VESMÍRNÝ KOLOTOČ

V životě máme dvě jistoty. To, že jsme se narodili a pak, že zemřeme. Dva body ve

vesmíru různě vzdálené od sebe. Mezi těmito body se odehrává náš příběh, který je

neopakovatelný. Život, to jsou různé etapy, které po sobě zanecháváme na naší cestě

mezi zrozením a smrtí. Nikdo z nás neví, jak dlouhá tato cesta bude, kdy a kde skončí.

U některých lidí stopy mizí jakoby spláchnuté mořským přílivem. U jiných zůstávají

nezapomenuty jako otisk v měsíčním prachu. Abychom náš život smysluplně naplnili a

dokázali zanechat stopu, je důležité mít sny a určovat si cíle k jejich naplnění. Cíle nás

mají motivovat, zdokonalovat, utvářet a formovat. Tím, že si je stanovíme, se učíme

zároveň překonávat překážky, rozvíjíme svůj lidský potenciál a zároveň vytváříme

různorodé možnosti svého růstu. Naše sny jsou vždy výjimečné. Můžeme je sdílet,

můžeme je darovat sobě a druhým pro radost a štěstí, můžeme se o ně podělit nebo o

sny usilovat a realizovat je. Nejsou však na prodej. Nikdo nesní stejný sen, nikdo z nás

nežije stejný příběh.

Za svůj život si zodpovídáme každý sám. Pro harmonii v sobě i ve vztahu k druhým je

velmi důležité mít rád sám sebe. Jedině tak můžeme opravdově a bez předsudků mít

rádi druhé. Mít rád sám sebe rozhodně není totožné se sobeckostí. Znamená to nic si

nenalhávat, být prozíravý, předvídat, chápat okolnosti kolem sebe, které nás ovlivňují,

žít v souvislostech a být schopen nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Mít rád sám

sebe znamená nepřeceňovat ani nepodceňovat své schopnosti a naslouchat; ne hlasům

a kritikům okolo, ale vesmíru kolem nás i v nás. Mít rád sám sebe – je to nejdůležitější a

zároveň nejtěžší v životě.

Nedávno, po náročném pracovním dni plném jednání a denního shonu, jsem pocítil

potřebu klidu a uvolnění. Potřebu být chvíli sám se sebou. Zastavit se. Byl teplý letní

večer. Rozložil jsem si zahradní lehátko a zadíval jsem se na oblohu nade mnou.

Podvečer pomalu přecházel v jasnou noc a měsíc svým žlutým světlem ozařoval

ztichlou večerní krajinu. Hvězdy se postupně začaly rozsvěcet. Velká souhvězdí Orionu,

Velkého a Malého psa zářila na jižní obloze. Nad mojí hlavou vpravo zřetelně dominoval

Velký vůz v souhvězdí Velké medvědice, zatímco vlevo hvězdy v souhvězdí Persea a

Andromedy mihotavě poblikávaly. Jen Kasiopea měla zářivé světlo.

Najednou, při tom pohledu na nekonečný vesmír, kde vše má svůj přirozený řád, jsem si

uvědomil pomíjivost jakéhokoliv okamžiku. Vždyť to, na co se dívám vlastně v našem

reálném čase už dávno neexistuje. Obraz vesmíru a jeho nekonečna je pro nás stále

zahalen velkým tajemstvím. Vidíme, co vlastně minulo. A to se nám stává i v reálném

životě. Často se snažíme zachytit a držet minulost, jež je skončená, místo toho,

abychom plně žili přítomností a nebojovali s tím, co nemá význam.

Při tom pohledu na noční oblohu jsem najednou pocítil dar pokory, radosti a štěstí.

Proudil ve mně zvláštní pocit klidu. Měsíc a hvězdy; harmonie noci, kouzelný soulad

nekonečna života mnou prostupoval stále hlouběji. Uvědomil jsem si, že důležité se

někdy vrátit k samé podstatě sebe samotného a využít všechny dary, které mi byly

vesmírem dány. Tady a teď, napojen dávkou vesmírného elixíru jsem věděl, že vždy je

možnost učinit rozhodnutí pro zítřek.

„Vesmírný kolotoč“ – věčný vývoj a změna, která tu je, byla dávno před námi a bude

nekonečně dlouho po nás stále v nových a nových dimenzích inspirovat lidstvo

k zamyšlení nad mnohotvárností světa plného lidských osudů, rozdílných postojů,

projevů chování, ale i hodnotami, které dědíme, získáváme, objevujeme a v neposlední

řadě se jimi též snažíme řídit.

Ať už jsou naše životy různými osudy jedinců či společenství lidí, uskupení států a

národů, všichni do jednoho se v určitém čase rodíme a v jiném úseku na spirále

časoprostoru umíráme. Lidé přicházení a odcházení z tohoto světa, zamilovávají se,

setkávají i rozcházejí, tvoří, pracují a vytváří neopakovatelné příběhy, které mají různé

rozměry a dimenze.

Naše dětství je naplněno bezstarostností, hrami, přirozeností, učením, později

vzděláváním a získáváním zkušeností. V dospělém věku pak převážně různými druhy

pracovních aktivit, ukotvením a hledáním seberealizace.

Z dětské hravosti a bezstarostnosti postupně vyrůstáme a nabalujeme na sebe

různorodé starosti, další a další povinnosti, abychom za soumraku našeho života

v onom „vesmírném kolotoči“ dosáhli závěrečné etapy, kdy nás vyřadí jako nepoužitelné

stroje do důchodového šrotu.

Kolik z nás si položí otázku: „Jak žiji?“ Kolik z nás dokáže bez dlouhého rozmýšlení

v dospělosti při otázce: „Co děláš, jak se máš?; odpovědět jednoduše: „Žiji, mám se

skvěle.“

„Vesmírný kolotoč“ – rozhodně zajímavé kombinace slov, která stojí za zamyšlení

v jakékoliv etapě našeho života. Zkusme si proto občas najít chvilku klidu, sednout si,

dát ruce do klína, na nic nemyslet, zhluboka se nadechnou a prožít pocit, že kdykoliv

chceme, můžeme tento kolotoč na chvíli zastavit. Pak, až najednou ucítíme znovu onen

pocit dětství a lehkosti si do něj naskočíme, aniž bychom se obviňovali, že jsme o něco

přišli a můžeme se nechat unášet gravitační silou nekonečna k bodu konečna.