© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Fenoménu Hrdlička se věnovala řada antro-pologů jak amerických, tak českých, a natéma Aleš Hrdlička – vědec a antropolog –vyšlo mnoho knih a publikací. Zmínímpouze zhodnocení jeho životního díla,které zveřejnil jeho žák Thomas Dale Ste-wart již v r. 1940 v American Journal ofPhysical Anthropology, a rozsáhlý nekro-log, který sepsal britsko-americký an -tropolog Montague F. Ashley-Montagua otiskl v r. 1944 v American Anthropolo -gist. I v Čechách vyšly publikace a knihy,které Hrdličku hodnotí. Uveďme přede-vším knihu Viktora Palivce Kdo je AlešHrdlička (Orbis, Praha 1947). Na témavýznamu jeho osobnosti sepsal v r. 1979dvojdílnou dizertaci americký antropologFrank Spencer. Z tohoto rozboru Hrdlič-kovy osobnosti čerpají i současní američ-tí vědci z oboru. Hrdličkovi životopiscirozdělují jeho život do tří období – a pročeskou antropologii je důležité to posled-ní, které T. D. Stewart nazval antropolo-gické. Rovněž bych rád vyzdvihl vztahyAleše Hrdličky k Čechám a českým antro-pologům. Nejdříve se však musíme krát-ce zmínit o jeho prvních dvou obdobích,která se týkají vzdělání a lékařské profese.

Aleš Hrdlička se narodil 29. března1869 v Humpolci jako první ze 7 dětí truh -lářského mistra. Své rodné jméno Alois sipozději změnil na Aleš. Ve věku 13 a půlroku odjel spolu s otcem do Spojených stá-tů amerických a hned od začátku nebyljeho život jednoduchý. Pracoval s otcemv tabákové továrně, aby připravili příjezdzbytku rodiny, a ve večerní škole se sna-žil získat znalosti angličtiny, bez níž by ne -mohl dále studovat. Vážné onemocněnítyfoidní horečkou, jeho druhé, téměř fatál-ní onemocnění po prodělání spály v čas-ném dětství, u něho probudilo zájem o stu-

dium lékařství. Na radu svého ošetřující-ho lékaře a rabína M. Rosenbleutha, kterýměl vazby na Eclectic Medical Collegev New Yorku, zde v r. 1889 začal studovatmedicínu. Pokračoval v newyorské Homeo-pathic Medical College a studia završilv r. 1895 v Baltimoru, poté složil úspěšnězkoušky pro vstup na prestižní Johns Hop-kins Hospital. Náhoda však chtěla, abysvou krátkou lékařskou aktivitu začal jin-de. Spolu s ostatními studenty navštívilstátní nemocnici v New Yorku a zde mubylo nabídnuto místo lékaře. Hrdlička všakměl jiné ambice – chtěl se stát výzkumní-kem, proto nemocnici v r. 1894 opustil.Pracoval nejdříve v Patologickém institutuv New Yorku, později příjal místo v Smith-sonově institutu (Smithsonian Institution,Smithsonian) Národního muzea ve Wa -shingtonu, kde založil, rozvíjel a vedl pocelý zbytek života antropologické oddě -lení. Zde již začíná etapa Hrdličky-antro-pologa.

Ze Smithsonianu podnikl Hrdlička řaduvýzkumných cest do Mexika a Jižní Ame-riky a publikoval své první studie jak lid-ské patologie, tak kosterních pozůstatkůindiánských obyvatel navštívených zemí.Není bez zajímavosti, že z r. 1898 pocházíi publikace o patologii snů, kterou otisklv našem Časopise lékařů českých. Důleži-tá byla jeho cesta do Evropy, kde studovalv r. 1896 antropologii v Paříži u prof. Léo-na Manouvriera, a seznámil se zde takés Jindřichem Matiegkou (viz str. CXVIIItéto Živy). Pro nás i pro Hrdličku byl vý -znamný jeho první sňatek v r. 1896 s MariíS. Dieudonnee, bohatou dcerou z fran-couzsko-americké rodiny. Po jejím před-časném úmrtí v r. 1918 zdědil Hrdličkakapitál, který mu umožnil nejen podnikatdalší expedice, ale též podporovat česko-

slovenskou antropologii. Podruhé se ože-nil s českou emigrantkou Vilemínou Man -sfeldovou.

Nelze na tomto místě popsat veškeréHrdličkovy cesty do zemí všech (obydle-ných) světadílů. Nejčastěji pracoval naAljašce a vědom si souvislostí mezi obyva-teli Aljašky a Asie, ještě v r. 1939 podniklcestu do Ruska a na Sibiř, tedy do tehdej -šího Sovětského svazu.

Vyčíslíme-li význam Hrdličky pro ame-rickou antropologii, musíme na prvnímmístě jmenovat založení prestižního časo-pisu American Journal of Physical Anthro -pology v r. 1918. Je právem považován zazakladatele americké fyzické antropolo-gie, jak bývá tradičně označována větevbiologické antropologie. Jak nedávno po -znamenali George J. Armelagos a DennisP. van Gerven (2003), otázky kulturníhovývoje minulosti lidských ras měly po -čátkem 20. stol. pro tento obor zásadnívýznam. Hrdlička společně s EarnestemA. Hootonem ukázali, že kořeny lidskéminulosti představují proces vedený si -lami lidských migrací, difuzí a mísenía pro každou lidskou skupinu jsou klí-čem k vlastní historii kosterní pozůstatkyz minulých období starověku. Z tohotopohledu je nutné hodnotit Hrdličkův zá -jem o osteologii v rámci biologické antro-pologie. Existuje ale zřejmě i jiný důvodtohoto zájmu. Vyplývá z přesvědčení o ne -zbytném mísení lidských populací (v teh-dejší terminologii ras). To vyplývá z fak-tu, že sám byl přistěhovalec. Dnes bývámnohdy nazýván Pan tvůrce Ameriky, jakzní i název dizertace, kterou vypracovalaLinda Magaña z Kolumbijské univerzityv r. 2011 (Mr. America’s creator: The racescience of Dr. Ales Hrdlicka, 1896–1943).

CXXII živa 5/2016

Jaroslav Brůžek

Aleš Hrdlička (1869–1943)

1

1 Aleš Hrdlička (kolem r. 1910)

2

2 Členové archeologické výpravy provádějí v r. 1939 Aleše Hrdličku po nalezištích v Burjatsku na řece Angaře na Sibiři.

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Hrdlička předvídal intenzivnější mísenívšech skupin obyvatel USA, dokonce vět-ší než ve skutečnosti, a pokoušel se i o jehopredikci. Některé aspekty jeho osobnostia názorů však vyžadují kritické posouze-ní, jak poznamenal už v r. 1987 Michael L.Blakey ve svém článku v Critique of An -thropology. Uvádí, že v hodnocení Hrd-ličkovy osobnosti byl opomenut fakt, žev předválečném období fyzická antropo-logie působila v sociálním a politickémkontextu, který vytvářel nerovnostářskouspolečnost a Hrdlička v tomto procesuhrál významnou roli.

Zůstaneme-li v pozitivní linii, význam-né byly zejména jeho práce o severoame-rických indiánech a o původu a vývoji lid-stva. V r. 1926 byl za svou práci oceněnve Velké Británii zlatou medailí HuxleyMemorial Medal of the Royal Anthropo -logical Institute. Již v r. 1927 formulovalhypotézu, že všechno lidstvo má jednotnýpůvod a ve svém vývoji prošlo tzv. nean-dertálskou fází. Studoval plemenné slo-žení obyvatel Severní Ameriky, řešil otáz-ku původu obyvatel Nového světa. Pozdějistudoval kmeny afrických, australskýcha asijských obyvatel. Tento zájem o varia-bilitu lidských populací vyplynul z teh-dejší posedlosti kvantifikovat lidské rasya nutno dodat, že stejnou posedlostí trpě-la v jeho době nejen Severní Amerika, alei on sám.

Jak už bylo řečeno, významnou měrouprospěl i české antropologii, předevšímjako mecenáš. Financoval vydávání časo-pisu Anthropologie, založeného jeho pří-telem prof. Jindřichem Matiegkou, kterýredigoval všech 19 ročníků až do zánikučasopisu v r. 1941 (od r. 1962 vydává ča -sopis s tímto názvem Moravské zemské

muzeum). Jak píše Miroslav Prokopec (vizstr. CXXV) v r. 1962, z darů A. Hrdličkyrealizoval J. Matiegka také dílo, které jespolečným odkazem těchto dvou velkýchosobností ve vědě o člověku – muzeum za -ložené v r. 1930. Bohužel se tento projektdosud neuskutečnil v plné míře, jak za -mýšlel. Přispěl nejen finančně, ale i množ-stvím sbírkových předmětů. Od r. 1937jako vděk nese toto muzeum Přírodově-decké fakulty Univerzity Karlovy v Prazejeho jméno – Hrdličkovo muzeum člověka.Podporoval v rámci své nadace i výzku-my mladých antropologů, jako byl VojtěchSuk, Matieg kův asistent a pozdější zakla-datel brněnské antropologie pro výzkumyv Africe, Jiří Malý, který získal prostřed-ky pro cestu na Aljašku nebo Pavel Já -chym Šebesta (viz následující článek nastr. CXXIV) na své výzkumy v Kongu.

Nelze však vyjmout z kontextu dobovénázory a představy Aleše Hrdličky a ideo -logizovat ho tak, jak jsme byli svědky

v komunistickém Československu, kterévytvořilo z Hrdličky téměř kult osobnostiv antropologii. Především proto, že Hrd-lička se poúnorové vlasti „hodil“. Měl děl-nický původ, ale stal se z něho významnýa bohatý Američan. Byl rovněž Čech a vla-stenec a podporoval rozvoj české vědy.Byl interpretován jako nadšený odpůrceexistence ras, což z dnešního pohledunení pravdivé. Hrdličkova ideologická ne -závadnost byla podtržena jeho častýmicestami do Sovětského svazu i zájmemo zdejší obyvatelstvo, nehledě na fakt, žesvé cesty na Sibiř vážil ze zcela jinýchdůvodů, než mu bylo připisováno.

Zajímavé jsou pohledy na Aleše Hrd -ličku dnes. Připomeňme článek MichalaV. Šimůnka a kol. z r. 2014 (Aleš Hrdlička:Antropolog mezi Evropou a Amerikou),podávající poněkud korigovaný pohled natuto osobnost a dílo. Rovněž magisterskápráce Hany Steihauferové Zapomenutáosobnost Aleš Hrdlička (2014) rozebíráz pohledu historika stránky jeho vlaste-nectví, češství a slovanství, ale i jeho prácijako významné světové vědecké autority.Zbývá tedy dodat, že Hrdlička by si zaslou-žil i dnes, aby mu byla věnována většípozornost z pohledu biologické antropo -logie, aby se odstranil líbivý nános kultuminulého období. Pouze tak více vyniknejeho osobnost a význam.

Seznam použité literatury najdete na webové stránce Živy.

živa 5/2016 CXXIII

Univerzitní muzeum je součástí Přírodo-vědecké fakulty UK. Stálá expozice vychá-zí z koncepce zakladatele Aleše Hrdličkya představuje témata evoluce člověka a jehopříbuzných, vývoje jedince (ontogeneze),lidské variability a také patologie a smrti.Po desítky let patří návštěva muzea do vý -uky biologie na základních, středních i vy -sokých školách.

Hrdličkovo muzeum člověka je kulturnímmístem paměti s osobitým charakterem.Důležitá je jeho historická tradice a konti-nuita. Bezprostřední návaznost na akade-mické prostředí poskytuje možnost zapo-jení vědeckých kapacit – posláním muzeaje umožnit setkávání a konfrontaci ve -řejnosti, studentů a vědců a prezentovatspolečensky významné aspekty a otázkyvědeckého výzkumu, jak minulého, taksoučasného. Jsou zde také pořádány komen-tované prohlídky a interaktivní worksho-py (např. Sběratelé kostí, Lidské smysly,Cesty lidí – evoluce člověka nebo Tajemstvíegyptských písařů).

Hrdličkovo muzeum člověka PřF UKViničná 7, 128 44 Praha 2

telefon: 221 951 620/3, 724 039 933e-mail: hmc@natur.cuni.cz

http://muzeumcloveka.cz/cs

Hrdličkovo muzeum člověkaPřírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

1

3 Montovaná rozložená lebka podle C. Bauchêna. Foto D. Veleková.Snímky z archivu Hrdličkova muzea člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

1 Pohled do expozice Hrdličkovamuzea člověka. Foto J. Ployhar

3

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Pavel Jáchym Šebesta se narodil 20. března1887 v obci Pietrowice u Racibórze v dneš-ním polském Slezsku. Ve svých 18 letechse ale přestěhoval do Mödlingu u Vídně,kde studoval filozofii a katolické bohoslo-ví, aby zde byl coby člen řeholnicko-misij-ní Společnosti Božího slova po 6 letechvysvěcen na kněze. Kromě duchovní čin-nosti jej na Vídeňské univerzitě zaujalaarcheologie, egyptologie a také antropolo-gie. V r. 1911 odjel na první misijní pobytdo Mosambiku, kde působil v okolí řekyZambezi. Po vstupu Portugalska do prvnísvětové války byl ale jako rakousko-uher-ský občan na území jeho tehdejší koloniezatčen a deportován do Portugalska, kdese věnoval etnografii a studiu africkýchjazyků. Po válce, kdy bylo jeho rodné měs-to ponecháno ve Výmarské republice, při-jal československé státní občanství.

Šebestova antropologická dráha začí-ná ve 20. letech 20. stol. při jeho expedi-ci do jihovýchodní Asie studiem tamníchnegritů, především Semangů. Zdá se, žeprávě zde ho zaujali malí obyvatelé tro-pických deštných pralesů, které běhemdalších pěti expedic studoval, hlavně naúzemí Afriky. Patrně nejvýznamnějšíma dodnes celosvětově uznávaným dílemhistorického významu je Anthropology ofthe Central African Pygmiens in the Bel-gian Congo, které publikoval společně sesvým vídeňským kolegou Viktorem Lebzel -terem v r. 1933. Český antropolog prof. JiříMalý v r. 1948 o této práci napsal: „Je todílo jedinečné, zcela původní, obsahujícíspoustu vědeckého materiálu a dat, kterédlouho zůstane dílem základním a vyčer-pávajícím.“ Neméně důležité jsou jehotřísvazková Die Bambuti-Pygmäen vomIturi (1938) nebo kniha Pygmäen-Völkerder Erde (1952). Po druhé světové válcese Šebesta stal profesorem etnografie naVídeňské univerzitě a v té době se začalsoustřeďovat také na jazyky pygmejskýchpopulací.

Ke cti Pavla J. Šebesty je třeba přičíst, žese kromě psaní vědeckých monografií vě -noval popularizační činnosti, jejímž pro-střednictvím dokázal širokému čtenář-stvu přiblížit nelehký život v tropickýchpralesech – např. knihami Mezi nejmenší -mi lidmi světa (Mladá fronta, Praha 1959)nebo Z přítmí pralesa (Česká grafická unie,Praha 1927). Obohatil sbírky světovýchmuzeí cennými exponáty; i Hrdličkovomuzeum člověka PřF UK vlastní studijnímateriál afrických pygmejů – jde o kos-terní materiál, fotografie, ukázky iniciační -ho chování a především unikátní sádrovéodlitky, které v letech 1936–37 výtvarnězpracoval akademický sochař MiloslavBeutler.

Pavel Jáchym Šebesta zemřel 17. září1967 v Mödlingu ve věku 80 let. Ačkoličeská antropologie na tohoto muže světo-vého významu někdy poněkud neprávemzapomíná, jeho práce z 30. let 20. stol. seobjevovaly a objevují ve významných stu-diích pozdější generace antropologů vě -nujících se nejmenším lidem této planety(např. Colina Turnbulla, Serge Bahuche-ta, Alaina Fromenta, Mitsuo Ichikawy, Ro -berta Baileyho nebo Barryho Hewletta).Opravdu málokdo se může těšit titulembaba wa Bambuti (otec trpaslíků), kterývzácně uděluje jedna z nejprestižnějšíchuniverzit kdesi v srdci tropických dešt-ných pralesů.

CXXIV živa 5/2016

Viktor Černý

Pavel Jáchym Šebesta (1887–1967)

1

2

1 Pavel Jáchym Šebesta, Ruanda (nyníRwanda, 1955). Foto J. Jadin, z archivuHrdličkova muzea člověka Přírodo -vědecké fakulty Univerzity Karlovy2 Mezi pygmeji, kolem r. 1930. Šebestastudoval především africké pygmejea svými výzkumy zasáhl široké spektrumvědeckých poznatků, nejen biologického,ale i etnografického a lingvistického charakteru. Z archivu redakce

Rodák z Podolí u Mělníka již v raném dět-ství nabýval životní zkušenosti na Sibi-ři, kde jeho otec pracoval v továrně naželezniční vagony. Rodina se často stě-hovala, středoškolská studia Josef MariaBrožek dokončil v Brně, psychologii vy -studoval na Filozofické fakultě Univer-zity Karlovy v Praze (1937). Cennou prů-pravu pro další život mu poskytlo prvnízaměstnání psychotechnika, dnes bychomřekli psychologa práce, na které nastou-pil v Baťových závodech ve Zlíně. Zdezískal i zkušenosti v odbočce Biotypolo-gické společnosti.

Na podzim 1939 odešel v rámci post -graduálního studia v oboru aplikovanépsychologie do Spojených států americ-kých. První roky zde měl dost těžké a naživobytí si vydělával mytím nádobí v jed-né newyorské restauraci. Po válce se doČeskoslovenska již nevrátil. Působil dlouháléta (1941–59) na univerzitě v Minneso-tě (Laboratory of Physiological Hygiene,School of Public Health), kde postupovalod asistenta až k pozici profesora. Tatoživotní etapa byla pro J. M. Brožka jako an -tropologa nejvýznamnější. V týmu prof.Ancela Keyse mladý Brožek pracoval na

problematice, která souvisela s potřebamiarmády. Šlo o zkoumání vlivu dlouhodo-bého hladovění na organismus člověkaa navození stavu podvýživy s následnounutriční rehabilitací a zjišťování důsled-ků pro zdraví a chování. Studie známá jakominnesotský pokus byla provedena na 27dobrovolnících a pochybuji, že by dneszískala povolení etických komisí. Zde seodborný zájem protnul s aktivitou slavné-ho českého antropologa Jindřicha Matieg-ky (viz článek na str. CXVIII této Živy).Josef Brožek narazil na tehdy nepřílišznámou Matiegkovu publikaci The testingof hu man efficiency (1921). V ní nalezl, copotřeboval. Obsahovala neinvazivní meto-du, jak studovat změny tělesného složeníživého člověka na základě zevních rozmě-rů a kvantitativních vztahů podílu kostrya měkkých tkání, tedy svalů a tuku. V kon-textu studie o podvýživě upoutal způsobměření podílu tuku v těle a změny hustoty

Jaroslav Brůžek

Josef Maria Brožek (1913–2004)

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

živa 5/2016 CXXV

Doc. RNDr . Miroslav Prokopec, DrSc., po -cházel z Prahy, kde se narodil 6. srpna 1923.S manželkou Marií měli jedinou dceruHanu.

V letech 1945–50 studoval na Přírodo-vědecké fakultě Univerzity Karlovy. Třetíročník absolvoval na University CollegeLondon u britského antropologa DaryllaForda, který založil a vedl v poválečnémobdobí první britské antropologické pra-coviště, postavené na americkém principukombinovat poznatky o materiální kultu-ře i biologii v rámci jedné vědecko-peda-gogické instituce. Zkušenosti získané byťkrátkodobým pobytem zúročil pak M. Pro-kopec během své celoživotní kariéry. Ponávratu na Univerzitu Karlovu se specia-lizoval v oboru fyzické, dnes biologickéantropologie. Po ukončení studia v r. 1950zůstal na studijním pobytu u prof. JiříhoMalého na PřF UK v Praze. V období let1951–54 byl vědeckým aspirantem katedryantropologie, dnes bychom řekli studen-tem doktorského studia (tehdy kandidátvěd). Jeho školiteli byli profesoři VojtěchFetter a parazitolog Otto Jírovec, a takéznámý anatom a přírodovědec prof. Ladi-slav Borovanský. Po ukončení aspiranturynastoupil do Státního zdravotního ústa-vu v Praze, kde vedl malé, ale významné

antropologické oddělení. V r. 1957 získaltitul kandidáta věd (CSc.) na podkladěantropologického výzkumu lesních děl-níků a v r. 1969 dosáhl titulu doktora věd(DrSc.) za své dlouholeté výzkumy růstua dospívání české a slovenské mládeže.

Byl hlavním organizátorem šesti celo -státních výzkumů dětí a mládeže, založe-ných V. Fetterem v r. 1951, a prováděnýchvždy v prvním roce každé dekády dor. 2001 (také Živa 1999, 6: 276–280 a člá-nek na str. 261). Je pouze škoda, nejen proantropologii, že sledování dlouhodobýchzměn české populace, odrážejících vlivyměnícího se přírodního i sociálního pro-středí, nenalezlo podporu a nemá dnes po -kračovatele. Významným počinem M. Pro-kopce bylo dlouhodobé sledování 300 dětíz Prahy od narození do dospělosti, kteréprováděl s týmem odborníků. Výsledkypublikoval v odborném tisku, na domá-cích i zahraničních kongresech a konfe-rencích. V r. 1960 byl Československouakademií věd pověřen vedením úkoluv rámci Mezinárodního biologického pro-gramu (antropometrie 10 tisíc občanů vevěku od 15 do 65 let).

Pro ministerstvo školství připravil od -borné podklady pro výstavu o životěa díle Aleše Hrdličky v Praze a Humpolci

(Hrdličkově rodišti) realizovanou v r. 1959a dvě mutace v dalších dekádách. Vypra-coval desítky expertiz pro ministerstvozdravotnictví a jiné instituce, zejménas ergonomickou tematikou (vztah člověkaa pracovního prostředí).

Během více než 80 studijních cest, stáží,prostřednictvím přednášek na zahranič-ních univerzitách a účastí na mezinárod-ních kongresech navštívil 21 evropskýchstátů a z mimoevropských zemí Austrálii,Egypt, Indii, Japonsko, Kanadu, Libanon,Spojené státy americké, některé i vícekrát.Cesty po stopách významného americkéhoantropologa českého původu Aleše Hrd-ličky ho zavedly na Aljašku, do Kalifornie,Jižní Dakoty, Nového Mexika a na Floridu.V r. 1969 se účastnil Československé vě -decké expedice do Austrálie, kde studovaldomorodý kmen Rembrranga v Arnhem-ské zemi (Severní teritorium). Do Austráliese vrátil ještě třikrát jako Visiting Curator(hostující kurátor) Jihoaustralského muzeav Adelaide, kde zkoumal z antropologické -ho hlediska prehistorické pohřebiště a síd-liště Roonka na dolním toku řeky Murray.O tomto výzkumu publikoval krátký texti na stránkách Živy (2006, 5: 229–231).V letech 1992–93 pracoval v USA jako Se -nior Scientist ve Smithsonově institutu veWashingtonu. Zde měl přístup k archiv-ním materiálům týkajícím se A. Hrdličky.Získané informace mu posloužily při stu-diu vztahů nejstarší generace antropo -logů počátku 20. stol., tedy A. Hrdličkya Jindřicha Matiegky, ale i poznání Hrd-ličkovy osobnosti a jeho vztahu k původ-ní vlasti. Dlouhodobý pobyt v USA a se -tkání s řadou amerických kolegů umožnily

těla silný zájem v širokých vrstvách od -borníků v USA, později i ve světě. Brožekse tak vyznamenal jako zakladatel nové-ho odvětví antropologie – sledování slo-žení lidského těla in vivo, současně pro-slavil i svého krajana Matiegku, kterémunáleží světová priorita. Výsledky minne-sotské studie Brožek publikoval společněs A. Keysem r. 1950 v dvoudílné monogra-fii The biology of human starvation. Edito -val rovněž řadu sborníků, jako Techniquesfor measuring body composition (1961, spo-lečně s Austinem Henschelem – spolupra -covníkem kolektivu organizujícího min-nesotský experiment) či sborník s více nežtisícem stran Body composition (1963).

V r. 1963 zveřejnil rozsáhlý článekv časopise Current Anthropology na témaQuantitative description of body compo -sition: Physical anthropology's „fourth"dimension (Kvantifikace tělesného slože -ní: „Čtvrtý“ rozměr fyzické antropolo-gie), který věnoval památce J. Matiegkya slovinského antropologa Božo Škerlji.Brožkův význam pro antropologii zdůraz-nila také jeho dlouholetá editorská činnostv časopise Human Biology (Wayne StateUniversity Press).

Roku 1956 se stal profesorem psycho -logie na Lehing University v Bethlehemuv americkém státě Pensylvánie a jeho od -borné zaměření se přesunulo do oblastipsychologie. Tím nelze říct, že by se o an -tropologii dále nezajímal. Opak je pravdou.S B. Škerljem publikovali r. 1952 v časo-

pise American Journal of Physical Anthro -pology článek Jindřich Matiegka and thedevelopment of Czech physical anthro -pology. Společně s brněnským anatomema antropologem prof. Milanem Dokláda-lem napsali v r. 1961 o stavu a současném

vývoji fyzické antropologie v Českoslo-vensku do významného časopisu CurrentAnthropology. S Miroslavem Prokopcem(viz následující článek) se pak zasloužilio propagaci výše zmíněné Matiegkovy pub-likace z r. 1921 jak v časopise Dějiny vědya techniky (1986), tak anglicky v AmericanJournal of Human Biology (2001). Se spolu -autory sepsal metodologickou kapitolu vě -novanou hodnocení povrchu, objemu a slo-žení těla člověka do posledního vydáníklasické příručky antropologie Rudolfa Mar -tina, kterou redigoval v r. 1985 prof. RainerKnussman. Na oblast Brožkova výzkumutělesného složení navázala a světovéhovýznamu dosáhla i prof. Jana Pařízková(také článek na str. 261–263), a převzala takBrožkovu štafetu. O tom svědčí jejich spo-lečná publikace The evaluation of bodysurface, body volume and body composi-tion in human biology research (1987).

I v době emeritury udržoval kontaktys Československem a jeho vědeckou obcía opakovaně naši zemi navšívil. Za svoučinnost obdržel v r. 1999 čestný doktorátpřírodních věd Masarykovy univerzityv Brně. Je nositelem vyznamenání jak čes-ké, tak slovenské antropologické společ-nosti. Prof. Brožek se dožil úctyhodných90 let, zemřel v r. 2004 v americkém SaintPaulu. Má záslouženě své významné mís-to v historii biologické antropologie svě-tové i české.

Použitá literatura uvedena na webu Živy.

1

1 Masarykova univerzita v Brně udělila Josefu Maria Brožkovi v r. 1999 čestný doktorát. Foto z Archivu MU

Jaroslav Brůžek

Miroslav Prokopec (1923–2014)

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

M. Prokopcovi shromáždit cenné údajeo historii oboru antropologie v předvá-lečném období. Zvláště důležité byly kon-takty s Čechoameričanem prof. JosefemM. Brožkem, se kterým zveřejnili studiiupozorňující na prvenství J. Matiegky v ob -lasti studia tělesného složení člověka.

Miroslav Prokopec působil rovněž jakopedagog. Přednášel na Pedagogické fakul-tě Univerzity Karlovy, v Ústavu pro dalšívzdělávání lékařů a farmaceutů, dlouháléta se věnoval gymnaziálním studentůma 17 let vedl zájmové kroužky antropolo-gie Domu dětí a mládeže. Habilitoval sev r. 1993 a přednášel jako externí pedagogna PřF UK v Praze. Je autorem a spoluauto -rem více než 180 vědeckých prací a ne -méně tolika časopiseckých, soubornýcha populárně-vědeckých článků, 10 knih,několika desítek závěrečných a cestovníchzpráv, řady výstav, výukových a naučnýchfilmů, videofilmů a dokonce gramofono-vé desky Lidová hudba Arnhemské země.Od České lékařské společnosti J. E. Pur-kyně obdržel v r. 1969 Kabrhelovu cenu(se spoluautory Vladislavem Kapalínema Jarmilou Kotáskovou) za nejlepší knihuroku – Tělesný a duševní vývoj současnégenerace našich dětí (Academia, Praha).Kromě jiného je autorem knihy Člověka živočichové (Orbis, Praha 1953), spolu-autorem knih Po stopách vývoje člověka(Orbis, Praha 1956), Biosféra a lidstvo (Aca-demia, Praha 1988), spoluautorem prvníčeské vysokoškolské učebnice Antropolo -gie (Academia, Praha 1967), encyklopedieABC člověka (Orbis, Praha 1977), učebníchtextů Anthropologické praktikum (Státnípedagogické nakladatelství, Praha 1953).Navrhl pomůcky k hodnocení růstu dětía mládeže (percentilové růstové grafy), jemajitelem chráněného vzoru Faciometra autorem zlepšovacího návrhu KaliperSomet k zjišťování tloušťky podkožníhotuku pro hodnocení vlivu výživy a pohy-bové aktivity.

Rovněž byl členem redakce časopisůAnnals of Human Biology, InternationalJournal of Anthropology, Papers on Anthro -pology, členem vědeckých společností Thesociety for the study of human biology,International association of human biolo-gists, New York academy of sciences, Inter-national association of auxologists neboAmerican academy of forensic sciences,dále čestným členem European anthropo-logical association. Miroslav Prokopec seangažoval i v České společnosti antropolo -gické, byl rovněž místopředsedou Společ -nosti Národního muzea a předsedou jejíantropologické sekce, členem České demo-grafické společnosti a České etnografickéspolečnosti, České lékařské společnostiJ. E. Purkyně. Je nositelem Pamětní medai -le dr. Aleše Hrdličky za zásluhy o českouantropologii, medaile řecké Demokritovyspolečnosti v Xanthi a medaile UniversityEötwöse Loránda v Budapešti.

Nemohu se žádným způsobem považo-vat za životopisce M. Prokopce. Osobnějsem se s ním setkával velmi často a v pa -měti mi utkvěla zejména tři setkání. Prvníbylo zcela na počátku mého studia antro-pologie, kdy jsem absolvoval v r. 1970studentskou praxi na jeho oddělení teh-dejšího Ústavu hygieny a epidemiologie.Odhalil mi elementární zásady přípravy

výzkumu, psaní odborného textu a publi-kací, kterých se držím dosud. Druhé se -tkání se odehrálo v rámci kongresu Evrop-ské antropologické společnosti v Lisabonuv r. 1986, mé první účasti na mezinárodníkonferenci v zahraničí. Tam mne seznámilnejen s mnoha významnými kolegy, je -jichž jména jsem znal pouze z literatury,ale ukázal mi také, jak se důstojně vypo-řádat s nedostatkem finančních prostřed-ků. A tak mi naše diskuze v lisabonskýchkavárnách utkvěly hluboko v paměti, včet-ně silného sešitu, do něhož si M. Prokopecběhem rozhovorů neustále něco zapiso-val. Po mnoha letech jsem se od něho do -zvěděl, že sešit, který ho provázel snad odstudentských let, definitivně ztratil v new -yorském taxíku. Třetí a pro mne nejdůle-žitější setkání bylo v Paříži koncem 90. let,kdy jsem ho doprovázel při návštěváchpařížských antropologických pracovišť.Skutečnost, že jakýsi mladý Čech je kole-gou a průvodcem uznávaného antropolo-

ga světového formátu, kterým MiroslavProkopec bezpochyby byl, mohla mít jistývýznam i v mé francouzské antropologic-ké kariéře, která trvala bezmála 30 let.

Miroslav Prokopec byl velmi erudova-ným odborníkem a jeho znalosti dalecepřesahovaly obor antropologie. Byl i vel-mi manuálně zručný. Zřejmě čerpal zesvých zkušeností z mládí, protože se vy -učil jemné rukodělné práci zlatníka. Mělvybroušené estetické cítění a věnoval seintenzivně svému koníčku – fotografová-ní. Neproběhla akce, kde by nebyl přítomens fotoparátem v ruce. Zdokumentoval takúčastníky řady antropologických setkánídoma i v zahraničí a lze se jen domnívat,že jeho fotografický archiv by mohl býtobrazovou kronikou a nepřeberným zdro-jem poznatků. Z jeho výzkumů nám zůsta-la jen drobná nezpracovaná složka v Ar -chivu Národního muzea, předaná osobněv r. 2008, která však obsahuje žalostněmálo informací (http://badatelna.eu/fond/163386/zakladni-informace/). Zdravotnístav v posledních letech jeho života mubohužel nedovolil, aby jak cenná doku-mentace sledování růstu a vývoje českýchdětí druhé poloviny 20. stol., tak archivfotografií nalezly důstojné místo v archivuněkteré z odborných institucí.

CXXVI živa 5/2016

1

2 Lebka s keramickou dýmkou z archeologické lokality Roonka na břehu řeky Murray v Jižní Austráliivykazuje známky obroušení zubů oboučelistí. Poškozená keramická dýmkaa na dvakrát zlomená troubel byly meziarcheologickými předměty nalezenýmiv hrobech. Troubel se přesně hodila dokruhovitého otvoru o průměru ca 8 mmvybroušeného v chrupu. Hluboké zubníkazy na obou druhých stoličkách svědčí,že daný jedinec požíval zřejmě evrop-skou stravu s bílou moukou a cukrem,případně žil ve společnosti Evropanů.Známky na lebce (drobná, ale vysoká)a na kostře ukazují na mladou ženu nižší postavy ve věku 18–25 let.M. Prokopec se účastnil antropologické-ho zhodnocení kosterních pozůstatkůz tohoto naleziště v letech 1974–75. Blíže v jeho článku Hrob kuřáka dýmky,který vyšel v Živě v r. 2006 (5: 229–231).

1 Známí čeští antropologové konce 90. let 20. stol. Zleva: prof. Karel Hajniš,prof. Luboš Vyhnánek, zřejmě prof. KarlSommer z Humboldtovy univerzityv Berlíně, doc. Miroslav Prokopeca prof. Milan Dokládal. Foto z archivuM. Dokládala, Anatomický ústav Lékařskéfakulty Masarykovy univerzity v Brně

2

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

živa 5/2016 CXXVII

Někteří lidé se hledají celý život, část z náspřivede k „našemu“ oboru řada náhod, alejsou i takoví, kteří mají o své budoucnostijasno už od útlého věku. Mezi ně patřilprof. MUDr. RNDr. h. c. Emanuel Vlček,DrSc. V rozhovoru pro iDnes v r. 2003 řekl,že doktorem se chtěl stát od dětství a žebral holkám panenky, operoval je a snil, žese stane lékařem na námořní lodi. Lékařemse později skutečně stal. Ke studiu medicí -ny byl přijat hned po válce (1945), součas -ně však na Přírodovědecké fakultě Univer -zity Karlovy studoval antropologii – a právěantropologie, věda stojící na pomezí přírod -ních, lékařských a společenských věd, semu stala celoživotní náplní.

Jako u většiny jeho vrstevníků z mezivá -lečné generace, tak i na kariéru E. Vlčkaměla podstatný vliv politická situace v teh-dejším Československu. Zatímco koncemválky bojoval na barrandovských bariká-dách, byl postřelen a za statečnost vyzna-menán Československým válečným kří-žem, v době poválečné byl přístup k jehoosobě řekněme poněkud „rozporuplný“.

Po promoci na počátku 50. let nastou-pil jako antropolog do Archeologickéhoústavu Slovenské akademie věd – nejprvev Martině, později v Nitře (1951–57). Patřiltak i mezi zakladatele slovenské antropolo -gie. Tento krok nasměroval celou jeho bu -doucí kariéru. Odsud v r. 1957 odešel doPrahy, ještě 10 let působil v Archeologic-kém ústavu Československé akademie věda v r. 1967 založil nové antropologické pra-coviště v Národním muzeu v Praze. Díkysvé systematické práci o člověku neander-tálském (Homo neanderthalensis) se staluznávaným odborníkem nejen u nás, alei v zahraničí. Pro své renomé byl pozdějitaké přizván k archeologickým průzkumůmhrobek českých panovníků na Pražskémhradě. Avšak na základě svých politickýchpostojů v r. 1969 začal mít problémy s vlád-noucí komunistickou garniturou. Přispělak tomu i jeho spolupráce s představitelikatolické církve, pro které prováděl výzkumostatků a relikvií svatých. V 70. letech byloE. Vlčkovi zakázáno přednášet na univer-zitách a jeho habilitační řízení na dlouháléta pozastaveno. V r. 1974 byl zbaven i ve -dení antropologického oddělení Národní-ho muzea. O tři roky později mu ale byloumožněno vést oddělení nové – Referátpro antropologický výzkum historickýchosobností a vývoje člověka. Habilitace a ná -sledně profesury se dočkal až v r. 1991.

Emanuel Vlček měl široký odborný záběr.Během svého života se věnoval výzkumupředchůdců moderního člověka, studovalale i fosilní opice střední Evropy. Zpra -coval řadu pohřebišť, např. z laténskéhoobdobí nebo období stěhování národů.Zabýval se i etnickou antropologií v Mon-golsku. Mezi laickou veřejností je všakznám především studiem ostatků význam-ných osobností české historie a výzkumemneandertálců.

Prokázání neandertálské formyčlověka ve střední EvropěShodou okolností je výzkum člověka nean -dertálského jedním z prvních vědeckýchpočinů E. Vlčka. Na počátku všeho stálJaroslav Petrbok (také Živa 2015, 5: C),který v r. 1926 na slovenské lokalitě Gá -novce – Hrádek odkoupil od kameníkaKalmana Kokiho travertinový výlitek moz-kovny, o kterém se domníval, že jde o zka-menělý mozek vymřelého slona. Výlitekvěnoval Národnímu muzeu. Po druhé svě-tové válce Petrbok požádal Vlčka o určenítohoto nálezu. Vlček vyslovil hypotézuo nálezu neandertálského člověka, jehož

přítomnost byla do té doby na našem úze-mí popírána. Následovalo několik let vý -zkumů a dokazování, završených meziná-rodním sympoziem, kde byla správnosthypotézy potvrzena. Studiu neandertálcůse Emanuel Vlček věnoval i v následujícíchdesetiletích, kdy zpracovával jejich fosi-lie nejen z území Moravy a Slovenska, alei Francie, Řecka, Uzbekistánu nebo Kry-mu. Po prokázání existence nejstarší for-my neandertálce ve střední Evropě před100 tisíci let podal důkaz o existenci člo-věka vzpřímeného (H. erectus) ve středníEvropě před 400 tisíci let. Vedle řešenífylogenetických otázek se jako jeden z prv-ních zaměřil i na problematiku ontogenezeneandertálců (např. studie dítěte z loka-lity Tešik-Taš v Uzbekistánu). Detailně sezabýval mimo jiné variabilitou kraniálníchznaků (vývojem čelní kosti, čelních dutin)a publikoval práce o vývoji krátkých svalůpalce ruky u neandertálců.

Výzkumy osobností naší historieK výzkumu hrobek a ostatků panovníkůa příslušníků významných rodů se Ema-nuel Vlček dostal po přemístění v rámciAkademie věd ze Slovenska do Prahya zůstal mu věrný po zbytek života. Díkyjeho znalostem a úsudkům byla doplněnaa mnohdy opravena historická fakta o ži -votě, onemocněních či smrti nejen řadypanovníků. Zmiňme alespoň některá jmé-na: Karel IV., Jan Lucemburský, LadislavPohrobek, Rudolf II., sv. Jan z Nepomuku,sv. Vojtěch, Bernard Bolzano, Bedřich Sme-tana, Wolfgang Amadeus Mozart, Filip Ma -kedonský, a pokračovat bychom mohli asi50 dalšími osobnostmi. Završením tétopráce se staly tři monografie věnované ro -dům Přemyslovců, Lucemburků, Jagellon-ců a Habs burků. Pan profesor připravil natoto téma i několik výstav, na které se předNárodním muzeem tvořily dlouhé fronty.

Za svůj výzkum získal desítku zahra-ničních i domácích vědeckých ocenění –např. cenu ČSAV (1963), cenu Anatomickéspolečnosti (1971), medaili Henri VictoraVallois Francouzské antropologické spo-lečnosti v Paříži (1962), Hrdličkovu me -daili (1969), Brocovu cenu Francouzskéantropologické společnosti v Paříži (1979),medaili Státního muzea v Lucemburku(1982) nebo cenu České lékařské společ-nosti J. E. Purkyně (1992). Byl zvolen dopi-sujícím členem Sociétè d’Anthropologiede Paris (1965), Anthropologische Gesell -schaft in Sien (1965), čestným členem In -stitutu Grand-Ducal v Lucemburku (1981)a mnoha dalších domácích i zahraničníchspolečností. Patřil nepochybně k nejvýraz -nějším postavám české a evropské antro-pologie druhé poloviny 20. stol.

Jelikož jsem s panem profesorem sdílel15 let jednu kancelář, měl jsem možnostho blíže poznat. Byl nesmírně pracovitýa cílevědomý. A to jsem ho zažil v době,kdy si mnozí jeho vrstevníci již užívalidůchodový věk. Když něco slíbil, tak to spl-nil bez ohledu na svůj zdravotní stav. Ta -kové situace se staly vícekrát, naposledyběhem příprav výstavy Lovci mamutů,několik týdnů před jeho smrtí. Tehdy, přes -tože mu viditelně nebylo dobře, strávilněkolik hodin ve výstavních sálech kon-trolou textů a předmětů. Domů odjel, ažkdyž se ujistil, že vše je správně.

2

1

Petr Velemínský

Emanuel Vlček (1925–2006)

1 Prof. Emanuel Vlček ve své pracovněpři studiu Přemyslovců (80. léta 20. stol.)2 Na zasedání mezinárodní komisev r. 1958, která potvrdila jeho předpoklad,že travertinový výlitek mozkovny z lokali-ty Gánovce – Hrádek na Slovensku náležíneandertálské formě člověka (Homoneanderthalensis). Snímky z Archivu NM

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

CXXVIII živa 5/2016

V únoru 2016 by se dožil 70 let antropologprof. RNDr. Zbyněk Šmahel, CSc. Jehoodchod před 8 lety zasáhl všechny jehospolupracovníky a studenty. Byl člověkempevných morálních zásad, moudrý a las-kavý učitel a kolega. Přestože byl posled-ní rok těžce nemocen, jevilo se jeho úmrtíjako něco nepatřičného. Bylo mu 62 leta měl plno plánů. Vědu miloval nade všea zasvětil jí doslova celý život. Ačkoli rádvtipkoval, jak se těší na dobu penze a žesi konečně odpočine, všichni jsme vědě-li, že to „není jeho styl“.

Zbyněk Šmahel (viz také Živa 2008, 4:LI a 2006, 2: XX) se narodil 21. února 1946v Mladé Boleslavi, ale většinu života prožilv Praze. V r. 1963 zde maturoval a r. 1968ukončil studium antropologie na Přírodo-vědecké fakultě Univerzity Karlovy. Ihnedpo studiích nastoupil do proslulé Labora-toře plastické chirurgie Československéakademie věd, kde vzniklo, pod vedenímMUDr. Františka Buriana, zakladatele obo-ru plastické chirurgie u nás i ve světě, od -dělení rozštěpových vad – ojedinělé praco-viště pro výzkum a léčbu této vrozené vady.Výjimečnost spočívala nejen ve výlučnémzaměření na rozštěpy, ale také v multidis-ciplinárním přístupu. V týmu pracovalistomatologové, teratologové (specialisténa vrozené vývojové vady), genetici a rov-něž antropolog, kterým byl po desetiletíprávě Z. Šmahel.

Zabýval se zde nejen problematikourůstu obličeje obecně, ale především vývo-jem obličeje u pacientů s rozštěpy. Sledo-val, jak je ovlivňován různými typy ná -pravných operací, nebo který věk dítěteje pro tyto zákroky a růst nejvhodnější(blíže str. 256). To bylo jeho vědecké témai životní poslání. Laboratoř plastické chi-rurgie se později přejmenovala na Labo-ratoř kraniofaciálních malformací a stalase součástí Ústavu experimentální medi-cíny Akademie věd České republiky.

Během své vědecké kariéry Zbyněk Šma-hel publikoval na téma růstu obličeje u roz-štěpových vad rtu a patra více než 150původních prací, přičemž několik desítekjako hlavní autor v impaktovaných časo-pisech. S třemi stovkami citací patří beze -sporu k našim nejcitovanějším antropo -logům. Je autorem monografií i učebníchtextů a jeho odborné publikace se řadí kesvětové špičce.

Jako významný vědec byl Zbyněk Šma-hel členem Rady Ústavu experimentálnímedicíny AV ČR. Působil také jako místo -předseda redakční rady a výkonný redak-tor mezinárodního časopisu Acta Chirur-giae Plasticae, který vydává Česká lékařskáspolečnost J. E. Purkyně (od r. 1993). Napočátku 90. let se mu naskytla příležitostpůsobit na tehdejší katedře antropologiePřírodovědecké fakulty UK v Praze, kated-ru pak vedl v letech 1994–97 a od r. 2003až do své smrti. V r. 1997 se habilitoval,profesorem byl jmenován v r. 2003.

Zbyněk Šmahel se s nadšením věnovalpopularizaci antropologie. Od r. 1998 bylčlenem redakční rady Živy a autoremmnoha článků. Čtenáři ocenili jeho šesti-dílný seriál Evoluce rodu Homo, který vy -cházel v r. 2003 a získal Cenu AntonínaFriče, stejně jako Zvláštní ocenění časo-pisu Živa.

V té době byl již zkušeným a oblíbenýmpedagogem na Přírodovědecké fakultě UK,kde přednášel paleoantropologii, auxolo-gii (věda o růstu a vývoji člověka, součástbiomedicíny) a ekologii člověka. Mnohobakalářských studentů při svých přednáš-kách nadchl pro tuto specializaci. Běhempůsobení na fakultě předsedal oborovéradě postgraduálního studia antropologie(od r. 1997) a také oborové radě antropo-logie a genetiky člověka (od r. 2004). Bylčlenem vědecké rady Fakulty humanitníchstudií UK (od r. 2000) a Přírodovědeckéfakulty Univerzity Jana Evangelisty Purky -ně v Ústí nad Labem (od r. 2006).

Prof. Šmahel vždy kladl důraz na hod-nocení kvality výzkumu i vědecké výkon-

nosti jednotlivců. Odtud pramenilo jehozaujetí metodologií vědy. Snažil se, abybiologická antropologie byla oborem srov-natelným s ostatními exaktními obory.Svým studentům zdůrazňoval význam me -todické přesnosti, opakovatelnosti a po -užitých statistických metod. Uměl jimvšechny své znalosti o statistice dobře zpří-stupnit v přednáškách Metodologie vědyv antropologii. Smysl pro exaktní postupystojí i za jeho rozhodnutím včlenit do stu-dijního oboru antropologie genetiku člo-věka, založit laboratoř 3D zobrazovacíchmetod a vybudovat histologickou laboratoř.Zásadním způsobem tím ovlivnil výzkum-ný i výukový směr katedry antropologiea genetiky člověka, který je výrazný i dnes.

Zbyněk Šmahel byl nejen vynikajícímvědcem a učitelem, ale také člověkem ne -obvykle skromným a čestným. Všechny,i nepříjemné situace, s nimiž se jako ve -doucí katedry musel vypořádat, řešil s las-kavostí, noblesou a pochopením. Zůstanepro nás navždy rytířem antropologie.

Michaela Kopřivová

Zbyněk Šmahel (1946–2008)

3

1 Zbyněk Šmahel na oslavě osmdesátinprof. E. Vlčka v Národním muzeu v r. 2005. Foto P. Velemínský2 Nákres geometrické Venuše z Předmostí vyrytý do klu mamuta (tečkovaně rekonstrukce chybějící části). Ze seriálu Z. Šmahela Evoluce rodu Homov Živě (2003, 1–6; obr. z čísla 6: 275–280).Orig. M. Chumchalová3 Prof. Šmahel s osobnostmi jednégenerace. Zleva: E. Strouhal, E. Vlček, M. Prokopec a R. Čihák.Foto Archiv Národního muzea

1

2

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

živa 5/2016 CXXIX

Byl a zůstává velkou postavou jak české,tak mezinárodní antropologie, opravdovýmrenesančním člověkem, snad jedním z po -sledních tohoto druhu, kterého česká antro -pologie měla. Jeho obsáhlý zájem o vědyo člověku naplňuje koncepčně širokou de -finici této disciplíny. Prof. RNDr. Jan Jelí-nek, DrSc., mluvil několika světovýmijazyky a v konverzaci plynule přecházelz jednoho jazyka do druhého. Byl vynika-jící vypravěč a jeho entuziasmus dokázalvždy nadchnout posluchače. To se pro-jevilo ve vysokoškolských přednáškáchstejně jako v popularizaci vědy. Šíře jehozájmů zahrnovala nejen paleoantropolo-gii, archeologii, ale rovněž muzeologiia etnografii.

Jan Jelínek se narodil v Brně v r. 1926.Na brněnské Přírodovědecké fakultě Ma -sarykovy univerzity dokončil studia antro-pologie a dovršil je r. 1949 doktorátempřírodních věd v oboru fyzické antropolo-gie. Z tohoto roku pochází i jeho prvnípublikace věnovaná dekorativnímu umě-ní Nové Guineje. Vzdělání si rozšířil post-graduálním studiem archeologie a etno-grafie. Jako významná průprava pro výzkumevoluce člověka mu pomohlo dvouletépostgraduální studium anatomie na Lékař-ské fakultě MU. Svou kandidátskou práci(CSc.), dnešní ekvivalent doktorandské di -zertace, obhájil v r. 1959 na téma Antropo -logie doby bronzové, posléze získal vědec-kou hodnost DrSc. za práci Antropologiemladší doby kamenné (1964). Po r. 1968byl falešně obviněn z nezákonného pro-deje brokovnic zakoupených pro expedi-ci v Austrálii, avšak obvinění z účasti naspiknutí proti režimu, jak píše ve vzpomín -kách na něj mladší americký kolega, paleo-antropolog David W. Fraye (nyní emeritníprofesor Kansaské univerzity), se ukázalavykonstruovaná. I přes tuto kafkovskousituaci Jan Jelínek musel opustit vedoucípozici v Moravském zemském muzeu. Na

další ohodnocení vědecko-pedagogickéčinnosti si počkal téměř čtvrtstoletí.

Navzdory poměrně intenzivní přednáš-kové činnosti, kdy vyučoval antropologii naFilozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně(nyní opět Masarykova univerzita) v Brně(v letech 1962–72) a paleoantropologii nakatedře antropologie PřF Univerzity Kar-lovy v Praze (do r. 1975), se k přednášenína vysokých školách mohl vrátit až por. 1990. V r. 1992 se habilitoval na PřF MUv Brně s prací nazvanou Význam uměnístarých Austrálců – studie evoluce a roleskalního umění ve společnosti australskýchlovců-sběračů. O rok později byl jmeno-ván profesorem – k této příležitosti mělpřednášku na téma Stopy prvních homini-dů v Laetoli.

Jan Jelínek žil a pracoval celý životv Brně, ale často pobýval v zahraničí, z dů -vodů, které vyplynuly z charakteru jehoodborných aktivit – expedice, administra-tiva vědy, kongresy a sympozia. Počátkyjeho pracovní činnosti se vážou na Morav-ské zemské muzeum v Brně. Zde v r. 1949nastoupil na oddělení pravěku, pozdějipřejmenované na Ústav Anthropos. Tentoústav mnoho let řídil a zasloužil se o jehorozvoj i výstavbu nového výstavního pa -vilonu Anthropos v brněnských Pisár-kách. Vytvořil zde moderní instituci, v nížspojil badatelskou i muzejní činnost v je -den celek v moderní koncepci, která sestala vzorem i pro jiná muzea. Na tomtomístě musím zmínit, že návštěva tohotomuzea v rámci studentské exkurze vede-né zoologem a paleoantropologem Vrati-slavem Mazákem byla zřejmě tím rozho-

dujícím momentem, který mne nasmě -roval ke studiu antropologie na Přírodo-vědecké fakultě UK. Jan Jelínek byl rovněžředitelem Moravského zemského muzeamezi lety 1958 a 1969. Již na počátku 60.let se zasloužil o zavedení vysokoškolskévýuky muzeologie, jako jedné z prvníchv Evropě.

Organizační schopnosti i široký rozhledv muzeologii ho vynesly v r. 1970 jakozástupce Československa v Mezinárodníradě muzeí UNESCO (ICOM), kde řadulet pracoval v různých výborech a v letech1971–77 působil jako její prezident. Bylčasto zvaným specialistou a zasloužil seo rozvoj muzeí v různých zemích. Organi -zoval expedice, především orientovanéna poslední svědky doby kamenné. Lovec-ko-sběračské společnosti druhé polovi-ny 20. stol. ho fascinovaly a byly pro nějlaboratoří pro pochopení způsobu životalidských populací minulosti. Účastnil sev letech 1969 a 1973 významné antropolo -gické expedice do Arnhemské země v Aus-trálii (Severní teritorium). Později navštívilvýchodní Sibiř a podnikl výpravu k se -verským Sámům (Laponcům). Opakovaněpodnikl pracovní cesty na Saharu, do Íránua příležitostně v rámci kongresů a konfe-rencí také do jiných oblastí prakticky všechkontinentů. Z cest přivezl nejen dokladymateriální kultury obyvatel, ale i poznatky,které postupně zúročil ve svých publika-cích. Během života napsal více než 200 od -borných sdělení a řadu knih. Z nich uveď-me alespoň jednu – Velký obrazový atlaspravěkého člověka (Artia, Praha 1977) vy -daný i v řadě jazykových mutací.

Zastavme se však u jeho přínosu biolo-gické antropologii. Jan Jelínek byl zaklá-dajícím členem Československé společ-nosti antropologické při ČSAV, pod tímtonázvem založené v r. 1964, a po dlouhoudobu i jejím předsedou. Významně se po -dílel na chodu Evropské asociace antro-pologů (EAA), které předsedal v letech1980–83. Z jeho iniciativy se konala v Čes-koslovensku řada mezinárodních kongre-sů a kontakty se zahraničními badateliměly vliv i na kolegy a studenty, kteří pra-covali v jisté odborné izolaci normalizač-ního Československa. Odborná činnost JanaJelínka v paleoantropologii byla zaměřenana morfologické rozdíly populací fosilní-ho člověka ve střední Evropě. Ve svýchpublikacích přiblížil nálezy fosilního člo-věka z našeho území mezinárodní vědec-ké komunitě, jak neandertálců z lokalitjako Kůlna, Ochoz nebo Šipka, tak anato-micky moderních lidí z Mladče a z obdo-bí moravského gravettienu z Dolních Věs-tonic a Pavlova. Jeho nadšení až vášeň propoznání evoluce lidské linie se odrazilataké v popularizaci vědy. Byl poradcemamerické autorky Jean Aulové, která sezasloužila ve svých knihách o přiblíženíživota ve svrchním paleolitu mladým čte-nářům. Jiná oblast paleoantropologie setýkala taxonomie a paleobiologie. Otázkuvztahů člověka vzpřímeného (Homo erec-tus) a č. moudrého (H. sapiens) a časnýchmigrací z Afriky řešil Jan Jelínek osobitě.Jako jeden z prvních předpokládal značnéstáří sapientního člověka a ve svých pub-likacích z počátku druhé poloviny 20. stol.navrhoval, aby se některé populace H. erec-tus již považovaly za H. sapiens.

Jaroslav Brůžek

Jan Jelínek (1926–2004)

1

1 Jan Jelínek při rozbalování kostí australských domorodců, zabalenýchv eukalyptové kůře (paperbarku). Expedice do Arnhemské země v r. 1969. Dnes již nemyslitelné. Foto z Archivu Ústavu Anthropos

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Předseda Akademie věd ČR prof. Jiří Dra-hoš předal v pondělí 3. října 2016 vynika -jícím českým badatelům prestižní oceně-ní spojené s finanční odměnou, které jeohodnocením významných výsledků, odjejichž prvního zveřejnění nebo realizo-vání neuplynulo více než pět let. „CenyAkademie věd ČR se udělují za dosaženívýsledků světového významu v oblastechstrategicky orientovaných na současnéspolečenské priority a samozřejmě přispí-vají ke zvýšení prestiže AV ČR v meziná-rodním srovnání,“ uvedl při slavnostnímceremoniálu Jiří Drahoš.� Cenu Akademie věd ČR za vynikajícívýsledky velkého vědeckého významu do -sažené při řešení vědeckých úkolů, gran-tových, interních programových a mezi-národních projektů financovaných AV ČRzískaly dva autorské týmy.

Prof. RNDr. Josef Komenda, Ph.D., DSc.,Ing. Roman Sobotka, Ph.D., RNDr. JanaKnoppová, Ph.D., a Mgr. Vendula Krynic-ká, Ph.D. (Mikrobiologický ústav AV ČR,v. v. i., Centrum Algatech, Laboratoř fo to -syntézy, Třeboň), byli oceněni za výsledkyv oblasti Biogeneze a ochrany fotosysté-mu II. V letech 2012–16 publikovali řaduvýznamných prací. Objasňují molekulárníprincipy tvorby, ochrany a údržby fotosys -tému II (PSII), složitého komplexu bílko-vin, pigmentů a dalších faktorů. Jeho funkceje spojena s vývojem kyslíku, je tedy zcelazásadní pro udržení života na Zemi, a před-stavuje i zajímavý model pro syntetickoubiologii – jde o unikátní systém, v němžklastr anorganických iontů vázaných nabílkovinnou matrici dokáže uvolnit z vodymolekuly kyslíku, elektrony a protony. Kdy-by se systém podařilo napodobit v umě-

lých podmínkách, mohl by se stát základemjedinečného zdroje energie. Tým J. Komen-dy zkoumal, jak vzniká a jak je udržovánfunkční, a vytvořil model modulárníhoskládání PSII – komplex je postupně složenz menších jednotek-modulů, tvořených jed-nou větší membránovou bílkovinou s navá-zaným chlorofylem, několika malými sta-bilizujícími bílkovinami a pak perifernímipomocnými, které tým identifikoval, lokali -zoval a zjistil jejich funkci. Patří k nim uni-kátní bílkoviny vázající chlorofyl a karo -teny, jež se uplatňují při ochraně PSII předúčinky nadměrného ozáření. Objasněnýfyzikální mechanismus spočívá v přeměněexcitační energie chlorofylu na tepelnouenergii přenosem na molekulu karotenu.

Doc. Mgr. Petr Svoboda, Ph.D., Ing. Ma -tyáš Flemr, Ph.D., MUDr. Radek Malík,Ph.D., Mgr. Jana Nejepínská, Ph.D. a doc. Ra -dislav Sedláček, Ph.D. (Ústav molekulárnígenetiky AV ČR, v. v. i.), převzali cenu zavýsledky zaměřené na RNA interferenciu savců. RNA interference (RNAi) předsta-vuje evolučně velmi starou formu imunity,která chrání rostliny a bezobratlé živoči-chy před viry. Jinak je tomu u savců. TýmP. Svobody ukázal na myším modelu, žeRNAi je u savců plně funkční jen v myšímvajíčku, kde má dokonce dominantní po -stavení mezi příbuznými, nefunkčními me -chanismy miRNA a piRNA. Práce skupinyodkryla molekulární mechanismus vysvět-lující, proč je u savců RNAi přítomna prá-vě v myším vajíčku. Příčinou je speciálníforma enzymu Dicer, která vznikla v evolu -ci díky unikátní mutaci způsobené inzercímobilního elementu příbuzného retrovi-rům. Vysoce aktivní RNAi lze přitom do -sáhnout poměrně jednoduchou modifikacíenzymu Dicer, čímž se otevírá nový směr

CXXX živa 5/2016

Měl jsem možnost se poznat s prof. Je -línkem několikrát. Již jako student PřF UKjsem byl stejně jako mí kolegové fascinovánjeho přednáškami jak z pobytů v extrémníchpodmínkách zemí tří kontinentů a setká-ní s jejich obyvateli, tak z oblasti evolucečlověka, kdy neotřelé názory mimo sché-ma učebnic dokázal konfrontovat se zcelanovými objevy lidských fosilií. Vštěpovalnám lásku k vědě a poznání a na jeho do -poručení jsme četli knihu Hanse SeleyeK záhadám vědy (Orbis, Praha 1975). V nísi ostatně při vzpomínkách na Jana Jelínkačtu i dnes. Další setkání proběhlo v Paří-ži, kde jsme se vídali opakovaně a společ-ně navštěvovali některá pařížská antropo-logická pracoviště. Velmi přátelské bylynávštěvy u prof. Denise Ferembachové,velké příznivkyně české antropologie. Měljsem rovněž příležitost později (v 90. le -tech) se s J. Jelínkem potkávat na svémpracovišti na Univerzitě v Bordeaux. Zde

jsem zjistil, jak uznávaným odborníkema kolegou byl pro přední badatele v paleo-antropologii. Namátkou uvedu jména jakoBernard Vandermeersch, Milford Wolpoff,Alan Mann, Erik Trinkaus, Anne-Marie Til-lierová ad. Společně s kolegy z Bordeauxjsme na počest životního jubilea Jana Jelín-ka zorganizovali v r. 1997 mezinárodníkonferenci na téma Biologické a kulturníproměny v Evropě od konce středníhopaleolitu do neolitu. Sborník přednášekz této konference se podařilo vydat vlast-ním nákladem až v r. 2003. Díky Jelínko-vě velkorysosti a pozvání jsme společněs kolegou Ericem Crubézy mohli studovatkosterní pozůstatky z nejstarších neolitic-kých pohřebišť Vedrovice a Horné Krška-ny, uložené v Moravském zemském muzeu.Naše práce byla završena několika společ-nými publikacemi, které v bibliografii JanaJelínka chybějí. Popisují paleodemografiiobou pohřebišť a rovněž výsledky našeho

studia ukazující, že predispozice pro dege-nerativní a artrotické změny kostry exis -tovaly již v neolitu. Nalezli jsme důkazy,že v časném neolitu lidé na našem územíprováděli úspěšné trepanace i amputace.

Jan odešel v říjnu 2004. Až do posled-ních dnů svého života intenzivně pracovala jeho poslední velká kniha Střecha nadhlavou: kořeny nejstarší architektury a byd-lení vyšla v r. 2006 (Nakladatelství Vutium,Brno). Životním krédem prof. Jelínka bylolatinské Per aspera ad astra – Přes překážkyke hvězdám. To se mu podařilo naplnit.Překážek v jeho životě bylo hodně, ale do -kázal se s nimi vyrovnat. Zapsal se defi-nitivně do historie antropologie a jehoodkaz promlouvá i ke generacím mladším.Poslední setkání proběhlo již posmrtně –na konferenci Paleoanthropology Societyv dubnu 2006 v San Juanu na Portoriku,kde jsem se účastnil sympozia věnované-ho památce Jana Jelínka.

1

1 Předseda Akademie věd ČR Jiří Drahošspolu s oceněnými a řediteli jejich ústavů.Zleva: Roman Sobotka, Václav Hořejší,Josef Komenda, Martin Bilej, Vendula Krynická, Jana Nejepínská, Petr Svoboda, za Nadační fond Neuron Hana Křepelková Rezková, Radek Malík, manželka Martina Kopeckého a Michal Švanda. Foto S. Kyselová, Akademický Bulletin AV ČR

Ceny Akademie věd České republiky

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

živa 5/2016 CXXXI

Vladimír BlažekKatedra antropologie FF ZČUSedláčkova 15306 14 Plzeňe: blazekv@ksa.zcu.cz

Jaroslav BrůžekKatedra antropologie a genetiky člověka PřF UKViničná 7128 44 Praha 2e: yaro@seznam.cz

Ivo T. BudilKatedra mezinár. vztahů a evrop. studií MUPDubečská 900/10100 31 Praha 10 – Strašnicee: ivo.budil@mup.cz

Anna ČernáÚstav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.Letenská 4 118 51 Praha 1e: cerna@ujc.cas.cz

Viktor ČernýArcheologický ústav AV ČR, v. v. i.Letenská 4118 01 Praha 1e: cerny@arup.cas.cz

Jitka FialováKatedra filosofie a dějin přírod. věd PřF UKViničná 7128 44 Praha 2e: jitka.fialova@natur.cuni.cz

Jaroslav FlegrKatedra filosofie a dějin přírod. věd PřF UKViničná 7128 44 Praha 2e: flegr@natur.cuni.cz

Lukáš FriedlKatedra antropologie FF ZČU

Sedláčkova 15306 14 Plzeňe: lukas.friedl@gmail.com

Patrik GaletaKatedra antropologie FF ZČUSedláčkova 15306 14 Plzeňe: galeta@ksa.zcu.cz

Lucie JuřičkováKatedra zoologie PřF UKViničná 7128 44 Praha 2e: lucie.jurickova@seznam.cz

Sylva KaupováAntropologické oddělení Národního muzeaVáclavské náměstí 68115 79 Praha 1e: sylva_kaupova@nm.cz

Stanislav KomárekKatedra filosofie a dějin přírod. věd PřF UKViničná 7128 44 Praha 2e: stanislav.komarek@email.cz

Michaela KopřivováKodaňská 29101 00 Praha 10e: michaela.tomanova@gmail.com

Lenka KovačikováLaboratoř archeobotaniky a paleoekologiePřF JUNa Zlaté stoce 3370 05 České Budějovicee: lenka.kovacikova@gmail.com

Petr KvětinaArcheologický ústav AV ČR, v. v. i.Letenská 4118 01 Praha 1e: petrkvetina@gmail.com

René KyselýArcheologický ústav AV ČR, v. v. i.Letenská 4118 01 Praha 1e: kysely@arup.cas.cz

Adéla PokornáArcheologický ústav AV ČR, v. v. i.Letenská 4118 01 Praha 1e: pokorna@arup.cas.cz

Edita PriehodováArcheologický ústav AV ČR, v. v. i.Letenská 4118 01 Praha 1e: priehodovaedita@seznam.cz

Petr SedlakKatedra antropologie a genetiky člověka PřF UKViničná 7 128 44 Praha 2e: petr.sedlak-uk-prf@seznam.cz

Vladimír SládekKatedra antropologie a genetiky člověka PřF UKViničná 7 128 44 Praha 2e: sladekv@yahoo.fr

Marek VáchaÚstav etiky a humanitních studií 3. LF UKRuská 87100 00 Praha 10e: Marek.vacha@lf3.cuni.cz

Jana VelemínskáKatedra antropologie a genetiky člověka PřF UKViničná 7128 44 Praha 2e: velemins@natur.cuni.cz

Petr VelemínskýAntropologické oddělení Národního muzeaVáclavské náměstí 68115 79 Praha 1e: petr_veleminsky@nm.cz

Kontaktní adresy autorů

Akademie věd ČRhledá mladé vědce

Sto vědeckých stáží (v češtině i angličtině)přírodovědného, technického a humanit-ního zaměření pro studenty středních a vy -sokých škol z celé České republiky na špič-kových pracovištích Akademie věd.Více na: www.otevrenaveda.cz

Kontaktní údaje pro předplatitele

SEND Předplatné, s. r. o.P. O. Box 141 140 21 Praha 4

tel.: 225 985 225fax: 225 341 425sms: 605 202 115e-mail: send@send.czel. verze předplatného: zaneta@send.czwww.send.cz

pro vývoj antivirové terapie. Význam práceP. Svobody dokládá i udělení ceny Neuron(2014) a pětiletého prestižního grantu ERCConsolidator (2015) určeného na další vý -zkum RNAi v savčích buňkách.� Cena AV ČR pro mladé vědecké pracov-níky do 35 let za vynikající výsledky vědec-ké práce, dosažené za finanční podporyAV ČR, byla udělena Mgr. Martinu Ko -peckému, Ph.D. (Botanický ústav AV ČR,v. v. i.), za výsledky v oblasti Dlouhodo-bé změny biodiverzity vegetace temperát-ních lesů. Ústřední téma jeho výzkumutvoří časoprostorová variabilita biodiverzi-ty této vegetace. Specifickou, velmi aktuál -ní otázku představují globální změny pro-středí, jejichž citlivým indikátorem jsouzměny biodiverzity a posuny v ekologic-kých nikách druhů, hlavně ve spojitosti sezměnami klimatu. M. Kopecký doložil úby-tek biodiverzity bylinné vegetace temperát-ního lesa po opuštění tradičního hospoda-ření – klíčového faktoru, který zaznamenalve 20. stol. výrazné změny. Dále poskytlempiricky podloženou podporu jednomuze základních přístupů ke sběru dat prosledování dlouhodobých změn biodiver-zity. Ve studii z r. 2016 překvapivě ukázal,že změna rozšíření druhů nemusí odrážetzměnu klimatu, ale spíše rozdílné ekolo-gické nároky vývojových stadií dřevin. Jehopráce vyvolaly velký mezinárodní ohlasa jde nepochybně o nadčasové příspěvky.

� V letošním roce byla poprvé udělena téžCena předsedy AV ČR a Nadačního fonduNeuron za popularizaci vědy, vědeckýmpracovníkům do 40 let za výsledky přispí-vající k propagaci a popularizaci výzkumu,experimentálního vývoje a inovací.

Ocenění pro r. 2016 získal doc. Mgr. Mi -chal Švanda, Ph.D., z Astronomického ústa-vu AV ČR, v. v. i., dlouholetý popularizá-tor astronomie. Nyní publikuje hlavněv Astropisu a Tajemství vesmíru. Od r. 2014pravidelně popularizuje výsledky pracovní -ků Astronomického ústavu (www.asu.cas.cz/cz/veda-a-vyzkum/na-cem-pracujeme),napsal populárně-naučné knihy Sluncea Slunce dalekohledem (Aventinum, 2012),je spoluautor revidovaného vydání knihyPlanety (Aventinum, 2014). Přednáší zejmé-na o Slunci, sluneční aktivitě, kosmickémpočasí, o hvězdách a jejich vývoji např.v rámci přednáškových cyklů hvězdárena planetárií a astronomických kroužků. Vy -stupoval v televizních a rozhlasových pořa -dech. V Astronomickém ústavu v Ondřejo-vě se zabývá vznikem a vývojem aktivníchoblastí na Slunci. Používá moderní meto-du helioseismologie, umožňující zkoumatvrstvy pod viditelným povrchem Slunce,k jejímuž rozvoji také přispěl při své prá-ci v Ústavu Maxe Plancka pro výzkum slu-neční soustavy v Göttingenu. Kromě tohopřednáší sluneční a plazmovou fyziku naAstronomickém ústavu UK v Praze.

© Nakladatelství Academia,SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

CXXXII živa 5/2016

Vácha M.: The Story of the HumanGenomeThe history of human genome sequencing(1990–2003), the Humane Genome Project(HGP) and the race between HGP and Cele-ra Genomics has a potential to teach us howreal science works. We have learnt manylessons: the way genes are switched on andoff is at least as important as the sequen-ces, there are at least five times more regu-latory sequences than protein coding genesetc. HGP leads to the Human MicrobiomeProject as well as to epigenetic inheritance.Blažek V.: Tool Use and Manufacture by Apes and the Beginning of ToolProduction by ManThis article summarizes tool use and ma -nufacture in animals focusing on primates,particularly on diversity in chimpanzees inthis respect. It presents some comparisonsand suggestions on the possible origins oftool behaviour and development of stonetool technology in human evolution.Friedl L.: Modern Human Origins as Seen through Species DefinitionsThe origin of modern humans has been de -bated through different models. In theirextreme positions, the origins of Homo sa -piens are seen either as a single speciationevent in Africa or as multiple events in dif-ferent regions of the world. The aim of thistext was to show that accepting or decli-ning one model or another can rely solelyon the species definition.Černý V.: Expansion of AnatomicallyModern HumansThe story describing their out-of-Africa ex -pansion 120 thousand years ago is presen -ted. It seems that a small part of the Afri-can population expanded rapidly around70 thousand years ago to Eurasia and Aus-tralia, admixed there with archaic homi-nins, and expanded both demographicallyand geographically. Due to new moleculartechniques, we are able now to reconstructalmost all the routes taken by our ances-tors in populating the Earth.Galeta P.: Did the Last Hunters in CentralEurope Become the First Farmers?The transition between foraging and far-ming presents one of the most substantialchanges in our history. The spread of far-ming in Central Europe is unique in its ra -pidity (the settlements of foragers were re -placed within 4–8 generations). However,it is still unclear who were the first farmershere – invaders from southeastern Europeor Stone Age foragers who quickly abando -ned their traditional subsistence practices?Pokorná A., Dreslerová D.:Archaeobotanic Investigations into thePlant-based Foods of Prehistoric PeoplesArchaeobotanical interpretations are tradi -tionally based on analyses of plant remainsfrom archaeological contexts. New methodshave significantly shifted our knowledge ofthe diets of prehistoric peoples. It seemsthat the nutrition of hunters and gatherers

was much more diversified than previous-ly thought. The range of crops gradually ex -tended during prehistory (increasing com-plexity of agricultural systems).Kyselý R.: History of Domestic AnimalBreeding in Bohemia and Moravia inthe Light of Archaeozoological FindingsA short overview of the history of animaldomestication. Selected aspects, such itsoccurrence, ways of animal exploitationor their appearance, particularly in the agri-cultural era, are analyzed in more detail.A tabular timeline showing the main do -mestication events is included, presentingprimarily the current state of knowledge inEurope, particu larly in the Czech lands.Kaupová S.: Stable Isotopes in the DietaryReconstruction of Ancient PopulationsAfter a brief introduction to the principlesof dietary analysis in the field of anthropo -logy, the paper focuses on isotopic eviden -ce of key dietary changes in past popula-tions (e. g. connected with the adoption ofagriculture), or in relation to the develop-ment of social, religious and cultural norms.It also deals with the use of specific sam-ples (teeth, hair) and the future prospectsfor stable isotope analysis.Kovačiková L.: What the Stable IsotopeAnalysis Reveals about Past Human-Animal RelationshipsThe composition of some light stable iso-topes (e.g. δ13C, δ15N, δ18O) in the bonesand teeth of animals connected with ar -chaeozoological data provides more infor-mation on these relations (e.g. herding stra-tegies), climate or environment. Recently,the isotope values for animals are not onlyused as a baseline for human diet, we caninvestigate the season of birth in animals,weaning patterns, availability/variety offodder etc.Priehodová E.: Lactase Persistence and Milk DrinkingLactase persistence is the ability to digestlactose in adulthood. It occurs only in somehuman populations; in today’s worldwidepopulation it is around 32 %. Its spread isrelated to the transition to an agriculturallifestyle and it is believed that it expandedonly in the populations which carried ondairy production in the past or which stilldepend on fresh milk consumption.Černý V.: History of the Sahel from the Perspective of the Genetic Diversityof its InhabitantsOur studies of the genetic diversity of Sa -helian populations – nomadic pastoralistson one hand and sedentary farmers on theother hand – have provided findings mir-roring important historical events. TheFulani, one of the genetically most in -teresting populations, have been revealedhere as a highly admixed group adaptedto life in this transition belt between theSahara and tropical rainforests.Velemínský P.: Is There any Sense inExamining the Graves of Our Forebears?The reasons for excavation and evaluationof the skeletal remains are presented here.Attention is paid to burial and funeral cus -toms and the conditions affecting the pre-servation of human skeleton; previous andcurrent approaches to past population re -search are then summarised. Some recentstudies based on the Czech medieval bu -rial sites are also introduced.

Brůžek J.: The Biological Profile of an Individual in ForensicAnthropology and BioarcheologyThis article summarizes the current view onforensic anthropology. It outlines methodsand principles, success and risk of error inestimating the biological profile of an in -dividual. Methods used to estimate age atdeath, sex, stature and ancestry from skele -tal remains of unknown people are analy-zed. These basic indicators are employedas the first step for the identification in bothforensic and bioarchaeological fields.Sládek V., Hora M.: About the Bones,Women and AgricultureThe research into the changes in preferen-tial use of right and left upper limb may pro-vide new findings on the substantial shiftsin the subsistence of our ancestors. Thispaper interpretes the changes in bilateralasymmetry in the upper arms of women asa consequence of the adoption of the saddlequern at the start of the Neolithic and its re -placement by rotary quern in the Iron Age.Velemínská J., Dupej J.: VirtualAnthropology and Its Contribution to Biomedical and Forensic ScienceVirtual anthropology is an emerging multi -disciplinary field of science, distinct in itsprogressive approach to studying humanbiology. Essentially, it is defined as real an -thropology that deals with virtual objects(3D models of human body or its parts). Re -search in human evolution and past and pre -sent populations can benefit from its appli-cation. This article discusses the principlesand usefulness of virtual anthropology.Sedlak P. et al.: Obesity in Childhood –a Mirror of Society?The growth and development of a child isa direct reflection of the family and socialenvironment. Currently, frequent hypokine -sis along with a high caloric intake leads tothe development of overweight and obesity.Obesity significantly affects the growth andmaturation of the child and is connectedwith a number of health complications.Fialová J. et al.: OlfactoryCommunication in HumansEach human being produces specific bodyodour (odour signature). This paper reviewsthe major factors affecting the quality ofbody odour such as genetic factors, diet,health condition and emotional state. Hu -man chemosensory communication pri-marily plays a role in the contexts of matechoice and mother-infant interactions.Flegr J.: The Effect of Toxoplasma on Human Behaviour, Personality, Sex,Reproduction and HealthThe parasitic species Toxoplasma gondiiinfects ca 30 % of people and affects theirbehaviour, personality, morphology, repro-duction, and sexual and olfactory preferen -ces. Some changes represent the productsof adaptive manipulation which increasesrates of parasite transmission, while othersare the side-effects of impaired health.Květina P.: Keep the River on YourRight. The Biological and CulturalNature of Archaic SocietiesThrough the story of the traveller TobiasSchneebaum, this article clarifies the insepa -rable connection between human biologi-cal and cultural matter. The combination ofboth is also essential in understanding spe-cific as well as general human behaviour.

Summary