Z historie poznáváníJeště před osídlováním bruntálského pod-hůří, tedy před 12. stol., patrně jako prv-ní přicházeli na hřebeny Hrubého Jesení-ku a do Velké kotliny prospektoři, kteříi bez geologických map přesně věděli, kdeco hledat, odkud až kam sahá geologickýútvar, jemuž dnes říkáme vrbenské vrstvyspodního a středního devonu. Vždyť vestejných vrstvách nedaleko Velké kotlinybylo zlato, stříbro, olovo i železné rudy.Zlato ve zlatohorském rudním revíru patr-ně kopali již Keltové. A nedávno objeve-né doklady z revíru Suchá Rudná, kterýje Velké kotlině mnohem blíž, datují pro-spektorské rýžování zlata dokonce do dobybronzové (zatím nepublikováno).

Dříve než se o Velké kotlině dozvěděliprofesionální botanici, využívali její bo -hatství rostlinných druhů bylináři a odnich se o zajímavé květeně doslechli lé -kárníci. Prof. Friedrich Wimmer, ředitelgymnázia a městský školní rada ve Vrati-slavi, vůdčí osobnost floristického výzku-mu Slezska, ve svých dodatcích k flóřeSlezska (1845) píše, že Jeseníky slezskýmbotanikům otevřel právě opolský lékár-ník Heinrich Grabowski, který zde byl cel-kem 28krát. Do Velké kotliny přivedl dalšílékárníky – opolského Augusta Finckeho,vratislavského Arnošta Krause a krnov-ského Jana Spatziera. A co neobjevil Gra-bowski sám, objevili ve Velké kotlině oni.Fincke o své pěší cestě z Jeseníku přes

Bělou a Švýcárnu do Velké kotliny napsalv r. 1837 pěkný článek, v němž popisujenejen druhy, které v kotlině našel (a sebraldo herbáře), ale i víno a uzené na Švýcár-ně, kde při zpáteční cestě přespal. Je alemožné, že ještě před lékárníky do Velkékotliny přišel botanizovat c. k. důstojníkve výslužbě, rytíř von Mückusch.

Geologové do kotliny taktéž rádi a čas-to chodívali, jenže v prostoru vrbenskýchvrstev je lákaly geologicky mnohem atrak-tivnější lokality, především rudní reví-ry. A tak se do topografických mineralogiíFriedricha Antona Kolenatiho (1854), Jose-fa Klvani (1882) ani Heinricha Lause (1906)Velká kotlina moc nedostala. Ani na prv-ních geologických mapách (Roemer 1870)nijak nevynikla. Ale dostala se jednoznačnědo prostoru vrbenských vrstev, jejichž stá-ří bylo po letech sporů díky nálezům zka-menělin ve vrbenských metakvarcitechprávě Ferdinandem Roemerem stanove-no na spodní a střední devon, tedy před400–410 miliony let. Jak ukážeme ve dru-hém dílu seriálu, nepřinesly ani podrob-nější geologické mapy z druhé poloviny20. stol. žádné převratné objevy. Naopakse kvůli jejich malým měřítkům a občasnejednotnému a nedůslednému pojmeno-vání některých metamorfovaných (pře-měněných) hornin staly především pronegeology místy matoucí a zavádějící.

Zajímavý byl však způsob využití geo-logických map při botanickém výzkumu.Nabýval intenzity v druhé polovině 19.a první polovině 20. stol., ale nikdo z bota-niků nedovedl jasně vysvětlit, proč se veVelké kotlině na více místech vyskytujívyhraněně vápnomilné druhy rostlin, kdyžna geologických mapách jsou jen saméfylity nebo chloritické či sericitické břid-lice. Jeden čas jsem se divil, proč si nikdohlavně z bryologů nebo lichenologů ne -vzal do kotliny kyselinu solnou. Stačilo by

živa 1/2018 15 ziva.avcr.cz

2

1

1 Předjarní aspekt Velké kotliny při prudkém tání sněhu2 První botanici zde žasli nejen naddruhy rostlin, jinde ve Slezsku neznámý-mi, ale jistě i nad některými společenstvy.Vysokobylinná niva ve střední části karu,asociace Laserpitio archangelicae-Dacty-lidetum glomeratae, je endemickou fytocenózou Vysokých Sudet.

Leo Bureš

Fenomén Velká kotlina 1. Charakter, historie poznávánía vývoj

Velká kotlina v Hrubém Jeseníku je považována za jednu z druhově nejbohat-ších botanických lokalit České republiky. V současnosti v ní roste 376 taxonůcévnatých rostlin, jejich celkové množství, které z této lokality dosud bylo uvádě -no, je však téměř dvojnásobné. Jako ledovcový kar je Velká kotlina srovnatelnás krkonošskými kary; přestože je ale podstatně menší, najdeme zde mnohemvíce druhů. Proslula nejen výskytem několika endemitů a vzácných rostlin, kte-ré se jinde v České republice nevyskytují, ale i dlouhodobou přítomností řadynížinných a teplomilných prvků. Více než 20 druhů cévnatých rostlin právě veVelké kotlině dosahuje v rámci ČR svého výškového maxima. Stala se známoua botaniky již 200 let často navštěvovanou a zkoumanou lokalitou. Hledání pří-čin její unikátnosti, druhové i biotopové diverzity rozhodně není u konce, aleo nových objevech a nových souvislostech by se měli čtenáři Živy dozvědětdříve, než vyjde (v r. 2019) v Nakladatelství Academia kniha Fenomén Velkákotlina. Pokoušíme se o to v předkládaném šestidílném seriálu.

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2018. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

jen kápnout na skálu, na níž roste vápno-milný mech, lišejník nebo cévnatá rostlina(obr. 4 a 5). Záhy jsem se divit přestal, uvě-domil jsem si, že mě to také nenapadlo,přestože jsem se o geologii Hrubého Jesení -ku mnoho let zajímal. Pravděpodobně jsembyl v r. 1985 s lahvičkou kyseliny v kotli-ně z botaniků první. A šumělo tam kdeco!

Když jsme v r. 1972 s Janem Jeníkem vesborníku Campanula, který jsem v té doběredigoval, publikovali článek s názvemNová etapa ve výzkumu Velké kotliny, mys-leli jsme především na právě započaté vlast-ní geobotanické výzkumy (Jeník, Bureš,Burešová). Napsali jsme, že „z jednorázo-vého výzkumu, omezovaného dříve jenna vegetační období, se přechází na práce,které mají podchytit přírodní stavy a dějeve všech ročních obdobích.“ A také jsmeupozorňovali, jak jsou potřebné ekologickéstudie, neboť „po více než stoletém studiuzůstala Velká kotlina stále v ekologickémsmyslu terra incognita, takže o skutečnémživotě této lokality, o vazbách mezi zúčast-něnými populacemi a vnějším prostředím,nevíme téměř nic.“ Článek jsme ukončilivzletnou větou, kterou pak někteří cito-vali: „Velká kotlina je obrovské přírodnídivadlo, v němž biota jsou jenom kompar-zem ve hře režírované velkolepými sila-mi fyzikálního a chemického prostředí.“A začali jsme společný několikaletý geo-botanický výzkum, využívající mimo jinémalou vzdálenost mezi Velkou kotlinoua naším novým trvalým bydlištěm.

Více než tři roky jsme v kotlině bádali,zapsali přes 400 fytocenologických sním-ků, popsali nová společenstva, zmapovaliaktuální vegetaci v měřítku 1 : 1 000, dalidohromady obsáhlou kartotéku všech uvá-děných rostlinných druhů (tehdy se neří-kalo databáze, byla to skutečně papírovákartotéka lístků formátu A5), jež obsaho-vala nejen všechny naše floristické údaje,ale i většinu literárních, excerpovaných zestarších zdrojů. Publikovali jsme dvě pří-pravné studie – společenstva (1980) a floru -lu (1983). Připravili jsme kompletní rukopisknížky Ekosystém Velké kotliny, včetnědesítek tabulek, pérovek, fotografií a velkéčernobílé mapy aktuální vegetace. Jenžezase bylo leccos jinak a rukopis se všemioriginály obrázků zůstal ležet nevydaný.

S odstupem času jsem se pustil do geo-botanického výzkumu Velké kotliny znovusám, s vydatnou pomocí a podporou man-

želky Zuzany. S novými fytocenologický-mi snímky, s novou mapou aktuální vegeta -ce, s novou floristickou databází (tentokrátuž digitální). Až příliš často se začalo uka-zovat, že „jinak“ je toho mnohem víc nejenv životě, ale právě i ve Velké kotlině. Že tamza pouhých 30–40 let došlo ve flóře a vege-taci k tolika drobným i podstatným změ-nám, že jsem za tu dobu viděl v kotlinějevy, o kterých se mi ani nesnilo, našel jsemnejen nové druhy rostlin, ale také nové,z kotliny dosud neuváděné horniny, žepotoky vody z tajícího sněhu nemusejí técipodle dispozic nejnovější digitální mapyreliéfu, ale klidně šikmo svahem (obr. 9),že v některých lze naměřit vodivost (kon-duktivitu) vody jako na vápencích v Čes-kém krasu, že se téměř všude v kotliněvyskytují vydatné a nevyčerpatelné zdro-je karbonátů i docela čisté krystalickévápence (obr. 10). Že na Vysoké holi nena-jdeme mělké vysychavé půdy (rankery),ale hluboké a vždy vlhké podzoly, nebo ženaopak pod smrčinami po stranách kotli-ny podzoly vůbec nejsou, takže tam možnánikdy žádné smrčiny ani nerostly atd.

Zjištění, že přírodu Velké kotliny rozhod -ně nelze považovat za panenskou, člově-kem nedotčenou nebo samovolně se navrá-tivší k původnímu stavu, ale že naopak bylačlověkem značně poznamenána, mrzí, jevšak nezbytné se s tím smířit. Těžké je alepoznávání současných změn, úbytku ně -kterých vzácných druhů rostlin, degrada-ce unikátních druhově pestrých společen-stev, změn zaviněných často jen lidskounevšímavostí, liknavostí nebo odbornounedostatečností. K příkladům se dostane-me, nejprve si ale musíme popsat to, co jestabilní.

Reliéf a polohaV rámci Hrubého Jeseníku se kar Velkékotliny nachází na jihovýchodním úbočíVysoké hole (1 464 m n. m., obr. 11), po Pra-dědu (1 491 m) druhém nejvyšším vrcho-lu Hrubého Jeseníku. Celý táhlý, více než6 km dlouhý hřbet od Petrových kamenů(1 446 m) po Pecny (1 330 m) a Pec (1 311 m)je podle geomorfologického členění zna-čen jako Vysokoholský hřbet. Po něm pro-chází rozvodí mezi povodími náležejícímido úmoří Černého a Baltského moře. Propřírodu této části Hrubého Jeseníku je vý -znamná nejen výška hřbetu dosahující nadhorní hranici lesa, ale i celková geografic -

ká orientace – hřbet stojí kolmo na směrpřevládajících severozápadních větrů. Se -verozápadní svahy hřbetu tak mají velmičasto jiné počasí než jihovýchodní úbočí,což známe dobře především my, obyvatelézávětří: často se přicházející fronta toutopřekážkou pozdrží, někdy se dokonce vy -prší v návětří a u nás je nadále jasno. Procelý čtvrtohorní vývoj karu Velké kotlinya sousedních údolních závěrů Malé kotli-ny a Mezikotlí měla však poloha v horníchčástech jihovýchodních svahů rozhodujícívýznam.

Oronymum Velká kotlinaZmínka o nejednotnosti názvu Velké kot-liny si zaslouží samostatnou pozornost.Velkou kotlinu už v r. 1840 mnichovskýfytogeograf Otto Sendtner přirovnal k vě -hlasnému alpskému unikátu – dnes přísněchráněné Gamsgrube ve Vysokých Taurách.A my ji nazýváme pokaždé jinak.

Protože bylo širší území, v němž se Vel-ká kotlina nachází, v minulosti osídlenoz větší části německým etnikem, byla i vět-šina starých map a na nich zaznamenanýchtoponym v němčině. Němci přitom vůbecnebyli „pintlich“, jak se tradovalo, klidněuvedli na jedné mapě stejný název pro dva

ziva.avcr.cz 16 živa 1/2018

5

43

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2018. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

kopce. Podobně měli téměř na každé mapěkar Velké kotliny označený jinak – od Ja -nowitzer Fall přes Hohe Fall a Mohra Fallnebo Karlsdorfer Hohe Fall po Grose Kes-sel, případně jen Kessel (Keßel), někdedokonce pouze Kesselwiese.

Sjednocení názvu pro Velkou kotlinunavrhoval už H. Grabowski, a tak tehdej -ší slezští botanici používali jím navrho-vané označení Kessel. Pravděpodobně ažEmil Fiek ve své flóře z r. 1881 nazval Vel-kou kotlinu Grose Kessel, aby ji odlišil odMalé kotliny – Kleine Kessel. Čeští, resp.moravští botanici začali v první polovině20. stol. používat názvy dva – toponymumVelká kotlina uváděl Josef Otruba, a v čes-kých publikacích i prof. H. Laus, českýnázev Velký Kotel použil prof. Josef Pod-pěra, když v r. 1933 publikoval s Františ-kem Nábělkem v časopise Krásy našehodomova článek Nutnost ochranné oblastipod Pradědem – Velký Kotel. Po odsunuNěmců řešila přejmenování mnoha topo-nym oficiálně ustavená ministerská komi-se a z Kesselwiese (doslovně kotelné lou-ky čili bezlesí) se stal Velký kotel. AleJ. Podpěra v článku o pronikání teplomil-né květeny z r. 1949 použil již toponymumVelká kotlina. Brněnský botanik Jan Šmar-

da pak ve své studii o vegetaci HrubéhoJeseníku (1950) používal rovněž názevVelká kotlina, ale současně i lokalizaciKotelná louka.

Za sjednocení názvů a přesné vymezenítoponym Velká kotlina a Malá kotlina, včet-ně jejich odlišení od krkonošských „jam“,se zasadil J. Jeník ve své knize Alpinskávegetace Krkonoš, Králického Sněžníkua Hrubého Jeseníku (1961). U přírodo-vědců a ochranářů se termín Velká kotli-na ujal, u části veřejnosti nikoli. Svědčío tom např. aktuální frekvence nepřesnýchnázvů Kotel nebo Velký kotel nejen nainternetu, ale bohužel i na mapách, včet-ně Základní mapy. A dochází k parado-xům – místo je na mapě označeno Velkýkotel, ale vede přes něj speciálně vyzna-čená Naučná stezka Velká kotlina. A najejích informačních tabulích jako natruco Velkém kotli není ani zmínka.

A-O systémy a ledovcový karKaždý, kdo pobýval na horách – ať v zimě,nebo v létě – dobře ví, jak na hřebenechčasto a hodně fouká, je chladno a vlhko,a naopak na závětrné straně horského hře-bene je klid a většinou i tepleji. Rozdílymezi návětrnou a závětrnou stranou býva-jí někdy popisovány jako návětrný a zá -větrný efekt. V makroreliéfu se závětr-ný efekt uplatňuje padavými větry, fénya srážkovým stínem. V mezoreliéfu, což

živa 1/2018 17 ziva.avcr.cz

8

76

3 Fylitové skály obohacené karbonátyv horní části Vitáskovy rokle v nadmoř-ské výšce 1 330 – 1 350 m představujív rámci Velké kotliny místo s nejvyššídruhovou diverzitou cévnatých rostlin.4 Vápnomilný (kalcifilní) lišejník misnička zední (Lecanora saxicola) na snadno přehlédnutelném balvanuvápnitého metatufu, ležícím patrně dlouho na úpatí Finckeho stráně5 Nápadná Hilitzerova skála v jiho -západní části Velké kotliny, na níž rostoumnohé vzácné kalcifyty, je budovánapřevážně vápnitými metatufy.6 Kopyšník tmavý (Hedysarum hedysa-roides) má v současnosti v České repub -lice pouze dvě lokality – Velkou kotlinua Čertovu zahrádku v Krkonoších.7 Populace hořce jarního (Gentiana verna) ve Velké kotlině nyní čítá několiktisíc exemplářů. Zatímco mnohé popula-ce jiných vzácných druhů v kotlině slábnou, tento hořec se v posledníchletech objevuje na nových místech.8 Málo prozkoumanou částí Velké kotliny jsou Roemerovy výchozy na jihozápadním okraji karu, kde senacházejí skály z vápnitých metatufů.9 V nepravidelných oscilacích tečepotok vody z tajícího sněhu šikmo sva-hem Finckeho stráně (bílý tok); vpravo odněj (černý tok) málo vydatný Lýkovcovýpotok s celoročně stabilní vodností.

9

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2018. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

je případ Vysokoholského hřbetu (obr. 11),se projevuje v souvislosti s dalšími me -teorologickými jevy, především lokálnímtryskovým a nálevkovým efektem. Oblýhorský hřbet je pro vítr jasnou překážkou,která působí tryskovým efektem – zhuš-ťováním proudnic na návětrném svahua naopak jejich rozvolněním a turbulencív závětří (obr. 12). A když se k tomu přidáboční zúžení horským údolím (v meteo-rologii označované nálevkový efekt), jevítr nejen urychlován, ale i usměrňován.Z toho vychází teorie anemo-orografic-kých systémů, kterou Jan Jeník popsalv r. 1961 právě z několika míst VysokýchSudet – Krkonoš, Hrubého Jeseníku a Krá-lického Sněžníku. V Krkonoších jsou tytosystémy nápadnější, všechno je tam mo -hutnější, vodicí údolí, deflační plošiny,hrany karů i prostory vlastních karů v zá -větří. Teorie A-O systémů vysvětluje bo -hatství druhů v závětří přínosem diaspora podporou fungování sněhových lavin(obr. 13 a 14). Třebaže ve Velké kotliněnepadají tak často a tak mohutné lavinyjako v Krkonoších, jsou pro přírodu celé-ho karu jedním z nejdůležitějších faktorů.Budeme se jim proto věnovat podrobnějiv třetím dílu seriálu.

S odkazem na spojení A-O systémů sesněhovými lavinami jsem trochu předběhlčas. Nejdříve musel vzniknout kar, a to sevracíme nejen k opakovanému pleisto -cennímu zalednění, ale až k třetihornímreliéfovým predispozicím. Zahloubenýmísovitý tvar Velké kotliny, jak ho vidímednes, vznikl působením horského ledovce,podobně jako krkonošské kary. Není bezzajímavosti, že existenci ledovců v Krko-noších jednoznačně potvrdil již v r. 1882Joseph Partsch, zatímco v Jeseníkách seo horských ledovcích a karech vedly spo-ry, které vyřešil až v r. 1929 německý gla-ciolog prof. Alfred L. Rathsburg a znovupak v r. 1973 potvrdila Marie Prosová, kte-rá se v Hrubém Jeseníku podrobně zabý-vala periglaciálními jevy. Zalednění Velkékotliny je přesvědčivě dokázáno přítom-ností čelní morény, což je právě materiál,který ledovec ze zahlubujících se svahůerozí odebíral a transportoval dolů na svůjokraj. Čelní morénu dobře vidíme z turis-tické cesty, v současnosti už je ve vysokémlese na úpatí levobřežního svahu údolí –právě v blízkosti značené Slezské cesty –druhotně erodována Moravicí (obr. 16). Za -jímavé je staré, dnes bezvodé koryto Mora-vice, na cházející se na opačném konci tétomorény asi o 7 m výše než dnešní tok. Kdyv něm říčka Moravice tekla, zatím nevíme.

Postglaciální vývojPredispozice Velké kotliny, které byly dányreliéfem, geologickým podkladem, hydro -geologickými vlastnostmi, vývojem karua postavením v závětří hlavních jesenic-kých A-O systémů, podmínily vývoj toho-to území po skončení poslední doby ledo-vé. Zatímco ostatní prostor Vysokoholskéhohřbetu měl na konci glaciálu poměrně ma -lou diverzitu biotopů, Velká kotlina bylapravým opakem a bez nadsázky ji lze užpro tuto dobu považovat za „ostrov pestrépřírody uprostřed jednotvárné pustiny“.V téměř bezlesé, chladné a větrné krajiněbyla otevřena ecesi (vzcházení a trvalémuuchycení) druhů různorodých stanovišt-ních nároků, jakož i příchodu druhů zevzdálených míst.

Známe z Krkonoš i ostatních evrop-ských hor, že refugii pro přežití glaciálníchreliktů byly především hřebenové skálya skalnaté partie osluněných horskýchsvahů. Na rozdíl od krkonošských karůměla Velká kotlina ještě jednu zcela výji-mečnou dispozici – hydrologické pod-mínky. Tolik pramenů, potoků, bažineka tůněk v té době neměl a ani v součas-nosti nemá žádný vysokosudetský kar(vodě se budeme věnovat ve třetím dílunašeho seriálu). A právě hydrologické po -měry, které podstatně umocnily geodiver-zitu karu Velké kotliny, umožnily nejenpřežití specifických vlhkomilných gla -ciálních reliktů, např. vrby šípové (Salixhastata), ale také kolonizaci dalšími vlh-komilnými druhy. Velká kotlina se staladíky neobyčejné stanovištní rozmanitostiúzemím s florogenezí odlišnou od okolí.Po odtátí ledovce jistě ještě dlouho v pre-boreálu existovala ve Velké kotlině neod-távající firnová pole a v závětří zmíněnýchA-O systémů se ukládaly masy sněhu, sjíž-dějící v různě velkých sněhových lavináchhluboko dolů, v té době jistě nejméně podolní morénu.

Unikátní hydrologické poměry vytvo-řily během výrazných klimatických změnpostglaciálu podmínky pro kolonizacia přežití vlhkomilných a na živiny nároč-nějších druhů rostlin i v chladných a su -chých obdobích. Velké sněhové laviny na -opak svou erozní činností i transportema akumulací živin vedly k neustálému ote-vírání nových stanovišť a v teplém a vlh-kém období uprostřed postglaciálu, kdybyla jejich činnost nesrovnatelně mohut-nější a častější, účinně bránily zarůstáníkotliny vysokým lesem, přičemž ale napo-mohly trvalému uchycení řady dalších,v tomto případě i lesních druhů rostlin.

Ale pak přišel člověkJestliže princip zvyšování druhové diverzi -ty Velké kotliny během postglaciálu tkvělv unikátní biotopové diverzitě a změnách,resp. oscilacích klimatu, vstoupil do hrydalší významný činitel – člověk. Vedleúdajů o pastvě na začátku 17. stol., jsouzatím nejstarší známé údaje o antropic-kých vlivech – vypalování holí v blízkostiVelké kotliny – z druhé poloviny 15. stol.(Novák a kol. 2010).

Protože by přesnější popis antropickýchvlivů, o nichž zatím víme, že zde od 15. stol.působily, nemohl být stručný a vysvětle-ním souvislostí by vydal nejméně na dvačlánky, pokusím se podle dosavadníchznalostí jen krátce shrnout, jak člověk zaposledních 400–500 let Velkou kotlinuovlivnil.

Do lidských vlivů v kotlině se promítlanepřímo i majetková hranice, která oddosud zachovalého hraničního kamene natemeni Vysoké hole (obr. 18) probíhala pospádnici po Moravici zhruba středem Vel-ké kotliny až na její dno a dále po řece doKarlova a Malé Morávky. Šlo o hranici brun-tálského a janovického panství, která bylaa stále je současně hranicí mezi Moravou

ziva.avcr.cz 18 živa 1/2018

13

1110

12

závětrné turbulence

jihovýchod severozápad

1

2

3

M

DDPraděd (1 492 m)

1 355

0 2 4 6 km

1 092

1 343

1 385

1 333

KarlovaStudánka

Kouty

Karlov

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2018. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

a Slezskem. Dodnes vedou podél řekyMoravice do kotliny dvě cesty – po levémbřehu Slezská, po pravém Moravská. Jakobývalé vozové cesty pokračují až do stře-du přirozeného bezlesí karu Velké kotli-ny (obr. 19). Od Malé Morávky přicházejído kotliny dvě další staré cesty, hlavníz Karlova na janovickou volskou stáj, nastarých mapách uváděná Karlsdorferge-birgsweg (obr. 20).

Pastva a travařeníPodle dosud zpracovaných historickýchúdajů se v nejvyšších polohách obou těch-to panství hospodaření poněkud lišilo – najanovickém panství začala pastva skotu(mladých volů) dříve než na bruntálském,patrně ještě před bitvou na Bílé hoře(1620). Pro dobytek byla postavena velkástáj na severovýchodním okraji Kotlinyu Volského potoka, jejíž základy dosudstojí. Dobytek se vyháněl nahoru právě pozmíněné hlavní cestě. Pastva zasahovalaaž na jihozápadní okraj Velké kotliny, kdedonedávna zůstávaly zachovány zbytkykamenného napajedla. Páslo se i nad kot-linou až po hranice bruntálského panství,přímo do kotliny se pro skalnatý terénnehonilo. Koncem 18. stol. pastva skon-čila, ale travaření (kosení a sklízení sena)pokračovalo jistě až do 19. stol.

Na panství Bruntál začal s pastvou volůteprve Řád německých rytířů, tedy v ob -

dobí po Bílé hoře. Jedna stáj byla na KleinVater (dnes nepojmenovaný vrchol na vý -chodní rozsoše Pradědu), druhá blíže Velkékotlině stála někde v prostoru dnešní Větr-né louky. O počtu kusů paseného dobyt-ka ani o skončení pastvy zatím nemámeúdaje.

Pastva ovcí na holích v blízkosti Velkékotliny trvala jen krátce, jejich chov bylz původní ovčárny v sedle Lyry přesunut

na Novou Ovčárnu až v r. 1862 a do Velkékotliny patrně nezasáhl.

Na obou majetcích souběžně s pastvouprobíhalo travaření, které se zvláště nabruntálském panství rozvinulo po skonče -ní pastvy a fungovalo ještě v první polovině20. stol. Kosilo se i na vrcholové plošiněVysoké hole a Malé hole a na jihovýchod-ním úbočí od Malé hole až po kotlinua pravděpodobně i ve Velké kotlině. Cest,po nichž se sváželo seno povozy i ručnímivozíky, se v tomto prostoru zachovalo víc.

Těžba dřeva a zalesňováníTěsné okolí kotliny, a tím nepřímo kotli-nu, silně ovlivnila intenzivní těžba dře-va. Kolem r. 1700 byly všechny lesy v oko-lí Malé Morávky pro velkou spotřebudřevěného uhlí v hutích a hamrech vytě-ženy a provoz byl kvůli tomu přeložen doKarlovy Studánky. Vytěžení lesa na celéploše jihozápadně orientovaných levo -břežních, místy skalnatých svahů údolíMoravice mělo pro florogenezi Velké kot-liny podstatný význam.

Podobně ovlivnilo přirozené bezlesíkaru následné zalesňování, které začalokoncem 19. stol. V té době byly i na okra-jích Velké kotliny znovu vysázeny dřívevykácené lesy, ale současně došlo k osá-zení dlouhodobého, zřejmě přirozeného

živa 1/2018 19 ziva.avcr.cz

10 Kámen (s rozměry 20 × 12 × 5 cm)z okraje křemen-karbonátové žíly. Vpravo hedvábně lesklý fylit s grafitem,vlevo zbytek částečně zvětralé křemen--karbonátové žíly s bílým křemenema světle hnědým karbonátem. Horní uzávěr (zhlaví) Vitáskovy rokle11 Anemo-orografické (A-O) systémyVysokoholského hřbetu: M – lokální vítrMerty, DD – lokální vítr Divoké Desné;závětrné turbulence (shora) pod Petrový-mi kameny, ve Velké kotlině a v Malékotlině. Upraveno podle: J. Jeník (1961)12 Schéma A-O systémů působících veVelké kotlině. 1 – návětrné údolí, v němžse proudnice zhušťují a vítr zesiluje, 2 – deflační prostor na hřebeni, kde jevítr nejsilnější a dochází k vyfoukávánía odvívání sněhu (deflace znamená obecně odnos volných a suchých částicvětrem), 3 – závětří karu, se složitýmiturbulencemi a ukládáním sněhu přineseného větrem. Orig. L. Bureš a Z. Burešová (1989)13 I v současnosti se dostávají s větremdo Velké kotliny diaspory ze vzdáleněj-ších a níže položených území, jak dosvěd-čuje např. nenadálý výskyt semenáčkumodřínu opadavého (Larix decidua) na štěrku erozní nátrže nad pramenemMoravice. Modřín přitom dosud nebylz Velké kotliny znám.14 Nízká oblačnost přepadávající shorado kotliny se zpravidla rozpouští a častoprozrazuje složitou turbulenci vzduchuv závětří A-O systému.15 V celé České republice i v Jesení-kách jinak velmi vzácná ostřice pochvatá(Carex vaginata) se v okrajových partiích udržela v krátkostébelných společenstvech dřívějších pastvin.16 Tok Moravice prořezávající podSlezskou cestou čelní morénu karu

14

16

15

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2018. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

bezlesí na jihozápadním okraji karu poddnešní Cimrmanovou zahrádkou. Na jano-vickém i bruntálském panství začaly v tédobě také masivní výsadby borovice kle-če a b. limby (Pinus mugo a P. cembra) naholích, kde se prokazatelně nikdy předtímles nevyskytoval. Kleč i limba byly sázenyi uvnitř karu, poslední výsadby kleče pro-běhly v r. 1956, rok po vyhlášení státnípřírodní rezervace Velká kotlina (obr. 21).

Z dalších antropických vlivů bylo patr-ně nejvýznamnější drastické narušení te -rénu v horních částech svahů, vybranýchjako cílová plocha pro velké dělostřelec-ké cvičení v letech 1921 a 1922. Ani tentozásah, který má zajímavou historii a pře-sahy, nebyl zatím dostatečně analyzován.

Popisy dalších, přímých i nepřímýchlidských vlivů se do prvního dílu neve-jdou, ani nehodí. Ale v poslední části sek nim vrátíme. Úzce totiž souvisejí s před-

povědí budoucnosti přírody Velké kotliny.V příští části se budeme podrobněji věno-vat geologii a pedologii tohoto území.

Použitou literaturu uvádíme na webovéstránce Živy.

ziva.avcr.cz 20 živa 1/2018

21

17 18

17 Na horním okraji Vitáskovy roklenad Podpěrovou skálou je vysoká bio -diverzita podmíněna především členitým mikroreliéfem. Skalní stěny orientovanék severu mají jiný teplotní režim nežosluněné části skal v jižním směru.18 Starý hraniční kámen na Vysokéholi stojí na hranici tří panství –bruntálského (Řád německých rytířů),janovického (Harrachové) a vízmberského (Žerotínové).19 Pouze v předjaří a už jen částečněviditelná stará vozová Moravská cestav úseku, v němž šikmo stoupá Rathsbur-govým břehem na Lausův stupeň.20 Nejblíže Velké kotlině prochází stará úvozová cesta vedoucí z Karlovak Volárně, na německých mapách značená jako Karlsdorfergebirgsweg.V minulosti i tudy procházela bezlesímnavazujícím na kar.21 Různě staré výsadby v Jeseníkáchnepůvodní borovice kleče (Pinus mugo)v horní části severovýchodní lavinovédráhy, s označením etap likvidace těchto porostů. Ze schváleného projektuz r. 1974, realizovaného až v r. 199022 Před několika lety byla ve Velkéa v Pradědově kotlině vysazena himálajská prvosenka růžová (Primula rosea). V odborném tisku proběhla diskuze, která vysazení ostřeodsoudila, ale atraktivní nepůvodní skalnička tu roste vesele dál. Rybízový potok (2013). Snímky L. Bureše

2019

22

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2018. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.