1

Univerzita Palackého v Olomouci

Právnická Fakulta

Veronika Zmijová

Prodlení dlužníka a jeho následky v občanském právu

Diplomová práce

Olomouc 2012

2

Já, níže podepsaná, Veronika Zmijová, autorka diplomové práce na téma Prodlení

dlužníka a jeho následky v občanském právu, která je literárním dílem ve smyslu zákona č.

121/2000 Sb., dávám tímto jako subjekt údajů svůj souhlas ve smyslu § 4 písm. e) zákona

č.101/2000 Sb. správci:

Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc, Česká republika

ke zpracování osobních údajů v rozsahu: jméno a příjmení v informačním systému, a to včetně

zařazení do katalogů, a dále ke zpřístupnění jména a příjmení v katalozích a informačních

systémech UP, a to včetně neadresného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje

mohou být takto zpřístupněny uživatelům služeb Univerzity Palackého. Realizace zpřístupnění

zajišťuje ke dni tohoto prohlášení vnitřní složka UP, která se nazývá Knihovna UP.

Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla dle zákona č. 121/2000 Sb.

Prohlašuji, že moje osobní údaje uvedené v této práci jsou pravdivé.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Prodlení dlužníka a jeho následky

v občanském právu vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Olomouci dne 30.3.2012 ……..………………………………

Veronika Zmijová

3

Tímto bych chtěla poděkovat Mgr. Pavlu Petrovi, LL. M za odborné vedení a cenné rady, které mi

při zpracovávání práce poskytl.

4

Obsah:

1. Úvod……………………………………………………………………………………6

2. Obecně k prodlení…………………………………………………………………….7

2.1. Mora debitoris……………………………………………………………………..7

2.2. Mora creditoris…………………………………………………………………….8

2.2.1. Vznik prodlení na straně věřitele…………………………………………….8

2.2.2. Právní následky spojené s prodlením věřitele………………………………...9

3. Vznik prodlení……………………………………………………………….……….10

3.1. Řádné plnění………………………………………………………………………10

3.1.1. Subjekty závazkového vztahu………………………………………………10

3.1.2. Splniště…………………….………………………………………………11

3.1.3. Předmět plnění……………………………………………………………..13

3.2. Včasné plnění……………………………………………………………………...14

3.2.1. Splatnost závazku…………………………………………………………..15

3.2.2. Splnitelnost………………………………………………………………....15

3.2.3. Splatnost ponechaná na vůli dlužníka………………………………………15

3.2.4. Splatnost vyvolaná výzvou věřitele ke splnění dluhu………………………..17

3.3. Úprava v obchodním zákoníku……………………………………………………17

3.3.1 Subjekty plnění……………………………………………………………18

3.3.2 Místo plnění……………………………………………………………….18

3.3.3 Předmět plnění……………………………………………………………19

3.3.4 Doba plnění……………………………………………………………….19

4. Právní následky spojené s prodlením dlužníka……………………………………..21

4.1. Právo věřitele odstoupit od smlouvy………………………………………………21

4.1.1. Obecné předpoklady pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy………21

4.1.2. Dodatečná přiměřená lhůta?....................................................................................21

4.1.3. Odstoupení pro částečné prodlení………………………………………….23

4.1.4. Právní účinky odstoupení od smlouvy……………………………………...23

4.1.5. Ochrana dobré víry třetích osob.............................................................................24

4.1.6. Úprava v obchodním zákoníku…………………………………………….26

4.2. Úrok z prodlení …………………………………………………………………...28

4.2.1. Pojem a funkce……………………………………………………………..28

4.2.2. Povaha ustanovení?………………………………………………………...29

4.2.3. Prováděcí předpis, jeho vývoj a výpočet úroků z prodlení………………….32

5

4.2.4. Právní úprava v obchodním zákoníku……………………………………...34

4.3. Poplatek z prodlení………………………………………………………………..35

4.4. Odpovědnost za ztrátu, poškození či zničení věci…………………………………37

4.5. Fixní smlouvy……………………………………………………………………...38

4.6. Specifické následky prodlení u jednotlivých typů smluv…………………………...39

4.6.1. Prodlení u smlouvy o dílo…………………………………………………..39

4.6.2. Prodlení u nájmu bytu a při podnikatelském nájmu věcí……………………40

4.6.3. Prodlení u smlouvy o úschově……………………………………………...41

5. Úprava v novém občanském zákoníku……………………………………………...42

5.1. Prodlení obecně…………………………………………………………………...42

5.2. Odstoupení od smlouvy pro prodlení……………………………………………...42

5.3. Úroky z prodlení…………………………………………………………………..43

5.4. Ještě obecně k některým ustanovením o splnění…………………………………...43

6. Závěr………………………………………………………………………………….45

7. Klíčová slova / Key words…………………………………………………………...48

8. Shrnutí / Abstrakt……………………………………………………………………49

9. Seznam použitých zkratek…………………………………………………………...51

10. Použitá literatura a zdroje……………………………………………………………52

10.1. Monografie a sborníky…………………………………………………………52

10.2. Odborné články………………………………………………………………...52

10.3. Právní předpisy………………………………………………………………....54

10.4. Předpisy ES…………………………………………………………………….54

10.5. Soudní rozhodnutí……………………………………………………………...54

10.6. Webové stránky………………………………………………………………...55

11. Přílohy…………………………………………………………………………….…..57

6

1. Úvod

V současné době není v právní praxi bohužel výjimkou situace, kdy v závazkových právních

vztazích nejsou povinnosti z nich vyplývající plněny řádně a včas. V takových případech nastává

změna obsahu závazku v širším smyslu a vzniká prodlení. Jak napovídá název práce, pozornost

bude soustředěna na prodlení dlužnické. Mým cílem je poskytnout ucelený právní pohled na

danou problematiku v rámci občanského práva, zaměřit se na některá slabá místa právní úpravy

v dosud platném a účinném občanském zákoníku a pokusit se o řešení některých právních

problémů s ní souvisejících. Celou prací se bude občanskoprávní úprava postupně prolínat

s komparací k obchodněprávní úpravě, která je konkrétně v části o prodlení a obecně o

odstoupení od smlouvy základem, ze kterého vychází nový občanský zákoník.

Práce se dá obsahově rozdělit do tří pomyslných bloků. První část (kapitola 2 a 3) bude

pojednávat obecně o prodlení dlužníka v občanském právu, předpokladům jeho vzniku a velmi

stručným způsobem charakterizuji i prodlení na straně věřitele. Otázka vzniku prodlení je chtě

nechtě spjata s některými obecnými ustanoveními o splnění závazku, a proto zde zahrnu i

problematiku času, místa, subjektu a předmětu plnění, které tvoří mantinely právě pro řádné a

včasné splnění. V druhé části (kapitola 4) se budu věnovat podrobnějším způsobem jednotlivým

právním následkům, vznikajících v důsledku prodlení dlužníka. Pozornost především zaměřím na

právo na odstoupení od smlouvy, které působí zánik závazku s účinky ex tunc. Ruší-li se totiž

smlouva od počátku, často může docházet k situacím, kdy jsou dotčena práva třetích osob nabytá

v dobré víře. Tento problém není v současném občanském zákoníku v souvislosti s odstoupením

od smlouvy vůbec předvídán, natož řešen. U úroků z prodlení se kromě obecné charakteristiky

institutu a způsobu výpočtu pokusím analyzovat problematiku kolem povahy normy určující výši

úroků obsažené v ustanovení § 517 odst. 2 OZ a dospět při tom k vlastnímu názoru na její

případnou kogentnost či dispozitivnost. Kromě ostatních právních následků prodlení také

charakterizuji tzv. fixní smlouvy, které jsou odlišné tím, že v důsledku prodlení ex lege zanikají.

Závěr čtvrté kapitoly bude tvořen krátkým exkurzem do specifických následků prodlení dlužníka

u některých jednotlivých smluvních typů.

Smyslem poslední části (5. kapitoly) nebude kompletní a detailní rozbor celého prodlení

dlužníka, jak jej upravuje nedávno přijatý nový občanský zákoník. Mým cílem je pouze pokusit se

přiblížit, jak je v tomto zákoně (NOZ) obecně nastavena úprava prodlení dlužníka a právní

následky s ním spojené. Především chci poukázat na to, jak si zákonodárce poradil v některých

konkrétních sporných případech a otázkách vyplývajících z úpravy současně účinného OZ a

diskutovaných v předccházejících kapitolách.

7

2. Obecně k prodlení

„Prodlení (mora) je bezprávné omeškání s plněním závazku, čímž je dána jeho deliktní povaha. Prodlení

způsobuje jednak modifikaci obsahu již existujícího závazku, a zároveň vyvolává jednotlivé odpovědnostní

následky.“ 1 Prodlení představuje jeden z případů zákonné odpovědnosti. Pokud některá ze stran

závazkového vztahu poruší svou původní povinnost, tato povinnost nadále trvá v nezměněné

podobě, ovšem přistoupí k ní zákonem dané sankční následky (povinnosti), jež dosud obsahem

závazkového vztahu nebyly.2 Prodlení je deliktem objektivním, a proto za něj strana, která je

v prodlení odpovídá bez ohledu na své zavinění.3 Naše současná právní úprava rozlišuje prodlení

na straně dlužníka (mora debitoris) a prodlení na straně věřitele (mora creditoris), přičemž

jednotlivé instituty jsou upraveny odděleně - dlužnické prodlení občanský zákoník upravuje v

§ 517 až § 521 a věřitelské prodlení v ustanoveních § 522 a § 523.4

2.1. Mora debitoris

Základním předpokladem pro zánik závazku splněním dle § 559 odst. 2 OZ je povinnost

splnit dluh řádně a včas. Porušení povinnosti vyplývající z tohoto ustanovení je objektivním

deliktním jednáním, které způsobuje, že se dlužník ocitá v prodlení. Objektivní delikt znamená,

že vzniká bez ohledu na zavinění dlužníka, i když toto zavinění může být v některých případech

relevantní5.

Jedním ze zásadních následků dlužníkova prodlení je podle ustanovení § 517 odst. 1 OZ

právo věřitele odstoupit od smlouvy za předpokladu, že dlužník svou povinnost nesplní ani v

dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté. Pokud je předmětem závazku peněžité

plnění, přistupuje k povinnosti dlužníka poskytnout toto peněžité plnění i povinnost zaplatit

věřiteli úrok, popř. poplatek z prodlení.6

Dalším následkem dlužníkova prodlení je odpovědnost za případnou škodu na věci (tedy

její ztrátu, poškození nebo zničení), jež je předmětem plnění. Není vyloučena ani odpovědnost

dlužníka za jinou škodu, která byla věřiteli v důsledku prodlení způsobena. Věřiteli samozřejmě

nic nebrání v právu domáhat se nadále splnění původní povinnosti, dále může za určitých

1 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a prodlení věřitele. Právní rádce, 2003, č. 12, s. 4. 2 HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník: Komentář. 2 díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. s. 934 (§ 517). 3 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 2. Svazek §488 - 880. Praha: Linde Praha, a.s. s. 1478 (§ 517). 4 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a …, s. 4. 5Ačkoliv se jedná o delikt objektivní, na zavinění se může brát zřetel při posuzování případné odpovědnosti za škodu prodlévající strany závazkového vztahu ve smyslu § 519 OZ (blíže srov. ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka …s. 4.) 6 HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník: … s. 935 - 937.

8

okolností požadovat plnění i od osoby odlišné od dlužníka7 . Dalšími případnými následky jsou:

možnost věřitele uspokojit se z jiné jistoty – např. zástavy apod., za zmínku také stojí u

synallagmatických závazků ztráta excemptionis non adimpleti contractus8, pokud by vzhledem

k úpravě v § 560 OZ náležela. Není totiž myslitelné, aby dlužník, který je v prodlení, uplatňoval

námitku, že mu věřitel není ochoten poskytnout případné protiplnění. Naproti tomu věřiteli za

dané situace tato námitka náleží a může ji úspěšně uplatňovat.9 Většině z uvedených právních

následků, které provázejí prodlení dlužníka v rámci občanskoprávní úpravy, se budu podrobněji

věnovat v kapitole 4 a neopomenu ani komparaci s obchodněprávní úpravou.

K zániku prodlení dochází zpravidla zánikem závazkového vztahu, především pak

splněním.10 Obecně se dá říct, že dluh je splněn, jakmile dlužník učiní řádně vše, co bylo

sjednáno, aby mohl závazek zaniknout splněním. Je-li splnění jednostranným jednáním, musí

dlužník prostě splnit to, k čemu je povinen. Naproti tomu je-li splnění dvoustranným jednáním,

musí jej dlužník věřiteli reálně nabídnout.11 Prodlení může zaniknout také např. dohodou stran

závazkového vztahu o změně splatnosti pohledávky (nikoli však poskytnutím dodatečné

přiměřené lhůty ke splnění dle § 517 odst. 1 OZ), případně pak prodlením věřitele.12

2.2. Mora creditoris

Ačkoliv prodlení na straně věřitele není přímo obsahem této práce, považuji za vhodné

stručně tento institut charakterizovat už jen proto, že vztah dlužníka a věřitele je vzájemně

provázaný, a lze tedy dovodit i vazby mezi prodlením dlužníka a prodlením na straně věřitele

(srov. § 520 a § 523 OZ).

2.2.1. Vznik prodlení na straně věřitele

Věřitel se ocitá v prodlení především, odmítne-li přijmout dlužníkem nabízené včasné a

řádně nabízené plnění.13 Dlužník nejen, že musí plnění nabídnout v určeném místě, případně se

všemi potřebnými náležitostmi, ale musí být především nabídnuto reálně.14

Dlužník je v souladu s § 569 OZ oprávněn odepřít plnění v případě, že mu věřitel

odmítne vydat kvitanci, tj. „potvrzení o tom, že byl dluh z části nebo zcela splněn.“, čímž se dostává

7 Např. při zákonném či smluveném ručení, nebo formou směnečného či šekového postihu. 8 Tj. námitka nesplnění smlouvy. 9 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a …, s. 6 10 Kromě toho např. odstoupením od smlouvy apod. 11 SEDLÁČEK, J. Obligační právo: Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. Brno: Československý akademický spolek „PRÁVNÍK“ v Brně, 1924. s. 279. 12 HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník…s. 938 (§ 517). 13 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický ……. s. 1491 (§ 522). 14 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a …, s. 11.

9

věřitel do prodlení.15 Věřitel se ocitá prodlení rovněž tehdy, neposkytne-li dlužníkovi v době

plnění potřebnou součinnost ke splnění dluhu. Toto se projeví u některých smluvních obligací,

přičemž povinnost poskytnout součinnost je uvedena přímo v zákoně (srov. § 638 OZ), může být

stanovena dohodou stran nebo může vyplývat přímo z faktických úkonů16 potřebných ke splnění

povinnosti založené určitou smlouvou=> vyplývá-li to z povahy plnění závazkového vztahu.17

Jako poslední způsob vzniku prodlení věřitele bych uvedla již výše zmíněnou námitku nesplnění

smlouvy tentokráte řádně uplatněnou dlužníkem vůči věřiteli (§ 560 OZ).

2.2.2. Právní následky spojené s prodlením věřitele

Zde bych zmínila zejména vyloučení prodlení dlužníka, po dobu prodlení věřitele není

dlužník rovněž povinen platit úroky, dále je tu možnost náhradního splnění, přechod rizika škody

na věci, jež je předmětem závazku, povinnost k náhradě škody způsobené prodlením, případně

oprávnění k svépomocnému prodeji18 a již zmíněná ztráta excemptionis non adimpleti

contractus.19 Možnost náhradního splnění představuje tzv. soluční úschova, která umožňuje

dlužníkovi, jehož věřitel je v prodlení, zprostit se svého dluhu uložením do úřední úschovy

určenému orgánu, pokud to povaha předmětu plnění dovoluje.20 Toto jednání nezpůsobuje

splnění závazku, má však totožné právní následky. Uložením do soluční úschovy nezaniká toliko

celý závazkový vztah, nýbrž pouze závazek v užším slova smyslu (dluh).21 Ustanovení § 522, věta

druhá OZ, uvádí, že prodlévající věřitel musí nahradit dlužníkovi náklady, které mu vznikly

v souvislosti s odepřením přijetí plnění, případně s neposkytnutím potřebné součinnosti nutné ke

splnění dluhu – tato odpovědnost je objektivní. Naproti tomu věta třetí zmiňuje ostatní náklady

(škody), které dlužníkovi vznikly v souvislosti s trvajícím prodlením, avšak k této odpovědnosti se

již vyžaduje zavinění věřitele.22

Prodlení věřitele zaniká, jakmile ten přijme nabízené řádné plnění, vystaví dlužníkovi jím

žádanou kvitanci, poskytne potřebnou součinnost ke splnění dluhu, případně vzájemnou

dohodou obou stran.23

15 Tamtéž. 16 Takovým úkonem může být například předání věci k úschově straně zavázané smlouvou o úschově věci. 17 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1491 - 1492 (§ 522). 18 Jedná se o specifický následek, který občanský zákoník umožňuje dlužníkovi za určitých podmínek uplatnit u některých smluvních typů závazkových vztahů, a sice: u kupní a směnné smlouvy, u smlouvy o zhotovení věci na zakázku a o opravě a úpravě věci. (blíže viz ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a …, s. 15.) 19 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a …, s. 11-13. 20 § 185a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) stanoví, že úřední úschovou pro peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku je soud. 21 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1649 (§ 568). 22 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a …, s. 14. 23 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a …, s. 15.

10

3. Vznik prodlení

Ustanovení § 517 odst. 1 OZ obsahuje pravidlo, že „dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je

v prodlení“. Povinnost plnit dluh řádně a včas je rovněž stanovena v § 559 odst. 2 OZ, jako

předpoklad pro zánik závazku splněním. S pojmy řádně a včas souvisí právní úprava obecných

otázek splnění závazku, kterými jsou především otázky související s místem plnění, se subjekty

závazkového vztahu - případně osobami oprávněnými k přijetí plnění, s předmětem plnění a

konečně doby plnění. Všechny výše zmíněné atributy zároveň tvoří obsah závazkového vztahu.

3.1. Řádné plnění

3.1.1. Subjekty závazkového vztahu

„Povinnost dlužníka splnit závazek řádně znamená, že má povinnost plnit dluh v souladu s obsahem

závazkového vztahu.“ 24 Dlužník musí především plnit svému věřiteli – popř. jeho zástupci, pokud

mu ten předloží potvrzení, že je oprávněn přijmout plnění. Toto potvrzení musí být písemné

formy, což vyplývá z gramatického výkladu ustanovení § 562 OZ: „…kdo předloží věřitelovo potvrzení

o tom, že je oprávněn přijmout plnění;…“, (těžko by se dalo předložit před dlužníka slovní ujednání) a

cit. ust. je tedy speciální úpravou odlišnou k obecné úpravě o plné moci v ust. § 31 odst. 4 OZ.25

Eliáš definuje další situace, kdy dojde ke splnění závazku plněním jiné osobě než věřiteli a sice:

plnění předkladateli kvitance, které je upraveno v ObchZ26, plnění nepravému dědici a případy již

výše zmiňované soluční úschovy.27 Dalšími subjekty, odlišnými od věřitele, kterým lze plnit

mohou být: zákonný zástupce věřitele, poukazník nebo zástavní věřitel.28

K řádnému plnění dluhu je také potřeba, aby byl dluh splněn tím, kdo se k tomuto

zavázal – tedy dlužníkem, popř. jeho zástupcem.29 „Leč i tak mohou na pasivní straně obligace nastat

případy, kdy namísto dlužníka splní tertius – tím spíš, že obligační právo klade hlavní důraz na to, aby byl

věřitel ve své pohledávce uspokojen.“ 30 Za dlužníka může plnit jeho zákonný nebo smluvní zástupce,

takové plnění má účinky jako plnění poskytnuté dlužníkem a nezbavuje ho odpovědnosti za

řádné a včasné plnění. Občanský zákoník také upravuje specifické případy plnění za dlužníka,

24 HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník … s. 1032 (§ 559). 25 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1630 (§ 562). 26 § 333 odst. 2 ObchZ ovšem dovozuje možnost použití tohoto ustanovení jako analogie i v občanskoprávních věcech. 27 ELIÁŠ, K. Zánik obligace splněním jinému než věřiteli nebo jiným než dlužníkem. Právní rozhledy, 2010, č. 4, s. 116-117. 28 ŠKÁROVÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. … s. 1643 (§ 559). 29 Ovšem jde-li o plnění nezastupitelné – vázané přímo na osobu dlužníka, není takové zastoupení možné. 30 ELIÁŠ, K. Zánik obligace splněním jinému než…s. 118.

11

a sice plnění ručitelem, plátcem mzdy dlužníka, poukázaným má-li poukázkou být splněn dluh

poukazatele u poukazníka, apod. Může dojít také k situaci, kdy je dluh splněn třetí osobou i bez

souhlasu dlužníka na základě dohody o přistoupení k dluhu.31 Zajímavá situace může nastat,

pokud tertius splní za dlužníka bez jakéhokoliv právního důvodu. Eliáš dospěl k závěru, že plní-li

tertius bez jakéhokoliv právního důvodu, je zcela na vůli věřitele, jestli plnění ve prospěch

dlužníka přijme či nikoliv. V případě, že plnění přijme, dluh zaniká. Pokud jde o souhlas dlužníka

s plněním, zastává názor, že věřitel není povinen zjišťovat si před přijetím plnění dlužníkovo

stanovisko. V případě, že je ale věřiteli známo, že dlužník s přijetím nesouhlasí, tak plnění od třetí

osoby přijmout nesmí. Učiní-li tak, k zániku dluhu nedojde a věřitel se na úkor třetí osoby

bezdůvodně obohatí.32

3.1.2. Splniště

„Splniště je místem, kde má dojít ke splnění závazku.“ 33 Knapp uvádí,34 že je třeba odlišovat

jakékoliv místo konání, jež vede ke splnění závazku od splniště, jako tzv. místa plnění závazku

v právním smyslu. „Místem splnění závazku v právním smyslu je totiž jen takové místo, v němž má dlužník

povinnost splnit, takže plnění právě v tomto místě je předpokladem, že bylo splněno řádně (nebude-li splněno na

tomto místě, bude dlužník v prodlení, byť třeba nabídl splnění na místě jiném; splnění na jiném místě nemusí

věřitel přijmout, atd.)“ Závazek je možno podle povahy předmětu závazkového právního vztahu

splnit čtyřmi způsoby – dlužník může být povinen k dare, facere, omittere nebo pati. Pro význam

místa splnění Knapp35 tyto čtyři způsoby splnění rozděluje do dvou funkčních kategorií – první je

splnění závazku tím, že dlužník něco činí (něco dá, nebo koná), druhou je pak splnění závazku

tím, že něco naopak nečiní (tedy, že něco opomíjí nebo strpí). O místu plnění v právním slova

smyslu lze hovořit zpravidla v souvislosti s kategorií prvou, tedy když dlužník splní závazek tím,

že něco činí. „Tu nejen, že to něco činí na určitém místě, ale zpravidla má i povinnost splnit to na konkrétním

místě (např. oprava střechy apod.).“ Naproti tomu není zcela jasné, zda hovořit o splništi i v případě

druhé kategorie závazků, kdy dlužník splní dluh tím, že něco nekoná. Ačkoliv je povinen dlužník

např. strpět při probíhající rekonstrukci svého domu přítomnost dělníků na svém pozemku, může

31 ŠKÁROVÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 -880 … s. 1642 (§ 559). 32 ELIÁŠ, K. Zánik obligace splněním jinému než … s. 118. 33 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1644 (§ 567). 34 KNAPP, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1955, s. 129. 35 Tamtéž, s. 130.

12

tak činit, na tomto pozemku, ale stejně tak může toto strpět i mimo svůj pozemek například na

dovolené v místě několik stovek km vzdáleném.36

Splniště je dle ust. § 567 odst. 1 OZ především místem, které je primárně určené dohodou

stran závazkového vztahu, což je jeden z mnoha projevů zásady smluvní volnosti. Cit. ust. uvádí i

podpůrné pravidlo, pro případ, že se strany splništi nijak nedohodly: „není-li místo plnění určeno, je

jím bydliště nebo sídlo dlužníka“. V tomto případě se jedná o tzv. dluh odnosný (výběrný), tedy

věřitel si musí splatný dluh vyzvednout v místě, popř. sídle dlužníka, jinak se dostává věřitel do

prodlení.37 Tím není nijak dotčena povinnost dlužníka poskytnout věřiteli potřebnou součinnost.

Strany závazkového vztahu se mohou dohodnout také na místě plnění v bydlišti (sídle) věřitele,

kam musí dlužník svůj dluh přinést, a pak se jedná o tzv. dluh donosný (přínosný).38 Nesplní-li

dlužník závazek v místě takto učeném, ocitá se v prodlení.

Je vhodné zmínit, že bydlištěm se rozumí zejména místo, kde se fyzická osoba trvale

zdržuje. Za určitých okolností39 je možné, „…že splništěm bude každé místo, které se bude v době

uzavření smlouvy jevit jako místo, kde se bude dlužník v době plnění zdržovat. Má-li osoba takových míst více,

má právo volby dlužník.“ 40 O sídle hovoříme u osob právnických, je to většinou sídlo, které je

zapsáno v příslušném veřejném registru (např. obchodní rejstřík). I když o tom zákon mlčí, je

třeba odlišit od bydliště pojem „místo podnikání“ fyzické osoby, týká-li se závazkový vztah jejího

podnikání. V tomto případě je bydliště podnikající fyzické osoby zcela irelevantní. Pokud se pak

jedná např. o donosný dluh, může věřitel nabízený dluh v místě svého bydliště odmítnout, aniž

by se dostal do prodlení, neboť dluh nebyl nabídnut řádně.41

Ačkoliv je možno dluh splnit v hotovosti, v současné době je možné42 a v některých

případech i nutné43, splnit peněžitý dluh formou bezhotovostního platebního styku. Ustanovení

§ 567 odst. 2 a 3 OZ proto upravují plnění peněžitého dluhu prostřednictvím poskytovatele

peněžních služeb a poštovním poukazem. V prvním případě „…je dluh splněn připsáním částky na

účet poskytovatele platebních služeb věřitele, není-li dohodnuto jinak“ (§ 567 odst. 2 OZ). Plní-li dlužník

36 Tamtéž, s. 130 - 131. 37 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1644-45 (§ 567). 38 Tamtéž, s. 1644. 39 Pokud se strany dohodly, že má dlužník plnit např. v místě, kde se momentálně zdržuje bez trvalého úmyslu – např. na dovolené (blíže viz MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1645). 40 Tamtéž, s. 1645. 41 Tamtéž. 42 neodporuje-li to povaze závazku 43 Za podmínek zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu ve znění pozdějších předpisů, musí osoby povinné dle tohoto zákona mimo jiné uskutečňovat platby nad 15.000 euro výhradně formou bezhotovostního platebního styku.

13

dluh poštovním poukazem, „…je dluh splněn připsáním částky na účet poskytovatele platebních služeb

věřitele nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, není-li dohodnuto jinak“ (§ 567 odst. 2 OZ).

3.1.3. Předmět plnění

Obsahem závazkového právního vztahu je souhrn subjektivních práv a povinností jeho

subjektů.44 Předmět závazkového právního vztahu je dle ust. § 494 OZ vyjádřen čtveřicí

typového chování subjektů: dlužník je povinen něco dát, něco vykonat, něčeho se zdržet či něco

strpět a věřitel je oprávněn to po něm vyžadovat.45 Ono uvedené „něco“ je pak dáváno do

souvislosti s předmětem plnění.46 „Pojem předmětu plnění se tedy obvykle využívá k označení toho, co je

dlužník povinen věřiteli poskytnout, někdy se tím však míní též proces vedoucí ke splnění dluhu“ 47. Věc jako

taková (nemovitost, peníze jako specifický předmět apod.) může být tzv. sekundárním

předmětem závazkového právního vztahu48.

Pokud je sekundárním předmětem plnění genericky určená věc, je nutno aby odpovídal co

do množství, váhy, jakosti, apod. tomu, co si strany ujednaly.49 Pokud není jakost (kvalita)

výslovně sjednána, upravuje pro tento případ ust. § 496 OZ povinnost plnit určité množství věcí

v tzv. průměrné střední jakosti. V případě, že dlužník poskytne věřiteli věc v jiné než sjednané

nebo střední jakosti, a to i v případě, že je kvalita poskytnutého plnění vyšší jakosti, má věřitel

právo plnění odmítnout, protože plnění je vadné.50 Věřitel má možnost, na rozdíl od opožděného

plnění, odepřít přijetí vadného plnění, nedostává se tak do prodlení on, nýbrž dlužník. Pokud ale

věřitel vadné plnění přijme, závazek zaniká, nenastávají tak následky prodlení a v úvahu přichází

pouze odpovědnost za vady.51 Pokud věřitel přijme něco, co vůbec nebylo sjednáno jako předmět

plnění (tzv. aliud), pak dluh splněn nebyl, obligace tedy nezanikla a dlužník se opět dostává do

prodlení, neplní-li včas.52

V souvislosti s předmětem plnění bych ještě chtěla poukázat na konkrétní slabé místo

současné občanskoprávní úpravy. Jedná se o případ, kdy má dlužník vůči svému věřiteli několik

závazků téhož druhu (peněžité plnění), přičemž věřiteli poskytne plnění, jež nedosahuje výše

44 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 2: Díl třetí: závazkové právo. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 84. 45 HURDÍK, J. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1420-1421 (§ 494). 46 Tedy např. facere – něco vykonat (opravit boty), dare – něco dát (např. peněžité plnění za opravu bot apod.) 47 ŠKÁROVÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 -880…, s. 1643 (§ 559). 48 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 2: Díl třetí: závazkové právo. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 78. 49 ŠKÁROVÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 -880…, s. 1643 (§ 559). 50 HURDÍK, J. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický …s. 1424-1425 (§ 496). 51 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1480 (§ 517) 52 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a …, s. 5.

14

celkového dluhu vůči věřiteli a neuvede, na který konkrétní závazek, či jeho část (jistina nebo

příslušenství?) se má dané plnění vztahovat. Jak uvádí F. Melzer53, na rozdíl od obchodně právní

úpravy (§ 330 ObchZ) není zcela nepochopitelně tato situace v rámci občanskoprávních

závazkových vztahů vůbec upravena, a to i přesto, že byla předmětem úpravy jak v rámci

Občanského zákoníku z roku 1950, tak v rámci ABGB.54 Nejvyšší soud zastává názor, že

v uvedené situaci nepřechází „právo volby“ který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši,

na věřitele. Nejvyšší soud zde vylučuje analogické použití ObchZ a opírá se o princip priority

závazků vycházející z doby splatnosti nebo míry zajištění závazků. V případě, že princip priority

závazků nelze uplatnit, měl by se aplikovat princip proporcionality.55 Melzer56 však, dle mého

názoru, zcela správně nesouhlasí s postojem NS, když mu vyčítá nedostatečnou argumentaci a

přesvědčivost, a vyvrací argumenty pro vyloučení použití analogické aplikace § 330 ObchZ.57

Řešení vidí právě v uzavření mezery v úpravě občanského zákoníku pomocí analogické aplikace

zmíněného ust., které říká, že v dané situaci je splněn „závazek, jehož splnění není zajištěno nebo je

nejméně zajištěno, jinak závazek nejdříve splatný. Při plnění peněžitého dluhu se plnění nejprve započte na úroky

a až po té na jistinu.“ (§ 330 odst. 1,2,3 ObchZ)

3.2. Včasné plnění

S povinností dlužníka plnit svůj závazek včas neodmyslitelně souvisí pojem „doby

splnění“ a s ním i nutnost jejího určení. Dobu splnění je možno chápat ve dvojím významu –

jako dobu, kdy je dlužník povinen závazek splnit, a dobu, kdy závazek skutečně reálně splnil,

přičemž tyto mohou a nemusí být časově shodné.58 Právně významné jsou obě, jelikož v

okamžiku, kdy má dlužník povinnost splnit, se stává závazek splatným (dospělým). Neučiní-li tak,

dostává se do prodlení. V souvislosti s dobou, kdy dlužník závazek skutečně splnil, mě napadá

právní význam s ohledem na zánik závazku v širším slova smyslu a v souvislosti s prodlením pak

např. dlužníkovi u peněžitého závazku k tomuto dni končí povinnost platit úroky z prodlení,

které se vypočítávají ke dni splnění (zaplacení) dluhu. V této kapitole pracuji především s pojmem

doba plnění ve smyslu prvém.

53 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1616 (§ 559). 54 § 301 odst. 2 zákona č. 141/1950, Sb., Občanský zákoník, ve znění k 1. 1. 1951; § 1416 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský, ve znění k 1. 1. 1904. 55 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004; Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1696/2004. 56 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1616-18 (§ 559). 57 NS vylučuje analogickou aplikaci s odkazem na ustanovení § 1 ObchZ, kde je upraven rozsah působnosti ObchZ, přičemž Melzer správně poukazuje na to, že analogická aplikace určitého ust. zákona se, v případě existence mezery v úpravě jiné, z povahy věci vždy užije nad rámec své působnosti. Jinak by to totiž nebyla analogická aplikace, ale úprava přímá. 58 KNAPP, V. Splnění závazků … s. 109.

15

3.2.1. Splatnost závazku

Splatností se rozumí okamžik, ke kterému je dlužník povinen splnit svůj závazek. Určení

splatnosti závazku je možné především dohodou stran, právním předpisem (u jednotlivých

smluvních typů, např. § 671 odst. 2 OZ), rozhodnutím soudu (např. § 564 OZ), výzvou věřitele

ke splnění dluhu (§ 563 OZ) nebo vyplývá z povahy závazku59. Určení splatnosti závazku není

důležité jen z hlediska prodlení, ale má význam i z hlediska možnosti uplatnění práva u soudu

(actio nata) a s ním souvisejícího počátku běhu promlčecí doby.

3.2.2. Splnitelnost

Doba splnění může být stanovena jako určitý termín, pak je to zpravidla určitý den, nebo

jako lhůta. Právě v případech, kdy je splatnost představovaná určitou lhůtou, je nutné odlišovat

pojmy splatnost a splnitelnost závazku. V souvislosti se splnitelností pak rozlišujeme lhůtu

určenou ve prospěch dlužníka a ve prospěch věřitele. Závazek je splnitelný, pokud je dlužník

oprávněn (nikoliv povinen) plnit před dobou splatnosti (nejpozději poslední den lhůty) a věřitel je

naopak povinen předčasné plnění přijmout, jinak se sám dostává do prodlení => doba splnění ve

prospěch dlužníka. Logicky je pak každý splatný závazek zároveň splnitelný. Pokud je doba

splnění sjednána ve prospěch věřitele, může naopak žádat po dlužníkovi plnění kdykoliv od

prvního dne lhůty, čímž vyvolá splatnost (i splnitelnost) závazku. V případě, že o plnění

nepožádá, splatnost nastává v poslední den lhůty.60

Doba splnění může být dohodnuta také ve prospěch obou. V tomto případě není možno,

aby dlužník plnil dříve než v okamžik splatnosti, a ani věřitel nemůže předčasné plnění na

dlužníku vyžadovat. Splnitelnost a splatnost závazku tak splývají v jeden okamžik. „Konečně může

být sjednáno, že dlužník může během určené lhůty kdykoli plnit a věřitel kdykoli plnění požadovat, nejpozději se

však závazek stává splatným posledním dnem lhůty.“ 61

3.2.3. Splatnost ponechaná na vůli dlužníka

Strany závazkového vztahu se mohou dohodnout, že splatnost je ponechána zcela na vůli

dlužníka (např. ujednání o tom že zaplatí dluh, až bude mít peníze, příp. že vrátí věc, až ji nebude

k ničemu potřebovat apod.)62. Takové ujednání musí být dostatečně konkrétní a určité, aby

59 Doba splnění je tak sjednaná mlčky a to především u každodenních závazků jako např. objednávka jídla v restauraci, kupní smlouva při prodeji zboží v obchodě apod. (blíže KNAPP. V. Splnění závazků … s. 111) 60 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1632-33 (§ 563). 61 Tamtéž, s. 1633. 62 rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1969, sp. zn. 2 Cz 11/69, uveřejněný pod číslem R 68/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

16

nemohlo být zaměněno s případem, kdy doba splnění není určena vůbec (pak by bylo nutno určit

splatnost pomocí zákona nebo aplikovat ust. § 563 OZ). Tento prvek je klasickým vyjádřením

dispoziční zásady v občanském právu, neboť věřitel vědomě vyjadřuje vůli oslabit své postavení

v závazkovém vztahu ve prospěch dlužníka.63

Občanský zákoník však pro jistotu chrání věřitelovo oslabené postavení proti zneužití

dlužníkova práva ve smyslu ust. § 564 OZ tím, že dává věřiteli možnost obrátit se na soud, který

po posouzení všech okolností určí dlužníkovi dobu plnění, tak aby byla v souladu s dobrými

mravy. Věřitel totiž jinak není oprávněn dluh vyžadovat a nemá jinou možnost vyvolání jeho

splatnosti. „Domáhat se určení doby plnění dluhu návrhem u soudu (§ 564 o. z.) může věřitel nejen tehdy, je-li

plnění výslovně přenecháno na vůli dlužníka, ale i v těch případech, v nichž splnění závazku závisí na okolnosti,

kterou může ovlivnit jen dlužník.“ 64 Při rozhodování, by měl soud zohlednit všechny okolnosti, které

jsou relevantní pro určení doby splnění v každém konkrétním případě, přičemž by měl vycházet

zejména ze zásad souladu s dobrými mravy, právní jistoty či ochrany slabšího účastníka právního

vztahu. Především se pak jedná o okolnosti povahy plnění, platebních schopností dlužníka,

naléhavosti potřeby věřitele, případně důvodů, pro které byla splatnost přenechána na vůli

dlužníka, apod. Takové rozhodnutí soudu má konstitutivní povahu, a to v tom smyslu, že určí

splatnost dluhu (nikoli povinnost jej plnit). Na základě tohoto rozhodnutí tedy nemůže být

nařízen výkon rozhodnutí (§ 251 a násl. o. s. ř.), neboť není řádným exekučním titulem. Splatnost

rovněž nesmí být v rozhodnutí určena tak, aby se dlužník dostal do prodlení již v okamžiku

nabytí právní moci výroku rozsudku o určení splatnosti. 65

Limitovaný rozsah diplomové práce mi bohužel nedovoluje blíže rozebrat problematiku

počátku běhu promlčecí doby v souvislosti se splatností závazku. Považuji však za vhodné

alespoň zmínit závěry, ke kterým dospěla judikatura, a sice že v případě závazků se splatností

ponechanou na vůli dlužníka, počíná běh promlčecí doby až den následující po určené splatnosti

závazku. Samotné právo věřitele na uplatnění návrhu na určení splatnosti soudem jako takové se

nepromlčuje.66

63 IBL, V. Ještě k problematice doby splnění v závazkových právních vztazích (§ 78 až 79). Socialistická zákonnost, 1984, č. 8, s. 474 - 5. 64 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, R 47/1993. 65 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28.9.1984, sp. zn. 3 Cz 55/1984, R 12/87; a HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník: …s. 1055 (§ 564). 66 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81; rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1957, sp. zn. 18 Co 589/57; rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 1957, sp. zn. 18 Co 589/57.

17

3.2.4. Splatnost vyvolaná výzvou věřitele ke splnění dluhu

Nastane-li situace, že splatnost závazku není stanovena (sjednána, určena) žádným z výše

popsaných způsobů, aplikuje se dispozitivní pravidlo obsažené v ust. § 563 OZ, které stanoví, že

„… je dlužník povinen splnit dluh prvního dne po té, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ 67 Pokud pak

dlužník neplní, ocitá se v prodlení. Cit. ust. vymezuje pravidlo pro příp. určení splatnosti, nikoli

však splnitelnosti závazku, neboť ta musí být stranami dohodnuta. Melzer68 uvádí, že „jelikož je

zpravidla objektivně v zájmu věřitele, aby své plnění získal co nejdříve, lze mít v pochybnostech za to, že závazek

je od počátku splnitelný“, zdůrazňuje ono slovní spojení „v pochybnostech“, neboť v případě že

z dohody stran vyplývá něco jiného, má dohoda přednost.69

Výzva věřitele je jednostranným adresovaným právním úkonem, který vyvolává splatnost

dluhu, „…bez této výzvy nemůže být dlužník v prodlení“ 70. Občanský zákoník nestanovuje žádné

zvláštní požadavky ohledně obsahových a formálních náležitostí, takže teoreticky postačí,

splňuje-li obecné náležitosti pro platnost právních úkonů (§ 34 a násl. OZ), pokud je z ní patrná

vůle vyzvat dlužníka ke splnění dluhu. Dle judikatury71 existuje možnost učinit takovou výzvu ve

formě např. zaslání faktury či podáním žaloby na zaplacení pohledávky. V případě podání

takovéto žaloby, jako kvalifikované upomínky ke splnění dluhu, nastávají účinky ke dni doručení

žaloby dlužníkovi, nikoli ke dni podání žaloby. Vzhledem k tomu, že je v dispozici věřitele

rozhodnout se, kdy vůči dlužníkovi výzvu učiní, lze dovodit, že je možno mu poskytnout lhůtu

ke splnění delší než jeden den.72

3.3. Úprava v obchodním zákoníku

Obchodní zákoník definuje prodlení v ust. § 365 (podobně jako § 517 OZ) tak, že

„dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek“. S pojmy „řádně a včas“ souvisí úprava

obecných otázek splnění obchodněprávních závazkových vztahů, jež je obsažena v ust. § 324 až

§ 343 ObchZ (způsoby plnění, místo a doba plnění). V tomto směru se jedná o celistvou úpravu,

jež vylučuje použití občanského zákoníku.73 Stejně jako v § 559 OZ zde platí pravidlo, které

67 Cit. ust. se aplikuje také na určení splatnosti v případě závazků vzniklých ze zákona – klasicky jimi budou závazky vzniklé z odpovědnosti za náhradu škody či z bezdůvodného obohacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 485/2004). 68 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1633 (§ 563). 69 srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4175/2009. 70 srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.1.1995, sp. zn. 5 Cmo 811/95. 71 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.4.2004, sp. zn. 32 Odo 978/2003; také Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002. 72 HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník: … s. 1050 (§ 563). 73 Výjimkou je plnění uložením do úřední úschovy (§ 568 OZ) a úprava plnění ve splátkách (§ 565 OZ), kde se aplikuje obecná úprava obsažená v občanském zákoníku i na obchodněprávní vztahy.

18

normuje kogentní ust. § 324 odst. 1 ObchZ, „že závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně“.

V odstavci druhém je stanoveno, že „závazek zaniká také pozdním plněním dlužníka, ledaže před tímto

plněním závazek již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy“. Pokud je závazek plněn vadně a věřitel

nemá právo odstoupit od smlouvy (nebo jej dle svého uvážení nevyužije), je nutno aplikovat

§ 324 odst. 3 ObchZ => pak se závazek mění co do obsahu způsobem, jež odpovídá nárokům

z odpovědnosti za vady. Tyto se řídí úpravou konkrétního typu smlouvy, jímž byl daný obchodně

závazkový vztah založen a uspokojením těchto nároků závazek zaniká.74 Nyní se pokusím stručně

shrnout základní obchodněprávní úpravu s ohledem a v návaznosti na jednotlivé části celé této

kapitoly.

3.3.1. Subjekty plnění

Dluh musí být zásadně plněn dlužníkem a přijat jeho věřitelem. Zákon ovšem připouští

možnost plnění třetí osobou ve prospěch dlužníka, za předpokladu, že plnění není z povahy

závazku vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, příp. že dohodou nebylo výslovně vymíněno

plnění přímo dlužníkem, a to vše ještě se souhlasem dlužníka. Souhlas ovšem není potřeba,

pokud tato třetí osoba je poskytovatelem zajištění závazku a dlužník svou primární povinnost

plnit porušil (§ 332 ObchZ). Pokud dlužník využije možnosti, aby za něj plnil tertius, odpovídá za

splnění závazku jako by jej plnil sám (§ 331 ObchZ).75

Podle ust. § 333 ObchZ, je kromě věřitele oprávněna přijmout plnění od dlužníka také

třetí osoba, jež mu předloží potvrzení věřitele o oprávnění převzít plnění. Přijetí takového plnění

má pak stejné účinky, jakoby dlužník plnil přímo svému věřiteli.76 Jako další možnost plnění

jinému než věřiteli přichází v úvahu u asignace, plnění u smluv ve prospěch třetího a zvláštním

případem je i plnění původnímu věřiteli v případě cese pohledávky,77 tyto se však řídí

občanskoprávní úpravou.78

3.3.2. Místo plnění

Místo plnění v obchodněprávních závazkových vztazích upravují ust. § 335 až

§ 339 ObchZ. I zde je postavena na nejvyšší úroveň smlouva (strany se na splništi dohodnou

výslovně nebo i konkludentně, vyplývá-li z povahy plnění), která má přednost před ostatními

způsoby určení místa plnění. Nedohodnou-li se strany jinak, nastupuje zvláštní úprava o místě

74 FALDYNA, F. a kol. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vydání. Praha, ASPI, a.s., 2007. s. 119 - 120. 75 BEJČEK, J. In BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P., a kol. Kurz obchodního práva: obchodní závazky. 5. vydání. Praha: C. H. BECK, 2010. s. 195. 76 Tamtéž, s. 195 - 196. 77 pokud dlužník nebyl o postoupení pohledávky notifikován. 78 BEJČEK, J. In BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P., a kol. Kurz obchodního … s. 196.

19

plnění v rámci jednotlivých smluvních typů.79 Není-li splniště upraveno ani tímto způsobem,

přichází na řadu obecná úprava v § 336 a násl. ObchZ. Ta rozlišuje plnění na peněžité a

nepeněžité. U nepeněžitých závazků je pak místem plnění sídlo (místo podnikání), popř. bydliště

dlužníka v době uzavření smlouvy, nebo dále provozovna či závod dlužníka, vznikl-li závazek

v souvislosti s těmito organizačními složkami.80 Naopak místem peněžitého plnění je obecně (dle

§ 337 ObchZ) sídlo, místo podnikání, popř. bydliště věřitele, a dále provozovny či závodu

věřitele, vznikl-li závazek v souvislosti s těmito složkami. V dnešní době je však nejběžnějším

způsobem splnění peněžitého závazku forma bezhotovostních plateb. Tyto obchodní zákoník

připouští za předpokladu, že to není v rozporu se sjednanými platebními podmínkami, přičemž

úprava splnění při platbě prostřednictvím poskytovatele platebních služeb či poštovním

poukazem je od 1. 1. 2003 totožná s úpravou v občanském zákoníku.81

3.3.3. Předmět plnění

„Dlužník má plnit přesně to, co je předmětem závazku. (…) věřiteli nemůže být vnuceno plnění, které si

neobjednal a s nímž nesouhlasí. To platí i o jen nepodstatně pozměněném předmětu plnění.“ 82 Je-li předmětem

plnění věc genericky určená, obchodní zákoník obsahuje požadavek pro vlastnosti takového

(řádného) předmětu v ust. § 328 ObchZ, na rozdíl od „střední jakosti“ (§ 496 OZ), trochu

odlišnou formulaci, kdy: „…je dlužník povinen poskytnout věřiteli věc, jež se hodí pro účely, pro něž se věc

téhož druhu zpravidla používá na základě obdobných smluv.“ Kritériem řádného plnění u genericky

určených věcí je tak jejich obvyklé použití, nikoliv střední jakost plnění.83 Poskytne-li dlužník jako

plnění věc genericky určenou v rozporu s ust. § 328 ObchZ, bude se jednat o plnění vadné

(=>aplikace ust. §324 odst. 3 ObchZ).

Pokud má dlužník vůči svému věřiteli více závazků téhož druhu (peněžité plnění),

přičemž věřiteli poskytne plnění, jež nedosahuje výše celkového dluhu vůči věřiteli a neuvede, na

který konkrétní závazek se má dané plnění vztahovat, je řešení upraveno § 330 ObchZ, na rozdíl

od občanskoprávní úpravy, kde je patrná mezera v zákoně, neboť OZ tuto situaci vůbec

neupravuje (viz výše kap. 3.1.3.).

3.3.4. Doba plnění

Podobně jako u místa plnění má při určení doby plnění přednost dohoda stran

závazkového vztahu. I zde je možno sjednat dobu plnění výslovně, může vyplývat z povahy

79 Př. § 412, § 536 a násl., § 554, § 653 ObchZ atd… 80 BEJČEK, J. In BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P., a kol. Kurz obchodního … s. 199 - 200. 81 FALDYNA, F. a kol. Zajištění a zánik … s. 124-125. 82 Tamtéž, s. 196 - 197. 83 PELIKÁNOVÁ, I. Obchodní právo: Komparativní rozbor. 4. díl. Praha: ASPI, 2009. s. 312.

20

závazku a nutno je i připomenout obecné vykládací pravidlo, že „při určení práv a povinností ze

závazkového právního vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním

odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem.“ (§ 264 ObchZ)84 U některých

smluvních typů pak může čas plnění stanovit zákon (porov. např. § 414 ObchZ). Ve smlouvě

může být rovněž ujednáno, že splatnost je ponechána na vůli dlužníka – ta je pak vyvolána

jednostranným úkonem ze strany dlužníka. Pro případ, že tak neučiní v přiměřené době, může

splatnost určit na návrh věřitele soud. (§ 341 ObchZ)85 Nakonec pro případ, že není doba plnění

závazku stanovena žádným z uvedených důvodů, zakotvuje v § 340 odst. 2 ObchZ pravidlo, že

„…je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit

bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán“. Věřiteli nebrání žádné kogentní ust.

v tom, aby spolu s výzvou k plnění dlužníkovi poskytl delší lhůtu ke splnění dluhu.

V ObchZ jsou výslovně definovány pojmy doby plnění ve prospěch věřitele, dlužníka a

ve prospěch obou (§ 342 ObchZ). Úmysl stran projevený při uzavření smlouvy, příp. povaha

plnění závazku, jsou rozhodujícím kritériem pro stanovení v čí prospěch (věřitele, dlužníka nebo

obou) je doba plnění určena. Ráda bych upřesnila, že pokud je doba plnění ve smyslu § 342 odst.

2 určena ve prospěch dlužníka, pak i když ten splní dluh oprávněně předčasně, nelze z toho

vyvozovat, že předčasným splněním přivodil dřívější splatnost závazku, která byla původně

určená smlouvou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo

114/2003). Obchodní zákoník také, na rozdíl od zákoníku občanského, výslovně pamatuje v

§ 343 ObchZ na zhoršené postavení věřitele při předčasném splnění peněžitého závazku

dlužníkem, když si bez věřitelova souhlasu nesmí dlužník od plnění odečíst úrok odpovídající

době, o kterou plnil dříve.

84 Tamtéž, s. 329-330. 85 Na rozdíl od § 564 OZ (odkazuje neurčitěji na soulad s dobrými mravy) je zde výslovně zakotven požadavek, aby dlužník vyvolal splatnost dluhu v „přiměřené době“ a dává soudcům vodítko k jejímu posouzení, tím je povaha a místo plnění, jakož i důvody, pro které bylo určení doby plnění přenecháno dlužníkovi.

21

4. Právní následky spojené s prodlením dlužníka

4.1. Právo věřitele odstoupit od smlouvy

V předchozí kapitole jsem uvedla, že prodlení dlužníka nepůsobí zánik obligačního

vztahu, nýbrž změnu jeho v jeho obsahu. Obecně totiž v závazkovém právu platí zásada nutnosti

dodržování závazků ze smluvně převzatých vztahů (pacta sunt servanda), nicméně vzhledem

k tomu, že dlužník porušil svou povinnost splnit takovýto závazek řádně příp. včas, Občanský

zákoník tak počítá se situací, že věřitel již dále nemusí mít zájem na jeho trvání. Proto dává

věřiteli možnost, za splnění určitých podmínek, jednostranným úkonem přivodit zánik závazku.

Odstoupení od smlouvy pro prodlení dlužníka je věřitelovým právem, nikoli povinností, a tak nic

nebrání tomu, aby sjednané plnění dál vymáhal např. soudní cestou.86

4.1.1. Obecné předpoklady pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy

Institut odstoupení od smlouvy je upraven obecně v § 48 OZ, který zakotvuje pravidlo,

že jedna ze stran závazkového vztahu může odstoupit od smlouvy pouze na základě zákona,

nebo pokud se tak strany dohodly. Při prodlení dlužníka je pak relevantní ust. § 517 odst. 1, věta

druhá OZ, které je speciální úpravou a klasickým případem onoho odstoupení na základě zákona.

Prvním předpokladem je podle zákona existence prodlení dlužníka s plněním závazku. Je-li první

předpoklad splněn, věřiteli přesto ještě nenáleží právo na odstoupení bez dalšího, neboť je mu

v cit. ust. uložena povinnost poskytnout prodlévajícímu dlužníkovi tzv. dodatečnou přiměřenou

lhůtu ke splnění dluhu. Pokud dlužník ani v této lhůtě dluh řádným způsobem nesplní, dovrší tím

všechny podmínky potřebné k možnosti realizace odstoupení od smlouvy ze strany věřitele.

Odstoupení od smlouvy je třeba odlišovat od speciální formy zániku závazku v důsledku

prodlení dlužníka – tzv. fixní smlouvy. Pokud je smlouva sjednána jako fixní, není třeba splňovat

žádné podobné předpoklady, ani není nutný žádný jednostranný úkon věřitele. Smlouva zaniká ex

lege, a to pouze v důsledku toho, že se dlužník ocitá v prodlení.

4.1.2. Dodatečná přiměřená lhůta?

V první řadě je nutno podotknout, že dodatečná lhůta má právní význam pouze

vzhledem k možnosti odstoupení od smlouvy – nejedná se o novou (prodlouženou) splatnost

závazku, nemá tedy vliv ani na prodlení dlužníka, ani na právo věřitele vymáhat na dlužníkovi

plnění. Lze předpokládat, že zákonodárce chce dát dlužníkovi pouze možnost odstranit např.

86 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1481 (§ 517).

22

drobná pochybení (např. omyl v čísle účtu u peněžního ústavu věřitele) či jiná nedorozumění,

kterých se při plnění závazku dopustil. Důsledky odstoupení od smlouvy jsou nevratné a mnohdy

představují nežádoucí zásah do právní jistoty a dobré víry třetích osob. Dodatečná lhůta tedy

nemá chránit dlužníka, jenž nemá vůli plnit, ale má zabránit případným neblahým následkům

odstoupení od smlouvy od závazků, jež by mohly zaniknout splněním.87

„Délku dodatečné přiměřené lhůty ke splnění v případě prodlení dlužníka určuje věřitel. (…) musí být

přiměřeně dlouhá k tomu, aby bylo vůbec možno dluh splnit.“ 88 To neznamená, že by prodlévající dlužník

musel mít k dispozici dostatek času k přípravě splnění dluhu (např. věřitel může poskytnout

objektivně kratší lhůtu, než je lhůta potřebná k obstarání věci, jež má být předmětem plnění

apod.), neboť dlužník si byl dobře vědom toho, kdy měl povinnost plnit.89 Délka lhůty by měla

být tedy taková, aby byla v souladu se smyslem a účelem institutu odstoupení od smlouvy. „Po

uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel

dlužníka upomínat o splnění nebo mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Pokud mu konkrétní lhůtu

oznámil, může ji dále prodlužovat, avšak nikoliv již zkrátit“ 90 Z toho logicky vyplývá, že pokud

dlužníkovi sdělí délku této lhůty, je jí pak vázán. Současný občanský zákoník neřeší situaci, kdy

věřitel poskytne dlužníkovi tzv. nepřiměřeně krátkou dodatečnou lhůtu nebo odstoupí-li, aniž by

mu dodatečnou lhůtu vůbec poskytl. Handlar91 dospěl k závěru, že neexistuje-li taková právní

úprava, nezbývá než dovodit, že předčasné odstoupení od smlouvy je neplatným právním

úkonem92, neboť byl učiněn v době, kdy k němu nebyl věřitel oprávněn. S tímto závěrem si

dovolím nesouhlasit. Inspiraci na uzavření mezery v právní úpravě vidím, stejně jako v předešlých

situacích, v obchodním zákoníku. Ten řeší totožný problém v ust. § 350 ObchZ, kde jasně

stanovuje, že pokud odstoupí věřitel bez poskytnutí dodatečné lhůty, případně je-li poskytnutá

lhůta nepřiměřená, nastanou právní účinky odstoupení od smlouvy až po marném uplynutí doby,

která měla být stanovena jako přiměřená. Předčasné odstoupení od smlouvy pro prodlení

dlužníka by pak nepůsobilo jeho neplatnost, nýbrž by bylo do uplynutí přiměřené doby bez

právních účinků. Použití analogie obchodního zákoníku na uzavření této mezery

v občanskoprávní úpravě podporuje i fakt, že NOZ se jím také inspiroval a problém předčasného

odstoupení od smlouvy řeší v ust. § 1979 v podstatě stejným způsobem.

87 HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník: … s. 935 - 936 (§ 517). 88 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006. 89 Tamtéž. 90 Tamtéž. 91 HANDLAR, J. In FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník: … s. 936 (§ 517). 92 Handlar dále (tamtéž) upřesňuje, že neplatnost odstoupení od smlouvy lze dovozovat pouze v případě, že věřitel poskytnutou nepřiměřeně krátkou lhůtu výslovně specifikuje a odstoupení od smlouvy pak striktně váže na uplynutí této nepřiměřené doby.

23

4.1.3. Odstoupení pro částečné prodlení

Částečné prodlení může nastat v případě dělitelného předmětu plnění závazku.

V podstatě přichází v úvahu několik situací, které se pokusím stručně a přehledně rozebrat. První

situace nastává, když dlužník v rozporu s tím, co bylo sjednáno, plní závazek jen z části (tj.

poskytne věřiteli plnění, které je z kvantitativního hlediska menší, než plnění sjednané). Věřitel je

pak povinen toto částečné plnění s odkazem na § 566 OZ přijmout, nebylo-li výslovně sjednáno,

že dluh musí být plněn celý najednou. Dlužník se dostává do částečného prodlení v rámci dosud

nesplněné části závazku.93 Věřiteli je pak v souvislosti s § 517 odst. 1 OZ, věty za středníkem,

dána možnost částečného odstoupení od smlouvy ve vztahu k té části plnění, s níž je dlužník v

prodlení a není tak nutno rušit celou smlouvu. Naopak v případě, že věřitel není povinen

přijmout částečné plnění a neučiní tak, dostává se dlužník do prodlení s celým dluhem a věřitel

tak může odstoupit od celé smlouvy.94

Jiným případem je prodlení dlužníka při plnění ve splátkách – takové tzv. dílčí plnění

musíme odlišit od plnění částečného. Zde je předmět plnění rozdělen do několika dílčích splátek,

přičemž každá jednotlivá splátka má svou stanovenou splatnost. V rámci každé takové splátky se

pak posuzuje samostatně jak vznik prodlení, tak počátek běhu promlčecí doby. To znamená, že

věřitel pak může od smlouvy částečně odstoupit vždy v rámci té splátky, s níž je dlužník

v prodlení.95 Nicméně Nejvyšší soud judikoval, že i když zákon (§ 517 odst. 1 OZ, věta za

středníkem) dává věřiteli možnost odstoupit částečně od smlouvy, nelze z tohoto ustanovení

zároveň vyvozovat, že je věřitel omezen v možnosti odstoupit od celé smlouvy, byť je dlužník

v prodlení jen částečně. Možnost odstoupit od celé smlouvy pro prodlení jednotlivé splátky má

pak věřitel bez ohledu na to, zda byla stranami smlouvy sjednána ztráta výhody splátek v souladu

s ust. § 565 OZ. 96

4.1.4. Právní účinky odstoupení od smlouvy

Při odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení dlužníka nastávají právní následky uvedené

v § 48 odst. 2 OZ: odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší. Zrušení smlouvy

s účinky ex tunc nastává jen tehdy, nestanoví-li právní předpis nebo dohoda stran něco jiného.

V praxi to znamená, že se ruší všechna práva a povinnosti, které stranám ze smlouvy vznikly, a na

takovou smlouvu se zpětně hledí, jakoby nikdy nebyla uzavřena. Jakékoliv plnění, které si strany

93 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1639-40 (§ 565). 94 ŠKÁROVÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. … s. 1549 (§ 517). 95 MELZER, F. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický…s. 1642 (§ 566). 96 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1999, sp. zn. 2 Cdon 1094/97.

24

navzájem poskytly, musí být vráceno, neboť je zde naplněna jedna ze skutkových podstat

bezdůvodného obohacení – bylo plněno na základě právního důvodu, který odpadl, a každá ze

stran musí vrátit vše, co na základě této zrušené smlouvy dostala (§ 451 odst. 2 OZ spolu s

§ 457 OZ).97 Zdá se to logické, ovšem problém nastává v případě, že je tímto zpětným účinkem

zasaženo do práv třetích osob nabytých v dobré víře, což nemusí být ojedinělé.

4.1.5. Ochrana dobré víry třetích osob

Otázka zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře, v souvislosti s účinky ex tunc

při odstoupení od smlouvy, byla v minulosti soudy i odbornou veřejností už mnohokrát

diskutována. Rozhodla jsem se tuto problematiku demonstrovat na příkladu nejtypičtějším.

Zpravidla se totiž jedná o problém odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti, jež podléhá

zápisu v katastru nemovitostí. Prodávající „A“ uzavřel kupní smlouvu s kupujícím „B“, přičemž

B prozatím nezaplatil, ať už z jakéhokoliv důvodu, kupní cenu. A převedl vlastnické právo

k nemovitosti ve prospěch kupujícího B, jenž byl poté zapsán v katastru nemovitostí jako

vlastník. B však, aniž by zaplatil kupní cenu, předmětnou nemovitost prodal dalšímu kupujícímu

„C“. Následně, po splatnosti a marném uplynutí dodatečné přiměřené lhůty k zaplacení dlužné

kupní ceny, využil A svého zákonného práva a v souvislosti s § 517 odst. 1 OZ odstoupil od

kupní smlouvy. Kdybychom při analýze nastalé situace vycházeli pouze z příslušných ustanovení

občanského zákoníku, dospěli bychom k závěru, že kupní smlouva (uzavřená mezi A a B) se

odstoupením od počátku ruší=> hledíme na ni, jako by nikdy nebyla uzavřena, B se tedy nemohl

nikdy stát vlastníkem a převést tak platně vlastnické právo na nového kupujícího C (nemo plus

iuris ad alium transferre potest quam ipse habet). A zde vyvstává onen problém masivního zásahu

do práva třetí osoby C, jež byla v dobré víře, že B je vlastník, neboť je v § 11 zákona č. 265/1992

Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů,

obsahuje pravidlo, že „ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že

stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá

skutečnosti“. Na jedné straně zde pak stojí ochrana vlastnického práva původního prodávajícího A,

a na druhé straně princip ochrany práv nabytých třetí osobou v dobré víře, souvisejícího

s principem právní jistoty.98 Nyní se pokusím stručně shrnout vývoj soudní judikatury

z posledních let a zmíním i několik právních názorů vyslovených odbornou veřejností v této

oblasti práva.

97 ZUKLÍNOVÁ, M. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický…s. 294 (§ 48). 98 MELZER, F. Vliv odstoupení od smlouvy na nabytí vlastnického práva. Právní rozhledy, 2006, č. 14, s. 513-14.

25

Podstata věci spočívala nejprve v otázce, zda účinky ex tunc při odstoupení od smlouvy

mají vliv pouze na obligační nebo i na věcněprávní účinky této smlouvy. Novelou občanského

zákoníku provedenou zákonem č. 264/1992 Sb., totiž došlo ke změně pojetí smlouvy o převodu

nemovitostí. Před touto novelou okamžik vzniku (nebo účinnosti) smlouvy splýval v jedno spolu

s převodem vlastnického práva na nabyvatele. Samotná smlouva měla tedy tzv. translační účinky.

V současné úpravě se pak ze smlouvy o převodu nemovitostí stal pouze tzv. obligačněprávní

úkon, který je titulem pro nabytí vlastnického práva. Titul sám o sobě však nevyvolá věcněprávní

účinky smlouvy, a tak k němu musí přistoupit tzv. modus, kterým je u převodu nemovitosti vklad

vlastnického práva do katastru nemovitostí.99 Smlouva je titulem k provedení modu, který pak

zakládá věcněprávní účinky převodu vlastnického práva. S ohledem na výše uvedené je pokládána

otázka: Pokud původní prodávající A platně odstoupí od smlouvy s B, ruší se od počátku jen

obligačněprávní účinky (titul), nebo jsou zasaženy i věcněprávní účinky smlouvy?

Ústavní soud100 judikoval, že vztah mezi smluvními stranami, byť se jedná o odstoupení

od smlouvy, nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře nabyly vlastnické

právo k předmětné věci. Následně přišlo opačné stanovisko Nejvyššího soudu101, ve kterém

dospěl k závěru, že pokud zanikne titul v důsledku odstoupení od smlouvy, obnovuje se i

vlastnictví k nemovitosti původního vlastníka (A), a to bez ohledu na to, že nabyvatel (B) převedl

vlastnictví nemovitosti na jinou osobu (C) dříve, než k odstoupení došlo.102 K podobnému závěru

dospěl již dříve například Pecha, když zdůrazňoval provázanost titulu a modu, kde odpadne-li

titul, není možná existence modu ani věcněprávní účinky jím založené.103 Toto stanovisko

Nejvyššího soudu vyvolalo u odborné veřejnosti řadu často kritických a odlišných názorů,104

přičemž je nutno podotknout, že i pět soudců Nejvyššího soudu k němu vydalo odlišné

stanovisko. Nakonec se tímto problém opět zabýval Ústavní soud, který ve svém nálezu105 uvádí,

že se: „…smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších

nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany

v souladu s čl. 11 LZPS a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu

demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.“ NS však s ohledem na do té

99 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti pro vlastnictví třetí osoby. Právní rozhledy, 2007, č. 9, s. 317. 100 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23.1.2001, sp.zn. II ÚS 77/2000. 101 Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2006, sp. zn. Cpjn 201/2005, vydané pod sbírkovým číslem R 40/2006. 102 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Význam odstoupení od smlouvy… s. 318. 103 PECHA, R. Odstoupení od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti. Bulletin advokacie, 2002, č. 4, s. 17. 104 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti pro vlastnictví třetí osoby. Právní rozhledy, 2007, č. 9, s. 317 - 320.; PJAJČÍKOVÁ, P. „Ne“ jednomu stanovisku Nejvyššího soudu. Právní rozhledy, 2006. č. 22. s. 828 – 829. 105 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 16.10.2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06.

26

doby stále rozporuplnou judikaturu, vydal rozhodnutí,106 kterým vykládá nález ústavního soudu

po svém, a snaží se jej (v rozporu s jeho účelem) co nejvíce přiblížit ke svému předchozímu

stanovisku (R 40/2006).107

Když už zákonodárce volil účinky ex tunc, které mohou způsobit nemalé zásahy do

právní jistoty třetích osob, přikláním se spíše k názorům vyslovených ústavním soudem. Zrušení

smlouvy ex tunc by pak mělo mít za následek vznik nároku na znovunabytí vlastnického práva

původním vlastníkem, nikoli však automatický přechod vlastnického práva jako takového.

V případě, že znovunabytí vlastnického práva není možné, náleží mu na základě § 458 odst. 1 OZ

peněžitá náhrada.

4.1.6. Úprava v obchodním zákoníku

Úprava odstoupení od smlouvy v případě prodlení je obsažena v § 345 až § 351 ObchZ a

je z velké části odlišná od úpravy občanskoprávní. Společné mají například to, že odstoupení je

možno pouze v případech, kdy se tak strany dohodnou, nebo stanoví-li tak zákon (§ 344 ObchZ).

Prodlení je pak oním zákonným důvodem.

Prvním rozdíl spočívá v tom, že kromě odstoupení pro prodlení dlužníka ObchZ

výslovně připouští v § 345 odst. 1 i možnost odstoupení od smlouvy dlužníkem v případě, že je

v prodlení věřitel108. Obchodní zákoník pak rozděluje podmínky pro uplatnění práva na

odstoupení podle toho, zda prodlení způsobuje oprávněné straně ne/podstatné porušení smluvní

povinnosti. Podstatné porušení smlouvy je definováno v § 345 odst. 2 ObchZ jako „ztráta zájmu

na plnění závazku“ 109, když cit. ust. uvádí, že „porušení smlouvy je podstatné, jestliže strana porušující

smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy,

který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít

zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není

podstatné.“ Podmínkou je, že oprávněná strana je povinna oznámit odstoupení prodlévající straně

bez zbytečného odkladu poté, co se o podstatném porušení dozvěděla (§ 345 odst. 1 ObchZ).

Pokud oprávněná strana110 na plnění trvá nebo nevyužije-li svého práva odstoupit včas (tj. bez

zbytečného odkladu), má možnost odstoupit od smlouvy za podmínek stanovených pro

106 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005. 107 Blíže srov. SPÁČIL, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: opět polojasno? Právní rozhledy, 2009, č. 9; s. 329 – 332; MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J., Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: jasno? Právní rozhledy, 2009, č. 8, s. 291 – 293. 108 Občanský zákoník upravuje odstoupení dlužníkem pro prodlení věřitele pouze speciálně u smlouvy o dílo, je-li k provedení díla nutná součinnost objednatele a za bližších podmínek stanovených v § 638 OZ. 109 PELIKÁNOVÁ, I. Obchodní právo: Komparativní rozbor. 4. díl. Praha: ASPI, 2009. s. 343. 110 Dále budu předpokládat, že oprávněnou stranou k odstoupení od smlouvy je věřitel, a že prodlévající stranou je dlužník, neboť se zabývám především prodlením dlužníka.

27

nepodstatné porušení smlouvy, upravených v § 346 ObchZ => při nepodstatném porušení

smlouvy je zde právo odstoupit od ní omezeno, stejně jako v občanském zákoníku, povinností

poskytnout dlužníkovi dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti. Na rozdíl od

občanskoprávní úpravy jsou v § 350 ObchZ, jak jsem již uvedla výše, výslovně upraveny pravidla

pro postup v případě předčasného odstoupení od smlouvy (tj. když poskytne nepřiměřeně

krátkou lhůtu, příp. ji neposkytne vůbec).

Dalším rozdílem oproti občanskoprávní úpravě je zde možnost odstoupení od smlouvy

bez poskytnutí dodatečně přiměřené lhůty k plnění nebo před jejím uplynutím pokud dlužník

prohlásí,111 že závazek nesplní (§ 346 odst. 2 ObchZ). Kromě toho je možno, na základě ust.

§ 348 odst. 1 ObchZ, odstoupit od smlouvy pro povinnost, jež má být plněna teprve

v budoucnu, jestliže „… z chování povinné strany, nebo z jiných okolností nepochybně vyplývá ještě před dobou

stanovenou pro plnění smluvní povinnosti, že tato povinnost bude porušena podstatným způsobem, a povinná

strana neposkytne po vyzvání oprávněné strany bez zbytečného odkladu dostatečnou jistotu“.

Nepochybně podstatným rozdílem od občanskoprávní úpravy se jeví skutečnost, že

účinky odstoupení od smlouvy nastávají ex nunc, tzn. od okamžiku, kdy je projev vůle věřitele

odstoupit od smlouvy doručen prodlévajícímu dlužníkovi (§ 349 ObchZ) Podle Švestky a

Kopáče112 mají účinky ex nunc za následek zachování práv, která vznikla z porušení smlouvy před

odstoupením věřitele. Těmito právy mají být nárok na náhradu škody, na smluvní pokutu a úroky

z prodlení. Tento názor však zpochybňuje Pecha113, důvod přetrvání těchto práv spatřuje v tom,

že zákon na jiných místech (srov. § 351 a §302 ObchZ) výslovně stanovuje, že tato práva

v důsledku odstoupení nezanikají. Dále polemizuje s tím, že když zanikne smlouva jako titul –

nelze najít právní důvod pro žádné nároky, které se o něj opírají.

Dá se předpokládat, že pokud v tomto případě zákonodárce normuje účinky ex nunc,

vyplývá z nich, na rozdíl od občanskoprávních účinků ex tunc, výhoda ochrany práv třetí strany

nabytých v dobré víře. Nastane-li totiž situace výše popsaná u občanskoprávní úpravy, tedy že

kupující, jenž se stal vlastníkem věci, ji dále zcizil třetí osobě a následně pak původní prodávající

platně odstoupil od smlouvy. V důsledku vyloučení zpětné účinnosti tak nemá toto odstoupení

vliv na nabyté vlastnické právo třetí osoby. Kupující je v tomto případě povinen poskytnout

původnímu prodávajícímu peněžitou náhradu. Ovšem i tady Pecha114 upírá zásluhu vyloučení

111 Pokud dlužník prohlásí, že povinnost nesplní, je zde možnost takto odstoupit od smlouvy i ohledně povinnosti, jež má být plněna v budoucnu (§ 348 odst. 2 ObchZ). 112 KOPÁČ, L., ŠVESTKA, J., Nad některými otázkami odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, 1995, č. 10, s. 402. 113 PECHA, R. Odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 46 - 50. 114 Tamtéž.

28

zpětné účinnosti, a tvrdí, že toto pravidlo platí jen proto, že je výslovně normováno tentokrát

v ust. § 446 ObchZ.115 Pecha argumentuje tím, že díky provázanosti titulu a modu při nabývání

vlastnického práva má odstoupení s účinky ex tunc a ex nunc takřka shodné právní následky a

jediný rozdíl spatřuje v tom, že obchodněprávní úprava (na rozdíl od té občanskoprávní) „obsahuje

řadu ustanovení, která korigují důsledky dodatečného odpadnutí titulu závazkového právního vztahu ve prospěch

společensky přijatelnější úpravy“.116

Ať už je to s rozdílem v účincích jakkoliv, je správné, že obchodní zákoník normuje

všechny tyto možné důsledky z odstoupení od smlouvy výslovně, neboť to redukuje případné

spory a úprava je srozumitelnější. V žádném případě nezpochybňuji provázanost titulu s existencí

modu, nicméně nevidím důvod, pokud závazek zanikne ex nunc ke dni doručení projevu vůle o

odstoupení adresátovi, proč by věřitel neměl mít nárok např. na úrok z prodlení (od vzniku

prodlení ke dni zániku smlouvy odstoupením), když účinky odstoupení nepůsobí zpětně a na titul

se tím pádem nenahlíží jako by od počátku neexistoval. Dále mě napadá, v souvislosti s možným

smyslem a účelem ustanovení, že pokud by zákonodárce nechtěl, aby účinky ex tunc a ex nunc

působily rozdílné následky, býval by je vůbec nerozlišoval.

4.2. Úrok z prodlení

4.2.1. Pojem a funkce

. Povinnost uhradit úroky z prodlení (popř. poplatek z prodlení – blíže kap. 4. 3.) ukládá ust.

§ 517 odst. 2 OZ dlužníkovi jako specifickou sankci za prodlení s plněním peněžitých závazků.

Není třeba výslovně sjednávat povinnost platit úroky z prodlení ve smlouvě, neboť toto vyplývá

přímo ze zákona.117 Povinnost platit úroky z prodlení tvoří příslušenství pohledávky a úzce

souvisí s existencí této pohledávky (akcesorický charakter). Zároveň je potřeba odlišit je od úroků

smluvených (§ 658 OZ), které bývají označovány jako úplata za užívání půjčené jistiny a

povinnost je platit není závislá na prodlení.118

V literatuře se nejčastěji uvádí, s odkazem na ust. § 519 OZ, že úroky z prodlení plní funkci

paušalizované náhrady škody. Podobně jako u smluvní pokuty119 z toho vyplývá, že věřitel má na

úroky právo i v případě, že mu žádná škoda v souvislosti s prodlením nevznikla, zároveň ale

115 „Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.“ 116 PECHA, R. Odstoupení od smlouvy podle obchodního … s. 46 - 50. 117 VONDRÁKOVÁ, A. Meritum vymáhání pohledávek. 2 vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 14. 118 Tamtéž. 119 Není vyloučena možnost sjednání smluvní pokuty jako důsledek prodlení s pněním peněžitého závazku obdobným způsobem jako jsou určeny úroky z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněné pod sbírkovým č. R 6/2000).

29

samotnou náhradu škody může požadovat vedle úroků z prodlení pouze v případě, že její výše

přesahuje výši úroků z prodlení.120 Pojem paušalizovaná náhrada škody u úroků z prodlení není,

jak upozorňuje Bejček,121 možná zcela výstižný. U obou institutů (smluvní pokuta vs. úrok

z prodlení) to znamená, že dlužník je musí ve sjednané (zákonem stanovené) výši uhradit, i když

věřiteli žádná škoda nevznikne. V opačném případě => přesahuje-li vzniklá škoda jejich výši,

nemá věřitel vedle smluvní pokuty na škodu přesahující její výši žádný nárok122 (to vyplývá

ostatně z podstaty pojmu „paušalizovaná“ náhrada), kdežto úroky z prodlení se pouze

započítávají na náhradu vzniklé škody. Pokud není vzniklá škoda úroky z prodlení pokryta, může

ji věřitel na dlužníkovi vymáhat podle obecných ustanovení o náhradě škody (§ 420 a násl. OZ).123

O sankční funkci úroků z prodlení můžeme hovořit právě v souvislosti se situací, kdy věřiteli

s prodlením žádná reálná škoda nevznikla a dlužník je přesto povinen úroky uhradit.

4.2.2. Povaha ustanovení?

Nejprve mi dovolte ve zkratce se pokusit definovat rozdíl mezi kogentní a dispozitivní

normou. Velká novela OZ z roku 1991124 zavedla § 2 odst. 3 zásadu dispozitivnosti norem, podle

které si „účastníci občanskoprávních mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona,

jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze

odchýlit“. Normy, které tuto odchylnou úpravu umožňují, jsou tzv. dispozitivní (sjednatelné,

podpůrné) a jsou základním předpokladem pro realizaci autonomie vůle v soukromoprávních

vztazích. Naopak normy kogentní jsou jakýmsi limitem projevu svobody v úpravě těchto vztahů,

pro udržení veřejného pořádku. Jsou to normy imperativní (donucující, nevylučitelné) a odchýlení

se od nich působí neplatnost takového ujednání pro rozpor se zákonem.125Norma je kogentní,

pokud zákon výslovně zakáže odchýlení se od ní => výslovný zákaz (např. § 433 odst. 3 OZ).

Naopak kategorický příkaz (klasicky vyjádřen slovy zákonodárce musí, nesmí, vyžaduje…) obsažen

v právní normě ještě automaticky kogentnost nepředpokládá.126 Zde už se pohybujeme na půdě

argumentace tzv. povahou ustanovení, o které hovoří § 2 odst. 3 OZ. „Povaha ustanovení“ bývá

v praxi někdy nesprávně vykládána právě v souvislosti se samotnou dikcí zákona (viz dále

argumentace NS v rozhodnutí o povaze § 517 odst. 2). Melzer poukazuje na to, že je nutno tento

120 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický… s. 1483 (§ 517). 121 BEJČEK, J. „Povaha ustanovení“ o úrocích z prodlení. Právní rozhledy, 2006, č. 11, s. 406. 122 Nedohodnou-li se strany jinak. 123 Odpovědnost za náhradu škody v tomto případě je pak specifickým následkem prodlení dlužníka. Specifickým především proto, že se zde vyžaduje zaviněné prodlení dlužníka 124 Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. 125 MELZER, F. Kogentní a dispozitivní právní normy. In Havel, B., Pihera V. (eds.) Soukromé právo na cestě. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. s. 219- 220. 126 ROZBORA, M. Diferenciačné kritériá dispozitívnosti v českom civilistickom prostredí – čásť I. Časopis pro právní vědu a praxi, 2009, č. 2, s. 119.; stejně tak MELZER, F. Kogentní a dispozitivní … s. 225.

30

pojem vykládat teleologicky a dává jej do souvislosti právě se zmíněným veřejným pořádkem. Je-li

účelem ustanovení (i když ne nutně prvoplánově) ochrana veřejného pořádku, jedná se o

ustanovení kogentní, v ostatních případech jde o ustanovení dispozitivní.127 Mezi takové patří

klasicky normy upravující např. osobní status osob, slabší stranu, třetí osoby.128

V souvislosti s povahou ustanovení § 517 odst. 2 OZ je v posledních letech vedena

odbornou veřejností živá diskuse na téma dispozitivní vs. kogentní povahy této normy. Vše

začalo sporným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. - konkrétně jde o rozsudek ze dne 17. 3.

2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, které vyvolalo vlnu nesouhlasné kritiky odborné veřejnosti, a to

především z důvodu použité právní argumentace v odůvodnění tohoto rozhodnutí. NS zde

označuje § 517 odst. 2 OZ jako ustanovení kogentní povahy, když v právní větě uvedl, že „povaha

ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích

dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí“. NS tímto rozhodnutím zamítl

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba v části úroku

z prodlení, jenž byl stranami sjednán ve výši odpovídající deseti násobku diskontní sazby ČNB.

Ujednání o úrocích z prodlení zde označil jako neplatné podle § 39 OZ kvůli rozporu s

„kogentním“ ust. § 517 odst. 2 OZ. NS opřel své tvrzení o výklad dikce ustanovení, který

„nenechává (…) prostor pro úvahy, zda lze výši úroku z prodlení či poplatku z prodlení stanovit jinak, tedy ani

dohodou účastníků“. Dále NS uvádí, že kogentní charakter je v tomto případě dán rovněž povahou

ustanovení, resp. funkcí institutu prodlení. Tu spatřuje jako „nepříznivou majetkovou sankci vůči

dlužníkovi za nikoli včasné splnění peněžitého dluhu“, která vzniká ze zákona bez ohledu na vůli stran, a

pokud by došlo k možnosti této dohody, došlo by ke stírání rozdílu mezi prodlením a institutem

smluvní pokuty a nahrazovala by tak její vynucovací funkci.

Alexander129 neguje (nejen) gramatický výklad tím, že pokud ustanovení neobsahuje

výslovný zákaz odchýlení se od zákona, nelze usuzovat kogentní charakter normy pouze

z imperativnosti slovního spojení: „úrok z prodlení stanoví prováděcí předpis“. Je jasné, že tímto

postupem by pak mohly být označovány za kogentní i jiné, podobně formulované normy, což by

bylo v rozporu s ust. § 2 odst. 3 OZ. Povaha ustanovení se nemá odvozovat pouze z dikce

zákona, ale způsobem, který jsem uvedla výše (ochrana veřejného pořádku). Taková povaha

ustanovení by mohla být při nejlepší vůli spatřována v nutnosti ochrany dlužníka jako slabší

smluvní strany v případě příliš vysokých úroků z prodlení, nicméně je zde pořád ochrana v rámci

neplatnosti právního úkonu, který se příčí dobrým mravům (§ 39 OZ). Zároveň této tezi

127 MELZER, F. Kogentní a dispozitivní … s. 227. 128 Limitovaný rozsah této práce mi bohužel nedovoluje blíže tuto problematiku rozvádět, proto odkazuji na již citovaný odborný článek pana Melzera (MELZER, F. Kogentní a dispozitivní … s. 217 – 233). 129 ALEXANDER, J. Ke smluvní volnosti v otázce úroků z prodlení. Právní rozhledy, 2006, č. 2, s. 71.

31

odporuje skutečnost, že při kogentní povaze, by byla vyloučena možnost smluvně upravit ve

prospěch dlužníka, jako slabší strany, nižší úroky než stanovuje prováděcí předpis.130 Navíc

nemohu nezmínit, že nevidím důvod, proč by měl být brán dlužník jako slabší strana

závazkového vztahu.

Přinejmenším rozporuplnou by se dala nazvat argumentace NS ve výše zmíněném

judikátu, když spatřuje jako důvod nemožné odchylné úpravy úroku z prodlení v tom, že by se

stíraly rozdíly mezi úrokem z prodlení a institutem smluvní pokuty. K tomuto právě uvedl velmi

výstižný protiargument Alexander131, že při současné právní úpravě stranám smlouvy nic nebraní

v tom, aby si sjednaly smluvní pokutu tak, že bude mít de facto stejnou povahu jako úrok

z prodlení. Uvedl i konkrétní příklad, který při aplikaci argumentu NS dokazuje, že si sám NS

odporuje: „Pokud, podle dovolacího soudu smlouva obsahuje ustanovení, dle kterého dlužník v případě prodlení

se splněním dluhu zaplatí, bez ohledu na zavinění a bez vlivu na právo věřitele žádat náhradu škody, smluvní

pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení, bude toto ustanovení platné a dlužník bude

povinen zaplatit v případě prodlení dlužní částku, zákonný úrok z prodlení a 0,05 % dlužné částky za každý

den prodlení navíc. Smluvní ujednání, dle kterého dlužník v případě prodlení zaplatí úrok z prodlení o 0,05 %

za každý den prodlení vyšší, než je zákonem stanovená výše, však bude neplatné."

Z výše uvedeného je nepochybné, že bez ohledu na to zda je toto ustanovení kogentní či

dispozitivní, je odůvodnění rozhodnutí soudu nedostačující. Po analýze jednotlivých právních

názorů jsem neshledala žádný relevantní právní argument pro to, aby nemohlo být ustanovení o

výši úroků z prodlení dispozitivní. Naopak dává smysl umožnit stranám závazkového vztahu

odchylnou úpravu úroků. Na povahu samotného institutu úroků z prodlení lze totiž nahlížet také

z ekonomického hlediska a vnímat je tak jako navrácenou „cenu peněz“ za dobu, po kterou byly

věřiteli proti jeho vůli odňaty s možnosti dispozice s nimi tím, že mu je dlužník včas nevrátil. 132

Věřitel by pak sám mohl dopředu odhadnout, jaká škoda by mu touto situací mohla vzniknout -

například ve formě ušlého zisku, nemohl-li by své peníze např. dále investovat nebo jiným

způsobem zhodnotit. Zajímavým je rovněž postřeh133, že v případě tzv. fakultativních obchodů

(§ 262 ObchZ) zákon vlastně sám nabízí možnost, jak toto „údajně“ kogentní ustanovení

„obejít“ neboli odchýlit se od něj, a to by nemělo být v případě takového ustanovení možné.

130 NAVRÁTIL, D. Tři poznámky ke smluvní volnosti v otázce úroků z prodlení. Právní rozhledy, 2006, č. 13, s. 482. 131 ALEXANDER, J. Ke smluvní volnosti v…s. 71. 132 BEJČEK, J. „Povaha ustanovení“ o úrocích…s. 406. 133 NAVRÁTIL, D. Tři poznámky ke smluvní…s. 482 - 483.

32

4.2.3. Prováděcí předpis, jeho vývoj a výpočet úroků z prodlení

Výše úroků z prodlení je na základě § 517. Odst. 2 OZ stanovena prováděcím

předpisem.134 Nařízení vlády bylo v nedávných letech opakovaně novelizováno, vzhledem

k tomu, že výpočet úroků z prodlení vychází ze znění nařízení vlády účinného době vzniku

prodlení, může být tehdejší způsob určování jejich výše stále aktuální. Je tedy na místě popsat

alespoň stručně vývoj právní úpravy tohoto prováděcího předpisu.

Nejprve činila podle § 1 nařízení vlády ve znění platném a účinném od 15.7.1994 do

27.4.2005, výše úroku z prodlení dvojnásobek diskontní sazby stanovené ČNB, platné k prvnímu

dni, kdy vzniklo prodlení s plněním dluhu.135 Diskontní sazba je úrokovou mírou, za kterou ČNB

poskytuje komerčním bankám možnost uložit si u ní bez zajištění svou přebytečnou likviditu.

Patří mezi nepřímé nástroje měnové politiky ČNB a její vývoj následně ovlivňuje úvěrovou

činnost komerčních bank ve vztahu k ostatním ekonomickým subjektům.136 Jak je vidět, diskontní

sazba v těchto letech zaznamenala dosti citelné výkyvy hodnot:

Platná od %

Platná od %

Platná od %

Platná od %

10.6.1993 8

23.12.1998 7,5

22.1.2002 3,5

1.8.2003 1

24.10.1994 8,5

12.3.1999 6

1.2.2002 3,25

25.6.2004 1,25

26.6.1995 9,5

3.9.1999 5,5

26.4.2002 2,75

27.8.2004 1,5

21.6.1996 10,5

27.10.1999 5

26.7.2002 2

28.1.2005 1,25

27.5.1997 13

23.2.2001 4

1.11.2002 1,75

1.4.2005 1

14.8.1998 11,5

27.7.2001 4,25

31.1.2003 1,5

29.4.2005 0,75

27.10.1998 10

30.11.2001 3,75

26.6.2003 1,25

Tabulka č. 1 (Zdroj: http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_se_vyvijela_diskontni_sazba_cnb.html)

Vzhledem k tomu, že tehdejší právní úprava stanovila jako určující výši diskontní sazby

v den počátku prodlení dlužníka, a podle této úrokové sazby se pak počítaly úroky z prodlení po

celou dobu trvání prodlení, působila tato úprava značné disproporce mezi výší úroků, na které

vznikal věřitelům nárok v různém časovém období. Příklad: Dlužník se ocitl v prodlení dne

15.8.1998, sazba úroku z prodlení, na který má věřitel nárok po celou dobu trvání prodlení, činila

23% z dlužné částky. Pokud by se dostal dlužník do prodlení se stejnou částkou přesně o pět let

později, tj.15.8.2003, činil by jeho úrok z prodlení pouhá 2% z dlužné částky.137

134 Tím je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ze dne 8. června 1994, kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. a č. 33/2010 Sb. V textu dále jen jako „nařízení vlády“ 135 Tento způsob určení výše úroků nahradil do té doby fixní úrokovou sazbu ve výši 3%, která zde platila prakticky od roku 1964 (blíže srov. VONDRÁKOVÁ, A. Meritum vymáhání … s. 16). 136 Česká národní banka [online]. 2012 [citováno 2012-03-06] Měnověpolitické nástroje. Dostupné z www: <http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/mp_nastroje/#mp_nastroje>. 137 VONDRÁKOVÁ, A. Meritum vymáhání … s. 16.

33

Výše popsané disproporce v určování úrokové sazby a obecně stále klesající diskontní

sazba (od dubna 2002 nepřesáhla 2%) měla za následek novelu nařízení vlády, a to nařízením

č. 163/2005 Sb., která částečně implementovala směrnici EU č. 2000/35/ES.138 Implementace

této směrnice měla za následek výrazné zvýšení úroků z prodlení, neboť jejím účelem bylo

zajištění řádného uspokojování věřitelů a především pak zabránění možným spekulacím dlužníků

či věřitelů ohledně výše úroku. Novelizované znění nařízení vlády bylo platné a účinné v období

od 28.4.2005 do 30.6.2010 a kromě celkového zvýšení úroků z prodlení přineslo i nový způsob

určování úrokové sazby pro výpočet úroků z prodlení. Podle novelizovaného § 1 nařízení vlády

odpovídaly roční úroky výši repo sazby ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů. Na rozdíl od

předchozího znění zde není rozhodná repo sazba platná ke dni vzniku prodlení, nýbrž platná

vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, (tj. 1.1. nebo 1.7.) v němž trvá prodlení

dlužníka. Tehdejší právní úprava umožňovala „spravedlivější“ způsob určování úroků, neboť tyto

každé kalendářní pololetí kopírovaly vývoj příslušné repo sazby ČNB.139 Na druhou stranu byl

díky tomu u případů, kdy prodlení trvalo např. několik let, značně zkomplikován výpočet úroků z

prodlení, resp. jejich případná formulace v žalobním petitu apod. Pro úplnost uvádím, že

repo sazba je rovněž jedním z měnověpolitických nástrojů ČNB a její aktuální výše je zveřejněná

na oficiálních stránkách ČNB. Podle přechodných ustanovení nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se

způsob odvození výše úroků podle této novely vztahuje pouze na prodlení s peněžitým plněním,

které vzniklo po účinnosti této novely (tj. 28.4.2005)=>na závazky, u kterých nastalo prodlení do

27.4.2005 se při výpočtu úroků z prodlení vztahuje původní znění nařízení vlády.

Poslední dosavadní změnou prováděcího předpisu je novela provedená nařízením vlády

č. 33/2010 Sb. s účinností od 1.7.2010. Její realizace vychází z volnějšího výkladu směrnice EU

č. 2000/35/ES, který je výsledkem anglické interpretace směrnice. Úrok se sice stále odvíjí od

výše repo sazby ČNB, avšak zásadně zjednodušuje výpočet úroků při dlouhodobějším prodlení.

Aktuální znění § 1 nařízení vlády určuje, že výše úroků z prodlení odpovídá repo sazbě ČNB

zvýšené o sedm procentních bodů, nicméně platné k poslednímu dni kalendářního pololetí, jenž

předchází pololetí, ve kterém nastalo prodlení dlužníka. Úroková sazba tedy zůstává po celou

dobu prodlení neměnná. Konkrétní výše úroku z prodlení se pak počítá následovně:140

DLUŽNÁ ČÁSTKA x (REPO SAZBA* + 7) : 100 : POČET DNÍ V ROCE x POČET DNÍ TRVAJÍCÍHO

PRODLENÍ = ÚROK Z PRODLENÍ

138 Směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 29.6.2000, č. 2000/35, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. 139 ŠUBRT, B. Prodlení při výplatě mzdy a změna výpočtů úroků z prodlení od 1.7.2010. Práce a mzda, 2010, č. 4, s. 10. 140 ŠUBRT, B. Prodlení při výplatě …s. 10 - 11.

34

*repo sazba platná k poslednímu dni kalendářního pololetí, předcházejícímu pololetí, v němž

vzniklo prodlení dlužníka. Počet dní v roce samozřejmě 365, případně 366, je-li rokem

přestupným.

Příklad: Dlužná částka činí 100.000,- Kč. Prodlení trvalo od 1.2.2011 do 11.5.2011 (tedy 100 dní).

Výše repo sazby je141: 0,75% => Výpočet úroku z prodlení: 100 000 x 7.75 :100 : 365 x 100 =

2.123,29 Kč.

4.2.4. Právní úprava v obchodním zákoníku

Úprava úroků z prodlení je v obchodněprávních vztazích řešena v ust. § 369 a násl. Na

rozdíl od současného pojetí § 517 odst. 2 OZ, je § 369 ObchZ dána výslovně stranám

závazkového vztahu možnost, aby si úroky z prodlení stanovili smluvně. Samozřejmě smluvní

volnost je i v tomto případě omezena obecným požadavkem právního jednání v souladu

s dobrými mravy a zároveň zde nesmí být rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.142

Pro případ, že si strany výši úroků nesjednají, platilo až do konce roku 2000 pravidlo, že úrok

z prodlení se rovná obvyklému bankovnímu úroku z úvěrů poskytovaných bankami v místě

dlužníka, zvýšené o 1%. Až novelou ObchZ zákonem č. 370/2000 Sb., účinnou ke dni 1.1.2001

došlo ke zjednodušení a sjednocení se způsobem určení úroků podle občanského práva. Pokud si

tedy strany výši úroků nesjednají, odkazuje § 369 odst. 1 ObchZ na předpisy práva občanského.143

Z výše uvedeného není pochyb, že § 369 ObchZ má dispozitivní povahu.

Stejně jako v občanskoprávních vztazích, i zde je úrok z prodlení příslušenstvím peněžité

pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 OZ. Judikatura uvádí, že nelze požadovat úroky z prodlení

z nesplacených úroků, nic ale nebrání ujednání, že úroky se započítávají na jistinu. Je nepochybné,

že česká úprava nepřiznává úroky z úroků. Otázka však zní, jak je to v situaci, kdy dlužník uhradí

věřiteli částku, jež pokrývá jistinu, nikoli už ale úroky z prodlení a výslovně určí, že platí jistinu.

Nejvyšší soud rozhodl, že ani v tomto případě nelze požadovat úroky z nesplacených úroků,

neboť i v případě zániku pohledávky zůstávají pouze příslušenstvím a nestávají se novým

samostatným nárokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004,

sp. zn. 35 Odo 101/2002). Tomuto rozhodnutí oponuje Tomsa, když dospěl k závěru, že

nesplacené úroky po uhrazení celé jistiny se stávají pohledávkou samostatnou. Svůj závěr opírá o

obecné pravidlo obsažené v § 330 odst. 2 ObchZ, že není-li dohodnuto jinak, započítává se

141 Česká národní banka [online]. 2012[citováno 2012-03-25]. Dostupné z www: <http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_se_vyvijela_dvoutydenni_repo_sazba_cnb.html> 142 V případech obchodněprávních závazkových vztahů, jejichž předmětem je úplatná dodávka zboží nebo služeb, existuje ještě zákonné omezení smluvní volnosti úpravy úroků z prodlení. (srov. § 369 ObchZ) 143 TOMSA, M. K úroku z prodlení u peněžitých obchodních závazků. In ČERNÁ, S. (eds.) Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 345 - 346.

35

plnění nejdříve na úroky, po té až na jistinu. Kdyby se postupovalo podle rozhodnutí NS,

docházelo by k neopodstatněnému zvýhodňování dlužníka oproti věřiteli, který by přišel o úroky

z prodlení.144

Speciálně je upraven úrok z prodlení u pohledávek, kde jako subjekt vystupuje ČR.

Upravuje jej § 14 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování

v právních vztazích. U peněžitých plnění ve prospěch státu, za podmínek tohoto ustanovení

požaduje příslušná organizační složka od dlužníka úrok z prodlení v roční výši dvojnásobku

diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení, pokud úrok

z prodlení v úhrnu přesáhne částku 5 000 Kč. Speciálně je upraven také úrok z prodlení u

peněžitých závazků v oblasti mezinárodního obchodu (§ 735 ObchZ).145

Ani občanský, ani obchodní zákoník nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty vedle

úroků z prodlení. Společné mají obě úpravy také to, že se úroky z prodlení započítávají na

případnou požadovanou výši náhrady škody a tu je tím pádem možno požadovat pouze nad výši,

která není kryta úroky z prodlení.146

4.3. Poplatek z prodlení

Vedle úroků z prodlení umožňuje Občanský zákoník sankcionovat dlužníka za prodlení u

peněžitých závazků také poplatkem z prodlení. Obě tyto sankce nelze uplatnit současně, neboť

obecně platí, že lze požadovat úroky z prodlení ve všech případech, kdy zákon výslovně

nestanoví, že lze požadovat poplatek z prodlení.147 Povinnost platit poplatek z prodlení ukládá

dlužníkovi OZ ve dvou, resp. třech případech: jedná se o prodlení s placením nájemného nebo

úhrad za plnění spojené s užíváním bytu (§ 697 OZ) a u podnikatelského nájmu movitých věcí

(§ 723 odst. 1, 2 OZ), přičemž všechny podrobněji charakterizuji v navazující části této kapitoly

(kap. 4.6.). Poplatek z prodlení je stejně jako úrok z prodlení příslušenstvím pohledávky ve

smyslu ust. § 121 odst. 3 OZ, plní funkci paušalizované náhrady škody a má sankční povahu148.

Institut poplatku z prodlení byl zaveden občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb.

v původním znění (§ 85 odst. 2). Prováděcím předpisem určujícím jeho výši byla vyhláška

ministerstva spravedlnosti č. 45/1964 Sb., podle níž poplatek z prodlení činil 0,5 ‰ z dlužné

částky za každý den prodlení. Tato vyhláška byla zrušena nařízením vlády č. 142/1994 Sb., která

144 TOMSA, M. K úroku z prodlení u …s. 345 - 346. 145 KOBLIHA, I. In KOBLIHA, I. a kol. Obchodní zákoník: Komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. s. 1047. (§ 369). 146 HUŠEK, J. In FALDYNA, F. a kol. Zajištění a zánik … s. 66 - 67. 147 HULMÁK, M. Poplatky z prodlení v českém právu. Právní rozhledy, 2003, č. 5, s. 247. 148 Sankční povaha poplatku z prodlení zde vystupuje mnohem více do popředí, neboť je vzhledem k úrokům z prodlení srovnatelně vyšší.

36

v současné době, kromě úroku z prodlení, upravuje v § 2 výši poplatku z prodlení. Na rozdíl od

úroku se však výše poplatku z prodlení od přijetí nařízení vlády v roce 1994 až doposud

nezměnila a „činí 2,5‰ z dlužné částky za každý den prodlení, ale nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc

prodlení“ (§ 2 nařízení vlády). Sazba poplatku z prodlení se tedy oproti původní úpravě zvýšila

pětinásobně. To ovšem samo o sobě není znepokojivé tolik, jako celkový aktuální rozdíl mezi

výší úroku a poplatku z prodlení – přepočítáme-li 2,5‰ denně na roční úrok, vyjde nám hodnota

91,25% z dlužné částky ročně.149

Otázkou je, co vedlo zákonodárce k tak výraznému zvýhodnění věřitele oproti případům,

kdy má nárok „jen“ na úroky z prodlení. Při současné výši repo sazby (viz příloha č. 1) a

aktuálním znění nařízení vlády je poplatek z prodlení více než 11x vyšší než zákonný úrok

z prodlení (7,75% p.a.) a to zdaleka není nejmarkantnější rozdíl od roku 1994150. Nabízí se

hypotéza, že účelem zákonodárce je ochrana pronajímatele, který je při podnikatelském nájmu

věci a především pak při nájmu bytu v relativně slabém postavení. Při nájmu bytu je jeho

postavení oslabeno z důvodu zvláštní zákonné ochrany nájemce bytu. Není ale potom jasné, proč

nejsou poplatky z prodlení zakotveny i u ostatních druhů nájmu (např. nájem nebytových prostor

apod.)151 Pokusila jsem se komparovat současnou právní úpravu s původním zákonem, kterým

byl institut poplatku z prodlení zaveden. Při prozkoumání původního znění Občanského

zákoníku (tj. 40/1964) jsem shledala, že úprava byla do jisté míry velmi podobná.152 Dospěla jsem

k závěru, že u poplatku z prodlení zamýšlel možná zákonodárce postavit do popředí jakousi

preventivně-donucovací funkci institutu, kdy vyšší poplatek z prodlení má donutit předem

dlužníka k tomu, aby plnil včas. Funkce reparační a tím méně sankční samozřejmě nezůstávají

v pozadí, tu sankční bych postavila na roveň s preventivní funkcí, neboť právě hrozba vyšší

sankce za prodlení má působit preventivně. Podobně jako u nájmu bytu i podnikatel, který

poskytuje krátkodobý pronájem movitých věcí v rámci své podnikatelské činnosti, by měl být

zvýhodněn poplatkem z prodlení (z důvodu jeho slabšího postavení), protože pokud mu nájemce

např. věc včas nevrátí, může tím za určitých okolností ohrozit jeho další podnikatelskou činnost,

neboť nebude mít věc k dispozici, aby ji mohl dále pronajímat.

149 HULMÁK, M. Poplatky z…s. 246 - 247. 150 Např. v období od 1. dubna 2005 až do zavedení novely nařízení vlády č. 163/2005 Sb., byla hodnota zákonného úroku 2% p.a., přičemž poplatek z prodlení se neměnil, tedy roční sazba odpovídala hodnotě 91,25% (srov. tabulka č. 1) 151 HULMÁK, M. Poplatky z…s. 247. 152 poplatek z prodlení byl zakotven při prodlení s úhradou za užívání bytu nebo služby (pův. § 161 OZ), dále při smlouvě o půjčení věci mezi občanem a organizací, která byla v pův. § 261, upravena velmi podobně se současnou úpravou o podnikatelském nájmu movitých věcí- v obou případech se jedná de facto o klasické půjčovny.

37

4.4. Odpovědnost za ztrátu, poškození, či zničení věci

Odpovědnost za škodu na věci (tzn. její poškození, ztráta či zničení) přechází na dlužníka

jako následek prodlení podle § 517 odst. 3 OZ. Jedná se o specifický druh odpovědnosti, který

vzniká u prodlení se závazky, týkající se plnění věci,153 ovšem dovozuje se, že by se takto s

odkazem na § 853 OZ daly analogicky posoudit i závazky, jejichž předmětem je právo nebo jiná

majetková hodnota.154 Tato odpovědnost je objektivní, ale formulací v § 517 odst. 3: „ledaže by ke

škodě došlo i jinak“ dává dlužníkovi možnost liberace. Liberovat se může, prokáže-li, že ke škodě

by došlo i jinak, tzn. i v případě, že by svůj dluh plnil řádně a včas. Taková situace může nastat v

důsledku např. vnitřní vady věci (př. samovolná zkáza) nebo v důsledku vnější příčiny (např.

výpadek proudu, živelná pohroma).155

K přechodu rizika škody na věci v důsledku prodlení může dojít pouze v případech, kdy

dlužník takové riziko již nenesl=> je nutno odlišovat např. od odpovědnosti vycházející z § 421,

§ 429, § 771 OZ nebo např. § 455 a násl. ObchZ., v těchto případech již dlužník riziko škody na

věci nesl a nejedná se tedy o přechod rizika škody na věci nýbrž o jeho setrvání156 Odlišovat je

třeba také případy vzniku škody v důsledku prodlení, na která nedopadá aplikace ust.

§ 517 odst. 3 OZ. Není dotčeno právo věřitele domáhat se na prodlévajícím dlužníkovi náhrady

jiné škody, jež mu byla prodlením způsobena (§ 519 OZ), pak zde není žádná další speciální

úprava, a proto se postupuje podle obecné úpravy o náhradě škody (§ 415 a § 420 a násl. OZ),

kde se vyžaduje zavinění.157 U peněžitých závazků je právo na náhradu škody ještě omezeno

funkcí paušalizované náhrady škody v podobě úroků nebo poplatků z prodlení (srov. výše).

V obchodněprávních vztazích také dochází k přechodu rizika škody na věci, je-li dlužník

v prodlení s předáním nebo vrácením věci věřiteli, pokud toto riziko nenesl již dříve

(§ 368 ObchZ). Riziko na něj přechází na dobu, po kterou je v prodlení. Povinnosti uhradit

škodu na věci se může dlužník zprostit v případě, že ji způsobil věřitel, popř. vlastník věci, a také,

vznikla-li by škoda i při včasném plnění dlužníkem, tedy bez ohledu na prodlení. Případná

odpovědnost za škodu na věci je objektivní, stejně jako obecná odpovědnost za škodu (§ 373 a

násl. ObchZ), podle které se posuzují jiné škody vzniklé v důsledku prodlení.158

153 Věc ve smyslu § 119 OZ. 154 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a … s. 8. 155 KOBLIHA, I., ELISCHER, D., HOCHMAN, J. a kol. Náhrada škody podle občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona: Praktická příručka. Praha: Leges, 2012. s. 59 - 60. 156 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a … s. 8. 157 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1487 - 1488 (§ 519). 158 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku: 3. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1998. s. 1045 - 1046 (§ 368).

38

Na závěr bych chtěla dodat, že jak v občanském zákoníku (§ 520, § 522), tak v obchodním

zákoníku (§ 372) je de facto stejným způsobem upraveno riziko zničení, poškození či ztráty na

věci pro případ prodlení věřitele.

4.5. Fixní smlouvy

Právní následky prodlení dlužníka u tzv. fixních smluv a jejich charakteristika jsou upraveny

speciálně v § 518 OZ. Tyto smlouvy jsou specifické tím, že mají přesně určenou dobu plnění

(splatnost), která je většinou fixována např. na určitou událost (svatba => ušití svatebních šatů) a

pozdní plnění tak ztrácí pro věřitele význam. Přesné stanovení doby plnění je prvním

předpokladem, který ale sám o sobě nestačí. Dále musí přímo ze smlouvy (např. výslovně uveden

fixní termín), případně z povahy věci vyplývat, že na opožděném plnění věci nemá věřitel zájem.

To může být v případě argumentace povahou věci trochu problematické. Doba plnění může být

vázána na určitou skutečnost/událost, ale dlužníkovi, resp. oběma stranám musí být vždy

nepochybně zřejmé, že plnění je na ni fixováno.159

Základní odlišností u fixních smluv je fakt, že opozdí-li se dlužník s plněním závazku,

vylučují se výše uvedené následky prodlení160 a smlouva s účinky ex tunc zaniká. Nejedná se o

odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení, věřitel není dlužníkovi povinen poskytnout

dodatečnou přiměřenou lhůtu a koneckonců smlouva ani nezaniká jednostranným právním

úkonem, nýbrž ex lege právě v důsledku prodlení dlužníka. Při případném sporu má pak

rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy pouze deklaratorní povahu. Věřitel má ale podle ust.

§ 518 OZ možnost zániku smlouvy zabránit, a to aktivním jednáním, když dlužníkovi, který je

v prodlení, bez zbytečného odkladu výslovně oznámí, že na splnění závazku i nadále trvá. Poté

přicházejí v úvahu právní následky prodlení podle obecné úpravy (§ 517 OZ).161

Obchodněprávní úprava fixních smluv je velmi podobná, i když ji zákonodárce ze

systematického hlediska řadí do § 349 odst. 3, tedy k úpravě o odstoupení od smlouvy.

Podstatnější rozdíl je patrný v odvrácení zániku smlouvy věřitelem, když oznámení o trvání na

plnění závazku musí učinit nejpozději před uplynutím fixně stanovené doby plnění. Prodlením

pak automaticky smlouva ex lege zaniká.162

159 ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a … s. 8. 160 S výjimkou práva na náhradu škody, které v důsledku prodlení věřiteli vzniklo. 161 ŠKÁROVÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 -880…, s. 1558 (§ 518). 162 PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku: 3. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1998. s. 1019 - 1020 (§ 349)

39

4.6. Specifické následky prodlení u jednotlivých typů smluv

Poslední část této kapitoly věnuji krátkému exkurzu do občanskoprávní úpravy jednotlivých

smluvních typů, kde nalezneme některé specifické následky prodlení dlužníka oproti obecné

úpravě.

4.6.1. Prodlení u smlouvy o dílo

Smlouvou o dílo, která je upravena v § 631 a násl. OZ, se zhotovitel zavazuje objednateli na

své nebezpečí provést požadované dílo, a objednatel se zavazuje zaplatit za provedení díla kupní

cenu. Občanský zákoník předvídá následky prodlení zhotovitele ve třech etapách realizace díla –

jedná se o prodlení se zahájením provedení díla, v průběhu a s dokončením realizace díla,

přičemž poslední uvedení prodlení zhotovitele s dokončením díla se posuzuje podle obecné

úpravy prodlení v § 517 OZ.163

Prodlení zhotovitele se započetím provedení díla nastane v souladu s ust. § 639 OZ tehdy,

poskytne-li objednatel řádně a včas potřebnou součinnost a zároveň zhotovitel nepřistoupí

k provedení díla v určenou dobu (určena přímo ve smlouvě, nebo podle povahy díla tak, aby

dokončil svou povinnost ve stanoveném termínu). Při splnění těchto předpokladů náleží

objednateli právo na náhradu nutných nákladů, které mu v důsledku prodlení vznikly. Tím není

dotčeno právo na náhradu jiné škody.164 Objednatel také může využít práva odstoupení od

smlouvy podle § 517 odst. 1 OZ. Právo na náhradu nutných nákladů je objednatel povinen

uplatnit v prekluzivní lhůtě jednoho měsíce od převzetí díla nebo od odstoupení od smlouvy

z tohoto důvodu. Povinnost zhotovitele nahradit nutné náklady spojené s jeho prodlením není

podmíněna zaviněným prodlením a nelze se tak pro nedostatek zavinění povinnosti zprostit.165

Ustanovení § 642 odst. 2 OZ umožňuje objednateli odstoupit od smlouvy i v samotném

průběhu realizace díla, je-li zřejmé, že zhotovitel neprovede dílo řádně (kvalita materiálu,

nedostatečné technické vybavení, apod.) nebo včas. Zřejmé to musí být s ohledem na všechny

okolnosti případu s tím, že zhotovitel nesjedná nápravu ani v dodatečné přiměřené lhůtě

objednatelem mu poskytnuté.166

163 KOBLIHA, I. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1920 (§ 639). 164 srov. zhodnocení Najvyššieho súdu v Bratislave ze dne 21. 12. 1977, sp. zn. Cpj 42/77, R 2/1978. 165 ŠKÁROVÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. … s. 1820 (§ 639). 166 Tamtéž. s. 1824.

40

4.6.2. Prodlení u nájmu bytu a při podnikatelském nájmu věcí

Tyto smluvní typy jsem přiřadila k sobě, neboť následkem prodlení u obou je povinnost platit

poplatek z prodlení. S ohledem na systematiku této práce by nejspíš měly spadat do předchozí

části kapitoly 4.3., která pojednává o poplatku z prodlení. Nicméně jsem se je rozhodla pro větší

přehlednost, a zejména pro některá specifika u podnikatelského nájmu věcí, zařadit je k do této

části kapitoly k následkům prodlení u jednotlivých smluvních typů.

Povinnost nájemce zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení vychází z § 697 OZ a musí být

současně splněny dvě podmínky. Musí jít o pohledávku z nájemného nebo úhrady za služby

spojené s nájmem bytu, které nájemce (dlužník) nezaplatí v zákonné lhůtě pěti dnů od stanovené

splatnosti. Nezaplatí-li nájemce ani v této pětidenní lhůtě, má pronajímatel právo na poplatek

z prodlení od prvního dne dlužníkova prodlení, tato lhůta totiž neposouvá splatnost pohledávky,

pouze dává nájemci možnost splnit závazek v dodatečné lhůtě a v důsledku toho by povinnost

uhradit poplatek z prodlení vůbec nevznikla.167 Je zvláštní, že se zákonodárce rozhodl

sankcionovat právě nájemce bytu za prodlení přísnějším způsobem ve formě poplatků z prodlení

(viz kap. 4.3.). Nabízí se argument,168 že poplatek z prodlení za dlužné nájemné může působit

namísto motivace ke splnění dluhu spíše demotivačně, neboť lidé, kteří neplatí nájemné, tak činí

často proto, že ani objektivně platit nemohou. Vysoký poplatek z prodlení pak působí naopak

nemožnost splacení stále narůstajícího dluhu. I když nepopírám, že taková situace může nastat,

nelze opomenout ani fakt, že celá úprava nájmu bytu je koncipována jako ochranářská vůči

nájemci. Pronajímatel přenechává byt k užívání nájemci, nemá ho tak ve své dispozici a navíc se

může často stát, že je sám existenčně závislý na příjmu z pronajímaného bytu. Nepřipadá mi

proto ze strany zákonodárce nepřiměřené (s ohledem např. na podmínky výpovědi z nájmu bytu)

určit jako sankci poplatek z prodlení.

Poněkud méně jasná je sankce poplatku z prodlení u podnikatelského nájmu movitých věcí.

Dostane-li se nájemce do prodlení s vrácením věci, jež je předmětem nájmu, ukládá mu

§ 723 odst. 1 OZ povinnost platit nájemné až do doby vrácení věci. Současně s tím je povinen

zaplatit poplatek z prodlení. Stejnou povinnost ukládá v odstavci druhém pro případ, že se věc

ztratila nebo byla zničena. Platební povinnost zde trvá do doby, než se pronajímatel o ztrátě či

zničení dozví (oznamovací povinnost nájemce, příp. stačí, když se to dozví prokazatelně i jiným

způsobem). Při ztrátě nebo poškození věci ale musí být povinnost zaplatit poplatek předem

dohodnuta. Problém je v tom, že nařízení vlády určuje poplatek z prodlení jako 2,5‰ denně

167 HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. … s. 2030 (§ 697). 168 HULMÁK, M. Poplatky z…s. 247 - 248.

41

z dlužné částky a § 723 hovoří o prodlení s vrácením věci, což se dá těžko označit jako peněžitý

dluh. Hulmák169 dovozuje, že poplatek se platí z částky nájemného, Eliáš170 naopak tvrdí, že jde o

zákonnou výjimku a nelze jinak, než počítat poplatek z ceny věci. I když druhá varianta dává

smysl, z praktického hlediska mi přijde rozumnější varianta prvá.

4.6.3. Prodlení u smlouvy o úschově

Je-li schovatel v prodlení s vrácením věci, jež byla předmětem úschovy složiteli, postihuje ho

zákon prostřednictvím § 751 OZ objektivní odpovědností i za náhodnou škodu na věci, přičemž

liberovat se může jen tehdy, prokáže-li že by škodě došlo i jinak (např. povodeň, která zničila

dům, kde byla uschovaná věc, zasáhla i dům složitele). 171

169 HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. … s. 2192 (§ 723). 170 ELIÁŠ, K. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický … s. 1483 (§ 517). 171 DVOŘÁK, J. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. …s. 2256 - 2257 (§ 751).

42

5. Úprava v novém občanském zákoníku

5.1. Prodlení obecně

Po předpokládaném nabytí účinnosti nového občanského zákoníku ( zákon č. 89/2012)172 se

sjednotí dosavadní duplicitní úprava prodlení v občanskoprávních a obchodních vztazích. Institut

prodlení je nově zařazen k zániku závazků splněním.173 Prodlení dlužníka je upraveno v § 1968 -

§ 1974, prodlení věřitele v § 1975 - §1976 a společná ustanovení v § 1977 - § 1979. Konstrukce

vzniku prodlení je stejná (neplní-li řádně a včas) dlužník však „není za prodlení odpovědný, nemůže-li

plnit v důsledku prodlení věřitele“ (§ 1968). Fixní závazky jsou v § 1980 a jejich úprava byla téměř

doslova převzata z OZ, pouze druhý odstavec výslovně stanoví, že zánikem fixního závazku

nastávají tytéž účinky jako by věřitel odstoupil od smlouvy (viz dále). Celkem nadbytečně

zakotvuje NOZ po vzoru ObchZ možnost nadále vymáhat po dlužníkovi splnění dluhu

v případě, že neodstoupí od smlouvy (§ 1969). Je-li předmětem plnění věc, tak nese dlužník „po

dobu svého prodlení nebezpečí škody na věci, ať již škoda vznikla z jakékoli příčiny, ledaže prokáže, že by škoda

vznikla i při řádném plnění jeho povinnosti nebo že škodu způsobil věřitel nebo vlastník věci“ (§ 1974). Institut

poplatku z prodlení není v NOZ vůbec obsažen.

5.2. Odstoupení od smlouvy pro prodlení

U tohoto institutu je patrná inspirace úpravou v ObchZ. Ustanovení § 1977 umožňuje jak

věřiteli, tak dlužníkovi pro případ, že druhá strana prodlením způsobí podstatné porušení

smluvní povinnosti, odstoupit od smlouvy, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného

odkladu po té, co se o prodlení dozví. Podstatné porušení smlouvy je definováno v § 2002 odst. 1

v rámci obecné úpravy o odstoupení od smlouvy, stejně jako účinky tohoto odstoupení (§ 2004 a

násl.). Ze současné právní úpravy zůstaly zachovány účinky ex tunc, nicméně velký pokrok

spatřuji v zakotvení normy vylučující zánik práv třetích osob nabytých v dobré víře (ust. § 2005

odst. 1, věta druhá). Toto je výrazný krok správným směrem k posílení principu právní jistoty.

Zákonodárce tak potvrdil mimo jiné dosavadní postoj ústavního soudu k této problematice.174

Současně ještě z účinků ex tunc při odstoupení od smlouvy vyloučil zánik např. práva na

zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, práva na náhradu škody vzniklé z porušení

smluvní povinnosti a jiné (blíže § 2005 odst. 2).

172 Tam, kde bude v této kapitole užito číslo paragrafu bez dalšího údaje, jde o ustanovení NOZ. 173 oproti současnému OZ, kde je zařazeno u změny obsahu závazků. 174 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 16.10.2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06.

43

„Zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od

smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí

druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky“ (§ 1978 odst. 1). Je zde také výslovně stanoveno v odstavci

druhém cit. ust., že „oznámí-li věřitel dlužníkovi, že mu určuje dodatečnou lhůtu k plnění a že mu ji již

neprodlouží, platí, že marným uplynutím této lhůty od smlouvy odstoupil.“ Pro případ poskytnutí

nepřiměřeně krátké nebo žádné dodatečné lhůty se zákonodárce v § 1979 uchýlil ke stejnému

řešení jako v současné obchodněprávní úpravě v § 350 odst. 1 ObchZ, což považuji za pozitivní

změnu s ohledem na výše uvedené v kap. 4.1.2.

5.3. Úroky z prodlení

Úroky z prodlení se týkají stejně jako doposud pouze prodlení u peněžitých závazků, stále

jsou konstruovány jako příslušenství pohledávky (§ 513) a plní funkci paušalizované náhrady

škody (§ 1971). Zdůrazněno je pak v § 1970, že úrok z prodlení je oprávněn po dlužníkovi

požadovat pouze věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, naopak jej není

oprávněn požadovat, pokud dlužník není za prodlení odpovědný (srov. § 1968, věta druhá).

Nejvíce bych chtěla zdůraznit, že NOZ koncipuje způsob určení úroku z prodlení tak, že

výše stanovená nařízením vlády je pouze podpůrným způsobem pro případy, kdy si strany úrok

z prodlení nesjednají odchylným způsobem. Zákonodárce tak předešel do budoucna dalším

diskuzím na téma dispozitivnosti a kogentnosti normy, a nejen Nejvyššímu soudu dal najevo

jasným způsobem svůj záměr stvořit tuto normu jako dispozitivní a posílit tak princip autonomie

vůle v soukromoprávních vztazích.175 Ještě je zde Ust. § 1972 - de facto srozumitelněji

přeformulované současné znění § 369a ObchZ, které zakotvilo jisté omezení smluvní volnosti

úroků z prodlení v souladu s implementací směrnice EU č. 2000/35/ES.

5.4. Ještě obecně k některým ustanovením o splnění

Zánik závazku splněním je upraven v § 1908 - § 1967. Mimo jiné obsahují stanovení o místě,

času a způsobu splnění, podle kterých se dlužník musí řídit, aby splnil povinnost řádně a včas. Je

nepochybné, že úprava v NOZ je o dost rozsáhlejší, než v OZ, která čítala pouhých 10 paragrafů.

Základem pro úpravu těchto otázek se stala rovněž současná úprava v ObchZ, která byla

v některých případech přeformulována či doplněna. (např. v ust. § 1914 - § 1925 jsou celkem

175 Protože jsem se v kap. 4.2.2. věnovala obecně otázce dispozitivnosti norem, dovolím si poznamenat, že NOZ v § 1 odst. 2 jako dispozitivní označil všechny normy, kromě těch od kterých zákon výslovně zakazuje se odchýlit; a dále zakázal ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Upustil tedy od judikaturou nesprávně vykládaného pojmu „povahy ustanovení“ a zvolil přesnější definici této generální klauzule. Především je důležitým legitimizačním důvodem pro kogentní normy ochrana veřejného pořádku. (blíže srov. MELZER, F. Kogentní a dispozitivní … s. 232 – 233).

44

podrobně stanoveny předpoklady pro tzv. řádné plnění; v § 1959 nově definovány některé pojmy

při sjednávání doby plnění, apod.)

V kapitole 3.1.3. jsem zmínila slabé místo současné občanskoprávní úpravy, přesněji řečeno

se jedná o mezeru v právní úpravě ohledně předmětu (způsobu) plnění – kdy má dlužník vůči

věřiteli více závazků stejného druhu a při plnění neurčí, který druh (popř. zda jistinu či úroky)

plní. Toto zákonodárce v NOZ vyřešil obdobným způsobem jako v § 330 ObchZ, když v § 1933

stanoví, že plnění se započte nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul,

jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte

nejprve na závazek nejdříve splatný. Na náhradu škody se placení započte až po splnění závazku,

jehož porušením povinnost k náhradě škody vznikla, neurčil-li dlužník něco jiného. Co se týče

části pohledávky, na kterou se má plnění započíst, je v § 1932 odst. 1 normováno podpůrné

pravidlo, že se plnění započte nejprve na již určené náklady spojené s uplatněním pohledávky,

pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu. Úprava je ve druhém odstavci

doplněna o ochranu postavení věřitele, určí-li si dlužník, že plní nejprve na jistinu. V tom případě

se úročí náklady i úroky.

45

6. Závěr

V avizované pomyslné první části práce (kapitola 2 a 3) jsem nejdříve objasnila pojem

prodlení a přehledně charakterizovala základní předpoklady pro vznik prodlení dlužníka. Stručně

jsem popsala i prodlení na straně věřitele, neboť tyto instituty jsou vzájemně propojené díky

tomu, že prodlení věřitele vylučuje prodlení dlužníka. Prodlení je objektivním deliktem dlužníka,

který vzniká tím, že neplní svou povinnost plnit závazek řádně a včas. S řádným a včasným

plněním jsou neodmyslitelně pojeny obecné otázky související se zánikem závazku splněním.

Ačkoliv jsem první část práce chtěla pojmout spíše obecně a nezacházet do přílišných detailů,

v některých místech jsem se neubránila a nechala se svést k podrobnější analýze některých dílčích

témat. U subjektů plnění jsem uvedla přehled situací, kdy může být dluh splněn jiným než

dlužníkem, případně jinému než věřiteli. Plní-li dlužník v jiném než určeném místě, není věřitel

povinen plnění přijmout a dlužník se ocitá v prodlení. Stejně je tomu v případě vadného plnění.

Pokud věřitel vadné plnění přijme, zůstává mu možnost uplatnit nárok vyplývající z odpovědnosti

za vady. Jinak je tomu u plnění opožděného, kdy je naopak věřitel povinen přijmout vždy, jinak

se sám dostává do prodlení. Kdy je plnění opožděné určuje splatnost závazku. Splatnost může

být sjednána dohodou stran, a to i mlčky, zákonem, nebo soudním rozhodnutím. Je-li ponechána

na vůli dlužníka, může věřitel podat návrh soudu, aby určil dlužníkovi splatnost tak, aby byla

v souladu s dobrými mravy. Není-li splatnost žádným zvýše uvedených způsobů, může ji věřitel

vyvolat výzvou ke splnění dluhu, přičemž judikatura dospěla k závěru, že takovou výzvou může

být i žaloba. Po komparaci s úpravou v obchodním zákoníku jsem dospěla k závěru, že současná

občanskoprávní úprava v této oblasti je v mnoha ohledech nedostatečná. K této úvaze mě nutí

především to, že samotná úprava obecných otázek splnění závazků v občanském zákoníku (§ 559

až § 569 OZ) je na první pohled mnohem stručnější a méně propracovaná, než úprava

v zákoníku obchodním (§ 324 až § 343 ObchZ). V některých případech, např. při plnění u

většího počtu závazků stejného druhu vůči jednomu věřiteli, kdy dlužník neurčí, který závazek,

(popř. která jeho část) má být splněn, najdeme přímo mezeru v zákonné úpravě, kterou je potřeba

uzavřít pomocí analogie na příslušná ust. v obchodním zákoníku.

V druhé části práce (kapitola 4) podrobně analyzuji jednotlivé následky prodlení dlužníka.

Prodlením se mění obsah závazkového právního vztahu a věřiteli vzniká nové právo na

odstoupení od smlouvy. Obecně sice platí zásada pacta sund servanda, nicméně zákonodárce

počítá se situací, kdy věřitel nemusí mít při opožděném či vadném plnění zájem na setrvání

v závazkovém vztahu. Odstoupení od smlouvy je však podmíněno povinností poskytnout

prodlévajícímu dlužníkovi dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění, která nijak nesouvisí se

46

splatností dluhu. Tuto lhůtu není věřitel povinen dlužníkovi oznámit, nýbrž pouze poskytnout a

po jejím uplynutí je oprávněn i bez předchozího upomínání od smlouvy odstoupit. Občanský

zákoník nepředvídá situaci, kdy věřitel poskytne nepřiměřeně krátkou lhůtu, případně

neposkytne-li lhůtu vůbec. Vhodné řešení spatřuji v podobě analogie na ust. 350 ObchZ, které

předčasné odstoupení od smlouvy předvídá. Odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od

počátku a hledí se na ni, jakoby nikdy nevznikla. Toto je dalším slabým místem občanskoprávní

úpravy, neboť nijak neřeší ochranu práv třetích osob nabytých v dobré víře před tím, než

k odstoupení od smlouvy se zpětnými účinky došlo. Po analýze několika argumentů v odborných

článcích a rozhodnutích nejvyššího a ústavního soudu, jsem se ztotožnila se závěrem ústavního

soudu, který judikoval v případě odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti, že vlastnické

právo třetí osoby takto nabyté v dobré víře zůstává zachováno. To ovšem nic nemění na faktu, že

úprava v tomto směru chybí a je potřebná. ObchZ spojuje s odstoupením od smlouvy účinky ex

nunc a pro jistotu výslovně určuje, která práva zůstávají zachována. NOZ pak dle mého názoru

správně v § 2005 zkombinoval prvky z obou těchto úprav.

Při prodlení u peněžitých závazků vzniká věřiteli právo požadovat po dlužníkovi úrok

z prodlení, nestanoví-li zákon, že má dlužník povinnost platit poplatek z prodlení. Poplatek

z prodlení byl zaveden v roce 1964 původním zněním občanského zákoníku a dodnes není úplně

jasno, z jakého důvodu tak bylo učiněno. V kapitole 4.3. jsem nastínila možné důvody, které

k tomu zákonodárce mohly vést, ale přiznám se, že v tomto směru se pohybuji v spíše v rovině

právních dohadů. V současné době je poplatek z prodlení zakotven v rámci nájmu bytu a

podnikatelského nájmu věcí, přičemž jeho hodnota je téměř 11x vyšší než hodnota úroku z

prodlení. Výše úroku i poplatku z prodlení je stanovena prováděcím předpisem. V kapitole 4.2.

jsem popsala stručný vývoj tohoto předpisu a s ním i způsob výpočtu úroku z prodlení.

Jako jeden z cílů této práce jsem si také stanovila analýzu ustanovení § 517 odst. 2 OZ.

Nejdříve jsem se pokusila shrnout dosavadní poznatky na téma dispozitivní a kogentní povahy

normy, které jsem po té použila při interpretaci daného ustanovení. Po analýze rozhodnutí NS,

které se týká údajné kogentní povahy rozhodnutí, a srovnání s některými kritickými argumenty

v odborných článcích jsem dospěla k závěru, že se nejspíše jedná o dispozitivní právní normu.

Přechod rizika škody na věci, jež je předmětem plnění závazku, je dalším právním následkem

prodlení dlužníka. Odpovědnost za případnou škodu, která vznikne po dobu prodlení dlužníka

s plněním věci, je odpovědností objektivní a liberovat se dá pouze v případě, že by ke škodě

došlo i při řádném a včasném splnění. Jako právní následek prodlení se dá tato odpovědnost

47

klasifikovat pouze v případě, že takové riziko škody na věci nenesl dlužník již dříve (srov.

§ 421 OZ), protože pak by nemohlo dojít k „přechodu“ tohoto rizika škody.

Výjimku z pravidla, že prodlení nepůsobí zánik, ale změnu závazků představují fixní závazky

upravené v části 4.5. Právní úprava je ve své podstatě celkem srozumitelná a dostačující. Jediné

problémy, které mohou v praxi nastat, jsou případy, kdy si strany výslovně nesjednají, že jde o

fixní závazek a spoléhají se na to, že to vyplyne automaticky s ohledem na povahu závazku.

Poslední část čtvrté kapitoly tvoří krátké shrnutí následků prodlení dlužníka u jednotlivých

smluvních typů, které jsou spíše jen doplněním pro komplexní přehled o daném tématu, i když u

podnikatelského nájmu movitých věcí a nájmu bytu navazuji na předchozí dílčí problematiku

poplatků z prodlení.

Poslední část práce je věnována úpravě v novém občanském zákoníku. Vzhledem k tomu, že

obecně byl institut prodlení a následky s ním spojené, do NOZ více méně převzat z úpravy

v obchodním zákoníku, kterou jsem celkem podrobně popisovala v průběhu celé práce u

jednotlivých institutů, rozhodla jsem se pátou kapitolu koncepčně pojmout pouze jako přehled

toho, jak si zákonodárce poradil s právní úpravou v případech, které jsem označila v této práci za

nejasné nebo sporné. Velmi důležitý přínos vidím především v zakotvení obecné ochrany práv

třetích osob nabytých v dobré víře v případech odstoupení pro prodlení, kde zůstaly zachovány

účinky ex tunc. Dále zákonodárce jasně určil, že strany závazkového vztahu mají právo stanovit si

úroky z prodlení dohodou odchylně od zákona, což je jistě zadostiučiněním pro odpůrce názoru,

že současné ust. § 517 OZ je kogentní povahy. Obecně došlo k specifikaci generální klauzule

obsažené původně v § 2 odst. 3 OZ, nově v § 1 odst. 2 NOZ, která má být lepším vodítkem pro

určení, zda je norma kogentní či dispozitivní povahy. Poplatky z prodlení byly v rámci úpravy

NOZ zcela vypuštěny. Celkově vnímám úpravu NOZ v části o prodlení a jeho následcích jako

ucelenou a dostatečnou a pozitivum vidím hlavně v budoucím odstranění dosavadní zdvojené

právní úpravy.

48

7. Klíčová slova/Key words

- úrok z prodlení, věřitel, dobrá víra, dlužník, odstoupení od smlouvy, splnění závazku,

splatnost závazku, škoda, smlouva, dluh.

- delay interest-rates, creditor, bona fide, debtor, withdrawal, fulfillment of the obligation,

maturity of the obligation, damage, contract, debt.

49

8. Shrnutí/Abstract

Hlavním cílem předkládané práce je poskytnutí uceleného právního pohledu na právní

úpravu institutu prodlení dlužníka v občanském právu, spolu s následky, které tuto změnu

obsahu závazkového právního vztahu provázejí. Práce je rozdělena do tří pomyslných bloků.

V první části se obecně seznámíme s prodlením, předpoklady jeho vzniku a doplněna je i o

stručný pohled na institut prodlení věřitele. Se vznikem prodlení jsou neodmyslitelně pojeny i

obecné otázky související se zánikem závazku splněním, a z toho důvodu jsou zde zahrnuty

obecné předpoklady pro řádné a včasné splnění závazku. Druhá část je pak podrobně věnována

jednotlivým následkům prodlení dlužníka, přičemž pozornost je soustředěna především na

problematiku odstoupení od smlouvy a úroku z prodlení. Při odstoupení je snaha o řešení otázek

vyvolaných nedostatečnou právní pravou a mnohdy rozporuplnou judikaturou soudů – jedná se

o problém dodatečné přiměřené lhůty k odstoupení od smlouvy a také o ochrany práv třetích

osob nabytých v dobré víře. S úrokem z prodlení je to pak otázka dispozitivnosti či kogentnosti

normy obsažené v ustanovení § 517 odst. 2 současného občanského zákoníku. Každá kapitola,

potažmo i téměř každá právní otázka je komparována s úpravou v obchodním zákoníku. Závěr

práce obsahuje stručný pohled do právní úpravy nového, dosud neúčinného občanského

zákoníku, kde se zaměřuji především na to, jak si zákonodárce poradil s úpravou právě těch

dílčích problematických otázek. Úprava prodlení dlužníka v novém občanském zákoníku je do

velké míry inspirována současnou úpravou v obchodním zákoníku, a právě z toho důvodu se

v průběhu celé práce snažím o podrobnou komparaci s ní.

The main objective of the thesis is to render coherent juridical perspective of the regulation

for the case of the institute of defaulter contained in civil law along with impacts on the

modification of which is the content of the obligatory legal relation accompanied. The thesis is

split into three notional parts. The first one generally intruduce the delay, preconditions of its

origin and also amended by concise view of the institute of the delay of the creditor. Along with

the origin of the default come general issues related to expiration of the debt by its fulfilment.

For these reasons there are implied common postulates for regular and early fulfillment of the

obligation. The second part then is dedicated to particular impacts of the delay whereas the focus

is on the withdrawal and delay interest-rates. In case of the withdrawal there is an effort to

troubleshoot those created by poor legislative and oftentimes lawsuit inconsistence – it concerns

the issue of the extra time terms for withdrawal as well as the third party rights protection come

into effect in bona fides. The delay interest-rates are the issue of the ius cogens or the ius

dispozitivum established in Act 517 section 2 of the actual Civil code. Each chapter along with

50

every legal issue is in comparison with regulation of the Commercial code. Eventually, the thesis

contains the brief view of the regulation of the new, so far invalid Civil code. There I mainly aim

at legislator´s activities concerning questionable partial issues of the regulation. The Delay

regulation in the new Civil code is pre-eminently inspired by the actual regulation in the

Commercial code. Therefore I elaborately compare those two through out the entire thesis.

51

9. Seznam použitých zkratek

- ABGB = císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákonník rakouský, ve

znění k 1. 1. 1904, dále jen ABGB.

- cit. ust. = citované ustanovení

- kap. = kapitola

- LZPS = usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny

základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění

ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

- násl. = následující

- NOZ = zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (předpokládaná účinnost k 1.1.2014)

- NS = Nejvyšší soud ČR

- o. s. ř. = Občanský soudní řád

- ObchZ = Obchodní zákoník

- OZ = Občanský zákoník

- p.a. = per annum

- pův. = původně

- Sb. z. = Sbírka zákonů

- srov. = srovnej

52

10. Použitá literatura a zdroje

10.1. Monografie a sborníky

- BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P., a kol. Kurz obchodního práva: obchodní závazky. 5.

vydání. Praha: C. H. BECK, 2010. 594 s.

- ČERNÁ, S. (eds.) Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám. Praha: ASPI, Wolters Kluwer,

2008. 369 s.

- ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 2. Svazek §488 - 880. Praha:

Linde Praha, a.s. 1242 s.

- FALDYNA, F. a kol. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vydání. Praha, ASPI, a.s., 2007.

236 s.

- FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník: Komentář. 2 díl. Praha: Wolters Kluwer

ČR, a.s. 788 s.

- KNAPP, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství

československé akademie věd, 1955. 327 s.

- KOBLIHA, I. a kol. Obchodní zákoník: Komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. 1554 s.

- KOBLIHA, I., ELISCHER, D., HOCHMAN, J. a kol. Náhrada škody podle občanského a

obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona:

Praktická příručka. Praha: Leges, 2012. 390 s.

- PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku: 3. díl. 2. vydání. Praha: Linde Praha,

a.s., 1998. 543 s.

- PELIKÁNOVÁ, I. Obchodní právo: Komparativní rozbor. 4. díl. Praha: ASPI, 2009. 396 s.

- SEDLÁČEK, J. Obligační právo: Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění

závazků. Brno: Československý akademický spolek „PRÁVNÍK“ v Brně, 1924. 327 s.

- ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 2: Díl třetí: závazkové právo.

5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. 550 s.

- ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. §

460-880: Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1114 s.

- VONDRÁKOVÁ, A. a kol. Meritum vymáhání pohledávek. 2., aktualizované vydání. Praha:

Wolters Kluwer ČR, 2011. 756 s.

10.2. Odborné Články

- ALEXANDER, J. Ke smluvní volnosti v otázce úroků z prodlení. Právní rozhledy, 2006,

č. 2, s. 69-71.

53

- BEJČEK, J. „Povaha ustanovení“ o úrocích z prodlení. Právní rozhledy, 2006, č. 11, s. 406 -

410.

- ELIÁŠ, K. Prodlení dlužníka a prodlení věřitele. Právní rádce, 2003, č. 12, s. 4 – 15.

- ELIÁŠ, K. Zánik obligace splněním jinému než věřiteli nebo jiným než dlužníkem. Právní

rozhledy, 2010, č. 4, s. 115 – 121.

- Havel, B., Pihera V. (eds.) Soukromé právo na cestě. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2010. 400 s.

- HULMÁK, M. Poplatky z prodlení v českém právu. Právní rozhledy, 2003, č. 5, s. 246 -

249.

- IBL, V. Ještě k problematice doby splnění v závazkových právních vztazích (§ 78 až 79).

Socialistická zákonnost, 1984, č. 8, s. 474 - 475.

- KOPÁČ, L., ŠVESTKA, J., Nad některými otázkami odstoupení od smlouvy podle

obchodního zákoníku. Právní rozhledy, 1995, č. 10, s. 402 - 404.

- MELZER, F. Vliv odstoupení od smlouvy na nabytí vlastnického práva. Právní rozhledy,

2006, č. 14, s. 512 - 518.

- MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti pro

vlastnictví třetí osoby. Právní rozhledy, 2007, č. 9, s. 317 - 320.

- MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J., Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: jasno?

Právní rozhledy, 2009, č. 8, s. 291 - 293.

- NAVRÁTIL, D. Tři poznámky ke smluvní volnosti v otázce úroků z prodlení. Právní

rozhledy, 2006, č. 13, s. 482-483.

- PECHA, R. Odstoupení od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti. Bulletin

advokacie, 2002, č. 4, s. 14 - 21.

- PECHA, R. Odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku. Bulletin advokacie, 2002,

č. 8, s. 45 - 50.

- PJAJČÍKOVÁ, P. Ne jednomu stanovisku Nejvyššího soudu. Právní rozhledy, 2006. č. 22,

s. 828 - 829.

- ROZBORA, M. Diferenciačné kritériá dispozitívnosti v českom civilistickom prostredí –

čásť I. Časopis pro právní vědu a praxi, 2009, č. 2, s. 116 – 124.

- SPÁČIL, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: opět polojasno? Právní

rozhledy, 2009, č. 9, s. 329 - 332.

- ŠUBRT, B. Prodlení při výplatě mzdy a změna výpočtů úroků z prodlení od 1.7.2010.

Práce a mzda, 2010, č. 4, s. 9 - 11.

54

10.3. Právní předpisy:

- Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský, ve znění k 1. 1.

1904.

- Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ze dne 8. června 1994, kterým se stanoví výše úroků z

prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č.

163/2005 Sb. a č. 33/2010 Sb.

- Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních

práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního

zákona č. 162/1998 Sb.

- Vyhláška ministerstva spravedlnosti 45/1964 Sb., ze dne 5. března 1964, kterou se

provádějí některá ustanovení občanského zákoníku

- Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních

vztazích, ve znění pozdějších předpisů.

- Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a

financování terorismu ve znění pozdějších předpisů.

- Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník v původním znění.

- Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

- Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů.

- Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník

- Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů

- Zákona č. 141/1950 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinnému ke dni 1. 1. 1951;

10.4. Předpisy ES:

- Směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 29.6.2000, č. 2000/35, o

postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.

10.5. Soudní rozhodnutí:

- Nález Ústavního soudu ČR ze dne 16.10.2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06.

- Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23.1.2001, sp.zn. II ÚS 77/2000.

- Rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1957, sp. zn. 18 Co 589/57;

- Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92,

uveřejněný pod sbírkovým číslem R 47/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu.

55

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.4.2004, sp. zn. 32 Odo 978/2003;

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 114/2003

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4175/2009.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněné

pod sbírkovým č. R 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1696/2004.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1999, sp. zn. 2 Cdon 1094/97

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004;

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod

číslem R 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1969, sp. zn. 2 Cz 11/69, uveřejněný pod

číslem R 68/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

- Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28.9.1984, sp. zn. 3 Cz 55/1984, uveřejněný

pod sbírkovým číslem R 12/87 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu.

- Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.1.1995, sp. zn. 5 Cmo 811/95.

- Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2006, sp. zn.

Cpjn 201/2005, uveřejněné pod sbírkovým číslem R 40/2006 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

- Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 485/2004).

- Zhodnocení Najvyššieho súdu v Bratislave ze dne 21. 12. 1977, sp. zn. Cpj 42/77,

uveřejněné pod sbírkovým číslem R 2/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu.

10.6. Webové stránky:

- Česká národní banka [online]. 2012[citováno 2012-03-25]. Dostupné z www:

<http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_se_vyvijela_dvoutydenni_repo_sazba_cnb.html>

56

- Česká národní banka [online]. 2012 [citováno 2012-03-06] Měnověpolitické nástroje.

Dostupné z www:

<http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/mp_nastroje/#mp_nastroje>.

- Česká národní banka [online]. 2012 [citováno 2012-03-06] Často kladené dotazy. Dostupné

z www:

<http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_se_vyvijela_dvoutydenni_repo_sazba_cnb.html>.

57

Přílohy

Příloha č. 1: Tabulka vývoje repo sazby ČNB od roku 2005:

REPO sazba platná

ke dni: %

8. 1. 2005 2,25

1. 4. 2005 2

29. 4. 2005 1,75

31. 10. 2005 2

28. 7. 2006 2,25

29. 9. 2006 2,5

1. 6. 2007 2,75

27. 7. 2007 3

31. 8. 2007 3,25

30. 11. 2007 3,5

8. 2. 2008 3,75

8. 8. 2008 3,5

7. 11. 2008 2,75

18. 12. 2008 2,25

6. 2. 2009 1,75

11. 5. 2009 1,5

7. 8. 2009 1,25

17. 12. 2009 1

7. 5. 2010 0,75

Zdroj: http://www.cnb.cz/cs/faq/jak_se_vyvijela_dvoutydenni_repo_sazba_cnb.html