Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Pedagogická fakulta

Centrum DVPP

Závěrečná práce

Téma:

Pověsti Lhenicka jako netradiční forma výuky

regionálních dějin na prvním stupni ZŠ.

Vypracovala: Mgr. Jana Kovářová

Odborný konzultant: PhDr. Martin Schacherl, Ph.D.,

České Budějovice 2018

3

Prohlášení

Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím

se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou

ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v

Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého

autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s

tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením

zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o

průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním

textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou

Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování

plagiátů.

V Českých Budějovicích dne: Podpis:

4

Anotace

Pověsti Lhenicka jako netradiční forma výuky regionálních

dějin na prvním stupni ZŠ.

Tématem závěrečné práce jsou pověsti z městyse Lhenice a blízkého okolí, jako

možná alternativa výuky regionální historie na prvním stupni základní školy.

Obsahem teoretické části je definice pověsti, dále charakteristika jednotlivých druhů

pověstí a historický vývoj pověstí.

Výzkumná část je zaměřena na historii Lhenic, zaznamenává konkrétní pověsti ze

Lhenicka. Obsahuje metodické listy pro praktické použití pověstí ve výchovně

vzdělávacím procesu.

Klíčová slova: pověst, historie, Lhenice, regionální dějiny, výchovně vzdělávací

proces.

5

Annotation

The rumors of Lhenice and surroundings as an

unconventional form of teaching regional history in the first

elementary school.

The topic of the final thesis is the reputation of country town Lhenice and its

surroundings as a possible alternative to the teaching of regional history at the

primary school level. Definition of the reputation is the content of the theoretical

part, the characteristics of the individual types of reputation and the historical

development of the reputation.

The research section focuses on the history of Lhenice which records the specific

legends of Lhenice and surroundings. It contains methodological sheets for the

practical use of the reputation in the educational proces.

Key words: legend, history, Lhenice, regional history, educational proces.

6

Poděkování

Děkuji PhDr. Martinu Schacherlovi, Ph.D., za odborné vedení a cenné

rady při realizaci této práce.

7

Obsah

1. Úvod .................................................................................................................. 8

2. Pověst ................................................................................................................ 9

2.1. Pověst a její typologie ..................................................................................... 11

3. Historický vývoj pověstí ................................................................................... 13

4. Pověst a její funkce ......................................................................................... 14

5. Lhenice - historický vývoj a charakteristika obce ............................................ 17

6. Lhenické pověsti .............................................................................................. 26

6.1. Pověst „ O rytíři ze Stráže“ ............................................................................... 27

6.2. Pověst „ O kostele uprostřed vsi “ ................................................................... 29

6.3. Pověst „ O sadařské madoně “ ......................................................................... 30

6.4. Pověst „ O lhenickém troubení “ ...................................................................... 31

6.5. Pověst „ O podzemních chodbách pod Lhenicemi“ ......................................... 32

6.6. Pověst „ O lhenickém pivovaru “...................................................................... 34

6.7. Pověst „ O lhenickém znaku“ ........................................................................... 36

6.8. Pověst „ Jak ve Lhenicích našli poklad “ ........................................................... 38

6.9. Pověst „ O hradu u Vadkova“ ........................................................................... 40

7. Závěr ................................................................................................................ 41

Literatura, prameny, jiné zdroje ............................................................................. 42

Seznam příloh .......................................................................................................... 45

7

Seznam zkratek

ha - hektar

JZD - jednotné zemědělské družstvo

Kčs - koruna československá

kg - kilogram

l – litr

m – metr

8

1. Úvod

Pro svou závěrečnou práci jsem si vybrala téma regionálních dějin, konkrétně

„Pověsti Lhenicka, jako netradiční forma výuky regionálních dějin na prvním stupni

ZŠ.

Prvořadým cílem této práce bylo zmapovat a zpracovat lhenické pověsti a tato

vyprávění propojit s doloženými historickými fakty. Období nejstarších dějin

Lhenicka s odkazem na místní pověsti dosud nebylo zpracováno.

Předkládaná práce se opírá o regionální literaturu okresu Prachatice, odbornou

literaturu obecného charakteru, pamětní knihy a kroniky obcí Lhenicka a

v neposlední řadě také o vzpomínky pamětníků.

Základem pro získání podkladů práce bylo bádání v archivních pramenech. Ve

Státním okresním archivu v Prachaticích jsem prostudovala zde uložené fondy,

zvláště materiály Obecního úřadu Lhenice. Obecní kroniky, zápisy z jednání městské

rady, školní kroniky a ostatní archivní prameny souvztažné k historickému vývoji

Lhenicka.

Práce je rozdělena do několika navazujících kapitol.

První část tvoří úvod. Kapitoly dva a tři zpracovávají teoretickou část zvoleného

tématu. Definují pověsti, dále charakterizují jednotlivé druhy pověstí. Historický

vývoj pověstí je uveden v kapitole číslo čtyři. Stručná historie Lhenicka je obsahem

páté kapitoly. Šestá kapitola zaznamenává konkrétní pověsti ze Lhenic a blízkého

okolí.

Závěrečná část je shrnutím všech sesbíraných pověstí Lhenicka a posouzením

významu regionálních pověstí při jejich implementaci do výchovně vzdělávacího

procesu.

9

2. Pověst

Pověst lze definovat jako epický prozaický žánr lidové slovesnosti. Vypravování,

které se váže na nějakou historickou událost, osobu nebo místo a je zcela nebo

zčásti vybájeno. Pro pověst je příznačný jednoduchý děj s jedinou zápletkou,

objektivní věcný styl a vypravěčská střídmost.1

Pověst představuje záznam lidského vztahu k důležitému aspektu jeho života a

existence, které představuje určité místo. Vztah člověka a místa tím není nikdy

pasivní, člověk vždy formuje svůj život podle místa, kde žije, ale zároveň toto místo

formuje i jej. Vazba člověka a místa je emocionálně naplněným vztahem. Člověk

prostřednictvím tohoto vztahu hledá své místo ve světě, ve společnosti, v historii.

Pověst je chápána jako záznam o reálné události; text obsahuje zmínky o

konkrétním místě a době, příp. o historicky doložených osobách (král, císař,

poustevník, atd.). Některé pověsti obsahují skutečnou historickou dataci událostí a

lze je chápat jako pomyslný záznam historické události; skutečným a pravdivým

záznamem reálné historické události však nejsou, a je třeba vždy je vnímat primárně

jako uměleckou fikci.

Jedná se o příběh, ve kterém se prolíná realita vždy s určitou mírou fantazie,

která ji dotváří. Pochází z lidové tradice a původně žila v okruhu posluchačů jako

vyprávěný příběh. Pověst je charakterizována jako krátký prozaický žánr původně

folklorní epiky, tematicky vázaný k reálnému místu, kraji, předmětu, historické či

pseudohistorické osobnosti nebo události.Příběh s podivuhodnými, pamětihodnými,

nezřídka kouzelnými a zázračnými motivy předkládaný jako nevymyšlený a tradicí

potvrzený. Věrohodnost pověsti často posiluje i reálnost prostředí, kde se odehrává.

Díky ústnímu převypravování je toto reálné jádro pozměněno. Pověsti se však na

1 VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. 2. rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel,

1984.

10

rozdíl od pohádek považují za alespoň částečně pravdivé, navíc nemají nutný šťastný

konec (jenž je pro pohádky typický). Pověst má jednodušší jazyk i kompozici a dobro

vždy nemusí zvítězit nad zlem.

Pověst také daleko pevněji vsazuje své vyprávění do krajiny svého domova a má

silně emotivní regionální a národní charakter. Pověst má výchovný akcent a přináší

různá mravní ponaučení. Jednotlivá období historického vývoje lidské společnosti

mají svá specifika, přesto, člověk jako individualita, od počátku věků, řešil nejprve

otázku přežití. S narůstajícím množstvím prožitých historických skutečností, se

měnila celá lidská společnost.

Přirozeným vývojem docházelo také k posunu v myšlení. Prostý člověk se zabýval

otázkami filozofického směřování, vírou v Boha, náboženstvím. Sociální rozložení,

ekonomický a společenský status, způsob vlády, či státního zřízení, všechny

okolnosti působící a utvářející osobní charaktery se vzájemně prolínaly a vytvářely

lidskou sounáležitost. Lidé v každé době si pokládali otázky o světě, který je

obklopuje. Hledali odpovědi na otázky vlastní existence. Na neobvyklé přírodní jevy

a úkazy. Řešili svá morální pochybení a přemýšleli o správnosti svých rozhodnutí.

Od nejstarších dějin z počátku věků, kdy si lidé důležité informace předávali ústní

formou, patřily pověsti, pohádky a báje ke kulturnímu a historickému bohatství

každého národa. V pověstech se propojují životní zkušenosti našich předků,

předávané z generace na generaci, spolu s morálními zásadami a principy. Vztah

k rodné obci, hrdost na její historii je spojovacím článkem všech pověstí.

11

2.1.Pověst a její typologie

Historické – tento typ pověstí může pracovat s konkrétní dějinnou událostí.

Z tohoto důvodu řadíme do okruhu pověstí historických příběhy o válkách, o

životě měst, o katastrofách apod. Historické pověsti mají svou vypovídací

hodnotu především v tom, že zřetelně odrážejí sociální, politické, právní a

náboženské poměry v minulosti.

Zvláštní oblast představují staré pověsti české (mytické pověsti), které se

svojí obsahovou strukturou přibližují mýtu a jsou neodmyslitelně spjaty

s naší národní kulturní tradicí. Mezi staré pověsti české řadíme například

pověsti o Libuši, o praotci Čechovi (jejich zárodky nacházíme už u

Kosmy, Dalimila a ostatních kronikářů, poprvé je v úplnosti sebral a takto

nazval A. Jirásek).

Místní – v soudobé terminologii se rovněž užívá termín regionální pověsti –

vztahují se ke konkrétnímu místu, popisují, případně odhalují tajemství

vybrané lokality.

Místní pověsti lze dále třídit na pověsti:

architektonické – vykládají vznik architektonických památek

etymologické – objasňují místní názvy

etiologické – vysvětlují původ např. přírodních útvarů

genealogické – týkají se historie rodů

legendární – popisují např. založení klášterů

heraldické (erbovní) – vysvětlují význam erbů, domovních znamení

Současné/městské - jsou žánrem rozšířeným v současné globalizované

společnosti. Jde o stručná realistická vyprávění ze současného prostředí.

Bývají vsazeny na konkrétní místo a odehrávají se většinou v nepříliš

12

vzdálené minulosti. Současnými pověstmi se v České republice zabývá

především folklorista Petr Janeček, jenž se zasadil mj. o jejich popularizaci.

Démonologické neboli fantastické - se zaměřují na popis setkání člověka s

nadpřirozenými bytostmi. Tyto pověsti jsou „klasické", patří mezi ně

např. Erbenova Kytice. V repertoáru démonologických pověstí mají zvláštní

místo vodníci, čerti, draci.

13

3. Historický vývoj pověstí

Pověsti zaznamenávali již od počátku literárního vývoje kronikáři . Mezi

nejoblíbenější pověsti 14. až 17. století patřily pověsti erbovní (např. Kronika

o Bruncvíkovi, zpracovaná později jako knížka lidového čtení). Mezi lidmi je

zpopularizoval kronikář Dalimil a později Václav Hájek z Libočan.

Osvícenství obecně mělo k pověstem negativní postoj. Osvícenci se snažili pověsti

objasňovat v realistickém duchu a bojovat tak proti pověrčivosti lidu. Pověst nebyla

původně určena dětem, ale sloužila k poučení nebo informaci (národní, politické,

právní, etické apod.). Některé pověsti obsahují autentická historická fakta, jsou

realistickým dokreslením děje v konkrétním čase, zprávou, záznamem a staly se

mnohdy východiskem ke vzniku historické prózy.2

Představitelé romantismu chápali význam pověstí jako svědectví lidové paměti o

dějinných událostech a povýšili je na významného činitele národního uvědomění.

V prvních dvou desetiletích 19. století byla po písni a pohádce pověst v největším

zájmu obrozenců a badatelů. V době národního obrození byla pověst chápána jako

prostředek k upevnění národního uvědomění, národního cítění a historického

vědomí. Toto období bylo inspirativní pro vznik nových pověstí i vznik dalších variant

pověstí starých. Vydávány byly hlavně národní a místní pověsti, které budovaly

národně vlastenecký mýtus o české historii.

V českých zemích mezi význačné sběratele pověstí patří August Sedláček a Alois

Jirásek, autor Starých pověstí českých.

2 URBANOVÁ, Svatava. Žánry, osobnosti, díla: historický vývoj žánrů literatury pro mládež -

antologie. 2. (upr. a dopl.) vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 1998. Učební texty Ostravské

univerzity. ISBN 80-7042-136-3.

14

4. Pověst a její funkce

V současné době je v edukačním procesu kladen velký akcent na posílení

interdisciplinárních souvislostí. Problematika mezipředmětových vztahů je jednou

ze zásadních otázek, které oborová didaktika musí brát v úvahu při ujasňování

postavení svého předmětu v celkovém systému vyučovacích předmětů.

Pověst byla a stále zůstává oblíbeným doplňkem výuky, hlavně regionálních dějin.

Regionální dějiny jsou většinou definovány jako dějiny dílčích oblastí, zpracovávají

dějiny určitého teritoria a tvoří nedílnou součást národních dějin. Jsou významnou

částí historické vědy, která je specializovaná na zkoumání vývoje společnosti v

menší územní oblasti. Předmět i metody regionálních dějin, stejně jako metodické

zásady, jsou shodné s obecnými zásadami historické vědy.3

Regionální dějiny umožňují větší konkretizaci a názornost. Mohou se podílet na

formování historického vědomí na základě zkušenostního pole žáků. Představují

totiž rovinu poznání blízkou životní zkušenosti žáků. Prostřednictvím pověstí

můžeme rozvíjet dovednost informace samostatně vyhledávat a následně s nimi

pracovat. Díky jejich schopnosti emocionálního působení mohou plnit funkci

motivace učiva.

Svým poetickým půvabem dokážou vyvolat zájem o minulost. Dají se dobře využít

k popularizaci regionálních poznatků. Jsou nejlepší cestou k utváření a formování

historického vědomí žáků, k vytváření jejich kladného vztahu k zajímavým místům v

jejich okolí a následně i místům vzdálenějším.

Pochopení nejrůznějších dějů a souvislostí, které měli ať již kladný nebo záporný

dopad na život lidí v jejich rodišti či regionu, jim v dalším období usnadní chápat

3 SVOBODA, Lubomír. Regionální dějiny ve vyučování dějepisu. Praha: Státní pedagogické

nakladatelství, 1986. Sborník Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích.

15

podobnou problematiku v širší rovině. Motivačním podnětem je osobní žákův vztah

k místu a prostředí, v němž žije.

Pověsti se mohou podílet jak svou informativní, tak formativní složkou na

naplňování základních cílů vyučování. S jejich pomocí lze rozšiřovat, prohlubovat i

fixovat učivo.

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání uvádí, že je důležité v

průběhu vzdělávání vybavit žáky vedle předmětových vědomostí také dovednostmi,

postoji a hodnotami, které budou moci využít nejen ve škole, ale především v

běžném osobním životě, při studiu a později například ve své profesi.

Uplatňováním pověstí ve výchovně vzdělávacím procesu se také rozvíjí tvůrčí

způsoby práce s textem. V některých případech mohou vést k tomu, že je třeba

znovu a znovu ověřovat zjištěné skutečnosti a interpretace z pohledu nových

generací.

Regionální pověsti jsou optimálním zdrojem pro zájmovou a „badatelskou“

činnost žáků. Lze tak navodit u žáků proces objevování. Regionální pověsti jsou

vhodné také pro skupinovou práci při řešení zadaného úkolu (metoda řešení

problému).

Obsahují i výchovnou funkci, neboť jejich důležitým posláním je vzbudit užší

vztah k místům vyprávěných dějů. Pro děti jsou pověsti branou do historie, nikoliv

však ještě historií. V rámci regionálních pověstí je také možné provést jejich

dramatizaci.

Dalším způsobem jak regionální pověsti využít je forma exkurze. Cílem může být

návštěva historických památek a míst, ke kterým pověst odkazuje, nebo návštěva

regionálních institucí: muzea, spolupráce s knihovnou či archivem, kde žáci mohou

nahlédnout a seznámit se s obecními, či školními kronikami, jako s významným

pramenem, který má u nás dlouhou tradici.

Regionální pověsti jsou často chápány jako pouhé historické obrazy zahrnující v

sobě ohlas určité historické události. Patří k významným pramenům regionálních

dějin. Jako rozšiřující učivo mohou přispět ke zpestření vyučovacích hodin.

16

Zasluhují, aby jim ve vyučovacím procesu byla věnována pozornost. Jejich

prostřednictvím se lze učit o regionálních dějinách zábavnou a přístupnou formou.

Pověstmi se zabývá jak literární věda, tak historiografie.

17

5. Lhenice - historický vývoj a charakteristika obce

Městys Lhenice se nachází v šumavském podhůří v prachatickém okrese, 7

kilometrů jihozápadně od Netolic. Lhenice leží v nadmořské výšce 556 metrů, na

úpatí vrchu Stráž, dosahujícího 740 m nad mořem.

Historický vývoj utvářel a formoval život v obci se všemi dobovými aspekty a

činiteli. Soužití a spojení s přírodou po generace utvářelo a upevňovalo vztah

k půdě. Vzhledem k tomu, že v obci nejsou příliš vhodné podmínky pro intenzivní

obdělávání půdy, představovalo ovocnářství logickou volbu. Sadařství a pěstování

ovoce je již tradičním způsobem obživy ve Lhenicích. V průběhu staletí se stal

dominantní a neodmyslitelnou součástí života místních obyvatel. Lze bez nadsázky

konstatovat, že pěstování ovoce ve Lhenicích přetrvávalo v každé době a za každého

režimu. Pro široké okolí se vžilo označení „Lhenice - zahrada jižních Čech“.

První zpráva o Lhenicích se datuje z konce 13. století 4. Ještě před založením

kláštera ve Zlaté Koruně (1263) vznikla vesnice Lhenice, která byla poté připojena do

pozemkové církevní držby. Lhenice se staly majetkem zlatokorunského kláštera.

Cisterciácký řád kolem roku 1300 vlastnil i řadu vesnic v okolí Lhenic, například

Hoříkovice, Hrbov nebo Vadkov. Ve 13. století byl ve Lhenicích vybudován kostel.

Na počátku 15. století byly Lhenice sídlem rychty, do jejíhož obvodu patřilo

dalších 10 vesnic. (Doubrava, Jáma, Klenovice, Lhota Ratiborova, Mičovice, Příslop,

Újezdec, Vadkov, Vodice, Záhoří a dvě samoty - Zlín a Pizel. V roce 1437 připsal císař

Zikmund některé vesnice zlatokorunského kláštera táborským měšťanům. Táborský

měšťan Zbyněk obdržel Lhenice, Újezdec, Vadkov a Vodice s ročním užitkem 60 kop

grošů. Po připojení k Táboru lheničtí odváděli peněžní a naturální dávky nové

vrchnosti. K povinnostem patřilo posílat z každého domu jednu osobu táborským

4 Městys Lhenice- historie městyse Lhenice.[online]. 2013.[cit. 2013-02-26]. Dostupné

z:http://www.lhenice.cz/

18

v době konání podzimních honů na zvěř. Táborští měšťané hledali cesty, jak zvýšit

svůj příjem ze Lhenic.

Účinným prostředkem byla snaha získat pro Lhenice povýšení na městečko. Po

zaplacení určité peněžní částky jejich žádosti český král Ferdinand I. vyhověl.

Panovník dne 21. ledna 1544 vydal v Praze listinu povyšující dosavadní vesnici

Lhenice na městečko, udělil mu znak, právo pečetit zeleným voskem, svobodu trhu s

výročním trhem na den sv. Jiljí a týdenní trh ve středu. Dostaly také právo, aby se

v městečku usazovali různí řemeslníci. Povýšením na městečko postupně vzrůstal

hospodářský, obchodní a kulturní význam místa. V držení města Tábora byly Lhenice

pouze tři roky. Po potlačení povstání proti císaři jsou roku 1551 Lhenice s okolními

vesnicemi postoupeny Vilému z Rožmberka.

Z dochovaných písemných pramenů vyplývá, že již v 16. století zde bylo

ovocnářství velmi rozšířeno. Z písemností velkostatku v Českém Krumlově se

dočteme o opakovaných, převáženě ovocných darech poddaných ze Lhenic na

rožmberský stůl v rozmezí let 1557- 1574. Rožmberský vladař „milostivě a laskavě

přijal tyto malé dary a vyjádřil přání, aby takových darů bylo co nejvíce, aby hostiny

na zámku netrpěly nedostatkem“.5 Dary byly doprovázeny dopisy, k nimž byla

připojena městská pečeť se znakem Lhenic.

Po vymření rodu Rožmberků v roce 1611 zdědil panství Jan ze Serinu. Po jeho

smrti se majiteli stali Švamberkové. Lhenice formou císařského daru roku 1622

připadly do majetku rodu Eggenberků. V jejich držení byly až do roku 1719, kdy po

vymření členů tohoto rodu připadly dědictvím Schwarzenberkům.

Ovocnářství si i v následujícím století udrželo významné postavení. Kromě dříve

obvyklých a rozšířených jabloní se začínají objevovat třešně.

Příjem za třešně se od této doby objevuje v zachovaných

účtech městečka ze 17. a 18. století pravidelně. Produkce

5 SOkA ČK, velkostatek Český Krumlov, sign. I. 7 C 2.

19

ovoce dosahovala značné výše a přesahovala možnost spotřeby v obci samotné.

Podnikaví pěstitelé vyváželi své produkty do okolí. V 18. století nastaly výrazné

změny v životě venkovského lidu po vydání patentu o zrušení nevolnictví z roku

1781. Byla odstraněna bezprostřední osobní závislost poddaných na vrchnosti. Ještě

významnějším byl revoluční rok 1848. Bylo zrušeno poddanství.

Tímto zákonem poddaní přestali být robotníky a stávali se plnoprávnými občany

a vlastníky půdy, kterou obdělávali pro sebe, a zároveň byla jejich půda zbavena

všech naturálních a peněžních břemen. Základní otázkou zůstávalo placení náhrady

za vyvázání se z robotních povinností. Náhrada na penězích byla stanovena na

dvacetinásobek dosavadních ročních dávek. Výše dávek představovala pro

zemědělce vysoké zatížení a často značné zadlužení. Následující rok 1849 položil

základy pro samostatnou působnost v obcích a městech.

Zaznamenání hodnou, byť tragickou událostí byl poprvé v historii městečka

počátkem roku 1861 obrovský požár, který v průběhu dvou hodin zničil 23 domů s

hospodářskými budovami a stájemi, v nichž byly uloženy zásoby nedávné sklizně

obilí a zvířectvo. Celková škoda byla 64 000 zlatých. Sbírka na Lhenice se konala po

celých Čechách, bylo vybráno na 800 zlatých. Lhenice byly poprvé připojeny do nově

vzniklého politického okresu Prachatice, jehož součástí jsou vyjma válečných let

doposud. Do čela obce byl zvolen první starosta František Prauhofer.

Lheničtí občané žili obvyklými starostmi a problémy své nevelké obce. Vedle

svých živností a sadů se souběžně mnozí věnovali spolkové činnosti. Řada spolků

vyvíjela dlouholetou úspěšnou činnost a tvořila významnou kapitolu kulturního a

společenského života.

S ohledem na základní charakteristiku Lhenic, tedy zemědělské obce, patřilo

k primárním zájmům počasí.

Bohužel, v historii nescházely ani různé mimořádné změny počasí, živelné pohromy

či neúrodné roky.

Jak dokládají zápisy z obecních kronik.

20

1792 - 21. červenec - silný vítr značně poškodil stromy všeho druhu.

Vzniklá škoda byla natolik významná, že se o ní dočteme ze zápisu městské rady.

„Tak jakož den 21. Julii 1792 skrze povětří přehrozný a vzniklý vítr (kterýž žádný

nepamatuje) převeliké škody jak na lesním, polním tak také zahradním stromoví

učinil, protož také Janova Tinhofra hrušky velké na sadě velkým kvaltem zlomil…“.6

1827 - 17. červenec - Lhenice, Hoříkovice a Třebanice postihlo velké krupobití.

Tentýž rok byl mimořádně bohatý na sníh.

1834 - velmi suchý rok, bez sněhu a dešťových přeháněk.

1837- 26. březen - napadlo velké množství sněhu.

1849 1851 – neúroda.

1890 - srpen - velké krupobití.

Mimořádné změny počasí nescházely ani v dalších letech.

1921 - nebývalé množství sněhu, jeho výše dosahovala až 75 cm, sníh způsobil

mnoho škod v zahradách, lesích i na ovocných stromech.

1922 - velmi nepříznivé počasí, málo vláhy, sníh napadl již v říjnu.

1923 - červen velmi chladný, mrazy až do března 1924.

1927 - 12. 13. a 14. květen – mrazy, hustý sníh, došlo k poškození stromů, které byly

v plném květu.

1929 - únor, napadlo nezvyklé množství sněhu (místy až 80 cm), mrazy až do -

40OC, červenec - větrná smršť, poškození sadů.

Srpen - katastrofální nedostatek vody, stromy usychaly. Ze záznamů v obecní

kronice se dočteme, že uschlo až 9716 ovocných stromů.

1930 - sucho, málo sněhu, květy stromů napadeny housenkami.

1931- květen - velké krupobití, v jehož důsledku byla zničená veškerá úroda.

6 Protocoll na rozličná ouřadní jednání a poznamenání z let 1786-1817. SOkA Prachatice

21

1934 - kruté mrazy, mladé stromky zničeny zvěří.

1935 - květen - rozkvetlé stromy zmrzly, v létě sucho.

1937- leden - holomrazy, přesto velká úroda.

Hospodářské výsledky byly pro sadaře zásadní. Výnosy z úrody byly často

nejdůležitějšími příjmy v rodinách zemědělců. Byly ovšem tvrdě vydělané.

Z vyprávění pamětníků: „Každý měl svou partu na česání, ponejvíc rodinu,

postavili boudu a žili si v přírodě, vlastně moc nežili, byli furt na žebříku, od světla do

světla, lezli bosatý nahoru dolů jako opice, až jim naběhly nohy a k tomu řvali na

špačky, ty nadělali škody, mrzáci! Každej peckař měl bič s krátkou rukojetí, aby ho

moh strčit do rukávu, co chvíli s ním zapráskal, rána jak z kvéru – a do toho drnčely

řehtačky, celá familie řvala a Lhenice se třásly jako v turecký vojně “ 7.

sadařská bouda- ( soukromý archiv J. Kovářová)

Mnozí z obyvatel Lhenicka se v období sklizně měnili na kočovníky. Bylo tradicí, že

jakmile byla sklizena úroda doma, pokud to bylo jen trochu možné, putoval sadař

s celou rodinou „do handlu“. „ Když byli hotovi doma, odjeli s partou do světa,

třebas až do Rumunska, nebo ještě dál na východ, kde prostě bylo něco k česání,

jezdili jako cikáni. Vozejk, na něm skládací chajdu, bubínek na vaření, žebříky a koše

a za vozem na šňůře táhli kozu, tu museli mít třebas v Africe, bez kozy ani ránu a pod

7

STARÝ, Václav a kol. LHENICE-ZAHRADA JIŽNÍCH ČECH (1283-1983). 1.vyd.MNV Lhenice, 1983.

22

vozem v bedně měli slepice. Toulačka a robota. Ale když se vyvedla sezóna, dával

takový peckař švy dceři větší věno než sedlák. Taková peckařská dcerka mívala proti

selské výhodu - uměla dřít, ani nemukla. Byla tak vychovaná. Dvakrát denně ji hnal

tatík s naloženou nůší do Prachatic, to už měli vyšlapanou zvláštní peckařskou cestu,

prodala třešně, a když byla šikovná, nakoupila na trhu v Prachaticích salát, ten zase

prodala tady peckařům. Mohli se po něm tlouct. Taková peckařská dcerka bejvala

lepší než desítistrychový statek. Dříč a prachy k tomu“ 8

Všechny historické mezníky doby zasahovaly do běžného života a dění ve

Lhenicích. První světová válka, vznik Československa, přelomové období dvacátých a

třicátých let. Druhá světová válka zasáhla i do života lhenických. Mnozí občané byli

odesláni na nucené práce. Život pod německou nadvládou byl, tak jako v celém

zbytku okleštěné republiky, veden snahou o přežití.

Po ukončení válečného běsnění a šťastném návratu perzekuovaných osob

z nucené práce pro říši, či z koncentračních táborů, se celá obec postupně navracela

k mírovému způsobu života.

Počet obyvatel Lhenic se po osídlování pohraničí snížil na 1100 osob. Stratifikace

obyvatel byla pestrá. Obec zůstávala soběstačnou téměř ve všech oblastech. Ve

Lhenicích bylo zastoupeno množství řemesel. Výjimkou nebyla situace, kdy se jeden

živnostník současně věnoval více oborům, například spojení pohostinství

s dopravou.

Lheničtí, podobně jako celá republika, s obavami sledovali dění na politické

scéně a probíhající změny ve společnosti. Únorový převrat měl tvrdý dopad i na

malé živnostníky. Mnozí ukončili své živnosti sami, zbývající byli zařazeni do tzv:

„Komunálních služeb“. Většina vlastníků malé živnosti byla současně i majitelem

zemědělské půdy. Téměř každá rodina vlastnila ovocný sad - třešnici, jabloně,

švestky. Sad, který se předával z generace na generaci společně s pěstitelskými

dovednostmi a celoživotními zkušenostmi.

8 Tamtéž.

23

Jedinou skutečností ovlivnitelnou pouze případnými výkyvy počasí, ale

nepodléhající politickým a hospodářským změnám ve společnosti, byla produkce

ovoce od místních pěstitelů. Pěstování ovoce bylo samozřejmou součástí života ve

Lhenicích, podobně jako aktivity spojené s činností pěstitele. Celoroční péče

vrcholila sklizní obvykle počátkem června a pokračovala až do podzimu. Po úspěšné

sezóně byla rodina zajištěna na delší čas. Vzhledem k tomu, že v soukromém

sektoru si mohli čas zorganizovat a naplánovat dle potřeby, změna společenských a

majetkových poměrů negativně zasáhla i tuto součást života lhenických občanů.

Přeměna venkova v padesátých letech prostřednictvím kolektivizace zemědělství

pokračovala a probíhala v celé zemi. Jednotná zemědělská družstva byla zakládána i

v nejmenších vískách a vesničkách. V tisku, rozhlase i v dokumentárních filmech byly

pravidelně prezentovány úspěchy sdružených zemědělců.

Veřejnost byla informována a přesvědčována o nadšeném plnění a překračování

plánů zemědělců, i o stále se zvyšující úrovni života na vesnici.

Veškeré politické dění v Československu včetně kolektivizačních procesů se

uskutečňovalo pod bedlivou kontrolou prověřených a následně pověřených

pracovníků. Hlavní slovo měli spoluobčané a sousedé ve vesnici. V této těžké a

náročné době se nejlépe projevily charaktery lidí a vzájemné mezilidské vztahy.

Společným znakem všech nově vzniklých JZD byla skutečnost, že dobrovolně

vstupovali především malí a střední rolníci. Majetky zakládajících členů, přeměněné

na vklady, nebyly nijak výrazné. Často byly na stejné úrovni i hospodářské

zkušenosti, dovednosti, znalosti. I přes důraznou ideovou podporu neměla první

družstva dlouhou životnost. Rozhodujícím faktorem byla absence mechanizace,

rozdrobenost a kvalita půdy obdělávaných pozemků. Činnost JZD byla podporována

sliby o vysokých výnosech a lepších výdělcích s menší námahou jako důsledek

kolektivního hospodaření. Realita byla jiná. Byli sdruženi, byli kolektiv, ale pracovali

převážně ručně, bez slibovaných výdobytků. Obdobná situace, která panovala v celé

republice, se dotýkala i zemědělců na Lhenicku.

24

Kolektivizační úsilí zasáhlo všechny vesnice z okolí Lhenic, z nichž některé jsou

dnes samostatnými obcemi, ale v inkriminované době tvořily součást Lhenic. Jsou

jimi Brusná, Hoříkovice, Hrbov, Jáma, Klenovice, Lhota Ratiborova, Mičovice,

Třebanice, Třešňový Újezdec, Vadkov, Vodice.

Kulaci, vesničtí boháči, neplniči a nepřátelé lidu, byli označeni a objeveni téměř

ve všech osadách Lhenicka. Ve většině případů byl společným jmenovatelem

obviněných, odsouzených a v mnoha případech vysídlených sedláků, nepřátelský

postoj k lidově demokratickému zřízení, záškodnictví a neplnění předepsaných

dodávek. Dodávkové kvóty byly třídně koncipované směrnicemi KSČ.

Ve Lhenicích bylo založeno družstvo jako jedno z posledních v okrese Prachatice.

Lheničtí ovocnáři se nechtěli vzdát svých ovocných sadů. Ovocnářství, jako druh

zemědělské výroby, má svá specifika.

Péče o stromy nespočívá pouze v očesání úrody, ale vyžaduje celoroční pozornost

majitele. K běžným činnostem pěstitelů přinášejícím úrodu patří ošetřování stromů,

jejich ochrana před škůdci a také průběžná obnova sadů. Výsadba nových třešnic

nebo jabloňových sadů byly vždy nákladnou záležitostí. Všechny vložené prostředky,

ale především namáhavou práci několika generací, měli nyní lheničtí odevzdat do

družstva. Z tohoto hlediska je pochopitelné odmítavé stanovisko většiny sadařů.

Založení družstva bylo provázeno těžkostmi a problémy. Občané neměli přílišný

zájem o vstup, přestože založení JZD předcházela masivní kampaň. Pod vlivem

událostí v okolních obcích a z obav před represemi, o kterých se nehovořilo, ale

všichni o nich byli dostatečně informováni, došlo ke vzniku jednotného

zemědělského družstva. Významná část budoucích družstevníků byla zaměstnána

v jiných oborech v místě, či v blízkých obcích a vzhledem ke specifickému charakteru

místní zemědělské výroby se zemědělské činnosti věnovala po práci.

Dochované prameny potvrzují, že ekonomická situace v prvním pětiletém období

družstevního hospodaření nebyla nijak příznivá. Obecní kronika, je vedena

25

v ideologickém duchu doby svého vzniku. Zaznamenané události popisují postupné

budování JZD, výstavbu hospodářských budov, zajištění potřebné mechanizace,

plnění plánu, úspěšné získávání nejrůznějších ocenění a uznání.

Práce družstevníků byla výrazně podhodnocena. Ze svých pozic zaměstnanců

družstva tuto skutečnost mohli jen těžko ovlivnit. Paradoxem byly uváděné

ohromující hodnoty majetku, ale nezřídka docházelo k tomu, že členové družstva

pracovali zadarmo. Úzká specializace na ovocnářství, ve snaze o navázání dlouholeté

tradice, se zpočátku nejevila jako dobrá volba. Dosud založené sady, převzatá JZD,

nesplňovaly podmínky pro velkovýrobní způsob hospodaření. Lheničtí družstevníci

tedy započali s kácením starých třešnic a zakládali nové velkovýměrové plantáže

třešní, višní, jabloní, rybízu, jahod. Souběžně také navázali spolupráci s akademií

věd.

Pro zvýšení výnosů se aplikovaly nejmodernější metody a vědecky ověřené

způsoby práce. Politická podpora na okresní či krajské úrovni však nemohla zaručit

požadované vyšší výnosy. Faktem ovšem zůstává, že pracovní jednotka, tedy

odměna za práci zaměstnanců JZD, byla po dobu prvních pěti let nízká. Pohybovala

se mezi 11 – 12 Kčs.

Profilující byla specializace na pěstování ovoce. Nově založené družstevní sady a

ovocné plantáže, zmodernizovaná technika a výrazné subvence od státu napomohly

ke skutečnosti, že JZD Lhenic si dokázalo získat postavení a renomé mezi předními

agrárními podniky v Jihočeském kraji. Ve svém hlavním zaměření patřili lheničtí

zemědělci po odborně technologické stránce k uznávaným specialistům. Využití

přírodních podmínek, dlouholetých tradic, zkušeností a dovedností lhenických

družstevníků, přinášelo ve své době trvale dobré výsledky. JZD svou velikostí patřilo

k největším podnikům v obci a jeho rozvoj současně napomáhal rozvoji obce.

Devadesátá léta, změny v celé společnosti i nové milénium přivítali lheničtí jako

nové příležitosti a možnosti prosadit se v demokratické, svobodné společnosti.

26

6. Lhenické pověsti

V každé době si lidé vyprávějí a předávají příběhy, které sami slyšeli. Pokud je to

pověst, či vyprávění z rodného města nebo místa bydliště, v ten okamžik získává na

důležitosti a významu. Do dnešních dnů nám přenášejí informace ze starých časů.

Střípky z historického vývoje Lhenicka. Lze je označit za poselství z dob dávno

minulých. V pověstech se prolínají životní zkušenosti našich předků předávané

z generace na generaci s morálními zásadami a principy. Hrdost na rodnou obec a

její historii je spojovacím článkem všech pověstí. Odkazují na důležité události

v chodu obce, které byly ve své době součástí běžného každodenního života.

Zároveň je každý příběh podložen relevantními fakty z dostupných informačních

zdrojů pro přiblížení a potvrzení historické skutečnosti.

Lhenice – náměstí s kostelem - ( soukromý archiv J. Kovářová)

27

6.1. Pověst „ O rytíři ze Stráže“

Nad Lhenicemi na Stráži dle pověsti přebývá „Dobrý duch rytíře ze Stráže“, který

střeží a hlídá klid na Stráži a v okolí. A nám tak zůstal již napořád nejvyšší vrchol

Stráž, který shlíží a dohlíží na své Peckáře a chrání je i se svým rytířem ze Stráže před

nepřízní osudu, kterou by snad mohl přinést vítr nových událostí.

Pověst o rytíři lze časově zařadit k nejstaršímu historickému období. Je spojena

s údajnou existencí strážných hradišť okolo obchodní stezky zvané „Linecká“.

Osídlení podél tras obchodních cest byla stará jako stezky samy. Dle dochovaných

dobových záznamů a nejnovějších archeologických nálezů je potvrzeno, že Lhenice

byly součástí tzv. Linecké stezky.

Do širšího povědomí veřejnosti se nevryla tak zásadním způsobem jako Zlatá

solná stezka, přestože archeologové dokládají její existenci již v roce 906.9 Stezka

vedla z Lince přes Vyšší Brod do Českého Krumlova a do Netolic. V 10. století na

této části stezky existovaly Netolice, jako jediné větší a významnější sídliště. K

nejdůležitějším místům na trase patřilo i pravěké hradiště nedaleko Třebanic.

Hradiště o rozloze 0,55 ha na vrcholu Velkého Hrádečku u obce Třebanice ,

pocházející z pozdní doby halštatské (6. st. př. n. l.). Ohrazení je tvořeno z větší části

jednoduchým valem, na V a JV straně valem dvojitým. Ten je pozůstatkem původní

kamenné hradby pravěkého opevnění. Hradiště má tvar protáhlého 181 metrů

dlouhého oválu. Podle lidových vypravování sem údajně vedla podzemní chodba

až ze Lhenic.

Také Lhenice tehdy měly pravděpodobně podobu menší osady nacházející se u

obchodní cesty. Jednalo se o jednoduchá sídliště budovaná v okolí strážných hradišť.

9 FENCL, Pavel. Linecká stezka. 1.vyd.Lhenice: Občanské sdružení Rozkvět zahrady jižních Čech. 2009.

28

Ta měla několik základních určení. Byla místem strážním, obchodním a skýtala

útočiště v případě nebezpečí i lidem z okolních sídlišť.

K ochraně obchodní cesty na Lhenicku sloužila místa na vrších Stráž a Vrata a

hrádek nedaleko Hrbova. O výše uvedených lokalitách nalézáme odkaz v díle

Augusta Sedláčka s názvem „Soupis památek v politickém okresu Prachatice“.

„Jihozápadně od Vadkova mezi opuštěnou jednotou Bělobradem a vesnicí Jámou,

kde výšina příkře spadá k Jámě, jest na skalnatém vrchu velké hradiště „na hradech“

a „Hradiště“ zvané. Na straně jižní jest hliněný val v délce 50m, k východu a severu

val kamenný, při severní straně přední val. Se sousedními vrchy Vrata jakož i Stráže

nad Lhenicemi poukazuje na starou obchodní cestu, která vedla z Lince tímto údolím

k Lhenicům, Písku a Praze“.

Obchodníci, v období 10. – 13. století, jejichž hlavním obchodním artiklem byla

sůl, určitě neprocházeli liduprázdnou krajinou. Povinností měst na obchodní trase

bylo udržovat průchodnost a zajišťovat bezpečnost. Spojnice mezi jednotlivými

vesnicemi, městečky a městy byly rovněž udržovány, tedy i bezpečné, a proto

přepravci po zaplacení obligátních poplatků mohli využívat i tyto komunikace.

Ještě do konce 12. století byla Linecká stezka důležitou obchodní trasou spojující

Podunají s českým jihem. V období 13. - 14. století vzhledem ke kolonizačnímu úsilí

panovníka, ale i klášterů ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně se hustota osídlení

zvětšuje. Také první písemná zmínka o Lhenicích je doložena a datována rokem

1283. „ Dle kterých Jindřich a Vok z Krumlova na novo potvrzují hornorakouskému

klášteru Drkolenskému věnování farní kollatury ve Světlíku a vesnice

v Pfafenschlagu, jež témuž klášter již před tím otec jejich byl učinil. Zde vyskytuje se

mezi jinými co svědek také Nemoje de Elenic“.10

10 KINDLMANOVÁ, Marie. Lhenice a vesnice k nim příslušné. Ve Lhenicích: Občanská

záložna, 1937.

29

6.2. Pověst „ O kostele uprostřed vsi “

Od prvopočátku se lidská entita uchylovala pod boží ochranu a pomoc. Hledala

spravedlnost i omluvu pro svá konání, jednání a vysvětlení svých činů a pohnutek.

Stejně důležité byly odpovědi na otázky týkající se přírodních úkazů, neočekávaných

a neobvyklých jevů a skutečností.

Dle pověsti leží lhenický kostel uprostřed vsi. Vesnice, která zde byla založena a

postupně se rozrůstala. Archeologické nálezy však potvrzují umístění původní osady

zhruba sto metrů na sever. Do míst „ Panského domu“, v lokalitě nazývané „Na

zámku“. Zde byly objeveny kosterní pozůstatky ze 13. století. Příliš bažinatý terén a

méně vhodná půda pro zemědělskou výrobu byly pravděpodobnými důvody pro

pozdější přenesení centra výš, právě okolo kostela.

Kostel byl a je v každé době nejvýraznější dominantou obce a současně

nejvýznamnější památkou Lhenic. Kostel má raně gotický původ. Svatý Jakub Větší,

jemuž je kostel zasvěcen, býval patronem poutníků a obchodníků. Dne 6. 7. 1560

došlo k přírodní katastrofě. Úder blesku silně poškodil věž kostela a kostelní zvon, a

proto byl kostel poprvé stavebně upravován. Oprava kostela trvala 6 let. Postupem

doby však přestal malý kostelík díky zvýšenému počtu farníků svou velikostí

vyhovovat. K jeho rozšíření došlo ve třicátých letech 18. století, kdy byl dům Boží

barokně přestavěn. Vybavení kostela je také barokní z 18. století. Originální

křtitelnici ve tvaru mušle nese andílek. Nejstarší památkou v kostele je kalich z roku

1530.

30

6.3. Pověst „ O sadařské madoně “

Kopcovitá krajina kolem Lhenic je předurčena k ovocnářské tradici. Od dávných

časů se místní věnují vedle svých řemesel a živností také pěstování ovoce. Poctiví

lidé v každé době, a lheničtí nejsou jiní, věří, že pokud přiloží ruku k dílu a s pokorou

a úctou přijmou svůj osud a dědictví po předcích, nemůže se jim vést zle.

Pověst vypráví o netradiční sošce sadařské madony, umístěné v kostele, která se

přimlouvá za místní a chrání jejich hospodářství, ovocné sady, štěpnice a zahrady,

tedy základní prostředky pro obživu rodin a nejvýznamnější zdroje ekonomického i

společenského rozvoje a rozkvětu celé obce a okolí. Při bližším pohledu nás zaujme

jablko a hruška, které madona drží v ruce. Symboly pěstovaného ovoce, jako znak

prosperity Lhenicka. Madona je ojedinělou ukázkou propojení duchovní sféry,

spojení života a náboženství.

Soška sadařské madony - ( Moje Lhenicko ročník 2014 )

31

6.4. Pověst „ O lhenickém troubení “

Celé rodiny byly závislé na úrodě ze sadu, z třešnice a kdyby „potlouklo“, to by

bylo zlé. Kdykoliv se v průběhu roku projevila nepřízeň počasí v podobě bouřky,

velkých mraků, bylo nutné začít troubit proti kroupám. Podle peckářské pověsti

místní věřili, že jedinou pomocí a ochranou proti škodě na ovocných stromech a

úrodě je troubení na zvláštní mořskou mušli. Tradice troubení se dědila „ U

Tomanů“, kde měli mořskou mušli posvěcenou prý samotným papežem, která

dokázala svým zvukem odehnat mračna. Troubením byla „zažehnána“ mnohá škoda

na ovocných stromech a úrodě.

Mušle na troubení proti bouřce - ( soukromý archiv J. Kovářová)

32

6.5. Pověst „ O podzemních chodbách pod Lhenicemi“

Pod Lhenicemi, jak uvádí pověst, je rozvětvená síť podzemních chodeb. Sklepení

prý vede pod celými Lhenicemi až na Hradce, nebo až na Grejnarov. Chodby, které

začínají pod kostelem a pod „ Zámkem – panským domem“, vedou do několika

směrů, do Prachatic i do Netolic. Hlavní chodba je vyhloubená pod zámkem a

směrována je na Netolice. Sloužila jako úniková cesta v době nebezpečí. Končit má

na Hrádečku. Pod Hrádečkem je železný poklop, který byl východem. Za extrémního

sucha jej lze najít a prohlédnout. Očití svědci potvrzují, že ještě počátkem

padesátých let prošli, tehdy jako školáci, částí chodby umístěné pod zámkem.

Údajně se dalo projít téměř padesát metrů. Pak narazili na zazděný otvor a chodba

končila. V současné době jsou chodby pod zámkem zality vodou. Další větev

odbočuje ke kostelu a pod několika domy v Krumlovské ulici vede směrem na

Prachatice. Ve sklepních prostorech je možné dosud najít pozůstatky této „cesty ze

Lhenic“.

Panský dům, původně zemanská tvrz, který se nachází na vyvýšené terase

severozápadně pod kostelem. „Panský dům“, pochází z počátku 17. století. Podle

názorů dnešních historiků, však je objekt daleko starší. Předtím, než předal Petr Vok

z Rožmberka císaři krumlovské panství, chtěl odměnit své úředníky. Roku 1600

postoupil městečko Lhenice s farou a vsí Vadkovem a Vodicí Martinu Grejnarovi

z Veveří a na Mysletíně za 500 kop českých grošů. Dle jiných zpráv tímto způsobem

splácel dlužnou částku svému Kammermistrovi (správci své komory). Majetkem

rodiny Gregorovy je tento objekt od roku 1782, kdy byl dům prodán. Všechny

budovy mají zrestaurovanou sgrafitovou výzdobu. V 1. patře se dochoval renesanční

kazetový strop, který byl roku 1909 přenesen na zámek Hluboká nad Vltavou.

Informace o rozsáhlých sklepích, rozprostírajících se pod záhradou v těsném

sousedství kostela, najdeme také v díle: „ Soupis památek historických a

33

uměleckých v politickém okresu Prachatickém“, od autorů F. Mareše a J. Sedláčka

z roku 1913.11

Panský dům – ( web. stránky- Městys Lhenice )

11 MAREŠ, František a Jan SEDLÁČEK. Soupis památek historických a

uměleckých v politickém okresu Prachatickém. Prachatice: Galerie Nahoře, 1995.

Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, 38 [a].

34

6.6. Pověst „ O lhenickém pivovaru “

Pivo se vaří od nepaměti. Původně se vařilo v domácnostech, klášterech či

feudálních sídlech, a to především z ječného nebo pšeničného sladu. Bylo

nechmelové, zato se do něj pro chuť přidávaly různé bylinky. Chmelové pivo je

známo v českých zemích až v 11. století. Nově založeným městům byly udělovány

různé výsady a mezi nejvýznamnější patřilo právo várečné, což bylo právo vařit pivo.

Těchto výsad si měšťané vážili a dbali na jejich dodržování.

Jedna z pověstí vypráví o tom, jak byli místní bohatí, a jak se lhenickým dařilo

dobře, že i svoje pivo měli. Vařili si jej sami, šenkovali dle vlastního uvážení,

prodávali do okolních vesnic a dováželi na dvůr krumlovského panstva.

Reálný základ pověsti dokladuje historický dokument, listina vydaná panem

Petrem Vokem z Rožmberka v Krumlově roku 1596 na den sv. Petra a Pavla, která

nejen potvrzovala předchozí udělené výsady, ale navíc ustanovila ve městečku

purkmistra a z konšelů se stali měšťané. Dále povolovala vařit dva druhy piva,

pšeničné a ječné. Ve Lhenicích opravdu měli pivovar. Pivo vyráběli, prodávali, ale

z každého věrtele piva byli povinni odvádět dvakrát ročně poplatek vrchnosti

v Krumlově.

V době finanční tísně obce přešel pivovar do rukou Martina Grejnara z Veveří a

na Mysletíně, takto majitele renesanční tvrze, do doživotního užívání, za splátku

obecních dluhů. Ten prodával sousedům v městečku pro jejich potřebu, jeden věrtel

12piva za strych pšenice13.

12 Věrtel- historická velikost je uváděna v několika různých hodnotách, buďto 23,40 litru nebo 49 či 50

žejdlíků, což odpovídá hodnotě 23,5 litru pro 49 žejdlíků a 25,2 litru pro 50 žejdlíků. Hájkova kronika uvádí jednotku věrtel jakožto jednotku užívanou pro kapaliny ve velikosti 1 věrtel = 248 litrů, což je 128 pint – což je tzv. pivní sud (jednotka).

13 Strych - korec nebo kořec, někdy též strych nebo měřice, je stará česká míra plošného obsahu a objemová

míra užívaná pro sypké látky, jež byla užívaná v Čechách.

35

V počátku třicetileté války (1628), po vypálení pivovarů v Netolicích a

v Prachaticích, umožnili lheničtí sládkům z těchto postižených měst, do doby

obnovení jejich pivovaru, uvařit si pivo ve Lhenicích. Jako vyjádření vděku

krumlovský hejtman Jan Zikmund Turnovský nechal zbudovat na budově lhenického

pivovaru nový krov.

Válečná úskalí třicetileté války neminula ani Lhenice. Městečko bylo dvakrát

vypáleno a současně přišlo o 2 měděné pánve z pivovaru. Místní ještě v roce 1653

žádali město České Budějovice o obnovení pivovarnických práv, avšak neuspěli.

Příslušné listiny se pravděpodobně ztratily během třicetiletého válečného konfliktu.

V dalších staletích už obecní výroba piva ve Lhenicích nebyla obnovena.

36

6.7. Pověst „ O lhenickém znaku“

O původu znaku se dochovaly nejrůznější pověsti. Nejznámější z nich vypráví, že v

Českých Budějovicích vypukla morová epidemie, takže se nikdo z okolí ani neodvážil

do města vstoupit. Jen lheničtí neohroženě a vytrvale zásobovali celé město

ovocem. Proto prý, jako výraz vděku budějovických měšťanů, jsou ve znaku lhenická

jabloň a budějovické hradby.

Jiná pověst vypráví o vznešeném cizinci, jímž měl být sám císař, který projížděl

Lhenicemi. Místní mu nabídli k občerstvení jedenáct krásných jablíček. Potěšený

panovník, český král Ferdinand I., za odměnu povýšil Lhenice na městečko.

K povýšení došlo listinou vydanou v Praze dne 21. ledna 1544. Udělil mu znak,

právo pečetit zeleným voskem a svobodu trhu s výročním trhem na den sv. Jiljí a

týdenním trhem ve středu.

Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrná hradební zeď s cimbuřím na obloučkovém

podklenutí. Ve stínkách jsou střílny. Nad hradbou vzrůstá jabloňový štěp v

přirozených barvách se žlutočervenými jablky14.

Listina o povýšení Lhenic – ( fond SOA Prachatice )

14 SEDLÁČEK, August. Místopisný slovník historický Království českého. Praha: Argo, 1998.

ISBN 80-7203-099-X.str.510

37

Znak Lhenic 1544 ( fond SOA Prachatice )

Současný znak se od původního liší barvou hradební zdi, která je zlatá, a barvou

jablek, která mají červenou barvu.

Současný znak ( web. stránky- Městys Lhenice )

38

6.8. Pověst „ Jak ve Lhenicích našli poklad “

Podle pověsti ve Lhenicích našli poklad. Při přestavbě domu na náměstí číslo

popisné 2, tedy v místech, kde dnes stojí hotel. Po chalupě se tu říkalo „U Čížků“.

Několik století byl tento dům spojen s provozováním kupecké činnosti. Nebyl to

poklad nijak velký, ale o to cennější. Ve džbánku se našly zlaté a stříbrné mince

velké hodnoty.

Lhenice - náměstí - dům čp. 2. (Rodopisná revue č. 16, rok 2014)

Historické prameny uvádějí, že roku 1789 majitel Jakub Mügo začal s přestavbou

svého domu. Na stavební práce si najal pomocné síly. Jedním z nich byl jakýsi

Vavřinec Teiml, podruh z „Pizele“, což byla samota nad obcí Kralovice. Druhým

nádeníkem pak byl libějovický poddaný Jakub Mráz. Oba nádeníci jednoho letního

dne našli při odklízení stavební sutě v zadní části domu hrnek, ze kterého se

vysypaly staré mince. Z hrnku vypadlo 66 dukátů a také 27 tolarů. Dukáty byly zlaté

mince o váze 3,9 gramu z doby vlády Jana Lucemburského. Tolary byly velké stříbrné

mince o váze téměř 30 gramů, které se razily již od roku 1520. Svůj nález oba

pomocníci zatajili majiteli usedlosti a rozdělili se o něj. Co se dělo poté, je popsáno

ve zprávě hospodářského úřadu panství Netolice ze dne 25. srpna 1798 :. „ … ale

celá tato věc, neboť nálezci nebyli dost obezřetní a nalezené dukáty vyměnili u

39

čichtického žida, byla prozrazena, neboť týž byl hned vyslechnut v radě městyse

Lhenice…“.15

Zpráva o okolnostech nálezu pak byla zaslána vrchnosti do Českého Krumlova. Další

vyšetřování bylo složité a na tehdejší dobu i dosti obsáhlé. Ve vyšetřovacím spise o

stu stranách jsou uvedeny podrobnosti jak o nálezcích, tak i oceňování mincí

zlatníkem. Celý poklad byl nakonec oceněn částkou 341 zlatých. O tom, jaký trest

byl uložen nepoctivým nálezcům, se žádnou zprávu nalézt nepodařilo.

Podobné poklady se ukládaly v nejistých dobách. Tehdy bohatí měšťané ukládali

svůj majetek do různých skrýší s tím, že si ho v dobách lepších a bezpečnějších zase

vyzvednou. Často se ale stávalo, že majitel uschovaného pokladu zemřel, lepších

časů už se nedožil a poklad byl později objeven někým jiným. S největší

pravděpodobností byly mince v domě č. 2 uloženy v době třicetileté války, možná už

v roce 1620.

Lhenická obecní kronika z roku 1837 odkazuje na souvislost mezi pokladem a

menší sakrální stavbou na okraji obce: „ …při silnici od Lhenic do Netolic vedoucí, je

vystavená zavřetá, nyní jmenovaná Čížkojc kaple, kterou zdejší soused Jakub Mügo

při jeho poli a louce na obecní půdě, na jeho vlastní outraty postavil a v jeho poslední

vůli /testamentu/ držitele jeho domu číslo 2. zavázal, když ta kaple časem sejde, zas

nově postavit a na její postavení a vydržení pole na Kužvardě 1 ¾ strychu výsevu

ustanovil. V té kapli vynachází se obraz Panny Marie…“.

Vystává otázka, zda skutečně stavbu kapličky financoval pan Jakub Mügo z peněz,

které obdržel za nalezený poklad mincí.

Čížků kaplička - 05/ 2018 (soukromý archiv J. Kovářová)

15 Rodopisná revue on-line, č. 16, 2014, 3, J. Bukovský

40

6.9. Pověst „ O hradu u Vadkova“

Pověst vypráví o tom, že u Vadkova stával kdysi velký hrad. Ještě dnes tam prý

jsou zbytky jeho opevnění.

Pravděpodobně se pověst zmiňuje o hradišti na Linecké stezce. Strážní hradiště

bylo součástí bezpečnostní struktury obchodních cest, jejichž povinností bylo zajistit

zdárný průchod a bezpečnost obchodníků, poutníkům, ale i trvale usedlým

obyvatelům v osadách podél cest. O výše uvedené lokalitě nalézáme odkaz v díle

Augusta Sedláčka s názvem „Soupis památek v politickém okresu Prachatice“.

„Starou obchodní cestu, která vedla z Lince tímto údolím k Lhenicům, Písku a Praze.

Hradiště jest asi někdejší hrad Drslavův, neznámého rodu a původu. Král Přemysl

daroval horu - Drslavův hrad 1263 klášteru Korunskému…“. Drslavův hrad, v podobě

Dyrzslawpurg, případně Castrum Dyrizlai, se objevuje ve sporech mezi

Vyšehradskou kapitulou a klášterem Zlatá koruna.

Je velmi pravděpodobné, že strážní místo právě v podobě hradiště, hrádku, či

menšího hradu nad Lhenickou brázdou, existovalo. Pouze archeologický průzkum

může nejen potvrdit dohady o existenci Drslavova hradu, ale také jej přesně

lokalizovat.

41

7. Závěr

Cílem této práce bylo zaznamenat, zpracovat a spojit období nejstarší historie

dějin městyse Lhenice s místními lidovými pověstmi. Regionální dějiny jsou

nenahraditelnou a dnes již neodmyslitelnou součástí kulturního dědictví. Jako

součást výchovně vzdělávacího procesu je lze zařadit do širokého spektra

vyučovacích předmětů na prvním stupni základní školy. Žáci se učí na základě

poznávání nejbližšího okolí, vztahů a souvislostí v něm chápat organizaci života v

rodině, obci, společnosti. Seznamují se se základními právy a povinnostmi, ale i s

problémy, které provázejí soužití lidí. Poznávají, jak se lidé sdružují, baví a jakou

vytvářejí kulturu. Učí se orientovat v dějinách a čase.

Snahou je vyvolat u žáků zájem o minulost, o kulturní bohatství regionu i celé země,

probudit v nich kladný vztah k místu jejich bydliště, postupně rozvíjet jejich národní

cítění a vztah k naší zemi.

Na základě konkrétních a žákům blízkých jevů vznikají jasné a živé představy. Ty

jsou poté základem pro vytváření hlubokých a trvalých historických vědomostí.

Implementace regionální dějin, prostřednictvím lidových pověstí, přispívá ke

zkvalitnění znalostí žáků a rozvíjí jejich schopnosti a dovednosti.

Tato práce je příspěvkem k regionálním dějinám Lhenicka. Může být

informačním zdrojem pro odbornou veřejnost, nebo prostředkem pro získávání

informací o daném tématu pro ostatní zájemce.

Cíl práce byl naplněn.

42

Literatura, prameny, jiné zdroje

SOA Prachatice

- Kronika obce Lhenice. Datace 1918 - 1937

- Kronika obce Lhenice. Datace 1949 - 1958

- Kronika obce Lhenice. Datace 1958 - 1974

Literatura

BENEŠ, Bohuslav. Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře.

Praha: Odeon, 1990. Lidové umění slovesné (Odeon). ISBN 80-207-0181-8.

FENCL, Pavel. Linecká stezka. 1.vyd.Lhenice: Občanské sdružení Rozkvět

zahrady jižních Čech. 2009.

FIBICH, Ondřej a ILUSTRACE ZDIRAD J. K. ČECH. Prácheňský poklad.

Strakonice: Ondřej Fibich, 2008. ISBN 9788090137233.

KARBUSICKÝ, Vladimír. Báje, mýty, dějiny: nejstarší české pověsti v kontextu

evropské kultury. Praha: Mladá fronta, 1995. ISBN 80-204-0524-0.

KINDLMANOVÁ, Marie. Lhenice a vesnice k nim příslušné. Ve Lhenicích:

Občanská záložna, 1937.

KOPTA, Josef. Kratochvilné děje z naší vlasti: kraje české. 3. vyd. Praha:

Melantrich, 1978.

KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha:

Libri, 2011. ISBN 80-85983-12-5.

Linecká stezka: cestovní bedekr: úsek Netolice - státní hranice = Der Linzer

Steig : Reiseführer : Abschnitt Netolice - Staatsgrenze. Ilustroval Libor BALÁK.

Lhenice: Občanské sdružení "Rozkvět zahrady jižních Čech" - místní akční

skupina, 2014. ISBN 978-80-905980-1-0.

43

MAREŠ, František a Jan SEDLÁČEK. Soupis památek historických a

uměleckých v politickém okresu Prachatickém. Prachatice: Galerie Nahoře,

1995. Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, 38 [a].

MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha:

Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X.

PETRÁŠEK, Oldřich. Vandrování s Peklíkem: po Linecké stezce: pověsti, lidové

pověry a vypravování z kraje kolem starodávné kupecké cesty. Netolice: [O.

Petrášek], 2014. ISBN 978-80-260-7072-6.

SVOBODA, Lubomír. Regionální dějiny ve vyučování dějepisu. Praha: Státní

pedagogické nakladatelství, 1986. Sborník Pedagogické fakulty v Českých

Budějovicích.

SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého. Praha: F.

Šimáček. 1884.

SEDLÁČEK, August. Místopisný slovník historický Království českého. Praha:

Argo, 1998. ISBN 80-7203-099-X. str. 510.

SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské

literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998. ISBN 80-

85010-06-2.

SKALKOVÁ, Jarmila. Pedagogika a výzvy nové doby. Brno: Paido, 2004. Edice

pedagogické literatury. ISBN 80-7315-060-3.

STARÝ, VÁCLAV. Lhenice – zahrada jižních Čech (1283 – 1983). 1.vyd. MNV

Lhenice, 1983.

URBANOVÁ, Svatava. Žánry, osobnosti, díla: historický vývoj žánrů literatury

pro mládež - antologie. 2. (upr. a dopl.) vyd. Ostrava: Ostravská univerzita,

1998. Učební texty Ostravské univerzity. ISBN 80-7042-136-3.

44

VALIŠOVÁ, Alena, Hana KASÍKOVÁ a Miroslav BUREŠ. Pedagogika pro učitele.

2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2011. Pedagogika (Grada). ISBN 978-

80-247-3357-9.

VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. 2. rozš. vyd. Praha:

Československý spisovatel, 1984.

Internetové zdroje

Městys Lhenice: http://www.lhenice.cz

Státní oblastní archiv v Třeboni: http://www.ceskearchivy.cz/ Rodopisná revue: : http://rodopisna-revue-online.tode.cz Fotoateliér Seidel Český Krumlov: http://www.seidel.cz/cz/museum_fotoatelier_seidel_cesky_krumlov/

45

Seznam příloh

1) Metodický list - „ Drslavův hrad“ (1. ročník)

2) Metodický list- „ Duch rytíře ze Stráže“ (2. ročník)

3) Metodický list – „ O lhenickém troubení “ (3. ročník)

4) Metodický list- „ Znak – dramatizace“ (4. ročník)

46

Drslavův hrad“ (1. ročník)

Předmět Prvouka.

Ročník První.

Téma Regionální dějiny - Můj domov.

Cíl

Kognitivní - učí se oceňovat krásy naší země, okolí bydliště, blízkou krajinu

Afektivní – žák si prohlubuje vztah k regionu, uvědomuje si provázanost historie

se současností.

Psychomotorický – podílí se na činnosti a aktivitě třídy, pracuje na výkresu,

komunikuje se spolužáky, s pedagogem.

Obsah

učiva

Lhenické pověsti: „ Drslavův hrad“.

Výukové

metody:

Vycházka do údajné lokality hradu.

Vyprávění pověsti o Drslavově hradě.

Skupinová práce, rozhovor, výklad, společná práce.

Úkol: „ Jak asi Drslavův hrad vypadal? Jak si představuješ podobu hradu?“

- Čtvrtka A4, pastelky, křídy

- Časová dotace 2. hodiny.

Prostředky

a formy

hodnocení

Jednoduché verbální a neverbální, oceňování výkonu, slovní hodnocení- zpětná

vazba, ocenění práce třídy, reflexe. Výtvarné práce dětí umístit ve třídě.

47

„ Duch rytíře ze Stráže „ (2. ročník)

Předmět Prvouka

Ročník Druhý

Téma Regionální dějiny - Můj domov.

Cíl

Kognitivní - učí se oceňovat přírodní a kulturní bohatství naší země, svého

bydliště, blízkého okolí, pracuje s informacemi, organizuje práci ve skupině.

Afektivní – žák si prohlubuje vztah k regionu, uvědomuje si provázanost

historie se současností.

Psychomotorický – podílí se na činnosti a aktivitě skupiny, pracuje na výkresu,

komunikuje se spolužáky, s pedagogem.

Obsah učiva Lhenické pověsti: „ Duch rytíře ze Stráže“.

Výukové

metody:

Vyprávění pověsti o duchu rytíře ze Stráže, stručné seznámení s Lineckou

stezkou a strážným hradištěm, zakomponovat vrchol Stráž, zdůraznit mystiku

pověsti (duch).

Skupinová práce, rozhovor, výklad, společná práce, interaktivní tabule.

Úkol: „ Každá skupina spodobní ducha rytíře ze Stráže“.

- Karton, pastelky, křídy, tempera, vodové barvy.

- Časová dotace 4. hodiny.

Prostředky a

formy

hodnocení

Jednoduché verbální a neverbální, oceňování výkonu, slovní hodnocení- zpětná

vazba, ocenění práce třídy, reflexe.

48

„ O lhenickém troubení „ (3. ročník)

Předmět Prvouka, hudební výchova, pracovní výchova.

Ročník Třetí.

Téma Regionální dějiny - Můj domov.

Cíl Kognitivní – seznamuje se kulturním bohatstvím naší země, svého bydliště, blízkého okolí, pracuje s informacemi.

Afektivní – žák si prohlubuje vztah k regionu, uvědomuje si provázanost historie se současností.

Psychomotorický – podílí se na činnosti a aktivitě skupiny, komunikuje se spolužáky, s pedagogem.

Obsah učiva Lhenické pověsti: „ O lhenickém troubení“.

Výukové

metody:

Vyprávění pověsti spojené s výkladem o tradici ovocnářství ve Lhenicích, o sadařství jako o způsobu obživy pro mnoho generací. Zdůraznit význam přírodních podmínek s odkazem na neobvyklost výše uváděného způsobu ochrany majetku.

Úkol: 1) „ Jak může sadařské troubení znít“?

2) „Jaký byl nástroj proti rozmarům počasí, jak vypadal“?

Hudební výchova: ukázky několika možných zvuků troubení.

Prvouka: ukázka záznamů z obecní kroniky o neobvyklých a nečekaných výkyvech počasí v průběhu staletí (interaktivní tabule).

Pracovní výchova: vytvoř reálný model nástroje pro pověst. (karton, čtvrtka, barvy, nůžky, lepidlo, štětec (+ další výtvarné potřeby).

Časová dotace 4. hodiny.

Prostředky a

formy

hodnocení

Jednoduché verbální a neverbální, oceňování výkonu, slovní hodnocení-

zpětná vazba, ocenění práce třídy, reflexe.

Vystavit vyrobené modely a ukázat skutečnou mušli (fotografie).

49

„O lhenickém znaku - dramatizace“ (4. ročník)

Předmět Vlastivěda, český jazyk, pracovní výchova.

Ročník Čtvrtý.

Téma Regionální dějiny - Můj domov.

Cíl

Kognitivní – seznamuje se kulturním bohatstvím naší země, svého bydliště, blízkého okolí, pracuje a vyhledává si informace.

Afektivní – žák si prohlubuje vztah k regionu, uvědomuje si provázanost historie se současností.

Psychomotorický – podílí se na činnosti a aktivitě skupiny, komunikuje se spolužáky, s pedagogem.

Obsah učiva Lhenické pověsti: „ O lhenickém znaku“.

Výukové metody: Vyprávění pověsti o tom, jak lheničtí získali městský znak.

Skupinová práce: rozdělení rolí, komunikace mezi žáky o zajištění potřebných materiálů, sepsání scény s poskytnutím osvěžení císaři na cestě, volba vhodného dobového oblečení, doladění detailů, hledání v historických dokumentech (internet, archiv, kroniky, obecní úřad), dle uvážení žáků.

Individuální nacvičování skupinek.

Dramatická scéna: ukázka zpracování pověsti před třídou.

Interaktivní tabule: ukázka listiny o povýšení Lhenic na městečko, původního městského znaku a současné podoby,

Časová dotace 5. hodin (mimo čas individuálního nacvičování).

Prostředky a formy hodnocení

Jednoduché verbální a neverbální oceňování výkonu, slovní hodnocení- zpětná vazba, ocenění práce skupin, reflexe.

Zdařilá zpracování předvést v nižších ročnících, jako ukázku místní historie.