Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova – ukázka

TEMNÁ KOMORA DAMOKLOVA

Brno 2010

Willem_Frederik_Hermans_Temna_komora_Damoklova_TISK.indd 3 3.2.2010 13:35:12

WILLEM FREDERIK HERMANSTEMNÁ KOMORA DAMOKLOVA


WILLEM FREDERIK HERMANSTEMNÁ KOMORA DAMOKLOVA


Willem Frederik Hermans

De donkere kamer van Damokles

Copyright © 1958 by Erven W. F. Hermans

Translation © Magda de Bruin Hüblová, 2009

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010

Epilogue © Milan Kundera, 2007, Le Monde

� is book has been published

with the fi nancial support

of the Dutch Foundation for Literature.

Tato kniha vychází s fi nanční podporou

Nederlands Letterenfonds.

isbn: 978-80-7294-354-8


Willem Frederik Hermans

De donkere kamer van Damokles

Copyright © 1958 by Erven W. F. Hermans

Translation © Magda de Bruin Hüblová, 2009

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010

Epilogue © Milan Kundera, 2007, Le Monde

� is book has been published

with the fi nancial support

of the Dutch Foundation for Literature.

Tato kniha vychází s fi nanční podporou

Nederlands Letterenfonds.

isbn: 978-80-7294-354-8


�… Celé dny bloudil na voru, bez vody. Zmíral žízní, proto-že voda v oceánu byla slaná. Nenáviděl tu vodu za to, že ji nemůže pít. Když však udeřil do voru blesk a plavidlo zača-lo hořet, nabíral nenáviděnou vodu rukama, aby se pokusil požár uhasit!

Učitel se rozesmál první, třída se nakonec taky přidala.Pak zazvonilo. Děti se zvedly z lavic. Henri Osewoudt byl

o půl hlavy menší než ostatní chlapci ze třídy. Husím pocho-dem prošli po chodbě a u školních vrat se dali do běhu.

Osewoudt ještě přemítal o učitelově vyprávění, když ho právě přijíždějící modrá tramvaj oddělila od ostatních. Když projela, nesnažil se je dohonit. Zahlédl tabuli

ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ,

četl ji cestou ze školy denně. Stála na začátku úzké hlavní ulice ve Voorschotenu. Ta ulice je tak úzká, že se tramvajo-vé koleje přibližují k sobě a prolínají. Ve středu městečka se tramvaje nemohou křižovat.

Trafi ka Osewoudtova otce byla na druhém konci, neda-leko místa, kde se tramvajové koleje znovu rozcházejí. Když došel k evangelické škole, uviděl u dveří do trafi ky shluk lidí. Velkou skupinu sousedů, kteří gestikulovali, překřikovali se a sem tam nahlíželi dovnitř. Stáli tam i dva strážníci.

Drogista Turlings si Osewoudta všiml, oddělil se od sku-pinky a přišel k němu.— Dej mi ruku, Henri! Půjdeš se mnou. Domů nemůžeš! Stalo se neštěstí, strašné neštěstí!

Osewoudt neřekl nic, podal mu ruku a nechal se odvést. Lidé zahradili skoro celou ulici. Turlings ho táhl za sebou tak


�

rychle, že Osewoudt nezaslechl, co si povídají, ačkoliv si byl jistý, že mluví o něm.— Stalo se něco mamince?— Chlapče, je to tak strašné, že se to vypovědět nedá! Jed-nou ti to řeknou. Hrozné neštěstí!— Je tatínek mrtvý?— Chlapče, jak se můžeš tak ptát. Je to děsné! Děsné!

Turlingsova drogerie byla blízko tramvajové zastávky, šik-mo proti trafi ce Osewoudtova otce. Osewoudt se ohlédl, ale viděl jen lidi, jak tam stojí, a tabuli ZÁKAZ PŘEDJÍŽDĚNÍ, přesně takovou jako na opačném konci městečka.

Vešli dovnitř a drogista ho dovedl do pokoje za krámem. Drogistova žena na sobě měla bílý laboratorní plášť. Vrhla se k němu.— Ty můj chudáčku! Takové hrozné neštěstí!

Dala mu pusu do vlasů, z obchodu mu přinesla ruličku lékořicových cukrátek a posadila ho na židli u kamen, ve kte-rých se netopilo.

I v obývacím pokoji to bylo cítit pastilkami proti kašli a je-lenicí na čištění oken.— Je to hrozné! Jak někdo může něco takového udělat! Chu-dáčku! Ubohý, ubohý chlapče!

Osewoudt odloupl z ruličky, kterou dostal, cukrátko.— Udělala to maminka?— Jak je to možné! Jak to ví!… ptala se drogisty. Ani nepláče!

Turlings se naklonil k Osewoudtovi a řekl: — Za chvíli pro tebe přijde strýček. Pojedeš do Amsterodamu.

Šel do obchodu a zatelefonoval.

— Maminko! Viděl jsem na ulici krev!Jejich Evertovi bylo taky dvanáct, jako Osewoudtovi, ale

chodil do evangelické školy.— Viděls mou maminku?— Mlč, Henri! Mlč, Everte! Umýt ruce a ke stolu!

Teď byly v pokoji cítit brambory a zelí.


�

Drogista šel se ženou a synem ke stolu, Osewoudta ne-chali sedět u kamen. Na nic se už neptal, ale cpal si do pusy jedno cukrátko za druhým.

Drogista s manželkou se před jídlem hlasitě pomodlili, na závěr u kaše přečetl Evert úryvek z bible. Pak hlasitě vzda-li dík.

Strýček Bart zazvonil, když už měli zavřeno. Vešel dovnitř s drogistovou manželkou, klobouk v jedné ruce, v druhé bílý kapesník.— Jak se to stalo, strýčku? Řekněte mi to. Jsem už velký kluk, strýčku!— Tatínek stůně, řekl strýc Bart, a maminku odvezli do ústa-vu, stejně jako před pěti lety, však víš.

Venku už byla tma. Nastoupili do tramvaje do Leidenu. Osewoudt se díval oknem, a když projížděli kolem trafi ky, všiml si, že se nikde v domě nesvítí.

Zatahal strýce Barta za rukáv.— Nevěřím, že tatínek stůně, jak by mohl onemocnět sou-časně s maminkou?— Dej pokoj, Henri. Já nemám předsudky. Příležitostně ti to všechno vypovím.— Maminka často říkala, že tatínka umlátí hasákem.— Hasákem?— Hasákem, co leží pod pultem, strýčku. Z jedné strany je to hasák a z druhé kladívko.— Jak to můžeš říct! Maminka je nemocná. Mysli na něco ji-ného. Zůstaneš na čas u nás. Smíš chodit do školy v Amstero-damu. Už se těšíš, viď?

Dojeli až k leidenskému nádraží a pak vlakem do Am-sterodamu.— Pan učitel nám dnes odpoledne vyprávěl příběh, řekl Osewoudt. Bylo to o trosečníkovi na voru. Neměl nic k pití, nenáviděl oceán, protože voda v něm byla slaná. Pak ale do voru sjel blesk a on nabíral tu nenáviděnou vodu z oceánu rukama, aby požár uhasil.


��

— A uhasil ten požár?— Jestli ten požár uhasil, tak stejně zahynul žízní. Strašně jsme se tomu nasmáli.— Vypráví vám pan učitel takové příběhy často?— Dobrý den, teto Fietje!— Nazdar, Henri! Chudinko, ubožáčku.

Dlouze ho hubičkovala, ale moc vábně nevoněla.— Nazdar Rio!— Nazdar Henri.

Mazlila se s ním stejně dlouho jako teta, ale voněla mno-hem liběji.

Strýc Bart řekl: — Těší se, že bude chodit do školy v Am-sterodamu. A teď šup do postele, Henri! Ria ti ukáže, kde to je.

Rie bylo devatenáct. Odvedla Osewoudta, vystoupili po dvojích uzoučkých schůdkách a dostali se do komůrky, kde stála ustlaná postel. Ukázala mu, kam si má pověsit šaty a kde se má umýt. Svlékl se a umyl, ale když si lehl do postele, ne-mohl usnout. Slyšel strýce a tetu, jak si jdou lehnout, a pak se dveře pootevřely a nakoukla k němu Ria.— Co to má být? Ty ještě svítíš? Ty nespíš?— Já se bojím.

Otevřela víc a ukázala na jiné dveře, o schůdky níž.— To je můj pokoj. Jestli nemůžeš spát, tak smíš za chvíli při-jít ke mně.

Když k ní přišel, ležela v posteli.— Vlez si ke mně pod deku, ať ti není zima.

Když si k ní přilehl, zhasla.— Maminka mě taky vždycky bere do postele.

Rozvzlykal se.Podložila mu hlavu paží.

— Vždycky jsem si přála brášku. Smíš dneska v noci zůstat u mě. Nikdo si toho nevšimne. A vůbec, taťka dovolí všech-no, říká vždycky.— Nechtěl mi říct, jak se to stalo. Neřekla bys mi to ty?


��

— A uhasil ten požár?— Jestli ten požár uhasil, tak stejně zahynul žízní. Strašně jsme se tomu nasmáli.— Vypráví vám pan učitel takové příběhy často?— Dobrý den, teto Fietje!— Nazdar, Henri! Chudinko, ubožáčku.

Dlouze ho hubičkovala, ale moc vábně nevoněla.— Nazdar Rio!— Nazdar Henri.

Mazlila se s ním stejně dlouho jako teta, ale voněla mno-hem liběji.

Strýc Bart řekl: — Těší se, že bude chodit do školy v Am-sterodamu. A teď šup do postele, Henri! Ria ti ukáže, kde to je.

Rie bylo devatenáct. Odvedla Osewoudta, vystoupili po dvojích uzoučkých schůdkách a dostali se do komůrky, kde stála ustlaná postel. Ukázala mu, kam si má pověsit šaty a kde se má umýt. Svlékl se a umyl, ale když si lehl do postele, ne-mohl usnout. Slyšel strýce a tetu, jak si jdou lehnout, a pak se dveře pootevřely a nakoukla k němu Ria.— Co to má být? Ty ještě svítíš? Ty nespíš?— Já se bojím.

Otevřela víc a ukázala na jiné dveře, o schůdky níž.— To je můj pokoj. Jestli nemůžeš spát, tak smíš za chvíli při-jít ke mně.

Když k ní přišel, ležela v posteli.— Vlez si ke mně pod deku, ať ti není zima.

Když si k ní přilehl, zhasla.— Maminka mě taky vždycky bere do postele.

Rozvzlykal se.Podložila mu hlavu paží.

— Vždycky jsem si přála brášku. Smíš dneska v noci zůstat u mě. Nikdo si toho nevšimne. A vůbec, taťka dovolí všech-no, říká vždycky.— Nechtěl mi říct, jak se to stalo. Neřekla bys mi to ty?


��

— Já to taky nevím přesně, Henri. Nesmíš na ty věci myslet.— Chtěl bych to vědět.— Nepřipadá ti, že mi pěkně voní vlasy?— Voní pěkně, ale já se bojím.— Musíš spát.— Já spát nemůžu.— Jsi ještě malý kluk.— Nejsem. Jsem velký kluk, ale na svůj věk jsem malý, za to já nemůžu.— Vážně? Tak ty už jsi velký kluk? Víš to určitě? Když jsi tak velký kluk, tak to mi musíš dát hubičku.


Documents

Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova – ukázka