mrx blok 130926 - Nakladatelství Paseka€¦ · 226 poté co Rusko zkolabuje. Grant Duff s Marxem ne-byl zcela zajedno, jakožto velký gentleman se jej však jen zdvořile zeptal,

225

Strašlivý výstřel

Bylo to rovněž v roce 1879, kdy se s Marxem na přání hohenzollernské princezny Viktorie setkal liberální sir Mountstuart Elphinstone Grant Duff v Devon-shire Club v St. James Street číslo 50. Tento podnik, založený roku 1874, byl tehdy oblíbeným místem setkávání energických, většinou mladých whigů. Grant Duff , pyšnící se stejně jako Marx plnovousem, měl princezně zprostředkovat autentický obrázek bývalého „grand chef“ Internacionály. Liberálně orientovaná dcera britské královny, provdaná za německého následníka trůnu Fridricha, měla zcela vlastní představu o politice, která pruským tradicím v mnohém odporovala. Emisar hohenzollernského dvora po setkání s Marxem princezně napsal, že na něj jeho protějšek zapůsobil dojmem „vzdělaného, ba přímo učeného muže“, který podle jeho mínění prezentoval velmi správné myšlenky, ať už hovořil o minulosti, nebo o současnosti. Ale, jak píše Grant Duff , situace se vždy stala „neuspokojivou, když se začal věnovat budoucnosti“. Marx se obšírně rozho-vořil o strašlivých rozměrech světové krize, která tr-vala již přes pět let. Očekával, a v tom byl s Grantem Duff em zajedno, na základě vnitropolitických turbu-lencí brzký převrat v Rusku, a oba si dělali starosti kvůli spirále zbrojení, která se roztáčela a stávala se pro Evropu stále nebezpečnější. Marx vkládal nadě-je do revolty proti pruskému vojenskému systému,

mrx_blok_130926.indd 225mrx_blok_130926.indd 225 10/1/13 1:42 AM10/1/13 1:42 AM

226

poté co Rusko zkolabuje. Grant Duff s Marxem ne-byl zcela zajedno, jakožto velký gentleman se jej však jen zdvořile zeptal, jak se tedy hodlá od očekávané republiky dostat ke svému konečnému cíli. Repub-lika je přece jen prvním krokem na cestě, odpověděl Marx – „všechna velká hnutí jsou pomalá“476.Marx zjevně začal být ve svých prognózách opatrněj-ší. Především už od velké krize zdaleka neočekával takové katalytické působení jako dříve. V nejlepším případě by mohla, kdyby Rusko zkolabovalo, v li-dech posílit nespokojenost a vést k republikánským poměrům, jak k tomu roku 1918 v určitém směru skutečně došlo. Naděje, že krize povede bezprostřed-ně ke vzpouře proletariátu, protože všem na očích demonstruje neschopnost kapitalistického systému přežít, se však zjevně vzdal ve prospěch vágní per-spektivy velkého, pomalého hnutí. Avšak v zásadě byla snaha doložit, že mezi krizí a re-volucí je nutně spojitost, obsahem jeho celoživotního díla, na němž neustále pracoval. Marxova biogra-fi e se překrývá s největším převratem, který lidstvo zažilo od neolitu, a Marx byl rozsahem a rychlostí průmyslové revoluce, která v neskutečně krátké době postavila na hlavu celý svět, zcela přemožen, a to da-leko více než všichni ostatní teoretikové před ním. Wealth of Nations Adama Smitha vyšlo roku 1776, ještě před začátkem průmyslové revoluce, Principles of Political Economy and Taxation (Základy politic-ké ekonomie a zdanění) Davida Ricarda roku 1817,

476 . . .Grant Duff an Prinzessin Victoria von Preußen, 1879. In: Erinnerungen an Karl Marx, s. 105nn.


227

když byla revoluce ještě na úplném počátku. Marx, jehož Kapitál představuje mimo jiné intenzivní roz-pravu s oběma velkými klasiky ekonomických věd, se měl stát skutečným teoretikem tohoto sekulární-ho převratu. Jak by řekl Immanuel Kant, nacházel se uprostřed mlhy, místo aby ji střízlivě pozoroval zvnějšku. Grandiózní předvídavost se proto občas téměř nevyhnutelně prolínala s iracionálním očeká-váním spásy. Toto očekávání pramenilo jinde, ovšem Marx je přenášel na mocný stroj času zachvacující Evropu a svět. Jeho myšlení v antinomiích jej svádělo především k tomu, aby rozpory, které by se mohly v procesu „trial and error“ prokázat jako zrušitelné, zásadně prohlašoval za nezrušitelné. To však nezna-mená, že rozpory, které Marx objevil v moderním světě, neexistovaly.I fantastové mohou učinit vědecké objevy trvalé hod-noty. Nejznámějším příkladem může být hermetik Isaac Newton, který se vedle svých exaktních studií nepřestával věnovat alchymistické nauce o univerzál-ních souvztažnostech a kterého alchymie nezřídka podnítila k nosným vědeckým hypotézám. Platí něco podobného i pro Marxe? V očích Josepha Schumpe-tera byl každopádně ekonomem špičkových kvalit a fi -lozofi ckou fasádu Marxovy teorie je možné vzhledem k jeho úctyhodně detailnímu ekonomickému bádání bez obav mlčky přejít.477 Th omas Nipperdey nicmé-ně tvrdí, že právě Marxova politická eschatologická vůle podnítila jeho předvídavost v ekonomických

477 . . .Schumpeter, Joseph: Kapitalismus, Sozialismus und Demokratie, s. 78, 12.


228

a sociálních jevech průmyslového světa tak jako u žádného jeho současníka a žádného předchůdce.478 Především nebyl žádný teoretik vyrovnanosti a teolog trhu – což je zásluha, kterou mu přiznával a vysoce ji oceňoval kupodivu právě fi nanční magnát George Soros.479 Marxův rozhodující vědecký objev spočíval podle slov Charlese Taylora v tom, že považoval kapi-talismus za nejinovativnější a nejkreativnější hospo-dářské uspořádání v dějinách lidstva a současně i za uspořádání nejničivější. Měl se ovšem, míní Taylor, zastavit u tohoto názoru, místo toho, aby se utápěl v naději, že bude možné rozpustit komplexní chaos v nové harmonii a jednoduchosti.480 Richard Sen-nett soudí, že Marxova vize pomíjivé moderny měla co do činění také s tím, že v něm byl ještě živý jeho vlastní původ ze světa biedermeierovské poklidnosti i nostalgický cit pro prastarý rytmus krajiny481,což se obzvláště názorně projevovalo v rodinných nedělních výletech na kopce Hampstead Heath, za zpěvu písní a citací Shakespeara.482

Od dubna 1864 žil Marx u Maitlandského parku mezi Camden Town a Hampstead Heath v poměrně

478 . . .Nipperdey: Deutsche Geschichte 1800–1866, s. 525.479 . . .Soros, George: Die Krise des globalen Kapitalismus,

s. 27n.480 . . .Taylor, Charles: Kapitalismus ist unser faustischer

Pakt. In: Jessen, Jens (Hg.): Fegefeuer des Marktes, s. 10n.

481 . . .Sennett, Richard: Die Kultur des neuen Kapitalismus, s. 19.

482 . . .Liebknecht, Wilhelm: Erinnerungen an Karl Marx. In: Erinnerungen an Karl Marx, s. 137.


229

komfortním řadovém domě se zimní zahradou. Jeho soused byl domovník ze Sněmovny lordů, Henry Goddard. Přestěhovat se z Grafton Terrace umož-nilo Marxovým dvojí dědictví. Zde, v Marxově pra-covně v prvním patře, kde široké okno poskytovalo daleký výhled na park, se zrodila a byla zachycena největší část jeho hlavního díla. Po obou stranách krbu a u veškerých zdí stály knihovny, uprostřed místnosti dva stoly plné papírů, knih a novin a ved-le jeho pracovního místa kožená pohovka, na níž příležitostně odpočíval. Stěnu vedle krbu zdobila originální tapeta z pracovny Gottfrieda Wilhelma Leibnize, velkého fi lozofa racionality dynamického a v sobě protikladného světa. S Leibnizem Marx ostatně sdílel zájem o diferenciální počet.483 Na jedné římse trůnila busta Dia z Otricoli. Marxe poprvé ob-klopovalo přiměřené prostředí soukromého učence. Avšak sotva se zde zařídil, stal se pokoj pravidelným zasedacím místem komisí generální rady Internacio-nály, které jeho práci na Kapitálu neustále přerušo-valy. Téměř dvacet let se pokoušel dokončit toto své ekonomické dílo. V roce 1866 byl konečně na světě ru-kopis prvního svazku Kapitálu v čistopise. Příští měsíc pošle první archy svému hamburskému vydavateli484, sdělil jednomu svému příteli v polovině října; a poté, co várka odešla do tisku: „Je to zcela jistě ta největ-ší rána, která kdy byla měšťákům (včetně vlastníků

483 . . .Lafargue, Paul: Karl Marx, Persönliche Erinnerungen. In: Mohr und General, Erinnerungen an Marx und En-gels, s. 318nn.

484 . . .Marx an Kugelmann, 13. 10. 1866. MEW, Bd. 31, s. 533.


230

pozemků) vystřelena u hlavy.“485 Ten strašlivý výstřel měl měšťanskému světu všemi prostředky vědy doká-zat, že jejich uspořádání je konečné a pomíjivé. Měl vědecky zdůvodnit nutnost socialismu. Bez svých předchůdců v oblasti hospodářských věd byl Marx stejně tak málo myslitelný jako bez Hegela nebo bez raných komunistických a socialistických teorií. Byl v této oblasti, stejně jako každý v této době, teore-tikem hodnoty práce. „Roční práce jednoho národa je zdroj, z něhož je (tento národ) původně zásoben všemi potřebnými a příjemnými věcmi života, které za rok spotřebuje,“ čteme v první větě Wealth of Na-tions Adama Smitha; a na jiném místě: „Práce je tak poslední a skutečné měřítko, podle něhož hodnota všeho zboží ve všech časech a na všech místech může být poměřována a srovnávána.“486 Konfrontaci s Ada-mem Smithem je věnována velká část Th eorien über den Mehr wert (Teorie o nadhodnotě), které v letech 1905 až 1910 vydával z pozůstalosti Karel Kautsky. Tyto Teorie bývají někdy označovány jako čtvrtý díl Kapitálu. Marx Smithovi vytýká teoretické nesrovnalosti a proti-mluvy, ale jedná s ním především podle starého zvyku fenomenologicky – jako s nedokonalým stupněm na cestě k vlastnímu sebeuvědomění moderny, odkrytým ekonomickým zákonem pohybu moderní společnosti487, na němž pracoval. To se týkalo i Davida Ricarda, kte-rý patřil rovněž k teoretikům hodnoty práce. Byly to

485 . . .Marx an Becker, 17. 4. 1867. MEW, Bd. 31, s. 541.486 . . .O’Rourke, Patrick J.: Adam Smith. Vom Wohlstand der

Nationen, s. 15, 47.487 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 15.


231

nedokonalé stupně, které reprezentovali, zčásti kvůli nedokonalým okolnostem doby, v nichž vznikaly, zčás-ti kvůli metodické omezenosti teoretického přístupu, zčásti, jak byl Marx přesvědčen především, kvůli ome-zenosti měšťáckého rozhledu jejich autorů. Na čem jemu samotnému záleželo, demonstruje asi nejnaléhavěji dopis, který napsal krátce po vydání prvního svazku Kapitálu jednomu příteli do Han-noveru. „Každé dítě ví,“ čteme zde, „že by každý národ zcepeněl, kdyby zastavil práci, neřeknu na rok, ale jen na pár týdnů. Právě tak ví, že množství výrobků odpovídající různým množstvím potřeb vy-žadují různá a kvantitativně určitá množství úhrnné společenské práce. Je samozřejmé, že tato nutnost rozdělení společenské práce v určitých proporcích nemůže být v žádném případě zrušena určitou for-mou společenské výroby, ale že se může změnit jen její jevová forma. Přírodní zákony nelze vůbec zrušit. Co se může v historicky různých poměrech změnit, je jen forma, v níž se tyto zákony prosazují. A for-ma, jak se toto proporcionální rozdělení prosazu-je za společenských poměrů, v nichž se uplatňuje souvislost společenské práce jako soukromá směna individuálních výrobků práce, je právě směnná hod-nota těchto výrobků. Úkolem vědy je právě objasnit, jak se zákon hodnoty prosazuje.“488 Posledně jme-nované nedokázal Smith ani Ricardo, už jen proto, že přemýšleli – pod vlivem teorie kauzality Isaaca

488 . . .Marx an Kugelmann, 11. 7. 1868. MEW, Bd. 32, s. 552n. S použitím českého překladu ve Spisech, sv. 32, s. 623n.


232

Newtona – jednostranně v kvantitativních katego-riích a fi xních substancích.489 Marxovi se však jednalo o vnitřní organizaci ka-pitalistického způsobu výroby, o analýzu kapitálu v jeho jádrové struktuře490, a tedy o kvality, struk-tury a společenské určení formy; o život látky491, jak formuloval v návaznosti na Hegela. Vliv Hege-lovy logiky, obzvláště jeho rozlišování vnitřní pří-činy, vnějších podmínek a vzájemného působení492 je v Kapitálu všudypřítomný. Pro Marxe fungoval zákon hodnoty jako podvědomě sjednocující prin-cip společenské práce493, který poháněl regulační mechanismy moderního tržního hospodářství494 a byl vlastní pouze jemu. Vycházel přitom z jedno-duchého předpokladu, že existujícím přírodním látkám se zvyšuje hodnota výhradně skrze práci a že pouze tento přírůstek je možné případně roz-dělit. Nabídka a poptávka sice regulují ceny, které se místy značně odchylují od hodnoty, ale v celku a z delšího hlediska mohou oscilovat pouze kolem hladiny hodnoty – „roční práce“, jak říká Adam Smith. Protože je tomu takto a protože princip

489 . . .Zeleny, Jindrich: Die Wissenschaftslogik und „Das Kapital“, s. 23nn.

490 . . .Marx: Das Kapital, Bd. III. MEW, Bd. 25, s. 832, 278.491 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 27.492 . . .Hegel: Wissenschaft der Logik, Bd. II., Werke,

Bd. 6, s. 222nn.493 . . .Reichelt, Helmut: Zur logischen Struktur des Kapital-

begriff s bei Karl Marx, s. 144.494 . . .Habermas: Zur Rekonstruktion des Historischen

Materialismus, s. 115.


233

regulace funguje v tržním hospodářství nevědomě, vytváří se tato hladina během pravidelných krizí – které představují i korekturu hodnoty – a to po-každé násilně. Marxova kniha popisuje kapitalismus v silně typizované podobě, nikoliv empiricky. Navíc se nejedná o žádnou národní ekonomii. Jejím cílem je teoreticky vystihnout globální hospodářské sou-vislosti a jejich obecné zákonitosti. Marx věřil, že toho bude moci dosáhnout pouze prostřednictvím teorie, která ve všech detailech současně udržuje pohled na souvislost celku. To pravdivé pro něj, jako pro Hegela, představoval celek, bohatá celistvost mnoha určení a vztahů495. Tento pohled určoval jeho metodický postup. Zde ústřední citát: „Například ekonomové sedmnáctého století začínají vždy živým celkem, obyvatelstvem, národem, státem, několika státy a tak dále; ale vždy končí tím, že rozborem nalézají některé určující ab-straktní, všeobecné vztahy, jako dělbu práce, peníze, hodnotu atd. Jakmile byly tyto jednotlivé momenty víceméně ustáleny a abstrahovány, začaly vznikat eko-nomické soustavy, které postupují od jednoduchého, jako je práce, dělba práce, potřeba a směnná hodno-ta, ke státu, směně mezi národy a světovému trhu. Toto je zřejmě vědecky správná metoda. Konkrétní je konkrétní, protože je to shrnutí mnoha určení, tedy jednota rozmanitého. V myšlení se to proto jeví jako proces shrnování, jako výsledek, a ne výchozí bod, ačkoliv to je skutečný výchozí bod, a proto i výchozí

495 . . .Marx: Grundrisse der Kritik der Politischen Ökonomie, s. 21.


234

bod nazírání a představy. Na první cestě se plná před-stava vypařuje v abstraktní určení; na druhé vedou abstraktní určení k reprodukci konkrétna myšle-ním.“496 Marx proto zahájil své výklady v Kapitálu nikoliv všeobecnými pojmy jako obyvatelstvo, dělba práce nebo výrobní odvětví, které v jeho očích samy o sobě představovaly jen chaotický, nečleněný, a tu-díž nicneříkající celek. Pod vlivem objevů moderní biologie své doby se nejprve věnoval tomu, co v jeho očích představovalo – podobně jako v mikrologic-ké anatomii – buněčnou formu497 moderní skuteč-nosti: zboží. Neboť kapitalismus znamenal na první ab straktní úrovni především dokonalé tržní hospo-dářství prostupující celkovým životem společnosti. Zatímco jeho předchůdci viděli ve zboží něco jako fi xní podstatu, představovalo pro Marxe elementár-ní, zárodečnou formu jednoty všech komplexností a protikladů kapitalismu. Celý tomu odpovídající hospodářský a společenský systém bylo proto možné – jak zněla Marxova centrální hypotéza – přiměřeně vyložit pouze na základě imanentního rozporu zboží a jeho rozvoje směrem k penězům a kapitálu.498 Marxův Kapitál obsahuje tři základní teze: 1. V po-zadí zdánlivě věcných ekonomických poměrů se ve skutečnosti skrývají společenské vztahy; 2. Zdro-jem kapitálového zisku je vykořisťování pracovní síly; 3. Vnitřní protiklady kapitalismu vedou k jeho

496 . . . Ibid., s. 21n.497 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 12.498 . . .Zeleny: Die Wissenschaftslogik und „Das Kapital“,

s. 53, 136.


235

zhroucení. Kolem těchto tezí rozvinul ve třech svaz-cích na dvou a půl tisících stran široce rozvětvenou a detailní teorii procesu výroby, oběhu a distribuce kapitálu. Byla to výslovně ekonomická teorie, která ovšem současně představovala společenskou teorii i prognózu historického vývoje. Neboť zboží není jen věc. Podle Marxe tkví „tajem-nost zbožní formy“ spíše „v tom, že je zrcadlem, v němž se lidem obráží společenský charakter je-jich vlastní práce jako věcný charakter produktů práce samých, jako společenské vlastnosti těchto věcí, dané jim od přírody; proto i společenský vztah výrobců k celkové práci se jim jeví jako společenský vztah předmětů, který existuje mimo ně.“499 Tato myšlenka se prolíná celým Kapitálem a od prvních teorií odcizení a zpředmětnění raných čtyřicátých let až sem vede přímá cesta.500 V souladu s požadav-kem Marxova programu koperníkovského obratu lidstva z roku 1843, bylo – teprve nyní – sebeodci-zení v jeho nesvaté podobě501 odhaleno, a to na zá-kladě rozvinuté, v Marxových očích pozitivní vědy. „Jako v náboženství vládne nad člověkem výtvor jeho vlastní hlavy,“ čteme v kapitole o obecném zákonu akumulace kapitálu, „vládne nad ním v kapitalis-tické výrobě výtvor jeho vlastních rukou.“502 Kritika

499 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 86.500 . . .Reichelt: Zur logischen Struktur des Kapitalbegriff s bei

Karl Marx, s. 137.501 . . .Marx: Zur Kritik der Hegelschen Rechtsphilosophie.

Einleitung. MEW, Bd. 1, s. 388.502 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 649.


236

nebes se s konečnou platností změnila v kritiku země. Marx nyní píše, že pro společnost výrobců zboží je křesťanství s jeho kultem abstraktního člo-věka odpovídající náboženskou formou. Avšak toto bylo pro něj jen výrazem na hlavu postaveného světa, v němž se společenské vztahy projevovaly jako věc-né poměry lidí a společenské poměry věcí. O lidech v tržním hospodářství soudil Marx, že „jejich vlastní společenský pohyb“ má pro ně „formu pohybu věcí, pod jehož kontrolou jsou, místo aby jej kontrolova-li.“503 Kapitalistické tržní hospodářství pro něj před-stavovalo nejen delirium neovladatelného automatis-mu, nýbrž z tohoto důvodu také a především vztah nadvlády. A sice vztah nadvlády věcí nad lidmi – na rozdíl od dřívějších společenských epoch, jako byl středověký feudalismus nebo otrokářské společnosti v antice, ve kterých vládl člověk člověku. Logicky totéž platilo i pro osobu kapitalisty samého. „Ale o osoby tu jde jen potud, pokud jsou zosobněním ekonomických kategorií, nositeli určitých třídních vztahů a zájmů,“ píše Marx v předmluvě k prvnímu vy-dání Kapitálu. „Z mého stanoviska, podle něhož vývoj ekonomické společenské formace je chápán jako pří-rodně historický proces, lze už tedy ze všech nejméně jednotlivce činit odpovědným za vztahy, jejichž pro-duktem v sociálním smyslu zůstává, byť se nad ně sub-jektivně sebevíc povznesl.“504 Všechno, nebo alespoňvšechno zásadní pro fungování ekonomického systé-mu, bylo podle něj určováno nikoliv osobami, nýbrž

503 . . . Ibid., s. 87–93.504 . . . Ibid., s. 16.


237

vnitřní organizací a dynamikou, strukturou výrob-ního způsobu.505 Psychologické faktory, které se ve skutečném životě vyskytují na škále od zodpovědnosti a předcházení problémům až po chamtivost a lakom-ství, ponechala jeho analýza, které se jednalo o zá-kony samy506, nepovšimnuty. Byly to pro něj pouze akcidentální jevy. „Jen jako personifi kaci kapitálu,“ tvrdil, lze kapitalistu brát v potaz pro vědeckou ana-lýzu kapitalismu.507 A jako takový nebyl kapitalista ničím jiným než ztělesněním věcné vůle kapitálových vztahů. Ony, nikoliv postava kapitalisty, byly vlastním předmětem jeho analýzy. Na tomto základě si Marx v prvním svazku Kapitálu kladl otázku po původu kapitálového zisku a z něho plynoucích důsledků pro dynamiku celého systému. Již u Adama Smitha se hodnota, kterou pracovníci přidali k materiálu, rozdělovala na dvě části, z nichž jedna pokrývá mzdu a druhá zisk.508 Pro Marxe to byl přes všechny protichůdnosti, do nichž se Smith jinak zaplétal, průkopnický objev, obzvláště proto, že Smith dodal důkaz, že „nově vytvořená nadhod-nota sama o sobě nemá co dočinění s vloženou částí kapitálu (jako materiálem a nástrojem)“509. Smithtím pro něj pojmenoval problém, ale neřešil jej, stej-ně tak jako David Ricardo. Mlhavý pojem, píše Marx,

505 . . .Althusser, Louis – Balibar, Étienne: Das Kapital lesen, Bd. II, s. 247nn.

506 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 12.507 . . . Ibid., s. 618.508 . . .Marx: Theorien über den Mehrwert, erster Teil.

MEW, Bd. 26,1, s. 50.509 . . . Ibid., s. 52.


238

který stál v cestě řešení problému, byl pojem value of labour, hodnoty práce.510 Levicoví ricardisté dvacátých let 19. století, jako Wil-liam Th ompson nebo Th omas Hodgskin, vyvodili z těchto teorií závěr, že kapitál sám je zcela nepro-duktivní511, a požadovali proto logicky plné právo dělníka na produkt jeho práce.512 Marx naproti tomu považoval řeči o neproduktivitě kapitálu za naprostý nesmysl.513 S jednou zásadní výhradou. „O produkti-vitě kapitálu,“ tvrdil, „můžeme hovořit pouze tehdy, pokud jej pojímáme jako obraz určitého společen-ského výrobního vztahu,“514 a nikoliv, jako u Ricar-da a jeho levicových žáků, jako něco pouze věcného, jako pouhý prvek v pracovním procesu. Produktivní pro něj nebyly kapitál ani práce samy o sobě, nýbrž kapitalismus. Kdyby Ricardo místo o práci hovořil o vlastnictví práce či o pracovní síle – tedy obrazně o lidském stroji, a nikoliv o jeho produktu –, přišel by tajemství tohoto systému na stopu.515 Neboť pracovní síla dělníka bylo to jediné zboží na trhu, které disponovalo zvláštní schopností vytvořit

510 . . .Marx: Theorien über den Mehrwert, zweiter Teil. MEW, Bd. 26,2, s. 402nn.

511 . . .Marx: Theorien über den Mehrwert, dritter Teil. MEW, Bd. 26,3, s. 262.

512 . . .Bedarida: Der Sozialismus in England bis 1848. In: Droz (Hg.): Geschichte des Sozialismus, Bd. II, s. 54nn.

513 . . .Marx: Theorien über den Mehrwert, dritter Teil. MEW, Bd. 26,3, s. 270n.

514 . . . Ibid., s. 261.515 . . .Marx: Theorien über den Mehrwert, zweiter Teil. MEW,

Bd. 26,2, s. 403.


239

větší hodnotu, než byla hodnota jeho samého.516 Její vlastní hodnota, totiž to, co je potřebné k reprodukci dělníka, představuje jen část hodnoty, kterou může vyprodukovat užití jeho pracovní síly během určité doby. S tímto rozdělením na práci nutnou k repro-dukci dělníka a nadpráci, jíž se dosáhne použitím pracovní síly dělníka, si Marx vysvětloval nový zisk – v jeho terminologii nadhodnotu. Tento nový zisk musel být tím vyšší, čím delší byl pracovní den nebo čím skrze nárůsty produktivity klesly náklady na re-produkci pracovní síly a na pracovní dobu nutnou k vyrobení produktu. Marx nazýval to první abso-lutní, to druhé relativní nadhodnotou. V okamžiku, kdy se rozvine obecný pracovní trh, se proto z trž-ního hospodářství na základě zvláštního rázu pra-covní síly jakožto zboží stane kapitalistický výrobní vztah, který paradoxně může spočívat současně na principu spravedlivé výměny i vykořisťování. Byla podle Marxe krádež přivlastnit si nadpráci? Nikoliv, tvrdil, proti přivlastnění není čistě práv-ně možné nic namítat. Stejně tak jako proti právu dělníka jakožto prodavače své pracovní síly omezit pracovní den na určitou normální délku: „Vzniká tu tedy antinomie, právo se staví proti právu, a obě jsou stejně sankcionována zákonem směny zbo-ží.“517 To však platí pouze pro sféru trhu. Jakmile je uzavřena pracovní smlouva, zjistí dělník, že vůbec nebyl „svobodným agentem“, „že doba, na kterou

516 . . .Engels: Einleitung zu Marx’ Lohnarbeit und Kapital (1891). MEW, Bd. 6, s. 598.

517 . . .Marx: Das Kapital, Bd. 1. MEW, Bd. 23, s. 249.


240

svobodně prodává svou pracovní sílu, je doba, na kterou je nucen ji prodávat“518. Na rozdíl od trhu je vztah výroby vztahem vykořisťování, který se při zvyšování produktivity zhmotňuje i v pracovním procesu samém. „Jako nezávislé osoby jsou dělníci jednotlivci,“ píše Marx, ale jako součástky pracují-cího mechanismu jsou jen zvláštní existenční for-mou kapitálu.519 Tento vývoj dosáhl svého vrcholu při průmyslové revoluci, neboť teprve se zavedením strojní výroby se stal technicky hmatatelnou skuteč-ností, v níž se moc kapitálu mohla naplno prosadit proti práci v materiálním ohledu.520 „Kapitalistic-ký výrobní proces, sledován v souvislosti nebo jako proces reprodukce,“ vysvětloval Marx na závěr, „ne-produkuje tedy jen zboží, jen nadhodnotu, repro-dukuje kapitálový vztah sám, na jedné straně kapi-talistu, na druhé námezdního dělníka.“521 Všechno toto svým způsobem nutně vyplývalo z rozvinutí vnitřních rozporuplností zboží, z nichž vznikly roz-šířením obchodních vztahů nejdříve peníze, poté kapitál jako seberozmnožující peníze a nakonec, skrze vznik pracovního trhu, kapitalismus. Marx rozvinul tuto genezi jako logickou evoluci na pod-kladě své teorie hodnoty práce.Na druhou stranu již roku 1844 v jednom excerp-tu zpracoval předběžný nástin teorie kapitalismu, který si vystačil zcela bez teorie hodnoty práce a na

518 . . . Ibid., s. 319.519 . . . Ibid., s. 352n.520 . . . Ibid., s. 446.521 . . . Ibid., s. 604.


241

ní založené teorie nadhodnoty a v principu by byl dokonce kompatibilní s teorií hraničního užitku. Vztahem výměny – zaznamenal zde Marx ještě před recepcí klasické teorie hodnoty práce – se práce sta-ne „bezprostřední prací za účelem obživy“, se všemi důsledky, které v základních rysech vytyčují jeho pozdější teorii.522 Ať už tomu je jakkoliv, Marxův ústřední argument spočíval – s teorií hodnoty práce nebo bez ní – v tom, že zisk nemůže být vysvětlen na základě tržních vztahů, nýbrž jej musíme hledat ve výrobních vztazích. Neboť trh může sice hodnoty rozdělovat, avšak nikoliv je vytvářet.Co se však děje se ziskem? A jakou roli hrají sami vlastníci kapitálu v procesu výroby? Když jej během ekonomického samostudia pronásledovala otázka, jak kapitalisté vypočítávají část svého příjmu, který oni sami spotřebují a neinvestují, musel se zeptat svého – v těchto otázkách zkušeného – přítele ka-pitalistů Engelse v Manchesteru. „Obchodník ja-kožto fi rma, jako tvůrce zisku,“ odpověděl Engels, „a tentýž obchodník jako konzument jsou v komer-ci dvě zcela rozdílné osoby, které stojí nepřátelsky proti sobě. Obchodník jako fi rma se nazývá kapi-tálové konto, resp. konto zisků a ztrát. Obchodník jako žrout, piják, bydlící a ploditel dětí se nazývá konto rozpočtových nákladů.“ Posledně jmenova-né představuje podle něj podtrženo sečteno vlastně čistou ztrátu a musí být „odečteno ze zisku“.523 Ve

522 . . .Reichelt: Zur logischen Struktur des Kapitalbegriff s bei Karl Marx, s. 35nn.

523 . . .Engels an Marx, 3. 4. 1851. MEW, Bd. 27, s. 230n.


242

skutečnosti tomu bylo tak, jak napsal John May-nard Keynes po první světové válce, že noví boháči devatenáctého století neměli tendenci k velkému plýtvání a upřednostňovali moc, kterou jim inves-tice propůjčila, před pohodlím okamžitého konzu-mu.524 Důležitější je však otázka, zda byl Engelsův odhad vůbec správný. Nevykonává copak vlastník kapitálu, když je činný ve vlastním podniku, také společensky nutnou práci? Jako plánovač, vedoucí a organizátor výrobního procesu? „Práce vrchní-ho dozorce a vedení,“ tak zní Marxova odpověď, „se objevuje všude tam, kde bezprostřední výrobní proces nabývá podoby společensky kombinovaného procesu, a nikoliv tam, kde vystupuje jako ojedině-lá práce samostatných producentů.“ I to, soudil, je produktivní práce, která musí být odvedena v kaž-dém kombinovaném výrobním způsobu.525 Nebyl to zkrátka jednotlivý kapitalista, o něhož se Marxovi jednalo, nýbrž kapitálové vztahy, které zůstávaly vlastnickými a třídními vztahy i tehdy, když zdale-ka největší část zisku směřovala do reinvestic. Marx nebyl žádný moralista. Kapitalismus bezesporu byl a je nespravedlivý. Mar-xovou největší ctižádostí však bylo ukázat, že v mo-derní třídní společnosti lze fungovat i zcela spra-vedlivými způsoby. Nadhodnota a vykořisťování pro něj nebyly morální, nýbrž dialektické kategorie. Ni-kdy, prohlásil Engels roku 1884, nezdůvodňoval své komunistické požadavky na základě obžaloby

524 . . .Robinson, Joan: Die fatale politische Ökonomie, s. 7.525 . . .Marx: Das Kapital, Bd. III. MEW, Bd. 25, s. 397.


243

vykořisťování. „Říká pouze,“ formuloval Engels la-pidárně, „že nadhodnota sestává z nezaplacené prá-ce, což je prostý fakt.“526 Marxův komunistický ar-gument spočíval spíše v tom, že systém založený na hospodářské anarchii se kvůli svému vykořisťovatel-skému charakteru z ekonomických důvodů nutně musí dostat do neřešitelných rozporů, a proto jed-nou, v budoucnu, zažije kolaps. Musel takto argu-mentovat, protože jeho teorie měla ambici pojedná-vat o přírodních zákonech kapitalistické produkce527, nikoliv o morálním rozhořčení. Tomuto tématu byly věnovány poslední kapitoly prvního svazku Kapitálu a především kapitola o klesající tendenci míry zisku ve třetím svazku. Jednotlivý kapitalista byl pro Marxe v této velké hře jen fi gurkou na šachovnici, nucenou hrát pod hroz-bou trestu zániku svou roli, neboť konkurence ho zvnějšku svírá imanentními zákony kapitalistické produkce. „Nutí jej neustále zvětšovat svůj kapitál, aby si ho zachoval, a zvětšovat jej může jen pro-střednictvím progresivní akumulace.“528 V tomto mechanismu vynucování spočívá podle Marxe sou-časně revoluční role kapitalismu z hlediska světové historie, totiž muset za každou cenu vytvořit svět společenského bohatství.529 Neustálá technická ino-vace a stupňování produktivní síly práce, ale i s tím

526 . . .Engels: Vorwort zu Karl Marx: Das Elend der Philoso-phie (1884). MEW, Bd. 4, s. 561.

527 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 12.528 . . . Ibid., s. 618.529 . . . Ibid., s. 619.


244

spojené zvyšování relativní nadhodnoty a míry vy-kořisťování byly nutným následkem tohoto mecha-nismu. Krátce řečeno, obrovský pokrok, který mohl pozorovat za svého života, měl antagonistický cha-rakter530. „V té míře, jak se vyvíjí buržoazie, vyvíjí se také v jejím lůně nový proletariát, moderní proleta-riát,“ napsal již roku 1847 ve spisu o bídě fi lo-zofi e zaměřeném proti Proudhonovi. „Den ode dne je proto jasnější, že výrobní vztahy, v nichž se buržoazie pohybuje, nemají charakter jednotný, jednoduchý, nýbrž rozpolcený; v týchž vztazích, v nichž se vytváří bohatství, se vytváří i bída.“531 Tutéž antinomickou myšlenku sledovala i kapi-tola o obecném zákoně kapitalistické akumula-ce v první svazku Kapitálu o dvacet let později. Zcela přesně se však s fakty téže doby neshodo-val. Vyjdeme-li pro rok 1850 například ve Francii z indexu 100, potom v roce 1870 tomu odpovídal index 358 pro veškeré zisky, index 175 pro pla-ty a index 123 pro náklady na živobytí. Podobně to vypadalo v ostatních evropských průmyslových zemích.532 Zisky sice vzrostly značně, ale vzrost-ly i reálné platy, byť jen ve skromné míře. To sice odpovídalo představě rozevírajících se nůžek, ale stěží představě nesmiřitelného rozporu. Když Werner Sombart roku 1912 bilancoval hospodář-ský vývoj Německa v 19. století, dospěl k závěru, který

530 . . . Ibid., s. 675.531 . . .Marx: Das Elend der Philosophie. MEW, Bd. 4, s. 141.532 . . .Schnerb: Europa im 19. Jahrhundert, s. 322.


245

byl pro mnohé současníky překvapivý. Zaprvé se nepo-tvrdilo, že by chudí stále více chudli, a to ani nejspod-nější vrstvy společnosti, které se obecně označovaly jako paupeři. Zadruhé značně vzrostl příjem středních vrs-tev a zatřetí se nepotvrdilo, že by se počet bohatých ne-ustále zmenšoval. Bylo tomu právě naopak.533 V mno-hém to odporovalo Marxovým prognózám, ten vedle rostoucího bohatství drženého ve stále menším počtu rukou předpovídal vzrůstající proletarizaci ostatního obyvatelstva. Sice bylo možné pozorovat po první velké hospodářské krizi z roku 1857 a obzvláště z roku 1873 – šest let po vydání prvního svazku Kapitálu – znač-ný proces koncentrace a centralizace u průmyslových podniků a bank, a obzvláště v sedmdesátých letech se vytvářelo stále více koncernů, trustů, kartelů a syndi-kátů. Ale ani zde neprobíhal vývoj v tak jednoznačně vyostřených protikladech. Počet samostatných podni-katelů ve druhé polovině 19. století skutečně značně poklesl, avšak řemeslo si v absolutních číslech (ačkoliv ne v poměru na celkovém produktu) udrželo svůj stav. Jako životaschopní se ukázali především kovozpracu-jící řemeslníci, stavební řemeslníci, kováři, zámečníci, klempíři, truhláři, optici i drobné podniky luxusního průmyslu.534 Marx sám stanul na začátku července 1850 v londýnské Regent Street jako uhranutý před modelem elektrické železnice a byl nadšený výhledem

533 . . .Sombart, Werner: Die deutsche Volkswirtschaft im 19. Jahrhundert. Nach: Stürmer, Michael: Das ruhelose Reich, s. 65.

534 . . .North, Michael (Hg.): Deutsche Wirtschaftsgeschichte, s. 228.


246

na to, že „elektrická jiskra“ se v budoucnu ukáže být ještě větším revolucionářem než „král pára“535. Avšak možnosti, které by právě drobnému průmyslu a řemes-lům přibyly díky rozvoji třífázových elektromotorů536, nikdy nevzal v úvahu. Viděl jen to, co nezpochybňovalo jeho antinomický světonázor.„Proto jeví-li se akumulace na jedné straně jako ros-toucí koncentrace výrobních prostředků a řízení prá-ce,“ popsal Marx ústřední aspekt svého obecného zákona kapitalistické akumulace, „jeví se na druhé straně jako vzájemné odpuzování mnoha individuál-ních kapitálů. Proti tomuto tříštění celkového spole-čenského kapitálu na mnoho individuálních kapitálů čili proti vzájemnému odpuzování jeho částí působí jejich přitahování. To už není jednoduchá, s akumu-lací totožná koncentrace výrobních prostředků a ří-zení práce. Je to koncentrace již utvořených kapitálů, rušení jejich individuální samostatnosti, vyvlastňová-ní kapitalisty kapitalistou, přeměna mnoha malých kapitálů v několik málo velkých kapitálů.“537 V zá-sadě měl tento zákon dokázat, že kapitál je na nej-lepší cestě vydat sám nad sebou rozsudek vyvlastnění a takto následovat hegelovskou fi guru odstranění538:

535 . . .Liebknecht: Erinnerungen an Karl Marx. In: Erinnerun-gen an Karl Marx, s. 115.

536 . . .North (Hg.), Deutsche Wirtschaftsgeschichte, s. 243.537 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I, MEW, Bd. 23, s. 654.538 . . .„Odpudivost je proto právě tak podstatně přitažlivos-

tí; a vylučující se jedno čili bytí-pro-sebe se tak samo překonává.“ Hegel: Malá logika. Přel. J. Loužil, Praha, Svoboda 1992, s. 186. Originál srov. in Hegel: Enzyklopä-die der philosophischen Wissenschaften, § 98, s. 115.


247

„Jeden kapitalista ubíjí mnoho kapitalistů.“539 Marx popisoval ani ne tak skutečný – a fakticky pozorova-telný – vývoj své doby, jako mnohem spíše logickou fi guru polarizace. Na jedné straně vedla expropriace kapitálu skrze kapitál k rostoucí koncentraci a cent-ralizaci, na druhé straně tentýž proces vedl k zániku středních vrstev, k nárůstu proletariátu a nezaměst-naného obyvatelstva, které Marx nazýval „průmys-lovou rezervní armádou“. „Z toho vyplývá,“ tak zní jeho závěr, „že tou měrou, jak se akumuluje kapitál, musí se zhoršovat postavení dělníka, ať je jeho mzda jakákoliv, vysoká nebo nízká.“540 Z tohoto antinomic-kého nevyhnutelného mechanismu Marx vyvozoval, že vzrůstá „masa bídy, útlaku, poroby, degenerace, vykořisťováni, ale zároveň vzrůstá i rozhořčení stále rostoucí dělnické třídy, která se školí, sdružuje a or-ganizuje mechanismem kapitalistického výrobního procesu samého.“541 Jeho řeč zde náhle nabývá působivosti starozákon-ních proroků, například Izaiáše, který ve svém očist-ném soudu jedněm předpověděl, že se stanou „kou-řem mého hněvu“, a jiným, že Pán pro ně stvoří „nová nebesa a novou zemi“.542 „Odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví,“ oznámil Marx na závěr ve stylu trestajícího soud-ce světa. „Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.“ Ne-boť kapitalistická výroba vytváří s nutností přírodně

539 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 790.540 . . . Ibid., s. 675.541 . . . Ibid., s. 791.542 . . .Jesaja: 65, 5 a 17.


248

historického procesu svou vlastní negaci. Tento ob-rat pro Marxe znamenal fi nální negaci negace543 a konečně také díky pozitivní vědě vyřešenou zá-hadu dějin, které byl na stopě už čtvrt století. Ve skutečnosti zde však pouze explodovala svůdnost logické antinomie, značně nabité dějinně teologic-kými emocemi.

543 . . .Marx: Das Kapital, Bd. I. MEW, Bd. 23, s. 791.


Documents

mrx blok 130926 - Nakladatelství Paseka€¦ · 226 poté co Rusko zkolabuje. Grant Duff s Marxem ne-byl zcela zajedno, jakožto velký gentleman se jej však jen zdvořile zeptal,