Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav slavistiky Paleoslovenistika a slovanské jazyky

Mgr. Jana Villnow Komárková

Etymologický výklad názvů tkalcovského stavu a jeho částí v chorvatštině, srbštině a češtině (ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky)

Disertační práce

Školitelka: PhDr. Ilona Janyšková, CSc.

Brno 2010

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně 3. května 2010

Děkuji své školitelce PhDr. Iloně Janyškové, CSc., za odborné školení ve slovanské etymologii a mnohé cenné rady a připomínky, které mi poskytovala po celou dobu mého doktorského studia. Můj srdečný dík patří taktéž všem kolegům z etymologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR za vytvoření podnětného vědeckého prostředí. V neposlední řadě děkuji rodičům a manželovi za trpělivost.

Práce vznikla jako součást projektu Výzkumné centrum vývoje staré a střední češtiny (od praslovanských kořenů po současný stav), LC 546, financovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR.

Jáť jsem tkadlec učeným řádem, bez dřievie, bez rámu a bez železa tkáti uměji. Člunek mój, jímžto osnuji, jest z ptačie vlny;

přieze má z rozličných zvieřat oděvu jest.

Tkadleček. Hádka milence se zosobněným neštěstím

OBSAH Úvod 1

1. Historicko-kulturní úvod 7

1.1 Stručný přehled vzniku a vývoje tkaní 7

1.2 Tkaní jako symbol a jeho odraz v jazyce 12

1.3 Magická moc tkaní v lidových představách Slovanů 16

1.4 Tkaní na ručním horizontálním tkalcovském stavu 18

2. Etymologický výklad názvů tkalcovského stavu a jeho částí 22

2.1 Názvy tkalcovského stavu 22

2.2. Názvy částí tkalcovského stavu 43

2.2.1 Základní konstrukce tkalcovského stavu 43

2.2.2 Části základní konstrukce tkalcovského stavu 58

2.2.3 Osnova 67

2.2.4 Horní a dolní vratidlo 77

2.2.5 Části vratidel 87

2.2.6 Nitelnice 97

2.2.7 Části nitelnice 105

2.2.8 Prošlup 112

2.2.9 Skřipce 116

2.2.10 Šňůry/trámky u skřipců 122

2.2.11 Podnožky 126

2.2.12 Útek 133

2.2.13 Cívka 137

2.2.14 Člunek 142

2.2.15 Proutek v člunku 148

2.2.16 Bidlo 151

2.2.17 Tkalcovský hřeben 157

2.2.18 Části tkalcovského hřebene 167

3. Sémantické prostředky tvoření názvů 175

4. Formální prostředky tvoření názvů 179

5. Názvy přejaté z cizích jazyků 182

6. Závěr 184

Sažetak 189

Abstract 192

Zkratky jazyků a dialektů 193

Seznam literatury 195

Rejstřík slov 210

ÚVOD Téma a cíl práce

Tématem předkládané disertační práce je etymologický výklad názvů tkalcovského

stavu a jeho částí v chorvatštině, srbštině a češtině (v kontextu ostatních slovanských

jazyků), popis jejich motivace pojmenování a rekonstrukce jejich sémantického vývoje.

Prostor je dále věnován klasifikaci slovotvorných prostředků, objasnění hláskových variant

a zachycení průniku obecně slovanských názvů do frazeologie. Předmětem zkoumání jsou

jak názvy oficiální, tj. spisovné, tak názvy doložené v dialektech všech tří zkoumaných

jazyků. Protože se jedná o analýzu terminologie tkalcovství, tedy velmi starého řemesla,

provozovaného v minulosti z velké části v lidovém venkovském prostředí, tvoří součást

výkladů jednotlivých názvů také etnografické, archeologické a historické exkursy, které

jsou relevantní pro přiblížení vnějších podmínek vzniku a vývoje tkalcovského stavu a jeho

částí, a tím také (přímo či nepřímo) pro motivaci jejich pojmenování.

Hlavními cíli práce jsou: 1) rekonstrukce termínů s předpokládaným

praslovanským původem a popis jejich vývoje a začlenění do lexikálních

systémů současné chorvatštiny, srbštiny a češtiny (v kontextu ostatních slovanských

jazyků), 2) analýza mladších chorvatských, srbských a českých názvů, jejich etymologický

výklad a popis sémantické motivace, s uvedením slovanských a případně neslovanských

paralel, 3) zkoumání míry vlivu cizího jazykového prostředí na utváření nomenklatury

daného zařízení – přejímání termínů a jejich následná adaptace v přijímacím jazyce,

proběhlé sémantické a formální změny, 4) aplikace poznatků získaných při analýze

konkrétních názvů na obecné principy jazyka, uplatňované při utváření terminologických

soustav z oblasti hmotné kultury.

Terminologie tkaní (a textilní výroby vůbec) skýtá velké lexikální bohatství a popis

jejího utváření a vývoje napomáhá mj. rekonstrukci vývoje řemesla, jehož počátky jsou

spojeny již s neolitem. O tkaní na slovanské půdě v době slovanské jednoty svědčí vedle

archeologických nálezů právě analýza termínů, které se alespoň reliktově zachovaly ve

většině slovanských jazyků. Řada názvů s předpokládaným praslovanským původem

podlehla postupné deetymologizaci a jejich původní význam je z hlediska dnešních

mluvčích často zastřen, a to i přesto, že dané názvy tvoří v některých případech součást

běžné slovní zásoby. V takových případech je nutné provést rekonstrukci formálního a

sémantického vývoje názvu a identifikovat jazykové a mimojazykové podněty, které

1

vyvolaly jeho změny. Vedle praslovanských názvů je v práci věnována pozornost názvům

mladšího původu, utvářeným již v rámci samostatného vývoje chorvatštiny, srbštiny a

češtiny. Ty vznikaly buď pomocí domácích slovotvorných a sémantických prostředků,

nebo byly přejímány z cizích jazyků. Určení sémantické motivace slovanských názvů je

přínosné nejenom pro jazykovědu, ale přináší nové poznatky také jiným vědám, zejména

etnologii a kulturní antropologii. Analýza výpůjček zase poodhaluje cesty jazykových

kontaktů a může zároveň svědčit o zdokonalování výrobní techniky řemesla.

Prameny a literatura

Komplexnímu výkladu původu slovanských názvů tkalcovského stavu a jeho částí

nebyla dosud v etymologii věnována větší pozornost. Nejobsáhlejší prací na toto téma je

první část (Термины текстильного производства) monografie ruského etymologa O. N.

Trubačeva Ремесленная терминология в славянских языках (vyd. 1966 v Moskvě), v níž

autor podává podrobný výklad praslovanských termínů textilní výroby a vedle toho i výčet

některých termínů mladších. Na více než sto stranách analyzuje všeslovanské názvy

označující jak procesy předení, snování a tkaní, tak také nástroje potřebné k realizaci

těchto činností, srov. např. *pręsti, *pręslica, *verteno, *pačesy, *bьrdo, *osnova,

*vortidlo, *stativy atd. Trubačevovy výklady byly jedním z hlavních východisek pro tu

část předkládané práce, která se věnuje názvům s předpokládaným praslovanským

původem. Vedle toho byly použity etymologické slovníky jednotlivých slovanských i

neslovanských jazyků a slovníky praslovanštiny a indoevropštiny, stejně jako dílčí studie

pojednávající o některých praslovanských názvech tkalcovského stavu a jeho částí (viz

seznam literatury).

Hlavním materiálovým zdrojem pro chorvatskou a srbskou část práce byly údaje

získané z kartotéky projektu Etnologický atlas Jugoslávie (ch. Etnološki atlas Jugoslavije,

srb. Етнолошки атлас Југославије), jehož tematická část číslo 92, věnující se tkaní, je

v podobě dosud nepublikovaných dotazníků uložena v Ústavu etnologie a kulturní

antropologie Filozofické fakulty záhřebské univerzity (Odsjek za etnologiju i kulturnu

antropologiju, Filozofski fakultet Sveučilišta u Zagrebu) a v archivu Etnografického

muzea v Bělehradě (Етнографски музей у Београду). Práce na Etnologickém atlasu

Jugoslávie byly zahájeny v 60. letech 20. století, kdy byly formou dotazníků získávány

údaje o projevech lidové kultury na území všech zemí tehdejší Jugoslávie. Dosud byl

2

uveřejněn pouze první svazek atlasu s mapami a komentáři (Etnološki altas Jugoslavije:

karte s komentarima. Svezak I, Zagreb 1989). V českém prostředí nebyl bohužel podobný

výzkum realizován, a proto byl k excerpci využit materiál kartoték etymologického a

dialektologického oddělení a oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český Akademie

věd České republiky.

Cenné údaje byly dále čerpány z etnografických zpráv a studií, obsahujících často i

termíny, které nejsou doloženy ve slovnících. Nejdůležitější z nich byly excerpovány ze

Sborníku národního života a obyčejů jižních Slovanů (Zbornik za narodni život i običaje

južnih Slavena, 1896–1991, od r. 1995 Zbornik za narodni život i običaje) pro chorvatskou

část, Srbského etnografického sborníku (Српски етнографски зборник, vychází od roku

1894) a Srbského dialektologického sborníku (Српски дијалектолошки зборник, vychází

od roku 1905) pro srbskou část a časopisů Český lid (vychází od roku 1891) a Národopisný

věstník českoslovanský (vychází od roku 1906, od roku 1993 pod názvem Národopisný

věstník) pro českou část. Z dialektologických prací byla použita materiálově bohatá práce

polské dialektoložky Barbary Falińské Polské tkalcovské názvosloví na slovanském pozadí

(Polskie słownictwo tkackie na tle słowiańskim 1–4), která obsahuje také jazykové mapy

s termíny z polského (částečně i českého a slovenského) a jihoslovanského jazykového

prostoru, a dostupné nářeční slovníky chorvatských, srbských a českých dialektů.

Významným zdrojem byl i Český jazykový atlas, jehož materiálu bylo využíváno zejména

při hledání analogií motivace pojmenování některých analyzovaných názvů.

Další materiál byl získáván z výkladových slovníků, pomocí nichž bylo možno

sledovat sémantický vývoj názvů a datovat jejich nejstarší doklady v literatuře. Pro

chorvatskou a srbskou část práce byly stěžejní třiadvacetisvazkový akademický Slovník

chorvatského a srbského jazyka (Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika, dále uváděný pod

zkratkou Rj.), vydávaný v letech 1880–1976 v Záhřebu, a bělehradský akademický Slovník

srbsko-chorvatského spisovného a národního jazyka (Речник српскохрватскога

књижевног и народног језика, dále pod zkratkou RSAN), jehož první svazek vyšel v roce

1959 a zatím poslední (17., písmeno O) v roce 2006. Vedle obou akademických slovníků

byl materiál čerpán z výkladového Slovníku chorvatského jazyka (Rječnik hrvatskoga

jezika, Zagreb 2000) a z Velkého slovníku chorvatského jazyka Vladimira Aniće (Veliki

rječnik hrvatskoga jezika, CD-ROM), obsahujících současnou chorvatskou spisovnou

slovní zásobu. Další doklady byly excerpovány z Etymologického slovníku chorvatského a

3

srbského jazyka Petra Skoka (Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1–4,

1971–1974), v němž je doložena řada nářečních slov ve výkladových slovnících často

nezaznamenaných, a z Etymologického slovníku srbského jazyka (Етимолошки речник

српског језика, zatím vyšly 2 díly, 2003 a 2006). Pro českou část práce bylo čerpáno z

Jungmannova pětidílného Slovníku česko-německého a Kottova sedmidílného Česko-

německého slovníku (včetně tří Příspěvků), v nichž jsou (podobně jako v Rj. a RSAN)

zaznamenány názvy z dialektů a starších etap vývoje češtiny, a z osmidílného Příručního

slovníku jazyka českého.

Z teoretických pojednání byly vedle studií věnujících se lingvistické paleontologii

a etymologii (např. I. Němec: Dějiny hmotné kultury a jazykověda. Archeologické rozhledy

35, 1983, 189–205) použity práce zabývající se onomaziologickými procesy při tvoření

odborného a nářečního názvosloví, k nimž patří např. monografie Z. Hladké Přenesená

pojmenování rostlin v českých dialektech (Brno 2000), obsahující úvodní kapitoly o

obecných principech obohacování slovní zásoby jazyka sémantickým tvořením slov.

Extralingvistické, zejména magické a rituální funkce některých částí tkalcovského stavu a

jejich názvů byly popsány za pomoci etnolingvistického slovníku Slovanské starožitnosti

(Славянские древности: Этнолингвистический словарь в 5-ти томах, Москва 1995–

2009, zatím vyšly 4 díly), encyklopedie Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech,

Moravy a Slezska (1–3, Praha 2007) a prací B. Sikimićové Неука млада (In: Кодови

словенских култура 3, 1998) a Etymologie a malé folklorní formy (Etimologija i male

folklorne forme, Beograd 1996). Pracováno bylo také s díly zabývajícími se slovanskou

archeologií, mezi nimiž zaujímá přední místo Život starých Slovanů L. Niederleho (1–3,

Praha 1911–1925; součást souborného díla Slovanské starožitnosti).

Struktura práce

Disertační práce je rozdělena do tří částí, kterými jsou: 1) historicko-kulturní úvod,

2) etymologický výklad názvů tkalcovského stavu a jeho částí a 3) závěrečná pojednání.

Úvodní kapitola první části práce obsahuje stručný přehled vzniku a vývoje ručního

tkaní od pravěku do současnosti. V dalších kapitolách je zmíněna symbolika tkaní a jeho

souvislost s lidovou mytologií a pověrami, k nimž patří např. zákazy prací v určitých

dnech, přisuzování magické moci některým tkalcovským předmětům či symbolický

4

význam určitých tkalcovských úkonů. Na závěr první části práce jsou ve stručnosti

popsány pracovní postupy tkaní.

Stěžejní část disertace tvoří etymologická analýza chorvatských, srbských a

českých názvů tkalcovského stavu a jeho částí v kontextu ostatních slovanských jazyků.

V rámci každé kapitoly jsou přednostně analyzovány termíny s předpokládaným

praslovanským původem a poté následuje rozbor mladších chorvatských, srbských a

českých názvů. Názvy s předpokládaným praslovanským původem jsou řazeny do kapitol

podle frekvence výskytu ve sledovaných jazycích a názvy mladšího původu v abecedním

pořádku (přičemž není rozlišováno mezi termíny domácími a přejatými). U každého

objasňovaného názvu je nejdříve podán jeho etymologický výklad, zahrnující rekonstrukci

formálního a sémantického vývoje slova, s uvedením slovanských či případně

neslovanských paralel, a poté je pozornost zaměřena na postavení slova v rámci současné

chorvatské, srbské a české slovní zásoby. Ve shrnujících kapitolách je podán přehled

sémantických a formálních prostředků, jimiž byly názvy utvořeny.

V závěrečné části disertace jsou shrnuty výsledky analýzy termínů zkoumaného

věcného okruhu a jsou zasazeny do širšího kontextu procesu utváření a vývoje termínů

z oblasti hmotné kultury, a to jak oficiálních, tak nářečních.

Metody

Výchozí metodou práce je metoda etymologicko-onomaziologická. V souhlase s ní

byl nashromážděný a utříděný lexikální materiál rozdělen a v rámci jednotlivých kapitol

pojednáván podle pojmového obsahu názvů. Vedle názvů tkalcovského stavu byly

analyzovány jednak názvy základních částí tkalcovského stavu (tj. základní konstrukce,

přední a zadní vratidlo, osnova, nitelnice, skřipce, podnožky, útek, člunek, cívky, bidlo a

tkalcovský hřeben), jednak názvy částí, které jsou svou funkcí pevně spjaty s částmi

základními (např. ovládací zařízení vratidel tkalcovského stavu, součásti tkalcovského

hřebene, proutek v tkacím člunku apod.). Důležitou součástí popisu názvů

s předpokládaným praslovanským původem (tj. *stativъ, *stanъ, *stavъ, *krosno, *osnova,

*vortidlo, *navojь, *nitь/*nitъ, *nitěnъka (*nitjenъka, *nitěnica, *nitjenica, *nitědlьnica),

*zěvъ, *skripъ / *skripьcь, (?) *podъnožьky (*ponoži, *podъnoži), *tъkъ, *cěvь (*cěva,

*cěvъka), *čьlnъkъ, *bilo, *bьrdo a (dial). *tara, *natьra, *orzbojь) bylo sledování jejich

5

dalšího vývoje a pozice, jakou zaujímají v rámci slovní zásoby současné chorvatštiny,

srbštiny a češtiny (v kontextu ostatních slovanských jazyků).

V práci byla použita také historickosrovnávací metoda, jejíž principy byly

uplatněny při hledání formálních a sémantických paralel chorvatských, srbských a českých

názvů v jiných slovanských jazycích, případně paralel slovanských názvů v jiných jazycích

indoevropských (příp. i neindoevropských). Pomocí této metody bylo zejména v případě

termínů, jež jsou s největší pravděpodobností již praslovanské, poukázáno na shody

přesahující hranice jednoho jazyka a dokazující předslovanský původ názvů.

Protože je tématem disertace popis terminologie z oblasti hmotné kultury, bylo

nezbytné použít tzv. metodu „Wörter und Sachen“, jejímž hlavním principem je zásada

zkoumat společně se slovy také věci jimi označované. Metoda „Wörter und Sachen“

vznikla na začátku 20. století v Německu v prostředí stejnojmenného časopisu a k jejím

zakladatelům a propagátorům patřili jazykovědci z redakčního kruhu Hugo Schuchardt,

Rudolf Meringer a Matija Murko; v české lingvistice ji při svých výkladech používali

zejména etymologové Václav Machek, Igor Němec a Machkova žákyně Eva Havlová. Pro

úspěšné zpracování zvoleného tématu bylo podstatné seznámit se alespoň teoreticky s

technickou stránkou tkalcovského stavu, jejíž znalost byla nevyhnutelná zvláště při

objasňování motivace někdy i jinak méně jasných názvů.

6

1. HISTORICKO-KULTURNÍ ÚVOD

1.1 STRUČNÝ PŘEHLED VZNIKU A VÝVOJE TKANÍ

Počátky tkaní jsou spjaty s neolitem neboli mladší dobou kamennou. Tzv.

neolitická revoluce, jejímž hlavním znakem byla přeměna mezolitických lovců

v zemědělce, začala v Přední Asii již ve 12. nebo 11. tisíciletí př. n. l. a Evropu zasáhla asi

v 8. tisíciletí př. n. l. Předtím, než se člověk naučil tkát, ovládal pravděpodobně pletení.

Pletené výrobky používal nejdříve jako prostředky k ochraně proti nepřízni počasí,

k oplocení pozemku či k udržení ohně a později začal plést také koše, rohože a sítě

(Johannsen 1932, 255). Na podobném principu jako pletení, tj. na vzájemném proplétání

nití, bylo založeno i tkaní. Zpočátku se tkalo na primitivních vertikálních tkalcovských

stavech, tvořených dvěma svislými trámy zabodnutými do země a na nich v horní části

umístěným trámem podélným, na kterém byly zavěšeny nitě osnovy se závažími (viz obr.

níže). Útkové nitě se k osnově přirážely nejdříve tkalcovským mečíkem (asi metr dlouhou

tyčí s rukojetí a zúženou špičkou, Kostelníková 1985, 30) a následně tkalcovským

hřebenem. Tkalo se odshora dolů.

Vertikální tkalcovský stav (Podle Schlabowa, La Baume 1955, 68).

Přímé nálezy předhistorického tkalcovského stavu bohužel neexistují, a

archeologové proto pracují zejména s nálezy kamenných či hliněných závaží, útržků tkanin

a vyobrazení na dobové keramice. K nejstarším nálezům tohoto druhu patří tkalcovské

7

závaží z Tróje z roku 2500 př. n. l. (Radauš Ribarić 1988, 15), starořecká váza s obrazem

tkající Penelopy z 5. stol. př. n. l. či nejstarší (z asi 1. pol. 1. tisíciletí př. n. l. pocházející)

na sever od Alp dochované vyobrazení vertikálního tkalcovského stavu na halštatské

nádobě nalezené v maďarské Šoproni (obr. níže). Od doby bronzové se tkalo také pomocí

tzv. tkacích destičkek (č. brdo, karetka), které měly čtvercovou formu a v každém rohu

byly opatřeny otvorem na provlékání nití. Destičky se vyráběly nejčastěji

z kostí, parohoviny, dřeva nebo z kůry stromů a užívaly se zejména při tkaní úzkých pásků

a lemů (Březinová 2007, 85).

Vlevo: malba na halštatské nádobě ze Šoproně (podle Gavazzi 1926, 22), vpravo: vyobrazení Telemacha a tkající Penelopy na řecké váze z 5. stol. př. n. l.(zdroj: www.ancienthistory.about.com).

Vedle vertikálního tkalcovského stavu se tkalo také na stavu horizontálním, u něhož

byla na rozdíl od stavu situovaného svisle osnova vedena podélně. Byl vynalezen

pravděpodobně ve starověkém Egyptě, kde se používal již v době Střední říše, tj. přibližně

od roku 2100 př. n. l. (La Baume 1955, 73). Nejjednodušší horizontální tkalcovský stav

tvořily čtyři kolíky zaražené do země, na které byly připevněny dvě rovnoběžné tyče a

mezi nimi byla napjata osnova, jak dokládá např. vyobrazení z hrobky v egyptském Beni-

Hassan (Novotný 1102, Pávek 1972, 296, srov. obr. níže). Nový typ tkalcovského stavu

byl z Egypta importován do antického Řecka a Říma, kde se na něm tkaly látky z vlny, lnu,

bavlny, konopí, hedvábí, ze zvířecí srsti a např. i z vláken azbestu (EA 623), a následně se

jeho používání rozšířilo také do dalších částí Evropy. Nejstarší doložené vyobrazení

horizontálního tkalcovského stavu na území Evropy pochází z 11. století a tvoří součást

rukopisu (kopie Utrechtského žaltáře z 9. stol. n. l.), který je uložen na Trinity College v

anglickém Cambridge (Kostelníková 1985, 28).

Již ve starověku existovalo podle doložených zpráv tkaní jako specializované

řemeslo, provozované převážně muži (Kybalová 1998, 15). Například na území dnešního

8

chorvatského města Split, které bylo od dob vlády císaře Augusta (63 př. n. l.–14 n. l.)

součástí římské provincie Dalmácie, byla podle historických zpráv (tzv. Notitia

dignitatum)1 přestavěna část Diokleciánova paláce na dílny, v nichž se tkaly šaty pro

římské vojsko (Soljačič–Čunko 1994, 587). Význam textilní produkce v provincii

Dalmácie se odrazil mj. v latinském termínu dalmatica, označujícím typ tuniky s rukávy

(Radauš Ribarić 1988, 18).2

Vlevo: staroegyptský horizontální tkalcovský stav z hrobky v Beni-Hassan (podle OtSN 24, 48), vpravo: ruční

tkaní v současném Egyptě.3

Slované tkali v době obývání pravlasti a ještě jistý čas po obsazení nových území

na stavu vertikálním.4 Věda nedokáže přesně určit dobu, kdy se na slovanské území dostal

stav horizontální, ale předpokládá, že k tomu došlo někdy v průběhu 9. a 10. století n. l.

Vertikální stav tak začal být postupně vytlačován z užívání, neznamená to však, že by

zcela zmizel. Naopak jistou dobu existoval paralelně vedle stavu horizontálního a na

některých místech slovanského území se používal dokonce až do 20. století (mj. na

Balkáně). Z nejstaršího období slovanských dějin, ať už těch společných, nebo

samostatných, přímé nálezy tkalcovského stavu neexistují (nejstarší nálezy části

tkalcovského stavu pocházejí až z 11. století a byly nalezeny poblíž polského města

1 Notitia dignitatum je pozdně římský seznam vojenských a civilních úředních hodností, obsahující také názvy legií. 2 Dalmatiku nosil od 2. poloviny 4. stol. n. l. papež a poté se stala oděvem diákonů a subdiákonů (Kybalová 2001, 29). 3 Za poskytnutí fotografie děkuji Olze Barylové. 4 K nejvýznamnějším archeologickým nalezištím reliktů předhistorické textilní výroby na slovanském území patří ruský Novgorod a polská města Gdaňsk, Opole, Wolin a Štětín (SSS 6, 87, Březinová 2007, 12–13).

9

Gdaňsk, Březinová 1997, 133). Proto se při vytváření pravděpodobného obrazu tohoto

zařízení uplatňuje vědecká rekonstrukce, která pracuje se všemi dostupnými prameny a

informacemi. Vedle archeologie se na rekonstrukci tkaní ve slovanském dávnověku velkou

měrou podílí etnografická analogie (tj. porovnávání s dodnes realizovanými

technikami ručního tkaní) a také etymologická analýza příslušných slovanských termínů.

Středověk s sebou přinesl zlepšování tkacích technik a také postupnou diferenciaci

tkaní na tkaní venkovské a na specializované tkaní řemeslné, které se provozovalo v nově

se rozvíjejících městech. Zde se s rozkvětem řemesla (které bylo často dále děleno na

řemeslo soukenické, plátenické, tkalcovské atd.) objevila také nutnost ochrany práv tkalců

a jejich výrobků, jež nakonec vedla k utváření tzv. cechů – profesionálních spolků

sdružujících vyučené tkalce.

Vlevo: vyobrazení tkalcovské dílny v díle Orbis pictus J. A. Komenského, vpravo: Vincent van Gogh:

„Tkadlec u tkalcovského stavu“, 1884, Kröller-Müller Museum, Otterlo, Nizozemí.5

Tkalcovské cechy měly stejně jako cechy jiných řemesel svá statuta, která představují

důležitý historický pramen pro poznání fungování cechu a jeho pravidel. K nejstarším

tkalcovským cechům vůbec patřil cech barchaníků, cíchařů a tkalců plátna, který byl

založen v roce 1307 ve Vratislavi (Husa 1957, 3).6 Již od 14. století, zejména však ve

století 16., začaly po celé Evropě vznikat také první manufaktury, přičemž ty plátenické a

5 Zdroj: http://www.art-wallpaper.com/9615/Van+Gogh+Vincent/Weaver+on+the+loom 6 Na území Čech a Moravy vznikaly první tkalcovské cechy na konci 14. století, k pravděpodobně nejstarším patří cech založený v České Lípě roku 1382 (zpráva je však nejistá, Husa 1957, 3). Nejstarším chorvatsky psaným statutem tkalcovského cechu je statut Varaždinského tkalcovského cechu z roku 1561 (Soljačič–Čunko 589).

10

soukenické patřily k nejstarším manufakturám vůbec (např. v chorvatském Dubrovníku

byla první textilní manufaktura založena již v roce 1419). Na českém území byly založeny

významné textilní manufaktury v Kosmonosech, Oseku, Plánici, Litvínově, Rumburku,

Liberci a Bělé pod Bezdězem (Bauer 1994, 190). V roce 1751 byla otevřena manufaktura

na výrobu sukna také v chorvatském Záhřebu (Soljačič–Čunko 595). Zkázu manufaktur

zapříčinila průmyslová revoluce a s ní spojené zakládání továren, v nichž byly tkaniny

produkovány pomocí mechanických tkalcovských strojů. Zlom v textilní výrobě znamenal

vynález tkalcovského stavu poháněného parním strojem, který si v roce 1789 nechal

patentovat Angličan Edmund Cartwright (Kovačević 2003, 9). První mechanický

tkalcovský stav byl zkonstruovaný v roce 1801 Francouzem J. M. Jacquardem (podle něj

byly tyto stavy pojmenovány č. žakardy) a další zdokonalení práce přinesl vynález tzv.

rychloběžného člunku, který se užíval od 19. století (Pávek 1972, 297).

I přes obrovský rozvoj tkaní na mechanickém tkalcovském stavu se ruční tkaní stále

udržovalo na venkově. Tam se zpočátku tkalo pouze pro domácí potřeby a tkaní bylo více

méně ženskou záležitostí. Protože však poddaní často neměli v zimě jinou práci, začali se

tkaním plátna nebo sukna zabývat také muži. Venkovští tkalci se tak účastnili

manufakturní výroby, kdy jejich domy objížděl tzv. faktor s přízí, kterou si následně jako

hotovou tkaninu odvážel k dalšímu zpracování v manufaktuře. Po zániku manufaktur se

venkovští tkalci snažili živit tkaním dále, ovšem často nedokázali odolat konkurenci

velkých textilních továren, a uchylovali se proto opět pouze ke tkaní pro domácí potřeby.7

V současné době se s ručním tkaním stále ještě můžeme setkat v některých částech

slovanského světa – např. v jižní části Srbska a v Bosně a Hercegovině se tradičně tkají

bohatě zdobené koberce orientálního původu, tzv. ćilimy.8 Ruční tkaní se provozuje také v

revitalizované podobě jako umělecké řemeslo (např. v dílně Hany Buchtelové v Hrubé

Vrbce na Horňácku či Jarmily Oharkové v Tišnově u Brna)9 nebo jako zájmová činnost ve

formě kurzů, na nichž se vyučuje různým technikám tkaní (srov. např. tkalcovnu Z.

Kubáka ve Strmilově10 nebo dílnu Manakova kuća v Bělehradě11). 7 V Čechách se v horských a podhorských oblastech tkalo na některých místech až do 1. světové války (Staňková 1989, 12). 8 Název ćilim je balkánský turcismus, přejatý do (jiho)slovanských jazyků z tureckého kilim, které je výpůjčkou perského kilīm (Skok 1, 358, Škaljić 1966, 193). Ćilimy se tkají v prostoru od Balkánu až po Pakistán. 9 Internetová adresa: http://www.rucnitkani.net/ a http://www.nulk.cz/Informace.aspx?sid=92 10 Internetová adresa: http://www.tkalcovna.cz/

11

1.2 TKANÍ JAKO SYMBOL A JEHO ODRAZ V JAZYCE

Tkaní (a vedle něj také předení) zaujímalo již od starověku významné postavení

v duchovním životě lidí, o čemž svědčí jeho metaforický odraz v mytologických

představách řady kultur. Bylo často užíváno jako symbol lidského života a osudu a tkající

(či předoucí) bytost byla symbolem toho, kdo lidský osud utváří. Začátek tkaní

symbolizoval narození člověka a jeho dokončení smrt (SlavjMif 2002, 459). Ve

starověkém Řecku určovaly lidský (i božský) osud tzv. moiry, bohyně lidského údělu.

Byly jimi Klotho ‘předoucí’, která načínala nit osudu, Lachesis ‘udělující’, která nit osudu

dál předla, a Atropos ‘neodvratná’, jež nit osudu přestřihla, a ukončovala tak lidský život.

V římské mytologii odpovídaly moirám tzv. parky se jmény Nona, Decima a Morta, staří

Germáni uctívali analogicky tři tzv. norny – Urðr ‘osudovou’, Verdandi ‘stávající’ a Skuld

‘neodvratnou’, a v litevském a lotyšském bájesloví byla božstvem osudu laima – lit.

Láima, lot. Laima.12 Předení a tkaní se promítlo také do mýtických příběhů. V Číně a v

Japonsku se např. dodnes traduje legenda o nebeské tkadleně Veze a její lásce k pastýři

Altairovi a ze staré Indie je znám příběh o tkalci, který se vydával za boha Višnu a létal na

dřevěné napodobenině jeho božského ptáka Geruda. V antickém Řecku vznikl příběh o

tkadleně Arachné, kterou pro její pýchu proměnila bohyně Athéna v pavouka, a odsoudila

ji tak ke tkaní až do skonání světa. Homérova hrdinka Penelopa – manželka Odyssea,

původ jejíhož jména (ř. Πηνελόπεια) se většinou spojuje s řeckým πηνε ‘niť, ‘vřeteno’, zase

tkala po tři roky pohřební roucho pro svého tchána, aby se vyhýbala zájmu početných

nápadníků. Neméně známý je osud Ariadny, dcery krétského krále Minoa, jež se

zamilovala do Thésea a pomohla mu pomocí klubka nití najít cestu z labyrintu. Slovní

11 Internetová adresa: http://www.geocities.com/manakova_kuca/glavna.html 12 K etymologiím jmen bohyní osudu: moiry < ř. μοîρα ‘los, osud’, Klotho < ř. κλώθω ‘předu’, Lachesis < ř. λαγχάνω ‘dostávám něco losem’, Atropos < ř. ατροπος ‘nezměnitelný, neodvratný (zde osud)’, pův. význam asi ‘neotočitelný’ (Frisk 1, 180–181); parky < lat. parere ‘rodit’, tj. bohyně narození, Nona a Decima (někdy Decuma) byly pojmenovány podle devátého a desátého měsíce těhotenství (podle římských počtů), Morta ‘mrtvá’, tj. bohyně smrti (či snad mrtvě narozeného plodu); norny < stsev. norn, pl. nornir, souvisí se švéd. dial. norna, nyrna ‘napovídat, šeptat’, sthn. narro ‘blázen’, střhn. narren, nerren ‘vrčet, reptat’, uvádějí se dva výklady: 1) < ie. *(s)ner- ‘šeptat’, potom by norna byla ‘šeptající’, 2) < ie. *(s)ner- ‘otáčet’ podle otáčení nití osudu (Vries 1962, 412), Urðr ‘neštěstí; osud’ souvisí se slovesem verða ‘stát se’, stejně jako Verdandi, Skuld ‘vina, budoucnost’ < stsev. skulu ‘muset, mít povinnost’; Láima/Laima < lit. láimė ‘štěstí, osud’, lot. laĩme tv. (Fraenkel 2, 333).

12

spojení „Ariadnina nit“ se dodnes užívá v řadě jazyků jako metafora řešení nesnadných

situací.

Také v životě Slovanů hrálo předení a tkaní důležitou roli. I oni měli své démony

osudu. Byly jimi sudičky (srov. pol. rodzanice, r. рожaнице, sln. rojenice, ch. rođenice,

srb. суђенице, bulh. наречнице či уриснице, mak. oриснице, Niederle ŽSS 2, 66n, Váňa

1990, 127), které se stejně jako moiry, parky, norny či laima zjevovaly obvykle tři dny po

narození dítěte a předly nit jeho osudu. Např. v Srbsku první sudička předla, druhá pletla a

třetí věštila. Podobně tomu bylo také v Makedonii, kde jedna z tzv. oрисниц předla, druhá

odměřovala a třetí stříhala nůžkami lidský osud (SlavjDrev 4, 322). U jižních Slovanů se

už od 10. století vyskytovala také tzv. sreća (tedy „štěstí“), která byla v pozdější

folkloristické tradici zobrazována jako dívka předoucí zlatou nit lidského osudu.

Analogicky k tomu je v ukrajinském folklóru doložena tzv. доля (SlMit 509, Profantová–

Profant 2000, 205). Na slovanském východě měl osud dokonce svou vlastní bohyni, jíž

byla ochránkyně ovcí a přástek Mokoš, jediná spolehlivě doložená bohyně slovanského

pantheonu.13

Francisco de Goya: „Moiry“ (Atropos), 1819–1823, Museo del Prado, Madrid, Španělsko.14

Obraz života jako upředené či utkané niti vznikl již ve velmi raném období lidských

dějin. Byl utvořen metaforicky a roli comparata v něm sehrály dvě starobylé činnosti –

tkaní a předení. To se muselo logicky odrazit také v příslušném lexiku. Termíny, které se 13 Mokoš bývá často spojována s íránskou bohyní vlhkosti a plodnosti, která se jmenovala Ardví Súra Anáhita (Váňa 1990, 81). 14 Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Francisco_de_Goya,_The_Fates_(Atropos).JPG).

13

původně vztahovaly pouze ke zpracování lnu, konopí či vlny, se nejdříve začaly užívat ve

spojeních s přeneseným významem ‘připravovat, plánovat osud’, srov. např. č. tkát či příst

niti či vlákna osudu nebo (s podobným významem) ch. st. prȅsti konac našega života (Rj.

11, 723), a v následujícím vývoji byly jejich významy dále přenášeny a modifikovány.

V řadě indoevropských i neindoevropských jazyků má tak sloveso „tkát“ vedle původního

významu ‘vyrábět tkaninu’ také přenesený význam ‘připravovat, plánovat něco’, případně

‘připravovat něco špatného, intrikovat’, utvořený sémantickou generalizací významu

‘plánovat, připravovat osud’, resp. (v druhém, negativním významu ‘intrikovat’) jeho další

sémantickou specializací. Srov. např. ř. υφαίνειν ‘tkát, (o)snovat’ a také ‘vymýšlet,

vyrábět’ (Frisk 2, 976–977), šp. tejer ‘tkát’, ve spojení tejer embustes/intrigas ‘spřádat

plány, intriky’ (VŠČS 2, 668), it. tessere ‘tkát, plést, příst, vít’ a také ‘spřádat, osnovat,

kout pikle’, fr. tisser ‘tkát’, ve spojení tisser des intrigues ‘kout pikle’ (VFČS 2, 632), rum.

ţese ‘tkát’, ve spojení a ţese intrigi ‘připravovat, spřádat intriky’, něm. weben ‘tkát’ a ve

spojení Ränke weben (vedle Ränke schmieden) ‘kout pikle, pletichařit’, angl. weave ‘tkát’ a

také ‘kout pikle, spřádat plány’, maď. szö ‘tkát’, ve spojení ármányt/cselt szö ‘spřádat

plány, kout pikle’, fin. kutoa ‘tkát, vázat, plést’, ve spojení kutoa juonia ‘kout pikle,

intrikovat’ atd.

Ve slovanských jazycích se ve stejném významu, tj. ‘připravovat, plánovat něco’,

setkáme spíše než se slovesem „tkát“ se slovesem „příst“, srov. např. č. st. přísti ‘tropit

(něco), dělat’ (Jungmann 3, 477), ve spojení spřádati plány, spřádati osudy (Jungmann 4,

257), slk. spriadať plány ‘plánovat’, pol. (říd.) prząść tv. (SJP 7, 115), hl. přasć ‘mít něco

v úmyslu, plánovat něco’ (HSRS, 210), ukr. прясти думки ‘spřádat myšlenky’ apod.

V češtině můžeme vedle obecného významu ‘připravovat, plánovat’ najít také negativně

zabarvená frazeologická spojení s významem ‘připravovat něco nedobrého’, srov. č.

spřádat pikle (pravděpodobně kontaminace s frazémem kout pikle?) či spřádat intriky,

plány, jež mají sémantické paralely např. v něm. Pläne/Anschläge spinnen ‘spřádat, plány,

intrikovat, kout pikle’, švéd. spinna ränker/intriger ‘kout pikle, intrikovat’, dán. spinde

‘příst’ a zároveň ‘vymýšlet si’ nebo v angl. spin ‘příst’, ‘spřádat, vymýšlet (si)’.

V některých slovanských jazycích se v negativním významu používají jiná slovesa, patřící

však původně také k terminologii textilní produkce, jako např. „plést“ či „stříhat“, srov.

srb. плести интриге ‘intrikovat’, doslova ‘plést intriky’, sln. naplétati ‘tajně připravovat’,

14

doslova ‘splétat’ (SSKJ 2, 963), bulh. кроя плáнове ‘spřádat plány’, doslova ‘stříhat plány’

(RBE 8, 255).

15

1.3 MAGICKÁ MOC TKANÍ V LIDOVÝCH PŘEDSTAVÁCH SLOVANŮ

Symbolické chápání tkaní se odrazilo v lidových představách Slovanů o magické

síle nástrojů textilní výroby a je s ním spojena řada příkazů a zákazů. Magické rituály a

zákazy provázely již proces bezprostředně předcházející tkaní, a to přípravu osnovy a její

navíjení na vratidlo tkalcovského stavu, při němž se např. v některých oblastech v Srbsku

nesměly překročit kolíky s nataženou přízí, jinak by se dotyčný dostal do neštěstí (EAJ).

Po přípravě osnovy následovalo její navíjení na vratidlo tkalcovského stavu, doprovázené

také různými obřady a pověrami. Např. v okolí chorvatského Slavonského Brodu se dříve

věřilo, že pokud bude při navíjení osnovy vrzat vratidlo, dívka v domě se brzy vdá. Tamtéž

kladli po navití vratidlo na postel, aby jejich další práce pokračovala lehce jako sen (Toldi

1997 online). Když do domu, v němž se snovalo nebo v němž se navíjela osnova na

vratidlo, vstoupil soused, musel místo pozdravu říct „Bože daj sreću!“ (Muraj 1991, 277).

Na celém jihoslovanském území je rozšířena představa o tom, že na den svatého Jiří nebo

den svatého Jana objíždí vesnici čarodějnice na koni s prázdným vratidlem, aby odebrala

úrodu z cizích polí a mléko od cizích krav. Magickou moc mělo vratidlo i na slovanském

východě, kde se užívalo při obřadech přivolávání deště (SlavjMif 2002, 460). Naopak jinde

figurovaly tkalcovské předměty při magických obřadech odhánění bouře, např. v srbském

Sandžaku se traduje představa, že blížící se bouři lze odehnat máváním tkací destičkou na

poli (audionahrávka z výzkumu B. Sikimićové ve vesnici Kalafate v červnu 2004). Pověry

a zákazy provázely i samotné tkaní. V okolí chorvatského Slavonského Brodu se např.

během tkaní nesmělo jíst, aby tak „nesnědli osnovu“ (Toldi 1997 online), a na tkalcovský

stav se kladly různé předměty, přinášející štěstí a odhánějící zlé síly. Například v Srbsku se

v této funkci často objevoval česnek, feferonky, červená nit či slepičí péro – „aby byla

tkanina lehká jako pírko“ („da je lako tkano ko pero“, EAJ). Bulhaři kladli ke kolébce

novorozenému dítěti tkalcovský hřeben (бърдо), a aby uchránili dům před upíry nebo

epidemií, zavěšovali na dveře nit (SlavjMif 2002 l.c.). Když na konci tkaní odřezávali v

chorvatské vesnici Rastoki (u Karlovce) niti, kterými byla osnova přivázaná k vratidlu,

museli z domu odejít všichni muži, jinak by přivedli rodinu do neštěstí (Muraj 1991 l.c.).

Zákazy tkaní se vztahovaly jak ke konkrétním dnům, tak k delším časovým

úsekům. Obecně se většinou netkalo ve svátky, kdy domy navštěvovaly duše mrtvých,

jimž by mohla jakákoliv práce překážet v cestě. Na území Čech a Moravy byly podobné

16

obřady spojeny spíše s procesem předení. Na svatou Lucii se například dodržoval zákaz

předení lnu a draní peří. Přadleně, která by příkazu neuposlechla, hrozilo, že jí sv. Lucie

zaplní celou světnici vřeteny, která bude muset do rána napříst, jinak by jí veškerá

upředená vřetena zničila a odrané peří rozfoukala. Aby hospodyně nepodlehly pokušení,

vynášely své kolovraty raději ze světnice na půdu. Na Velký pátek se zase v krajích

s plátenickou výrobou předly pašijové nitě, kterými se pak udělalo na šatech několik stehů,

jež měly ochraňovat před zlými duchy a uhranutím. Košile ušitá z plátna pašijových nití

zase chránila jejího nositele před bleskem (LK 2, 816).

Představy o magické moci tkalcovských nástrojů a zejména strach z

příchodu nečistých sil se mohly promítnout také do terminologie některých částí

tkalcovského stavu. Přesvědčení o moci slova, jehož výsledkem byl vznik tabuových slov a

jejich náhrad, vyvolávalo někdy opačný postup, tj. pojmenování skutečnosti nebo

předmětu pomocí názvu toho, co vyvolávalo strach s cílem jeho zahnání. Příkladem

takového procesu je např. srbské dial. pojmenování provazů, na nichž visí nitelnice

tkalcovského stavu, ђаволчићи, дjаволкићи (EAJ)15 a pravděpodobně také české označení

podélného trámku, na kterém visí skřipce, termínem šibenice, šibenica (srov. ukázku

z lidové písně z Frenštátska: „Služila sam u tkalce něni temu davno… A všetci se diviju co

to za řemeslo/nad hlavou šibenica pod nohami peklo“,16 Janotka–Linhart 1984, 72).

15 Cílem užití deminutivní formy od základního ђȁв ‘čert’ mohla být snaha o oslabení moci slova v jeho původním významu (více viz kap. 2.2.10.1). 16 Termín peklo zde metaforicky označuje místo pod tkalcovským stavem (viz i Jungmann 3, 58). Srov. k tomu např. také německé Hölle ‘místo pod stolem krejčího’, pův. ‘peklo’ (Grimm online).

17

1.4 TKANÍ NA RUČNÍM HORIZONTÁLNÍM TKALCOVSKÉM STAVU

Tkaní je proces textilní výroby, při němž je příze přeměňována na tkaninu.

Předchází mu příprava osnovy neboli podélných nití, k nimž jsou během tkaní přiráženy

nitě útku, namotané na cívku. Osnova je nejdříve navíjena na zadní (horní, osnovní)

vratidlo tkalcovského stavu (obr. níže, č. 3). Poté se natahuje a provléká otvory (očky, č. 8)

takzvané nitelnice (č. 7), připevněné na skřipcích. Počet nitelnic je závislý na složitosti

výsledné tkaniny (většinou se pohybuje kolem dvou až čtyř). Při tkaní stoupá tkadlec

pravidelně nohama na podnožky (č. 16), což způsobuje vytvoření tzv. prošlupu čili otvoru

v osnově (č. 10). Jím se příčně provlékají nitě útku, které jsou uloženy v tkacím člunku (č.

9) a které jsou po provlečení přibíjeny k podélným nitím osnovy pomocí tkalcovského

hřebene (č. 15), jenž visí na bidle (č. 13). Hotová tkanina je nakonec navíjena na přední

(dolní, zbožové) vratidlo (č. 17).

Horizontální tkalcovský stav: 1) stativy (základní konstrukce), 2) sedátko pro tkalce, 3) zadní vratidlo, 4) osnova, 5) válec usměrňující pohyb osnovy, 6) rozpínky, 7) nitelnice, 8) očko v nitelnici, 9) člunek, 10) prošlup, 11) tkanina, 12) prsní vratidlo, 13) bidlo, 14) ložisko bidla, 15) tkací hřeben, 16) podnožky, 17) přední vratidlo.17

Ústředním termínem slovanského názvosloví tkalcovského stavu a tkaní vůbec je

sloveso s významem ‘tkát’, a proto mu bude věnována pozornost ještě před výkladem

názvů, jež jsou vlastním tématem této práce. Jedná se o všeslovanský termín, srov. stsl. 17 Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Warsztat.svg

18

tъkati, bulh. тъкá, mak. ткаe, ch. tkȁti, srb. ткȁти, sln. tkáti, č. tkát, slk. tkať, pol. tkać,

hl. tkać, dl. tkaś, plb. tåkət (P–S 147), pom. tkac (PWb 2, 568, Sychta 5, 353), r. ткать,

ukr. ткáти, br. ткаць, vše ‘tkát’. Pro praslovanštinu se rekonstruuje podoba *tъkati,

jejímž indoevropským východiskem je slovesný kořen *(s)tek- ‘tlouct, bít’ (Pokorny

1032n, LIV 2001, 640), reflektovaný dále např. v lot. tukstt ‘klepat’, ř. τεύχω ‘tkám’,

τύκος ‘dláto, kladivo’, τυκίζω ‘opracovávám kámen’, sthn. dūhen ‘tlačit’, stisl. styggr

‘zuřivý, nepřátelský’ či niz. stug ‘nepoddajný, nepřátelský’ atd. (Pokorny l.c., Vasmer 3,

109); praslovanské sloveso se někdy spojuje také s lat. texō, texere ‘tesat’, ‘tkát’ (Walde 2,

678) a s arm. tcekcem ‘plést’, ‘vrtět se, obracet se’ (Furlan in Bezlaj 4, 185). Podle

Trubačeva byla s přihlédnutím ke tvarům 1. a 2. osoby singuláru *tъk *tъčeši forma

slovanského infinitivu s vokalismem -a- utvořena až sekundárně a předcházela jí podoba

s redukovaným ablautovým stupněm *tъkti (Trubačev 1966, 117, souhlasně také Sch.-

Šewc 1507, Boryś 2005, 633 aj.).

Původním významem praslovanského slovesa *tъkati (< *tъkti) byl obecný význam

‘přibíjet’, ‘strkat něco někam’ apod. (srov. význam ie. kořene *(s)tek-), který je doložen

v západoslovanských jazycích: č. zast. tkáti ‘cpát, strkat’ (např. „tkáti něco v bečku, pytel“,

Jungmann 4, 595), dial. (horň.) tkať tv. (Bartoš 445), refl. tkáti se ‘cpát se, přejíst se’

(Jungmann l.c.), slk. st. tkať ‘cpát’ (HSSJ 6, 59), pol. vulg. tkać tv., otkać się ‘mnoho sníst,

nacpat se’ (srov. hl. tykać ‘rychle jíst’). Sémantickou specializací byl z významu ‘přibíjet,

strkat’ následně utvořen význam ‘přibíjet nitě útku k nitem osnovy’, popisující základní

činnost tkacího procesu (Trubačev l.c., shodně Vaillant 3, 202). V terminologickém

významu ‘tkát’, který je dle Trubačeva slovanskou lexikální inovací, se sloveso ustálilo a

zachovalo do současných slovanských jazyků, kde je tento význam dominantní. Z něj byly

v dalším vývoji utvořeny významy metaforické, kdy roli tertia comparationis sehrál proces

vzniku tkaniny, přirovnávaný často k lidskému životu, srov. např. spojení typu č. tkát nit

lidského života apod. Následnými sémantickými změnami vznikly poté další přenesené

významy slova, jako jsou např. ‘plánovat’, ‘připravovat’, ‘intrikovat’ apod. (více viz 1.2).

Do stejné etymologické rodiny jako psl. *tъkati lze zařadit sloveso s prézentní

kmenotvornou příponou -n- *tъknti ‘dotknout se’, ‘strčit’, ‘šťouchnout’ (stsl. tъknti

‘dotknout se, strčit, vrazit’, ch. tàknuti, srb. тàкнути ‘dotknout se’, ‘zasáhnout’, č. do-

19

tknout se, dial. tchnuč’ se tv. (Lamprecht 1963, 140),18 pol. tknąć ‘dotknout se’, ‘zmocnit

se’, pom. tknc ‘dotknout se’, ‘strčit’ (PWb 2, 570, Sychta 5, 354), r. ткнуть ‘strčit,

píchnout, šťouchnout’, ukr. ткнýти ‘píchnout, strčit’, br. yва-ткнýць ‘zapíchnout, vrazit’)

a iterativum se zdlouženým stupněm *tykati ‘dotýkat se’, ‘strkat’, ‘šťouchat’ (csl. tykati,

tycati ‘dotýkat se’, ‘bodat’ (MLP 1020 a 1021), ch. st. tíkati, srb. st. тúкати ‘dotýkat se’,

‘týkat se’ (Rj. 18, 322n), ch. tícati (se), srb. тúцати (ce) tv., č. týkat (se) ‘bodat, dotýkat

se’, ‘týkat se’, pol. tykać się ‘dotýkat se’, r. тыкать ‘bodat, strkat’, ukr. тúкатu ‘strčit,

šťouchat, píchat’, br. тыкаць ‘bodat, strkat’).

Praslovanské jsou pravděpodobně i některé deriváty slovesa *tъkati, resp. *tъkti,

náležející taktéž k terminologii tkaní. V první řadě sem patří obecně slovanské

substantivum *tъkъ ‘útek’, doložené v bulh. вътък, mak. jamoк, jутак, ch. ptka, srb.

птка, sln. vótek, č. útek, slk. útok, pol. wątek, hl. a dl. wutk, plb. vтək (P–S 179),

pomsln. vtk (PWb 3, 880), kaš. vtk (Sychta 6, 104), r. утóк, ukr. утóк, утíк a br. утóк

(podrobně viz 2.2.12). Dále jsou to dva termíny označující tkalce, a to *tъka-čь > csl.

tъkačь (MLP 1016), bulh. тъкáч, mak. st. ткаеч (Tolovski–Illič-Svityč 1963, 497), ch.

tkč, srb. ткч, sln. st. tkač (Pleteršnik 2, 664), č. st. tkáč (Jungmann 4, 594), pol. tkacz,

dl. dial. tkac (Sch.-Šewc 1507), plb. tåkəc (Szydłowska-Ceglowa 1963, 54), r., ukr. a br.

ткач ‘tkadlec’ (k sufixu -čь srov. SP 1, 102),19 a *tъkadlьcь20 > ch. tkálac, srb. ткáлац,

sln. tkálec ‘tkadlec’, č. tkadlec, hl. a dl. st. tkalc. Kromě toho jsou ve slovanských jazycích

doložena deverbativa, srov. ch. tkȁnina, srb. ткȁнина, č. tkanina, sln. tkanína, p. a luž.

tkanina, ukr. тканúна, br. тканíна ‘tkanina’ a ch. tkȁnica, srb. ткȁница, č. tkanice, sln.

tkánica, ukr. тканúця, ‘tkanice’, odvozená v obou případech z pasivního participia

*tъkanъ ‘(u)tkaný’. Z kontinuantů substantivního derivátu *tъkadlьcь byla utvořena

adjektiva, např. mak. ткајачки, ch. tkàlačk, srb. ткàлачк, sln. tklčji, tkálski, stč. a č. st.

tkadlcovský, č. tkalcovský, dial. kalcovský, zast. tkadlčný, tkadlečný (Jungmann 4, 595),

slk. říd. tkáčovský, dl. tkalcojski (Starosta 513). Dílna (či místnost obecně), v níž se tká, se

označuje bulh. тъкáчницa, mak. ткајачница, ch. tkaònica, srb. ткаòница, sln. tkálnica,

č. tkalcovna (vedle tkalcovská dílna), st. tkadlcovna (Jungmann l.c.), slk. tkáčovňa, pol.

tkalnia, hl. tkajerna, tkalcownja, dl. tkajarńja, tkalcarnja, r. ткáцкая (мастерскáя, 18 Podle Machka (1968, 663) sem -ch- proniklo pod vlivem jiného dial. slovesa pchnuč’, pchač’ ‘píchat’. 19 Ze slovanských jazyků bylo přejato maď. takács a rum. tocaciu (Skok 3, 477). 20 Podle Trubačeva (1966, 118) bylo substantivum *tъkadlьcь utvořeno sekundárně podle ženské formy *tъkadli, jež vznikla derivací z *tъkadlo ‘tkanina’.

20

фáбрика), ukr. ткáцькa фáбрика (zast. také ткáцька, SUM 10, 153), br. ткацкая

майстэрня.21

21 Uvedený přehled derivovaných tvarů je samozřejmě neúplný, zahrnuje však nejfrekventovanější termíny doložené ve všech slovanských jazycích, případně ve většině z nich.

21

2. ETYMOLOGICKÝ VÝKLAD NÁZVŮ TKALCOVSKÉHO

STAVU A JEHO ČÁSTÍ

2.1 NÁZVY TKALCOVSKÉHO STAVU

V chorvatštině, srbštině a češtině je doloženo několik názvů, jimiž se označuje

ruční horizontální tkalcovský stav. V následující kapitole budou vyloženy názvy s

předpokládaným praslovanským původem, a to ch. stàtive, srb. стàтиве a č. stativa,

stativy, ch. stan a srb. стан, ch. krsna, srb. крсна a č. dial. krosna, srb. разбóй, ch. tȁra

a srb. тȁра, ch. nȁtra a srb. нȁтра (vše s odpovídajícími paralelami v jiných slovanských

jazycích), a dále některé názvy mladšího původu, včetně názvů přejatých, k nimž patří ch.

náred, prema/prijema, taler, vučinj a č. kalc a verštat.

2.1.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. STATIVE, SRB. СТАТИВЕ, Č. STATIVA, STATIVY

ETYMOLOGIE

Horizontální tkalcovský stav se v chorvatštině, srbštině, češtině a také některých

dalších slovanských jazycích označuje kontinuanty derivátu psl. slovesa *stati s

komponentem -iv-. Patří k nim ch. stàtive, srb. стàтиве, dial. стȁтва (Vuk 736, Rj. 16,

471), č. stativy, stativa, mak. стaтива, sln. stâtve, pol. staciwa, dl. staśiwy, dial. staśiwa,

ukr. статúва, které mají v některých slovanských jazycích vedle významu ‘tkalcovský

stav’ také význam ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’, tj. ‘stativy’, srov. např. č.

stativy či pol. staciwa, statiwy. Rekonstruovanou praslovanskou praformou uvedených

tvarů je *stativъ – od původu substantivizované deverbativní adjektivum se sufixem -ivъ a

významem ‘stojící, stojatý’ (Trubačev 1966, 363). Praslovanské sloveso *stati, z něhož byl

termín utvořen, je t-ovým rozšířením ie. kořene *steH2- ‘stát, postavit’ (LIV 2001, 590), o

němž bude následně pojednáno více. Ne zcela jasné je určení slovotvorné motivace

slovanského termínu *stativъ, který může být jednak přímým derivátem slovesa *stati,

jednak až sekundární formou odvozenou od jiného, přímého derivátu slovesa. Za takový

přímý derivát bývá někdy považováno (Sch.-Šewc 1356) i-kmenové femininum *statь

s obecným významem ‘to, co stojí’, ‘to, co je ve svislé poloze’, s uvažovanými relikty v

22

bulh. dial. (Rodopy) стать (fem.) ‘vertikální tkalcovský stav’ (Trubačev 1966, 123) a dl.

st. fem. staśe ‘tkalcovský stav’ (Sch.-Šewc l.c.). Psl. *statь, které označovalo jako

abstraktum původně nejspíš obecně pozici ve stoje, získalo následně nové, konkrétní

významy a začalo mj. označovat tkalcovský stav. Z dnešních slovanských jazyků se

v nezměněné formě zachovalo (vedle výše uvedených) už jen v ruštině, kde najdeme

femininum стать s významy ‘forma, způsob, důvod’, ‘postava’, ‘charakterový rys’. Jinde

se vyskytují pouze deriváty s prefixem po-, jako jsou např. csl. abstraktum postatь ‘způsob,

část’ (MLP 638) nebo zemědělské termíny ch. pstāt, srb. пстām ‘část obdělávaného

pole, louky’, r. dial. постáть tv. a také ‘pole, louka’, ‘hranice mezi posečenou a

neposečenou loukou’ aj. (SRNG 30, 217n, Dobrovol’skij 683). Že bylo východiskem bulh.

dial. a dl. st. tkalcovského termínu psl. *statь, je zřejmé. Je však otázka, zda bylo psl.

*statь opravdu také primárním a slovotvorně motivujícím pojmenováním pozdějšího, zde

analyzovaného termínu se sufixem -ivъ, jak tvrdí Schuster-Šewc.

Pomocí sufixu -ivъ, který kontinuuje ie. *-io- (srov. lat. statīvus), se v

praslovanštině tvořila převážně desubstantivní adjektiva, jimiž se vyjadřovala vnitřní

charakteristika osoby, srov. např. stsl. bezočivъ, razumivъ, zavistivъ, glagolivъ, istivъ atd.

(Vaillant 4, 475n). Vedle substantiv však mohla být odvozována také ze sloves (např. stsl.

dativъ), a proto je v některých případech obtížné určit, zda bylo slovotvorně motivujícím

pojmenováním substantivum nebo sloveso, jak je tomu např. u stsl. dělivъ ‘činný’

(utvořeno z dělo, nebo z děliti?). Jako podobně nejasnou lze chápat také slovotvornou

motivaci termínu *stativъ, který mohl být, jak již bylo uvedeno výše, odvozen jednak

přímo ze slovesa, jednak ze substantiva *statь. Zcela vyloučena není podle všeho ani jedna

z uvedených variant, za pravděpodobnější lze však považovat přímou derivaci ze slovesa.

Ve prospěch slovotvorného vývoje ve směru *stati > *statь > *stativъ by sice mohly

mluvit analogicky utvořené tvary, jako např. stsl. pěsnivъ < psl. *pěsnь, ovšem ty jsou

spíše ojedinělé. Je proto možné domnívat se, že v praslovanštině vedle sebe existovaly dva

tvary odvozené ze slovesa *stati, které následně vyvolaly další derivační procesy: 1) psl.

*statь > bulh. dial. стать > bulh. стáтила, psl. *statь > dl. st. staśe > dl. dial. staśidla a

2) psl. *stativъ > č. stativy, stativa, ch. stàtive, srb. стàтиве, mak. стáтива, pol. staciwa,

dl. staśiwy, dial. staśiwa, ukr. статúва. Pokud jde o tvary s absencí vokálu -i-, tj. srb. dial.

стȁтва a sln. stâtve, rekonstruuje se pro ně někdy psl. (dial.) tvar *statva (fem. sg.),

23

utvořený taktéž od slovesa *stati pomocí sufixu -tva (podobně jako např. britva < briti,

listva < listi, srov. Snoj in Bezlaj 3, 313, Vaillant 4, 381n).

Původní význam praslovanského slova *statь byl abstraktní ‘to, co stojí, co se

nachází ve svislé poloze’. Následně došlo k jeho konkretizaci, která dala vzniknout termínu

z oblasti textilní terminologie. U psl. termínu *stativъ se dá naopak předpokládat spíše

původní konkrétní speciální význam ‘tkalcovský stav’ (‘stativy’), což vyplývá z

terminologických významů doložených ve všech slovanských jazycích a z absence

abstraktního, obecného významu. Zda byl původním významem psl. *stativъ význam

‘tkalcovský stav’, nebo ‘stativy’, a zda tedy došlo následně k synekdochické změně pars

pro toto nebo totum pro parte, je nejisté. Ve prospěch původnosti významu ‘tkalcovský

stav’ však mluví fakt, že primitivní tkalcovský stav tvořily zpočátku pouze dva svislé

trámy, a jeho označení *stativъ tak mohlo být později použito také pro název právě těchto

dvou trámů, původně vlastně celého primitivního tkalcovského stavu.

Názvy tkalcovského stavu, případně stativ či jiných částí tkalcovského stavu, které

byly utvořeny od ie. kořene *steH2-, jsou doloženy také v neslovanských ie. jazycích.

Nejbližší sémantickou a formální paralelou slovanského termínu je stisl. vefstaðr

‘tkalcovský stav’, kde -ð- představuje znělou variantu t-ového rozšíření ie. kořene

(Pokorny 1006, Trubačev 1966, 123). K dalším kontinuantům téhož kořene patří lit. (pl.)

stãklės ‘tkalcovský stav’, lat. stāmen ‘nitě osnovy na starém vertikálním tkalcovském

stavu’ (zdloužený stupeň ie. kořene *steH2-) a řec. ƒστÒς ‘vratidlo tkalcovského stavu’

(Walde 596n).

SOUČASNÝ STAV

Relikty psl. *stativъ, příp. *statь jsou doloženy ve všech současných slovanských

jazycích. Převažující jsou přitom staré terminologické významy ‘tkalcovský stav’, resp.

‘stativy tkalcovského stavu’, které jsou ve většině slovanských jazyků zároveň jedinými

nalezenými významy slova. Vedle nich mají kontinuanty psl. *stativъ někdy také další

významy, např. v chorvatštině, srbštině a makedonštině označují ‘trám u fotbalové brány’ a

v chorvatštině má forma statva (sg. fem.) mj. význam ‘příď nebo záď lodi’ (RHJ 1176).

V češtině je doloženo starší substantivum stativo s významy ‘dřevěný trám’ a ‘nástroj,

v němž se točí válec k drcení hrud’ (Kott 3, 645), v plurálu stativa ‘trámy u vodního

mlýna’ (Klaret 1, 197, Jungmann 4, 292, Kott 10, 394 s otazníkem: „lávka za stavidly u

24

kol“). Je pravděpodobné, že všechny dané významy byly utvořeny přenesením

původního významu ‘tkalcovský stav’, příp. ‘stativy’, jenž byl nejdříve generalizován na

‘nějaký (dřevěný) trám’ (srov. stč. stativo) a následně znovu specializován za účelem

utvoření názvů jiných terminologických soustav. Původnost významu ‘tkalcovský stav’

potvrzuje situace v dalších slovanských jazycích, kde jiné než „tkalcovské“ významy slova

nalezeny nebyly.

V češtině a chorvatštině pronikly relikty psl. *stativъ také do toponymie.

V Čechách leží např. obec Statenice (severozápadně od Prahy), jejíž starší název zní

Statevnice či Stativnice (srov. Profous 4, 165). Ten však nebyl motivován přímo

tkalcovským stavem, či stativy tkalcovského stavu, ale vznikl podle stejnojmenného názvu

potoka, který byl utvořen přenesením jednoho z výše uvedených (podle všeho

sekundárních) významů ‘trámy u vodního mlýna’. Po formální stránce došlo při vzniku

toponyma nejdříve ke změně ze Stativnice na Statěvnice, podle názvů blízkých vesnic

s podobnými jmény se sufixem -ice, např. Kamenice, Volenice atd., a následně k disimilaci

dvou měkkých samohlásek, jejímž výsledkem byl současný název Statenice (podrobněji

Profous l.c.). Podobnou motivací pojmenování byly pravděpodobně utvořeny také ch.

názvy obcí Donje a Gornje Stative (v Chorvatsku u města Karlovac), které zachovaly, na

rozdíl od českého názvu obce, přesnou formu motivujícího slova. I zde mohl být

mezistupněm význam ‘trámy vodního mlýna’. Ten sice v žádném z dostupných slovníků

nebyl nalezen, to však neznamená, že neexistoval a že názvy obcí nemohou být jeho

relikty.

CH. STAN , SRB. СТАН, Č. STAV

ETYMOLOGIE

Od stejného ie. kořene jako psl. *stativъ se odvozují také další slovanské názvy

tkalcovského stavu *stanъ a *stavъ, vyskytující se často s přívlastkem „tkalcovský“. Patří

k nim: ch. (tkalački) stan, srb. (ткалачки) стан, č. (tkalcovský) stav, dial. sta (Hodura

1904, 66), bulh. (тъкáчен) стан, pol. dial. staw, r. стан, dem. станóκ, dial. став

(SRNG 41, 13n), ukr. стан a br. стаў (TurSl 5, 97). Psl. *stanъ, které je ve stejné formě a

ve významech ‘opevnění’, ‘vojenský tábor, ležení’ a ‘obydlí’ doloženo již ve

staroslověnštině (MLP 880, S–A 308, č. 875), je archaický derivát se sufixem -nъ od

slovesa *stati s nejbližšími paralelami ve stind. sthna- ‘stav, pobyt’ a stper. stána- ‘místo’

25

(SP 1, 115, Mayrhofer 1986, 1, 765). Původní význam psl. *stanъ byl pravděpodobně

obecně ‘stanoviště’, ‘místo, na němž něco stojí’ apod. (Machek 1968, 574). Druhý

z termínů, praslovanské *stavъ, představuje deverbativum slovesa *staviti, doloženého

v téže formě již ve staroslověnštině (S–A l.c.). Psl. *staviti je faktitivum slovesa *stati a je

příbuzné s lit. stõvinti ‘postavit’, stovti ‘stát’ a s angl. stow ‘uložit, naložit, obsáhnout’

(Machek 1968, 575n). Původní význam psl. *stavъ byl podobně jako v případě psl. *stanъ

abstraktní a zněl ‘poloha, postoj, tvar’ (Wojtyła-Świerzowska 1992, 128).

Ani jeden z názvů nevznikl tedy primárně pro potřeby nomenklatury textilní výroby

a do jejího okruhu se dostal až sekundární sémantickou specializací původního významu

slova. Zatímco v jihoslovanské a východoslovanské terminologii tkalcovského stavu se

jako dominantní ustálila forma stan (vedle řidšího stav, srov. výše), čeština a polština

užívají ve stejném významu výhradně druhý z termínů, tedy stav.

SOUČASNÝ STAV

Přesto, že měla obě dvě praslovanská substantiva *stanъ i *stavъ původně

abstraktní významy, došlo následně v jednotlivých slovanských jazycích k jejich

specializaci. Vedle nástroje textilní výroby začala označovat také další konkrétní i

abstraktní skutečnosti, jejichž spojujícím rysem je poloha označovaného předmětu.

Prostřednictvím reliktů psl. *stanъ se tak v dnešních jihoslovanských jazycích

označuje především ‘byt’ či ‘dům’, srov. ch. stn, srb. стн (Rj. 16, 362, RHJ 1173), sln.

st. stán (Pleteršnik 2, 561), mak. стан (RMJ 3, 318). Jde o název utvořený s největší

pravděpodobností sémantickou generalizací staršího významu ‘salaš’, tj. ‘místo mimo

bydliště užívané v době pastvy či zemědělských prací’. Všeslovanský je význam

‘(vojenský) tábor, ležení’, z něhož se metonymicky podle stanů ve vojenském táboře

vyvinul v dnešní češtině dominující význam ‘plátěný přístřešek, stan’. Dalším speciálním

významem slov kontinuujících psl. *stanъ, doloženým v části jihoslovanských a

východoslovanských jazyků, je význam ‘část košile (bez rukávů)’, srov. ch. stn, srb. стн

‘část košile bez rukávů’ a také ‘zadní díl ženských šatů’ (Rj. 16, 369), sln. dial. stán ‘část

oblečení, která pokrývá horní část těla’ (SSKJ 4, 913, Pleteršnik 2, 561), r., ukr. zast. a br.

dial. стан ‘část košile bez rukávů’ (SSRLJ 16, 716, SUM 9, 642, TSBM 5, 302). Uvedený

význam byl utvořen metonymicky podle staršího označení plátna (srov. ch. st. stan ‘plátno,

26

tkanina’, Rj. l.c., k tomu i pol. st. stan ‘míra plátna’, SJP 8, 695), a souvisí tedy nepřímo

s názvem tkalcovského stavu.

Také kontinuanty psl. *stavъ jsou v jednotlivých slovanských jazycích doloženy i

v jiných významech než ‘tkalcovský stav’. Srov. např. stč. konkrétum stav s významem

‘příbytek’ či ‘zlodějský úkryt’ a vedle toho také abstraktum stav s významem ‘stav,

postavení, zařazení, situace, věk’, ‘postava’ (MStčS 477). Polohou zařízení (a snad i

účelem jeho používání) byl motivován český st. termín stav ‘vodní hráz, jez, stavidlo’

(Jungmann 4, 294, Machek 1968, 575, Bartoš 398 atd.), mající ekvivalenty v dalších

slovanských jazycích, např. slk. zast. stav (SSJ 4, 235), pol. staw (SJP 8, 732n), r. a ukr.

став (SSRLJ 14, 689, SUM 9, 624), vše ‘hráz, jez’, s blízkými významy např. také ch.

stava, srb. става (fem.) ‘místo soutoku dvou řek’ (Rj. 16, 472) či dl. arch. staw ‘potok’

(Starosta 471). V chorvatštině a srbštině, stejně jako v makedonštině a ve slovinštině,

získaly kontinuanty psl. *stavъ další speciální význam, a to ‘hromada snopů obilí’, srov.

ch. stȁv, srb. стȁв ‘hromada žitných snopů’ (Rj. 16, 471), ch. dem. stȁvica ‘snopy

kukuřice’ (RHJ 1176), mak. става tv. (RMJ 3, 315), sln. dial. fem. stáva ‘hromada snopů’

(Pleteršnik 2, 561, SSKJ 4, 927), s motivací podle stojaté polohy snopů.

V západoslovanských a jihoslovanských jazycích jsou pomocí kontinuantů psl.

*stanъ a *stavъ vyjádřeny také abstraktní významy ‘pozice’, ‘stav’, příp. ‘názor’. Srov. č.

stav ‘souhrn vlastností vyznačujících někoho nebo něco v jistém okamžiku, v jisté době,

zvl. při hodnocení; poměry, okolnosti’ (PSJČ 5, 716), slk. stav ‘souhrn vlastností,

okolností, psychické nebo fyzické rozpoložení’ (SSJ 4, 235), pol. stan ‘okolnosti,

podmínky, v jakých se kdo nachází’ (SJP 8, 692), luž. staw ‘poloha, pozice’ (HSRS 300,

Starosta 471), ch. stav, srb. став (Rj. 16, 471), mak. став (RMJ 3, 315) tv. Ve

východoslovanských jazycích je tento význam vyjadřován jinými formálními prostředky,

majícími však stejné východisko (srov. např. r. состояние ‘stav’, ‘situace’).

Místem, u něhož se vyskytovala hráz, případně místem soutoku dvou vodních toků,

byla v chorvatštině motivována toponyma (dem.) Stavak ‘jméno louky v Divoselu u města

Gospić (Rj. 16, 472) a Stavanj ‘část dvou vesnic v Bosně’ (Rj. 16, 475).

27

CH. KROSNA, SRB. КРОСНА A Č. KROSNA

ETYMOLOGIE

Dalším obecně slovanským názvem tkalcovského stavu je termín *krosno (pl., resp.

pl. tantum) *krosna, který má v rámci terminologie tkaní v jednotlivých slovanských

jazycích kromě významu ‘tkalcovský stav’ také významy ‘stativy’ a ‘vratidlo/-a

tkalcovského stavu’, srov. ch. krsna, dial. (Istrie) krošnje (Orlić 2002, 106), srb. крсна,

č. dial. krosna, sln. krsna, pol. krosna, krosny, krośnina (Falińska 3, mapa 83), hl. krosna,

plb. krösnə (Szydłowska-Ceglowa 1963, 52), pom. krosna, r. крóсна, кpoснá, кpóсны,

кpoсны, br. крóсны, крóсна, vše ‘tkalcovský stav’, ch. krsna, dial. krosnenice (EAJ), srb.

крсна, slk. krosná, pol. krosna, krosny, r. dial. кроснúна (SRNG 15, 283), vše ‘stativy’ a

csl. krosno ‘vratidlo’ (MLP 313), ch. krsno, srb. крснo ‘horní i dolní vratidlo’, bulh. a

mak. кроснo tv. (Falińska 3, mapa 86a), r. dial. кросна ‘dolní vratidlo’ (Lipina 2004, 190).

V ruštině je navíc doložen dial. termín крóснa s významem ‘osnova navinutá na

tkalcovském stavu’ (SRNG 15 l.c.). Slovo se v jednotlivých slovanských jazycích

vyskytuje buď v singulárové, nebo v plurálové podobě (případně jako pluralium tantum),

v závislosti na tom, zda označuje tkalcovský stav, nebo jeho části vyskytující se v páru, tj.

stativy či vratidlo.

Na vznik a vývoj psl. *krosno, pl. *krosna existuje více názorů, nejčastěji se však

uvádějí dva. První z nich vychází z původní podoby *krod-sno a z příbuznosti s ie.

kořenem *(s)ker- ‘řezat’ (k němu srov. např. ESJS 6, 355), z něhož bylo odvozeno mj. také

psl. *kreslo, lit krslas ‘objemná židle’, lot. krsls, stprus. creslan ‘křeslo’, gót. hrōt

‘střecha’, stsev. hrōt tv. a stsl. krada ‘hranice dříví’ (Pokorny 617n, Sch.-Šewc 681n,

Bezlaj 2, 100, Snoj 2003, 328, Derksen 2008, 249n). Podle této teorie byl původním

významem praslovanského *krosno význam ‘(vyřezaný) trám (/-y), tvořící základní

konstrukci primitivního tkalcovského stavu’, jenž byl následně přenesen na význam

‘stativy’ a dále také na význam ‘vratidlo tkalcovského stavu’.

Podle druhého výkladu zněla původní podoba slova *krot-sno a byla utvořena z ie.

kořene *kret-/*kert- ‘kroutit se, otáčet se’ (Trubačev, ESSJ 13, 13n,22 Vaillant 4, 584). Ke

stejnému ie. kořeni se řadí stind. karttar ‘přadlák’, alb. kjerthull ‘motovidlo’a střir. ceirtle

‘klubko’ (srov. Trubačev, ESSJ l.c., Boryś 2005, 262). Psl. *krosno souvisí dle Trubačeva

22 Jedná se o revizi staršího výkladu, podle něhož bylo slovo utvořeno z kořene *kre-/*kro- a je příbuzné s psl. *krajь, *kroma, viz Trubačev 1966, 126.

28

se slovesy *krętati a *krtiti ‘kroutit se, otáčet se’, která představují pokračování

nazalizovaného rozšíření ie. kořene *kret-/*kert-. Rekonstruovaný tvar *krotsno byl od

nich utvořen pomocí sufixu -sno, s následným zjednodušením hláskové skupiny -ts-:

*krotsno > *krosno. Tento výklad vychází také z jiného původního významu slova, než

jaký předpokládá etymologie uvedená výše. Je jím význam ‘vratidlo tkalcovského stavu’

(tj. část, která se „otáčí, vrtí“), jenž byl až později synekdochicky přenesen na celý

tkalcovský stav a poté i na jeho základní části, tedy ‘stativy’.

Přiklonit se k jedné z navrhovaných teorií není jednoduché, protože je na základě

předložených argumentů v podstatě možné uznat obě dvě. Zatímco první výklad je

založený na sémantickém vývoji ‘tkalcovský stav’ → ‘stativy’ → ‘vratidlo’ (event.

‘vratidlo’ → ‘stativy’), druhý vychází z vývoje opačného, tj. ‘vratidlo’ → ‘stativy’ →

‘tkalcovský stav’. Zda bylo původním významem slova ‘tkalcovský stav’ (tj. ‘zařízení

z dřevěných trámů’) či ‘vratidlo’ (tj. ‘zařízení, které se otáčí’) a zda je tedy nutno

předpokládat původní formu *krodsno nebo *krotsno, je těžko zjistitelné. Směr

sémantického vývoje slova, a tím i jeho původní forma, se však dá alespoň naznačit

prostřednictvím analýzy jiných doložených významů slova v jednotlivých slovanských

jazycích (viz následující výklad).

SOUČASNÝ STAV

V jednotlivých slovanských jazycích se setkáme s dalšími významy kontinuantů

psl. *krosno. Nejfrekventovanějším z nich je význam ‘druh nosidel’. V tomto významu se

slovo vyskytuje jednak ve formě *krosna, jednak ve formě derivátu se sufixem -ja

*krosnja. Patří sem ch. kršnja, srb. кpшња ‘koš na seno’ (Skok 2, 209), sln. króšnja

‘druh nosidla’ (SSKJ 2, 508, Pleteršnik 1, 473), stč. krósně, č. krosna, dial. krúsna, krušna,

krošna ‘dřevěné rámové nosidlo pro nošení drůbeže, sena, nádobí na zádech nebo na břiše’

(Machek 1968, 295), ‘skříň, v níž Slováci roznášejí na zádech tabulové sklo’ (Bartoš 166),

‘malý košík na brambory’, ‘dřevěná skříňka, kterou nosili na zádech podomní obchodníci’

(ČJA 3, 388), valašs. krosňa, krošňa ‘koš’, ‘nůše s dřevěnou výstuhou’ (Kazmíř 2001,

138), krošénka tv. a také ‘dřevěné nosidlo, na které se přivazuje nůše’, slk. dem. krosienka

(fem. sg.) ‘slaměný košík na uložení vyváleného chlebového těsta’ (SSN 1, 885), krošňa

‘nosidlo, v němž nosili materiál dráteníci, sklenáři atd.’ (SSJ 1, 777), kaš. krošńa ‘nosidlo’

(SEK 3, 93n). Vedle toho označují kontinuanty psl. *krosno další podobné předměty,

29

tvořené většinou dřevěnými rámy, srov. např. slk. dial. krosná a pol. krosna ‘dřevěný

podstavec na řezání dřeva’ (SSJ 1, 777, Basara 1981, 14), luž. krosna a ukr. st. крóснa

‘rám stolařské pilky’ (Sch.-Šewc 681n, ESUM 3, 105), č. krosna, slk. st. krošňa a pom.

krosna ‘klec na drůbež’ (ČJA 3, 388n, HSSJ 2, 145, PWb 4, 1438, Sychta 2, 260), pol.

krosno a ukr. st. крóснa ‘okenní rám’ (SJP 3, 1158n, Želechivskyj 1, 382) nebo č. krosna a

ch. kršnja ‘síť (na vodní ptáky)’ Machek l.c.,23 Skok 2, 209).

Doloženy jsou také další specializované významy, srov. např. bulh. крoснó ‘dlouhá

závora u vrat’ (Gerov 1, 416), ch. kršnja, srb. кршња a sln. króšnja ‘koruna stromu’

(kontinuanty psl. *krosnja), srb. krsno ‘dřevo, které se dává mezi nohy dobytčeti’ (RSAN

10, 644), č. krosno ‘kostra střechy vozu’ (Machek l.c.), dial. říd. (pl.) krosně ‘dřevěné hole

na nošení škopků’ (ČJA 3, 390), slk. krosienka, (pl. tantum) krosidlá ‘ležatý rám, ve

kterém je uložený mlýnský násypný koš’ (SSN 1, 885), slk. st. krosná ‘koryto’ (HSSJ 2,

145), pol. krosno ‘knihařský nástroj k sešívání knih’ (SJP 3, 1158n), hl. krosna ‘zařízení na

dřevěném vozíku’, ‘zařízení na kose na obilí’ (Sch.-Šewc 681n), pom. krosna ‘dvě desky,

které napříč rozdělují nádobu na máslo ve tvaru vah’ (PWb 4 l.c., Sychta 2 l.c.), ukr.

крóснa ‘rám k vyšívání’ (Želechivskyj 1, 382, SUM 4, 366n) či br. dial. крóсны, крóснa

‘zařízení na výrobu oleje’ (SBrH 2, 524).

Jak je z uvedeného přehledu patrné, všechny předměty, které byly pojmenovány

názvy kontinuujícími psl. *krosno, spojuje „dřevěný rám“ jako jejich základní část. Pro

rekonstrukci sémantického vývoje psl. *krosno z toho vyplývá následující: buď byl

původním významem slova význam ‘vratidlo’ a jeho formálním východiskem sloveso

*krętati, *krtiti, jak navrhl Trubačev aj. (srov. výše), a další uvedené významy vznikaly

až sekundárně, anebo, což je vzhledem k rozšíření významu ‘nosidlo’ na slovanské půdě

pravděpodobnější, mělo psl. *krosno původně význam ‘dřevěný trám’, z něhož byly

následně sémantickými procesy utvořeny další speciální významy, a to ‘tkalcovský stav’ a

zároveň (nezávisle na termínu textilní výroby) význam ‘nosidlo (tvořené podpůrnými

dřevěnými trámy)’, stejně jako další významy vztahující se k různým předmětům tvořeným

dřevěnými trámy. Vzhledem ke stejné motivaci všech uvedených významů slovanských

kontinuantů psl. *krosno se tedy přesvědčivějším jeví výklad založený na vývoji psl.

*krod-sno z ie. kořene *(s)ker- ‘řezat’.

23 Podle Machka se termín nejdříve vztahoval ke sloupkům, na nichž byly sítě nataženy, a potom metonymicky také k samotným sítím, viz Machek l.c.

30

Kontinuanty psl. *krosno se stejně jako kontinuanty psl. *stativy (viz výše)

promítly také do slovanské toponymie. Srov. např. srb. Крошња ‘obec v Bosně a

Hercegovině’, slk. Krosná ‘název potoka na Horním Zemplíně v okrese Humenné’, pol.

Krosno ‘město na jihovýchodě Polska v Podkarpatském vojvodství’, Krosno Odrzańskie

‘město v Lubušském vojvodství při ústí řeky Bober do Odry’, Krośnice ‘vesnice v Dolním

Slezsku’, Krośniewice ‘město v Lodžském vojvodství’, Krosnowa ‘vesnice v Lodžském

vojvodství’, dl. Krosno, Krossin, Krossen – obce ležící na území dnešního Německa. Podle

Eichlera (1985, 2, 89n) lze vycházet z několika možných motivací pojmenování. Jsou jimi:

1) ‘rozštěpení, roztažení’, příp. ‘rozdvojení řeky’, 2) ‘koš’ (sem řadí různé obory lidské

činnosti, např. včelařství, rybolov, z toho také sítě, rybářské náčiní), 3) ‘nosidlo’ a 4)

tkalcovský stav’. U ja-kmenových tvarů lze ještě doplnit motivaci podle stromů, resp.

jejich koruny (srb. Крошња, bulh. Кроcња).

CH. TARA, NATRA, SRB. ТАРА, НАТРА

ETYMOLOGIE

V západní skupině jihoslovanských jazyků jsou doloženy názvy, které mají kořeny

v psl. slovese *tьr, *terti ‘třít, roztírat’. Jedná se o ch. tȁra, srb. тȁра, sln. tára a ch.

nȁtra, srb. нȁтра. Termíny ch. tȁra, srb. тȁра a sln. tára kontinuují podle Kurkinové

pozdně praslovanský západo-jihoslovanský dialektismus *tara, který byl utvořen derivací

slovesa *terti ‘třít’ (Kurkina 1992, 54). V chorvatštině a srbštině označuje slovo vedle

tkalcovského stavu také osnovu, tj. tu část nití, která se namotává na zadní vratidlo

tkalcovského stavu, a v jižní Dalmácii ‘utkané plátno’ (Falińska 4, mapa 110a). Všechny

tři uvedené významy, tedy ‘tkalcovský stav’, ‘osnova’ i ‘utkané plátno’, jsou doloženy také

u termínů druhé skupiny – ch. nȁtra a srb. нȁтра’, jež mají odpovídající paralelu v bulh.

dial. натра, нáтра s významy ‘osnova (vedoucí od zadního vratidla k nitelnici)’ a ‘utkané

plátno’ (Zelenina 1979, 45, BER 4, 556, Mladenov 2008, 607n). Trubačev pokládá i tento

termín za pozdně praslovanskou lexikální inovaci a rekonstruuje jeho původní podobu

*natьra (Trubačev 1963a, 22).

Analyzovány jsou tedy dva formálně blízké názvy, které označují tkalcovský stav,

osnovu a utkané plátno. Při hledání původního významu obou dvou termínů je nutné

zaměřit se na výchozí sloveso. Praslovanské *tьr, *terti ‘třít, roztírat’ je pokračováním ie.

kořene *sterH3- ‘prostřít, rozprostírat se’ (Pokorny 1030, LIV 2001, 599, srov. k tomu i

31

psl. *storna ‘strana’, viz 2.2.1.1). Původní význam slovesa byl obecný, ovšem již

v praslovanštině muselo dojít k jeho terminologické specializaci na ‘třít len’, jak potvrzuje

vedle doložených významů reliktů slovesa ve slovanských jazycích např. také jiné

deverbativum *tьrdlica (< *tьrdla) ‘trdlice, zařízení ke tření lnu’ (bulh. st. трлица

(Gerov 3, 364), ch. tlica, srb. тp лица, sln. tŕlica, č. trdlice, slk. trlica, pol. cierlica, dial.

tarlica, hl. ćerlica, dl. tarlica, terlica (SSA 4, 50), pom. cěřlca (PWb 1, 88, Sychta 1,

128), ukr. dial. тéрлиця (Hrin. 4, 256)24). Z toho by se dalo usuzovat, že původní význam

jihoslovanských deverbativních tvarů *tara a *natьra byl ‘to, co vzniklo třením lnu’, tj.

‘nitě určené ke tkaní’, tedy vlastně ‘osnova’. Pro potvrzení či vyvrácení tohoto tvrzení však

bude nutné provést důkladnější sémantickou analýzu, která by se měla zároveň pokusit

odpovědět na otázku, zda jsou dané termíny skutečně již (pozdně) praslovanské.

Protože se ani jedno ze slov v žádném jiném dalším slovanském jazyce

nevyskytuje, není možné pomoct si hledáním paralel a je nutné spolehnout se pouze na

doklady z uvedených jihoslovanských jazyků. Údaje jazykového zeměpisu (podle EAJ a

Falińské) vypovídají o relativní územní roztříštěnosti doložení termínů. Ve významu

‘tkalcovský stav’ jsou termíny kontinuující *tara doloženy ve střední a severní Dalmácii,

v Bosně a Hercegovině a v jižním Slovinsku u chorvatských hranic a termíny kontinuující

*natьra v severní Bosně, v chorvatské a srbské Slavonii a v Černé Hoře. Ve významu

‘osnova’ jsou kontinuanty původního *tara doloženy na jihovýchodě Chorvatska u hranic

s Bosnou a Hercegovinou a dále v jižní Dalmácii, v části Hercegoviny a Černé Hory. Ve

stejném významu jsou kontinuanty termínu *natьra doloženy na severu Chorvatska u

bosenských hranic, v jižní Dalmácii a na východě a severovýchodě Bulharska (Falińska 3,

mapa 90a). Poslední význam ‘plátno’ je vedle bulharských dialektů doložen jen v jižní

Dalmácii (*tara i *natьra, Falińska 4, mapa 110a). Zatímco doklady termínu *tara jsou

koncentrovány do vzájemně sousedících oblastí, lze si v případě termínu *natьra

povšimnout poměrně velkých distancí mezi jednotlivými geografickými body jeho

výskytu. Termín je (ve všech významech) doložen v severním Chorvatsku a Bosně, ve

Slavonii, v jižní Dalmácii a potom až na východě a severovýchodě Bulharska. Lze proto

předpokládat, že se skutečně jedná o termín s pozdně praslovanským původem, jenž se

24 Ve východoslovanských jazycích se trdlice označuje kontinuanty původních *mędlo, *mędlъka, *mędlica, patřících ke slovesu *męti: r. мялка, st. a dial. мялo, ukr. мялиця, st. мялo, br. мялка, мялiцa (srov. také bulh. st. мялицa, mak. мелица, č. mědlice, slk. mjadlica, pol. międlica tv.).

32

reliktově dochoval v uvedených jazycích. Formálně přitom představuje spíše než derivát

slovesa *tьr, *terti derivát jeho prefixátu *na-tьr, *na-terti s významem ‘utřít len,

opracovat len třením’. V takovém případě by byl původním významem termínu *natьra

skutečně význam ‘to, co vzniklo natřením lnu’, tedy ‘osnova’.

Jinou etymologii slova navrhují autoři Etymologického slovníku slovanských

jazyků, již neuvažují o derivaci slovesa *naterti s významem ‘(na)třít len’, ale ‘natírat

(něco)’. Odkazují přitom na etnografické údaje, podle nichž natírali tkalci na Ukrajině (v

Bukovině) a v Chorvatsku osnovu před jejím navíjením na tkalcovský stav voskem nebo

zvláštní kaší z vody a mouky, případně z brambor, aby byla lépe napnutá. Na základě toho

rekonstruují původní význam slova *natьra ‘osnova natřená voskem nebo kaší z vody a

mouky’ (ESSJ 23, 188). Tento výklad však ignoruje existenci synonymního termínu *tara,

který nepochybně jako derivát slovesa *tьr, *terti ‘třít len’ utvořen byl. Potvrzuje to mj.

jiný, podobně utvořený derivát z oblasti zpracování lnu, jímž je ch. tȁrak a srb. тȁрак

‘tkací hřeben’ (srov. i sln. st. trec ‘mačkadlo, drtič’, Pleteršnik 2, 649, bulh. dial. дарак

‘hřeben na česání vlny’, Zelenina 1981, 119), původně pravděpodobně ‘hřeben na česání

lnu’. Proti uvažované motivaci termínu *natьra podle natírání, mazání osnovy mluví také

předpokládané počátky užívání tohoto zvláštního vosku či kaše,25 které jistě nemůžeme

spojovat s obdobím slovanské jazykové jednoty. Není také zcela jasné, proč autoři ESSJ

zmiňují pouze oblast Bukoviny a Chorvatska, když se kaše ke zpevnění osnovy používala

na celém slovanském území, jak dokládají etnografické údaje. Žádné všeslovanské (a

z toho ani vyplývající možné praslovanské) označení pro tuto reálii není známo, spíše jsou

v jednotlivých slovanských jazycích (nebo skupinách jazyků) doloženy různé názvy

odlišného původu. V západoslovanských jazycích a v západní části jihoslovanských jazyků

se nejčastěji používá termín šlichta, srov. č., slk. a luž. šlichta, pol. szlichta, sln. a ch.

žlihta, srb. жлихта, vše s významem ‘tkalcovská mast na ztužení tkaniny’, přejatý

z německého Schlichte tv.26 Nejstarší doklady německého slova s významem ‘tkalcovská

mast’, představujícího derivát slovesa schlichten ‘narovnávat, uhlazovat’ (motivované tím,

25 Český tkadlec Josef Bílek (1874–1966) popisuje přípravu kaše (č. šlichty), jíž byl svědkem jako dítě, takto: „Do dřevěného korýtka se daly brambory, zalily se horkou vodou a utloukaly dřevěnou paličkou tak dlouho, až se vytvořila řídká kaše „šlichta“. Později se „šlichtovalo“ žitnou moukou zalitou vařící vodou. Takovou šlichtou natřená osnova se potom sušila teplem z rozžhaveného dřevěného uhlí.“ (Svobodová 1969, 105). 26 Do češtiny bylo slovo přejato z raně novoněmeckého schlichte, jež je pokračováním středohornoněmeckého slihte ‘hladká plocha, jednoduchost apod.’ (Newerkla 2004, 391).

33

že nitě osnovy mají být hladké), přitom pocházejí až z rané nové horní němčiny (srov.

Grimm online). Vzhledem k rozšíření germanismů u Slovanů se dá předpokládat, že se tato

zlepšovací technika tkaní dostala na část slovanského území právě z německého prostředí.

V jiných slovanských jazycích jsou doloženy názvy utvořené podle škrobu, tj. jedné z látek

přidávaných do masti, srov. slk. škroba, ch. škrb, bulh. скрóб, nebo s deriváty substantiva

mast, k nimž patří slk. odmástka a ukr. удмастка, удмаска. Na slovanském východě

dominují názvy r. саламáта, ukr. соломáха, br. сaлaмáха (Falińska 4, 16, ESBM 12,

299) s nejistým původem (Vasmer 2, 571, Preobraženskij 2, 246n). Všechny uvedené

slovanské termíny představují buď novější výpůjčky, nebo domácí lexikální novotvary,

které vypovídají spíše o pozdějším zavedení zlepšovací techniky tkaní mazáním nití

osnovy. Pokud by tedy byla uznána motivace pojmenování, jak ji navrhli autoři ESSJ,

musel by být zároveň odmítnut praslovanský (resp. pozdně praslovanský) původ termínu

*natьra. Jako pravděpodobnější se však vzhledem k uvedeným argumentům jeví motivace

podle natření lnu a utvoření názvu derivací slovesa *naterti s významem ‘utřít len’.

Termíny ch. tȁra, srb. тȁра a sln. tára se zdají být až novější „popraslovanskou“

chorvatsko-srbskou lexikální inovací. Vzhledem k rozšíření termínu v severní a střední

Dalmácii, kterou tak lze považovat za místo jeho vzniku, je možné navrhnout dva směry,

jimiž slovo putovalo dále: 1) ze severní Dalmácie přes centrální Chorvatsko do jižního

Slovinska a 2) ze střední Dalmácie do Bosny a Hercegoviny. Domněnku o vzniku termínu

v oblasti Dalmácie potvrzuje skutečnost, že pouze zde je slovo doloženo ve všech třech

uvedených významech, tedy ‘osnova’, ‘tkalcovský stav’ i ‘plátno’, a nahrává mu i

historický fakt, že totiž jižní Dalmácie a zejména město Dubrovník zaujímaly od starověku

až do začátku 17. století významnou roli v oblasti textilní produkce (Soljačić–Čunko,

587n).27

Původním významem termínu *natьra byl tedy dle všeho význam ‘osnova’, který

je doložený také v bulharštině. V případě termínu *tara nezbývá než na určení původního

významu slova rezignovat. Mohl jím být totiž význam ‘osnova’ (na což ukazuje sémantika

výchozího slovesa), ale stejně tak dobře i význam ‘tkalcovský stav’, což je také jediný

význam slova ve slovinštině. Význam ‘utkané plátno’, který mají oba dva termíny, lze

27 Srov. např. pořekadlo z Dubrovníku a okolí: „koja kuća ne izuče natru, tu ti je i golotinje i bosotinje“ (Vuletić-Vukasović 1896, 40).

34

zřejmě považovat za význam utvořený metonymickým přenesením významu ‘tkalcovský

stav’.

Otázkou zůstává, proč byly v rámci tak blízkých jazyků utvořeny pro tytéž

skutečnosti dva termíny od stejného slovesného kořene, ale s různými slovotvornými

prostředky. Možným vysvětlením je, že v okamžiku, kdy začal mít starší termín (kterým je

dle všeho *natьra) vedle původního významu ‘osnova’ také přenesený význam

‘tkalcovský stav’ (synekdocha typu pars pro toto), došlo z důvodu zabránění nežádoucí

polysémii k utvoření nového, formálně blízkého termínu.

SOUČASNÝ STAV

Výše již bylo uvedeno, že oba dva analyzované termíny se vyskytují pouze

v chorvatštině a srbštině, tára také ve slovinštině a натра v bulharštině. Výkladové

slovníky uvedených jihoslovanských jazyků uvádějí u daných termínů – pokud jsou v nich

vůbec doloženy, pouze terminologické významy z oblasti textilní produkce (srov. Rj. 7,

699 a Rj. 18, 106, Gerov 3, 232, RBE 10, 582 atd.). V dalších dostupných slovnících a

literatuře jiné významy slov nalezeny nebyly.

Pro úplnost lze ještě dodat, že z jihoslovanských jazyků byl do rumunštiny přejat

termín nạtră ‘osnova tkalcovského stavu’ (Ciorănescu 2007, 540), což by mohlo také

potvrzovat hypotézu o původním významu slovanského *natьra ‘osnova tkalcovského

stavu.’

CH. RAZBOJ, SRB. РАЗБОЈ

ETYMOLOGIE

Dalšími pouze jihoslovanskými názvy tkalcovského stavu jsou ch. dial. rázboj, srb.

рáзбј, bulh. разбóй a mak. разбoj ‘tkalcovský stav’, omezené tentokrát jen na východní

skupinu jihoslovanských jazyků s přesahem do srbštiny (v Chorvatsku byl termín

zaznamenán pouze v oblastech v blízkosti srbských vesnic ve Slavonii, Rj. 13, 473, viz

také Falińska 3, mapa 83a). V srbských dialektech má рáзбј nadto význam ‘stativy

tkalcovského stavu’, srov. srb. dial. (pl.) разбojи (Mijatović–Bušetić 1925, 140). Podle

Trubačeva se jedná o typický balkanismus jihoslovanského původu, který byl nověji přejat

35

do rumunštiny v podobě razboi a do ukrajinštiny jako разбoй ‘tkalcovský stav’ (Trubačev

1966, 128, srov. také Kurkina 1992, 54, Petlava, ESSJ 32, 251).28

Autoři bulharského etymologického slovníku rekonstruují souhlasně

s Trubačevem pozdně praslovanský jihoslovanský dialektismus *orzbojь ‘tkalcovský stav’,

odvozený od slovesa *orzbiti ‘rozbít’ (BER 6, 148, srov. i Skok 1, 162). Zatímco způsob

utvoření názvu z uvedeného slovesa je možno pokládat za jasný, nejistým by se mohl jevit

význam, jaký mělo sloveso v okamžiku derivace. V srbštině je totiž doloženo sloveso

рàзбити s terminologickým významem ‘tkát’, srov. „razbiti vunu ili pamuk“ (Rj. 13, 461),

k němuž lze jako paralelu přiřadit také pol. ubić (płotno) tv. (Falińska 3, 64), ovšem

protože se jedná o ojedinělé doklady, bude jistější vycházet z předpokladu, že výchozí

sloveso mělo obecný význam ‘rozbíjet, rozbít’, a že přenesený význam ‘tkát’ byl utvořen

až sekundárně podle významu příslušného substantiva.

Určení motivace pojmenování jihoslovanského termínu *razboj ‘tkalcovský stav’

nečiní potíže. Jeho formální struktura jasně odkazuje ke slovanskému kořeni *bi- ‘bít’, jenž

je pokračováním ie. kořene *bheH- tv. (LIV 2001, 72, ESJS 1, 63 aj.). Slovo tak popisuje

základní činnost při tkaní na tkalcovském stavu, kterou je přibíjení nití útku k

nitem osnovy (srov. původní význam psl. slovesa *tъkti ‘tkát’, viz 1.4, a také všeslovanský

termín *bidlo ‘tyč, na níž je umístěn tkalcovský hřeben’, viz 2.2.16.1). Název tkalcovského

stavu tedy na základě toho musel vzniknout metonymickým přenesením významu

‘výsledek základní činnosti při tkaní’ → ‘nástroj, na němž je tato činnost vykonávána’.

SOUČASNÝ STAV

Výše již bylo uvedeno, že *razboj ve významu ‘tkalcovský stav’ zná pouze část

jihoslovanských jazyků. V chorvatštině a srbštině zaznamenávají slovo v tomto významu

prameny od poloviny 17. století (Rj. 13, 473). Vedle toho jsou zde doložena také slova

odvozená od stejného psl. slovesa *orzbiti s přeneseným významem ‘loupit, krást’ (stsl.

razbiti tv., SJS 3, 555), a to ch. rázbj, srb. рáзбј ‘boj, bitva’, ‘bojiště’, ‘útok’ (od 13.

století, Rj. 13, 471n), s paralelami v dalších slovanských jazycích: csl. razboi ‘krádež’,

‘vražda’ (MLP 771), bulh. st. a knižní разбóй tv. (RODD 420), sln. zast. razbòj

‘loupežnictví’ (Pleteršnik 2, 376), r. razbój ‘krádež’ (do moderních slovanských jazyků

bylo slovo přejato z církevní slovanštiny, srov. BER 6, 149). Z toho byly utvořeny další 28 Srov. také alb. kalk pilivan < tur. pelivan ‘bitva’ (Trubačev l.c.).

36

deriváty, jako např. ch. rázbjnk, srb. рáзбјнк ‘loupežník’, bulh. разбóйник, sln.

razbójnik, r. a br. разбóйник tv. (v č. dial. v témže významu zbojník ze slk. zbojník < zboj

< boj).29

2.1.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. NARED

Na severu Chorvatska (Varaždin a okolí maďarské hranice) se tkalcovský stav

označuje termínem náred (EAJ, Škrbina 1979, 138, Falińska 3, mapa 83a). Skok objasňuje

slovo, jehož obecným významem je v chorvatštině ‘nástroj, zařízení’, dial. také ‘veškeré

zařízení domácnosti (včetně pluhu atd.)’ (Rj. 7, 566), jako deverbativum slovesa na-rediti

‘vybavit’, utvořeného prefixací substantiva rd ‘řád, uspořádání, pořádek’, ‘pořadí’ (Skok

3, 122). Ch. rd kontinuuje psl. *rędъ ‘řada, pořadí’ (srov. stsl. rędъ, bulh. a mak. ред, srb.

рд, sln. rd, č. řád, slk. rad, pol. rząd, hl. rjad, dl. rěd, pom. řd, r. a ukr. ряд, br. рад,

vše s významem ‘řád, pořádek’ a řadou dalších významů, viz jejich přehled např. v ESJS

13, 768), jehož původ je nejasný. Nejčastěji je však spojováno s lit. dial. rindà ‘řada’ a

stlot. rīdā, rīdāms ‘po řadě, řadou’ (ESJS l.c., Derksen 2008, 436) a rekonstruováno do ie.

praformy *rd-o- ‘uspořádání, pořádek’ (Furlan in Bezlaj 3, 164, Boryś 2005, 531).30

Chorvatský název tkalcovského stavu byl utvořen sémantickou specializací

obecného významu ‘nástroj, zařízení’. Odpovídající formální a sémantickou paralelou

chorvatského termínu je br. нарад s významem ‘tkalcovský stav’ (Trubačev 1966, 61) a

нарад, нарадa ‘drobné části tkalcovského stavu’ (stejně bylo motivováno např. č. dial.

náčení a pol. naczynie ‘drobné části tkalcovského stavu’, Falińska 3, 68). Vyloučit nelze

ani to, že jak v případě chorvatského, tak v případě běloruského termínu došlo

k univerbizaci původně dvouslovného pojmenování s významem ‘tkalcovský nástroj,

zařízení’, tj. ‘tkalcovský stav’.

29 Podobně byla utvořena také jiná derivovaná substantiva od základu *bi-, srov. psl. *probojь, *ubojь, *vybojь, *zabojь atd. (Wojtyła-Świerzowska 1992, 40), a také stsl. podъbojь ‘trámová konstrukce dveřního otvoru, veřej’ (ESJS 11, 672). 30 Někteří etymologové spojují sl. slovo s lat. ōrdō ‘řada’, ordīrī ‘snovat, začínat’ (Otrębski 1939, 79, Machek, 1968, 529).

37

CH. PREMA, PRIJEMA

Na severozápadě Chorvatska (v okolí Záhřebu, Krapině a v Loboru) byl tazateli

Etnologického atlasu Jugoslávie zaznamenán jako označení tkalcovského stavu termín

prema, s variantou prijema (vedle EAJ srov. také Kotarski 1915, 245, Falińska 3, mapa

83a). Po formální stránce je chorvatské slovo pokračováním psl. *prěma s obecným

významem ‘příčný, rovný, přední trám’, které bylo odvozeno ze slovesa *prěmiti,

doloženého v csl. prěmiti ‘řídit, určovat’ (MLP 736). Sloveso *prěmiti patří ke skupině

derivátů praslovanského adverbia *prěmo ‘naproti’, *prěmь ‘správně’ (S–A 289, č. 708;

srov. také stsl. adj. prěmъ ‘rovný, podobný’). Původ adverbia není zcela jasný. Většinou se

vychází z praformy *prěmo (na variantu s nosovkou *pręmo ukazují slk. priamo, r. a ukr.

прямо a br. прáма, srov. ESJS 12, 707), jež se dál rekonstruuje jako spojení kontinuantu

indoevropského segmentu. *p-r- ‘před’ a adverbiálního sufixu -ěmo (stejně jako kamo,

onamo, sěmo, Machek 1968, 493n, Skok 3, 33n, ESJS l.c.; -ě- je podle S–A l.c. ablaut k -a-

mo, -e-mo; podle Skoka l.c. a Snoje (in Bezlaj 3, 112) jde v případě sl. *prě o relikt ie.

směrového dativu *prai-). Za nejbližší neslovanská příbuzná slova bývají považována gót.,

stsev. a sthn. fram ‘vpřed, kupředu’ a ř. πρόμος ‘představený, vůdce’ (Vasmer 2, 455, Skok

3, 34, Frisk 2, 600 aj.).

Chorvatská varianta prijema s neetymologickým -ije- vznikla podle všeho

kontaminací s deriváty slovesa prímiti ‘přijmout’, k nimž patří např. substantivum prjam,

prjem ‘příjem’.

Termín prema, prijema s významem ‘tkalcovský stav’ byl utvořen sémantickou

specializací slova v nedoloženém významu ‘příčný trám’ (srov. rekonstruovaný psl.

význam), a to podle příčnými trámy tvořené základní konstrukce tkalcovského stavu.

Nejbližší slovanskou paralelou ch. názvu je slk. dial. prejma, priema, priem ‘podélné

trámky spojující postranice tkalcovského stavu’ (SSJ 3, 547, Uhlár 1963, 343, Orlovský

1982, 263, Kálal 540).

V chorvatských dialektech je slovo doloženo také v jiných specializovaných

terminologických významech, jimiž jsou např. ‘nástroj k orání’ (Rj. 11, 595) či ‘příčný

trám v konstrukci vozu’ (Skok 3, 33n; srov. též slovinské préma tv. přejaté z chorvatštiny,

viz Snoj in Bezlaj l.c.).

38

CH. TALER, TALERIJA

Chorvatské dial. názvy taler a talerija jsou jako označení tkalcovského stavu

doloženy na Istrii a v Dalmácii (EAJ, Orlić 2002, 104). V jiném významu, a sice ‘okenní

rám’, je v chorvatštině doloženo také podobně znějící dial. tèlêr (Rj. 18, 185; srov. také

sln. dial. talár ‘(okenní) rám’, Pleteršnik 2, 648), jež lze s názvem části tkalcovského stavu

spojit. Slova s oběma významy byla přejata z italštiny, konkrétně pravděpodobně

z benátského telèr ‘rám na tkaní’ a také ‘okenní rám’31 (Boerio 1867, 740n; srov. také

italské telaio a mano ‘ruční tkalcovský stav’). Za východisko benátského slova se považuje

středolatinské telarium ‘rám na tkaní plátna’, odvozené z latinského tēla(m) ‘tkanina

s hustým povrchem’ (Vinja 3, 251, Mauro–Mancini 2000, 2129), jež souvisí s lat.

slovesem texere ‘tkát’ (Snoj in Bezlaj 4, 150 rekonstruuje slovotvorný vývoj v latině

následovně: texere > *texla > tēla).

Zatímco ch. tèlêr ‘okenní rám’ zcela odpovídá zdrojovému benátskému slovu jak

po stránce formální, tak po stránce významové, při adaptaci termínu taler, talerija

‘tkalcovský stav’ došlo ke změnám formálního i sémantického charakteru. K hláskové

změně e > a v první slabice chorvatského slova mohlo lehce dojít pod vlivem jiného

italismu, kterým je ch. dial. taler ‘talíř’.32 Význam ‘tkalcovský stav’, který v dostupných

slovnících nebyl nalezen, byl utvořen sémantickou změnou typu pars pro toto ‘rám na

tkaní’ → ‘tkalcovský stav’ (snad se termínem taler, talerija označoval v chorvatštině

původně také pouze rám na tkaní). Tvar talerija byl dotvořen domácím sufixem -ija, jímž

se tvoří názvy míst. Původně tak pravděpodobně označoval místnost (či obecně místo), kde

je umístěn tkalcovský stav, a sekundárně – metonymicky jím byl pojmenován tkalcovský

stav. Jinou možností je, že byl název utvořen sufixem -ija s kolektivním významem jako

označení tkalcovského stavu s veškerým jeho vybavením.

CH. VUČINJ, VUČEN

V severní a střední části Chorvatska (v okolí města Ogulin u Karlovce) se

tkalcovský stav označuje dial. termínem vučinj, s variantou vučen (EAJ), který není

nalezen v žádném dostupném slovníku ani v jiné literatuře. 31 Srov. také některé další speciální významy slova v benátštině, jako je např. ‘nástroj ze železa a dřeva užívaný tiskaři’ atd. (Boerio l.c.). 32 Podle Skoka (3, 454) jsou jiné dial. tvary – ch. talr a sln. talár ‘okenní rám’, výsledkem hláskové asimilace e–á > a–á.

39

Druhá z uvedených variant názvu vučen formálně odkazuje ke slovesu vúći

‘táhnout’, jehož je zpodstatnělým pasivním participiem s n-ovým sufixem. Forma vučinj

však musela projít formálním mezistupněm, kterým bylo s největší pravděpodobností

slovesné jméno vúčēnje ‘tažení, táhnutí’, čímž by se zároveň vysvětlilo změkčení

konsonantu (slovesná jména se v chorvatštině a srbštině tvoří pomocí sufixu -nje

z pasivních participií). K hláskové změně e > i ve tvaru vučinj došlo zřejmě vlivem

kontaminace s infinitivem slovesa vući (očekávané by bylo vučenj). Tvoření názvů nástrojů

mužského rodu pomocí sufixu s n-ovým formantem není v chorvatštině příliš časté (srov.

ojedinělé bâcanj ‘koš, do něhož se chytají ryby’, zȁporanj ‘železný či dřevěný klín ve

dveřích’, Jurišić 1992, 88), produktivnější jsou bezesporu sufixy -ač, -ak, -nik atd. Také

v rámci chorvatské (oficiální i neoficiální) terminologie tkalcovského stavu lze slovotvorbu

daného názvu považovat za ojedinělou. Ke stejnému slovesnému kořeni je však možné

zařadit termíny (pl.) ch. vučila a srb. вучила, вýчери, вýчерци, označující ‘ramena u bidla

tkalcovského stavu’, resp. ‘trámky u tkalcovského hřebene’ (Rj. 21, 595, RSAN 3, 133,

Marković 1978, 197, Lovretić 1897, 301, Petrović 1948, 103 aj.); srov.: На венчаонице се

метне набрдило, кроз које се провлаче вучерци (неки веле вучила) који држе брдила“

(Miličević 1894, 19). Přestože uvedené názvy nejsou tématem této kapitoly (probrány

budou v kap. 2.2.18.1), bude nejprve věnována pozornost jim. Na rozdíl od názvu

tkalcovského stavu jsou totiž v rámci chorvatské i srbské textilní terminologie uváděny

v pramenech a literatuře častěji, a mohly by tak pomoct objasnit způsob utvoření ch.

vučinj, vučen ‘tkalcovský stav’. Částí tkalcovského stavu, kterou termíny vučila a вýчерци

označují, jsou, jak již bylo uvedeno výše, svislá ramena bidel, resp. boční trámy u tkacího

hřebene, jejichž úkolem je zajistit, „aby bidla pravidelně chodila“ (Tykač 1909, 29).

Motivaci pojmenování těchto názvů lze odvodit z toho, že pravidelným pohybem ramen

bidel k sobě tkající osoba přitahuje tkalcovský hřeben, pomocí kterého následně přiráží

útek k osnově. Termíny vučila, вýчерци atd. tedy byly utvořeny podle činnosti jimi

vykonávané, tj. označují tu část stavu, jíž se přitahuje tkalcovský hřeben. Formálně se

jedná o deriváty sloves ch. vúći a srb. вýћи se sufixy -lo a -r, v případě srb. вýчерци s další

derivací deminutivním sufixem -eк (více viz 2.2.18.1).

Po výkladu sémantické motivace termínů ch. vučila, srb. вýчерци, utvořených od

slovesa vúći, resp. вýћи, lze přikročit k analýze ch. názvů vučinj a vučen ‘tkalcovský stav’.

Nabízí se sice výklad, založený na synekdochickém přenesení významu typu pars pro toto,

40

tj., že tkalcovský stav byl pojmenován podle jedné z jeho částí, v tomto případě ramen

bidel, vzhledem k formální struktuře obou slov je však tato možnost spíše méně

pravděpodobná. Pravděpodobnější je, že oba názvy byly utvořeny nezávisle na sobě

stejnou motivací pojmenování, jíž je přitahování bidla s tkalcovským hřebenem směrem ke

tkalci za účelem přibíjení nití útku k osnově, jež je podstatou celého procesu tkaní, a mohlo

tedy motivovat nejen označní části bidel, ale rovnou celého tkalcovského stavu.

Analogicky byl utvořen výše analyzovaný srbský termín разбј, který byl taktéž

motivován přibíjením útku k osnově, nebo č. dial. kalc ‘tkalcovský stav’ (viz dále).

2.1.3 DALŠÍ ČESKÉ NÁZVY

KALC

Český dial. (jižní Čechy) termín kalc ‘tkalcovský stav’ (Holub 2003, 517) byl

utvořen univerbizací dvouslovného pojmenování tkalcovský stav s nářeční aferezí

počátečního t-. Podobné zjednodušování souhláskové skupiny tk- je v češtině běžné také u

jiných dial. forem odvozených od slovesa tkát, srov. např. č. dial. kalcovský, kalcovna,

kalcovat, kanička, val. kálcovňa ‘tkalcovská dílna’ (Kazmíř 2001, 117), chodské kalcí

‘tkalci’, kalcovskyj ‘tkalcovský’, kalcovství (Jindřich 2007, 128) atd. Termín je po formální

stránce derivát slovesa tkát, psl. *tъkati (*tъkti), o němž již bylo pojednáno v kapitole 1.4.

VERŠTAT, VEŘTAT

V řadě slovanských jazyků zdomácněla jako označení tkalcovského stavu výpůjčka

německého Werkstatt, srov. č. dial. verkštat, veřtat, vařtat (Svobodová 1983, 182,

Baďuříková 2007, 6), slk. verštat, varštat (Uhlár 1963, 312), varštak (Ripka 1981, 253),33

pol. warsztat, warstat, ukr. верштáт, верстaть (Nikolajenko 2005, 81), br. варштáт,

dem. варштáцік (Smirnova 2008, 100) ‘tkalcovský stav’, často, oproti německému zdroji,

s elizí -k-. Tento germanismus mohl být do jednotlivých slovanských jazyků přejat buď

v obecném významu ‘dílna’ (srov. např. ch. verkštat, verštat, veštak, srb. веркштат,

верштат ‘dílna’, Striedter-Temps 1958, 223, Schneeweis 1960, 45) a následně

sémanticky specializován nejdříve na ‘dílna konkrétních řemeslníků’ a poté ‘zařízení této

dílny’ (srov. např. pol. warsztat (Basara 1981, 27), sln. verštat a r. верстáк, vše ‘hoblovací

33 Do staré češtiny a slovenštiny bylo slovo přejato z raně novoněmeckého werkstatt ‘dílna’ (Newerkla 2004, 315).

41

lavice’), nebo došlo k vypůjčení slova přímo ve významu ‘tkalcovský stav’, snad

z nějakého německého dialektu (v němčině se pomocí termínu Werkstatt označovaly také

jednotlivé předměty dílny, viz Grimm online). Protože však eventuální německé (dial.?)

zdrojové slovo s významem ‘tkalcovský stav’ není známo, nezbývá než ponechat tuto

otázku otevřenou.

Německé Werkstatt je kompozitum s částmi Werk ‘práce’ a Statt ‘místo’ a ve

významu ‘dílna’ je doloženo již v pozdní střední horní němčině (Grimm online). První část

kompozita Werk (střhn. werc(h), sthn. wer(a)h, werc) je příbuzná s ags. werk a jejich

výchozí germánská forma se rekonstruuje jako *werka- ‘práce, dílo’ (Kluge 2002, 984).

Německé Werk je deverbativum slovesa wirken, střhn. wirken, würken, wurken, sthn.

wurken, které je kontinuantem ie. kořene *erg- ‘pracovat, činit’ (ve střední horní němčině

došlo ke specializaci významu slovesa, které začalo označovat procesy textilní výroby,

Kluge 2002, 992). Druhá část složeniny – Statt, je (stejně jako něm. Stadt ‘město’)

deverbativum slovesa stehen, jež patří k ie. *steH2- ‘stát’ (Pokorny 1006, LIV 2001, 590).

42

2.2 NÁZVY ČÁSTÍ TKALCOVSKÉHO STAVU

2.2.1 ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE TKALCOVSKÉHO STAVU

Základní konstrukci horizontálního tkalcovského stavu tvoří svislé a podélné

dřevěné trámy, které jsou nahoře a dole navzájem spojeny. Pro jejich názvy je

charakteristické, že byly často zaměňovány s názvy tkalcovského stavu a že u nich

docházelo k metonymickým přenášením významu typu pars pro toto, resp. totum pro parte.

Nejfrekventovanější chorvatské, srbské a české názvy základní konstrukce tkalcovského

stavu, které patří k názvům s předpokládaným praslovanským původem, byly proto

probrány již v předcházející kapitole a na tomto místě jim nebude věnována pozornost.

Jedná se o termíny ch. stàtive, srb. стàтиве, č. stativy, stativa a chorv. krsna, srb.

крсна, č. krosna. Vedle nich je jak v chorvatštině a srbštině, tak v češtině doložena řada

dalších názvů označujících základní konstrukci tkalcovského stavu. Patří k nim ch.

balvanići, srb. бàлвани, ch. bnde, banki, gambele, grde, srb. гредице, гредељи, ch.

grȕšt, kstūr, ličnice, mural, nožice, nogari, srb. ногe, ножице, ногари, ch. òkvīr,

skrajnice, srb. соје, ch. stòli, stranice, č. boky, postranice a sloupky.

2.2.1.1 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. BALVANIĆI, SRB. БАЛВАНИ

V chorvatštině a srbštině bývají boční trámy základní konstrukce tkalcovského

stavu označovány dial. názvy (pl.) ch. balvanići, srb. бàлвани (EAJ, Marković 2006, 25,

Falińska 3, 70, Lovretić 1897, 300), jejichž ekvivalentem je mak. (pl.) бaлвани tv.

(Falińska l.c.). Primárním významem ch. bàlvan a srb. бàлван je ‘kláda, trám’, doložený

také v dalších slovanských jazycích, srov. stsl. a csl. balъvanъ, bolъvanъ, blavanъ ‘sloup,

trám’ (MLP 11, Matzenauer 1870, 18), bulh. балвáн, mak. балвaн, sln. balvân, bolvân

‘břevno’ a str. бълъванъ, бoлъванъ ‘sloup, břevno, kláda’, sloup’. Ve slovanských

jazycích jsou doloženy i další významy slova, srov. ch. bàlvan a srb. бàлван ‘bůžek, idol’

(Rj. 1, 168), č. balvan ‘velký kámen’, ‘velký kus hmoty’, přeneseně ‘neotesanec’, ‘hlupák’,

slk. balvan tv., pol. bałwan ‘soška pohanského boha’, ‘figurka ze sněhu podobná člověku’,

přeneseně ‘hlupák, tupec’ (stp. také ‘hrouda mořské soli’, Boryś 2005, 21), r. бoлвáн

43

‘neotesanec, hlupák’, ‘neotesaný kus dřeva’, ukr. боввáн ‘idol’, ‘velký kámen’ a br.

бaлвáн ‘dřevěný sloup, idol’, přen. ‘hlupák’.

Jako praformy všech výše uvedených slovanských slov se rekonstruují tři psl. tvary

*balъvanъ, *bolъvanъ a *bъlъvanъ, s odlišnou vokalizací kořene. Původ slova je nejasný.

Autoři ERSJ (2, 123n) uvádějí dvě nejpravděpodobnější etymologie. Podle první z nich je

*balъvanъ (*bolъvanъ, *bъlъvanъ) pozdně praslovanskou výpůjčkou starotureckého

balbal ‘náhrobní kámen’ s provedenou disimilací b-v a l-n, podle druhé bylo slovo přejato

prostřednictvím turkických jazyků z perského pählävān, pählivān ‘hrdina’ (viz také ESSJ

3, 121n, SP 1, 187n; autoři ESUM nevylučují ani možnost dvojího přejetí).34 Nesnadné je

také určení původního významu slovanského slova. Asijské stepní národy jím označovaly

dřevěné sošky (srov. také výše uvedený význam ‘soška boha’ v některých slovanských

jazycích), které se dávaly na hroby výjimečných válečníků. Machek má za to, že slovo

přešlo z Orientu nejdříve na sever Evropy ve významu ‘lovecká figurka’ (užívaná jako

vábička zvěře), k tomu srov. např. něm. Balbane, lot. bulvāns či švéd. bulván, vše ‘vábička

zvěře v podobě vycpaného ptáka’, a že ve slovanských jazycích, kam bylo slovo následně

přejato, byl ustálen význam ‘figurka, bůžek’, z něj také ‘materiál, z něhož se figurky

vyrábějí’ (Machek 1968, 44). Jinak vysvětluje sémantiku slova Trubačev, který se přiklání

spíše k původnímu významu ‘kámen’ a poukazuje na nabízející se paralely – románské

*balma ‘skalní převis’ (> jfr. baume ‘jeskyně’) a bavorsko-tirolské balfen, palfen ‘převislá

skála’ (ESSJ 3, 122).

Chorvatský a srbský název označující boční trámy u tkalcovského stavu byl utvořen

sémantickou specializací obecného významu ‘sloup, trám’ (Rj. 1, 167 cituje doklady od 18.

století), jenž je doložen již ve staroslověnštině (srov. výše).

CH. BANDE

Na ostrově Lastovo v blízkosti chorvatského města Dubrovník se základní

konstrukce tkalcovského stavu označuje dial. názvem bnde, sg. banda (EAJ). Slovo, které

se v chorvatských dialektech na pobřeží Jaderského moře a na přilehlých ostrovech

používá především ve významu ‘strana’ (Rj. 1, 171), bylo přejato z italského (benátského) 34 Ze slovanských jazyků bylo přejato rum. bolovan (Tiktin 2001, 1, 295), lit. balvõnas ‘bůh, bůžek, obraz bůžka’, buvānas ‘vycpaný pták, na něhož se vábí zvěř’, lot. buvāns tv. (Fraenkel 1, 33) a pravděpodobně také maď. bálvány (Matzenauer l.c.).

44

banda, jež je pokračováním středolatinského bandum s významem ‘znamení, vlajka’ (Skok

1, 106, ERSJ 2, 151). Latinské slovo (které se zachovalo také v románských jazycích, srov.

např. španělské bandera či francouzské bannière ‘vlajka’) bývá nejčastěji považováno za

přejetí gótského *bandwa ‘znamení’, které je pokračováním indoevropského kořene *bhā-

‘svítit’ (Lehmann 1986, 61, Pokorny 104n).

K sémantickému vývoji v chorvatštině poznamenává Skok l.c., že zde muselo dojít

k synekdochickému přenesení významu ‘vlajka’ (srov. také ch. dial. bandîra tv., Vinja 1,

37) → ‘strana, u níž vlajka stojí’ → ‘strana obecně’. Slovo v posledním významu ‘strana’

zřejmě motivovalo název části tkalcovského stavu, utvořený metonymicky podle umístění

stativ po stranách tkalcovského stavu (srov. stejnou motivaci pojmenování ch. dial. termínu

stranice, viz dále). Vedle terminologie textilní výroby se daný název stal v přímořských

oblastech Chorvatska také součástí loďařské terminologie, kde označuje ‘část lodi’ (srov.

ch. dial. živa i mrtva banda ‘podvodní a nadvodní část lodi’, Vinja l.c.). V současné

chorvatštině se nadto bnda užívá ve sportovní termínologii, kde má významy ‘dřevěná

hradba mezi hokejovým kluzištěm a hledištěm’ a ‘dřevěný rub vymezující dráhu na

koulení’ (Anić 2004 CD-ROM).

CH. BANKI

Chorvatský dial. název banki, sg. bȁnak, doložený na chorvatském ostrově Korčula

(Vela Luka, EAJ), byl utvořen přenesením původního významu ‘stůl, lavice’ (případně

‘pracovní stůl’, Rj. 1, 170), v němž bylo ch. bȁnak přejato z italského (benátského) banco

(Skok 1, 105, Gluhak 1993, 124, Matasović online). Italské slovo je výpůjčka sthn. bank

‘lavice’, ‘nábytek k sezení’, pro něž se rekonstruuje germánská praforma *banki- (srov.

střhněm. banc, něm. Bank, stangl. benc, angl. bench, stsev. bekkr), nejasného původu

(Kluge 2002, 88).

Vedle názvu části tkalcovského stavu jsou v chorvatštině doloženy také dial.

termíny bȁnak, bnka s významy ‘lavička ve člunu, přehrada z desek, které slouží ke

zpevňování člunu’ a ‘školní lavice’ aj. (ERSJ 2, 145), utvořené taktéž sémantickou

specializací významu ‘stůl, lavice’.

45

CH. GAMBELE, GAMBILE

Chorvatský dial název (pl.) gambele, gambile je doložen poblíž chorvatského města

Karlovac (EAJ). Přesto, že nebyl nalezen v žádném dostupném slovníku (doloženo je však

(snad) příbuzné dial. sloveso gambati ‘rychle chodit’, Vinja 1, 166), lze se domnívat, že

jeho východiskem bylo italské, resp. benátské substantivum gamba ‘noha’, přen. také

‘předmět nebo jeho část, sloužící jako podpora’ (Zingarelli 2003, 762). Italské gamba je

pokračováním latinského gamba s původním významem ‘koňský kloub’ a přeneseným

významem ‘noha’, jež je výpůjčkou řeckého καμπή ‘rameno, kloub’ – verbálního jména

utvořeného ze slovesa κάμπτω ‘ohýbám, křivím’ (Frisk 1, 774).35

Není zcela jasné, zda byl termín gambele, gambile přejat do chorvaštiny z italštiny,

resp. benátštiny v nezměněné formě, tj. jako italský derivát základního gamba, nebo zda

byl dotvořen až v chorvatštině pomocí domácího sufixu -la. V italštině je sice doloženo

podobně znějící maskulinum gambàle (Zingarelli l.c.), ovšem s významy ‘část holínky,

která obepíná nohu’, ‘dřevěný roztahovák na obuv’ (ve druhém významu je doloženo také

benátské gambàli, Boerio 1867, 298), ‘v antice část výstroje, chránící nohu’, od nichž lze

význam chorvatského termínu jen těžko odvodit. Zároveň je nutné konstatovat, že rešerše

italského (benátského) lexikálního materiálu byla omezená, a že tedy není vyloučena

existence (snad regionálně omezeného?) termínu s významem ‘základní konstrukce

tkalcovského stavu’ ve zdrojovém jazyce. Stejně tak nelze vyloučit alternativu domácího

dotvoření slova derivací sufixem -la (srov. např. také ch. dial. termín sovjela ‘člunek’, viz

2.2.14.2).

Motivace pojmenování nečiní potíže. Chorvatský název části tkalcovského stavu

byl utvořen metaforicky podle nohy připomínajícího tvaru příčných trámů tkalcovského

stavu (srov. stejnou motivaci pojmenování termínu noge, nožice tv., viz dále), a to buď až

v chorvatštině, nebo byl v metasforickém významu přejat z italštiny (srov. výše význam it.

gamba ‘předmět nebo jeho část sloužící jako podpora’).

CH. GREDE, SRB. ГРЕДЕ, ГРЕДИЦЕ (ГРЕДЕЉИ)

Pouze jihoslovanské jsou termíny kontinuující psl. *gręda ‘trám’, resp. jeho

deriváty, a to (pl.) ch. grde, srb. гредице (EAJ) a bulh. гредu (Falińska 3, 69), vše s

významem ‘trámy základní konstrukce tkalcovského stavu’. Psl. *gręda, doložené ve 35 Vedle latiny bylo řecké slovo přejato také do albánštiny v podobě kāmbë ‘noha’ (Frisk l.c.).

46

všech slovanských jazycích (bulh. гредá ‘kláda, trám’, mak. гредa ‘(příčný) trám’, sln.

gréda ‘trám’, č. hřada ‘hřada pro drůbež’, slk. hrada ‘trám’, ‘hřada’, pol. grzęda ‘bidlo’,

hl. hrjada ‘trám’, dl. grěda ‘trám’, plb. gŕdă ‘trám’ (P–S 68), pom. gřąda ‘hřada pro

drůbež’, ‘trám u pluhu’ (PWb 1, 234, Sychta 1, 374), r. dial. грядá ‘příčný trám (k různým

účelům)’ (SRNG 7, 182), ukr. грядa ‘břevno, trám’, br. грaдá ‘trám’), se odvozuje od ie.

*ghrondh-/*ghrendh- ‘trám’, jehož kontinuanty jsou také lit. grindis ‘podlahové prkno’,

lot. grìda ‘podlaha, podlahová deska’ a stisl. grind ‘ohrada, rám’ (Pokorny 459n, SP 8,

198n, Berneker 348n, Derksen 2008, 187n aj.).

Srbský dial. název гредељ, pl. гредељи, který je ve slovnících uváděn v první řadě

ve významu ‘část pluhu spojující ho s jařmem, oj’ (Rj. 3, 412, RSAN 3, 608), je

kontinuantem psl. *grędelь, doloženým také v dalších slovanských jazycích, srov. bulh.

dial. гредéл, mak. грдeл, ch. grédelj, sln. grédelj, č. hřídel, slk. hriadeľ, pol. grządziel,

grzędziel, r. грядúль, ukr. грaдíль, vše ‘část pluhu (oj)’. Na původ psl. *grędelь existují

dva názory. Podle prvního z nich je slovo pozdně praslovanskou výpůjčkou germánského

*grindila, jež má pokračování ve sthn. grintil, grindil ‘tyčka, trám’, stsas. grindil, grendil

‘pluh’ či něm. Grindel ‘oj u pluhu’ (SP 8, 202, Vasmer 1, 315). Zastánci druhého názoru,

který je považován za přesvědčivější, pokládají psl. *grędelь za domácí derivát se sufixem

-elь od základního *gręda a germánské *grindila naopak za výpůjčku z (pra)slovanštiny

(ESSJ 7, 122n; Machek 1951, 213n a 1968, 188 a Sławski 1, 365n předpokládají sufix -

ělь).

Z hlediska motivace pojmenování je bezproblematickým utvoření termínů ch. grde

a srb. (deminutivní koncovkou -ицa dotvořeného) гредице, které vznikly sémantickou

specializací obecného významu ‘trám’. Určení sémantické motivace srb. termínu гредељ je

složitější. Jako možná se nabízí cesta přejetí stejně znějícího a v jazyce frekventovanějšího

zemědělského termínu s významem ‘oj u pluhu’ do terminologie tkaní. Tento výklad by

měl oporu také v jiných názvech označujících jak část tkalcovského stavu, tak část pluhu,

jako např. ch. (pl.) prečage ‘podélné příčky u tkalcovského stavu’ a zároveň ‘část pluhu’,

srb. вретèно ‘vřeteno’, dial. ‘vratidlo tkalcovského stavu’ a zároveň ‘část pluhu’ nebo č.

dial. mečíky ‘svislé trámky u tkacího hřebene’ a zároveň ‘část pluhu’ (podrobněji viz další

výklady). Vyloučeno není ani lidově etymologické spojení slova гредељ ‘oj u pluhu’

s formálně blízkým гредa v obecném významu ‘trám’, resp. v přeneseném, mluvčím již

známém specializovaném významu ‘trámy u základní konstrukce tkalcovského stavu’.

47

V takovém případě by bylo možné považovat za primární označení trámů u tkalcovského

stavu termíny ch. grde, srb. гредице (a bulh. гредu) a srb. termín гредељ charakterizovat

jako název utvořený pro potřeby terminologie textilní produkce až sekundárně.

CH. GRUŠT

Chorvatský dial. termín grȕšt ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’ (Samobor,

Prigorje, EAJ, Rožić 1907, 186) je v chorvatštině doložen také ve významu ‘lešení,

konstrukce’ (RSAN 3, 714), ve kterém byl přejat z jihoněmeckého G(e)rust tv. (srov. sthn.

girusta, střhn. gerüste, něm. Gerüst, Schneeweis 1960, 47). Německé Gerüst ‘kostra,

konstrukce, lešení’ je deverbativum utvořené ze slovesa rüsten ‘chystat’, ‘zbrojit’, což je

denominativum sthn. substantiva (h)rust ‘ozdoba koně’, kontinuujícího ie. kořen *kreH-

‘zavěsit, zakrýt’ (Kluge 350 a 776n, LIV 2001, 371). V němčině proniklo slovo Gerüst

(většinou jako součást kompozit) především do stavební terminologie, srov. vedle výše

uvedeného významu ‘konstrukce, lešení’ také kompozita Gerüstbaum ‘svislý trám u

stavební konstrukce’, Bockgerüst ‘kozové lešení’, Gerüstpfosten ‘fošna v lešení’ atd.

(Grimm online).

Ch. dial. termín grȕšt se stal součástí textilní terminologie pravděpodobně

prostřednictvím přejetí německého tesařského termínu s významem ‘konstrukce (domu,

budovy)’ a následného metaforického přenesení významu na ‘konstrukce tkalcovského

stavu’.

CH. KOSTUR

Chorvatský dial. termín kstūr (Đurđevac, EAJ) byl utvořen sémantickou

specializací významu ‘hlavní část něčeho’, jenž vznikl přenesením původního

anatomického významu ‘kosterní systém lidského nebo živočišného těla, kostra’.

Chorvatské kstūr je derivát základního kst ‘kost’ se sufixem -ur (k dodnes nejednotným

názorům na etymologii psl. *kostь viz např. přehled v ESJS 6, 345, k sufixu -urъ viz SP 2,

26). Analogickou motivací pojmenování byl utvořen slk. dial. termín kostra ‘základní

konstrukce tkalcovského stavu’ (Balleková 1997, 182) a také výše analyzovaný ch. dial.

název grȕšt tv.

Pravděpodobně příbuzná s ch. kstūr v původním významu ‘kostra’ (srov. také

bulh. zast. костýp, mak. костyp a srb. кстр, vše ‘kostra’) jsou slova s jinými významy

48

doložená v dalších slovanských jazycích. Patří k nim bulh. dial. костýp ‘kapesní nožík’

(RBE 8, 90), sln. st. kostra ‘větší zavírací nůž s kostěnou rukojetí’ (Pleteršnik 1, 441), č.

dial. kostúr ‘suchá větev, sukovitá hůl, palice’ (Bartoš 156), zast. kostur ‘karabáč’

(Lamprecht 1963, 63), slk. kostúr ‘stojan na uložení a sušení sena’ (SSN 1, 840), dial.

koštúr ‘železný bodec na voly’ (Kálal 263), pol. kostur ‘tyč, hůl’, spec. ‘tyč na

přehrabávání ohniště’, r. dial. кóстyp ‘klacek, velká hůl’ (SRNG 15, 83), ukr. кóстур

‘tyč, berla’, ‘nůž na zabíjení zvířat’, br. кóстур ‘hák, kus dřeva’. Původ uvedených slov a

především vztah mezi všemi jejich významy nebyl dosud uspokojivě objasněn. Podle

jednoho výkladu bylo psl. *kost-urъ s původním významem ‘kostěné nářadí’ odvozeno od

psl. *kostь ‘kost’ (Sławski 2, 534, ESBM 5, 102, ESSJ 11, 165n). Jiní etymologové

vydělují ve slovotvorné struktuře slova sufixální element -tr- a vycházejí buď z ie. kořene

*es- ‘řezat, sekat’ (Mel’nyčuk 1968, 233n, ESUM 3, 55), nebo z ie. kořene *kes-/kos-

‘česat’ (BER 2, 666 s odkazem na Trubačeva 1966, 83n, ten zde však objasňuje *kostra

s významem ‘zbytky po česání lnu’, ‘pazdeří’, které souvisejí s psl. *česati a s kořenem

*kes- ‘česat’).

Přehled tvarů a významů ve slovanských jazycích dovoluje vycházet z více různých

motivací pojmenování. Lze tak vydělit jednak slova s významem ‘druh nože’, jednak slova

s významem ‘tyč, hůl’ a konečně slova s významem ‘kostra’, která jsou doložena

v jihoslovanských jazycích (kromě slovinštiny). Slova první skupiny mající význam ‘druh

nože’ náleží zřejmě k ie. kořeni *es- ‘řezat, sekat’ a souvisejí s psl. *kosa ‘kosa, nástroj ke

kosení trávy atd.’ (srov. také psl. *kosorъ, *kosorь ‘malá sekerka’, ‘řezák, srp’).

Vyloučena však není ani motivace ‘nůž vyrobený z kosti’ (srov. výše názor Sławského) a

příslušnost k rodině psl. *kostь.36 Druhá skupina slov s významem ‘tyč, hůl’ a motivací

‘osekaná, otesaná větev, hůl, klacek’ kontinuuje ie. kořen *es- ‘řezat, sekat’. Formy

s významem ‘kost’ náležejí, jak již bylo uvedeno, bezpochyby k psl. *kostь a vzhledem

k dokladům slova je možno pomýšlet na jejich jihoslovanský původ.

Problémy s určením původu slov s různými významy jsou komplikovány dosud

neobjasněným vztahem mezi psl. *kostь a psl. *česati (Mel’nyčuk l.c. a ESSJ 11, 159n

nevylučují jejich příbuznost). K důkladné analýze by bylo zapotřebí podrobné excerpce a

vyhodnocení slovanského materiálu, což přesahuje tematický rámec této práce.

36 Někteří etymologové považují slova ve významu ‘druh nože’ za přejímky z rumunštiny či moldavštiny (tak např. Skok 1925, 338, ESUM 3, 55).

49

CH. LIČNICE

Chorvatský dial. termín (pl.) ličnice (Otočac, západní Lika, EAJ, Kotarski 1915,

245) ‘podélné příčky spojující svislé trámy stativ’ je derivát s deminutivním sufixem -ica

odvozený od adjektiva lčan s významem ‘vztahující se k přední straně něčeho’, přen.

‘osobitý, originální’, st. ‘krásný, znamenitý’, ‘podobný někomu’. Praslovanské adjektivum

ličьnъjь, jehož kontinuantem je ch. lčan, bylo odvozeno sufixem -ьnъ od substantiva *likъ

‘tvář, forma, tvar’, které je doloženo ve všech jihoslovanských a východoslovanských

jazycích, srov. bulh. a mak. лик, ch. lk, srb. лк, sln. lk, r. a ukr. zast. лик, br. zast. лiк,

vše ‘tvář, vnější podoba, vzhled’ (případně s dalšími přenesenými významy);

v západoslovanských jazycích se zachovaly pouze relikty příbuzného psl. substantiva *lice,

a to č. líce, líc, slk. líco, pol. lice, luž. lico, vše ‘tvář, horní strana/část předmětů’(srov. i

stsl. lice, bulh. лицé, mak. лицe, ch. líce, srb. лúцe, str. лицe, лицo, r. лицó, ukr. лицé, br.

dial. лiцó, лiцé, SBrH 2, 663n). Etymologie praslovanských slov *likъ a *lice (< *liko) je

nejasná, nejčastěji však bývají spojována se stprus. laygnan ‘tvář’ a stir. lecco tv. (Vasmer

2, 41, Machek 1968, 331, Skok 2, 301, Derksen 2008, 278 aj., viz také přehled etymologií

v ESJS 7, 420n). Trubačev (ESSJ 15, 77) je na základě sémantických paralel (např. lat.

facies ‘tvář’ < facere, sl. *obrazъ < *ob-rězati atd.) považuje za slovanské novotvary se

sufixem -k-, odvozené od slovesa *liti ‘lít’. Původní význam psl. slova byl ‘tvář, podoba

člověka’. V dalším vývoji došlo k jeho abstraktizaci na ‘podoba, forma’ a v jednotlivých

slovanských jazycích potom k dalším konkretizacím.

Chorvatský dial. termín byl podle všeho utvořen jako označení přední části

tkalcovského stavu. Stejně motivované slovo s podobným konkrétním významem je

doloženo v češtině, srov. st. č. líčnice ‘přední čtvrt v palečním kole (u vodního mlýna)’

(Jungmann 2, 321).

CH. MURAL

V dalmatském městečku Brist na Makarské riviéře (EAJ) se pro označení trámů v

základní konstrukci tkalcovského stavu používá ojedinělý termín mural. Ve Skokově

etymologickém slovníku je objasňováno pouze formálně blízké ch. murélac ‘deska,

prkno’, s nímž by zřejmě bylo možné tkalcovský termín spojit, a to i po stránce sémantické

(Skok 2, 485). Vinja doplňuje ke Skokovu materiálu ještě tvary murl a mȕril s významy

‘laťka, s jejíž pomocí se označuje místo na stavění příčné části lodi’ a ‘dřevěná laťka na

50

určování velikosti oka při pletení rybářských sítí’ (Vinja 2, 205). Všechny uvedené tvary

jsou podle všeho výpůjčky benátského morèlo s významem ‘poleno, kus dřeva’ (Boerio

1867, 425, Skok l.c., Mauro–Mancini 2000, 1285).

Ch. název části tkalcovského stavu byl utvořen buď sémantickou specializací

obecného významu ‘laťka, trám’, nebo metaforickým či metonymickým přenesením jiného

specializovaného významu slova, vztahujícího se k odlišné terminologické soustavě

(stavařské či rybářské, viz názvy citované Vinjou).

CH. NOŽICE, NOGARI, SRB. НОЖИЦЕ, НОГАРИ

Nejenom v chorvatštině a srbštině, ale také v dalších slovanských jazycích jsou

dolženy názvy trámů základní konstrukce tkalcovského stavu náležící k rodině

praslovanského *noga, srov. (pl.) ch. dial. nožice, nogari, srb. dial ногe, ножице, ногари

(EAJ, Mijatović–Bušetić 1925, 140, Mićović 1952, 55, Antonijević 1971, 67), bulh. ноги,

mak. ногари, ногалки (Falińska 3, mapa 84a), r. (sg.) ногá (LARNG 178). Psl. *noga – od

původu kolektivum označující ‘větší počet nehtů’, primárně asi ‘kopyto zvířete’, bylo

utvořeno ze singuláru *nogъ ‘nehet’, které je příbuzné s lit. nãgas ‘nehet’, lot. nags ‘nehet,

dráp’, nagas ‘dvě ruce, ruce a nohy’. Vše se odvozuje z ie. *H3ongh-/H3nogh- ‘dráp,

nehet’ (ESJS 9, 549, ESSJ 25, 164).37

Chorvatský tvar nožice a srbské ножице jsou náležitými deminutivy se sufixy -ica/

-ицa od základního ch. nòga, srb. нòга. Formy ch. nogari a srb. ногари byly utvořeny

protřednictvím sufixů -ar/-ap (podobně jako např. srb. oглàвp ‘ohlávka’ nebo лòпр

‘plochá dřevěná lopata (např. na sázení chleba do pece)’, viz Jurišić 1992, 114; srov. také

srb. dial. главар ‘ozubené kolo vratidla tkalcovského stavu’, viz 2.2.5.1).

Také po sémantické stránce je motivace ch. a srb. termínů zcela průhledná. Názvy

byly utvořeny metaforickým přenesením významu, při němž sehrál roli tertia

comparationis tvar trámů základní konstrukce tkalcovského stavu připomínající lidské či

zvířecí nohy (srov. také výše uvedené ch. dial. gambele, gambile se stejnou motivací

pojmenování).

37 Slovanské substantivum *noga bylo utvořeno jako nadávkové označení ‘(paz)neht, kopyto’ a nahradilo starší pojmenování nohy, odvozené od ie. kořene *pēd-/*pōd- (relikt tohoto kořene je doložen ve sl. pěšь ‘pěší’, ESJS 11, 640).

51

CH. OKVIR, SRB. ОКВИР

Chorvatské dial. òkvīr ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’ (Čazma, Našice,

EAJ) a srb. dial. òквр tv. (Kruševac, Kraljevo, EAJ) byly motivovány stejně znějícími

slovy v základním významu ‘(okenní) rám, rámec’. Přesto, že se ve významu ‘rám, rámec’

jedná o slova v chorvatštině i srbštině velmi frekventovaná, nebyla jejich etymologie

dodnes přesvědčivě objasněna. Vedle chorvatštiny a srbštiny se slovo vyskytuje ještě ve

slovinštině (kam bylo přejato z chorvatštiny, Snoj 2003, 469); v jiných slovanských

jazycích doloženo není. Skok (2, 253) a souhlasně s ním Snoj (l.c.) spojují ch. òkvīr a srb.

òквīр s dubrovnicko-románským kvr, jež bylo přejato do chorvatštiny ve formě kvjer a ve

významu ‘pergamen, kůže’. Románské kvr je příbuzné s latinským corium tv., které patří

k ie. kořeni *sker- ‘řezat, stříhat’ (corium i kvr, resp. kvjer tedy označují „něco

ustřiženého“). Počáteční o- v chorvatském a srbském slově bylo podle Skoka dotvořeno

podle formy desubstantiva okvíriti. Na první pohled méně jasný sémantický vývoj

‘pergamen, kůže’ → ‘rám’ vysvětluje Snoj l.c. přesvědčivě tak, že kůže byla původně za

účelem sušení a čištění natahována na rám, který začal být postupně metonymicky

označován názvem kůže. Jiný výklad navrhuje Bezlaj (2, 246n), jenž vychází z domácího

původu slova a rekonstruuje jeho výchozí formu *okъvirъ – kompozitum slov oko (jako

v *okъno) a virъ. Jako o paralelu se přitom opírá o lit. akìvaras ‘vír ve vodě’, ‘otvor

v močálu’, utvořené kompozicí substantiva akìs ‘oko’ a o-kmenového deverbativa slovesa

-vérti ‘otevírat, zavírat’ (viz také Smoczyński 2007, 720).38

I přes nejasnosti v etymologii slova lze přesně určit motivaci pojmenování názvu

části tkalcovského stavu, který byl utvořen sémantickou specializací významu ‘rám’.

Odpovídající sémantické paralely k názvu jsou doloženy nejen v některých slovanských

jazycích, srov. např. ch. dial. (pl). rami ‘stativy’ (EAJ), srb. dial. рам tv. (EAJ), pol. ramy

38 V obou případech se vychází z významu ‘otvor’, utvořeného metaforickým přenesením původního anatomického významu ‘oko’. Význam druhé části kompozit není přesně popsán. V případě litevského slova se, jak již bylo uvedeno výše, vychází ze slovesa -vérti, jehož původním významem je ‘přibít, navléknout, bít’, ‘otevřít, zavřít’ (kontinuuje ie. kořen *(H)er- ‘vetknout, vsunout’, Smoczyński 2007, 741, Snoj in Bezlaj 4, 358). Ve slovanském slově spatřuje Bezlaj druhý komponent virъ, patřící k téže etymologické rodině jako lit. -vérti, stejný by byl tedy pravděpodobně také původní význam kompozita ‘otvor/vír ve vodě’. Ani jeden z uvedených etymologů se však bohužel více nezamýšlí nad vztahem mezi významy ‘otvor ve vodě’ a ‘okno’, resp. ‘rám’, který by snad mohl být podobně jako v případě psl. *okъno ‘okno’, ‘nezarostlé místo v bažině nebo močálu vyplněné vodou’ (doloženo ve vsl. jazycích, v ch., srb., stč. a p. dial.) založen na metafoře s tertiem comparationis ‘kulatý otvor’ (srov. ESJS 10, 582). Jak by však souvisel význam ‘vír ve vodě’ s významem ‘rám’ je nejasné.

52

‘stativy’ (Falińska 3, mapa 84), ale také v jazycích neslovanských, např. něm.

(Web)Rahmen ‘tkací destička’, původně ‘rám’ (Seymour 1984, 169, Fiala–Mangge 1986,

19n, Grimm online), angl. (wood)frame ‘konstrukce tkalcovského stavu’, původně ‘rám’ či

fr. cadre ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’, ‘rám’.

CH. SKRAJNICE

Dalším doloženým chorvatským termínem je dial. (pl.) skrajnice ‘příčné trámy

tkalcovského stavu’ (Žabno – severovýchodně od Záhřebu, EAJ), bez nalezených paralel

v jiných slovanských jazycích. Ch. skrajnice je plurálová forma derivátu adjektiva

(s)krjn ‘krajní, poslední, koncový’ s deminutivním sufixem -ica (srov. výše ličnice),

který byl utvořen od substantiva krj ‘konec, kraj’. Název tedy označuje ‘krajní (boční)

trámy u tkalcovského stavu’. Chorvatské krj je kontinuantem psl. *krajь ‘kraj, konec,

oblast’, což je derivát slovesa *krojiti ‘krájet, řezat’ se zdloužením kořenného vokálu (SP

1, 59, ESSJ 12, 89, ESJS 6, 356). Při dalším etymologizování slova se vychází z ie. kořene

*kreH1()- ‘krájet’ (srov. také ř. κρίνω ‘odděluji, tříbím’, lat. cernere ‘třídit, rozlišovat’, lit.

krìjas ‘síto’ a lot. krijât ‘dřít’, viz Pokorny 946, Fraenkel 297 aj.).

Jediným doloženým významem ch. dial. skrajnice je ‘železné obruče, do nichž se

zastrčí vál nástroje k válení pole po setbě či orbě’ (Rj. 15, 309). Primárnost významu

textilního, resp. zemědělského termínu není jasná.

V chorvatštině je doložen také dial. termín (pl.) sklanjice (Križevci, EAJ) tv., který

je pravděpodobně výsledkem lidově etymologického spojení slovních základů (s)kraj- a

(s)klon- (srov. sloveso sklȁnjati ‘sklánět se’).

SRB. СОЈЕ

Srbský dial. termín (fem. pl.) соје byl zaznamenán tazateli Etnologického atlasu

Jugoslávie jako označení pro příčné sloupy základní konstrukce tkalcovského stavu v okolí

měst Kruševac a Svetozarevo na jihu Srbska (EAJ). Název je nářeční variantou spisovného

tvaru сòха s významem ‘sloup, kůl’, ‘rozštěpěná tyč’. Forma coja s -j- namísto -х- je

výsledkem ztráty hlásky ch, k níž docházelo ve štokavských dialektech na území

Hercegoviny, Vojvodiny, velké části Srbska a částečně v Dalmácii, (Popović 1960, 407 a

428; srov. také mak. dial. соa ‘žebřík’, RMJ 3, 254), a následné hiátové výslovnosti s -j-.

Hláskový vývoj srbského slova se dá tedy rekonstruovat takto: socha > *soa > soa > soja.

53

Srbské сòха je kontinuant psl. substantiva *socha, které je doloženo ve všech

slovanských jazycích (kromě polabštiny), srov. stsl. socha, bulh. сохá, mak. dial. соa, ch.

sòha, sln. sóha, dial. sòha (Furlan in Bezlaj 3, 285), č., slk., pol. a luž. socha, pom. soxa,

vsl. сохá, s významy ‘rozštěpené dřevo, kůl, tyč, sloužící k podepření něčeho’ (jsl. a vsl.),

‘pluh’, příp. ‘část pluhu’ (ch., srb., č., pom., vsl.), pom. ‘konstrukce, lešení’ (PWb 2, 312),

kaš. také ‘jedna z tyčí na sušení sítí’ a ‘kmen dřeva rozdělený vidlicově na dvě části’

(Sychta 5, 120), č., slk. a sln. knižně ‘socha’,39 mak. dial. ‘žebřík’. Rekonstruovaný

praslovanský tvar *socha se nejčastěji spojuje s lit. šakà ‘větev’, stind. śkhā ‘větev, suk’,

gót. hōha ‘pluh’ a odvozuje se od ie. *ăk(h)ā- ‘větev (s vidlicí)’ (Pokorny 523, Vasmer 2,

703n, Mayrhofer 1986, 2, 628, Hamp 2006, 97–98, Furlan in Bezlaj l.c. aj.). Původním

významem praslovanského slova byl vzhledem k významům doloženým ve slovanských

jazycích pravděpodobně ‘sloup s rozštěpeným, vidlicovitým koncem’ (Machek 1968, 565),

který byl v následném vývoji dále přenášen a specializován.40

Ze slovanských jazyků bylo přejato německé dial. (bavorsko-rakouské) zoche

(fem.), zoch (mask.) ‘druh pluhu’, z něhož byla následně utvořena kompozita označující

části pluhu, srov. např. něm. dial. Zochbaum, Zocheisen, Zochbaumnetz (MEW 313,

Grimm online).

V srbštině a chorvatštině mají slova сòха a sòha také další významy: v rámci

terminologie textilní produkce označují ‘zařízení k předení’ a ‘tkací destičku’ (Eckhel

1988, 33) a vedle toho značí také ‘věšák na prádlo’, ‘věšák na sítě’, ‘vidlici k předení’ a ch.

dial. ‘rakev’ a ‘druh zbraně’ (Rj. 15, 879, Skok 3, 301).

CH. STÒLI

V Chorvatsku na ostrově Rab je doložen dial. termín (pl.) stòli (EAJ). V primárním

významu ‘stůl’ je ch. stl pokračováním praslovanského a všeslovanského *stolъ, které má

nejbližší paralely ve stprus. stalis, lit. pastõlai ‘stojan na včelí úly’, lot. stali ‘tkalcovský

stav’, gót. stōls ‘trůn’, ags. stōl, stsev. stōll a něm. Stuhl, vše s významem ‘stojan, židle’.

Na původ praslovanského slova existují dva názory. Podle prvního z nich, který je zároveň

39 Význam ‘socha’ vznikl podle Machka metonymickým přenesením významu ‘podpůrné sloupy u domů’, a to podle toho, že původně se tyto sloupy zdobily dřevěnými sochami (Machek 1968, 565). 40 Furlanová předpokládá původní nomen acti (utvořené z nomen actionis), kontinuující ie. kořen *sek- ‘sekat’ (Furlan in Bezlaj l.c.).

54

názorem převažujícím, je slovanské slovo pokračováním ie. kořene *steH2- ‘stát’ (Pokorny

1007, Vasmer 3, 18 aj.; Furlan in Bezlaj 3, 320 rekonstruuje ie. *stH-ló-s ‘podstavec,

stojan’). Zastánci druhého názoru pokládají psl. *stolъ za o-stupňový derivát psl. *stьlati

‘stlát’ (srov. také psl. *postelь) a za kontinuant indoevropského kořene *stel- ‘stlát’ s tou

argumentací, že starodávný stůl byl uživateli „stlán, předestýlán“ (v době, kdy se stolovalo

na zemi, srov. Niederle ŽSS 1, 878).

K chorvatskému názvu části tkalcovského stavu lze přiřadit také formálně a

sémanticky blízký prefixálně-sufixální derivát ch. postolje ‘základní konstrukce

tkalcovského stavu’, doložený na severu Chorvatska (Bjelovar, Pokupsko, Ogulin, EAJ) a

jako formální paralelu s blízkým významem i sln. dial. (tkalski) stol ‘tkalcovský stav’

(Falińska 3, mapa 83a).

Název části tkalcovského stavu byl utvořen metaforickým přenesením původního

významu ‘stůl’. V chorvatštině je vedle toho doložen také dial. mlynářský termín st (gen.

stòla) s významem ‘podlaha ve mlýně, na které jsou uloženy žernovy’ (Rj. 16, 596, cit. z

Hefele). Podlahou se zde myslí pravděpodobně ‘kostra z dřevěných trámů a sloupů, ve

které pracují žernovy’ (Štěpánová online), což by zároveň objasňovalo motivaci

pojmenování mlynářského názvu („stojící sloupy“) a snad také upřesnilo analogickou

motivaci názvu základní konstrukce tkalcovského stavu (srov. Komárková 2007, 14).

V jiných významech slovo v chorvatštině nalezeno nebylo.

CH. STRANICE , STRANKE , Č. POSTRANICE

Chorvatské termíny (pl.) stranice a stranke ‘příčné trámy tkalcovského stavu’ jsou

podle dotazníků EAJ doloženy na severu Chorvatska, na Istrii (viz také Orlić 2002, 105) a

v jižní Hercegovině. Jedná se o deminutivní formy se sufixy -ica a -ka odvozené od

výchozího substantiva strána ‘strana’, jež mají odpovídající paralely v textilních

nomenklaturách jiných slovanských jazyků, srov. bulh. страни, bulh. a mak. страници,

sln. stranice, stranšice, vše ‘trámy základní konstrukce tkalcovského stavu’ (Falińska 3,

mapa 84a), a také český prefigovaný název postranice tv. (Jungmann 3, 344, Staňková

1961, 106).

Ch. substantivum strána je stejně jako č. strana pokračováním psl. *storna (srov.

bulh. странá, mak. странa, srb. стрáна, sln. strána, slk. strana, pol. a luž. strona, plb.

storna, starnă (P–S 138), pomsln. strona, kaš. stårna (SEK 4, 353n), r. a ukr. стoрoнá, br.

55

стaранá, vše s významem ‘strana, prostor na bocích něčeho’ a s řadou přenesených

významů), které kontinuuje ie. kořen *sterH3- ‘rozprostírat se’. Původně tedy praslovanské

*storna značilo ‘to, co je rozprostřeno do šířky, plocha, rozloha’. Přidáním n-ového sufixu,

kterým byl derivován praslovanský tvar, byla utvořena také příbuzná slova v jiných

indoevropských jazycích, jako např. ř. στέρνον ‘hruď’, lat. sternere ‘prostírat, rozkládat’,

sthn. stirn(a), něm. Stirn ‘čelo’, kymer. sarn- ‘stlát, kráčet’ atd. (Pokorny 1030, LIV 2001,

599 aj.).

Motivace pojmenování názvů označujících základní konstrukci tkalcovského stavu

je průhledná. Termíny byly utvořeny metonymicky podle umístění trámů po stranách

tkalcovského stavu (jako sémantickou paralelu srov. č. termín boky, viz dále). Chorvatské i

české slovo mají také další terminologické významy, např. ch. strànice označuje ‘podélné

desky u postele’, ‘strany u koše’ a ‘boční strany rámu’ (Rj. 16, 664, RHJ 1184), č. dial.

postranice má význam ‘řemeny u koňského postroje’(ČJA 3, 370) a ‘postranice u vozu’

(Jungmann 3, 344), srov. i straňice tv. (ČJA 3, 346) atd.

2.2.1.2 ČESKÉ NÁZVY

BOKY

V češtině jsou postranní trámy základní konstrukce tkalcovského stavu označovány

dial. termínem (pl.) boky, jehož formální i sémantické paralely jsou doloženy také v dalších

slovanských jazycích, srov. slk. dial. boki (Balleková 1997, 181), pol. boki, bokowice

(Falińska 3, mapa 84) a ukr. боковина, боковица (Nikolajenko 2005, 84).

České bok kontinuuje psl. *bokъ ‘pravá nebo levá část lidského či zvířecího těla’,

‘strana nějakého předmětu’ (stsl. bokъ, bulh. a mak. бок, ch. bk, srb. бк, sln. bòk, bóka,

č., slk., pol. a luž. bok, plb. bok (ve spojení vicě bok ‘ovčí bok’, P–S 39 a 169), pom. bok, r.

бóк, ukr. бíк, br. бóк, vše ‘bok’). Další výklady původu slova jsou nejisté, většina

etymologů ho však spojuje s lat. baculum ‘hůl’, berla’, ř. βάκτρον tv., ir. bac a stir. bacc

‘ohyb, ohnutý předmět’ (Zupitza 1900, 234, Preobraženskij 34, SP 1, 301, BER 1, 64 aj.) a

rekonstruuje původní význam ‘žebro, zahnutá kost’. Jiní vycházejí z příbuznosti s

germánskými slovy – angl. back, sthn. bougen, něm. biegen ‘zahnout’ (Machek 1968,

60).41

41 Zastánci první teorie odmítají spojení s germánskými slovy s poukazem na hláskové nesrovnalosti, srov. např. Snoj 2003, 50.

56

Název trámů tkalcovského stavu byl motivován jejich umístěním na bocích

tkalcovského stavu (viz výše č. postranice). Stejně byly motivovány také některé české

termíny z jiných věcných okruhů, srov. např. č. dial. (pl.) bočnice ‘boční stěny vozu’ (ČJA

3, 346).

SLOUPKY

Český dial. termín (pl.) sloupky ‘čtyři svislé trámy základní konstrukce

tkalcovského stavu’ (Poličsko, Staňková 1961, 106, Tykač 1909, 25), jehož odpovídající

sémantickou paralelou je německé (Stuhl)säulen ‘stativy u tkalcovského stavu’ < Säulen

‘sloupy’ (Schimmelmann 1951, 77), je deminutivum základního sloup s obecným

významem ‘sloup, pilíř’ utvořené sémantickou specializací. Slovo je všeslovanské, srov.

stsl. stlъpъ, bulh. стълп, mak. столб, ch. stp, srb. стп, sln. stólp, č. sloup, slk. stĺp, pol.

słup, hl. stołp, dl. słup, plb. stup ‘oltář’ (P–S 137), pom. słup, r. столп, ukr. стовп, br.

слуп, vše ‘pilíř, sloup’, plb. ‘oltář’; v jihoslovanských a východoslovanských jazycích jsou

doloženy také podoby s -b, srov. bulh. стълб, ch. stȕba, srb. стба ‘trám, laťka (z toho

bylo utvořeno ch. stȕbšte, srb. стбште ‘schodiště’), r. столб, dial. стóлoб, ukr.

стовб. Psl. *stъlpъ, *stъlbъ bývá spojováno s lit. dial. stubas ‘veřej, sloup, stožár’, lot.

stùlbs, stibs ‘veřej’, ‘stehenní nebo holenní kost’, arm. stełn ‘trám’, sthn. stollo ‘opora’,

stsev. stallr, stind. sthálati ‘stojí’ a ř. στέλλω ‘postavím’ (Machek 1968, 556n, Vasmer 3,

18, Snoj in Bezlaj 3, 320, Sch.-Šewc 1360). Slovanské tvary kontinuují ie. *stelb- ‘veřej,

prkno’ (v NIL 665n je pro slovanské (a baltské) formy rekonstruováno variantní ie. *stb-

o-, resp. *stp-o-), příbuzné se indoevropským kořenem *stel- ‘postavit, připravit’

(Pokorny 1019, NIL l.c., Skok 3, 325, Snoj in Bezlaj l.c. aj.).

V češtině se sloup nejčastěji používá v primárním významu ‘sloup, pilíř’, ‘stavební

konstrukce’ (SSJČ 3, 386). Vedle něj je doložena také řada specializovaných významů

slova, jako např. stč. a č. st. slup ‘rybný sloup’ (Klaret 1, 117, Jungmann 4, 166), č. sloup

‘sloup, ke kterému se přivazují koně’, ‘sloup slávy, památník’, ‘sloup u stropu mlýna’,

‘hrobní sloup’ (Jungmann 4, 137), ‘šibenice’ (Kott 7, 707), dem. sloupec, sloupek st.

‘vřeteno’, ‘sloupek u rumpálu’ („postranní dřeva stojatá v rámci zadlabaná, mající dvě oka,

v kterých se vratidlo (hašple či rumpál) otáčí“, Jungmann l.c.), dial. sloupek ‘svislý nosník

pluhu, na němž je upevněna radlice’ (ČJA 3, 118) atd.

57

2.2.2 ČÁSTI ZÁKLADNÍ KONSTRUKCE TKALCOVSKÉHO STAVU

2.2.2.1 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. POLIČICE, SRB. ПОЛИЧКЕ

V horní části tkalcovského stavu jsou stativy spojeny podélnými laťkami,

označovanými v chorvatštině názvem (pl.) poličice a v srbštině поличке (EAJ, Antonijević

1971, 67; srov. i sln. st. a dial. políca ‘tyč u tkalcovského stavu’, Pleteršnik 2, 128), což

jsou deminutiva ch. pòlica a srb. пòлица se sufixy (ch.) -ičica a (srb.) -ица. Chorvatské

pòlica a srbské пòлица mají v obecném významu ‘laťka, police’ odpovídající ekvivalenty

také v dalších slovanských jazycích, srov. bulh. полúца, mak. полuца, sln. políca, č.

police, slk. a pol. polica, hl. polca, dl. polica, pomsln. póləca (PWb 2, 50), kaš. polëca

(Sychta 4, 124), r. полúца, ukr. полúця, br. пaлíца, vše ‘police, regál, trám’, a předpokládá

se tudíž jejich praslovanský původ. Rekonstruované psl. *polica není zcela etymologicky

jasné, nejčastěji však bývá vysvětlováno jako deminutivum se sufixem -ica od základního

*pala/*pola ‘lopatka, pálka’ apod. (srov. také psl. *palica ‘tyč, palice’) a spojováno s ie.

kořenem *(s)pelH- ‘štípat, odštěpovat se’ a se stind. phálaka- ‘deska’, stsev. fjl tv., lot.

spals, spala ‘držadlo, násada’, sthn. spaltan a něm. spalten ‘štípat’ (Pokorny 985n, Skok 2,

698, Bezlaj 3, 81, ESJS 10, 623, aj.). Sémantický vývoj slova proběhl ve směru ‘odštípnutý

kus dřeva’ → ‘trám, hůl, tyč’. Není zřejmě nutné oddělovat psl. *polica od psl. *palica, jak

učinil Machek, který spojil první z nich s ie. kořenem *(s)pelH- (vycházel přitom

z redukované praformy *pol-ov-ica) a druhé objasňoval jako derivát psl. *paliti ‘pálit’

(podle toho, že hole byly opalovány, aby získaly tmavou barvu, Machek 1968, 429 a 470).

Chorvatské poličice a srbské поличке jsou metonymicky utvořené termíny, při

jejichž vzniku došlo ke specializaci původního obecného významu ‘horizontálně umístěná

deska, prkno’ na ‘horizontálně umístěná deska u tkalcovského stavu’. Kontinuanty psl.

*polica mají v současných slovanských jazycích vedle obecného významu a

specializovaného významu ‘část základní konstrukce tkalcovského stavu’ také další,

většinou terminologické významy. V názvosloví textilní produkce je např. doložen srb. st.

termín пòличица ‘deska v motovidle’ (Vuk 551), z jiného věcného okruhu lze uvést ch.

pòličica ‘dolní podélný trám u jařma pro voly’ (Rj. 10, 599), srb. dial. пoлúчка tv. (Dinić

2008, 606), stč. policě ‘konstrukce k sušení tvořená závěsnými žerděmi nebo podélnými

dřevy’, ‘police na ukládání předmětů’ (StčS 3, 579), slk. st. polica ‘bidlo, kde nocují

slepice’ (HSSJ 4, 47), dial. ‘upravená laťka s oblouky na odkládání chleba’, ‘střední nosná

58

část krovu’ (SSN 2, 948), pol. dial. police ‘část pluhu, kterým se oře brázda’ (SJP 6, 879)

atd.

CH. PREČKE (FREČKE), PREČAGE

Podélné příčky v základní konstrukci tkalcovského stavu se v ch. označují dial.

termíny (pl.) prečke (frečke) a prečage (EAJ), jejichž singulárové formy prȅčka a prèčaga

mají v chorvatštině obecný význam ‘jakákoliv deska nebo tyč umístěná napříč’ (Rj. 11,

455, Anić 2004 CD-ROM). Paralela k chorvatskému názvu je doložena v bulharštině, kde

se pro stejnou část tkalcovského stavu užívá termín (pl.) пречки (Falińska 3, 71).

Formálním východiskem uvedených tvarů je praslovanské adjektivum *perkъ ‘příčný,

protikladný’, jehož původ se odvozuje od adverbia *per- ‘přes, před’, derivovaného

sufixem -kъ (Pokorny 810, Vasmer 2, 339, Snoj in Bezlaj 3, 110n, ESJS 12, 706, Derksen

2008, 396 aj.). Psl. *perkъ a také (pravděpodobně z něj odvozené) adverbium *prěko mají

kontinuanty ve všech slovanských jazycích: csl. prěkъ ‘příčný, protikladný’ (MLP 733),42

bulh. пряk ‘příčný, přímý, rovný’, пряко ‘přímo, rovnou’, mak. прек ‘přímý, rovný’, преку

‘přes, skrz’, ch. prjek ‘příčný’, prjeko ‘přes, na druhou stranu’, srb. прк ‘příčný’, пркo

‘přes’, sln. prk(o) ‘napříč’, č. příčný, st. příč, slk. priečný ‘příčný’, priekom ‘napříč’, stp. a

pol. dial. przeczny ‘odporující, vzpurný’, arch. a dial. przecz ‘napříč’, hl. prěčny ‘příčný’,

prěki ‘napříč’, dl. priěcny ‘příčný’, prěki ‘napříč’, plb. pricnĕ ‘příčný’, priťa, pritĕ ‘napříč’

(P–S 116), pom. přėi ‘příčný’, přėk ‘napříč’ (PWb 1, 681), r. dial. перёчный, перёшный

‘příčný’ (SRNG 26, 275), поперёк ‘napříč’, ukr. попéрeк ‘napříč’ a br. st. пéрeк tv.

Chorvatská substantiva prȅčka a prečàga vznikla derivací adjektiva prk, resp.

prjek ‘příčný’ sufixy -ka a -jaga (Skok 3, 41) Obecný význam derivátů ‘příčný trám,

laťka’ byl postupně specializován a slova získala terminologické významy, a to nejenom

z oblasti textilní produkce, srov. např. také ch. prȅčka ‘laťka u brankové tyče’,

‘trojúhelníková plachta u plachetnice’ (RHJ 928), dial. prečka ‘tyč, která se provléká

uchem kádě nebo vědra, aby se snadněji nosila’ (Rj. 11, 460), prèčaga ‘příčka v mlýně’,

‘část pluhu’ (Rj. 11, 455) atd.

42 Ve staroslověnštině jsou doložena pouze kompozita s formantem prěko-, viz ESJS l.c.

59

SRB. ВЕНЧАНИЦЕ

Srbský dial. název (pl.) венчaницe označuje horní podélné příčky na stativech

tkalcovského stavu (EAJ, Milićević 1894, 20, RSAN 2, 516). Frekventovaněji je v srbštině

doloženo slovo венчàница v jiném významu, a sice ‘jeden z podélných stropních trámů, na

němž je položena střešní konstrukce domu’ (RSAN l.c., Rj. 21, 67, Dinić 2008, 64).

Po formální stránce je srb. венчàница (stejně jako ch. vjènčanica ‘deska, trám’.

‘korunní římsa’, Rj. 21, 67n) derivát pasivního participia вèнчaн slovesa вèнчaти ‘věnčit,

korunovat’, které je denominativem substantiva вèнац ‘věnec’ utvořeným sufixem -ица.

Srb. вèнац kontinuuje psl. *věnьcь, jež bylo utvořeno substantivizací adjektiva *věnъ,

odvozeného od slovesa *viti ‘vít’ < ie. *eH1- ‘vít, zavíjet’ (Vasmer 1, 182, Machek 1968,

683, Furlan in Bezlaj 4, 297n, LIV 2001, 695 aj.).

V jiných slovanských jazycích nebyla odpovídající paralela k srbskému názvu části

tkalcovského stavu nalezena. Hojně jsou však doloženy kontinuanty psl. *věnьcь

s významem blízkým významu srbského венчàница ‘jeden z podélných stropních trámů’,

srov. např. sln. vnec ‘konstrukce na obvodu staveb ke zpevnění ve výši stropu’, č. věnec

‘stavební součást tvaru věnce nebo jeho výseku’ (PSJČ 6, 908), pol. dial. wieniec ‘okap,

římsa’ (SGP 6, 114), r. dial. вéнeц ‘dolní řada břeven (nebo cihel) ve srubu kolem celé

stavby’ (SRNG 4, 113), ukr. вінéць ‘řada břeven u srubu’ či br. вянóк tv. Všechna uvedená

slova byla utvořena metaforicky, pravděpodobně podle tvaru označovaných předmětů,

připomínajících věnec v původním významu. Obdobně byl zřejmě motivován také

analyzovaný název horních podélných příček u tkalcovského stavu.

Srbské венчàница a chorvatské vjènčanica mají také další významy, z nichž

nejfrekventovajěím je význam ‘svatební šaty’, ve kterém bylo slovo odvozeno ze sloves

srb. вèнчaти (се), ch. vjènčati (se) ‘uzavírat sňatek’. Při popisu motivace pojmenování

chorvatských a srbských svatebních termínů se vychází ze starého zvyku kladení věnce na

hlavu nevěsty (někdy i ženicha a družiček), kdy věnec symbolizoval manželství a

nevěstino panenství (srov. SlMit. 2001, 72). Podle sémantického zúžení významu ‘věnec’

na ‘svatební věnec’ byl následně specializován také význam slovesa z původního ‘věnčit,

korunovat’ (srov. ve stsl. doložené věnčati, SJS 1, 377) na ‘uzavírat sňatek’ (doloženo

především v jazycích zemí s pravoslavným náboženstvím, srov. také bulh. вéнчам се, mak.

венча се, r. венчáться, ukr. вiнчáться, br. вянчáцца, vše ‘uzavírat církevní sňatek’). Ze

sloves ve specializovaném významu ‘uzavírat sňatek’ bylo následně odvozeno chorvatské

60

vjènčanica a srb. венчàница ‘svatební šaty’ (srov. také bulh. dial. венчáница, венчúлка

‘svatební šaty’, RBE 2, 100n). Ze stejného slovesa bylo odvozeno také srbské венчàница

s významy ‘výtah z knihy, do níž se zapisují údaje o proběhlých sňatcích’, dial. ‘poplatek

oddávajícímu za svatbu’ a říd. ‘vdaná žena’ (RSAN 2, 515n).

2.2.2.2 ČESKÉ NÁZVY

KÁČERKY, KAČENKY

České dial. názvy (pl.) káčerky a kačenky označují ‘držáky na postranicích

tkalcovského stavu’ (Bartoš 396, Suk 1966, 81, BK 2005 aj.). Byly utvořeny buď přímým

metaforickým přenesením původních významů ‘malý kačer’, resp. ‘malá kachna’,43 a to na

základě podobnosti dané části tkalcovského stavu s některou z výrazných částí těla kačera,

resp. kachny (snad krku), nebo, což je pravděpodobnější, vznikly přenesením

terminologického významu názvu náležícího k jiné terminologické soustavě. Jako výchozí

pojmenování by se ve druhém případě vzhledem k podobnosti obou reálií a jejich podobné

funkci (tj. držet něco) nabízel dial. termín káčírek, káčerek s významem ‘železný klínek na

konci oje, aby držáky nesjížděly’ (Bartoš 136, PSJČ 2, 9, ČJA 3, 314, srov. např. také slk.

dial. káčer ‘dolní západka na

konci oje’, SSN 1, 731, pol.

dial. kaczka tv., SGP 2, 286),

viz obrázky:

Vlevo: pod písmenem a) káčerky u tkalcovského stavu (podle Bartoš 1886, 455), vpravo: pod číslem 2) káčerek u oje vozu (podle Vojtová 2008, 165). Vedle termínů s významy ‘držáky na postranicích tkalcovského stavu’ a ‘železný

klínek na konci oje’ jsou v českých dialektech doloženy také názvy z jiných věcných

43 České kačer a kačenka jsou onomatopoika utvořená z vábícího citoslovce kač kač (Machek 1968, 234).

61

okruhů, jako např. káčírek ‘podložka u zákolníku, tj. jeden z hřebů, které zajišťují kola

vozu před vypadnutím’ (ČJA 3, 340) či káčerek ‘železný zahnutý kolík, na který se

navléká houžev plužních koleček’ (ČJA 3, 128). Společným rysem předmětů, které

všechny uvedené názvy označují, je jejich funkce, kterou je zabraňovaní v pohybu jiné

části zařízení. Srov. také významy stejných slov v jiných slovanských jazycích, např. slk.

dial. káčer, káčerník ‘západka u dolního vratidla tkalc. stavu’ (SSN 1, 731) nebo pol.

(námoř.) kaczka ‘železné držadlo na stožáru, sloužící k upevňování lan’ (SJP 3, 456).

KOBYLA

Termín kobyla, někdy také (pl.) kobylice, má význam ‘masivní podélné dolní trámy

základní konstrukce tkalcovského stavu’ (Suk 1966, 81, Tykač 1909, 25, BK 2005). Byl

utvořen metaforickým přenesením významu ‘kobyla (samice koně)’, případně byl přejat

z jiné nomenklatury. V rámci terminologie tkaní se touto, případně deminutivní formou

označují v jednotlivých slovanských jazycích také některé další části tkalcovského stavu,

srov. např. č. kobyla ‘západka u zadního vratidla tkalcovského stavu’ (Staňková 1961, 97),

slk. dial. kobylička, kobuliška ‘část tkalcovského hřebene’ (SSN 1, 793), kobulki ‘paty

oček u nitelnice’ (Balleková 1997, 179), kobuľinka ‘očko v osnově’ (Uhlár 1963a, 332),

pol. dial. kobyła, kobyłka ‘část nitelnice s očkem’ (Falińska 3, mapa 93), kobyłki ‘skřipce’

(Falińska 3, mapa 94), bulh. кобилчици ‘laťky v tkalcovském hřebeni’ (Falińska 3, 96), ch.

dial. kobila ‘dolní vratidlo’ (Dubrava, EAJ), kobilice ‘skřipce’ (Valpovo, EAJ), ukr. dial.

кобілкi ‘skřipce’ (Nykončuk 1979, 241), br. dial. кaбылка ‘část nitelnice’ (SBrH 2, 352)

atd.

Slovo kobyla je všeslovanské, srov. stsl. kobyla, bulh. кобúла, mak. кобила, ch.

kòbila, srb. кòбила, sln. kobíla, č. a slk. kobyla, pol. kobyła, hl. kobła (arch. kobyła), dl.

kobyła, plb. küöboéla (Rost 1907, 395), pomsln. kóbəła (PWb 1, 405), kaš. kobëła, kobła,

r. кобыла, ukr. кобúла, br. кaбыла, vše ‘kobyla (samice koně)’. Praslovanské *kobyla se

většinou spojuje s lat. caballus ‘kůň’, cabō, -onis ‘valach’ a s ř. καβάλλης ‘ochočená

kobyla, pracovní kobyla’ (Machek 1968, 264, Vasmer 1, 583, Walde 1, 125), další původ

slova je však nejasný. Machek vychází z předpokladu, že do latiny a řečtiny bylo slovo

přejato z ilyrštiny (Machek 1968 l.c.), Trubačev (ESSJ 10, 93n) zase upřednostňuje přejetí

z thráčtiny (rekonstruuje thrácké *kabūlā); podle názoru jiných etymologů doputovalo

62

slovo do Evropy prostřednictvím asijských jazyků, srov. např. tur. käväl či pers. kaval ‘kůň

druhé třídy, míšenec’ (Frisk 1, 749, Bezlaj 2, 51, BER 2, 502).

Ve většině slovanských jazyků se slovem kobyla označují vedle samice koně

metaforicky také různé (převážně dřevěné) předměty, a proto jsou někdy tyto sekundární

významy považovány již za praslovanské (ESSJ l.c., Sch.-Šewc 578). Patří sem např. č.

kobyla ‘hranice před mostem, mlýnem atd. k ochraně před ledovými krami v době jejich

valení’, ‘přívora’, ‘velké kladivo v huti’, ‘ve sladovně lešení na lísky, pod nimiž je oheň’

(vše Jungmann 2, 91, poslední význam uvádí již Klaret v Glosáři, srov. Klaret 1, 197), dial.

kobyly ‘kladivo na hamru’ (Holub 2003, 520), kobjila ‘tyč u plotu’ (Jindřich 2007, 136),

dále deriváty kobylina ‘podstavec pro tesání klád’, ‘podstavec na česání lnu’, ‘stolice na

strouhání loučí’ (Kazmíř 2001, 125), ‘stolice na strouhání draček’ (Bartoš 148), kobylice

‘dřevěná podpora tesařů, kozel’, ‘břevno ve mlýně, jímž se zmenšuje nebo zvětšuje prostor

mezi běhounem a spodkem’ (Jungmann l.c., Kott 1, 715), kobjilice, kobylice tv. (Jindřich

2007 l.c.), slk. dial. kobylica, kobulica ‘dřevěný podstavec na tesání dřeva’ (SSN 1, 792),

kobylina ‘věc, na kterou se něco klade’, ‘podstavec na řezání dřeva’, ‘tesařský podstavec’,

‘podélná zábrana u mlýnského lešení’, ‘pomocná žerď u valchy, kterou se protahovalo

sukno’ (vše SSN 1, 793), pol. kobyłka ‘zařízení z trámů ve tvaru písmene A sloužící jako

podpora mostu atd.’ (Szymczak 1, 944), ‘podstavec na řezání dřeva’ (Basara 1981, 14),

kobylica ‘trám na čtyřech nohách k podpoře mostu’, ‘kláda plná ostrých hrotů v bráně

k zabránění vjezdu’, ‘tesařský nástroj’ (Karłowicz 2, 384), kaš. (říd.) kobëła ‘druh lavice,

na níž se upevňuje opracovávané dřevo’ (Sychta 2, 181), bulh. кобúлица ‘dřevěný trám na

nošení těžkého nákladu (většinou věder s vodou)’, ‘vysoký dřevěný kůl na vytahování

vody’ (RBE 7, 550n), ch. dial. kòbila ‘dřevěná deska, velmi tlustá a těžká, která se používá

v lisu’ (v Dubrovníku a v Boce), ‘dva trámy ve vinařském lisu’ (Brač), ‘trám u vodního

mlýna’, ‘podpora mostu’ (Rj. 5, 135n), srb. кòбила ‘trám u vodního mlýna’, кòбилица

‘trám, kterým se upevňuje dno lodi’, ‘trámek u vesla’ (RSAN 9, 686 a 688), sln. dial.

kobíla ‘tesařská lavice’, ‘opora mostu’, kobilica ‘trám u lodi’ (SSKJ 2, 355), r. dial.

кобыла ‘dlouhé dřevěné břevno na čtyřech nožkách, na kterém se mlátí snopy’,

‘polokruhový základ, na kterém stojí pec’, ‘trám na rozbíjení ledu na vodě’, кобылина

‘část kolovratu, na které je upevněno vřeteno’, ‘podpora mostu’, ‘lavice na řezání dřeva’

(SRNG 14, 17n), ukr. říd. кобúла ‘kláda na čtyřech nohách sloužící jako podpora’ (SUM

4, 201).

63

K výčtu názvů zařízení utvořených metaforickým přenesením významu ‘samice

koně’ náleží také zde analyzovaný termín označující trámy základní konstrukce

tkalcovského stavu. Vzhledem k omezení termínu na české jazykové prostředí (v jiných

slovanských jazycích název v uvedeném významu nebyl nalezen) a vzhledem k jiným

významům slova, rozšířeným vedle češtiny také v dalších slovanských jazycích (srov.

např. význam ‘podpora mostu’, doložený vedle češtiny také v chorvatštině, slovinštině,

polštině a ruštině) lze předpokládat, že tkalcovský termín nebyl utvořen cestou přímé

metaforizace slova ve významu ‘kobyla (samice koně)’, ale že spíše došlo k přenesení

významu názvu označujícího nějaké zařízení podobné trámům u tkalcovského stavu.

KŘESINKY

České nářeční (pl.) názvy křesinky a křesivky, doložené na severu Čech, označují

‘šikmé příčky, které spojují postranice v horní části tkalcovského stavu’. Z dostupných

českých výkladových a nářečních slovníků uvádí slovo v uvedeném významu pouze Kott,

a to v singulárové podobě křesivka (Kott 8, 168); bohatě je však doloženo v etnografických

pramenech a literatuře, viz např. Jakubec 1895, 38, Suk 1966, 81, Falińska 3, mapa 85 atd.

Název křesinky, sg. křesinka je s největší pravděpodobností derivát slovesa křesat

(kontinuujícího psl. *kresati ‘křesat’)44 s významem ‘tesat něco z kamene nebo ze

dřeva’,45 jenž byl nejdřívě utvořen jako název výsledku děje se sufixem -ina a následně

dotvořen deminutivním sufixem -ka. Za slovo vzniklé od stejného kořene, ale jinými

derivačními postupy, lze považovat č. st. křes ‘spodní část přeslice’ (Kott 6, 728), jemu

odpovídající slk. dial. kres ‘dolní část přeslice, která je spojená s destičkou, na níž se sedí’

(SSN 1, 873) a snad také stč. krs ‘podstavec, koza’ (při stavbě lešení atd.)’, ‘kozlík na

ohništi, na nějž se klade dříví’ (SStč 2, 158), jejichž původ má Machek (1957, 234) za

etymologického

pojení slova s podobně znějícím substantivem křesivo ‘křesací nářadí’.

nejasný.

Varianta křesivka s -v- namísto -n- je patrně výsledkem lidově

s

44 K přehledu etymologií psl. *kresati viz např. ESJS 6, 358n. 45 Význam ‘tesat’ (‘bouchat něčím o něco’) byl utvořen metonymickým přenesením původního významu ‘křesat’ podle toho, že při křesání, tj. rozdělávání ohně, se bouchalo křesadlem o kámen (srov. např. ESSJ 12, 124n, Boryś 2005, 267).

64

L

Na Litomyšlsku je jako označení příček spojujících zadní sloupy tkalcovského

stavu doložen dial. termín (pl. mask.) ligri (Hodura 1904, 66). Slovo nebylo nalezeno

v žádném jiném dostupném slovníku, je však pravděpodobné, že souvisí s podobně

znějícím č. dial. (pl. n.) ligre s významem ‘podélné trámy v plotě’ (ČJA 3, 96). To vzniklo

nejspíše přesmyčkou ze slova rýgle, rygle, jež značí ve stavařském slangu ‘paždík (u

plotu)’, a to bylo utvořeno obměnou základního rygl, rýgl ‘zástrčka, obrtlík’ (Jungmann 3,

968, SSJČ 3, 210), přejatého z německého Riegel ‘příčné dřevo, příčka’ (Newerkla 2004,

388). Není přesně jasné, zda byl název části tkalcovského stavu utvořen přímým přejetím

z němčiny, nebo

IGRI

zda vznikl přejetím názvu jiného terminologického systému (srov.

ýznamy výše).

3, 627n aj.). Vše se odvozuje z ie. kořene *Her- ‘zavřít’,

trčit’

navléká houžev plužních koleček’ (Jungmann l.c., ČJA 3, 128) a ve mlýně ‘kulatý, asi coul

v

SVORKY , SVŮRKY

Příčky, které spojují přední sloupy tkalcovského stavu, se v češtině nejčastěji

označují termíny (pl.) svorky, svůrky, případně cvorky (Jakubec 1895, 38, Suk 1966, 81,

BK 2005, Bartoš 396 aj.), jejichž parelelou je br. dial. свóрына tv. (ESBM 12, 38).

Formálně se jedná o deminutiva základního tvaru svora s obecným významem ‘předmět,

který něco pevně svírá, spojuje, obepíná’ (PSJČ 5, 974), jenž je doložen již v csl. sъvora

(MLP 912) a jenž kontinuuje staré deverbativum praslovanského slovesa *verti, *vьr,

převážně se vyskytující ve formě s prefixy (*zaverti ‘zavřít’, *otъverti ‘otevřít’ atd.).

Praslovanské sloveso má odpovídající protějšky v baltských jazycích, srov. lit. vérti, veriù,

lot. vet, veru ‘zavírat, otvírat’, a za jeho příbuzné jsou považovány také lat. aperio

‘otvírám’, operio ‘zakrývám’ a stind. ápavōti ‘otvírá’, ápivōti ‘zavírá’ (Machek 1968,

703, Vasmer 1, 184, Skok

‘s (LIV 2001, 227n).

Český název předních sloupků u tkalcovského stavu byl utvořen podle toho, že

daná část stavu svírá, tedy spojuje jiné dvě části tkalcovského stavu. Obdobně byly

motivováby názvy jiných názvoslovných soustav, např. zemědělské, srov. č. dial. svora,

svorka, svúrka, cvúrka s významem ‘řemínek spojující dvě hlavní části cepu’ (Jungmann 4,

418, ČJA 3, 204) nebo jiný derivát svorník, cvorník ‘železný zahnutý kolík, na nějž se

65

silný železný hřeb, pod příčkou, která kobylici s běhounem nese a zvedá, do díry kozlíka

zastrčený, a příčce podporou sloužící’ (Jungmann l.c.).

SVRCHOLCE

Český dial. název (pl.) svrcholce (Suk 1966, 81, Tykač 1909, 26, BK 2005)

označuje horní příčky základní konstrukce tkalcovského stavu. Singulár svrcholek, příp.

svrcholec byl utvořen prefixací substantiva vrcholek, což je deminutivum substantiva

vrchol, které bylo odvozeno ze základního vrch. České vrch má odpovídající ekvivalenty

ve všech slovanských jazycích (srov. stsl. a csl. vrьchъ, bulh. връх, mak. врв, ch. vṛh, srb.

вp х, sln. vṛh, slk. vrch, pol. wierzch, luž. wjerch, plb. varx (P–S 159), pom. ėřχ (PWb 3,

948, Sychta 6, 135), vsl. вeрх, vše ‘kopec, hora, vrcholek’). Pro praslovanštinu se

rekonstruuje praforma *vьrchъ ‘vrch, kopec’, která je příbuzná s lit. viršùs, lot. vìrsus tv. a

vzdáleněji také se stir. ferr ‘lepší’, stind. várman, varmán ‘vrchol’, gót. waírs, sthn. wirs

‘horší’. Vše se odvozuje od ie. kořene *ers- ‘zvedat se, stoupat’ (NIL 724n, Derksen

2008, 538, Machek 1968, 700, Vasmer 1, 190n aj.).

V češtině je doložen tvar svrcholek v Jungmannově slovníku také v jiném významu,

a to ‘při tlučení másla vrchem zaražený soudek, aby smetana ven nestříkala’ (Jungmann 4,

422, stejně také Machek l.c.). Ve významu ‘horní příčky tkalcovského stavu’ slovo

v dostupných slovnících nalezeno nebylo, ovšem určení jeho sémantické motivace nečiní

potíže. Název označuje ‘(s)vrchní příčky tkalcovského stavu’. Nejbližší nalezenou

formální a sémantickou paralelou českého termínu je pol. dial. wierzch s významem

‘příčky tkalcovského stavu spojující boční trámy’ (Falińska 3, mapa 85). Analogicky byl

pravděpodobně utvořen také r. dial. termín верхница tv. (Gromov 1992, 62).

66

2.2.3 OSNOVA

Osnova je podélná soustava nití, kterými jsou při tkaní příčně provlékány nitě útku.

I přesto, že není pevnou součástí tkalcovského stavu, je role osnovy v procesu tkaní

zásadní, protože na správném počtu a rozdělení osnovních nití závisí velikost a kvalita

výsledné tkaniny. Osnova vzniká upředením textilních vláken pomocí přeslice a vřetena

(případně kolovratu, používaného asi od 16. století, Suk 1966, 76), jejich soukáním na

soukadle, tj. navinutím příze na cívky, a snováním na snovadle (srov. obrázky níže).

Osnova, připravená na snovadle ke tkaní, je většinou zaplétána do podoby řetězu či copu

(někdy také klubka), aby z ní při přenášení a navíjení na tkalcovský stav nebyly uvolněny

niti.

Zleva: přadlena s přeslicí a vřetenem (vyobrazení ve Velislavově bibli ze 14. stol., zdroj: Cichoň online), soukadlo (podle Mančal 1900, 165), snovadlo (podle Suk 1966, 82).

Osnově přisuzovali lidé v minulosti pro její důležitost v procesu tkaní velký

význam, a proto byla především její správné přípravě věnována velká pozornost. Při

snování se dbalo zvláště na to, aby byla osnova dostatečně silná a rovná, s čímž souvisela

řada zákazů a pověr. V době snování se například nesmělo přecházet přes osnovu (která se

snovala na zemi). V Polesí se tento zákaz vztahoval zvláště na těhotné ženy, jimž hrozil

v případě překročení osnovy neúspěšný porod (SlavjDrev 3, 575). Srbští muži si tak zase

mohli přivodit neplodnost (Sikimić 1998, 171). V Černé Hoře se musel ten, kdo osnovu

překročil, stejnou cestou vrátit zpátky (Kalpačina–Borović 1990, 51). Naopak v chorvatské

Slavonii překračovaly tkadleny záměrně osnovu navinutou na vratidlo vysokým krokem,

67

aby vznikl při tkaní velký prošlup (Toldi 1997 online).46 V Polesí si na hotovou osnovu

sedali, aby byla hladká a silná (Gura 2001, 115). Tamtéž kladli velký důraz na rituální

čistotu snovající osoby. Ženy nesměly snovat v době menstruace a v předvečer snování se

musely vyvarovat pohlavního styku (Vladimirskaja 1983, 236). V některých částech

slovanského světa bylo snování (a další práce textilní výroby) přísně zakázáno v době

hojného výskytu vlků. Například v Bosně a Hercegovině se nesmělo snovat v době mezi

dnem svatého Ondřeje a Vánoci, aby dobytek a dům neohrozili vlci („da se inače vuk u

blago prisniva i kući priteže“, Belović-Bernadzikowska 1898, 159) a podle toho se tamtéž

dané období označovalo jako nesnovanice (Plas 1999, 191). Podobně se prováděly i jiné

rituály, jejichž společnou funkcí bylo zamezit negativním dopadům na tkaní nebo na život

v domě. V Srbsku věšeli osnovu po snování na dveře, aby bylo tkaní jednoduché jako

zavírání a otevírání dveří (Plas 1999, 190n, pozn. 30), v Polesí zase osnovu snímali ze

stěny, aby zabránili příchodu smrti, těžkému umírání apod. (SlavjDrev l.c.).

Ve všech třech sledovaných jazycích je jednoznačně dominantím označením

usnované příze obecně slovanský termín osnova. V chorvatštině a srbštině jsou nadto

doloženy termíny ch. tȁra, nȁtra, srb. тȁра, нȁтра (k nim viz 2.1.1.4 ) a s ch. dial.

termínem kosa. V češtině byl nalezen pouze termín osnova, s případnými hláskovými

obměnami. Jak bylo uvedeno výše, osnova se často zaplétala do podoby řetězu či copu,

proto jsou do následujících výkladů zařazeny také názvy označující konkrétně takto

upravenou soustavu nití,47 a to ch. dial. kita, lánac, srb. dial. ланац, ch. dial. vèriga a č.

dial. cop a pletenec.

2.2.3.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. OSNOVA, SRB. OСНОВА, Č. OSNOVA

ETYMOLOGIE

Chorvatské òsnova, srbské òснова a české osnova, dial. vosnova (Hodura 1904, 66)

‘podélná soustava nití při tkaní’ mají odpovídající ekvivalenty také v dalších slovanských

jazycích, srov. bulh. оснóва, mak. основа, sln. osnóva, slk. osnova, pol. osnowa, hl. st.

46 „Da bude veliki ziv“ – Toldi s poznámkou, že pozadí této činnosti je erotické. 47 V mnoha případech se osnova smotaná do podoby řetězu či copu zvláštním termínem neoznačuje, pouze je upřesňován tvar, v jakém je připravována. Srov. např. v češtině: „Osnovu dlouhou tkadlec svine v řetěz vzniklý tím, že do kličky udělané z pramenu zabíhá druhá klička, do té třetí atd. Osnovu při tkaní bavlněných látek nyní tkadlec přináší si zpravidla již od svého zaměstnavatele v kuli.“ (Jakubec 1895, 37–38).

68

wosnowa (Kral 1931, 714),48 pomsln. osnova (PWb 3, 735), kaš. osnova (Sychta 3, 341),

r. a ukr. оснóва, br. aснóва. Za společné východisko všech uvedených tvarů se považuje

psl. *osnova ‘podélná soustava nití při tkaní’, utvořené ze slovesa *o(b)snovati, což je

prefigovaný derivát slovesa *snovati ‘připravovat přízi ke tkaní, provlékat nit osnovou’.

Praslovanské sloveso *snovati, 1. os. sg. *snov/*snuj (podle prézentu byl analogicky

utvořen infinitiv *snuti, ESJS 10, 599), jehož kontinuanty jsou rozšířeny na celém

slovanském území, srov. bulh. сновá, mak. сновe, сновa, ch. snòvati, srb. снòвати, sln.

snováti, č. snovat, slk. snovať, pol. snuć, snować, hl. snować, dl. snuć, plb. snüvăt (P–S

134), pom. snovac (PWb 2, 307, Sychta 5, 115), r. сновáть, ukr. снувáти, br. снавáць,

vše ‘připravovat přízi ke tkaní’,49 se odvozuje od ie. kořene *sneH- ‘točit, otáčet se,

rychle se pohybovat’ (LIV 2001, 575, Derksen 2008, 457), který je doložen také v dalších

indoevropských jazycích, srov. lot. snaujis ‘smyčka, klička’, ř. νερον, νευρά ‘tětiva,

šlacha, šňůra’, lat. nervus ‘šlacha, sval, nerv’, stind. snvan- ‘šňůra, vlákno, šlacha’, stsev.

snúa ‘navíjet, soukat’, gót. sniwan ‘spěchat’, stangl. sneowan tv., arm. neard ‘šlacha,

vlákno’ atd. (Pokorny 977, Mayrhofer 3, 533n, Frisk 2, 308, Vasmer 2, 682, Skok 3, 298

aj.).

Substantivum *osnova označovalo v praslovanštině tedy původně to, co je

výsledkem snování, tj. soustavu nití připravených ke tkaní. Ve slovanských jazycích jsou

však vedle toho doloženy také jiné významy kontinuantů psl. *osnova. Frekventovaný je

především všeslovanský význam ‘základ’, který je doložen již ve staroslověnštině (SJS 2,

566, s tímtéž významem také derivát osnovanije), a je proto možné předpokládat, že je

taktéž již praslovanský. Byl utvořen sémantickou abstraktizací původního významu

‘soustava nití při tkaní’, a to podle toho, že osnova tvoří základ tkaní či tkaniny. Lze se

domnívat, že jakýmsi přechodným sémantickým stupněm mezi významy ‘podélná soustava

nití ke tkaní’ a ‘základ’ byl konkrétní význam ‘základ stavby, budovy či obecně nějakého

předmětu’, který je doložen např. ve stč. osnova ‘základ, nejdůležitější složka, zvl.

soustava základních stavebních prvků’ (StčS 2, 658), č. st. osnovy (pl.) ‘sloupy ve mlýně’ 48 V lužické srbštině se osnova označuje termínem postawa, utvořeným od slovesa hl. stajić, dl. stawiś ‘postavit’ (viz SSA 4, 94), srov. také pol. dial. postawa, postaw tv. (Falińska 1969, 167). 49 V jihoslovanských a západoslovanských jazycích má sloveso s významem ‘snovat’ také význam ‘rychle se pohybovat, chodit sem a tam’ (srov. k tomu také gót. a stangl. slovesa s významem ‘spěchat’). Jde o přenesený metaforický význam utvořený podle toho, že při starém způsobu snování se muselo rychle chodit od kolíků ke stěně (ESJS l.c.).

69

(Jungmann 2, 983), bulh. оснóва ‘nejspodnější část stěny či budovy umístěná v zemi’

(RBE 11, 824), r. dial. оснóва ‘první věnec srubu’ (SRNG 24, 34) či ukr. st. оснóва

‘dřevěné trámy u vodního mlýna’ (Hrin. 3, 69) atd.

Sloveso *snovati (resp. *snuti) a jeho deriváty, včetně substantiva *osnova, daly

vzniknout některým dalším chorvatským, srbským a českým termínům z oblasti textilní

produkce. Vedle srbského dial. (mask.) oснов ‘osnova’ sem náleží ch. dial. (o)snútak, srb.

oснутак, sln. osnutek ‘osnovaná příze, která ještě není navinutá na vratidlo’ (Rožić 1907,

186, Falińska 3, mapa 90a) a srb. dial. (o)сновутак ‘osnova’ (EAJ, Antonijević 1971, 67),

utvořené pravděpodobně jako novější slovesné deriváty se sufixem -ak. Ve staré češtině je

doloženo deminutivum osnóvka ‘útek’ (StčS 2, 659) a v českých dialektech deriváty

vosnovák s významem ‘kolovrat na spřádání koudele na hrubší plátno’ (Suk 1966, 76),

snovadło ‘zadní vratidlo tkalcovského stavu’ (Kazmíř 2001, 325) a nedosnovky ‘zbytky

příze po snování’ (Tykač 1909, 5). Zařízení, na kterém se osnova připravuje, je

v chorvatštině označováno termíny snòvača, snòvljka, snòvalo či snovačica, v srbštině

снòвљка a v češtině snovadlo, snovadlice, dial. snovadlica (Kazmíř 2001, 325). Podobné

názvy jsou doloženy i v jiných slovanských jazycích, srov. bulh. сновáлка, mak. сновaлка,

sln. dial. snovalnica, snovalnik, slk. snovadlo, dial. osnovnica (SSN 2, 647), pol. snowadło,

snowarka, dial. snuwadlica (Falińska 3, mapa 80), luž. snowadło, r. сновáлка, сновáльна,

сновка (LARNG 177), ukr. dial. снувáлка, снувáлница (Tereško 1964, 104) a br. dial.

снавáдла (sg.), снувáльна (SBrH 4, 512 a 516).

SOUČASNÝ STAV

Relikty praslovanského termínu *osnova se jako označení podélné soustavy nití při

tkaní zachovaly téměř ve všech současných slovanských jazycích (s výjimkou lužické

srbštiny, srov. výše), v nichž tvoří součást oficiální textilní terminologie. Vedle původního

terminologického významu je slovo doloženo v jednotlivých slovanských jazycích také

v dalších, přenesených významech, navazujících více méně na sémantickou řadu ‘podélná

soustava nití při tkaní’ → ‘základ něčeho hmotného’ → ‘základ něčeho nehmotného’.

V dnešní chorvatštině a srbštině je slovo známé mluvčím převážně v dominantním

abstraktním významu ‘základ’, doloženém v písemných památkách od 16. století (Rj. 9,

234), se kterým úzce souvisí starší význam ‘záměr, plán’. Do chorvatské a srbské

jazykovědné terminologie byl zaveden termín ch. òsnova, srb. òснова ‘slovní základ’

70

(rusismus50 z 19. století, viz Rj. l.c.). V dnešní češtině má slovo osnova především obecný

význam ‘základní plán, rozvržení (např. článku, dramatu apod.)’ a speciálně se jím

označuje ‘notová osnova’ (SSČ 252) a v dial. (vosnova) ‘příčný trámek u hrabí’ (ČJA 3,

250).

Podobné přenesené významy kontinuantů psl. *osnova jsou doloženy i v dalších

slovanských jazycích. Nejčastější jsou významy ‘základ’, ‘základní uspořádání, plán’ (sln.,

slk.), v lingvistické terminologii ‘slovní základ’ (bulh., mak., sln., pol. zast., r., ukr.),

v matematice ‘strana geometrického útvaru’ (bulh., mak., sln., ukr.) a v hudební

terminologii ‘notová osnova’ (slk.).

Důležitost osnovy při tkaní se promítla do slovanské frazeologie, srov. např. č.

nemít osnovy ani útku ‘nemít vůbec nic’, má prázdnou osnovu, potřeboval by nějaký outek

‘má hlad’, potrhat někomu osnovu ‘zhatit něčí plány’, mít řídkou osnovu = mít průjem (vše

Zaorálek 1963, 270), porvat osnovu ‘zkřížit plány’ (PSJČ 3, 1168), slk. trhá sa mu osnova

‘zadrhl se v řeči’ (Záturecký 1896, 60), bulh. dial. и за основа, и за вътък ‘pro všechno’’

(používá se při vyjádření nedostatku něčeho, RBE 11, 826) či r. dial. ввести в основу

‘sejít ze správné cesty’ (SRNG 24, 34; souvisí zřejmě s významem slovesa сновáть

‘rychle se pohybovat’ (viz. pozn. 45), srov. také r. dial. сновать основу ‘chodit sem a tam’,

SRNG l.c.).

2.2.3.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. KITA

Osnova zapletená do podoby copu se v okolí Záhřebu označuje dial. názvem kita

(Trubačev 1966, 51). Jeho východiskem je ch. kta s vícerými významy, jimiž jsou

‘větvička s listím’, ‘svazek, snop (obilí atd.)’, ‘ozdoba na oblečení’ a v dial. (na

severozápadě Chorvatska) také ‘ženské vlasy spletené do copu’ (Rj. 5, 13n). Poslední

z uvedených významů podle všeho motivoval název osnovy zapletené do podoby copu.

Ekvivalentním jinoslovanským termínem se stejnou motivací pojmenování je sln. dial. kita

‘osnova zapletená do podoby copu’ (Falińska 3, mapa 90a), jehož původní význam ‘cop

z vlasů’ je ve spisovné slovinštině primárním označením tohoto typu účesu (na rozdíl od

50 K rozšíření termínu došlo po vydání knihy Đ. Daničiće „Osnove srpskoga ili hrvatskoga jezika“ v roce 1876 (Rj. 9, 235).

71

ch. kta, které je v tomtéž významu omezeno pouze na některé dialekty na severozápadě

země, srov. výše).

Chorvatské kta a slovinské kíta mají odpovídající protějšky také v dalších

slovanských jazycích, srov. csl. kyta ‘větev’ (MLP 328), bulh. arch. кúта ‘větev’

(Mladenov 1951, 1, 1024), mak. dial. кита ‘svazek květin’ (ESSJ 13, 279), srb. кȕта

‘větvička s listím’, ‘snop’ apod., stč. kyta ‘hrozen, svazek’ (SStč 2, 195), č. st. kyta ‘snopek

hrachu, čočky, viky apod.’ (Jungmann 5, 921), dial. kejta ‘velký chuchval suché

hrachoviny’ (Machek 1968, 315), kýta ‘stehno’, slk. kyta ‘svazek lnu nebo konopí’ (SSJ 1,

809), pol. kita ‘svazek per, žíně atd., většinou jako ozdoba pokrývky hlavy nebo koňského

postroje’, načechraný ocas zvířat’, ‘květenství některých rostlin tvořící svazek’ (Szymczak

1, 922), hl. st. kita ‘velký hrozen’ (Pful 1866, 251), pom. čita ‘svazek’, ‘svazek lnu

připraveného k předení’ (Ramułt 1893, 20), r. dial. кúта ‘stébla popínavých rostlin’,

‘svazek, otep’ atd. (SRNG 13, 239), ukr. dial. кúта ‘střapec’ (SUM 4, 155), br. dial. кíта

‘svazek, snop’ (SBrH 2, 467). Na základě uvedených tvarů se rekonstruuje psl. *kyta (srov.

i deriváty *kytъka, *kytica), utvořené pravděpodobně z nedoloženého slovesa *kyti (podle

ESSJ 13, 280 z pasivního participia tohoto slovesa),51 které patří do téže etymologické

rodiny jako psl. *kyvati ‘viklat se, kývat se’.52

CH. KÒSA

Ve vesnici Poljica ve střední Dalmácii (Trubačev 1966, 48) a v regionu Lika

v centrálním Chorvatsku (Belović-Bernadzikowska 1898, 159 podle Hefeleho) je jako

označení osnovy doložen ch. dial. název kòsa, který byl utvořen metaforickým přenesením

původního významu ‘vlasy’, přičemž tertiem comparationis byly vlasy na hlavě člověka,

připomínající svou strukturou nitě osnovy. Jako odpovídající paralely chorvatského názvu

lze uvést termíny s blízkým významem doložené v některých jiných slovanských jazycích,

srov. např. pol. dial. kosa (Falińska 1, 121), r. dial. кaсá (Trubačev 1966, 58) a br. dial.

кaсá (SBrH 2, 430, Smirnova 2008, 99), vše ‘osnova upletená do podoby copu’, které byly

na rozdíl od chorvatského názvu motivovány ne obecně vlasy, ale vlasy speciálně

upravenými do podoby copu (stejnou motivací pojmenování byl utvořen také ch. dial. 51 Sch.-Šewc (1, 520) spojuje psl. *kyta s kořenem *(s)kēu-t- ‘řezat, rozdělovat, škrabat’. 52 Původ psl. *kyvati nebyl dosud uspokojivě objasněn. Autoři ESSJ 13, 284 (a souhlasně také ESJS 9, 527) považují za nejpravděpodobnější spojení s ie. kořenem *kāu-/*keH-u- ‘bít, tlouct’. Jiní vycházejí z ie. kořene *kē-, *kū- ‘klátit se, kývat se, viklat se’ (Pokorny 595, Sławski 2, 180, Snoj 2003, 273, Boryś 2005, 232 aj.).

72

termín pletenica ‘osnova zapletená do podoby copu’ (Eckhel 1988, 32), pol. warkocz či

slk. vrkoč tv., Falińska 3, 58).

Ch. dial. kòsa ‘osnova’ (stejně jako uvedené paralely z jiných slovanských jazyků)

kontinuuje psl. substantivum *kosa s významem ‘vlasy’, které je derivátem slovesa *česati

‘česat’, původně asi ‘drápat, škrábat’ (ESJS 2, 103) s o-ovým vokalismem kořene.

Praslovanské sloveso *česati se dále spojuje s ie. kořenem *kes- ‘škrábat, česat’, který má

pokračování také v ř. κεσκέον ‘koudel, konopí’, lit. kàsti ‘rýt’, kasýti ‘škrábat, drápat’, lot.

kasît ‘česat, škrábat’, stsev. haddr ‘ženské vlasy’ či het. kiszi ‘češe’ (Pokorny 585, Puhvel

4, 159, LIV 2001, 357, Derksen 2008, 86). Pokračováním stejného ie. kořene je mj. také

psl. sloveso *kosnti (sę) ‘dotknout (se)’ (Pokorny 585, ESJS 6, 344).

V původním významu ‘vlasy’ je psl. *kosa doloženo vyjma slovinštinu ve všech

současných jihoslovanských jazycích, kde je dominantním označením porostu na hlavě

člověka, srov. ch. kòsa, srb. кòса, bulh. косá a mak. косa. V ostatních slovanských

jazycích je význam ‘vlasy’ vyjadřován prostřednictvím plurálové formy kontinuantů psl.

substantiva *volsъ ‘vlas’, srov. sln. las, č. a slk. vlas, pol. a luž. włos, plb. vlås (P–S 174),

pom. vłos, r. вóлос, ukr. вóлoс, br. вóлас.53 Relikty psl. *kosa jsou vedle jihoslovanských

jazyků doloženy také v současných jazycích východoslovanských, kde však došlo ke

zúžení a sémantické specializaci původního významu ‘vlasy’ na ‘cop z vlasů’, srov. r. a

ukr. косá, br. кaсá, vše ‘cop’; reliktově je tento význam doložen také v bulh. dial. коси

‘copy’ (RBE 8, 69), slk. dial. kosa ‘cop z vlasů’ (SSN 1, 834) či pol. poet. kosa ‘dlouhé

spletené vlasy’ (SJP 3, 1035). V češtině se kosa ve významu ‘vlasy’ již nepoužívá,

doloženo je však stč. kosa ‘kštice, vlasy’, metaforicky také ‘souhvězdí Orionu’ (SStč 2,

108, Jungmann 2, 136) a č. dial. kosy ‘pás v souhvězdí Orionu’ (Bartoš 156). Ve významu

‘souhvězdí Orionu’ je doloženo i slk. dial. (říd.) kosy (SSN 1, 840), pol. kosa (Karłowicz 2,

487), dl. kosy (Muka 1, 683), ch. st. ojed. (1 doklad z 18. stol.) kse (Rj. 5, 357), ukr. dial.

кóси.54

Motivace názvu vlákna určeného k předení či ke tkaní podle vlasu není

v terminologii textilní výroby ojedinělá, srov. např. k téže formě náležící mak. dial. termín

53 Kontinuanty psl. *volsъ jsou reliktově doloženy také v ostatních jihoslovanských jazycích – bulh. arch. a dial. влaс, mak. влас, ch. arch. vls, srb. arch. влс, vše ‘vlas, chlup’. 54 V tomto případě se však pravděpodobně jedná spíše o motivaci podle kosy – nářadí k sečení trávy atd. (Kupiszewski 1974, 91n). Vztah mezi psl. *kosa ‘vlasy’ a *kosa ‘nástroj k sečení’ nebyl dosud uspokojivě objasněn (srov. např. NRE 1, 111n).

73

коса ‘přebytečná nit, která není součástí osnovy’ (Falińska 4, 39) nebo názvy jiného

formálního původu, jako jsou např. ch. dial. (Istrie) vlas ‘nejlepší příze’ (Orlić 2002, 102),

pol. dial. włos ‘čisté vlákno lnu’ (Falińska 1, 347), či z neslovanských jazyků něm. Haar

‘čisté vlákno bavlny’ (Grimm online).

CH. LANAC, SRB. ЛАНАЦ

V chorvatské Slavonii a v srbské Šumadii se osnova zamotaná do podoby copu

označuje termíny ch. dial. lánac a srb. dial. ланац (Eckhel 1988, 32, Falińska 3, 58).

Původním významem ch. lánac a srbského лáнац, z nichž byly dané názvy označující

osnovu utvořeny metaforickým přenesením významu, je význam ‘řetěz’. Ve stejném

významu je slovo doloženo také ve slovinštině ve tvaru lnec ‘řetěz’ a v podobných

významech a formách i v některých dalších slovanských jazycích, srov. bulh. лáнец

‘řetízek u kapesních hodin’ (RBE 8, 526), slk. dial. lanc, lanec ‘řetěz’ (SSN 2, 26), č. a slk.

lano, stpol. łanwa ‘prut nebo provaz spojující rozporku s vozem’ (SStp 4, 96); dále sem

patří csl. lanьcuchъ ‘řetěz’ (MLP 332), stč. lancúch ‘řetěz’ (SStč 2, 204), č. dial. (valašs.)

łaňcúch ‘řetěz u saní’ (Bartoš 177), slk. dial. lancúch, lančúch ‘řetěz’ (SSN 2, 26), pol.

łańcuch ‘řetěz, pouta’, r. dial. лáнцуг, ланцýг ‘řetěz, řetízek’ (SRNG 16, 257), ukr. ланцюг

‘řetěz’ a br. ланцýг ‘řetěz’ (podle Sławského byly východoslovanské formy přejaty

z polštiny, Sławski 4, 462). Uvedené slovanské tvary jsou pokračováním staré výpůjčky

středohornoněmeckého lanne ‘řetěz’ (MLP 332, Berneker 689, Bezlaj 2, 123, Newerkla

2004, 195, Machek 1968, 320 aj.), přičemž formy typu csl. lanьcuchъ jsou většinou

objasňovány jako přejetí v němčině nedoloženého kompozita *lann-zug (Bezlaj l.c., BER

3, 306).

Formálními a sémantickými paralelami ch. a srb. názvů osnovy jsou pol. dial.

łańcuch, łańcuszek a br. dial. ланьцух, ланьцужок, vše ‘osnova zapletená do podoby

copu’ (Falińska 3, 58). Pouze sémantickou paralelou je ch. dial. vèriga (viz následující

výklad).

CH. VERIGA

B. Falińska uvádí jako název osnovy zapletené do podoby copu ch. dial. (Lika)

termín vèriga (Falińska 3, mapa 90), utvořený stejně jako ch. dial. lánac metaforickým

přenesením původního významu ‘řetěz’. V blízkém významu ‘řetěz příze’ je slovo

74

uvedeno v akademickém slovníku chorvatského a srbského jazyka, společně s ch. dial.

desubstantivním slovesem verigati ‘motat přízi do řetězu’, které zaznamenal Hefele taktéž

v chorvatské Lice (Rj. 20, 755). Ekvivalentem ch. dial. názvu osnovy je bulh. dial. верига

tv. (Falińska 3, 58), z neslovanských jazyků lze uvést sémantické paralely něm.

(Webe)kette ‘osnova’ (Grimm online), fr. chaîne nebo šp. cadena, vše původně ‘řetěz’,

přeneseně ‘osnova’.

Chorvatské vèriga ‘řetěz’ má odpovídající paralely v některých dalších slovanských

jazycích, srov. stsl. veriga ‘řetěz, pouto, okovy’ (SJS 1, 180), bulh. верúга, mak. вeрига,

srb. вèрига, sln. veríga, r. верúга, vše ‘řetěz’, v plurálu také ‘okovy, pouta’, a jako kulturní

slovo bylo přejato také do neslovanských jazyků, konkrétně do rum. verigă, alb. verigë a

tur. dial. veriga (BER 1, 135). Za primární formu slovanských slov se považuje psl.

*veriga, utvořené derivací pomocí řídkého sufixu -iga (podobně byla utvořena např. také

psl. slova *čepiga, *ovьsiga, SP 1, 66) ze slovesa *verti, *vьr ‘zavřít, otevřít apod.’, jež

kontinuuje ie. kořen *Her- (LIV 2001, 227; srov. termíny svorky, svůrky, kap. 2.2.2.2).

2.2.3.3 DALŠÍ ČESKÉ NÁZVY

COP

Český název cop (Fajmon 1990, 13) metaforicky označuje osnovu smotanou do

podoby copu (srov. výše uvedené ch. a srb. názvy). Č. cop ‘vlasy spletené do copu’ je

výpůjčka německého Zopf tv., doložená také ve slk. dial. cop, cup tv., přeneseně ‘cop

upletený z konopí’ (SSN 1, 218n), sln. dial. cof, ch. cof, copf, srb. цоф, цопф, vše

‘cop’(Newerkla 2004, 426)

PLETENEC

Zapletením osnovy byl motivován č. název pletenec (Fajmon 1990, 13), který

vznikl derivací z adjektiva pletený, jež je odvozeno ze slovesa plést (srov. také ch.

pletenica tv., viz výše). České plést kontinuuje psl. *plesti ‘plést’, doložené ve všech

slovanských jazycích, srov. stsl. plesti, bulh. плетá, mak. плетe, ch. plèsti, srb. плèсти,

sln. plésti, slk. pliesť, pol. pleść, hl. plesć, dl. plasć, plb. (3. os. sg.) plitĕ, pom. plesc, r. a

ukr. плестú a br. плéсцi. Praslovanské sloveso je kontinuantem ie. kořene *ple-/*plek-

‘splétat’, jenž je doložen např. také v lat. plectere ‘plést’, ex-plicāre ‘vysvětlovat’, něm.

75

flechten ‘plést’ a lit. plakšinis ‘druh rybářské sítě’ (více viz ESJS 11, 656, LIV 2001, 486,

Derksen 2008, 403n aj.).

76

2.2.4 HORNÍ A DOLNÍ VRATIDLO

K základním částem tkalcovského stavu patří horní a dolní vratidlo, tedy dva válce,

upevněné na postranních trámech základní konstrukce tkalcovského stavu. Na horní neboli

zadní vratidlo (viz obrázek dole písmeno a) je před začátkem tkaní navíjena osnova, která

je ve finální fázi namotávána jako hotová tkanina na dolní neboli přední vratidlo (na

obrázku pod písmenem b) tkalcovského stavu. U některých typů stavu se vyskytuje ještě

třetí vratidlo (označované v češtině nejčastěji termínem prsní vratidlo podle umístění „u

prsou tkalce“), přes něž prochází tkanina k dolnímu vratidlu

Tkalcovský stav v expozici Etnografického muzea v Záhřebu (vlastní archiv).

Navíjení osnovy na horní vratidlo tkalcovského stavu patří k vůbec nejtěžším fázím

tkalcovských prací a je (resp. bylo) k němu zapotřebí aktivní účasti dvou až čtyř osob.

Většinou se navíjelo dvěma způsoby – buď se osnova upevnila přímo na stav, anebo se

nejdříve zadní vratidlo z tkalcovského stavu sundalo a osnova na něj byla navíjena ve

volném prostoru (většinou venku, srov. Eckhel 1988, 32). Postup byl takový, že niti

osnovy, připravené na snovadle, byly nejdříve rozděleny pomocí tzv. rozváděcího hřebene

(č. rejkan)55 a následně byly namotávány na zadní vratidlo tkalcovského stavu. Poté se

55 „Rejkan jest přístroj podobný úzkému a velmi dlouhému žebříčku. Má dvě rovnoběžné laťky, svrcholec a spodek. Ve spodku jsou navrtány dírky a v nich jsou pevně zasazeny kolíčky, hřebíčky čili zoubky asi 3 cm vysoké. Svrcholec jest pohyblivý a možno jej rozepnouti neb zapnouti. Na koncích má po mečíku, sloupku,

77

osnova provlékala nitelnicí a tkalcovským hřebenem, s pomocí kterého byla následně

přibíjena k útku, aby mohla být konečně jako utkaná látka namotávána na přední vratidlo

tkalcovského stavu, umístěné před tkalcem či tkadlenou.

Stejně jako některým jiným částem tkalcovského stavu byla také vratidlu dříve

v různých částech slovanského světa přikládána magická moc. Vratidlo se používalo

zejména při obřadech, jejichž cílem bylo zvýšení plodnosti a zaručení dobré úrody a

hojnosti. K takovým obřadům patřilo přivolávání deště (viz kapitola 1.3) nebo zajištění

plodnosti dobytka, které se například v makedonské Bitole realizovalo formou odříkávání

zvláštní formule během tří otáček vratidla při navíjení osnovy (Sikimić 1998, 172).

Významnou funkci plnilo vratidlo také v milostné magii, jak dosvědčuje srbský zvyk

svobodných děvčat, která za účelem přilákání nápadníka nebo získání lásky vybraného

mladíka „jezdila“ na vratidle kolem svého domu nebo domu vyvoleného (SlMit 99).

V chorvatském, srbském i českém názvosloví tkalcovského stavu jsou

nejfrekventovanějšími názvy vratidla ch. vràtilo, srb. врàтило a č. vratidlo, které jsou ve

frekvenci doložení následovány ch. návoj, srb. нáвој a č. návoj. V chorvatštině a srbštině

jsou vedle toho doloženy názvy ch. krosno a srb. кросно (viz 2.1.1.3) a dále termíny

mladšího původu ch. vitao (vitl, vitlo), vreteno, šajba a č. lotr, pám a val (válec).

2.2.4.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. VRATILO, SRB. ВРAТИЛО, Č. VRATIDLO

ETYMOLOGIE

Chorvatské vràtilo, dial. vrtilo (Kotarski 1915, 245, Orlić 2002, 104), vratilce

(Sisak, EAJ), vratlo ‘zadní vratidlo’ (Bjelovar, EAJ), srbské врàтило, dial. вртuло,

(Marković 2006, 25) a české vratidlo mají odpovídající paralely také v dalších slovanských

jazycích, srov. bulh. врaтúло, dial. врáтuлo (RBE 2, 402), mak. врaтило, sln. vratílo,

slk. vratidlo, pol. dial. wrzecidło, worotylo (Falińska 1, 350), plb. vortaidlĕ (P–S 178), r.

dial. воротúло (SRGS 1, 177), ukr. dial. воротúло (Nikolajenko 2005, 83), br. dial. (pl.)

варацілa (Falińska 3, 74), vše ‘vratidlo tkalcovského stavu’. Pro uvedené tvary se

rekonstruuje výchozí praforma *vortidlo, utvořená jako nomen instrumenti pomocí sufixu -

dlo ze slovesa *vortiti ‘vrátit’. Psl. *vortiti, patřící do stejné etymologické rodiny jako

které při zapnutí do spodku zapadnou. Úkolem rejkanu jest urovnati přízi na vosnovní vratidlo.“ (Tykač 1909, 30).

78

*vьrtěti ‘vrtět’, představuje o-stupeň ablautu kořene *vert-, kontinuujícího ie. *er-t-

‘otáčet’. K nejbližším příbuzným slovanského slovesa patří lit. vartýti ‘otáčet’, vesti

‘otočit, obrátit’, lot. vartît ‘válet’, lat. vertō, vertēre ‘otáčet’ a stind. vartáyati ‘sedí

v otáčivé poloze’ (Pokorny 1157, LIV 2001, 691, Fraenkel 2, 1204, Walde 2, 765 aj.).

Motivace pojmenování názvu vratidla tkalcovského stavu je zcela průhledná –

termín označuje nástroj, který umožňuje obracení, otáčení osnovy, resp. tkaniny. Protože

se název vztahuje ke dvěma (někdy i ke třem) částem tkalcovského stavu, bývá ve většině

slovanských jazyků doplňován o specifikační přívlastky. V chorvatštině a v srbštině jsou to

nejčastěji zadnje, stražnje, gornje vràtilo/задње, сpтажње, горње врàтило a prednje,

donje, prvo vràtilo /предње, доње, прво врàтило, srb. také врàтило за основу и за лице

(Komadinić 1993, 39). Podobně se v češtině užívají formy zadní, horní, hoření, vrchní,

osnovní vratidlo a dolní, spodní, balicí vratidlo, dial. také vratidlo na dílo (Staňková 1961,

106). Někdy je rozdíl mezi předním a zadním vratidlem vyjádřen prostřednictvím užití

deminutivního tvaru pro přední vratidlo, srov. např. ch. dial. vratilo ‘zadní vratidlo’ –

vratilce ‘přední vratidlo’ (Sisak, EAJ), č. vratidlo ‘zadní vratidlo’ – vratidýlko ‘přední

vratidlo’, ne řídké jsou také případy, kdy je jedno z vratidel pojmenováno názvem jiného

formálního původu, srov. např. ch. dial. vratilo ‘zadní vratidlo’ – váljak ‘přední vratidlo’

(Slavonie, EAJ), vratlo ‘zadní vratidlo’ – vreteno ‘přední vratidlo’ (Bjelovar, EAJ) apod.

SOUČASNÝ STAV

Kontinuanty termínu *vortidlo dnes mají ve všech třech sledovaných jazycích vedle

původního významu ‘vratidlo tkalcovského stavu’ také řadu významů přenesených, z velké

části terminologických. V chorvatské, srbské a české lodní terminologii je např. doložen

termín s významem ‘lodní rumpál’ (SCHČ 909, PSJČ 6, 1155), č. také ‘rumpál u různých

nástrojů’ (Jungmann 1, 758) a v chorvatské a srbské sportovní terminologii mají ch. vràtilo

a srb. врàтило význam ‘visutá hrazda’ (Rj. 21, 404, RSAN 3, 13). Z mlynářské

terminologie je možno uvést ch. dial. (Brač) název vratilo s významem ‘dřevěný válec ve

mlýně k mletí oliv’ (Rj. 21, 404, RHJ 1368), v srbštině se slovo vyskytuje také ve významu

‘osa u rumpálu studny’ (RSAN 3, 13) a součástí zemědělské terminologie je č. vratidlo

‘část secího stroje’ (Kott 7, 1049). Společným rysem všech uvedených nástrojů či

předmětů pojmenovaných názvy, které jsou pokračováním substantiva *vortidlo, je jejich

79

funkce otáčet něčím, resp. (v případě významu ‘visutá hrazda v ch. a srb.) otáčet se na

něčem, která umožnila metonymické přenesení původního významu slova.

CH. NAVÔJ, SRB. НÁВОЈ , Č. NÁVOJ

ETYMOLOGIE

Pro označení vratidla se jak v chorvatštině a srbštině, tak také v češtině užívají

vedle jednoznačně dominujících kontinuantů psl. *vortidlo i termíny, pro něž se

rekonstruuje původní deverbativum *navojь. Jsou to ch. dial. návoj (EAJ), srb. dial. нáвој

(Falińska 3, mapa 86a, Miličević 1894, 25) a č. st. a dial. (valašs.) návoj (Jungmann 2, 641,

Bartoš 396, Kazmíř 2001, 195), mající ekvivalenty také v dalších slovanských jazycích,

srov. csl. navoj (MLP 399), sln. navòj, slk. návoj, pol. nawój, hl. st. nawójno (Sch.-Šewc

994), dl. nawój, pomsln. nώw (PWb 1, 572), kaš. st. nåvj (Sychta 3, 196), r. навóй, ukr.

навíй, dial. навoй (Nikolajenko 2005, 83), br. навóй, vše ‘vratidlo tkalcovského stavu’.

Motivace pojmenování je stejně průhledná jako v případě termínu *vortidlo. Substantivum

*navojь označuje ‘zařízení, na které je navíjena osnova, resp. plátno’ a bylo utvořeno jako

derivát s o-ovým vokalismem kořene od slovesa *naviti ‘navít’, prefixátu základního *viti

‘vít’. Slovanské *viti je pokračováním ie. kořene *eH1- ‘otáčet’ (Pokorny 1122, LIV

2001, 695), reflektovaného dále v lit. výti, lot. vīt ‘otáčet’, stind. váyati ‘tká, plete’ či v lat.

viēre ‘plést’ (Skok 3, 600n, Machek 1968 692, BER 1, 158 aj.).

Od slovesného kořene *vi- byly v chorvatštině utvořeny také jiné názvy vratidla,

srov. např. ch. dial. navijač ‘zadní vratidlo’ a privijač ‘přední vratidlo’ (Cavtat, EAJ), a ve

všech třech sledovaných slovanských jazycích i názvy některých jiných nástrojů a zařízení

z oblasti textilní produkce, např. ch. dial. vitlo, vitl, vito ‘zařízení k namotávání příze’, srb.

dial. вúтал tv. (Dinić 2008, 72),56 ch. dial. navijača ‘zařízení k namotávání osnovy na

vratidlo’ (Klarić 1901, 89), navítak, navítka ‘příze navinutá na motovidlo’, č. návitek tv.

(Jungmann 2, 640), srb. dial. нáвојка ‘motovidlo’ (RSAN 13, 479), č. viják, dial. vijáček,

sviják, navíjadlo ‘otočný stojan k odvíjení přaden’ (Suk 1966, 78, Jungmann 5, 99), č. dial.

navijanec ‘klubko vlny spředené na kolovratu’ (Kazmíř 2001, 195) a st. č. návoj ‘osnova

navinutá na vratidle’ (Jungmann 2, 641). Z jiných slovanských jazyků je možno uvést ještě

pol. nawój (SJP 4, 1274) a r. dial. навóй (SRNG 19, 176) s významem ‘osnova’.

56 Doloženo je i csl. vitlъ ‘stroj’ (MLP 65), pro něž autoři SP (1, 113) rekonstruují stejně znějící psl. dial. praformu *vitlъ ‘cívka, motovidlo’.

80

V srbštině označuje dial. нáвој přeneseně také ‘proces navíjení osnovy na vratidlo

tkalcovského stavu’ (Dinić 2008, 436) a vedle toho ‘místo, na kterém se namotává osnova

na vratidlo tkalcovského stavu’ (RSAN 13, 479), přičemž ve druhém významu je slovo

doloženo i v bulh. st. нáвoй (Gerov 3, 126) a mak. нaвој tv. (RMJ 1, 436).

SOUČASNÝ STAV

Prostřednictvím metaforického přenesení významu se kontinuanty

rekonstruovaného *navojь staly také názvy dalších předmětů či skutečností. V chorvatštině

a srbštině jsou např. doloženy st. (říd.) abstraktní významy ‘navíjení’ a ‘vedení (vody)’ (Rj.

l.c.), vedle toho význam ‘závit’ (Rj. 7, 756, RSAN 13, 479) a v chorvatštině speciálně také

‘spirálovitý povrch hřebíku’ (RHJ 663). V češtině je doloženo odborné slovní spojení z

oblasti psychologie „vybavování v návoji“, tj. ‘vybavování řady představ tak, že členové

vystupují vedle sebe a nezřetelně’ (PSJČ 3, 279), v jiném významu slovo nalezeno nebylo.

Doložena jsou však dvě česká propria, která by mohla mít vztah k názvu části

tkalcovského stavu. Jsou jimi název valašské obce Návojná, která leží asi 5 kilometrů

jihovýchodně od Valašských Klobouk, a staročeské křestní jméno Navoj, jehož reliktem je

v současném jazyce řídce se vyskytující (a z tohoto důvodu také většinou ve slovnících

neuváděné) stejně znějícího příjmení.

Název obce Návojná, poprvé v pramenech zmíněný v roce 1503, byl s největší

pravděpodobností utvořen derivací adjektiva návojné, jež bylo odvozeno ze substantiva

návoj s významem ‘vratidlo tkalcovského stavu’ (Hosák–Šrámek 2, 121). Na motivaci

pojmenování podle části tkalcovského stavu ukazuje jednak fakt, že Valašsko jako hornatý

kraj patří k oblastem s dlouhou tradicí chovu ovcí a zpracování vlny, jednak skutečnost, že

dial. termín návoj je jako označení vratidla tkalcovského stavu doložen právě na Valašsku

(srov. výše uvedené údaje v Bartoše a Kazmířově slovníku a také mapu

zaznamenávající rozšíření názvu v Falińska 3, mapa 86). Jako paralelu českého toponyma

je možno uvést např. slovenské místní jméno Navojovce ‘obec ležící severovýchodně od

Topolčan’, motivované pravděpodobně také vratidlem tkalcovského stavu (Krajčovič

2005, 176).

Křestní jméno Navoj je ve staročeských památkách zaznamenáno od 1. poloviny

13. století (SStč 2, 516, viz také šlechtický rod Návojové ze Starkovic) a vedle češtiny je

doloženo i v polštině, ukrajinštině a běloruštině, srov. stpol. Nawoj (od 14. stol., SStpNO

81

4/1, 24n), stukr. Навоуи (od 14. stol., SStuM 2, 11) a br. dial. Навóй (ESSJ 24, 24).

Zatímco autoři ESSJ zařazují (bohužel bez dalšího objasnění sémantické motivace) daná

vlastní jména k heslu *navojь s významem ‘vratidlo tkalcovského stavu’ a ke slovesnému

základu vi- ‘vít’(ESSJ l.c.), Miklosich 1860, 46 a shodně s ním také Svoboda 1964, 92 a

Hosák–Šrámek 2, 121 vycházejí z jiné možnosti utvoření slova, a to z prefixace obecně

slovanského substantiva vojь ‘voják, bojovník’, ‘vojsko’ (stč. voj ‘vojsko’, MStčS 573).

Druzí jmenovaní argumentují existencí řady dalších, motivačně průhledných osobních

jmen, jež byla bezpochyby utvořena ze základu -voj-, jako např. Bořivoj ‘bojující voják’,

Ludivoj ‘voják, ochránce lidu’, Mstivoj ’mstící se voják’, Svatoboj ‘silný bojovník’,

Vladivoj ‘vládce (velitel) vojska’, Vojmír ‘mír vojsku’, Vojan/Vojen ‘bojovný, bojovník’,

Vojtěch ‘útěcha, posila vojska’ apod. (Svoboda l.c., Knappová 2006). Motivace

pojmenování jména Navoj by se tak snad dala vyložit jako ‘ten, který jde do vojska’(?).

Svoboda (1964, 100) vychází z původní motivace podle výzvy „na voj!“, což byl nejspíš

povel k útoku. Vzhledem k uvedeným faktům se přesvědčivějším jeví názor o utvoření

osobního jména ze základu -voj- s významem ‘vojsko’. Formální shodu osobního jména s

analyzovaným tkalcovským termínem lze tedy označit za povahy homonymní.

2.2.4.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. ŠAJBE

V okolí chorvatského města Otočac (Lika, EAJ) byl jako označení vratidel

tkalcovského stavu zaznamenán dial. termín (pl.) šajbe. V obecném významu ‘kolo,

kotouč’ bylo chorvatské šjba přejato z německého Scheibe tv. (< germ. *skībō ‘kotouč,

disk’ < ie. *ske- ‘řezat, krájet’, Kluge 2002, 796) a následně došlo k sémantické

specializaci významu na ‘vratidlo tkalcovského stavu’ (srov. k tomu také č. dial. šajba, pol.

szajba ‘ozubené kolo u vratidla tkalcovského stavu’, viz kapitola 2.2.5.1). V chorvatštině

je doložen také jiný speciální význam, srov. st. a dial. šajba ‘okenní sklo’, v němž však

bylo slovo přejato nezávisle z něm. Scheibe ‘skleněná tabule’.

CH. VRTENO, SRB. ВРЕТЕНО

V některých oblastech Chorvatska a Srbska se vratidlo tkalcovského stavu

metaforicky označuje názvem utvořeným primárně jako označení jiného nástroje textilní

produkce, a to vřetena: srov. ch. dial. vrteno (Zadar, EAJ), srb. dial. вретено (Marković

82

1953, 67, RSAN 3, 50), вретȅно, вртȅно (severní Metohije, Bukumirić 2006, 411),

obdobně také sln. dial. vreteno ‘vratidlo tkalcovského stavu’ (Falińska 3, mapa 86a).

Přenesení původního významu slova bylo umožněno jednak vnější podobností obou dvou

nástrojů, tedy vřetena a vratidla, jednak jejich shodnou funkcí, jíž je navíjení příze (v

různých fázích jejího zpracování).57

Ve významu ‘vřeteno’ je slovo doloženo ve všech slovanských jazycích, srov. stsl.

vrěteno, bulh. вретéно, mak. вретено, ch. vretèno, srb. вретèно, sln. vreténo, č. vřeteno,

slk. vreteno, pol. wrzeciono, hl. wrjećeno, dl. wrjeśeno, plb. vritenĕ (P–S 179), pomsln.

vřécono (PWb 3, 892), kaš. vřecëno (Sychta 6, 110), r. вeретенó, ukr. вeретéнo, br.

вeрaцянó, a jeho původní forma se rekonstruuje jako psl. *verteno (< *ert-enom, srov.

Derksen 2008, 516, Snoj in Bezlaj 4, 357). Praslovanské substantivum je derivátem slovesa

*vьrtěti ‘vrtět se’ se sufixem -eno („přadlena jím [vřetenem] vrtěla, jak navíjela na ně nit“,

Machek 1968, 702; k sufixu -eno viz SP 1, 127), které se odvozuje od ie. kořene *ert-

‘otáčet se, vrtět se’ (LIV 2001, 691n). Slovanský termín *verteno má odpovídající formální

i sémantické paralely také v některých jiných indoevropských jazycích, příbuzné je např.

ir. fertas ‘vřeteno’, střhn. wirtil, něm. Wirtel ‘závaží na přeslici’, nebo stind. vartula-

‘kulatý, oblý’, vartulā ‘přeslen’ (Pokorny 1156, Trubačev 1966, 100, BER 1, 186, Snoj in

Bezlaj l.c. aj.).

V chorvatštině a srbštině má slovo vedle významů ‘vřeteno’ a ‘vratidlo’ také řadu

dalších přenesených, převážně metaforických významů. Srov. např. obecný význam

‘nástroj ve tvaru válce, který se otáčí kolem své osy’ (RHJ 1369, RSAN 3, 50), doložený

také v češtině (‘součástka rozličných strojů konající otáčivý nebo i posuvný pohyb’, PSJČ

6, 1200) a v některých dalších slovanských jazycích, např. bulh. вретéно (RBE 2, 418),

sln. vreténo (SSKJ 5, 522), slk. vreteno (SSJ 5, 168), r. вeретенó (SSRLJ 2, 174) atd.

V mlynářské terminologii má ch. vretèno a srb. вретèнo, stejně jako č. st. a dial. vřeteno

(Jungmann 5, 182, Kazmíř 2001, 404), význam ‘oblý sloup, na kterém jsou mlýnská kola’

(srov. ve stejném významu také sln. st. vreténo, Pleteršnik 2, 787 a br. dial. вeрaцянó,

SBrH 1, 298), srb. dial. вретèно je ‘u studny válec s provazem’ (RSAN l.c.; podobný

význam má i srb. dial. врàтило) a také ‘část pluhu’ (Rj. 21, 470). Bohatě jsou jak

v chorvatštině, srbštině a češtině, tak také v dalších slovanských jazycích zastoupena

přenesená pojmenování, tvořící součást zoologické či botanické terminologie. Patří sem 57 Vřeteno je kuželovitý nástroj, používaný společně s přeslicí při ručním předení.

83

např. ch. vretèno a srb. вретèно ‘druh sladkovodní ryby’ (‘Aspro’, č. ‘drsek’) či ch.

vretèno ‘vážka’ (Rj. 24, 470, RSAN 3, 51), srov. k tomu i bulh. dial. вóдно вретéно

‘vodní vážka’ (BER 1, 186). Na slovanské půdě rozšířenými (a podle Machka 1968, 702

už praslovanskými) deriváty jsou ch. st. vretenica ‘slepýš’ (Rj. 21, 468), srb. dial.

вретèница tv. (RSAN 3, 50), stč. vřětenicě ‘zmije, had’ (MStčS, 578), č. dial. vřetenice

(PSJČ 6, 1199), valašs. vřítenica ‘slepýš’ (Kazmíř 2001, 404), lašs. vřetenka tv. (viz Bartoš

489), slk. vretenica ‘zmije’ (SSJ 5, 168), pol. st. a dial. wrzecienica ‘had’ (Karłowicz 7,

729), hl. wrjećeńca (HSRS 385), dl. dial. wrjeśinica (Starosta 599), r. веретенúца (SSRLJ

2, 174), ukr. веретíльниця (SUM 1, 329) a br. верацéнніца, vše ‘slepýš’ (TSBM 1, 478),

které byly motivovány vřetenem, připomínajícím svou formou tělo hada. V zoologické

terminologii je doložen také termín vřeténkovití (Callionymidae), označující čeleď ryb,

žijících zejména v tropických vodách Indického a Tichého oceánu, srov. např. vřeténka

mandarín, vřeténka očkatá, vřeténka okatá, vřeténka ozdobná, vřeténka prstovitá atd.

Deminutivum vřetenuška označuje motýla z čeledi tzv. vřetenuškovitých (Zyganediae),

např. vřetenuška ligrusová, vřetenuška mateřídoušková atd. a vřetenovka druh měkkýše

(Cochlodina).

Další názvy jsou doloženy v botanické terminologii, srov. ch. vretèno, srb. вретèно

a č. vřeteno ‘hlavní osa květenství’, ‘část stonku rostlin’ (Rj. 21, 468n, RSAN 3, 51, PSJČ

6, 1200), č. dial. (chod.) břetýnko ‘začátek stébla, stvol’ (Jindřich 2007, 33), z derivátů č.

vřetenatka (obecná, révová apod.) ‘cizopasná houba’ či srb. dial. вретèника ‘brslen

evropský’ (‘Euonymus europaeus’).58

2.2.4.3 DALŠÍ ČESKÉ NÁZVY

LOTR

Na Humpolecku je doložen jako označení dolního vratidla tkalcovského stavu dial.

název lotr (Havelka online, Kott 6, 889). Slovo lotr zná čeština především ve významu (již

staročeském, srov. SStč 2, 270) ‘zločinec’, ‘loupežník’, přeneseně ‘špatný, zlý člověk,

darebák’. Většina etymologů považuje slovo, doložené ve stejném nebo blízkém významu

také v dalších slovanských jazycích, srov. slk. lotor ‘ničema, darebák’, pol. łotr (z polštiny

58 Název byl utvořen pravděpodobně podle toho, že stéblo a tobolka brslenu připomínají svým tvarem přeslen s vřetenem (Machek 1968, 69, Janyšková 1988, 39n; srov. také něm. Spindelbaum tv.). Vyloučena není ani motivace pojmenování podle toho, že z brslenu se dříve vyráběla vřetena (pozn. I. Janyškové).

84

je br. лoтр a r. dial. лотырь), luž. dial. lotr tv., ch. ltar, srb. лтар ‘lenoch, loupežník,

opilec’, sln. lóter ‘lump, budižkničemu’, za přejímku střhn. lot(t)er ‘lehkomyslný člověk,

ničema, šprýmař, budižkničemu’, něm. Lotter(bube) tv. (Machek 1968, 340, Skok 2, 320,

Bezlaj 2, 152, Boryś 2005, 302 aj.). Matzenauer rozlišuje při etymologizování slov mezi

češtinou a polštinou na jedné a ostatními slovanskými jazyky na druhé straně. Zatímco

formy v jiných slovanských jazycích byly podle něj přejaty ze střední horní němčiny, české

a polské slovo představují výpůjčku latinského latrō ‘žoldnéř, lupič’ (Matzenauer 1870,

245). Laitnský původ českého slova předpokládá také Newerkla, dodává však, že jeho

podoba mohla být ovlivněna kontaminací se střhn. lot(t)er (Newerkla 2004, 596).

Motivace pojmenování části tkalcovského stavu není v tomto případě zcela jasná.

Vzhledem k tomu, že kromě Kottova slovníku (viz výše) nebylo slovo v dostupných

slovnících ani dalších lexikálních materiálech doloženo v jiném významu než ‘zločinec,

lotr’, není možno pomoct si případným motivačním mezistupněm či alespoň jiným

blízkým významem. Možné jsou proto v podstatě dvě varianty – termín byl utvořen buď

přenesením významu ‘zločinec, lotr’, nebo vznikl apelativizací křestního jména Lotar

jiného původu59 (srov. stč. Lotr, SStč l.c.). Apelativizace jako prostředek obohacování

terminologických soustav není v nářečním prostředí ničím ojedinělým, srov. např. v rámci

textilní terminologie slk. dial. janko ‘část kolovratu’ (Balleková 1997, 182). Problematická

je však v tomto případě řídkost, s jakou se jméno Lothar v češtině užívalo a užívá

(Knappová 2006, 201n), protože apelativizována bývají většinou rozšířená a obecně známá

křestní jména. Pravděpodobnější se tudíž jeví expresivně podmíněná motivacie

pojmenování podle ‘lotra, ničemného člověka’ atd.

PÁMEL

B. Falińska zaznamenala na moravsko-slovenském pomezí č. dial. název pámel

(Falińska 3, mapa 86), který nebyl nalezen v jiných pramenech a literatuře. Ve slovnících

je sice doložen stejně znějící technický dial. termín pámel s významem ‘technický olivový

olej’ (Kott 2, 480, PSJČ 4/1, 44), představující výpůjčku něm. Baumöl tv. (podle Machka

1968, 430 byl termín přejat z některého něm. dialektu), vzhledem k přílišné odlišnosti

významů ho však nelze považovat za východisko pro utvoření názvu vratidla tkalcovského

59 Křestní jméno Lotar, Lothar je staré německé jméno s významem ‘slavné vojsko, proslavený vojskem’ (Knappová 2006, 201).

85

stavu, jehož motivaci je proto nutné hledat jinde. V českých dialektech (jižní Čechy a

jihozápadní Morava) jsou doložena podobně znějící slova s blízkým významem – pam

‘dřevo na zavěšení masa’ (Jungmann 3, 17), pám, pámec, pámek, pamval ‘vrchní nebo

spodní bidlo u žebřin selského vozu’ (ČJA 3, 290n, Čižmárová 2000, 205, Kott 9, 212).

Podobně jako první část výše uvedeného termínu s významem ‘technický olivový olej’

byly také tyto názvy utvořeny adaptací německého slova Baum (pamval < Baumpfahl, tj.

„bidlo žebřin“, ČJA l.c., Kloferová 1994, 184), což činí vznik tkalcovského termínu

poněkud jasnějším. Jedním z významů německého Baum (převážně jako součásti

kompozit) je totiž význam ‘vratidlo tkalcovského stavu’, srov. něm. Warenbaum ‘zbožové,

tj. přední vratidlo’, Kettenbaum ‘osnovní, tj. zadní vratidlo’, Brustbaum ‘prsní vratidlo’

(Fiala–Mangge 1986, 25). Lze se proto domnívat, že také základ pam- v analyzovaném

termínu má německý původ, přičemž však není možné přesně určit, zda došlo k přímému

přejetí názvu vratidla tkalcovského stavu, nebo zda byla v češtině až sekundárně použita

starší výpůjčka s jiným, avšak blízkým významem (nabízí se význam ‘bidlo u žebřin

vozu’). Pokud jde o druhou část českého pámel, tj. formant -el, zdá se, že byla k základu

pam přitvořena až druhotně pod vlivem již existujícího termínu pámel ‘technický olivový

olej’.

VÁL, VÁLEC

Posledním doloženým českým názvem horního a dolního vratidla u tkalcovského

stavu je dial. vál, válec, válek (Staňková 1961, 95, Suk 1966, 81, Tykač 1909, 25 aj.),

mající odpovídající ekvivalent v ch. dial. váljak a srb. dial. валјак tv. (EAJ, Eckhel 1988,

31). Všechny uvedené názvy vznikly sémantickou specializací původního obecného

významu ‘válec’, v němž bylo slovo do češtiny, chorvatštiny a srbštiny přejato

z německého Walze tv. (Newerkla 2004, 577, Schneeweis 1960, 67). Paralelní názvy jsou

doloženy i v dalších slovanských jazycích, srov. např. slk. dial. val, válec (Uhlár 1963,

338n), pol. wał, wałek, walec, sln. dial. valj, valjar (Falińska 3, mapa 86a) či r. dial. вал

(LARNG 178), vše ‘vratidlo’.

86

2.2.5 ČÁSTI VRATIDEL

Přední a zadní vratidlo tkalcovského stavu ovládá tkadlec či tkadlena pomocí

speciálního zařízení, umístěného na bočních stranách tkalcovského stavu. Jedná se o tzv.

ozubené kolo, které je po obvodu opatřeno zuby (u některých stavů dřevěnými klíny), a

západku, což je páka, která do ozubeného kola zapadá, a zabraňuje tím samovolnému

pohybu vratidel (viz obrázek níže). Protože se jedná o části tkalcovského stavu, které se

objevily až v souvislosti s novějším technickým zdokonalováním ručního tkaní, nejsou v

příslušném názvosloví doloženy termíny s předpokládaným praslovanským původem.

Všechny chorvatské, srbské a české názvy byly utvořeny až v mladších vývojových fázích

uvedených jazyků, a to jednak sémantickými prostředky (především metaforou), jednak

slovotvornými prostředky (v následujících výkladech nebude rozlišováno mezi názvy částí

předního a zadního vratidla).

Horňácký tkalcovský stav (podle Frolec – Holý – Jeřábek 1966, 73): H – ozubené kolo zadního vratidla, I – západka zadního vratidla, J – ozubené kolo předního vratidla, K – západka předního vratidla.

2.2.5.1. CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY OZUBENÉHO KOLA

V chorvatštině a srbštině se ozubené kolo nejčastěji označuje metaforicky

utvořenými termíny ch. glava a srb. глава, v srb. dial. nadto také derivátem se sufixem -ar

(jímž se primárně tvoří činitelská jména) главар (EAJ, Žic 1902, 320, Toldi 1997 online,

Mićović 1952, 56, Falińska 3, 75 aj.). Názvy se stejnou motivací pojmenování jsou

doloženy i v jiných slovanských jazycích, srov. např. slk. dial. hlava (Uhlár 1963, 339,

87

Balleková 1997, 182 a 2009, 56) nebo pol. głowa (Falińska 3, mapa 88). Hlava jako jedna

z částí těla je oblíbeným comparatem při tvoření přenesených metaforických či

metonymických pojmenování označujících část nějakého nástroje či zařízení na základě

jeho podobnosti či věcné souvislosti s hlavou, srov. např. také ch. glava motora ‘poklop,

kterým se zavírá cylindr u motoru’ (RHJ 288), glava stola ‘přední část stolu’, glava kolone

‘přední část kolony’ (RHJ l.c., Anić 2004 CD-ROM), srb. глава ‘část románského kostela’,

глава моста ‘krajní část mostu’ (RSAN 3, 274), dial. главúна ‘náboj u vlečného vozu’

(Dinić 2008, 96 č.), č. hlava kola ‘část, do které se sbíhají ramena a která se nastrkuje na

nápravu’, hlava kolejnic ‘horní masivní část kolejnice’ (PSJČ 1, 870) atd.

K dalším nalezeným názvům ozubeného kola náleží ch. dial. kòtāč (severozápadní

Chorvatsko, Lang 1912, 75, Rožić 1907, 186), utvořené sémantickou specializací

původního významu slova ‘kolo, kotouč’, a stejně sémanticky motivované ch. dial. klo

(sa zupcima) (severovýchodní Chorvatsko, EAJ), jemuž z jiných slovanských jazyků

formálně i významově odpovídají pol. (zębate) koło, koleso (Falińska 3, mapa 88) a č. kolo

(viz dále).

Na severozápadě Chorvatska (obec Lobor) je doložen ch. dial. název pògača

(Kotarski 1915, 245). Slovo se v původním významu ‘nekvašený chléb’ (případně ‘druh

koláče’) vyskytuje také v dalších slovanských jazycích, srov. bulh. погáча ‘nekvašený

chléb’, ‘postní pita’, sln. pogáča ‘nekvašený chléb, koláč’, č. dial. pagáč ‘placka, druh

pečiva’ (Bartoš 27, Kazmíř 2001, 237), slk. pagáč ‘druh pečeného moučného jídla menšího

kulatého a plochého tvaru’, r. dial. погáч ‘druh nekvašeného koláče’ (SRNG 27, 290).

Původ slova etymologové shodně nacházejí v románských jazycích. Nejčastěji se jako

zdrojové slovo uvádí it. focaccia s významem ‘koláč, buchta, nákyp’ (střlat. focācea ‘druh

koláče’), které je derivátem kontinuantu lat. focus ‘oheň, ohniště’ (Bezlaj 3, 73, Skok 2,

694, Vasmer 2, 381n, BER 5, 421).60 Název části tkalcovského stavu mohl být utvořen

metaforicky podle tvaru chleba, resp. koláče, vyloučeno však není ani lidově etymologické

spojení ch. dial. pomagač, pomagača (EAJ) s blízkým významem ‘klín u vratidla

60 Skok l.c. předpokládá přejetí slova do slovanských jazyků německým nebo maďarským prostřednictvím (Bezlaj l.c. naopak považuje maď. pogácsa za výpůjčku ze slovanských jazyků). Z maďarštiny do slovenštiny bylo přejato pagáč, dial. pogač (SSN 2, 694; doklady od 17. století, srov. Hauptová 1959, 526) a ze slovenštiny je č. dial. (valašs.) pagáč. Prostřednictvím jihoslovanských jazyků se slovo rozšířilo do dalších jazyků Balkánského poloostrova, srov. alb. pogáçë ‘chléb ve tvaru placky’, ‘druh pečiva z listového těsta’, nř. dial. πογάτζα tv., rum. pogáce ‘škvarkový koláč’.

88

tkalcovského stavu, do něhož vede západka’ s podobně znějícím pògača. Tento výklad

původu slova by podporovala také relativní geografická blízkost dokladů obou názvů (ch.

pomagač, pomagača je doloženo v okolí města Karlovac, EAJ).

2.2.5.2 ČESKÉ NÁZVY OZUBENÉHO KOLA

V češtině se ozubené kolo označuje názvem (ozubené, ozubený, zubový, zubatý)

kolo (Staňková 1961, 97 a 106, Jakubec 1895, 38), který byl utvořen metaforickým

přenesením původního významu ‘kolo’ (srov. výše ch. kòtāč a klo).

Dalším termínem je dial. (velký, starý, malý, horní) beran (Suk 1966, 81, Staňková

1961, 106, Tykač 1909, 27, Jungmann 1, 94), jehož paralelou z jiných slovanských jazyků

je ukr. dial. барáн, барáньчiк tv. (Nykončuk 1979, 243). Název byl utvořen metaforickým

přenesením významu, přičemž za tertium comparationis lze považovat rohy berana a rohy

připomínající zuby na ozubeném kole tkalcovského stavu. Stejnou motivaci pojmenování

má další č. název rohatka (Janotka–Linhart 1984, 73, PSJČ 4/2, 736), utvořený derivací

adjektiva rohatý sufixem -ka. Posledním doloženým českým názvem, který zaznamenala

B. Falińská ve středních Čechách, je č. dial. šajba (Falińska 3, mapa 88), jemuž formálně i

sémanticky odpovídá pol. szajba tv. (Falińska l.c.), utvořené sémantickou specializací

obecného významu ‘kolo, kotouč’. V tomto významu bylo č. (st. a dial.) šajba přejato z

raně novoněmeckého scheibe, jež je pokračováním středohornoněmeckého schībe ‘kotouč,

kolo’ (Newerkla 2004, 389; srov. také ch. dial. šajba ‘vratidlo tkalcovského stavu’, viz

2.2.4.2).

2.2.5.3 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY ZÁPADKY

Převážná část doložených názvů západky u vratidla tkalcovského stavu byla

v chorvatštině a srbštině utvořena slovotvorně ze sloves označujících činnost vykonávanou

prostřednictvím této části tkalcovského stavu. Náleží k nim ch. dial. zatezaljka, srb. dial.

замезáљка (Marković 2006, 26), затезач (EAJ) < ch. zatézati, srb. затéзати ‘napínat,

natahovat’ (motivace podle napínání osnovy), ch. dial. zapinjača (Lovretić 1897, 302,

Škrbina 1979, 147), zapinjač (Klarić 1901, 89, Rj. 22, 259n), srb. dial. запињача

(Mićović 1952, 56, Škarić 1939, 36, Milićević 1894, 21) ‘západka u zadního vratidla’ < ch.

zapínjati, srb. запúњати ‘natahovat, napínat’ (motivace podle napínání osnovy), ch. dial.

propuščaća ‘západka u zadního vratidla’ (EAJ, Velika Gradiška) < ch. propúštati

89

‘propuštět, pouštět’ (motivace podle propouštění, uvolňování osnovy), ch. dial. povrćač

(Lukić 1919, 126), povraćaka (EAJ, Slavonski Brod), srb. dial. повраћача (Milićević

1894, 21, Rj. 11, 282) ‘západka u zadního vratidla’ < ch. pòvračati, srb. пòврачати

‘vracet, dávat zpět’ (motivace podle natahování osnovy ve zpětném směru) – k tomu srov. i

bulh. dial. повратулка a mak. dial. повратешка tv. (Falińska 3, mapa 89a), ch. dial.

svračica ‘západka u předního nebo zadního vratidla’ (EAJ, Vukovar, Županja a Slavonski

Brod, Lovretić 1897, 302, Klarić 1901, 89, Toldi 1997 online), švračica (EAJ, Karlovac)

tv., v Bosně také švraka, švrakača ‘západka u zadního vratidla’ (Belović-Bernadzikowska

1898, 324), srb. dial. сврáчак, шврка tv. (Vuk 694 a 864) < ch. svrátiti, svrȁćati, srb.

сврáтити, сврȁчати ‘vrátit, obrátit’, ‘vracet, obracet’ (motivace podle natahování osnovy

ve zpětném směru). Stejným způsobem byl utvořen jediný doložený název cizího původu

ch. dial. (Istrie) tiran (Orlić 2002, 104), derivát nářečního slovesa (rozšířeného na celém

pobřeží Jaderského moře) tìrat, tirȁt ‘táhnout’ (užívá se zejména v imperativu tîra!

‘táhni’), které bylo přejato z italského tirare ‘táhnout’ (Skok 3, 472, Vinja 3, 262n).61

Ostatní názvy západky u tkalcovského stavu byly utvořeny sémantickým

způsobem, a to metaforicky nebo metonymicky. Na bázi podobnosti západky u

tkalcovského stavu s husou, resp. jejím krkem byl utvořen ch. dial. název guska (EAJ,

Đurdevac), který má odpovídající formální i sémantickou paralelu v č. dial. (Humpolecko)

husa, houser tv. (Falińska 3, mapa 89, srov. níže).62 Ch. dial. mčka (Karlovac, EAJ) bylo

do terminologie tkalcovského stavu zřejmě přejato z jiného věcného okruhu, v jehož rámci

má význam ‘kování nasazené na dřevo, které slouží jako brzda u kol vozu’ (Rj. 6, 352).

Název brzdicího zařízení motivovaný kočkou, resp. kocourem je doložen i v dalších

slovanských jazycích, srov. např. č. dial. mačka ‘kotva’, původně asi ‘brzda’ (Machek

1968, 347), kocúr ‘silný řetěz na brzdění vozu a saní’ (Bartoš 148) či slk. dial. mačka

‘kovová zádržka na spodní části oje vozu’ (SSN 2, 107).

Posledním doloženým názvem je ch. dial. kja (sever Chorvatska, Škrbina 1979,

143, Rožić 1907, 186, Muraj 1991, 276, okolí města Zadar, Falińska 3, mapa 89a), s

variantou škuja (ostrov Krk, Žic 1902, 320). V akademickém slovníku chorvatského a

srbského jazyka jsou vedle významu ‘západka u vratidla tkalcovského stavu’ uvedeny ještě

dva další významy slova, a to ‘fena’ a přeneseně ‘zlá žena’, ‘intrikářka’ (Rj. 5, 752). Slovo

61 Slovo tìran je v ch. dial. doloženo také ve významu ‘část sítě na lovení tuňáků’ (Vinja l.c.). 62 Srov. také. čcsl. gsь ‘část vinařského lisu’ (Herodes 1978, 265–266) a č. dial. hus tv. (Kott 9, 77).

90

s významem ‘fena’ řadí Skok jako variantu s náslovným k- k heslu cucka ‘fena’, resp.

cúcak ‘pes’ (Skok 1, 279), aniž by však vysvětlil jeho další hláskový vývoj, zejména

přítomnost formantu -j-. Zmiňuje pouze, že je stejně jako cúcak, cucka (a kȕčka, srov.

níže) onomatopoické. Stejný názor zastává Bezlaj, jenž objasňuje tvary s -j- v chorvatském

kȕja a ve slovinském (z chorvatštiny přejatém) kúja jako varianty staré vábicí částice,

kterou se přivolávali psi v oblasti od Kavkazu až k Biskajskému zálivu (Bezlaj 2, 106).

Vedle slovanských slov se základem kuč-, který je doložen už v csl. kučьka (srov. ch.

kȕčka, srb., bulh. a mak. кучка, sln. kûčka), kuť- (r. dial. кутёнок, кутя) či kut- (bulh. dial.

кутре, кутрак ‘štěně, pes’) se jako paralely stejného onomatopoického pojmenování

uvádějí podobně znějící slova v jiných indoevropských a neindoevropských jazycích, jako

např. lit. kucis ‘pes’, kuce ‘fena’, lot. kuńa ‘fena’, alb. kuç ‘pes’, kutë ‘štěně’,63 tur. kücük

‘štěně’, est. kuts ‘pes’, lapon. kausio, maď. kutya ‘pes’, rum. cuciu, cuce ‘pejsek’, it.

cucciolo ‘pejsek’ nebo šp. cucita ‘štěně’ (Bezlaj l.c., Georgiev 3, 170, Trubačev 1960, 26,

Ondruš 2004, 76n aj.). Je evidentní, že všechna uvedená slova jsou zvukomalebná,

nevyplývá však z toho automaticky, že je zvukomalebné také chorvatské (a slovinské)

kȕja, kúja, jak tvrdí Skok a Bezlaj.

Aby byl výklad slova kompletní, je nutné provést analýzu ch. kȕja s významem ‘zlá

žena’, které bývá uváděno jako pejorativum, utvořené přenesením významu ‘fena’ (srov.

výše). Kořeny substantiva s významem ‘zlá žena’ sahají do staroslověnštiny, v níž je

doloženo výchozí sloveso kujati ‘reptat’ (srov. také ch. st. kujati se ‘přetvařovat se’, srb.

кјати се ‘zlobit se’ a sln. kújati se tv.). Nejbližšími paralelami ch. kȕja jsou sln. dial. kúja

‘hněv’, ‘vzdor’ (Pleteršnik 1, 481), br. dial. куя ‘zlostná žena’ a ukr. st. куя ‘mrzout,

bručoun’. Původ stsl. kujati je onomatopoický (srovnává se např. s kukati ‘kukat’, kavъka

atd., ESJS 7, 381, Skok 2, 254). Jeho indoevropskými příbuznými jsou stind. kāuti ‘křičí’,

řec. κωκύειν ‘křičet, bědovat’ a sthn. hūwo ‘sova’ (Berneker 1, 638, S–A 257, č. 415,

Pokorny 535n aj.).

Ch. kȕja ‘fena’ a kȕja ‘zlá žena’ patří tedy očividně ke dvěma různým

etymologickým rodinám zvukomalebného původu, v obou případech velmi starobylým.

Slova náležící do první z nich odrážejí zvuky, jimiž se přivolávají psi (kuc-kuc, kut-kut,

kuč-kuč, ču-ču apod.), slova druhé rodiny vznikla podle křiku, houkání, bědování apod. Je

63 Albánská slova byla podle Orla přejata z jihoslovanských a východoslovanských jazyků (Orel 1998, 200, 208).

91

možné, že v okamžiku, kdy se přenesená pojmenování pro zlou ženu nebo také ženu

pokleslé morálky, utvořená ze starých názvů pro fenu (ch. kȕčka, bulh. a mak. кучка, srov.

např. i lat. přen. canis ‘jízlivý, zlý člověk’, ‘patolízal’ nebo maď. přen. kutya ‘podlý chlap’,

doložené již na začátku 14. století (EWU 2, 855), ve spojení nagy kutya ‘sukničkář’ atd.)

dostala do širokého povědomí mluvčích, došlo v části jihoslovanského jazykového

prostoru ke kontaminaci dvou etymologických rodin. Ta spočívala v mylném ztotožnění

pejorativa kȕčka ‘zlá žena’ (utvořeného přenesením významu ‘fena’) s podobně

znějícím, významově shodným kȕja, k němuž byl teprve dodatečně přitvořen význam

‘fena’. Původním významem chorvatského slova kȕja není tedy dle všeho ‘fena’, jak se

všeobecně přijímá, ale ‘zlá žena’, ‘intrikářka’.64

Po objasnění původu slov s významy ‘fena’ a ‘zlá žena’ lze přikročit k rekonstrukci

vzniku tkalcovského termínu a zjistit, zda byl motivován jedním z výše analyzovaných

slov, nebo zda se jedná o výraz na nich významově nezávislý. Skok řadí termín do jiné

etymologické rodiny než slova s významy ‘fena’ a ‘zlá žena’ a považuje ho za

pravděpodobné deverbativum slovesa kuljati s významem ‘sekat, s námahou řezat’ (Skok

2, 224). Oddělení na první pohled snad nesouvisejících významů ‘fena’ a ‘západka u

tkalcovského stavu’ však není nutné. Psi byli v minulosti chápáni jako podřadná zvířata.

Od středověku a zejména v novověku se toto černobílé nahlížení začalo měnit a pes se

postupně stal nejenom společníkem šlechty, ale také pomocníkem venkovského člověka.

Název zvířete, které bylo běžnou součástí hospodářství, se poté stal jedním z oblíbených

prostředků k utváření nářečního zemědělského a řemeslnického názvosloví. Vše tedy

nasvědčuje tomu, že název západky u tkalcovského svatu byl utvořen metaforickým

přenesením významu ‘fena’. K podepření tohoto tvrzení se přímo nabízejí sémantické

paralely z jiných slovanských jazyků, jako jsou bulh. кучка, č. fena, č. a slk. pes, pol. suka,

suczka, vše ‘západka u vratidla tkalcovského stavu’ a zároveň ‘pes, fena’ (k podobné

motivaci pojmenování srov. např. i fr. chien ‘pes’ → ‘západka u ozubeného kola’). Jako 64 Podle Kurkinové bylo substantivum kȕja ‘fena’ utvořeno jako pejorativum z původního psl. slovesa *kujati ‘slábnout, churavět’, spadajícího dle ní do stejné etymologické rodiny jako slovesa *kaviti a *kyvati ‘houpat se, kývat se’. Na základě toho vyvozuje existenci obdobného původního významu slovesa *kujati, tedy ‘houpat se, pohupovat se atd.’ (Kurkina 1985, 16). Proti tomuto výkladu se staví ESJS 7, 381, považující slovesa *kujati ‘reptat’ a jsl. kujati ‘churavět’ spíše za homonyma (čemuž by napovídal také fakt, že sloveso kujati ‘churavět, být nemocný’ je dnes doloženo pouze v některých oblastech Chorvatska (část Dalmácie, srov. RSAN 10, 771n) a nemá odpovídající paralely v jiných slovanských jazycích).

92

tertium comparationis byl nejspíše použit ocas psa, připomínající západku u tkalcovského

stavu (viz obrázek níže), srov. také ch. dial. žvajf ‘západka u vratidla tkalcovského stavu’

(Rožić 1907, 186), přejatý pravděpodobně z něm. Schweif ‘ocas’ (Komárková 2008,

136n).

Tkalcovský stav z Podkrkonoší, pod číslem 1) západka u zadního vratidla tkalcovského stav (podle Stránský 1920).

2.2.5.4 ČESKÉ NÁZVY ZÁPADKY

Stejně jako v chorvatštině a srbštině byly také v češtině utvořeny názvy označující

západku u tkalcovského stavu buď slovotvornými nebo sémantickými prostředky.

Ke slovotvorně utvořeným názvům patří č. dial. západka (Suk 1966, 81) <

zapadnout (motivace podle zapadnutí západky do ozubeného kola), srov. také slk. dial.

zápatka ‘západka u předního vratidla tkalcovského stavu’ (Matejčík 1975, 110), klapka,

klapačka (Tykač 1909, 27, Staňková 1961, 97, BK 2005), klapzub (Staňková 1961, 97) <

klapat (motivace podle klapavého zvuku vznikajícího při používání nástroje) a spoušť

(Suk 1966, 81) < spouštět (motivace podle spouštění, popouštění osnovy65), srov. i slk.

dial. spúšťadlo, spuštiak, spušč (Uhlár 1963, 339, Ripka 1981, 252), pol. dial. spuszczak

(Falińska 3, mapa 89), r. dial. спускáльник (Trubačev 1966, 58).

Č. dial. šlajfigr (Staňková 1961, 106) bylo zřejmě přejato z jiného

terminologického okruhu, kde má slovo význam ‘brzdicí špalek u venkovského vozu’

65 „Chce-li tkadlec dílo spustiti.“ (Tykač 1909, 27).

93

(srov. č. dial. šlajfprýgl, ČJA 3, 308n). V tomto významu bylo do češtiny adaptováno

německé Schleifprügel tv. – kompozitum s částmi Schleif-, což je derivát slovesa schleifen

‘klouzat, smýkat atd.’, kontinuujícího ie. kořen *slei- ‘klouzat’, ‘dřít’, a Prügel ‘klacek,

tyč’, jež je pokračováním germánského *bruga- tv. (Kluge 2002, 727 a 808, LIV 2001,

566).

Metaforicky byly utvořeny názvy motivované zejména zvířetem, a to: psem či

fenou, resp. jejich ocasem (srov. ch. kȕja) č. dial. fena, pes, psík (Staňková 1961, 97, Suk

1966, 81; jinoslovanské paralely viz výše), analogicky pravděpodobně vlčím ocasem vlk

‘západka u zadního vratidla’ a vlček ‘západka u předního vratidla’ (LK 2, 1060), srov. také

slk. dial. vlk ‘západka u zadního vratidla’ (Matejčík 1975, 110), a krkem husy či housera

husa, houser (Alferi 1897, 80, Falińska 3, mapa 89, srov. výše ch. guska). Č. dial. žaba

(Bartoš 396)66 ‘západka u předního vratidla’ bylo nejspíše utvořeno přejetím jiného

významu slova, a to ‘hřeb či plíšek zabraňující vypadnutí kola u žebřinového vozu’ (srov.

žabka, žapka, lašs. žabjak), doloženého na území celé Moravy (ČJA 3, 340n, Bartoš 556,

Vojtová 2008, 154, Sochová 2001, 265). O primárnosti významu ‘brzdicí špalek’ svědčí

nejenom jednoznačně vyšší frekvence doložení slova v tomto významu (srov. také pol.

dial. żabka ‘západka u vozu’(SGP 6, 431), ukr. dial. жáбка ‘západku u pluhu’, Hrin. 1,

469), ale také předpokládaná původní motivace pojmenování podle žáby-živočicha (u

názvy části tkalcovského stavu přímá souvislost chybí). Název západky u tkalcovského

stavu tak byl zřejmě utvořen metonymických přenesením významu ‘brzdicí zařízení’, a to

podle stejné funkce obou dvou zařízení.

Posledním českým názvem západky u tkalcovského stavu je č. dial. cuka, cučka

(severovýchodní Čechy). Slovo je v uvedeném významu doloženo ve

slovnících Jungmannově („u stavu tkadlcovského dřevo asi 2 střevíce dlouhé, držící

berana, tj. kolo u vratidla, aby osnova byla natažená“, Jungmann 1, 250) a Kottově (Kott 5,

1148) a uvádějí ho také některé práce věnující se terminologii tkaní (např. Alferi 1897, 79,

Staňková 1961, 106, Suk 1966, 81 aj.). Ve stejném významu ‘západka u tkalcovského

stavu’ je doložen i podobně znějící termín německého původu cuchta/cufta, který se do

terminologie textilní výroby dostal sekundárním užitím již dříve v češtině adaptovaného

66 Všeslovanské a praslovanské žaba kontinuuje ie. *gēbā < *gēbh- (Machek 1968, 721, Snoj 2003, 862n, Boryś 2005, 749 aj.; Derksen 2008, 553 vychází ze substrátového původu slovanského slova).

94

německého výrazu Zucht s významem ‘kování na oji vozu’ (Newerkla 2004, 403,

Kloferová 1994, 181–182). Václav Machek spojuje české cuka nejistě se

západoslovanským a východoslovanským suka ve významu ‘fena’ (Machek 1957a, 485 a

1968, 592), s poukazem na stejnou motivaci pojmenování názvů jiných předmětů

s podobnou funkcí, tj. zabraňovat něčemu v pohybu. Oporou této teorie jsou česká

označení západky u tkalcovského stavu fena a psice a také ekvivalentní názvy v jiných

slovanských jazycích, např. slk. suka, sučka, pol. suka, suczka či br. a ukr. сучка, vše

‘západka u vratidla tkalcovského stavu’ (srov. výše). Přesvědčivosti výkladu významové

stránky slova se však do cesty staví nejasnosti ve stránce zvukově formální. K substituci

konsonantů s/c totiž sice v českých dialektech běžně dochází (srov. např. sopouch –

copouch, slota – clota, svůrky – cvůrky apod.), ovšem v případě slov suka a cuka není zcela

jasné, proč by byla provedena pouze u tvaru s přeneseným významem ‘západka u vratidla

tkalcovského stavu’, a ne u slova s původním významem ‘fena’. S tím souvisejí také

nesrovnalosti v geografickém rozšíření českého nářečního suka ‘fena’, které je doloženo

pouze v nejvýchodnější oblasti Moravy a Slezska (ČJA 3, 482), stojícím v opozici k

výskytu termínu cuka, zaznamenanému v severovýchodních Čechách (srov. výše).

Alternativní výklad původu slova vychází z vlivu německého jazykového prostředí,

které zanechalo v české terminologii textilní produkce výrazné stopy (srov. např. č. cajk

‘nitelnice u tkalcovského stavu’ < něm. Zeug (kap. 2.2.6.3), č. šponštuk ‘rozpínka

k natahování tkaniny’< něm. Spannstock, č. rejkant ‘rozváděcí hřeben u tkalcovského

stavu’ < něm. Reihkamm atd.). Termín cuka by tak bylo možno spojit s ukrajinským dial.

цýґа tv. (Hrin. 1, 138, Nykončuk 1979, 244, Nikolajenko 2005, 90) a obojí potom vyložit

jako výpůjčku německého Zug ‘tah’. Germanismus cuk byl znám již ve staré češtině, kde

měl speciální význam ‘(vojenský) útok’ (SStč 1, 148, MStčS 32). Postupně přijala čeština

za své také další významy slova, jak dosvědčují jejich relikty doložené v českých nářečích

(např. valašs. cuk, cug ‘tah v kamnech’, Kazmíř 2001, 38, lašs. cug ‘tah’, ‘průvan’,

Sochová 2001, 192 apod.). Není proto vyloučeno, že byl podobně utvořen také termín

z oblasti textilní produkce. Roli motivujícího pojmenování mohlo sehrát v češtině již

adaptované abstraktum německého původu cuk, jehož význam byl následně zúžen a

specializován na označení části tkalcovského stavu. Možné je však také nové, přímé přejetí

německého termínu Zug, eventuálně adaptace první části kompozita Zugklinke, v obou

případech s terminologickým významem ‘tahové zařízení u tkalcovského stavu’

95

(Sterzinger 4, 1503, Grimm online). K následnému přiklonění českého termínu k

femininům došlo patrně analogicky pod vlivem jiných podobných názvů, především

synonymního termínu cuchta.

Posledním možným motivačním impulsem k utvoření nářečního termínu cuka

mohla být snaha o pojmenování pohybu, který je při ovládání daného zařízení vykonáván.

Slovotvorně motivujícím pojmenováním by tak bylo od původu zvukomalebné sloveso

cukat, přejaté z německého zucken, které dalo vzniknout mj. i českému nářečnímu termínu

cuk, cukátko s významem ‘mechanické zařízení na pohyb tkalcovského člunku’ (Staňková

1961, 106, Suk 1966, 84).

96

2.2.6 NITELNICE

Nitelnice je dřevěný rám zavěšený na horní části základní konstrukce tkalcovského

stavu. Je tvořen řadou svislých nití či drátů s malými otvory uprostřed, kterými jsou po

navinutí osnovy na zadní vratidlo tkalcovského stavu provlékány osnovní nitě. Hlavní

funkcí nitelnice je vedle rovnoměrného rozdělování osnovních nití vytváření tzv. prošlupu

neboli otvoru v osnově, kterým jsou následně provlékány nitě útku. Počet nitelnic je

závislý na typu výsledné tkaniny (čím více nitelnic, tím větší rozmanitost vzorů), nejčastěji

se však tká pomocí dvou až čtyř nitelnic. Jejich počtu většinou odpovídá také počet

podnožek (viz 2.2.11).

Schéma tkaní na tkalcovském stavu se dvěma nitelnicemi: 1) zadní (horní) vratidlo, 2) nitelnice, 3) tkalcovský hřeben, 4) přední (dolní) vratidlo (podle Kovačević 2003, 59).

Nejfrekventovanějšími názvy nitelnice jsou v chorvatštině a srbštině jednak přímé

kontinuanty psl. substantiva *nitь/*nitъ, a to ch. nt a srb. нт, jednak derivované formy

ch. nićanica a srb. нuћаницa, jimž odpovídá v češtině dial. nitělnice. Primárním a

oficiálním českým označením nitelnice je termín brdo, který bude analyzován v kapitole

2.2.17.1. Z dalších názvů bude pozornost věnována ch. češalj a č. cajk, list a nádobí.

2.2.6.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. NIT, NIĆANICA, SRB. НИТ, НИЋАНИЦА, Č. NITĚLNICE

ETYMOLOGIE

Jednoznačně dominantními názvy nitelnice jsou v chorvatštině a srbštině formy

náležící k etymologickému hnízdu psl. *nitь/*nitъ ‘nit’. Jsou jimi ch. nt (pl. nti, nte),

dial. nita (Oštrić 1993, 286), srb. нт (pl. нȕти) a deriváty ch. nićanica, dial. ničalnica,

nićalnica (Muraj 1991, 276), nićenica, nićelnica, mićanica (EAJ), nićevnica (Samobor, Rj.

97

8, 167), st. nićaonica (Rj. 8, 166), srb. dial. нȕћаницa (RSAN 15, 690), (pl.) ништаљкe,

нишкe (okolí Niše, EAJ), нȕтила (RSAN 15, 686). V češtině je doloženo odpovídající stč.

nitidlnicě (Klaret 1, 68), nitedlnicě, nicedlnicě (východní Čechy, StčS 1, 946) a č. dial.

nitělnice (BK 2005, Staňková 1989, 26).

Ekvivalentními názvy v jiných slovanských jazycích jsou bulh. (pl.) нúти,

нúщелки, dial. také нúшки, нúштaлници (BDA), mak. нuти, нuщелки, sln. ničálnice,

dial. ničevnice, ničnice (Falińska 3, mapa 92a), slk. niteľnice, dial. ňičeľnice, ňečeľnice

(Uhlár 1963, 331, SSN 2, 440, Balleková 2009, 70), pol. nit, nicielnica, dial. nicienica,

niczelnica (SGP 3, 288, Falińska 3, mapa 92), hl. niće, dl. dial. ńiśi (SSA 4, 96), plb.

natadlə (Szydłowska–Ceglowa 1963, 53, P–S 99), pom. ńice (PWb 1, 595), r. нúты,

нúченки (LARNG 178), ukr. нúти, нúчиниці a br. ніт, нíчальніцa (Smirnova 2008, 100,

SBrH 3, 226n), vše ‘nitelnice’, plb. ‘tkalcovský hřeben’.

Praslovanské *nitъ/*nitь je kontinuantem indoevropského kořene *(s)neH1- ‘příst,

tkát’ s rozšířením -tъ, resp. -tь (LIV 2001, 571; někteří etymologové rekonstruují ie. kořen

*(s)nē-/*(s)nēi- ‘příst’, ‘šít’, tak např. Pokorny 973, Skok 2, 520, Bezlaj 2, 224, Boryś

2005, 357 aj.). Od stejného ie. kořene se odvozuje lit. nýtis, častěji v pl. nýtys ‘nitelnice’,

‘tkalcovský hřeben’, lot. nĩts tv., ř. νέω ‘předu’, lat. neō tv., sthn. nāen ‘šít’, něm. nähen

tv., stir. sní- ‘motat, příst, vázat’, gal. nyddu ‘příst, motat’, korn. nethe a bret. neza tv.

(Pokorny l.c., Trautmann 1923, 199, de Vaan 2008, 405, Vendryes S-151n, Derksen 2008,

353n, aj.).67

Původním významem psl. o-kmene *nitъ, pro který se stejně jako pro baltské tvary

rekonstruuje výchozí podoba *(s)nH1i-t-i- (Derksen 2008, 354), byl význam ‘nit, vlákno

příze’, následně metonymicky přenesen na ‘nitelnice, tj. část tkalcovského stavu tvořená

řadou nití’. K formálnímu přechodu o-kmene *nitъ k i-kmeni *nitь došlo podle Trubačeva

v souvislosti s ustálením psl. *nitъ v novém významu ‘nitelnice’ a potřebou jeho

formálního odlišení od významu ‘nit’, pro který byl záhy sekundárně dotvořen tvar *nitь

(Trubačev 1966, 132; o časté záměně sémanticky blízkých praslovanských sufixů -tъ a -tь

viz Sławski, SP 2, 38).

67 Méně přesvědčivý výklad slova navrhuje Machek, jenž odlišuje psl. *nitь ‘nit’ od psl. *nitъ ‘nitelnice’: zatímco první z nich spojuje s kořenem *nēi- ‘příst’, druhé bylo podle něj utvořeno z kořene *nei- ‘vést’, a to podle toho, že niti jsou v nitelnici „odváděny“ (Machek 1968, 399). Ke spojení obou forem došlo dle něj pod vlivem lidové etymologie. Tuto teorii odmítají autoři ESSJ 25, 126 a 133 poukazující na fakt, že takové oddělení slov není vzhledem ke skutečnosti, že nitelnice je tvořena nitěmi, nutné.

98

Ze substantiv kontinuujících psl. *nitъ/*nitь byly ve všech třech sledovaných

jazycích utvořeny deriváty označující nitelnici, případně některou z jiných částí

tkalcovského stavu, srov. např. ch. nitac ‘nitelnice’ (Rj. 8, 200), srb. zast. a dial. нȕтaц

‘část tkalcovského stavu’ (RSAN 15, 685), ch. dial. ntnjk ‘část tkalcovského stavu, která

drží nitelnice’ (Rj. 8, 204), srb. dial. нùтāч ‘část tkalcovského stavu, na které visí

nitelnice’ (RSAN 15, 685).

Za pozdně praslovanské lze vzhledem ke stáří dokladů ve slovanských jazycích

považovat derivované názvy, jejichž praformy se většinou rekonstruují jako *nitěnъka,

*nitjenъka, *nitěnica, *nitjenica a *nitědlьnica. Byly utvořeny pomocí deminutivních

sufixů -ъka a -ica od pasivních participiálních forem slovesa *nititi ‘příst nitě, uvádět nitě

do tkalcovského stavu’, srov. bulh. нúщя ‘připravovat nitě ke tkaní’, mak. ништи tv., ch.

ntiti ‘uvádět nitě do tkalcovského stavu’, srb. нȕтити tv., stč. nititi ‘soukat, příst nitě’

(StčS 1, 946), pol. dial. nicić się (Falińska 1, 178), r. st. a dial. нúтить ‘dělat nitelnici’

(SRNG 21, 240), ukr. нúтитися, br. dial. ніцíц ‘natahovat nitky do nitelnice’ (TurSl 3,

207), ніцíцца ‘smotávat se (o niti)’ (Jurčanka 1981, 2, 107). Praslovanské sloveso *nititi je

derivátem substantiva *nitъ/*nitь a nejčastěji bývá spojováno s lot. nĩtît ‘natahovat nit’

(Trautmann 1923, l.c., ESSJ 25, 129).

Nejednotné jsou názory etymologů na původ tvarů s -l- rekonstruovaného

praslovanského *nitědlьnica. Autoři ESSJ (25, 126) pokládají za možný vliv

slovotvorného modelu -dlьnica (podobně Skok 2, 520), vyloučeno však není ani působení

podobných tvarů se sufixem -dla/-dlo, jímž bylo mj. utvořeno rekonstruované *nitidla (>

plb. natadlə ‘tkalcovský hřeben’, ESSJ 25, 128).68

SOUČASNÝ STAV

Při popisu současného stavu analyzovaných termínů je nutné rozlišovat mezi názvy,

které jsou přímým pokračováním psl. *nitъ/*nitь, a názvy kontinuujícími derivované

formy *nitěnъka, *nitjenica atd. Zatímco druhá skupina názvů je omezena převážně na

oblast terminologie textilní výroby, názvy první skupiny se vyznačují velkou významovou

šíří. Vedle původního významu ‘vlákno příze’ a přeneseného významu ‘nitelnice’ jsou ve 68 Machek předpokládá následující formální vývoj slova: psl. kořen *ni- ‘vést niti v tkalcovském stavu’ > *nitelь (nedoložené činitelské jméno utvořené sufixem -telь; podobně Uhlár 1963a, 331 a 1963b, 111–115) > adjektivum *nitelj-ьnъ > substantivum *nitělьnica (Machek 1968, 399). Tato teorie však vzhledem k výše zmiňovanému neopodstatnělému spojení psl. *nitъ s ie. *nei- ‘vést’ (viz pozn. 67) ztrácí na přesvědčivosti.

99

všech třech sledovaných jazycích doloženy metaforické významy slova, k nimž patří

‘vlas’, abstraktně ‘souvislost, logická spojitost’ a v češtině značí vedle toho nit také

‘vlákno pavučiny’ (PSJČ 3, 599). Základní substantivum a jeho deriváty či kompozita

pronikly do botanické a zoologické terminologie, srov. např. ch. nt a srb. нт ‘rostlinné

nebo živočišné vlákno’ (RSAN 15, 683n), č. nitěnky ‘čeleď sladkovodních červů,

Tubificidae’ (PSJČ 3, 599), nitkokrčník ‘rod brouků z čeledi drabčíků, Stilicus’, nitkonosec

‘rod brouků z čeledi nosatců, Tapinotus’, nitkorožec ‘rod pestrokrovců, Opilo’, nitkorohý

‘čeleď dvoukřídlého hmyzu, Dixidae’ (vše PSJČ 3, 601).

Kontinuanty psl. *nitъ/*nitь obohatily také chorvatskou, srbskou a českou

frazeologii, srov. např. ch. crvena nit, srb. црвена нит, č. červená nit ‘myšlenka táhnoucí

se od začátku do konce’ (srov. také it. filo rosso, něm. der rote Faden, angl. read thread

atd. – souvisí s tzv. Ariadninou nití z řecké mytologie, viz 1.2.), ch. visjeti o tankoj niti,

srb. висити на (о) танкој нити, č. viset na nitce ‘být v nebezpečí’, ch. držati sve niti u

rukama, држати (имати) све нити ‘nepřímo rozkazovat’, srb. покиснути (ознојити

се) до задње нити ‘zmoknout (zpotit se) na kost’ (RSAN 15, 684n, Anić 2004 CD-ROM),

č. dial. zmokl do nitě, promoknout na nit tv., č. ztratit nit hovoru, přetrhnout někomu nit

hovoru atd. (SČFI VS 1, 526, Zaorálek 1963, 245) srov. také něm. den Faden der

Erzählung, des Gesprächs verlieren tv., fr. perdre le fil d’une affaire ‘ztratit souvislost

v určité věci’, reprendre le fil de son récit ‘pokračovat v přerušeném vyprávění’ (tj. č.

navázat nit) atd.

2.2.6.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. ČEŠALJ

Na poloostrově Istrie se nitelnice označuje dial. názvem češalj, užívaným častěji

v plurálu češlji (Orlić 2002, 104). Termín byl utvořen sémantickou specializací původního

významu ‘hřeben’, ve kterém je doloženo také srbské чèшаљ. Chorvatské čȅšalj je stejně

jako srbské чèшаљ kontinuantem rekonstruovaného psl. dial. *česlь, vyskytujícího se

případně s jiným gramatickým rodem a jiným sufixem na jihu a západě slovanského

jazykového prostoru: srov. csl. чесль ‘hřeben’ (MLP 1113), bulh. st. чéшел ‘hřeben’,

‘hřeben na česání koní’, ‘hřeben na česání lnu’ (Gerov 3, 551), mak. чeшел ‘hřeben’,

‘hřeben na česání dobytka’ (RMJ 3, 539), srb. dial. чешља ‘nástroj ze štětin divokého

prasete na česání vlny nebo konopí’ (Bukumirić 2006, 500), sln. čéšelj ‘hřeben na česání

100

hřívy a ocasu zvířat’, dial. také ‘vochle, nástroj na česání lnu’ (Pleteršnik 1, 100), č. česle,

česlice (fem. sg.) ‘mříž z dřevěných nebo kovových tyčí k zachycení plovoucích předmětů,

brlení’, ‘jednotlivá tyč této mříže’ (SSJČ 1, 252), st. „[u mlýna] bidélce hustě podle sebe

vražené, kde voda na kola teče, aby neřád pod kola se nedostal a lopatkám neškodil“

(Jungmann 1, 289), hl. česel, česelo ‘hřeben u mlýna’ (jen v lid. pohádkách o vodnících,

Sch.-Šewc 115), dl. ceslicka ‘hřeben na čištění ovčí vlny’ (Starosta 92), pomsln. česla

‘hřeben na česání lnu’ (PWb 1, 109). V chorvatštině má slovo čȅšalj vedle obecného

významu ‘hřeben’ a specializovaného významu ‘nitelnice’ také význam ‘tkalcovský

hřeben’ (viz 2.2.17) a další, metaforicky utvořené specializované významy, srov. např.

zoologický termín čȅšalj ‘stonožka’ nebo ch. st. čȅšalj s významem ‘železný mučicí

nástroj’ (Rj. 1, 957).

Praslovanské *česlь ‘nářadí na česání, hrabání, uhlazování’ je derivát se sufixem -lь

od slovesa *česati, *češ ‘česat, hrabat’ (srov. stsl. česati, bulh. чéша, mak. чeша, ch.

čèsati, srb. чèсати, sln. čésati, č. česat, slk. česať, pol. czesać, hl. česać, dl. cesaś, plb.

cesăt, pom. čosac, r. чесáть, ukr. чесáти, br. часáць, vše ‘česat’ a také ‘drbat, škrábat’;

podrobněji k významům viz ESSJ 4, 85n, SP 2, 173). Sloveso *česati, které bylo patrně

utvořeno ze staršího, ve slovanských jazycích nedoloženého *česti ‘prohrabávat, škrabat’

(ESSJ 4, 87, Machek 1968, 100), se dále odvozuje od ie. kořene *kes- ‘urovnávat něco’,

‘škrábat’ (význam ‘česat’ je slovanskou inovací, Sch.-Šewc 115), s nímž je spojováno lit.

kàsti ‘rýt, hrabat, kopat’, lot. kast ‘česat, shrabovat, škrábat’, ř. κέσκεον ‘koudel, konopí’,

ξαίνω, -ειν ‘česat (vlnu), tkát’ atd. (více viz kòsa, kap. 2.2.3.2.). Trubačev srovnává psl.

*česlь s lot. kaslis ‘hřeben, kartáč’ (Trubačev 1963b, 189 a 1966, 80).

Z chorvatského čȅšalj bylo utvořeno desubstantivní sloveso čèšljati (sa) ‘česat

(se)’, které je v literatuře doloženo od 16. století (Rj. 1, 959). To nahradilo v užívání starší

sloveso čèšati (< ch. čèsati, kontinuant psl. *česati),69 jež je v současnosti užíváno ve

významech ‘škrabat se’, ‘hřebelcovat koně’, ‘vochlovat len’. Srov. také srb. чèшљати tv.,

mak. чешла ‘česat’ a sln. češljáti ‘rozčesávat’.

K etymologické rodině psl. *česati patří také slovesa, u nichž proběhla hlásková

změna s > h. Jsou jimi ch. dial. (kajk.) čèhati ‘trhat, škubat’ (Skok 1, 312), sln. st. čehljáti

‘škrábat’, ‘vochlovat’ (Pleteršnik 1, 97), č. dial. čechłať sa ‘otírat se, třít se, škrábat se (o

69 Změna s > š v infinitivu proběhla pravděpodobně pod vlivem 1. os. sg. čȅšm; Skok nevylučuje ani asimilaci č-s > č-š (Skok 1, 311).

101

dobytku)’ (Kazmíř 2001, 41) a kaš. czechlić, czechlać ‘čistit, škrabat zeleninu’

(Wrocławska 1967, 176). Uvedená slovesa jsou expresivními variantami psl. *česati,

k nimž se někdy řadí také tvary s formantem -r-, jako jsou č. čechrat ‘nadzdvihováním

oddělovat, uvolňovat, co je slehlé, udusané; natřásat, cuchat’, ‘rozvolňovat vrstvy nebo

chomáče suroviny na menší díly (vlnu, bavlnu)’ (SSJČ 1, 242), slk. čechrať tv., pol.

czochrać ‘česat, drbat’, kaš. čochrac ‘tahat za sebou nohy a hlasitě přitom našlapovat’

(Sychta 1, 175), ukr. чyхрáти ‘česat vlnu’, ‘osekávat strom, oklešťovat’, ‘česat, čistit

vlnu’, expr. ‘uhánět, rychle utíkat’ (SUM 11, 391). Boryś pro dané tvary rekonstruuje psl.

dial. formu *čechrati/*česrati (k níž lze doplnit také psl. dial. *čechlati s formantem -l-,

Machek 1968, 96) a navrhuje formální vývoj *čech-ra-ti < *čechati < *česati (Boryś 2005,

99).

Od psl. slovesa *česati byla v jednotlivých slovanských jazycích kromě

analyzovaného termínu textilní výroby odvozena pomocí jiných sufixů také další

substantiva s podobnými významy. K nejfrekventovanějším z nich náleží deriváty se

sufixem -dlo, a to csl. чесaло ‘hřeben’ (MLP 1113), bulh. чесáло ‘hřeben na česání koní či

jiného dobytka’, mak. чешало (чешалка) tv., srb. dial. чешáло ‘ozubené železné náčiní na

česání dobytka’ (Dinić 2008, 890), sln. česálo, č. st. česadlo ‘nástroj, kterým se češe’,

‘hřeben na česání koně’ (Jungmann 1, 288), ‘hřeben na česání hrušek’ (Kott 1, 178), dial.

česadlo ‘stojan na vochli’ (LK 2, 1148), slk. st. a dial. česadlo (také česák) ‘hřeben na

čištění srsti zvířat’ (HSSJ 1, 211), dial. také ‘nástroj na česání konopného nebo lněného

vlákna’ (SSN 1, 255), hl. česadło ‘hřeben na hřebelcování koně’, kaš. čosedło ‘hřeben na

česání koní’ (Sychta 1, 177), str. чесaло ‘hřeben’ (Srez. 3, 1502), r. dial. чесáло, чëсaло

‘nástroj na česání lnu, srsti’ (SRGK 6, 781) a br. чесáлка ‘hřeben na česání lnu’ (ESSJ 4,

85). S jiným sufixem lze uvést ještě srb. dial. чешагúја ‘hřeben se železnými zuby na

hřebelcování dobytka’ (Žigić 2005, 439).

2.2.6.3 DALŠÍ ČESKÉ NÁZVY

CAJK

V češtině je jedním z názvů označujících nitelnici dial. cajk (Staňková 1961, 106,

Suk 1966, 81, BK 2005) – germanismus utvořený adaptací a sémantickou specializací

německého Zeug s významem ‘řemeslnické nářadí’ (srov. raně novoněmecké zeug < střhn.

ziuc, ziug). Německému Zeug, které je příbuzné se slovesem ziehen ‘táhnout’, odpovídá

102

formálně i významově stsas. gitiuh ‘náklad’, stangl. getēoh ‘nástroj’ a snad i ř. τεύχω

‘zhotovuji, vyrábím’. Vše se odvozuje od ie. kořene *dek- ‘táhnout’ (LIV 2001, 124,

Kluge 2002, 1009).

Do češtiny bylo německé Zeug přejato několikrát v různých významech (Newerkla

2004, 320). Vedle názvu části tkalcovského stavu je doloženo č. st. a dial. cajk

s významem ‘tkanina’ (Jungmann 1, 218, Bartoš 33, Kazmíř 2001, 34, Lamprecht 1963, 26

aj.), s deriváty cajkovice ‘cajkové kalhoty’ (Bartoš l.c.), chod. cajkář ‘umělejší tkadlec,

který tkával i z bavlny’ (Jindřich 2007, 37), srov. také slk. dial. cajg (cajch) ‘druh levné

bavlněné látky’ a cajgovky ‘kalhoty z cajgu’ (SSN 1, 194), vše přejaté z něm. Zeug ‘látka’,

a č. dial. cajk s významem ‘koňský postroj‘, přejaté z něm. Zeug tv. (ČJA 3, 356n).

Doloženo je také dial. spojení plno cajků s přeneseným významem „plno krámů,

všeobecně název věci špatné, nehodnotné“ (Jindřich 2007 l.c.), motivované zřejmě dial.

cajk ve významu ‘látka’, přeneseně ‘krám, nepotřebná věc’.

LIST

K bohatě doloženým českým názvům nitelnice patří dial. list, vyskytující se

většinou v plurálové podobě listy, někdy s upřesňujícím adjektivem brdový. Odpovídající

formální i sémantickou paralelu má slovo v ch. dial. list tv.

Formálně je č. list, stejně jako bulh. a mak. лист, ch. lst, srb. лст, sln. lst, slk.,

pol. a luž. list, plb. laist, pom. lëst, r. a ukr. лист a br. лiст, kontinuantem psl. *listъ, které

se nejčastěji spojuje s lit. laĩškas, láiškas ‘list’, lot. laiska ‘list na lněném nebo obilném

stéblu’, laiksne ‘leknín’ a stprus. laiskas ‘kniha’ a odvozuje se od ie. kořene *lēi- ‘klíčit,

vyhánět listy’ (ESSJ 15, 144, ESJS 7, 426). Někdy se navíc rekonstruuje praforma

substantiva *lēi-(H1)sto (Snoj 2003, 359, Boryś 2005, 289). Podle Trubačeva bylo psl.

*listъ utvořeno od slovesa *listati (sę) ‘olisťovat se, měnit listy’ (ESSJ 15, 148 a 143n),

jiní etymologové však naopak považují sloveso za derivát substantiva *listъ (např. Skok 2,

307).

České list má vedle původního významu celou řadu významů přenesených (srov.

např. ‘list papíru’, ‘železný plát’, ‘noviny’, ‘časopis’ atd.), k nimž patří také ‘nitelnice u

tkalcovského stavu’. Určení motivace pojmenování je bezproblematické – termín byl

utvořen metaforickým přenesením původního významu ‘list’ podle vnější podobnosti obou

reálií.

103

NÁDOBÍ

Českým nářečním názvem nádobí (Jungmann 2, 533, Tykač 1909, 28, Suk 1966,

81, Staňková 1961, 106, BK 2005) se někdy vedle nitelnice označuje souhrnně celé vlastní

tkací zařízení, tj. nitelnice a tkalcovský hřeben. Jedná se o sémantický kalk německého

Geschirr se stejným významem, tj. ‘nitelnice u tkalcovského stavu’ (Schimmelmann 1951,

64, Fiala–Mangge 1986, 21n, Bohnsack 1981, 79 aj.), který byl utvořen metonymickým

přenesením původního významu ‘nářadí, nádobí’ (srov. také ch. dial. šir ‘tkalcovský

hřeben’, viz 2.2.17.2). České nádobí je ve formě nádobie doloženo již ve staré češtině ve

významech ‘nádobí’, ‘nářadí’, přeneseně také ‘penis’ (SStč 2, 449n), srov. i č. dial. (pl.)

nádoby ‘přirození’ (Bartoš 217). Vedle češtiny je doloženo již jen slk. dial. (z češtiny

přejaté) nádobie ‘kuchyňské nádobí’, přen. ‘mužské nebo samčí genitálie’ (SSN 2, 256).

Machek spojuje nádobí a z něho utvořené femininum nádoba se substantivem doba.

Motivaci slova objasňuje jako ‘nástroj, nádoba, která je na určitou dobu’, tj. ‘nádoba

vhodná k použití’ a srovnává ho s ruským нáдобный ‘potřebný’ (Machek 1968, 387, srov.

také Rejzek 2001, 401). Alternativní výklad nabízejí Holub a Kopečný, kteří na základě

spojení se stč. nádobný ‘pěkný’ pokládají za původní význam slova ‘pěkné, úhledné,

účelné zařízení’ (H–K 238).

Sémantickou paralelou č. dial. nádobí ‘nitelnice u tkalcovského stavu’ je slk. dial.

(tkáčsky) riad ‘nitelnice a tkalcovský hřeben’ (Uhlár 1963b, 111), rovněž utvořené

přenesením původního významu ‘nádobí, nářadí’.

104

2.2.7 ČÁSTI NITELNICE

V následujících výkladech budou analyzovány názvy pro horní a dolní horizontální

trámky v nitelnici a pro otvory v nitech či drátech, jimiž procházejí nitě osnovy.

2.2.7.1 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY TRÁMKŮ V NITELNICI

CH. BAKETE

Na Istrii je jako označení trámku v nitelnici tkalcovského stavu doložen nářeční

název bàketa, pl. bakete (Orlić 2002, 104), který byl utvořen sémantickou specializací

obecného významu ‘tyč, hůl, palice’, v němž bylo slovo přejato z benátského bacheta,

bachetina tv. (srov. it. bacchétta tv.). Italské bacchétta je pokračováním latinského

*baccus (Mauro–Mancini 2000, 197), jež souvisí s lat. baculum ‘tyč, hůl’. To je příbuzné

s ř. βάκτρον, βάκτηρία, βακτήριον ‘hůl, tyč’, ir. bacc ‘hák, zakřivená tyč’, dněm. pegel

‘kůl’ a stangl. pægel ‘džbán na víno’ (Walde 1, 92, de Vaan 2008, 67).

Ve slovnících není ch. bàketa ve specializovaném významu ‘trámek

v nitelnici’ uváděno. Vedle obecného významu ‘tyč, hůl’ jsou však doloženy jiné významy

slova, jako např. dial. ‘železná tyčka u deštníku’ nebo ‘prut – někdejší znak hlavního

představitele města’ (Vinja 1, 34, RSAN 2, 103n). V srbštině (Černá Hora) odpovídá

chorvatskému slovu srb. dial. бàкета s obecným významem ‘tyč, hůl’ a v chorvatské Lice

je doloženo také dial. desubstantivní sloveso bakètati se specializovaným významem ‘příst

na přeplněném vřetenu’ (RSAN 1, 258).

CH. BAŠTUNI

Na ostrově Pašman v Dalmácii byl zaznamenán ch. dial. název baštun, pl. baštuni

(EAJ, Falińska 4, mapa 104a), který je výpůjčkou benátského bastòn ‘tyč’ (srov. it.

bastone tv.; Štrekelj 1892, Vinja 1, 48, ERSJ 2, 286, Skok 1, 120). Benátské bastòn

kontinuuje středolatinské (4. stol.) bastum ‘hůl, tyč’, které podle Skoka (1, 120) souvisí

s řeckým βαστάζω ‘nosím’.70 Stejně objasňuje původ slova Walde, jenž navíc rekonstruuje

jako možné východisko řeckého slova praformu *βάστον, *βάστα ‘nosítka, nůše’–

deverbativní derivát slovesa βαστάζω (Walde 1, 98).

70 Srov. k tomu také srb., mak. a bulh. dial. бастун, tur. bastun ‘tyč’, balkánský grecismus přejatý z nř. μπαςτούνι tv., které je výpůjčkou benátské bastòn (ERSJ 2, 230).

105

V chorvatštině má baštun vedle uvedeného významu také význam ‘lodní klín’71 a

v srbštině (Černá Hora) označuje odpovídající srb. баштун obecně ‘tyč’ a speciálně ‘tyč,

kterou pastýř zabodává na stezce pro ovce’ (RSAN 1, 360).

Název trámku u tkalcovského stavu byl utvořen sémantickou specializací obecného

významu ‘tyč, tyčka’.

CH. CIJEPAC, SRB. ЦЕПAЦ

K nejrozšířenějším chorvatským a srbským názvům trámku v nitelnici patří

kontinuanty psl. *cěpъ derivované deminutivním sufixem -ьcь. Jsou jimi ch. cijépac (pl.

cijepci, dial. cipci, Lukić 1919, 125), dial. cepac (pl. cepci), čepac (pl. čepci) a srb. цéпaц

(pl. цeпцu, dial. цепецu, EAJ, Milićević 1894, 20, Škarić 1939, 36, Falińska 3, mapa 93c

aj.). Odpovídající názvy jsou doloženy také v některých dalších slovanských jazycích,

srov. bulh. dial. цеп, цапéц (Gerov 3, 518 a 533), mak. цeпeц (Falińska 3, mapa 93c), sln.

cépec, slk. ciepok (Uhlár 1963a, 332), ciepka (SSN 1, 208), r. цeпóк, цaпóк, ukr. dial. (pl.)

ціпкú (Trubačev 1966, 133).

Praslovanské *cěpъ (bulh. a mak. цеп, ch. cjep, srb. цп, sln. cp, slk. cepy (pl.

tantum), říd. cep, č. a pol. cep, hl. cypy, dl. cepy (pl. tantum), plb. cepoi, r. цеп, ukr. цiп, br.

цэп s významy ‘cep’ (tj. ‘nástroj k mlácení obilí’), ‘roub’, ‘tyč’), jehož původní význam

byl pravděpodobně ‘odseknutý, odštípnutý, odlomený kus dřeva’ (ESJS 12, 712), patří do

stejné etymologické rodiny jako sloveso *(s)cěpiti ‘štěpit’ (doložené jen v jihoslovanských

jazycích, srov. bulh. (с)цéпя, mak. цепи, ch. cijépiti, srb. цéпити, sln. cepíti, vše ‘štípat,

štěpit’, ‘roubovat, štěpovat’). Etymologové jsou nejednotní v názoru na primárnost

substantiva *cěpъ, resp. slovesa *cěpiti. Zatímco např. Trubačev (1966, 133n) a Machek

(1968, 83; stejně i Sch.-Šewc 104) považují substantivum za derivát slovesa, jiní badatelé

naopak vycházejí z derivace slovesa ze substantiva pomocí sufixu -iti (Skok 1, 264,

Vasmer 3, 288). Za slova utvořená paralelně od stejného ie. kořene mají psl. *cěpъ a

*cěpiti autoři krakovského etymologického slovníku (SP 2, 79n). Při dalším

etymologizování psl. kořene *cěp- se uvádějí dvě teorie. Podle první z nich, která je

zároveň převažující, jsou praslovanská slova pokračováním ie. kořene *(s)keip-/*(s)koip-

‘štípat, sekat’, k jehož kontinuantům patří i lit. skiẽpyti ‘roubovat’, skiẽpas ‘roub, štěp’, ř.

71 Ve významu ‘barva v kartách’ (Rj. 1, 204) bylo ch. baštun samostatně přejato z benátského bastòn tv. (Štrekelj 1892, 516).

106

σκοπος ‘břevno, kláda’, lat. scipiō tv., něm. Scheibe ‘kotouč, disk’ atd. (ESSJ 3, 186, SP

l.c., Sch.-Šewc l.c.). Podle druhé teorie náležejí psl. *cěpъ a *cěpiti k ie. kořeni *(s)kp-

/*(s)kp- ‘řezat, krájet ostrým předmětem’ (ESJS 12, 712, srov. i LIV 2001, 555). Za

výsledek kontaminace obou kořenů považují praslovanská slova H–K 376 a Černych 2,

436.

Název části tkalcovského stavu byl stejně jako v případě výše analyzovaných názvů

utvořen sémantickou specializací obecného významu ‘tyčka, proutek’.

SRB. ТОЉАШКA

Na jihu Srbska (v okolí města Niš) je doložen dial. název тољашкa, pl. тољашке,

s variantami тојагa (EAJ), товáшкa a тојáшкa (Marković 2006, 27), jenž byl stejně jako

všechny doposud anazalyzované názvy stejné části tkalcovského stavu utvořen

sémantickou specializací původního významu ‘tyč, hůl’ (‘hůl na podpírání při chůzi’, Rj.

18, 428). Tento význam mělo již stsl. tojaga (SJS 4, 479) a v současnosti ho má bulh.

тояга a mak. тоjaга (srov také str. тоягъ, тоягa tv.).

Slovo je pravděpodobně starou výpůjčkou z ttat. jazyků. Vasmer (3, 130) pokládá

za výchozí ttat. tajak s významem ‘tyč’ (příbuzné s tureckým dayak ‘tyč’ a mongolským

tajag, tajaga tv.), Mladenov (637 a 1921, 51) uvažuje jako o zdrojovém jazyce o

protobulharštině. Za přejetí staršího tureckého toyaǧa ‘tlustá tyč, hůl’ považují srbské

тòјага Knežević (1962, 316) a Škaljić (1966, 618). Ojedinělý je názor Il’jinského, který

slovo spojuje s ie. kořenem *stei- ‘píchat, bodat, brousit’ a s lat. stilus, stimulus a stind.

tigmás ‘ostrý, pichlavý’ (Il’jinskij 1931, 167).

Ze slovanských jazyků bylo přejato rumunské toiag ‘hůl’.

2.2.7.2 ČESKÉ NÁZVY TRÁMKŮ V NITELNICI

ČINKA

Nejfrekventovanějším českým názvem trámku v nitelnici je činka (st. činek),

užívané převážně v plurálu činky, s variantami šinek (pl. šinky) a šinec (pl. šince) – „latička

na palec široká, na brk husí tlustá, přes celou šířku osnovy dlouhá… k níž takřečený hadlav

přinitěn neb připojen jest“ (Jungmann 1, 296; srov. také Kott 1, 183, Suk 1966, 81,

Jakubec 1895, 40, Tykač 1909, 28, Bartoš 396, Orel 1978, 68 aj.). Stejné či podobné názvy

jsou doloženy také v jiných slovanských jazycích, srov. slk. dial. činec, činka, šinok (pl.

107

činky, šinky; SSN 1, 263, Uhlár 1963a, 341, Orlovský 1982, 330), pol. szynka (pl. szynki;

SGP 5, 336, Falińska 3, 82), r. dial. (pl.) чины (LARNG 178) a ukr. dial. (pl.) чинú

(Nykončuk 1979, 240, Nikolajenko 2005, 90), vše trámky v nitelnici’. K téže etymologické

rodině zřejmě náleží i deriváty č. činovať (fem.), činovatina ‘druh tkaniny ze tří nití’, č. st.

činotek ‘druh látky z hrubší příze’ (Jungmann 1, 298), činovatý ‘tkaný ze tří nití’, slk.

činovať, činovatina ‘lněná, konopná nebo bavlněná látka utkaná ze tří nití’, činovatý ‘tkaný

ze tří nití’, pol. czynowacizna, czynowatina ‘plátno tkané do šikmých proužků na čtyřech

nebo více nitelnicích’ (Falińska 1, 45), czynowaty, czynowatny ‘činovatý’ (Falińska 1, 45)

a ukr. чиноватина, чиноватoe полотно tv. (Hrin. 4, 463).

I když se názory etymologů na původ slova různí, za výchozí je zřejmě nutno

považovat psl. *činъ. Podle Trubačeva, jenž spojuje *činъ s psl. *cěnъ (s otazníkem také

SP 2, 78), *cěniti ‘cenit zuby’ a s ie. kořenem *(s)kei- ‘štípat, štěpit’ (srov. ch. cijépac, srb.

цéпaц), mělo psl. *činъ původně význam ‘otvor’, ‘vyceněné zuby’, jenž byl následně

sémanticky specializován na ‘otvor vznikající při užívání činek při tkaní’ (Trubačev 1966,

132n a ESSJ 4, 115). Jinak objasňují původ psl. *činъ Boryś a Sławski, kteří ho ztotožňují

s psl. *činъ ve významu ‘čin, skutek’ (k jeho etymologii srov. např. ESJS 2, 107) a s ie.

kořenem *kei- ‘klást, pořádat’ (SP 2, 201). Původní význam slova byl dle jejich názoru

abstraktní a zněl ‘uspořádání’. Také E. Ostrowská odvozuje pol. cyny, czyny ‘destičky u

tkalcovského stavu’ od psl. *činъ s významem ‘čin, skutek’. Navíc specifikuje přímý

motivant polského názvu části tkalcovského stavu, kterým bylo podle ní pol. st. czyn

‘dřevěný materiál’ (s původní motivací ‘to, čím se něco dělá, činí [tj. dřevem]’, srov.

Ostrowska 1955, 168n). Konečně Machek (1968, 103) a stejně i Newerkla (2004, 167)

pokládají české činek, šinek (společně s jeho slovenskými a polskými ekvivalenty) za

výpůjčku střhn. schin, schine ‘lišta, pás k pletení’, spec. také ‘činek u tkalcovského stavu’

(Grimm online, srov. i něm. Schiene tv.), což je však vzhledem ke geografickému rozšíření

názvu části tkalcovského stavu na slovanském území (viz výše) méně pravděpodobné.

Pro název činka (činek, šinek) je v rámci české terminologie textilní výroby

příznačná polysémie. Kromě trámku v nitelnici tkalcovského stavu označuje v první řadě

‘destičku, jejíž pomocí se rozdělují nitě osnovy’: „Činky vosnovné jsou „plackaté“ tenké

laťky podobné pravítkům. Vkládají se do osnovy, aby se nepletla a náležitě v prošlup

dělila... Činek jest obyčejně pět...“ (Tykač 1909, 32); srov. také pol. (pl.) czyny, czynki

(Falińska 1, 44), bulh. dial. (pl.) чúнове a br. dial. (pl.) цынá ‘destičky na rozdělování

108

pásma při snování’ (TurSl 5, 305). Dalším významem českého činka je ‘jedna z tenkých

latěk u vijáku na namotávání příze’ (Tykač 1909, 3), k tomu srov. srb. dial. (pl.) чини ‘část

snovadla’ (Rj. 2, 28, Falińska 3, 52) a ukr. чинú ‘místo, na němž se v osnově kříží nitě’

(Nykončuk 1979, 266). Plurálová forma č. činky má též význam ‘polooblé tyče, mezi něž

vkládal paprskář [tj. výrobce tkalcovského hřebene] třtiny’ (Polák 1946, 19n).

V dnešní češtině (a slovenštině) je slovo činka všeobecně známo především jako

sportovní termín s významem ‘tělocvičné nebo sportovní náčiní tvořené dvěma závažími

spojenými držadlem’, který zavedl do sportovní terminologie v 19. století Miroslav Tyrš

(srov. Machek l.c., Newerkla 2004, 167). Jiného původu je stč. šín s významem ‘kovový

plát’, doložené v Klaretově Bohemáři jako překlad latinského bractea (Klaret 1, 44, tamtéž

je uvedeno i deminutivum šínec ‘bracteola’), a jemu odpovídající slk. st. šín, šína ‘pás

železa’ (HSSJ 5, 623) a stp. szyna, szena ‘železná obruč u kola vozu’ a ‘druh železné

desky’ (SStp 8, 591). Uvedené výrazy byly přejaty z raně novohornoněmeckého schiene

‘železný pás, tyč’ (Newerkla 2004, 304). Specializací významu ‘železná tyč, obruč’ byly

utvořeny č. dial. výrazy šynka, šinka, šviňka ‘příčka u žebřiňáku’ (Sochová 2001, 246, ČJA

3, 294) a šína ‘vodicí součást pluhu’ (ČJA 3, 120), ‘díly plotny’ (Vojtová 2008, 129).

České st. a dial. šína ‘kolejnice’ je stejně jako slk. zast. šína, pol. szyna, hl. šena a dl. šyna

tv. novější výpůjčkou německého železničářského termínu Schiene ‘kolejnice’ (Grimm

online, Menzel–Hentschel 2003, 362).

KŠAFTY

Posledním doloženým českým názvem trámku v nitelnici je dial. (pl.) kšafty

(Jakubec 1895, 40, Falińska 3, 82), s variantami šofty (Orel 1978, 68) a šochty (Falińska

l.c.). Název, který nebyl nalezen v žádném dostupném slovníku, je zřejmě výpůjčkou

německého Schaft, pl. Schäfte s významem ‘listy nitelnice’ (Bohnsack 1981, 78).72 Česká

forma kšaft s náslovným k- byla patrně utvořena kontaminací s jiným, podobně znějícím

germanismem, a to stč. kšaft ‘závěť (které bylo přejato ze střhn. geschaft, gescheft

‘obchod, záležitost, nařízení, rozkaz, závěť’, Newerkla 2004, 194). Původnější české

varianty šofty a šochty prošly hláskovou změnou a > o (Newerkla 2004, 51, podobně jako

72 „Die Fachbildung geschieht durch zwei sogennante Schäfte... Diese Schäfte... können durch Tritte (auch Pedale oder Fußschemel), die von unten an die Schäfte angebunden sind, bewegt werden.“ (Bohnsack 1981 l.c.).

109

např. č. foch z něm. Fach atd., kap. 2.2.7.6), v případě termínu šochty došlo navíc před -t

k hláskové substituci f–ch (Newerkla 2004, 53). 2.2.7.3 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY OČKA V NITELNICI

CH. KOTLAC, KOTALAC, KOTLENIK, SRB. КОТЛАЦ, КОТAЛАЦ

V chorvatštině se očko v nitelnici označuje ch. dial. názvy kotlac, kotalac, kotlenik,

jimž v srbštině odpovídají srb. dial. котлац a котaлац (Marković 1978, 197, Falińska 3,

mapa 93a). Podobné názvy jsou doloženy i v dalších slovanských jazycích, srov. bulh. dial.

кóталец, котлак, mak. dial. котлак, sln. dial. kotlica, kotlič (Falińska l.c.) a slk. dial.

kotelec, koterec tv. (Uhlár 1963a, 332, SSN 1, 845). Na původ slova existují dva názory. P.

Skok (2, 169n) dává slovo do souvislosti s praslovanským *kotьlъ ‘kotel’, přejatým přes

gótštinu (gót. *katils, *katilus ‘kotel’) z latinského catillus ‘miska’, neobjasňuje však

detailněji sémantický vývoj slova, a tím ani motivaci pojmenování názvu části

tkalcovského stavu, která tak zůstává nejasná (snad byl motivujícím sémantickým rysem

kulatý tvar kotle?).

Za pravděpodobnější lze zřejmě považovat jinou existující etymologii slova,

navrženou autory bulharského etymologického slovníku, podle nichž souvisí textilní

termín s psl. *katъ (> *kotъ) ‘něco spleteného’ (BER 2, 674).73 V takovém případě by byl

tkalcovský termín derivátem tohoto základního substantiva se sufixem -ьlъ, doplněný

následně v jednotlivých slovanských jazycích o další, převážně deminutivní sufixy.

Objasnitelná by zároveň byla také motivace pojmenování, již lze rekonstruovat

následovně: ‘něco spleteného’ → ‘spletené niti’ → ‘nitelnice’ (význam ‘nitelnice’ má např.

bulh. dial. кóталцu, BER l.c.) → (metonymicky) ‘otvor v nitelnici’.

V chorvatské a srbské textilní terminologii jsou doložena také příslušná

desubstantivní slovesa ch. iskotliti se, okotliti se, srb. искотлити се, oкотлити се ‘(o niti

v očku nitelnice) přetrhnout se’, podobně bulh. a mak. (3. os. sg.) искотли се tv. (Falińska

3, 82), srov. i slk. dial. vazba okoťe sa koťelec ‘roztrhla se nitka v očku’ (Uhlár 1963a

l.c.).

73 Při dalším etymologizování slova se vychází z ie. kořene *kat- ‘plést, zaplétat do copu’, jenž je doložen např. v lat. catēna ‘řetěz’ (BER 2, 671, Pokorny 1, 534).

110

CH. OKO, Č. OČKO

V chorvatštině se očko v nitelnici označuje metaforickým (podle kulatého tvaru)

názvem ko (Falińska 3, mapa 93a), jemuž odpovídá č. očko, dial. voko, vočko (Jakubec

1895, 40, Staňková 1961, 106, Hodura 1904, 66, Tykač 1909, 28, BK 2005) a také

ekvivalentní názvy doložené v jiných slovanských jazycích, srov. slk. dial. očko (Uhlár

1963a, 332, Balleková 2009, 70), pol. oczko (Falińska 3, mapa 93) a ukr. dial. óчко, віко,

вíчко (Nikolajenko 2005, 89).

Všeslovanský výraz oko kontinuuje starobylý indoevropský název pro smyslový

orgán, dochovaný ve většině indoevropských jazyků (srov. např. ř. êψ ‘oko, obličej’, lit.

akì (duál) ‘oči’, stind. akši tv. atd.). Rekonstruuje se pro něj výchozí forma ie. *H3ek-

(ESJS 10, 579, NIL 370n).

Pro kontinuanty psl. oko je charakteristický výskyt řady přenesených metaforických

významů, které byly nezřídka terminologizovány. V chorvatštině jsou jimi např. ‘pramen,

zřídlo’, ‘horské ledovcové jezero’ (Anić 2004 CD-ROM), ‘otvor na prstenu, do kterého se

vkládá kámen’, ‘očko v síti’, ‘poupě’ a řada dalších (Rj. 8, 825, Anić 2004 CD-ROM, RHJ

746). Podobná je situace v češtině, kde jsou doloženy významy ‘klička při pletení sítí’,

‘smyčka na chytání zvěře’, ‘tečka, bod na hrací kostce’, dial. také ‘brzda u vozu’,

deminutivum očko je ‘stočená půlka sardele v oleji s kaparou jako lahůdkou’, ‘bod, jeden

stupeň v loterii’, ‘druh karetní hry’ atd. (viz PSJČ 3, 794 a 1014n, Bartoš 259 atd.).

2.2.7.4 ČESKÉ NÁZVY OČKA V NITELNICI

HADLAF

Vedle názvu očko je v češtině doložen termín hadlaf, adlaf, pl. hadlafy, adlafy

(Jungmann 1, 647, Jakubec 1865, 40, Tykač 1909, 28, Suk 1966, 81, Falińska 3, 81 aj.),

jímž se označuje nitka nitelnice společně s očkem, kterým prochází nit osnovy (srov. také

odpovídající slk. dial. hadlaf, hadlach tv., Uhlár 1963a, 332).

Slovo, jež je v tomto významu doloženo již ve staré češtině ve formách arlaf,

harlaf, hadlaf (SStč 1, 17), bylo přejato z raně novoněmeckého harlauf (něm. Haarlauf)

s významem ‘nit s očkem v nitelnici’ (Grimm online, Machek 1968, 155), což je

kompozitum střhněm. har ‘vlas, vlákno, nit, len’ a louf ‘(o)běh, otočení’ (Newerkla 2004,

269).

111

2.2.8 PROŠLUP

Prošlup je otvor vznikající v osnově při pravidelném sešlapování podnožek sloužící

k tomu, aby mohl být osnovou provlečen člunek s útkem a následně k ní přibit pomocí

tkalcovského hřebene. Přestože se nejedná o pevnou součást tkalcovského stavu, je úloha

prošlupu při tkaní zásadní. Svědčí o tom mj. jeho reflexe v lidových představách, v nichž

se prošlupu a prošlupování přikládala magická moc. V některých částech Srbska se

například při příchodu do domu, kde se tkalo, musela místo pozdravu říct formule

„оволики ти зев“, doprovázená zvednutím nohy. Výška, do které se noha zvedla,

představovala velikost prošlupu a měla tkající osobu ochránit před uřknutím a zabezpečit jí

úspěšnou práci (RSAN 6, 763, Burović 1982, 13). Podobný zvyk panoval také v Rusku,

kde žena přicházející do domu, v němž stál tkalcovský stav, musela vyslovit větu „Зев в

кросна (чтобы я прошла)“ (Sikimić 1998, 174), a v Polesí zase lidé vsedě zvedali a

roztahovali nohy se slovy „Oт такие зивы будут“, aby zaručili tkalci dobré prošlupy

(SlavjDrev 3, 574, Vladimirskaja 1983, 242). Za stejným účelem přecházeli v Chorvatsku

osnovu namotanou na vratidlo a říkali přitom „da bude veliki ziv“ (Toldi 1997 online).

V Rusku byly tkající osoby vítány pozdravem „Зев в бердо!“ (SRNG 11, 242). U jižních

Slovanů symbolizoval prošlup vlčí ústa a jím procházející člunek ovci. Tato symbolika

motivovala v době zvýšeného výskytu vlků zákaz tkaní, resp. zákaz tvoření prošlupu, které

by mohlo vlky, jež by škodili dobytku, přivolat (Plas 1999, 189). O obscénním přirovnání

prošlupu k vagíně a člunku k penisu v srbských lidových pořekadlech viz Sikimić 1998,

175, pozn. 34.

V chorvatštině a srbštině jsou jedinými nalezenými názvy prošlupu oficiální

termíny ch. zjev a srb. зв, v češtině je vedle dominantního názvu prošlup doloženo také

dial. pojmenování foch.

2.2.8.1 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. ZIJEV, SRB. ЗЕВ

Prošlup, tj. otvor, který vzniká v osnově při sešlápnutí podnožek, se v chorvatštině

a srbštině označuje termíny ch. zijv, dial. ziv (Lukić 1919, 212, Toldi 1997 online), zeh

(Kotarski 1915, 248) a srb. зв, které jsou zároveň termíny oficiálními. Odpovídající

ekvivalenty chorvatských a srbských termínů jsou doloženy také v dalších slovanských

jazycích, srov. bulh. зев, dial. зеф (Mladenov 1967, 74), mak. зев, sln. dial. zév (Falińska

112

4, mapa 105a), slk. ziva, dial. zev, ziev, ziv, podziv(a) (Uhlár 1963a, 329n, Balleková 2009,

92), pol. ziew, ziewa (Falińska 1, 364), hl. zyw, dl. zew (SSA 4, 104), r. зев (Trubačev

1966, 58, SRNG 11, 242), ukr. зів, dial. зівóк, зівa, зяв (Nikolajenko 2005, 86,

Dzendzelivs’kyj 1987, 197) a br. dial. зéвa, зявó (SBrH 2, 303), vše s významem ‘prošlup

v osnově’.

Pro všechny uvedené názvy lze rekonstruovat praformu *zěvъ ‘otvor v osnově,

prošlup’ – derivát obecně slovanského a praslovanského slovesa *zěvati (bulh. dial. зявам,

зéвам ‘dýchat s otevřenými ústy’ (BER 1, 637), mak. dial. зeва ‘zívat’ (RMJ 1, 257), ch.

zijvati, srb. зéвати ‘zívat’, ‘civět’, ‘zet’, sln. zévati ‘zívat’, ‘být otevřený’, ‘zet’, č. zívat,

slk. zívať ‘zívat’, pol. ziewać, hl. zywać, dl. zewaś, plb. 3. os. sg. préz. zevă (P–S 183), r.

зевáть, ukr. зiвáти, br. зявáць vše ‘zívat’). Psl. *zěvati je iterativum slovesa *zьjati,

*zěj, doloženého ve všech slovanských jazycích: bulh. зéя ‘být otevřený dokořán’, mak.

зјае tv., sln. zijáti, stč. zieti (Gebauer 3, 398), č. zet, kniž. (říd.) záti, zeti (užívané

především ve 3. os. sg. zeje) ‘zet’, slk. ziať ‘otvírat se dokořán’, ‘(o zvířatech) otvírat

tlamu’, pol. ziać ‘těžce dýchat’, ‘soptit’, ‘zet’, r. зúять ‘zet’, ‘šklebit se’, ukr. зiятu ‘zet’ a

br. ззяць tv. Příbuzné tvary se stejnými či blízkými významy jsou doloženy také v jiných

indoevropských jazycích, srov. např. lit. žióti ‘otvírat ústa’ (žiótys ‘prošlup’), žióvauti

‘zívat’, lot. žàvt ‘zívat’, lat. hiāre ‘zívat’, sthn. gīēn, stsev. gína, ř. χάσκω ‘zívám’ a χήμη

(f.) ‘zívání’. Vše je odvozováno od ie. kořene *ǵheH1i- ‘zívat, otevírat ústa’ (LIV 2001,

173n, Pokorny 419n, Fraenkel 2, 1312, Vaillant 3, 291, Snoj in Bezlaj 4, 411n aj.).74

Název otvoru v osnově vznikl sémantickou specializací obecného významu ‘otvor’.

Zároveň je možné, že měl na jeho utvoření vliv i význam verbálního substantiva ‘zívání’,

konkrétně to, že pravidelné utváření prošlupu připomíná otevírání a zavírání úst při zívání

(k tomu srov. jako sémantickou paralelu např. ital. bocca dell’ ordito ‘prošlup, otvor

v osnově při tkaní’, kde ordito je ‘osnova’ a bocca ‘ústa, tlama’). Jak ukazují doklady

uvedené výše, význam ‘prošlup’ je kromě češtiny doložen ve všech slovanských jazycích.

Z toho se dá usuzovat, že termín *zěvъ byl utvořen již v době slovanské jazykové jednoty,

kdy se ještě tkalo na primitivním tkalcovském stavu, a že v češtině byl nahrazen novějším

termínem prošlup.

Vedle významů ‘otvor’, ‘otvor v osnově’ a ‘zívání’ mají kontinuanty původního

*zěvъ v chorvatštině a srbštině také další významy. Chorvatské zjev a srbské зв označují 74 Podle Machka (1968, 711) byl ie. kořen utvořen onomatopoicky podle zvuku vydávaného při zívání.

113

(říd.) ‘tlamu zvířat, čelist’, vedle toho mají abstraktní význam ‘přerušení, pauza’,

v lingvistice značí ‘hiát’ (srov. i sln. zév, bulh. зев tv.) a okrajově mají také význam

‘ženský pohlavní orgán’ (Rj. 22, 864, RSAN 6, 762n). České st. zev s variantou zeva mělo

význam ‘jícen’, u feminina zeva je navíc doložen význam ‘propast’ (PSJČ 8, 408).

2.2.7.6 ČESKÉ NÁZVY

FOCH

Č. dial. název foch (Šumpersko, Českotřebovsko, Falińska 4, mapa 105) je ve

významu ‘otvor v osnově’ doložen kromě češtiny také v dalších západoslovanských

jazycích, srov. slk. dial. fach, vach (Uhlár 1963a, 330, Balleková 2009, 92) a pol. dial. fach,

wach, fak (Falińska l.c.). Byl přejat z německého Fach, Webfach s významem ‘prošlup’,

přičemž při adaptaci slova do češtiny došlo (na rozdíl od slovenštiny a polštiny, kde je

zachován původní německý vokál) k hláskové změně a > o (stejně jako u č. dial. šoft, kap.

2.2.7.2).

Pro německé Fach, mající řadu významů konkrétních (‘police, regál’, ‘zásuvka’) i

abstraktních (‘obor, odvětví’, ‘předmět’ atd.), se rekonstruuje původní západogermánská

forma *faka-, která má odpovídající ekvivalenty ve stangl. fæc a stfrís. fek. Vše se dále

odvozuje od ie. kořene *pāǵ- < *peH2ǵ- s významem ‘zpevnit’ (Kluge 2002, 269, Pokorny

787n, LIV 2001, 461).

PROŠLUP

Nejrozšířenějším a zároveň oficiálním českým názvem označujícím otvor v osnově

je prošlup, s variantními podobami průšlap, prošlap, prošluk a prošlap (Tykač 1909, 29,

BK 2005, Kubák 2004, 14, Kott 10, 313 a 317, Falińska 4, mapa 105 aj.). Z češtiny byl

termín přejat do slovenštiny, kde je doloženo slk. dial. prešľap tv. (Uhlár 1963a, 330).

Název prošlup je s největší pravděpodobností derivát slovesa prošlápnout

s motivací pojmenování založenou na činnosti umožňující pohyb nitelnic a utváření

prošlupu, tj. pravidelném šlapání na podnožky tkalcovského stavu. Naznačovala by to

nejen průhledná slovotvorná struktura variant názvu prů-šlap a pro-šlap, ale např. také

neslovanská sémantická paralela, jakou je fr. foule ‘prošlup’, utvořené derivací slovesa

fouler s významem ‘šlapat, pošlapat’. Problematickou by se snad mohla jevit skutečnost,

že nejrozšířenější formou českého názvu je pro-šlup (což je zároveň oficiální termín),

114

ovšem -šlup odkazuje zřejmě v tomto případě k nářečním podobám slovesa šlápnout, a to

šloupnout, resp. šlupnúť (Machek 1968, 616, Bartoš 428).

Jinou (a zároveň jedinou nalezenou), méně pravděpodobnou etymologii termínu

prošlup navrhuje Uhlár, který slovo spojuje s citoslovcem šlup a za motivaci pojmenování

považuje napodobení zvuku při utváření prošlupu (Uhlár 1963a, 331, pozn. 14). I přes

menší přesvědčivost tohoto výkladu není zcela vyloučeno, že na konečnou podobu

v češtině dominantní formy prošlup mohlo zapůsobit lidově etymologické spojení slova

s citoslovcem šlup, případně se slovesným kořenem šlup- (srov. výše dial. šlupnúť).

115

2.2.9 SKŘIPCE

Nitelnice jsou k horní části základní konstrukce tkalcovského stavu upevněny

pomocí trámků s kolečky, které se nazývají skřipce. Skřipce mají po svém obvodu žlábek,

do něhož se vloží šňůrky či provázky, na nichž visí nitelnice. Stejnou funkci jako skřipce

plní u některých typů stavů pouhé provázky či trámky bez koleček. Výjimkou však nejsou

ani složitější konstrukce, jak dokazuje např. popis Jana Tykače:

Vlevo: pod číslem 5 skřipce a na nich zavěšené nitelnice (podle Uhlár 1963a, 328), vpravo: detail skřipců

(podle Falińska 3, 87).

„Listy se zavěšují popříky, řemeny nebo provázky na skřipce. Skřipce mají svrchní trámek,

jenž svými konci spočívá na svrcholcích stativ. K svrchnímu trámku připevněn jest dvěma

dřevěnými šrouby trámek spodní, od něhož visí dvě dřevěné pracičky, kteréž nesou otáčivý

váleček, k čemuž mají hnízdečka, v nichž váleček na čepích chodí. Přes válečky přehozeny

jsou zmíněné popříky atd., na každém konci jeden, kteréž mají pro sebe žlábky a kolem

těch se pohybují.“ (Tykač 1909, 28).

V následujících výkladech nebude objasňování názvů částí takto složitých

konstrukcí věnována pozornost (vzhledem k tomu, že jsou součástí pouze jednoho typu

stavů). Analyzovány budou jednak názvy pro skřipce, jednak názvy pro trámky či

provázky, na kterých jsou skřipce zavěšeny (viz obrázek). Před samotným výkladem je

nutno poznamenat, že zatímco v chorvatštině a srbštině byl nalezen poměrně velký počet

názvů – vedle oficiálního ch. škrìpac a srb. шкрùпац také ch. frker, kolotur, srb.

116

колотурић, ch. skočak, srb. скочак, ch. tombolka, srb. точкич a ch. žabica, v češtině

nebyl kromě oficiálního termínu skřipec žádný jiný název nalezen.

2.2.9.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. ŠKRIPAC, SRB. ШКРИПАЦ, Č. SKŘIPEC

ETYMOLOGIE

Oficiálními a zároveň nejčastěji se vyskytujícími názvy skřipců u tkalcovského

stavu v chorvatštině, srbštině a češtině, stejně jako v jiných slovanských jazycích, jsou

kontinuanty psl. *skripъ, respektive jeho deminutiva *skripьcь. Jsou jimi ch. škrìpac, srb.

шкрùпац (EAJ, Gavazzi 1926, 3, Milićević 1894, 20, Rožić 1907, 186, Falińska 3, mapa

94a aj.), č. skřipec (Jungmann 4, 120, Kott 3, 387, PSJČ 5, 317), bulh. скрипéц, mak.

скрипeц, dial. шкрипeц (Falińska 3, mapa 94a), sln. škrípec, slk. dial. škripec (Uhlár

1963a, 333), hl. křipa a ukr. скрипeц, скрипúця, скрипулка (Nikolajenko 90, Hrin 4, 144,

Falińska 3, 86). Všechny uvedené názvy se většinou užívají v plurálu, a to z toho důvodu,

že označují párovou část tkalcovského stavu.

Praslovanské *skripъ je deverbativum slovesa zvukomalebného původu

*skripati/*skripěti (bulh. скрипа, mak. шкрипи, častěji чкрипи, ch. škrípati, srb.

шкрипати, sln. škrípati, č. skřípat, slk. škrípat’, pol. skrzypać, hl. křipać, dl. kśipaś, r.

скрипéть, ukr. скрипímи, br. скрыпéць), jež se nejčastěji srovnává s lot. skripstêt

‘skřípat’, ‘škrabat’, ‘klepat’ či lat. scribere ‘škrabat, rýt’, ‘psát’. Původním významem psl.

*skripъ byl abstraktní význam ‘skřípot’, z něhož byl zřejmě podle skřípavého zvuku, který

vydávají skřipce při pohybu nitelnicí, utvořen přenesený význam ‘skřipec u tkalcovského

stavu’ (srov. Trubačev 1966, 135, Machek 1930, 75 a 1968, 550, Sch.-Šewc 701, BER 6,

796n aj.).

Alternativní výklad navrhuje Ž. Varbotová, která obhajuje Zupitzovo spojení psl.

*skripati/*skripěti se stisl. hrīfa ‘škrábat’, ř. σκαρίφος, lat. scrībo ‘črtat, kreslit’, lot. skrīpât

‘naškrábat’ a s ie. kořenem *(s)ker- ‘řezat, krájet’ (Varbotová 1981, 16n a 1988, 71). Na

základě zevrubné sémantické analýzy lexika slovotvorného hnízda psl. *skripěti/*skripati

dochází k závěru, že společným sémantickým rysem doložených derivátů slova je ‘něco

vyhloubeného, s drážkou či žlábkem, sloužící většinou k zachycení, upevnění něčeho’

(Varbotová 1981, 18). Na základě toho a za pomoci analogií z germánských jazyků (např.

sthn. klioban ‘štěpit’ – klobe ‘rozštěpená deska, sloužící k lovu nebo uchycení něčeho’) a

117

kontinuantů kořene *(s)ker- v jiných ie. jazycích (např. lit. skipčius ‘hřeben střechy’, angl.

shore ‘podpěra’) navrhuje sémantický vývoj psl. slovesa *skripati/*skripěti ‘řezat’ →

‘skřípět’.

SOUČASNÝ STAV

V současné chorvatštině, srbštině a češtině mají kontinuanty psl. *skripъ, resp.

*skripьcь také další, často frekventovanější významy, než je ‘skřipec u tkalcovského

stavu’. V chorvatštině i srbštině jsou např. doloženy technické termíny ch. škrìpac, srb.

шкрипац s významem ‘kladka, zdviž’ (Rj. 17, 683, RHJ 1224, Anić 2004 CD-ROM) a

v srbštině také botanický termín шкрипац s významem ‘Polyporus squamosus’ (druh

houby, č. choroš šupinatý), motivovaný pravděpodobně skřípavým zvukem, který houba

vydává při sbírání (srov. analogickou motivaci pojmenování č. dial. skřip ‘přeslička polní’,

Machek 1968, 550). Přeneseně se ch. a srb. slova užívají ve významu ‘nepříjemná situace,

ze které se těžko dostává’, srov. ch. naći se (biti) u škripcu, srb. бити у шкрипцу ‘být

v nepříjemné situaci’, ‘být v úzkých’, ch. natjerati u škripac ‘dostat někoho do nepříjemné

situace’ apod. (Anić l.c.).

V češtině je doložen obecný význam ‘zařízení sloužící k upevnění předmětů jejich

„přiskřípnutím“ k jinému předmětu či na určitou plochu’, speciální význam ‘druh

středověkého mučicího nástroje, na němž byl mučený natahován za ruce a za nohy’ (srov.

také ch. nedeminutivní škrp tv., RHJ 1224) a v myslivecké mluvě značí skřipec ‘past na

ptáky’ (Jungmann 4, 120). Od 19. století je doložen skřipec také ve významu ‘druh brýlí’ –

podle Šmilauera (srov. Machek 1968, 550) sémantický kalk fr. pincenez tv. (kompozitum

fr. pince ‘svorka’ a nez ‘nos’).

2.2.9.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. FRKER

Ch. dial. název frker, užívaný častěji v plurálové formě frkeri, dem. frkerice (Sisak,

EAJ), byl utvořen derivací sufixem -er ze slovesa fkati s významem ‘otáčet (se), vrtět

(se)’ (srov. doklady frčem vretenom, frkam preju, konce aj., Rj. 3, 74), původně ‘rychle

létat (sem a tam), rychle se pohybovat’. Sloveso fkati je onomatopoického původu.

Vzniklo z citoslovce f, jímž se napodoboval zvuk při letu ptáků a jež je v různých formách

a významech doloženo i v dalších slovanských jazycích, srov. např. mak. фрка ‘píchat,

118

loupat’, фркаm (adj.) ‘létavý, létající’, фрчи ‘hučet (o větru), hvízdat, fičet’, sln. fŕkati,

fŕkniti ‘velmi rychle odejít’, č. frk ‘zvuk napodobující let, úprk’, frkat ‘prudce odfukovat

nosem’, vyluzovat frkavý tón’, frnknout ‘prudce odfouknout nosem’, slk. fŕkať ‘šplíchat,

stříkat’, ‘kropit’, ‘prudce odlétávat, odskakovat’, pf. frnknúť, fŕľať ‘rychle, prudce běžet’

apod.

CH. KOLOTUR, KOLOTURA, SRB. КОЛОТУРИЋ

Dalšími termíny označujícími skřipce u tkalcovského stavu jsou ch. dial. (pl.)

koloturi, s variantami koloture a goloturi, a srb. dial. колотурићи, s variantami котурици

a колyтићи (EAJ, Falińska 3, mapa 94a). Uvedené názvy jsou kompozita substantiv ch.

klo, srb. кло ‘kolo’ a derivátů sloves ch. túrati, srb. тýрати ‘válet, kroutit (se), otáčet’,

také ‘házet, metat’, ‘tlačit’. Motivace pojmenování je průhledná – skřipce představují

‘okrouhlou část tkalcovského stavu, která se otáčí’. Etymologii obecně slovanského

substantiva kolo, která je všeobecně známa, nebude na tomto místě věnována pozornost

(srov. např. ESSJ 10, 141n, ESJS 6, 330 atd.). Druhým komponentem složeniny jsou

deriváty sloves ch. túrati, srb. тýрати, jež mají odpovídající formální paralely v dalších

slovanských jazycích, srov. bulh. тýрям ‘dávat, pokládat, umisťovat’, sln. st. túrati ‘strkat’

(Pleteršnik 2, 695), r. mypиmь, ukr. mýpиmu a br. mypыць, vše ‘tlačit, strkat’. Většina

etymologů předpokládá vzhledem ke slovanským dokladům praslovanský původ slovesa,

jehož podobu rekonstruuje v podobě *turiti (Petersson 1922, 31n, Vasmer 3, 154n, Skok 3,

525 aj.), další výklad původu slova však zůstáva nejasný.75

CH. SKOČCI, SRB. СКОЧЦИ

Poměrně frekventovaně jsou jak v chorvatštině, tak v srbštině zastoupeny termíny,

jež byly utvořeny od základu skok-, resp. skoč-, srov. (pl.) ch. dial. skòčci, skošci, škakavci,

skakavci, skočići (EAJ, Škrbina 1979, 145), srb. скочке (Petrović 1948, 103), скочци

(Milićević 1894, 20) a шкошци (Vladić-Krstić 1984, 99). Názvy byly motivovány

pohybem skřipců při šlapání na podnožky a utváření prošlupu v nitelnici, který připomíná

skákání (podle pohybu skřipců bylo motivováno např. také slk. dial. obrtačky, utvořené ze

slovesného základu vrt- ‘vrtět (se)’). Z formálního hlediska lze rekonstruovat výchozí

75 Pokusy o hledání ie. vazeb (např. lit. turkterti ‘strkat’ či avest. tūra-, tura-) většinou narážejí na hláskové nesrovnalosti.

119

formu všech uvedených tvarů *skočьcь (Trubačev 1966, 135), která je deminutivem

základního *skokъ ‘skok’, utvořeného zřejmě ze slovesa *skočiti (vyloučena není ani

opačná slovotvorná motivace). Slovanské tvary kontinuují ie. kořen *skek- ‘rychle se

pohybovat, skákat’, k němuž náleží také sthn. scehan ‘dít se, spěchat’, něm. geschehen tv.

či stangl. scēon tv.(srov. ESJS 14, 821n, LIV 2001, 551n atd.).

CH. TOMBOLKA

Chorvatský název tombolka, pl. tombolki (okolí města Duga Resa, Karlovac, EAJ)

je nářeční variantou spisovné formy tòbolac (mask.) s vkladným m před labiálou (Skok 3,

478), utvořenou metaforickým přenesením původního významu ‘měšec, vak (na peníze)’.

V tomto a blízkých významech je slovo doloženo také v dalších slovanských jazycích,

srov. csl. tobolьcь ‘sak, vak’ (MLP 993), bulh. st. тобóлец ‘kožená taška’, тобóлица

‘kožená tobolka na peníze’ (Gerov 3, 340), sln. dial. tobólec ‘toulec na kosu’, ‘taška, vak’,

‘malá nádoba z kůry’ (SSKJ 5, 107, Pleteršnik 2, 665), č. tobolka ‘kapesní taška na

peníze’, zast. ‘taška, vak’, slk. tobolka ‘taška na peníze, listiny apod.’, ‘náprsní taška,

peněženka’, pol. tobół ‘velký batoh’, st. tobola ‘pastýřská taška’, hl. toboła ‘taška, batoh’,

dl. toboła, tobołka ‘vak’, ‘pastýřská taška’, pom. tóbola ‘pastýřská taška’ (PWb 2, 577),

kaš. také tobel ‘batoh, tobolka’ (Sychta 5, 364), r. st. тобóлец ‘taška, sak’, dial. тобóлкa

‘druh koláče s tvarohem’ (SRGK 6, 468), ukr. st. тобíвка, тобíлка ‘taška, pouzdro’,

‘torba, batoh’, тобóлец ‘malý vak, měšec’ (Hrin. 2, 969).

Původ slova nebyl dosud uspokojivě objasněn. Někteří etymologové ho považují za

slovo již praslovanské (tak např. Brückner 1957, 572 a Boryś 2005, 636, který rekonstruuje

psl. *tobola), jiní předpokládají spíše pozdější přejetí z některého z turkických jazyků,

srov. např. tat. tobol, tubal ‘koš z kůry stromů’ (Vasmer 3, 112, Sch.-Šewc 1510n, Snoj in

Bezlaj 4, 188; Skok 3, 478 považuje slovo za balkánský turcismus).

SRB. ТОЧКИЋ

V Srbsku je jako název skřipce u tkalcovského stavu doloženo také dial. точкић

(Marković 1978, 197), utvořené sémantickou specializací původního významu slova

‘kolečko’. Srbské точкић je deminutivum se sufixem -ић od základního тòчaк ‘kolo’,

které je deverbativem slovesa тòчumu ‘točit’. Sloveso kontinuuje psl. *točiti, kauzativum

slovesa *tekti ‘téct, běžet’, které je příbuzné s av. tācaiieiti ‘nech téct’ a je pokračováním

120

ie. kořene *tok- < *tek- (Sch.-Šewc 1511, Mayrhofer 1986, 1, 610n, Snoj 2003, 769,

Derksen 2008, 489 aj.).

CH. ŽABICA

Posledním nalezeným názvem skřipce u tkalcovského stavu je ch. dial. žȁbica,

deminutivum základního žȁba, doložené na ostrově Rab (EAJ). Odpovídající sémantickou

a formální paralelou chorvatského názvu je ukr. dial. (pl.) жабкu ‘skřipce u tkalcovského

stavu’ (Nikolajenko 2005, 90).

Název části tkalcovského stavu nebyl v tomto případě zřejmě motivován přímo

žábou-zvířetem, ale pravděpodobněji nějakým nástrojem z jiné oblasti lidské činnosti se

stejnou či podobnou funkcí, jíž je upevňování něčeho, případně zabraňování něčemu

v pohybu (viz také 2.2.5.4), srov. ch. žȁbica ‘svorka, která spojuje kružiny u mlýnského

kola’ (Rj. 23, 215), z jiných slovanských jazyků č. dial. žabka ‘podložka u zákolníku vozu’

(ČJA 3, 340), pol. dial. żabka ‘část oje’, ‘část ruční sekyry’ (SGP 6, 431), bulh. жáбка

‘zařízení, kterým se něco připevňuje’, r. dial. жáбка ‘zařízení u pluhu, regulující hloubku

orby’, ‘příčka u mlýnského vřetene, na níž je upevněn horní žernov’ (SRNG 9, 50) atd.

Analogická motivace pojmenování je doložena také v neslovanských jazycích, srov. např.

něm. Frosch ‘žába’ → ‘západka’, angl. frog ‘žába’, → ‘výhybka, niz. kokker ‘žába’ →

‘svorka’ aj.

121

2.2.10 ŠŇŮRY/TRÁMKY U SKŘIPCŮ

Jak již bylo uvedeno výše, skřipce jsou zavěšeny na šňůrách či dřevěných trámcích,

pro něž se ve všech třech analyzovaných jazycích používají samostatné názvy (pouze v

některých případech jsou označovány společným názvem pro skřipec).

2.2.10.1 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

SRB. ЂАВОЛЧИЋИ, ДЈАВОЛКИЧИ

V Srbsku doložený název šňůr u skřipců, na nichž visí nitelnice – dial. (pl.)

ђаволчићи, дjаволкићи (EAJ, Antonijević 1971, 67), má odpovídající ekvivalent v bulh.

dial. (pl.) дяволчета ‘skřipce u tkalcovského stavu’ (Falińska 3, 88). Po formální stránce

je srbské ђаволчић deminutivum se sufixem -чић/-кић od základního ђȁв s původním

významem ‘ďábel, čert’, které má v rámci srbské terminologie textilní produkce také

význam (dial.) ‘na koncích zaostřené dřevo, které se používá při tkaní místo člunku’

(Marković 2006, 78 a 69). Zatímco v případě tohoto významu slova lze navrhnout

motivaci pojmenování podle ostrých konců připomínajících rohy ďábla či čerta, přicházejí

u názvu s významem ‘šňůry u skřipců tkalcovského stavu’ do úvahy tři možnosti. První

z nich je založena na metonymickém přenesení významu ‘zaostřené dřevo s funkcí člunku’

→ ‘šňůry u nitelnice’. Protože však není známa přímá věcná slouvislost mezi oběma

uvedenými částmi tkalcovského stavu, tj. zařízením majícím funkci člunku a šňůrou u

skřipců, jeví se jako pravděpodobnější jiná motivace pojmenování. Jak bylo uvedeno

v kapitole 1.3., přisuzovali lidé v minulosti procesu tkaní (a textilní produkce vůbec) velký,

často symbolický význam a nástrojům k tomu používaným magickou moc, což se mohlo

promítnout také do příslušné terminologie. Z takovéhoto úhlu pohledu není vyloučeno, že

srb. dial. termíny ђаволчићи, дjаволкићи byly utvořeny pod vlivem lidových představ,

přesněji řečeno, že motivací k jejich utvoření byla snaha o ochranu před negativní silou

(čertem, ďáblem) prostřednictvím pojmenování dané části tkalcovského stavu jménem této

síly. Konečně poslední, prozaičtější variantu motivace pojmenování, již by bylo možné

aplikovat také na srbský termín, naznačuje doklad z bulharské textilní terminologie,

pokoušející se o vysvětlení motivace pojmenování bulharského termínu: понеже играят

нагоре – надоле като дяволчета, tj. „protože tančí nahoru – dolů jako čertíci“ (Falińska

3, 88).

122

CH. TUNJA, SRB. ТУЊА

Chorvatský dial. název tȕnja (EAJ) a jemu odpovídající srbský dial. název (jižní

Hercegovina) тња (Mićović 1952, 55), označující šňůry u skřipců tkalcovského stavu,

jsou od původu výpůjčky přejaté benátským prostřednictvím z novořeckého ¢πετονία

s významem ‘provaz’, což je derivát řeckého τόνος ‘vlákno, nit’ (Skok 3, 523n, Vinja 3,

286n). Kromě významu ‘šňůra u tkalcovského stavu’ jsou v chorvatštině a srbštině

doloženy další specializované významy slova, jako např. ‘provaz, na kterém je rybářská

udice’ (Anić 2004 CD-ROM) nebo ‘šňůra k měření (zednická, zahradnická)’ (Rj. 18, 916),

utvořené stejně jako význam ‘šňůra u skřipce’ sémantickou specializací obecného

významu ‘šňůra, provaz’.

CH. ŽNORA

Posledním doloženým názvem je ch. dial. (Samobor) žnora, pl. žnore (Lang 1912,

76), jež bylo utvořeno sémantickou specializací slova v základním významu ‘stuha, pás,

širší šňůra’ (Rj. 23, 467). V tomto významu bylo ch. žnora přejato z německého Schnur

‘šňůra’ (Schneeweis 1960, 57), které je kontinuantem indoevropského kořene *snē- ‘příst’

s rozšířením -r- (EWD 1560, Kluge 2002, 821).

2.2.10.2 ČESKÉ NÁZVY

PACHOLKY

V češtině jsou šňůry či trámky vedoucí od skřipců k nitelnici nazývány dial.

(Zlínsko) termínem (pl.) pacholky (Falińska 3, mapa 94). Nejbližší paralelou českého

názvu je slk. dial. paholok, pacholok s několika specializovanými významy, a to ‘dřevěné

zařízení na navíjení příze na vratidlo’, ‘součást kolovratu’, ‘závaží na tkalcovském stavu’ a

‘západka u dolního vratidla tkalcovského stavu’ (Balleková 1997, 183).

České slovo pacholek s původním významem ‘čeledín, sluha’ má odpovídající

ekvivalenty také v dalších západoslovanských a východoslovanských jazycích, srov. slk.

paholok ‘sluha’, říd. ‘mládenec’, pol. pachołek ‘sluha’, zast. ‘chlapec’, luž. pachoł

‘chlapec’, dl. pachołk ‘sluha, čeledín’ (Starosta 288), pom. paxł, paxłk (PWb 1, 603)

‘čeledín’, kaš. st. také paχåłk, paχołek ‘chlapec, čeledín’ (Sychta 4, 9), r. st. пáхолок

‘chlapec’, přen. ‘lenoch’, ukr. zast. пaхóлок ‘chlapec, sluha’, br. dial. пaхóлок ‘sluha’

(TurSl 4, 18).

123

I přes nejednotnost panující mezi etymology v názorech na původ slovanského

*pacholъ, *pacholъkъ (*pacholę) se nejčastěji vychází z derivace slovesa *choliti, srov. r.

хóлить ‘pěstovat, pečovat’, dial. také ‘stříhat nakrátko’ (ESSJ 8, 61), ukr. dial. хoлúтu

‘čistit, uklízet’ (Žel. 2, 1043), ch. st. hliti se, srb. st. хлити се ‘chovat se povýšeně,

namyšleně’, ch. ohòliti se tv. (Rj. 3, 648 a 8, 796). Těžkosti při výkladu původu slova činí

nejenom určení původního významu slovesa *choliti, nejčastěji rekonstruovaného jako

‘udržovat v čistotě, opatrovat apod.’ (ESSJ 8, 61), ale také analýza prefixu pa-. Machek ho

charakterizuje jako prefix s posměšným významem: „nepanští lidé mezi sebou označovali

panské mazánky“ (Machek 1968, 426n), pravděpodobnější však je, že substantivum bylo

derivováno z prefigovaného slovesa *pocholiti s blíže nejasným významem (Boryś 2005,

407, Rejzek 2006, 338, Kreja 1998, 122–125). Rejzek se domnívá, že původním

významem slovesa *pocholiti bylo ‘ostříhat nakrátko’, na základě čehož značilo z něho

odvozené substantivum *pacholъ, *pacholъkъ (*pacholę) původně ‘chlapce po prvních

postřižinách’. Opírá se přitom o ruské dial. хóлить s významem ‘stříhat nakrátko’ a

sémantickou paralelu ř. κόρος, κοàρος ‘chlapec’ < κείρω ‘stříhám’ (Rejzek 2006 l.c. a

2008, 60n). B. Kreja spojuje psl. *pocholiti s pol. cholewa ‘horní část vysoké boty’ a

rekonstruuje původní významy ‘omotat, ovinout nohu (pána) onucí’ a ‘ten, kdo omotává

pánovi nohu’ (Kreja 1998, 122–125).

I přes nejasnosti v etymologii psl. *pacholъ, *pacholъkъ a *choliti lze bez

problémů určit motivaci pojmenování českého názvu části tkalcovského stavu, který byl

utvořen metonymickým přenesením původního významu ‘sluha’, a to podle pomocné

funkce dané části tkalcovského stavu. Analogicky byly v češtině motivovány také názvy

některých jiných nástrojů či zařízení s podobnou funkcí, srov. např. č. dial. pacholík

‘potykač, tj. zahnutý železný kolík, na nějž se navléká houžev plužních koleček’ (ČJA 3,

130), pachoľe ‘podkladek u vozu’ (Bartoš 277), pachole ‘příčný trámek spojující u vozu

zadní ramena a rozvoru’ (Bachmannová 1998, 22), ‘kousek trávy, podložené pod břímě na

záda’ (Eliášová 1939, 393), pacholek ‘zouvák’ (Zima 1937, 164) atd.

ŠMEJHOLEC

Jiným českým názvem trámku u skřipce je dial. šmejholec, užívané častěji v plurálu

šmejholce (Jakubec 1895, 40, Kott 8, 409, Suk 1966, 81, BK 2005 aj.). Jedná se o

kompozitum, jehož druhou částí je dle všeho do češtiny adaptované německé Holz ‘dřevo’.

124

Určení původu první části kompozita je problematičtější. Jungmann uvádí pouze formálně

blízké č. dial. šmejhol s významem ‘silnější, přesekané větve’ (Jungmann 4, 486, stejně

PSJČ 5, 1114), k němuž by snad bylo možné přiřadit také dial. sloveso šmejliti ‘strhovat

kůru z prutů’ (Kott 10, 425). Další doklady, jež by mohly souviset s názvem šňůr u skřipců

šmejholec, nebyly nalezeny. Vzhledem k existenci výše uvedených výrazů však lze za

první část kompozita považovat blíže neurčený substantivní derivát slovesa schmeicheln

‘natírat’, přeneseně ‘lichotit’, ‘mazlit se’ – iterativa ve střední horní němčině doloženého

slovesa schmeichen ‘natírat’ (srov. také speciální význam ‘natírat osnovu šlichtou’, něm.

Schmeiche ‘šlichta’, Grimm online, Kluge 2002, 813).

Č. dial. šmejholec by potom zřejmě původně značilo ‘kus odřeného, kůry

zbaveného dřeva’ (srov. výše šmejhol) a metonymicky ‘trámek u skřipců tkalcovského

stavu’.

125

2.2.11 PODNOŽKY

Pomocí podnožek, pedálů umístěných pod tkalcovským stavem, ovládá tkající

osoba nitelnice, které se pravidelnými pohyby zvedají a klesají, a umožňují tak vytváření

prošlupu: „Tkadlec jednou nohou sešlapuje podnožku, a tím stahuje první list a v něm

navedené osnovní nitě do spodní polohy, zatímco druhý list a v něm navedené osnovní nitě

jsou vázaným pohybem, tzv. spojením přes váleček, vytaženy do horní plochy.“ (Fajmon

1990, 10), srov. obrázek.

Schéma tkaní na tkalcovském stavu. Podnožky pod písmenem B (podle Bohnsack 1981, 97).

Pro podnožky je příznačné, že jsou výhradní součástí horizontálního tkalcovského

stavu, a že je tedy s největší pravděpodobností Slované žijící v pravlasti, kteří dle všeho

tkali na vertikálním tkalcovském stavu (srov. kap. 1.1), ještě neznali. Názvy podnožek

kontinuující rekonstruované formy *podъnožьky, *ponoži, *podъnoži tak nelze

automaticky považovat za praslovanské (chorvatský etnolog Milovan Gavazzi (Gavazzi

1926, 2n) použil „všeslovanského“ rozšíření daných názvů jako argumentu pro

praslovanské stáří horizontálního tkalcovského stavu, což však později správně popřel

Trubačev 1966, 26n). I přes jejich předpokládaný nepraslovanský původ však budou

uvedené názvy probírány z důvodu jejich doložení téměř ve všech slovanských jazycích

v samostatné, úvodní podkapitole. V následujícím výkladu bude věnována pozornost

příslušným názvům vývojově mladším, a to ch. gaz, gazilo, lapci, srb. ногари, ch. pedale,

126

poplaci, stope a žabe a českým názvům pedál (který bude probírán společně

s odpovídajícím ch. názvem) a šlapáky.

2.2.11.1 NÁZVY KONTINUUJÍCÍ *podъnožьky, *ponoži, *podъnoži

CH. PODNOŽI, SRB. ПОДНОЖИ, Č. PODNOŽKY

ETYMOLOGIE

Nejrozšířenějšími názvy podnožek, doloženými nejenom v chorvatštině, srbštině a

češtině, ale také v dalších slovanských jazycích, jsou kontinuanty tvarů rekonstruovaných

většinou v podobě *podъnožьky, *ponoži, *podъnoži (Trubačev 1966, 134). Jsou jimi (pl.)

ch. pdnži, dial. podnožnici, pòdnžje, st. podnožina (Rj. 10, 289), srb. пднжи, dial.

пóдношке, пóдношће (Marković 2006, 103), пóдножје (Dinić 2008, 595), č. podnožky,

dial. podnůšky, podníšky (Tykač 1909, 28, ALJ), (sg.) podnížka (Staňková 1989, 29),

z dalších slovanských jazyků bulh. поднóжки, dial. пóдноше, пóдношкови (BDA), mak.

подношки (Falińska 3, mapa 96a), sln. (sg). podnóžka (SSKJ 3, 685), dial. podnžek

(Pleteršnik 2, 87), podnožniki, ponogalnice (Falińska 3, mapa 96a), slk. (sg.) podnožka,

podnož, (pl.) podnože, podnoški, podnožaje, podnožie, podnožaj, podnožajka (Uhlár 1963a,

335, SSN 2, 884), pol. podnoże, podnoży, dl. (sg.) pódnožyja, pónožyja, (pl. tantum)

pódnožyje (Starosta 312 a 326), r. поднóжкu, поднóжu, поднóга (LARNG, 178, SRNG

28, 101), ukr. подножкі, пiдножкі, поножі (Nikolajenko 2005, 88), пiднíжкі (Hrin. 3,

173) a br. dial. панáж, панажы (Smirnova 2008, 100, TSBM 3, 661, SBrH 3, 387).

Původ termínů *podъnožьky, *ponoži a *podъnoži je formálně i sémanticky zcela

průhledný. Názvy byly utvořeny prefixací derivátů substantiva *noga prostřednictvím

prefixu podъ-, odkazujícího k lokaci podnožek „pod nohami“ tkalce či tkadleny (k

etymologii psl. *noga srov. např. ESSJ 25, 164, ESJS 9, 164 atd., k prefixu podъ- viz

Kopečný 1973, 192n). Podobně jako u některých dalších analyzovaných názvů (viz např.

názvy pro skřipce, nitelnice a její části atd.) je užití plurálové formy motivováno párovostí

dané části, resp. daných částí tkalcovského stavu. Některé z uvedených chorvatských,

srbských a českých nářečních názvů navíc prošly dalšími formálními modifikacemi,

zejména byly dotvořeny jinými sufixy, než je původnější deminutivní -ka (*podъnožьka),

resp. nulový sufix (u forem *ponoži a *podъnoži). Např. ch. podnožnici, sg. podnožnik,

vzniklo derivací z adjektiva nžan (psl. *nožьnъ) ‘nožní’, kolektiva ch. pòdnžje, srb.

пóдножје bylo odvozeno sufixem -je od základního nòga a srbský název пóдношће byl

127

utvořen derivací sufixem -ће, což je zřejmě původně deminutivní sufix -цe, který podlehl

znělostní asimilaci před ш. Ch. st. podnožina je derivát substantiva nòga se sufixem -ina

s augmentativním významem. Pro české názvy je spíše než variabilita sufixů příznačná

kvantitativní a kvalitativní obměna kořenového vokálu, obvyklá při procesu tvoření

deminutiv, srov. č. dial. podnůšky, podníšky, podnížky.

SOUČASNÝ STAV

V současné chorvatštině, srbštině a češtině jsou stejně jako v dalších slovanských

jazycích doloženy výrazy formálně se shodující s názvy podnožek, či jim alespoň formálně

blízké, které byly motivovány obdobně jaké textilní termíny lokací denotátu v prostoru.

Součástí slovanského geografického názvosloví jsou termíny ch. pòdnžje, srb.

пóднжје, č. podnože (PSJČ 4/1, 443), bulh. поднóжие, mak. поднoжje, sln. podnžje,

pol. podnóże, r. поднóжье , ukr. піднíжжя, піднíжe a br. паднóжжа (Nitsche 1964,

21), vše s významem ‘úpatí hory’. Ke slovanských názvům lze doplnit také sémantické

paralely z neslovanských jazyků, srov. např. angl. foothill, něm. Gebirgsfuß, fr. pied, it.

piede, šp. pie, niz. (berg)voet, šv. bergets fot, vše ‘úpatí hory’. Schütz (1957, 6)

předpokládal, že geografické termíny byly motivovány podnožkami u tkalcovského stavu.

Vzhledem k tomu, že chybí tertium comparationis, jež by umožnilo navrhované přenesení

významu (podoba mezi podnožkami u tkalcovského stavu a úpatím hory neexistuje), lze

však textilní a geografické termíny považovat spíše za homonyma (srov. také sln. nga a

mak. нога ‘horský hřeben připomínající nohu’, Badjura 1953, 72, Vidoeski 1999, 99).

V chorvatštině, srbštině, češtině i dalších slovanských jazycích je doložen význam

‘podnožka’, tj. ‘stolek či lavička, na kterou se pokládají nohy’, srov. stsl. podъnožije

‘podnoží’, ‘podnožka’, ‘stolička’ (SJS 3, 107), ch. pòdnžje, srb. пóднжје, č. podnož,

podnožka, podnoží, bulh. поднóжкa, mak. поднoшкa, sln. (říd.) podnóžka, slk. podnožka,

pol. podnóżek, hl. podnóžka, dl. pódnožk, r. поднóжка, ukr. піднíжок a br. пaднóжка.

Chorvatské pòdnžje má vedle toho také přenesené významy ‘půda pod nohama’ a

‘područí’ (Rj. 10, 289n) a v češtině je doložen tvar podnožnice s významem ‘(u kolesny)76

skříň na rozličné potřeby’ (PSJČ 4/1, 443n), st. č. podnožek ‘podnožka u měchu ve skelné

huti’ a (pl.) podnože ‘nové výrostky obilí’ (Jungmann 3, 183n).

76 Kolesna je ve vojenské terminologii ‘dvoukolový vozík, na jehož hák se zavěšuje dvoukolové dělo k jízdě’ (PSJČ 2, 197).

128

2.2.11.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. GAZ, GAZILO

Chorvatské nářeční názvy gaz (Čazma, EAJ) a (pl.) gazila (Popovača, Sisak, EAJ)

jsou deriváty slovesa gȁziti s významem ‘šlapat’, motivované pohybem, který tkadlec činí

při ovládání podnožek. Sloveso gȁziti ‘šlapat’, také ‘brodit se’ (srov. i srb. гȁзити, bulh.

гáзя tv., mak. гази ‘šlapat, pošlapávat’, sln. gáziti ‘brodit se, vyšlapávat cestu’) patří k

rodině praslovanského substantiva *gazъ/*gazь s významem ‘brod, mělké místo ve vodě’,

doloženého ve všech jihoslovanských jazycích: mak. dial. гaз ‘mělké místo v řece, brod’,

ch. gz, srb. гз ‘brod’, sln. gz ‘stezka ve sněhu’ a vedle toho také v br. dial. гaз ‘brod’.

Etymologie slova není zcela jasná, většinou se však vychází z ie. kořene *g()eǵh-

‘brodit se, jít do vody’, jehož předpokládaným kontinuantem je také stind. gáhate-

‘proniká, stoupá do vody’ (LIV 2001, 183, Snoj 2003, 169). Podle jiného názoru náleží psl.

*gazъ k ie. kořeni *gā- ‘jít’ (Trubačev 1974, 22n s uvedením sémantických paralel, ESSJ

6, 113n). Běloruské dial. гaз, k němuž není doloženo příslušné desubstantivní sloveso a

které je jediným dokladem slova v jiných než jihoslovanských jazycích, svědčí o

archaičnosti slovanského *gazъ (srov. Trubačev l.c.).

Srov. také ch. dial. dějové jméno gaženje ‘stoupání na trdlici’ (Eckhel 1987, 203).

CH. LAPCI, LAPTACI

Ve Slavonii a v okolí Záhřebu byly zaznamenány ch. dial. názvy (pl.) lapci, làptaci

(EAJ). Chorvatské (sg.) làpatak je deminutivním derivátem substantiva làpat, jež má v

chorvatštině obecný význam ‘kousek’ (např. ‘kousek pole’ , Rj. 5, 901, srov. i sln. st. lapet

‘část pozemku’, Pleteršnik 1, 495 atd.). Vedle toho jsou doloženy další, metaforické

významy slova, jako např. ‘sněhová vločka’ (užíváno většinou v plurálu lapti) či ‘kousek

tkaniny, hadr’ (Rj. l.c., RSAN 11, 225).

Chorvatské làpatak kontinuuje psl. *lapъtъ/*lapъtь, jež je doloženo také v dalších

slovanských jazycích, srov. bulh. dial. (pl.) лáпаци ‘široké, volné boty’ (BER 3, 312), č. st.

a dial. laptě ‘onuce’ (Kott 9, 140), pol. st. a dial. łapcie ‘boty z lýka, slámy nebo kůže’

(SGP 3, 65), r. a ukr. лáпоть ‘střevíc z lýka’ (SRNG 16, 266, SUM 4, 448), srov. k tomu i

ch. st. a dial. lapčna ‘jednoduchá obuv’ (Skok 2, 270). Etymologie slova není zcela jasná.

Podle jedné teorie, jež vychází z původního významu ‘obuv z lýka’, kontinuuje slovanská

forma indoevropský kořen *lōp- s významem ‘být plochý; něco širokého, plochého’, jehož

129

pokračováním je např. také psl. *lepenъ ‘lupen’ (Berneker 1, 691, Vasmer 2, 31, Skok 2,

270, Bezlaj 2, 124). Jiný výklad původu slova navrhuje Trubačev (ESSJ 14, 32n), který

preferuje primární význam ‘kousek’ (doložený v jsl. jazycích) a psl. *lapъtъ/*lapъtь

objasňuje jako deverbativum slovesa *lapъtati (< *lapati) s expresivním významem ‘lapat,

chytat’ (srov. ch. làptati, srb. лàптати ‘hltavě pít’), od nějž bylo zřejmě odvozeno také

jiné substantivum *lapъta ‘míč’. Machek spojuje méně pravděpodobně *lapъtъ/*lapъtь

s lit. lõpas ‘hadr, záplata’ s motivací „velmi chatrná obuv, která vydržela jen několik dní“

(Machek 1968, 320).

Nejasnosti ve výkladu původu slova částečně ztěžují určení motivace pojmenování

chorvatského názvu části tkalcovského stavu. Vzhledem k významu ‘druh jednoduché

obuvi’, doloženém v některých slovanských jazycích a také v ch. st. a dial. lapčna, se však

lze domnívat, že název podnožek byl utvořen metonymickým přenesením právě tohoto

významu.

Alternativní výklad motivace pojmenování chorvatského názvu by mohly

naznačovat doklady z jiných slovanských jazyků, v nichž se podnožky označují

kontinuanty psl. *lapa ‘tlapa’, ‘noha’. Patří sem pol. łapy (Falińska 3, mapa 96), slk. labka,

lapka (Balleková 1997, 180), ukr. лáпки (Nikolajenko 2005, 88, Hanudel’ 74, mapa 59,

Hrin. 2, 344) či br. лапы, лaпкi (Falińska 3, 89, ESBM 5, 229). To by mohlo vést

k domněnce o lidově etymologickém původu chorvatského làpatak ‘podnožka u

tkalcovského stavu’, utvořeného pod vlivem kontinuantů psl. *lapa, srov. např. ch. dial.

lȁpa ‘ženský střevíc, papuče’ (RSAN 11, 224).

SRB. НОГАРИ, НОЖИЛА

Stejné formální východisko jako výše analyzovaný srb. termín пднжи mají také

srbské dial. názvy (pl.) ногари (Mićović 1952, 55) a ножила (Čačak, EAJ), v obou dvou

případech deriváty substantiva нòга ‘noha’. Termín ногари, sg. ногар, doložený ve

Vukově slovníku také ve významu ‘nohy u necek na praní nebo na zadělávání těsta na

chléb’ (Vuk 437), byl odvozen od substantiva нòга sufixem -ar (srov. např. stejně utvořené

srb. главар, kap. 2.2.5.1), druhý termín ножила, sg. ножилo, je nomen instrumenti se

sufixem -ilo od substantivního základu нож-.

130

CH. PEDALE, Č. PEDÁL

Ch. dial. (pl.) pedale (Žic 1902, 21, EAJ) a jemu odpovídající č. dial. (sg.) pedál

(Čáp 1987, 316) byly utvořeny sémantickou specializací původního významu ‘pedál’,

‘nožní páka’. Ch. pedàla bylo do chorvatštiny přejato přes italské pedale ‘pedál, šlapadlo’

z francouzského pèdale tv. (RHJ 815, Anić 2004 CD-ROM; srov. fr. pédales ‘podnožky u

tkalcovského stavu’). České slovo pedál je buď přímou výpůjčkou italského pedale, nebo

bylo přejato přes německé Pedal, Pedale a mělo zřejmě původně terminologický význam

‘pedál u hudebních nástrojů’ (Machek 1968, 441, Newerkla 2004, 532n). Románská slova

kontinuují lat. pedāle s významem ‘patřící k noze’, což je derivát substantiva pēs ‘noha’.

Vedle chorvatštiny a češtiny je termín doložen také v jiných slovanských jazycích,

srov. např. slk. pedál, pol. dial. pedały (Falińska 3, mapa 96) či ukr. dial. педáль

(Nikolajenko 2005, 88), vše ‘podnožka u tkalcovského stavu’.

CH. POPLACI

Ch. dial. název (pl.) poplaci, sg. pòplat, poplatac (Lukić 1919, 212, Pakoštane,

Karlovac, EAJ) byl utvořen metonymickým přenesením původního významu ‘podešev,

dolní část obuvi’, který je doložen také v dalších slovanských jazycích, srov. srb. пòплат

‘podrážka, podešev’, sln. podplȁt ‘podešev, chodidlo’, bulh. подплáта ‘podšívka a r. dial.

подплáта ‘podrážka’ (SRNG 28, 139).

Trubačev rekonstruuje původní podobu textilního termínu *podъplatьci, utvořenou

podle slovotvorného modelu *podъ-noži (Trubačev 1966, 134). Ch. pòplat, stejně jako

tvary doložené v dalších slovanských jazycích (viz výše), kontinuuje psl. *poltь/*polъtь

(srov. csl. platь ‘strana, část’), jenž zřejmě náleží k rodině psl. *polъ ‘půle, polovina’

(Bezlaj 3, 71 a 49n, Skok 2, 678) a dále k ie. kořeni *(s)pelH- ‘štípat, půlit’ (Snoj 2003,

522, ESJS 11, 678, LIV 2001, 577).

CH. STOPE, STOPALO, STOPNJAK

Na chorvatském pobřeží Jaderského moře se podnožky tkalcovského stavu označují

dial. názvy (pl.) stope (Makarska, EAJ), stopalo (Poljica u Zadaru, EAJ) a stopnjak

(Cavtat, EAJ). První z nich, ch. stope, sg. stpa, byl utvořen přenesením původního

významu slova ‘stopa, chodidlo’, další dva byly dotvořeny sufixy -lo a -njak. Odpovídající

názvy jsou doloženy i v dalších slovanských jazycích, srov. sln. dial. stopalniki (Falińska

131

3, mapa 96a), plb. stipin (Szydłowska-Ceglowa 1963, 53), r. dial. ступеньки (Lipina 2004,

199) a ukr. dial. ступéньки (Nykončuk 1979, 250), vše ‘podnožky u tkalcovského stavu’.

Ch. stpa je pokračováním psl. *stopa ‘stopa, chodidlo’, jež je doloženo i v dalších

slovanských jazycích, srov. bulh. (dem.) стъпка, mak. (dem.) стапка, srb. стòпа, sln.

stópa, č., slk., pol., luž. a pom. stopa, plb. stüpa, r. a ukr. стопá. Za nejbližší příbuzné psl.

*stopa, které souvisí se slovesem *stpiti ‘stoupnout’ a se substantivem *stepenь ‘stupeň,

schod’, se považují sthn. stapf ‘stopa, šlépěj’, něm. Stapfe tv., stangl. stepe, angl. step

‘krok, chůze’ a pravděpodobně také lit. stãpas ‘opora, sloup’ (Pokorny 1011n, Vasmer 3,

19, Bezlaj 3, 321). Boryś (2005, 578) spatřuje v psl. *stopa derivát nedoloženého slovesa

*stepti ‘stoupnout’.

CH. ŽABA

Chorvatský dial. název žȁba (Vela Luka, EAJ) byl utvořen buď metaforicky podle

žáby-obojživelníka (srov. také novější č. nespis. žaba ‘šlapadlo sloužící k nafukování

matrací’ s podobnou motivací pojmenování), nebo byl přejat z jiné terminologické

soustavy, podobně jako ch. dial. žabica ‘skřipec u tkalcovského stavu’ (srov. také č. dial.

žaba, jež označuje západku u vratidla tkalcovského stavu, viz kap. 2.2.5.4 a 2.2.9.2).

2.2.11.3 DALŠÍ ČESKÉ NÁZVY

ŠLAPÁKY

V češtině se pro označení podnožek používá vedle jednoznačně dominujícího

termínu podnožky (a jeho hláskových variant) a dial. názvu pedál také dial. (Žďársko)

název (pl.) šlapáky (Staňková 1961, 106). Derivát slovesa šlapat se sufixem -ák byl

motivován, stejně jako některé výše analyzované chorvatské a srbské termíny, pohybem,

který je podnožkami vykonáván, tj. „šlapáním, sešlapováním“. Podobně byl utvořen např.

také č. název šlapačka ‘stupátko u soustruhu’ (Kott 9, 328), dial. š’łapa ‘zástrčka u kola’

(Lamprecht 1963, 134) či dial. šlapka ‘součást nožního pohonu malých strojů’

(Bachmannová 1998, 244) atd.

132

2.2.12 ÚTEK

Útek je soustava nití, která je příčně provlékána nitěmi osnovy a následně k nim

přibíjena pomocí tkalcovského hřebene. Je namotán na cívce a uložen v člunku (případně

navlečen na útkové jehle, srov. Kubák 2004, 18), jejž tkadlec pravidelně prohazuje

otvorem v osnově, tzv. prošlupem. Ve všech třech sledovaných jazycích jsou jako označení

útku nejčastěji užívány termíny kontinuující psl. *tъkъ, a to ch. ptka, srb. пткa a č.

útek. Kromě nich jsou doloženy vývojově mladší názvy ch. kukica, srb. нȁтка, нáткава a

č. podělávka.

2.2.12.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. POTKA, SRB. ПОТКА, Č. ÚTEK

ETYMOLOGIE

V chorvatské, srbské i české textilní terminologii se útek nejčastěji označuje

kontinuanty rekonstruovaného *tъkъ – ch. ptka, dial. utȅk (Tentor 1909, 202), utka, otka,

vutek, votek (EAJ), pučica (Lovretić 1897, 303), srb. птка, dial. поучица (EAJ), č. útek,

dial. outek (Jakubec 1895, 36), přičemž ch. ptka, srb. птка a č. útek jsou zároveň

oficiálními termíny. Odpovídající názvy jsou doloženy také v dalších slovanských

jazycích, což ukazuje na jejich praslovanský původ, srov. bulh. вътък, st. a dial. ýтoк

(Gerov 3, 461), dial. také вътaк, вътъкa (Zelenina 1981, 119), mak. jaтoк, jутак, sln.

vótek, slk. útok, pol. wątek, luž. wutk, plb. vтəк (P–S 179), pom. vtk (PWb 3, 880,

Sychta 6, 104), r. утóк, ukr. утóк, утíк, dial. вутóк, уткa, поткáня, пiткáня

(Nikolajenko 2005, 89), br. утóк.

Praslovanské *tъkъ je derivát slovesa *vъ-tъkati ‘vetkat’, přičemž jmenný prefix

- představuje plný stupeň ablautu slovesného prefixu vъ-, jenž je reliktem původního vъn-

(srov. Kopečný 1973, 158–159 a 270n, Boryś 2005, 682; o slovese *tъkati viz kap. 1.4).

Původní význam psl. *tъkъ tedy byl ‘to, co je vetkané, co se vetkává’. V rámci

slovanských názvů, vyznačujících se velkou hláskovou variabilitou, lze za přímé

kontinuanty praslovanského slova považovat ch. dial. utȅk, č. útek, bulh. st. a dial. ýтoк,

slk. útok, r. утóк, ukr. утóк (утíк) a br. утóк. Sekundárně byly utvořeny tvary s

protetickým v-, resp. j-, a to ch. dial. vutek, votek, bulh. вътък, mak. jaтoк, jутак, sln.

vótek, pol. wątek, luž. wutk, plb. vтăк a pom. vtk. Formy s p-, tj. chorvatské ptka,

133

srbské птка a ukrajinské dial. поткáня, пiткáня, jsou dle Trubačeva pokračováním

pozdně praslovanské slovotvorné inovace *potъka (Trubačev 1963a, 21 a 1966, 119).

SOUČASNÝ STAV

Stejně jako názvy pro osnovu (viz 2.2.3.1) mají také slova, jež označovala původně

útek, v jednotlivých slovanských jazycích další, přenesené významy. V češtině je např.

doloženo dial. frazeologické spojení nedostává se (mu) útku s významem ‘je v nesnázích’,

‘jeho výmluva nedostačuje’ (Zaorálek 1963, 409, PSJČ 6, 672), srov. i slk. dial. nedostáva

sa útku ‘nedokáže se vyjádřit’ (Záturecký 1896, 60). V polštině se slovem wątek označuje

‘dějové pásmo, fabule’ a ‘struktura, téma něčeho’ (Szymczak 3, 665), v lužické srbštině

jdou doloženy významy ‘materiál, látka’ (HSRS 408 a Starosta 631) a v horní lužické

srbštině také ‘podstata, jádro (problému)’ (HSRS l.c.).

2.2.12.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. KUKICA

I přesto, že jsou termíny kontinuující psl. *tъkъ, resp. *potъka jak v chorvatštině,

tak v srbštině jednoznačně dominantní, používají se pro označení příčných nití příze také

další názvy. Jedním z nich je ch. dial. kȕkica (Zadar, Dalmácie, EAJ), deminutivum

substantiva (st. a dial.) kk s významem ‘koudel, chuchvalec’ (Rj. 5, 753), které se

v chorvatštině běžněji vyskytuje v augmentativní plurálové formě kùčine s významem

‘krátká a smotaná vlákna, která zůstávají z konopí nebo lnu po očesání’77 (Rj. 5, 722). Za

sémantickou a formální paralelu chorvatského názvu lze snad považovat r. dial. клок, jež je

doloženo ve významu ‘druh útku’ (SRNG 13, 301 s otazníkem).

Při etymologizování slova kk se obvykle vychází z psl. podoby *klъkъ, *klъka

‘koudel, zbytky po česání lnu’, která má kontinuanty také v dalších slovanských jazycích,

srov. csl. klъka, sln. st. (pl.) kólke ‘koudel, zbytky lnu’, dial. kuke (Pleteršnik 1, 421) tv.,

stč. (pl.) kluky tv. (StčS 2, 57), č. klk ‘chuchvalec’, anat. ‘jemné výběžky na povrchu

střevní sliznice’ (PSJČ 2, 144), slk. klk ‘chlup, chuchvalec’, ‘chuchvalec vlny’, anat.

‘jemné výběžky na povrchu střevní sliznice’ (SSJ 1, 703n), pol. kłak (pl. kłaki), r. клок, (pl.

клóчья) ‘chuchvalec (sena, příze, trávy atd.)’, ‘útržek, cár něčeho’ (SSRLJ 5, 1040), ukr.

dial. (pl.) клóччя ‘zbytky při česání lnu’ (Hrin. 2, 253) a br. dial. клóчча, клóччо ‘zbytky 77 Skok 2, 220 objasňuje utvoření formy se sufixem -ina jako snahu o zabránění homonymii s ch. kȕk ‘bok’.

134

při česání lnu’ (SBrH 2, 479). Doloženy jsou také derivované formy – bulh. st. a dial. (pl.)

клъчищa (Gerov 1, 374) ‘zbytky vzniklé při česání konopí’ a mak. колчишта tv.

Další výklad původu slova je nejasný a názory na něj odlišné. Machkovo srovnání

psl. *klъkъ s lit. klèkti ‘srážet se (o krvi)’ provázejí fonetické těžkosti (Machek 1968, 258).

Vasmer (1, 571) rekonstruuje psl. *plъkъ vycházeje z příbuznosti s lit. pláukas ‘vlas’, lot.

plaukas ‘chuchvalec’, ‘vlákno’, srov. i lot. dial. (pl.) plauki ‘to, co během tkaní odpadá od

hřebene; lupy; sněhové vločky’ (Smoczyński 2007, 469), a Sławski (podobně i Bezlaj 2,

58) spojuje *klъkъ s kořenem, který je obsažen ve slovesu *kolti ‘bodat, píchat’, lit. kùlti

‘bít’, lot. kut tv. a lit. pãkulos ‘koudel’ (Sławski 2, 247). Autoři moskevského

etymologického slovníku dávají psl. *klъkъ do souvislosti se zvukomalebným slovesem

*klъkati ‘bít, mlátit’ a se stind. kūrcá- ‘chomáč (trávy)’a lat. culcita ‘vycpaný pytel

sloužící jako polštář’ (ESSJ 10, 80n, TSRJ 341, srov. i Skok 2, 220; příbuznost lat. a stind.

slov předpokládá Walde 1, 302, odmítá ji však Mayrhofer 1986, 1, 386 a de Vaan 2008,

150).

I přes nejasnosti v etymologii slova lze určit motivaci pojmenování ch. dial.

termínu kȕkica ‘útek’ (a společně s ním snad také r. dial. клок tv.), jenž vznikl přenesením

původního významu ‘chuchvalec, zbytek lnu’, a to zřejmě podle toho, že koudel se

používala k výrobě hrubších přízí, z nichž se následně připravovaly útkové nitě (srov. také

ch. dial. kk ‘nejjednodušší příze’, uvedené v Rj. l.c.).

SRB. НАТКА, НАТКАВА

V jihovýchodním Srbsku se útek označuje dial. názvy нȁтка a нáткава (Marković

2006, 30, RSAN 14, 501), což jsou deriváty sloves нàткати ‘utkat’ a jeho iterativní

formy dial. нaткаваmu ‘utkávat’ (o ткȁти ‘tkát’ viz 1.4), označující podobně jako

deriváty psl. *tъkъ výsledek děje, tj. ‘to, co bylo utkáno’.

2.2.12.3 DALŠÍ ČESKÝ NÁZEV

PODĚLÁVKA

Stejně jako v chorvaštině a srbštině jsou také v češtině jednoznačně dominantními

názvy útku kontinuanty psl. *tъkъ (viz výše). Vedle nich byl nalezen jen jeden další

termín, a to dial. (Chodsko, Plzeňsko) podělávka (Jindřich 2007, 218, Falińska 3, mapa

135

91), jenž byl utvořen deverbizací slovesa podělávat s terminologickým významem

‘zpracovávat (plátno při tkaní)’ (Jindřich 2007 l.c.) pomocí sufixu -ka.

136

2.2.13 CÍVKA

Útek se před tkaním namotává na cívky a vkládá do člunku (případně útkové jehly,

srov. výše). Cívka se v chorvatštině, srbštině a češtině označuje jednak kontinuanty psl.

*cěvь, *cěva, *cěvъka, jednak mladšími názvy, a to ch. kàlem, srb. кàлем, ch. mòsūr, srb.

мср, ch. špȕla a č. fajfka, kaneta, píšťala a špulka.

2.2.13.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. CIJEV, SRB. ЦЕВ, Č. CÍVKA

ETYMOLOGIE

Ke kontinuantům psl. *cěvь, *cěva a *cěvъka patří ch. cjev, dial. civ, srb. цв, dial.

цијев, цевка (Falińska 3, mapa 72a), č. cívka, dial. cifka a odpovídající názvy v dalších

slovanských jazycích – bulh. цев, цéвка, mak. цев, цeвка, sln. cvka, slk. cievka, dial.

cevka, cifka, cieuka, cievečka (SSN 1, 208, Balleková 2009, 51), pol. cew, cewa, cewka,

dial. cywka, hl. cywa, cywka, dl. cewka, dial. cowka, st. cewa, cewka (Muka 1, 127), plb.

cev (P–S 46, Szydłowska-Ceglowa 1963, 52), pom. cėvka, r. цéвка, dial. цовка, чевка

(Lipina 2004, 201), bez proběhlé palatalizace r. dial. кева, кéвка (Birnbaum 1971, 43),

dále ukr. цíвка, br. цэўка, dial. цэлка, цывка (SBrH 5, 378), цылочка (TurS 5, 284), vše

‘cívka na tkaní’. R. dial. кева, кéвка a ze slovanských jazyků přejaté fin. käämi, käävi a

est. kääv ‘cívka’ umožňují rekonstruovat vedle psl. *cěvь také psl. dial. *kěvъ, *kěvъka

‘cívka’ (SP 2, 85, Anikin 1998, 115). Za nejbližší příbuzné slovanských slov se najčastěji

považují baltská slova – lit. šeivà ‘cívka na tkaní’, ‘útek’, ‘předloktí, holenní kost’, šaivà

‘cívka’ a lot. saĩva ‘cívka na tkaní’, ‘člunek na tkaní’ (Trautmann 1923, 301, Anikin 1998

l.c., Skok 1, 264, Derksen 2008, 76 aj.). Slovanské a baltské tvary se dále odvozují od ie.

kořene *se- s významem ‘řezat, oddělovat’ (s s-mobile). Někteří etymologové příbuznost

slovanských a baltských tvarů pro rozdílnost v násloví zpochybňují (tak např. Smoczyński

2008, 131; Fraenkel 2, 970 má poměr mezi náslovnými hláskami za nejasný, podobně také

ESSJ 3, 191), jiní ji vysvětlují jako následek variability původního indoevropského kořene,

ve kterém se střídala prostá a palatalizovaná velára *k/* (H–K 85, Derksen l.c., Snoj

2003, 72, srov. také Trubačev 1966, 112). Jinou etymologii uvádí Machek, který spojuje

praslovanské *cěvь, *cěva se slovesem *cěviti ‘zeslábnout, zhubnout’, ‘civět, zírat’ a lit.

kaivìnti ‘vyčerpat, vysílit’ (Machek 1968, 88, srov. také ESJS 2, 95).

137

Původním významem psl. slova byl dle všeho ‘stvol dutých rostlin’, z něhož se

následně vyvinuly významy označující stvolu vizuálně podobné předměty a zároveň

předměty, jež se z dutých stvolů vyrábějí. Ze stvolu rostlin se zřejmě vyráběly i primitivní

cívky, jak dokládá např. bulharské цев ‘odřezek dutého stébla rostlin, který slouží k

navíjení příze při tkaní’ (RSBKJ 3, 586) nebo pol. dial. cywka ‘kousek rákosu (třtiny),

uvnitř dutého, sloužící tkalci k navíjení příze’ (SGP 1, 168). Význam ‘cívka k namotání

příze’ lze vzhledem ke všeslovanskému rozšíření slova považovat za praslovanský.

SOUČASNÝ STAV

Kontinuanty psl. cěvь, *cěva a *cěvъka mají v jednotlivých slovanských jazycích

řadu dalších významů, utvořených přenesením původního významu ‘dutý stvol rostliny’,

případně významu ‘cívka k navíjení příze’.

Starobylý (a snad už praslovanský, srov. Anikin 1998, 115, ESJS 2, 95) je

metaforický význam ‘(dutá) kost’, doložený vedle ch. cjev, cjevànica ‘holeň, holenní kost’

(Rj. 1, 792 a 814, RHJ 126) a srb. цв tv. také v bulh. цивка ‘stehenní kost’ (Gerov 3, 523),

r. цéвка ‘jakákoliv dutá kost’, ‘kost v noze ptáků’ (SSRLJ 17, 580), ukr. цíвка tv. (Hrin. 4,

431), br. цэўка tv. (TSBM 5/2, 270), dial. ‘loketní kost’ (SBrH 5, 378). V chorvatštině a

srbštině označuje slovo cjev, resp. цв také ‘část (cívku) hudebního nástroje’ (např. u

varhan, Rj. 1, 792), srov. i srb. dial. цевáра ‘druh hudebního nástroje ve tvaru cívky,

vyrobený ze dřeva’ (Dinić 2008, 877), podobně i st. č. (Vusín, 1700) cívka ‘píšťala’

(Štědroň–Šlosar 2005, 57), k čemuž lze přiřadit i stsl. a csl. cěvьnica ‘druh hudebního

nástroje’, srbcsl. cěvьnica ‘píšťala’, sln. cvnica ‘varhany’ (Pleteršnik 1, 82), r. цевница

‘starobylý dechový hudební nástroj, mnohopíšťalová flétna’, ‘fujara’ (SSRLJ 17, 580),

‘nástroj vyrobený z rákosu, bambusu’ (ESJS 2, 94) a ukr. цівныця ‘mnohopíšťalová flétna’

(SUM 11, 225). V chorvatštině a srbštině je jako další doložen význam ‘část hlavně pušky

nebo jiné zbraně’ (Rj. l.c., Dinić 2008 l.c.), k tomu srov. také pol. dial. cewka (SGP 1, 169)

a r. derivát цевьё (SSRLJ 17, 581) tv. Ve spojení s různými adjektivy označují ch. a srb.

slova různé cívce podobné předměty, sloužící jednak k navíjení (drátů apod.), jednak

k vedení tekutin, např. ch. plinska cijev ‘plynová trubice’, vodovodna cijev ‘vodovodní

trubice’, cijev za poljevanje ‘hadice na zalívání’, srb. бетонска цев ‘betonová roura’,

канализациона цев ‘kanalizační roura’, гасна цев ‘plynová roura’ atd., srov. také

kompozitum ch. cjȅvovod, srb. цевовод ‘potrubí’.

138

Také v češtině mají céva a cívka další významy. Nejfrekventovanějším z nich je

význam ‘trubice v živočišném nebo rostlinném těle, která rozvádí krev či mízu’, srov. i sln.

céva a slk. cieva tv. Ze starší češtiny je doložen termín (pl.) cévy s významem ‘druh pasti

na lovení zvířat’ („osidla na lapání vlkův, lišek atd.“, Jungmann 1, 229), srov. k tomu pol.

st. cewka tv. (SJP 1, 824), a v českém mlynářském názvosloví označují cevy „kulovaté

kousky dřeva v kladnici zadělané, za které palce táhnou kolo paleční’ (Jungmann 1, 229),

srov. také pol. cewa ‘mlýnské kolo’, cewka ‘příčka na mlýnském kole’ (SJP 1, 824) a hl.

cywa ‘hnací mechanismus ve mlýně’ (Kral 1931, 27). V Jungmannově slovníku je

doloženo č. st. cievka ‘nástroj ke trestání podobný cívce’ (na jednom konci se do něj strčil

jazyk trestaného, který byl z druhého konce popálen rozžhaveným železem) a cev, cévka,

cevička, cevy ‘zuby v hodinách’ (Jungmann l.c.). Stč. cievka označovalo i ‘část pera’ a

‘brk’ (‘pouzdro na pera’, SStč 1, 142), dnes má č. cívka především technický význam

‘vodiče svinuté do válce’ (PSJČ 1, 263).

2.2.13.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. KALEM, SRB. КАЛЕМ

V chorvatštině a srbštině se cívka označuje také názvy cizího původu ch. kàlem,

dial. kàlam a srb. кàлем, které mají odpovídající ekvivalenty v bulh. калéм, mak. калeм,

калaм tv. (Falińska 3, mapa 72a). Slovo bylo do jihoslovanských jazyků přejato z

tureckého kalém ‘rákos’, ‘rákos na psaní’, ‘další předměty podobné rákosu, např. cívka,

roub atd.’, což je výpůjčka arabského qaläm ‘druh pera z rákosu’ (z turečtiny bylo přejato

také alb. kalam ‘kamenný proutek ke psaní na tabuli’, nř. καλέμι tv. a rum. zast. calém

‘kancelář’). Arabské qaläm bylo utvořeno adaptací řeckého κάλαμος ‘rákos, puškvorec’,

přeneseně také ‘trubka’, ‘pero na psaní’ (Skok 2, 18, Škaljić 1966, 387, BER 2, 164,

Lokotsch 1927, 82), které bylo přejato i do latiny v podobě culmus ‘stéblo’, ‘puškvorec’,

‘pero na psaní’ a dále do sthněm. halm ‘stéblo’, stprus. salme ‘sláma’ a lot. salms (srov. i

slovanské solma ‘sláma’). Za příbuzné řeckého slova bývá považováno stind. kalámaḥ

‘rákos na psaní’, ‘druh rýže’ a vše se odvozuje od ie. kořene *kelH- s významem ‘zvedat

se, čnít do výše’ (Frisk 1, 760n, EWD 2, 636, Machek 1968, 551n aj.). Původním

významem rekonstruovaného ie. *olh2-m-, *lh2-em- (Derksen 2008, 459, de Vaan 2008,

150) byl pravděpodobně ‘rákos, stéblo, sláma’, jak dosvědčují významy slov doložených

v jednotlivých ie. jazycích (srov. také Waniakowa 2009, 403–411). Z něj se následně

139

vyvinula řada významů sekundárních, založených na metaforickém (podle tvaru rákosu) či

metonymickém (podle materiálu) přenesení významu původního (srov. výše uvedené

významy ve staré řečtině).

V chorvatštině a srbštině jsou vedle významu ‘cívka’ doloženy také významy

‘rákos na psaní’ („trska (ne pero), izrezana i načinjena za pisanje, kojom pišu istočnjaci“,

Rj. 4, 769) a ‘roub’, v novější odborné terminologii ‘válec se spirálovitě namotaným

drátem, který vede elektrický proud’ a v srbštině navíc ‘vakcína’ (RSAN 9, 114n).

CH. MOSUR, SRB. МОСУР

Dalším označením cívky je ch. mòsūr, dial. masurka (Falińska 3, mapa 72a) a srb.

мср, doložené ve stejném významu také v bulh. масýр, масурче, mak. масур, масурка

(Davkova 2004, 133) a ukr. dial. мосóри (Tereško 1964, 105). Stejně jako v případě názvů

ch. kàlem a srb. калем jsou také ch. msūr a srb. мср výpůjčky z arabštiny přejaté

tureckým prostřednictvím. Turecké masura ‘cívka’ je přejímka arabského ma’ūra

‘tkalcovský člunek’, které vzniklo derivací ze slovesa aara ‘vyšívat’ (Škaljić 1966, 467,

Skok 2, 452).

V chorvatštině a srbštině jsou vedle významu ‘cívka’ doloženy také metaforické

významy ‘kukuřičný klas’, ‘krápník’ (srov. i bulh. dial. масýр tv., RBE 9, 206), ‘kus sliny

visící z úst’, ‘výrůstek na zobáku ptáků’ (Rj. l.c., RSAN 13, 86) a v srbštině význam (říd.)

‘druh tkaniny’ (RSAN l.c.).

CH. ŠPULA, Č. ŠPULE

Chorvatský termín špȕla, dial. špȕlja je stejně jako č. špule, špulka (srov. i sln. dial.

špola, slk. špuľa, špuľka, pol. szpulka, ukr. шпýля, шпýлька tv.) germanismus, přejatý

z něm. Spule ‘cívka’ (střhn. spuol(e), sthn. spuolo). Pro německé slovo se rekonstruuje

původní forma *spōlōn ‘tkalcovská cívka’, původně asi ‘uštípnutý (oválný) kus dřeva’,

jejíž původ je dále nejasný (Kluge 2002, 871n; srov. také Newerkla 2004, 502). Někteří

etymologové spojují slovo, doložené také v nor. a dán. spole, švéd. spole, isl. spôla, hol.

spoel a angl. spool, se slovesem něm. spalten ‘štěpit’ a s ie. kořenem *(s)pelH- ‘odštěpit,

oddělit’ (EWD 3, 1660 a 1686, Klein 2, 1495).

140

2.2.13.3 DALŠÍ ČESKÉ NÁZVY

FAJFKA

Jako označení cívky ke tkaní se v českých dialektech (Zlínsko) používá vedle názvů

cívka a špulka také termín fajfka (srov. v tomtéž významu slk. dial. fajfa, fajfočka a pol.

dial. fajfa, falfa, Falińska 3, mapa 72, Balleková 2009, 52), který byl utvořen metaforickým

přenesením původního (taktéž dial.) významu ‘dýmka’, v němž bylo slovo přejato do

češtiny z německého Pfeife ‘dýmka’, ‘píšťala’ (Newerkla 2004, 432). V češtině jsou vedle

uvedených významů doloženy i významy dial. ‘ručka u travní kosy’ (ČJA 3, 174) a

slangově (expres.) ‘starý voják, děda’ (PSJČ 1, 695).

KANETA

Ve francoužštině má původ český název kaneta (Fajmon 1990, 55), jenž je

výpůjčkou fr. canette ‘útková cívka’ (ČFTTS 32). Fr. canette je derivát substantiva canne

‘rákos’, ‘třtina’, ‘tyč’, jež pochází z provensálského cana tv., kontinuujícího lat. canna

‘trubička’, ‘rákos’, ‘třtina’, ‘rákosová píšťala’ (Gamillscheg 1969, 183 a 184). Do latiny

bylo slovo přejato ve stejném významu z ř. κάννα (Walde 1, 154).

PÍŠŤALA

Dial. název píšťala, pištalka (Hodura 1904, 66, Falińska 3, mapa 72) byl utvořen

metaforicky podle trubicového tvaru cívky, připomínajícího dechový hudební nástroj

(srov. výše německé Pfeife). České píšťala kontinuuje psl. *piščala (/*piščalь), doložené

také v dalších slovanských jazycích, srov. bulh. пищялка, mak. пишталка, ch. pìštljka,

srb. пиштљка, slk. píšťala, pol. piszczałka, hl. pišćałka, dl. pišćała, pom. iščłka (PWb

2, 19, Sychta 4, 281), r. пищáль, zast. пищáлка ‘starodávný dechový hudební nástroj’, ukr.

пищáль, br. пiщáль tv. Psl. *piščala a *piščalь jsou deriváty slovesa *piskati ‘pískat, hrát

na píšťalu’ se sufixem -ělь, kontinuujícího ie. onomatopoický kořen *p-, který je doložen

také v lit. pyškti ‘práskat, třískat’, lot. pĩkstêt ‘pištět, plakat’, lat. pīpīre ‘pípat’ a něm.

pfeifen ‘pískat’ (ESJS 11, 645).

141

2.2.14 ČLUNEK

Na cívku namotaný útek se vkládá do člunku, jehož pomocí je provlékán nitěmi

osnovy. Člunek je tvarován tak, aby byl pro tkalce snadný k uchopení a aby mohl být

zároveň správně veden osnovou (Bohnsack 1981, 82). Jak ukazuje slovanský lexikální

materiál, patří také člunek ke starobylým částem tkalcovského stavu. Svědčí o tom

kontiunuanty rekonstruovaného *čьlnъkъ, doložené vedle chorvatštiny, srbštiny a češtiny

také ve všech dalších slovanských jazycích. Bohatě zastoupeny jsou i názvy mladšího

původu, k nimž patří ch. barketa, bròdīć, lađica, navižela, sovjelo, srb. совељка a č.

snovalka.

2.2.14.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. ČUNAK, SRB. ЧУНАК, Č. ČLUNEK

ETYMOLOGIE

Termíny ch. čúnak, dial. čunek (Lang 1912, 76), čûnjek (Škrbina 1979, 142), čunjak

(Japunčić 1996, 30), ščunek, čonak (EAJ), srb. чýнак, dial. чуњак (Falińska 3, mapa 10a) a

č. člunek, st. a dial. člnek (doloženo od 14. stol., Klaret 1, 68), dial. člněk (Kazmíř 2001,

44), čluněk (Jindřich 2007, 48) kontinuují původní rekonstruovanou formu *čьlnъkъ tv.

(ESSJ 4, 143), doloženou dále ve sln. čolnek, čolnìč, slk. člnok, pol. czółenko, dial.

czołnek, czlónek, cółnik atd. (SGP 1, 286), hl. čołnk, dl. cołnik (SSA 4, 102n), plb. cånək

(Szydłowska-Ceglowa 1963, 52, P–S 45), pomsln. čωłnk (PWb 1, 118), kaš. čłnc (Sychta

1, 173), r. челнóк, ukr. чóвник, dial. челнок, чoлнuк (Nikolajenko 2005, 92), br. чaўнóк,

dial. чaўнáк, чaўнык (SBrH 5, 418).

Dle všeho již praslovanské deminutivum *čьlnъkъ bylo utvořeno jako derivát se

sufixem -ъkъ od základního psl. *čьlnъ ‘loď, člun’. Motivace pojmenování je zcela

průhledná: člunek na tkaní svým tvarem připomíná skutečný člun (stejně motivovány byly

také některé další názvy mladšího původu, viz dále). Sémantickou paralelou slovanského

*čьlnъkъ ‘člunek u tkalcovského stavu’ je něm. Schiffchen, Schifflein, deminutivum

základního Schiff ‘loď’ (Trubačev 1966, 36 považuje tuto shodu v sémantice za jakýsi typ

elementární příbuznosti, a vylučuje tak možnost indoevropské starobylosti tkalcovského

termínu).

Praslovanské *čьlnъ ‘člun, loď’ se odvozuje od ie. kořene *kelH- ‘zvedat se, čnít

do výše’ a jeho původní podoba se rekonstruuje jako *kno-. Při hledání indoevropských

142

příbuzných slovanského slova uvažují etymologové buď o litevském kélmas ‘kmen stromu,

pařez’, lotyšském cenus tv. (SP 2, 219n; za nejpravděpodobnější možnost pokládají také

autoři ESSJ 4, 142, ovšem poukazují na rozdílnost v přízvucích slovanských a baltských

slov; proti spojení s lit. kélmas je Anikin 1998, 159n), nebo o řídkém litevském kelnas

‘rybářský člun’, sthn. scalm ‘lod’’ a ags. helma ‘kormidelní páka’ (Zupitza 1900, 399,

Buga 1912, 235, Machek 1968, 105, Anikin l.c., Snoj 2003, 89n, srov. i Blažek 1991,

129n). Někdy se uvádějí také het. kalmi- ‘poleno’ (Snoj 2003 l.c.) či toch. A koläm, toch. B

*kolmo ‘loď’ (Blažek 1993, 489n). Původní význam psl. *čьlnъ je vzhledem k významu ie.

kořene rekonstruován jako ‘to, co bylo vyřezané/vysekané z kmene stromu’ (SP l.c., Snoj

2003 l.c.).

Ze slovanských jazyků byly kontinuanty psl. *čьlnъ přejaty do některých

neslovanských jazyků. Textilní termín s významem ‘tkalcovský člunek’ si vypůjčili

Maďaři, srov. maď. csónak, csolnok, csolnak, a v základním významu ‘člun’ bylo slovo

přejato do němčiny v podobě Zille ‘říční nákladní loď’ (Bielfeldt 1965, 53).

SOUČASNÝ STAV

Kontinuanty deminutiva praslovanského *čьlnъ mají vedle významu ‘tkalcovský

člunek’ také další, z velké části terminologické významy. V chorvatštině, češtině,

slovinštině (čolnič, Pleteršnik 1, 108), polštině, ruštině a běloruštině jsou dané výrazy

součástí krejčovské terminologie, kde značí ‘část šicího stroje, která vede při šití spodní

nit’. Ve starší češtině je doložen také význam ‘člunek na kadidlo v kostele’ (Kott 1, 193) a

v polštině označuje czółenko ‘nástroj na dělání ozdobných krajek nebo sítěk’ (SJP 1,

1155).

Relikty praslovanského *čьlnъkъ jsou reflektovány i v české toponymii, srov. např.

Člunek ‘název zaniklé obce u Troubek’ a Člunek ‘obec u Jindřichova Hradce’. Zatímco

název moravské obce byl podle Hosáka–Šrámka motivován tkalcovským člunkem

(Hosák–Čermák 1, 166), název obce u Jindřichova Hradce Člunek byl podle Profouse

vzhledem ke své poloze blízko rybníků pojmenován spíše podle lodi, člunu (Profous 1,

357).

143

2.2.14.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. BARKETA

Ch. dial název barketa (EAJ, ostrov Lastovo, Dalmácie), který byl stejně jako

kontinuanty psl. *čьlnъkъ motivován plavidlem, je výpůjčkou italského barchetta ‘loďka’,

deminutiva základního barca ‘loď’. Do italštiny (stejně jako do dalších románských

jazyků, srov. např. fr. barque ‘člun, loď’ a šp. barco tv.) bylo slovo přejato přes latinské

barca, baris ‘loď’ z řeckého β©ρις ‘egyptská loď, ‘druh voru’, které je výpůjčkou

egyptského (koptského) barī ‘loď, člun’ (Frisk 1, 220, Walde 1, 96). Do chorvatštiny byla

přejata také nedeminutivní italská forma barca, a vypůjčené ch. brka tak od 15. století

(Rj. 1, 189) označuje ‘malou loď’ (z románských jazyků bylo analogicky přejato např. také

české bárka, pol. barka ‘malá loď, člun’, r. бáрка ‘nákladní pramice’, něm. Barke ‘loďka,

rybářský člun’ atd.).

CH. BRODIĆ

Také ch. dial. bròdīć (ostrov Rab, Dalmácie, EAJ), deminutivum substantiva brd

‘loď’, bylo utvořeno metaforickým přenesením primárního významu ‘loďka’.

Chorvatské brd, doložené v literárních památkách od 13. století (Rj. 1, 666),

označuje ‘plavidlo předepsané konstrukce, delší než 12 metrů, schopné plavby’ (RHJ 102),

ve st. chorvatštině také ‘brod’, tj. ‘mělké místo ve vodním toku, po kterém se dá přejít’. Na

základě jinoslovanských paralel, srov. bulh. брод ‘brod’, mak. брод ‘brod’, ‘loď’, srb.

брд ‘větší loď’, brod’, sln. brd ‘brod’, ‘loď’, č. a slk. brod ‘brod’, pol. a hl. bród ‘brod’,

dl. brod ‘brod’, ‘břeh’, plb. bruod ‘brod’ (Rost 1907, 190n), pom. brd ‘brod’ (PWb 1, 54),

r. брод ‘brod’, dial. přeneseně také ‘rybářské náčiní’ (SRNG 3, 184), ukr. брiд ‘brod’, říd.

‘proud, rameno řeky’, br. брод ‘brod’, se rekonstruuje psl. *brodъ s významem ‘brod’,

‘mělké místo ve vodě’. To je deverbativním derivátem slovesa *bresti/*brьsti ‘brodit se’

(sln. brésti, č. st. břísti, slk. dial. bŕsť, plb. (3. os. sg.) bradĕ (P–S 40), r. брести, ukr.

брести, br. брысцí),78 jež je pokračováním ie. kořene *bhred(h)- ‘brodit se’. Za nejbližší

příbuzné slovanských slov jsou považovány lit. brìsti ‘brodit se’, brãdas ‘rybolov’,

bras(tv)á ‘brod’, lot. brist ‘brodit se’ (LIV 2001, 91, SP 1, 383, Berneker 86n) a někdy i

alb. bredh, trák. toponymum Brédai či kelt. hydronymum Bredanna (ESSJ 3, 15, Snoj

78 Srov. také iterativum *broditi a jeho slovanské kontinuanty bulh. брóдя, mak. броди, sln. bròditi, č. brodit (se), slk. brodiť (sa), hl. brodzić (so), dl. broźiś, pol. brodzić, r. бродить, ukr. бродити, br. брадзíць.

144

2003, 57, Matasović online; S–A 1975, 212 a ESJS 9, 537 pokládají toto spojení za

nejisté).

V dnešní chorvatštině a srbštině je na rozdíl od dalších slovanských jazyků, kde

převažuje původní význam ‘brod’, dominantní význam ‘(větší) loď’, který je doložen i

v makedonštině a slovinštině. Byl utvořen metonymickým přenesením významu ‘mělké

místo ve vodě, brod’ → ‘prostředek, jehož pomocí se přes brod lze dostat’ (Skok 1, 216,

Gluhak 152, Matasović online). Starší význam ‘brod’ zůstal v chorvatštině a srbštině dobře

doložen v toponymii, srov. např. názvy měst Slavonski Brod, Bosanski Brod atd.

CH. LAĐA, LAĐICA

Ch. dial. termíny lđa, lđica, ladjica, ladvice (EAJ, Falińska 3, mapa 101a) jsou

stejně jako všechny doposud analyzované názvy člunku metaforickým pojmenováním dané

části tkalcovského stavu podle plavidla. Slovotvorně motivujícím pojmenováním bylo ch.

lđa ‘loď’, jež má odpovídající ekvivalenty v dalších slovanských jazycích: stsl. ladii

‘lod’, ‘člun’, bulh. лáдия, st. лaдя (Gerov 2, 1), mak. лáѓa, srb. лђа, sln. ládja, č. a slk.

loď, pol. a hl. łódź, dl. łóź, plb. lüďă (P–S 89), pomsln. a kaš. říd. łoa, vše ‘loď’, r. dial.

ладья, лóдья ‘rybářská nebo obchodní plachetnice’, ‘člun’ (SRNG 16, 240 a 17, 107), ukr.

st. лóдя ‘koryto, žlab’ (vydlážděné místo pod vnějším kolem vodního mlýna’, Hrin. 2, 374)

a br. dial. лодзь ‘malá loď, člun’ (Bjal’kevič 1970, 252).

Pro praslovanštinu se rekonstruují formy *oldi, *oldьji a *oldьja s významem

‘loď’, ‘malé plavidlo, člun’. Příbuzné jsou lit. eldijà, aldijà ‘kmen stromu, loďka’, nor.

dial. olda ‘koryto’, šv. dial. ålla tv., dán. olde ‘velké necky, koryto’ a ags. aldot, aldaht

‘koryto’. Vzhledem k uvedeným dokladům se předpokládá baltoslovansko-germánský

původ slova, jež se odvozuje od ie. *oldh- ‘koryto’ (ESJS 7, 397, Boryś 2005, 303, Sch.-

Šewc 771 aj.),79 s původním významem ‘vydlabaný kmen stromu’, odtud přeneseně ‘loď,

člun (vyrobený z vydlabaného kmene)’ a ‘koryto’. Někdy se k danému výčtu dodává ještě

toch. B olyi ‘loď’ a hovoří se o severoindoevropské izoglose (Windekens 1976, 334,

Blažek 1993, 491, ESSJ 32, 54).

79 Snoj 2003, 342 uvádí pro sl. slovo ie. praformu *aldhíH2- ‘něco podobného korytu’, Derksen 2008, 367 rekonstruuje bsl. *old-iH-aH a ie. *Holdh-eh2 a *H2eldh-eH2.

145

CH. NAVIŽELA

Na Istrii je doložen dial. název navižela (Orlić 2002, 104), který je přejímkou

italského termínu navicella ‘tkalcovský člunek’, utvořeného metaforickým přenesením

původního významu ‘loďka, člunek’. Italské navicella je deminutivum substantiva nave

‘loď’, jež je pokračováním latinského nāvis ‘loď’ (lat. deminutivum je nāvicula ‘loďka’).

Východiskem latinského slova je ie. *néH2-u- ‘loď’, jehož kontinuanty nalezneme i

v dalších ie. jazycích, srov. např. véd. náu- ‘lod’’, ř. νας tv., stir. nau tv., stsev. nór tv. atd.

(NIL 515n, de Vaan 2008, 403, Beekes 2010, 2, 999).

CH. SOVJELO, SOVJELA, SRB. СОВЕЉКА, СAВЕЉКА

Na pobřeží Jaderského moře v Chorvatsku a v jižní části Srbska se člunek označuje

dial. termíny ch. sovìlo, sovjelo, sovjela (EAJ, Falińska 3, mapa 101a, Ivanišević 1904, 70,

Rj. 15, 933) a srb. совељка, совjељка, сaвељка, сyвеjка, совељагa (EAJ, Antonijević

1971, 67, Marković 2006, 70). Ekvivalenty těchto termínů jsou doloženy také v dalších

jihoslovanských jazycích, srov. bulh. совáлка, софалка, mak. совaлка (RSKBE 3, 260,

RMJ 3, 258 a Falińska 3, mapa 101a) a sln. st. suvlnica (Pleteršnik 2, 597). Trubačev

(1966, 37n) rekonstruuje na základě uvedených dokladů pozdně praslovanské

(jihoslovanské) *sovadlo, *sovidlo, derivát slovesa *sovati ‘házet, strkat’, ‘rychle (něčím)

pohybovat’ se sufixem -dlo, jenž byl následně v jednotlivých jihoslovanských jazycích

doplněn o variantní sufixy -la, -ka a v případě srb. совељагa -jагa (jímž se tvoří

augmentativa, srov. např. také ch. (pl.) prečage ‘podélné příčky v základní konstrukci

tkalcovského stavu’, viz 2.2.2.1). Názvy popisují činnost vykonávanou člunkem, kterou je

jeho prostrkování či prohazování nitěmi osnovy.

Praslovanské *sovati (Smoczyński 2007, 627 a Boryś 2005, 587

předpokládají původní infinitiv *suti) je doloženo ve většině slovanských jazyků se dvěma

formami vokalismu kořene (-o- nebo -u-): bulh. сóвам, ch. st. a dial. suvati (Rj. 17, 85),

srb. dial. сyвати (се) (сyва се ‘natahovat se za něčím, brát’, Dinić 2008, 798), sln. súvati,

st. a dial. sováti (Pleteršnik 2, 534), č. -souvat, slk. -súvať, pol. a hl. suwać, dl. suwaś, pom.

sëvac (PWb 2, 231, Sychta 5, 35), r. совáть, ukr. сóвaти, br. сóвaць, vše s významem

‘sunout, strkat, posouvat’. Neslovanskými příbuznými slovanského *sovati jsou pouze lit.

šáuti ‘střílet’ a lot. šaũt ‘strkat, střílet’, což ukazuje na baltoslovanský původ slova a

146

dovoluje rekonstruovat výchozí kořen *śouH- kontinuující ie. *eH-80 ‘házet, strkat,

sunout’ (Derksen 2008, 462, LIV 2001, 330, Smoczyński 2007 l.c., ESJS 14, 859).

Trubačev se domnívá, že název tkalcovského člunku byl utvořen přenesením

staršího významu ‘tkací jehla u primitivního vertikálního tkalcovského stavu’ (která

vývojově předcházela člunku): „Вернее сказать, функцию позднейшего челнока

выполняла на этом станке, как мы уже знаем, примитивная деревянная игла (radius),

обмотанная уточной пряжей и быстрым, ловким движением вбрасываемая в зев.“

(Trubačev 1966, 37). Své tvrzení odůvodňuje skutečností, že dané termíny jsou doloženy

pouze na Balkáně, kde se na vertikálním stavu tkalo ještě ve 20. století, díky čemuž se zde

mohlo zachovat staré označení tkací jehly, jímž byl následně pojmenován dokonalejší

nástroj určený k provlékání útku osnovou, tj. tkalcovský člunek. Trubačev zároveň

zpochybňuje možnost, že by relikty psl. *čьlnъkъ ‘tkalcovský člunek’ byly v uvedených

jihoslovanských jazycích nověji nahrazeny deriváty slovesa *sovati (tedy názvy

označujícími nástroj na technologicky nižší úrovni), což potvrzuje teorii o archaičnosti

jihoslovanských termínů kontinuujících původní *sovadlo, *sovidlo. Předpoklad

primárnosti významu ‘tkací jehla’ a sekundárnosti významu ‘tkalcovský člunek’ je

podepřen i slovanskými sémantickými paralelami – pokud by byly názvy kontinuující

*sovadlo, *sovidlo utvořeny primárně jako označení tkalcovského člunku, potom by se

motivace jejich pojmenování diametrálně lišila od motivace většiny ostatních názvů,

utvořených metaforickým přenesením pojmenování plavidla (srov. výše analyzované

názvy a např. také ukr. dial. кaюк ‘malá loď’ → ‘tkalcovský člunek‘, Nikolajenko 2005,

92).

2.2.14.3 DALŠÍ ČESKÝ NÁZEV

SNOVALKA

V češtině je doložen ojedinělý dial. název snovalka (PSJČ 5, 473, cit. podle B.

Němcové). Jde o derivát slovesa snovat ‘vytvářet osnovu’ (k etymologii viz 2.2.3.1) se

sufixem -ka. Vzhledem k formantu -l- je pravděpodobné, že název byl utvořen pod vlivem

již existujícího staršího termínu snovadlo ‘nástroj ke snování’, není však zcela jasná jeho

motivace pojmenování (snad jde o metonymické přenesení významu spočívající v (blíže

neurčené) souvislosti mezi osnovou a člunkem, který jí prochází). 80 Pokorny 954 rekonstruuje kořen *seu-.

147

2.2.15 PROUTEK V ČLUNKU

Uvnitř tkalcovského člunku se nachází podélný proutek, na který se navléká cívka

s útkem (obrázek) a pro nějž se v analyzovaných jazycích používají zvláštní názvy

metaforického či metonymického původu.

Tkalcovský člunek s proutkem uprostřed (podle Falińska 3, 100).

2.2.15.1 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. IGLA

Chorvatský dial. název igla, doložený v severní Dalmácii (ostrov Dugi otok, Oštrić

1993, 287), je metaforickým označením proutku v člunku, jenž svým tvarem připomíná

šicí jehlu, přičemž přenesení významu nepochybně usnadnila blízkost obou

terminologických soustav, tj. tkalcovské a krejčovské. Chorvatské ìgla ‘jehla’ kontinuuje

všeslovanské a praslovanské *jьgъla (k etymologii viz ESJS 4, 239, Snoj 2003, 216,

Derksen 2008, 210 aj.). Ve stejném významu ‘proutek v tkalcovském člunku’ je doloženo

také sln. dial. igla a mak. dial. игла (Falińska 3, mapa 100a).

CH. SERCE, SRDAČKA, SRB. СРДАЧКA, СВРДАЧКА

V chorvatských a srbských pramenech a literatuře se jako označení proutku

v tkalcovském člunku nejčastěji vyskytují názvy náležící k rodině slovanského *sьrdьce81

‘srdce’, srov. ch. dial. serce (Kotarski 1915, 245), sdačka (Iveković–Broz 2, 457), srdàšče

(Rj. 16, 235 cit. podle Hefeleho), srb. dial. срдачка (Vuk 730), сврдачка (Mijatović–

Bušetić 1925, 139, Antonijević 1971, 67) a срдшче (Vuk l.c.). Názvy byly utvořeny

metonymickým přenesením původního anatomického významu ‘srdce’ (ch. sce, srb. сpце)

podle umístění proutku uprostřed člunku a jeho charakteru centrální části daného nástroje.

Stejně motivované názvy jsou doloženy také v dalších jihoslovanských jazycích, srov.

81 Slovanské *sьrdьce kontinuuje ie. *ḗr-, *d-, k němuž náleží také lit. širdìs ‘srdce’, lot. sids tv., lat. cor, gen. cordis, řec. καρδία, stind. krdi atd., vše ‘srdce’ (Boryś 2005, 542, Furlan in Bezlaj 3, 304, Derksen 2008, 485, NIL 417n aj.).

148

bulh. dial. сърцé, сердефце, средейце (Mladenov 1971, 148), mak. сврдeшцe a sln. srcé

(Falińska 3, mapa 100a).

2.2.15.2 ČESKÉ NÁZVY

DUŠE

Metonymickým přenesením původního významu duše ‘nehmotná podstata lidské

bytosti’ byl utvořen č. dial. název proutku v tkalcovském člunku duše, duša (Alferi 1987,

80, Tykač 1909, 29, Svobodová 1983, 179), doložený také v ch. dial. duša, slk. dial. duša

(Balleková 1997, 182), pol. dial. dusza tv. (Falińska 3, mapy 100 a 100a) a ukr. dial.

дýшка (Hanudel’ 76, mapa 61). Z hlediska motivace pojmenování podle ‘středu, centrální

části, podstaty něčeho (v tomto případě tkalcovského člunku)’ lze uvedený název srovnat

s výše analyzovanými jihoslovanskými názvy utvořenými přenesením původního významu

‘srdce’.

PROUTEK

Český název proutek vznikl stejně jako slk. prútik (Falińska 3, mapa 100) a r. dial.

пруток, прутuк tv. (Gromov 1992, 68) sémantickou specializací původního významu

‘proutek’. Z formálního hlediska je č. proutek deminutivum základního prut ‘dlouhá

nerozvětvená větev’, jež kontinuuje psl. *prtъ ‘prut, větev’ (srov. dále bulh. прът, mak.

прат, ch. prt, srb. прт, sln. prt, slk. prút, pol. pręt, hl. prut, dl. pšut, plb. prt, pom.

prąt, r., ukr. a br. прyт). Původ psl. *prtъ nebyl dosud jednoznačně objasněn. Nejčastěji

je však spojováno s germánskými formami – stsev. spretta ‘stříkat, sršet, rašit’, nor.

sprant(a), ags. sprēot ‘tyč’, angl. sprout ‘výhonek, klíček’ a něm. Sproß ‘výhonek, odnož’

(Sch.-Šewc 1164n, Snoj 2003, 587, Machek 1968, 488).82

ŠRÁK

Posledním nalezeným českým označením proutku v cívce je dial. šrák (Falińska 3,

mapa 100, Jungmann 4, 501), které lze zřejmě formálně spojit se stč. a č. st. šrák

‘podstavec (např. u necek, u nádoby na mléko atd.)’ či ‘kozlík, na který se pokládá dřevo u

ohně’ (Jungmann l.c.). Staročeské šrák bylo přejato ze střhn. schrage (něm. Schragen)

82 K přehledu dalších etymologií viz ESJS 12, 730n.

149

‘šikmé nebo křížem zasazené kůly, křížem postavené dřevěné nohy sloužící jako

podstavce’ (Newerkla 2004, 308).

Název proutku v člunku mohl být utvořen přenesením tohoto významu, spíše však

bylo motivujícím pojmenováním jiné, ve slovnících a literatuře nedoložené slovo, snad

s obecným významem ‘kůl’, ‘tyč’.

150

2.2.16 BIDLO

K základním částem tkalcovského stavu patří tzv. bidlo, velký dřevěný rám

umístěný v horní části základní konstrukce tkalcovského stavu. Pravidelným pohybem

bidla, na kterém je upevněný tkalcovský hřeben (viz další výklad) dochází k přibíjení nití

útku k nitem osnovy. V chorvatštině, srbštině i češtině je bidlo nejčastěji označováno

názvy kontinuujícími rekonstruované *bidlo – ch. blo, srb. бȕло a č. bidlo. Uvedené

termíny jsou zařazeny do kapitoly o názvech s předpokládaným praslovanským původem i

přesto, že (jak se ukáže v dalším výkladu) není jejich psl. původ zcela prokazatelný.

Dalšími nalezenými názvy bidla, jež budou analyzovány v následujících kapitolách, jsou

ch. bdilo, srb. бpдило, ch. òglblje, srb. òглбље, ch. žlga a č. lado a šlok.

2.2.16.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. BILO, SRB. БИЛО, Č. BIDLO

ETYMOLOGIE

Termíny ch. blo, srb. бȕло a č. bidlo, jež jsou ve všech třech sledovaných jazycích

jako označení bidla u tkalcovského stavu názvy s převahou dominujícími a zároveň

oficiálními, mají odpovídající formální i sémantické paralely v dalších slovanských

jazycích, srov. sln. bílo, slk. bidlo, (pl.) bidla, bilá (Uhlár 1963a, 336, SSN 1, 116) a pol.

(pl.) bidła, bidły (Falińska 3, mapa 99), k nimž lze zařadit i prefigované či sufigované

formy, jako jsou r. (pl.) набилки, dial. нaбéлкu, пoбeлкu (Trubačev 1966, 57, Lipina 2004,

193), ukr. нáбeлкi, нáбiлкi (Nykončuk 1979, 239), br. (pl.) нaбiлкi, нáбільніцы (Smirnova

2008, 100) a č. dial. bidlen, slk. dial. bidlen, bidlan (SSN l.c.), vše s významem ‘bidlo u

tkalcovského stavu’.

Na základě uvedených dokladů se rekonstruuje výchozí forma *bidlo, která byla

jako nomen instrumenti utvořena pomocí sufixu -dlo (srov. např. i *vortidlo) ze slovesa

*biti ‘bít’. Substantivem *bidlo se původně zřejmě označoval obecně ‘nástroj, jehož

pomocí se něco přibíjí’ a tento obecný význam byl následně specializován mj. na ‘bidlo u

tkalcovského stavu’ (tj. ‘nástroj, jehož pomocí se přibíjí útek k osnově’). O primárnosti

obecného významu a sekundárnosti specializovaného významu svědčí především doklady

příbuzných slov z jiných indoevropských jazyků, srov. např. niz. beitel ‘nůž’, ‘dláto’,

střhněm. beiDZel ‘klín’ či ř. φιτρóς ‘kmen, kláda, klacek’, a také historie samotné části

151

tkalcovského stavu, která ještě netvořila součást primitivního, tj. praslovanského

tkalcovského stavu (ESSJ 2, 95, Trubačev 1966, 132).

Slovanské sloveso *biti je (vedle ie. paralel uvedených výše) příbuzné s arm. bir

‘klacek’, lat. findere ‘štípat’, sthn. bīhal ‘sekyra’, něm. Beil ‘sekyra’, stir. benaid ‘bít’ a

odvozuje se od ie. kořene *bhiH- < *bheH- ‘bít’ (Berneker 1, 117, Walde 1, 500, ESSJ 2,

100, LIV 2001, 72, ESJS 1, 63, Boryś 2005, 26 aj.).

SOUČASNÝ STAV

Vedle specializovaného významu ‘bidlo u tkalcovského stavu’ se ve slovanských

jazycích nalézají doklady také dalších významů kontinuantů psl. *bidlo. V geografické

terminologii všech jihoslovanských jazyků je doložen termín s významem ‘horský hřeben’,

srov. bulh. било, mak. било, ch. blo, srb. бȕло (doklady od 13. století, Rj. 1, 302) a sln.

bílo (Schütz 1957, 27, Vidoeski 1999, 21). Schütz (1957, 6n) a souhlasně s ním Machek

(1957b, 303) vycházejí z metaforického přenesení významu ‘bidlo u tkalcovského stavu’

→ ‘horský hřeben’, přičemž Machek navíc specifikuje eventuální tertium comparationis,

kterým byly zuby u tkalcovského bidla, jež mělo ještě formu blízkou tkalcovskému hřebeni

(srov. také 2.2.17.1).

Dalšími z frekventovaných významů chorvatského a srbského slova jsou ‘srdeční

tep’ a ‘tepna’. Ve významu ‘srdeční tep’ (z něj přeneseně také ‘místo, kde lze srdeční tep

cítit’ (na vnitřní části zápěstí), RSAN 1, 552) je slovo doloženo až od 18. století. Novotvar,

utvořený ze sloves ch. bti, srb. бȕти ‘bít’, je sémanticky nezávislý na původním významu

‘nástroj k bití’ (snad však bylo pod jeho vlivem užito sufixu -lo, primárně užívaného ke

tvoření názvů nástrojů). Význam ‘tepna’ vznikl metonymickým přenesením významu

‘srdeční tep’ a byl z něj následně utvořen metaforický význam ‘hlavní (dopravní) linie’

(RSAN l.c.), srov. stejný přenesený význam č. tepna. Další významy chorvatského blo a

srbského бȕло jsou konkrétní a označují většinou nástroj či jeho část s motivací ‘to, co je

přibité’, ‘to, čím se něco přibíjí’, ‘to, čím se do něčeho bije’, srov. např. ‘u nářadí ta část,

do které jsou přibity jiné části (např. u hrabí místo, kde jsou zuby)’, ‘deska, do které se bilo

místo zvonu při svolávání bohoslužby, klepadlo’ (v literatuře od 12. století), ‘dřevo,

kterým se něco spojuje nebo upevňuje’ (např. ‘příčné dřevo, které spojuje nohy postele’) či

‘podélný trám na střeše domu’ (Rj. l.c., RSAN l.c.).

152

V češtině je bidlo doloženo zejména v obecném významu ‘tyč, žerď’, který byl

zřejmě utvořen generalizací staršího, v češtině nedoloženého významu ‘tyč, jíž se něco

přibijí’ (srov. také významy výše uvedených ie. paralel střhněm. beiDZel ‘klín’ a ř. φιτρóς

‘kmen, kláda, klacek’). Sémantickou specializací obecného významu ‘tyč, žerď’ vznikla

řada významů přenesených, jako např. dial. ‘tyč u kamen, na kterou se dříve zavěšovalo

mokré prádlo, utěrky apod.’ (ALJ), k tomu srov. slk. dial. bidlo ‘dřevěná deska na

zavěšování šatů, peřin, kukuřice apod.’ (SSN 1, 116), dále č. ‘tyč, na které nocuje drůbež,

hřad’, ‘tyč u studny sloužící k vytahování okovu s vodou’, ‘rybářská tyč’, ‘žerď lodi, ke

které se upevňuje plachta’, ‘podélný trámek v plotě’, ‘plochá příčka v žebřinách’

(Jungmann 1, 121, Machek 1968, 54, ČJA 3, 96, 294 a 524).

2.2.16.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. BRDLO, BRDILO, SRB. БРДИЛО, НАБРДИЛО

V chorvatštině a srbštině se jako označení bidla u tkalcovského stavu užívají také

názvy utvořené derivací ch. bdo a srb. бpдо s původním významem ‘tkalcovský hřeben’

(viz 2.2.17). Jsou jimi ch. bdilo, dial. brdlo a srb. бpдило, s prefixem набpдило (Japunčić

1996, 22, Marković 1978, 196, RSAN 2, 136). Obdobné formy jsou doloženy také

v dalších jihoslovanských jazycích, srov. bulh. dial. (pl.) брдели (BDA) a mak. dial. (pl.)

брдила, брдилки (Falińska 3, mapa 99a, Budziszewska 1971, 169).

Formanty -ilo/-ило, jimiž byly derivovány výchozí formy chorvatských a srbských

názvů ch. bdilo a srb. бpдило, набp дило, jsou zřejmě od původu sufixy -lo/-ло (< -dlo),

dotvořené pod vlivem blízkých názvů jiných částí tkalcovského stavu, např. ch. blo, srb.

бȕло či ch. vràtilo a srb. врàтило. V obou dvou jazycích je užití slov omezeno na

terminologii tkalcovského stavu, pouze původní význam srb. dial. бpдило byl metaforicky

přenesen na ‘dolní čelist zvířat’ (RSAN l.c.).

CH. OGLOBLJE, SRB. ОГЛОБЉЕ

Ch. dial. òglblje, ugloblje, oglabije a srb. dial. òглбље (EAJ, Ivanišević 1904, 70,

RSAN 16, 596) jsou deriváty se sufixy -lje, -ље sloves ch. uglòbiti a srb. углòбити

‘zasadit, vložit (např. klín)’, která vznikla prefixací ch. glòbiti a srb. глòбити s původním

(v chorvatštině ani srbštině nedoloženým) významem ‘hloubit, dlabat’, v současném jazyce

pouze ‘trestat’.

153

Ch. glòbiti a srb. глòбити patří do rodiny psl. *globiti ‘hloubit, dlabat’,

‘opracovávat dřevo dlátem’, k níž náleží také substantivum *globa ‘tyč, žerď, kus dřeva,

klín’ (srov. bulh. глóба, mak. глoба, ch. glòba, srb. глòба, sln. globa, vše ‘trest’, stpol.

głoba ‘zlost’, hl. głoba ‘cena, hodnota’, r. dial. глoбá ‘žerď, ‘cestička, stezka’ a ukr. глoбá

‘ohnuté dřevo’, ‘železný klín’, přeneseně ‘starosti’). Většina etymologů rekonstruuje

primární, ve slovanských jazycích však nedoložené sloveso *glebti s původním významem

‘rýt, hrabat, silně tisknout, mačkat’, jemuž odpovídá lit. glbti ‘objímat’ a lot. glbt

‘chránit, ochraňovat’, vše náležící k ie. kořeni *geleb(h)- ‘rýt, tisknout’ (ESSJ 6, 131n, SP

7, 116n, Snoj 2003,175 aj.). Psl. *globa je o-stupňový derivát slovesa *glebti s původným

významem ‘to, čím se něco zpevňuje, tiskne’, ‘tyč, žerď’ (ESSJ l.c. doplňuje význam

‘cestička’), z něhož se následně vyvinuly významy přenesené, mezi nimi i

v jihoslovanských jazycích dominantní význam ‘trest’ (pravděpodobně metonymicky

podle tyče jako primitivního nástroje k trestání) a dálé významy ‘smutek, starost’,

‘starosti’, ‘cena, hodnota’. Význam cesta byl motivován zřejmě přímo slovesem *glebti a

značil ‘vyrytou cestu’ (ESSJ 6, 133).

Lze předpokládat, že v chorvatském a srbském názvu bidla u tkalcovského stavu je

reliktově doložen starý význam slova ‘tyč, žerď’, jenž byl sémanticky specializován na

‘tyč u tkalcovského stavu’, srov. také stč. ohlobně ‘sloup, pilíř’, ‘okraj, obruba, zejména u

studny’ (StčS 2, 318).

Náslovné o- chorvatského òglblje a srbského òглбље ‘bidlo tkalcovského stavu’

bylo podle Skoka (1, 563) utvořeno analogicky podle ósoje ‘stinné místo, stín’ (očekávané

by bylo uglblje a yглбље podle výchozích sloves ch. uglòbiti a srb. углòбити).

CH. ŽLAGA

Chorvatský dial. název žlga je ve stejném významu doložen také ve slovinštině

v podobě dial. (pl.) žlge, žlje (Lang 1912, 75, EAJ, Pleteršnik 2, 955 a 956). V obou

jazycích má slovo navíc význam ‘hřeben na čištění vlny’ (Rj. 23, 452 podle Francev 1907,

389, Furlan in Bezlaj 4, 461).

Chorvatské žlga je germanismus přejatý ze středohornoněmeckého slage

s obecným významem ‘prostředek, jehož pomocí se něco přibíjí’ (srov. také něm. reg.

Schlage ‘kladivo’ < schlagen ‘bít’), který byl v chorvatštině (a slovinštině) sémanticky

specializován na ‘bidlo u tkalcovského stavu, jímž se přibíjí útek k osnově’ (Striedter-

154

Temps 1958, 225, Schneeweis 1960, 57) a ‘hřeben na čištění vlny’ (vyloučeno není ani

přejetí již terminologizovaného výrazu z němčiny, viz dále). Druhý význam ‘hřeben na

čištění vlny’ byl podle M. Furlanové (Furlan in Bezlaj 4, 461) motivován tím, že původně

se do vlny při jejím čištění bilo, mlátilo. Odkazuje přitom na specializovaný význam

německého die Wolle/den Flachs schlagen ‘vyklepávat vlnu/len’ (srov. také Sterzinger 4,

204). Takový výklad sémantiky slova je však problematický, a to z toho důvodu, že

hřebenem na čištění vlny či lnu se do textilních vláken při jejich zpracování nebilo, ale

byla jím provlékána. „Bití lnu“ se provádělo prostřednictvím jiných nástrojů, a to tzv.

mědlice či trdlice (ch. tlica), jíž vývojově předcházel jednodušší nástroj (prkno ve

stojánku, LK 1, 471), označovaný v ch. jako nožna stupa, srov. „Idemo tuči konope za

povesma“, tj. „Jdeme tlouct/bít konopí na povesma“ (Eckhel 1987, 203). Reálnější se proto

jeví jiný výklad sémantického vývoje obou názvů, založený na primárnosti významu ‘bidlo

u tkalcovského stavu’, srov. také něm. Schlag tv., schlagen ‘přibíjet bidlo s tkalcovským

hřebenem k osnově’, Anschlag ‘útek’, anschlagen ‘přibít útek k osnově’ (Grimm online,

Sterzinger l.c.), z něhož byl metaforickým přenesením významu (zřejmě podle

tkalcovského hřebene, jenž je v bidle zasazen) utvořen význam ‘hřeben na čištění vlny’

Srov. také č. šlok ‘bidlo u tkalcovského stavu’ (2.2.16.3).

2.2.16.3 DALŠÍ ČESKÉ NÁZVY

LADO

V češtině se vedle převažujícího termínu bidlo užívá také dial. název lado, loda

(Suk 1966, 81), jenž je výpůjčkou německého Lade, Kammlade (Grimm online, Fiala–

Mangge 1986, 29) s ekvivalentním významem ‘bidlo u tkalcovského stavu’. Vedle češtiny

je název doložen ve stejném významu také v dalších slovanských jazycích, srov. slk. dial.

lada (Uhlár 1963a, 336, SSN 2, 10), pol. lado, lada a kamlada (Falińska 3, mapa 99), ukr.

л’ада, л’адo (Nikolajenko 2005, 83) a br. (pl.) ляда (Smirnova 2008, 100). Vzhledem

k územnímu rozšíření dokladů názvu (Falińska l.c.) není vyloučeno, že české lado (a snad i

slovenské lada) bylo přejato z němčiny polským prostřednictvím (srov. pol. kompozitum

kamlada).

155

ŠLOK

Na Žďársku se bidlo u tkalcovského stavu označuje dial. názvem šlok (Staňková

1961, 106), který má stejně jako č. lado svůj původ v němčině. Zdrojovým slovem je

německé Schlag s obecným významem ‘úder’, které je doloženo také ve specializovaném

terminologickém významu ‘tkalcovský hřeben’ (Grimm online; srov. ch. žlaga). Hlásková

změna a > o při adaptaci německého slova v češtině proběhla stejně jako v případě č. dial.

názvů foch a šoft (kap. 2.2.7.2 a 2.2.7.6).

Srov. také č. st. šlok ‘mimochod, klus’ (Jungmann 4, 484) a šlak ‘infarkt, mrtvice’

(přejato z raně novohornoněmeckého schlag ‘krátký silný dotyk, rána’, Newerkla 2004,

305).

156

2.2.17 TKALCOVSKÝ HŘEBEN

Do rámu bidla je vsazen tkalcovský hřeben, jehož funkcí je přibíjet v člunku

uložený útek k osnově. Tkalcovský hřeben má podobu dřevěného rámu s řadou úzkých

podélných trámků (neboli zubů), mezi kterými procházejí jednotlivé niti osnovy (viz

obrázek).

Tkalcovský hřeben zasazený v rámu bidla (podle Bohnsack 1981, 80).

Tkalcovský hřeben, jehož původ je velmi starobylý, je jednou ze základních částí

tkalcovského stavu a pro svoji důležitost při procesu tkaní se stal předmětem lidových

představ. Nezřídka se používal jako nástroj při magických úkonech zajišťujících hojnost a

plodnost. Např. ve východním Srbsku se tkalcovský hřeben kladl na den svatého Jiří při

prvním dojení ovcím do díže (společně s člunkem, vratidlem a bílým chlebem), aby mléko,

které potom na něj a další předměty v díži teklo, zabezpečilo do budoucna dostatek mléka

a nových mláďat (SlavjDrev 1, 155). Tkalcovský hřeben se zároveň někdy pro svoji formu

evokující vlčí ústa používal jako předmět, který měl odhánět vlky v době jejich zvýšeného

výskytu, kdy se umisťoval před dveře vedoucí do ovčího chléva (SlavjDrev l.c., Sikimić

1998, 166, poznámka 9, Plas 1999, 189n).

Nejčastěji používanými názvy tkalcovského hřebene v chorvatštině a srbštině jsou

oficiální termíny ch. bdo a srb. бpдo (srov. také č. brdo s přeneseným významem

‘nitelnice’, viz další výklad). Kromě nich jsou v obou jihoslovanských jazycích doloženy

názvy mladšího původu, a to ch. čȅšalj, grȅbn, srb. грȅбн, ch. kartela a šir. V české

oficiální terminologii se tkalcovský hřeben označuje názvem paprsek, jenž je zároveň

názvem nejfrekventovanějším. Vedle něj byl nalezen již jen dial. termín hřeben (jenž bude

analyzován zároveň s ch. grȅbn a srb. грȅбн).

157

2.2.17.1 NÁZVY S PŘEDPOKLÁDANÝM PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

CH. BRDO, SRB. БРДО

ETYMOLOGIE

Oficiálními a zároveň dominantními názvy tkalcovského hřebene v chorvatštině a

srbštině jsou termíny kontinuující psl. *bьrdo. Jsou jimi ch. bdo, dial. berdo, bardo (EAJ)

a srb. бpдo, jež mají paralely také v dalších slovanských jazycích, srov. bulh. бърдо, mak.

брдо, sln. bŕdo, slk. brdo, dial. bardo, berdo (Uhlár 1963a, 337), pol. bardo, dial. berdo,

biordo (Falińska 3, mapa 97), bierdo (Karaś 1982, 390), bardla (Karaś 1982, 389), dl.

bardo, dial. berdo (SSA 4, 98n),83 plb. b’ordü (P–S 44), pomsln. bjrḍə (v kaš. je doloženo

desubstantivní sloveso bërdac s významem ‘příst’, Sychta 1, 34), r. бёрдо, dial. také

вёрдо, вёрmо (Lipina 2004, 194), бердáн (SRGK 1, 60), ukr. a br. бéрдо, br. dial. бёрда

(Smirnova 2008, 100), бэрдо (SBrH 1, 184), vše ‘tkalcovský hřeben’, plb. ‘trdlice’.

V češtině a v dialektech některých dalších jazyků byl původní význam slova přenesen a

název zde dnes označuje jinou část tkalcovského stavu, a to nitelnici (kap. 2.2.6), srov. č.

brdo „nástroj z mnoha tisíc ve dvojmo přeložených, velmi pevných, jak nahoře tak dole ke

čtyrem činkám připojených nití, v nichž se opět niti, z kterých osnova sestává,

shromažďují a skrze ně protahují“ (Jungmann 1, 177), slk. dial. brdo ‘nitelnice’ (podle

Uhlára 1963a, 332 pronikl název na Slovensko pravděpodobně společně s objednávkami

z Čech), pol. dial. bardo tv. (Falińska 1969, 166, Karaś 1982 l.c.). V češtině je dnes

oficiálním a zároveň nejrozšířenějším názvem tkalcovského hřebene paprsek, o němž

bude pojednáno dále (viz 2.2.16.3).

Rekonstruovaný psl. tvar *bьrdo (< *bhdhom) je odvozován od ie. kořene

*bher(H)- s významem ‘řezat, opracovat ostrým předmětem’ (Pokorny 133n, LIV 2001,

80) a spojován s kontinuanty téhož kořene v jiných ie. jazycích, srov. lot. birde ‘tkalcovský

stav’,84 gót. (fotu)baúrd, něm. Bord, angl. board, vše s významem ‘deska’. Zatímco podle

starších teorií (MEW 10, Kiparsky 1934, 62n, Pokorny 138 aj.) bylo praslovanské slovo

přejato z germánštiny, dnes je všeobecně uznávaný názor o jeho slovanské původnosti

(Skok 1, 205, S–A 1975, 266, Vasmer 1, 75, ESUM 1, 169, Snoj 2003, 56 aj.).

83 V horní lužické srbštině název doložen není (srov. SSA 4 l.c.), místo něj se užívá termín bidmo, utvořený hláskovou změnou ł > m z původního bidło (Sch.-Šewc 30). 84 Trubačev považuje lotyšské slovo s poukazem na absenci jeho ekvivalentu v litevštině za zřejmě přejaté ze slovanských jazyků (Trubačev 1966, 131).

158

S ohledem na doložené významy kontinuantů ie. kořene *bher(H)- lze

předpokládat, že psl. *bьrdo mělo původně obecný význam ‘hranatý předmět’, ‘hrana

předmětu’, ‘tyč, kůl, trám’ apod. (S–A 1975 l.c.). Sémantickou specializací původního

významu došlo následně k utvoření specializovaného významu ‘tkalcovský hřeben’,

přičemž název *bьrdo podle všeho původně neoznačoval pevnou součást tkalcovského

stavu, ale tzv. tkací či tkalcovský mečík. Tento mečík ve tvaru delší ploché tyče s rukojetí

a protáhlou zúženou špičkou (Kostelníková 1985, 30), který sloužil k přibíjení útku

k osnově na vertikálním i horizontálním tkalcovském stavu, byl nejdříve hladký a později

byl opatřen na jedné straně zuby.85 Následně, společně s technologickým rozvojem tkaní a

v souvislosti se vznikem tkalcovského hřebene, byl název přenesen na označení tohoto

zařízení, jež mělo stejnou funkci jako tkací mečík (Machek 1953, 269n a 1968, 68,

Falińska 1969, 166). Ve významu ‘tkalcovský hřeben’ se slovo dochovalo (až na výjimky,

srov. výše) ve všech slovanských jazycích a v dalších fázích byl jeho význam dále

přenášen.

V rámci textilní terminologie jsou ve slovanských jazycích doloženy další významy

slova, založené na metaforickém, případně metonymickém přenesení významu ‘tkalcovský

hřeben’. Srov. plb. b’ordü ‘trdlice’, tj. ‘zařízení na tření lnu’ (viz výše) a dl. dial. bardo,

berdo tv. (SSA 4, 54, Muka 1, 15), r. dial. бёрдо ‘tkalcovský stav’ (SRGK 1, 60), sln.

bŕdce ‘tkací destička’,86 r. dial. бёрдо ‘plátno utkané na venkovském tkalcovském stavu’

(SRGK l.c.). Z významů derivovaných slov srov. také ch. (pl.) bdila, srb. бp дило (Rj. 1,

618, RSAN 2, 136), bulh. бърдeл, бърдúло, mak. брдила ‘bidlo u tkalcovského stavu’ (viz

5.2.16.2), srb. бp дњача ‘příčka u tkalcovského stavu, za kterou jsou upevněna

„brdila“’(RSAN l.c.), č. dial. brdnik ‘váleček se skřipcem, na kterém visí brdo’ (ALJ), slk.

dial. brduško ‘skřipec u tkalcovského stavu’ (SSN 1, 159), brcco ‘součást tkalcovského

85 Hladký mečík sloužil ke tkaní jemnějších tkanin, mečík se zuby ke tkaní hrubších tkanin (Johannsen 1932, 258). 86 M. Gavazzi (1926, 1–31) spatřoval ve významu ‘tkací destička’ původní význam slova, předcházející významu ‘tkalcovský hřeben’. Argumentoval především paralelami z germánských jazyků s významem ‘deska, destička’ (sthn. a střhn. bret, něm. Brett, stangl. bred, angl. board, srov. výše) a etnografickými doklady názvů tkací destičky ve slovinštině (a nejistě v některých dalších slovanských jazycích). Trubačev mu však správně oponoval tím, že tkací destička svědčí ve srovnání s tkalcovským hřebenem na primitivním tkalcovském stavu o vyšší technologické úrovni tkaní, a že je tedy nepravděpodobné, aby byl původním významem psl. slova *bьrdo význam ‘tkací destička’.

159

stavu spojující podnožky s nitelnicí’ (Ripka 1981, 247) a r. dial. бердинка ‘jedna

z dřevěných destiček tkalcovského hřebene’ (POS 1, 171).

V jihoslovanských jazycích a reliktově také v části západoslovanských a

východoslovanských jazyků je slovo doloženo také ve významu ‘hora, kopec’, srov. ch.

bdo, srb. бpдo, bulh. бърдо, mak. brdo, sln. bŕdo, vše ‘hora, kopec’, stč. brdo ‘vrch’ (SStč

1, 99), č. st. brdek, brdeček ‘kopeček’ (PSJČ 1, 189), dial. brdo ‘kopec’ (PSJČ 1, 190), říd.

(pl.) brdi ‘kopce’ (Gregor 1959, 27), brdisko ‘strmý svah’ (Kazmíř 2001, 27), slk. zast.

brdo ‘skalnatý kopec’ (SSJ 1, 128), dial. brdy ‘hory’ (Kálal 39), pol. dial. berdo ‘kamenitý

vrcholek hory’ (Karłowicz 1, 115), ukr. dial. бéрдо ‘strmá hora’, srov. také toponyma ch.

Brdovac ‘vesnice v Chorvatsku’ (Rj. 1, 619), Brđanin ‘několik vesnic v Chorvatsku,

Srbsku a Bosně’ (Rj. 1, 620), č. Brdo ‘ves u Manětína’, ‘ves u Skutče’, ‘ves u Nové Paky’,

‘samota u Včelné’, Brdečný ‘ves u Neveklova’ (Profous 1, 171n), Brdy ‘vrchovina v

západních Čechách’, pol. Bardo ‘město ve Slezsku’, Berdy ‘názvy skal v Karpatech’ (SGP

1, 65).

Tkalcovský hřeben bez rámu (a) a s rámem (b), podle Machek 1953, 273.

Etymologové se vztahem mezi významy ‘tkalcovský hřeben’ a ‘kopec, hora’

dlouho zabývali. Starší názory, vycházející z existence dvou geneticky různých slov

(MEW 10, Vasmer 1, 75, Kiparsky 1934, 62n), překonala novější, v současné době

všeobecně uznávaná teorie o příbuznosti slov s oběma významy, z nichž primární je

‘tkalcovský hřeben’. Podrobnější analýzou sémantické evoluce slova *bьrdo se zabýval

Václav Machek (srov. Machek 1953, 269n a 1968, 65n), který nalezl tertium

comparationis, jež umožnilo přenesení významu. Byly jím zuby u tkalcovského hřebene,

který ještě nebyl zasazen do rámu (srov. obrázek výše, písmeno a), a vrcholky hor

připomínající zuby na tkalcovském hřebeni. Při rozhodování o primárnosti jednoho

160

z významů sehrálo roli rozšíření slov v obou dvou významech – zatímco kontinuanty

původního *bьrdo ve významu ‘tkalcovský hřeben’ jsou doloženy ve většině slovanských

jazyků, *bьrdo ve významu kopec, hora’ zdomácnělo pouze v jazycích jihoslovanských a

reliktově v některých dalších jazycích (viz výše). Z neslovanských jazyků je často

uváděnou analogií sémantického vývoje slovanského slova něm. Weberkamm ‘tkalcovský

hřeben’ → Bergkamm ‘horský hřeben’ (srov. stejnou motivaci u *bidlo, 2.2.16.1).

Lze tedy shrnout, že původním významem psl. *bьrdo byl obecný význam ‘deska,

trám, tyč’, který byl sémanticky specializován na ‘tkalcovský hřeben’ (nejdříve v podobě

mečíku), z něhož byl následně utvořen metaforický význam ‘kopec, hora’, zachovaný dnes

pouze v jihoslovanských jazycích a reliktově v češtině, slovenštině, polštině a ukrajinštině.

SOUČASNÝ STAV

Kontinuanty psl. *bьrdo a jeho derivátů jsou ve slovanských jazycích doloženy

také v jiných významech, než jsou textilní terminologické významy a význam ‘kopec,

hora’. Byly utvořeny buď metaforickým přenesením původního významu ‘tkalcovský

hřeben’, případně sémantickou specializací obecného významu ‘deska, tyč’ (viz výše). Ch.

dial. brce, brlce označuje ‘destičku k pletení rybářských sítí’, chorvatské dial. berdica a

srbské dial. бpдарица mají význam ‘koláč zadělávaný na tkalcovském brdu, od něhož na

koláči zůstávají zuby’ (Rj. 1, 617, RSAN 2, 135), mak. брдица a bulh. dial. брдцe značí

‘část pluhu’ („deska, která vertikálně spojuje plaz s hřídelí“, Gavazzi 1926, 7), sln. st. a

dial. brdce je ‘destička k pletení loveckých sítí’ (Pleteršnik 1, 53), č. dial. brce, brco,

brdíčko, brdečko je ‘rozporka u vah vozu’ (Utěšený 1967, 206, ČJA 3, 328, Vojtová 2008,

35), brdo je ‘poleno, které ztěžuje ovci volné pobíhání’ (Kazmíř 2001, 27), brdečnik je

‘važiště u vah pro koně’, brce jsou ‘trámky u bran (tj. polního nářadí na vláčení zoraného

pole)’ (ČJA 3, 146), brdlous je ‘vysoký kůl s holemi na všecky strany vodorovně

prostrčenými k sušení zvl. jetele’, brdla označují ‘chůdy’, brdlení, brlení je ‘zábradlí,

pažení’ (Kott 5, 1061n), brdlička má významy ‘ručička u otky’, ‘držák kosy, který se drží

pravou rukou’ (ALJ, SV Čechy), slk. dial. brdo označuje ‘tkalcovskému hřebeni podobný

kuchyňský nástroj na tvarování těstovin’ (SSN 1, 159), pol. dial. bardo je ‘druh sekyry’ a

‘okrajová deska u boku lodi’ (Karaś 1982, 390n), r. dial. бéрдо má význam ‘zařízení

k lovení ryb (jez na řece, rybníce, deska (rám) postavená ze slámy, sena či větviček a

zpevněná laťkami)’ (SRNG 2, 243), бeрдó je ‘zařízení k upevnění voru při plavení dřeva’

161

(Myznikov 2005, 263), бёрдо je ‘plot, ohrada v chlévě’ (SGRS 1, 100), бердина značí

‘vůz s korbou a vysokými sloupy v rozích na převoz sena’ (SGRS 1, 99) a ukr. dial.

бердинка je ‘malá sekyra’ (Hrin. 1, 50).

Expresivního původu je č. dial. brda, brca s významem ‘nohy’, ‘ruce’ (srov. „mam

take brca křive“ ‘mám křivé ruce’, Zima 1937, 156, „Já tě te brdečka [tj. ‘nohy’]

přerazim“, ALJ).

K rodině psl. *bьrdo lze zařadit také desubstantivní sloveso srb. бpдити (RSAN 2,

136) s významy: 1) ‘jít nahoru’ (utvořeno ze srb. бpдo s významem ‘hora, kopec’), 2)

‘navlékat niti do brda, tj. tkalcovského hřebene’ (utvořeno ze srb. бpдo s významem

‘tkalcovský hřeben’). Etymologický slovník slovanských jazyků (ESSJ 3, 164) řadí srbské

бpдити s oběma významy k heslu *bьrditi (sę) a za jeho jinoslovanské příbuzné považuje

slk. dial. brďie sa ‘ani neprší, ani nesvítí slunce’ (Stanislav 1932, 467), r. dial. бéрдить

‘nespoléhat se na vlastní síly, mít strach’, бéрдиться ‘vystavovat se, naparovat se’, r.

брéндить ‘mít strach’, сбрéндить ‘dostat strach’ (TSRJ 858), r. nespis. брендать

‘blbnout’, br. бэрдыцца ‘dobře jít (o tkalcovském stavu)’. Etymologie těchto expresivně

příznakových sloves (vyjma srb. a br.) je však nejasná a je otázkou, zda je jejich spojení s

rodinou psl. *bьrdo oprávněné (chybí objasnění motivace pojmenování). Naopak lze

k uvedené etymologické rodině přiřadit slk. dial. brdárčiť ‘bídačit’ (srov. také brdárka

‘bídné místo’, brdárstvo ‘živoření’, Kálal 39), jehož motivace pojmenování je jasnější –

souvisí zřejmě s postavením tkalců v minulosti, kdy se potýkali s chudobou a žili jen

z velmi nízkých výdělků.

Důležitost funkce brda při tkaní se promítla také do slovanské frazeologie. Srov. č.

tkát na jedno brdo, být tkán na jedno brdo ‘být stejný, nijak se neodlišovat’, dělat něco na

jedno brdo ‘dělat něco stejně’, v jedno brdo tkáti tv. (Zaorálek 1963, 47), ch. u jedno brdo

tkani, srb. бити на исто брдо ткан ‘být stejný’ (Rj. 1, 618), slk. sú na jednom brde tkaní

‘jsou stejní’, dievka je na iné brdo tkaná ‘je jiná, odlišuje se’ (SSJ 1, 128). V chorvatštině a

srbštině se stala součástí frazeologie také pojmenování s přeneseným významem ‘hora,

kopec’, srov. ch. teci vodo iz brdo ‘ať se stane nemožné’ (RHJ 98), srb. нешто се иза

брда ваља ‘něco (většinou zlého) se chystá’, ch. zlatna brda obećavati, srb. обећа(ва)ти

златна брда, обећа(ва)ти брда и долине ‘slibovat hory doly’ (Rj. 1, 618, RSAN 2, 136).

162

2.2.17.2 DALŠÍ CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY

CH. ČEŠALJ

Ch. dial. češalj, češolj a češelj (EAJ) jsou názvy utvořené sémantickou specializací

původního obecného významu ch. čȅšalj, jímž je ‘hřeben’. K jejich etymologii a

sémantickému vývoji srov. podrobněji kap. 2.2.6.2.

CH. GREBEN, SRB. ГРЕБЕН , Č. HŘEBEN

Stejným způsobem jako čȅšalj byly utvořeny další názvy tkalcovského hřebene –

chorvatské grȅbn, srbské грȅбн (EAJ, Kotarski 1915, 245) a české dial. (Žďársko)

hřeben (Staňková 1961, 106), k nimž jsou doloženy také odpovídající paralely z jiných

slovanských jazyků, srov. bulh. грéбен (Gerov 1, 246, RBE 3, 375), mak. грeбен (RMJ 1,

115), dial. грéбин (Peev 1, 282), sln. grebn (Pleteršnik 1, 246), slk. hrebeň (Balleková

2009, 51), pol. grzebień (Falińska 1, 83 a 3, mapa 97), r. dial. гребёнка (Lipina 2004, 194)

a ukr. гребíнка, vše ‘tkalcovský hřeben, brdo’, r. dial. spec. грéбeнь ‘tkalcovský hřeben u

vertikálního tkalcovského stavu’ (SRNG 7, 122). Uvedené názvy jsou kontinuanty psl.

substantiva *greby/*grebenь (Trubačev 1966, 77 rekonstruje předpraslovanské *grebōn <

ie. *ghrebhōn) s významem ‘hřeben, štětka na vyčesávání lnu, konopí a vlny’, ‘hřeben na

vlasy’, ‘hřeben na hlavě ptáků’, které bylo utvořeno derivací ze slovesa *grebti ‘škrabat,

hrabat’ (srov. stsl. greti ‘veslovat’,87 bulh. гребá, mak. гребe, ch. grèpsti, srb. грèбcmu,

sln. grbsti, stč. hřésti, č. po-hřbít, slk. hriebsť, r. грecти, ukr. грeбти, br. грэбці, грaбцí,

vše ‘hrabat’, č. ‘pohřbívat’; doložena jsou také durativa kontinuující psl. *grěbati a

iterativa kontinuující psl. *grabiti, viz ESJS 4, 198 a 201). Psl. *grebti je spojováno s ie.

kořenem *ghrebH2- ‘uchopit, shrabovat; škrábat, kopat’ a s jeho kontinuanty v dalších

indoevropských jazycích – lit. grbti ‘hrabat’, lot. grebt ‘rýt’, něm. graben ‘hrabat’, Garbe

‘snop’, gót. graban ‘kopat, rýt’, stind. gbhti ‘uchopí’ a alb. kreh ‘češu’ (LIV 2001,

201n, ESSJ 7, 109n, ESJS 4, 201, SP 8, 196n). Analogickým pojmenovacím procesem jako

slovanský název tkalcovského hřebene byly utvořeny např. také ř. κτείς, lat. pecten, fr.

peigne, it. pettine či něm. Kamm,Webkamm, vše s původním významem ‘hřeben’ a

přeneseným významem ‘tkalcovský hřeben’.

Přenesením obecného významu ‘hřeben’ byly ve slovanských jazycích utvořeny

další názvy z oblasti textilní produkce. K nejrozšířenějším z nich patří ‘hřeben na česání 87 K významu ‘veslovat’ viz Meillet 1927, 5n.

163

lnu, vlny atd.’ (viz obrázky níže), srov. bulh. грéбен (Falińska 2, mapa 25a), mak. грeбен

‘hřeben na vlnu’, dial. грéбинe tv. (Peev 1, 282), ch. grȅbn ‘nástroj se železnými nebo

měděnými zuby, který se používá k česání vlny, lnu atd.’ (Rj. 3, 407), srb. грȅбн, dial.

(pl.) грȅбенe, грéбенци tv. (RSAN 3, 601, Jovanović 2004, 373), sln. grebn ‘hřeben na

česání vlny, vochle’ (Pleteršnik 1, 246), č. hřeben ‘hřeben na drhnutí lnu, drhlen’ (SSJČ 1,

657), slk. dial. hrebeň tv. (SSN 1, 623), pol. grzebień tv. (Falińska 1, 82), r. dial. грéбeнь

‘hřeben na česání lnu’ (SRGK 1, 389), ukr. dial. грéбінь tv. (Nikolajenko 2005, 67n), br.

dial. грэбень tv. (SBNG 1, 492). Ve východoslovanských jazycích je slovo doloženo také

ve významu ‘přeslice’, srov. r. dial. грéбeнь ‘přeslice na len’ (SRNG 7, 122), ukr. st. a

dial. грéбінь tv. (Hrin. 1, 323) a br. dial. грэбень tv. (TurSl 1, 232, Truchan–Klimčuk

2006, 38). Za primární v rámci terminologie textilní produkce lze vzhledem k sémantice a

dokladům z jednotlivých slovanských jazyků považovat význam ‘hřeben na česání lnu,

vlny apod.’ (srov. také něm. Wollkamm tv., Grimm online). Význam ‘přeslice’ je

sekundárním, zřejmě metonymickým pojmenováním.

Další přenesené významy kontinuantů psl. *greby jsou doloženy mimo textilní

názvosloví. V geografické terminologii je to význam ‘nejvyšší část hory, horského pásma’,

srov. bulh. грéбен, mak. грeбен, ch. grȅbn, srb. грȅбн, sln. grebn (Badjura 1953, 74), č.

hřeben, slk. hrebeň, pol. grzebień, hl. hrjebjeń, dl. grjebjeń (Starosta 150), plb. grėbn

(Nitsche 1964, 29), r. грéбeнь a ukr. грéбінь. Název byl utvořen metaforicky na základě

podobnosti zubů hřebene k česání se zuby, jež připomínají vrcholy hor (srov. stejnou

motivaci pojmenování u *bьrdo a *bilo; Nitsche 1964, 285). V jihoslovanských jazycích je

doložen i významu ‘vrchol hory’ blízký význam ‘útes, skála v moři’, srov. např. ch.

koraljni grȅbn ‘korálový útes’, mak. грeбен ‘útes’ (Rj. 3, 407, RSAN 3, 601, Anić 2004

CD-ROM, Schütz 1957, 28, Vidoeski 1999, 46), a v chorvatštině ještě význam ‘velký

kámen’ (Rj. l.c.), utvořený snad metonymickým (synekdochickým) přenesením významu

‘skála, útes’(?).

S významem ‘vrchol hory’ souvisí řada jiných metaforických významů slova,

jejichž společným sémantickým rysem je ‘něco vyvýšeného’, srov. např. obecně slovanský

význam ‘hřeben na hlavě ptáků’ (stejně i něm. Kamm), dále ‘vyvýšené místo na zádech

dobytka, hřbet’ v bulh. dial. грéбен ‘horní část zad vola’ (Mladenov 1967, 53), ch. grȅbn

‘vyvýšené místo na koňském hřbětě’ (Rj. l.c.), srb. грȅбн ‘nejvyšší část zad u zvířat’

(RSAN l.c.), sln. grebn ‘přední, vystupující část zad (zvířat)’ (SSKJ 1, 754), č. st. hřeben

164

‘koňský hřbet’ (Jungmann 1, 755), plb. gribin ‘koňská hříva’ (P–S 68), srov. také něm.

Kamm ‘horní část krku koně, dobytka, na kterém roste hříva’ (Grimm online).

V češtině má hřeben specializovaný význam ‘mučicí nástroj’ („staré baby na

hřeben!“, Jungmann 1, 755, už stč., SStč 1, 492), jehož formálním a sémantickým

ekvivalentem je br. st. гребень tv. (HSBr 7, 126) a sémantickou paralelou ch. čȅšalj

‘železný mučicí nástroj’ (viz 2.2.6.2). Jungmann l.c. uvádí řadu dalších významů, jež

spojuje sémantický rys ‘něco vyvýšeného’, srov. např. ‘hřeben na střeše pro vyjití dýmu’,

st. ‘nárt’, ‘prkna’ atd. (viz tam). Ve staré češtině je doložen anatomický termín hřeben s

významem ‘dna’ (lat. podagra), citovaný Klaretem (Bohemář, Klaret 1, 56).

Vlevo: hřeben na česání lnu z Čech (podle Falińska 2, 64), vpravo: nástroje na oddělování lněného vlákna

od stébel: a–c) trdlice na hrubé oddělování, d) hřeben na jemné oddělování (podle Kovačević 2003, 24).

CH. KARTELA

Na Istrii se tkalcovský hřeben označuje ch. dial. názvem kartela (Orlić 2002, 104),

který vznikl adaptací italského cartella, deminutiva základního carta ‘list’. Původní

význam ‘lístek’ byl metaforicky přenesen na ‘tkalcovský hřeben’ (‘list připomínající

hřeben u tkalcovského stavu’). V chorvatštině je slovo kàrtela doloženo od 18. století také

ve významu ‘list papíru’ a nověji bylo z italštiny přejato ch. kàrtela s významem ‘list,

kterým se hraje v tombole nebo loterii’ (Rj. 4, 873), srov. it. cartella tv.

CH. ŠIR

Poblíž města Otočac v Lice byl jako označení tkalcovského hřebene zaznamenán

ch. dial. název šir (EAJ), který nebyl nalezen v žádném dostupném slovníku. Patrně se

však jedná o germanismus, utvořený adaptací něm. Geschirr s blízkým významem

‘nitelnice u tkalcovského stavu’ (srov. např.: „Die Schäfte [tj. nitelnice] eines Webstuhls in

ihrer Gesamtheit bezeichnet man als Geschirr.“, Schimmelmann 1951, 64, stejně Fiala–

Mangge 1986, 21n, Bohnsack 1981, 79 aj.; srov. také analogicky utvořené č. dial. nádobí

‘nitelnice s tkalcovským hřebenem’, kap. 2.2.6.3).

165

V chorvatštině je doloženo také kšir s významem ‘koňský postroj’ (Schneeweis

1960, 61), jemuž odpovídá č. kšír, šír (ČJA 3, 358) a slk. dial. (pl.) kšíry tv., přejaté z

německého Geschirr se specializovaným významem ‘koňský postroj’ (č. a slk. přejato

z bavor. ksīr, Newerkla 2004, 328n).

2.2.17.3. DALŠÍ ČESKÉ NÁZVY

PAPRSEK

Jak bylo uvedeno v úvodu kapitoly, v češtině se tkalcovský hřeben nejčastěji

označuje názvem paprsek (stč. paprslek, papršlek, poprslek, popřslek ‘paprsek’,

‘tkalcovský hřeben’, StčS 3, 65), který je zároveň oficiálním termínem.

V rámci slovanské textilní terminologie lze název paprsek považovat za české

specifikum bez nalezených jinoslovanských paralel. Byl utvořen dvoustupňovým

přenesením významu – nejdříve byly metaforicky pojmenovány původně rákosové, poté

měděné či ocelové drátky, zasazené do rámu tkalcovského hřebene (více v následující

kapitole), které svojí formou připomínají paprsky v původním významu ‘sled světelných

nebo též tepelných částic vysílaných přímým směrem z nějakého zdroje’ (SSJČ 2, 511), a

poté došlo k synekdochickému přenesení významu typu pars pro toto ‘drátky

v tkalcovském hřebeni’ → ‘tkalcovský hřeben’.

V. Machek zrekonstruoval původní formu českého slova *paprsk a jeho původ

odvozoval od zvukomalebného slovesa prskati < *pъrskati (stejně i H–K 264 a Rejzek

2001, 446), s motivací pojmenování podle ‘jisker, které vznikají při kovářské práci’ („buší-

li kovář do žeravého železa právě vyňatého z ohně, srší, prskají, rozprskávají se jiskry“,

Machek 1968, 433). V českých dialektech jsou doloženy i další významy slova paprsek,

které by mohly souviset s významem ‘tkalcovský

hřeben’, srov. ‘součást bran’, tj. ‘zemědělského nářadí

k vláčení’ (ČJA 3, 146, Vojtová 2008, 163, viz obrázek

pod číslem 1) a ‘příčný trámek u hrabí’ (ČJA 3, 250) –

oba dva utvořeny metaforicky na základě podobnosti

denotátů s paprskem buď v původním významu

‘paprsek světla’, nebo v přeneseném významu ‘tkalcovský hřeben’, resp. ‘trámky u

tkalcovského hřebene’.

166

2.2.18 ČÁSTI TKALCOVSKÉHO HŘEBENE

Tkalcovský hřeben je tvořen dřevěným rámem a v něm nahusto zasazenými

svislými proutky buď z rákosu (u starších stavů) nebo z mosazi či mědi. Zvláštní termíny

se ve všech třech sledovaných jazycích používají jednak pro označení proutků, jednak pro

označení podélných a svislých trámků dřevěného rámu hřebene. I přesto, že příčné trámky

jsou u některých typů stavů pokračováním ramen bidla (viz obrázek níže), bude výklad o

jejich pojmenováních zařazen do podkapitoly o názvech svislých trámků tkalcovského

hřebene.

Pod písmenem a) ramena bidel, pod písmenem b) příčné trámky tkalcovského hřebene (tkalcovský stav, Bygdemuseum, Norsko).88

2.2.18.1 CHORVATSKÝ A SRBSKÝ NÁZEV SVISLÝCH TRÁMKŮ TKALCOVSKÉHO HŘEBENE

CH. VUČILA, SRB. ВУЧИЛА

Svislé trámky u tkalcovského hřebene, resp. ramena bidla se v chorvatštině i

srbštině nejčastěji označují termíny (pl.) ch. vučila (Lovretić 1897, 301), vučeri (Bosna, Rj.

21, 592) a srb. вỳчила, вýчери, вýчерци (Milićević 1894, 20, Marković 2006, 27, Marković

1978, 197), вýчеркe (Petrović 1948, 103). O původu těchto názvů již bylo pojednáno

v kapitole 2.1.2, kde byly analyzovány ch. dial. názvy tkalcovského stavu vučin a vučenj

(viz tam). Na tomto místě lze shrnout, že motivací pojmenování trámků u tkalcovského

hřebene bylo pravidelné přitahování a odtahování této části stavu tkající osobou a že se po

88 Za poskytnutí fotografie děkuji H. Janyškové.

167

formální stránce jedná o deriváty sloves ch. vúći a srb. вýћи ‘táhnout, přitahovat’ se sufixy

-lo/-ло a -er/-ep.

P. Plas uvažuje o možném metajazykovém spojení uvedených termínů s lidovými

představami, podle nichž symbolizoval tkalcovský hřeben a části s ním související vlčí

ústa, a o vlivu ch. vk, srb. вк ‘vlk’ na ch. a srb. název trámků u tkalcovského hřebene

(Plas 1999, 189n, viz také 2.2.8 a 5.2.17), srov. také ch. dial. termín vúčci ‘ramena bidel

tkalcovského stavu’ (Rj. 21, 591).

2.2.18.2 ČESKÝ NÁZEV SVISLÝCH TRÁMKŮ TKALCOVSKÉHO HŘEBENE

MEČÍKY

V češtině je jako pojmenování trámku u tkalcovského hřebene užíván termín (pl.)

mečíky (Suk 1966, 81, BK 2005, Tykač 1909, 29, PSJČ 2, 756 aj.), který vznikl zřejmě

přenesením názvu jiného nástroje či jeho části, případně byl utvořen sémantickou

specializací obecného významu ‘tyč, lať’ (viz dále), srov. např. č. dial. mečík ‘opěrný

trámec’ (Bartoš 195), ‘plochá příčka v žebřinách žebřiňáku’ (ČJA 3, 294), ‘část pluhu’,

‘lať v plotě’, ‘podpěrka u tesařů’ či ‘úzké pravítko k vyšívání, jímž se stahují nebo

roztahují oba díly rámce k vyšívání’ (Kott 6, 950). Vyloučen jistě není ani jiný motivační

postup, spočívající v primárnosti názvu části tkalcovského stavu a sekundárnosti názvů

(resp. některého z nich) uvedených reálií. Konečně mohlo dojít i k nezávislému utvoření

jednotlivých názvů prostřednictvím sémantické specializace primárního obecného

významu ‘(dřevěný) předmět (tyč, lať), nástroj podobný meči’. Srov. také blízké významy

v jiných slovanských jazycích: slk. dial. mečík ‘součást trdlice’, ‘součást žebřin na voze’,

‘boční destička u jařma’ (SSN 2, 142), pol. dial. miecz ‘příčky u vozu’, miecze ‘šikmé

podpory u dveří, bran, oken, sloupů’, ‘část trdlice’ atd. (SGP 3, 148).

Z formálního aspektu je č. mečík deminutivem základního meč s původním

významem ‘bodná a sečná zbraň’, které kontinuuje psl. *mečь tv. (původ slova, který byl

do slovanštiny přejat z neznámého jazyka, není doposud uspokojivě objasněn; k přehledu

dosavadních etymologických výkladů srov. ESJS 8, 460).

168

2.2.18.3 CHORVATSKÉ A SRBSKÉ NÁZVY PODÉLNÝCH TRÁMKŮ TKALCOVSKÉHO

HŘEBENE

SRB. ЧЕЉУСТ

V srbštině se horní a dolní podélný trámek tkalcovského hřebene označuje dial.

názvem чȅљст, pl. чȅљсти („Брдила на вучерцима имају две чељусти горњу и

доњу“, Milićević 1894, 20), jenž byl utvořen metaforickým přenesením původního

významu slova, a to podle toho, že trámky svojí formou připomínají horní a dolní čelist

(zřejmě živočichů, snad vlka – srov. výše uvedenou „vlčí“ konotaci).

Srb. чȅљст ‘čelist (u člověka i živočichů)’, přen. ‘tlama, chřtán’, tech. ‘chapač,

chapadlo’, st. a dial. také ‘část křesadlové ručnice, pušky’ (Vuk 850) má odpovídající

ekvivalenty v dalších slovanských jazycích: bulh. чéлюст, mak. челуст, ch. čȅljst, sln.

čeljst, č. čelist, slk. čeľusť, pol. czeluść ‘velký otvor, jáma’, st. ‘čelist’, dial. ‘otvor do

pece, komína’ (SGP 1, 277), dl. arch. a dial. celišća, celišćo (Muka 90), plb. cil’ast

‘čelist’ (P–S 46), pomsln. čélësc ‘čelist’, ‘skřele’89 (PWb 1, 109), r. чéлюсть ‘čelist’, ukr.

чéлюстi ‘otvor, ústí’ a br. dial. (pl.) чэлюстi tv. (SBrH 5, 446). Původ praslovanského

*čeľustь ‘čelist’ nebyl doposud uspokojivě objasněn, nejčastěji se však vychází

z kompozice substantiv *čelo a *usta, motivované umístěním čelistí na přední části úst

(Skok 1, 305, Sch.-Šewc 94n, ESSJ 4, 43n, Vasmer 3, 313n, který navíc předpokládá o-

kmenový derivát od *čelo, ESJS 2, 102 aj.).

K negativním konotacím spojeným s představou o symbolice vlka a vlčích úst viz

2.2.8 a 2.2.17).

SRB.ЋУПРИЈА

Dalším názvem trámku u tkalcovského hřebene je srb. dial. ћỳприја (Vladić-Krstić

1992, 205), utvořené metaforickým přenesením původního významu ‘most’. V Bosně je

vedle slova s původním významem ‘most’ doloženo ćùprija s přeneseným významem

‘horní a dolní příčka u mlýnku na kávu’ (Škaljić 1966, 200), utvořené podobně jako srbský

název trámku u tkalcovského stavu metaforickým přenesením primárního významu. Po

formální stránce jsou srb. ћỳприја a bosenské (a chorvatské) ćùprija výpůjčky tureckého

köprü ‘most’, které bylo přejato z řeckého γέφυρα ‘most, násep’. Z turečtiny bylo přejato

také bulh. dial. кюприя ‘most’ a nř. κιούπρι tv. (Škaljić l.c., Skok 1, 365, BER 3, 253). 89 Skřele značí ‘párový orgán ryb mezi hlavou a tělem’.

169

2.2.18.4 ČESKÉ NÁZVY PODÉLNÝCH TRÁMKŮ TKALCOVSKÉHO HŘEBENE

KLADKA

Dolní trámek u tkalcovského hřebene je na Litomyšlsku pojmenován dial. názvem

kladka (Hodura 1904, 64 – horní trámek je svrcholec, viz dále), utvořeným sémantickou

specializací původního významu ‘malá kláda’. České kláda, z něhož bylo deminutivum

kladka utvořeno, má odpovídající ekvivalenty v dalších slovanských jazycích, srov. stsl.

klada ‘mučicí nástroj’ (SJS 2, 24), bulh. клáда, mak. клада, ch. klȁda, srb. клȁда, sln.

kláda, slk. klada, pol. a dl. kłoda, hl. kłóda, pomsln. kłoda, r. a ukr. колóда, br. кaлóда, vše

‘kláda’. Pro praslovanštinu se rekonstruuje podoba *kolda ‘(odštěpený) kus dřeva’,

související se slovesem *kolti, které patří k ie. kořeni *kelH2- ‘bít’ (LIV 2001, 350).

Praslovanské substantivum *kolda je d-ovým rozšířením daného ie. kořene, který má

kontinuanty i v dalších ie. jazykcích, srov. např. ř. κλάδος ‘větev’, stsev. holt ‘malý les’,

sthn. holz, něm. Holz ‘dřevo’, ‘les’ či ir. caill ‘les’ (Bezlaj 2, 35, Skok 2, 87, Boryś 2005,

237n, ESJS 5, 309, de Vries 248, Kluge 2002, 420 aj.).

POKLIČKA

Český dial. název poklička, užívaný častěji v plurálu pokličky (Jakubec 1985, 40,

Alferi 1897, 80, BK 2005, Kott 8, 294: „vodorovně běžící hrázka dole na bidlech, kde

probíhá osnova“) je deminutivum základního poklice s primárním významem ‘poklop na

přikrývání hrnců, kastrolů a jiných nádob, zpravidla tvaru kotouče’. Slovo nemá pevnou

etymologii. V. Machek považuje jeho původ za málo jasný a uvádí pouze předpokládané

příbuzné tvary – dl. (po)kluka a sch. pokljuka (Machek 1968, 468). Z etymologických

slovníků češtiny tak přináší jediný výklad slova Etymologický slovník jazyka českého

autorů J. Holuba a F. Kopečného, podle nichž zněla původní forma slova *puklice (tvar

poklice vznikl kontaminací se slovy na po-) s významem ‘něco vypouklého ze dřeva či

kovu’, jež byla odvozena ze zvukomalebného slovesa *pukati, *pkati (H–K 284, tuto

etymologii převzal Rejzek 2001, 483). Původ Machkem citovaných předpokládaných

jinoslovanských paralel českého slova je jinými etymology vykládán odlišně. Sch.-Šewc

řadí dl. st. pokluka ‘poklička u hrnce’ (Muka 2, 113) k obecně slovanskému a

praslovanskému *kljuka ‘na konci zakřivený nebo rozštěpený dřevěný předmět’, ‘klika’,

‘hák’ atd. a k ie. kořeni *(s)klēu- (LIV 2001, 365 s otazníkem *kleH-), snad ‘zaháknout’,

‘upevnit’ (Sch.-Šewc 561) a Skok spojuje ch. pkljuka a srb. пкљука ‘hliněná nádoba na

170

vaření nebo pečení’ se zvukomalebným slovesem kljùčati ‘klokotat, vřít (o vodě)’ (Skok 2,

105).

Motivací pojmenování názvu části tkalcovského stavu byla pravděpodobně funkce

pokliček, kterou je podobně jako u poklic hrnců „zakrývání“, přen. „upevňování něčeho“,

v tomto případě tkalcovského hřebene.

SLUPKA

Název slupka je doložen jednak na Bruntálsku (BK 2005), jednak, v podobě šlupka

(dolení a hoření), v Podkrkonoší (Stránský 1920, Fajmon 1990, 56). Jungmann definuje

význam a motivaci pojmenování uvedeného termínu takto: „slupka, již tkáč v ruce drží a

zatkává; od podoby, neboť podobá se slupce“ (Jungmann 4, 166, srov. také PSJČ 5, 398).

Primárním významem č. slupka je „pevnější, zpravidla tenká, loupáním oddělitelná

vrstva plodů, hlíz aj.‘ (SSČ 396). Jedná se o derivát slovesa loupat ‘loupáním odstraňovat

kůru, slupku, skořápku apod.’, které je doloženo také v dalších slovanských jazycích, srov.

bulh. лýпам ‘bít, tlouct’, ch. lúpati, srb. лýпати ‘silně bít, tlouct’, sln. lúpati ‘loupat’, č.

také loupat očima ‘kroutit, šilhat očima’, lupat ‘bít, tlouct’ (PSJČ 2, 650), slk. lúpať

‘loupat’, ‘bít’, hl. łupać ‘cloumat, trhat’, dl. łupaś ‘stahovat’, ‘loupat’, pol. łupać ‘sekat,

štípat, drát’, pomsln. łëpac ‘sekat, štípat’, kaš. łupić, r. dial. лýпать ‘mrkat’, ‘nechápavě

se dívat’ (SSRJ 6, 398), ukr. лупáти ‘sekat, lámat’, ‘mrkat’, br. лýпаць ‘bouchat, tlouct’.

Praslovanské *lupati je patrně iterativum slovesa *lupiti90 (jinak autoři ESSJ 16, 178n,

kteří ho považují za imperfektum nedoloženého slovesa *lupti) a je příbuzné s lit. lùpti,

laupýti a lot. lupt, làupît ‘loupat’ (LIV 2001, 420, Bezlaj 2, 156n, Snoj 2003, 368n, Boryś

2005, 305). Vše se odvozuje od ie. kořene *lep- ‘loupat’.

Jungmann píše (srov. výše), že k motivaci termínu slupka došlo na základě

podobnosti části tkalcovského stavu se slupkou, neupřesňuje však, jakou slupku má na

mysli – zda došlo k sémantické specializaci obecného významu ‘slupka’ nebo k přenesení

jiného konkrétního významu, který však doložen není. Jungmannovo objasnění se spíše

90 Srov. csl. lupiti, bulh. лýпя, люпя ‘chovat (kuřata)’, ‘loupat’, mak. лупи ‘loupat (kůru), čistit (od slupky)’, ch. lȕpiti, srb. лпити ‘udeřit’, ch. lúpiti, srb. лýпити ‘čistit, loupat’, sln. lúpiti ‘loupat’, č. loupit ‘krást’, slk. lúpiť tv., pol. łupić ‘loupat’, ‘krást’, pomsln. luic ‘trhat, drát’, łëp’ic ‘čistit, loupat, krást, bít’, r. лупить ‘čistit od slupky, kůry, skořápky’, ‘koulet doširoka očima’, ‘silně bít, udeřit’, ukr. лупити ‘loupat’, ‘vysedět (o kvočně)’, ‘drát’, ‘krást’, br. лупíць ‘loupat, drát’, ‘koulet očima’.

171

blíží lidové etymologii, a proto se nabízí jiný výklad původu č. názvu slupka ‘trámek u

tkalcovského hřebene’. Jak již bylo ukázáno na příkladech některých jiných názvů částí

tkalcovského stavu, ne zřídka docházelo v minulosti k přenášení termínů mezi textilní a

zemědělskou terminologií, a to v obou směrech. Není tedy vyloučeno, že k podobnému

vypůjčení termínu došlo také v případě názvu slupka, který mohl být motivován formálně

blízkým termínem slubice, dial. také slupice, slupnice atd. ‘nosný sloupek pod hřídelí

pluhu’ (ČJA 3, 116n) a následně připodobněn k podobně znějícímu slupka. Takovému

výkladu by odpovídala definice zemědělského termínu slubice uvedená v Bartošově

slovníku: „...připevněn jest [rocháč/ruchadlo] šrouby na slupici, nahoře ve zřídeli, na

spodku ve splaze zadlabané“ (Bartoš 296) – s důrazem na „zadlabání“, tedy upevnění

slubice mezi dvěma dalšími částmi pluhu, shodné s analogickým upevněním tkalcovského

hřebene mezi slupkami, tj. podélnými trámky. Přiklonění původního názvu slubice, slupice

ke slovesu sloupnout předpokládá také S. Utěšený, zabývající se rolí lidové etymologie

v nářečních terminologických systémech, srov.: „Za pův. slupice ‘nosný sloupek pod

hřídelem pluhu’ vznikaly nově výrazy stupice (ke kořeni stup-), snubice (k snub-), srubice

(srub-), ale i sama slupice se významově přiklonila k slovesu sloupnout.“ (Utěšený 1972,

191).

SVRCHOLEC

Posledním doloženým českým názvem tentokrát pouze horního podélného trámku u

tkalcovského hřebene je dial. svrcholec (Tykač 1909, 29, Hodura 1904, 67), jehož formální

vývoj byl již analyzován v kapitole o názvech částí základní konstrukce tkalcovského stavu

(viz 2.2.2.2). Motivace pojmenování je zcela průhledná – název označuje „svrchní“ část

tkalcovského hřebene. Zda byl název trámku u tkalcovského hřebene motivován nezávisle,

nebo byl utvořen přenesením významu ‘část základní konstrukce tkalcovského stavu’, není

jasné.

2.2.18.5 CHORVATSKÉ A SRSBKÉ NÁZVY TŘTINY V TKALCOVSKÉM HŘEBENI

Nejčastěji se třtina v tkalcovském hřebeni, tj. ‘svislé proutky z rákosu, mosazi či

mědi’, označuje v chorvatštině a srbštině dvěma skupinami názvů: ch. zubi, zupci, srb.

зупци (EAJ, Marković 1978, 198, Rožić 1907, 185, Marković 2006, 82) a ch. trstine,

trske (Falińska 3, mapa 98a). První skupina názvů – (sg.) ch. zup, zubac a srb. зубaц, jimž

172

odpovídá č. zuby tv. a dále bulh. зъб (Zelenina 1981, 120), sln. zobci (Falińska l.c.), pol.

ząb (Falińska 3, mapa 98), slk. zupce (Uhlár 1963a, 337), ukr. зýбі (Hanudel’ 69, mapa 57),

r. зýбья (Trubačev 1966, 57, Lipina 2004, 194), vznikl metaforickým přenesením

původního významu ‘zub’, případně sekundárním přenesením metaforického významu

‘zub na hřebeni určeného k česání’ na základě podobnosti obou skutečností (viz obrázek

v kap. 2.2.18). Názvy druhé skupiny – ch. trstine, trske , které mají ekvivalent v č. dial.

třtiny (Suk 1966, 84, Staňková 1961, 106, Orel 1978, 68 aj.), s variantou křtiny tv.

(Jakubec 1895, 40), a slk. trsťe, trsťi (Uhlár 1963a, 337), pol. treść, treście, treścinka,

trzcina (Falińska l.c.), r. трость (Trubačev l.c.), ukr. троска, тростка, тросточка

(Nikolajenko 2005, 87), br. тросць, тросця, трасцинка (Falińska 3, 95), byly utvořeny

metonymicky podle rákosu jako materiálu, ze kterého se dříve proutky na tkalcovském

hřebeni vyráběly, srov.: „Hlavní surovinou pro výrobu paprsků býval rákos... Od

používané rákosové třtiny vznikl také dnešní název, užívaný i pro ocelové třtiny“, Polák

1946, 4). Chorvatské tṛst, srbské тр ст a české třtina kontinuují psl. *trъstь ‘rákos’ –

zatímco ch. a srb. slovo (stejně jako bulh. тръст, mak. трска, sln. tṛs, slk. trsť, č. st. a

dial. tresť, trsť, pol. treść, hl. troska, dial. trosć, dl. dial. tresć, plb. tråst (P–S 150), r.

трость, ukr. трость, br. тросць, vše ‘rákos’, luž. ‘trubka, špulka’) jsou přímými

kontinuanty slova praslovanského, české třtina (stejně jako slk. trstina, ukr. тростина) je

jeho derivát se sufixem -ina. Psl. *trъstь má odpovídající paralely v lit. trušìs ‘rákos’ a

strustìs ‘rákosový paprsek u tkalcovského stavu’ (Machek 1968, 659). Druhé z litevských

slov ukazuje na starobylost tkalcovského termínu s významem ‘proutky v tkalcovském

hřebeni’.

2.2.18.6 ČESKÉ NÁZVY TŘTINY V TKALCOVSKÉM HŘEBENI

Vedle názvů zub a třtina, analyzovaných v předchozí kapitole, je v češtině

doloženo dial. palach (Žďársko, Staňková 1961, 106), mající primárně význam ‘rákos’,

‘orobinec’. Motivace pojmenování je stejná jako u termínu třtina: palach je metonymické

pojmenování třtiny tkalcovského hřebene podle materiálu, ze kterého byla tato část

tkalcovského stavu vyráběna.

Českému palach odpovídá slk. dial. palach ‘rákos obecný’, ‘puškvorec’, ‘třtinový

podklad na omítku, aby se dosáhlo větší přilnavosti nanášené plochy’, ‘list trstí, používaný

na utěsňování spojů dřevěných nádob’ (SSN 2, 702). Jak v češtině, tak ve slovenštině jsou

173

doložena také derivovaná slovesa – č. dial. palachovat ‘pokládat strop rákosem’ (Kott 9,

212), slk. dial. palachovat’ ‘přibíjet třtinový podklad na omítku’ (SSN l.c.), substantiva č.

dial. (kol.) pal’aší ‘rákosí’ (Bartoš 277), slk. dial. palašie tv. (SSJ 3, 12), s jinými sufixy

palašina ‘rákos’, dial. palaška ‘rákoska’, palachar, paľašník, palašňák ‘vodní pták’ (PSJČ

4/1, 30n, Kott 8, 266), a adjektivum č. palachovitý ‘rákosový’ (Kott l.c.).

České a slovenské palach patří zřejmě k rodině psl. *pala ‘tyč, hůl’. Ve staré

češtině se orobinec označoval také termínem palička (StčS 3, 26), k němuž jsou doloženy

odpovídající ekvivalenty v pol. pałka ‘orobinec’, r. пáлочник a ukr. пaлочник.

Machek objasňuje původ slova takto: „Na Hané a na Znojemsku palach je

orobinec; jeho květenství jsou zvána stč. paličky, slk. pálky, odtud vzniklo palaší se

zakončením podle šáší, pak zpětným postupem kolektivum palach. Květenství orobince

dělají sice dojem dvou krátkých hůlek (na jedné rostlině), ale přesto se zdá, že toto je pojetí

nepůvodní: lépe je vysvětluje hl. název potač, což tam i u nás znamená vřeteno zaplněné

nátočem nití. Máme tedy za to, že *potáčky byly nahrazeny slovem paličky u nás i jinde.“

(Machek 1968, 429). Jiný výklad původu slova doložen není.

174

3. SÉMANTICKÉ PROSTŘEDKY TVOŘENÍ NÁZVŮ

Obohacování slovní zásoby probíhá několika způsoby: tvořením nových

lexikálních jednotek sémantickými prostředky, tvořením nových lexikálních jednotek

formálními prostředky a přejímáním cizích slov. Všechny tři postupy jsou funkční také při

utváření terminologických jednotek, a to jak oficiálních, tak nářečních, přičemž pro nářeční

názvy je více než pro názvy oficiální typické tvoření sémantickými prostředky (oficiální

odborná terminologie se tvoření přenesených pojmenování spíše vyhýbá, srov. Hladká

2000, 29).

Předmětem předkládané disertační práce jsou jak názvy oficiální, tak názvy nářeční.

Oficiální chorvatské, srbské a české termíny označující tkalcovský stav a jeho základní

části kontinuují až na výjimky (srov. např. české paprsek ‘tkalcovský hřeben’) staré názvy,

jejichž původ sahá do praslovanštiny. Z tohoto aspektu lze odborné oficiální názvosloví

všech tří analyzovaných jazyků považovat za konzervativní. Naopak velkou pestrostí

tvoření se vyznačují nářeční varianty oficiálních názvů tkalcovského stavu a jeho

základních částí, stejně jako názvy částí spjatých s pozdějším technologickým rozvojem

tkaní, při jejichž vzniku byly uplatněny zejména prostředky sémantické, v menší míře

prostředky slovotvorné, resp. sémanticko-slovotvorné (viz další kapitola). Variabilita, jíž

se nářeční nomenklatura vyznačuje, s sebou nese rys typický pro nářeční názvoslovné

soustavy. Je jím systém sémantických vztahů odlišný od systému fungujícího v rámci

oficiální terminologie. Pro nářeční názvy je tak příznačná především polysémie, kdy

v rámci jednoho věcného okruhu figuruje jedna forma jako pojmenování několika blízkých

denotátů (srov. např. č. svrcholce ‘příčky u základní konstrukce tkalcovského stavu’,

svrcholec ‘horní podélný trámek u tkalcovského hřebene’, ch. tȁra ‘osnova’, ‘tkalcovský

stav’, ‘utkané plátno’, ch. krsna, srb. крсна ‘tkalcovský stav’, ‘vratidlo’, ch. dial. vrteno,

srb. вретȅно ‘vratidlo tkalcovského stavu’, ‘vřeteno’, ch. češalj ‘nitelnice’, ‘tkalcovský

hřeben’, č. činka ‘trámek v nitelnici’, ‘destička, jejíž pomocí se rozdělují nitě osnovy’,

‘jedna z tenkých latěk u vijáku na namotávání příze’, ch. žabica ‘skřipce’, žaba

‘podnožky’, ch. grȅbn ‘nástroj na česání vlny’, ‘tkalcovský hřeben’ atd.), a z variability

nářečních názvů vyplývající heteronymie (tj. mezinářeční synonymie, srov. SSN 1, 20n,

Balleková 1997, 175), jež stojí v opozici k jednoznačnosti oficiálních termínů (srov. např.

ch. čúnak, barketa, bròdić, lađa, lđica, navižela, sovjelo vše ‘tkalcovský člunek’, č. fena,

175

pes, psík, vlk, vlček, husa, houser, cuka, cučka, šlajfigr, klapačka, západka, spoušť ‘vše

západka u vratidla tkalcovského stavu’ atd.).

Protože velkou část analyzovaného lexikálního materiálu tvoří názvy nářeční, bude

nejdříve věnována pozornost sémantickým prostředkům, jimiž byla utvořena většina

z nich. Při vzniku názvů sémantického původu byly uplatněny všechny druhy přenesených

pojmenování (až na sémantickou generalizaci), tj. metafora, metonymie a v rámci

metonymie synekdocha a sémantická specializace.

Metaforické názvy tkalcovského stavu a jeho částí lze rozdělit do několika skupin

podle motivačních okruhů, k nimž náleží:

1) zvíře, resp. nápadná část jeho těla:

srov. ch. guska, č. houser ‘západka u vratidla tkalcovského stavu’, ch. kȕja tv., žabica

‘skřipec u tkalcovského stavu’, č. vlk, vlček, pes, fena, žaba ‘západka u vratidla

tkalcovského stavu’, káčerky, kačenky ‘držáky na postranicích tkalcovského stavu’, kobyla,

kobylice ‘masivní podélné dolní trámy základní konstrukce tkalcovského stavu’, beran

‘ozubené kolo u vratidla tkalcovského stavu’, rohatka tv.

2) část těla:

srov. ch. nožice, nogari, srb. ногe, ножице, ногари ‘části základní konstrukce

tkalcovského stavu’, ногари, ножила ‘podnožky’, č. boky ‘části základní konstrukce

tkalcovského stavu’, ch. kòsa ‘osnova’, č. cop ‘osnova smotaná do podoby copu’, ch.

glava, srb. глава ‘ozubené kolo u vratidla’, ch. oko, č. očko ‘očko v nitelnici’, ch. serce,

sdačka, srdàšče, srb. срдачка, сврдачка ‘proutek v tkalcovském člunku’, srb. чȅљст

‘podélný trámek u tkalcovského stavu’, ch. zubi, zupci, srb. зупци, č. zuby ‘třtiny

v tkalcovském hřebeni’.

3) předmět (v širokém slova smyslu):

srov. ch. kta ‘osnova’, lánac, srb. ланац tv., ch. vèriga tv., tombolka ‘skřipec u

tkalcovského stavu’, č. píšťala ‘cívka’, ch. čúnak, srb. чýнак, č. člunek, ch. barketa,

bròdić, lađa, lđica, navižela tv., igla ‘proutek v tkalcovském člunku’ a srb. ћỳприја

‘podélný trámek u tkalcovského hřebene’.

4) osoba či její profesní nebo sociální postavení:

srov. č. pacholky ‘trámky vedoucí od skřipců k nitelnici’, (snad) lotr ‘dolní vratidlo u

tkalcovského stavu’.

5) nadpřirozená bytost:

176

srov. srb. ђаволчићи, дjаволкићи ‘šňůry vedoucí ke skřipcům’.

V některých případech je těžko zjistitelné, zda byly názvy částí tkalcovského stavu

utvořeny přímým přenesením významu některého z motivujících výrazů, nebo jsou až

výsledkem sekundárního užití přenesených pojmenování vztahujících se k jinému nástroji

či předmětu (srov. např. časté přenášení názvů mezi zemědělskou či mlynářskou

terminologií na jedné a textilní terminologií na druhé straně, více viz Závěr).

K některým metaforicky utvořeným názvům částí tkalcovského stavu jsou doloženy

také neslovanské sémantické paralely, srov. např. něm. Schifflein, Schiffchen ‘tkalcovský

člunek’, fr. navette tv., it. navetta tv. či fr. chien ‘západka u ozubeného kola’.

Velká část metonymických názvů byla utvořena sémantickou specializací (či

specifikací) původního významu, srov. č. stav, ch. stan, srb. стан ‘tkalcovský stav –

původně ‘stanoviště’, ‘místo, na němž něco stojí’, ch. náred ‘tkalcovský stav’ – původně

‘nástroj, zařízení’, ch. prema, prijema ‘tkalcovský stav’ – původně ‘příčka’, č. verštat

‘tkalcovský stav’ – původně ‘dílna’, ch. balvanići, srb. бàлвани ‘trámy u základní

konstrukce tkalcovského stavu’ – původně ‘trámy’, ch. grde, srb. гредице ‘trámy u

základní konstrukce tkalcovského stavu’ – původně ‘trámy’, ch. kstūr ‘základní

konstrukce tkalcovského stavu’ – původně ‘konstrukce, kostra nějakého zařízení’, ch. òkvr

‘základní konstrukce tkalcovského stavu’ – původně ‘rám’, srb. соје ‘příčné sloupy

základní konstrukce tkalcovského stavu’ – původně ‘sloupy’, č. sloupky ‘čtyři svislé trámy

základní konstrukce tkalcovského stavu’ – původně ‘sloupy’, ch. poličice, srb. поличке

‘podélné laťky u tkalcovského stavu’ – původně ‘laťky’, ch. prečke, prečage ‘podélné

laťky u tkalcovského stavu’ – původně ‘příčky’, č. proutek ‘proutek v tkalcovském člunku’

– původně ‘proutek’, č. mečíky ‘trámky u tkalcovského hřebene’ – původně ‘meč

připomínající tyč’, kladka ‘podélný trámek v tkalcovském hřebeni’ – původně ‘trámek’

atd.

Umístěním části tkalcovského stavu byly motivovány následující metonymické

názvy: ch. ličnice ‘podélné příčky spojující svislé trámy stativ’ (motivace podle umístění

příček na přední straně stavu), ch. skrajnice ‘příčné trámy tkalcovského stavu’ (motivace

podle umístění trámů na kraji stavu), ch. strane, stranice, č. postranice ‘příčné trámy

tkalcovského stavu’ (motivace podle umístění trámů po stranách stavu), č. svrcholce ‘horní

příčky základní konstrukce tkalcovského stavu’ (motivace podle umístění příček v horní

části stavu). Materiálem, z něhož byl daný nástroj vyroben, bylo motivováno ch. trske,

177

trstine, č. třtiny, křtiny, č. palach, vše ‘třtiny v tkalcovském hřebeni’, původně ‘rákos’, a

zřejmě i ch. kukica ‘útek’, původně ‘zbytky lnu’.

S polysémií názvů nástrojů textilní produkce (srov. výše) je přímo spjat vznik

metonymických názvů utvořených synekdochou typů pars pro toto a totum pro parte,

přičemž ne vždy lze přesně určit, který typ byl uplatněn, srov. např. ch. tȁra, srb. тȁра

‘tkalcovský stav’, ‘osnova’, ch. dial. také ‘utkané plátno’, ch. nȁtra, srb. нȁтра

‘tkalcovský stav’, ‘osnova’, ‘utkané plátno’, ch. krsna, srb. крсна ‘tkalcovský stav’,

‘vratidlo’, č. stativy ‘tkalcovský stav’, ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’.

V rámci názvů utvořených sémantickými prostředky je doloženo i několik termínů

s nejednoznačnou motivací pojmenování. Náleží k nim ch. pògača ‘ozubené kolo u

vratidla tkalcovského stavu’, které bylo zřejmě utvořeno metaforickým přenesením

původního významu ‘nekvašený chléb, druh koláče’, vyloučena však není ani primárnost

názvu pomagač, pomagača ‘klín u vratidla tkalcovského stavu, do něhož vede západka’,

který byl lidově etymologicky spojen s formálně blízkým výrazem pògača. Názvy ch.

kotlac, kotalac, kotlenik a srb. котлац, котaлац mohly být motivovány kotlem, stejně tak

však mohly být utvořeny metonymickým přenesením významu ‘nitelnice’. Český název

slupka, označující ‘podélný trámek v tkalcovském hřebeni’, mohl být utvořen

metaforickým přenesením původního významu ‘slupka, tj. něco vzniklé loupáním’,

přesvědčivějším se však jeví předpoklad přejetí zemědělského termínu slubice ‘nosný

sloupek pod hřídelí pluhu’ připodobněného k podobně znějícímu slupka. Dvě možnosti

motivace pojmenování nabízí č. název lotr, který mohl být utvořen buď přenesením

expresivního významu ‘zločinec, lotr’, nebo vznikl apelativizací křestního jména cizího

původu Lotar. U ch. názvu tȁra a srb. тȁра nelze přesně určit původní význam, jímž mohl

být jak ‘tkalcovský stav’, tak ‘osnova’. Nejasná zůstáva taktéž motivace pojmenování ch.

názvů lapci, làptaci ‘podnožky’, jež vznikly zřejmě metonymickým přenesením původního

významu ‘podešev’, vyloučen však není ani vliv kontinuantů psl. *lapa ‘tlapa‘.

178

4. FORMÁLNÍ PROSTŘEDKY TVOŘENÍ NÁZVŮ

Vedle sémantického tvoření termínů bylo při konstituování chorvatského, srbského

a českého názvosloví tkalcovského stavu a jeho částí užito také slovotvorných, resp.

sémanticko-slovotvorných prostředků. Jednoznačně nejčastějším postupem při utváření

takto vzniklých názvů byla derivace sufixací, méně často byla upotřebena derivace

prefixací (případně prefixálně-sufixálním způsobem) a zcela ojedinělá byla kompozice.

V následující kapitole bude podán 1) přehled slovotvorných prostředků, jimiž byly

utvořeny názvy s předpokládaným praslovanským původem, 2) přehled slovotvorných

prostředků, jimiž byly utvořeny mladší chorvatské, srbské a české názvy (u druhé skupiny

názvů se bude vycházet z rekonstruované praslovanské podoby slovotvorných prostředků,

které budou řazeny podle produktivity).

4.1. SLOVOTVORNÉ PROSTŘEDKY, JIMIŽ BYLY UTVOŘENY NÁZVY

S PŘEDPOKLÁDANÝCH PRASLOVANSKÝM PŮVODEM

Názvy tkalcovského stavu a jeho částí s předpokládaným praslovanským původem

jsou: *stativъ, *stanъ, *stavъ, *krosno, *osnova, *vortidlo, *navojь, *nitь/*nitъ, *nitěnъka

/ *nitjenъka / *nitěnica / *nitjenica / *nitědlьnica, *zěvъ, *skripъ / *skripьcь, (?)

*podъnožьky / *ponoži / *podъnoži, *tъkъ, *cěvь / *cěva / *cěvъka, *čьlnъkъ, *bilo,

*bьrdo a (psl. dial.) *tara, *natьra a *orzbojь. Praslovanské *bьrdo kontinuuje ie. kořen

*bher(H)- s významem ‘řezat, opracovat ostrým předmětem’, *cěvь je pokračováním ie.

kořene *ske- ‘řezat, krájet’, *nitь/*nitъ bylo utvořeno z ie. kořene *(s)neH1- ‘příst, tkát’ a

*krosno je zřejmě pokračováním ie. kořene *(s)ker- ‘řezat’. Většinu dalších názvů tvoří

deverbativa praslovanských sloves s různými sufixy: s ojedinělým sufixem -ivъ *stativъ <

psl. *stati, se sufixem -a *tara, *natьra < *terti, *osnova < *o(b)snovati, se sufixem -dlo

*vortidlo < *vortiti a *bidlo < *biti, se sufixem -nъ *stanъ < *stati, se sufixem -’ь (< -o-)

a vokalismem kořene -o- *navojь < *naviti a *orzbojь < *orzbiti a se sufixem -ъ (< -o-)

*stavъ < *staviti, skripъ < *skripěti, *zěvъ < *zěvati a *tъkъ < *vъtъkati. Názvy

*podъnožьky, *ponoži a *podъnoži vznikly prefixálně-sufixálním, resp. prefixálně-

konverzním způsobem. Zbylé názvy byly dotvořeny deminutivními sufixy: *nitěnъka /

*nitjenъka / *nitěnica / *nitjenica / *nitědlьnica sufixy -ъka a -ica, *skripьcь sufixem -ьcь,

179

*čьlnъkъ sufixem -ъkъ a *cěvъka sufixem -ъka. Desubstantivním derivátem se sufixem -a

je *cěva.

4.2. SLOVOTVORNÉ PROSTŘEDKY, JIMIŽ BYLY UTVOŘENY MLADŠÍ

CHORVATSKÉ, SRBSKÉ A ČESKÉ NÁZVY

SUFIXACE

-ьka ,-ъka > ch. -ka, srb. -кa, č. -ka (1. deminutiva, 2. nomina instrumenti)

1. ch. tombolka, sdačka, prečke, srb. тољашкa, срдачка, поличке, сaвељка, сyвеjка, č.

činka, kačenky, křesinky, svorky, svůrky, cučka, podělávka, snovalka

2. ch. zatezaljka, povraćaka, srb. замезáљка, č. západka, klapačka, klapka

-ъkъ > ch. -ak, srb. -aк, č. -ek (1. deminutiva, 2. nomina instrumenti)

1. ch. làpatak, č. sloupky, svrcholek, proutek, vlček, káčerek, st. činek, pacholek

2. ch. skòčci, stopnjak, srb. скòчци, č. šlapák

-ica > ch. -ica, srb. -ица, č. -ice (1. deminutiva, 2. nomina instrumenti)

1. ch. poličice, žabica, kukica, lađica, srb. гредице,

2. ch. nićanica, stranice, srb. нȕћаницa, венчàница, č. nitelnice, postranice

-dlo > ch. -lo, srb. -ло, č. -dlo (nomina instrumenti)

ch. gazilo, stopalo, sovìlo, sovjelo, sovjela, bdilo, brdlo, vučila, srb. ножила, бpдило,

вỳчила

-it’ь > ch. -ić, srb. -ић (deminutiva)

ch. balvanići, bròdīć, srb. колотурићи, точкић, ђаволчићи

-ačь > ch. -ač, srb. -aч (nomina instrumenti)

ch. zapinjač, povrćač, srb. затезач

-ьcь > ch. -ac, srb. -aц (deminutiva)

ch. cijépac, kotlac, kotalac, srb. цéпaц, котлац, котaлац

180

-ar’ь > ch. -ar, srb. -ap (tento sufix se primárně užívá ke tvoření činitelských jmen,

případně názvů míst – snad podle druhé slovotvorné kategorie jím byly sekundárně

utvořeny níže uvedené názvy částí tkalcovského stavu)

srb. главар, srb. ногари

-a > ch. a srb. -a (výsledek děje)

ch. ptka, srb. птка, нȁтка, нáткава

-ьko > č. -ko (deminutiva)

č. očko

-’aga > ch. -jaga, srb. -jaгa (názvy expresivně příznakové)

ch. prečàga, srb. тојагa

-ьje > ch. -lje, srb. -ље (nomina instrumenti)

ch. òglblje, ugloblje, oglabije, postolje, srb. òглбље

PREFIXÁLNĚ-SUFIXÁLNÍ ZPŮSOB TVOŘENÍ

Prefixace nebyla použita při derivaci žádného z analyzovaných názvů utvořených

slovotvornými prostředky a pouze tři názvy byly utvořeny prefixálně-sufixálním

způsobem: ch. poplaci (*podъplatьci – zřejmě podle modelu *podъnožьky, *ponoži a

*podъnoži), č. postranice a ch. postolje.

KOMPOZICE

Z celkového počtu 235 analyzovaných názvů byly jen tři utvořeny kompozicí, a to

č. klapzub (slovesný komponent klap- a substantivum zub), ch. koloturi, koloture, srb.

колотурићи, котурици, колyтићи (substantivum ch. kolo, srb. кoлo a slovesný

komponent ch. -tur-, srb. -тyp-) a č. germanismus šmejholec (zřejmě slovesný komponent

šmej- a substantivum holc, resp. holec < něm. Holz).

181

5. NÁZVY PŘEJATÉ Z CIZÍCH JAZYKŮ

Analýza chorvatských, srbských a českých názvů tkalcovského stavu a jeho částí

ukázala, že jádro oficiální terminologie tvoří staré slovanské lexikum zděděné

z praslovanštiny. V souvislosti se středověkým a zejména novověkým rozvojem řemesel a

kontaktem řemeslníků s cizím výrobním prostředím však začala být textilní nomenklatura

všech tří jazyků obohacována také o názvy cizího původu, které podstatnou měrou

dotvářely především nářeční názvosloví. Ne vždy se dá bohužel určit, zda byl výraz přejat

přímo jako termín označující tkalcovský stav či některou z jeho částí, či zda byl utvořen

přenesením jiného významu slova, v němž již v přijímacím jazyce zdomácnělo a běžně se

užívalo. Vyloučeno není ani několikeré přejetí cizího slova v různých významech.

Stejně jako kulturní slova byly také řemeslnické (a zemědělské) termíny

v minulosti objektem jazykových kontaktů. Původ výpůjček doložených v

textilní nomenklatuře analyzovaných jazyků je podmíněn areálově a je odrazem

jazykových kontaktů mluvčích dvou, případně více sousedních jazyků. V chorvatštině jsou

tak doloženy především italismy, germanismy a částečně turcismy, v srbštině (v níž

převažují názvy domácího původu) turcismy a částečně italismy a v češtině germanismy,

případně názvy románského původu.

Z němčiny byly přejaty tyto názvy: č. verštat, veřtat ‘tkalcovský stav’ (< něm.

Werkstatt ‘dílna’), ch. grȕšt ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’ (< jněm. G(e)rust

‘lešení, kosntrukce’), č. ligri ’příčky spojující zadní sloupy tkalcovského stavu’ (< něm.

Riegel ‘příčné dřevo, příčka’), č. šajba ‘ozubené kolo u vratidla tkalcovského stavu’, ch.

šajbe ‘vratidla’ (< něm. Scheibe ‘kotouč’), č. cuka (zřejmě derivát něm. zucken ‘cukat’ či

výpůjčka něm. Zug ‘tah’, srov. Zugklinke ‘tahové zařízení’), cajk ‘nitelnice’ (< něm. Zeug

‘řemeslnické nářadí’), foch ‘prošlup’ (< něm. Fach, Webfach tv.), ch. žnora ‘šňůra u

skřipců’ (< něm. Schnur ‘šňůra’), ch. špulja, č. špule, špulka ‘cívka’ (< něm. Spule tv.),

hadlaf ‘nitka nitelnice s očkem, kterým prochází nit osnovy’ (< raně nněm. harlauf ‘nitka

s očkem v nitelnici’), ch. žlga ‘bidlo’ (< střhn. slage ‘prostředek, jehož pomocí se něco

přibíjí’), č. lado ‘bidlo’ (< něm. Lade, Kammlade tv.), šlok ‘bidlo’ (< něm. Schlag tv.), ch.

šir ‘tkalcovský hřeben’ (zřejmě adaptace něm. Geschirr ‘nitelnice u tkalcovského stavu’),

č. kšafty ‘trámky v nitelnici’ (< něm. Schaft, pl. Schäfte ‘listy nitelnice’), fajfka ‘cívka’ (<

něm. Pfeife ‘píšťala’) a zřejmě také č. pámel ‘vratidlo’ (snad adaptace něm. Baum

182

v textilních termínech Brustbaum, Warenbaum, Kettenbaum ‘vratidlo u tkalcovského

stavu’), šmejholec (snad kompozitum derivátu vypůjčeného z něm. schmeicheln ‘natírat’ a

něm. substantiva Holz ‘dřevo’) a šrák (zřejmě adaptace něm. Schragen (střhn. schrage)

‘šikmé nebo křížem zasazené kůly, křížem postavené dřevěné nohy sloužící jako

podstavce’).

V italštině, resp. benátštině mají původ ch. taler, talerija ‘tkalcovský stav’ (< benát.

telèr ‘rám na tkaní’), gambele, gambile ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’ (< it.

gamba ‘noha’), mural ‘trámky v základní konstrukci tkalcovského stavu’ (< benát. morèlo

‘poleno, kus dřeva’), tiran ‘západka u vratidla tkalcovského stavu’ (< it. tirare ‘táhnout’),

bakete ‘trámky v nitelnici’ (< benát. bacheta, bachetina ‘tyč, hůl, palice’), baštuni ‘trámky

v nitelnici’ (< benát. bastòn ‘tyč’), tunja, srb. myњa ‘šňůra u skřipců’ (přes benát. z nř.

¢πετονία ‘provaz’), č. pedál ‘podnožka’ (snad přes něm. Pedal, Pedale z it. pedale ‘pedál’)

a ch. pedale ‘podnožky’ (přes it. pedale ‘pedál, šlapadlo’ z fr. pèdale ‘pedál’), ch. barketa

‘člunek’ (< it. barchetta ‘loďka’), navižela ‘člunek’ (< it. navicella ‘tkalcovský člunek’) a

kartela ‘tkalcovský hřeben’ (< it. cartella ‘lístek’).

Francouzského původu je č. kaneta ‘cívka’ (< fr. canette ‘útková cívka’).

Z turečtiny (resp. tureckým prostřednictvím) byly přejaty názvy ch. kàlem a srb.

кàлем ‘cívka’ (< tur. kalém ‘rákos’, ‘rákos na psaní’, ‘další předměty podobné rákosu,

např. cívka, roub atd.’ < arab. qaläm ‘druh pera z rákosu’ < ř. κάλαμος ‘rákos, puškvorec’,

přeneseně také ‘trubka’, ‘pero na psaní’), ch. msūr a srb. мср ‘cívka’ (< tur. masura

‘cívka’ < arab. ma’ūra ‘tkalcovský člunek’ < arab. aara ‘vyšívat’).

Adaptaci cizích slov v přijímacím jazyce provázely hláskové změny, které

nezřídka zastřely formu zdrojového výrazu. Problémy při výkladu původu názvu nastávají

zvláště v případech, kdy se jedná o řídce doložené nářeční slovo, k němuž nebyla nalezena

odpovídající paralela v předpokládaném zdrojovém jazyce. Srov. např. č. šmejholec,

pámel, šrák (viz výše). Vedle změn fonematické struktury slova dochází při adaptaci

výpůjček také ke změnám na úrovni morfologické, z nichž nejtypičtější je přiřazení

přejímek k domácím deklinačním paradigmatům změnou původních koncovek a

gramatického rodu, srov. např. ch. žlaga, žnora, mural, č. pedál, špule, kaneta atd.

Konečně došlo u některých názvů k jejich dotvoření domácími slovotvornými prostředky,

srov. např. ch. talerija, masurka, č. špulka, fajfka, šmejholec.

183

ZÁVĚR V předkládané disertační práci bylo analyzováno celkem 235 názvů tkalcovského

stavu a jeho částí, z toho 98 chorvatských, 57 srbských a 80 českých. Materiálovou bázi

pro chorvatskou a srbskou část tvořily v první řadě názvy excerpované z

dotazníků Etnologického atlasu Jugoslávie, které nebyly dosud publikovány, a představují

tak hlavní materiálové novum oproti starším pracím zabývajícím se textilní terminologií

(srov. hlavně Trubačev 1966 a Falińska 1974). České názvy byly shromažďovány zejména

z etnografických a dialektologických studií a prací zabývajích se historií tkaní (viz seznam

literatury). Část zejména nářečních názvů byla v této práci etymologicky zpracována vůbec

poprvé.

Přestože byl výběr lexikálního materiálu omezen pouze na tři slovanské jazyky,

bylo při etymologizování názvů nezbytné pracovat také s ostatními slovanskými jazyky,

eventuálně s neslovanskými sémantickými a formálními paralelami. Z tohoto důvodu lze

dosažené výsledky považovat za dostatečně reprezentativní a dovolující vyslovit obecnější

závěry.

Původ praslovanských názvů tkalcovského stavu a jeho částí byl již v etymologii

z větší části dostatečně objasněn (srov. především Trubačev 1966). Jedním z cílů, které si

tato disertační práce kladla, bylo proto sledování jejich dalšího vývoje a fungování v rámci

samostatné chorvatštiny, srbštiny a češtiny. Lze konstatovat, že všechny názvy

s předpokládaným praslovanským původem se alespoň reliktově ve všech třech

sledovaných jazycích zachovaly dodnes, přičemž často ve významu, který částečně či zcela

zastírá význam původní. Např. kontinuanty psl. *bьrdo (ch. bdo srb. бpдo a č. brdo) jsou

dnes v jihoslovanských jazycích primárně užívány v přeneseném významu ‘kopec, hora’,

jenž byl utvořen metaforickým přenesení významu ‘tkalcovský hřeben’. Podobně jsou

kontinuanty psl. *osnova (ch. òsnova, srb. òснова a č. osnova) dnešním mluvčím všech tří

analyzovaných jazyků známy zejména v přeneseném metonymickém významu ‘základ,

podstata něčeho’. Důležitostí tkaní a tkalcovských nástrojů v minulosti lze snadno vysvětlit

existenci frazémů obsahujících ve své struktuře některý z praslovanských názvů části

tkalcovského stavu, srov. např. č. tkát na jedno brdo, být tkán na jedno brdo ‘být stejný,

nijak se neodlišovat’, dělat něco na jedno brdo ‘dělat něco stejně’, v jedno brdo tkáti tv.,

ch. u jedno brdo tkani, srb. бити на исто брдо ткан ‘být stejný’, č. nemít osnovy ani

útku ‘nemít vůbec nic’, má prázdnou osnovu, potřeboval by nějaký outek ‘má hlad’,

184

potrhat někomu osnovu ‘zhatit něčí plány’ či č. nedostává se (mu) útku ‘je v nesnázích’. V

řecké mytologii mají svůj původ frazémy ch. crvena nit, srb. црвена нит, č. červená nit a

ch. Arijadnina nit, srb. Аријаднина нит, č. Ariadnina nit, z dalších frazémů srov. ch.

visjeti o tankoj niti, srb. висити на (о) танкој нити, č. viset na nitce, ch. držati sve niti u

rukama, srb. држати (имати) све нити, покиснути (ознојити се) до задње нити, č.

dial. zmokl do nitě, promoknout na nit, ztratit nit hovoru, přetrhnout někomu nit hovoru

atd.

Některé názvy označující původně tkalcovský stav či jeho část se prostřednictvím

sémantických posunů začlenily do geografické terminologie. Výše již bylo uvedeno, že

v jihoslovanských jazycích a reliktově také v části východoslovanských a

západoslovanských jazyků mají kontinuanty psl. *bьrdo vedle původního významu

‘tkalcovský hřeben’ také přenesený význam ‘hora, kopec’, při jehož utvoření sehrály roli

tertia comparationis zuby u tkalcovského hřebene a zuby připomínající vrcholy hor, srov.

ch. bdo, srb. бpдo, bulh. бърдо, mak. brdo, sln. bŕdo, vše ‘hora, kopec’, stč. brdo ‘vrch’,

č. st. brdek, brdeček ‘kopeček’, dial. brdo ‘kopec’, říd. (pl.) brdi ‘kopce’, brdisko ‘strmý

svah’, slk. zast. brdo ‘skalnatý kopec’, dial. brdy ‘hory’, pol. dial. berdo ‘kamenitý

vrcholek hory’, ukr. dial. бéрдо ‘strmá hora’. Podobným motivačním postupem byly

utvořeny také geografické termíny ch. blo a srb. бȕло ‘horský hřeben’, původně ‘bidlo u

tkalcovského stavu’, srov. také bulh. било, mak. било a sln. bílo tv., a ch. grȅbn, srb.

грȅбн, č. hřeben ‘nejvyšší část hory, horského pásma’, srov. také sln. grebn, slk. hrebeň,

pol. grzebień, hl. hrjebjeń, dl. grjebjeń, plb. grėbn, r. грéбeнь a ukr. грéбінь tv.

Z neslovanských paralel srov. něm. Kamm – Bergkamm ‘horský hřeben’.

Další složkou lexika, v níž lze nalézt relikty názvů označujících primárně

tkalcovský stav či jeho část, je toponymie. Zatímco v některých případech lze za

pojmenování motivující místní jméno bezpochyby považovat název tkalcovského stavu či

jeho části, srov. např. č. Člunek ‘název zaniklé obce u Troubek’ – motivace podle

tkalcovského člunku, či Návojná ‘obec u Valašských Klobouk’ – motivace podle vratidla

tkalcovského stavu (č. návoj > adj. návojné), větší část toponym byla utvořena přenesením

sekundárních významů, které původní textilní termíny postupně získávaly, srov. např. č.

Statenice a ch. Donje a Gornje Stative – motivace zřejmě podle trámů u vodního mlýna,

srb. Крошња, slk. Krosná, pol. Krosno (Odrzańskie), Krośnice, Krośniewice, Krosnowa,

dl. Krosno, Krossin, Krossen – do úvahy přichází více možností motivace pojmenování,

185

včetně motivace podle tkalcovského stavu, ch. Brdovac, Brđanin, č. Brdo, Brdečný, Brdy,

pol. Bardo, Berdy – všechny názvy byly utvořeny přenesením metaforického významu

kontinuantů psl. *bьrdo ‘kopec, hora’ (viz výše).

Vedle názvů s předpokládaným praslovanským původem byly v práci analyzovány

mladší (z většiny nářeční) chorvatské, srbské a české názvy, u nichž byla určována

motivace pojmenování a sledován jejich sémantický vývoj. Většina z nich vznikala

sémantickými prostředky, tj. metaforickým a metonymickým přenášením významu, méně

často bylo k jejich utváření použito slovotvorných prostředků, z nich především derivace

sufixací. Převaha sémantického tvoření mladších názvů tkalcovského stavu a jeho částí

odpovídá obecné tendenci uplatňované při konstituování nářečního názvosloví, jež spočívá

v upřednostňování přenášení pojmenování jako prostředku reflektujícího jednodušší

myšlenkové procesy venkovského člověka před slovotvornými prostředky

(„Onomaziologický proces se neopírá o poměrně složitou cestu pojmové kategorizace

pojmenovávaného jevu... a nemusí na základě této „analýzy“ vybrat přiměřený

pojmenovací prostředek slovotvorného systému. Vychází z přímého porovnání nápadného,

zpravidla vnějšího rysu pojmenovávané reality s realitou jinou“, Hladká 2000, 21). Častým

jevem doprovázejícím nářeční nomenklaturu je polysémie, týkající se nejenom názvů

fungujících v rámci jedné názvoslovné skupiny, ale zasahující také názvoslovné systémy

různé. Projevem této polysémie je výskyt mnohoznačných názvů, jež označují více

nástrojů či zařízení různých oborů lidské činnosti. V analyzovaném lexiku jsou např.

doloženy názvy náležící jak k názvosloví tkalcovského stavu, tak k názvosloví

zemědělskému (srov. srb. гредељ ‘trám u základní konstrukce tkalcovského stavu’ a

zároveň ‘oj u pluhu’, č. svorky ‘příčky u základní konstrukce tkalcovského stavu’ – svorka

‘řemínek spojující dvě hlavní části cepu’, vratidlo ‘vratidlo u tkalcovského stavu’ a

zároveň ‘část secího stroje’, ch. prečage ‘podélné příčky u tkalcovského stavu’ a zároveň

‘část pluhu’, č. paprsek ‘tkalcovský hřeben’ a zároveň ‘součást bran, tj. zemědělského

nářadí k vláčení’, slupky ‘trámky u tkalcovského hřebene’ – slubice ‘nosný sloupek pod

hřídelí pluhu’, skrajnice ‘příčné trámy základní konstrukce tkalcovského stavu’ a zároveň

‘železné obruče, do nichž se zastrčí vál nástroje k válení pole po setbě či orbě’) či

mlynářskému (srov. č. stativa ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’ a zároveň ‘trámy u

vodního mlýna’, ch. stoli ‘základní konstrukce tkalcovského stavu’ – st ‘podlaha ve

mlýně, na které jsou uloženy žernovy’, č. sloupky ‘části základní konstrukce tkalcovského

186

stavu’ – sloup ‘sloup u stropu mlýna’, ch. prèčaga ‘příčka u základní konstrukce

tkalcovského stavu’ a zároveň ‘příčka v mlýně’, č. kobyla ‘základní konstrukce

tkalcovského stavu – kobylice ‘břevno ve mlýně, jímž se zmenšuje nebo zvětšuje prostor

mezi běhounem a spodkem’, osnova ‘podélné niti při tkaní’, pl. osnovy ‘sloupy ve mlýně’,

ch. vràtilo ‘vratidlo tkalcovského stavu’ a zároveň ‘dřevěný válec ve mlýně k mletí oliv’,

žȁbica ‘skřipec u tkalcovského stavu’ a zároveň ‘svorka, která spojuje kružiny u

mlýnského kola’). Zatímco u názvů, které prokazatelně původně označovaly část

tkalcovského stavu (tj. kontinuanty psl. *vortidlo a *stativъ, srov. výše), lze vycházet ze

sekundárnosti názvů zemědělské či mlynářské terminologie, u řady mladších názvů je

určení primárnosti, resp. sekundárnosti názvů nesnadné, často nemožné.

Stejně jako názvoslovné systémy jiných oborů lidské činnosti byla také

nomenklatura tkalcovského stavu v průběhu vývoje řemesla obohacována názvy cizího

původu. Výpůjčky v terminologizovaném lexiku svědčí nejen o jazykových kontaktech

dvou a více etnik, ale ukazují také na směry, kterými se ubírala snaha o technické

zdokonalování řemesla (o vlivu německého řemeslnického prostředí na české svědčí např.

řada germanismů obsažených v české terminologii). Názvy cizího původu doložené

v analyzovaném názvosloví lze rozdělit do dvou skupin – názvy první skupiny byly přejaty

ve stejném významu, v jakém figurují v textilní terminologii přijímacího jazyka, srov.

např. ch. špulja, č. špule, špulka ‘cívka’, hadlaf ‘nitka nitelnice s očkem, kterým prochází

nit osnovy’, ch. mòsūr, srb. мср, ch. kàlem a srb. кàлем ‘cívka’, č. lado ‘bidlo’, kaneta

‘cívka’, foch ‘prošlup’ či ch. navižela ‘člunek’, názvy druhé skupiny vznikly přenesením

významu, v němž bylo slovo v přijímacím jazyce již zdomácnělé, srov. např. č. verkštat,

šajba, ch. šajbe, grȕšt, č. pedál, ch. pedale, bakete, baštuni, č. fajfka atd.

Významnou součástí disertační práce jsou návrhy nových etymologií některých

názvů, případně pokusy o úpravu či doplnění stávajících etymologií. Zevrubnou

sémantickou analýzou, jíž byly podrobeny termíny ch. nȁtra a srb. нȁтра s původním

významem ‘osnova’ a přenesenými významy ‘tkalcovský stav’ a ‘utkané plátno’, byla

stanovena motivace pojmenování názvů podle tření lnu, a opraven tak stávající výklad

založený na motivaci podle natírání osnovy šlichtou (viz 2.1.1). Dále byl opraven jediný

dosavadní výklad ch. názvu kȕja ‘západka u vratidla tkalcovského stavu’, jenž nebyl

utvořen derivací slovesa kuljati, jak navrhl Skok (2, 224), ale vznikl metaforickým

přenesením významu ‘fena’. Podobně bylo navrženo několik možných výkladů původu č.

187

termínu cuka označujícího stejnou část tkalcovského stavu, tj ‘západku u vratidla

tkalcovského stavu’, který s největší pravděpodobností nesouvisí s č. dial. suka ‘fena’, jak

předpokládal Machek (1957a, 485 a 1968, 592), ale jeho původ je zřejmě nutné hledat v

němčině (srov. něm. Zugklinke, zucken). Etymologický výklad byl navržen také třem

českým dial. názvům, které dosud nebyly vysvětleny: č. slupka ‘trámek u tkalcovského

hřebene’ bylo zřejmě utvořeno přikloněním zemědělského termínu slubice ‘nosný sloupek

pod hřídelí pluhu’ k podobně znějícímu slupka ‘slupka’, č. pámel je adaptací německého

kompozita s první částí Baum- (srov. Brustbaum, Warenbaum, Kettenbaum ‘vratidlo u

tkalcovského stavu’), podobně je č. šmejholec přejímka německé složeniny s komponenty

šmej- (snad něm. schmeicheln) a -hol(e)c (něm. Holz).

Výsledky etymologické analýzy chorvatského, srbského a českého názvosloví

tkalcovského stavu a jeho částí mohou být využity při dalším lingvistickém zkoumání.

Mohou posloužit jako báze pro teoretický výzkum v oblasti etymologie, lexikologie a

dialektologie – zejména pro v současné době aktuální zkoumání sémantického vývoje

lexikálních jednotek. Mohou se také stát výchozím a porovnávacím materiálem při

doposud v etymologii chybějící komplexní analýze mladšího, převážně nářečního

slovanského lexika z oblasti tkaní, která by zachytila obecné tendence uplatňované při

konstituování nomenklatury uvedeného věcného okruhu a přispěla by k teoretickému

bádání o utváření nářečních terminologických systémů. V názvoslovných systémech

slovanských jazyků, jejichž mluvčí provozovali ruční tkaní ještě ve 20. století, jsou

zakonzervovány nejenom staré názvy, ale společně s nimi i staré zvyklosti a projevy lidové

magie spojené s tkaním, jež mohou v nezanedbatelné míře obohatit etnologické a kulturně

antropologické výzkumy. Přínosem pro historiky řemeslné výroby by zase mohlo být

zevrubnější sledování přílivu názvů cizího původu, jež by dokreslilo obraz dějin techniky.

Je tedy zřejmé, že téma nebylo v disertační práci zdaleka vyčerpáno a je výzvou

k dalšímu bádání.

188

SAŽETAK

Tema ove disertacije je etimološki prikaz naziva tkalačkog stana i njegovih dijelova

na hrvatskom, srpskom i češkom jeziku ( u usporedbi s ostalim slavenskim jezicima), opis

njihovih motivacija nazivanja i rekonstrukcije njihovog semantičkog razvoja. Nadalje je

pozornost bila posvećena klasifikaciji morfoloških sredstava i objašnjenja glasovnih

varijanti.

Predmet istraživanja su bili kako službeni odnosno književni nazivi, tako i nazivi

pronađeni u dijalektima sva tri jezika.

Glavni ciljevi radnje su bili: 1.) rekonstrukcija termina s pretpostavljenim

praslavenskim podrijetlom te opis njihova razvoja; 2.) analiza mlađih hrvatskih, srpskih i

čeških naziva, njihovo etimološko tumačenje te opis semantičke motivacije; 3.) ispitivanje

jačine utjecaja strane jezične okoline na stvaranje nomenklature određene sprave, tj.

preuzimanje termina, 4.) primjena saznanja, dobivenih pri analizi konkretnih naziva, na

opće principe jezika, koje se koriste pri formiranju terminoloških sustava iz oblasti

materijalne kulture.

Glavni materijalni izvor za hrvatski i srpski dio radnje bili su dosada neobjavljivani

podaci dobiveni iz kartoteke projekta hrv. Etnološki atlas Jugoslavije, srp. Етнолошки

атлас Југославије. Ostali materijali crpljeni su iz etnografskih izviješća i studija,

sadržanih najčešće u Zborniku za narodni život i običaje južnih Slavena (1896–1991, od

1995.g. Zbornik za narodni život i običaje) za hrvatski dio; u Srpskom etnografskom

zborniku (Српски етнографски зборник, izlazi od 1894. godine) i Srpskom

dijalektološkom zborniku (Српски дијалектолошки зборник, izlazi od 1905. godine) za

srpski dio te u časopisima Český lid (izlazi od 1891. godine) i Národopisný věstník

českoslovanský (od 1993. godine nosi naziv Národopisný věstník) za češki dio. Od

dijalektoloških radova je bio korišten prije svega rad s bogatim materijalom poljske

dijalektologinje Barbare Falínské Poljsko tkalačko nazivlje na slavenskom tlu 1–4 (Polskie

słownictwo tkackie na tle słowiańskim 1–4), koji sadržava i jezične mape s terminima iz

poljskog (djelomice i iz češkog i slovačkog) te južnoslavenskog jezičnog prostora.

Disertacija je razdijeljena na tri dijela a to su: 1) povijesno-kulturni uvod, 2)

etimološki prikaz naziva tkalačkog stana i njegovih dijelova i 3) završna razmatranja (koja

sadržavaju analizu semantičkih i morfoloških sredstava).

189

Ključni dio disertacije je etimološka analiza hrvatskih, srpskih i čeških naziva

tkalačkog stana i njegovih dijelova u kontekstu ostalih slavenskih jezika. U okviru svakog

poglavlja ponajprije su analizirani termini s pretpostavljenim praslavenskim porijeklom a

zatim mlađi hrvatski, srpski i češki nazivi. Kod svakog objašnjavanog naziva je prije svega

dat etimološki prikaz, koji obuhvaća rekonstrukciju formalnog i semantičkog razvoja riječi,

a zatim je pozornost bila usmjerena na položaj riječi u okviru suvremenog hrvatskog,

srpskog i češkog fonda riječi.

Polazna metoda radnje bila je etimološko-onomaziološka metoda, u skladu s kojom

je prikupljen i razvrstan leksikalni materijal bio sortiran i u okviru pojedinih poglavlja

obrađen prema pojmovnom sadržaju naziva. Nadalje je korištena i povijesno-usporedna

metoda, čiji principi su bili upotrijebljeni prilikom traženja formalnih i semantičkih

paralela hrvatskih, srpskih i čeških naziva u drugim slavenskim ili pak neslavenskim

jezicima. Konačno, ali ne manje bitno, bila je korištena metoda „Wörter und Sachen“, čiji

osnovni princip je načelo istraživati zajedno sa riječima i riječi njima označavane.

Na temelju provedene etimološke analize možemo konstatirati da su se svi nazivi

s pretpostavljenim praslavenskim podrijetlom u sva tri praćena jezika, sačuvali makar

reliktno do danas, često u prenesenom značenju, usporediti npr. hrv. bdo, srb. бpдo i češ.

(arch.) brdo ‘prirodno uzvišenje tla’ ili hrv. òsnova, srp. òснова a češ. osnova ‘temelj,

baza’. Neki su se nazivi, koji su prvobitno označavali tkalački stan ili njegove dijelove

posredstvom semantičkih pomicanja, uvrstili u geografsku terminologiju, usporediti (uz

kontinuante psl. *bьrdo) također hrv. blo i srp. бȕло ‘planinski vijenac’ a hrv. greben, srp.

грeбeн, češ. hřeben ‘najviši dio planine, planinskog pojasa’. Sljedeća sastavnica leksika u

kojem se mogu naći relikti naziva koji su primarno označavali tkalački stan ili neki njegov

dio, je toponimija, usporediti češ. Člunek ‘naziv nestalog sela pokraj općine Troubky’ –

motivacija prema riječi ‘tkalački čunak’, ili češ. Návojná ‘selo pokraj općine Valašské

Klobouky’ – motivacija prema riječi ‘vratilo tkalačkog stana’ (češ. návoj > adj. návojné).

Pored naziva s pretpostavljenim praslavenskim porijeklom bili su u radnji

analizirani mlađi hrvatski, srpski i češki nazivi (većinom iz narječja), kod kojih je bila

određivana motivacija davanja naziva te praćen njihov semantički razvoj. Većina njih je

nastala semantičkim sredstvima, tj. metaforičnim i metonimijskim prenošenjem značenja, a

manje često su se kod njihovog stvaranja koristila morfološka sredstva, prije svega

derivacija sufiksima. Česta pojava koja slijedi nomenklaturu narječja je polisemija, koja se

190

odnosi ne samo na nazive koji se koriste u okviru jedne skupine nazivlja, nego obuhvaća i

različite sustave nazivlja. Očitovanjem ove polisemije je pronalazak mnogoznačnih naziva,

koji označavaju više alata ili uređaja raznih struka ljudske djelatnosti, usporediti npr. srp.

гредељ ‘tram u osnovnoj konstrukciji tkalačkog stana’ a istovremeno ‘ruda kod pluga’,

češ. svorky ‘pregrade u osnovnoj konstrukciji tkalačkog stana’ – svorka ‘remenčić koji

spaja dva glavna dijela mlatila’, češ. vratidlo ‘vratilo u osnovnoj konstrukciji tkalačkog

stana’ a istovremeno ‘dio stroja za rezanje’ itd.

Isto kao sustave nazivlja drugih struka ljudske djelatnosti, i nomenklatura tkalačkog

stana je bila tijekom razvoja obogaćivana nazivima stranog podrijetla i to naročito

njemačkog (češki i hrvatski), talijanskog (hrvatski), manje turskog (srpski i hrvatski).

Značajnom sastavnicom disertacije su prijedlozi novih etimologija nekih naziva,

odnosno pokušaji da se promijene ili dopune postojeće etimologije, usporediti određivanje

motivacije danih naziva: hrv. nȁtra i srp. нȁтра ili predlaganje etimoloških prikaza hrv.

kȕja, češ. cuka, slupka, pámel a šmejholec.

Rezultati etimološke analize hrvatskog, srpskog i češkog nazivlja tkalačkog stana i

njegovih dijelova mogu biti korišteni pri slijedećim lingvističkim istraživanjima. Mogu

poslužiti kao baza za teoretsko istraživanje u oblasti etimologije, leksikologije i

dijalektologije – naročito za, u današnje vrijeme aktualno, istraživanje semantičkog razvoja

leksikalnih jedinica. Mogu također postati polazište i materijal za usporedbu pri

kompleksnoj analizi mlađeg, pretežno narječnog slavenskog leksika iz oblasti tkanja, koja

do sada nedostaje a koja bi obuhvatila opće tendencije upotrijebljene pri konstituiranju

nomenklature navedenog predmetnog kruga i doprinijela bi teoretskom istraživanju o

stvaranju terminoloških sustava narječja.

191

ABSTRACT

The topic of this dissertation thesis is etymological explication of names for the

weaving loom and its parts in Croatian, Serbian and Czech (in comparison with other

Slavic languages), description of the motivation behind the names, and reconstruction of

their semantic development.

The main goals of the work have been: reconstruction of terms with a supposed

Proto-Slavic origin and description of their development; analysis of younger Croatian,

Serbian and Czech names; and analysis of names adapted from foreign languages.

On the basis of the etymological explication undertaken, it is possible to state that all

names with a supposed Proto-Slavic origin are documented in the contemporary lexicon of

all three languages under investigation, mostly with transferred meanings. Some of the

Proto-Slavic names became, by means of semantic shifts, part of geographical terminology

and toponymy. Besides the names with a supposed Proto-Slavic origin, younger Croatian,

Serbian and Czech names have been analyzed. The work has attempted to determine the

motivation behind the names and to track down their development. Most of them have

arisen by semantic means, i.e. by metaphorical and metonymical shifts of meanings. Less

often have word-formative means been used, in particular derivation by suffixation.

Similarly as with terminological systems of other fields of human activity, even the

nomenclature of the weaving loom has, during the development of the craft, been enriched

with names of foreign origin, particularly of German origin (in Czech and Croatian), of

Italic origin (in Croatian), less often of Turkish origin (in Serbian and Croatian).

A significant portion of this dissertation thesis forms suggestions of new

etymologies of some names, or attempts to correct or supplement the existing etymologies,

cf. determination of the motivation behind names such as Cr. nȁtra and Serb. нȁтра, or

suggestions of new etymological explication of names such as Cr. kȕja, Cz. cuka, slupka,

pámel and šmejholec.

192

ZKRATKY JAZYKŮ A DIALEKTŮ

alb. – albánský, albánština

angl. – anglický, angličtina

arab. – arabský, arabština

arm. – arménský, arménština

bav. – bavorský

benát. – benátský, benátština

br. – běloruský, běloruština

bret. – bretonský, bretonština

bulh. – bulharský, bulharština

csl. – církevněslovanský, církevní slovanština

č. – český, čeština

dán. – dánský, dánština

dl. – dolnolužický, dolní lužičtina

est. – estonský, estonština

fin. – finský, finština

fr. – francouzský, francouzština

gal. – galský, galština

germ. – germánský

gót. – gótský, gótština

hl. – hornolužický, horní lužičtina

ch. – chorvatský, chorvatština

ie. – indoevropský, indoevropština

isl. – islandský, islandština

it. – italský, italština

jsl. – jihoslovanský

jněm. – jihoněmecký

kaš. – kašubský, kašubština

kelt. – keltský, keltština

korn. – kornwallský, kornwallština

kymer. – kymerský, kymerština

lap. – laponský, laponština

lašs. – lašský

lat. – latinský, latina

lit. – litevský, litevština

luž. – lužický, lužičtina (horní a dolní)

193

maď. – maďarský, maďarština

mak. – makedonský, makedonština

něm. – německý, němčina

niz. – nizozemský, nizozemština

nor. – norský, norština

plb. – polabský, polabština

pol. – polský, polština

pom. – pomořský (kašubština a pomořská slovinština)

pomsln. – pomořskoslovinský, pomořská slovinština

psl. – praslovanský, praslovanština

r. – ruský, ruština

rum. – rumunský, rumunština

ř. – řecký, řečtina

slk. – slovenský, slovenština

sln. – slovinský, slovinština

srb. – srbský, srbština

sthn. – starohornoněmecký, stará horní němčina

stisl. – staroislandský

stind. – staroindický, stará indičtina

stprus. – staropruský, stará pruština

střhn. – středohornoněmecký, střední horní němčina

stsl. – staroslověnský, staroslověnština

šp. – španělský, španělština

švéd. – švédský, švédština

toch. – tocharský, tocharština

trák. – trácký, tráčtina

ttat. – turkotatarský, turkotatarské jazyky

tur. – turecký, turečtina

ukr. – ukrajinský, ukrajinština

valašs. – valašský

vsl. – východoslovanský

zsl. – západoslovanský

194

SEZNAM LITERATURY Alferi 1897: Alferi, H., Příspěvek k doplnění názvosloví českého tkalcovství z okolí Želiva. Český lid 6,

1897, 79–80.

ALJ: Archiv lidového jazyka (materiál dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AVČR).

Anić 2004 CD-ROM: Anić, V.:,Veliki rječnik hrvatskoga jezika. Zagreb 2004 [CD ROM].

Anikin 1998: Аикин, А., Е., Этимология и балто-славянское лексическое сравнение в праславянской

лексикографии. Материалы для балто-славянского словаря. Вып. 1 (*a-–*go-). Новосибирск

1998.

Antonijević 1971: Антонијевић, Д., Алексиначко Поморавље. In: Српски етнографски зборник 83,

1971, 1–270.

ARGSZ: Мызников, С., А., Атлас субстратной и заимствованной лексики русских говоров Северо-

Запада. Санкт-Петербург 2002.

Badjura 1953: Badjura, R., Ljudska geografija. Ljubljana 1953.

Baďuříková 2007: Baďuříková, M., Člunek zpívá. Rukodělná tkalcovská výroba, pletařství a barvířství ve

Frenštátě pod Radhoštěm (katalog k expozici). Ostrava 2007. [online: http://www.krmoravskoslezsky.cz/publikace/muzeum_1_tkalcovstvi.pdf]

Bachmannová 1998: Bachmannová, J., Podkrkonošský slovník. Praha 1998.

Balleková 1997: Balleková, K., Lexikálna sémantika pradiarskej a tkáčskej terminológie. In: Varia 6.

Zborník zo VI. kolokvia mladých jazykovedcov (Modra-Piesok, 27.–29. 11. 1996). Red. M.

Nábělková. Bratislava 1997, 173–186.

Balleková 2009: Balleková, K., Nárečová terminológia spracovania priadnych vláken v Zliechove a okolí.

Rkp. disertační práce. Bratislava 2009.

Bartoš: Bartoš, F., Dialektický slovník moravský. Praha 1906.

Bartoš 1886: Bartoš, F., Dialektologie moravská 1–2. Brno 1886 a 1895.

Basara 1981: Basara, J., Z zagadnień słownictwa gwarowego. Terminologia obróbki drewna w dialektach

polskich. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk – Łodź 1981.

Bauer 1994: Bauer, Z., Výroba textilu. In: Zeithammer, K.: Vývoj techniky. Praha 1994.

BDA: Български диалектен атлас. София 1964n.

Beekes 2010: Beekes, R., Etymological Dictionary of Greek 1–2. Leiden – Boston 2010.

Belović-Bernadzikowska 1898: Belović-Bernadzikowska, J., Građa za Tehnološki rječnik ženskog ručnog

rada. Sarajevo 1898.

BER: Γеоргиев, В. (red.), Български етимологичен речник. София 1962n.

Berneker: Berneker, R., Slavisches etymologisches Wörterbuch 1–2. Heidelberg 1908–1914.

Bezlaj: Bezlaj, F., Etimološki slovar slovenskega jezika 1–5. Ljubljana 1976–2007.

Bielfeldt 1965: Bielfeldt, H. H., Die Entlehnungen aus den verschiedenen slavischen Sprachen im

Wortschatz der neuhochdeutschen Schriftsprache. Berlin 1965.

195

Birnbaum 1971: Birnbaum, H., Zur Problematik der zeitlichen Abgrenzung des Urslavischen. Zeitschrift für

slavische Philologie 35/1971, 1–62.

Bjal’kevič 1970: Бялькевіч, І., К., Краёвы слоўнік усходняй Магілёўшчыны. Мінск 1970.

BK 2005: Tkaniny jsou staré více než tisíc let. Bruntálský kurýr 2005. [online: http://www.mubruntal.cz/vismo/o_utvar.asp?d=1&u=1316&id_org=1316&id_u=82844&p1=&p2=&p3=

Blažek 1991: Blažek, V., Slavic – Tocharian Isoglosses II. In: Tocharian and Indo-European Studies 5,

Reykjavík 1991, 129–133.

Blažek 1993: Blažek, V., Sl. čьlnъ ‘člun’ a toch. *kolmo- ‘loď’. Slavia 62, 1993, 489–492.

Bohnsack 1981: Bohnsack, A., Spinnen und Weben. Entwicklung von Technik und Arbeit im Textilgewerbe.

Reinbek bei Hamburg 1981.

Boerio 1867: Boerie, G., Dizionare del dialetto veneziano. [online:http://books.google.com/books?id=y6c_AAAAMAAJ&printsec=frontcover&dq=boerio&ei=e0fcSpamDpO2yAS_nK

WiDg#v=onepage&q=&f=false]

Boryś 2005: Boryś, W., Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków 2005.

Brückner 1957: Brückner, A., Słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa 1957.

Březinová 1997: Březinová, H., Doklady textilní výroby v 6.–12. století na území Čech, Moravy a

Slovenska. Památky archeologické 88/2, 1997, 124–179.

Březinová 2007: Březinová, H., Textilní výroba v českých zemích ve 13.–15. století. Poznání textilní

produkce na základě archeologických nálezů. Praha – Brno 2007.

Budziszewska 1971: Budziszewska, W., Ze słownictwa Ochrydu i najbliższej okolicy. Studia z filologii

polskiej i słowiańskiej 10, 1971, 163–182.

Buga 1912: Буга, К., К.: Славяно-балтійскія этимологіи. Русский филологический вестник 67, 1912,

232–250.

Bukumirić 2006: Букумирић, М., Терминология куће и покућства у северној Метохији. In: Српски

етнографски зборник 53, 2006, 375–548.

Bukumirić 2007: Букумирић, М., Живот Срба у Гораждевцу. Београд 2007.

Burović 1982: Буровић, Л., Чарања из cјеничког краја. Записао Х. Дердемез. In: Расковник. Часопис за

књижевност и културу 9/34, Београд 1982, 13–15.

Cichoň online: Cichoň, M., Tkací stroje a stavy. [online: http://www.ft.vslib.cz/depart/kme/studenti/MichalCiochon/index.html]

Ciorănescu 2007: Ciorănescu, A., Dicţionarul etimologic al limbii române. Ediţie îngrijită şi traducere din

limba spaniolă de T. Ş. Mehedinţi M. Popescu Marin. Bukuresţi 2007.

Čáp 1987: Čáp, J., Prameny k dějinám textilní a oděvní výroby v České Skalici. In: Dějiny textilní výroby

v České Skalici. Dvůr Králové nad Labem 1987, 313–324.

Černych: Черных, П., Я., Историко-этимологический словарь современного русского языка 1–2.

Москва 1993.

ČFTTS: Česko-francouzský technický textilní slovník. Bratislava 1972.

Čižmárová 2000: Čižmárová, L., Jazykový atlas jihozápadní Moravy. Brno 2000.

ČJA: Český jazykový atlas 1–5. Praha 1992–2005.

196

Dalmacija 2004: Далмација, С., Рјечник говора Поткозарја. Бања Лука 2004.

Davkova 2004: Давкова-Ѓоргиева, C., Лексиката на говорот на селото Чифлик – Демирхисарско.

Скопје 2004.

Derksen 2008: Derksen, R., Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon. Leiden – Boston 2008.

Dinić 2008: Динић, Ј., Тимочки диалекатски речник. Београд 2008.

Dobrovol’skij: Добровольский, В. Н., Смоленский областной словарь. Смоленск 1914.

Dzendzelivs’kyj 1967: Дзендзелівський, Й., O., Ткацька лексика україньских говорів Закарпатскої

області УРСР. In: Studia Slavica Academiae scientiarum Hungaricae 13, 1967, 181–246.

Dzendzelivs’kyj 1987: Дзендзелівський, Й., O.: Програма для збирання матеріалів до лексичного

атласу української мови. Київ 1987.

EA: kol. autorů, Encyklopedie antiky. Praha 1973.

EAJ: Etnološki atlas Jugoslavije (Етнолошки атлас Југославије), tema 92 – tkalački stan (uložen ve formě

dotazníků v Ústavu etnologie a kulturní antropologie Filozofické fakulty záhřebské univerzity a v

archivu Etnografického muzea v Bělehradě).

Eckhel 1987: Eckhel, N., Tekstilno rukotvorstvo u okolici Zagreba. Etnološka istraživanja 3–4, 1987, 201–

230.

Eckhel 1988: Eckhel, N., Uzgoj i obrada tekstilnih sirovina i proizvodnja tekstila. In: Čarolija niti. Vještina

narodnog tkanja u Jugoslaviji (katalog izložbe). Zagreb 1988, 25–40.

Eichler 1985: Eichler, E., Slawischen Ortsnamen zwischen Saale und Neiße. Bautzen 1985n.

Eliášová 1939: Eliášová, V.: Příspěvek k dialektickému slovníku českému z Holicka. Listy filologické

66/1939, 390–396.

ERSJ: Етимолошки речник српског језика. Београд 2003n.

ESBM: Этымалагічны слоўнік беларускай мовы. Мінск 1978n.

ESJS: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Praha 1989n.

ESSJ: Этимологический словарь славянских языков. Праславянский лексический фонд. Ред. О. Н.

Трубачев. Москва 1974n.

ESUM: Етимологічний словник української мови. Київ 1982n.

EWD: Etymologisches Wörterbuch des Deutschen. Berlin 1989.

EWU: Benkö, L. (Hrsg.), Etymologisches Wörterbuch des Ungarischen. Budapest 1993–1997.

Fajmon 1990: Fajmon, J., Ruční tkaní. Praha 1990.

Falińska 1969: Falińska, B., Z zagadnień semantycznych w słownictwie tkackim. Prace filologiczne 19,

1969, 165–172.

Falińska 1974: Falińska, B., Polskie słownictwo tkackie na tle słowiańskim 1–4. Warszawa – Wrocław –

Kraków – Gdańsk 1974–1984.

Fiala–Mangge 1986: Fiala, D. – Mangge, M., Alte Volkskunst Weben (ein Werkbuch). Graz – Stuttgart

1986.

Fraenkel: Fraenkel, E., Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2. Göttingen 1962–1965.

197

Francev 1907: Francev, F., Beiträge zur serbokroatischen Dialektologie. Archiv für slavische Philologie 29,

1907, 305–389.

Frisk: Frisk, Hj., Griechisches etymologisches Wörterbuch 1–3. Heidelberg 1954–1972.

Frolec – Holý – Jeřábek 1966: Frolec, V. – Holý, D. – Jeřábek, R., Horňácko. Život a kultura lidu na

moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Brno 1966.

Gagović 2004: Гаговић, С., Из лексике Пиве (село Безује). In: Српски етнографски зборник 51, 2004,

1–312.

Gamillscheg 1969: Gamillscheg, E., Etymologisches Wörterbuch der französischen Sprache. Heidelberg

1969.

Gavazzi 1926: Gavazzi, M., Praslavenski tkalački stan i tkalačka daštica. Zbornik za narodni život i običaje

južnih Slavena 26, 1926, 1–31.

Gebauer: Gebauer, J., Historická mluvnice jazyka českého 1–4. Praha 1894–1929.

Gerov: Геров, Н., Речник на българскый язык 1–5. Пловдив 1895–1904.

Gluhak 1993: Gluhak, A., Hrvatski etimološki rječnik. Zagreb 1993.

Gregor 1959: Gregor, A., Slovník nářečí slavkovsko-bučovického. Praha – Brno 1959.

Grimm online: Grimm, J. – Grimm, W.: Deutsches Wörterbuch. [online: http://germazope.uni-trier.de/Projects/WBB/woerterbuecher/woerterbuecher/dwb/wbgui]

Gromov 1992: Громов, А., В., Словарь. Лексика льноводства, прядения и ткачества в костромских

говорах по реке Унже. Ярославль 1992.

Gura 2001: Гура, А. В., Материалы к описанию народных представлений связанных с ткачеством в

зоне полесско-подлясcкого пограничья. In: Восточнославянский этнолингвистический

сборник. Москва 2001, 105–117.

Hamp 2006: Hamp, E., P., Slavic soxá. In: Studia etymologica Brunensia 3. Praha 2006, 97–98.

Hanudel’ 1989: Ганудель, З., Лiнгвістичний атлас українських говорів Cхїдної Словаччини II. ткацька

лексика. Братіслава 1989.

Hauptová 1959: Hauptová, Z., Významové skupiny maďarských slov přejatých do slovenštiny. Slavia 28,

1959, 519–532.

Havelka online: Soukenictví v Humpolci a různé povídky a příběhy. Vzpomínky soukeníka Adolfa Havelky. [online: http://www.humpolak.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4343]

Herodes 1978: Herodes, S., Českocírkevněslovanské ã©ñü. Slavia 47/3, 1978, 265–266.

HJP: Hrvatski jezični portal [online: http://hjp.srce.hr/index.php?show=search]

H–K: Holub, J. – Kopečný, F., Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1952.

Hladká. 2000: Hladká, Z., Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech. Brno 2000.

Hodura 1904: Hodura, Q., Nářečí litomyšlské (Dialektologie). Litomyšl 1904.

Holub 2003: Holub, Z., Lexikon nejjižnějšího úseku českých nářečí. Dobrá Voda u Pelhřimova 2003.

Hosák–Šrámek: Hosák, L. – Šrámek, R., Místní jména na Moravě a ve Slezsku 1–2. Praha 1970 a 1980.

Hrin.: Грінченко, Б., Словарь українскої мови 1–4. Київ 1907–1909.

HSRS: Hornjoserbsko–ruski słownik. Budyšin – Moskva 1974.

HSSJ: Historický slovník slovenského jazyka 1–7. Bratislava 1991–2008.

198

Husa 1957: Husa, V., Výrobní vztahy v českém plátenictví v 15. a v první polovině 16. století. Český lid

44/1, 1957, 1–11.

Hyams 1976: Hyams, E., Rostliny ve službách člověka. Praha 1976.

Il’jinskij 1931: Ильйнский, В., Mladenov St.: Geschichte der bulgarischen Sprache. Mit einer Karte.

(Grundriss der slavischen Philologie und Kulturgeschichte). Berlin und Leipzig 1929, XIV, 354.

Rocznik slawistyczny 10. 1931, 160–175.

Ivanišević 1904: Ivanišević, F., Poljica. Narodni život i običaji. In: Zbornik za narodni život i običaje južnih

Slavena 9, sv. 1, 1904, 23–144.

Iveković–Broz: Iveković, F. – Broz, I., Rječnik hrvatskoga jezika 1–2. Zagreb 1901.

Jakubec 1895: Jakubec, J. – Jakubec, A., České tkalcovství rukodílné. Příspěvek k českému názvosloví.

Český lid 4, 1895, 34–41.

Janotka–Linhart 1984: Janotka, M. – Linhart, K., Zapomenutá řemesla. Praha 1984.

Janyšková 1988: Янышкова, И., Названия бересклета в славянских языках. In: Этимология 1985.

Москва 1988, 39–49.

Japunčić 1996: Japunčić, M., Taslak. Rječnik Sv. Roka. Zagreb 1996.

Jindřich 2007: Jindřich, J., Chodský slovník. Sestavil J. Kotal. Plzeň 2007.

Johannsen 1932: Johannsen, E., H., O., Die Geschichte der Textilindustrie. Leipzig – Stuttgart – Zürich 1932.

Jovanović 2004: Јовановић, В., Речник села Каменицe код Ниша. In: Српски дијалктолошки зборник

51. Београд 2004, 313–688.

Jungmann: Slovník česko-německý Josefa Jungmanna 1–5 (ed. J. Petr). Praha 1989–1990.

Jurčanka 1981: Юрчанка, Х., Ф., Народнае вытворнае слова 1–3. Мінск 1981–1985.

Jurišić 1992: Jurišić, B., Nacrt hrvatske slovnice II. Tvorba imenica u povijesnom razvoju. Zagreb 1992.

Kálal: Kálal, K. – Kálal, M., Slovenský slovník z literatúry aj nárečí. Banská Bystrica 1923.

Kalpačina–Borović 1990: Калпачина, И. – Боровић, Л., Не јавља се … (Народна веровања у

дурмиторском крају). In: Расковник. Часопис за књижевност и културу 16/61–62, Београд

1990, 42–52.

Karaś 1982: Karaś, M. (red)., Słownik gwar polskich. Wrocław – Warszawa – Kraków – Łodź 1982n.

Karłowicz: Karłowicz, J. – Kryński, A. – Niedźwiedzki, W., Słownik języka polskiego 1–8, Warszawa 1900–

1953.

Kazmíř 2001: Kazmíř, S., Slovník valašského nářečí. Vsetín 2001.

Kiparsky 1934: Kiparsky, V., Die gemeinslavischen Lehnwörter aus dem Germanischen. Helsinki 1934.

Klaret: Flajšhans, V. (ed.), Klaret a jeho družina 1–2. Praha 1926–1928.

Klarić 1901: Klarić, I., Kralje (u turskoj Hrvatskoj). Zbornik za narodni život i običaje južnih Slavena 6/1,

1901, 53–114.

Klein: Klein, E., A Comprehensive Etymological Dictionary of the English Language 1–2. Amsterdam –

New York – Essex 1966–1967.

Kloferová 1994: Kloferová, S., O názvech německého původu v české nářeční zemědělské terminologii.

Naše řeč 77/1994, 179–185.

199

Kluge 2002: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 24. durchgesehene und erweiterte Auflage.

Berlin – New York 2002.

Knappová 2006: Knappová, M., Jak se bude vaše dítě jmenovat? Praha 2006.

Knežević 1962: Knežević, A., Die Turzismen in der Sprache der Kroaten und Serben. Meisenheim am Glan

1962.

Komadinić 1993: Комадинић, Г., Ткачка терминология Драгачева. Београд 1993.

Komárková 2007: Komárková, J., Názvy částí tkalcovského stavu v chorvatštině ve srovnání s češtinou. Rkp.

diplomové práce. Brno 2007.

Komárková 2008: Komárková, J., Od staroslověnského „reptání“ k chorvatskému názvu části tkalcovského

stavu? In: Janyšková, I., Karlíková, H. (ed.): Varia Slavica. Sborník příspěvků k 80. narozeninám

Radoslava Večerky. Praha 2008, 133–138.

Kopečný 1973: Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena I. Sestavil F.

Kopečný. Praha 1973.

Kostelníková 1985: Kostelníková, M., Počátky textilní výroby v Čechách a na Moravě do 11. stol. podle

archeologických nálezů. In: Z dějin textilu. Studie a materiály, sv. 9. Ústí nad Orlicí 1985, 7–36.

Košťál 1902: Košťál, J., Když se ještě předlo a dralo peří. Český lid 11, 1902, 78–84.

Kotarski 1915: Kotarski, J., Lobor. Narodni život i običaji. In: Zbornik za narodni život i običaje južnih

Slavena 20, 1915, 226–253.

Kott: Kott, F. Š., Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický 1–7. Praha 1878–1893. Sv. 8.:

Příspěvky k česko-německému slovníku. Praha 1896. Sv. 9.: Druhý příspěvek k česko-německému

slovníku. Praha 1901. Sv. 10.: Třetí příspěvek k česko-německému slovníku. Praha 1906.

Kovačević 2003: Kovačević, S., Ručno tkanje. Zagreb 2003.

Krajčovič 2005: Krajčovič, R., Živé kroniky slovenských dejín skryté v názvoch obcí a miest. Bratislava

2005.

Kral 1931: Kral, J., Serbsko-němski słownik hornjołužiskeje rěče. Budyšin 1931.

Král 1903: Král, J. F., O řemesle paprskářském. Český lid 12, 1903, 9–10.

Kreja 1998: Kreja, B., Pachołek – problem jego pierwotnego znaczenia i etymologii. In: Tematy. Księga

jubileuszowa w 70. rocznicę urodzin profesora Leszka Moszyńskiego. Gdańsk 1998, 122–125.

Kubák 2004: Kubák, Z., Domácí tkaní. Jindřichův Hradec 2004.

Kurkina 1985: Куркина, Л. В., Южнославянские этимологии. In: Этимологиа 1982, Москва 1985, 13–

24.

Kurkina 1992: Куркина, Л., В., Диалектная структура праславянского языка по данным

южнославянской лексики. Ljubljana 1992.

Kybalová 1998: Kybalová, L., Dějiny odívání. Starověk. Praha 1998.

Kybalová 2001: Kybalová, L., Dějiny odívání. Středověk. Praha 2001.

La Baume 1955: La Baume, W., Die Entwicklung des Textilhandwerks in Alteuropa. Bonn 1955.

Lamprecht 1963: Lamprecht, A., Slovník středoopavského nářečí. Ostrava 1963.

200

Lang 1912: Lang, M., Samobor. Narodni život i običaji (Nastavak). In: Zbornik za narodni život i običaje

južnih Slavena 17, sv. 1, 1912, 1–150.

LARNG: Программа собирания сведении для лексического атласа русских народных говоров. Санкт-

Петербург 1994.

Lehmann 1986: Lehmann, W., P., A Gothic Etymological Dictionary. Leiden 1986.

Lipina 2004: Липина, В., В., Традиционная культура Урала. Опыт этноидеографического словаря

русских говоров Свердловской области. Выпуск VI. Быт. Часть 1. Екатеринбург 2004.

LIV 2001: Lexikon der indogermanischen Verben. Zweite, erweiterte und verbesserte Auflage bearbeitet von

Martin Kümmel und Helmut Rix. Wiesbaden 2001.

LK: kol. autorů, Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 1–3. Praha 2007.

Lokotsch 1927: Lokotsch, K., Etymologisches Wörterbuch der europäischen (germanischen, romanischen

und slavischen) Wörter orientalischen Ursprungs. Heidelberg 1927.

Lovretić 1897: Lovretić, J., Otok. Narodni život i običaji. In: Zbornik za narodni život i običaje južnih

Slavena 2, 1897, 91–459.

Lukić 1919: Lukić, L., Varoš. Narodni život i običaji. In: Zbornik za narodni život i običaje južnih Slavena

24, 1919, 32–238.

Machek 1930: Machek, V., Studie o tvoření výrazů expresivních. Praha 1930.

Machek 1951: Machek, V., Quelques mots slavo-germaniques. Slavia 20, 200–218.

Machek 1953: Machek, V., Quelques mots slavo-germaniques. Slavia 21, 252–286.

Machek 1957a: Machek, V., Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha 1957.

Machek 1957b: Machek, V., Joseph Schütz, Die geographische Terminologie des Serbokroatischen. Lingua

Posnaniensis 7, 301–305.

Machek 1968: Machek, V., Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968.

Mančal 1900: Jaroslav Mančal, S přeslice na stav. Český lid 9, 161–166.

Marković 1953: Марковић, З., Разбоји у Етнографском музеју у Београду. In: Зборник Етнографског

музејa у Београду 1901–1951, 1953, 65–69.

Marković 1978: Марковић, З.: Текстилна радиност у селима Зајечарске општине. In: Гласник

Етнографског музејa у Београду 42, 1978, 187–202.

Marković 2006: Марковић, J., Ткачка лексика југоисточне Србије. Ниш 2006.

Matasović online: Matasović, R., Etimološki rječnik hrvatskoga jezika. Slova A–Ć. [online: http://www.ihjj.hr/#etrjecnik]

Matejčík 1975: Matejčík, J., Lexika Novohradu. Vecný slovník. Banská Bystrica 1975.

Matzenauer 1870: Matzenauer, A., Cizí slova ve slovanských řečech. Brno 1870.

Mauro–Mancini 2000: De Mauro, T. – Mancini, M., Grande dizionario etimologico. Milano 2000.

Mayrhofer: Mayrhofer, M., Kurzgefaßtes etymologisches Wörterbuch des Altindischen 1–4. Heidelberg

1956–1980.

Mayrhofer 1986: Mayrhofer, M., Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen. Heidelberg 1986–2001.

Meillet 1927: Meillet, A., De quelques mots relatifs à la navigation. Revue des études slaves 7, 1927, 5–8.

201

Mel’nyčuk 1968: Мельничук, А., С., Корень *kes- и его разновидности в лексикe славянских и других

индоевропейских языков. In: Этимология 1966. Москва 1968, 194–240.

Menzel–Hentschel 2003: Menzel, T. – Hentschel, G., Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Teschener

Dialekt des Polnischen. Oldenburg 2003.

MEW: Miklosich, F., Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen. Wien 1886.

Mićović 1952: Мићовић, Љ., Живот и обичаји Поповаца. In: Српски етнографски зборник 64, 1952, 1–

441.

Mijatović–Bušetić: Мијатовић, С., М. – Бушетић, Т., М., Технички радови Срба у Левчу и Темнићу. In:

Српски етнографски зборник 32, 1925, str. 1–168.

Miklosich 1860: Miklosich, F., Die Bildung der slavischen Personennamen. Wien 1860.

Miličević: Миличевић, М., Б.: Живот Срба сељака. In: SEZb 1, 1894, 1–337.

Mladenov: Младенов, C., Етимологически и правописен речник на българския книжовен език. София

1941.

Mladenov 1921: Mladenov, S., Vestiges de la langue des protobulgares d’Asparuch en bulgare moderne.

Revue des études slaves 1, 1921, 38–53.

Mladenov 1951: Младенов, C., Българскu тълковен речник с оглед към народните говори 1. София

1951.

Mladenov 1967: Младенов, М., C., Лексиката на ихтиманския говор. Българска диалектология 3, 1967,

3–196.

Mladenov 1971: Младенов, М., C., Из лексиката в Кюстендилско. Българска диалектология 6, 1971,

137–150.

Mladenov 2008: Младенов, М., Историко-етимологически аспекти на българската тъкаческа

терминология. In: Диалектология, балканистика, етнолингвистика. Ed.: G. Kolev, D.

Mladenova, O. M. Mladenova София 2008, 607–618.

MLP: Miklosich, F., Lexicon paleoslovenico-graeco-latinum. Vindobonae 1862–1865.

MStčS: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera K., Malý staročeský slovník. Praha 1978.

Muka: Muka, E., Słownik dolnoserbskeje rěcy i jeje narěcow 1–3. Peterburg 1911–1915, přetisk Praha 1926–

1928.

Muraj 1991: Muraj, A., Kućno tekstilno umijeće u slunjskim Rastokama. In: Narodna umjetnost 28,

Zagreb 1991, 269–294.

Myznikov 2005: Мызников, С., А., Русские говоры Cреднего Поволжья. Санкт-Петербург 2005.

Němec 1983: Němec, I., Dějiny hmotné kultury a jazykověda. Archeologické rozhledy 35, 1983, 189–205.

Newerkla 2004: Newerkla, S., Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Frankfurt am Mein

2004.

Niederle ŽSS: Niederle, L., Život starých Slovanů 1–3. Praha 1911–1925.

Nikolajenko 2005: Ніколаэнко, I. O., Лексика традиційного ткацтва в українських

східнослобожанських говірках. Луганськ 2005.

NIL: Nomina im indogermanischen Lexikon. Heidelberg 2008.

202

Nitsche 1964: Nitsche, P., Die geographische Terminologie des Polnischen. Köln 1964.

Novotný: Novotný, A., Biblický slovník [online: http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm]

NRE: Новое в русской этимологии 1. Москва 2003.

Nykončuk 1979: Никончук, М., В., Матеріали до лексичного атласу української мови. Київ 1979.

Orel 1978: Orel, J., Pletení brd v Malé Vrbce. Umění a řemesla 3, 1978, 68–69.

Orel 1998: Orel, V., Albanian Etymological Dictionary. Leiden – Boston – Köln 1998.

Orlić 2002: Orlić, O., Istraživanja tekstilnog rukotvorstva u Istri. In: Etnološka istraživanja 8, Zagreb 2002,

95–109.

Orlovský 1982: Orlovský, J., Gemerský nárečový slovník. Rimavská Sobota 1982.

Ostrowska 1955: Ostrowska, E., Z zagubionych wyrazów. Język polski 35, 1955, 161–181.

Oštrić 1993: Oštrić, O., Narodna nošnja i tkanje na Dugom otoku. In: Zadarska smotra 1–2, 1996, Zadar,

273–323.

Otrębski 1939: Otrębski, J., Studja indoeurpeistyczne. Indogermanischen Forschungen. Wilno 1939.

OtSN: Ottův slovník naučný 1–28. Praha 1888–1909.

Pávek 1972: Pávek, M., Textilní výroba v historickém přehledu 2. Praha 1972.

Peev: Пеев, К., Речник на македонските говори вo југоисточниот егејски дел. Скопје 1999n.

Petersson 1922: Petersson, H., Vergleichende slavische Wortstudien. Lund 1922.

Petráň 1965: Petráň, J., Renesanční rozprávka z roku 1562 a technologie českého lnářství a plátenictví v 16. a

počátkem 17. století. Český lid 52, 65–75.

Petrović 1948: Петровић, П., Живот и обичаји у Гружи. Београд 1948.

Pful 1866: Pful, K., B., Łužiski serbski słownik. Budyšin 1866. Přetisk Budyšin 1968.

Plas 1999: Plas, P., Неколико аспеката симболикe вучјих уста у српским обичајима и веровањима. In:

Кодови словенских културa 4, 1999, 184–212.

Pleteršnik: Pleteršnik, M., Slovensko-nemški slovar 1–2. Transliterirana izdaja. Red. M. Furlan. Ljubljana

2006

Plotnikova 2008: Плотникова, А., А., Демонологизация календарного времени на Балканах: „Тодорова

неделя“ и сезонные демоны „Тодорцы“. In: Етнолингвистичка проучавања српског и других

словенских језика. У част академика Светлане Толстој. Београд 2008, 339–348.

Pokorny: Pokorny, J., Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern 1949–1969.

Polák 1946: Polák, A., Tkalcovský paprsek. Praha 1946.

Popović 1960: Popović, I., Geschichte der serbokroatischen Sprache. Wiesbaden 1960.

POS: Псковский областной словарь с историческими данными. Ленинград 1967n.

Preobraženskij: Преображенский, А., Г., Этимoлoгический словарь русского языка 1–3. Москва 1958.

Profantová–Profant 2000: Profantová, N. – Profant, M., Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.

Profous: Profous, A., Místní jména v Čechách 1–5. Praha 1949–1960.

P–S: Polański, K. – Sehnert, J. A., Polabian–English Dictionary. The Hague – Paris 1967.

PSJČ: Příruční slovník jazyka českého 1–8. Praha 1937–1957.

Puhvel: Puhvel, J., Hittite Etymological Dictionary. Berlin 1984n.

203

PWb: Pomoranisches Wörterbuch. Sv. 1 F. Lorentz. Berlin 1958. Sv. 2–5 F. Hinze. Berlin 1970–1983.

Radauš Ribarić 1988: Radauš Ribarić, J., O tekstilnom rukotvorstvu na tlu Jugoslavije kroz vjekove. In:

Čarolija niti. Vještina narodnog tkanja u Jugoslaviji (katalog izložbe). Zagreb 1988, 13–24.

Ramułt 1893: Ramułt, S., Słownik języka pomorskiego czyli kaszubskiego. Kraków 1893.

RBE: Речник на българсия език. София 1977n.

Rejzek 2001: Rejzek, J., Český etymologický slovník. Voznice 2001.

Rejzek 2006: Rejzek, J., K významu prefixu pa- v praslovanštině. In: Studia etymologica Brunensia 3, Praha

2006, 337–343.

Rejzek 2008: Rejzek, J., The Proto-Slavic Word-Initial x-. Praha 2008.

RHJ: Rječnik hrvatskoga jezika. Zagreb 2000.

Ripka 1981: Ripka, I., Vecný slovník dolnotrenčianskych nárečí. Bratislava 1981.

Rj.: Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1–23. Zagreb 1880–1976.

RMJ: Речник на македонскиот јазик со српскохрватски толкуванја 1–3. Red. Б. Конески. Скопје

1961–1966.

ROOD: Речник на редки, остарели и диалектни думи в литературата ни от XIX век. Ред.: Стефан

Илчев. София 1974.

Rost 1907: Rost, P., Die Sprachreste der Draväno-Polaben im Hannöverschen. Leipzig 1907.

Rožić 1907: Rožić, V., Prigorje. Narodni život i običaji (nastavak). Zbornik za narodni život i običaje južnih

Slavena 12/2, 1907, 161–297.

RSAN: Речник српскохрватскога књижевног и народног језика. Београд 1959n.

RSBKJ: Речник на съвременния български книжовен език 1–3. София 1954–1959.

S–A: Sadnik, L. – Aitzetmüller, R., Handwörterbuch zu den altkirchenslavischen Texten. Heidelberg 1955.

S–A 1975: Sadnik, L. – Aitzetmüller, R., Vergleichendes Wörterbuch der slavischen Sprachen 1. Wiesbaden

1975.

SBrH: Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча 1–5. Мінск 1979–1986.

SČFI: Čermák, F. a kol., Slovník české frazeologie a idiomatiky. Přirovnání. Praha 1983. Výrazy neslovesné.

Praha 1988. Výrazy slovesné 1–2. Praha 1994.

SEK: Słownik etymologiczny kaszubszczyny 1–5. Warszawa 1994–2006.

Seymour 1984: Seymour, J., Vergessene Künste. Bilder vom alten Handwerk. Ravensburg 1984.

SGP: Słownik gwar polskich 1–6. Red. J. Karłowicz. Kraków 1900–1911.

Sch.-Šewc: Schuster-Šewc, H., Historisch-etymologisches Wörterbuch der ober- und niedersorbischen

Sprache. Bautzen 1978–1989.

SCHČ: Srbocharvátsko-český slovník. Praha 1982.

Schimmelmann 1951: Schimmelmann, von A., Am Handwebstuhl. Stuttgart 1951.

Schneeweis 1960: Schneeweis, E., Die deutschen Lehnwörter im Serbokroatischen. Berlin 1960.

Schütz 1957: Schütz, J., Die geographische Terminologie des Serbokroatischen. Berlin 1957.

Sikimić 1996: Sikimić, B., Etimologija i male folklorne forme. Beograd 1996

Sikimić 1998: Сикимић, Б., Неука млада. In: Кодови словенских култура 3, 1998, 163–185.

204

SJP: Słownik języka polskiego 1–11. Red. W. Doroszewski. Warszawa 1958–1969.

SJS: Slovník jazyka staroslověnského 1–4. Praha 1966–1997.

Skok: Skok, P., Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1–4. Zagreb 1971–1974.

Skok 1925: Skok, P., Проф. Б. Цоневъ: Езиковни взаимности между Българи и Ромъни. (Extrait de

„Годишник на Соф. Университетъ“, v. XV.–XVI.) Sophia 1921, p. 158 + II. Slavia 4/1925–1926,

325–346.

SlavjDrev: Славянские древности: Этнолингвистический словарь в 5-ти томах. Москва 1995–2009.

[zatím vyšly 4 díly]

SlavjMif: Славянская мифология. 2. vyd. Москва 2002.

Sławski: Sławski, F., Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków 1952n.

SlMit: Словенска митология. Београд 2001.

Smirnova 2008: Смірнова, І., Ю., Ткацтва грозденскай вобласці. Этнадыялектны слоўнік. In: Народныя

скарбы. Дыялекталагічны зборнік да 80-годдзя А. А. Крывіцкага. 2008, 93–109.

Smoczyński 2007: Smoczyński, W., Słownik etymologiczny języka litewskiego. Wilno 2007.

Smoczyński 2008: Smoczyński, W., Uzupełnienia do „Słowniku etymologicznego języka litewskiego“.

Część I. In: Acta Linguistica Lithuanica LVIII, Vilnius 2008, 53–151.

Snoj 2003: Snoj, M., Slovenski etimološki slovar. Druga, pregledana in dopolnjena izdaja. Ljubljana 2003.

Sochová 2001: Sochová, Z., Lašská slovní zásoba. Praha 2001.

Soljačić–Čunko 1994: Soljačić, I. – Čunko, R., Hrvatski tekstil kroz povijest. Tekstil 43 (11), 1994, 584–602.

SP: Słownik prasłowiański. Red. F. Sławski. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk 1974n.

Srez.: Срезневский, И., И., Материалы для словаря древнерусскаго языка 1–3. С. Петербург 1893–

1903.

SRGK: Герд, А. С. (red.): Словарь русских говоров Карелии и сопредельных областей. Санкт-

Петербург 1994–2005.

SRGS: Словарь русских говоров Сибири. Новосибирск 1999n.

SRNG: Словарь русских народных говоров. Ленинград [od roku 1992 Санкт-Петербург] 1965n.

SSA: Sorbischer Sprachatlas. Serbski rěčny atlas 1–15. Budyšin 1965–1996.

SSJ: Slovník slovenského jazyka 1–6. Bratislava 1959–1968.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého 1–4. Praha 1960–1971.

SSKJ: Slovar slovenskega knjižnega jezika 1–5. Ljubljana 1980–1991.

SSN: Slovník slovenských nárečí. Bratislava 1994n.

SSRLJ: Словарь современного русского литературного языка 1–17. Москва – Ленинград 1950–1965.

SSS: Słownik starożytności słowiańskich. Wrocław – Warszawa – Kraków 1961–1996.

SStč: Gebauer, J., Slovník staročeský 1–2. Praha 1970.

SStp: Słownik staropolski. Warszawa – Kraków 1953–2002.

SStpNO: Słownik staropolski nazw osobowych. Red. W. Taszycki. Wrocław – Warszawa – Kraków –

Gdańsk 1965–1987.

SStuM: Словник староукраїньскої мови XIV–XV ст. 1–2. Київ 1977–1978.

205

Stanić 1990: Станић, М., Ускочки речник 1. Београд 1990.

Stanislav 1932: Stanislav. J., Liptovské nárečia. Turčiansky Sv. Martin 1932.

Staňková 1961: Staňková, J., Výrobní nástroje lidových tkalců na Žďársku. Vlastivědný sborník Vysočiny –

oddíl věd společenských, 1961, 91–107.

Staňková 1989: Staňková, J., České lidové tkaniny. Čechy a západní Morava. Praha 1989.

Starosta: Starosta, M., Dolnoserbsko-nimski słownik. Niedersorbisch-deutsches Wörterbuch. Budyšin 1999.

StčS: Staročeský slovník. Praha 1968n.

Sterzinger: Sterzinger, J. V., Encyklopedický německo-český slovník 1–4 (4. díl dokončil K. Kabeš). Praha

1916–1935.

Stránský 1920: Stránský, J.: Lidová mluva na Jilemnicku [nedatovaný rkp., asi 1920]. Podkrkonošské

tkalcovské názvosloví z Horních Štěpanic [text poskytla dr. Bachmannová].

Striedter-Temps 1958: Striedter-Temps, H., Deutsche Lehnwörter im Serbokroatischen. Wiesbaden 1958.

Suk 1966: Suk, R., Rukodílná textilní výroba. Muzejní a vlastivědná práce 4, 1966, 74–84.

SUM: Словник української мови 1–11. Київ 1970–1980.

Svěrák 1941: Svěrák, F., Boskovické nářečí. Brno 1941.

Svoboda 1964: Svoboda, J., Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha 1964.

Svobodová 1969: Svobodová, V., U Horáckých tkalců. Národopisné aktuality. Krajské středisko lidového

umění ve Strážnici. 1969, číslo 2, 99–109.

Svobodová 1983: Svobodová, V., Lidová a manufakturní textilní výroba s přihlédnutím k vývoji na Moravě.

Trutnov 1983.

Svobodová 2008: Svobodová, V., Kalendář trochu historický. Brno 2008.

Sychta: Sychta, B., Słownik gwar kaszubskich na tle kultury ludowej 1–7. Wrocław – Warszawa – Kraków –

Gdańsk 1967–1976.

Szydłowska-Ceglowa 1963: Szydłowska-Ceglowa, B., Obróbka surowców u Drzewian połabskich w świetle

zabytków języka połabskiego. Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 4, 1963, 39–71.

Szymczak: Szymczak, R. (red.), Słownik języka polskiego 1–3. Warszawa 1978–1981.

Škaljić 1966: Škaljić, A., Turcizmi u srpskohrvatskome jeziku. Sarajevo 1966.

Škarić 1939: Шкарић, Б., М., Живот и обичајі „Планинаца“ под Фрушком Гором. In: Српски

етнографски зборник 54, 1939, 1–275.

Škrbina 1979: Škrbina, Z., Terminologija tkanja i obrade lana i konoplja u selima Bilogore s napomenama o

lokalnim govorima. Prilozi proučavanju jezika 6, Novi Sad 1979, 138–148.

Štědroň–Šlosar 2005: Štědroň, M. – Šlosar, D., Dějiny české hudební terminologie. Brno 2005.

Štěpánová online: Štěpánová, M., Staré české mlynářství. [online: http//www.rodokmeny.kvalitne.cz/mlynyrstvi.htm]

Štrekelj 1892: Štrekelj, K., Beiträge zur slav. Fremdwörterkunde II. Archiv für slavische Philologie 15, 512–

555.

TechT.: Technologie tkaní. Vyd. Technická univerzita Liberec. Katedra textilních technologií [e-verze, pdf].

206

Tentor 1909: Tentor, M., Der čakavische Dialekt der Stadt Cres (Cherso). Zeitschrift für slavische Philologie

30/1909, 146–204.

Tereško 1964: Терешко, Л., С., Термінологія прядіння в українських говірках Oдещини. In: Українська

діалектологія і ономастика I. Київ 1964, 95–107.

Tiktin 2001: Tiktin, H., Rumänisch-deutsches Wörterbuch, 3. přeprac. vydání 1–3. Wiesbaden 2001–2005.

Toldi 1997 online: Toldi, Z., Tkalje Podcrkavačke župe [online: http://www.sbonline.net/tkalje/index.htm]

Tolovski–Illič-Svityč 1963: Толовски, Д. – Иллич-Свитыч, В., М., Македонско-русский словаpь.

Москва 1963.

Trautmann 1923: Trautmann, R., Baltisch–Slavisches Wörterbuch. Göttingen 1923.

Trubačev 1960: Трубачев, O. N., Происхождение названий домашних животных в славянских языках.

Москва, 1960

Trubačev 1963a: Тpубачев, О., Н., Формирование древнейшей ремесленной терминологии в

славянском и некоторых дрyгих индоевропейских диалектах. In: Этимология 1963, 14–51.

Trubačev 1963b : Тpубачев, О., Н., О составе праславянскогo словаря. In: Славянское языкознание 5,

Москва 1963, 159–196.

Trubačev 1966: Тpубачев, О., Н., Ремесленная терминология в славянских языках. Москва 1966.

Trubačev 1974: Тpубачев, О., Н., Наблюдения по этимологии лексических локализмов (славянские

этимологии 48–52). In: Этимоология 1972, Москва 1974, 20–41.

Truchan–Klimčuk 2006: Трухан, Т., М. – Клімчук, Ф., Д., Лексіка апрацоўкі льну. Тэматычны слоўнік,

лексічны атлас. Мінск 2006.

TSBM: Тлумачальны слоўнік беларускай мовы 1–5. Мінск 1977–1983.

TSRJ: Толковый словарь русского языка. С включением сведений о происхождении слов. Red.: Н. Ю.

Шведова. Москва 2007.

TurSl: Тураўскі слоўнік 1–5. Мінск 1982–1987.

Tykač 1907: Tykač, J., Lnářství na Českotřebovsku II. Národopisný věstník českoslovanský 2, 1907, 195–

217.

Tykač 1909: Tykač, J., Plátenictví na Českotřebovsku. Národopisný věstník českoslovanský 4, 1909 Praha,

1–6 (část I), 25–37 (část II).

Uhlár 1963a: Uhlár, V., Krosná, ich časti a činnosť (Štúdia z ľudového názvoslovia tkáčstva).

Československý terminologický časopis 2, 1963, 321–346.

Uhlár 1963b: Uhlár, V., Písať nitelnice či nitel’nice? Slovenská reč 28, 1963, 111–115.

Utěšený 1967: Utěšený, S., K typologii lexikálních areálů v českých nářečích. Studia z filologii polskiej i

słowiańskiej 6, 1967, 201–212.

Utěšený 1972: Utěšený, S., Areální aspekty slovotvorné a výrazotvorné variability (Příspěvek k teorii

kontaminace a lidové etymologie). Slovo a slovesnost 33, 1972, 186–192.

de Vaan 2008: de Vaan, M., Etymogical Dictionary of Latin and the other Italic Languages. Leiden – Boston

2008.

Vaillant: Vaillant, A., Grammaire comparée des langues slaves 1–4. Paris 1950–1974.

207

Vakarelska-Čobanska 2005: Вакарелска-чобанска, Д., Речник на самоковския говор. София 2005.

Váňa 1990: Váňa, Z., Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990.

Varbotová 1981: Варбoт, Ж., Ж., К реконструкции и этимологии некоторых праславянских глагольных

основ и отглагольных имен X. In: Этимология 1981, Москва 1983, 16–23.

Varbotová 1988: Варбoт, Ж., Ж., О семантикe и этимологии звукоподражательных глаголов в

праславянском языке. In: Славянское языкознание 10, Москва 1988, 66–78.

Vasmer: Vasmer, M., Russisches etymologisches Wörterbuch 1–3. Heidelberg 1953–1958.

Vendryes: Vendryes, J., Lexique étymologique de l’ irlandais ancien. Paris – Dublin 1959n.

VFČS: kol. autorů, Velký francouzsko-český slovník 1–2. Praha 1992.

Vidoeski 1999: Видоeски, Б., Географската терминологиja во дијалектите на македонскиoт јазик.

Скопје 1999.

Vinja: Vinja, V., Jadranske etimologije. Jadranske dopune Skokovu etimologijskom rječniku 1–3. Zagreb

1998–2004.

Vladić-Krstić 1970: Vladić-Krstić, B., Tekstilna radinost u okolini Lištice. Posebni otisak iz Glasnika

Zemaljskog muzeja BiH, sv. 24/25 Etnologija, 1970 Sarajevo, 271–285.

Vladić-Krstić 1992: Владић-Крстић, Б., Текстилна радиност y Cјеничком крају. Гласник Етнографског

музејa у Београду 56, 1992, 161–304.

Vladimirskaja 1983: Владимирская, Н., Г., Материалы к описанию полесских народных представлений

связанных с ткачеством. Снование. In: Полесский этнолингвистический сборник. Москва

1983, 225–246.

Vojtová 2008: Vojtová, J., Slovník středomoravského nářečí horského typu. Brno 2008.

Vries 1962: Vries, J. de, Altnordisches etymologisches Wörterbuch. 2. vyd. Leiden 1962.

VŠČS: Dubský, J. a kol., Velký španělsko-český slovník 1–2, Praha 1993.

Vuk: Вук, С. Карађић, Српски рјечник истумачен њемачкијем и латинскијем ријечима. Lexicon

Serbico–Germanico–Latinum. 4. vyd. Београд 1935.

Vuletić-Vukasović 1896: Vuletić-Vukasović, V., Narodna kuća ili dom s pokućstvom u Dalmaciji, u

Hercegovini i u Bosni. In: Zbornik za narodni život i običaje južnih Slavena 1, 27–43.

Vusín: Vusín, K., Dictionarium von drein Sprachen, teutsch, lateinisch und böhmisch 1–3. Praha 1706–1722.

Walde: Walde, A., Lateinisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg 1906.

Waniakowa 2009: Waniakowa, J., Co ma wspólnego ołówek z tatarakiem czyli o wędrówce słow i znaczeń.

In: Studia etymologica Brunensia 6, ed. I. Janyšková, H. Karlíková, Praha 2009, 406–411.

Windekens 1976: van Windekens, A., J., Le tokharien confronté avec les autres langues indoeuropéennes.

Louvain 1976n.

Wojtyła-Świerzowska 1992: Wojtyła-Świerzowska, M., Prasłowiańskie abstractum. Słowotwórstwo.

Semantyka. Warszawa 1992.

Wrocławska 1967: Wrocławska, E., Związki leksykalne kaszubsko-południosłowianskie. Studia z filologii

polskiej i słowiańskiej 7, 1967, 175–178.

208

209

Zaorálek 1963: Zaorálek, J., Lidová rčení (k vydání připravili S. Utěšený, M. Nedvědová a J. Spilka). Praha

1963.

Záturecký 1896: Záturecký, A., P., Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví. Praha 1896.

Zelenin 1927: Zelenin, D., Russische (Ostslavische) Volkskunde. Berlin – Leipzig 1927.

Zelenina 1979: Зеленина, Э. И., Бoлгарская ткаческая терминология. Балканско езикознание 22/4, 1979,

29–51.

Zelenina 1981: Зеленина, Э. И., Сравнительный тематический словарь трех болгарских сел Молдавии.

In: Българска диалектология 10, София 1981.

Zima 1937: Zima, J., Příspěvek k slovníku Příborska. Listy filologické 64/1937, 154–170.

Zingarelli 2003: Zingarelli, di N., Vocabolario della lingua italiana. Bologna 2003.

Zupitza 1900: Zupitza, E., Miscellen. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der

indogermanischen Sprachen 37, 1900, 387–406.

Žel.: Желехівський, Е., Малоруско-німецький словар 1–2. Львів 1886.

Žic 1902: Žic, I., Vrbnik (na otoku Krk). Narodni život i običaji. Zbornik za narodni život i običaje južnih

Slavena 7/2, 1902, 295–353.

Žigić 2005: Жигић, Р., Речник говора јабланичког краја. Српски дијалктолошки зборник 52. Београд

2005

REJSTŘÍK SLOV SLOVANSKÉ JAZYKY běloruština aснóва, 69 бёрдa, 158 вeрaцянó, 83 варацілa, 78 варштáт, 41 зéвa, зявó, 113 кaбылка, 62 крóсна, 30 ляда, 155 нaбiлкi, 151 навóй, 80 ніт, 98 нíчальніцa, 98 панáж, 127 свóрына, 65 сaлaмáхa, 34 стаў, 25 ткаць, 19 утóк, 20, 133 цэўка, 137 чaўнóк, 142 цынá, 108 bulharština брдели, 153 бърдо, 158 верига, 75 врaтúло, 78 вретéно, 83 вътък, 20, 133 грéбен, 163 гредu, 46 зев, 112 калéм, 139 кобилчици, 62 кóталец, 110 масýр, 140 нúти, 98 нúщелки, 98 оснóва, 68 поднóжки, 127 пречки, 59 разбóй, 35

скрóб, 34 скрипéц, 117 совáлка, 146 стан, 25 стáтила, 23 стать, 23 страни, 55 сърцé, 149 тъкá, 19 цев, 137 цéвка, 137 цеп, 106 čeština beran, 89, 176 bidlen, 151 bidlo, 151 brdo, 97, 160 boky, 56 cajk, 95, 102 cívka, 137 cop, 75 cuka, 94 činka, 107 činovať, 108 člunek, 142 duše, 149 fajfka, 141 fena, 94 foch, 114 hadlaf, 111 houser, 90 hřeben, 163 husa, 90 kačenky, 61 káčerky, 61 kalc, 41 kaneta, 141, 183 kladka, 170 klapka, 93 klapzub, 93 kobyla, 62 kolo, 89 krosna, 28 křesinky, 64 křtiny, 173

kšafty, 109, 182 lado, 155 ligri, 65 list, 103 lotr, 84, 176 mečíky, 168 nádobí, 103 návoj, 80 Návojná, 81 nitělnice, 97, 98 očko, 111 osnova, 68 pacholky, 123 palach, 173 pámel, 85, 182, 188 paprsek, 166 pedál, 131, 183 pes, 94, 176 píšťala, 141 pletenec, 75 podělávka, 135 podnožky, 127 poklička, 170 postranice, 55 prošlup, 114 psík, 94 proutek, 149 rohatka, 89 sloupky, 57 slubice, 172 slupka, 171 snovalka, 147 spoušť, 93 Statenice, 25 stativy, 22 stav, 25 svorky, 65 svrcholce, 66 svrcholec, 172 šajba, 89 šinec, 107 šlajfigr, 94 šlapáky, 132 šlichta, 33 šlok, 156 šmejholec, 124, 181

210

špulka, 140 šrák, 149 tkát, 19 třtiny, 173 útek, 20, 133 vál, válec, 86 verštat, 41 vlček, 94 vlk, 94 vratidlo, 78 vřeteno, 83 západka, 93 zuby, 173 žaba, 94 dolní lužická srbština cewka, 137 cołnik, 142 cowka, 137 nawój, 80 ńiśi, 98 pódnožyja, 127 staśidla, 23 staśiwy, 23 šlichta, 33 tkaś, 19 wrjeśeno, 83 wutk, 20, 133 zew, 113 horní lužická srbština cywa, 137 čołnk, 142 krosna, 28 křipa, 117 nawójno, 80 niće, 98 šlichta, 33 tkać, 19 wosnowa, 69 wrjećeno, 83 wutk, 20, 133 zyw, 113 chorvatština bakete, 105 balvanići, 43 bnde, 44 banki, 45 barketa, 144

baštuni, 105 blo, 151 bdila, 153 bdo, 158 bròdīć, 144 cijépac, 106 cjev, 137 čȅšalj, 100, 163 čúnak, 142 duša, 149 frker, 118 gambele, 46 gaz, 129 gazila, 129 gȁziti, 129 gláva, 87 grȅbn, 163 grde, 46 grȕšt, 48 gȕska, 90 ìgla, 148 kàlem, 139 kartela, 165 kita, 71 kobila, 62 kobilice, 62 klo, 88 koloturi, 119 kòsa, 72 kstūr, 48 kòtāč, 88 kotalac, 110 kotlac, 110 krsna, 28 kȕja, 90 kȕkica, 134 lđa, 145 lđica, 145 lánac, 74 lapci, 129 làptaci, 129 ličnice, 50 mȁčka, 90 msūr , 140 mural, 50 náred, 37 nȁtra, 31 navižela, 146 návoj, 80 nićanica, 97

nt, 97 nogari, 51 nožice, 51 òglblje, 153 ko, 111 òkvīr, 52 òsnova, 68 pedale, 131 pdnži, 127 pògača, 88 poličice, 58 pomagač, 89 poplaci, 131 postolje, 55 ptka, 20, 133 povrćač, 90 prečage, 59 prečke, 59 prema, 38 propuščaća, 90 rázboj, 35 serce, 148 skočci, 119 skrajnice, 53 sovìlo, 146 sdačka, 148 stn, 25 stàtive, 22 stòli, 55 stopalo, 131 stope, 131 stranice, 55 svračica, 90 šajbe, 82 šir, 165 škrìpac, 117 škrb, 34 škuja, 90 špulja, 140 taler, 39 talerija, 39 tȁra, 31 tiran, 90 tkȁti, 19 tombolka, 120 trske, 172 trstine, 172 tȕnja, 123 túrati, 119 ugloblje, 153

211

váljak, 86 vèriga, 75 vràtilo, 78 vretèno, 82 vučen, 39 vučila, 40, 167 vučinj, 39 zapinjač(a), 89 zatezaljka, 89 zijv, 112 zubi, 172 žȁba, 132 žȁbica, 121 žlga, 154 žlihta, 33 žnora, 123 kašubština čłnc, 142 nåvj, 80 osnova, 69 vtk, 20, 133 vřecëno, 83 makedonština бaлвани, 43 брдо, 158 врaтило, 78 вретено, 83 грeбен, 163 зев, 112 jamoк, 20, 133 jутак, 20, 133 калем, 138 котлак, 110 масур, 140 нuти, 98 нuщелки, 98 основа, 68 разбoj, 35 сврдeшцe, 149 скрипeц, 117 совaлка, 146 стaтuва, 22 страници, 55 ткаe, 19 цев, цeвка, 137 цeпeц, 106

polabština b’ordü, 158 cånək, 142 cev, 137 krösnə, 28 natadlə, 98 stipin, 132 tåkət, 19 vortaidlĕ , 78 vтək, 20, 133 vritenĕ, 83 polština bardo, 158 berdo, 158 biordo, 158 bidła, 151 boki, 56 bokowice, 56 cew(a), 137 czółenko, 142 dusza, 149 fajfa, 141 grzebień, 163 kamlada, 155 kobyła, 62 krosna, 28 lado, 155 nawój, 80 nit, 98 nicielnica, 98 oczko, 111 osnowa, 68 pedały, 131 podnoże, 127 staciwa, 22 staw, 25 szlichta, 33 szpulka, 140 szynka, 108 tkać, 19 warsztat, 41 wątek, 20, 133 wierzch, 66 worotylo, 78 wrzeciono, 83 wrzecidło, 78 ziew, ziewa, 113

pomořská slovinština bjrḍə, 158 cėvka, 137 čωłńk, 142 krosna, 28 ńice, 98 nώw, 80 tkac, 19 osnova, 69 vtk, 20, 133 vřécono, 83 ruština бёрдо, 158 вeретенó, 83 верхница, 66 воротúло, 78 гребёнка, 163 зев, 113 кева, 137 кéвка, 137 крóсна, 28 набилки, 151 навóй, 80 нúты, 98 нúченки, 98 оснóва, 69 поднóжкu, 127 стан, 25 станóκ, 25 сaлaмámа, 34 ступеньки, 132 ткать, 19 утóк, 20, 133 хóлить, 124 цéвка, 137 цeпóк, цaпóк, 106 челнóк, 142 чины, 108 slovenština bidlen, 151 bidlo, 151 boki, 56 brdo, 158 ciepok, 106 cievka, 137 činec, 107 člnok, 142 duša, 149

212

fafja, 141 kobylička, kobuliška, 62 kotelec, koterec, 110 návoj, 80 niteľnice, 98 očko, 111 odmástka, 34 osnova, 68 paholok, pacholok, 123 pedál, 131 podnožka, 127 šinok, 108 škripec, 117 škroba, 34 šlichta, 33 špuľa, 140 tkať, 19 útok, 20, 133 verštat, 41 vratidlo, 78 vreteno, 83 ziva, 113 slovinština bílo, 151 bŕdo, 158 cépec, 106 cvka, 137 čolnek, 142 grebn, 163 kotlica, 110 krsna, 28 navòj, 80 ničálnice, 98 osnóva, 68 podnóžka, 127 srcé, 149 stâtve, 22 stopalniki, 132 stranice, 56 škrípec, 117 špola, 140 talár, 39 tára, 31 tkáti, 19 vótek, 20, 133 vratílo, 78 vreténo, 83 zév, 112 žlge, žlje, 154

žlihta, 33 srbština бàлвани, 43 бȕло, 151 бpдило, 153 бpдo, 158 валјак, 86 венчaницe, 60 врàтило, 78 вретèно , 82 вýчери, 40, 167 вучила, 40, 167 глава, 87 главаp, 87 грȅбн, 163 гредељ, 46 гредице, 46 жлихта, 33 замезáљка, 89 запињача, 89 затезач, 89 зв, 112 зупци, 172 кàлем, 139 колотурићи, 119 котлац, 110 крсна, 28 ланац, 74 мср, 140 нáвој, 80 нȁтка, 135 нáткава, 135 нȁтра, 31 нт, 97 нȕћаницa, 97 ногари, 51 ногe, 51 ножице, 51 òглбље, 153 òснова, 68 повраћача, 90 пднжи, 127 поличке, 58 птка, 20, 133 рáзбј, 35 сврáчак, 90 скочке, 119 совељка, 146 соје, 53

срдачка, 148 стан, 25 стàтиве, 22 тȁра, 31 тољашкa, 107 точкић, 120 ткȁти, 19 тња, 123 тýрати, 119 чȅљст, 169 чýнак, 142 цв, 137 цéпaц, 106 шкрùпац, 117 ђаволчићи, 122 ћỳприја, 169 staroslověnština a církevní slovanština balъvanъ, 43 krada, 28 lanьcuchъ, 74 navoj, 80 tobolьcь, 120 tojaga, 107 tъkati, 19 veriga, 75 vrěteno, 82 ukrajinština бéрдо, 158 боковина , 56 боковица, 56 вeретéнo, 83 верштáт, 41 воротúло, 78 гребíнка, 163 зiв, 112 дýшка, 149 кобілкi, 62 л’ада , 155 л’адo, 155 мосóри, 140 нáбeлкi, 151 навíй, 80 нúти, 98 нúчиниці, 98 оснóва, 68 óчко, 111 педáль, 131

213

пiдножкі, 127 подножкі , 127 скрипeц, 117 скрипулка, 117 соломáха, 34 стан, 25 статива, 22 ступéньки, 132 ткáти, 19 удмастка, 34 утíк, 20, 133 утóк, 20, 133 цíвка, 137 ціпкú, 106 чинú, 108 чóвник, 142 шпýля, 140 praslovanština *bidlo, 151 *bokъ, 56 *brodъ, 144 *bьrdo, 158 *cěpъ, 106 *cěva, 137 *cěvь, 137 *čeľustь, 169 *činъ, 108 *čьlnъkъ, 142 *globiti, 154 *greby, *grebenь, 163 *gręda, 46 *grędelь, 47 *jьgъla, 148 *kobyla, 62 *kolda, 170 *kosturъ, 49 *kostь, 48 *kresati, 64 *krosna, 28 *klъkъ, *klъka, 134 *lapa, 130 *lapъtъ, *lapъtь, 129 *likъ, 50 *natьra, 31 *navojь, 80 *nitь, *nitъ, 97 *noga, 127 *o(b)snovati, 69 *oldi, *oldьji, 145

*orzbojь, 36 *tъkъ, 20, 133 *pacholъ, 124 *polica, 58 *prěmiti, 38 *rędъ, 37 *skripъ,117 *skripьcь, 117 *snovati, 69 *socha, 54 *sovati, 146 *stanъ, 25 *stativъ, 22 *statь, 22 *stavъ, 25 *stolъ, 55 *stъlpъ, *stъlbъ, 57 *tara, 31 *terti, 31 *tъkati, 19 *tьrdlica, 32 *verteno, 83 *věnьcь, 60 *vortidlo, 78 *vъtъkati, 133 *zěvati, 113 NESLOVANSKÉ JAZYKY albánština kalam, 139 kjerthull, 28 angličtina back, 57 bench, 45 frog, 121 arabština aara, 140 ma’ūra, 140 qaläm, 139 arménština bir, 152 neard, 69 stełn, 57 tcekcem, 19

benátština bastòn, 105 gambàli, 46 morèlo, 51 telèr, 39 gótština fram, 38 hrōt, 28 sniwan, 69 francouzština bannière, 45 barque, 144 canette, 141 foule, 114 pèdale, 131 peigne, 163 italština bacchétta, 105 barchetta, 144 bastone, 105 cartella, 165 navicella, 146 pedale, 131 pettine, 163 latina baculum, 56 barca, 144 baris, 144 caballus, 62 canna, 141 cernere, 53 culmus, 139 findere, 152 gamba, 46 hiāre, 113 nāvis, 146 nervus, 69 pecten, 163 pedāle, 131 plectere, 76 scipiō, 107 scribere, 117 sternere, 56 tēla(m), 39 texere, 19 vertēre, 79

214

215

litevština akìvaras, 52 eldijà, aldijà, 145 grindis, 47 kàsti, 73 kélmas, 143 krslas, 28

krìjas, 53 nýtis, 98 pãkulos, 135 pastõlai, 54 plakšinis, 76

rindà, 37 skiẽpyti, 106 stãklės, 24 stõvinti, 26 šakà, 54 šaivà , šeivà, 137 vartýti, 79 žióti, 113 lotyština birde, 158 cenus, 143 grìda, 47 kasît, 73 krsls, 28 krijât, 53 nĩts, 98 saĩva, 137 skripstêt, 117 snaujis, 69 stali, 55 tukstt, 19 vartît, 79 žàvt, 113 němčina Beil, 152 Bord, 158 Fach, 114 flechten, 76 Frosch, 121 Gerüst, 48 Geschirr, 165 Haarlauf, 111 Holz, 124 Kammlade, 155 Lade, 155 nähen, 98

Pfeife, 141 Riegel, 65 Schaft, 109 Scheibe, 82 Schlage, 154 Schlichte, 33 schlichten, 33 Schnur, 123 spalten, 140 Spule, 140 Stuhl, 55 Werkstatt, 41 Wirtel, 83 Zeug, 102 Zugklinke, 95 nizozemština kokker, 121 stug, 19 řečtina βάκτρον, βακτηρία, 105 β©ρις, 144 καβάλλης, 62 κάλαμος, 139 καμπή, 46 κάμπτω, 46 κάννα, 141 κρίνω, 53 νας, 146 νερον, νευρά, 69 νέω, 98 πρόμος, 38 σκοπος, 107 τεύχω, 19 τόνος, 123 τύκος, 19 χάσκω, 113 êψ, 111 stará horní němčina dūhen, 19 fram, 38 gīēn, 113 nāen, 98 spaltan, 58 spuolo, 140 stará indičtina ápavōti, 65

akši, 111 karttar, 28 phálaka-, 58 śkhā, 54 sthálati, 57 sthna-, 25 snvan-, 69 vartáyati, 79 vartula-, 83 turečtina kalém, 139 köprü, 169 masura, 140 INDOEVROPSKÝ PRAJAZYK *bhā-, 45 *bheH-, 36, 152 *bher(H)-, 158 *bhred(h)-, 144 *geleb(h)-, 154 *ghrebH2-, 163 *ǵheH1i-, 113 *Her-, 52 *H3ongh-, *H3nogh-, 51 *kelH-, 139 *kes-, 73 *kreH1()-, 53 *kreH-, 48 *ăk(h)ā-, 54 *néH2-u-, 146 *peH2ǵ-, 114 *p-, 141 *(s)keip-, *(s)koip-, 106 *skek-, 120 *(s)ker-, 52 *(s)neH1-, 98 *sneH-, 69 *(s)pelH-, 131 *steH2-, 22 *stel-, 55 *sterH3-, 31 *(s)tek-, 19 *tek-, 121 *ert-, 83