Lenka Čepková

ŽIJEME

/Tahle země není pro cizince/

Lenka Čepková, Bratislava, 2017

Překlad a inscenační úprava: Petr Štindl

Divadlo F. X. Šaldy Liberec, 2018

DIVADLO F.X. ŠALDY V LIBERCI, ZHOŘELECKÁ 344/5

Lenka Čepková

Žijeme?

Tahle země není pro cizince

Překlad a režie: Petr Štindl

Dramaturgie: Lenka Chválová

Scéna: Petr B. Novák

Kostýmy: Lucie Halgašová

Hudba: výběr

OSOBY A OBSAZENÍ:

Lena; Skvrna…...……………………….……………….................Veronika Korytářová

Milan; Chloupek....……………………………………………………….…Jan Jedlinský

Rudy……………………………………………………………………………Petr Hanák

Anna…...………….………………………………………….…..…Jana Hejret Vojtková

Teo…………………………………….………………………..…………...Tomáš Impseil

Pauline; Moucha…..………..…………………………….……….Barbora Bezáková j.h.

Róza………………………………………………………..……….……Michaela Foitová

Alexandr…...…….…………………………………………………...……..Václav Helšus

Elenka (dětská role)………….……………Julie Kabešová j.h. nebo Jana Marková j.h.

Inspice: Michal Maršík

Nápověda: Martina Staňková

Zahajovací zkouška dne 18. dubna 2018 v 10.00

Světová premiéra dne 1. června 2018 v Malém divadle

MgA. Šimon Dominik Ing. Jarmila Levko

šéf činohry ředitelka divadla

Liberec 4. 4. 2018

OSOBY

LENA Veronika Korytářová

MILAN Jan Jedlinský

RUDY Petr Hanák

ANNA Jana Hejret Vojtková

TEO Tomáš Impseil

PAULINE Barbora Bezáková

RÓZA Michaela Foitová

ALEXANDR Václav Helšus

ELENKA Julie Kabešová, Jana Marková

CHLOUPEK Jan Jedlinský

SKVRNA Veronika Korytářová

MOUCHA Barbora Bezáková

Obsazení obrazů jednající

1. LENA, MILAN

2. RUDY, ANNA

3. LENA

4. PAULINE, ANNA, TEO

5. LENA, MILAN, RUDY

5a. LENA, RÓZA, MILAN, ALEXANDR, TEO, RUDY, PAULINE

6. TEO

7. LENA, MILAN, RUDY, ELENKA

8. RUDY

9. MILAN, PAULINE

10. MOUCHA, SKVRNA, CHLOUPEK, ALEXANDR, RÓZA, ANNA

ale jinak jsou skoro všichni pořád přítomni na scéně.

Postavy hovoří, myslí a jednají. Jak, kdy a proč – to záleží na vlastní interpretaci každého

z nich. Z toho důvodu nerozlišuji a „nepřikazuji“, co je vnějším projevem postav a co je

jejich vnitřním monologem.

Kapitola první

VE TŘETÍM POSCHODÍ BYDLÍ KRÁSNÝ CHLAP

Alexandr projde scénou. Zkontroluje vše, co je připraveno. Potom se stáhne do pozadí,

snad odejde. Ostatní postavy se objeví z nejrůznějších směrů. Pomalu, velmi pomalu.

Stanou se součástí scény, či obecenstva. Jsou po většinu času přítomni dění,

zasahují do něj, ať již verbálně či nonverbálně.

LENA Teď zahnu doleva a pak dolů. Bože, fakt se mi nechce na nákup,

ale nemám nic k večeři. Co chci? Pizzu? Špagety? Nechci hlavně

vařit... Přejdu přes koleje, uklouznu na ledu, rozplácnu se přede

všema... Au, moje prdel. No super... V kapse mi pípne mobil. On.

Ignoruju ho. Přejdu, holubi, všude samí holubi. Nesnáším je.

Dám si asi jen sýr a rajče a bagetu. Žulový kostky. Teď doprava.

Projdu kolem kadeřnictví. Je mi zima. Jsem utahaná. Teď rovně.

Kolem kostela. Hele, Martin Polách, asi jde do divadla.

A už jsem skoro doma. Náš krásný dům. Jako palác.

Polonahé krasavice kolem oken. Otevřu velká hnědá vrata, teda...

jestli najdu klíče. Doprčic, proč jsou vždycky až vespod?

Mrznou mi prsty. Rukavice jsem nechala v práci. Sakra,

pořád na něco zapomínám. Kdy jsem to naposled dostala?

Nepamatuju se. Projdu kolem schránek, do té naší ani nenakouknu,

pošťák mi nic nenosí, asi neumí číst, všechny dopisy se prý vracejí

s poznámkou – adresát neznámý. Jsem neznámá?

Nebudou mi stačit chipsy? Oběd stál za prd, tak i večeře

může být příšerná. Vejdu do dvora. Klasický starý dvůr.

Strom, pískoviště, koloběžky. Vídávám tu duchy těch, co tady žili,

bojím se jich. Strčím klíč do zámku, cvakne jemně.

Jsme tu jako v pevnosti. Vůbec nemám hlad. Vlastně je mi blbě.

Ať máma není doma... prosím.

Odněkud náhle.

RÓZA Jsem introvert. Nemám ráda otázky a nerada odpovídám.

Chráním si soukromí. Vždycky jsem si ho chránila.

LENA Zmáčknu knoflík, přivolám výtah. Tenhle výtah soudruzi silou narvali

do původního točitého schodiště. Nemám ráda soudruhy.

Tu dobu absolutně nechápu, ale i když se mi ten komoušskej výtah

nelíbí, hodí se. Bydlíme až nahoře. Výhled na divadlo, radnici,

z ložnice na Hubáčka. Asi budu zvracet. Bože můj.

MILAN Fakt příšerná mlha. Vidím prd. Ten obrovskej Rover zas zabírá kus

mýho místa. Vejdu se? Doprdele s Roverem. Neměli jsme se vracet.

Neměli? Já chtěl. Ona souhlasila. Jako Pauline myslím...

Je Američanka. Někdy jí fakt nerozumím, i když... I can speak

5

fluent English. Ty boty jsou malý. Neměl jsem je kupovat.

Doprdele, asi jsem ho ťuknul. Tam vepředu. Ty boty jsou fakt malý.

Tlačí. Na malíčku i na patě. To nesnáším. Teď vystoupím

a nenápadně mrknu na Rovera. Hlavně nenápadně.

Když má někdo Rovera, určitě na něj čumí co pět minut. Bolí mě

pata, i malíček mě bolí. Nic tam nemá. Mám hlad. Kručí mi v břiše.

Ještě ty papíry, nezapomeň, Milane. Tak se jmenuju. Po tátovi.

Milan junior. Milan, už čtvrtý v rodokmenu. Milan. Chodím jako Milan.

Jsem Milan? Zadní východ. Svítí se. Je tam někdo?

No jo, čeká na výtah. Ach bože.

LENA Dobrý večer.

MILAN Brej. Tmavý vlasy, tmavý oči.

LENA Tmavé vlasy, tmavé oči. Ještě jsem ho tady nepotkala.

MILAN Ještě jsem ji nepotkal.

LENA Zhaslo světlo. Nevidím ho.

MILAN Kde je vypínač?

LENA Proč nerozsvítí? Asi je nový. Chce se mi zvracet. Bože.

Jen ať máma není doma.

MILAN Říkala jste něco? Je unavená. Určitě je unavená.

LENA Slyší, co si myslím? Něco ho trápí.

MILAN Prosím?

LENA Prosím?

MILAN Lena. Tak by se mohla jmenovat.

LENA Milan. Mili?

MILAN Kde kruci je ten výtah? Myslel jsem, že jste něco říkala.

LENA Já určitě ne. Kde je kruci ten výtah?

MILAN Klidně bych tu stál navěky.

LENA Už je tu.

MILAN Doprčic, už je tady.

LENA Konečně. Otevře. Nastoupím. Jedu až nahoru.

MILAN Já bydlím ve trojce. Já? My bydlíme!

6

LENA To jsem nevěděla.

MILAN Neví to. Tady nikdo nic o nikom neví. Nikdo nezná sousedy.

Neměli jsme se vracet.

LENA Nesnáším, když se mnou někdo jede... Milan. Mili.

MILAN Nesnáším, když se mnou někdo jede. Lenka. Lena.

LENA Napřímím se. Hraju si s klíčema. Nekoukám na něj. Je hezký.

Jsi hezký.

MILAN Jsi hezká. Ty boty hned ráno vyhodím. Lena.

LENA Soudruzi ho namontovali asi nějak zpomalený. Každé patro

trvá věčnost. Jsme zavření. Jako vězni. Jen ty a já, Mili.

MILAN Jen my dva. Otřel jsem se pravou rukou o její levou. Nevšimla si?

Jestli jo, je to trapas.

LENA Jednička. Plechové dveře. Maličké skleněné okýnko. Jsou plechové?

MILAN Kovové. Rok výroby 1976.

LENA Tehdy se naši nastěhovali.

MILAN Příšerné dveře. Příšerná kabina. Mám tě obejmout?

LENA Příšerná. Málo místa. Druhé patro. Obejmi mě, prosím. Je mi špatně.

Další esemeska. Ignoruju.

MILAN Fakt ty boty vyhodím. Koupím si nové. Stejně se mi nelíbily.

LENA Třetí. Teď otevře dveře. Tady bydlí. Nalevo nebo napravo?

MILAN Nalevo. Náš nový byt. Nashle.

LENA Mějte se.

MILAN Slyším její hlas. Líbí se mi.

LENA Má takový sametový hlas. Ještě dvě poschodí. Čtvrté. Líbí se mi.

MILAN Byt 9. V kolikátce bydlí ona?

LENA Páté. Je mi blbě. Byt 15. Úplně nahoře. Jsem tady.

MILAN Určitě má chlapa.

LENA Určitě má ženskou.

MILAN Přijde domů, on tam už je, přivítá ji polibkem, to musí.

U takových žen se to musí. Jinak o ni přijde.

7

LENA Teď otevřu dveře. Vybliju se. Jsem asi v tom. Bože můj.

Jen ať máma není doma.

MILAN Miluje ji.

LENA Další zpráva. Nemiluju tě. Dej mi pokoj.

MILAN Klíč zastrčím do zámku. Je doma? Pauline? Honey? Bože.

Jen ať není doma.

LENA Ignoruju. Nechci ho. Mami?

Pauline obejme Milana a Róza obejme Lenu.

8

Kapitola druhá

HVĚZDA TELEVIZNÍ SHOW

RUDY Raz, dva, tři a úsměv. Jsi hvězda! Jsi. Dobrý večer, vážení a milí

diváci. Vítám vás při sledování nejoblíbenějšího pořadu vašich

obrazovek – Rudyho Bacon Show – skutečné slzy a skutečné

emoce. Dnes bude naším tématem... samota. Pocit prázdnoty, který

ovládne celý život. Najednou se ocitnete sami, zaseknutí v kabince

výtahu – metr krát metr. Výtah stojí, nejede ani nahoru, ani dolů.

Zvoníte, ale nikdo neotevírá. Nemá KDO OTEVŘÍT! Jste sami.

Úplně sami. Jste uvnitř. Navždy. Jak se s tím vyrovnat? Jde to

vůbec? Doprčic, potím se. Nezvedej ruce. Hlavně nezvedej ruce,

Rudy. O tyhle mapy Evropy nikdo zájem nemá. Možná tak bulvár.

ANNA Opřu se. Záda, staré kosti. Jak jen ta světla nepříjemně pálí. Proč

tohle dělám?

RUDY Paní Anna je vdova. Paní Anna byla věřící.

ANNA Byla? Myslím, že pořád jsem. Ano, jsem věřící.

RUDY Paní Anna přijela až z Liberce, aby nám řekla, co to je samota...

Skutečná osamělost, chápete to kurva, vy ovečky moje, co na mě

čumíte každej čtvrtek od osmi. Nemáte svý vlastní životy, tak musíte

šmírovat ty cizí. To se vám líbí? Líbí, co? Čím horší, tím lepší. Dobrý

den, paní Anno. Tak fajn. Budeme servírovat. Předkrm.

ANNA Do... dobrý den. Bože můj, proč jsem se nechala k tomuhle

přemluvit. Jestli to uvidí pan farář...

RUDY Jak je... škaredá. Stará. Vysušená. Proč ještě žije? Nikdo ji dávno

nepotřebuje, nikoho nezajímá... Jen kuráž, paní Anno. Takže měla

jste manžela, že...

ANNA Nervózně žmoulám ruce, pořádně nevidím. Asi je to tak lepší. Asi.

Ano, měla jsem manžela. Měla. Nemám. Už nemám. Anna a

Alexandr. Krásně to znělo. Alexandr a Anna.

RUDY A dál? Vybal něco, teta. Uroň slzu. Jednu, dvě. Do toho. Nebojte

se, jste v bezpečí. Nám se můžete svěřit, paní Anno. Všichni jsme tu

jen pro vás.

ANNA Můj manžel byl dobrý a slušný člověk. Opravdu byl? Rudy, vždyť ty si

na něj pamatuješ. Hrajeme tady divadlo, vykáme si, jakože se

neznáme, ale... ty si ho musíš pamatovat. Když jsi byl kluk, nosil ti

lízátka. Bydleli jste s mámou v tom bytě nahoře... měl tě moc rád.

I tvou mámu. Lenu. Leničku, tak jí říkal. Měl vás moc rád, ano.

To on uměl... mít rád. Alexandr.

9

RUDY Soráč, ale tohle je na prd. Tohle nemá žádný... šťávu. Ano, bydleli

jsme ve stejném domě. A čím se živil váš manžel?

ANNA Byznys. Hodně pracoval, hodně vydělal, ale nechal vydělat i

druhé. Pomáhal těm v nouzi. Třeba. Mně nepomohl. Nemohl pomoct.

Bolí mě nohy. Chci pryč. Nelíbí se mi tu. Nelíbí, Rudy, nelíbí.

RUDY Takže dělal do charity? Chvályhodné... a nudné. Zívám. Nezívej.

Proboha, jen nezívej. Dělej, že tě to zajímá. Baví tě to, Rudolfe, baví:

příběh staré sousedky z dětství, to je přece super materiál...

ANNA Ano, to je. Pravidelně podporoval neziskové organizace, přispíval

na dobročinnost... dokonce adoptoval dítě z Afriky a posílal mu

peníze. Nic za to nechtěl, nic. Celý život zasvětil pomoci jiným.

Byl skoro... světec. Ano, to je to správné slovo. Téměř světec.

Téměř... protože si vzal mě. Kdyby si mě nevzal, byl by určitě svatý.

Ale on si jedné červencové soboty na té naší „vídeňské“ radnici

vzal mě, a tak už se nikdy nemohl ucházet o titul „světec“.

RUDY Adoptoval dítě? Jak se jmenovalo?

ANNA Umu. Nebo Bumu... Buma.. Byl to kluk. Takový černý. Jako černá

díra. Beze dna. Bez konce. Nikdy jsem ho neviděla. Nechtěla jsem.

Mám hřích, Rudy. Velký hřích. Snažím se chodit do kostela, snažím

se pomáhat... Ale když je ti skoro 80, už nemůžeš, Rudy... jsem

unavená. Ruce se mi třesou, i hlas se mi třese, někdy mám pocit,

že tohle je už ono... že zrovna teď umřu, odejdu. Děsím se toho,

Rudy. Děsím se, co se stane, když umřu. Když umřu dřív, než...

než všechno odčiním.

RUDY Jak jste se vyrovnala se ztrátou manžela?

ANNA Jsi tak podobný svojí mámě, Rudy. Stejně tmavé vlasy, tmavé oči...

Jsi fešák, Rudy. Ty určitě přijdeš do nebe. Nevyrovnala jsem se.

Nikdy jsem se nevyrovnala se... ztrátou svého téměř světce.

RUDY Zkuste popsat ten pocit, paní Anno. Necítila jste se po celé ty roky

tak nějak ztracená? Zoufalá? Dezorientovaná? Nebojte se emocí,

v emocích je pravda. Proboha, už něco řekni! Udělejte detail,

za chvíli se rozpláče. Povede se mi to. Povede.

ANNA Já... já... nevím... nespokojeně se zavrtím. To světlo. Dráždí mě.

Ticho. Najednou bylo takové... ticho. Nikdo nemluvil. Nikdo

nekřičel. Alexandr zemřel... na rakovinu.

RUDY Vyskočil z okna. Vyskočil z okna, teta! To jsem chtěl slyšet! Proto

jsem tě pozval... Na rakovinu každej kašle...

ANNA Proč ti to tak sluší, Rudy? Proč se tak podobáš mámě? My neměli

děti. Nešlo to. Proto můj muž, téměř světec, dostal tu... nemoc.

RUDY Ale! Našli ho na dvoře. V záhonu růží. Ty růže zasadila moje máma.

Nesnášela kytky a zahrádkaření, ale tyhle růže vysadila. Bůhví proč.

10

A střih. Reklama. Víc se o příběhu paní Anny dozvíte po reklamním

bloku. Zůstaňte s námi.

ANNA Proč lžu, Rudy? Světla zhasla. Tak to má být. Tma. Nevykoupím

se. Já ne. Zasloužím si to.

RUDY Teď tě přepudrují, teta. Vyskočil z okna, kvůli tomu všemu. Do

máminých růží. Zbláznil se. Neunesl to.

ANNA Přepudrují? Můžu za to já, Rudy. Vlastně já ne. To ta nemoc.

RUDY Všichni lžeme. Lež vypadá líp. Byla jsi výborná, teti.

ANNA Myslíš? Ani nevím... Můj muž byl téměř světec. Světec. To já! Ano,

já... Anna a Alexandr.

RUDY Konec. Světla. Je mi na nic. Doufám, že aspoň rating bude v poho.

ANNA Zase světlo. Světlo... na konci tunelu? Vykoupení?

Už jdu, Alexandře.

11

Kapitola třetí

LENA MÁ RÓZU, RÓZA JE HOUSLISTKA

LENA Udělám kotrmelec. Stojku. Zkroutím se. Motá se mi hlava.

Jsem vzhůru nohama? Nebo ne? Kde je vlastně hlava? Stoupám?

Cítím tlak v uších. Jako při startu letadla.

Otočka. Výkop. Chci být baletkou. Nebo houslistkou. Housle

jsou super. Máma je houslistka. Nevím, co housle vlastně jsou.

Jak vypadají? Jsem slepá. Nevidím. Teda... vidím, ale divně.

I když nevím, jestli vidím fakt divně, nebo jestli takhle vidí i ostatní.

Úklona. Natáhnu ruce. Au. Do čeho jsem to zas vrazila? Nevidím.

Teda jen divně. I když nevím, jestli vidím fakt divně. Jak vidí ona?

A on? Něco hlásí. Slyším divně. I když nevím, jestli fakt slyším divně,

nebo jestli tak slyší i ostatní. Jak slyší ona? Třetí patro,

směr jízdy dolů. Automatický hlas. Ženský hlas. Ženy jsou automaty.

Jsem taky automat? Hodíš do mě korunu a já dám,

co jen budeš chtít.

Zase ten hlas. Přízemí. Přízemí zní skoro jako příměří. A příměří

je skoro jako přímoří. A to jsme skoro už v létě, uprostřed léta,

tam na pláži. Mamka se zrovna koupe, taťka ji pozoruje,

Teo – můj starší brácha je... kde je Teo? Oba jsou tak mladí a pěkní.

Mamka se opálí vždycky pěkně dohněda a otec se vždycky spálí.

Jenže otec má irské kořeny, mamka bulharské. Bulharky jsou tmavé.

I kůži mají tmavou.

Otočka, hlava dolů, zadek, bouchnu do stěny. Otevřou se dveře.

Bože, to světlo – zase ho někdo nezhasl! Zase se spálí žárovka.

To se tady fakt nikdo nezajímá o ekologii? Chytnu se za vlasy –

kde mám vlasy? Proč nemám vlasy? Cítím slaný vzduch.

Trošku moc teplo, trošku moc vlhko. Mamka je Róza.

Takový pitomý jméno. Vůbec není český. Všichni si ze mě

budou dělat srandu. Tvoje máma je koza Róza a ještě cigoška!

Mamka není cigoška! Jen je tmavá, protože je z Bulharska.

Ale otec není Bulhar. Má sice hnědé vlasy, ale kůži má jako Švéd.

Nebo Ir! Má irské kořeny. Možná. Ne. Vymýšlím si. Otec je Rus.

Má tmavou kůži. Nespálí se.

Kdo je můj otec? Mami?

Hluk. Pláč. Křik. Co? Au. Něco mě tahá. Nechce mě to pustit. Nelíbí.

Kopu nohama. Ne, ne, neukradnete mě. Ne! Já chci zůstat

u mámy. Tady, v bezpečí. Netahejte mě. Jmenuju se Lena. Lena!

Jsem občankou Československé socialistické republiky

a mám stejná práva, jako kdokoliv jiný. Ano, má matka je Róza,

12

ano, je Bulharka, ano, je cizinka, ale žije v Československu.

Žije v Československu, je skoro... zdejší. Je umělkyně. Houslistka.

Hraje v opeře. Ano, tady v Šaldově. Nesahejte na mě. Nemůžu

dýchat. Potřebuju dýchat. Potřebuju se nadechnout, je tu teplo,

je tady horko, je tady vlhko... Mamka pláče! Rózi, neplač.

Jsi skvělá máma! Jsi ta nejlepší máma! Jsi krásná! Au. Co to děláte?

To nemůžete! Nemůžete mě jen tak vzít. Odstřihnout. Přestřihnout...

Slunce. Ruce! Vzduch! Já vidím! Rózi, mami, já vidím! Vy jste venku.

Hlas. Slyším ten automatický hlas. Jste venku. Jste. Lena.

Jmenuju se Lena! Mami... Kde jsou dveře zpátky? Kde je ten výtah?

Mami, co se stalo? Tati? Kde je můj táta? To už nikdy nebudu

v bezpečí? Teo... můj bratr... kde je Teo? Teo nestihl nastoupit?

Teo?

13

Kapitola čtvrtá

TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO CIZINCE

PAULINE I´m from America. Do you speak english, please? Nikdo mi nerozumí.

Teď na mě čumí nejen ta prodavačka, ale i ten její umaštěný šéf.

Čumí, hubu otevřenou, jsem snad marťan? I´m from New York,

not from Mars! Ukážu krabičku od vložek, ano, chci stejnou,

ale nevím, kde to tady najít, protože tady máte neskutečný bordel.

Nebo aspoň podobnou! Kde tady máte nějaký vložky, do prdele?

Nebo snad v Čechách ženský nepoužívají vložky? Tampons?

Do you have... ach jo, proč se snažím? Neměla jsem sem jezdit.

Zapadnout na konec světa, kde nikdo nemluví světovým jazykem!

Zakázala bych emoce. Emotions are for those who can´t think!

TEO Ty vole, já jí vůbec nerozumim, paní Anno. Ale dal bych si říct,

dal... bych si mršku cizáckou. Rojej se tady jako mouchy na hovnách.

Česko je takový hovno. Hovno uprostřed přeplněnýho výtahu

s názvem Evropská unie. Taková blbost... houby unie.

Čechy Čechům.

ANNA Před zákazníky slušně, Teo. To jeho „ty vole“ vážně nemám ráda.

Jakoby nestačilo, že vypadá jako hulvát, ještě se jako hulvát

musí chovat a mluvit.

TEO Ty vole, dyť vona nerozumí. A i kdyby, tím líp. Tím líp, ty moje

emerická lištičko. Ty vůbec nevypadáš jak ty vaše vyžraný tlusťošky.

Seš taková jinačí. Zrzečka. Jemňoučká, Heboučká. Pihovatá.

Tmavý vlasy mě neberou. Cigošů tady máme dost aji bez těch

zmrdů přistěhovaleckejch. Ale emerický lištičky, to je jiný kafe.

ANNA My měli jen ruštinu. Nemůžu za to, že nás učili jen ruštinu. Nemůžu

za to, že ti nerozumím. Máma měla Rusy ráda. Chtěla, abych

mluvila rusky a já naschvál nemluvila. Ani Alexandr nechce,

abych mluvila rusky, to může jen ta jeho... Bulharka. Vezmu

tu krabičku a snažím se pochopit, co chce. Tohle neznám.

Nejsou tady ani obrázky. A vevnitř taky nic. Nevím.

Řeknu to rusky, třeba to pochopí.

PAULINE Fuck. Jde na mě s ruštinou, bába. Já se neučila rusky.

Proč bych se učila rusky, když mluvím anglicky?

Vypadám jako nějakej zasranej komanč?

ANNA Máma nebyla komunistka. Nebyla. Politice nerozuměla.

PAULINE I have my period. Do you understand me? Zrušila bych tohleto

Česko. Celé. Na co jsou na světě tyhle malý státečky,

který jen berou a nic nedávají? Czech Republic je bullshit.

Kompletně.

14

TEO Čumim jí na stehna. Určitě běhá. Nohy má vymakaný, tak akorát

dobře od sebe. Dal bych si říct. Dal. Klidně tady. Ve výtahu. Kdekoliv.

To je fuk. Dal. Potřebuju to. Na city seru. Na předehry. Na všechny

ty řeči. Seru! Koho zajímaj řeči? Cizí řeči. Řeči o ničem. Ostatní bych

postřílel na hranici, ty mě neberou... ale ty. Tebe bych přivítal.

Chodim do mekáče. Mekáč je náhodou super. I´m lovin´ it!

ANNA Fuj, takové umělohmotné hnusy.

TEO Já jsem Teo. Teo ze Sokoláku. Liberec 1. Teď teda už z Liberce 15.

Kunratická je nejlepší sídliště v Liberci. Vůbec nelituju, že jsem se

přestěhoval. Vůbec. Ani trošičku. Lena, ségra, měla přednost...

Lena vždycky měla přednost. Chápete. Mladší, rozmazlená.

Vzala si Poláka, čert ví, kde ho vyhrabala. Mluví česky, ale mě

nevoblafne. Je pánbíčkář, emigrant... Cizák je. Jako Lena... ona je...

taková tmavá. Princezna Leia. Tfuj. Na Kunratickou jezdí autobusy,

aji tramvaj staví kousek lesem. A u Luny má konečnou dvaadvacítka.

Její kozy jsou taky taková... konečná. Klidně bych mezi nima skončil.

Strašně moc ji chci. Vím, že ji chci, ale aji vona něco chce.

Co to kurva chce, paní Anno?

PAULINE Pads? Like... between your legs?

TEO To znám. Z porna. Tam to říkají. Často. Between your legs. Přesně.

A pak přijde opravář výtahů a začne to. Akce. Reakce.

Vzrušeně si přejedu jazykem po spodním rtu.

PAULINE When you have your period? Čumí. Stará dumá, jak něco říct rusky

a ten smraďoch, jakože manažer s dokončenou osmičkou mi čumí

na kozy. Nesnáším východní Evropu. Definitivně.

ANNA Čechy jsou krásné, že? Líbí se vám tu? Máme to tady krásné.

Asi chce ubrousky na utírání dětské prdelky. Asi. Ukážu na její prsa,

udělám z rukou kolíbku, takhle, přesně tak, máš děcko, že?

Děcko, malého Johna, amerického Johna. Nebo George,

taky jednoho znám. George Bushe juniora i seniora. Teroristi.

Dvojčata. Al-Kaidá. Postřílíme se navzájem. To bude hustý,

jak říkáte vy mladí. Natáhnu ruku, namířím ukazováček

k dětskému oddělení – děti, ne tady, děti... tam. Rozumíš?

TEO Teda paní Anno, vy jste úplnej tlumočník. Postřílim je všechny.

Ségru taky. Ale tebe ne. Tebe si nechám. Je vystřílim, lištičko.

Kvůli tobě. Abysme měli místo. Abysme mohli... chápeš.

Aby výtah nebyl tak nacpanej, aby to nepřervalo lana.

ANNA Teo. Spratek jeden. Šéfuje a přitom je tupý jak... poleno. Co dudlík?

Dudlík jí ukážu a už pochopí. Určitě. Na základce jsem chodila

do divadelního kroužku. Mohla jsem být herečkou. Velkou.

Ale nestalo se. No a? Stejně jsem vyrostla akorát

na metr třiašedesát. S takovou výškou to na hvězdnou kariéru není.

Prodávám v obchodě. Alexandr, můj Alexandr říká,

že žádná práce nesmrdí. A tak prodávám.

15

PAULINE Nerozumím jí. Proč si cpe palec do pusy a napodobuje dítě?

Hrabe jí? Tahle země není pro cizince. Vytrhnu jí krabičku z rukou,

nemá to smysl. Vidím, jak se mě ten umaštěnec s panděrem snaží

pohledem přefiknout. Dnes nemám chuť na emoce. Fakt ne.

TEO Odcházíš?

ANNA Kdo ví, kde to svoje děcko nechala. Krkavčí matka.

Ty jsi taková... krkavčí... matka!

PAULINE Fuck Czechoslovakia. Utíkám. Tohle je na nic.

Mám rozvázanou tkaničku, ale kašlu na to.

TEO Žere mě, lištička moje americká. Ale ty ostatní postřílím.

Doma mám malorážku, v autě benzín. Na hranicích budu rychle.

Postřílím je. Budeme mít prostor. Prostor je důležitý.

Nějak moc spěchá.

ANNA Lidi jsou dnes hrozně nevrlí a netrpěliví. Nic nevydrží.

Všechno rozvrátí. Dřív byl pořádek.

TEO Paní Anno, to jsou ti imigranti. To je ta největší hrozba.

Ale s ní bych si dal říct.

ANNA Zavřít hranice, Teo. Zavřít a nepouštět. Nikdy! Jen tak se uchráníme.

Konečně se v něčem shodneme.

TEO PIF-PAF. Shodneme. Našli jsme společnou řeč

a ani nemusíme znát cizí jazyky.

ANNA PIF-PAF, Teo.

TEO Tři jednou ranou. Emoce. Srát na emoce. Na konci... když všechno

skončí... nikdo se nedoví, jestli ten opravář ten výtah opravil

nebo ne...

16

Kapitola pátá

ZTRÁTY A NÁLEZY

LENA Musím dát Rudymu jíst. Vidím, že má hlad. Milane... Mili... nevidím

jídlo. Nevidím Rudyho. Hledám přesnídávku nebo mléko,

ale nevidím nic. Kde je kuchyň? Kde míváme mléko?

Rudy se vozí výtahem. Vozí se?

MILAN Lena bloudí. Jsem schovanej za novinama, koukám na ni a chtěl

bych jí pomoct, ale nepomůžu. Jsem špatnej? Jsem?

LENA Kde je Rudy?

RUDY Tady jsem. Přece tady, mami.

MILAN Rudy je venku. U výtahu.

LENA Starý dědek se starým hlasem. Kdy jsem se probudila vedle tohohle

chlapa? Není tady. Byl tady. Je tady. Někde. U výtahu?

MILAN Bloudí. Nepomůžu jí. Není tady. Je pořád u výtahu.

Tam, kde jsme se potkali...

RUDY Mami, dej mi mlíčko. Mami, chci mlíčko.

LENA Čte noviny. Každé ráno vezme noviny, otevře je a čte. Co tam čteš?

Nic tam není. Nic. Ale ten výtah nejezdí. Nebo jo?

A kam jede, když teda jezdí?

MILAN Rudy se oběsil, Leni.

RUDY Neposlouchej ho, mami.

MILAN Teď řekne, že se Rudy neoběsil. Taková pitomost.

LENA Rudy se neoběsil. Taková pitomost! Chtěl, abych to řekla. Vezmu

vidličku, píchám do vzduchu, hledám Rudyho nebo aspoň to mléko.

MILAN Žijeme. Žijeme? Co to dělá s tou vidličkou?

LENA Rudy, kde je Rudy? Mili, hledám Rudyho, kde je Rudy?

Byl ve mně a je pryč!

RUDY Je slepá. Jako byla vždycky. Úplně slepá.

MILAN Rudy spí. Ve výtahu. Říkal jsem to.

17

LENA Spí. No samozřejmě. Spí ve výtahu. Jako vždycky.

Přitom je teprve sedm. Asi.

MILAN Je večer.

RUDY Je odpoledne.

LENA Je ráno! Noviny přece čteš ráno, Milane. Každé ráno čteš noviny.

A já každé ráno hledám Rudyho.

MILAN Proto je večer. Poněvadž je ráno. Proto je večer.

RUDY Nemůžu se na to dívat. Chci být slepý. Kde je ten výtah?

Zavolejte mi výtah.

LENA Sednu si na gauč.

RUDY Mami...

LENA Podívám se na knihovnu. Mohla by vyprávět.

Tamhle nalevo, opřeni o třetí poličku, jsme počali naši Elenku.

Několikrát jsme to zkoušeli ještě úplně dole, u Dostojevského Idiota,

ale už to nešlo. Asi to tak mělo být. Určitě. Jen Rudyho jsme ne...

Rudy. Kde je Rudy?

RUDY Idioti.

MILAN To jo. Bojujou za práva cizáků a za svoje ne.

RUDY Idioti u Idiota.

MILAN Kdyby aspoň ten výtah vyměnili. Kdyby aspoň ten výtah jezdil tak,

jak má...

LENA ...i náš Rudy by jezdil, jak má. Rudy.

MILAN Protesty, vzpoury, válka všude kolem... u nás ne, ale není to zas

tak daleko od hranic. Možná bude válka... bude válka.

LENA Válka? Třetí světová? Ale ta už přece byla... byla? Je? Bude?

Co je za den?

MILAN Vzdychnu. Chci to zadržet, ale nejde to. Když jste staří, je toho

spousta, co nejde zadržet, nekontrolovatelně to vyjde z těla ven.

Povzdychnu si. Zase! Tyhlety války už mě nebaví. Nebaví mě

sedat a vstávat a znova si sedat, abych musel vstát. Bojuju, čtu.

Bojuju. Rudy zdrhnul, Leni. Zdrhnul, nespí, smrad jeden.

RUDY Nikdy jsi mě neměl doopravdy rád. Nikdy jsi nebyl můj táta.

LENA Jak takhle můžeš mluvit? Jak můžeš? Můžeš. Můžeš, protože

tys nikdy necítil co já, ani když jsme byli u toho Dostojevského.

18

MILAN Strana osmnáct – šoubiz. Skáču. Blbosti skáču.

RUDY Jak, blbosti? To jsem přece já. Dej to sem.

LENA Dej to sem.

MILAN Nedám. A schválně mrsknu noviny na zem. Jdu pryč. Musím.

Nevydržím tady. S ní a s Rudym. Zatracenej Rudy. Zatracená válka.

Zatracený mlíko. Funguje výtah?

LENA Mili, jak to mluvíš? Taková slova. Takový velký a taková slova.

RUDY Takový idiot.

LENA Rudy.

RUDY Idiot.

MILAN Kde je ten Dostojevskij?

RUDY Kde je ten idiot?

LENA Výtah je rozbitý.

MILAN Rozbitý?

LENA Jezdí jen shora dolů. Je rozbitý. Má jet vždycky zezdola nahoru.

Stoupat. Ne klesat.

MILAN Zatracenej výtah.

LENA Válka. Rudy je ve válce?

RUDY Mami...

19

Kapitola pátá a půltá

MATKY

Rozhovor probíhá mimo čas a prostor, proto je tam opět možné téměř všechno.

Róza hraje na housle pořád dokola jeden motiv.

RÓZA Jsem introvert. Nemám ráda otázky a nerada odpovídám.

Chráním si soukromí. Vždycky jsem si ho chránila.

LENA Já vím.

RÓZA Do třetího měsíce jsem si toho ani nevšimla. Neměla jsem čas

se pozorovat. To až dneska se všichni pořád pozorují a přitom jsou pořád

stejně stejní. A stejně nudní. Musela jsem hlavně žít! Pracovat,

být ženou a manželkou. Každé ráno nakoupit, uvařit, aby měl manžel

všechno hotové, až půjdu večer do divadla. Tečka. Skoro jsem

nepřibrala, nebývalo mi špatně, menstruaci jsem nějak ignorovala...

až on si jednoho dne všiml, že něco není v pořádku.

Róza odloží housle a hltavě jí zavináče nebo něco podobně normálně nepravděpodobného.

Zachutnaly mi zavináče. Do té doby jsem je nesnášela. Až po těch

zavináčích, když jsem je jedla třetí den, mi můj muž řekl – Rózi,

poslouchej... možná... nejsi v jiném stavu? Asi deset vteřin jsem

přemýšlela, co tím „jiným stavem“ myslí, a pak mi to došlo...

Alexandr zahraje motiv na housle.

ALEXANDR Nejsi v jiném stavu?

LENA Kdo je můj otec mami? Řekni to ještě jednou...

Otáčí se na všechny muže. Ti odpovídají, jakoby to byla rekonstrukce policejní či co.

ALEXANDR Rózi, nejsi v jiném stavu?

MILAN Rózi, nejsi v jiném stavu?

TEO Rózi, nejsi v jiném stavu? To je pitomost, dyť je to moje máma...

RUDY A moje babička. Ty vole, to je psycho... Rózi, nejsi v jiném stavu...

LENA Tak kdo je můj otec, mami?

Róza si opět vezme housle, ale už nehraje.

ROZA Můj muž mi dal rodinu, kterou jsem chtěla ostatně vždycky.

Dal mi lásku, jistotu, ale...

LENA Ale?

20

TEO Ale?

ROZA Nemilovala jsem ho.

LENA Konečně je to venku.

TEO Nic nového.

ROZA Snažila jsem se, ale... nešlo to. Vážila jsem si ho, ctila, ale...

Moje srdce patřilo jinému.

TEO Ano, chápeme.

RÓZA Když se narodil Teo, automaticky jsem se stala matkou. Automaticky.

Žádná volba. Snažila jsem se být dobrou matkou. Dala jsem do toho

všechno. Ale žádná lovestory. Až pak...

ALEXANDR Rózi, nejsi v jiném stavu?

RÓZA A až pak přišla ona... přišla jsi ty, Leničko. Zázrak. Náš společný zázrak.

Všechno se změnilo. Byla jiná. Jsi jiná.

TEO Jasně. Ona je jiná. Ona má všechno.

RÓZA Chtěla jsem, aby mým dětem nikdy nic nechybělo.

LENA Všechno není vždycky o penězích, mami.

MILAN Tak sorry, že jsme je měli.

LENA A pak zase neměli!

MILAN Ale nakonec měli! Proč jsem kruci nezůstal s Pauline!

PAULINE Oh, fuck...

LENA Chtěla jsem jiný život! Chtěla jsem něco dokázat! Nebýt tady tak...

bezprizorní. Motat se z jedné strany na druhou jako všichni ostatní.

Jako vy! Další zbytečný člověk. Chtěla jsem něco po sobě zanechat!

Něco důležitého. Velkolepého!

ROZA Třeba dítě?

LENA Ne!

ROZA Rodinu, domov?

LENA Psa, kočku, králíky? Ani náhodou. Rudyho otce jsem pořádně neznala,

potkali jsme se v baru a on řekl něco jako...

MILAN Máš super nohy...

21

ALEXANDR Máš super nohy...

TEO Máš super nohy?

RUDY Máš super nohy, mami...

LENA A já na to, že „fajn, jsou dvě, super, že není jen jedna, hahaha,“ a bylo to.

Taky žádná lovestory.

RUDY Díky, mami.

LENA Někdo by se asi matkou nikdy stát neměl. Že, mami?

RÓZA Matkou by se správná matka nikdy stát neměla. Určitě neměla.

22

Kapitola šestá

DEVĚTAPADESÁT PLUS JEDNA SESTRA

TEO Veterán třetí světový, pomožte veteránovi, přispějte na jídlo,

na deku... Anebo kolem jen projděte jak včera, jak předevčírem,

jako jindy. Protože já přece neriskoval kvůli vám, žejo; neriskoval

jsem svůj zasranej život, nebyl jsem proti těm, co se nás snažili

zaplavit a zničit a obsadit a zabít a rozsekat, proti těm smraďochům.

Kde byste dneska byli bez takovejch jako já? Víte kde? V prdeli...

Vždycky jsem to říkal – vystřílet, nevpustit a basta.

Levou nohu mi urval granát, pravá mě pořád brní. Skoro nevidím

a v rukách taky moc citu nemám. Spávám na schodech kostela, pár

metrů od domu, kde jsem vyrostl. Kde bydlí má sestra se svým

mrtvým Polákem. Někdy ji vídám jak, vychází z těch velkejch

hnědejch vrat; shrbená, ale pořád tak nějak protivně sebejistá.

Povídá si s ním, aji když je deset let pod drnem. V tom kožichu

je jí určitě teplejc než mně v týhle starý bundě. Nikdy se u mě

nezastaví. Nikdy. Stydí se za mě. Její bratr je houmlesák. Alkáč.

Troska. Psal jsem jí. Neodpověděla. Proč taky?

Dycky byla namyšlená.

Přispějte veteránovi třetí světové. Trvala jen dva roky, ale o to

byla drsnější. Každej jsme v ní o něco, nebo o někoho přišli. Zabil

jsem čtyřiapadesát chlapů, dvě ženský a tři děcka. To vím přesně.

Dělal jsem si zářezy. Napřed na levý ruce, pak na pravý a pozdějc

na stehně. Nožem, vidličkou... co bylo po ruce. Všichni věděli,

k čemu se schyluje, ale... lidi mají neuvěřitelnou schopnost ignorovat.

Pokud se nic neděje v jejich městě, v jejich domě, v jejich rodině,

jako by to neexistovalo. Válka neexistovala... dokud nám nevlezla

do města, do domu, do rodiny. Nikdy jsem těm cizákům nevěřil.

Nikdy!

Dobrej den, nějaký drobný pro veterána? Přispějte... mám pejska.

Slepejše. Slepejš je slepej. Jako všichni. Dva roky války, dva roky

po válce a všichni už zapomněli. Už se jich to netýká. No a co,

že byla válka? No a co, že jsme zabíjeli, vraždili ve jménu národa,

ve jménu... jich samých a jejich dětí? Oni tady přece jsou, oni nejsou

mrtví. Proč by se k tomu měli ještě vracet?

Jsem rád, že mám Slepejše a že je slepej.

Aspoň stravenku. Nemáte? Lena měla všecko. Vždycky. Odmala.

Nemusela bojovat. Nemusela se stát špatnou, tou, kterou vydědili.

Dostala byt, všechno. Lena se neměla narodit. Ukradla, co mělo bejt

moje. Přivolala výtah, nastoupila a už mi nedovolila do něj vlézt.

Lena je cizinec. V mý vlastní rodině. Otec byl slepej. Jak můj pes.

Celej život si nevšim, že Lena nemá stejnou kůži, jak my dva.

Že Lena má ten nos, ruskej nos. Musím ji zabít. Musím.

23

Slečinko, pár drobnejch pro veterána? Někdy ji pronásleduju.

Plížím se za ní a čekám... čekám, jestli se mi v rukách objeví síla,

abych ji zabil. Nikdo by na to nepřišel. V týhle ulici je večer klid, ticho,

nikde nikdo. A Lena už není ta malá holčička, kterou máma a táta

chrání, jako by byla z porcelánu. A není to ani holka, kterou naprcá

nějakej idiot a ona pak potřebuje všecku pomoc a pozornost

a opatrování. A není to už ani matka, která to vždycky měla tak těžký.

Musíš to pochopit. Musíš pochopit, Teo, že tvoje malá sestřička

potřebuje naši pomoc. Naše peníze. Naši pozornost. Naše...

všechno. A já? Co doprdele já, mami?

Drobásky pro veterána? Odstřelovali nás. Útočili. Bylo lepší

nechat se zastřelit na frontě, než zajetí. Se zajatci dělali zvěrstva.

Stahovali kůži. Odřezávali uši, zohavili tvář, lámali ruce a nohy.

Ženský znásilňovali. Nenáviděli nás. Já je taky nenáviděl, ale...

oni nás nenáviděli dovopravdy. Nikdy jsem neviděl tolik temnoty, jak

v jejich očích. Penízky pro veterána a jeho pejska? Na jídlo?

Na deku? Máte? Mají. Nedají. Lenu nenávidím. Stejně jako oni nás.

Z nepřítele se stane přítel a z přítele nepřítel.

Vychází. Zastavila se, nasazuje si rukavice, hedvábnej šátek.

Ohlíží se... jen doprava, je tady jednosměrka. Vždycky byla opatrná.

Ten její Rudy... byl jen výjimka z pravidla. Přechází, trochu nejistě,

chytne se manželovy ruky, ruky mrtvýho muže. Otáčí se. Vidí mě.

Na vteřinu. Pak se odvrátí. Lena je slepá. Slepá, jako můj otec

a můj pes. Jako většina. Proč musím vidět zrovna já?

Šedesát. Za chvíli jich bude šedesát. Děkuju. Nůž, potřebuju jenom

nůž. Válka neskončila. Válka nikdy neskončí, pokud žijou

tahleta zvířata... lidi.

24

Kapitola sedmá

TUZEMSKÁ DOKONALOST

LENA Manžel. Milan. 13 roků spolu. Bože. Dvě děti. Kluk Rudy,

holka Elenka. K snídani Nutella a vánočka. Jako vždycky. Džus.

Pomerančový. Stoprocentní. Jako vždycky. Bílé zuby, modré

kachličky v koupelně, nová plovoucí podlaha. Chtěla jsem to tak.

Mám to. Rudy, snídaně je nejdůležitější jídlo dne.

Jez! Jak dlouho ještě?

MILAN Manželka. Lena.13 roků spolu. Dvě děcka. Kluk a holka.

Chtěl jsem aspoň dva kluky, ale zvykl jsem si i na holku. Elenka

je zlatá. Jen to jméno jsem Leně neměl dovolit. Elena Slaninová...

no prezidentka z ní asi nebude. Ke snídani Nutella a vánočka.

Jako vždycky. Cestou si koupím bagetu. Jako vždycky. Džus.

S vodkou. Jako vždycky. Z druhého šuplíku tajně vytáhnu placatici,

aby to Lena neviděla. Nejsem závislý, nepotřebuju to. Chutná mi to.

Piju, protože... prostě... protože už nejezdíme výtahem.

Ploužíme se po schodech jako staří zpocení tučňáci. Bílé zuby,

pravidelné bělení v soukromé ordinaci stojí majlant, modrý kachličky

v koupelně stály ještě víc a ještě nová plovoucí podlaha, která fakt

být nemusela, zrovna když celá moje práce míří do prdele. Lena

o tom neví. Lena to nesmí vědět. Jez pořádně, kdo se má na tohle

dívat, Rudy? Rudolf Slanina – není můj, ale jméno má moje.

Takže můj je. Asi. Byli jako dva v jednom. V akci.

RUDY Staříci. Dvě dospělá individua, která se za dost podivných okolností

potkala a spojila. Že prej ve výtahu. Muž a žena. Milan a Lena.

Boží jména, ty vole! Jak dvě sóla v dechovce. K jejich spojení

nemuselo dojít. Fotr je nevlastní, ten vlastní o mně neví. Já o něm jo.

Máma mu to neřekla. Nikdy. Byl jsem se za ním mrknout, nepoznal

mě. Jasňačka, že mě nemohl poznat. Jsem docela jako máma.

Tmavý. Posmívají se mi. K snídani máma vytáhne z ledničky Nutellu

a k tomu vánočku. Jako vždycky. Každý den to stejný. Nemám rád

vánočku a Nutellu taky dvakrát nemusím. Ve škole si koupím bagetu.

Jako vždycky. Seberu pseudofotrovi prachy, nevšimne si toho. Džus.

Bez vodky. Pomerančový. Jako vždycky. Nemusíš se přetvařovat,

nejsem slepej. Stoprocentní s dužinou. Fuj. Je mi čtrnáct, piju kafe

z automatu, normál. Jsem dospělej, mami. Nedělej ze mě děcko.

Seru na bílý zuby, modrý kachlíky i na plovoucí podlahu. Kdybysme

radši jeli na dovču. Dyť jím, jéžiš! Dejte mi pokoj!

ELENKA Rodiče. Brácha. Mám je ráda. Všichni jsou hrozně velcí.

Mají velká těla, velké hlavy, velké ruce i velké oči. Všechno vidí,

byli všude, a proto se tak hádají. Já jim nerozumím, ale nevadí mi to.

Mám ráda Nutellu, líbí se mi bílé zuby i modré kachličky v koupelně

a myslím, že je super, že máme novou plovoucí podlahu,

aspoň se konečně naučím kraula.

Rudy má holku. Viděla jsem je ve výtahu, pusinkovali se.

25

RUDY Elena je idiot. Je jí sedm a přesto je totální idiot. Idiotka. Totální.

Taky nechápu, proč sis pořídila další děcko...

LENA Tak se nemluví, Rudy! Lezou mi na nervy. Bože,

jak jen mi lezou na nervy.

MILAN Holku? Super. Mrknu na ni. Já nejsem super. Napiju se. Je mi fajn.

Aspoň tu jednu vteřinu, když polknu. Má to smysl.

Kvůli té vteřině, má.

LENA Nikdo není super. Nemrkej na mě. Sakra...

Taky mi lezeš na nervy. Proč chlastáš?

ELENKA Princezna Leia ze Star Wars je super!

RUDY Jdu. Padám. Vstanu, otec mě zadrží. Už od rána má nějak kalné oči.

Nevidí se? Nevidíš to? Mami, ty jsi úplně slepá.

LENA Jsou úplně stejní. Oba. Ty máš holku? Vidím to, Mili. Neřeknu nic.

Jako vždycky. Celý život mlčím, protože... kruci, je to můj život!

Dejte mi pokoj.

RUDY Hlavně nic neříkej. Jako vždycky.

MILAN Mlčí. To je ale moje taktika! Neřeknu nic. Jako vždycky.

LENA Rudy, na něco jsem se ptala. Jak zestárl za poslední dva roky.

Proč chlastáš, Mili? Piju snad já? Taky tady žiju, taky si tím

procházím, taky mám pořád pocit, že exploduju,

že to dál už nevydržím – a přesto – piju?

ELENKA Princezna Leia je super. Fakt.

Ta Rudyho holka se jí podobá, mami.

LENA Co? Vůbec té malé nerozumím. Nikdy jsem jí nerozuměla.

Záchrana manželství ze třetí poličky knihovny. Nevyšlo to.

Eli. Jez, prosím tě. A dej pokoj. Aspoň na chvilku. Aspoň na chvilku

mi všichni dejte pokoj. Chci být sama sebou!

Aspoň chvilku chci být sama sebou!!!

RUDY Nejsem děcko, aby se mnou takhle zacházeli.

Vytrhnu se tátovi a zdrhám do chodby.

LENA Jsem z nich tak unavená. Proč tu jsem? Proč jsem matka?

Proč manželka? Chci zmizet. Chci, aby zmizeli. Někdy si

představuju, že všichni vybuchnou, kusy jejich těl letí vzduchem

a pomalu padají k zemi. Zmizí třeba... při nějakém... teroristickém...

ELENKA Maminka kdysi byla jako princezna Leia.

Teď už není jako princezna Leia.

26

MILAN Kdyby tak zmizela.

LENA Ty zmiz. Ty nikam nechoď!

RUDY Třísknu dveřmi. Dostanu zaracha. Jako vždycky. No a?! Utíkám dolů

po schodech. Výtah nejezdí. Rozbili jsme ho s mojí holkou. Soráč.

ELENKA Rudy odešel. Nemá rád Star Wars. Nebojuje. Je už velký.

Proto nebojuje. Velcí nebojují. Velcí se jen hádají, koukají

a všechno vědí. Rudy je blbec.

LENA Elenko, takhle nemluv. Nechtěla jsem ho. Nechtěla jsem je.

Ani jednoho.

MILAN Nesnáší nás. Definitivně.

LENA Proč mi to děláš, Milane?

ELENKA Já chci být Princeznou Leiou!

MILAN Aspoň na vteřinu. Kvůli ní to má smysl. Jako vždycky.

27

Kapitola osmá

DOPIS OTCI

RUDY Tati, nikdy jsem tě nepoznal, asi proto píšu. Pravděpodobně

budeš překvapený, že máš syna, za to poděkuj mámě.

To byl její nápad, neříct ti to. Ignorantka.

Mám všechno, nic od tebe nepotřebuju. Vypadl jsem z Liberce,

ani mi nebylo patnáct. Do Prahy. Jsem úspěšný, slavný, bohatý.

Mám ženu a tři děti. Bydlím ve vile, mám jedno velký auto a jedno

menší, dva psy, teda fenky. I akvárium jsem koupil. Dvoumetrový.

Desetkrát po sobě jsem dostal cenu pro osobnost televizní obrazovky

a na ulici se často fotím s fanouškama. Milují mě. Jo. Milují.

Přesto jsem udělal, co jsem udělal.

Chci, abys to řekl mámě ty. Proto píšu tobě, tobě a nikomu jinému.

Chci, abys to byl ty, kdo za ní přijde a oznámí ji tu... zprávu.

Uděláš to pro mne, tati? Uděláš pro mne aspoň tuhle

jedinou věc v životě?

Mám rakovinu.

Tvůj Rudy.

28

Kapitola devátá

WELCOME BACK AND... GOODBYE!

MILAN Ten její hlas. Proniká skrz zeď, hlučí, bodá. Nepříjemně bodá.

Od kdy bodá? Odkdy slyším tu ostrost v jejím hlase? Celou noc

jsem nespal. Je tohle krize? Tak vypadá partnerská krize?

Doprdele, nejsem na to ještě mladej? „Vážný vztah“?

Musím se vzepřít a začít existovat. Existuj, Milane. Točíš, Pauline?

PAULINE Ano, miláčku, točím. Proč se pořád ptá? Je slepý? Jasně,

že když mám před ksichtem foťák, tak asi natáčím.

MILAN Pauline?

PAULINE No? Co zas chce?

MILAN Měli bychom si asi promluvit.

PAULINE Bóže. Zase?

MILAN Zase. O co mi jde? Nechci si promluvit... Potkal jsem Lenu. To jí neřeknu.

To jí určitě neřeknu, ne. Nebo jo? Chci jí to říct? Stojí mi to za to?

Stojí mi Lena za to? Neznám ji... ale líbí se mi. Hodně moc.

PAULINE Rozcházíš se se mnou? Můžu nechat tu kameru zapnutou?

Bude víc lajků. Rozejdi se se mnou, prosím. Definitivně. Udělej to.

Konečně! Vysvobodíš nás oba. Tak do toho.

MILAN Proč mě vždycky musí tak provokovat?

PAULINE Come on. Ty ses chtěl vrátit. Tak jsme tady. No tak mluv! Na kameru,

prosím. ON se musí rozejít se mnou, ON musí být ten špatný.

A pak odjedu... A budu volná.

MILAN Nevěděl jsem...

PAULINE Nevěděl? Nikdo tady nic neví! Nesnáším to tady! Bože,

jak to tady všechno nesnáším.

MILAN A co ti tak strašně vadí, proboha? Řekni!

PAULINE Všecko! Zasraný komunisti, zasraný Československo.

Nikdy to tady nebude jiný! Nikdy!

MILAN To je minulost, Pauline.

PAULINE To je přítomnost, Milane.

MILAN Skončila jsi?

29

PAULINE Skončili jsme?

MILAN Víš, že tě miluju. Proč lžu? Miluju tě, zlato. Ale hovno. Chci Lenu.

PAULINE Myslí to vážně? Bože, vždyť i já tě miluju. I love you, Milan. Ale...

proč ses chtěl vrátit do tohohle nepochopitelnýho města? A proč jsem

souhlasila? Nevím. Usmívám se, jak nějaký pako. Jako typický americký

pako. Jen my se umíme tak idiotsky smát, i když je nám blbě.

MILAN Protože Amerika je ještě větší díra! Zatuchlá díra bez šance

na normální život. Chci žít normálně.

PAULINE Wau. A toto je, vážení přátelé, téměř dokonalá ukázka evropského

nacionalismu! To je dnes „in“, kdybyste nevěděli. Bojujte

za svůj pidinárod a pidivlast.

MILAN Mohla bys to vypnout?

PAULINE Soukromí už neexistuje. Neexistuje. Kdy to už konečně pochopíš?

MILAN Jsem utahanej.

PAULINE Jsem utahaná. Vypnu to. Už se neusmívám.

Amerika je ta nejlepší země na světě.

MILAN Když to říkáš.

PAULINE Musím odjet. Musím... dokud je čas.

MILAN Konec?

PAULINE Začátek.

MILAN Konec.

PAULINE Začátek?

MILAN Stydím se, že ti lžu.

PAULINE Stydím se, že ti lžu. Moc se stydím.

MILAN Stydím se za sebe.

PAULINE Stydím se za vás, za tenhle stát.

MILAN Konec?

PAULINE Konec.

30

Kapitola desátá

SEDÍ MUCHA NA STĚNĚ...

V pozadí jede film, kde se celou dobu, skoro až do konce, děje jenom to, že vidíme

Alexandra, který sedí u stolu a čeká. Na něco. Přemýšlí. Před sebou má, jako správný

Rus, pistoli. Složí ji třeba. Róza je ve sprše.

MOUCHA Sednu si. Na chviličku. Už jsem hotová. Lítala jsem dnes po celým

bytě. Na skříních mají prach. Ona má přitom astma (ukáže na Rózu),

on je alergik, a přesto sem furt chodí (ukáže na Alexandra).

Je to humus tady. On smrdí. Vím, o co jde. Každej, kdo takhle

zavání, něco zakrývá. Skrývá. Na chvilku si sednu na tu jeho

plešatou palici. Kdybych mohla zvracet, poblila bych se. Ale jsem

jen moucha. Mouchy nezvrací. Mouchy na blitky jen sedají. (Sedne si

Alexandrovi na klín.)

CHLOUPEK Čekám, kdy už mě oholí. Jsem bezvýznamný chlup. Chlup na jeho

ruce (ukáže na Alexandra, vyhodí přitom z jeho klína Mouchu).

Představuju si, jak žiletka přejede po mém kořenu, nemilosrdně mě

odsekne a já volným pádem klesnu k chladné zemi. Chci, aby se to

stalo. Toužím po tom. Už tolik let. Zabij mě! (Provokuje Alexandra.)

SKVRNA (opět lije barvu na zem) Odstranit. Nejde to dolů.

Že se to bude muset přemalovat? Nikdo že si toho nevšimne?

Nikdo si mě nevšimne! Jsem – teda budu – uprostřed stěny,

uprostřed velké bílé stěny, rudá skvrna uprostřed velké bílé stěny

a nikdo si mě nevšimne?

Někde sedí.

ALEXANDR Až vyleze ze sprchy, řeknu jí to. Mnu si prsty, jsem nervózní.

Anna to o nás ví. To je špatné. Moc špatné. Doufám,

že nás nepřistihne. Doprdele (dýchá). Musel jsem vyběhnout

ty pitomý schody. Výtah nejezdí. Potím se. Nevšimne si toho.

CHLOUPEK Ti na pravé ruce to mají lehčí. Tam už se občas stalo, co by se aspoň

jednou mohlo stát tady. No ale tady nic. Jsem přikovaný. Uvězněný.

To je to nejhorší. Ta nemožnost utéct...

ALEXANDR Vstanu, přejdu k oknu. Doprdele, začalo sněžit, doufám, že nějakej idiot

to nenapere do mýho miláčka, mýho Meďourka. Ten s tou škodověnkou

se asi nastěhoval do dvojky. Chlap bez pořádný káry není chlap.

Není nic. Já jsem. Kde kruci je? Musím vypadnout... Rózi!

RÓZA (vyjde ze sprchy) Jsi chlap, Sašenko, Samozřejmě že jsi. Přidržím si

ručník, je to spíš reflex, než záměr. Všimne si toho. Zlatíčko. Řeknu

mu. Řeknu mu to rusky. Je Rus. Teď ke mně přistoupí, usměje se,

31

chytne mě... rusky. Je Rus. Potřebuju ho. Tak moc tě potřebuju.

SKVRNA Lidi nechtějí vidět, co je zřejmé. Tak moc hledají, co vidět není,

až přestanou vidět, co je před nimi. Jsem viditelná. Krvavě rudá.

Krvavě. Budu.

MOUCHA Sednu si na tu budoucí skvrnu. Jaká jsi?

SKVRNA Rudá. Krvavě rudá!

MOUCHA Rudá. Jaká rudá to je?

SKVRNA Krvavá. Jako krev. Však uvidíš.

ALEXANDR Chci s ní otřást. Chci na ni být zlý, aby ode mne utekla, zmizela,

aby mě už nechtěla vidět. Proč provokuje? Voníš, Rózi. Voníš,

šíleně voníš. Proč tak voníš? Proč to ztěžuješ?

Proč to vždycky tak komplikuješ?

RÓZA Byla jsem ve sprše. Teče jen vlažná. Mění potrubí. Ví to? Mění

potrubí. Ropa teče z Ruska. Sašenko. Jsem ráda, že jsme spolu.

Konečně spolu. Už můžeme. Teo a Lena jsou už velcí...

už můžeme. Lena bude ráda.

ALEXANDR Ne, musíme s tím skončit. Promiň. Anna... Anna by to

beze mne nezvládla... Musíme...

CHLOUPEK Na levé ruce nosí hodinky. Těžké a velké. Vyvolávají pocit bezpečí.

Někdy se mi zdá, že by mě mohl těma hodinkama vyškubnout...

(našeptává to Alexandrovi) Mohl bych být konečně... volný.

Nebo mrtvý? Asi je to jedno... Každopádně vysvobozený.

ALEXANDR (zarazí se, jakoby slyšel, co Chloupek říkal) Proč jen tak voníš, Rózi?

Mám alergii. Jsem alergický na ni! (Ukáže na Annu, ta vstane

a blíží se) Ale ona musí zůstat a ty musíš odejít. Hned teď.

Řeknu ti to. Řeknu jí to.

MOUCHA Kdo ví, jak se dělá taková krvavě rudá skvrna? No? Nikdo?

RÓZA To je to mýdlo. Je aromatické. Šalvěj. Přivezl jsi mi ho ty, tam od vás.

Pojď ke mně. Prosím.

SKVRNA Zaschnu. Vyschnu. A přece budu žít. Tady.

CHLOUPEK Já jsem taky tady. Ale nechci. Nechci tady být.

RÓZA Snažím se ho obejmout, cítím jeho pot. I ten mi voní. Odtáhne se.

Potřebuju tě. Bez tebe nepřežiju. Jen ty a já, Sašenko.

ALEXANDR Rózi, prosím. Musím jí to říct. Řeknu ti to. Řeknu!

SKVRNA Sedí muška na stěně... na stěně... na stěně...

32

MOUCHA Nesedím.

CHLOUPEK Lítáš.

RÓZA Spadl mi ručník. Jsem nahá. Vím to, nestydím se.

SKVRNA Sedííí... a spííí... sedí a hajinká... potvůrka malinkáaa...

MOUCHA Přestaň!

ALEXANDR Přestaň!

CHLOUPEK (k Róze) Nesnáším tě! (ke Skvrně) Nesnáším tě!

SKVRNA Sedí muška na stěně... na stěně...

Anna vytáhne Alexandrovi pistoli a zamíří na Rózu.

MOUCHA Výstřel.

Výstřel. Alexandr reaguje, jako by Róza byla zasažena, ta však reaguje s obavou na to,

jak se Alexandr chová.

SKVRNA Konečně! Jsme tu! Zvětšuju se... rostu.

ALEXANDR Je nahá. Úplně nahá. Na zemi. Umírá.

RÓZA Jsem tady. Sašenko, jsem tady.

ALEXANDR Ne... Je...

SKVRNA Jsem velká... velká...

ALEXANDR Nehybná... úplně nehybná.

SKVRNA ...rozlévám se po vrzajících parketách. Jsem! Jsem vidět! Jsem tady.

Už mě nepřehlédne. Nepřehlédnete...

MOUCHA Sedí... a... spí...

Ticho.

ALEXANDR Suterén. Tma. Červený světýlko bliká. Zhaslo. Kabina je prázdná.

RÓZA Sašenko! Jsem tady.

ANNA Nechtěla jsem. Tohle jsem nechtěla.

33

ALEXANDR Okno. Záhon růží.

Ve filmu skočí z okna.

Reálně si sedne.

RÓZA Sašenko! Ne!

Zhroutí se. Skvrna sundá masku, je to Lena, a obejme Rózu.

ANNA Musela jsem... musela. Ve válce vyhraje vždycky jeden. Jsem vinna.

Vinna. Můj svatý muž... můj téměř světec... Už to chápeš, Rudy?

CHLOUPEK (radostně, až přehnaně) Cítím, jak mi trn na růžích přesekne tepnu.

Krvácím, padám, jsem... svobodný. Žiju? Žijeme?

Začne zběsile zpívat „Sedí muška na stěně...“

Někdo, možná všichni se přidají.

KONEC