Ludvík XIV. (žil v letech 1638–

1715) – obě výtvarná ztvárnění

(mramorová busta od

Giovanniho Lorenzo Berniniho;

obraz od Hyacintha Rigauda)

osobnosti francouzského krále

jsou typickou ukázkou

barokního umění.

Králův zasněný pohled a

majestátní postoj jednoznačně

vyjadřují myšlenku „Stát jsem

já“. Tato slova Ludvík XIV.

sice nikdy takto nevyslovil,

velmi dobře však vyjadřují to,

jak chápal své vlastní postavení

ve francouzské společnosti.

10. Evropský absolutismus v 17. a 18. století

Způsob vlády označovaný jako konstituční monarchie, který se

dotvořil ve Velké Británii na přelomu 17. a 18. století, byl v tehdejší

Evropě ojedinělý. V ostatních evropských státech se totiž s výjimkou

právě Velké Británie a ještě i Spojených nizozemských provincií či

polsko-litevské unie prosadil zcela jiný model vlády – panovnický

absolutismus, kdy měli vládci „z boží milosti“ nad svými poddanými

téměř neomezenou moc.

Ideál absolutního panovníka v očích současníků i následujících

pokolení, který chtěli mnozí napodobit, ztělesňoval francouzský král

Ludvík XIV. – „král Slunce“.

Francie za „krále Slunce“ K postupnému upevňování a posilování královské moci na úkor

šlechty i měšťanů docházelo ve Francii již v době, kdy v jejím čele

jako „první ministři“ stáli dva kardinálové – Richelieu (žil v letech

1585–1642) a Mazarin [mazaren] (žil v letech 1602–1661). Kardinál

Mazarin řídil Francii za nezletilého Ludvíka XIV. (1643–1715).

Oběma kardinálům se podařilo posílit postavení Francie

v mezinárodním měřítku a učinit zní skutečnou evropskou velmoc.

Dokud žil Mazarin, Ludvík XIV. se věnoval jen lovu a

kratochvílím. Proto všechny překvapilo, když po ministrově smrti

(1661) prohlásil, že od této chvíle bude vládnout sám.

Nadřazený všem

Toto Ludvíkovo heslo jasně vyjadřuje jeho pojetí absolutní vlády a

centralizace moci. Byl přesvědčen o svém božském poslání, toužil po

slávě, nádheře, po velkých vítězstvích. Vyjadřoval to i emblém slunce

(odtud král Slunce), stejně jako výstavba velkolepého královského

paláce ve Versailles [versaj], kam se svým dvorem přesídlil

z pařížského Louvru. Ve Versailles žil Ludvík XIV. obklopen

přepychovým dvorem, na němž působili i přední umělci té doby (a

nejen z Francie), kteří tvořili na královu přímou objednávku a

oslavovali úspěchy jeho vlády. Francie se za Ludvíkovy vlády stala

skutečným centrem kulturního dění celé Evropy.

Versailles – v době vlády „krále Slunce“ se

původně skromný lovecký zámeček během

dvaceti let změnil k nepoznání – ve

velkolepý zámek se zahradami

s geometricky střiženými stromy a keři,

dalšími paláci a pavilony, umělými

jeskyněmi a vodotrysky – to vše ve stylu

barokního klasicismu. Jak samotný zámek,

tak i symetricky uspořádaný rozlehlý park

(jinde v Evropě se mu říkalo

„francouzský“) se staly vzorem pro všechny

evropské dvory a dodnes také patří k

nejnavštěvovanějším světovým památkám.

Zjistěte, zda zámek a park ve Versailles

jsou na Seznamu světového dědictví

UNESCO.

Ludvík XIV. podporoval

divadlo a dokonce v něm sám i

hrál. Za jeho vlády působili,

často přímo na jeho dvoře,

přední dramatici. Nejslavnějším

byl bezesporu Molière [moljér]

(žil v letech1622–1673, viz na

obr. níže), autor celé řady

slavných komedií. Kromě

satirických her se podílel i na

přípravě oblíbených královských

slavností, na kterých

spolupracoval s hudebním

skladatelem Jeanem-Baptistem

Lullym [žán batyst luli] (žil

v letech1632–1687), společně

vytvořili pro Ludvíka XIV.

mnoho baletů, v nichž tančil i

sám král.

Molière nebylo skutečné jméno

slavného dramatika,

komediantství nebylo totiž pro

rodinu důstojným povoláním,

proto Molière vystupoval pod

pseudonymem.

► Zjistěte, jak se jmenoval ve

skutečnosti.

► Které jeho hry můžete vidět

v divadle i dnes?

► Pro zvídavé: Které pařížské

divadlo bývá nazýváno

Molièrův dům a hlásí se

k odkazu tohoto významného

světového dramatika?

► Proč se obchodní společnost

zabývající se výměnou zboží

mezi Francií a Karibikem

jmenovala Západoindická

společnost?

Na dvoře Ludvíka XIV. bylo vše určeno do nejmenších detailů a řídilo se přísnou

etiketou s neměnnými pravidly:

Život ve Versailles se stal velkým divadlem, jehož hlavním hercem byl král. Král

byl povinen zaměstnávat celou aristokracii, která se kupila kolem něho. Musel

býti celý den na jevišti, každý jeho krok byl divadelně vypočten. Kam se hnul král,

hnul se celý dvůr, k němuž náleželo asi 15 000 osob.

Již ranní vstávání královo – vstával pravidelně o 8. hodině – bylo divadlem o pěti

jednáních. Nejdříve vešel do královy ložnice hlavní komorník se členy královské

rodiny, kteří přišli složit králi poklonu a otázat se, jak se vyspal. Hned na to vešla

skupina druhá, pobočníci královi, vévodové, čestné dámy a skupina holičů a

krejčí. Král si umyl ruce ve zlaté misce, pomodlil se, vstal z lože, oblékl pantofle a

župan a posadil se za pobožné pozornosti všech do lenošky. Tehdy bylo opět

škrábáno na dveře (v té době se ještě neklepalo) a vstoupila třetí skupina

návštěvníků, kteří se mohli účastnit drahocenné výsady, tak zvaného „uléhávání.“

Byli to lékaři, inspektoři noční stolice, intendanti zábav a předčitatelé. Uprostřed

všeobecného zájmu konal král nejintimnější potřeby a všichni s napětím očekávali

hlášení inspektorů noční stolice, zatím co předčitatelé a intendanti zábav hlásili

králi, co nového přinese den. Konečně vstoupila skupina čtvrtá: nejvyšší úředníci

civilní a vojenští a cizí vyslanci. Ti mohli přihlížet oblékání krále. Pážata sňala

králi střevíce, jiná oblékla mu punčochy, několik osob obřadně stáhlo mu noční

košili, která byla odevzdána další vyvolené osobě, zatím co jiní privilegovaní

hodnostáři si podávali královu denní košili. Zde ceremonie vyvrcholila. Do

ložnice královy vstupovala skupina pátá. Čest předati králi košili byla vyhrazena

bratru královu a v jeho nepřítomnosti jinému princi. Byla navlékána za pomoci

celého houfu dvořanů, kteří přidržovali rukávy, drželi zrcadlo, svícny a všemožně

se snažili, aby oblékání trvalo co nejdéle. Aspoň 100 velmožů bavilo se tak dvě

hodiny tím, že čekali, vstupovali a přihlíželi k toaletě jediného člověka.

(Otakar Dorazil – Vládcové nového věku I, s. 19-20)

Na svém dvoře ve Versailles Ludvík XIV. soustředil co nejvíce

šlechticů, které sice zahrnul zvučnými tituly, ale ve skutečnosti je

zbavil jakéhokoliv vlivu na rozhodování ve státě a zároveň je ještě

podřídil svému přímému dohledu. O všem podstatném rozhodoval

král sám a jeho moc byla v podstatě neomezená. I proto, že se

nehodlal s nikým o svou moc dělit, tak si záměrně nevolil své

spolupracovníky mezi královskými příbuznými a vysokou šlechtou,

ale mezi vzdělanými měšťany, kteří byli zcela oddáni zájmům

monarchie.

Merkantilismus

Jedním z hlavních spolupracovníků Ludvíka XIV. byl až do roku

1683 Jean-Baptiste Colbert [žán batyst kolbér], který se snažil

zvýšit příjmy státu novou hospodářskou politikou označovanou jako

merkantilismus.

Colbert hlásal, že všechno bohatství pochází z obchodu (z latinského

mercator [merkator] = kupec, obchodník) a stejně jako mnoho jeho

současníků spatřoval bohatství země především v hojnosti drahých

kovů – je potřeba v cizině co nejméně nakupovat a co nejvíce zboží

vyvážet. Proto všemožně podporoval domácí výrobu a vývoz, aby do

Francie plynuly peníze z ostatních zemí. Domácí výrobce Colbert

zvýhodnil například tím, že na dovážené cizí zboží stanovil vysoká

cla. Podporoval zakládání státních manufaktur, které vyráběly

především luxusní zboží (např. gobelíny, zrcadla, mýdla, voňavky)

na vývoz, ale i stavbu námořních obchodních lodí a koloniální výboje.

Ty směřovaly hlavně do Severní Ameriky (dnešní Kanady a

Louisiany) a Indie. Kromě zvýšení mezinárodní prestiže měly

koloniální výboje zajistit nová odbytiště pro francouzské zboží,

► Najděte ve školním atlasu

světa, kde se nachází souostroví

Velké a Malé Antily.

► Zjistěte, které z ostrovů

Malých Antil dodnes patří

Francouzské republice.

Jean-Baptiste Colbert (žil v letech

1619–1683) byl nejprve osobním

sekretářem kardinála Mazarina.

„Dlužím vám mnoho,“ řekl prý

Ludvíku XIV. umírající Mazarin,

„ale myslím, že jsme vyrovnáni,

když vám dávám Colberta“.

Uvedený výrok není nijak

přehnaný. Colbert, který pocházel

z obchodnické rodiny, patřil

k nejschopnějším ministrům

Ludvíka XIV., jeho hlavním cílem

bylo rozvíjet hospodářství země.

Díky Colbertově schopnosti zajistit

peníze pro státní pokladnu měla

Francie dost prostředků, aby mohla

financovat celou řadu honosných

staveb včetně zámku ve Versailles.

Většinu státních příjmů však

nakonec pohltily stále rostoucí

válečné výdaje. Colbert se nezajímal

jen o záležitosti týkající se

hospodářství – Francie mu např.

vděčí za založení Akademie věd

(1666) a za mnoha dalších

vědeckých a kulturních institucí.

► Pro zvídavé: Jméno Jean Baptiste

bylo v té době velmi oblíbené, jak

by toto jméno znělo v češtině?

Ministr Colbert nebyl sice na dvoře

Ludvíka XIV. příliš oblíben, ale

nebýt jeho přísné a prozíravé

finanční a zahraniční politiky,

nebyla by Francie nejbohatší zemí

v Evropě.

► Zjistěte, kde byl tento „ministr

pro všechno“ pohřben.

přinést laciné suroviny (např. kožešiny z dnešní Kanady, třtinový

cukr z francouzských Antil) a drahé kovy. Francouzské koloniální

panství bylo v té době rozsáhlejší než anglické državy.

Rozvoji domácího obchodu mělo napomoci odstranění části

vnitřních cel a mýt mezi jednotlivými provinciemi i budování nových

silnic a kanálů (jeden z průplavů např. spojil Středozemní moře

s Atlantským oceánem).

Přes počáteční úspěchy merkantilistické politiky přestal být po smrti

Colberta státní rozpočet vyrovnaný, výdaje začaly převyšovat příjmy,

Francie se stále více zadlužovala. Vinu na tom měla nejen výbojná

politika Ludvíka XIV, ale i jeho neprozíravá náboženská politika.

Zrušení ediktu nantského

I přes to, že byli hugenoti ke králi loajální, tak byli perzekuováni

(nesměli zastávat úřady, vykonávat určitá povolání).

Vyvrcholením nepřátelského postoje státu vůči této počtem i bohatstvím

významné menšině byly tzv. dragonády, kdy byly v obydlích zatvrzelých

hugenotů ubytovány na jejich náklady oddíly dragounů, kterým bylo dovoleno se

tu chovat jako na dobytém území, vše do doby, než se dotyční vrátili zpět ke

katolické víře. Hlášení intendantů o „obrácení“ tisíců hugenotů vedly krále

k mylné domněnce, že v zemi zbývá jen „hrstka zarputilých“ a že edikt nantský už

je proto zbytečný. Kdo a kdy vydal ve Francii edikt nantský a proč byl svého času jedním

z nejdůležitějších královských nařízení vůbec?

Ludvík XIV. toužící obnovit ve svém království jednotu víry dal

v roce 1685 Edikt nantský, který povoloval protestantské vyznání,

zrušit. Výsledkem byl odchod desetitisíců zdatných řemeslníků a

obchodníků do okolních zemí.

Ve Francii se vylidnily celé vesnice, hedvábnictví, krajkářství a soukenictví byly

těžce poškozeny, hospodářský rozvoj celých provincií stagnoval. Na řadě míst

propukaly vzpoury poddaných, jejichž potlačení stálo státní moc nemálo sil i

finančních prostředků.

Výbojné války Ludvíka XIV.

Francouzská armáda, která se na konci 17. století se svými

300 000 vojáky stala nejen nejpočetnější, ale i nejlépe

organizovanou armádou v Evropě, hrála v dobyvačných plánech

Ludvíka XIV. velmi důležitou roli. Vláda Ludvíka XIV. byla téměř

nepřetržitým sledem válečných konfliktů, jejichž cílem bylo

posunout hranici Francie až k řece Rýnu a využít k zisku nových

území oslabení Svaté říše římské i Španělska po třicetileté válce.

Výsledkem byl zisk Alsaska, Štrasburku a jižní části Španělského

Nizozemí.

Zprvu úspěšné výboje však postupně proti Francii sjednotily téměř

celou Evropu. Odhodlání nepřátel pak ještě posílily nároky Ludvíka

XIV. na Španělsko, poté co roku 1700 vymřela španělská větev

Habsburků a bezdětný král Karel II. v závěti odkázal své země jako

dědictví vnukovi francouzského panovníka. S takovým řešením ale

nesouhlasili nejen rakouští Habsburkové (Leopold I.), ale i Velká

Británie, která se obávala velkého posílení moci Francie jak v Evropě,

tak i v zámoří.

► Jaký je význam slovního

spojení: „Pyrrhovo vítězství“?

► Čím bylo pro Velkou Británii

významné ovládnutí

nejjižnějšího cípu Pyrenejského

poloostrova a kdo spravuje

Gibraltar dnes?

Tato soudobá karikatura

poukazuje na kontrast mezi

jasem slunce, do něhož se

Ludvíka XIV. sám stylizoval, a

kouřem z válečné pochodně,

která zahaluje krajinu – po

celou dobu své vlády vedl „král

Slunce“ ničivé války ...

Dlouhá a krvavá válka o španělské dědictví (1701–1714) mezi

francouzskými Bourbony [burbony] a rakouskými Habsburky přinesla

Ludvíkovi XIV. jen Pyrrhovo vítězství. Španělský trůn včetně všech

amerických kolonií sice získal jeho vnuk Filip V., ale s podmínkou, že

se Španělsko nikdy nespojí s Francií pod jedním společným

panovníkem. Navíc muselo bourbonské Španělsko vydat

Habsburkům všechny své državy v Evropě (Španělské Nizozemí,

Milánsko, Toskánsko, Neapolsko – viz mapa). Velká Británie

získala i část francouzských kolonií v Severní Americe (např. ostrov

New Foundland [ňú faundlend] u pobřeží Kanady). Britové si kromě

toho ponechali Gibraltar [džibraltar] a navíc si prosadili výnosný

monopol na obchod s otroky v amerických koloniích Španělska,

Velká Británie se stala největší námořní a obchodní velmocí na

světě.

Evropa po roce 1714

Vaubanovo opevnění – Neuf-Brisach (původní plánek opevnění a současný letecký pohled na město)

Maršál de Vauban (žil v letech 1633–1707) byl vojenským odborníkem, který se proslavil zejména výstavbou

systému pevností na severovýchodní hranici Francie, přičemž mistrně využíval přírodních podmínek, a

zdokonalením obléhací taktiky. Kromě jiného taky vynalezl způsob, jak připevnit bajonet (bodák) k hlavni pušky,

aniž by bránil ve střelbě. Francouzské vojsko vybavené puškami s křesacími zámky a bajonety patřilo díky tomu

k nejmoderněji vyzbrojeným armádám v Evropě.

Příkladem satirického díla,

které ukazovalo na pokles

prestiže a autority krále, byl i

tento otčenáš:

„Otče náš, jenž jsi ve

Versailles,

jméno tvé není už proslavené,

království tvé není už tak velké,

vůle tvá neplatí už na zemi ani

na vodách.

Dej nám chléb náš, kterého se

nám všude nedostává.

Odpusť našim nepřátelům, že

nás porazili, ale nikoliv našim

generálům, kteří to dopustili.

Nepodléhej všem svodům

Maintenonky (pozn.: markýza

de Maintenon byla jednou

z milenek Ludvíka XIV.) a zbav

nás zlého Chamillarda (pozn.:

tehdejší ministr války a

financí). Amen.“

(Petr Křivský, Robert Kvaček,

Aleš Skřivan – Věk starý a

nový, s. 49)

Michail Romanov (žil v letech

1596–1645) byl zvolen v roce

1613 v šestnácti letech ruským

carem. Stal se zakladatelem

nové ruské panovnické

dynastie Romanovců, která

vládla v Rusku až do roku

1917.

► Jakým způsobem vzniklo

označení pro ruské panovníky?

► Pro zvídavé: Zjistěte, jaké

byly okolnosti konce vlády a

pádu této královské dynastie.

Francie na konci vlády Ludvíka XIV. stála na pokraji finančního

bankrotu. Dramatické zhoršení situace obyvatel se projevovalo stále

častějšími projevy nesouhlasu s absolutistickým režimem ve Francii,

často formou kritických a satirických pamfletů na adresu

neoblíbeného krále, který svým poddaným stále jen zvyšoval daně.

Když roku 1715 Ludvík XIV. umíral, celá Francie žehnala nebesům,

že se konečně zbavila nenáviděného tyrana.

Ludvík XIV. zanechal svým nástupcům Francii finančně

vyčerpanou, se stále se prohlubujícími rozpory mezi jednotlivými

vrstvami společnosti. Bylo jen otázkou času, kdy sociální napětí

vyvrcholí. Vláda Ludvíka XV. (1715–1774), pravnuka „krále

Slunce“, situaci Francie nijak nezlepšila, naopak i on na konci své

vlády zavlekl Francii do vyčerpávajících válek.

Rusko za prvních Romanovců Po vymření Rurikovců procházel ruský stát na počátku 17. století

hlubokou vnitřní krizí. Toto období, označované také jako smuta

(„doba zmatků“), provázely rolnické bouře a kozácká povstání, boj

o moc mezi jednotlivými šlechtickými skupinami, výboje

sousedních států Polska a Švédska a pochopitelně i hospodářský

rozvrat.

Až roku 1613, po osvobození Moskvy z polské okupace, se

zemský sněm bojarů shodl na novém panovníkovi. Stal se jím jeden

z nich – Michail Romanov (1613–1645), jenž byl vzdáleným

příbuzným Rurikovců. Novému caru se podařilo zastavit chaos v

zemi a uzavřít mír s Polskem a Švédskem. Cenou za mír byly

ohromné územní ztráty, mj. ztráta přístupu k Baltskému moři.

Rusko tak bylo zcela izolováno od ostatní Evropy, neboť v přístupu

k Černému moři mu zase bránilo Turecko.

Po Michailově smrti nastoupil roku 1645 na trůn jeho syn Alexej

Michajlovič (1645–1676), který se stejně jako jeho otec snažil

pozvednout zemi po období zmatků a rozbrojů a soustředil se i na

obnovení neomezené carské moci – samoděržaví.

Stavovské orgány hrály v Rusku vždy menší roli než v západní

Evropě. Od Alexejevova nástupu na trůn však jejich vliv dále klesal.

Čas od času sice car svolával zemské sněmy, kde se scházeli

zástupci šlechty, církve a obchodníků, ale postupem doby byly

sněmy svolávány stále řidčeji. Jeden z posledních schválil v roce

1649 soupis zákonů, tzv. Sobornoje uloženije, které potvrzovalo

carskou moc a stanovilo přísné tresty za činy proti její autoritě.

Tento sněm rovněž uzákonil věčnou a dědičnou závislost rolníků na

šlechtě, tedy nevolnictví.

Počátky nových výbojů

Se střídavými úspěchy vedl car Alexej válku se Švédskem.

Úspěšnější byl ve vyčerpávající válce s Polskem. Roku 1654

využilo Rusko povstání hejtmana Bohdana Chmelnického proti

polské nadvládě (1648) a připojilo celou levobřežní část Ukrajiny

s Kyjevem ke svému území. Uzavřené příměří s Polskem bylo za

jeho nástupců přeměněno v tzv. věčný mír, neboť jak Polsko, tak

Rusko musely čelit společné hrozbě – poslednímu tureckému

náporu do Evropy.

► Zjistěte, co se ve 20. století

označovalo termínem gulag,

jak toto označení souvisí se

sibiřskými oblastmi?

Stěnka Razin (žil v letech cca

1630–1671), ukrajinský kozák,

ataman, který se v roce 1670

postavil do čela povstání proti

šlechtě, k němuž se připojily

vedle nevolníků také neruské

národy. Povstání zasáhlo

rozsáhlé území mezi Donem,

Volhou a Uralem. O rok

později bylo povstání poraženo

a Stěnka Razin byl v Moskvě

na náměstí před Kremlem

popraven. Stal se lidovým

hrdinou, jeho příběh inspiroval

řadu umělců, svědčí o tom i

uvedený obraz malíře Ivana

Bilibina z roku 1935.

► Najděte na mapě ve školním

atlase světa území, na kterém

povstání probíhalo.

► Jak se jmenuje hlavní

náměstí v Moskvě, kde byl

Stěnka Razin stať?

► Co znamená, když se řekne,

že byl někdo někde inkognito?

Pro další osudy ruské říše měly ohromný význam výboje na

východě – ovládnutí Sibiře a Dálného východu. Ve 40. letech 17.

století dospěli Rusové až k Tichému oceánu. Pronikání do oblastí za

pohořím Ural provázelo zakládání pevnůstek, v jejichž okolí se

usazovali první kolonisté, čímž položili základy současných

sibiřských měst. I tak zůstala Sibiř takřka liduprázdná a ještě dlouho

měla sloužit především jako zásobárna kožešin, a zejména zvláštní

druh vězení, kam byli posíláni účastníci rolnických povstání a

později též političtí odpůrci carské vlády.

Vědom si zaostalosti země navázal car Alexej kontakty se

zahraničím, zejména s Anglií a Nizozemím. Podporoval také

usazování cizích odborníků, podnikatelů a obchodníků v zemi.

Napomáhal vzniku manufaktur a celých hospodářských odvětví,

důležitých zejména z vojenského hlediska (železářství a

specializovaná zbrojní výroba, výroba tkanin atd.).

Rychlý růst úřednického aparátu a nákladné války vyvolaly

potřebu stále většího přísunu peněz do státní pokladny. Rostoucí

zdaňování obyvatelstva a povinnosti nevolníků vyústily v městské

vzpoury a rolnické bouře. Největší bylo povstání vedené v letech

1670–1671 kozáckým atamanem Stěnkou Razinem.

Reformy Petra I. Velikého

Jen málokterý panovník ovlivnil osud své země takovým

způsobem jako ruský car Petr I. (1682–1725), příznačně

označovaný díky svým zásluhám jako Veliký, neboť během své

vlády přeměnil zaostalé Rusko v přední evropskou velmoc.

Jako nejmladší syn cara Alexeje mohl Petr stěží počítat s

nástupnictvím, a tak vyrůstal v uvolněnějším prostředí mimo dvůr.

Po smrti staršího bratra Fjodora byl roku 1682 prohlášen spolu s

dalším bratrem Ivanem ruským carem. Zatímco za oba nezletilé

bratry vládla jejich sestra Sofie, Petr se vzdělával a prostřednictvím

cizinců usazených v Moskvě se seznamoval s tím, jak se žije

v západní Evropě. Brzy přitom pochopil, že síla západních států

spočívá především v dobře vycvičené armádě, rozvinutém průmyslu

a obchodu. O sedm let později jako sedmnáctiletý provedl s pomocí

přátel státní převrat a sám se ujal vlády.

V letech 1697–1699 podnikl pod smyšleným jménem Petr

Alexejevič jako člen ruského poselstva studijní cestu do

obdivované západní Evropy. Zajímal se nejen o diplomacii, ale též

o správu státu, vědu, techniku a válečné umění. V Amsterodamu

pracoval např. jako tesař v loděnicích, kupoval modely různých

strojů, či lodí, najímal různé odborníky – od lékařů až po zkušené

námořníky.

Záhy po návratu začal Petr I. s rozsáhlým programem

modernizace země a snažil se změnit tradiční zvyky a myšlení

svých poddaných. Rozkázal nosit evropský oděv místo oblíbených

perských kaftanů, šlechtici a kupci si museli oholit vousy, přikázal

zřídit salony atd. Velkou pozornost věnoval rozvoji vzdělání.

Zakládal školy a vojenská učiliště, v nichž byli vychováni státní

úředníci, důstojníci a inženýři, nechal vydávat první ruské noviny,

vznikaly první překlady vědeckých knih. Za jeho vlády byl v Rusku

► Petr I. zmodernizoval také

mladší typ staroslověnského

písma tzv. cyrilici, právě za

jeho vlády tak vzniklo písmo,

které se používá v Rusku

dodnes, jak se toto písmo

označuje?

► Zjistěte, po jakém vědci

byla pojmenována v Moskvě

založená univerzita (1755) a

čím se tento učenec proslavil?

Petr I. Veliký (žil v letech

1672–1725)

► Jak lze rozumět slovům

Petra I. Velikého po prohrané

bitvě u Narvy: „Tím, že nás

porážejí, naučí nás vítězit...“

zaveden juliánský kalendář. Roku 1725 byla založena Akademie

věd.

Severní válka (1700–1721)

Současně s nastartováním reforem ruské společnosti se Petr I.

rozhodl dosáhnout přímého spojení se Západem, otevřít pro svou

zemi „okno do Evropy“. Zatímco pro válku s Turky nezískal při své

cestě do střední a západní Evropy žádného spojence, tak na Baltu se

ukázala možnost vytvořit spolu s Dánskem a Polskem silnou koalici

proti Švédsku, které tehdy ovládalo značnou část Baltského moře.

Roku 1700 zahájili společně tzv. severní válku (1700–1721) proti

švédskému králi Karlu XII. (žil v letech 1682–1718), který zpočátku

i přes svůj mladý věk počínal velmi úspěšně. Již v roce 1700 porazil

Dánsko, krátce poté drtivě zvítězil u Narvy nad čtyřnásobnou

přesilou ruského vojska a zaútočil na Polsko.

Po bitvě u Narvy se Petr soustředil na reorganizaci armády a

pečlivě se připravoval na další válku se Švédy, věděl, že bez

moderní armády zůstane jeho sen o Evropě jen snem. Tomuto cíli

proto podřídil všechny reformy následujících let. Všichni šlechtici

byli povinni plnit státní službu, ať už v nově vytvořené pravidelné

armádě či jako úředníci. Car rovněž podporoval zakládání

manufaktur – sléváren pro výrobu děl a pušek, tkalcoven pro

výrobu sukna na stejnokroje či plachtoví, a loděnic (v nově

založeném Petrohradu kotvila Baltská flotila postavená s pomocí

Benátek a Nizozemí). K pozvednutí hospodářské úrovně země zval

do Ruska řemeslníky ze zahraničí, mladé Rusy vysílal na zkušenou

do ciziny. Nedostatek peněz ve státní pokladně, který armádní

reforma vyvolala, řešil Petr reformou státní správy (v čele

provincií nově stáli carem jmenovaní gubernátoři) a zaváděním

nových daní a povinností, což dále zvyšovalo utrpení lidu. Mužici,

jak se označovali ruští nevolníci, byli nadto povinni pracovat na

stavbách opevnění, kanálů či nových měst.

Carská nařízení:

„Všichni, kdo nyní pracují v podnicích a vyučili se řemeslu potřebnému v tom

závodě nebo manufaktuře… mají zůstat navěky při těchto podnicích. (…) Jestliže

někdo z nich zběhne…. Nikde je nepřijímat, nýbrž chytit je … a po potrestání

odeslat (zpět). A jestliže někteří nebudou ukáznění a horliví v učení, ty mají sami

podnikatelé po dostatečném domácím potrestání oznámit… a budou posláni do

vyhnanství nebo na práci na Kamčatku pro výstrahu ostatním.“

(Evropa do roku 1914, s. 171)

V roce 1703 v ústí Něvy založil Petr I. nové

hlavní město Petrohrad (Sankt Petěrburg),

jehož výstavbou chtěl demonstrovat svůj

rozchod „se starým Ruskem“. Město leží na

více než 40 ostrovech spojených 300 mosty. Na

jeho výstavbě pracovalo v bažinatém ústí

kromě vojáků i na 40 000 nevolníků, mnozí z

nich podlehli těžkým pracovním podmínkám a

nezdravému podnebí.

Zjistěte, z jakého důvodu se Petrohradu

také někdy říká „Benátky severu“.

Na jaké město byl Petrohrad přejmenován

v dobách Sovětského svazu (1924–1991)?

Kterou významnou světovou obrazárnu

můžete v Petrohradě navštívit?

Územní zisky Ruska v Pobaltí

po severní válce (1721)

► Zjistěte z mapy, komu po

roce 1721 patřilo dnešní

Finsko.

Památník připomínající vítězství Rusů nad Švédy v pozemní

bitvě u Poltavy, která leží na území dnešní levobřežní

Ukrajiny mezi Kyjevem a Charkovem.

Pro zvídavé: Proč k osudovému střetnutí švédského a

ruského vojska došlo právě zde?

Jaký byl další osud poraženého švédského krále Karla

XII.?

Ruští nevolníci, tzv. mužici, byli majetkem svého pána, měl nad nimi veškerou

moc, včetně soudní, mohl je podle libosti trestat vězením, mučením, či

vyhnanstvím, v případě potřeby je mohl car povolat na práci v manufakturách,

loděnicích, na stavbu pevností daleko od jejich rodiny.

Roku 1709 došlo konečně k dlouho očekávanému střetnutí se

Švédskem. V bitvě u pevnosti Poltava, které se Švédové chtěli

zmocnit, ruská vojska jasně zvítězila, a přestože válka pokračovala

ještě 14 let, o jejím výsledku bylo rozhodnuto. Proti Švédsku znovu

vystoupilo Dánsko a Polsko, přidalo se i Prusko. Petrovu loďstvu se

dokonce podařilo roku 1713 porazit švédskou flotilu, čímž získalo

Rusko nad svým protivníkem převahu jak na souši, tak i na moři.

Švédsko porážkou v severní válce přišlo o pozici evropské velmoci,

kterou získalo po třicetileté válce. Jeho místo zaujalo nově Rusko,

které na základě mírové smlouvy podepsané roku 1721získalo

baltské pobřeží až po lotyšskou Rigu. Nové postavení země odrážel

i nový název – Ruské impérium.

Zvláštní skupinou nevolníků byli tzv.

burlaci, kteří tahali proti proudu řeky

námořní lodě. Na březích řek se začali

objevovat v 16. století a začalo jich

ubývat až s rozvojem železnice na

konci 19. století. Jejich krutý osud

zachytil ve svém obraze Burlaci na

Volze ruský malíř 19. století Ilja Repin.

Jedním z reprezentativních paláců v okolí Petrohradu, které

si nechal Petr I. u svého nového hlavního města postavit,

byl Petergof – na fotografii je vidět palác s Velkou

kaskádou. Také se mu někdy říká „ruské ...“ podle stejně

honosného zámku, kterým se nechal Petr I. Veliký při

výstavbě tohoto paláce inspirovat.

Podle jakého vzoru si nechal ruský car tento velkolepý

palác postavit?

Mnohé z Petrových reforem

nebyly přijímány s nadšením.

Patřilo k nim i nařízení o

povinném stříhání vousů, jak

ukazuje lidový dřevoryt ze 17.

století.

Slovníček pojmů:

ataman – kozácký velitel

bojaři – nejvyšší vrstva ruské

šlechty, v 18. století zásluhou

Petrových reforem byla hodnost

bojarů zcela zrušena

clo – poplatek za dovoz,

případně vývoz určitého zboží

intendant – královský úředník

ve Francii, který zastupoval

ústřední vládu v provinciích

konstituce – ústava

loajalita – věrnost

pamflet – satirický leták

perzekuováni –

pronásledováni

satira – dílo zesměšňující

nedostatky ve společnosti a

špatné lidské vlastnosti

Knihovnička:

Alexej Tolstoj – Petr I.

Milan Švankmajer – Dějiny

Ruska Alexandr Dumas – Muž se

železnou maskou Michail Bulgakov – Molière

Uwe Schultz – Ludvík XIV. a

jeho doba Nancy Mitford – Král slunce

František Stellner – Rusko a

střední Evropa v 18. století Andrej Tereščuk – Panovníci

Ruska

Filmotéka:

Muž se železnou maskou (The

Man in the Iron Mask), režie:

Randall Wallace (1998)

Petr Veliký (Peter the Great),

režie: Marvin J. Chomsky,

Lawrence Schiller (TV seriál,

1986)

Petrovy reformy vyvolávaly odpor jak stoupenců „starého Ruska“,

tak těch, na které nejvíce dolehly – nevolníků. Všechna spiknutí a

selské bouře však Petr I. s pomocí armády bezohledně potlačil,

přičemž nešetřil ani život vlastního syna Alexeje.

Roku 1725 Petr I. zemřel, aniž určil svého nástupce. To otevřelo

cestu pro palácové převraty a během dalších 27 let se na ruském

trůně vystřídalo 6 carů a careven, vesměs slabých panovníků.

V reformách pokračovala částečně až dcera Petra I. Velikého

Alžběta (1741–1762), která byla ve válce s Pruskem spojenkyní

habsburské panovnice Marie Terezie, ale především Kateřina II.

Veliká (1762–1796), manželka Petrova vnuka Petra III.

Otázky a úkoly:

1. Co bylo hlavní oporou francouzského absolutismu?

2. Co bylo hlavním cílem merkantilismu?

3. Co bylo důvodem postupného finančního úpadku Francie na konci

vlády Ludvíka XIV.?

4. Kdo byl hlavním soupeřem francouzských Bourbonů v době vlády

Ludvíka XIV. na evropském kontinentě a kdo v zámoří?

5. Jaké byly hlavní problémy Ruska za prvních Romanovců?

6. Které velké válečné konflikty probíhaly v Evropě v první třetině 18.

století? Kdo se v těchto konfliktech utkal, jak tato vzájemná střetnutí

skončila a jak ovlivnila další vývoj v Evropě v 18. století?

7. Srovnejte francouzský a ruský absolutismus, v čem se podobojí a v

čem se liší?

8. Pokuste se na současné mapě Evropy vyznačit území, která na

počátku 18. století ovládal rod Bourbonů, Habsburků a Romanovců.

Petr I. Veliký byl rozhodnut zmodernizovat Rusko za jakoukoliv cenu. Byl

odhodlán zakročit tvrdě proti všem, kdo by mu v tom chtěli nějak zabránit, svým

představám neváhal obětovat ani vlastního syna. Obraz ruského malíře s názvem

Petr I. vyslýchá careviče Alexeje zachycuje rozhovor otce se synem, který stál

údajně v čele spiknutí proti carovi a jeho reformám. Carevič byl krátce na to

uvězněn, zemřel na následky mučení. Za tento čin byl car svými současníky

kritizován, francouzský filosof Voltaire na jeho adresu napsal: „Jeden jediný

člověk přeměnil největší říši světa, je hrozné, že právě tomuto reformátorovi lidí

chyběla základní ctnost – lidskost...“