelná, jako každá myšlenka. Jen mlhavý záblesk bývalé

reality, která se uložila do naší paměti. Ale ta realita už není. Jsme

tu jen my a současný okamžik, ve kterém žijeme. Je proto pošetilé

přikládat minulosti takovou důležitost, jak jsme se všichni shodně

naučili. Litovat minulých let je tedy zbytečné. Naopak, musíme být

vděční za všechny zkušenosti, protože právě ony nás dovedly až

sem. Přes všechna úskalí a vlastní zklamání a mnohé nezdary. Třeba

až k těmto řádkům, které čtete. Každý zlomek života, každý proži-

tek vás nasměroval až sem.

Teď si jen musíme vybrat, jak budeme nadále žít. Jestli vzpomín-

kami a výčitkami, že jsme něco promarnili, nebo v obavě ze všech

možných překážek a potíží, jež nám přinese budoucnost. Rozhod-

nutí by mělo být jednoznačné. Prožíváme jen jednu realitu. Tento

okamžik současnosti, který je plynule vystřídán dalším okamžikem

současnosti. Uvědomujeme-li si toto nekonečné kontinuum, ne-

máme už co více hledat. Ptát se, kdy budeme tady a teď nebo jak

rozpoznat přítomný okamžik? On je už tady od našeho narození

a my si ho konečně musíme jenom všimnout a začít si ho stále více

uvědomovat.

Když budeme v přítomnosti, nebudeme už mít víc čas na zbytečné

výčitky a pláč nad rozlitým mlékem. Budeme schopni ocenit kaž-

dou chvíli, která nás dovedla až k tomuto okamžiku. Neodsuzujme

233

Mirek Vojáček

se za to, co jsme neudělali. Co jsme nepochopili. Nebo za to, že

jsme sešli z cesty a bloudili. Každý člověk, kterého jsme v životě

potkali, každá situace, kterou jsme prožili, nám přinesli ty správné

lekce, které jsme měli prožít, abychom jednoho dne pochopili svou

vlastní důležitost v tomto světě a zákonitosti svého života. A tak si

vše s čistým srdcem odpusťme.

Můžete to udělat tak, že si v klidu sednete, zavřete si oči a před-

stavíte si před sebou sami sebe. Takové jakými jste byli. A teď si

odpusťte všechno, co jste kdy udělali špatně. Řekněte sami sobě,

co všechno máte na srdci, to dobré i to špatné. A když už nebude-

te mít nic, co byste ještě chtěli vyřknout, jen řekněte: „Odpouštím

si.“ A myslete to vážně. Pak svou představu obejměte, poděkujte

za všechno, co jste pro svou současnost udělali. Nakonec nechte

představu rozplynout ve světle, které splyne s vámi. Užijte si ten

okamžik splynutí. Od teď již na sebe nikdy nemyslete ve zlém.

A milujte se, protože tím milujete celý vesmír.

234


Něco na závěr

235

Mirek Vojáček

Mám rád knihy, které mi dají návody a řešení. Nikdy mě neuspo-

kojovala jen teorie. Protože když knihu odložím, za krátkou chví-

li stejně nevím, o čem přesně byla, co mě měla naučit a jak bych

měl změnit svoje návyky, aby mi všechny teorie přešly do krve.

Po teorii musí následovat praxe, jinak ke změně nikdy nedojde.

V úvodu knihy je návod na to, jak s celou knihou pracovat, jak

se dopodrobna s univerzálními zákony seznámit a sžít, aby pro-

stoupily náš život a byly katalyzátorem našich budoucích změn,

aby vystoupily z hloubi našeho vědomí do každodenního živo-

ta, ze kterého se pak stane vědomý život.

Můžete jít ale ještě dál. Kniha je jen začátkem. Existují metody

a postupy, které používám i já a které vás posunou v práci s kaž-

dým problémem, každou nepříjemností na zcela jinou úroveň.

Nemusíte hledat pochopení problému týdny, měsíce či roky, ale

jednoduše všechno vyřešíte během několika minut. A můžete

se věnovat skutečnému životu, ne jen přežívat. Všechno to, co

jsem se naučil, se můžete naučit i vy. Nepotřebujete k tomu žád-

né jasnovidné ani jiné schopnosti „od Boha“. Jediným předpo-

kladem je chtít. Být rozhodnutý a jít si za tím stejně jako to na

mých seminářích udělali jiní již před vámi. Jejich životy se od

té doby proměnily v mnohém k lepšímu a pro mne je radost se

s nimi setkávat a všechny ty změny vidět.

236


Existují tři cesty, jak se dostat do cíle. Můžete si obout pohodlné

a pevné boty a za svou exotickou dovolenou vyrazit pěšky. Ale

patrně půjdete nekonečně dlouho a na své cestě nasbíráte ještě

řadu šrámů. Nebo vyrazíte autem, naložíte všechno potřebné

a cesta vám bude trvat kratší dobu, ale to nepohodlí, které bě-

hem ní zažijete, je nepříjemnou daní, která vás zanedlouho una-

ví. A nakonec si nebudete jisti, jestli máte dostatek elánu po-

kračovat dál. Poslední, třetí možností, je nasednout do letadla,

které vás do cíle dopraví velice rychle a s minimem nepohodlí.

A tak je to i s tím, jak svoje životní zkušenosti, které nám nevy-

hovují, zpracovávat. Buď jen celý život někam jdeme a nevíme

kam, nemáme nic, co by nám urychlilo cestu, a tak se vlastně

všechno jen zhoršuje a pohoda je v nedohlednu. Druhou cestou

je nepřeberné množství metod, které jsou nám dnes k dispozici,

ale většinou jsou pomalé a pokaždé se pak cítíte dva tři týd-

ny špatně a díky tomu už se vám do toho znovu nechce. Nebo

se naučíte pracovat s postupy a metodami, které jsou opravdu

rychlé a účinné a během velice krátké doby si snadno a poho-

dlně zařídíte život podle svého. Mám s nimi každodenní zkuše-

nost a vidím, jak se život můj i lidí kolem mě proměňuje k lepší-

mu každým dnem.

Krásně to vyjádřila Věra, naše přítelkyně: „Každý si může vždy

237

Mirek Vojáček

vybrat ze dvou možností. Tu dobrou a tu špatnou. Nevím jak vy,

ale já si pro sebe pokaždé vyberu tu dobrou.“

Díky Věrko.

Jedna malá prémie na závěr

Ne všechny roky mají padesát dva týdnů. Ty přestupné jsou ještě

o týden delší. A tak na závěr připojuji poslední, padesátý třetí zá-

kon. Když jsem celou knihu dopsal, tak mě napadla ještě další pra-

vidla, která ale budou jednou součástí jiné knihy. Zákon, který teď

připojuji, je však tak důležitý, že by byla škoda, abyste jej neznali již

dnes. Je totiž esencí všech ostatních zákonů.

238


53.Čiň přesně podle toho, co říkáš a na co myslíš.

239

Mirek Vojáček

Kolikrát se vám v životě stalo, že jste si mysleli něco jiného, než jste

potom řekli nebo udělali? Že si to ani neuvědomujete? Většina lidí

se tak chová stále. Přijali jsme rozdílný způsob myšlení a jednání

jako životní standard. Přeci jen tak neřekneme, co si myslíme! To

bychom museli být úplní blázni!

Kde všude se tenhle náš zlozvyk projevuje, musí si uvědomit každý

sám. Ale je asi úplně běžné, že se potkají dvě kamarádky a jedna

druhé říká, jak jí to sluší, že šaty, které má na sobě, jsou opravdu za-

jímavé a dělají jí skvělou postavu. Bla, bla, bla... A tak tlachají a plá-

cají jedno přes druhé. Jen se rozejdou, jedna druhou pomlouvá,

jak měla v nových šatech opravdu „ránu“. Vypadala jak housenka,

samý fald a žádný tvar. Jak se do něčeho takového může vůbec

navléknout?

Třeba chodíte do práce. Neradi, ale co má člověk dělat. Nějak se

živit musíte. A tak jste už v neděli odpoledne otrávení, že končí ví-

kend a vy se budete muset otravovat někde, kde vás to ani trochu

nebaví. Nadřízení se chovají ke všem naprosto necitlivě. Neustále

v sobě potlačujete chuť konečně už „šéfům“ něco říct. Ale stejně to

neuděláte. Na rozhodnutí, která oni činí, máte svoje vlastní názory

a jen tak potají je šeptáte při obědě svým kolegům. Ale raději se

rozhlédnete, jestli vás neslyší někdo kompetentní. Důsledky tako-

vého svého nepředloženého chování si ani nedokážete představit.

240


Na vaše názory tu není stejně nikdo zvědavý. Vy to děláte stejně jen

pro peníze. Přečkáte tedy týden a v pátek odpoledne konečně za-

čnete žít. Hurá za svými zájmy. Teď je konečně doba dělat to, co vás

opravdu baví a naplňuje. A tak potkáváme o víkendu šťastné lidi,

kteří se cítí dobře. Jsou bezstarostní, plní optimismu a nadšení. Jen-

že pak přijde neděle odpoledne a všechno se zase rychle změní...

Nebo se díváte na televizi. Máte možnost sledovat, jak se politici

vykrucují. Mění postoj od smířlivého až po bojovný a zastrašující,

jen aby nemuseli přiznat pravdu. Jejich slova jsou plná zmatku

a nevěrohodnosti. Říkáte si, jak si mohou sami sebe vážit? Ale to je

politika. Nemohou přiznat, co jsou jejich skutečné záměry. Nejde

říkat pravdu. A proto musí klamat tělem. Hrát hru na pravdu a lež.

A zatloukat, zatloukat, zatloukat... I kdyby je přistihli přímo při činu.

Vše se dá ještě zpochybnit. Proto je politika tím, čím je.

A jak je to ve vztazích? Můžeme vidět na mnoha párech, že žijí něco

jiného, než si původně představovaly. Partneři spolu nekomuni-

kují, nesvěřují se, nechtějí nic řešit. Jenže rozpory mezi myšlením

a každodenním životem jsou tak velké, že se vždy po nějaké době

změní v krizi. Nekonečný stres, který je průvodním jevem, nikomu

neprospěje.

Ani si neuvědomujeme, jak moc si škodíme, když se naše myšlenky

241

Mirek Vojáček

neshodují s tím, co říkáme a jak to pak prezentujeme svými činy.

Hluboký rozpor v naší mysli v nás vytváří stres. A jak už dobře víte,

stres je strůjcem všech našich potíží. Všech nepříjemných pocitů

a emocí, bolestí a nakonec i nemocí. Kupodivu nesoulad v našem

myšlení a chování, ať se ho snažíme jakkoliv omluvit, vytváří potí-

že nám samotným. I když mnohdy řekneme jen drobnou lež, která

přece nikoho nezabije, mohou nás dostihnout nepříjemné důsled-

ky v podobě nemoci nebo tělesné slabosti.

Chodíme do práce, která nás nebaví. I když to dobře víme, stejně

nezměníme nic ve svém životě, abychom si nevytvářeli nekonečný

stres z činnosti, již děláme proti své vůli. Po létech se divíme, že

jsme neustále nemocní a hrozí nám invalidní důchod. Příkladem

toho, jak se nechuť k práci promítne na naše zdraví, je životní pří-

běh architekta Josefa Hlávky. Byl to ve své době nejúspěšnější ar-

chitekt. Jeho kancelář za devět let, v letech 1860-1869, postavila

sto čtyřicet dva staveb. Ale stres, který se u Hlávky stupňoval, vedl

k selhání a následnému ochrnutí obou nohou. Jak příznačné. Kam

asi nechtěl chodit? Co myslíte?

Naše mysl nás neustále nutí konat v souladu se svými myšlenkami.

A má obrovskou moc. Když to neděláme, dá nám naše chyby naje-

vo právě nepříjemným pocitem, bolestí nebo nemocí. A je jen na

nás, jestli se zastavíme a budeme se snažit pochopit, co příznaky,

242


které se objevily, znamenají. Jde vždy o naše poučení. Pochopení,

že jsme dělali něco špatně. Namísto poučení si škodíme stále více

a více. Když se spálíme o oheň, příště si už dáme pozor, abychom

se bolesti vyhnuli. Ale ve svém životě se vystavujeme bolesti pořád

dokola a pošetile se vrháme do stejných situací, i když to znamená,

že se znovu spálíme. Chováme se jak rozumu zbavení.

V poučení je ukryta síla uzdravení. Josef Hlávka byl ve svých třiceti

osmi letech odkázán na invalidní vozík. Odešel do ústraní a tam

strávil tři roky, než se uzdravil. Než znovu začal chodit. Co všechno

se mu asi celou tu dobu honilo hlavou? Pro něho vyplynulo důleži-

té poučení z nemoci, která ho postihla. Skončil se svou stavitelskou

činností a začal se věnovat dobročinnosti. Jeho nadace podporo-

vala rozvoj umění a vzdělanosti. A síla jeho nového záměru ho pře-

žila. Hlávkova nadace funguje až do současnosti.

Dělejte a říkejte vždy to, co si ve skutečnosti myslíte. Jedině tak ne-

vytváříte energeticko-informační turbulence v systému svého těla.

Zabráníte neustálému matení svého okolí a sobě vytvoříte skuteč-

ně radostný život. Celý ten mechanismus, který často nechceme

pochopit, nás přitom nutí žít v pohodě, radosti, lásce a souladu se

svým okolím. A hlavně se sebou samým.

A to je cíl každého člověka.

243

Mirek Vojáček

244


ObsahPoděkování 4

Úvod 6

Univerzální zákony života pro každý den 10

1. Miluj sám sebe. Ostatní přijmi takové, jací jsou. 14

2. Každý člověk je ve svém základu dokonalý. 18Najdi v sobě vše, co tě omezuje, a zbav se toho.Jedině tak objevíš svou přirozenou dokonalost.

3. Jsi jedinečný. Nikomu na světě se nemůžeš v ničem podobat. 22

4. Všechny cítící bytosti na světě mají jen jediný cíl. Být šťastní. 26

5. Nehledej štěstí v lidech, událostech nebo věcech. 30Štěstí najdeš jen sám v sobě.

6. Nemohu změnit ostatní, ale jen sebe. 34

7. Za vším, co se ve tvém životě děje špatného, jsou tvá vnitřní 38nastavení a jsou také tím jediným, co můžeš změnit. Změníš-li je, změní se i svět, ve kterém žiješ.

8. Neexistují soukromé stavy mysli. Všechny informace, které 42proběhnou tvou myslí, může zachytit kdokoliv ve tvém okolí.

9. Poslouchej své pocity, je v nich řešení každého 46nepříjemného stavu.

10. Všechno, co se mi nelíbí, je můj vlastní problém. 50

11. Každá nepříjemnost je jen nabídkou k tomu, abychom 54pochopili a změnili, co nám vadí.

12. Nebe i peklo se odehrává jedině ve tvé mysli. 58Pochopíš-li to, můžeš si svobodně vybrat, jak se chceš cítit.

245

Mirek Vojáček

13. Máš neomezenou možnost volby. Můžeš si tedy zvolit i to, 62 jak se budeš cítit a co budeš prožívat.

14. Nejsi oběť, tu ze sebe děláš sám. Dokud po světě pobíháš 66s terčem na zádech, vždy se do něj bude někdo strefovat.

15. Nikdo ti nemůže škodit, když mu to sám nedovolíš. 70

16. Nehodnoť lidi ani situace. Pak uvidíš, kolik ti zbyde energie 74na řešení vlastního života.

17. Neexistuje dobro ani zlo. Vše je jen součást jednoho celku. 78Právo hodnotit, zda je něco dobré nebo zlé, si osobujeme jen my sami.

18. Řeš jen to, co skutečně můžeš vyřešit. 82

19. Měňte jen to, co vám samotným na sobě vadí. 88

20. Mluv s lidmi. Zvlášť se svými blízkými. Pokud jim nesděluješ 92svoje myšlenky a postoje, nemohou vědět, co vlastně chceš.

21. Pokud tě nikdo neposlouchá, asi to neříkáš dost jasně. 96

22. Nebojuj s okolím. Boj plodí zase jenom boj. Nebraň se. 100Obrana je také jen formou boje. Jediný rozdíl je v tom, že nejsi agresor, ale ochotně ze sebe děláš oběť.

23. Máš právo dostat od světa jen to nejlepší. 106Požaduj to a bude ti vyhověno.

24. Každý náš záměr má tendenci se vyplnit. 110Buď tedy ostražitý, co si vlastně přeješ.

25. Každý člověk má svůj osobitý záměr. Všechno, co se kolem 114nás děje, je jen součtem záměrů všech lidí. Ale vítězí jen ten, jehož záměr je jednoznačný.

26. Každý člověk má životní cíl. Když zjistíš ten svůj 118všechno ti půjde lépe.

27. To, čemu dáváme pozornost, tedy svou energii, vždy roste a sílí. 122

246


28. Když nezměníme to, z čeho máme špatný 126pocit, objeví se bolest.

29. Když ignorujeme bolest, přijde nemoc. Nemoc je 130výzvou k tomu, abychom se konečně zastavili a zjistili, co děláme špatně.

30. Nemoc je symbolem našeho myšlení a jednání. 134

31. Život je neustálý růst. Ale je to i změna. Beze změny 138by nic nerostlo. Když nic neporoste, nedojde ke změně.

32. Pokud odmítáme změnu, přichází stagnace. 144Co stagnuje, to se nevyvíjí a umírá.

33. Každá krize je začátkem něčeho nového. 150I smrt je novým začátkem.

34. Přijměte život v jeho rozmanitosti. Všechno, co žijete, 154je správně. Neposuzujte, zda je to dobré nebo špatné.

35. Soucit znamená vědět, jak pomoci, ne jak v slzách 160někoho utěšovat.

36. Nevěřte ničemu jenom proto, že vám to řekla některá z autorit. 164Všechno si ověřte. Pak už to nebudete moci zpochybnit.

37. Když se chcete něco naučit, najděte si učitele. 168Jedině učitel vám předá, co nikde jinde nenajdete.

38. Bez rozhodnutí se v našem životě nic nezmění. 172

39. Nemanipuluj. Nech lidem jejich vlastní životní zkušenosti. 176

40. Dnes žijeme tím, co jsme si vytvořili v minulosti. 180Naše budoucnost bude taková, jak si ji vytvoříme dnes.

41. Minulost ani budoucnost neexistuje. Tvůj skutečný život 184se odehrává v tomto okamžiku. Nikdy jindy.

247

Mirek Vojáček

42. Zákon příčiny a následku není neomylným a nekonečně 188trestajícím mechanismem vesmíru. Ale nutí nás, abychom se poučili, zbavili se omezení a šli dál.

43. Netrestá nás bůh nebo někdo jiný. My trestáme sami sebe. 192

44. Ptejte se svého těla! Dozvíte se, co je pravda a co ne. 196Jedině tak eliminujete rozum, který vám neustále něco nalhává.

45. Važte slova. To, co řeknete, může mít pro ostatní 200dalekosáhlé následky.

46. Nebojte se zbavit svého strachu. Nechrání vás, ale omezuje. 204

47. Nevymlouvej se na okolnosti svého života. Nejsou důležité tyto 208okolnosti, ale tvoje reakce na ně.

48. Naučte se říkat NE. Je to jediný způsob, jak dát okolí najevo, 212že se nám něco nelíbí.

49. Slovo „nevím“ je výmluvou, kterou užíváme, 216abychom se nemuseli nic dozvědět.

50. Každý má své hranice. Když je ostatním nedáváme, 222necháváme se utlačovat.

51. Daruj sám sebe, ale buď připraven přijmout celý vesmír. 226

52. Neodsuzujte se. 230

Něco na závěr 234

Jedna malá prémie na závěr 237

53. Čiň přesně podle toho, co říkáš a na co myslíš. 238

Obsah 244

Mirek Vojáček 248

248


Mirek VojáčekMirek Vojáček se už od malička zajímal o pravou podstatu věcí.

Vždy si všímal toho, jak se co dělá a jak věci fungují. Vystudoval

klasickou malbu a léta pak pracoval v reklamních agenturách jako

grafik. Na prahu čtyřicítky však cítil, že nedokáže dál dělat stresující

práci, která ho nebaví a neuspokojuje a rozhodl se k zásadní změ-

ně. Přestěhoval se z hlavního města do rozpadlého statku v jižních

Čechách a začal se živit restaurováním výmaleb v kostelech. Cítil

se o trochu lépe, hodně se zklidnil, ale ani práce „rukama“ a život

na malé vsi mu vytoužené štěstí nepřinášely. Stále to nebylo „ono“.

A pak přišlo další postrčení – smrt mámy, které předcházelo něko-

likatýdenní utrpení v péči lékařů. Náhle mu bylo jasné, že touží po-

máhat druhým, aby nemuseli prožívat to, co ona. Začal praktikovat

buddhismus a pravidelně meditovat. Postupně k němu přicházely

učitelé a metody, díky kterým se věci v jeho životě i životech lidí

kolem něj skutečně mění k lepšímu.

Dnes pracuje s lidmi. S těmi, kteří jsou rozhodnuti doopravdy změ-

nit to, co se jim v životě nelíbí. Na svých terapiích jim pomáhá od-

halovat pravé příčiny toho, co je trápí. Nejraději má však semináře,

protože právě na nich může předávat postupy a metody, jak praco-

vat s vnitřními nastaveními. Jak je měnit, aby se každý z nás mohl

osvobodit od svých vlastních omezení a prožívat skutečně šťastný

život.

Za dlouhá tisíciletí vývoje jsme se nau-

čili přesně popsat každý jev, který pro-

bíhá v okolním světě. Vše jsme změřili

a zvážili. Prozkoumali do posledních

detailů každou částečku hmoty. Do

kosmu hledíme výkonnými teleskopy...

Zdálo by se tedy, že není téměř nic, co

bychom měli ještě vědět.

Zapomněli jsme však na náš vnitřní ves-

mír. Na zákonitosti, podle kterých fungujeme my sami. Pravidla, díky kterým

vytváříme své vztahy, zakoušíme situace a prožíváme své pocity. Tato pravi-

dla jsou stejně neměnná jako zákon gravitace. Neskryjeme se před nimi a

neobejdeme je. Jsme nuceni se jimi řídit, ať chceme nebo ne. Pokud konáme

proti jejich smyslu, přicházejí nepříjemné pocity, bolesti, ale i nemoce.

Jediná možnost, jak si uvědomit zákonitosti tohoto světa, je seznámit se s ni-

mi. Poznat a pochopit Univerzální zákony života. Když správně porozumíte

nejen dějům kolem vás, ale především sami sobě, přestanou vás potkávat

nepříjemné situace nebo negativní stavy a začnete žít vyrovnaný a spokojený

život. Staňte se tedy jedněmi z mála lidí, kteří chápou široké souvislosti svého

života.

www.mirekvojacek.cz

Documents

Univerzalni zakony zivota PDF - · PDF fileporu, trpělivost a inspiraci, kterou mi život s ní přináší, a samozřejmě dvěma malým učitelkám Zuzance a Bětce, mým dcerám,