Andrew Hall

Stopy hrůzy 101

Semeno zla

2

SEMENO ZLA

Andrew Hall

NAKLADATELSTVÍ

S I G N E T

3

Copyright © 1999 by Andrew Hall

Translation © Romana Havránková 1999

ISBN 80-86021-58-0

4

I.

Slunce ţhnulo jako kovářská výheň. Pamela Carsonová leţela na

lehátku a nastavovala tvář slunci. Jen občas nadzdvihla sluneční

brýle a hodila pohledem na svou o pár minut starší sestru – dvojče

Kelly.

Ta nastavovala slunci záda: „To je hic, chtělo by to vyrazit někam

k moři a pozorovat svalnaté opálené surfaře.“

Kelly se spokojeně ušklíbla, protáhla se jako kočka a upravila si

culík uhlově černých vlasů.

Pamela si přilepila lístek ze stromu na nos. „Nejmíň ze všeho

potřebuju, aby mi vyskákaly pihy,“ zamračila se a upila brčkem z

avokádového dţusu. Potom pohlédla na modravou hladinu bazénu,

která se leskla jako vybroušený.

Křišťál, a začala si polohlasně prozpěvovat nejnovější trhák.

„Víš, co jsem slyšela o Adamu Robertsonovi?“ zeptala se

spiklenecky Kelly. „Ţe se uţ definitivně rozešel s tím svým

vyhublým zázrakem, tou modelkou, co si říkala Mimi. Přihlouplá

namyšlená koza, nevím, co na ní mohl takový kluk jako Adam, který

vypadá, ţe mu to občas i zapaluje, vidět,“ protáhla znechuceně

obličej. „Myslím, ţe máš mimořádnou příleţitost, jak ho utěšovat,“

pousmála se ještě a dala uličnicky hlavu na stranu.

„Adam nestojí o nějaké přihlouplé řečičky. Napadlo mě spíš, ţe

bych koupila na inzerát sbírku mincí a pak ho pozvala, aby se na ni

přišel podívat. Slyšela jsem, ţe je posedlý numismatikou.“

„To je rafinované,“ zasnila se Kelly, ale v tom obě přerušil ostrý

zvuk zvonku u zahradní brány.

„Co kdyţ je to Adam!“ vyskočila Pamela z lehátka, jako by ji

5

píchla včela. „Měl se tu stavit pro sazeničky kaktusů pro svou

mámu.“

„Nepřeraţ se,“ volala za ní Kelly a hodila po ní se smíchem

sloţený módní časopis.

Pamela běţela ke své kabele a vytáhla z ní hřeben a kosmetickou

taštičku. Rychle si pročesala husté zlaté vlasy, které jí spadaly aţ na

ramena, a zběţně se podívala do malého zrcátka, které jí vrátilo zpět

obraz aţ anticky souměrné tváře se zelenkavýma očima.

Domovník otevřel bránu a vpustil neochotně návštěvníka dovnitř.

„To je jen Viktor,“ zatvářila se Pamela kysele. Zklamaně hodila

líčidla zpátky do kabely. Doloudala se ke kraji bazénu a usedla na

schůdky. Spustila opálené nohy do vody a lehce jimi čeřila vodu.

Viktor kráčel směrem k nim a tvářil se nejistě, kdyţ uviděl dvě

vyhlášené borgentownské krasavice jen ve sporých plavkách.

„Aby ti, Viktore, nevypadly oči do bazénu,“ pošťuchovala ho

Kelly a Viktor pod jejím pohledem zrudl. „Chtěl jsem, abys mi

poradila, jak vyplnit fyzikální tabulku do školy.“

Pamele přišlo dnes kdoví proč Viktora líto. Všichni věděli, ţe ji

pronásleduje zamilovanými pohledy, ale byl to bohuţel „takovej

brejlatej nicka z bezvýznamný úřednický rodiny“, jak často říkala

paní Carsonová. Dělal speakera ve školním rozhlase a Pamela s

Kelly se ho snaţily brát jako dobrého kamaráda.

Shrnula si ofinu z čela.

„Strašně ti to takhle sluší, Pam,“ polkl naprázdno Viktor, aţ mu

ohryzek zakmital v krku.

„No jo,“ zamumlala nevšímavě Pamela a odvrátila se od něho.

Kráčela ladným krokem směrem k bílé Carsonovic víle a její snědá

postava za chvíli zmizela mezi dvěma velkými palmami.

„Byl tady Adam?“ zeptal se Viktor se špatně skrývanou ţárlivostí

a krčil se přitom na okraji pláţového lehátka.

„Nebyl, Othello,“ škádlila ho Kelly. „A svlíkni si tu mikinu, musí

ti v ní být hrozné vedro. Jseš bílej jak vařenej bílek.“

„Ne, to je dobrý,“ poposadil si Viktor na nose brýle. „Nemám

zrovna postavu jako ti svalovci z Pobřeţní hlídky a Pamelou by mohl

pohled na můj propadlej hrudník otřást.“

„Nebuď labuť… Jseš fajn kluk a to stačí.“

6

„Jo, to stačí,“ zadíval se Viktor nostalgicky do země a odkopl

velkého nafukovacího delfína stranou.

Ve dveřích se objevila Pamela. Nesla fyzikální tabulky, a kdyţ

došla k Viktorovi, začala mu vysvětlovat poslední látku ze školy.

Zvonek se znovu rozezněl.

Tentokrát to byl opravdu Adam Robertson. Viktor se zatvářil jako

spráskaná doba. Pomalu odcházel pryč směrem k bráně.

Adam k nim kráčel a sportem vypracovaná postava se mu leskla

na slunci jako tělo manekýna. Nebylo to tak dlouho, co se přistěhoval

do Borgentownu a neměl tu ještě ani mnoho kamarádů. Kromě těch z

basketbalového druţstva.

„Ahoj, Adame,“ nazdvihl jeho příchod Pamelu, která kolem něho

začala hopsat jako míček z gumy. „Nechceš dţus? Nebo šťávu z

pomerančů s ledem?“

Adam jenom otráveně zakroutil hlavou. „Mám se tu stavit pro

nějaké kaktusy, máma dnes ani nemohla dospat, jestli jí ve skleníku

zase nerozkvetla nějaká kytka. Myslím, ţe by si ani nevšimla, kdyby

někdo z naší rodiny zmizel, ale kdyby jí zahradník ulomil list u

orchidey, byla by schopná vzbouřit kvůli tomu celý Borgentown.“

„Jdi za zahradníkem, má je pro tebe uţ připravený,“ řekla Kelly.

Sotva za Adamem zapadly dveře, otočila se k Pamele. „Nemůţeš ho

takhle obskakovat, radím ti dobře.

Chlapi si na to okamţitě zvyknou a není s nimi pak k vydrţení.

Nevím osobně, co na Adamovi máš. Na můj vkus je trochu moc

sebevědomej.“

V tom něco nedaleko nich dopadlo se zasyčením do bazénu. Obě

sebou trhly.

„Co to bylo?“ zeptala se Pamela a Kelly jen pokrčila rameny.

„Vím já? Moţná nějakej pták. Trefil ho infarkt nebo tak a spadl

dolů.“

„To nebude pták,“ přikrčila se Pamela, protoţe z dálky k nim

dolehla ohlušující tlaková vlna jako od tryskáče. Nad nevelkým

kopcem se objevila narudlá záře, která zvolna pohasínala nad pustou

pahorkatinou Sleeplandu.

„Moţná spadlo nějaký letadlo a to, co dopadlo k nám do bazénu,

je černá skříňka,“ nadchla se Pamela pro svou verzi vysvětlení a

7

začala se připravovat u bazénu na perfektní šipku.

„Neblázni Pam, bůhví, co to je, můţe to být nějakej jedovatej

neřád, jestli to vypadlo z letadla. Nějaká chemická látka, nebo tak…“

Pamela ji uţ ale neslyšela a zmizela pod vodní hladinou. Bleskově

se zase vynořila s tou věcí v ruce a připlavala ke břehu. Na těle se jí

leskly kapičky vody. Odhrnula si zmačkané vlasy z čela a obě se

zadívaly na ten předmět. Nevypadalo to jako černá skříňka. Byl to

nějaký stříbřitě lesklý krystal.

Za zády k nim neslyšně přistoupil Ada.

„Můţe to být meteorit,“ řekl a vzal tu věc do ruky. „Je to opravdu

krásný,“ dodal a podával předmět zpět Pamele.

„Nevěřím, ţe by mohl mít meteorit tak pravidelný tvary,“ řekla

Pamela uchvácená tím, jak se Adam při vracení krystalu lehce dotkl

jejích prstů.

„Radši na to moc nesahejte, můţe to nějak magnetizovat, nebo

vydávat radioaktivní zařízení,“ Podotkla Kelly.

„Dej uţ pokoj s tím věčným napomínáním, kvůli tobě by se

člověk pomalu bál kýchnout, aby tím nezvětšil ozónovou díru,“

ušklíbla se Pamela.

„Měli bysme to moţná někam odevzdat, jestli je to skutečně z

vesmíru. Na koumání, nebo tak,“ navrhla Pamela.

„To je myslím zbytečný, takovejch ptákovin z kosmu mají v

různejch ústavech plno. Klidně si to nech, kdyţ se ti to líbí.“ Řekl

Adam a chystal se s kaktusy v pravačce zamířit k východu.

„Ten krystal nádherně chladí,“ nadhodila Pamela. „Jako by ho

právě vytáhli z mrazáku. Je to moc příjemný.“

V tom viděla, jak se Kelly rozšířily překvapeně zorničky a také

Adam se zarazil v půli cesty.

„Proboha, Pam, ty svítíš!“ řekla zděšená Kelly.

Pamela se zadívala na své ruce. Skutečně, vycházela z nich

směrem od krystalu sílící záře a červnové horko uţ zcela vystřídal

pocit chladu.

„Vypadáš jako obrovská neonová reklama,“ řekl Adam směrem k

Pamele. Pamela se rozesmála a začala vesele tančit kolem bazénu.

„Uţ mi vůbec není horko, je mi prostě skvěle.“

S těmi slovy jí pojednou vyjel z rukou zářící blesk a zakousl se do

8

kmene jedné z palem.

Pamela se naklonila na stranu a se šplouchnutím dopadla

doprostřed vodní hladiny.

9

II.

Adam se zadíval na Pamelu s úsměvem v jindy odměřené tváři. „Jsi

horší neţ Terminátor,“ řekl přidrzle.

Pamela ohromeně mlčela a prohlíţela si udiveně konečky svých

prstů.

„To je ale síla,“ hvízdla Kelly. „Tohle přece nemůţe být obyčejný

meteorit.“

„Kdo z nás zná hlubiny vesmíru, aby to mohl posoudit,“ zasnila se

Pamela. „Moţná sem k nám na zem letěl miliony let, neţ dopadl…“

„Kdyţ tě zajímají takový záhady, moţná bys ráda viděla kresby v

jeskyních za Sleeplandem. Řekla mi o nich jedna přítelkyně,“

prohodil Adam.

„Která? Máš snad více přítelkyň?“ podřekla se Pamela. Hned

vzápětí se zajíkla.

„Ne, to jsi špatně pochopila,“ pousmál se Adam. „Tohle to je jen

kamarádka. Ujala se mně, kdyţ jsme se sem přistěhovali.“

„Měl jsi přijít radši za náma,“ řekla Pamela naivně.

Kelly za ní jen obrátila oči v sloup.

„Hele, Pam, já vím, ţe jsi fajn holka. Senza kámoš, jestli chápeš,“

podotkl k Pamelinu zklamání Adam.

„Nechtěl bys tam do těch – jeskyní, někdy jet s náma? Abys nám

ukázal, kde jsou a tak,“ snaţila se Pamela dál.

„Strašně rád bych, ale mám v poslední době hrozně moc věcí na

práci…“

Pamela se zatvářila, jako by měl nastat konec světa.

„Tak dobře, já tam teda s vámi zajedu hned, skočím se jen domů

převléknout,“ řekl Adam rychle a stisk sazeničky kaktusů v podpaţí.

10

Zaklel, jak se popíchal, vzápětí odkráčel k bílé příchodové bráně.

Bydlel naštěstí přímo naproti domu Carsonových ve stejné čtvrti,

East Parku.

Pamela si prohlíţela důkladně vesmírný krystal ze všech stran, ale

nic podivuhodného na něm uţ nebylo. Spočíval teď mrtvě v jejích

dlaních a uţ nezářil.

„Vidíš, tohleto bylo lepší neţ trik se sbírkou mincí. Teď máš

zajištěno pěkné odpoledne s Adamem v nějakejch jeskyních,“

nadhodila Kelly a rozeběhla se směrem k bazénu.

Hladina se zčeřila a Kelly zvolala: „Voda je dnes fajn, řekni

údrţbáři, ať vytáhne tu palmu z vody a jdem si zaplavat.“

Od brány k nim dolehl zvuk zvonu, který tam měli Carsonovi

zavěšen ještě kromě elektrického zvonku. Jejich spoluţačka z

Borgentown High School Salome, oblečená ve fialovém body, jim

vesele zamávala a hned se k nim hnala. Potkala cestou Viktora a

dotáhla ho zpátky k bazénu.

„Co jste udělali Vikimu? Ani nemluví, jen kouká jako kos, co mu

vyfoukli rovnou ţíţalu před nosem,“ halekala Sal.

Viktor se nepřítomně zašklebil.

„Náš Othello jen ţárlí na Adama, stává se z něj úplně nepříčetnej

případ, kdykoliv se na Pamelu někdo koukne. Ţe jo, Pam?“

Pamelu to úplně nadzdvihlo a řekla ostře: „Zase potřebuješ

vysvětlit nějaký fyzikální tabulky, nebo co je, k čertu?“

„Ne, potřebuju jen vědět, jestli nechceš zjistit, kdy se mi zamlţí

brejle, Sugar.“

Kelly se zasmála. Pamela se tvářila naštvaně a Salome ji vzala

kolem ramen. „Měli bysme uţ bejt ve vodě, je přímo báječný počasí

na koupání, doufám, ţe vydrţí aţ do prázdnin,“ řekla smířlivě a šla

se převléknout do plavek.

V tom se podívala na bazén a spatřila v něm leţící kmen.

„Spadla vám palma?“ zeptala se se zájmem.

Pamela jí stručně řekla, co se stalo.

„Já myslím, ţe to všechno bude mít nějaký zvláštní souvislosti.

Mohla bych jet k těm jeskyním za Sleepland s vámi?“ zeptala se

dlouhá a štíhlá Salome.

„Klidně, stejně je nás uţ tolik, ţe intimitu mezi Pamelou a

11

Adamem víc neohrozíš. Kdyţ uţ jsme u toho, mohli bychom vzít

sebou i Viktora. Co ty na to, Viky?“ zeptala se Kelly rošťácky.

„Můţu jet s vámi, Pamelo?“ zaţadonil Viktor.

„No jo, ty ţabí dechu,“ zavrčela Pamela a zatvářila se důleţitě.

„Dělaj se ti pihy na nose,“ zdůraznil jí Viktor schválně její

slabinu.

„Ty toho taky víš,“ řekla Pamela naštvaně a přejela si rukou po

tváři. „Trochu mejkapu to hravě spraví.“ Hned se šla znovu upravit,

protoţe nechtěla, aby si toho všiml i Adam. Je z něho váţně nějaká

hotová, připustila si. Kelly má pravdu. Takhle ho asi nikdy nesbalí…

Adam byl skutečně za chvíli zpátky, jak slíbil. Přeměřil letmo

postavu Salome ve fialovém body, a Pamelu k její nelibosti napadlo,

ţe je moţná váţně na hubené holky. Stejné, jako byla ta jeho

modelka Mimi.

Pamela na rozdíl od ní měla zdravé proporce, ale tlustá si

rozhodně nepřipadala. Dokonce jí někdo řekl, ţe podobná té

francouzské herečce Michelle Mercierové, ovšem zamlada. Kdyţ uţ

si jejích kvalit konečně povšimne také Adam, zesmutněla trochu.

Viktor si toho všiml. „Já to tak nemyslel s těma pihama,“ řekl jí a

zase se na ni oddaně zadíval.

„Já vím, Viky,“ řekla Pamela tiše a šla za ostatními k Adamovu

jeepu.

„Vyráţíme, bando,“ odvázal se Adam Robertson a pomohl jim

všem nastoupit. Pamela se zadívala na jeho svalnaté opálené paţe a

povzdychla si. Kéţ by jí tak někdy objal. Nejlépe hned teď.

„Nasedej, Pam,“ řekl jí Adam věcně a zabouchl za ní dveře vozu.

Vyjeli po silnici směrem k dálnici, minuli poloprázdný motorest

Truck 76 a brzy svištěli směrem k mírně zvlněné pahorkatině

Sleeplandu.

Po několika minutách jízdy odbočili na menší silnici, kde asfalt

nebyl uţ zdaleka tak dokonalý, a čím hlouběji vjíţděli do Sleeplandu,

tím víc to s nimi ve voze házelo.

Přejeli most přes malou říčku Sand River vinoucí se údolím a

zajeli mezi stromy na zalesněnou cestu sjízdnou jen pro terénní

vozidla.

„Doufám, ţe tu nebudou komáři,“ strachovala se Sal a přejela si

12

po hebké pěstěné pleti. „Co myslíš, Adame?“

„Myslím, ţe se zdrţují spíš u vodních nádrţí neţ jen takhle v

lese,“ začal jí Adam vysvětlovat, zatímco Pamele docházela

trpělivost. Jí si sotva povšimnul, kdeţto na kteroukoliv hubenou

tyčku s podmalovanýma očima se tvářil, jako by byla pupkem

světa…

„To nic, Sal, kdyţ tak budeš mít jen po obličeji červené pupence,“

řekla jí Pamela vztekle a podívala se znovu na Adama, který si jí

vůbec nevšímal.

„Neměla bys tohleto říkat, víš, jak má citlivou pokoţku,“ podotkl

Adam.

„Ostatní na rozdíl od ní mají asi horší kůţi,“ řekla Pamela

dotčeně. Jak vůbec můţe vědět, jakou pleť má Salome? Napadlo ji

vzápětí. Byla téměř tou svou věčnou ţárlivostí na Adama Robertsona

bez sebe.

Dojeli na místo a Adam zaparkoval.

„Dávejte pozor na cestu, jsou tu samé výmoly,“ oznamovala jim

Kelly.

„Já tě tam kdyţ tak odnesu v náručí, Pam,“ řekl Viktor.

„Prosím tě, ani bys mě nezdvihl,“ odtušila Pamela, která měla

ještě stále mizernou náladu, ale hned vzápětí jí uchvátila ještě stále

mizernou náladu, ale hned vzápětí jí uchvátila divoká krása krajiny

kolem nich.

„Teď pojďte všichni za mnou, abyste mi někdo někam nezapadl.

Jsou tu všelijaké rozsedliny,“ oznamoval jim Adam.

Po několika desítkách minut pěší cesty se ze stráně zdvihla

skalnatá deska a nad nimi se začernalo ústí jeskyně.

Zdálo se, jako by odtud k nim dolů zazníval krásný tichý zpěv.

„Tohle není ta jeskyně, kterou jsem vám chtěl ukázat. Vůbec

nevím, kde to jsme,“ řekl Adam udiveně.

13

III.

Vyškrábali se nezřetelnou stezkou po stráni porostlé křovinami aţ k

ústí jeskyně. Tmavý otvor na ně dýchl vzduchem prosyceným plísní

a Kelly řekla otráveně: „Tak tam nejdu…“

„Můţe to být ale moc poučný, viděli jste snad někdy opravdové

kresby původních obyvatel?“ setřela ji Salome, která se tím viditelně

chtěla zalíbit Adamovi.

„No, asi nejsme tak sečtělí jako ty,“ odsekla i Pamela a vlezla jako

první do temna jeskyně.

Ostatní ji mlčky následovali.

„Brr, měli jsme si vzít na sebe nějaký bundy, je tu hrozná zima,“

otřásla se Pamela chladem.

„Studený podnebí dělá dobře na pleť,“ řekla Sal, která se zdála být

svou pokoţkou úplně posedlá. „Modelky si kvůli tomu dělají studený

zábaly, jako třeba Mimi,“ podotkla ještě ke všemu a Adam, jakmile

zaslechl toto jméno, se zatvářil nějak nepřítomně.

„Ona se s tebou rozešla, viď, Adame?“ dodala Sal zvědavě a

Kelly si významně odkašlala.

„Teda fuj, tady na té stěně je úplně všude nějakej zelenej sliz,“

řekl Viktor štítivě, zdvihl ze země klacík a dloubl do něho.

„Co myslíte, ţe to bylo za záři odpoledne nad Borgentownem?“

vzpomněla si Kelly a štítivě překročila kameny, na kterých se leskl

také ten rosolovitý sliz.

„Moţná jen letěla kolem nějaká ef šestnáctka nebo něco takovýho.

Nemůţeme vědět, co vyrobili za nový bojový verze letadel,“

odpověděl jí Adam zdvořile a pak řekl: „Pozor, Salome, ať nešlápneš

do toho zelenýho svinstva kolem.“

14

„No jo, jen by naše kráska do něčeho nešlápla,“ parodovala jeho

hlas Pamela a zakopla přitom o nějaký předmět, leţící na zemi v rohu

jeskyně.

„Kde jsou ty nástěnný kresby?“ doţadovala se Salome.

„Říkal jsem, ţe to tu vůbec neznám,“ rozhodil Adam rukama.

„O něco jsem se tady málem přerazila,“ oznámila jim Pamela.

Dřepla si a snaţila se zblízka zjistit, co to leţí na zemi.

„Mám zapalovač,“ řekl Viktor a rozškrtl ho.

Pamela doslova ztuhla odporem. Dívala se zblízka do obličeje

zšedlému kostlivci! Rukou se nedrţela kořenu, jak myslela, ale jeho

zpráchnivělého pařátu. Zůstal jí viset v ruce.

Zděšeně vykřikla a dohodila ho.

„To je hrůůůza,“ otřásla se znechuceně.

Všichni se podívali překvapeně tím směrem dolů, k jejím nohám.

„Na co ten člověk tady mohl zemřít?“ podivila se Kelly, kdyţ se

trochu vzpamatovali z úleku.

„Mohl být nějaký bezdomovec, který tu zemřel během zimy,“

snaţil se to vysvětlit Adam.

V tom se něco dotklo Pamelina na ramena.

„Rušíš klid mrtvých!“ rozlehl se jeskyní skřípavý hlas. Všichni se

vylekaně ohlédli tím směrem.

Byl to naštěstí jen Viktor. Přihlouple se smál svému fóru.

„Dej si pohov, ty pako,“ ohradila se Kelly za ně z a všechny a

Salome pípla, jestli by uţ neměli jít.

Adam za jejich zády začal právě ohmatávat stěnu jeskyně a na

něco zvláštního narazil. Půjčil si od Viktora zapalovač a šel si

prohlédnout stěnu zblízka. Sjel po ní překvapeně rukou.

„Pojďte se všichni podívat, je to tu úplně hladké,“ řekl se zájmem

a všichni se zadívali zblízka na stěnu jeskyně a sahali si na ni.

Kámen to rozhodně nebyl.

„Vypadá to jako…“

„…vyrobené z kovu,“ doplnila Adama Pamela. Vzala do ruky

kámen a zkusmo zaklepala na stěnu jeskyně. Ozvaly se duté kovové

rány.

„Teda lidi, to je něco,“ řekl Viktor.

Adam neříkal uţ vůbec nic, jen šel okouzleně podél stěny a

15

směřoval stále dál do nitra jeskyně.

„Myslím, ţe bychom měli nahlásit, ţe tu leţí kostlivec,“ ozvala se

zase Salome přiškrceným hlasem.

„Dej teď pokoj s kostlivcem,“ usadila ji Pamela rázně. „Právě teď,

kdyţ jsme našli něco tak úţasného. Moţná opravdovou kosmickou

loď!“

Všichni kráčeli rychle za Adamem, který se jim uţ začínal ztrácet

ve tmě. Naštěstí ve stropě jeskyně byly čas od času průduchy,

kterými dovnitř dopadaly sporé paprsky světla.

Celá jejich výprava se zdála stále tajuplnější. Šli pořád dál, aţ se

před nimi objevil široký konec jeskyně, tvořící jakýsi dóm.

„Doufám, ţe tu zabloudíme,“ poznamenala Kelly optimisticky.

„To ne, za hodinu se má vrátit moje máma z práce, musím být

doma,“ řekla Salome nepříjemně stísněným hlasem.

„Chtěla jsi pořád zkoumat pravěkou kulturu, tak to máš,“

zchladila ji dnes uţ poněkolikáté Pamela a Sal konečně zmlkla. Došli

k jakémusi podzemnímu jezeru obrostlému stalagmity a stalaktity, do

něhoţ odkapávala v pravidelných intervalech křišťálově průzračná

voda.

„Tady je průduch, kterým se dá moţná jít dál,“ volal na ně z druhé

strany dómu Adam.

„Váţně chceš lézt tam dovnitř?“ zeptala se neochotně Adama

Kelly.

Za nimi se ozvalo šplouchnutí vody.

Salome, která šla jako poslední, hrůzně vykřikla.

Všichni viděli, jak se z vody vymrštilo velké pruţné tělo podobné

obřímu slimákovi a přisálo se k její noze.

Sal začala prudce mrskat rukama a její zděšené vřískání se

rozléhalo všude po stěnách kolem.

„Paneboţe, vypadá to jako obří pijavice!“ zděsil se Viktor a snaţil

se dostat aţ ke zmítající se Salome, aby ji zachránil.

Veliký neznámý ţivočich vydával podivné zvuky, trochu podobné

prasečímu chrochtání, a snaţil se viditelně stáhnout Salome pod

vodu.

„Proboha, ono mně to vysává krev!“ zaječela Sal v panické hrůze

a snaţila se marně zachytit kluzkých kamenů.

16

Její zbělalé prsty klouzaly po zeleném slizu všude kolem a ona se

znovu srdceryvně ozvala:

„Pomozte mi, prosím vás, pomóóóóc!“

Adam doběhl k Salome mizející pod vodní hladinou a podal jí

ruku. Salome se jí, v očích spásnou naději zachytila.

Zvíře, jehoţ hřbet se matně leskl ve sporém světle, se však s

hrůzným supěním začalo točit dokola podobno ţralokovi, snaţícímu

se urvat sousto. Salomeiny ruce vyklouzly Adamovi z vlhkých dlaní

a její postava s hlasitým ţbluňknutím zmizela pod hladinou

podzemního jezera.

Po urputném zápase se smrtí se kolem rozhostilo ponuré ticho.

„Paneboţe, lidi, padáme, těch bestií tady můţe být víc!“ zakřičela

Kelly zoufale.

„Nekřič,“ řekl Adam tiše a utíral si mokré čelo.

„Pamelo, kdybych tady zemřel, řekni bráchovi, ţe mu odkazuju

svoji sbírku plechovek od piva,“ řekl Viktor stísněně a hystericky se

uchechtl.

„Dej uţ pokoj s těma svejma fórkama,“ napomenula ho Pamela,

jako by to byl malý nevycválaný kluk. „Sal je mrtvá!“

„Promiň, Pam,“ omluvil se jí po chvíli nejistě a utřel si hřbetem

dlaně nos. „Mám váţně dost podivnej pocit kolem ţaludku. Měli

bychom odtud vypadnout.“

„A co nejrychleji!“ řekla Kelly a dala se na útěk.

Ostatní ji následovali.

Náhle se za nimi ozval z průduchu na konci jeskyně povědomý

hlas.

„Co šílíte? Jdeme to tu přece spolu prozkoumat!“ Před nimi se

objevila postava zmizelé Salome.

Vypadal úplně normálně a navíc byla zcela suchá.

Všichni jen stáli a vyjeveně na ni zírali, jako by právě vstala z

mrtvých.

A vlastně to tak nějak bylo.

17

IV.

„Ty jsi naţivu, Sal?“ zazněl dutě prostorem kolem nich Kellyin

hlas. „Jak je to moţné? Byla to halucinace, nebo co?“

„Tam dole v jezeře je podzemní chodba naplněná vodou, kterou

jsem se dostala na druhou stranu,“ vysvětlila jim Salome.

„A jak to, ţe jseš teda suchá?“ řekla Pamela podezíravě a

přeměřila si hubenou postavu své rivalky v lásce od hlavy k patě.

„Kdybyste sem šli za mnou, sami byste to pochopili. Jsou tu

nějaké podzemní víry horkého vzduchu, které mně docela osušily. Je

to něco neuvěřitelného.“

„Já uţ nikam nejdu,“ řekl Viktor. Kdyţ ale viděl, ţe Pamela se

dívá Salome upřeně do očí a jako hypnotizovaná jde směrem k

průduchu, vykročil za ní a ostatní je následovali.

Začali jeden po druhém prolézat úzkým otvorem ve skále. Jako

poslední se vysoukal ven ostraţitý Adam. Všichni se začali rozhlíţet

překvapeně kolem.

Skutečně. Těsně za východem z podzemní šachty je zarazilo

bublání podivuhodných bahnitých gejzírů a zároveň jim do tváří

zavanul proud horkého vzduchu. Postupně všichni opatrně bahnitá

jezírka obešli.

„Abychom se nedostali do podzemních chodeb nějaký činný

sopky,“ napadlo Pamelu.

„Prosím tě, činná sopka kousek za Borgentownem, o tom bych

musel něco vědět,“ ohradil se Adam.

Kráčeli ještě chvilku křivolakou chodbou a to, co uviděli, jim

doslova vyrazilo dech.

Před nimi se náhle otevřel oválný prostor plný obdivuhodných

18

destilačních zařízení a jiných přístrojů.

Udiveně se rozhlíţeli kolem.

„Připadám si tu jako v laboratoři z nějakýho fantastickýho

románu,“ vydechl ohromeně Viktor.

Před ním se tyčil jakýsi pultík, na kterém byla deska z

transparentně zelené slitiny ve tvaru krystalu.

„Uţ myslím tuším, co to spadlo dnes odpoledne k vám do

bazénu,“ řekl Viktor a přejel po té zvláštní „palubní“ desce rukou.

„Není to podobné ničemu, co jsem aţ doteďka viděla,“ zachvěla

se bázlivě Pamela, ale Salome ji začala uklidňovat. „Není to tu jistě

nijak nebezpečné, Pam. Vţdyť ani ta bytost tam ve vodě mi nechtěla

nijak ublíţit. Jsou to náhodou krásné a bystré bytosti. To, ţe mi jedna

z nich vysála trochu krve, zaplatila svým ţivotem, protoţe její

zaţívání není na podobnou stravu uzpůsobeno, Byl to prostě omyl.“

„Fuj, vţdyť to vypadalo jako obrovská pijavice,“ zašklebil se

zhnuseně Viktor.

„Vidíš, zdání někdy klame,“ usmála se na něho tak nějak

křečovitě Sal. „I opravdu krásné bytosti mohou být nevýslovně kruté,

ale to neplatí o všech. Třeba o květinách.“

„Prosím tě, Sal, nepraštila ses tam někde ve vodě do hlavy?“

zeptal se jízlivě Viktor.

Pamela se zatvářila jako by Viktorovu repliku přeslechla a řekla

nedůvěřivě: „Kde se tady vůbec podobná zvířata vzala?“

„Třeba tu přeţila ještě z pravěku,“ navrhoval Adam schůdné

vysvětlení a neustále se rozhlíţel kolem sebe.

„Vypadáš, jako bys tady chtěl zůstat,“ škádlila ho Pamela, ale ze

všeho, co se odehrálo v podzemí, jí vůbec nebylo do smíchu.

„Co to tady visí všude kolem? Vypadá to jako nějaký kokony,“

přemítala Kelly nahlas.

„Hrůza! Lidi, viděli jste Vetřelce?“ vykulil Viktor oči.

„Nebojte se, to jsou jen snímače zvuku z biomasy,“ dotkla se

jednoho kokonu velkého jako pštrosí vejce Salome.

„Jak to můţeš vědět?“ zeptala se Pamela. Hubená Salome se jí od

chvíle, co se objevila po své zdánlivé smrti na druhém břehu jezera,

zdála silně podezřelá.

„Sal prostě o věcech víc přemýšlí,“ nahodil Adam a Pamela by ho

19

v té chvíli nejraději utopila v jednom z těch bahnitých jezírek.

„Mám z toho všeho tady divný pocit,“ řekla Pamelina sestra

Kelly. Udělala jen bezmocné gesto rukou, jako ţe jsou všichni příliš

posedlí tím svým zkoumáním, a Pamele jí přišlo líto.

„Já nevím jak vy, ale my s Kelly jdeme pryč,“ hodila pohledem po

Adamovi. Ten se zatvářil nesouhlasně a pak řekl: „Pojď Kelly, a

zkus si sem dát ruku.“ Ukázal na jeden z malých přístrojů. „Ucítíš

takové zvláštní vibrace.“

Kelly přešla k Adamovi a nějak smutně se pousmála. „Ano, cítím

to.“

Adam se díval zatím pozorně na křivky, které přístroj zapisoval na

desku z neznámé, plastu podobné hmoty.

„To je skvělé, přímo skvělé,“ opakoval si pro sebe.

Něco nad jejich hlavami v tom okamţiku zaţhnulo jako vystřelená

světlice a všichni kromě Adama a Salome se přikrčili k zemi.

„Vůbec se mi to nechce líbit, ještě jsem si v ţivotě nic neuţil. Pam

má pravdu, padáme odsud,“ ozval se Viktor, vzal Pamelu za ruku a

táhl ji ven. Kelly se okamţitě také připojila k odchodu.

Za pár minut je dohonili Adam se Salome.

„Tak se teda vrátíme, ale jen kvůli vám. Je to tu přece děsně

zajímavý, ne?“ řekl Adam udýchaně.

„To jo,“ řekla Pamela skepticky.

Kdyţ Salome procházela kolem ní, všimla si jakéhosi slabého

piţmového zápachu, který vydávalo její tělo. Zamyšleně zakroutila

hlavou.

Proklouzli rychle kolem kostry, kterou objevila Pamela, a konečně

k nim dopadlo světlo východu z jeskyně. Pamela vyšla ven první a

slastně se znovu nadýchala čerstvého vzduchu. Kolem se

rozprostírala stráň zalitá sluncem a z lesa zaznívalo cvrlikání ptáků.

„Nebudeme nález té kostry hlásit, co vy na to?“ navrhl Adam.

„Začali by se tady hned hemţit policajti a moţná by nám i zakázali

do té jeskyně chodit.“

„Mě tam stejně uţ nikdo nedostane, ale ohlásit bychom to měli,“

řekla Kelly rázně a podívala se na svou sestru. Pamela si uvědomila,

jak jsou si navzájem podobné a s tou trochu vyzývavou bradou a

zelenýma očima. Mají toho společného více, neţ byla kterákoliv z

20

nich ochotna připustit.

Například jednou v zimě. To byly ještě malé děti a Kelly uklouzla

na svahu a skutálela se dolů, kde si nadvakrát zlomila lýtkovou kost.

Pamela si vzpomněla, jak tenkrát v tomtéţ okamţiku současně

zasykla bolestí, kterou ucítila v lýtku. Byly pravděpodobně

nadsmyslově spojeny. Prý se podobné případy často vyskytují mezi

dvojčaty…

Pamela měla Kelly odmalička za tu zkušenější. Sestra jí byla

rádkyní při jejich prvních rande s kluky. Svěřovaly si téměř všechno.

„Je ti dobře, Kelly?“ zeptala se jí Pamela a vzala ji v podpaţí.

Kelly byla bledá jako smrt a jen zakroutila hlavou „To bude dobrý, to

ten hroznej, plísní načichlej vzduch.“

Adam se na ně starostlivě zadíval a zeptal se, co je s Kelly.

Pamele to bylo protivné.

„Starej se o Salome, aby se jí náhodou neudělalo bebíčko,“ sekla

po něm rozzlobeně očima.

V tom zmizela s výkřikem v jedné skalní rozsedlině.

Viktor okamţitě poklekl a zakřičel dovnitř: „Pamelo, prosím tě,

ozvi se!“

Ale z úzké šachty se neozývalo nic. Vůbec nic. Bylo v ní jen

naprosté ticho a tma.

21

V.

Pamela pomalu nadzdvihla hlavu a začala tápat rukama kolem sebe.

Uslyšela nad sebou Viktorův hlas, v němţ se začínala objevovat

hysterie. Pousmála se. Ten kluk by za ni dal duši.

„Tady jsem, myslím, ţe jsem celá, jen mně bolí noha!“ zavolala

ze tmy a dotkla se zraněné nohy rukou.

Zasykla. Na prstech měla něco lepkavého. Asi krev.

Nad skalním otvorem se sklonil Adam. „Musíš chvíli vydrţet,

Pamelo. Doběhnu do auta pro lano. Neboj se, hned jsme zpátky!“

Její princ se konečně má k činu, napadlo Pamelu ve vlhké skalní

rozsedlině a spokojeně si povzdychla.

Kdyby jí tak z té „jámy lvové“ chtěl Adam vynést ve svých

svalnatých paţích jako Perseus, zachraňující Andromedu…

Snad se ze mě stane nakonec snílek, konstatovala nostalgicky a

vzápětí začala zjišťovat, zda to neodnesla některá část jejího těla, na

které byla celkem pyšná.

„Ještě by to chtělo zapojit mozkové buňky,“ přisadil by si jistě

jako obvykle její nevlastní otec Jim, který byl téměř o pět let mladší

neţ její matka. Posmutněla, kdyţ si vzpomněla na svého vlastního

otce. Brával ji do stájí a učil ji coby malou holku jezdit na poníkovi.

Odkázal jim třem slušný majetek, který její otčím v poslední době

úspěšně rozhazoval v kasinech.

Pamele vhrkly slzy do očí a nebylo to jen z bolesti v noze.

„Pamelo, opravdu ti nic není?“ uslyšela Viktorův náhle zcela

váţný hlas.

„Jsem v pořádku, Viky,“ křikla nahoru a zavrtěla se, protoţe jí

mezitím navlhlo oblečení a začalo jí být chladno.

22

Konečně se nad skalní rozsedlinou objevil udýchaný Adam.

„Chytni se lana!“ křikla a hodil ho k Pamele dolů. Pamela se

zachytila a snaţila se po kluzké stěně vylézt nahoru, ale noha ji příliš

bolela.

Bezradně pustila lano z necitlivých prstů.

Slyšela, jak se parta tam nahoře nad ní dohaduje.

„Musíme zavolat pomoc!“ hulákal Viktor.

„Ne, vytáhnu Pamelu sám,“ zaslechla Adamův hlas. Srdce jí

poskočilo.

Adam se chytl lana a začal se pozvolna spouštět k Pamele do

skalní šachty.

Za chvíli byl u ní. Slyšela ve tmě jeho dech. Najednou ji prudce

objal a políbil. Nebylo to vůbec takové, jak si Pamela představovala.

Měla sevřené rty a cítila z něho silný zápach piţma jako ze Salome.

Zdálo se jí, ţe se k ní přisál jako klíště. S odporem se od Adama

odtáhla.

Adam se uklidnil. „Chytni se mě a stoupáme nahoru,“ řekl věcně.

Pamela mu vylezla na záda a Adam začal svalnatýma nohama

stoupat krok za krokem směrem ke skalnímu otvoru, do něhoţ se

opíralo slunce.

Pamela si to pořád ještě nedokázala urovnat v hlavě. Adam, který

ji neustále od samého začátku přehlíţel, jí dal polibek. Moţná se jí to

nelíbilo jenom proto, ţe byli spolu v té strašné díře a ten zápach

vycházel z ní. Leţela opřená hrudí o Adamova záda a přemýšlela o

tom, co se stalo.

„Chtěl bych s tebou chodit, Pamelo,“ řekl náhle s námahou

vepsanou v hlase Adam.

Pamele se točily myšlenky v hlavě jako světélka hracího

automatu. Všechny holky z borgentownské střední školy jí budou

závidět. Je to prostě výstavní frajer a sama po něm uţ nějakou dobu

pase. Je silný a krásný. A moţná, ţe o ni váţně také stojí a nechtěl se

jen před ostatními ztrapňovat zamilovanými řečičkami. Nač vlastně

váhá!

„Musím si to ještě rozmyslet…“ Napadlo ji, ţe tu událost nejprve

večer rozebere s Kelly.

„Fajn, já ti brnknu,“ zasupěl Adam námahou a vyhoupl se i s

23

Pamelou na okraj skalní rozsedliny.

Pamela usedla na zem a hladila si zraněnou nohu. Měla na ní

dlouhé krvavé škrábance.

„V autě mám lékárničku,“ řekl Adam a víc si znovu Pamely

nevšímal. Kdyby byla ošklivá, chápala by ho. Takhle si neuměla jeho

chování vysvětlit. Viktor se nabídl, ţe jí pomůţe k vozu, ale Pamela

raději zatnula zuby a zavěsila se do Kelly.

„Nějak to dojdu,“ řekla statečně a jen nad zraněním mávla rukou.

Ve skrytu duše ale přemýšlela, jestli jí na noze nezůstanou jizvy.

Cestou k jeepu nohu rozchodila a bolest uţ téměř necítila. Kelly jí

zranění ošetřila kysličníkem a ovázala obinadlem. Byl čas k návratu.

„Nestihneš se vrátit domů včas,“ snaţila se Pamela udobřit si

Salome.

„Ále…“ řekla Salome nějak nesoustředěně a nasedla do jeepu.

Pamela si všimla, jak si s Adamem vyměnili významné pohledy a uţ

vůbec netušila, na čem po tom podivném okamţiku tam dole v

rozsedlině je. Musí to dopodrobna vylíčit Kelly. Uţ se na to docela

těšila.

Viktor se pořád snaţil. „Neţ si najdeš toho správnýho, tak se to

zahojí, neboj,“ řekl a popostrčil si brýle na nose. Evidentně mu

překáţely. Bez nich by asi vypadal o hodně lépe. Pamela neměla ráda

kluky, co nosili lenonky. Tak mu to hned řekla.

„Ty, Pam, moc koukáš, jak kdo vypadá a nevšímáš si ostatních

věcí, to je tvůj zásadní problém,“ odpověděl jí Viktor a nevinně se

ušklíbl.

Adam mezitím odzátkoval dvoulitrovou láhev minerálky a ţíznivě

pil. Salome mu ji téměř vytrhla z rukou a dopila zbytek. Pamela na to

nevěřícně koukala.

Všichni nasedli do vozu. Za chvíli se uţ jeep kodrcavě rozjel po

úzké lesní cestě.

„Chcete hodit domů, nebo si dáte se mnou ve městě něco k jídlu a

k pití?“ zeptal se jich Adam.

„Nemyslím, ţe bych po tom hnusu dole v jeskyni do sebe něco

dostala,“ řekla Pamela s kyselým výrazem v obličeji. „A mimoto,

vţdyť jsi teď vypil skoro dva litry minerálky,“ dodala překvapeně.

„Jak se to do tebe můţe vejít?“

24

Adam na to nic neřekl. Vysadil je s Kelly mlčky před bělostnou

vilou. Obě se rozloučily se zbytkem party a zašly do vrat.

„Vypadá to, ţe máma je uţ z kadeřnictví doma,“ řekla Kelly

docela otráveně. Skutečně, silně zmalovaná paní Carsonová se k nim

hnala. Měla na hlavě nějaký podivný útvar, který se nedal ani nazvat

účesem, a ječela na ně uţ z dálky: „Viděla jsem, ţe s vámi přijel ten

Viktor Marshall, co u vás ve škole dělá bláznivého spíkra ve školním

rozhlase. Jeho rodiče dělají v mém podniku úředníky a já vyţaduju,

abyste se stýkaly jen se sobě rovnými. Je to jasné?“

„Nechápu, co je na Viktorovi špatnýho,“ řekla skoro plačtivě

Pamela, která bývala vţdy o něco citlivější neţ Kelly. „Díky tobě,

mami, nemám skoro ţádný kamarády. Všichni si myslí, ţe jsem

nafoukaná dcera majitelky továren na pletený zboţí, ke který se

nikdo nesmí ani přiblíţit. Nic nechápeš a nevidíš, a ani nechceš vidět.

Třeba jak tě Jim neustále okrádá. Jsi nemoţná!“ vykřikla Pamela a

hnala se po cestě směrem k vile.

„Mami, ona to tak nemyslela,“ snaţila se to nějak urovnat Kelly,

která se jako obvykle zastávala své o pár okamţiků mladší sestry.

„Já ji vlastně chápu, je v těch telecích letech a smrt vašeho otce ji

v dětství dost poznamenala. Promluvím si s ní,“ dodala paní

Carsonová a toporně odkráčela cestou vydláţděnou mramorovými

dlaţdicemi.

Údrţbář a zahradník Jack právě vytahoval z modravé vody bazénu

poraţenou palmu.

Rozhlíţela se podél břehu, ale krystal uţ neleţel na místě, na

kterém ho Pamela zanechala. Zeptala se Jacka, jestli ho někde

neviděl, ale jen zakroutil hlavou.

Kelly napadlo, ţe ho mohl odnést v nestřeţeném okamţiku někdo

z jejich party. Ale k čemu by mu mohl být?

25

VI.

Pamela leţela s Kelly ve veliké posteli s broskvově zbarveným

vyšívaným přehozem a jen tak tlachaly o malichernostech. Pamela

vyprávěla o polibku, který dostala odpoledne od Adama, a Kelly se

tvářila nesouhlasně.

„Dej si na Adama pozor, něco se mi na něm nelíbí. Říká se, ţe

kdyţ se Robertsonovi přistěhovali, nepřivezli si s sebou jediné

zavazadlo a celý svůj majetek měli v drahých kamenech. Kromě toho

by mohl mít Adam kteroukoliv holku z Borgentownské střední a to

nikdy nemůţe být pro tebe dobrý pocit.“

„Tak se mi zdá, ţe Adam flirtuje i se Sal. Vlastně nevím, co si

mám o tý příhodě ve skalní rozsedlině myslet,“ souhlasila s ní

Pamela. „Adam tak divně voní, stejně jako Salome. Nedokáţu si

vybavit, ţe bych někdy cítila podobnou voňavku. Je to prostě divný.

Kromě toho si mně pak uţ celý zbytek odpoledne nevšiml.“

Ozvalo se lehké zaklepání. Ve dveřích se objevila matčina tvář.

Nezdála se mít rozzlobený výraz.

„Řekla jsem kuchařce, aby pro nás dvě připravila horkou

čokoládu, Pamelo. Myslím, ţe bychom si měly promluvit.“

„Já nevím, jestli je to nejlepší nápad, mami,“ protáhla Pamela

obličej, ale pak raději přikývla: „Dobře, já teda jdu.“

Následovala matčinu elegantně oblečenou postavu do letního

salonku, vybaveného proutěným nábytkem a spoustou květin.

Matka Pamele pokynula, aby usedla, a sama se uvelebila v

proutěném houpacím křesle v rohu místnosti.

Do salonku vzápětí vstoupila stará kuchařka Virginie s šálky

horké čokolády.

26

„Dobrý večer. Vţdycky, kdyţ vás vidím takhle spolu, vzpomenu

si, jak byla slečna Pamela ještě malá. Uţ tenkrát horkou čokoládu

přímo zboţňovala. Víte, slečno Pamelo, odkud vůbec čokoláda

pochází?“ zašvitořila.

„Ne, to netuším,“ pousmála se Pamela a paní Carsonová řekla:

„Tak nás uţ nenapínejte, Virginie.“

„Čokoláda pochází z tropické střední Ameriky. Semena

kakaových bobů prý nejprve mexický Indiáni pouţívali jako platidla

a nasládlou duţinu jedli. Z kakaovejch semen, vanilky a kukuřičný

mouky si připravovali placky, kterejm říkali chocholate a který jedli

sušený jako zdroj energie při dlouhejch výpravách. V roce 1520 je

odvezl do Španělska mořeplavec Hernán Cortes,“ řekla kuchařka,

pyšná na své znalosti historie jídel.

„To je zajímavé, Virginie. Ale teď uţ nás nechte, prosím, o

samotě,“ řekla paní Carsonová odměřeně, a kdyţ za kuchařkou

zapadly dveře, otočila se k Pamele.

„My dvě spolu v poslední době nějak moc nevycházíme a

upřímně řečeno, je mi to trochu líto. Vím, ţe nemáš ráda svého

nevlastního otce a snad by se i on měl víc snaţit, aby vztahy v naší

rodině byly dobré. Já ti, Pamelo, slibuju, ţe si s ním o těch jeho

častých návštěvách kasin promluvím. Ale neboj se, ţe by nás to

poloţilo. Má sice svoji úvěrovou kartu, ale ta není bezedná a víc

nedostane na tuhle svou zábavu ode mě ani cent. Je mi líto, ţe váš

otec zemřel, kdyţ jste byly s Kelly ještě malé děti, ale víš, ţe se o vás

o všechny starám, jak umím. Skoro uţ ani neznám volné víkendy…

Víš co, pojď, půjdeme se spolu projít ven do zahrady. Chtěla bych si

pro tebe s Kelly udělat víc času, váţně bych chtěla…“

„Ale mami, já to vím,“ řekla Pamela trochu zahanbeně. „Mrzí mě,

co jsem ti odpoledne řekla. Já tě mám ráda, mami. Váţně moc

pracuješ, měla by sis odpočinout. Jen se mi nelíbí tvůj názor na

Viktora…“

Obě pomalu kráčely směrem ke ztemnělé zahradě plné okrasných

keřů v plném květu, jejichţ opojná vůně se nesla aţ daleko za jejich

pozemky. Pamele se zdálo, jako by matka na chvíli omládla, kdyţ se

skláněla nad sotva rozevřenými poupaty a dávala jí k nim přivonět.

Vzpomněla si na společné výlety k jezeru Green Lake.

27

„Co kdybychom si udělaly o víkendu piknik na břehu jezera jako

kdysi?“ zeptala se Pamela naléhavě.

Paní Carsonová jí lehce pozdvihla bradu. „Vţdyť uţ nejsi malá

holčička, Pam. Ale kdyţ ti to udělá radost, zkusím se uvolnit…“

Pamela se cítila po dlouhé době opravdu šťastná. Procházely se

spolu po malém můstku vedoucím přes jezírko s lekníny a zhruba po

dvaceti minutách strávených v rozkvetlé zahradě se pozvolna vracela

k vile. Pamela se zavěsila do matky a společně stoupaly nahoru po

mramorovém schodišti potaţeném zeleným běhounem.

V mezipatře se náhle chytila paní Carsonová za srdcem a zbledla

jako stěna, neschopná pohybu. Jen rukou plnou zlatých prstenů

ukazovala vyděšeně kamsi na schodiště před sebe.

Zmatená Pamela pohlédla tím směrem a pojednou začala

nekontrolovatelně křičet. Bylo tam něco tak hrozného, aţ jí ztuhla

krev v ţilách.

Na schodišti leţelo zohavené tělo kuchařky Virginie. Po bílých

okrajích schodů stékaly z pahýlu jejího krku rudé potůčky krve a její

hlava s černým drdolem leţela opodál s otevřenými ústy a vyhřezlým

jazykem. Všude čpěl takový podivný zápach mísící se s vůní domu a

Pamele blesklo hlavou, ţe uţ ho určitě musela někde cítit. Začala se

celá klepat a matka ji musela odvést dolů do haly.

Pak paní Carsonová náhle vytřeštila oči a začala křičet: „Kelly, co

je s Kelly?!“

Běţela po dvou schodech nahoru a po chvíli se seshora ozval

srdceryvný výkřik.

Pamela stála v koutě haly a nebyla ani schopna dojít k telefonu a

zavolat policii. Zuby jí jektaly a jen si uvědomovala, ţe matka je uţ

moţná také mrtvá. Sesula se dopředu a zakryla si hlavu rukama.

Pak si uvědomila, ţe Kelly s matkou můţou být ještě naţivu a

potřebují pomoc. Dopotácela se k telefonnímu přístroji a rychle

vyťukala číslo policejní stanice.

Koutkem oka viděla, jak k ní její matka běţí po schodech a při

pohledu na znetvořenou mrtvolu se chytá za ústa. Pamela se odvrátila

a s pláčem opakovala do telefonu stále dokola: „Virginie je mrtvá,

ona je mrtvá!“

„Uklidněte se a nahlaste mi adresu, jinak nemůţe nikdo od nás

28

zasáhnout,“ snaţil se z ní dostat údaje policista na opačném konci

telefonního kabelu.

„Car-Carsonovi, E-East Park 46,“ vzlykala Pamela vyděšeně.

Matka došla aţ k ní a objala ji kolem chvějících se ramen.

„Kelly, moje malá Kelly je pryč, někdo ji unesl,“ štkala a tiskla

Pamelu k sobě.

Do haly se vřítil zpocený zahradník Jack. V ruce mě křovinořez,

kterým právě chtěl ještě oříznout túji u bazénu, jak dostal příkazem.

Zadíval se na paní Carsonovou a ta mu řekla: „Pro všechno na světě,

zůstaňte tu s námi a počkejte, neţ přijede policie!“ Jack pozdvihl

křovinořez a vykročil směrem k oběma ţenám.

29

VII.

Po silnici vedoucí East Parkem se řítila policejní vozidla se

zapojenými sirénami. Jejich ohlušující kvílení se rozléhalo uţ z dálky

a naplnilo dusný červnový vzduch napjatou atmosférou.

První z nich zaparkovalo těsně u domu. Vystoupil z něj policejní

náčelník Hurst.

Masivní vchodové dveře se rozlétly a dovnitř začali vbíhat

policisté, ohledávající místo činu. I kdyţ uţ viděli ledacos, pohled na

zohavenou mrtvolu kuchařky Virginie jim vyrazil dech.

Policejní náčelník Hurst stál rozkročen nad nebohou Virginií a

zamyšleně kroutil hlavou.

„Něco podobného se v Borgentownu ještě nestalo,“ řekl a

pozoroval muţe fotografující místo činu. Blesky fotoaparátu

oslepovaly Pameliny oči. Protoţe uţ nechtěla v ţivotě pohlédnout na

hlavu jejich kuchařky, oddělenou od těla, sedla si na malé koţené

sedátko u stěny haly. Znala Virginii od dětství a nemohla pochopit

hrůzu toho, co se stalo.

A co Kelly? Píchlo ji náhle v hrudi.

Zeptala se nejbliţšího policisty, co je s její sestrou, a on jí jen

sdělil, ţe vyšetřování bude probíhat podle obvyklých postupů, aby se

nebála.

„Myslím, ţe bychom mohli dnes v noci přespat u

Robertsonových,“ řekla Pamelina matka, která se uţ stačila

vzpamatovat.

„Můţete jít, Jacku,“ řekla rozkročenému údrţbáři, který ještě stále

svíral v rukou křovinořez.

Potom se obrátila na policejního náčelníka Hursta. „My prakticky

30

nic nevíme. Víme jen to, ţe kdyţ jsme přišly domů, leţelo tu

Virginiino tělo a má dcera Kelly byla pryč,“ sdělila mu paní

Carsonová. „Nikoho podezřelého, vlastně vůbec nikoho jsme tu

neviděly, kromě Jacka, který pro mě dělá uţ léta. Můţeme odejít?“

zeptala se.

„Byl to pro vás jistě otřesný záţitek, hlavně pro dceru,“ zabručel

Hurst. „Mí hoši jsou otrlí chlapi a taky to s nima zamávalo,“ řekl.

„Můţete odejít, chápu, ţe si potřebujete odpočinout a zároveň se

vyhnout dotěrným reportérům, kteří se sem jistě slétnou jako hejno

supů.“

„A Kelly… najdete moji dceru, viďte?“ naléhala na něho paní

Carsonová s nadějí v hlase.

„Uděláme všechno, co je v našich silách. Jestli se jedná o

nějakého psychopata, určitě najdeme nějakou stopu. Tihle maniaci

zanechávají za sebou často své vizitky. Teď vám nemohu nic

bliţšího říct. Jděte a pokuste se trochu prospat, i kdyţ to zní jako

nemoţné… za současné situace.“

Paní Carsonová s Pamelou poţádaly o doprovod a dojeli společně

s jedním policistou k prostorné vile Robertsonových. Téměř ve všech

místnostech vily se svítilo.

Paní Carsonová stiskla zvonek, který zahrál notoricky známou

melodii, a mezi dveřmi se objevil nesympatický mladík útlé postavy.

Podle přízvuku se dalo usuzovat, ţe je odněkud z Jihu. Zavolal

okamţitě pana Robertsona a ten je zval srdečně dál.

Paní Carsonová mu začala líčit, co je potkalo.

„U nás budete mít všechno pohodlí, chápu, jak vám asi je. A váš

muţ není doma?“

Nastala trapná odmlka. Pamela se podívala po očku na svou

matku, které bylo evidentně trapné říkat, ţe její o tolik mladší muţ

tráví večery po hernách.

„Manţel měl neodkladnou obchodní cestu do New Yorku,“

zalhala pohotově a obě s Pamelou vešly do přijímacího pokoje jen

spoře vybaveného nábytkem.

Na stole se vršily plastikové láhve od nápojů a pan Robertson je

rychle odnášel pryč. „Omlouvám se, ţe tu máme takový nepořádek,“

řekl. „Věnuji se totiţ umění, skládám ve volném čase hudbu a nejsem

31

asi dost přísným pánem pro sluţebnictvo. Ostatně, nemám příliš v

lásce, kdyţ se tady motají a ruší nás. Jsme dost uzavřená rodina,“

řekl ještě pan Robertson a pohlédl ke dveřím. „Moje paní tady bude

za chvilku,“ dodal rozpačitě.

Ozvalo se klapnutí dveří, jak někdo vešel zadním vchodem.

„To jsem ráda, ţe vás zase vidím, děkuji za ty sazeničky kaktusů,“

hlaholila paní Robertsonová a hned zaječela do chodby: „Adame, to

ani nepřivítáš Pamelu?“

Mezi dveře za chvilku nakoukl Adam. Tvářil se spokojeně a měl v

očích skoro šibalský pohled, kdyţ se zadíval na Pamelu.

„Dobrý večer paní Carsonová, rád tě vidím, Pam,“ řekl s tím svým

trochu směšným akcentem, který mu jediný ubíral na dokonalosti

výstavního hezouna.

„Ahoj, Adame,“ pousmála se mu Pamela křečovitě vstříc.

Přemýšlela právě, jestli ho miluje a nemohla se rozhodnout.

Adam vzal Pamelu stranou a šeptal jí, ţe ji právě chtěl volat a

pozvat na schůzku.

„Proţila jsem hrozný šok, Adame. Já…“

„Chápu,“ zamračil se soustředěně, aţ se mu udělaly vrásky na

čele.

„Víš, tam v tý rozsedlině – to bylo tak… krásný,“ stiskl jí dlaň.

Byl tentokrát silně cítit nějakou vodou po holení, jejíţ vůně se

Pamele líbila. Touţila se schoulit v jeho náručí, ale něco ji brzdilo.

Nějaký instinkt jí říkal, ţe to s ní Adam nemyslí příliš váţně.

Zmateně si povzdychla.

„Je nám to všechno moc líto, opravdu. Dáte si něco k večeři?“

začala jim paní Robertsonová vehementně vychvalovat umění jejich

italské hospodyně.

„Těţko bychom po té hrůze něco do sebe dostaly, děkujeme,“

pohlédla paní Carsonová na pobledlou Pamelu a zeptala se raději,

jestli by jim paní domu mohla ukázat jejich loţnici.

„Pojďte za mnou,“ pokynula paní Robertsonová rukou a vedla je

úzkou chodbou do překrásně zařízeného pokoje. „Slečna Pamela

bude mít pokoj hned vedle,“ švitořila.

„Ne, já bych raději dnes v noci spala v loţnici společně s

mámou,“ pípla Pamela jako ptáče vypadlé z hnízda.

32

Paní Robertsonová ji pohladila po tváři. „Ţe mě to nenapadlo

hned, postel je dost prostorná i pro dva. Dám vám na pokoj přinést

alespoň něco lehkého. Zeleninový salát, nebo tak. My ho sice moc

nejíme, ale v kuchyni ho pro vás připraví.“

„Neobtěţujte se, prosím,“ řekla Pamelina matka a unaveně

dosedla na postel.

„To je maličkost,“ obdařila je ještě jejich hostitelka oslnivým

úsměvem a zavřela za sebou dveře.

Pamela pohlédla na matku, která si zoufale skryla tvář v dlaních.

„Mami,“ dotkla se Pamela soucitně jejího ramene. Matka jí vzala

za ruku jako odsouzenec chytající se stébla naděje.

„Nesmíš zůstat ani chvilku o samotě, moje sluníčko,“ řekla paní

Carsonová sklíčeně. „Ach, Kelly, Kelly, kdepak jsi,“ zavzlykala.

Pamelu nenapadlo nic, čím by mohla svou matku utěšit, a tak i jen

pohladila po vlasech.

Strávily společně dlouhou, vlekoucí se dobu mlčením, jen v

hlavách se jim honily nejrůznější zmatené myšlenky.

„Komu jsme co udělaly?“ protrhla matka ticho a spustila ruce

bezvládně do klína.

V tom na dveře zaklepal nesympatický mladík a přinesl jim mísu

obloţenou zeleninou. Pamela si vzala plátek okurky a nepřítomně si

z něj kousek ukousla.

Hodiny plynuly, odměřované bubláním vodního filtru v

gigantickém akváriu zabírajícím celou protější stěnu. Pamela se

dívala z okna na zářící hvězdy. Uvědomila si, jak je vesmír

majestátný ve své nekonečnosti a bylo jí v tu chvíli ještě víc smutno.

Po tvářích se jí začaly koulet velké horké slzy.

„Pojď, zkusíme chvíli spát,“ řekla paní Carsonová. Zalezly si pod

chladivý přehoz. Bylo dusno, ačkoliv Robertsonovi měli zapnutou

klimatizaci.

Pamele klesla pláčem ztěţklá víčka a upadal do krátkého

horečného spánku. Za necelou půlhodinu se prudce vymrštila s

hlasitým výkřikem:

„Kelly!“

Matka přivinula zpocenou dceru k sobě a chlácholila ji: „Pam, to

byl jen sen, jen zlý se, děťátko moje.“

33

„Mami, zdálo se mi, ţe se Kelly stalo něco hroznýho!“ nedala se

utěšit Pamela. „Zdálo se mi, ţe…“

„Snad je tvá sestra v pořádku,“ přerušila ji zachmuřená paní

Carsonová. „Snad, snad ji v co nejbliţší době policie najde a bude

zase s námi,“ snaţila se mluvit s jistotou v hlase. Ale ani ona si

vůbec nebyla jistá, ţe svou dceru ještě někdy uvidí.

34

VIII.

Ráno se paní Carsonová, bledá z nevyspání, odešla věnovat své

firmě. Prosila Pamelu, aby vůbec nevycházela z domu ani na krok, a

aby na ni počkala ve vile Robertsonových, aţ se vrátí.

Pár minut po matčině odchodu zatroubil před okny vily klakson

Viktorova starého motocyklu značky Suzuki. Pamela odhrnula

záclonu a radostně Viktorovi zamávala.

Uvědomila si, ţe ho v podstatě vidí ráda, i kdyţ jí jeho oddanost

byla tak často proti mysli. Byla si jistá, ţe ji nedokáţe zradit. Četla to

mnohokrát v jeho očích skrytých tradičně za silnými lenonkami.

Obrátila se od okna a vyběhla přes matčin zákaz na chodník zalitý

slunečními paprsky.

„Ahoj, Viky,“ snaţila se mu Pamela vyslat vstříc úsměv. Viktor

měl na sobě dţínovou vestu a kolem krku koţené řemínky s

talismany.

„Viděl jsem včera v televizi šot o vraţdě ve vašem domě,“ řekl

soucitně. „Co bych dal za to, aby se našel Kellyin únosce! Přišel

jsem se tě zeptat, jestli něco nepotřebuješ. Cokoliv. Jen řekni, a já

sedám na stroj a maţu pro to.“

„Snad bys mi mohl přivézt nějaké prášky proti bolení hlavy.

Celou noc jsem nespala a mám hlavu jak střep,“ řekla Pamela s

rezignovaným povzdechem.

„Chtěl bych ti říct něco, co by tě potěšilo, ale nic mně váţně

nenapadá. Jen, ţe tě mám opravdu rád, ty to víš, Pam. Tak já sedám

na tu svoji starou plechovku a za chvíli jsem tady.“

Pamela chvíli hleděla za odjíţdějící motorkou s prskajícím

výfukem a přemýšlela, kde je asi Kelly.

35

Tušila, ţe je stále naţivu.

Prostě to věděla.

Snaţila se ze všech sil vţít do sestřiných pocitů a ucítila v tu chvíli

intenzivní chlad a zoufalou beznaděj. Zároveň se jí zdálo, jako by jí

něco pevného svazovalo tělo a cítila se na okamţik jako zvíře

chycené v pasti.

Zalapala po dechu a propadla se do tmy.

Pamela otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Uvědomila si, ţe

leţí na chodníku a její hlava ţe spočívá ve Viktorově klíně.

„Co… co se stalo?“ podivila se.

„Našel jsem tě tady leţet na chodníku, myslím, ţe jsi omdlela,“

řekl jí Viktor se starostlivým výrazem ve tváři.

„Proč na mě pořád tak civíš?“ vyjela na něho Pamela, které náhle

ujely nervy.

„Prostě se o tebe bojím, to je všechno,“ řekl Viktor dotčeně.

Pamela se zarazila.

„Promiň, měla bych se ti asi omluvit, já jsem jen strašně vyděšená

z toho, co se včera večer stalo,“ přiznala se Pamela.

Snaţila se vstát, ale nakonec byla ráda, kdyţ jí Viktor pomohl na

nohy a doprovodil ji zpět do Robertsonovy vily.

Paní Robertsonová se jí ujala a dovedla zpátky do postele. Pamela

se tam stulila do klubíčka jako kočka a po prášcích od Viktora usnula

neklidným spánkem.

Nejprve se jí vybavil záţitek z dětství, kdy si jako malé hrály s

Kelly na mramorovém schodišti. Seděly obkročmo na velikém

koţeném kufru a s hlasitým pokřikem sjíţděly dolů jako na saních.

Pak se Kellyina tvář nějak záhadně protáhla a otvor jejích otevřených

úst se změnil v temné ústí jeskyně.

Pamele se zdálo, ţe je její mysl propojuje s vědomím starší sestry

a začala postupně vcházet i do jejího těla.

Cítila se omámená.

V polospánku cítila, jak se do Kellyiných a nyní i jejích končetin a

krku zařezávají chladná, zřejmě kovová pouta. Kolem byla strnulá,

zatuchlá tma naplněná podivným, povědomým pachem smrti a

zdálky k jejím uším doléhalo rovnoměrné odkapávání vody, podobné

tikání metronomu.

36

Pamela to vnímala, jako by byla všemu v té naprosté tmě osobně

přítomná.

Do snu jí zaznívala říkanka jejího mrtvého otce: „Princezně se

rozsypaly perly v zámku pod nebesy, padají dolů jako kroupy,

naplnily pole, lesy. První, druhá třetí…“

Najednou se ozvala tichá hudba a vše kolem naplnilo prudké

světlo bodající do očí jako dýky. Zdálo se, ţe tu je ještě někdo jiný…

Ozvalo se tiché šelestění, jak se blíţil pomalu k lůţku, na němţ

leţela bezbranná spoutaná Kelly. Pamela se snaţila rozhlédnut se

jejíma očima a uviděla vysoký prostor a kdesi nahoře ostré kuţele

krápníků.

„Jsem snad… v té jeskyni, do níţ nás zavedl Adam,“ hlesla

Pamela ze spánku. Snaţila se rozkoukat v prudkém světle.

Zdálo se, ţe kolem se rozkládá ona podzemní laboratoř, kterou

jejich parta objevila ve staré kosmické lodi pohřbené snad uţ před

tisíci lety. Tomu mohly nasvědčovat i horké bahnité gejzíry,

vystřikující z hlubin země.

Šelestění ustalo a povědomý zápach nepříjemně zesílil. Nad

Kellyiným spoutaným tělem se objevilo něco, co Pamelu naplnilo

intenzivním děsem a úţasem zároveň.

Chtěla vykřiknout, ale krk měla vyschlý jako duny pouště.

Zachroptěla.

Bytost, jeţ se tyčila nad nebohou Kelly, byla podobná obří,

pohybující se rostlině z průhledné tkáně, jako mají těla medúz. Ta

hmota ale byla kompaktnější, potaţená pevným obalem, z něhoţ

vybíhalo do stran několik silných úponků. Tělem bytosti probíhaly

drobné ţilky, v nichţ kolovala mléčně bílá tekutina. Zřetelně bylo

vidět veškeré vnitřní orgány, včetně třech pulsujících útvarů, které

zřejmě nahrazovaly srdce.

Náhle bytost začala pozvolna nabírat modrý nádech. Během

několika vteřin její obal zmodral jako indigo.

Začala se kolébavě pohupovat.

„Proboha! Co jsi zač?“ vykřikla Pamela ze spánku. Bytost se

zřejmě dorozumívala s okolním světem vibracemi. Podivné, Pamela

je zachytila. Přicházely v pravidelných vlnách.

První vlna, druhá, třetí… Po třetí začínala rozumět.

37

„Jsem dvoustá první odnoţ Ambeale, Itrun,“ sdělila jí ta podivná

rostlina.

Pamela si všimla, ţe se na jejím těle zřetelně rýsují dvě masivní

poupata. Z nich stoupal slabý piţmový zápach.

Bezmocná Kelly se začala zmítat v těsných poutech. Nepřestávala

ječet a častovat rostlinou kletbami, za něţ by se nemusel stydět ani

Bruce Willis.

Po chvíli zůstala v šoku zírat před sebe.

Pamela ze sna vykřikla: „Itrun… jmenuješ se přece Itrun? Pusť

Kelly z těch pout, prosím!“

Ambeale Itrun se zahoupala a vzala do jednoho úponku malou

trubičku. Dalším úponkem se dotkla lehce Kellyina břicha.

„Je mi to líto, ale musíme vypěstovat z jeho vlastního semene

vládce naší planety. Je to prvotní cíl.“

S tím sdělením roztrhla silným úponkem vřískající Kelly tričko a

zároveň dalším úponkem vzala ostrý předmět připomínající lékařský

skalpel.

„Ty hnusná, nelidská bestie!“ vykřikovala Kelly.

Rostlina, která si říkala ambeale, v jediné sekundě změnila barvu

z indigové na kontrastně oranţovou a výstraţně zvedla dlouhý slizký

kořen do výše.

38

IX.

Jediným rozmachem vnořila ambeale Itrun skalpel do kůţe na

Kellyině břiše. Kelly hrozně vykřikla a z rány jí vytryskla krev.

Pamela úplně cítila, jak Kelly stékají teplé pramínky po pokoţce a

zároveň zakusila čirý, nevyslovitelný děs.

Nepozemská rostlina přiloţila ke krvavé ráně trubičku, z níţ

vypadlo černé semeno. Pečlivě jej vnořila hluboko do rány na

Kellyině břiše.

Pamela se vzbudila, zalitá potem a prudce dýchala. Zdálo se to

všechno nemoţné, ale ten sen byl tak ţivý!

Ještě cítila intenzivní bolest v místech, kde snová ambeale vloţila

do Kellyina těla semeno, a jejích údů se zmocnil nekontrolovatelný

třas. Uvědomila si, ţe proţívá nervový záchvat.

„Ambeale, ambeale…“ znělo jí rozechvělou duší.

Hrůzná vidina pomalu přecházela v realitu.

Pamela kolem sebe uviděla pokoj naplněný sluncem a celý sen se

začínal vzdalovat. Přesto znala zcela přesně kaţdý jeho detail a

chtěla ihned zburcovat borgentownskou policii.

Pak si uvědomila, ţe jí jen stěţí budou věřit.

Musí spíše říci Adamovi, jestli by ji nezavedl k oné prokleté,

zapomenuté jeskyni. Vezme si sebou legálně drţenou pistoli svého

otčíma a osvobodí sama Kelly od té nezemské zrůdy. Věděla, ţe Jim

schovává zbraň v zásuvce nočního stolku.

Vyběhla na chodbu a řítila se k Adamově pokoji. Otevřela jeho

dveře dokořán a pak si uvědomila, ţe Adam je touhle dobou ve

škole. Prošla se po místnosti se staţenými ţaluziemi a velkou

hudební věţí. Zvědavě se dotkla malého kovového kufříku stojícího

39

na stole, vypadajícího jako příruční sejf.

Chtěla ho otevřít, ale byl zamčený.

Znovu pocítila řezavou bolest v břiše, aţ se jí tvář zkřivila bolestí.

Rozhodla se, ţe musí okamţitě za Adamem do školy.

Seběhla schodiště po dvou schodech a rozeběhla se směrem k

zastávce taxi. Nestál tam jediný vůz.

Pak se přece jeden s trochou promáčklým blatníkem vynořil zpoza

rohu a z jeho okénka se vyklonil muţ s plnovousem. Pamela se k

němu naklonila a ucítila, ţe jeho dech voní mentolem. Vypadal téměř

jako její otčím Jim, jen byl asi o deset let starší.

„Nasedněte si a jedem,“ řekl jí leţérně a nabídl jí tic-tac. Jen

odmítavě máchla rukou. „K Borgentownské střední Rychle!“ řekla.

„Ţádnej problém,“ řekl řidič, zařadil a vyrazili prudce po Boston

street směrem k Borgentown High School.

Pamela si celou cestu nervózně hrála s lemem svých ţlutých šatů a

myslela na to, co Adamovi řekne.

Ţe měla odporný sen a ţe musí okamţitě vyrazit s ní hledat tu

jeskyni? Bude před Adamem vypadat jako nějaký blázen.

Co kdyţ to byl opravdu jenom sen?

Nepřítomně vystoupila před školou z taxíku a málem zapomněla

zaplatit. Všimla s, jak její postavu v moderních šatech s úzkými

ramínky a asymetrickým výstřihem řidič přejel lichotivým pohledem,

ale tentokrát jí ani ten obdiv neudělal radost.

Doběhla k zavřené budově školy a zeptala se školníka Baileyho,

kde najde momentálně Adamovu třídu.

„Jseš dneska oblečená jako panenka, pročpak jdeš pozdě na

vyučování? Nějaké rande?“ škádlil ji školník. „Já vás holky mám

přečtený jako svoje boty.“

„Ne, pane Bailey,“ zaprotestovala ţivě Pamela.

„Jo takhle… ţe ty jsi ta Carsonovic holka? Tam z East Parku, co

se stala ta hrozná tragédie…“ rozkročil se školník na svých silných

nohách bývalého přeborníka těţké váhy v zápase.

„Jasně, ta vraţda se stala u nás,“ kývla Pamela nešťastně. Zdálo

se, ţe ji dnes kaţdý schválně zdrţuje, právě kdyţ má tak málo času.

„Promiňte, já strašně spěchám,“ řekla Pamela a vyrazila od skleněné

školníkovy kukaně po schodech nahoru.

40

Právě se všude po chodbě rozezněl zvuk zvonku. Začínala

přestávka. O chvilku později se ohlásil Viktor coby spíkr školního

rozhlasu. Jeho známý uštěpačný hlas se rozléhal dutě všude kolem

spěchající Pamely. Zaslechla, ţe Viktor slibuje schůzku na dnešní

odpoledne se známým borgentownským písničkářem Brianem

Scottem.

Zarazila se, protoţe Brianovy písničky opravdu milovala.

Náhle na druhé straně dlouhé chodby uviděla štíhlou postavu

Salome. Ačkoliv ji neměla nikdy příliš v lásce, vyrazila směrem k ní.

„Ahoj Sal, nevíš kde je Adam?“ zeptala se své rivalky. Salome se

rozmazleně zavrtěla a řekla, ţe Adam dnes vůbec nepřišel do školy.

„Potřebuju nutně najít tu jeskyni, ve které jsme společně byli. Je

to moţná otázka ţivota a smrti,“ vyklopila naráz znepokojená

Pamela. Pak Sal stručně vylíčila svou vidinu a podívala se tázavě do

její tváře.

„Já… nevím, co bych ti na to řekla,“ sklopila Salome řasy a

pokrčila rameny. „Snad bych ti i pomohla, ale opravdu nemůţu.

Moţná to časem pochopíš. Vím, ţe máš Adama ráda, nestojím ti

nijak v cestě, věř mi. Ale dobře si to všechno rozmysli, víc ti uţ

nemůţu říct.“

Pamela pochopila, ţe tu zbytečně ztrácí čas a ve zmatku se

rozběhla směrem k maličké místnůstce ve druhém patře, ze které

Viktor Marshall jako obvykle moderoval své školní rozhlasové

vysílání. Vpadla tam bez dechu.

„Co tu děláš, Pam?“ zakryl Viktor na okamţik mikrofon rukou a

pak se šibalsky pousmál. Ten jeho výraz uţ Pamela znala, ale neţ

stačila zareagovat, začal hlásit: „Právě je tu se mnou ve studiu

nejkrásnější dívka z Borgentownské střední Pamela Carsonová. Jistě

jste stejně rádi jako já a zahrnete našeho hosta dotazy…“

„Viky, já teď ze všeho nejmíň potřebuju odpovídat na přiblblý

dotazy ve tvý rubrice. Musím ihned najít tu jeskyni, ve který jsme

nedávno byli. Nevím, jak bych ti to vysvětlila, ale je tam moţná

Kelly a já jí prostě musím pomoct.“

„A teď pro všechny zamilované osvědčený hit od Madony…

nezapomeňte si dnes odpoledne naladit vaši oblíbenou stanici, to

vám všem radí Ţabák Viky. A jedem!“ moderoval dál pohotově

41

Viktor, stiskl tlačítko na mixáţním pultě a zadíval se konsternovaně

na Pamelu.

„Proč to teda neohlásíš na policii?“ zeptal se vykuleně.

„Protoţe nemám jediný důkaz, jen vlastní pocity. Ona tam je

spoutaná a dělají s í nějaké hrozné pokusy, já to vím, Viky. Jsou tam!

Jsou tam nějaký mimozemšťani…“

„Pam, jestli je to tak, vezmu svýho vlčáka a můţeme vyrazit, jen

co to tu odvysílám. Sám tam taky netrefím, ale on půjde po našich

stopách a zavede nás tam.“

„Ne, půjdem hned!“ vyštěkla Pamela. Chytla bránícího se Viktora

za límec a odtáhla ho od mixáţního pultu.

Doslova ho dovlekla ven k jeho zaparkované motorce a nasedla na

ni.

„Pam, co blázníš, musím domoderovat dnešní šot a odpoledne

mám schůzku s Brianem Scottem. Víš, co mi dalo práce, přesvědčit

takovou hvězdu, aby vystoupila v našem školním rozhlase?“

„Nech toho a jeď,“ píchla ho Pamela prstem do zad.

Viktor si rezignovaně povzdychl a nasedl na stroj. „Jak myslíš, ale

bude z toho jenom další průšvih,“ pronesl věštecky.

„Musíme napřed k nám domů. Vyzvednu si auto a Jimovu

pistoli.“

„Pam, ty uţ docela ztrácíš rozum, nejsme na divokým Západě!“

zděsil se Viktor upřímně. Ale jako obvykle, jen co pohlédl do

Pameliných zelenkavých, kočičích očí, udělal všechno, co si zrovna

vymyslela.

Prosvištěli School street a odbočili na silnici vedoucí k East

Parku. Za chvíli byli na místě.

„Já tu radši počkám, co kdyby byla doma tvoje matka. Víš sama,

jak ráda mě vţdycky vidí,“ zakřenil se Viktor a sundal si přilbu.

„Jsem hned zpátky,“ oznámila mu Pamela věcně a kráčela k bílé

bráně stráţící vchod do jejich vily jako nějaká středověká bašta.

Kvetoucí keře, matčina chlouba, se pohupovaly v mírném vánku a

jako obvykle touhle roční dobou zahlcovaly prostranství kolem

opojnou vůní.

Pamela vešla do vily, ve které právě probíhal úklid. Byla ráda, ţe

schodiště, včera ještě potřísněné Virginiinou krví je uţ čistě

42

vyleštěné a proběhla chodbou do loţnice rodičů.

Zašmátrala v šuplíku Jimova nočního stolku. Jeho pistole značky

Beretta tam leţela zasunutá pod nějakými časopisy a Pamela ji hbitě

skryla do kabelky. Potom se nenápadně vytratila zadním schodištěm.

Viktor uţ na ni čekal. Pamela nasedla za jeho záda a výfuk

motorky se rozkašlal.

Viktor nervózně několikrát přidal plyn a otočil se odhodlané

Pamele: „Máš?“

„Jo, mám Jimovu berettu. Víš co, radši si vezmeme moje BMW,

přece ten tvůj pes celou cestu nepoběţí, je váţně cvičenej?“

„Jo, dokáţe jít i po týden starý stopě. Tohle by mu nemělo dělat

potíţe, vţdyť ani nesprchlo a naše stopy by měl sledovat bez

problémů.“

Viktor opřel motorku o chodník. Vešli do garáţe k novému

BMW, nasedli do něho a prudce se rozjeli.

43

X.

Motor auta tiše předl a Pamela suverénně svírala volant, i kdyţ

měla řidičák teprve od minulého měsíce.

„O takové káře si můţu nechat jen zdát,“ řekl Viktor a lehce přejel

palubní desku rukou.

„Má automatickou převodovku, coţ mi vzhledem k mým

řidičským schopnostem vyhovuje,“ shodila své jezdecké umění

Pamela. „Nechceš řídit, Viky?“

„Ty bys mně k tomu váţně pustila?“ podivil se Viktor.

„Klidně,“ zatvářila se Pamela sebejistě, zabrzdila u krajnice a

vystoupila z vozu.

Viktor si přesedl a vzal lesklý volant do rukou. „Stejně pochybuji,

ţe to tou lesní cestou k jeskyni projedeme.“

„Kdo se bojí, nesmí do lesa,“ řekla Pamela rázně.

U domu Marshallových přibrzdili a Viktor vyběhl z auta pro

svého německého ovčáka. Za chvíli byl zpět a černý pes vyskočil na

zadní sedadlo. Začal očichávat ztuhlou Pamelu, která se velkých

zvířat bála.

„Neotravuj, Baku,“ odstrčil Viktor psovi čumák a zabouchl dveře

vozu. „Jedeme vyzbrojení jako trestní eskadra, tak doufám, ţe nás

nezavřou – buďto policajti, nebo psychiatři,“ řekl Viktor a ukázal na

velký lovecký nůţ, který si vzal sebou.

Sešlápl pedál a za pár minut se uţ hnali po silnici k Sleeplandu.

Viktor si pohvizdoval nějaký trhák od Pink Floyd a pak se rozhodl

rozveselit ztrápeně se tvářící Pamelu.

„Třeste se, Vetřelci!“

Pam se krátce usmála a odhodila vlasy z čela. „Teda Viky, tobě

44

snad rostou svaly, nebo co.“

Viktor se zamyšleně zamračil, aţ se mu udělaly na čele vrásky.

Pamelu napadlo, ţe je to docela pěkný. Pak si vzpomněla, ţe vlastně

podobnou grimasu dělá nevědomky i Adam.

„Ani nevíš, ţe uţ kvůli tobě půl roku chodím do posilovny,“ řekl

Viktor a upřeně přitom pozoroval asfalt dálnice.

Pamela nevěděla, co má na to odpovědět, a tak si také začala

potichu broukat nějakou melodii, která se jí právě zrodila v hlavě.

Zabočili a stále mlčeli. Teprve na lesní cestě se náhle vlčák Bak

vrhl na zděšenou Pamelu a olízal jí celý obličej. Po dalších minutách

jízdy lesem se spolu docela spřátelili.

Podvozek auta začal drhnout o výmoly a balvany.

„Dál to asi nepůjde. Úplně bysme ten auťák zničili,“ konstatoval

Viktor a tak všichni tři raději vystoupili.

„Myslím, ţe jsme jen kousek od místa, kde jsme byli s Adamem,“

ukázala Pamela prstem k pokroucenému vývratu vzdálenému několik

desítek metrů.

Vydali se směrem k němu.

Viktor vzal psa na krátké vodítko. „Záleţí ti hodně na Adamovi,

viď?“ zeptal se stroze.

„Nevím, co je ti do toho,“ prskla Pamela.

„Reaguješ jako kočka. Nic mi do toho není, jen se tak ptám.“ Pak

pohlédl na tu sklíčeně se tvářící křehkou bytost vedle sebe a dodal:

„Nebuď uţ smutná, Kelly se určitě nic nestalo, uvidíš. Moţná kaţdou

chvíli zavolá nějakej únosce, ţe chce výkupný. Víš, nejste zrovna

chudý a tohle se občas stává.“

„Kéţ bys měl pravdu,“ vzdychla si a otřela si rukou oči.

Zdálo se, ţe Viktor jí chtěl ještě něco říct, ale nakonec to raději

spolkl.

Cesta jim uběhla a najednou stáli u vývratu. „Jsme tady,“ hlesla

Pamela. „Odtud jsme minule vyráţeli k jeskyni.“

Viktor se snaţil navést vlčáka na stopu.

„Hledej, Baku, stopa!“ volal na něj hlasitě a černý vlčák čenichal

ostraţitě kolem. Náhle prudce vyrazil a vlekl Viktora za sebou.

Pamela jim sotva stačila.

Prodírali se křovinami a jako minule zabočili na stezku vedoucí

45

nad malým kaňonem.

Vlčák šel najisto a oba uvaţovali o cíli jejich cesty. Kaţdý trochu

jinak.

V Pamele byla malá dušička, a kdyby se nejednalo o sestru,

vydala by se nejraději okamţitě nazpátek. Setkání s tou hrůznou

snovou poloţivočišnou rostlinou Itrun ji děsilo, ale nedávala to na

sobě znát.

Kdyţ se blíţili k známé skalní stěně, zašmátrala v kabelce po

zbrani. Stoupala napjatě po příkrém svahu a pistoli svírala křečovitě

v ruce.

Náhle se ozval výstřel a rozezněl se ozvěnou po okolních skalních

sedlech.

Viktor se prudce obrátil a Bak začal zuřivě štěkat.

„Co se stalo?“ houkl Viktor na překvapenou Pamelu.

„To nic, jak jsem šplhala nahoru, zmáčkla jsem jen omylem

spoušť…“

„Vţdyť jsem si myslel, ţe se s tou bouchačkou ještě přizabiješ.

Prosím tě, dej to sem,“ sebral jí Viktor nesmlouvavě pistoli a zastrčil

si ji za pásek kalhot.

Uklidnil psa a všichni pokračovali v cestě. Nad nimi se tyčila

skalní stěna a oba následovali vlčáka aţ k ní. Tam, kde se ale minule

černal vchod do jeskyně, byla jen šedá hornina.

Pamela zoufale šmátrala po skále a nevěřila svým očím.

„Ten vchod tu musí někde být, Bak se musel splést a zavedl nás

jinam.“

„Pamelo, tenhle pes zvládl výcvik na výbornou, prostě nás zavedl

tam, kam mířily naše staré stopy. Nemohl se zmýlit, věř mi,“

rozhodil Viktor bezmocně rukama.

„Ten vchod tu někde musí být, musí…“ zoufala si Pamela. „Kelly

je někde tady a hrozně trpí, já to vím.“

Viktor jí utěšoval.

„Nedá se nic dělat. Víš co, já sem zajdu ještě jednou se svým

bráchou. Studoval policejní akademii, ale pak toho nechal. Jestli se ta

jeskyně prostě nepropadla do země, najdeme ji. Neboj se,“ vzal

Pamelu kamarádsky za ruku.

Pamela se na Viktora podívala s nadějí.

46

„Tak dobře, půjdeme, ale jen s podmínkou, ţe tu jeskyni s

bráchou ještě dnes najdete…“

V tom se zimničně otřásla a dolehl na ni další příval bolesti. Cítila

v sobě Kellyin utrpením zrychlený dech a před očima se jí udělaly

mţitky. Cítila, jako by se jí něco v podbřišku pohnulo a začalo růst v

jejím těle. Černé semeno z jejího snu nabobtnalo lidskou krví a

začalo pomalu, pomaličku zapouštět kořeny do Kellyina chvějícího

se těla.

Roklinou se ozval Pamelin nelidský výkřik. Viktor jí ihned

přispěchal na pomoc. Mířil pistolí do okolních houštin a vyjeveně se

ptal, co se stalo, kdyţ neviděl ţádného útočníka.

Pamela se zapotácela a v mysli zřetelně uslyšela Kellyino

zachroptění: „Jsou všude mezi námi!“

Musela na ten zoufalý výkřik myslet celou cestu, kdyţ se opřená

do Viktora vracela k autu.

47

XI.

Pamele se na čerstvém vzduchu udělalo o něco lépe. „Nějak mi

vyschlo v krku,“ řekla a smutně si povzdychla.

Viktor se na ni podíval nesměle přes skla brýlí: „Co kdybych tě

pozval na jednu kolu?“

„Myslím, ţe kola s ledem by mi teď bodla,“ usmála se Pamela.

Na zpáteční cestě se zastavili v motorestu Truck 76.

Uvnitř bylo zakouřeno a panovala tu uvolněná atmosféra.

„Pusť tu naši, o nekonečný cestě před náma,“ zachraptěl zřejmě

řidič kamionu na chlápka u hrací skříně a nasadil si klobouk do čela.

Pamela se posadila u stolku nedaleko kulečníkového stolu. Viktor si

sedl naproti ní a nervózně si odkašlal.

„Nevím, jestli to byl nejlepší nápad, jít právě sem. Jak se tak

dívám, jsou tu dost drsní chlápci a jestli nás začnou obtěţovat,

nevím, co s tím právě já udělám.“

„Zbytečně se nepodceňuj, Viky,“ udělala na něho Pamela oči, aţ

Viktor nadskočil na ţidli.

Číšník k nim sebevědomě, „přitančil“ a zeptal se protáhlým

hlasem, co si dají. Pamela odpověděla, ţe jen dvakrát kolu s ledem a

on zase sebevědomě odplul pryč.

„Máš rád bráchu, viď?“ naklonila se k Viktorovi přes stůl.

„Je to uţ odmala můj vzor,“ přikývl a srovnal si lenonky na nose.

„Správnej řízek, co chtěl bejt vţdycky policajtem a brával mně jako

malýho kluka na sportovní zápasy. Chtěl bych bejt jako on, nedělá si

s ničím problémy,“ vyprávěl Viktor.

„A co ty, čím jsi chtěl být ty?“ zeptala se Pamela stále ještě ne ve

své kůţi.

48

„Boxerem. Trapný co? Při mý postavě…“ pousmál se trpce

Viktor.

Náhle se za jeho zády objevil ten chlápek v klobouku. Trochu se

potácel a křikl na Viktora opileckým hlasem: „Sbalil jsi senzační

kost, mladej. Pozvu vás oba na panáka, mám dneska narozeniny.“

Pak, kdyţ si ho nikdo nevšímal, došel k Pamele a začal ji tahat za

zápěstí od stolu. „Pojďte, slečno, napijeme se spolu!“ hulákal

rozjařeně. Ta se bránila a Viktor, zřejmě pod vlivem řečí o boxerech,

se prudce vymrštil a ubalil opilci jednu pěstí.

Chlápek sebou praštil a překulil se na záda jako veliký chrobák.

Zamrskal vztekle nohama ve vzduchu, pak vstal a s krví podlitýma

očima šel pomalu směrem k Viktorovi, zděšenému vlastním návalem

odvahy.

„Tak tobě se zachtělo přerazit nos Skunkovi Billymu,“ rozmáchl

se ten chlap svou medvědí tlapou ve vzduchu. „Tumáš!“

Viktor hbitě uskočil stranou a oba se začali honit okolo

kulečníkového stolu. Viktor to postřehl, protáhl se pod kulečníkovým

stolem a uháněl za ní. Nevyměřil si to ale přesně a narazil vší silou

do velkého věšáku. Ten se naklonil, Viktor uklouzl a prorazil hlavou

sklo vchodových dveří.

Číšník mu přispěchal na pomoc, vzal ubrousek a začal Viktorovi

stírat pramínek krve, prýštící mu z rány nad okem. „Copak se nám to

stalo, hrajem si na kaskadéra, nebo co?“ zašišlal na Viktora. Ten se,

sotva trochu otřásl u úleku, vytrhl z číšníkovy náruče a zmizel ven.

Pamela na něho nevěřícně zírala a pak zakroutila hlavou:

„Nevěděla jsem, ţe jsi takovej divoch. Uţ s tebou, Viky příště nikam

nepůjdu a hotovo.“

„Nezapomeň, ţe to byl tvůj nápad,“ řekl Viktor a hladil si

poraněné čelo. „Nejhorší je, ţe jsem tam uvnitř ztratil brejle a teď

jsem slepej jako netopýr.“

„Bez brejlí vypadáš o něco líp, tak si to tak neber,“ odsekla

Pamela a s leknutím se obrátila. Za ní se vynořil dlouhý stín snědého

muţe v koţené vestě. Oba mu sahali sotva k ramenům.

„Nebojte se, jdu jen k svýmu auťáku. Já vás neukousnu,“

zachechtal se bujaře zděšení.

„Docela jsem se tam v baru pobavil,“ dodal a poplácal Viktora po

49

ramenou, aţ to s ním házelo.

Jeli domů, Viktor něco mlel, ale Pamela ho příliš nevnímala,

protoţe myslela ustavičně na Kelly a na svou otřesnou vidinu.

Hlavou jí zněl Kellyin výkřik, „Jsou všude mezi námi“ a přemýšlela,

jestli se to týká těch odporných mimozemských rostlin, měnících

svou barvu. Neţ se vzpamatovala, byli na místě.

„Doprovodím tě domů,“ nabídl se Viktor, ale Pamela ho mrzutě

odbyla. Odcházel tedy pomalu na opačnou stranu do Boylstonu,

čtvrti, kde bydleli většinou lidé středních vrstev v menších domcích

se zahrádkami. Pamela se za ním ještě ohlédla a viděla, jak teniskami

odkopává z cesty malé kamínky.

Kdyţ došla k jejich vile, všimla si, ţe v matčině oblíbeném

salónku se svítí a uvědomila si, jak je pozdě, a ţe vlastně neměla

vystrčit nos z domu. Tušila, ţe na ni čeká průšvih. Ale zároveň cítila,

ţe by matka mohla mít nové zprávy o Kellyině únosu a s tou

myšlenkou rychle pospíchala domů.

50

XII.

„Jsi nezodpovědná malá holka a ne dospívající ţena. Nemůţu se na

tebe v ničem spolehnout,“ zahrnula paní Carsonová Pamelu

rozzlobenými výčitkami. „Kde jsi vůbec celý den byla?“

„Byla jsem hledat Kelly, mami. Ale nepodařilo se mi to,“ pípla

Pamela provinile. „Nechtěla jsem ti přidělávat starosti, fakticky.“

„Máš domácí vězení,“ řekla paní Carsonová přísně, ale hned

vzápětí svou dceru objala a řekla jí: „Mám teď jenom tebe, zlato.

Nesmíš mě víc trápit. Sama víš, ţe nám to s Jimem v poslední době

moc neklape a vlastně se tu od Kellyina únosu ani neukázal. Jen

telefonoval z Las Vegas, ţe mi dá číslo na jednoho špičkového

soukromého detektiva a ţe přiletí, hned jak bude moci.“

„Já vím, mami,“ přitiskla se k ní Pamela a do očí jí vhrkly slzy.

„Já vím, promiň.“

„Mluvila jsem dnes dvakrát s policejním náčelníkem Hurstem. Je

to něco úděsného, Pam,“ pokračovala paní Carsonová. „Uţ jsem

volala jedné soukromé agentuře, aby nám poskytli ochranu na

nejbliţší dobu.

Kromě toho se tu motají i policajti, protoţe čekají na případný

telefonát od Kellyina únosce. Jsou ve vedlejším pokoji u aparátu.

Stalo se tu něco tak neuvěřitelného, ţe bychom snad měli mít

právo na policejní ochranu. Pamelo… Virginiina hlava, jak mi řekl

Hurst, nebyla uříznutá, jak jsme se všichni domnívali. Zdá se to

nepravděpodobné, ale její smrt nastala tím, ţe jí někdo hlavu doslova

ukroutil! Policisté nevědí, jak by to vůbec šlo provést, ale podle

lékařských znalců je to tak.“

„To přece… to není moţný…“ vydechla Pamela se strachem v

51

hlase.

„Logicky vzato to moţné není bez technického vybavení, ale

skutečnost je taková, ţe jí někdo hlavu utrhl a odhodil ubohou

Virginii z cesty, protoţe mu prostě zřejmě překáţela v Kellyině

únosu.

Holčičko moje, tohle je prokletý dům!“

„Mami,“ špitla Pamela tiše.

„Navíc mně dnes neustále obtěţovali na kaţdém kroku reportéři,

nestačila jsem před nimi utíkat. Jsou tak necitliví k lidskému utrpení!

I z takové tragédie, jaká se stala nám, by nejraději vytěţili senzaci.“

„A Kelly?“ zeptala se Pamela s nadějí v hlase. „Ozval se její

únosce?“

Matka jen zachmuřeně zakroutila hlavou.

„Moţná… moţná ji unesly mimozemské rostliny,“ řekla Pamela

po krátké odmlce. „Zdálo se mi, ţe jí zasadily do těla černé semeno a

to teď bují a roste v jejím stále ještě ţivém těle.

Zdálo se mi, ţe Kelly nevyslovitelně trpí a dokonce jsem pocítila

na pár okamţiků její bolest. Omdlela jsem. Proto jsem jí šla hledat,

mami…“

Matka na Pamelu tvrdě pohlédla.

„Víš, jak mám o Kelly strach a ještě mně děsíš podobnými

nesmysly. Začínáš být stejná jako tvůj otec.“

„Táta byl přece fajn, miloval nás a udělal by pro nás všechno na

světě! Ne jako Jim!“

„Neměla bych ti tohle asi říkat, ale to bude tím, ţe si na svého

otce příliš nepamatuješ, Pam. Umřel, kdyţ vám s Kelly bylo šest let.“

„Ne, náš táta byl ten nejlepší táta na světě!“ vykřikla s pláčem

Pamela a běţela do svého pokoje. Tam se zamkla a jejími rameny

začaly otřásat vzlyky.

Napadlo ji, ţe zavolá Adamovi. Nebyl ale ještě stále doma, jak jí

sdělila paní Robertsonová, a tak vyťukala telefonní číslo na Viktora.

Sluchátko zvedl naštěstí on.

„Pam, co je ti, proboha?“ zeptal se zděšeně, kdyţ uslyšel její

plačtivý hlas.

„Viktore, já se cítím tady v tý naší obrovské vile tak opuštěná,“

vzlykala Pamela.

52

„Já bych za tebou zaskočil, ale víš, ţe si tvoje matka nepřeje,

abych k vám chodil,“ odpověděl jí Viktor něţně.

„Viky, jsi můj jediný opravdový kamarád, nevím, co bych si bez

tebe počala,“ škytla Pamela.

„Mám tě moc rád, Pamelo,“ hlesl Viktor a pak se odmlčel.

Pamela se mezitím poněkud uklidnila.

„Šel tvůj brácha hledat Kelly do těch skal?“ zeptala se poněkud

klidněji.

„Vzal si s sebou Baka a hned vyrazil. Řekl jsem mu, ţe je to tvoje

sestra a ţe tě miluju. Brácha by nás v tom nikdy nenechal. On ji

najde, uvidíš. Jestli tam teda je.“

„Ty mi nevěříš, Viktore?“ zeptala se Pamela zoufale.

„To víš, ţe ti věřím. Všechno bude zase jako dřív. Moc si to přeju,

abys byla zase šťastná a smála se jako kdys. Víš, Pam, ty se moc

krásně směješ.“

„Díky, Viky,“ řekla Pamela a zavěsila.

Vyšla na chodbu a tam málem vrazila do otylého policisty, který jí

kráčel naproti.

Lekla se ho.

„Promiňte, nerad jsem vás vyděsil,“ řekl stroze. „Jmenuju se

Cross. Přišel jsem vás poţádat, abyste pokud moţno neblokovala

telefonní linku. Pro případ, ţe by volal únosce vaší sestry, chápete.“

„Jistě,“ přikývla Pamela a zadívala se do země. „Ale on nezavolá.

Moji setru totiţ uneslo něco mnohem horšího, nějakej mimozemskej

organismus. Našli jsme s partou kamarádů v jedný jeskyni něco, co

vypadalo jako prastará kosmická loď zalitá lávou do skály. Uvnitř

jsme objevili nějakou laboratoř a myslím, ţe právě v té teď Kelly je.

Dnes odpoledne jsem byla se svým přítelem tu jeskyni hledat, ale ta

zmizela…“

Pamela pohlédla tázavě na Crosse. Policista se tvářil naprosto

nechápavě a pak ji vzal jemně za rameno.

„Slečno, myslím, ţe jste utrpěla váţný šok a potřebujete pár dní

odpočinku, moţná i konzultaci s nějakým lékařem. Jestli chcete,

zařídím to.“

„Ne, mně váţně nic není,“ bránila se Pamela vehementně a

setřásla policistovu ruku ze svého ramene.

53

„V tý jeskyni ţijou tvorové, který připomínaj obrovský pijavice.

Moţná přiletěli kdysi dávno v tý kosmický lodi společně s

ţivočišnejma inteligentníma rostlinama, který si říkaj ambeale. Jedna

z těch pijavic stáhla mou kamarádku pod vodu podzemního jezera a

málem ji zabila. Můţete se na to zeptat mejch kamarádů, byli jsme

tam spolu,“ přesvědčovala Crosse a dokonce doběhla do pokoje a

napsala mu telefonní číslo na Adama, Salome a Viktora.

Viktorovo číslo napsala jako poslední.

„Ověřím si to,“ odtušil policista nevzrušeně a odkráčel chodbou

pryč.

Pamela prošla ze svého pokoje do útulné koupelny provedené ve

slonovinové barvě a bledě modrý vyšívaný ţupan jí sjel z ramen na

podlahu vykládanou mramorovými dlaţdicemi.

Vstoupila do sprchy a pustila si vlaţnou vodu. Kapičky se jí

perlily na opáleném těle a ona se snaţila zapomenout na děsivé

události posledních dní.

Náhle ji zkroutila křeč, šířící se vlnovitými návaly celým jejím

tělem. Zasténala a začala se svíjet bolestí. Před jejím duševním

zrakem se objevila Kellyina tvář.

Málem ji nepoznala.

Kelly měla zarudlý, napuchlý obličej a její vlasy byly téměř úplně

šedivé. Zbělaly nesnesitelným utrpením, ale ještě stále ţila, i kdyţ se

jiţ téměř podobala mrtvole. Kůţe na jejím těle byla svraštělá a

sedmnáctiletá Kelly vypadala nejméně na šedesát let. Z úst jí

neustále vycházelo nesouvislé chroptění.

Nad jejím splasklým tělem se tyčila zatím zhruba tak šest stop

vysoká ambeale, ţivící se kořeny z jejího těla, a zrůdně se nad ní

pohupovala. Kellyiny údy byly ale pevně spoutány, takţe se nemohla

ani hnout, a stejně by nemohla setřást toho hrozného predátora,

protoţe jeho kořeny byly spojeny s jejími vnitřnostmi.

A jeden, hlavní kořen prorůstal neustále dnem i nocí pomalu

míchou k jejímu mozku.

Pamela začala zděšeně kvílet a stulila se na zemi ve sprše jako

lidské embryo.

„Kelly, Kelly,“ opakovala neustále dokola a její slzy se mísily s

kapkami ze sprchy.

54

Ještě nikdy jí nebylo hůře. Cítila jen na pár krátkých chvil sestřino

utrpení, neboť s ní, a to bylo jisté, byla stejně jako v dětství smyslově

propojená.

A v těch několika krátkých okamţicích se jí zdálo, ţe zemře

bolestí, nebo zešílí.

55

XIII.

Mohlo to trvat hodinu nebo spíš dvě, neţ se Pamela vypotácela ze

sprchy. Byla bledá a ve tváři jako by o několik let zestárla.

Na její dveře někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla stále v jakémsi transu.

Do pokoje nakoukl policista Cross. „Přišel sem se na vás ještě

podívat, slečno Carsonová.“ Tvář se mu stáhla obavami. „Zavolám

asi lékaře, vypadáte s prominutím hrozně,“ řekl Pamele vlídně.

Pamela na něho pohlédla prázdnýma očima a zeptala se:

„Ověřoval jste si tu záleţitost s jeskyní?“

„Ano, slečno, ověřil jsem si to u dvou z vašich přátel. Oba shodně

vypověděli, ţe jste sice vlezli do nějaké jeskyně zkoumat kresby

pravěkých lidí, ale o ţádné laboratoři, nebo dokonce kosmické lodi

prý nic nevědí. Je mi líto.“

Pamela vytřeštila oči. „Proč to zapírají, proč?! Jsou všude mezi

námi a neustále nás sledují!“

Cross se zatvářil soucitně.

„Moţná, ţe by vám pomohla nějaká specializovaná psychiatrická

klinika. Vaše matka moţná ani neví, jak váţně jste nemocná. Řeknu

jí to… nějak taktně. Zavolám okamţitě lékaře. Hlavně si lehněte a uţ

vůbec nevycházejte z pokoje.“

Dveře za Crossem zaklaply a Pamela začala horečně přemýšlet.

Zavřou jí na nějaké klinice a ona se uţ odsud nikdy nedostane ven.

Otčím Jim bude rád, ţe ji má z krku, a nechají ji tam. Moţná, ţe jí

jednou ročně přijde přání k vánocům napsané na křídovém papíře s

hlavičkou s lilií, který pouţívala odjakţiva její rodina.

Zpanikařila a vyběhla ven z pokoje jen v koupacím plášti.

56

Plíţila se podél stěn, aby ji nikdo neviděl.

U jedné z místností byly pootevřené dveře a uvnitř zahlédla tři

policisty s bouchačkami v koţených pouzdrech. Bavili se o

posledním zápase v americkém fotbale.

Pamela proběhla nepozorovaně kolem a stejně rychle seběhla i po

mramorovém schodišti dolů k masivním vchodovým dveřím.

Vyběhla ven do tmy a utíkala po cestě pryč od jejich vily.

Chvílemi se ohlíţela, ale kdyţ ji nikdo nepronásledoval, zpomalila

a zahnula za nejbliţší roh. Tam se popadla za hruď a prudce dýchala.

Celá situace jí připadala šílená, ale uţ se rozhodla, ţe na

psychiatrickou kliniku nechce za nic na světě a pokračovala proto po

chvilce opět v cestě.

Kam šla?

Sama nejprve nevěděla, jen chtěla být co nejdále od policisty

Crosse, který jí tak vylekal, a jeho psychiatrů, kteří by ji chtěli

uvěznit.

Teprve kdyţ doběhla na Boston street, se znovu zastavila a začala

přemýšlet, kde se vlastně ukryje.

Zdálo se jí, ţe ji její kamarádi zradili, kdyţ zapřeli nález v té

prokleté jeskyni.

Připadala si ztracená.

Moment, Cross říkal, ţe si to ověřoval u dvou z jejích kamarádů.

Třetí číslo patřilo Viktorovi Marshallovi. Ne, ten by ji nikdy nezradil.

Půjde tedy k němu.

Nad Pamelinou hlavou se klenula nekonečná klenba hvězd letního

nebe. Viděla malý i Velký vůz a uvědomila si, ţe moţná tam

odněkud, z těch netušených dálek přilétly na Zem nestvůrné ambeale,

aby ničily a zabíjely.

Desítky případů, kdy našli policisté lidské mrtvoly s vyhřezlými

střevy, byly připočítávány na vrub různým sektám, zatímco to moţná

byla práce právě těchto nelítostných mimozemských organizmů,

které se rozmnoţují semeny zapuštěnými dovnitř lidského těla…

Pamela se otřásla hrůzou a pokračovala v cestě.

Téměř v půl dvanácté došla pěšky aţ do Boylstonu, pod ztemnělá

okna malého domku Marshallových.

Neměla nejprve odvahu zazvonit.

57

Po chvíli dům obešla a všimla si, ţe v jedné z místností se stále

ještě svítí. Sebrala tedy odvahu a stiskla zvonek.

Z okna vykoukla paní Marshallová. Snaţila se zahlédnout ve tmě,

kdo to přišel.

„Ralphe, to jsi ty?“ zavolala dolů.

„Ne, to jsem já, Pamela Carsonová,“ ozval se nejistý Pamelin

hlas.

Paní Marshallová se sice divila, ale hned seběhla dolů otevřít.

„Myslela jsem, ţe to jde můj starší syn se psem. Pojďte dál,“

přivítala Pamelu a uvedla ji dovnitř. Na sobě měla černé domácí šaty

s rudými vlčími máky, malý prošedivělý drdůlek na temeni hlavy a

stejně jako Viktor se na svět dívala přes silná skla brýlí.

„Pojďte dál, slečno Carsonová,“ opakovala Viktorova matka

srdečně.

„Opravdu mohu dovnitř?“ zeptala se bledá Pamela. „Vím, je uţ

pozdě, skutečně vás neruším?“ hlesla vyčerpaně.

„Nevím, co vás sem přivádí, ale u nás jste kdykoliv vítána. Moc

obdivuji vaši matku, která řídí naši společnost. Říkám naši, protoţe v

administrativní síti firmy Hermes pracuju uţ víc neţ dvacet let.

Skoro od jejího počátku. Ale s tím vás asi jen zbytečně unavuju.“

„Prosím, paní Marshallová, budu strašně ráda, pokud mi budete

říkat Pam,“ pokusila se o zemdlený úsměv.

„Pozvu tě teď, Pam, hezky nahoru a postavím na silnou kávu.

Myslím, ţe máš velké trápení, můţeš si se mnou o všem promluvit

jako se svou přítelkyní. Zapomeň, ţe jsem Viktorova matka. Myslím,

ţe potřebuješ mluvit s někým rozumnějším, neţ je náš Viktor. S

někým, kdo ti můţe vzhledem ke svým ţivotním zkušenostem lépe

poradit.“

„Děkuji,“ pípla Pamela a trochu se uklidnila.

Paní Marshallová byla jako balzám na její rozjitřenou duši a

Pamela jí začala všechno pěkně od začátku vyprávět.

„Nezlobte se, ţe vás s tím zdrţuju uprostřed noci, ale mám tak

zoufale málo přátel a ti, kteří mi zbyli, mně tak shodili před

policistou Crossem, ţe vypadám jako úplný blázen.“

„Pam, jak se tak na tebe dívám, jsi naopak krásná a rozumná

mladá dáma. Jestli jsi viděla v té jeskyni kosmickou loď, jistě tam

58

někde musí být. Věřím ti to, jakkoli je hrůzné to, co mi tu vyprávíš.

Přesto, utíkat z domova není nejrozumnější. Potřebuješ si jen pár

dní v klidu odpočinout, to je všechno.

Teď spolu zavoláme tvojí matce, aby o tebe neměla strach, a

uvidíš, ţe se to vyřeší. Moţná, ţe to s tou psychiatrickou klinikou

bylo jen nedorozumění. Řekla bych, ţe jsi naprosto v pořádku, na to

nemusím být psychiatr. Věř mi.“

Do dveří nakoukl ospalý Viktor.

„Jé, Pam, to jsi ty,“ řekl radostně. Pak se mrkl na hodinky a

podíval se na svou matku.

„Ralph se ještě nevrátil?“

„Ne, sama se tomu divím. Vyrazil k večeru se psem a ani mi

nehodlal sdělit, kam jde. Myslím, ţe byste mi vy dva měli něco říct.“

„Ralph šel do těch jeskyní hledat Kelly. Za to můţu já,“ sklopila

Pamela hlavu.

„Snad se mu nic nestalo,“ strachovala se paní Marshallová.

„Neboj se, mami, Ralph se jen tak nedá,“ řekl Viktor rezolutně.

Paní Marshallová přešla na jiné téma. „Zavoláme společně,

Pamelo, tvým rodičům, ţe jsi v pořádku.“

„Jen mámě, Jim není můj otec. A stejně by mu to bylo jedno, i

kdyby byl náhodou doma,“ hájila se Pamela.

„Dobře,“ pohladila ji paní Marshallová po zlatém vodopádu vlasů

a vyťukala číslo do vily Carsonových.

Měla opravdu značné diplomatické schopnosti, neboť paní

Carsonovou za krátkou chvíli přesvědčila, aby u ní Pamelu nechala

do rána, ţe se o ni postará, jak bude moci, a potom ţe si ony dvě

spolu můţou promluvit.

Paní Carsonová chtěla nejprve poslat pro Pamelu limuzínu. Ale

pak jen tiše naslouchala dobrým radám paní Marshallové a v duchu

si říkala, jestli někde neudělala chybu, kdyţ se Pamela svěřuje raději

cizím lidem neţ své matce.

Povídali si potom všichni tři aţ do rána a rozebírali všechny

alternativy nenápadného příletu mimozemských bytostí. Vzpomněli

si na nedávnou záři nad Borgentownem a Pamela jim řekla i o

záhadném krystalu, který vylovila z bazénu.

Paní Marshallová se nestačila divit.

59

Ale ještě více ji znepokojovalo, ţe uţ začínalo svítat a její starší

syn Ralph se ještě stále nevrátil ze své výpravy do jeskyní za

Sleeplandem.

60

XIV.

Bylo uţ sedm hodin ráno a po Ralphovi Marshallovi nebylo ani vidu

ani slechu.

V půl osmé nervózní paní Marshallová zatelefonovala na policejní

stanici a oznámila jeho zmizení někde ve skalách za Sleeplandem.

Potom dlouho mlčela a nakonec si sundala brýle a promnula si

zarudlé oči.

„Je na čase, abys jela domů, Pamelo. Připravím ti snídani a pak tě

tam Viktor hodí, jestli ti to vyhovuje.“

Pamela souhlasně přikývla.

Snědla kousek bagety, vypila čaj a paní Marshalová jí půjčila svůj

tmavě hnědý kostým, aby nemusela jet domů v ţupanu.

Nasedli s Viktorem na prskající suzuki a vyrazili k East Parku 46.

„Máš senza mámu!“ křikla Pamela ze zadního sedadla motorky na

Viktora.

„Coţe?“ snaţil se Viktor přehlušit ten rámus.

„Ţe bych chtěla mít takovou mámu, jako ty,“ svěřila se mu

Pamela.

„Tvoje máma je taky fajn. Máte na sebe jenom málo času, protoţe

neustále pracuje,“ ozval se od řídítek Viktor.

„Je hezké, ţe to o ní říkáš zrovna ty, kdyţ sám víš, jak o tobě

občas mluví,“ namítla Pamela zachmuřeně.

Viktor uţ na to nic neřekl.

K všeobecnému překvapení jim vyšla Pamelina matka po cestě

vstříc. Ruce měla sloţené na prsou a byla starostmi schoulená do

sebe.

„Ahoj Viktor,“ pozdravila toho trochu hubeného kluka v

61

rozdrbaných dţínových kraťasech. Bylo to vůbec poprvé, co jej

nějakým způsobem vzala na vědomí.

Viktor se mile pousmál. „Vezu vám vaši princeznu, paní

Carsonová.“

Sedl na motorku a zase odfrčel pryč.

„Pam, chtěla jsem ti jen říct, ţe nás to společné utrpení, alespoň

mi to tak připadá, spíše rozděluje. Asi by nás mělo spojovat, ale

rozděluje nás. Zůstali jsme, teď uţ si to přiznám, jen my dvě. Ty a já.

Jim je k ničemu. Včera večer jsem mu volala, ţe podávám ţádost o

rozvod. Řekl, ţe ihned přiletí, ale… uţ je myslím pozdě na nějaké

omluvy. Zachoval se jako sobec, kdyţ s námi nebyl po té vraţdě,

dokonce s námi ani nečeká na ten prokletý telefonát od neznámého

únosce. Jsem asi taky nemoţná máma. Chtěla jsem jen…“ hlas paní

Carsonové se zlomil a ona odcházela sklopenou hlavou k vile.

„Mami,“ vydechla Pamela, ale neměla sílu doběhnout ji a

popovídat si s ní.

Ke všemu se ještě ve vchodové bráně objevil Jim v kouřovém

obleku s modrými prouţky a snaţil se najednou chovat jako vzorný

otec.

„Ahoj, kotě,“ pozdravil Pamelu jako by nic a hnal se za svou

ţenou.

Ta se s ním začala hádat před okounějící policejní hlídkou. Bylo

vidět, ţe se ji Jim snaţí uklidnit a oba po chvíli zmizeli v domě.

Pamela si byla jistá, ţe se spolu zase usmíří. Podobné výstupy se

čas od času mezi nimi vyskytovaly a matčina ţádost o rozvod byla uţ

také obehraná písnička. Uvědomila si, ţe je jí to v podstatě jedno.

Pamela následovala rodiče, kdyţ se za ní ozval známý hlas:

„Nazdar, Pam!“

Obrátila se a uviděla, jak k ní směřuje Salome oblečená do

poloprůsvitných růţových šatů. Podivila se, co jí ještě můţe chtít po

té zradě, které se na ní včera s Adamem dopustili. Zapřením nálezu v

jeskyni z ní před policistou Crossem udělali úplného blázna.

Zamračila se.

„Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ usmívala se Salome vstřícně.

„Všem ve škole chybíš, fakt. Mám tě od nich pozdravovat, ţe vám

drţí palce, aby to s Kelly dobře dopadlo.“

62

„Řekni mi, Salome, proč jsi řekla Crossovi, ţe nevíš o ţádný

kosmický lodi, o ţádný laboratoři, kdyţ jsi v té jeskyni sama málem

přišla o ţivot!“ rozčilovala se Pamela.

„Pam, kdyţ se mně na to ptáš takhle, tak prostě nevím,“ odtušila

Salome a ladně přikráčela blíţ.

„Pozveš mně dovnitř?“ zamrkala hustými řasami a vzala Pamelu

pod paţí.

Pamela z ní přes citrusový sprej opět ucítila tu slabou piţmovou

vůni, která jí něco neblahého připomínala. Neuměla si ale vybavit,

co.

Zašli společně do vily a zamířili nahoru do Pamelina pokoje. Tam

Salome usedla ledabyle na pohovku a dala nohu přes nohu.

„Sedíš mi na novém kompletu od tety Joan z Bostonu,“ řekla

Pamela mrzutě.

Salome se vymrštila a nevěřícně zírala na komplet pod sebou.

„Jaký komplet?“ zeptala se nelogicky a stále se dívala jakoby do

prázdna před sebe.

„No přece ten fialový, co na něm celou dobu dřepíš,“ řekla

Pamela uţ opravdu naštvaně.

„Jo tak,“ pokrčila Salome rameny a sedla si raději do křesla.

„Promiň.“

„Viděli jste se s Adamem?“ zeptala se Pamela se špatně

skrývanou ţárlivostí v hlase. „Ţe ani nezavolal.“

Salome se rafinovaně usmála. „Uţ jsem ti jednou říkala, ţe já po

Adamovi nejedu, něco si namlouváš. Viděla jsem ho a pozdravuje tě,

má teď ale moc práce. Prý ţe tě líbá a tak.“

Salome přejela nespokojeně očima stolek před sebou a pak se

zeptala: „Nemáš něco k pití? Nejraději jen nějakou pramenitou vodu

bez těch umělých sladidel.“

„To nemám, jen tonik nebo tak. Celý dům je vzhůru nohama a na

nákupy nikdo moc nemyslí. Počkej, já se dojdu zeptat.“

Pamela se za chvíli vrátila se dvěma sklenicemi, protoţe bylo

opravdu nesnesitelné dusno. S údivem si přitom všimla, ţe křišťálová

váza, v níţ stály květiny, je nyní zcela prázdná.

Přísahala by, ţe ještě kdyţ odcházela, v ní byla voda, ale ten

nápad, ţe ji Salome mezitím všechnu vypila, připadal i jí příliš

63

praštěný. Asi se musela zmýlit, ale přesto si Salome podezřívavě

prohlíţela.

Zdála se jí nějaká divná.

Z balkonu u protější místnosti, kterou obsadili dva policisté

čekající na telefonickou zprávu od Kellyina únosce k nim dolehl

tlumený rozhovor.

Pamela se zarazila, kdyţ zaslechla jméno „Robertson“ a tiše se

připlíţila blíţe k pootevřenému oknu.

„Já ti říkám, ţe to musí být nějaký omyl,“ rozčiloval se první

policista. „Není to moţné, protoţe rodina Robertsonových je úplná a

vůbec nic jim neschází. Náčelník Hurst to sám nechával ověřit.“

„Tady mluví fakta,“ oponoval mu druhý policista. „V našem

městě musí řádit nějaký maniak. Nejprve ta brutální vraţda přímo v

tomhle domě, a teď tohle. Místo toho, aby chlapi od nás našli ve

skalách pohřešovaného Ralpha Marshalla, našli něco úplně jinýho.

Nejprve prolezli několik větších i menších jeskyň, ale

bezvýsledně, přestoţe pohřešovaný se měl do jedné z nich vypravit.

Místo toho najdou na zapadlé lesní cestě odstavené auto s poznávací

značkou patřící rodině Robertsonových. A to nejlepší na konec, víš

co bylo uvnitř?“

„No, pokud vím, tři mrtvoly s kruhovým otvorem v lebce ve

značném stadiu rozkladu,“ řekl nevzrušeně hlas prvního z policistů.

„Přesně tak. Ale to, co mně konsternovalo úplně nejvíc, u mrtvého

muţe se v náprsní kapse saka našel řidičák s doklady na jméno pana

Robertsona. Rozumíš tomu?“

„Celé to vypadá, jako by uţ celá rodina Robertsonových byla po

smrti, protoţe zuby té druhé z mrtvol, ţeny, přesně odpovídají zubní

kartě paní Robertsonové,“ odpověděl první policista.

Oba náhle zmlkli, jakoby vytušili, ţe jim někdo třetí zvědavě

naslouchá a zašli zpět do místnosti.

Salome mezitím stačila vypít obě sklenice minerálky, které

přinesla Pamela a zdvihla se pomalu k odchodu.

Pamela se na ni zadívala uţ opravdu vyjeveně.

„Můţeš jít se mnou do kuchyně, jestli máš ještě ţízeň. Je opravdu

veliké horko,“ řekla smířlivě.

Vlastně nevěděla, proč aţ dosud měla proti Salome výhrady.

64

Je divná, ale kdo není.

Pamela se Salome v patách seběhla dvě patra a společně zamířily

k prostorné kuchyni vybavené nábytkem z přírodního dřeva.

U dřezu stála Virginiina dcera, která pro Carsonovy po matčině

smrti pracovala, a ramena jí otřásal usedavý pláč.

Podívaly se na sebe a zamířily soucitně k ní.

65

XV.

Pamela začala dceru zavraţděné kuchařky Virginie utěšovat. I jí sice

svíral hruď potlačovaný ţal, ale uţ se opanovala a slíbila si, ţe víc

plakat nebude.

Jako by všechny slzy prolité za nebohou Kelly odplavily její

emoce a zůstalo jen prázdno naplněné klíčící zlobou.

„Promiňte, ţe neplním povinnosti tak, jak mám, slečno

Carsonová. Vaše matka mi poručila uvařit pro policisty kávu. Musela

jsem pro ni doběhnout, protoţe zásoby uţ došly.“

„Neber si to tak,“ utěšovala jí Pamela vřele. „Počkej, já tu kávu

umelu,“ řekla Pamela a vsypala obsah sáčku do násypky velkého

elektrického kávomlýnku.

Stiskla tlačítko na boku přístroje a pohlédla na zamyšlenou

Salome, která v prstech otáčela s malým zlatým prstýnkem. Byl

takový něţný, se dvěma tepanými lístky a Pamelu zaujal.

„Ukaţ,“ natáhla ruku k Salome a ta jí podala malý zlatý předmět

přes otevřenou hučící násypku.

Náhle jí prstýnek vyklouzl a spadl dovnitř kávomlýnku. Salome

pro něj reflexivně sáhla.

Začala se v ten okamţik celá chvět, poulit oči a její ruka zmizela v

přístroji.

Zdálo se, ţe se běh času zastavil a trvalo to nekonečně dlouho, neţ

Pamela pochopila, co se stalo.

Salome bolestně křičela a dcera kuchařky pohotově vypnula

tlačítko na boku přístroje.

„Salome, Salome, co ti je!“ vykřikla Pamela zoufale a dívala se

nevěřícně na pahýl ruky, který vytáhla její spoluţačka z masivního

66

mlýnku na kávu.

Chyběly na něm dva prsty.

Co bylo však ještě hrozivější, z rány na Salomině ruce nevystříkla

krev, ale něco úplně jiného.

Jakási bílá, pronikavě páchnoucí tekutina, připomínající mléko.

Ta v okamţiku potřísnila vše kolem.

V Pamele se téměř zastavilo srdce a se strachem vepsaným ve

tváři od své přítelkyně odskočila.

„Ty… ty jsi jedna z nich!“ vykřikla zmateně. Dcera kuchařky

Virginie nebyla schopna slova a jen zírala v šoku před sebe.

„Jsi ambeale, zrůdná mimozemská rostlina! Zabiju tě, ty odporná

slizká stvůro… zabiju tě!“ vykřikovala Pamela jako zbavená smyslů.

Vzala nůţ na procování ryb, který leţel opodál a vnořila ho do

Salomina podpaţí, kde jako by v transu viděla jedno ze tří bijících

srdcí krutého nezemského organizmu.

Salomina postava se zkroutila na stranu a z jejích úst vyšlo

prosebné: „Ne, Pamelo, nejsi přece vrah.“

Pamela se zarazila a pak pomalu vytáhla nůţ z jednoho ze

Salominých srdcí. Trestající paţe poklesla a Pamela řekla s mrazivou

nenávistí:

„Vypadni!“

Salome se zapotácela a tváří jí probleskla oranţová, nelidská

barva. Vzápětí se ale vzpamatovala a dala se na zběsilý útěk z domu

Carsonových.

Nikdo ji nepronásledoval.

Pamela se jen podívala na dceru kuchařky, která měla v obličeji

zelenavý nádech a řekla jí do překvapených očí:

„Jsou mezi námi, musíme je všechny do jednoho zničit. Dokáţu

to!“

S těmi slovy opustila kuchyň a toporně kráčela do svého pokoje.

Uţ zdálky slyšela, jak vyzvání telefon. Z protější místnosti

vykoukl policista a řekl jí, ţe má hovor. Nepřítomně došla k aparátu

a zdvihla sluchátko.

Volal Adam.

„Lásko, jsi to ty?“ zeptal se Pamely.

„Adame, já jsem zjistila, ţe uţ tě nechci nikdy vidět. Proč jsi

67

nebyl se mnou, kdyţ jsem tě tolik potřebovala?“

„Já mám velké plány se studiem, chtěl bych na nějakou lepší

univerzitu, musím šprtat. Nemám v poslední době čas dokonce ani na

basketbal,“ namítl Adam překvapeně. „Musíš si vybrat, buďto já,

nebo to ostatní,“ odsekla mu Pamela a bouchla sluchátkem.

Pak se převalila na pohovku a pustila si z velkých reproduktorů

hudební věţ tvrdý rock.

Odhodlání, které se jí začalo zmocňovat jako příval, ji celou

pohltilo.

Nemůţe pomstu svěřit do rukou pomalé a z jejího hlediska

neschopné policii. Zničí ten odporný mimozemský ţivot sama.

Přemýšlela chvíli, jak to udělat, a nic ji nenapadlo. Jedině, ţe by

se vydala s noţem na porcování ryb do ulic a kaţdého, kdo jí bude

připadat podezřelý, na místě probodla. To by ale na té psychiatrické

klinice skončila určitě. Přinejmenším.

Bylo teď uţ nad slunce jasné, ţe skutečné tělo Salome spočívá

mrtvé někde na dně podzemního jezera plného obřích pijavic zřejmě

také z jiného světa. A v její podobě ţe chodí po městě rostlina

ambeale schopná měnit svou podobu podle potřeby.

Kolik jich asi celkem je? Přemítala Pamela dále, zatímco jejím

pokojem otřásaly decibely.

Zjistila, ţe všechen její strach je ten tam a zbyla jenom čirá

nenávist.

Uvědomila si, ţe má stále ještě v kabelce Jimovu pistoli.

Rozhodla se, ţe ji bude raději nosit od této chvíle neustále při sobě

a s tou myšlenkou ji zasunula do kapsy letních plátěných kalhot.

Znovu se rozezněl telefonní aparát. Pamela ho okamţitě zvedla.

„Pamelo, ty se mnou opravdu nechceš chodit?“ ozval se ve

sluchátku trochu podráţděný Adamův hlas. „Chtěl bych tě znovu

líbat, jako tenkrát, kdyţ jsi spadla do té skalní rozsedliny.“

Vzpomněla si na jeho snědé, pruţné tělo a na okamţik zaváhala.

Pak řekla, sama udivená svou náhlou reakcí, ţe by to asi mezi nimi

dvěma stejně neklapalo.

„Jdi si za tou svojí mimozemskou zrůdou Salome,“ dodala tvrdě a

zvědavě se zaposlouchala do reakce na druhé straně telefonního

kabelu.

68

Adam se zdál překvapený a uraţený. Tohle byla rána zasazená

jeho sebejistotě.

Na lince se rozhostilo mlčení.

Pak, k Pamelině údivu, řekl stroze: „Toho budeš litovat, ty

namyšlená potvoro,“ a zavěsil.

Pamela chvíli naslouchala obsazovacímu tónu v telefonním

sluchátku, neţ jí došlo, ţe je po všem.

Přišla o lásku jednoho z nejhezčích kluků z Borgentownu, a to vše

kvůli své zášti vůči Salome, jejíţ pravou identitu by jí kdokoliv z

dospělých jen těţko věřil.

Jejím prvotním cílem od této chvíle bylo co nejrychleji sprovodit

ze světa všechny mimozemské bytosti. Byla to docela pochopitelná

reakce na utrpení Kelly, které proţívala ve svých vidinách.

Ale co kdyţ se mýlí?

Co kdyţ je opravdu jenom váţně nemocná, jak říkal policista

Cross, a ţádné rostliny ambeale neexistují?

Nebyla si uţ ani jistá svým nápadem mimozemšťanku v podobě

Salome zabít.

Co kdyţ jen ţije v těle její spoluţačky, jak to viděla v hororech, a

ona je ještě stále naţivu?

Rozeběhla se v náhlém popudu po schodišti znovu do kuchyně,

zeptat se dcery mrtvé kuchařky, zda viděla, to co ona, a vše se jí jen

nezdálo.

Kuchyň však zela prázdnotou, na stole stál velký kávomlýnek a

všude čpěl zápach bílého rostlinného mléka, prýštícího ze Salominy

rány.

Nezmýlila se tedy.

Vše se skutečně odehrálo.

S tou myšlenkou se jí zatmělo před očima a hrdlo se jí počalo

stahovat nedostatkem vzduchu. Rychle se vypotácela z kuchyně a

vyšla zvolna ven, do zahrady zalité sluncem, nadýchat se svěţího

vzduchu.

Všude z korun stromů k ní doléhal ptačí zpěv a rostliny nevinně

pohupovaly svými květy ve vánku.

V duchu si vybavila větu, kterou nepravá Salome vyslovila při

jejich výpravě do tajemna jeskyně.

69

„I opravdu krásné bytosti mohou být nevýslovně kruté, ale to

neplatí o všech. Třeba o květinách.“

Šla zvolna cestičkou mezi záhony dál a dál od domu. U jedné

keřové růţe uviděla zahradníka Jacka, jak o ni jemně pečuje.

Zastavila s u něho a zamyšleně ho pozorovala.

Jack něco zamumlal na pozdrav.

„Jacku, mohou být rostliny kruté?“ poloţila mu nesmyslnou

otázku.

Jack se ošil, ale pak se pousmál a začal jí vysvětlovat:

„Podle toho, jak to člověk bere. Rostliny nejsou jistě kruté v

pravém slova smyslu, i kdyţ se to můţe tak někdy jevit. Plní jen

určité úkony, nezbytné pro funkci jejich organizmu. Jistě jsi uţ

slyšela o těch masoţravých.

Třeba na jihovýchodě USA roste špirlice bělolistá. Má lapací

trubice, vysoké aţ jeden a půl metru, které mohou pozřít i velkou

krysu. V Mexiku zase vykvétá masoţravka tučnice neboli Pinguicula

moctezumae.

Tyhle rostliny musí přijímat ţivočišnou potravu, ale do jaké míry

je to od nich kruté, se zeptej sama sebe, aţ si dáš dobře propečený

steak k obědu,“ zasmál se Jack a opět se sklonil nad svou prací.

Pamela vzdorovitě pohodila hlavou a pokračovala po cestě

směrem ke vstupní bráně.

Uslyšela za sebou motor auta. Otočila se a uviděla, ţe je to

Adamův jeep.

Adam vyskočil a tvářil se téměř provinile. Svaly na jeho paţích se

leskly na slunci, jako by byl z bronzu.

Přistoupil k dotčené Pamele a vyhrkl: „Já to tak nemyslel s tou

potvorou, váţně, vlastně jsem se ti přišel omluvit. Zapomeň na to.“

Řekl to takřka jedním dechem a vypadal, ţe je mu to opravdu líto.

„Co tu děláš takhle sama?“ dodal ještě sklíčeným hlasem a

Pamela mu tu uráţku pod vlivem kouzla jeho osobnosti byla schopna

prominout.

Vţdycky na ni takhle působil.

„Obdivuji květiny v zahradě,“ řekla ještě trochu uraţená a

odhrnula si zlatý vodopád vlasů na záda.

„Můţu ti ukázat skleníky naší mámy, jsou teď v plném květu,

70

dokonce i některé vzácné druhy kaktusů,“ nabídla ji pravici k

usmíření manekýn Adam a Pamela jako omámená souhlasila.

Zamířila k jeepu a naskočila na vysoké sedadlo vozu.

Adam se na ni usmál, a se jí zatočila hlava, a za chvíli uţ opa

ujíţděli k Robertsonovic domu.

Byli tam v okamţení.

„Naši nejsou touhle dobou doma, máme spoustu času sami pro

sebe,“ pohladil ji Adam po tváři a jeho oči zvláštně zajiskřily v

dopadajících slunečních paprscích.

Vzal Pamelu kolem ramen a oba zašli do rozlehlých skleníků.

„Připravím nám něco k pití, je opravdu strašné horko. Docela rád

bych si zaplaval,“ řekl Adam vyschlým hrdlem.

„Můţeme si potom spolu zajet ke Green Lake, voda tam bude

ledová a strašně příjemně by nás zchladila,“ nabídla jí a znovu se

krásně usmál.

„Adame, musím ti něco říct,“ zamračila se Pamela. „Bojím se, ţe

v našem městečku přistáli mimozemšťani. Myslím, ţe pátrají po té

staré kosmické lodi, kterou jsme společně objevili tam ve skalách. A

taky si myslím, ţe unesli Kally a dělají s ní něco… něco

hrozného…“

„To je nesmysl, Pamelo,“ řekl Adam a tvrdě na ni pohlédl.

„Adame, je to tak a Salome, Salome je jedna z nich!“ vykřikla

Pamela a bezděčně se k Adamovi přitiskla.

Pak to znovu ucítila.

Ucítila slabý piţmový zápach a teď uţ věděla docela přesně, co to

znamená.

Dala se na útěk.

Adam se podivně rozkýval a rozeběhl se neuvěřitelnou rychlostí

za ní.

71

XVI.

Pamela prchala jako o ţivot.

Nikdy rychleji neběţela, ale Adam se neustále přibliţoval a uţ

slyšela jeho supění za svými zády.

Vzpomněla si na pistoli ve své kapse a snaţila se ji vytáhnout, ale

ruce se jí nekontrolovatelně třásly. Konečně se unaveně zastavila a

obrátila se s pistolí v chvějící se ruce vstříc hrozivému útočníkovi.

Adam se také zastavil a výsměšně se zašklebil.

„Zapaluje ti to víc, neţ je ţivotu bezpečné,“ řekl.

Pamela se snaţila vystřelit, ale nemohla. Ne, není vrah, ta odporná

zrůda v těle Salome měla pravdu. Stále si ještě nebyla jistá, jestli se jí

to všechno nezdá.

Náhle se ozval odpudivý zvuk, Adamův bok se rozevřel a z něho

se vymrštil silný úponek, vzdáleně připomínající chapadlo

chobotnice.

Pamela začala bezhlavě střílet a vyprázdnila do té příšery celý

zásobník. Z Adamova boku se ozývalo bolestné pištění.

Odhodila prázdnou pistoli na zem.

Nebyla schopna pohybu.

Bezmocně se dívala na přibliţujícího se útočníka a vykřikla:

„Ty nejsi Adam Robertson!“

„Vţdyť říkám, ţe ti to zapaluje,“ odpověděl jí dutý, nelidský hlas

a poslední, co v té chvíli cítila, bylo, jak jí chapadlovitý úponek

dopadl s drtivou silou na lebku.

Prvním z Pameliných pocitů byl intenzivní chlad. Snaţila se

pohnout, ale s hrůzou si uvědomila, ţe zápěstí rukou má stejně jako

kotníky znehybněné pevnými pouty. Také do krku se jí zařezával

72

popruh.

Zmocnil se jí pocit šílené beznaděje a začala bezmocně vřískat do

tmy.

Pochopila, ţe se celý příběh opakuje a koutkem svého chladně

uvaţujícího vědomí se snaţila vzdorovat té hrůze.

Uvědomovala si, co nastane v příštích okamţicích, ale přesto ji k

smrti vyděsilo, kdyţ se nad ní rozzářila oslepující světla.

Nechtěla ani pohlédnout na bytost, kterou neomylně vnímala

nedaleko sebe.

Věděla, kdo se to bezcitně sklání nad jejím tělem.

Je to ta nejhorší noční můra, o které věděla, ţe se jí bude zjevovat

ve snech aţ do konce ţivota. Bytost bez výčitek svědomí a soucitu.

Mimozemská rostlina ţivící svá černá semena krví ţivých lidí.

Ambeale.

To slovo naplnilo celou její zmatenou mysl a bušilo jí neodvratně

ve spáncích.

Pocítila, jak jí „něco“, co nebylo snadné pojmenovat, roztrhlo

blůzku na břiše.

Teprve nyní její hrůza dosáhla vrcholu.

„Ne… nééé, pro všechno na světě – tohle mi nemůţete udělat!“

křičela zmítající se Pamela.

Pohlédla vstříc smrti a uviděla tu nejodpudivější bytost, jakou by

jen dokázala stvořit nejzazší mez fantazie.

Úponky, silné jako chobot slona, se vzrušeně mrskaly podél

svalnatého stvolu ambeale porostlého bodlinatými papilami. Všude

kolem byl vzduch naplněný těţkým pachem piţma. I tři květy té

bytosti byly stejně masité a nevzhledné jako celé její tělo.

Bytost v jedné jedině sekundě prošla několika odstíny modré a

vydala táhlý, skřehotavý zvuk.

Pamela zahlédla, jak uchopila ostrý, skalpelu podobný nástroj a

pomalu ho přibliţuje k jejímu chvějícímu se břichu.

Z hrdla se jí vydral zoufalý nářek, který by musel obměkčit i

balvan, ale na té nezemské bytosti se nepohnul ani lísteček, kdyţ se

dotkla chladnou čepelí nástroje Pameliny napjaté kůţe na slabinách.

Náhle se opodál houpavě vynořila další ambeale vleknoucí své

mohutné tělo na dlouhých pevných kořenech a vyslala k té první

73

silnou tlakovou vlnu.

První z mimozemských rostlin se zakývala a předala operační

nástroj nově příchozí.

Pamela to všechno vzdáleně vnímala s rozšířenými zorničkami.

Nová ambeale poté vzala nevzrušeně známou trubičku, ukrývající

semena vládce vzdálené domovské planety a ubohá Pamela téměř

omdlela strachy.

Povšimla si, ţe se k ní rostlina tak nějak téměř důvěrně naklání.

Sebrala veškerou svou odvahu a plivla jí nenávistně do „tváře.“

Ambeale se zachvěla.

„Znáš mně přece,“ vydechla rostlina těţce odněkud z prostředka

svého těla. „Přišla jsem ti pomoct, ale proboha mlč.“

V Pamele svitl plamínek poznání.

„Salome…“ šeptla tiše na pokraji sil.

„Ano, znáš mně jako Salome. Ve skutečnosti se jmenuji Io, čtyřstá

osmdesátá odnoţ svého druhu. Nehýbej se a čekej, aţ se vrátím.“

S těmi slovy jí přikryla obnaţené břicho rouškou a vše opět

zahalila tma.

Pamela rychle a těţce dýchala a celou ji orosil studený pot. Trvalo

to nekonečně dlouho, neţ vše kolem utichlo a ambeale Io, stále ve

své pravé podobě se přikradla tichounce k jejímu lůţku. Pouta

praskla a Pamela byla zase konečně volná.

Nebyla vůbec schopna na mimozemšťanku, která se dosud

vydávala za Salome, zpříma pohlédnout.

Útroby jí svíral děs.

„Musíme odejít velmi opatrně,“ řekla Io mlaskavým hlasem.

„Nezapomeň, ţe můj tělesný mechanismus funguje jen na dvě srdce.

To třetí jsi mi probodla. Nemohu vzdorovat jiným ambeale, nejsem

na to dost silná. Neboj se, prosím,“ dodala a jemně nadzdvihla

zkamenělou Pamelu svými silnými úponky.

Vzala ji do náruče a pomalu se s ní plazila pryč, odstrkujíc se

přitom dlouhými kořeny.

Celé Pamelino tělo se chvělo a cítila, jak jí pokoţku drásají papily

na povrchu těla Io. Ambeale ji vynesla z laboratoře a pokračovala dál

podél podzemního jezírka.

Tam se zastavila.

74

„Musím dovolit našim symbiontům, aby odčerpali odpadní látky z

mého těla. Cítím se uţ malátná. Počkej tu na mně, hned zase budeme

pokračovat v cestě.“

S těmi slovy se Io doplazila k jezírku. Z jejího břicha se vynořil

oválný orgán a zároveň začala vydávat táhlé, zpěvu podobné zvuky.

V hloubi jezera se to zavlnilo a ke břehu připlul ţivočich vzdáleně

připomínající obrovskou pijavici a začal provádět řadu drobných

úklon, jaké dělají tokající ptáci.

Ambeale mu odpovídala stejně – vypadalo to jako nějaký

podivuhodný tanec.

Po chvilce se symbiont přisál k oválnému orgánu vprostředku těla

Io a začal z něho vysávat odpadní látky. Zdálo se, ţe Io se viditelně

ulevuje a začala kolem sebe v extázi mrskat úponky, které teď měly

jemně lososovou barvu.

Pamela se chtěla dát na útěk, ale uviděla, jak se něco míhá ve

vzdálené jeskynní šachtě. Přikrčila se mezi stalagmity, které

vyrůstaly všude kolem, a ani nedutala.

Io k ní zdvihla od jezera kornoutovitý orgán, který zřejmě

nahrazoval zrak. Viděla, ţe Pamela je téměř strachy bez sebe a

zavolala ji k sobě hlasem Salome.

Pamela znovu pohlédla do tmavé jeskynní šachty po svém boku,

ale nic tam uţ nespatřila.

Nevěděla, zda můţe té mimozemšťance důvěřovat. Ale nic jiného

jí stejně nezbývalo, a tak zamířila váhavě k ní.

„Cítím, ţe máš hrozný strach,“ řekla jí Io vlídně. „Nic ti

neudělám, přísahám. Nesouhlasím s praktikami, které provozují

někteří jedinci z naší planety. Semena tvorů ambeale nesmějí

vyrůstat v tělech inteligentních ţivočichů, říkal můj starý učitel, ještě

kdyţ ţil.“

Pamela poprvé plně pohlédla na Io a znovu ji přepadl pocit hnusu.

Snaţila se nedávat to najevo.

„Podívej se, ani tito symbionti nejsou zlí. Dokonce zpívají krásně

– myslím i z vašeho hlediska.“

Io se nad tlustou pijavicí sklonila a vydala táhlý tón. Symbiont ho

opětoval jako cvičený papoušek a poté se rozezněl podoben

obţivlým varhanům.

75

Vysokým dómem zněl úchvatný koncert a ostatní symbionti

připlouvali ke břehu a přidávali se k němu.

„Myslím, ţe podobnou hudbu jsem zaslechla, kdyţ jsme se poprvé

vydali s partou do jeskyně,“ osmělila se Pamela.

Io váţně přikývla.

„Tohle je hudba samotných hlubin vesmíru, poslouchej, Pamelo.

Uţ třeba nikdy nic podobného nezaţiješ,“ řekla a váhavě setřela

koncem silného chapadla velkou slzu z Pameliných očí.

76

XVII.

„Pojď, je čas jít,“ pohlédla Io kornoutovým orgánem na Pamelu.

„Ne, nikam neodejdu bez Kelly,“ vzpírala se Pamela zoufale.

„Kelly je mrtvá,“ řekla Io chraplavě. „Jestli nechceš skončit jako ona,

poběţ, protoţe já tě nemohu sama ochránit. Věř mi,“ dodala ještě a

začala se sunout k východu z jeskyně.

Pamela pohrouţená sama do sebe ji konečně následovala.

Vyšly ven.

Pomalu se začínalo smrákat a nebe se zatáhlo hustými šedivými

mraky. Po několika minutách cesty začal dopadat první dešťové

kapky. Za pár vteřin uţ listy stromů kolem bičovaly přívaly vody.

Io viditelně pookřála.

„Kam se schováme?“ snaţila se Pamela překřičet šumění deště.

„Je to sice nebezpečné, ale budeme muset k vám domů pro to tvé

fialové oblečení,“ odpověděla jí Io váhavě.

„Tys ho myslím vůbec neregistrovala,“ zeptala se jí Pamela s

klíčící zvědavostí.

„Ano, tenhle odstín barevného spektra bytosti našeho druhu bez

speciálního zařízení vůbec nevidí, ale vědí, ţe existuje,“ přiznala Io

po chvilce. „Fialová znamená v našem jazyce totéţ co nic, prázdnota.

Budeš-li oblečena do barvy prázdna, můţeš se ukrýt před

ambeale, které nás začnou pronásledovat. Ţe jsi zmizela, zjistí

nejdříve za hodinu, takţe máme trochu času,“ vysvětlovala.

Náhle se ozval trhavý zvuk a Pamela vyděšeně pozorovala Io, jak

se začíná stahovat do sebe a nabírá na sebe znovu lidskou podobu.

Sotva za pět vteřin před ní stála opět Salome, jenţe tentokrát zcela

nahá.

77

„Budeš mi muset přinést nějaké oblečení, takhle bychom byly

moc nápadné,“ řekla Io v Salomině podobě.

Pamela si k svému úţasu uvědomila, ţe jí zcela dorostly i dva

prsty zničené kávomlýnkem.

„Máš… máš všechny prsty,“ ukázala překvapeně na její ruku.

„Jak jsi to udělala, Io?“

„Náš organismus se regeneruje podstatně lépe neţ těla lidí,“

prohodila bytost. „A neříkej mi uţ Io, to by nás mohlo prozradit.“

„Víš, ţe máš jméno totoţné s názvem jednoho z měsíců naší

sluneční soustavy?“ nedala se odbýt Pamela.

„Ano, jistě ţe to vím. To není náhoda. Hodně jsme cestovali. Je

pravda, ţe jsme planetu Zemi navštívili uţ kdysi dávno ve vašem

pravěku. Byli jsme dokonce některými primitivními kmeny

povaţováni za boţstva.

První písemný záznam o nás je v nejstarší knize světa, v eposu o

Gilgamešovi. Gilgameš s námi putoval v našem raketoplánu. Taky

sestoupil do hlubin oceánu, aby tam našel zázračnou rostlinu…

Aztékové na naši počest dokonce vyvrhovali lidské vnitřnosti…“

„To je strašné…“ polkla Pamela naprázdno.

„Ano. Pochopili špatně náš princip rozmnoţování a udělali si z

něho kult. Ale uţ je opravdu nejvyšší čas vyrazit, minuty z vyměřené

hodiny nám utíkají,“ vzala Io Salome za ruku a obě se daly do běhu.

O lýtka jim švihaly mokré metlice trávy, kdyţ sbíhaly ze

skalnatého úbočí a pokračovaly dále po cestě, kde stálo zaparkované

auto.

Pamele se zdálo, ţe tenhle rover viděla u pana Robertsona.

„Rychle, nasedej,“ povzbuzovala otálející Pamelu Salome a začala

startovat.

Kola vozu se protáčela v bahnitém terénu. Po chvíli marné snahy

odjet předala Salome volant Pamele a řekla, ţe trochu zatlačí.

Postavila se za auto a doslova ho nadzdvihla.

Pamela si obdivně pískla. Uţ jí trochu otrnulo, protoţe situace

byla natolik absurdní, ţe nezbývalo neţ se smířit s okolnostmi a

přeţít.

Ten nejzákladnější pud nutil Pamelu bouřit se proti melancholii a

bezmocné skepsi.

78

„Vyráţíme,“ přikázala Salome a naskočila do auta.

Bláto jim stříkalo od kol, kdyţ projíţděli úzkou lesní cestou.

Vymotali se na asfaltu vedoucí k dálnici.

Prosvištěli kolem motorestu Truck 76.

„Kdo vůbec jste?“ napadla Pamelu neodbytná zásadní otázka.

Nevěděla, zda má vůči inteligentnímu, nelidskému tvoru vedle sebe

pociťovat nepřátelství, nebo vděčnost.

Salome hleděla upřeně před sebe. Trochu se zavrtěla.

„Jsme obojţivelné inteligentní rostliny s biologickou návazností

na niţší ţivočišné druhy,“ řekla mechanicky. „Neptej se ale, odkud

pocházíme. To jediné ti nikdy neprozradím,“ vysunula umíněně

bradu a Pamela z ní uţ nic víc nedostala.

Zahnuli na silnici protínající East Park.

Déšť poněkud ustal, ale všude po okrajích asfaltky stékaly

potůčky špinavé vody. Pamela si prohrábla prsty zmáčené vlasy.

Lepily se jí na tvář a tak vytáhla z kapsy kalhot gumičku a svázala si

je do ohonu.

„Uţ jsme téměř na místě,“ řekla bezvýrazně Salome a přejela

dívku na sedadle vedle sebe zkoumavým pohledem. „Počítej s tím,

ţe v krajním případě se znovuvzrostlý vládce naší planety mohl

dozvědět o našem útěku a všichni ve vile můţou být mrtví.“

„Musíme je varovat, jestli jsou ještě naţivu,“ řekla Pamela

umíněně.

„Nebudou ti věřit,“ odrazovala ji od toho nápadu Salome. „Budou

si myslet, ţe jsi šílená a nepustí tě ven z domu. To by pro tebe

znamenalo jistou smrt,“ snaţila se jí ambeale v Salomině podobě

varovat.

„Jak je tedy mám ochránit?“ zeptala se Pamela stísněným hlasem.

„Neříkej jim, na co jsi přišla, a moţná zůstanou naţivu,“ poradila

jí Salome a pokrčila přitom váhavě rameny.

„To je teda dobrý, o tvoji rodinu se nejedná, co? Jak bys

reagovala, kdyby se jednalo o tvou matku?“

„Nemám matku, jsem stále tatáţ od svého stvoření, vypěstovaná

ze svých vlastních odnoţí,“ odtušila Salome nevzrušeně.

„A co kdyby měla trpět jedna z tvých blbých odnoţí?“ téměř se

rozkřičela Pamela.

79

„Pak bych ji určitě varovala,“ kývla Salome hlavou a zaparkovala

na příjezdové cestě u vily Carsonových.

80

XVIII.

Déšť se znovu začal snášet v silných provazcích na vyprahlou půdu

a zahrada Carsonových nenasytně hltala vodu.

Zmáčená Pamela proběhla po mramorových dlaţdicích do vily.

Zaposlouchala se napjatě do zvuků naplňujících chodby domu.

Z prvního patra zaslechla vzrušený hovor své matky s Jimem a

zhluboka si oddechla.

Jsou naţivu.

Vystoupala schodiště po dvou schodech a chtěla nepozorovaně

proběhnout kolem nich. Ale matka ji popadla za rukáv a vřískla jí do

ucha: „Tohle toulání se uţ nebude opakovat, mladá dámo!“

Obrátila se i na zkoprnělého Jima a dloubla do něho palcem: „Tak

řekni jí, k sakru, taky něco, jsi přece taky její otec!“

„Moţná se Pamela vypařila s nějakým ctitelem, je uţ přece skoro

dospělá,“ ohradil se Jim a matka znovu vypískla: „to je teda váţně

dobrá výchova, jen co je pravda!“

Začali se jako obvykle prudce hádat a Pamela proklouzla kolem.

Utíkala ke svému pokoji.

Tam se zarazila.

Její fialový komplet leţel stále ještě pohozený na pohovce, ale

další fialové oblečení Pamela uţ neměla. Stejné nebezpečí jako jí

přece hrozí i falešné Salome!

Přemítala bleskově, jestli jí má vůbec pomáhat, ale pak se

rozhodla navštívit matčin šatník. Vzpomněla si na matčiny fialkové

společenské šaty, které měla loni na plese k výročí Dne nezávislosti.

Ty se budou hodit.

Rychle otevřela výsuvné dveře a začala se přehrabovat mezi

81

stovkami kompletů k nejrůznějším příleţitostem. Konečně ty šaty

našla. Sbalila je do ruličky a chtěla zase zmizet stejně nenápadně

ven, ale potom si uvědomila, ţe vlastně chtěla matku i Jima varovat

před hrozícím nebezpečím.

Prostě to musí zkusit.

Oblékla si na sebe fialový komplet se širokým vyztuţeným

páskem a s šaty stočenými v podpaţí zamířila za matkou do salonku.

Těsně před Pamelou z něho vyběhl Jim a přibouchl jí dveře před

nosem. Byl ve tváři rudý vzteky a mumlal si pro sebe kletby.

Matka Pamelu přivítala s vítězoslavným úsměvem.

„Řekla jsem právě Jimovi, ţe mu zablokuji veškeré úvěrové karty.

Má po svých rajdech v kasinech a nočních klubech. Definitivně.“

Pamela se neubránila drobnému potměšilému úšklebku.

Hned však zváţněla a prosebně na svoji matku pohlédla.

„Mami, poslouchej mně chvíli. To, co ti řeknu, je strašlivě

důleţité. Kdyby přišel Adam Robertson s někým podezřelým a ptal

se po mně, vůbec ho nepouštějte do domu. Adam je totiţ asi brutální

vrah.“

„Holčičko,“ sáhla jí paní Carsonová na čelo, „nemáš náhodou

teplotu?“

„Nic mi není, mami. Rozuměla jsi mi?“

„Adam je jedním z nejlíp vychovaných chlapců, co znám. Myslela

jsem, ţe by to pro tebe byla jednou dobrá partie. No netvař se tak, za

pár let uţ budeš myslet na vdavky,“ zasnila se paní Carsonová.

„Varovala jsem tě, víc ti prozradit nemůţu,“ hlesla Pamela

nešťastně. Nerada tu matku takhle nechávala, i kdyţ věděla, ţe

nebude v domě sama.

„Musím uţ jít,“ loučila se s ní.

„Počkej, jak jít? A kam neseš ty moje fialové šaty?“

Pamela matku uţ neposlouchala, seběhla schodiště a masivní

vchodové dveře za ní hlučně zapadly.

Udýchaně doběhla k zaparkovanému roveru.

„Trvalo ti to déle, neţ bylo nutné,“ přivítala ji nahá Salome skrytá

ve voze.

Pamela se pojednou ani nechtělo nastoupit do auta, ale přemohla

se a Salome otočila klíčkem v zapalování.

82

„Teď nás čeká ještě jeden úkol, dojet do nejbliţšího obchodu a

nakoupit tam doplňky oblečení v barvě prázdna.

Tak bychom měli být v bezpečí alespoň na pár hodin. Přesto ale

budeš muset opustit Borgentown. Hrozí ti tu tělesný zánik,“

sdělovala Pamele Salome stále tím nevzrušeným hlasem.

„Na jak dlouho?“ zarazila se Pamela.

Salome pomalu pokrčila rameny.

„A co budeš dělat ty? Budeš se ukrývat společně se mnou? Není

to ještě víc nebezpečný?“ zahrnula ji Pamela naléhavými otázkami.

„O mě se nestarej, já jsem uţ beztak mrtvá. Časem ti to vysvětlím.

Pamatuj si ale, ţe beze mě bys uţ byla i ty odsouzená k smrti.“

Salome to dořekla a strhla volant ke krajnici. Prudce zabrzdila.

„Tady se převlékneme,“ řekla stručně. „Obleču si tvoje šaty,“

natahovala se k Pamele.

„Ne, přinesla jsem pro tebe matčiny. Zdvihni ruce,“ přikazovala jí

Pamela.

Salome vztyčila paţe a hebká látka šatů paní Carsonové jí lehce

sklouzla aţ k bokům. Evidentně jí vůbec zrakově neregistrovala.

Potom se podívala spokojeně na své tělo.

„Nic, nevidím,“ prohodila směrem k Pamele.

„OK. Teď vyráţíme nakupovat do Borgen Mall,“ sedla si Pamela

na místo řidiče.

Tryskem prosvištěly Madison street a chvíli kličkovaly mezi

vysokými domy bankovních ústavů.

Nákupní středisko Borgen Mall se zdvíhalo z velkého parkoviště

před nimi. Pamela vystoupila a hnala se do obchodu, jehoţ výloha

hlásala výprodej zimního oblečení.

Vtrhla dovnitř.

Nervózně přešlapovala ve frontě, a kdyţ na ni konečně došla řada,

vrhla se k pultu.

Prodavačka na ni udiveně hleděla.

„Potřebuju troje fialové punčochy, fialové rukavice, šály a boty.

Všechno třikrát, a jestli byste si mohla pospíšit,“ vychrlila na ni

Pamela rychle.

Prodavačka zamlela čelistmi se ţvýkačkou a vyndala skládací

schůdky. Vylezla do horního regálu a přehrabovala se v šatstvu.

83

Ve stejném okamţiku zahlédla Pamela koutkem oka ve

vzdáleném rohu krámu kráčet paní Robertsonovou.

Šla směrem k ní.

Hleděla kamsi upřeně před sebe. V tom vší silou narazila do

velkého papírového poutače v barvě čerstvě natrhaných fialek. Jedna

z prodavaček k ní přispěchala a začala se jí vehementně omlouvat.

V Pamele se splašeně rozbušilo srdce. Prodavačka konečně slezla

ze schůdků a ukazovala jí zboţí.

„Bude vám tohle vyhovovat?“ zeptala se pisklavým hlasem.

Pamela jí prudce vytrhla fialové punčochy z rukou, narazila si

jednu z nich na hlavu a stáhla si ji přes tvář.

Prodavačka se potutelně pousmála.

„Děkuji, to bude dobrý,“ vyhrkla Pamela a zaplatila kartou.

Shrnula do obrovské igelitové tašky hromadu oděvů a troje zimní

sněhule, vše ve fialové barvě, běţela kvapem pryč.

Déšť uţ zcela ustal a na obloze se projevilo mezi houfem bílých

mráčků nesmělé slunce. Neţ doběhla k roveru, začalo uţ celkem

solidně sálat.

V autě zběţně prohrábla příruční zásuvku a konečně v ní objevila

to, co hledala. Malé nůţtičky na přívěsku u klíčů. Vystřihla jimi v

punčochách otvory pro oči.

„Na co troje punčochy?“ podivila se Salome a opět se tak

nepříjemně zakývala.

Pamelu napadlo, ţe ambeale to asi mají ve zvyku.

„Uţ vím, kam pojedeme,“ neodpověděla tak docela Pamela na její

otázku.

Nastartovala vůz a vyrazila z parkoviště.

84

XIX.

Za pár minut dojely do čtvrti Boylston, k domům rovnoměrně

roztroušeným mezi vzrostlými stromy.

Pamela zaparkovala před domkem Marshallových a hodila

výmluvným pohledem po zvědavé Salome.

„Pojede s námi taky Viktor,“ sdělila jí a vystoupila z vozu.

Rozcuchaný Viktor se vyklonil z okna a Pamela na něho mávala,

aby sešel dolů.

„Co je, Pam?“ hleděl na ni a protíral si ospale koutky očí.

„Pojď rychle, jedeme navštívit tvého strejdu. Víš, jak jsi mi o něm

vyprávěl. Toho, co má ranč pár mil za městem.“

„Blázníš, nebo co?“ rozčiloval se Viktor a rozhazoval u toho

rukama kolem sebe.

„Vţdycky mě k něčemu přemluvíš a pak je z toho průšvih.

Tentokrát tě ale neposlechnu a hotovo.“

„Jedná se o můj ţivot, Viky. Moţná, ţe nejenom o můj. Budu ti

všechno vyprávět cestou, ale teď sebou hoď. Vezmi si na sebe ty

fialový kalhoty, co jsi dostal od mámy k vánocům a nechceš je nosit.

Ty, co jsi říkal, ţe vypadají jako montérky, a taky mikinu. Pospěš si.“

„Jseš si jistá, ţe víš co děláš?“ podíval se na ni Viktor přes tlustá

skla lenonek.

Pamela netrpělivě obrátila oči v sloup.

„Dobře, počkej tady, hned jsem dole,“ ozval se Viktorův

nespokojený hlas.

Čekala na něho téměř pět minut.

Potom zvolna sešel ze schodů a oba doběhli k vozu.

Viktor naskočil dovnitř.

85

„Ahoj, Sak,“ pozdravil bodře dívku na předním sedadle.

„Pamela má zase jeden ze svých dní, co?“ ušklíbl se. „Můţete mi

někdo vysvětlit, proč máme všichni jako hejno fialových šašků jet

zrovna dneska za mým strejdou?“

Ale zdálo se, ţe se nikdo kromě něho nebaví.

„Vezmi za mě řízení, Io, já musím něco vysvětlit tady panu

vtipálkovi,“ prohodila Pamela ledově, sotva se vůz odlepil od kraje

chodníku.

„Proč jí říkáš Io?“ podivil se Viktor.

A Pamela začala vyprávět celý příběh, zatímco svištěli po dálnici

vedoucí z Borgentownu.

„To je všechno nějakej nesmysl,“ ohradil se konečně vyjevený

Viktor ostře.

„Io, ukaţ prosím tě Vikymu něco…“ povzdechla si Pamela.

V domnělé Salome něco nehezky zakřupalo.

Pak se z jejího boku vynořilo dlouhé úponkovité chapadlo.

Zakmitalo se ve vzduchu a lehce plesklo Viktora po zsinalé tváři.

„Paneboţe, zastavte, chce se mi zvracet,“ zachroptěl Viktor, ale

hned se zase vzpamatoval.

„Co to mělo bejt?“ pohlédl na Salome, která uţ zase vypadala

úplně normálně.

„To je úponek rostliny ambeale, o který ti celou dobu

vyprávím…“ zkonstatovala Pamela. „Zdálo se mi tam v Borgen

Mall, ţe paní Robertsonová je také mimozemšťanka,“ obrátila tvář k

do sebe pohrouţené Io.

„Celá rodina Robertsonových jsou přetransformované ambeale.

Jsme ale všichni stejného pohlaví. Jsme muţ i ţena zároveň,“

vysvětlila Io.

„Jako třeba slimáci?“ zeptal se strnulý Viktor.

Io na něho káravě pohlédla Salominýma očima. „to není vhodné

přirovnání, ale dá se to vysvětlit i takhle.“

„Jak toho ale můţete tolik vědět o lidech, abyste mohli ţít

nepozorovaně mezi nima?“ zajímal se Viktor.

„Známe vás jako druh dlouho, ale pravý důvod je v tom, ţe jsme

nuceni vsunout jeden z kořenů do mozku vybraného člověka a získat

tam určité genetické a jiné informace, potřebné k ţivotu mezi vámi,“

86

odpověděla mu Io neochotně.

„Vy jako normálně vysajete lidem mozek?“ zděsil se opravdově

Viktor.

„Ne, to ne. Pracujeme s mozkomíšním mokem dárce.“

„Takţe celá rodina Robertsonových, stejně jako pravá Salome…“

nedořekl Viktor. V kabině vozu zavládla napjatá atmosféra…

„…ano, jsou všichni po smrti,“ doplnila větu Io a sklopila oči.

Náhle proti nim zdálky vyjel neznámý vůz a Io na ně křikla: „V

tom autě sedí jeden z nás, nasaďte si rychle na hlavy punčochy!“

Pamela s Viktorem ji bleskově uposlechli. Tmavě modrý

sportovní vůz je právě míjel a jeho řidič pátravě pohlédl dovnitř

roveru.

Vytřeštil oči a bylo vidět, ţe je zděšen.

Protoţe patřil k rodu ambeale, místo fialové barvy viděl jen

prázdno a kaţdý den člověk nepotká v plné rychlosti vůz, na jehoţ

sedadlech vůbec nikdo nesedí.

Zdálo se, ţe si ale vzápětí dal pět a pět dohromady a gumy

sporťáku zasvištěly, jak prudce strhl auto do protisměru.

Io pohlédla do zpětného zrcátka.

„Máme společnost,“ řekla a přidala plyn. Skutečně, modrý

sporťák je začal pronásledovat.

„Něco jsem tady našel,“ zašramotil Viktor vzadu ve voze.

Vytáhl odtamtud balíček vajec.

„Někdo uţ asi nepovečeří,“ stáhl koutky úst. Vyklonil se z okénka

a začal se trefovat do předního skla sporťáku za nimi. Za chvíli na

něm uţ byla vrstva rozprsklých vaječných ţloutků.

„A ještě jedno,“ hulákal Viktor.

Poslední vejce se roztříštilo o přední sklo pronásledovatele a v ten

okamţik auto vybočilo a prorazilo svodidla.

V nich se bezpečně zaklínilo.

„Jó… a je po všem,“ hlásil jim Viktor se vzrušeně zářícíma očima.

„Setřásli jsme ho.“

„Tohle by mně nikdy nenapadlo, vy lidé jste báječně kreativní,“

pousmála se Io v Salomině podobě.

„Tak proč nás tedy společně s ostatními návštěvníky z vašich

světů zabíjíte?“ podotkla Pamela rozhořčeně.

87

„Jsem ještě příliš mladá, neţ aby někdo bral mé názory váţně,“

postěţovala si Io rozmrzele.

„Kolik ti vůbec je?“ zeptal se Viktor odměřeným hlasem.

„Jak říkám, jsem velmi mladá odnoţ. Ţiji necelých šest set

padesát let vašeho času a to se ambeale mohou doţít i několika tisíc

let.“

„Proč jste k nám teda přiletěli?“ pokračovala s výslechem Pamela.

Bledá Io se zasněně pousmála.

„U nás doma to uţ není to, co bývalo tenkrát, kdyţ vaše Země

byla ještě plná ţhavých vyvěrajících sopek. Asi v tom čase, kdy se

po zemské kůře procházeli dinosauři, uchvátil vládu nad našimi

planetami samovládce společně se svými geneticky spřízněnými

odnoţemi a zavedl mnoho velmi krutých zvyků. Díky nim pro

ambeale uţ nic nebylo překáţkou. Stali jsme se pány našeho

vesmíru. Ale bylo i mnoho těch, kteří nesouhlasili.

Povstali proti němu a fyzicky ho zlikvidovali. Nepodařilo se ale

vymýtit všechny jeho odnoţe. Prchly z planety, aby samovládce

znovu vzkřísili z jeho semen.

Udávaný důvod naší mise je zkoumání vývoje flóry na vaší

planetě, společně s mapováním myšlenkových pochodů a poezie

květin. Pravým důvodem ale můţe být pátrání po semenech

samovládce, ukrytých v jedné ze ztroskotaných vesmírných lodí,

kterou jste náhodou společně objevili, a rozmnoţení ambeale na vaší

Zemi.“

„Copak květiny mají svou vlastní poezii? Vţdyť ani nemluví,“

podivila se Pamela.

„Všechno na vaší planetě mluví, stačí jen porozumět,“ odpověděla

Io a spokojeně se zakývala.

Rover se třemi fialově oblečenými pasaţéry zahnul na širokou

písčitou cestu, na jejímţ konci se objevil cíl jejich cesty.

88

XX.

Náhle, jako by ze země vyrostl, stál proti nim zanedbaný ranč

Viktorova strýce Sammyho Marshalla.

Shnilé trámy mezi oprýskanou omítkou jim vyzývavě čněly vstříc.

Všude vládl úţasný nepořádek.

Zrezlé řetězy pro uvazování dobytka se válely po malém nádvoří

společně s děravými kbelíky a převrácenými koryty. Korunu tomu

dodávalo pár vraků starých automobilů nedaleko vstupního průčelí.

Mezi tím vším haraburdím se pojednou vztyčila mohutná medvědí

postava oblečená do koţené vesty.

„To je strýc Sammy,“ řekl Viktor s pýchou v hlase a vyklonil se z

roveru.

„Ahoj strýčku, vezu pár svých přátel na trochu dobrého uzeného s

pivem,“ halekal a zase zapadl do vozu.

Strýc Sammy něco zabručel pod rozčepýřenými vousisky.

„To byl náhodou dobrý nápad jet sem na víkend,“ rozzářil se

Viktor a nedbale si začal pohrávat s přívěskem na krku.

„Nejsme na výletě,“ připomínala ostraţitě Pamela.

„To je pravda, touhle dobou uţ všechno prasklo a nepřátelské

rostliny ambeale jdou po našich stopách,“ ozvala se Io.

„Tady nás v ţivotě nevypátrají,“ mávl rukou Viktor.

„Ba ne, ambeale se nikdy nevzdávají. Dříve nebo později nás

najdou,“ řekla Io a zašramotila v kufru auta.

„Bude to spíš dřív,“ vztyčila se a v rukou drţela onen lesklý šedě

stříbřitý krystal, který nalezla Pamela na dně bazénu.

„Jestli jsme z lesa odjeli autem pana Robertsona, znamená to, ţe

ten krystal tenkrát odnesl Adam,“ řekla Pamela.

89

„Je to pravděpodobné, ale ne důleţité. Podstatné je to, ţe tenhle

krystal má v sobě velké mnoţství energie, coţ sis, Pamelo, sama

vyzkoušela. Pouţíváme je k podobným účelům, k jakým vy baterie,“

vysvětlovala Io.

„No a?“ vyštěkl Viktor.

„To znamená,“ zachmuřila se Io, „ţe nás podle té krystalem

vyzařované energie brzo lokalizují. Je mi to líto, ale do dvaceti minut

mohou být tady.“

„To je teda fajn,“ odtušil Viktor a vztekle kopl do jednoho z

vraků.

Strýc Sammy mezitím přišel k nim a nedůvěřivě si je prohlíţel.

Bylo přes třicet stupňů a oni byli navlečeni ve sněhulích,

rukavicích a šálách, vše pochopitelně ve fialové barvě. Zvláště v

kombinaci se společenskými šaty paní Carsonové vypadala

přetransformovaná Io velmi komicky.

„Copak, jedete z nějaký školní besídky, nebo jste snad dokonce

utekli z cirkusu?“ rozesmál se Sammy Marshall bodře.

„Nesměj se, stačí, ţe je mi v těch hadrech horko k zalknutí,“

vztekal se Viktor a praštil se šálou na zem. Potom odhodil rukavice.

„Neblbni, prozradíš nás,“ varovala ho Pamela a podívala se

napjatě na Io. Ta se tvářila velmi váţně a hleděla někam do dáli k

lesu, kde se vinula silnice vedoucí k ranči.

„Pojďte dovnitř, tady vám tak akorát slunce vyţene mozek z

lebky,“ prohodil Sammy a všichni kráčeli husím pochodem za ním.

Vešli do úzké místnosti plné starého harampádí.

„Za chvíli se vrátí ze šichty můj parťák Bob, odstřeluje kameny

pro novou silnici,“ hulákal Sammy, který díky své práci zřejmě

trochu více nedoslýchal. Začal jim nalévat víno do zamaštěných

sklenic.

„Strýčku, máme takový problém,“ zařval mu do ucha rozparáděný

Viktor. „Pronásleduje nás banda mimozemšťanů, potřebujeme je

nějak setřást.“

Sammy na něho pohlédl vodnatýma očima.

Pak zašmátral v krámech podél stěny a vytáhl odtamtud

podomácku upravenou winchestrovku.

„Nevím sice, co myslíš těma mimozemšťanama, ale tahle věcička

90

prorazí kůţi i divočákovi. Se mnou jste v bezpečí, ať vám chce

ublíţit kdokoliv. Stačí se spolehnout na starého Sammyho.“

Pamela se stále nejistě těkala očima po dveřích. Viktor ji objal

přátelsky kolem ramen.

„Máme vyhráno, uvidíš,“ holedbal se a vypil sklenici bílého.

„Viděla jsem v Adamově pokoji něco, co vypadalo stejně jako

malý příruční sejf, ale nedokázala jsem tu věcičku otevřít,“ přešla

Pamela k nedbale se rozhlíţející Io.

„To buď ráda, bylo to totiţ sebedestrukční zařízení, které nosí

kaţdá ambeale při sobě. Teď by se nám docela hodilo…“

Falešná Salome ztišila hlas do důvěrného šepotu.

„Víš, Pam, musím ti svěřit něco důleţitého, dřív neţ budou ti od

nás tady… hodně jsem přemýšlela, jestli to mám udělat a říct ti

tajemství našeho ţivota… který je ve své podstatě zrůdný, jak říkával

můj učitel, a přináší tolik bolesti i utrpení ţivočišným bytostem… ale

udělám to.

Znamená to smrt pro většinu rostlin ambeale, které k vám přilétly.

Některé se mohou zachránit v našem malém kosmickém plavidle, ale

zbylé… není to pro mě zrovna lehké rozhodnutí, ale budiţ…“

Io pokrčila lhostejně rameny.

„Pojď někam, kde nás nikdo neuslyší,“ dodala pevně.

Obě vyšly ven na zápraţí zalité paprsky zapadajícího slunce.

„Tušíš, co ti chce sdělit?“ zeptala se Io mdle.

Pamela neodpověděla, jen si kreslila obrazce špičkou boty do

písku.

V dálce se objevila tři auta. Dvě z nich postupně zahnula na cestu

vedoucí k ranči strýce Sammyho.

„Nemáme moc času,“ řekla Io váţně.

„Pamatuješ si jistě na zpívající symbionty z nitra jeskyně ve

Sleeplandu?“

„Ano, na ty, kteří vysávají odpadní látky z vašich těl,“ přikývla

Pamela.

„Je to zároveň jejich obţiva. Ale teď dávej pozor, co ti řeknu.

Potřebujeme je ještě k něčemu jinému a mnohem důleţitějšímu. Ti

symbionti dodávají zároveň našemu organismu látky důleţité pro náš

imunitní systém. Bez nich nepřeţije ţádná ambeale déle neţ dvacet

91

hodin. Většina symbiontů byla nedávno přemístěna do podzemního

jezera v té jeskyni… To ostatní si uţ domysli sama,“ odvrátila Io tvář

a dívala se pokojně, jak se dva vozy přiváţející na ranč ţivoucí smrt

přibliţují po příjezdové cestě směrem k nim.

Pamela zpanikařila a vběhla dovnitř budovy ranče.

„Uţ jsou tay!“ zakřičela s široce rozevřenýma očima.

Strýc Sammy cvakl kohoutkem speciálně upravené

winchestrovky.

Viktor mu zakřičel do ucha: „Máš větší šanci, kdyţ se taky

oblékneš do fialového prádla!“

„Já nikomu šaška dělat nebudu!“ zařval Sammy a uţ se řítil na

zápraţí.

Pamela zůstala s Viktorem uvnitř ranče a vylekaně se k němu

přitiskla.

„Škoda, ţe nejsi takhle přítulná i za normálních okolností,“ snaţil

se Viktor zavtipkovat, ale slova mu také vázla v hrdle.

Ze zápraţí se ozval vzrušený rozhovor.

„Jen přes mou mrtvolu!“ hulákal Sammy.

Pak se ozvala dunivá rána a strýc Sammy prolétl pootevřenými

dveřmi zpátky do místnosti.

Vstal, oklepal se jako mokré zvíře a vyběhl znovu ven.

Ozvala se série výstřelů doprovázená známým bolestným

pištěním. Zdálo se, ţe v něm nabývá vrchu explozivní vtek.

„Viktore, rychle, padáme odsud. Strýc Sammy je uţ v téhle chvíli

mrtvý. Měl jsi mu líp vysvětlit situaci. Je bez šance.“

Viktor se vytrhl z Pameliny paţe a nevěřícně stanul mezi dveřmi.

Pamela se přikrčila za ním.

Na prahu se válel v krvi zraněný Sammy a kousíček od jejich

vzrušených tváří se dělo něco tak neobvyklého, ţe jim to oběma

bralo dech.

Na zápraţí ranče s podivnými zvuky zápasily dvě ambeale. Byly

kořeny zaryté do země a přetlačovaly se silnými chapadlovitými

úponky, aţ v nich praštělo.

Ostatní ambeale jim zdvořile přihlíţely.

Na stvolu jedné z nich zahlédla Pamela zbytky fialových šatů své

matky.

92

Chtěla vykřiknout, ale Viktor jí zakryl dlaní ústa.

Zdálo se, ţe zápas trvá nekonečně dlouho. Posléze jednomu ze

zápasících začalo ubývat zvolna sil. Fialové šaty se svezly z drsného

stvolu na špinavou zem. Tím zápasícím, co uţ jen namáhavě supěl,

byla bezpochyby Io.

Klesla vyčerpaně do prachu a její chapadla se začala mrskat v

nepravidelných záškubech.

„Praskla mi zbylá dvě srdce, vyhrála jsi, Itrun,“ řekla Io namáhavě

vítězné rostlině ambeale. Poté se začala svíjet v předsmrtných

křečích.

Itrun…

To jméno se rozléhalo dutě v Pamelině mozku. „To ty jsi zabila

moji sestru, bestie!“ rozkřičela se v duchu.

Pak se to stalo.

Šeredná ambeale se přetransformovala během pěti sekund do

lidského těla. Rozhlédla se kolem, ale fialové oblečení Pamely a

Viktora neprohlédla.

Tím, kdo stál nehnutě kousek od nich a celým svým tělem

vyjadřoval vítězné napětí, byl Adam Robertson…

93

XXI.

Napětí na zápraţí ranče by se dalo v těch okamţicích krájet.

Opodál leţely dvě zmrzačené rostliny ambeale, které stejně jako

Io pozvolna umíraly. Jejich úponky se uţ jen slabě chvěly, neboť je

sklátila Sammyho winchestrovka s uříznutou hlavní.

Nedaleko dveří sebou v krvi zmítal samotný Sammy.

Viktor a Pamela mu ale nemohli nijak pomoci, protoţe by se sami

vydali do rukou jisté smrti.

Adam Robertson, jak se zdálo, ucítil slabé vibrace, která zřejmě

vydávala jejich bázní strnulá těla. Pamela začínala ale znovu

pociťovat kromě strachu vzrůstající vztek mísící se s čirou nenávistí

k nestvůře v lidském těle, která nesla to prokleté jméno.

Itrun.

Nejraději by se na ni vrhla holýma rukama a roztrhala ji na

kousky.

Soudné vědomí ale nakonec přece zvítězilo.

Adam se viditelně snaţil lokalizovat zdroj vibrací.

Nebylo to snadné, protoţe ho rozrušovaly akustické signály

vydávané dvěma umírajícími mimozemskými ambeale a krvácejícím

tělem strýce Sammyho.

Rozrušený Adam natáhl náhle paţi dopředu a jeho ruka prošla

těsně kolem Pamelina obličeje.

Nahmatala jen dřevěný rám dveří.

Ambeale v Adamově podobě se ale nevzdávala a vešla dovnitř

ranče.

Pamela zatahala Viktora za rukáv.

Nastal čas pro rychlý ústup.

94

Proběhli společně kolem pěti zbývajících zrůdně se kymácejících

ambeale, šlehajících vzrušeně svými úponky do všech stran kolem

sebe, a zastavili se aţ v nedalekém kukuřičném poli.

„Měli bychom co nejrychleji pomoct strýci Sammymu, neţli

úplně vykrvácí,“ trval na svém Viktor.

„Počkáme, snad ty zrůdy brzy odejdou,“ zadoufala Pamela. Oba

pohlédli k zápraţí. Sammy se nehýbal.

„Uţ je asi mrtvý,“ šeptla Pamela a otřela si oči hřbetem ruky.

„Ba ne, strýc se takhle rychle nevzdává, to bys ho musela znát,“

prohodil Viktor siláckým tónem. „Podívej,“ řekl posmutnělé Pamele.

Skutečně.

Něco se míhalo na cestě mezi stromy.

Po chvíli ty nejasné obrysy nabyly tvarů muţské postavy s šedou

plátěnou taškou v ruce.

„To se vrací Sammyho parťák Bob,“ řekl Viktor vzrušeně.

„Musíme ho nějak varovat, jde těm potvorám rovnou do rány.“

Bob se zarazil a zaclonil si rukou oči proti zapadajícímu slunci.

Pak zahlédl Viktora v opuštěném kukuřičném poli a zahalekal na

něho.

Ambeale před vchodem do ranče zpozorněly a nabyly znovu

lidských podob.

Viktor se obrátil tím směrem a nemohl uvěřit svým očím. Uviděl

před jedním z vraků automobilu postávat svého staršího bratra.

„Támhle stojí brácha Ralph!“ vykřikl a instinktivně se chtěl k

němu rozeběhnout.

Pamela ho v poslední chvíli zadrţela.

„To není tvůj bratr,“ zchladila mu opět hlavu. „Je to jen

přeměněná rostlina ambeale.“

„Máš sakra pravdu, Pam. Ty bestie zabily mýho bráchu, to jim

nedaruju!“ rozčiloval se bezmocně.

Falešný Ralph uviděl postavu Boba na příchodové cestě. Nasadil

na tvář přátelský úsměv a zamířil k němu.

„Je pozdě,“ hlesla vyčerpaná Pamela. „Rozsápou Boba během pár

vteřin na kusy.“

„To bys ty neřády podceňovala,“ rozchechtal se hystericky Viktor.

Ambeale v Ralphově těle se zatím dala s Bobem docela přátelsky

95

do řeči. Viditelně se ptala po nich… po nich dvou, maskovaných

fialovým oblečením, které zrakový orgán nestvůr neregistroval.

Bob bezelstně ukázal rukou směrem ke kukuřičnému poli.

„Rychle, maţeme co nejrychleji do lesa! Bob je k nám jinak co

nevidět dovede,“ přikázal Viktor a oba se s Pamelou dali na zmatený

ústup. Někde za nimi se ozvalo Bobovo smrtelné zachroptění.

Téměř to nevnímali.

Zrůdné rostliny se dali do jejich stíhání.

Pamela s Viktorem vůbec nechápali, jak je pronásledovatelé

objevili.

Kličkovali po poli jako zajíci a pět rostlin ambeale v lidských

podobách jim bylo neustále v patách. Pak si uvědomili, proč je

ambeale spatřily.

Viktor totiţ ztratil cestou jednu z fialových rukavic a nestvůry je

sledovaly podle jeho pohybující se ruky.

„Rychle, schovej tu ruku, jinak je po nás!“ vypískla Pamela a

Viktor skryl obnaţenou ruku bleskově do kapsy kalhot.

Ambeale byly zmatené.

Jedna po druhé zase nabývaly své původní podoby. Měly teď

všechny vzrušenou oranţovou barvu. Rozhlíţely se kolem sebe

kornoutovitými orgány a zdálo se, ţe také podivně větří.

Co by kamenem dohodil, stál Ralph. Viktor se stále ještě nemohl

rozhodnout, nemá-li k němu zamířit.

Náhle se ale i z Ralphových boků začala jedno po druhém

vynořovat dlouhá svalnatá chapadla.

Na vrcholku té obludy se houpal masitý květ a z něho se k nim

šířila těţká piţmová vůně. Bok domnělého Ralpha se začal zdvihat a

klest dýchacími pohyby. Pak se z něho vyhoupla sotva vzrostlá

odnoţ a klimbala se mu podél těla.

Viktor s Pamelou na ni nečekali a dali se opět na zběsilý útěk.

Stvoly kukuřice se však ohýbaly pod jejich kroky a zrůdné

ambeale se znovu daly do jejich pronásledování.

„Zastav se… stůj, Viky,“ šeptala zoufalá Pamela, „jinak nás

okamţitě objeví.“

Bezradné ambeale je stopovaly na malou planinku v poli, ale tam

se také bezmocně zastavily.

96

Viktor s Pamelou je měli všude kolem sebe. Stačilo neuváţené

zašustění o vyschlé kukuřičné stvoly a bylo by zaručeně po nich.

Stáli tedy bez hnutí a sotva dýchali.

Slunce se uţ sklonilo za nevysoký kopec a celé pole zalila

milosrdná tma.

„Vidí ty zrůdy i potmě?“ přemýšlela Pamela. Zapomněla se na to

Io zeptat. Musí to tedy vyzkoušet v praxi.

Kdyţ se snesla na jinak líbeznou krajinu tma, hlídkující postavy

mimozemských rostlin se začaly rozcházet směrem k ranči.

„Musíme přečkat noc v lese,“ nadhodil Viktor a popotáhl.

„To je teda radost,“ povzdychla si Pamela.

„My dva tady sami na planině plné mrtvol lidí i mimozemšťanů.

Proč se jen tohleto muselo stát,“ dodala opravdu sklíčeně.

Hned však napřímila svoji do sebe schoulenou postavu a vztyčila

hrdě hlavu.

„Uţ vím, co udělám. Půjdu k ranči. Musím zabít tu stvůru, co

připravila mé sestře Kelly tolik utrpení a bolesti. Já musím, Viktore,

zabít Itrun…“

Viktor zakroutil v té tmě hlavou.

„Pamelo, tohle je ten nejhorší z tvých dosavadních nápadů, na

který mimochodem vţdycky nějak doplatí druhý lidi. Nikam

nepůjdeš, protoţe tě prostě nepustím.“

Cítila, jak ji Viktor vzal jemně za ruce.

Uhnula, jako by ji kousl had.

„Nechtěj, abych si o tobě po tom všem myslela, ţe ji zbabělec.“

„Ne, Pam, jen uvaţuji reálně. Měla bys to taky zkusit,“ odpověděl

jí Viktor trpělivě. „Ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera.“

„To ale pro tentokrát neplatí, Viky. Můţeme ještě moţná tvého

strýce zachránit. Kdyţ budeme jednat rychle.“

„Snad máš pravdu,“ zamyslel se Viktor.

„Jenţe co proti pěti potvorám silným jako tlupa goril zmůţeme

holýma rukama?“

„Třeba uţ mezitím odešli,“ snaţila se ho přesvědčit Pamela.

Skutečně, doléhal k nim zvuk startujících vozů. Na ztemnělé cestě

se objevila záře reflektorů.

„Kam můţou odjíţdět?“ zajímal se Viktor.

97

„To je mi srdečně jedno,“ odsekla nervózní Pamela.

„Jdem.“

Potichu se začali společně plíţit k ranči, jehoţ strašidelně

vztyčený krov ozařovalo tklivé světlo měsíce.

Někde v dáli vyštěkla liška a jinak se všude kolem rozhosti

smrtonosný klid.

98

XXII.

Dlouho pozorovali zdánlivě opuštěné obrysy ranče. Po několika

dalších minutách se na zápraţí něco pohnulo. Vydalo to sérii opravdu

peprných nadávek.

Byl to Viktorův strýc Sammy.

Oba se uţ nerozpakovali a doběhli k němu.

„Strýčku, jsi zraněný?“ zeptal se Viktor soucitně.

„Celkem nic mi není. Co by se taky mělo stát starému Sammymu.

Jedna z těch potvor ve fialových hadrech mě včas zachránila.“

„Io,“ přerušila ho Pamela zadrhlým hlasem.

„Teda, ale řeknu vám, něco podobného jsem neviděl ani v tý

nejhorší opici,“ zabručel Sammy a vztyčil se ze země na silných

nohách. „Hraji tady uţ několik hodin mrtvého, aby si mně ty neřádi

nevšimli. Řeknu vám, smrdí do jednoho jako leklá ryba. Co jsou

zač?“

„Jsou to obojţivelné rostliny z jiných světů,“ vysvětlila mu

Pamela.

„To teda ty světy musí vypadat,“ rozkašlal se Sammy. „Kde je

Bob?“ došlo mu po chvíli.

„Tam někde v poli mezi kukuřicí. Ambeale ho dostaly,“ oznámil

mu Viktor.

Sammy si stáhl páskem zraněnou paţi a pak heknul: „Teda vědět,

jak se jim dostat na kobylku, tak je s radostí do jednoho oddělám.

Moje winchestrovka – speciál na ně byla kupodivu taky krátká. Ale

mám něco lepšího. Dynamit, kterým jsme s Bobem odstřelovali

skály. Fůry dynamitu,“ zašklebil se v té tmě potměšile. Asi si uţ v

duchu maloval, jak všechny ambeale co nejdříve vyhodí do vzduchu.

99

„Mám lepší nápad,“ řekla Pamela.

Zdálo se jí, ţe v tom nočním čase se k ní všechno vrací. Sestřino

nekončící utrpení, kaţdý její bolestný pohyb i poslední zoufalý úder

srdce.

Pomsta byla tím, co je tři spojovalo pod nekonečnou hvězdnou

klenbou letní oblohy. Kaţdý z nich někoho ztratil a odplata teď

leţela v jejich rukou.

Cítili to.

Ne, uţ nemohu couvnout ani o krok.

Pamela jim vysvětlila svůj plán. Oba kupodivu tentokrát pozorně

naslouchali a souhlasně kývali hlavami.

„Musíme vyhubit všechny symbionty ţijící v jeskyni. Závislí na

nich imunitní systém a tedy i ţivot rostlin ambeale. Nejpozději do

dvaceti hodin po výbuchu, který zničí celou bývalou kosmickou loď

zatavenou při dávném výbuchu sopky do lávy – včetně těch jejich

symbiotických pijavic – by mělo být po nich… po těch bestiích,“

skončila výklad rozechvělá Pamela.

Navzdory situaci se na jejích rtech objevilo mrazivé pousmání.

„Dobře,“ řekl Sammy. „Jdeme naloţit dynamit.“

„Kolik ho vezmeme?“ zajímal se Viktor.

„Všechen,“ zazněl drsný Sammyho hlas tmou a oba se vydali

tichounce za ním.

Trvalo to sotva pět minut, neţ byl rover naloţený. Navrch Sammy

opatrně poloţil malou skříňku. „To je časovací zařízení,“ řekl

chraplavě. „Takhle se budeme moct všichni včas stáhnout do

bezpečí, neţ dojde k výbuchu.“

„Uţ mi konečně věříš, ţe je fialové oblečení schopné uchránit nás

před rostlinami ambeale?“ zeptal se Sammyho Viktor.

„Jo, věřím,“ heknul Sammy a zabouchnul kufr auta.

„Ale já ani vlastně ţádný fialový hadry nemám. Fialovou

nesnáším a jediný, co mám v tý barvě, jsou ponoţky. Neboj se, já si

ale nějak poradím. Vţdyť mě znáš.“

Po těch slovech vzal Sammy svítilnu a kráčel směrem k poli s

kukuřicí.

„Kam jdete?“ ozvala se zamyšlená Pamela.

„Musím se podívat, jestli parťákovi nemůţu ještě pomoct. Je to

100

moje povinnost po všech těch letech, co tu spolu pracujeme,“ zahučel

Sammy hlasem, který nepřipouštěl námitek.

„Vy se mnou radši nechoďte, nemusí to být hezká podívaná,“ řekl

ještě a rázně vykročil kupředu.

Náhle se cosi velkého za jejich zdá pohnulo. Nějaký dlouhý

nebezpečný stín, aţ se k sobě zděšeně přitiskli.

To jedna z mimozemských rostlin ambeale nebyl ještě zcela mrtvá

a začala se namáhavě plazit směrem k nim.

Odstrkovala se dvěma dlouhými úponky, ostatní jí visely ochrnutě

podél stvolu.

„K čertu, ty bestie jsou snad nesmrtelný,“ vykřikl Viktor a popadl

zrezivělý krumpáč opřený o jeden z vraků aut.

Rostlina se poněkud vztyčila a vydala jakési táhlé bolestné volání.

„Nevím, co to se mnou je,“ zděsil se Viktor a hleděl upřeně do

chvějícího se kornoutovitého orgánu ambeale, nahrazujícího zrak.

„Nemůţu tu stvůru zabít, prostě nemůţu,“ zalkal bezmocně.

„Vládce, můj vládce se pro mě vrátí,“ zaševelila ambeale ţenským

hlasem.

Ze tmy vystoupila mohutná postava.

Pamela se tentokrát lekla doopravdy. Poloţila dlaň na prudce

bušící srdce.

„To jsem já,“ ozval se ze tmy prosvícené měsíčním světlem strýc

Sammy.

Vzal krumpáč z Viktorových rukou a několika přesně mířenými

ranami umírající zrůdu dobil.

„Bob… Bob je doslova roztrhaný na kusy. Našel jsem v poli jeho

nohu… po zbytku těla jsem uţ ani nepátral,“ řekl zachmuřeně.

Pak se obrátil k strnulému Viktorovi a Pamele.

„Můţeme vyrazit, přišel čas pomsty,“ sdělil jim rozhodným

tónem. Oba si uvědomili, ţe na jejich rozhodnutí závisí ţivoty mnoha

zatím nic netušících lidí. Vzpomínky na mrtvé měly trpkou příchuť.

Mlčky nasedli do roveru.

„Tak se mi líbíte,“ dodal Sammy zlověstně. „Bůh je mi svědkem,

ţe radši zemřu, neţ abych se vzdal, dokud bude na světě jediná z těch

potvor. Berte to tak, ţe jsme mstitelé, kteří vyráţejí do boje,“

povzbuzoval je chraptivě.

101

„Ne, nevzdáme se,“ usmála se Pamela. Všichni tři tleskali

navzájem dlaněmi o sebe a vyjeli s nákladem dynamitu po ztemnělé

cestě hrozivému nepříteli.

102

XXIII.

„Jak najdeme teď v noci tu prokletou jeskyni, kdyţ jsme ji nemohli

s Viktorem najít ani za denního světla?“ zeptala se Pamela, kdyţ se

rover dokodrcal na asfaltku.

„Neboj se, já se ve skalách vyznám líp neţ kdokoliv jiný. A pak

zbývá nám něco jiného, neţ ty potvory objevit?“

„Ne, nezbývá,“ hlesla Pamela odevzdaně. „Prostě se nám to musí

podařit.“

„Zajímalo by mně, jak to ty bestie dělají, ţe jsou k nerozeznání od

lidí,“ zabručel Sammy.

„Mohou na sebe brát podobu jen jediného člověka, toho, kterého

usmrtí tím, ţe mu proniknou speciálním kořenem do mozku a vysají

potřebné genetické informace z mozkomíšního moku,“ vysvětloval

mu zhnusený Viktor. „Alespoň tak to jedna z nich říkala.“

„S ničím tak nebezpečným jsem se za celý svůj ţivot nesetkal,“

odtušil Sammy. „Myslím, ţe si dávají záleţet na tom, aby byly co

nejvíc nenápadný. Jak to, ţe k čertu kromě nás nikdo jiný nic

netuší?“ rozčiloval se. „Bude to tím, ţe všichni, kteří na něco přišli,

jsou mrtví,“ odpověděl po chvilce sám sobě.

„Málem jsem tu ambeale na zápraţí začal litovat,“ přiznal se

Viktor. „Choval jsem se jako hlupák.“

„Taky mi jí přišlo na okamţik líto,“ souhlasila s ním Pamela.

„Všechny přece nemusí být zlé. Jako třeba Io.“

„A jak to teda udělala ta vaše Io, aby mohla na sebe vzít podobu

vaší spoluţačky?“ zeptal se jich Sammy cynicky.

„Musela ji zabít,“ přiznala si Pamela.

„A vaše sourozence zabil kdo?“ pokračoval Sammy neúprosně.

103

„Zničíme je,“ blýskla Pamela znovu nenávistně očima. „Nebudu

moct klidně usnout, dokud ta nejkrutější z ambeale, Itrun, nebude

mrtvá.“

„Ta, co na sebe bere podobu Adama Robertsona. Ambeale totiţ

vyvraţdily celou Robertsonovic rodinu, policie našla jejich zohavené

mrtvoly v odstaveném autě na lesní cestě. Slyšela jsem to,“ mluvila

Pamela a nemohla se zastavit. „Nenávidím Itrun více neţ cokoli

jiného na světě.“

Vzpomněla si, jak ji Itrun v Adamově podobě políbila. Zdvihl se jí

ţaludek. Nikdy by to nikomu nepřiznala. Nikdy.

Věděla o tom kromě nich dvou jenom Kelly.

Mrtvá Kelly.

Projíţděli Sleeplandem. Nikdo se je nesnaţil sledovat, a to bylo

opravdu zlověstné.

„Moţná si pro nás přichystaly nějaké nové překvapení,“ protrhl

ticho Viktor, který zřejmě přemýšlel o tom samém. „Moţná bychom

to měli raději ohlásit policii. Jejich speciální jednotky by si s nimi

poradily lépe neţ my tři.“

„Není čas je teď přesvědčovat o něčem tak bláznivém, jako je

přílet mimozemské lodi, kterou jsme společně našli,“ oponovala mu

Pamela. „Měli bychom jednat, dokud jsou překvapený a

nepřipravený na střetnutí s námi.“

„Moje řeč,“ přitakal strýc Sammy a pleskal si dlaní do širokého

volantu. „Je nás právě dost na takovej úkol, jako je srovnat jednu

jeskyni se zemí. Proč je vlastně tak důleţité zahubit ty jejich…

symbionty?“

„Jak jsem řekla – protoţe dodávají tělům ambeale látky

vytvářející jejich nadprůměrně fungující imunitní systém. Bez nich

veškeré ambeale do dvaceti hodin hynou,“ konstatovala Pamela.

„To je náš jediný trumf,“ pousmál se Sammy, „a taky ţe ho

vyuţijeme naplno.“

„To je ta cesta vedoucí k jeskyni,“ ukázal Viktor před sebe

prstem.

Sammy strhl volant a zabočil.

„Teď se soustřeďte,“ řekl jim.

„Musíme jednat rychle a přesně, jinak skončíme jako ty před

104

náma, který se dostali těm neřádům do rukou. Jste tým a jednáte

podle toho, co vám velitel nařídí. Tím se ujímám vedení této akce,“

sdělil jim Sammy.

„Musíme se k nepřátelům přiblíţit zezadu, jistě hlídkují a moţná

ţe uţ o nás i vědí. Jsou sebejistí, jinak by nás nepustili k jeskyni tak

blízko,“ pokračoval v stručném vysvětlování.

Světla reflektorů mdle pableskovala na zkroucených stromech

lemujících cestu. Kousek před velkým vývratem Sammy zabrzdil.

„Rychle, nasaďte si batohy, musíme nějak donést dynamit a

časovací zařízení k jeskyni,“ zavelel a odemkl kufr roveru.

Všichni tři se prohnuli pod těţkým nákladem.

Plně vytíţeni se vydali po krkolomné cestě, na níţ byli kryti

hustým křovím. Těţce dýchali, jak stoupali do strmého srázu a

podráţky se jim bořily do měkké půdy.

Náhle se zarazili a pozorně naslouchali. Uslyšeli sotva patrné

šelestění v dálce, smíšené s jakousi nezemskou hudbou. Pomalu se

kradli vpřed a konečně se v bezpečí rozsochatého stromu zadívali

vpřed do tmy, ozářené jen svitem měsíce.

Uviděli obrysy několika mimozemských ambeale někde nahoře na

srázu.

Mohlo jich být tak šest nebo osm.

Zdálo se, ţe jejich kornoutovité zrakové orgány jemně

fosforeskují a to Sammyho trestné výpravě poskytovalo výhodu,

Chtěli se nepozorovaně opět vydat na cestu, kdyţ vtom je Viktor

strhl zpět.

„Mají… mají něco nasazené u zrakových orgánů. Nějaké podivné

zařízení, to před tím neměly,“ zašeptal.

Sammy s Pamelou napínali zrak a konečně také zahlédli to, co

zaregistroval Viktor.

„Můţe to být zařízení, s jehoţ pomocí jsou ambeale schopné

odhalit předměty fialové barvy. O něčem takovém alespoň mluvila

Io,“ odpověděla mu Pamela stejně tiše.

Viktor prskl: „takţe jsme nahraný, můţeme celou akci zabalit.“

„Nesmysl,“ ozval se Sammy podráţděně. „Plán zůstává stále

stejný. Obejdeme ty šmejdy zezadu.“

„Co si tím pomůţeme?“ namítala opatrně Pamela.

105

„To se uvidí, starý Sammy má vţdycky ještě jedno eso schovaný

v rukávu,“ heknul Viktorův strýc.

Všichni, nedbajíce tíhy batohů s dynamitem na svých zádech,

zamířili obloukem směrem k zadní skalní stěně.

Sápali se zoufale nahoru a mokré kameny jim klouzaly pod

nohama.

„Nejsem horolezec,“ ozval se Viktorův popuzený hlas.

„Drţ jazyk za zuby a šlapej,“ povzbuzoval ho Sammy drsně a

zepředu bylo slyšet jeho namáhavé hekání.

Vtom se jeden menší kámen utrhl Pamele pod nohou a kutálel se

dolů. Pamela vši silou zadrţela výkřik.

„Vydrţ!“ zavolal na ni Viktor tlumeně a sesunul se k ní dolů, aby

jí mohl podat ruku. Seshora ho jistila mohutná tlapa strýce

Sammyho.

„Ještě kousek!“ supěla Pamela námahou. Neměla odvahu podívat

se dolů na strmý sráz, po němţ se mohla snadno zřítit.

Konečně se bezpečně vyhoupla na skalní převis a namáhavě

dýchala.

„Uţ nemůţu,“ hlesla vyčerpaně.

Jakoby z dáli k ní doléhaly povzbuzující hlasy Viktora a

Sammyho.

Bála se, ţe omdlí.

V téţe chvíli před sebou jako ve snách spatřila potměšile se

šklebící Adamovu tvář. Jeho oči byly plné výsměchu. Skláněl se k ní,

aby ji znovu políbil.

Náhle se jeho tělo začalo měnit do nestvůrné podoby rostliny

ambeale a jeden ze slizkých kořenů se sunul pozvolna k její lebce.

Panenky se jí široce rozevřely a Pamela znovu vstala na nejisté

nohy.

„Musím zabít Itrun,“ řekla bezbarvě a začala s ještě větší vervou

šplhat vzhůru.

Viktor se Sammym si v šeru vyměnili významné pohledy a mlčky

ji následovali.

Po několika minutách namáhavého výstupu konečně stanuli na

vrcholu skály. Začal foukat silný vítr.

Sloţili batohy opatrně na zem a pak to znovu uslyšeli.

106

Chorálovitý, úchvatný zpěv, který se k nim linul odněkud ze

skalní šachty leţící nedaleko jejich nohou.

107

XXIV.

„Symbionti zpívají,“ řekla Pamela. „Zní to překrásně.“

„Nezapomeň, kvůli čemu jsme sem přišli,“ přerušil její zasnění

Sammy a začal otevírat první z batohů.

„Ano, vím,“ přikývla Pamela. „Musíme všechny symbionty

zabít.“

„Co chceš dělat?“ zeptal se Sammyho Viktor.

„Spustím jim tam dolů trochu dynamitu, aby se nenudili. Na,

podrţ to lano, musím ho pořádně přivázat,“ zavelel znovu strýc

Sammy.

„To je báječný nápad, jen se to nesmí utrhnout, jinak jsme v háji,“

přizvukoval mu Viktor trochu cynicky.

Pamela se zatím nervózně rozhlíţela, ale nikde v ztemnělé krajině

táhnoucí se pod nimi nezahlédla fosforeskování zákeřných ambeale.

„Vzduch je čistý,“ prohodila k nim dvěma právě ve chvíli, kdy se

první várka dynamitu pomalu snášela skalní šachtou dovnitř jeskyně.

„Máme to tam, ţivot je skvělý,“ nadhodil Sammy a hodil konec

lana za dynamitem do Šachty. „Teď ještě další dvě várky a nakonec

tam navrch spustíme jako jahodu na dort časovači zařízení. Ti prevíti

dneska budou mít veselo,“ zasmál se chraptivě a přemohl ho záchvat

kašle. Vítr naštěstí jakékoliv zvuky bral přímo od úst a strhával je s

sebou. Jeho kvílení naplňovalo prostor kolem nich i tmavé ústí skalní

šachty.

Sammy zatím přivazoval druhou várku dynamitu. I ta se po

několika pokusech ocitla uvnitř jeskyně.

Jak se zdálo, mimozemští návštěvníci si zatím ničeho podezřelého

nevšimli a hlídkovali zřejmě ještě stále u vchodu do své bývalé

108

vesmírné lodi zatavené lávou do skály.

Všichni tři si plně uvědomovali, ţe jakákoliv neopatrnost by je

uvrhla do náruče jisté smrti. Přivazovali společně třetí várku

trhaviny.

Bylo jí právě tolik, ţe předpokládaný výbuch by měl bezpečně

srovnat celé prokleté doupě se zemí.

Jako poslední zbylo spustit do jeskyně skříňku s časovacím

zařízením.

„Jak dlouho to bude trvat, neţ dojde k výbuchu?“ informoval se

netrpělivý Viktor.

„Právě tak, abychom se všichni tři stačili stáhnout včas do

bezpečí,“ odpověděl Sammy.

Vhodil do šachty konec posledního lana a pak se obrátil k nim

dvěma: „Akce úspěšně skončila. Teď rychle utíkejte dolů, já běţím

hned za vámi!“

Všichni tři se, jak nejrychleji to Šlo, řítili ze skalnatého svahu.

Pamela běţela jako první a náhle se ocitla osamělá vpředu.

Chtěla na ně zavolat, ale pak si to rozmyslela. Bylo to přeci jen

příliš nebezpečné, neboť roztroušené ambeale mohly hlídkovat

kolem.

Pak tmu a ticho prořízla série ohlušujících explozí.

Pamele se zachvěla země pod nohama.

Klesla na kolena a zakryla si hlavu rukama. Ze skály před ní

vylétla sprška kamení.

Vše se otřásalo a burácelo, jako by nastal konec světa.

Potom hluk kolem ustal a vylekaná Pamela zdvihla hlavu.

Nebyla schopna pohybu, ani výkřiku.

Vše kolem jako by zmizelo a ona viděla jen ten strašlivý výjev

před sebou.

Nedaleko ní stála ambeale kymácející se ve větru. Její rozeklané

úponky šlehaly kolem masitého stvolu a celá byla tentokrát v

transparentní oranţové barvě, coţ bylo svědectvím maximálního

rozrušení.

Chtěla se připlazit k Pamele a roztrhat ji, ale zdálo se, ţe uvízla a

nemůţe se pohybovat.

Začala vydávat táhlé zvuky.

109

Svolávala ostatní rostliny ambeale, ale zřejmě ji přes silné

burácení větru v korunách vzrostlých stromů nebylo slyšet.

Natahovala chapadla směrem k zaraţené Pamele. Pak se začala

pomalu transformovat do těla Adama Robertsona.

Pamela uţ dál na nic nečekala a začala s vypětím veškerých sil

utíkat k nedaleko zaparkovanému roveru.

Kaţdým krokem za sebou slyšela blíţ a blíţ šustění trávy a

křupání větví pod tíhou pronásledující ambeale.

Vykřikla.

V tom výkřiku byla vepsaná celá hrůza okamţiku, kdy dosedla na

sedadlo a nemohla otočit klíčkem vězícím v zapalování.

Prsty se jí nekontrolovatelně třásly, jako by náhle nalezly svůj

vlastní ţivot a nechtěly ji poslouchat.

Itrun v Adamově podobě přitiskla tvář na sklo vozu a začala se

dobývat dovnitř.

Konečně motor naskočil.

Rover se odlepil od travnaté meze a s kvílením motoru se rozjel

vpřed.

Rozrušená Pamela se ohlédla.

Uviděla dva právě se rozsvěcující světlomety auta. Adam

Robertson se dal znovu do jejího pronásledování. Snaţila se přemoci

klíčící hysterii a věnovat se řízení.

Rover nadskakující na všech čtyřech kolech se prodíral kostrbatou

cestou vpřed. Pamela horečnatě přemýšlela, kam vůbec pojede a kde

najde útočiště před smrtelným nebezpečím, které představovala Itrun

přetransformovaná do Adamova těla.

Nakonec, sotva vyjela z lesní cesty a zabočila na asfaltku, se

automaticky rozjela směrem k Borgentownu.

Leţela před ní dlouhá rovná silnice a mohla tedy pořádně

sešlápnout pedál. Rozjela se vpřed závratnou rychlostí.

Zalil ji jakýsi opojný pocit a strach pojednou zcela zmizel. V té

tmě se zrodil nápad, jak se zbavit hrozivého pronásledovatele –

zrůdné ambeale, která připravila její ubohé sestře Kelly tolik

nesnesitelného utrpení.

Konečně zničí Itrun.

Nic jiného si tolik nepřála, jako vidět tu odpornou zrůdu svíjet se

110

bolestí. Aby i ona poznala krutost pomalého umírání, které způsobila

Kelly. Aby uţ nikdy nikomu nemohla ublíţit.

Zatím ale Itrun seděla ve voze a pronásledovala ji.

Pamela si a uvědomila, ţe její úkol nebude rozhodně nijak

bezpečný. Snaţila se změnit své postavení štvané zvěře na postavení

lovce, který nic netušící Itrun vláká do smrtelné pasti.

Nepravý Adam Robertson se zatím ve svém voze pomalu

přibliţoval k Pamelinu roveru.

Bylo to právě ve chvíli, kdy se před jejich vozy objevila první

světla spícího Borgentownu.

Pamela pomalu ztrácela naději. Ne, větší rychlost uţ ze stařičkého

auta nevymáčkne.

Je to uţ otázka pouhých sekund, neţ ji zrůdný mimozemský

organizmus doţene a pak… to uţ bylo ve hvězdách.

111

XXV.

Adam Robertson ji hravě předjel a zablokoval jí svým vozem cestu.

Pamela viděla, jak vystupuje a míří k ní.

Z boku se mu začala vynořovat jedno po druhém úponkovitá

chapadla.

Vypadalo to ještě nestvůrněji neţ samotná ambeale ve své

skutečné podobě. Jako veliká chobotnice s lidskou hlavou se přiblíţil

k roveru a snaţil se dostat dovnitř. Postranní zámky dveří ho ale

nepustily.

Snaţil se po několik dlouhých chvil vytrhnout dveře auta, ale

nepodařilo se mu to. Pamela se pokoušela znovu nastartovat a začít

couvat, ale motor auta zůstával němý.

Nejsilnější z chapadel se pojednou prudce rozkývalo a dopadlo s

drtivou silou na zadní sklo.

To se začalo tříštit.

Ještě pár chvil a Itrun s ledově se tvářícím obličejem Adama

Robertsona pronikne dovnitř a zabije ji.

V těch několika krátkých okamţicích proběhla Pameliným

mozkem spásná myšlenka. Nadechla se, otevřela prudce a nečekaně

zablokované přední dveře a rozeběhla se k stojícímu Adamovu vozu.

Naskočila dovnitř dříve, neţ se stačila Itrun v Adamově těle

vzpamatovat.

Motor Adamova auta bleskově naskočil a Pamela se opět rozjela

ke ztemnělému Borgentownu.

Itrun zaváhala a pak se rozeběhla na lidských nohách za

ujíţdějícím vozem.

Byla neuvěřitelně rychlá. Její tři srdce pumpovala naplno a ona

112

nezpomalila ani na chvíli.

Teprve kousek před East Parkem začala trochu ztrácet na Pamelin

vůz.

Toho Pamela vyuţila a rozjela se k Carsonovic vile, která ve tmě

vypadala opuštěná a pustá.

Vyskočila z auta a rozeběhla se kupředu. Musela přelézt zavřenou

vstupní bránu a to ji dost zdrţelo. Uţ slyšela za sebou namáhavý

dech Adama – Itrun.

Pokračovala ve zběsilém běhu, nikoliv však k vile ale k přístavbě,

která leţela nedaleko bazénu. Rychle se shýbla a našla klíč na svém

místě pod rohoţkou. Musí se trefit potmě do zámku.

Prostě musí.

Na třetí pokus to vyšlo.

Skryla se za dveře. Slyšela sípavý dech Adama kousek od vchodu

po přístavby. Okamţik počkala a pak prudce přirazila dveře.

Dolehl k ní tříštivý zvuk a v duchu zajásala. Podařilo se jí rozbít

Adamův přístroj na zachycení fialové barvy v barevném spektru.

Znovu ji neuvidí.

Adam vešel dovnitř a tápal kolem sebe. Pamela stála těsně před

ním, ale zřejmě nebyl po tom namáhavém běhu schopen zachytit její

vibrace. S nenávistí vepsanou ve tváři ji hledal a začal vydávat opět

ten pištivý rozrušený zvuk.

Tiše se rozeběhla a otevřela dveře naproti.

Byly to pevné dubové dveře s malým proskleným okénkem.

Dveře vedoucí do sauny.

Adam se rozeběhl vpřed a chtěl Pamelu pronásledovat dovnitř.

Neviděl ji díky fialovému kompletu a hmatal tedy úponky

zmateně kolem sebe.

Ve stejné chvíli za ním Pamela dveře sauny neprodyšně uzamkla a

zároveň otočila spínač termostatu sauně na maximum.

Červená kontrolka zaţhnula krvavě do tmy. Teplota se začala

zvyšovat v uţ takhle dusné letní noci.

Na sklo se přitiskl Adamův obličej. Lapal po dechu a zakřičel

vyschlým hrdlem: „Pamelo, neblázni a pusť mně ven!“

Pamela ho pozorovala mstivě se lesknoucíma očima a odpověděla

mu:

113

„Tohle na mně nezkoušej, Itrun. Víme oba velice dobře, kdo jsi.

Máš po tom běhu ţízeň, nemýlím se? Nech si o vodě zdát. Teď pro

změnu okusíš, jak chutná Sahara.“

Itrun vysychala Pamele před očima. Nabyla uţ celá své pravé

podoby, jen hlavu měla stále lidskou. Změnila také taktiku a začala

Pamelu prosit: „Kdyţ mně pustíš ven, nechám tě naţivu a budeš se

moci prolétnout naším vesmírným plavidlem. Uvidíš vesmír, a jestli

budeš chtít, ukáţu ti i jiné světy. Udělám vše, co budeš chtít, jen mně

pusť ven, nemohu dýchat.“

„Kelly tě taky takhle prosila?“ zeptala se Pamela tvrdě. „Proč jsi

neposlechla její prosby a nenechala ji ţít? Nikdy ti nepomůţu ani v

jediné maličkosti, nikdy. Chcípni, ty prokletá bestie!“

Pamela se rozkřičela, aţ byla v obličeji celá rudá. Teplota uvnitř

sauny dosáhla padesáti stupňů. Věděla instinktivně, ţe ambeale

vysokou teplotu spojenou s nedostatkem tekutin snášejí mnohem

hůře neţ lidi, ale to, co se stalo potom, ji stejně opravdu překvapilo.

Chapadla ambeale Itrun začala postupně jedno po druhém pukat a

začalo z nich prýštit bílé rostlinné mléko. Přinášelo jí to nepochybně

veliká muka a její srdceryvné pištění naplňovalo prostor kolem.

„Vládce!“ zvolala Itrun bolestně a celé její tělo rozhýbaly

záchvěvy.

„Táhni do pekla za svým vládcem, Itrun!“ vyštěkla Pamela, která

byla uţ téměř ze všeho bez sebe a viděla vše kolem jako ve snách.

Bylo to právě v tom okamţiku, kdy Adamově hlavě nasazené na

těle ambeale pukly ţárem oči a vystříkly na sklo dveří.

Obsah očních bulvy stékal pomalu dolů a to bylo také to poslední,

co zuboţená, třesoucí se Pamela zaregistrovala. V příští chvíli ztratila

vědomí.

114

XXVI.

Pamela nadzdvihla únavou ztěţklá víčka a snaţila se upamatovat,

kde je. Přes všechnu námahu se jí to příliš nedařilo.

Zdál se jí nějaký sen, krutý, nesmyslný sen plný děsu. Rozhlédla

se kolem.

Obklopovaly ji bílé stěny.

Lekla se. Snad ji opravdu rodiče nakonec nechali převézt do

psychiatrického sanatoria?

Ne, konečně si uvědomila, kde se nalézá. Je v matčině loţnici,

nejsvětlejší místnosti ve vile. Podívala se na své ruce a uviděla za

nehty hlínu a mech ze sleeplandských skal.

Tak to všechno přece jen bude pravda, osvítilo ji bolestné poznání

následované pocitem marnosti a prázdna. „Kelly,“ vydechla.

Najednou se to všechno zdálo tak dávno. To, kdyţ si spolu

povídaly zalezlé pod přehoz širokého sestřina lůţka a rozebíraly

bezstarostně nejnovější objevy, nebo si jen tak vyměňovaly drby o

zpěvácích a filmových hercích.

Slunce ozářilo místnost, jako by se nikdy nic hrozného nestalo a

Kelly se kaţdou chvílí měla objevit mezi dveřmi.

Pamela ještě chvíli vychutnávala ten pocit osamění a konečně na

ni dolehla i blaţená úleva z toho, ţe zůstala naţivu. Chtělo se jí jen

spát, oddat se dlouhému osvěţujícímu spánku a nabrat znovu

ztracené síly.

Náhle se ozvalo opatrné, tiché zaklepání. Pamela se posadila na

lůţku a řekla: „Dále!“

Mezi dveřmi se objevila upravená, smířlivě se usmívající paní

Carsonová doprovázená Jimem.

115

„Uţ ses probudila, holčičko?“ zeptala se. „Tak dlouho jsi spala,“

usmála se vstřícně i trochu nervózně. „Jim tě chtěl pozdravit.“

„Ahoj, ty naše divoký kotě,“ pousmál se na ni Jim. Na čistě

oholené tváři mu úsměv vykouzlil párek šibalských dolíčků.

„Nechci se tě na nic zbytečně vyptávat, povíš mi všechno sama, aţ

budeš chtít,“ pronesla paní Carsonová.

„Díky, mami,“ špitla rozpačitá Pamela.

Paní Carsonová nakoukla za dveře a zašvitořila, jako by to byla

docela běţná věc: „Podívej, koho ti vedu…“

Do pokoje nakoukla střapatá hlava Viktora Marshalla. V ruce

drţel kytici růţových karafiátů. Pomalu došel aţ k Pamelinu lůţku.

„To je pro tebe,“ řekl. „Docela jsme se s tvými rodiči spřátelili.

Jsou váţně fajn,“ předal jí kytici.

„Něco takového jsem nečekala. Opravdu jsi mně mile překvapil,

Viky,“ přivoněla si Pamela ke květům.

Paní Carsonová s Jimem se taktně vytratili a nechali je o samotě.

„Nevěřila bys, co je tam venku nového,“ ukázal Viktor rukou k

oknu. „Jsou tam desítky lidí, kteří se začínají potácet na ulici a mnozí

jiţ zemřeli. Všechny mimozemské rostliny ambeale

přetransformované do lidských těl pomalu umírají. Ve městě je

strašný poprask. Všude jezdí vozy záchranky a myslím, ţe uţ přišli

na to, ţe nejde o lidi, protoţe sem přijíţdějí i vozy policie a uzavírají

celou oblast.“

„Jsem ráda, ţe jsme to dokázali,“ řekla Pamela. „Zničili jsme tam

v jeskyni výbuchem všechny symbionty, které rostlinám ambeale

dodávali látky nezbytné pro jejich imunitní systém a tím i ţivot.

Myslím, ţe jsme váţně zvítězili,“ odloţila Pamela květiny vedle sebe

na přikrývku.

Právě v té chvíli se za okny ozval ohlušující zvuk a něco svítícího

se vzneslo se z pustého Sleeplandu vysoko nad Borgentown a pak

výš a výš, do neznámých dálek vesmíru.

„Odlétají,“ pronesla Pamela váţným hlasem. „Ti, kteří přeţili

odlétají. Uţ se, doufám, nikdy nevrátí.“

„Taky doufám,“ podotkl Viktor a pohladil Pamelu po vlasech.

„Jsi dnes moc krásná,“ řekl jí dojatě.

„A ty jsi ten nejlepší kamarád na světě,“ podívala se na něho

116

Pamela vlahýma očima.

„Jen kamarád?“ zeptal se napůl ţertem.

Pamela se pro sebe pousmála a vtiskla překvapenému Viktorovi

letmý polibek.

117

Andrew Hall

SEMENO ZLA

Z anglického originálu The Feed of Evil,

vydaného nakladatelstvím Koala Book Inc., New York 1999,

přeloţila Romana Havránková

Obálku navrhl Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství Signet v edici Stopy hrůzy

jako svou 70. publikaci, Praha 2000

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum

Vytiskl Signet Ţatčany s. r. o.

1. vydání

Cena 45 Kč

ISBN 80-86021-58-0

118