Edacek - zlom - KOSMAS.cz

125

S O Ň AJen zřídkakdy bývám někam zván, a přitom mám tak rád společnost. Jednou jsem takhle přiskotačil na party snad k jedinému člověku, který je ještě ochoten mě pod svou stře chou přivítat, k fotografovi a blafounovi – už jsem tu o něm mluvil, o tom vocasovi všech vocasů – ke kluko-vi a fantastovi, který podobně jako všichni jeho přátelé sní o jedné věci: aby bez vynaložení nějakého enormního úsilí rychle zbohatl – zkrátka k Saškovi Žigulinovi. Mož-ná je to osobnost složitější a strukturovanější, ale tahle charakteristika taky odpovídá.

Žije ve velkém polotemném ateliéru v Eastu v Osma-padesáté ulici, a třeba by se přerazil, jen aby se tu udr-žel i za ty tři stováky měsíčně, protože sem si může zvát hosty a hrát si na solidu.

Věren pošetilému zvyku, u Rusa velmi neobvyklému, jsem přišel přesně v osm, takže tu dohromady ještě nikdo nebyl a já se ve své krajkové košili, bílých kalhotách, sa-metovém lila sáčku a velkolepé bílé vestě jelimánkovsky pletl pod no hy Saškovým přátelům, kteří pracovali, cosi přinášeli, oteví rali konzervy, připravovali sklenice a láh-ve a nalepovali pla káty – jen jsem se jim pletl a nechtěl jsem nic dělat. Posléze mě lhostejná nuda z ateliéru vy-pudila, zaběhl jsem si pro ci garety, chvíli jsem pozoroval, jak hasne nebe nad ulicemi, nadýchal jsem se vůně trávy a listoví, protože byl květen a já se pohyboval nedaleko Central Parku, kde převzalo vlá du jarní povětří a jarní vzduch, a vrátil jsem se. Pomocníci se odešli převléknout, takže tu zůstal jen Saška, který se zane dlouho také uchý-lil do koupelny, a kde se vzala, tu se vzala, hemžila se tu znenadání malá dívka s bohatými, typicky ži dovskými vlasy a podivně afektovaným způsobem mluvy, odehráva-jící se buď v nezvykle košatých periodách, nebo na opak vystřelující v úsečně vyplivovaných replikách – připa-dala mi jako špatná herečka, která snaživě a nanejvýš arti kulovaně přednáší svou roli. Jak se později ukázalo, doma v Oděse skutečně navštěvovala divadelní kroužek

Edacek - zlom.indd 125Edacek - zlom.indd 125 19.3.13 18:0919.3.13 18:09

126

a byla tam považována za velký talent. Zrůdní jedinci mě přitahovali odjakživa. Tak do mého života vstoupila Soňa.

Celý večer jsme strávili spolu a já ji postupně, jak jeden po druhém přicházeli, seznámil se všemi svými přáteli a zná mými. Do druhé z právě zmíněných kategorií patřil i Jean-Pierre, malíř žijící v Soho a první milenec mé ženy, a taky Susan, její milenka. Sama lehkokřídlá Jelena jen zakomíhala kloboučkem a odletěla tehdy do Milána, vypro-vázeli jsme ji všichni tři, a pobývala v Milánu, čechrala si tam peří a umím si představit, jak tam připravovala o ro-zum Italy i Italky. Na to vlastně ani moc fantazie nepotře-bujete, abyste zamotali hlavu nebožákům prostým pracu-jícím lidem – dejme tomu byznysmenům nebo umělcům.

V té době jsem ještě žil v mátožných mlhách a Soňa byla – pokud se o ní dá tak mluvit – první žena, která mi přišla do cesty, i když v jejím případě ono ženství sotva platí do dů sledku, jak ostatně už zanedlouho sami zjis-títe, takže přes něji – byla to první osoba ženského po-hlaví, s níž se mi z nepochopitelných důvodů zachtělo souložit. První po Je leně.

Předtím jsem absolvoval jen jakési somnambulní kon-takty v dýmové cloně z cigaret a pozřeného alkoholu, nezřetelně vnímané večírky, občasné party, a z těch mlh místy vystupo valy ženy z Austrálie a ženy z Itálie, obdařo-valy mě pitvořivými grimasami, drmolily cosi o klokanech a soudobém ma lířství, odstupovaly, šedly, až nakonec splynuly s pozadím, z něhož se na okamžik v šustivých róbách zhmotňovaly, aby se znovu ztrácely v chaosu. Té-měř vždy jsem byl opilý, vůči ženám otevřeně nepřátel-ský a navíc příliš koketní, než abych rovnou nevypadal jako buzerant. Tělo a duše podupané Jeleninou zradou se spojily, tentokrát se svorně prolnuly a ženy odmítaly, odháněly je a já se probouzel vždy znovu a znovu sám a moc pochybuju, že bych v té době byl scho pen ženskou opíchat nebo se třeba jen odhodlat k nějakým nevinným intimitám. A chtěl jsem to vůbec? Nebo jsem se domníval, že to tak „má být“? Nevím, Soňa mě každopádně nevyle-kala, ta se totiž sama všeho bála.

Děvče z Oděsy – což ji vhánělo do rozpaků už samo o so bě – samozřejmě šokovala dosti obřadná seznámení,


127

jichž se ještě téhož večera dočkala. „Tohle je bývalý mile-nec mé ženy. A tohle je Susanne, její současná milenka,“ a opilá, ale příjemně vonící Susanne mě líbá s procítě-ností téměř pří buzenskou. Nejsem z kamene, ale Susanne lituju, kdežto Jean-Pierrem pohrdám, a to mi dává sílu stýkat se s nimi ve vší slušnosti a korektnosti, chovat se v jejich přítomnosti klidně a vyrovnaně. Ale jinak umím taky hecovat, přilévat oleje do ohně. Když jsem té drobné židovské maloměšťce představo val své „příbuzné“, věděl jsem předem, že ti dva se od ní ni jak významněji neliší. A přesto jsem jí tuto ránu zasadil, uštědřil jsem jí první lekci zkaženosti, té moskevské, a bizar nosti, také met-ropolní, poskytl jsem jí první lekci mezilid ských vztahů mnohem vyššího řádu, než jsou vztahy, jaké znala do-posud. Jako bych jí říkal: Takhle zvrácení jsme byli už v Moskvě, a tady v New Yorku jsme taky takoví.

Inu, co se dá dělat, je to pochopitelně jen primitivní hra, ale když už mě jistým způsobem zaujala, ta židov-ská provinciálka, tak prostě využívám drobných úskoků z arzenálu běžného galantního nátlaku plně moskevské provenience.

Za prvé jsou tu Jean-Pierre a Susanne, což znamená, že mu sím být zkažený člověk, když se s nimi mohu přáte-lit. Za druhé se nenásilně a jakoby mimochodem zmiňují o svých publikacích a překladech vydaných v několika zemích světa. Čímž naznačuji, jak úctyhodné pověsti se na druhé straně mohu těšit. A za třetí jí líčím svá dobro-družství s muži. To je pro ni přirozeně největší otřes. Ale nevadí, však to stráví. Ješ tě jsem se nesetkal s člověkem, který by odmítal poznat něco zajímavého, i kdyby to měl být „hnus“. Nu a protože se na ni toho ten večer sesypa-lo vskutku hodně, odešla brzy, už ně kdy v jedenáct, což prý se jí normálně nestává. Musí si asi popřemýšlet, tak ať jede a přemýšlí. Vyprovodil jsem ji k autobusu a řekl jí, že se mi líbí, ale přitom jsem si všiml, že má velice nehezký horní ret.

Onoho večera jsem se měl dočkat ještě liknavého poku-su o sblížení s „příbuznou“ Susanne, pokusu toho druhu prvního a zároveň posledního. Uchýlil jsem se k němu dílem z rozvernosti, dílem u vědomí jistého morálního


128

práva, které si v jejím případě osobuji. Opilá Susanne po celý večer dotírala na modrookou Žanetu, také Rusku. Šancí moc nemám, ale zkusíme to, řekl jsem si. Miss Gar-cía má pro ruské dívky velkou slabost. García je ve špa-nělsky mluvících zemích jméno stejně frekventované jako ruské Ivanovová. A Susanne zase stejně rozšířené jako třeba Ljudka. Ljudka Ivanovová.

Pro ruská děvčátka má slabost. Objímá Žanetu a hra-be se jí pod sukní. Já s Kirillem – možná si vzpomenete, to je ten Žanetin milenec – předvádíme kašparský tane-ček dvou tep loušů, i když k sobě city takto motivované nechováme. Rád bych Kirillovi pomohl a nějak rozptýlil smíšené pocity, které vyvolává páreček „děvčat“. Kirill je sice chlap jako hora, jen že on je přitom i bezradný hošík. Vidím, že je z toho Susannina usilování o Žanetu všecek zmaten a neví, co si počít. Ob rátit vše v žert se nedaří. Mohl by se i rozplakat. Žaneta je starší než on a řekl bych, že doteky opilé, ale neodbytné miss Garcíové, alias Ljudky lvanovové, jí přinášejí potěšení.

Následuje časový skok, tak hodinka půldruhá. Všichni zmizeli a já sedím v Susannině bytě na osudové posteli, kde byla pořízena fotografi e Susanne a Jeleny, jak spolu nahé leží v objetí a dělají nebo právě dokončily lásku. Dá se tušit, že o snímek se postaral další nahý, Jean-Pierre. On i Susanne věč ně tahají přes rameno fotoaparáty. Sedím na té posteli, če kám, přemýšlím, a v koupelně nezadrži-telně blije miss Gar cía. Ó bože, to je ale smůla: Proč se ta bestie musela tak zchlastat! Napadlo mě, že by v tom byl kus symboliky – oprcat Susanne právě na téhle osudové posteli. Po chvíli vyšla, ještě celá bledá a zkroucená ze spazmatických pohybů ža ludku. Není to nic pěkného, dí-vat se na ni – stárnoucí tvář, šminky se rozplizly a zčásti úplně setřely, řasy, víčka, to všechno je nechutně upatlané: Všude pusto, večer skončil, světla zhasla, Žaneta utekla a mně je jí moc líto. Já mám aspoň ten kumšt, touhu stát se monumentem, kdežto ona? – jí zbývá jen to pomíjivé ženské slastné potěšení, ještě ke všemu lesbické.

Ukazuje mi na zdi v zaskleném rámečku Jeleninu fotogra-fi i, portrét její nejmilejší. Jelena je pro ni světýlkem v okně, pokaždé zamilovaně opakuje, že Jelena je crazy, že je...


129

Jistě, nebýt kulturního šoku, nebýt fatální slepoty mé ne šťastné Jelenky, která v novém životě, ve zdejší hie-rarchii a kategoriích lidí nerozuměla ani hovnu, tak by se Susanne, ta poctivá dříčka, která jako tajfun řádí jen po nocích a o ví kendech, kdežto ve zbývajícím čase je to hodná a příkladná dcera, která vzorně pečuje o starou matku, v životě nezmoh la na toho exotického ptáčka s krásným peřím, na Jelenu.

Ale to už Susanne přemohla další blujná křeč. A já odešel. Co taky s ní? Rozhodně už ji však nikdy nebudu považovat za nepřítele. Zahanbeně jsem si vybavil, jak jsem se někdy v březnu pokoušel vypáčit dveře jejího bytu a zapálit ho. „Chlípné doupě!“ ječel jsem tehdy, a dveře se ne a ne otevřít. Toho večera jsem si zlomil podpatek. Od této chvíle ale Su sanne už nikdy mou nepřítelkyní nebude, prostě mě přesta ne zajímat.

Soňa... Podruhé jsem jí zatelefonoval a pozval ji na naro-zeniny mého přítele Chačaturjana – malíře a modernis-tického spisovatele, který se v poslední době pod patro-nátem a vedením zlé a moudré maličké manželky, která skvěle ho voří anglicky a pracuje u fi rmy vyrábějící dámské módní do plňky, zahrabal do nezvládnutelných formál-ních výbojů. Prošli jsme pospolu předlouhou cestu – oni a já – oba znali už mou první ženu Annu, s níž jsem žil před Jelenou, a jejich svatební noc se odehrála na pod-laze bytu, kde jsme s Annou žili. Často se škorpíme, ti dva se mi vzdalují stále víc, ale to nám nebrání i nadále udržovat cosi jako přátelství. Jsme přátelé.

Já a Soňa jsme tam zkrátka přijeli. Doma jsem vzal pře dem připravenou láhev sovětského šampaňského, zakoupe ného za deset dolarů, právě tu, kolem níž tolik vřeštěla Mrs. Rogoff . Přišlo asi deset hostů – všechny je vypočítávat by nemělo smysl, i když každý z nich je sou-částí mého života a pohybuje se v něm. Soňa celý večer plácala katastrofální chujoviny – takové ty provinciální banality, jimž jsem naštěstí nevěnoval pozornost, protože já měl báječnou náladu a tu nezdolně a spolehlivě dob-rou náladu jsem si nehodlal nechat pokazit. Líbil jsem se sám sobě, naslouchal jsem četným komplimentům, bylo hodně pití, a já ve společnosti vždycky ožiju a cítím


130

se příjemně. „Jsem člověk veřejný,“ říkával náš Puškin. „Puškin, Puškin, aha, to je ten Puškin, co žil nějaký čas přede mnou,“ jak napsal Veděnskij, modernistický bás ník třicátých let, geniální osobnost pocházející stejně jako já z Charkova a stejně jako já sražená pod kola vlaku. No a já jsem také člověk veřejný.

Později, když mejdan skončil a společnost se rozešla, na vrhl jsem jí, nebo možná taky ona mně – prostě jsme se rozhodli, že ještě potáhneme dál po nočních hospodách a ba rech. Nějaké peníze mi zbyly, tak jsme se do toho dali.

V baru někde v Eastu jsme pili vodku s Polákem a ona s ním snaživě konverzovala anglicky, což bylo zhola zbyteč-né, neboť bylo i beze slov zřejmé, že je to klasický případ, stárnoucí člobrda, který se nemá kam vrtnout, proto taky po druhé hodině ranní ještě trčí v baru. Hašteřivě jsem mu při hrál cosi o Velkém Polsku až po Kyjev. Jak už to tak bývá, rozpálil se doběla. To mě rozveselilo. „Proč ho popi-chuješ?“ zeptala se Soňa. „Rád urážím národnostní cítě-ní,“ vysvětlil jsem jí. Kolem třetí jsem vykonal převlékací akt. V hotelu jsem si místo lila saka oblékl bílé a zamíři-li jsme k Westu, na Osmou avenue, kterou mám opravdu rád a svého času jsem ji velmi dobře prostudoval, takže jsem Soně mohl předvést malé holčičky, které tu šlapou chodník, a nakonec jsem jí přímo na ulici stáhl kalhotky a začal jí mastit píču, vrazil jsem jí tam prst, a bylo tam vlhko a měkko, takové to tam mají všechny.

Přesvědčil jsem se, že za těch pár měsíců se s nimi nic tak světoborného neodehrálo. „To“ mají pořád na stej-ném místě, a když zavřete oči, tak je to na omak přes-ně totéž jako u Je leny – konstatoval jsem v duchu a dál ukazovákem přejíž děl po stydkých pyscích dívky z Oděsy. Hloupě a strojeně se svíjela, a když jsem do ní na závěr pronikl hlouběji, ze samé ho úleku se nemohla udělat. A kdyby jen to. Nejspíš v mém konání shledávala cosi ne-přirozeného. Však se například v Kazachstánu stalo, že tam jedna Ukrajinka zabila svého lo tyšského muže jen proto, že ji v druhém roce manželství konečně přiměl, aby si vzala jeho ptáka do úst. Sekerou ho zamordovala. A Marina, žena malíře Čičerina, ani po mnoha létech


131

společného života nedovolila, aby ji opíchal zezadu. A to prosím byla intelektuálka čtoucí Teillarda de Chardin. Choť avantgardního umělce.

Moc jsem si přál, aby se udělala – v téhle nesmyslné pó ze, s kalhotkami a punčocháči shrnutými téměř až ke kotní kům, s tmavým chomáčkem rostlinstva mezi stehny, znetvo řená studem a nechápavostí – a tak jsem ji tam začal líbat. A víte, co udělala ona? Nepřišla na nic lepšího než všechno zkazit – celá ztuhla a přerývavým šeptem drmolila: „Ediku, co to děláš, Ediku, co to děláš, Ediku, co to děláš...?“

Nesnáším, když mi někdo říká Ediku. „Co bych dělal, nic špatného, já jen chci, aby ti bylo krásně a příjemně...“

Tupě stála opřená o zeď s prádlem staženým pod ko-lena. Náhle jsem se rozzlobil, ale nedal jsem na sobě nic znát – jen tak halabala jsem na ni ty kalhotky a punčo-cháče nasoukal zpátky a vlekl ji městem dál.

Už svítalo a já najednou dostal strašný hlad. Problém byl v tom, že byly skoro čtyři a všechny podniky na Osmé ave nue zrovna zavíraly. Po několika neúspěšných poku-sech jsem se dobouchal v malé rohové hospůdce a mrkl na černé ho mládence. Ani nevím, kde jsem se tomuhle mrkání na učil, ale černoch okamžitě otevřel a pustil nás dovnitř. Ob jednal jsem po porci masa s bramborami. Pro nás dva to stálo kolem deseti dolarů ...

„Máš dost peněz, Ediku?“ zeptala se.„Mám, neboj, a hlavně mi neříkej Ediku, to nesnáším.“Pomalu jsem začínal střízlivět, ačkoli ne, to není to

pravé slovo, vlastně jsem se tentokrát za celou noc ne-opil, to se jen začala rozpouštět mlha, která mě obklo-povala, a já, bez té mlhy, do níž jsem si zbytek noci sám zahalil, spatřil nehezkou ženskou s unavenými a na je-jích pětadvacet snad i sta rými rysy tváře. A taky věčný stud před čímkoli kolem sexu, ó, v té žluté utahané jitřní tváři jsem toho viděl plno. A začí nalo mě to zlobit. Proč já blbec tady sedím? Když ji potřebuju jako ženskou, tak proč ztrácím čas a pořádám takovéhle ko medie?

„Půjdeme ke mně,“ řekl jsem.„Nemůžu,“ odpověděla, „mám ráda Andreje.“


132

Andrej byl jeden z chlapců, co se točili kolem Sašky. Jestli se nemýlím, chtěl se stát účetním. Přesně si to ne-pamatuju, a co je mi taky do toho?

„Co je mi do toho, koho máš ráda. Mně je to jedno, jest-li je to Andrej nebo někdo jiný. Už jsem snad říkal, že na tvou svobodu neútočím, Andreje si klidně miluj, ale teď jdeme ke mně.“

Mlčela a baštila svoje maso s bramborami, i když před okamžikem tvrdila, že hlad nemá. I v tomhle se stydí a lže. Až je to člověku protivné.

Mladý černoch přinesl nápoje. Byl velice sympatický a usmíval se na mě, určitě jsem se mu líbil, takhle při-opilý, v černé krajkové košili a bílých elegantních šatech s vestou, dosněda opálený, ve střevících na vysokém pod-patku. On je to přesně jejich styl. Žlučovitý Žid Marat Bagrov mi jednou s bezostyšností sobě vlastní zahlásil: „Není divu, že ty černý a barevný na tebe berou, jsi přesně stejnej jako voni, stejně se voblíkáš a stejně nakrucuješ.“

Černoch postavil sklenice na stůl a já, pokukuje po té připosražené husičce, ho pomalu pohladil po hřbetu ruky. Zazubil se a odešel. „Pojďme odsud,“ zaprosila. „Tak jo,“ odpověděl jsem a hned jsme šli. Asi se lekla, abychom se s bar manem neopíchali. Rovnou tam, hned za barpul-tem, nebo třeba v kuchyni, kdo do mě vidí. Určitě se bála.

Dal jsem chlapci peníze a on mě vyprovodil chápavým kukučem. A ještě jedním.

Ploužili jsme se Osmou avenue. Už se roznášely novi-ny a lidé jitřních profesí spěchali do práce, otevřely se první coff ee-shopy, holky taky zmizely, noční šly na kutě a na den ní bylo ještě brzy.

„Pojďme rychleji,“ sykla najednou, „potřebuju na zá-chod.“

Bude-li to ve vašich možnostech, vyvarujte se v tako-vých okamžicích pohledu na nemilovanou ženu. Není nic ubožej šího, zvlášť když se ocitne v takové tísni a křeči a to vše zalé vá nelítostné ranní světlo. Je to cosi jako scéna popravy, ne bo štvanice končící vraždou v liduprázdných ulicích. On by se vlastně dal natočit takový fi lm – žena utíká, v běhu se vyprazdňuje, teče to po ní, kamera fi xuje odpadávající exkrementy. Smutek a děs. Horší než vražda.


133

Vcelku bez problémů jsme procválali kus Dvaačtyřicáté mezi Osmou avenue a Broodwayí. Dál už ale s tváří celou znetvořenou vbíhala do každého průjezdu a vchodu. Z té tváře tryskaly nesnesitelné útrapy, a vlastně z celé její malič ké, jinak ovšem souměrné postavy. Ta taky nedokáže nic na světě, ani vychcat se nebo vysrat, pomyslel jsem si popuzeně. Ale jak já mohl vědět, co přesně potřebuje, copak takováhle vám to řekne?

Už nebylo v mých silách usměrňovat ji a kontrolovat. Ne chtěla se posadit na bobek ani v prázdné chodbě met-ra, kam jsem ji skoro násilím strkal, úplně znepříčetněla, kousala si rty, vypadala jako pronásledované zvířátko, chybělo málo a bývala by kousla i mě.

Nakonec – bylo to tam, kde moje holuběnka Jelena půso bila u své první americké agentury, na Broadwayi 1457, možná si řeknete, že takovéhle údaje bych snad v hla vě nosit nemusel, ale mě se do mozkových závitů zažraly na věky, a tohle bylo hned vedle, o dva tři vchody dál – jsem uviděl otevřené dveře, a přestože se bránila, vstoupil jsem dovnitř a vtáhl jí za sebou, bylo tam plno špíny, zrovna se všude malovalo nebo přestavovalo.

„Tady!“ řekl jsem jí. „Klidně dělej, já počkám venku.“ A vyšel jsem na ulici.

Uf! Venku už jásalo svěží jarní ráno, za jakého se dob-ře přemýšlí o budoucnosti, hodnotí se vlastní šance na úspěch, nebo se dobře dívá na spící ženu a děti, když je člověk mladý a zdravý. Hned vedle tryskala nějaká fon-tána, přistoupil jsem k ní a opláchl si ruce a obličej...

Napadlo mě, že už na ni čekám dost dlouho, a ona nešla a nešla. Až jsem se lekl, aby se jí náhodou něco nestalo. Začí nalo mi docházet, co je zač, a uvědomil jsem si, že na tako véhle případy se neštěstí zrovna lepí... Už poně-kolikáté jsem předefi loval od padajících vod k těm zlo-řečeným dve řím, ale neukazovala se. Dál jsem nehodlal tonout v do mněnkách, takováhle je schopna vyvést coko-li, a tak jsem otevřel dveře. Stála na schodišti s dlaněmi přitištěnými k ob ličeji. Přistoupil jsem k ní a povídám – ostatně nijak zle:

„Tak jdem, co tu krucifi x trčíš?“„Stydím se!“ vyhrkla, ale dlaně od očí neodtrhla.


134

„Pojď, ty krůto,“ řekl jsem. „Panebože, ty jsi ale krůta, pře ce se za něco tak přirozeného nebudeš stydět? Akorát jsi ne musela tolik zmatkovat a klidně sis mohla poslou-žit rovnou v tom metru.“

Nešla. Chytil jsem ji za ruku. Vzdorovala. Vychrlil jsem na ni příval nadávek. Na tenhle celkem bezvýznamný hluk vy šel z hloubi staveništního nepořádku, ale možná spíš z něja kých dveří chlap. Normální americký chlápek, tak padesát ník. V kostkovaných kalhotách, jak jinak.

„Znáte ho?“ zeptal se Soni, přirozeně anglicky.„To je v pořádku,“ ujistil jsem ho, „a promiňte.“Směrem k ní jsem rusky dodal: „Vidíš, ty huso, přestaň

vy vádět a pojď ke mně, než se tu seběhne půl Broadwaye.“Ven jsme se dostali chválabohu bez problémů. Stočili

jsme ostře k Eastu a šli stále po téže Dvaačtyřicáté. Já mohl v tu chvíli zatraceně připomínat pasáka a ona štět-ku španěl ského původu, kteří se drobet nepohodli, ale hned se zase usmířili. Šli jsme, já ji občas objal kolem pasu a přemýšlel jsem o tom, jak jsou všichni v tomhle světě nešťastní, jak stupidně a odporně je zařízen, ko-lik je v něm zbytečného. Napadlo mě, že bych se neměl vztekat, že to není pěkné, že musím být k lidem vlídný a že na to pořád zapomínám. Mu síš je všechny litovat, musíš jim přinášet lásku a odpočinutí, a ne uvažovat o Soně jen jako o ošklivé Židovce, která si hra je na děv-čátko, nemáš důvod jí opovrhovat... Ty netýkavko, štítivý estéte! spílal jsem sám sobě, a jako by ani toho nebylo dost, rafi novaně jsem si vylál do zmrdů hrachovinových a vůbec padouchů, zastavil jsem Soňu a co nejněžněji ji polí bil na čelo. Ani teď mi to ovšem nedalo, abych na něm neza znamenal první vrásečky. Ty jsi zkrátka nenapravi-telný, Edáčku. Mezitím jsme zabočili na Madison a má-lem o závod se blížili k hotelu.

Nic tak nepopsatelně výjimečného se neudálo, snad až na to, že jsem ji samozřejmě ojebal. Rozhodně nešlo o nějaký akt mimořádného erotického udatenství – bylo to snadné vítězství nad člověkem, který nedosahuje vaší úrovně, a to se tedy ani není čím pyšnit. Mimoto – ne-smíme ovšem zapo mínat na můj dnešní odpor k ženám – jsem se sebou nemo hl být příliš spokojen, protože mi


135

na ni moc nestál, ale s ní jsem nebyl spokojen vůbec, nevyhovovalo mi na ní naprosto nic.

Rozčilovalo mě, že se v té sprše tak dlouho myje a zřej-mě si i přepírá – nejspíš ty své exkrementy na místo ur-čení ne donesla, protože si musela vyprat nejen kalhotky a punčo cháče, ale i džínsy.

Všechno, co se odehrávalo, bylo jaksi ubohé, což jsem ne snášel. Poprvé v životě mi bylo sebe sama líto. Ona se pinožila v koupelně, přesněji řečeno ve sprše, a já ležel v posteli a v polospánku jsem běsnil. A vy moji prosťáčko-vé, ďas vás pí chej do frňáku, vy s tou prdelí ale naděláte. Moje Jelenka by docela jednoduše a samozřejmě dřepla tam, kde by to na ni zrovna přišlo, smála by se, až by se za břicho popadala, a ješ tě by mě přitom několikrát vzrušila svou kundičkou a zadeč kem, a já bych možná samou rozjíveností a hravostí nastavil dlaně pod její pra-mínek. Vzápětí jsem si s potěšením vzpom něl, jak jsem jednou na jaře, ještě jako úplný kluk, ukazoval své bu-doucí ženě Anně svůj rudý úd, bylo to na hřbitově, a jak kousek stranou čurala, a jak jsme pak píchali na teplé náhrobní desce a nad námi poznenáhlu zhasínalo nebe.

Kdežto tahle... ale znovu jsem si vzpomněl, že záhodno jest milovati, třeba takovouhle Soňu, a rovněž i odpouš-těti. Odpustil jsem jí všechno, i to její párání s hadříky, ale když si vedle mě lehla, zklamala mě ještě víc, a zkla-mávala mě dál a dál. Měla na sobě příliš mnoho chlupů. Na hlavě byl porost namístě a v pořádku – nádherné ži-dovské vlasy. Jenže sko ro stejná byla i v podpaždí, na týž ostnatý drát jsem narazil na Venušině pahrbku a pár tuhých chloupků si našlo cestu i na její příliš velká ňad-ra, kolem bradavek. No tak tohle je teda vyloženě k niče-mu – pomyslel jsem si ve snaze rozpálit ji i sebe k tomu, co nás čekalo. Tak vy jste nakonec antisemi ta, Edáčku!

Pronikl jsem tam poměrně rychle, přestože tentokrát se nejednalo o očekávané hořící a zároveň vlahé místo. Aspoň ne natolik, jak bych si býval přál. Jakmile jsem se přes ni překulil a uložil se do běžné polohy mezi jejíma nohama, okamžitě mě jimi obemkla, což bránilo jakému-koli pohybu. A nejen to, chovala se tak, jak se asi podle jejího názoru má chovat žena planoucí vášní – pokoušela


136

se tisknout mě k sobě co nejvíc, což mě do žádného zvlášt-ního vytržení neu vádělo, protože mi to bránilo v konání lásky. Poprvé v životě jsem se setkal s něčím tak nepo-učeným...

„Otevři se, Soňo, nestahuj se, nebo tě zmlátím!“ zasy-čel jsem jí do ucha.

Nevoněla žádnou kosmetikou, ani mýdlem ne, její přiroze ná vůně nebyla nepříjemná, ale já tolik miloval parfémy a to, co se linulo z ní, mi čertvíproč připomínalo pachy židovských pokojíků s koberci rozvěšenými po zdech, do nichž jsem se uprostřed charkovského léta nejednou podíval. Chy běl už jen uprášený snopek světla a ochable snující mouchy. Jakžtakž jsem ji od sebe odhákl a konečně ji mohl šukat vol něji. Jenže když jsem se doopravdy vzru-šil, pořádně se mi postavil a já do ní začal svůj nástroj vrážet hlouběji, najed nou se zkroutila bolestí. Rozhodně nejsem hrdina ruského lidového eposu Luka Mudiščev, zbožňuju milování a taky o něm něco vím – rozhodně se nezkroutila z rozměrů mého údu, ten je normální, nýbrž pro nějaký neduh, který si ta sle pice nosila v sobě...

„Ty ses udělal, viď, zůstal jsi ve mně, zapomněla jsem ti říct, že nic neberu, všichni říkají, že po těch tabletách člověk nemůže mít děti,“ zašeptala zdrceně.

„A jaks na to přišla, ty chytrá? Nebylo by pro mě větší-ho štěstí, než kdybych se udělal,“ ujistil jsem ji.

„Takže ještě nic?“ vydechla a začala mě vděčně líbat.Panebože, už zase mi zrak utkvěl na tom jejím horním

rtu. Chraň tě pánbu jí opovrhovat! přikázal mi kdosi pří-mo do ucha, musíš milovat každého, kdo je na tom zle, všechny zamindrákovance, nešťastníky, pobudy, prostě všechny... Jen že co jsem si měl počít? Díval jsem se na ten ret a paměť ihned úslužně nabízela přesně stejný ret mého dávného spo lužáka Tolika. Byl to nebožáček, takový retardovaný hrbáček, jeho otec byl alkoholik... Okamžitě toho nech, ty ksindle! okřikl mě hlas, že se nestydíš, to ty jsi špína, ona je dobrá a hodná!

A opravdu, hodná a dobrá byla. Později mi často kupo-vala vodku a víno, vyváděla mě do kin a divadel, a kdybych ji o to požádal, asi by mi dala všechny svoje úspory. To bylo v pořádku, ale do postele se moc nehodila.


137

Páral jsem se s ní dlouho. Nakonec se mi za pomoci spleti tých manipulací podařilo vyskočit z ní ven a zacákat seme nem hotelové prostěradlo. Jak upachtěné potěšení! zazna menal jsem v duchu. Jí se asi chtělo nesnesitelně spát, ale já jí nedal pokoje, chtěl jsem vidět, jak to vypa-dá, když je hoto vá. Asi musí vypadat pěkně pitomě. Už jsem si z toho stačil udělat něco jako sport. Piplal jsem se s ní jako blázen, až jsem se jí nakonec jedovatě zeptal:

„Poslyš, Soňo, už ses vůbec někdy v životě udělala?“„Jednou,“ odpověděla čestná Soňa.„Tak já ti koupím umělého ptáka a budu tě s ním klá-

tit tak dlouho, dokud se nebudeš hroutit z postele, do-kud nebu deš hotová mockrát za sebou, dokud nebude v živočišném vytržení útočit jeden orgasmus na druhý. To udělám. A ty musíš pochopit, že to potřebuješ. Musíš hodně píchat. Se vše lijakými chlapy, s kýmkoli, nejen se mnou. Jinak z tebe nik dy nebude žena...“

Svůj slib jsem nedodržel, i když jsem si jist, že kdybych ho dodržel, tak jsem z ní udělal normální lidskou bytost. Umělý úd jsem jí nakonec nekoupil a velmi rychle jsem o ni ztratil zájem. Mé důvody byly třídní, a i když se to může zdát až podivuhodné, bylo tomu tak. Vyklubala se z ní nenapravitelná plebejka, a to jsem jí prominout nemohl. Libovala si v tom, že je hovno, že je v životě jen hnůj, neviděla před sebou žád né sladké svody a nadě-je, nenáviděla všechny velké lidské poryvy – nenáviděla velké osobnosti dějin, historii samu, to vše nenáviděla záští mravence. Možná v tom byl kus sebe obrany vůči mně, již bych mimochodem snadno potlačil, ale k čemu by mi to bylo?

Tehdy usnula, já prospal sotva půl hodiny a chtěl jsem šoustat, třeba i s ní, to až později už mě nevzrušovala ani tro chu. Jednou jsem se tak zoufale potřeboval vyhnout šu kání, že jsem si začal stěžovat na bolest v ptáku a řekl jsem jí, že by se z toho mohla vyklubat nějaká pohlavní choroba. Bylo to hned po noci, již jsem strávil s Johnnym, černým klu kem z Osmé avenue, dodnes vzpomínám na jeho okrouhlou prdelku a nádhernou postavu, již jsem odhalil pod pytlovi tým hábitem pouličního fl ákače a štamgasta tmavých uliček. Díl pravdy v tom bolavém ptáku byl, řekl


138

bych, že se Johnny až příliš snažil, když mě kouřil, asi pří-liš přitlačil zuby. O Johnnym ale bude řeč na jiném místě, jí jsem tehdy jen tvrdil, že na sebe nemohu vzít takovou odpovědnost a dělat s ní lásku dřív, než mě prohlédne doktor. Zaplaťpánbu odešla a já si toho večera snivě za-onanoval na jakési květnatě ne beské téma.

Když jsem s ní pak dělával lásku později, stejně jako na počátku nebylo možné píchat ji příliš hluboko, a k tomu po žadovala, jen si to představte, ona požadovala, abych ji líbal na krk! – prý ji to vzrušuje. Čehož jsem si, popravdě řečeno, nějak nevšiml. A vůbec se nám v posteli vedlo dost na pytel – byla jako pařez, ani trochu vláčná. Nakonec mě to defi ni tivně přestalo bavit a jednou, když jsem s ní zů-stal na noc u Alexandra, hodil jsem za hlavu všechna její prohlášení a nářky o bolestech a kdovíčem ještě, a krutě jsem jí to udě lal prsty, když jsem jí přitom roztáhl píču do neuvěřitelných rozměrů – málem se mi tam vešla dlaň – a potom teprve byla hotová, ale jak, panstvo!

Kdybych se býval vydal touto cestou a setrval na ní, tak jsem si z ní pro tento účel pořídil celkem vhodný objekt, ale jak jsem již uvedl, její plebejství mě nadobro zhubi-lo. Skon coval jsem s ní o svých narozeninách. Nakonec otěhotněla s Andrejem, co ji šukal přede mnou – chudák kluk. Z těho tenství měla obrovskou radost, přestože se chystala, že si to nechá vzít. „Vida, tak jsem v pořád-ku,“ opakovala Soňa hrdě, „můžu mít dítě!“ Cynicky jsem k tomu poznamenal, že uvi díme po potratu, holka, to už třeba moct nebudeš.

Přesto je ovšem fakt, že čistě lidsky, i když jen zprostřed-kovaně, mě opravdu potěšila. Jednou například v oka-mžiku, kdy mě defi nitivně zmohly mé každonoční toul-ky po Westu. Den předtím jsem to asi trochu přehnal s marjánkou a celý den jsem proležel v jezírku uprostřed Central Parku ponoře ný po pás do vody. Několikrát se u mě zastavila policejní hlídka, aby se přesvědčila, že jsem naživu. Když zjistili, že dýchám, šli klidně dál. Až kvečeru jsem v sobě našel sílu se zvednout a odvrávorat do hotelu. No a když jsem tak ráno le žel u sebe na poko-ji jako vězeň a snil o nějakém tom soustu, najednou mi zavolala a pozvala mě k rodičům, u nichž tehdy bydlela


139

a kam večer co večer z města odjížděla; vracela se tam i v noci ode mě, přes celé město, přestože kvůli tomu musela ráno do práce vstávat málem v sedm. Pracovala u nějaké fi rmy, ani jsem se nezajímal, u jaké vlastně. Taky se jí stalo, že ji oloupili, nějaký černý mládenec jí vytrhl kabel ku. Od té chvíle se k černochům chovala dost ošklivě.

Vzpomínám si, jak jsme jednou jeli spolu autobusem, kte rý projížděl okrajem Haarlemu. Několik požárních hydrantů bylo otevřených, na vozovku se z nich hlučně řinula voda a kolem poskakovaly veselé polonahé děti.

„Jen se podívej, co dělají, ti tvoji milovaní černoušci,“ řek la mi. „Divoši! Těm je jedno, že úprava vody stojí vel-ké pení ze, ti na všechno kašlou, jen si užívají toho, co vytvořili bílí, ale pracovat se jim nechce!“

„Ty jsi mi ale rasistka!“ neudržel jsem se.„A ty zase rasista nejsi, ty levičáku! Ráda bych tě vidě-

la, co bys říkal, kdyby tě taky někdo oloupil. Ještě dneska mě bolí koleno...“

„Tak proč ses té kabelky držela jako klíště? Mělas jim ji nechat, a bylo by to. Nakonec to mohl být i běloch. Když už jsme u toho, tak z poloviny jsou lupiči opravdu černoši, ale stejnou polovinu představují černí poškození. Kdyby sis ne chala poradit, uděláš líp. Já se po nocích pofl akuju, kde se dá, nemám u sebe ani dolar, chodím pěšky, takže nepotřebuju ani lístky na metro. Ale i kdyby mě černoši přepadli – přece hned nezačnu kvičet a přenášet svou nenávist k hrstce ničemů na celou rasu! To je idiocie!“

„Holá teorie,“ nenechala se vyvést z míry. „Až ti někdo se bere peníze, které sis vydělal, budeš mluvit jinak,“ do-pálila se.

„Podívej se ... Tuhle jsem po předvolební schůzi Dělnic-ké strany nasedal s kamarády do autobusu. Je to hrozně zapadlý a zanedbaný kus města, kde se ta schůze ode-hrávala, a bydlí tam hlavně černoši. Než jsme stačili na-stoupit, z laviček ve stínu stromů, kde seděli černí chuli-gáni, se rozlehly vyhrůž ky a nadávky. Pak po nás začali házet lahve. Nastupoval jsem poslední. Jedna ta fl aška se rozbila přímo vedle mojí hlavy. A co teď, Soňo? To mám kvůli takové prkotině sám v sobě živit nenávist ke všem černoušům? Ti kluci na lavič kách vědí hovno, co je svět.


140

Sám jsem taky kdysi byl v jejich kůži a říkalo se o mně, že jsem výtržník a chuligán – já psy chologii těchhle lidí znám. Nemůžou za to, že jsou takoví...“

„A v práci si dělají, co chtějí,“ rozpalovala se, jako by mou argumentaci neposlouchala. „Jen ať si zkusí nějaký běloch přijít ráno pozdě do práce, stačí jednou dvakrát, a letí. Kdež to negr? Tomu se každý bojí cokoli říct, aby ho někdo neobvinil z rasové diskriminace. Nenechají člověka volně vydech nout...“

„Antisemitismus v Rusku tě určitě žral, tak jak můžeš ta dy vypustit z huby něco tak odporného,“ okřikl jsem ji. „A nejhorší na tom je, že nejsi sama. Uvědomuješ si aspoň to, že Ameriku v zásadě postavili jejich dědci a pradědci? Mají na všechno kolem přinejmenším stejné právo jako bílí. A přitom něco málo dostali až v posledních patnácti letech. Myslíš si, že jsou šťastní, v tom svém Haarlemu? Mnohým z nich by rozhodně líp vyhovoval East Side, jen-že na to ne mají, aby se tam mohli nastěhovat... A vůbec si ty svoje píčoviny strč víš kam – víš hovno a chceš po-mník. Stydět by ses měla...“

Prosím, báječný příklad naší vzájemné potyčky nad jed nou z rovin jejího světového názoru...

Aha, ale já chtěl mluvit o potěšení, které mi přinesla. Při jel jsem s velkým zpožděním a sotva jsem to tiché a zelené předměstí našel. Zanedlouho už jsem byl uveden do bytu, jenž americké obydlí nepřipomínal ani vzdáleně. Jakmile se za mnou zavřely dveře, ocitl jsem se v Oděse. Nosilo se na stůl – pečená slepička, salát z okurek a raj-čat, drůbeží vý var – zkrátka typický jihoukrajinský oběd. V Charkově se jedlo taky tak...

Její maminka připomínala matku Jury Komissarova, pří padně jiného mého charkovského kamaráda, otec se zase po dobal maloměstskému židovskému tatíkovi, ta-koví byli otco vé všech mých přátel. Normálně se po bytě nejspíš producíroval v plandavých trenýrkách, k tomu, aby si oblékl pyžamo, ho kvůli hostovi donutily matka s dcerou. Otec byl patrně účetní, jakým se chtěl stát i An-drej. Maminka starost livě snášela ovoce, nejdřív broskve, pak meloun. Vodku a ví no jsem uctivě a solidně odmítl.


141

Po obědě se její rodiče vypravili za tetou do nemocnice a já se uložil na divan, když odpočinek, tak odpočinek. Na venkově to takhle musí být, říkávalo se na Ukrajině, pěkně zakládat na sádlo. Jednou za čas si snad můžeme trochu zaptákovat a aspoň zkusit něco docela jiného, než co je nám známé a vlastní! Soňa položila na gramofon desku s nějaký mi oděskými žertéři, Rajkinovými učední-ky, jejichž jména mi nic neříkala, nad čímž Soňa upřím-ně žasla. „No ano, ne znám je,“ potvrdil jsem. „Je mi líto.“ Žertéři byli nudní, sta vění na personál sovětských výzku-máků. Ale poslouchal jsem je a nemůžu říct, že by mi byli vyloženě proti mysli. Je den den v Oděse. To nic, to se vydr-žet dá. Až tady v Americe jsem se na vlastní oči přesvědčil, jak obrovský je rozdíl mezi Moskvou a sovětskou provincií.

„Nechceš se projít po parku?“ navrhla mi. „Stojí tam zá mek, který sem z Evropy přestěhovali rozebraný na cih-ly a tady ho zase dali dohromady.“

„Tak jo,“ přikývl jsem, „sem totiž z Evropy přivezli úpl-ně všecko.“

Šli jsme a já se cítil klidný a usmířený. Stmívalo se a do parku se neznámo proč muselo vyjet výtahem. Vyjeli jsme. Kráčeli jsme pustými alejemi téměř beze slova. Byl jsem jí vděčný, že je zticha. Mlčky jsme došli až k zámku a posadili se na lavičku.

Nešlo o zámek, ten byl mnohem nudnější než třeba takový Fra Diabollo, který jsem viděl v italském Itri. Nor-málka otravný americký zámek. Nechtělo se mi věřit, že by ho sem někdo vozil až z Evropy. To bude napodobenina.

Ale odevšad se ke mně slétaly vůně svěžího lesa a oce-ánu, což bylo neobyčejně příjemné. Taková tichá, pro-storná mi nuta. Kdybych ji býval ještě aspoň trošičku miloval, byl bych dokonale šťasten. Ale i tak to byl můj první zdejší poklidný večerní stav. Jako bych běžel rov-nou za nosem, běžel, unavil se, zůstal stát, zauvažoval – a svět se mi náhle jevil hebký, smírný, vše odpouštějící, vše očišťující a věčný.

„Děkuju ti, Soňo,“ oslovil jsem ji tiše a upřímně. Pak jsme se vraceli ke mně do City autobusem, jímž

krásně protahoval příjemný vánek, a stařičký přiopilý


142

černý strejda mi rozměnil dolar a Soňa mě nerozčilovala ... Toho večera jsem ji klátil s povděkem, dokonce jsem si dával záležet.

Podruhé jsme se spolu potulovali po Village a ona mi tam v Sullivan Street objednala sepie. Bylo to zrovna v den nějakého italského svátku, do kostela vstupovali ženich s nevěstou, až mě z toho bodlo u srdce – vzpomněl jsem si na svou svatbu, na ty davy přátel, a spěchal jsem od chrámu co nejdál. Maličká Soňa cvakala fotoapará-tem a zachycovala mě v těch nejnemožnějších záběrech. Asi bych ji hravě dokázal učinit svou otrokyní, stačilo pípnout, že nenávidím ženské v kalhotech a zbožňuju dámské šaty, a už zítra by v nějakých přiběhla, a to by si je opatřila zvlášť pro tuto příležitost. Asi bych z ní býval snadno udělal otrokyni, jenže já cestu do otroctví hledal sám, vlastní otrokyně by mi moc nepomohly.

Jindy mě zase zavedla do kina na Blacker Street, podí-vat se na nové francouzské fi lmy. Jeden se mi líbil přímo šíleně, o mladém vrahovi, který dostane za úkol zabít bývalou mo delku, a on, ač buzerant, se do ní zamiluje. Soňa otráveně vzdychala, asi ji to nebavilo, kdežto já příběh opravdově pro žíval, kořil jsem se tomu chlapci, který poprvé uvěřil ženě, přestože ta si přála být lhostej-ně osamělá. V tom fi lmu jsem hledal paralelu s vlastním osudem, já také miloval a chtěl jsem být milován, nepřál jsem si žít sám, jen pro sebe, a teď to tu mám – ze života mě vykopli, žena o mě nestála.

Po tomhle fi lmu jsem změnil účes, takže dnes mi čelo za krývá patka. Soňa se v kině nudila a já nemám před-stavu, na jaký fi lm by se asi tahle bytost dívala se zá-jmem. Že by ji po buřovalo umění jako takové? Byla vylo-ženě měšťácky zalo žená a od typického maloměšťáka ji odlišovala jen sexuální méněcennost.

Říkám byla, protože po jejích narozeninách v hospůd-ce ve Village, jejichž oslavy pokračovaly v už komornější sestavě v Čínské čtvrti a skončily v metru vzájemným osočováním a hádkou na témata politická a národnost-ní, Che Guevaru a židovskou otázku nevyjímaje, už jsem se s ní nesetkal. Do konce jsem ani nemohl splnit slib,


143

že ji po potratu nechám den dva odležet u mě v pokoji – onoho dne byl já mizera u Rosanny.

Právě tehdy do mého života vstoupila Rosanna, další eta pa, první americká ženská, kterou jsem šoustal. Se Soňou jsem se už nikdy nesetkal, tak to bylo. Jen jednou jedinkrát se stalo, to když jsem odcházel od své bývalé ženy – Jelena byla v té době nastěhovaná u Žigulina a mě požádala, abych jí tam něco přinesl – jsem svou Žido-večku jen tak letmo za hlédl; asi poslouchala za dveřmi, protože se rychle vypařila. Jít za ní mě ani nenapadlo, vydal jsem se opačným směrem.


Documents

Edacek - zlom - KOSMAS.cz