Využití území a prostorové uspořádání města/ Využití území - barvy /K /R /O /P……..tato kapitola navazuje na kapitolu 2 Struktura a hierarchie obrazu města. Na základě strukturální analýzy, průběžně prováděné od roku 2012 byla následně přiřazena převládající zátěž dle popisu v této kapitole.

Zátěž územíVšem lokalitám je na základě strukturální analýzy a výsledků mapování 2012 přiřazena převládající zátěž. Zastavěné lokality jsou obytné, rekreační nebo produkční, nezastavěné lokality jsou krajinné rekreační nebo produkční. obr.533……..Návrhové lokality: zátěž(stav k 03/2014)obr.526……..Zátěž lokalit(stav k 03/2014)

……..Shodně s kapitolou 4 je důležité zmínit analýzu a následné přiřazení zátěže (míry využití území) lokalitám dle diagramu. (str.673)

Určení zátěžeV posledním kroku byla všem rozvojovým a transformačním plochám přiřazena zátěž podle navrhovaného využití ve zdrojové dokumentaci. Takzvané funkční využití ploch bylo převedeno do systému zátěží Metropolitního plánu. Toto převedení zobrazuje kruhový diagram na následující straně. Zvláštním případem jsou funkční plochy z platného územního plánu označeny zkratkou VN - nerušící výroba a služby a funkční plochy z Konceptu 2009 označeny zkratkou SMV -všeobecné smíšené nebo SMN smíšené nevýrobní. Jde o plochy, kterých využití je často na hranici mezi produkční a obytnou zátěží. Těmto plochám byla prozatím přirazena zátěž vyšší, tedy produkční. O zátěžích těchto ploch je tedy potřebné diskutovat a zabývat se jimi v širším kontextu území.

U větších transformačních ploch, jež se skládají z funkčních ploch s odlišnými zátěžemi, byla zvolena převládající zátěž. Pouze v případech, kdy by plochy s odlišnými zátěžemi mohly ovlivnit hranice návrhových lokalit, byly tyto plochy rozděleny a každé z nich byla přiřazena odpovídající zátěž.

Plochy z Konceptu 2009 byly zpracovány obdobně.Na zátěž PRODUKČNÍ byly převedeny následující plochy: plochy dopravní infrastruktury - komunikace (DK), plochy dopravní infrastruktury vyjma komunikací (DP), plochy produkce (PR), plochy technické infrastruktury (TI), plochy smíšené – nerušící výroba a služby (SM), plochy smíšené – všeobecně smíšené (SM), plochy zemědělské a pěstební – plochy zemědělské (PZ).Na zátěž OBYTNOU byly převedeny následující plochy: plochy bydlení (OB), plochy veřejného vybavení (VV), plochy smíšené vyjma ploch nerušící výroby a služeb, ploch všeobecně smíšené a sportovní komplexů, multifunkčních arén (SM).

Na zátěž REKREAČNÍ byly převedeny plochy s následujícími kódy: plochy sportu (SP), plochy rekreace (RP), plochy parkové (ZP), plochy nelesní vyjma ploch luk a pastvin (ZN), plochy smíšené – sportovní komplexy, multifunkční arény (SM).Na zátěž KRAJINNOU byly převedeny plochy s následujícími kódy: plochy lesní (ZL), plochy zemědělské a pěstební – vyjma ploch zemědělských (PZ), plochy nelesní (ZN).

obr. 673…………Fig. 4převedení funkčních ploch plánu '99 do systému zátěží metropolitního plánu

…..Poté, co proběhlo vymezení lokalit, (které je popsáno v kapit. Lokality a hranice zastavitelného území, Metodika lokality, byly stanoveny jejich zátěže postupem, který byl popsán v Konceptu Odůvodnění 03/2014.

Kompletace lokalit a stanovení jejich zátěžeJednou z vlastností Lokality je přípustná míry její zátěže. Slouží pro budoucí rozhodování o změnách (stavbách) v lokalitě – viz sešit [ ▶ Potenciál, priority a flexibilita ] a sešit [ ▶ Město, řád a chaos ]. Metropolitní plán rozlišuje čtyři typy zátěže území: krajinnou, rekreační, obytnou a produkční. Jedná se o obecný popis činností v území je chápaný jako nejvyšší přípustná míra zátěže (okolí). Jinou zátěž pro území představují logistické sklady a jinou sportovní areál. Stanovená míra zátěže má za úkol chránit stávající nebo plánovaný charakter lokalit z hlediska kvality sousedství a to specificky pro území zastavěné a zastavitelné a pro území nezastavitelné – krajinné. Přitom se má za to, že největší zátěží území jsou činnosti spojené s produkcí a nejmenší zátěží jsou činnosti rekreační a specificky krajinné. Obecně lze tedy říci, že „jemnější může být v hrubším“, obráceně principiálně nikoliv.

— Zátěže lokalit jsou v Metropolitním plánu vyjádřeny barvou jejich obrysu tak, aby netvořily plochy a zůstalo možné v lokalitách zobrazovat strukturu zástavby. Každou zátěž reprezentuje jedna základní barva. — Zátěže byly lokalitám přiřazeny na základě současného stavu v území s respektováním charakteru dané lokality. Proto bylo ve velké míře přihlíženo k mapování využití území pořízeného v rámci mapování současného stavu pro Územně analytické podklady 2014 – viz sešit [ ▶ Atlas 5.000 ]. U rozvojových lokalit je zátěž převedena z příslušných dokumentací, které zakládaly jejich existenci. Navrhované kódy byly převedeny do systému čtyř barev a přiřazeny k lokalitám – k metodě převodu viz sešit [ ▶ Potenciál, priority a flexibilita ].— Přiřazením zátěží všem lokalitám je proces jejich vymezování dokončen. Zvláštním případem jsou „šedé“ lokality, tvořící mezistupeň. Jsou ve fázi vymezování, kdy jejich zátěž není známa, není přesvědčivě specifikovatelná bez dalších průzkumů a diskuze. V cílové verzi návrhu Metropolitního plánu se taková lokalita nebude vyskytovat.

Míra využití území;

index využití lokality "i"…..V návaznosti na kapitolu 2 Struktura a hierarchie obrazu měst, Úvod do strukturálního pojetí plánu byl proveden typický Řez Prahou, kdy na 28mi vzorových a typických příkladech pražské zástavby byla zjišťována číselná charakteristika parametrů těchto území.

Řez PrahouNa příkladu Prahy ukazujeme, jak vypadá město popsané a diferenciované na základě své struktury. Na kontinuálním, půl kilometru širokém a dvanáct kilometrů dlouhém výřezu města od středu směrem k jeho okraji, ukazujeme Prahu viděnou skrze strukturální analýzu. Bez ohledu na možnost více interpretací přesné polohy hranic dokládáme, nakolik celistvý a konkrétní obraz města taková metoda poskytuje. Každá jednotlivá lokalita v něm zahrnutá je takto popsaná zcela nezaměnitelně a věrně odráží stav in situ. Přitom zůstává zachován celkový obraz města a vzájemné souvislosti jednotlivých lokalit. Zcela jasně je odlišen předmět působení a zájmu plánu – kontinuální veřejné prostranství, společně sdílený prostor obyvatel města, příležitost smysluplného naplnění a sdílení „společného prázdna“.Takto pojatá metoda přehledně ukazuje potenciál a směřuje k iniciaci, nikoliv pouze k restrikci.obr.s.570……řez Prahou

Od struktury k číslům…Za základ nového pohledu na plánování města považujeme popis charakteru struktury zástavby, kompozici a obytnost veřejných prostranství, celkově řečeno zapamatovatelný obraz města. Přesto je dobré a z určitého pohledu i nutné pojmenovat některá čísla, která určují současnou míru využití území a naznačí její další optimální (do)plnění. V rozvojových územích potom stanoví maximální využitelnost a tím i budoucí hodnotu.Dále se na základě určení struktury zástavby analyzovaly jednotlivé druhy struktur na příkladu dvaceti osmi výřezů typických částí města za účelem zjištění hodnot pro strukturu charakteristických. Více je popsáno v kapitole 302.

Osmadvacet – vzorové výřezy18

Při hledání charakteru pražské aglomerace a klíče k vystavění jejího pravdivého a celistvého obrazu vycházíme celkem z osmadvaceti reprezentantů typických částí města. Vybrali jsme v zastavěném území hlavního města Prahy osmadvacet typů výřezů, vymezených čtverci 500 x 500 m, orientovaných přísně na sever. [ ▶ POZNÁMKA A ] Tyto čtverce jsme podrobili strukturální analýze na základě výše popsaných jednotlivostí času, měřítka, charakteru a vztahu plna a prázdna. Výběr charakteristických sond odpovídá snaze postihnout město rovnoměrně v jeho ploše i rozmanitosti. Při výběru definitivního výřezu jsme postupovali systémově tak, aby analýza byla slibná z hlediska výsledné informace o obrazu města a postihla

většinu charakteristických urbánních typů. Přitom jsme dbali na to, aby se uvnitř vyšetřovaného čtverce nacházel maximálně reprezentativní vzorec urbánní struktury. [ ▶ POZNÁMKA B ] Výsledný počet analyzovaných vzorků vznikl výběrem ze zhruba dvojnásobného počtu definovaných a zkoumaných sond.

Vybrané výřezy odrážejí realitu shodného konkrétního okamžiku zástavby. Je možné je zařadit do roku 2008. Nuance změn (demolice, nástavby a dostavby) k datu zpracování dat sebraných na základě analýzy jsou vyloučeny z posuzování z hlediska irelevantnosti pro výslednou informaci. Výřezy podrobujeme základnímu rozkladu na zastavěné plochy a veřejná prostranství, který obohacujeme o informaci o „rostlém“ terénu resp. parcích a dvorech se zahradami. Takto diferenciovaná informace o struktuře je vložena do srovnávacího grafu, ve kterém je území uspořádáno na základě strukturálně analytické metody, jejíž součástí je i empirický předpoklad k jaké oblasti v Praze přísluší. Výřezy byly stanoveny směrem od centrální části města zhruba v levotočivé spirále směrem k jeho okraji, míjející postupně město, předměstí, vnější města neboli periferie a ztrácející se v krajině. Na této trajektorii je postupně označeno typickým výřezem osmadvacet charakteristických projevů městské struktury. Zároveň na plynulém nárůstu počtu urbotypů a tím i vzorků dokládáme projev entropie – tendenci městské struktury k narůstání složitosti v čase a prostoru směrem od centra na periferie. Zatímco hranice oblastí centrum, město, předměstí, periferie bez výsledků odečtených ze vzorků není snadné stanovit, typické vnitřky dané oblasti lze věrohodně stanovit snáze i empiricky, a proto se výřezy nacházejí spíše v těchto jednoznačných oblastech, aby jejich hodnoty bylo možné zasadit do kontextu.

[ Poznámka A ] Původní záměr, podrobit studiu vzory území o hraně 1km, bylo nutné přehodnotit vzhledem k nedostatečnému množství tak velkých kontinuálních území a s tím spojeného rizika nepřesných výsledků analýzy. Ze stejného důvodu nejsou vybrané výřezy svázány žádným ortografickým systémem, ale jejich přesná poloha je stanovena empiricky tak, aby obsáhla co nejefektivněji vybraný vzorek města. Vstupní požadavek na rozměr „sondy“ o ploše 1 km2 vycházel z potřeby najít v městské struktuře území větší než blok, které by bylo možné podrobit analýze a přitom ještě postihnout vždy jen jednu převažující charakteristiku struktury. Výsledná snížená hodnota500x500m oba tyto požadavky uspokojivě naplňuje.

[ Poznámka B ] Výběr výřezů z odlišných oblastí je založen na pracovním předpokladu a posléze korigován na základě zpětné vazby. Pracovní předpoklady jsou vystavěny na zkušenosti s řadou územních plánů mnoha českých měst, nejsou náhodnými teoriemi k ověření, nejedná se o výběr typu pokus-omyl. Představují syntézu sesbíraných zkušeností s kritickou reflexí teorie i praxe územního plánování v evropském kontextu a jsou zpracovávány týmem s hlubokou znalostí problematiky přímo v terénu.

…………18

Na základě výzkumu koucky-arch.cz v roce 2008/9.obr.s.574-577

Informace o čtvercíchVýsledný srovnávací graf plošných poměrů vzorku prokládáme informací o průměrné podlažnosti každého jednotlivého čtverce definovaného na základě výpočtu váženého průměru. Z takto uspořádaného souhrnu informací zpětně odečítáme klíčové údaje pro jednotlivé oblasti města (centrum, město, předměstí, periferii) a vkládáme je do jednotlivých tabulek.Základem výzkumu je zjištění možné opakovatelnosti a   tedy zobecnění a   „odečtení“ podkladů z   rozboru pro návrhové hodnoty indexu využití území a   další proměnné. Pokusili jsme se předvést tuto metodu skrze zředěnou síť sond. Nedomníváme se, že je výsledek zcela zkreslující, je to ale především metodický příklad a je otevřen všem korekcím.

Udržitelný charakter územíHodnoty získané z osmadvaceti vzorových výřezů je možné uspořádat do grafů, které reprezentují vzájemný vztah jednotlivých oblastí především skrze jejich vážený průměr podlažnosti a procentuální zastavěnosti.Z těchto vztahů je možné dovodit návrhové limity, které reprezentují na jednom extrému hraniční hodnoty pro udržení původní kategorie oblasti (centrum, město, předměstí, periferie) a na druhém extrému dovolují její dotvoření, žádoucí intenzifikaci a zefektivnění. Zároveň je možné stanovit střední hodnotu, reprezentující charakteristické, a proto žádoucí, využití oblasti. Jsou to číselné údaje, které vyjadřují „váhu“ jednotlivých oblastí vůči sobě navzájem a vypovídají o rovnováze / nerovnováze jednotlivých sousedství. Jak je z grafu patrné, limitní hodnoty jedné oblasti jsou zároveň limitními, či středovými hodnotami jiných oblastí. Ty se tak dostávají do vzájemných vztahů. Dodržení obdobného využití území v tomto rozsahu zaručuje kontinuitu města v návaznosti na některou z jeho částí.

obr.s.579………… FIG. 3 : Rozbor procenta zastavění;bílé čárkované čáry znázorňují průměrný poměr veřejných prostranství pro všechny oblasti respektive průměrný poměr zastavěných ploch pro jednotlivé oblasti.obr.s.580………… FIG. 4 : Rozbor indexu využití územíobr.s.581………… FIG. 5 : Návrh indexu využití území

Zjištění – Ideální číslo?Jakou hodnotu zvolit pro abstrakci informací zjistitelných o zastavěném území? Ve světě je hojně používán např. FSI (Floor Space Index), rovněž znám pod názvem FAR (Floor Area Ratio), což je ukazatel, který odpovídá v Česku (zejména v Praze) používanému koeficientu podlažních ploch – KPP. Jeho výše se stanoví násobkem výšky zástavby (počtem podlaží)a procenta zastavěné plochy. Pokud se jedná o analytické údaje, hovoří se někdy také o indexu využití území,

pokud o regulační údaje (regulativy), hovoří se o indexu využitelnosti území. Nejasné názvosloví a dvojí možnost čtení KPP, FAR i FSI (tedy index nebo koeficient?) není zrovna nejšťastněji zvolené a je jistě žádoucí ustavit jednoznačnější terminologii. Nicméně ať zůstává terminologie jakákoliv, vždy se jedná o číselný údaj, který vyjadřuje využitelnost území nebo pozemku danou násobkem jeho plochy a tím váhu území v kontextu města. Nejpřesvědčivější je pravděpodobně i=index využití území, neboť ve výsledku je číslem,kterým se násobí plocha území, ke které je index přiřazen a říká tak maximální možnou využitelnost území v rozsahu 0 až ∞, přičemž je zřejmé, že okrajové polohy jsou jen stěží realizovatelné.

i < 4

magické číslo městaEfektivnost využití území pro kontrolované prostředí měřené indexem využití území zůstává prokazatelně nejvyšší v historickém centru města a jeho nejbližším okolí. Tato oblast zároveň naznačuje fyzikální limity, kterých je možné při dodržení realistických požadavků na osvětlení a pohodu prostředí dosáhnout. Nejvyšší naměřenou hodnotou ve vzorovém výřezu je v tomto případě 62% zastavěné plochy při průměrné podlažnosti pěti pater, což představuje index využití 3,1.Tato hodnota nikde v Praze nepřesahuje magickou hranici čísla čtyři, výjimečně překoná hodnotu tří. Dospěli jsme tedy experimentálně k podobnému limitu, jako jej uvažuje například i revoluční kniha Farmax 19, pracující s metodicky stejnou hodnotou (Floor Area Ratio).Limitní hodnotou indexu využití území, FAR i KPP, je tedy číslo čtyři, které analogicky stanovené pro jakoukoliv regulaci nabízí samu fyzickou hranici efektivně využitého území města (středoevropského charakteru) pro výstavbu s dostatečnou rezervou pro hyperefektivně koncipované městské struktury, které nedovedeme předvídat.Obecně lze říci, že dosažení vyššího čísla je možné pouze zvyšováním zástavby při maximální možné zastavěnosti území.

dvě periferiePři analýze výřezů odpovídajících v klasifikaci struktur periferiím, na základě čtyř jednotlivostí: času, měřítka, charakteru a vztahu „plna k prázdnu“ struktury zástavby ke všem dalším prostranstvím, jsme dospěli k potvrzení vstupního předpokladu, že v Praze se vyskytují dva základní druhy periferie, a sice rezidenční (výřez 16-22) a produkční (výřez 23-28). Důvod tohoto stavu leží v časové charakteristice struktury. Její původ je třeba hledat již pod restriktivním dozorem segregační logiky principu zónování. Vzácná kombinace obou typů se vyskytuje v malé míře pouze náznakově, převážně na hranicích časové charakteristiky území (procházející transformací, či nepodléhající plně časové charakteristice, ustavená ještě před prosazením principu segregace). Výsledná data, získaná analýzou obou typů periferie se od sebe liší. U obytné periferie lze vysledovat

systémové tendence ke značné spotřebě zpevněných ploch, nárůstu podlažnosti mírně kompenzujícímu pokles využití kapacity území na předměstí, prozrazující, že se často jedná o vědomě koncipované rozsáhlé soubory. U periferie produkční jsou tendence jiné. Výsledky silně oscilují, jsou závislé na poloze výřezu a klesá předvídatelnost jejich hodnot. Předvídatelná je pouze extrémně nízká podlažnost zástavby. Výsledky se zpřesňují s nárůstem velikosti vzorku.

30% zpevněných plochRozbor všech osmadvaceti výřezů jasně prokázal, že množství zpevněných ploch, které každá městská struktura generuje, osciluje okolo hodnoty sedmadvaceti procent její plochy, bez ohledu na časovou charakteristiku. Jakkoliv by se například mohlo zdát, že historicky založená struktura nemůže konkurovat plošným nárokům zapojeným do struktur ustavených po rozvoji automobilismu, není tomu tak. Mírné tendence potvrzující takový předpoklad jsou sice vysledovatelné, ale příliš zásadně se do výsledného plošného nároku nepropisují. Analogicky je tedy možno konstatovat, že každá struktura s třiceti procenty území vymezeného pro zpevněné komunikace bude s velkou pravděpodobností plně obsloužena, aniž by došlo k omezení jejích provozních potřeb.

…………19

WINY MAAS, JACOB VAN RIJS, RICHARD KOEK : FARMAX, Excursions on density - MVRDV, 010 publishers, Rotterdam, 1998

55 45% Centrum: prázdnaTrojice analyzovaných výřezů z oblasti „centrum“ potvrzuje číselně hlavní charakteristiky této oblasti. Velká podobnost získaných hodnot je výsledkem homogenity a hustoty struktury schopné absorbovat množství tvarové rozmanitosti beze ztráty efektivity díky drobnému měřítku všech anomálií. Praktická nepřítomnost rostlého terénu, která vždy byla vyrovnána rostlým terénem „za hradbami“, prozrazuje všudypřítomný provoz aktivit, jehož intenzita je podpořena mírně podprůměrnými hodnotami zpevněných ploch – veřejných prostranství. Výška zástavby je v průměru homogenní, jakkoliv je frekventovaně překračována přítomností drobných dominant. Oproti sousední oblasti „město“ je o hladinu nižší.

44 56% Město: prázdnaTato oblast dosahuje ve svých pěti vzorových výřezech jen nepatrně nižších hodnot ve využití území jako sousední oblast „centrum“. Je to zapříčiněno mírně nadprůměrnými hodnotami zpevněných ploch, které v důsledku nedožene ani o stupeň vyšší výšková hladina. Snížení intenzity jistě podporuje i mírný nárůst plochy dvorů, zahrad a parků. Z dnešního pohledu psychologického deficitu krajiny se zdá, že tyto poměry jsou pro

většinu obyvatel spojeny s tím, čemu automaticky říkají „město“ a kde by většina chtěla bydlet.

18 82% Předměstí: prázdnaSedm vzorových výřezů oblasti předměstí odhaluje vyšší míru kolísání hodnot. Odráží se v ní rozevření města, ústup kompaktních celků a jejich prolínání, stejně jako dobové reakce na přetížená centra a obliba ideálu zahradních měst. V tomto kontextu se také zvětšují a seskupují diferenciované oblasti. Intenzita využití území skokově klesá, nízká podlažnost je zčásti i odrazem přílišného respektu k blízkému centru. Vyšší podíl rostlého terénu souvisí místy s osidlováním dříve složitěji dostupných míst a s nárůstem podílu soukromých zahrad. Tato oblast představuje, díky nízké intenzitě vůči sousedním oblastem, možný potenciál k intenzifikaci, zvláště v oblasti individuální iniciativy (dělení pozemků, nástavby, dostavby), což by ale mohlo být v rozporu s charakterem území.

16 84% Periferie: prázdnaSedm výřezů rezidenční a šest výřezů produkční periferie poskytuje celistvý obraz o nesouvislých vnějších městech. Rezidenční periferie Prahy jsou v celkovém průměru víceméně dvojnásobně vyšší oproti oblasti předměstí, při podobném plošném využití území. Podíl rostlého terénu radikálně narůstá, stejně jako podíl zpevněných ploch. Výšková hladina je z celého města zdaleka nejvyšší, přesto, nenásledována odpovídající strukturou, výsledná intenzita ani zdaleka nedosahuje hodnot oblasti „město“ a už vůbec ne „centrum“. Výsledky analýzy rezidenční periferie vcelku věrně vystihují charakter nekonkrétních prostranství monofunkčních sídlišť obklopených vágními oblastmi „zeleně“. Oproti tomu produkční periferie nabírá zcela individuální charakter, kterému je společná jen nízká podlažnost a značné územní nároky na využívaný terén – dvory, sklady pod širým nebem, obratiště, parkoviště apod.

…a (od čísel) zpět k popisu struktury

čísla + struktury

Číselná abstrakce živých městských prostorů do koeficientů je vždy nekompromisně reduktivní a postihuje jen velmi malou část skutečnosti. Jakkoliv jsou číselné indexy přesné, analytický rozbor ukazuje, že různé části města mohou vykazovat velmi podobné, nebo dokonce shodné hodnoty. Jak se ukazuje v grafu, index využití území z oblasti města může být totožný s rezidenční periferií, stejně jako index z předměstí může být zaměnitelný s produkční periferií. Čísla tvoří především rámec, kterému dominuje struktura. Nezaměnitelný charakter struktury. Jak jsme zde již mnohokrát doložili, není to „funkční zóna“, ale právě charakter struktury, v níž se nejlépe odráží podstata číselných hodnot, které realitu města, matematicky vyjádřené využití území, reprezentují. Jako doklad přehlednosti a jednoznačnosti slouží obrazový přepis vybraných výše analyzovaných výřezů do prostorových grafů.

Zatímco statistiky, čísla i   funkční zóny jsou zaměnitelné, struktura je vždy jedinečná už proto, že buď vzniká přirozeným vrstvením v   průběhu času, nebo je jedinečným autorským dílem. Teprve kombinace představy o   struktuře spolu se statistickými hodnotami umožňuje město efektivně popsat a   proto i   plánovat.

Jak ale předepsat strukturu zástavby? Jediným logickým nástrojem je postavit plán na zastavitelnosti, systému veřejných prostranství, výšce a   prioritách naplňování v   čase. Čtveřici pravidel Metropolitního plánu podrobně popsaných v   sešitě [   ▶   Paradigma a   Zlaté pravidlo   ] a   dalších. obr.s.586

bilance Index

Interaktivní generovaný bilanční model MPP…..grafPro zpracování Metropolitního plánu byl připraven kompletně inovativní bilanční model. Bilancování potenciálu struktury, bydlících a pracujících v jednotlivých lokalitách je plně automaticky generováno z parametrů, které jsou nastaveny. Bilancování tak není konečnou fází procesu návrhu, ale stává se jeho nedílnou součástí. Tato interaktivnost průběžného vyhodnocování a zanášení změn je v prostředí českého územního plánování nová.

SYSTÉM KONTROLV celém průběhu generování je řada milníků, při kterých dochází k průběžné kontrole. Prvním je porovnávání hustot struktury pomocí indexu využití každé lokality. Porovnávat lze lokality shodného typu vůči sobě, návrh a stabilní část lokality, případně libovolné lokality vůči sobě a tak hledat základní koncepci. Po výpočtu bydlících a pracujících je možné provést kontrolu hustoty obyvatel ve stejných srovnáních jako u indexu využití. Zároveň je důležité korekce s úhrnným nárůstem počtu obyvatel například s demografickou prognozou, strategií města apod. Počet bydlících a pracujících je následně přepočten na Základní sídelní jednotky jako vstup pro dopravní model. Ověření dopravním modelem je jedním z nezbytných ověření jednotlivých verzí bilancí. Podobně jsou potenciály plánu přepočteny speciálním postupem do potřeb technické infrastruktury. Počty bydlících a pracujících zároveň kladou nároky na nezbytnou veřejnou vybavenost. Při každé kontrole je možné vrátit se ke stanovené využitelnosti ploch potenciálu (zejména transformační a rozvojové plochy), případně k jejich vlastnímu vymezení.

Elementy prostorové regulace…..graf

…..grafSTAV 0 = BĚŽNÝ STAV LOKALITYPlocha lokality neredukovaná o jakékoliv transformační a rozvojové plochy.

STAV 1 = STABILIZOVANÁ ČÁST LOKALITYPlocha lokality zredukovaná o transformační a rozvojové plochy, které upravují vymezení veřejných prostranství a jsou chybějícím kusem lokality

STAV 2 = SUPERSTABILIZOVANÁ ČÁST LOKALITY Plocha lokality zredukovaná o veškeré transformační a rozvojové plochy, tedy i o proluky, které pouze doplňují zástavbu.

Při určování návrhových regulativů jednotlivých bylo využito hodnot, které vyplývají ze stávajících struktur:…..graf

Index využitíPro porovnání hustot zastavění jednotlivých lokalit Metropolitní plán stanovuje Index využití pro lokalitu. Index využití se stanovuje jako poměr součtu všech hrubých podlažních ploch vůči ploše lokality.

i = ∑ HPP / plocha lokality

Index využití je základní informací o lokalitě, zatímco míra stability lokality, definované procentem transformačních a rozvojových ploch v lokalitě vypovídá o plošné rozsahu nestabilizovaných ploch. Pro každou lokalitu je definovaný index využití ve stabilizované části lokality (část bez velkých transformačních a rozvojových ploch), tak zejména návrhový index využití při naplnění nestabilizovaných ploch. Jejich porovnání definuje předpokládanou míru faktického zahuštění.

Pokud se návrhový index rovná, resp. přibližuje indexu ve stabilizované části, pak doplňovaná zástavba má stejnou hustotu jako ta stávající. Příkladem může být návrhový i=1,8, stávající i=1,5. Jejich porovnáním 1,8/1,5=1,2, tedy 20% nárůst hustoty. Míra zahuštění se výrazně liší u stabilizovaných, transformačních, tak zejména u rozvojových lokalit. Ve stabilizovaných územích by doplňovaná zástavba měla odpovídat již vystavěné struktuře a zahuštění se pohybuje do 10% zastavěním drobných proluk v již stabilizovaných strukturách. Transformační lokality již strukturu obsahují, ale je určena k přestavění, míra zahuštění je zde logicky vyšší, protože se většinou jedná o dožité nízkopodlažní struktury. U rozvojových lokalit se může jednat až o 100% nárůst hustoty u lokalit, které se nachází v doposud nezastavěném území.

Zahušťování vs. doplňování strukturyPro snazší práci s plánem předkládáme právě tuto dvojici indexů. Prostorová regulace na úrovni lokalit by byla příliš hrubá, proto jsou regulativy navázány na jednotlivé plochy. Mezi hlavní regulativy patří zejména maximální výška a zastavění stavebního bloku. Jednotlivé regulativy mohou být libovolně kombinovány a v lokalitě se může nacházet více takových ploch. Proto cílový ukazatel návrhového indexu zohledňuje naplnění každé jedné této plochy. Tím, že jsou v metropolitním plánu vyznačeny transformační a rozvojové plochy, je zároveň definována stabilizovaná část každé lokality. Uživateli plánu předkládáme porovnání indexu využití ve stabilizované části a návrhového indexu. Indexy využití mohou být porovnávány mezi sebou nebo vzájemně mezi jednotlivými lokalitami. Právě v případě tohoto čísla platí, že index 0,4 (například pro zahradní město) a index 2,1 pro centrum odpovídá 5x vyšší hustotě ve prospěch centra. Modelovou ukázku si můžeme ukázat na jednoduchém příkladu:

centrum zahradní městopodlažnost 8 2procento ulic 30 20procento parků 5 5zastavěnost bloku80 25index 2,1 0,4

Porovnání jednotlivých dílčích hodnot je jistě možné, ale nehovoří nic o výsledném poměru hustot v obou strukturách. Index využití toto srovnání umožňuje, proto jej uvádíme.

index‘rejstřík, ukazatel; vysokoškolskýdoklad se záznamy o studiu’. Z lat. index(gen. indicis) od indicāre ‘ukazovat’ (viz :indikovat).-> indikovat‘určovat, ukazovat’, indikace,indikátor. Z lat. indicāre ‘ukazovat,udávat’ od indīcere ‘oznamovat, ohlašovat’z :in-1 a dīcere ‘říkat’. Srov.:index, :indicie, :abdikace, :diktát.

koeficient‘součinitel’. Ze střlat. coefficiens(gen. -entis) ‘spolupůsobící’, cožje původně přech. přít. od coefficere zco- ( :ko-2) a lat. efficere ‘působit’ (viz:efekt).

REJZEK, JIŘÍ, ČESKÝ ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK. PRAHA: LEDA, 2001

Rozdíl mezi koeficientem podlažních ploch (KPP) a indexem využití Základní rozdíl vychází ze smyslu, pro který je údaj zaváděn. Územní plán sídelního útvaru hlavního města Prahy (*1999) využíval koeficient podlažních ploch za účelem regulace kapacit jednotlivých ploch s rozdílným způsobem využití (cca 15.000 jednotlivých ploch). Pro každý záměr se prokazovalo nepřekročení míry využití v dané ploše. Koeficient se stával součinitelem, kterým byla plocha pozemku, resp. záměru přenásobena a dávala hodnotu využitelného množství podlaží v dané funkční ploše. Koeficient tak mířil k využití jednotlivé parcely.

Index využití předkládaný v návrhu Metropolitního plánu je skutečným ukazatelem o možném využití dané lokality. Tím, že je automatizovaně generovaný souhrnně za jednotlivé plochy v lokalitě, tak jej nelze projektovat zpětně na jednu parcelu. Význam indexu je pro definování teoretického využití pro tu kterou lokalitu, resp. pro koncepci celého území. Index využití ve svých dvou polohách (určovaný pro stabilní část a jako návrhový) hovoří o možnosti maximální změny, ke které by mohlo v lokalitě dojít při využití potenciálu jednotlivých ploch.

Kontrola dílčích změn plánuZavedení těchto údajů zvyšuje zároveň čitelnost plánu a tedy i jeho kontrolovatelnost a ve své podstatě vymahatelnost. Při každé dílčí změně plánu má být posuzován dopad na míru využití lokalit. Změny spočívající například ve vymezení ploch veřejných prostranství se bude projevovat na využitelnosti celé lokality oproti navyšování výškové hladiny. Pro posouzení těchto změn plánu je rozhodující jejich projev do využití kapacit lokality. Stanovení současných a návrhových indexů využití slouží zároveň k průběžnému vyhodnocování naplněnosti ploch navržených v Metropolitním plánu. Lze předpokládat přímou využitelnost v materiálech jako je Zpráva o uplatňování územního plánu a jednotlivých aktualizacích Územně analytických podkladech.

Index využití je tedy regulativem využitelnosti lokality, ale nelze jej přenášet pro rozhodování o využitelnosti jednotlivého pozemku. Slouží k posuzování využitelnosti lokality a vyjadřuje urbanistikou koncepci města.

Návrhový index využití pro lokalitu se určuje jako teoretická hodnota, které by bylo dosaženo při naplnění jednotlivých ploch, zejména transformačních a rozvojových, ale i vnitřních rezerv těchto lokalit. Jedná se o údaj, který usnadňuje čtení plánu, zejména porovnání úhrnných kapacit ploch. Pomocí návrhového indexu je stanovena základní koncepce, která určuje maximální využití jednotlivých lokalit.

Urbanistická koncepceMetropolitní plán si klade za cíl obytnou kvalitu prostředí při zachování krajinných hodnot a zároveň dostatečnou rezistentnost města jako celku. Základní urbanistická koncepce Metropolitního plánu je definována návrhovým indexem využití území v každé jedné lokalitě. Prostorové uspořádání strukturální hustoty vychází z požadavků na udržitelný rozvoj území, zejména s akcentem na ekologickou a ekonomickou složku. Rozložení lokalit s vyšší hustotou se váže na místa s vyšším potenciálem (vybudovaná nebo plánovaná výstavba infrastruktur jako metro, tramvaje atd.). Naopak jsou ve struktuře města vymezovány lokality s nižším využitím, které doplňují koncentrovanější jádra.

Ze zpracovaných analýz vyplývá, že město Praha je komponovanou srostlicí jednotlivých sídel, které vykazují jednoznačnou gravitační tendenci k centru města a zároveň fenomenálně koexistují v jednom celku. Návrh Metropolitního plánu nepředpokládá konzistentní hustotu v celém správním území, naopak akcentuje přirozená těžiště lokalitami s vyšší mírou využití.

obr.s.56….. Index využití lokality návrh mppobr.s.58….. Index využití lokalit klasického městaobr.s.60….. Index využití lokalit předměstíobr.s.62….. Index využití lokalit periferie

Porovnání s dnešním stavem

Zahušťování v místech a vyšším ponteciálemNásledující schéma porovnává návrhový stav indexu využití metropolitního plánu s indexem dnešním, tedy stabilizovaných částí lokalit. Je naprosto zřejmé, že k zahušťování dochází minimálně, zejména v místech s vyšším potenciálem. Oproti tomu na řadě míst dochází k poklesu vlivem rozestavění lokalit od nejhustších částí. Drobné nárůsty jsou způsobené množstvím proluk ve stabilizovaných lokalitách.obr.s.64….. Index využití lokality návrh mpp

Procento zastavění stavebního bloku

Míru využití území (plochy/lokality) přímo ovlivňuje zastavění stavebního bloku. Při zkoumání stávajících struktur jsme došli k závěru, že ani v homogenních strukturách není zastavění konstantní, ale většinou se s plochou stavebních bloků snižuje. Pro analýzu zastavění stavebních bloků jsme využili pouze stabilizované stavební bloky, abychom předešli chybovosti při započítávání volných proluk, případně transformačních a rozvojových ploch.

Metropolitní plán obsahuje jednotlivé prostorové regulativy, aby předešel kombinujícím regulativům typu koeficient podlažních ploch, případně toliko kritizovaný koeficient zeleně. Každý prostorový regulativ má jednoznačnou interpretaci. Cílem je nepřeurčení území. Procento zastavění stavebního bloku se stanovuje pro přesnější stanovení využití jednotlivých stavebních bloků. Způsob a míra zastavění pro každý typ struktury na sebe váže řadu dílčích charakteristik, jako jsou vodní poměry (vsakování), množství zpevněných ploch, zahrady se stromy, atd. Základní regulací je právě procento zastavění samozřejmě při vědomí zmíněného.

Hodnoty pro typy struktur odvozujeme ze stabilních částí lokalit. Pro město (rostlá zástavba, bloková zástavba, hybridní struktura) je typické velké prostavění stavebního bloku, resp. zastavění v podzemních podlažích je rovno takřka stoprocentní hranici (sklepy a v novějších strukturách např. podzemní parkování). Obdobně i první nadzemní podlaží je prostavěno, resp. upraveno stavebně (podloubí, pasáže, atd.). Procentem zastavění tedy není plocha v kontaktu s terénem, ale půdorysný průmět ploch podlaží od 2. nadzemního podlaží. Toto stanovení zároveň odpovídá potřebám prosvětlení uvnitř bloků.

Oproti zástavbám města je předměstí (heterogenní zástavba, zahradní město, vesnická zástavba) typické svými nezastavěnými plochami, zejména se zahradními úpravami. V tomto případě je procento zastavění rovno zastavěné ploše podlaží na terénu. U těchto struktur lze předpokládat přirozenou retenci vod na nezastavěných zahradách namísto technicky složitějších řešení se zásobníky.

Obdobně rovněž na periferii (modernistická sídliště, areály produkční, areály vybavenosti), zejména u sídlišť a areálů vybavenosti, byl kladen důraz na zástavbu v zahradách. Oproti klasické formě struktury, kdy je poměrně jasně oddělitelné soukromých bloků a veřejných prostranství, u sídlišť se setkáváme s prolínáním obojího. Většina sídliště je tvořena parkem ve volné

zástavbě, který je však součástí stavebního bloku vymezuje jeho nezastavitelnou část. Zavádíme kategorii parku ve volné zástavbě, který má svá specifika. Tím, že na sídlišti vymezuje, kde stavět nelze, je na sídlištích definována poměrně nízká zastavěnost stavebního bloku. Tyto stavební bloky jsou vymezovány rozlehlé po jednotlivých sídlištních celcích.Procento zastavění stavebního bloku budovami se stanovuje jako maximální. Jedná se o poměr všech zastavěných ploch vůči ploše, pro kterou se stanovuje, tedy stavební blok. Je stanoven rozdílně pro jednotlivé plošné kategorie stavebních bloků (obecně malé, střední a velké stavební bloky). Podle jednotlivých typů struktur se rozlišuje, pro která podlaží se určuje. V typech struktury rostlé zástavby, blokové zástavby a hybridní struktury se posuzuje pro 2NP a výš. Pro všechny ostatní typy je rozhodující podlaží ležící na terénu. Přičemž se započítává půdorysný průmět všech podlaží nad rozhodným podlažím. V případě, kdy stavební blok není definován, nebo jej nelze odečíst z vypracované územní studie, regulační plánu atd. postupuje se tak, že se předpokládá stejná zastavitelnost všech pozemků. Ve stabilních částech lokality se zastavění určuje ze stávajícího zastavění existujícího stavebního bloku. Přičemž pokud nelze zastavění odvodit, postupuje se jako v předešlém případě, tedy předpokládá se rovnoměrné zastavění všech stavebních pozemků. Do plochy zastavění se nezapočítávají objekty s půdorysným průmětem menším jak 10 m2. JINAK! viz SZ

%Klasické městoJedná se o nejstarší zástavbu, tvořenou z typů „rostlé jádro“ a „bloková zástavba“. Zástavba bloku vycházela z požadavku na maximální prostavění plochy vzhledem k možnostem plošného růstu měst. S rostoucí velikostí stavebního bloku (s omezením velikosti cca 14.000 m2) zastavěnost budovami klesá. Toto je způsobeno především stavební typologií jednotlivých staveb, převážně tvořenou městskými domy s hloubkou do 15m. Při nárůstu plochy zůstávají vnitrobloky volné, případně se drobně zastavují. Přičemž rostlé jádro je krajní polohou, kdy jsou bloky prostavěny prakticky celé s vynechanými atrii, pasáže, loubí. Avšak stále platí, že se zvětšující se plochou bloku, zastavěnost klesá.

Předměstí Dramatický růst zástavby na okrajích měst z přelomu 19. a 20. století vystřídal zájem o kvalitu prostředí se zvyšujícím se podílem domů v zahradách. Jedná se o struktury „vesnic“, „zahradních měst“ a „heterogenních zástaveb“, které vznikaly zejména s trendem zahradních měst. Křivka zastavěnosti jasně dokazuje, že se jedná o zástavby nevytěžující maximálně plochu stavebních bloků. Se zvětšující se plochou bloku se zastavěnost lehce snižuje. Opět je to způsobeno do značné míry stavební typologií, která sestává z rodinných domů a vil. Větší bloky jsou tvořeny podobně velkými domy, avšak s většími zahradami. Krajní polohou jsou heterogenní zástavby, které často kombinují městské bloky s volnějšími

strukturami (až zahradními městy), proto jejich celkové využití je mnohem nižší než předchozího principu.

PeriferieVznik modernistických měst a jím odpovídajícím strukturám je úzce spjat s principy Athénské charty, které adorovaly dostatek volného prostoru, čistý vzduch, množství slunečního svitu, ale i striktní oddělení jednotlivých prostředí. Aplikace hygienických norem pod záminkou těchto principů vytvořilo zákonitosti modernistického města. Zastavěnost stavebního bloku je zcela odtržen od jeho velikosti. Využití je konstantou, kterou určuje hygienická norma odstupů jednotlivých budov. S nárůstem výšky se budovy nutně musejí dostávat dále od sebe a proto je toto využití prakticky konstantní od velikosti stavebních bloků odpovídající městskému bloku až po velikost celého sídliště. Je však logicky vyšší než u zahradních měst… obr.s.82…..graf

%obr.s.84….. Procenta veřejných prostranství klasického města

%obr.s.86….. Procenta veřejných prostranství lokalit předměstí

%obr.s.88….. PROCENTA VEŘEJNÝCH PROSTRANSTVÍ LOKALIT PERIFERIE

NP Počet nadzemních podlaží

Výšková regulace má v Metropolitním plánu exkluzivitu, protože se nestanovuje pro jednotlié plochy, ale naopak je samostatnou vrstvou pokrývající celé území. V hlavním výkresu se zobrazuje jako čtvercový grid o hraně 100 m, což odpovídá přibližně velikosti bloku a je představitelnou jednotkou. Každý čtverec nese informaci o výškové hladině, která má definovanou maximální počet podlaží. Grid byl zpracován ve dvou verzích, nejdříve jako analýza stávající struktury, poté jako návrhový grid výškové regulace. V každém čtverci je zkoumáno zastoupení jednotlivých podlažnsotí objektů. Názorný příklad ukazuje modelovou situaci u dvou čtverců:¨

čtverec 1 čtverec 22 NP 15 35

3 NP 10 154 NP 5 105 NP 45 256 NP 35 15

I (1-2) 15 35II (1-2-3) 25 50III (2-3-4) 30 60IV (3-4-5) 60 50V (4-5-6) 85 50VI (5-6-7-8) 80 40

hladina V hladina III

V analýze současného stavu byly zkoumány všechny objekty dle průzkumu současnéhos tavu provedeného v letech 2012-2013 v rámci Institutu plánovaní a rozvoje. Pro návrhový výškový grid byla použita stejná vrstva, do které byly promítnuty návrhové podlažnosti pro jednotlivé transformační a rozvojové plochy. Procentuální zastoupení jednotlivých výšek návrhů bylo zohledňováno nikoliv na cdelé ploše, ale pouze na zastavitelné ploše transformací a rozvojů (očištěná o plochy uličních prostrantví a parků a poté vztažena na azstaviltenost stavebního bloku)

Počet nadzemních podlaží se stanovuje prostřednictvím váškového gridu o hraně 100 m zobrazeného v halvním výkrese. Každý čtverec nese informaci s vyznačenou výškovou hladinou, pro kteoru je definovaná maximální podlažnost. V případech, kdy se v rámci vymezeného čtverce vyskytyuje objekt s vyšší podlažností, přistupuje se k nněmu jako k výjimce. Na rozhraní dvou a více čtverců se maximální podlažnost stanovuje přiměřeně.

NP

obr.s.84….. rozložení výšek v jednotlivých typech struktury ve městě

bilance HUSTOTY

B/PHustota bydlících a pracujících

Zkušeností 20. století bylo město rozdělené do segregovaných funkčních ploch, které nutně kladly nároky na dopravní infrastrukturu zajišťující propojení mezi nimi. Pro lepší pochopení stavu, ve kterém se město nachází nyní, jsme v rámci IPR Praha zpracovali analýzu současných hustot bydlících a pracujících v jednotlivých lokalitách.

Celá práce se skládala ze dvou částí, první bylo nasčítání obyvatel v jednotlivých objektech. Druhá část spočívala v přepočtu známého počtu pracujících do objektů podle stanovení obložnosti podle využití objektů. Využití objektu bylo použito podle průzkumu současného stavu, zpracovaného v letech 2012-2013 na IPR Praha. Obsazenosti objektů bydlícími a pracujícími byly následně stanoveny úhrnně za každou lokalitu.

Jedním z výsledků celé rozsáhlé analýzy bylo potvrzení vybydleného centra. Naopak lokality blokového města a heterogenní zástavby vykazují velký potenciál obytného města, tedy města, ve kterém se nejenom bydlí, ale zároveň poskytuje dostatek pracovních příležitostí. Toto vyrovnání hustot pracujících a bydlících můžeme rovněž nazvat "městem krátkých vzdáleností". Zároveň se potvrdila jasně zřejmá segregace na periferii (obytná periferie modernistických sídlišť na straně jedné a produkční areály na straně druhé).

obr.s.94….. obsazenosti objektů podle využití (mdoel pracovních příležitostí, jaro 2015, IPR Praha)seznam obsahuje pro všechny průzkumované plochy využití obsazenost pracujícími, resp. celkový počet pracujících v obejktech daného využití.

B/P

obr.s.96….. Hustoty: klasické městoschéma zobrazuje poměr hustot obsazenosti hrubých podlažních ploch v budovách v rostlé zástavbě, blokové zástavbě a hybridní zástavbě

B/P

obr.s.98….. Hustoty: předměstíschéma zobrazuje poměr hustot obsazenosti hrubých podlažních ploch v budovách v rostlé zástavbě, blokové zástavbě a hybridní zástavbě

B/Pobr.s.100….. Hustoty: periferieschéma zobrazuje poměr hustot obsazenosti hrubých podlažních ploch v budovách v rostlé zástavbě, blokové zástavbě a hybridní zástavbě

Poměr bydlících a pracujících v jednotlivých lokalitáchobr.s.102….. Bydlící a pracující

Poměr předpokládaného počtu obyvatel ku počtu pracujících

0,00 - 0,33 ... 3x a více pracujících než bydlících0,34 - 0,50 ... 2x a více pracujících než bydlících0,51 - 0,90 ... do 2x a více pracujících než bydlících0,91 - 1,10 ... shodný počet bydlících a pracujících ± 10 %1,11 - 2,00 ... do 2x a více bydlících než pracujících 2,01 - 3,00 ... 2x a více bydlících než pracujících3,01 - ... 3x a více bydlících než pracujících

Hustota zalidněníobr.s.104….. Hustota zalidnění lokalit MPP

obr.s.106….. Index využití lokality návrh MPP, poměr návrhu MPP a stabilních částí lokalit

Kapacity platného územního plánu Prahy text bude doplněn

obr.s.110….. Hustota zalidnění lokalit MPPindex využití0,00- 0,35 ... zhruba odpovídá vilovým čtvrtím a vesnicím0,36- 0,50 ... zhruba odpovídá struktuře areálů0,51- 0,75 ... zhruba odpovídá smíšeným strukturám0,75- 1,20 ... zhruba odpovídá rozvolněné zástavbě sídlišť1,21- 1,85 ... zhruba odpovídá hustotě blokového města1,86 - 3,20 ... zhruba odpovídá husté městské structure

obr.s.112….. Index využití lokality návrh mpppoměr návrhu MPP a stabilních částí lokalit0,00- 0,750,76- 0,950,96- 1,101,11- 1,501,51

Bilancování návrhu MPP

lochargen = generované charakteristiky lokalitZákladem pro následovné generování bilancí a zároveň zkoumání jednotlivých prametrů (index využití, zastavěnost, procenta veřejných rpostranství atd.) je plně automaticky generovaná vrstva zákaldních charekteritik lokalit. Tyto charakeritiky nejsou jednotlivým lokalitám přiřazovány ručně

jako je tomu u zastavitelnosti, zátzěže nebo názvu, ale naopak jsou extrahovány z řady dílčích vrstev.

Pro přesnější definování jsme zavedli tři stavy stability:

stav 1 ... prostý stavjedná se o aktuální stav lokality, bez redukce transformačními a rozvojovými plochami

stav 2 ... stabilní část lokalityz plochy lokality jsou odečteny velké transformační a rozvojové plochy . Jedná se tedy o takovou část loaklit,y která má stabilizované vymezení veřejných prostranství, ale může obsahovat řadu proluk (zhruba až do velikosti stavebního bloku, který je však jasně vymezen veřejným rpostranstvím).

stav 3 ... superstabilní část lokalityplocha lokality je dále redukována o drobné transformačnía rozvojové plochy (obecně proluky ve struktuře).

Vrstva lokalit tak byla doplněna o následující informace:

Budovy_Area ... plocha budovz ploch

Hr – suma HPPz ploch

Podlažnost_min – nejnižší počet podlažíz ploch

Podlažnost_mod – plošně nejčetnější počet podlaží

Podlažnost_max – nejvyšší počet podlaží

Počet obyvatelz ploch

PROC_VP – procentuální podíl veřejného prostranství (z SS)z ploch

PROC_ZP - procentuální podíl zpevněných ploch (z TM)z plochPROC_ZP_VP - procentuální podíl zpevněných ploch z ploch veřejných prostranství (z TM, SS)z ploch

PP2_modus – plošně nejčetnější počet podlažíz ploch

IndexVU – celková HPP na plochu lokalityz ploch

Zastavenost – plocha budov na plochu lokality

z ploch

Postup pro jednotlivé typy:

malé T/R plochyTedy s QUERY: REGULACE=0

Plocha*zastavitelnost* počet NP vše z editačních databazi rozvoju a transformaciVzniklá HPP se přerozdělí podle hustot B a P podle údajů z LOCHARGENU pro příslušnou lokalitu ve stavu_2 (tedy očištěé p roluky, tranforamce a rozvoje), v superstabilizované části lokality

velké T/R plochyPlocha* ( 1-up_per/100-parky_per/100)*zastavitelnost* počet NP vše z editačních databazi rozvoju a transformaciVzniklá HPP se přerozdělí podle hustot B a P podle atributu příslušné T/R plochy z editační databaze (hustoty jsou uváděny již v opačném poměru)

ProlukyHPP = Plochy proluk*index_blok z LOCHARGENUVzniklá HPP se přerozdělí podle hustot B a P podle údajů z LOCHARGENU pro příslušnou lokalitu ve stavu_2 (tedy očištěé p roluky, tranforamce a rozvoje), v superstabilizované části lokality

FlexibilitaHPP, B, P ve stavu_2 (tedy v supestabilizované části lokality) * 1,02 dejme 2% nárůst.

Ve výsledné bilanční tabulce:LOCHARGEN B total P total HPP total B_2 P_2 HPP_2

Dále příklad proluk:

Kolik se nachází pod plochami proluk B P HPPNárůsty za proluky B P HPP

To vše po další typy: malé T, malé R, velké T, velké R, flexibilita

Výsledkem by měly být určité bilanční sloupce:

B P HPP max, sečtené všechny stavy a všechny nárůstyB P HPP mpp, sečtené všechny stavy a nárůsty (kromě nárůstů proluk a flexibility)Index_navrh = HPP_mpp / plocha lokality jako kontrolní parametr

…….text bude doplněn

Regulace výšek; ochrana vedut a rozvoj panoramat

Třetí rozměr města

Vzorec pro stanovení nových výškových hladin a možných dominant města

úvod

Město (Praha) a výškyZcela specifickým problémem každé současné metropole,

zejména těch s výraznými historickými kořeny, je otázka výškových budov a obecně výškových hladin. Skepse z vývoje moderní společnosti na konci dvacátého století vytvořila „obecné odmítání zvyšování města“. Toto pojetí, zhusta živené demagogickými teoriemi o tom, že vývoj měst je ukončen, bohužel dodnes převládá. Krajní a mediálně atraktivní varianta hrozby „mrakodrapů“ zastiňuje skutečnost, že se každé město skládá z více výškových úrovní, zastiňuje i skutečnost, že růst měst do výšky odráží tisíciletou přirozenost člověka. Většinou je účelově opomíjeno, že se výškové hladiny v průběhu času proměňovaly mnohem razantněji než půdorysná stopa města. Výška dnes navíc většinou (paradoxně) stoupá od středu k okraji. V Praze je to více než zjevné1.

Zjednodušené stanovení paušálních výškových hladin města, bez ohledu na jejich konkrétní umístění, je nástrojem, který má podobný význam jako index využití území – sám o sobě je pouhým číslem, ale vhodně zkombinován a doplněn popisem lokality umožňuje udržovat a plánovat obraz města v jeho celistvosti. Proto je nutné diskutovat o konkrétních lokalitách pro jednotlivé hladiny a naopak o konkrétních hladinách pro jednotlivé lokality.

Přitom se má obecně za to, že výškové hladiny jsou uvažované primárně jako limitní „shora“, ale ani myšlenka spodní hranice (pro specifické lokality) není zcela bez významu a neměla by být jednoduše odmítnuta. V současné době připravované nové „Pražské stavební předpisy“ definují pro jednotlivé výškové hladiny minimální a maximální výšky.

Informace o výšce klíčovým způsobem doplňuje informaci o struktuře, proto je pro metodiku strukturálního plánu (Metropolitního plánu Prahy) nezbytným nástrojem. Výšková hladina nemůže jen trpně a libovolně vyplynout z možného koeficientu využití území. Výšková hladina je jedním z klíčových prvků současného i budoucího obrazu města. Proto musí být stanovena právě dle charakteru zástavby, dle budoucího obrazu města.

Při návrhu živého města je navíc rozumné nepracovat jen s maximální výškovou hladinou definovanou v metrech, ale také, a někde zejména, přímo s podlažností, která umožňuje vznik různorodější struktury, protože zachovává určitou individuální možnost volby výšky patra, zejména v závislosti na typu budovy. Tím je zajištěna rozmanitost struktury města2 a možnost individuálního vyjádření jednotlivých budov. Podobný systém musí být samozřejmě doplněn například maximální definicí polopater3 a způsobem výpočtu výškových dominant, které mohou vystupovat nad stanovenou hladinu. Bez takových, třeba i drobných dominant se obraz města neobejde. Tyto lokální dominanty by měly být „odměnou“ za kvalitu a množství veřejně přístupných prostorů budovy v parteru4.

viz obr.s.430….Schématický obraz výškových staveb Prahy

[ Roman Koucký architektonická kancelář s.r.o., 2010–2012 ]

viz obr.s.430….Katalog výškových staveb Prahy[ Stav 2010, Text a ilustrace jsou výtahem z rukopisu knihy elementární.urbanismus II, (Roman Koucký architektonická kancelář s.r.o., 2010–2012) ]

Katalog věží

Ustavili jsme (jistě neúplnou) sérii klíčových výškových dominant v rámci Prahy, jejichž vztah jsme vůči sobě uspořádali z hlediska jejich relativních a absolutních výšek, abychom mohli vyšetřit výškové tendence dominant v čase a s nimi svázané střední výškové hladiny v rámci pražské urbánní struktury. Pro tyto potřeby definujeme dva pojmy: relativní (B) a absolutní (A) výšky.

Morfologie a topografieVztah výškových hladin a topografie terénu je důležitý pro mapování a následné plánování výškové úrovně města. Praha vznikla u brodu, v údolí. Proto jsou veškeré střechy nejstarších částí města vidět většinou z okolních kopců. Proto nám připadají tak malebné a máme tendenci je konzervovat. Skutečný horizont současné Prahy je ale výrazně jiný. Je plný vyšší souvislé hladiny periferií, které se rozkládají na náhorních planinách. Do Prahy vstoupil fenomén horizontál, které hrají v panoramatech výraznou a v některých případech nezastupitelnou roli.

Obecně lze s úspěchem vyvrátit tvrzení, že v Praze musí výšková hladina kopírovat terén. V současném pojetí plánování bylo kopírování terénu sice předpokládáno, přitom lze ale konstatovat, že na to v Praze v minulosti nikdy nebyl brán ohled, možná právě naopak. Stavba dominant na kopci nebyla nikdy ničím neobvyklým. Proto je doplnění hladiny, stejně jako výstavba případných nových dominant, nejen možné, ale pravděpodobně i žádoucí. Žádoucí zejména s ohledem na nedokončenost celkové pražské urbánní kompozice.

Klíčové řezy PrahouNa základě relativní výšky (B) se zobrazením absolutní výšky (A) jsme zhotovili rámcové a abstraktní klíčové řezy, přesněji řezopohledy Prahou. Řezové roviny jsme vedli zásadními pražskými osami – historickými i aktuálními. Vzájemná pozice zaznamenaných staveb je pak skutečným horizontem města, jak se jeví z dané osy při jejím rovnoběžném průmětu. Tento průmět je absolutní. Je základní technickou pomůckou, která v této fázi nepracuje s relativitou viditelnosti horizontu zastíněného budovami a vegetací. Jsou to tedy na prvním místě dominanty existující, spíše než plně pohledově uplatněné. Čtyři řezy dostatečně dokumentují celkovou kompozici města. Dva severojižní a dva východozápadní jsou vedeny tak, aby se vždy doplnila dvojice kompozičních os města – mladší/starší. Starší ze severojižních os je osa toku Vltavy, mladší pak přibližně osa pražské magistrály. Starší z východozápadních os je osa od Bílé hory přes Pražský hrad a Staré a Nové město, Vinohrady až po začátek historické cesty na Kutnou Horu. Mladší je pak osa z letiště přes Holešovice, Libeň a Vysočany, pod druhým pražským letištěm směrem na Černý Most. 5

Nejstarší pražská osa je definována řekou, podél jejíhož toku se město rozložilo v závislosti na možnosti přechodu brodem. Vltava byla po dlouhou dobu nejpřirozenější osou, ale i nejzřetelnější

výškovou referencí, „nulou“ a „dnem“ města. Podél vody vedly po obou březích cesty, k nimž se vztahovala stavební struktura a pojetí dominant. Ve středověku byla Vltava vnímána jako „záda města“, jako ekonomické zázemí, dopravní koridor, zdroj vody i energie. Město od ní nutně stoupalo ke svým preferovanějším částem i dominantám, které spojoval vysoký most. Ze všech dominant je dodnes nejvýraznější silueta Pražského hradu, usazená na první horizontále řeky a mostu. Přestože západní osmdesátimetrové věže katedrály byly přistavěny až ve dvacátém století, dlouho nedokončená jižní věž (z hlediska založení a proporce nedokončená nikdy) doprovázela město jako dominanta od dob Karla IV. a je, i ve svých proměnách, symbolem Prahy bezpochyby dodnes. Katedrála je zároveň umístěna na hřebeni prudkého svahu vysoko nad řekou a tímto kontrastem vytvářela nejdůležitější referenci vertikalitě města pro řadu generací. Morfologie města zvýrazňovala topografii kolonizovaného území odjakživa.

Proměny výškových hladin

Průměrná výšková hladina města v průběhu staletí skokově narůstala v závislosti na zlepšování životních podmínek a na ekonomických a technických možnostech obyvatelstva. Dominanty zůstávaly ale dlouho chápané jako reprezentace „křesťanského (katolického) charakteru“ společnosti. Výjimkou byly snad jen vodárenské věže. Vůdčí dominantou byla v tomto ohledu stále katedrála na kopci. Ani v období baroka s tendencí k monumentalitě i politickým ambicím překonávat „kacířské tendence“ českého obyvatelstva nedošlo ke zpochybnění dominanty siluety Pražského hradu. Období hledání dokonalého slohu od konce sedmnáctého do počátku dvacátého století nepřineslo do pražského panoramatu v žádném z výše uvedených řezů změny, které by zpochybnily triumf katedrály. Výškovou hladinu sice prořízla pražská rozhledna, postavená v rámci jubilejní Zemské výstavy v roce 1891, ale její pojetí bylo oslavou pouze stávajících pražských dominant, na něž z ní měl být zaměřen pohled. Ne náhodou tuto vědomou repliku Eiffelovy věže – tedy atrakci (!) – postavil klub českých turistů. Navíc dobové ocelové konstrukce, používané na skleníky a rozhledny nebyly ve své době vnímány jako plnohodnotné stavby, nikdo tehdy nevěřil v jejich trvalost a jejich technické pojetí bývalo v historickém kontextu provázeno zvláštní celospolečenskou slepotou, hrou na to, že tam nejsou.

Pražské panorama a posledních padesát letDá se tedy říci, že až do poloviny dvacátého století bylo možné vést diskuzi o pražském panoramatu limitovaném jeho historickými (vnitřními) dominantami v trojúhelníku Pražský hrad, Vyšehrad a Vítkov. Po skončení druhé světové války se však výšková hladina města začala zásadně proměňovat. Začalo to nenápadně, zdánlivě nic ideologického, byť právě ve „funkčním“ pojetí města se skrývala nejmocnější ideologie technologického pojetí modernismu kombinovaného s direktivním řízením společnosti. V sedmdesátých letech najednou v Praze vyrostla na hranách periferie řada staveb nerespektujících absolutní výšku katedrály, tedy 350 metrů nad mořem. Tyto solitéry byly sérií (dobových) administrativních a hotelových objektů. Jejich doplňkem se na pláních okolo Prahy stala residenční hradba velkých sídlišť. Na Jižním Městě například průměrná výška jedenácti podlaží, od osmi do čtrnácti pater, překračuje v absolutních číslech výškovou limitu katedrály nejen lokálními dominantami typu Hotel Opatov a Kupa, ale výškovým průměrem urbánní struktury jako celku. Obdobně, dokonce výše,

skupina sídlišť na severní terase pražské kotliny. Výškově jsou zastavěny také lokality, u nichž limitu 350 metrů nad mořem přesahuje samotný terén jako například sídliště Petřiny, nebo ostatně celé terasy levého břehu. Tyto lokality vytvářejí tzv. vnější trojúhelník horizontu města, vlastní horizont krajiny se většinou podstatně liší6.

Během pouhých tří desetiletí tak bylo zcela změněno tisícileté panorama. Došlo k uzavření Prahy do morfologické struktury velkoměsta. Horizont topografický byl navždy zakryt a panorama bylo doplněno o nové výrazné horizontály. My ovšem, stejně jako před sto lety, stiženi obdobnou společenskou slepotou, odmítáme tak překotné změny vzít na vědomí. I když z jiného důvodu, i dnes se snažíme tuto vrstvu historie nevidět. To je možná to, co nám brání uchopit celopražskou kompozici výškového uspořádání moderní metropole. To je možná to, co musíme pojmenovat. Je nutné začít vnímat výše zmíněný prstenec sídlišť, který definoval nové pražské panorama a v širším slova smyslu doplnil Prahu o nové výrazné horizontály. Horizontály s pevnou (průměrnou) výškovou hladinou topografii uzavírají oproti vertikálám, které je umocňují.

Na přelomu století přibývají v Praze i další zásadní dominanty, mezi něž patří zejména „industriální“ spalovna Malešice se svým komínem a „digitální“ (byť původně analogový) Žižkovský vysílač svou anténou. S výškou na úrovni 450 metrů nad mořem tedy o sto metrů přesahuje historický limit daný svatovítskou katedrálou. V tomto světle se nejvyšší dům pankráckého pentagonu, který ční do výše „pouhých“ 384 metrů, jeví jako méně podstatná dominanta města. Průměrný horizont většiny pražských sídlišť je totiž právě na této hladině7.

Praha se tak v nejobecnější rovině proměnila v minulém století v jakýsi stupňovitý urbánní kotel. Po obvodu její horizont tvoří doposud nejkontroverzněji vnímaný architektonický produkt, jaký si společnost zatím byla ochotna připravit. A uvnitř města si na velkém množství ploch zablokovala rozvoj definováním památkové ochrany, čímž paralyzovala přirozený vývoj města. Současná architektura je v centru prakticky zakázána. Uvnitř města to chaoticky vře. Na -okrajích centra vystrkují růžky zcela náhodně umístěné solitéry, zatímco v historickém jádru města se krčí vzpomínky na dobové dominanty. Tlak omezený shora postupně požírá půdorysnou strukturu. Město věží je ve skutečnosti více optickým klamem zamlžených fotografií, sejmutých dlouhým ohniskem, než faktem. Špičatá nároží domů se mohou jevit jako věže, ale z hlediska relativních i absolutních výšek k nim mají daleko. Obdobně skutečně středověké či regotizované dominanty obtížně konkurují průměrnému činžovnímu domu z 19. století.

Rozložení aktuálních výškových dominant, postavených za posledních padesát let, je nekoordinované a nelze v něm vysledovat žádný systém. Jediným zřetelným faktem je rozbití jakékoliv respektované absolutní výškové hladiny.

Na uvedených abstraktních pracovních řezech je zcela zřejmé, že Praha žádné výškové uspořádání nemá! Pokud ovšem nebudeme za základní kompoziční prvek Prahy považovat tzv. „zákaz výškových staveb“, který zhruba před dvaceti lety (empiricky) zcela jednostranně a direktivně zablokoval přirozený vývoj výškové kompozice města. Tato čára (prý) definuje linii, kde se stavby promítají do pohledového horizontu. To je samo o sobě samozřejmě dvousečné.

K tomu snad jen poznámku hledající podstatu celé problematiky: Architektura na světě nevzniká proto, aby nebyla vidět, ale naopak proto, aby vidět byla… Architektura jediná vytváří skutečné „životní“ prostředí, je projevem kulturnosti generací. Proto snaha o její „neviditelnost“ je zcela zcestná, lidsky nepřirozená a pro mne osobně naprosto nepřijatelná. Jako architekti bychom svoje postoje měli

bránit, nikoli podléhat demagogickým a populistickým tlakům. Cestou je podpora špičkové architektury a eliminace architektury špatné, nikoli kriminalizace a tudíž zákazy architektury jako takové.

Na diskuzi, zda stavět v   Praze do výšky, je již půl století pozdě. Je čas na diskuzi kde stavět, jak vysoko a   jak dát městu z   hlediska jeho vertikálního uspořádání nový tvar. Pokud tedy stojíme o   krásné a   živé město, je na čase zabývat se výškou pražské urbánní struktury koncepčně. Je potřeba stanovit „pozitivní“ výškovou regulaci, nikoli pouze prvoplánové zákazy.Metoda koeficientů vztažených k   rozloze pozemku je nadále neudržitelná bez korelace, která zajistí shlukování „výškových“ budov skrze jejich iniciaci. Praha   se   z   hlediska výšek postupně rozpadá. Nenápadně proto, že na rozdíl od   urbánní struktury se tento rozpad nepromítá do jejího mapového průmětu, jak   bylo naznačeno již v   úvodu. Suburbanizace není jen negativní jev projevující   se   v   ploše, město se může rozpadnout i   vertikálně.

………1

Zde je nutné připomenout možné alternativy vývoje měst – intenzivní, extenzivní a recyklační, jak jsou popsány již v knize elementární.urbanismus z roku 2006 (vydal Zlatý řez). ……….2

VIZ NAPŘÍKLAD TEZE LEONA KRIERA: Architektura, volba nebo osud, ACADEMIA, 2001.………. 3, 4

VIZ REGULAČNÍ PLÁN CENTRA ÚSTÍ NAD LABEM (SCHVÁLEN 1996). ………5

V SOUČASNÉ DOBĚ, JAKO SOUČÁST ZPRACOVÁNÍ KLÍČOVÝCH PRAŽSKÝCH DOKUMENTŮ (METROPOLITNÍ PLÁN PRAHY A MANAGEMENT PLÁN PAMÁTKY UNESCO) VZNIKAJÍ DALŠÍ PODKLADY, KTERÉ BUDOU PRO STANOVENÍ VÝŠKOVÝCH HLADIN PRAHY POUŽITY. ZEJMÉNA ŘEZY CELÝM MĚSTEM V ORTOGONÁLNÍM RASTRU. ………..6

JAN SEDLÁK MLUVIL O TOM, ŽE JE V PRAZE DŮLEŽITÉ VIDĚT AŽ „ZA MĚSTO“. TATO MOŽNOST ALE EXISTUJE JIŽ JEN SPORADICKY.………. 7

JE TO ZJEVNÉ Z ORTOGONÁLNÍCH POHLEDŮ A NA CELKOVÝCH MAPÁCH VÝŠEK V PŘÍLOZE.

………RELATIVNÍ VÝŠKA (B) OZNAČUJE VÝŠKU SAMOTNÝCH STAVEB V METRECH, MĚŘENOU OD ROVINY TERÉNU PŘILEHLÉHO U HLAVNÍHO VSTUPU, PO NEJVYŠŠÍ BOD DEFINOVANÝ STAVBOU. TEDY NIKOLIV PŘÍPADNOU ANTÉNOU, HROMOSVODY, ČI JINOU POUHÝM OKEM V PANORAMATU NEPOSTIŽITELNOU KONSTRUKCÍ. RELATIVNÍ VÝŠKA SPOLU S DATACÍ VZNIKU POSKYTUJE OBRAZ O VZÁJEMNÝCH VZTAZÍCH JEDNOTLIVÝCH STAVEB. ZEJMÉNA JEJICH PROMĚNLIVÝCH, TECHNOLOGICKÝCH A EKONOMICKÝCH MOŽNOSTECH, ALE I SPOLEČENSKÝCH PRIORITÁCH A PROMĚNÁCH VNÍMÁNÍ VERTIKÁLNÍCH MĚŘÍTEK MĚSTA. DATUJEME PRIMÁRNĚ DOSAŽENÍ CÍLOVÉ VÝŠKY, NIKOLI NUTNĚ ZALOŽENÍ STAVBY, KTERÉ BY MOHLO BÝT ZEJMÉNA U HISTORICKÉ ZÁSTAVBY ZAVÁDĚJÍCÍ, JAK JE TOMU V I PŘÍPADĚ NEJVÝZNAMNĚJŠÍ PRAŽSKÉ DOMINANTY, KATEDRÁLY SV. VÍTA, VÁCLAVA A VOJTĚCHA NA PRAŽSKÉM HRADĚ. DLE KONTEXTU VŠAK DOMINANTU UVAŽUJEME I PŘED DATEM JEJÍHO DOKONČENÍ OD OKAMŽIKU, KDY SE ZAČALA UPLATŇOVAT V NADPRŮMĚRNÉ VÝŠKOVÉ HLADINĚ MĚSTA. RELATIVNÍ VÝŠKA POSKYTUJE INFORMACE ZEJMÉNA V KONTEXTU DATACE JEJÍHO VZNIKU.

………….ABSOLUTNÍ VÝŠKA (A)

OZNAČUJE VÝŠKU OPROTI GEOGRAFICKÉ NULE. JE TO NADMOŘSKÁ VÝŠKA NEJVYŠŠÍ ČÁSTI STAVBY V METRECH. ABSOLUTNÍ VÝŠKU TEDY TVOŘÍ RELATIVNÍ VÝŠKA PLUS NADMOŘSKÁ VÝŠKA PATY BUDOVY (B + NADMOŘSKÉ VÝŠCE PŘILEHLÉHO TERÉNU). ABSOLUTNÍ VÝŠKA V KOMBINACI S PŮDORYSNÝMI SOUŘADNICEMI POSKYTUJE INFORMACI O TOPOLOGII MĚSTSKÝCH DOMINANT, O ROZLOŽENÍ VÝŠKOVÝCH HLADINY MĚSTA. ABSOLUTNÍ VÝŠKA JE TEDY VŽDY KONEČNOU INFORMACÍ O STAVU SKYLINE MĚSTA.

Principy nahlížení na topografii města(…) Nahlédneme-li do mapy střední Evropy, uvědomíme si na první pohled zvláštní polohu Prahy. Praha leží v centru Čech, ale zároveň i Čechy jsou v samém středu těch zemí, které po staletí představovaly složité a nepokojné jádro západního světa. Centrální polohu Čech zdůrazňuje také téměř souvislé pásmo pohoří a hor, které obklopují toto území. Celá země je proto jakousi pánví, přestože její povrch má velice rozmanitý reliéf a přírodní „obsah“. Vědomí hranic zesiluje vegetace: úrodné vnitrozemí ohraničují lesy, které doprovázejí hory. Čechy celkově působí jako zvlněná a přátelská krajina, obsahují však mnoho překvapení v podobě divokých a neobvyklých skalnatých útvarů. Zemi od jihu k severu rozděluje na dvě poloviny řeka Vltava a pak Labe, do něhož se vlévá. V minulosti bývalo obtížné tyto řeky překročit, jen jediný brod měl vhodnou centrální polohu. (…).

CHRISTIAN NORBERG - SCHULZ : Genius Loci, Dokořán, 2010

Poloha Čech(…) Zvlněná krajina středních Čech se v Praze zhušťuje do zvlášť krásné konfigurace. Podél širokého ohybu Vltavy se zvedá rozložitý vrch, který zviditelňuje zakřivení řeky. Vrch a řeka leží proti sobě jako doplňující se moci, které oživují krajinu expresívní silou. V ohybu naproti vrchu se země horizontálně do široka otvírá, teprve pak začíná zvolna stoupat k jihovýchodu. Na obou koncích ohybu řeky určují toto území dva nápadné izolované kopce. Obě poloviny této výjimečné krajiny spojoval brod, který byl trochu severněji od dnešního Karlova mostu. (…)

CHRISTIAN NORBERG-SCHULZ : Genius Loci, Dokořán, 2010OBR.S. 442……..FIG. 1České země na výřezu mapy střední Evropy z poloviny 15. století od MIKULÁŠE KUSÁNSKÉHO: Quod picta est parva Germania tota tabella.

Význam Prahy jako střed Čech předurčovala již její poloha. Zároveň však Praha leží na místě brodu, kde bylo možné přejít Vltavu. Logicky se tak stala místem, kde se sbíhaly jednotlivé staré zemské stezky, které Prahu a potažmo celé Čechy spojovaly s okolními zeměmi. Nejvýznamnějšími byly Erfurtská (jižní země) a na ni navazující Polská (sever), v druhém směru potom Norimberská (Německé země) a Česká, resp. Trstenická (která navazovala na starou Jantarovou stezku). Tyto stezky daly vzniknout nejenom významu Prahy, ale rovněž se staly kostrou veřejných prostranství pro další staletí v podobě hlavních městských tříd. ……….FIG. 2Topografie Čech a Moravy: zjednodušená kresba / IPR KMP, 2014. Při pohledu na reliéfní mapu Čech můžeme vypozorovat opakující se princip krajinné sevřenosti. V samotném prostoru Prahy se jedná o vymezení trojicí

ostrohu Pražského hradu - Vítkova a skalního ostrohu Vyšehradu, které je potvrzeno krajinným trojúhelníkem severní a jižní terasy a západní hrany. V měřítku celých Čech je tento princip tvořen pásem hor po okraji hranic.

……..FIG. 3Přechod Vltavy v Praze v předrománském období, kresba Ondřej Šefců. PAVLA STÁTNÍKOVÁ (ED.) : Kamenný most v Praze, Obrazové svědectví historie Juditina a Karlova mostu, Muzeum hlavního města Prahy, 2013.

Výškové stupně Prahy

Morfologii Prahy nelze vnímat pouze v jediné úrovni, je nutné odečítat ji po určitých výškových stupních:

350 čtvrtý stupeňNejvyšší patro pražské topografie je definováno levobřežní plání, do které jsou zařezána jednotlivá údolí (Šárecké údolí, Jelení příkop, Malá Strana, Smíchov, Radlické a Prokopské údolí).

300 třetí stupeň Limitní výška pro pravý břeh se pohybuje okolo výšky 300 m n. m. Obsahuje dvě hlavní terasy: severní a méně výraznou jižní. Severní (Bohnice, Ládví, Prosek) je výraznější hned ze dvou důvodů, směrem od města se zvedá skokově a navíc horizont zástavby přestupuje horizont krajinný, většina zástavby tak kontrastuje s oblohou. Na jihu je situace jiná, terén se postupně zvedá a vytváří tak zelený horizont až na obzoru, zatímco zástavba končí siluetou Jižního města.

250 druhý stupeň Rovinatá oblast na východě města tvoří pomyslné dno velkého údolí mezi severní a jižní terasou. Právě tato oblast umožnila prudký rozvoj předměstí na konci 19. století (Vinohrady, Žižkov). Na levém členitém břehu pouze v údolních polohách (Smíchov, Dejvice).

200 první stupeň Místa, která byla v pražské krajině osídlována jako první a umožnila rozvoj v blízkosti brodu přes řeku, leží ve stupni oscilující okolo výšky 200 m n. m. Tento stupeň určuje základní obraz topografie Prahy, svojí plochou vbíhá do údolí jednotlivých přítoků. Ne náhodou většina hlavních náměstí leží v této úrovni.

165 nultý stupeňHorizontála Vltavy je dolní výškovou referencí celé Prahy. Z důvodu každoročních povodní bylo stavění v prostoru prostor Vltavy a její nivy po většinu historie tabu.

…….Výškové stupně Prahy, zjednodušená kresba / IPR KMP, 2014

Hrany Prahy(…) Široké koryto Vltavy člení nejen historické město, ale umožňuje i zážitek vizuální. Rozsáhlá zástavba plochého pravého břehu je držena v rovnováze menší, ale vyvýšenou stavební masou Malé Strany a Hradčan. Město tím získává vnitřní pohledy, které umocňují pregnantnost tváře. Vůbec je individualita jednotlivých městských částí dána nejen historickými skutečnostmi, ale právě tak jednoznačným přiřazením výrazných topografickým prvkům: Staré město se rozvinulo v ohbí řeky, Hradčany přeměnily ostroh v kámen a vertikálně převýšily a Malá Strana zabrala přirozený amfiteátr, přičemž kopule Svatého Mikuláše zdůraznila přirozené ohnisko této prostorové misky. (…)

TOMÁŠ VALENA : Město a topografie: Evropské město v topografickém kontextu, Národní technické muzeum, 1991

Snad právě v Praze došlo k synergii těchto principů horizontál a vertikál v jednom urbánním kotli. Komplementárně k vertikálám jsou v Praze bohatě zastoupeny výrazné horizontály. Tato dualita prostupuje celým městem a snad v nejčistší podobě je obsažena na Pražském hradě v jedné z nejznámějších vedut města. Horizontalita skalního výběžku potvrzena hmotou samotného hradu je doplňována vertikálou věží. Zásadními jsou v tomto ohledu rovněž mnohé další prvky, zejména všechny mosty (včetně Nuselského), novoměstské hradby, zástavba Letné a sídliště Bohnice. Horizontalita v podobě uličního prostoru po hlavní římsu představuje bezpečí města, nejběžnější, všední prostor, který vnímáme a ve kterém se pohybujeme. Vertikalita proti tomu představuje reprezentaci města, uvědomění si společenství. Po celou dlouhou dobu historie byly věže výsadou radnic, kostelů, zvonic a dalších staveb odrážející vědomí společenství.

…………Hrany PrahyObrazy vznikly jako soutisk tří paralelních řezů terénem ve vyznačených polohách (viz předchozí stránku), pro větší názornost jsou desetkrát převýšeny / IPR KMP, 2014.

Měřítko pohledůPři hledání výškové kompozice města (nejen Prahy) je nutné pohledy odstupňovat a zabývat se každým zvlášť. Měřítkem je vždy člověk a jeho poměr k pozorovanému. Pro každý stupeň jsou rozhodující jiná hlediska a jiné množství detailů směrem od podrobných po nejhrubší v nejširším záběru na město v krajině: Krajina (1 : 125.000) Nejširším pohledem na město v krajině je panoramatický pohled s přiléhající krajinou v okolí. Město se nám jeví jako soubor orientačních bodů (landmark) ve volné krajině, která převládá.

Obecně je viditelný pouze ojediněle nebo z letadla. Klíčovými jsou výjimečné rozhledy.

Město (1 : 25.000)Pro čtení výškové kompozice města v rozsahu celého města jsou zásadní jednotlivé výškové stupně a historický vývoj obsazování těchto pozic a jejich uplatňování v obrazu města. Uplatňuje se zejména jako celkový pohled z nejvyšších vyhlídkových poloh (hrany terénu příp. vyhlídky, rozhledny).

Lokalita (1 : 5.000)Výšková regulace pro prostorově vymezenou část města, která má shodný charakter, přičemž výška je pouze jedním z mnoha hledisek. Referenčními se stávají hřebeny, údolí, hrany atd. Uplatňuje se zejména při pohledu z horizontu střech.

Ulice (1 : 1.000)Jedná se o nejužší pohled na výškovou kompozici. Uplatňuje se zejména z horizontu chodce na chodníku, je tedy vnímán při každodenním pobytu ve městě. Vztah šířky uličního profilu a jeho výšky (po hlavní domovní římsy) významně ovlivňuje charakter a kvalitu samotné ulice, ale i celé lokality. Obecně lze konstatovat, že viditelnost dominant usnadňuje celkovou orientaci a dává pocit bezpečí.

Relativní [ m ] a absolutní [ m n. m. ] výška zástavbyTopografie krajiny a morfologie města jsou neoddělitelné složky, které musíme zkoumat a popisovat současně. Toto vědomí zároveň předpokládá způsob, jakým bude o výškové kompozici uvažováno a následně jaké prostředky budou použity. Použití regulativů odvislých pouze od prostého kopírování terénu, tedy výškových hladin relativních výšek, nemůže vystihnout reliéf Prahy tak, jak čteme jeho vzorec. Pro Prahu jsou na rozhodujících místech podstatné absolutní výšky terénu a zástavby, které se podílejí na výškové kompozici a celkovém obrazu města.

Obecná diskuze nad relativní výškou zástavby v pražském prostředí nemůže vést k uspokojivým výsledkům. Taková diskuze může být určena pro města, která leží obecně na rovině (jako je Londýn, Paříž, Milán, Hradec Králové). Situace v Praze (ale i Plzni, Ústí nad Labem, Liberci) je zcela odlišná, vysoký dům v blízkosti nivy nemusí být prakticky vidět (hotel Olympic), zatímco relativně nízká stavba umístěná na ostrohu působí jako dominanta (národní památník na Žižkově, zřícenina Baba).

……….PŮSOBENÍ ZÁSTAVBY V ROZDÍLNÝCH TOPOGRAFIÍCHPro lepší ilustraci jsme vytvořili zjednodušené schéma, které ukazuje, jak rozdílné působení může mít morfologie vzhledem k topografii. Členitější terén nechává vyniknout často i drobnějším objektům a hmotám. Oproti tomu na rovině jsou rozhodující samotné (relativní) výšky objektů / IPR KMP, 2014.

Principy kompozice

Ve fixování města na geograficky a topograficky určitý bod zemského povrchu je eo ipso…udán tón, v jehož rámci vůbec leží jeho formální vývojové možnosti.

PAUL ZUCKER

Určujícím prvkem pro kompozici města je vždy topografie krajiny. Je to první vrstva, která určuje následné vrstvy, které podléhají v historii vždy možnostem jednotlivých generací stavitelů. Je matricí pro vrstvu morfologie budov, které ji postupně zaplňují. Součtem těchto vrstev vzniká celková kompozice a reliéf města. Teprve přes tuto součtovou vrstvu popisujeme výškovou kompozici, tedy kde má být park nebo zástavba a jak vysoká.

Hledáme vzájemné působení těchto dvou vrstev. Z hlediska uplatňování zástavby vzhledem k terénu můžeme vysledovat tři polohy, z nichž jsou dvě krajní (zdůrazňování a nivelování). Nejběžněji zástavba kopíruje terén, avšak rozdílně na rovině a v členitém terénu (viz předchozí kapitolu). Rozdílnosti pražské topografie přímo vybízí k právě k dvěma krajním rovinám: nivelování a zdůrazňování, tedy potlačování charakteru terénu, vzdor vůči krajině. Praha se svými údolími jednotlivých potoků se díky tomuto principu stala jedním zastavěným údolím. Logickou rezervou je pak údolí Rokytky – Vysočany. Opačným extrémem je zdůrazňování topografie vyšší zástavbou na kopcích. Praha je v tomto skutečně jedinečným městem a nejenom díky Hradčanům, ale také a zejména díky zástavbě Pankrácké pláně. Tyto příklady mohou být povýšeny na principy kompozice.

ve výsledné vrstvě reliéfu města rozeznáváme tři základní polohy:1 / kopírování terénu shodnou výškou zástavby (Staré Město, zahradní města)2 / nivelování terénu zaplňováním údolí (Malá Strana, Nusle)3 / zdůrazňování terénu vyšší zástavbou na kopcích (Hradčany, prstenec sídlišť)

………Vrstvy reliéfu městaPřehledným schématem zobrazuje jednotlivé složky, které se podílejí na utváření celkového reliéfu města/ IPR KMP, 2014.

Veduta jako obraz městaPohledy na město byly po celou historii objektem zájmu mnoha generací. Většina historických map měst je doprovázena právě vedutami. Můžeme hovořit o samostatném uměleckém směru tzv. vedutismu, který vznikl v 18. století v Benátkách. Později bylo malířství nahrazeno fotografií. Rozborem vedut měst a hledáním tzv. zlaté veduty se zabývá samostatný vědní obor, vedutologie.

Veduta je vpravdě obrazem města, nejenom panoramatem, tedy prostým, leč širokým, pohledem. Mnohem více než pohledem, je abstrakcí toho, jak město vidíme a tedy zachycením obrazu města, je návodem jak město číst. Zároveň se však může stát názorem, jak obraz města vytvářet.

Na tomto místě je nutné upozornit, že každá mapa je abstrakcí, která zobrazuje skutečnost, ale zároveň ukazuje, jakým způsobem je město čteno a vnímáno. Tato zvláštní reciprocita spočívá v poznání vzorce města. Veduty podléhají dobovému společenskému vkusu. Pokud je tedy zlatou historickou vedutou Prahy pohled na Pražský hrad s Karlovým mostem v popředí, potom paralela v pohledu na Pankráckou pláň s Nuselským mostem (který je mimochodem ve stejné výšce jako vyšehradské hradby) může být novou zlatou vedutou Prahy 21. století.

Ryze pražským důkazem dobového vkusu vedut může být panoramatická tapisérie Prahy od Cyrila Boudy (Praha – matka měst). Ta byla nejprve utkána v roce 1958 pro hotel International v Dejvicích, druhá verze v roce 1960 pro novou budovu Národního shromáždění, kde je k vidění dodnes, již však byla bez Stalinova pomníku. Cyril Bouda byl rovněž jedním z mnoha autorů, kteří vytvořili rytinu veduty Pražského hradu na stokorunovou bankovku, byť ta jeho nebyla nikdy vydána.

Mluvíme o vedutě jako o obrazu města, který je stále znovu rozvíjen novými projekty. Z tohoto důvodu nelze zavírat oči před vedutou současné vrstvy města. Zejména pokud je již několik desetiletí rozvíjena. Pokusme se představit tuto vedutu jako plnohodnotnou součást města a dokomponovat ji.

……..veduta a panoramatický pohled Pro lepší ilustraci toho, co veduta je a není, jsme připravili malou ukázku. Veduta Pražského hradu pozorovaného z Karlova mostu (Smetanova nábřeží) kontrastující s oblohou je diametrálně odlišná od pohledu na Pražský hrad z Bohnic, kdy splývá s hmotou Petřína a není nijak výrazná. Ale právě v tomto pohledu se ostře vykresluje veduta Pankráce. Při pohledu z terasy Národního památníku na Vítkově lze siluetu Pražského hradu najít pouze stěží.

Pro vedutu není určující pouze pozorovaný objekt, ale rovněž místo, ze kterého ho pozorujeme. Zcela zásadní je také vzdálenost, neboť pohled na vzdálený horizont také není vedutou / IPR KMP, 2014.

Pixelové mapy výšek a digitální veduty

Metoda pro generování digitálních vedut městaPro diskuzi o vzorci výškové kompozici Prahy jsme připravili novou metodu, která namísto práce s konkrétními budovami pracuje s abstrakcí hmot zástavby. Chceme hledat objektivní nahlížení na výškové uspořádání města nezatížené subjektivním hodnocením architektury jednotlivých staveb s množstvím zavádějících detailů. Již samotné rozdělení v tomto rastru předpokládá strojové vyhodnocení jednotlivých parametrů, které byly zkoumány.

Sestavili jsme mapu, která ukazuje reliéf města, tedy jak topografii krajiny (vrstevnicový plán), tak morfologii zástavby (objemy budov), obojí probarvené dle své absolutní (nadmořské) výšky ve stejné škále, odpovídající výškovým stupňům Prahy. Z této mapy je možno odečítat nejenom kde a v jakých výškových polohách je v Praze zástavba, ale zároveň i informace o relativní výšce, která je dána rozdílem mezi barvou vrstevnic a barvou ploch příslušného objektu.

Namísto práce se samostatnou „černobílou strukturou“ zkoumáme tento soutisk.

Území Prahy jsme rovnoměrně pokryli mřížkou řezů v základní osnově 1 kilometr v obou směrech. Střed nultých řezů leží na souřadnicích pomníku svatého Václava na Václavském náměstí: [-742.306, -1.043 982, +186] ……….výšková mapa prahyvrstevnice po 5 m a absolutní výšky budov, včetně základního rastru v kroku 1 km / IPR KMP, 2014

socha sv. Václava320 – 490 m n. m.270 – 320 m n. m.225 – 270 m n. m.195 – 225 m n. m.165 – 195 m n. m.

Následně byl tento hrubý rastr rozdělen na detailnější osnovu s krokem 100 m, který je záměrně zvolen jako velikost základních kamenů hmoty města - městského bloku. Tyto osnovy jsou striktně ortogonální a pokrývají celé území Prahy. Jako podklad pro počítačové vyhodnocení byly použity klasifikované rastry z leteckého snímkování, které zahrnují informace o absolutní výšce terénu a zástavby. V každém vzniklém čtverci 100 x 100m byly vyhodnoceny tyto hodnoty:

— maximální absolutní výška zástavby= nejvyšší z absolutních [ m n. m. ] hodnot, která se v daném výřezu v rastru 100 x 100 m vyskytuje, nejčastěji se jedná o hřeben/atiku příp. vrchol věže

—modus absolutní výšky zástavby = nejčastěji se vyskytující hodnota všech absolutních [ m n. m. ]

výšek ve čtverci (→ modus), lze ji považovat za výškovou hladinu střech objektů definovanou v absolutních výškách staveb

—modus absolutní výšky pat zástavby = nejčastěji se vyskytující hodnota všech absolutních [m n.m.] výšek pat zástavby ve čtverci, představuje informaci o tom, jaká místa v jaké výšce jsou zastavěna

—

minimální absolutní výšku pat zástavby= nejnižší z hodnot všech absolutních [ m n.m. ] výšek ve čtverci, tedy nejníže zastavěné místo

—modus absolutních výšek terénu= nejčastěji se opakující hodnota všech absolutních [ m n. m. ] výšek terénu ve čtverci

— maximální relativní výšku zástavby= nejvyšší z hodnot relativních [m] výšek staveb ve čtverci, tedy měřených od paty stavby (→ relativní výška), definovaná v metrech

— maximální relativní výšku zástavby = nejčastěji se vyskytující hodnota relativních [m] výšek staveb ve čtverci, jedná se o výškovou hladinu definovanou v metrech

Po zpracování výsledků průzkumu současného stavu 2012, viz sešit [ ▶ Praha / Atlas 5.000 ], jsme ve stejném rastru nechali vypočítat hodnoty s podlažnostmi, které máme k dispozici pro všechny objekty. Do výpočtu jsme zahrnuli pouze nadzemní podlaží po římsu, tedy bez podkrovních a ustoupených podlaží. Takto jsme získali následující hodnoty:

—

maximální podlažnost

— modus podlažnosti= nejčastěji se vyskytující hodnota podlažnosti všech objektů [podlaží], tedy výšková hladina zástavby v daném čtverci definovaná počtem podlaží

— modus relativní výšky zástavby

Tyto hodnoty mohou být zároveň reprezentovány řezem, vedeným středem čtverce 100 x 100 m. Výška řezu odpovídá hodnotě pixelu čtverce. Jednotlivé řezy tak nahrazují celou hmotu zástavby pro další práci (zejména generování digitálních vedut, viz dále).

Generování pixelové mapyGenerování jednotlivých pixelových map spočívá v reprezentování hodnot barevnou škálou. Jako ukázka je použit výřez 5x5 čtverců podrobného rastru (tedy 500 x 500 m). Pro každou hodnotu je připravena ukázka výsledné mapy. Zároveň je pro jeden dílčí pruh

ukázky zobrazena reprezentace hodnoty pomocí řezu (ten již není probarven, hodnota je určována jeho výškou). Zásadní výhodou pixelizace je, že všechny výše zmíněné hodnoty jsou skládány „nad sebou“, lze je tedy zobrazit současně.

Pro generování digitálních vedut města jsou dále využívány hodnoty nejvyšší absolutní výšky zástavby a nejnižší absolutní výšky pat zástavby.

MAX =nejvyšší z hodnot, která se v daném výřezu v rastru 100 x 100 m vyskytujeMODus= nejčastěji se vyskytující hodnota, která se v daném výřezu v rastru 100 x 100 m vyskytujeMIN= nejnižší z hodnot, která se v daném výřezu v rastru 100 x 100 m vyskytuje

Generování digitálních vedut PrahyKlasické veduty v sobě obsahují zkreslení vlivem významové hierarchie jejích jednotlivých prvků, proto jsme se rozhodli připravit jejich zásadní inovaci v podobě striktně ortogonálních digitálních vedut, které mohou být zcela automaticky generovány počítačem bez lidské korelace výsledků (pomineme-li ovšem skutečnost, že příkazy počítači dává konkrétní člověk).

Předpokladem pro generování vedut je fakt, že každý čtverec 100 x 100 m pixelové mapy může být zároveň reprezentován řezem délky 100 m vedeným jeho středem. Výška řezu odpovídá hodnotě absolutní výšky pixelu. Generování celého řezu v určité linii čtverců (obr. 1) a obecně v libovolné linii vzniká skládáním dílčích řezů jednotlivých čtverců vedle sebe.

Pro generování digitálních vedut je nutné vytvoření ploch z takovýchto řezů v jedné linii jejich vzájemným rozdílem. Jako horní mez plochy jsme využili nejvyšší absolutní výšku zástavby (obr. 2) a jako dolní nejnižší absolutní výšku pat zástavby (obr. 3). Výsledná plocha je rozdílem těchto řezů (obr. 4). Takto vzniklé plochy jednotlivých linií ve vzájemném rozestupu 100 m jsou následně seřazeny za sebe (s částečnou průhledností) a doplněny plochami terénu tak, aby digitální veduta nebyla zcela průhledná. Všechny plochy jsou pro lepší čitelnost desetinásobně převýšeny oproti skutečnosti.Výhodou tohoto ortogonálního systému ploch je možnost generování vedut od libovolného počátečního řezu. Jednotlivé plochy jsou pouze načítány v jednom a druhém směru (pohled z řezové roviny na obě strany). Druhou výhodou je zachovávání si prostorové informace. Díky tomu lze do vedut vkládat jednotlivé dominanty (jako v našem případě katedrálu Sv. Víta, Národní památník na Vítkově a Vyšehrad) a jakékoliv ilustrační (stávající nebo nové) linie (ulice, cesty, vodstvo). Jako ukázku jsme sestavili dvojici digitálních vedut pro dvě zásadní pražské linie, řez korytem Vltavy a řez tzv. severním diametrem, viz sešit [ ▶ Duch plánu ].

Výškové hladiny

Výškové hladiny městaZ výpočtu absolutních výšek zástavby [m n. m.] vztaženého na rastr 100 x 100 m jsme sestavili rastr zprostředkovávající představu o výškovém členění celého města. Bílé pixely představují místa bez zástavby. Stupnice plně odpovídá výškovým stupňům Prahy.

Získanou mapu považujeme za základní informaci o reliéfu města. Obraz jasně dokládá existenci severní a jižní terasy umocněné zástavbou (oranžová místa) a západní terasu, ač s nižší zástavbou, přesto stále představující nejvyšší místa v Praze. Tuto mapu považujeme za základní východisko pro celopražskou úroveň výškové kompozice.

Prosté „přebarvení“ diskutovaných míst, kde by v určitých případech zástavba mohla dosahovat vyšší úrovně, pak poskytuje pohled na nový obraz výškového uspořádání. Právě posun od jednotlivých domů k pixelovému rastru zástavby, který zobrazuje město objektivním způsobem, umožňuje obecnější a konstruktivnější diskuzi o výškové kompozici města.

Jak již bylo uvedeno, v Praze se setkáváme s fenoménem zastavění výše položených míst vyšší zástavbou, tedy zdůrazňováním terénu. To je patrné zejména na Jižním Městě a Pankrácké pláni, ale dříve i Vinohradech. Obráceně lze zároveň hovořit o zaplňování údolí postupným nivelováním. Výjimečná je z tohoto důvodu zejména oblast Libně a Vysočan, kde spatřujeme největší potenciál současného města. Z mapy je patrné, že stávající zástavba tohoto údolí má absolutní výšku nižší než například zástavba Nového Města.

Mapa absolutních výšek v rastru 100 x 100 m321 - 490 m n. m.271 - 320 m n. m.226 - 270 m n. m.196 - 225 m n. m.165 - 195 m n. m.

[ podkladní mapa: budovy z technické mapy ]

Vysoké budovy představují vždy minimální procento plochy a jsou závislé na topografii a síle energie, kterou je Praha schopna vygenerovat.

Výškové hladiny lokalit

Pro stanovení výškových hladin pro části území, tedy pro lokality, jsme použili podlažnosti jednotlivých objektů z průzkumu současného stavu 2012 zpracovávaného v rámci IPR Praha (dříve URM), které jsme opět vyhodnotili v rastru 100 x 100 m.

Vytvoření takových hladin je opačným procesem než jejich naplňování (výstavbou). Předpokládá zobecnění, které bude umožňovat drobnou členitost jednotlivých objektů v rámci určité hladiny, která je ve městě žádoucí. Zároveň však minimální a maximální omezení v metrech zaručuje dodržení určité výškové konzistence. Z tohoto důvodu nelze samozřejmě použít výškové hladiny po jednotlivých podlažích, neboť by striktně nařizovaly určitou

podlažnost nehledě na řešení jednotlivých objektů. Proto jsme získané podlažnosti zástavby porovnali s relativní výškou zástavby v metrech a pro lokality budeme definovat výškové hladiny podlažností s minimálním a maximálním ohraničením v metrech.

Četnost výšek ve městě

Z výpočtů podlažností jednotlivých objektů jsme sestavili graf jejich procentuálního zastoupení ve městě. Členění po jednotlivých podlažích se jeví pro návrh budoucích hladin města nevhodné, protože je příliš podrobné. Proto jsme hledali takové členění, které by nejlépe vystihovalo zastoupení jednotlivých podlažností, ale s menším počtem hladin. V grafu je zakresleno dělení po jednom, dvou, třech a čtyřech podlažích (tenké černé čáry).

Po prostudování těchto podkladů pro Prahu se podařilo stanovit novou řada 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55 … vcelku vhodně vystihující rozdílné výškové úrovně, které se propisují do obrazu jednotlivých částí města. Ne náhodou jsou čísla vůči sobě ve zlatém řezu. Graf poměru podlažnosti a četnosti výskytu v ploše je individuální pro každé město, vždy ale bude stoupajícím tvarem křivky v zásadě podobný. Vysoké budovy představují vždy minimální procento plochy a jsou závislé na topografii (zejména umístění) a síle energie, kterou je město schopno vygenerovat. Předložené grafické zpracování datových podkladů považujeme za přehledný a obecně použitelný příklad jak výškové hladiny města zhodnotit a zobrazit. Důkazem je křivka vystihující nejpodrobnější členění po jednotlivých podlažích, ale především mapa s výrazným kontrastem, na které můžeme snadno rozeznat blokové město (s běžnou výškou do osmi podlaží), zahradní města (s výškou do 3 podlaží), sídliště (s výškou domů nepřevyšující 12 podlaží) a nejvyšší stavby v řádu jednotek, tak jak je to patrné i z grafu.

………Graf procentuálního zastoupení jednotlivých hladin zobrazující jednotlivá podlaží a dále průběh při jejich slučování po dvou třech a čtyřech / IPR KMP, 2014.

Pro budoucí definování výškových hladin lokalit Prahy jsme připravili pixelovou mapu podlažností zástavby v rastru 100 x 100 m doplněné o objekty s relativní výškou nad 45 m (zhruba odpovídající 15 podlažním objektům), resp. nad 63 m (21 podlažím).

Z toho plyne: Většinu území bude možno popsat pomocí výškových hladin se stanovenou podlažností, ať se bude jednat o plochy historicky stabilizované nebo nové návrhové. Také rozvojová a transformační území budou mít stanovenou výškovou hladinu. Výšková hladina je určující pro hlavní římsu, resp. atiku, přičemž pravidla pro ustoupená podlaží a střechu jsou popsána samostatně. Na řadě míst však zástavba dosahuje určité shodné nadmořské výšky jako například na Letné či na některých sídlištích. Taková místa budou mít stanovenou výškovou regulaci (namísto podlažnosti) absolutní výškou v metrech nad hladinou moře. Ve zvláštních

případech, byť pro Prahu tolik typických, může rovinnou plochu regulace nahradit jiná matematicky definovaná plocha. Všechny zastavitelné lokality tak budou mít definovanou svou výškovou hladinu buď v celé své ploše, nebo v odůvodněných případech pro každou část lokality zvlášť.

….…….Mapa podlažností zástavby v rastru 100 x 100 m22-28 nadzemních podlaží nebo nad 60 m16-21 nadzemních podlaží nebo nad 45 m9-15 nadzemních podlaží6-8 nadzemních podlaží4-5 nadzemních podlaží1-3 nadzemní podlaží

Digitální veduty Prahy

obr.s.470, 472……….Digitální veduty 1:75.000 s desetinásobným převýšením / IPR KMP, 2014

Veduty, výškový plán a dominantyMěsta mají své charakteristické veduty a Praha není výjimkou. Proto se zdá nezbytné zapojit „pravidlo vedut“ do systému výškové regulace. Společně s tvůrci jednoho z hlavních dokumentů památkové péče tzv. Management plánu památky UNESCO připravujeme soubor hlavních městských vedut, které jsou nebo by měly být předmětem ochrany. Jako doplnění budou zahrnuty i veduty nové, jejichž rozvoj bude následně iniciován.

Základní pravidla, tedy výškové hladiny pro Prahu i lokality, lze těmito vedutami doplňovat. Pravidlo vedut je však prioritní oproti pravidlu výškových hladin, které reguluje výšku zástavby nebo naopak dovoluje v určitých místech objektům vyrůst nad hranici základní výškové hladiny. Námi představovaný systém pixelových map umožňuje vkládání stávajících a nových vedut, přičemž každá z vedut je charakterizována výhledovým bodem a výhledovým úhlem, v jehož rámci daná veduta vzniká. Pro některé veduty může být definováno více pohledových bodů. Společně s nimi bude vymezeno popředí a pozadí veduty tak, aby bylo zamezeno nežádoucímu stínění vlastní vedutě.

V připravovaném katalogu vedut budou dále specifikovány prvky, které se rozhodujícím způsobem podílejí na utváření vedut. Může se jednat o stavby, terénní útvary, hmoty parků apod. Hlavní linii veduty doplňujeme o definování popředí a pozadí, neboť veduty mají svou charakteristickou hloubku. V popisu by se měly objevit zároveň podmínky, za jakých bude možné danou regulaci naplňovat.

Společně s vedutami zkoumáme i rozmístění jednotlivých dominant. K největší koncentraci dochází v severojižním směru (viz schématický obraz na straně 6) přibližně kopírující severojižní magistrálu. Samozřejmě, že v současném městě již nelze za dominanty považovat pouze věže kostelů, zvonic a bran, ale rovněž administrativní budovy a v dnešní době zejména bytové domy. Na tomto místě je dobré připomenout, že piano nobile (vznešené patro, dříve označovalo nejluxusnější podlaží) už není v prvním patře. Bylo

nahrazeno penthousem naopak v patře nejvyšším s nejzajímavějšími rozhledy na město.

Vzhledem k tomu, že po celou historii se významné veřejné budovy stávaly zároveň výškovými dominantami města, lze uvažovat o bonusovém pravidlu za vytvoření veřejné vybavenosti v objektu v podobě možného navýšení stavby nad základní výškovou hladinu.

………Ilustrace pravidla vedutVlastní veduta je vymezena svým stanovištěm, ze kterého je vnímána a zorným úhlem. V jeho rámci promítnutá silueta veduty platí jako horní mez pro navrhovanou zástavbu tak, aby nezaplňovala pozadí veduty, nebo ji naopak nezastiňovala v popředí.

Výškový plánV metropolitní úrovni výškové kompozice Prahy si všímáme několika oblastí, zcela klíčových pro iniciaci obrazu města. Jak již bylo zmíněno, Pankrác považujeme za vedutu města pro 21. století. Naprosto zásadní je dokomponování centrální části domy s výškou v obdobných parametrech, jakou mají stávající. Obdobně je výškovým potenciálem celý pás lemující trasu metra C a přibližně sledující průběh jižní části severojižní magistrály. Dokončení kompozice sídlišť je zřejmým nedostatkem a nejvýše by asi měla vyrůst zejména část Opatova.Druhou, pro Prahu patrně zcela klíčovou oblastí, je území od Holešovic přes Libeň až po Vysočany, kde se již dnes koncentrují realizace i projekty vyšších domů. Smysluplné zaplňování údolí Rokytky je podmíněno přímou blízkostí velkých parků uprostřed údolí. Výškovou hladinu je možné odvodit od Residence Eliška, která je s 25 podlažími (94 m), nejvyšším bytovým domem v České republice. Aniž by byl překročen stávající horizont krajiny, mohou zde vzniknout obdobně vysoké domy, zejména pokud si uvědomíme zástavbu nad hranou údolí v podobě sídliště Prosek.

Pro podpoření utváření severního diametru a významu letiště lze využít stávajících volných míst na konci Evropské, kde by nové domy pokračovaly v traktování této hlavní městské třídy a mohly by využít její energii. Blízkost letiště a města je v kontextu ostatních měst mimořádnou příležitostí, kterou je nutné využít.

Umístěním lokálních výškových dominant lze uspořádat i oblasti, které v půdorysu vlastní hierarchii nemají. Jednotlivými body může v několika místech Zborov, Strašnice a Slatiny být organizována oblast od Vršovic po Malešice. Drobné dominanty ba tak tuto nečitelnou oblast zakotvily do pražského panoramatu, zejména při pohledu od jihozápadu.

………..schéma výškové kompoziceúzemí pro budoucí diskuzi pro jednotlivé dominantyúzemí pro budoucí diskuzi pro soustředěné hmotyPražský hrad, Vyšehrad, Vítkovhranice ochranného pásma Pražské památkové rezervacetrojúhelník historických hodnot / IPR KMP, 2013

závěr

Při neexistenci výškové kompozice pro město, která by byla všeobecně respektovanou dohodou o budoucí podobě města, jsou dnes používány metody pro dílčí rozhodování namísto utváření kompozice. Převážně se jedná o praxi zákazů výstavby výškových budov, která nakonec vede pouze k výstavbě roztroušených vysokých solitérů bez ohledu na svůj kontext. Důsledkem toho, logicky, dochází k výstavbě vysokých domů po okraji města, kde je záměr jednodušší prosadit. Tím dochází k stále většímu rozpadu výškové kompozice města.

Pokud chceme nadále hovořit o stověžatém městě, nelze hledat metody, které věže a vysoké domy v podstatě zakazují, ale naopak hledat místa, která mají ve struktuře města být doplněna a aktivně tak iniciovat utváření obrazu města. Jednotlivá výšková pravidla (výškové hladiny relativních a absolutních výšek, pravidla vedut, dominant a bonusová pravidla za veřejný parter) jsou diskutována v rámci širší pracovní skupiny vytvořené při Kanceláři metropolitního plánu a budou postupně zpřesňována a definována. Nový systém připravovaných pravidel bude plně v souladu s Pražskými stavebními předpisy a rovněž s připravovaným Management plánem UNESCO. Systém regulace bude pokrývat celé území Prahy.

Kombinace jednoduchých výškových pravidel zajistí jak udržení výškového charakteru ve stabilizovaných lokalitách, tak zároveň pozitivní výškovou regulaci, tedy ve svém důsledku iniciaci na vybraných místech. Místa pro možný růst výškové úrovně, která představujeme v tomto sešitě, jsou podkladem pro budoucí diskuzi a jejich parametry budou v souvislostech teprve hledány.

Posun od individuálního posuzování jednotlivých záměrů k předem jasně stanoveným pravidlům považujeme pro Prahu za naprosto zásadní.

Výškové hladiny se v Praze za posledních několik století výrazně proměňovaly. Z dnešního pohledu se může zdát neuvěřitelné, že na Václavském náměstí ještě před 120 lety stály pouze třípodlažní domy. Postupné navyšování města je přirozený proces, který nikdy nemůže být definitivní. Na diskuzi, zda stavět v Praze do výšky je již půl století pozdě, vysoké budovy v Praze již stojí. Je ale čas na diskuzi kde stavět, jak vysoko a jak dát městu z hlediska jeho vertikálního uspořádání tvar, jak aktivně dotvářet jeho kompozici. Pokud stojíme o krásné a živé město, je na čase zabývat se výškou pražské urbánní struktury koncepčně. Je potřeba stanovit „pozitivní“ výškovou regulaci, je potřeba iniciovat, nikoli pouze zakazovat.Hledáme proto vzorec pro výškové uspořádání metropole jedenadvacátého století.

Třetí rozměr a výšková regulaceUrbanistická kompozice se z hlediska výšky zástavby skládá z koncepce výškového uspořádání Prahy (třetího rozměru města) a z jejího konkrétního průmětu: výškové regulace (podrobného výškového uspořádání).

Koncepce třetího rozměru městaKoncepce třetího rozměru města je součástí urbanistické koncepce a zahrnuje výškovou stabilizaci pražské městské krajiny a celkovou kompozici třetího rozměru“ Prahy. Chrání a doplňuje pražskou krajinnou scenérii – krajinný ráz. Cílem je stabilizace stávajících částí území a vytvoření předvídatelné a jasně čitelné kompozice metropole jako celku.

Koncepcí Metropolitní plán stabilizuje celkovou a velmi rozmanitou kompozici výškových hladin a chrání doposud ucelené části panoramatu při současném jednoznačném vymezení potenciálu jejich rozvoje. Koncepce nastoluje očekávatelné prostředí a umožňuje Praze vnitřní rozvoj, který povede především ke zlepšení stavu a k zařazení Prahy mezi konkurenceschopná města. Mezi města celkově krásná, nejen historicky krásná, nejen krásná jen někde. Metropolitní plán vychází z výjimečné možnosti Prahy být krásná všude, protože zcela zdevastovaná a znehodnocená území doposud ve své podstatě neobsahuje. Z hlediska hodnot měřítka pražské zástavby není výška ani velké měřítko pozitivem ani negativem samo osobě. Některé výrazně velké, nebo výrazně vyšší budovy vznikaly v minulosti nahodile a celkové kompozici Prahy příliš nepomohly, jiné ano. Koncepce třetího rozměru města je odpovědí na potřebu obyvatel hlavního města regulovat výšku zástavby předvídatelně, přehledně a v kontextu výjimečných hodnot, rizik i příležitostí, kterými Praha disponuje především aplikovatelně a předvídatelně. Výšková regulace je vymezena pro zastavitelné území na celém administrativním území hl. m. Prahy.

Základní koncepce dokomponování výškových hladin, jak je ustavilo v projektech i realizacích zejména dvacáté století, je založena na doplňování. V duchu historických územně plánovacích dokumentací Prahy lze definovat několik klíčových výškových hladin Prahy. Nejpoužívanější a nejvýraznější jsou hladiny 2, 3, 5, 8, 13, 21 nadzemních podlaží a výše. Téměř v přímé úměrnosti k výšce těchto hladin klesá jejich procentní výskyt. Při přepočtu podlaží na výšku, se jedná přibližně o 8, 12, 20, 32, 52, 84 m, přičemž limitní úrovně, vyjadřované oficiálně hl. m. Prahou jako účastníkem řízení v souvislosti s povolováním staveb, tvoří zejména výšky 40, a 60m. A to i přes to, že nejvyšší stavby mají výšku i 100m a spoluutváří panorama města již po několik desetiletí.

Metropolitní plán definuje několik míst, kde je možné výškové hladiny doplnit a dokončit tak kompozice buď zamýšlené a nedokončené, nebo se přihlašuje k dokončení kompozicí i náhodně vzniklých. Případné umožnění vyšší zástavby ve vhodných stabilizovaných lokalitách není samo o sobě nikdy považováno za transformaci území

(právě díky jejich předpokladům pro vyšší stavby). Ve výjimečných případech jsou definovány i části lokalit, které jsou zcela nově pojaté. Tyto nově komponované plochy pro vícepodlažní stavby ale zdaleka nedosahují nejvyšších výšek stávající pražské zástavby.

Základní seznam vedut (1,5-2,5 km)

Základní seznam panoramat (5 a více km)Dva trojúhelníky centra (3,5 km) (pouze popis a vysvětlení)

Digitální (ortogonální) veduty – doplnit a vybrat paralely k fotografiím a přenést do foto nadmořské výšky hladin zástavby

Digiveduty zobrazovat vždy 1:1 a následně převýšenou 10×.

Východiska

Definování kompozice a podmínek výškové regulace vychází ze stávajících výšek. Navazuje na katalogizace historických výškových staveb, definování nadmořských výšek všech střech a počet podlaží jednotlivých objektů, ochranu UNESCO, pojetí výškové regulace a podlažnosti v Pražských stavebních předpisech, z historických územně plánovacích dokumentací i z podrobné historické studie vývoje výškových staveb (nejen na Pankrácké pláni) a staví rovněž na územně analytických podkladech hl. m. Prahy, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění Metropolitního plánu. Základem je též soubor fotografických vedut a panoramat, rozbor viditelnosti ve vztahu k vzdálenosti, rozbor pražských svahů a vztah vertikál k horizontálám.

Hmota a orientace

Stanovená kompozice zohledňuje percepci (vnímání) člověka, který se obecně v krajině, prostor města nevyjímaje, orientuje pomocí sítě záchytných bodů. Město je různorodou hmotou, kde samostatný dům, pokud z hmoty záměrně nevystupuje a nevytváří dominantu, pro obraz města neznamená individuálně zdánlivě nic, ale nedílně spoluutváří celek. Pouze malé procento domů tvoří identitu města a zbytek je „jen“ určitou stafáží okolo – množství domů určuje velikost města. Metropolitní plán navazuje na celistvé chápání kompozice města, které můžeme vyčíst na mnoha slavných starých i novějších vedutách. Typickou ukázkou je například obraz Prahy v tzv. Würzburském albu, kde je zachycena hmota domů, definující velikost města, která v době vzniku obrazů nemohla v takové hustotě existovat. Podobně zobrazuje Prahu i Cyril Bouda na svých slavných tkaných vedutách o čtyřista let později. Čím větší je město, čím větší je jeho hustě zastavěná plocha, tím je horší orientace a proto je nutné strukturu města číst přes stavební i krajinné dominanty, nebo pomocí nějakých výrazných uskupení staveb. V modernistických částech Prahy, vzniklých ve dvacátém století, nemohou roli dominant hrát historické stavby, protože nejsou v centru dění a jsou jiného měřítka – z pohledu dneška jsou malé. Proto lze v kompozici města mluvit také o dominantách zcela nových. Dominantou může být třeba i celá část města. Dnes tuto roli orientačních bodů nemohou hrát ani významná (byť monumentální) stavby veřejných budov, protože jsou vůči měřítku města opět malé. Ve své podstatě je dominantou města již nikoli jednotlivá budova, ale jen jejich soubory, shluky, clustery apod.Výšková regulace, vedoucí k jednoznačné kompozici Prahy jako skutečné metropole, je koncipována podobně, jako na starých vedutách – město je pojato ve své ucelené hmotě, v krajinném rámci, bez zvláštních výstřelků a potom jej doplňuje odůvodněné a dokonale komponované množství vertikálních a horizontálních

akcentů na vybraných místech, které tvoří důstojné doplnění historických struktur.

Růst a zrod metropole

Kompozice města dokládá a potvrzuje jeho dramatický vývoj: růst Prahy byl vždy soubojem s krajinou, byl hledáním volného místa mezi svahy a stráněmi, přelézáním přes hrany a postupným zastavováním volných náhorních plošin. Jednalo se o růst postupný, do kterého se podepsalo každé století svým specifickým stylem. Tak jako je centrum Prahy eklektickou mozaikou architektonických stylů, tak je i struktura a rozložení pražských měst určitým slepencem, který se (ne)dá snadno pochopit a přečíst. Různé čtvrti, sevřené do mnoha údolí, od pradávna se přizpůsobující terénu, vybízí tento výjimečný fenomén zobrazovat. Na památku i pro orientaci. Pro člověka je obecně důležité zobrazit své pokusy o překonání sebe sama a o vztahování se k nebi.

Svahy jako překážka a pozadí

Z vedut se odečítá krajinný rámec města, typické siluety, vztah města a horizontu a členění pohledu do plánů. Pro měřítko města hraje významnou roli popředí i pozadí obrazu. Perspektiva dodává širší kontext a usazuje obraz do okolí, do nekončícího horizontu.

Pro Prahu nejtypičtější „bližší“ horizontálou, a někdy i horizontem, jsou „zarostlé svahy“, prudké terénní zlomy, kterým se město vyhýbá, a dokonce i cesty je obcházejí. Většinou se na nich dnes rozkládají parky, ale mohou být i zastavěné řidší zástavbou vilové čtvrti se zahradami a vysokými stromy. Základní obraz svahu se tím mnoho nemění. Při pohledu zdálky vypadají téměř stejně a čitelnost terénu je zcela zachována. Všechny pražské svahy s určitou sklonitostí, které jsou zároveň viditelné z větší části města a utváří tak výrazný prvek kompozice, jsou v koncepci zohledněny.

Stráně zaříznutých údolí pražských potoků viditelné jen z protější strany údolí, nejsou pojímány jako klíčové. Každý vymezený svah je dole i nahoře ohraničený hranami a má charakteristický vztah k zástavbě. Je-li nezastavěný, stanovuje se v kompozici jako prostupný park, který umožňuje výhled na město a bude i nadále silným kompozičním prvkem při pohledu z města. Je-li zastavěný, je stabilizován vztah jeho struktury zástavby k celkovému obrazu města. Pro Prahu je typická i bloková zástavba kopírující terén na mírnějších svazích. Stejně vysoké domy v blokové zástavbě Prahy totiž často nevytváří homogenní vodorovnou hmotu, ale přizpůsobují se terénu a „uskakují“. Výšková hladina relativně vztažená k patě domu nemusí vést ani tolik k zarovnání zástavby do jedné úrovně, ale spíše ke zdůraznění původního terénu. Proto je v konečném výsledku použita diverzifikace výšek v bloku abstraktním rastrem (regulovaných čtvercových ploch), jak je uvedeno v podrobné regulaci výškového uspořádání.

Ilustrace (stavby na svahu)

Výšková kompozice je komplementární k vymezení parků v urbanistické koncepci a koncepci krajiny, které vychází mimo jiné i z analýzy svahů. Parky jsou vymezeny tak, aby byly exponované zelené stráně chráněny. Ve spojení s výškovou regulací celého území Prahy toto vymezení chrání morfologii

terénu, která definuje nejvýraznější krajinné horizontály spolupůsobící v pražské krajinné scenérii (krajinném rázu).

Svahy zůstávají zelenou masou stromů a přilehlá zástavba na ně reaguje. Svahy jsou v Praze základním pozadím pro siluetu historického města. Město se však na úpatích svahů nezastavilo – obešlo je. Budovy na kopcích jsou výraznější než budovy v údolí, proto táhlé hmoty panelových sídlišť určily během několika nedávných desetiletí nový horizont města a posunulo jeho hranice do krajiny, „do dálky“. Horní hrana nejbližších svahů tak v Praze město dnes neohraničuje a jen málokdy se svah dotýká nebe. Ve výškové kompozici tvoří nejbližší horizonty vltavských břehů, ty které si zachovaly svůj kompoziční význam pro střed města, základní referenci měřítka.

Ilustrace (vymezení svahů)

Exkurs 2 Nouvel a kontemplativní linie

Vertikály a horizontályHorizontální a vertikální integrace. Praha se i jako městský celek vyznačuje kontrastem mezi zemí a nebem. Strmý vrch, na němž stojí Pražský hrad, kontrastuje s horizontálně rozprostřeným shlukem Starého města a Hrad sám soustřeďuje lokální charakter ve svých dlouhých horizontálních liniích, nad nimiž se vertikálně tyčí k nebi katedrála sv. Víta. Tato poslední juxtapozice je završujícím motivem proslulého „pohledu na Prahu“: pohledu přes horizontálně ubíhající Vltavu na vertikálně stoupající Malou Stranu. Je někde na světě jiné město, jehož charakter byl takto konkretizován v jediné vedutě, která zahrnuje všechny úrovně prostředí, počínaje krajinou a konče artikulací jednotlivé budovy? (Christian Norberg-Schulz, Genius loci, str. 81)

Kompozice Prahy je rovněž založena na typické souhře mohutných horizontál doplněných subtilnějšími vertikálami – věžemi. Aby mohla být Praha stověžatou, musí se věže zrcadlit v „podnoži“, musí růst z horizontálních základen. Potom teprve vyniknou oproti mase města, osamostatní se a začnou promlouvat do celkové kompozice.

Význam horizontál je nenahraditelný. Horizontál je v Praze mnoho typů. Prvotně přírodních, kde dominuje řeka a její přítoky, jejichž údolí definují části města, ale i hrany svahů a horizont údolí. Druhotně existují horizontály člověkem zvýrazněné, jako nábřeží, opevnění, mosty, až po zcela záměrně urbanisticky / umělecky komponované – např. okolí Letenské pláně, ale i Pacassiho úpravy Pražského hradu. Ochrana těchto hodnot vyžaduje rozvíjet stávající kompozici a stávající kontrasty. Kompozice vyžaduje bohatost a různorodost přístupů. Na jedné straně je nutné na části území dodržovat jemné měřítko „klasického“ města a usměrňovat případné výrazné zásahy, ale stejně podstatné je rozpoznat a doplňovat velká gesta minulých generací. Praha potřebuje jak jemnost, tak velkolepost a kompozice zahrnuje fakt, že výrazné horizontály mohou tuto velkolepost zajistit možná lépe, než osamocené vertikály.

Ilustrace (ukázky horizontál)

Pražská vertikální „stovka“

Horizontály mají pro kompozici ještě jeden zásadní význam. Mezi Vltavou (cca 190 m n. m.) a Pražskou plošinou, zejména na levém

břehu, je rozdíl přibližně 100 m. Tento rozměr je Metropolitním plánem označen za referenční výšku, za proporci krajiny. Krajina rámuje město. Rozhodný je tzv. první horizont. Za ten je možné považovat nejvyšší viditelnou linii vrcholů Strahova, Pavího vrchu a Dívčích Hradů (320 – 255 – 300 m n. m.).

Nejdůležitější dominanta Pražského hradu má 96 m a její pata je nad řekou přibližně 60 m (250 m n. m.). Přibližně ve stejné výšce je i vrchol Vítkova (260 m n. m.). Výška Letenské pláně (230 m n. m.)je stejně vysoko jako „protější“ horizontála opevnění Vyšehradu. Historické dominanty jsou ve své podstatě přísně hierarchizovány. Prašná brána, Staroměstská mostecká věž, ale ani věže Týnského chrámu výšku katedrální věže na Hradě nepřevyšují a navíc jsou „v údolí“.

Komplementárně k těmto dominantám historickým jsou postaveny dominanty „nové“ a to i přes to, že jejich vznik byl možná i trochu náhodný, ale stal se přesto součástí pražského Genia loci. Nejvyšší dům v Praze v roce 2015 stojí na Pankrácké pláni (260 m n. m.) a má 109 m, nejvyšší obytný dům v roce 2015 stojí naopak v údolí Rokytky (200 m n. m.) a má 94 m. Oba jsou ale od Hradu vzdálené 5, respektive 7,5 km.

Metropolitní plán stanovuje v koncepci třetího rozměru města výšku 100 m za výšku pro Prahu referenční. Veškerá regulace potenciálních nových dominant je jí podřízena.

Ilustrace (Pražská stovka)

Obrazotvornost a obraz

Praha vyrostla na dramaticky členěném území. Rozkládá se na svazích okolo údolí Vltavy a její jedinečnou vlastností je výrazná „obrazotvornost“. Krajinná rozmanitost totiž vytváří velké množství průhledů a pohledů na město. Struktura města může být nahlížena a chápána z mnoha úhlů. Magická kompozice pražského mnohoměstí se stala předmětem vedut a obrazů – možná už jen proto, že Prahu bylo možné bez větší námahy pozorovat a namalovat svrchu z kopce. Praha je fenoménem „města na dlani“. V Praze možná častěji, než v jiných městech bývá cílem cest výhled. Procházet se po svazích a objevovat novou podobu Prahy je radost. Praha vytváří obrazy. Vymezení svahů a jejich ochrana vyjadřuje i potřebu doplnění a vyčištění vyhlídkových tras nejen na horních hranách.

Ilustrace (nová propojení a deforestace svahů, nebozízek)

Exkurs o důležitosti a nedůležitosti vizuálního vjemu

Pohledy na Prahu, celková vizuální kompozice města, tvoří podstatnou část její identity a mentálního „obrazu města“. Právě vrstvená a rozmanitá kompozice města, „od středověku až dodnes“ je také zapsána na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Metropolitní plán celkovou výškovou kompozicí města zdůrazňuje, co a proč je v Praze z hlediska výškové kompozice podstatné a má být chráněno proto, aby bylo možné památku doplnit současnou kulturní vrstvou tak, jak to právě zápis UNESCO předpokládá1.

Pohled lokální je „pohledem žitého parteru“, tedy pohled vodorovný a pohled vzhůru. Naopak pohled globální je „nadhledem na strukturu“,

1 Viz protokol o zápisu z roku 1992.

tedy především je pohledem do dálky a dolů. Obraz města je, ve smyslu tezí Kevina Lynche2, bezpochyby něco celistvého, bohatá mozaika vnímaná člověkem na pozadí jeho zkušenosti. Nedá se technicky popsat a uměle vytvořit jako celek, ale může být umělecky individuálně vyprávěnou vedutou, nad níž lze rozhodování v území prokazatelně prověřovat. Proto je možné hovořit o zřejmé obrazotvornosti jako o vlastnosti Prahy. Fotografie historicky nahradila veduty. „Objektivní“ obraz skutečnosti tvoří fotografie zachycením autorského uměleckého pohledu, na nichž se stanovují a ověřují doplňkové (kontrolní) podmínky pro výškovou kompozici Prahy. Metropolitní plán zahrnuje kontrolní mechanismus výškové kompozice – ochranu a rozvoj vedut. Vymezení vedut představuje součást urbanistické koncepce, která nemůže být jednotlivými změnami (podmínek pro plochy) narušena, resp. taková dílčí změna Metropolitního plánu (jeho výškové regulace), která by vedla k výškové zástavbě v rozporu se stanovenou ochranou a rozvojem vymezených vedut, je změna v rozporu s urbanistickou koncepcí a tedy i se základní koncepcí Metropolitního plánu a narušuje krajinný ráz Prahy nežádoucí měrou.

Fotografie pro MPP 2014-15

Pozorování

Ochrana rozvoj vedut jako doplňková, popř. kontrolní regulace je stanovena z důvodu unikátních potřeb světového dědictví UNESCO. Je založena na vnímání města lidským okem. Člověk má dvě pohyblivé oči, kterými neustále snímá okolí. Samotné zorné pole je poměrně úzké a umožňuje zaostřit pouze na jeden konkrétní malý bod, jeho okolí vnímá lidský mozek pouze nejasně periferním viděním. Rychlý překmit obou očí z bodu na bod – těkání očí – ale dokáže opakovaným snímáním a přeostřováním ve velkém detailu vykreslit rozsáhlou prostorovou scénu. Výsledný obraz je selektivní, sledujeme jen to, co nás zajímá. Pro ilustraci si stačí představit diváka v hledišti velkého stadionu, jak pozoruje fotbalové utkání. Dokáže přesně vnímat míč i pohyby všech hráčů na hřišti najednou, diváky na protější straně stadionu ale nesleduje, přestože se dívá jejich směrem. Jakmile někdo z nich odpálí dýmovnici, pozorovatel si toho okamžitě díky perifernímu vidění všimne a přeostří svůj pohled na protilehlou tribunu. A podobně je to se vším. Obrazy vnímáme selektivně, některé věci se nám jeví větší a jasnější než jiné. Když se podíváme na Prahu, tak ji nikdy nedokážeme pojmout celou v jednom kuse, vnímáme některé stavby výrazněji než jiné. Běžné domy splývají v jednu hmotu města, ze které vystupují osamocené dominanty – pro oko ony ostřící body. A také proto běžná fotografie nebo realistická malba města může působit nepřirozeně, ploše a neproporčně, přestože je dokonalým odrazem skutečnosti.

Zobrazování

Z toho důvodu nedokáže popsat bohatou kompozici městské krajiny libovolné panoráma, obraz musí být záměrně sestavenou a dokonale komponovanou vedutou, která manipulací s perspektivou a měřítkem dokáže vyrovnat náskok lidského oka a zachytit význam města, nikoliv jen jeho prostý odraz. Veduta musí splňovat několik specifických parametrů a zároveň musí být dílem konkrétního autora, protože je z podstaty věci subjektivní interpretací skutečnosti. Metropolitním plánem užitá sada pražských vedut z let 2014 a 2015

2 Kevin Lynch, The Image Of The City.

je fotografická, je uměleckým pohledem Ester Havlové3, renomované pozorovatelky a fotografky architektury, ale je také spojena s digitálním 3D modelem Prahy a umožňuje jejich kombinaci. Exkurs 1 Ester a fotografování…

Ilustrace (nové veduty, provázání s 3D – chameleon)

Vlastnosti nových vedut

Volba ohniska a počet snímků nepředurčí jen úhel záběru, ale i pro tvorbu vedut podstatnější vlastnost – poměr zkreslení měřítek blízkých a dalekých objektů a případný vliv soudkovitého zkreslení scény.

Několik hlavních „typických obrazů Prahy“, uceleně zachycuje její kompozici, usazení města v krajině. Tyto veduty jsou vedutami závaznými, respektive jevy, které zobrazují, jsou z hlediska kompozice třetího rozměru města – výšek – tím nejcennějším, co utváří Prahu.

Vzdálenost rozeznatelného

Aby pražský fenomén horizontální podnože „stověžatého města“ byl v praxi pochopitelný, musíme umět jedno od druhého jednoznačně odlišit. Každá jednotlivá dominanta musí být prostorově čitelná na pozadí svého okolí. To evidentně souvisí se vzdáleností pozorovatele, stojí-li totiž příliš daleko, začne vnímat město jako jednu entitu, přestane rozlišovat věže a z obrazu veduty se stává panorama – obyčejný pohled do dálky. Rozeznáme už jen hranice města, občas jeho siluetu. Chceme-li popisovat krásu města, souvislosti a detaily v kompozici, musíme tak činit pomocí vedut z blízké vzdálenosti.

Práh viditelnosti

rozvoj a ochrana vedut zahrnuje prahy viditelnosti. Pražské veduty jsou jasně čitelné do vzdálenosti hlavních cílů okolo 1,5 kilometru, maximálně však do vzdálenosti dva kilometry. Objekty spoluutvářející kompozici na pozadí, které jsou v dálce a jsou na vedutě jasně čitelné, nesmí být dál než 3,5 kilometru. Vzdálenější objekty (za ideální viditelností) už nemá smysl vnímat jinak, než jako součást siluety pozadí. Vzdálenosti 5-8 km jsou ale pro pražské panorama klíčově důležité. Jsou to „náhledy na okraj“, je to jakýsi průměr klasického města v Pražské kotlině.

Metropolitním plánem hlavní chráněnou kompozici města tvoří památková rezervace a památkové zóny, toto území je ohraničeno právě ve vzdálenosti cca 5 km. Je v celé své pozorovatelné šíři zobrazitelné v sérii tří vedut z vrcholů trojúhelníku Hrad – Vyšehrad – Vítkov. Trojúhelník má stranu cca 3,5 kilometru, veduty jsou tedy na hraně zobrazitelnosti detailu, nicméně každá veduta pokrývá svoji třetinu svým popředím a kompozici historického jádra Prahy popisují dostatečně výstižně. Co je vně těchto pohledů, právě ve vzdálenosti do 5 km, není součástí „středu“ a pro kompozici a obrazotvornost Prahy má odlišný význam, spolupodílí se na utváření vzdáleného horizontu je „popředím pozadí“. Zde hraje roli časové vrstvení, které lze zjednodušeně rozdělit na druhé a

3 Ester Havlová, pozorovatelka a renomovaná fotografka architektury, žákyně Pavla Štechy.

třetí tisíciletí. Na okraji, ve velkých vzdálenostech 8-10 km, jsou-li vůbec viditelné, se uplatňují výrazné body na horizontu, které napomáhají ke čtení města.

Ilustrace (vzdálenostní izochrony)

Veduta X panorama X horizont X skyline(plány pohledu, siluety)

Vzdálenost je objektivním klíčem k rozdělení vnímání pohledů na město a k jejich regulaci. Abychom čtení celého systému regulace usnadnili, rozlišujeme základní pojmy takto: veduta, panorama a nezávisle na předchozích – horizont4. Svoji nezastupitelnou roli hraje i pojem skyline, který vyjadřuje nezaměnitelnou siluetu města, případně nějakého jiného lidského výtvoru v krajině.

Ilustrace (Porovnání typických horizontů - skylinů, kdy mnohdy jediná stavba vytváří identifikaci celku. Např. Barrandov, nebo San Francisco)

Vzdálenosti jako klíč ke kompozici města Kompoziční schéma Prahy vychází z historického trojúhelníka, jehož strany mají délku 5 km. Vzdálenost vrcholů (reprezentovaných nejvyššími body klíčových staveb), tedy Pražského Hradu, Vyšehradu a Vítkova se pohybuje mezi 3,2-3,5 km.

Z vrcholů tohoto trojúhelníku je měřena vzdálenosti pro závaznou část regulace výšek v Praze. Společné izochrony vyjadřují míru detailu a reálnou viditelnost dominant. Do fotografických obrazů jsou pomocí digitálního 3D modelu Prahy promítnuty vzdálenosti od pozorovacího bodu a navíc jsou obrazy doplněny hranicí Pražské památkové rezervace a jejího ochranného pásma. Takto připravené podklady jsou doplněny závaznou výškovou regulací, která je zobrazena jak v perspektivním zkreslení fotografických vedut a

4 Veduta – detailní zobrazení konkrétního výhledu na městskou krajinu, umělecká reprezentace uspořádání zástavby a volných prostranství mezi ní, zachycení fyzické podstaty města A veduta (Italian for "view"; plural vedute) is a highly detailed, usually large-scale painting or, actually more often print, of a cityscape or some other vista. Panorama – jakýkoliv širokoúhlý obraz nebo širokoúhlá reprezentace prostoruPanorama: A panorama (formed from Greek πᾶν "all" + ὅραμα "sight"), is any wide-angle view or representation of a physical space, whether in painting, drawing, photography, film, seismic images or a three-dimensional model. The word was originally coined in the 18th century[1] by the Irish painter Robert Barker to describe his panoramic paintings of Edinburgh and London. The motion-picture termpanning is derived from panorama.A cityscape is the urban equivalent of a landscape. Townscape is roughly synonymous with cityscape, though it implies the same difference in urban size and density (and even modernity) implicit in the difference between the words city and town. In urban design the terms refer to the configuration of built forms and interstitial space. In the visual arts a cityscape (urban landscape) is an artistic representation, such as a painting, drawing, print orphotograph, of the physical aspects of a city or urban area.A skyline is the horizon that a city's overall structure, human intervention in a non-urban setting, or nature, creates. City skylines serve as a kind of fingerprint as no two skylines are alike. For this reason, news and sports programs, television shows, and movies often display the skyline of a city to set a location. The term The Sky Line of New York City was first introduced in 1896, when it was the title of a color lithograph by Charles Graham for the color supplement of the New York Journal. Paul D. Spreiregen, FAIA, has called a skyline "a physical representation [of a city's] facts of life ... a potential work of art ... its collective vista."

panoramat, tak jsou zpětně promítnuty z regulačního rastru do digitálních vedut v ortogonálním pohledu.

Ilustrace (izochrony trojúhelníka a opět chameleony)

Jako ukázku a modelový příklad jsme použili dva nejznámější a také asi nejdůležitější pohledy na město Prahu tak, jak jsou známé a nejvíce „používané“ na počátku jedenadvacátého století. Prvním obrazem je klasická veduta Pražského Hradu ze Smetanova nábřeží. Horizont veduty je ve vzdálenosti 1,200-1,300 km, celkový úhel 100°.

Ilustrace (veduta 01, podobné vlastnosti vykazuje veduta 51)

Druhým obrazem je panoramatický pohled z rampy Pražského Hradu na celé město od Žižkova po Modřany za Strahovským kopcem. Horizont je v tomto případě již složený z několika plánů ve vzdálenosti 5 a následně 8-12 km, celkový úhel 100°.

Ilustrace (veduta 36)

Pro ilustraci je uveden ještě třetí obraz, který spadá svým typem „mezi“ předchozí pohledy. Je to pohled z parku Sacré Coeur na Smíchov a Pankrác. Horizont je jednostranně ubíhající od vzdálenosti 2,5 přes 3,6 (Pankrác) až přes 8 km za Zeleným Pruhem, celkový úhel je ale menší XY°.

Ilustrace (veduta 70)

Na těchto příkladech je zřejmé, že vnímání města, jeho kompozice, jeho obrazu je zcela rozdílné. Důležité pro celek je jednoznačné definování chráněných horizontů v jednotlivých pohledech (vedutách i panoramatech) i definování výrazných dominant metropole, které nejen, že městu doplní jeho nevýraznou tvář, ale především usnadní čtení celého území a orientaci v něm. Tímto krokem je definován celkový kompoziční potenciál Prahy v jejím metropolitním chápáním.

Zákonitosti „ochrany vedut“

Ochranou veduty není myšlena její absolutní neměnnost. V každé vedutě dochází v průběhu času ke změnám (může jít dokonce pouze o změnu barevnosti), které jsou přirozeným projevem života města. Je stanoveno, že pro jednotlivé veduty je vždy individuálně příznačné posuzování jejích částí ve smyslu:

horizont – střední plán – popředí

V závislosti na významu veduty je horizont:

nedotknutelný – doplnitelný – nově koncipovaný

Pro každou definovanou vedutu, která je součástí závazné části územního plánu je stanovena individuální regulace. V naprosté většině případů nová zástavba reaguje na okolí tak, aby nevznikaly budovy výrazně převyšující stabilizovanou zástavbu. Z hlediska celkového obrazu města předpokládáme spíše vyplňování proluk než výstavbu nových dominant. Zcela „nová“ bude zástavba transformačních a rozvojových ploch, pro které je stanovena nová výšková hladina. Velmi sporadicky se jedná o území, která by mohla teoreticky zasahovat do významných /definovaných vedut. Proto

stanovujeme dodatečnou „pojistku“ jako základní a neměnnou koncepci – chráníme horizonty vybraných vedut tak, aby v potenciálně exponovaných lokalitách, se stanovenou novou výškovou hladinou, bylo nutné prokázat, že stavba nepřevýší vybrané veduty, zejména jejich volné horizonty. Z principu celého systému regulace výšek se jedná jen o velmi specifické, hodnotné veduty, které utvářejí identitu Prahy a jsou celospolečensky vnímány jako nedotknutelné.

Pro vybrané pohledy je označen výhledový kužel, ve kterém bude nutné dodržet výškovou hladinu a zároveň doložit, že záměr neovlivní horizont veduty – z pozadí by neměly růst žádné nové budovy. Důležité je ale i popředí – nové domy by neměly zepředu zakrývat významné objekty. Ochrana vedut v popředí, je ale mimo podrobnost územního plánu a dovozuje se z míry stability lokality (stabilizované chráněné).