Christopher Pike

Stopy hrůzy 49

Pád do temnot

2

PÁD DO TEMNOT

Christopher Pike

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit

3

Copyright © 1991 by Christopher Pike

Translation © Magdalena Váňová, 1994

Published in the arrangement with

Permission & Right Int. Ltd.

ISBN 80-7171-050-4

4

Prolog

V soudním procesu se projednávala vraţda. Obţalovaná byla Sharon McKayová. Zabila prý dívku jménem Ann Riceová. Byly z

toho nádherné titulky v novinách: chudá a talentovaná Sharon zničila

v záchvatu vzteku bohatou a krásnou Ann. Shodila Ann z útesu,

psaly noviny. Je to ošklivá holka, ta Sharon McKayová. Sdělovací

prostředky měly bohatou ţeň. Ty dvě byly nejlepší přítelkyně.

Ale já jsem nevinná, myslela si celkem správně Sharon

McKayová.

Nikdo jí nevěřil. Byli tu tři svědkové zločinu, všichni dobře

vychovaní mladí lidé, přátelé jak Ann, tak Sharon. A nevadí, ţe

nikdo z nich nic neviděl a ţe se nenašlo tělo. Lidé uzavírali sázky, ţe

Sharon McKayová se brzy poveze. Ţe dostane minimálně dvacet let.

Proces měl začít během několika málo minut. Sharon, oblečená ve

svých oblíbených modrých šatech, se usilovně snaţila zakrýt svůj

strach a nervozitu z davu lidí, kteří netrpělivě čekali v soudní síni.

Seděla nalevo od svého obhájce, mazaného a uhlazeného Johna

Richmonda, který dával přednost tomu, aby mu říkali Johnny. Soud

ho jmenoval, aby se zabýval jejím případem, protoţe Sharon si

obhájce nemohla dovolit. Pohlédla na něho, zatímco čekali, aţ

majestátními dřevěnými dveřmi v pravé části staré soudní síně

obloţené dřevem vejde soudce. Snaţila se přesvědčit sama sebe, ţe

mu věří, ţe se díky němu nedostane do vězení, ale nebyla si jistá, ţe

by mu natolik důvěřovala, aby mu dovolila odvézt ji ze školy domů.

Nedá se říct, ţe by si od začátku výborně rozuměli.

Kdy se setkali poprvé? Kdy Ann zemřela? Před čtyřmi týdny?

Boţe, měla pocit, ţe je to desetkrát déle. Čas ubíhá pomalu,

5

pomyslela si Sharon, kdyţ ho člověk měří pohybem slunečních

paprsků klouzajících po cihlách jedné z cel. Ale stačilo, aby se v

myšlenkách vrátila k ránu po Annině smrti a všechno, co zaţila, se jí

znovu promítlo v hlavě, jako kdyby byla pod vlivem drogy, jejíţ

účinek nevyprchal. John našel její nejzranitelnější místo a věděl o

tom. Sharon si brzy uvědomila, ţe dokáţe najít slabé stránky

ostatních lidí a vyuţít jich. Děvčata ve vězení o něm mluvila jak s

úctou, tak s pohrdáním. John dokázal porotu zmanipulovat stejně

dobře jako zločinec. Znovu a znovu u toho dostával dívky, které by

si zaslouţily tvrdý trest. Některé z nich říkaly, ţe je to génius. Ale

tytéţ dívky se také nechaly slyšet, ţe jakmile z toho byly venku,

chtěl John kompenzaci. A o peníze zájem neměl.

Ale byly to jen historky, moţná přehnané.

Noc předtím, neţ se s Johnem poprvé setkala, strávila Sharon ve

vězeňské cele s ucpaným záchodem a opilou ţenou středního věku,

která ji dvakrát pozvracela. Sharon celou noc probděla a trápila se

nad smrtí nejlepší přítelkyně.

John vtrhl do jejího ţivota jako rytíř v blýskavém brnění,

připravený zabít draka. Světlovlasý a modrooký, se širokými rameny

a bezvadně ušitým kabátem vypadal, jako by mohl stát modelem pro

definici yuppieho z Websterova naučného slovníku.

„Ahoj, jmenuju se Johnny Richmond,“ řekl, podal jí ruku a

předtím, neţ měla moţnost mu ji pořádně stisknout, si sedl naproti

ní. Místo, kde se setkali, byla jednotvárně šedá místnost pro přijímání

návštěv, a Sharon pochybovala o tom, ţe je to nějaké zlepšení ve

srovnání s celou. Předtím, neţ ji málomluvný serţant do místnosti

vstrčil, dovolil jí jít do koupelny. Vodou se jí podařilo odstranit

zvratky z kalhot, ale cítit z ní byly pořád. Nezdálo se, ţe to Johnovi

vadí. Otevřel tenkou černou diplomatku a vyndal malý ţlutý

zápisník.

„Jmenuji se Sharon,“ zamumlala. Byla v šoku a cítila se strašně

unavená. Před pouhými dvanácti hodinami byla na horách a měla se

báječně.

„Vím, jak se jmenujete,“ řekl. „McKayová s velkým K. Jsem

obhájce přidělený vašemu případu.“

„Proč?“

6

„Proč co?“

„Proč jste mi byl přidělen?“

„Včera večer jste úředníkovi v přijímací kanceláři řekla, ţe si

obhájce nemůţete dovolit. Nevzpomínáte si?“

„Ne. Chci říct, proč se se mnou vede nějaký proces?“

Johnovi to připadlo zajímavé. Naklonil se k ní blíţ. Měl dokonale

rovné bílé zuby. „Byla jste zatčena pro vraţdu Ann Riceové. Neřekli

vám to včera večer, kdyţ vás seznámili s vašimi právy a nasadili vám

na ruce ţelízka?“

„Ano, myslím, ţe mi to řekli.“

„Jste si tím jistá? Ţe vás seznámili s vašimi právy?“

„Ano.“

„Tak to je důvod, proč jsem tady. Abych zajistil, ţe se vám

dostane všech práv, která vám zaručuje ústava.“ Rozevřel zápisník

uprostřed a uhladil stránky. „Jste šťastná dívka. Většina lidí ve vaší

situaci by ve vězení seděla několik dní, neţ by měla příleţitost si se

mnou promluvit.“

Sharon se tak šťastná necítila. Nelíbil se jí. „Opravdu?“

„Řekl bych, ţe to bude velký případ.“

„A proto jste si sem pospíšil?“

„Beru svou práci váţně.“ Připravil si tuţku k psaní. „Povězte mi,

co se stalo.“

„Já jsem Ann nezabila,“ řekla.

Usmál se. „Jsem váš obhájce. Můţete mi říct pravdu. Nikomu to

neřeknu. Slibuji.“

„Nezabila jsem ji. Byla to moje nejlepší přítelkyně. Za nic na

světě bych jí neublíţila. Skočila dolů z útesu.“

„Byla vaše přítelkyně sebevraţedkyně?“

„Ne.“

„Tak proč se zabila?“

„Nevím.“

„To soudci říct nemůţeme.“

„Proč ne? Je to pravda.“

„Neuvěří vám.“.

„Vy mi věříte?“ zeptala se.

„Já jsem váš obhájce. Já vám věřit musím.“

7

Věděla, ţe si s ní hraje, a po tom všem, co proţila, by se nejraději

rozplakala. Ale nebyl to její styl rozbrečet se před kýmkoli. Ani Ann

to neměla ve zvyku.

„A co kdyţ vás za svého obhájce nechci?“ zeptala se.

„Můţete poţádat, aby byl vašemu případu přidělen někdo jiný.

Ale nedělal bych to, být vámi.“

„Proč ne?“

Znovu se k ní naklonil, tentokrát ještě blíţe, a podíval se jí do očí.

„Protoţe, Sharon McKayová, já jsem dobrý. Jsem moc dobrý.

Vlastně ten nejlepší, koho byste v tomhle státě našla.“

Byl si alespoň jistý sám sebou. Přikývla. „Dobře, pane

Richmonde.“

„Johnny, prosím.“

„Johnny.“ Rozhodila ruce. „Co jiného ti mohu říct? Já jsem ji z

útesu neshodila.“

Opřel se o opěradlo ţidle a cvakal propisovačkou. Nemohlo mu

být ani třicet. Z jeho strohého arogantního chování se domýšlela, ţe

studoval na některé ze skupiny nejváţenějších a nejstarších

amerických univerzit na východním pobřeţí. Nedokázala si

představit, co dělá v Utahu. Asi se snaţí získat důleţitý případ

vraţdy, aby se mohl někdy v budoucnosti ucházet o nějakou

důleţitou funkci.

„Mohu s tebou mluvit úplně bez obalu?“ zeptal se.

„Myslela jsem, ţe si ţádné servítky nebereš.“

„Byla jsi uţ někdy ve vězení?“

„Ne.“

„Není to ţádná legrace.“

„Váţně?“ řekla sarkasticky.

„Spala jsi vůbec v noci?“ zeptal se.

„Ne, jsem vyčerpaná. Kdy mě můţeš dostat ven na kauci?“.

„Nevím, jestli mohu.“

„Coţe?“ Předpokládala, ţe kauce bude formální záleţitost.

Všichni zlosynové se ve filmech vţdycky dostali na kauci na

svobodu. A ona nebyla dokonce ani vinná.

„Uţ jsem o tobě mluvil s okresním státním zástupcem,“ řekl.

„V devět ráno? Co řekl?“

8

„Řekla. Jmenuje se Margaret Hanoverová. Ví právě tak dobře

jako já, ţe tenhle případ by se mohl stát tučným soustem pro

sdělovací prostředky. Chce vzbudit dojem, ţe tvrdě postupuje proti

zločinu. Zpracovává soudce, aby stanovil kauci 200 tisíc dolarů.

Myslím, ţe se jí to podaří. Pokud tví rodiče nejsou hodně bohatí,

musela bys sehnat pořádnou část té sumy, aby ses dostala ven.“

„Mí rodiče jsou rozvedení. Maminka pracuje v obchodu s

potravinami. Nepatří nám ani náš dvorek.“ Sharon sklonila hlavu.

„Znamená to, ţe se musím vrátit zpátky do té cely?“

„Moţná tě přestěhují do jiné.“

„To je senzační.“

„Mrzí mě to.“

Zdálo se, ţe nádech sympatií v jeho hlase je opravdový. Znovu

vzhlédla. „Neshodila jsem ji,“ opakovala.

Pozorně se na ni díval. „Věřím ti.“

„Říkáš to všem svým klientům?“

„Všem ne. Kdyţ jsi do ni nestrčila, tvoje jediná obhajoba je, ţe se

zabila sama.“

„A co kdyţ to byla nehoda?“

„Myslíš si, ţe to byla nehoda?“

Zaváhala, protoţe věděla, ţe by si mohla odporovat. „Ano.“

„Okresní státní zástupce uţ má tři svědky, kteří tvrdí, ţe se Ann s

tebou pohádala předtím, neţ spadla z útesu. Jeden z nich je tvůj

přítel.“

„Fred není můj přítel,“ odporovala Sharon.

„Co je?“

„Jenom kamarád.“

„Pohádala se Ann s tebou?“

„Ne.“

„Proč tedy ostatní říkají, ţe ano?“

„Protoţe slyšeli, jak na mě Ann křičí.“

„Měla Ann ve zvyku na tebe křičet?“

„Ne.“

„Myslím si tedy, ţe je ti jasné, ţe nám nepomůţe, kdyţ řekneme,

ţe to byla nehoda.“

Sharon přikývla a kousla se do rtů. „Uţ našli její tělo?“

9

„Ne, ale najdou je.“

Zavřela oči. „Byla tak krásná.“

„To mi také řekli. Byly jste si blízké?“

„Ano,“ popotáhla.

„Nenapadá tě nějaký důvod, jakýkoli důvod, proč by se mohla

chtít zabít?“

„Ne. Ale –“

„Ano?“

„Loni spáchal sebevraţdu její bratr.“

John si udělal do zápisníku poznámku. „To je zajímavé. Jak se

jmenoval?“

„Jerry. Jerry Rice. Byl o rok mladší neţ Ann a já.“

„Znala jsi ho dobře?“

„Ano, párkrát jsme měli rande. Ale nebylo to nic váţného,“

dodala spěšně.

„Nechodili jste spolu?“

„Ne.“

„Máš přítele?“

„Ne.“

„Proč ne? Jsi hezká.“

„Nemám na přítele čas.“

„Proč ne?“

„Hraju na klavír. Zabere mi to všechen čas.“

Přikývl. „Uţ si vzpomínám, četl jsem o tobě v novinách.“

„Opravdu? V jakých novinách?“

„V Timesech. Získala jsi stipendium na Julliarda, ne?“

„Ano.“

„Musíš být dobrá.“

„Ráda si to myslím.“

„Vţdycky jsem chtěl být hudebníkem. Ale musím bohuţel říct, ţe

nemám ţádný talent. Měl Jerry rád hudbu?“

Pokrčila rameny. „Předpokládám, ţe ano.“

„Rád poslouchal, jak hraješ?“

„Ano.“

„Líbila ses mu?“

„Proč se ptáš?“

10

„Protoţe jsem všetečný. Líbila ses mu?“

„Ano.“

„Miloval tě?“

„Ne, to si nemyslím.“

John se opřel zády o ţidli. „Sharon, proč se Jerry zabil?“

Upřeně se na něho podívala. Mluvili spolu jenom pár minut a uţ

se jí ptal na něco takového. Měla chuť zakřičet na něho, aby si hleděl

svého; a přesto se právě tehdy rozhodla, ţe se jím nechá obhajovat.

Moţná, ţe byl nejlepší.

Znal způsob, jak objevovat skrytá místa. „Nevím,“ řekla poctivě.

Uplynul týden. Dali ji do jiné cely. Za spoluvězeňkyni měla

dvaadvacetiletou narkomanku. Jmenovala se Mary, a kdyţ nebyla v

bezvědomí snila s otevřenýma očima. John ji navštěvoval kaţdých

pár dní. Řekl, ţe nemohou najít Annino tělo. Sharon si myslela, ţe je

to důleţité, ale John s tím nesouhlasil. Nepochybuje se o tom, ţe Ann

musí být mrtvá, řekl jí. Musí být mrtvá. Spadla z útesu z výšky sto

šedesáti metrů do divoké řeky, která se o několik kilometrů dál vlévá

do jezera. Její tělo v něm mohlo snadno zmizet. Sharon musela s

touto dedukcí souhlasit. Zdálo se to logické.

Pak následoval výslech. John se snaţil, aby byl případ odmítnut.

Při výslechu byla povaţovaná za vinnou, dokud se nedokáţe její

nevina. Při soudním procesu je to naopak, říkal John. Ale neměl

úspěch. Nebyl zklamaný. Předpokládal, ţe se to stane. Ale Sharon

zklamaná byla. Byla to ona, kdo se musel vrátit zpátky do vězeňské

cely. Nebylo to místo pro slušnou dívku. Její spoluvězeňkyně uţ

našla uvnitř spojení a po kaţdé dávce se obracela k Bohu. Sharon

cítila, ţe začíná být duševně vyšinutá. Skoro nikdy neviděla svou

matku. A nenechali ji hrát na klavír! Bez své hudby se cítila v pasti.

Byla natolik naivní, ţe si myslela, ţe kdyţ napíše stráţci zdvořilý

dopis, získá tím přístup k pianu. Dívky v jejím bloku jí řekly, ţe

stráţce ani neumí číst.

John usiloval o rychlý proces a protoţe nevyřízených případů

mnoho nebylo, podařilo se mu to. Čtyři týdny po svém zatčení seděla

vedle Johna a čekala, aţ se objeví soudce.

Ale ţádné tělo se pořád ještě nenašlo. A přesto, řekl John, to

11

nemělo vadit.

„Jak se cítíš?“ zeptal se John, kdyţ si všiml, ţe se na něho dívá.

„Fajn. A co ty?“

„Výborně. V noci jsem spal jako mimino.“

„To jsem ráda.“

„Musíš tady jenom sedět a sledovat to. Všechnu práci musím

udělat já.“ Podíval se na hodinky. „Kde je ten syčák?“

„Jaký je soudce Warner? Kromě toho, ţe je to syčák?“

„Býval to jeden z nejlepších soudců v tomhle státě, neţ měl před

pár lety lehkou mrtvici. Teď je pomalý. Loni předsedal jednomu

mému případu a uprostřed prokurátorovy závěrečné řeči usnul. Ale

má mě rád.“

„Proč?“

„Udrţuji ho vzhůru. Nedovolím mu, aby usnul.“

Sharon se podívala na ţalobkyni – samu okresní prokurátorku

Margaret Hanoverovou. Sharon si říkala, ţe by jí mohlo lichotit, ţe ta

ţena případ nepředala nějakému poskokovi. John uţ vysvětlil, proč

to neudělala. Margaret Hanoverová Johna neměla ráda. Prý to bylo

proto, ţe ji před pár lety u soudu kopnul do zadku – děvčata ve

vězení říkala, ţe to bylo proto, ţe se jí pokoušel do zadku štípnout.

Sharon si to nedovedla představit. Té ţeně bylo přes padesát a měla

jednu z těch podivných tváří, které pravděpodobně nikdy nevypadaly

mladě. Ostré linky kolem jejích očí vypadaly, jako by byly vyryté. I

kdyţ nebyla ani trochu tlustá, měla výraznou dvojitou bradu. Kdyţ

přišli, vypadala hrozně ošklivě. Sharon jí bylo tak trochu líto, ale

věděla, ţe by jí bylo mnohem více líto sebe samé, kdyby ji ta ţena

vyřídila.

„Dnes ráno jsem mluvil s tvou maminkou,“ řekl John.

„Jak se jí vede?“ zeptala se Sharon. Polovina utrpení, které

proţívala ve vězení, bylo vědomí, jak se její matka trápí. Její

maminka působila v jedné církevní společnosti a ty dámy, které tak

pilně chodily do kostela, se vyţívaly v pomluvách za zády ostatních.

Kdykoliv ji však maminka navštívila, snaţila se kvůli Sharon

vypadat plná optimismu. Sharon se ohlédla přes rameno a pokusila se

ji najít v davu.

„Je v pořádku,“ řekl John. „Řekl jsem jí, ţe vyhrajeme.“

12

„A kdyţ ne?“

„Pak vyhraju svůj další případ.“ Usmál se a pod stolem jí poplácal

po noze. „To myslím jako vtip, Sharon.“

„Aha.“

„Musíš se naučit rozjasnit tvář.“

Tohle říkávala Ann. Sharon byla vţdycky tou bezstarostnou – v

jiném ţivotě. Nechala Ann za sebou melancholickou část své

povahy, aby Sharon nahlodávala? Ann věděla, co dělá, kdyţ se zabila

takovým způsobem, jakým to udělala. Nebyla to ţádná nehoda,

pochopila Sharon, kdyţ byla ve vězení druhý týden. Ann musela

přesně vědět, do jaké situace se v důsledku jejího činu dostane její

nejlepší přítelkyně.

Ale proč?

Ţádná jednoduchá odpověď neexistovala. Ani ţádná sloţitá. Nic.

„Nemohu rozjasnit tvář,“ řekla.

„Proč ne? Opravdu si myslím, ţe vyhrajeme.“

„I kdyţ se nám to podaří, zůstane moje přítelkyně mrtvá.“

John mávl rukou. „Byla cvok.“

Sharon ho popadla za ruku a přitlačila ji k tvrdému dřevěnému

stolu. Ann ji moţná nenáviděla, ale nemohla se přimět k tomu, aby

na oplátku ona nenáviděla Ann. „Můţeš to říct porotě, jestli musíš,“

řekla mírně. „Ale mně to nikdy neříkej. Není to pravda.“

Zachytil její pohled. Nepatřil k těm, kdo se zaleknou.

Ctihodný Franklin Warner nakonec vstoupil do soudní síně.

Všichni se postavili. Nebyl to stejný soudce, který předsedal výběru

poroty. Tenkrát byl nemocný, ale dnes vypadal dobře, snad trochu

unavený. Byl střední postavy s abnormálně velkým břichem. Po

stranách hlavy se mu vlnily šedé husté vlasy, ale úplně scházely na

lesklém temeni. Měl černé šaty a to Sharon připomnělo pohřeb, který

svět nemohl Ann vystrojit, protoţe nebylo co pohřbít.

Porota s úctou sledovala soudcův příchod. Sharon si uvědomila,

ţe se na ni dívá v tiché panice. John jí řekl, aby se na ni občas

podívala. „Ať vidí tvoje oči a vědí, ţe jsi skutečná,“ řekl. Ale oni jí

nepřipadali skuteční. Měli dvanáct hlav, ale jenom jedna ústa, která

mohou pronést pouze dvě slova: „Vinná“ nebo „Nevinná“. Seděli

nalevo od soudce, napravo od Sharon.

13

Soudce se posadil. Ostatní v soudní síni ho následovali. Proces byl

oficiálně nazván Lid versus Sharon McKayová ve věci smrti Ann

Riceové. Ţalobkyně povstala, aby pronesla pár poznámek na úvod.

Měla na sobě šedé šaty a ani stopu make-upu. Otočila se a netrpělivě

přistoupila k porotě.

John Sharon řekl, ţe Hanoverová je mistryní detailu, ale vůbec se

jí nedaří chápat obavy porotců. John věřil, ţe většina porotců nemá

ani takový strach z vynesení chybného verdiktu, jako spíše z toho,

aby neotrávili ostatní porotce tím, ţe se nepřizpůsobí tomu, co si

skupina přeje. Proto se snaţil tento základní strach posílit tím, ţe v

nich vzbudil pocit, ţe jsou jedna velká rodina. A dále toho vyuţil tak,

ţe jim vnukl pocit, ţe rodina můţe traumatickou zkušenost soudního

procesu přeţít, kdyţ udělá to, co je bezpečné, coţ nevyhnutelně

znamená propustit jeho klienta na svobodu.

„Sharon McKayové je osmnáct let,“ začala okresní státní

zástupkyně a zastavila se na konci lavice pro porotce, blíţ soudci a

soudnímu zpravodaji. Své přísné hnědé oči upřela na skupinu

všedních obyčejných občanů. „Podle práva je dospělá a jako dospělá

bude souzena. Její mladý a nevinný vzhled a vynikající umělecké

výkony nejsou vůbec důleţité. Sharon McKayová je vraţedkyně,

vraţedkyně nejhoršího typu. Protoţe zabila přítelkyni, někoho, kdo jí

svěřil svůj ţivot.“

Hanoverová se odmlčela a podívala se přímo na Sharon. Zvedla

hlas a oslovila nejenom porotu, ale celou soudní síň. „Lid prokáţe, ţe

16. června v noci, přibliţně před měsícem, Sharon McKayová

úmyslně shodila Ann Riceovou z útesu, z výšky sto třiceti metrů, a

způsobila tak její smrt. Lid dále prokáţe, ţe to byl promyšlený čin a

ţe by měl být souzen jako vraţda prvního stupně. Lid předvolá

několik svědků tohoto ohavného činu a nezanechá ani stín

pochybnosti o tom, ţe Sharon McKayová spáchala vraţdu.“

Sharon se cítila smrtelně raněná. Nemohla by nikoho zabít, ani

aby si zachránila ţivot. Měla pocit, ţe se propadá hlouběji do

sedadla, i kdyţ věděla, ţe sedí úplně vzpřímeně a se zatajeným

dechem. John se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha.

„Uklidni se, miláčku. Hanoverová se jenom pokouší okořenit svůj

výstup. Tou svéráznou rétorikou uţ ztratila půlku poroty.“

14

Sharon polkla a slabě přikývla. Ale styděla se podívat na porotu

kvůli něčemu, co ani neudělala. Styděla se také za sebe, ţe se tak

snadno nechá vyvést z míry. Hanoverová se na ni podívala, kdyţ

kráčela zpátky ke svému místu.

Teď byla řada na Johnovi. Dychtivě vyskočil, jako kdyby byl

premiantem na hodině matematiky a právě ho vyvolali, aby na tabuli

vyřešil jednoduchý příklad. Nevykročil přímo k porotě, ale pomalu a

nenucené šel ke vzdálenému konci zábradlí, které je oddělovalo od

diváků. Tam se jednou rukou lehce opřel o hladké dřevěné zábradlí,

druhou ruku zvedl ke své ostře řezané bradě a zdálo se, ţe přemýšlí o

tom, jakou z mnoha moţností zvolit, aby odpověděl na směšná

obvinění Hanoverové. Několik okamţiků tak stál beze slova.

Pozornost všech v soudní síni se upírala na něho. Pak najednou tleskl

rukama a všichni sebou trhli.

„Sharon Ann nezabila,“ řekl. „Proč by ji zabíjela? Byly to

kamarádky. Celá ta představa je absurdní. Není tu ţádný motiv.

Nejsou ţádní svědci. Tahle věc se nikdy neměla dostat k soudu. Ale

máme volební rok a musíme inscenovat takováto dramata.“ John se

odmlčel a konejšivě se usmál. „Kvůli Sharon si starosti nedělám.

Zjistil jsem, ţe pravda má ve zvyku prosvítat skrz lţi. Nebojte se,

lidi. Vaše rozhodnutí bude jednoduché.“

To bylo všechno, co John řekl. Vrátil se na své místo a posadil se.

Na Sharon to udělalo dojem. Členové poroty si vyměňovali pohledy,

jako kdyby patřili do nějaké skupiny. Uţ se nedívali upřeně před

sebe jako izolovaní jednotlivci. John uţ se jim líbil. Moţná se jim

bude líbit také ona.

Trestní řízení začalo předvoláním Chada Leara na svědeckou

lavici.

Chad byl pro Sharon velkým otazníkem. Během přípravy na

proces se jí John zeptal, jestli Chad bude svědčit proti ní.

Odpověděla, ţe Chad řekne pravdu. Ale věděla, co má John na mysli.

Byla tu pravda a pravda. Chad byl Sharonin starý kamarád, ale s Ann

se kamarádil ještě déle. Moţná byl do Ann dokonce i zamilovaný –

Sharon si tím nebyla jistá. Kdyţ ho pozorovala, jak jde k lavici

obţalovaných, lámala si tím hlavu ještě víc. Bylo zřejmé, ţe Annina

smrt mu dala zabrat. Chad byl vţdycky štíhlý, ale teď byl uzlíčkem

15

kostí. Jeho vlnité hnědé vlasy byly dlouhé a neučesané. Jak zhubl,

zdálo se, ţe jeho vyčnívající nos a velké vlhké oči vyskočí z jeho

obličeje. Kdyţ odříkával přísahu, měl skloněnou hlavu, a vzhlédl, aţ

kdyţ k němu Hanoverová přišla, aby mu poloţila první otázku. Ale

kdyţ Chad hlavu zvedl, podíval se směrem k Sharon. Slabě se usmál.

Byl to smutný úsměv.

„Jaký byl váš vztah k Ann Riceové?“ začala Hanoverová.

„Byl jsem blízkým přítelem jak jí, tak jejího bratra,“ odpověděl

Chad a jeho tichý hlas byl tišší neţ obvykle. „Byl jsem také jejím

zaměstnancem. Staral jsem se o její dům, zahradu a další věci.“

„Kolik je ti let, Chade?“

„Sedmnáct.“

„Jsi o rok mladší neţ Ann?“

„Ano.“

„A o rok mladší neţ obţalovaná? Sharon McKayová?“

„Ano.“

„Jak dlouho jsi Ann znal?“ zeptala se Hanoverová.

„Od dětství. Nevím – moţná deset let.“

„Bylo by rozumné říct, ţe jsi ji znal dobře?“

„Ano,“ odpověděl Chad.

„Řekni nám něco o Annině domě. Byla bohatá, ţe?“

„Ano. Měla několik miliónů. Měla velký dům. Byl to palác. Pořád

ještě je. Pozemek má víc neţ dvanáct akrů. Mám tam spoustu práce.“

„Měla svůj dům ráda?“

„Jistě,“ přitakal Chad.

„Řekni nám, jak se stalo, ţe Ann Riceová tak zbohatla?“

„Zdědila peníze po své matce.“

„Která loni zemřela na infarkt?“

„Myslí si, ţe to byl infarkt.“

Hanoverová přistoupila k Chadovi o krok blíţ. Nechtěla, aby

zpochybňoval příčinu smrti paní Riceové. Chad sepnul ruce v klíně a

celý nesvůj se podíval na porotu. Sharon mohla prakticky cítit, jak se

mu potí dlaně. Nemohlo to pro něho být lehké mluvit o Ann před

všemi těmi cizími lidmi.

„Čí nápad to byl vydat se stanovat?“ zeptala se Hanoverová.

„Myslím, ţe můj. Mluvili jsme o tom všichni. Já jsem ta místa

16

znal nejlíp. Ann byla tím výletem nadšená.“

John si udělal do svého zápisníku poznámku.

„Nadšená?“ zeptala se Hanoverová.

„Ano,“ potvrdil Chad.

„Měla maturovat na střední škole. Byla tím nadšená?“

„Těšila se, ţe se odtamtud dostane.“

„Jaké byly její plány pro budoucnost?“

„Nevím,“ řekl Chad.

Hanoverová tuto odpověď nečekala. Sharon z jejich gest snadno

vyčetla, co si myslí. John by to označil za další ze slabin Hanoverové

jakoţto ţalobkyně. Hanoverová právě porotě nepřímo sdělila, ţe tyto

otázky s Chadem uţ dříve probrala.

„Ale nějaké plány pro budoucí ţivot měla, ne?“ zeptala se

Hanoverová. „Nezasnoubila se právě?“

Chad se krátce usmál. „Ano. S mým bratrem.“

„Milovala tvého bratra?“

„Ano, jistě.“

„Byla s ním šťastná?“ vyptávala se Hanoverová.

„Ano.“

„Její ţivot právě začínal. Měla peníze. Měla lásku. Neměla vlastně

to, co většina lidí od ţivota chce?“

Chad zaváhal. „Předpokládám, ţe ano.“

Hanoverová přešla nalevo od Chada, takţe byl mezi ní a porotou,

aby ho jasně a bez překáţek viděli, aţ bude odpovídat. „Chade,“

oslovila ho, „podle tvého názoru, vzhledem k tomu, ţe jsi znal Ann

tak dlouho, řekl bys, ţe chtěla spáchat sebevraţdu?“

„Ne,“ odpověděl Chad.

Čekala jsem, ţe řekne ano, kdyţ já sama bych musela odpovědět

ne? ptala se Sharon v duch sama sebe.

Odpověď byla ne. Ale přesto Sharon najednou cítila, jako by jí

soudní přelíčení mohlo uniknout dřív, neţ bude mít John příleţitost ji

obhajovat. Naklonila se těsně k Johnovi a zašeptala mu do ucha:

„Proč nevzneseš námitku, nebo něco neuděláš?“

„Jsi si tím jistý?“ zeptala se Hanoverová.

„Námitka,“ řekl John. „Svědek je vyzýván, aby odpověděl na

otázku, kterou by s absolutní jistotou váhal zodpovědět i psychiatr.“

17

„Přijímá se,“ řekl soudce Warner.

„Díky,“ zamumlala Sharon.

„Neděkuj mi,“ zašeptal John. „To, ţe vyhrajeme pokud jde o

námitky neznamená, ţe vyhrajeme u porotců. Moc ses dívala na

televizi. Pečlivě poslouchej. Chad není proti nám.“

„Toho jsem si nevšimla,“ řekla Sharon.

„Já ano,“ odpověděl sebejistě John.

„Řekni soudu, co se stalo 16. června v noci,“ vyzvala Hanoverová

Chada.

„Stanovali jsme na vrcholku Westwindu. To je kopec v

Sunsetském národním parku. Není moc vysoký, moţná tisíc metrů.

Je to dobré místo na stanování, protoţe je odtamtud výhled na celý

park a také je to úkryt. Já tu oblast dobře znám. Od dětství jsem tam

chodil trampovat.“

„Pokračuj,“ pobídla ho Hanoverová.

„Seděli jsme kolem táboráku. Zpívali jsme, jedli, pili, bavili jsme

se. Pak se Sharon a Ann rozhodly, ţe se půjdou projít.“

„Čí to byl nápad jít na procházku?“

Chad se odmlčel a vypadal stísněně. „Myslím, ţe Sharonin. Vzaly

si baterku a vydaly se od ohně směrem k útesu.

Přišli jsme tam ještě před setměním, takţe obě věděly, jak to tam

vypadá. Útes vyčníval přímo nad řeku Whipping River.“ Chad znovu

sklonil hlavu, jako kdyby se díval dolů do řeky. „V tomto ročním

období je plná tajícího sněhu. Prudce se valila.“

„Mohla se některá z dívek nejprve vydat k útesu a pak vás obejít,

aniţ byste si toho vy tři všimli?“

„O tom pochybuji,“ řekl Chad.

„K útesu vedla jenom jedna cesta?“

„Ano.“

„Pokračuj, prosím.“

Chadova pravá tvář se začala cukat. Zhluboka se nadechl a

poposedl na ţidli. Špičky svých neklidných prstů zabořil do brady.

„Jak uţ jsem řekl, odešly pryč od táboráku. Byly pryč jen několik

minut. Díval jsem se, jak odcházejí. Řekl jsem jim, aby byly opatrné.

Znal jsem to místo líp neţ kdokoli z nich. Měl jsem jít s nimi.“

„Co se stalo?“ naléhala Hanoverová.

18

„Slyšeli jsme, jak se hádají,“ řekl Chad. „Ale neviděli jsme je.

Potom Ann něco vykřikla.“

„Co?“

„Nedělej to.“

„Vykřikla ‚nedělej to‘?“

„Ano.“

„Nahlas?“

„Ano?“

„Se strachem?“ zeptala se Hanoverová.

„Ano.“ Chad znovu svěsil ruce do klína a zavřel oči. „Pak

vykřikla.“

„Ann vykřikla?“

„Ano.“

„Vykřikla, jako by padala vstříc smrti?“

„Ano.“

„Jak to vypadalo?“ vyptávala se Hanoverová. Byla to krutá

otázka. Kdyţ Chad otevřel oči, byly vlhké.

„Bylo to strašné,“ řekl.

19

I.

Nenávist Ann Riceové byla ţivá. Ţivila ji a dodávala jí sílu. Dávala jí cíl. Někdy měla pocit, ţe je jejím ţivotem. Ale nenáviděla ji – svou

nenávist. Neţádala o ni. Nikdy o nic neţádala, nikdy nemusela.

Vţdycky všechno dostala: přepychová auta, krásné šaty, pohledné

kluky. Díky své hezké tváři měla vţdycky spoustu nápadníků. Ale

nic jí nemohlo dát to, co teď chtěla – aby její bratr znovu oţivl.

Určitě to nemohlo vyřešit tučné konto v bance. A její nenávist ji v

nejlepším případě mohla přinést další smrt.

Ale kdyţ zničím Sharon, co se stane z toho, čím jsem se stala?

Tuhle otázku si Ann často kladla. Ustane náhle její nenávist a

bude mít klid? Nebo se zaměří na někoho jiného? To opravdu

nevěděla, ale byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, ţe nic z toho

by moţná nezměnilo její pocity. Ve svých osmnácti byla Ann

dychtivou studentkou lidské povahy. Věděla, ţe ti, kdo usilují o

pomstu, se obvykle dočkají malých odměn a velkých trestů. Ale

protoţe byla chytrá, myslela si, ţe bude výjimkou. Její plán byl

pečlivý. Nic nebylo ponecháno náhodě.

Kromě Paula, miláčka Paula.

Teď právě Ann čekala na Paula Leara. Stála na vrcholku kopce,

odkud bylo vidět na její školu – Wondwerwoodskou střední školu,

nejlepší v Utahu, malebnou skupinu starých cihlových budov,

uhnízděných jako šťastná rodinka na konci údolí, které jiţ před

mnoha lety přišlo o poslední ze svých nádherných stromů. Toho rána

byla ve škole, ale protoţe byla v posledním ročníku a splnila všechny

poţadavky, aby mohla absolvovat školu, odpoledne obvykle chodila

daleko od areálu školy. Vrátila se, aby se sešla s Paulem a prošla svůj

20

plán ohledně Sharon. Chtěla také vidět Sharon. Paul věděl, o čem

chce mluvit, protoţe kdyţ se s ním předcházející noci loučila, něco

mu naznačila.

„Uţ to dál nevydrţím, Paule. Ona musí zmizet.“

Pak ho políbila na rty a vystrčila ho ze dveří dřív, neţ jí mohl

odpovědět, aby se mohla pár hodin vyspat, neţ vyjde slunce. Ale

nespala. Leţela s očima otevřenýma ve svém černém uzavřeném

pokoji a snaţila si představit, jaké by to bylo padat a nikdy

nedopadnout na zem.

Byl horký den. Ann horko milovala. Libovala si v extrémech.

Ráda leţela a potila se na slunci, nataţená přímo na betonu vedle

bazénu, bez ručníku pod sebou a nechala svou pokoţku opékat do

zlatohněda. Paul si myslel, ţe je blázen, a moţná je. Byla blázen do

něho. Milovala ho skoro tolik, jako nenáviděla Sharon.

Skoro. Takové slovo – dvě slabiky, které stupňovaly její lítost.

Jerry by skoro ţil. Kdyby hlaveň pušky byla o centimetr víc doprava

nebo o jeden palec víc nalevo, mohl teď stát vedle ní a čekat spolu s

ní na milovanou Sharon. To byla ta potíţ s náboji. Nerozuměly

centimetrům a palcům. Ale Ann věděla, proč Jerry zmáčkl kohoutek.

Také on si potrpěl na extrémy. Bylo to v rodině. Není divu, ţe oba

rodiče zemřeli na infarkt, ještě neţ jim bylo šedesát. Příliš mnoho

stresu. Příliš mnoho skoro.

Právě v té chvíli Paul přijel a zaparkoval pod kopcem na pozemku

za školou. Cestou nahoru na ni zamával. Potřeboval nové auto.

Musel si půjčovat bratrovo, kdyţ potřeboval někam dojet. Pokusila

se mu jedno před pár týdny koupit, ale odmítl. Ale šaty, které mu

koupila, přijal. Měl na sobě černé kalhoty a černou hedvábnou košili,

které vybrala. Černá se hodila k jeho tmavým cikánským rysům.

Hodila se k pohledu, který doutnal v jeho hlubokých hnědých očích.

Jeho oči ji k němu od začátku přitahovaly. Byl o pár let starší neţ ona

a jeden rok strávil u námořnictva. Kdyţ se mu podívala do očí, zdálo

se jí, ţe v nich vidí šedivou bouřku blíţící se nad rozbouřeným

mořem. Ale jen kdyţ se podívala zhluboka. Navenek vypadal klidný.

Od doby, co odešel od námořnictva, neměl stálé zaměstnání a byl tak

trochu tulák. Ale pro to, co ho zaujalo, hořel – a ona byla jednou z

jeho vášní. Často bývali dlouho do noci vzhůru a pálili oba konce

21

svíčky, která hrozila výbuchem. Na vzájemných bojích měli podíl

oba dva.

Paul byl z drsného materiálu a v zásadě měli málo společného.

Nečetl. Nezajímalo ho, co se děje ve světě. Pravděpodobně věděl

desetinu toho, co věděla ona. Ale přesto měl nad ní převahu. Jako

kniha, která lákala kaţdou obrácenou stránkou, měl tělo, kterému

nemohla odolat. Také to, co viděla z jeho mysli, bylo fascinující.

Nerozuměla mu a nikdy nevěděla, z čeho vychází. To z něho dělalo

tajemství, které chtěla vyřešit. To bylo moţná to jediné, co měli

společného – protoţe ona vlastně nerozuměla sama sobě. Nemyslela

si, ţe ji někdo chápe, nebo by ji mohl pochopit.

Zvedla ruku a zamávala v odpověď: „Řekla jsem v půl třetí,“

zavolala.

Jak vystupoval do kopce, podíval se na hodinky. Pot na čele se mu

v paprscích horkého slunce blýskal. Ale důvodem toho, ţe se potil,

nebyl krátký výstup do kopce. Byl ve vynikající kondici. Pravidelně

zvedal činky. Byl to kus chlapa. Mohl ji zvednout jednou rukou a

tlakem malíčku ji poloţit na zem.

„Pomáhal jsem Chadovi dokončit zeď,“ vysvětloval. Jeho bratr

opravoval kamennou zeď v severním rohu jejího pozemku. Chad se o

její sídlo staral víc neţ ona.

„Pak mi budeš muset dovolit, abych ti zaplatila,“ řekla.

Přikývl. „Dva tácy budou stačit.“

„Napíšu ti šek,“ odpověděla Ann a rozevřela náruč. Přitáhl ji k

sobě a krátce a energicky ji políbil, takţe na chvilku byly její plné rty

zploštělé. Paul se vlastně nikdy nenaučil líbat, alespoň ne způsobem,

jakým si ţeny typicky přejí být líbány, a ona byla ráda. Nebyla

typickou ţenou.

„Co tu dělám?“ zeptal se v okamţiku, kdyţ se od sebe oddělili.

Shrnula si z čela silný pramen vlasů. Měli vlasy stejné barvy, tak

tmavě hnědé, ţe byly vlastně černé. Ale zatímco její byly jemné jako

letní vánek, jeho byly nepoddajné jako vlákna silného provazu.

Nebo lana. Mohla bych se na tom laně pověsit.

Ale to nebyla pravda. Mohla zemřít, ale nevisela by.

„Jsi tady, aby ses se mnou sešel.“

„O čem jsi to včera v noci mluvila?“

22

„Nezeptáš se mě nejdřív, jak jsem se celý den měla?“

„Jak ses měla?“ zeptal se netrpělivě.

Začala se smát, ale brzy se zarazila. „Nevíš, co je dneska za den?“

zeptala se potichu.

„Ne.“

„Dnes je to právě rok.“

Zaváhal. „Ne, není. Jerry zemřel v srpnu.“

Odvrátila se směrem ke škole. „To jsem neměla na mysli. Dnes by

měl narozeniny. Má narozeniny. Právě před rokem mu bylo

šestnáct.“

„Mrzí mě to.“

„Paule, proč je napsáno tolik písniček o šestnáctiletých? Myslíš,

ţe je to proto, ţe je to přechod mezi dětstvím a dospělostí?“

„Je to asi proto, ţe se slovo šestnáct rýmuje se spoustou dalších

slov.“ Poloţil ji ruku kolem ramen. „Ann, musíš na to přestat myslet.

Uţ se to stalo.“

Dál se dívala dolů na školu. Navštěvovala ji čtyři roky – a co bylo

zvláštní – stěţí ji poznávala. „Nechci to nechat plavat,“ zašeptala.

„Pak by ses s ní měla přestat stýkat.“

„Nechci se s ní přestat stýkat.“

„Co chceš?“ zeptal se.

„Víš, ţe jsem začala chodit do kursu seskoků s opoţděným

rozevřením padáku?“

„Takţe se pokoušíš zabít se, je to tak?“

„Podle statistiky je to prý bezpečnější neţ jízda po dálnici.“

„Tomu nevěřím,“ řekl.

„Je to stejně bezpečné jako horolezectví. Chad mě to učil v

Sunsetském národním parku. Věděl jsi to?“

„Ne. Kdy jsi to všechno dělala?“

Otočila se zpátky k němu a jeho ruka jí sklouzla z ramen. „Tak

různě. Horolezectví a seskoky mají hodně společného. V jednom

riskuješ, ţe spadneš a v druhém prostě padáš.“

„Mluv trochu rozumně nebo odejdu.“

Přikývla. „Máš pravdu. Musím to nechat být. Musím se dostat

pryč od vší té nicotnosti.“ Ukázala rukou na školu pod nimi, na celé

údolí.

23

„Nenávidím tohle místo.“

„Pojeďme tedy letos v létě do Mexika.“

„Můţeme jet do Mexika…“ řekla a nechala nedokončenou větu

viset ve vzduchu.

Paul začal být ostraţitý. Přesto, ţe ji miloval – a ona věděla, ţe ji

miloval tolik jako ona jeho – jí na sto procent nedůvěřoval. To bylo v

pořádku. Ani ona by sama sobě stoprocentně nedůvěřovala.

„Můţeme jet potom, aţ uděláme co?“ zeptal se jako by četl její

myšlenky. „Já jí nehodlám ublíţit.“

„Ublíţit jí? Já jí nechci ublíţit. Ublíţila ona Jerrymu?“

„Nic Jerrymu neudělala.“

Najednou se rozzlobila. „To je pravda. Neudělala vůbec nic.

Dovolila Jerrymu, aby se do ní zamiloval a pak ho prostě nechala

být. Neměla čas mu něco udělat. Nemá pro nikoho čas.“

„Dělá si čas pro tebe.“

Hořce se usmála. „Já vím.“

„Ann, nech to být. Doháníš sama sebe k šílenství.“

„Nemůţu.“

„Proč nemůţeš?“

„Nemůţu! Nevidíš to na mně?“ Ta otázka se jí vydrala z úst. Ale

přesto si přála, aby ji byla nevyslovila. Neměla v povaze projevovat

slabost. To byla jedna z nejhorších věcí spojených se ztrátou jejího

bratra. Na jeden mizerný den, který trval celou věčnost, odhalila

ostatním část své duše. Na jeho pohřbu přede všemi plakala. Od té

doby uţ nebrečela a ani neměla v úmyslu to znovu udělat.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Paul.

„Zničit ji.“

„Jak?“

„Budu potřebovat tvou pomoc, Paule.“

„Skončíš ve vězení.“

„To je nemoţné,“ řekla.

„Proto jsi naplánovala ten výlet do parku? Shodíš ji z útesu?“

„To se dá udělat, aniţ bych se jí dotkla prstem.“

„Řekni mi to, sakra,“ vyštěkl.

Začala všechno systematicky probírat. „V Sunsetském parku je

kopec, který se jmenuje Westwind. Je tam útes, který ční nad

24

Whipping River. První noc se tam utáboříme a aţ budeme všichni

sedět kolem táboráku, půjdeme Sharon a já na malou procházku – na

okraj útesu. Budeme se dívat na hvězdy, moţná si budeme povídat o

starých časech a pak Sharon řeknu, ţe chci být pár minut sama.

Sharon se vydá zpátky k ohni a aţ bude v půli cesty, sáhnu za blízký

balvan a přiváţu provaz ke sponě, kterou budu mít ukrytou pod

tričkem. Pak co nejhlasitěji vykřiknu: Nedělej to a potom skočím

dolů z útesu a srdceryvně zaječím.“

„Ty jsi blázen.“

„Nebudu mít k zádům připnuté obyčejné lano. Z vrcholku útesu k

hladině vody je to přesně sto sedmdesát metrů. Moje lano je dlouhé

sto čtyřicet metrů. Bude přivázané sedmnáct metrů pod vrcholkem

útesu. Posledních pět metrů lana je pruţných. Natáhne se. Kdyţ

vezmu v úvahu dálku pádu a mou váhu, natáhne se lano na konci

mého pádu o tři metry. Aţ se konec lana stabilizuje, přiváţu k jeho

konci druhé lano, které si také připevním ke sponě pod tričkem. Pak

uvolním první lano. To druhé je dlouhé sedmnáct metrů. Je to víc,

neţ potřebuji, abych slezla dolů ke břehům řeky. Potom zmizím a

všichni si budou myslet, ţe mě Sharon shodila a já jsem se zabila.“

„To sotva. Co to lano, visící vedle útesu? Všichni ho uvidí.“

„Nikdo ho neuvidí. Bude bezměsíčná noc, to jsem si zjistila. A uţ

jsem ti řekla, ţe lano není přivázané k vrcholku útesu, ale k

postrannímu výčnělku o sedmnáct metrů níţ. Já sama jsem ho tam

před třemi dny připevnila za pomoci kovové skoby. To je okamţik,

kdy tě budu potřebovat. Potřebuji, abys slezl pod vrcholek útesu a

lano uvolnil. Necháš ho spadnout dolů ke mně a aţ budu odcházet,

vezmu si ho s sebou.“

„Kam?“

„Kamkoli. Do Mexika – to je jedno. Prostě zmizím.“ Přistoupila k

němu, poloţila dlaň na jeho svalnatou hruď a podívala se mu přímo

do očí. „Můţeš jít se mnou.“

Zavrtěl hlavou. „To se nikdy nepodaří.“

Ustoupila o krok dozadu. Nezlobila se. Očekávala spoustu

námitek. „Řekni mi, proč to nepůjde, a já ti řeknu, proč ano.“

„Existuje pro to tisíc důvodů.“

„Vyjmenuj je,“ vyzvala ho.

25

„Za prvé, kdyţ spadneš do takové hloubky, lano tě přepůlí na dvě

části.“

„Řekla jsem ti, ţe se konec natáhne. Horolezci takovou výbavu

pouţívají pořád.“

„Horolezci ho nepouţívají, aby skákali z výšky sto sedmdesáti

metrů.“

„Pod tričkem budu mít nosný postroj, aby pomohl můj pád

rozloţit.“

„Nepomůţe, kdyţ narazíš na stěnu útesu.“

„Vrcholek útesu vyčnívá daleko ze stěny útesu. Šance, ţe narazím

do stěny, jsou jedna ku stu.“

„Pravděpodobnější je jedna ku jedné. A co kdyţ se tam

neutáboříme? Co kdyţ Chad bude chtít tábořit jinde?“

„Chad tam táboří vţdycky, kdyţ chce šplhat do hor. Je to jedno z

jeho oblíbených míst.“

„Co kdyţ tam kolem budou další výletníci?“

„Pak počkáme a uděláme to jindy.“

Znovu zavrtěl hlavou. „Aţ skočíš z útesu, všichni se seběhnou,

aby se podívali, co se stalo. Uvidí, jak tam visíš.“

„Říkala jsem ti, ţe měsíc nebude svítit. Kdyţ měsíc nesvítí,

nemůţeš v noci v horách vidět vůbec nic. Bude tma jako v pytli.“

„Jakou výmluvu si mám vymyslet, aţ polezu pod vrcholek útesu,

abych uvolnil kovovou skobu?“

„Slézt dolů po útesu bude normální reakce vyvolaná panikou.

Řekni jim, ţe slézt dolů bude trvat čtyřicet minut. Můţeš říct, ţe jsem

moţná spadla na římsu. A pak, jestli na tebe budou baterkami svítit,

aţ polezeš dolů, řekni jim, aby světlo odklonili, ţe tě oslepují. Ale

tohle je hrozně důleţité. Nerozvazuj lano, dokud se neujistíš, ţe jsem

dole.“

„Ale nebudu tě vidět,“ protestoval Paul.

„Nemusíš. Jen se ujisti, ţe lano uţ není napjaté. V kaţdém případě

bych měla být na zemi dávno předtím, neţ budeš připravený

vytáhnout skobu.“

„Je-li skoba dost hluboko, aby vydrţela tvůj pád, nepodaří se mi ji

vyndat bez páčidla.“

„Je hluboko,“ připustila Ann. „Bude lepší, kdyţ ji vyndáš. Moţná

26

bys mohl mít s sebou dlouhý šroubovák schovaný pod bundou. Ale

kdyţ ji nevyndáš, nepropadej panice. Rozvaţ lano. Nikdo nebude

hledat skobu ve stěně útesu sedmnáct metrů pod jeho vrcholem.“

„Můţu se tě na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Proč to děláš?“

„Abych zničila Sharon.“

„To je šílené. Nikdo nebude věřit, ţe tě shodila z útesu. Všichni si

myslí, ţe jste nejlepší přítelkyně.“

„Co jiného si mohou myslet? Ţe jsem spáchala sebevraţdu?“

„Kdyţ se neobjeví tvoje tělo, budou si myslet, ţe jsi to všechno

nastraţila a ţe jsi dole v Mexiku a piješ koktejly z tequily.“

„Chad mi řekl o třech dělnících, kteří stavěli most, a před několika

lety spadli do Whipping River a utopili se.

Těla dvou z nich se nikdy nenašla. Zmizela v Zimním jezeře.

Mohu v tom jezeře zmizet také.“

„Ann, to nevyjde.“

„To říkáš pořád. Proč ne?“

„Chceš, aby Sharon byla odpovědná za tvou smrt. Nečteš noviny?

Pro ţalobce je obtíţné usvědčit vrahy, kteří byli chyceni se

zakrváceným noţem v ruce a něčí hlavou v kufru svého auta. Smiř se

s tím, potřebuješ mrtvolu.“

Ann přikývla. „Vím, ţe je obtíţné být odsouzen z úkladné vraţdy,

kdyţ schází mrtvola. Ale je tu vynikající příleţitost, ţe Sharon bude

odsouzena za menší zločin. Ale dokonce ani to není nutné. Podívej se

na její ţivot. Všechno má zařízené. Má svou hudbu. Má stipendium

na Juliardovu školu. Všichni ji mají rádi a váţí si jí. Má přátele. Ale

myslíš, ţe Juliard by chtěl dívku, která stála před soudem kvůli

vraţdě? Myslíš, ţe lidé všude v zemi se aţ do konce jejího ţivota

nebudou ptát sami sebe, jestli to ve skutečnosti neudělala? A

nemyslíš, ţe Sharon nakonec pochopí polovinu toho všeho, ţe jsem jí

to udělala schválně, ţe jsem se zabila, protoţe jsem ji nenáviděla? To

ji bude bolet víc neţ cokoli jiného, protoţe já jsem její nejlepší

přítelkyně.“ Ann potlačila smích. „Nepotřebuji, aby byla odsouzena.

Z jejího ţivota nezůstane kámen na kameni.“

„Dejme tomu, ţe všechno tohle vyjde a bude soud,“ řekl Paul.

27

„Zavolají mě na svědeckou lavici. Co mám říkat?“

„To, co řeknou ostatní. To je všechno, co bys měl vědět.“

„Ale co kdyţ Sharon bude odsouzena a já pak najednou zmizím?

To bude vypadat podezřele.“

„Jak? Nebyl jsi ani blízko u mě, kdyţ jsem spadla z útesů. Jak by

si mohli myslet, ţe s tím máš třeba jen vzdáleně něco společného?

Díváš se na to ze zpětného pohledu. Je to bizarní plán. Nikoho ani

nenapadne, ţe je to moţné.“

„Lámu si hlavu tím, jak jsi na to přišla?“

Ann se odmlčela. „Nevím. Odkud přicházejí myšlenky? Nedávno

jsem četla jednu knihu a ta mě asi inspirovala. Bylo to o dívce, která

se chtěla pomstít svým přátelům tím, ţe to nastrojila tak, aby byli

souzeni za její vraţdu.“

„Pořád se mi nelíbí, co to všechno bude znamenat pro mne.“

„Děláš si starosti, protoţe jsem tě napsala do své poslední vůle?“

Paul ustoupil o krok dozadu. „To je teď hloupé.“

„Ať uţ skončíme kdekoli, budeme potřebovat peníze. Uţ jsem

převezla peníze na jih za hranice a uloţila je do bezpečnostní

schránky. Ale budeme potřebovat víc.“ Usmála se. „Myslela jsem, ţe

tě potěší, kdyţ zdědíš menší jmění.“

„Kam půjdeš, jakmile budeš dole?“ zeptal se Paul.

„Koupila jsem si vůz na cestu. Zaparkuju ho někde blízko u řeky.

Ještě jsem se přesně nerozhodla, kde.“

„Někdo by mohl sledovat stopy auta a najít tě.“

„To je nemoţné. Je horko.“

Paul se odmlčel. „Ann, něco mě právě napadlo.“

„Co?“

„Nemohu uvěřit, ţe o tom třeba i jenom mluvíme.“

„Proč ne?“ zeptala se ostře. „Víš, co k ní cítím.“

„A co moje pocity? Já proti Sharon nic nemám. Proč bych ti měl

pomáhat?“

„Protoţe mě miluješ.“

Chvíli o tom přemýšlel a pak se podíval stranou. „Kolik je to malé

jmění?“

Uhodila ho. „To je všechno, co pro tebe znamenám?“

Chytil ji za ruce a řekl váţně. „Ne. Nezáleţí mi na tvých penězích.

28

Záleţí mi na tobě. Mohlo by trvat měsíce, neţ to všechno utichne.

Celou tu dobu se s tebou nebudu moct setkat. Bude nebezpečné

telefonovat ti.“

Přemýšlela o tom, ale došla k rozhodnutí, ţe to bude stát za to. Jen

tak tak. Opravdu ho potřebovala a nejenom proto, aby rozvázal lano.

Vzpomněla si na jejich první setkání, víc neţ před rokem. Paul s

nimi nechodil do školy. Vyrostl na Západním pobřeţí. Seznámil je

Chad. Chad a Paul byli jen nevlastní bratři, měli společného otce.

Vůbec si nebyli podobní. Kdyţ jí Chad řekl, ţe se bratr zastaví,

očekávala dalšího kostnatého zakrslíka. Setkání pro ni nakonec bylo

příjemným překvapením. V okamţiku, kdy Paula uviděla, něco mezi

přeskočilo. Paul to později popíral, ale dokonce i Chad řekl, ţe to

cítil.

Paulova matka byla Italka a on zdědil její tmavou olivovou pleť a

plné smyslné rty. Kdyţ se usmál, vypadal pozoruhodně přátelsky, ale

kdyţ měl špatnou náladu, budil nebezpečný dojem – taková ústa měl.

Kdyţ se setkali, byl Paul pryč z námořnictva několik měsíců.

Tehdy byl jako divoch puštěný na svobodu po tom, co byl několik

měsíců zavřený na lodi. Nevycházel s mnoha ze svých kolegů na

lodi, ale ona s jistotou nevěděla proč. Nerad mluvil o minulosti.

„Kdyţ si to dobře naplánujeme, mohli bychom si párkrát zavolat,“

řekla v odpověď na jeho poznámku.

„Co budeš dělat s Chadem?“ zeptal se Paul.

„Nemůţeme mu to říct,“ řekla.

„To není odpověď na mou otázku. Kdyby si myslel, ţe jsi mrtvá,

zabilo by ho to. Viděla jsi, co s ním udělala ztráta Jerryho.“

Ann si povzdechla. Chad byl jeden z mála, komu to nebylo jedno.

„Ještě pořád si to klade za vinu – do dneška.“

„Co mu řekneš?“

Sklonila hlavu. To by bylo skoro stejně zlé jako ztratit na několik

měsíců Paula. „Nic,“ zašeptala.

„Ann.“

Vzhlédla. „Nemohu na to odpovědět. Ty to víš. Ale všechny tvoje

ostatní námitky jsem zodpověděla. Půjde to, Paule. Pomůţeš mi?“

Dole pod kopcem zazvonil zvonek. Paul se otočil, aby se podíval,

jak se studenti vyhrnou ze tříd. Přemýšlel a ona na jeho odpověď

29

nespěchala, protoţe uţ věděla, jaká bude. Kdyţ odešel z

námořnictva, hodně klel, ale kdyţ ho poţádala, přestal. Tentokrát ho

ţádala o víc. Ale kdyţ vás někdo miluje, je všechno relativní,

myslela si. Věděla, ţe řekne ano.

Ale neţ mohl odpovědět, Sharon a Chad je zahlédli na vrcholku

kopce. Zamávali a Ann jim také zamávala. Kdyţ] pozorovala, jak

začínají stoupat do kopce, cítila Ann znechucení, ţe někdo tak chytrý

jako Sharon mohl být takový blázen, kdyţ šlo o to porozumět

nejbliţší přítelkyni. Ale věděla, ţe na Sharon je mnoho věcí, které

vzbuzují obdiv. Nestaly se přítelkyněmi náhodou. Setkaly se v

prvním ročníku. Uţ tehdy byla Sharon vynikající muzikantka. Ann ji

slyšela hrát předtím, neţ viděla její tvář. Při hodinách umělecké

výchovy měla v prvním ročníku lavici u zdi, za kterou bylo hudební

křídlo školy a kaţdé ráno mohla přes stěnu slyšet díla těch nejlepších

skladatelů minulosti hrané se zanícením a citlivostí, které na Ann

udělaly dojem. Pro někoho tak hrdého jako Ann bylo těţké to

přiznat, ale měla k Sharon úctu. Byla to ona, kdo Sharon vyhledal.

Měla pocit, ţe kdyţ Sharon tak nádherně hraje, musí být krásným

člověkem. Ale později, kdyţ byl Jerry mrtvý, ptala se sama sebe,

jestli Sharon vůbec cítila hloubku citu v jakékoli ze skladeb, kdyţ

byla pouze virtuosem, který mohl zahrát sonátu stejně bezchybně

jako schopná sekretářka mohla napsat dopis bez překlepů.

Sharon měla další kvality, které k ní Ann přitahovaly. Sharon byla

milá. Lidé ji měli rádi, a kdyţ Ann, která měla málo přátel předtím,

neţ začala chodit do deváté třídy, Sharon sledovala, jak se během

oběda snadno pohybuje davem studentů, naplňovalo ji to jak závistí,

tak náklonností. Závistí proto, ţe věděla, ţe nikdy nebude tak

populární jako Sharon, a náklonností proto, ţe také propadla

Sharoninu kouzlu. Ale sbliţovalo je to, co měly společného. Sharon

budila dojem, ţe se štědře rozdává ostatním, ale bylo to jenom na

krátkou dobu a nikdy naplno nebo úplně. Sharon si vţdycky

nechávala pro sebe část, kterou nikdy neukázala ostatním. Ann to

uznávala a chápala to, protoţe ona také skrývala část sebe sama. O

tomto vzájemném pochopení spolu nemluvily, ale také to je

spojovalo a umoţňovalo jim, aby si byly rovné.

Přesto to byl pro Ann šok, ţe se Sharon jednoho dne k Jerrymu

30

zachovala jak k cucákovi.

Sharon vţdycky flirtovala s Anniným mladším bratrem Jerrym.

Dokonce kdyţ byl Jerry ještě v osmém ročníku a nezajímal se o

děvčata, Sharon se na něj mile usmívala a blahopřála mu k obrázku,

který nakreslil, i kdyţ Ann bylo jasné, ţe Sharon si ve skutečnosti

myslí, ţe Jerry by uţitečněji strávil čas, kdyby natíral zdi domu. Ale

Ann flirtování dovolila a neuvědomila si, ţe jak Jerry dospívá v

mladého muţe, jeho náklonnost se přirozeně zaměří na tu dívku,

která ho vţdycky povzbuzovala. Dokonce i kdyţ Jerry pozval Sharon

na schůzku, Ann nepochopila hloubku jeho citů k Sharon. Začala to

tušit aţ několik měsíců po jejich první schůzce, kdyţ byl

deprimovaný ve dny, kdy mu Sharon nezavolala.

Aţ kdyţ se jednou pozdě v noci v srpnu loňského roku vrátila

domů a našla Jerryho zhrouceného na posteli se zbraní v puse a cáry

mozku a lebky na polštáři, pochopila nejenom svého bratra a jeho

city, ale také Sharon. V ten strašný okamţik Ann prozřela a tato

jasnost myšlenek trvající aţ dodneška jí dovolila, aby přemýšlela o

nemyslitelném. Sharon byla zlý člověk, a proto musela být zničena.

Bylo to velmi prosté. A pak, o několik měsíců později, se Ann zrodil

v mysli téměř hotový plán. Skoro jako kdyby to byl dar od Boha.

Zbraň patřila Chadovi, nejlepšímu příteli Jerryho. Chad neměl

tušení, kdy nebo jak ji Jerry získal, ale vinil sám sebe z této „nehody“

– laskavé gesto a slovo rozrušeného přítele. Ann věděla, ţe vinen je

někdo jiný. Jerry zanechal dopis na rozloučenou: „Miluji ji.“ To bylo

vše, co napsal.

Ale Ann to vysvětlovalo všechno.

„Ahoj, Ann,“ pozdravila Sharon, kdyţ dorazila na kopec, trochu

udýchaná výstupem.

„Ahoj,“ řekl Chad, který přišel hned za Sharon.

„Nejsi ve formě,“ řekla Ann Sharon.

Sharon si utřela čelo rukou a přikývla. „Je špatné, ţe příští týden

nebudu moct na výletě chodit po prstech.“

„Myslela jsem, ţe jsi u mne doma a opravuješ zeď,“ obrátila se

Ann na Chada.

„Mám šestou vyučovací hodinu,“ řekl Chad. „To víš.“

Ann se podívala na Paula. „Nějak jsem zapomněla.“

31

Paul pokrčil rameny. „Byla to stejně dobrá omluva pozdního

příchodu jako kterákoli jiná.“

Ann se ptala sama sebe, proč jí lhal, ţe pomáhal Chadovi se zdí.

Nebylo to poprvé. Chytila ho přitom uţ dřív. Jeho lţi se obvykle

týkaly banálních záleţitostí. Byly skoro vţdycky takové, ţe zjistit je

nevyţadovalo ţádné nebo jen nenáročné pátrání. Tento nedostatek

schopnosti rozlišovat ji znepokojoval, ale vzhledem k tomu, ţe lhala

pokaţdé, kdyţ promluvila na Sharon, nemohla mu jeho nemorálnost

vytýkat. Zvlášť kdyţ ho nikdy nepřistihla při tom, ţe by jí lhal v

něčem důleţitém.

„Přišla jsem o něco?“ zeptala se Sharon Paula.

„Asi bychom se do toho neměli plést,“ řekl jí Chad. „Viděl jsem,

jak podivně se lidé chovají, kdyţ mají před svatbou.“

„Nemyslíš, ţe bys mi měl dovolit, abych předtím, neţ se vdám,

dodělala střední školu?“ zeptala se Ann Chada.

Usmál se té poznámce. Velmi se trápil kvůli Jerryho smrti, ale

jinak to byl opravdu šťastný kluk, jeden z mála, které znala. Svému

bratrovi se v ničem nepodobal. Byl absolutně čestný a neuvěřitelně

trpělivý. Nic pro něho nebylo příliš těţké. Byl jejím zaměstnancem,

ale také jejím andělem stráţným. Jednou mu to řekla a on se

rozpačitě zasmál. Odpověděl, ţe z lidí, které zná, ona jediná vypadá

jako anděl. Celé měsíce jí říkal, ţe by si měla vzít raději jeho místo

jeho bratra, ale byl také jedním z mála, kdo podporovali její

rozhodnutí.

Sharon se k Annině svatbě stavěla v nejlepším případě vlaţně.

Sharon nechtěla, aby se do čehokoli hnala. Kdyby tak jen Sharon

věděla, jaká honička ji čeká, aţ na ni dopadne ruka zákona.

„Co budeme dnes odpoledne dělat?“ zeptala se Sharon.

„Proč?“ divila se Ann. „Nemusíš cvičit?“

„Vţdycky musím cvičit,“ připustila Sharon.

„Myslela jsem, ţe bychom mohli sehnat pár věcí na náš výlet,“

řekla Ann. „Je to uţ za sedm dní.“

„Já ty věci můţu opatřit,“ vmísil se Chad do hovoru. „Co

kdybychom šli na zmrzlinu a do kina?“

Sharon projevila zájem. „V kině jsem nebyla uţ věky. Co dávají?“

„Horory a sexfilmy,“ řekl Chad.

32

„Myslím, ţe bychom měli jít na dva filmy,“ usoudila Sharon.

„Z hororů mám noční můru,“ řekla Ann a podívala se na Paula.

Poznámka na něho zřejmě příliš nezapůsobila.

„V jednom vystupuje dívka, která vypadá přesně jako ty, Sharon,“

pokračoval Chad.

„Jestli vypadá jako já, pak ji pravděpodobně zabijí,“ řekla Sharon.

Sharon často dělala zlehčující poznámky o svém vzhledu. Ann si

myslela, ţe je to spíš ze zvyku neţ z pocitu nejistoty. Sharon měla

zajímavou tvář. Bradu měla moţná trochu příliš hranatou a na nose

měla malý hrbolek, ale měla tak podmanivý úsměv a její hnědé oči

byly tak vroucí, ţe ji kluci zboţňovali. Určitě měla sexy postavu a za

svou přitaţlivost z velké míry vděčila způsobu, jakým dělala ty

nejjednodušší věci, třeba v době oběda přešla přes školní dvůr. I kdyţ

byla malá – měřila jenom metr padesát – šla se sebedůvěrou, z níţ

bylo jasné, ţe přesně ví, kam jde. Dovnitř a ven vyšla, jako by šlo o

nějaký výstup. Ale chlapci tím nebyli tak postrašeni, jak se o tom

snaţí své čtenářky přesvědčit ţenské časopisy. Mnoho chlapců ji

povaţovalo za roztomilou. Stále ji zvali na schůzky. Jen zřídkakdy

přijala. „Musím cvičit,“ byla její obvyklá odpověď. Letos ani nešla

na školní ples, i kdyţ loni tam byla, s Jerrym.

Sharon často znevaţovala svůj vzhled, ale vţdycky vynášela

Annin. V tom nebyla sama, protoţe chvála přicházela ze všech stran

a byla zaslouţená. Ann nebyla jenom tuctově hezká. Měla tu

neobvyklou tvář, kvůli které by filmoví producenti a módní návrháři

přepluli oceány. Jako Paul, i ona měla dvě tváře. Kdyţ určitým

způsobem naklonila hlavu, vypadala jako nevinnost sama, ale kdyţ ji

otočila jinak, vypadala připravená na noc plnou sexuálních

radovánek. Měla studené zelené oči a červené našpulené rty. Lidé si

někdy mysleli, ţe vodopád jejich tmavých vlasů je paruka, tak

dokonalé a krásné byly.

Ale Annina krása jí nepřinášela ţádnou radost. Bylo to jako s

jejími penězi. Měla pocit, ţe to nemá nic společného s jejím

skutečným já. Bylo to prostě něco, s čím se narodila. To byla další

věc, která Ann fascinovala na Sharonině talentu. Sharon své

schopnosti také dostala do vínku, ale mnoho let trvajícím úsilím je

musela zdokonalovat. Sharon měla trpělivost stejně jako odhodlání.

33

Ann věděla, ţe aţ bude Sharon čekat na propuštění, bude tuto

trpělivost potřebovat.

„Proč by ta dívka měla zemřít jenom proto, ţe vypadá jako ty?“

reagovala Ann na Sharoninu poznámku.

„Nemyslím, ţe se moje tvář hodí do dalších pokračování,“

odpověděla Sharon.

„Zdá se, ţe Fred s tím nesouhlasí,“ řekl Chad. „Pořád se vrací. Jak

tohle milostné dobrodruţství vrcholí?“

„Často,“ odvětila Sharon.

Ann se zasmála s ostatními. Bezpečně věděla, jak je Sharon v

těchto záleţitostech konzervativní. To, ţe byla panna, mluvilo samo

za sebe. Na druhé straně, pokud jde o lechtivé vtipy, nemohla se Ann

Sharon vyrovnat.

„Fred pojede s námi, ne?“ zeptal se Paul. Byl to on, kdo Freda

Bandu Sharon před několika měsíci představil. Fred hrál na kytaru v

baru v Martyru, městečku nedaleko Wonderwoodu. Paul se v tom

lokálu často stavoval na pár piv – nalili mu díky falešné občance.

Také Fredovi bylo dvacet. Ann o něm nic nevěděla kromě toho, ţe

skoro nemluvil a hrál na průměrnou akustickou kytaru stylem, který

Sharon, jak se zdálo, oceňovala mnohem víc, neţ za co ve

skutečnosti stál.

„Chce jet,“ řekla Sharon opatrně.

„Příští víkend bude horko,“ poznamenal Chad. „Abychom se

zchladili, budeme muset pravděpodobně plavat v řece nazí.“

„To zní lákavě,“ řekla Ann.

„No, no,“ ozval se Paul.

„Přivedeš někoho?“ zeptala se Sharon Chada.

Chad se usmál. „Jo. Dva kluky. Nebyl ten výlet můj nápad?“

Ann si stoupla vedle něho a objala ho paţí kolem trupu. Pod

tričkem cítila jeho ţebra. Byl příliš hubený. Nebyl moţná tak

šťastný, jak se dělal. Nemohl nikdy přibrat a nikdy neměl holku.

„Příští víkend bude Chad můj kluk,“ řekla Ann. „Je mojí poslední

šancí na mejdan předtím, neţ ze mne jeho bratr udělá tu pravou

dámu.“

„No, no,“ ozval se znovu Paul.

Chad ji také objal. „Fantasticky si to uţijeme.“

34

O pár minut později se vydali z kopce dolů. Rozhodli se, ţe

půjdou jenom na zmrzlinu, aby Sharon mohla cvičit ještě alespoň

osm hodin, neţ půjde spát. Všichni se shodli na tom, ţe na ni čeká

sláva.

Ann a Paul zůstali za ostatními.

„Neporaní ji fyzicky?“ zašeptal Paul.

„Ne, pokud soudce nenařídí, aby ji pověsili,“ odpověděla mu

šeptem Ann.

„Jak ji můţeš tak nenávidět?“

„Jak můţeš milovat někoho, kdo tolik nenávidí?“

„Nehraj se mnou své hry se slovíčky.“–

Ann pokrčila rameny. „Mám dlouhou paměť.“

„Dostane se z toho.“

„To by ti mělo usnadnit rozhodování.“

„Já uţ jsem se, ksakru, rozhodl. Ano, pomůţu ti. Jsi teď šťastná?“

Ann se usmála. „Jsem šťastná.“

Překvapilo ji, ţe v tu chvíli pocítila ulehčení. Nebo to bylo jenom

překvapení, nespojené s pocitem úlevy. Byl to bizarní plán. Kdyţ o

tom přemýšlela, divila se, ţe s ním Paul souhlasil. Určitě ji musí

milovat. To bylo dobře. Dělala to jak z lásky, tak z nenávisti. Věděla,

ţe tyto dva city nejsou tak neslučitelné, jak si lidé myslí. Byly jako

dvě strany jedné mince, dva konce přetrţeného provazu, které mohou

být jednoho dne svázány.

35

II.

Margaret Hanoverová skončila s Chadovým výslechem. John vstal a šel k Chadovi. Sharon se na ţidli naklonila dopředu. Doufala, ţe

hned teď získá nějaké body pro sebe.

„Ahoj, Chade,“ řekl John. „Jmenuji se Johnny Richmond.“

„Vím, jak se jmenujete,“ odpověděl Chad. Částečně znovu získal

svůj původní klid, ale pořád ještě mluvil potichu.

„Správně. Uţ jsme se setkali. Zastavil jsem se před pár týdny u

Annina domu. Byl jsi tam a sekal trávník.“

Opravdu?

Sharon neměla ani tušení, kam John všude šel. Nepotrpěl si na

podávání informací. Rád ji udrţoval v napětí.

„Ano,“ přitakal Chad.

„Před několika minutami jsi řekl, ţe jsi Ann Riceovou znal deset

let,“ řekl John. „Je to tak?“

„Ano.“

„Měl jsi ji rád?“ zeptal se John.

„Ano.“

„V poslední době byly Anniny fotografie v novinách skoro kaţdý

den. Byla to krásná dívka. Byla opravdu pozoruhodná. Řekni mi, byl

jsi do ní zamilovaný?“

„Námitka,“ protestovala Hanoverová. „Irelevantní.“

„Přijímá se,“ řekl soudce Warner.

„Ale opravdu jsi řekl, ţe ji máš rád,“ pokračoval John plynule dál.

„Nemýlil bych se, kdybych řekl, ţe bys nechtěl, aby její jméno bylo

pošpiněno?“

„Byla to moje kamarádka,“ řekl Chad.

36

„Prosím, odpověz na otázku,“ poţádal ho John.

„Ne. Nechtěl bych, aby její jméno bylo pošpiněno.“

„A nemyslíš si, ţe pomýšlela na sebevraţdu?“

„Nechtěla spáchat sebevraţdu.“

„Čí nápad to byl jet na ten výlet?“ zeptal se John.

„Jak uţ jsem řekl, můj.“

„Vlastně jsi řekl něco trochu jiného.“ John vytáhl z kapsy

zápisník. „Řekl jsi: ‚Předpokládám, ţe byl můj. Všichni jsme o tom

mluvili. Já jsem tu oblast znal nejlíp. Ann byla tou myšlenkou

nadšená.‘ Tohle jsi řekl. Mám pravdu?“

„Ano.“

„Mluvili jste o tom všichni?“

„Ano.“

„Takţe si nejsi úplně jistý, kdo přišel s nápadem jít na výlet?“

„Domnívám se, ţe jsem to byl já.“

„Mohla to být Ann?“ zeptal se John.

„Předpokládám, ţe ano.“

„Měla Ann silnou vůli?“

„Ano. Měla velmi silnou vůli.“

„Proč jste se na tom místě utábořili?“

„Byl odtamtud hezký výhled,“ řekl Chad. „Ale výstup na vrchol je

obtíţný. Chodí tam málo lidí. Kdyţ chcete být sám, je to dobré

místo.“

„Ale kdo tam zvlášť chtěl tábořit?“

„My všichni jsme to chtěli. Ale zbytek skupiny se řídil hlavně

mým názorem. Znám tu oblast jako své boty.“

„Znáš ji dobře proto, ţe na ta místa pravidelně chodíš a lezeš po

skalách?“

„Ano.“

„Ale nedával jsi také Ann lekce z horolezectví? Před tím

víkendovým výletem?“

„Ano.“

„V té oblasti?“ zeptal se John.

„Ano.“

„Přesně na tom místě?“

„Nikdy jsme nevyšplhali přesně na to místo, to ne, ale byli jsme

37

blízko.“

„Chade, mám pocit, ţe na sebe bereš odpovědnost za mnoho věcí,

s nimiţ jsi měl jen málo společného.“

„Jak?“ zeptal se Chad.

„Díval jsem se dnes na tebe. Kdyţ o té noci mluvíš, chováš se,

jako kdyby to byla tvoje vina. Zabýval jsem se také tvou minulostí.

V poslední době se ti nevede dobře. Zajímá mě tvůj vztah k Jerrymu

Riceovi, Anninu mladšímu bratrovi. Mohl bys mi o tom říct?“

„Námitka!“ řekla Hanoverová. „Irelevantní.“

„Vaše ctihodnosti,“ obrátil se John na soudce Warnera, „prokáţu

relevantnost. Potřebuji několik minut.“

„Můţete pokračovat,“ svolil soudce.

„Řekni mi o Jerrym Riceovi,“ vyzval John Chada.

„Byl to můj nejlepší přítel. Zemřel před rokem.“

„Jak zemřel?“

„Střelil se do hlavy.“

„Pistolí?“ zeptal se John.

„Ano,“ odpověděl Chad.

„Tvojí pistolí?“

„Námitka!“ ohradila se Hanoverová. „Svědek není souzen.“

„Ještě minutu, prosím,“ poţádal John soudce.

„Pokuste se to jasně vysvětlit,“ řekl Warner.

„Chade, byla to tvoje pistole?“ zeptal se John.

„Ano,“ připustil Chad.

„Kde jsi ji získal?“

„Dal mi ji můj otec.“

„Jak se jí Jerry zmocnil?“

„Nemám vůbec tušení.“

„Ale jeho sebevraţdu sis kladl za vinu. Proč?“

Chad začal být zase nervózní. „Byl to můj přítel. Věděl jsem, ţe je

deprimovaný. Byl jsem s ním tu noc, předtím, neţ zemřel. Měl jsem

si všimnout, ţe se to chystá.“

„Zabýval se myšlenkami na sebevraţdu?“

Chad sklonil hlavu. „Nemyslel jsem si to.“

„Ale říkáš, ţe ani Ann nepomýšlela na sebevraţdu. Teď jsou oba

mrtví. Myslíš, ţe je moţné, ţe jeden z nich byl zavraţděn? Ţe moţná

38

Jerry byl zavraţděn?“

„Námitka!“ vyskočila Hanoverová ze své lavice. „Obhajoba se

snaţí celou záleţitost zmást. Jerry Rice zemřel před rokem. Příčina

jeho smrti byla důkladně vyšetřena. Byl nalezen se zbraní v ruce.

Jediné otisky prstů, které byly nalezeny jak na pistoli, tak na

nábojnicích, patřily Jerrymu. Neobjevil se ani náznak nějaké

nepoctivé hry. Kromě toho zahradník v té době potvrdil –“

„Já jsem byl zahradník,“ přerušil ji Chad.

„Mohl Jerryho někdo zavraţdit?“ zeptal se John Chada rychle.

„Vaše ctihodnosti,“ stěţovala si Hanoverová.

„Svědek můţe na otázku odpovědět,“ řekl Warner.

„Nevím,“ řekl Chad vyčerpaně.

„Myslíš si, ţe se zabil sám?“ zeptal se John.

„Ano.“

Způsob, jakým John kladl otázky, Sharon mátl. Přeskakoval,

nesoustředil se na určité body. Bylo jasné, ţe začal hovořit o Jerrym,

aby našel moţný motiv pro Anninu sebevraţdu. Ale jinak Sharon

nevěděla, o co mu jde. Jednou jí řekl, ţe při kříţovém výslechu často

improvizuje. Nyní pochopila, jak váţně to myslel.

„Pokud vím, Ann se o tobě zmiňuje ve své závěti,“ pokračoval

John. „Co ti odkázala?“

„Pár věcí, hlavně knih,“ řekl Chad. „Rád čtu. Ann měla spoustu

knih.“ Proč o tom začal mluvit?

„To je hezké. Řekni mi o vztahu mezi Ann a Sharon.“

„Byly to nejlepší přítelkyně,“ řekl Chad.

„Byly si opravdu blízké?“

„Ano.“

„A co vztah mezi Sharon a Jerrym? Měli někdy schůzku?“

S kým to mluvil?

„Párkrát měli schůzku,“ řekl Chad.

„V tom měsíci, co Jerry zemřel?“

„Ano.“

„Měl Jerry Sharon rád?“ zeptal se John.

„Ano.“

„Měla ona ráda jeho?“

„Měl byste se jí zeptat,“ řekl Chad.

39

„Kvůli čemu byl Jerry deprimovaný?“

Chad zaváhal. „Nevím to jistě.“

„No, jen to pověz. Řekl jsi, ţe to byl tvůj přítel. Nebyl nešťastný

proto, ţe Sharon o něho neměla zájem?“

„Námitka!“ vmísila se do výslechu Hanoverová. „Vaše

ctihodnosti, nevyšetřujeme smrt Jerryho Ricea. Tyto otázky jsou

zcela irelevantní.“

„To je zcela směšná poznámka, Vaše ctihodnosti,“ řekl John,

jehoţ to začalo dopalovat. „Snaţíme se určit, zda Ann Riceová

spáchala sebevraţdu nebo byla zavraţděna. Máme-li rozhodnout, ţe

se zabila, pak musíme mít motiv. Právě to se snaţím svými otázkami

osvětlit. Ocenil bych, kdybych se mohl své práci věnovat, aniţ bych

byl kaţdé dvě vteřiny přerušován. Do háje.“

„V této soudní síni se nebude klít,“ řekl Warner.

„Promiňte, Vaše ctihodnosti,“ omluvil se John.

Warner se podíval na Hanoverovou. „Obhajoba můţe

pokračovat.“

„Děkuji Vám, Vaše ctihodnosti,“ řekl John. Udělal několik kroků

směrem k Chadovi. „Byl Jerry deprimovaný, protoţe Sharon o něho

neměla zájem?“

„Ano,“ odpověděl Chad.

„Věděla o tom Ann?“

„Nevím.“

„Nevíš? Byla to jeho sestra. Musela vědět, proč byl nešťastný.“

„Nejsem si jistý, ţe to věděla,“ řekl Chad.

John přešel na místo, kde se mohl ramenem opřít o zábradlí

svědecké lavice. „Chade, byl jsi Ann blízký. Zdá se, ţe jsi jí byl

stejně blízký, jako její bratr. Dobře si to rozmysli, neţ odpovíš na

příští otázku. Všiml sis nějaké změny v Annině chování k Sharon po

Jerryho smrti?“

Chad se zarazil. „Ann k ní byla trochu chladnější.“

„Vinila Sharon z Jerryho smrti?“

„Nemyslím si to,“ zaváhal Chad.

„Čí nápad byl ten výlet?“

Chad si rozrušeně vzdechl. „Nevím.“

„Čí to byl nápad jít se projít k útesu?“

40

„Annin. Sharonin.“

„Čí?“

„Sharonin.“

„Co řekla Ann těsně před tím, neţ Sharon navrhla, aby se šly

projít k okraji útesu?“

„Nevzpomínám si.“

John se naklonil dopředu. Prakticky dýchal Chadovi do tváře.

„Nepoznamenala Ann, ţe Mléčná dráha by byla krásnější, kdyby jim

do očí nesvítilo světlo táboráku?“

Chad ztuhl. „Ano.“

„Nenaznačila vlastně Ann tou poznámkou nepřímo, ţe by se měly

jít projít?“

„Předpokládám, ţe by to záleţelo na tom, jak se na to budete

dívat.“

„Skutečně jsi viděl, ţe Sharon shodila Ann z útesu?“

„Ne,“ odpověděl Chad.

John se otočil. „Vaše ctihodnosti, nemám uţ teď další otázky.“

Kdyţ John seděl vedle ní, Sharon se k němu naklonila a zašeptala

mu do ucha: „Tak co?“

„Musíme urazit ještě dlouhou cestu,“ řekl. Hanoverová na druhé

straně soudní síně povstala.

„Obţaloba by chtěla na svědeckou lavici zavolat Paula Leara,“

řekla Hanoverová.

41

III.

Sharon McKayovou svrbělo celé tělo. Její paţe a nohy byly pokryté malými červenými pupínky. Na tomto výletě bylo pět zdravých

lidských bytostí, na nichţ mohli hodovat, ale komáři touţili jenom po

ní. Chad řekl, ţe se to stává často. Komáři mohou být skutečnými

znalci krve. Znal kluka, který měl po návratu z výletu do

Sunsetského národního parku po celý měsíc kaţdou noc roj komárů

za oknem. Chad přísahal, ţe komáři toho kluka následovali aţ domů.

„Moţná je přitahuje tvůj deodorant,“ řekl jí Chad, kdyţ seděli na

balvanu vedle Whipping River, a nohy se jim pohupovaly v

chladném, silném proudu. Sharon usoudila, ţe nahoře musí být ještě

spousta tajícího sněhu. Nemohli zajít dál od břehu, aby je řeka

nesmetla. Paul a Fred lenošili na blízkých skalách a také si

ochlazovali prsty u nohou. Aby se dostali aţ sem, museli ujít

nesnadných osm kilometrů. Ann se svlékla do miniaturních růţových

bikin a byla nataţená na ručníku na římse asi třicet metrů dál po

proudu. Komáři zřejmě nevěděli, ţe Ann má údajně nejvíce horkou

krev ve Wonderwood High.

„Ţádným deodorantem jsem se nenavoněla,“ řekla Sharon.

„Moţná bys měla,“ řekl Chad ve snaze ji nějak pomoci.

„Ty jsi Mistr táborník,“ odpověděla mu Sharon. „Jak je to moţné,

ţe jsi nevzal nic, co by ten hmyz odehnalo?“

„Ale já jsem něco přinesl.“ Hrabal ve svém batohu, který byl za

nimi na vrcholku balvanu. „Jenom jsem čekal, aţ o to poţádáš. Mám

dvě výborné věci. Jeden je v rozprašovači.“ Podal jí malou

aerosolovou nádobku. „Druhý je olej.“

Sharon zkoumala etiketu na nádobce s aerosolem. „Varování:

42

Nestříkejte do očí.“ Ingredience vypadaly stejně jedovatě jako

olejová skvrna.

„Který funguje líp?“ zeptala se.

„Určitě olej.“

„Uţ jsi je někdy pouţil?“

„Ne. Ale bude nutné, abych ti olej vetřel do zad.“

„Na zádech ţádné kousance nemám.“

Chad se usmál. „Zatím ještě ne. Opatrnosti nikdy nezbývá. Mám

vynikající ruce. Pojď, vyhrň si tričko.“

Sharon se zasmála, otočila se k němu zády a vyhrnula si na

zádech tričko. Pořádnému promasírování zad nemohla odolat.

Protoţe tolik hrála na klavír, měla záda a ramena často ztuhlá. A

navíc s Chadem ráda flirtovala.

„Radši si dávej pozor na ruce,“ varovala ho. „Fred by se na nás

mohl dívat.“

Chad se ohlédl přes rameno. „Nedívá se. Mluví s Paulem.“

„Jsem ráda, ţe s někým mluví.“

„Vy dva spolu nevycházíte?“ zeptal se Chad a rukama od oleje se

dotýkal jejich zad.

„Ach, to je příjemné. Ne, to bych neřekla. Vlastně se ani neznáme

a na tomhle výletě jsem si to ještě víc uvědomila.“

„Zdá se, ţe můj bratr ho má rád,“ řekl Chad.

„To on nás seznámil.“

„Jo, to je pravda. Byli spolu u námořnictva.“

„Opravdu?“ zeptala se. „To jsem nevěděla. Myslela jsem, ţe se

jenom setkali v baru, kde Fred hraje.“

„Moţná si ho pletu s někým jiným. Jsem rád, Sharon, ţe nemáš

podprsenku.“

Uchichtla se. Předek jejího trička se sunul nahoru k jejím prsům.

Nevadilo jí to. Chad měl opravdu úţasné ruce. Kromě toho bylo

příjemné, kdyţ se jí nějaký kluk dotýkal, jakýkoli kluk a ona

Chadovi vţdycky věřila. Unavovalo ji být Slečna cudná a Nevinná.

Byla ráda, ţe na podzim bude chodit do školy v New Yorku.

Zboţňovala svou matku, ale ta byla někdy trochu moc jako rotmistr

na cvičišti, takţe nebylo zrovna snadné s ní ţít. Tři dny, které si

Sharon vyhradila, aby šla na výlet, vyvedly její maminku z duševní

43

rovnováhy.

„Nebudeš moct cvičit!“

A cvičení dělá mistra, připomněla si Sharon a v duchu si

povzdechla. Ne snad, ţe by ji klavír unavoval nebo ţe by nebyla

nadšená stipendiem. Její sen se splnil, kdyţ je dostala. Na kaţdého

vybraného bylo tisíc uchazečů. Ale potřebovala si odpočinout od

těch čtyř aţ šesti hodin, které trávila u piana. Teď, kdyţ ji přijali k

Julliardovi, bylo pro jejího německého učitele pana Marxe dokonce

ještě naléhavější, aby se pořád zlepšovala. Uţ nesměla sedět u

klavíru a hrát, co ji napadlo. Pan Marx nebyl v komponování hvězda.

Nejdříve zvládni mistry, říkal jí, a aţ budeš tak stará jako já, můţeš

zkusit zahrát něco nového. Zapomínal při tom, ţe je mu osmdesát.

Fred se Sharon líbil. Ani s vypětím veškeré fantazie nebyl

vynikající hudebník. Pouhou hodinu nebo dvě týdně hrála na kytaru,

a přesto byla lepší kytaristka neţ on. Ale zatímco její hlas by

rozplakal kámen, on zpíval melodicky, a písničky, které psal, byly

jenom jeho, i kdyţ se letošní soutěţe Grammy nezúčastní. Ale zatím

jí ještě unikalo, proč jí přitahuje. Ann nevěděla, co na něm vidí, a

byla pravda, ţe neměl ţádnou zvláštní postavu. Byl vysoký čahoun a

chodil trochu shrbený. Měl hrozně špatný zrak a brýle tak tlusté, ţe

mohly poslouţit jako zvětšovací skla. Se svými neučesanými vlasy

barvy písku a knírkem vypadal jako hladovějící umělec, jímţ také

skutečně byl.

Jeho chování ji však od samého začátku okouzlilo. Bylo v

absolutním protikladu k jeho zjevu. Věděla, ţe si z ní často dělá

legraci svými výstředními poklonami její kráse a talentu, ale bylo

příjemné, kdyţ někdo, kdo věděl, jak hrát roli anglického

dţentlmena, s ní zacházel jako s dámou. Proud lichotivých slov

plynoucích do jejich uší hladovějících po citu, byl jako andělská

hudba.

Těch prvních několik příleţitostí, co byli spolu, to bylo nádherné,

ale od té doby bylo těţké přimět ho k nějaké konverzaci. Protoţe ta

první setkání se uskutečnila v baru, kde hraje, měla podezření, ţe byl

tehdy v náladě. Moţná ten mlčenlivý Fred, kterého viděla mimo klub

a na výletě, byl ten skutečný. Ale moţná jenom nebyl ve formě a

pochod v horku ho unavoval. Moţná si šetří dech na další kopec.

44

Byly čtyři a ještě jim zbýval pořádný kus cesty. Měli v plánu utábořit

se nahoře na útesu sto sedmdesát metrů nad nimi. Sharon pochopila,

ţe chtějí-li se dostat nahoru, musí kopec obejít.

„Nemyslím, ţe si musíme dělat starosti s tím, ţe by mi komáři

poštípali prsa,“ řekla Sharon. „Alespoň pokud jde o samce.“

„Slyším v této poznámce správně náznak sexuální frustrace?“

zeptal se Chad. Neomezoval se na natírání jejích zad olejem, ale

pořádně jí masíroval svaly. Nestěţovala si.

„Já bych tomu neříkala frustrace,“ řekla Sharon. „Jenom mě to

pořád znepokojuje, kdyţ na to pořád myslím. Au. Přesně tam.

Pořádně. Au. To je blaho.“

„A jaké je to v tomhle směru s Fredem?“ zeptal se Chad.

„To nemůţu komentovat,“ zachichotala se Sharon. „Kéţ bych

měla něco, co bych mohla komentovat. A co ty, řekni mi o tvém

sexuálním ţivotě.“

Zastavil se uprostřed masírování. „Víš, co se říká o pátém kole u

vozu? Je dobré jenom tehdy, kdyţ dojde k nějaké nepředvídané

události.“

„Ale na tomhle výletě se necítíš jako páté kolo u vozu, ţe ne?“

„Já jsem ten jediný, kdo tu nemá partnera.“

Ohlédla se přes rameno. Chadova tvář jí vţdycky připomínala

klauna, zvláště díky velkému nosu a hustému obočí, ale z dětství

měla krásné vzpomínky na cirkus a klauny. Nic by na Chadovi

nezměnila. Kdyţ s