44 | Pravý domácí časopis

Když jsem byl malý, lyžovalo se, jen když nasněžilo. A když sníh nebyl, dělali jsme něco jiného. Hlavní hodnotou dneška je ale svoboda bez odkladu, pohodlí. Věříme, že bychom si měli sami rozhodovat o tom, co, kdy, kde a s kým budeme dělat. Stejně jako chceme třeba jahody v lednu, co se týče lyžování, nebudeme přece čekat, až se příroda uráčí. A že ona se v tomto ohledu ráčí stále méně a hlavně stále méně předvídatelně. A tak si vyrábíme sníh sami! A pokud žijeme v části světa, kde je běžně čtyřicet stupňů nad nulou nebo tam jednoduše nesněží, postavíme si obří chladničku. Jediné, co rozhoduje, jsou finanční možnosti. Jestli žijeme v podmínkách, kdy v zimě klesají teploty pod nulu, obestavíme sjezdovky tzv. sněžnými děly, a když začne jenom trochu mrznout, „sněžíme“. Komunističtí vizionáři snili svého času o tom, že „poručí větru, dešti“. Jejich sen se dnes stal skutečností. A navíc přibyl ještě sníh.

Vyrostl jsem v podhůří Orlických hor a Jeseníků. Lyžovat jsem tak začal zanedlouho potom, co jsem se naučil chodit. Na běž-kách, sjezdovkách, později na snowboardu. Vlastně miluju zimu především právě proto, že je to období, kdy je možné lyžovat, bruslit, stavět sněhuláky a koulovat se. Do lyžování, toho sjezdo-vého, se mi ale rok od roku chce méně a méně.Býval to sport, ve kterém člověk mohl snadno otestovat své limity, vychutnat si rychlost, vyzkoušet, jaké je to v řidším vzduchu, a vnímat krásu hor. Zdá se mi ale, že ze sportu a krásy hor se stal jeden ze zdrojů relativně dostupné pohodlné zábavy a „byznys“ maximalizující zisk. Hory se tak staly dalším místem, kam dorazil „turistický průmysl“.

Před časem jsem byl u rodičů v Čenkovicích v Orlických horách, kde vydatně sněžilo. Firma, která provozuje většinu místních sjezdovek, však nonstop „zasněžovala“. Napadlo mě, že tito dnešní „sněžní podnikatelé“ by nám mohli posloužit jako do-konalý kontrast k slušnému, udržitelnému podnikání. V knize Třináct tisíc dní jsem o tomto tématu psal. Divil jsem se, že se tomu, jak jsme začali přistupovat ke sjezdovému lyžování, nikdo nediví…

Nedaleko Čenkovic je Skipark Červená voda. Když je pod nulou, hučí tu 24 hodin denně všech několik de-sítek „děl“. Vodní nádrž, z které děla čerpají a kterou

sněhu!

Poručíme větru, dešti,

Koukněte na:www.tomashajzler.comwww.slusnafirma.cz

Text: Tomáš Hajzler

Základní životní potřeby Nechci za nic bojovat. Já prostě jen žiju jinak, pracuju jinak, oblíkám se jinak a nabízím komukoliv, aby se ke mně přidal. Ale najdou se tací, kteří mají potřebu bojovat se mnou. Vysvětlit mi, že to, co dělám, nemá smysl. Že nemá smysl třídit odpad, protože to potom prý popeláři stejně všechno sesypou. Nemá smysl vyhýbat se automobilové dopravě nebo nekupovat pečivo v nesmyslných plastových krabicích, protože autem stejně jezdí všichni a ten plast už je vyrobený a v obchodě. Má kapka v moři prý ničemu nepomůže. Všimla jsem si, že tyto názory do mě vehementně lejou především muži, ale to by bylo na samostatný sloupek.Další argument, který kolem mě doslova visí ve vzduchu, je: až budu vydělávat čtyři tisíce euro, tak si začnu kupovat udržitelnou módu. Zatím na to prostě nemám. Dovolila bych si oponovat. Právě v době, kdy jsem byla nejvíc švorc, jsem byla asi nejvíc udržitelná. Nenakupovala jsem prostě nic. Zrovna toho oblečení se totiž všude tolik válí! Stačí se zeptat sourozenců či přátel, jistě po nich na zimu nějaký ten svetr podědíte. Případně zabrousit do sekáče. A za ušetřené peníze můžete pořídit kvalitní obuv, kterou budete dávat po příštích deset sezón podrážet a opravovat, a hned budete ikonami udržitelné módy široko daleko. Nenakupování, nebo případné šetrné nakupování, se prý řadí příliš vysoko v Maslowově pyramidě potřeb a většina lidí prý utratí veškeré své peníze za to, aby uspokojila ty doslova přízemní potřeby. Bavíme se tu o dýchání, pití, jedení, spaní a rozmnožování. Udržitelná móda a zodpovědnost za naše denní volby je řazena asi až na samotný vrchol pod pojem „morální hodnoty“. Je to ale opravdu tak? Osobně se řadím mezi novou vlnu zákazníků, kteří si potrpí na „smysluplnost“ svých nákupů. Ohromné plastové krabice, které se nedají recyklovat, mi přijdou jako ztělesněný ne-smysl. Skandální mi připadá i populární fráze „pokud chcete znát barevné trendy sezóny, podívejte se na barvu čínských řek“, protože textilní průmysl v jihovýchodní Asii léta nikdo nekontroloval, a tak se horká voda plná barviv a chemikálií vylévala rovnou zpátky do ekosystému. A v mnoha provin-ciích je tomu tak dodnes. Zoufalým shledávám i pěstování konvenční bavlny za použití pesticidů, které má za následek otravu podzemních vod a stovky postižených novorozenců v Indii. A nechápu, že nám nad hlavami v letadlech lítají prázdné krabice potisknuté luxusními logy, protože si vyhlá-šené pařížské domy nechaly v Číně vyrobit packaging. V tomto světle se udržitelná móda najednou rychle sesunula až naspod, mezi základní lidské potřeby dýchat čistý vzduch, pít nezávadnou vodu, jíst zdravé jídlo a rozmnožovat se a ro-dit zdravé děti. Aneb jak praví indiáni: až otrávíte textilním barvivem poslední kapku vody, až pesticidy zamoříte veške-rou půdu, pochopíte, že levná móda se nedá jíst.

Falešná Pařížanka O životě v hlavním městě módy navzdory vlastním hodnotám

Text a kresba:

Kamila Boudová

postavili v mém dětství starousedlíci jako bazén pro obyvatele a návštěvníky Čenkovic, je v zimě zoufale

prázdná a v létě je před ní (pro mě zcela nepochopitelná) cedule „koupání zakázáno“.

Pokaždé, když jsem u rodičů na chatě a uprostřed noci mě vzbudí hučící dělo nebo jdu před chatu a vrátím se celý od ledu, přemýšlím, jaký vliv má to vše na místní i globální vodní zdroje a na zdraví místních obyvatel. Zkuste si někdy spát v domě třeba i kilometr nebo i víc od sjezdovky, na které celou noc hučí sněžná děla. Je to zajímavý experiment. Já si po takové noci (rodiče mají chatu 150 metrů od nejbližší sjezdovky) připadám po-dobně utahaný, jako kdybych vstával celou noc k dítěti.

Existují studie upozorňující na to, že toto zaledovávání poškozuje nenávratně místní flóru a snižuje biodiverzitu.

Fytobakterie, součást aditiv, která se přidávají do vodních děl, jsou rostlinnými patogeny a podle některých odborníků

mohou přispívat k ničení rostlinstva.

Podle Karla Mozeckého z miniaturního skiareálu Hraběšice u Šumperka spotřebuje sněžné dělo za minutu až 500 litrů vody. „Denně spálíme až čtyři megawatty elektřiny, zatímco běžná domácnost nespotřebuje ani jeden megawatt za rok. A to máme jen jedno dělo a dvě tyče.“

V naší zemi pochází přibližně 90 % elektrické energie ze spalování fosilních paliv a uranu. Kromě toho, že skoro 3 mi-

liardy lidí na Zemi už mají minimálně měsíc v roce ztížený přístup k pitné vodě, rovněž čeští vědci varují, že i v ČR hrozí

fatální nedostatek vody. Za vrchol absurdity považuji, když se teplota drží třeba 4–5 dní pod nulou a vlekaři 24 hodin denně nonstop zasněžují, aby si udělali sníh do zásoby. Pak přijde ob-leva, teploty vyskočí nad deset stupňů a během několika dní je velká část sněhu pryč. Nebo se i drží, ale protože místo sněžení prší, na sjezdovce s puštěným vlekem jezdí pár (desítek) lidí a většina sedaček je prázdná.Pozoruji to a divím se, že se tomu (prakticky) nikdo nediví.

Proč se neptáme na cenu a důsledky toho všeho pro přírodu, místní lidi a vodní zdroje? Proč je ekonomika (vyplatí se zasně-žovat, nebo nevyplatí?) to jediné, co nás přitom zajímá? Kde berou provozovatelé vleků odvahu žádat stát, tj. nás občany o to, abychom jim zaplatili při špatné zimě jejich ztráty?V zemi, kde chybí školky pro děti a kde máme potíže s financo-

váním zdravotní péče nebo škol, si budeme platit umělý sníh? Třicet tisíc litrů pitné vody za hodinu z jednoho

děla, aby se pár lidí mohlo trochu pobavit? To jako vážně?!